Chůze po rozbitém skle

transcript

- Chůze po rozbitém skle -

Matouš Čihák

Věnuji všem lidem toužícím ve

světélkujících propastech vesmíru jednou

znovu potkat své blízké, kteří v jejich srdcích

zajizvili otisk lidského nitra.

Praha, červen 2015

Má nejdražší,

věčná láska utichla s Tebou. Nedotknutelnost našich

osamělých myslí i těl zůstává toho důkazem. Stydím

se psát, neboť každé slovo obnažuje hrůznou zbytečnost a

páchá násilí na kráse milostných myšlenek.

Vždy sis přála přečíst mou sbírku básní. Marně jsem Tě

odrazoval, že poezie představuje nejintimnější lidskost,

a neměl by ji proto číst nikdo jiný než autor. Tváří v tvář

smrti poznávám neospravedlnitelnost svých tehdejších

slov a naopak věřím, že si básně přečteš, i přes odloučení

našich světů.

Pět dlouhých let uplynulo od první básně, kterou jsem

do sbírky napsal. Nepoznávám se v ní. Přísahal bych

dokonce, že ji složil cizí člověk. Jenomže, jak se těmi

básněmi přehrabuji, rozpomínám se. Představují střepy

mého života. Stále jsou ostré a dovedou i po létech zranit.

Řadím je opatrně do sbírky a připomíná mi to chůzi

po rozbitém skle.

Náš život je skutečně kvítek, a kdo ví, kdy je mu

souzeno, aby lístky opadaly. Tvé zmizely náhle, ještě

s ranní rosou. Snad i proto jsem dnes sbírku dokončil.

Lásko, neodsuzuj mě, prosím, za nedarované květy. Dobře

vím, že nyní zůstanou ve sbírce pouze tlít. V čem jiném ale

spočívá úděl člověka než v napravování chyb, kterých se

kdysi dopustil? Snad klid naleznu v objetí času, než se opět

setkáme za dne jiného snu. Na vrcholku Nostalgie v

modrém dešti vistárií. Spolu, a přece svobodní! V tom

okamžiku setkání políbím Slunce.

Setmělo se. Padá mi zvolna mlčenlivý stín mezi slova.

Když dnes básně pročítám, jsem v nich stejný jako tehdy.

Jsem v nich osamělý stejně jako dnes; bez Tebe ještě

osamělejší. Jenom jedno se změnilo. Cítím se smířený, a

proto už mé srdce netepe verši. Nalezlo klid uprostřed

pouště všedních dní.

S láskou navždy při Tobě

Matouš

Střepy noci

„Zdálo se mi, že jsem motýl, jenž poletuje kolem a cítí

se být motýlem. Nic mu nechybělo. Nevěděl, že je mnou.

Náhle se probudil a ustrnul. Je člověk! A teď neví, zda je

motýlem, kterému se zdálo, že je člověkem, nebo je

člověkem, který snil, že je motýlem. Mezi člověkem a

motýlem přece musí být nějaký rozdíl! A tomu se říká

proměnlivost věcí.“

(Zhuangzi)

Motýl

Patos smutku puklých srdcí.

Ticho nocí, za nichž bdím.

Luna šeptá vlastní drama,

ale ději nevěřím.

Puškin klesá na kolena.

Krev, slzy a dojetí!

Láska je vždy bezejmenná

ve smrtelném objetí.

Měsíc si sonátu skládá.

Chladným svitem preluduje.

Pravou podobu sebe sama

za tichých nocí zjevuje.

S vlnami opilých příbojů pluji.

Na hladinu se deru tmou.

Motýlí křídla třepetají.

Stíny mě už nezklamou.

Nektar z květů saji v letu

a jako Dante se ocitám v pekle.

Můj krok, můj směr,

toť chůze po rozbitém skle.

Prodchnut city, jež rozdat není komu.

Snad rozsypat v poušti ten zbytečný písek.

Zjistit, že ceny mají jen v člověku,

kde mohly vzklíčit, růst, vykvést

a jednoho dne zvadnout.

Jednoho dne – ještě dnes!

Lekce ticha

Uvolněné rty na tělech oděných spoře.

Potápějící se loď na hladině cizího moře.

Jak děsivé jsou chvíle, když není co říct.

Byla jsi nevěrná, já věrný o to víc.

Vstřebávám trpce slova, jež jsi řekla.

Ještě se učím z ticha, které jsi neodnesla.

Usazena v mé hlavě, jako náhody laciné.

Nedýchám vzrušením; tím je to dnes jiné.

Už nechytám v polích sukni na tvých bocích

Už nečtu Nanu, kterous mi dala o Vánocích.

Zatím nemluvíme, a to nás snad nutí zůstat

v tom příběhu bez lásky; bez slávy zlých útrap.

Za noci ve vlnách oceánu odhazuji vesla.

Stále se učím z ticha, které jsi neodnesla.

Měsíc víno vpíjí

Cizinci v noci, on a ona, naproti sobě

v podivné době beze slova.

Muž a žena. Něco se blýsklo ve stínech očí.

Láska je blízko při tichých krocích.

Míjí se těla, pohledy poutající bezmoci.

Zády k sobě v podivné době jdou cizinci v noci.

Měsíc víno vpíjí; jen v srdcích cit se zdráhá.

Cizinci mlčí a noc je hořce vlahá.

Chladná lyrika

Mrtvá příroda;

studené tělo s ní

v zahradě sní.

Světlo stále spí.

Nikdo se nepolíbí;

pomoc neslíbí.

Pustá je krajina zas

v tento mdlý zimní čas.

Rampouchy visí

ve stínu stromů

ze střech domů.

Obláček páry

k nebi tiše stoupá;

vzduchem se houpá.

Kočka se k sněhu tulí.

Nikdo jí nerozumí.

Noc je vínová

nasáklá krví dětí;

tichých obětí.

Pár tepů touhy

s mým tělem zmítaly.

V zahradě slábly.

Pes pozná vůni sněhu.

Nahrazuje nám něhu.

Chladivá vločka

dopadá na mé čelo.

Snít by se chtělo.

Ptáci odlétli.

Nevěříme na křídla.

Kočka se zvedla.

Sněhulák ruší přírodu

jak člověk u porodu.

Nejistou dobou

se citová výchova

do prsou schová.

Dnes otupělost

nás kojí bez ňader.

Vniká do beder.

V odstínech duhy spíš

naplou hruď osvěžíš.

Divoký svět bdí;

venku stále schován.

Chraň svůj plán!

Iluze padá

do sněhu sedraná.

Přesto nádherná.

Bovarismus mě ničí

jako had, který syčí.

Potoky vína

vypije každý z nás;

lemují tvář do krás.

Umrzly květy,

v srdcích lidí září.

Víra lehá na oltáři.

Když začnou ústa recitovat

zkus naslouchat.

Pukající srdce nad krásou

jsou víc než lidskou spásou

A slova když zmizí,

jak bys lásku oprašoval?

Sbírka uschlých lilií

v domě už jen chybí.

Snad naivní ženy ti uvěří řeč,

kterou cloumá tonická křeč.

Na měsíční svit

přírodě přísahám, že

ochladne má kůže.

Jeden bok si přivinu

k svému a procitnu.

Neb sdílení spánku

patří pouze jediné

ženě a je vzájemné.

Mrtvá příroda,

studené tělo s ní

v zahradě sní.

Kočka se sněhu tulí,

nikdo jí nerozumí.

Sněhová vločka

dopadá na mé čelo

Snít by se chtělo.

Pár nocí touhy

s mým tělem zmítaly

V zahradě slábly.

Pes pozná vůni sněhu

Nahrazuje nám něhu.

Čas se zrcadlí

ve sněhu lépe než my.

Sněží, jsme sami.

Muž na Měsíci

Citu prázdné ticho v nás

a poletující vzpomínky.

Vychládající žár z krás,

jež se zamkly v pomníky.

Kristus nese kříž.

Pilát si myje ruce.

Oscara drtí mříž

a Měsíc stíhá opilce.

Zvedám nevinné dlaně.

Tak bolest vždy začíná.

Naivně jsem přesvědčen,

že s nocí mě proklíná.

Jsem muž na Měsíci

a Ty tam na Zemi dole

jsi podivnou směsicí

v tom vybledlém kole.

Běžíš podél mořských vln na pobřeží.

Čas má plno chapadel a nikdo je nestřeží.

Až se víno na vodu promění.

Růže smutkem uvadne.

Napíšu báseň, která nic nezmění,

snad jen deprese ochladne.

Stínohry

Stínohry letních nocí

na našich tělech plynou.

Věčnost je děvka prolhaná,

brzy nás přikryje hlínou.

Řekni blankyte, řekni bělavá páro!

Mlčením prozraď mi osude!

„S kým se dnes loučit mám,

tiše když dveře zavírám?“

Se zemí krásnou, zemí milovanou,

těšitelkou srdce, v jejímž lůně spím?

Chřadne a ptá se, když prohlíží svůj kraj:

„Proč růže nevidím, jež zde mají kvést?

Kráčím-li po cestě, jak poznám,

zda odcházím či přicházím?

A míjím-li lidi,

kráčím přesto sám?

Šafrány rozkvetly, voní do nocí.

Obzory planou sny napořád.

Kameny odnesli proroci

a v duši hučí vzdoropád.

Rosemary

Černou nocí táhli jsme na kolej,

kde vše bývá nechutně přirozené.

Vzduch nadýchal asi tři promile

a Rosemaryno dítě bylo narozené.

Nevěřím, že někdy vystřízlivím

po takových nocích.

Viděl jsem opuštěný kočárek na skále

a čekal, až do něho strčím.

Smysly mám rozostřené tmou.

Těžce se držím na nohou.

Nespi! Nespi! Ještě je čas.

Vše je tak marné v hodinách.

Na každém rtu perly máš,

v očích slzy zakrýváš.

Nesni! Nesni! Už není čas.

Vše je tak marné v každém z nás.

Vlasy máš z hedvábí utkané.

Kůží mě popálíš bez bázně.

Nemluv! Nemluv! Nevnímej čas!

Je marné se milovat zas.

Na konci světa je tichý dům

Snad zdají se lidem stejné sny,

jestliže usnou v jednom okamžiku;

Poté se hledají uprostřed krajiny

plné šepotů a vzlyků.

Tam strachují se, že zmeškají svůj čas

jako vychladlá káva či tající led.

Žijí pouze pro určitou chvíli;

den za dnem i několik let.

Na konci světa najdou tichý dům

a jen vejdou dovnitř, začne pršet.

Mlčky zde budou spolu sedět;

v bezpečí nevyřčených vět vše vědět.

Není nám příjemně v posteli,

kde oba tajíme vzpomínky.

Muž, který čekal na vlak

a dívka hledající hodinky.

Čekám, až usne první,

než zavřu oči sám.

Děsím se společných snů

s někým, koho jen málo znám.

Odcházím odsud, z nás už nic nezbývá.

Ještě doufáš, že se někdy vrátím;

ale slyšíš, jak v dálce pocit doznívá

že něco blízkého ztrácím?

Nechutná mi náruč prázdná

chladem třesoucích se paží.

Tato chvíle, věru soustrastná,

oba nás děsí neznámou ráží.

Pod měděnou oblohou kráčím sám;

z cesty se snažím prach marně smést;

s rosou si zrána vděčně povídám

a na loukách vidím tvé tváře kvést.

Věřím, že se vrátím v lepší době;

jako posel dnů skrytých v růžin květ;

jako vůně směřující pouze k Tobě;

jako muž, s kterým obejmeš celý svět.

Stlaní

Snad nejsem básník budoucnosti,

však chci mít svůj svět poezie

a vztahy založené na vroucnosti;

já chci být člověk, který ještě žije.

Píšu básně přetékajícího smutku.

Píšu básně o lásce a jedinečných věcech.

Toužím chránit mladé ženy v zármutku.

Píšu o nevinných šťastně si hrajících dětech.

Za nocí básním ve slovech

o horečce milostných citů;

o chuti stoupat k nebi po schodech

a dolů snést kousek blankytu

Růžemi ustelu ti cestu k sobě.

Ach, padají lehce přes rameno.

Poznám tvou vůni v jakékoliv době;

z tisíce krás řeknu jen tvé jméno

Pro ně básně nepřestanu psát;

v rýmech znovu a znovu slibovat,

že budu si tě vážit, a někdy se i bát,

až bezmála tě začnu opravdu milovat.

Střepy muže

„Ona cosi hledala a on cosi hledal, zuřivě, se

zkřivenými tvářemi, zarývajíce hlavu jeden druhému do

prsou hledali a jejich objetí a vzpínající se těla jim

nedávala zapomenout, nýbrž připomínala jim povinnost

hledat; jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve

svých tělech; a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali

zbytek štěstí, přejížděly jejich jazyky široce druhovu tvář.“

(F. Kafka - Zámek)

Nikdy jsem nebyl v New Yorku,

ale znám mrakodrapy vznešených dam.

Procházím se na Slunci ve ztichlém parku;

jsem vyrovnaný a nic už nežádám.

Cítím slabost ve chvílích,

kdy ztrácím smysl slov.

Vítr brouzdá po polích.

Honci mají lov.

Miloval jsem ji,

až jsem se jí bál.

Zázraky se nedějí.

Čas je pohřební sál.

Věřím na lásku.

Věřím na život.

Spojím-li hláskou hlásku,

jsem jenom I-D-I-O-T!

Jizvení

Stébla trávy vítr odnáší.

Pověz, drahá, kdo smrt vyplaší?

Času bylo dost, jen využit byl skromně.

Na obloze měsíc svítí pro tebe a pro mě.

Ještě noc nám zbývá na společné cestě,

než budu jen vzpomínkou smutné nevěstě.

Na stůl pak připravím vizitku s černým křížkem

jako rozloučení s tebou, nemocí, okamžikem.

V záclonách zbyde prach konce století

a samota nezhebkne v pevném objetí.

Prostituční svědomí

Chci se s tebou vyspat

a za týden znova.

Polibky se nacpat

až nemoci říct slova.

Ticho tíží po sexu.

Na hrudník mi tlačí.

V hlavě nálož Semtexu

a o další noc kratší.

Teď se chci svléknout.

Všechen físíz kolem víček.

Smět do něho fouknout

jak do chmýří pampelišek.

Chci být kapkami deště.

Po těle stékat každé z vás.

Chci mít pro dnešek ještě

svědomí zastřených krás.

Bukowski

Nepotřeboval rýmy a verše,

aby dokázal psát poezii.

Bez tématu, bez rešerše,

miloval by Lucrezii.

Naivní duše ze slov

a pohasínajících pohledů.

Čištění zbraní na lov,

obrácené karty bez sledu.

Nahý oběd, nahá neděle,

nad hroby nahé milenky pláčou.

Bez srandy, bez prdele,

letmé doteky po tělech skáčou.

Catcher na kraji žitného pole,

na botách s kusy tuhého hnoje.

Kennedy Jr. projel na kole

a já střízlivím do žití bez pokoje.

Vrhla kostky bez ok.

Dohrává vítěznou hru.

Dobře ví, že jsem starý opičák.

Nasedám proto do busu

a žvásty lidí kolem znějí

jako nejkrásnější poezie,

neboli slov tlení.

Dala mi přezdívku Makak bez minulosti,

ale přesto mám vzpomínky skryté

na rubu černé rukavice.

Povrchní pohled neberu vážně.

Ochrana před světem.

Naše životy, drahá, jsou knihami džunglí,

a dáš-li mi čas, sepíšu je.

Mám víc než čtyřicet

a příležitostná láska je tedy mou povinností,

ale neobávej se setkání.

Při loučení se jedinkrát usmívám

a snažím se vychytat vhodný směr,

nerad se vracím na stejnou postel.

Mlčící koráb

Byl jeden muž, který mlčel,

když ho opouštěla žena,

když hořel mu dům,

a koukal k oknům,

kde jeho duše žila obnažená.

Muž, který mlčel,

za monologů nocí,

za umírajících dnů,

za vzniku nemocí,

za chladu mokrých snů.

Byl možná jenom stín,

opilý koráb z bolestných vín,

která nalévá každý z nás.

Mlčel a ublížil světu míň

než kdokoli jiný.

Coffee blues

Voněla káva jemná arabica

a v těle zabodnutá dýka

značila navždy konec mezi námi,

ukrytou vraždu za záclonami.

Náhle zní ticho snad příliš hlučně

a zdá se mi jen neskutečné,

že jako leknín na hladině

ležíš si na zemi stejně klidně.

Milion očí přes okno vidím,

zatímco nad tebou v místnosti sedím.

Čas se lacině za zády vysmívá,

venku se krajina nedbale stmívá.

To voněla káva, hořká arabica,

a v těle zabodnutá dýka

s potokem krve, jež mé ruce znaly.

Když jsi umírala, andělé spali.

Nejdřív jsi šeptala, než přišly výkřiky

s nedbalou elegancí pro poslední okamžiky.

Chladneš a zdá se neskutečné,

že jako tlustá kniha plná básní

ležíš si na zemi zbavená vašní.

Tak skončila milostná válka mezi námi

bez bílé vlajky, nezdobená květinami.

Vůně kávy, na duši skica temná

a samota je, zdá se, nepříjemá.

Postavit chladnou zeď mezi nás.

Ach, to bych si přál!

Zbavenou krás, pevnou i studenou.

Na druhé straně bych stál

sláb v kolenou.

Nesni! Skončilo lhaní.

Podváděj, jestli touhu cítíš.

Snad jsme byli ještě mladí,

když si myslíš, že je konec.

Zjistíš, jak úsuděk tě zradí.

V kavárně se sejdem.

Povíme si o všem.

Kam jsme šli. Co dělali.

Stará bolest bude švem,

který jsme vstřebali.

Venku je po dešti.

Ptáci si pletou noty.

Mé srdce bylo pouhým stylem

a lidé, vhodní do poroty,

nechávají mokré stopy.

Luštíme smysl života, žádný div,

vsáknutý do stolů z rozlitých piv.

Vteřiny nebyly nikdy delší

a milenky nevěrnější.

Oblohou letí hejno ptáků.

Další sex jen na památku.

Dáma za dámou sukni vyhrnuje,

každému z nás slepě důvěřuje.

Spočítej poslední střepy lásky

rozbité na našich rtech v hlásky.

Setři si slzy bez smyslu prolité.

Setři si tváře ponížením zalité.

A věř, že někdo rozezná tvé boky,

vlasy barvy hašiše a chuť koky.

Hýčkání

Do lačné mužské kůže

nehty žen se zarývají

jako trny rudé růže,

které listy zakrývají.

Hýčkal nás klín milenek

na křídlech refrénu.

Bez rozeplých halenek

a znalostí terénu.

Hýčkal mateřsky něžně

až vzlykat se chtělo.

Už nehýčká nás běžně

nahé ženské tělo.

V zemi Sedmihradské,

kde není trápení a bolest,

objat náručí milenky sladké

zapomenu, že jde o lest.

Vytéká krev po kapkách,

srdce za srdcem puká.

Láska má vinu na drápkách.

Láska je k nám hluchá.

Tlukot

Rozprostřená dlaň pod světlem

s čarami života zvrásněnými.

V ní chybí jen tvá, něžné hřející.

Jak padající zub do kola mlýnského

je teď tlukot srdce mého!

Vítejte proroci města židovského!

Mé tělo je vám k dispozici.

Rozpoutejte krvavou válku

ve jménu Boha svatého,

neboli tlukotu srdce mého!

Tváře k východu obracím po celé dny,

přece Slunce nevidím.

Tísním se u dvěří chrámu,

kde lid kope do dveří Boha svatého;

to je nyní všechen tlukot srdce mého!

Na kraji světa sám postávám.

Přes hladinu času v dálky hledím.

Mlčící plamen ve mně

háže po stěnách stíny léta horkého;

zhášen tlukotem srdce mého!

Zavřete proroky, ať zem je pohltí!

Nic přec lidské touhy nenaplní.

Vyprahnou a v prach se obrátí.

Pak uprostřed zbytečnosti,

jak padající čas do věčnosti

marného života vězněného

zní tlukot srdce mého.

Údolí slibů

Dokud hvězdy padají

a stromy listí ztrácejí,

tajemství své mi nesvěřuj.

V jiných slovech:

„Láskou mě jen obdaruj.“

Dokud se honí po nebi mraky

a věříme i na zázraky,

loďko naše mořem pluj.

Jinými slovy:

„Lásku vřele opatruj.“

Dokud řeky nevyschnou

a básně z Paříže se stále čtou,

pak budu jen pro tebe žít.

V jiných slovech:

„Lásko, nenech mě odejít.“

Ještě než budou dvě a dvě tři,

chmýří z očí rozprostři

a budu už navždy tvůj.

Čekáním posilněn;

mým slovům důvěřuj!

Deprese z represe

Maličkosti, které nás tvořily,

ve zpustošené světy proměnily

nitra mlhou prchájících srdcí

a ze svatební cesty tlejí květy.

Deprese z represe

mou duší cloumá.

Tajená obsese

dusí a zkoumá

sny o nás dvou;

vzpomínky náhod,

jež do sbírky zvou

imágo nahot.

Naše zpustošené světy.

Naše vzpomínky.

My? To jsme jen já a…

Rozloučení

Všechny mé milenky, ještě je mám na jazyku,

nebyly nic víc než prsa a pár otvorů.

Ňadra, která se pohupovala, volně si visela,

když sukně se trhala, či jemně svlékala.

Zdá se trochu směšné ležet teď vedle sebe.

Smrtí zvolna stárnout, přesto nebýt obětí.

Šalvěje těšily zármutek života, který ubíhal.

Za vše jsem ho miloval; milovat budu dál.

V tvých očích

V tvých očích je zmatek.

Na rtech mluví ticho.

Slzy zračí smutek

podvedených prostitutek.

V mých očích odlesk milenky.

Na rtech stopy od rtěnky.

V slzách rozkoš utápím,

v duši svědomí potlačím.

Tak nalezený Hamlet se k Ofélii vrací.

Dříve byl k ní chladný,

ale dnes srdcem krvácí.

Jako duše chce potopit život.

Ničí sám sebe

a také tebe.

Odpusť mu, že pochopení má takové ceny,

a zabíj ho, až bude spat usmířený,

nebo odejdi s ránem, ať pozná život bez ženy.

V tvých očích je zmatek.

Na tvých rtech ticho.

Slzy zračí smutek

a v duši dříme sucho.

V mých očích zmatek.

Na mých rtech ticho zeje.

V mých slzách smutek

a duše se truchlivě směje.

Oči zastřené k usmíření.

Rty od sebe k promluvení.

Slzy zvolna vysychají

a duše hořet začínají.

Střepy světa

"Jak šťastný čisté vestálky osud,

jež na svět zapomíná a svět na ni též,

mysli neposkvrněné věčný svit,

modlitba každá vyslyšena,

vzdala se přání veškerých"

(Alexander Pope – Heloisa Abélardovi)

Tichomořský květ

Japonské slzy zaplavily svět,

když tsunami zkosily tichomořský květ.

Ve Fukušimě radiace stoupá,

nasadila lidstvu znovu těžká pouta.

Černé mraky teď táhnou nad hlavou,

jako když smutky naráz ven vyplavou.

Vycházející Slunce dnes nemíří vzhůru;

v bolestech přemáhá svou denní můru.

Jen trosky zůstaly z lidského úsilí.

Slzíme nad těmi, které jsme ztratili.

Obyčejný svět

Plakáty podél silnic vypovídají o utrpení a žalu,

bolestné současnosti, i opomíjené budoucnosti.

Vedle zpráv o Svaté válce a vyšších potřebách

jsou naše žaly nicotné.

Život je víc. Znamená víc než ty a já.

Nedokážu mu porozumět. Snad proto mi připadá krásně

jednoduchý jako dětský smích.

Pravda, nebo lež. Možná obojí.

Jsem pravdomluvný, a přesto mívám pocity

největšího lháře na světě.

Čím jsou pak ti, které míjím?

Řekl jsem vše, dobré i špatné, abych tě získal.

Udělal jsem vše, abys zůstala se mnou.

Může být láska tak bezcharakterní?

Hlaď mě a líbej!

Zavírej oči!

Budu tě milovat,

než všechno skončí.

Objetí

Tvrdost objetí sladkého domova.

Pravda, která se za slova neschová.

Dráždí tě polibky

s hořkostí mandlí.

Radost se rozpíjí,

marnost zrcadlí.

S pocitem vojáka,

jenž počítá padlé,

uhýbáš pohledem,

srdce ochablé.

Ve vráskách dlaní svět potajmu ukrýváš.

Za tmy svůj smutek do stěn zarýváš.

Prý světlé zítřky nadcházejí,

však stále žiješ dnes.

Cesta zpět ti uteče

a návrat značí trest.

Existencionální kavárna

Temnou oblohou hvězda padala.

Zběsile rychle se ztrácela,

jako když naše sny a přání

mizí náhle bez očekávání.

Celá léta žít v kárném táboře,

marně čekat smrt na dvoře,

kde přes záda vám tetují

hříchy, jež lidem ubližují.

Beethovenovy akordy duněly.

Sluchu se v melodii ztrácely.

Svědily strupem včerejším

touhy po chlebu ve zdejším.

Celá léta žít v kárném táboře,

marně čekat smrt na dvoře,

kam stovky krutých očí hledí

a nenávist je jejich odpovědí.

Jsem obžalovaným soudcem

s nejpřísnějším trestem.

Víru v člověka popravím

a vlastní jed neotrávím.

Léta žiji v kárném táboře,

kde jehňata mlčí týráním na dvoře,

a po večerech pletu zvadlé věnce

v kavárně lidské existence.

Výsměch

U bulváru usínám.

Politiku nevnímám.

Láskou se netrápím

Pomluvy nesnáším.

Emocím se nepoddávám.

Za Boha se neschovávám.

Někdy jen zažívám běsi

z každodenních zvěstí

a reklama mě děsí

pestrou paletou štěstí.

Obzor dálek

Za tichým obzorem dálek chci jít

s černou buřinkou kryjící vzpomínky.

Trápit se, trápit, jak stopy zahladím.

Napjatě čekat na koho narazím.

Dobře vím, že svět není krasohled

a přátelé vždy na dohled nebývají.

Jediným krokem lze vše ztratit.

Jediným krokem se už nedá vrátit.

Proti své vůli padám každý den;

někdy rychle, jindy pomaleji.

Pokaždé ale níž a níž;

vzdálen nebi, peklu blíž.

Jsem osamělý poutník na cestě žití.

S přáteli jen v hospodě u pití

hledáme smysl našeho bytí;

světlo, které i za věčné tmy svítí.

Já a Ona

Směle jdu, ona se lehce vznáší.

Smíchem pláči, ale její rty tančí.

Dotýkám se těla, ona mnou prostupuje.

Když ji líbám, srdce mi zastavuje.

Muži spí, ženy preludují

a rozdíly nás rozdělují.

Jsme skutečně jiní. Kdo by to čekal?

Vždyť pán se nás nikdy na nic neptal.

Od ráje stvořeni spolu žít,

a náhle tomu již nevěřit.

Vše nakonec tak zpochybnit

až přestane i Mendelssohn znít.

Pak společný most vznikne mezi námi.

Den za dnem budeme žít i umírat sami.

Proroci odešli k jihu

Přes mosty k jihu odešli proroci.

Za nimi házel lid kamení;

pokaždé v bezmoci.

Stáli jsme ty i já v němé předtuše,

co z kamene vznikne.

Socha či mrtvá duše?

Hennou pomalovali svá těla;

bez sebevýčitek,

jak duše vždy chtěla.

V lotosu spočinuli, neřekli slova.

Hledali jen jednotu všeho;

ráno a k večeru znova.

Smysly své životem bystřili

a lidem se zdálo,

jako by vjemy jiskřily.

Svá těla do poloh uváděli.

V krásu hmoty

je pozvolna přetvářeli.

Chovat se k sobě jako k ostatním,

tomu se učili,

tak pravili, tak činili.

Žít bez sebevýčitek vždy pro danou chvíli.

Co doposud nepoznali,

tomu nevěřili.

Nekupovali si schody do nebe.

Pouze k vyššímu principu.

Pokoru? Chovali, ale vždy ze sebe.

Proroci odešli k jihu

a my tu zůstali

nést pozemskou tíhu.

Last Goodbye

Nádherný plamen ve mně plál,

ale až dnes jsem ho rozpoznal,

když spaloval zašlou minulost;

jako trest bez konce stále neměl dost.

Nakonec zbývá jen popel v nás

ze všech těch sametových krás

a poslední sbohem je tak prosté.

Nevěří, nečeká, s tichem sroste.

A jak si tak propadám depresivním náladám

ucítím v sobě vzdor všem obavám;

své srdce, jenž tluče nezdolný marš:

Leck mich im Arsch!

Střepy ženy

Jako karmínová šňůrka jsou tvé rty,

tvá ústa tolik líbezná!

Jak plátky granátových jablek

jsou pod závojem spánky tvé.

Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka,

jež pasou se v liliích.

Ještě než s vánkem přijde den a rozprchnou se stíny,

na horu myrhy vyjdu si, na pahorek vonných koření.

Celá jsi krásná, lásko má,

jsi dokonalá, bez vady!

Srdce mé zajalas, má drahá nevěsto,

srdce mé zajalas jediným pohledem,

řetízkem jediným na hrdle svém.

Nad víno lahodnější jsou milování tvá,

vůně tvých olejů nad všechny balzámy.

Tvé rty, má nevěsto, kanou nektarem,

mléko a med máš pod jazykem,

libanonská vůně jak šatem halí tě.

Tvé údy jsou sadem jabloní granátových

s rozkošným ovocem…

(Šalamounova píseň písní)

Lolitka

Jsi dnes veselá

jako čerstvě vykopaný hrob.

Jsi dnes nesmělá

jako nůž vnikající do útrob.

Baletky v srdci tančí,

piškoty vesele jančí.

Rád bych ti vyrval oči,

protože vidíš víc než já.

30 minut na kolotoči.

Je dětská, je nádherná.

„Miluj mě něžně!“ vábí křikem.

Oschlé rty se chvějí chtíčem.

Proč se mi třesou ruce?

Nebo se třese celý svět?

Hřích není v lolitce.

To ve mně je mrtvý květ!

Každý si pouštíme žilou;

někdo lehce, někdo silou.

Pohřeb pornohvězdy

Odlétáš na nejněžnějších křídlech,

která ti přistřihli v rozletu.

Uvězněná v porno-dílech

plných dotekového baletu.

Listopadový déšť nic nesmyje.

Jenom rakev. Brečet by se chtělo.

Vylité šampaňské se vsakuje

v nahé ženské tělo.

Doznívající melodie v hloubce

a slzy z nebe spadlé.

Sperma mezi prsty.

Vzpomínky již zvadlé.

Poznala bys mou tvář?

Se zlomeným srdcem tam v nebi?

Držím roztrhaný snář

za rozněžnělých vzdechů hudby.

Tráva bývala zelenější,

chuť sladší, světlo jasnější.

Obklopená přáteli bývala šťastnější;

a smrt se zdála vzdálenější.

Velké naděje za osamělých dnů.

Osamělých dnů našich životů,

když umírá někdo z našich snů,

kdo pro dnešek skrývá nahotu.

Padaly kadeře smutně do hrobu

z její rozkošné šíje.

Muži bez tváří střídali podobu.

Dnes tu stojí, kdo však žije?

A na konci jako hlavní hřeb

po nebi hvězdy.

Takový tedy byl pohřeb

slavné pornohvězdy.

Mytiléna

Úplněk svlékl hedvábné šaty

z bílého těla, mramoru krásy.

V záhybech látky, v záhybech kůže

ulpěly plátky panenské růže.

Pak ztichl třepot motýlích křídel.

Zbyl stín úsměvu na tváři bez líčidel.

Vál vítr a vískal plavé vlásky;

rty tiskla kvítek sedmikrásky.

Sepjala ruce, aby nahotu skryla,

očima bloudila, vzpomínku vryla.

Zrcadlo sálo pel nevinného těla,

na lože ulehla, celá se chvěla.

Krev prudce tekla, nohy zapřela.

Vzrušením voněla, bolest vyšlehla.

Melodie dechu večerem zněla;

múzy mlčely a dívka se chvěla.

Jako třezalka, když větru vzdorovala.

Chvěla se, chvěla a oči přivírala.

Vlna se vzdouvala, a co z ní zbylo?

Pár kapek vláhy, jež tělo vpilo.

Krajina příběhů, hluboké údolí hoře,

stoupá i klesá hladina mého moře.

V mém srdci zajizvily

vzpomínky na Tebe

otisk lidského nitra,

které odešlo do nebe.

Jsi sama, prostovlasá,

nalehko oděná.

V propastech vesmíru

jsi, Ivo, ztracená.

„Bůh je milostivý“

skrývalo Tvé jméno,

ale nedopřál víc času,

než bylo odměřeno.

Pak útěcha, že je rozdvojená

i temnota noční a denní svit,

pro nás dva nic neznamená.

Nás nelze odloučit!

Posledním paprskem

zhasl další knot.

Kdo vlastně jsme;

my zmizelí beze stop?

Pomalu vstávám z postele,

byla Tě ještě před týdnem plná.

Zbaven polibků se oblékám

do života značky: „Bez tebe!“

Koukám pod postel.

Nejsi tam, a přitom

cítím rtěnku na rtech.

Říkáš tomu odchod?

Čistím si svetr od dlouhých vlasů,

padají na kalhoty.

Bez varování a bez překvapení

nevědomky zůstáváš.

Pečlivě vybírám sklenici,

ze které si nikdy nepila.

Vadil Ti Mikymauz?

Dnes jsem za to rád.

Prolejvám ho whiskey.

Při páté sklence chytám jeho úsměv.

Nejsi a mám myšákův úsměv.

Budoucnost mě musí milovat.

Srdce unavené z nudy

Znovu raší jaro,

období klíčících vášní.

Víš, kousky z nás, Báro,

jsou jako úryvky z básní.

Zakutálené mince

do rohů opuštěných zdí.

Sex na kuchyňské lince

je naše souhvězdí.

Srdce unavené z nudy,

když není oč hrát.

Na úlomky z milostné rudy,

nezbývá než…

květy dát.

Život na naději

Zkouším psát verše

tužkou na obočí.

Zkouším psát verše

a věřím, že vejdou do tvých očí.

Podívej, kvete růže!

Bez smyslu, bez slávy.

Nikdo jí nepomůže.

Je jako krev tekoucí z kůže

Romea umírajícího se slovy:

„To čemu říkají růže,

vonělo by právě tak,

i kdyby tomu říkali jinak.

Vždyť růží mi je i tvá kůže

a voní ve snech plných tužeb.“

Sedíme v čekárně Svět.

Už dlouhou dobu otálíme

pomyslet na sílu vět

ať navzájem se nespálíme.

Co my dva vlastně víme?

Že v čase se mísí ticho se slovy,

jen ty jsi něžná stále.

Láska že nekončí doslovy.

Pouze odlétá dále,

když se zhasne v sále.

Z našich rtů láska kreslí

hřejivé polibky štěstí

a v srdci tančí baletka,

z Labutího jezera

Čajkovského Odettka.

Kdo srdci útěchy jaké dá?

Kdo se smutkem co zmůže?

Člověk se mnohému zaprodá,

za lásku přec nemůže.

Klesám níž k tvým nohám

co možno nejhlouběji.

Miluji tě! Tiše nahlas volám:

„Žiji jen na naději!“

Až přijdu ti říct…

Rimbaud mě prokleje

a slzy nic nezmění,

až přijdu ti říct,

že odcházím pryč.

„Bývali šťastni ve zlém větru,“

tak básníci za slovy skryjí

samotu bez lásky,

v níž budeme si cizí.

Vinu déšť nesmyje,

sliby se nesplní,

až přijdu k večeru

říct větu poslední.

Nora 2010

Mlčící noc v domečku pro panenky

a stěny bílé po malování

nutí postel do milování.

Odcházíš. Klíče už leží na stole.

Kdo nám ale zaručí

štěstí v jiné náruči?

Zavíráš dveře. Drama skončilo.

Nezní potlesk ani smích.

Jen děti se zítra zeptají,

zda vyhrála svoboda či hřích.

Příchod domů

Kolikrát člověk může

opravdu milovat?

Kolikrát plátky růže

dovolí poplivat?

Mládí voní na chvíli,

než ho vyplaší řád.

Věrnost objetí sílí

jen ve snu napořád.

Blesková válka slov

a znovu samota.

Na posteli doslov.

Zní poslední nota.

Mám na tebe chuť,

chci zastavit čas.

Prostydlá rtuť

je v každém z nás.

Přichází právě domů

a nikdo ji nevítá.

Do starých trámů

mdlé Slunce zasvítá.

Stav ohrožení

Cítím tvůj jazyk v ústech;

tlačí mě do stavu ohrožení

a sprostými nápisy po zdech

jsme, zdá se, obklíčeni.

Shodě náhod dáváš smysl,

i když okolí mě stale mate.

Znáš mou krvácející mysl;

jsi láskyplné maté.

Ach, nádherné je být mužem

a podléhat pokušení

pohledy, dotyky, jazykem

ve stavu ohrožení.

Včera se tečka udělala

za nehodami, jež se staly.

Hádanka se rozluštila,

když jsme se odhodlali.

Stačilo vždy oči zavřít

a věděl jsem, jak vypadáš.

Přesto je těžké sám se sebou žít,

když příchod odkládáš.

Vznáši se dilema konce chvíle.

Ano či ne? Jak říci obojí?

Neklidná krev proudí v žíle

a život nás samovolně spojí.

Vznášející se slova o tvé kráse

Soudím-li dnes tvou krásu, pak věř,

že je radostí i ctí mých mladých let

být blízko tebe tady a teď.

Roztomilé uši vroucně mi naslouchají.

Proto volím slova jemně.

Ať zvoní jen ta, která mou lásku předávají.

Vznášející se chmýří jsou tvé vlasy,

ve kterých se můj dech lehce ztrácí,

na plachých perutích krásy.

Pod nimi oči egyptských bohyň hledí.

Skálopevně, a přesto jemně září,

když do tmy za tebou mě svádí.

A nos? Pravá to ušlechtilost starého světa.

Na povrchu jest, přece nepovrchní.

V něm žid pozná žida, aniž zazní jediná věta.

Máš žhnoucí plné rty. K nim přicházím

jako vlna k pobřeží zaplavujíce ho.

V nich lásku nacházím. Na nich se ztrácím.

Výsostný krk od řeckých sochařů,

nejjemnějším aksamitem zahalený

vstupuje do tajných snářů.

Jak dále popsat tvé rozkvetlé tělo?

Není, a nebude nikdy těch slov,

jichž by se beztrestně použít smělo.

Kočka na střeše

Co je vítězstvím kočky na rozpálené plechové střeše?

Vytrvat co nejdéle, ale ty můžeš bez obav seskočit dolů.

Víš, že by si bězpečně dopadla na všechny čtyři.

Opusť mě!

Proč tedy na střeše zůstáváš? Horký plech vypaluje do

ťapek cejch nevěstek hlouběji a hlouběji.

Téma sebeubližování je neuchopitelné.

Milostné zátiší

Na spáncích ústa z jeřabin

toužebně vzdychají.

Po rudých rtech od malin

polibky skákají.

Kůže voní po šeříku

a chutná jako víno.

Dech podobný větříku,

srdce láskou probodeno.

Vlasy stvořené z pěny

a vln Černého moře.

Co by byly bez ženy?

Štěstí skryté v hoře.

Sen lásky v rádiu

hrají snad pouze nám.

Osudu děkuju

za chvíle, co Tě znám.

S tebou a bez tebe

Stojím v mlžném oparu noci.

Uprostřed samoty bez pomoci.

Má náruč je připravená

až budeš tmou unavená.

S tebou a bez tebe. Znám ten rozdíl.

Krvavou neděli zármutek zplodil.

Nesnášíš život na hraně ostří;

znovu zašeptáš: „Prach z lásky setři.“

S tebou a bez tebe. Pokaždé stejné.

Neděle krvácí za lásky beznadějné.

Zapomenout na ni

Město usíná v čase tepu svého ruchu.

Modré dýmy odnáší obrysy za obzor.

Bloudím ulicemi z vlastních proměn;

slzavými údolími dnešní noci exodu.

Uvězněn v nezkrotných vzpomínkách

nesmím se na konci všeho podvádět,

neboť ona sama sebe nikdy nezmění.

Byla zármutkem ve chvílích setkání.

Mé srdce se cítí ukonejšené až dnes,

když hledám vůli směle zapomenout.

Zvedl se vítr tišící bolest všech slov.

Její láska se stala bledou umírající růží

a padající plátky, styk s jinými muži.

Dech nasycený vínem mě nutí utéct

na místo se střízlivým stínem vědomí,

jak láska byla vtipem dne setkání,

vůni postele, kterou stlala a přiznáním,

že mi chybí, když chci zapomenout.

Obdivuhodná

Ranní rozbřesk Slunce,

ani úsměv Mona Lisy,

ani lesk zlata šesti uncí

a měsíc nad Paříží;

nic z toho se ti nevyrovná.

Slova básní jsou pro Tebe skromná.

Jsi uprostřed pouště všedních dní

oázy vláhy klidný stín

a radost naděje poslední,

která jen trpělivé odmění.

Vím, že už nic se ti nevyrovná.

Zůstaneš navždy obdivuhodná.

Střepy narkomanie

Žádný skutečný konec neexistuje.

Je pouze bod v němž zastavíte příběh.

(Frank Herbert)

Rozkvétající kokain (variace na báseň Přetékající pohár od F. Gellnera)

Já držím kokain ve své dlani.

Je sněhový a rozkvétá.

Já držím kokain ve své dlani,

jenž čeká na vdech člověka.

Jenž čeká, zdali alkaloid

se do brázd vyschlých rozlije,

na snivých květech v jiných světech

zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy

pod onou tíží ku zemi.

Jenž čeká, zdali jiné světy

rozzáří svými vůněmi.

Já držím kokain ve své dlani,

jenž čeká na vdech člověka.

Já držím kokain ve své dlani:

své srdce, které rozkvétá.

Spermatický život

Život je jako odtékající sperma.

Vše, co se dalo, dávno už jsem prožil.

Na mokré trati z městečka Palerma

vpravím si chladnou jehlu do žil.

V hlavě mi ohňostroj teď duní

a pro Kafkovu Proměnu,

rád se zřeknu sladkých vůní

z lhostejnosti pro ženu.

Slzy se nesmejou ze tvých smutných očí.

Do duše vkrádá se s léty chlad.

Ženy mě znásilňují a v hlavě mučí

jako po další dávce hlad.

Sebevražedná lyrika

Má oblíbená hra

opět kola roztáčí.

Předem daná pravidla

v životě nestačí.

Prohráváme, miláčku.

Víme to oba.

Prahnem po začátku

znova a znova.

Vítězným pochodem

nebývá láska.

Sílí, utichá,

jak cracku dávka.

Svrhla mě, spálila,

svázala s tebou.

Z mých rtů nakreslila

polibek na rozloučenou.

Obláček namodralý

tiše se rozplýval.

Vše, co jsme milovali,

milovat budem dál.

Difrakce života

Řvoucí vítr do oken duje.

Zašlý život vzduchem poletuje.

Stíny a paprsky noční hru hrály,

jako já, jako ty, když jsme se milovali.

Difrakce prostého života mého

vlečou duši zemí neznámého.

Střep nenávisti hruď probodává.

Přece jsem coura, jež lásce se nepoddává.

Den za dnem tělo špinavou ulicí vláčím,

malinko k smíchu, malinko k pláči.

Zrcadlem stala se obchodní výloha.

Vzrušení? Závisí, jak štědrá je záloha.

Taková jsem!

Tak tu stojím!

Nedoufám, žiji,

i lecčeho se bojím.

Naturalismus všedního dne

Zahnívající strupy s krví.

Odpadající maso s červi.

Plesnivějící mozku rosol.

Zatuchlý pach tlejcích mrtvol.

Bradavice s ochlupením

Kněží hrozí zatracením.

Slizovitý hnis zde kape.

Fekálie přímo kvete.

Cholera si tiše žije.

Nikdo se tu již nemyje.

Hadry voní zatuchlinou.

Těla potem, plesnivinou.

Zahníváme každý v sobě

v neradostné zdejší době.

Ze strachu před samotou

k hrobům utíkáme.

Pasivní prázdnotou

milovat začínáme.

Sněhurka

Do tmy, kde žijí fízlové,

feťákům zakázán vstup.

Z toho, kdo poruší zákon váš,

zbyde jen sedřený strup.

Znal jsem ji dobře.

Znali jsem ji všichni!

Krásná sněhová vločka,

neodolatelný strychnin.

Jmenovali ji něžně – Sněhurka.

Crack i koks byl její svět

plný bouřlivých výšin.

Při něm, se začínala chvět.

Teď vzduch je vlhkem nasycen.

Čpí mi u nosu.

Chybí v něm to, co bych chtěl

na zlatém podnosu.

Znal jsem Sněhurku.

Znali jsme ji všichni!

Šňup sem, šňup tam.

Prach naděje dýchni!

Dnes umřela, utřeme si nosy.

Naposled bílá je Sněhurka.

Lajna za lajnou a v nich cosi,

naše tvrdá chlebová kůrka.

Vztahuju ruce po knize,

díky cizí zásluze.

Na suchých stranách papíru

zanechám krev vesmíru.

Vztahuju ruce po cracku

se stigmatem na krku.

Má temná skica života

je rozprostřená samota.

Vztahuju ruce k objetí

budoucnosti bez dětí.

Vztahuju ruce, nevím proč.

Snad abych vypnul kolotoč.

Veškerou vinu svaluji na ně.

Chci svůj klid, tak leštím zbraně.

Andělé spí, do mě se střílí.

Prásk! Ta ra ta ta!

Zbyly jen fleky na košili

a láhev načatá.

I Slunce vychází

I Slunce jednou vychází,

když sjetí vracíme se domů.

Naše srdce nikomu neschází.

Jsme ztracená generace

z půlnočních pogromů.

Zvracíme na každém rohu,

to si jen značkujeme cestu.

Nemůžu došlápnout na nohu.

Ušpinil jsem si i černou vestu.

Jenom ti psi nás milují.

Decentně mateřsky olizují.

Hořce sladký koks

Opět blbý den pro život;

potopy – tornáda – žárlivost.

Jen zbrkle neměň svůj obraz,

neb po pádu nastane odraz.

Přidej se k nám do klubu

vracejících se holubů.

S hořce sladkým pylem na rtech;

smyslem života značky Nádech.

Potom na vrcholu extáze,

každý z nás něco dokáže.

Notorická

Kam odkráčela minulost, která se nevrátí?

Iluze nás co možno nejhloubeji zatratí.

Kam zmizel úsměv, jenž mě nadnášel?

Kde zůstal klíč od srdce, který jsem nenašel?

Odcházíš lehce. Proč všechno odchází?

Stejně jako voda z řeky do moře

odchází z mé mysli bolestivé hoře

a cesty se opět jinudy rozchází,

ve směru zbytečně vyslovených frází.

Strašný je čas, který minul a neviděl.

Neviděl vzpomínky, jež se nevrátí,

doteky našich těl, zázraky lásky;

dny, kdy jsme věděli, jak se milovat;

a navzájem se přitom nevzdalovat.

Tehdy byl život vánkem a došel až k moři,

ale dnes cítím jeho plamen, kterým jednou shořím.

Kde jsou ta srdce a šťastné obličeje?

Jsou obětmi dnů, které žijeme kdekoli?

Stále se ptám, co nám život zaručuje

a když piju, potom pravda nebolí.

Střepy dne

„Tímto smyslem proniknut chci býti,

poslední závěr moudrosti je ten:

jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den.

Okamžik chtěl bych osloviti:

jsi tolik krásný, prodli jen!

Nemůže ohlas mého živobytí

být věky věků přehlušen…“

(J. W. Goethe – Faust)

Georges d’Anthès

Byla to láska. Byla to čest.

Byl to konec jedné z cest.

Černý závoj smutku vrhám na zbytek večera.

Plamen pomsty hoří ve zbytku popela.

Pistoli zvedám, střílím do těla.

Nesmazatelná je vina okamžiku,

v němž jsem zabil Puškina.

Byla to láska. Byla to čest.

Byl to konec jedné z cest.

S ním Thálie posmutněla,

v pohřební šat se přioděla.

Krajina šeptá modlitbu ticha.

Krev stéká z košile, těžce se dýchá.

Vkrádá se mráz po hladině jezera

v červenou skvrnu – jediný zimní květ.

Uprostřed chvění se – drtím stiskem zbraně rukojeť.

Má nejdražší Natálie,

byla to láska. Byla to čest.

Nastal však konec jedné z cest

a zračí zločin, který žádá trest.

Ptám se, proč nechal jsem se Tebou svést?

Někdy jsou rána spásný k milování.

Někdy jsou rána nutný na vstávání.

Víno se dopíjí.

Hodiny odbíjí,

že něco mou lásku zabíjí.

Někdy jsou rána nudný k pousmání.

Někdy jsou rána zvláštní na sténání.

Oči se nemýlí náhodou.

Zločin a trest se neshodnou.

Slávu líbám zahalenou.

Někdy jsou rána víc, než si myslíš.

Někdy jsou rána, který nevymyslíš.

Zrovna jako dnes.

Za dveřmi mi stál

zatoulaný pes.

Déšť

Někdy se jdu opít, přes vodní hladinu hledím;

jak deštěm se snoubí lesk jejího stínu.

Mokrý po celém těle u břehu bloudím,

ale uvnitř poušť rozprostírám, do ní se vinu.

Kapky deště na mě padají, i přesto žízní hynu,

neb jako polibky nesmyjí nic, když dychtivě je polykám.

Zmizí sotva se jich jazykem dotýkám;

podobné laciným slibům lásek věčných,

jimiž se lživě všem ženám zaříkám,

když o jejich milování přemítám.

V rádiu bez cenzury o lásce směle hrají

a s chutí k seznámení servírky se usmívají.

Sladce snít, jak strachují se z prozrazení.

S hříšnou nevinností spát a zaplašovat probuzení.

V mém pokoji

V mém pokoji svítí neony

a lehce dusí freony.

V pokoji tom roste strom,

ale neplodí; je z planety Trom.

Pokoj můj halí mlžný opar

ze všech vzpomínek na bar.

V mém pokoji navzdory snění,

zůstává věk porozumění.

Nechci

Nechci sedět, nechci stát.

Nechci ležet, nechci spát.

Nechci mlčet, nechci lhát.

Nechci život prožívat.

Nechci líbat, nechci plakat

Nechci mluvit, nechci čekat.

Nechci slintat, nechci zívat.

Nechci, přesto křičím, vivat!

Jméno

Jméno je motýl,

nahá růže v kostele.

Jméno je něha

lehající do postele.

Jednou je získáš.

Navždy ti patří.

Čím víc ho miluješ,

tím bývá sladší.

Kristián

Když končí další den

a nemáš vůli žít.

Co chceš, to můžeš pít.

V poklidu si zakouřit.

Snad pro svůj dětský sen

ještě sebe znáš

a stačí jeden den,

kdy štěstí prostě nepotkáš.

Musí tě hřát,

že když se stmívá, Slunce bude zas.

Den za dnem usínat a předstírat,

že nejkrásnější sen byl dnešní den.

Tvůj dotek, pravé z žen,

v těle doznívá.

Pohled do holých stěn,

už prostě vřele nevnímám.

Nesmíš se ptát!

Co bylo včera, nebudem dnes hrát.

Zkus dnešek uchopit a pochopit,

že nám už zbývá jen odejít ven.

Obklopen tmou doma i v kavárně.

Pro muže žádná žena už nestárne.

Z domova do školy, ze školy domů,

tma je tu stále na každém rohu.

Píšu z tabule bez zájmu slova

s pochyby, že je užiju znova.

Není v mých silách rozumět všemu,

některým nárokům se jenom směju.

Hledám svou Julii mezi tím smetím

a věřím, že se v něm pozvolna ztratím.

Měl jsem zůstat raději doma,

protože všude je období temna.

Spánek a bdění, dnes pouhé kóma

drží mé myšlenky trvale u dna.

Nikdy ten měsíc neskončí. Srdce snad střepem proskočí.

Adam a Eva

Adam zkouší nalézt svůj sen

ve světě žen svlečených.

Na dně sklenic bolavých vín

hledá jistoty stín mdlý.

Zjistí uvězněn v cizí náruči,

že všichni se někdy musí učit.

Eva stále jen čeká svůj den,

vyhlíží ven přes okno.

Bdělost cítí kolem sebe,

když mění své srdce,

které náhle ostře zebe,

a už nechce se dále mučit.

Všichni se musíme někdy učit.

Ve stuhách deštivých závěsů

vidím zrcadlení nových běsů

a jako poslední naděje

uprostřed vtíravé samoty

jsem tu já – jsi tu ty.

Frustrační tolerance

Možná je vše krásné už dávno mrtvé

jako zub vyražený z dásně,

a jen nesnesitelná touha

mě nutí psát básně.

Mladí myslí, že budou žít život, který si vyberou.

Takoví jsme byli všichni.

Bývaly dny, které nekončily.

Spirály pádů roztočily.

Proč vždy, když jsme sami,

vzpomínky vynoří se z rohů

a přítomnost nám tiše berou

stále znovu a znovu?

Život je jedině to, co je před námi

a minulost je pytlík popela;

prozatím snad teplý,

jako každý zemřelý,

než chlad ho zbarví doběla

Matce se ztratilo dítě.

Utopilo svůj kvítek v řece;

a i když kvetou koniklece,

myslím, že všechno krásné

je už mrtvé.

Střepy monologů

Ne, v srdci plném lži o místo nestojím.

Odmítám přátelství a všechnu úctu lidí,

když nerozlišují a všechno stejně vidí.

Já žádám, aby mě tak trochu lišili.

Mně zkrátka lidé jsou na výsost nemilí.

Je toho přespříliš, co moje zraky mučí.

Nevidím kolem nic, než co mi hýbe žlučí.

Vždyť já se setkávám jen se lží, s proradností,

se šalbou, zištností a nespravedlivostí!

Pln hněvu, nejsem s to se déle zdržeti,

chci vypovědět boj vší lidské havěti!

Ne, cítím ošklivost k všem lidem bez rozdílu.

K těm proto, že jsou zlí bez možné nápravy,

a k oněm proto pak, že k zlým jsou laskaví,

že nechovají k nim té svaté nenávisti,

jak patří jistě těm, kdo jsou v své duši čistí.

Mám všech těch okolků s tak zřejmou bezectností,

té laskavosti k ní už, milý pane, dosti

a čím dál častěji si v duchu říkávám,

že prchnu do krajů, kde budu sám a sám.

(Molière – Misantrop)

Věčná

Najde mne, kdo nehledal.

Jsem dcera radosti žití,

která silnou touhu vznítí

překonat bolest, starost, žal.

Nakonec podlehl, kdo odmítal.

Často se nechal zotročiti.

Pak vězněn šťastně svými city,

buď trpce žil, či umíral.

Do slov se nerada choulím.

Snad jméno je má omluva,

že srdce blažím i rmoutím.

Zním jako óda či píseň tesklivá.

Vždyť Láska jsem a značím

okamžik, jež světem zachvívá.

Pochyby

Jsem básník bez básní,

malíř bez obrazů,

umělec prazvláštní

v zrcadle bez odrazů.

Dílo je lopotou banální;

zatuchlou tvorbou v čase.

sklízí jen kritiku anální;

zaniká v tísnivém hlase.

Snad život zrcadlí umění

do hladiny zapomnění,

když básník bez básní promění

pocity ve slova porozumění.

Naděje

Uprostřed ničeho k činu se osmělíš.

Ze všeho znaven sny probdíš.

Ptáš se, kam kráčí stín duše setmělý?

K prameni naděje rozechvělý,

kde srdce věrná když pouto stmelí,

přítel na přítele nezapomene

nechť zem, nechť oceán je dělí.

Krása

Krása je vánek letních nocí;

planoucí Slunce za poledne.

Krása je záře tvých modrých očí;

trnem lásky, jež do srdce bodne.

Dnes nám ještě patří

a o nic se neprosí,

však zítra, kdo ji spatří,

toho snad vyděsí.

Krása je hádanka antických chrámů

halená závojem nejistoty.

Krása je darem, jež plodí mnoho šrámů

a přitahuje prokleté klenoty

Necením si ji, ač je moje.

Vždyť jako by ji Danajové

k mé kolébce tehdy pokládali,

aby mi život ovládali.

Když do zrcadla hledím,

pomalu stéká slza na řasu.

Ach, Manon – Manon z Arrasu,

odpusť, že nezemřu pro krásu!

Malíři a já

Malíři malují, co vidí i nevidí.

Obláčky na modrém blankytu,

ženy ve stinném zákrytu,

abstrakta na stěnách bytu.

A já jsem básník.

Mé chyby byly stvořeny jen pro mě,

to říkám zcela skromně.

Píšu, co cítím intimně.

Přetvářku vnímám, ale nevidím.

Zatím spolu, zatím živi,

i když sebe nenávidím.

Láska má…

Láska má je zrnko pylu v bílém květu.

Láska má jsou hlásky, z kterých složíš větu.

Láska má je sbírka krutých utrpení.

Láska má je nehumánní pokoření.

Láska má je vítr, jenž si s vlasy hraje.

Láska má je slavík, který letí z ráje.

Lásky mé toť kaly, které různě kvetou.

Láska má je vzduch, jež voní cigaretou.

Lásky naše oddaně život doprovazí;

tu sladké, jindy plné prázdných frází.

Sbohem, poezie

Dým bramborové natě

je podzim našich životů.

a na jazyku hořké chutě

nenadálých návratů.

Do míst prázdných okamžiků,

smutku, štěstí, radosti,

odevzdaných trpkých vzlyků,

časů něžné mladosti.

Lesk a bída pustých chrámů.

V katakombách víra bloudí;

zaplašená, plná šrámů;

její vinu právě soudí.

Podzim nastal, barvy žhnou.

Prach smutku usedne.

Paprsky Slunce vyhasnou,

Libá krajina zšedne

Buď sbohem, má poezie!

Lyriko hravých citů k ní.

Kdo s tebou spí, nepřežije.

Kdo nespí, neporozumí.

Misantrop

Uchop svět a drž ho pevně,

vždyť víš jak je slizký.

Otevři své srdce na dně

hrobu, který je ti blízký.

Nezoufej pro uvadající dnešek,

jenž učinil tě nešťastným.

Zítra bude zdrcen v prášek,

zítra bude rozdíl propastný.

Pak pověz tomu, kdo má strasti,

že trvání v nich není.

Vždyť jako přejde radost,

tak skončí i utrpení.

Někdo se snad bude smát,

či divit mému přesvědčení,

že samotu mám vroucně rád,

i přes její odlidštění.

Smutek

Ztrácím cestu k domovu

v nížinách na severu.

Samoto, životní družko,

chtěl jsem tě učinit služkou.

Kdo však dnes komu slouží,

když všednost se kolem plouží?

Lampa zhasla.

Hlava klesla.

Bloudím. Zlehka došlapuji.

Z tvých objetí se oprošťuji.

Ruce dotyků neznají.

Rty mi zvolna vysychají.

Očí mám, přec slepý jsem.

Nespím, když uléhám na zem.

Za nocí ani sny nepřichází.

Luna se stala bezvýznamnou frází.

Pozbývám posledních chutí

i tužeb, jež do duše se vnutí.

Uši si odvykly naslouchat.

Je zbytečné smrt odmítat.

Ztratil jsem cestu k sobě;

tělo mé už leží v hrobě.

Staré jizvy brázdí kůži,

a kdo za mnou vhodí růži?

Teď tam stojí, všechny vedle sebe.

Pod nohami zem, nad hlavou nebe.

Milenky, jedna jako druhá.

Samota, bída, tesknota strohá.

A poslední družka života?

Smrt – s ní vchází temnota.

Ztratil jsem cestu k sobě

v této neradostné době.

Mé myšlenky, to mrtvolnost sama.

Přesto žiji, jen smutek mě zmáhá.

Pane můj nejvyšší,

kráčející světlo duše naší,

ticho tich nejtišší,

sen, který do víry smysl vnáší.

Skutečně rád bych tě poznal.

Opravdu bych s tebou šel;

bez rozpaků tě uznal.

Mlčením se však vzdaluješ, žel.

Šon, šon, slýchám

božské hlasy zpívající.

Ztrácím tě, doufám

v nejistotě svírající.

Kráčející světlo duše naší,

odpověď jedinou vždy dáváš:

Ticho tich nejtišší!

Pane, jsi hluchý či káráš?

Skutečně rád bych tě objevil.

Opravdu bych ti i naslouchal.

Jen jednou kdyby ses zjevil.

Nad údělem svým bych nezoufal.

Kde jsi všude byl a kam jdeš?

Poznal jsi lásku či podvod?

Co ses naučil? Co svedeš?

Zajímal by tě vůbec můj život?

Pohled lásky snad v očích máš.

Těžké je držet tě za ruku.

Nevěřím! Vzdávám. Nevnímáš!

Žel, nedáváš mi záruku.

Bezprizorný

Jsem básník, bezprizorný.

Nikdo se o mě nestará.

Ulice je symfonií

polyfonních melodií.

Nemám domov, a kdo z vás ano?

Vzdušné zámky z písku.

Ulice je parodií

předstírajících harmonií.

Jsem básník, bezprizorný.

Vášnivě za nocí líbám dlažbu.

Ulice je terapií

poničených pololidí.

Černá kočka přebíhá přes cestu

a stále na ni nevěřím.

Ulice zní preludii

vysvlečené slečny Bídy.

Poslední romance

Kolik růží stojí láska?

Slavík dal by jednu

zaplacenou krví.

Student hledá cenu

v knize snění,

ale oba neví.

Kolik bolesti stojí láska?

Probodnutí srdce

pravdu zjeví?

Když se žije lehce

důvod není,

ale nikdo neví.

Každý den ji cítím

V každém snu ji mám

V každé chvilce vím,

že ji nepoznám.

Kolik barev skrývá láska?

Snad všechny jen Don Juan zná,

ale jednu skryjí sny o milování

a odstín ten nikdo nevnímá.

Nežijeme pro lásku,

každá jednou zhořkne;

ztratí růžového lesku

a do tmy si klekne.

Láska je představa.

Ze tmy do tmy smích.

Neklaní se ani králům,

končí na rtech tvých...

Pravda o slovech

Já házím mince do kašny,

když chci se vrátit zpět

na místa vroucně milovaná

v můj život časem vetkaná.

Vzpomínám si dnes už jen,

jak rozesmutnila mě slova

mých starých dobrých přátel

o nadějích bez citadel,

které jsem odevzdaně ztrácel.

Utopených na dně Labe.

Odplavených do moře.

Opouštěl jsem zemi a vše,

co bylo navždy mé, tvé, naše.

Jak dlouho musíš čekat?

Jak dlouho za to platit,

než pochopíš pravdu odvěkou,

že slova kohokoliv nic nejsou?

Plavou si na neklidných rtech

jako lodě ve vlnách oceánu

převáží náklad bez cíle sem tam

podobající se snům k ránu,

v nichž házim mince do kašny;

sám, pod stahujícími se mračny.

Doslov

Dívám se zpoza okna na truchlící po pohřbu. Padající

déšť smáčí jejich černý šat. Průvod smutných příbuzných,

který pomalu odchází, ve mně vyvolává tisíce vzpomínek

na okamžiky strávené s ní. Vím, že všechny ty chvíle se

ztratí v čase, jako slzy v dešti. Dnes večer na ni ale budu

myslet a nepřestávat si přát. Všechnu mou krev za sladkost

jejího smíchu. Království snů za polibek na její rameno.

Stíny letního jitra za pohled do jejich očí. Ztracená

v propastech vesmíru zůstane navždy slzou, která z mé

duše neskane.

Zítra se ale zrodí nový den. V tichosti vycházejícího

Slunce pohltí předešlé a vtiskne všemu znovu smysl,

kterým i já chci být proniknut. Den za dnem jako Faust

bojovat o svobodu a žití s nepolevující touhou. Pouze tak

jich být hoden a kroky ať cestou hvězdy provází. Potom

věky věků neutišší hlas mého žití.

Předtucha slasti z nové cesty, která již není pokryta

střepy, naplňuje mě radostí. Poezie představuje krásu

nejintimnější lidskosti, kterou je možno ještě zachytit

slovy. Podobá se cestě vedoucí, i přes překážky a nástrahy,

krásnou krajinou lidského bytí, a na jejím konci září

hvězda smíření.

DOPIS .......................................................................... 3

STŘEPY NOCI ............................................................ 6

Motýl ...................................................................................8

Lekce ticha ....................................................................... 11

Měsíc víno vpíjí .............................................................. 13

Chladná lyrika ................................................................. 15

Muž na Měsíci ................................................................. 22

Stínohry ............................................................................ 25

Rosemary .......................................................................... 28

Čas ..................................................................................... 30

Na konci světa je tichý dům ......................................... 32

0:28 .................................................................................... 35

Stlaní ................................................................................. 37

STŘEPY MUŽE ........................................................ 40

Idiot.................................................................................... 42

Jizvení ............................................................................... 44

Prostituční svědomí ........................................................ 46

Bukowski .......................................................................... 48

Makak ............................................................................... 50

Mlčící koráb ..................................................................... 52

Coffee blues ..................................................................... 54

Styl ..................................................................................... 57

Smysl ................................................................................. 60

Hýčkání ............................................................................. 62

Tlukot ................................................................................ 65

Údolí slibů ........................................................................ 68

Deprese z represe ............................................................ 71

Rozloučení ....................................................................... 73

V tvých očích ................................................................... 75

STŘEPY SVĚTA ....................................................... 78

Tichomořský květ ........................................................... 80

Obyčejný svět .................................................................. 82

Objetí ................................................................................. 84

Existencionální kavárna ................................................ 86

Výsměch ........................................................................... 89

Obzor dálek ...................................................................... 91

Já a Ona ............................................................................ 93

Proroci odešli k jihu ....................................................... 95

Last Goodbye .................................................................. 98

STŘEPY ŽENY ....................................................... 100

Lolitka ............................................................................. 102

Pohřeb pornohvězdy .................................................... 104

Mytiléna .......................................................................... 107

Ivě .................................................................................... 110

Nejsi ................................................................................ 113

Srdce unavené z nudy .................................................. 116

Život na naději............................................................... 118

Až přijdu ti říct… ......................................................... 121

Nora 2010 ....................................................................... 123

Příchod domů ................................................................ 125

Stav ohrožení ................................................................. 128

Vznášející se slova o tvé kráse .................................. 131

Kočka na střeše ............................................................. 134

Milostné zátiší ............................................................... 136

S tebou a bez tebe ......................................................... 138

Zapomenout na ni ......................................................... 140

Obdivuhodná ................................................................. 142

STŘEPY NARKOMANIE ...................................... 144

Rozkvétající kokain ...................................................... 146

Spermatický život ......................................................... 148

Sebevražedná lyrika ........................................... 150

Difrakce života ................................................... 153

Naturalismus všedního dne ................................................. 155

Sněhurka ......................................................................... 158

Boj.................................................................................... 161

I Slunce vychází ............................................................ 164

Hořce sladký koks ........................................................ 166

Notorická ........................................................................ 168

STŘEPY DNE .......................................................... 171

Georges d’Anthès ......................................................... 173

Rána ................................................................................. 176

Déšť ................................................................................. 178

V mém pokoji ................................................................ 180

Nechci ............................................................................. 182

Jméno .............................................................................. 184

Kristián ........................................................................... 186

Únor ................................................................................. 189

Adam a Eva .................................................................... 191

Frustrační tolerance ...................................................... 193

STŘEPY MONOLOGŮ .......................................... 196

Věčná .............................................................................. 198

Pochyby .......................................................................... 200

Naděje ............................................................................. 202

Krása ............................................................................... 204

Malíři a já ....................................................................... 207

Láska má… .................................................................... 209

Sbohem, poezie ............................................................. 211

Misantrop ....................................................................... 214

Smutek ............................................................................ 216

Pán ................................................................................... 220

Bezprizorný .................................................................... 223

Poslední romance .......................................................... 225

Pravda o slovech ........................................................... 228

DOSLOV .................................................................. 231

Chůze po rozbitém skle

Documents