MénepálskétrableNěconaněmvonělodeštěm.Příjemným,tichým,hřejivýma

konejšivýmdeštěm,kterýspláchnepálivéaromaKáthmándú,tohobezútěšnéhoměsta,kdeseprolínádobrosezlemvroztodivnýshlukpachů, vůní, chutí a pocitů. Uběhlo desetiletí a mnoho se tohonezměnilo.Pořád jsou tu žebrácibez rukouanohou,pouličnídětizávislénačichánílepidlaaobelháváníturistů,maminysnovorozenciv náručí, které se krčí u zaprášených obrubníků. Jsou toprofesionálové ve své profesi. Zraněné údy, hluboký černý kukučulepený smogem i tamimina jsounakonec zejménaprostředkem.Prostředkemktomu„vydělat“sivícpeněz.

***

NaUtsavanarazímpraktickyokamžitě.Atodoslova.Zakopnu

oněj,jakležínazemihaly,zabalenýdodekyaodfukujícívproměabsolutněnepochopitelněnepohodlnépozici.Jakobymivživotopisezatajil někdejší pozici khalasiho. Ale možná to mají všichni prosíNepálci v krvi. Tuhý kořínek, přijímat realitu, žít přítomností anebrblat.

„Co se děje?“ vyskočí Utsav do dřepu a tváří se takřkaomluvně,namístoabysenaštval,žejsemhoprávěkopladohlavy.

Konečně Jägermaiste plní, co má. Nenuceně si k němupřisednuaopatrně,zdánlivěalebezpostranníchúmyslů,musáhnunačelo.

„Promiň, že jsem do tebe vrazila. Šla jsem za Lindou dopokoje,podívatse,jestlipřijeltenjejíAnanas.“Obasezasmějeme.Drobný Nepálec, věčně v oranžovém a s dredy do všech stran,skutečně připomíná ovoce, kterým se nechá jmenovat. Utsav mě

nesměle chytne za ruku a spustí ji z čela. Spontánně a přirozeně,nejspíšprotisvézdravévůli,naměmrkne.Nakonecseasivšudenasvětěflirtujestejně.

„NeblbniajdispátdopokojekRabině,“kývnunaněj.„Animěnenapadlo,žebysplánovalspátnazemi,kdyžsisdošelprotudeku!“

„Jindenebýtmísto,“pokrčírameny,alevděčněseodeberedopokoje.Zachvíliuslyšímproudvodyzesprchyahotelovouhalu,kdežádnédveřepořádněnetěsní,zaplníhorkápára.Modlímsekevšemsvatým, aby měla Linda zamčeno (a já ji takhle pozdě už přecenemohlabudit).Nevím,jakýzmiliardhinduistickýchbohůmivyšelvstříc,anebojetospíštím,jakzlehkajsemvzalazakliku.DoLindinapokojeseopravdunemůžudostat.

Mladík má puště-nou televizi, kde hrajenepálskýfilm,kterémune-rozumím ani slovo. Sednesi na židli a pokyne mi,abychsilehlanapostel.

„Jábudupřekládat,chceš?“

Zezačátkujsemne-chtěla. Chtěla jsem vy-pnout televizi a jeho dopostele. Jak se ale začalodvíjet příběh a jak miUtsavvysvětlil,žeto,cosedějenazrnícíobrazovce,seve skutečnosti dodnes

odehrávánamnohaodlehlýchmístechNepálu,zcelamětopohltilo.„Tahleholka,cobrečí,onasevdávat.Nechce,protožesvatba

domluvená.Oninemít láska.Tenmužodvacet let staršíaonahoneznat.Onaráda jinýklukzvesnice.Onapatnáct let,chceškoluatřebajednoupracovat,nechcezatímděti,“začneUtsavatrochusezamračí.„DnessvatbydětíoficiálnězakázanývNepál.Holkymůžouvdávatkdyžjimosmnáctletamužijednadvacet.“Nemuselmitoaniříkat,abychvěděla,žesetostejněmálokdedodržuje.

„Cotvojirodiče?“ptámseanaivnědodám:„Bralisezlásky?“Utsavtěžcepolkneajehodokonaleřezanérysyztvrdnou. „Samozřejměne.Mojemámaanineumětčístapsát.“Přijdusi hloupě, že jsem se ptala. Tehdy to muselo být úplně jiné.Porozumím,žepraktickyvšechnysňatkydomlouvalirodiče.

„Ajakjetomezinimateď?Zamilovalisedosebenakonec,jakse říká? Klape jim to?“ vyptávám se zvědavě a záhy bych sepropleskla.Užsinepřijduhloupě,žesevyptávám,jemizesebezle.

„Tátaumřel,kdyžjádvaroky.Nepamatujusiho.“Utsavsenachvíliodmlčí,paksenaměpodíváakmémupřekvapenípokračuje.Pochopím,žejehootcezavraždilivIndii,kamjezdilzaprací.Utsavovamatkatakpřišlaomanžela,třidětiotátuachudárodinaoživitele.Dnesvím,žedodnesneníúplnějasné,cosestímmužemstalo.Mohli spáchat sebevraždu, možná to byla nehoda, jeho žena dlouhodoufala,žepřecejenžije.

Mlčím.Nevím,coříct.Rázemjsemvystřízlivěla.Soucitněmupoložímrukunastehno.Teďvtomneníflirtuanizamák.

Bezelstně se usměje a jako bych já byla ta, kdo potřebujeutěšit,svěřísemi,žeonznaltátujenomchvíli.BrzypojehonarozeníodjeldoIndiezaprací,protoževydělatněco,cobystálozařeč,bylo–adodnesje–vNepáluvelmitěžké.Muži,kteřímajírodinu,stáleodjíždí,kdyžjichtějířádněfinančnězabezpečit.Posílajípenízeavrací

sezamanželkamiadětminadovolenoupárkrátzarok,několikrátzapárlet.Záleží,kdeajaksejimpodaříuchytit.

***

Když vidím světnořící se do tmy navlastní oči, vždycky měpodivně bolí u srdce.Snadžejsemvždynějakpodvědoměcítilakonec–konecdne, že jsemodalší den blíž konci.Koncičeho?Kdoví.Dnesbych snad řekla, koncijedné iluze a snadzačátku nové. Pořádnevím… a Kdo ví?!Každopádně rána avýchodysluncenamounáladu mají docelaopačný efekt. Ať se

předtímcítímsebehůř,kdyžsemipoštěstízahlédnoutrudýkotoučvalícísenadobzor,mésrdcezaplesánadšením.Novýzačátek.Světjetakštědrý,žemidávádalšídenŽivota!

Jaktobylodál?DozvítesevknížceMénepálskétrable!PokračováníčtyřnásobnéhobestselleruMénepálskélásky

TADY:https://www.michaelagautam.cz/kniha-pokracovani/