ZLÍNSKÝ KRAJKONZERVATOŘ P. J. VEJVANOVSKÉHO KROMĚŘÍŽ

DĚJINY HUDBYNázev školy Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž

Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/34.0433Autor Mgr. Miloslav BubeníčekNázev šablony III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICTNázev DUMu VY_32_INOVACE_DEH_0119Stupeň a typ vzdělávání Střední odborné vzdělání v konzervatořiVzdělávací oblast Společný odborný základ – Dějiny hudbyVzdělávací obor 82-44-P/01 Hudba, 82-45-P/01 ZpěvTematický okruh 19. Hudební formy éry vícehlasuDruh učebního materiálu Výukový materiálCílová skupina Žák, 16 – 19 letAnotace Výukový materiál určen k frontální prezentaci učitelem, případně jako materiál pro samostudium, nutno doplnit

výkladem.

Vybavení, pomůcky DataprojektorKlíčová slova Hudební formy, organum, konduktus, moteto, píseň, kánon, madrigal, ballata, caccia, mšeDatum 18. 3. 2013 – datum ověření ve výuce

Anotace

Text s názvem „Hudební formy éry vícehlasu“ je určen pro výuku předmětu dějiny hudby na konzervatoři. Pojednává o reprezentativních formách období vícehlasu a přináší základní informaci a přehled. Předpokládá se odborný výklad pedagoga, ale text lze použít i jako osnovu pro samostatné studium.

Hudební formy éry vícehlasu

Hudební formy éry vícehlasu navazují na hudební projevy heterofonní, tj. náhodné souznění dvou nebo více hlasů. Počátky heterofonie bychom pravděpodobně nalezli hluboko v historii lidstva. Mimo to se v hudbě objevovala také vícehlasá ostinata, paralelismy, ale také technika imitace. To vše je zpočátku na základě spontánní improvizace.

OrganumPočátky organa sahají do 9. století. Traktáty Musica enchiriadis a Scholia enchiriadis hovoří o improvizovaném vícehlasu a nazývají jej organum. Vox principalis byl chorální nápěv, vox organalis byl přidaný hlas, pohyboval se v paralelních spodních kvartách nebo kvintách podle písemného návodu. Používaný byl i pohyb hlasů stranný – organum stranné, a také protipohyb. Významným zdrojem informací je Winchsterský tropář ( asi 1050 ).

Orgaum v období Notre DameChorální melodie se nazývá cantus firmus, nachází se ve spodním hlase – tenoru. Podle počtu hlasů je použito označení organum duplum, triplum, quadruplum. Nad rytmicky neměřeným tenorem probíhala modálně rytmizovaná melismata. Významný autor organ je Leoninus – optimus organista.

V dalším vývoji organa byl používán v některých úsecích diskantový princip – modální rytmus využívaly všechny hlasy. Ty se označovaly pojmem klausule. Označení hlasů: tenor, duplum nebo medius nebo altus, cantus nebo discantus. Významnou postavou byl Perotinus – optimus discantor.Leoninus a Perotinus jsou první významní skladatelé, které známe jménem.

Konduktusje v období Notre Dame druh vícehlasé italské písně s cantem firmem autora. Původně byl určen pro sólové zpěváky, hudební nástroje mohly zpěvní hlasy podporovat, ale také nahrazovat.

MotetoV období ars antiqua oblíbená forma ve šlechtických a měšťanských kruzích. Cantus firmus zůstal v tenoru, převládly francouzské světské texty, ale docházelo i k mísení textů latinských a francouzských v rámci jedné skladby. Zesvětštění textů i původně chorálního tenoru lze nalézt v díle Petra de Cruce.

Pro moteto v období ars nova je typická izorytmie. Je založena na opakování rytmického modelu, nejprve v jednom hlasu, tenoru, později se objevovala i ve vrchních hlasech. Izorytmické moteto se užívalo do čtvrtiny 15. století, novou formou se stalo písňové moteto.Moteto nizozemských škol má hlavně duchovní charakter, zhudebňuje jeden text, např. mešního ordinária nebo propria.

V 16. století je moteto významnou hudební formou. Je pěti- až šestihlasou skladbou založenou na imitační polyfonii. Opakováním první části původně dvoudílného půdorysu vzniklo tzv. reprízové moteto.

Kantilénová píseňje spojená s érou ars nova. Zpracovává světský text. Melodie probíhá v nejvyšším hlase – cantu. Tento zpívaný hlas byl doprovázen tenorem a kontratenorem, často instrumentálním.

Kánonické formyJednoduchá imitace pokračovala ve vývoji také v ars nově: rondellus: 1. hlas a b c 2. hlas b c a 3. hlas c a b kánon: 1. hlas a b c d e f atd. 2. hlas a b c d e atd. 3. hlas a b c d atd.

Známý a oblíbený byl i tzv. kruhový kánon.Období nizozemských škol přináší další druhy kánonů: račí, zrcadlový, hádankový, v primě, oktávě, nebo v kvartě, v augmentaci, v diminuci.

Madrigalmá původ v básnické formě. Byl zřejmě nejvýznamnější hudební formou italského trecenta. Milostná báseň byla zhudebňována ve formě A A B, hlavní melodie byla v nejvyšším hlase, spodní 1 – 2 hlasy měly stejný text. Ve výsledku je z dnešního pohledu výrazná souzvuková stránka.

V roce 1530 vyšla sbírka Madrigali de diversi musici, která představuje vzor italského madrigalu té doby. Patrné je větší sepjetí obsahu textu s hudebním zpracováním. Původní čtyřhlas byl rozšířen na šestihlas. Hlavní melodie se přesunula do sopránu.

Caccia- lov, honba, francouzsky chasse, souvisela s kánonickým rondellem. Je další typickou formou italského trecenta. Probíhala obvykle ve tříhlasu. Dva hlasy byly vedeny kanonicky, spodní hlas byl cantus firmus, mohl být instrumentální. Forma byla A A B, jako u madrigalu.

Ballataje třetí oblíbenou formou trecenta. Původně byla jedno- až dvojhlasá, později tříhlasá vokálně instrumentální skladba ve formě a b b a a, závěrečné a je refrén. Náměty byly mravoučné a milostné.

ChansonVychází z francouzské kantilénové písně. Název se používal v 15. a 16. století pro světskou píseň. Vyznačoval se jednodušší polyfonií, častou syrrytmií a melodií ve vrchním hlasu.

MšeObliba zhudebňování mešního ordinária roste po celou dobu vývoje vícehlasu. Od 15. století hledají skladatelé způsoby hudebního sjednocení mešního cyklu. Například cantus firmus byl společný pro všechny části mše, byl umístěn do tenoru – hovoříme o tzv. tenorové mši. Cantem firmem mohla být chorální melodie, ale také melodie světské písně.

V 16. století vzniká tzv. missa parodica, založená na parafrázi a obměnách jiné polyfonní skladby.

Otázky1. Co víte o vývoji organa?2. Vysvětlete pojem izorytmické moteto.3. Jaké druhy kánonů znáte?4. Co je chanson?5. Co je tenorová mše?

Literatura1. Hrčková, Naďa: Dějiny hudby I. – Evropský

středověk, Ikar 20052. Hrčková, Naďa: Dějiny hudby II. – Renesance,

Ikar 20053. Smolka, Jaroslav: Dějiny hudby, TOGGA, Brno

20014. Šafařík, Jiří: Dějiny hudby, I. díl, Votobia, Praha

2002