2 . R e g i o n á l n í č á s t162

Obr. 21. Schéma paleohydrogeologického vývoje Českého masivu v povariském období (podle Krásného 2003a).a) Akumulační etapa: sestupné zasakování solanek evaporitového původu, vznikajících za aridních či

semiaridních klimatických podmínek v bezodtokých pánvích (SBP), v uzavřených mořských zálivech anebo v důsledku kontinentálního zasolení půd (KZP).

b) Počátek infiltrační či promývací etapy: promývání dříve nahromaděných solanek v důsledku infiltrace prostých vod v postupně se zvedajících územích.

a), b) jsou znázorněny bez měřítka.c) Infiltrační (promývací) etapa včetně antropogenní etapy (současná situace): konkrétní příklad

z chebské pánve a jejího okolí. V granitoidním smrčinském masivu, přiléhajícím na S a SZ k chebské pánvi, infiltrují prosté podzemní vody. Solanky dříve akumulované v hlubších partiích zvodněného systému jsou v různém stupni ředěny a vystupují ve Františkových Lázních v údolí Slatinky a na dalších místech chebské pánve a v jejím okolí jako přírodní prameny minerálních vod nebo jsou zachyceny vrty.

Gr – granitoidy, Ph – fylity, CO2 – schematické znázornění vystupujícího CO2 hlubinného původu.

a)

b)

c)

Za těchto podmínek je proto možno odhadovat hloubkový dosah připovrchové zóny prostých podzemních vod během humidních období maximálně v řádu desítek metrů.

také křídové kolektory nepochybně obsahovaly slané vody marinního původu v době za-plavení českého masivu mořem a vzniku české křídové pánve. Vzhledem k značné propust-nosti křídových kolektorů však došlo při intenzivním proudění podzemních vod v průběhu následné infiltrační etapy k poměrně rychlému odstranění slaných vod a jejich nahrazení infiltrovanými, málo mineralizovanými vodami. nelze ani předpokládat významnější proni-

1872 . 6 H Y D R o g e o l o g i C K á P R o V i n C i e č e s K É H o M A s i V U

Tab. 14. Vertikální hydrogeologické členění hydrogeologického masivu (podle Krásného 1996b, upraveno)

Označení Geologická / Převládající Obvyklá vertikální litologická a strukturní pórovitost mocnost / zóny charakteristika hloubkový dosah

svrchní či eluvium průlinová několik metrů zvětralinová kvartérní pokryv výj. do desítek metrů

střední či v lokálním měřítku puklinová několik desítek puklinová značně proměnlivé až kolem stovky rozpukání, metrů v regionálním měřítku víceméně pravidelné rozpukání

spodní či rozpukání spíše ojedinělé, jednotlivé hydraulicky stovky masivní v některých horninách nezávislé pukliny, až tisíce a při intenzivním ale také související metrů tektonickém postižení puklinové systémy nepříliš četné hluboko umožňující regionální zasahující zóny, mnohdy až globální proudění výstupní cesty minerálních podzemních vod a termálních vod

Obr. 22. Lom Horka z. od Světlé nad Sázavou. Svrchní (zvětralinová) zóna v žule s málo mocným půdním pokryvem a s bloky horniny, naspodu přecházející do střední (puklinové) zóny (foto J. Krásný 2002).

2 . R e g i o n á l n í č á s t214

výšek příslušného území. také na základě udávaných průměrných odběrů některých mělkých jímacích území na Šumavě a v jejím podhůří lze přírodní zdroje podzemních vod odhadnout v různých územích ve výši 3–5 l/s km2, výjimečně až 9 l/s km2 (Krásný et al. 1984). se snižová-ním nadmořské výšky území, v důsledku zmenšování srážkových úhrnů a všeobecně nižších hydraulických gradientů, dochází také k postupnému zmenšování podzemního odtoku až k hodnotám kolem 1–2 l/s km2 (příl. 3).

Tab. 16. Vztah mezi klimatickými a morfologickými (hypsometrickými) poměry a rozdělením dlouhodobého průměrného podzemního odtoku (přírodních zdrojů podzemní vody) v hydrogeologických masivech Česka (podle Krásného 1996)

Geomorfologická jednotka*)

Přibližná výška (m n. m.)

Průměrné roční srážky (mm)

Průměrný roční výpar

(odhad v mm)

Podzemní odtok, tj. přírodní zdroje

podzemní vody (l/s km2)

pohoří 1 200–1 600 1 000–1 200 450 10–15

nižší pohoří 800–1 200 800–1 000 7–10

podhůří 300–800 600–800 3–7

roviny, nížiny méně než 300 500–600 650 1–3

*) názvy vymezených geomorfologických jednotek je nutno chápat jen ilustrativně, protože neodpovídají klasifikaci reliéfu česka (Demek et al. 1987), kde je třídění založeno především na rozdílech v relativní výškové členitosti. naproti tomu absolutní nadmořské výšky terénu zásadním způsobem ovlivňují základní klimatické charakteristiky česka a také tvorbu přírodních zdrojů podzemní vody ve srovnatelných  hydrogeologických prostředích.

Obr. 34. Údolí Vydry proti toku; pohled k JV od silnice mezi Čeňkovou Pilou a Srním. Hluboko zaříznuté údolí Vydry a jejích přítoků v hydrogeologickém masivu Šumavy vytváří při existujících značných sklonech terénu a hydraulických gradientech připovrchové zvodně, spolu s poměrně vysokými srážkami, velmi příznivé podmínky pro tvorbu přírodních zdrojů podzemních vod, jedny z nejvyšších v celém Česku – v dlouhodobém průměru až více než 10 l/s km2 (foto J. Krásný 2010).

2 . R e g i o n á l n í č á s t226

Obr. 40. Hlavní výskyty minerálních vod v z. Čechách a v přilehlé části Německa a rozšíření minerálních vod „karlovarského typu“ (sestavil J. Krásný podle Hynie 1963, Kodyma et al. 1967b, Carlého 1975, Kolářové a Myslila 1979, sine 1981, Franka a Kolářové 1985, Hanzlíka a Krásného 1998, Storcha et al. 2000 a dalších podkladů).1 – terciérní a mladší sedimenty chebské, sokolovské, mostecké pánve a dalších výskytů, 2 – terciérní neovulkanity Doupovských hor a výskytů v Bavorsku a kvartérní neovulkanity Komorní hůrky (Kh) a Železné hůrky (Žh) při jz. okraji chebské pánve (vyznačeny fialovými křížky), 3 – mladopaleozoické sedimenty, 4 – granitoidy: kp – karlovarský pluton, sp – smrčinský pluton, bm – borský masiv, kl – kladrubský masiv, čj – čistecko-jesenický masiv, 5 – mariánskolázeňský bazický komplex (zejména amfibolity a serpentinity), 6 – různé typy metamorfitů a nemetamorfované paleozoikum saxothuringika, bohemika a moldanubika, 7 – významné zlomy; 8–12: typy minerálních vod (značky jsou v některých případech kombinovány): 8 – uhličité vody karlovarského typu, 9 – uhličité vody mělkého proudění s nižší celkovou mineralizací, 10 – termální vody, 11 – radioaktivní vody, 12 – neproplyněné solanky, 13 – významné vrty: KTB – hluboký vrt u Windischeschenbachu, HV-18c u Jindřichova, HV-14 u Milhostova, HJ-2 v Horách u Karlových Varů, 14 – bývalé doly: uranový Důl Vítkov 2 u Tachova, Důl Svornost v Jáchymově s využívanou radioaktivní termou, 15 – prostor uhelných lomů v sokolovské pánvi s výskyty terem karlovarského typu. Vybrané výskyty minerálních vod: Be – Beranovka, Bt – Brtná, DK – Dolní Kramolín, Ha – Hartoušov-Vackovec, Ho – Hohenberg, Kp – Kopanina, KH – Kyselecký Hamr, Mo – Mostek, Ok – Okrouhlá (Velká Šitboř), Pd – Podlesí, DP – Dolní Pochlovice, Pl – Plesná-Lomnička, Po – Poustka, Pr – Prameny, PV – Panský Vrch, Sch – Schönberg, Si – Sibyllenbad, Sk – Skalná, Za – Zahrádka.

2 . R e g i o n á l n í č á s t306

Krystalické vápence jsou rozptýleny v  mnohých územích hydrogeologického masivu Česka. Jejich hlavní výskyty dále charakterizujeme v rámci výše vymezených, běžně použí-vaných regionálněgeologických jednotek platformy Českého masivu. Výskyty krystalických vápenců se někdy nacházejí ve větším rozsahu i v některých územích Českého masivu za hra-nicemi Česka.

MoldanubikumHojnější vložky krystalických vápenců se spolu s četnými polohami dalších typů hornin, jako kvarcitů, erlanů, amfibolitů a hornin s obsahem grafitu, nacházejí především v pararulách tzv. pestré skupiny moldanubika v j. Čechách. Jsou rozšířeny ve dvou hlavních územích (příl. 1):

Sušicko-strakonický úsek se prostírá podél Otavy mezi Sušicí a Horažďovicemi a pokra-čuje s. okolím Strakonic k Písku, dále na Táborsko k Chýnovu a přerušovaně až do okolí Ledče nad Sázavou; zde prokázala čerpací zkouška, provedená ve zkrasovělých krystalických vápen-cích, značnou vydatnost. Vydatnosti téměř 20 l/s při nepatrném snížení hladiny dosahoval vrt HJ-4, který zastihl vápence v údolí Otavy jz. od Horažďovic (Včíslová et al. 1988). Ojedi-něle z vápenců vyvěrají prameny s vydatností až několika l/s, jako např. pramen u sv. Anny jv. od Horažďovic (vydatnost většinou 2–4, s maximy až kolem 21 l/s – obr. 83). Studnou ve vá-pencích byl zásobován jeden z nejrozsáhlejších českých hradů Rabí, postavený na vápenco-vém návrší na levém břehu Otavy mezi Sušicí a Horažďovicemi (obr. 84).

Prameny vyvěrající z vložek krystalických vápenců jsou také u Krtů sz. od Strakonic (ca 2–5, max. až 24 l/s), zachycený pramen se nachází u Soběšic asi 10 km vjv. od Sušice a na dalších

Obr. 83. Kaple sv. Anny u Horažďovic z r. 1760, zpod níž vyvěrá pramen o vydatnosti několika l/s. V 18. století zde byly lázně s pitnou kúrou a koupelemi. Ač lázně brzy zanikly, místní obyvatelé dodnes oceňují zdejší podzemní vodu z vápenců, chutnější ve srovnání s vodami z okolního krystalinika, a odebírají ji do lahví. Snímek před opravou kaple v r. 2006 (foto J. Krásný 2003).

2 . R e g i o n á l n í č á s t420

Po dosažení stanovené úrovně hladin v petřvaldské dílčí pánvi (obr. 140) jsou hladiny vod udržovány čerpáním na Vodní jámě Žofie u Orlové na úrovni ca –480 m p. m., tj. ca 730 m pod povrchem a 20 m pod nejnižší úrovní možného přetoku vod do karvinské dílčí pánve. Čer-pané množství z jámy Žofie činí v dlouhodobém průměru ca 37 l/s, z toho přítok z kvartérních kolektorů je ca 15 l/s. Menší množství vod přitéká z miocenních kolektorů vzhledem k zmen-šení rozdílů mezi piezometrickým napětím miocenních zvodní a zvýšenou hladinou důlních vod v zatopených stařinách zlikvidovaných dolů. Přítok vod z karbonských kolektorů je nástu-pem hladin důlních vod prakticky zamezen. Přestože v rámci čerpaných vod z jam Jeremenko a Žofie se významně uplatňují málo mineralizované vody infiltrující z povrchu a k dosažení

Obr. 138. Bývalý Důl Jeremenko – vlevo dvojice obřích čerpadel (vpředu vždy motor čerpadla, vzadu samotné čerpadlo), připravených k čerpání důlních vod. Čerpáním na vodních jamách Jeremenko a Žofie se v nyní již netěžené a zatopené ostravské a petřvaldské dílčí pánvi udržuje hladina vody v hloubce ca 700 m pod povrchem při průměrném čerpaném množství kolem 170 l/s (Jeremenko) a 37 l/s (Žofie), tak aby bylo zabráněno přetékání do dosud těžené karvinské dílčí pánve (foto J. Krásný 2007).

Tab. 31. Základní údaje o zatápění ostravské a petřvaldské dílčí pánve (podle Grmely et al. 2005a, b)

dílčí pánev

přítoky / čerpaná množství (l/s) Zatopenáplocha(km2)

objemstařin

(mil. m3)

rovnice zatápění

Qt = Qo.e-α.t1995

v provozu1997/1998ukončeno

2005čerpání z VJ

ODP 320 250 133 až 140 73 23,87Qo = 21600α = 0,00043

PDP 78 58 37 32 3,63Qo = 5011α = 0,0005

Poznámky: ODP – ostravská dílčí pánev s čerpáním z Vodní jámy (VJ) Jeremenko, PDP – petřvaldská dílčí pánev s čerpáním z Vodní jámy (VJ) Žofie.

4832 . 6 H Y D R O G E O L O G I C K Á P R O V I N C I E Č E S K É H O M A S I V U

Obr. 165. Základní hydrogeologické dělení české křídové pánve (originál J. Krásný). 1–3 – okraj české křídové pánve či erozních zbytků v okolí souvislého rozšíření křídových sedimentů: 1 – převážně transgresně-erozní, 2 – tektonický, 3 – předpokládaný skrytý v podloží terciérní mostecké pánve a Doupovských hor; 4–6 – výchozy předkřídových hornin uvnitř a v okolí české křídové pánve: 4 – předvariské jednotky, 5 – permokarbon (převážně sedimentárního původu, místy s vulkanickými tělesy), popř. trias, 6 – teplický ryolit (TR); 7–9 – pokřídové jednotky v nadloží a okolí křídových sedimentů: 7 – terciérní sedimenty mostecké pánve, 8 – terciérní neovulkanické horniny Doupovských hor a Českého středohoří, 9 – rozsáhlejší výskyty kvartérních fluviálních štěrkopísků; 10–14 – hranice zvodněných systémů a hydrogeologických oblastí vymezených v české křídové pánvi a další regionálně hydrogeologicky významné prvky: 10 – stabilní rozvodnice v osách významných antiklinál, 11 – zlomy a zlomová pole či žíly neovulkanitů s převládajícím nepropustným charakterem v rozsahu řídícího kolektoru, popř. dalších kolektorů (významné hydrogeologické bariéry), 12 – zóna významného poklesu mocnosti, popř. vyklínění řídícího kolektoru nebo dalších významných kolektorů, 13 – významné zóny regionální drenáže podzemních vod, výjimečně konvenční hranice jako spojnice mezi Lysou n. L. a Českým Brodem, oddělující roudnicko-mochovskou hydrogeologickou oblast a novobydžovský zvodněný systém, 14 – hlavní nestabilní rozvodnice v osách piezometrických elevací, existující za přírodních poměrů; 15 – čísly 1–19 jsou označeny vymezené zvodněné systémy a hydrogeologické oblasti: 1 – děčínskosněžnický zvodněný systém, 2 – benešovsko-ústecký zvodněný systém, 3 – bílinská hydrogeologická oblast, 4 – žatecko-lounský zvodněný systém, 5 – boleslavsko-mělnický zvodněný systém, 6 – roudnicko-mochovská hydrogeologická oblast, 7 – novobydžovský zvodněný systém, 8 – velimsko-čáslavská hydrogeologická oblast, 9 – zvodněný systém Dlouhé meze, 10 – miletínský zvodněný systém, 11 – královédvorský zvodněný systém, 12 – podorlický zvodněný systém, 13 – hronovsko-svatoňovický zvodněný systém, 14 – polický zvodněný systém, 15 – vysokomýtský zvodněný systém, 16 – svitavský zvodněný systém, 17 – kyšperský zvodněný systém, 18 – hydrogeologická oblast moravských křídových výskytů, 19 – králický zvodněný systém; části české křídové pánve mimo území Česka: Sk – saská křída, Kp – krzeszowská pánev, Kl – kladská křída.

5132 . 6 H Y D R O G E O L O G I C K Á P R O V I N C I E Č E S K É H O M A S I V U

oblasti přísluší složité hrásti oparenské antiklinály s osou ve směru ZJZ–VSV. Svahy antiklinály byly postiženy směrnými zlomy, podél nichž byla tato z. část Českého středohoří vyzdvižena. Na S antiklinály je to litochovický úsek středohorského zlomového pole a dále zlom bílinský, v obou případech s výškou skoku mezi 60 a 200 m. Jihovýchodní rameno oparenské antikli-nály porušuje zlom litoměřický, s poklesy j. kry o 100 až 170 m. Výška skoku střezovského zlomu dosahuje až 350 m.

Západní část Českého středohoří se tak nachází v tektonicky vyzdvižené kře, na rozdíl od v. části Českého středohoří v území s. od středohorského zlomového pole, která již náleží hlu-boko zapadlé tektonické kře benešovské synklinály. Přitom jak z., tak v. část Českého středo-hoří shodně tvoří na povrchu, díky zachovaným neovulkanitům, morfologicky výrazně členité území. Odlišná strukturněgeologická pozice obou uvedených částí Českého středohoří se

Obr. 178. Hydrogeologický řez bílinskou hydrogeologickou oblastí a žatecko-lounským zvodněným systémem od Krušných hor do Poohří (sestavil J. Krásný, geologický podklad podle Malkovského et al. 1985 a Tyráčka et al. 1990).Linie řezu je zobrazena v obr. 177.1 – převážně miocenní jíly mostecké pánve s hnědouhelnými slojemi, písky se vyskytují zejména v nejjižnější části

řezu (v tzv. žatecké deltě), 2 – pyroklastika bazaltických hornin, 3–4 – křídové sedimenty: 3 – většinou slínovce bělohorského (Kb), jizerského (Kj) a teplického souvrství (Kt),

4 – pískovce perucko-korycanského a bělohorského souvrství, tvořící bazální křídový kolektor (BKK); zhruba k J od údolí Ohře převládají v bělohorském souvrství spongilitické slínovce a vápnité prachovce,

5 – permokarbonské sedimenty z. části rakovnické pánve; kladenské, týnecké, slánské a líňské souvrství, z nichž poslední zaujímá i více než polovinu celkové mocnosti svrchní části pánve,

6 – krystalinické horniny nerozlišené, 7 – převládající proudění bazální křídové zvodně z prostoru před řezem do území za řezem, 8 – předpokládaný výskyt solanek v permokarbonu rakovnické pánve a v hlubokém krystaliniku,9 – zóna výstupu CO2 hlubinného původu s prameny kyselek na povrchu.

7712 . 7 H Y D R O G E O L O G I C K Á P R O V I N C I E K A R P A T

Obr. 290. Geologicko-hydrogeologická mapa j. a střední části karpatské předhlubně včetně jejích výběžků do Českého masivu (sestavil J. Krásný podle Hazdrové, ed. 1983, Myslila, ed. 1987, Krásného a Kullmana, eds 1989, Jetela, ed. 1991).1–2 – kvartérní fluviální štěrkopísky: 1 – údolních teras, většinou pokrytých nivními hlínami, 2 – vyšších terasových akumulací; 3–4 – neogenní výplň karpatské předhlubně, Hornomoravského úvalu a výběžků do Českého masivu: 3 – převážně střídající se písčité a jílovité polohy (Np – pliocén, Ne – eggenburg–ottnang, Nk – karpat, Nb – baden), 4 – písky a štěrky bazálních a okrajových klastik; 5–6 –flyšové pásmo: 5 – paleogén, 6 – výskyty jurských a křídových sedimentů v Pavlovských vrších; 7 – čelo flyšových příkrovů, 8 – permokarbon boskovického příkopu a výskytu u Miroslavi, 9 – spodní karbon v kulmském vývoji, 10 – devon Moravského krasu a výskytů u Tišnova a v Hornomoravském úvalu – většinou karbonáty, místy klastické sedimenty, 11 – brněnský a dyjský masiv a výskyty granitoidů v Hornomoravském úvalu, 12 – krystalinikum s převahou metamorfitů, ojediněle též polohy krystalických vápenců, 13–14: výskyty minerálních vod: 13 – sirná voda ve Slatinicích, 14 – prostor výskytu hořkých vod typu Šaratica; 15 – významné zlomy, 16 – linie řezů v obr. 291.

3 . S o u h r n a   p o r o v n á n í r ů z n ý c h h y d r o g e o l o g i c k ý c h p r o S t ř e d í a   z v o d n ě n ý c h S y S t é m ů858

Obr. 321. Příklady převládajících hodnot a klasifikace transmisivity vybraných hydrogeologických prostředí v Česku (sestavil J. Krásný podle údajů ve vysvětlivkách k listům základní hydrogeologické mapy ČSSR 1 : 200 000 a dalších podkladů). Převládající transmisivita různých hydrogeologických prostředí je vyjádřena pomocí polí nebo úseček kumulativních relativních četností, stanovených podle výsledků čerpacích zkoušek ve vrtech. Index Y = index transmisivity Y = log (106q), q = specifická vydatnost v l/s m, T = koeficient transmisivity v m2/d; x

_ = aritmetický průměr statistických vzorků, s = směrodatná odchylka, ++A, +A, –A, – –A = pole

pozitivních a negativních anomálií (+A, –A) a extrémních anomálií (++A, – –A) vně intervalu x_ ± s 

převládající transmisivity (= hydrogeologického pozadí).Třídy velikosti a variability transmisivity podle klasifikace Krásného (1993a) – kap. 1.6, tab. 4, 5.V obrázku znázorněné rozsahy transmisivity charakterizují většinu hydrogeologických prostředí v Česku mezi poli nejnižších (pole K) a nejvyšších (pole Qv) převládajících hodnot. 1 – pole připovrchového kolektoru většiny krystalinických hornin s výjimkou hornin ad 2; 2 – krystalické

vápence a další horniny hydrogeologických masivů s relativně vyšší převládající transmisivitou (srov. kap. 2.6.1.5.2); do tohoto pole spadá převládající transmisivita mnohých dalších prostředí v Česku, např. flyšového pásma, ale i řady hydrogeologických pánví s převahou méně propustných, obvykle jílovitých hornin;

3 – permokarbonské pánve se vesměs vyznačují velmi podobným rozdělením transmisivity s charak- teristickou větší variabilitou (obr. 114) – údaje jsou z vrtů dosahujících hloubek až více desítek metrů;

4 – značná část kvartérních fluviálních akumulací údolních a nízkých teras podél větších vodních toků (zejm. Labe a Moravy), charakteristických vysokou až velmi vysokou transmisivitou, při malé až nevýznamné variabilitě; do tohoto pole (Qv) spadají rovněž výplně mnohých přehloubených koryt, popř. některých dejekčních kuželů a soutokových oblastí řek; přiléhající pole Qm (5) zahrnuje nižší převládající hodnoty kvartérních fluviálních sedimentů podél menších vodních toků a vyšších terasových akumulací; také variabilita transmisivity bývá větší ve srovnáním s polem Qv;

6–7 – průběh úseček (inf, dren) podle výsledků čerpacích zkoušek, provedených v pískovcích a vápnitých pískovcích jizerského souvrství české křídové pánve v Pojizeří, odráží možné značné rozdíly v transmisivitě vrtů, situovaných na terénních elevacích a svazích (hydrogeologicky v zónách infiltrace – inf ) a v údolích (zóny drenáže – dren); současně tyto úsečky vymezují pole litologicky a hydraulicky velmi variabilního prostředí sedimentů české křídové pánve, charakteristických rozsahem hodnot transmisivity od nejnižších v desetinách m2/d po velmi vysoké (až více než 1000 m2/d).