1. 1 Úvod

Člověk je součástí přírody i tvůrcem svého vlastního umělého prostředí současně. Tento rozpor je starý jako organizovaná lidská společnost – vznikl v období, kdy lidé začali s pěstováním rostlin a chovem zvířat. Příroda od této doby slouží lidem jako zdroj k uspokojování jejich potřeb a v tom smyslu do přírody a krajiny zasahují a přeměňují ji. Teprve v posledním období si část lidí začíná uvědomovat, že úspěšné ochránění přírody a přírodních prvků je základním předpokladem zachování života na naší planetě.

 Josef LINHART, Petr ZASADIL, Jiří VOJAR

Předmět „Ochrana přírody“ je vyučován pro tři ze čtyřech hlavních studijních oborů na FLE a také pro studijní obory na dvou dalších fakultách ČZU. Pro obor Aplikovaná ekologie je tento předmět profilový a je součástí Státních bakalářských i Státních závěrečných zkoušek. Pro řadu dalších studijních oborů je problematika ochrany přírody zařazena jako součást jiných odborných předmětů – např. Člověk a biosféra nebo Ochrana životního prostředí. Přes všechny uvedené skutečnosti a značný rozsah výuky tohoto předmětu, chyběly dosud ucelené studijní texty; studenti byli odkázáni pouze na přednášky, event. dílčí literární prameny, řadu legislativních norem a informace přístupné přes internet. Jsme si vědomi, že šíře problematiky a roztříštěnost dílčích informací představuje značný problém při shromažďování studijních materiálů a zejména orientaci v nich. Především za situace, kdy je tento klíčový předmět vyučován ve zkráceném rozsahu během jediného semestru. Předkládané studijní texty si kladou za cíl pokusit se pokrýt celou problematiku Ochrany přírody, tak jak je na FLE vyučována. Jednotlivé kapitoly by zejména v druhých a třetích úrovních měly obsahovat i rozšiřující informace a příklady, které není možné z časových důvodů do běžné výuky zařadit, ale pro pochopení celé problematiky jsou přesto důležité.

Autory textů jednotlivých kapitol jsou:

 Doc. Ing. Josef LINHART, CSc. Ing. Petr ZASADIL, Ph.D.

Ing. Jiří VOJAR

 Všichni z Katedry ekologie a životního prostředí FLE ČZU v Praze. Autoři, event. spoluautoři textů jsou uvedeni u jednotlivých kapitol, stejně tak autoři fotografií. Tyto učební texty vznikly v průběhu roku 2004 s podporou grantového projektu FRVŠ „Multimediální pomůcky pro výuku předmětu Ochrana přírody“. Během roku 2005 budou tyto učební texty dále doplňovány a také aktualizovány s ohledem na stále probíhající legislativní změny v oblasti ochrany přírody (zejména přípravu prováděcích vyhlášek k novelizovanému zákonu o ochraně přírody a krajiny). Průběžně by také měla být doplňována obrazová dokumentace a praktické příklady k vybraným kapitolám.V průběhu roku 2005 budou celé texty vydány na CD, aby byly touto formou snáze dostupné studentům i se ztíženým přístupem k internetu.

Za technickou spolupráci při přípravě těchto učebních textů patří velký dík zejména Ing. Olze Dleskové, doktorandce FLE; dále pak Vítu Dvořákovi a Evě Soulkové, technikům KEŽP FLE a Ing. Hance Podskalské, doktorandce KEŽP FLE.

1. 1.1 Definice a náplň

 Definování pojmu příroda

Většina klasických definic odráží výše zmíněný rozpor ve vztahu k přírodě, a proto za přírodu považuje pouze mimolidské skutečnosti.

Příroda je:

veškerý hmotný svět (vesmír); všechna neživá a živá hmota naší planety v protikladu ke společenské a kulturní činnosti

člověka; pojem k vymezení mimolidské skutečnosti, tzn. všeho co vzniklo přirozenou cestou a co

existuje nezávisle na člověku.

 V souvislosti s přírodním děním je používáno množství mnohdy nejednoznačných pojmů, a proto význam v jakém jsou použity v tomto materiálu předem vymezujeme:

Biotopy původní – biotopy vzniklé výhradně přirozeným způsobem a vyvíjející se bez jakéhokoliv vlivu člověka (na našem území se dnes takové biotopy nevyskytují).

Biotopy přirozené (popř. blízké přirozeným) – biotopy svým složením totožné či blízké původním, které však byly v minulosti pozměněny člověkem, ale po odeznění antropogenního vlivu se spontánně vrátily k původnímu stavu (dnes jsou velmi často předmětem zvláštní či obecné ochrany přírody).

Biotopy druhotné (popř. antropicky podmíněné, či umělé) – biotopy člověkem v různém stupni ovlivněné ve složení či ve vývoji (v nízkém stupni ovlivnění, nebo jejich části, mohou být rovněž předmětem ochrany přírody).

Ochrana přírody

Snaha o zachování přírodních hodnot a krajiny nabývá stále větší významnosti jak u nás, tak i v evropském a světovém kontextu. Stupeň péče o přírodu a krajinu se postupně stává i kritériem pro posuzování vyspělosti státu. V kontextu vědeckých a odborných disciplín je ochrana přírody považována za součást užité ekologie. Někdy bývá uváděna jako samostatná vědní disciplína – sosiekologie (resp. sozologie) – pak nejde jen o nauku o realizaci vědecky podložených návrhů ve prospěch zachování přírody, ale i o studium vztahů mezi člověkem a přírodou, lidskou společností a přírodním prostředím a děním (včetně vyvolaných změn přírodního prostředí). Ochranou přírody a krajiny se v předkládaném textu, v souladu s ustanovením příslušného zákona, rozumí vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, a dále i péče o vzhled a přístupnost krajiny.

Uvedená péče je konkrétně zajišťována:

ochranou a vytvářením územního systému ekologické stability krajiny, obecnou ochranou druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a zvláštní

ochranou těch druhů, které jsou vzácné či ohrožené, pozitivním ovlivňováním jejich vývoje v přírodě a zabezpečováním předpokladů pro jejich zachování, popřípadě i za použití zvláštních pěstebních a odchovných zařízení,

ochranou vybraných nalezišť nerostů, paleontologických nálezů a geomorfologických a geologických jevů i zvláštní ochranou vybraných nerostů,

ochranou dřevin rostoucích mimo les, vytvářením sítě zvláště chráněných území a péčí o ně, účastí na tvorbě a schvalování lesních hospodářských plánů s cílem zajistit ekologicky

vhodné lesní hospodaření, spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řízení s cílem prosazovat

vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny, účastí na ochraně půdního fondu, zejména při pozemkových úpravách, ovlivňováním vodního hospodaření v krajině s cílem udržovat přirozené podmínky pro

život vodních a mokřadních ekosystémů při zachování přirozeného charakteru a přírodě blízkého vzhledu vodních toků a ploch a mokřadů,

obnovou a vytvářením nových přírodně hodnotných ekosystémů, například při rekultivacích a jiných velkých změnách ve struktuře a využívání krajiny,

ochranou krajiny pro ekologicky vhodné formy hospodářského využívání, turistiky a rekreace.

1.2 Historie

 Některé prameny považují za počátek ochrany přírody u nás již středověká nařízení chránící lesy a zvěř.

Jejich cílem byla však pouze majetková ochrana, příp. ochrana výsadních práv k lovu, nikoliv příroda. Vědomé snahy o záchranu přírodních hodnot nalézáme až v první polovině 19. století, kdy jsou již reakcí na negativní vlivy industrializace hospodářství. Prvními objekty zájmu (často jen esteticko-romantického) jsou spíše přírodní zajímavosti, vzácnosti i bizarnosti (např. rozeklané skály, rokle, staré stromy apod. – „přírodní památky“). Teprve později je vyhlašována ochrana celých přírodních souborů; zprvu menších rozloh („přírodní rezervace“), později i větších, přírodovědně cenných územních celků („národní parky“). Prvotní počiny v ochraně přírody jsou většinou spojeny s iniciativou či zájmem soukromých majitelů pozemků, popř. s dílčími státními nařízeními. Teprve po první světové válce dostávají ochranářské snahy státní rámec; přesto samostatný zákon o státní ochraně přírody byl pro české území vydán až roku 1956 a platil až do roku 1992, kdy byl vyhlášen v současné době platný zákon o ochraně přírody a krajiny. S institucionálním a legislativním zázemím ochrany přírody v minulosti je

možné se seznámit ve starších publikacích, např. Veselý (1954), Veselý a kol.(1954) a Strejček, Kubíková, Kříž (1982). Dnešní naší strategií ochrany přírody je komplexní ochrana přírody, přírodních prvků a celé krajiny, s diferencovaným režimem podle přírodovědného významu a hodnoty jednotlivých ekosystémů.

1. 2 Biotopy ČR

Příroda (biotopy) našeho území

Abiotické i biotické vlastnosti našeho prostředí jsou relativně velmi rozmanité, a proto existuje i velký počet různých biotopů (ve smyslu přírodní habitat – viz. publikace Chytrý M., Kučera T. & Kočí M. [eds.] (2001): Katalog biotopů České republiky. Z uvedené publikace je převzat a upraven dále uvedený přehled biotopů (jako reprezentativních součástí, ze kterých je složena naše příroda):

1.     Vodní biotopy

1.1.  Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod

1.2.  Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod

1.3.  Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní

1.4.  Makrofytní vegetace vodních toků

1.5.  Ponořená vegetace s převahou parožnatek

1.6.  Vegetace šídlatek

 2.     Mokřady a pobřežní biotopy

2.1.  Rákosiny a vegetace vysokých ostřic

2.1.1. Rákosiny eutrofních stojatých vod

2.1.2. Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty

2.1.3. Eutrofní vegetace bahnitých substrátů

2.1.4. Říční rákosiny

2.1.5. Pobřežní vegetace potoků

2.1.6. Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů

2.1.7. Vegetace vysokých ostřic

2.1.8. Vápnitá slatiniště

 

2.2.  Vegetace jednoletých vlhkomilných bylin

2.2.1. Vegetace letněných rybníků

2.2.2. Jednoletá vegetace vlhkých písků

2.2.3.       Vegetace obnažených den teplých oblastí

2.2.4.       Vegetace jednoletých slanomilných trav

 

2.3. Vegetace vytrvalých obojživelných bylin

 

2.4. Štěrkové říční náplavy

2.4.1.       Štěrkové náplavy bez vegetace

2.4.2.       Štěrkové náplavy s židoviníkem

2.4.3.       Štěrkové náplavy s třtinou pobřežní

 

2.5. Devětsilové lemy horských potoků

2.6.  Bahnité říční náplavy

2.7.  Bylinné lemy nížinných řek

 

3. Prameniště a rašeliniště

3.1. Prameniště

3.1.1.       Luční prameniště pěnovcová a bez tvorby pěnovců

3.1.2.       Lesní prameniště pěnovcová a bez tvorby pěnovců

3.1.3.       Subalpínská prameniště

 

3.2. Slatinná a přechodová rašeliniště

3.2.1. Vápnitá slatiniště

3.2.2. Nevápnitá mechová slatiniště

3.2.3.       Přechodová rašeliniště

3.2.4.       Zrašeliněné půdy s hrotnosemenkou bílou

 

3.3.  Vrchoviště

3.3.1.       Otevřená vrchoviště

3.3.2.       Vrchoviště s klečí

3.3.3.       Vrchovištní šlenky

3.3.4.       Degradovaná vrchoviště

 

4. Skály, sutě a jeskyně

4.1. Skály a droliny

4.1.1. Štěrbinová vegetace vápnitých skal a drolin

4.1.2.       Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin

4.1.3.       Vysokostébelné trávníky skalních terásek

4.1.4.       Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin

4.1.5.       Křoviny skal a drolin (s rybízem alpínským)

 

4.2. Pohyblivé sutě

4.3. Jeskyně

 

5. Alpínské bezlesí

5.1. Alpínské trávníky

5.1.1. Vyfoukávané alpínské trávníky

5.1.2. Zapojené alpínské trávníky

 

5.2. Alpínská a subalpínská keříčková vegetace

5.2.1. Alpínská vřesoviště

5.2.2. Subalpínská brusnicová vegetace

 

5.3. Sněhová vyležiska

 

5.4. Subalpínská vysokobylinná vegetace

5.4.1. Subalpínské vysokostébelné trávníky

5.4.2. Subalpínské vysokobylinné nivy

5.4.3. Subalpínské kapradinové nivy

 

5.5.  Skalní vegetace sudetských karů

5.6.  Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin

5.7.  Kosodřevina

 

5.8.  Subalpínské listnaté křoviny

5.8.1. Subalpínské křoviny s vrbou laponskou

5.8.2.       Vysoké subalpínské listnaté křoviny

 

 

6.     Sekundární trávníky a vřesoviště

6.1.  Louky a pastviny

6.1.1.       Mezofilní ovsíkové louky

6.1.2.       Horské trojštětové louky

6.1.3.       Poháňkové pastviny

6.1.4.       Aluviální psárkové louky

6.1.5.       Vlhké pcháčové louky

6.1.6.       Vlhká tužebníková lada

6.1.7.       Kontinentální zaplavované louky

6.1.8.       Kontinentální vysokobylinná vegetace

6.1.9.       Střídavě vlhké bezkolencové louky

6.1.10.     Vegetace vlhkých narušovaných půd

 

6.2.  Smilkové trávníky6.2.1.       Subalpínské smilkové trávníky6.2.2.       Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy6.2.3.       Podhorské a horské smilkové trávníky

 

6.3.  Suché trávníky

6.3.1.       Skalní vegetace s kostřavou sivou

6.3.2.       Pěchavové trávníky

6.3.3.       Úzkolisté suché trávníky

6.3.4.       Širokolisté suché trávníky

6.3.5.       Acidofilní suché trávníky

 

6.4.  Lesní lemy

6.4.1.       Suché bylinné lemy

6.4.2.       Mezofilní bylinné lemy

 

6.5.  Trávníky písčin a mělkých půd

6.5.1.       Jednoletá vegetace písčin

6.5.2.      Otevřené trávníky písčin s paličkovcem

6.5.3.      Kostřavové trávníky písčin

6.5.4.      Panonské stepní trávníky na písku

6.5.5.      Acidofilní trávníky mělkých půd

 

6.6.        Vegetace efemér a sukulentů

6.6.1.     Acidofilní vegetace efemér a sukulentů

6.6.2.     Bazifilní vegetace efemér a sukulentů

 

6.7.  Slaniska

 

6.8.   Nížinná až horská vřesoviště

6.8.1.     Suchá vřesoviště nížin a pahorkatin

6.8.2.     Sekundární podhorská a horská vřesoviště

6.8.3.     Brusnicová vegetace skal a drolin

 

7.   Křoviny

7.1.  Mokřadní vrbiny

 

7.2.  Vrbové křoviny podél vodních toků

7.2.1.     Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů

7.2.2.     Vrbové křoviny štěrkových náplavů

 

7.3.  Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny

7.4.  Nízké xerofilní křoviny

 

8.   Lesy

8.1.  Mokřadní olšiny

 

8.2.  Lužní lesy

8.2.1.      Horské olšiny s olší šedou

8.2.2.      Údolní jasanovo-olšové luhy

8.2.3.      Tvrdé luhy nížinných řek

8.2.4.      Měkké luhy nížinných řek

 

8.3. Dubohabřiny

8.3.1.      Hercynské dubohabřiny

8.3.2.      Polonské dubohabřiny

8.3.3.      Karpatské dubohabřiny

8.3.4.      Panonské dubohabřiny

 

8.4. Suťové lesy

 

8.5. Bučiny

8.5.1.      Květnaté bučiny

8.5.2.      Horské klenové bučiny

8.5.3.      Vápnomilné bučiny

8.5.4.      Acidofilní bučiny

 

8.6. Teplomilné doubravy

8.6.1.      Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy

8.6.2.      Panonské teplomilné doubravy na spraši

8.6.3.      Panonské teplomilné doubravy na písku

8.6.4.      Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy

8.6.5.      Acidofilní teplomilné doubravy

 

8.7. Acidofilní doubravy

8.7.1.      Suché acidofilní doubravy

8.7.2.      Vlhké acidofilní doubravy

8.7.3.      Subkontinentální borové doubravy

8.7.4.      Acidofilní doubravy na písku

 

8.8.  Suché bory

8.8.1.       Boreokontinentální bory

8.8.2.       Lesostepní bory

8.8.3.       Perialpidské hadcové bory

 

8.9.  Smrčiny

8.9.1.       Horské třtinové smrčiny

8.9.2.       Rašelinné a podmáčené smrčiny

8.9.3.       Horské papratkové smrčiny

 

8.10.        Rašelinné lesy

8.10.1.     Rašelinné březiny

8.10.2.     Rašelinné brusnicové bory

8.10.3.     Suchopýrové bory ontinentálních rašelinišť

8.10.4.     Blatkové bory

 

9.    Biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem

9.1.        Urbanizovaná území

9.2.        Intenzívně obhospodařovaná pole

9.3.        Extenzivně obhospodařovaná pole

9.4.        Trvalé zemědělské kultury

9.5.        Intenzívně obhospodařované louky

9.6.        Antropogenní plochy se sporadickou vegetací mimo sídla

9.7.        Ruderální bylinná vegetace mimo sídla

9.8.        Křoviny s ruderálními a nepůvodními druhy

9.9.        Lesní kultury s nepůvodními dřevinami

9.10.       Paseky s podrostem původního lesa

9.11.       Paseky s nitrofilní vegetací

9.12.       Nálety pionýrských dřevin

9.13.       Nelesní stromové výsadby mimo sídla

9.14.        Vodní toky a nádrže bez ochranářsky významné vegetace

 

Další informace o struktuře a složení naší přírody lze čerpat z následujících publikací:

Mikyška R. a kol., 1968: Geobotanická mapa ČSSR. 1. České země. Academia, Praha. Neuhäuslová Z. a kol., 1998: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky;

Moravec J. a kol., 1995: Rostlinná společenstva České republiky a jejich ohrožení, aj.

1. 3 Mechanizmy ohrožení

 Dynamická rovnováha přirozených ekosystémů byla i dříve často narušována, a to přírodními silami. Přírodní katastrofy byly způsobovány sopečnou činností (žhavý popel a láva při výbuchu sopky), záplavami a povodněmi (vodní eroze; vrstvy bahna, písku a štěrku; změny řečiště), větrnými smrštěmi (polomy; větrná eroze; návěje půdních substrátů a písků), požáry apod. Tyto události místního charakteru znamenaly v rámci funkční biosféry pouze krátkodobé přerušení zákonitého přírodního dění. Plnohodnotný invazní potenciál okolí byl zárukou rychlého zacelení škod. Kvalitativně jiná situace nastává po vzniku organizované lidské společnosti (souvisí s počátkem zemědělského využívání stanovišť – odlesňováním, vytvářením polí, luk a pastvin, zavlažováním a odvodňováním, stavbou trvalých sídlišť aj.). Přirozené biotopy již v historické době postupně ustupují lidské činnosti. Vedle cílených změn v biotopech se v souvislosti s obhospodařováním krajiny objevují další související negativní vlivy (zasolení půd, katastrofální nárůst eroze aj.), které prohlubují poškozování přirozeného stavu přírodních složek. Antropogenní zásahy do biosféry získaly trvalý charakter a postupně postihly větší část zemského povrchu.

Destrukční tlaky společnosti na přírodu a přírodní složky v ČR přetrvávají (v mnoha směrech dokonce rostou), a to i přes obecně rozšířené mínění o účinnosti zavedení šetrnějších technologií, zastavení některých druhů výrob, nové legislativě, či snížení kontaminace prostředí. Sílící tlak souvisí se snahou o využití všech biotopů k vytvoření zisku, s komercializací přírodních zdrojů, s upřednostňováním lokálních, oborových a skupinových zájmů, se stanovením priorit bez ohledu na zachování přírody, s nedostatečnou účinností regulačních mechanismů apod.

Ohrožování přírody a přírodních prvků se děje mnoha mechanismy, a proto má i různorodé následky. V dalším textu je uveden přehled nejzávažnějších antropogenních mechanismů poškozujících přírodu jako celek i její jednotlivé prvky. Důsledkem všech typů záborů je trvalý úbytek přírodních lokalit, mizení „specializovaných“ stanovišť (zásahy vedou k uniformitě ekotopů), nedostatek prostoru pro mnohé druhy a společenstva (častá potřeba tzv. minimálního areálu), celková ruderalizace, redukce genofondu a snižování heterogenity společenstev.

Trvalý zábor stanovišť má mnoho podob, a proto i velmi odlišné a různorodé důsledky, které jsou závislé od výchozí přírodovědné hodnoty biotopu a od způsobu využití záboru. Nejzávažnější negativní důsledky má zábor pro stavby (budovy pro bydlení, obchod,

průmysl, zemědělství, skladování, rekreaci a další lidské činnosti; komunikační systémy, tj. silnice, železnice, letiště a jejich obslužné zázemí; zpevněné plochy všeho druhu a účelů, včetně opevňování, navigací apod.). Při tomto záboru jsou zničena a odstraněna rostlinná a živočišná společenstva, skryty humusové vrstvy, porušen hydrologický režim stanoviště, narušena stratifikace pedosféry a povrchových vrstev litosféry aj., a zásah vede k trvalému, úplnému zániku celých ekosystémů, všech jejich součástí.

Zábor pro povrchovou těžbu (kameniva, štěrkopísků, keramických jílů, hnědého uhlí aj.) a pro deponie nadložních materiálů je rovněž spojen se zánikem původních ekosystémů. Následná rekultivace či spontánní sukcese však umožňuje vznik nových ekosystémů přírodního charakteru. Jejich přírodovědná hodnota je odvislá od druhu rekultivace a od druhového invazního potenciálu okolí (zpravidla však nevznikají přírodovědně cenné biotopy).

Zábor pro polaření není v současnosti aktuální; v minulosti byl častý v souvislosti s tzv. náhradními rekultivacemi (náhrada ploch vyjmutých ze zemědělského půdního fondu převedením ploch neobhospodařovaných na zemědělské). Zásah vedl k zániku trvalého společenstva stanoviště (často s vysokou přírodovědnou a ochranářskou hodnotou) a jeho nahrazení zemědělskou monokulturou.

Zábor pro lesní hospodaření přináší změnu společenstev a následně i humusového horizontu. Při zalesnění pole se však významně zvyšuje druhová diverzita. Z hlediska ochrany přírody je krajně nežádoucí zalesňování rašelinišť, skalních stepí, písčin, oligotrofních mělkých půd a dalších vyhraněných, „specializovaných“ stanovišť.

Zábor pro vodní objekty (rybníky, přehrady, zavlažovací, přečerpávací, vyrovnávací, protipožární aj. nádrže, zdymadla, kanály apod.) má za následek zničení terestrických ekosystémů a navození podmínek pro vznik vodních a litorálních ekosystémů; jejich kvalita je závislá na mnoha vlastnostech objektu i okolí.

Dočasný zábor stanoviště (výkopy pro produktovody, dočasné deponie apod.) vede rovněž ke zničení stávajících společenstev, rozrušení struktury humusových a dalších vrstev, změnám vodního režimu a nástupu společenstev ruderálního charakteru.

 Fragmentace přírodních celků, tj. jejich rozdělení na několik částí výstavbou komunikací, různých druhů vedení aj., má podobné negativní účinky jako zábory.

 Změny mikro, příp. mezoklimatu souvisí se změněným využitím krajiny (pole) a s rozsáhlými antropogenními objekty (městy, komunikacemi, vodními nádržemi apod.), které akumulují a vydávají tepelnou energii, rychleji odpařují a odvádějí vodu, mění směr a rychlost proudění vzduchu apod. (Pozn. případné výrazné a rychle nastupující změny makroklimatu by měly katastrofické důsledky pro přírodu a krajinu).

 Změny vodního režimu a vlhkostních poměrů stanovišť (úpravy vodotečí, odvodňování, zavlažování, změny reliéfu terénu) mají trvalé negativní důsledky pro přírodní prvky. Úpravy vodotečí zahrnují napřimování toků, rušení meandrů, zahlubování koryt, změny profilu, zpevňování koryta či břehů, popř. i zatrubnění toku apod. Vedou k zásadním změnám stanovištních podmínek a k zániku mnoha společenstev (viz např. osud našich lužních lesů, litorálních společenstev apod.).

 Odvodňování patří ke klasickým melioračním opatřením na zemědělských a lesních půdách, avšak jeho současný rozsah svědčí o paušálním a zbytečném zavádění zásahu v nedávné minulosti, což spolu s odvodněním mnoha rašelinišť, pramenišť, bažin a mokřadů mělo tragické důsledky pro mnohé biotopy (např. vymizení vlhkých orchidejových luk, zánik slatinišť apod.). Mokřadní druhy a společenstva patří u nás k nejohroženějším.

Zavlažování již obvykle neohrožuje přirozená společenstva, ale při nesprávném režimu může poškozovat půdu (zasolováním, hromaděním škodlivých látek, vyplavováním živin, rozrušováním struktury půd, zvýšením eroze apod.).

 Vodní režim je zásadním způsoben poznamenáván i změnami reliéfu krajiny. Na navážkách (např. důlních výsypkách a odvalech) obvykle chybí hladina podzemní vody a organismy jsou často postihovány nedostatkem vláhy; naopak v depresích po vytěžení substrátů se voda hromadí; poklesy území v důsledku báňské činnosti jsou rovněž zaplavovány vodou. Uměle vytvořené svahy s východní a jižní expozicí trpí nedostatkem vláhy apod.

Převládajícím negativním jevem v souvislosti se změnami vodního režimu je vysušování půdních substrátů.

Změny trofických poměrů zahrnují jak ochuzování, tak i obohacování stanovišť o živiny (týká se vodních i terestrických stanovišť). Přitom stávající společenstva a druhy, adaptované na určitou úživnou schopnost stanoviště, ustupují a jsou nahrazovány jinými. K úbytku živin na stanovišti (oligotrofizaci) dochází vyluhováním, nadměrným odnášením biomasy, snížením obsahu humusu apod. V současnosti je častějším a škodlivějším jevem obohacování o živiny (eutrofizace), které má více forem – přímé hnojení, spady a výluhy z ovzduší, mineralizace organických látek z odpadů a odpadních vod aj. Proces vede k podpoře eutrofních, zvláště nitrofilních druhů a ústupu druhů oligotrofních.

Acidifikace (okyselování) prostředí je způsobována převážně kyselými atmosférickými srážkami a spady, popř. uvolňováním kyselých látek z horninového prostředí nebo hnojením fyziologicky kyselými hnojivy. Vede k ústupu alkalofytních druhů, v krajním případě k ústupu celé vegetace.

Prašnost prostředí ovlivňuje životnost fotosyntetického aparátu a znevýhodňuje širokolisté druhy rostlin.

Změny obsahu solí v půdním prostředí (půdním roztoku) zahrnují jak zasolování, tak snižování obsahu solí.

Zasolování rozsáhlejších rozloh půd není u nás příliš aktuální (větší část území je pod vlivem humidního klimatu) a potenciálně se dotýká pouze půd zavlažovaných a dále pozemků kolem komunikací ošetřovaných v zimním období solením (příp.ploch v okolí manipulačních prostor a skládek posypových materiálů). Zavlažování je z důvodů ekonomických v posledním období v útlumu a současně se zlepšila kvalita závlahových vod, čímž se nebezpečí zasolování půd dále snížilo. Naopak množství solí v půdách kolem komunikací stále stoupá a projevuje se mj. ústupem mnoha druhů a současně zvýšeným výskytem slanomilných druhů rostlin (např. Puccinelia distans na krajnicích).

Větším ochranářským problémem je trvalé snižování obsahu solí v půdách, což se děje hlavně odnášením solí v biomase sklizně (začlenění slanisek do obhospodařovaného zemědělského fondu), příp. jejich vazbou na zvýšený obsah humusu, nebo vyplavením mimo kořenovou sféru. Následný nástup konkurenčně silnějších druhů vede k vytlačení a vymizení halofytů.

Změny struktury půd mají různou podobu a původ. Nejčastěji jde o utužování půd i tzv. podorničí tlaky vyvozovanými technikou a pohybem osob. Problém se netýká jen ploch hospodářsky využívaných (zemědělských a lesních půd s pojezdem velmi hmotných technických prostředků), ale i míst s vysokou návštěvností (lesy, břehy vod, další atraktivní přírodní i jiné objekty, okolí stezek a pěšin apod.), tzn. s častým pohybem osob, zvířat a terénních dopravních prostředků. U postižených půd je ničena struktura, snižuje se pórovitost, zhoršuje zasakování, roste eroze, snižuje „úrodnost“, jsou poškozovány kořeny rostlin aj. Méně často se vyskytují nakypřené substráty; nejčastěji jde o navážky, násypy apod. Osídlovány jsou převážně druhotnou, ruderální vegetací. Zvláštním případem je tzv. zraňování půd, které obvykle kombinuje utužování části plochy (tlak ve stopě pojezdu), s kypřením jiné části (borcení a rozprašování okraje stěn vyjetých kolejí). Uvedené jevy se netýkají jen půdních společenstev, ale i biocenóz na půdách vyvinutých.

Vodní a větrná eroze je přirozeným přírodním jevem, ale mnohé lidské aktivity způsobují její silný až katastrofický nárůst. Připomínáme pouze nejčastěji se vyskytující příčiny, kterými je eroze podporována:

rušení lesních porostů ve prospěch zemědělského využití stanovišť (nyní již historická záležitost);

zornění svahů a niv; vytváření velkých honů; utužení půd a podorničí; odstranění protierozních zábran (mezí, zasakovacích pásů, příkopů, remízů apod.); zanechávání orné půdy bez vegetačního krytu po část roku; zpracovávání půdy po

spádnici;

pěstování plodin s malým protierozním účinkem na svazích (širokořádkové kultury, např. kukuřice aj.);

nedostatečná péče o strukturu půdy a obsah humusu v ní; poškození drnu nebo vrstvy opadanky a vytvoření kolejí těžkou technikou;

vytváření dlouhých a prudkých svahů u zahloubených technických děl aj.

 Ruderalizace biotopů je dnes chápána jako komplexní pojem, vyjadřující následky nadměrného lidského působení (obohacování prostředí o živiny, zraňování půd, sešlapávání rostlin, utužování půdy, navážení různých materiálů, odhazování odpadků, divoké skladování komunálního a stavebního odpadu, disturbance rostlinného krytu, nadměrné využití zdrojů stanoviště apod.), které vede k ústupu přirozených společenstev a nástupu ruderálních druhů. (Původní význam pojmu ruderální = rumištní).

Změny světelných (energetických) poměrů stanovišť obvykle souvisí s odstraněním nebo naopak vytvořením stromového (keřového) patra porostů, popř. s umělými zásahy do reliéfu terénu (násypy, terasování, vytváření, úpravy a sklonování svahů apod.). Po vykácení stromů se zcela mění druhové složení bylinného a přízemního patra (vznikají např. tzv. paseková společenstva). Naopak mnohé světlomilné druhy jsou ohroženy zastíněním při zalesňování skal, kamenitých, písčitých a mokřadních půd.

Mechanické poškozování rostlinných pletiv („sešlapávání“ rostlin) a následný ústup rostlinných druhů pod vlivem tlaků vyvozovaných sešlapáváním a pojížděním na často navštěvovaných lokalitách a v okolí cest, stezek a pěšin. Stávající společenstva jsou nahrazována „společenstvy sešlapávaných míst“ (s druhy Plantago major, Poa annua, Polygonum arenastrum apod.), popř. rostliny zcela ustupují a půda podléhá zvýšené erozi (např. na zkratkách pěšin na strmých horských stráních).

Vypalování „stařiny“ způsobuje velké ztráty bezobratlých živočichů, změny floristického složení porostů, ochuzení lokality o detrit, poškozování struktury půdy, ztrátu půdní vlhkosti aj.

Zavlékání geograficky nepůvodních druhů a jejich častá následná expanze, při které jsou nebo mohou být poškozovány a vytlačovány druhy původní (např. Heracleum mantegazzianum, Reynoutria japonica aj.).

Introdukce geograficky nepůvodních druhů z důvodů využití a jejich následné spontánní šíření může mít stejně negativní důsledky jako již uvedené zavlékání nepůvodních druhů. K nejznámějším případům patří na našem území Robinia pseudacacia, Pinus nigra, Ondatra zibethicus, Ovis musimon aj.).

Nezáměrná podpora hybridizace (vzniku kříženců); běžná přírodní úroveň hybridizace je jedním z impulsů evoluce a fylogenese; člověk však při své činnosti vytváří podmínky pro kontakt druhů, které byly dříve od sebe izolovány (např. geografickou či klimatickou bariérou), a tak přispívá k nárůstu hybridů (např. Viola arvensis x některé horské druhy violek). Hybridizace může výrazně oslabovat výchozí populace, popř. vést i k jejich úplnému zániku.

Příbuzenské křížení (inbreeding, příp. incest) ohrožuje jedince malých populací výskytem (větší pravděpodobností výskytu) letálních alel, resp. letálních vlastností (degenerace druhu a jeho vymření). Může se týkat i lidmi tzv. „zachráněných“ druhů, jejich současná početnější populace má původ v několika přeživších jedincích ( jsou proto všichni blízce příbuzní).

Vyhynutí (vymizení) druhu na stanovišti může vést k dominovému efektu – vymizení dalších druhů. Vysvětlení lze hledat ve skutečnosti, že složení společenstev není náhodné a mezi druhy je jistá návaznost a příčinná souvislost (hlavně trofické souvislosti).

Narušení těsných specializovaných vazeb mezi druhy (jde jako v předchozím případě o mezidruhové interakce, avšak vysoce specializované) rovněž vede k vymizení jednoho či obou druhů. Příkladem může být vztah tořičů (Ophrys sp.) a jejich opylovačů (což může být v některých případech jediný druh hmyzu).

Narušení těsných specializovaných vazeb mezi druhem a prostředím, např. vymizení atraktantu v prostředí (úhoř říční se při návratu do řeky a vyhledávání místa pro dospívání řídí přítomností a koncentrací látek z rozkládajících se listů olše; při vykácení břehového porostu se atraktanty netvoří).

Narušení informačních toků mezi jedinci jednoho druhu, např. ztráta komunikačních feromonů v důsledku jejich reakce s antropogenními znečišťujícími látkami.

Kalamitní rozmnožení „škůdce“ může při člověkem způsobené absenci biologické rovnováhy i zničit menší izolovanou napadenou populaci.

Odnášení rostlin a sběr jejich částí (popř. ničení nežádoucích druhů vegetace) pro uspokojování utilitárních zájmů lidí (potraviny, pochutiny, účinné látky, estetické objekty, vědecké a odborné zájmy, dokladování aj.) ochuzuje společenstva, popř. vede i k ohrožení existence některých druhů rostlin.

Lov a usmrcování živočichů se dějí z obdobných důvodů jako u využívání rostlin (potraviny, pochutiny, chov, estetické objekty, hubení nežádoucích druhů); vedle toho existuje i necílené zraňování a usmrcování (doprava, mechanizační prostředky, nadzemní vedení elektrického proudu, nádrže odpadních látek, vodní turbíny aj.).

Technické překážky pro migraci organismů znesnadňují či znemožňují pohyb a šíření druhů v krajině (např. jezy a přehrady, dopravní komunikace, ploty, rozlehlé polní hony apod. objekty).

Synantropizace druhů je přizpůsobovaní umělým podmínkám vytvořeným lidmi. Synantropní druhy ztrácejí původní vlastnosti a instinkty, což znemožňuje jejich návrat do původních ekosystémů.

Jednostranná dieta může postihovat teritoriální herbivory v zemědělsky využívané krajině, kde jsou při velké rozlehlosti honů, po větší část roku odkázáni na jedinou právě pěstovanou plodinu (např. srnčí zvěř x řepka olejná).

Návštěvnost lokalit, hluk a vyrušování poškozuje hlavně obratlovce, především pak ptáky a savce.

Využívání specifických biotopů (speciální aktivity); člověk opustil pragmatický přístup ke krajině a využívá ke speciálním aktivitám (např. horolezectví, potápění, speleologie, kros, jezdectví aj.) biotopy, které zůstávaly dlouhou dobu bez výrazného antropogenního vlivu, v téměř nedotčené podobě.

Změny typu vegetace či kultur obvykle ochuzují stanoviště o mnohé druhy (např. výsadby jiných druhů dřevin při obnově lesa; zornění luk a pastvin; rozšiřování kleče; upřednostňování trav na loukách a pastvinách apod.).

Šlechtění a domestikace druhů, tj. získávání žádaných vlastností užitkových druhů a jejich pěstování či chov, zužuje genetický potenciál a vede ke ztrátě divokých a místních odrůd a ras, příp. ekologických typů.

Odstraňování dřevin, tj. jedinců s největší biomasou, a proto s dominantním postavením ve společenstvech, představuje výrazné ovlivnění mikroklimatu, půdních poměrů, ztrátu biomasy pro konzumenty i destruenty apod. Spolu s dřevinou zaniká i její ekologické konsorcium (tj. druhy organismů, které jsou více či méně na dřevinu vázány).

Preferování vyšlechtěných, konkurenceschopnějších jedinců, vede k potlačování ostatních druhů i nešlechtěných jedinců vlastního druhu (např. přisévání šlechtěných trav do travních porostů, které potlačují dvouděložné druhy). 

Narušení antropicky udržované rovnováhy společenstva (blokovaného stádia sukcese) vždy přináší rozsáhlé kvalitativní i kvantitativní změny biocenóz (pokračování sukcesního vývoje). K nejznámějším případům patří zastavení spásání „stepních“ lokalit (s následným náletem křovin) a opuštění pravidelně sečených luk (vývoj směřující ke vzniku lesa) a obdělávaných polí (vznik postagrárních lad).

Zavádění nových technologií a přípravků vede ke změnám společenstev i stanovištních podmínek – např. využívání těžké mechanizace při těžbě dřeva a obdělávání zemědělské půdy (změny půdních vlastností zasahují mj. detritový potravní řetězec); účinnější čištění osiv (vymizely druhy Agrostemma githago, Lolium temulentum aj.); změna účinných látek biocidů (např. doprovázena změnou plevelové vegetace); hnojení luk a pastvin (preferování trav a ústup některých dvouděložných rostlin) apod.

Účinek cizorodých látek (polutantů), které se dostávají do prostředí z různých lidských aktivit. Škodliviny jsou různého druhu, původu, mechanismu účinků i škodlivosti. Působí přes ovzduší, vodu i půdu. Zasahují metabolismus, embryogenezi, molekulárně-genetickou úroveň, enzymové systémy jedince a mohou vést až k ústupu druhu (např. Picea abies v imisně zatížených oblastech aj.). Podrobnější údaje o druzích látek a jejich účincích se vymykají poslání těchto textů.

1. 4 Biologické principy ochrany přírody

Biologie ochrany přírody (někdy také konzervační biologie, angl. „conservation biology“) je multidisciplinární vědní obor, který vznikl teprve koncem druhé poloviny minulého století jako odpověď na zhoršování stavu životního prostředí a ubývání populací, druhů i jejich stanovišť. Základem biologie ochrany přírody (BOP) jsou vědní obory, jako např. populační biologie, taxonomie, ekologie, krajinná ekologie a genetika (Primack, Kindlmann & Jersáková 2001). Úkolem BOP je využití těchto poznatků k praktické ochraně druhů, společenstev a ekosystémů a poskytnout tak solidní teoretické podklady, které učiní ochranářské aktivity smysluplné a efektivnější. Začlenění a vztahy s ostatními vědními obory a činnostmi souvisejícími s praktickou ochranou přírody jsou znázorněny na obr. . Tento obor má tři hlavní cíle (Primack, Kindlmann & Jersáková 2001):

1)  sledovat a popisovat rozmanitost živých organismů

2)  porozumět vlivu lidských aktivit na jednotlivé druhy, jejich společenstva i ekosystémy

3)  vyvinout praktické mezioborové přístupy k ochraně a obnově biodiverzity

Biologická rozmanitost

Vzhledem k tomu, že BOP vychází z popisu a porozumění biologické rozmanitosti (biodiverzity), je nutné si tento termín přiblížit. Biologická rozmanitost představuje bohatství genů, druhů a ekosystémů na Zemi. Lze ji tedy rozdělit do třech úrovní: (i) genetická diverzita v rámci jednoho druhu, (ii) diverzita druhů a (iii) diverzita společenstev a ekosystémů. Druhovou rozmanitost lze kvantifikovat jednak jako počet druhů vztažený ke sledované oblasti nebo pomocí indexů (blíže např. Begon, Harper & Townsend 1990, Krebs 1998). Počet druhů ve společenstvu je popisován běžně jako druhové bohatství či alfa-diverzita a užívá se ke srovnání v rámci zeměpisných oblastí nebo přírodních společenstev. Beta-diverzita ukazuje, nakolik se druhové složení mění podél gradientu prostředí nebo gradientu zeměpisného (stoupá s měnícím se zastoupením druhů v průběhu tohoto gradientu). Gama-diverzita se vztahuje k větším oblastem či dokonce kontinentům. Přiblížení této problematiky včetně ochranářských souvislostí je na obr. (Primack, Kindlmann & Jersáková 2001)

 

Ochranu přírody lze ve všech jejich formách (teoretické, legislativní i praktické) dělit na ochranu druhů či území. Oba přístupy spolu ovšem úzce souvisí. Nelze totiž perspektivně chránit druhy bez zachování jejich prostředí. A naopak, v některých případech samotné vyhlášení chráněných území pro vlastní zachování druhů nepostačí a je nutno jej doplnit cílenou ochranou těchto druhů (reintrodukce, záchranné chovy apod.). Každý z přístupů má svá specifika a proto i následující stručný přehled, zpracovaný dle Primacka, Kindlmanna & Jersákové (2001), bude rozdělen na tyto dvě části.

1. 4.1 Ochrana druhů a populací

Proto, abychom dokázali účinně chránit druhy, jejichž populace jsou ohroženy, je třeba lépe poznat jejich bionomii . Vedle co největšího množství informací o předmětném druhu zůstává zásadní otázkou velikost zachraňované populace. Kolik jedinců musíme chránit, abychom zajistili přežití

druhu? Shaffer (1981 ex Primack, Kindlmann & Jersáková 2001) definoval minimální velikost životaschopné populace jako takovou, která zajistí druhu přežití po dobu 1 000 let s pravděpodobností 99 %. Na základě dalších výzkumů bylo stanoveno, že pro většinu obratlovců je takovou populace o velikosti 500 – 5 000 jedinců. Zásadní podmínkou zůstává udržení genetické variability. Jakmile známe pro daný druh minimální velikost populace, můžeme na základě velikosti domovských okrsků  jedinců odhadnout minimální velikost chráněného území. Pokud je daná rezervace menší, jedinci přežívající za její hranicí bez ochrany zůstávají dále ohroženi a nedostatečně početná populace uvnitř chráněného území je ohrožována na existenci řadou nepříznivých vlivů.

Problémy malých populací

Malé populace jsou samozřejmě vystaveny většímu nebezpečí zániku než populace velké. Modelovým příkladem může být dlouhodobé (70 let) studium populace ovce tlustorohé, resp. přežívání jejích různě početných izolovaných populací (obr. ). Zatímco všechny populace s méně než 50 jedinci do 50 let zanikly, u populací s více než 100 jedinci tomu bylo naopak. Co způsobuje tak rychlý zánik malých populací? Jedná se o tyto základní vlivy:

(i) ztráta genetické variability – genetický polymorfismus (variabilita genů a jejich forem – alel) umožňuje adaptaci na měnící se prostředí. Při změněných podmínkách prostředí mohou být totiž někteří jedinci s určitými alelami (tj. různými formami téhož genu) či jejich kombinacemi zvýhodněni. Jednotlivé alely se v populaci vyskytují v různých frekvencích a jsou zachovávány v populaci tím, že se jejich nositelé účastní reprodukce a předávají je svým potomkům. Pokud je určitá forma genu velmi vzácná, je v případě malých populací vázána pouze na několik jedinců. Pak je vysoce pravděpodobné, že se v některé z generací tato alela ztratí z jednoduchého důvodu, že se její nositel nezúčastnil reprodukce. Tomuto jevu říkáme efekt hrdla láhve („bottleneck effect“), který přispívá ke ztrátě genetické variability populace. Příklad ztráty genetické variability populace během jednotlivých generací v závislosti na výchozí velikosti populace je znázorněn na obr. . Malé populace jsou také mnohem náchylnější ke změnám frekvencí alel (tedy nejen jejich ztrátám) v závislosti na tom, které gamety (jejich nositelé) se zúčastnily reprodukce. Tento jev, který způsobuje změny v četnostech alel se nazývá genetický drift neboli posun. Malé populace jsou vystaveny i dalším letálním genetickým projevům. Mezi ně náleží inbrední deprese (příbuzenské křížení) způsobující vznik menšího počtu potomků či potomků slabších a neplodných. U velkých populací se většinou vyskytují mechanismy bránící tomuto křížení. Dalším jevem je outbrední deprese (křížení jedinců z geneticky odlišných populací, např. z geograficky odlišných oblastí). Vzniklí potomci mohou být slabší či neplodní v důsledku neslučitelnosti chromozómů a enzymových systémů. Zde bychom si měli vzít ponaučení pro ochranářské aktivity typu reintrodukcí, kdy není vhodné malé populace doplňovat novými jedinci z odlehlých oblastí jejich areálu. Příkladem za všechny může být reintrodukce jedinců ještěrky zelené (Lacerta viridis) z oblasti Balkánu, jež měla posílit naše středočeské populace v kaňonu Vltavy i jinde v Čechách. Balkánské populace mají geneticky fixované odlišné inkubační doby vajec. V našich podmínkách se inkubace zpomaluje a mláďata se buď nevylíhnou vůbec nebo pozdě a zesláblá nepřežijí hibernaci. Při křížení s místními jedinci se zvyšuje podíl geneticky „znečištěného“ potomstva a původní populace jsou reintrodukčním záměrem naopak oslabeny (Mikátová et al. 1995). Proti ztrátě genetické variability působí mutace genů a migrace jedinců mezi populacemi. Je uváděn příklad (Grant & Grant 1992 ex Primack, Kindlmann & Jersáková 2001), kdy ztrátám genetické variability malé populace se 100 jedinci zabraňuje v každé generaci jediný „nově příchozí“ jedinec účastnící se reprodukce. Tyto poznatky mají obrovský aplikační význam. Není dostačují chránit izolované populace v jednotlivých fragmentech krajiny, ale pouze krajinu jako celek i s prvky, které umožňují migraci jedinců a tok jejich genů. Ještě je třeba zmínit termín efektivní velikost populace, kterou tvoří pouze ti jedinci, kteří se zúčastní reprodukce a podílí se tak na přenosu genů. Počet těchto jedinců je menší než jejich počet celkový, což by mělo být v rámci ochranářských aktivit také zohledňováno.

(ii) demografické výkyvy (fluktuace jedinců v čase) – malé populace jsou vystaveny mnohem většímu nebezpečí vymření v důsledku snížení velikosti populace způsobené vnějšími vlivy i náhodným kolísáním natality a mortality. Výraznými fluktuacemi populací jsou známy např. obojživelníci (Pechmann et al. 1991, Pechmann 2003 in Semlitsch). Ohroženou skupinou jsou také druhy s nízkou porodností (např. sloni), protože potřebují na „vzpamatování se“ z nízkých početních stavů mnohem delší období. Může se také stát, že velikost populace se sníží na minimální počet jedinců stejného pohlaví, což znemožní umělý odchov. Demografické výkyvy také mnohem více

působí u druhů s rozptýlenými populacemi. Při velmi nízkých hustotách může být problém nalézt partnera k reprodukci (medvědi, velryby, mořské želvy). Tento jev je nazýván Alleeho efektem.

V rámci perspektivního zachování populace je nutné počítat i s přírodními katastrofami, které sníží velikost populací často velice razantně. Abychom zabezpečili dlouhodobou ochranu těchto druhů, musíme uspokojit jejich nároky nejen v normálních letech, ale také v letech s těmito výkyvy. Určitou analogií je ochrana před působením záplav, kdy ochranná opatření jsou dimenzována na více než „normální“ průtoky, např. na 20, 50 či stoletou vodu. Podobným naddimenzováním by se měla řídit i ochrana populací a jejich území. Určitý problém zůstává s predikcí a kvantifikací rozsahu potenciálních katastrof. Působení předchozích faktorů na populaci je velmi často synergické. Ztráta genetické variability, demografické vlivy a změny prostředí působí společně a to většinou tak, že jeden faktor zvyšuje citlivost populace vůči faktorům dalším. Například přírodní katastrofa (také nemoc či působení člověka) může silně zredukovat i velkou populaci. Výsledná malá populace trpí příbuzenským křížení majícím za následek vyšší mortalitu juvenilů a další snižování velikosti populace. Další faktory, jako např. náhodné demografické změny směrem dolů, zvyšují ještě více pravděpodobnost vyhynutí. Tato tendence malých populací ke zmenšování až vyhynutí je nazývána jako extinkční vír (obr. ).

1. 4.2 Ochrana společenstev a ekosystémů

Ochrana prostředí, v němž se vyskytují životaschopné populace druhů a jejich společenstva je pravděpodobně nejúčinnějším způsobem ochrany biologické rozmanitosti. Zřejmě se jedná o jediný možný způsob ochrany ve velkém měřítku a z hlediska dlouhodobé udržitelnosti. Rozeznáváme čtyři typy (fáze) ochrany společenstev:

zřizování chráněných území (CHÚ) účinná správa a údržba těchto území ochranářská opatření mimo CHÚ obnova společenstev v poškozených oblastech

 Zřizování, správa a údržba chráněných území

Samotné zřízení CHÚ není ještě zárukou faktické ochrany populace (druhu, společenstva, biotopu, ekosystému). Je však prvním krokem, kterým se vytváří nezbytné zázemí pro následnou ochranu. Mezi dva nejběžnější způsoby zřízení CHÚ lze zařadit: (i) legislativní ochranu iniciovanou a dále zajišťovanou státem, (ii) odkoupení či dlouhodobý pronájem konkrétních pozemků soukromými osobami (nadacemi, ochranářskými organizacemi). V České republice (ČR) převažující legislativní ochrana umožňuje vyhlašování CHÚ prostřednictvím zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V těchto územích je ochrana dále zajišťována prostřednictvím příslušných státních orgánů ochrany přírody (OOP ). Druhým způsobem je ochrana pozemků, které soukromé osoby či ochranářské organizace odkoupily nebo je mají v dlouhodobém pronájmu. Na těchto územích pak dané subjekty hospodaří takovým způsobem, aby byla zajištěna jejich ochrana. Díky delší a nepřerušené tradici soukromé držby pozemků jsou tyto iniciativy mnohem více rozšířené v zahraničí (USA, Velká Británie, Nizozemsko). V ČR dochází k postupnému rozvoji tohoto způsobu ochrany a to zejména prostřednictvím základních organizací českého svazu ochránců přírody (ČSOP ) a pozemkových spolků (PoS) .

 Účinnost CHÚ

Chráněná území tvoří v současné době 6,4 % rozlohy souše (včetně „sladkých“ vod) a pouze 1 % rozlohy mořského prostředí. I přesto, že se jedná o velmi malé procento, výhledově zřejmě nebude možné podíl CHÚ nijak výrazně zvyšovat. Vzhledem k požadavkům člověka na využívání krajiny se jeví jako reálná konečná rozloha mezi 7-10 % souše. U mořského prostředí je situace ještě komplikovanější díky silnému rybářskému lobby, znečišťováním moře, obtížnou identifikací těch nejhodnotnějších oblastí, migrací organismů a potřebou mezinárodní spolupráce při vyhlašování i spravování CHÚ. Existuje otázka, mohou-li plnit CHÚ svou funkci, jestliže zabírají tak malé procento rozlohy. Při vhodném výběru území jsou i relativně malá CHÚ významná. Příkladem může být 89 % ptačích druhů Demokratické republiky Kongo vyskytujících se na území rezervace o rozloze 3,9 % rozlohy této země. Další příklady jsou uvedeny v tabulce . Významnou roli v takových případech hraje rozmanitost stanovišť, která je v úzkém vztahu s druhovou pestrostí. Tím ovšem ještě není zaručena dlouhodobá perspektiva zdejších populací (např. díky nedostatečné velikosti CHÚ není možno chránit dostatečně velkou populaci). Počet druhů v relativně mladém CHÚ je důležitým indikátorem biologického potenciálu území, ale jeho skutečná hodnota je v dlouhodobé schopnosti podporovat životaschopné populace jednotlivých druhů.

Stanovení priorit v územní ochraně přírody

Při výběru území, které chceme vyhlásit jako chráněné, se řídíme určitými pravidly (pokud to ovšem dovolí reálné podmínky – finanční, územně-technické, politické aj.):

(i) výběr reprezentativních stanovišť („reprezentative sites“) - měly bychom chránit zástupce každého typu společenstva a ekosystému. Podobný princip ochrany je nastolen u biosférických rezervací .

(ii) výběr míst s vysokou biologickou rozmanitostí (horká místa biodiverzity – „hot spots“), která se navíc vyznačují vysokou mírou endemismu a ohrožením degradací. V globálním měřítku je vybráno celkem 25 „horkých míst“, které na celkové rozloze 1,4 % pevniny hostí 2/3 druhů obratlovců (obr. ). V kontextu ČR jsou to teplé oblasti s výraznou vertikální členitostí a pestrou mozaikou biotopů (Český Kras, České Středohoří, Pálava, Bílé Karpaty, Třeboňsko a nivy velkých řek). Neznamená to ovšem, že místa s menším počtem druhů by měla být opomíjena. Některé typy biotopů (např. rašeliniště) hostí relativně nízký počet druhů a přesto jsou unikátní. Proto by ukazatel druhové diverzity neměl být přeceňován a měl by být hodnocen objektivně (např. invaze nepůvodních druhů z hlediska ochrany přírody žádoucí není, ale druhovou rozmanitost zvyšovat může).

Projektování CHÚ

Před vlastním vymezením CHÚ je třeba si položit hned několik zásadních otázek: (i) jaká je dostupnost pozemků, (ii) jaké druhy (biotopy, ekosystémy) chceme chránit, (iii) je-li pro ně dané území vyhovující svou kvalitou i velikostí.

Velikost a umístění CHÚ je velice často vymezeno rozdělením lidského osídlení, vlastnickými vztahy, politickými a ekonomickými tlaky. Pokud ale máme možnost ovlivnit velikost, tvar a umístění CHÚ, je vhodné postupovat podle určitých principů (obr. ). Ty byly navrženy na základě teorie ostrovní biogeografie, kdy vlastní CHÚ představují jakési ostrovy dosud „neporušené“ přírody uprostřed člověkem ovlivněné krajiny. Co se týče velikosti CHÚ, existuje tzv. „SLOSS debata“ o tom, je-li lepší navrhnout jednu větší nebo několik menších rezervací o stejné rozloze („single large or several small“). Velké rezervace umožňují výskyt a dlouhodobé přežívání dostatečnému počtu jedinců jednotlivých druhů a také většinou zajišťují i větší pestrost biotopů v rámci CHÚ. Je zde minimalizován okrajový efekt ("edge effect" ), tj. negativní působení okolí na organismy uvnitř rezervace. Obecně se dá říci, že větší CHÚ je vhodnější variantou. Malé rezervace mají ovšem také svůj význam. Pokud jsou dobře situované, mohou uchovávat značnou rozmanitost biotopů i populací vzácných druhů, zejména menších obratlovců, bezobratlých či rostlin. Další „výhodou“ může být snazší umístění v blízkosti či přímo uvnitř sídelních celků, kde mohou plnit funkci ekologické osvěty a nezanedbatelným faktem je, že je obecně mnohem jednodušší vyhlásit menší CHÚ než velké.

1. 5 Nástroje ochrany přírody

 Základní přehled

Stát organizuje a zajišťuje určité činnosti, jejichž cílem je vytvářet předpoklady pro celkovou ochranu přírody a životního prostředí i ochranu jeho jednotlivých složek a ekosystémů. Tyto prostředky nazýváme nástroji ochrany přírody (životního prostředí - v širším slova smyslu) a je možno je rozdělit do několika skupin. Každá z nich má svá specifika a nezastupitelné místo, přičemž se vzájemně prolínají a doplňují.

1. 5.1 Legislativa Legislativa – nástroje normativní (právní, administrativní) Normativní nástroje jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy (administrativy). Jsou základem ochrany přírody a životního prostředí. Spočívají v tvorbě, novelizaci a uplatňování zákonů, vyhlášek, vládních nařízení, limitů, standard a technických norem. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie byl kladen důraz na slučitelnost našeho práva s legislativou EU. Právo může plnit funkci reaktivní či proaktivní. Zatímco v prvním případě vznikající právní norma reaguje na určitý stav věci, který má upravovat, v druhém je predikcí jevu, který ještě nenastal. Asi není třeba zdůrazňovat, že daleko vhodnější je vznik právní úpravy ještě před vznikem konkrétního problému, než případ opačný. Přehled základní legislativy je uveden v kap. č. 16 , kompletní legislativa životního prostředí je na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí České republiky www.env.cz .

Právo je v ochraně přírody sice nezastupitelné, ale samo, bez spolupůsobení ostatních mimoprávních prostředků ochrany, nemůže zajistit dostatečnou ochranu sledovaných cílů. Na druhou stranu, vznikla-li nutnost ochrany přírody a krajiny jako důsledek zostřujícího se rozporu mezi ekonomickým a „ekologickým“ vztahem člověka k přírodě, pak se od práva očekává, že svým dílem přispěje k jeho odstranění nebo alespoň zmírnění.

V právu se ochrana přírody uskutečňuje prostředky pro něj typickými, jako jsou především zákazy, příkazy a omezení pro chování adresátů právních norem, na něž navazují prostředky právní odpovědnosti, sloužící k prosazování těchto norem. Spolu s administrativními (též normativními, právními) prostředky ochrany se také uplatňují právními normami upravené prostředky ekonomické, kterým je věnována kapitola následující.

Právo životního prostředí představuje právní disciplínu, která se začala utvářet teprve v posledních desetiletích, v České republice až v 90. letech minulého století. Významným znakem tohoto práva je jeho internacionalizace, která souvisí s rostoucím počtem mezinárodních smluv   uzavíraných za účelem ochrany životního prostředí a jejich následné promítání do norem vnitrostátních.

Prameny práva na ochranu naší přírody a krajiny představuje v současné době řada právních norem, které se této problematice věnují výlučně či alespoň částečně. Jejich přehled (kap. 16) je uveden v samostatné kapitole. Základ práva, jehož společným jmenovatelem je ochrana přírody a životního prostředí, je třeba hledat v (i) Ústavě České republiky, (ii) Listině základních práv a svobod (LPS) a (iii)

soustavě zákonů věnujících se této problematice v čele s novelizovaným zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny legislativa kap 16.

Je pravda, že Ústava ČR se k ochraně přírody a krajiny hlásí poměrně nesměle článkem 7, který uvádí: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. V LPS se k ochraně přírody a životního prostředí vztahuje přímo článek 35, který za jedno ze základních práv občana prohlašuje právo na příznivé životní prostředí a to společně s právem na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Současně zakazuje komukoliv ohrožovat nebo poškozovat životní prostředí ve větší míře, než to dovoluje zákon. Jakýmsi teoretickým základem práva životního prostředí je zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí . Jeho účelem je vymezení hlavních pojmů, základních zásad ochrany a povinností v ochraně přírody a životního prostředí. Ochrana jednotlivých složek životního prostředí (ovzduší, vodní prostředí, zemědělská půda, les) je zajišťována konkrétními právními úpravami, podobně jako specifické problémy spjaté s ochranou přírody a životního prostředí (např. dovoz a vývoz zvláště chráněných druhů organismů, problematika náhrady škod způsobenými zvláště chráněnými živočichy, problematika práva na informace o životním prostředí a přístupu k nim). Základním pramenem práva na úseku ochrany přírody a krajiny zůstává výše citovaný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který se promítá do většiny témat těchto učebních textů.

1. 5.2 Ekonomické nástroje Ekonomické nástroje Vedle administrativních prostředků přímého donucení v ochraně životního prostředí se stávají pro ochranu přírody a životního prostředí typickými nástroje ekonomické. Tyto nástroje adresáta stimulují ekonomicky a jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, kteří poškozují či jinak ovlivňují životní prostředí. Tyto nástroje působí na chování subjektů tak, aby je ekonomicky zainteresovali k ochraně životního prostředí. Narozdíl od normativních nástrojů dávají, pokud jsou vhodně nastavené, možnost volby ekonomicky výhodnějšího řešení, které je zároveň šetrnější vůči životnímu prostředí. Příkladem může být zavedení poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Subjekt (znečišťovatel) se může rozhodnout, zda-li bude platit vyšší poplatky za vypouštěné látky nebo zavede dokonalejší čistící technologie, které znečištění omezí a sníží se tím i náklady na poplatcích. Základním předpokladem je nastavení výše poplatků, které by měly stimulovat k šetření životního prostředí. Jednoduše řečeno - nemělo by se vyplatit znečišťovat (poplatky by měly být vyšší než měrné náklady na odstranění znečištění).

Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí se obecně dělí do dvou skupin, a to na (i) nástroje pozitivní stimulace, kdy jsou určité činnosti, výrobky a technologie zvýhodňovány, např. daňovou diferenciací, dotací cen, půjčkami s nižší úrokovou sazbou a pod. a (ii) nástroje negativní stimulace, při nichž je ekonomicky znevýhodněno poškozování a ohrožování životního prostředí, např. poplatky za znečišťování či využívání přírodních zdrojů.

Do soustavy ekonomických nástrojů uplatňovaných v České republice i mezinárodním měřítku náleží např.: poplatky za znečišťování či jiné poškozování životního prostředí a využívání přírodních zdrojů, daňová diferenciace a daňové úlevy, dotace, dary, zvýhodněné půjčky, zálohové systémy, environmentální pojištění, obchod s emisními povoleními a pod.

1. 5.3 Institucionální nástroje Institucionální – státní správa v ochraně přírody V České republice (ČR) garantuje stát ochranu životního prostředí prostřednictvím svých orgánů státní správy. V rámci moci zákonodárné a soudní neexistují žádné specializované orgány, zabývající se otázkami ochrany životního prostředí. Parlament ČR přijímá zákony i na úseku ochrany přírody, které následně posuzuje senát. Justiční orgány rozhodují v řízeních trestních i občanskoprávních také o věcech, které se týkají problematiky ochrany přírody a životního prostředí (poškozování životního prostředí apod.). Hlavní úlohu v oblasti ochrany přírody a životního prostředí mají orgány moci výkonné, tedy orgány veřejné správy – orgány ochrany přírody (OOP).

OOP lze dělit z hlediska územní působnosti na orgány ústřední (ministerstva), regionální (krajské úřady) a místní (obecní úřady). Z ústředních OOP má nejrozsáhlejší působnost Ministerstvo životního prostředí ČR (MŽP). Rozsah jeho pravomocí na konkrétních úsecích vymezují zákony upravující ochranu jednotlivých složek životního prostředí.  K výkonu jeho působnosti a pravomocí byla MŽP zřízena Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP ), správy národních parků a chráněných krajinných oblastí a řada vědeckých či odborných institucí (Český hydrometeorologický

ústav, Český ekologický ústav, Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, Agentura ochrany přírody a krajiny – AOPK a další). Ministerstvo spravuje též Státní fond životního prostředí (SFŽP

). Pro lepší výkon rozsáhlých kompetencí bylo zřízeno 9 územních odborů ministerstva (zhruba v rozsahu krajů, rozděleno na oblast středočeskou, plzeňskou, českobudějovickou, královehradeckou, chomutovskou, libereckou, brněnskou, olomouckou a ostravskou). Některé kompetence v oblasti životního prostředí má Ministerstvo zemědělství (zemědělství, les, vodní hospodaření, rybářství, myslivost), Ministerstvo zdravotnictví (hygienická služba a lázeňství), Ministerstvo průmyslu a obchodu (tvorba jednotné surovinové politiky a využívání nerostného bohatství) a Ministerstvo pro místní rozvoj (územní plánování a stavební řízení).

Na regionální úrovni působí jako orgány státní správy krajské úřady, které vznikly v rámci transformace státní správy v minulých letech. V rámci této transformace byly zrušeny okresní úřady, jejichž pravomoci převzaly právě kraje nebo nově založené obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Na území národních parků a chráněných krajinných oblastí jsou příslušnými OOP jejich správy. Celkový přehled orgánů státní správy v ochraně přírody podle zákona č. 114/1992 Sb. je uveden v § 75 zákona 114/1992 Sb..

Orgány obcí zajišťují ochranu přírody a krajiny na místní úrovni. V současné době jsou obecní úřady rozděleny do tří kategorií: (i) obecní úřady – v menších obcích, s pravomocemi např. na úseku ochrany dřevin rostoucích mimo les (povolují kácení), (ii) pověřené obecní úřady – mají rozsáhlejší pravomoci specifikované v § 76   zákona 114/1992 Sb. a (iii) obecní úřady obcí s rozšířenou působností – tyto převzaly část pravomocí od bývalých okresních úřadů, kromě kompetencí vyjmenovaných ze zákona mají i tzv. zbytkovou působnost. V praxi to znamená, že tyto obce vykonávají státní správu ve svém obvodu i v těch případech, pokud není příslušný jiný OOP (krajské úřady, ministerstvo, správy chráněných krajinných oblastí a národních parků). Poněkud odlišná situace je v Praze, kde ochranu životního prostředí zajišťuje především odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy a dále příslušné referáty jednotlivých městských částí. Všechny obce v podstatě vykonávají dvojí působnost a to (i) samostatnou – jako orgány územní samosprávy a (ii) přenesenou – coby orgány státní správy. 

Konkrétní pravomoci jednotlivých OOP jsou specifikovány v §§ 77 – 80 .

1. 6 Územní ochrana obecnáO přírodovědně nejhodnotnější (tj. nejcennější) části a prvky přírody je pečováno v rámci tzv. zvláštní ochrany. Obecná ochrana se týká ostatních přírodních částí, využívané krajiny, a dokonce i některých přírodních prvků v ekosystémech silně antropogenně ovlivněných či umělých (např. stromů v městské uliční aleji). Obecná územní ochrana zahrnuje tyto kategorie:

územní systém ekologické stability (ÚSES), významný krajinný prvek (VKP), přírodní park (PP), přechodně chráněná plocha (PCHP – zkratka je užívána zřídka).

Ostatní kategorie této úrovně viz dále (např. Natura 2000 aj.).

1. 6.1 ÚSES

Po převedení větší části přirozených společenstev na ovlivněné až umělé biocenózy (agrocenózy a lesní kultury) a jejich intenzívní exploataci, byla podstatně oslabena stabilita, autoreprodukce a především autoregulace nově vzniklých ekosystémů. Absence prvků stability a samořízení nutí uživatele ovlivněných ekosystémů k použití velkého množství tzv. dodatkové energie (ve formě např. biocidů, agro a silvi technických opatření aj.). Tím je snižována efektivita hospodaření a dále prohlubován negativní vliv na přírodní prvky využívané krajiny (např. snižování heterogenity společenstev, ochuzování genofondu aj.). Za této situace je přechod na systém, který zachovává zbylé přírodní prvky krajiny a dotváří je do ucelené funkční podoby, jedinou vhodnou alternativou.

Územní systém ekologické stability krajiny je vzájemně propojený soubor zachovaných přirozených i pozměněných, příp. dotvořených, avšak přírodě blízkých ekosystémů (tzv. biocenter a biokoridorů), které udržují přírodní rovnováhu, zajišťují uchování a reprodukci přírodního bohatství a

současně příznivě působí na okolní méně stabilní, intenzívně exploatované části krajiny a tak vytváří základ pro mnohostranné využívání krajiny. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability krajiny.

Systém ekologické stability vymezují, stanovují a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody (místní ÚSES obce s rozšířenou působností; regionální ÚSES krajské úřady; nadregionální ÚSES ministerstvo životního prostředí), ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ. Jeho vytváření a zachování je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Podrobnosti vymezení a hodnocení systému ekologické stability a podrobnosti plánů, projektů a opatření v procesu jeho vytváření stanoví Ministerstvo životního prostředí České republiky obecně závazným právním předpisem.

Současný stav problematiky ÚSES je na FLE vyučován ve specializovaném předmětu.

1. 6.2 Významný krajinný prvek 

Naše území je po celá staletí využíváno, a proto podoba většiny jeho ekosystémů je značně vzdálena původnímu, přirozenému stavu. Přesto se dochovalo množství prvků, které jsou blízké přírodnímu stavu, či jinak významné, a pokud nedosahují hodnot potřebných k vyhlášení zvláštní ochrany, mohou být chráněny v systému obecné ochrany jako významné krajinné prvky (VKP).

Významný krajinný prvek je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Kategorie zahrnuje dva různé typy prvků:

první typ jsou určité přírodní habitaty, které paušálně vyjmenovává zákon na základě potenciálně předpokládané významnosti (bez ohledu na stávající stav a využití) - jsou to lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy;

druhým typem jsou jiné hodnotné části krajiny, které na základě návrhu zaregistruje orgán ochrany přírody (pověřená obec), a to zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy, popř. i cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků.

Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody. Mezi takové zásahy patří zejména umisťování staveb, pozemkové úpravy, změny kultur pozemků, odvodňování pozemků, úpravy vodních toků a nádrží a těžba nerostů.

Rozhodnutí o registraci významného krajinného prvku vydává orgán ochrany přírody (pověřená obec). Účastníkem řízení je vlastník dotčeného pozemku. Rozhodnutí o registraci se oznamuje rovněž nájemci dotčeného pozemku, územně příslušnému stavebnímu úřadu a obci.

V rozhodnutí se vždy uvede vymezení významného krajinného prvku a poučení o právních následcích registrace. Rozhodnutí může orgán ochrany přírody zrušit pouze v případě veřejného zájmu.

1. 6.3 Přírodní parkK ochraně krajinného rázu (viz.Krajinný ráz ), s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který nepodléhá zvláštní ochraně, může orgán ochrany přírody (krajský úřad) zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území (běžné rekreační využívání území nebývá dotčeno).

Dříve vyhlašovaná kategorie „oblasti klidu“ byla již v minulosti převedena pod kategorii přírodní park.

1. 6.4 Přechodně chráněná plochaÚzemí s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů může orgán ochrany přírody svým rozhodnutím vyhlásit za přechodně chráněnou plochu. Přechodně chráněnou plochu lze vyhlásit též z jiných vážných důvodů, zejména vědeckých, studijních či informačních. Přechodně chráněná plocha se vyhlašuje na předem stanovenou dobu, případně na opakované období, například dobu hnízdění. V rozhodnutí o jejím vyhlášení se omezí takové využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení vývoje předmětu ochrany.

Vznikne-li vlastníku či nájemci pozemku v důsledku ochranných podmínek přechodně chráněné plochy újma nikoliv nepatrná, přísluší mu na jeho žádost finanční náhrada od orgánu ochrany přírody, který přechodně chráněnou plochu vyhlásil. Orgán ochrany přírody při rozhodování o výši finanční náhrady může požadovat doložení žádosti doklady či údaji o výnosu pozemku.

1. 7 Územní ochrana zvláštní

 Zvláštní ochranou je pečováno o přírodovědně nejhodnotnější, nejcennější části a prvky přírody; tzn., že zvláště chráněná část přírody je velmi pozoruhodná nebo ojedinělá část živé či neživé přírody.

Za zvláště chráněná území proto lze vyhlásit území přírodovědecky či esteticky velmi významná nebo jedinečná.

Kategorie zvláště chráněných území jsou

národní park (NP), chráněná krajinná oblast (CHKO), národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památka (NPP), přírodní památka (PP).

 

Národní parky a chráněné krajinné oblasti označujeme jako velkoplošná chráněná území; ochrana přírody u nich nemá výhradní práva. Ostatní kategorie patří k maloplošným chráněným územím, s výhradním právem státní ochrany přírody.

1. 7.1 Národní park

Za národní park lze vyhlásit rozsáhlé území, jedinečné v národním či mezinárodním měřítku, jehož značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný

význam. Národní parky, jejich poslání a bližší ochranné podmínky (statut) se vyhlašují zákonem. Působnost státní ochrany přírody v NP zajišťuje správa NP. K projednání a posouzení všech důležitých dokumentů ochrany a řízení národního parku a jeho ochranného pásma (zejména členění území národního parku do zón, plánu péče, návštěvního řádu, způsobu péče o les a územních plánů), zřizuje orgán ochrany přírody NP radu národního parku, jako iniciativní a konzultační orgán. Členy rady jsou delegovaní zástupci obcí (příp. zástupci Horské služby) a další, jmenovaní z nejvýznamnějších právnických a fyzických osob s podnikatelskou činností na území NP (zejména z oblasti lesnictví, zemědělství, obchodu a cestovního ruchu), odborníků z vědeckých a odborných pracovišť, popřípadě z jiných orgánů státní správy. Nejdůležitější záležitosti (zóny národního parku, návštěvní řád a plán péče o národní park) je nutné dohodnout předem se zástupci obcí. Nedojde-li k dohodě, předloží rada rozpor se svým stanoviskem ministerstvu životního prostředí, které věc rozhodne po projednání s dotčenými obcemi. Metody a způsoby ochrany území národních parků jsou diferencovány a odstupňovány na základě členění do tří zón ochrany přírody, vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. Nejpřísnější režim ochrany je stanoven pro první zónu. Bližší charakteristiku a režim zón upravuje zákon, kterým se národní park vyhlašuje. Zóny ochrany přírody stanoví ministerstvo životního prostředí vyhláškou po projednání s dotčenými obcemi. Hranice první zóny se vyznačí v terénu vhodným způsobem. Omezení (vstupu, vjezdu, volného pohybu osob mimo současně zastavěné území obcí a rekreační a turistické aktivity osob) a zákazy stanoví, kromě zákonu, návštěvní řád. Má formu obecně závazné vyhlášky (osoby trvale bydlící či pracující v národním parku mohou být z jeho působnosti ve stanoveném rozsahu vyňaty). Za vjezd a setrvání motorovými vozidly na území národního parku nebo za vstup do jeho vybraných míst mimo zastavěná území obcí může být vybírán poplatek. Rovněž za jízdu na území NP motorovým vozidlem může být vybírán další jednorázový poplatek.

Využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.

Na celém území národních parků je zakázáno: hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména

prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch,

zneškodňovat odpady, které mají původ mimo území národního parku a zneškodňovat ostatní odpady mimo vyhrazená místa,

tábořit a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa, vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní

komunikace a vyhrazená místa (s výjimkou vybraných institucí a organizací), pořádat a organizovat hromadné sportovní, turistické a jiné veřejné akce a provozovat

vodní sporty mimo vyhrazená místa, provozovat horolezectví a létání na padácích a závěsných kluzácích a jezdit na kolech

mimo silnice, místní komunikace a vyhrazená místa, sbírat rostliny kromě lesních plodů či odchytávat živočichy, není-li stanoveno jinak v

tomto zákoně, bližších ochranných podmínkách či návštěvním řádu národního parku, povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin

a živočichů, zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice (kromě

záchranných chovů), a používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti, měnit stávající vodní režim pozemků, stavět nové dálnice, silnice, železnice, průmyslové stavby, sídelní útvary, plavební

kanály, elektrická vedení velmi vysokého napětí a dálkové produktovody, provádět chemický posyp cest, těžit nerosty, horniny a humolity (kromě stavebního kamene a písku pro stavby na území

národního parku), pořádat vyhlídkové lety motorovými vzdušnými dopravními prostředky, měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany národního

parku.

Na území první zóny národního parku je dále zakázáno:

povolovat a umisťovat nové stavby,

vstupovat mimo vyznačené cesty (kromě vlastníků a nájemců pozemků), měnit současnou skladbu a plochu kultur, nevyplývá-li změna z plánu péče o národní

park, hnojit, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady.

Výkon práva myslivosti a práva rybářství může být v určitých částech nebo na celém území národního parku omezen nebo vyloučen.

Lesy v národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských; ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.

Příslušnost hospodařit s lesním majetkem ve státním vlastnictví na území národních parků a jejich ochranných pásem, převedli právnické osoby na příslušnou správu národního parku.

Lesy, lesní půdní fond, vodní toky a vodní plochy na území národních parků, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve státním vlastnictví, nelze zcizit. Tím nejsou dotčena práva fyzických a právnických osob podle předpisů o majetkové restituci.

1. 7.2 Chráněná krajinná oblastZa chráněnou krajinnou oblast lze vyhlásit rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení.

Chráněné krajinné oblasti, jejich poslání a bližší ochranné podmínky vyhlašuje vláda republiky nařízením.

Působnost státní ochrany přírody v CHKO zajišťuje správa CHKO.

 

Hospodářské využívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Rekreační využití je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty chráněných krajinných oblastí.

Na celém území chráněných krajinných oblastí je zakázáno:

zneškodňovat odpady mimo vyhrazená místa, tábořit a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa, vjíždět a setrvávat s motorovými vozidly a obytnými přívěsy mimo silnice a místní

komunikace a vyhrazená místa (s výjimkou vybraných institucí a organizací), povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin

a živočichů, používat otrávených návnad při výkonu práva myslivosti, stavět nové dálnice, sídelní útvary a plavební kanály, pořádat automobilové a motocyklové soutěže, provádět chemický posyp cest, měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany chráněné

krajinné oblasti.

Na území první zóny chráněné krajinné oblasti je dále zakázáno:

umisťovat a povolovat nové stavby, povolovat a měnit využití území, měnit současnou skladbu a plochy kultur, nevyplývá-li změna z plánu péče, hnojit pozemky, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady, těžit nerosty a humolity.

Na území první a druhé zóny chráněné krajinné oblasti je dále zakázáno:

hospodařit na pozemcích mimo zastavěná území obcí způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch, používat biocidy, měnit vodní režim či provádět terénní úpravy značného rozsahu,

zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy, bažantnice, pořádat soutěže na jízdních kolech mimo silnice, místní komunikace a místa vyhrazená

se souhlasem orgánu ochrany přírody.

 Území chráněných krajinných oblastí je členěno na zpravidla 4, nejméně však 3 zóny odstupňované ochrany přírody; první zóna má nejpřísnější režim ochrany. Podrobnější režim zón upravuje právní předpis, kterým se chráněná krajinná oblast vyhlašuje. Vymezení a změny jednotlivých zón stanoví ministerstvo životního prostředí vyhláškou.

1. 7.3 Národní přírodní rezervace

Za národní přírodní rezervaci lze vyhlásit menší území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku; přitom se stanoví také jejich ochranné podmínky.

Kategorie je vyhlašována ministerstvem životního prostředí.

 

 

S kategorií je spojen nejpřísnější ochranný režim - na celém území národních přírodních rezervací je zakázáno:

hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch, provádět chemizaci, změnu vodního režimu a terénní úpravy,

povolovat a umisťovat stavby, těžit nerosty a humolity, vstupovat a vjíždět mimo vyznačené cesty, kromě vlastníků a nájemců pozemků, povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin

a živočichů, provozovat horolezectví, létání na padácích a závěsných kluzácích a jezdit na kolech

mimo silnice, místní komunikace a vyhrazená místa, zavádět intenzivní chovy zvěře, například obory, farmové chovy a bažantnice a používat

otrávených návnad při výkonu práva myslivosti, vjíždění motorovými vozidly (s výjimkou vybraných institucí a organizací), sbírat či odchytávat rostliny a živočichy, tábořit a rozdělávat ohně mimo vyhrazená místa, měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany.

 Využívání národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí.

Výkon rybářského a mysliveckého práva je možný jen se souhlasem orgánu ochrany přírody. Lesy nelze zařazovat do

kategorie lesů hospodářských; ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody.

 

Lesy, lesní půdní fond, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území národních přírodních rezervací, které jsou ve státním vlastnictví, nelze zcizit. Tím nejsou dotčena práva fyzických a právnických osob podle předpisů o majetkové restituci.

1. 7.4 Národní přírodní památkaZa národní přírodní památku lze vyhlásit přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště nerostů nebo vzácných či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk; stanoví se přitom také bližší ochranné podmínky.

Kategorie je vyhlašována ministerstvem životního prostředí.

S kategorií je spojen přísný ochranný režim - změny či poškozování národních přírodních památek či jejich hospodářské využívání, pokud by tím hrozilo jejich poškození, je zakázáno. Lesy, lesní půdní fond, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území národních přírodních památek, které jsou ve státním vlastnictví, nelze zcizit.

1. 7.5 Přírodní rezervace

Za přírodní rezervaci lze vyhlásit menší území soustředěných přírodních hodnot se zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast; stanoví se přitom také bližší ochranné podmínky.

Kategorie je vyhlašována krajskými úřady, správami velkoplošných chráněných území, popř. ministerstvem obrany na území vojenských újezdů.

 Na celém území přírodních rezervací je zakázáno:

hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému anebo nevratně poškozovat půdní povrch,

používat biocidy, povolovat a umisťovat nové stavby, povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin

a živočichů, sbírat či odchytávat rostliny a živočichy, kromě výkonu práva myslivosti a rybářství či

sběru lesních plodů, měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany přírodní

rezervace.

Výkon práva myslivosti a rybářství může příslušný orgán omezit, pokud tento výkon je v rozporu s podmínkami ochrany území přírodní rezervace.

Nezastavěné pozemky na území přírodních rezervací, které jsou ve státním vlastnictví, lze zcizit jen se souhlasem ministerstva životního prostředí. 

1. 7.6 Přírodní památkaZa přírodní památku lze vyhlásit přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický útvar, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk; stanoví se přitom také bližší ochranné podmínky.

Kategorie je vyhlašována krajskými úřady, správami velkoplošných chráněných území, popř. ministerstvem obrany na území vojenských újezdů.

Změna nebo poškozování přírodní památky nebo její hospodářské využívání vedoucí k jejímu poškození jsou zakázány.

Nezastavěné pozemky na území přírodních památek, které jsou ve státním vlastnictví, lze zcizit jen se souhlasem ministerstva životního prostředí.

1. 7.7 Společná ustanovení ochranná pásma zvláště chráněných území - k zabezpečení území před rušivými vlivy z

okolí, může být pro ně vyhlášeno ochranné pásmo, s vymezením činností a zásahů, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánu ochrany přírody; vyhlašuje je orgán, který zvláště chráněné území vyhlásil, a to stejným způsobem; pokud není ochranné pásmo u maloplošných chráněných území vyhlášeno, je jím pás území do vzdálenosti 50 m od hranic zvláště chráněného území; v ochranném pásmu je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody k vybraným zásahům (ke stavební činnosti, terénním a vodohospodářským úpravám, k použití chemických prostředků, změnám kultury pozemku a ke stanovení způsobu hospodaření v lesích).

plány péče o zvláště chráněná území a jejich ochranné pásmo jsou odborné a koncepční dokumenty, které na základě dosavadního vývoje a současného stavu území navrhují soubor opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany v území; plán péče slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů a pro rozhodování orgánů ochrany přírody; pro fyzické ani právnické osoby není závazný; zpracování plánu péče zajišťuje orgán příslušný k vyhlášení zvláště chráněného území (zpracování plánů péče o národní parky a chráněné krajinné oblasti zajišťuje ministerstvo životního prostředí); oznámení o možnosti seznámit se s návrhem plánu péče je zveřejněno na portálu veřejné správy; návrh je projednán s dotčenými obcemi a kraji; plán péče je zpracováván zpravidla na období 10 až 15 let a uložen v ústředním seznamu ochrany přírody a též předán v elektronické podobě dotčeným obcím a krajům; ministerstvo životního prostředí stanoví prováděcím právním předpisem obsah plánů péče o jednotlivé kategorie zvláště chráněných území a postup jejich zpracování.

smluvní ochrana – u evropsky významných lokalit lze, namísto vyhlášení některého maloplošného zvlášť chráněného území, prohlásit území za chráněné na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a orgánem, který je oprávněn k jeho vyhlášení; smlouva musí obsahovat zejména vymezení ochranných podmínek a způsob péče o chráněné území; tato ochrana je vázána k pozemku formou věcného břemene; o zápis do katastru nemovitostí požádá příslušný orgán ochrany přírody; náležitosti obsahu smlouvy upraví ministerstvo životního prostředí prováděcím právním předpisem; chráněné území označí na svůj náklad orgán oprávněný k jeho vyhlášení; způsob označení chráněného území v terénu i v mapových podkladech stanoví ministerstvo životního prostředí prováděcím obecně závazným právním předpisem; označené chráněné území je zakázáno poškozovat.

postup při vyhlašování zvláště chráněných území a vymezování zón velkoplošných chráněných území – příslušný orgán ochrany přírody zajistí zpracování návrhu (současně vyhodnotí stav dochovaného přírodního prostředí území a stanoví způsob jeho ochrany); s návrhem seznámí známé vlastníky a nájemce nemovitostí dotčených zamýšlenou ochranou; vlastníci dotčených nemovitostí a dotčené obce a kraje mohou proti návrhu uplatnit námitky do 60 dnů; orgán ochrany přírody do 60 dnů došlé námitky

posoudí a vydá o nich rozhodnutí; od doby zveřejnění návrhu, nejdéle však po dobu jednoho roku, se musí každý zdržet všech zásahů, které by negativně měnily dochovaný stav přírody území navrhovaného ke zvláštní ochraně.

projednávání záměrů na vyhlášení s orgány státní správy - záměr na vyhlášení přírodních rezervací a přírodních památek projedná orgán ochrany přírody s dotčenými orgány státní správy; záměr na vyhlášení národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek projedná orgán ochrany přírody s dotčenými ústředními orgány státní správy; dotčené orgány státní správy se musí k předloženým návrhům a záměrům vyjádřit nejpozději do 30 dnu od jejich předložení.

evidence a označování zvláště chráněných území - zvláště chráněná území jsou evidována v ústředním seznamu ochrany přírody; seznam je veřejný a každý do něj může nahlížet v přítomnosti pověřeného pracovníka; podrobnosti o vedení ústředního seznamu stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem (též určí právnickou osobu pověřenou vedením ústředního seznamu); každou změnu oznámí příslušnému orgánu geodézie a kartografie; k označení národních parků, chráněných krajinných oblastí, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek se užívá velkého státního znaku České republiky; na označení přírodních rezervací a přírodních památek se užívá malého státního znaku České republiky; podrobnosti o způsobu označení zvláště chráněných území v terénu i mapových podkladech stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

výjimky ze zákazu ve zvláště chráněných územích povoluje v každém jednotlivém případě svým rozhodnutím vláda, a to pouze v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody.

souhlas k některým činnostem ve zvláště chráněných územích - na území národních parků a chráněných krajinných oblastí nelze bez souhlasu orgánu ochrany přírody vydat rozhodnutí o umístění, povolení či změně v užívání stavby, povolení k nakládání s vodami a k vodohospodářským dílům, povolení k některým činnostem podle vodního zákona. Tohoto souhlasu není pro účely územního a stavebního řízení třeba, jde-li o stavby v souvisle zastavěném území obce ve čtvrté zóně chráněné krajinné oblasti a pokud má obec schválenou územně plánovací dokumentaci se zapracovaným stanoviskem orgánu ochrany přírody k této dokumentaci; v bližších ochranných podmínkách zvláště chráněných území lze vymezit činnosti a zásahy, které jsou vázány na předchozí souhlas orgánů ochrany přírody.

zrušení zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem - orgán, který vyhlásil území (včetně ochranného pásma) za zvláště chráněné, je oprávněn zrušit ochranu, a to pouze z důvodů, pro něž lze udělit výjimku z bližších podmínek ochrany anebo pokud důvody pro zvláštní ochranu zanikly; smluvní zvláštní ochranu území lze zrušit na základě písemné dohody uzavřené mezi vlastníkem pozemku a oprávněným orgánem ochrany přírody.

1. 8 Management ZCHÚ

Termín „management chráněných území“ se u nás vžil v druhé polovině 20. století pro soustavu jednorázových i dlouhodobých biotechnických opatření, jejichž cílem je zajištění žádoucího stavu chráněných ekosystémů, jako český ekvivalent je možné používat termín „péče o chráněná území“.

 Vývoj pojetí ochrany přírody z hlediska managementu:

Pojem a obsah managementu chráněných území se vyvíjel spolu s koncepcí moderní ochrany přírody. Ve zhruba dvousetleté historii ochrany přírody můžeme najít dva základní přístupy k ochraně živé přírody: a) Pojetí STATICKÉ: spočívá v zakonzervování chráněného území ve stavu odpovídajícím době vyhlášení, bývá spojené s vyloučením jakéhokoliv obhospodařování a jakýchkoliv zásahů do CHÚ. Toto pojetí stálo v průběhu 19. století u vzniku prvních chráněných území nejen ve Střední Evropě, ale i jiných částech světa a přetrvalo zhruba do 60.- 70. let 20. století, ale v řadě ohledů i déle. Tento přístup je zdůvodnitelný právě u ekosystémů, které byly za chráněné vyhlašovány jako první – tj. ekosystémů přirozených nebo přírodě velmi blízkých, které jsou schopné přirozeného vývoje a samoregulace (ta vyžaduje kromě přirozenosti i např. dostatečnou rozlohu ekosystému, stálost podmínek, absenci výraznějších antropogenních vlivů na území atd.). Takováto chráněná území jsou však v podmínkách Střední Evropy velmi vzácná, resp. v dnešní době v podstatě neexistují. Naopak v případě, že se snažíme chránit ekosystémy vzniklé činností člověka nebo ekosystémy člověkem významně ovlivněné, např. ekosystémy sekundárního bezlesí, vzniklé díky tradičním způsobům hospodaření (louky, pastviny, rybníky aj.), nemůžeme lidský vliv na tyto chráněná území zcela vyloučit. Absence těch forem hospodaření, které se o vznik chráněného ekosystému zasloužily, vede k jeho postupnému zániku a v důsledku toho i k vymizení chráněných druhů rostlin a živočichů (podobných případů je i na našem území více než dost).b) Pojetí DYNAMICKÉ: spočívá v aktivní péči o CHÚ a řízeném usměrňování přírodních procesů i eliminaci antropogenních vlivů na CHÚ. Vznik tohoto pojetí byl vynucen dvěma procesy. Na celém světě, ale v Evropě zvlášť, začaly být zhruba od poloviny 20. století mezi chráněné zařazovány i ekosystémy vzniklé nebo ovlivněné lidskou činností (např. rybníky, louky, pastviny aj.), tento jev vyplýval a vyplývá z postupující intenzifikace hospodářského využívání krajiny a s tím spojeného úbytku ekosystémů a druhů vázaných na tradiční formy hospodaření. Druhým důvodem byla stoupající intenzita poškozování ekosystémů ze strany člověka, která se většinou nepřímo dotýkala a dotýká i chráněných území (chemizace zemědělství, znečištění ovzduší apod., důsledkem je pak např. ruderalizace a zarůstání CHÚ). U nás se toto dynamické pojetí začalo prosazovat od 50. let 20. století, v současné době u nás aktivní péče o chráněná území vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny.

 V současné době můžeme rozlišovat dva základní způsoby péče o chráněná území:

a) Úplná ochrana: tj. zakonzervování CHÚ a jeho ponechání plně na přirozeném vývoji.

b) Řízená ochrana: tj. zachování určité míry aktivního ovlivňování CHÚ ze strany člověka – tzv. managementu.

Režim úplné ochrany území bez vlivu člověka je vhodný pouze v případě, že jsou splněny následující podmínky:

chráníme přirozený ekosystém v klimaxovém stadiu vývoje (nebo je klimax cílovým stavem chráněného ekosystému), - vliv okolí je zanedbatelný a nemá významný rušivý vliv na vývoj ekosystému,

rozloha chráněného území je dostatečně velká, tak že potřebné přírodní procesy a samoregulační mechanizmy mohou fungovat v plném rozsahu. Lokalit, které by splňovaly všechny tři výše popsané podmínky je v našich podmínkách poměrně málo. Úplná ochrana může být použita např. u rašelinišť, dostatečně velkých pralesních zbytků, některých vodních ekosystémů apod., ale většinou ani v těchto případech nebývá stoprocentně bez vlivu člověka

to je v hustě obydlené a člověkem zcela přeměněné krajině Střední Evropy téměř nemožné.

 Typy managementových opatření:

Podle charakteru a intenzity zásahů do chráněného území se vžilo členění na management regulační a asanační. Toto členění použil jako první Tříska (1964) a později ho převzali i další autoři (např. Petříček 1999): 

 a) Management REGULAČNÍ: představuje soustavné nebo opakované biotechnické zásahy, jejichž cílem je udržení požadovaného stavu chráněného území, event. jeho postupné zlepšování. Někdy se též označuje jako management udržovací nebo také preventivní. Regulační management ve velké většiněpřípadů spočívá v citlivém (extenzivním) obhospodařování ekosystému – např. kosení luk, pastva, extenzívní obhospodařování rybníků, pravidelné omezování náletových dřevin, regulace vstupu do CHÚ apod.

b) Management ASANAČNÍ: jde většinou o rozsáhlý jednorázový zásah do chráněného území, jehož cílem je zásadní změna v chráněném ekosystému. Někdy se též nazývá managementem obnovním, rekonstrukčním, restauračním nebo revitalizačním, eventuelně likvidačním - v případě, že jde např. o odstranění nežádoucích porostů. Asanační management spočívá nejčastěji ve změně stanovištních poměrů (např. zamokření nebo odvodnění lokality, stržení drnu, obnova tůní, odbahnění rybníka aj.) nebo v radikální změně charakteru vegetace (zatravnění, zalesnění, odlesnění, likvidace nežádoucích dřevin aj.). Do určité míry můžeme říci, že asanační management přichází ke slovu často tam, kde byl zanedbán management regulační a došlo díky tomu k rozsáhlé degradaci chráněného ekosystému; druhým důvodem může být snaha o výrazné zlepšení předmětu ochrany nebo jeho rozšíření v ZCHÚ.

Mezi těmito dvěma typy managementových opatření neexistuje z pochopitelných důvodů ostrá dělící čára. Řadu zásahů je podle situace možno zařadit do obou kategorií. Např. likvidace nežádoucích expanzivních druhů v ekosystému vyžaduje po dobu několika let každoroční opakované zásahy nebo odbahňování rybníků je v podstatě také opakovanou periodickou činností, pouze perioda se zde měří na desetiletí.

1. 8.1 Typy opatřeníTypy managementových opatření:

Spektrum managementových opatření prováděných v našich podmínkách za účelem ochrany a řízení u nás chráněných ekosystémů je velmi pestré. Managementová opatření navržená pro každé konkrétní chráněné území musí vycházet především z požadavků na ochranu dané lokality a zajištění potřeb předmětu ochrany v tomto území, dále pak z charakteru chráněného ekosystému, stanovištních podmínek, historie území, antropogenímu ovlivnění území, izolovanosti lokality, charakteru a vlivu okolních ekosystémů a dalším faktorům, které mohou výsledek a dopad managementu v tomto území ovlivnit. I když management bývá „šitý“ na míru především

předmětu ochrany v daném území, je potřeba zohlednit i potřeby ostatních chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, které se na lokalitě vyskytují, a tyto potřeby v maximální možné míře sladit.

V následující kapitole s pokusíme stručně shrnout nejčastější důvody a postupy managementu chráněných území, přičemž toto členění není černobílé, jednotlivé skupiny se nejrůznějším způsobem překrývají:

a) Udržení tradičních způsobů hospodaření: ve všech případech kdy chráníme biotopy vzniklé činností člověka, nejčastěji vlivem používání tradičních způsobů hospodaření (např. louky, pastviny apod.) je předpokladem zachování těchto biotopů a tedy i udržení výskytu cenných druhů, udržení extenzívního obhospodařování chráněných lokalit. Extenzívní obhospodařování spočívá především v periodickém odběru biomasy (kosení, pastva), při současném omezení eutrofizace (omezení nebo úplný zákaz hnojení), zamezení používání pesticidů a dalších projevů intenzifikace. Stanovení míry hospodářského využívání záleží na charakteru biotopu – úživnosti prostředí, hydrologických poměrech, nadmořské výšce apod. – a z něj vyplývající produktivity chráněného společenstva (čím je vyšší produkce biomasy, tím je potřeba jejího odebírání častější). Obhospodařování chráněných území se může od tradičních způsobů mírně lišit v závislosti na potřebách ochrany – např. posunutím doby seče až na dobu po dozrání semen chráněných rostlin nebo ukončení hnízdění konkrétních druhů ptáků. Extenzivní obhospodařování je možné použít i u ekosystémů, jejichž existence není na hospodaření ze strany člověka závislá, ale rozumné hospodářské využití není na překážku zájmům ochrany přírody (příkladem takového ekosystému mohou být např. rybníky).

b) Zavedení náhradních způsobů hospodaření: ne vždy a na všech lokalitách je možné zavést tradiční způsoby obhospodařování, zejména z technických či ekonomických důvodů. Sociálně-ekonomická situace českého venkova je velmi odlišná od situace před 50 nebo 100 lety. V současné době je např. velmi obtížné sehnat dostatek zvířat (zejména ovcí a koz) na pastvu v chráněných územích (z důvodu špatné rentability chovu, zániku malých chovů, vysoké cena za pastvu apod.). Pak i když víme, že pro řadu stanovišť je nejlepším managementem extenzívní pastva, musíme volit náhradní opatření, technicky dostupnější a ekonomicky přijatelnější – v tomto případě např. odstraňování biomasy pomocí křovinořezu.

c) Blokování sukcese: velké množství managementových zásahů má za cíl blokovat určité sukcesní stadium, na které je vázán výskyt předmětu ochrany (většinou rostlinný nebo živočišný druh). Jde opět převážně o stanoviště vzniklá činností člověka, ať už z důvodů obhospodařování nebo jiných. Příkladem mohou být např. xerotermní trávníky nebo sklaní výchozy. Tato stanoviště v důsledku postupující sukcese a eutrofizace prostředí (zejm.depozice dusíku) zarůstají především náletovými dřevinami. Blokování sukcese v těchto případech znamená nejčastěji periodickou likvidaci dřevinné vegetace (křoviny, náletové dřeviny apod.).

d) Obnova ranných stadií sukcese: často je cílem zásahu udržení ranných sukcesích stádií, tj. společenstev, která se vyvíjejí na holém substrátu, např. obnažené půdě, skále nebo písku. Právě tato sukcesí stadia jsou nejvíce ohrožena eutrofizací krajiny

a s ní spojeným zarůstáním. Managementová opatření spočívají např. v periodickém odstraňování drnu a odhalování holého substrátu. Přirozená obnova těchto biotopů je značně omezena i např. vlivem regulace vodních toků (neobnovují se přirozené písčité náplavy), omezení letnění rybníků (důležitý biotop pro cenné typy společenstev), omezení drobných disturbancí v krajině (např. těžba v drobných selských pískovnách, využívání zemníků a další činnosti související s tradičními způsoby využívání krajiny).

e) Úprava stanovištních poměrů: na mnoha, dnes chráněných lokalitách, byly v minulých desetiletích provedeny zásahy směřující ke zvýšení intenzity jejich hospodářského využití – zemědělské nebo lesnické meliorace, rekultivace půd apod., proto je u těchto území logickým předpokladem jejich další ochrany nejprve odstranění těchto vlivů a jejich důsledků a nastolení žádoucích stanovištních poměrů. Změny stanovištních poměrů však mohly nastat i v důsledku změn v okolních ekosystémech – např. regulace řek vedly k poklesu hladiny spodní vody v jejich okolí a tím i poškození mokřadních ekosystémů a podmáčených luk v nivách těchto řek, i když jich samotných se tyto úpravy přímo nedotkly.

f) Nastartování přirozeného vývoje: u ekosystémů, které jsou sami o sobě schopné samoregulace a přirozeného vývoje bez vlivu člověka (u nás zejména lesní a vodní ekosystémy), je snaha (samozřejmě pokud to rozloha a charakter daného chráněného území umožňuje) co nejdříve tento přirozený vývoj nastartovat a minimalizovat zde vliv člověka. Abychom však mohly ekosystémy po staletí obhospodařované a pozměňované člověkem ponechat samovolnému vývoji je potřeba zařadit přechodné období, kdy jsou na samoregulaci připraveny. Takováto příprava může například u lesního ekosystému spočívat v úpravě druhové a věkové skladby porostu, nastartování přirozené obnovy (např. regulací početnosti jelení zvěře), likvidaci nevhodných proveniencí lesních dřevin apod.

g) Odstranění antropogenních vlivů nebo jejich důsledků: spektrum antropogenních vlivů na chráněná území je velmi široké a vlivy různě intenzivní. Od poškození citlivých stanovišť turistickým ruchem, přes např. divoké skládky, znečištění vod, eutrofizaci až po atmosférické depozice či okyselení prostředí. Každý z těchto problémů vyžaduje vlastní řešení, které se navíc může lišit lokalitu od lokality. Některá řešení jsou poměrně jednoduchá, např. omezení vstupu na

exponovaná místa, kde hrozí zvýšená eroze nebo jiné poškození stanoviště, jiná jsou podstatě

neřešitelná, jako např. eliminace důsledků znečištění ovzduší. Mezi tato opatření

můžeme řadit i odstraňování nežádoucích staveb či jiných objektů v chráněných územích.

h) Změn y kultur: zejména zatravňování a zalesňování. Příkladem může být převod orné

půdy v nivě vodního toku nebo na okraji rybníka na trvalé travní porosty, jehož cílem je ochrana vodního prostředí před projevy půdní eroze i např. umožnění

hnízdění některých druhů vodních ptáků či vytvoření potravní nabídky pro druhy obývající chráněný rybniční ekosystém.

i) Likvidace nebo omezení nežádoucích druhů: panuje obecný konsensus, pokud jde o přirozenost chráněných ekosystémů a tedy i omezení výskytu geograficky nebo ekologicky nepůvodních druhů v chráněných územích. Nežádoucí jsou zejména expanzivní druhy, jejichž výskyt významně poškozuje chráněné ekosystémy (např. akát, vejmutovka, netýkavka apod.). Opatření spočívají v různých způsobech likvidace těchto druhů nebo alespoň omezení jejich dalšího šíření v CHÚ. Časté je i

vysazování nepůvodních druhů dřevin v lesních ekosystémech, ať už jde o dřeviny nepůvodní geograficky (např. douglaska tisolistá, borovice černá nebo i modřín evropský mimo Karpatskou oblast svého výskytu) nebo o dřeviny nepůvodní ekologicky (např. smrk ztepilý v nižších polohách). Opatřením je v těchto případech úprava druhové skladby, tak aby odpovídala daným ekologickým podmínkám nebo požadovanému

sukcesnímu stadiu. Přestože se úprava druhové skladby týká především rostlin, můžeme najít i příklady v živočišných společenstvech - například omezení jelení zvěře v lesních ekosystémech, abychom umožnili přirozenou obnovu porostů, včetně vzácných dřevin (např. jedle bělokoré).

j) Dopln ění druhové skladby: vlivem hospodaření či jiných nežádoucích faktorů (např .znečištění

prostředí) došlo na řadě míst k lokálnímu vymizení cenných druhů a ochuzení druhové skladby v daném chráněném území. Příkladem doplňování druhové skladby je např. záměrné rozšiřování semen vzácných druhů rostlin na podobné lokality v okolí.

 

 

k) Vytváření a rekonstrukce biotopů: pestrost biotopů zvyšuje i diverzitu společenstev a druhů v daném chráněném území. Častým opatřením je např. budování tůněk pro rozmnožování obojživelníků v blízkosti vodních toků, budování drobných mokřadů v krajině, budování nebo obnova rybníků; v rybničních oblastech je snaha obnovovat ostrůvky na rybnících pro hnízdění vodních ptáků; do této kategorie můžeme zařadit i revitalizaci vodních toků, odbahňování rybníků či obnovu křovinných pásů nebo břehových porostů.

 

 

 

l) Zajištění migrace a odstraňování bariér: migrace, tedy periodické přesuny mezi dvěma stanovišti (většinou s vazbou na rozmnožování nebo zimování), je vlastní velkému množství

živočišných druhů.Pro přežití těchto druhů, a tedy i správnou funkci ekosystémů je nutno zajistit funkční migrační cesty a omezit ohrožení migrujících živočichů. Známým opatřením je např. budování rybích přechodů pro překonání migračních překážek na vodních tocích, zabezpečování migračních cest obojživelníků apod. Ale bariérou omezující pohyb mezi hnízdištěm a potravním stanovištěm mohou být i pásy ruderální vegetace na březích rybníků (bránící některým druhům kachen v přístupu na jejich hnízdiště na sousedních mokrých loukách - např. lžičák pestrý nebo čírka obecná).

1. 8.2 Plány péče

Plány péče se zpracovávají jako specifické plánovací dokumenty pro řízení vývoje přírodních poměrů (péči, management) ve zvláště chráněných územích. Pokud je to zapotřebí k zabezpečení ZCHÚ před škodlivými vlivy z okolí, zpracovávají se i pro ochranná pásma.

První tzv. „ochranářské plány“ pro péči o maloplošná chráněná území u nás začaly vznikat z iniciativy tehdejšího Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP, předchůdce dnešní AOPK) od počátku 80. let. Vzhledem k tomu, že nebyly legislativně nijak zakotveny, nezavazovaly nikoho k realizaci, ta vázla i z důvodu neexistující finanční podpory managementu CHÚ.

Od roku 1992 je příprava plánů péče povinná pro všechny kategorie zvláště chráněných území, stejně jako jejich následná realizace. Na péči o chráněná území je navíc v současné době poskytováno několik dotačních titulů.

Od doby, kdy tato nová zákonná úprava vstoupila v platnost, vzniklo několik metodik přípravy plánu péče. Pro přípravu plánů péče o maloplošná chráněná území je od 1.1.2000 schválena jako závazná metodika Janáčkové (1999).

Plány péče se zpracovávají zpravidla na 10 let, toto období se u ZCHÚ zahrnujících les musí shodovat s obdobím platnosti lesních hospodářských plánů (LHP) nebo lesních hospodářských osnov (LHO), neboť plán péče je pro tyto dokumenty závazným podkladem. U ZCHÚ zahrnujících pouze nelesní půdu, může být délka platnosti zkrácena nebo prodloužena v závislosti na dynamice chráněných ekosystémů (5 – 15 let).

Projednaný a schválený plán péče je nezbytnou podmínkou k tomu, aby mohly být realizovány jakékoliv záměrné činnosti v ZCHÚ.

Pouze na jeho základě je možné realizovat jakákoliv opatření v ZCHÚ a čerpat na ně finanční prostředky z příslušných dotačních titulů. Vedle toho je nutné, aby plán péče pro období své platnosti usměrňovala reguloval i způsoby využívání ZCHÚ, které nejsou limitovány zákonem ani bližšími ochrannými podmínkami ZCHÚ, přesto by však mohly poškodit jeho přírodní hodnoty.

1. 9 Druhová ochrana 

Česká republika (ČR) se přes svou poměrně malou rozlohu vyznačuje velkým bohatstvím druhů rostlin a živočichů. To je dáno zejména její polohou na hranici několika biogeografických oblastí, ale také historickým a kulturním vývojem. Celkem bylo u nás zaznamenáno více než 2700 druhů vyšších rostlin, 2400 druhů nižších rostlin, 50 000 druhů bezobratlých a asi 380 druhů obratlovců (rozmnožujících se v ČR).

V rámci druhové ochrany je věnována pozornost zejména legislativní ochraně a také praktickým ochranným opatřením u vybrané skupiny organismů. Druhové diverzitě a biologickým principům ochrany přírody je věnována samostatná část „Biologie ochrany přírody“, příčinami ohrožení našich druhů, společenstev a ekosystémů se zabývá úvodní kapitola.

1. 9.1 Legislativa 

Podle platné legislativy – zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon) - jsou všechny druhy organismů, vyskytující se v ČR, chráněny. Řada z těchto druhů však patří z různých důvodů k ohroženým a jejich výčet je uveden ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. (přílohy č. II – rostliny a III – živočichové). V souvislosti s novelou zákona č. 114/1992 Sb. bude novelizována i tato vyhláška včetně seznamů zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.

Rostlinou, resp. planě rostoucí rostlinou, ve smyslu zákona, je jedinec či kolonie druhů, včetně hub. Rostlinou se myslí všechny nadzemní i podzemní části. Chráněny jsou ty druhy, jejichž populace se v přírodě „udržují samovolně“. Pod tímto tvrzením se má dle výkladu zákona za to, že se jedná o rostliny, jež se v přírodě vyskytly a udržují se bez pomoci člověka.

Živočichem, resp. volně žijícím živočichem, je ve smyslu zákona jedinec živočišných druhů, který se vyskytuje v přírodě a není v přímé péči člověka. Za jedince v přímé péči člověka jsou zvířata odchovaná v zajetí, evidovaná orgánem ochrany přírody a nezaměnitelně označená. Určitým problémem je, že odchovem a evidencí takoví jedinci ztrácejí ochranu zákona, čehož může být zneužíváno např. sokolníky.

Druhovou ochranu lze rozdělit na obecnou a zvláštní. Zvláštní ochranou jsou chráněny ty druhy, které jsou vyjmenovány v přílohách č. II a III vyhlášky č. 395/1992 Sb. Populace těchto druhů jsou v naší přírodě ohroženy a vyžadují naší pozornost a přísnou ochranu, aby nedošlo k jejich vyhubení. Úkolem obecné ochrany je, aby nedocházelo k ničení a degradaci dosud „ne-ohrožených“ populací druhů (tzn. neuvedených v přílohách) natolik, že by se staly součástí seznamů zvláště chráněných druhů.

1. 9.1.1 Obecná

Obecná ochrana rostlin a živočichů (§ 5 zákona ) se vztahuje obecně na všechny druhy organismů v ČR. Ohrožené (vyjmenované v přílohách) jsou chráněny přísněji v rámci dalších ustanovení zákona. Tím pádem má obecná ochrana význam v praxi pouze pro druhy neuvedené v přílohách č. II a III

vyhlášky. Tak jak je formulován zákon, obecná ochrana se vztahuje spíše na celé druhy a jejich populace než na jednotlivé jedince. Existuje několik principů obecné ochrany (§ 5 zákona):

k organismům se nesmíme chovat (zabíjet, ničit, zraňovat, poškozovat, sbírat či odchytávat) tak, aby především nedošlo k zániku jejich populací. Z definice populace (soubor jedinců téhož druhu vyskytující se na uvažovaném území) lze vyvodit, že velmi důležitým hlediskem je zde rozsah a velikost uvažovaného území. Tuto ochranu je možné tudíž aplikovat i na lokální podmínky, tj., že např. nesmím vychytat (zničit) všechny jedince místní populace. Jednotlivé jedince však mohu beztrestně odchytávat či dokonce zabíjet (pokud tím neohrozím celou populaci, např. tím, že snížím její počet pod minimální velikost nebo to není v rozporu s jinými zákony). Výjimkou jsou zástupci třídy ptáků (Aves), u nichž jsou chráněni i jednotliví jedinci všech druhů. Případnou rušivou činnost může orgán ochrany přírody (OOP ) – zde konkrétně obecní úřad obce s rozšířenou působností (OÚOsRP) zakázat či upravit rozhodnutím. Za nedodržení tohoto zákazu nejsou ovšem podle tohoto zákona sankce. Je možné využít zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 45 (zde je ovšem max. výše pokuty pouze 3 000 Kč). Celé předchozí ustanovení se nevztahuje na případy pokud se postupuje podle zákonů o rostlinné výrobě, o myslivosti, o rybářství aj.

při zemědělských, lesnických, stavebních pracích, vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice se má postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu či zraňování organismů. Pokud lze negativním vlivům na organismy zabránit, musí investor (či jakákoliv tuto provádějící fyzická i právnická osoba) použít všechny dostupné prostředky pro jejich ochranu. Není stanoven rozsah ani intenzita nadměrných zásahů. Za toto porušení existuje sankce (u fyzické osoby až 50 000 Kč a právnické osoby až 1 mil. Kč).

nelze šířit do přírody geograficky nepůvodní druhy organismů bez povolení příslušného orgánu ochrany přírody (OÚOsRP). Geograficky nepůvodní druh je takový, který se

v daném regionu v příslušném společenstvu nevyskytuje přirozeně. Za toto porušení zákona neexistuje sankce, stejně tak není postižitelné „neúmyslné“ šíření těchto druhů (spíše však nepodařilo-li se dokázat úmysl). Výjimkou je hospodaření v lesích dle lesního hospodářského plánů či osnov (sázení nepůvodních druhů stromů, např. douglasky, v souladu s plány hospodaření).

obdobně je na předchozí povolení OÚOsRP vázáno vzájemné křížení organismů a následné vypouštění jejich kříženců do přírody. Toto ustanovení se vztahuje pouze na takové křížení, jež má za následek vypouštění kříženců. Čili pouze samotné křížení jedinců není na předchozí souhlas OÚOsRP vázáno. Celá činnost opět není v rámci tohoto zákona sankcionována.

Ochrana ptáků

Jak bylo uvedeno výše, ptáci užívají již v rámci obecné ochrany jakéhosi výsadního postavení, které poskytuje ochranu všem jedincům. Tento stav souvisí se vstupem České republiky do Evropské unie a implementací směrnic č. 79/409/EHS (směrnice o ptácích ) a 92/43/EHS (směrnice o stanovištích ) do zákona č. 114/1992 Sb. Na základě ochrany podle těchto směrnic je navržena celoevropská soustava chráněných území – NATURA 2000 .

Konkrétně je tedy zakázáno ptáky žijící volně na území Evropského společenství usmrcovat, odchytávat, poškozovat, ničit a vybírat jejich hnízda. Toto ustanovení se nevztahuje na některé druhy ptáků vymezené v předpisech o myslivosti. Dále je zakázán sběr a držení vajec (dokonce i prázdných) a vyrušování ptáků, zejména v době rozmnožování. Podobně je zakázán prodej, držení, přeprava a chov za účelem prodeje a to i mrtvých ptáků, jejich částí či výrobků z nich. Důležitým ochranným opatřením je nařízení, které ukládá u nově budovaných či rekonstruovaných vedení vysokého napětí opatřit je účinnými zábranami, které zamezí jejich usmrcování a úrazům.

Za určitých okolností je možné, na základě udělení výjimky z tohoto zákona, některá výše uvedená opatření porušit, resp. jednat podle schváleného odchylného postupu. Jde především o případy, kdy je ohroženo veřejné zdraví a bezpečnost. Podrobnosti uvádí § 5b zákona.

1. 9.1.2 Zvláštní 

Zvláštní ochrana se týká pouze ohrožených druhů organismů - zvláště chráněných druhů, které jsou uvedeny ve jmenovaných přílohách č. II a III vyhlášky č. 395/1992 Sb. Ti požívají daleko přísnější ochrany než druhy chráněné pouze obecnou ochranou – tedy v přílohách neuvedené. V každé příloze jsou veškeré zvláště chráněné druhy rozděleny do 3 kategorií ohrožení: druhy ohrožené (O), silně ohrožené (SO) a kriticky ohrožené (KO). Tyto soupisy vycházejí z červených seznamů a knih , jež jsou ovšem právně nezávazné a slouží pouze jako odborný podklad pro výběr druhů v rámci legislativní ochrany. Chráněn není pouze živý exemplář, ale i mrtvý jedinec včetně jeho části či výrobku z něj. 

Rostliny

V rámci základních podmínek zvláštní ochrany rostlin (dle § 49 zákona a § 15 vyhlášky) jsou chráněny všechny nadzemní i podzemní části rostlin včetně jejich vývojových stádií (např. semena). Chráněn je rovněž jejich biotop, ve vyhlášce definovaný jako stanoviště rostliny a její bezprostřední okolí. Tím je myšlen prostor, do kterého nelze zasahovat, aniž bychom rostlinu neovlivnili. Vlastní rostliny nesmíme např. trhat, poškozovat, ničit, dále držet, pěstovat či

nabízet je k prodeji bez příslušného povolení. Za tyto zakázané činnosti lze udělit fyzické osobě pokutu až ve výši 5 000 Kč (za nedovolený zásah do přirozeného vývoje rostlin), 10 000 Kč (zničení jedince zařazeného do kategorie ohrožených) či 50 000 Kč (zničení jedince z kategorie silně a kriticky ohrožených a neprokázání legálního původu držených rostlin – v případě jeho držení, prodeje atd.). Pro právnickou osobu jsou max. výše pokut stanoveny na 500 000 Kč (nedovolený zásah do přirozeného vývoje) a 1 mil. Kč (zničení jedince zvláště chráněného druhu všech kategorií, neprokázání původu). U fyzických osob lze pokutu ještě zdvojnásobit, byl-li přestupek spáchán ve zvláště chráněném území. U právnických osob podobné ustanovení není, je zde však uvedeno, že pokutu lze udělit do tří let od protiprávního jednání.

Z těchto základních ochranných podmínek rostlin existují ovšem výjimky. Výše uvedená ochrana se např. nevztahuje na rostliny z kategorie ohrožených, které by rostly uvnitř kultur rostlin a byly ničeny v rámci jejich běžného obhospodařování (např. několik chráněných rostlin uprostřed obilného pole zničených v rámci sklizně obilovin). Mezi běžné hospodaření nelze zahrnout jakékoliv úpravy hydrologických poměrů (odvodňování, zavlažování, zásahy do vodotečí a manipulace s vodní hladinou), půdního povrchu (narušování travního drnu a hrabání steliva v lese), chemických vlastností prostředí (hnojení organickými i průmyslovými hnojivy, používání pesticidů). Výše zmíněné zásahy nepovažované za běžné hospodaření a tudíž zakázané, lze ale aplikovat v rámci lesního hospodaření, pokud je to v souladu s lesním hospodářským plánem. Opět se toto vztahuje pouze na rostliny z kategorie ohrožených. Důvodem pro toto vyjmutí z ochrany je posuzování lesních hospodářských plánů a osnov orgány ochrany přírody ještě před jejich schválením. V rámci tohoto posuzování by měly být již předem eliminovány z plánů a osnov všechny aktivity lesního hospodaření, které by byly v rozporu s ochrannými podmínkami dle zákona 114/1992 Sb.

Ochrana se dále nevztahuje na rostliny, které pěstujeme v kulturách, např. doma na zahrádce, pokud jsme „zdrojové“ jedince získali povoleným způsobem (legální koupí, sběrem).

Pokud bychom v rámci běžného hospodaření mohli ohrozit rostliny z kategorie silně či kriticky ohrožených, je pro tento zásah předchozí kladné stanovisko OOP. Kompetentním orgánem pro ohrožené druhy jsou krajské úřady, pro zbylé kategorie, druhy silně a kriticky ohrožené, správy chráněných krajinných oblastí či národních parků.

 

Živočichové

Zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích včetně přirozených i umělých sídel a jejich biotopu (§ 50 zákona). Je zakázáno jednotlivé jedince chytat, chovat v zajetí, zraňovat či zabíjet. Zakázáno je i jejich rušení, např. fotografování hnízdícího ptactva. Fyzické osobě může být za tuto činnost udělena pokuta až 5 000 Kč. Obdobně jako u rostlin je zakázáno zvláště chráněné druhy držet, chovat, dopravovat, nabízet k prodeji či výměně. Výše a rozsah sankcí je totožný jako u rostlin.

I zde lze najít několik výjimek, které ochranu živočichů omezují. U kategorie ohrožených druhů (tedy ne silně a kriticky) se ochrana nevztahuje na případy běžného obhospodařování nemovitosti nebo z důvodů hygienických či ochrany veřejného zdraví a bezpečnosti. I v těchto případech je ovšem k danému zásahu nezbytné předchozí stanovisko OOP, ve kterém může krajský úřad či příslušné správy uložit náhradní opatření - v zákoně je uveden příklad záchranného transferu. U druhů silně a kriticky ohrožených toto neplatí a k případným zásahům je nutné mít udělenou výjimku. V rámci § 16

vyhlášky jsou stanoveny bližší ochranné podmínky zvláště chráněných živočichů, jako např. problematika zoologických zahrad, záchranné chovy a programy a péče o zraněné živočichy. Pokud bychom v přírodě našli zraněného zvláště chráněného živočicha, lze jej držet pouze po dobu nezbytnou k jejich zotavení. Pokud by tato doba překročila 4 týdny, je nutné tuto skutečnost nahlásit na krajský úřad či příslušné správy. Zraněné zvíře lze také umístit do záchranné stanice.

Pro vybrané druhy živočichů (rostlin) se vypracovávají tzv. záchranné programy , které jsou zaměřené na záchranu posílení populací předmětného druhu v naší přírodě. Vypracování takového programu se provádí podle metodického pokynu ,u našich živočišných druhů jsou známé projekty na záchranu perlorodky říční   (Margaritana margaritifera), tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) či rysa ostrovida (Lynx lynx).  

Rostliny + živočichové

V některých ohledech je legislativní ochrana živočichů i rostlin společná. Týká se to především vývozu, prokázání původu a udělování výjimek ze zákazů u zvláště chráněných druhů.

Vývoz zvláště chráněných živočichů a rostlin je upraven (zakázán) jiným právním předpisem, kterým je zákon č. 100/2004 Sb. (§ 18), o obchodování s ohroženými druhy. Výjimku může udělit pouze ministerstvo životního prostředí za podmínek, že tímto vývozem neohrozíme druh na existenci, jedinec byl získán legálně a během přepravy nebude ohroženo jeho zdraví a život.

Prokázání původu zvláště chráněného druhu (dle § 54, zákona) je povinností všech subjektů, kteří jakýmkoliv způsobem manipulují s těmito druhy. Bez prokázání původu nelze jakoukoliv manipulaci provádět, což může být „oceněno“ pokutou až ve výši 50 000 Kč u fyzické a 1 mil. Kč u právnické osoby. Zároveň je povinností prokázat na výzvu OOP a stráže přírody svoji totožnost (sankce za nedodržení jsou stejné jako u neprokázání původu chráněného druhu). Zákon řeší i případy, kdy je možné neoprávněně drženého jedince odebrat (dle § 89 zákona). Odebrání přísluší pouze pracovníku OOP, který je povinen do 15 dnů ode dne odebrání vypracovat o tomto písemné rozhodnutí. Vlastníkem organismu (ale i výrobku z něj) se stává stát.

Výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů (§ 56 zákona) lze udělit pouze v případech, kdy veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Jsou to situace, kdy je ohroženo veřejné zdraví nebo bezpečnost obyvatel. Do zákona se dále dostaly případy, kdy je ohrožena bezpečnost leteckého provozu, ale i např. stavba dálnice či rychlostní komunikace. Výjimka může být udělena dále z důvodu předcházení škod na úrodě, domácích zvířatech, lesním či rybářském hospodaření, z důvodů výzkumu či vzdělávání aj. Rozsah výjimek je poměrně široký. Orgánem kompetentním pro udělení výjimky je u druhu z kategorie ohrožených příslušný krajský úřad, u zbývajících dvou kategorií (silně a kriticky ohrožené druhy) jsou to místně příslušné správy CHKO a NP – a to i v oblastech, které se nacházejí mimo jejich území (celá republika je mezi ně rozdělena). V praxi lze žádost o udělení výjimky podat u kterékoliv správy a ta je povinna podstoupit ji správě místně oprávněné k rozhodnutí.

1. 9.2.1 Obojživelníci 

V rámci praktické ochrany jsou uvedeny příklady ochranných opatření pro zástupce třídy obojživelníků (Amphibia), kde lze považovat rozsah a formu zpracování za konečnou. Ostatní skupiny organismů budou průběžně vytvářeny a doplňovány v rozsahu zde uvedeném. Základním zdrojem informací se staly práce Mikátové, Rotha & Vlašína (1995 „L“) a Mikátové & Vlašína (2002, 2004 „L“). Pokud je čerpáno z jiných literárních pramenů - jsou citovány přímo v textu.   

Úvod - stav a příčiny ohrožení populací

Obojživelníci náleží společně s plazy mezi nejohroženější skupinu obratlovců. Na evropské úrovni je ohroženo kolem 60 % druhů, v ČR lze na základě přílohy č. III vyhlášky č. 395/1992 Sb. považovat za ohrožených 85 % druhů. Reálná situace je ovšem daleko horší, neboť zde nejsou dosud zaznamenané pro ČR nově objevené druhy čolků (Triturus dobrogicus a T. carnifex). Zbývající druh, skokan hnědý (Rana temporaria), bude v rámci připravované novely vyhlášky rovněž zařazen mezi druhy zvláště chráněné. Ohroženi jsou tedy všichni naši zástupci obojživelníků. Podobná situace je v celé střední a západní Evropě, alarmující situace je i v jiných částech světa. Podrobnější literární rešerše zabývající se stavem a příčinami obojživelníků je uvedena zde . Přiložena je též fotogalerie

 vybraných zástupců obojživelníků.

Ochrana obojživelníků se postupně vyvíjela a její těžiště se přesouvalo od ochrany jedinců k ochraně populací a biotopů. Mezi základní směry ochrany obojživelníků (a nejen jich) náleží: 

(i) faunistický výzkum – základ ochranářských aktivit (karta faunistického nálezu ).

(ii) ochrana biotopů – legislativní i praktická ochrana a úprava či tvorba nových biotopů

(iii) ochrana v době tahu –juvenilů i dospělců při migracích přes komunikace

(iv) ochrana genofondu – týká se reintrodukcí, přesunů či posilování populací 

(ii) ochrana, úprava a tvorba biotopů

Jak již bylo zmíněno, mezi hlavní příčiny úbytku obojživelníků patří změny a destrukce jejich stanovišť. Úprava, ochrana či tvorba nových biotopů tedy náleží mezi nejúčinnější aktivity. Pokud existuje vhodný biotop s perspektivními populacemi, je možné mu poskytnout v rámci zákona 114/1992 Sb. ochranu hned několika způsoby: a) vyhlášení lokality jako zvláště chráněné území, nejspíše jako přírodní památku, b) zřízení statutu přechodně chráněné plochy (dle § 13 zákona) nebo c) významného krajinného prvku ze zákona či registrovaného .

Jak by takový ideální biotop měl vypadat? Vezmeme-li v úvahu přítomnost obojživelníků, pak zcela jasným důkazem vhodnosti lokality je úspěšně proběhnutá metamorfóza larev (pulců) v juvenilní jedince. Pokud se ve vodě vyskytují dospělci, ještě neznamená, že zde dojde k reprodukci, popř. úspěšnému vývoji vajíček a zárodků (např. z důvodu nevyhovující kvality vody). Raná vývojová stádia jsou navíc na kvalitu vodního prostředí daleko citlivější než dospělci. Co se týče parametrů vlastní vodní plochy, měla by mít proměnlivou hloubku i tvar (viz. obr. ,  obr. , obr. ). Pro většinu druhů je dále žádoucí pobřežní či plovoucí vegetace, dostatečné oslunění, mírný sklon břehů a vhodný charakter okolních biotopů (vhodné terestrické biotopy pro suchozemskou fázi života obojživelníků včetně hibernace). Je nutné chránit nejen samotný vodní biotop, ale také okolní prostřední. Každý druh má své specifické topické nároky, které jsou ve zjednodušené formě uvedeny v tabulce .

Úprava nádrží se týká těch, které nejsou svými parametry pro obojživelníky zcela ideální či jsou dokonce nebezpečné. Například kolmé stěny požárních nádrží na návesních rybnících jsou velmi často pastí pro zvířata, která sem migrují za účelem rozmnožování. Ven se, kromě menších druhů čolků a rosniček, po kolmých stěnách nedostanou dospělci ani metamorfovaní juvenilové. Nápravu můžeme zjednat umístěním prkna či vybudování betonového skluzu. Tyto úpravy je možné provádět pouze se souhlasem vlastníka pozemku. V případě betonových skluzů (i jakýchkoliv dalších betonových zařízení, po kterých se budou pohybovat obojživelníci) je nutné jejich vybudování s dostatečným předstihem (několik týdnů), aby „opršely“ a vyplavily se z nich pro obojživelníky toxické látky.

Absenci vegetace je možno vyřešit pohozením větví. U drobných vodních ploch, které jsou ohroženy zazemňováním, je vhodné občasné pročištění. V rámci těchto úprav, včetně odbahňování rozlehlých vodních ploch, je nutné dodržet několik hlavních zásad . Je třeba si uvědomit, že v opačném případě škodlivě zasahujeme do biotopu chráněných druhů, čímž porušujeme zákon. Ten dokonce vyžaduje, aby veškeré zásahy do biotopů byly prováděny na základě udělené výjimky příslušného orgánu ochrany přírody (OOP ). Pro druhy z kategorie ohrožených je příslušným k udělení výjimky krajský úřad, u silně a kriticky ohrožených druhů je kompetentní správa chráněné krajinné oblasti, a to i v oblastech mimo ZCHÚ. V případě odbahňování rybníků je možné, aby si OOP příslušný k povolení tohoto zásahu vyžádal odborný posudek, který zhodnotí, jak by mohl plánovaný záměr poškodit biotop a stanoví omezující opatření. Toto posouzení, v zákoně definováno jako biologické hodnocení , hradí investor.

Mezi vhodné způsoby ochrany obojživelníků náleží i ochrana, úprava či budování jejich zimovišť. Naše druhy hibernují ve vodě i na souši, existují rozdíly i mezi pohlavími a populacemi. Na tomto místě je přiblíženo terestrické zimoviště využitelné např. pro naše druhy ropuch.

Budování nových nádrží je opatřením velmi perspektivním, zejména v oblastech, kde v nedávné době původní lokality zanikly. V takovýchto případech je reakce zvířat v podobě znovuosídlení nových ploch většinou okamžitá. Vzhledem k tomu, že nádrž vytváříme, máme možnost pozitivně ovlivnit její parametry, které danému druhu (druhům) „šijeme na míru“. Nemusí se vždy jednat o rozsáhlé vodní plochy, spíše naopak. Podmínkou je absence rybí obsádky a následného rybářského využívání. Budované nádrže můžeme dělit na průtočné a neprůtočné a nádrže budované na propustném a nepropustném podkladu. Asi nejjednodušší variantou je budování neprůtočné nádrže na nepropustném podkladu. V případě propustného podloží je nutno situaci řešit fóliemi či jílovými minerály, které zabrání odtoku vody. V případě průtočných nádrží nejenže potřebujeme stavební povolení, ale také musí proběhnout vodohospodářské řízení. Samozřejmostí je v obou případech souhlas vlastníka. Menší nádrže lze vykopat ručně (např. velmi drobné vodní plochy postačí pro čolka horského (Triturus alpestris či naše kuňky (Bombina bombina a B. variegata). U plošně rozsáhlejších nádrží je nutné se spolehnout na mechanizaci, pouze následné úpravy je možné provést ručně (úprava členitosti a sklonu břehů). Určitě zajímavou cestou budování nádrží je využití trhavin. Tento způsob přináší řadu výhod – je relativně levný, málo pracný (alespoň v terénu), dále vytvoříme členité vodní plochy s proměnlivým sklonem břehů, který se ještě dále upravuje jejich sesuvy po zavodnění. Trhací práce ovšem může provádět pouze střelmistr a celý proces provází složité povolovací řízení.

(iii) ochrana v době tahu

Obojživelníci jsou ohrožováni v době jejich tahu v případě, že jejich migrační trasy kříží komunikace. Nemusí se vždy jednat o známé jarní tahy dospělců na místa rozmnožování. Naší pozornosti unikají např. tahy metamorfovaných juvenilů z vodních nádrží, stejně jako zpětné tahy dospělců po ukončení reprodukce, či podzimní tahy na místa hibernace (migrace ). Lokálně mohou populace ohrožovat tzv. nepravé tahy za potravou, kdy se např. ropuchy shromažďují v létě na prohřátých a reflektory osvícených silnicích. Důvodem je množství přilákaných bezobratlých, které slouží žábám jako snadný zdroj potravy.

Prvním krokem k ochraně obojživelníků při jejich tazích přes komunikace je evidence těchto rizikových úseků. Této problematice se cíleně věnuje Mikátová & Vlašín (2002, 2004 „L“). Následuje několik možností ochrany.

a) dopravní značení – v Evropě metoda používá více než 20 let, často bývá tato značka doplněna zákazem vjezdu v nočních hodinách. V našich podmínkách však dosud neexistuje oficiální značení upozorňující řidiče na tah žab. Situace se tak v praxi řeší instalací značky omezující rychlost, příp. doplněnou neoficiální značkou s podobou žáby (příklad ). Jako náhradní řešení lze v ČR použít značku A 22 (Jiné nebezpečí) nebo A 14 (Pozor zvěř). Jejich osazení zajišťuje správa a údržba silnic.

b) uzávěrky silnic a objížďka – lze realizovat pouze na základě žádosti u dopravního inspektorátu policie. V našich podmínkách není běžné.

c) odchyt zvířat na silnici – sběrem jedinců v nočních hodinách. Náročné na personální zabezpečení a čas, pouze jako dočasné řešení. Lze zachránit až 90 % žab.

d) pořízení náhradního místa rozmnožování na místech, kam není třeba putovat přes komunikaci. Perspektivní řešení narážející ovšem na věrnost některých žab k jejich místům rozmnožování. „Problémovými“ zástupci jsou zejména skokan hnědý a ropucha obecná, kteří jsou zároveň pro své masové tahy ohrožováni dopravou nejvíce. Existuje řada návrhů, jak tento problém řešit, žádný z nich není zcela uspokojující. Asi nejvhodnější je sběr jejich vajec z původních lokalit a jejich přenos na náhradní místa rozmnožování. Po několika letech (až vymře generace původnímu místu věrných žab) se budou jedinci z nového místa vracet převážně tam.

e) konstrukce dočasných zábran a padacích pastí – asi nejčastěji používaná praktika, zejména dobrovolníky – místními organizacemi ČSOP  aj. Některé základní organizace se věnují této činnosti pravidelně již několik let. Důležitý je výběr vhodného úseku, kde skutečně dochází k největší migraci. Nezbytným předpokladem je výběr hladké fólie pro konstrukci zábran (zabraňující překonání obojživelníky) a padacích pastí, z kterých nemají možnost zvířata unikat. Samozřejmostí je pravidelná kontrola a přenos jedinců – každý den nejlépe v brzkých ranních hodinách, protože tah zvířat probíhá především v noci.

Před vlastním zahájením celé akce je nutné ji nejprve zajistit finančně, organizačně i personálně. Záměr je nutné projednat se všemi dotčenými subjekty – OOP , správa a údržba silnic, dopraní inspektorát policie, majitelé pozemků, obecní úřady. Vzhledem k tomu, že je většinou manipulováno se zvláště chráněnými organizmy, je nezbytné si před vlastním odchytem zajistit výjimku pro manipulaci se zvláště chráněnými organismy (dle zákona č. 114/1992 Sb., § 56 ).

f) konstrukce trvalých zábran a naváděcích zařízení – principem je navádění zvířat pomocí bariér do podchodů (tunelů) pod komunikacemi. Cílem je dlouhodobá ochrana obojživelníků bez přítomnosti člověka. Nejvhodnějším typem zařízení je konstrukce umožňující prosvětlení podchodu, tedy s mřížemi, které jej svrchu kryjí (obr. a obr. ). Tento způsob umožňuje větrání zařízení a jeho snadnou kontrolu a údržbu. Naproti tomu trubní podchody (obr. ) jsou nevýhodné vytvořením specifického mikroklimatu uvnitř trubek, který odrazuje putující zvířata. Také kontrola a údržba zařízení je velmi problematická. Je nezbytné dodržet minimální profil podchodu - např. pro podchod o délce do 15 m se doporučuje jeho průměr 50-70 cm. Trvalé zábrany je většinou možné prosadit pouze při výstavbě nových úseků silnic. Proto je třeba znát tahové cesty obojživelníků a v případě jejich křížení plánovanou komunikací vyžadovat po investorovi realizaci těchto zábran. Je vypracována metodika (Hlaváč & Anděl 2001 „L“), která tuto problematiku řeší i pro ostatní skupiny obratlovců, zejména velké savce.  

(iv) ochrana genofondu

Na tomto místě je třeba zmínit problematiku reintrodukcí, které jsou používány v rámci ochranářských opatření pro obnovu či posílení ohrožených populací. Opětovné vysazování není možné u zvláště chráněných druhů provádět bez příslušné výjimky (§ 56 zákona). Před vlastním zásahem si musíme nejdříve zodpovědět několik otázek:

a) za jakých podmínek vysazovat – posilování či obnova populací má svůj účel, pouze pokud známe příčinu předchozího úbytku organismů a víme, že tato hrozba již pominula (např. lokalita byla kontaminována pesticidy, jejichž účinky v současné době již odezněly). V opačném případě jde o nesmyslné opatření mrhající životy vysazených jedinců i naší energií

b) otázka genetického původu vysazovaných zvířat – vždy je nutné použít zvířata co možná geneticky nejbližší původní populaci. Tedy rozhodně ne z opačného konce areálu jejich výskytu či vzdálených oblastí nebo neznámého původu.

c) získání vysazovaných jedinců – v žádném případě nesmíme vysazením nových jedinců ohrozit zdrojovou populaci (měli bychom znát přesně velikost této populace – není vždy jednoduché). Zcela v pořádku tak zůstává pouze případ, kdy takovému biotopu hrozí zánik.

Určitou možností, používanou spíše u jiných skupin obratlovců, je odchyt dospělců z ohrožené populace, jejich namnožení v zajetí a následné vypuštění mláďat i dospělců. Vždy, než se rozhodneme provádět výše uvedené zásahy, je vhodné zvážit, zda-li podobného efektu nedosáhneme vhodnou úpravou biotopů, aby daným organismům vyhovovaly.

1. 10 Ochrana dřevin

Úvod

Dřeviny výrazným způsobem ovlivňují tvář naší krajiny. Jejich legislativní i praktická ochrana je nedílnou součástí ochrany naší přírody. Zatímco hospodaření na lesních pozemcích se provádí podle zákona  č. 289/1995 Sb., lesní zákon prostřednictvím lesních plánů a osnov, dřeviny rostoucí mimo les spadají do kompetence zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon) a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. (dále jen vyhlášky). Zmíněný zákon umožňuje legislativní ochranu těchto dřevin v rámci:

 

  - obecné ochrany dřevin (§ 7 až 9 zákona, § 8 vyhlášky)

  - ochrany památných stromů (§§ 46 a 47, § 13 vyhlášky)

  - zvláštní ochrany druhů zařazených dle přílohy č. II vyhlášky č. 395/1992 mezi rostliny zvláště chráněné

 Zvláštní ochraně rostlin i živočichů je věnována samostatná kapitola. Na tomto místě se budeme zabývat obecnou ochranou dřevin a ochranou památných stromů. Zatímco ochrana památných stromů se týká právě jen jich, ochrana dřevin se vztahuje na všechny jedince stromů mimo lesní pozemky – tedy i na památné stromy. Zákon je v legislativní části psaný normálním písmem, odkazy na výklad s příklady, upravený dle Pekárka et al. (2000), je psaný kurzívou. Je nutné upozornit, že výklad legislativy není právně závazný a zejména obecně či nepřesně formulovaná ustanovení dávají prostor pro jejich mnohoznačnou interpretaci.

 Definice pojmu

Zákon definuje dřevinu rostoucí mimo les (dále jen „dřevina“) jako strom či keř rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond (§ 3, odstavec g). Definici pozemků určených k plnění funkce lesa lze nalézt v lesním zákoně č. 289/1995 Sb., (§ 2 a 3). Ne vždy jsou zalesněné pozemky pozemky lesními a naopak. V případě pochybností rozhoduje o zařazení těchto pozemků orgán státní správy lesů – především obecní úřady s rozšířenou působností a krajské úřady. V praxi mezi dřeviny rostoucí mimo les, a tím pádem spadající pod ochranu zákona č. 114/1992 Sb., patří např. veřejná zeleň, parky, ovocné sady, aleje, ale i ovocné dřeviny v zahrádkách.

1. 10.1 Obecná ochrana dřevin  

(§ 7, 8 a 9 zákona č. 114/92 Sb.)

§ 7

(1) Dřeviny jsou chráněny podle tohoto ustanovení před poškozováním1) a ničením, pokud se na ně nevztahuje ochrana přísnější (§ 46 a 48)2) nebo ochrana podle zvláštních předpisů3).

 1) Vyhláška v § 8 definuje poškození dřeviny jako zásah, který způsobí trvalé a podstatné snížení ekologických či estetických funkcí nebo bezprostředně či následně způsobí odumření stromu. Jako poškození dřeviny by měl být posuzován i takový zásah, jenž výrazně a náhle mění habitus stromu (např. obecně rozšířené razantní ořezy lip). V případě pochybností, ať už vlastníka dřeviny nebo orgánu ochrany přírody (dále jen OOP ), je možné obrátit se na odborníka v příslušném oboru. Povinnost dřeviny nepoškozovat se vztahuje na všechny fyzické i právnické osoby. V případě porušení této povinnosti může OOPudělit dle §§ 87 a 88 sankci v maximální výši až 10 000 Kč (za poškození jedné dřeviny fyzickou osobou), resp. 50 000 Kč (poškození skupiny dřevin). U právnické osoby je maximální výše pokuty jednotná – až 500 000 Kč.

 2) Památné stromy, chráněné dle §§ 46-47 a zvláště chráněné druhy rostlin (tedy i dřeviny dle §§ 48 a 49), jsou ze zákazu poškozování a ničení vyjmuty – ovšem pouze v rámci tohoto ustanovení. Jejich samostatný režim ochrany je mnohem přísnější a tyto zákazy jsou v něm obsaženy také. Je nutné si dále uvědomit, že vyjmutí ze zákazu poškozování a ničení se týká pouze odstavce 1. Ostatní principy ochrany, uvedené již v následujícím odstavci, platí i pro obě výše uvedené skupiny. Z dřevin náležících mezi zvláště chráněné druhy, lze jmenovat např. silně ohrožený tis červený (Taxus baccata) či ohroženou vrbu plazivou (Salix repens).

 3) Zvláštním předpisem je zde myšlen např. zákon o lesích , který upravuje zacházení s dřevinami na lesních pozemcích.

2) Péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování je povinností vlastníků1). Při výskytu nákazy dřevin epidemickými či jinými jejich vážnými chorobami, může orgán ochrany přírody uložit vlastníkům provedení nezbytných zásahů, včetně pokácení dřevin2).

 1) Péče o dřeviny je povinností pouze vlastníka. Podle platné právní úpravy je vlastníkem trvalého porostu, což dřeviny jsou, vlastník pozemku. V případě, že pozemek s porosty pronajme, nájemci tato povinnost ze zákona nenáleží. V zájmu vlastníka tedy je, aby si náležitou péči o pozemky a trvalé porosty zajistil v nájemní smlouvě tak, aby byly jeho povinnosti plněny.

 2) Podobný případ nastane, pokud OOP nařídí např. pokácení dřevin z výše uvedených důvodů. Orgánem kompetentním k tomuto nařízení je obecní úřad obce s rozšířenou působností. Splnění uvedených povinností je opět vyžadováno pouze na vlastníkovi. Dle platného zákona nelze ovšem nesplnění těchto povinností pokutovat. Jistým nebezpečím pro vlastníka může být situace, kdy zanedbáním péče o dřeviny, je způsobena škoda jiné osobě (např. napadne-li šířící se nákaza okolní dřeviny ve vlastnictví souseda). Tuto situaci již zákon o ochraně přírody neřeší. Odpovědnou osobou za vzniklé škody by v tomto případě měl být konkrétní uživatel pozemku (tedy i nájemce).

§ 8Povolení ke kácení dřevin

1) Ke kácení dřevin je nezbytné povolení orgánu ochrany přírody, není-li dále uvedeno jinak1). Povolení lze vydat ze závažných důvod2) po vyhodnocení funkčního a estetického významu dřeviny3).

 1) příslušným OOP  oprávněným k povolování kácení dřevin je obecní úřad. Výjimkou je území národních parků (NP), kde rozhoduje příslušná správa NP. Podrobnosti o podmínkách povolení jsou uvedeny ve vyhlášce v § 8, odst. 2 až 5. Toto řízení je zahájeno žádostí vlastníka nebo nájemce pozemku. Pokud žádá nájemce pozemku, je nutné k žádosti připojit i souhlas vlastníka. Vlastní žádost má dle § 8, odst. 3 vyhlášky, obsahovat následující údaje:

 · jméno a adresu žadatele

· doložení vlastnické či nájemního vztahu žadatele k pozemkům a dřevinám

· specifikaci dřevin, které mají být káceny, zejména jejich druh, počet, velikost plochy keřů včetně situačního zákresu

· udání obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí

· zdůvodnění žádosti

 Vlastnický vztah se dokazuje výpisem z katastru nemovitostí, nájemní vztah pak dále nájemní smlouvou. Každé povolení se vztahuje pouze na konkrétní dřevinu, která musí být jasně identifikována – dle druhu, počtu, zákresem, u dřevin jejich obvodem ve 130 cm nad zemí. Pokud je vlastní kmen dřeviny nižší, měří se pod místem, kde se začíná v důsledku větvení rozšiřovat. U keřů se měří celková plocha keřového porostu daná průmětem korun na povrch půdy.

Kácet dřeviny může žadatel až pouze na základě souhlasné rozhodnutí ke kácení. Je třeba si uvědomit, že právní zodpovědnost za nepovolené kácení, tedy i možnost udělení sankce, se vztahuje na osobu, která pokácení provedla. Pokud by tedy vlastník požádal druhou osobu o pokácení své dřeviny bez příslušného povolení, bude pokutována právě ona. Za nepovolené pokácení dřeviny může být udělena dle §§ 87 a 88 zákona maximální sankce ve výši až 10 000 Kč (kácení jedné dřeviny fyzickou osobou), resp. 50 000 Kč (pokácení dvou a více dřevin fyzickou osobou) a 500 000 Kč u právnické osoby.

 2) Povolení lze vydat pouze ze závažného důvodu, kterým by mohla být např. plánovaná výstavba, stínící strom způsobující rozvoj plísní na nemovitosti nebo strom v blízkosti domu, narušující svými kořeny jeho základy. Závažným důvodem rozhodně není padající listí a nechuť ho každým rokem na podzim uklízet.

Poměrně často nastane situace, kdy žadatelem o pokácení dřevin je obec. Orgánem oprávněným k povolení ke kácení je i v tomto případě obecní úřad. Zákon tuto situaci neřeší, ovšem podjatost obce, jejích orgánů a pracovníků, kteří budou ve věci rozhodovat, je zřejmá. Pokud by v těchto, ale i v jiných případech existovalo podezření na porušení zákona, může kdokoliv podat u příslušných orgánů státní správy nebo České inspekci životního prostředí (# 28:ČIŽP#) stížnost, oznámení či podnět.

 3) V případě pochybností ze strany OOP lze opět nechat kvalifikovanou osobou vypracovat posudek zhodnocující funkční a estetický význam dřeviny. Dále existuje metodický pokyn vydaný AOPK , který se zabývá zásadami při posuzování žádostí o kácení stromů.

2) Povolení není třeba ke kácení z důvodů pěstebních, to je za účelem obnovy porostů nebo při provádění výchovné probírky porostů1), a z důvodu zdravotních2) nebo při výkonu oprávnění podle zvláštních předpisů3). Kácení z těchto důvodů musí být oznámeno4) písemně nejméně 15 dnů předem OOP, který je může pozastavit, omezit nebo zakázat, pokud odporuje požadavkům na ochranu dřevin nebo rozsahu zvláštního oprávnění.

 1) Tento odstavec, podobně jako další dva následující, se zabývá situací, kdy ke kácení dřevin není třeba povolení. Pěstebním důvodem mohou být výchovné zásahy v porostu, jako jsou např. prořezávky a probírky, které mají za úkol přehoustlý porost prosvětlit a podpořit kvalitní jedince. Mezi pěstební důvody lze zařadit i zásahy související s obnovou porostu, která spočívá v nahrazení přestárlých jedinců novými. Příkladem může být pokácení starého ovocného stromu a jeho náhradu stromkem novým.

 2) Kácení z důvodů zdravotních má své opodstatnění v případě, že ošetřování a léčba zdravotně poškozeného stromu je již neúčelná. Jak bylo uvedeno v § 7 zákona, povinnost pokácet dřevinu ze zdravotních důvodů může být dokonce nařízena.

 3) Povolení není dále potřeba při výkonu podle zvláštních předpisů. Mezi ně náleží např. zákon o vodách č. 254/2001 Sb., který vymezuje správci vodního toku povinnost odstraňovat překážky z jeho koryta včetně břehových porostů na pozemcích při vodním toku. Správce tak může učinit dokonce bez ohledu na to, že vlastníkem pozemku při vodním toku může být subjekt odlišný od vlastníka vodního toku. Z dalších předpisů lze jmenovat zákon č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o státní energetické inspekci. Dodavatel energie je v těchto případech oprávněn odstraňovat a ořezávat stromoví a jiné porosty ohrožující rozvodná zařízení (elektrická vedení, plynová potrubí). Obdobně tomu je i podle zákona o telekomunikacích. Jako poslední příklad lze uvést zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Silniční zeleň nesmí v těchto případech ohrožovat bezpečnost ani plynulost silničního provozu a vlastník je oprávněn dřeviny kácet na návrh nebo po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky.

 4) I přesto, že ve výše uvedených případech není třeba povolení ke kácení, ten kdo jej chce provést musí nejméně 15 dní před jeho plánovaným provedením poslat na obecní úřad či správu NP oznámení o kácení. Toto oznámení musí obsahovat stejné náležitosti jako žádost o povolení ke kácení. V tomto případě ovšem nemusíme čekat na rozhodnutí OOP. Žadatel čeká pouze 15 dní po

podání oznámení, zda-li se k němu OOP nevyjádří zamítavě či jej neomezí, což je v jeho kompetenci. Absence vyjádření OOP v příslušném termínu se tedy vykládá jako souhlas s plánovaným kácením.

3) Povolení není třeba ke kácení dřevin na pozemcích, které jsou ve vlastnictví fyzických osob, jestliže pozemky užívají1) a jde-li o stromy se stanovenou velikostí, popřípadě jinou charakteristikou2). Tuto velikost, popřípadě jinou charakteristiku stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem3).

 1) Z výše uvedeného je zřejmé, že této výjimky mohou využít pouze vlastníci pozemků (ne nájemci), kteří jsou zároveň jejich uživateli. Pokud pozemek se dřevinami pronajímají, možnost využití této výjimky ztrácejí. Dalším omezením je statut právnické osoby, která v těchto případech musí o povolení žádat vždy – výjimka se tedy vztahuje pouze na osoby fyzické.

 2) Velikost stanovená v odstavci č. 3, § 8 vyhlášky se rovná 80 cm obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí. Pokud je obvod kmene větší, výjimka se na něj podle tohoto ustanovení nevztahuje. U keřů je limitem plocha o velikosti 40 m2.

 3) Tímto předpisem je myšlena vyhláška č. 395/1992 Sb., která v odstavci č. 2, § 8 zároveň definuje poslední podmínku pro použití této výjimky: dřeviny určené ke kácení nesmí být součástí významného krajinného prvku (VKP ). Ten je definován  pod písmenem b, odstavce č.1 zákona 114/1992 Sb. Pro užití výjimky podle tohoto odstavce platí, že není třeba kácení oznamovat.

4) Povolení není třeba ke kácení dřevin, je-li jejich stavem zřejmě a bezprostředně ohrožen život a zdraví1) nebo hrozí-li škoda značného rozsahu2). Ten, kdo za těchto podmínek provede kácení, oznámí je orgánu ochrany přírody do 15 dnů po provedení kácení3).

 1) Příkladem mohou být například velmi nakloněné stromy, stromy destabilizované houbovou chorobou apod. 

2) Pojem „škoda značného rozsahu“ zákon nedefinuje. Je možno si pomoci nejbližším příbuzným termínem „značná škoda“, který je definovaný v trestním zákoně.

3) Za těchto okolností je povinností toho, kdo provedl kácení, nahlásit tuto skutečnost do 15 dnů příslušnému obecnímu úřadu či správě NP. Za porušení této ohlašovací povinnosti je možné udělit pokutu v maximální výši až 5 000 Kč u fyzické a 500 000 Kč u právnické osoby. Je zřejmé, že v určitých případech může docházet ke zneužívání této výjimky k neoprávněnému kácení. Zvláště pokud jsou veškeré stopy po jeho provedení řádně zahlazeny. Obecně je velmi obtížné v těchto případech vinu prokázat.

§ 9Náhradní výsadba a odvody

 

(1) Orgán ochrany přírody může ve svém rozhodnutí o povolení kácení dřevin uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické újmy1) vzniklé pokácením dřevin. Současně může uložit následnou péči o dřeviny po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však na dobu pěti let2).

 1) Ekologická újma je v § 8  zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, definována jako ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti. Pokácení dřeviny lze chápat jako určitou škodu na životním prostředí, tedy i jako ekologickou újmu. Vzniklé škody na životním prostředí je třeba kompenzovat. Tato kompenzace je dle § 27 zákona o životním prostředí definována jako povinnost původce ekologické újmy obnovit přirozené funkce ekosystému. Zároveň jsou vyjmenovány tři způsoby kompenzace: (i) obnovení přirozené funkce ekosystému či jeho části, (ii) náhradní plnění a (iii) finanční náhrada. Poslední dvě varianty se použijí v případě, že obnova poškozené části přírody již není možná a účelná, což je příklad právě pokácené dřeviny. Náhradní výsadbu včetně následné péče o dřeviny lze

tedy chápat jako kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřeviny. Otázku přiměřenosti množství vysázeného materiálu zákon neřeší.

2) Uložení náhradní výsadby a její následné péče o vysázené dřeviny je v plné kompetenci obecního úřadu nebo správy NP, kterými bylo rozhodnutí o povolení ke kácení vydáno. Nesplnění těchto povinností může být sankcionováno pokutou ve výši až 5 000 Kč u fyzické osoby a 500 000 Kč u osoby právnické. Orgánem oprávněným k uložení této, a všech dříve zmíněných sankcí, je obecní úřad obce s rozšířenou působností – tedy OOP odlišný od toho, který je kompetentní k vlastnímu povolení ke kácení. Pokutu mohou uložit také pracovníci ČIŽP .

(2) Náhradní výsadbu podle odstavce 1 lze uložit na pozemcích, které nejsou ve vlastnictví žadatele o kácení, jen s předchozím souhlasem jejich vlastníka1). Obce vedou přehled pozemků vhodných pro náhradní výsadbu ve svém územním obvodu po předběžném projednání s jejich vlastníkem.

 1) K výsadbě dřevin jsou třeba pozemky. V rozhodnutí o povolení kácení a náhradní výsadbě již musí být tyto pozemky jmenovitě uvedeny. Obec má povinnost vést o takovýchto potenciálně vhodných pozemcích přehled. V zásadě jsou tři možnosti, kde je možné náhradní výsadbu uložit:

 (i) Na pozemcích žadatele o povolení. Pokud by byl žadatelem vlastník a zároveň pozemek pronajímal nájemci, jeho souhlas se k uložení náhradní výsadby nevyžaduje. Pokud ovšem nájemce s výsadbou nesouhlasí, je vhodné brát na tuto skutečnost ohled – zvýší se tím perspektivita zachování vysazených dřevin. Podobně může nastat situace, kdy vlastník pozemky sice užívá, ale další dřeviny na něm již nechce. Jeho povinností je o tyto dřeviny pečovat, ale pouze po dobu uloženou v rozhodnutí. Je zřejmé, že po uplynutí této lhůty hrozí reálné nebezpečí jejich legální likvidace. Vlastník by mohl nechtěné dřeviny zničit v rámci výjimky podle § 9, odstavce 3 (nedosáhnou potřebné velikosti). Uložení náhradní výsadby na pozemku vlastníka ztrácí v tomto případě smysl a celou situaci lze řešit dále uvedenými způsoby.

 (ii) Dřeviny lze vysadit na pozemcích obce.

 (iii) Dřeviny lze vysadit na pozemcích jiného majitele, ovšem za předpokladu jeho souhlasu. Dřeviny se od okamžiku výsadby stávají majetkem vlastníka tohoto pozemku, jelikož majitel pozemku je současně i majitelem trvalých porostů.

(3) Pokud orgán ochrany přírody neuloží provedení náhradní výsadby podle odstavce 1, je ten, kdo kácí dřeviny z důvodů výstavby a s povolením orgánu ochrany přírody povinen zaplatit odvod do rozpočtu obce, která jej použije na zlepšení životního prostředí. Ten, kdo kácel dřeviny protiprávně, je povinen zaplatit odvod do Státního fondu životního prostředí České republiky1). Výši odvodů, podmínky pro jejich ukládání i případné prominutí stanoví zvláštní zákon.

 1) Odvod zaplacený do rozpočtu obce či Státního fondu životního prostředí České republiky (SFŽP ) je dalším způsobem náhrady ekologické újmy v případech, kdy ke kácení dochází z důvodu výstavby. Tento zákon sice současné uložení platby odvodu a náhradní výsadby vylučuje, ale v jiných případech je dle § 27 zákona o životním prostředí takovýto souběh možný. Poněkud nevhodně je směrována platba za povolené kácení obci a za nelegální pokácení SFŽP . Za této situace by byla obec finančně motivována kácení povolovat, aby nepřicházela o odvody za kácení protiprávní. Tento nedostatek se ale v praxi nemůže projevit z důvodu absence zvláštního zákona avizovaného na konci tohoto odstavce. V současné době tedy k placení odvodů nedochází.

(4) Zajištěním náhradní výsadby podle odstavce 1 nebo zaplacením odvodu podle odstavce 3 je zároveň splněna povinnost náhradního opatření podle § 86 odst. 21) i náhrady ekologické újmy.

 1) Princip náhradního opatření podle zákona o ochraně přírody je velmi podobný principu ekologické újmy definované v zákoně o životním prostředí. Opět je na původci škody, aby ji napravil. Pokud to není možné ani účelné, lze v takovém případě uložit náhradní opatření, jehož klasickým případem je právě náhradní výsadba.

1. 10.2 Památné stromy

Význam a historie ochrany stromů

Stromy jsou nedílnou součástí naší krajiny i života a v některých případech se staly předmětem uctívání i obdivu. Památné stromy, jejich skupiny i stromořadí, jsou významné především jako krajinné dominanty působící esteticky skrze mohutnost svého vzrůstu, dlouhověkost, malebnost kmene, koruny, habitu. Často se k nim váže i historická událost nebo pověst. Jako památný strom bývají vyhlašovány také zvláště cenné introdukované dřeviny (Reš 1998). Respekt a ochrana významných stromů má svou dlouholetou historii .

 

Příklady vybraných památných stromů

Za strom s největším měřitelným obvodem kmene ve výšce 130 cm nad zemí lze u nás považovat Vejdovu lípu u Pastvin s obvodem kmene 12,25 m; Sudslavická lípa u Vimperka měří 11,70 m. Největší

výška byla v současné době naměřena 58 m u jednoho smrku ze skupiny památných stromů "Smrky u Kamenického potoka", na okrese Praha východ.

Za nejstarší památné stromy, i když věk lze u nich jen nepřesně odhadovat, jsou pokládány Klokočovská (Karlova) lípa v Klokočově na území chráněné krajinné oblasti železné hory, Svatováclavský dub ve Stochově u Kladna, Žižkův dub v Náměšti nad Oslavou, lípa v Bzenci, Körnerův dub v Karlových Varech Dalovicích, Oldřichův dub v Peruci, Lukasova lípa v Telecí, Sudslavická lípa u Vimperka, Husova lípa ve Chlístově, Krompašské tisy, Pernštejnský tis, Vejdova lípa u Pastvin, Uhřínovský tis a řada dalších, jejichž věk se pohybuje řádově od 500 do 800 let.

Historicky významné památné stromy jsou ty, k nimž se váže historická událost nebo pověst. Jsou spojovány s věhlasnými osobnostmi jako byli např. svatý Václav, kníže Oldřich, Mistr Jan Hus, Karel IV., Jan Žižka, J. W. Goethe, Svatopluk Čech, K. J. Erben, Jan Amos Komenský, Fráňa šrámek, Karel Havlíček Borovský, ale i se jmény prostých lidí,

třeba hospodářů, na jejichž gruntech stromy rostly. Řada stromů připomíná konec nevolnictví, roboty, konec válek, vznik Československé republiky, stromy republiky, které byly vysazeny v roce 1928, ale také v roce 1968, stromy připomínající návštěvu významných státníků, vědců atd. Nemůžeme opomenout i významné hraniční stromy na hranicích katastrů, hranicích majetků a pod.

Některé památné stromy byly vyhlášeny pro své estetické působení (tvar koruny, utváření kmene, spojení s kulturní památkou apod.). Velká řada památných stromů má charakter významné krajinné

dominanty. Krajinné dominanty často tvoří skupiny stromů nebo stromořadí, např. Knížecí alej v Tachově, Novořecká dubová alej na Třeboňsku, alej Kilometrovka v Plzni, Trhanovská alej, Platanová alej u pivovaru v Protivíně, Lípy na Uhlířském vrchu u Bruntálu.

Mezi zvláště cenné cizokrajné a k nám donesené (introdukované) dřeviny patří celá řada taxonů jehličnatých i listnatých dřevin, např. jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba), v současné době je vyhlášeno 32 jedinců za památné stromy, platany (především Platanus x acerifolia), často na svůj věk mohutné stromy a mnoho dalších, i když méně početně zastoupených taxonů (Reš 1998).

Legislativní ochrana

V rámci zákona č. 114/1992  Sb. a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. je ochrana významných jedinců dřevin, jejich skupin i stromořadí zajištěna v následujících ustanoveních. Zákon vymezuje orgány ochrany přírody kompetentní k vyhlášení, příp. zrušení památného stromu, definuje jeho ochranné pásmo, základní ochranné podmínky a sankce za jejich porušování i způsob označení památných stromů v terénu a mapových podkladech.

  § 46

Památné stromy a jejich ochranná pásma

 

(1) Mimořádně významné stromy, jejich skupiny a stromořadí lze vyhlásit1) rozhodnutím orgánu ochrany přírody2) za památné stromy.

 1) Podnět k vyhlášení památného stromu (PS) může dát kdokoliv. Záměr na vyhlášení památného stromu musí být projednán s vlastníkem pozemku a dřeviny a také s příslušnou obcí. Specifickým způsobem zajištění ochrany významných stromů je tzv. smluvní ochrana uvedená v § 39 zákona č. 114/1992 Sb.. Principem je ochrana těchto dřevin (ale i určitého území) na základě písemné dohody mezi vlastníkem pozemku a příslušným OOP. Dohodnutá ochranná opatření jsou zanesena do katastru nemovitostí ve formě věcného břemene.

 2) Příslušným orgánem ochrany přírody (OOP ) k vyhlášení památného stromu a jeho ochranného pásma je pověřený obecní úřad, který zároveň zajišťuje, příp. ruší jeho ochranu. Působnost pověřeného obecního úřadu je ovšem dle § 76, odst. 3 ve zvláště chráněných územích (ZCHÚ) a jejich ochranných pásmech vyloučena. V těchto případech jsou kompetence k vyhlášení památného stromu rozděleny následovně:

 (i) V rámci velkoplošných ZCHÚ (národní park a chráněná krajinná oblast) jsou kompetentní příslušné správy ZCHÚ

(ii) V rámci národních kategorií maloplošných ZCHÚ (národní přírodní rezervace a národní přírodní památka), je kompetentní ministerstvo životního prostředí.

(iii) Na území ostatních maloplošných ZCHÚ ( přírodní památky a přírodní rezervace) vyhlašují památné stromy příslušné krajské úřady.

 V případě statutárních měst vykonávají tuto činnost příslušné městské úřady statutárních měst, na území hlavního města Prahy pak Magistrát hl. m. Prahy.

(2) Památné stromy je zakázáno poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji1); jejich ošetřování2) je prováděno se souhlasem orgánu, který ochranu vyhlásil.

 1) Princip poškozování byl popsán již u ochrany dřevin rostoucích mimo les. Za jakoukoliv činnost vedoucí ke zničení nebo poškození památného stromu může být fyzické osobě udělena pokuta v maximální výši až 50 000 Kč, právnické pak až 500 000 Kč.

 2) Ošetřování památného stromu, tedy i např. ořez suchých větví, lze provádět pouze se souhlasem OOP, který památný strom vyhlásil. V opačném případě by se tato činnost dala klasifikovat jako „nedovolené měnění dochovaného stavu památného stromu“, za které lze podle zákona udělit fyzické osobě pokutu až do výše 5 000 Kč. U právnické osoby podobná skutková podstata takového přestupky není zahrnuta, pokud by však došlo k poškození stromu, lze udělit pokutu ve výši až 500 000 Kč.

(3) Je-li třeba památné stromy zabezpečit před škodlivými vlivy z okolí, vymezí pro ně orgán ochrany přírody, který je vyhlásil, ochranné pásmo, ve kterém lze stanovené činnosti a zásahy provádět jen s předchozím souhlasem orgánu ochrany přírody. Pokud tak neučiní, má každý strom základní ochranné pásmo ve tvaru kruhu o poloměru desetinásobku průměru kmene měřeného ve výši 130 cm nad zemí1). V tomto pásmu není dovolena žádná pro památný strom škodlivá činnost, například výstavba, terénní úpravy, odvodňování, chemizace2).

 1) Úkolem ochranného pásma je eliminovat škodlivou činnost z bezprostřední blízkosti památného stromu (např. zemní práce v jeho blízkosti by mohly poškodit kořenový systém, který by mohl být následně napaden houbovými chorobami). V rámci vyhlášení ochranného pásma se zároveň vymezí všechny činnosti, které zde mohou být vykonávány až na základě souhlasu příslušného OOP. Pokud ten ochranné pásmo nevyhlásí, stává se jím kruh o poloměru, který je desetinásobkem průměru kmene ve 130 cm výšky. Poloměr ochranného pásma se měří od paty kmene stromu. Zákon hovoří o takto vyhlášeném ochranném pásmu jako o základním, jedná se tedy o jeho minimální velikost. Výklad zákona ovšem připouští, že tato velikost může být v odůvodněných případech snížena.

 2) Na tomto místě jsou uvedeny pouze příklady škodlivé činnost, které mohou být v rámci vyhlášení památného stromu rozšířeny o další aktivity, jež lze provádět až na základě souhlasu příslušného OOP. Pokud subjekt svou činností v ochranném pásmu tento poškodí nebo zničí, lze mu udělit pokutu ve výši uvedené ve výkladu k předchozímu odstavci. Dále je nutné připomenout, že pokuty neukládá pověřený obecní úřad, ale OOP o jeden stupeň vyšší – tedy obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo také česká inspekce životního prostředí (ČIŽP ).

(4) Zrušit ochranu památného stromu může orgán ochrany přírody jen z důvodu, pro který lze udělit výjimku dle § 561).

 1) Tuto výjimku lze udělit pouze v těch případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody – za takový lze považovat např. výstavbu veřejně prospěšné stavby (školy, zdravotnická zařízení). 

 § 47

Evidence a označování památných stromů

(1) Památné stromy jsou evidovány v ústředním seznamu (§ 42 odst. 1 a 2) 1).

 1) Cílem centrální evidence památných stromů a ZCHÚ je vytvoření jednotného systému s informacemi o těchto územích či prvcích, které se mohou stát podkladem pro následnou rozhodovací, kontrolní a inspekční činnost. Vedením ústředního seznamu je pověřena Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ). Seznam obsahuje kartotéku s evidenčními listy se základními údaji o památných stromech a ZCHÚ a dále sbírku příloh (mapové podklady, rezervační knihy). Bližší podrobnosti k obsahu ústředního seznamu jsou uvedeny v § 12, vyhlášky č. 395/1992 Sb. Souhrnné informace o evidenci památných stromů jsou uvedeny zde .

 (2) Na označení památných stromů se užívá malého státního znaku České republiky 1).

 1) Smyslem označování památných stromů i ZCHÚ je všeobecná potřeba dát osobám na vědomí zřízení příslušné zvláště chráněné části přírody a upozornit je tak, že se na tomto území či v jeho blízkosti nachází. Malý státní znak   ve formě tabule s rozměry 30 * 40 cm se kromě označování památných stromů  používá ještě u přírodních rezervací a přírodních památek. Zbylé kategorie ZCHÚ se označují tzv. velkým státním znakem.

(3) Bližší podmínky o způsobu označení památných stromů v terénu i mapových podkladech stanoví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem1).

 1) Tímto předpisem je myšlena vyhláška č. 395/1992 Sb., konkrétně § 13. Zde jsou uvedeny podrobnosti k označování památných stromů i ZCHÚ jak v terénu, tak v mapových podkladech.

Označování památných stromů v terénu lze provádět pouze tak, aby nedocházelo k jejich poškozování.

1. 11 Krajina a neživá příroda

A) Ochrana krajiny a krajinného rázu

Krajina je definována jako část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačních prvků.

Ochrana krajiny jako celku spočívá především v ochraně tzv. krajinného rázu. Ochrana krajinného rázu je součástí obecné ochrany přírody v ČR.

 

Krajinný ráz je určen:

 -  Hodnotou přírodní (ekosystémy, biodiverzita, geomorfologie, …).

-  Hodnotou kulturně-historickou (stavby, památky, dominanty, …).

-  Hodnotou krajinářsko-estetickou (celková scenérie, heterogenita, …).

 

 Ochrana krajinného rázu: podle zákona O ochraně přírody a krajiny (114/92 Sb. ve znění 460/2004 Sb.), je krajinný ráz chráněn před činnostmi, které by mohli vést ke snížení jeho hodnoty.

Zvláště hodnotné typy krajiny se zachovalým krajinným rázem jsou chráněny formou Přírodních parků nebo zvláště chráněných území, zejm. CHKO.

B) Ochrana neživé přírody

V rámci obecné ochrany přírody podle zákona O ochraně přírody a krajiny (114/92 Sb. ve znění 460/2004 Sb.) jsou chráněny jeskyně a paleontologické nálezy.

Ochrana dalších geologických a geomorfologických jevů zasluhujících si ochranu může být zajištěna formou registrovaného VKP, Přírodního parku některou z kategorií zvláště chráněného území – nejčastěji Přírodní památka nebo Národní přírodní památka.

Samostatná pozornost je věnována ochraně vzácných nerostů – MŽP může vyhlásit tzv. zvláště chráněné nerosty – i když tato kategorie ochrany je už od roku 1992 součástí naší legislativy, doposud žádný zvláště chráněný nerost nebyl vyhlášen.

 1. Ochrana jeskyní:

(podle zákona 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny ve znění 460/2004 Sb., § 10)

 (1) Jeskyně jsou podzemní prostory vzniklé působením přírodních sil, včetně jejich výplní a přírodních jevů v nich.

(2) Ničit, poškozovat nebo upravovat jeskyně nebo jinak měnit jejich dochovaný stav je zakázáno.

Výjimku z tohoto zákazu může udělit orgán ochrany přírody pouze v případech, kdy je to v zájmu ochrany jeskyně nebo kdy jiný veřejný zájem chráněný tímto nebo jiným zákonem výrazně převažuje nad zájmem na ochraně jeskyní.

(3) Pro průzkum nebo výzkum jeskyně je třeba povolení orgánu ochrany přírody. Povolení nepotřebují osoby pověřené orgánem ochrany přírody k provádění monitoringu nebo inventarizace, dále osoby při výkonu státní správy, policie, osoby při plnění úkolů obrany státu a osoby při zajišťování veterinární péče, záchranných služeb nebo správy vodních toků.

(4) Stejné ochrany podle odstavců 2 a 3 jako jeskyně požívají i přírodní jevy na povrchu (například krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod), které s jeskyněmi souvisejí.

(5) Zjištění jeskyně při dobývání nerostných surovin nebo při provádění geologických prací je osoba oprávněná k dobývání nebo osoba provádějící geologické práce povinna bezodkladně oznámit orgánu ochrany přírody. Osoba oprávněná k dobývání je též povinna po nezbytně nutnou dobu, pokud nebude ohrožena bezpečnost a ochrana zdraví při práci, zastavit dobývací činnosti, které by mohly poškodit zjištěnou jeskyni, a na své náklady zajistit dokumentaci jeskyně. Dokumentaci předá orgánu ochrany přírody.

Jeskyně jsou zajímavým fenoménem hlediska geologického, geomorfologického, mineralogického aj. Jsou též zajímavým stanovištěm zajímavých společenstev; známé je zejména využití jeskyní jako zimovišť netopýrů. V řadě jeskyní byla objevena významná archeologická nebo paleontologická naleziště. V ČR je v současné době známo přes 2000 jeskyní, 13 je jich zpřístupněno veřejnosti.

 2. Ochrana paleontologických nálezů:

(podle zákona 114/92 Sb. O ochraně přírody a krajiny ve znění 460/2004 Sb., § 11)

(1) Kdo učiní paleontologický nález, který sám rozpozná, je povinen zajistit jeho ochranu před zničením, poškozením nebo odcizením a opatřit jej údaji o nálezových okolnostech, zejména místě nálezu. Dále je povinen na písemné vyzvání orgánu ochrany přírody sdělit údaje o učiněném nálezu a umožnit přístup a dokumentaci tohoto nálezu osobám pověřeným orgánem ochrany přírody.

(2) Vlastník pozemku, na němž byl paleontologický nález učiněn, nebo ten, kdo vykonává činnosti, při nichž k nálezu došlo, je povinen umožnit na žádost orgánu ochrany přírody osobám tímto orgánem pověřeným provedení záchranného paleontologického výzkumu a po dobu jeho konání, nejdéle však po dobu osmi dnů od ohlášení nálezu, nedohodnou-li se strany jinak, zdržet se na místě nálezu činnosti, která by mohla vést k jeho zničení nebo poškození. Po ukončení záchranného paleontologického výzkumu musí být osobám pověřeným orgánem ochrany přírody umožněno provádět odborný paleontologický dohled nad dalšími pracemi.

(3) Vývoz paleontologických nálezů je povolen jen se souhlasem orgánu ochrany přírody.

1. 11.1 Krajinný ráz

Krajinný ráz je významnou syntetickou hodnotou naší krajiny. Je souborem přírodní, kulturní a historické podstaty daného místa. Tyto jednotlivé části zejména při ochraně krajiny je třeba brát na vědomí jako celek, protože pro správnou funkci ochrany krajinného rázu je nelze oddělit. O tom jak krajina vypadá a jak se vyvíjí rozhodují lidé, jejich životní potřeby, touhy a sny. Současný krajinný ráz je odkazem životních zkušeností našich předků v krajině. Do této krajiny dnes vstupujeme my a musíme se rozhodovat, co z převzatého odkazu zachováme, co budeme dále rozvíjet a co chceme v krajině udržet a v jaké podobě (Löv, Míchal 2003).

Významným nástrojem, který zaštiťuje právní oporu a definuje pojem krajinný ráz je zákon č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona 460/2004 Sb. a Evropská úmluva o krajině, jež ČR ratifikovala v roce 2004.

 § 12 z. č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny , ve znění z. č. 460/2004 Sb.

(1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině.

(2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

(3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. 

Definování a ochrana krajinného rázu

Protože je krajinný ráz vyjádřením celospolečenského vnímání reality a je i součástí právního prostředí, musí být jednoznačně sdělitelný a tedy definovatelný (a to i za cenu zjednodušení a nepřesností). Základním cílem je podle určitých pravidel objektivizovat tuto kategorii ochrany krajiny.

1. Hodnocení krajinného rázu

Krajinný ráz je charakteristický souborem typických přírodních a člověkem vytvářených znaků, které jsou lidmi vnímány a určitý prostor pro něj identifikují. Vytvářejí tak určité oblasti krajinného rázu, které jsou prostorově identifikovatelné. Typické znaky krajinného rázu tedy vytvářejí obraz dané krajiny.

Postup hodnocení:

a) hodnocení přírodních podmínek,

b) hodnocení krajinotvorných činností,

c) hodnocení typických znaků krajiny

Na základě tohoto hodnocení pak rozdělíme sledované území na oblasti krajinného rázu – tj. relativně homogenní úseky krajiny s charakteristickým utvářením krajinného rázu.

 Ad a) Hodnocení přírodních podmínek: hodnocení přírodních podmínek se zaměřuje především na tyto cíle:

postihnout ty přírodní vlastnosti, které jsou

rozhodující pro formování krajinných ekosystémů (tedy zejména STG a jejich typické kombinace),

postihnout ty přírodní složky, které rozhodující měrou ovlivňují využitelnost přírodních zdrojů v území a tvoří tedy rámce pro dlouhodobé využívání krajiny člověkem,

vystihnout základní prostorové rámce území dané reliéfem, přičemž se hodnotí zejména reliéf, geologické prostředí a zásoby nerostných surovin, hydrologické vlastnosti, půda, klimatické podmínky.

Ad b) Krajinotvorné činnosti: jsou v různých územích různé a mají pro daný typ krajiny i různou váhu. Obligátně jsou nejvýznamnějšími krajinotvornými činnostmi lesnictví, zemědělství, a sídelní funkce, často však též těžba surovin, doprava, vodní hospodářství a rekreace.

Vyhodnocení krajinotvorných činností (způsobů využívání) daného území se vztahuje na delší časový úsek (nejde tedy o momentální stav). Aby totiž byl určitý způsob využívání krajinotvorný, musí dané činnosti působit určitou dobu určitým způsobem (pak dochází k oboustrannému vlivu přírodních podmínek na způsoby využívání a naopak).

Ad c) Typické znaky krajinného rázu: pro hodnocení je účelné rozdělit je na dominantní, hlavní a doprovodné. Rozhodující je určení dominantních a hlavních typických znaků, které o typu krajinného rázu rozhodují. Doprovodné mají charakter znaků, které daný ráz krajiny dotvářejí.

Typické znaky jsou zpravidla tvořeny charakterem reliéfu, strukturou a uspořádáním ploch, hran a linií, sídelní strukturou a charakterem osídlení, vnitřními charakteristikami ploch a linií, charakteristickými znaky staveb a typickými identifikačními detaily.

Je třeba upozornit, že uvedený výčet neznamená, že ve všech oblastech krajinného rázu jednotlivé položky hrají zásadní význam. Např. barevnost staveb je u některých typů bezcenná, u některých však může být i hlavním znakem. Výběr opravdu typických (a tedy hodných ochrany) znaků je proto pro každou oblast individuální a

musí být proveden velmi zodpovědně.

Určení oblasti krajinného rázu a její prostorové vymezení: pro určení oblasti krajinného rázu se používá rozbor přírodních podmínek a krajinotvorných činností (způsobů využívání krajiny), z nichž se odvozuje soubor typických znaků dané krajiny.

2. Vyhodnocení dochovanosti krajinného rázu:

Pro hodnocení dochovanosti krajinného rázu v dané krajině je třeba ji v první řadě rozčlenit na pohledově spojité prostory, vymezené pohledovými bariérami - základní krajinářské celky. Bylo by totiž pro ráz krajiny zbytečné chránit pouze jedna boží muka, či krásný strom uprostřed smetiště.

Potom nastává vlastní hodnocení dochovanosti jednotlivých základních krajinářských celků. V každém základním krajinářském celku se porovná soubor typických znaků příslušných dané oblasti krajinného rázu (výsledek první části) se skutečností. Teprve toto hodnocení zjistí jak významně je v kterém místě krajinný ráz dochován a předurčí i míru jeho ochrany. 

3. Určení míry ochrany krajinného rázu:

Pro stanovení míry ochrany vycházíme jednak z míry dochovanosti krajinného rázu, jednak ze vzácnosti výskytu dané oblasti krajinného rázu vůbec. Dalším významným faktorem je i současný, případně plánovaný způsob využití území. Pro ochranu krajinného rázu je velmi významné, je-li krajina chráněna i z jiného důvodu (např. CHKO, NP, PP atd.), nebo je-li její plánované využití v souladu s ochranou jejího rázu (rekreační oblasti, obytná zázemí sídel). Protože ochrana stávajícího rázu bude mít vždy mírně konzervativní podobu, je nutno zvážit do jaké míry a kde je toto omezení možné a reálné.

1. 11.2 Jeskyně v ČR

 

Jeskyně zpřístupněné v ČR

http://mujweb.atlas.cz/cestovani/jeskyne/

V České republice je dosud známo přes 2000 jeskyní. Většina z nich má mimořádný význam, neboť představuje nejen pozoruhodné geologické, geomorfologické a mineralogické fenomény, ale jsou zde zachovány i ty nejcennější doklady o vzniku a vývoji života, o vzniku a vývoji lidské kultury. Všechny jeskyně v ČR jsou chráněny podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ČR.

Třináct z nich je turisticky zpřístupněných a jsou v péči Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Zbrašovské aragonitové jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=ZBR

Zbrašovské aragonitové jeskyně leží v malebném údolí řeky v lázních Teplicích nad Bečvou. Jde o jedinečný jeskynní systém evropského významu vzniklý současným působením atmosférických vod a teplých minerálních vod vystupujících z velkých hloubek ve vápencích. Unikátní výzdobu tvoří minerál aragonit, dále tzv. gejzírové stalagmity a kulovité sintrové povlaky připomínající koblihy. Nejnižší úrovně jeskyní jsou trvale zaplněny plynem oxidem uhličitým. Jsou nejteplejšími jeskyněmi v celé České republice s celoroční stálou teplotou 14°C. Byly objeveny v roce 1912 a pro veřejnost jsou zpřístupněny od roku 1926. Nedaleko jeskyní se nachází nejhlubší propast České republiky „Hranická propast“. Její suchá část, do níž lze volně nahlédnout, má hloubku -69,5 metru, v zatopené části je nejnovějším měřením z roku 1995 potvrzena hloubka dalších -205 m. Celková hloubka je tedy zatím -274,5 metru, dna dosud nebylo dosaženo.

Javoříčské jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=JAV

Podzemní systém Javoříčských jeskyní vytváří komplikovaný komplex chodeb, dómů a propastí. Byly vytvořeny v ostrůvku devonských vápenců a na jejich vývoji se podílel potok Špraněk. Podstatná část jeskyní byla objevena při několikahodinovém namáhavém průstupu nižším patrem již v roce 1938, další partie pak byly postupně objevovány především v padesátých letech. V současné době je známo přes 3,5 km chodeb, z nichž 788 metrů je zpřístupněno pro veřejnost. Jeskyně má překrásnou krápníkovou výzdobu, jejíž bohatost vyniká ve dvou mohutných prostorách – Suťovém dómu a dómu Gigantů. Kromě nejběžnějších typů krápníkové výzdoby, která místy dosahuje úctyhodných rozměrů, je zde bohatý výskyt i tzv. heliktitů, což jsou krápníky, které rostou proti zákonům gravitace. Dominantou je též přes 2 metry vysoká záclona. Veřejnosti nepřístupné nižší patro tvoří složitý labyrint chodeb propojených propastmi, upadající do hloubky až 60 metrů a dodnes není zcela prozkoumáno.

Mladečské jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=MLA

Mladečské jeskyně se nacházejí nedaleko chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Složitý labyrint puklinových chodeb a dómů je vytvořen ve vápencovém vrchu Třesín. Podzemní prostory jsou místy bohatě zdobeny krápníky a sintrovými náteky. Mezi nejkrásnější partie patří tzv. Chrám přírody a Panenská jeskyně. Jeskyně byla známa od pradávna a je mimořádně významnou paleontologickou a archeologickou lokalitou. Vedle kostí dnes již vyhynulých pleistocenních obratlovců zde bylo nalezeno mnoho koster lidí starší doby kamenné s četnými doklady o jejich činnosti (kamenné nástroje, ohniště).

Jeskyně Na Špičáku

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=SPI

Jeskyně Na Špičáku je nejstarší písemně doložená jeskyně ve střední Evropě. První písemná zmínka pochází z roku 1430 (Antonius Walle). Jeskyně sloužila často jako úkryt, o čemž svědčí četné epigrafické nápisy na stěnách (nejstarší z roku 1519). V letech 1884 - 1885 byla primitivně zpřístupněna pro veřejnost Sudetoněmeckým horským spolkem, do dnešní podoby je jeskyně zpřístupněna od roku 1955. Přes 400 metrů dlouhý podzemní labyrint chodeb a puklin je vytvořen v devonských mramorech (mořské usazeniny, stáří 350–380 milionů let). Vývoj krasových prostor byl výrazně ovlivněn tavnými vodami ledovce, které daly jeskyni konečnou podobu a chodbám charakteristický srdcovitý profil. 230 metrů dlouhá prohlídková trasa je bezbariérová.

Sloupsko-šošůvské jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=SLO

http://www.cavemk.cz/

Rozsáhlý komplex dómů, chodeb a podzemních propastí vytvořený ve dvou patrech. Jeskyně je významným nalezištěm koster jeskynní fauny (medvědi, lvi, hyeny). Prostora nazývaná Eliščina jeskyně má velmi bohatou krápníkovou výzdobu a také vynikající akustiku, proto je příležitostně využívána pro koncerty komorní hudby. Při rekonstrukci v roce 1997 byla přemostěna Stupňovitá propast a návštěvníkům se tak otevřel nový netradiční pohled. Propast Nagelova, hluboká 80 metrů, je největší podzemní propastí svého typu v České republice. Pro návštěvníky je zpřístupněna dvěma vyhlídkovými můstky. Od roku 1997 je součástí prohlídkové trasy také světoznámá archeologická lokalita - jeskyně Kůlna - kde byly

nalezeny části lebky neandrtálského člověka asi 120 000 let staré. Šošůvská část, objevená na počátku 20. století, je charakteristická křehkou a barevnou krápníkovou výzdobou.

Jeskyně Balcarka

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=BAL

http://www.cavemk.cz/

Jeskyně Balcarka se nachází v malebném krasovém žlebu nedaleko obce Ostrov u Macochy. Podzemní bludiště chodeb, puklin a dómů je vytvořeno ve dvou patrech. Vstupní portál jeskyně je významnou paleontologickou a archeologickou lokalitou. Byly zde nalezeny kosti pleistocenních zvířat, kamenné a kostěné nástroje i ohniště lidí starší doby kamenné. Další části jeskyně byly postupně objevovány v letech 1923–1948 a vynikají velmi bohatou, mnohotvárnou a barevnou krápníkovou výzdobou. Partie nazývané Galerie a Přírodní chodba patří mezi nejkrásnější prostory Moravského krasu. Pozoruhodné jsou též kruhovité propasťovité prostory, tzv. Rotundy.

Kateřinská jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=KAT

http://www.cavemk.cz/

Vchod do Kateřinské jeskyně se nachází v hlubokém kaňonu Suchého žlebu nedaleko informačního centra Skalní mlýn. Návštěvníci projdou vstupní chodbou do Hlavního dómu, který byl znám od pradávna. Hlavní dóm je s rozměry 95 x 44 x 20 metrů největší veřejnosti zpřístupněnou podzemní prostorou v České republice. Vynikající akustika dómu je příležitostně využívána pro pěvecké a hudební koncerty. Další částí jeskyně je nová Kateřinská jeskyně objevená roku 1909 pracovní skupinou profesora Karla Absolona. Mezi nejkrásnější partie patří barevně nasvícený útvar „Čarodějnice“ a „Bambusový lesík“ tvořený vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity. Vstupní portál je významnou archeologickou a paleontologickou lokalitou, unikátní je také hromadný nález koster jeskynních medvědů v jednom z komínů jeskyně.

Punkevní jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=PUN

http://www.cavemk.cz/

Punkevní jeskyně se nacházejí v Pustém žlebu, 1 km od informačního centra Skalní mlýn. Byly postupně objevovány v letech 1909–1933 pracovní skupinou profesora Karla Absolona. Návštěvníci procházejí mohutnými dómy a chodbami s krápníkovou výzdobou na dno světoznámé propasti Macocha. Hloubka propasti je 138,7 metru, ale fascinující jsou především její rozměry půdorysné - 174 x 76 metrů. Další částí návštěvní trasy je projížďka na motorových člunech po podzemní říčce Punkvě. Součástí plavby je prohlídka Masarykova dómu, který patří mezi nejkrásnější jeskynní prostory v Moravském krasu. Punkevní jeskyně navazují na nejdelší jeskynní systém České republiky - Amatérskou jeskyni, jejíž délka chodeb je přes 35 kilometrů.

Jeskyně Na Pomezí

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=POM

Jeskyně Na Pomezí leží 2 km severně od obce Lipová-lázně. Jeskynní systém byl zčásti znám již v roce 1936. Teprve v roce 1949 byla jeskyně prozkoumána v celém rozsahu. Zpřístupňovací práce byly provedeny v roce 1950 a dokončeny v roce 1955. Celková délka návštěvní trasy činí 530 metrů. Jeskyně Na Pomezí jsou největším jeskynním systémem v ČR vzniklým rozpouštěním mramoru, tj. krystalického vápence. Vyznačují se úzkými a místy vysokými puklinovými chodbami, které se v místech křížení rozšiřují v menší dómy. K nejvýznamnějším částem jeskyní patří Ledový dóm, Dóm u smuteční vrby, chodba Římských lázní, Bílý dóm, Královský komín, Klenotnice a Vstupní dóm. Pro tyto jeskyně jsou typické nátekové útvary, vytvářející kaskády a mohutné členité krápníky.

Chýnovské jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=CHY

http://www.volny.cz/jeskynechynov/

Chýnovská jeskyně byla objevena roku 1863 při práci v lomu. Roku 1868 se po úpravách stala první turisticky zpřístupněnou jeskyní na území České republiky. Dodnes jsou zachována původní kamenná schodiště a prohlídka jeskyně je malou romantickou exkurzí do historie. Chýnovská jeskyně byla postupně vytvářena rozšiřováním puklin korozí, přičemž na charakteru chodeb se zároveň podílela proudící a výmolná činnost vod. Nevyniká krápníkovou výzdobou, ale barevností stěn a stropů, kde bílé, žluté a hnědé polohy mramorů střídají tmavé vrstvy amfibolitů. Tyto dvě horniny se podílely na vzniku pozoruhodných kruhových útvarů na stěnách, tzv. ok. Strmé chodby jeskyně upadají až do hloubky 41 metrů na hladinu podzemního toku. Celková délka jeskynního systému, který není ještě zcela prozkoumán, je více než 1200 metrů, z toho je 220 metrů zpřístupněno veřejnosti. V prostorách mimo návštěvní okruh probíhá speleologický a speleopotápěčský průzkum, při kterém byly v 80. a 90. letech objeveny rozsáhlé, trvale zatopené prostory s jedinečnými drúzami křemene a dalších minerálů.

Koněpruské jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=KON

Koněpruské jeskyně leží ve středních Čechách 7 km jižně od Berouna v chráněném území Český kras nedaleko hradů Křivoklát a Karlštejn. Objeveny byly v roce 1950 a pro veřejnost zpřístupněny roku 1959. Vznikly v devonských vápencích starých až 400 miliónů let. Jsou vyvinuty ve třech výškových úrovních s denivelací více jak 70 m. Jejich celková délka přesahuje 2 km, zpřístupněná trasa je dlouhá cca 590 m a její prohlídka trvá 1 hodinu. Ve svrchním patru byla v 15. století tajná penězokazecká dílna. Jeskyně jsou jedinečné svou opálonosnou výzdobou a paleontologickými nálezy, dokládajícími vývoj přírody za posledních 1,5 miliónu let.

Bozkovské dolomitové jeskyně

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=BOZ

Bozkovské dolomitové jeskyně leží na severním svahu obce Bozkov v kopcovité podkrkonošské krajině. Vchod do podzemí odkryli dělníci při těžbě dolomitu ve 40-tých letech minulého století, ale teprve v roce 1957 byl objeven podzemní systém puklinovitých chodeb, zčásti zatopených vodou. Bozkovské dolomitové jeskyně tvoří labyrint podzemních chodeb a dutin, uložených nehluboko pod povrchem země. Jejich

charakteristickou a ve zpřístupněných jeskyních ojedinělou výzdobou jsou křemenné římsy a lišty, vystupující ze stěn a stropů. Některé dutiny jsou vyplněny i krápníkovou výzdobou, kterou tvoří vedle klasických útvarů i zajímavé excentrické krápníky. Atraktivním zpestřením návštěvního okruhu jsou podzemní jezírka s průzračnou modrozelenou vodou. Bozkovské dolomitové jeskyně jsou jedinými zpřístupněnými jeskyněmi na severu Čech. Na okolí jeskyní i podzemní prostory se vztahují ochranné podmínky podle zákona o ochraně přírody a krajiny.

Jeskyně Na Turoldu

http://www.caves.cz/jeskyne.php?jazyk=CZ&jeskyne=TUR

Podzemní systém jeskyně Na Turoldu se nachází v přírodní rezervaci vrchu Turold, který je součástí města Mikulova. Spolu s jeskyní Liščí díra vytváří více než 2 km chodeb, síňí a dómů. Jeskyně jsou vyvinuty v Ernstbrunnských vápencích jurského stáří, nasunutých na Moravu během třetihorního alpínského vrásnění z území dnešního Slovenska.

První zmínky o jeskyni na Turoldu pochází již z roku 1669, avšak tato jeskyně byla později zničena těžbou vápence. Součastný systém byl objeven v roce 1951 a v letech 1958 až 1967 zpřístupněn pro veřejnost. Znovuzpřístupňovací práce v jeskyni Na Turoldu zahájili členové České speleologické společnosti v roce 1999. Od června 2004 je pro návštěvníky otevřena trasa o délce 300 metrů.

Portál, odkrytý při lámání kamene v patě stěny lomu Na Turoldu, vede do složitého labyrintu chodeb a síní. Nejvýše položené patro tvoří holé puklinovité chodby mezi mohutnými skalními bloky. Subhorizontální střední patro má prostornější síně s neobvyklými tvary stěn charakteru korálových útesů s množstvím dutinek, které jako bělostná kamenná pěna přechází místy do hráškovitých až keříčkovitých výrůstků s drúzami drobných třpytivých krystalků kalcitu. V návštěvnících vyvolávají dojem procházky po dně jurského moře. Krápníková výzdoba se vyskytuje vzácně. Průchod do spodního patra vyniká vzácnou tzv. „turoldskou“ výzdobou připomínající svými tvary květák nebo mýdlovou pěnu. Spodní patro tvoří strmě klesající chodby uzavřené vodou. V hloubce 37 metrů se nachází jezerní dóm s 8 m hlubokým jezerem.

1. 12 Mezinárodní úmluvy 

Česká republika se účastní na realizaci celkem 10 mezinárodních dohod týkajících se ochrany přírody (2 z nich však jen okrajově – Úmluva o krajině a Úmluva o desertifikaci).

Úmluva o biologické rozmanitosti:

Předložena k podpisu: 1992 v Rio de Janeiru

174 smluvní strany

Členství ČR: 1994

Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva (Ramsarská úmluva):

Předložena k podpisu: 1971 v Ramsaru

138 smluvních stran, sekretariát v ústřední IUCN - Světového svazu ochrany přírody, Gland, Švýcarsko

Členství ČR: 1990 (ČSFR)

CITES - Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Washingtonská úmluva) :

Předložena k podpisu: 1973 ve Washingtonu D.C. (v platnosti od 1975)

166 smluvních stran

Členství ČR: 1992 (ČSFR)

Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry (Bernská úmluva):

Předložena k podpisu: 1979 v Bernu

51 smluvní strana (platná od 1982), sekretariát Rada Evropy, Štrasburk

Členství ČR: 1998

Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva):

Předložena k podpisu: 1981 v Bonnu

85 smluvních stran, sekretariát UNEP Bonn

Členství ČR: 1994

Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví:

Předložena k podpisu: 1972 v Paříži

177 smluvních stran, sekretariát UNESCO, Paříž

Členství ČR: 1991 (ČSFR)

Evropská úmluva o krajině:

Předložena k podpisu: 2000 ve Florencii

25 smluvních stran, sekretariát Rady Evropy, Štrasburk

Členství ČR: 2004

UNCCD - Úmluva o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem nebo desertifikací, zejména v Africe:

Smluvena: 1996174 smluvních stran

Členství ČR: 20001. 12.1 Ramsarská úmluva

 Úmluva o mokřadech mající mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva (The Ramsar Convention of Wetlands) 

Úmluva byla podepsána pod gescí UNESCO v Ramsaru dne v roce 1971 a platí od r. 1975. ČSFR podepsala Úmluvu v r. 1990, platná je pro ni od 2. 7. 1990 (viz Sbírka zákonů č. 396/1990).

Ramsarská úmluva je první celosvětová mezivládní úmluva na ochranu a moudré využívání přírodních zdrojů. Jedná se tak o jedinou úmluvu, chránící určitý typ biotopu.

Úmluva ukládá členským zemím vyhlásit na svém území minimálně jeden mokřad mezinárodního významu, který svými přírodními hodnotami odpovídá schváleným kritériím a zařadit ho do seznamu mokřadů mezinárodního významu. Stát se tím rovněž zavazuje, že zapsaným mokřadům věnuje zvýšenou péči a ochranu. Realizaci úmluvy v ČR koordinuje Český ramsarský výbor (ustaven 1993), který je

poradním orgánem MŽP. V současné době je do tohoto seznamu zapsáno celkem 12 lokalit z České republiky o celkové rozloze 38 877 ha. Tyto lokality lze rozdělit na tři rozdílné soubory vzhledem k převažujícímu charakteru mokřadu: rašeliniště, rybniční soustavy a mokřady vázané na nivní polohy podél říčních toků. Jako o prozatím posledním území, které by mohlo splňovat kriteria, je uvažováno o řašeliništích Žďárska. 

Mokřady mezinárodního významu v ČR:

RS1: Šumavské rašeliniště - 3371 ha, zapsáno 1990 RS2: Třeboňské rybníky - 10 165 ha, zapsáno 1990 RS3: Břehyně a Novozámecký rybník - 923 ha, zapsáno

1990 RS4: Lednické rybníky - 665 ha, zapsáno 1990 RS5: Litovelské Pomoraví - 5122 ha, zapsáno 1993 RS6: Poodří - 5450 ha, zapsáno 1993 RS7: Krkonošská rašeliniště - 230 ha, zapsáno 1993 RS8: Třeboňská rašeliniště - 1100 ha, zapsáno 1993 RS9: Mokřady Dolního Podyjí - 11500 ha, zapsáno 1993 RS10: Mokřady Pšovky a Liběchovky - 350 ha, zapsáno 1998 RS11: Podzemní Punkva – 157 ha, zapsáno 2004 RS12: Krušnohorská rašeliniště – budou vyhlášena 3.2.2005

 Ochrana lokalit: je zajištěna formou národního parku (RS1, RS7), CHKO (RS2, RS5, RS6, RS8, RS10, RS11) nebo národních přírodních rezervací (RS3, RS4, RS9, RS12). Většina mokřadních lokalit na území CHKO je navíc chráněna statutem rezervací. Mokřady se v této Úmluvě rozumí území s močály, slatinami, rašeliništi a vodami přirozenými nebo umělými, trvalými nebo dočasnými, stojatými i tekoucími, sladkými, brakickými nebo slanými, včetně území s mořskou vodou; jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje 6 metrů.

 Vybrané odkazy: Text úmluvy v českém jazyce: http://www.nature.cz/publik_syst/ctihtmlpage.php?what=647 Oficiální stránky Ramsarské úmluvy: http://www.ramsar.org Stránky Ramsarské úmluvy na MŽP: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPLVF3TWUPO

1. 12.1.1 Seznam lokalit ČR

Ramsar Site 1: ŠUMAVSKÁ RAŠELINIŠTĚ

Typ mokřadu: rašeliniště (horská vrchoviště, údolní rašeliniště, mokřadní lesy, podmáčené smrčiny), nivní mokřady

Rozloha: 6 371 ha

Nadmořská výška: 730-1200 m n.m.

Přehled sublokalit: Modravské slatě, Niva Křemelné, Tetřevská-Filipohuť.slať, Černohorská slať, Jezerní slať, Louky u Zhůří, Mezilesní slať, Žďárecká slať, Buková slať, Chalupská a Novosvětská slať, Kotlina Valné, Častá-Březová alej, Splavské rašeliniště, Malá niva, Velká niva, Vltavský luh, Spálený luh, Jezerní luh

Soubor horských, podhorských a lužních mokřadů, vyskytujících se jako edaficky podmíněné ostrovy horské tajgy a lesotundry na rašeliništních půdách. Flora i fauna těchto rašelinišť má specifický charakter určený postglaciálním vývojem oblasti a zemědělskou polohou. Rašeliniště jsou na Šumavě rozložena od nižších poloh podél řek až povrcholové partie v její centrální části. Údolní rašeliniště v plochých nivách Vltavy a Křemelné se podobají tajze s převahou smrku, borovice lesní a borovice Pinus rotundata. Méně jsou zde zastoupeny otevřené (bezlesé) mokřady. Rašeliniště na náhorních plošinách centrální Šumavy se podobají lesotundře s hojnou Pinus x pseudopumilio, smrkem a převládajícím bezlesím s keříčkovou a travinnou vegetací.

Ochrana: Všechna rašeliniště jsou chráněna jako součást národního parku Šumava, z menší části i CHKO Šumava. Většina z nich spadá do první zony ochrany NP Šumava, resp. jsou navíc chráněny jako rezervace. Režim ochrany většinou nepočítá s jakoukoliv formou managementu, lokality by měly být ponechány přirozenému vývoji. Základní problém řešený v současné době je kalamitní výskyt lýkožrouta smrkového a možnosti jeho likvidace - případně vůbec otázka nutnosti jeho likvidace v první zóně národního parku.

Fauna: Z hlediska ochrany přírody mají největší význam bezobratlí živočichové. Řada druhů patří mezi význačné relikty (vážky, brouci, především ale motýli: žluťásek borůvkový Colias palaeno, perleťovec Boloria aquilonaris, můra Eugraphe subrosea a řada dalších). Na území žijí i význačné druhy pavouků: skálovka Gnaphosa microps, slíďáci Pardosa ferruginea, P. sphagnicola a P. hyperborea. Z obratlovců představují rašeliniště významná stanoviště pro tetřívka obecného (Tetrao tetrix, 150-200 tokajících samců).

Flora a vegetace: Jedinečný vývoj a poloha podmínily výskyt unikátních společenstev i druhů. Jsou zde smíšeny prvky subarktické a boreální společně s alpskými a subatlantskými. Mezi význačné patří řada druhů ostřic, rašeliníků, podčeleď borůvkovitých, bříza zakrslá, suchopýr pochvatý, rosnatka anglická a okrouhlolistá.

RS2 TŘEBOŇSKÉ RYBNÍKY

Typ mokřadu: mokřady vzniklé lidskou činností - rybníky, mokré louky, olšiny, podmáčené křoviny, rákosiny, ostřicové louky

Rozloha: 10 165 ha (vlastní rybníky 5 289 ha)

Nadmořská výška: 420-450 m n.m. 

Přehled sublokalit: Horusická blata, Horusický rybník, Kaňov, Rod, Rožmberk, Novořecké močály, rybníky u Vitmanova, Staré Jezero, Velký a Malý Tisý, Vizír

Systém mělkých rybníků různé velikosti (1-420 ha) propojený stokami. Byly vybudovány v ploché pánvi odvodňované řekou Lužnicí. Mnohé rybníky mají členité břehy s bohatě vyvinutými litorálními porosty. Je sem zařazemo celkem 159 rybníků a biotopy na ně bezprostředně navazující. Litorální porosty vázané na mělčí okrajové části rybníků jsou tvořeny především společenstvy s rákosinami, orobinci a zblochanem vodním. Ty přecházejí do společenstev vysokých ostřic nebo bažinných olšin a vrbin. Lesy v okolí rybníků jsou převážně druhotné smrčiny a bory. Na mnoha rybnících jsou vytvořeny umělé ostrůvky.

Ochrana: celý mokřad mezinárodního významu leží uvnitř CHKO Třeboňsko. Nejcennější lokality jsou zahrnuty do sítě přírodních rezervací, ve kterých je především vyloučena likvidace litorálních porostů a většinou i lov vodních ptáků. Pro tyto lokality jsou zpracovány plány péče vymezující způsoby hospodaření. Na ostatních lokalitách probíhá normální hospodářská činnost. Celý Ramsar site je zařazen z více důvodů (neoprávněná privatizace a s ní související intenzifikace rybničního hospodaření, intenzivní myslivost, vysazování uměle odchovaných kachen) do seznamu tzv. Montreux record - tedy mokřadů ohrožených.

Fauna: lokalita je známá především jako hnízdiště vodních ptactva (volavka popelavá 350 párů, kvakoš noční do 20, orel mořský 5 - 10, husa velká 200, hohol severní 50, zrzohlávka rudozobá 20-25, rybák černý 10-30, rybák obecný 100-200). Významné stanoviště vodního ptactva v období tahu (maxima 15-20 000 ex vodních ptáků). Silná populace vydry říční (50-100 ex). Na močálovité okraje rybníků jsou vázána cenná společenstva bezobratlých, včetně význačné perloočky hrbatky jezerní, vážky podhorní a slíďáka Arctosa cinerea.

Flora a vegetace: prvky subatlantské, subboreální a středoevropské vodní a bažinné vegetace. Vyskytuje se mnoho význačných druhů řas a sinic, z vyšších rostlin stojí za zmínku společenstva ostřic, žabník trávovitý, šmel okoličnatý, ďáblík bahenní, leknín bílý, řezan pilolistý, kotvice plovoucí, růžkatec potopený. Druhově velmi bohaté jsou i podmáčené louky.

RS3 NOVOZÁMECKÝ A BŘEHYŇSKÝ RYBNÍK

Typ mokřadu: mokřady vzniklé lidskou činností - rybníky

Rozloha: 923 ha

Nadmořská výška: 250-272 m n.m.

Novozámecký rybník je silně zarostlý, bohatě členěný, vodní plocha je z větší části porostlá porosty stulíku. Rozsáhlými rákosinami přechází do rašelinných a ostřicových luk. Břehyňský je lesní rybník na rašelinné půdě, přecházející do rašelinišť a do druhotných porostů podmáčených borů a smrčin. Rybářství je extenzivní, což umožnilo bohatý rozvoj litorálních porostů, především rákosin.

Ochrana: Lokalita je součástí NPR Novozámecký rybník a NPR Břehyně-Pecopala. V letech 1997 - 1998 by měly probíhat zásadní opravy výpustních zařízení na rybníce Novozámeckém, v jednání je problematika zazemnování Břehyně. Z hlediska Ramsarské konvence je lokalita vedena v seznamu mokřadů ohrožených - tzv. Montreux record.

Fauna: Ornitologicky nejbohatší území severních Čech. Hnízdí bukač velký (do 3 párů), hojně cvrčilka slavíková, sýkořice vousatá, lokality je důležitá i v období tahů. Nejvýznačnějším hnízdícím druhem je jeřáb popelavý (do 3 párů). Z obojživelníků se vyskytuje blatnice česneková a ropucha krátkonohá.

Flora a vegetace: Lokality jsou typické především mokřadními společenstvy volné vodní hladiny, rákosin, vysokých ostřic a přechodových rašelinišť. Mezi nejvýznačnější druhy patří stulík žlutý, ďáblík bahenní, orchideje hlízovec Loeselův a znovuobjevená měkkyně bažinná, bazanovec kytkokvětý, rojovník bahenní, řečanka pomořská a ř. menší.

RS4 LEDNICKÉ RYBNÍKY

Typ mokřadu: soustava rybníků s rákosinami a vodní vegetací, slanisko

Rozloha: 650 ha

Nadmořská výška: 170-175 m n.m. 

Přehled sublokalit: Allah I-VII, Lednické rybníky, Slanisko u Nesytu

Soustava pěti mělkých rybníků v nivě řeky Dyje, součást rozsáhlého Lednicko-valtického areálu. Břehy rybníků jsou místy lemovány porosty rákosin, svérázná společenstva rostou na periodicky obnažovaných březích a dnech. Rybníky tvoří s krajinou jedinečný harmonický celek a v roce 1997 byly zapsány do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví. Součástí tohoto mokřadu je i soustava lesních rybníčků Allah a nejvýznamnější české slanisko u rybníka Nesyt.

Ochrana: Celé území až na Allahy je vyhlášeno jako NPR Lednické rybníky, v současné době je zpracován i odpovídající plán péče.

Fauna: lokalita byla prohlášena za rezervaci především z ornitologického hlediska. Území je naší nejvýznamnější lokalitou pro kvakoše nočního (250 párů), sýkořici vousatou (až 100 párů), zrzohlávku rudozobou (20-40 párů). Lednické rybníky představují i důležitou tahovou zastávku především pro husu velkou a lžičáka pestrého. Na rákosinové porosty jsou vázána unikátní společenstva motýlů, dalších šest druhů motýlů má své jediné české lokality na Slanisku u Nesytu.

Flora a vegetace: Nejrozsáhlejší porosty jsou tvořeny rákosem a oběma druhy orobince, které přecházejí v keřovitý a stromovitý lem především vrbin. Více význačných druhů vodních rostlin (lakušník plihý, odemka vodní, prustka obecná), ze specifických společenstev obnažených den např. dvouzubec nicí, šáchor hnědý. Jedinečný typ vegetace se vyskytuje na Slanisku u Nesytu - např. sítina Gerardova, jitrocel přímořský, skrytěnka bodlinatá, hvězdice slaništní, kuřinka obroubená, hadí mord maloúborný.

RS5 LITOVELSKÉ POMORAVÍ

Typ mokřadu: Vodní a mokřadní biotopy vázané na říční tok a podmíněné z velké části režimem záplav, mokré louky, lužní lesy, mrtvá ramena apod.

Rozloha: 5 122 ha

Nadmořská výška: 220-250 m m.n.

Přehled sublokalit: Hejtmanka, štěrkovna Chomoutov, Kačení louka, štěrkovna Mohelnice, Ramena řeky Moravy, Plané loučky

Úzký pás údolní nivy podél řeky Moravy mezi Olomoucí, Litovlem a Mohelnicí. Jde o inundační oblast přirozeného toku Moravy, která si uchovává přirozenou dynamiku a vytváří vnitrozemskou deltu v komplexu lužních lesů. Jedná se o říční mokřad s četnými periodickými i stálými tůněmi, rameny řek, mokřadními, slatinnými a lučními společenstvy, lužními lesy a řadou dalších vodních ploch (pískovny, rybníky, slepá ramena). Většina území je oddělena inundačními hrázemi od okolní zemědělské krajiny. Vodní režim závisí na množství vody v Moravě.

Ochrana: Celá lokality leží ve stejnojmenné CHKO, nejcennější části jsou chráněny jako NPR. Z hlediska Ramsarské konvence je území zařazeno do seznamu mokřadů ohrožených - tzv. Montreux record, a sice kvůli uvažované výstavbě velkokapacitního vodovodu Pomoraví. Ten by zásadním způsobem ovlivnil vodní režim celého území.

Fauna: Charakteristické je společenstvo korýšů jarního aspektu - listonoh jarní, žábronožka sněžní, škeblovka zobcovitá, zjištěn byl i endemický stygobiontní korýš Parastenocaris moravica. Na lokalitu byl úspěšně reintrodukován bobr evropský. Vyskytují se typické ornitocenozy lužních lesů, podél Moravy hnízdí pravidelně ledňáček říční, břehule říční, na náplavech kulík říční a pisík obecný.

Flora a vegetace: převažují přirozená společenstva lužních lesů s dubem letním a jasanem ztepilým, ve vlhčích místech potom porosty vrb a topolů. V podrostu vyvinuta typická společenstva včetně např. kruštíku polabského. Na lužních loukách s převažující přirozenou skladbou se vyskytují kosatec sibiřský, úpolín evropský a violka slatinná, v trvalých vodách potom žebratka bahenní, okřehek trojbrázdý, bublinatka obecná.

RS6 POODŘÍ

Typ mokřadu: přirozeně meandrující tok řeky s lužními lesy a bažinnými biotopy, rybníky a vlhkými loukami

Rozloha: 1 500 ha

Nadmořská výška: 214-282 m n.m.

Přehled sublokalit: Pustějovské louky, Bernartický les, Černý les a Valcha, Kotvice, Louky u Petřvaldíku, Polanský les, Polanská niva

Niva řeky Odry v centru Moravské brány s poměrně dobře zachovanými společenstvy v přirozeně meandrujícím toku, se soustavou jezer, mrtvých ramen a tůní. Typickými ekosystémy jsou lužní lesy a louky s častou rozptýlenou zelení, a také soustavy rybníků. Na terase řeky přecházejí lužní lesy v dubohabrové háje a lipové javořiny.

Ochrana: celé území je součástí CHKO Poodří, zatím pouze tři sublokality jsou chráněny navíc jako rezervace, z toho Polanská niva jako NPR.

Fauna: Významná tahová cesta vodního ptactva. Z hlediska hnízdění je území významné především pro bahňáky hnízdící na vlhkých loukách (břehouš černoocasý, vodouš rudonohý) a ptáky rybníků s porosty rákosin (bukač velký).

Flora a vegetace: Území je charakteristické výskytem společenstev svazů vázaných na trvalé vodní plochy, jejich okraje a přechody do společenstev podmáčených luk a lužních lesů. Mezi význačné druhy rostlin patří stulík žlutý, kotvice plovoucí, nepukalka plovoucí, kruštík polabský, kýchavice zelenokvětá, jilm vaz a jilm ladní.

RS7 KRKONOŠSKÁ RAŠELINIŠTĚ

Typ mokřadu: subarktická rašeliniště

Rozloha: 230 ha

Nadmořská výška: 1 300-1 440 m n.m.

Přehled sublokalit: Pančavská a Labská louka, Úpská rašelina

Rašeliniště subarktického charakteru s kombinací arktických a aplinských prvků a výskytem ohrožených, reliktních a endemických rostlinných a živočišných druhů. Jde o reliktní ostrovy středoevropské rašeliništní vegetace pozdního glaciálu, modifikované později pronikáním alpských elementů.

Ochrana: obě lokality leží v první zoně NP Krkonoše, obě jsou vyhlášeny jako NPR.

Fauna: Výskyt tundrových a alpinských elementů. Hnízdí zde jediná česká populace modráčka tundrového (35-40 párů), kos horský, čečetka zimní, linduška horská. Zjištěny glaciální relikty více zástupců hmyzu: potápník Hydroporus nivalis, můra Xestia alpicola, pilatka Pachynematus parvilabris, vážka Aeschna coerulea.

Flora a vegetace: Ve vegetaci se prolínají tři fyziognomické jednotky - mechová, bylinná a klečová. Keřové porosty tvoří mozaikovité porosty kosodřeviny, smíšené s porosty vrby laponské a vrby slezské. Výskyt glaciálních reliktních společenstev. Mezi dominantní a charakteristické druhy rostlin patří ostřice mokřadní, klikva maloplodá, rosnatka okrouhlolistá, všivec sudetský, ostružiník moruška.  

RS8 TŔEBOŇSKÁ RAŠELINIŠTĚ

Typ mokřadu: lesní rašeliniště

Rozloha: 1100 ha

Nadmořská výška: 470-490 m n.m.

Přehled sublokalit: Červené blato, Ruda u Horusického rybníka, Široké blato, Žofínka, rašeliniště Mirochov

Přechodová a vrchovištní rašeliniště bez větších vodních ploch porostlá lesem. Nejcennější partie jsou charakteristické přirozenými porosty rojovníku bahenního a místy až pralesovitými porosty borovice blatky.

Ochrana: U všech sublokalit je zabezpečena buď legislativní ochrana z pozice ochrany přírody (rezervace), dvě menší lokality jsou chráněny v rámci LHP.

Fauna: Naprosto ojedinělá společenstva bezobratlých blízká mokřadním společenstvům severské lesotundry. Jedná se především o zástupce motýlů a brouků - např. píďalka Eupithecia gelidata, Arichanna melanaria, můry Nola aerugula, Autographa buraetica, žluťásek borůvkový, pouzdrovník Coleophora ledi, krasec Phalenops formaneki.

Flora a vegetace: v okrajových partiích přechází porosty blatky v porosty borovice lesní a smrku. Bylinné patro tvořeno především borůvky černé a brusinky obecné. V mechovém patře převažují různé druhy mechů rodu Sphagnum. Mezi význačné druby rostlin patří suchopýr pochvatý, s. štíhlý, klikva bahenní, rosnatka anglická, r. okrouhlolistá, vachta trojlistá, kyhanka sivolistá, rojovník bahenní, bublinatka menší, b. prostřední, b. bledožlutá.

RS9 MOKŘADY DOLNÍHO TOKU DYJE

Typ mokřadu: převažují lužní lesy, louky, dvě umělé údolní nádrže

Rozloha: 11 500 ha

Nadmořská výška: 152-180 m n.m.

Přehled sublokalit: Azant-Nejdecké louky, Betlém, Ranšpurk, Cahnov-Soutok, Dolní Mušovský luh, Janohrad, Kančí obora, Křivé jezero, Kutnar, Květné jezero, Lubeš, Mahenovo jezero, Pastvisko, Plačkův les a říčka Šatava, Sekulská Morava, střední nádrž Nové Mlýny, dolní nádrž Nové Mlýny

Původně souvislý komplex lužních biotopů podél řeky Dyje a Moravy. Nyní rozčleněný výstavbou tří Novomlýnských nádrží, na řadě míst poznamenán regulacemi toků a přeměnou původních luk na pole. U Nejdku rozsáhlý systém rybníčků a kanálů, které přecházejí v mokřad Pastvisko. Řada tůní trvalých i dočasných, slepých ramen, kanálů. Do území zahrnuty i střední a dolní nádrž Vodního díla Nové Mlýny, jako jedno z nejvýznamnějších hnízdišť některých vodních ptáků v ČR a jejich zřejmě vůbec nejvýznamnější tahová zastávka a zimoviště.

Ochrana: Zabezpečena zatím nedostatečně, pouze malé fragmenty v území jsou vyhlášeny jako zvláště chráněná území (většina výše zmíněných sublokalit, včetně střední nádrže VDNM). Odpovídající legislativní ochranu území by zabezpečilo připravené rozšíření CHKO Pálava.

Fauna: Pro jarní periodické tůně jsou typická společenstva korýšů - listonoh letní, žábronožka sněžní, škeblovky, znovu byl potvrzen výskyt buchanky vznášivky šmolkové. Řada druhů zde má svou jedinou lokalitu v ČR, jako např. kriticky ohrožený střevlík Carabus clathratus. Významná lokalita pro mnoho druhů obojživelníků (rosnička zelená, skokan ostronosý, s. skřehotavý, s. menší, čolek podunajský). Největší české zimoviště orla mořského v ČR (až 60 ex), největší zimoviště severských druhů hus (na počátku 90. let až 100 000 husí polních a běločelých). Největší hnízdiště naší republiky pro luňáka hnědého a l. červeného, čápa bílého, husu velkou, rybáka obecného a kormorána velkého. Pravidelně se vyskytuje bobr evropský.

Flora a vegetace: Území je charakteristické především vyspělými lužními lesy s přirozenou dřevinnou skladbou (dub letní, jasan úzkolistý, jilm ladní, na vlhčích místech vrba bílá a topol bílý). V podrostu častá svída krvavá. Mezi význačné druhy bylin patří kriticky ohrožená bledule letní, pryšec bahenní, ladoňka vídeňská, kosatec sibiřský, žebratka bahenní, kostřava obrovská, chrastice rákosovitá a drobnička bezkořenná. Naprosto jedinečná jsou i společenstva sinic a řas (PP Kutnar).

RS10 MOKŘADY LIBĚCHOVKY A PŠOVKY

Typ mokřadu: prameniště, potoky, mokřadní olšiny, rákosiny, slatiniště a ostřicové louky, tůně a rybníky

Rozloha: 350 ha

Nadmořská výška: 175 - 290 m n.m.

Přehled sublokalit: Polabská černava, Kokořínský důl, Mokřady horní Liběchovky, Prameny Pšovky

Soustava maloplošných mokřadů v zaříznutých údolích potoků Liběchovky a Pšovky. Území je budováno souvrstvím turonských převážně kyselých pískovců, místy oddělených pískovci vápnitými. V pískovcích je vymodelována síť kaňonů. V zaříznutých údolích s vodními toky jsou rozšířeny písčité nivní uloženiny s množstvím různých mokřadních biotopů. Jedná se o prameniště, mokřadní olšiny, rákosiny, slatiniště, různé typy luk,tůní a r ybníků. Na dolním toku Pšovky jsou vyvinuté typické černavy na silně vápnitých slatinách.

Ochrana: S výjimkou několika menších mokřadů na dolní Pšovce leží všechny ostatní mokřady (mimo NPR Polabská černava) v území CHKO Kokořínsko. Zde jsou všechny významné mokřady zahrnuty v

první zoně CHKO, nejcennější z nich jsou navíc vyhlášeny jako rezervace - viz přehled sublokalit. Mezi hlavní negativní faktory patří přísun znečistění z okolních zemědělských ploch, a zvýšené odběry pitné vody, způsobující silné omezení průtoku v dolní Pšovce a vysychání mokřadů.

Fauna: Území tvoří refugium početných populací několika významných druhů měkkýšů. Několik z nich je uvedeno v Červené knize IUCN: Cochlicopa nitens, Vertigo moulinsiana, Vertigo angustior, Vallonia enniensis. Velice významné je území z hlediska arachnofauny - některé druhy zde mají jedinou lokalitu v ČR, řada dalších patří u nás mezi druhy velmi vzácné. Zajímavý je hojný výskyt ploštěnky horské a jinde mizejícího tesaříka pižmového. Ve vlastních tocích CHKO jsou početní rak říční i rak bahenní. V potoce Pšovka žije pro vědu zatím neznámý druh sekavce.

Flora a vegetace: velmi různorodá v závislosti na typu mokřadu. Nejvýznamnější typ vegetace tvoří mokřadní olšiny, rákosiny a ostřicové louky. Mezi nejdůležitější zástupce rostlin patří řada vstavačovitých (kruštík bahenní, hlízovec Loeselův, vstavač vojenský, v. osmahlý, v. řídkokvětý, prstnatec listenatý,p. pleťový, p. májový). Rozsáhlé porosty tvoří přeslička říční a p. obrovská. Z mnoha dalších druhů nelze pominout rdest alpský, všivec bahenní a již zřejmě vyhynulý endemit tučnici českou.

1. 12.2 Světové dědictví Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage)

 Úmluva byla podepsána pod gescí UNESCO v Paříži v roce 1972, v platnost vstoupila v roce 1975. ČR přistoupila k Úmluvě v roce 1990. Text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů pod č. 159/1991 Sb. Hlavním posláním Úmluvy je povinnost smluvního státu zabezpečit označení, ochranu, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví budoucím generacím. Každý stát toto zajišťuje maximálním využíváním vlastních zdrojů, případně s mezinárodní pomocí a spoluprací. V současné době je na Seznamu celkem 730 míst rozdělených do 3 kategorií: (1) kulturní bohatství: 563 lokalit, (2) přírodní bohatství: 144 lokalit a (3) smíšené: 23 lokalit. V České republice je na Seznam zahrnuto 12 lokalit (stav k 31. 12. 2004), žádná z nich však není v kategorii přírodní, pouze lokalita „Kulturní krajina Lednice-Valtice“ (zapsána 1996) je smíšená (přírodní i kulturní), zbylých 11 je kulturních. Z přírodních lokalit nominovaných Českou republikou (např. Labské pískovce, Moravský kras, Český kras, Žofínský prales a prales Hojná Voda) žádné území nebylo uznáno. V roce 2004 byla podána nominace na další dvě lokality „Město Slavonie“ a „Třeboňské rybníky“, přičemž v druhém případě jde o smíšenou kategorii. V současné době je připravována k nominaci přírodní lokalita „Skalní města Českého ráje“. Gestorem úmluvy za ČR je Ministerstvo zahraničních věcí, na praktické realizaci úmluvy se podílí Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvem kultury. Další informace:Oficiální stránky úmluvy: http://www.unesco.org/whc/nwhc/pages/home/pages/homepage.htm

 Charakteristika úmluvy:V roce 1972 přijaly členské země UNESCO Úmluvu o světovém dědictví, která doplňuje úpravu péče o přírodní a kulturní památky jednotlivých zemí a která směřuje k identifikaci, ochraně, obnově prezentaci nejvýznamnějších světových památek. Na základě Úmluvy byl konstituován Výbor pro světové dědictví (World Heritage Committee) a Fond světového dědictví (World Heritage Fund).

Jedná se o unikátní mezinárodní právně závazný dokument, který spojuje princip ochrany kulturního dědictví s ochranou přírody. Na základě Úmluvy se vytváří Seznam světového dědictví (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami. (Pro tento seznam se v České republice často užívá název Seznam památek UNESCO, který však není přesný.) O zápisu do prestižního Seznamu světového dědictví rozhoduje Výbor pro světové dědictví, složený ze zástupců smluvních stran úmluvy. Ve svých rozhodnutích se Výbor opírá o odborná stanoviska poradních organizací. Základním principem výběru památek do Seznamu světového dědictví je jejich mimořádná hodnota, jedinečnost, autenticita a celistvost. Z toho vyplývá, že v Seznamu nemohou být všechny hodnotné památky. Seznam je reprezentativní a zapsané památky částečně symbolicky zastupují určitý stavební typ daného období v určitém širším regionu. Na druhé straně výběr podléhá i geopolitickým hlediskům, protože Výbor pro světové dědictví usiluje o vyvážené zastoupení jednotlivých členských států úmluvy a světadílů jako celků.Pro zápis na Seznam světového dědictví je nezbytné v nominační dokumentaci a v průběhu expertního posuzování prokázat, že nominovaná památka (lokalita) splňuje jednu či více z dále uvedených kritérií, splňují požadavek maximální autenticity a je prokázána dostatečnost koncepčních materiálů, zajišťujících uchování památky do budoucnosti:

V současné době (2004) má Seznam světového dědictví 754 položek (památek) ve 129 zemích. Seznam světového dědictví je spolu se stručnými popisy k dispozici na adrese Centra pro světové dědictví (World Heritage Centre) na stránkách http://whc.unesco.org .

1. 12.2.1 Seznam lokalit ČRLokality zapsané na Seznam světového dědictví v ČR:

 Historické jádro Prahy (1992) bylo na Seznam zapsáno v rozsahu Pražské památkové rezervace. Představuje unikátní celek historických pražských měst Starého Města, Josefova, Nového Města, Vyšehradu, Malé Strany a Hradčan s dominantou Pražského hradu, s Karlovým mostem a bezpočtem kostelů a paláců. Velkorysé středověké založení Nového Města v návaznosti na starší urbanistickou strukturu a dochované architektonické bohatství svědčí o uměleckém, společenském a kulturním vlivu města od středověku do současnosti.Historické jádro Českého Krumlova (1992) bylo zapsáno na Seznam v rozsahu městské památkové rezervace. Český Krumlov s početným souborem významných architektonických památek je reprezentantem mimořádně intaktně dochovaného středověkého feudálního města, které se rozvinulo podél meandrů řeky Vltavy ve vazbě na gotický hrad, postupně přestavěný na velkolepý zámek s cennými renesančními a barokními částmi.Historické jádro Telče (1992) bylo na Seznam zapsáno v rozsahu městské památkové rezervace. Telč představuje jedinečné celistvě dochované drobnější středověké město s vodním opevněním, dominantním zámkem dochovaným v podobě pozdně gotických a renesančních přestaveb a s mimořádně působivými frontami městských domů renesančního a barokního tvarosloví kolem náměstí.Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (1994) Poutní kostel u Žďáru nad Sázavou byl na počest českého světce postaven na počátku 18. století z podnětu opata zdejšího cisterciáckého kláštera. Autorem jedinečného půdorysného a hmotového řešení kostela a celého areálu byl geniální architekt Jan Blažej Santini. Památka na Seznamu reprezentuje i originální invenci českého gotizujícího baroku 1. čtvrtiny 18. století.Kutná Hora: historické jádro města s kostelem sv. Barbory a katedrálou Panny Marie v Sedlci (1995). Pod tímto názvem byla na Seznam světového dědictví Kutná Hora zapsána a zahrnuje městskou památkovou rezervaci Kutná Hora a kostel Panny Marie v předměstí Sedlec. Kutná Hora představuje středověké královské město, jehož prosperita a výstavnost byla podmíněna bohatstvím stříbrných dolů. Vrcholně gotický kostel sv. Barbory katedrálního typu je jedním z pokladů pozdně středověké architektury, stejně jako gotický cisterciácký chrám v Sedlci, invenčně opravený na počátku 18. století Janem Blažejem Santinim v duchu českého gotizujícího baroku.Kulturní krajina Lednice-Valtice (1996) byla na Seznam zapsána v rozsahu krajinné památkové zóny Lednicko-Valticko a svými 200 km2 je jedním z největších člověkem koncepčně upravených areálů v Evropě. Přestavuje dílo vzniklé v průběhu 17.-20. století na panství rodu Liechtensteinů. Spolu s barokním zámkem ve Valticích a klasicistním a novogoticky přestavěným zámkem v Lednici obsahuje množství dalších cenných klasicistních a romantických usazených v krajině upravené podle principů romantického krajinářství.Vesnice Holašovice (1998) byla na Seznam světového dědictví zapsána v rozsahu památkové rezervace. Holašovice reprezentují mimořádně celistvě dochované historické jádro vesnice s

pravidelným středověkým založením, s početým souborem zděných vesnických staveb z 18.-19. století a zastupují v evropském regionu zcela jedinečný styl jihočeského lidového baroku.Zahrady a zámek v Kroměříži (1998) byly na Seznam světového dědictví zapsány v rozsahu národní kulturní památky arcibiskupský zámek v Kroměříži s Podzámeckou a Květnou zahradou. Celek reprezentuje výjimečně celistvý obraz barokního sídla olomouckého biskupství se zahradami založenými podle vrcholně barokních principů a ovlivňujícími tuto tvorbu ve střední Evropě.Zámek v Litomyšli (1999) byl zapsán na Seznam světového dědictví v rozsahu národní kulturní památky zámek Litomyšl. Je charakteristickou ukázkou renesančního zámku s arkádovým nádvořím, typem sídla početně stavěného v českých zemích, se svébytným výrazem daným místními uměleckými vlivy, dále rozvíjejícími italské podněty. Zámek s kvalitní výzdobou obsahuje i mladší barokní zásahy z 18. století a spolu s komplexem hospodářských staveb dokládá obraz feudálního sídla svého druhu.Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (2000) byl na Seznam světového dědictví zapsán jako část souboru národní kulturní památky Soubor sloupu a kašen v Olomouci. Sloup představuje vrcholný příklad památníku morových epidemií, uměleckého díla charakteristického pro prostředí evropských měst v období baroku. Jeho monumentální zjev je přitom syntézou architektonického hmotového pojetí s vnitřní kaplí a vertikálního řešení s početnou skupinou skulptur mimořádné umělecké hodnoty. Byl postaven v polovině 18. století jako kompoziční vrchol celku barokních děl na Horním náměstí historické moravské metropole.Vila Tugendhat v Brně (2001) je zapsána v rozsahu národní kulturní památky. Vila je vynikajícím příkladem světové funkcionalistické architektury, jedním z klíčových děl architekta Miese van der Rohe. Vila byla ve své době ztělesněním moderních názorů na bydlení ve vzájemně se prostupujících prostorech, s těsnou vazbou na přilehlou zahradu, s využitím moderních stavebních postupů a konstrukčních principů při vysoké kvalitě použitých materiálů. Stavba se stala symbolem moderní brněnské architektury a ovlivnila názory na obytný prostor.Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči (2003) je souborem zaujímajícím část městské památkové zóny v Třebíči. Zahrnuje bývalou židovskou čtvrť Zámostí, židovský hřbitov severně od této čtvrti a kostel sv. Prokopa jako součást bývalého kláštera benediktinů (později zámku) v Třebíči (severozápadně od židovské čtvrti). Soubor je vzácným příkladem dlouhodobé pokojné koexistence dvou kultur v moravském feudálním městě. Židovská čtvrť, mimořádně uceleně zachovaná v působivém prostředí mezi řekou a skalním masívem severně od vlastního centra Třebíče, se rozvíjela od středověku do 20. století. Její podoba dokládá urbanistický vývoj židovských čtvrtí, jejich postupné zahušťování i vnější proměny staveb, z nichž řada má dochované renesanční či barokní jádro. Románsko-gotická bazilika sv. Prokopa je obdivuhodnou uměleckou syntézou konstrukčních a výtvarných principů evropské architektury 1. poloviny 13. století, svým vybavením a ztvárněním v jihomoravském prostředí této doby zcela ojedinělou.

 

Odkaz:

Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO - součást oficiálních www stránek UNESCO

1. 12.3 CITES

Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin

 

(Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora)

  

Úmluva vznikla pod garancí UNEP (United Nations Environmental Program – Program OSN pro životní prostředí) v roce 1981. Realizaci úmluvy zajišťuje koordinační centrum při Sekretariátu UNEP pro Evropu v Bonnu.

ČR přistoupila k Úmluvě v roce 1994. Za realizaci úmluvy v ČR je zodpovědné MŽP (ve spolupráci s AOPK ČR – odborný garant).

Český text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů pod číslem 572/1992 Sb.

Účelem úmluvy CITES je postavit mezinárodní obchod ohroženými druhy živočichů a rostlin pod společnou kontrolu všech zemí světa, aby se docílilo jejich ochrany před úplným vyhubením následkem bezohledného získávání pro obchodní účely. Netýká se jen živých organismů, ale i jakýchkoliv jejich částí či výrobků z nich vytvořených (pro živé i mrtvé organismy byl zaveden termín exemplář).

Úmluva CITES je realizována v jednotlivých členských zemích (k 31. 12. 2004 celkem 166 členských zemí) prostřednictvím k tomu zmocněných úřadů, tzv. výkonných, vědeckých a kontrolních orgánů.

 

V České republice je výkonným orgánem MŽP ČR a vědeckým orgánem AOPK ČR . Funkci kontrolního orgánu zastává ČIŽP .

 

Vytvořená celosvětová síť kontroluje mezinárodní obchod ohroženými druhy CITES, a to zejména pomocí povolení, tzv. CITES permitů, která musí doprovázet každou mezinárodní zásilku exemplářů CITES - např. i dovoz a vývoz suvenýrů, výrobků - preparované aligátoří hlavy z USA, kabelky,

pásky z krokodýlí kůže, výrobky tradiční čínské medicíny obsahující např. extrakty z částí těl živočichů či rostlin chráněných dle CITES apod.

Úmluvu CITES tvoří 3 přílohy (CITES I - III), seznamy druhů, kde je zahrnuto celkem 28 000 druhů rostlin a 5 000 druhů živočichů,

jejichž populace jsou negativně ovlivňovány mezinárodním obchodem.

Příloha CITES I: obsahuje druhy, které jsou bezprostředně ohroženy vyhubením. Mezinárodní obchod s těmito druhy je zakázán (zákaz dovozu a vývozu) a je povolován jen výjimečně (z našich druhů např. orel královský, orel mořský, sokol stěhovavý a vydra říční).

Příloha CITES II: obsahuje druhy, které by mohly být ohroženy vyhubením, pokud by obchod s nimi nebyl přísně regulován. Mezinárodní obchod je povolen pouze na základě zvláštních povolení (tzv. permity CITES), které musí být předloženy celním orgánům jak při vývozu tak i dovozu (z našich druhů např. vlk, medvěd hnědý, rys ostrovid, kočka divoká, čáp černý, drop velký, pijavky lékařská, jasoň červenooký, celá čeleď vstavačovitých, sněženka podsněžník a brambořík nachový). V této příloze jsou zařazeny i celé skupiny živočichů a rostlin, jako např. primáti, papoušci, kaktusy či orchideje.

Příloha CITES III: obsahuje druhy, které jsou ohroženy mezinárodním obchodem pouze v určitých zemích a jsou chráněny na návrh těchto zemí. Pro exempláře pocházející z těchto zemí je třeba celním orgánům předložit exportní povolení výkonného orgánu vyvážející země. V ostatních případech musí obchodník předložit potvrzení o původu exempláře (např. kobra královská v Indii).

 Další informace:

Oficiální stránky Úmluvy CITES: www.cites.org

Databáze WCMC (Regulace mezinárodního obchodu v EU)

1. 12.3.1 CITES v ČR Česká republika má už od devadesátých let zajištěnu realizaci CITES na svém území prostřednictvím národní legislativy (zákon č. 16/1997 Sb. a jeho prováděcí předpisy), k podstatným úpravám této legislativy došlo v souvislosti s naším vstupem do EU (EU je signatářem CITES a má celou oblast upravenou přísnou legislativou). Začleněním České republiky do Evropské unie začala platit nová legislativa v oblasti regulace obchodu s některými chráněnými živočichy, která upravuje obchod s exempláři CITES jak v rámci Evropské unie, tak vnitrostátně i mimo hranice EU. Nová legislativa zahrnuje:

1. zákon č. 100/2004 Sb. o obchodování s ohroženými druhy (plný název: zákon o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů)

2. vyhláška č. 227/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 100/20043. nařízení Rady (ES) č. 338/1997 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě

rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi4. nařízení Komise (ES) č. 1808/2001 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č.

338/19975. nařízení Komise 1497/2003, kterým se mění nařízení Rady (ES) č.338/19976. nařízení Komise č. 349/2003 o pozastavení dovozu exemplářů určitých druhů volně

žijících živočichů a planě rostoucích rostlin do Společenství – tzv. zákazové nařízení

 Seznamy druhů již nejsou členěny podle příloh CITES I, II, III, ale podle příloh A-D. Příloha A zahrnuje zejména druhy CITES I a některé CITES II, příloha B představuje převážně druhy CITES II, příloha C zahrnuje druhy z přílohy CITES III a příloha D zahrnuje druhy, které nejsou zahrnuty v přílohách CITES. Seznamy druhů podle příloh naleznete v nařízení Komise č. 1497/2003.Zákon č. 100/2004 upravuje právní prostředí v České republice tak, aby byly plně aplikovány požadavky legislativy Evropských společenství, vyhláška potom stanoví zejména druhy podléhající povinné registraci. Povinná registrace: Exempláře druhů uvedené ve vyhlášce 227/2004 Sb. podléhají povinné registraci (jedná se o většinu druhů přílohy A a část druhů přílohy B). Registrační list nelze považovat za doklad o původu exempláře, neboť není vydáván ve správním řízení. Registračními úřady jsou, podle územní příslušnosti: krajské úřady, Správa ochrany přírody (správy chráněných krajinných oblastí), správy národních parků. Pokud dojde k prodeji exempláře druhu z přílohy A mimo Českou republiku registrační list pozbývá platnost a je třeba jej odevzdat MŽP. Pokud dojde k zániku exempláře – např. úhyn, únik, úlet apod. - odevzdává se registrační list tomu registračnímu úřadu, který jej vydal. 

Zákaz obchodu: Podle nové legislativy je se všemi druhy z přílohy A zakázáno obchodovat. Proto je k prodeji každého

jedince druhu zařazeného do přílohy A (v ČR nebo EU) potřeba tzv. výjimka ze zákazu obchodních činností, kterou ve správním řízení vydává registrační úřad. Výjimka je dokladem o původu jedince (na rozdíl od registračního listu) a platí po celém území EU (v rámci EU se již nejedná o vývoz či dovoz ze státu do státu).Obchodem se rozumí: nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje. Obchod s exempláři mimo EU: Vývoz a dovoz se řídí stejnými pravidly, jako tomu bylo před vstupem do EU, tzn., k vývozu, dovozu, opětovnému vývozu je potřeba tzv. permitů (povolení), které vydává hlavní výkonný orgán CITES v ČR (MŽP). Vývozní permity jsou nutné pro druhy z přílohy A, B, C, dovozní pro A a B, pro dovoz druhů z přílohy C a D se na hranici vyplňuje pouze tzv. hlášení o dovozu. Při dovozu druhů z přílohy C nutno brát zřetel na to, že se může jednat o druhy z přílohy CITES III, a tak bude nutné mít zároveň vývozní permit ze země původu. K vývozu druhů z přílohy D není nutný permit. Kontrola:

Hlavním kontrolním orgánem CITES v ČR je Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP), která kontroluje dodržování zákonů v oblasti CITES, může ukládat opatření a zjišťovat totožnost osob. Za porušení zákona ukládá ČIŽP pokuty (blokové nebo v přestupkovém či správním řízení). V případě pochybností může ČIŽP podezřelé exempláře CITES zadržet příp. je i zabavit. Inspektoři ČIŽP jsou při své kontrolní činnosti oprávněni vstupovat do objektů, chovných či pěstebních zařízení či na pozemky. Mohou požadovat vysvětlení či předložení dokladů, mohou prohlédnout exemplář i jeho identifikační označení a pořídit dokumentaci. Kontrolovaná osoba je povinna v odůvodněných případech umožnit i odběr krve či jiného vzorku z exempláře. Dalším kontrolním orgánem CITES je Celní správa, která provádí kontrolu nad zbožím podléhajícím celnímu dohledu a má pravomoc podezřelé exempláře zadržet.  Sankce při porušení zákona:Při nedodržení povinnosti stanovených zákonem je možné přestupci uložit pokutu až do výše 200 000 Kč fyzickým osobám a do výše 1 500 000 Kč podnikatelským subjektům. Dále může dojít k zabavení  exemplářů.

V závažných případech je možné případ řešit i dle trestního zákona (řeší speciální složky Celní správy nebo Policie ČR). Dotyčná osoba pak může být potrestána odnětím svobody až na osm let, zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.

V mnoha zemích je nezákonný vývoz exemplářů CITES přísně postihován, a to jak podle Úmluvy CITES tak podle místních zákonů -  v některých případech hrozí až několik let vězení a vysoké peněžní tresty.

1. 12.4 Bernská úmluva Úmluva o ohcraně evropské fauny a flóry (Bernská úmluva)(Convention on the Conservation of European Wildlife and Natural Habitat)

 

Úmluva byla přijata v roce 1979 a platí od roku 1981. Dosud úmluvu podepsalo 45 států. Česká republika je členem od roku 1998. Garantem úmluvy je Rada Evropy ve Štrasburku (při Radě Evropy pracuje i Stálý výbor úmluvy a Sekretariát úmluvy). Národním koordinátorem pro ČR je AOPK ČR (MŽP ČR).

Cílem této úmluvy je ochrana živočichů a rostlin celoevropského významu, jejich stanovišť

(biotopů), a to zejména ohrožených druhů, stěhovavých druhů a druhů, jejichž ochrana vyžaduje celoevropskou spolupráci. Z Bernské úmluvy vychází i legislativa EU na ochranu přírody (EU jako celek je také členem úmluvy), zejména směrnice o stanovištích.

Ochranu přírody řeší Bernská úmluva na dvou úrovních – na úrovni druhů a na úrovni stanovišť. Cílem úmluvy je prosadit problematiku ochrany přírody do národní legislativy a celostátní politiky členských států a vytvořit předpoklady pro mezinárodní spolupráci v rámci Evropy.

 

Oficiální stránky Bernské úmluvy:

http://www.coe.int/T/E/Cultural_Co-operation/Environment/Nature_and_biological_diversity/Nature_protection/

Soustava SMARAGD (Emerald Network)

Smaragd je program soustavy evropsky významných území, která se vytváří pro celou Evropu. Opírá se o Bernskou úmluvu a její rezoluce a doporučení z r. 1989 (a pozdějších let). Z Bernské úmluvy vychází i legislativa EU na ochranu přírody (EU jako celek je také členem úmluvy), zejména směrnice o stanovištích. Tak je vytvářena síť evropsky významných chráněných území SMARAGD podle stejných zásad mimo území EU i v EU. Ve státech EU bude mít větší právní závaznost a vynutitelnost. Vně států EU se soustava Smaragdu právně opírá jen o Bernskou úmluvu a je tedy na každém státu, jak věžně ji bere. Síla Smaragdu však je, že se rozšíří stejně tak v Norsku, Islandu a Rusku, jako na Ukrajině či Balkánu. Zapojeno je i Turecko a v budoucnu se počítá i se státy severní Afriky. V ČR a dalších členských státech se bude soustava SMARAGD shodovat se soustavou NATURA 2000 (Ptačí oblasti i Evropsky významné lokality).

1. 12.5 Bonská úmluva Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva) (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals (CMS)) 

Úmluva vznikla pod garancí UNEP (United Nations Environmental Program – Program OSN pro životní prostředí) v roce 1981. Realizaci úmluvy zajišťuje koordinační centrum při Sekretariátu UNEP pro Evropu v Bonnu.

ČR přistoupila k Úmluvě v roce 1994. Za realizaci úmluvy v ČR je zodpovědné MŽP (ve spolupráci s AOPK ČR – odborný garant). Český text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů pod číslem 127/1994 Sb.  Cílem této Úmluvy je ochrana stěhovavých živočichů v globálním měřítku. Smluvní strany Úmluvy uznávají, že volně žijící živočichové jsou nenahraditelnou součástí přírodního

systému, který musí být zachován. Zavazují se k opatřením, jež zabrání, aby se některý stěhovavý druh stal ohroženým.

Stěhovavý druh znamená celou populaci nebo kteroukoli geograficky oddělenou část populace jakéhokoliv druhu nebo nižšího taxonu volně žijících živočichů, pro něž platí, že významná část jejich příslušníků cyklicky a předvídatelně překračuje jednu nebo více hranic jurisdikce státu.

Stěhovavé druhy jsou určitou rizikovou skupinou z hlediska ochrany přírody. Právě jejich pravidelné migrace způsobují, že jsou vystaveny většímu nebezpečí než druhy, které se celoročně vyskytují na jednom stanovišti nebo v úzce vymezené oblasti.

 Areál tažných druhů má 3 hlavní části (stanoviště):a) Stanoviště reprodukční (např. hnízdiště, trdliště, …).b) Stanoviště mimoreprodukční (např. zimoviště).c) Tahové cesty a tahové zastávky (většinou nejrizikovější část areálu).

U těchto druhů stačí ohrožení v jedné části areálu a populace je ohrožena jako celek. Proto právě u stěhovavých druhů je více než u kterékoliv skupiny potřeba mezinárodní spolupráce při jejich ochraně.

Ochrana tažných druhů spočívá především v ochraně jejich stanovišť (hnízdišť, zimovišť, tahových cest a tahových zastávek) a zákazu lovu a rušení ve všech částech jejich areálu. 

Seznamy druhů:

Součástí úmluvy jsou i dva seznamy ohrožených druhů (Příloha I. a II.)

Příloha I.: druhy kriticky ohrožené v celém areálu nebo jeho podstatné části. Signatářské země jsou povinny ho chránit.

Příloha II.: druhy, k jejichž ochraně by měly areálové státy uzavírat zvláštní dohody. (zatím existují 4)

Další informace:Oficiální stránky Bonnské úmluvy: http://www.unep-wcmc.org/cms/

Dohody uzavřené pro druhy přílohy II. – pro ČR jsou důležité:

Dohoda o ochraně populací evropských letounů (EUROBATS ). Dohoda o ochraně afrického a euroasijského vodního ptactva (AEWA ). Dohoda o ochraně a managementu středoevropské populace dropa velkého (Otis tarda

) 12.5.1 EUROBATS

 Dohoda o ochraně populací evropských netopýrů(Agreement on the Conservation of Populations of European Bats) 

Dohoda byla uzavřena v souladu s ustanoveními odst. 3, čl. IV Bonnské úmluvy v roce 1991 v Londýně a je platná od ledna 1994. Vláda ČR vyslovila souhlas s přistoupením k této dohodě v roce 1993 a ČR se stala jejím členem v roce 1994. Český text dohody byl publikován ve sbírce zákonů pod číslem 208/1994 Sb. (Sdělení MZV). Dohoda byla sjednána s vědomím, že existuje vážné ohrožení netopýrů ničením jejich přirozeného prostředí, narušováním jejich shromaždišť a používáním některých pesticidů. Každá smluvní strana dohody zavede příslušná legislativní a administrativní opatření k ochraně netopýrů.Realizací dohody je v ČR pověřena AOPK ČR ve spolupráci s nevládní organizací ČESON (Česká společnost pro ochranu netopýrů).

 

AOPK ČR vypracovává každé tři roky zprávu o naplňování dohody EUROBATS v ČR.

 Další informace:Oficiální stránky úmluvy EUROBATS: http://www.eurobats.org

1. 12.5.3 Drop velký

 

Dohoda o ochraně a managementu středoevropské populace dropa velkého (Otis tarda)

Drop velký (Otis tarda) patří mezi nejohroženější ptačí druhy světa a jeho středoevropská populace se nachází na pokraji vyhynutí. Zlepšit tuto situaci by měla dohoda o chraně středoevropské populace tohoto druhu, která byla uzavřena v rámci tzv. Bonnské úmluvy o ochraně stěhovavých druhů. 

Drop velký:

Drop velký (Otis tarda) patří mezi nejvíce ohrožené ptačí druhy světa. V posledních desetiletích bylo v celém jeho areálu zaznamenáno dramatické snižování početnosti, přičemž z některých oblastí tento druh zcela vymizel. Relativně početné jsou dosud dropí populace ve Španělsku a Portugalsku, v Rusku a v Turecku. Středoevropská populace (Německo, Polsko, ČR, Rakousko, Slovensko, Maďarsko) se naopak nachází na pokraji vyhynutí. V současnosti je proto ochraně dropa velkého v celé Evropě věnována značná pozornost. Celoevropská populace dropa velkého je odhadována zhruba na 16 000 jedinců, ruská Drop velký vyžaduje otevřenou, rovinatou krajinu bez stromů a keřů, staveb, stohů slámy, polních hnojišť atd. Důležitá je přítomnost trvalých travních porostů (tokaniště, potravní základna s dostatečnou nabídkou hmyzu), v hnízdním období vyžaduje přítomnost polí s nepříliš vysokým bylinným porostem (vhodná je např. vojtěška, naopak vadí slunečnice a kukuřice) a určitý podíl úhorů; v zimě je důležitý dostatek zelené potravy (ozimé plodiny, jako je řepka, vojtěška). Drop je navíc velmi citlivý vůči jakémukoliv rušení.

Jedinou oblastí, kde drop velký v tomto století na území České republiky pravidelně hnízdil, je Znojemsko. Zde se dropi rozmnožovali na dvou hlavních lokalitách. Pozitivní vliv na místní populaci

zřejmě mělo zcelování polí po roce 1948, v posledních desetiletích však v důsledku intenzifikace zemědělství došlo k rychlému úbytku. Zatímco v 70. letech se v oblasti vyskytovalo více než 30 jedinců, v 90. letech byly již pozorovány jen jednotlivé kusy. Poslední hnízdění dropa velkého bylo zjištěno v roce 1991. Určitou nadějí pro návrat dropa do ČR je existence malé skupiny dropů v nedaleké oblasti kolem rakouského Retzu.

Hlavním předpokladem pro návrat dropa je obnova příznivých stanovištních podmínek v dané oblasti, spočívající zejména v úpravách zemědělského hospodaření. V oblasti bývalého tokaniště a hnízdiště by měly být obnoveny trvalé travní porosty, dále by měl být zvýšen podíl pěstované vojtěšky a naopak minimalizován podíl kukuřice a slunečnice. V oblasti zimoviště je třeba podpořit pěstování ozimých plodin, které

představují důležitou potravní základnu pro dropy v zimním období.

1. 12.6 Úmluva o biologické rozmanitosti Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity (CBD))  

Úmluva byla přijata na Konferenci OSN v Rio de Janeru v roce 1992. Česká republika přistoupila v roce 2004. Garantem úmluvy je UNEP, koordinačním orgánem pro ČR je MŽP.

 Cílem Úmluvy je ochrana biodiverzity, tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, jejich genetického základu a různorodosti ekosystémů. Státy mají suverénní právo využívat své vlastní zdroje v souladu se svou ekologickou politikou, jsou však i odpovědné zajistit, aby svými aktivitami nepůsobily škody životnímu prostředí jiných států nebo území za hranicemi národní působnosti.

Cíle mají být sledovány v souladu s jejími příslušnými ustanoveními. Jsou to ochrana biodiverzity, trvale udržitelný způsob využívání jejích složek, a spravedlivé a rovnocenné rozdělení přínosů, plynoucích z využívání genetických zdrojů, včetně odpovídajícího přístupu ke genetickým zdrojům a odpovídajícího předávání příslušných technologií při zohlednění všech práv na tyto zdroje a technologie a včetně odpovídajících způsobů financování.

"Biodiverzita" znamená variabilitu všech žijících organismů suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje různorodost v rámci druhů, mezi druhy i mezi ekosystémy. Hlavní úkoly pro ČR:

Příprava Národní strategie ochrany biodiverzity v ČR. Příprava navazujícího Akčního plánu ochrany biodiverzity v ČR. V rámci přípravy národní strategie se zpracovává Národní strategie ochrany mokřadů. Příprava Zprávy o stavu biologických zdrojů. Příprava pravidelných Zpráv o realizaci Úmluvy o biologické rozmanitosti v ČR. Zabezpečení informačního systému Úmluvy (Clearing-House Mechanism ) v ČR

včetně prezentace zmiňovaných dokumentů a současného stavu péče o biologické zdroje v ČR.

Práce s veřejností a spolupráce s nevládními organizacemi při získávání podpory pro ochranu biodiverzity na všech jejích hierarchických úrovních.

 

Další informace: Text úmluvy v českém jazyce: http://www.nature.cz/publik_syst/ctihtmlpage.php?what=702Oficiální stránky Úmluvy o biologické rozmanitosti: http://www.biodiv.org

1. 12.7 Úmluva o desertifikaci

 

Úmluva o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem nebo desertifikací, zejména v Africe

/UNCCD/

 

Z podnětu konference OSN o životním prostředí v Rio de Janeiro v roce 1992 vznikla Úmluva OSN o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem nebo desertifikací,

zejména v Africe, která vstoupila v platnost v 12. prosince 1996. K červnu roku 2001 k úmluvě přistoupilo 174 zemí z celého světa. Jejím cílem je zlepšit mechanizmus mezinárodní pomoci postiženým oblastem a zprostředkovat a maximálně zefektivnit kontakty mezi jejími dárci a příjemci. Rozvinuté země se zavázaly poskytnout pomoc, a to nejen finanční, ale i dodat potřebné technologie a “know how” zemím ohroženým desertifikací.

Některé zcela konkrétní projekty na lokální úrovni již přinesly dílčí výsledky. Je však nutno si uvědomit, že úplné vyřešení problémů, spojených s desertifikací, pokud je vůbec možné, představuje úkol pro mnoho následujících generací. Desertifikace postihuje mnoho především afrických zemí, kde následkem sucha a nevhodných zemědělských metod dochází k rychlému postupu pouští. Důsledky jsou nejen ekologické, spojené s ústupem rostlinných a živočišných druhů i celých ekosystémů. Desertifikace má i závažné sociálně ekonomické aspekty, přispívá k prohlubování chudoby místního obyvatelstva, často ji doprovází hladovění. V mnoha afrických zemích díky tomuto provázání sociálních a ekonomických aspektů dnes splývá boj proti desertifikaci a chudobě.

Desertifikace se tak řadí spolu se změnou klimatu a ztrátou biodiverzity k největším současným celosvětovým problémům v oblasti ochrany životního prostředí, jejichž řešení není možné bez mezinárodní spolupráce a společného úsilí.

 Český text úmluvy:

http://www.env.cz/www/zamest.nsf/defc72941c223d62c12564b30064fdcc/921a9da93704c438c1256b84002c4b59?OpenDocument

 

Úmluva má celkem 5 příloh, které se zaměřují na řešení problémů jednotlivých postižených oblastí:

příloha 1 - Regionální prováděcí příloha pro Afriku příloha 2 - Regionální prováděcí příloha pro Asii příloha 3 - Regionální prováděcí příloha pro Latinskou Ameriku a karibskou

oblast příloha 4 - Regionální prováděcí příloha pro severní středozemí příloha 5 - Dodatečná regionální prováděcí příloha pro střední a východní Evropu

Evropy se týkají příloha 4. a 5., příloha 5. se vztahuje i na území ČR (problematika eroze a ochrany půdy).

1. 12.8 Úmluva o krajině

 Evropská úmluva o krajině

(The Europen Landscape Convention)

 

Úmluva byla podepsána ve Florencii 20.10. 2000 členskými státy Rady Evropy. Česká republika ji podepsala v roce 2004. Garantem úmluvy je v ČR ministerstvo životního prostředí .

 Krajina je důležitým prvkem kvality života obyvatelstva v městských prostředí a na venkově, v poškozených územích jako i v územích s vysokou kvalitou, ve výjimečných, stejně jako ve

všedních. Přispívá ke vzniku místních kultur a představuje základní složku kulturního a přírodního dědictví, čímž se podílí na rozvoji lidského bytí a upevnění národní identity. Během posledních let dochází k urychlování přeměny krajiny a to díky světovým ekonomickým změnám – vývojem technik v zemědělství, lesnictví, průmyslu a těžby nerostů, územně plánovacích praktik, urbanismu, dopravy, turismu a rekreace. Proto byl vytvořen tento dokument, který si staví za cíl podpořit ochranu, správu a plánování krajiny a organizovat evropskou spolupráci v této oblasti.  

Signatáři se svým podpisem zavazují k:

právnímu uznaní krajiny jako základní složku prostředí, v němž obyvatelé žijí, jako výraz rozmanitosti jejich společného kulturního a přírodního dědictví a základ jejich identity;

zavedení a provádění krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, prostřednictvím přijetí specifických opatření uvedených v článku 6;

zavádění postupů pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných stran, které jsou zainteresovány na definování a provádění krajinných politik zmiňovaných výše;

začlenění krajiny do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální, zemědělské, sociální a hospodářské politiky, jakož i do ostatních politik s možným přímým či nepřímým dopadem na krajinu.

 Cena krajiny Rady Evropy 

Cena krajiny Rady Evropy je vyznamenáním, které může být uděleno místním a regionálním orgánům a jejich seskupením, jež jako součást krajinné politiky některé ze Stran této Úmluvy zavedly takovou politiku nebo opatření na ochranu, správu a/nebo plánování krajiny, jež se ukázaly být trvale účinnými a mohou proto sloužit jako příklad pro jiné územní orgány v Evropě. Vyznamenání lze rovněž udělit nevládním organizacím za jejich zvláště významný příspěvek k ochraně, správě nebo plánování krajiny.

 

oficiální stránky evropské úmluvy o krajině:

http://www.coe.int/t/e/Cultural_Co-operation/Environment/Landscape/  

český text evropské úmluvy o krajině:

http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPMAF4DY5MS

1. 13 Mezinárodní organizace a programy 

Na mezinárodní úrovni se ochraně přírody věnuje velké množství organizací. Nejvýznamnější z nich je IUCN (Světový svaz ochrany přírody). V celosvětovém měřítku se v ochraně přírody významně angažuje i OSN a její specializované organizace, které koordinují i řadu aktivit celosvětového významu – jde především o UNEP (Program OSN pro životní prostředí), UNESCO (Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu) a FAO (Organizace OSN pro zemědělství a výživu). V ochraně přírody se na celoevropské úrovni významně angažuje Rada Evropy.  Z velkého množství nevládních organizací uvádíme jako příklad dvě z nejznámějších: WWF (Světový fond pro přírodu) a BirdLife International (celosvětové sdružení na ochranu ptáků a přírody). 

 

IUCN - The World Conservation UnionSvětový svaz ochrany přírody (The World Conservation Union, dřívější název International Union for Conservation of Nature and Nature Resources). Celosvětové sdružení vládních a nevládních

organizací na ochranu přírody, členy mohou být i celé státy. Založena v roce 1948. Vzhledem k významu této organizace, je její činnosti věnována samostatná kapitola.

Odkaz: http://www.iucn.org/

 

UNEP - United Nations Environmental Program:Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Program). Sídlí v Nairobi (Keňa), sekretariát pro Evropu je umístěn v Ženevě. Celosvětově koordinuje především monitoring stavu životního prostředí a zajišťuje výměnu informací a vzdělávání odborníků na ochranu ŽP (především z rozvojových zemí).V oblasti ochrany přírody např. zajišťuje koordinaci některých mezinárodních úmluv: CITES, Úmluvu o biologické rozmanitosti a Bonnskou úmluvu.

Odkaz: http://www.unep.org/

 

UNESCO – United Nations Education, Science and Culture Organisation:Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (United Nations Education, Science and Culture Organisation). Sídlí v Paříži. Z jejích velmi rozsáhlých aktivit se ochrany přírody týká zejména  program „Člověk a biosféra“ (Man and Biosphere, MaB) - původně vědecký projekt zahájený v druhé polovině šedesátých let, zaměřený na výzkum biosféry. Od poloviny sedmdesátých let se v jeho rámci začaly vyhlašovat tzv. biosférické rezervace (samostatná kapitola). A částečně i realizace Úmluvy o ochraně světového dědictví, která zahrnuje kromě ochrany významných památek i ochranu významných přírodních fenoménů.

Odkaz: http://portal.unesco.org/en/ev.php-URL_ID=15006&URL_DO=DO_TOPIC&URL_SECTION=201.html

 

Rada Evropy (Council of Europe):Celoevropská organizace sdružující většinu evropských států vč. Ruska a dalších post-sovětských republik.Sídlí ve Štrasburku. Přestože její činnost se zaměřuje především na ochranu lidských práv, rozvoj společnosti, kulturu apod., nevýznamná nejsou ani její aktivity

v oblasti ochrany přírody. Připravila a v současné době koordinuje realizaci dvou významných mezinárodních úmluv Úmluvy o ochraně evropské fauny a flory (Bernská úmluva) a Evropské úmluvy o krajině. Ve své činnosti vychází z Celoevropské strategie biologické a krajinné rozmanitosti. Organizuje i některé kampaně, jejichž cílem je propagovat ochranu přírody či upozornit na významné počiny v ochraně přírody, např. uděluje Evropský diplom pro nejlépe řízená CHÚ v Evropě (ČR: NP Podyjí, CHKO B. Karpaty, NPR Karlštejn), organizovala kampaň Evropa – společné dědictví (probíhala v letech 1999 - 2000) či Evropský rok ochrany přírody (1995). Spolupráci s Radou Evropy v oblasti ochrany přírody zajišťuje AOPK ČR.

Odkaz: www.coe.int

 

WWF - World Wide Fund for Nature: Světový fond pro přírodu (starší název: World Wildlife Fund), je jednou z nejvýznamnějších mezinárodní organizací na ochranu přírody. Je především nadací, jejímž cílemje shtomažďovat prostředky na ochranu přírody v rozvojových zemích, ale její součástí jsou i velmi aktivní národní pobočky v řadě států světa, které realizují vlastní programy a kampaně na ochranu přírody. Známý a velmi úspěšný je např. projekt na ochranu lesů „Forests for Life“.  Celosvětové centrum je ve švýcarské Ženevě, v ČR nemá pobočku ani partnerskou

organizaci.

Odkaz: http://panda.org/

 

BirdLife International: Celosvětové sdružení organizací na ochranu ptáků a přírody. Celosvětově velmi silná organizace, vzhledem k oblibě pozorování ptáků (tzv. birdwatching) v řadě zemí, zejm. západní Evropy. Působí ve více než 100 zemích světa, celosvětové centrum je v anglickém Cambridge. Vůdčí organizací je britská RSPB (Royal Society for Protection of Birds – Královská společnost pro ochranu ptáků), která sdružuje přes milion členů a jejím čestným předsedou je anglická královna (právě v anglii je birwatching téměř „národním sportem“). Partnerskou organizací pro ČR je Česká společnost ornitologická. Nejznámějším programem je vytváření celosvětové sítě tzv. IBA (Important Bird Area - Významné ptačí území), díky kterému se podařilo na základě vědeckých kritérií vymezit celosvětovou síť lokalit důležitých pro přežití ohrožených druhů ptáků a lobovat za jejich důslednou ochranu (v ČR je těchto lokalit 41). Soustava IBA slouží v Evropě jako podklad pro přípravu chráněných území podle směrnice o ptácích. Obdobným programem jsou EBA (Endemit Bird Area, v ČR nejsou). Organizace se dále zaměřuje na vytváření Akčních plánů pro ochranu konkrétních druhů (např. chřástal polní) nebo biotopů (např. lesy, zemědělská krajina) apod.

Odkazy: www.BirdLife.net , www.BirdLife.cz

1. 13.1 IUCN 

Světový svaz ochrany přírody  (The World Conservation Union )  IUCN je nejvýznamnější a největší mezinárodní organizací pro ochranu přírody. Založena byla v roce 1948 v závěru mezinárodní konference o ochraně přírody, pořádané organizací UNESCO ve Fontainebleau poblíž Paříže. Původní název "Mezinárodní unie pro ochranu přírody" (International Union for Protection of Nature) byl později změněn na "International Union for Conservation of Nature and Natural Resources" - "Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů". Dnes se používá zkrácený název "Světový svaz ochrany přírody (World Conservation Union), zkratka IUCN však zůstala zachována.Organizační struktura IUCNV současné době má IUCN 1000 členů ve 140 zemích. Členy IUCN se mohou stát státy, státní instituce, akademické ústavy i národní a mezinárodní nevládní organizace. Členové se setkávají každé 3 roky na Světovém kongresu ochrany přírody. Na tomto generálním shromáždění vyjadřují svoje stanoviska a schvalují program IUCN podle platných regulí. V čele IUCN stojí generální ředitel (Dr. Achim Steiner) a prezidentka (Ms. Yolanda Kakabadse). Ředitel vede sekretariát sídlící v ústředí IUCN ve švýcarském městečku Gland. Prezident IUCN řídí Radu IUCN, která zajišťuje vedení svazu a dohlíží nad jeho činností. Kromě ústředí v Glandu koordinuje činnost členů IUCN v Evropě Regionální kancelář pro Evropu (ROfE), která sídlí v Bruselu. Pobočka pro střední a východní Evropu je dále umístěna ve Varšavě. Kancelář pro státy bývalého sovětského svazu se nachází v Moskvě. V současnosti se otevírá další pobočka IUCN pro Balkán v srbském Bělehradu. Kromě toho je v Evropě lokalizováno rovněž Centrum pro právo životního prostředí v Bonnu, publikační jednotka v Cambridgi (spolu s centrem Komise pro přežívání druhů SSC) a ekosystémové centrum IUCN pro spolupráci ve Středomoří ve španělské Malaze.

Činnost IUCN spadá pod aktivity šesti odborných komisí. Odborné komise sdružují na 10 000 renomovaných odborníků z celého světa. Ti pracují ve svých funkcích vesměs dobrovolně, často ovšem s podporou svých mateřských států a organizací. Výčet názvů šesti stávajících odborných komisí podává současně přehled o hlavních směrech, v nichž je IUCN činná: 

Komise pro přežívání druhů: poradní orgán IUCN pro ochranu druhů. Mezi hlavní produkty patří Červené seznamy IUCN, hodnotící stupeň ohrožení druhu.

Světové komise pro chráněná území: podporuje účinnou péči o celosvětovou reprezentativní soustavu suchozemských i mořských chráněných území.

Komise pro právo životního prostředí: hledá cesty k rozvoji legislativních konceptů a nástrojů pro podporu mise IUCN.

Komise pro vzdělávání a komunikaci: rozvíjí strategické využití komunikace a vzdělávání k podpoře různých skupin obyvatel zapojených do činností IUCN.

Komise pro environmentální, ekonomickou a sociální politiku: vytváří zdroj informací o ekonomických a sociálních faktorech ovlivňujících přírodní zdroje a biologickou rozmanitost.

Komise pro management ekosystémů: poskytuje odborné zásady pro integrované, ekosystémově založené přístupy ke správě přírodních zdrojů v přírodních i lidmi pozměněných ekosystémech.

 

Zapojení České republiky

Česká republika se podílí na účasti IUCN od roku 1956, kdy se představitel tehdejšího Československa poprvé zúčastnil generálního shromáždění organizace. První členskou organizací z našeho státu se stal roku 1958 odbor ochrany přírody Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze, následně Český ústav ochrany přírody. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky v členství pokračuje jako následnická organizace, nyní jako řádný člen v kategorii státní agentury. V roce 2000 se stala státním členem IUCN Česká republika (usnesením vlády ČR č. 190 z 16.2.2000) a přidala se tak mezi dalších 70 států. Pro potřeby koordinace činnosti členů IUCN v ČR byl vytvořen při Ministerstvu životního prostředí Výbor pro spolupráci s IUCN, vedený jako Národní komitét České republiky.

Představitelé členských i spolupracujících organizací se pravidelně účastní různých programů, projektů a zasedání IUCN. Od roku 1984 do roku 2000 měla ČR zastoupení v řídícím orgánu IUCN - Radě IUCN. V této funkci se vystřídali 3 čeští odborníci. RNDr. Jan Čeřovský, CSc. a Ing. František Urban působili také ve funkci viceprezidenta IUCN. České koordinační středisko IUCN pod vedením Dr. Jana Čeřovského jako editora vydávalo od roku 1991 do roku 2002 Zpravodaj IUCN pro střední a východní Evropu (IUCN Central and Eastern European Newsletter). Okolo padesáti českých specialistů je zapojeno do činnosti odborných komisí a jejich pracovních skupin.Odkazy:

Evropský  program IUCN na období 2005-2008 Světový program IUCN na období 2005-2008

 

Členové IUCN v ČR

Členem IUCN se mohou stát jednotlivé státy, státní agentury, nevládní organizace s národní působností i nevládní mezinárodní organizace. IUCN tak vytváří partnerství, které jedinečným způsobem sdružuje mezinárodní ochranářskou komunitu. Kategorie členství zohledňují typ organizace a podle toho se stanovuje i výše členských poplatků. Obratem získávají organizace právo participovat na činnosti IUCN a volit zástupce IUCN – zejména prezidenta, členy Rady IUCN a předsedy jednotlivých komisí IUCN.

 V ČR jsou v současnosti registrovaní následující členové IUCN:

Česká republika: od roku 2000 státní člen IUCN reprezentovaný MŽP. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR - AOPK ČR (www.nature.cz ): řádný člen v

kategorii vládní agentura. Česká a slovenská asociace zoologických zahrad (www.zoo.cz ): řádný člen v

kategorii mezinárodní nevládní organizace. Český svaz ochránců přírody - ČSOP (www.csop.ecn.cz ): řádný člen IUCN v

kategorii nevládní organizace s národní působností.

Správa krkonošského národního parku - KRNAP (www.krnap.cz ): přidružený člen IUCN

1. 13.2 Biosférické rezervace

Biosférické rezervace jsou oblasti s terestrickými, pobřežními nebo mořskými nebo kombinovanými ekosystémy, které jsou mezinárodně uznány v Programu UNESCO Člověk a biosféra - MAB (viz. Rámcové stanovy Světové sítě biosférických rezervací.).

 

Světová síť biosférických rezervací, začala být vytvářena v roce 1976 a do roku 1996 se rozšířila na 337 rezervací v 82 zemích. Tato síť je klíčovou součástí snahy MABu dosáhnout udržitelné rovnováhy

mezi někdy konfliktivními cíli, jakými jsou ochrana biologické diverzity, podpora ekonomického rozvoje a uchování přítomných kulturních hodnot. Biosférické rezervace jsou místem, kde je tento plán testován, zdokonalován, uskutečňován a předváděn.

Biosférické rezervace jsou navrhovány národními vládami, každá BR musí před svým přijetím do Sítě splňovat minimální soubor kriterií a dodržovat určitý minimální soubor podmínek. Každá BR by měla splňovat tři základní komplementární funkce, jimiž jsou: - ochrana: zachování genetických zdrojů, rostlinných a  živočišných druhů, ekosystémů a krajiny. - rozvoj: podpora trvale udržitelného ekonomického a demografického rozvoje. - logistika: podpora vzorových projektů, environmentální výchovy a vzdělávání, stimulace výzkumu a monitorovacích činností, souvisejících s ochranou přírody a udržitelným rozvojem.  Každá BR by měla obsahovat tři prvky:

jednu nebo více jádrových zón, které jsou územím určeným k ochraně biologické diverzity, monitorování minimálně poškozených ekosystémů, provádění nedestruktivního výzkumu a ostatní využívání s nízkým dopadem (jako ekoturistika a vzdělávání).

dobře definovanou nárazníkovou zónu, která obvykle obklopuje nebo propojuje jádrové zóny a je využívána pro činnosti slučitelné s vhodnými ekologickými postupy, včetně environmentální výchovy, rekreace, ekoturistiky a aplikovaného a základního výzkumu.

flexibilní přechodovou zónu, či oblast spolupráce, která může zahrnovat různorodé zemědělské aktivity, lidská sídla a jiné užívání a ve které místní komunity, řídící složky, vědci, nevládní organizace, kulturní skupiny, ekonomické zájmy a jiní zúčastnění pracují společně na řízení a trvale udržitelném rozvoji zdrojů této oblasti.

Některé státy přijaly pro vyhlášení BR specifickou legislativu. V mnoha jiných jsou jádrové a nárazníkové zóny (jako celek nebo částečně) vyhlášeny za chráněná území národní legislativou. Velký počet BR je současně součástí jiného národního systému chráněných území (jako národní parky nebo přírodní rezervace) a/nebo jiných mezinárodních sítí (World Heritage, Ramsar sites).

Biosférické rezervace, přes svůj velký přínos k praktické ochraně přírody, zůstávají ale především „studijními“ plochami, které jsou určeny k řešení jedné z nejdůležitějších otázek, před kterými dnes svět stojí: jak sladit ochranu biodiverzity a biologických zdrojů s jejich udržitelným rozvojem? Účinně fungující BR zapojuje vědce přírodovědných i společenských oborů, skupiny zabývající se ochranou a rozvojem, zástupce správních orgánů i místního obyvatelstva - všichni pracují v této komplexní oblasti společně.

Program MAB prošel od svého vytvoření koncem šedesátých let velkými změnami a musel reagovat na měnící se mezinárodní situaci a aktuální vývoj stavu biosféry. Proto se z iniciativy UNESCO v roce 1995 konala ve španělské Seville Mezinárodní konference o biosférických rezervacích. Tato konference přinesla deset klíčových doporučení pro další rozvoj biosférických rezervací.

1. 13.2.1 Biosférické rezervace ČR Gestorem programu MAB v České republice je Akademie věd České republiky a výkonným orgánem reprezentujícím naše členství v tomto programu je Český národní komitét programu MAB (ČNK MAB), který pracuje při prezidiu AV ČR, jeho předsedou je v současné době Dr. Jan Květ z Botanického ústavu v Třeboni.Do tvorby světové sítě BR se Československý národní komitét MAB zapojil v polovině sedmdesátých let. Pro první nominace vybral území, kde vedle přírodních ekosystémů a příkladů jejich šetrného využívání existovaly také necitlivé střety mezi civilizací a přírodou. Důraz byl položen i na okolnost, zda vyvolená oblast má odborný potenciál pro ekologický výzkum a realizaci ochranářských opatření a zda má odborníky, kteří by mohli být aktéry návazných mezinárodních aktivit. Tato kalkulace vedla nakonec k výběru Křivoklátska a Třeboňské pánve. Po schvalovací proceduře na národní úrovni a v ústředních orgánech MAB byly jmenované oblasti generálním ředitelem UNESCO v r.1977 prohlášeny za biosférické rezervace a tak zapojeny do světové sítě. Teprve po devítiletých zkušenostech byla připravena nominace BR Dolní podyjí (schválená v r.1986). Stále ještě v československém rámci následovalo vyhlášení BR Šumava v r.1990 a BR Krkonoše v r.1992. Šestou a zatím poslední nominací - již v rámci České republiky - byla BR Bílé Karpaty.  V současné době má ČR 6 biosférických rezervací: (1) Křivoklátsko: představuje významný krajinný systém se zachovanými smíšenými lesy po obvodu členitého říčního údolí, s pozitivními i negativními ukázkami lesního hospodářství a zemědělství; díky blízkosti pražských vědeckých institucí mělo vždy potenciál pro rozvoj odborných zahraničních kontaktů. (2) Třeboňsko: představuje komplex přírodních, polopřírodních a člověkem podmíněných ekosystémů, který byl vystaven zvýšenému tlaku ambiciózních odvětví národního hospodářství (rybářství, zemědělství, těžba štěrkopísků); vzhledem k umístění vědeckých ústavů akademie v Třeboni a v Českých Budějovicích mělo dlouhodobé vynikající napojení na mezinárodní ekologické instituce. (3) Dolní podyjí: její nominace byla zdůvodněn zvláštním biogeografickým postavením vápencových kopců na okraji pannonské kotliny a existencí mimořádné biodiverzity, kterou soustavně sledovaly zejména vědecké instituce dvou univerzit v Brně. (4) Šumava: oblast s poměrně dochovanou krajinou s velkým podíle relativně zachovalých ekosystémů a zajímavými mokřadními biotopy (rašeliniště, ledovcová jezera). Hospodářské využívání je přiměřené stavu ekosystémů. Důležitá je přeshraniční spolupráce s Bavorskou a Rakouskou stranou. (5) Krkonoše: biogeograficky velmi významné území pro střední Evropu, dobře vyvinutá arkto-alpinská tundra s cennými postglaciálními relikty. Jedním z cílů je sladění turistického využití atraktivní lokality se zájmy ochrany přírody. Významná bilaterální spolupráce a bilaterální projekty s Polskem.(6) Bílé Karpaty: tato oblast je typickým příkladem území, na němž jsou vedle přírodních biomů (poměrně zachovalých bučin) také umělé ekosystémy (bělokarpatské louky) s mimořádnou biodiverzitou, která je pod kontrolou vědeckých pracovníků; nezanedbatelné jsou také etnografické kvality této BR.  

Výběr oblastí k zařazení do Světové sítě BR na území České republiky byl velmi obtížnou záležitostí. Vzhledem k

vysoké odpovědnosti, která vyplývá (z následných zahraničních závazků, byly národní komitéty MAB od začátku orientované na menší počet nominací. Pro srovnání: Bulharsko již v prvním období přihlásilo 17 BR.) Při mimořádné biogeografické rozmanitosti a počtu již vyhlášených velkoplošných chráněných území bylo sporné, kterým oblastem je třeba dát přednost. S výjimkou prvotní nominace "vnitrozemského" Křivoklátska byla později uvažována jistá "mezinárodní" kvalifikace plynoucí z geografické pozice na státní hranici. Významnou roli při nominacích měl stupeň odborných znalostí o daném oblasti a jejich aplikace při obhospodařování. Nemalou roli při rozhodování mělo spojení správy velkoplošné rezervace a jejích odborných poradců se zahraničními odborníky a mezinárodními organizacemi; tyto styky usnadňují skutečnou výměnu informací, předávání zkušeností a organizaci výchovných i vědeckých akcí, které vyplývají ze zařazení do světové sítě.

1. 14 Ochrana přírody a EU2. 14.1 Směrnice o ptácích

 

SMĚRNICE RADY Č. 79/409/EECO

OCHRANĚ VOLNĚ ŽIJÍCÍCH PTÁKŮ (SMĚRNICE O PTÁCÍCH)  Směrnice o ptácích představuje vůbec jeden z prvních právních předpisů ES na ochranu přírody. Hlavním požadavkem směrnice zůstává ochrana populací cílových druhů (vyjmenovaných v příloze I), která musí zahrnout specifická opatření na ochranu jejich stanovišť. Jedná se o druhy ohrožené vyhubením, druhy ohrožené specifickými změnami jejich stanovišť, druhy vzácné - s málo početnými nebo prostorově omezenými populacemi - a ostatní druhy vyžadující zvláštní pozornost z důvodů specifického charakteru jejich stanovišť. Členské státy určí pro tyto druhy z hlediska počtu i rozlohy nejvhodnější lokality nebo oblasti jako zvláště chráněná území (SPA) a přijmou i podobná opatření pro stěhovavé druhy. Dále přijmou členské státy opatření pro vytvoření systému přísné ochrany všech ptačích druhů, týkající se zákazu úmyslného zabíjení, odchytu, zraňování, rušení a dalších činností přímo poškozujících ptačí jedince nebo jejich stanoviště.

1. 16 Legislativa 

Přehled platné legislativy k 1.1. 2005 a dalších právních dokumentů 

Zákony:

114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny ve znění zákona č. 460/2004 Sb. 16/1997 Sb., Zákon o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících

živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů

100/2004 Sb., Zákon o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy )

Související zákony:

17/1992 Sb., Zákon o životním prostředí 115/2000 Sb., Zákon o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště

chráněnými živočichy 388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu životního prostředí

282/1991 Sb., Zákon o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa

254/2001 Sb., Zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon ) 289/1995 Sb., Zákon Parlamentu České republiky o lesích a o změně a doplnění

některých zákonů (lesní zákon )

Vyhlášky:

395/1992 Sb., Vyhláška MŽP , kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

227/2004 Sb., Vyhláška MŽP

Směrnice:

79/409/EHS - o ptácích 92/43/EHS - o stanovištích

Úmluvy:

Dohoda o ochraně populací evropských netopýrů (EUROBATS) Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD ) Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin

(CITES) Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního

ptactva (Ramsarská úmluva ) Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a

přírodních stanovišť (Bernská úmluva ) Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Bonnská úmluva ) Úmluva OSN o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem nebo

desertifikací, zvláště v Africe Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví

Mnohostránné environmentální smlouvy , kterých je ČR signatářem či smluvní stranou a MŽP gestorem  zpracováno dle: www.env.cz