1.Estetická výchova (a její význam v předškolním věku)

estetika - z řečtiny aisthetikos = vnímavost, cit ( pro krásu )

► filozofická disciplína zabývající se krásnem , jeho působením na člověka, lidským vnímáním

pocitů a dojmů z uměleckých a přírodních výtvorů

- jako samostatnou disciplínu vymezil r. 1750 A.G.Baumgarden

estetično – specifická vlastnost předmětů a jevů, které se podílejí na osvojování světa člověkem

- je výsledkem vztahu mezi subjektem a objektem

- týká se jevů , které působí krásně, ale i záporně a neutrálně

estetický vztah – vyvíjí se v závislosti na lidské činnosti ( estetické vnímání a tvorba )

- základ vztahu tvoří estetický zážitek – smyslové vnímání doprovázené citovou odezvou a prvky

hodnocení - forma mnohostrannému vztahu člověka ke světu

estetické city – dominantní složka, souvislost se soustavou vztahů člověka ke světu ( morálka, osobnost )

estetické cítění – souvisí se smyslovou oblastí, fantazií, myšlením a celkovým snažením člověka

působení na dítě : 1. funkcionální – nahodilé, živelné

2. intencionální – výchova ( záměrné, systematické a dlouhodobé utváření vztahu člověk

ke světu ) - obě složky se navzájem prolínají

umění – tvoří souhrn všech uměleckých děl , též nemá specifické hranice

umělecké dílo – speciální produkt lidské činnosti, který nemá pragmatickou funkci ( pokud není pro své

tvůrce způsobem obživy )

• Mukařovský : „Dílo působí, funguje převážně esteticky . Je předmětem zalíbení, bez dalšího zřetele.“

vymezení pojmu umění v estetice :

- v rámci vztahu a dominanci estetické funkce k funkcím ostatním (f. poznávací, teologická, ideologická)

- působení estetických kategorií jako je krása, vznešenost apod.

- percepce umění : jak umělecké dílo vnímáme smysly, rozumovým aparátem, zkušeností

krása – krása je tam, kde estetická funkce převládne nad ostatními , nemá specifické hranice

• Platón : „Krása není z tohoto světa, je to jenom odlesk něčeho, co naše duše nazíraly dávno před tím, než

se zrodily.“

• Kant : „Krásné věci se líbí samy o sobě. Naše libost z nich je nezaujatá, ale je to naše libost – i když také

ode všech ostatních očekáváme souhlasnou reakci.“

• Aristoteles : - nepochyboval o kráse, snaží se osvětlit způsob, jak vyvolat zážitek z krásy

krásno = subjektivní pocit

líbivost, móda – poplatnost době, atraktivitě (estetická norma)

sémiotická znaková funkce / sémiotika = teorie zkoumající vlastnosti znaků /

- věda o znacích a znakových systémech, o různých formách znakovosti, o významotvorných procesech

- sémiotická hlediska do estetiky vnesli : Roman Jakobson a Jan Mukařovský

symbol = znak, značka, znamení, předmět nesoucí hlubší význam, mají specifickou roli : v hudbě např.

příznačné motivy nebo témata, jimž skladatel přidělil úlohu reprezentovat určitou věc, postavu,

situaci, ve výtvarnictví třeba alegorie / alegorie = obrazné, symbolické vyjádření /, také státní

znaky, erby

- piktogramy, slovo

ikon = grafický symbol

- znaky, jež vykazují jistou podobnost s označenou entitou

- ve vizuální sféře tvary, barvy, v slyšitelné zvukomalba, model, metafora

- podobnosti zpracováváme naší vnitřní představivostí

- konkrétní obraz

index = symbol používaný k rozlišování objektů

- skupina znaků, která se označenému jevu nepodobá

- lze však zjistit jinou souvislost např. věcnou nebo příčinnou : příčina → následek ( kouř jako znak

ohně ), nebo vztah : část → celek , také symptom, exprese (= vyjádření, vyslovení ), výraz,

metonymie ( =přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti ), citoslovce, emocionálně

podbarvená slova

- indicie ( např. kouř znamená oheň)

artefakt – umělecké dílo ve smyslu hmotného statku

- dílo jako věc, které se může stát předmětem estetického hodnocení

- výtvarné umění : konkrétní plátno, socha, stavba; dále užité umění a umělecká řemesla – pouze hmotné

předměty ( sporné knihy v literatuře nebo notový zápis v hudbě )

estetická výchova

► záměrné utváření estetického vztahu dítěte ke skutečnosti

– účinně pomáhá formovat osobnost dítěte, působí na všechny stránky dětské psychiky

- vyplývá z potřeb člověka, který připraven nové podněty přijímat a tvořivě na ně reagovat

- týká se oblasti návyků, které mají význam pro tělesný rozvoj dítěte - součástí celoživotní výchovy

- vychází z přirozených možností dětského vnímání, hodnocení a zájmů

- navazuje na fyziologické schopnosti dětí ( smyslové motorické schopnosti )

1.perceptivní ( výstavy, vnímání, divadlo )

2.receptivní ( tvoření )

výchova estetikou – kultivuje osobnost člověka, citlivost, vnímavost

cílem EV: ► vytváření vztahu ke kulturním a uměleckým hodnotám

úkolem EV : ► uvědomělá, cílevědomá a citlivá příprava každého člověka k tomu, aby byl schopen

zaujímat specifický estetický postoj ke skutečnosti, rozvíjet a umocňovat individuální

dispozice a socializovat je ( důraz na individuální bohatství estetických prožitků a

osvojování si kulturních a uměleckých hodnot )

- přispívá k socializaci každého člověka

- klade základ k dalšímu rozvoji osobnosti, formuje morální a etické postoje

- přispívá ke spoluvytváření hodnotové orientace

- podílí se na formování osobnosti a utváření jejího postoje a vztahu ke společnosti

- umožňuje každému jedinci proniknout do světa lidí a přírody

- rozvíjí mravní kvality, kulturní zájmy i mezilidské vztahy

- má vliv na rozvoj kulturního života společnosti

- je základem mezilidské komunikace

význam EV : 1. umělecká výchova, pěstování citových vztahů k přírodě, lidem a věcem, k prožívání krásy

2. chápání a prožívání uměleckého vytváření skutečnosti a vlastní umělecká tvorba žáků

3. vyučovací předmět

členění EV : 1. hudební

2. výtvarná

3. literární ( dramatická )

realizace EV : - nesmí být živelná, měla by být vedena emocionálně a cílevědomě, musí mít svoji strukturu

a jasně stanovený cíl a úkoly

- měla by počítat se specifickými zvláštnostmi ( věk, postavení ve společnosti, mentální

úroveň, postižení, individualita )

EV v MŠ význam : ► podporuje rozvoj všech stránek dětské osobnosti v harmonický lidský vztah ke skutečnosti

prostřednictvím vzájemného působení rodiny, předškolní instituce a společnosti

cílem : ► vypěstovat u dítěte schopnost a potřebu estetického prožitku i dovednost estetického vyjádření

- kultivovat dětskou osobnost po stránce :

• citové – obohacovat city dětí a pěstovat jejich společensky vhodný výraz

• morální – přispívat k vytváření kladných morálních vlastností a postojů

• smyslové – zlepšovat a zdokonalovat činnosti smyslových orgánů

• rozumové – obohacovat dětské poznávání a povzbuzovat myšlenkové procesy

• tělesné – zdokonalovat kulturu pohybů, jejich účelnost a průběh v čase i prostoru, pečovat o

čistotu a upravený zevnějšek

- rozvíjení vnímání, vytváření reprodukčních dovedností a rozvoj tvořivosti

prostředky : 1. hudba – řeč tónů, počátky hudebního rozvoje již kolem 1.roku ( dítě má zálibu ve zvucích )

- broukání : počátek řeči a hudebního projevu

- kolem 2.roku již oblíbená píseň, první pěvecké pokusy

- kolem 3.roku hlubší poznání, osvojení si písní, zhudebňuje říkanky, zpívá vlastní, velký zájem

- zvláštností spojení hudebních projevů s určitou situací, činností, hrou, pohybem

- intenzivní rozvoj smyslu pro rytmus

- zpěv písní, poslech hudby, pohyb při hudbě, doprovod k dramatizaci, cvičení, doprovod na

hudební nástroje ( C.Orff ), školní slavnosti, ranní rituály

2. slovesné umění ( řeč , literatura )

- provází dítě od prvních chvil po narození

- říkadla, průpovídky, hříčky, pohádky, povídky, bajky, mluvené slovo

- od 2.roku soustředěné prohlížení knih, poslech vyprávění ( intonace, výrazy tváře )

- předškoláci chápou již i delší vyprávění, verše o věcech známých a blízkých

3. výtvarné umění a výtvarná činnost

- začátky výtvarného projevu kolem 2.roku ( čáranice s výkladem )

- dalším stadiem zobrazování skutečnosti ( postavy, domy, zahrádky )

- základní techniky : kreslení, modelování, malování barvami

- důležitý také styk s výtvarnými uměleckými díly ( sochařství, malířství, architektura )

- významné postavení také obrázek ( knihy, leporela, ilustrace )

4. dramatické umění

- divadlo : použití mnoha výrazových prostředků ( herectví, hudba, řeč, výtvarné umění )

- styk s divadlem v různých formách : výstupy s loutkou, hříčky s maňásky, hrané scénky, loutkové

představení, samotná dramatizace dětí

- styk s dramatickým uměním i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků

5. příroda –zdroj estetických hodnot, poznávání přírodních jevů a estetické zážitky ve styku s nimi

- nejdříve upoutají dítě jednotlivosti ( zvíře, ptáček, mravenec apod. ), kolem 6.roku již je schopno

jako krásné vnímat i větší celky

- důležitá také vlastní činnost : sběr kamínků, listů kaštanů, pomoc na zahradě, péče o zvířátko

6. interiér – snaha o přizpůsobení a zájmu dětí ( např. nábytek, obrazy, výzdoba )

- důležitý příklad dospělých, kteří učí děti nejen krásné věci milovat, ale také o ně pečovat a

vytvářet je

- platí však zásada, že méně znamená více – přesycenost estetickými zážitky vede k lhostejnosti

7. hračka – činitel materiálního prostředí, požadavek vysoké umělecké úrovně

- podnětem ke hře, k tvořivé činnosti, ale i první školou vkusu

- důraz na vhodný výběr a zacházení s nimi

8. prostředí, společnost, sociální styky

- úprava zevnějšku, tělesná čistota, kultura stolování, prosociální chování, dobré vztahy, správné

návyky ( poprosit, poděkovat,..) , slušná řeč ( bez vulgarit ) apod.

estetická funkce :

- činí z věci, která je jejím nositelem estetický znak

- jistým způsobem izoluje předmět od jeho okolí

- předmět vyjímá z reality , vazeb a jeho významu a stává se předmětem estetického vnímání

1. přináší pocity estetické libosti

2. zprostředkovává nový pohled na všední a automaticky vnímanou stránku života tzn. ozvláštnění

3. upoutává pozornost na daný předmět ( předmět sám, nikoliv jeho praktickou funkci )

estetická norma :

- síla, která estetický postoj člověka k věcem reguluje

- obecné pravidlo, které má být aplikováno na každý konkrétní příklad, který mu podléhá

- je regulativním principem es.hodnocení uměleckých a mimouměleckých děl, vodítkem při es.posuzování

- v oblasti vysokého umění, v bydlení, oblékání, etikety

- znaky es.norem : nejsou tak závazné, porušení se netrestá, častěji se střídají

estetická hodnota :

- vynáší se na základě es.soudu ( líbí – nelíbí ) a může být aplikována na veškeré objekty, které vzbudí

es.zájem

• Mukařovský : „Hodnota není zcela vlastní uměleckému dílu, ale jistým způsobem je překračuje.“

- síla, která es.hodnotu měří je es.funkce, pravidlo, jímž je měřena je estetická norma

2. Umělecké dílo v praxi mateřské školy

a.

Rozlišení uměleckého díla a kýče, učitelka MŠ a umění, obecné zásada pro výběr

uměleckých děl pro děti.

umění – základem je prožitek

umělecké dílo – je zobrazení zážitku v esteticky uspořádaném tvaru

- umění je především prožitek. V každém člověku jsou uloženy schopnosti vnímat krásu a

vyvažovat jí každodenní všednost

umělecké dílo je:

fakt, věc

výraz svého tvůrce a jeho sebevyjádření

znaková struktura

koncept určitého pojetí světa

znaky uměleckého díla:

je tu pro každého

působí bezprostředně na smysly

nutí k zamyšlení - provokuje potřebu seznámit se sním, oťukat ho, rozmlouvat s ním a pak se jím nechat vést,

naladit a prodchnout

vnímání jednoho a téhož díla není totožné

je mlčenlivé – nepodbízí se

je skromné

umění je pro člověka životodárná nutnost - uměním se člověk stává lepší

Člověk citlivý, na kterého působí krása a který ji umí vnímat, není schopen hrubého myšlení ani hrubého jednání

v nejširším slova smyslu, protože není v souladu s jeho nejniternějšími pocity ovlivněnými zákony estetiky a krásy.

kýč - nevkusný výtvor vydávený za umění

- vyskytuje se v mnoha oblastech, počínaje předměty denní potřeby a konče uměním (literatura, malířství atd.)

- určení kýče je z velké části subjektivní – typický konzument kýče si neuvědomuje, že jde o kýč

znaky kýče :

okázalost, přezdobenost

rušivost, křiklavá pestrost

necitlivost k materiálu a ke způsobu jeho opracování

triviálnost

podbízivost

lacinost - napodobeniny a nekvalitní ztvárnění určitých témat.

zneužívaní popularity módních věcí, svátků a jiných událostí

kýč má s uměním několik společných rysů :

výroba úspěšného kýče vyžaduje mnoho zručnosti

vyvolává emoce (nostalgie, soucit, sentimentalita)

může poskytovat estetické uspokojení

učitelka MŠ a umění - pomáhá dítěti orientovat se v okolním světě, který ho obklopuje, vede dítě k poznávání světa, probouzí jeho zájmy

Učitelka musí být přístupná umění, milovat je a umět se do něho pohroužit a teprve potom dokáže vést děti

touto cestou.

pro všestranný vývoj dítěte má velký význam estetická výchova:

probouzet v dětech cit pro krásu a půvab – pěstovat vkus

uplatňovat při každé příležitosti.

prolínat veškerým děním a životem.

výběr vhodných výtvarných děl, literatury k předčítání,

péče o krásu a kulturu mateřského jazyka, recitace, dramatizace, divadlo,

návštěva koncertů, poznávacích programů

kultivovanost pohybu

výzdoba a prostředí školy

důležitou podmínkou v procesu zrání učitelské osobnosti je potřeba sebevzdělávání a osobní kultury:

četba

studium, výtvarně zaměřené semináře, samostudium

zájem a stálý kontakt s výtvarným uměním a ostatními druhy umění

rozvíjení vlastních uměleckých dovedností,

výměna zkušeností zprostředkovaná návštěvami v jiných mateřských školách, s dalšími učitelkami.

obecné zásady pro výběr uměleckých děl pro děti

→ nezastupitelný význam při výběru uměleckých děl má učitelčina profesionální kompetence , výtvarná pedagogická

citlivost a zásada přiměřenosti a vkusnosti

zásady:

estetická hodnota – vkus (Je jisté, že v otázce vkusu nebude nikdy možné dosáhnout absolutní jednoty)

zásada jednoty účelu, materiálu a tvaru.

zásada prostoty

ponechávat materiálu jeho přirozenou podobu

omezit zdobení

volit takové, které je danému materiálu vlastní.

b.

praktické užití uměleckých děl v MŠ, jak učit děti vnímat umělecká díla a vážit si jich

prostředí mateřské školy

Je to prostředí, v němž děti žijí, je jejich druhým domovem, proto vyžaduje i určitou míru zosobnění. Má vliv na

formování estetického cítění a výtvarně prostorové orientace. Mnoho záleží na vkusu učitelky.

Znakem takového prostředí je tvarová i barevná jednoduchost respektující účel a provoz

nábytku je účelný, ale nepůsobí chladně a neosobně.

Výzdobné prvky – umělecká díla, keramika, skleněné doplňky, koberce, závěsy, trojrozměrné výtvory

Výšku umístění na stěně určuje horizont dítěte.

přírodniny a květinová výzdoba.

Děti své prostředí také dotvářejí tím, že do něho umisťují své výtvory, nalezené předměty nebo to, co se

rozhodly spolu s učitelkou jako doplněk koupit.

Prostor dotváří výběr esteticky hodnotných a zároveň funkčních hraček.

Prostředí není stabilní, časem lze vše vyměňovat, zejména dětské práce.

umělecké dílo v mateřské škole

V mateřské škole se v oblasti seznamování s výtvarným uměním a architekturou učitelky orientují na ilustrace

dětských knih, mohou pracovat s obrazem, uměleckou reprodukcí. Zařazují návštěvu výstavy či galerie, vycházky

k historickým i moderním budovám.

obraz- ať už reprodukce nebo originál, má v MŠ širokou využitelnost:

Lze jej využít ke konfrontaci pozorované skutečnosti a jejího uměleckého vyjádření

Děti mohou rozeznávat a popisovat obrazovou situaci, usilovat o pochopení vzájemných vztahů

zobrazovaných osob.

Výtvarné dílo může být pro dítě prostředkem dějů, zážitků, poznatků o světě.¨

Rozhovory o výtvarném díle rozvíjejí myšlení i řeč a současně působí na city.

Svoji hodnotu může mít i společné hledání místa, které je pro určený obraz nejvhodnější. Děti mají o tuto

činnost živý zájem, který se přenáší i do rodin.

ilustrace

Využívání ilustrací je nejčastější formou práce s výtvarným dílem v MŠ. Výchovná práce je většinou

zaměřena k pozorování námětu a rozhovorem v menších skupinách nebo individuálně. Ilustrace může být

východiskem pro vlastní práci dětí.

předměty užitého umění a umělecké výroby

Od pozorování vlastností jednotlivých předmětů, jako je jejich barva, tvar, velikost, přes jejich pojmenování a

popis, může dítě dojít až k objevování a ověřování estetických a funkčních vlastností předmětů denní potřeby

a vztahu mezi nimi. Oblíbenou činností je společné aranžování květin, suchých větví do keramických nádob,

vytváření velikonočních a vánočních vazeb v prostorách MŠ. Ponejvíce učitelky pracují s předměty, které

samy nakoupily, lze však společně s dětmi některý doplněk vybrat a zakoupit.

architektura

Lze pozorovat architekturu historickou i moderní. Toto pozorování navazuje na pozorování budov známých,

např. v okolí MŠ. Zkušenosti ukazují, že děti se více než na celkový vzhled zaměřují na zajímavé detaily

(okna, balkony, brány, věže, loubí). Dětem se při vycházkách líbí vyhledávat a objevovat něco zajímavého,

kohouta na věži apod.

socha, pomník, kašna

Sochy budí v dětech spontánní zájem. Od otázek „Kdo to je?“ a „Z čeho to je?“ dojdeme až k otázce „Jak se to

dělá?“.

Jak dítě vnímá umělecké dílo?

základní vlastnosti předmětů dítě zkoumá

většinou ve vztahu k činnosti, kterou mu umožňují:

Vnímání uměleckého díla je záležitostí citového prožitku – smyslového vnímání - vnímáme zrakem, sluchem,

hmatem i čichem - barva, barevné kombinace, zvláštnosti materiálu, souhru tvarů.

Aby dítě mohlo posoudit, zda je či není hračka, obraz apod. krásný a přisoudit mu estetickou hodnotu, musí

mít vytvořeny představy o kráse těchto věcí.

Zásadní vliv na rozvoj estetického cítění dítěte, na vytváření estetických představ má rodina a učitelka

architektonické slohy:

Románský sloh 9 -12 stol.

-rotunda Svaté Kateřiny v Přední Kopanině

- konec 9. století – 12.st

- stojí na antických základech a principech

- základem bazilika, hlavní loď oddělena pilíři, postupně křížová klenba a kupole, nově krypta a sloupy

krychlového tvaru

- novým znakem členěný obrys, dekorativní členění zdí, výzdoba, větší a okrouhlá okna (u nich špalety),

dveře a vchody bohatě zdobeny a umístěny naproti oltáři

- nejenom církevní stavby, ale i měšťanské domy a šlechtická sídla (hrady)

- konec 12.st. – nové prvky, již znaky gotiky

Gotická architektura 12 -13 stol

- Paříž Notre Dame

- objevení ve Francii, nemá kořeny v antice

- odraz postavení církve, pokus o komplexnější pohled

- nejdříve prvky románského stylu: klenuté baziliky, později lomený oblouk, klenba rozdělená na více ploch,

váha na pilířích (odbourána masivní zeď), zvětšená okna

- půdorys stále bazilikou, ale různé provedení, i pět lodí, odbourání krypty

- typickým znakem příkrá střecha doplněná chrliči fantaskních tvarů, čtyřboké věže v rozích zesílené

pomocí pilířů, dělení na jednotlivá patra

- reprezentativní budovy, měšťanská architektura (několikapodlažní budovy se štítem do ulice)

Renesanční architektura 14 – 16 stol

- Letohrádek královny Anny v královské zahradě na Pražském hradě

- kolem roku 1420 nový myšlenkový proud, návrat k antice

- pracoval s prostorem, vznikalo mnoho individualit

- investorem nejen církev, ale i soukromé osoby (zámky, paláce, letohrádky)

- rozvoj antických myšlenek, symetrické stavby, kupole, obdélníková okna

Barokní architektura konec 16 – 18 stol

- Praha Bílá Hora

- konec 16.st – 18.st. , vznik vlivem náboženských válek

- vznik v Itálii, vliv antiky a renesance

- cílem ohromit bohatstvím (nadsazení proporcí a efektivní perspektivista)

- asymetrické stavby, zaoblené tvary, kupole, reprezentativní schodiště někdy spojená s antickými prvky

- důraz na prostor a jeho výzdobu : chrámová loď, centrální kupole a chór

- navazuje architektura rokoka (rozvinutí v průběhu 18.st.) – důraz na celkové vnímání stavby

→ uvolnění forem, snaha zakomponovat stavby do okolního prostředí

Architektura v 19. století

- Drážďany

- 19.st. tzv. klasicismus, více soukromých staveb než církevních

- dominuje napodobování antických a egyptských (empír) staveb

- není ale pokračováním renesance, prosazení nových materiálů a technologií

- požadavek stavět levně a funkčně → potlačena estetická část díla

- oddělení inženýrství od architektury

Architektura v 20. století

- Guggenheim v Bilbau

- nejednotný styl, styly a slohy na sebe nereagují, mezi jednotlivými architektonickými proudy neexistují

styčné body

- práce s novými materiály (ocel, sklo) → nová řešení

- konstruktivismus, moderna, postmoderna, socialistický realismus

- specifickým druhem nacistická architektura (30-40 léta v Třetí říši a v Itálii)

- typické využívání pravých úhlů → efektivnější využití prostorů

3. Tvořivost a prostor pro její rozvoj v mateřské škole a. Vysvětlení pojmu, úrovně tvořivosti, faktory tvořivosti

tvořivost = kreativita

= přirozená vlastnost člověka, která se projevuje seberealizací individua při vzniku něčeho nového a kterou je nutno rozvíjet, připravovat pro ni prostor a potlačovat bariéry, které se jí staví do cesty - duševní schopnost vycházející z poznávacích i motivačních procesů, v níž hraje důležitou roli inspirace, fantazie, intuice , komplexní charakteristika osobnosti - projevuje se nalézáním takových řešení, která jsou nejen správná, ale současně nová, nezvyklá, nečekaná - projev lidské činnosti, při kterém je vytvářeno něco relativně nového, důležitá kvalita člověka - reorganizace minulé zkušenosti a utváření nový soustav ( kombinací ) z jejích jednotlivých prvků - duš.schopnost vycházející z poznávacích a motiv. procesů, důležitou roli má inspirace, fantazie a intuice - tvořivost lze měřit a zjišťovat testy = kreatos → proces, jehož výsledkem je určitý produkt, který je něčím nový (originální) a užitečný - originalita a užitečnost jsou základní charakteristikou tvořivosti

novost a užitečnost :

• v širším pojetí (celospolečenský a historický kontext) – objektivní nebo absolutní tvořivost přinášející něco zcela nového, co je přínosem pro společnost (objevy, vynálezy) • v užším pojetí (skupinový popř. individuální kontext) – jedinec přijde na něco nového a užitečného dříve než ostatní ze skupiny nebo nezávisle na ostatních; výsledek je tedy nový pro určitou skupinu nebo pro něj samotného → tvořivý akt (hlavně dětské výtvory)

novost a užitečnost v předškolním věku

• novost – dítě nemá dostatek zkušeností a schopností, aby vytvořilo výrazně originální výtvor - pro ně samotné a pro ostatní děti se ale jeví jako nové • užitečnost – tvořivá činnost hodnoty vytváří, neničí - nedá se mluvit o společenské užitečnosti - tvořivá činnost má formativní vlivy, ovlivňuje psychiku dítěte, jeho schopnosti a zkušenosti, vztah ke skutečnosti - produkty dětského tvoření nemají objektivní uměleckou nebo společenskou hodnotu → význam ve formativním vlivu a dítě – zvyšuje iniciativu, aktivitu, samostatnost Nejvýznamnějším produktem tvořivé činnosti dítěte je tedy vnitřní změna osobnosti tvůrce. - rovněž využití v diagnostice nespecifická tvořivost – tvořivost všedního dne specifická tvořivost – výsledkem vědecké objevy, umělecká díla, technický rozvoj

fáze tvořivosti: 1./ přípravné období – studium, sbírání poznatků, přemýšlení o problému 2./ inkubace = dozrávání – neuvědomované procesy v mozku 3./ inspirace – mimořádný stav osobnosti s jasností, rychlostí, plodností nápadů a pocitem štěstí 4./ tvorba – intenzivní vytrvalá práce 5./ ověřování – technické, vědecké objevy , … prověrka správnosti

význam tvořivosti : 1./ osobní – rozvoj osobnosti ,přináší uspokojení 2./ společenský – urychluje pokrok společnosti

faktory ovlivňující kreativitu : 1. biologické ( duševní nemoc, koordinace mezi hemisférami ,…) 2. osobní ( odvaha, flexibilita, vytrvalost, sebekontrola, ochota riskovat,…) 3. kognitivní ( poznávací pohyblivost, ovládnutí a pružnost ega – centra osobnosti, laterální myšlení ) 4. sociální ( pozdější narození – mladší, výchovný rodičovský styl, …) 5. bariéry ( mentální, citové, intelektuální, kulturní, prostředí ,…) tvořivost podporuje : - vysoká inteligence - otevřenost novým zkušenostem - iniciativa ve vytváření řádu - pružnost v usuzování - potřeba seberealizace - subjektivní pocit volnosti, pohodová atmosféra - možnost změny situace, prostředí tvořivost tlumí : - direktivní řízení - stereotypy - tendence ke konformitě ( přizpůsobení se skupině ) - kritika tvořivých projevů - zesměšňování dětí

psychologické základy tvořivosti 1. tvořivé myšlení - umožňuje zpracovat zkušenosti, které dítě získalo a vytvořit něco nového, nové kombinace znaky : • divergentní – myšlení různými směry nebo hledání řady odpovědí a otázky, více možností (Co by se stalo, kdyby ….?) • konvergentní – směřuje k jedinému správnému řešení, otázka, která má jen jednu správnou odpověď (Kolik je 2+2?) faktory tvořivé činnosti ( schopnosti ) 1./ fluence = schopnost pohotově, lehce, v určitém časovém rozsahu vytvořit co nejvíce psych. produktů určitého druhu a./ číselná – vytvoř co nejvíce příkladů na součet 7 např. 2+5, 1+6, 0.2+6.8 … b./ slovní – vytvoř nejvíce rýmů na slovo „lavice“ ( palice, slepice, ulice, …) - vytvoř co nejvíce slov od A ( Alena, anakonda, Amerika, …) c./ asociační – vytvoř jiný název slova se stejným významem ( např. sportovec - atlet, cvičenec, …) d./ figurální – sestav lidskou postavu z obloučků a přímek ( ) __

/

/

e./ expresivní – vytvoř větu na začínající písmena slov ( např, N.d.j.v. -Náš děda je venku ) f./ myšlenková – vymysli, co vše se dá s daným předmětem dělat (např.nůžky -stříhat, rýt, propichovat ) 2./ fleksibilita= schopnost pružně vytvářet různorodá řešení problému a překonávat myšlenkovou zaměřenost např. určit co nejvíce možných použití nástroje ( nůžky – stříhat, řezat a rýhovat papíry, šroubovat, …) 3./ originalita = schopnost, vytvářet důvtipné neobyčejné produkty, které odhalují i velmi vzdálené souvislosti , např. vymyslet originální název kratičkých příběhů nebo povídek 4./ senzitivita = citlivost- schopnost všimnout si, postřehnout problémy , nedostatky, možnosti zlepšení, předpovídat vývoj v dané oblasti; zvýšená vnímavost 5./ elaborace = schopnost vypracovat řešení do zajímavých podrobností, elegance řešení - uplatnění při složitějších úkolech, kdy pomáhá vypracovat postupy - v MŠ nahrazuje schopnost elaborace metodické vedení učitelky 6./ redefinice – transformační schopnosti založené na změně významu nebo reorganizaci informace

7./ tvořivá osobnost = silná potřeba tvořit, nadprůměrná intelektová aktivita, zdravé sebevědomí - potřeba a odvaha stále překračovat hranice konvencí, víra v úspěch, nezávislost a samostatnost

- odvaha projevit se touha poznávat, náročnost na sebe, rozvinuté tvůrčí myšlení a tvořivá fantazie

2. fantazie = obrazotvornost, představivost, blouznivý nápad, smyšlenka - při rekonstrukci dřívější reality z paměti člověk vytváří obraz kombinací známých prvků - obměňuje a přetváří materiál, který jí zprostředkovávají vjemy, paměť a představy - umožňuje nám vidět skutečnost v možných minulých, přítomných i budoucích variantách → bez fantazie by nebylo tvořivosti - bujná fantazie – u dětí, přejímá z pohádek, žije konkrétními jevy, pohádky bere za skutečnost typy fantazie : • reproduktivní – představy na základě slovního popisu • produkující – vytváření zcela nových objektů a představ funkce fantazie ( podle Viewegha ) 1. primární – úniková : odpoutat se od objektivní reality získat odstup a vytvořit subjektivně pojatou protiváhu skutečnosti 2. sekundární – tvořivá : vytvoření fantazijního modelu skutečnosti

3. základní estetické schopnosti a dovednosti - nejprve pozorování (vnímání), poznávání, že různé jevy mohou být změněny, přetvořeny - nejen vnímání a opakování vnímaného, ale hledání způsobů změny, přetvoření např. možnosti práce s říkadlem: rytmizace na tělo, na rytmické nástroje, melodizace

vliv sociálního prostředí na tvořivost

- v současnosti názor, že tvořivost je výsledkem aktivní vzájemné interakce osobnosti člověka se sociálním prostředím • sociální vliv ve skupinách – sociální lenost : tendence vynaložit méně úsilí, když pracujete ve skupině, než když pracujete individuálně (tendence schovat se v davu) - k snížení sociální lenosti: menší skupiny, pocit, že mohu originálně přispět • motivace tvořivých procesů – projevy především v podmínkách vnitřní motivace (kvůli činnosti samotné) - vyšší výkony a tvořivější řešení v prostředí, které podporuje tvořivost Činnost motivovaná zájmem a zvědavostí dítěte je pro rozvíjení tvořivosti lepší než činnost motivovaná snahou uspokojit učitelku, získat její pochvalu nebo jinou odměnu. • vliv hodnocení – očekávání hodnocení má vliv na tvořivé výkony - výchova k tvořivosti by měla vycházet z poznání, že vnitřní motivace a prostředí, ve kterém žáci (i dospělý) nemají obavy z hodnocení výsledků - tvořivost podporuje atmosféra volnosti

b. Jak rozvíjet tvořivost předškolních dětí ontogenetický vývoj tvořivosti - prvky tvořivosti již v raném věku : manipulační činnosti, experimenty s předměty – senzomotorické hry - dítě přichází na obměny svých činností s předměty, opakuje a získává zkušenosti • psychologické předpoklady rozvoje tvořivosti do 18.měsíců - komunikační vazba s matkou, nebojácnost, radost, přirozené pátrací aktivity, spokojenost (pravidelný režim, uspokojování potřeb) • ps. předpoklady rozvoje T 18 měsíců – 3 roky - tzv. prekreativní aktivita ve volné hře → 1.vzestup tvořivosti – sólo, napodobování dospělých (napodobivá, námětová, symbolická hra)

- zrod představivosti (zastupitelnost předmětů), napodobování dospělých, vytváření situací ( dramatický projev) → počátek funkční tvořivosti : užití řeči, motorických dovedností, sociálního jednání, předpojmové vyjadřování, sebevyjadřovací činnosti,, egocentrismus v orientovanosti • 3-6 let - nejpříznivější období rozvoje tvořivosti jakási kritická etapa - význam pro tvořivou aktivitu ve starším školním věku ( 2.vzestup tvořivosti – po 10.roce života) V předškolním věku uskutečnit jednoduchý program rozvoje. - dítě má mezery v porozumění světu, ty vyplňuje fantazií a typickými představami (antropomorfismus) - dítě je schopné spolupracovat, konfrontovat svou činnost s ostatními, osvojit si v kolektivu určitou roli,respektovat kromě svých přání i přání druhých →vývoj flexibility, originality, představivosti, fantazie • v dalším období pokles tvořivé aktivity

estetické činnosti - dávají dobré možnosti pro rozvoj tvořivosti - umění, výtvarné činnosti: kresba , malba, modelování, vytváření z papíru, látek, přírodnin, plošné či prostorové kompozice, uspořádanost - hudební činnosti : tvořivé, pěvecké, instrumentální, hudebně pohybové činnosti - tvořivá dramatika

rozvoj tvořivosti předškolních dětí - podporovat děti ve svobodném vyjadřování svých pocitů a názorů - povzbuzovat děti, aby svobodně posuzovaly myšlenky a volně s nimi zacházely - vést děti k originalitě - vybízet děti, aby zvažovaly u každého problému více řešení - snažit se o udržení kázně, která má jasná pravidla, ale není příliš tvrdá - akceptovat tvořivé nápady dětí bez známek odmítavého chování nebo snižování dosaženého výsledku - podporovat dítě, jestliže má odvahu lišit se od ostatních - důvěřovat schopnostem dítěte - dát dítěti možnost pokračovat v činnosti, která ho baví - být sám tvořivý (dítě nás napodobuje) - zprostředkovat dítěti kontakt s tvořivou osobou - nahrazovat konformitu otevřeností - podporovat hry založené na fantazii a imaginaci - představovat dětem literaturu, výtvarné umění, hudbu, fyzické aktivity včetně sportu a tance - vytvářet příznivé klima a prostředí pro tvořivost

4. Poezie a poetično v prostředí MŠ

a.

poezie = básnictví

- lit. kategorie = literatura psaná veršem, tj.řečí vázanou, organizovanou rytmicky a melodicky

dělení poezie :

• epická poezie - má děj (F. Hrubín: Dvakrát sedm pohádek)

• lyrická poezie - nemá děj, snaží se vystihnout nějaké nálady, motivy, atp.

• lyricko-epická poezie - děj je potlačen, přesto většinou patrný.

báseň = základní útvar poezie, tvoří ji verše a následně sloky (strofy)

verš = zákl.jednotka básnického rytmu, s jistým zvukovým uspořádáním, jež se může pravidelně opakovat;

- jazykový projev básníka

dětská poezie - formuje vztah k jeho nejbližším, rozvíjí všímavost, kulturnost jazyka

- základem pro básníky píšící dětem jsou národní říkadla, poetické hádanky či koledy

lidová poezie - patřila k nejstarším projevům slovesné umělecké tvorby

- zvláštním typem lidové slovesnosti je tzv. dětský slovesný folklór s říkadly a hrami

- je úzce spjat s potřebami a zájmy dětí, s výchovou ve venkovním prostředí.

- vytvářely ho rodiče k formování svých potomků podle morálního kodexu celého lidského společenství

- dětský slovesný folklór se šířil nezávisle na psané literatuře

žánry lidové poezie:

• říkadla = základní žánr poezie pro děti

- úsporný, jednoduchý verš, často bez logického smyslu

- způsob výstavby prověřený dlouhodobým působením v lidové tradici

- odpovídá potřebám dětí , jejich vidění světa

- vhodný pro hru dospělého s dítětem

- pragmatická (Paci, paci, pacičky, Vařila myška kašičku)

- zábavná, doprovázející hry (Slepá bába, Zlatá brána)

- noncenzová = nesmyslná ……..( Ententýky…)

• škádlivky - na vlastní jména nebo záporné vlastnosti (Vašek šašek bubeník .....)

• rozpočitadla - spojeny s pohybem (Stojí javor u potoka, říkají mu klíč)

• hádanky – vyznačuje se neobvyklým pohledem na skutečnost, předmět, jev je charakterizován určitými

znaky tak, aby zůstal utajen, ale zároveň vybízí významovou otevřeností nebo přímo k řešení,

základem hádanky bývá často metafora

• pranostiky - zkušenosti zemědělců a počasí (Březen, za kamna vlezem)

• přísloví - Čelakovský velký sběratel - „Mudrosloví národa slovanského ve příslovích“

Součástí dětské poezie jsou také různá říkadla, koledy a písně, se kterými děti o vánocích či velikonocích

obcházely po vsi a ,,koledovaly“

autorská poezie

-v počátcích od 15. do 19. Stol sloužila básnická tvorba didaktickým a výchovným účelům- veršované

abecedáře

-v průběhu 19. Stol.v době národního obrození si poezie uchovala moralistický a didaktický charakter

(F.Doucha), její protiváhou byl v tomto období veršovaný dětský folklór ( Vinařický- Tluče bubeníček…)

-80 a 90 léta 19. Stol J.V.Sládek, K.V. Rais, J. Kožíšek mají odborný zájem o osobnost dítěte, respektují

věkové a psychické zvláštnosti, využívají dětské lidové slovesnosti.

J.V.Sládek (1845-1912) – zakladatel moderní dětské poezie

- „Zlaté slunce, bílý den“ , Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvonky a zvony

J.V.Rais - Doma, Dárek maličkým, Dětský ráj

J.Kožíšek (1861-1933) – následovník Sládka

- „Polámal se mraveneček“ , Chudobky u cest

hlavní představitelé meziválečné a poválečné poezie

• 30 a 40léta 20. Stol.

V. Nezval (1900 - 1958) - „Anička skřítek slaměný Hubert“, Zlatý věk

F. Halas (1901 - 1949)- „Halas dětem“ „Před usnutím“

F. Hrubín (1910 - 1971) - „Špalíček veršů a pohádek“, „Říkejte si se mnou“, „Dvakrát sedm pohádek“

• 50 a 60 léta 20.stol: nový typ poezie, vtip, komika, parodie,nonsens, slovní hříčka

Fr. Branislav (1900 - 1958) - „Píseň dětství“

J. Čarek (1898 - 1966) – Čarokruh, „Jen si děti všimněte“

J. Seifert (1901 - 1986) „Maminka“„Chlapec a hvězdy“ - verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady. Sbírka

melancholická s pohádkovými motivy.

Zdeněk Kriebel (1911 - 1989) - „Ptám se, ptám pampeliško“ „Koulej se sluníčko, kutálej“

Josef Kainar (1917 - 1971) - „Zlatovláska“, „Říkadla“, „Nevídáno, neslýcháno“

-70 léta- moderní poezie:

Mil. Lukešová (1922 - 2008) - „Bačkůrky z mechu“ „Jak je bosé noze v rose“, Kde dávají sloni dobrou noc,

Zvonkohra

Jiří Havel (1924 - ) - „Člověče, nemrač se“, „Království nesmyslů“, Veselé noty, Malované čtení

Miroslav Florian (1931 - 1996) - „Jaro napověz“

Jan Vodňanský (1941 - ) - Hádala se paraplata „Když jde malý bobr spát“, „Slůně stůně“,

„Dejte mi pastelku, nakreslím pejska“

Michal Černík (1943 - ) - „Krindapána“, „Škádlení jablek“, Když má pampeliška svátek

Jiří Žáček: Aprílová škola, Ahoj moře , Kolik má Praha věží, Pro slepičí kvoč, Bajky a nebajky, Nemalujte

čerta na zeď „Nesedejte na ježka“, „Nemalujte čerta na zeď“, „Vrabčí hnízdo“

Pavel Šrut – Velký tůdle

M.Zinnerová – Hádanky a básničky pro celý rok

Význam poezie pro vývoj dítěte První kontakt s poezií navazuje dítě již zpravidla v kojeneckém věku, tedy dříve než se naučí mluvit- matka

zpívá ukolébavky, říká říkadla a doprovází pohybem-Paci, paci, pacičky…, Vařila myšička kašičku, Kovej,

kovej kováříčku…, tyto rané kontakty přispívají ke vnímání jednoho ze základních znaků poezie-

zdůrazňování rytmu.

- v předškolním věku děti verše milují, rady a snadno se je učí zpaměti a sami je i mohou tvořit → v tomto

období se tak formuje základ budoucího smyslu pro poezii.

poezie

- pomáhá dětem objevovat svět,

-pomáhá formovat jeho vztah k jeho nejbližším lidem, k okolí, prostředí, k přírodě a společnosti

-rozvíjí city dítěte, jeho vnímavost, jeho cit pro krásu

-kultivuje jeho jazyk

- přináší podněty pro výtvarné, hudební a pracovní činnosti

nevhodná poezie pro děti :

-příliš dlouhé, málo humorné básně

- špatně zapamatovatelné

- nepochopitelné, nesrozumitelné, dětem vzdálené

-nemelodické, chybí rým

- kde se nápadně poučuje, napomíná

b.

Jak rozvíjet pozitivní vztah k poezii u dětí předškolního věku, tvorba tematického celku

S literaturou - poezií se dítě seznamuje již v rodině, kdy si s ním matka hraje, baví je různými říkadly

většinou spojenými s jednoduchým pohybem, či předčítá pohádky od nejranějšího věku. Dítě se učí

poslouchat, uvědomuje si odlišnost matčina projevu od běžného hovoru a rytmus říkadel v něm

vzbuzuje libé pocity. Děti se rády vracejí ke známým textům, kde mohou doplňovat a napovídat.

K cílenější práci však dochází většinou až v MŠ. Pro rozvíjení pozitivního vztahu k poezii je důležité :

- Zaměřit se na lidová říkadla, hádanky, přísloví a rozpočitadla. Rytmický důraz a spád jejich řeči jsou

základem pro pěstování a rozvíjení smyslu pro rytmus i rým.

- Spojit říkadlo s pohybem, kdy pohyb vychází z textu, nebo zvolíme volný pohyb a rytmus, popř.

vlastní motivované pohyby, které si mohou děti vymýšlet samy.

- Říkadlo (báseň) doplnit obrázkem.

- Podporovat děti k vytváření vlastních textů(básniček, rýmovaček)

Je nutné, aby text byl dětmi pochopen, učí se po částech. Pamětní nácvik probíhá po krátkých významových

celcích. V dialogu možno ve dvojicích. Povzbuzovat a prohlubovat přirozený smysl pro rytmus a zvukovou

kvalitu mluveného slova.

Při vlastní reprodukci děti napodobují dikci učitelky.

Děti by měly poznat, že básnická skladba má titul, který bývá nejstručnějším vyjádřením hlavního tématu

básně, měly by se seznámit i s plným jménem autora.

Říkadla i básně můžeme dětem přednášet kdekoliv a kdykoliv (na vycházkách, pro upoutání pozornosti

dětí.....). Verše se mají objevovat vždy v takové konkrétní situaci, která mobilizuje citovou vnímavost i

poznávací aktivitu dětí.

Všechna vybraná díla mají rozvíjet přirozenou dětskou fantazii. Učitelka by měla rozšiřovat a doplňovat

vlastní „zásobník“ vhodných veršů.Volba textu je věcí estetického cítění učitelky,verše, s nimiž učitelka

pracuje, mají být blízké jí samotné.

velký význam má:

- vhodná motivace - využití momentálního emocionálního rozpoložení dětí

- připomenutí zajímavých zážitků ze života dětí

- zařazení vhodné hudební ukázky

- navázání na prohlížení ilustrací v knihách

- předložení zajímavého podnětu, který text navodí

- využití textu jako motivace k výtvar., hudeb., prac. činostem

- vhodně vybraný text

- respektování věku dětí, jejich rozumové vyspělosti, úrovně jazykové kultury

- atmosféra chvíle

- reprodukce textu učitelkou - vzor (správná intonace, změny hlasu, tempo)

- oční kontakt s dětmi

- využívání ilustrací v knihách - př.:„Kuřátko a obilí“, „Pohádka o Květušce“

- opakování a připomínání textu

5. Pohádky a jejich význam pro rozvoj osobnosti

a.

Základní dělení pohádek, cesta od folklorní pohádky k pohádce autorské, známí

sběratelé a autoři, zákonitosti pohádek, psychologický význam pro dítě

pohádka

= fantastický příběh, jehož fabule (souhrn popsaných událostí) je ověřena generacemi posluchačů a později

čtenářů i

diváků; umělecké dílo, které je dětem zcela srozumitelné

- není pravda ani lež

- ustálený příběh, který nepostrádá napětí, nacházíme v ní jistotu, že nakonec dobro zvítězí nad zlem, dobré

skutky

budou po zásluze odměněny a zlé potrestány, a že dobrý člověk dosáhne štěstí a zlý upadne do záhuby

znaky (zákonitosti)pohádek: - zázračný obsah, nadpřirozený prostor a děj odehrávající se mimo náš čas

- vystupují zde nadpřirozené bytosti nebo kouzelné předměty, které pomáhají zvítězit dobru nad zlem

- začátek a konec obsahuje neurastenická místa tzn. standardní úvod (za devatero horami…) a standardní

konec (a

jestli neumřeli,…)

- děj pohádky se odehrává na neurčitém místě (za devatero horami…) a v neurčitém čase (byl jednou

jeden…)

- často se zde pracuje s trichotomií = použití číslovky 3 (3 vlasy, přání, syni), objevují se i čísla 7 a 9

- nadsázka (zveličení, hyperbola např. byl to chlap jako hora)

- se symbolikou = vyjádření pomocí symbolu (Popelka – střevíčková procedura symbolem zásnub)

- alegorie = jinotaj, skrytý smysl, k jehož porozumění je potřeba nějaký „klíč“

pohádka a pohádkové postavy - nositeli archetypů, pravzorů postav, dějů a příběhů postavených na symbolice

- není dobré měnit pohádky

psychologický význam pohádek pro dítě

• pomáhají dětem nalézt smysl života

• ukazují skryté návody starých generací (Neboj se, to zvládneš.)

- obsahují skryté významy a symboly, které děti dokážou dešifrovat (např. sourozenecká rivalita – ubližují

mi,

nestačím jim → poselství : Neboj se, vydrž a zvládneš to!)

- otevírají dveře mezi vědomím a nevědomím, sdělují nám řetězce zjevných i skrytých významů

- mohou pomoci dítěti vyřešit problém na nevědomé úrovni, aniž by musel vstupovat do jeho vědomí

• při čtení pohádek se mohou děti strachovat a bát

- bezpečně prožijí strach, nenávist, zlost, smutek – prožít to mimo sebe

- pochopí, že problémy a překážky patří k životu a že když se nedají a vydrží, všechno dobře dopadne

- poznají jasně dobro a zlo, pochopí velké rozdíly mezi lidmi; vše prožívají bez pocitů viny

• umožňují sycení a blízkost : pojď ke mně, budu ti vyprávět

- pravidelné čtení v rodině → vede ke vzniku hladivého rituálu →vliv na vyživování vztahů a přispění k

vlídné

atmosféře v rodině

- pravidelné čtení : zdroj pocitů bezpečí a lásky a současně i pocitu „tady patřím a je mi tu dobře“

základní dělení pohádek :

• lidové pohádky(folklorní) – původně vznikaly pro dospělé

kouzelné pohádky - kouzelné, fantastické pohádky – založené na dávných představách o světě

- zde vystupují princezny, draci a stateční Honzové

- jsou nositelé archetypů – tedy vzorů postav, dějů a příběhů založených na symbolice

- jeden ze symbolů, které dítě kreslí je slunce – v pohádkách jako děd Vševěd, vládce nad naším bytím

- vystupují zde nadpřirozené bytosti : trpaslíci, obři, čerti, vodníci, sudičky, víly – každý má svůj daný

archetyp

- ustálené schéma začíná většinou způsobením nějaké ztráty nebo přáním něco vlastnit a pokračuje

odchodem

hrdiny z domu, setkání s dárcem, který pomůže získat hledaný předmět; následuje souboj s protivníkem

návrat

zvířecí pohádky – rovněž skvělé využití

- zvířátka vystupují jako lidé : Boudo budko, O Budulínkovi, O Smolíčkovi, O kůzlátkách

- zvířátka nositeli symboliky lidských vlastností (pes- věrnost, poslušnost, liška – lstivost, mazanost) –

pomáhají nám

poznat vlastní vlastnosti a vlastnosti druhých lidí, přinášejí poučení

- přecházejí v bajky vyznačující se alegorií a moralitou (alegorie= obrazné symbolické vyjádření, jinotaj)

kumulativní pohádky – určené pro nejmenší

- založené na žertovném stupňovitém opakování až k pointě (O veliké řepě)

legendární pohádka - opírá se o děj biblické postavy (Pánbůh dědoušek, svatý Petr)

novelistická pohádka

- nejmladší, zdůrazňuje přirozené postavy a každodenní život včetně sociální problematiky (Boháč a

chudák)

• autorské pohádky(umělé) - mladší než lidová, zaměřen přímo na dětského čtenáře

- je subjektivnější, často autobiografické motivy, zvýrazňuje individuální styl autora, popř.literární styl doby

- užívá složitější a volnější kompozici bližší povídce

- děj se odehrává většinou v určité době či jmenované lokalitě

- autorské nebo autorsky přepracované kouzelné pohádky, někdy upravené do podoby scénáře pro film či

divadlo

- často autor k podmanění diváka použije komičnost některých postav, které se chovají přihlouple a ztrácí

symboliku

přírodních sil

- zpracování pohádek je divácky úspěšné, ale nedává dítěti jistotu zmiňovanou v úvodu

- jsou i zpracování, které přes humornost a nadsázku respektují charakteristiku postav a ujišťují dítě, že

spravedlivá

odplata čeká na každého (Anděl Páně, Lotrando a Zubejda)

- nejméně prospěchu pohádky, ve kterých jsou vlastnosti postav obráceny naruby – čerti hodní, vodníci

hloupí,

princezny mazané (Drdovi pohádky) – vhodné až pro starší děti

- v současnosti ve velké oblibě, ale ne vždy kvalitní ( překládaný brak )

- děti vypráví o hrdinech akčních filmů, ale neznají klasické pohádky – MŠ by měla doplnit tyto nedostatky

autorská pohádka podle lidových motivů - folklorní materiál přetváří podle vlastního uměleckého záměru: zveršované (Hrubín: Perníková chaloupka),

zdramatizované (Drda : Hrátky s čertem) nebo zfilmované (Pyšná princezna, byl jednou jeden král)

pohádka iluzivně folklorní - ve stylu lidové pohádky vypráví původní příběh s vlastními postavami (Čtvrtek : O Rumcajsovi a

loupežickém synkovi

Cipískovi, Kubátová : Pohádka o Krakonošovi)

pohádka se zvířecím hrdinou - zachycuje zvířata s lidskými vlastnostmi, obsahuje antropomorfizované zvířecí postavy (Čapek : Povídání

o pejskovi

a kočičce, Sekora : Ferda Mravenec)

- řídce kombinace lidských a zvířecích postav (Vančura : Kubula a Kuba Kubikula)

pohádka symbolická - s filozofickým tázáním po smyslu života

- hlubší význam podobenství, zvýrazňuje myšlenkový obsah, někdy určen spíše dospělým (Malý princ)

- v české literatuře v podobě pohádkové hry (Rusalka, Radúz a Mahulena)

pohádka parodijní (parodická) - popírá žertovným až paradoxním způsobem folklorní pohádky (Lada: Pohádky naruby

pohádky moderní - antipohádka, blíží se více k povídce, pohádku odlehčuje, odráží současný způsob života a myšlení, kouzla

prolíná

s každodenností (Čapek : Devatero pohádek, Malík: Míček Flíček)

pohádka nonsensová - využívá absurdního humoru, typicky dětské alogičností, asociativností a spontánní žvatlavostí

- potlačuje základní model mravokárné pohádky v zájmu motivace k samostatné tvořivosti (Alenka v říši

divů,

Medvídek Pú – vznik v Anglii)

- v české literatuře zlatým věkem 60.léta (Mikulka: Aby se děti divily, Macourek: Jakub a dvě stě dědečků)

kreslený pohádkový seriál - pohádkový komiks a animovaný či loutkový film (Kocour Vavřinec, Ferda Mravenec)

pohádkový televizní seriál - většinou prezentován i v knižní verzi (Hofman: Pan Tau, Macourek : Arabela)

známý sběratelé a autoři:

»autoři lidových pohádek Karel Jaromír Erben • Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska, Tři vlasy děda Vševěda

Božena Němcová • Čert a Káča, Jak Jarmil ke štěstí přišel, Chytrá horákyně

• Národní báchorky a pověsti ( sedm sešitů českých pohádek )

• Slovenské pohádky a pověsti ( pohádka O dvanácti měsíčkách )

»světová autorská pohádka

Hans Christian Andersen • Pohádky ( Císařovi nové šaty, Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko,),Sněhová

královna

Oscar Wilde • Šťastný princ a jiné pohádky, Dům granátových jablek

Carlo Collodi • Pinocchiova dobrodružství

Lewis Carroll • Alenka v říši divů a Za zrcadlem

Alan Alexander Milne • Medvídek Pú

N.Nosov • cyklus Neználkovy příhody

Lev Nikolajevič Tolstoj • Zlatý klíček

Antoine de Saint Exupéry • Malý princ

Pamela Lyndon Traversová • Marry Poppins

Tove Janssonová • příběhy O Mumíncích

»česká autorská pohádka

J.Lada • Nezbedné pohádky ; K.Poláček – humorně až groteskně pojatá umělá pohádka animistická

Josef Lada • Kocour Mikeš

Karel Čapek • O pejskovi a kočičce

Ondřej Sekora • Ferda Mravenec, Trampoty brouka Pytlíka

Rudolf Těsnohlídek, Jiří Mahen

Jan Karafiát • Broučci

Karel Čapek • Devatero pohádek

Josef Čapek • Povídání o pejskovi a kočičce

Vladislav Vančura • Kubula a Kuba Kubikula

Vítězslav Nezval • Anička skřítek a slaměný Hubert

Karel Poláček • Edudant a Francimor

Jan Drda • České pohádky

František Hrubín • Pohádky tisíce a jedné noci – překlad, Dvakrát sedm pohádek, Špalíček veršů a

pohádek

Jan Zrzavý • Jeníkovy pohádky

Eduard Petiška • Pohádkový dědeček, Pohádková babička, Birlibán, Anička malířka, Pohádková čítanka

Marie Majerová • Čarovný svět

Vítězslav Nezval • Anička skřítek a slaměný Hubert

Jiří Wolker • O milionáři, který ukradl slunce

Helena Malířová, Marie Majerová P.Neumann • Pohádky o mašinkách

J.Hons • Pohádky mostů, silnic a tratí

Jan Werich • Finfárum

Olga Hejná • Pohádky pro skřítka Hajaju, Žluťásek Apolenka a 33 pohádek

Ludvík Aškenázy • Putování za švestkovou vůní aneb Pitrísek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíka

Václav Čtvrtek • Rumcajs, Manka a Cipísek , O vodníku Česílkovi, Pohádky z pařezové chaloupky

Maková panenka , O víle Amálce, Kuňky z žabí tůňky, Kotě z Kocourkova

Aleš Mikulka• Houpací pohádky, Dvanáct usmívajících se ježibab

Daisy Mráčková • Neplač, muchomůrko!, Haló, Jácíčku, Nádherný úterý čili slečna Brambůrková chodí po

světě

Miloš Macourek • Pětka z přírodopisu a jiné macourkoviny, Pohádky, Mach a Šebestová

- filmové zpracování : Dívka na koštěti, Arabela

Karel Šiktanc • Královské pohádky, O dobré a zlé moci

Ota Hofman • Pan Tau a tisíc zázraků, Lucie postrach ulice

Zdeněk Svěrák • Radovanovy radovánky, Tatínku ta se ti povedla

Jaromír Kincl • Rákosníček a hvězdy, Rákosníček a počasí, Rákosníček a rybník

Božena Šimková • Anče a Kuba mají Kubíčka

František Nepil • Strašpytýlek, O makovém mužíčku, Pohádky z Pekelce, Pohádková lampička,

Naschválníčci

Polní žínka Evelínka, Já Baryk aneb Psí kalendář, Štuclinka a Zachumlánek

H.Doskočilová • Pohádky pro děti, pro mámy a pro táty

Marie Kubátová • Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku, Pohádky poštovských panáčků

Ljuba Štíplová • Pohádky do postýlky, Příběhy malého Kořínka

Jan Malík • Míček Flíček

Vladimír Sutějev • Malované pohádky

Ivona Březinová • Jak to bylo dál, Teta to plete

Jaroslava Pechová • Strašuláci, Pohádky ze stříbrné tůně, Pohádky z mechového lesa

Jaroslava Zemanová • Kamarádi z oblohy

Michal Černík • Za pohádkou pohádka pro kluky a děvčátka

Vítězslava Klimtová • Bukvínkova kouzelná píšťalka, O statečném skřítku Drnovcovi, Drnovcův Bukvínek,

Dvě dámy s ruksakem, Lexikon ohrožených druhů strašidel 1 – 3

E.Šaloun• Vodník Žblabuňka

B.Wagnerová • Jablečňák, Vodníčkova dobrodružství

P.Stoličný • Hloupý Honza v síti

Pavel Šrut • Verunka a kokosový dědeček, Pavouček Pája

A.Golgflam • Tatínek není k zahození

Petr Nikl • Pohádka o Rybitince

způsoby předkládání pohádek dětem • vyprávění

- nejpřirozenější forma, umožňuje oční kontakt a bezprostřední reakce na zážitky

• čtení během dne, před odpočinkem, možno s dětmi vyprávět, domýšlet, kreslit, malovat

• hraní jako loutkové divadlo – dětem nebo s dětmi společně

• využití dramatických metod – prozkoumání, konfrontace pohádky a reality, rozehrát ji

pohádka : jejím prostřednictvím se můžeme učit o sobě, o lidech, o životě, o přírodě, o tom, jak to ve světě

chodí

- spojuje se vyprávění, hra a umění → dítěti se otevírá cesta do světa fantazie a poznání

příležitosti, které nám může pohádka nabídnout

- slouží jako motivace k dalším činnostem (kreslení, hudební činnosti, jazykové a rozumové činnosti)

- jako materiál, na kterém se učíme dovednosti (O veliké řepě)

- může být východiskem pro celostní vzdělávání

- může dítě naučit novým vědomostem, dovednostem i postojům, zkoumat a utvářet si morální hodnoty,

uvtáří

příležitosti k samostatnosti, rozhodování, řešení situací a konfliktů

- hrdinové z pohádek nabízejí dítěti pozitivní vzor chování

- přináší dítěti poselství – dítě vidí, že má obdobné problémy jako hrdinové z pohádek a že může vše dobře

dopadnout, že problémy se dají vyřešit

- pohádka nabízí přirozený prostor pro aktivní učení formou prožitku a vlastní zkušenosti, obohacený

fantazií a

moudrostí našich předků i současných dětí

b.

Pohádkový příběh jako základ tematického celku

kroky na cestě za pohádkou

1.krok : nastolení fikce neboli společný vstup do pohádky - např. pomocí rituálu, kterým budou děti v příštích dnech vstupovat do pohádky

- použití veršů, narativní pantomimy, přečarování se do pohádky, děti vymýšlí, jak se dostat do pohádky

- důležitý startovací bod: na něm mnohdy záleží úspěšnost práce s příběhem

2.krok : přijetí fikce - k přijetí je třeba se s ní seznámit, vždy je to jako a vždy je možnost ukončení

- důležitá identifikace s postavami, převtělení – vyzkoušení si role z různých úhlů pohledu, narativní

pantomima,

společná improvizace, rekvizity, čarování

- výhodná proměna učitelky do role, ze které může řídit děj

3.krok : nastolení, zkoumání a řešení problému - tato část se může protáhnout – děti důkladně zkoumají situace

- řešení problémů je jádrem dramatických činností → dítě získá zkušenosti, které je schopné využít

v reálném světě

→ dítě si utváří postoj

- většinou díky dílčím problémům vyřešíme problém centrální

4.krok : hledání paralel ve skutečném životě, zúročování zkušeností dětí - cílem není děti vystrašit, ale aby byly připravené na konkrétní situace, se kterými se mohou v životě

potkat

5.krok : návraty do děje pohádky - nebude třeba , pokud pohádku hrajeme najednou

- pokud se pohádka hraje více dní, je třeba připomenout děj a postavy např. zrychlená narativní pantomima

nebo

převyprávění dětí druhým

6.krok : stupňování napětí - nepoužívat nejsilnější momenty hned na začátku, i v pohádce děj graduje

- můžeme děti seznámit s tím, co nás čeká druhý den, znovu se vrátíme do pohádky, děti zůstanou

v napjatém

očekávání

- rovněž využití ostatních činností : výtvarných, pracovních, rozumových, početních apod.

7.krok : reflexe - ohlédnutí za tím, co jsme prožili

- říkáme si, co jsme mohli udělat jinak a co by následovalo, jaké máme nové poznatky

- měla by probíhat v ovzduší důvěry a vzájemného respektování bez zesměšňování

- dobře vedená reflexe nemusí být jen koncem určitého celku, ale zároveň i začátkem jiného, do kterého

vstoupíme

na základě zkušeností a zájmu dětí

6. Příběhy ve vzdělávání předškolních dětí

a. Autorské příběhy pro děti a jejich historie ve vzdělávání předškolních dětí, vlastní prezentace ukázek ze světové a české literatury a náměty pro činnosti příběh

– popisuje něco, co se stalo „při běhu“, tedy během času - dvě různé, ale navzájem propojené záležitosti (pravda x fikce): • něco, co se opravdu stalo (označení reálné události) • popis nějakého děje, který je pouhou fikcí, popis smyšleného příběhu - některé příběhy uchovány po staletí → báje, legendy, pověsti a pohádky - snoubí se v nich moudrost a fantazie jejich vypravěčů, jsou v nich ukryta poselství víry v dobro, v naději a v lásku - dávají člověku možnost volby, kterou cestu si zvolí - některé pohádky a lidová vyprávění se vyvinuly z mýtů, jiné se do nich začlenily – ztělesňovaly společenskou zkušenost, moudra z minulých dob byly předávány dalším generacím

sběratelé a vypravěči pohádek a příběhů

- v předkřesťanských dobách potulní pěvci a bardi, vznešení kněží – zpívali a vyprávěli příběhy (Lӧnnrot: Kalavela – finské pověsti a pohádky) - v 18.st. vědecký zájem o příběhy a pohádky : bratři Grimmové - u nás V.Krolmus, K.J.Erben, B.Němcová

hodnota příběhů

- nejpřirozenější cesta, jak dětem zprostředkovat a předat dávné i současné hodnoty a poznání světa - zobrazují pravděpodobné události z reálného života dítěte a napomáhají tak lepší orientaci v okolním světě - dávají dětem víru a naději v dobro - nabízejí lidské morální hodnoty bez moralizování - rozvíjí fantazii a tím i kreativitu dětí (vymýšlí si příběhy podle svého) - při jejich vyprávění si dítě utváří obrazy, které podněcují představy a prožitky, jež se později stávají součástí vzniklých postojů v životě - jsou pomocníkem při výchovném působení na dítě - rozšiřují oblast dětské zkušenosti nad jejich skutečné životní poměry - nabízejí způsob společného rozhovoru mezi dítětem a dospělým - pomáhají dítěti porozumět světu - učí dítě dialogu se sebou samým, což je základem pro vývoj vlastního samostatného myšlení

výběr příběhů

- přiměřeně věku, potřebám a období dítěte - podle toho, jak na příběh dítě reaguje, jak ho oslovil a co v něm probudil - měl by odpovídat úrovni dětské duše, obsah by měl být aktuální, pochopitelný a hluboce pravdivý, aby se s nim dětská duše mohla ztotožnit a najít si v něm své vzory pro život - pomáhá lepší orientaci v okolním světě - důležitý opakovaný poslech pro vlastní zkušenost a uvěření - lepší si příběh odehrát, znovu poslechnout, mít možnost nad příběhem rozjímat → umožní plné využití toho, co příběh nabízí z hlediska porozumění sobě samému a vlastní životní zkušenosti - dítě si potřebuje mít čas na to, aby si příběh zažilo, předčasné převedení k jinému příběhu zničí účinek prvního

význam příběhů

- příběhy pomáhají s problémy, jsou dobrým výchovným prostředkem : pomáhají zvládnout např. strach - působí na fantazii a kreativitu: utváření obrazů, představ, rozvíjení vnitřního světa a vnímání - působí na klima ve třídě: preventivně i při řešení problematických situací - vliv na vztahy a sociální oblast: ukazují cestu vzájemné pomoci, úcty, propojení s přírodou a řešení problémů - působí na rozvoj slovní zásoby

- mohou motivovat k činnostem

autoři české literatury:

Jan Karafiát: Broučci Josef Čapek: Povídání o pejskovi a kočičce Ondřej Sekora: Ferda Mravenec, Příhody brouka Pytlíka Josef Lada: O Mikešovi, O chytré kmotře lišce Karel Čapek: Dášenka čili život štěněte Josef Zeman: Dobrodružství veverky Zrzečky D. Mrázková: Haló, Jácíčku Alenka Vrbová: Maminka Země Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška Josef Pohl: Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem Zdeněk Miler: Příběh Krtečka

autoři světová literatury: Jakob Streit (švýcarský pohádkář ): Včelka Sluněnka, Příběhy skřítka Puku, Puk a duha, Tataťukova cesta ke krystalové hoře, Pohádky horských květin Astrid Lingrenová: Pipi dlouhá punčocha, Děti z Bulerbinu Alan Alexander Milne: Příběhy medvídka Pú Sibylle von Olfers: Kořenové děti, Marjánčino dobrodružství Ursula Burkhardová: Dobré sny pro planetu Zemi

b. Ukázka z vlastní autorské tvorby s nástinem využití u dětí.

7. Dramatická výchova v mateřské škole

a.

Základní pojmy a definice, cíle, prostředky a úskalí práce v mateřské škole, cesta od

cvičení a her ke hře v roli, improvizaci a strukturovanému dramatu, aplikace principů

DV do života v MŠ

dramatická výchova = systém osobnostního a sociálního učení vedený uměleckými prostředky -dramatickými a divadelními

(Valenta,

1997)

= specifický vzdělávací proces, který využívá především prvky a prostředky dramatu a divadla, čímž se

výrazně

odlišuje od ostatních výchov (Švejdová, 2010)

- tvořivý způsob získávání zkušeností, vědomostí, dovedností, formování postojů na základě vlastního

prožitku a

vlastní aktivní zkušenosti při jednání na principu hry

historie DV: - formování v 1.pol.20.st. v USA jako reakce na podněty reformní pedagogiky

- důraz na aktivitu dítěte ve vzdělávacích procesech, rozvoj tvořivosti, sociální rozvoj, využití osobní

zkušenosti a

prožitků dítěte, zapojení emocí a umění do poznávacího procesu

- zakladatelkou považována Winifred Mary Ward, v českých poměrech Miroslav Disman a Eva Machková

- DV patří do oblasti činnostního učení → dítě se učí formou aktivního poznávání → získává zkušenosti do

budoucna

- dítě si z činností odnáší prožitek, který může ovlivnit jeho postoje a chování v obdobných životních

situacích

- činnosti by měly mít charakter hry, postaveny na dobrovolnosti a nemělo by být dítě za ně hodnoceo

principy DV:

1.princip aktivity, prožitku a zkušenosti - aktivita – jedním ze základních požadavků na kvalitní předškolní vzdělávání

- být aktivní – projevit svůj názor, ovlivnit situaci, uplatnit své zkušenosti, projevit zájmy a potřeby, dopřát

si pohyb

- prožitek – subjektivní projev individuálního vnitřního života člověka

- zkušenost – dítě k ní dospělo vlastní aktivitou a prožitkem → intenzivnější a opravdovější

2.princip hry - díky němu do prostoru MŠ vstupuje DV

- je třeba ale dodržovat zásady spontánní hry :

• hra je aktivita svobodná, do hry by nikdo neměl být nucen

- dítě může je n pozorovat, nebo se vůbec neúčastnit, učitelka nemůže dítěti hru nařídit

- znakem dobré učitelky je dát dětem svobodu volby a přesto se děti zapojí do nabídnuté hry

• hra nepřináší účastníkům žádný hmotný prospěch nebo výhodu

- nemá určený cíl, zdánlivě postrádá smysl, hrajeme si pro radost

- hra je aktivita, která dětem přináší prožitek a zkušenost a pedagogům slouží k naplnění vzdělávacích

záměrů

• hra má svůj čas a prostor – vyčleněna z běžného času a prostoru

• hra má pravidla nebo je „jako“

- jsou-li pravidla dodržena, dítě i řízenou hru vnímá jako spontánní

- rozlišujeme čtyři základní motivace her (Caillois, 1998):

• alea – náhoda (Člověče nezlob se, házení kostkou, losování,..)

- motivací je nechat vývoj situace na osudu a tak zažít výhru i prohru, bez přičinění vlastní dovedností či

rozumem

• ilinx – závrať (kolotoč, houpačka)

- motivací touha na chvíli ztratit stabilitu těla (či duše) a omámit se závratí

• agón – boj

- motivací touha zvítězit, porazit soupeře, být lepší než on

• mimikry – nápodoba

- motivací chuť stát se někým jiným, obléknout si cizí kabát

- princip nápodoby je stěžejním východiskem pro DV

- možnost stát se někým jiným, cítit, co on prožívá → zprostředkovaná zkušenost, rozšíření poznatků,

utváření

postojů a sociálních dovedností

3.princip hry v roli - pro předškolní dítě přirozený, základem pravidlo „jako“

- základním mechanismem učení v DV (Machková, 2007)

- vycházíme z jednoduchého zobrazení, ke kterému přidáváme jednání v situaci, kdy děti hrají roli bez

dalšího zadání

- působí jako ochranný mechanismus, dítě zažívá situace „nanečisto“

- je i metodou, otvírá dveře poznání, ale nebrzdí tvořivost a fikci

- pozor na vystrašení, dobré s dětmi reflektovat zážitky

4.princip tvořivosti a fikce - nutné respektování při práci v MŠ : přijímat originální nápady dětí, podněcovat jejich plynulost (fluenci),

nespokojit

se s jediným řešením situace, hledat další možnosti a variace (podpora flexibilnosti)

- nakonec shrnout a završit činnosti tak, aby byly pro dítě uchopitelné a zužitkovatelné

- pro rozvoj dětské tvořivosti → tvořivá a empatická učitelka se schopností naslouchat a podněcovat dětské

nápady a

aplikovat je do vlastních pedagogických záměrů → pedagogická tvořivost

- prostředkem rozvoje tvořivosti – fikce a fiktivní situace, fantazie, imaginace, iluze

5.princip partnerství - partnerství – vztah mezi lidmi založený na vzájemném respektování, úctě a empatii, vztah, ve kterém

nedochází

k soupeření, ale ke spolupráci a vzájemné pomoci

- vztah , jenž se projevuje prosociálním chováním ke druhému člověku, efektivní komunikací a spoluprací,

vztah, ve

kterém není místo pro ponižování nebo zesměšňování

- v MŠ partnerství mezi dítětem a učitelkou – vztah založený na demokratickém pedagogickém stylu – bez

mocenské

autority, ale s jasnými pravidly

- rovněž partnerské vztahy mezi učitelkou a dalšímu pracovníky MŠ

→ oba vzory partnerství podmínkou vzniku partnerství mezi dětmi

- nejvyšším uměním učitelky : vytvořit atmosféru, ve kterém nedochází mezi dětmi ke vzájemnému

ubližování, kde se

děti respektují a pomáhají si

6.princip objevů, zkoumání, experimentace a improvizace - výzkum a experimentování : společným znakem cílevědomost – pro dítě je zkoumání hrou, pro učitelku

záměrem

- dítě pomocí hrového experimentu má možnost nahlédnout na problém z různého úhlu pohledu

- v podstatě je každá činnost v rámci DV experimentem – nikdy nevíme, jak to dopadne

- možnost využití i opravdového experimentu

- jako nástroj zkoumání a experimentování nám poslouží improvizace :

• improvizace jako jednání bez přípravy

- děti nedostanou radu, jak se v roli zachovat, pouze jsou dána pravidla vymezující situaci

- nutné, aby učitelka dětem důvěřovala

• improvizace pedagogická, ve které jedná bez přípravy učitelka

-jedna z nejobtížnějších dovedností pedagoga

- schopnost reagovat na podněty, které vzniknou v průběhu dne

- znakem je cílevědomost a schopnost využít a upravit si nápady dětí

- rizikem degradování ped.improvizace na nahodilost a nepřipravenost

7.princip psychosomatické jednoty a empatie - psychosomatická jednota = jednota těla a duše, schopnost vnímat své prožitky a jednat v souladu s nimi,

nebát se

sdělit ostatním své pocity

- jedním z předpokladů životní pohody a vyrovnanosti, MŠ by měla být samozřejmostí

- základní požadavky pro nastolení psychosomatické jednoty : empatie, respektování pocitů, prožitků a

názorů dítěte

- respektování negativních prožitků dítěte neznamená respektování jeho činů

- rizikem vysoké počty dětí na třídě

etické zásady dramatické výchovy zásady našeho působení na dítě :

• bezpodmínečné přijetí dítěte

- dát najevo, že jsme rádi, že je s námi, těšíme se na něho a pokud nepřijde do MŠ, schází nám

- pokud dítě udělá něco špatně, mělo by vědět, že s tím nesouhlasíme, ale neznamená to, že ho nemáme rádi

- ukazovat dítěti způsoby, jak je možné chybu napravit

• nezesměšňování a neponižování dítěte před ostatními

- diskrétní a citlivé řešení nepříjemných situací (pomočení. Strach apod.)

- pozor na tresty – rovněž ponižující, využívat přirozeného důsledku, dohodnout se na nápravě a opatření

- nevyčítat, nepřipomínat, nevynášet negativní prognózy

• vytvářet jasná a smysluplná pravidla

- dodávají dětem vědomí řádu a pocit bezpečí

- zásady: dítě by se mělo podílet na jejich tvorbě

: platná pro všechny (i pro učitelky a další zaměstnance)

: vědět, co se stane, když se poruší

• vstřícná a efektivní komunikace s dítětem

- bez pocitu ohrožení a manipulace

- pocit bezpečí, přijetí, respekt a partnerství

- základem přijetí skutečnosti, že něco nedělám dobře a měl bych se to učit jinak

• vytvářet prostor pro aktivitu a iniciativu dítěte

- prostor k aktivitě fyzické i psychické

- kreativita a schopnost improvizace učitelky

- pohotovost ve změně činností, schopnost odhadu, kdy je třeba činnosti změnit

- dostatek volné hry, výběr hraček, nářadí a cvičebních pomůcek

• klid

- možnost nebýt aktivní, odpočinout si v klidném místě, pozorovat, být v pohodě

• dostatek zajímavých a smysluplných činností

- při výběru respektovat zájmy a potřeby dětí

• představovat dětem svět jako pozitivní prostor - nezamlčovat nebezpečí, učit rozlišovat dobro a zlo s nadějí, že dobro je silnější

- nabízet životní pozici na straně dobra, jak dobru pomoci, jak řešit problémy, aby řešení bylo pozitivní

- pomoc pohádek – nositelky poselství o naději a víře v dobro

• zapojení dětí do plánování a hodnocení činností

- abychom se mohli těšit, musíme vědět na co

- společné hodnocení a plánování (výletů, úpravy třídy, nákup nových věcí, hraček apod.)

• dát dítěti najevo svou úctu a důvěru v jeho schopnosti

- úcta : partnerství při utváření pravidel, plánování, zájem o názory dětí, nezesměšňování, netrestání

- vzájemná interakce : dítě nejen potřebuje pomoc dospělého, ale rovněž nás může mnohému naučit

cíle dramatické výchovy :

• osobnostní – umožňovat sebepoznání, učit sebeovládání, posilovat sebeúctu, sebedůvěru a schopnost

kriticky

myslet

• sociální – poznávat druhé, učit se respektovat a spolupracovat s nimi, pokládat základy morálky, etiky a

schopnosti

filozofického nahlížení na svět

• umělecké – kultivovat svůj projev (pohybový i hlasový) a chování, učit se vnímat znaky a symboly,

rozvíjet fantazii a

představivost

• vědomostní a dovednostní – vycházejí z obsahu učiva, tématu a činnosti, v MŠ respektují obsah

vzdělávání RVP PV

→ metodami dramatické výchovy můžeme naplňovat cíle předškolního vzdělávání stanovené RVP PV

b.

Praktické využití metod dramatické výchovy při rozvoji pozitivního sebepojetí

předškolního dítěte

8. Rozvíjení prosociálního chování prostřednictvím estetických disciplín

a. vysvětlení pojmů, podmínky k rozvoji prosociálního chování, základní metody (kultivace vnímání a emocí pomocí uměleckého díla, umělecký prožitek a empatie, vlastní vyjadřování emocí uměleckými prostředky) etika = nauka o morálce. Jejím předmětem je lidské jednání. morálka = etická kategorie (souhrn etických norem a pravidel a jim odpovídajících způsobů jednání a chování). mravnost = shoda jednání s mravními normami (svědomím). mravní výchova – výchova v „užším smyslu“ – výchova charakteru a vůle, hodnotová výchova -školy ji mohou nazvat podle obsahu projektu jako osobnostní nebo prosociální výchovu estetika = nauka o krásnu, opírá se o historii, kulturu, umění. estetická výchova - pomáhá formovat osobnost dítěte, působí na všechny stránky dětské psychiky a charakterové vlastnosti - cílem je vypěstovat u dítěte schopnost a potřebu estetického prožitku i dovednost estetického vyjádření - neměla by se jednostranně zabývat vzděláváním, ale měla by podpořit emocionální a socializační složku výchovy – měla by podpořit dětské myšlení o tom, co a proč tvoří, srovnávat vlastní výtvory s díly kamarádů, vyjadřovat své estetické názory prosociálnost – schopnost konat dobro pro druhého člověka bez očekávání odměny nebo protislužby. prosociální chování – chování, které je zaměřeno na pomoc nebo prospěch jiných osob, skupin nebo dosahování společenských cílů bez aktuálního očekávání odměny

podmínky k rozvoji prosociálního chování princip prosociálnosti co je třeba k tomu, aby člověk jednal prosociálě: • porozumět jednání a chápání situace z pohledu druhé osoby • schopnost morálního úsudku • schopnost empatie – porozumění pocitům druhých • znát sociální normy a pravidla → schopnost empatie je pro prosociální chování klíčovou dovedností

faktory přijaté z projektu výchovy k prosociálnosti R. R. Olivara spojené s estetickými činnostmi v mateřské škole

• komunikace – umět se zeptat, poděkovat, poprosit, soustředit se, věnovat druhému zájem - důležité je vytvoření příjemné atmosféry a vhodná motivace dětí. Během činností ve společných závěrečných rozhovorech se děti učí jasně komunikovat, lépe vyjadřovat své myšlenky, názory, pocity a jsou citlivější ke sdílení druhých (př. dramatická výchova ) • sebeúcta – podporujeme sebevědomí, sebepoznání, sebeuvědomění dětí prostřednictvím výtvarných, hudebních, pohybových a literárních činností a svými postoji (Dítě se nebude cítit bezpečně a sebevědomě pokud se bude někdo jeho výtvoru, obrázku, zpěvu, improvizaci smát nebo zesměšňovat ho). • pozitivní hodnocení – aby člověk viděl pozitivně, musí ho v období dětství podporovat kladné hodnocení učitele - vedeme je k tomu, aby viděly něco pozitivního nejen u sebe, ale i u druhých dětí ( př.artefiletika – reflexe - umět si vážit svého i kamarádova výtvoru) • kreativita – děti se prostřednictvím tvořivých estetických činností naučí využívat svoji představivost, soustředit a být sami sebou - vyjádřit své pocity a vidět svět očima druhého - tvořivá činnost přispívá také k tomu, aby se dítě nebálo experimentovat (př.muzikoterapie - př. využití bubínků, vzájemné neverbální dorozumívání). • projevování citů – estetickými činnostmi chceme dosáhnout toho, aby děti byly ke svým pocitům vnímavější, naučily se jim rozumět, rozeznávat je (Učily se chápat, že každý má právo vnímat a vyjádřit svůj estetický prožitek po svém a třeba i odlišně od ostatních).

•empatie – rozvoj estetiky podporuje vhodně navozená atmosféra, motivace, společné prožitky při estetických činnostech, vyprávění, rozhovory(př.filosofie pro děti ). •asertivita – když dítě chce, aby se respektovaly jeho zájmy, mělo by se snažit respektovat zájmy druhých - mělo by mít odvahu říct, co si myslí, že je správné, a umět se prosadit, ale i ovládat - to si procvičuje při výtvarných, hudebních, literárních a dramatických činnostech v MŠ • vzory – děti se identifikují se svými rodiči, sourozencem, kamarády, učiteli, ale i s osobnostmi veřejného života, nebo s hrdiny televize, literatury - prožíváním příběhů získávají děti zkušenosti a jsou podněcovány k zamyšlení (př. biblioterapie – využití příběhu k identifikaci a vzoru pro dítě). • spolupráce – touto výchovou lze dosáhnout toho, že si děti předškolního věku dokážou uvědomit, jak mohou pomoci někomu vyřešit nějaký problém - pomáhají ostatním, dovedou projevit radost z úspěchu druhého. → metody výchovné práce by měly vycházet z předešlých devíti bodů

nové výchovné metody a pojmy spjaté s estetikou a výchovou k prosociálnosti

• artefiletika - specifický přístup k uplatnění uměleckých aktivit ve všeobecném vzdělávání a ve výchově - cílem je přivést děti k interpretaci výtvarného projevu na základě jejich osobních zážitků - příležitost pro svobodný projev pomocí výtvarných prostředků a doprovodného dialogu - výtvarný projev poskytuje dítěti příležitost k vyjádření jedinečných osobních zkušeností, poznatků, přání, citů • muzikoterapie = terapie hudbou, nejde o utvoření uměleckého díla, ale o vyvolání tvořivé síly v dítěti - poskytuje prostor pro utváření citů a dorozumívání se beze slov, rozšiřuje hudební výchovu o sociální stránku - činnosti : relaxační poslech hudby, zpěv při kytaře, piánu, hudební hrátky, experimentace dětí s rytmickými nástroji • filosofie pro děti - rozvoj usuzování, kritického a logického myšlení, komunikaci a to vše v souladu s mravními a morálními hodnotami - četba vhodného příběhu, krátká úvaha, přísloví, film, pohádka - přechází od kontroly vnějšího chování vzhledem k požadavkům činnosti ve skupině, k vnitřní kontrole, pocitům, myšlenkám, myšlenkovým pochodům - cílem : vytvořit ve třídě prostor pro filosofickou diskusi, vést dítě k dotazování, zamýšlení se a formulaci vlastních názorů a ke schopnosti vyslechnout názory jiných • biblioterapie = léčba četbou: příběhy, pohádky, bajky, které mají terapeutické poslání - hlavní hrdinové i vedlejší postavy pomáhají dítěti, které se s nimi identifikuje,problém racionalizovat, vyjádřit slovy a hledat možnost řešení - příběhy nabízejí nový pohled na složitou situaci v níž se dítě nachází(např. nové prostředí ve školce, pobyt v nemocnici, výsměch kamarádů, ponížení) a východisko z ní. • dramatická výchova - dramatická improvizace, založená na schopnosti jednat v navozených situacích jako by byly skutečné - děti hry prožívají a začínají chápat množství lidských citů, myšlenek a názorů, odkrývají skutečné motivy jednání, učí se v nich orientovat a odpovědně rozhodnout - dramatická výchova tak přirozeným způsobem uvádí děti do situací, v nichž se postupně vymaňují z dětského egocentrismu a jsou schopny chápat lidské potřeby a hodnoty Prosociální chování je součástí všech estetických činností. Má komplexní povahu a je spjato se všemi činnostmi dětí. Tělesnou, rozumovou, pracovní, hudební, výtvarnou, literární a dramatickou.

b. metody dramatické výchovy

metoda = cesta, která nás vede k cíly - činnost pedagoga a dětí, která by nám měla pomoci prozkoumat, ujasnit a vysvětlit některé skutečnosti tak, abychom se posunuli kousek dál k vytyčeným cílům • hra v roli (základní metoda) - role : nositelkou příběhů a s nimi souvisejícího dobrodružství - předškolní dítě rádo mění a přijímá role druhých , roli nehraje, ale žije a bez problémů ji opouští - rovněž mají rády, když do role vstupují dospělí - do role možnost vstoupit v rámci hry s pravidly nebo v rámci většího herního celku - příklady rolových her s pravidly : Rybičky, rybičky, rybáři jedou; Na kočku a na myš; Na hlídače; Na houbaře - všechny hry lze obohatit prvky rolové hry, třeba použít kostýmní znak (šála, šátek apod.) • hry a cvičení – možno je obohatit hrou v roli a příběhem - hry pohybové : honičky, překonávání překážek, opičí dráhy, hra s padákem, nářadím, molitanové cvičení - hry a činnosti zklidňující : relaxace, štronzo, sochy, zrcadla, naslouchání hudbě, příběhům, poezii - smyslové hry: zrak (Čáp ztratil čepičku, Bystrooký), sluch (Ptáčku zazpívej, zvukové hádanky), čich, chuť, hmat (poznávání kamarádů, slepá autíčka, orientace v prostoru,..) - hry rozvíjející fantazii : výtvarné, vymýšlení příběhů, nedokončené příběhy,.. - hry kontaktní : vysvobozovací honičky, slepované - hry spolupracující : stavění soch, slepá autíčka, zrcadla, řešení situace • pantomima = zobrazování bez verbálního doprovodu - jednoduché zobrazení(strom, dům), s pohybem (stroj, vlak, auto..), živé bytosti (zvíře, člověk, pohádková bytost), narativní pantomima (pohyb k příběhu), sochy, živé obrazy, pantomimické hádanky (na řemesla,..) • improvizace = nepřipravené, předem nedomluvené jednání v určité situaci (samy za sebe nebo v roli) • dramatizace = převedení literárního textu do dramatické podoby - často zachované dialogy nebo jejich část, jindy dialogy vlastní (v MŠ nejčastěji pohádka) • strukturované drama = větší dramatický celek rozdělený na dílčí části, který může být postaven na základě uměleckého (výtvarného, literárního či hudebního) díla, může vycházet z příběhu, životní reality, být motivován předmětem, prožitkem či představou - záměrem prozkoumat určitou otázku nebo problém

filosofie pro děti - klade otázky, učí děti všemu nevěřit, klást si otázky, myslet kriticky, podpořit myšlenky dobrými základy

→ člověk se tímto dostává hlouběji k podstatě věci, je schopen problém lépe pochopit.

diskuse, filozofování = hledání odpovědi na něco neznámého

- úkolem učitele je zeptat se tak, aby si děti odpověděly a věděly

využití v praxi :

- dobré na jednom tématu cvičit různé techniky:

• vybavování vlastní zkušenosti , pop,ř zkušenosti z literatury…

• otázky - ptát se dál, rozvíjet otázky, do hloubky

• odůvodňování

• rozdíly versus pochybnosti

• slova versus myšlenky

• fantazírování – co by mohli udělat? Co by se stalo, kdyby… versus přemýšlení

• vysvětlování, zkoumání pojmů - rozdíly versus podobnosti co to je kamarádství…

• reflexe hodnocení (jak to cítím já, jak ostatní)

• vyzkoušet, procvičit, shrnout

• držet se tématu, prohlubovat jej

- učitel se snaží dětem napomoci k hlubšímu pochopení pojmů:

• hledání rozdílů – děti pomocí vlastních smyslů (zrak, čich, hmat) hledají rozdíly, co třeba znamená, když

se řekne kamenné srdce, zubní kámen?

• hledání podobností - (jinými slovy obsah pojmu), děti se zamýšlí, co je stejné pro všechny kameny, co

dělá kámen kamenem?

9. Divadlo v mateřské škole

a.

Znaky dobrého divadla pro děti, užití divadelních prvků ve vzdělávání, divadlo hrané

dětmi

divadlo

= syntetické (souhrnné) umění, ve kterém se střetávají všechny druhy umění: literárně dramatické, výtvarné,

hudební → ty by měly být v souladu

hodnota divadla :

- lidé spolu sdílejí zážitky v rovině diváků(smějí se, pláčou, drží palce) i herců, ale i v nejširší rovině všech,

kteří se

spoluúčastní okamžiku hry

- setkání živých s živými

- přináší pobavení i inspiraci

dětské obecenstvo - děti jsou obecenstvem vstřícným,bez předsudků, očekávají uspokojení, uvolnění, pobavení i získání něčeho

nového

→ co děti nezaujme, to ihned na místě zapomenou a naopak, co děti zaujme, na to dlouho a rády vzpomínají

- děti jsou výbornými pozorovateli

- charakteristickým rysem je potřeba ochraňovat, zachraňovat, osvobozovat, zasadit se o vítězství a

spravedlnost

- rychle se vcítí do děje, veškerý boj za spravedlnost prožívá a hrdina se stává jeho vzorem

zajištění návštěvy kvalitního divadla :

- návštěva stálé profesionální scény, která se na repertoár pro děti specializuje

- objednání agenturního představení

- představení vytvořená amatérským souborem

- osobní doporučení – informovat kolegy na jiných školách o dobrém divadle, poté lze očekávat, že i oni

budou

informovat nás

- zúčastnit se různých přehlídek a festivalů o divadelní tvorbě, získat kontakty

znaky dobrého divadla :

- pro jaký věk je divadlo určeno

- v jakém prostředí se divadlo hraje, pro kolik diváků

- jak je představení dlouhé

- zda je divadlo herecké, loutkové či s loutkami

- stručný nástin děje, téma

- zda byla již inscenace hrána

- nemělo by manipulovat s dětmi

- mělo by mít určitou hlasovou kulturu

→ vše vede k vytvoření si představ o nabízeném představení a lepší přípravy dětí na něj

užití divadelních prvků ve vzdělávání - divadlo plní nejen funkci estetickou, ale i etickou, výchovnou, zábavnou, náboženskou, didaktickou,…

- spolu s rozhlasem, televizí a filmem se řadí mezi dramatické umění

- různé formy : jevištní (činohra)

hudební divadlo (opera, opereta, muzikál)

pohybové (balet, tanec, pantomima, loutkové divadlo)

- využití divadelních prvků dává prostor pro fantazii, představivost, myšlení, vnímání, pozorování,

výtvarnému a

prostorovému vyjadřování

- rozvíjí estetické cítění, vnímání materiálů a barev i komunikační schopnosti dětí

nejčastější využití v MŠ: • loutkové divadlo

- dětem nejbližší, loutka je stylizací lidské postavy, působí jako celek

- druhy loutek : závěsné loutky (marionety) – vodění shora

spodové loutky – vedené zdola

javajka - tvoří rozhraní mezi závěsnými a spodovými loutkami

• kulisy

- výroba z materiálů (papír, krabice, látky, záclony,..)

- nejjednodušší prostorová kulisa – zástěna

• rekvizity

- využití nepotřebných věcí (klobouky, čepice, šály, šátky, pásky, krabičky,…)

- společná výroba je zároveň přípravou na hru

• kostýmy

- využití běžně dostupného oblečení, upravujeme detaily

- zapojení spolupráce rodičů

• zvuky a hudba

- použití jednoduchých prostředků (zvonky, bubínky, vařečky, chrastítka,…)

- lze zařadit říkadla nebo taneční ukázku z hudbou

divadlo hrané dětmi - dramatické aktivity vycházejí z jejich spontánních vývojových charakteristik : zájem o činnosti bohaté na

pohyb,

dramatičnost a živost, nadšení pro vše nové a zábavné

- D- důvěra, I- inspirace, V-vytrvalost, A-aktivita, D-dávání, L- láska. O- ochota

- divadlo i ve starověku důležitou součástí života (velká divadla v Řecku)- obohacení člověka

- dramatický projev rozvíjí fantazii a představivost, umožňuje objevit sebevyjádření, uvědomovat si své tělo,

vcítit se

do různých lidských vlastností a kultivovat mluvený projev

- hraním divadla se děti obohacují, zažívají dávání a přijímání

- hra : je pro děti potřebou, přispívá k jejich tělesnému rozvoji a zlepšuje motorické dovednosti

- hraní jako vyjadřovací prostředek : rozvíjí představivost a fantazii, učí vnímat prostor a pohybovat se

v něm, je

motivací, která podporuje citový rozvoj

- dramatickou hru možno vnímat i jako sociální a individuální terapii

- přispívá k vnitřní pohodě, zbavuje vnitřního napětí, zanechává hluboké zážitky

- divadlo dětem vytváří prostor, v němž se přirozeně učí přijímat druhého takového, jaký je, mít pochopení

pro jeho

chyby a omyly a zároveň uznat jeho přednosti a ctnosti

rozdělení : - divadlo hrané rekvizitami (maňásci, loutky,…)

- divadlo hrané aktivně dětmi

zásady využití divadla v MŠ :

• hru vybíráme společně s dětmi

- povídáme si, zjišťujeme zájem, diskutujeme o tom, co hrát

- hry by měly být nejen zábavné, ale měly by také nést určitou informaci pro poučení a vzdělávání

- nepouštět se do příliš náročných her

- když vybereme vhodnou hru, přemýšlíme, jak nápad ztvárnit, aby vyhovovala všem dětem

• role přidělujeme podle zájmu

- domlouváme se při rozdělování rolí, necháme děti vybrat si postavy, které se jim líbí a chtějí si je zahrát

- snažíme se obsadit do role všechny děti

• text upravujeme v průběhu nacvičování hry

- upravujeme texty, aby je mohl každý lehce zvládnout

- používáme spisovný jazyk, vyřazujeme často zdvořilostní projevy, snažíme se o přirozený, ale

kultivovaný projev

• psychická podpora

- během představení děti chválit a uklidňovat, přehlížet jejich nedostatky a chyby, neustále je povzbuzovat

a

nedávat na sobě znát trému

- největší odměnou za dlouhodobě vynaložené úsilí dětí je potlesk

b.

Základní znalosti z rétoriky, příprava proslovu k rodičům

rétorika = řečnické umění , řečnictví

- kolébkou Řecko, sofisté přeceňovali „krasomluvění“ nad obsahem řeči (řeč politická, poradní, soudní,

veřejná…)

požadavky na rétora :

1.ethos – mravní zásady, pravdomluvnost, mravní ideály

2.pathos - schopnost působit na city

3.logos – moudrost, systematičnost při předkládání problému

- v Římě rozkvět řečnictví: nejznámější řečník M.T.Cicero -tvrdí, že úkolem řečníka je:

- dokázat pravdivost tvrzení

- získat sympatie posluchačů

- pohnout posluchače, aby jednali podle jeho přání

- zásady platí dodnes, ale vytrácí se ethos (manipulace, profilace na lidské hlouposti)

- ve středověku rétorika součástí 7 svobodných umění a učila se na univerzitách (gramatika, dialektika,

rétorika,

aritmetika, geometrie, astronomie a hudba)

technika řečnického vystoupení : 1.úvod – překonat počáteční neklid a napětí, zbavit se trémy, navázat kontakt s posluchači

- úvod patří posluchačům : říci něco o sobě, najít společné téma, navázat kontakt s posluchači

- stručně vysvětlit, co nás čeká, o čem bude projev

- úvod by neměl přesáhnout 10% celkového času

2.hlavní část – měla by postupovat od jednoduchého ke složitému, dodržovat časový sled, rozvinout

myšlenky,

vysvětlit, použít příklady z praxe nečíst prezentaci, případně ji použít jako ilustraci, ale ne

z ní předčítat

na co si dát pozor :

- postavení, těžiště (stáhnout bříško a hýždě, protáhnout páteř, rozsvítit světýlko na hrudi)

- správně dýchat, frázovat, pracovat se sílou a tempem hlasu, správně vyslovovat

- rozvinutý jazykový kód (široká slovní zásoba,neužívat pomocná slovesa – slovní vatu,…)

- dívat se posluchačům do očí (na posluchače, ne na papír)

- zapamatovat si obsah řeči, ne doslovné zapamatování!

- myslet na posluchače, ne na sebe, jak se cítí, jak by mi bylo na jejich místě…

- nebát se humoru, ale nikdy neposmívat se komukoliv§

10. Film a video v mateřské škole

a.

Užití filmového umění při vzdělávání dětí předškolního věku, video jako interaktivní

médium, práce s počítačovými hrami

film = souvislá řada snímků určená k promítání, filmové umění, kinematografie(=zobrazování pohybu rychle za

sebou

jdoucími obrazy)

- na rozdíl od jiných druhů umění relativně mladý, vznik datován r.1895 – bratři Lumiérové předvedli

v Paříži svůj

kinematograf

dělení : • hraný

• animovaný : kreslený, loutkový

hraný film

a.) klasická kinematografie – určená pro promítání v kině

b.) televizní film – televizní seriály

- rychlé střídání seřazených statických záběrů → iluze pohybu →děj

- natáčena dle scénáře, který vymezuje děj

- literatura a film spojeny prostřednictvím scénáře : M.Macourek, O.Hoffman, V.Čtvrtek, M.Zinerová

některé známé filmy :

• Václav Vorlíček : Tři oříšky pro Popelku

• Hynek Bočan : S čerty nejsou žerty

• Ludvík Ráža : Tajemství proutěného košíku

• Ota Hoffman : Lusie postrach ulice

• Jan Strach : Anděl Páně

• Cesta do pravěku (dobrodružný naučný film)

prezentace na festivalech /nejnovější tvorba):

- Dětský filmový festival ve Zlíne

- Festival Oty Hoffmana v Ostrově nad Ohří

animovaný film - oživený kreslený film – dojem plynulého pohybu snímků → animace

- od konce minulého století se uplatňuje počítačová animace (Hledá se Nemo, Doba ledová)

- český počítačově animovaný film : Kozí příběh

- „továrna“ na kreslené filmy – před 2.sv.válkou, založil Baťa ve Zlíně

představitelé: • Jiří Trnka : Zahrada

• Zdeněk Miler : Krteček

• Radek Pilař : Rumcajs, Večerníček

• Adolf Born : Mach a Šebestová

loutkový film

- navázal na bohatou loutkařskou tradici s tvorbou :

• Hermíny Týrlové : Kocour Modroočko, Vzpoura hraček

• Jiřího Trnky : „Bajaja“ – spolupráce se Skupou (divadlo Spejbla a Hurvínka)

pořady pro předškolní děti • Večerníček

- autorem malíř Radek Pilař, poprvé r.1965, uvádí 10.min. pohádku na dobrou noc

- má svůj řád, opakující se prvky, dítě se těší, očekává

• Kouzelná školka

- provází maňásci František a Fanynka, promlouvají k dětem a společně s Majdou, Michalem, babičkou a

dědečkem

učí děti nové a zajímavé věci, nechybí písničky a pohádky (30.min.)

• Kostičky

- provází klaun Kostkáč v podobě loutky či naživo (herec)

- hravou formou seznamuje děti se světem a aktivuje jeho touhu poznávat, obsahuje písničky, říkanky,

nápady

• Planeta YÓ

- záhadná planeta, odkud mimozemšťan TýYó vysílá animované i hrané seriály, pohádky, soutěže a také

plno informací o světě, na který se z hloubi vesmíru můžeme podívat s nadhledem

• Kavčí hnízdo - každodenní podvečerní nový blok na Čt2, součástí předešlé programy

• video

- vhodné natočit děti při různých činnostech, společně pak shlédnout, zavzpomínat, zopakovat si, co jsme

společně

prožili, vhodné i jako dárek na konci roku

počítač v MŠ přínos počítačů - umožní postupné zvykání na počítače jako součást prostředí (prevence eventuální závislosti v pozdějším

věku)

- s počítačem se seznámí i děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, což může vést ke zmírnění rozdílů

mezi dětmi

při využívání počítače na základní škole

- speciální počítačové programy mohou pomoci při prevenci a nápravě specifických poruch učení

- ovlivňují rozvoj poznávacích schopností, proto mohou pomoci lépe připravit děti pro přechod do základní

školy

možná rizika - nekvalitní programy mohou zafixovat chybná řešení

- při omezené nabídce a častým opakováním stejného programu můžeme podporovat schematické myšlení –

jednostranné řešení, které dítě nerozvíjí (dítě již zná správnou odpověď, nebo pracuje metodou pokus-

omyl)

podmínky využívání - zařazování počítačů musí být zakotveno ve ŠVP a posléze rozpracováno v TVP a projektech

- třeba zabránit živelnosti, tj. zajistit kontrolu a vedení

-zařazení konkrétního programu musí být dostatečně promyšleno vzhledem k věku dítěte, tématu a kvalitě

- využití pouze jako doplňkovou metodu, prohlubující, nabídka pestrá bez prvků agresivity

- informovat rodiče o využití počítačů a příslušných programů

interaktivní tabule

výhody - rozvíjí myšlení, představivost, kreativitu, tvořivost, logické uvažování, grafomotoriku, poznávání barev,

trpělivost,

pozornost, zajímavá vymoženost moderní doby

nevýhody - cenově nákladná (130.000,. Kč). Zabírá hodě prostoru

11. Výtvarný artefakt v mateřské škole

a.

Vliv výtvarného a architektonického umění na rozvoj estetického vnímání dětí

předškolního věku

arte = umění, zručnost ; faktum = čin, skutek, událost

artefakt = uměle vyrobený předmět, výtvor (Hartl, Pavel. Psychologický slovník, 2000)

- zpracovaný výtvarně nebo účelově , dílo (obraz, socha, architektura, hrad)

výtvarný artefakt

= v širším smyslu jakýkoliv umělý věcný výtvor člověka

= smyslově konkrétní výtvor, záměrný i umělecký

- díla na hranici umění, nejednoznačné přiřazení do umění z hlediska dobového estetického a uměleckého

vědomí,

platné klasifikace umění, kulturních a uměleckých tradic (Baleka,Jan. Výtvarné umění:výkladový

slovník,1997)

- rozvíjí estetické cítění, smyslové vnímání, verbální vyjadřování pocitů

umění a jeho artefakty (umělecká díla)

– jedním ze základů výtvarné výchovy, směřující k rozvíjení emocí a tvořivého i kritického myšlení

- je především formou sebereflexe člověka ve světě

- má velký podíl na rozvoji a kultivaci vizuálního vnímání dítěte

- dítě by se vyváženě mělo setkávat nejen s artefakty, ale i hudbou, divadlem a dalšími uměleckými formami

výtvarné umění a jeho artefakty

- učí dítě vidět a vnímat, rozvíjí vizuální vnímání dítěte

- učí ho orientovat se v dnešním světě založeném na komunikaci prostřednictvím obrazů,znaků, symbolů →

vytváří

předpoklady pro jeho pozdější uplatnění v praxi

dítě a umění - v MŠ důraz na výchovu komplexně rozvinuté osobnosti

- cílem : rozvíjení vyjadřovacích a tvořivých schopností dítěte prostřednictvím literární, hudební, pracovní,

dramatické a výtvarné výchovy (ne jen prohlubování poznávacích schopností)

→ vztah k umění, k estetickému cítění a ke kultuře se formuje již v předškolním věku

vliv uměleckého díla na dítě

- pomáhá naučit dítě citlivému vnímání a přijímání výpovědí, které přispívají k rozvoji jeho poznání

- poskytuje svobodný a neomezený prostor vlastní realizace, volnost pro vyjádření a odkrývání vlastních

myšlenek a

pocitů

- pomáhá k vytvoření kultivované osobnosti, která je citlivá, moudrá a vzdělaná, akceptující prostředí a

potřeby

druhých lidí a také již vytvořené hodnoty

vnímání umění - „výtvarné zobrazení není věrným odrazem zrakové zkušenosti, ale psychologickým procesem , v němž

umělec

konfrontuje své vizuální vnímání a svoje zkušenosti“ (Gombrich,E.H. Umění a iluze )

→ způsob přijímání a zpracování informací není pro všechny lidi stejný

- dítě schopno vnímat umění již od raného věku → nutno dítě vést k aktivnímu vnímání umění a světa kolem

nás

zprostředkování vnímání umění: - např. otázka : Je možné umělecké dílo cítit?

- otevíráme nový prostor uměleckého díla, vstupujeme „za hranice obrazu“

- objevíme v něm i to, co je ukryté a v běžném vnímání nepostřehnutelné

- motivujeme tak dítě k vnímání malířských děl se zapojením co nejvíce smyslů

- možné přenést zobrazení do reálného světa : do obrazu libovolně vstupovat, stávat se jeho součástí a

naopak

dítě a umělec

- zobrazuje ve svých výtvorech sebe sama, svět kolem nás a svoje místo v něm, také svůj vztah k jiným

lidem

(prostřednictvím svých znaků a symbolů – již kolem 3.roku)

- nejprve se snaží komunikovat se světem kolem sebe a tomuto znázornění rozumí často jen ono samo

- kresby možné považovat za formu subjektivních výpovědí o jeho vnitřních pocitech, zájmech, myšlenkách

a touhách

- v kresbách se objevuje to, co je dítěti blízké, s čím se seznámilo nebo co ho trápí

- na rozdíl od umělce dítě tvoří z poměrně omezeného množství zkušeností, z hravosti a spontánnosti

→ to

fascinovalo mnohé představitele moderních směrů (např. Picasso)

► Na jedné straně se umělci inspirují výtvarnou tvorbou dětí, na druhé straně umění zpětně nabízí dítěti

velké

množství k vyjádření jeho vztahu ke světu i jeho vnitřního světa.

setkání dítěte s výtvarným artefaktem

• leporelo – jednoduché barevně i tvarem

- bez textu nebo s krátkým psaním, vede ke zrakovému vnímání a rozvoji řeči

• ilustrace – prohlížení, povídání o obrázcích : co autor namaloval, co se tam děje, hledání detailu

- jako motivace : co cítíš? (páce s emocemi)

- oblíbení ilustrátoři : Miloš Nesvadba , Josef Lada : „Kocour Mikeš“ „Bajky“ , Ondřej Sekora : „Ferda

Mravenec“ ,

Zdeněk Miler : „Krteček“ , Helena Zmatlíková „Vařila myšička kašičku“ (leporelo),

Adolf Born :

„Mach a Šebestová“ , Karel Čapek : „Dášenka“, Josef Čapek : „Povídání o pejskovi a

kočičce“

• vycházky – naučit děti dívat se do krajiny, všímat si kamínků, klacíků, kopců, mraků, budov, staveb, soch,

pomníků

- poté práce s různým materiálem, rozličné techniky → rozvoj estetického cítění

• exkurze, výstavy, expozice

výtvarné umění v MŠ :

-cílem : položit základy estetického cítění v oblasti výtvarného umění

- seznámení s různými technikami

- vycházet z poznatků, že děti v předškolním věku rádi malují, modelují – nenutit!

- dítě maluje to, co si představuje, ne to, co vidí

- nenařizovat dítěti, co má kreslit (ovlivňování)

- výtvarné aktivity zahrnují nejen radost z pohybu a ze stopy, ale i prožitkovou sféru dětského duševna,

paměť na

tvary a barvy a dětskou představivost

současné pojetí výtvarné výchovy :

- důraz na všestranný rozvoj dětské osobnosti prostřednictvím výtvarných činností a výtvarného umění před

naukovými zřeteli a nácvikem dovedností

- usiluje o individuální přístup k dítěti, dává přednost tvořivému procesu před finálním výsledkem

- úzce spjata s dramatickou výchovou

Dítě a architektura

- architektura = stavební umění, stavitelská díla, budovy, objekty

- význačným rysem našeho prostředí, děti žijí uprostřed různých staveb, bydlí v nich, procházejí skrze ně

- setkávají se stavitelskými památkami i se současnou tvorbou, vše dotváří krajinu, charakterizují města,

vesnice

- nejdříve je třeba si uvědomit slohovou rozmanitost

- podporovat dítě, aby se umělo soustředit, pozorovat : výška, délka, rozloha staveb

- později pozorování typických znaků : věže, věže, podloubí, schodiště, portály, sochy

- vnímání budov jako celku , vidění prostoru : z vrchu panoráma města, pohled do prostoru (dominanty,

shluky

staveb, stavby v zákrytu)

- určování známých míst, poté rozhovory o zážitcích, o pocitech, pohledy z jiného místa

- také upoutání pozornosti určitým stavebním prvkem např. domovní znamení (hledáme, počítáme apod.),

klepadlo

(různé zvuky), ozdobné kliky, vrata, barevná okna, sochy

- vnímání barevnosti domů : fasády, plochy

- upozornění na kontrasty budov (linie, zdobenost, balkony,…)

- dítě pak kreslí to, co ví a propojí svoji zkušenost do sobě vlastního světa vidění

- předškolní dítě je schopné postřehnout četné architektonické prvky

- dítě si vytváří kladný a trvalý vztah ke stavitelskému umění, učí se hodnotit stavební prostředí, ve kterém

žijí

- dítě v předškolním věku je schopné vnímat, esteticky reagovat a na své úrovni i hodnotit architektonické

prvky →

projevy v bezprostřední reakci na dílo, v kresbě i slovních projevech

- pro získání vztahu k architektuře je nezbytné: cílevědomé vedení, vhodný výběr objektu, umění vzbudit

zájem a

navození estetického vztahu

b.

Integrovaný celek inspirovaný výtvarným artefaktem

integrovaný celek = ucelené učivo, realizované nabídkou činností, které se vztahují k tématu

- vybereme si obrázek, stavbu, sochu,…

- povídáme si o něm

- motivace příběhem ke zvolenému dílu

- vhodná muzika, hra,…

- můžeme připravit myšlenkovou mapu : uprostřed téma, co chci dělat, okolo nápady

- může být doplněn projektem, programem : problém → analýza (co dítě ví) → shromáždění materiálu

(fotky,články)

→ zpětná vazba (průběžně) → hodnocení (pocity,…) → produkt (výstava)

12. Výtvarné tvoření s dětmi předškolního věku

a.

Vývoj dětské kresby a jeho odraz v nabídce metod a technik výtvarných činností –

stupeň čáranic - senzomotorické období do 2.let, přechod do stupně prvotního obrazu,

vytváření grafických typů

výtvarný projev

- prochází tzv. stadiálním vývojem - kresby dětí stejného věku se podobají

- neprobíhá rovnoměrně, střídání fází rychlejšího a pomalejšího vývoje vzhledem k individualitě a

nerovnoměrného

vývoje dítěte

- odráží osobnost dítěte, vývojovou úroveň jeho vnímání, charakterové i individuální zvláštnosti dítěte

- vzniká z důvodu radosti ze hry, snahy o napodobení, seberealizace, jde o spontánní neverbální projev

- vzniká kolem 2.roku podobně jako řeč

vývoj dětské kresby (dělení podle Vágnerové)

1. presymbolická, senzomotorická fáze - batolecký věk, čmárání grafomotorickou činností, zájem o činnost nikoliv o produkt, dítě se výtvorem

nezabývá

2. symbolická úroveň - dítě zjistí, že čmárání lze využít k zobrazení reality, stává se symbolem

- grafomororický „produkt“ může být dočasně pojmenován, většinou na základě výrazného znaku, typického

pro

určitý objekt

3.fáze primárního symbolického vyjádření - konkrétní zobrazení svého úmyslu kresbou, podobnost kresby závislá na komplexu dovedností a

schopností

stadia vývoje dětské kresby

• období skvrn (do 1.roku)

- první výtvarné projevy dítěte vznikají z radosti z pohybu, který zanechává stopy /čáry, skvrny, otisky,

tvary, stopy)

- experiment – zkoušení materiálu a vlastní schopnosti

• období čmáranic (období po 1.roce)

- čáry všemi směry, bez pozvednutí tužky, neobratné a často velmi osobité pohyby

• období čáranic (kolem 2.roku)

- na rozdíl od předchozích stádií ovlivněno intelektuálními faktory

a.) bez obsažné čáranice - znázorňují konkrétní věci, ale nemají žádný věcný význam, nelze je urychlit, protože se v nich vyvíjí

grafická

připravenost dítěte

- pohyb vychází z ramenního kloubu – kyvadlové a bodavé čáranice, později pohyb z lokte a zápěstí : čáry

vodorovné, svislé, křížené, pak klubíčka, ovály, spirály za použití prstů

- kresba zpočátku překračuje formát papíru, později se usměrní

b.) asociativní čáranice - výpověď o kresbě se mění podle toho, na co dítě myslí

c.) obsažné čáranice – pojmenované (děti při nástupu do MŠ)

- vznik mezi 2-3 rokem, dítě dopředu řekne, co kreslí (podobnost zatím spíše náhodná)

• období naivního realismu (předškolní období 3-6/7 let)

- dítě naivně kreslí to, co ví, co ho upoutalo, ne to, co vidí

- období vrcholící fantazie

- kreslí z představy to, co se mu líbí a je mu blízké: člověka, domy, slunce, stromy, květiny, dopravní

prostředky

- pojetí předmětu se neřídí skutečností ani pravidly perspektivy

- období tzn. znakové kresby – znak (symbol)= jednoduché označení pro určitou věc

- typické znaky této kresby : ustálená barevnost (zelená tráva, žluté slunce) a zájem o tvar (kulatá hlava)

- dítě shrnuje podstatné rysy zobrazované věci a k tomu využívá různých prostředků prostupnosti,

výtvyrného

vyprávění, deformace předmětů, překlápění

» období hlavonožců (mezi 3-4 rokem)

- kreslí hlavonožce : lidi bez trupu, ovál a k němu připojeny ruce a nohy, postupně přibývá detailů

vytváření grafických typů

- díky vývoji řeči dítě pojmenovává věci kolem sebe – výběr témat kreseb ale stále omezen

- pro každé téma ustálen určitý „grafický typ“ - znak, jenž se vyvíjí pomalu, ale plynule

- znaky přibývají s přibýváním zkušeností a potřeb dítěte, dítě kresbou vypráví, nejde pouze o zrakovou

zkušenost

- nejčastější grafické typy: lidská postava, zvířecí postava, dům, strom, dopravní prostředky

projevy principu věcnosti na tvorbě grafického typu člověka : 1.potřeba znázornit věcné vztahy a souvislosti (figury náleží k sobě, sedí kolem stolu, drží se za ruce)

2.potřeba zdůraznit jednání osob a jejich pohyb (chůze, útěk, lezení, trhání ovoce)

3.potřeba zdůraznit duševní hnutí nebo typiky postavy (pláč, smích, zloba, princezna,babička)

4.potřeba vyjádřit vztah člověka k prostředí (cestující v autobuse, Budulínek v noře)

5.rostoucí vědomí o tom , jak se věcí jeví v pohledu z určitého místa

→ uplatnění zrakového vjemu a zrakové paměti

b.

Seznámení s netradiční výtvarnou technikou

výtvarná technika = způsob, jakým je výtvarné dílo tvořeno

výtvarná metoda – způsob, jak dosáhnout stanoveného cíle

- systém postupů, které si dítě osvojuje

- při výběru zvážit možnosti a předpoklady dětí

výtvarné techniky :

• kresba – suchá (tužka, pastelky, přírodní uhle, voskovky)

- mokrá (perokresba, kresba štětcem, dřívkem, fixem)

- přírodninou (borůvky, tráva, pampelišky)

• malba – zobrazení barvami v ploše (štětcem, houbičkou, rukou, zmuchlaným papírem)

•otisk (tupování – houbičkou, zrcátkem – monotyp, bramborová tiskátka, kuličky, prsty a jiné)

• vykrývací rezerváž – kresba svíčkou, přetření barvou

• odkrývací rezerváž – podklad barvený inkoust, kresba zmizíkem

• frotáž – pod papír různé plochy předmětů, přejíždíme pastelem

• experimenty s barvou – zapouštění barev (vlhký podklad, sůl, klovatina, škrob apod

- lavírování – rozmývání

- foukání barvy – brčkem

• trojrozměrné vytváření – muchláž

- asambláž – spojení různých předmětů všech velikostí (navlékání, spojování)

- modelování

- koláže – sestavení kompozic

13. Zpěv v mateřské škole

a.

Hlasová výchova, hlasová hygiena dětí a učitelky, metodika rozvíjení pěveckých

dovedností

hudba - uvolňuje duševní bloky, harmonizuje prožívání a jednání, vyrovnává příliš malé nebo nadměrné napětí,

zmírňuje

poruchy soustředění, trénuje paměť, rozumové schopnosti

- podporuje schopnost sebevyjádření a komunikace (verbální i neverbální)

- rozvíjí cit pro krásno (ladnost pohybů, představy, asociace)

zpěv - v MŠ základem všech hudebních činností, nejen pěveckých

- nejdůležitější : lidová píseň – prověřena dobou a generacemi

- považována za základ hudebnosti

- děti by měly znát některé písně a mezi nimi mít své oblíbené, které si rády zazpívají

hlasová hygiena :

• přiměřená síla, výška

• po nemoci šetřit

• hlasový klid po delším zpěvu nebo mluvení

• měkké hlasové začátky

• omezení odkašlávání a pokašlávání

• dodržení pitného režimu

• nevhodné suché, prašné a mrazivé prostředí

• postoj při zpěvu

zpěv tzv. hlavovým tónem :

- souvisí s přirozenou hlasovou polohou dětí – při které dítě zpívá, ne deklamuje nebo recituje

- ve vyšší poloze se dětské hlasivky příliš nenamáhají, kmitají na jejich okraji a rezonují hlavové dutiny

- rozsah u 3 letého dítěte : 3 – 6 tónů f1 a výš, 4 roky : kolem 6 tónů,předškoláci až oktáva (d1 – d2)

- vhodné tóniny f dur a e dur, častá chyba : zpěv příliš nízko

duševní hygiena – zpíváme pro radost, ne z donucení

dýchání při zpěvu – ovlivněno držením těla, postojem ; vést nápodobou k břišnímu dechu

- chyba : podklíčkový svrchní nádech . vede k nečistému zpěvu

nádech – přivonění ke květině, ovoci

výdech – plynulý, stejnoměrný, nepřerušovaný : foukáme na bolístku, bublinu, pírko

+ spojení výdechu z vokalizací : syčíme jako hadi, bzučíme jako mouchy, šumíme jako les

- veškerý nácvik přirozenou nápodobou učitelky, nelapat po dechu na poslední chvíli, nepoužívat svrchní

nádech

- při zpěvu neupozorňujeme na nádechy, necháme děti vycítit rytmus

→ učitelka by měla být dětem příkladem v kultivovaném zpěvu, protože ji dítě napodobuje

zásady výběry písní :

- postup od nejjednoduššího : mluvená řeč → zpěv, rytmizace → melodizace

- nejdříve říkadla a jednoduché popěvky , které spojíme s pohybem (melodie malé sestupné tercie)

např. Halí, belí; Houpy, houpy, Had leze z díry, Kolo kolo mlýnský

lidové písně : 3 tóny, které se opakují, začátek sestupný (Liška šiška pampeliška)

3 tóny, obměna (Kolo kolo mlýnský)

4 tóny (Zlatá brána)

5 tónů (Jedna dvě, Honza jde)

- základní repertoár písní v MŠ tvoří písně v 5 – 6 tónovém rozsahu

- vhodnější durové písně, jednodušší sestupná melodie, těžší písně s malými intervalovými vzdálenostmi

- rytmus : jednoduchý 2 dobý takt (chůze) pak 3 dobý takt, tečkovaný rytmus, pomlky – náročnější

-hudební forma – souvisí s délkou písně, nejjednodušší jednodílná písňová forma (Halí, belí), pak

dvoudílné (předvětí

a závětí) se stejným počtem taktů (hudební otázka a odpověď)

- obsah písně – blízký dětem, odpovídat jejich rozumovému poznání, jejich zkušenosti

- lidové písně : vhodný námět (zvířata, příroda, život), i když jsou vzdálenější

riziko výběru moderní písně : - velký hlasový rozsah, složitý rytmus, složitá hudební forma, dlouhé

- dítě nestačí, deklamuje, neintonuje, přepíná sílu hlasu

nácvik písně : 1.) vzbudíme zájem o píseň – obrázek, pohádka, povídání, maňásek, samotná písnička

2.) zazpívání písně učitelkou, poprvé bez nástroje

3.) rozhovor o obsahu, popř. vysvětlení neznámých slov a faktů

4.) opakování zpěvu písně : zásadně učíme text i melodii současně

- někdy vhodný doprovod pohybem

- nácvik má být nenásilný, postupný (zazpíváme několikrát během dne)

upevnění písně, zdokonalení zpěvu :

• zpěv na citoslovce (zazpíváme písničku jako kočičky, slepičky apod.)

• na ukazovanou (na štafetu)

• potichu, aby to nikdo neslyšel x nahlas (přiměřeně)

• chůze v prostoru, na konci se zase sejdeme v kruhu

• na ztracenou melodii (nesmíte zpívat nahlas, jen v duchu)

• 2 skupiny dětí : na ukázání zpívá jedna z nich (už nutno znát píseň )

• se změnami rychlosti – zpívejte tak rychle, jak hraju

• výslovnost – tichá výrazná artikulace (tajná řeč)

• doprovod hrou na tělo

instrumentální doprovod - musí zpěv doplnit, podbarvit, ne přehlušit

- nástroje rytmické a melodické

- rozvoj rytmického cítění, hra na tělo, na ozvěnu

b.

Práce s písní, integrovaný celek inspirovaný písní

14. Hudební dílo v mateřské škole

a.

Využití hudebního díla v integrovaném vzdělávání, rozvíjení hudebního vnímání

(poznávání hudebních vyjadřovacích prostředků), cíle a metodika poslechových

činností

- vnímání hudby již v prenatálním období – zklidňující účinky hudby na nenarozené dítě (i po narození)

- hudba pro člověka je prostředkem poznání světa a dorozumívání se s lidmi

- vnímání hudby – psychická tvořivá aktivita zapojující všechny stránky lidské osobnosti

hudební dílo - může být základem pro tematický celek, jehož prostřednictvím dítě všestranně rozvíjíme

(více oblastí a více cílů)

- doplněné činnostmi pohybovými, poznávacími, výtvarnými, hudebními (pěveckými),

instrumentálními, hudebně pohybovými

- může doplňovat celek s jiným námětem – umocní prožitek, motivuje, vyvolá představy, povzbudí fantazii,

navodí

potřebnou atmosféru

-přináší radost, relaxaci, rozvíjí citlivost

- může být součástí každodenního rituálu – učitelka dětem před spaním zpívá, hraje na nástroj, později i

pouští

hudbu

využití hudebního díla v integrovaném vzdělávání - v předškolním vzdělávání má HV integrovanou podobu (tzn. smysluplné propojování všeho v přirozených

souvislostech)

- vliv na celou osobnost dítěte i na všechny oblasti RVP PV

• Dítě a jeho tělo: význam pro fyzické zdraví, pohodu, relaxaci, dýchání, správné držení těla

• Dítě a jeho psychika : psychická pohoda, vnímavost, vůle a city, komunikace, rozvoj tvořivosti a fantazie

• Dítě a ten druhý: poslech vede k upevnění společenských pravidel, dává prostor k uznání, ocenění, úctě

a

hodnotám

• Dítě a společnost : hudba nese duchovní hodnoty společenství, význam osvojování lidových písní,

seznámení

s uměleckými díly, propojení generací

• Dítě a svět : prostřednictvím hudebních činností se dítě seznamuje s vlastními i jinými kulturami,

jazykem a

hodnotami, podpora národní hrdosti

rozvíjení hudebního vnímání (poznávání hudebních vyjadřovacích celků) - psychologickým předpokladem aktivního vnímání hudby je existence určité míry hudebních schopností,

které se

v poslechových činnostech dále rozvíjí

• hudební sluch – jeho rozlišovací a analytická schopnost (smysl pro výšku tónu)

• tonální cítění – schopnost chápat vztah tónu k tónině (dokončí píseň)

• hudební paměť – schopnost srovnávat poslouchané s dřívějším poslechovým zážitkem → lepší

připravenost pro

chápání a prožití hudebního díla

• hudební představivost – rozvoj ve všech hudebních činnostech, kvalitnější při propojení praktické

zkušenosti

sluchové. Zrakové a motorické (zpěv, hra na nástroj, pohyb)

• hudební fantazie – již od tří let věku dítěte

• hudební tvořivost – předjímání průběhu skladby

• rytmické cítění – vnímání a prožívání rytmických vztahů v hudbě, rozvíjí se jako první (záliba

v říkadlech)

• hudební myšlení – analýza díla, syntéza jeho částí v celek, abstrakce

hudební výrazové prostředky

• melodie – výškový pohyb melodie (jdeme do kopečka)

• tempo – rychle x pomalu

• rytmus – hra na tělo, rytmické nástroje, hra na ozvěnu

• harmonie – sled různě propojených akordů

• dynamika – silně x slabě (myška x slon)

• barva (zvuku) – anděl x čert

• kontrast – protiklad

• gradace – stupňování (O hluchém bubnu – I.Hurník)

• výška tónu – reakce na výšku tónu (medvěd x skřivánek), postupně snižujeme výškový interval

cíl a metodika poslechových činností - 3-4 let: pozornost vyvolaná zájmem

- 4-5 let : soustředěnější, poslouchá záznamy pohádek se zpěvem, dokáže rozpoznat některé hudební

nástroje,

napodobit melodie z poslouchané skladby

-5-6 let: ještě citlivější, pozorný posluchač hudby schopné chápat dynamiku, vyjádřit pocity z poslechu

pohybem i

slovem, rozliší výraz skladby

cíle poslechu hudby:

- dokázaly se na ni soustředit

- rozuměly jednoduchým hudebním vyjádřením

- rozvíjely základní poznatky o hudebních nástrojích a žánrech

- později dokázaly o hudební skladbě hovořit

- měly citový prožitek a uchovaly si ho v paměti

poslech – směřuje k tomu, aby děti měly hudbu rády

význam poslechu:

- osvojení základních výrazových prostředků hudby (výška tónu, melodie, barva, rytmus, tempo,

dynamika)

- pěstování dovednosti soustředěného poslechu

- rozvíjení elementárního hudebního myšlení zaměřené na prostředky hudebního vyjádření, základní

poznatky o

hudebních nástrojích hudebních žánrech

- prohloubení citových zážitků

metodika :

• živá hudba – písně (zpěv učitelky a hra na hudební nástroj)

• reprodukovaná – rozšíří poznání hudby, hudebních nástrojů

- instruktivní skladbičky : krátké, melodické, jednoduché, 1 nástroj, přirovnáváme k něčemu, co děti znají

a je

jim blízké (Panenka stůně, Klauni, Smutně), objevujeme nálady

zásady : poslech krátký, často se vracet k vyslechnutým skladbám, využití jiných souvislostí (pochod,

malování),

aktivizovat otázkami, konkrétním úkolem (poslouchejte, které zvířátko tam uslyšíte,..kdy budou

tancovat

rychle..)

hlediska výběru skladeb k poslechu:

• srozumitelnost – přiměřenost věku, mentalitě a hudební vyspělosti

- u malých dětí skladby kratší, veselejší, rychlejší, s výraznými kontrasty

• umělecká hodnota – k uvědomění kontrastu lze v MŠ použít i kýč

• výchovná hodnota – daná schopností díla tlumočit určité nálady, postoje, vztahy, ideály

• didaktický záměr učitele – prvotní hledisko, lze využít i kýč, ukázky různých funkcí hudby (umělecká

hodnota je

podřízena cíli)

metodický postup:

•poslech nové skladby

a.) motivace – vzbuzení zájmu

- čím dítě mladší, tím větší a konkrétnější motivace

- podle věku a vyspělosti seznámení s názvem skladby, s náladou a obsahem,

nejdůležitějšími místy

skladby (sólo, nástroj, zrychlení)

b.) vlastní poslech – kvalitní nahrávka, přednost však dáváme přímé interpretaci

c.) rozbor – rozhovor, připravené otázky, zda děti slyšely to, co měly slyšet (stačí krátký)

d.) nové přehrání skladby (nemusí být)

• poslech známé skladby – postup stejný, předem úkol (až budou hrát housle, tak …) – stačí úryvek

• poslech skladby po delším čase – formou hry : co mají sledovat, co hledat, jasné a konkrétní odpovědi

poslechové skladby :

B.Smetana : Pochod komediantů (Prodaná nevěsta)

I.Hurník : Pochod (trubka)

Taneček medvěda, Smutná písnička

Panenka stůně , Pohádka o veliké řepě , O hluchém bubnu(hudební pohádky)

P.Eben : Vlak se rozjíždí, Nástroje se představují

S.Prokofjev : Péťa a vlk

V.Trojan : Kuřátko a slon, Žabák

P.I.Čajkovskij : Pochod dřevěných vojáčků, Skřivánek

b.

příklad vhodné realizace poslechu hudby v MŠ

15. Hudba a pohyb v mateřské škole

a.

Význam, hra na tělo, pohybový doprovod k písním v mateřské škole

hudebně pohybové činnosti - typickým a přirozeným projevem chápání hudby dětí v mateřské škole

- složka estetické výchovy, rozvíjí pohyb spojený s hudbou nebo písní

- oblast, která zahrnuje hry se zpěvem, hudbou, rytmická cvičení, tance, tělesná cvičení podle hudby

- dítě není pasivním příjemcem hudby, ale spontánně na ni reaguje pohybem celého těla, hlasem, mimikou,

projevuje se všemi výrazovými prostředky → tím uspokojuje svoje estetické potřeby

- v předškolním věku dítě zvládá koordinovat své pohyby, vyjádřit jednoduchým pohybem obsah písně

- dítě vnímá píseň i se situací, s citovým zážitkem (jako jeden celek)

- zpočátku spontánně tleská, poskakuje, pobrukuje (vnímá prostřednictvím pohybu)

zásady hudební průpravy : vštěpovat citlivě, kultivovaně a respektovat věkové zvláštnosti

obsah pohybové složky : chůze, běh, poskoky, lezení, podřepy, cvalové poskoky,…

formy osvojení si praktických dovedností :

- pohybová průprava v tělesných činnostech

- komplexní formy (hudebně pohybové a taneční hry, písně s pohybovým ztvárněním, v pohádkových

námětech

s pohybem a nástrojovým doprovodem)→ rozvoj představivosti a fantazie

význam hudebně pohybových činností : - rozvoj pohybu a pohybové koordinace ve spojení s hudbou nebo písní

- rozvoj rytmického cítění ve spojení s pohybem

- rozvoj fantazie a představivosti

- rozvoj schopnosti prostorové orientace (vpřed, vzad, vpravo, vlevo , v kruhu)

- poznat jednoduché taneční útvary (řada, kroužek, kruh)

- navození citového prožitku

- uspokojení estetických potřeb

- upevnění pěveckých návyků, zlepšení výslovnosti a funkce hlasového ústrojí

- kladný vliv na zdraví (vydatnější dýchání – zlepšuje krevní oběh a srdeční činnost)

tanečně pohybová výchova

- rozvíjí získané dovednosti v souladu s anatomickými a fyziologickými zvláštnostmi každého dítěte

- přiměřeně a účelně prováděný a záměrně vedený pohyb působí jako prostředek povzbuzující pohybové

ústrojí,

látkovou výměnu a zlepšuje všechny funkce orgánů (i mozkových center)

- nutná určitá specifičnost : všechna cvičení musí být vedena v souladu s hudebním cítěním

hra na tělo

- spojena s rytmem

- východiskem rytmické výchovy je rytmické cítění – schopnost vnímat a emocionálně prožívat metrum,

rytmické

časové vztahy a pulzaci ve spojení s ostatními hudebně výrazovými prostředky a adekvátně na ně reagovat

tělesným pohybem

- rytmické cítění lze rozvíjet ve spojení s pohybem (od prvních týdnů života spojeno s motorickou reakcí)

způsoby provádění rytmických činností :

• pohybem – chůze, pochod, tanec

• říkadly, rozpočítadly

• hrou na tělo : pomocí říkadel, písní, rytmických slov – tleskání, pleskání, dupání

• hrou na hudební nástroje nebo zvučící nástroje

formy hudebně pohybové výchova :

• elementární pohyb s rytmickou deklamací (deklamace = přednes, recitace)

- spojení mluvené rytmizované řeči s hrou na tělo

- osvojení si základů rytmického cítění a vnitřní aktivizace

- vhodné lidové dětské říkadlo : nositelem rytmu, určité zvukové kvality, výrazu, navozuje určitou představu

• pohyb s hudebním doprovodem - zpěv – nejpřirozenější hudební projev dítěte

- zpěv s chůzí – nejčastější spojení hudební a pohybové složky

- podporuje cítění pravidelného metra v určitém tempu v jednoduché podobě

- zpočátku výběr písní, kde je rytmus a metrum totožné (Zaltá brána, Ovčáci)- chůzi doplňujeme tleskáním,

dupáním,

podupáváním na 1.dobu taktu, střídáme chůzi vpřed a na místě, kombinujeme je s různými formami hry na

tělo

- náročnější chůze ve vázaném kruhu – dítě obtížněji zvládá současně sjednocení kroku a udržení kruhu – je

však

základem většiny dětských her, dobré procvičovat nejprve s menší skupinkou dětí

- při použití doprovodu hudebního nástroje : možnost reagovat pohybem na další výrazové prostředky –

tempo,

dynamiku, výšku

• lidové taneční hry

- nejoblíbenější dětskou hudebně pohybovou formou – vychází z české tradice, většinou spojeny se zpěvem

- vyjadřují různé děje a jevy z okolního života, rozvíjí cit pro krásu

- častým tématem příroda, pracovní činnosti dospělých, ale i zábava

význam : obohacují představy, podněcují obrazotvornost a mají vliv na utváření vztahu k přírodě, úcty

k lidem,

k jejich práci, utvářejí radostný vztah k životu

- vychází-li hra z přirozených pohybů, nácvik současně s písní (Kolo, kolo mlýnský, Had leze z díry)

- při složitějším pohybu : nutná pohybová průprava

• taneční hry umělé a jiné drobné formy - doplňují taneční hry, širší okruh námětů, pestřejší pohyb

- vhodné pohádkové náměty s pohybovými prvky

zásady při nácviku pohybů ke hře se zpěvem:

- vyváženost hudební i pohybové stránky (nepřetěžovat jednostranně)

- postup od jednoduchého ke složitějšímu

- respektování individuálních zvláštností

- stručné vysvětlení hry před nácvikem, výstižné a poutavé pro vzbuzení zájmu

- motivace obrázkem, písničkou, vysvětlení pravidel a obsahu písně

- ukázka pohybů při zpěvu nebo hudebním doprovodu nebo improvizace dětí

- pro osvojení hry nejdříve znát píseň

b.

Hudebně pohybová improvizace v mateřské škole - jedná se o hry a tance, která nemají stanovena konkrétní pravidla

- nejdříve pohybová průprava, osvojení pohybů ke ztvárnění svých představ