NA MUŠCE

ČtrnáctideníkMinisterstvaobrany ČR

Vydává MO ČR – AVISRooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

Řízením redakce pověřenLadislav Lenk

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933E-mail: areport@centrum.cz

Jazyková úprava:Vlasta Kohoutová

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563

Tisk: ČTK Repro, Praha 10

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Foto na titulní straně:

Uzávěrka čísla:

Toto číslo vyšlo dne:

Z OBSAHU 2

Drama v „muničáku“2

Menší kapacita,větší komfort

10Zrodila se tradice bible

12Analýza těla i duše

14Letecká základnažije dál

20V oblacích je jako doma

24

Když v osmdesátých letech minulého století vyjíždělo velitelství tehdejší 1. vševojskové armády z Příbrami na pravidelné štábní nácviky do brdských a doupovských lesů (mimochodem, právě do míst, kde nyní začíná největší cvičení v historii české armády), vypadalo to vždy stejně. Desítky „štábáků“ se v lesích rozmístily do připravených velitelských stanovišť a jejich osádky tvořené majory, podplukovníky, plukovníky i generály celý týden usilovně „bojovaly“. Důstojníci plánovali bojovou činnost, počítali, vydávali nespočet nařízení a hlavně – kreslili na mapách. Ve dne i v noci.A já dodnes vzpomínám na památná slova jistého podplukovníka Fraňka, který jednou v noci obcházel s nějakým příkazem velitelské stanoviště. Když se nad ránem vrátil, prohlásil: „Pánové! Tady by stačilo, kdyby se nějaký diverzant dostal do štábáků a všem tam sebral brejle. To bysme s tou válkou na mapách byli, víte kde? No v pr…“Jeho výrok jsem si připomněl při přípravě tohoto čísla A reportu. Právě v okamžiku, kdy jsme začali s jeho tvorbou (jak jste si už možná všimli, v nové a hlavně rozšířené úpravě), totiž jakýsi „diverzant“ v montérkách, který nyní spolu s desítkami dalších řemeslníků provádí rozsáhlou rekonstrukci naší budovy, jedním otočením vypínače odpojil a následně i zničil náš hlavní počítačový server. A shodou okolností jakýsi jiný „diverzant“ na Ministerstvu obrany začal v téže době přepojovat a konfigurovat další centrální servery „misů“, „šisů“, „intranetů“, nebo jak se všechny ty vojenské počítačové sítě vlastně jmenují.To byl poprask. Ne, nebojte se, nebyli jsme v pr… Všechny počítače až na malé výjimky už fungují a my můžeme tvořit. Ostatně, „krizové“ 21. číslo A reportu máte nyní v rukách a podle mého soudu se docela vydařilo. Na další se můžete jen těšit…

Ladislav Lenk

Radko Janata

27. 9. 2006

16. 10. 2006

10

12

14

20

24

� REPORTÁŽ

2

REPORTÁŽ �

3

Zářijové houbařské žně vrcholí. Lesy připomínají „Václavák“ v poledne. Okolí východočeské obce Čermná nad Orlicí není vý-jimkou. V blízkosti rozsáhlého areálu vojenské zásobovací základny, jež je součástí týnišťské základny munice, korzuje spousta lidí. Bohužel i jedno nezodpovědné individuum, které odhodí cigaretový nedopalek a pohroma je na světě. Suchý lesní porost se rázem ocitá v pla-menech. Oheň je navíc „podporován“ silným větrem a rychle se blíží k jednomu ze skladišť s hořlavým a výbušným materiálem.

POŽÁRNÍ POPLACH V ZÁSOBOVACÍ ZÁKLADNĚ

Čermenská zásobovací základna prožívá obyčejný pracovní den. Krátce před desátou však dochází k nenadálému zvratu. Příslušník Vojenské policie, která provádí ostrahu celého areálu o rozloze více než sta hektarů, zpozoruje na jedné z monitorova-cích kamer hustý dým. V technickém prostoru, konkrétně u skladu č. 58, se něco mimořádného děje!

Velitel stráže vysílá hlídku Vojenské policie. „Provede průzkum inkri-minovaného místa. Zjistí, zda se tam nenacházejí nepovolané osoby či nejde-li o falešný poplach.

Padesát devět minut bojovali civilní a vojenští hasiči s ohněm u muničního skladiště číslo 58

Text a foto: Pavel LANG

Že hoří v Čermné nad Orlicí, je víceméně fádní zpráva. Jde-li však o tamní areál vojenské zásobovací základny, „napěchovaný“ municí a výbušninami, to už je jiná káva. Dramatickému dějství u skladu číslo 58 byl účasten i A report.

Zajistí prostor kolem skladiště a vyrozumí dozorčího zásobovací zá-kladny o vzniklé situaci,“ upřesňuje.

Bohužel, katastro-fická vize se potvrzuje. Oheň se blíží k oplocení základny. Je třeba provést ochranu skladů munice s následnou likvidací požáru lesa.

Dozorčí základny vyhlašuje požární po-plach vojenské hasičské jednotce Čermná nad Orlicí. „Před chvílí byl na

naši telefonní linku nahlášen požár v prostoru skladiště číslo 58,“ říká její velitel a společně s kolegy naskakuje do hasičských tatrovek. Tříkilometrovou vzdálenost k ohroženému místu zvládají za necelých pět minut. Chvíli po nich přijíždí vozidlo vojenské zdravotní služby s lékařem.

První pohled nahání husí kůži po těle. Oheň je již nablízku „padesátosmičce“. Velitel zásahu vydává rozkazy a směruje útočný proud vody na sklad. I laikovi však začíná být jasné, že jde o marnost. Požár se šíří vzrostlým lesem s hustým podrostem. Hasební práce prohrávají souboj se živlem. Oheň se nedaří lokalizovat. „Žádáme o pomoc. Je třeba povolat další hasičské jednotky. Událost byla nahlášena na Operační středisko hasičského záchranného sboru, takzvaný OPIS, v Rychnově nad Kněž-nou,“ konstatuje velitel zásahu.

� REPORTÁŽ

4

REPORTÁŽ �

5

OPIS HZS vyhlašuje 2. stupeň poplachu pro útvary požární ochrany v Rychnově nad Kněžnou a ve Vysokém Mýtě i pro jednotky sboru dobrovolných hasičů z okolních obcí (Čermná nad Orlicí, Borohrádek, Horní Jelení, Choceň, Kostelec nad Orlicí a Běstovice). Samozřejmě se povolává i vojenská hasičská jednotka z Týniště nad Orlicí. Všeho všudy přijíždí do čermenského muničního skladu bezmála šedesát hasičů a dvě desítky speciál-ních vozidel CAS. Ani to nestačí. Velitel zásahu se na základě aktuální situace rozhodne pro nasazení vrtulníků. Do ohrožené lokality jsou vyslány dva stroje, a to vrtulník Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany. Oba jsou vybave-né speciálními hasicími vaky. Pro čerpání vody do nich se určují dvě základny – rybníky u obcí Číčová a Borohrádek.

ZDAŘILÁ LOKALIZACE POŽÁRU

Do osmatřiceti minut je všech deset po-volaných jednotek požární ochrany na místě. Při průjezdu do areálu čermenské vojenské zásobovací základny obdrží velitelé skupin jednorázový vstup a plán objektu s vyznače-nou trasou příjezdu ke skladu č. 58. Velitel zásahu jim upřesňuje přes radiostanici úkoly. Hasební práce na čtyřech úsecích si však žádají velké množství vody. Spěšně se organizuje její kyvadlová doprava z nedaleké vodní nádrže.

Hasiči ve speciálních zásahových oděvech a s dýchacími přístroji už bojují s ohněm tři čtvrtě hodiny. Každou minutu posílají do nej-více postižených míst zhruba patnáct set litrů

vody. Kýžená pomoc přichází i ze vzduchu. Vrtulníky nalétávají nad prostor zásahu a vy-pouštějí z oranžových vaků hasební látku.

Od vyhlášení požárního poplachu uplynulo přesně padesát devět minut a hasiči dostávají oheň pod kontrolu. Jeho šíření směrem k mu-ničnímu skladišti je zabráněno. Velitel zásahu hlásí nadřízenému orgánu lokalizaci požáru. Z nedaleké tribuny zaznívá potlesk. Přihlížející hosté, mezi nimiž jsou například hejtman Královéhradeckého kraje Pavel Bradík, první náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek, primátoři Hradce Králové a Pardubic a starostové přilehlých obcí, tak dávají najevo spokojenost s likvidací nebez-pečného „soupeře“. Slovy chvály na adresu zasahujících hasičů nešetří ani představitelé Armády ČR, velitel sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška či velitelé Krajských vojenských velitelství v Hradci Králové a Pardubicích plukovníci Václav Špaček a Josef Rút.

VÝSLEDEK?ÚČEL CVIČENÍ SPLNĚN!

Přítomní se jednomyslně shodují na tom, že taktické cvičení Čermenská hradba 2006 splnilo svůj cíl. V praxi se ověřilo řešení krizové situace jak ze strany vojenských hasičských jednotek a Vojenské policie, tak složek Hasičského záchranného sboru Královéhradec-kého a Pardubického kraje i jednotek sboru dobrovolných hasičů vybraných obcí. Cvičení nechyběl ani punc věrohodnosti. Zasahující složky byly o námětu cvičení informovány

na poslední chvíli. Vše se tedy odehrávalo takříkajíc naostro.

„V minulosti jsme na podřízených zásobo-vacích základnách také prováděli pravidelné nácviky, na nichž se ověřovaly dojezdové časy zasahujících jednotek a upřesňovaly plány hasebních prací. Avšak ke kompletní praktické součinnosti s civilními hasiči, navíc za podpory vrtulníků a dohledu vrcholných představitelů krajů, doposud nedošlo. Tím chci říct, že dnes se uskutečnilo ojedinělé taktické cvičení na dané téma a co do rozsahu doposud největší. O to víc nás těší vskutku profesio-nální provedení zásahu všech zúčastněných,“ upřesňuje náčelník základny munice plukov-ník Přemysl Škácha.

To však není jediná pozitivní zpráva týkající se Čermenské hradby 2006. „Taktické cvičení jsme využili také k tomu, abychom civilní zasahující jednotky seznámili s vojenským objektem, ve kterém budou v případě mimo-řádné události nasazeny, a ukázali jim způsoby skladování munice a výbušnin i lokalizaci ohně různých druhů munice. Je třeba mít na paměti, že hašení požáru ve skladištích s hořlavým a výbušným materiálem je vždy spojeno s velkým nebezpečím. Tady záleží nejen na rychlém, ale především správném způsobu zásahu. Dalším důvodem nácviku je umístění zásobovací základny, která se nachází na samém rozhraní dvou krajů. Chtěli jsme zjistit, zda tato skutečnost nemá vliv na koordinaci a součinnost zasahujících složek při možném ohrožení,“ dodává major Vladislav Podhor-ník, náčelník zásobovací základny v Čermné nad Orlicí.

6 7

Mirka Topolánka doprovázel na Balkán ministr obrany Jiří Šedivý, ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Šefka a další významní představitelé. Krátce po přistání na

Na české základně Gazala Lines čekala premiéra a jeho doprovod ukázka z výcviku služebních psů a speciálně vybavené jednotky určené na potlačování davu. Devátý kontin-gent KFOR má v současné době k dispozici šest psů vycvičeních na vyhledávání výbušnin, zbraní, drog a na potlačování davu. Ukázku, při které jeden ze psů nalezl zbraně v kontro-lovaném automobilu a následovalo zadržení podezřelé osoby, komentoval premiér slovy: „Podobný postup znají někteří mí kolegové

z Kalifornie, a to když v této zemi přísně stře-žící dodržování dopravních předpisů překročí rychlost.“

Generál Štefka upozornil, že při nepoko-jích přede dvěma lety měli naši vojáci pouze standardní vojenské vybavení. Mohli ho buďto použít, anebo ustoupit. Nyní prý jsou na tom lépe než policejní jednotky některých zemí.

Premiér navštívil i naši největší základnu v Kosovu Šajkovac. Ještě předtím, než předal příslušníkům kontingentu medaile NATO,

� MISE MISE �

SLIB veteránůmPremiér Mirek Topolánek společně s ministry obrany a zahraničních věcí navštívil Kosovo a Bosnu

Text a foto: Vladimír MAREK

Pokud návštěva předsedy vlády České republiky Mirka Topolánka krátce po uvedení do funkce na Ministerstvu obrany a Generálním štábu naznačovala, že bude armádě věnovat nadstandardní pozornost, pak víkendová cesta 24. září 2006 k našim vojákům v misích KFOR a EUFOR v Kosovu a Bosně to jen potvrdila.

pronesl krátký projev. „Vysoké číslo vašeho kontingentu by mohlo vzbuzovat naději, že se jedná o opakovanou, rutinní, téměř bezrizi-kovou činnost. Dobře vím a vy to víte také, že to tak není a ani být nemůže. Vaše práce se odehrává ve složité situaci. Vše se rychle mění, pracujete v podmínkách, které jsou velmi dy-namické,“ zdůraznil Mirek Topolánek. „V tomto smyslu je vaše činnost nesmírně zodpovědná. Každé zanedbání, každá nedbalost může mít fatální důsledky.“

Premiér dále řekl, že naše politika není po-litikou nečinnosti, ale odpovědnosti za to, co se děje ve světě. Jeho vláda bude mise nadále podporovat. Přitom prý právě oblast Balkánu zůstává pro nás prioritou číslo jedna. Zároveň upozornil, že se naše armáda nebude aktivně podílet na misi v Libanonu. Česká účast v tomto případě bude spíše formální. Jednou z možností je monitorování, případně supervize. Můžeme totiž mít jen takový počet misí, který jsme schopni utáhnout, a to jak finančně, tak i z hlediska čistě technického a samozřejmě také lidského potenciálu. Ministr obrany Jiří Šedivý tato slova doplnil informací, že od ledna příštího roku budeme posilovat náš kontingent v Afghánistánu o desetičlennou jednotku chemiků. Zároveň se na nás také obrátili Britové se žádostí o poskytnutí vojenských policistů ke střežení vysoce citlivých cílů.

Ještě než Mirek Topolánek položil věnce k pomníku českých a slovenských vojáků, rozloučil se s přítomnými slovy: „Chtěl bych

vám poděkovat za činnost v mnohonárodních silách, za vzornou reprezentaci České republi-ky, české armády.“

Pak už se diskutovalo v neformálním prostředí jídelny základny. Největší zájem o premiéra měli pochopitelně absolventi Vojenského gymnázia Jana Žižky v Opavě, na kterém studoval i Mirek Topolánek. A tak se vzpomínalo na známé prostředí a především učitele. „Říkáte, že za vás byl již podplukov-níkem, já si ho pamatuji ještě jako kapitána. Nesmíte zapomínat, že jsem z Opavy odešel v roce 1975,“ uzavřel diskusi premiér.

Na zpáteční cestě do vlasti navštívila delegace ještě 65 našich vojáků v misi EUFOR na základně Eagle poblíž bosenské Tuzly. „Víme, že pocházíte z Valašska. A tak jsme si dovolili pro vás přichystat toto oficiální bale-ní slivovice,“ předali vojáci Mirku Topolánkovi malý dárek, který ještě rozšířili o tužky. Prý pokud by potřeboval podepsat několik důleži-tých dokumentů o vyslání našich vojáků do zahraničí. Premiér reagoval na uvolněnou atmosféru osobním slibem. „Naše veřejnost zná veterány jako staré lidi, kteří dostávají medaile za bitvu o Británii či jiné hrdinské činy druhé světové války. Máme ale také podstatně mladší veterány z posledních válek a misí. Chtěl bych se osobně postarat o to, aby tito lidé po návratu do vlasti, poté, co ukončí svoji profesionální kariéru, nezůstali stranou. Je to můj osobní závazek. Tento problém je u nás nový. Zatím ho neumíme řešit tak jako například v Americe.“

letišti v Prištině zavítala česká delegace na veli-telství KFOR, kde se setkala s velitelem těchto sil v Kosovu, německým generálem Rolandem Ka-therem. Ten uvedl na adresu českého kontingen-tu, že odvádí vysoce profesionální práci.

8 9

Stalo se tak u příležitosti slavnostního nástupu příslušníků Velitelství sil podpory a výcviku v Jaselských kasárnách, jehož sou-částí bylo převzetí funkce velitele sil podpory a výcviku generálmajorem Jiřím Halaškou od generálporučíka Jana Ďurici. V té souvis-losti jsme oba funkcionáře požádali o krátké rozhovory.

� Na co jste z období vykonávání funkce velitele sil podpory a výcviku nejvíce hrdý?

Největší radostí pro mě bylo, když jsem po krátké době zjistil, že naprosto nesourodé součásti, jako jsou personalistika, logistika, zdravotnictví, tvorba doktrín, výcvik, krajská vojenská velitelství, vojenské hudby a Vojenský historický ústav, dokážou táhnout za jeden provaz. A přidal bych k tomu druhou radost, když jsme dokázali se společnými silami, které jsou vlastně naším největším zákazníkem, s jejich velitelem generálem Sedlákem navázat spolupráci v horizontální rovině, kdy jsme problematikou neobtěžovali Generální štáb, ale řešili ji mezi sebou. A má třetí radost je dnešní den. Že odcházím a že jsem předal funkci tomu, komu jsem ji předat chtěl.

� Kdysi, při formování Velitelství sil podpo-ry a výcviku, jste se zmínil, že byste ho rád vystavěl podle svých představ. Povedlo se vám to?

Určitě se mi to povedlo personálně. Na rozhodujících místech i u podřízených součástí jsou lidé, se kterými jsem chtěl spolupraco-vat. Není jediný ředitel ani velitel, o kterém bych mohl říct, že mi byl dosazen. Vždycky to byla moje vůle. Ve všech případech. A že těch součástí je asi sto jedna. To je také svým způsobem štěstí.

� Podařilo se vám za dobu, po kterou jste velel silám podpory a výcviku, navštívit všechny podřízené součásti?

Nepodařilo. A ono ani není potřebné, abych navštívil například všechny posádkové ošet-řovny, když každá je plus minus stejná. Ovšem ty rozhodující a klíčové, zejména logistické součásti nebo pracoviště v oblasti komunikač-ních a informačních systémů, o kterých jsem toho příliš nevěděl, jsem navštívil i několikrát. Dokud jsem to nepochopil. Vždycky jsem pak byl příjemně šokován, jak malé množství lidí dokáže udělat obrovský kus práce.

� Je pro velitele tak vysokého velitelství potřebné znát realitu vojenského života na té základní úrovni v útvarech či zařízeních?

Je. Protože podmínky života u útvarů se mnohdy rychle mění. Vemte si jenom profesi-onalizaci armády. Ze dne na den přestali být vojáci základní služby a zbyli pouze profesi-onálové. A takových případů, kdy je ten život potřeba poznat, je mnoho. Není to jenom ubytování a podmínky výcviku, ale třeba i ná-zory na promyšlenost toho, kam směřuje vývoj, jak je na něj ten který velitel připraven, jestli vůbec ví, co ho i v té poslední posádce čeká.

� Vzpomenete příklad, kdy znalost reál-ného života v útvarech měla dopad na vaše rozhodnutí?

Příklad z poslední doby. Po nástupu rekruta do Vyškova, kdy hned první den složí vojenskou přísahu, je ze zákona nutno na něho pohlížet jako na profesionála. To byl šok, na který jsme se museli připravit. A dělali jsme to v součinnosti s Ředitelstvím výcviku a doktrín a s Ředitelstvím personální podpory prakticky bez jakékoliv možnosti se s kýmkoli poradit, protože neznám armádu, kde to takhle fungu-je. A musím zaklepat, problémy s tím nejsou.

období druhé fáze reformy ozbrojenýchsil?

Když řeknu „nejdůležitější úkoly“, tak je to vždy jejich komplex. Víte, že naše odpovědnost jde od výcviku, vzdělávání, doktrín, správy VVP a učebně-výcvikových zařízení přes logistiku a zdravotnictví až po rozvoj personálu. A v kaž-dé této oblasti je řada podoblastí, jež mají svůj vlastní projekt rozvoje. Takže musíme sledovat celou šíři úkolů. Ale abych byl konkrétnější. Ještě v tomto roce bude nejdůležitější dosažení počátečních operačních schopností prvními celky, což jsou 6. polní nemocnice, mikrobiolo-gická laboratoř a odsunová sběrna raněných. Příští rok půjde o dosažení těchto schopností u 7. polní nemocnice a nemocniční základny. V dlouhodobějším horizontu pak stále leží velký úkol na logistice – odebírání a rušení nadpočetné a nepotřebné techniky a materiá-lu, likvidace munice a opouštění posádek tak, aby naše síly tím, že se sníží a vytvoří inte-grovanou základnu, umožnily růst společným silám. Jiný úkol bude pokračovat v rekrutaci, výcviku a vzdělávání personálu. Po obrovských počtech vojáků, které jsme vycvičili za poslední tři roky, bylo jich kolem 45 tisíc, bychom chtěli přejít k vyšší kvalitě. Věnovat se podstatně víc instruktorům výcviku a vůbec procesu výcviku a vzdělávání, aby byl moderní a odpovídal sou-časným trendům. Myslíme si například, že by se měla začít používat určitá forma e-learningu nebo jiného typu počítačového vzdělávání, aby byl výcvik efektivní a ne tak nákladný. V oblasti zdravotnické služby bychom se chtěli více věnovat posádkovým ošetřovnám. Zvyšovat v nich kvalitu služeb. Největší problém, který v této oblasti řešíme, je úbytek lékařů. Musíme najít opatření, abychom stabilizovali stav lékařů, kteří jdou do misí a často zabezpečují výcvik. U krajských vojenských velitelství bychom chtěli, aby se z nich staly orgány víc integrované, aby se víc přiblížila občanům, aby lépe reprezentovala armádu, aby dobře vybírala rekruty a aby se i služba na nich stala přínosná a populární. Ještě bych se zmínil o vojenských hudbách. Vím, že jsou velmi aktivní a mají celou řadu nových vystoupení. Je však také pravda, že jsou mnohdy přetížené a nemají čas na studování nových programů. Takže tam jde o skloubení akcí na veřejnosti s přípravou a růstem kvality. Myslím, že v mnoha směrech se mohu spolehnout na to, co zde vykonal můj předchůdce generál Ďurica, protože celá řada projektů je v dobrém stadiu rozpracovanosti a běží. Můj přínos by měl být asi v tom, že bych chtěl celou řadu manažer-ských činností zjednodušit, podstatně víc

pravomoci a zodpovědnosti delegovat na nižší články, aby i střední důstojnický a praporčický sbor, mimochodem ten příští rok velmi výrazně nastoupí do armády a v mnoha útvarech důstojníky vymění, dostal větší příležitost.

� Do funkce velitele sil podpory a výcviku jste byl jmenován už 1. září. Jaký byl váš první velký úkol na novém postu?

Prvním úkolem v té době bylo řešení otázek úsporného plánu na rok 2007, kdy budeme muset vyjít se sníženými rozpočtovými pro-středky. Zamýšleli jsme se, jakým způsobem pracovat, zejména v oblasti běžných výdajů. Myslím si, že nějaké možnosti ještě jsou, ale v dlouhodobějším horizontu se v prostředí snížených výdajů armáda, před níž stojí řada plánů, může jen těžko pohybovat. Jestliže restrikce budou dlouhodobé, tak to bude vyžadovat určité systémové změny.

� Myslíte, že se vám už povedlo navštívit všechny podřízené útvary a zařízení?

Protože jsem jezdil velmi často, tak bych řekl, že takových devadesát procent útvarů ano. Neříkám, že navštívím úplně všechny, protože v každé posádce, kde jsme, máme čtyři až pět našich prvků zabezpečení. Je tam ošet-řovna, je tam obvykle středisko informačních systémů a velmi často se tam vyskytuje nějaké zařízení logistiky. Čili takové uzly posádek jsem určitě navštívil a o hlavních základnách logis-tiky i zdravotnické služby, o všech krajských vojenských velitelstvích mám dobrý přehled. Jak o jejich práci, tak i o bolestech, se kterými se potýkají.

� Nakolik je pro vaši funkci vůbec potřebná znalost reálného života v útvarech a zaříze-ních?

Pokládám ji za svoji prioritu. I když jsem byl na Ředitelství výcviku a doktrín, tak jsem zhruba jednou za měsíc nebo za dva vyjížděl k útvarům, protože si myslím, že právě v době, kdy se věci mění, kdy probíhá reforma, kdy se nastartovávají nové procesy, je potřeba vědět, jak se věci zobrazují dole, jak je lidé a nižší velitelé vidí. Mohu říci, že jsem u mnoha útvarů zjistil, že se leckteré věci interpretují jinak, anebo že se o nich ani neví. Právě v této oblasti hodně dělá váš časopis, který řadu věcí ozřejmuje, osvětluje a lidem přibližuje. Myslím si, že i vyšší velitel by měl vědět, jak to v útvarech chodí, co se tam děje. Někdy totiž stačí málo, jen vydat pár pokynů, změnit určité věci, které lidi bolí a nemůžou s nimi pohnout, a problém zmizí.

� PERSONALISTIKA PERSONALISTIKA �

Po generálu Ďuricovi nastoupil do funkcevelitele sil podpory a výcviku generál Halaška

„Jsem si jist, že změnou velení nebude ani v nejmenším dotčena zdejší kontinuita myšlení a rozhodování, které je otevřeno rychlé reakci na získané zkušenosti, hledání nových postupů i nových lidí, jež jsou schopni nové změny nacházet a prosazovat,“ prohlásil 15. září ve Staré Boleslavi první náměstek ministra obrany Martin Barták.

Text a foto: Jaroslav PAJER

RADOSTI PRVNÍHO VELITELE� Pane generále, v čem předávání tak významné funkce vlastně spočívá?

Generálporučík Jan Ďurica, bývalý velitel sil podpory a výcviku: Kromě obligátního předávání takových zásadních věcí, jako je dokumentace, kterou mám u sebe, jako je bojový prapor a dekret k němu, jako je mobi-lizační úkol, který plní síly podpory a výcviku, by to v případě, kdyby nebyl mým nástupcem generál Halaška, bylo i seznámení s podříze-nými součástmi, s jejich úkoly, s akvizičním procesem, který tvoří obrovskou část pracovní náplně velitele sil podpory a výcviku, a podob-ně. V případě generála Halašky to bylo velice jednoduché, protože snad kromě některých problémů akvizičního procesu v podstatě všechno zná, neboť byl mým zástupcem. Navíc jsem mu předal několik rad a svých nejlepších zkušeností o věcech, které jsem měl v úmyslu ještě dokončit, ale už se mi to nepodařilo, a o nichž vím, že je bude muset z různých důvodů dokončit generál Halaška.

Armádní generál Pavel Štefka, náčelník Generálního štábu AČR: Generál Ďurica je jeden z nejzkušenějších velitelů v naší ar-mádě. Odsloužil si všechno, od prostého vojína až po velitele a tříhvězdičkového generála. Bylo na něj vždycky spolehnutí a myslím si, že to je člověk, z něhož je možné si brát příklad. Velitelství sil pod-pory a výcviku je dítětem reformy. Díky panu generálovi se toto velitelství dobře zorientovalo a zaběhlo.“

Armádní generál Pavel Štefka, náčelník Generálního štábu AČR: „Generál Halaš-ka je klasickým příkladem toho, jak má člověk dojít do této funkce. Byl ředitelem ve Vyškově, tedy podřízené části, která se týká výcviku a doktrín, potom zástup-cem velitele a nyní se stal velitelem sil podpory a výcviku. Absolvoval spoustu významných funkcí a je nasnadě, že pod jeho velením síly podpory a výcviku mohou pokračovat dál v tom, co je naplá-nováno v reformě.“

MUSÍM VĚDĚT, CO LIDI BOLÍ� Prý jste po generálu Ďuricovi během své kariéry třikrát přebíral funkci. Můžete prozradit, jaké funkce to byly a kdy?

Generálmajor Jiří Halaška, velitel sil podpory a výcviku: Bylo to v roce 1984 místo zástupce velitele 20. tankového pluku, v roce 2001 místo náčelníka štábu Velitelství sil územní obrany a teď je to potřetí.

� Jaké nejdůležitější úkoly čekají sílypodpory a výcviku v následujícím

Třetí STŘÍDÁNÍ

11

� REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE �

Menší kapacita, větší komfortUž za necelý rok bude zahájen provoz opravené vojenské ubytovny JuliskaText: Jan ZEMANFoto: Jiří HOKŮV, ilustrace: archiv sekce vyzbrojování MO

Delší dobu se hovoří o tom, že pražské ubytovny jsou v havarijním stavu. Situace se ale naštěstí postupně mění k lepšímu. Na jaře příštího roku se opět otevřou brány vojenské ubytovny Juliska, která se jako první dočkala nového hávu. Další lůžkové kapacity přibudou o rok později, po dokončení opravy bývalého Domu armády Praha. Počítá se také s tím, že rekonstrukcí projdou i další ubytovny v metropoli.

10

Stavební práce na vojenské ubytovně Juliska, která byla vybudována v letech 1970 – 1973, začaly letos v únoru a jejich ukončení je plánováno už na duben příštího roku. V květnu téhož roku proběhne kolau-dace a předávání objektu armádě. Od červ-na 2007 by ubytovna mohla plně sloužit vojákům. Za rekordních čtrnáct měsíců tak dojde ke kompletní rekonstrukci budovy a všech instalací, vnitřní prostory se změní tak, aby odpovídaly současnému ubytova-címu standardu. Pochopitelně že dojde i na zateplení objektu a k výměně stávajícího keramického obkladu.

Daní za zvýšení komfortu ubytovaných hostů je snížení kapacity ubytovny. Její vyba-venost by nově měla odpovídat tříhvězdičkové-mu hotelu. Aby se podařilo tento předpoklad naplnit, klesne počet lůžek z původních 550 na 471, mezi kterými bude také osm lůžek s bezbariérovým přístupem pro tělesně postižené hosty.

Pro přechodné ubytování bude sloužit pět pater budovy. Druhé až páté podlaží má stejné složení pokojů – na každém je pět jednolůžko-vých pokojů, tři rodinná apartmá, 21 dvoupo-kojových buněk a jeden bezbariérový pokoj. Šesté patro je určené k ubytování významných

hostů. Zde je již před dokončením osm velkých apartmánů, 17 menších apartmánů a jeden jednolůžkový pokoj. Všechny pokoje v 6. patře budou mít klimatizaci. Na každém z „běžných“ pater se počítá se dvěma kuchyňkami pro příležitostnou přípravu vlastního jídla a ve VIP patře bude přípravna pro obsluhu.

Oproti dosavadnímu stavu se změní také interiéry a nábytek pokojů. Architekti navrhli, že každé z pater se od ostatních odliší svojí barevností. Zařízení vyrobené z lamina kronospanu bude ve 2. patře v barvě tisu, ve 3. patře plané hrušně, ve 4. patře třešně a v 5. patře calvadosu. S těmito materiály

se sladí barevnost stěn, závěsů a koberců. Židle, stolky a křesílka pocházejí z produkce TON Bystřice pod Hostýnem. Nejvýznamnější hosté budou mít na svých pokojích moderní nebo historizující nábytek. Celkový efekt dopl-ní moderní svítidla a pečlivě volené doplňky.

Podstatně se změní i vstupní část ubytovny, jež hostům nabídne více služeb a možností, než tomu bylo dříve. Vstupovat se bude celoskleně-nými dveřmi s automatickým otvíráním a přes-ně do osy vstupu architekti umístili recepci. Každého příchozího bezesporu upoutá recepční pult tvarovaný do kruhu. Zapuštěné osvětlení ve stropě zvýrazní osu vstupu a tvar pultu.

Zápultí bude vévodit půlválcová prosklená vit-rína. Interiér, který v původní úpravě vzbuzoval tvrdý nehostinný dojem, má změkčit právě systém křivek a částí kružnic. O zpříjemnění prostředí se postará také velké množství různě vysokých živých rostlin.

Restaurace v přízemí má podle projektu nabízet 100 míst a kapacita nově navržené ku-chyně 400 jídel za směnu by tak měla být plně postačující. Celý prostor je opět založen na soustředných kružnicích, v jejichž středu bude kruhový bar. Kružnice budou patrné nejen v barvách koberce, ale také na členění stropu – jednotlivé plochy kruhů mají sestupovat směrem k baru a v jejich čelech budou umís-těny prvky vzduchotechniky a kryté osvětlení předcházejících stropních desek.

V mobiliáři restaurace se počítá s lavicemi, židlemi a stoly pro dvě, čtyři a šest osob. Díky nízkým zabudovaným paravánům se zelení vzniknou jednotlivé boxy, nabízející hostům příjemné soukromí. O zpříjemnění interiéru se postarají zabudované osvětlovací sloupy. Restaurace bude propojena se šatnou, kterou od vstupní haly oddělí dvoukřídlé celoskleně-né dveře. Madla budou z antikorových trubek o průměru 32 milimetrů. V přízemí ubytovny budou hosté moci využít k občerstvení také bufet poskytující 20 míst k sedění.

Širší využití objektu dále umožní i dva sa-lonky v přízemí. Velký salonek počítá s pořádá-ním pracovních konferencí a tomu odpovídají použité technologie. Sádrokartonové stropy jsou tvarovány tak, aby vytvářely nezbytnou „akustickou pohodu“. Důležitou součástí je promítací zařízení a tlumočnická místnost, která je od salonku oddělená zrcadlovým sklem umožňujícím průhled ven, nikoliv do-vnitř. Vedlejší malý salonek bude mít obdobné vybavení a možnosti, ale je koncipován spíše pro komornější pracovně-společenské akce.

Hosté ubytovny budou moci využít také novou tělo-cvičnu vybavenou posilovacími stroji, která poskytne sportovní zázemí až pro 20 lidí. Vedle ní by měla vzniknout sauna pro šest osob.

Po rekonstrukci se částečně změní i venkovní vzhled budovy. Její plášť se zateplí a stávající

keramickou mozaiku nahradí závěsné keramické obklady ve stejné barvě. Původní barevnost a členění fasády tak zůstanou zachovány i po rekonstrukci. Úprav se dočká také venkovní zeleň a umělecké dílo před budovou, které bude demontováno a po opravě a očištění se vrátí zpět na své původní místo.

Dosavadní slabinou ubytovny byl nízký počet parkovacích míst pro vozidla hostů. I v tomto případě by se měla situace zlepšit. Další možnost parkování poskytne dosud nevyužitý vojenský pozemek u jižní stěny objektu, který sousedí s vojenským areálem. Nové parkoviště bude od vedlejších kasáren odděleno průhledným plotem a nabídne čtyřicet zajištěných parkovacích míst. Jednosměrně průjezdné parkoviště bude vybaveno na obou koncích elektronickými závorami.

12 13

Samotný akt byl přímo symbolický. Odstupující hlavní kaplan plukovník Tomáš Ho-lub předal svému nástupci podplukovníku Janu Kozlerovi speciálně k tomuto účelu svá-zanou bibli se znakem Duchovní služby AČR. „Vepsal jsem ti do ní, Jane, osobní modlitbu. Prosím tě, až budeš jednou předávat funkci hlavního kaplana svému nástupci, abys učinil něco podobného,“ řekl Tomáš Holub.

Podle ministra obrany Jiřího Šedivého, který se slavnostního aktu předání zúčastnil, je duchovní v oblasti lidské a etické nenahra-ditelným partnerem dobrého velitele. Je jeho poradcem, blízkým pomocníkem i jakousi slyši-telnou ozvěnou. Vojenský kaplan je člověkem, který má nejen potěšit a povzbudit, ale přede-vším poskytnout pomoc ve všech těžkostech a krizích, které mohou vojáka potkat.

„Tomáše Holuba znám osobně, považuji ho za nesmírně vzdělaného a kultivovaného člo-věka, jenž má mimořádnou schopnost empatie a porozumění pro druhé. Své činnosti vždy vy-užíval ve prospěch všech. Přestože se jednalo o osobnost duchovního stavu, nic lidského mu nebylo cizí,“ dodal k tomu náčelník Generál-ního štábu AČR armádní generál Pavel Štefka. „Přeji Janu Kozlerovi, aby se mu podařilo navázat na výsledky práce svého předchůdce. Jsem přesvědčen, že v jeho osobě získává naše armáda dalšího vynikajícího duchovního, který tuto službu obohatí.“

Tomáš Holub přiznal, že deset let působení v armádě ho velmi změnilo. „Dostal jsem se do úplně jiné situace, do zcela jiného prostředí. Budu vzpomínat na to, že jsem měl možnost pobývat mezi lidmi, kteří dokážou jednat férově a kamarádsky. V armádě je spektrum

V současné době působí v naší armádě 19 kaplanů a jeden trvalý jáhen, tedy duchovní s nižším stupněm svěcení. Součástí slavnostního aktu bylo i představení publikace Eduarda Stehlíka z Vojenského historického ústavu „Páter Method“. Tato kniha, vydaná Agenturou vojenských informací a služeb, přináší životní příběh generála duchovní služby československé prvorepublikové armády Msgre. Methoděje Kubáně, který zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře Dachau.

Při příležitosti střídání duchovních se zároveň konala ekumenická bohoslužba ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého v Praze.

� DUCHOVNÍ SLUŽBA

Zrodila se tradice bibleFunkce hlavního kaplana Armády České republikyse ujal podplukovník Jan KozlerText: Vladimír MAREKFoto: Radko JANATA

V nádherně barokně vyzdobených prostorách arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí v Praze došlo v úterý 26. září 2006 k předání funkce hlavního kaplana Armády České republiky.

osobností mnohem širší, než jsem si původně představoval. Jsou zde vojáci, kteří třeba nesdílejí se mnou dar víry, přesto jsme si ale dokázali mezi sebou vytvořit velice pěkný vztah.“

Jan Kozler, duchovní Církve československé husitské, působí v armádě od roku 2000, a to jako kaplan Hradní stráže. Mimo jiné se účastnil misí v Iráku a Kosovu. „Chtěl bych především udržet duchovní službu v takovém stavu, jako je v současné době. To znamená opečovávat všechno, co za dobu působení mého předchůdce vzniklo,“ podělil se s námi o své záměry. „Chci, aby si tato oblast udržela stejnou kvalitu jako dříve. Nepřicházím s něja-kými radikálními změnami.“

Odborná společnost vojenských lékařů, farmaceutů a veterinárních lékařů, jež je součástí České lékařské společnosti J. E. Pur-kyně, se na „svojí“ konferenci setkává již pošesté. Kromě jediného ročníku se tak pravidelně děje na královéhradecké vojenské alma mater. „Je zde odpovídající zázemí učeben s audiovizuální technikou a technic-kým zabezpečením přednášek i standardní logistické zázemí,“ vysvětluje Josef Fusek, proděkan pro vědeckou činnost FVZ UO.

Tento rok přijalo pozvání do Hradce Krá-lové na osmdesát odborníků, činných jak ve vojenském, tak v civilním zdravotnictví. Dvoudenního jednání se rovněž zúčastnily zahraniční delegace, a to z Belgie, Francie, Německa, Polska a Slovenska. Tak jako každý rok, byla i pro letošní konferenci zvolena hlavní témata. „Stěžejním námětem bude profesní příprava, výcvik a zkušenosti ze zahraničních misí. Zdravotnická služba Armády České republiky dosahuje v této ob-lasti výjimečných úspěchů, může tudíž svým kolegům mnoho užitečného sdělit. Zmíněná problematika je pro alianční armády v mno-ha směrech podobná. Společná výměna názorů bude určitě ku prospěchu věci,“ říká brigádní generál v záloze Leo Klein a po-kračuje: „Dále se zaměříme na progresivní metody v diagnostice a léčbě a na nejnovější poznatky z vojenského zdravotnického výzkumu.“

Maraton všech prezentací, jenž tvořilo 46 přednášek a 35 posterových sdělení, za-hájil děkan Fakulty vojenského zdravotnictví UO plukovník Roman Prymula. Poté se před-nášející „rozdělili“ do skupin podle svého

profesního zaměření. Odborný program tak odezněl ve čtyřech sekcích (1. Mezinárodní, 2. Profesní příprava, výcvik a zkušenosti ze zahraničních misí, organizace a řízení vojenské zdravotnické služby, 3. Pokroky v diagnostice a léčbě, 4. Nové poznatky z vojenského zdravotnického výzkumu).

Vystoupení přednášejících mělo velmi ob-šírný záběr. Posluchači se tak mohli seznámit jak se vzděláváním lékařů a sester v AČR, tak s laparoskopickou diagnostikou akutní ischemie střeva za použití fluoresceinu a ul-trafialového světla. Vojenští lékaři z Paříže, Mnichova a Lodže dali nahlédnout do přípra-vy armádních zdravotníků ve svých zemích, navíc se všemi regionálními specifiky.

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ �

Cenné zkušenosti O profesní přípravě, výcviku a zkušenostech ze zahraničních misí jednala 6. konference vojenských lékařů v Hradci Králové Text a foto: Pavel LANG

Dvě „P“ – potřebnéa prospěšné. Taková je strohá vizitka dvoudenního odborného rokování vojenských lékařů, farmaceutů a veterinářů ve dnech 20. a 21. září 2006 na královéhradecké Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany.

„Konference je ideální možností k výměně informací širokého spektra zdravotnických odborníků. Získané poznatky publikujeme v resortních médiích a na úrovni doporučení je předkládáme vrcholným představitelům vojenského zdravotnictví. Jde o odborné fórum, které dává návrhy, jež je možné zapracovat do praxe,“ hodnotí setkání vojenských lékařů, farmaceutů a veterinářů plk. R. Prymula.

Šestý „díl“ odborného jednání se konal v rámci oslav 80. výročí založení vojenského zdravotnického školství a 55. výročí králo-véhradecké vzdělávací instituce. Následná 7. konference se předpokládá uspořádat ve dnech 24. – 25. října 2007.

14

PŘEDSTAVUJEME �

ANALÝZAtěla i dušeChcete znát aktuální stav vašeho organismu? Vyhledejte CASRI!

Text: Pavel LANGFoto: Jiří HOKŮV

Tuctová budova na pražské Podbabské ulici a dveře si tady podávají medailisté z olympijských her či mistrovství světa. Důvod je totožný. Diagnostika těla a duše. Nevědomost o aktuálním stavu lidského organismu totiž nepomáhá vítězit. Ve Vědeckém a servisním pracovišti tělesné výchovy a sportu (CASRI) o tom vědí své.

15

16

� PŘEDSTAVUJEME

17

PŘEDSTAVUJEME �

CASRI je příspěvkovou organizací Minister-stva obrany. Její aktivity jsou značně rozsáhlé. Od výběru a výcviku vojenských profesionálů, přes diagnostiku aktuálního stavu organismu fyzicky zatěžovaných osob, až po vědeckou, servisní, metodickou a konzultační činnost v ob-lasti tělesné výchovy a sportu. Mezi klienty se dlouhodobě řadí jak špičkoví sportovci ze státní a resortní reprezentace, tak armádní „speciálo-vé“. V posledních letech však dosáhli na služby pražského vědeckého a servisního pracoviště i profesionálové a mnozí občanští zaměstnanci Armády ČR.

Začátky CASRI sahají do roku 1974. Tehdy se vytvořil desetičlenný tým odborníků k zabezpe-čení tréninkové přípravy vrcholových sportovců pomocí pojízdných laboratoří. Tyto laboratoře měly zajistit aktuální kontrolu armádních spor-tovních družstev rozmístěných na teritoriu Čech,

Moravy a Slovenska i vybraných reprezentačních týmů. Jedna z nich, vybavená jako fyziologicko- -biochemická, umožňovala komplexní spiroer-gometrické vyšetření na bicyklovém ergometru a základní biochemickou analýzu krve a moče. Druhá laboratoř, zařízená jako psychmotoric-ká, umožňovala komplexní dynamometrické vyšetření maximální svalové síly a laboratorní psychomotorické testy. Navíc zde bylo mobilní zařízení pro telemetrické sledování EKG, EEG, EMG a dechové frekvence.

Během své existence prošlo CASRI řadou změn. Tou nejvýraznější v roce 1993, kdy se stalo příspěvkovou organizací MO ČR s názvem Vědecké a servisní pracoviště tělesné výchovy a sportu. Kromě prioritního zabezpečení spor-tovní reprezentace začalo daleko více „sloužit“ armádním potřebám. Samozřejmě že jenom ku prospěchu vojenských útvarů a zařízení,

respektive jejich sportovních a tělovýchovných organizací. „Zkušenosti, které jsme získali v ob-lasti vrcholového sportu, jsme začali aplikovat do běžných armádních podmínek. To proto, že již byly ověřeny v praxi a navíc jde o oblast, v níž jsou používány nejmodernější technologie a postupy,“ říká PaedDr. Emil Bolek, CSc.

POUHÝCH 30 % ZÁJEMCŮ Z AČRPro tuto chvíli opustíme armádní vrcholový

sport i státní sportovní reprezentaci a přiblí-žíme si aktivity CASRI vůči obyčejné vojenské populaci. Začněme známým sloganem: Kdo chce do armády, musí projít Vyškovem. „V této souvis-losti úzce spolupracujeme s Ředitelstvím výcviku a doktrín Vyškov,“ konstatuje E. Bolek a pokra-čuje: „Naše zkušenosti z vyšetřování velkého počtu osob a rychlost zpracování výsledků jsou

vyvolených. „Diagnostikovat“ svoje tělo si mohou i další zájemci. „Záleží jenom na nich. Ať nás kontaktují a určitě najdeme společnou řeč. V případě kolektivního zájmu jsme schopni do dané posádky vyjet a základní diagnostiku u nich provést,“ upřesňuje Dr. Bolek.

Lákavá nabídka. Dokonce se chce říci, že odmítnout ji, by byla obrovská chyba. Bohužel, praxe je poněkud jiná. „Pouze třicet procent vojáků z povolání přistupuje ke svému zdraví, fyzické a psychické kondici opravdu profesionál-ním způsobem,“ dodává E. Bolek.

Z následného rozhovoru vyplývá, že řada profesionálů nechce znát svůj aktuální zdravotní stav. Někteří se bojí nežádoucí publicity. Přitom zcela zbytečně. Osobní údaje jednotlivců a veškerá zpracovaná data jsou chráněna. Spo-lupracovat s CASRI lze i pod svým individuálním

aktivity či zdravotní prevence), dále sportovní zátěžovou diagnostiku (funkční a zátěžové testy, biochemické sledování, antropometrické měření), vyšetření pohybového aparátu při sportovním zatížení (diagnostika techniky do-šlapu, doporučení nejvhodnější obuvi), analýzu techniky běžeckého došlapu a výběr vhodné běžecké obuvi, testování silových schopností (testování maximální síly, odrazové síly a silové vytrvalosti), diagnostiku wellness (obsahem vyšetření je vyplnění vstupního dotazníku, následuje antropometrické měření, biochemické vyšetření krve a moče, fyziologické a funkční testy, psychodiagnostika, doporučení cvičebního programu), sportovní psychologii (ovlivňování předstartovních stavů, screeningové vyšetření osobnosti), monitoring sociálně-patologických jevů a časoměrné služby (měření časů a rychlostí s využitím fotobuněk, resp. cílové kamery).

Prohlídka Vědeckého a servisního pracoviš-tě tělesné výchovy a sportu Praha umožňuje ještě detailnější představu o zaměření jeho činnosti. A tak se lze zevrubně seznámit s posláním jak pedagogicko-psychologické laboratoře, tak laboratořemi biomechaniky, funkční diagnostiky a tělovýchovného lékařství nebo vědeckého servisu.

„Od založení pracoviště až do současnosti jsme vždy kladli důraz na operativnost a mobilnost servisní činnosti, díky čemuž jsou služby, které CASRI poskytuje, využitelné pro široký okruh zájemců. Během roku tak vyšetříme stovky sportovců, a to většinou opakovaně, a počty jednotlivých diagnostických výkonů představují ročně řádově tisíce,“ říká na závěr Emil Bolek z Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu v Praze.

uplatňovány i v podmínkách armády, kdy jsou originální diagnostické postupy k objektivizaci aktuálního fyzického, psychického a zdravotního stavu využívány pro diagnostiku zhruba sto osob denně, a to včetně následného zpracování výsledků jednotlivců i skupin. To nám umožňuje software, jenž byl CASRI k tomuto účelu vyvinut a je využíván například při screeningové diagnos-tice zájemců o službu v AČR.“

Dalším společenstvím, které má CASRI pod svými křídly, jsou armádní „speciálové“. Není tajemstvím, že existuje jeho úzká spolupráce se základnou taktického letectva Čáslav, dále s brigádou rychlého nasazení, brigádou radiační, chemické a biologické ochrany, veterinární základnou či záchrannými prapory.

Vědecké a servisní pracoviště tělesné výchovy a sportu však není předurčeno pouze pro pár

„pinem“. Ani nelichotivých třicet procent není důvodem k pesimismu. Obdobný trend vládne i za hranicemi České republiky. Porovnání výsled-ků z databáze CASRI s výsledky v jiných armá-dách hovoří o tom, že naši profesionálové, kteří se v současné době podrobují diagnostickému vyšetření, dosahují minimálně stejné výkonnost-ní úrovně jako ostatní vojáci Severoatlantické aliance. V některých parametrech, například ve vytrvalosti, své kolegy v průměru ještě předčí.

V ZÁKULISÍ CASRINejvyšší čas nahlédnout do zákulisí CASRI.

Příspěvková organizace MO ČR, jež má v součas-né době 22 zaměstnanců, poskytuje následující služby: vědecko-výzkumnou činnost (adaptace organizmu na extrémní zatížení, objektivizace sportovního výkonu, optimalizace pohybové

18 19

Šest týmů testovalo svou fyzickou zdatnost, um, sílu a šikovnost v jedenácti nelehkých dis-ciplínách. Oproti minulým ročníkům doznaly propozice několik změn. „Trošku jsme letošní soutěž zpestřili zařazením některých atraktiv-nějších prvků a tím, že musela být v každém družstvu alespoň jedna žena, jsme reagovali na oněch zhruba patnáct procent zástupkyň něžného pohlaví, které slouží v našich zá-chranných útvarech,“ uvedl zástupce ředitele soutěže podplukovník Stanislav Mrvka, velitel pořádajícího 153. záchranného praporu.

Organizátoři se na náročné klání připravili velice dobře. Včas se jim podařilo dokončit speciální překážkovou dráhu, která rovným dílem prověřila všechny účastníky. Právě na ni asi nebude v dobrém vzpomínat členka rakovnické šestice rotmistryně Jana Máchová, která si tady vymkla koleno a ze závodu mu-sela odstoupit. Její kolegové přesto v soutěži pokračovali i s vědomím, že už v ní nebudou hodnoceni.

Po tři dny vyjížděly z brány jindřichohradec-kého útvaru uazy se záchranářským znakem, aby na jednotlivá stanoviště v okolí malebného jihočeského města dopravily ty, jež čestně a s maximálním nasazením chtěli dokázat, že právě oni jsou ti nejlepší.

Už první dva dny naznačily, že velikými favority na vítězství budou záchranáři

i rozhodčí, občanské zaměstnance Františka Nasadila, Milana Vaňka a Františka Čadka. „Jela jako čert a bez jediného zaváhání a tudíž trestného bodu,“ konstatovali shodně.

Snad nejvíce práce měl při soutěži hlavní rozhodčí nadporučík Robert Kutil, který neustále počítal průběžné pořadí a dbal na to, aby se soutěž nesla v duchu fair play.

Po velkém boji, který spolu sváděli především domácí s olomouckými závodníky, což se potvrdilo i rovností získaných bodů, se nakonec díky většímu počtu vítězství v jednotlivých disciplínách radovali z 1. místa Jindřichohradečtí.

Kapitán družstva nadporučík Daniel Cekul s týmem ve složení podpraporčík Jan Dvo-řák, štábní rotmistr Pavel Ludačka, rotná Markéta Píhová, rotný Lukáš Míchal a rotný Pavel Zabloudil sice převzali cenu pro nejlepší, ale sportovně přiznali, že vítězi byli vlastně všichni, kteří během soutěže mnohdy zvítězili sami nad sebou.

� ZÁCHRANÁŘI

Vítězství zůstalo NA JIHUI letošní čtvrtý ročník soutěže „O nejlepší záchranné družstvo“ byl po všech stránkách náročnýText a foto: Miroslav ŠINDELÁŘ

Šestatřicet profesionálních vojenských záchranářů ze všech záchranných praporů Armády České republiky bojovalo od 12. do 15. září 2006 o přední umístění v soutěži „O nejlepší záchranné družstvo“ v okolí Jindřichova Hradce.

K účasti tentokrát přizvali příslušníky velitelství a ostatních útvarů 15. ženijní záchranné brigády i zástupce z blízkých krajských vojenských velitelství. A tak se v Ma-lém Ratmírově, odkud pochod startoval, sešlo přes třicet vojáků, občanských zaměstnanců a rodinných příslušníků z pořádajícího útvaru, bechyňského ženijního praporu, vojenských záchranných praporů v Hlučíně a Bučovicích a z pěší roty 181. strážního praporu aktivní zálohy při KVV České Budějovice.

Čekala je trasa dlouhá zhruba 36 kilometrů po ose Kunžak, rozcestník Pod Vysokým ka-menem, Hamerský rybník, hrad Landštejn, osada Rožnov a posádková střelnice Lomy.

Jedním z hlavních organizátorů akce byl Petr Pokovba. „Před časem jsme se s dal-ším velkým nadšencem turistiky z útvaru Františkem Nasadilem zúčastnili dvoudenního pochodu přes tři země, který pořádá Svaz záložníků Bundeswehru v okolí Freyungu. A tehdy jsme si řekli, že bychom něco podobného mohli uspořádat u nás, v Jin-dřichově Hradci, protože tu máme opravdu krásnou přírodu. Smyslem je pokochat se pěknými pohledy, třeba z hradu Landštejn, a psychicky relaxovat, protože o fyzickém odpočinku to asi nebude.“

Pokud prý letošní akce bude mít úspěch, a to pořadatelům řeknou pochodníci navečer

slezského Hlučína, které jsme zastihli při prohlídce zříceniny hradu Landštejn. „Já jsem sloužil v Bechyni, takže zdejší kraj znám,“ říká štábní rotmistr Daniel Novák. „Pěkně se jde, je tu krásná příroda, hezký výhled. Není zde ani velké převýšení. My jezdíme do Jeseníků nebo do Beskyd a tam je to stále z kopce nebo do kopce.“

Pochvalovali si také, co hub tu roste. „Spousta hřibů kolem cesty. Už máme skoro plný batoh.“

Na Landštejně se zdrželi asi půlhodinku. Pohled z výšky do krajiny má vždycky své kouzlo. Na hradě si pak všichni na důkaz, že tu byli, koupili turistickou známku. Jak prozradil praporčík Tomáš Kašpárek, má jich doma už na čtyřicet, stejně jako jeho kolega poručík Martin Žerava.

Letošní první řádný ročník pochodu „Českou Kanadou v kanadách“ se vydařil. Jistě k tomu přispělo i vlídné počasí. Je tedy pravděpodobné, že na příští akci už budou pozváni turisté z celé armády.

ZÁCHRANÁŘI �

Českou Kanadou V KANADÁCHText a foto: Jaroslav PAJER

Už loni si jindřichohradečtí záchranáři vyzkoušeli organizaci turistického pochodu krajinou zvanou „Česká Kanada“ jihovýchodně od posádkového města. A že se nultý ročník, jehož se účastnili pouze domácí, vyvedl, uspořádali letos o druhém zářijovém víkendu jeho pokračování i pro přespolní.

z Olomouce, a to i přesto, že do závěrečného soutěžního dne nastupovali se ztrátou dvou bodů za vedoucími domácími reprezentanty. Na ten den byla naplánována jedna z nej-atraktivnějších disciplín nazvaná Spiderman. Všichni členové družstev, ženy nevyjímaje, v sobě museli potlačit případný strach z výšek a poté, co se po provazovém žebříku dostali na kládu mezi vzrostlými borovicemi ve výšce asi osmi metrů, se měli vrhnout na zavěšenou hrazdu, aby se vzápětí jištěni svými kamarády snesli jako pavouci do rozprostřené sítě. Tím však boj s časem nekončil. V síti se museli jednotlivci zorientovat a najít píšťalku, jejímž hvizdem oznámili, že tato část úkolu byla splněna.

Lze říci, že v soutěži neexistovala jediná disciplína, při níž by záchranáři nemuseli důkladně přemýšlet a nesáhli si až na dno svých sil. V jízdě zručnosti si bravurně vedla štábní rotmistryně Jana Smolková, která razantní a přitom dokonalou jízdou překvapila

při vyhodnocení, tak by Jindřichohradečtí chtěli účast na dalším ročníku nabídnout zájemcům z celé armády. „A někdy v bu-doucnu,“ prozrazuje Petr Pokovba, „ale to je daleká vize, bychom na něj chtěli pozvat i za-hraniční účastníky.“ Vzor německo-rakousko--českého pochodu, jehož se účastní až několik stovek rezervistů, je hodně inspirující.

Výlet Českou Kanadou, jejíž severoameric-kou jmenovkyni tu připomínají hluboké lesy, jezera, rybníky a v zimě pak tvrdé klimatické podmínky, se líbil všem, které jsme oslovili. „Jde se dobře. Je to pěkným terénem. Šli jsme lesem a kus po silnici,“ svěřuje se na druhé kontrole v Kunžaku četař Vlastimil Pav-lík, jeden z pětice aktivních záložníků. Na otázku, zda je netlačí kanady, se smíchem odpovídá: „Za ty tři roky, co jsme v zálohách, jsme je už rozšlápli.“ A všichni pak vzpomínají na červnové hvězdicové pochody AZ v okolí Vyškova.

Jihočeská krajina byla sympatická i pochodníkům z nejvzdálenějšího místa,

20 21

Letecká základna Náměšť nad Oslavou si padesáté výročí založení útvarů, na jejichž tradici přímo navazuje, připomněla v sobotu 9. září letošního roku. Za mimořádně přízni-vého počasí zdejší příslušníci uspořádali den otevřených dveří, během něhož si mohly tisíce návštěvníků prohlédnout velké množství nejen letecké techniky.

DAVY LIDÍ PROUDILYNA ZÁKLADNU

Prostor statické ukázky se lidmi začínal plnit již od brzkého rána, a tak ti, kteří přišli později, měli jen malou šanci si vystavené stroje vyfotit. Mohli ale využít možnosti detail-ně si letouny a vrtulníky prohlédnout, včetně interiérů pilotních kabin. Samozřejmostí byla letecká technika vzdušných sil AČR, kterou zde reprezentovaly letouny L-39 Albatros, L-159 ALCA, JAS-39C Gripen a vrtulníky Mi-24 a Mi-171Š. Oslav se účastnila také řada zahraničních hostů, a tak na stojánce nechyběl německý letoun Tornado IDS a francouzská Mirage F-1. Zvláště v případě mirage šlo zřejmě o jednu z posledních možností tento letoun spatřit v aktivní službě, neboť je již nahrazován modernějšími typy.

Protože hlavním tématem oslav bylo již zmi-ňované výročí, připravili příslušníci náměšťské základny pro návštěvníky také všechny hlavní typy letounů, které zdejší útvary v průběhu posledního půlstoletí používaly. Vedle sebe tak stály MiG-15, Suchoj Su-7, Aero L-29R Delfín, Su-22 a Su-25, všechny ve velmi dobrém, muzejním stavu. Pouze v případě MiGu-15 a letounu Su-7 nepůsobil nový nátěr příliš autenticky, a to hlavně kvůli použitým odstínům. Zbarvení našich vojenských letadel je však samostatná kapitola, která zaměstnává úzký okruh příznivců letecké historie. Pro

ostatní návštěvníky dne otevřených dveří to jistě žádný problém nepředstavovalo.

Ještě větší zájem vzbudil blok letových ukázek, během něhož se opět předvedly téměř všechny typy letecké techniky používané v AČR. Malý letecký den zahájil průletem dopravní letoun An-26 doprovázený dvojicí místních proudových strojů L-39. Po seskoku parašutistů se pak na obloze střídala jedna dynamická ukázka za druhou. Bitevní L-159 demonstrovaly útok na pozemní cíle doprová-zený působivými pyrotechnickými efekty.

Další ukázku provedli příslušníci náměšťské základny ve spolupráci s přerovskými vrtulní-káři, když zachraňovali pilota z nepřátelského území pomocí vrtulníků Mi-171Š a Mi-24. Právě takzvaný Combat SAR totiž patří mezi úkoly 22. základny letectva. Ti návštěvníci, kteří nestihli letecký den CIAF konaný o týden dříve, pak mohli také obdivovat vyšší techniku pilotáže na některých letounech a vrtulnících. Patrně nejlepší ukázku předvedl opět pilot čáslavského stíhacího letounu JAS-39C Gripen.

Zatímco veřejnost v odpoledních hodinách pomalu odcházela domů, na letišti se již při-pravoval další program. Byl zahájen slavnost-ním nástupem 22. základny letectva, po němž následovalo setkání bývalých i současných příslušníků náměšťských útvarů. Mnozí z nich pak vzpomínali na druhou polovinu pade-sátých let a na těžké začátky, jimiž si museli tehdy projít.

PAMĚTNÍCI VZPOMÍNALIPadesátá léta minulého století byla dobou

takzvané studené války, kdy proti sobě stály

dva znesvářené tábory. Naše země se ocitla v tom východním a podle toho byla budována i její armáda. Letectvo bylo masivně přezbro-jováno zejména tehdy moderními proudovými letouny MiG-15, jejichž počet nakonec dosaho-val mnoha set kusů. Situace došla tak daleko, že se počtu letounů přizpůsoboval i počet leteckých útvarů a vojenských letišť. Letadel bylo zkrátka tolik, že se pro ně musely budovat nové základny.

V tomto období tehdejší velitel letectva ge-nerál Tykal rozhodl o zřízení 6. stíhací letecké divize a jí podřízeného 20. stíhacího leteckého pluku, který se začal budovat od 1. října 1956 na letišti v Čáslavi. Nejprve byl vytvořen štáb a technické oddělení provozu. Postupně začali

k novému útvaru přicházet další příslušníci včetně mladých pilotů. Většina z nich pocháze-la od zrušených čtvrtých letek pluků 1. stíhací letecké divize, tedy 1., 9. a 19. slp. K zabezpe-čení 20. slp byl určen 19. letištní prapor.

První let stroje nového útvaru se uskutečnil 14. listopadu 1956. Od 28. listopadu pak pluk začal organizovat pravidelné létání. Na počáteční období existence 20. slp vzpomínal mimo jiné i plukovník Miroslav Lindovský, který se stal prvním velitelem pluku. „Pů-vodně jsem velel 18. stíhacímu leteckému pluku v Pardubicích, ale v roce 1956 jsem byl převelen a dostal jsem za úkol postavit nový útvar v Čáslavi. Vytvořený 20. slp byl jedním z nejmladších pluků v celé armádě. Největší problémy jsme měli s vycvičeností pilotů, která byla velmi malá. Většina z nich u letectva tepr-ve začínala a někteří k nám přicházeli přímo ze školy. Proto bylo obtížné vůbec sestavit dvojice a roje tak, abychom mohli alespoň částečně plnit bojové úkoly,“ říká plukovník Lindovský. Čtvrté letky, z nichž se jeho piloti rekrutovali, totiž u ostatních útvarů sloužily jen jako výcvi-kové. Určité potíže byly i s naplněností stavů, neboť ještě v prosinci 1956 chyběla desítka pilotů. Všichni příslušníci útvaru se ale snažili ze všech sil, a tak útvar obdržel již 27. břez-na 1957 svou bojovou zástavu.

PRVNÍ VELITEL BYL PROTI O několik měsíců později, konkrétně

v září 1957, stál 20. stíhací letecký pluk spolu s 19. letištním praporem před prvním neleh-kým úkolem. Byla vyhlášena cvičná mobilizace a oba útvary se musely přesunout na záložní

� VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY �

Letecká základnaŽIJE DÁL

Ve velmi skromných podmínkách začínaly před padesáti lety fungovat letecké útvaryv Náměšti nad OslavouText: Tomáš SOUŠEKFoto: autor a archiv

Přesně před padesáti lety vznikl 20. stíhací letecký pluk. V roce 1956 ještě nešlo o nic mimořádného, protože to byla doba intenzivní výstavby československého letectva. Význam zřízení jednoho z mnoha leteckých pluků se ukázal až v pozdějších letech. Tento útvar totiž přečkal dlouhá desetiletí a svého nástupce má i dnes.

22 23

letiště Mnichovo Hradiště. „Je třeba si uvědo-mit, že ani v té době nebyli naši piloti dosta-tečně rozlétaní. Přesto jsme ale úkol splnili. Si-tuace se zkomplikovala až v samotném závěru cvičení, kdy jsme se chystali na přelet zpátky do Čáslavi. Travnaté letiště bylo po vydatném dešti zcela rozmoklé a i když jsem se osobně několikrát snažil, nepodařilo se mi proudový letoun MiG-15 odlepit od země. Proto museli nastoupit příslušníci letištního praporu, kteří někde sehnali kovové rošty, jimiž během jediné noci povrch letiště zpevnili. Druhý den jsme tak mohli odletět. Abychom letouny odlehčili, letěli jsme jen s nezbytným množstvím paliva. Celý přelet jsme pak uskutečnili s vysunutými podvozky, protože byly celé obalené blátem,“ vypráví první velitel 20. slp.

� VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY �

Snaha o co největší urychlení výcviku spolu s minimálními zkušenostmi většiny létajícího personálu však přinesla i několik tragédií. Prv-ní letecká katastrofa postihla pluk již v květnu roku 1957, do roku 1960 se udály čtyři další. Zahynulo při nich šest většinou velmi mladých letců. I to byla daň za překotné zbrojení studené války.

Početní stavy letecké techniky a personálu dosáhly u celého letectva maxima v roce 1958. I nejvyšší představitelé armády si tehdy uvědomili, že již není v jejich silách udržovat takové množství útvarů, a tak naplánovali zásadní redukci a reorganizaci celého letectva. Jedním z důsledků bylo také předání 20. slp do podřízenosti 22. stíhací letecké divize. V dalším roce se pak pluk začal připravovat na

další obtížný úkol, kterým byl přesun na nově budované letiště v Náměšti nad Oslavou.

Snahy o využití plochy nedaleko Náměště nad Oslavou pro letecký provoz sahají již do meziválečného období. Nicméně skutečné letiště se zde začalo stavět až v roce 1956. Byl u toho i první velitel 20. stíhacího leteckého pluku. „Byl jsem tehdy požádán, abych se společně s velitelem letištního praporu vyjádřil k možnosti výstavby tohoto letiště. Na výběr byla i druhá lokalita nedaleko Moravského Krumlova. Vzali jsme tedy kurýrní letoun a le-těli obě místa prohlédnout. Už když jsem ale viděl převýšení zdejšího terénu, bylo mi jasné, že tato plocha není pro stíhací letouny ideální. Také proto jsem nakonec do písemné zprávy dal k Náměšti zamítavé stanovisko a doporučil Moravský Krumlov. Leč velení armády nakonec rozhodlo jinak,“ popisuje vznik letiště plukov-ník Miroslav Lindovský.

Nové vojenské letiště se tedy nakonec začalo budovat nedaleko Náměště nad Oslavou, ovšem jeho výstavba nepostupovala nijak závratným tempem. Přestože ještě nebylo zdaleka dokončené, o přesunu pluku z Čáslavi bylo rozhodnuto již v prosinci roku 1959. „První část přesunu jsme zorganizovali již 3. prosince. Železničním transportem jsme do Náměště dovezli velkou část pozemního technického vybavení. Na novém letišti ale panovaly nepříznivé povětrnostní podmínky, a tak se přesun letecké techniky musel neu-stále posouvat. Letouny nakonec z Čáslavi do Náměště přelétly až 14. ledna 1960,“ vypráví bývalý velitel 19. letištního praporu pod-plukovník Jan Hamák a pokračuje: „Jedinou dokončenou stavbou na letišti tehdy byla

vzletová a přistávací dráha a stojánky pro letadla. Mnohem horší podmínky zde ale měli lidé, od vojáků základní služby až po piloty. Zpočátku zde nebylo téměř žádné zázemí, a tak příslušníci pluku museli využívat dřevěné baráky, které tu zůstaly po stavebních dělnících. Piloti měli k dispozici jen malý domek o rozměru pět krát pět metrů, v němž si museli topit v malých kamnech. Ubytovaní byli v nedalekých kasárnách, v objektech určených pro vojáky základní služby. Vzhledem k tomu, že na letišti nebyly ani žádné sklady, musely jsme mít řadu měsíců munici a další materiál uložené na volném prostranství jen pod plachtami.“

SVÉ MÍSTO UHÁJILIPřestože počáteční podmínky byly v Ná-

měšti více než nepříznivé, nikdo z příslušníků stíhacího pluku a letištního praporu proti přesunu příliš neprotestoval. Údajně to bylo také proto, že většina lidí pocházela z okolí, a tak byla ráda, že slouží blíže k domovu. Svůj podíl měli bezesporu i obyvatelé okolních obcí, kteří prý vojáky v roce 1960 vítali a navazovali s nimi bližší kontakty.

Popisovat historii náměšťské základny v dalších desetiletích by vydalo na samostat-nou publikaci. Ostatně jedna taková kniha už vyšla. Připomeňme proto jen ta nejdůležitější fakta. V souvislosti se změnou svého určení byl 20. slp v roce 1961 přejmenován na 20. stíhací bombardovací letecký pluk. V roce 1965 byly již zastarávající MiGy-15 nahrazeny nadzvukovými stíhacími bombardé-ry Suchoj Su-7. S těmito stroji se pluk účastnil

také známého cvičení Vltava 66. V roce 1968 pak náměšťští piloti Su-7 vytvořili pod vede-ním majora Smažila první zdejší akrobatickou skupinu, s níž se krátce představovali i na veřejnosti.

Letouny Su-7 používal 20. sbolp celá sedm-desátá a osmdesátá léta. Teprve v roce 1987 začaly být nahrazovány moderními Su-22 s měnitelnou geometrií křídel. Devadesátá léta přinesla řadu organizačních změn do celé armády a mnoho útvarů bylo zrušeno. Náměšti se ale toto rušení vyhnulo a útvar byl v roce 1994 reorganizován na 32. základnu taktického letectva, která existovala až do roku 2003. Již od roku 1991 se zdejší letouny Su-22 začaly představovat na nejrůznějších leteckých dnech, a to jak při sólové akrobacii, tak i v rámci

akrobatické skupiny „Duha“. K dvaadvacítkám v roce 1994 přibyly letouny Su-25, s nimiž příslušníci základny také začali cvičit.

Další zlomový okamžik nastal v květ-nu 2002, kdy byly nadzvukové Su-22 nahraze-ny novými stroji L-159 ALCA. Ty zde ale sloužily jen něco přes rok a poté byly přesunuty zpět do Čáslavi. Z 32. základny taktického letectva se 1. prosince 2003 stala současná 22. základ-na letectva. Její hlavní výzbroj dnes tvoří de-sítka cvičných proudových strojů L-39 Albatros začleněných do letky určené k pokračovacímu a bojovému výcviku mladých pilotů. Současně se celé letiště intenzivně modernizuje tak, aby splňovalo přísná kritéria Severoatlantické ali-ance. Se základnou v Náměšti nad Oslavou se počítá i do budoucnosti.

� DO ŽHAVÉHO

2424

Rok 2006: Kateřina Hlavsová úspěšně ab-solvuje studium na Vojenské akademii v Brně a v hodnosti podporučíka je zařazena jako pilotka 22. základny letectva. Cesta k vysněné-mu cíli však rozhodně nebyla jednoduchá. Pro mladou dívku bylo tehdy v armádě všechno zcela nové. První krok do neznáma představo-val už jen nástup na tříměsíční náhradní vojen-skou službu. „V té době jsem věděla jen to, že chci létat. O armádě jsem ale neměla prakticky žádné informace. Proto jsem po celou dobu náhradní služby s neustálým napětím očekáva-la, co se bude dít dál,“ vzpomíná podporučík Hlavsová. Podle jejích slov ale už tehdy vníma-la i mnohé klady vojenské profese. Například když byla se svými spolužáky nasazena při niči-vých povodních v roce 2002. Tenkrát si poprvé uvědomila potřebnost armády a také dobrý pocit z toho, že může ostatním pomáhat.

ŽENY V ARMÁDĚ �

nových věcí. Musela si zvykat na mnohem vyšší rychlost a jiný způsob řízení i na řadu souvisejících drobností. „Nezvyklá byla pro nás už jen samotná výstroj, kterou jsme museli začít používat. Člověk je v ní dost svázaný, a tak je těžší v ní chodit. Za letu pak třeba zjistíte, že v zaklonění hlavy vám brání maska. Chvíli trvá, než si zvyknete například i na vzduch z dýchacího přístroje, který je velmi suchý,“ vyjmenovává své dojmy ppor. Hlavsová. V současnosti má na L-39 odlétáno více než padesát hodin a vše jí tak už připadá zcela normální. Jak sama dodává, raději než s instruktorem už létá sama. „Když je na palubě instruktor, člověk musí kromě všech úkonů dávat ještě pozor na jeho pokyny a navíc nikdy dopředu neví, co bude následovat. Pokud ale letím sama, můžu si celý let rozvrhnout a už dopředu vím, co chci udělat. Na druhou stranu jsme i s kolegy zjis-tili, že sami v letadle jsme mnohem pečlivější a například najednou slyšíme zvuky, kterým jsme předtím nevěnovali pozornost. Zkrátka neustále kontrolujeme, zda je vše v pořádku,“ vysvětluje začínající vojenská pilotka. S ná-vyky získanými při létání v armádě souvisí i další její poznatek. Když prý dnes někam letí jen jako cestující a nemá přístup do kabiny, bývá nervózní z toho, že nezná alespoň zá-kladní parametry letu, jako je výška, rychlost či poloha.

Kromě létání se musí Kateřina Hlavsová vypořádat i s další věcí, kterou je zájem médií o její osobu. „Nejhorší období bylo na náhradní vojenské službě. Byla jsem u armády teprve tři dny a nevěděla jsem o ní téměř nic, a přesto už jsem musela vystupovat v různých pořadech a poskytovat rozhovory. Vzpomínám si, jakou hrůzu jsem prožívala, když jsem nevěděla, co mám vlastně říkat. Cítila jsem se doslova jako cvičená opice. Naštěstí se noviná-ři brzo nabažili a jejich zájem poněkud opadl,“ vzpomíná Kateřina. Dnes už se dokáže se zá-jmem sdělovacích prostředků vyrovnat, přesto však nemá novináře příliš v oblibě. Zvláště pak ty, kteří až příliš narušují její soukromí. Někteří totiž ve snaze o exkluzivní informace neváhali „nahánět“ ani její rodiče. Ačkoliv by to člověk nečekal, Kateřina Hlavsová mluví kriticky zejména o ženách novinářkách. Ty prý totiž le-tecké problematice zpravidla vůbec nerozumějí a podle toho pak vypadá i odbornost jejich článků a reportáží.

Přestože je Kateřina Hlavsová v jistém smyslu průkopnicí, ona sama se tak necítí. Dokonce by prý ani nijak nevyzdvihovala své kolegyně v armádě jenom proto, že jsou to ženy. Podle ní nabízí armáda příležitostí dost a je na každé z nich, zda se dokážou ve vojenském prostředí prosadit. Ona má teď jediný cíl – být dobrou pilotkou a obhájit tak své zařazení.

První česká novodobá pilotka proudových letounů už na albatrosu nalétala přes padesát hodin

V oblacíchje jakoDOMA

Text a foto: Tomáš SOUŠEK

O Kateřině Hlavsové jsme v A reportu naposledy psali před čtyřmi roky. Tehdy byla jako první žena v novodobé české historii přijata na studijní obor pilot bojového letounu. V té době však ještě nikdo nemohl vědět, jak se jí bude dařit a zda se vojenskou pilotkou skutečně stane.

Ještě lepší pocity se dostavily, když noví adepti pilotního oboru zahájili studium a mas-káče mohli vyměnit za leteckou uniformu. „Musím přiznat, že mi uniforma pomohla zvednout vlastní sebevědomí. Začala jsem cítit určitou hrdost a myslím, že se to projevilo i na mém vystupování, ať už jsem přišla kamkoliv,“ říká Kateřina Hlavsová. Na nějaké naparování však příliš prostoru neměla. První ročník aka-demie byl totiž zřejmě tím nejtěžším. Studenti museli zvládnout velké množství teorie z růz-ných strojních oborů, z nichž ale téměř žádný přímo nesouvisel s létáním. Snad jediným „leteckým“ předmětem byl speciální tělocvik zaměřený na nejrůznější polohy a pohyby, které piloti musejí zvládat. Pro Kateřinu i její spolužáky tak byl první rok zároveň i určitou zkouškou vůle a trpělivosti. Samozřejmě se našli i tací, kteří touto zkouškou neprošli.

První dva školní roky musela Kateřina Hlavsová podstatně změnit i svůj soukro-mý život. Náročné studium jí totiž příliš nedovolilo věnovat se plachtařskému sportu v aeroklubu. Na druhou stranu se ale již od druhého ročníku v rozvrhu objevila i řada odborných leteckých předmětů, které pro ni byly mnohem poutavější. „Zajímavou zkušeností byla také padáková příprava, kdy jsme museli provést pět seskoků z vrtulníku, včetně jednoho nočního. Ne že bych se vylo-ženě bála, ale silné napětí jsem samozřejmě cítila. Když se pak vše povedlo, měla jsem velkou radost, že jsem opět něco dokázala,“ vypráví mladá pilotka.

K samotnému létání se Kateřina dostala v letním semestru třetího ročníku, kdy v par-dubickém Centru leteckého výcviku zahájila výcvik na cvičném vrtulovém stroji Z-142. Podle ní se zde ukázaly některé rozdíly mezi teorií probíranou ve škole a leteckou praxí. Jak sama říká, instruktoři z CLV měli s budou-cími vojenskými piloty poměrně hodně práce a spoustu věcí je museli před létáním učit ještě v Pardubicích. „Pokud bych měla srovnat letecký výcvik s civilním, tak ten vojenský byl rozhodně intenzivnější a pestřejší. Během šestačtyřiceti letových hodin jsme si vyzkoušeli téměř vše – od okruhů, přes navigační lety, noční létání či lety podle pravidel IFR, až po skupinovou slétanost či akrobacii. Díky tomu ale bylo možné odhadnout individuální vlohy každého z nás a následně pak piloty rozdělit k jednotlivým druhům letectva,“ doplňuje ppor. Hlavsová.

Právě rozdělování studentů na bojové, dopravní a vrtulníkové piloty bylo dalším zlomovým okamžikem v životě Kateřiny. Ona sama od začátku věděla, že by chtěla létat na takzvaných rychlých letadlech, tedy proudových bojových strojích. „Myslím si, že všechny předpoklady jsem splnila a během studia a výcviku jsem neměla vážnější potíže. Bála jsem se ale, že se najdou lidé, kteří ženu za kniplem proudového stroje nepřekousnou a že se třeba armáda rozhodne nechat mě radši třeba na dopravních letounech,“ vypráví Kateřina Hlavsová. Na otázku, zda to nebylo naopak a zda se na „rychlé“ letouny nedostala kvůli určité protekci právě proto, že je žena, odpovídá rezolutním ne. Podle ní by si nikdo v armádě netroufl pustit do kokpitu drahého letounu někoho nepřipraveného jen proto, aby se zviditelnil.

Do proudového letounu L-39 Albatros usedla česká vojenská pilotka poprvé na jaře letošního roku. I zde jí čekala spousta

� ŽENY V ARMÁDĚ

25

26 27

Mezi prvními vojáky, kteří s kompletem OSA sloužili téměř od začátku, byli Ivan Maršálek, dnes náčelník kontrolní a seřizovací skupiny 252. plro, a Karel Eliáš, nyní zástupce velitele baterie velení a řízení z téhož oddílu.

Bývalí spolužáci z Vojenské střední školy elektroradiolokační v Liptovském Mikuláši na Slovensku nastoupili 15. srpna 1984 do Žatce k 5. protiletadlovému pluku, který byl jako jediný v armádě vyzbrojen komplety OSA AKM, na funkce velitelů bojových vozidel.

„Obsluha tohoto zařízení nebyla složitá,“ tvrdí nadporučík Eliáš. „Šlo jen o to dodržet proceduru zachytávání cílů. Ale nikdy s tím žádné velké problémy nebyly. Naopak, i při ru-šení se cíle daly velmi přesně vyhledat... Byl to prostředek, který mohl pracovat i za jízdy, za přesunu s pozemními jednotkami, které bránil. Jakmile operátor zjistil, že se k nim něco blíží, vozidlo vyjelo z proudu, během krátké zastáv-ky cíl postřelovalo a pak se zařadilo zpátky. Pokud se narazilo na vodní překážku, tak jedno vozidlo zůstalo na břehu, zatímco mechanizo-vané jednotky pokračovaly dál. Druhé vozidlo přešlo do pochodové polohy a vodu překonalo. Na druhém břehu se uvedlo do pohotovosti, první vozidlo se vypnulo a také přeplavalo.“

TVRDÉ ČASOVÉ NORMYSloužit u této zbraně v minulém režimu

bylo náročné. Jednak raketové vojsko patřilo k vysoce utajovaným součástem, jednak jeho příslušníci šest sedm měsíců v roce cvičili mimo kasárna a navíc byly jednotlivé baterie začleňovány do pohotovostního systému protivzdušné obrany státu.

To znamenalo, že vojáci zůstávali celý měsíc zavřeni v kasárnách. Ven nesměli, protože při poplachu museli zvládat velmi tvrdé časové normy. „Ve třetí minutě jsme fasovali zbraně, v páté se odjíždělo na stanoviště do munič-ního skladu, v desáté jsme byli u kompletu a v patnácté jsme hlásili připravenost,“ vypráví Karel Eliáš. „Jednou jsem zažil, že hotovostní systém vyjel ven, protože někde u Domažlic došlo k narušení hranice. Letoun pokračoval a až někde u Kaznějova ho přinutili přistát. To už nás ale zvedli.“

„Bylo to docela husté,“ přitakává kapitán Maršálek a přidává zážitek ze svých prvních ostrých střeleb na polygonu u kazašského města Ašuluk v roce 1985. „Ta střelnice je v poušti Kyzylkum asi 60 kilometrů severně od Kaspického moře. Vyjeli jsme ze Žatce do Čierné nad Tisou, kde jsme měli den na převagonování na sovětský vlak. Mají totiž širší rozchod kolejí. Pak jsme týden jeli na místo. Celý transport trval deset dní. Týden jsme byli na střelbách a potom zase deset dní zpátky... Střílel jsem tehdy na cíl Lavočka 17, což je bezpilotní prostředek s proudovým motorem s rychlostí těsně pod 900 kilometrů za hodinu. Bylo tam pět baterií a odpálili jsme deset raket.“

NEDALO SE NETREFITStřelby dopadly výtečně. Ostatně jako

ve všech dalších případech. „Mohu říct, že komplet OSA je velmi spolehlivý,“ doplňuje Ivan Maršálek. Pokud se při výcviku něco nedařilo, šlo podle něj spíš o chybu obsluhy, jejíž členové se v tehdejším systému vojenské

� TECHNIKA TECHNIKA �

Trocha nostalgieI POHLED KUPŘEDUPo 24 letech armáda vyřadila protiletadlový raketový komplet OSA AKM ze své výzbrojeText: Jaroslav PAJERFoto: autor a archiv 252. plro Strakonice

Těsně před prázdninami se ve Strakonicích příslušníci první baterie 252. protiletadlového raketového oddílu slavnostně rozloučili se zbraní, která do naší armády přišla v roce 1980 a plnohodnotně začala sloužit o čtyři léta později. Protiletadlový raketový komplet 9K33 OSA AKM, v kódu NATO označovaný Sa-8 Gecko, se pro naši armádu stal historickou zbraní.

základní služby neustále obměňovali. „Časem, jak se ho vojáci naučili ovládat, to byl bezpro-blémový komplet.“

Jeho kolega Karel Eliáš vzpomíná jen na jeden případ, kdy OSA cíl nezničila. Stalo se to při střelbách v roce 1989. „Tenkrát se v podstatě zkoušely maximálně možné parametry tohoto kompletu,“ uvádí. „Střílel se terč Hvězda-3, což byla vlastně upravená raketa Volchov. A tehdy se střela netrefila. To ale bylo dáno tím, že komplet je určen k ničení cílů letících rychlostí do 500 metrů za sekundu a ten terč letěl 750. Takže počítač nebyl schopen zpracovat potřebné údaje a reagovat na dráhu cíle.“

PROČ JDE Z KOLA VEN?Jejich slova nutně vyvolávají otázku,

proč se armáda kompletu OSA AKM zbavuje. Odpověď nacházíme v reformě Armády Čes-ké republiky: užití této zbraně nekonvenuje s rozvojem našeho protiletadlového raketové-ho vojska.

„Komplet OSA nezapadal do konceptu výstavby brigádního úkolového uskupení,“ vysvětluje velitel oddílu Jozef Vejdělek. „Pro protiletadlovou ochranu jednotek potřebujeme lehký přenosný komplet typu S-2, což je starší zbraň, anebo RBS-70, jímž jsou naše baterie postupně vyzbrojovány nyní.“

Dnes je na bázi těchto přenosných komple-tů připravována druhá protiletadlová raketová baterie kapitána Lukáše Bergera, která je určena pro podporu brigádního úkolového uskupení (BÚU), jež by se v případě potřeby stavělo v příštím roce. První baterie kapitána Petra Zdražila, která dosud vyřazený komplet OSA AKM měla ve výzbroji, se bude obdobně chystat během roku 2007, aby mohla být začleněna do nového BÚU rok nato.

O PRÁCI NIKDO NEPŘIJDE„V podstatě všichni, kteří budou mít zájem

dál sloužit u našeho útvaru, se přeškolí na nový typ techniky,“ pokračuje Jozef Vejdělek. „A je jedno, jestli si vyberou RBS a nebo S-10, což je samohybný protiletadlový raketový komplet. Pro některé mám také připravenou nabídku místa na štábu. Jsou to totiž kvalitní lidé, kteří už dlouho pracují u jednotek a mo-hou povyrůst na štábu a pomoci nám.“

Jak nám potvrdil velitel 1. plrbat kpt. Zdra-žil, většina jeho podřízených se chystá přeškolit na moderní komplet RBS-70. „Jedna obsluha už kurzem prošla, zbytek to čeká během příštího roku,“ říká. „Do konce tohoto roku budeme provádět vševojskový výcvik a připravovat se po odborné stránce, například v rozpoznávání prostředků vzdušného napade-ní, v bojové službě a podobně.“

28

Sovětský samohybný protiletadlový raketový komplet 9K33 OSA AKM (podle NATO označovaný Sa-8 Gecko) je určen pro proti-vzdušnou obranu bojových formací mechani-zovaných jednotek. Je schopen ničit taktická a přífrontová letadla, vrtulníky (i ve visu), střely s plochou dráhou letu, protiradarové rakety a další vzdušné cíle za příletu i odletu do rychlosti 500 m/s, tj. 1800 km/h. Prostor účinné působnosti je ve vzdálenosti od 1500 m do 10 000 m a ve výškách od 25 m do 5000 m (při navádění rakety na cíl pomocí „metody φ“ může být výška cíle od 0 do 25 m při jeho rychlosti do 100 m/s, tj. 360 km/h). Komplet efektivně funguje za všech povětrnostních

kontrolní systémy atp. To umožňuje velmi rychle odhalovat cíle také během přesunu a ničit je pak za krátkých zastávek. Komplet je vybaven systémem IFF na rozpoznávání vlastních a cizích letounů.

OSA AKM může působit autonomně ve složení bojové vozidlo a nabíjecí přepravník se střelami, prostředky kontroly a údržby anebo v sestavě palebné baterie. Ta se skládá ze čtyř bojových vozidel, dvou nabíjecích přepravníků, z nichž každý nese 12 kusů řízených raket, a samostatného velitelského stanoviště. Bojo-vé vozidlo a nabíjecí přepravník mají obdobný podvozek 6 × 6, který se vyznačuje vysokou průchodivostí terénem.

BOJOVÉ VOZIDLO9A33BM3-1

Bojové vozidlo 9A33BM3-1 se vyznačuje rychlým převedením do bojové pohotovosti a vysokou pravděpodobností zničení cílů (0,4 až 0,94 jednou střelou). V přední části má umístěný bojový prostor pro osádku, kterou tvoří velitel vozidla, technik (zachytává cíl v polohovém úhlu pomocí střeleckého radiolokátoru a řídí činnost operátorů), starší operátor-specialista (operátor přehledového radiolokátoru), starší operátor (operátor dálky) a starší řidič-mechanik. Do bojového prostoru je přístup pouze shora jediným otvorem. Kabina je chráněna proti jadernému, chemickému a biologickému zamoření. Vozidlo je obojživelné a po vodě se pohybuje pomocí dvou vrtulí rychlostí do 8 km/h.

Bojovou část kompletu tvoří plně otočná zbraňová nástavba. Skládá se ze šesti protile-

tadlových řízených střel typu 9M33M2 nebo 9M33M3 uložených ve dvou vzduchotěsných kontejnerech 9Ja225, jež jsou umístěny na odpalovacích zařízeních po stranách nástavby. V její horní části se nachází sklopný pře