acta2 / 11Fakulty filozofickéZápadočeské univerzity v Plzni

acta

2 /

11 Fa

kult

y fil

ozofi

cké

Záp

adoč

eské

uni

verz

ity

v Pl

zni

acta2 / 11

Acta FF ZČU

Fakulta filozofickáZápadočeská univerzita v Plzni, 2011

Prof. RNDr. Ivo Budil, Ph.D., DSc., editor, 2011

Registrace MKČR E 19585Datum vydání:31. 10. 2011Vychází třikrát ročně.

ISSN 1802-0364

acta2 / 11

ÚVOD

11 ZemřelprofesorMarekZvelebil (9.1.1952 – 7.7.2011) Pavel Vařeka

PŘÍSPĚVKY

15 PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu Lukáš Novotný

37 PostojŠvajčiarskakautoritatívnemurežimu Slovenskejrepubliky(1939-1945) Jana Stráska

55 SúdánaDemokratickárepublikaKongojakopříkladdvounedemokratickýchrežimů vesvětlesoučasnémezinárodníspravedlnosti Lucie Cviklová

69 KnihaNašedítěvhistorickém,utopickémaantiutopickémkontextu Michaela Pešková

85 PříspěvěkkhistoriografiidějinžidovskéhonárodaI. Odstarověkukosvícenstvíahaskale Lena Arava-Novotná

obsah

95 VirchowaHaeckel:sporoteoriibiologickéevoluce Martin Soukup

107 FriedrichNietzsche:reflexevlivumasovýchmédiínaspolečnost Jiří Mertl

119 PročAristotelésneuvádíAnaximandrazMílétuvI.knizeMetafyziky? Radim Kočandrle

135 Motivyčeskýchpracovníchmigrujícíchastrategievstupudocílovéhoprostoru. Zaměřenínakonomicko-politickýkontext Alena Pařízková

ROZHOVOR

165 RozhovorsMgr.VěrouTydlitátovou,Th.D. Zbyněk Tarant

RECENZE

173 Lexicologieetsémantiquelexicale(Lexikologieasémantika) Helena Horová

175 SyrskýOrient–přínosaaktualizacesyrskýchstudií Eduard Neupauer

úvod

10 | 11

Začátkem léta nás zasáhla zpráva o náhlé smrti prof. Marka Zvelebila, držitel čestného dok-torátu „doctor honoris causa” Západočeské univerzity, který mu byl udělen roku 2009 vědec-kou radou ZČU na návrh Fakulty filozofické.

Prof. Zvelebil byl světově známým archeologem českého původu, který se svý-mi rodiči emigroval po sovětské okupaci Československa v roce 1968 do Spojených států. Po vysokoškolských studiích v Británii, na univerzitě v Sheffieldu a v Cambridge, se stal jedním s předních specialistů na období mezolitu, na problematiku lovců – sběračů v postglaciální Evropě a jejich přechodu k zemědělství. Prof. Zvelebil realizoval množství terénních archeo-logických výzkumů, např. ve Finsku, v Irsku, v Anglii nebo ve Skotsku. Z jeho novějších vý-zkumných projektů můžeme zmínit např. „Osídlení doby kamenné v jihovýchodním Irsku”, „Počátky zemědělství v Evropě”, „Vznik kultury s lineární keramikou – případová studie v bi-osociální archeologii”, „Komunitní ekologie, zdraví a demografie lovců a sběračů v Evropě”, „Kosmologie, rituální a sociální struktura evropského mezolitu” nebo „Sociální dějiny mezo-litu”. Prof. Zvelebil byl členem celé řady prestižních vědeckých společností a redakčních rad vědeckých časopisů. Od 80. let minulého století přednášel Marek Zvelebil na Univerzitě v Sheffieldu a jako hostující profesor také na jiných univerzitách, především ve Spojených státech. Kromě mezolitu se ve svých kurzech zaměřoval také na problematiku antropologie lovecko – sběračských komunit a na téma etnicity a nacionalismu v archeologii.

Po roce 1989 navázal prof. Zvelebil úzké kontakty s českou archeologií, nejprve s Archeologickým ústavem AV ČR v Praze. S nevšední ochotou přijal roku 2000 pozvání na

Zemřel profesor Marek Zvelebil(9.1.1952 – 7.7.2011)

Doc. PhDr. Pavel Vařeka, Ph.D.

Úvodníslovo|Doc.PhDr.PavelVařeka,Ph.D.

nově vzniklou katedru archeologie tehdejší Fakulty humanitních studií Západočeské univer-zity v Plzni, kde krátce přednášel jako hostující profesor. Jeho kurz zaměřený na problema-tiku stravy a kultury v archeologii, v českém prostředí zcela inovativní, mimořádně oslovil tehdejší studenty i akademické pracovníky. Tím byly položeny základy spolupráce archeolo-gických pracovišť na Sheffieldské a Plzeňské univerzitě. Mimořádnou pomoc, která přesa-hovala běžný rámec povinností koordinátora, poskytoval prof. Zvelebil našim studentům i pedagogům, kteří v rámci mobilit programu ERASMUS zavítali do Sheffieldu. V posledních letech se podílel na výzkumném projektu katedry archeologie zaměřeného na mezolitické osídlení v jižních Čechách na lokalitě Švarcemberk, realizovaný ve spolupráci českých a an-glických odborníků.

S Markem Zvelebilem odešel nejen znamenitý archeolog, vědec, ale také skvělý člověk velkého srdce.

Pavel Vařeka

14—123

příspěvky

Lukáš Novotný Jana Stráska

Lucie Cviklová Michaela Pešková

Lena Arava-Novotná Martin Soukup

Jiří MertlRadim KočandrleAlena Pařízková

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

AbstractIn October 1925 the Locarno Conference took place, which dealt primarily with the gua-rantee of the German Western frontiers and meant an important keystone solving the pro-blems of Western European diplomatic climate in the years 1925-1930. Great Britain took a step, which its politicians were rejecting for a long time, and it accepted a formal obligati-on to help an attacked European country, without a previous consent of the British Domini-ons. Its position was essentially changed after the First World War; the separate signature of the Treaty of Versailles and the separate membership in the League of Nations raised its independence of the homeland. In the question of the collective security the Dominions of-ten behaved independently and mostly rejected the new British commitments. Therefore, London reached a decision to inform them about all affairs, which referred to the negotiati-ons about the Locarno Pact; the Dominions, however, simultaneously did not have any real influence on the decision-making of the homeland. They did not participate in the ceremo-nial signature of the pact, and this way they confirmed its independent policy in the ques-tion of the collective security. Thus, in the late 1925 brought out that it was impossible to pursued the unified imperial policy.

Klíčová slova: britská dominia, Locarno, kolektivní bezpečnostKeywords: British Dominios, Locarno, Collective Security

14|15

Lukáš Novotný

Postoj britských dominií k Locarnskému paktu

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

ÚvodDne 16. října 1925 se konalo poslední plenární zasedání zástupců locarnské konference. Na začátku jedníní se ještě diskutovalo o německo-polské a německo-československé arbitrážní smlouvě a o různých drobnostech, ale poté se konečně mohlo přistoupit k para-fování všech dokumentů, které byly v Locarnu uzavřeny.1 Jednalo se celkem o devět dokumentů; prvním z nich byl závěrečný protokol, jenž mezi nimi vytvářel jistou souvis-lost. Jednalo se o smlouvu mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálií (tzv. Rýn-ský garanční pakt);2 o arbitrážní smlouvu mezi Belgií a Německem; o arbitrážní smlouvu mezi Francií a Německem; o arbitrážní smlouvu mezi Německem a Polskem; o arbitrážní smlouvu mezi Německem a Československem;3 o návrh kolektivní nóty určené Německu a týkající se článku 16 Paktu Společnosti národů.4 Parafována byla i separátní dohoda mezi Francií a Polskem a obdobná smlouva mezi Francií a Československem.5

Den po skončení locarnské konference se k dosaženým výsledkům podrobněji vyjádřil britský ministr zahraničí Austen Chamberlain.6 Ústředním bodem, jenž z jednání vyplynul, byl podle jeho názoru nový bezpečnostní pakt garantující nedotknutelnost hranic mezi Francií, Belgií a Německem. Od doby odmítnutí Ženevského protokolu na jaře 1925 byla podle názoru britské vlády nejlepším prostředkem pro řešení problému kolektivní

1) Došlo zde na právní formulaci ne varietur, která značí, že to, co bylo parafováno, se už

nesmí měnit. Zajímavou příhodu týkající se německého kancléře Hanse Luthera líčí český

historik Radko Břach. Poslední den mu přišel z Berlína telegram, který mu zakazoval doku-

menty parafovat. Kancléř se na chvíli zamyslel a poté pronesl: „Řekněte jim, ať jdou k čertu.

Budu parafovat!” BŘACH, Radko, 1996, s. 302.

2) Signatáři se zaručovali za udržení územního statu quo na Rýně, uznali tedy nedotknu-

telnost hranic Německa, Francie a Belgie. Berlín, Paříž a Brusel zároveň slíbily, že se ne-

uchýlí k válce. Tento dokument byl jedinou dohodou, kterou Velká Británie podepsala.

3) Zatímco arbitrážní smlouvy mezi Německem a Francií a Německem a Belgií rozváděly

článek 3 rýnského garančního paktu „a byly přirozeným doplňkem závazku respektovat

status quo a neuchýlit se ke zbraním …, arbitrážní smlouvy, které uzavřelo v Locarnu Pol-

sko a Československo, podobnou spojitost s bezpečnostním paktem postrádaly”. BŘACH,

Radko, 1996, s. 318.

4) Všechny tyto dokumenty tvořily součást závěrečného protokolu konference v Locarnu.

5) Srv. The National Archives, London, Kew (dále jen TNA), FO 371/10742, C 13119/459/18,

Mr. Chamberlain to Sir W. Tyrrell, 17th October 1925.

6) Neville Chamberlain se ve stejný den vyjádřil k úspěchu svého bratra: „Austen dosáhl

skutečného triumfu; ve svém politickém životě zažil mnoho zklamání, takže si myslím, že

to pro něj bude velmi příjemné.” SELF, Robert, 2000, s. 314. O úspěchu psal ve svém de-

níku i Cuthbert Morley Headlam. Srv. BALL, Stuart, 1992, s. 71.

16 | 17

bezpečnosti dohoda, jež by sice byla omezená ve svém rozsahu, ale na druhé straně by se týkala oblasti, kde by bylo možno očekávat nějaké vážné problémy.7

Pokud jde o tisk a veřejné mínění ve Velké Británii, noviny sice o průběhu kon-ference podrobně informovaly, velký zájem veřejnosti o události v Locarnu však zpočátku vzbudit nedokázaly. Dokonce i když to po prvním týdnu jednání vypadalo, že rozhov-ory spějí k nezanedbatelnému úspěchu, panovala v Londýně jistá rezervovanost. Po-dle deníku The Times se totiž lidé v minulosti již několikrát zklamali, než aby projevovali přílišný optimismus.8

Vzhledem k reakcím britského tisku lze souhlasit s názorem, podle něhož „byla zpráva o ukončení locarnské konference … přijata s velkým uspokojením”.9 Podle většiny komentářů skončila epocha evropských dějin, poznamenaná nepřímým pokračováním války. „Válka konečně skončila a začíná něco nového,” hlásal deník The Times.10 Část britské veřejnosti však nepropadla přemíře nadšení a upozorňovala na přehlížení real-ity, která podle ní nebyla tak růžová, jak se zdálo. Před přehnaným optimismem varoval i ministr zahraničí Austen Chamberlain.11

Přes všechny námitky, které se ve Velké Británii proti locarnskému paktu objevily,12 se nezapomnělo především na pozitiva, jež dohoda přinesla. Tisk v první řadě přivítal ukončení francouzsko-německého antagonismu, který v Evropě od roku 1919 na poli zahraniční politiky převládal. Jako neméně důležitý faktor se jevil vstup Německa do Společnosti národů, jenž mnozí vnímali jako vůbec ten nejdůležitější výsledek konfer-ence v Locarnu.13 V neposlední řadě byla britská veřejnost ovlivněna „duchem Locarna”,

7) TNA, FO 371/10743, C 13126/459/18, Mr. Austen Chamberlain to Sir W. Tyrrell (Received

October 19), October 17, 1925. Podle autora memoranda se Velké Británie nejvíce dotý-

kal článek 4 obsahující její povinnost pomoci Německu v případě jeho napadení Francií

nebo Belgií, nebo kdyby byly Francie nebo Belgie napadeny Německem.

8) The Times, 10. 10. 1925.

9) URBANITSCH, Peter, 1968, s. 295.

10) The Times, 17. 10. 1925. Na druhé straně britský tisk odmítal výsledky konference

nadšeně přeceňovat. Srv. The Morning Post, 17. 10. 1925.

11) URBANITSCH, Peter, 1968 s. 296. Lze se však setkat i s opačným názorem, podle

něhož byl „Chamberlain v euforii”. MARKS, Sally, 1976, s. 70.

12) Lord Beaverbrook paktu vyčítal, že se odchýlil od tradic britské politiky, jež byla zalo-

žena na spolupráci s dominii. THOMPSON, Joe Allen, 1966, s. 109.

13) The Times, 21. 10. 1925.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

atmosférou všeobecného konsensu, který ve švýcarském městě zavládl. Víra, že už se nebu-dou opakovat strašné události let 1914-1918, získala v myslích lidí neotřesitelnou pozici.

Konference v Locarnu v říjnu 1925 znamenala důležitý přelom nejen v řešení problému kolektivní bezpečnosti, ale i v dějinách meziválečné Evropy.14 Velká Británie učinila krok, který její politici dlouhou dobu odmítali – přijala formální závazek pomoci napadené evropské zemi, a to bez předchozího souhlasu dominií a bez přímé spoluúčasti Spojených států amerických. Londýn přitom podobnou politiku od roku 1919 z různých důvodů odmítal. Rýnský garanční pakt však ve svém důsledku nebyl mírovou dohodou, nýbrž dokumentem, jenž jasně stanovoval, za jakých okolností se lze uchýlit k válce.

Politika Velké Británie, týkající se problému kolektivní bezpečnosti, sledova-la od března 1925 jediný cíl, jenž odpovídal zahraničněpolitickému kurzu konzervativní vlády a zároveň tvořil bod, za nějž Londýn nebyl ochoten zajít – garantovat nedotknutel-nost hranic Německa, Francie a Belgie. Osud států střední a východní Evropy v perimetru zájmů Británie nefiguroval.15 Jakékoli pokusy Francie zapracovat do návrhu dohody, přímo či nepřímo, klauzuli, jež by Londýn zavazovala k angažmá na východ od Rýna, britský kabinet ústy ministra zahraničí rozhodně odmítal. Austen Chamberlain v tomto ohledu sledoval zahraničněpolitický kurz svých předchůdců z 19. století – Roberta Castlereagha nebo markýze Lansdowna. Podle této tradiční politické doktríny bylo nutné se vyhnout válce, pokud se její průběh přímo nedotýkal zájmů Britského impéria.

V době mezi uzavřením locarnských smluv a jejich slavnostním podpisem v Londýně se pozornost nejen evropských politiků soustředila především na ratifikační proces zmíněných dokumentů.

Ve Velké Británii se problémy s ratifikací vzhledem ke značné vládní většině nečekaly. Debata v Dolní sněmovně o locarnských smlouvách začala 18. listopadu 1925. Austen Chamberlain ve své řeči zdůraznil význam uzavřených dohod a podotkl, že nezna-menají konec, nýbrž začátek nové doby, jež bude poznamenána atmosférou konsensu a ochoty řešit spory mírovou cestou.16

Liberální a labourističtí poslanci přivítali ve svých projevech navržené smlouvy jako velký pokrok, zároveň však dodávali, že podle nich se dalo dosáhnout zásadnějšího úspě-chu. Ve své kritice se ale zaměřili především na body, o nichž se v Locarnu nejednalo – na vše-obecné odzbrojení nebo na otázku vstupu Ruska do Společnosti národů. Na výtku, podle níž se britský kabinet rozhodoval bez konzultací s dominii, ministr zahraničí odpověděl, že

14) „Locarnské dohody … zvěstovaly nový začátek v evropské diplomacii, a to nejen pro

zastánce anglo-francouzské bezpečnostní dohody.” JOHNSON, Gaynor, 2006, s. 759.

15) KAISER, Angela, 1989, s. 396. Východní Evropa představovala na mapě britských zá-

jmů terru incognitu. GOLDSTEIN, Eric, 1996, s. 125.

16) ORDE, Anne, 1978, s. 151.

18 | 19

vláda dominia vyzvala, aby se na konferenci podílela, ta to však odmítla.17 Konečný výsle-dek hlasování jasně odrážel rozložení sil v Dolní sněmovně – 375 hlasů pro a jen 13 proti.

Konzervativní poslanci zůstali tedy jednotní a velkou většinou dali najevo, že prvořadým cílem locarnských dohod podle nich zůstává idea zmírnění napětí v poválečné Evropě. Jejich počáteční nadšení však v sobě skrývalo podstatné rozdíly v interpretaci výsledků jednání a rozdílná očekávání.

Lord Beaverbrook se nepřestal domnívat, že Locarno představuje zásadní odvrat tradic britské politiky; největší chybou bylo podle něj odsunutí dominií na druhou kolej.18 Jeho politický koncept tak navracel Londýn do dob skvělé izolace.19

Z hlediska vládní Konzervativní strany lze říci, že locarnská konference tak úplně nesplnila očekávání na poli problému kolektivní bezpečnosti. Názorové skupiny uvnitř strany ji vnímaly jako náhradu za koncepty, které prosazovaly ony samy. Spo-kojeni nebyli ani zastánci impéria, jež se bránili přijímání závazků na evropském konti-nentě, ani propagátoři spolupráce s Francií, kteří se obávali přílišného posílení Německa, a v konečném důsledku ani ti, jež prosazovali větší kooperaci se Společností národů. Na druhé straně, ministr zahraničí Austen Chamberlain se musel pohybovat mezi několika proudy a nemohl se přiklonit ani k jednomu z nich. Locarno tak sice představuje jeho osobní úspěch, podařilo se mu prosadit reálný zahraničněpolitický kurz, ale z pohledu vládní strany vlastně neuspokojil ani jednu z názorových frakcí.

CestakLocarnuPozice britských dominií (Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická unie, Newfound-land a Irský svobodný stát) se po skončení první světové války zásadně změnila. Jejich již tak značná nezávislost se po roce 1918 ještě zvýšila jejich separátním členstvím ve Společnosti národů.20

V období bezprostředně následujícím po skončení válečného konfliktu a poté bě-hem 20. let 20. století tak velmi rychle vzala za své idea, že bude možné provádět jednotnou

17) Srv. TNA, CAB 23/51, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 53 (25), No-

vember 18th, 1925.

18) Srv. Daily Express, 19. 11. 1925. Ze stejného důvodu odmítl Locarno i Philips Kerr,

pozdější markýz Lothian. Věřil, že síla Británie spočívá především v její spolupráci s do-

minii. GILBERT, Martin, 1966, s. 122.

19) Alfred Duff Cooper považoval tento koncept přežitý a zcela neproveditelný. Srv. DUFF

COOPER (Viscount Norwich), 1957, s. 158.

20) Dominia separátně podepsala i Versailleskou mírovou smlouvu.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

imperiální politiku;21 dominia často jednala nezávisle a v otázce kolektivní bezpečnosti týkající se Evropy dokonce několikrát použila „veto” vůči novým britským závazkům.

Za těchto podmínek nebylo možné, aby Velká Británie uvažovala o takovém sys-tému kolektivní bezpečnosti, kdy by se ve stejné míře angažovala ve všech částech světa. V úvahu pro ni připadaly dvě varianty – mezinárodní bezpečnost v nejširším slova smyslu reprezentovaná Společností národů; a model podílet se na zajištění bezpečnosti pro ty části světa, kde měla Británie své životní zájmy.

Po skončení první světové války se stalo prvořadým úkolem bezpečnostní po-litiky Paříže udržet Německo politicky a hospodářsky na kolenou, aby už nikdy nemohlo zaútočit na Francii. Francouzští politici si však dobře uvědomovali, že jejich země je po válečném konfliktu oslabená a potřebuje si svou bezpečnost smluvně zajistit. Bývalí spo-jenci z války, Velká Británie a Spojené státy americké, hodlali přesto provádět vlastní po-litiku, která měla být založena na usmíření.22 Zejména britští politici považovali za dů-ležité, aby se Německo co nejdříve, především hospodářsky, vzpamatovalo z války, což mělo napomoci rozvoji obchodu a snížit závazky Londýna na kontinentě.23

Aby se Francie uklidnila, garantovaly jí Británie a USA v červnu 1919 pomoc proti případnému německému útoku.24 Zatímco britsko-francouzskou dohodu parlament ratifikoval, americko-francouzskou Senát neschválil. Londýn se tak necítil vázán splnit své závazky a v prosinci 1919 sdělil premiér David Lloyde George francouzskému kolegovi Georgesi Clemenceauovi, že je pro Británii velmi obtížné garantovat Francii pomoc bez americké účasti.25 Francie se tedy slíbené podpory nedočkala a tím více lpěla na dodržo-vání mírové smlouvy ze strany Německa, což se nutně muselo setkat s negativní odezvou Londýna. Paříž se v jeho očích pokoušela získat dominantní pozici na evropském konti-nentě a ohrožovala tak rovnováhu sil, jeden ze základních pilířů britské zahraniční politiky.

Zatímco Francie vnímala dohodu s Británií jako podstatnou záruku své bez-pečnosti, Londýn považoval za důležitější úkol věnovat se zájmům impéria. Potřeba udr-žet ho pohromadě, spolu s finančními požadavky ze strany Washingtonu a odmítavým

21) „Jakákoli analýza situace Commonwealthu musí počítat s dichotomií mezi impériem

a Evropou, jíž museli čelit tvůrci britské politiky.” HOLLAND, Robert F., 1981, s. 29.

22) KAISER, Angela, 1989, s. 306. Rozpor existoval rovněž v dodržování mírové smlouvy

s Německem. Británie a USA byly připraveny k ústupkům, Francie k nim nebyla ochotna

za žádnou cenu.

23) ORDE, Anne, 1978, s. 6.

24) Jednalo se o dvě separátní dohody, britsko-francouzskou a americko-francouzskou.

Vstoupit v platnost ale měly pouze obě dvě najednou.

25) TNA, CAB 23/35, War Cabinet and Cabinet, Conferences of Ministers on Miscellane-

ous Matters, S. Series, No. 5, December 11, 1919. Podle Lloyda George vypadal Clemen-

ceau, jako by očekával příznivé zprávy.

20 | 21

postojem dominií k evropským závazkům, posilovala v Británii pocit, že dohoda s Paříží není na místě. „Všechny bezpečnostní iniciativy, které byly od Velké Británie požadovány, byly tak již předem odsouzeny k nezdaru,” napsala A. Kaiserová.26

Na konci roku 1923 proběhly ve Velké Británii volby a po vyhlášení výsledků bylo jasné, že Konzervativní strana ztratila svou většinu v Dolní sněmovně. Přes počá-teční velký odpor se nakonec podařilo přesvědčit Jiřího V.,27 aby novým premiérem jme-noval vůdce Labouristické strany Jamese Ramsayho MacDonalda.28 V čele Velké Britá-nie tak poprvé v jejich dějinách stanul šéf Labour Party. Nová vláda nezahálela a sešla se už 23. ledna 1924, aby se ujala své práce.29

Na poli zahraniční politiky musela labouristická vláda řešit dva zásadní pro-blémy. Tím prvním byla francouzská okupace Porúří a s ní spojená otázka německých reparací, tím druhým byla otázka kolektivní bezpečnosti v Evropě. Vláda se při přístupu k řešení těchto zahraničněpolitických problémů řídila především programem strany, který prosazoval požadavek spravedlivého míru, mezinárodní spolupráci, smírné vyři-zování sporů nebo odzbrojení.30

Labouristická vláda odmítla v září 1924 Smlouvu o vzájemné pomoci. Odmít-nutí tohoto dokumentu zřetelně poukázalo na problémy, jež vyplývaly z Paktu Společ-nosti národů a které se týkaly bezpečnostních garancí. Idea poskytnutí pomoci v sobě nesla možnost, že se státy nebudou v určitém okamžiku moci svobodně rozhodnout a bu-dou se muset podřídit cizí vůli. Představa, že se jakákoli britská vláda podrobí rozhod-nutí ze Ženevy, byla iluzorní. Pro Londýn hrálo rovněž důležitou roli stanovisko dominií,

26) KAISER, Angela, 1989, s. 307-308.

27) Sir Robert Sanders si 23. ledna 1924 poznamenal do svého deníku, že MacDonaldo-

vou ideou je „ukázat, jak jsou seriózní” [labouristická strana jako celek – L. N.] a že zane-

chal v panovníkovi dobrý dojem. RAMSDEN, John, London 1984, s. 214.

28) Dne 21. ledna 1924 se Stanley Baldwin chystal pronést řeč v Dolní sněmovně. Podle

Thomase Jonese nebyl prý premiér nikdy tak veselý jako v ten den. MIDDLEMAS, Keith,

1969, s. 265. Vláda byla poražena a následující den podal Baldwin demisi. Král porušil tra-

dici a nezeptal se ho, koho doporučuje za svého nástupce; do svého deníku si panovník na-

psal: „Potom jsem mu [MacDonaldovi – L. N.] nabídl, aby sestavil novou vládu, což při-

jal.” Jiří V. si poté neodpustil osobní poznámku: „Dnes před 23 lety zemřela moje drahá

babička. Copak by asi řekla tomu, že vznikne labouristická vláda?” Srv. NICOLSON, Ha-

rold, 1954, s. 418.

29) MORGAN, Austen, 1987, s. 103. O sestavování vlády srv. MARqUAND, David, 1977,

s. 300-302; ROSKILL, Stephen, 1972, s. 355-356.

30) BŘACH, Radko, 1970, s. 54. „Ohniskem mezinárodní aktivity labouristů měla být Spo-

lečnost národů, současně ale zásadně odmítal [Ramsay MacDonald – L. N.] partikulární

aliance.” DEJMEK, Jindřich, 2003, s. 98.

která nebyla takto pojaté ideji kolektivní bezpečnosti nakloněna. Obrana impéria mu-sela být vnímána jako celek a nemohla být rozčleněna na několik geografických oblastí.

Britská vláda, vědoma si francouzského zklamání kvůli odmítnutí Smlouvy o vzájemné pomoci, byla nucena přijít s nějakým alternativním plánem, jenž by odstra-nil její hlavní nedostatky.31 Jeden z britských delegátů, lord Parmoor,32 přišel s návrhem, jak řešit bezpečnost v Evropě. Podstatná byla pro něj „supremace mezinárodního práva”, kterou měly zajistit mezinárodní soudní tribunál a co nejrychlejší odzbrojení. Francouz-ský premiér Edouard Herriot naopak prosazoval skutečnou bezpečnost; vzájemná pomoc mezi státy v případě nebezpečí měla být smluvně zakotvena. Britská, spíše teoretická ar-bitráž se opět střetla s požadavkem Francie na reálnou kolektivní bezpečnost v Evropě.33

Na jednání v Ženevě na podzim 1924 se nakonec obě velmoci dohodly a před-ložily plenárnímu zasedání Společnosti národů Protokol o smírném vyřizování meziná-rodních sporů (Ženevský protokol). Jeho architekti ho vnímali jako velkou naději pro poválečnou Evropu. Dokument nabízel řešení několika zásadních problémů spojených s kolektivní bezpečností. Útočná válka byla zakázána. Signatáři se měli zavázat, že ne-vstoupí do ozbrojeného konfliktu kvůli prosazení svých zájmů s výjimkou, že by se jed-nalo o souhlas nebo nařízení Rady Společnosti národů. V případě, že by vzniklý spor ne-byl urovnán vzájemnou dohodou, nabízel Protokol jako řešení buď rozhodnutí Stálého soudního dvora pro mezinárodní spravedlnost, nebo rozhodčí výrok arbitrážní komise. Jako agresor byl definován stát, jenž by se uchýlil k válce navzdory výsledku smírčí proce-dury předpokládané Protokolem. V takovém případě nastupovaly proti útočníkovi sankce. Signatáři se jich měli účastnit s ohledem na svou geografickou polohu a vojenskou sílu.34

Situace ve Velké Británii však nebyla ratifikaci Protokolu nakloněna. Labouris-tický kabinet neměl v Dolní sněmovně většinu a musel se spoléhat na toleranci liberálů. Po vnitropolitické aféře35 se navíc v říjnu 1924 konaly parlamentní volby, které skončily drtivým vítězstvím Konzervativní strany. Vítězství konzervativců však znamenalo vážné narušení plánů všech, kteří podporovali Ženevský protokol, a naopak posílilo naděje jeho odpůrců (především představitelů státní správy a dominií).36 Zásadními otázkami při roz-hodování o Protokolu se staly šíře závazků, které by měl Londýn akceptovat, a míra jeho angažovanosti na kontinentě. Důležité rovněž bylo, že premiér MacDonald o zásadních

31) KITCHING, Carolyn, 1999, s. 81.

32) Charles Alfred Cripps, 1. baron Parmoor.

33) DEJMEK, Jindřich, 2003, s. 108.

34) Srv. ORDE, Anne, 1978, s. 68-69; GRAySON, Richard S., 1997, s. 33.

35) Jednalo se o tzv. Zinověvův dopis. Srv. NOVOTNý, Lukáš, 2006, s. 201-227.

36) Tajemník vlády Maurice Hankey napsal 24. listopadu premiéru Baldwinovi, že lord

Cecil je ve vládě jedinou osobou, která kdy pronesla o Ženevském protokolu něco dobré-

ho. ROSKILL, Stephen, 1972, s. 393.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

22 | 23

krocích své vlády, jakým bezpochyby přijetí závazků vyplývajících z Protokolu bylo, in-formoval dominia pozdě, nebo jen v náznacích. Lze to přičíst především faktu, že labou-risté projevili nedostatek vnímavosti pro změny, které se udály po roce 1918 a jež zna-menaly nové uspořádání vztahů uvnitř Commonwealthu.37

Dne 10. listopadu 1924 prohlásil nový britský ministr zahraničí Austen Cham-berlain, že je bezpodmínečně nutné zachovat jednotu Britského impéria, což v praxi nezna-menalo nic jiného, něž že vláda bude při formulování svého názoru na Ženevský protokol přihlížet i k názoru dominií.38 Premiér Baldwin vnímal Protokol obdobně. Kabinet proto bude podle něj nucen postupovat tak, že bude „zavázán podniknouti šetření v dohodě s dominii”.39 V případě, že by vláda dokument přijala a nepřesvědčila o jeho prospěšnosti i zámořské části impéria, hrozil podle jeho názoru Britské říši vážný a velmi obtížně pře-konatelný rozkol. Někteří členové kabinetu dokonce zastávali názor, podle něhož by bylo nejlepší cestou k prosazení britských zájmů do dění na kontinentě vůbec nezasahovat.40

Již v prosinci 1924 proto napsal ministr kolonií Leopold Amery premiérům Austrálie (Stanley Melbourne Bruce), Kanady (William Lyon Mackenzie King), Nového Zélandu (William Ferguson Massey), Jihoafrické unie (James Barry Munnik Hertzog) a Newfoundlandu (Walter Stanley Monroe), aby je informoval, že k nim dorazí několik dokumentů týkajících se Ženevského protokolu. Upozornil je, že tato memoranda v žád-ném případě nevyjadřují konečné stanovisko britské vlády.41

Na dvou schůzích Výboru imperiální obrany (Committee of Imperial Defence, CID) (4. a 16. prosince 1924) padlo několik návrhů a bylo vysloveno mnoho názorů. Všechny obsahovaly základní myšlenku – Ženevský protokol je třeba odmítnout. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude vytvořen podvýbor CID, který měl dokument prozkoumat a vydat o něm zprávu. Premiéři dominií měli být pozváni do Londýna k diskuzím o Protokolu.42

V únoru 1925 napsal ministr kolonií Amery telegram představitelům domi-nií, v němž je informoval, že Protokol ve své současné podobě představuje podle názoru

37) „Jejich [labourističtí – L. N.] vůdci věděli něco o západní Evropě, ale jen velmi málo

o zámořských zemích Commonwealthu…” HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 547.

38) Dominia se vyjádřila jasně. Jihoafrická unie a Nový Zéland byly ostře proti, Kanada

a Austrálie zahalily svá prohlášení do mírného odmítnutí.

39) DEJMEK, Jindřich, 2003, s. 112.

40) Jednalo se především o lorda Curzona nebo Winstona Churchilla. Podle nich byla

účast Velké Británie v první světové válce „tragickou odchylkou” od britské politiky, jež

by se už nikdy neměla opakovat.

41) TNA, CO 537/1058. Jednalo se o dopis z 12. prosince 1924. Podobný dokument obdr-

žel i generální guvernér Svobodného irského státu Timothy Michael Healy.

42) TNA, CAB 2/4, Committee of Imperial Defence, Minutes of the 192nd Meeting, De-

cember 16, 1924. Premiéru Baldwinovi se však svolat Imperiální konferenci, kde by se

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

vlády celou řadu problémů a kabinet doufá v jeho „přirozenou smrt”. Zásadní problém podle Ameryho způsoboval i postoj Spojených států amerických, a proto by bylo pro Lon-dýn nejlepším řešením tento dokument neratifikovat.43 Sama britská vláda tedy, ústy mi-nistra kolonií, vnucovala dominiím odmítavé stanovisko k Ženevskému protokolu, a lze tak souhlasit s názorem, podle něhož byl dokument odmítnut, „protože Velká Británie sama učinila vědomé rozhodnutí namířené proti mezinárodnímu systému”.44 Londýn ne-byl ve svém rozhodování ničím omezen a dokázal to později v Locarnu v říjnu 1925, kdy jednal nezávisle na dominiích.

Jednání CID v únoru a britské vlády v březnu 1925 skončily předpokládaným výsledkem – Velká Británie odmítla ratifikovat Ženevský protokol. Austen Chamberlain v tomto smyslu informoval svého francouzského kolegu Edouarda Herriota. Zároveň mu naznačil, že jediným konceptem kolektivní bezpečnosti, který má u britského kabinetu naději na úspěch, je německé memorandum z počátku roku 1925, jehož podstatu tvořila dohoda čtyř států (Velká Británie, Francie, Německo a Belgie) o uznání územního statu quo na německých západních hranicích.45

O těchto dvou rozhodnutích vlády (odmítnutí Ženevského protokolu a ochota diskutovat o novém projektu kolektivní bezpečnosti) měl ministr kolonií informovat do-minia.46 Když se minist zahraničí Chamberlain vrátil z jednání ze Ženevy a Paříže, sdělil svým kolegům své dojmy z cesty. Po dlouhé diskuzi se vláda rozhodla zmocnit šéfa Fo-reign Office, aby na nadcházející schůzi Dolní sněmovny formuloval stanovisko kabinetu ohledně Protokolu a aby připravil, ve spolupráci s ministerstvem kolonií, koncept tele-gramu, jímž by byla dominia zpravena o úmyslu vlády informovat sněmovnu o nové po-litice na poli kolektivní bezpečnosti.47

Ženevský protokol se stal zcela jistě nejobsáhlejším a pravděpodobně i nej-srozumitelnějším pokusem o vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě v ob-dobí mezi dvěma světovými válkami.48 Dokument obsahoval ústřední tezi ze Smlouvy

diskutovalo o Ženevském protokolu, nepodařilo. Představitelé dominií do Londýna nepři-

jeli a vymluvili se na zaneprázdněnost. GOLDSTEIN, Eric, 1996, s. 121.

43) TNA, CO 537/1061. Jednalo se o telegram z 5. února 1925.

44) MOST, Eckhard, 1981, s. 97.

45) Srv. BARNES, John, NICHOLSON, David, 1980, s. 399.

46) Srv. TNA, CAB 23/49, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 14 (25),

March 4th, 1925.

47) TNA, CAB 23/49, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 17 (25), March 20th,

1925. Premiér a ministr zahraničí se rovněž hodlali setkat s vysokými komisaři, se zástupci

dominií v Londýně, a o všem je podrobně informovat.

48) Lze se však setkat i s názorem, podle něhož se jednalo o „poněkud vizionářskou a ide-

alistickou dohodu”. DUTTON, David, 2001, s. 10.

24|25PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

o vzájemné bezpečnosti – dosažení bezpečnosti za pomoci účinných ekonomických a vo-jenských sankcí – navíc ale počítal s povinnou arbitráží. Ta se stala pro konzervativce nej-větším problémem. Jistě bylo možné zformulovat dodatky, které by zmírnily námitky dominií a Spojených států amerických, ale povinná arbitráž a automatická pomoc napa-dené straně tvořily jádro Protokolu. Nad přijetím těchto dvou závazků vládnoucí konzer-vativci nejvíce váhali, a proto dokument nakonec odmítli.

LocarnskýpaktPo odmítnutí Ženevského protokolu musela britská vláda uvažovat o jiném konceptu systému kolektivní bezpečnosti, protože jinak by jí hrozil vážný rozkol s Francií. Na Lon-dýn se snesla i kritika ostatních evropských států za jeho sobeckou zahraniční politiku. Britská vláda pochopila, že je třeba přispět k řešení nelehké situace, jež vznikla po roce 1919. „Na druhé straně se objevily i náznaky, podle nichž někteří ministři sice rozhod-nutí vlády podpořili, zároveň ale doufali, že jednání o bezpečnostním paktu ztroskotají na nemožnosti sladit francouzská přání s německými představami dřív, než se dospěje ke konkrétnímu výsledku.”49

Podle názoru konzervativní vlády představovala garance německo-francouz-ských hranic jediný způsob, jak zvýšit ve Francii pocit bezpečí. Kabinet proto na své schůzi 20. března 1925 rozhodl, že německý návrh z ledna téhož roku představuje nejlepší prostředek k dosažení evropské bezpečnosti a zároveň slibuje i možnost nevrátit se k politice izolace.50

Stanovisko Londýna bylo tedy jasné – odmítnutí celosvětové šíře závazků, jež předpokládal univerzálně pojatý Ženevský protokol a souhlas pouze s regionálně danou dohodu (v tomto případě omezenou na západní Evropu), která by příliš nezatížila Britské impérium a jeho zájmy. I když Austen Chamberlain podporoval spíše dohodu s Francií, ostatní ministři, včetně ministra kolonií Ameryho, propagovali ideu udržení statu quo na hranicích Německa, Francie a Belgie, tedy jednoho z neuralgických bodů britských zájmů.

Již na začátku února 1925 byla dominia informována o lednovém rozhovoru britského ministra zahraničí s německým velvyslancem v Londýně Friedrichem Sthame-rem, kde zazněl návrh na garanci západních hranic Německa.51

Na schůzi britského kabinetu 20. března bylo rozhodnuto o ochotě Londýna jednat o novém pojetí kolektivní bezpečnosti. Dominia byla o tomto kroku sice informo-vána, ale zároveň nebyl čas ho s nima konzultovat. Vláda se rozhodla si v tomto na výsost důležitém bodu ponechat svobodu jednání. Baldwinův požadavek na svolání Imperiální konference, jež by se tímto problémem zabývala a kterou chtěl britský premiér uspořádat

49) URBANITSCH, Peter, 1968, s. 84.

50) TNA, CAB 23/49, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 17 (25), March 20th,

1925.

51) HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 552.

kvůli Ženevskému protokolu, už nezazněl. Premiér na schůzi Dolní sněmovny 24. března poslance informoval, že Londýn je s dominii v úzkém kontaktu a že budou, v případě po-třeby, informována „telegraficky”.52

V polovině června 1925 přeposlal ministr kolonií53 ministru zahraničí dopis australského premiéra Stanleyho Melbourna Bruceho z počátku května, v němž aus-tralský politik ještě jednou zdůvodňoval rozhodnutí své vlády odmítnout Ženevský pro-tokol.54 Bruce se vyslovil pro ideu čtyřstranného paktu jako vhodné alternativy, ale vy-jádřil své pochyby, zda na konci jednání nebude pouze vstup Německa do Společnosti národů a nic víc. Australský premiér se obával přílišného angažmá Velké Británie v Ev-ropě, jež v sobě, podle jeho názoru, skrývalo nebezpečí odcizení dominií.55 Když se Ně-mecko stane členem Společnosti národů, bude otázka bezpečnosti vnímána jako „čistě kontinentální problém”. Londýn by se neměl vázat, ale naopak sledovat své imperiální zájmy a především si ponechat úlohu neutrálního prostředníka ve sporech evropských států, napsal Bruce na závěr svého dopisu.56

Podobně jako australský premiér zareagovali i jihoafrický politik Jan Christi-aan Smuts a kanadský premiér William Lyon Mackenzie King. Smuts v novinovém článku, který vyšel v Daily News, obhajoval názor, podle něhož byly regionální pakty zbytečné.57 Mackenzie King zase za kanadskou stranu sdělil do Londýna, že jeho země se součástí navrhovaného paktu nestane.58

Reakce Austena Chamberlaina byla pro jeho osobu typická. Tak jako doufal po lednu 1925, kdy se objevilo německé memorandum, že se mu podaří přesvědčit kolegy ve vládě, že nejlepší variantou řešení problému kolektivní bezpečnosti je dohoda s Francií, věřil

52) Parliamentary Debates, House of Commons (dále jen HC Deb) 5th series 24 March 1925

vol 182 c405. Baldwin zopakoval, že v tuto chvíli je nemožné svolat Imperiální konferenci.

53) V červnu 1925 došlo k důležitému kroku – vznikl nový úřad – Dominions Office (mi-

nisterstvo pro dominia), jenž měl na starosti agendu vztahů mateřské země s dominii.

11. června se novým ministrem pro dominia stal Leopold Amery, který si zároveň pone-

chal i funkci ministra kolonií.

54) JOHNSON, Douglas, 1961-1962, s. 77.

55) „Pro Velkou Británii je nemožné, aniž by nezasadila osudovou ránu do jednoty im-

péria, aby vstoupila do bezpečnostního paktu bez podpory a souhlasu ostatních samo-

správných částí impéria…” KITCHING, Carolyn, 1999, s. 91.

56) MOST, Eckhard, 1981, s. 92. Amery s ním naprosto souhlasil.

57) Tamtéž.

58) TNA, CAB 23/50, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 28 (25), June 10th, 1925.

59) HC Deb 5th series 24 June 1925 vol 185 c1667. Chamberlain dodal, že žádné domini-

um nemůže být nuceno jednat proti vůli svého parlamentu. Na dotaz, zda se vyjádřily už

i Kanada a Austrálie, odpověděl ministr zahraničí záporně.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

26 | 27PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

i nyní v možnost získání dominií na svou stranu. Uvědomoval si však jednu věc – dominia nemohou mít právo veta vůči britských závazkům v Evropě. Připustit takovou možnost by podle jeho názoru znamenalo pro Londýn zásadní skutečnost, a sice návrat k politice „skvělé izolace” a odvrat od angažmá na evropském kontinentu.

V červnu 1925, na konci první etapy jednání o locarnském paktu, sdělil Aus-ten Chamberlain na jednání Dolní sněmovny poslancům, že „dominia byla plně informo-vána o všech jednáních, jež vláda Jeho Veličenstva vedla”. Ministr zahraničí dále pokra-čoval, „že s výjimkou Nového Zélandu, který vyjádřil naprostou důvěru v politiku vlády Jeho Veličenstva a zároveň ochotu ponechat rozhodnutí v jejích rukou, se [ostatní domi-nia – L. N.] ještě nevyjádřila”.59

Na druhé straně z úst šéfa Foreign Office nezaznělo, že by vláda po domini-ích skutečně požadovala, aby se k paktu vyjadřovala či k němu činila nějaké poznámky. Chamberlain jasně hovořil o „politice vlády Jeho Veličenstva” a zdůraznil, že „žádné do-minium nemůže být nuceno jednat proti vůli svého parlamentu”. Tato jeho slova v pod-statě předznamenávala klauzuli budoucího paktu (článek 9), která hovořila o tom, že navrhovaný pakt nestanoví žádné povinnosti pro britská dominia nebo pro Indii; do-minia nebo Indie se měly samy rozhodnout, zda se ke smlouvě připojí. Rozhodující bylo, že již v červnu 1925 britský kabinet počítal s nesouhlasným stanoviskem dominií a nijak se svým názorem netajil. „Nový Zéland a Austrálie byly připraveny a čekaly na vhodný okamžik, aby se staly součástí [připravovaného paktu – L. N.]; Kanada, Jihoafrická unie a Irský svobodný stát stály daleko v pozadí a tváře měly obrácené od jakýchkoli závazků v Evropě,” napsal H. Duncan Hall.60

V červenci 1925 jednal o bezpečnostním paktu a o pozici dominií CID. Ministr zahraničí na zasedání prohlásil, že se dominia mohou svobodně rozhodnout, zda doku-ment podepíší nebo ne. Zároveň tak zopakoval svou doktrínu, podle níž dominia nemají právo jakkoli omezovat svobodu jednání Londýna. Právní poradce Foreign Office sir Ce-cil Hurst poté zúčastněným vysvětlil článek 9 navrhovaného paktu, který byl propono-ván v duchu ideje, podle níž když se ocitne ve válce jedna část Britského impéria, dotkne se to impéria jako celku. Leopold Amery dodal, že pokud se Velká Británie dostane do války, skutečně se do ní technicky dostane celé impérium, ale podotkl, že dominia mohou, a to zcela oprávněně, odmítnout poskytnout Londýnu jakoukoli materiální podporu.61

Forma politiky, jež britská vláda při jednání o locarnském paktu zvolila, umož-nila kanadskému premiérovi manévrovat, a neodhalit tak přímo stanovisko jeho země vůči problému kolektivní bezpečnosti, o němž se v Evropě jednalo. Mackenzie King

60) HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 556.

61) TNA, CAB 2/4, Committee of Imperial Defence, Minutes of the 201st Meeting,

July 1, 1925.

62) HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 557.

dokázal zachovat po příštích šest měsíců naprostý klid až do doby, kdy britská vláda po-depsala locarnskou smlouvu (prosinec 1925). Navíc na počátku července 1925 se Leo-pold Amery neoficiální cestou dozvěděl, že Jihoafrická unie pravděpodobně žádnou od-povědnost v souvislosti s paktem nepřevezme.62

Pozice Nového Zélandu a Austrálie se od postojů Kanady a Jihoafrické unie li-šily. Obě prvně jmenované země cítily, že se jich problém kolektivní bezpečnosti dotýká stejně jako Velké Británie. Souhlasný názor Nového Zélandu na postup mateřské země prezentoval Austen Chamberlain před poslanci již 24. června. Vláda ve Wellingtonu vy-jádřila dokonce připravenost se řídit rozhodnutím londýnského kabinetu. Austrálie rov-něž podporovala politiku Londýna a byla ochotna se, v zájmu jednoty impéria, k locarn-skému paktu připojit.63

Ačkoli se britská vláda snažila a dominia podrobně informovala o všech kro-cích, které podnikala, jednotného postupu se jí dosáhnout nepodařilo. Nastala tak tro-chu paradoxní situace, kdy dominia dostávala veškeré informace, ale zároveň neměla žádný vliv na proces rozhodování.

Jednání, na jejichž začátku stálo německé memorandum v lednu 1925, se pomalu, ale jistě přiblížila svému cíli. Během léta 1925 úspěšně pokračovaly rozhovory mezi hlavními aktéry (Velká Británie, Francie a Německo). Na konci srpna 1925 se Velká Británie a Francie se shodly nejen na textu francouzské odpovědi na německou nótu z července 1925, ale i na konečném návrhu bezpečnostního paktu, který řešil otázku ga-rance vzájemných francouzsko-německých a belgicko-německých hranic.64 Berlín rovněž vyjádřil ochotu a připravenost zasednout k jednacímu stolu, a setkání ministrů zahraničí tak už nic nebránilo.65

Ve dnech 5.–16. října 1925 se konala konference v Locarnu, na níž se sjela špička evropské diplomacie, delegace Velké Británie, Francie, Belgie, Itálie a Německa,

63) Tamtéž, s. 557-558.

64) Podrobněji srv. NOVOTNý, Lukáš, 2009, s. 369-383.

65) Na začátku září 1925 se navíc v Londýně uskutečnilo setkání právních poradců, kteří

měli za úkol prodiskutovat britsko-francouzský návrh bezpečnostního paktu. Nevyřešili

pouze jedinou věc – zamýšlenou francouzskou garanci smluv mezi Polskem a Českoslo-

venskem a Německem. Rozhodnutí o tomto bodu ponechali ministrům zahraničí, kteří se

měli setkat na počátku října ve švýcarském Locarnu.

66) To byl Chamberlainův nápad, ale když dorazil do Locarna, zjistil, že Aristide Briand

požaduje, aby se předsedou konference stal právě britský ministr zahraničí. Ten to odmí-

tl a svůj nesouhlas vyjádřila i německá delegace, jež by upřednostnila tzv. rotující před-

sednictví. Nakonec bylo rozhodnuto, že setkání mít žádného předsedu nebude. Srv. TNA,

FO 840/1(1), LOC/12/B.D., October 4th, 1925. Podrobnější popis úvodního dne v Locar-

nu srv. Sir Austen CHAMBERLAIN, 1938, s. 687-688.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

28 | 29

aby zde vyřešily problém garance západních hranic Německa a pokusily se najít i přijatelné řešení týkající se jeho východních hranic. Konalo se celkem devět konferenčních setkání, na dvou byli přítomni i zástupci Polska a Československa, a řada neformálních konzul-tací. Dojem neformálnosti potvrdil i fakt, že konference neměla žádného předsedu, což do té doby nebylo obvyklé.66

Z hlediska vztahu Londýna a dominií už se o takovém úspěchu hovořit nedá. Locarno tak představuje první zásadní důkaz o tom, že Velká Británie a dominia neza-stávají stejné stanovisko k mezinárodním otázkám. Britský ministr zahraničí totiž v prů-běhu jednání o bezpečnostním paktu pochopil, že klíčový problém klidu v Evropě leží ve zlepšení francouzsko-německých vztahů. Dospěl rovněž k názoru, že bez účasti Lon-dýna nemá navrhovaný dokument naději na úspěch. Dominia ale zastávala odlišný ná-zor. Pro ně hrála rozhodující roli námořní převaha a pro tu tvořil přirozenou hranici pro zájmy impéria kanál La Manche. Pro většinu obyvatel v dominiích navíc představovaly vzpomínky na Evropu jen ztráty rodinných příslušníků. Je proto třeba dát za pravdu ná-zoru, podle něhož „bylo za těchto podmínek pro Austena Chamberlaina nemožné zapojit dominia do locarnského procesu. Místo toho je jednoduše ignoroval”.67 V tomto případě se jednalo spíše o ignoranci názorů dominií než jejich statutu samosprávných součástí Britského impéria. Vlády jednotlivých dominií byly o jednáních v Locarnu pečlivě infor-movány, i když se jich na jejich stanovisko nikdo neptal.

Po svém návratu z Locarna do Londýna si Chamberlain uvědomoval, že vý-sledek jednání v podobě Rýnského garančního paktu je pro Londýn úspěchem, na druhé straně ale varoval před přílišným optimismem.

Vyvstal i problém s tím, co dělat s dominii. Již 9. listopadu napsal šéfovi Fo-reign Office Leopold Amery a upozornil na potíž, zda vůbec v této fázi informovat domi-nia o možnosti se připojit k bezpečnostnímu paktu. Podle názoru ministra kolonií a domi-nií se dalo očekávat, že se tato otázka objeví, až se sejde Dolní sněmovna, aby dokument ratifikovala. Amery se především obával, „zda bude přijata jako dostatečná odpověď, když pouze oznámíme, jako jsme to učinili v létě, že dominia byla informována o průběhu jednání”. Bylo by nutné je alespoň zpravit o tom, že vláda navrhne Jeho Veličenstvu, aby pakt ratifikovalo, napsal ministr.68

Amery dále pokračoval, když Chamberlainovi tvrdil, že se dá z jistých náznaků usuzovat, jak se dominia k uzavřené dohodě postaví. Jihoafrická unie podle jeho názoru

67) HOLLAND, Robert F., 1981, s. 47.

68) TNA, CO 537/1097. Jednalo se dopis z 9. listopadu 1925. Amery předpokládal, že pakt

schválí i parlament a ostatní signatáři, a chtěl o tom rovněž dominia informovat.

69) Tamtéž. Amery požádal Chamberlaina, aby mu sdělil svůj názor na jeho návrh. Po-

kud by ministr zahraničí souhlasil, ministr kolonií a dominií byl připraven připravit kon-

cept telegramu dominiím. Srv. rovněž The Morning Post, 27. 10. 1925.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

jasně naznačila (telegram ze 6. července 1925), že v souvislosti s paktem pravděpodobně nepřevezmě žádnou odpovědnost. Nový Zéland se k němu staví přesně opačně, dodal Amery. Kanadský premiér Mackenzie King podle deníku The Morning Post (z 27. října) prohlásil, že se kanadský parlament k záležitosti jistě vyjádří, ale že je v současné době zbytečné zaujímat nějaká kontroverzní stanoviska, protože „k nám nedorazila žádná žá-dost [o sdělení postoje – L. N.]”.69

Generál Smuts se rovněž k roli, již Velká Británie sehrála v průběhu jednání o bezpečnostním paktu, vyjádřil kriticky. Přivítal sice fakt, podle něhož do Společnosti národů vstoupí Německo, což podle jeho názoru zvýší její prestiž a význam, ale samotný „pakt je pravděpodobně nejvýznamnější odchylkou v zahraniční politice, které se Velká Británie dopustila”. Smuts vyjádřil politování nad tím, že impérium nejednalo jako celek, a zapochyboval, zda se všechna dominia „připojí k paktu ex post facto”. Imperiální zahra-niční politika se víc a víc stává jednoduše zahraniční politikou Velké Británie, domníval se generál a pokračoval: „Může nastat den, kdy dominia pocítí, že mají s podobnou politi-kou málo společného a pustí se do vlastní zahraniční politiky ve svém vlastním zájmu.”70

O několik dní později skutečně napsal osobní tajemník Leopolda Ameryho John Aubrey Edgcumbe siru Walfordu Selbymu na Foreign Office a poslal mu návrh me-moranda a telegramu dominiím týkajících se locarnského paktu, jež hodlal ministr kolo-nií a dominií předložit v nejbližším možném termínu vládě. Edcumbe poprosil Selbyho, aby mu dal vědět, jak se k návrhům obou dokumentů staví ministr zahraničí.71

Dne 18. listopadu 1925 se sešla britská vláda. Jedním z bodů jednání byly i nóta ministra dominií Ameryho o postoji zámořských území k locarnskému paktu, dále návrh znění telegramu, jenž měla dominia obdržet, a v neposlední i Ameryho doporučení Chamberlainovi, jak by měl o problému kolektivní bezpečnosti hovořit ve sněmovně. Ka-binet souhlasil s posláním telegramu dominiím a vymezil linii, jež měl ministr zahraničí dodržet při debatě v parlamentu.72 Šéf Foreign Office měl prohlásit, že jedinou možností

70) Srv. The Times, 12. 11. 1925.

71) TNA, CO 537/1097, 13th November 1925. Chamberlain neměl zásadní námitky. Srv.

tamtéž, 14th November 1925.

72) Ta začínala ve stejný den odpoledne.

73) TNA, CAB 23/51, War Cabinet and Cabinet, Conclusions, Cabinet 53 (25), Novem-

ber 18th, 1925. Generální guvernéři Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrické unie

a Irského svobodného státu a guvernér Newfoundlandu obdrželi telegram, který je,

v souladu s rozhodnutím vlády, informoval o postupu britské vlády ohledně locarn-

ského paktu, ve stejný den odpoledne. Odeslán byl ve 14.00. Srv. TNA, CO 537/1097,

Sent 2.0 p.m., 18th November 1925. Ještě týž den ve večerních hodinách (ve 20.10) byli

stejní lidé zpraveni o tom, co pronesl ministr zahraničí na jednání Dolní sněmovny.

Srv. TNA, CO 537/1097, Sent 8.10 p.m., 18th November 1925.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

30 | 31

v průběhu jednání bylo dominia o všem informovat, což vláda učinila, ale že čas na dis-kuze o imperiálním hledisku tohoto problému bude nutné najít v blízké budoucnosti.73

Ve stejný jako vláda se sešli i poslanci Dolní sněmovny a začali debatovat o lo-carnských smlouvách. Austen Chamberlain ve své řeči před poslanci zdůraznil význam uzavřených dohod a podotkl, že neznamenají konec, nýbrž začátek nové doby, jež bude poznamenána atmosférou konsensu a ochoty řešit spory mírovou cestou.74

Poslanci se na schůzi vyjadřovali k určitým bodům navrhované dohody, které, podle jejich názoru, potřebovaly dovysvětlení, nebo je považovali za nepřijatelné pře-devším z hlediska zájmů Velké Británie. Hlavní rozpor se rozhořel nad mírou závazků, jež se Londýn rozhodl přijmout. Liberálové požadovali obdobná ujednání i pro jiné ne-klidné části Evropy, labouristé se naopak chtěli vrátit k nějaké modifikované formě Že-nevského protokolu a konzervativci, kteří ve sněmovně disponovali drtivou většinou, a tudíž se nedalo očekávat, že by nastaly problémy s ratifikací, tvrdili, že Locarno je za-čátek, od něhož se bude vše pomalu vyvíjet směrem k lepšímu.75

Austen Chamberlain se v debatě vrátil k problému neúčasti dominií, když prohlásil: „Nikdo nelituje víc než já toho, že poměry v Britském impériu znemožnily, aby se všechny části Britského impéria účastnily všech našich rozhovorů a vedly tato mezi-národní jednání den ode dne společně. Vláda Jeho Veličenstva si přála, dříve než se za-čala angažovat v této politice, aby dorazila na konferenci se zástupci vlád dominií a In-die.” Ministr zahraničí, v souladu s dopoledním jednáním vlády, zopakoval, že to bylo nemožné a že dominia byla o všem podrobně informována.76

S velmi bojovným prohlášením vystoupil vůdce labouristické opozice James Ramsay MacDonald. V jedné ze svých řečí, jež se týkaly bezpečnostního paktu, se vrá-til k problému neúčasti dominií a k vysvětlení ministra zahraničí, že nebyl čas se s nimi radit. MacDonald zapochyboval o ústavnosti kroku, kdy ministr zahraničí něco podepsal

74) ORDE, s. 151.

75) Srv. URBANITSCH, Peter, 1968, s. 310.

76) HC Deb 5th series 18 November 1925 vol 188 c432. Chamberlain ale současně podo-

tkl, že „my, kteří žijeme blízko [evropského – L. N.] kontinentu, my, jež se nedokážeme

zbavit vzpomínek na to, co se tady událo v minulosti, my, jejichž bezpečnost a mír … jsou

evidentně spojeny s bezpečností a mírem na kontinentě a především s mírem západních

národů, jsme museli učinit to rozhodnutí, a proto žádáme sněmovnu, aby ratifikovala

locarnskou smlouvu…” Popis jednání sněmovny srv. rovněž CO 537/1097.

77) HC Deb 5th series 18 November 1925 vol 188 c444. MacDonald si stěžoval na to, že

vláda měla na konzultace s dominii dostatek času. Kriticky se k tomuto problému vyjád-

řil i Lloyde George. Podle jeho názoru bude mít „neúspěch konzultací s dominii, to, že se

nepovedlo je zapojit do jednání” vážné důsledky. Srv. HC Deb 5th series 18 November

1925 vol 188 c454.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

a dominií se to prý netýká a pokračoval: „Nemáte [dominia – L. N.] žádnou odpovědnost; když budete chtít, můžete se připojit, ale když se nepřidáte, tak podpis, jenž spočine na těchto dokumentech 1. prosince, nebude pro Commonwealth zavazující, bude se týkat pouze těchto ostrovů.”77

Lloyde George v debatě připomněl situaci z první světové války, kdy dominia poslala do války milión svých synů, aby bojovali „ve vašich bitvách; bylo to kvůli politice, o níž s námi nikdo nekonzultoval, ale my jsme to udělali, abychom vás podpořili; nemohli jsme jinak.” Po válce jsme přijali princip, že s dominii budeme o všem mluvit, nemělo se jednat o poručnictví, nýbrž o partnerství. Souhlasili jsme s ideou, podle níž bychom s do-minii měli konzultovat o všech zásadních smlouvách, dodal bývalý premiér koaliční vlády.78

MacDonald i Lloyde George se tedy shodli na kritice vlády za její liknavost vůči většímu zapojení dominií do průběhu jednání o locarnském paktu. Ostatně jejich připra-venost se podílet na rozhovorech vedoucích k uzavření dohody žádný řečník nezpochyb-nil. Konzervativní poslanci navíc během schůze sněmovny ujišťovali své kolegy z ostat-ních stran, že neúčast dominií neznamená jejich opozici.79

Na obranu vlády vystoupil konzervativní poslanec Hurd. Ve svém vystoupení připomněl, že dominia byla o všem informována, ale že, s výjimkou Nového Zélandu, vů-bec nereagovala. „A proč neodpověděla?”, zeptal se poslanec a odpověděl si: „Z jedno-duchého důvodu, protože mají na starosti jiné věci, jež se jich dotýkají více.” Hurd dále zmínil skutečnost, že Kanada podepsala separátní dohodu se Spojenými státy, na níž chybí podpis zástupce Velké Británie. Dominia podle jeho názoru rovněž zastávala svá stanoviska týkající se námořní základny v Singapuru a neptala se na názor Londýna. Po-slanec Hurd svým vystoupením podstatě vyjadřoval stanovisko vlády, jež si zatím žádný ministr nedovolil podobně prezentovat. Pro Londýn se stávalo čím dál obtížnější, dosáh-nout společného postoje a postupu s dominii, protože ta se stále více starala o své vlastní problémy, které se na druhé straně nedotýkaly Británie.

Listopadová debata v Dolní sněmovně80 tak odhalila nastupující zásadní pro-blém Britského impéria – jak do budoucna vytvářet a prosazovat jednotnou imperiální zahraniční politiku? Události kolem ratifikace locarnského paktu nastolily otázku účel-nosti dosavadního systému svolávání ad hoc konferencí vedoucích představitelů im-péria, kteří jednali o důležitých věcech, když v mezidobí existoval jediný komunikační

78) HC Deb 5th series 18 November 1925 vol 188 c454. Lloyde George věřil, že se dominia

k paktu přidají.

79) Srv. The Times, 19. 11. 1925.

80) Dolní sněmovna nakonec locarnský pakt ratifikovala. 375 poslanců bylo pro a jen 13 proti.

81) HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 559; srv rovněž GRAySON, Richard S., 1997, s. 66.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

32 | 33

prostředek, a tím byl telegraf. Na obzoru se tak začala rýsovat debata o změně vnitř-ního uspořádání impéria.

Když Austen Chamberlain hovořil před Dolní sněmovnou o naději, že se Lo-carno stane nástrojem, který sjednotí zahraniční politiku celého impéria a nedopustí její štěpení, mohly s jeho slovy souhlasit pouze Austrálie a Nový Zéland. Méně už Kanada a Jihoafrická unie. Nový Zéland byl připraven ratifikovat locarnský pakt v co nejbližším možném termínu. Leopold Amery ale sdělil vysokému komisaři Nového Zélandu v Lon-dýně, že „bude lepší, když dominia nebudou jednat nezávisle na sobě, ale vyčkají na Im-periální konferenci”. Britská vláda se totiž obávala jednotlivých prohlášení dominií, pro-tože bylo jasné, že ne všechna se vyjádří kladně, a chovala v sobě falešnou naději, že se jí později podaří v otázce Rýnského garančního paktu udržet jednotný postup.81

Ministerstvo pro dominia proto vnímalo novozélandskou aktivitu jako před-časnou a nehodící se do konceptu politiky britského kabinetu, který si stanovil pravidlo, podle něhož se měla sejít Imperiální konference a na ní měla všechna dominia jednotně přijmout politiku mateřské země.

Slavnostní podpis smluv uzavřených v Locarnu se konal 1. prosince 1925. Velmi brzy se však ukázalo, že víra britské vlády ve svolání konference, na níž se dohodne s do-minii na společném postupu, má své trhliny. Již na počátku ledna 1926 totiž dorazil do Londýna telegram od kanadského premiéra Mackenzieho Kinga, který obsahoval jasné sdělení, že „Kanada nevidí žádnou možnost přijetí jakéhokoli závazku plynoucího z Lo-carna”. Premiér si však ponechal otevřená zadní vrátka, když dodal, že jeho země bude vše pečlivě sledovat.82 Jednalo se nicméně o pouhé diplomatické klišé. Kanada od počátku nesouhlasila s ujednáními locarnského paktu, a vyjádření jejího premiéra tak pouze potvr-zovalo obecně známou skutečnost. Podobně jako Kanada se vyjádřily i Jihoafrická unie a Irský svobodný stát; Austrálie a Nový Zéland, jak již bylo zmíněno výše, byly ochotné se k paktu připojit.

ZávěrV prosinci 1925 tedy skončila dlouhá cesta, jež začala v lednu téhož roku německým memorandem, jehož podstatou bylo potvrzení územního statu quo na hranicích Francie, Německa a Belgie. Locarnský (Rýnský garanční) pakt se stal skutečností. Ovšem jen proVelkou Británii. Dominia ho nepodepsala. V říjnu 1926 se sešla Imperiální konference, ale její výsledek týkající se Locarna nebyl jednoznačný a v konečném důsledku jen potvrdil samostatný postup dominií v této otázce.83 Dominia sice přivítala britskou politiku na

82) HALL, Hessel Duncan, 1971, s. 559.

83) Konference se konala od 19. října do 23. listopadu 1926. Podrobněji srv. KOVÁŘ, Mar-

tin, VALKOUN, Jaroslav, 2009, s. 595-596.

84) MOST, Eckhard, 1981, s. 94.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

poli kolektivní bezpečnosti a v obecném ohledu ji podpořila, ale odmítla se ke smlouvě dodatečně připojit a nepodepsala ji. Jedinou výjimku tvořil Nový Zéland, který byl připraven dokument podepsat, ale „musel obětovat svoji ochotu semknutému šiku protivníků a symbolu jednoty dominií”.84 Londýn se dočkal trpké zkušenosti, protože dominia jen zopakovala při svém negativním postoji stejné argumenty, jako použili britští politikové, když odmítali Ženevský protokol.

V roce 1925 se ukázalo, že je nemožné provádět jednotnou imperiální za-hraniční politiku. Evropské problémy Velké Británie dominia nezajímaly a Austen Cham-berlain musel vnímat postupný rozpad imperiálního a jednotného ideálu, jak ho chápal jeho otec Joseph. Ostatně, vznik ministerstva pro dominia v červnu 1925, jen podpořil uznání rostoucí odlišnosti v zahraniční a obranné politice mezi mateřskou zemí a jejími zámořskými součástmi.85

Někteří vnímají Locarno jako radikální odklon od britské tradice a považují za chybu, že se dominia k paktu nepřipojila. Je potřeba ale zmínit, že v roce 1925 nebylo možné jednotného postupu s dominii dosáhnout. Zámořská území Velké Británie nikdy nevystupovala jednotně. Kanada a Jihoafrická unie Locarno odmítaly již od počátku, Nový Zéland ho chtěl podepsat ještě na Imperiální konferenci v roce 1926. Na takových okolností by se nedalo dohodnout na ničem. Britští politici se přesvědčili běhěm jednání o Ženevském protokolu, že není v jejich silách najít s dominii společnou řeč. Ta se o pro-blémy evropského kontinentu nezajímala. Měla své vlastní problémy a domnívala se, že jim se musí věnovat v první řadě. Proto se konzervativní vláda rozhodla pro postup, který se jí zdál nejméně problematický – dominia o všem podrobně informovat, ale nevázat se jejich společným souhlasem, jehož se stejně nedalo dosáhnout.

Důležitý aspekt je nutné vidět i v postupu ministerstva zahraničí, které sice dominia informovalo, ale nic s nimi nekonzultovalo. Neznamenalo to odklon od jednotné imperiální zahraniční politiky, ale spíše se jednalo o obavu Foreign Office, že zásahy do-minií do průběhu jednání by mohly ohrozit pozici Británie jako rozhodujícího prostřed-níka mezi ostatními státy.

Locarno se týkalo Evropy, přesněji řečeno její západní poloviny, a z toho Aus-ten Chamberlain vycházel. Ostatně, on sám musel svést nejednu bitvu se svými kolegy, kteří odmítali jakékoli britské závazky v Evropě (např. Birkenhead), aby vůbec přiměl vládu souhlasit alespoň s limitovaným angažmá na kontinentě. Uvědomoval si totiž, že Londýn nemůže zůstat stranou dění. Řešení kolektivní bezpečnosti, omezené na spo-lečné hranice Francie, Německa a Belgie, se totiž dotýkalo i Británie.

85) Srv. Goldstein, Eric, 1996, s. 122.

34|35

Seznampoužitýchpramenů:

The National Archives, London, Kew: Foreign Office Papers: FO 371: Foreign Office: Political Departments: General Correspondence from 1906-1966. FO 840: Foreign Office: Various International ConferencesCabinet Office Papers: CAB 2: Committee of Imperial Defence and Standing Defence Sub-committee: Minutes. CAB 23: War Cabinet and Cabinet: Minutes.Colonial Office Papers: CO 537: Colonial Office and predecessors: Confidential General and Confidential Original CorrespondenceParliamentary Debates, House of CommonsSeznam použité literatury:BALL, Stuart (ed.) (1992): Parliament and Politics in the Age of Baldwin and MacDonald. The Headlam Diaries 1923-1935. London: Historians’ Press.BARNES, John, NICHOLSON, David (eds.) (1980): The Leo Amery Diaries. Volume I: 1896-1929. London, Melbourne, Sydney, Auckland, Johannesburg: Hutchinson.BŘACH, Radko (1970): Československá zahraniční politika v politických proměnách Evropy 1924. (I. Nástup MacDonaldovy a Herriotovy vlády). Československý časopis historický XVIII (1): 49-83.BŘACH, Radko (1996): Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha, Litomyšl: Paseka.DEJMEK, Jindřich (2003): Nenaplněné naděje. Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Britá-nie (1918-1938). Praha: Karolinum.DUFF COOPER (Viscount Norwich) (1957): Old Men Forget. London: Hart-Davis.DUTTON, David (2001): Austen Chamberlain as Foreign Secretary. History Review 39.GILBERT, Martin (1966): The Roots of Appeasement. London: Weidenfeld and Nicolson.GOLDSTEIN, Eric (1996): The Evolution of British Diplomatic Strategy for the Locarno Pact, 1924-1925, in: Dockrill, Michael, McKercher, Brian, eds., Diplomacy and World Power. Studies in British Foreign Policy 1890-1950, s. 115-135, Cambridge: Cambridge University Press.GRAySON, Richard S. (1997): Austen Chamberlain and the Commitment to Europe. British Foreign Policy, 1924-1929. London, Portland: Frank Cass.HALL, Hessel Duncan (1971): Commonwealth. A History of the British Commonwealth of Nations. London, New york, Cincinnati, Toronto, Melbourne: Van Nostrand, Reinhold.HOLLAND, Robert F. (1981): Britain and the Commonwealth Alliance 1918-1939. London: Macmillan.JOHNSON, Douglas (1961-1962): Austen Chamberlain and the Locarno Agreements. University of Birmingham Historical Journal VIII (I): 62-81.JOHNSON, Gaynor (2006): Austen Chamberlain and Britain’s Relations with France, 1924-1929. Diploma-cy and Statecraft 17 (4): 753-769.JONES, Thomas (1969): Whitehall Diary, Vol. I., 1916-1925, London, Oxford, New york, Toronto: Oxford University Press.KAISER, Angela (1989): Lord D’Abernon und die englische Deutschlandspolitik 1920-1926. Frankfurt am Main, Bern, New york, Paris: Lang.KITCHING, Carolyn (1999): Britain and the Problem of International Disarmament 1919-1934. London, New york: Routledge.KOVÁŘ, Martin, VALKOUN, Jaroslav (2009): The ”Balfour Formula” and the Imperial Conference of 1926, in: SKŘIVAN, Aleš, SUPPAN, Arnold, eds., Prague Papers on the History of International Relations 2009, s. 595-600. Prague, Vienna.MARKS, Sally (1976): The Illusion of Peace: International Relations in Europe 1918-1933. London: Palgrave Macmillan.MARqUAND, David (1977): Ramsay MacDonald. London: J. Cape.MORGAN, Austen (1987): J. Ramsay MacDonald. Manchester: Manchester University Press.MOST, Eckhard (1981): Grossbritannien und der Völkerbund. Studien zur Politik der Friedenssicherung 1925-1934. Frankfurt am Main, Bern: Lang.NICOLSON, Harold (1954): Georg V. München: Beck.NOVOTNý, Lukáš (2006): Der Sinowjew Brief, in: SKŘIVAN, Aleš, SUPPAN, Arnold, eds., Prague Papers on the History of International Relations 2006, s. 201-227. Prague, Vienna.NOVOTNý, Lukáš (2009): On the Journey to the Rhineland Pact. Contribution to the Study of British Percep-tion of the Problem of Collective Security in the 1920’s, in: Öt Kontinents. Az Új-és Jelenkori Egyetemes Történeti Tanszék tudományos közleményei. Eötvös Loránd Tudományegyetem. (Cinq Continents. Les cahiers du Département d’Histoire moderne et contemporaine. Université Eötvös Loránd) 2009, s. 369-383. Budapest: ELTE Bölcsészettudományi Kar (Facultas Philosophiae).ORDE, Anne (1978): Great Britain and International Security 1920-1926. London: Royal Historical Society.RAMSDEN, John (ed.) (1984): Real Old Tory Politics. The Political Diaries of Sir Robert Sanders, Lord Bayford, 1910-1935. London: Historians’ Press.ROSKILL, Stephen (1972): Hankey. Man of Secrets, Volume II, 1919-1931. London: Collins.

PostojbritskýchdominiíkLocarnskémupaktu|LukášNovotný

SELF, Robert (ed.) (2000): The Neville Chamberlain Diary Letters, Volume II, the Reform years, 1921-1927. Aldershot, Burlington USA, Singapore, Sydney: Ashgate.THOMPSON, Joe Allen (1966): British Conservatives and Collective Security 1918-1928. Unpublished Ph.D. Thesis, Stanford University.URBANITSCH, Peter (1968): Groβbritannien und die Verträge von Locarno. Wien: Notring.

Seznampoužitéhotisku:

The TimesThe Morning PostDaily Express

36 | 37

AbstractThe study deals with the political relationship between the Slovak Republic and Switzer-land in 1939 - 1945. After the loss of traditional business contacts Switzerland established contact with the newly established Slovak Republic. Both countries brought near particular need of economic cooperation in difficult times of war. Unlike economic relations may be relations in political terms, characterized as a stopgap. Switzerland did not have to worry about their nationhood, which can not be said of Slovakia. His international position was disproportionally stronger. Probably this will be reflected in his relationship to Germany. Despite the apparently declared neutrality did not hide their sympathy to the Western Alli-es. This found its expression in relation to an authoritative or totalitarian regime of the Slo-vak Republic, which came about as a satellite state of Germany.

Klíčová slova: Authoritarian regime. International relations. Slovak Republic (1939 -1945). Switzerland. World War II.Key words: Authoritarian regime. International relations. Slovak Republic (1939 -1945). Switzerland. World War II.

Šesťročné obdobie existencie prvej Slovenskej republiky patrí určite k najrozporuplnejším obdobiam našej histórie. Je témou početných diskusií a po roku 1989 vyšlo aj pomerne veľa publikácií, ktoré sa ho snažia analyzovať a zhodnotiť. Toto tvrdenie možno aplikovať

Jana Stráska

Postoj Švajčiarska k autoritatívnemu režimu Slovenskej republiky (1939-1945)

PostojŠvajčiarskakautoritatívnemurežimuSlovenskejrepubliky(1939-1945)|JanaStráska

aj na problematiku zahraničnej politiky Slovenskej republiky (1939-45). Slovenská his-toriografia ju však analyzuje zväčša vo všeobecnosti alebo si všíma iba pomer k veľmo-ciam, prípadne susedným štátom. Kontakty s inými štátmi, napr. aj neutrálnymi, zostá-vajú takmer nepovšimnuté. A práve vo vzťahoch k nim sa prejavila iná stránka slovenskej zahraničnej politiky v čase krátko pred a počas druhej svetovej vojny.

Slovenský štát sa po svojom vzniku ocitol v mocenskej sfére Nemecka. Ochran-nou zmluvou z 23. marca 1939 sa zaviazal organizovať branné sily a zahraničnú politiku v úzkej zhode s Nemeckom. Ako problematická sa ukazuje snaha slovenských historikov jednoznačne pomenovať a charakterizovať i samotný politický systém a režim Sloven-skej republiky. Karol Fremal situáciu výstižne opisuje nasledovne: „Prívlastky, ktoré ich charakterizujú, sú rôzne. Od vojnovej demokracie (F. Vnuk) a autoritatívny režim s demo-kratickými prvkami (M. S. Ďurica), cez totalitný (väčšina autorov) až po fašistický, resp. fašizoidný (I. Kamenec, K. Závacká) alebo hnedú a čiernu totalitu (J. Jablonický)…” (Mar-tuliak a Fremal 2003: 83) Každopádne táto pozícia a charakter režimu ovplyvnili vzťah nového štátneho útvaru k jednotlivým veľmociam.

Vývojpolitickýchvzťahovdopodpisuobchodnejzmluvyvroku1941Po 14. marci, kedy bol prijatý zákon o samostatnom Slovenskom štáte, sa Slovensko stalo subjektom medzinárodného práva a začalo budovať diplomatické styky s inými krajinami. Slovenská republika sa usilovala zabezpečiť uznanie svojej štátnosti čo najväčším počtom štátov. Vzhľadom k tomu, že si bratislavská vláda uvedomovala, že slovenská samostat-nosť nestojí na pevných základoch, zohrávalo práve Švajčiarsko, pomyselné centrum Eu-rópy, v jej zahraničnopolitických plánoch a predstavách dôležitú úlohu. Švajčiarsko na po-prednom mieste medzi ostatnými neutrálnymi krajinami poskytlo priestor pre slovenské zahraničnopolitické aktivity, ktoré sa nemohli navonok deklarovať.

Švajčiarsko uznalo existenciu Slovenského štátu i napriek počiatočnému vá-haniu ako šiesty štát v poradí 19. apríla 1939. K zriadeniu diplomatických zastupiteľstiev však v krátkej dobe nedošlo. Na jar 1940 bol v Berne akreditovaný prvý slovenský chargé d áffaires, ale švajčiarsky generálny konzul prichádza do Bratislavy až o dva roky neskôr. Bol to priamy dôsledok švajčiarskeho rezervovaného postoja voči Slovensku v politickej oblasti. Jeho príčinou bol fakt, že Slovensko chápala ako štát podriadený Nemecku a ne-verili v jeho trvalú existenciu a stabilitu. Hoci Švajčiarsko v druhej svetovej vojne dekla-rovalo svoju neutralitu, viditeľne inklinovalo k západným Spojencom a nechcelo sa v ich očiach diskreditovať príklonom na nemeckú stranu.(Parák 1999: 86)

Zároveň si treba uvedomiť, že vo Švajčiarsku mal pomerne silné postave-nie aj československý exil, ktorý spolupracoval s Eduardom Benešom. Sídlom benešov-skej propagandy na európskom kontinente počas vojny bola Ženeva. Pôsobil tu Jaromír Kopecký, ktorý mal veľa známostí ešte zo Spoločnosti národov, a žila tu rodina Revil-liodovcov, popredná ženevská rodina spríbuznená s T. G. Masarykom. (Grébert 1984: 36) Henry Revilliod, známy švajčiarsky lekár, bol manželom Masarykovej dcéry Oľgy.

38 | 39

Na druhej strane možno konštatovať, že aj politiku Švajčiarska, podobne ako Slovenska, determinovali štáty Osi. Treba tu zohľadniť jeho geografickú polohu, nachád-zalo sa totiž v ich tesnej blízkosti. Strach sa stupňoval najmä po tom, ako došlo na jar 1940 k porážke okolitých krajín – Dánska, Nórska, Holandska, Belgicka, Luxemburska. Denník Slovák priniesol v súvislosti s týmito udalosťami článok po názvom Na rade je Švajčiar-sko, v ktorom odsudzuje „poplašné správy, ktoré šíri spojenecká propaganda”: „Z Lon-dýna a Paríža sa deň čo deň rozširujú správy, akoby sa pripravoval útok na Švajčiarsko. Paniku a neistotu snažia sa Angličania zväčšiť vo Švajčiarsku istými opatreniami. Tak anglické vyslanectvo v Berne vyzvalo všetkých anglických príslušníkov, aby čo najskôr opustili územie Švajčiarska. Podobné opatrenia urobilo aj vyslanectvo Spojených štátov severoamerických. Cieľ týchto správ a opatrení je zrejmý: poplašiť švajčiarsku verejnosť, zaviesť ju do neistoty a potom, nebodaj, ponúknuť Švajčiarsku anglicko-francúzsku ga-ranciu…” (Na rade..1940: 1) K obsadeniu Švajčiarska nemeckou armádou nikdy nedo-šlo, táto hrozba však bola predovšetkým v prvej fáze 2. svetovej vojny reálna. Švajčiar-sko, podobne ako ostatné neutrálne štáty, ustupovalo zastrašovacej politike Nemecka. Z Berlína prichádzali hrozby, že dôjde k rozdeleniu jeho územia a lojálnosť Švajčiarov sa snažili zabezpečiť aj zámerne spôsobovanými ťažkosťami pri tranzite tovaru určeného pre Švajčiarsko cez nemecké územie.

Zo slovenskej strany bolo vynaložené od začiatku veľké úsilie, aby aj Švajčiari vyslali svojho zástupcu na naše územie. Politické vedenie v Berne nemalo však záujem v tomto smere niečo podniknúť. Švajčiarske záujmy na Slovensku už od jari 1939 zastával Dr. Hans Keller ako sekretár švajčiarskej obchodnej komory vo Viedni. Ešte v tejto funkcii pravidelne cestoval na Slovensko, najmä do Bratislavy a zbieral informácie pre švajčiarske firmy za pomoci miestnej obchodnej a živnostenskej komory, bánk a niektorých známych podnikov. I napriek tomu, že býval vo Viedni, trávil veľa času na Slovensku a prenajímal si izbu v hoteli Carlton, ktorá sa čoskoro stala provizórnou úradovňou. (Keller 1984: 12-13)

Od 1. februára 1940 otvorila Švajčiarska centrála pre zveľaďovanie obchodu svoju pobočku v Bratislave s cieľom podporovať švajčiarske obchodné styky so Sloven-skom. Podobné obchodné agentúry zriaďovala aj v iných krajinách. Vedúcim bratislavskej pobočky sa stal H. Keller. (Obchodné styky…1940) Keď začal pôsobiť ako splnomocnenec tejto inštitúcie, dostal k dispozícii úrad i ďalší personál. Spolu so švajčiarskym konzulá-tom vo Viedni suploval oficiálne diplomatické zastúpenie v Slovenskej republike a to až od februára 1942. (Pichňa 1992: 167)

Z politických správ Bohdana Galvánka, prvého chargé d áffaires Slovenskej re-publiky vo Švajčiarsku, je možné vycítiť, že v politickej oblasti zastávali Švajčiari voči Slo-vensku zdržanlivý postoj. Vysokí švajčiarski politickí predstavitelia sa v rozhovoroch s ním informovali o Alexandrovi Machovi, o veľkosti nátlaku Nemecka na Slovensko a nazna-čovali, že slovenská politika voči Židom by sa mala zmierniť. Nemecký vyslanec v Berne, Köcher, v rozhovore s Bohdanom Galvánkom hodnotil situáciu takto: „Švajčiarsko je striktne neutrálne, ale nemožno nepozorovať istú protinemeckú náladu, ktorej príčinou

PostojŠvajčiarskakautoritatívnemurežimuSlovenskejrepubliky(1939-1945)|JanaStráska

je, že Švajčiari sa boja o svoju samostatnosť od Nemecka. Isté je, že po moskovskom mieri i táto predpojatosť sa mierni, lebo švajčiarska verejnosť mala príležitosť presved-čiť sa o prázdnych sľuboch Spojencov…” (Politická správa č. 1. 1940)

Tido J. Gašpar, v poradí druhý chargé d áffaires Slovenskej republiky vo Švaj-čiarsku, o jednej z návštev u C. Stuckiho, splnomocneného ministra, v zahraničnom od-delení Spolkového politického departmentu hovorí: „Odovzdal som mu dve obrázkové publikácie o Slovensku. Keď v jednej z nich uvidel ma v gardistickej uniforme, takmer s ne-príjemným prekvapením sa pýtal, či som i ja gardista? Videl som, že má o garde asi veľmi zlé informácie, a preto som vysvetlil, čo Hlinkova garda v skutočnosti je a že je to elitná organizácia slovenského národa.” 13 (Politická správa č. 44/P. – taj. 1940)

Veľkú pozornosť v popredných švajčiarskych politických kruhoch a následne aj v tlači vyvolalo pristúpenie Slovenska k Paktu troch mocností 24. novembra 1940. Slo-venská republika 22. júna 1941 vstúpila do vojny proti ZSSR po boku Nemecka. Tento krok vyvolal tiež veľké počudovanie. I napriek tomu, že Švajčiari mali veľké obavy z ďal-šieho šírenia boľševizmu v Európe, prakticky tento krok odsúdili.

Švajčiari od začiatku druhej svetovej vojny prejavovali obrovský záujem bu-dovať hospodárske styky so Slovenskom. Mali veľký strach z toho, že vojna bude mať katastrofálne dôsledky na ich hospodárstvo. Boli nútení počas vojny zmeniť svoju hos-podársku politiku. Kým počas prvej svetovej vojny boli akýmisi „sprostredkovateľmi” medzi súpermi v hospodárskej oblasti, teraz boli odrezaní od svojich tradičných obchod-ných partnerov (Veľká Británia, USA, Južná Amerika) a museli nadväzovať užšie kontakty s Nemeckom a so strednou a juhovýchodnou Európou. Hans Keller, ktorý už od roku 1939 zastával hospodárske záujmy Švajčiarska na Slovensku ako sekretár švajčiarskej obchod-nej komory vo Viedni, vo svojich spomienkach píše: „Hospodárske ťažkosti a problémy so zásobovaním prinútili Bern hľadať čo najskôr kontakt s „Republikou Slovensko”, ktorá sa pod nemeckým tlakom odtrhla od zvyšku bývalej ČSR. Pri spätnom pohľade možno povedať, že náš experiment so Slovenskom sa vydaril a poskytol počas II. svetovej vojny Švajčiarsku potrebnú pomoc pri riešení jeho hospodárskych problémov. Napodiv sa naše vzťahy k Slovensku odohrali v akomsi pološere…Švajčiarsko nikdy plne neuznalo Sloven-ský štát, hoci si to Bratislava vždy veľmi želala, a neprestajne – priamo i nepriamo- na uznaní nástojila, hlavne prostredníctvom Berlína…Možno povedať, že i Švajčiarsko hoci platilo tvrdými clearingovými frankami, resp. dodávalo požadovaný tovar, využilo situ-áciu optimálne – až do posledných týždňov pred koncom vojny, keď už postupne vysy-chal slovenský roh hojnosti.” (Keller 1984: 9-10)

Nadštandardné vzťahy v hospodárskej oblasti priviedli pravdepodobne švaj-čiarsku vládu v apríli 1941 k rozhodnutiu zriadiť kanceláriu švajčiarskeho vyslanectva na Slovensku a okrem chargé d áffaires menovať pre túto kanceláriu stáleho úradníka. Do funkcie mal byť vymenovaný generálny konzul vo Viedni Walter von Burg, ktorý často na-vštevoval Slovensko, s tým, že by zastával dve funkcie naraz. Slovenská strana nechcela pripustiť, aby švajčiarske vyslanectvo na Slovensku malo formálne uvádzané sídlo vo

40|41

Viedni. Žiadala, aby stála von Burgova adresa bola v Bratislave bez ohľadu na to, koľko sa tam bude skutočne zdržiavať. Generálny konzul Walter von Burg bol za švajčiarskeho chargé d áffaires pre Slovensko vymenovaný 2. mája 1941. Neodovzdal však ani povero-vacie listiny na slovenskom ministerstve zahraničia a už ho povolali údajne len na niekoľko dní do Bernu. Tu mu oznámili, že má svoje miesto vo Viedni opustiť z dôvodov, ktoré sa nikde písomne neuvádzajú. Jeho nástupcom sa 4. júla 1941 stal Walter Rüfenacht. Proti spojeniu funkcie generálneho konzula vo Viedni s funkciou chargé d áffaires pre Sloven-sko však začal protestovať Berlín. Argumentovali tým, že osoba, ktorá má v Nemecku titul generálneho konzula, nemôže mať charakter diplomatický. Pre Slovensko táto si-tuácia znamenala určité sklamanie, ale zasa na druhej strane jej dala možnosť už nikdy viac sa neuspokojiť s takýmto provizórnym riešením, s ktorým i predtým horko-ťažko súhlasila. (Parák 1999: 91 – 92)

PolitickévzťahymedziSlovenskomaŠvajčiarskomvrokoch1941–1942Po podpísaní novej obchodnej zmluvy 14. 6. 1941 sa rokovania o otvorení švajčiarskeho zastupiteľstva na Slovensku urýchlili. Švajčiari navrhli, aby ako ďalší krok k zriadeniu ich vyslanectva bolo vymenovanie generálneho konzula, čiže vyslanectvo by malo byť zri-adené prechodom cez konzulárne zastúpenie. Predseda vlády i prezident Slovenskej re-publiky s tým súhlasili. Pilet-Golaz, predseda Politického departmentu Švajčiarskej kon-federácie, sľúbil, že „ihneď bude hľadať vhodnú osobu pre konzulát v Bratislave, čo nie je ľahké, nakoľko vzhľadom k povahe stykov slovensko-švajčiarskych musí byť konzul vzatý z radov odborníkov na poli hospodárskom. Okrem toho chce akreditovať v Bratislave úradníka skúseného, ktorý by svojou osobnosťou náležite reprezentoval úmysel Spol-kovej vlády mať v Bratislave zastúpenie dôstojné. Akonáhle nájde vhodného úradníka bude vec prejednaná v Spolkovej rade a bude požiadané o exequatur, resp. predbežný súhlas našej vlády. Celá vec bude prevedená v dobe pokiaľ možno krátkej.” (Politická správa č. 7/41 taj. 1941)

Vzhľadom k tomu, že Švajčiarsko malo veľké hospodárske ťažkosti a snažilo sa vyvíjať aktivitu na všetky strany a zasa na druhej strane za potenciálneho chargé d áf-faires Švajčiarska na Slovensku nemohol byť vymenovaný človek bez hospodárskych zna-lostí, stanovenie vhodnej osoby sa neustále preťahovalo. ( Politická správa č. P