1 2. Časová souslednost - konjunktivní, indikativní Způsoby ve větách hlavních 1 Latina má tři slovesné způsoby, indikativ, konjunktiv a imperativ. Z hlediska syntaxe vedlejších vět je zvláště důležitá opozice mezi indikativem a konjunktivem. Obecně lze říct, že indikativ vyjadřuje děj reálný (fakt), kdežto konjunktiv děj v jistém smyslu nereálný (ne- fakt). Konjunktiv se tedy používá v případě, že mluvčí zaujímá k ději určitý postoj (přání, výzva, možnost, podmínka,…). Protiklad mezi indikativem a konjunktivem nelze jednoduše ztotožnit se skutečností či neskutečností děje v mimojazykové realitě. Tatáž skutečnost reálného světa může být v jazyce podána různým způsobem. Indikativ Používání indikativu v latinských hlavních větách je v řadě případů stejné jako v češtině. Jsou zde však i odlišnosti. Mezi nejvýraznější patří tzv. falešný kondicionál. Falešný kondicionál Latina má někdy indikativ tam, kde čeština (ale i italština nebo španělština) používá kondicionál (podmiňovací způsob 2 ). Dochází k tomu zejména u výrazů vyjadřujících možnost, nutnost, názor atd., protože latina chápe rysy typu nutnost, možnost jako reálné. Jedná se o tyto skupiny výrazů: 1. slovesa znamenající možnost, nutnost, očekávání, záměr atd., např.: debeo, possum, necesse est, oportet, decet, licet, praestat, interest, gerundivum + esse, puto, arbitror, exspecto, spero, existimo 2. rovněž volo, nolo, malo, které však mívají často také konjunktiv potenciální nebo ireálný 3. predikáty tvořené adjektivem neutra nebo genitivem přivlastňovacím (nebo ekvivalentním výrazem) a slovesem esse ve 3. os. sg., např.: longum est, facile est, aequum est, melius est, tempus est, par est, fas est, stulti est, tuum est, satis est, opus est atd. 4. paene (prope) + ind. pf. je významovým ekvivalentem minulého kondicionálu (paene cecidi „byl bych málem upadl“) Užívají se následující indikativy: indikativ prézentu pro přítomnost; indikativ perfekta, plusquamperfekta a imperfekta 3 pro minulost: rozdíly mezi nimi nejsou často jasné, nejčastěji se užívá perfektum. 1 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky 2 Ve španělských gramatikách se však kondicionál obvykle řadí mezi indikativy a nechápe se jako samostatný způsob. 3 Indikativ imperfekta může někdy vyjadřovat i irealitu v přítomnosti.
Transcript
1
2. Časová souslednost - konjunktivní, indikativní
Způsoby ve větách hlavních1
Latina má tři slovesné způsoby, indikativ, konjunktiv a imperativ. Z hlediska syntaxe
vedlejších vět je zvláště důležitá opozice mezi indikativem a konjunktivem. Obecně lze říct, že
indikativ vyjadřuje děj reálný (fakt), kdežto konjunktiv děj v jistém smyslu nereálný (ne-
fakt). Konjunktiv se tedy používá v případě, že mluvčí zaujímá k ději určitý postoj (přání,
výzva, možnost, podmínka,…). Protiklad mezi indikativem a konjunktivem nelze jednoduše
ztotožnit se skutečností či neskutečností děje v mimojazykové realitě. Tatáž skutečnost
reálného světa může být v jazyce podána různým způsobem.
Indikativ
Používání indikativu v latinských hlavních větách je v řadě případů stejné jako v češtině. Jsou
zde však i odlišnosti. Mezi nejvýraznější patří tzv. falešný kondicionál.
Falešný kondicionál
Latina má někdy indikativ tam, kde čeština (ale i italština nebo španělština) používá
kondicionál (podmiňovací způsob2).
Dochází k tomu zejména u výrazů vyjadřujících možnost, nutnost, názor atd., protože latina
chápe rysy typu nutnost, možnost jako reálné. Jedná se o tyto skupiny výrazů:
1. slovesa znamenající možnost, nutnost, očekávání, záměr atd., např.: debeo, possum, necesse est, oportet, decet, licet, praestat, interest, gerundivum + esse, puto, arbitror, exspecto, spero, existimo
2. rovněž volo, nolo, malo, které však mívají často také konjunktiv potenciální nebo ireálný
3. predikáty tvořené adjektivem neutra nebo genitivem přivlastňovacím (nebo ekvivalentním výrazem) a slovesem esse ve 3. os. sg., např.: longum est, facile est, aequum est, melius est, tempus est, par est, fas est, stulti est, tuum est, satis est, opus est atd.
4. paene (prope) + ind. pf. je významovým ekvivalentem minulého kondicionálu (paene cecidi „byl bych málem upadl“)
Užívají se následující indikativy:
indikativ prézentu pro přítomnost;
indikativ perfekta, plusquamperfekta a imperfekta3 pro minulost: rozdíly mezi nimi nejsou často jasné, nejčastěji se užívá perfektum.
1 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky
2 Ve španělských gramatikách se však kondicionál obvykle řadí mezi indikativy a nechápe se jako samostatný
způsob. 3 Indikativ imperfekta může někdy vyjadřovat i irealitu v přítomnosti.
2
Pokud se zpochybňuje realita samotného modálního výrazu, je modální výraz v konjunktivu,
např.:
Quis id possit negare? Kdo by mohl tohle popírat? / Kdo by to mohl popřít?
Quis id potest negare? Kdo by to popíral / Kdo by to mohl popřít?
Zpochybňuje se možnost popřít danou věc. Zpochybňuje se popírání, ne možnost to udělat.
Konjunktiv se může použít místo indikativu i pro zdůraznění (jedná se tedy o strategii
mluvčího, jak podat určitou informaci).
Při překladu do češtiny lze použít indikativ nebo kondicionál, např. melius est „je lepší /
bylo by lepší“, volo „chci / chtěl bych“, oportet „je třeba / bylo by třeba“ atd. Pro výběr
vhodného způsobu v konkrétním případě je rozhodující širší kontext. Ve zdvořilostních
frázích např. latina používá indikativ mnohem častěji než čeština.
Konjunktiv
Jak bylo řečeno výše, konjunktiv slouží k vyjádření postoje (ne-faktu). Může se jednat např. o
pobídku, irealitu, možnost, pochybnost, přání, přípustku atd. Konjunktivy ve větě hlavní lze
rozdělit do dvou skupin, na:
1. volitivní typ (záporka ne): deliberativní, přací, přípustkový, vybízecí 2. potenciální typ (záporka non): potenciální, ireálný, vyjádření předpokladu
Volitivní typ
Vybízecí a rozkazovací
doplňuje imperativ, užívá se pro vyjádření rozkazu, zákazu, pobídky atd.
pro přítomnost se užívá:
1. konjunktiv prézentu: hlavně v 1. os. pl. a ve 3. os. sg. a pl. 2. konjunktiv perfekta: hlavně pro vyjádření zákazu ve 2. os. sg. a pl.
konjunktiv vybízecí a rozkazovací se může se použít i pro minulost, vyjadřuje pak výčitku apod.; jedná se o okrajové užití:
1. konjunktiv imperfekta 2. konjunktiv plusquamperfekta: v klasické latině vždy v případě záporné pobídky
do minulosti.
záporka ne, pokud se neguje pouze jedno slovo, použije se záporka non. Negace jednoho slova slouží např. pro zdůraznění (např. „Řiďme se ne literou, ale duchem zákona.“)
pro koordinaci dvou záporů (např. nedělejme a neříkejme) se používá ne … neve, např.:
Ne id faciamus neve dicamus.
Nedělejme to a neříkejme to.
pro koordinaci kladu (nebo negace pomocí non) a záporu se používá neque nebo nec, např.:
3
Id videant neque taceant
Ať to vidí a nemlčí.
překlad do češtiny: imperativ kladný nebo záporný, částice „ať“, „kéž“ apod.
Přací
Rozhodujícím kritériem pro užití určitého typu konjunktivu je splnitelnost či nesplnitelnost přání v minulosti nebo v přítomnosti:
1. konjunktiv prézentu: přání splnitelné v přítomnosti 2. konjunktiv perfekta: přání splnitelné v minulosti
3. konjunktiv imperfekta: přání nesplnitelné v přítomnosti 4. konjunktiv plusquamperfekta: přání nesplnitelné v minulosti
objevuje se zde částice utinam, v poezii také ut, sic, si
záporka ne, záporka non pouze u zdůraznění protikladů, viz výše
překlad do češtiny: přací věty s částicemi „ať“, „kéž“ apod.
Koncesivní
vyjadřuje přípustku
používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost a budoucnost 2. konjunktiv perfekta pro minulost
často zesílen částicemi sane, age, esto
záporka ne
překlad do češtiny: indikativ s třebaže apod.
Potenciální typ
Deliberativní
Nazývá se také rozvažovací a slouží k vyjádření úvah, zvažování možností apod. (v češtině „co mám dělat?“ apod.)
používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro přítomnost 2. konjunktiv imperfekta pro minulost
vzácně se může vyskytnout i konj. plpf.
záporka non
překlad do češtiny: pomocí modálního slovesa mít, např.:
Quid (non) faciam?
Co (ne)mám dělat?
Quid (non) facerem?
Co jsem (ne)měl dělat?
Potenciální
Vyjadřuje, že mluvčí pokládá nějaký děj za možný. Primárně se tedy vztahuje k časové rovině přítomnost – budoucnost, protože minulost a právě probíhající přítomnost lze již posoudit z hlediska reality či nereality. Využívá se také pro vyjádření určité představy,
4
hypotézy apod. (srov. „dejme tomu, že“). V tom případě může být orientován i do minulosti, není to však příliš častý případ.
používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro nedokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti 2. konjunktiv perfekta pro dokonavý děj v přítomnosti a budoucnosti
3. konjunktiv imperfekta pro minulost, často ve 2. os. sg. („řečnické ty“), např.: crederes „věřil bys“, putares „myslel bys“, diceres „řekl bys“
4. vlivem ireálného konjunktivu pro minulost se vzácně může objevit i konjunktiv plusquamperfekta, nebývá to však ve 2. os. sg. (zde konj. impf., viz předchozí bod), potenciální konjunktiv plusquamperfekta je významově blízký s konjunktivem ireálným
záporka non
využití pro oslabení tvrzení, žádosti apod., např. velim, nolim, malim, ausim, dixerim, dixerit aliquis, haud negaverim apod.
nejistota se vyjadřuje také konstrukcemi fortasse + ind. nebo forsitan + konj.
používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí potenciálního
překlad do češtiny: čeština nemá speciální prostředek pro vyjádření potenciality, nejčastěji se používá kondicionál přítomný (splývá s irealitou), budoucí čas (splývá s realitou)
Ireálný
Vyjadřuje, že mluvčí pokládá daný děj za nereálný v přítomnosti či v minulosti.
používané konjunktivy: 1. konjunktiv imperfekta pro irealitu v přítomnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro irealitu v minulosti
zřídka se může objevit konjunktiv imperfekta i pro irealitu v minulosti
záporka non
používá se zejména v hlavních větách podmínkového souvětí ireálného
překlad do češtiny: konjunktiv imperfekta se překládá kondicionálem přítomným („dělal by“) a konjunktiv plusquamperfekta kondicionálem minulým („byl by dělal“). V současné češtině se však kondicionál přítomný používá i pro irealitu v minulosti. Zasazení do minulosti může být naznačeno např. časovým určením nebo kontextem („kdybych to tehdy udělal,…“). Latina však rozdíl mezi irealitou v přítomnosti a minulosti odlišuje, což je nutné při překladu do latiny respektovat.
U modálních sloves volo, nolo, malo může potenciální konjunktiv sloužit k vyjádření přání a ireálný konjunktiv k vyjádření lítosti či zklamání. Potenciální konjunktivy prézentu velim, nolim, malim vyjadřují přání vzhledem k přítomnosti či minulosti, ireálné konjunktivy imperfekta vellem, nollem, mallem vyjadřují lítost, zklamání apod. vzhledem k přítomnému nebo minulému ději. Po těchto slovesech se objevuje
1. infinitiv (stejné podměty), 2. akuzativ s infinitivem (různé podměty), 3. větou konjunktivní bez ut (různé podměty): podle pravidel o způsobové závislosti
má konjunktiv prézentu platnost času hlavního a konjunktiv imperfekta času vedlejšího, např.:
5
Velim id faciat.
Chtěl bych, aby to udělal (a je to možné).
Vellem id faceret.
Chtěl bych, aby to dělal / Kéž by to dělal. (ale nedělá to)
Vellem id fecisset.
Chtěl bych, aby to byl udělal / Kéž by to byl udělal. (ale neudělal to)
Vyjádření předpokladu
používané konjunktivy: 1. konjunktiv prézentu pro realizovatelný předpoklad v přítomnosti nebo
budoucnosti 2. konjunktiv plusquamperfekta pro nerealizovaný předpoklad v minulosti
pro minulost zřídka i konjunktiv imperfekta, ale jen ve 2. osobě
jedná se v podstatě o vyjádření potenciality (konj. préz.) a ireality v minulosti (konj. plpf.), s větou bývá paratakticky spojena věta, která obsahuje potenciální nebo ireálný konjunktiv.
záporka non
překlad do češtiny: předpoklad lze vyjádřit např. pomocí „předpokládejme, že“:
Assem habeas, assem valeas (Petr., 77, 6)4
Předpokládejme, že bys měl as, měl bys cenu asu.
Spojení záporných vět
volitivní typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: ne… neve 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque
potenciální typ konjunktivu: 1. souřadné spojení dvou záporných vět: non…neque 2. souřadné spojení kladné a záporné věty: … neque
Vestálky nechť střeží věčný oheň ve veřejném krbu.
Je doložen i v případech, kdy lze předpokládat vliv hovorového jazyka (např. u Plauta nebo
v Ciceronových dopisech), např.:
Cras petito, dabitur Nunc abi. (Plaut., Most., 770)6
Zítra popros, dostaneš. Teď jdi pryč.
5 Ex Traina (1933: 256)
6 Ex Traina (1933: 256)
8
Souslednost časová
Latina vyjadřuje vztahy mezi jednotlivými časovými rovinami mnohem důsledněji než
některé jiné jazyky. Slovesný čas vyjadřuje časové zařazení buď vzhledem k okamžiku
promluvy, nebo vzhledem k jinému ději nebo bodu na časové ose. V prvním případě mluvíme
o absolutním užití času, ve druhém případě o relativním.
absolutní (zařazení děje vzhledem k okamžiku promluvy), zejména prézens, perfektum, futurum I.
relativní (zařazení vzhledem k jinému ději nebo bodu na časové ose), zejména plusquamperfektum, futurum II, imperfektum
Nelze zaměňovat pojmy přítomnost–minulost–budoucnost (absolutní užití času) a
současnost–předčasnost–následnost (relativní užití času). Indikativ imperfekta je např.
minulý čas, který vyjadřuje současnost s jiným dějem minulým. Relativní užívání časů se
uplatňuje zejména v rámci souvětí, kde čas slovesa ve větě vedlejší obvykle vyjadřuje časový
vztah k ději věty řídící. Pro současnost a předčasnost se užívají slovesné časy, následnost se
vyjadřuje pomocí perifrastických konstrukcí.
Indikativ konstatuje děj jako reálný (Otec přijde).
Konjunktiv vyjadřuje, že děj není skutečný, ale možný (Otec asi přijde).
Soubor pravidel, jímž jsou na sebe v rámci jedné výpovědi vázány slovesné časy, nezávisle na
tom, jaký je přitom slovesný způsob, se označuje jako časová souslednost
konjunktivní
indikativní.
Cum Caesar in Galliam venit, principes erant Haedui.
Cum Caesar in Galliam venisset, potestas Haeduorum diminuit.
Zatímco indikativ vedlejší věty slouží k prostému konstatování minulého děje, jehož
souvislost s dějem věty hlavní není jiná než náhodná časová shoda (v té době, když),
konjunktiv vedlejší věty souvětí je známkou toho, že smyslem věty není konstatovat minulý
děj, ale interpretovat ho jako podmínku nebo příčinu děje věty hlavní.
Čeština tedy, vzhledem k relativní funkci svých indikativních tvarů, klade všude bez rozdílu
indikativ, např. futurum může následovat po ději minulém, přítomném i budoucím (Řekl,
Říká, Řeknu, že přijdu), zatímco latina s absolutní funkcí svých slovesných tvarů volí podle
smyslu mezi konjunktivem a indikativem, zde nelze kombinovat indikativ a konjunktiv
libovolně.
9
Indikativní
předčasnost
před dějem minulým ind. plpf. Librum, quem emerat, perdidit.
před dějem přítomným ind. pf Librum, quem emi,mecum porto.
před dějem budoucím ind. fut.II Librum, quem emero, tibi dabo.
současnost
s dějem minulým ind. imp. Librum, quem habebam, perdidi.
s dějem přítomným ind. préz. Liber, quem habeo, valde mihi placet.
s dějem budoucím ind. fut. Liber, quem cras videbis, certe tibi placebit.
následnost
po ději minulém ind. imp. (pf.) opis. časování Librum, quem frater empturus erat (fuit), legi.
Liber, qui emendus erat (fuit), legi.
po ději přítomném ind. préz. opisného časování Librum, quem frater empturus est, lego.
Librum, qui emendus est, lego.
po ději budoucím ind. fut. opisného časování Librum, quem empturus ero, primum perlegam.
Librum, qui emendus erit, perlegam.
10
Konjunktivní
předčasnost
před dějem minulým konj. plpf.
Quesivi, quem librum emisses.
před dějem přítomným a budoucím
konj. pf.
Quaero (qaueram), quem librum emeris.
současnost
s dějem minulým konj. imp. Mirabar, quid faceres.
s dějem přítomným a budoucím
konj. préz.
Miror (mirabor), quid facias.
následnost
po ději minulém konj. imp. opisného časování Nesciebam, quid facturus essem (faciendum esset.)
po ději přítomném a budoucím
konj. préz. opisného časování
Nescio, quid facturus sim (faciendum sit.)
11
Hlavní a vedlejší časy, zvláštní případy7
Základní dělení na časy hlavní a vedlejší nepostihuje celou skutečnost, vyskytují se i některé
zvláštní případy, např.:
1. Prézens historický se považuje za čas hlavní i vedlejší:
Vercingetorix Gallos hortatur ut communis libertatis causa arma capiant.
Vercingetorix povzbuzuje všechny Galy, aby se kvůli společné svobodě chopili zbraní (šli bojovat za svobodu všech Galů).
Omnes Verres certiores facit quid opus esset.
Verres všechny informuje o tom, co je potřeba.
2. Infinitiv historický se považuje za čas hlavní i vedlejší, v klasické době spíše jako vedlejší.
3. Tzv. praeteritopraesentia memini, odi, novi mají platnost hlavního času (stav v přítomnosti vzešlý z minulého děje, srov. předpřítomný čas v moderních jazycích).
4. Tzv. logické perfektum (perfektum, které označuje děj, jehož důsledky trvají do přítomnosti, srov. předpřítomný čas v moderních jazycích) se může chovat jako čas hlavní. Týká se to zejména perfekt některých sloves, např. veni „přišel jsem, tj. jsem zde“, perspexi „spatřil jsem, tj. vidím / vím“, decrevi „rozhodl jsem, tj. je stanoveno“, consuevi „zvykl jsem si, tj. jsem zvyklý“, didici „naučil jsem se, tj. vím“, oblitus es „zapomněl jsi, tj. nevíš“.
An oblitus es quid initio dixerim?
Už nevíš, co jsem řekl na začátku?
5. Zvolací infinitiv prézentu má platnost času hlavního, zvolací infinitiv perfekta času vedlejšího.
Essene quemquam tanta audacia praeditum qui, (…) quod sibi probare non possit, id persuadere alteri conetur! (Cic. Rosc. com. 4)
Někdo je tak drzý, že se pokouší jiného přesvědčit o tom, o čem nemůže přesvědčit sám sebe.
7 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky (Viz Novotný (1992: 243))
12
Odchylky od základních pravidel konjunktivní souslednosti8
Mezi odchylky od základního pravidla konjunktivní souslednosti, které mají obecnější
charakter, patří zejména následující případy.
1. Souslednosti časové nepodléhají věty, které mají povahu vsuvky, např. quod sciam „pokud vím“, quod meminerim „pokud si pamatuji“, ut ita dicam „abych tak řekl“, ne dicam „neřkuli, dokonce se dá říct“,… Stojí mimo rámec souvětí, a proto si zachovávají svůj konjunktiv i v případě, že je souvětí v minulosti.
… accidebat, ut moleste ferrem tantum ingenium (…) in tam leves ne dicam in tam ineptas sententias incidisse. (Cic. nat. deor. 1, 59)
…stávalo se, že jsem těžce nesl, že takový talent (…) se uchýlil k tak bezvýznamným, neřkuli hloupým myšlenkám.
2. Deliberativní konjunktiv imperfekta a ireálný konjunktiv imperfekta se zachovávají bez ohledu na to, zda jsou závislé na čase hlavním nebo vedlejším.
Quaero a te cur C. Cornelium non defenderem. (Cic. Vatin. 5)
Ptám se tě, proč jsem neměl bránit C. Cornelia.
3. Některé konjunktivy ve větách účinkových, více viz ve výkladu o těchto větách.
4. Někdy se užití konjunktivu řídí spíše myšlenou časovou rovinou než slovesným časem ve větě řídící. K nerespektování souslednosti může přispět také pozice vedlejší věty před větou hlavní, což může zdůraznit její samostatnost.
Hic quantum in bello Fortuna possit et quantos adferat casus, cognosci potuit. (Caes. Gall. 6, 35, 2)
Zde bylo možné poznat, jak velký vliv má ve válce Štěstěna a jaké přináší náhody.
5. Konjunktiv ve větě vedlejší se řídí podle věty vložené a nikoliv podle věty hlavní.
…curavit, quod semper in re publica tenendum est, ne plurimum valeant plurimi. (Cic. rep. 2, 39)
… postaral se o to, na co se má ve státě vždy dbát, aby mnoho lidí nemělo největší moc.
6. Některé případy porušení souslednosti se vysvětlují tím, že věta vedlejší je k větě hlavní přiřazena pouze volně.
… tribunis militum imperavit ut sarcinas in unum conici iubeant. (Liv. 3, 28)
… přikázal vojenským tribunům, aby nařídili snést zavazadla na jedno místo.
8 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky
13
Použití infinitivů9
V případě infinitivů se většinou nepoužívá termín souslednost, protože jejich použití se neliší
podle toho, jaký čas je ve větě řídící. Infinitivy závislé na řídícím predikátu však rovněž
vyjadřují relativní časově vztahy, nikoliv absolutní.
„Říkal / říká, že právě vidí mého bratra.“ → inf. préz.
Dicebat / dicit se fratrem meum videre.
„Říkal / říká, že viděl mého bratra.“ → inf. pf.
Dicebat / dicit se fratrem meum vidisse.
„Říkal / říká, že uvidí mého bratra.“ → inf. fut.
Dicebat / dicit se fratrem meum visurum esse.
9 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky
14
Následnost10
Vyjadřování následnosti je někdy poněkud komplikováno omezenými morfologickými
možnostmi latiny. Jak bylo řečeno výše, základním prostředkem pro vyjádření následnosti
jsou
infinitivy futura v infinitivních konstrukcích (ak., nom. + inf.);
participium futura aktiva + tvary slovesa esse ve větách s určitým slovesem (při indikativní souslednosti je sloveso esse v indikativu, při konjunktivní v konjunktivu).
Alternativní způsoby vyjádření
Někdy však není možné těchto prostředků využít, protože:
sloveso nemá participium futura aktiva nebo supinum
sloveso v určitém tvaru má vyjadřovat následnost a zároveň být v pasivu
V těchto případech je nutné použít pro vyjádření následnosti jiné, náhradní prostředky. Liší
se podle toho, zda se jedná o infinitivní konstrukci, nebo o vedlejší větu s určitým slovesem.
V rámci určitých sloves se zaměříme na věty s konjunktivem. Pro indikativ lze využít stejné
konstrukce pouze s tím rozdílem, že sloveso bude v indikativu času vyjadřujícího současnost.
Infinitiv
Opisná vazba futurum esse / fore, ut + konjunktiv prézentu nebo imperfekta
Výběr konjunktivu se řídí pravidly časové souslednosti a způsobové závislosti. Rozhodující je
tedy čas ve větě hlavní celého souvětí. Je-li ve větě hlavní čas hlavní, ve větě vedlejší s ut se
objeví konjunktiv prézentu. Je-li ve větě hlavní čas vedlejší, bude ve větě s ut konjunktiv
imperfekta.
Např. věta „Myslím / myslel jsem, že se budeš bát“ se přeloží následujícím způsobem:
Puto futurum esse / fore, ut timeas. Čas hlavní (puto) → konj. préz. (timeas)
Putabam futurum esse / fore, ut timeres. Čas vedlejší (putabam) → konj. impf. (timeres)
Jedná se vlastně o vazbu est, ut nebo fit, ut „stává se, že“ převedenou do infinitivu. Podmět
české věty „ty“ se projeví až na tvaru určitého slovesa ve větě s ut (timeas, timeres), protože
est ut nebo fit ut jsou neosobní vazby. Jakožto neosobní vazby také nemají v infinitivní
konstrukci vyjádřený podmět.
Infinitiv posse + infinitiv prézentu významového slovesa
Dále je možné použít infinitiv prézentu slovesa posse s infinitivem významového slovesa.
Modální posse je totiž svým významem orientováno do budoucnosti.
10
Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky
15
Věta „Myslím / myslel jsem, že se budeš bát“ se přeloží v tomto případě takto:
Puto te timere posse.
Putabam te timere posse.
Obě možnosti (opisná vazba i posse s infinitivem významového slovesa) se někdy objevují i
místo existujícího infinitivu futura pasiva.
Konjunktiv
Mox, brevi, post, cras,… + konjunktiv pro současnost První možností je použít konjunktiv vyjadřující současnost (konjunktiv prézentu po čase
hlavním a konjunktiv imperfekta po čase vedlejším) a doplnit ho výrazem, který zařadí děj do
roviny následnosti. Mohou to být např. příslovce mox „brzy“, brevi „brzy, zakrátko“, cras
„zítra“, post „poté“, časová určení typu postero die „následujícího dne“ atd. Někdy může být
následnost zřejmá také z kontextu.
Věta „Nepochybuji / nepochyboval jsem, že se budeš bát“ se tedy může přeložit:
Non dubito quin brevi timeas.
Non dubitabam quin brevi timeres.
Konjunktiv pro současnost slovesa posse + infinitiv prézentu významového slovesa
Druhou možností je použití konjunktivů pro současnost (konjunktiv prézentu po čase
hlavním a konjunktiv imperfekta po čase vedlejším) slovesa posse v kombinaci s infinitivem
významového slovesa.
Věta „Nepochybuji / nepochyboval jsem, že se budeš bát“ se v tomto případě přeloží:
Non dubito quin timere possis.
Non dubitabam quin timere posses.
S použitím konjunktivů prézentu a imperfekta pro vyjádření následnosti se můžeme někdy
setkat i v případě, že sloveso má participium futura. Může k tomu dojít obzvláště tehdy, když
je děj očekávaný („určitě se tak brzy stane“) nebo když je následnost patrná ze souvislostí.
16
Přehled alternativních prostředků
Infinitiv
opisná vazba
čas hlavní
Puto
futurum esse / fore
futurum esse / fore
ut + konj. préz
ut timeas / timearis.11
čas vedlejší
Putabam
futurum esse / fore
futurum esse / fore
ut + konj. impf.
ut timeres / timereris.
pomocí posse
čas hlavní
Puto
posse + inf. préz.
te timere posse / te timeri posse.
čas vedlejší
Putabam
posse + inf. préz.
te timere posse / te timeri posse.
Konjunktiv
konjunktivy pro současnost +
mox, brevi,…
čas hlavní
Non dubito
mox + konj. préz.
quin mox timeas / timearis
čas vedlejší
Non dubitabam
mox + konj. impf.
quin mox timeres / timereris.
pomocí posse
čas hlavní
Non dubito
possis + inf. préz.
quin timere possis / timeri possis.
čas vedlejší
Non dubitabam
posses + inf. préz.
quin timere posses / timeri posses.
11
Sloveso timere má jakožto přechodné sloveso osobní pasivum. Timeor tedy znamená „(někdo) se bojí mě“ a puto futurum esse ut timearis „myslím, že se tě budou bát / že budeš nahánět strach“ apod.
