13

770862

657001

9

13 13

27/6/2013 30 Kč www.itvar.cz

ROZHOVOR

s petrem řehákem o cestědo indie a o poezii str. 4ANKETA

o cestování str. 8

tvar 13/13/1

POEZIE verše olgy stehlíkové str. 5svetlana cârsteanová: květ svěráku str. 6PRÓZA z romaneta romana ropse str. 10ESEJ karel deniš: můj bratr vinnetou str. 17petr král: náměty V str. 20HISTORIE REVOLUCÍ mexická revoluce roku 1910 str. 23

Zdeněk Rotrekl

Zápis

Svitava v Obřanech stoupala po krkželezniční most hlučně močilZa táborem vyhnaných zapadala tři

slunce a chlapecřekl vojákovi: DeutschHolky šly v tuzexových kabátechneboť nic se nestalo Do popílkuz židovských kostí zapadal hlad a nicse nestaloPak na stromech uzrálo ovoce oběšencůa nic se nestaloKdyž některý spadl do polévky jako

vlezlá mouchanic se nestaloTalíř se vytřel dopisem vězně z Cejlua vyleštil obálkou utečenců s prázdnou

známkouNádobí se utíraloprapory v průvodu neboťNIC SE NESTALO

Obřany 1966Mikuláš: Petr Řehák, kombinovaná technika, 2013

Začnu citátem: „Spisovatel možná má psáti pro druhé, v dalším plánu ale člověk mápsát v první řadě pro sebe. Pokud to zajímámě, pak je vše v pořádku. To není egoismus,to je každodenní odčervování. Pokud to pakněkdo vydá, dobře. Pokud na tom dokonceněco vyděláte, ještě lépe. Ale psát jen prodruhé – to je malér, to je tragédie.“

Proklamace vyslovená Jakubem Šofa-rem na poslední straně jeho textu de factojen opakuje mantru té části současné lite-rární produkce, která sází na autenticituautorského „já“ a doufá, že toto „já“ je jis-totou automaticky generující i literárníhodnotu. Přeložíme-li tuto proklamaci dopřímočařejších slov, tak by mohla znít:„Milý čtenáři, dílo, které ti předkládám, ne-vzniklo z ubohých komerčních důvodů, aleproto, že jsem je napsat musel. Já prostě bezpsaní nemohu být, je to ve mně jako v kozea musí to ven.“ Autor volící takovoutoautostylizaci přitom dává ostentativněnajevo, že se o čtenáře v okamžiku vznikutextu vůbec nestaral, a současně na nějbokem významně pomrkává: „Já dobřevím, že jsi to právě ty, milý, kultivovaný a se-čtělý čtenáři, který mě vůbec nezajímáš, kdomůj text ocení, neboť i ty chceš jako já jenpravdu života obsaženou v aktu psaní, kterémusí být.“

Nepochybuji, že existují psychické stavy,projevující se vnitřní potřebou pravidelněse „odčervovat“ ukládáním slov, věta myšlenek na papír. Avšak v okamžiku,kdy se z člověka stává autor, jenž psaníspojuje také s publikováním, tedy s potře-bou být čten a vnímán, přestává být jehopotenciální adresát nezajímavou veličinoua stává se integrální součástí konstrukcetextu a výpovědi. V případě Šofarovyknihy je toto zvlášť patrné, neboť nejde

o psaní deníkové a privátní, ale o sou-borné zveřejnění (přeredigovaných) textů,z nichž podstatná část vznikla v minulýchměsících, letech a desetiletích pro novinya literární časopisy a zbytek, například pa-sáže věnované odchodu bývalého a volběnového prezidenta, byl pohotově dopsánpro přítomnou knižní prezentaci celku.

Žánrově bych tak tuto knihu nazval mu-zeem autorovy publicistické tvorby,v němž jsou jednotlivé dochované expo-náty včleněny do nového výstavníhocelku, jehož smyslem je prezentovat svéhotvůrce jako osobu chytrou, vzdělanou, se-čtělou, znalou mnoha zajímavých jmena knih. Schopnou s vtipem propojit sub-jektivní reflexi nepřeberného množstvíaktuálních témat literárních, uměleckýchi společenských se vzpomínkami a jinýmiúvahovými exhibicemi. Výše citovanouproklamaci pak lze číst jako strategicképrohlášení, které má adresátovi vysvětlit,proč mu je předložena „jenom“ kaleido-skopická tříšť krátkých i delších glos, ná-padů, rozjímání, myšlenek, vzpomíneka příležitostných recenzí a dalších textů.A nejenom vysvětlit – také mu dát najevo,že právě takový knižní útvar je ten pravý.

Šofarem zvolený postup ovšem klade načtenáře značné nároky. Předpokládá u nějnejen ochotu probírat se aditivně klade-ným proudem – řečeno jím použitým slo-vem – „žvaňotextů“, ale také jisté před-porozumění, tedy schopnost náležitě čísta interpretovat jednotlivé motivy, na-rážky a asociace. Pokud by se tedy hledalideální čtenář, kterého si jeho kniha pro-jektuje, mohl bych jím být například jáosobně. Jsem totiž vybaven dispozicemi,které četbu jeho vět a myšlenek značněusnadňují.

Jako příslušník téměř stejné generacepobývám v české literatuře přibližně stej-nou dobu jako Šofar. Vnímám tedy stejnéudálosti, činy a aféry, čtu obdobné knihya spisovatele, pamatuji si stejné filmy.A oba jsme také absolventy motolské vo-jenské katedry, což je zážitek v jednotli-vých textech často, takřka obsedantnězmiňovaný, nicméně dnešním studentůmjen těžko sdělitelný. Stejně obtížně jakocelá řada dalších zkušeností, k nimž se Šo-farova literární projekce opakovaně vrací,které ale dokáží náležitě vnímat a přečístjen lidé vyrůstající v reálném socialismu.Řečeno s klasikem máme oba podobnou„kulturní encyklopedii“, jež určuje nášzpůsob sémantizace světa. Proto mnetaké může pobavit letmo nahozený výraz„závoj bez krásy“ ve spojení se socialistic-kým Bulharskem, proto si za jméno KarelŠebek či Saša Berková dosadím zcela kon-krétního člověka. A na rozdíl od mnohapřípadných čtenářů této knihy také vím,kdo to byli Plojhar, Stachanov, Čkalov.Chodím dokonce i na poštu v Josefské,která se Šofarovou knihou náhodněmihne.

Nejenom že toto vše osobně znám, alemám s autorem patrně také dosti po-dobný smysl pro humor, ironii, nadsázkua mystifikaci, což způsobuje, že jsemschopen se jeho slovními a situačnímihrátkami pobavit a rozesmát. Zvláštěkdyž se nesnažím jeho knihu číst v jed-nom kuse: vhodnější mi připadá si v ní jentak listovat a tu a tam si namátkově na zá-kladě osobní empirie připomenout někte-rou ze zpodobněných osob, knih, událostí.Mohu si například zavzpomínat na pra-covnu dnes již zemřelé Alexandry Berkovéi mnohé další reálie, které odvál čas.

Potíž je ale v tom, že čtenář a recenzentje poněkud jiná kategorie adresáta. Tam,kde se jako čtenář bavím, tam se jako kri-tik musím ptát, zda se Šofarovým textembudou těšit i jiní. Tedy ti, které životvybavil jinou zkušeností a kulturní en -cyk lopedií. Budou tuto knihu schopniadekvátně a s potěšením číst i čtenáři,kteří už netuší, že sousloví „závoj bezkrásy“ je odkazem na Krásu bez závoje,tedy na název první striptýzové produkce,která v roce 1967 prudce zacloumala Pra-hou? Případně ti, kteří za pár let nebudouvědět, jak se v novinách za socialismu ka-rikovali tlustí třídní nepřátelé, natož abypochopili, jak tyto obrázky souvisejí s ja-kýmsi autorem nejmenovaným aristokra-tem a způsobem, jak jej vnímala většinačeského lidu v blíže neurčeném volebnímroce.

Šofar o časovosti svých textů ví, a snažíse proto sám sebe přesvědčit, že to ne-vadí. Patrně proto také popisuje, jakběhem času na síle nabyly deníky IgoraChauna. Jednotlivé texty pak systema-ticky zbavuje datace a chronologicky jepromíchává. Asociativními přeskoky odtématu k tématu se snaží celek knihy po-sunout do roviny, v níž nebude důležité,o čem se píše, ale jak se píše. Potíž jeovšem v tom, že jeho styl je natolik pro-sycen narážkami na konkréta, že by si vy-daná kniha již dnes zasloužila rozsáhlýpoznámkový a výkladový aparát. Neboťspíše než literárním dílem je dokumen-tem o subjektivním prožitku doby a času.

Pavel Janoušek

969 SLOV O PRÓZE JAKUB ŠOFAR: BLÁZEN NA HOŘE, DYBBUK, PRAHA 2013

EDITORIAL

LITERÁRNÍ ZÍTŘKY

969

EMilí čtenáři Tvaru,

říkali jsme si s Jakubem Řehákem – a není to tak dávno –, že by bylo dobré udě-lat rozhovor se Zdeňkem Rotreklem. Už se tak nestane, protože 9. června 2013tento básník zemřel. Ze všech básníků, které zdobil či zdobí poněkud diskuta-bilní přívlastek katolický, jsem měl Zdeňka Rotrekla nejradši. Vzrušovala mějeho vizionářská obraznost, fascinovaly mě jeho formální výboje, byla mi sym-patická nezabydlenost v oblasti poetiky. Navíc tento básník, vězněný mnoholet za minulého režimu, celou osobností připomínal, že básník není jen lovcemmotýlů nebo sběračem perliček – že jeho dílo a život musí nutně usilovat i o in-tegritu mravní. Což zní strašně vážně – a vážné to taky je.

A protože smrt má žel letos žně, musím ještě zmínit rockového šansoniéraa vůdčí postavu kultovní skupiny Psí vojáci – Filipa Topola, který nečekaněLéthé také překročil.

Coby věřící člověk vnímám smrt v intencích pohybu, metamorfózy, nesnadnécesty… V tomto čísle Tvaru se věnujeme přemisťování méně dramatickéhorázu – cestování po okrsku zemském. Z naší ankety, kterou jsme uspořádalimezi básníky a prozaiky, ovšem vyplývá, že cestování má v sobě jakousi zne-jišťující metafyziku. Já osobně cestování k tvorbě i životu nutně potřebuji, roz-dělený odmala mezi dvě země, necítím se ani v jedné plně usazený a poslednídobou přímo nutkavě cítím potřebu další prostorové přeměny.

Velké cestě je mj. věnovaný i centrální rozhovor tohoto čísla s básníkemPetrem Řehákem, jenž v první části líčí svým paradoxním jazykem setkání sezázračnou matkou Indií. A je to i tento rozhovor, který mě nutí tematizovatjisté napětí. Petr Řehák je členem skupiny Fantasía, podobně jako já. Je mitaké mnoho let nesmírně blízkým přítelem. Navíc v rozhovoru ve výčtu básní-řek a básníků, kteří ho oslovují, jmenuje i další členku naší redakce. A nadtov rámci stránky věnované Večeru Tvaru otiskujeme v tomto vydání i báseň Ka-mila Boušky, dalšího mého básnícího kolegy. Jistě, pro ty, kdo nenávidí Tvar,to bude jen další důkaz, že toto periodikum je hnízdem neřesti, lotrovskou pe-leší, kamarádíčkovskou norou… Z mnoha mediálních zkušeností, kterými jsemza poslední dobu obdařen, vím, že bránit se jakkoli je vlastně marné. Nicménětěžko lze zakrýt, že i my, kdo Tvar připravujeme, máme své literární životy, re-spektive jsme jako tvůrci spjatí s dalšími tvůrci. Připravit proto čtenáře o za-jímavý rozhovor nebo dobré básně a eseje by mi přišlo poněkud nejapné,zvláště při celkovém rozkročení Tvaru.

Tímto záměrně rozšířeným číslem se s Vámi na dva měsíce loučím s přánímkrásného léta. A budou-li si to nebeské větry přát, opět se shledáme na pod-zim, a možná i v nové podobě…

Adam Borzič

tvar 13/13/2

�26. června–6. července 18.00 | Šrámkova Sobotka: XMÍCHU56. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury. Přednášky, praktické seminářea dílny, čtení, filmová a divadelní představení, rozhlasové poslechy, nokturna po setměníči hudební koncerty.Viz http://www.sramkovasobotka.cz/

29.–31. srpna 2013 | DĚČÍNSKÝ ZARAFEST 2013autorská čtení – Milan Děžinský, Petr Hruška, Petr Pazdera Payne, Sylva Fischerová,Michal Hvorecký, Ondřej Štindl, Josef Strakaperformance – Jan Kubíček, BioMasha, Tomáš Čada a Sewhudba – Vložte kočku, Nauzea Orchestra, DJ Funkensteinkřty básnických sbírek – Vojta Kallai, Dan Hradeckýpoetry komiks – Eva Žižkovská, Alice Prajzentová, Anica JenskiBar Bodenbach a Růžová zahrada děčínského zámku

CO BUDE S ČAPKOVOU VILOU?!

Nabízený prodej poloviny vily, kterádříve patřila Karlu Čapkovi a jež má obsa-hovat celou řadu předmětů dotýkanýchrukou samotného mistra, pochopitelněvyvolal zájem a obavy o to, co s touto ná-rodní kulturní památkou bude dál. Inves-tigativnímu týmu Tvaru se však podařilozjistit, že veřejnost nemusí mít obavy. Viluje odhodlána zakoupit známá pražskápodnikatelka a básnířka B. S., které se roz-hodla pojmout tento prostor velmi poe-tickým způsobem a navázat na někdejší„Pátečníky“, tedy na sedánky, kterých sena Čapkovo pozvání účastnila uměleckáa společenská elita první republiky. Cílemjejího projektu, do něhož nám bylo umož-něno nahlédnout, je i tentokrát přilákatdo vily kulturní a ekonomickou elitu,neboť v autentických kulisách bude pro-vozovat specifický typ kulturního zařízeníkombinujícího hravé poznávání Čapkovaliterárního odkazu s jemnou erotickou zá-bavou.

Kulturní nadšenec, který přijme pozvánído této specifické a jedinečné kulturní

instituce, aby si zpestřil svůj obyčejnýživot, bude přivítán mluvícími mlokya uveden do salónu, kde na něj bude čekatkrásná Dášeňka a bohatý kulturní programz jedné i druhé kapsy. Nabízet se budedrink podle Eliny Makropulos a k dispozicibude rovněž řada stylově zařízených po-kojů. Návštěvník tak bude moci poznatnejen lásky hru osudnou, ale i boží muka,zářivé hlubiny nebo Krakonošovu za-hrádku. Pro milovníky hororů tu bude při-pravena – za zvláštní příplatek – Matka.Ženy budou mít možnost navštívit apart-mány s názvy Loupežník, Povětroň, AdamStvořitel, případně Roboti. Pracovním ko-lektivům se pak bude nabízet teambuil-dingová hra s názvem První parta. A každýodcházející dostane na cestu bílou nemoc.

Jenom doufejme, že se tento zdařilý pod-nikatelský záměr podaří a že opět nezví-tězí humanitářsko-kulturózní lobby, kteráteď vyvíjí na stát velký nátlak, aby dokoupě vily opět vrazil peníze nás, daňo-vých poplatníků, a z tak atraktivního a ko-merčně produktivního prostoru udělalzase nějaké nudné muzeum.

Jiří Potebník

OZNÁMENÍ

HRABALOVO VPLÉTÁNÍ DOCOPÁNKŮ

V roce 1997, záhy po Hrabalověúmrtí, srovnal estetik KvětoslavChvatík spisovatelovo dílo s prózamiJosefa Škvoreckého a Milana Kun-

dery. Hrabal mu z tohoto srovnání vyšeljako zjev nejoriginálnější. Zjištěná originál-nost – a není snad v současné esteticepojmu problematičtějšího a méně určitého– je podle Chvatíka dána tím, že Hrabalovytexty můžeme číst v různých, dokonce vzá-jemně protikladných kontextech. Střetávajíse v nich stimuly avantgardní (surrealis-tické), takřka poetistické okouzlení osvo-bodivou energií slov; „dokumentární“ řečSkupiny 42 se stýká s modernistickými ex-perimenty faulknerovskými a joycovskými,ale i s „postmoderní“ sebekritikou mo-derny. Z Hrabalových textů, na rozdíl odtextů Kunderových, nevyčnívají trámy „es-tetického projektu“ (pro Kunderu je dílo za-vršením, u Hrabala otevřením, jakýmsi„cupováním“); vybízejí ke čtení diagonál-nímu, ke „čtení proti srsti“ (Roland Barthes).A přitom slova o autentičnosti (dalšíz problematických pojmů) by byla tolikoshrnutím recepce na té nejsvrchnější roviněčtenářského dojmu. Neboť i u Hrabala – jakjinak – je text výsledkem svrchovaného sty-lizačního gesta.

Nejde tu však pouze o otázku vnějšíchpodnětů a vykladačských stanovisek. Jdetaké o to, jak texty vznikaly, jakými způ-soby se vrstvily jeden přes druhý. Textolo-gie se právě v případě Hrabalových prózstává interpretační disciplínou par excel-lence. „Jeho oficiální bibliografie se velmimálo kryje s jeho vlastní tvorbou a jejím vý-vojem,“ napsal v roce 1989 Jan Lopatka.Patří už k opakovaným literárněhistoric-

kým truismům, že Hrabalův oficiální vstupdo literatury (šlo spíše o oslnivý vpád) seodehrál v době, kdy jako autor měl zasebou úctyhodné dílo, ovšemže knižně ne-vydané a čtenářům odhalené až díky Kad-lecově edici. Pod viditelným Hrabalem sedlouhá léta skrýval Hrabal neviditelný –nebo známý jen úzkému okruhu zasvěce-ných.

Třikrát se v knize Jacka Balucha Kainpodle Hrabala objevuje obraz vplétání docopánku. Poprvé v citátu z Hrabalova roz-hovoru s Lászlem Szigetim, podruhé v Ba-luchově parafrázi a potřetí v doslovuMilana Jankoviče. Pravděpodobně nikolináhodou tato metafora oběma interpre-tům učarovala. Vystihuje totiž klíčový rysHrabalova díla, povahu složitého procesutextace, kdy jakoby dochází ke splétáníjednotlivých textových vláken. Makropo-hled (výše zmíněná různorodost vlivůa kontextů, vyvolávající mnohost inter-pretačních jazyků) je v Baluchově knizepodložena mikroanalýzou – detailním sle-dováním rozmanitých textových vrstev.Baluch volí označení „palimpsest“ – jednakjako metaforu, jednak jako pojem odkazu-jící k teorii intertextuality a Genettověkoncepci (viz s. 80–83). Je to tedy odlišnýpohled, než jaký před časem zvolil Janko-vič, který Hrabalovo dílo sledoval, mimojiné, prizmatem metody psaní proudem.Už sám fakt, že lze v Hrabalových textechnalézt oba pohyby, tedy jak „vplétání“, tak„proud“, zakládá komplexitu textovéstruktury – či vlastně několika koexistují-cích, navzájem se překrývajících i význa-mově se objasňujících struktur.

V pěti kapitolách Baluch sleduje tentosložitý pohyb „vplétání“. Polský bohemistasvůj projekt představuje jako nové čteníHrabalových textů – nejsoustavněji Ostře

sledovaných vlaků, v dialogu se stejnojmen-nou filmovou adaptací a s povídkami„Kain“ a „Legenda o Kainovi“. Volí při tomhledisko, v němž primus hraje literárně-historický fakt, nikoli teoretická hypotéza.Postupuje od dobově viditelného, od toho,s čím se český a polský vnímatel mohl se-známit nejdříve: s knižní a filmovou podo-bou Ostře sledovaných vlaků. Teprve odtudsměřuje k onomu skrytému, k textům do-nedávna rukopisným nebo (jako „Legendao Kainovi“) vydaným později. Nemá smyslrekapitulovat závěry, k nimž Baluch do-spěl, za zmínku stojí zvláště tři momenty.Zaprvé, konkrétními příklady doložil, žerukopisné vrstvy nejsou jen chronologic-kým údajem, nýbrž mají i svou interpre-tační důležitost – jedna verze může

osvětlit druhou (tak Baluch vysvětlujejednu scénu Ostře sledovaných vlaků kon-frontací s povídkou „Kain“.) Zadruhé,Baluch vnímá Hrabalovu tvorbu v inter-mediálním poli, ve srovnání s filmovýmnarativem, aniž by k tomu potřeboval ha-lasné deklarování novátorských přístupů;postupuje tak samozřejmě, jak si o to ma-teriál říká. Zatřetí, v knize je nastíněn kon-text českého literárního existencialismu,vlastně je spíše ilustrován citacemi VáclavaČerného (což je přínosné zvláště pro pol-ského čtenáře, pro českého méně); ale sou-časně jsou spolehlivě nasvíceny biblickémotivy ve spisovatelově díle. Završení be-zesporu představuje kapitola „PalimpsestyBohumila Hrabala“, v níž – s odvoláním nazmíněnou Genettovu koncepci a zejménana monografii Miroslavy Slavíčkové – Ba-luch analyzuje dvě podoby Tanečních hodinpro starší a pokročilé (stranou žel zůstávákomparace s Utrpením starého Werthera)a trojí verzi Příliš hlučné samoty. Avšakpředevším Baluchova minuciózní analýzapovídky „Fádní stanice“, jejích narativníchstrategií, pronikla hluboko do umění Hra-balova vypravěčství.

V českém překladu není nikde uvedeno,že polský originál Kain według Hrabalavyšel v krakovském nakladatelství Scrip-tum v roce 2007. Což je důležitá informace,protože při hodnocení Baluchovy knihy jemít třeba na paměti rok prvního vydáníi fakt, že byla primárně určena polské ve-řejnosti. Před českým čtenářem se některétematické stopy vynořují nečekaně a jaksimimochodem. Mohly by být nosné. Třebasrovnání českého a polského literárníhoexistencialismu (na s. 56) by vydalo napěknou studii.

Roman Kanda

HRABAL PODLE BALUCHA

Polský literární vědec – slavistaa bohemista, profesor Jagellonskéuniverzity – Jacek Baluch věnovalčtyři z pěti kapitol knihy Kain

podle Hrabala výkladu svého pokusu „o no -vé čtení díla, které jako první proslavilo jménočeského spisovatele ve světě a dodnes je jehodílem nejpopulárnějším“, Ostře sledovanýmvlakům (1965). Baluch se zabývá kompa-rací novely s její filmovou podobou (1966),přičemž obojí propojuje s texty, kterévznikly dříve a stojí v základu těchto zná-mějších „variant“ příběhu, avšak publiko-vány byly až později: s „ur-textem“ z roku1949 „Kain. Existenciální povídka“ (vyšelaž v Sebraných spisech Bohumila Hrabalav roce 1991!) i s jeho přepracovanou a roz-šířenou podobou, jež se stala součástíknihy Morytáty a legendy (1968) jakožto„Legenda o Kainovi“. Stranou badatelovypozornosti nezůstala ani povídka „Fádnístanice“, již Hrabal nikdy samostatně ne-publikoval (byla pouze součástí textu „Se-tkání a návštěvy“ v knize Poupata, kterábyla v roce 1970 skartována). „Fádní sta-nice“ se objevila poprvé rovněž až v Sebra-ných spisech; fabule Ostře sledovaných vlakůpak vznikla propojením tohoto textua „Kaina“ – „zásada použití starších textů, je-jich vplétání do nových celků, se stala již tehdy(v polovině šedesátých let!) součástí autorovytvůrčí strategie“.

Na základě porovnání filmu, novely, po-vídky a „legendy“ dospívá Baluch k závěru,že Ostře sledované vlaky – jak v podobě no-vely, tak v té filmové – lze považovat za ini-ciační příběh, přičemž ve filmu je totovyznění ještě silnější. Elév Miloš – „adept“– je zasvěcován jednak do železničářskéhořemesla, jednak – „filmový Miloš je přede-vším adept sexu“. Motiv sexuální iniciace senaopak vůbec nevyskytuje v textu „Kain.Existenciální povídka“, který – stejně jako„Legenda o Kainovi“ – v některých pod-statných detailech „vysvětluje“ určité mo-

menty Ostře sledovaných vlaků, jejichž in-terpretaci nelze vyčíst ani z novely, tímméně vyrozumět z filmu. Jde předevšímo zařazení některých motivů do biblickéhoa existencialistického kontextu. – Pro plnéporozumění všem textům – i filmu – je paknejpřípadnější, když čtenář/divák můževšechny varianty znát a vnímat je „společně[…], »dohromady«“.

„Jen málokteré Hrabalovy texty nemajívarianty nebo postupné verze“, konstatujeBaluch v poslední, příznačně nazvané ka-pitole „Palimpsesty Bohumila Hrabala“.Jako příklad této výjimky pak uvádí románObsluhoval jsem anglického krále, „který –budeme-li věřit Hrabalovi, protože to mnoho-krát opakoval – byl napsaný alla prima“. –Sice skutečně není známo, že by existovalynějaké „palimpsestové“ podoby tohototextu, avšak podotkněme, že totéž tvrdívalHrabal i o Příliš hlučné samotě: „jak Král, takSamota jsou texty psané alla prima.“

Právě Příliš hlučné samotě je věnovánaznačná část nejrozsáhlejší závěrečné kapi-toly – „je [to] mimo jiné Hrabalovo nejdůle-žitější dílo, protože poskytuje výklad jehoestetiky a tvůrčího postoje“; Haňťova slovao „práci ve starém papíře“ badatel vztahujek celé Hrabalově tvorbě.

Baluch porovnává tři verze Příliš hlučnésamoty, přičemž tu první, veršovanou, jistěsprávně považuje za „specifický nečisto-pis“, text spíše „pomocný“. Více prostorupak věnuje komparaci dvou verzí prozaic-kých, které se liší jednak stylisticky – prvníje psána víceméně celá obecnou češtinou,druhá jazykem striktně spisovným –, jed-nak závěrem: v první prozaické verzi –stejně jako ve veršovaném textu – Haňťaskutečně spáchá sebevraždu v korytě me-chanického lisu, ve druhé verzi je tentopočin prezentován jako sen, z něhož starýbalič papíru v závěru procitá.

První změnu Baluch přijímá; připomínávyjádření samotného Hrabala, že použití„úzkostlivé“ češtiny bude více „zraňující“.Baluch však pokračuje: „jinými slovy, že kon-

trast mezi společenskou úrovní hrdiny a způ-sobem jeho vyjadřování vytvoří prvek dis-tance a v důsledku prvek ironie.“

Je trochu s podivem, že badatel, kterýv případě Ostře sledovaných vlaků (i Taneč-ních hodin pro starší a pokročilé, které jsouv poslední kapitole též analyzovány) de -tailně studuje veškeré příbuzné texty, ne-chává v souvislosti s Příliš hlučnou samotoubez povšimnutí povídku „Baron Prášil“(z Perliček na dně, tedy starší než Příliš hlučnásamota), případně i podle ní natočený krátkýfilm Juraje Herze Sběrné surovosti. PřitomBaluch uvádí, že v Příliš hlučné samotě „vzo-rem hlavního hrdiny, Haňti, […] byl JindřichPeukert, s nímž Hrabal pracoval jako dělník vesběrných surovinách“. Lze-li však uvažovato Hrabalově spolupracovníkovi jako o před -loze některé ze spisovatelových postav, je tonepochybně Haňťa v „Baronu Prášilovi“,případně ve Sběrných surovostech. Mnohemsofistikovanější Haňťa v Příliš hlučné samotěje již samozřejmě projekcí autobiografickou– proto též lze stěží mluvit o kontrastu mezi„společenskou úrovní“ postavy a jejímzpůsobem vyjadřování. Možná však jdeo drobné nedorozumění či přehlédnutí –stačilo by zaměnit slovo „úroveň“ výrazem„postavení“.

Jako závažnější se jeví Baluchovy vý-hrady vůči pozměněnému závěru: ten s ne-uskutečněnou sebevraždou je podle něho„mnohem banálnější, […] ne tak zraňující, čiline tak dramatický a definitivní ve svém vy-znění“. Baluch se dokonce domnívá, žemezi změnou stylistickou a kompoziční na-stala ve druhé verzi kolize, že Hrabalovosémantické gesto (jež podle strukturalis-tického pojetí vyjadřuje určitou obecnouzásadu, která sjednocuje všechny plány li-terárního díla) je v tomto textu dvoj-značné.

S tím − v doslovu nazvaném „Hrabalovypalimpsesty“ − polemizuje Milan Jankovič:„Spíše než k banalizaci […] příběhu přispělpodle mého přesvědčení nový závěr výslednévariace k jinak naladěné katarzi: k nadhledu

nad prožitým životem – a k souznění soucitua lásky.“

Snad by bylo možné doplnit, že rozhod-nutí pro pokračování života nemusí býtméně dramatické než sebevražda – je sta-tečným přijetím údělu, jež je v souladus hrabalovským „přitakáním životu“.

Celkově lze jistě říci, že Baluchova knihaje cenným příspěvkem k hrabalovskému li-terárněvědnému výzkumu, ať už akcentu-jeme její obecnější souvislosti (M. Jankovičmluví o „výzvě k intertextovému bádání napoli české literatury dvacátého století“,v němž se Hrabalovo dílo stává spíše vý-chozím bodem či „osou“), anebo její vý-znam specifičtější, užší, prosazující sepředevším v kontextu interpretace Hraba-lova díla. V tomto směru vidí autor sámjako jedno z nejdůležitějších sdělení svéknihy zjištění, že Hrabalovy texty „se vzá-jemně vysvětlují, nezávisle na jejich chronolo-gii a na oficiálním či neoficiálním literárnímoběhu, který měl svůj charakter a dosah.“

Blanka Kostřicová

1

2

DVAKRÁT JACEK BALUCH: KAIN PODLE HRABALA, Z POLŠTINY PŘELOŽILA MARIE HAVRÁNKOVÁ, ACADEMIA, PRAHA 2012

tvar 13/13/3

foto Petr Váně, z cesty po Indii

ROZHOVOR

tvar 13/13/4

Náš rozhovor vyjde v „cestovatelskémčísle“ Tvaru. Nejen proto nelze opo-menout tvou letošní pouť do Ilá-hábádu, na hinduistický festivalKumbhaméla v soutoku řek Gangy, Ja-muny a dávno již vyschlé Sarasvatí.Už to málo, co jsem se o této události– prý vůbec největší duchovní akci nasvětě – dočetl, mě naprosto fascino-valo. Ve hře jsou démoni, bohové, do-konce „stloukání oceánu vesmíru zaúčelem získání nektaru nesmrtel-nosti“… Co způsobilo, že ses rozhodlprávě pro takovouhle cestu? A co způ-sobila ta cesta s tebou?

Iláhábád je jen jedním ze čtyř měst, kdese Kumbh s různou pravidelností koná,dalšími jsou Násik, Haridwar a Udždžain.Kumbh je především festivalem lidství, ne-obyčejné lidskosti současně s materialis-mem všude a okolo všeho. Tak mě tonapadalo v průběhu těch pěti nocí a dnív zemi, kde každý člověk má svého bohaa kde smrt je dobrou příležitostí se, pokudto život člověku dovolí, už nevracet. NázevKumbhaméla vznikl spojením dvou san-skrtských slov kumbha a méla –„džbán“a „setkání“. Vlastně to byl současný stře-dověk, který mě tam nasměroval. Tenhledůvod podmiňoval vše, co to pak způso-bilo. Život v pohybu a u ohně, na to jsemse těšil. Pohyb národů a jazyků směrem dotábora asi o třinácti kilometrech čtvereč-ních, na soutoku tří řek, z nichž Sarasvatíje modrá jako podzemní nebe a je nevidi-telná. Těšil jsem se na barvy po stranáchulic, na to pohodlné bezdomoví, které jev Indii stále nepohodlné, chceš-li nemítpeníze. Byly to rozmanité důvody: důvodybělocha, bezdomovce, básníka i turisty.Jedna rozpracovaná báseň před dokonče-ním, lidé, Ganga… A jogíni básníka Gó-rakhnátha: protože se mnou nemohla jetmá kamarádka indoložka, která mi o nichvyprávěla, začal jsem několik měsíců předodjezdem cvičit svoji mysl prostřednic-tvím dechu a těla, abych tak zvýšil šanci ses nimi potkat. Na této slavnosti se totižběhem pěti týdnů pohybuje něco okolo še-desáti miliónů lidí, a jelikož jsem neměl je-jich adresu, jel jsem je hledat a najítvybaven jen několika klíčovými slovy. Jakjsem později zjistil, obývají malý velkýstan mimo stanoviště a ohrady. Vše uvnitřtotiž spláchne po konci slavnosti Gangaz povrchu země. A co to se mnou zpětněudělalo? Nic zvláštního: potkal jsem jea bydlel s nimi. Vzhledem k událostem,které se předtím seběhly a o kterých ne-budu vyprávět, jsem zjistil, že reflexi v jis-tém smyslu vlastně nepotřebuji, že postačílidé a dopředu zaměřená paměť. Poděko-val jsem příteli i okolnostem za život.Pořád mám rád přírodu, umělost a přiro-zenost. Stále mě zajímá řízený chaos.Pořád mám rád lásku. Přišel jsem pravdao další zub, ale uzdravují se mi nervy. Vrá-til se mi pocit obyčejného štěstí z toho, žesi nepatřím.

Jsi vyškolený v psychoterapii, kte-rážto disciplína k reflexi ve smyslu se-bepochopení vede, nebo aspoň véstmůže. Proto mě tvé zjištění, že reflexivlastně nepotřebuješ, ponouká hnedke dvěma otázkám. Propojuje se tinějak cesta básníka s cestou tera-peuta, nebo si navzájem nemají codát? Měl by básník rozumět sám sobě,nebo je úrodnější černozemí pro jehotvorbu, když má v sobě napětí, kon-flikty a chaos?

Reflexe je podle mě ve skutečnosti poeziipřímo vzdálená. Ohlédnutí se je v rozporus tím základním, co poezii nese napříč

časem. Přirozeně je čas subjektivně různědlouhý nebo krátký. Otázka tradice a jejísoučasnosti, to je myslím jediná skutečnědůležitá otázka, vše ostatní je podružné.Nevím, zda by měl básník rozumět. Měl byvědět. Je to předpokladem jisté intenzitypoznání. Nemusí to být nutně poznánísebe samého, to patří k té podružnosti.Spíš než rozumět by měl milovat. A co „byměl“ – nejspíš by neměl nic. Myslím si, žemodální slovesa jsou hybridem poezie,svobody i hudby, života. Ve své profesi ano,využívám reflexe. Přijde mi, že má kladnýnáboj, že je vlastně spodním povrchem.A zdali si ty dvě cesty něco dávají? Myslím,že ani dávají, ani nedávají. Mně se jedno-duše nevylučují. Jde o to, jak pomalu neborychle lze ztrácet čas, podle mého jde o za-měření paměti a současně o zaměření jejíbudoucnosti. I rozmanitost je v jistém oka-mžiku stejná, jako i příbuzná, živá i mrtvá.Obecné i konkrétní; ano, jde o propojeníse. Cesta míří vždycky oběma směry.

Tak toho využijme a vydejme se po níještě jednou do Indie. Jel jsi tam, majerozepsané básnické pásmo. Pomohly ti„džbán“ a „setkání“, abys je dopsal?Psal jsi i tam, nebo až po návratu?

Obsahem cesty nebyla jen Kumbhaméla.V jednom hotýlku jsem uzmul, ukradl Ca-musova Cizince. Vím, neměl jsem. Nicméněněkteré postřehy, verše, poznámky jsempsal krátce do něj. Byla to taková drobnámetafyzika viny a trestu. Šedivá trocha ži-vota, krátké pauzy a krátké věty. Nic tíži-vého. Paměť podle mě nebývá tíživá. Tíživébývají její příběhy a Cizinec takový právěnení. Papír prostě někdy váží víc než život,to znamená téměř nic. V Indii jsem psalhlavně před spaním pomocí jistého cvičenído paměti a spánku. Jiný papír než tuukradenou knihu jsem stejně neměl.K tomu, co jsem napsal tam, to stačilo.Před cestou jsem se rozhodl, že psát buduaž po návratu.

Při našem předchozím setkání jsio světě současné české poezie hovořilv tom smyslu, že ti svými žabomyšímispory, bouřemi ve sklenici vody, ne-vraživostmi, závistmi anebo naopak

pochlebováním a účelovými spojenec-tvími připadá ubohý. A že si záměrněod toho všeho držíš odstup, že svémísto cítíš „vně“. Teď mi ale poskytu-ješ rozhovor, přijal jsi pozvání Tvaru,a tedy vstupuješ do prostoru, vůči kte-rému máš vážné výhrady…

Svého času, v devadesátých letech, misvět české poezie připadal poněkud plís-nivý. Taková zdravě retardovaná postmo-derna. Ve své podstatě neexistující útvarbez centrálního smyslu. Složitá a jednodu-chá kombinace, informační a zdánlivá.A my, básníci, jsme měli oslavovat neexis-tující vesnice s existujícími vzpomínkamiv rozbořených vískách. Je to pryč. Nebylato zkušenost, byla to taková choroba před-časné senility. Byla to doba výjimek a při-jde mi, že doba výjimek končí. Dnes jsoubouřemi ve sklenici vody nebo žabomy-šími spory spíše celková témata. Pojem an-gažovanosti například, který ve většinědiskusí na toto téma snesl jen popis stavuz rizik nesených minulostí, méně už sev nich snášela přepodstatnění i budouc-nost společnosti. Společná témata jsouovšem blíž prolnutí se než jenom indivi-dualizovaná zkušenost, jinak nepřenosná.Svého času to bývala mantra. Osobně jsemvelmi rád, že zanikla umělá řevnivost meziTvarem a Fra. Maraton čtení ve Fra neboprojekty Elsy Aids, to mi připadá jakocesta otevřená oběma směry. Důležité jsouprůniky, méně názory, čas se totiž rychlepomalu zkracuje. Lyrika Borkovcových Mi-lostných básní to skvěle ukazuje, jinaktřeba intenzita Řehákovy Pasti na Brigitu.Dlouho mi kvůli mé povrchnosti unikalLudwig Kateřiny Rudčenkové nebo ZuzanaTomková a Wanda Heinrichová, taktéžKasalových Dvanáct. Jenže vynikajícíchbásní je v posledních letech hodně. Ně-které kusy Krále například. Jsem téžohromně zvědav na Topinku a na ViktoraŠpačka. Mám pocit, že se poezie teď píšez přebytku sil, z rezerv, z přebytku rezerv,to mě těší. – A co se týče tohoto rozho-voru, sice si uvědomuji, že nebýt AdamaBorziče, asi bys mě pro Tvar neoslovil, nic-méně nemám pocit, že bych tím „vně“ po-prvé někam vstupoval: už nějakou dobu sev onom prostoru pohybuju.

Trochu trnu, co nám na tohle Adampoví… Ale vážně: Užil jsi slova „anga-žovanost“. O tu se už nějaký tenpátek mezi některými tuzemskýmibásníky i literárními kritiky vedespor, až jiskry létají. Jedna tvojebáseň se jmenuje „Óda na kapitalis-mus“, ta je ovšem spíše, aspoň jak já jičtu, imaginativním gejzírem s prvkypsychického automatismu než anga-žovanou tvorbou. Jak vnímáš všechnyty dnešní „rozhněvané mladé muže“(samozřejmě nejen mladé a nejenmuže), kteří píší hlavně nebo do-konce jen proto, aby svou tvorbou„fakovali“ systém?

Vlastně angažovanou tvorbu nevidímjinak než politicky. Vidím ji zrovnoprávně-nou na jistou záměrnou degradaci poezie,Adorno o tom věděl své, Holan se svou po-věstnou neláskou k černému humoru též.Spor je o formu, nikoli o metodu. Angažo-vaní básníci, alespoň ti časní, bývají od-vážní, Ondřej Buddeus obětoval poezii, abyji dále předával a vstřebával. I cesta Ne-poezie je cestou k poezii. Podle mě je za tímodvaha a pokora. Formy slamu, živá řeč.Konečně rap. Poezie má své prostředky, jaksjednocovat lidi ohrožené narůstající chu-dobou a především rychlostí růstu chu-doby. Poezie i chudoba mají emancipačníráz, bohatství ne. Přirozeně poezii nelze re-dukovat do nějakého rázu. Americký sen jejen pohádkou, jak ví každý. Jde o mantry.Ty je potřeba překonávat. Co se týče dů-vodu: mám intenzivní pocit, že ten„jenom“ důvod je dobrým důvodem, pro-tože „fakovat“ a dále měnit, nebo se o topokoušet, je vlastní každému normálnímučlověku. Režim v této fázi kapitalismu na-bízí nealternativy. Jenže to v šedesátých le-tech bylo, jak dnes víme, též současné.Bipolární svět již sice nějakou dobu ne-existuje, ale v Čechách se dělá, že jsme sitoho nevšimli. Elsa Aids mi přijde velmi za-jímavě angažovaná, chce žít nebo žije zasystémem mezi více lidmi. To mi je vlastní.Jonáš Hájek je též velmi angažovaným člo-věkem, společnost kolem něho je saméspolečenství nebo nakladatelství. A ko-nečně A-kontra. Někdy je třeba prát se zakaždého zrádce, za Kozelku. A moje „Ódana kapitalismus“? To je báseň spíš analo-gická a konstantní.

Aha. Poslední otázka: „[…] kdo poradíkončícímu básníkovi?“ ptá se Ivan Wer-nisch, a podle mého nejen v žertu,v jednom svém zápisku v Pekařověnoční nůši. Umíš si představit, že bysjednou pověsil psaní na hřebík? Pustilpo Vltavě a navždy mu zamával? Co byse muselo stát, aby se to stalo?

Je to takový permanentní zápas. Mái nemá svá pravidla. Mám pocit, že chtítumět zapomenout na poezii patří k ini-ciačním zkouškám každého člověka. Je tozřejmě pošetilé, ale mně to tak nepřipadá.Co by se muselo stát? Asi by se poezie mu-sela stát snem.

Připravil Milan Ohnisko

Petr Řehák (nar. 14. 8. 1978 v Praze), vystudoval religionistiku a filosofii na Filozofickéfakultě Univerzity Pardubice a absolvoval terapeutický výcvik v oboru „Hypnotická a ne-hypnotická komunikační strategická psychoterapie Miltona H. Ericksona“ (Hermés So-lutions Training). Pracuje jako soukromý terapeut a jako terapeut v nestátní neziskovéorganizaci Fokus Praha. Spolu s Adamem Borzičem a Kamilem Bouškou je zakládají-cím členem básnické skupiny Fantasía. Verše publikoval v časopisech Host a Tvar, v ru-kopisu má sbírku Násobit ruce / Mluvím o vás jako byste pili kávu vzkříšení.

foto Petr Váně

básník by nejspíš neměl nicS PETREM ŘEHÁKEM O CESTĚ DO INDIE A SOUČASNÉ ČESKÉ POEZII

foto Božena Správcová, z cesty po Izraeli

Ten ztracený úsek ten kandahár v zavřenéposteli

„uši jsou v kufru“ Místo mozku batohZ Vybílené kostry A všechna bezzubá pohodlí všeho všudy voodoo Tím Vyčichaným městem párá Vítr který je revírem stanu v něm A za kličkou doprava celá popelavá píča BydlíV praze jako v dillí

Ženy jsou zde bez právnarodit se slonem chce každá pátáKrávou každá druhá Každá z nich má za očima clonu na dětiJejich barevné oči a kůže kozích střechDlouhými toulci vlasůZasnubující se ohni a nízkému plamenipod kravským lejnemDillí je táborem z mléka je potaženým

jazykem který šediví rikšamiMé tělo by zgeglo zde „nešasuju se víc než

týden“ Jako potkanka všímoucha severubzučící vykrájená kradenímmimo objem prázdnáfičí ze severu

rychlé loděpřenosné ubytovnyvyzuté stromypůda oběma směrya místy tu hoří zem migrací

NeplácámHoldují tu sirkama jako muzikou z hladu píšťalyTřístrun si jeden zandavá anoza dva zubybásníka jsi poslal do kolenekdyž jsi je zahlédltoho holiče na ghátupřed ním strom za ním visel jako šedivý mrakpomyslel sis je to prdel prdel poesievítr je chlupatýjako rudolf který vyklepal z košile negrašrot ovocných šlupeka obilí ze žeber úsměvukaždý tu půlnocí vynáší kyblíka banánové slupkyi sotva opeřený rákos jako polici sokola

indický mozek je oboustran„it’s far from here everything is always“třesu se zimou a štěstímje čas všechny peníze rozdat

vzdát se příboru krom malé lžičkyčert vem rakovinuprůvan domem se prohnal jako

manželský párdo krve měsíc jim svítí do postele

„everything is always“Jejich soukromá clonaMezi mužem uhýbající postelídospělost jí cloumá taškama Domovem větří dveře nádražíSvětlo je tupým balíčkem karetVěda souloží v šuplíku„můj přítel umřít“ jedu vlhkým podpisem

jako otiskem dlaněJeho zub je bílým kostelem v NorskuPadesátkrát jím škubnenež mu inkoust počne z uchanež vařený čaj ráno projde dveřmikrom deště všechno smýtpřátele sirek jako ženy mýtza slepicemi za telefonní budkoudřevo za hořem klove dudkemkrom všeho obyčejnéhomu žádný čas nejde lednový blesk couvá do skříňky pavučiny hmyz tam má sochy „hare krišna“ – jdu

raději jednat než umřujdu za mrtvými, přátelédoma je doba mezi narušitelijdu za „house“ nkamivším porostem do exiluPřátelé vši za ušima mi rostou Vousy nebo verše pojistky všeho duchaČert vem neartikulovaněJako naplněnou kapsu dešťovou vodouKap cap kapsarat nabývají objememVoda má postarší oči

Šedivá mlha brázdí průvanem kosterVítr zvedá vší listovíbarvami třísnící vejtřeskuCelá indie se hýbe na podvozku tater

Jako Celá bosá skládka indiánůPod zafačovanou střechouPoutnictví jim podezdívá mozkyjak sítivo ránemrosa si nimi snědla svojímizí domněnka odchází léto nebo v létě tvůj hlas „jako

kablík do telefonu dýchá, aby ho neslyšela“ výplet je v hovoru mostem kroj z kopretin, pod ním přátelé z paměti okaa s nimi ve čtvrtce jiného domu dalších

patnáct indiánůprůvan jimi býčil střecha zafačovaná

uzlemchtíč o holi mě opustilveselíme se společně deštěmstrach bosky se přezul za šlapkyv zimě monzunu obrátil nás dechhousenčím tempem zašly naše nohykost rakety kriket kloubil za kravkamiona si svlékla salát modlí se v koriandrucikán cikána tu myjeprávě prolétává labuťsvléká si nohychvěju se honempostarší paní prochází s hovnem na holisnídáš snědý svitcikán je cítit kovemve skrytu ghátu hoří žít

petr řehák: ze skladbyyoutoube.com

tvar 13/13/5

pondělí

týden nechutně rozcapen do pondělkaskrz otvor vidíš metru střevy do žaludku i ta tě vyvrhnou o kousek dál než tě předtím pohltilapoznáváme, že první část básně napsal

autor z Vysočinyachvše připodobňuje se člověkupříslib lednice, soukromí monitoru,

displej mobilu intimní sousedství v autobusepastové, pastózní, pastní světlo koupelny

– ty ještě prozáří tvůj obličej a báseň vám začíná mentorsky

pořadí různé, však stejné blik, blik, blikzorničky máš navykléčistíš je krouživými pohledyden záblesky rozčleněn: jogurt, login,

hřebenty máš jistě čisté prádlomatka ho skládávala jinaknaimpregnoval ses řečmitak to po tobě steče zůstaneš navěky suchý spínač je vždy současně vypínačem

Pondělí v obscénní roznožce týdnesotva se stihneš vymotat z lián sluchátekuž na tebe skáče makak jávskýškrábe, makak pražský jménem prácepospolu osm hodin krákátemakak vídeňského jména Kancluž saješ z jeho strukůa on horce tahá z tvých padají z vás těžké kokosy slovjenže se netříští je to trapnébáseň ta končíse srdečným pozdravem automatickým

podpisema kde ho máš, srdce pozdravené?to jsme my v přednastavení příští korespondence je jednou jistá

jistější než koledy

jak vidno zde i onde jde o báseňpolopatickou

a kde ho máš, srdce pozdravené?tepe ti v ručce děckajež tě odvádí do školkyjiné už nemáščipované dítě oděné věcmi z přihrádkysymbol jablka, domu, kočky ti to dláždízbytek jen nucený výseklogin a heslo na překližcedo školky, na níž není nic mateřskéhodoneste balení dvojvrstvého toaletního

papíru na dítěna dítě, jež jede v pátek do zooopatřené předpisovou kšiltovkou v blicím

autobuseinventární dítě značky jahůdkadítě, jež neptáno miluješ strašlivou láskousvírá ti to komory otevři dveře dokořán, jestli to ještě

dokážešz předsíně ti táhnehlava dítěte záklonem žirafám odevzdaná

S podzimem listí padat musíjelikož v zimě se mění v snížekběda, v létě nic nepadá i jaro je na padání skoupéškoda, pravidelnost je úlevná,a tak v létě padáš sám na jaře dáváš padat jiným děti to mají rády mají to v batohu, kde mají VŠECKOv batohu, kam maminka nezapomněla

dát NIC

děti to mají rády prosmrkají se k pubertě – neřekneš švecani jsi to říct nechtělo spoustě věcí bys raději pomlčel(báseň je nyní humorná)česká sušárna absolutního bezmořína niž myslíš v zárodečném vejci autanahrazujícím ti auru

v autě, jehož anděl je Modrýv autě, jež krájí krajinuna pravidelné krajícerozdělované příbuznýmk jejich vlastní soli

pod lebkou tě cos šimráúzkost, že to, co na nich máš tak

bezmocně rádjsou tvoje vlastní špalkynaskládané v nich na zimu

hle, zde báseň dryječnicky surrealistická(třeba takto)

a ono je to súrné, zvoní to u dveří návštěvou hošík odvedlechce, abys řekla bazénprsa máš až na zemsmějete se, jen tvá dcera pláčeach, prsa, jak krásně je to slovo sprostéchlapec se nadýmá blahemřezáky mu odnesla zoubečková vílamá jich plný centrální skladstrašně se jí to tam kazíza nocí jehlami podpatků jedničky

a dvojky plombuježádné nuly, tady není digitálnýbrž každodenní cirkusstálé pondělky s nedodělky za nehtyakrobat se zdržel s nedělí na visuté hrazděshodí ji dolů – už je k ničemuzases to nestihlapremisa potřebnosti práce chcípá na háku pouhého bytí

nechcípá, kéž by chcíplamísto toho zachraňuje kotvou vyčerpání

– táhne ke dnu, ale drží, ta tě držído čeho tam dole tupě narazila?ten temný, obří stínpohyby pomalé, ale ne obezřetnéklidný majestát

když věci nejsou pravda přichází i kouzelníkty vaříš

můj muž je hrozně na sladkémoje žena je spíš na slanéon je z toho na práškya tak je to na rozvods tradičním vanilkovým rohlíčkem

manželstvíse báseň stává tragikomickoukdyž je to zralé, tak to padá,děti to mají rádykrásné slovo rozváděníCo kam rozvádíš? – Slaďounký mošt, má

žena je na sladkéstáčíme ho v ložnicikohoutek je pod peřinouráno nás budí kokrháním a tak mu zakroutíš krkem

Tehdy je z básně folklor chceme to mít rurální, zahradničímedřevo sa listkem odievakrojovaný sporákkde zas mám ten recept pěstujeme své ekologické biologickéhodinyty tvoje už bijí na poplachi poslední kamarádka má Amálkumohla by být tvá, kdybys ovšem neměla

svého Benjamínaa Karla, který už je na cestěano, na cestě byl od samého počátkuporodem se dostává na scestí Apolináři, ti už mu to típnouna vážnost nasadit spolehlivý kondom

nadsázkymalá ručička se zasekla a pofňukávávšichni se narodí v pondělí, hned

sedmkrátbiologické pendlovky jsou taky masnémáš je v kapse vesty na řetízku, vedoucím

z pupíku jelítka a jitrničky novorozenců vycházejí

z nichve zbroji křehkosti – ohó!jich oček krupky to vidí všechno je už od začátku posedménenaděláš nic

v slovník úsloví proměnila se teď báseňvlk se nevzbudí, ani když ho pářou Růženku nevarovali

z poezie olgy stehlíkové

POEZIE

POEZIE

tvar 13/13/6

Nespavost

Sedím rozkročmona místě mezi včerejškem a zítřkem,na kobyle, která mi nepatří. Já ji nehřebelcujua ani ji nekrmím.Je mi cizí,není z tohoto městaa nemáme společné vzpomínky,ale silou mě drží na svém hřbetěnoci, která již uplynula,a dne, jemuž se nechce přijít.

Sen mě vyplivl vennásilněnenávistnějako peckujako nechtěné dítě.

Tak jsem se dostala na ten lesklý hřbet,z něhož kloužu jako po blátě,ale nepadám.Noc se na mě pověsila,je vůní s malými zoubky,které se zakousnou do kůže a zůstanou tam.

Není to velká bolest, ale neustává.Podpatky se ještě nezabodávají do cementu,tramvaje nekrájí vzduch na chladné plátky,zítřejší události ještě zrají,jsou zakryté velkými plátěnými prostěradlyjako výstava před vernisáží.

V noci je salám vytažen z výlohya přenesen na tajné místo.Svět a salámy se na noc stěhujíněkam jinam.Stejně tak zákusky, které jsou moje duše.Taky bych měla být někde jinde

– tělo, nahá kostra,večer vyprázdněná výloha,

nádoba, kterou nikdo,opravdu nikdo,nechce ukrást.

Avšak sen mě vyplivl ven.Jsem tady.Mezi dnem, který uplynul, a tím, který přijde.Sen mě vyplivl venjako tvrdou hořkou pecku.Nechala jsem ho být.

Byl to ošklivý sen.Nebo já jsem byla ošklivá.Mezi včerejškem a zítřkem je úzký prostorjako mezi skříní a stěnou.Jsem otočená zádyke včerejšímu slunci,ke včerejšímu strachu,a tváří k něčemu, co se ještě nechce otevřít.Na tom mazlavém hřbetě, dokudtramvaje, podpatky a dělníci nedostanou signála nepohnou se.

6 hodin ráno

Dobré ráno, dělníci!Sirény vás volají. Vaše spěšné kroky se rozléhají

studeným vlhkým ránem. Chlad vám připomene, žejste silní, proto ani nemáte chuť mu vzdorovat. Vašeměkká těla nasáklá jedinečným teplem postelea ženy, vaše těla jdou napospas vpřed. Jak bychchtěla říct, že se usazujete jako kapky rosy nakvětinách! Bylo by to snad přehnané?

Když dorazíte do svých továren – dělník může být jenv továrně, tam je jeho místo –, postupně nabudete na

svetlana cârsteanová: květ svěráku

fantazie neúprosně logická a nesmírněnudná

co si nepředstavíš, není co si představíš, existuje

mohla by to říct bohdalka ta je naše hlavně na silvestra

a hle, přichází slečna z Mensya rachejtle právě bum prásk!bere si tvého muže za ženuon jí vaří sladkésedm dní v týdnu zadělávané na vysokém

iqi děti to vítajíona chová chrtyto slovo není pěknémáš z toho škodolibou radosti na firemním obědě jí to kazí vizitkuchrt – bum škrtA jaký je váš koníček? – Chovám chrty jenže v tom slově jsou retyi orgastické chrčeníjejí ústa září z jeho mobilu víctvá se tam ostatně nikdy neprolíbalata moc mluvila toto jest jejich trest – jsou úzkéjako ten otvorjímž ses sotva prosmýklaodřené bradavkysmažte to, vymažte to odevšadA! – Už to tam není!

Báseň je nyní rétorickájdeš na nákupnakoupit se musí zejména v pondělí protože o víkendu – no to se to všecko

sní!ano, šéfe, lednička září prázdnotoulednička – zen maso nemají dnes pěknéale ty nejsi na masosama ho máš v těle až mocmaso pojištěné kůží prsa až na zempoškrábeš si bradavkykosti uvnitř – už lezou venjsou měkké co s nimi? dryje jimi smýká jako hademkosti syčí a jde z nich párato se ti vaří odpolední kávana lodi s čajem, kterýmáte s kolegy erár

ale to už se báseň stala aluzivníerár

erár– zaklínáš ji rychle v dada

Kdy má mít dítě mobil?Toť otázka na pondělí!pedagogická to mezitím báseňšťourá se v nose pondělí s nemytým

smíchemzroztomilíme-li mobil speciální ponožkoulze ho prohlásit za hračkuproměnu v plyšáka provedl podivuhodný

kouzelníka tak máme přehledskutečně Amálce skončila hodina češtinynebo jiného cizího jazykanyní je to jistémá přestávku, tak honem přestaňpolož to už zvoníšikana pochází z japonštinyta není naše i oči má šikmévyjmenuj slova, a ona se sklonískloní až k zemije to pádje to sedmý pád vidíš, i v létě to padáa ty jsi pod stromem samaseber se zpracujve sladký mošt

báseň vykřičená flákota bez přílohyagresivní kvočna se zobákem kmitavě

útočícím na vzduchkuřátka spí v košíku s přírodní lyrikoujedno se zatoulalonebo jak to bylo, pohádkožitné pole je vždy holékuřátko oškubala sousedka v drůbežárněpůjde do prahy na farmářský trhse svázanými stehnyaby nebylo vidět ten otvorna statku, tam se žije v dostatkukuřátko zabloudilonebo ho odnesla liškanažraná už Smolíčkem, Mášeňkou,

koblížkem, šunkou řezníka Krkovičky liška s nádivkou hodných, a tedyhloupých pohádkových figur

Báseň – žlutý pařát váhání nad listempapíru

Ještě vzpomínášdo školy ses brodila sněhems beranem v patáchvedoucím stádo ke statku žádná

farmapřevalující se špinavá vlna, dvojklanné

skopové písmos rudou tečkou psí erekce

krhavý baset pronásledující školačky ažk družině

6.30, pondělířezy a štípance předměstské zimyostatní vzpomínky vyškrábej kyretoujsou-li pak nalitá?šestinedělní sestra ti je už osahá ta prsa jsou nyní její, nemysli to tvoje rozešlá matka má lednici-zenje to jenom jídlo, co tam nenívyskládej ji sytými fotografiemi z mládí

– do poličky na máslo tu v plavkáchs vykřičníkem cigaretyjen jí neříkej, že je pořád šik šikana je japonsky ta není naše

v utěšlivých cyklech je hladivá náručpoezie nejměkčí

báseň musí kuklit, chce-li dojít uznánípišme interiérové básně, básně z předsíní

a komorbásně zcestovalé a sečtěléseznamové básněbásně o dnech, měsících, abecedě ty máš pondělí pondělí iks-ypsilontého, nůžky a vidlice obé se rozvírá, šmiká a bodá… iks ypsilon anonymní druzi, vždy v těsném objetí

stojíceXY povstanou

Co to je? – To tu páchne pondělí střízlivostí ta potřeba všechno shrnovat až nezůstane žádná jednotlivost jen nametené hromádky éček

musíme to namyslet všechny pšouky se ujmou rozkvetou a vyvedou oddenky zahradníkem je Každý jsa předžvýkán čarodějem Husquarnou český jazyk se překousne na slově XY

báseň už obrůstá puristickým plnovou-sem

hrozíc ukazovákem a poulíc oči musíme to namyslet a nejvíc víš, kdož spíš

a to si představ, že kočka jich má sedmjak to může vydržetvidělas ji v galeriitahle je pořád otevřenáta dlí na facebooku je otevřená všemu

můžeš si ji rozkliknout o půlnocia ona ti rozevře nohy přímo před očimaa to není výtvarnéa tak to není uměníto umíš takyto umíme, mňouknout Pocem, jaký je tvůj status? – Můj status je

quo

a v ten okamžik se báseň měnív sociálněkritickou

taky jste to poznalipoznali jsme to i mymění se v angažovanouvšichni jsou v sítiuniknou jen velké rybyA kde ty máš angažmá?to divadlo už skončilo herci šli hrát jinami ivana uhlířovábylo to moc vídeňskémele tvá káva od makaka jávskéhočet čet čet – refrén z bosa novy

a co se ti honí hlavou?Na to se tě zeptá už jen piha zakrbergašpitne tvoje babičkatéž není na masota je na práškyhonem to sdílej, je to vtippřinesla ti své vlastní dopisypsané dědovi na frontuměla krásný rukopis, babičkalajkovala bych hojak já bych ho lajkovalaměla krásný rukopismasné dopisyprotože jich napsala málo

tolik potu

září 2012

Olga Stehlíková, nakladatelská redak-torka, editorka, literární kritička a recen-zentka. Básně a povídky publikovalapouze časopisecky, a jen velmi výjimečně,naposledy před osmi lety. Báseň „Pondělí“je z chystané sbírky Týdny.

tvar 13/13/7

hmotnosti. První pohyby při nalezení soustruhu,vrtačky či ponku, všechny pohyby jsou zatím ospaléa připomínají noční tápání: během kratičkéhookamžiku, okamžiku probuzení, kdy člověk neví, nakteré straně je, začíná rukama hmatat, poloslepý,dokud nenarazí na ženu a hned zase rychle usne, abyneztratil nit.

Zde u ponku už nesmí pospávat. Tady se tělo stává čímdál tím těžší.

Dobré ráno, dělníci!Rolníci vás předběhli. Rolník už je dávno na poli, aby se

pustil do jarní orby.

Pokračování snu

Zůstal se dívat do délky i do šířky, pokoušeje se uhod-nout

poslední stopy zanechané nazelenalou matrací. Poslední kruhy rozvířené jako provokace. Běda, je sám aprobouzí se natažený na břehu jako škeble, které chybí

vlhkost atřpyt, která vždy umírá právě předtím, než pocítí, jak hladký a pohostinný je břeh.Dobré ráno, dělníci!I dnes jste dorazili k ponku. Zde nesmíte pospávat a postupně nabudete na hmotnosti.Svěrák čeká, abyste ho použili. Abyste předvedli jeho

smysl na této zemi. Malý a ošklivý mistr provádí ranní kontroluna dílnách. Všichni jsou na svých místech, připraveni

pustit se do práce. Ozubení pilníků se lesknou na slunci jako

dokonalé zuby širokého úsměvu. Své zuby ukazují také pilky. Povzbuzují vás.Dělník stojí tváří v tvář předmětu své činnosti: kovové tyče, které je potřeba opracovat. Kdo ví lépe než on, jaké mohou být tužby svěráku?Všechno je každodenní rutinní práce.S nohama dobře zapřenýma do podlahy celé dlouhé

hodiny zdokonaluje svou práci. Dlouhé přestávky, dvacetiminu-

tové, ani ty krátké, desetiminutové, mu už k ničemu neposlouží. Nechává je běžet, zapomene na ně, přeskočí

je, jako by se už nikdy neměl zastavit. Projde poledne, slunce zapadá, zakrátko zmizí. Souvislý šelest kolem něj ho udržuje bdělým. Svěrák se nepřestává zmítat, mávaje svými rozehřátými křídly. Jeho trápení tě nezajímá. Je ti velmi horko, ale musíš pracovat až do konce. Nevíš do kdy. Všechno kolem hučí: vrtačka a soustruh neustále mezi sebou soutěží. Dobré ráno, dělníku!Zůstaneš v této pozici, dokud nepadneš, dokonce si to ani neuvědomíš. Tvé tělo se převalí a tvé těžké oči, bezbarvé, stihnou spatřit, jak svěrák, vytržený z ponku, se na tebe řítí žebraje o chvíli odpočinku, který bys mu dobrovolně nedopřál. Nesnaž se zbytečně před ním uhnout, ale přijmi ho jako dar, s otevřenou náručí. Světlo krátce zazáří v tvém pohledu a rána dopadne jako nevídané pohlazení.

Co vypráví dělník

Já ti řeknu, jak to je. Každý tam je spolu se svým nejbliž-ším kamarádem. Švec s kopytem.

Doktor se svou brašnou narvanou stetoskopy, skalpely,stříkačkami a razítky.

Sekretářka se svým psacím strojem.Zahradník se svou motykou.A všichni se svými rodiči, bratry, sestrami, manžely

a manželkami.

Rodinný portrét

S kým půjdu a s kým zůstanu?S mámou, s tátou, s maminkou, s tatínkem.S Cezarem,S Răzvanem, s Corinou, s Teem, s Adinou, s Cristim,

s Mihaelou, s Bîrzoiešem, s Roxanou, s AdimCartaleanem, s Chiribucou.

Co vypráví dělník

Já jsem tam nešel bez svého květu svěráku.Špatní jsou odděleni od dobrých. Trest je velký

a špatnému ševci bude odebráno kopyto.Špatnému soustružníkovi bude odebrán soustruh.

Špatnému zahradníkovi bude odebrána motyka.A všem ochranné pomůcky. Zdá se, že jsem byl spíš lepší než horší, takže mi Bůh

postavil lehký domeček, zavěšený mezi řadou světlýchdomků, který visí jeden vedle druhého v dokonalémpořádku stejně jako prádlo na sušení nebo spíše jakokorálky na počítadle v mateřské školce.

Já budu klidně a šťastně přebývat se svým soustruhem,nevím jak dlouho, ale to není podstatné. Toto štěstíse ke mně výhružně přibližovalo a už jsem věděl,že ho nebudu moct snést ani ukončit.

Po nějaké době se mě čím dál tím častěji zmocňovalypochybnosti a netrpělivost. Přišlo mi, že jsem víczotročený než šťastný. Každou chvíli jsem to chtělvzdát. Odcizil jsem se i svému svěráku, který jakovždy osaměle čekal, jako by mě chtěl utěšit v rohunašeho zavěšeného domečku s nekonečnými okny.

Tehdy jsem byl na prahu zoufalství. Bůh se na mě vlídnědíval. Slitoval se nade mnou a Jeho ruce, štíhléa křehké, ale hrající tisíci barev jako okvětní plátkykvětin, mi ukázaly cestu zpět.

Pak všechno zmizelo. Dílna mě přijala jako obvyklevřele.

Pánbůh se na mě stále vlídně dívá, takže jsem připříchodu nic necítil.

Volání (jaké někdy slýchá Oblomov)

Vystup z vod!Opusť své lože a zapomeň na jeho mámivé teplo. Pojď se

mnou ven! Před tvým domem tě čeká nejkrásnějšídárek, jaký jsi kdy dostal. Celá zahrada, o niž sebudeš starat, je tu pro tebe.

Ty, který jsi zapomněl tvar a vůni květů. Potřebuješvzácnou květinu nesmírné hodnoty.

Vzácnější, než byla květina v rohu, kterou jsi dostaljednou v létě.

Jel jsi vlakem na prázdniny. Byl jsi tehdy hodné dítě.Chlouba svých rodičů. Avšak nudil ses, aniž bys tověděl. Hajný na protější lavičce si sundal zelenýklobouček a sundal z něj květinu, kterou ti podal.

Podíval ses na ni udiveně. Byla tak malá a nebyl jsischopen určit, jakou má barvu. Z jejího chmýří jsidostal zimnici, kterou sis nechtěl připustit.

Dá se říct, že jsi měl radost, když jsi ji dostal. Když jsicítil její sílu a jistotu, pomyslel sis, že nic se jínedotkne, nic ji nepošlape, a zasadil jsi ji do svéhoherbáře. Mezi ostatní: suché, bledé, vyřízené.

Vzpomeň si teď na to.Tvůj čistý, opatrovávaný herbář, za který jsi dostal

jedničku z přírodopisu.Tvůj herbář plný bohatství, jedna jako druhá. Vlastně

jedna jediná, dlouhodobě broušená až k dokonalosti:podoba květin po smrti. Studené, žluté s popiskami.

Zapomeň, říkám ti, na svou postel ozdobenou velkýmia těžkými polštáři. Zapomeň na vroubkovanáprostěradla, která tě zahalují, ovinují a ty se cítíšchráněný.

Zvedni se, otevři dveře, jako bys to už dlouho nedělal,a slibuju ti, že uvidíš něco nového. Zapomeň i na tukvětinu v rohu. Dám ti jinou s mnohem hebčía zářivější kůží. Je živá a jaro dýchá zhluboka. Jenomona umí tak dýchat. Vzduch se volně prochází jakomalé rozpustilé kůzlátko, které může skotačit mezijejími jemnými, ale pevnými tkáněmi. Prochází mezijejími okvětními plátky a víří tisíce rozsetýchsemínek tu a tam. Uvidíš ji, jak raší, a budeš hořetnetrpělivostí, kdy se otevře a znovu vyrazí. Nečekejna její smrt ani v myšlenkách, poněvadž nepřijde.Budeš ji vzývat, laskat se s ní, šílet kvůli ní.

Jsi nemilosrdný,krutý,ale budeš můj květ svěráku, o tisíci barvách.SvěrákBílý,rudý,modrý, fialový, vždy zelený.Otevři dveře a přijmi darem zahradu, do níž jsem ji zasadil

svýma rukama, staral jsem se o ni, zaléval ji, čekaljsem, až vyroste a dá plody. Ne jedna, ale nespočetnésvěráky se pyšně rozvinuly na nekonečném trávníku.

Obrovský ponk. Součásti svěráku žadoní o tvoji bezbřehou lásku.Jestli dnes nechceš, snad zítra. Mají velkou trpělivost.Stojíš na prahu, tak se tam podívej: svěží, nevinná

zahrádka, celý svět plný poupat, úplně tvoje.

Můj milý,svěráku sevřený

bez únikukolem měz okvětních plátkůjako z křídelaž příliš

*

Přiznávám, že teď mě květ svěráku přeměnil v otroka.Roxana mě drží ve své neúprosné pasti, z níž nikdo

neunikne.Bîrzoieš se pořád směje a ukazuje na mě prstem.Chiribuca pláče a pobízí mě, abych utekl.Dělník má ke mně proslov o nekonečné trpělivosti

a Oblomov o nekonečné lásce.„Při odchodu vytřeš celou halu, pokud se nerozhodneš

utéct jednou provždy!“„Vezmi si ho, kde je, a přišij si ho hezky, dokonale na

hruď. To je odteď tvé číslo a bez něho tě nikdonepřijme. Všechny instituce, školy a zahrady vlastibudou pro tebe uzavřené.“

„Vy, intelektuálové, musíte být vnímavější k našimproblémům. Učte se umění dezertérů!“

Pro dobro vlasti jsem vynalezla květ svěráku, pro krásujejích škol, dílen a institucí. Díky mně budou podélnudných chodeb stát na parapetech květináče s květysvěráku. Když vyrazí na procházku do zahrad a parků,všichni se budou radovat pohledem na nespočetnésoučásti květů svěráku zasazených všelijak.

Všichni uvidí nový a skutečný obraz vlasti.Obraz květů svěráku.

*

Utíkáš z jeho křídel. Nejdřív mu ukradni hebkoua zářivou kůži, pak se do ní oblékni. Všichni těpoznají a brány se otevřou jen pro tebe. Ochrání těpřed zimou a teplem, déšť tě nepromočí, nýbrž tibude potravou jako pro každou květinu. A sníh těochrání až do příchodu jara.

Rubáš, který už nikdy nesvlékneš, tak moc ho budešmilovat.

Říkám ti to, protože ho znám nejlépe.Ale kdo jsem já a pobízím tě, abys miloval koho? Jeho,

nebo mě?

Ze sbírky Květ svěráku vybraly a z rumunštiny přeložilyJarmila Horáková a Elisabeta Fiedlerová

Rumunská autorka Svetlana Cârsteanová (nar. 1969v Botoșani) debutovala jako básnířka v jednom z nejdů-ležitějších kolektivních svazků 90. let: Tablou de familie(Rodinný portrét, 1995), společně mj. s prozaikem a sce-náristou Răzvanem Rădulescem. V roce vydala 2008 bás-nickou sbírku Floarea de menghină (Květ svěráku), kterábyla kritikou označena za nejlepší básnické dílo posled-ního desetiletí a získala řadu ocenění. Verše S. Cârstea -nové byly přeloženy do francouzštiny a angličtiny, vyšlytaké v prestižním literárním časopise Place de la Sorbonne.

foto Claudiu Popescu

tvar 13/13/8

ANKETA

Lubomír Martínek: 1) Je možné napsat něco, co stojí za

čtení, bez cesty po knihovnách, osudech,labyrintech vnitřních a vnějších? Může býtdobrá kniha něco jiného než nová formacestopisu?

2) Jak bez pohybu zjistit, co je podstatnéa bez čeho se lze snadno obejít?

Božena Správcová: To podstatné, oč se v tvorbě jedná... se

ale snad nenalézá jako jahody někde v te-rénu, spíš kdesi uvnitř. Cestujeme-li, „na-leziště“ cestuje s námi. Vystavujeme hovšak zvláštním podmínkám: tam jinde, navýletě, na cestě jsme najednou urvaní z ře-tězů a vazeb, jsme bez kořenů a bezesmyslu – toho skutečného, ale i všech vy-lhaných. Stávají se z nás cizinci – v dobrémi ve špatném, nikdo od nás nic nečeká,nikdo na nás není zvědavý (anebo ano, alespíš jako na zajímavost), zabýváme seněčím jiným než obvykle a vidíme najed-nou mnoho rozkošných detailů, protoženás neruší obvyklá ego-zátěž. To všechnomůže naším „nalezištěm“ (tj. životem,duší) velmi zdravě otřást, zpochybnit onyzaběhané pořádky a tak. Také se ale mů-žeme turisticky rozbásnit nad exotickýmivjemy, plést do textů cizokrajná jména jakoplevelné dekorace, podvádět a nechat sepodvést... Hm, takže vlastně nevím. Ces-tujme, ale buďme opatrní...

František Dryje: Ani jedno, ani druhé. Inspirace pramenící

ve vnějších okolnostech a zážitcích nemávlast. A tak prostě a složitě záleží na po-vaze těchto okolností a na intenzitě zá-žitku. Ale kdybych měl přece přijmoutne-logiku otázky, ocitoval bych jedenautorský komentář k cyklu svých kolážíLondýn: „»K čemu se vůbec hýbat, když člo-věk může takhle velkolepě cestovat vsedě nažidli? Cožpak není už v Londýně…? Co měto jenom posedlo, že jsem zavrhl poddajnéfantasmagorie svého mozku a že jsem uvěřilv nutnost, zajímavost a prospěšnost nějakévyjížďky?« (J.-K. Huysmans: Naruby) – Ně-kolikrát po sobě jsem vsedě na židli navštívillondýnské ulice i nábřeží Temže. Fantasma-gorie mého mozku staly se poddajnými fá-zemi zatmívání a roztmívání města a jápociťuji fyzické vyčerpání a duševní únavučlověka, který dorazí domů po dlouhé a ne-bezpečné cestě.“

Ivan Matoušek:Odpovědět by za mě mohl venkovan,

který se v VI. emblemátě Adeptů k cesto-vání vyjadřuje těmito slovy: „Nejvíc domajsem se cítil v nenápadných krajinách. Kdyko-liv jsem vyrazil na takový výlet, byl jsemšťastný. Nepochybuji o tom. Stačí, abych si naněkterou nenápadnou krajinu vzpomněl, a vy-baví se mi i ten krásný pocit.“

Ovšem mohl bych říci rovněž, že cesto-vání se stalo jednou z největších opor kon-zumní společnosti. A není to náhoda.Evropská civilizace měla na rozdíl od ji-ných k cestování, obdobně jako k vojenskéexpanzi, mimořádné předpoklady již v mi-nulosti. Co však tehdy byl zvídavý, ne-klidný, odvážný duch západní kultury,nyní je nejzjevnějším projevem jeho in-fantility, stádního samopohybu, úpadku −o to nebez - pečnějším, že se stává vzoremi pro ostatní civilizace, jako by v lidskémrozumu a citu na takový nápor byly jaké-koliv alternativní sebezáchovné mecha-nismy příliš slabé a dílčí. Leč takovétovyjádření není v porovnání s venkovano-vým tak hezké.

Josef Hrdlička: Nemám co dodat ke slovům dvou

autorů. Kenneth White v knize The BlueRoad píše: „Možná, že cílem je jít tak daleko,jak jen je možné – na okraj sebe samého – ažse dostaneš na území, kde se čas mění v pro-stor, kde se věci ukazují ve vší své nahotěa vítr vane anonymně.“ A Ivan Blatný v jed-nom rozhovoru: „Of course. Svoboda ne-znamená lítat někde, lítat po horách. [...]Pohodlí být na různejch místech ve velký ne-mocnici. Například teďka nevím, jestli kdyžodejdete, zůstanu sedět… nebo co budu dělat.Budu se snažit na něco se těšit… večernídrink. They call it supper… that’s a bit exag-gerated, it’s two biscuits only and a drink…and I don’t eat the biscuits, so I have thedrink.“

Petr Hrbáč: Dnes již ano, ale já začal s cestováním

dost pozdě. Spíš jsem jen roky chodil dopřírody za účelem botanickým, což nenícestování jako takové. Teprve setkání s Ja-ponskem vše změnilo. Poznal jsem trochuvíc sever ostrova Šikoku a do smrti na tytomagické kraje nezapomenu. Takamacu,Imabari, Šódošima, Naošima pro mne užnavždy zůstanou posvátnými jmény roz-svěcujícími v mé paměti chvíle, kdy jsembyl nesmírně šťasten. A to platí i o kama-kurské svatyni Curugaoka hačimangú jižněTokia nebo o jezeře Haruna v prefektuřeGunma, o chrámu Kijomizudera v Kjótu čio svatyni Aiči v Kurašiki. A patetickymusím zvolat: Gókaina Kóbe ši wo nacu-kašimu! ( !) Tesknímpo božském městě Kóbe!

Někomu to třeba přijde směšné, ale já siužívám i take off obřích airbusů a boeingůspěchajících nad Severní ledový oceána Sibiř a snášejících se do západního Paci-fiku nad mé nadevše milované Nipponrettó.

To podstatné nosíme v sobě, ať jsme kde-koliv. Čímž nechci zpochybňovat důleži-tost kořenů, člověk však přece jenom nenístrom, ale chodec a návštěvník, který senepřestává těšit na nové přátele. Kterýminemíním jen lidské bytosti.

Václav Kahuda:Jsem jezevec a cestování je pro mě na-

prosto vzdálená, se smrtí hraničící čin-nost. Pokud jsem někam odjížděl, mojetělo chápalo, že je to „navždy“. Neumímse uvolnit, v tomhle světě. Ulehám na ka-nape, beru do ruky knihu − a otvírá sepřede mnou svět, živější a jaksi − věčný.Znovu a znovu můžu číst jednu a tutéžstránku z Knihy Života. (Podle haličskéhodemiurga Bruna Schulze jsou všechnyknihy, filosofické traktáty, časopisy, por-nografie, bulvární plátky a reklamní le-táky − útržky té pradávné, ztracené prvníknihy z ráje.) Teď si ale vzpomínám − předvíce než deseti lety, bylo to v Portugalsku,jsem se vymotal jednoho teplého, říjno-vého jitra, vylezl jsem ze spacáku na po-břežních útesech, byla ještě noc, obrovskýrozsvícený plátek ananasu, žlutá Luna,klesal za obzor, pod nohama mi bušil At-lantický oceán do černých skal, slaná mlhastoupala z roklin, na jejichž dně zuřilaplavá polétavá pěna… stál jsem na skali-sku nad mořem, vlahý přiliv větru mitrhal dech od úst... v dálce na moři pro-plouvaly v měsíčním světle stíny letadlo-vých lodí a atomových ponorek (americkástředomořská flotila pravidelně putovalasměrem od Gibraltaru, někam k „půl-noci“)... vzal jsem do ruky těžký mobilnítelefon, vytáhl anténu a zavolal do Prahy

jedné dívce... spala a měla vypnutou svoji„tatranku“... nahrál jsem jí do hlasovéschránky dva tři těžké údery vlnobití, do-stala pohlavním puzením nasycenouzprávu − hlas moře... Tehdy jsem na chvílipocítil, že jsem napsaný v knize života.A od těch dob vím, že já sám píšu svoje za-lesněné, temné pohádky... své soukromé,ale nekonečné vesmíry.

Petr Pazdera Payne:Moje poslední sbírka povídek se jme-

nuje příznačně Pouti a pouta. Bez cesto-vání by ty texty nevznikly. Ale nejsou tocestopisy, cestovat by se podle nich ne-dalo. Jsou to vnitřní pouti (pokusy zbavitse pout anebo naopak je přijmout); vnějšícesta se stává obrazem cesty vnitřní, a na-opak: bez vnitřního putování by nebylocesty v reálném světě. Cestování je pro mésepisování důležité, ale nechci z tohodělat metodu. Každopádně občas potře-buju někam vypadnout, vidět věci trochujinak urovnané a jinak nazývané, cítit jinývzduch, zažít odlišnou krajinu, jiný obzora jinou oblohu. Vyvázat se ze všednoden-nosti. Rád proto jezdím též do zemí, kdenerozumím ani slovo a nejsem vystavennásilí cizích hovorů a reklamních sloga-nů. (V tomto ohledu je docela příhodnéMaďarsko.)

Petr Král: Zkušenost cesty je pro moderní poesii

klíčová, iniciátor, jímž byl Rimbaud, ne-procestoval náhodou celý život. Sám jsemse až díky zážitku cesty úplně narodil, nej-spíš tehdy, když jsme se Standou a Iviš svépražské spiklenectví vyvezli do Brna.

Báseň je zjevení skutečnosti, k němuž jetřeba vybočit z obvyklých životních souvi-slostí; a takové vybočení je i podstatoucesty. Ta jistě nemusí vést daleko, její zá-kladní podobou je už prostá procházka;zjevení, k němuž míří, začíná průzkumemskryté strany města, kde žijeme, Prahy Stí-nadel nebo Nezvalových toulek. Pak ovšempřirozeně směřuje také do jiných měst, poBrně i do Bruselu a Buenos Aires, a za ne-známými prožitky, které tam hledáme. Ne-mají přitom nic exotického, spočívají jenv obnoveném vnímání věcí, které přemís-tění působí a k němuž stačí vidět v hospo-dách trochu jiné ubrusy a na nárožíchtrochu odlišné cedule se jmény ulic, postátve výčepu s poněkud jinými opilci, neždoma.

Je pravda, že se dnes z měst vytrácí i tenminimální, ale podstatný rozdíl, a že v nichčím dál víc narážíme jen na své trochu pře-vlečené české sousedy. Pořád si mezi nimilze nicméně najít svou jedinečnou cestu,třebaže stále obtížněji. Jak říká jistý fran-couzský autor, svobodný prostor, jenž námzbývá, je užší než hrot vlasu, všechno tu aleje dál možné.

Ladislav Selepko:Světy vnější a vnitřní u mě existují v ne-

ustálé relaci. Primárně ve vnějším pro-storu hledám záchytnou síť, protiváhu kesvětu představ. Rozprostírám se po reálnékrajině, chodím pěšky i na delší vzdále-nosti. Sbírám objekty, tvary, barvy, stopy.Později se vítr obrací a prožitá místa sečasto transformují do imaginárních dě-jišť, i s tím, jak se na ně v duchu opako-vaně rád vracím. Mám ten svět takto užitýdvakrát. Před lety pro mě byla důležitái polarita české–nečeské prostředí.K tomu, v němž jsem byl právě reálně pří -tomen, jsem hledal vnitřní protipól. Pře-bývat jsem potřeboval v obou. Dnes je to

víc posunuté do vztahu blízké–vzdálenéokolí. Asi s tím, jak přestávám mít po-třebu být mobilní, nebo vlivem virtuál-ních světů. Také přesměrovat proudzevnitř ven na delší dobu si vyžaduje vícsil a vědomí, že „uvnitř“ mezitím o nic ne-přicházím (pousmání).

Miroslav Fišmeister:Tuhle mi kamarádka říkala, že bych měl

jet do Paříže − a já jí řekl, poklepav si nahlavu: „Víš, jakou Paříž mám tady?!“

Jaroslav Kovanda:Upřímně řečeno nedovedu si představit,

že bych třeba básníkovi Bohuslavu Reyn-kovi v nějakém bulharském kempu vtíraldo zad opalovací krém či někde na nudapláži u Baltu popíjel s Vladimírem Hola-nem víno s buketem tamního lyzolu. Nadruhé straně básníci jsou jedině tehdya v ten moment, když stále znovu jako byviděli svět poprvé… Takže je lhostejné,jakým způsobem k básni dospějeme.Jestli ve zmíněném již bulharskémkempu, anebo na rodné chalupě v rodnýchpapučích. Rodná chalupa je dobrá věc. Alekdyž po ránu vylijete nočník, po snídaniuž po sté prohrábnete stoh poznámek,které se vám hromadí na psacím stole –a pořád nic, je nejlíp změnit lokál. Po-sledně se mi celkem zadařilo na cestě vla-kem do Ruska. Celkem 64 hodin (tami zpět) sám v třílůžkovém kupé, oči a nohyv okně, na poličce salám, vodka putinkaa knížky a zápisník… Letos jsem podob-ným způsobem chtěl jet do Íránu. Pět dnívlakem skrz Anatolii a ještě kus přes zby-tek Turecka a lodí přes jezero Van… Nic-méně podělal jsem se strachy. Ale třebaz té neuskutečněné cesty ještě někdy něconapíšu.

Vladislav Reisinger:Z labyrintu této dvojotázky čouhá něko-

lik konců jedné, kdesi v nekonečnu zauz-lované nitě. Tedy chytnu se toho, „oč sev tvorbě jedná“. Přátelé, řekl bych, žeo život. O život jakožto něco, co se vždynakonec vymkne z pout jakéhokoli lid-ského schématu (kabalistický strom nevy-jímaje). Ačkoli i cestování je povětšinoulapeno v nějakém schématu (dnes se častojedná o schéma letadlo–hotel–pláž–památ -ka–restaurace), přece jen si život vždynajde nějakou skulinu, kterou turistuofoukne, aby z něho na okamžik udělalpoutníka prodchnutého fascinací nad sou-náležitostí s obrovitostí, proměnlivostía pestrou neuchopitelností světa. Tedypodnětné určitě (ať už žahnutí kopřivouza humny nebo průjem v Kalkatě), ale pří-mou souvislost s vlastní tvorbou nevidím.To bude asi tím, že nesměřuji k přesahustavbou ze zážitků, ale většinou ve mněpřesah musí nějak vyklíčit a teprve potomnabrat nějakou formu.

Petr Maděra:Na cestách většinou nic podstatného ne-

napíšu. Výjimkou byl můj pobyt u přítelemalíře v Benátkách. Tam jsem se cítil, jakobych tam už kdysi žil. Tohle snové město,archetypální ohnisko kultury, „které skýtánejen kostru, ale i všechny díly architekturypaměti“, jak říká Lachmannová, vyvolaloznovuzrození mé inspirace a nadlouho ob-čerstvilo můj pohled na svět.

Zvlášť o takové té spisovatelské turisticejsem si dřív nemyslel nic dobrého. Zdálo semi, že na stipendiu v cizí zemi se nedá niczásadního napsat, že to nejdůležitější,s čím je člověk spojen a o čem je třebavydat zprávu, zůstává doma. Dokud jsemto jednou nezkusil. Zjistil jsem, že do Fin-ska jsem si v hlavě převezl všechno důle-žité, a psal jsem o Praze, ale ten odstup,zvláštní vytržení ze všední reality a klid miumožňovaly ponořit se do látky mnohemsnáz, a snad i hlouběji. To se ovšem týkáprózy.

anketa o cestováníPřed prázdninami jsme několika českým básníkům a prozaikům položili tyto otázky:

Je pro vaši tvorbu něčím podnětné cestování, a čím? Nebo jde jen o zbytečnou odbočku od toho podstatného, oč se v tvorbě jedná a co lze nalézt pouze tam, kde žijeme trvale?

tvar 13/13/9

Roman Erben:Pohyb z místa na místo mi pomáhá udr-

žet rovnováhu. Občas mne ujistí o tom, žecestování bývá jen průnik více vrstvamitéže skutečnosti. Cesta nepotřebuje mítsvůj cíl. Je na nás nastražená jako dobřeobnovitelná past. Svolná ke všemu a plnáslasti. Stačí jen pootevřít dveře a odskočitsi. Opustit jizbu jako rukojmí svého ne-klidu se dá provést ve vší tichosti.

V podstatě je to totéž, jako hodit si mincí,nikdo nás k odchodu nenutí. Podniknutývýpad bývá víc než dohodnutý odjezd a pří-jezd na dané místo. Jet kamkoliv… Stejnoukrajinu vidím pokaždé jinak urostlou, jinakzaoblenou, s jinými barvami a stíny. Každýdetail mého příchodu je zážitkem. Terasya schodiště mne zítra odvedou jinam. To,co se mnou klesá a stoupá, je má kořist, po-třebná pro chvíle psaní. Psát, jako když sekreslí, vyběhnout ze sebe, vyměnit židli zasedlo. Na cestě, v letu, ve městě nebo zaměstem. Některé cesty se bez tlumokua dobře naražené čepice neobejdou. Pouzepři čtení nebo práci na obraze zůstávám vesvé jizbě.

Kateřina Bolechová:Pro mne ano, značnou část svých textů

jsem napsala na cestách. V minulých letechjsem poměrně často jezdila pracovně po re-publice, většinou vlakem. Projela jsemmnoho míst, prošla spoustu nádraží a spalapo různých hotelích. Vlak je měnící se obrazs mnoha osudy, stejně jako nádraží. Mámráda tahle místa, jsou pro mne inspira-tivní. Ale koneckonců k jisté formě cesto-vání můžeme zařadit i sny. Občas mívám„putovní“ sny a zdávají se mi i básně, bo-hužel si je ráno nepamatuji.

Domnívám se, že cestování není zbyteč-nou odbočkou, ba naopak; a je jedno, zdacestujeme pár kilometrů, nebo tisíce. Je tovýzva, možnost konfrontovat to, v čem ži-jeme trvale – s něčím novým.

* * *Vlak zašroubovaný do matky nádraží unikám ze symetrie kolejnic za sebou noc žaluzii vykostěnou už ani pro psa

Petr Čermáček: Podnětnou je pro mne chůze. Městem

i volnou krajinou. A svým způsobem jejedno, zda jde o místo, v kterém žiji, nebomísto vzdálené. Pomalé směřování k cílii nahodilé procházení bez cíle. Zahlédnutéobrazy, zaslechnuté hovory, skrze které, nakteré, promítneš sám sebe.

Cestování je pro mne tedy podnětné, lečne nezbytné. Nezbytné a neodbytné jemísto, kde žiji – měnící se světlo, ptačíkřik, nový polní plevel u rozježděné cesty,stejné a přesto každý rok jiné masky ma-sopustního průvodu, opakovaně potkávanílidé, stovky variací na čekání na konečnézastávce trolejbusu…

Josef Straka:Stalo se, že pro mé psaní je cestovat, re-

spektive být na cestě a pak na konkrétnímmístě, až bytostně důležité. Cestovat promne znamená nacházet, hledat místa, po-bývat v nich, prožívat je a třeba se do nichopakovaně vracet, pro určitý pocit a ne-změněnou, nebo naopak stále se promě-ňující atmosféru míst. Být „na trase“znamená chodit a chodit, někde pak i vy-trvale stát či pozorovat okolí od kaváren-ských stolů. Dalo by se říci, že cestování jevlastně mým domovem. Tím odpovídámi na druhou otázku: toto je právě pod-statné, místa, jejich detailní poznávánía také poznávání lidí, kteří tam žijí, i toho,co mohu třeba jen zahlédnout. Vztahuji sek tomu, protože žít někde trvale, to skoroneznám, nebo znám, ale nikterak mne toneinspiruje, snad jen k šedým dnům. Je totedy neustálé hledání malých domovů, ma-lých exilů v sobě na oné cestě někam.

Vít Kremlička:Kam cestovat a proč? Jedině za studiem,

jinak nemá cestování pro uměleckou tvorbupříliš smyslu − spěch a změny nesvědčíumělcově kontemplaci. Všechno podstatnédílo vzniká v klidu pracovny. Snad jedinýmivýzvami k cestě, které zasluhují nezůstatoslyšeny, jsou pařba s přáteli a umělecké vy-stoupení. Jinak je lépe zůstat doma, dát sivztahy do pořádku, konečně už natřít futro,užít si domov, a když někdo vopruzuje, po-slat ho štandopéde do hajzlu. Představa, žesi budujete doupě, abyste se potom z jehoklidu vydal vstříc nepohodlí a nebezpečímcesty, je vážně hloupost, které se skutečnýumělec vyhýbá stonásobným obloukem.Vždyť co znamená cesta? Především újmuna psychické koncentraci, též na majetkujiž tak skrovném, přičemž propití místenkyv nádražní restauraci bývá ztrátou nejmír-nější. Dříve se cestovalo z nezbytnosti a po-třeby, nyní povícero z nudy a bujnosti.Útrapy cestování, pro něž zasluhovali dří-vější cestovatelé jistou pozornost publika,byly nahrazeny luxusem a nebývalým po-hodlím, takže se dnes lidé jezdí vybláznitdo centrální Afriky – a je to svým způsobemdobře, protože od nich je načas pokoj.

Pavel Novotný:No samozřejmě, cestování je pro mou

tvorbu velmi podnětné. Ovšem nemusí tobýt nutně cestování daleké, vlastně mámrád cestování blízké a opakované, po stejnétrase, po stejné cestě. Na autobusové lincePraha–Liberec si například pravidelněnahrávám hlášení steward ky/stewarda,vždycky vztyčím ruku s mikrofonem k hla-holícímu reproduktoru a sbírám to jejichnaučené drmolení, které je vždycky stejnéa zároveň jiné: ti lidé většinou vůbec ne-umějí mluvit, zřejmě ani nevnímají, co topovídají, ale je velmi podnětné to porov-návat. Sledovat, kdo jak komolí a mumlá,kdo jak posunuje akcent, případně defor-muje větnou melodii. Minulý týden jsemtřeba slyšel jednu stewardku, která vůbecneklesala hlasem, konce vět tak nějak po-divně zautomatizovaně protahovala. Pří-

šernost i krása! No představme si konečnýakustický překryv třeba stovky různých ta-kových hlášení: Úplná křišťálová nádoba.Až toho budu mít dost, smíchám to a uvi-dím, resp. uslyším – a dám vědět.

Michal Šanda: Stonehenge. Londýn. Rio de Janeiro.

Egypt. Yellowstone. Tibet. Mrtvé moře.Machu Picchu. Bretaň. Uluru. Jsem pecivál.Mt. Everest. Atény. Kypr. Koloseum. NotreDame. Serengeti. Viktoriiny vodopády.Riga. Hannover. Norimberk. Než rok škud-lit na dovolenou, radši peníze probendímpo hospodách. New York. Sydney. Tokio.

Dillí. Provence. Louvre. Benátky. Istanbul.Řím. Radost den co den. Balaton. Ermitáž.Eiffelovka. Madrid. Rhodos. Brusel. Lisa-bon. Helsinky. Varšava. Sicílie. Moskva.Terst. Mnichov. Amsterdam. Hongkong.Shodou okolností jsem zrovna začal psátknihu odehrávající se ve vlaku. Barcelona.Grand Canyon. Kréta. Monte Carlo. Nea-pol. Kapské Město. Mississippi. Florencie.Malta. Do kupé si s sebou ale cestující berouběsy a nenávisti zrozené v jejich českýchdomovech. Akropolis. Niagara. Sibiř. Ang -kor. San Francisco. Kilimandžáro. Vatikán.Vídeň. Bern. Amazonka. Jeruzalém. Ox-ford. Korsika.

foto Petr Váně, z cesty po Indii

POEZIE

MICHAL ŠPÍNA

Santiago de Chile

Město jak natažené prostěradlos podivně přizvedlým pravým horním

rohem,kde se k náznaku řeky jde do kopce(ulice Pedro de Valdivia, Américo

Vespucio),ale směr vzhůru ti z nepřizvedlých rohů –ti z nároží –málokdy poznají, leda v nedělinebo v pátek večer.

Hudby a kuželek a míčůje dost, ale slábnoucí slunce zanechávášedožluté prostěradlotěsně pod žlutošedým stropemživeným dálnicemi a mědí.

Nejde o bílé ložní prádlo,vždyť ani spáči nejsou bílí.

Jsou tu však místa, která tlačí,a noční kašel jako výstřel z pušky.

Ta zaťatě hranatá šedá místa,kde se nevětralo,zato se zametalo: mizeli lidi.

Stadiony,kde se trhalo tušení lepších pondělků,kde vojáci típali cíga o Victora Jarua ani šluka mu nedali.

Fašisté měli cigaretové ruce,černé cigaretové ruce:žahaly, pálily, alezbyl z nich popel.

A zůstaly trhliny a propálené dírya ranní autobus je musí přeskakovat.Co s nimi? Těžko říct;snad leda zasypat peckami z avokád,zelených avokád.

INZERCE

tvar 13/13/10

PRÓZA

I. Starý mistrJistý Milošův předchůdce se před půl-

stoletím proslavil dystopickým románem.S nevelkou nadsázkou a nemalou prozíra-vostí vypráví příběh dlouhodobě neza-městnaného pana Theodora Mundstocka,který je pracákem nakomandován na za-metání ulic. Většinu času však tráví v nuz -ném bytě, sevřen depresí a úzkostmi,trhán na kusy každým sebemenším hlu-kem.

Když totiž neuklízí psí exkrementy, při-pravuje se na zásah přízračných exekutorů(v románu symbolizovaných úředním do-pisem ve schránce): až ho přijdou coby ob-čana, nadaného přirozenou vůlí ke štěstí,svobodě a důstojnosti, úředně zlikvidovat.„Mám zničené nervy,“ hovoří Mundstock sesvým stínem ve vstupní kapitole, „když seve schránce něco bělá, hned vidím předvo-lánku, a zatím není na obálce ani úřední ra-zítko.“ A v duchu si myslí: mám zničenénervy, ale co až opravdu přijdou?

Román o panu Mundstockovi, přes udi-vující genialitu autorovy předvídavosti,nelze lacině roubovat na současnost.Režim teroru, jenž dusí fiktivní postavy,má mocného nepřítele: je zvnějšku ohro-žován blíže neurčenou válkou. Vyhlídka navojenskou porážku utlačitele tak může po-skytovat nezaměstnanému cosi na způsobnaděje. Právě v tom tkví rozdíl předpovědioproti historické skutečnosti 21. století.Naše nynější válka je věcí ryze interní, jejen metaforou paradoxně vystihující jinakhluboký, nehybný mír. Tento stav se navíctýká rozhodné většiny planety – žádné„venku“ neexistuje. Zvnějšku žádná pomocnepřijde. Nemůže. Leda by tu přistáli mar-ťani. Záměna vnitřní a vnější „války“ takvytváří novou rovinu výpovědi, kvalita-tivně vyšší uměleckou skutečnost.

Kniha naštěstí jen nekáže, nestraší a ne-dusí – ale též baví. Postavy ohrožovanéspolečenskou situací se o sebe vzájemnězajímají a pomáhají si; společný osud je do-hání až k primitivní soudržnosti. Jako by

ti lidé předurčení k likvidaci úplně zapo -mněli soutěžit! Co je tu příčina a co násle-dek? Absurdní komika zdaleka nenípouhou dobovou manýrou. Přízračné pro-línání samozřejmosti a nonsensu lomcujedneškem přes propast půlstoletí. Starost,kterou o titulního hrdinu projevují do-konce i sousedé (!), se současnému čes -kému čtenáři musí jevit jako drsná satira.

Přes tyto dílčí nepřesnosti je ovšemzřejmé, že dystopie o Theodoru Mund-stockovi líčí svět, v němž žijeme, s geniálníjasnozřivostí. Všímejme si, kdo zametánaše hovna.

II. Náš soused Theodor MundstockVe jménu budoucnosti našich dětí, rozpoč-

tové odpovědnosti a nedotknutelnosti ma-jetku rodina pana Richarda Bäckera(doktorát v oborech rusistika, indologie,klínopis; z dalších škol vzdělaný v oborechmuzikologie, energetiky, astronomie, poli-tologie a teologie) si spakovala rance,každý do padesáti kil, a šli. Předtím než šli,svěřili se panu Kopytovi. Byt, od loňskézimy nevytápěný, už jim zachránit nemohl,ale dal jim aspoň něco do začátku. I panaKopyta můžete mít rádi, řekl pan Kopytos úsměvem a stal se hrdinou dne. Nakonecjsme přece všichni jen lidi, i když je takovádoba. Začít splácet můžete s odkladem ažpůl roku, do té doby se určitě vzchopíte. Toje přece lidské a na těchto základech užmůžete stavět. Do týdne se tam začalo zasetopit a svítit, ale Bäckerovi byli už kdo-víkde.

Ve jménu budoucnosti našich dětí a ostat-ního paní domácí Hekšová, ta ze zvýše-ného přízemí, které dům už dávnonepatřil, šla také. S kufříkem na kolečkách,v němž bylo sotva třicet kilo. Paní Hekšovábyla již starší paní a víc by byla neunesla.Ale přispěchal na pomoc pan Kopyto. To jeale doba, když člověku nestačí penze nanájem v domě skoro vlastním, řekl. Ne-chtěla byste si přivydělat, nemáte chuť re-prezentovat a učit se novým věcem? Nebyl

by pro vás problém si po zaškolení vyříditživnostenský list? Ale bylo už pozdě na za-školení, pozdě vybrat reprezentativní oděv,pozdě na zakoupení startovní podkovičkypro štěstí. Ale pan Kopyto té paní dal přecešanci! Projevil pochopení. Nabídl příleži-tost. Riskoval svou pověst. Ale paní domácíHekšová šla. Pomohl s kufříkem na koleč-kách. Zvýšené přízemí je vhodné spíš nakanceláře.

Ve jménu budoucnosti našich dětí se zavřelazemě i po panu učiteli Grégrovi, který uždlouho trpěl osaměním. Nasedl do klima-tizovaného autobusu a ten ho odvezl napěkný letní zámeček. Tam pana učiteleGrégra zavřeli na osm hodin do salonkupro deset lidí s dalšími třiceti o hladua žízni. A pracovali na něm. Podepsala druhý den podpis odvolal. Vymlácenýokna, to bylo jakože varování, vysvětlil mupotají pan Kopyto s neskrývanou starostí.Vyvezli pana učitele Grégra ještě jednou,tentokrát v nenápadném sedanu a samot-ného. Nechali ho svlečenýho ve škarpě nakraji lesa, kde ti žádný Kopyto nepomůže,zmrde. Teď už není pan učitel Grégr. Je jenGrégr. Ale ani tím si není úplně jist. A nenív tom sám.

Tvrdošíjně odolávala paní doktorováKorbelová. Jednou před lety ukázala ko-musi doklady a od té doby obchází poš-tovní schránku s vznešenou netečností. Naupozornění o průběžném nárůstu úrokůz penále reagovala paní doktorová Korbe-lová klidným, vyrovnaným úsměvema ještě zaujatější četbou klasiků. Až jednouna ni zazvonili dva klidní, vyrovnaní pá-nové a odvedli ji do auta, které ji odvezlodo blázince. Každý den pobytu a léčby jípočítají za 120 Kč.

Zmizel pan Zich, piják z podkroví. Jehobyt již dříve zabrán širší rodinou. Pak ses -trou nalezen lístek: „Šel jsem za mamin-kou.“ Pak on nalezen v televizních no -vinách, poznali ho podle polobotek. Hrůz -ný nález se zjevil dnes v časných hodináchlešenářským dělníkům v pasáži Metro na

Národní třídě, můžete našim divákům po-psat… Ve jménu budoucnosti, odpovědnostia nedotknutelnosti.

Železní se šli před nutným a rozumnýmvystěhováním, které by bez ohledu na líbi-vou rétoriku musel nařídit na tomhlemístě každej, oběsit do parku. Starého Ko-márka někdo umlátil ve spánku, třetí nocvenku a první, kdy usnul. Urostlý Tříska sedal naverbovat k vymahačům. Ve jménu roz-počtové odpovědnosti, zajištění našich dětía nedotknutelnosti majetku.

A všech těch lidí se pan Kopyto ptal, ne-chtěli byste si přivydělat nebo změnit svůjživot?

Kdepak, očividně jim nebylo pomoci.Jen Mlynářovi se ještě drželi. Až na mla-

dého, ten se patrně zbláznil.Jen starý Schmarda v Nuslích se ještě

klepal.Bohém Lübe přestal docházet k Prawdo-

vým. Jen nemístně připomínal příteli, coi jeho může postihnout. Kazil by náladu.Přítel příteli nemůže na otázku, kdy za-jdem na jedno, odpovídat pořád dokolaotázkou. Nevíš o nějaký práci? To nemáúroveň.

Pan Vondra přestal komunikovat úplně.Šeptá se, že si opatřil zbraň.

Kdysi dělal ve výbušninách.Co bylo s Žantovským, se nevědělo a ne-

chtělo vědět. Každý má dost starostí sámse sebou.

Taky Salzmann a Steigerwaldová, kteří sesložili na rum, aby na chvíli zapomněli.

Životy jim lékaři zachránili, zrak už ne.Ale mají štěstí v neštěstí ti dva.

Ve vyklizených a vysypaných a obílenýchbytech pochopitelně nestraší (většinou tolidi přežijí, ač to tak zpočátku nevypadá).Ani stropy se nezřítí, vše je pozorně udr-žováno.

Přijde nový život do těch zdí a vše zasomládne. Žádní duchové nejsou a žádnépohromy v těch bytech nehrozí, můžete sepřesvědčit.

Prostě změnily majitele. To je jen jménona papíře.

roman rops: k. o. / remix staréhomistraUKÁZKA Z ROMANETA

STABAT

Poslouchal jsem na chalupě Stabat mater.Na sklonku zimy jsem ještě topil, dřevo sy-čelo v kamnech a do komína zvenku proni-kaly poryvy větru. Ohraná gramodeskalehce praskala a do toho jsem si všiml, žejeden z reproduktorů trochu prská, sla-bounce se ozývá okraj membrány, jakokdyby byl mírně uvolněný anebo perforo-vaný – neudělaly si nakonec ve skříni velkéreprobedny přes zimu hnízdečko myši? Ne-kousla si některá z nich ze zvědavosti dopapíru membrány? – Nechtěl jsem se v tuklidnou chvíli zvedat, abych se přesvědčil.Ostatně byl to zvuk, jako když v borovémlese ve větru tlučou jehličky o sebe. Nevětve, pouze jehličky rozkmitávané ván-kem. Tak jsem vnímal tu čtveřici zvuků,jimiž byl čistý hlas zpívající o matce bo-lestné doplňován.

Když zaznělo in tanto supplicio už poněko-likáté, troufl jsem si ještě dál, podíl mépozornosti, jaký na sebe stahoval ten boro-vicový zvuk onoho myšího reproduktoru,mne totiž vtahoval hypnotičností svého ve-lice subtilního rytmu. Představil jsem siv jeho centru ten kmitající piezokrystal, kte-rak do něj vstupují slabé elektrické pulsy,aby mu udělily mechanický ráz, nežli se pře-kóduje v ušima poslouchatelnou hudbu.

Coby pertransivit gladius přicházejí v kaž-dém okamžiku myriády změn v elektric-kém náboji. A jako by se mysl ocitla v tomvyzpívávaném contemplari dolentem cumfilio, představil jsem si ten náboj, jak vstu-puje do struktury onoho piezokrystalu, jakse atomy olova a zirkonia sousměrně vy-chylují ze svých rovnovážných pozic,v nichž jsou drženy rámem tvořenýmatomy kyslíku. V místech, kde je atom zir-konia nahrazen atomem titanu, posouváse ten titan také v témže směru, ale fuit illabenedicta o jiný úsek, takže dipól mezí níma kyslíkovým rámem se začne svou veli-kostí odlišovat od svého souseda zbudova-ného ze zirkonia a kyslíku. Totéž ohlednětitanu vůči olovu, jen opět dochází k pře-místění o jiný úsek. Symetrie krystalogra-fické buňky vymezitelné v mřížce atomů semění. A protože in tormentis et flagellis sub-ditum, troufl jsem si do silových polí mezitěmi atomy. Ocitl jsem se mezi elektronyobíhajícími po svých drahách, které se pro-línají a sdílejí svá přitažlivá a odpudivápole, elektrony obíhající v atomu zirkonianejdále od jádra se zanořují hlouběji mezielektrony kyslíku, a kousíček opodál elekt-rony dvou rozdílných drah – ut ardeat cormeum – v atomu olova se potkávají víc na-těsno s elektrony titanu. Při zpěvu fac, uttecum lugeam jsem si zpřítomnil, že některé

z těch elektronů kyslíku a olova se namalou chvíli spřáhnou a vytvářejí společnésilové pole, jež dále o něco odstrčí blížící seelektron zirkonia, ale ne už o tolik z druhéstrany se přimykající elektron titanu.

Ale blížící se, přimykající – co vás nemá!Vždyť ty dráhy, jak je snad nějaký fyzikálníchemik promítal nebo kreslil na tabuli,jsou jen výslednicemi hustot pravděpo-dobnosti výskytu. Kolik by čeho bylokdyby…, kdyby to něco mělo důvod pohy-bovat se opakovatelně. Planetární modelatomu byl kdysi pouštěním podzimníhodraka, kdy krom délky provázku nedoká-žeme o jeho pohybu nic předpovědět. Byljsem hluboce vtažen do kolotání elektronů,ale do jádra atomu jsem se neodvážil. Taprázdná mezera mezi „slupkou“ a „jádrem“mě připravila o vzepětí vůle. Kde býváv plodech dužina, v atomech je ono va-rovné „nic“. Juxta crucem tecum stare.A bylo tomu tak i proto, že vzdálenost mezimatkou truchlící pod křížem a synem najeho vrcholku je právě rovna vzdálenostimezi jádrem atomu a jeho nejbližšímielektrony. Virgo virginum praeclara zní jakosnaha překlenout nekonečné dálavy silouschopnou stěží nadzvednout závoj z vlast-ního obočí na čelo. A na tu vzdálenost jeslyšet přání Fac me plagis v tak mimoběž -ných drahách, jaké vykazuje píšící ruka

vůči letu poštovního holuba doháněnéholetem vystřeleného šípu. Komponentyjádra atomu nejsou na hraní. Na ty za-drnkáš jen jednou a ozvěna tě honí ještě porozlohách záhrobí. Jak nám Fac me plagisvulnerari snad nějaký sbormistr nebo vy-kladač liturgické hudby promítal nebokreslil na tabuli. Quando corpus morietur. Poodeznění vnějšího pole nevelké síly se směrpolarizace vrátí k uspořádání, jemuž sitroufáme říkat náhodné. Po odeznění nad-hraničně silného vnějšího pole se atomyprvků na svá místa nevracejí, a zůstanouzorientovány.

Pavel Ctibor

SLINTBLOK �

Roman Rops (nar. 1985). Jeho prvníknihu À la thèse vydalo v tomto roce Na-kladatelství Petr Štengl. K. O., romanetoo nepíšícím spisovateli Milošovi, vycházína pokračování v magazínu Dobrá adresaa na romanrops.blogspot.com.

foto Božena Správcová, z cesty po Izraeli

O několik dní později přecházím přesBlackfriars Bridge a přemýšlím o tom, cose mi neodbytně dere na mysl, když nadřekou ve slunci zapadajícím za mraky za-hlédnu výjev, který neumím vylíčit. Muselbych se vrátit do stejného času na totéžmísto, abych to ještě jednou zažil.Všechno začalo v suterénní místnosti „A“v National Gallery. Od ostatních se lišínejen tím, že je přístupná pouze ve středuodpoledne, ale především způsobem,jakým jsou obrazy rozmístěny, bezmálanalepeny jeden na druhý na velkých dře-votřískových příčkách. Ty rozdělují sál natucet obdélníků uspořádaných podle ma-lířských škol a témat. Jeden sestává skorocelý z portrétů, jiný je vyplněn krajinami19. století; v dalším převažují lodě a moře,v sousedním světci a výjevy z Bible. Svůjpanel mají mariánské obrazy, narození,zvěstování, klanění a tak dále. Mě zají-malo holandské a vlámské malířství. Zpo-čátku to šlo, jenže později se mi před očidralo čím dál víc něco jiného, obraz fan-taskních myšlenek. Ještě jsem se drželhustých listnatých lesů, kočárů, brodůa stodol, drhnul o díry ve starém oblečení,probíral barevné hadry na trhu, nahlíželjsem zblízka do rozšklebených obličejů,pod zvětrávající střechy, bruslil po hladi-nách zamrzlých řek, visel z holých větví,motal se mezi dobytkem navečer v blátěa volně se pásl, propadal závrati z potoků,vymyšlených horských strží, nechával senabírat mlýny a dojímat chátrajícímihrady, avšak smyslový svět mě nakonecurval. Zatoužil jsem po železné ženě s obřítrhlinou. Chtěl jsem do ní mlátit a vidět,jak je nerozbitná.

Místo toho mě dnes bolí hlava. Přišeljsem na to, že Bůh neexistuje. Prohlédljsem léčku, kterou na mě chtěl mystickýmzážitkem nastražit, a řekl jsem mu: „Ne.“Katolíkům vzkazuji, že Bůh není, mohousi jít mumlat do prázdna. Dlouho jsem sebál, že mě rozdrtí, a snažil si jej udobřo-vat, včera jsem pochopil, že se mi celoudobu smál a drtil mě jako olivu, jež má zesebe vydat to nejlepší – bůh není výtah,který rozdrtí, jen když pod něj člověkvleze a zmáčkne čudlík. Drtí všude, aťmačkám co mačkám, nemám proti němušanci. Alespoň mu říkám, že není. Byljsem jeho ubožák, teď jsem nebožák, vizjak dopadl Nietzsche. Chtěl zaujmoutmísto na nebesích a bůh jej rozdrtil tak,že z toho deset let mrkal na matku a poz-ději na sestru, u nichž se musel schovat.Je Všemocný a drtí každého. Bude-li chtít,vyrve mi z úst moje slova a nacpe mi donich vaše. Bude-li chtít, abych se ukájel,povede moji ruku jako habrový píst. Ne-bude-li chtít, ruku zadrží, záleží pouze naněm. Někdy do mě dokonce vleze a dělámě. Odcizí mi ztrouchnivělé „já“ natolik,že pro mě v něm nezbývá místo. Sám setam rozvalí, a co teď? Chodit po ulicích,nechat na sebe zírat překvapené kolem-jdoucí. Kdyby mě miloval, nenechá mětrousit semena ve skalistých horách a pro-padat kvůli tomu zoufalství. Nezáleží muna mně. Hádám, že řada lidí má podobnýpocit, leč na cizí utrpení nechť si stěžujídruzí. Já si stěžuji na svoje. Nazvěme topravým jménem. Pro mě to utrpení je.Tečka. Jak potom milovat svět? Muselbych se týrat od rána do večera, abych do-stál svému smyslu; a pokud je nerozséváon, pak není bůh. Rozsévám-li je já, pakjsem bůh; kdokoliv rozsévá, se jím stává.Škoda že být při vědomí je z nějakého dů-vodu lepší než při něm nebýt, jako by vě-domí byla slast sama o sobě, jakkolivpřerušovaná bolestí. Musí to tak být?

Všechny vás vědomě nenávidím!Ale snažím se to překonat, najít jinou

cestu. Doluji zbytky odporu, abych se ne-musel poddávat. Co mě nutí se vám ote-

vírat? Poddám-li se všemu, v představě sena vás zhroutím, jako se hroutím na stůl,kácím se a zvedám. Vy mě svým sluchemohýbáte k zemi, vaše síla mě tlačí, jak dovás hlavou v předklonu vrážím. Ale neutí-káte; stojíte na místě, když se rukama po-kouším zachytit kolem vašich těl. Jsempříliš kovový. Zkoušíte se mi vyškubnout,ne moc přesvědčivě. A teď jste se vyškubli!Bez hnutí dopadám na zem. Stojíte párkroků opodál a pozorujete mne. Zvedámse a mířím znovu k vám, jde to pomalua ztěžka, několikrát zakopnu a spadnu,chtěl bych tak už zůstat. Avšak pokaždémě něco zvedne a tlačí mě to k vašim tru-pům. Čekáte, kdy do vás vrazím, abychvás objal a vy jste se mohli vyškubnout.Neutíkejte! Nechte se položit a přitáhnětemě k sobě, ať pocítíte tíhu, jež mi nedo-voluje vstát. Zamkněte mě do skříně, aťtam z té tmy zdřevěním! Jenže vy ne; ne-cháváte mě vypadnout. S náhlou lehkostívstanu, sedám si na zídku, kde na něcovzpomínám. Jdete ke mně, tváříte se pro-vinile, omluvně. Sedáte si čelem k obličeji,pokládáte ruce na mou hlavu, na má ra-mena a chcete, abych vás políbil. Jsem ne-tečný, ale nebráním se, vaše rty měobměkčují. Měl bych vás ze sebe shoditdolů, sebrat se a jít nazdařbůh kdovíkam,jenže zase myslím na jazyk. Procházím la-byrintem z masa a kůže, v němž se nedo-kážu vyznat, co k čemu slouží; chutnámvlhkost, dráždím mušlovité výstupky, ne-chávám se vést jemným a nasládlým chvě-ním na špičce. Rty přitisklé na citlivémmístě sají, nepropustné zvony stoupajía klesají, pumpují mízu. Rty polykajícíprsty v měkkém listí, jazykem ponořenýmdo šťávy sládnou. Jazyk se plazí postonku, otírá se o neznatelné chloupky,zkouší jejich hořkost. Zapadlý do kádě le-pivého těsta nabírám hlínu a tisknu jik tělu; přejedu nehty po smrkové kůře,vezmu poleno a rozštípu je na hranicitrýzně a slasti; sevřu stehno a vyždímámje na kraji paseky. Otáčím se a rozmách-lou dlaní udeřím pařez. Pořádně mu na-plácám, až les bude nejen křičet, alepotečou mu slzy oddanosti a štěstí. Kdy-bych vás měl po ruce, začervenil bych tenposvátný pahýl schovaný v zemi, ohýbalbych se přes něj jako vrbový proutek, ažbychom k sobě měli blízko a blíž, nášvztah by byl hned vřelejší. Cítím, jak měpři té představě nenávist opouští a doprsou se mi vrací příjemný pocit. Jsemváš tatínek. Kdybych tady byl, přitisklbych se k němu bez rozmýšlení a poctilbych jeho tělo laskavou přítomností ra-kousko-uherské pily. Takhle musím po -čkat, až se políbíme, potom poznám, codoopravdy chci.

Dva dny uplynuly, je sobota večer. Předchvílí jsem se vrátil ze Soho, kde jsem sichtěl koupit film. Ve dvou obchodechjsem zkoušel nějaký si vybrat, jenže jsemzjišťoval, že na něj není správný čas.Místo koukání na scény píšu dopisa říkám v něm víc než za dobu, kdy jsemmohl mluvit. Píšu, co bych chtěl prožít veskutečnosti, a nevidím, že se mi skuteč-nost vzdaluje. Kolik času a pozornosti simé představy žádají, londýnské ulice bymohly svědčit. Lidé si myslí, že nemámnic na práci a jednoduše nic nedělám,když tu jen tak chodím; lidé, jimž vidinadne bez zaměstnání navrtá do duše díru,a oni si nedokáží představit, jak ji zaplnit.Ale já v té díře prožívám. PROŽÍVÁM!

Chtěl jsem Lu poděkovat za to, jak se mistará o stavy, bez nichž bych si připadalbezpečnější. Čím víc z nich poznávám, tímnebezpečnějším se svět stává; avšak touhapo poznání je mocná, největší motivačnísíla. Nemyslím na to, že všechno může do-padnout blbě. Jak se to ostatně pozná?Zjistil jsem, že Lu dostala jméno od svých

přátel Goralů a už jí zůstalo. Nevím, zdas nimi všemi měla sex, který miluje, jakříká, asi ne, na rozdíl od Pé, strašidla z Ta-buláku, jenž s ní koitální kontakt proka-zatelně měl. Pokud bych se i já přehodil navolnoběh, plazil bych se za ní jako pes,jenž jí lehává u postele za mrazů, pouzes tím rozdílem, že bych spával pod oknemz druhé strany venku. A snad by to byldar. Někdy si připadám jako ta hora, s nížnelze hnout, přestože se po některých slo-vech otřásá v základech. Když jí píšu, jsemv jejím středu, jako bych já byl každé toslovo, kterému se podařilo vyplout na hla-dinu, a mezi námi bylo na okamžik čisté,neproměnlivé moře, v němž nás cosi spo-juje. Je to iluze? Co budu tvrdit zítra?

Nořím se zpátky pod hladinu, kde se od-víjí další nesrozumitelný film. Na úvodv něm padají vločky do měkkých trampo-lín a kočky tahají lusky z dřevěných tyčína zahradě. Psi roznášejí olepené noviny,rozmazaná písmena se třou o deštivýchodník. Vidím pozoun pomalu se vsou-vat do notové osnovy; ztrácí okrajei pojem o světě, rozšiřuje se jako jednoro-žec, jenž přestal vědět, kým je, ale vzápětíse ulekl a chtěl by se do světa vrátit, nanějakou dobu v něm spočinout. Prvnívěta ho však nechce pustit, v předsíniz něj svléká další symbolickou vrstvu. Napůli cesty si to zvíře rozmyslí, začíná mubýt dobře. Vrací se a co nejblíž epicentruse vrtí, škube sebou, dělá kotrmelce a vý-myky, sedá si na židli a zase z ní skáčedolů. Po obědě si rozloží noviny. Za chvílije odloží, rozvaluje se na pohovce, zírá dostropu, a když ani tam nic nenajde, vracíse do sedu, v němž soustředěně přemýšlí,zatímco jeho oči těkají kolem pokoje.Vstane, aby šlo přiložit do žhnoucíchkamen, pokusilo se otevřít okna, dlaněmivyzkoušelo, co stěny vydrží, čím jsou po-malované, z jakého materiálu. Na jednéobchůzce si zvíře povšimne malých dvířekve zdi – nečeká a prudce je otevře; žár od-kryje výhled do síně s jantarovým leskem,přecházející diamantovými barvami.Vzpomene si, že je mytickým jednorož-cem. V odrazech se vznášejí křišťálovétóny, táhlé a hluboké, vysoké a zvonivé.Jde z nich hrůza a radost zároveň. Ne-může do té místnosti vstoupit, protožedvířka jsou příliš malá. Alespoň ji pozo-ruje, naslouchá a vtahuje do sebe teplosmísené s chladem. Napadá jej, že tamkdysi byl, v jiné podobě, v jiném životě.Už mu nepřijde tak přitažlivá, do jeho vý-razu se vkrádá hořkost. Sama jej pobízí,aby se obrátil jinam, nemůže-li u ní do-sáhnout úspěchu. Zvíře přísahá, že jednohodne té zmiji, která z těch dvířek vylejzá,rozdrtí hlavičku.

Když se proberu, je půl jedenácté večera tradičně sedím za stolem přibitý, zne-hybnělý. Ve spodní části těla vnímám tlak,jenž nikoho nezajímá. Kolikrát za po-slední týdny jsem napsal, že si připadámmarný? Jsem k těm pocitům již apatický.I k tomu, že se kniha stává mým hrobem.Bezpečí! Každou minutu na mě čeká ná-straha a za ní v záloze ta největší. Nechcipsát o tom, jak je na světě nebezpečno, alemusím, svá slova si nevybírám, ona si vy-bírají mne. Vědí, že nikam nejdu a několiktýdnů, neřkuli měsíců střídám dva stejnězhoubné stavy, v nichž svaluji vše buď nasebe, nebo na prozřetelnost. Podezřelouvolnost nahrazuji záškrtem, a když jejnelze vydržet, všechen oděv ze seberázem strhám. Zpráva o tom, že jsemsnědl docela dost nakládané řepy, patrněnikoho nevzruší. Vůbec jsem toho dnessnědl, určitě proto, že jsem vstával užv pět hodin. Teď se naposledy pokoušímzmobilizovat hřbitov; ještě jednou vyha-zuji do vzduchu zvlhlé rachejtle, roztáčímzrezivělý ohňostroj, žongluji s banány

a nacházím se někde uprostřed tichéhooceánu. Ztratil jsem trencle, roztřepilvšechny nitě.

Je příjemné vědět, že konec se blíží a nicjej neodvrátí. Konečně se nemusím zevšech sil držet. Padal jsem dlouho, jednodvě patra nad zemí už to vydržím. Chápu,proč se kniha jmenuje Výškové budovy, sa-movznětlivý duševní thriller, jehož auto-rem je Val, k dostání ve vojenskýchskladech. Kdo říká, že něco dopadlošpatně, že jsem prohrál? Ostatně, co natom? Končím, neboť jsem se dopřemýšlelke svému konci. To je přece nádhernýzávěr, lepší mě potkat nemohl. Naplniljsem své vědomí bezezbytku krásným ži-votem, jejž by někdo označil za tragický.Někteří v patnácti přijdou na to, že senení o co zajímat, leda o tisíc různých věcí– bez řádu, logiky, nezbytnosti? Takhle bymohlo každého zajímat tisíc věcí tisíc leta nebralo by to konce. Každý by si řekl, žetu bude kdovíjak dlouho. Nakonec by ne-dokázal dělat nic jiného než se reflekto-vat. Vždyť ani já jsem nepřišel na to, cojiného bych MUSEL dělat.

Je čas přemýšlet, co si dám k poslednívečeři a jakou hudbu si k tomu pustím.V neposlední řadě bych měl vymyslet, cos tělem, abych zbytečně neprodlužovalagónii. V boha už pár dní nevěřím, tadymi svítí zelená, Bůh mi do ničeho mluvitnebude. Potvrzuje se, že přestat dýchatv dolíku pod košatým dubem je ten nej-svobodnější akt. Sice nevím, proč chci býtsvobodný, avšak nějaké šlechetné důvodypro to být musí. Mohl bych napsat, že pře-stat dýchat je nejnesvobodnější akt, a vý-znam výroku by se nezměnil – tak jakotak je to leklá ryba. Líto je mi pouze ne-uskutečněného rodinného života, kvůliněmuž bych tu případně zůstal. Budu naněj čekat věčně, v těle nebo bez. Mám-lido budoucna jiné plány, nevím o nich. Ažzaplatím cizí pohledávky, zbude mi nece-lých třicet liber a pytel semene, jejž nemáco nést, pro nějž neexistuje síla, která byho uchopila a vydala. Lehký jako balónek,všeho jsem se zbavil.

Na rozloučenou se mi zdálo, že jsem seocitl na návštěvě. Dominantní tam bylydvě postavy; jedna připomínala bratrance,druhou byla žena ve středním, či pozděj-ším věku. Netroufám si hádat, kdo to byl,pouze vím, že mezi sebou byli v nějakémvztahu. Spojoval je i vztah k mrtvole, kte-rou měli schovanou v zakrytém výklenku,v nějaké jakoby kredenci ve zdi u podlahy.Připomínala kredenc v kuchyni u jednéz mrtvých babiček. Byl jsem poměrně pře-kvapen, když mi sdělovali, že tam tu mrt -volu přechovávají, a měl jsem za něstarost, jak ji odtamtud dostanou a co s níudělají. V mrtvole jsem viděl ženu, kterouznám. Dokonce ji nazvali stejným jmé-nem. Před domem, v němž bydlí rodiče,byl stěhovací vůz, autobus nebo nákladníauto.

A to je všechno. Zbytek vám dovyprávíPryskyřník, kterého jsem pro ten účel doknihy nainstaloval, já už jsem unavený.Navíc budu muset jít, neboť na mě čekáčerná žena a má pro mě překvapení.Nevím, jak to dopadne. Kdybych se přecijen vrátil, ještě vám něco povím. Vzpo -mněl jsem si na výlet s Al po Kokořínsku.Pořád jsme stoupali a klesali zelenou bar-vou formiček na cukroví. V létě na Kři -voklátsku jsem měl podobné pocity.Křivoklátsko a Kokořínsko se mi vždypletly, i teď jsem napsal nejprve Křivomísto Koko. – Leč dost řečí, musím. Onana mě čeká a potřebuje mě. Tak sbohem,Petr vám to dopoví.

Pokračování příště

PRÓZA NA POKRAČOVÁNÍ

ladislav selepko: veverky v parku hu /13

tvar 13/13/11

tvar 13/13/12

Kārlis Vērdiņš (nar. 1979) je mladý lo-tyšský básník a literární vědec, laureátsedmi literárních cen, jehož poeziebyla přeložena do dvaadvaceti jazyků.Českým čtenářům ji představil sámautor 20. května v pražské kavárně Po-trvá při křtu svého básnického výboruJá, který přeložil Pavel Štoll a vydalonakladatelství Dauphin. Ukázky z tétoknihy letos přineslo třetí číslo Tvaru.Na závěr hojně navštíveného večera,při němž klavírní doprovod obstarallotyšský hudebník a literární kritikJānis Ozoliņš a českou recitaci herecMartin Severýn, básník poskytl násle-dující rozhovor.

Jak se v tobě snáší básník s literárnímvědcem?

Myslím, že si vzájemně pomáhají – kdyžpíšu o literatuře, můžu vycházet i z vlastníbásnické zkušenosti, a když píšu básně,někdy se mi hodí různé znalosti historiea teorie literatury.

V tvých básních je zřejmá bohatá in-spirace lotyšskou a světovou literatu-rou. Která část tohoto dědictví je tinejbližší?

Mám rád jeho rozmanitost. Texty z kte-rékoli doby či regionu mohou posloužitjako úžasný zdroj inspirace. Napříkladv jedněch dějinách literatury jsem našelzmínku o tradici byzantské „žebrácké poe-zie“, což byly básně psané pro aristokratys prosbou o konkrétní materiální příspě-vek – pár bot, sud vína apod. Napsal jsemcyklus Žebrácká poezie o současné situaci

v Lotyšsku. Mými vzory byli lotyšští bás-níci různých období a také Thomas StearnsEliot a angličtí imagisté, o nichž jsem psalbakalářskou a magisterskou práci na Lo-tyšské kulturní akademii. Teď už by byl se-znam mých inspirátorů tak dlouhý, že bychsi na všechny ani nevzpomněl.

Proč sis oblíbil báseň v próze a jak jipojímáš?

Báseň v próze mi dala možnost vymanitse z vlivu lotyšské poetiky 80. let 20. století,která dominovala v mé první knize – ne-velké, rytmizované a rýmované básničky,v nichž se smutek prolínal s ironií. Báseňv próze je vděčný žánr, protože nevypadájako poezie – je to jakási laboratoř pro zkou-mání možností jazyka a poezie, v níž se dásyntetizovat jakýkoli jazykový styl a napo-dobovat nejširší spektrum textů: od vědec-kých traktátů až po sentimentální citovévýlevy. Pro báseň v próze je obvykle charak -teristické alespoň částečné využití metra,rýmů či básnických figur, její styl je blízkýpoezii, koncentrovaný a subjektivní, syžetje v ní jen naznačen a není cílem tvorbytextu. Nicméně myslím, že v dnešní době jemožné experimentovat mnohem odvážněji,než to dělal Baudelaire, Rimbaud neboSaint-John Perse – rád píšu texty, které jsoumaximálně „nepoetické“ v tradičním vý-znamu toho slova, například moje DopisySolveize poezii vůbec nepřipomínají.

Čím je podle tebe lotyšská poezie spe-cifická?

Lotyšská poezie se převážně zabývalaemocionální zkušeností člověka – to, co

cítí, bylo vždy důležitější než to, co si myslí.Pro mě byla od mládí podstatná rovnováhamezi emocemi a rozumem, jak to propago-val Ezra Pound, podle mě je to pro dobroubáseň nezbytné. Lotyšští básníci nemajírádi radikální experimenty, mnohem většídůraz vždy kladli na „pěstování“, „udržo-vání“ tradice, na aktualizaci minulosti.

Pro tvé básně je charakteristickýjemný humor – je to častý jev v lotyš-ské poezii?

Někdy v ní humor je, ale podle mě vět-šina lotyšských spisovatelů chce být vážná,introvertní a hlubokomyslná a při takovémpostoji se humor projevuje těžko. Obvyklese zdůrazňuje ironie, humor a stylizacemých básní, ale já se snažím být také ma-ximálně osobní – psát o tom, co se týká měsamého. Ovšem mám rád i vážnou poezii– například Liāna Langa, s níž se nedávnoseznámili i čeští čtenáři, nijak nežertuje,a přece má její poezie velkou sílu.

Nakolik je v dnešním Lotyšsku od-vážné psát poezii s homoerotickýmimotivy?

Když jsem začal publikovat, počítal jsems odsouzením, protože naše společnost jestále ještě dost homofobní. Ale literárnía umělecké kruhy jsou zřejmě mnohem to-lerantnější než ostatní společnost a pro něbyla stejnopohlavní láska v lotyšské poeziiněčím novým a exotickým. V mé generacijsme tři takoví básníci: ještě mystik PēterisDragūns a provokativní Rihards Bargais.V roce 2010 vyšel román Ilze Jansone In-somnie o lesbických vztazích, takže se dá

říct, že homoerotismus se dnes už stal té-matem lotyšské literatury. Chtěl bych všakzdůraznit, že pro mě je důležité oslovit člo-věka nezávisle na jeho sexuální orientaci –pokud se já dokážu identifikovat s prožit-kem heterosexuála v jeho milostné básni,pak ani v mých básních není gramatickýrod adresáta to hlavní.

Jaký máš vztah se svým Já?Když jsem chystal sbírku Já, která vyšla

v roce 2008, pochopil jsem, že moje Já jeněco tak abstraktního a neuchopitelného,že jsem začal pochybovat, jestli má vůbecnějaký význam a smysl. Asi mají pravduteoretici, kteří tvrdí, že Já se projevuje v ja-zyce, performanci, nápodobě. V básních jeto dobře vidět – čím hlouběji a podrobnějise člověk snaží vyjádřit své prožitky, čímvíce se v sobě přehrabuje, tím více se zaha-luje jakýmsi jazykovým krajkovím, takženakonec se vůbec nedá pochopit, co je toza člověka a co chce vlastně říct.

Jak pohlížíš na českou poezii?Někdy bych se chtěl trochu naučit česky –

zatím rozumím jen s pomocí slovníkua svých znalostí ruštiny. V meziválečnémobdobí byla česká kultura mnohem silnějiovlivněna avantgardou než lotyšská. Českýpoetismus a surrealismus se mi velmi líbí,proto jsem cítil vnitřní potřebu s pomocíčeských letonistů a lotyšských bohemistůpřebásnit Bieblova Nového Ikara, který v Lo-tyšsku vyšel před sedmi lety. Myslím, že mělurčitý ohlas – mladí lotyšští básníci začaliBiebla citovat a zmiňovat ve své poezii.Doufám, že se jednou odhodlám a sestavímbásnickou antologii tohoto období. Z ja-kýchsi mystických důvodů mnozí Lotyšimají Česko velmi rádi. A já nejsem výjim-kou.

Připravil Pavel Štoll

já zahalené jazykovým krajkovímROZHOVOR S KĀRLISEM VĒRDIŅŠEM

ZANECHAT STOPU

Když se před časem o významu jeho dílavyslovil Martin C. Putna zdánlivě deho-nestujícím způsobem, měl v jistém ohledupravdu. Řekl totiž, že skutečným dílemZdeňka Rotrekla je jeho život. Básník, pro-zaik, publicista a literární historik, dlou-holetý vězeň českého stalinismu a bojovníkproti hnědé i rudé totalitě Zdeněk Rotreklse narodil 1. října 1920 do hluboce věřícístředostavovské rodiny s činným vztahemk domácí nobilitě a (středo)evropským kul-turním tradicím – v městě Brně, tehdypořád ještě předměstí Vídně a městě tří ná-rodů a kultur (české, německé a židovské)stýkajících se a potýkajících zatím bez kr-vavých rituálů.

Smrt otce (obchodníka se zahradnickýmipotřebami) nutí sotva třináctiletého bu-doucího autora stát se osobností, prokázatodolnost a pevnou vůli, širokodechá kul-turní atmosféra sklonku předválečné repu-bliky přivádí jej do kontaktu s lidmia institucemi, k nimž se po celý život budevracet jako ke svým orientačním bodům:František Halas, Václav Černý, katolickýokruh kolem Akordu aj. Ovlivněn tehdej-šími generačními diskusemi, aniž do nichzatím vstupuje, vydává Zdeněk Rotrekl svůjknižní debut ve věku dvacíti let za časů užprotektorátních. Čteme-li v Kyvadle duševerše jako „Vymřelá pokolení plují pokojem /a světélkují občas“ nebo „V tom snu viděl jsemzpět / za sebe a v zrcadle / a před sebe stíhajepaprsek / do neproniknutelna“, máme tu ce-lého Rotrekla s jeho odmítnutím zdobné,klišéovité, prvoplánově líbivé lyriky, básníkasyntéz uměleckých a duchovních, jimiž pře-mosťuje rozpory světa i trhliny věcí s nad-hledem katolického křesťana. Širšíhokritického ohlasu dočkává se však až v roce1944 vycházející (rilkeovský) Kamenný erb,

čerpající látku a sílu k duchovní rezistenciv prostředí šlechtickém: „Mlčí svícenv kámen rtů, / v ústa bojů, / v korouhve.“

Zapojuje-li se na konci druhé světovéválky do odboje, o to silněji se pak předúnorem, během něj i po něm účastní bojeproti převzetí politické moci v Českoslo-vensku komunisty: jako vysokoškolskýfunkcionář na brněnské Masarykově uni-verzitě (vyloučený na jaře 1948 ze studií;ta smí dokončit až v letech šedesátých),jako kulturní publicista a také jako spiso-vatel se ocitá v první vlně vyloučených zeSyndikátu spisovatelů. Také dnes můžezníti aktuálně kritika poválečných excesůči pokusů o glajchšaltování kultury (podheslem buď fašismus, nebo socialismus), rov-něž však výzva k nepředsudečnému po-hledu na literární dílo a jeho kvalityumělecké. Z vlastní básníkovy tvorby vy-nikají tehdy ještě ineditní Děje, blízké Vo-kolkovu Národu na dlažbě − a předevšímprorockým opusům Zahradníčkovým (LaSaletta, Znamení moci). Významným edič-ním počinem je Rotreklem uspořádanýsborník generačně a ideově (jde o autoryvíceméně křesťanské) spřízněných básníkůVelikonoční almanach poezie (1947) – jenžmohl být v dané době vnímán jako mani-fest, jako výraz odporu k nástupu materia -lismu až příliš vulgárního. Za tyto svéaktivity, ale také za vedení protikomunis-tické odbojové skupiny (prostředkujícípotřebným útěk za hranice) byl Rotrekl17. listopadu 1949 (komunisté mají věrusmysl pro hodně černý humor!) odsouzenk trestu smrti, jenž mu byl změněn na do-životní žalář. Z vězení, jež se mu stalo lát-kovým zdrojem nejen pro básnickou sbírkuMalachit (jeden z nejsilnějších uměleckýchobrazů lidské existence až na dno obna-žené stalinskými koncentráky), leč taképro pozdější a jaksi na etapy vznikající (os-

tatně Rotreklův jediný) román Světlo při-chází potmě, se s podlomeným zdravím, alei se zkušeností kontaktu s naší opoziční eli-tou vrací v květnu 1962 (tři měsíce po mat-čině smrti; účast na jejím pohřbu mu nenípovolena).

Do české kultury se činně navrátil až nasamém konci let šedesátých, kdy smí mj.publikovat v brněnské mutaci Lidové demo-kracie, navazuje spolupráci s brněnskýmrozhlasovým studiem a stává se redaktoremlidoveckého věstníku Obroda, jejž se mu(než je zrušen tzv. normalizací) podaří pře-měnit v kulturní revue výrazně nemarxis-tické orientace. Sám v té době připravujek vydání sbírku Hovory s mateřídouškou, syn-tetizující halasovskou a surreálnou inspi-raci. Své další oficiálně vydané knihy se všakdočká teprve po Listopadu. Přestože mělv té době být vlastně odsouzen k mlčenía umlčení, stávají se sedmdesátá a osmde-sátá léta pro Zdeňka Rotrekla dobou nebý-valé občanské a kulturní aktivity: účastní serozličných kulturních počinů doma i v ci-zině, podílí se na samizdatovém zpřítom-nění díla svých generačních souputníků,jeho vlastní tvorba sahá od esejistiky zací-lené mj. k jednomu z jeho utkvělých témat(Barokní fenomén v současnosti) a textů (lite-rárně) historických (Skrytá tvář české litera-tury) přes prózu a rozhlasové drama ažk poezii. Spolu se znalcem Rotreklova dílaJaroslavem Medem můžeme o našemautorovi hovořit jako o velkém syntetiku –spojujícím a scelujícím často zdánlivě proti-chůdné podněty, jimiž mu jsou baroko, ro-mantismus máchovský a najmě erbenovský,Valéryho i Palivcova čistá poezie, Rilkei Halas, surrealismus a úsilí Skupiny 42, an-tika i židovství, křesťanství ve všech jehovrstvách a dějinných proměnách.

A po listopadu 1989 smí konečně jako sta-vitel mostů býti šířeji poznán a hodnocen.

Čímž myslím jak vlastní Rotreklovy aktivity(rozhlas, televize, revue Akord či Střední Ev-ropa/Proglas), do nichž počítám jeho občan-skou angažovanost při budování obrozenéspolečnosti. Nesmím zapomenouti ani na –konečně! – spravedlivé ocenění Rotreklovadíla, a to nikoliv jenom toho literárního(Cenou Jana Zahradníčka, Cenou JaroslavaSeiferta, Státní cenou za literaturu). Přes-tože šířeji kriticky reflektována, přestožečtenářsky dostupná, přestože vydávánataké v zahraničí, je literatura pouze jednímz výhonků díla životního. Jako vůbec prvnízískává v roce 1993 Řád sv. Cyrila a Meto-děje „za básnické dílo a svědectví křesťanskéstatečnosti“. V roce 1995 mu Václav Haveluděluje Řád T. G. Masaryka „za vynikající zá-sluhy o demokracii a lidská práva“. Přes po-kročilý věk zůstává Zdeněk Rotrekl také napočátku nového tisíciletí činorodým a tvůr-čím: výrazně se podílí především na pří-pravě svých Spisů. Korunovány měly býtdvěma rozsáhlými svazky pamětí Hnízda zestromu, který odchází. Pamětí mnohovrstev-ných a nadaných básnickou obrazností; jakjsme vytušili z nečetných zatím ukázek.A právě od práce nad nimi odvádí jej dlouháa těžká nemoc 9. 6. 2013 do onoho druhéhoa, jak věříme, lepšího a pravého domova.

Zdají-li se nám jeho cesta, život a tvorbanesnadnými, možná nám klíčem k pocho-pení (kéž také k následování!) mohou býtislova, jež kdysi, ještě na konci totality, Zde-něk Rotrekl adresoval O. Filipovi: „Obyčejný,normální kameník den co den vystupoval ažnahoru na špici věže, sám víte, jak je vysoká,a tesal tam skulptury. Při setmění slézal. Tr-valo to léta. Synové a vnuci ho sledovali. Při-pletl se mezi ně jeden stárnoucí pozorovatela ptá se ho: Prosím vás, vždyť zezdola nenívidět, co tam děláte. A on odpověděl: Ale Bůhto vidí. − To je v podstatě můj příběh.“

Ivo Harák

NEKROLOG ZDENĚK ROTREKL (1. 10. 1920−9. 6. 2013)

ROZHOVOR

tvar 13/13/13

SLOVO

KNIHA V TISKU

KAREL ČAPEK NEPOLITICKÝ

Stať přetiskujeme z publikace Výbor z dílaJ. L. Fischera III (eds. Sylva Fischerová a JanŠulc), která právě vychází ve vydavatelstvíUniverzity Palackého v Olomouci 2013. Za-tímco první dva svazky výboru (z let 2007a 2009) shrnovaly Fischerovy práce filoso-fické a sociologické, a byly tedy určeny spíšeodbornému publiku, svazek třetí obsahuje te-maticky bohatě rozrůzněnou Fischerovu pub -licistiku – práce zaměřené na společenský,politický a kulturní život. Tomu odpovídajínázvy jednotlivých okruhů: „K české otázce“,„T. G. M. a česká filosofie“, „V neklidnémčase“, „Z české a světové kultury“, „Pedago-gické stati“. Kniha, která je založena na re-šeršní práci editorů a jejich spolupracovníků(úplná bibliografie děl J. L. Fischera dosudneexistuje), představuje důležitý a bohatýpramen pro studium zejména meziválečného,prvorepublikového období, ovšem také dobypo roce 1945, respektive těch mezidobí, kdymohl J. L. Fischer – jenž byl pro komunistickýrežim persona non grata – svobodně publiko-vat. Přitom řada otázek, jimiž se Fischer vesvých textech zabývá, je aktuální a palčivái dnes. Slavnostní uvedení knihy se uskutečnív září 2013 při příležitosti zahájení akade-mického roku na Univerzitě Palackého v Olo-

mouci, jejímž prvním poválečným rektorema obnovitelem J. L. Fischer byl.

Soubor Čapkových článků O věcech obecnýchčili zoon politikon (vydaný nákladem F. Boro-vého v Praze 1932) vynesl svému autoru jennovou řadu více méně příkrých odsudků.Dnes patří, zdá se, už k dobrému tónu vyja-dřovati se o Karlu Čapkovi co nejneuctivěji,vlastně neprávem. Mezi Čapkem a jeho od-půrci je totiž velké nedorozumění, které jevzájemné: jeden očekává od druhého, co mutento druhý nemůže dát. Žádá se na Čap-kovi, aby řekl své zásadní slovo k věcemrůzně závažným. A Čapek, vyznávajeupřímně, že zásady se mu ztrácejí ve faktecha les ve stromech, místo víry v zásady dopo-ručuje víru v drobná fakta, zejména lidskáfakta, jsa přesvědčen o jejich zdokonalitel-nosti, a odtud ve zdokonalitelnost světa. Zá-sady předpokládají určitost, vyhraněnost,tvrdost, hotového muže a hotové dílo. KarelČapek se brání: fakta nejsou určitá ani vy-hraněná, fakta jsou zatížena tím, čemu ří-káte lidský relativismus, a to je právě činíněčím živým: něčím, co sice může býtia často bývá zlé, ubohé, smutné, ale co také– a na to klade Čapek svrchovaný důraz –může býti zlepšováno. Tato víra ve zdoko-nalitelnost věcí předpokládá víru v člověka,

v dobrého člověka, a protože jiné horní pre-misy Čapek nemá, musí doznat, že konec-konců z nedostatku něčeho dokonalejšíhověří prostě v lidi. Jako les jsou pro něhopředevším stromy, tak společnost je mupředevším stykem lidí, tak společenský řádje mu řadou zřízení, konkrétních zřízení, zanimiž opět stojí lidé a jen lidé. Za tohotopředpokladu nemůžeš dělat politiku, pro-tože jí prostě nerozumíš. A Čapek s krásnouupřímností vyzná, že má politiku velminerad i že jí málo rozumí. On rozumí jenmalým, drobným, lidským – příliš lidskýmvěcem, a protože je duchem nesporně kulti-vovaným, dovede jim odposlouchat i vidětna nich nemálo dobrého a krásného. Zde jejeho nejvlastnější sféra, nesporně velmiúzká, směřující k životní idyle, k tomu, conazýváme spokojeností s málem, přivírajícíoči před každou tragikou, cizí všemu herois -mu myšlenky i činu. Ba dokonce slovůmjako tragika či heroismus rozumí Čapekstejně tak málo jako slovům zásada či pro-gram. Dovede o nich mluvit jen s ironií a mápro ně jen posměch. To ovšem provokujekaždého, kdo rozumí věcem a faktům te-prve tehdy, když je semkl řádovou vazbou,kdo jim chce čelit tím, že chystá na ně řá-dové vazby nové, když v těch dosavadníchspatřuje zlořád, a nikoli řád; kdo tyto žá-

doucí vazby vtěluje v program a odvažuje seboje za něj. Chtěje být Čapkovi práv, poku-sil jsem se nepodlehnouti provokativnostijeho selankovité ironie. Nicméně jednuotázku nemohu potlačit přesto: když sámtak dobře ví, že je skrz naskrz zoon apoliti-kon, proč se potlouká na této galéře? Snadjen proto, aby s trpkostí zřejmě přibývajícípolemicky se bránil, že nerozumí věcem po-litickým? – V závěrečné kapitole své knihyvykládá Čapek, jak by měli vypadati mladílidé, aby měl před nimi úctu. Musili by tobýt mládenci, kteří nejdou za někým neboza něčím, protože přicházejí s něčím. Totojest správné slovo, s jedinou výhradou, žetakovéto mládí se neměří léty. Nuže, bu-deme-li Karla Čapka měřit tímto měřítkem:v čem je jeho mládí? Co dal této zneklidnělé,rozvrácené době nového? Co vykupujícího?Slyšeli jsme to již: výzvu k idyle. Protožekaždý pociťuje, že je to přec jen trochu málo;protože kdekdo volá po slově živnějším,hutnějším, řádovějším, programovějším,připadá nám výzva Čapkova buď jako sla-bošství, nebo jako provokace. Pokusil jsemse ukázat, že provokací nechce být. A conám se jeví jako slabošství, je Čapkovi – vy-znáním životní síly.

Původně in: Index 5, 1933, s. 1–2

Na stránkách realitní kanceláře se objevilavila za 49 000 000 Kč. Tentokrát nebyla ta-jena přesná adresa, jak to u exkluzivníchnabídek bývá; není ani tajemstvím, kdo ne-movitost prodává. Vila na dobré adresepatřila Karlu Čapkovi. A pět let poté, cov roce 2008 vypršela autorská práva, pří-buzní jeho ženy Olgy Scheinpflugové zjis-tili, že je péče o „rodinné stříbro“, vilui odkaz slavného prastrýce velkou přítěží.U sousedů tyto problémy neřeší – na vý-tvarná díla se vztahují jiná pravidla a odkazJosefa Čapka do výprodeje nemusí.

Procházíme-li kolem domu, zjišťujeme,že někdejší rezidenční čtvrť na periferiiPrahy (ano, Karel Čapek vzpomínal, jaks bratrem do redakce Lidových novin jezdiltramvají na konečnou) přestává být úto-čištěm spokojeného rodinného života.U každého vchodu vedle jména u zvonkujsou naleštěné tabulky firem, které zdemají své kanceláře. Dobrá dopravní do-stupnost, klidné prostředí, zeleň, prestižníadresa. A není těžké ji získat. Stačí si hnedvedle dvojvily bratří Čapků pronajmoutpracovní místo ve sdílené kanceláři (s hlí-dáním dětí v ceně).

Domy, jež vznikaly s jasně daným úče-lem, jej časem mohou ztrácet. Na tom nenínic divného. Důvodem nemusí být jejichnemodernost či ztráta funkčnosti, někdyto může být třeba i to, že lokalita pozbudesvého někdejšího významu. Záleží na tom,zda daná stavba najde účel nový, kterýv očích i těch největších pragmatiků zdů-vodní její existenci. Zrušené tiskárny upro-střed měst se mění v nákupní centra,z továren na někdejších periferiích se stá-vají lofty, ve šťastných městech se techno-logicky nevyhovující elektrárny či nádraží,k nimž už koleje nevedou, mění na umě-lecké galerie. (Mimochodem, co čeká Ná-kladové nádraží na Žižkově nebo nádražíPraha-Bubny?)

„Tradice je udržování starých řádů, protožejsou staré. Přežitek je udržování starých řádů,ačkoli jsou staré,“ psal Karel Čapek v roce1924. Hledání nového smyslu starých věcíby mělo přirozeně předcházet rozhodnutío demolici, mělo by zabránit destrukci –vymazání dané věci ze světa i paměti. Nic-méně Čapek přiznával, že staré věci nemárád: „Nebo přesněji řečeno, mám neobyčejně

rád některé staré věci; ale ne proto, že jsoustaré, nýbrž proto, že vůbec nejsou staré. […]To je to, co jsem chtěl říci: slušelo by nám víclásky k minulosti a starým věcem, protožev nich je zasuta spousta přímo fantastickémladosti.“ („O tradici“ [1924], in: O věcechobecných čili Zóon politikon, 1932)

Je s podivem, že v naší společnosti ztrá-cejí smysl i rodinné vily. Ale kdo by odolal –když i vlastní ložnice může dobře vydělá-vat. Některé domy tak nacházejí nový účeldocela lehce. Místo salonu kancelář notáře,místo kuchyně kosmetický salon... V tutochvíli jej musí najít i vila Karla Čapka.V hlavním zpravodajském pořadu veřejno-právní televize (30. 5. 2013) zaníceně mlu-vila ředitelka Muzea bratří Čapků v MalýchSvatoňovicích o tom, že když do vily ve -jdete, ocitnete se v jiném čase. Na stole roz-ložené papíry, ořezané tužky, jako by seKarel Čapek měl ve chvilce vrátit. Vše zů-stalo „in situ“, s úctou, ovšem bez okázalépiety. Vila nebyla zcela uzavřena veřejnosti.Můžu to potvrdit. Karel Scheinpflug ml.totiž obezřetně, ale rád zavedl upřímné zá-jemce včetně studentů po schodišti lemo-vaném fotografiemi Pudlinky a Dášeňkys Iris do podkrovní Čapkovy pracovnyi pánského salonu, kde v pohodlných klu-bovkách pod obrazy Tvrdošíjných sedávaliPátečníci. Vila tak zůstávala unikátním pro-storem, místem paměti, které promlouvábez toho, aniž by bylo zastavěno panelys výklady a zavaleno didaktickými příruč-kami a turistickými tiskovinami. Dům sezcela přirozeně stal lokací filmu Člověk protizkáze (režie Štěpán Skalský, 1989) a řady te-levizních dokumentů.

„Od nějaké doby si vášnivě vážíme své kul-tury,“ připomínal v roce 1920 Karel Čapek,„ale naprosto se neukazuje, že bychom si nějakvášnivěji vážili básniček nebo myšlenek, že by-chom se k nim nedočkavěji tlačili a vroucně sejimi potěšili... A tu mi odpovídá hlas veliký:Jakže! učinili jsme málo pro básničky a myš-lenky? Nuže, podáme spěšnou rezoluci: Budižneprodleně založena 1. vysoká škola pro bás-ničky a myšlenky; 2. ústav pro sbírání a ucho-vávání básniček a myšlenek; 3. ministerskáanketa o básničkách a myšlenkách; 4. – coještě?“ („Kultura“, in: Kritika slov, 1920)Z rodných chaloupek českých spisovatelůse od obrozenských dob stávají muzea

a památníky. Je to tradice. Vážná a zkost -natělá. Díky tomu, že si naši předkové váš-nivě vážili kultury, můžeme nyní navštívitMuzeum bratří Čapků v Malých Svatoňo-vicích i Památník Karla Čapka na Stržiu Dobříše. A – co ještě?

Také o získání poloviny pražské dvojvilypatřící kdysi Karlu Čapkovi intenzivně jed-nají paměťové instituce, do jejichž kompe-tence spadá péče o Čapkův odkaz (vedlezmíněných: Památník národního písem-nictví, Národní knihovna či Společnostbratří Čapků). Stranou nestojí Minister-stvo kultury ani město Praha. V médiíchvystupují představitelé vládních i opozič-ních stran a vyslovují se, zda za státnípeníze „objekt“ koupit, či nekoupit. Vevzduchu visí otázka: Je stát schopen seo takové místo postarat? I ministr financísoudí, že by se soukromý vlastník o vilu po-staral lépe než stát – bez toho, aniž by bylvázán jakýmkoli veřejným zájmem. Za dis -kusí v médiích i díky způsobu zveřejněnítéto kauzy zaznívá: Koho vlastně ještě za-jímá Karel Čapek?

V této otázce se neskrývá „pouze“ prob-lém, jak získat finanční prostředky nakoupi vily a na její každodenní provoz. Za-hrnuje v sobě i otazník nad potřebnostía smyslem míst paměti, a tedy i nad podo-bou stávajících literárních muzeí. Psanítotiž není samo o sobě činností nijak atrak-tivní a pro každého, kdo prošel školní do-cházkou, by nemělo být překvapením, žestačí stůl, židle, papír, tužka nebo nějakýten psací stroj – jedno jestli analogový, čidigitální. Vzniká tedy předpoklad, že každéliterární muzeum nutně ukazuje téměřshodné exponáty. Psaní je povolání jakokaždé jiné, přesto je obtížné nahlédnoutjeho jedinečnost a potřebnost. Co je na spi-sovatelské práci zajímavého? „Nyní i jámám své řemeslo a dělám je po celý boží den,“podotkl v roce 1925 Karel Čapek. „Alei kdybych si s ním sedl na zápraží, myslím, žeby se nezastavil kluk a nedíval by se mi doprstů – stoje na jedné bosé noze a druhou sihladě lýtko – aby viděl, jak se dělá spisování.Neříkám, že je to špatné a neužitečné řemeslo;ale není to už ta přepěkná podívaná, a hmota,se kterou pracuji, je taková divná, ani ji vidětnení; ale chtěl bych, aby v ní bylo všechno, cojsem kdy viděl, hlaholné kování kovářovoa barvy zpívajícího malíře, trpělivost krejčíhoa opatrný úder kameníkův, čilost pekařova,pokora chudých a všechna brunátná síla a do-vednost, kterou velcí lidé vkládali do své práce

před užaslýma a okouzlenýma očima dítěte.“(„O literatuře“, in: O nejbližších věcech,1925)

Úžas, okouzlení i další city a pocity jsoujedním z motivů, proč otevíráme knihu.Touha prožít jiný příběh, nahlédnout jinouemoci, dozvědět se víc. Jsou knihy, kterénejen čteme, ale do jejichž světa chcemesami vstoupit. A nestačí nám k tomu fil-mové adaptace. V touze zahlédnout idylujezdíme do Babiččina údolí a verše Má-chova Máje zapadlé v paměti lovíme ro-manticky na Jarmilině skále nadMáchovým jezerem. Skalní příznivcia školní výpravy pak navštíví i literární mu-zeum. A nevadí, že daná místa s literárnífikcí či s biografií autora souvisí jen volně:Na Starém Bělidle Barunka Panklovás Magdalénou Novotnou nebydlely, Má-chovo jezero dějištěm Máje vůbec být ne-musí, Muzeum Boženy Němcové v ČeskéSkalici je umístěno v bývalém hostincia klášteře voršilek a expozici školy z dobBarunky Panklové umístilo do bývaléhobytu učitele, bývalý špitál v Doksech,v němž sídlí Památník Karla Hynka Máchy,básník neměl důvod navštívit...

Vila Karla Čapka v někdejší Úzké uliciv části Vinohrad, které se říkalo Ve Strom-kách, se může stát výjimečným literárnímmuzeem. Nabízí totiž něco víc. Genius loci.V jejím případě je to doslova onen bůžekstřežící místo. Hlídá paměť lidí, kteří tu žilia psali, lidí, kteří se tu setkávali. Čapkovavila se může lehce stát literárním domem,který bude sloužit jako muzeum i bada-telna. Je natolik prostorný, že by mohl po-skytnout útulek pro stipendijní pobytyumělců, sídlit by tu mohl PEN klub, neboby mohl sloužit pravidelným čtením a lite-rárním pořadům. Otázkou zůstává finan-cování jeho provozu. Takto si totiž na sebenevydělá. Velký nápis FOR SALE by mělvyvolat nejen vlnu emocí, ale především di-skusi o tom, co je pro nás drahé a co námstojí za investici – pravidelnou a trvalou.A také o tom, kdo a jakým způsobem námto, co považujeme za nezcizitelné, pomůžechránit. Stát a jeho příspěvkové organi-zace? Město? Zájmové či profesní spolky?Nadace? Mecenáši? Dobročinné sbírky?„– Nic, už nic; dost jsi pracoval, dost jsi se na-staral, ó, významný činiteli. Jdi nyní na pro-cházku, mávej rukama, nemysli chvilku nakulturní úkoly; a tu se ti snad přihodí, že ces-tou uvidíš básničku; myšlenku; květ.“ (KarelČapek: „Kultura“, in: Kritika slov, 1920)

o paměti míst Kateřina Piorecká

LITERÁRNÍ ŽIVOT

Od loňského října do letošního června proběhlav pražské galerii Topičův salon a jeho klubové částisérie devíti autorských čtení, při nichž prezentovanétexty provázely projekce různých obrazů: plátena grafik, fotografií, dokumentů. Tato koncepce jistěnespadla s nebe, už Petr Borkovec před časem v gale-rii Švestka zorganizoval cyklus interpretací jednotli-vých výtvarných děl. Spojení textů s obrazy bylanicméně u Topičů ponechána neobvyklá svoboda; po-řady tak pokryly širokou škálu od básnického vý-kladu slavných pláten po texty, k nimž obrazya fotografie tvořily jen volný doprovod, stejně jakood „čisté“ recitace po čtení prokládaná komentáři.Celou sérii pořadů, jejichž program sestavil Petr Král,tu připomínáme aspoň stručnými – a náznakovými –citáty, textovými i obraznými. Po prázdninách byčtení u Topičů měla pokračovat, jejich vizuální do-provod zahrne mimo jiné i filmové ukázky.

11. ŘÍJNA 2012 STANISLAV DVORSKÝ

Z básnického cyklu Amalgamy, inspirovaného společnýmikresbami Miloše Síkory a Pavla Turnovského.

a vůbec: co jezera ptám se jezera znavených nočníchpohledů

malá jezera plněná do lahví pod ztěžklými víčkypropadávají se jako koule krkem labutí co po nich

nedávno ještě netečně plulysamé ušatost oblost otrlost ušatost oblost otrlost nese

se kolem stoludivné nerezové jektáníjde o to nelibozvučnost právních dokumentů porušit

rozmarem rozlehlých nářkůa přitom i – pravda – zatahat trochu za chloupkyjídlo nemastné a bez chuti vylepšené na poslední chvíli

lovnou drobotinou nechtěl jsem být uštípán u křišťálové mísy aby moje povzdechnutí nevmetlo vířící prach k nějakým

nohámta náhlá tíseň z příslibu věčných návratůdůležitá tekutina sem zatéká mezerami mezi bočními

prknyvzpomínám dokonce i na mizící úsměv dvou vyhnilých

dětských zoubkůtoho nejmenovatelného nic co po nich zbylo(ale v tom nic – zdá se – už jen šustí přeschlá sláma) ano vyhřívají se na slunci jako zelené ještěrky ta náhlá tíseň ta náhlá tíseňno a co? chatrče s vyhaslými sporáky tu snad chvíli ještě

zůstanou

ta tíseň…!a z ničeho nic

(z rukopisného cyklu Amalgamy, 1975)

8. LISTOPADU 2012PETR KRÁL

Obrazárna – čtení z cyklu krátkých próz, komentujícíchobrazy různých epoch a stylů.

Zasněžený les vyvstal vstříc zdobně nafialovělými kmenystromů, dvě čerstvě oloupané klády se nalily žlutí, jedna selehce zaoblila a obě zúženým vzdáleným koncem vnikajído lesa jako dvojí spár. Nabyla tak v nich naléhavé hmot-nosti sama perspektiva, lehké zaoblení zároveň zjevilo za-křivení země. Hlavně však klády činí zřejmým, že každýpohled je nástroj touhy a naší naléhavé potřeby vnikat doneznámých světů: do lesa, do ženy i prostě do hloubi ma-lířského plátna.

6. PROSINCE 2012ROMAN ERBEN

Úlety – texty z autorovy stejnojmenné sbírky provázenémontáží hudby, koláží a fotografií.

NIKDO UŽ NENÍ TAM, kam předtím utíkal.S vlajkou pod polštářem se nikam nespěchá.S vlajkou mezi nohama zpíváme národní hymnu.

10. LEDNA 2013JAROMÍR ZEMINA

Obrazy, sochy, poezie. Čtení z esejů, próz a básní.

Tři z textů čtených autorem na tomto večeru zveřejnilTvar v č. 10/2013 (na str. 12): Co dovede světlo, Jablkaa Oživlé věci.

7. ÚNORA 2013PETR BORKOVEC

Čižba – čtení básní spojené s projekcí obrazů a kresebOlgy Karlíkové

Nemohu udělat, co jsem měl udělat. Dělám obraztoho, co jsem měl. Měl jsem být u tebe, zvedat těa ukládat. Měl jsem zajet tam a tam a přivézt, co bylopotřeba – prášky, židli s vyřízlým dnem, vozík. Měljsem tu být (a nebyl) – v domě se zahradou a ptáky –a vést (a nevedl) pečovatelský diář. Česat tě, mýt, hla-dit, mluvit, pozorovat. Tak vstávám a obracím kámen.Odvalím jej a pár minut jen zírám – potom pojmenujuvšechny barvy. Všimnu si vláken a pouzder, ale čekáma nepopisuji. Až za chvíli. Jiný den vstanu v pět, ote-vřu okno a připravím roli papíru. Jakmile se ozveprvní pták, bývá to kos, zapíšu jeho frázi. Stojímu okna celý den, vedu zahradě pečovatelský diář.V noci, když dva výři vysílají signály, zaznamenávámjejich hlasy jako změny tvého dechu. Ležíš na boku,obrácená ke zdi, mumláš si něco ze spánku a já se sna-žím proměnit tvé steny do čar. Z noci se vyrve bažantízakodrcání a já se zvedám z minutového spánkua mluvím k tvému vytřeštěnému oku – je celé zarudlé,nehybné. Co vidí?

(Čižba z Milostných básní, 2012)

7. BŘEZNA 2013JAROMÍR TYPLT

Pole nade mnou – čtení spojené s promítáním obrazů políVladimíra Kokolii.

Pole nade mnou(útržky)

Země se vzedme.Na dračí setbu mi ovšem nikdo neuvěří.

Tehdy bylo jim zamířit na stranu půlnočnís půlobratem k východu...Vysílač nad Habeší – ani není potřeba ho nevidět,odmýšlet si ho: tam, co stojí, vzplanou ohně a sloupec dýmu prorazívzhůru k obloze. Je to shromaždiště. Sem se ubírají,svoláni z daleka.A pole má rozlohu všech míst, kterými museli projít. Jeto celá ta dálka mnohadenního trmácení. Únavav nohách. Udělám pološero, protože se tu ještě neusadil nikdo, kdoby začal s mýcením lesů. Mlhy nesou vůni zetlívajícíchhabřin a dubů a země ještě netuší, že bude jednouodkryta.Ale protože jsou to doby valů, může zůstat i továrníkomín, který vyčnívá ze zákrytu na polední straně. Jehopata s celou továrnou propadly nízko pod obzor,mohutné navalení hlíny je překrylo, nasunulo se před nějako hřbet a zarostlo stromovím.To, co vyčnívá, je zamlklé jako modla.

Zdání totiž neklame.Zdání jenom slábne nebo sílí.

(1999–2006)

tvar 13/13/14

literární čtvrtky v topičově salonu

Miloš Síkora a Pavel Turnovský: z cyklu Amalgamy, 1974

Edvard Munch: Žlutá kláda, 1912

Vladimír Kokolia: Živly, z většího cyklu, 1984, linoryt, 29 × 40 cm

18. DUBNA 2013VRATISLAV EFFENBERGER(24. 4. 1923–16. 8. 1986)

K básníkovým nedožitým devadesátinám čtou Petr Král,Stanislav Dvorský a František Dryje z jeho sbírky Spo-jování představ, koncipované jako spojení vlastních bás-nických textů s fokalky Josefa Istlera.

Přijel Masaryk a lidé odcházeli z putykyzpívali ale měli v očích slzynikdo je nehlídal a proto si házeli kameny do okenz hospod se kouřilo a lidé si vyprávěliměli dlouhé kabáty a vyprávěli si tak dlouho dokud

nepřešel průvodrozhlíželi se a přebíhali přes ulici jako by něco hledalijedna starší dáma přešla ulici a vstoupila do domuchvíli bylo ticho jen někdo se zasmál jako ten kdo čeká

co bude dál

A obilí se vlnilo a zlátlo na sluncina kraji lesa bratranec sevřel rukou stehno sestřeniciv jejích očích se rozhovořily dějiny inkvisicea pak bylo ticho jako v poledneSmál jsem se tomusmál jsem se tomuale dobře mi nebylo

23. KVĚTNA 2013JOSEF HRDLIČKA

Cesta slovem do obrazu – o vztahu chůze básně a obrazůs projekcí fotografických dokumentů.

Slovem do obrazu

Ó, pastýři, jak jsi vždy vhlíželpřímo do štěrbiny rámu, kde obrazzaniká, ztrácel jsem ponětí času;až dnes vím, že to bylo v nesmírné radosti z prázdna,jež je domovem, tělem, i zárodkem dalšího.S pocitem, že nikdy nebudu tam, ani tady. –I dítě se může mýlit,když se má obnažit to, čemu říkáme srdce:to jemné, co známe i ne; srdce, které se dokážeprochvět skrze vzduch i skálu,

hledajíc černé ústí a ruku,jež se napřáhne a vhodí jej tam:do vzduchu, který dýchají tvé ovce,do dne, zastaveného, věčného dne neznajícíhonoc. –

Cesta dovnitř počíná regresem k dětství. Obraz pastýřevisel v obývacím pokoji mé babičky. Druhá babička mělav pokoji jiný obraz, který asi nenávratně zmizel. Do oboujsem se toužil dostat.

13. ČERVNA 2013ŠTĚPÁN NOSEK

Únavou sem vešel slabý, nečekaný jas – četba ke třemobrazům Jiřího Mědílka, Lubomíry Kmeťové a JiříhoŠtourače.

(…) U obrazu Jiřího Štourače Maruška z roku 2009 snadjen několik otázek. Lze ještě v současném výtvarnémumění zpodobit, zpřítomnit člověka v jeho celistvosti, nejako karikaturu, stín či sériově pojednané brečící mimino?Nebo už nevěříme, že je něco takového možné, a prostějsme si to zakázali? Lze se ještě postavě na současném ob-raze podívat do tváře? Když hledím na tento obraz, mámpocit, že to možné je a že je to nakonec úleva.

(…) Ale tento obraz má své dvojče, svůj doplněk. Je jímobraz Den, na němž ještě patrněji pozorujeme, za co všemalíř vděčí Pierovi a své náklonnosti k malířství quattro-centa. Nejsou to jen valéry, měkká modř ubrusu, Štoura-čova emblematická barva, a difúzní světlo prohlubujícía oživující prostor, ale to, co se děje na ubruse – připo-menu tady Janovu tyčku –, jemný zázrak, projev oné ne-spolehlivé vzdušné fyziky, se k nám přiklání jako tanejpřirozenější skutečnost pronikajícího světla, počínají-cího dne, jako možnost, která se pro nás probouzí.

Připravili -dvhs-

tvar 13/13/15

Josef Istler: fokalk z cyklu Spojování představ

Jiří Štourač: Den, 2006, olej, plátno, 140 × 114 cm

Jiří Štourač: Maruška, 2009, olej, plátno, 142 × 160 cm

Topičův salon 10. ledna 2013 (J. Zemina, R. Erben)

foto Hana Schiker

foto Hana Schiker

foto Hana Schiker

foto Jana Stejskalová

foto Jana Stejskalová

Topičův salon 7. února 2013 (J. Řehák, P. Borkovec, S. Racková)

Topičův salon 7. března 2013 (J. Zemina, J. Typlt)

Topičův salon 18. dubna 2013 (Večer V. Effenbergera,v popředí publika J. Švankamajer a P. Král)

tvar 13/13/16

VEČER TVARU

V nádražní restauraci zastrčené sta-nice Praha-Bubeneč, v ulici, která nese– poněkud tajemně – jméno Goethovo,proběhl v sobotu 25. května VečerTvaru; první od zrodu nové redakce.Akci jsme koncipovali jako literárně-hudební happening, drobnou to slav-nost poezie, literatury, umění a hud -by… Svou účastí nás poctili MilanKozelka (v zastoupení Heleny Ma-chovcové a Karla Škrabala), JitkaSrbová, Kamil Bouška, Janele z Liků,Ondřej Buddeus a jeho BIO3, VáclavKahuda, Svatava Antošová a StanislavDvorský. Pásmo doprovázeli živoukresbou na své čarovné přístroje cizo-krajní umělci Frances a Dimma z ate-liéru Libušín. Druhou část večera vy-plnila gramofonová tančírna MikiDisc-Jockeye, kterého čtenáři Tvaruznají jako výtvarníka Mikuláše. Z celéakce, k naší radosti hojně navštívené,přinášíme kromě fotografií také výběrněkolika básní a textů, které na místězazněly.

KAMIL BOUŠKA

Klanění v lázni

Nebeské městozalesněných skal na obzoru.Světlo jak na Gentském oltáři.Sytou, vlídnou silou prozařujei studené chodníky mezi mělkými bazény.Lidé sem přicházejí nazí v tenkých

prostěradlech.Bez hříchů a výčitek noří zmrzlé kostido horkých pramenů živé vody.Slunce měkne v páře a rysy ve tváříchnad hladinou v železité barvě.Pomalý, vláčný pohyb vládne mezi

vířivkamia hnědý povlak ulpívá na bradách.Nikdo tady není chudý a nikdo netrpí.Dvanáctileté dívky zaklánějí hlavupřes okraj k odtokovým kanálkům

s výrazemvelkých paní. Za pyšnými čely jim andělézpívají o rozkoších.Starci s důstojností patriarchů máčí

tučnoukůži ve vroucích bublinách minerálůa parta dobře živených kluků z Moravy

křepčíza kioskem. Manželské páry v sirnatýchvodách a bikarbonátech znovu prožívají

svatebníden a Beránek tu nechybí už ani Polákům.Na žlutých lehátkách vysychajíbílé bavlněné župany a bleděmodré

ručníky.Stopy mokrých chodidel na hladké dlažbě

pod nimi,

vedou vždy ke koupeli. Náhoda jedokonalá

kompozice. Koupající prosvítají mlhou – bílá žebra horké páry se klaní vlastnímu

tělu.Klidnou reprodukovanou hudbu pouštějí

zaměstnancihostům jako plyn.

VÁCLAV KAHUDA

Přípravné úkony k zahájení trestníhostíhání

O kamarádovi, který se zúčastnil svéhovlastního svatebního obřadu v alkoholic-kém vytržení: „…Svatbu absolvoval v cel-kové anestezii.“

„…Jsme kosmonauti na planetě Zemi.“

„…My lidé jsme jako kapky vody. Též násudržuje pohromadě povrchové napětí.“

„…Divoké, věčně mladé jádro podivínů!

…Zvířecky naprosté, definitivní ego primi-tivů!“

Z poslechu rádia Vltava: „…Monády (Leib-niz). …Princip – každá bytost je vesmírema žije dovnitř.“

Z poslechu rádia Vltava: „…Romano Guar-dini. …Každý okamžik je nový. Nikdy seneopakuje. Nikdy se už nevrátí.“

„…Práce mozku!“

„…www.citlivejpicus.cz“

„…Jsme dům!“

„…Dnes, v 15 hodin 42 minut se dostavil –ÚSPĚCH!“

„…V. I. P. Debil.“

„…Označit sám sebe konzervativcem zna-mená v našich zeměpisných šířkách a ča-soprostorových souřadnicích – prohlásitsám sebe za skalního komunistu. Šedéhoholuba skalního. …Prozradit tak na sebesvé členství v již čtvrt století na úbytě za-šlém Socialistickém svazu mládeže. …Kdyžsi ráno dává hubičku do zrcadla – vidí ob-tloustlého, plešatějícího, kravatou při-škrceného modrého ptáka – který si neníschopen odpustit svůj tehdejší konformníústupek režimu, a tak, s rozteklým, žlu-klým máslem na hlavě, …dodnes zamořujevzduch svou prodejnou, prázdnou aktivi-tou. …Jde – štěstíčku napřed.“

Wiliam Shakespeare: „…Jsme stvořeni zestejné látky, z které jsou utkány naše sny.“

„…Válka je produkt. …Derivát derivátů.…Slouží k získávání bohatství a k vybíjenílidí. Emocionální ovladače: …Národní hr-dost. Rodina. My a oni.“

„…Válka stále trvá. Tisíce let. Je napsánav naší DNA. …Je to prázdně, cudně a ml-čenlivě obcházené místo v ekonomickýchteoriích.

„…Válka je – když třicetiletý ekonom tvrdí,že současná mladá generace bude musetchodit do důchodu v 75 letech. …Podle to-hoto výpočetního vzorce tedy znamená, žev roce 2113 si lidé ve 3D tiskárně natisk-nou nové orgány a jako křepcí, kosmatístarci po generálce – půjdou do důchodu ve120 letech? …A v roce 3035 se všem pře-točí tachometr a kojenci se budou rodits hypotékou na život. Život sám budejeden nepřetržitý řízený osobní bankrot.Inflace bude absolutní. Exponenciály ex-ponenciálů. Budeme všichni soudní exeku-

toři, vymahači dluhů a z prdele námpolezou nekonečna abstraktního oběživa.…Budeme plavat motýlka v úvěrových kar-tách.“

„…Jsme pošetilé bytosti, naplněné temno-tou. Zvířecí instinkty nás plně ovládají.…Jen občas vyzáříme soucit. …Jen vzácněonemocníme – lidstvím.“

Z deníků Jana Vladislava: „…BergůvWozzek křičí – Člověk je propast! …Sv. Augustin – Grande profundum est ipsehomo. (Jaká hlubina je člověk.)“

„…Co je to v nás – v lidech? …Co to v násvlastně je?“

JITKA N. SRBOVÁ

* * *

Je to prapodivný byt. Bez oken,vše v něm se musí namalovat,dokonce i bidet,dokonce i trojvrstvý papír Exclusivna velmi ledabylé šňůře.

Je to prapodivný stav,na posteli zapletené údyjako vánočkači linecké kroužkyslepované notnou dávkoumarmaladeod úst k ústům.

Pes ani neštěkne. Zřejmě i on se diví.

Vaše básně jsou plny sexuelních motívů,říká pak ten muž v kavárně, mrkajenejprve levým a pak i pravým okem.

Ano, pane. Někdo musí zkompotovatvšechny ty okurky,všechny ty dýně.

STANISLAV DVORSKÝ

Na pokraji

nedávno když jsem otevíral střešní oknoproletěl zničehonic nějaký velký pták

těsně kolem mojí rukymálem jsem ztratil rovnováhu hrdlo se mi

sevřelo úlekem zahlédl jsem modř nebe celou

rozříznutou ve dví (a zničenou)jednou velkou asfaltovou trhlinou

rozevřenou k nepoznání (jako propast)prchavou pravdu toho že tu jsem to úplně

obrátilo naruby a vyvrhlo do netušených míst kde mezi sutinami povlávají už jen

smutná lanaa chuchvalce masa které ztratily všechnu

hmotnoststoupají jako čpavý dýmnějakou zrušenou výtahovou šachtoudole dýchají šedá selata těsně u lepičky na

papírzabalená do vlajek připravená už

k odvozubělostná paže kmitá nad lesklou hnědí

nástrojeale ví se že to nebude nic platnémám ještě za každou cenu odtud vyrvat

nějaké zvíře ale to všechno kolemnejsou ani hadrové panenky

jen hromady pucvolekteré rychle vyplňují beze zbytku celý

prostoraž se dusím

nakonec jsem si všiml že jsem si z leknutítrochu rozřízl ruku o drátěné sklookna

ani to příliš nekrvácí říkám si v klidu(až odtud za chvíli zmizímrozhodně není třeba si to celé znovu

převyprávět)

(ze sbírky Dobyvatelé a pařezy[1967–1972], 2004)

* * *

několik poznámek k rekapitulaci Domua mých protektorátních let v něm:

kavka za oknem prádelny– se sestřenicí v dřevníku (vložené scény

z Valerie)hrdlička v dřevěné klecibomba spadlá na včelín v sousední

zahraděobrovská němkyně na sněhu terasy…odnášení rádia„z komínů se kdysi kouřilo o sto šest“kamenný sklep ve zdidveře-poklop do podzemní chodbykuřácké potřeby v zásuvce stolku– citáty z verneovek –baba Strakovácesta do Klokotklekáníobloha s paprsky

do kostela jsme zacházeli po mém častémnaléhání

jen kvůli černouškovi který kýval hlavoukdyž jsem mu hodil desetník

a hned zase pryčv koloniálu u pana Táflačernoušek stál už na pultě vzpřímený

a s kopím v ruce…

(z rukopisné skladby Někdy někde něco, 2012)

ohlédnutí za večerem tvaru

Milan Kozelka v zastoupení Karla Škrabala a Heleny Machovcové Svatava Antošová

foto Mikuláš foto Mikuláš

tvar 13/13/17

Je 120 let od prvního románového vy-dání a padesát od debutového filmus tímto hrdinou v názvu dobrým důvo-dem k připomenutí? Je literární otecvelkého apačského náčelníka KarelMay (1842–1912) ještě postavou hod-nou naší pozornosti? A proč a jak sedostalo až mytické dimenze jen vyfa-bulovanému, zprvu uvěřitelně primi-tivnímu severoamerickému indiánoviz předminulého století?

Loňská beseda na téma May (najdete jiv Tvaru č. 7/2012 pod názvem Uchovávatdětský romantismus) ukázala, že jdeo námět překvapivě stále vitální. Právěprobíhající výstava v pražském Náprst-kově muzeu (plánována je do 27. října),nabízející nostalgické ohlédnutí za feno-ménem mayovek, je zajímavá i navštěvo-vaná. Chorvatská plážová dovolená býváčasto spojena s prohlídkou míst, kde seFrancouz Pierre Brice stával filmovým Vin-netouem a Hollywoodem protřelý LexBarker jeho pokrevním bratrem Old Shat-terhandem. Je ovšem také nepochybné, žeod konce 19. století u nás opakovaněúspěšné dílo stárne před očima. K minu-lým více než 200 milionům kupců Mayo-vých knih ve zhruba šedesáti jazykovýchmutacích už mladí čtenáři přibývají jen po-malu. V dvojnásobně jubilejním roce 2012vydaný sborník Karl May im Aufbruch zurModerne, shrnující příspěvky přednesenév rámci vážného vědeckého sympozia, jeproto logickým pokusem o hledání cestyvpřed. Ačkoli primárně sleduje osudya možnosti Mayových alegorických dělz období po roce 1900, vždy se tam nako-nec v hlavní roli objeví Vinnetou.

Ten je totiž mnohem víc než jen pouhýmprotagonistou dobrodružných románů čifilmů. Prostřednictvím sepsaných autoro-vých snů se proměnil v dokonalý vzorekpolepšeného lidstva, usilovně hledanéhospisovatelem z Radebeulu u Drážďan, kestáru dohnanému pochybnou minulostía k smrti uštvanému bulvárními novináři.Byl-li Old Shatterhand / Kara ben Nemsíjeho místy nesmyslně pyšnou a riskantnědetailní veřejnou sebeprojekcí, pak doApače vložil jednoduchou, zato poctivoutouhu po toleranci, přátelství a míru. Těsněpřed první světovou válkou toho byloopravdu třeba, byť nakonec marně: pouhédva roky po Mayově posledním vydechnutíse strhla do té doby největší celosvětovářežba.

Karel v té souvislosti zkoumal takémožné paralely mezi křesťanstvím nefixo-vaným na konkrétní církve a jinými vyzna-vači jednoho Boha. Jeho konstrukceduchovního prolnutí indiánské rasy jaks bílými, tak se „semitsko-mohamedán-skými národy“, představovaná orientálnípostavou Marah Durimeh a zámořskýmšamanem Tatellah-Satahem, je sice bizarní,ale do jisté míry předjímající dnešní kon-flikty. Mocným impulsem k tomu nepo-chybně byla Mayova sólová výprava doAfriky a Asie v letech 1899 a 1900. Egypt,Palestina, Arábie či Ceylon, tam všude ob-jevoval věci jím zčásti již dříve podle cesto-pisů a map popsané, ale také strádalhorkem i depresemi ze ztráty iluzí. Žádnýoddaný Hadži Halef a udatní saharští šejci,spíše jen špína, bída a osmanská korupce.Ale také tajemná síla pyramid a sfingy, du-chovnost Nazaretu či Jeruzaléma a jímvelmi citlivě vnímané mnohabarevné so -ciální a náboženské prostředí. Povídkytypu Kristus či Mohamed, Maryam nebo Fa-tima, Abdán Effendi, Merhamé či Šamah jsoutak stále docela inspirativní čtení. Jehomeziplanetární fantasy Pohádka o Sitařenebo vyprávění o bájném putování z ubo-hého Ardistánu do ušlechtilého Džinistánudokonce bývají, zajisté příliš odvážně,

srovnávány s fenoménem Hvězdných váleknebo Pána prstenů. Že jste o tom dosudnikdy neslyšeli, natožpak tyhle knihy četli?Skončili jste s Mayem u Syna lovce me-dvědů? Tak si pojďte doplnit vzdělání –a právě letošní románový oslavenec Vinne-tou nám v tom může pomoci.

Curriculum vitae náčelníka Apačů-Mes-calerů je na fiktivní figuru vskutku propra-cované: narodil se někdy v roce 1840a zemřel přesně 2. září 1874, alespoň takto spisovatel tvrdil v dopise z 21. března1899. Jeho postavu najdete v asi dvacítceMayových děl, od velmi jednoduchých dob-rodružství až po pečlivě precizovaný velkýromán, nazvaný po hlavním hrdinovi.A odkud že se vlastně vzalo to jméno?V roce 1898 přispěchal May s vysvětlením,že jde o apačský výraz „Hořící voda“, od tři-nácti let zdobící smělého jinocha, ostrouplavbou překonavšího jezero se vznícenýmasfaltem na povrchu. Někteří badatelé od-kazují na francouzský výraz vintu, jímž bílídiggeři obecně označovali indiány. Cesto-vatel a malíř G. Catlin zaznamenal reál-ného náčelníka Černonožců jménemWun-nes-tou a potěchou autora tohotočlánku by bylo propojení Mescalera s osu-dem městečka Winnetoon ve státě Nebra-ska, jež mělo v roce 2010 celkem 68 oby -vatel, žijících na rozloze 0,75 km².

Pozdější prorok Vinnetou – byť třeba na-rozen z neposkvrněného početí – muselmít nějakou formální matku. Ta je ovšemMayem jen lehce zmíněna a neznáme anijejí jméno: dost zvláštní situace, uvážíme-li Karlův mimořádný vztah k vlastní mátia babičce. Zato Vinnetouův otec v kniháchdostal prostoru dost. Inču-čuna byl sice po-někud staromódní, ale statečný, spraved-livý a čestný náčelník, znamenitý vůdcekmene i vychovatel dvou dítek. Jehomoudré proslovy před mučednickými kůlyv apačském pueblu May vyšperkovalv drobné historické eseje. Syn Vinnetou byltušený skvělý nástupce, dcera Nšo-či pakkrásná, milá, zkrátka fajn, jen se nemělazakoukat do Old Shatterhanda a chtít sevzdělat v městech na Východě. Tohle přáníji, stejně jako tatínka, na posvátném zlato-nosném Nugget-tsilu stálo život – tamníSanterova rychlopalba učinila Vinnetouaúplným sirotkem. Smutné konstatování,leč jako nutný předpoklad příští nekonečnésérie napínavých dobrodružství to přišlovhod.

Starý i mladý náčelník Apačů měli bíléhoučitele Klekí-petru. Tento zběhlý Němec senějak dostal až k novomexickému toku RioPecos a začal tam pracovat na Mayově vel-kém multirasovém plánu, posléze úspěšněrozvinutém Old Shatterhandem. Ten však

dostal šanci jen proto, že selhala Vinne-touova vytoužená ženitba. Jeho vyvolenáRibanna z kmene Assiniboinsů si totiž na-konec ze tří vážných nápadníků vybralajednoho ze dvou bělochů, Old Firehanda.Na to konto ji ovšem, i s malou dcerkou,zavraždil zhrzený Tom Finnetey, lstivěse pro tu příležitost proměnivší v domoro-dého náčelníka Parranoha. Vinnetou tedyzůstal pro bratra volný, po emotivní anti-feminní přísaze už navždy. Pro pořádek siřekněme, že výše uvedené dějové zápletkybyly v indiánské literatuře té doby dost ob-vyklé a při neexistenci moderního copy-rightu se May v lecčem nechal přímoinspirovat J. F. Cooperem, ThomasemMayne Reidem nebo Gabrielem Ferrym.

Postava Vinnetoua Mayovi zabrala cel-kem 34 let literární práce ve dvou se-dmnáctiletých etapách. Prakticky po celýspisovatelský život si tak hýčkal a postupněcizeloval ušlechtilého divocha, noble savage,v Evropě milovaného přinejmenším od dobChateaubriandovy Ataly. Východisko v po-době Karlem vytvořeného siouxského ná-čelníka Inn-nu-woha (1875) muselo býtještě vhodně vybroušeno do pozdějšího zá-řivého diamantu. Mohl snad „nejlepší pla-vec ve Spojených státech“, a také jinakznamenitý siouxský chlapík, obstát jakopříští vzor mládeže, když vítězné vytí nadskoleným nepřítelem bylo to nejmenšídrsno, jehož byl schopen? Vinnetou jakoWinnetou se poprvé objevuje v povídce OldFirehand (1875) a jeho necivilizovanost jejasná: sbírá skalpy, poživačně kouří dout-níky a má panický strach před ohnivýmořem, alias vlakem. O osm let později v po-vídce Na Dalekém západě už ale před seboumáme příští legendárnosti hodnou figuru.Barva pleti je spíše měděná, profil obdivu-hodně římský, lícní kosti zcela nemongo -loidní, charakter bez poskvrnky a skvělápověst frekventovaná u všech táborovýchohňů od Kanady po Mexiko. Není pak divu,že takovýto muž si zasloužil víc než jen býtrozeset v různých časopiseckých povídkách,byť v nich stačil třeba navštívit Velkého bí-lého otce ve Washingtonu a bílého bratrav Německu, ba překvapivě procestovati část severní Afriky.

May pro své vzdělávací a dušezpytnéknihy svět rozdělil především na Severní

Ameriku a Orient, volně vymezený od Al-žírska po Persii. Dostalo-li se pouštím, be-duínům a minaretům od roku 1890 knižníoslavy v cyklu Ve stínu pádišáha, pak lo-gicky musela přijít řada na divoce dobý-vaný Západ. V roce 1892 tak sděluje Maynakladateli F. E. Fehsenfeldovi, že chystáopravdu velkou věc, totiž poctu celémurudému národu a především jedné zá-sadní postavě. Od následující sezónytento záměr známe jako třídílný, pozdějičtvrtou částí doplněný román Winnetouder Rote Gentleman. Tedy román: on sis tím spisovatelskou prací zavalený a velképeníze konečně vydělávající Karel poradilponěkud svérázně. Aby stihl od května doříjna 1893 dodat téměř dva tisíce strannapínavého čtení, využil ve značné částitrilogie jím již dříve sepsané příhody. Keslovu znovu přišel Old Firehand, ale takéSmrtící prach (1880), Na Západě (1883)a Scout (1888). Pro celý příběh zásadnívstupní pasáž Greenhorn, stejně jako ka-tarzní závěrečné kapitoly, pak May se zku-šeností autora bestsellerů přidal až doknihy. Je ale zjevné, že vyprávění Scouts Old Deathem a Smrtící prach se Sans-earem jsou témata do značné míry samo-statná, napětí hlavní dějové linieoslabující. To je také důvod, proč některánovější německá i česká vydání tato dob-rodružství zcela vynechávají.

Zajímavým případem je pak onen čtvrtýdíl Vinnetoua, vydaný po sedmnáctiletéodmlce od premiérové trilogie. V květnuroku 1910 se na 623 stranách téměřsedmdesátník May vrátil do USA, dopro-vázený chotí Klárou, řečenou Srdíčko. Do-stal totiž předtím mnoho pozvání odindiánských přátel i protivníků, aby asis-toval u vztyčení obřího Apačova pomníku,a také čelil neutuchající pomstě třebatéměř stoletého náčelníka Kiowů Tanguy.Vůbec poprvé se tu falešný Old Shatter-hand mohl pochlubit přenesením svýchpravých amerických zážitků do románu.Poslední Vinnetou totiž obsahuje více čiméně šikovně implantované pojmya dojmy z reálné cesty Mayových po seve-rovýchodním cípu Spojených států, usku-tečněné v roce 1908. Byl to hodněopožděný, dobře připravený, a vlastněi docela nudný turistický výlet. New York,

můj bratr vinnetou Karel Deniš

ESEJ

Pravý May, falešný Old Shatterhand a lžidoktor k tomu

Vůbec první knižní podobizna Vinnetoua, zde s Ribannou a jejím robátkem

Karel ben Nemsí a jím zjevně nezalícitelná medvědobijka

tvar 13/13/18

Albany, Buffalo, Niagarské vodopády,krátké nahlédnutí do Kanady a přes Bos-ton zpět do NYC. Žádný mustang, jenvlak, parník či automobil. Žádní Koman-čové, jen zběžná návštěva rezervace sečtyřmi sty již velmi usazenými indiányirokézského kmene Tuscarora. Pohodlnécestování pro postarší manželský pár, aletaké vítaný důkaz (jediného?) Mayova po-bytu v Americe a zdroj faktů pro závěrsérie knih o úchvatném Apačovi. Objev-ností a kvalitou je to dílko značně na po-váženou, ale právě tady Vinnetou dostáváaž prorocký rozměr obětovaného zá-stupce rudého plemene, po smrti násle-dovaného věrnými učedníky a zástupyvyznavačů jeho poselství, ba nového ná-boženství.

Od indiána s mnohými primitivnímirysy se přes Němci přeškoleného přítelevšech bílých Vinnetou proměňuje v sym-bol. May ostatně vždy tvrdil, že píše ro-mány pro dospělé a exotické kulisyi napínavé zápletky jsou jen východiskypro hledání odpovědí na věčné filosofickéotázky: kdo jsme, odkud přicházímea kam míříme. Jeho původní evangelickévyznání se pobytem ve vězení, ale takéčastou prací pro katolická nakladatelstvíproměnilo v jakousi esenci křesťanství sesilným ježíšovským podtextem. Důležitépro něj bylo hledání možnosti monoteis-tického propojení s islámem, zčásti se na-bízející v novozákonním textu a Koránu,ale třeba také s Velkým duchem Mani-touem. Dlouhé disputace s Hadžim Hale-fem Omarem na téma věřící a ďaur,stejně intenzivní rozpravy s Vinnetouem,vrcholící v jeho těsně předsmrtné vy-znání, že se cítí být křesťanem, rozsáhlérozborky různých od pravé víry odpad -lých sekt i alegorické románové cyklyV Říši stříbrného lva či Ardistán a Džinis-tán ukazují na značné Mayovo vzdálení sešestákovým sešitům se stigmatem braku.

Mayovy knihy i osudy byly v devadesá-tých letech 19. století historií absolutnípopularity ve všech německy mluvícíchzemích a celém středoevropském pro-storu, silně přiživené jeho vydáváním seza skutečného Old Shatterhanda. Tatofikce, obchodně jistě mimořádně uži-tečná, se dostala až do pozice lhavé psy-chické poruchy. Jak jinak si vysvětlitveřejné prezentování zcela nepravděpo-

dobných „nejslavnějších zbraní Divokéhozápadu“, poukazování na (nikým nevi-děné) jizvy po celém těle utrpěné v boji,neprokázanou znalost desítek exotickýchjazyků a dialektů, pořízení černé koňskéhřívy, předkládané jako pramen Vinne-touových vlasů, směšné fotosky v oblecíchOld Shatterhanda a Kara ben Nemsího čizcela vážně tvrzené detaily z nepochybněnikdy neexistujících příhod.

A přece se na konci života May dočkaldost překvapivého přiřazení k tehdejšíkulturní a společenské elitě. Jeho inten-zivně hlásaný pacifismus mu dal šanci kekontaktu s lidmi z okruhu Berthy vonSuttnerové, pražské rodačky a nositelkyNobelovy ceny za mír. Symbolismus jehopozdních děl, sice ne zcela promyšlený, aleurčitě procítěný, umožnil vyzdobení ně-kterých jeho svazků ilustracemi němec-kého malíře a sochaře Saschy Schneidera(1870–1927), dodnes platícího za výteč-nou postavu z uměleckého okruhu slav-ného Maxe Klingera. Jeho titulní obrázkyna luxusních kožených vazbách Mayovýchknih mají daleko k pouhému ilustrováníděje, zato sugestivně blízko k onomu vel-kému poslání, různě důvěryhodně auto-rem ex post vloženému do dříve jenpovrchních cestopisných honiček.

Karel May se průkazným literárním ta-lentem a pílí, ale také poučením ze skoroosmiletého(!) kriminálu, nezvládnutouveleslávou a následným nezaslouženýmostouzením stal členem společnosti lidíusilujících o celosvětovou dokonalost. Onsám takovým beze zbytku být nedokázal,ale popisem četných udatných a šlechet-ných skutků svých hrdinů dal potřebnýsignál jiným. Jak složitá byla realizacetěchto chimér, se ukázalo brzy po jehosmrti. Světová válka, končící porážkou,odzbrojením a reparačním poníženímNěmecka, stála životy mnoha jeho odda-ných čtenářů. Jeden z nich, Adolf Hitler,ale přežil a následně proměnil leccosz dobromyslně pangermánských Mayo-vých vizí v šílený druhý celosvětovýkonflikt s továrnami na smrt. RománVinnetou se ovšem v období nacismu do-čkal řady nutných „vylepšení“. Krom ob-časného vyjmutí spíše cizorodých častípůvodní dějové skládanky se upravova-telé pustili do změn textu iniciovanýchhnědou propagandou. Přinejmenším se

souhlasem, ale často také pod přímým ve-dením ambiciózní vdovy Mayové a nakla-datele E. A. Schmidta se ve třicátýcha čtyřicátých létech zdůrazňovaly aneborovnou připisovaly antisemitské pasáže,potlačovaly skutky smířlivosti, či do-konce bratrství s rasami odsouzenýminorimberským zákonodárstvím do pozicepodlidí a vyzdvihovalo úspěšně doby-vačné nordické němectví.

To ovšem May už ovlivnit nemohl,stejně jako osudy svých knih v následu-jící rudé totalitě. Údajný Vůdcův oblíbe-nec byl komunisty napřed zcela vyřazenz edičních plánů, aby se do nich po dva-ceti letech směl vrátit v nových překla-dech. Krom vcelku logického krácenía úprav jazykově zastaralé románovépředlohy se také ideologicky dbalo o vy-máznutí všech křesťanských a jiných ná-boženských odkazů. Až do roku 1989 sevydání vůbec nedočkala dlouhá řadamayovek z onoho posledního, dobověspiritistického a symbolistního období.Ani přes zaslouženou pověst mírotvůrcea hlasatele rovnosti mezi lidmi, rasamia národy tenhle May prostě nedostalšanci. Jeho úvahy totiž byly nevhodněnetřídní, nemarxistické, nepokrokové,idealistické a v době příprav na možnýnový válečný konflikt také nepřípustněpacifistické.

Co tedy dnes zbylo z literárního Vinne-toua, co ve 21. století představuje odkazKarla Maye? Docela určitě jsou to vy-brané dobrodružné romány a povídky,právem řazené mezi klasickou dětskou li-teraturu konce 19. a větší části 20. sto-letí. Se všemi společnými plusy i minusyúspěchem spjaté se světově uznávaněj-šími kolegy J. F. Cooperem, A. Dumasemči J. Vernem, tedy s přetrvávající legen-dárností hlavních postav a příběhů, alezároveň se slábnoucí čteností a poklesemvydavatelských aktivit. A také s dychti-vým čekáním všech fandů na občasnéznovuzrození v podobě hollywoodskýchvelkofilmů nebo televizních seriálů. Je tuale k dispozici u nás přehlížená, neboť pomnoho desetiletí neznámá pozdní částMayova díla, včetně závěrečného testa-mentu v podobě čtvrtého Vinnetoua.Pokud se nenecháte odradit kupecky kři-klavě barevnými obálkami těch kniha prokoušete se leckdy krkolomnými pře-

klady, pak vás čeká zajímavý dokumentmyšlení z doby fin de siècle, v řadě ohledůdodnes platný.

Jste-li příznivci evropského symbolismua neorganizované duchovnosti, slyšíte-lina okouzlení našich předků kulturou ta-jemného Orientu či přemýšlíte-li nad tím,jak ve věku Vodnáře dopadne budoucnostna mnoho způsobů rozděleného lidstva,zkuste třeba i Maye. Je to sice jen filoso-ficky nesystematický učitel z Krušnohořía zajatec vlastních chyb a pochybností, alejeho hledání a omyly jsou čisté i přínosné.V lecčem tím připomíná solitérního jiho-českého výtvarného umělce FrantiškaBílka (1872–1941), vytvářejícího své zá-sadní biblické, ba mystické projekty rov-něž na přelomu 19. a 20. století. A určitěnejen proto, že řada jeho dřevorytů čiskulptur s tématem Ježíše, kříže, hledání,bloudění a naděje by se mohla stát nád-herným doprovodem té nejdospělejšíčásti Mayovy tvorby.

Lebe wohl, Winnetou!

ESEJ

Petr Abrahám / Petr.ix

Oa Oa II dozvuky šílenců

Moře je sladkékdyž vymýšlíš kýčstaneš se Andulkou

stejného jménaA Slepota bez

chlastu Ó jépřišla si vypítsvou deci destilovanéscíplé vody

U Umrtveného móře– bylo sladkéa živí před vybombardovánímsmáli se vlastním lžímdo kapes s předzvěstí kráterů

Provinciálního chladutenkrát tenkrát...skoro dnesraci šli vpředa mysleli vzadnež roztáhli křídlaÓ la la

a my chcem spat!

Jak komentovat tuto přesýpací rozver-nost, která hru ani nepředstírá a zároveňzřejmě zabírá hlouběji tam, kde se jakohra nejvíce tváří? Ambivalence a otevře-

nost významu, mrštný jazyk, koktejlhlasů, cynická pitvornost vedle citlivévážnosti v mlýnku na skutečné nápadyi klišé, jež dostávají novou vizáž, to vše vemně vyvolává sympatie. V místech, odkudvyprchala víra ve sdělování, nebo kde seoznačování stalo starou vestou, vede cestapřes zpochybnění váhy slova, z jehožsmyslu se něco zachytí, něco bez tíže od-nese způsobený průvan. Hranice samo-účelného sešrotování jazyka je blízko, alenemyslím, že se za ni báseň propadá.S opakovaným čtením cítím silněji, žeúdery paliček mají zvuk, že za pomačka-ným obrazem je náznak příběhu. Dešifrujidějiště, torza nadčasových gnóm a reflexí,časový paralelismus – mytickou minulosta všední, nejspíš turistickou přítomnost.V jejich rámci může být životní postoj hrykomentářem k současným společenskýmnebo dřívějším biblickým událostem.Avšak nezapomínejme, že druhá strananaši hru nemusí přijmout a reálně nás přiní může vymazat.

Lucia Bizarretová

XVI.strechu prefarbili na čiernoa o tri dni v tom domezomrel človek

čo by sa staloak by použili inú farbuak by to bolo v krajinekde čierna nie jefarbou smútku ani smrtičo by sa stalo ak…?

XL.počas sabatuhorí drevo pomalšiea slnko berie rekvizityaby na kože panelákovposiate jazvamiaplikovalo retušpočas sabatumodlitby & odpočinokplus vôňateplo ani mrakčo zlé sa môžev taký krásny deňstať?

Výjimečně jsem vybral dvě ukázky z inter-netové sbírky press the button X, neboť jsoupříkladem způsobu, jímž si básně pře -dávají motivy a vytvářejí konstelace nadálku. Celek je lepší číst jako polytema-tické pásmo propojené homogenním hla-sem. Těžiště nespočívá v jednotlivýchdílech (celkem jich je 40), ale v mozaiko-

vém obraze světa subjektu. Kratší zákmitya postřehy občas prostřídají rozvinutá po-zorování. Převládá sevřená, metaforickystřídmá obraznost, jež účinkuje přímýmtahem k jádru myšlenky, vjemu, reflexe.Na první pohled by se řeklo: výživné polebanalit, pomíjívých, nevýrazných pozná-mek, k nimž deníková civilnost svádí,nebo přízrak líbivosti a kýče. Ovšem je zdeněkolik rysů navíc. Mezi prvními to je re-zervovanost vůči okrašlování, disciplino-vanost, jež nepotřebuje text nafuko-vat ambiciozními pokusy o nadčasovousymboliku. A za druhé, hůře popsatelnázvláštnost v hlase. Místy ještě trochu sty-lizovaný, nevyrovnaně přesvědčivý, hledásobě vlastní polohy, ale zaznívá i příslibemsvrchovanosti, s příměsí „faktoru X“, jenžz průměrného udělá zvláštní. Zaujalo mě,jak dobře se básně čtou, aniž bych při tomměl pocit, že chutnám přežvýkanou „umě-linu“. Například, vystavět báseň z repete-tivního konstatování, že „Lolita při sexukřičí“ a nahrává si to programem Audacity,aby se jí druzí mohli dotýkat skrz zvuk,a nepůsobit při tom trapně či podbízivě sižádá odvahu i cit. Nevinnost odvozenáz vlastního vidění ve sbírce převažuje nadnaučenými nebo odposlouchanými figu-rami.

Ladislav Selepko

POEZIE Z VIRTUÁLNÍCH SÍTÍ

Křesťan Vinnetou navždy překonává pozemskou tíži

tvar 13/13/19

Mluvit v dnešní době o úspěchu, kterýslaví rumunská kultura jakožto „vý-vozní zboží“ v zahraničí (i když nepře-jící hlasy mohou namítat, že tohotozboží zas tolik není), je v podstatěnadbytečným opakováním známé sku-tečnosti. Nerad bych, aby byly tytořádky poznamenány kdovíjakou za-ujatostí nebo „vlasteneckým“ sub-jektivismem; nerad bych, aby prozra-zovaly skutečnost (jakkoli známou),že jejich autor má v popisu práce pro-pagaci rumunské kultury na českéma slovenském území. Nicméně rumun-ská kultura úspěchy skutečně slaví,a to po celém světě.

Po rozbouřených devadesátých letech mi-nulého století následoval v Rumunsku do-slova výbuch mladé a kvalitní kulturypočátku tohoto tisíciletí. Slovo dostalynové umělecké proudy, uměleckou hod-notu děl provází velké nadšení pro věci profesionální přístup tvůrců. Počátek ti-síciletí je spojen se vznikem několika umě-leckých seskupení, směrů a „nových vln“,které se vzápětí prosadily jak na domácím,tak světovém trhu. Představiteli Literárnígenerace 2000, zaměřené především napoezii, jsou Claudiu Komartin, RăzvanŢupa, T. O. Bobe aj. K autorům tvorby dnesjiž dobře známé Nové vlny rumunské ki-nematografie patří např. Cristian Mungiu,Cristi Puiu, Radu Muntean, Cătălin Mitu-lescu a mnozí další. V Nové divadelní vlněse prosadili především Gianina Cărbuna-riová, Alina Nelegová, Gabriel Pintilei,Bogdan Georgescu a další. Také v oblastisoučasného výtvarného umění najdemenovou generaci umělců. Její vznik lze doznačné míry připisovat vlivu slavnéhokreslíře a grafika Dana Perjovského. Patřísem jména jako Matei Blănariu, CiprianMureşan, Victor Man, Alexandra Croito-rová či již zesnulá Ioana Nemeşová aj.

Výrazný a takřka okamžitý úspěch těchtoumělců v jejich rodné zemi i v zahraničí(někteří se za hranicemi prosadili dokoncedříve než doma) způsobil radikální změnuve vztahu rumunských institucí k tomu, cose v té době nazývalo státní kulturou, a do-konce i změnu ve vnímání obsahu tohotopojmu samotného. Zároveň se v souvi-slosti s tehdejšími přípravami na vstup doNATO a EU ukázalo, že tito umělci, kteří seprakticky přes noc stali mezinárodně uzná-vanými, mohou Rumunsko reprezentovata zlepšovat jeho obraz v zahraničí. Ru-munsko tedy rychle zareagovalo na novoupříležitost a kromě klasické, „ověřené“ kul-tury zařadilo do programů propagujícíchrumunskou kulturu v zahraničí také to nej-lepší z tvorby mladých autorů prosadivšíchse na začátku nového tisíciletí. Šlo přede-vším o rumunské filmy, které již tou dobousklízely ocenění na nejprestižnějších festi-valech a oznamovaly tak vznik Nové vlnyrumunské kinematografie.

Začalo být zřejmé, že bude nutné vytvořitnové státní struktury, pružnější a efektiv-nější, které se budou zabývat propagací ru-munské kultury v zahraničí. Do tohotookamžiku se angažovanost státu v tomtosměru uskutečňovala za podpory minister-stva kultury, rumunských velvyslanectvív zahraničí a Rumunské kulturní nadace.Stát dále finančně podpořil některé kul-turní projekty, v nichž s určitou rumunskoukulturní institucí spolupracoval zahraniční(většinou francouzský) partner, a spolufi-nancoval i několik málo akcí, na něž se ru-munským umělcům podařilo upoutatpozornost soukromých podnikatelů.

Ale všechny tyto podoby dosavadní pod-pory, kterou rumunský stát kultuře po-skytoval, byly málo účinné; naráželypředevším na nedostatek financí, odbor-ných zaměstnanců apod.

Rumunsko se inspirovalo příklademostatních členských zemí EU. Státní or-gány se rozhodly rozšířit sítě rumunských

kulturních center v zahraničí a pomocí no-vých zákonů zlepšit jejich činnost. V roce2003 byl předložen návrh zákona o propa-gaci rumunské kultury v zahraničí, roknato bylo přijato mimořádné nařízeníohledně fungování rumunských kulturníchcenter (dále RKC) v zahraničí, normativnídokument, jenž je stále v platnosti. (Najeho základě pak byl založen mimo jinéi Rumunský kulturní institut v Praze.)

Nyní jsou všechny instituce propagujícírumunskou kulturu podřízeny jednomucentrálnímu úřadu, Rumunskému kultur-nímu institutu v Bukurešti (dále RKIB),který spolupracuje s rumunským minister-stvem zahraničí a ministerstvem kultury.Jsou řízeny jedním ředitelem a jeho zástup-cem a svoji činnost rozvíjejí podle ročníchplánů schvalovaných RKIB a rumunskýmministerstvem zahraničí. Zároveň výrazněvzrostl počet kulturních center v zahraničí;dnes jich je dohromady sedmnáct. PobočkyRKIB tak byly založeny například v Lon-dýně, Madridu, Stockholmu, Lisabonu, Be-nátkách, Praze, v Tel Avivu a ve Varšavě,jako poslední vzniklo nově RKC v moldav-ském Kišiněvě. V současné době je v jednánízaložení dalších poboček, např. v Moskvě,Kyjevě, Alexandrii, Abú Dhabi či Riu de Ja-neiru. Od roku 2012 jsou RKIB a jeho po-bočky nově podřízeny rumunskému Senátua na přelomu let 2012/13 byly založeny taképobočky vnitrostátní, především v hlavníchměstech rumunských historických zemía v ostatních důležitých centrech (Kluž,Jasy, Arad, Târgu-Jiu, Tulcea, Craiova,Sfântu-Gheorghe).

Prostřednictvím sítě RKC v zahraničí ru-munský stát podporuje a povzbuzuje pro-pagaci rumunské kultury za hranicemi:poskytuje stipendia pro zahraniční překla-datele rumunské literatury, nabízí stážev Rumunsku pro studenty nebo absolventyrumunistiky, poskytuje granty na podporupřekladů z rumunské literatury (pokrývají50–90 % nákladů na překlad a vydání da-ného díla) i granty na podporu účasti ru-munských umělců na mezinárodníchfestivalech, knižních trzích, výstavách,workshopech apod. Rumunský stát dále při-spívá na financování stáží v Rumunsku prozahraniční novináře připravující články a re-portáže o rumunské kultuře, na pořádáníkurzů rumunštiny a základů rumunské kul-tury v sídlech RKC i na pořádání literárníchvečerů, promítání filmů, divadelní předsta-vení, výstavy, koncerty, konference aj.

Navzdory finanční krizi, která stejně jakovšude jinde měla i v Rumunsku nepříznivýdopad na všechny oblasti společensko-eko-nomického života, do kultury a její propa-gace v zahraničí se stále investuje. Letosnabízí RKIB deset grantů pro zahraničnížurnalisty, přičemž každý činí 1500 eura zajišťuje dotyčnému novináři třiceti-denní pobyt v rumunském regionu podlevlastního výběru.

Mimo to bude uděleno dalších 46 stipen-dií a grantů v osmi oblastech, mezi nimižjsou architektura a urbanismus, výtvarnéa vizuální umění, vědecký výzkum, překla-datelství, žurnalistika či vysokoškolskévzdělávání. Celková hodnota těchto grantůdosáhla objemu 99 165 eur. Navíc letosvznikly dva nové typy podpory: jsou togranty Iona Minka, zaměřené na architek-turu a urbanismus, a granty Luciana Blagy,orientované na vědecký výzkum a akade-mickou kvalifikaci. Hodnota jednohograntu Iona Minka činí 3000 eur a zajišťujedoktorandům šedesátidenní studijní pobytna prestižních evropských univerzitách.Granty Luciana Blagy spočívají v dotacíchna devadesátidenní výzkumné pobyty mla-dých rumunských badatelů na nejlepšíchspecializovaných ústavech a laboratoříchv zahraničí. Hodnota jednoho grantu Lucia -na Blagy je 4500 eur.

Existují ještě granty Nicolae Iorgy, jejichžadresáty jsou Rumuni žijící v zahraničí,granty pro zahraniční překladatele z ru-munštiny nebo granty Constantina Brân-

cuşe, určené hlavně pro rumunské umělce,jimž se tímto způsobem nabízí možnostpracovat tři měsíce v mezinárodním umě-leckém prostředí.

Všechna tato opatření zlepšila propagacirumunské kultury i obraz Rumunska jakokulturní země.

Českého či slovenského čtenáře možná budezajímat, jak je rumunská kultura propago-vána na území ČR a SR. Za zmínku stojí, žeod roku 2006 dodnes bylo za pomoci Ru-munského kulturního institutu v Praze dočeštiny a slovenštiny přeloženo více než 20titulů z rumunské literatury, včetně prvníchantologií rumunské poezie vyšlých v čes -kém a slovenském jazyce po roce 1989 nebovloni vydaného rumunského čísla Tvaru(č. 17/2012). Dále bylo na českých a slo -venských pódiích zinscenováno kolem 10rumunských divadelních her, proběhlo pro-mítání zhruba 40 dlouhometrážních filmůa několika desítek krátko- či středometráž-ních studentských snímků, v Česku a naSlovensku bylo uspořádáno více než 150uměleckých výstav s různou tematikou,přes 100 koncertů a nespočet literárních ve-čerů. Zhruba desítka českých a slovenskýchpřekladatelů získala finanční podporu napřeklady z rumunské literatury, okolo pat-nácti absolventů rumunistiky obdrželo sti-pendium na studijní pobyty v Rumunskua zhruba dvacet českých a slovenských no-vinářů využilo grantů na specializovanéstáže, jejichž účelem je přinášet v zahraničíobjektivní informace o rumunské kultuře.Rumunsko bylo rovněž čestným hostemknižního veletrhu Svět knihy 2012, kderumunský stánek navštívilo přes 30 000návštěvníků, a na rumunský film byla za-měřena Letní filmová škola v UherskémHradišti v roce 2011 – zde byla poprvé odroku 1989 představena obsáhlá retrospek-tiva rumunské kinematografie od jejích po-čátků až do současnosti. O uspořádánítematického ročníku zaměřeného na Ru-munsko projevili zájem také organizátořimezinárodního televizního festivalu ZlatáPraha, mezinárodního divadelního festivaluv Nitře a mezinárodního festivalu filmů proděti a mládež ve Zlíně.

Dan Mircea Duţă

PROTESTUJI

„I normalizaci musíme přiznat pozitivní vy-mezení – chápat ji jako snahu nikoliv konzer-vovat dané, ale vytyčit si cíl“, čtu ve Tvaruč. 11 v článku Dominika Formana Socialis-mus a ideologie a děsím se. Jak může něcotakového vyjít nejen bez redakčního ko-mentáře, ale následně i bez reakcí čtenářů?Spolu s ruskou invazí, která ji vyvolala, po-ničila a zdeformovala normalizace statisícelidských osudů, jejím „vytyčeným cílem“byla jedna z nejhnusnějších a nejzhoub-nějších mocenských manipulací, které tatozemě zažila. Kamuflovat to tak jako autorčlánku (a ovšem řečník, jehož názory tusouhlasně tlumočí) je darebáctví, protiněmuž co nejdůrazněji protestuji. Zbývá sepana Formana zeptat, co by řekl, kdybyněkdo chtěl podobně „pozitivně vymezit“německou okupaci.

Petr Král

Poznámka redakce:

Text Dominika Formana byl publikovánv rubrice Slovo do pranice, která přinášíkontroverzní příspěvky, u nichž lze před-pokládat, že vyvolají odezvu. Články v tétorubrice zásadně nevyjadřují žádná ideovástanoviska redakce Tvaru a jejích blízkýchspolupracovníků, byť názory v nich zveřej-něné mohou být individuálně přijatelnénebo naopak nepřijatelné pro členy re-dakčního týmu.

„Když tolik pršelo a prší, proč bych k tomunepřidal několik kapek? Ostatně právěpřestalo pršet; vydrží-li to pět minut, ne-chám psaní a půjdu na procházku.“ Tak za-číná jeden fejeton Karla Čapka. Než hodopíše, několikrát mu pršet zase začne a zasepřestane. Než jsem umlel kafe a dal vařitvodu, taky přestalo pršet. Ale zase začne, pr-šelo před Medardem, pršelo na Medardaa pršet bude.

Ostatně – i ten, kdo nevylézá z brlohu, sinejspíš aspoň ze zpráv všiml, že jsme tu mělipovodeň. A sotva voda začala klesat, byla tutaky záplava. My, obyčejní lidé, v tom zřejměpovětšinou nevidíme rozdíl. Voda jako voda,když je jí plný sklep, je to průšvih. Někdov tom ale rozdíl vidí a také ho definuje. Tenněkdo jsou pojišťováci. A leckdo už doplatilna to, že si studiem pojistných podmínek ne-zjistil, že pojišťováčtina je právě v rozlišovánízáplavy a povodně jaksi jemnější.

Povodeň je v tomhle jazyce – nebudu toovšem říkat úplně přesně, jen zhruba; a takyčesky – velká voda, která souvisí s vodnímitoky. Když se vylije z břehů řeka nebo potoka přijde vám zaklepat na dveře, je to povo-deň. Když třeba přijde průtrž a na dveře vámklepou voda s bahnem staženým z okolníchkopců, když jsou velké sněhy a zprudka od-tajou a zůstane po nich jezero, zkrátka kdyžv tom řeka a potok nemají prsty ani rameno,je to záplava.

Je fakt, že to může mít rozumný důvod.Teoreticky se tak i dům, který se bude těžkoa draze pojišťovat proti rozbouřené řece, dápojistit proti zaplavení jiného typu. V praxito ale mělo háček. V roce 1997 i v roce 2002se bolestivě zasekl. Spousta lidí totiž nevě-děla, proti čemu jsou vlastně pojištění. My-sleli, že prostě proti velké vodě. A přitom tobylo jen proti jednomu způsobu velké vody.Až příliš často právě proti tomu druhému.

Bylo z toho docela veliké pozdvižení. A jetřeba pojišťovnám přičíst ke cti dvojí: jednaktenkrát ve většině případů zaťaly zuby a pla-tily i těm, kteří žili v pojistném omylu. A jed-nak ve valné většině dneska pojišťují protizáplavě i povodni zároveň. Je to jeden z málapřípadů, kdy se tyhle podniky nepokoušejíchytračit. Jestli je to proto, že se bojí špatnépověsti, nebo jestli chtějí aspoň někdy hrátna rovinu, to nevím. A je to vlastně fuk.

Je tu ale ještě jedna zajímavá okolnost.Totiž: mám teď otevřený web Naší řečis článkem Marie Knappové. V roce 1968píše, že do Ústavu pro jazyk český dorazildopis nějakého pána, který se ptá právě narozdíl mezi povodní a záplavou. Kvůli po-jišťovně. Paní Knappová nahlédne do Pří-ručního slovníku jazyka českého, tamvýznamový rozdíl mezi oběma slovy nena-chází. Podívá se do příručky pojišťováka a ci-tuje z ní obšírně pasáž zhruba v tom smyslu,v jakém jsem nastínil rozdíl mezi povodnía záplavou výš.

Autorka článku z Naší řeči ovšem nena-hlédá jen do olbřímího Příručního slovníku,touto dobou totiž vychází v sešitech takéSlovník spisovného jazyka českého. Heslopovodeň už je zpracované, jde o vylití vodyz břehů. Heslo záplava je na konci abecedy,zpracované ještě není. My se ale dneska užpodívat můžeme. A co byste řekli – myslíte,že v něm někde najdete zmínku, že v komu-nikaci s pojišťovákem je potřeba si dát bacha,že význam je užší, speciálnější? Ani náhodou!

Proč? Nebylo dost kartotéčních lístků,které by tento užší význam dokládaly? Jistěbylo možné si vyžádat pojistné podmínkya opsat rovněž v článku citovanou pojišťo-váckou příručku. Nebo si tenkrát jazykovědcinavzájem neřekli? Usoudili, že je to jakýsiprofesní jazyk, který je příliš speciální na to,aby byl zařazený do slovníku plus minus„běžného“ jazyka? Těžko říct. Ovšem až sebudete s pojišťovnou dohadovat o významuslovíček, naše slovníky vám asi budou máloplatnou oporou.

„Neprší. Jdu ven.“ Tak končí jeden novi-nový fejeton Karla Čapka. A na tom dnešnímvenku pršet zase začíná.

Gabriel Pleska

TO NA JAZYKU �

ZASLÁNO

KULTURNÍ POLITIKA V EVROPĚ – RUMUNSKO

tvar 13/13/20

ESEJ

OD BÁSNĚ KE SKLADBĚ

Vztah mezi „jednotlivou“ básní a básnic-kou skladbou představuje zvlášť náročnýnámět a předmět výzkumu, už proto, žepojmy básně a skladby neodpovídají žádnéneměnné definici a připouštějí mnohorůzných pojetí, samy o sobě i co do vzá-jemného rozlišení. Obojí se vždy znovuupřesňuje až v jedinečných dílech, jejichžkonkrétnost převažuje nad možností vy-vodit z nich obecné závěry. Z různých poe-tik a koncepcí básnického výrazu ovšemvyplývají i různá pojetí skladby a toho, co jidělí od „prosté“ básně; nové poetiky a bás-nické programy se zároveň často ohlašujíprávě prostřednictvím větších skladeb-manifestů, ať jsou tak pojaty od začátku(Pásmo, Kvílení) nebo chápány až doda-tečně, respektive jen ve víceméně dů-věrném čtenářském okruhu (Effenberge-rovy Mdloby, Dvorského Koleje). Přestoi v těchto ztížených podmínkách zkusímnaznačit aspoň pár obecnějších hledisek,z nichž lze vztah básně a skladby posoudit;a to při nejmenším v rámci „moderní“a současné poesie.

Skladbu jistě nelze zaměnit s dlouhoubásní (třebaže ta se skladbou může stát);i tehdy, vychází-li ze zvláštního syžetu, jeskladbou proto, že směřuje k uchopenía rozehrání skutečnosti vůbec, k jejímusyntetickému obrazu, který ji shrne v růz-ných aspektech a podobách. Mohlo by sezdát, že aspirace na takovou syntézu dnesupadají, a s nimi i prestiž básnické skladby;jen v Čechách však celá řada nedávnýchbásnických počinů svědčí o tom, že ideavelkého, všeshrnujícího „zpěvu“ budí dálu básníků aspoň nostalgii: Moře Pavla Kol-mačky, poslední knihy Lubora Kasala a Bo-ženy Správcové, dlouhá báseň Víta SlívyKoloběžka nebo dnes už kultovní YellowUmbrella... Jakuba Řeháka1. Kdo ví, zdadokonce každý básník dodnes vskrytu ne-touží završit své dílo podobnou sumou, takjako skladatelé velkou symfonií, nebo jedi-nečným smyčcovým kvartetem.

Ve snaze o syntézu se básnická skladbado jisté míry měří i s komplexností těchtohudebních útvarů. Zároveň však přitomnaráží na problém, který vyplývá z její spe-cifiky: je slovo pro komplexní rozehránítémat a motivů stejně nosné jako tónya zvuky? Co je nejvýmluvnějším básnickýmekvivalentem velké kompozice: celistvábáseň rozšířená a rozdýchaná zevnitř roz-vinutím vlastních potenciálních motivů,nebo spíš jakási „nadbáseň“, vzniklá spoje-ním a vzájemným proložením menšíchsamostatných celků? Všechny pokusyo skladbu v moderní poesii oscilují mezirůznými koncepcemi a kompozičními po-stupy, na všech jako by přitom ležela osu-dová hrozba neúplnosti a rozpolcenosti –kdežto opravdu plná celistvost tu předsta-vuje spíš pravidlo potvrzující výjimku.

Nejistá koherenceOd Mallarmého básně Vrh kostek nikdy

nezruší náhodu (1897), kde jsou slova(a větné částice) rozhozena po stránkáchk obrazu vržených kostek z titulu, je před-stava moderní básnické skladby spojenas představou roztříštěnosti a rozptýlení.Jedním z jejích prototypů se nestane ná-hodou Apollinairovo Pásmo (1912), jehožnázev dnes rázem evokuje volný sled vidin,scén a vjemů; skladba je napřed souborzlomků, v nichž se odrážejí různé stránkysvěta a jimž míní dát „vyšší“ jednotu, kteréale nejprve předvádí a rozsvěcí v jejich ne-sourodosti a skrze její vlastní magii, jak seprojevuje i v jednotlivých básnických obra-zech (co reverdyovských setkáních odleh -lých skutečností). Ať jde o panoramatickývýčet nebo katalog rozličných lidských čin-ností a faset skutečnosti, jimž básník

vzdává poctu (jako u Walta Whitmananebo Saint-John Perse), či o kaleidosko-pickou montáž bezprostředních vjemůa vzpomínek, všedních gest a jejich mytic-kých předobrazů (jejímž vzorem je Pásmoi celé Apollinairovo dílo), spočívá skladeb-nost už v hromadění a třídění materiáluk pozdější syntéze. K obsahové a motivickérůznorodosti se přidává také různorodostformální, do skladby často vstupují i veršerůzných rytmů a intonací, s rýmy či beznich, prozaické pasáže, citáty – vážné neboironické – z písní a říkánek i z dokumentů,slovníkových hesel, novinových zpráv.Když Vratislav Effenberger v šedesátých le-tech pokřtí své básně v těsném sledu názvySpojování představ a Problém skladby, shrnetím ve výmluvné zkratce i vnitřní napětí,z nějž se moderní básnická skladba rozvíjí.

To, co ji – a její aspiraci na syntézu – činíproblematickou, je jistě také a předevšímvzrůstající nekoherence osobních existencía osudů, daná moderním stylem práce a ži-vota i ztrátou povědomí vyššího, sjednocu-jícího řádu v jeho pozadí. Tříštivost alerovněž vniká do skladby – a do modernípoesie vůbec – v souvislosti s vývojem lid-ské sensibility; jak v důležité stati Cernerl’incernable (Vymezit nevymezitelné, 1955)říká Alain Jouffroy, odpovídá i snaze po-stihnout soudobé vnímání v jeho stupňo-vané složitosti: „Dát pocítit, že všechno, coje živé, vědomé nebo nevědomé, se sou -časně projevuje na mnoha odlišných rovi-nách – že kolem sebemenší emoce je ovinutcelek světa.“ K tomu přistupuje i láska, jižv básnících jejich zjitřená vnímavost budík detailu; je-li snaha analogicky postihnoutvšechnu komplexnost světa do jisté míryvlastní každé básni, i zcela krátké, veskladbě se k ní přidává také komplemen-tární chuť vnést do textu vzrušující mno-host jednotlivostí, z nichž se skutečnostskládá, rozezpívat a roztančit slovem jejichhutné pletivo a nedohledně vrstvenoumasu2. Řada významných moderních skla-deb tak má i povahu rozsáhlých literárníchkoláží, ať je tvoří zlomky „kanonických“textů různých epoch a jazyků (PoundovaCantos, 1917–1969), prolínání osobníchreminiscencí s citáty z různých pojednánía příruček, od muzikologických studií poMarxův Kapitál (A Louise Zukofskyho,1927–1978), nebo úryvky z análů maléhoměsta konfrontované s volnými medita-cemi nad jeho klíčovými místy (PatersonW. C. Williamse, 1946–1958). V Pustině(1922) T. S. Eliota hrají citáty, parafrázea echa cizích textů tak podstatnou roli, žeje báseň vlastně jen soubor odkazů a ne-obejde se bez rozsáhlých vysvětlivek upřes-ňujících jejich původ a smysl; v jejím závěruse semkly do téhož bloku – a „proslovu“ –úryvky z dětského říkadla, Danteho Božskékomedie, antického a alžbětinského dra-matu, Upanišády a Nervalova sonetu, zesedmi veršů napsal Eliot jediný, jenž jei příznačným shrnutím smyslu a poetikycelé skladby: „Těmito zlomky podpírám svétrosky“(v překladu Jiřího Valji). Koláží jsoutaké Fragmenty Jana Vladislava, v nichžbásník do vlastních postřehů a zážitkůvplétá útržky osudů velkých autorů a po-stav minulosti a které ve shodě se svýmnázvem zůstaly rovněž torzem – byť vysta-věným s neoklasicistní pevností a čítajícímdevět hotových opusů stejně jako ElegieJiřího Ortena – nebo Beethovenovo, Dvo-řákovo, Brucknerovo či Mahlerovo symfo-nické dílo.

U některých básníků jde posedlost detai -lem tak daleko, že na své verše zavěšují celéhrozny zpřesnění; horizontální postupbásně se v nich pokaždé zastaví a uvolnímísto vertikálnímu sestupu do hloubkyevokované skutečnosti, po němž musíbáseň málem bolestně obnovit svůj elán,aby v cestě dál pokračovala. Spolu s postu-

pem básně samým tím její evokace mohouzískat nebývalou fyzickou naléhavost, jakou dvou významných současných autorů,Francouze Clauda Moucharda a francouz-sky píšícího Američana Davida Muse; po-sledně jmenovaný hmotnost svých textůještě zvyšuje tím, že v nich své psaní vzta-huje k různým pracovním postupům a čin-nostem od tradičních řemesel po prostérozdělávání ohně (v krbu), jejichž nástrojea jednotlivé úkony pozorně vypočítává. Je-diný verš je už tak u něj i článkem kom-plexní znalosti a zkušenosti se světem:

„Znovu dát k sobě kolmo vychladlé kozlíky,položit opatrně poleno za žároviště,těsně, zcela těsně k litinové desce: jakobych řeřavé uhlí přesunul do popředíjeviště“

(Příběh ohně, 2005)

I tady nicméně ve skladbě „pracuje“ vnitřnínapětí mezi detailem a celkem, které jei jejím skrytým dramatem a hrozbou projejí soudržnost. Jde přitom rovněž o napětímezi spontaneitou a konstrukcí: lze-li mítza to, že nejlepší básně jsou vždy daremzvláštní milosti – a jsou neseny jedinýmneopakovatelným tahem –, skladba nutněvzniká na základě předběžných poznámek,jejich pozdější a víceméně pracnou organi-zací. Ta pracnost je dokonce trochu cítiti z tak úctyhodné kompozice, jakou jsouElegie R. M. Rilkeho; a to také z vnitřníhopletiva každé z nich, kde někdy jednotlivépředstavy a myšlenky – na rozdíl od krat-ších Rilkeho básní – neplynou jedny z dru-hých, ale zdají se k sobě jen víceméněnásilně přiřazeny:

„Přináší přec i pocestný ze svahu horynikoliv hlíny hrst v nížinu, nevýslovné, všem,

nýbržzískané slovo jen, čisté, to žlutý a modrýhořec. Snad jsme tu jen, bychom řekli: Dům,most, studna, brána, džbán, strom ovocný,

okno –dokonce sloup a věž.“

(Devátá elegie v překladu Pavla Eisnera)

Nepřiznané švy vyvstávají i mezi obrazya verši Zbyňka Havlíčka, vzdor jeho pokusuprezentovat své básně jako aplikaci „me-tody Monte Carlo“, kde jednotlivé, předemhotové verše, z nichž jsou sestaveny, před-stavují celé „imaginativní teze“ – což jakoby násobilo i jejich obsažnost a dávalokaždé básni dimenze (a soudržnost) jedi-nečného universa. Vzdor básníkově pro-gramu se ani jeho „teze“ nutně nespojujía neklenou nad sebou společný prostor, aleuchovávají si vzájemnou nezávislost, po-dobně jako jednotlivé oddíly Havlíčkovýchskladeb: „...skupoval jsem umělá obočí a ko-čárová pera arcivévody Ferdinanda / A nevě-děl jsem kam je zanést a klouzal jsem poumělecko-estetickém parketu / A přenášeljsem teorii mizejících peněz na dějiny lidstva/ A čekal jsem na příděl petroleje a usínal jsemna otepi slámy“3.

U surrealistů, k nimž se Havlíček počítal,je přitom často hranice mezi jednotnýmobrazným pletivem a pouhým vrstvenímzlomků zvlášť nejistá, v míře, v jaké tubáseň bývá jen volným proudem bez koncei začátku, málo dbalým vnitřního členěnía výmluvným právě jen svým nedohled-ným pohybem. Benjamin Péret jako bymohl napsat báseň kdykoli, pouhým ote-vřením pomyslného vnitřního kohoutku;stačí, když jej zavře až po delší chvíli, abyse mu báseň rozrostla – aspoň vnějškově –do rozměrů skladby: „Déšť jenž se snáší cotemný závoj na tvář předka / jehož kost by vy-děsila nesmělého chameleona lysin / zaplavujevíc než vrkající chleby / napříště nehlasnějšínež antický tribun“, atd.4 Podobná mono-tonnost hrozí v delších textech i subtilnější

tkáni, již spřádají slovně-obrazné „konste-lace“ – málem mallarméovsky nereferenční– v básních Tristana Tzary; dynamismusa členitost skladby sem vnesou až „příčné“elány jakési obrazné epiky, nebo zepičtě-ných obrazů: „divné nenadálé zprávy zakle-paly na dveře / akrobat v ústech ulice hodilkostkami / dále řekl a bylo světlo / [...] / nikdoneklepal / znovu tu byla samota uvnitř tajícíblesk“5. André Breton, k jehož obraznostiod počátku patří i pojmové konstrukce,dospěje v básnických skladbách k syntézerůzných výrazových poloh odpovídajícístále rozvětvenější architektuře básníkovavědomí; skladby ji odrážejí podobně jakopodivuhodná sbírka obrazů a objektů, jižBreton během života shromáždil, odkazyk příbuzným „rekvizitám“ se ne náhodouvyskytují i v básních. Jsou-li v nich takéobecnější reflexivní pasáže, uchovávají sivětšinou samy konkrétnost pouhých díl-čích materiálů: „Dnes ráno má mladá ho-ralka na klíně harmoniku z bílých netopýrů /Den nový den to mi dává myslet na objektkterý mám doma / V prázdném rámu srov-nané průhledné trubice ze skla s likéry magic-kými nápoji všech barev / [...] / Den nový dena já lituji ty pro něž láska ztrácí na ceně pro-tože nemění tvář“6. Jen místy se básně ne-ubrání jisté deklarativnosti; cítí-li takéiniciátor „automatického“ psaní nutnostdát skladbám určitou stavbu a zobecnitel-nost, nemíní proto své obrazy zředit dopouhých tezí a symbolů.

Totéž platí pro surrealisty v Čechách; Ne-zval dá dlouhým básním jako Rozvrat pod-zimu (Skleněný havelok, 1932) neboZpáteční lístek (ze stejnojmenné sbírky,1933) dimenzi skladby „bretonovským“propojením obrazných a reflexivních pa-sáží, až své pozdější – nesurrealistické –kompozice zredukuje na říkadlovitě obmě-ňované apostrofy – s návratným refrénemnebo bez něj –, k nimž v mnohém patří užEdison (1927) a jejichž tristním „vrcholem“je Zpěv míru (1950). Vratislav Effenbergerve vícedílném Přízraku třetí války (1957)rozehraje s paradoxně koncentrovanýmvyzněním samu nemožnost komplexníhouchopení skutečnosti; neméně iniciativníbudou ale jeho Mdloby (1960), v nichž při-jme diskontinuitu v její fatálnosti pro sou-dobé vnímání i chápání a plně jí skladbuotevře co jediný nedohledný proud střepůa sutin: „žebřík na strom který je věštbounebo rozčíleným hledáním na poslední chvíli/ ale žebřík na zdi a vzpomínka na rozhněva-nou spící mi umožňuje přibližovat se odjinuddo rozkopaných vrátek / mrtví jeleni visí v led-nicích [...] / jednou radost zmačkaná rukahouslisty nabourávající housle o neřestnou so-nátu / jindy úzkost váhavé kroky nejistě vy-počítaných příkladů z matematiky / moudroststará blecha / životně důležité vařila myšičkakašičku“7. Bytostným smyslem pro skladbuse zdá být nadán Stanislav Dvorský, u nějžjsou velké kompozice – Močály (1960),Vrať se válko (ibid.), Koleje (1961–63), Dál-ková světla (1976), Zborcené plochy (1977,1985), Oblast ticha (2006) – i dominan-tami díla; jejich celistvost je tím vzácnějšía vnitřně přesvědčivější, že spíš než v „ideo -vé“ konstrukci spočívá přímo v konkrétnítextuře a „gestice“ básně, v návratnosti ob-dobných vzmachů a ustrnutí, malátnýchstínoher a pošetilých vzrušení (obdobnévlastnosti lze snad najít jen v BieblověNovém Ikarovi, 1929): „slepé rameno řekynahromadilo pěnu aby byla zřejmější jeho ne-hybnost / [...] / naše smrt jako když se uvolníženský účes / [...] / mít šedivé vlasy když seráno rozhrnou záclony / a dívat se od země dohaluzí které se chvějí jako když ruka ruku myje/ [...] / dáme své ruce na stůl a už jsme v za-jetí“8. Ve svých počátcích se Dvorský –stejně jako jiní (post)surrealisté jeho gene-race – inspiroval i beatnickou poesií. To jerovněž případ Milana Kocha (1948–1974),který patřil k bondyovskému under-groundu a jehož skladby jako Červená Kar-kulka jsou dlouhé monology plné osobníchhalucinací i sarkastických vizí společnosti:

náměty V Petr Král

tvar 13/13/21

„holka modrooká jen tak nesedávej u potoka/ s falešnou řasou na jednom oku legendy /slyšíš to hučení v kládě: / pro uvolnění napětív celé Evropě“9. Básně nese nesporná vervai odvaha, jejich spontánnost ale také vedek „péretovské“ bezbřehosti, plodící spoluse silnými místy básnickou hlušinu.

O různost v jednotěExistuje jistě řada nástrojů a přístupů

schopných celistvost básnické skladby za-jistit, nebo aspoň posílit. Především lzetextu dát epickou osu, založit jej na vyprá-vění příběhu. Jeho skladebnost je tak aleoslabena z druhé strany, stejně jako muhrozí, že přestane být básní; Máchův Máj byjí nebyl, kdyby byl jen líčením děje, až ly-rické a kontemplativní „prodlevy“ v jehoprůběhu – ne pouze přidaná „strašidelná“intermezza – jej v ní mění (a dávají mu čle-nitost skladby), podobně jako je tomu –například – ve veršovaných „povídkách“ Ro-binsona Jefferse. V Holanových druhýchPříbězích – na rozdíl od prvních – jsou všaktakové prodlevy spíš už jen manýristickýmiozdobami a pseudomoudrostmi („Pijácichvíli rovnali vzduch / do sáhů“, „Kdo pije víno,má velké zvony“); jednou z nejčistších básní-kových skladeb je zato raná báseň Neotvírejse, sezame...! z Triumfu smrti (1930–36), jižvíc než děj sceluje jedinečně vlavý obraznýjazyk, který jej do sebe vsákl: „To západ slu-neční, v týchž barvách, jež můj přítel Maximnosíval / rád na svých kravatách, / pomalu hasza otevřeným oknem. [...] / Stávám se dešťůhlídačem, kol sýpek jdu i alejemi, / babího létavlákno zachytí tvář má, / za pampeliškou vidímhroty Krkonoš a směry všemi / sloup vzduchujasného“10 – Mimořádně jednotnou i význa-mově hutnou skladbou zůstává HrubínovaRomance pro křídlovku (1962), kde ústřední„příběh“ (nebo spíš prostý zážitek) není jed-noduše vyprávěn, ale vynořuje se ve zlom-cích, k nimž se text vrací, zkoumá jez nových úhlů a spojuje s dalšími zlomky,aby tím umocnil jejich vyznění a dobylz nich nové významy. Kde se jiné skladbyotvírají „odstředivě“ vstříc nevyčerpatelnémnohosti světa, je Hrubínova spíš dostře-divá a hledá bohatství skutečnosti ve zná-mém, jeho prohloubeným zkoumáním.

Hvězdy ruského futurismu, Chlebnikova Majakovský, povyšují naopak báseň naskladbu skrz své velikášství, vyzývavouprojekcí vlastního já do světa a vesmíru.V Majakovského poemách jsou jeho citováhnutí a milostné smutky hned dějinnýmia kosmickými událostmi, osamělost jehovelkého těla je už důvod k zpochybnění da-ného řádu jsoucna a k jeho revolučnízměně; jeho sebemenší fyzický projev,zvětšený lupou obraznosti do titanskýchrozměrů, je veřejným děním („V slzách očivyvalím jak bečky k obočím“), básník se na-konec přes hlavu své lásky i přihlížejících„šosáků“ měří se samotným Bohem: „Hejvy! / Nebe! / Smekněte čepici! / Já jdu!“ Nej-objevnější v těch narcistních box-matchíchs Veškerenstvem jsou bezpochyby epickározehrání všedních situací a úkonů, jimižsvět do básně vniká i ve své mnohotvár-nosti:

„Vítr jak zloděj chlapce ohledal.Vzal chlapci dopis – a vál dál.Petrovskému parku začal tiše čítat:– Umírám...

Sbohem...Prosím, nevyčítat...“11

Jiné propojení já se světem, zaměřené spíšk pohanské mytizaci vztahu lidské bytostik přírodě a živlům, rozvíjí ve svých Elegiích(tentokrát jedenácti, z roku 1966) rumun-ský básník Nichita Stănescu: „Žiji ve jménulupení, mám žilky, / střídám zeleň a žluť a /nechávám se hubit jesení“, „Budu běžet, ažpokročení, běh / sám mě předběhne / a odemne se vzdálí / jak slupky ovoce od jádra...“12

V Severním moři (1974) Tomase Tranströ-mera se stejně jako všední a legendárníudálosti spojují místa básníkova rodného

Švédska s místy jiných zemí (tašky zbor-cené střechy jsou zároveň náhrobní ka-meny na pražském židovském hřbitově),aby spolu sdílely ideální území mimo časa prostor; smírně se tu prostupuje i minia-turní s monumentálním: „cvrčci jak šíleníšijí na stroji / a moře je blízko / a osamělývodní kohoutek / se tyčí co jezdecká socha /mezi šípky“13.

Tranströmerova skladba je už nicménězaložena na dalším kompozičním principu,jímž je princip „složky“ nebo „spisu“: sériebásní (často číslovaných) pojatých jakodílčí příspěvky ke společnému sdělení,v něž se postupně zřetězují a které z nichv závěru vyvstane jako konečná suma; ví-ceméně výrazné zámlky („bílá místa“) od-dělující jednotlivé části jsou příznačné jakpro „osudnou“ nezavršitelnost skladby(i hledané syntézy) a pro její významovouotevřenost, tak pro aktivní roli, jež je v ní –a v moderní poesii vůbec – určena čtená-řově vlastní interpretaci. Forma, básnickyvděčná tím, jak výslednou komplexnostskladby umožňuje spojit s bezprostřed-ností jednotlivých, kratších a (mnohdy)jednorázových textů, našla oblibu užu symbolistů (Hlaváčkova Mstivá kantiléna,1898), vznikly v ní také dva vrcholné textyz Básní A. O. Barnabootha (1913) od Vale-ryho Larbauda, Obrazy přeložené (bez zá-věrečného Postscripta) Karlem Čapkem –a po něm v úplném znění i JaroslavemPokorným – a Evropa, která spolu s Apolli-nairovým Pásmem nezapomenutelně vy-sloví mýtus moderních měst a touleksvětem („Mám na města vzpomínky jakémáme na lásku“). Blaise Cendrars plnísložky svých básnických cestopisů krát-kými záběry, v nichž splývá strohý postřehs extatickou iluminací: „Les je tu a dívá sena mě zneklidňuje mě a přitahuje jako maskamumie / Dívám se na něj / Ani stopa po oku“,„Vycházím z lékárny / Právě jsem slezl z váhy/ Mám svých 80 kilo / Miluji tě“14.

Princip složky je blízký i poetistům nebosurrealistům. Nezval z něj vytěžil uhran-čivě vzdušné básně jako Srdce hracíchhodin (z Pantomimy, 1924) nebo Odpo-ledne bez paměti (z Ženy v množném čísle,1936), Biebl temnou kontemplaci Zrcadlanoci (ze stejnojmenné sbírky, 1939); Tzarastaví jako postupně skládaný spis své Kdepijí vlci (1932), Breton týmž způsobem roz-vede a umocní milostné básně Vzduchuvody (1934). Effenbergerův Přízrak třetíválky je mimořádný i jako příklad spisu –věnovaného zde zároveň neuchopitelnostisvěta a roztržce mezi soudobou společ-ností a jedincem –, jehož původní různo-rodost nabyla plně celistvosti skladby.Všechny básně-spisy jistě tuto soudržnostnemají, postupné hromadění textů můževést stejně jako ke skladbě jen k volnémucyklu (blues Jacka Kerouaca, veršované re-miniscence Vittoria Sereniho), k postup-nému „odstiňování“ téhož sdělení nebok volným variacím na totéž téma. I takovévrstvení je nicméně schopno spis skladběpřiblížit; v Larbaudových Obrazech do-stává její relief už konfrontace obdobněnostalgických momentech ze tří různýchměst, Hlaváčkova Mstivá kantiléna jej zasnabývá jen dík okrajovému rozostření kon-tur jinak lineárně líčeného děje: „...a světlase bála, a báli se nemocní psi, / již bojácně ště-kali chvílemi z rozmoklých skal, / oh, báli seod včera, báli se do prázdných vsí“ (9. část).Monumentální „Velký zpěv“ Pabla Nerudy(Canto general, 1950), jenž má shrnout dě-jiny Jižní Ameriky, její mytologii, „revo-luční“ ofenzivu stalinismu a bůhvícodalšího, je zato možná pouhá, byť trochupřecpaná složka, do níž autor vpravil, co sedalo – včetně básní, které dřív publikovalsamostatně –, a jejíž texty spojuje hlavněvnější rétorická rutina. Nejdelší z Elegií (še-desáti) Ivana Schneedorfera nepřesahujírozsahem dvacet řádků a jsou to převážnějen intimní meditace stárnoucího muže,z proměnlivých záhybů a zvlnění textů, je-jich střídavých rozsvěcení a propadů do

tmy, návalů sdílnosti a zámlk však vezkratce vyvstává všechno bohatství exis-tence a lidské konfrontace se světem: „Něcose ozývá zleva i zprava, / nějaká nemastná,neslaná zpráva. / A až se vítr utiší, / na stéblatrávy padne stín / mlčenlivé ženy.“15

I rétorické elány mohou jistě skladbuúčinně nést a sjednotit, jako slavný Sešito návratu do rodné země Aimého Césaira(1939), manifest „negerství“ budovanýz prozaických a veršovaných pasáží, radi-kálně ideologických projevů a obraznýchzaklínání. Autor dalších moderních Elegií,slovenský básník Ivan Štrpka, je rozvíjíz volně filosofujících úvah, z nichž kon-krétnější pasáže vystupují spíš jen co do-plňující příklady: „Náš dych / sa z dychu rodí.Nahý šíp / sviští nocou. Plod v spánku zreje. /A biele dno je naša biela cnosť.“16 Jean-Chris-tophe Bailly v knize Basse continue (Gene-rální bas, 2000) podobně v šedesáti„zpěvech“ (a na dvou stech stran) uvažujeo povaze vztahů mezi soudobou skuteč-ností a tvorbou, pro niž hledá nepatetickoua neobřadnou poetiku sladěnou s prostýmdýcháním věcí samých. Šťastnějším mode-lem je nicméně pro skladbu procházkanebo cesta, jež v ní zpravidla nabývá inici-ační povahy a umožňuje zvlášť přirozeněspojit „lyrické já“ s okolním světem, pro-střednictvím průhledů, které se mu do nějotvírají v okrajích sledované trasy. Ne ná-hodou patří řada skladeb-procházek ke klí-čovým moderním básním a k vrcholnýmdílům řady významných autorů; vedleApollinaira a Nezvala i Pierra Reverdyho,Philippa Soupault nebo Michela Leirise,u nás právě tak Viléma Závady (Panychida,1927) jako Zbyňka Havlíčka (Žiji života píši báseň, 1961). Reverdyho chůzi nočníPaříží provází v Chodci z Maskovanýchjockeyů (1918) echo jakési temné před-zvěsti: „Vzpomínám že jsem šel vstříc stro-mům jež krvácely / Na kraji vesnic a městkterá se otvírala“17. Soupaultovo Westwego(1917–1922), u nás známé jen v neúplnémznění z Čapkovy Francouzské poesie, je ja-kési druhé, pozdní Pásmo zrozené z všed-nějšího a méně opojeného, dosud všakdobrodružného městského bloumání: „jejíoči mé zablesknutí jsou nůžky / páni řidičizbývá mi sedm nábojů / ani jeden navíc anio jeden méně / vy jste šerední jak otazníky /a já čtu na všech zdech / koberce koberce a ko-berce“. Na procházkách a túrách se rozrůstáa větví do komplexního útvaru také vní-mavost Jana Štolby: „někdo vybíhá z kšeftupřecpaného hořícími kabelkami / a na po-slední chvíli vydechne až v sousední sluji /plné vyhaslých trezorů vyplouváme dny duní/ jako vlhké bubny“18.

Pro mnohé jistě ideální podobu té růz-nosti v celistvém, o niž skladba usiluje,představuje báseň komponovaná „symfo-nicky“, jako síť témat, motivů a refrénů,jejich ech a variant, nesená košatou a dů-myslnou stavbou – a měnící text ve své-bytný, v sobě uzavřený „systém“, kde jekaždý detail funkční součástí celku. Háčekje jen v tom, že báseň není hudba a že v nísymfonická rozmáchlost i hra motivů pů-sobí méně šťastně, trochu nabubřele a pří-liš abstraktně. V rané tvorbě Jiřího Koláředme rázem „symfoničnost“ báseň do orna-mentu: „Vrabci peleší mezi stoly zahradní re-staurace / Akáty dřímají / Duch zdí a duchplání – / Vrabci peleší / Z křížení altánku šle-hají pohledy zmlklé dvojice / [...] // –Navždy? promluvil mladík / – Navždy! od-pověděla dívka // A duch zdí a duch plání /Odtrhli tesáky od svých chřtánů“19. Ne-sporně důmyslný komponista, jímž je vesvých početných skladbách Karel Šiktanc,je v nich podobně také zvlášť vyumělko-vaný a chtěně artistní. Symbolistický bás-ník René Ghil psal básnické symfonie plnéonomatopoických imitací reálných hluků,v nichž programově spojoval poesii s vědou(a snažil se postihnout situaci člověka vevesmíru), Jules Romains zas ve svém Jed-nomyslném životě (La vie unanime, 1908)chtěl symfonicky ztvárnit vztahy moder-

ního jedince a kolektivu (davu), který spo-lutvoří. Jejich rozsáhlé kompozice všakdnes působí spíš jako úctyhodné, ale vy-haslé monumenty, nejen pro svůj rozsah,ale i pro svůj jazyk a styl; rétorismus,k němuž symfonické pojetí básní svádí,zjevně zvlášť rychle stárne.

Životnost může „symfoniím“ ubírat i ná-vrat – kdyby jen dílčí – k symbolům v tra-dičním slova smyslu, jež moderní poesiezásadně – a záslužně – odvrhla už díkysymbolistům; právě oni je paradoxně zba-vili symboličnosti, přestali je chápat jakonositele alegorizujících a předem určenýchvýznamů, aby v nich napříště viděli jenkonkrétní znaky neoznačující nic přes-ného, ale výmluvné pouze jako impulsyk čtenářově vlastní meditaci. Alegorii na-hradil svébytný obraz nabývající jen nestá-lých a příležitostných významů, které večtenářích indukuje, ale jež z něj nelze pro-stě dedukovat. V moderních básnickýchsymfoniích však figury a motivy – už svounávratnou povahou – nabývají významůsice pohyblivých, i ve své proměnlivosti alejaksi nadaných zvýšeným symbolickým po-tenciálem. Konkrétnost básnických evo-kací tak ustupuje mlživé obecnosti,vyprazdňuje se aspoň ve prospěch dale-kých a unikavých symbolů, které za její clo-nou lze víceméně tušit. Dochází k tomui v pozoruhodných skladbách Wallace Ste-vense, jenž jinak, ve svých krátkých bás-ních, umí jedinečně rozzářit jen hmotnoupřítomnost dvou hrušek nebo nenatřenébesídky rozechvívané větrem: „Celý denjsme byli jak Dáni v Dánsku, / znali se dobře,kvetoucí krajané, / pro které krajnost byla jinýden // v týdnu, divnější než neděle.“20 V klí-čové skladbě Yvesa Bonnefoy Dans le leurredu seuil (V návnadě prahu, 1975) ujíždík rozostřujícímu symbolismu také poesiebásníka, jenž „zpřítomňující“ moc poesieprogramově staví proti pojmové abstrakci:„Ať krása, / Neboť to slovo má vzdor smrtismysl, / Vykoná své dílo a shromáždí našehory / Pro léto, jeho úzkou vodu, [...] / Aťzdejší, minimální vodu dovede až k jasnéřece.“ (7. oddíl skladby nazvaný Roztrou-šené, nedílné.) Z většiny básní-symfoniíovšem taky prostě příliš vyvstává tvárnéúsilí, s kterým se poesie snáší jen po jistoumez; překročí-li ji, ztratí tu podstatnouvlastnost, jíž je eluardovská „básnickásamozřejmost“, a změní se v pouhou lite-raturu.

Pro někoho by měl být básnické skladběmodelem i román a „mnohohlasost“, jížbývá definován a kterou lze stejně jakok lineárnosti novely klást do protikladuk monologismu poesie; tu má románovápolyfonie nejen obohatit o nové rejstříky,ale také zbavit lyrické subjektivity a poci-tovosti a učinit z ní jejím zobjektivněními nástroj poznání. Míří sem rovněž AlainJouffroy v už citované stati: „Všechno dosebe zároveň zapadá a vzájemně se roz-chází, ve světě, kde se myšlení jedince pří-liš zúžilo, než aby v každém okamžikumohlo svět odrážet jako celek.“ Může sevšak báseň zcela zbavit lyrismu, aniž bypřestala být básní? I vícehlasé texty Ale-xandra Vveděnského nebo Yannise Ritsose– podobnější hrám než románům – jsouspíš jen monology rozdělené mezi několikmluvčích, všichni tu podobně rozvádějíspolečné téma, ať jím je universální mar-nost (Vveděnskij) nebo duch a osud Řecka(Ritsos). Skutečně mnohohlasá báseň-román by asi trpěla podobným artismemjako symfonická skladba, nebo by zas bylaspíš velkou koláží či kerouacovským pás-mem situačních epizod prokládaných ly-rickými meditacemi. Jde nicméně jeno hypotézu, protože žádnou existující „ro-mánově“ básnickou skladbu si ve skuteč-nosti nemohu vybavit. Je jistě možné, žeteprv bude napsána.

Skladba-objektJsou významní básníci, kteří skladbu

v pravém smyslu slova nikdy nenapsali,

ESEJ

jako Paul Eluard nebo František Halas (tenk zamýšlenému Hladu a Potopě jen vršil po-známky). Seifertova Světlem oděná (1940)je pouze sbírka lyrických šperků, HolanovaNoc s Hamletem (1964) jenom tříšť obrazůa lyrických aforismů (podle svědectví JanaVladislava sestavená z básníkových pozná-mek Vladimírem Justlem). Autor „pří-kladně“ ucelené Romance pro křídlovku,František Hrubín, vedle ní napsal i Hiro-šimu (1948) pojatou jako „spis“, kde medi-tace z plovárenského odpoledne viděnéhov perspektivě nukleární pohromy tvoří jenspolečný rámec k sérii krátkých básnickýchmomentek inspirovaných všedními situa -cemi; portugalský básník Herberto Heldernaopak zase spojí do jediné skladby výborze svých jednotlivých básní (Ou o poemacontinuo, Nepřetržitá báseň, 2001). LouisZukofsky je stejně autorem složitě kompo-novaného a mimořádně rozsáhlého A jakodrobného Incidentu, který je podobně„krajním“ příkladem básnické miniatury:„vleže na levé ruce / držím cigaretu / přílišblízko ucha / ohromen / slyším praskat popel /jako by radostný oheň / rozzářil / včerejšek – /i stejně zapomnětlivý / dnešek“. V prostorurozprostřeném mezi oběma krajnostmi seotvírají také nedohledné možnosti pře-chodu od básně ke skladbě obecně.

K vytvoření přesvědčivé básnické skladbyje vzhledem k protikladným silám, kterév ní vstupují do hry, nakonec asi třebai zvláštní šance; řada autorů tak skladburadši realizuje jen v náznaku, ne-li čistěfantomaticky. Ginsbergovo Kvílení (1956)je ve skutečnosti strhující dlouhá báseň(slavné „Viděl jsem nejlepší hlavy své gene-race...“), již připojené dva oddíly a Po-známka doplňují jaksi o pouhou myšlenku„mnohostěnného“ celku; vyvolat dojemskladby – a přidat tak dlouhé úvodní básnina váze – to nicméně stačí. Dostačujícímmodelem skladby je možná jídelní lístek,k tomu, aby působila co zároveň plný a roz-různěný celek, nemusí být třeba víc, nežsestavit ji z různorodých částí jako přitaž-livé, sváteční menu. Završující oblouk, jímžmá být rozdílnost jejích komponent sjed-nocena, nad nimi lze sklenout jen poten -ciálně, v souladu s poznáním, že snahao syntetický obraz světa je v poslední in-stanci pouze marným snem.

Jak už jsme viděli u Holana, tmelemskladby může být ve skutečnosti jen její je-dinečný jazyk; devět Elegií Jiřího Ortenatak spojuje hlavně ozvláštnění české syn-taxe a větné výstavby neotřelými vazbami,v nichž jazyk aktivně přispívá k výkladujevů: „Sním o jelenu, / který, rozplameněn, /oboru popřel / v krutý říje den, / když mimoles / byl náhle v sochu změněn: / nemohl pakuž / býti zastřelen?“21 V Osmi elegiích KarlaMiloty vytváří dojem syntetizující skla-debnosti „experimentální“ zhuštění textuve slovní síť sestavenou z omezenéhopočtu výrazů a podrobenou permutacím,které „symfonickou“ návratnost motivůa refrénů mění v neosobní formální hru;její mechanická strohost (která se podílelauž na eliotovské montáži citátů) přitomtextu dává i zvláštní naléhavost: „jméno tojméno si zapamatuj a ne-li udeř / do dlažbyjako déšť / [...] // číslo to číslo si zapamatujnavždycky / a ne-li sklouzni po dlažbě jakvoda“22. Skladba tu není jen „tokem“ myš-lenek a představ, ale také jedinečným slov-ním objektem, označujícím jen sebe samaa působivým a inspirujícím právě svou věc-nou, neprostupnou hustotou. Obdobněmatoucí, významově autonomní verše při-spívají ke skladebnosti dlouhých básníFrantiška Listopada a Jakuba Řeháka,dvou autorů, které jinak dělí vzdálenostčtyř generací: „dostat se z chaosu / stavět bezstavebního dělníka / umírat abychom viděli /abeceda se zpomaluje / a pak a potom“, „Rukapřepíná na lesklý vosk. / Déšť prší po šerýchsvačinách. / Čas je pouhý zápis v mizejícímslově.“23 Text tu nemá ani symfonickou po-vahu, je spíš literární obdobou zvukovýchkonstelací Antona Weberna. Na jejich způ-

sob své skladby (nebo cykly) budovali užbásníci Skupiny Ra, zejména Ludvík Kun-dera: „Tvoje řasy / Polomy / domů polomymračen / Svíčka / pomalu upaluje rty“24. Je-dinečnou konstelací je i drobná báseňz čerstvé sbírky Miroslava FišmeisteraDvojí dech (Carpe diem 2013); dělá to z nítaké nejkratší básnickou skladbu: „Majákyve střevech poštovních schránek na uhlí / –najít kus uhlí mezi diamanty / K obličeji jedevlak / Zvon, hvězda a / pták“ (str. 21).

Jak je vidět, idea a duch skladby nakonecvnikají do krátké básně samé. Octavio Pazke skladebné syntéze směřoval nejménětřemi způsoby; vedle „hymnického“ Slu-nečního kamene (1957) nenapsal jen dlou-hou meditaci, v níž rozvinul své setkánís chvěním jediného stromu (Do jasu rozva-nuto, 1974), co příkladné rozdýchání vy-braného fragmentu světa; dovedl také„dostředivě“ vtáhnout mnohotvárnostsvěta do hotelového pokoje a zabydlet jínoc, kterou tu osaměle trávil: „...bystřímsluch, chci slyšet, co člověk říká, opakovat, coříká město unášené proudem, / po celou nocse roztříštěné kameny hledají v mé hlavě na -zdařbůh, celou noc se rve voda s kamenem,slova s nocí, noc s nocí [...] / ach, ustoupit, za-stavit řeku [...] / ať voda odhalí své srdce, kte-rým je hrozen potopených zrcadel, křišťálovýstrom, který vítr vytrhává z kořene [...] / a aťse čas uzavře a jeho rána je neviditelnou jiz-vou, spíše jen tenkou čárkou na pleti světa“25.I vedle Pazova způsobu jistě existují další;jednotlivá báseň nabývá rozměrů skladbyuž tím, že se z jednoho prostoru prolomí„komplementárně“ do jiného. Třeba v tésloce z proslulé Kainarovy básně, jíž jsmez holičství, kde stříhají malého chlapečka,náhle přeneseni do dalekého podzemí,jehož evokace dá chlapcovu trápení širšíplatnost: „Francouzská výprava v osmnáct-settřicetpět / Vešla do katakomb křesťanskésektičky / Smích ze tmy do tmy a pod mrtvýjazyk zpět / Je vždy kus masa jež pleskneo zem“26. Podobnými odbočkami umocňujesvá sdělení také třeba Paul Celan: „V ševeli-vém kornoutu / se rýpe historie, // v před-městích housenky tanků, // naše sklenka seplní hedvábím, // stojíme.“27

Báseň Oldřicha Wenzla Dva míče o kterémrzlo (Yehudi Menuhin, 1964), kterou oci-tuji na závěr, možná skladbu svou různo-rodostí i svými návratnými motivy jenironicky a naprázdno napodobuje; nic-méně tak šťastně – aspoň pro mne –, že do-slova rozpíná celý okolní prostor a šíří jímsvé echo do všech stran:

„Nad stínem révy se náhle rozhoupal zvonmilostným štěkotem

Kdo uteče vyhrajeKéž bych vyhrál abych mohl utíkat

Mám přítele hraje si s králíkyA nemám přítele a nehraje si s králíkyA mám přítele a nehraje si s králíkyMám příteleBuď je to přítel anebo gumové nádobíTelegrafuje mi několika slovyRozdal jsem již všechny listy které věnčily

prérii a hvězdy

Jaké loučení s ptáky lidmi a přítelem

PříteliOtvírám okna zoologické zahradyVždyť jak dlouho jsme dovedli mlčet živou

mlčelivostíTak dlouho jsme vyráběli semena ohrady

poznatkůDoprovázejíce kohokoli kamkoliKohokoli kamkoli

KohoutiKdyž jsem nyní napsal důmyslný baletA žalem sklíčenýRádi by viděli hořet prérii

Slovo prérieSlovo přítelA slovo křídlovka“

tvar 13/13/22

1 Příznačné je zřejmě také to, že hned ně-kolik současných básníků napsalo para-frázi Máchova Máje: Lubor Kasal, PetrMotýl, Milan Šedivý. Třebaže jde více-méně o persifláže, svědčí i o trvajícím ob-divu autorů k velkému vzoru.

2 Sdělení skladby v tom smyslu plně „fi-xují“ právě až detaily, v přímém proti-kladu k tomu, co v recenzi na Nejlepšíbásně 2012 tvrdí jinak pozorný kritik,podle nějž v (současných) dlouhýchskladbách nezáleží na detailech, ale jenna jakési obecné odvaze k postupu vpřed(což mu dovoluje klást na stejnou úroveňtexty Jakuba Řeháka a Víta Janoty).

3 Útěky z katastrof, 1962, v souboru Ote-vřít po mé smrti, Český spisovatel 1994,str. 305.

4 3. část básně Dernier malheur, dernièrechance (Poslední neštěstí, posledníšance), 1943.

5 Où boivent les loups (Kde pijí vlci), 1932.6 Fata Morgana, 1940, ve výboru Otevřte,

to jsem já, Sdružení Analogonu 2009, str.128.

7 Básně II, Torst 2007, str. 412 a 414.8 Vrať se válko I-II, ve výboru Zborcené plo-

chy, Torst 2006, str. 44, 45, 48.9 Červená Karkulka a jiné básně, Vokno

1992, str. 97.10Sebrané spisy VII, Odeon 1970, str. 281

a 228, Spisy 1, Paseka 1999, str. 14 a 25.11Oblak v kalhotách, 1914–15, 1. a 4. část,

O tom, 1923, 2. část, překlady Jiřího Tau-fera.

12Sedmá a poslední z Jedenácti elegií,Odeon 1964, překlad Josefa Hiršalaa Evy Strebingerové.

13Pátá část šestidílné básně, z nouze pře-loženo z francouzského překladu.

14Průhledy a Jsi krásnější než nebe a mořez Formosy, 1924.

15Elegie, Pulchra 2012, str. 87.16Tichá ruka (Desať elégií), Ars poetica,

Braislava 2006, str. 62.17Výbor Chuť skutečna, Odeon 1966, str.

92, překlad Jana Vladislava.18Herna herna, Hřebeny, H&H 2007.19Na oko – Ve skutečnosti z Limbu (1944–

45), Dílo 1, Odeon 1992, str. 157.20Polární zář podzimu (1950), překlad Da-

niela Soukupa z výboru Učenec jednésvíce, Opus 2008, str. 119.

21Osmá elegie, březen 1941.22Elegie 1, Antilogie aneb Protisloví, Mladá

fronta 1995, str. 87.23F. L., Terra é carvão e limões, 1. zpěv,

Soukromé západy slunce, Dauphin 2012,str. 86, J. Ř., Yellow Umbrella Opensa Chaotic Season, Past na Brigitu, Fra2012, str. 63.

24Bezpodmínečný horizont (1943–44), SpisyI, Prostor 1994, str. 66.

25Řeka, výbor Na břehu světa, SNKLHU1966, str. 83, nepatrně upravený pře kladLumíra Čivrného.

26Stříhali dohola malého chlapečka z No-vých mýtů (1946).

27Synu Ericovi v překladu Ludvíka Kun-dery, z výboru Sněžný part, Odeon1987, str. 198.

Poznámky

Jako žižkovská patriotka doporučuji kul-turní událost, kterou je po celé léto probí-hající Prague Biennale 6, tentokrátumístěné do kulis Nákladového nádražíŽižkov. O využití tohoto prostoru, jenž jebezpochyby jedním z nejzajímavějšíchfunkcionalistických industriálních objektův Praze, se vedly dlouhé diskuse. Develo-peři si na něj brousili zuby a v jednu chvílito už vypadalo naprosto beznadějně. Jakozázrakem se však díky iniciativě celé řadyzapálených aktivistů podařilo prohlásittuto budovu od tandemu stavitelů KarlaCaivase a Vladimíra Weisse z roku 1936 zakulturní památku. Její premiérou jakoznovunarozené části města bude role hos-titelky přehlídky současného umění. Pro-story tohoto technického klenotu takvystřídají historickou továrnu v Karlíně,kde se konalo několik předchozích roč-níků, a navážou na tradici mnohem inspi-rativnějšího prostředí pro vnímání umění,než jsou tradiční galerie. Bienále prezen-tující soudobou výtvarnou produkci, v je-jímž kontextu hodlá vyzdvihnout místnímladou generaci tvůrců, nabízí několik sa-mostatných sekcí nazvaných Expandedpainting (kurátoři Helena Kontová, Gian-carlo Politi a Nicola Trezzi), Flow (kurá-torky Zuzana Blochová a Patricia Talacko)či Beyond the Art, představující výtvarnoupráci Slováků tvořících v cizině (kurátorkaMira Sikorová-Putisová). Další součástakce tvoří výstava fotografií Prague Bi-ennale Photo 3 (kurátor Pavel Vančát),jež přináší aktuální nefigurativní proudyv tomto uměleckém odvětví. Mezi bez-mála padesátkou umělců z celého světa sepředstaví například Iráčan Ali Banisadr,Korejec Lee Seung-Taek či Američan JohnHenderson. Ze zástupců české scény jme-nujme Luďka Rathouského, Lenku Vítko-

vou nebo matadory generace dříve naro-zených Milana Grygara a Čestmíra Kafku.Návštěva bienále, které potrvá až do 15.září, je skvělou alternativou výletu popražských památkách, spojeného navícs návštěvou kulturní akce respektovanév celosvětovém kontextu.

Moravská galerie v Brně připravila vý-stavu pod názvem Josef Hoffmann –Friedrich Kiesler, která potrvá v rodnémdomě slavného architekta Josefa Hoff-manna v Brtnici do 27. října. Expozicepředstaví tvorbu Hoffmannova přítelea spolupracovníka Friedricha Kieslera(1890–1965), rakouského sochaře, archi-tekta a scénografa, který působil od roku1926 v Americe. Hoffmannův dům naadrese náměstí Svobody 263 je v létě ote-vřený denně od 10 do 17 hod.

Vlaďka Kuchtová

VÝTVAR

Přes svoji specifičnost byla mexická revo-luce radikálnější podobou politických a so-ciálních změn, ke kterým docházelo odzačátku 20. století v celé Latinské Americe,ale také v Evropě. Tak jako i jinde na tomtokontinentě, sehrálo v Mexiku důležitouroli dědictví koloniálního období. Osvobo-zenecké hnutí z počátku 19. století sice při-neslo formální politickou nezávislost, alezdaleka nezměnilo společenské a mocen-ské struktury a ekonomické vztahy po-platné tradicím koloniálního panství.Státní suverenita přenesla politickou auto-ritu z evropského centra na místní kreol-ské elity, jejichž ekonomickou základnoubyla především latifundie (rozsáhlý vel-kostatek) s – často monokulturní – země-dělskou produkcí a které vázaly společnéekonomické a politické zájmy s evropskýmivelmocemi. Hospodářský rozvoj byl v Me-xiku a Latinské Americe po celé 19. stoletísilně spjat se zahraničním kapitálem a vel-mocenskou politikou. Tato celková kon-stelace v podstatě omezovala národnísuverenitu, deformovala ekonomiku těch -to zemí a vylučovala široké vrstvy obyva-telstva z účasti na politickém životě. To seale mělo brzy začít měnit.

Na cestě k revoluci: Mexiko a režimPorfiria Díaze

V letech 1876 až 1911 se Mexiko ocitlopod dlouholetou vládou generála PorfiriaDíaze. Díaz zůstával u moci po třicet letdíky podpoře části majitelů latifundií, za-hraničního kapitálu, armády a katolickécírkve a vládl centralisticky pomocí oligar-chické sítě svých spojenců alokovanýchv jednotlivých federálních státech na po-stech guvernérů nebo v armádě. Jehorežim realizoval politiku ekonomického li-beralismu, avšak v politické a sociální sféřebyl spíše konzervativní. V ekonomické ob-lasti tzv. porfiriát podporoval předevšímzahraniční investice a exportní politiku,postavenou na vývozu nerostného bohat-ství a zemědělské produkce a na industria -lizaci za výrazné podpory zahraničníchinvestic. Orientace ekonomiky na vývoza závislost na zahraniční poptávce vedlak tomu, že země byla náchylná k cenovýmvýkyvům na světových trzích. V oblastizemědělské výroby vedla tato politikak orientaci na některé produkty, což alezpůsobovalo nedostatek jiných a růst cenpředevším u potravin, který nejtvrději do-padal na ty nejchudší vrstvy. Venkov taktrápilo nerovné rozdělení půdy, typickékoncentrací země v rukou velkých latifun-dií, rozkladem společného, komunálníhovlastnictví a v podstatě polofeudálnímivztahy. Industrializace samozřejmě zna-menala početní nárůst dělnictva, kterémustát neposkytoval téměř žádné záruky naprávní nebo i jinou ochranu. Nespokoje-nost se týkala ale také rostoucích domácíchstředních vrstev a inteligence, které zůstá-valy během porfiriátu vyloučeny z politic-kého rozhodování a podílu na moci.

Revoluce začínáV roce 1910 se Mexiko ocitlo v celkové

sociální, politické a ekonomické krizi, kterábyla paradoxně výsledkem porfiriovskéekonomické politiky. V roce 1909 prezi-dent Díaz nejprve slíbil, že nebude znovukandidovat na prezidenta, a podpořil libe-rála Francisca Madera, kolem kterého sesjednotila široká politická opozice. Když

ale Díaz tento svůj slib porušil, stanul Ma-dero v čele ozbrojeného hnutí, které po-měrně rychle svrhlo oslabený Díazůvrežim. Kostrou Maderova politického pro-gramu byl tzv. Plán ze San Luis de Potosí, vekterém jeho tvůrce sliboval nejenom poli-tickou reformu poplatnou požadavkůmmexických středních vrstev (v podstatě de-mokratizaci politického systému), alei řešení zemědělské otázky (respektive po-zemkovou reformu). Po Díazově abdikaciMadero vyhrál prezidentské volby. Jehozvolení ale neznamenalo uklidnění poli-tické situace v Mexiku. Revoluce zmobili-zovala široké vrstvy obyvatelstva nejenomve městech, ale i na venkově, což vedlok radikalizaci jejích požadavků, částečněinspirovaných například socialismem a na-cionalismem. Madero patřil k umírněnýmliberálům a on ani jeho spojenci nebyliochotni přistoupit na příliš progresivní so-ciální požadavky venkova nebo městskýchdělníků. Otázka pozemkové reformy nutněvzbuzovala nelibost mezi politicky vliv-nými majiteli velkých latifundií nejenomz ekonomických důvodů, ale i proto, že byznamenala změnu v sociální struktuře ven-kova, kde si právě velcí pozemkoví vlast-níci-padrones zachovávali polofeudálnípozici a autoritu. Madero, sám majitel la-tifundie a podnikatel, nebyl ale ochotenřešit ani dělnickou otázku ve městecha záhy sáhl k represím vůči dělnickémuhnutí. Dění v Mexiku znervózňovalo Spo-jené státy americké, které zmobilizovalyarmádní a námořní síly u hranic s Mexi-kem a v mexických výsostných vodách.V červnu 1911 vyhlásil venkovský vůdceEmiliano Zapata tzv. Plán z Ayaly, ve kte-rém obvinil Madera ze zrady na svých sli-bech týkajících se především pozemkovéreformy na venkově. Během krátké doby seMadero dostal do podobné situace jakojeho předchůdce Díaz. Proti jeho vládězačal ozbrojený odpor na venkově i ve měs-tech. Kromě toho proti němu ale vystou-pili i političtí konzervativci podpořenípředevším armádou, ve které si Madera ne-našel spojence. Generál Victoriano Huertaza podpory amerického velvyslance v Me-xiku zorganizoval v roce 1913 státní pře-vrat, Maderu svrhl a nechal zavraždit.Revoluce tak dostala charakter občanskéválky.

Huertova reakce a cesta k ústavě roku1917

Porfiriovský generál V. Huerta byl pod-porován konzervativním křídlem a zavedlv zemi autoritářský režim pod patronátemarmády. Přes represi, nebo možná právěkvůli ní, se Huertovi nepodařilo situaciv zemi uklidnit. Navíc ztratil podporu USAa nebyl schopen zvládnout hospodářskoukrizi a devalvaci měny. V roce 1914 okupo-valy USA klíčový přístav Veracruz. I kdyžse Huerta pokusil získat si širší politickoupodporu pomocí nacionalismu a živeníprotiamerických nálad, spojence nezískal.Guvernér státu Coahuila Venustiano Car-ranza s podporou skupiny tzv. konstitu-cionalistů začal ozbrojený odpor protiHuertovi, nicméně se mu nepodařilo získatpodporu všech rebelujících jednotek a je-jich vůdců na venkově. Huerta byl siceporažen a Američané byli vyhnáni z Verac-ruzu, ale občanská válka se přelila v kon-flikt mezi příliš umírněným Carranzoua jednotlivými vojenskými veliteli a před-

staviteli různě radikálních nebo umírně-ných politických frakcí.

Po porážce Huerty byla rozpuštěna fede-rální armáda, což znamenalo, že Carranzabyl závislý na neprofesionálních vojen-ských jednotkách a musel se potýkats úpadkem autority centrální vlády. Téměřvšude v Mexiku „vládli“ různí lokální vo-jenští velitelé, kteří neuznávali jinou auto-ritu než tu vlastní. Roky 1915 až 1916 takbyly ve znamení pokračujícího konfliktumezi různými vojensky organizovanýmiskupinami a politickými frakcemi o koneč-nou podobu politického systému země.Mezi nimi byl Carranzovým nejznámějšímoponentem Francisco Pancho Villa, kte-rého podpořil také Emiliano Zapata. Car-ranzovi se ale naopak podařilo získatpodporu schopného generála Álvara Ob-regóna. Carranza ve snaze stabilizovatzemi svolal na základě voleb v roce 1917zákonodárné shromáždění, Kongres, kterýměl reformovat ústavu země v souladus revolučními požadavky. Výsledkem jed-nání mezi konzervativci (především boha-tými elitami), umírněnými liberály a ně -kterými progresisty (nebo tzv. jacobinos)byla nová ústavní listina, která novězorganizovala politický systém Mexikaa kompromisně zapracovala některé nej-významnější požadavky revoluce. K těmnejzásadnějším patřily tři body. V případěpozemkové reformy mělo dojít k částeč-nému přerozdělení půdy ve prospěch ma-lých rolníků a k obnovení společného,komunálního vlastnictví. Co se týče děl-nické otázky, ústava zaručovala osmihodi-novou pracovní dobu a šestidenní pracovnítýden, stanovila minimální mzdu, zakázaladětskou práci a legalizovala odbory. A ko-nečně, ústava prohlásila půdu a nerostnébohatství za národní majetek a zakázala je-jich nabývání cizinci.

Ústava z roku 1917 představovala kom-promisní vrchol mexické revoluce a v doběsvého přijetí byla jednou z nejmoderněj-ších ústavních listin na světě. Nicméně do-kument sám neznamenal ani nezaručovalsociální smír v zemi. Před Mexikem stáltěžký úkol prosazení a realizace její literyv politické praxi v rámci často protichůd-ných zájmů různých politických aktérů.Prezident Carranza se během svého man-dátu (1917–1920) musel potýkat hneds celou řadou problémů, z nichž největšímibyly faktická slabost státní správy a cen-trální moci, pokračující odpor venkovskýchvůdců a ekonomické problémy válkou zni-čené země. Jeho politická aliance s majet-nými vrstvami vedla k tomu, že realizacepozemkové reformy se stále oddalovala.Carranza se nakonec stal sám v květnu1920 obětí dalšího státního převratu,v jehož čele stanul jeho dřívější spojenecgenerál Obregón. Carranza byl zavražděnpři pokusu o útěk. Generál Obregón byl ná-sledně zvolen prezidentem.

Revoluce po revoluci 1920 až 1940Podle některých názorů měla mexická re-

voluce skončit právě nástupem generálaObregóna do funkce prezidenta. Podle dal-ších interpretací měla skončit už v roce1917. Řada dalších vidí její konec až v roce1940 s koncem mandátu prezidentaL. Cardénase. Oficiální mexická naracedlouho tvrdila, že mexická revoluce nikdyneskončila a stále pokračuje v institu-cionalizované podobě pod vedením Revo-

luční institucionální strany (PRI). Skuteč-ností je, že pro osudy Mexika bylo obdobív letech 1920 až 1940 snad stejně forma-tivní jako samotná revoluce a občanskáválka.

V roce 1920 pomalu, ale jistě končiladoba legendárních vojenských velitelů, ja-kými byl Emiliano Zapata (zavražděnv roce 1919) nebo Francisco Pancho Villa(zavražděn v roce 1923), i doba revoluč-ního násilí a radikalismu. Tři významnímuži ovlivňovali politiku Mexika až do 40.let 20. století, kdy se podařilo v různé mířerea lizovat hlavní požadavky revoluce zakot -vené v ústavě z roku 1917. Prvním bylgenerál Álvaro Obregón (prezidentem1920–1924), dalším generál Plutarco Cal-les (prezidentem 1924–1928) a třetímgenerál Lázaro Cardénas (prezidentem1934–1940). Mexický politický systémv této době ovládaly výrazné a silné poli-tické osobnosti (jefes), spojené s revolucía revolučními boji. Například prezidentCalles, který ovládal zákulisně politikuzemě dlouho po svém odchodu z funkcev roce 1928, se prohlásil za „el jefe máximode la revolución“ („nejvyšší velitel revoluce“)a v roce 1929 založil Národní revolučnístranu (pozdější PRI), jejímž programembylo kontinuálně prosazovat myšlenky me-xické revoluce a která v Mexiku vládla bezpřerušení až do roku 2000.

Obregón byl prvním prezidentem, kterýzačal realizovat počáteční fázi pozemkovéreformy na venkově. Mexické vlády v le-tech 1921 až 1934 rozdělily mezi 800 000rolníků celkem asi 10 miliónů hektarůpůdy. Za vlády prezidenta L. Cardenásedosáhl počet rozdělené půdy asi 28 miliónuhektarů, takže pozemková reforma umož-nila rozdělení asi poloviny veškeré obdělá-vané půdy mezi zhruba 1,5 miliónuvesničanů, čímž posílila skupinu střednícha menších rolníků. Výsledkem byla po-zvolná proměna sociální struktury mexic-kého venkova. Klíčovým problémem se alepo roce 1917 ukazovalo být omezení vlivua majetku zahraničních společností a kapi-tálu v Mexiku především v oblasti nerost-ného bohatství, které bylo chápáno jakovýraz a podmínka národní nezávislosti.Zvláště v tomto bodě vytyčovalo Mexikotrend pro další latinskoamerické země, vekterých byla většina nerostného bohatství(a půdy) v rukou západních zahraničníchspolečností. V podstatě po celou dobu byloMexiko pod velkým diplomatickým tlakemSpojených států, které se snažily ochránitrozsáhlé americké investice v zemi. K vý-znamnému kroku v otázce vlastnění ne-rostného bohatství došlo až za prezi-denta L. Cardénase. Jeho vláda přistoupilav roce 1938 k bezprecedentnímu znárod-nění strategicky významných nalezišťnafty s tím, že mexický stát navrhl a vy-platil finanční odškodnění pro zahraničníspolečnosti, kterých se znárodnění týkalo.

Mexická revoluce neměla globální ohlas,jaký měly revoluce francouzská neboruská. I přes její rozdílné interpretacea hodnocení se v latinskoamerickém kon-textu jednalo o jednu z nejvýznamnějšíchudálostí v dějinách. Mexiko žije v dobrémi ve zlém v jejím stínu do dnešních dnů.

mexická revoluce roku 1910 Veronika Sušová-Salminen

Sto let po dosažení politické nezávislosti začala v Mexiku revoluce, která měla změnit politickou, sociální i ekonomickou tvářnost tétozemě. Mexická revoluce roku 1910 byla výsledkem působení dlouhodobých i krátkodobějších příčin, z nichž nejvýznamnější byly hlubokésociální nerovnosti, hospodářská závislost a uzavření politické sféry v rukou privilegovaných oligarchií na pozadí modernizačních spole-čenských změn. S odstupem jednoho století se k mexické revoluci vrací česká historička Veronika Sušová-Salminen, která působí na uni-verzitě v Oulu ve Finsku.

HISTORIE REVOLUCÍ

tvar 13/13/23

Tvar můžete objednat e-mailem, telefonicky nebo poštou

redakce@itvar.czTvar

Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 tel.: 234 612 398, 234 612 399

Cena pro předplatitele 25 Kč

NAD KNIHOU

Ode Zdi ke zdem – tak by se dala podlechorvatského kulturního kritika a fi-losofa Borise Budena (nar. 1958) cha-rakterizovat cesta, kterou se východníEvropa vydala po pádu Berlínské zdi.Nejen že toto období podrobně ana-lyzuje ve své knize Konec postkomu-nismu (Rybka Publishers, 2013) s pod-titulem Od společnosti bez nadějek naději bez společnosti, ale zároveň setaké ptá: V co se proměnil revolučnípotenciál roku 1989? Co je příčinounašich zklamaných nadějí? Proč se utí-káme k životu v retrospektivě? A kamzmizela naše víra v budoucnost? Navšechny tyto a mnohé další podobnéotázky se však při četbě nabízí stálestejná odpověď: Na vině je jediné – žejsme totiž ideál demokracie a svobody„transformovali“ v pouhé doháněníZápadu.

Než se ale budeme Konci postkomunismuvěnovat zevrubněji, připomeňme si jinýtext, který vyšel už na začátku 90. letv české mutaci časopisu Lettre Interna-tional a svou prognózou dalšího společen-ského vývoje ve státech bývalého sovět-ského bloku jako by Budenovu knihupředznamenal. Tím textem byl rozhovorFranka Raddatze s dramatikem, spisova-telem a režisérem Heinerem Müllerem(1929–1995), nazvaný Přemýšlení je zá-sadně provinilé. Uskutečnil se krátce posjednocení Německa, k němuž se také vá-zala Raddatzova úvodní otázka. Znělatakto: „Pane Müllere, nastala chvíle sjedno-cení. Vy jste kdysi doufal, že NDR jednoho dnebude nezávislou alternativou vůči Spolkové re-publice. Jaký je váš pohled do budoucnostiteď?“ A H. Müller tehdy odpověděl: „Poli-tika bude zase důležitá teprve tak za tři až pětlet. Co se teď děje v politické rovině, bude dostbezvýznamné do chvíle, dokud tu nepovstanezárodek nějaké alternativy. Až do té dobypůjde jen o procesy přizpůsobování struktuře,se kterou se zatím člověk musí smířit. Běhemtéto přizpůsobovací fáze bude stoupat krimi-nalita, ale to zůstane v oblasti privátnía dlouho se to nebude nijak politicky organi-zovat, nanejvýš na úrovni hospodských biteka fotbalových výtržností. Není-li žádná alter-nativa, je jakékoliv »vlevo« a »vpravo« jen ne-smyslná kategorie. Jde o dvě párkařské boudy.V jedné mají o trochu víc kečupu a ve druhéhořčice. Celé se to redukuje na dva různé způ-soby, jak lidem vnutit stejný párek.“

Obava z přílišné svobodyOním „stejným párkem“ byl míněn libe-

rálně demokratický kapitalismus. Ti, kteřív něm na Západě žili, a byli si tudíž vědomikromě jeho předností i všech jeho nedo-statků, s úžasem, ale také s nadšením při-hlíželi, jak jsou jím lidé z Východufascinováni a jak v něj slepě věří. Z Vý-chodu totiž v přelomových letech 1989/90zavanulo cosi, co už Západ dávno zapo-mněl či vytěsnil – revoluční charakter mo-derní demokracie, pod nějž lze zahrnoutnejen způsob, jakým je nastolena (včetněnásilností), ale především jakou má kvalitu(např. různé formy přímé demokracie)a rozsah. V této souvislosti Buden připo-míná povstání gdaňských dělníků, kterébylo ve své počáteční fázi spontánním pro-testem proti zvýšení cen masa, ale v jehohlubším smyslu nešlo o nic menšího nežo svobodu. Jinými slovy: nestačilo dosáh-nout pouze snížení cen masa, stejně jakov širší dimenzi nestačilo dosáhnout pouzezavedení liberálně demokratického kapita-lismu. Tím totiž demokratické sny nekončí– přesněji: neměly by končit. Změny ve vý-chodní Evropě však byly interpretoványjako konečné vítězství demokracie nad ko-

munistickým nepřítelem, čímž jako by byloexplicitně řečeno, že dál už není oč usilo-vat. Ba co víc – tyto revoluční změny bylycíleně označovány jako „přívětivé“ (same-tová revoluce v Československu, pozdějitzv. barevné revoluce na Ukrajině či v Gru-zii), čímž měly být odlišeny od někdejší„antidemokratické“ a krvavé revoluce Říj-nové. Tím však zároveň podle Budenadošlo i k naprostému vyprázdnění samot-ného pojmu revoluce, což následně vysvět-luje takto: „Zde se projevuje ambivalentnívztah liberálně demokratické ideologie vůčiideji revoluce. Skrývá se za ním její panickáobava z »přílišné svobody«, kterou není s toudržet pod kontrolou a kanalizovat ji do od-povídajících zájmových sfér. Proto si stáleznovu musí osobovat právo sama autorizovatdemokratický charakter každého jednoho re-volučního činu. Aby tak nikoho eventuálně ne-napadlo pokládat za demokratickou takénějakou revoluci antikapitalistickou.“

Měl-li být tedy ve východní Evropě bezvýhrad přijat liberálně demokratický kapi-talismus jakožto nezpochybnitelný vítěz vestudené válce a zároveň jako ten, kdo sta-noví jasné limity všem novým možnostem,které se v postkomunistických zemích ote-vřely, bylo potřeba s lidmi v těchto zemíchzacházet jako s dětmi a k demokracii je te-prve vychovat. A tak se celé období trans-formace neslo v duchu poručníkovánínesvéprávných „dětí komunismu“, kterézůstaly i nadále pouhými marionetami, ač-koliv si právem mohly myslet, že jsou svo-bodné a dospělé – krátce předtím přeceudělili „celému světu historickou lekci o od-vaze, politické autonomii a historické zra-losti“.

Nová cesta? Zapomeňte!Jedním z těch, kteří dokázali přesně po-

jmenovat tehdejší společenské dění užv jeho průběhu, aniž k tomu potřebovalidelší časový odstup, byl podle Budena ze-jména německý filosof a sociolog JürgenHabermas (nar. 1929). Už v roce 1990vydává ve frankfurtském nakladatelstvíSuhrkamp knihu nazvanou Opožděná revo-luce (Die Nachholende Revolution), v níž de-šifruje svržení komunistických režimů jakorevoluci odvíjející se pozpátku, jejímž cílemnení nic jiného než dohnání „politickyšťastnějších“ zemí a jejich ekonomickyúspěšnějšího rozvoje. Tedy žádný pokuso vykročení novou cestou (vzpomeňme –tehdy se jí s pohrdáním říkalo „třetícesta“), ale jen snaha vydat se po té vyšla-pané jako jediné možné a správné. Velmikriticky se vyjadřuje k zahození této šanceslovinský filosof Rastko Močnik (nar.1944), kterého Buden ve své knize cituje:„Na jeden krátký okamžik se na historickémhorizontu objevil příslib socialismu rozšíře-ného o klasická lidská práva. Avšak vlád-noucí elity na Východě se v situaci rychlezorientovaly, vyměnily ideologii, která jimpropůjčovala legitimitu, za jinou a následo-valy příklad svých západních protějšků. V ho-mogenizovaném světě, který byl během90. let převálcován rychlou neoliberální ofen-zívou, zbývá národům Východu už se jennaučit, co obnáší žít na periferii globalizova-ného kapitalismu.“ Ruku v ruce s tímto pře-kotným vývojem šla i rezignace na sociálnípráva, která předchozí generace vybojová-valy více než jedno století a jichž se „post -komunističtí“ lidé vzdávali „tak bezsta-rostně, jako by se jednalo o pár roztrhanýchponožek“. Buden tento poněkud záhadnýa těžko pochopitelný jev transformace na-zývá s poukázáním na Sigmunda Freuda„sociální anestezií“ a vyvozuje z toho, žebez určité, psychologicky podmíněné ne-citlivosti k sociálním otázkám by transfor-mační proces snad ani nebyl možný. Ba co

víc – na Východě se díky této všeobecněrozšířené „necitlivosti“ začal budovat kapi-talismus kapitalističtější, než byl jeho zá-padní vzor. A tak zatímco stará (západní)Evropa stále ještě lpěla na socialistickémodkazu, ta nová (východní) jej ze sebe do-kázala snadno a bez zábran setřást. Až siřada myslitelů včetně již zmíněnéhoR. Močnika nemohla nepoložit otázku:Který z obou kapitalismů je vlastně origi-nál a který kopie?

Umělci, kostely a muzeaMizí-li však sociální dimenze společnosti,

mizí i společnost sama, což Buden pova-žuje za hlavní atribut konce či pádu post -komunismu – zatímco jeho trvání je ještěs existencí alespoň nějaké společnostispjato. Tento stav pak podle něj naprostodůsledně odrážejí Strojitěli (Budovatelé)ruské umělecké skupiny Čto dělať?, kteráformou slideshow reinscenuje námětjednoho z nejznámějších obrazů socialis-tického realismu Strojitěli Bratska (Budova-telé Bratska) od Viktora Popkova. Výjev najeho plátně zobrazuje čtyři muže a jednuženu, kteří si při stavbě sibiřského městaBratsk (za nimi na pozadí) udělali pře-stávku. Stejnou pózu zaujímají o půl sto-letí později výše zmínění ruští umělci,ovšem s tím rozdílem, že na pozadí za niminení nic – žádné budované město, žádnáspolečnost, k jejíž ztrátě jsme položili vezlomových letech 1989/90 základy, nic,o co by se mohli opřít, žádný zjevný důvod,který by je dokázal udržet pospolu, nic, jenprázdno a propast. A Buden nám tlumočíjejich nevyslovené otázky: „Co se dnes bu-duje? Co znamená pracovat společně? Co je tospolečenství? […] Jak se mohou lidé zhrou-cené společnosti zase dát dohromady?“

O několik kapitol dál se pak soustředí najiný jev, jenž také doprovázel transformaci,a který reflektovala skupina chorvatskýcharchitektů platforma 9.81 ve svém projektuCrkva d. o. o. (Církev s. r. o.). Tímto jevem byl„návrat Boha z komunistického vyhnanství“,který se kromě jiného projevoval nebýva-lou stavební aktivitou katolické církve – ažse o ní začalo mluvit jako o realitním mag-nátovi, který doslova vtrhl do veřejnéhoprostoru a bez skrupulí jej začal obsazovat.Jako příklad Buden uvádí jednu majetko-

vou restituci ve Splitu: než k ní došlo, dělilase církev o tamní biskupský palác s univer-zitou, knihovnou a uměleckou školou,avšak po navrácení majetku ostatní sub-jekty vystrnadila a uvolněné prostory vy-

užívá výlučně pro sebe jakokanceláře, reprezentační míst-nosti a ubytovací pokoje.(Hezké čtení po odsouhlase-ných církevních restitucíchv České republice, že ano?)Vedle toho vyrůstala také celářada úplně nových kostelů,které však v důsledku stagnují-cího počtu věřících zůstávalyprázdné nebo nedokončené.„Nyní architekti dostávají za-dání, aby navrhovali sakrální bu-dovy, které od samého počátkuzahrnují také komerční či jinépodnikatelské aktivity nebomohou být pronajaty k jiným po-dobným účelům,“ vysvětlujeBuden a vrací se k architektuře,byť už nikoliv k té církevní,ještě v závěru své knihy, kdezve čtenáře na prohlídku dvouvýchodoevropských muzeí –Domu teroru v Budapeštia Muzea komunismu v Praze(viz obálka knihy). Úhel po-hledu, který nám zde ovšemnabízí, už není architektonický,ale ideologický. Budapěšťskýdům na Andrássyho třídě 60,který byl v letech 1944–1956nejprve sídlem fašistickéhohnutí Šípových křížů a pak ko-munistické tajné policie, má

podle Budena prezentovat teror jako uza-vřenou zkušenost minulosti, přestožeprávě teror se jeví v současném světě jakoaktuální hrozba a výzva pro budoucnost.Pražské Muzeum komunismu, jež sídlív ulici Na Příkopě 10 „above McDonald’s, ac-ross from Benetton“ coby podnájemník Pa-láce Savarin, v němž se nachází i casino,vnímá Boris Buden jako pouhou sebeparo-dii postkomunismu: „Člověk se tam sicetéměř nic nedozví o komunistické minulosti,o to více se však dozví o postkomunistické ne-schopnosti si s touto minulostí poradit.“

Poznámka pod čarouBudenovu knihu opatřil obsáhlým po-

známkovým aparátem, jakož i doslovemjejí překladatel Radovan Baroš – dokoncetak obsáhlým, že při troše nadsázky lzeříci, že tyto poznámky tvoří až jakousi„knihu v knize“. Nejen že v nich Budenovatvrzení dovysvětluje, ale mnohde s nimii polemizuje, přičemž nejčastěji se opíráo názory slovinského filosofa Slavoje Žiž ka (nar. 1949). V čem však linii s Budenemdrží, je reflexe či odraz východoevropskéspolečensko-politické reality v uměleckýchdílech, odhalování jejích skrytých proudů,potažmo jejich předjímání (slovinská sku-pina Laibach), či naopak retroutopie (českýfilm Alois Nebel, který je podle Baroše osla-vou mlčenlivé slušnosti a zakořeněnéhopřesvědčení, „že velké dějiny českou kotlinunakonec vždy nějak obejdou“). Změny ve vý-chodní Evropě však reflektovala i řada zá-padoevopských umělců. Zatímco napříkladkanadsko-francouzská zpěvačka MyléneFarmerová ve své písni Désenchantée neza-krývala rozčarování a vystřízlivění, ně-mecká skupina Scorpions líčila v písni Windof Change tyto změny naopak jako „počáteknové éry lidstva“. A hádejte, která z nichpřekročila pouhou regionální odezvu a do-čkala se celosvětové proslulosti? Nu ano,bé je správně.

�

kde končí demokratické snySvatava Antošová

tvar 13/13/24

tvar 13/13/25

RECENZE

DISONANTNÍ HOLAN

Xavier Galmiche: Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Praha 1905–1980)Z francouzštiny přeložila Lucie KoryntováAkropolis, Praha 2012

Není to tak dávno, kdy jsme o VladimíruHolanovi neměli knižní publikaci téměřžádnou. Od roku 2003 se ovšem situace za-čala měnit – vyšla Kožmínova Existencio -nalita, rok nato Opelíkovy Holanovskénápovědy, sborníky Vladimír Holan – Nočníhlídka srdce (2005) a Vladimír Holan a jehosouputníci (2006), v roce 2010 KřivánkůvVladimír Holan básník a edice sebranýchstudií Vladimíra Justla Holaniana. Tytoknihy reprezentují široký rejstřík možnýchpřístupů k Holanovu dílu – od souboru ma-ximálně pozorných čtení jednotlivýchbásní až po sumarizující a glorifikujícíknihu-pomník. V každé zvlášť i ve všechdohromady však něco podstatného chybí –schopnost (či alespoň snaha) vidět Hola-novo dílo v širších souvislostech evrop-ských literatur, v kontextech danýchfilosofickými koncepcemi, s nimiž Holansouzněl či je vědomě ve své tvorbě uplat-ňoval, a v neposlední řadě v logice literár-ních dějin přesahující století, v němž bylodáno Holanovi žít. S ambicí zaplnit tutomezeru přichází až kniha francouzskéhobohemisty Xaviera Galmiche VladimírHolan, bibliotékář Boha. Tato kniha vyšlaroku 2009 ve francouzštině, loni vydalonakladatelství Akropolis její český překlad.

Přestože byl text monografie pro českévydání zkrácen o pasáže obsahující čes -kému čtenáři známá fakta, kniha působíponěkud didaktickým dojmem. Na začátkuje chronologický soupis prvních vydáníHolanových knih, v závěrečné části zaseslovníček užívaných literárněvědných ter-mínů, v průběhu řada ukázek dohromadytvořících jakousi čítanku z Holanovy poe-zie. Tato „školská“ výbava knize rozhodněneškodí, je naopak velmi užitečná pro čte-náře majícího v úmyslu zabývat se Hola-novým dílem vážně, studijně. I v tom seGalmichova kniha liší od předchozích mo-nografií – Opelíkova podnětná, ovšem ese-jisticky pojatá monografie neobsahuje aniseznam použité literatury, Křivánkovakniha sice obsahuje rozsáhlý biografickýa bibliografický apendix, ale ve výkladovéčásti je pohříchu popisná a mechanickychronologická. Galmichovou devízou jenaopak schopnost problematizovat vžitéinterpretační stereotypy spojené s Hola-novým dílem a provokovat k novým způ-sobům jeho čtení a kontextualizování.

Galmiche si na úvod klade vskutku zá-sadní a nelehké otázky: „Jak pochopit Ho-lana v dějinách básnictví, myšlení a v dějináchČech vůbec [...]? Do jaké míry se Holan, ažbásník s pověstí „nezařaditelného“, účastnilcesty svého století a podílel se na pouti jehoestetiky?“ (s. 24) Je tedy od počátku evi-dentní, že mu půjde o už zmíněnou kon-textualizaci, která v holanovské literatuředosud tak citelně chyběla. S ohledem natyto záměry uvažuje Galmiche o metodě,či způsobu čtení, který by mu umožnil do-spět zdárně k zvoleným cílům. Musí se od-poutat od podoby celku Holanova díla,které mu vtiskly Sebrané spisy připravenéza Holanovy asistence Vladimírem Just -lem. Ty historický vývoj Holanova díla,k němuž se chce Galmiche vrátit, spíše za-temňují. Zároveň si je Galmiche vědom, žesamotný návrat k historicitě a chronologiiinterpretační úspěch nezajistí. Bude hotudíž kombinovat s originálně pojatýmžánrovým přístupem, který mu dovolí sle-dovat celý filosoficko-estetický systém Ho-lanova díla v historických kontextech –sleduje několik základních žánrovýchforem (vyhovujících některým autorovýmfilosofickým postojům), které Holan vesvém díle uplatňuje a které se za určitýchhistorických podmínek rodí, následně jsou

opouštěny a nahrazovány jinými, aby se přianalogických historických konstelacíchopět vracely.

Pět žánrově-historických typů Holano-vých básní strukturuje Galmichovu knihudo pěti základních kapitol: „Od avantgardyk orfismu“, „Krátká forma“, „Poezie-doku-ment“, „Rozpravná poezie“ a „Vynález »vel-kého formátu« a poezie přeludů“. Ty jsouovšem přítomny jak v části I. nazvané„Dráha“, kde se zmíněné žánrové typy de-finují a zařazují do historických vývojovýchkontextů, tak v části II. „Interpretace“, kdejsou už analyzovány na konkrétníchbásnických textech metodou pozornýchmikročtení někdy přesahujících k versolo-gické analýze, jindy zase k lingvo-literár-nímu rozboru.

Rané Holanovo dílo Galmiche interpre-tuje jako cestu od pochopitelného mladist -vého podlehnutí svůdnosti avantgard -ního pojetí poezie v poetistické sbírceBlouznivý vějíř k rilkovskému typu orficképoezie s jasnou snahou o návrat k princi-pům symbolismu. Je třeba ocenit už fakt,že se Galmiche Holanovou prvotinou, kte-rou sám autor posléze zavrhl, seriózně za-bývá (např. Opelík ji ve své monografiizcela marginalizuje). Následný Holanůvvývoj Galmiche interpretuje zejména napozadí známého, ale dosud málo popsa-ného vlivu R. M. Rilka a překládání jehopoezie, kterému se Holan soustavně věno-val. Galmiche přesvědčivě dokládá, že Rilkebyl inspirátorem celého Holanova pojetípoezie ve třicátých letech, píše dokonce:„Holan bez výhrad přijímá to, co bychommohli nazval orfickou kognitivní koncepcí,kterou Rilkova poezie vytříbila a rozšířila pocelé Evropě.“ (s. 78) Jde tedy o koncepci, čispíše sebepojetí básníka jako pouhého pro-středníka, skrze něhož prochází Slovo,které jej přesahuje. Nečte se to o Holanovijako o nepravém Rilkově dvojčeti příjemně.Původnost této fáze Holanova díla je sku-tečně otázkou, kterou Galmiche zformulo-val provokativně a naléhavě, ač nikoli jakoprvní.

Zcela v souladu se svým chronologicko-žánrovým postupem po analýze ranéhoHolana přichází kapitola „Krátká forma“,která je věnována Holanově drobné lyricev podobě, jakou jí dal na konci třicátých leta jak ji varioval do své poslední sbírky. Gal-miche krátkými formami rozumí zejménabásně psané deníkovým způsobem a paktaké gnómické básně působící jako zá-znamy filosofických nápadů. Na konci tři-cátých let představuje tento typ textůkonec Holanových snah o postsymbolis-mus a zvýšení zájmu o mimoliterární sku-tečnost. Pozoruhodné je, že tento typpsaní Holanovi vydrží dalších čtyřicet let.Není to příliš široká škatule, do které sevejdou věci vzájemně nesouvisející? Tatootázka se vnucuje, ale při bližším kontaktuse sbírkami a básněmi, které pod hlavičkou„krátká forma“ Galmiche sdružuje, je zře-telné, že napříč desetiletími si tento typtextů u Holana drží svou identitu. Hola-novu deníkovou poezii přitom čte prizma-tem žánru epigramu, jelikož v ní nalézácharakteristickou epigramatickou lapidár-nost, vypointovanost, zaměřenost k detai -lu, ba i satiričnost. Při této příležitosti –jako i při řadě jiných – Galmiche připomínáhistorický kontext žánru sahající až do 19.století a oblibu epigramu u českých obro-zenců.

Holanovy „krátké formy“ využívá Galmi-che také jako příležitost pro úvahu nad fi-losofičností Holanovy poezie. Zprvukonstatuje vliv fenomenologie na Holanaa jeho básnické a generační souputníky,patrný právě nejlépe v deníkovém zazna-menávání fenoménů a událostí. Svého bás-níka ovšem spojuje mnohem silnějis existencialismem. Holanovy sbírky-de-níky vykazují literární aspekty existenci-alismu podle Galmiche už v tom, že jsou defacto anatomií strachu (zejména ve sbírceBolest), což je patrné na značné bohatém

lexikálním poli pro vyjádření děsu, hrůzy,úzkosti apod. Na rozdíl od holanovskýchinterpretů, kteří přívlastkem „existen-ciální“ často hýří, aniž by se pokusili tentoaspekt Holanovy poezie definovat, přinášíGalmiche precizní vymezení Holanovaexistencialismu a jeho specifičnosti – navr-huje pro tento účel pojem fraktálový exis-tencialismus: „Holanův existencialismus jeexpresivní, jeho záměrem je do textu převéstmechanismus násilí, [...] to, co bychom mohlinazvat gramatikou dějin, tj. povahu psaní,jehož záměrem je předvést její přemety, [...]instinktivně odmítá stylistické zploštění, ježse zdá nerozlučně spjato s pozicí svědecké vý-povědi.“ (s. 51)

Téma dějinnosti Galmiche pochopitelněsleduje především v kapitole „Poezie-do-kument“, která je věnovaná Holanovýmtextům vzniklým zejména kolem druhésvětové války, jimiž reagoval na mnichov-skou dohodu, okupaci a na osvobození odnacismu. Je celkem akceptovatelné, žeprávě zde dělá Galmiche místy úkrok k bio-grafickému čtení, když např. interpretujesbírku Rudoarmějci na základě faktu Hola-nova působení v komunistické straně. Dogalerie portrétů Holana-poetisty, Holana--postsymbolisty, Holana-existencialistypřidává další plátno, na kterém je tento-krát zobrazen Holan jako angažovaný bás-ník sdílející osud společnosti (str. 108).Galmiche nejprve analyzuje Holanovo vy-jádření v anketě Rudého práva z roku 1946„Proč jsem se stal komunistou“ a interpre-tuje Holanovo přitakání komunismu jakovýsledek tlaku, který tehdy „strana vyvíjelana elitu a na intelektuály“ (s. 108). S tímtoklíčem se dá snad přistupovat ke zmíně-nému Holanovu novinovému prohlášení,nikoli však jeho poezii z dané doby, kterásvou básnickou kvalitou nejlépe dokládá,že v Holanově případě nešlo o nějaké úče-lové agitační básnění, ale o autentický pro-žitek a výraz postoje, který Holan zastávalkonstantně (např. v Rudoarmějcích vidívýraz „básníkova humanistického pře-svědčení“). V případě Rudoarmějců dokážeGalmiche velmi jemně rozlišit mezi propa-gandistickou tezovitostí zasaženého „Před-zpěvu“ a poetikou samotných „Kreseb“,která je v příkrém rozporu s oficiálně pre-ferovanou estetikou socialistického rea -lismu. Vzápětí analyzuje text, kterým seHolan ostře rozešel s komunistickou iluzí– báseň „Nepřátelům“, kterou zcela adek -vátně chápe jako Holanovo „uskutečnění fi-losoficko-poetického programu“ a návrat „dosebe sama“. V interpretaci jedné z dalších„protestních“ básní „Čechy L. P. 1969“ovšem místy sklouzává k příliš významověuzavírajícímu alegorickému čtení, kdyžnapř. obraz „škytavky krtků“ ztotožňujes „úpěním obyvatel, jejichž země je zabírána“.(s. 123)

Galmichova schopnost číst Holanovytexty s vědomím širšího dějinného kon-

textu se projevuje nejlépe v kapitole „Roz-pravná poezie“, kterou věnoval Holanovýmepickým básním čtyřicátých let. Ostatně užnázev této kapitoly je parafrází jednohoz dopisů Karla Jaromíra Erbena. Holanovuepickou poezii považuje Galmiche spolus dalšími soudobými projevy básnické epikyza projev slovanského mýtu, který byl živennejprve v 19. století epickými skladbamisledujícími vysněnou konstrukci slovanstvía jenž byl během 30. let 20. století vzkříšen.Pozoruhodná je rovněž pasáž, kde tutoetapu Holanova díla analyzuje detailně pro-střednictvím textu Terezky Planetové, při-čemž titulní postavu této básně spojujese svatou Terezií z Lisieux.

Sledování Holanova „toulání se od žánruk žánru“ uzavírá Galmiche kapitolou věno-vanou zejména Noci s Hamletem a nazva-nou „Vynález »velkého formátu« a poeziepřeludů“. I tuto Holanovu skladbu vnímájako projev básníkova sklonu k mytizaci,ale zároveň ji uvádí do kontaktu se zná-mou myšlenkou Jeana-Francoise Lyotardao ztrátě důvěry ve „velké příběhy“. Para-doxní povahu těchto Holanových „velko-formátových“ básní vyjadřuje elegantnía zároveň myšlenkově precizní tezí o tex-tech, „jež se z nedostatku »velkého příběhu«odvažují »velkého formátu«“. Přitom veli-kostí formátu Galmiche nemyslí pouzedélku textu, ale i jeho kompozici shrnujícívše v jeden celek. (Za překlad tohoto bon-motu nutno pochválit překladatelku knihyLucii Koryntovou. Celkově se však překladknihy příliš nezdařil, míst, kde je češtinanápadně kostrbatá a překladatelka zřejměnestačí Galmichově osobitému jazyko-vému stylu, bohužel není málo. Ostatněsama genitivní konstrukce obsaženáv názvu knihy „bibliotékář Boha“ neznív češtině přirozeně, ač je – mechanickyzkrácenou − parafrází Holanova „biblioté-kář samotného Boha“. Zodpovědnost za re-dakční „neopracovanost“, jakož i za řaduformálních i věcných nedostatků knihynese redaktor svazku Viktor Dobrev.)

Při interpretaci dialogu Orfea a Eurydikyjde Galmiche v analýze Holanovy práces mytologickými látkami ještě hloub. Sle-duje Holanovu tendenci přivlastnit simýtus, zbavit ho aury nedotknutelnosti,vznešenosti a postavit ho na zem. Tuto po-měrně dobře známou vlastnost Holanovastylu interpretuje jako projev tragikomič-nosti, která má v literaturách střední Ev-ropy silnou tradici a Holan je její součástí.A právě kontextualizaci, podpořenou řa -dou postřehů nad holanovskou komič-ností, ironií i sarkasmem rozesetých pomonografii, považuji za jeden z nejcenněj-ších a nejobjevnějších aspektů celé knihy.

Karel Piorecký

Klub G.I.Gurdžijeva v Praze

pořádá letní intenzivníSeminář Gurdžijevových Tanců

13.-18. srpna 2013

(začátek 13.8. večer, konec 18.8. odpoledne)

Učitel: Maja Möser � immKlavírní doprovod

Semináře se zúčastní speciální hosts padesátiletou praxí v Práci

Cena semináře včetně ubytování a stravy:tři tisíce devět set korun(pro členy klubu sleva)

Místo konání:Meditační centrum

Zhoř u Pacova

Přihlášky a více informací: info@gurdjieff .cz, tel. 736 646 860Uzávěrka přihlášek: 31. července

www.gurdjieff .cz

INZERCE

RECENZE

tvar 13/13/26

RUSKÝ FORMALISMUS NEFORMÁLNĚ

Boris Eichenbaum: Jak je udělán Gogolův PlášťUspořádala a z ruštiny přeložilaHana KosákováDoslov napsal Vladimír SvatoňTriáda, Praha 2012

Jako jednadvacátý svazek edice Paprsekvydalo nakladatelství Triáda výbor z pracíjednoho z předních ruských formalistů,spjatého produktivní vědeckou dráhous petrohradskou (později leningradskou)univerzitou. Kniha vyšla překladatelskoua editorskou péčí Hany Kosákové a je opa-třena skvělou závěrečnou studií VladimíraSvatoně. Šestadvacet otištěných statí před-stavuje Eichenbaumovy práce převážněz dob těsně před první světovou válkoua následně z let dvacátých, tedy z doby for-mování a vrcholného rozkvětu ruskéhoformalismu. Najdeme tu ale i několik textůpocházejících z doby o dvě tři desetiletípozdější. Různorodá je i žánrová skladba:od teoretických úvah přes literárněhisto-rické analýzy a kritiky sahá až k memoáro-vým zlomkům. Mimochodem právě tenhlezdánlivý apendix s názvem „Přes mostya prospekty“, pocházející z roku 1929 a na-vracející se až ke kořenům Eichenbaumovarodu či do jeho dětství a studentskéhomládí, je velmi čtivý – inteligentní, básnivépohledy proti proudu vlastního i dějinnéhočasu.

Svazek tedy nabízí různé klíče čtení. Pr-votní z nich je samozřejmě soustředěnk oborové historii literární vědy. V tomtoohledu je kniha velmi vhodným a vítanýmdoplňkem práce Petra Steinera Ruský for-malismus: Metapoetika, která v češtiněvyšla o rok dříve (2011) v nakladatelstvíHost – Eichenbaum tu totiž nepatří právěke klíčovým postavám. Ve výboru z Triádyzato nalezneme vše, co alespoň trochu po-

učený čtenář může očekávat: polemikus pozitivismem i duchovědou a plédováníza „metodu ryze filologickou“; analýzu tvár-ných postupů prózy a důraz na žánr skazujako na typ prózy rozpouštějící klasickápravidla románu a otevírající dveře speci-fickému typu „pábivého“ vyprávění; vyme-zení pojmové podstaty termínu literárníživot; případové studie, spočívající ve for-malistickém čtení ruské klasiky, zejménaPuškina a Tolstého. „Přidanou hodnotou“takové profesní četby jsou kontexty, pro-bleskující pod povrchem Eichenbaumo-vých textů. Třeba když v roce 1924konstatuje změněnou základnu ruské lite-ratury, kterou už netvoří inteligence, ale„intelektuální pracovníci, [kteří] ruskou lite-raturu nesledují, a pokud to nejsou filologové,zajímá je její osud jen velmi málo“. Nebo kdyžresumuje oficiální stranický závěr jednéz porad konaných v témže roce nad „osudyruské literatury“: „Vykonaný průzkum proká-zal, že ani jeden ze současných proletářskýchspisovatelů není žádán. Zkoušeli jsme vydatdíla různých proletářských spisovatelů, ležívšak u nás ve skladě a prodáváme je doslovana váhu.“

Knihu je tedy možno s užitkem otevíratnejen v příslušných univerzitních seminá-řích literárněteoretické nebo rusistické po-vahy, ale i s ohledem na meziválečné dějinysovětského Ruska. Eichenbaum sám ale bylproti „seminárním vědcům“ poměrně ostřevymezen. Proti historickému pohledu pro-sazoval hledání těch rysů literatury, „ježjsou co nejúžeji, co nejintimněji spojeny sesoučasností“ – to citujeme hned z prvníz přetištěných statí, nazvané „Dějiny zá-padní literatury“. V optice dneška se alevelmi dobře otevírají i jeho vlastní texty,které naprosto není nutno číst jen jako za-váté stopy pominulého stadia pomyslnémetodologické evoluce. Mimochodem prá -vě polemika s evolucionismem, či ještěspíše hlas proti hegeliánské myšlence po-kroku je hned tím prvním, co výborem

zazní od prvních stránek jako živá nota:„Věda o slovesném umění naopak jen získátím, když v ní pojetí pokroku nebude upevňo-váno“ (s. 10). Vede se tu vlastně spor o li-neárně kauzální pojetí literárních dějin,pojetí, které bylo pro Eichenbauma předsto a jedním rokem stejně těžko přijatelné,jako je pro podstatnou část literární histo-rie obtížně akceptovatelné i dnes. Pouče-ním není jen návratnost klíčovýchmetodologických otázek oboru, ale i úpor-nost, se kterou si potřebujeme pořádatstopy minulosti do logicky přímočarých,půvabně zjednodušujících příběhů.

Ukazuje to i o takřka padesát let mladší Ei-chenbaumův text, stručná, ale podstatnáodpověď na jednu z anketních otázekIV. mezinárodního sjezdu slavistů. Na dotazpo povaze „přechodu od romantismu k rea -lismu“ ve slovanských literaturách Eichen-baum napsal: „Otázka není položena jakovědecký problém, ale jako dotaz u zkouškys předpokládanou, předem hotovou odpovědí.“A hned brojil proti „zastaralému systému li-terárněhistorických pojmů, které jsme zdědiliod staré německé filosofie a jež dávno ztratilysvůj dřívější obsah“. Místo toho navrhovalstrukturované doptávání po pojetí roman-tismu ve filosofii a kritické praxi určité doby,dále sledování případného vlivu těchto teo -rií na beletristickou tvorbu v rámci ruskéliteratury a následně komparativní pohledna poměry v západoevropských slovan-ských literaturách. Tedy velmi promyšlenéa pečlivé kladení vědecké otázky. Zároveň jetu místo jednoduché odpovědi formulovánvýzkumný program na dlouhá léta. Pokudjej zvážíme eichenbaumovským ohledem naúzké spojnice se současností, není možno senezeptat: nevede dnešní grantový a evi-denční tlak na stále rychleji prezentovanémonografie právě opačným směrem, nežjaký zastával Eichenbaum, totiž k povrchníheslovitosti, k potlačení náročnější a dlou-hodobější heuristiky, k prohlašování oka-mžitého nápadu za vykonanou práci?

Podobně nabádavé mohou být i formalis-tické práce soustředěné k tvárnosti a vý-znamové výstavbě verše, v eichenbau -movském svazku stati „Melodika verše“,„O zvucích ve verši“ a „Komorní recitace“.Autor v poslední z nich ostře polemizujes „výrazovými recitátory“, „prožívajícími“, pře-hrávajícími a psychologizujícími text básně.Zároveň pléduje za „neutralizaci emocí“a pokud možno volný a neokázalý průchodpodstatných kvalit verše samotného, tedypředevším za soustředění k elementárnímcharakteristikám eufonie a zejména rytmu.Požadavek tu stručně řečeno zní: respekto-vat tvar básně, vnímat jako její specifickoua prvotní kvalitu právě „veršovanost“, spe-cifický způsob „dělanosti“, který nemá býtpotlačen ve prospěch „dramaturgicko-psy-chologizujících“ interpretací. Není ale ana-logií i určitý typ vědeckých přístupů k básni,kdy se místo dramaturgického náhledu im-plikuje třeba optika filosofující, genderováči postkoloniální, a báseň se následně redu-kuje na sběrnici prefabrikovaných dokladůmyšlenek, které spočívají mimo ni samu?Nenarazíme koneckonců v dějinách literárnívědy i v její dnešní praxi na studie, disertaceči monografie o básnících, ze kterých aniv nejmenším nevyplyne, že by byl příslušnýmateriál − básní? A ještě jedna poznámkak Eichenbaumově zdánlivě příliš „kulturně-politické“ stati o problémech přednesuveršů: jak impozantní dokladový materiál jetu snesen nejen z ruské, ale i západoevrop-ské, především německé literatury. Tieck,Scott, Schiller, Goethe – jejich díla, překladyi korespondence: to vše je vyloženo na stůljako podklad pro vlastní úvahy. Impozantnívzdělání. Myšlenková důslednost. Argu-mentační přesnost. Nejsou právě tohle tynezákladnější pilíře jakéhokoli výkonu,který chce být vědou? Kdyby jiného nebylo,nemůže být Eichenbaum v českém literár-něvědném dnešku neaktuální.

Dalibor Tureček

NOVÉ VYDÁNÍ ÚVODŮ DO HISTORICKÉ FONOLOGIE A MORFOLOGIE ČEŠTINY

Miroslav Komárek a Ondřej Bláha(eds.): Dějiny českého jazykaHost, Brno 2012

I přes některé dílčí úspěchy a určité insti-tuční zaštítění, které by diachronní filolo-gie leckterého jiného jazyka mohla závidět,nepatří v posledních letech historická ja-zykověda češtiny zrovna k nejbouřlivěji serozvíjejícím bohemistickým disciplínám.Necháme-li stranou v zásadě podpůrné,byť jistě záslužné činnosti, jako je zpří -stupňování staršího písemnictví a před-moderní a raněmoderní „jazykovědné“produkce, trochu rušněji je snad jen naúseku barokní češtiny. Zdá se mi, že to taktrochu souvisí s převládajícím společen-ským klimatem (spoluurčujícím „aktuálnítémata“) a dominantní ideologií, promíta-jící se do mechanismů financování vyso-kého školství a vědy, mohu se však mýlit,neboť výzkum češtiny coby naší mateř-štiny je přece jen ještě něco trochu jiného.Není tedy divu, že nejsme zahlcováni no-vými knihami o rozličných aspektech před-moderního jazyka, i když první vlaštovkyvysílá pražský diachronní korpus, např.v podobě knížky Postavení slovesného pří-sudku ve starší češtině (1500–1620) Š. Ziká-nové. Nápadná je recyklace starších prací,což samozřejmě věcně nemusí být naškodu, zejména tam, kde se jedná o publi-kace zásadní, a přitom těžko dostupné.Vyšel tak například výbor z díla IgoraNěmce (Práce z historické jazykovědy),z článků právě M. Komárka (Studie z dia-chronní jazykovědy), vyšla opakovaně Mar-vanova monografie o kontrakci (naposled

jako Čeština tisíciletá); vyšel i kolektivníSpisovný jazyk v dějinách české společnosti(původně skripta z roku 1979).

Sem patří i recenzovaná kniha, která nesetrochu zavádějící název Dějiny českého ja-zyka. Jsou do ní zahrnuty tři ucelené textynašeho předního jazykovědného bohemistyMiroslava Komárka (nar. 1924): vnější „Dě-jiny spisovné češtiny“, „Fonologický vývojčeštiny“ a „Morfologický vývoj češtiny“.První z nich je původně koncipován jakosoučást 4. svaz ku Československé vlastivědy,druhé dva jako vysokoškolská skripta(1982, 1981). Výklad o fonologickéma morfologickém vývoji češtiny, kterýv obou případech začíná obdobím praslo-vanským a je doveden až do nové doby a za-hrnuje i nářeční diferenciaci češtiny, patříke klasickým dí- lům pražské strukturalis-tické jazykovědy. V jistém smyslu a v celko-vém obrysu je dle mého souduvyčerpávající a nepřekonatelný, ať se bu-deme snažit o neotřelé pohledy za využitínových teorií, jež se objevují jako houby podešti a jako houby zase mizí, jak budemechtít. Zde proto tak trochu chápu ty, kteřítvrdí, že fonologie a morfologie jsou tématajiž mrtvá. Komárek společně napříklads Lamprechtem nebo Marvanem dovedli,ovšem ve fázovém posunu oproti fonolo-gům soudobé češtiny z okruhu Pražskéholingvistického kroužku, pražskou struktu-ralistickou fonologii ke svému vrcholu;totéž víceméně platí i o morfologii. I podáníje suverénní, jazyk plyne přirozeně, s nále-žitou přesností a hospodárností výrazu,součástí výkladu jsou hojné tabulky a sché-mata. U nich by si ovšem člověk uměl před-stavit i technicky pokročilejší řešení,zohledňující dynamiku systému.

Určité rozpaky u mne dlouhodobě vyvo-lává bohemistický popis praslovanského

vokalismu, který je ještě rozmlžován tra-diční transkripcí. Tiskne-li se y, o němž setvrdí, že bylo vyslovováno asi jako ruskéы, tj. [ɨ], a v tabulce je náležitě umístěnove středním sloupci, ale popisuje se jakovokál zadní, je to trochu problém. Tra-dičně jsou potíže s jery. Chápu, že jejichpřesná výslovnost není známa, ale rádbych znal aspoň konkrétní představu da-ného fonologa a rád bych ji viděl vyjá-dřenu v IPA, neboť nevím, co si představitpod pojmem „přední a zadní neurčitý vokál“či „výslovnost podobná e (přední a zadní)“.Co je prosím „zadní e“? A co „zadní neur-čitý vokál“? V tabulce je tvrdý jer umístěnv zadní řadě, níže než u, výše než o; má jíto hlásku nezaokrouhlenou. Pak by tomohlo být přibližně [ɤ], snad trochu zvý-

šené, či centralizované [ɯ×]. To platíi o měkkém jeru (snad [�]?) a některýchdalších samohláskách, včetně obdobístaročeského. U konsonantů by nebylošpatné vypracovat i schémata pro jednot-livé korelace, které jsou jinak porůznu ob-saženy v souhrnných tabulkách, v nichžnavíc nejsou dané osy jednoznačné – i zdebych dal přednost strukturaci dle IPA, abyafrikáty a frikativy nevypadaly jako své-bytné řady podle místa artikulace.

Druhý a třetí oddíl si rozhodně zasloužívyjít nově. Proč je do knihy, již budou po-užívat asi hlavně studenti bohemistiky,zařazen oddíl první, jenž je textem popu-lárně-naučným, mi uniká, zvlášť kdyžtéma máme dostupně zpracováno jindea líp. S ohledem na původní účel text aninemůže být jiný než stručný a schema-tický. Navíc není jasné, jak je zde chápán„spisovný jazyk“, a tak lze s některýmipaušálními tvrzeními i s výběrem ukázekpolemizovat. Dobře je to vidět na pasá-žích od národního obrození dál. Zejménaobdobí od roku 1945 je zpracováno po-vrchně; kontrastivně se citují Holky z našíškolky a Havlův projev z roku 1990,a obecně se tu dost moralizuje. Jelikož ne-sdílím Komárkův optimismus ohledněsoučasných podmínek vývoje českého ná-roda, je mi nakonec nesympatická po-hádka o happy endu po roce 1989. Místoaby tu bylo reflektováno aspoň nové pty-depe, jež si s normalizací nijak nezadá, jecitován reklamní text plný anglicismů,i syntaktických, jako „důkaz“ toho, že cizíslova získala určitou prestiž, jako by tytoletáky nepřekládala z angličtiny pologra-motná kancelářská fauna, a nebyly tedypříznakem něčeho úplně jiného.

Lukáš Zádrapa

tvar 13/13/27

KDYŽ VLÁDL STRACH A LEŽ

Lubomír Vejražka: Nezhojené rány národaMiloš Uhlíř – Baset, Praha 2012

Čtrnáct zastavení (oddílů), v nichž každépředstavuje jednu složku komunistické to-tality. Vstupní dvoustranné kresby jednot-livých zastavení volně parafrázují křížovoucestu. Autorova čtvrtá kniha má 707 stranve 40 kapitolách. (V symbolice čísel by-chom mohli připojit odkaz na 40 let tota-litního režimu, biblické putování Židů dozemě zaslíbené, 40 dní a nocí potopysvěta.)

Lubomír Vejražka (nar. 1961) vydal ně-kolik publikací o horolezeckých výpravácha před sedmi lety začal pod vrstvou obecněznámých historických událostí a osudů po-litických vězňů a odpůrců režimu vyhledá-vat dosud žijící bývalé vězně nebo jejichrodinné příslušníky a potomky. Ze vzpo-mínek, zážitků, střetů s představiteli moci,z dlouhých let jejich soužití se skutečnýmizločinci a sadistickými vězeňskými dozorci(z nichž mnozí se běžně dopouštěli přede-vším na politických vězních kriminálníchčinů) sepsal neobvyklou historii emocí, ja-kousi citovou a mentální mapu tisíců lidípostižených a pronásledovaných posluš-nými sluhy stranického aparátu. Vzniklrozsáhlý text na rozhraní populárně-nauč-ného žánru a beletrizovaného vyprávění.

Autor rozvíjí do hloubky události jižzachycené historiky a dalšími autory,a dává jim oživující, naléhavý tón. Událostia jejich aktéry poznamenané útlakem,mnohdy rozpadem rodin a osobním selhá-ním, bychom mohli stručně nazvat ZločinyKSČ, ačkoli jsou tak rozsáhlé. I ti, co dobuautoritativního systému zažili a domnívajíse, že jím propluli bez duševních úrazůa deformací, potřebují si ta dlouhá deseti-letí připomenout něčím naléhavějším než„laskavými“ televizními seriály, které tusetrvalou, i když ve své intenzitě se pro-měňující, hrůzu mnohdy nezáměrně bana-

lizují a nezasvěceným ji představují spíšjako dobu, kdy se nesmělo na Západ a ne-byly banány.

Pro učitele je možná nejtěžší naučit žákya studenty ve změti informací, teorií, vý-kladů rozpoznávat to podstatné, vypěsto-vat v nich schopnost orientovat sea podněcovat jejich zvědavost, potřebu do-zvědět se víc o událostech, o nichž se dříveze strachu nemluvilo. Despotické vládnutíkomunistické strany do listopadu 1989může připadat dnešním žákům a studen-tům jako dávná historie. Vždyť se dětemdost často říká: ty si to nemůžeš pamato-vat, ještě jsi nebyl na světě… Autor se se-tkal s desítkami bývalých politických vězňůa vyhledával spojení s jejich potomky a pří-buznými. Rodiny žily v bídě a mnohdyv pohrdání blízkého okolí, byl jim zabavenmajetek, často byly rodiny odsouzenéhovystěhovány do zapadlých zchátralých ves-nic, polozbořených domů… To je sice po-měrně známo, v téhle encyklopediikrutosti a ponižování se však dozvídámeo hodně víc – především prostřednictvímpostavy autorova fiktivního strýce, kterývstupuje do vyprávění jako svědek utrpenía křivd i jako průvodce či komentátor udá-lostí v průběhu 40 let totalitního režimu.Ti, kteří byli ochotni otevřít se vzpomín-kám, nelíčí ta léta věznění a pronásledo-vání s důrazem na nespravedlivé obvinění– nad osobní křivdy se časem povznesli,mnohem obtížnější bylo žít dál s vědomím,jak se státní moc mstila jejich rodinám. Ně-kteří z těch, kteří komunistické vězněnípřežili, napsali o tom svědectví nebo toudělal někdo z rodiny – např. Marie Kos-tohryzová, vdova po Josefu Kostohryzovi,básníkovi odsouzeném v inscenovanémprocesu s tzv. Zelenou internacionálou, po-lární badatel Josef Svoboda za účast veskautu aj.

Svědectví zaznamenané v novém tisíci-letí, téměř čtvrt století po listopadu 1989,je až bolestně aktuální – nejenže si mladílidé nedovedou představit, co znamenaložít v policejním státě, do jak absurdních

detailů byly propracovány a dotaženy zá-kazy, dohled, sledování, podezřívání,atmosféra udavačství. Vždyť i část dospělépopulace považuje předlistopadový režimza lepší než současný. Rozhořčení nad roz-krádáním, násilím apod. jako by jim zaka-lilo paměť. A když si národem obdivovanýumělec Zdeněk Troška s poněkud zvráce-ným humorem zažertuje, že (i) Hitler dělaldobré věci (dal lidem práci), z čehož mělozřejmě plynout, že ani za vlády soudruhůnebylo tak zle, stává se ze mne okamžitěprimitivní antikomunista.

V reklamním spotu, v němž Jan Třískavášnivě odmítá vládu tyrana (zčásti záběryz představení Bouře) – Říkám NE! − se di-váci nejdřív dozvědí, že Tříska je emigranta signatář 2000 slov a posléze už přichází„hlavní myšlenka“: „Ne z nás dělá to, čímjsme. Budweiser Budvar.“ Na webu Budvaruse dozvíme, že se pivovar „vyhradil protikomformitě“ (sic!). Kdo je tedy rebel – ten,kdo Budvaru řekne NE? Čemu říkají NE ti,kdo ho pijí? Je asi malicherné pohoršovatse nad zneužíváním Shakespeara prostřed-nictvím významného herce k vyjádření ně-čeho tak nicotného v konfrontaci s odmít -nutím despoty – potvrzuje to však myš-lenkový chaos a podivný posun v chápánícharakteru despotických režimů a svo-bodné občanské společnosti.

Současní autoři se oprávněně vyhýbajívelkým slovům, jejichž význam byl za mi-nulého režimu smazán, staly se z nich vy-prázdněné, nabubřelé pojmy (hrdinství,morálka, odvaha, poctivost, pravda, svě-domí, odpuštění ad.). L. Vejražka se k nimopatrně vrací a dává jim příležitost k dalšíexistenci oproštěné od falše. A daří se muto i proto, že dokázal připomenout jejichpro většinu z nás dlouho skrytý význam.

Eva Škamlová

ODKRYTÝ PROTOEXISTENCIALISTA

Dušan Pala: Stromy a kameníAkropolis, edice Skrytá moderna,Praha 2013

Ediční řada Skrytá moderna, kterou vy-dává nakladatelství Akropolis, si klade zacíl zpřístupňovat špatně dostupné či za-padlé literární texty především z 20.−40.let 20. století, jež jsou zároveň doprová-zeny odbornými studiemi. Z hlediska lite-rární historie zabývající se příslušnýmobdobím jsou proto jednotlivé svazky edicevždy očekávány se zvědavostí, přičemž sedá říct, že převažuje pozitivní přijetí (i kdyžnedávno Petr Král v Tvaru č. 10/2013 pří-kře odsoudil antologii Skupiny Ra nazva-nou Automatická madona). Nejnovějšímpřírůstkem edice je publikace Stromy a ka-mení, která aktualizuje dílo pozapomenu-tého českého spisovatele Dušana Paly(1924–1945). Obsahuje druhé vydánístejnojmenné Palovy povídkové sbírky (pů-vodně 1947), několik příloh (korespon-dence, nekrology) a interpretační komen -tář Vladimíra Papouška, jenž se Palovoutvorbou zabýval už ve svých Existencialis-tech (2004).

Osud Dušana Paly poněkud upomíná nao něco staršího Jiřího Ortena – oba výji-mečné, předčasně zmařené talenty pozna-menané tíživou historickou situací, obavyzdvihováni Václavem Černým jako před-stavitelé českého existencialismu. Pala, ne-patřící oficiálně k žádné literární skupině,se sice dožil konce války, jeho těsně pová-lečné novinové příspěvky aktivizující stu-

dentstvo vyzařují nadšení a touhu po ob-novení ztroskotaného světa, ale několikměsíců poté si „v důsledku naprostého noe -tického nihilismu“ (s. 259) bere dobrovolněživot. Kromě básnické sbírky Krev a popel(1946) vychází posmrtně také inkrimino-vaná sbírka pěti poměrně rozsáhlých psy-chologických povídek, jejichž hrdiny jsouv převážné většině dospívající jedinci neboděti. „Láska“ pojednává o rozporuplnémmilostném vztahu mladé, emočně nesta-bilní dívky ke staršímu muži, „Žony“ paktematizuje morální prohřešek roztouže-ného dělníka. „Šedá noc“, nejdelší ze za-stoupených próz, je vystavěna kolemstupňujícího se konfliktu mezi dominant-ním otcem a vzpurným synem, rodinnévztahy společně s odhalováním iluzí o sta-tusu člověka hrají důležitou roli i v povídce„Klavír“. „Jaro“ zobrazuje nevratný oka-mžik zasahující do dětského přátelství.

Pala se ve svých povídkových prózáchukazuje jako výborný vypravěč a pozoro-vatel s citem pro metaforu, který v mnohamomentech dokázal nalézt svébytnou, ne-okoukanou řeč. Jeho vyprávění dominujeatmosféra lidského neporozumění, odci-zení, šedi, kalu či špíny, která se vrací jakonekonečná ozvěna. Patrné je to zejménav pasážích reprezentujících všednost, ba-nalitu každodenní skutečnosti – ať už je tonudná jednotvárnost deštivého dne, jejžchlapec z povídky „Jaro“ musí trávit doma,nebo ubíjející beznaděj mechanicky opako-vané práce ve fabrice, s níž měl autorvlastní zkušenost, neboť byl jakožto ročník1924 během války umístěn do továrníhoprovozu. Právě zachycení bezbřehé všed-nosti, v níž osamocené subjekty nenachá-

zejí žádnou oporu, odkazuje podle Papouš -ka k poetice dobově paralelní Skupiny 42,přičemž k dalším podobnostem lze řaditdetailní reflexi města, jeho objektů či po-zornost k banálním fragmentům hovorů.Řeč svých postav, obhroublou, agresivníi míjející se, odposlouchal Pala vskutku vý-tečně. Všednost hmotné reality označil do-konce explicitně jako nový inspirační zdrojpo skončené válce, když apeloval naumělce: „Neboj se hmoty, básníku! Ta vládnecelým světem, nebudeš jí proto uhýbati. Věř,že hmota není nepřítelem poezie. Dá ti novoutvořivou sílu. Osvobodí tě od verbalismu. Při-vede tě k tomu nejvyššímu, ke skutečnostikaždodenního života!“ (s. 262)

Jeho „smysl pro objektivní analýzu sku-tečna“ (s. 25), projevující se ve výše zmí-něných záznamech každodenní předmět -nosti, pak považuje Papoušek za určujícírys Palovy poetiky a spojnici s texty fran-couzských existencialistů. Zřejmá je tatosouvislost obzvláště tam, kde Pala zobra-zuje, jak svět dotírá na hrdiny ve své ma-teriálnosti a smyslové naléhavosti pachů,hluků, výjevů (v továrně nebo třeba naulici před výlohou plnou lákavých pochu-tin). Zvláštním případem, kdy je subjektpřiváděn ke své konkrétní situovanosti dopředmětného světa, jsou okamžiky, kdy sepředmětem, odporným a zhnusujícím,stává tvář nebo tělo bytostí, k nimž by mělpociťovat kladné emoce – takové vnímánípřiměje dívku z povídky „Láska“ až ke kru-tosti vůči nápadníkovi. A k podobnémudochází i v „Šedé noci“: „Úkosem sledujeJirka otce, jak se valí dveřmi. Medvědí po-stava. Zvířecí hlava. Tlapy, jimiž zardousí,rozbije, co se mu postaví do cesty. A přitom

mrzák, netvor, zrůda… Co já, co já, mám-litaké tak naběhlé oči a odulé pysky, mám-litaké tak krátké, nemotorné pahýly rukou… cojá… co já… Nenávist zachvěje Jirkovým ni-trem, roztřese je jako vichr slabý stromek,přelévá se do žil, cosi jej nutí, aby se rozběhlproti otci, aby jej udeřil do tváře, aby se zarylnehty do laloků…“ (s. 124)

V úvodní studii Vladimír Papoušek mimojiné zasazuje Palovu tvorbu do dobovéhokontextu a interpretuje ji jako předzvěstkonfliktu, který se vyostřil během tzv. třetírepubliky po skončení války. Totiž kon-fliktu mezi touhou přitakat nové víře v ko-lektivistický socialismus a sebezáchovnýmgestem vzdoru (uměleckého) individua. In-spirací tomuto gestu byl právě nastupujícíexistencialismus se svým důrazem na svo-bodné sebeutváření jedince.

Co se týče čtenářského zážitku, patří po-vídková sbírka Stromy a kamení bezesporuk vrcholům české literatury kolem polo-viny 20. století. Otázkou zůstává, zda sez pohledu literárněhistorického nenabízelozpřístupnit z Palova díla něco, co je sku-tečně obtížně dostupné. Autor po sobě za-nechal v pozůstalosti uložené v LA PNPdalší texty, ale snad opravdu nedosahují ta-kových kvalit jako prezentované povídky(ukázku z pozůstalosti – vzpomínkový textPalova otce a úryvek z nedokončeného ro-mánu Velký pátek – přinesl Tvar č. 8/2010).Jistě zajímavá by však byla např. Palovapublicistika roztroušená pod množstvímrůzných pseudonymů.

Zdeněk Brdek

INZERCE

Požádali mě přátelé v Brně, abych je za-stoupil při jednání s umělci ve městě Lilleve flanderské části Francie. Dva roky o mnenezavadil ani lodní a rodný šroub, a náhletolik uměleckých úkolů. Ano, měl jsemopravdu nabušeno. Přesto jsem přátelůmkývl. Kdo by nejel do Lille, byl by debille.Pět minut po příjezdu do města mě zatara-sil cestu anton místních fízlů. Móc se di-vili, že nemám drogy, ani alkohol, badokonce ani nevezu automaty v báglu prozvýšení gamblerství v této části světa. Měljsem jen diazepam proti sračce, který onizasunuli zpátky do batohu s přátelskýmmrknutím oka. Patrně cosi jako vítej v Lillea neposer se z nás... U nádraží byl velkýtransparent Vítejte v Lille – městě kulturya umění. Říkal jsem jim, že smyslem mécesty je umění. Donutili mě sundat si i ho-linky a bylo jim velmi divné, že v nichnemám nůž, ale zato mám rudé ponožky.V kapse saka jsem naštěstí neměl české vy-dání dějin RAF z Levných knih. To jsem sichtěl vzít na cestu, abych trochu provoko-val. � Neříkám, že všichni, ale pár jsemjich zažil – francouzských umělců, tvůrcůobjektů – přijdou mi jako žrouti grantů. To,co jako svědek díla absolvuji za jeden dens performerem z Čech, přijde poctivéhofrancouzského konceptuálního umělce nadvě vejplaty tří českých uměleckých socek.Výsledek je poctivě řečeno obdobný. Tenbez dotace a ten za tisíce udělá stejně fan-tastické nebo stejně pitomé věci. Z toho bysnad plynulo poučení pro české instituce:Nepodporujte nikoho! Potkal jsem všaki místní spisovatele z Lille a ti stejně jako

já (bych) kapku řevnili na své šťastnějšíkonceptuálně laděné soudruhy. Jakýkoliprojekt, jehož náklady jsou vysoké, ale vý-sledek je neškodný, bude podpořen. Tolikjsem snad pochopil o grantové politicev umění. � Francouzi jsou národ povýtcexenofobní, to není výtka, ale fakt (Češi jsouzase ustrašený, hypotékama zamořenýsračky). Nebylo mi tedy dobře, když měmůj kontakt, člověk, který mě co vyslanceZemí českých měl na starosti ve městěLille, v osm večer vypoklonkoval z bytus tím, že se musí věnovat rodině (jeho ženabyla modrooká jako Aňa Geislerová a dítěbylo rozjívený parchant a podle toho jsemse choval). Nijak jsem se mu nedivil, ale cov cizím městě v osm večer. Koupil jsem siv obchodu pár piksel Stell z Artois a sedl sina schody u katedrály. Strávil jsem tam asipět minut a už jsem byl smířený, že strá-vím večer o samotě, když si přisedl regu-lérní hurón. Zprvu jsem myslel, že mě buďokrade, nebo bude chtít pivo. Na obojí jsembyl v duchu ready. Po chvíli hovoru však vy-táhl dvacku, a že mě zve na pivo. Evidentníbukanýr. Ale šel jsem. Ve městě noci, kdese všechny naděje potápějí, není co ztratit.Šli jsme městem a náhle jsem uviděl zapad -lou uličku s kavárnou, tak jsem ho tam za-táhl. On platil piva, po čtvrtkách, a já muza ně dával – jako objevitelé světa domo-rodcům zrcátka a kuličky – já mu za nědával česká cigárka. Během půl hodinyjsem byl s každým hostem před hospodouv družné debatě. Díky internetu v telefo-nech rychle zjišťovali, že opravdu jsem ta-kový magor, za jakého se vydávám. Řekl

jsem, že to je zvláštní – jejich družnosta zájem, oni na to, že ta arogantní hovada,xenofobní, jak říkám, žijí v Paříži a na jihod ní. Na moji Stellu Artois, kterou jsemměl ještě v igelitce, řekli jen, že to jsouchcanky, dobré tak leda pro Pařížany. Kdyžjsem jim řekl, jaké kolem těch chcanekz Artois dělají u nás koncesovaní dealeři ri-tuály, smáli se srdečně. Navrhl jsem, žemístní paka jistě tak čarují s tequilou. Sno-bové to tak dělaj, řekli. A já, jak pijetevodku, určitě s nějakejma sračkama, co my

ani neznáme, rituály, že ju? Potěšilo mě, žezatím žádná firma je nezblbla – vodkupijou jako vodku. Když jsem nad ránem od-cházel a řekl pinglovi, že chci jako souvenirtu sklenici na vínko s etiketou místníhopiva, udělal gesto jako Belmondo. Zname-nalo to: Vem si ji, ať to šéf nevidí. � Četljsem nedávno v Praze. A stala se mi úžasnávěc. Není důležité, zda se to splní, ale po-prvé po – už taková je má povaha, že všeeviduji – 212 autorských vystoupení měněkdo oslovil přímo po čtení a díky čtenís tím, že to bylo v cajku, že by mi rád vydalknihu. Nuže, zde se konečně osvědčilo méosobní přesvědčení: žádné ceny za rozličnýponižující soutěže, žádné granty (a za tyovšem bych byl rád), žádné plácání tohoa toho po hlavě – pouze osobní nasazenírozechvěje někdy někoho. Děcka, dracia žraloci, není to snad nádherné? Jezdětena čtení poesie patnáct let, občas zdarma,pak za prachy poznáte i Brno a Čerstvé Bu-dějovice, pak i Drážďany a Vídeň (tam navás sice mrdaj, ale zaplatí to). Díky uměníjsem byl i v Lille. Spal jsem v hotelu, v ma-ličkém pokoji, a první noc jsem si svítil jenchabou lampou ze stropu. Druhý den mipokoj uklidili, fusekle a trenky mi dali doigelitky, a když viděli, že na posteli mámknížku, dali mi k posteli lampičku na čtení.Byla to Slavná Nemesis Ladislava Klímy. Odhoteliéra ze země, která se tak prudce od-vrátila od svobody a fízluje každého debil-ního blonďáka, co tam zavítá, od krajiny,která zakazuje kouření v barech a vůbeckdekoli, to bylo gesto.

Patrik Linhart

HALÓ, TADY ČISTIČKA!

Ročník XXIV. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Šéfredaktor Adam Borzič.Redaktoři Roman Kanda (zástupce šéfredaktora), Svatava Antošová, Wanda Heinrichová (recenze), Michal Škrabal a Milan Ohnisko. Tajemnice Andrea Bláhová. Korektorka Petra Patáková. PředsedaKlubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail: redakce@itvar.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie senevracejí. Podle grafické osnovy Lukáše Pertla úprava, sazba a zlom programy QuarkXpress 7.5 a Adobe Photoshop 7 CE Stanislav Dvorský. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production,spol. s r. o., První novinová společnost, a. s., Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r. o., MediaCall, s. r. o., a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel. 234 092 851, fax 234 092 813, e-mail:predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Predplatne SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 44 453 711, fax 00421 744 373 311. Objednávkydo zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocená organizace nevidomýcha slabozrakých ČR – SONS – Na Harfě 9, P. O. Box 2, 190 05 Praha 9, tel. 266 038 714, http://www.braillnet.cz

2013/13 www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30 Kč • 27. června 2013

tvar 13/13/28

Michal Jareš

VYSOKÉ PODPATKY

IF YOU HEAR SOMETHING LATE ATNIGHT

Zase prší. Sedím v kavárně na rohu. Upí-jím ranní kávu. Uši mi zalévá SuzanneVega. Drobím croissant, šustím novinami.Přesto se ocitám dvacet let zpátky. Myname is Luka, I live on the second floor...Ve vlasech mám berušky. Češu panenku.Stelu jí postýlku. A o patro výš?

Trochu mléka do kávy. A cukr. Bude pršetcelé dopoledne. Nějaké svěží letní čtení byto chtělo. Tož podléhám doporučení básní-kovu. Otevírám Padesát odstínů šedi (E. L.

James, XYZ 2012). A těším se, že se ve chvíliocitnu v ohnisku vášně. Pěkně na veřejnosti,jak jinak. Ať mě všichni vidí! Valéry šedéjsou zatím téměř sněhobílé, skoro do rů-žova. On bohatý businessman, ona tichástudentka. On charismatický sportovecs ostře řezanými rysy, ona jemná brunetka.On direktivní. Ona svéhlavá. První setkáníopravdu románové. Záskok. Nevydařené in-terview do studentských novin. Otázka:Jste gay? A ruměnec. Konzumuju první de-sítky stran knihy se skandální pověstí. Cože to tak pobuřuje? A co že to tak svádí?Těch prvních sto stran je přecudných. Světlo

jeho očí, Studujeme za školou. I live up stairsfrom you. Yes I think you’ve seen me be-fore... Vzpomínám si. Rány, křik a prosby:Ne, prosím Tě, už ne!!! Just don’t ask mewhat it was. Neptala jsem se, jen jsem pev-něji přitiskla panenku a deku si přetáhlapřes uši. Čtu rychle dál. Mimoděk si koušuret. Co vlastně vím o BDSM? Měla bych sijako hlavní hrdinka vyhledat klíčová slova?Přes Wi-Fi hledat tenkou hranici mezi bo-lestí a vzrušením? A nahlížet při tom do mi-lionářské rudé „herny“?

Neptejte se, zpívala Suzanne Vega v roce1987. To není vaše věc. Stal se opak. Luka

rozpoutala hlasitou diskusi o domácím ná-silí. A její dcera Anastacia? Ptej se, říká, mluvo tom. A rozžehla globální debatu o domá-cím sexu. Něžném (vanilkovém, jak říká Mr.Grey), plným hraček – i násilí. Navíc při-pomněla, že literatura má řadu odstínů i ne-utuchající rejstřík funkcí. A muži? Vlídnípozorovatelé čtenářek s vysokými podpatkya rudou rtěnkou? – Panenka v koutě, oce-lově šedá kniha na nočním stolku... Šeptá:Buď dominantní! (Ale číslo na Bílý kruhbezpečí znám.)

Zmrzlinu, prosím! Vanilkovou! Žhavé léto přeje Vaše Melissa Pink

TŘINÁCTÉ

Třinácté Ohnisko je třeba zapít. Alkoholradši ne, tak pozvedám číš plnou čer-stvého vzduchu. V Praze se kromě jipeka ár nachází forikzámpl na Petříně. V rů-žové zahradě plné rusky švitořící mlá-deže. A kde je Čína, ptám se? Kde Korejci?Amíci? Inuité? Kacíři? Kde Linharta Šanda, kluci ze Stínadel?! Prý v jinakbeznadějně vyprodaných letech sedadloč. 13 zůstává prázdné. Tomu se však ne-ušklíbám: že spadne právě ono, zatímcoostatní sedadla letí si v poklidu dál, seděje často. Je za tím Mossad a arcizednářiz KGB. Že mě ten kyslík nějak vzal… cojsem to… jo, už to mám. Člověk člověkuv oku sem, epicentrem trýzně i vláhy, tan-cem v kožešině kancelářské krysy. Krte-

ček nosí tričko s obrázkem Krtečka, hele!Tři náct… utři nás… ne, jinak: tři nácci…tři nácci a dvě náckyně… vydali se doKdyně. / A když byli v Kdyni, / oddali sesvini. / Oni svini, ona jim, / co bylo dál, za-tajím. Říká Rohlíček Khónovi… ne… Při-jde paní k lékaři a… taky ne… PřijdeRuska ke gynekologovi a říká: „Pažálujsta,musíte mně pomoct, to se nedá vydržet,ten můj manžel je jak pes!“ A doktor: „Jó,to to má tak rád, ha ha ha?“ A vona: „Ne,to mu tak smrdí kožich.“ Pane jo, to jsemse ale zhulil… S Adamem Borzičů jsmenacpali do fajky všechno, co bylo ve skar-tovačce nevyžádaných rukopisů, pročežA. nyní vypadá jako Lao-c’etung, zatímcojá taky. Uf. Tak hezké prázdniny, čtenář-stvo drahé!

Milan Ohnisko

�OHNISKO

Hodinky jsou celý svět

VETRUGIN