1

3. Obsahové propozice oznamovací1

Obsahové věty oznamovací se v latině realizují infinitivními (a participiálními) konstrukcemi

nebo vedlejšími větami spojkovými. Rozhodujícím faktorem je predikát ve větě hlavní, resp.

řídící výraz (např. jmenný výraz). V některých případech připouští jeden predikát více

konstrukcí (např. akuzativ s infinitivem a některou vedlejší větu), avšak není tomu tak vždy.

Podobně jako u infinitivních konstrukcí lze vysledovat určité sémantické skupiny predikátů,

které se v zásadě chovají stejně. V jednotlivých případech jsou však možné odchylky. Je třeba

si uvědomit, že vycházíme pouze z dochovaných textů. Některé konstrukce se proto mohly

používat, ale nedochovaly se. Typické zástupce jednotlivých skupin je proto nutné se naučit.

Obsahová výpověď může mít v češtině podobu:

vedlejší věty se spojkou že a indikativem (Slyším, že zpívá.)

polovětné vazby s infinitivem (Slyším ho zpívat.)

participiální vazby (Slyším ho zpívajícího.)

V latině má naprostá většina oznamovacích propozic formu:

polovětné vazby akuzativu (nominativu) s infinitivem, kterou je nutno pokládat za obecný, bezpříznakový prostředek k vyjádření tohoto typu syntaktického vztahu; (objevuje se také vazba akuzativu s participiem prézentu)

obsahové věty, v případech zvláštního typu doplnění

V zásadě tedy rozlišujeme 4 typy oznamovacích propozic:

Infinitivní/participiální

se spojkou UT

se spojkou QUOD

se spojkou QUIN

1 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky

Peňáz P., Urbanová D., Syntax latinského souvětí (pracovní materiál ÚKS FF MU v Brně).

2

Obsahové propozice tedy konstatují sémantický obsah obecného predikátu ve větě řídící a závazně doplňují predikáty určitých sémantických skupin: Akuzativ s infinitivem

1. smyslové vnímání (verba sentiendi – video, aspicio, conspicio, cerno, animadverto, sentio, audio, apparet)

2. myšlení a vědění (verba sciendi, putandi – puto, arbitror, existimo, scio, disco, intellego, iudicio, invenio, constat, notum est, opinio est)

3. ústní a písemné vyjádření (verba dicendi – dico, nego, affirmo, respondeo, nuntio, narro, certiorem facio, auctor sum, scribo, scriptum est, dictum est, fama est, memoriae proditum est)

4. hodnotící a citový postoj (verba affectuum – gaudeo, laetor, miror, doleo, queror, aegre fero, moleste fero, verisimile, par, aequum, iustum, utile, pulchrum, fas est)

- podmět infinitivu je vyjádřen akuzativem, i když se shoduje s podmětem věty hlavní (v klasické latině téměř vždy)

- infinitiv prézentu pro současnost, perfekta pro předčasnost a futura pro následnost

Nominativ s infinitivem

- používá se u sloves ze skupin 1-3 - proti češtině bývá většinou osobní (doslova "jsi říkán, že", tj. "říká se, že ty") - vyjadřuje jistotní modalitu ("prý")

Akuzativ s participiem prézentu

- konkurenční konstrukce k akuzativu s infinitivem - po slovesech smyslového vnímání - po slovese facere apod., pokud znamená "líčit" (tj. "vyprávět", ne "malovat zdi")

3

Infinitivní konstrukce2

Prostý infinitiv

Prostý infinitiv může fungovat jako nominativ a akuzativ, tj. jako podmět, jmenná část

přísudku, předmět, vysvětlující přístavek, člen srovnání (srov. české „raději chci zpívat než

malovat“).

Infinitiv ve funkci podmětu

Vyskytuje se hlavně u neosobních sloves a neosobních konstrukcí, které se skládají z 3. os. sg. slovesa esse a substantiva, adjektiva v neutru nebo adverbia, např. (ex Traina 1993: 266–267):

Taedet audire eadem miliens. (Ter., Phorm., 486) Je nuda slyšet to stejné tisíckrát.

Lex est, non poena, perire. (Sen., Epigr., 1, 7) Zemřít je zákon / nutnost, ne trest.

Difficile est se noscere. (Auson., Op., 3, 1, 19) Je těžké poznat sám sebe.

Magni animi est magna contemnere. (Sen., Ep., 39, 4) Je známkou velkého ducha pohrdat velkými věcmi.

Tyto výrazy mohou často řídit i konstrukci ak. + inf., někdy také obsahovou větu s ut a konjunktivem (viz různé spojkové obsahové věty). Rozdíl proti akuzativu s infinitivem spočívá v tom, že v kombinaci s prostým infinitivem se jedná o neosobní, všeobecné tvrzení „ono“ (ono je to obecně užitečné učit se), kdežto u akuzativu s infinitivem je vyjádřena konkrétní osoba či věc (je užitečné, aby se děti učily).

Utile est discere. Utile est pueros discere. (Ono) je užitečné učit se. Je užitečné, aby se děti učily.

U některých výrazů, např. tempus est, připadá v úvahu také genitiv gerundia (nebo gerundivní vazba), neklasicky také věta s ut.

Infinitiv ve funkci jmenné části přísudku

Používá se hlavně v případě, když je podmětem jiný infinitiv, méně často se může infinitiv kombinovat se substantivem nebo adjektivem v neutru, např. (ex Traina 1993: 267):

Vivere militare est. (Sen., Ep., 96, 5) Žít znamená bojovat.

Beneficium accipere est libertatem vendere. (Publ. Syr., 58) Přijmout poctu / službu / úsluhu znamená prodat svobodu.

Infinitiv ve funkci předmětu

Pro předmět bez předložky se neužívá gerundium, které se objevuje v nepřímých pádech, v těchto případech je nutné použít infinitiv!!

2 Mikulová J., nepublikované podklady použité se souhlasem autorky

4

V běžné řeči a u básníků se infinitiv objevuje i tam, kde by „mělo být“ gerundium nebo supinum, např. po slovesech pohybu (eamus videre místo eamus ad videndum nebo eamus visum). V pozdní latině a u básníků se infinitiv používá někdy i po předložkách (1 případ i u Cicerona), v závislosti na substantivech a adjektivech (např. jako tzv. accusativus Graecus). Tyto tendence jsou doloženy už v archaické latině, určitou roli mohl sehrát i vliv řečtiny.

Infinitiv ve funkci předmětu doplňuje řadu sloves, vedle modálních a fázových sloves (incipio, coepi, „začít“; pergo „pokračovat“; desino, desisto „přestat“) i mnoho dalších, např.: scio, disco, cupio, gestio „jsem netrpělivý, toužím, těším se“, studeo, cogito „zamýšlím něco udělat“, neglego, paro, statuo, decerno „stanovit, rozhodnout“, in animo habeo „mít v úmyslu“, audeo, moror „váhat, otálet“, cunctor „váhat“, dubito ve významu „váhat“, timeo ve významu „váhat“, assuefacio, soleo, conor „snažit se“, contendo „usilovat“, propero, maturo, festino „spěchat“, omitto „opomíjet“, obliviscor

U některých sloves jsou možné další konstrukce, např. akuzativ s infinitivem, vedlejší věta obsahová s ut, konstrukce ad + gerundium. Za určitých okolností mohou být tyto konstrukce povinné, bývá to např. při různých podmětech:

Cupio abire. Cupio te abire. Chci odejít. (já chci, já odejdu) Chci, abys odešel. (já chci, ty odejdeš)

Infinitiv jako člen srovnání

Infinitiv se může objevit také v rámci srovnání, např. (ex Traina 1993: 268):

An potest quicquam esse suavius quam nihil dolere? (Cic., Fin., 2, 11) Což může být něco sladšího než necítit bolest?

Periculosius est timeri quam despici. (Sen., De ir., 2, 11, 1) Nebezpečnější je, když se ostatní člověka bojí než když jím pohrdají.

Infinitiv jako vysvětlující přístavek

Infinitiv může také blíže určovat a vysvětlovat předcházející zájmeno v neutru nebo substantivum obecného významu, např. (ex Traina 1993: 268):

Id iniustissimum est, iustitiae mercedem quaerere. (Cic. Leg., 1, 49) Požadovat peníze za spravedlnost, to je ta nevětší nespravedlnost.

Ecce res magna, habere imbecillitatem hominis, securitatem dei. (Sen., Ep., 53,12) Být slabý jako člověk a klidný jako bůh, to je velká věc.

Určení prostého infinitivu

Komplementy, které doprovází prostý infinitiv, jsou v akuzativu. Všimněte si, že se jedná stále o všeobecná tvrzení, která nejsou vztažena ke konkrétní osobě či věci. Např. (ex Traina 1993: 271):

Contra hostem aut fortem esse oportet aut supplicem. (Publ. Syr., 135) Proti nepříteli je třeba být buď statečný, nebo prosit.

Impune quaelubet facere, id est regem esse. (Sall., Iug., 31, 26) Moci cokoliv dělat beztrestně znamená být králem.

5

Pokud se komplement vztahuje k podmětu řídícího slovesa, je v nominativu:

Consul esse potui. (Cic., Rep., 1, 10) Mohl jsem být konzulem.

Privatus esse non recuso. (Cic., Phil., 8, 25) Neodmítám být obyčejným občanem.

V případě neosobního slovesa licet s dativem bývá v dativu i komplement, který se k němu vztahuje, např.:

Licet mihi esse otioso. Je mi dovoleno být v ústraní.

Po licet jinak následuje prostý infinitiv, akuzativ s infinitivem nebo konjunktivní

konstrukce, např. (ex Traina 1993: 271):

Medios esse non licebit. (Cic., Att., 10, 8, 4) Nebude možné být nestrannými.

6

Akuzativ s infinitivem

Může mít funkci podmětu, předmětu nebo vysvětlovací funkci. Latina vyjadřuje ve většině

případů podmět akuzativu s infinitivem (tj. akuzativ). I v latině však nemusí být za určitých

okolností vyjádřen, např.:

1. jedná-li se o infinitiv neosobního slovesa 2. pokud by se stejné zájmeno objevilo 2x v jedné větě:

Nec me pudet fateri nescire. (tj. me nescire)

Nestydím se přiznat, že nevím.

3. je-li znám z kontextu (v hovorové a básnické latině)

Infinitivní propozice ve funkci podmětu

Používá se po neosobních konstrukcích, nejedná-li se o všeobecné konstatování (v tom případě prostý infinitiv!).

Mezi neosobní konstrukce patří např.: oportet, licet, decet, me pudet, me fugit, me fallit, constat, patet, apparet, intellegi potest, dicendum est, iudicari debet, dictum est, memoriae proditum est aequum est, verisimile est, necesse est, opus est, fama est, tempus est, satis est, mos est

Řada z nich připouští i jiné konstrukce, viz spojkové obsahové věty.

U některých neosobních konstrukcí je vedle akuzativu s infinitivem možná také konstrukce s dativem:

Mihi necesse est id facere. Necesse est me id facere. Musím to udělat. Musím to udělat.

Mihi tempus est id facere. Tempus est me id facere. Je čas, abych to udělal. Je čas, abych to udělal.

Mihi licet id facere. Licet me id facere. Je mi dovoleno to udělat. Je mi dovoleno to udělat.

Infinitivní propozice ve funkci předmětu

Akuzativ s infinitivem se vyskytuje po slovesech následujících sémantických skupin.

verba dicendi: kromě nejběžnějších také persevero „trvám slovně na“; defendo „slovně bráním“; testis sum; auctor sum; moneo „připomínám, že“; minor; promitto, polliceor; mitto „vzkazuji“

verba sciendi, putandi: kromě nejběžnějších sloves typu scio nebo puto dále non sum nescius; disco; cognosco; accipio, hl. v pf. accepi „učit se“; invenio; certior fio; statuo, decerno „stanovit / rozhodnout, že“; suspicor „tušit“; facio „předpokládat“; memini; recordor; simulo, spero, in spem venio, me spes tenet, despero, confido „důvěřovat“, diffido „nedůvěřovat“

verba sentiendi: zejména video, audio, sentio, aspicio, animadverto apod.; konkurence s konstrukcí participia prézentu, která se může užít i po slovese facio ve významu „líčit“

verba afectuum: kromě sloves vyjadřujících přímo city typu gaudeo, doleo, aegre fero také indignor, miror, glorior, queror; tato slovesa mohou mít i VV s quod

7

některá verba voluntatis: zejména volo, nolo, malo, cupio, iubeo, veto, prohibeo, sino, patior, cogo; zřídka i expeto, opto, desidero

pozor na rozdílné konstrukce některých sloves v závislosti na tom, zda se jedná o obsahovou větu žádací nebo oznamovací (viz Novotný II §386)

akuzativ + infinitiv ut/ne + konjunktiv

suadeo, persuadeo přesvědčuji koho, že radím, aby; přemlouvám

moneo, admoneo připomínám, upozorňuji napomínám, radím

video vidím, že hledím, starám se, aby

censeo myslím si; soudím, že rozhoduji, navrhuji, aby

concedo připouštím, že dovoluji, aby

Vysvětlovací infinitivní propozice

Stejně jako prostý infinitiv může i akuzativ s infinitivem vysvětlovat předcházející zájmeno v neutru, substantivum nebo adverbium typu sic, ita. Proti prostému infinitivu je vyjádřena konkrétní osoba či věc, např. (ex Traina 1993: 282):

Spes tamen una est, aliquando populum Romanum maiorum similem fore. (Cic. Fam., 2, 3, 2).

Jedinou nadějí je to, že se římský národ bude jednou podobat svým předkům.

Pro vysvětlení lze vedle prostého infinitivu a akuzativu s infinitivem použít i další konstrukce, např.:

1. nezávislou větu (je např. oddělená dvojtečkou) 2. vedlejší větu s ut / ne + konjunktiv; tato možnost se používá v případě, že je

přítomen odstín vůle („poselství, aby všichni odešli“) 3. obsahovou větu s quod + indikativ nebo konjunktiv (id doleo quod… „trápí mě

to, že…“)

Užívá se většinou konstrukce, kterou by vyžadovala VH, kdyby tam nebylo zájmeno / adverbium nebo kdyby místo substantiva bylo příslušné sloveso (např. sperare místo spes).

8

Akuzativ s participiem prézentu

Po některých predikátech skupin 1 – 3 (tj. smyslového vnímání, mluvení, vědění) používá

akuzativ s participiem prézentu. Participium prézentu je predikativem (v české terminologii

doplňkem) a vztahuje se k předmětu řídícího predikátu, např. Video patrem cantantem:

Video Vidím

patrem otce

(patrem) (otce)

cantantem zpívajícího

Doslova tedy „Vidím otce a ten otec je zpívající“, tj. „Vidím otce, jak zpívá.“

Tato konstrukce se vyskytuje zvláště po slovesech smyslového vnímání, ze sloves projevu

jsou to zvláště inducere a facere, která v tomto případě znamenají „líčit, popisovat, zobrazit“.

Nominativ s infinitivem

Vyjadřuje jistotní modalitu („prý, asi, nejspíš“ apod.).

Vyskytuje se po slovesech prvních tří skupin, tj. dicendi, sciendi/putandi a sentiendi. Nejčastěji se objevuje se slovesem videri „zdát se“, užívá se osobní konstrukce, a to i v kombinaci s pomocným slovesem (např. posse, tj. stultus videri possum „může se zdát, že jsem hloupý“).

Sloveso videri se však může užít i neosobně (tj. ve 3. os. sg.), pak po něm následuje prostý infinitiv, infinitiv s dativem nebo akuzativ s infinitivem. Dochází k tomu v těchto případech:

1. Pokud znamená „zdát se vhodné“, např.

Visum est mihi aliquid de senectute dicere. Zdálo se mi vhodné říct něco o stáří.

2. v kombinaci s adjektivem v neutru typu utile, verisimile, turpe, idoneum, např.

Marium consulem fieri utile videbatur. Zdálo se užitečné, aby se Marius stal konzulem.

Turpe mihi videbatur in eam urbem me audere reverti. Zdálo se mi hanebné, že se opovažuji vrátit do toho města.

Idoneum visum est de natura dicere. Zdálo se vhodné mluvit o přírodě.

3. Pokud na videri závisí opisná konstrukce fore ut, např.

Videtur fore ut id perdiscat. Zdá se, že se to naučí.

4. Pokud na videri závisí infinitiv neosobního slovesa (jako pudere „stydět se“, referre „záležet někomu na něčem“, interesse „záležet někomu na něčem“, decere „slušet se“, licere „být dovoleno“, accidere „stát se“), např.:

Ducis hoc referre videtur. Zdá se, že na tom veliteli záleží.

9

I v případě některých dalších sloves dicendi, sciendi/putandi, sentiendi se vyskytují neosobní konstrukce s akuzativem s infinitivem, a to zvláště pokud se jedná o složený tvar slovesa (např. dictum est), v kombinaci s modálním slovesem a ve vložených větách, např.:

Traditum est etiam Homerum caecum fuisse. Homér prý byl slepý.

Vere dici potest magistratum legem esse loquentem, legem autem mutum magistratum.

Vskutku lze říct, že úředník je mluvící zákon, zákon že je však němý úředník.

Hranice mezi užitím osobní a neosobní konstrukce nejsou ostré.

Slovesa iubeor, vetor, cogor, prohibeor, sinor mají vždy osobní vazbu, a to i v případě složených tvarů perfektního systému (v nominativu je osoba, které se přikazuje / zakazuje, nebo osoba či věc, kterou má děj zasáhnout), např. (ex Traina 1993: 45):

Non adesse eram iussus. (Cic. Dom., 62) Dostal jsem příkaz nebýt tam (přítomen).

Časy infinitivu

U prostého infinitivu se většinou jedná o „atemporální“ infinitiv prézentu, je však doložen i infinitiv perfekta, zvláště v archaické latině po slovesech vyjadřujících nutnost, vůli, možnost.

U konstrukce ak. + inf. má infinitiv relativní význam. Infinitiv prézentu vyjadřuje současnost, infinitiv perfekta předčasnost a infinitiv futura následnost vzhledem k řídícímu predikátu.

Někdy dochází k elipse (vypuštění) esse u inf. pf. pas., inf. fut. akt. a u gerundivní konstrukce. V konstrukci je tedy samostatné participium perfekta nebo futura či gerundivum.

Nemůže-li sloveso mít infinitiv futura (nemá např. supinum), užívá se opisná konstrukce futurum esse (fore), ut + konjunktiv prézentu nebo imperfekta. Konjunktiv prézentu se použije v případě, že je řídící sloveso v čase hlavním a konjunktiv imperfekta, pokud je řídící sloveso v čase vedlejším, více viz způsobová závislost.

Dico futurum esse / fore, ut id accidat. Říkám, že se to stane.

Dixi futurum esse / fore, ut id accideret. Řekl jsem, že se to stane.

Někdy se místo inf. fut. používá pro následnost inf. préz.

Po memini se užívá: o inf. préz., pokud se jedná o současnost se slovesem memini nebo pokud se

jedná o osobní vzpomínku (něco, co jsem sám viděl, s čím jsem měl zkušenost apod.) na minulý děj v jeho průběhu

o převážně inf. pf., pokud je vzpomínaný děj podán jako dokončený nebo pokud se vzpomínka týká někoho jiného (např. „Pamatuji si, že v tom roce byla korunována anglická královna“.)

10

Věty se spojkou quod/quod non (že/že ne)3

Predikáty ve větě hlavní

1) Verba affectuum, příslušná substantiva a adjektiva

gaudeo, laetor „radovat se“; doleo, maereo „rmoutit se, mít z něčeho smutek, zármutek“; irascor „hněvat se, zlobit se“; suscenseo „být naštvaný“

me paenitet „litovat něčeho“; me pudet „stydět se za něco“

moleste, aegre fero „těžce něco nést“; aequo animo fero „nést něco s klidem“

(con)queror „stěžovat si, naříkat“; glorior „chlubit se“; (ad)miror „divit se“, „obdivovat“

2) Predikáty vyjadřující chválu, nadávání, díky, žalobu, odsouzení

laudo „chválit“; vitupero „kárat, nadávat“; reprehendo „kárat“; obicio „vyčítat“; obiurgo „kárat“

accuso „obviňovat, (ob)žalovat“; criminor „obviňovat“; damno, condemno „odsoudit“;

ignosco „odpustit“; gratias ago „děkovat“; gratiam habeo „být vděčný“; erro „mýlit se, chybovat“

3) Predikáty obsahující hodnotící výrazy

bene, male, recte, prudenter atd. facio quod „dobře, špatně, správně, rozumně atd. dělat, že“

bene, male, (per)opportune, (per)commode, (per)incommode fit, accidit, evenit quod „dobře, špatně vhod, nevhod se děje, stává, že“

gratum, iucundum, molestum atd. est quod „je milé, příjemné, obtížné atd., že“

U predikátů bene fit, accidit atd. je hodnotící výraz rozhodujícím faktorem, který rozhoduje

o použití věty s quod. Není-li ve větě hodnotící výraz, je nutné po těchto predikátech použít

větu s ut, viz níže (často je u těchto vět přítomen rys pravděpodobnosti).

věta s quod hodnotí, obvykle citově, informaci známou a ověřenou

Bene facis quod omnia restituis. Dobře děláš, že všechno vracíš.

Bene acidit, quo eum ad me misisti. Bylo dobře, žes ho za mnou poslal.

zatímco věta s ut spíše pravděpodobnost informace samotné

Verisimile est ut omnia restituat. Je pravděpodobné, že všechno vrátí.

4) Predikáty s významem „přidat“, „opomíjet něco“

accedit quod „(k tomu) přistupuje, že“; praetereo quod „opomíjet, nezmiňovat, že“

Po predikátech jiných sémant.skup. se quod zpravidla opírá o demonstrativum hoc, illud, id,

ea res, idcirco

3 Viz Novotný §§ 372–37)

11

Quod exercitum nostrum circumvenerunt hoc vos scituros non credunt? Oblkíčili naše vojsko, a myslí si, že se to nedozvíte?

Spojka

quod „že“

quod non „že ne“

Způsoby ve větě vedlejší

Indikativ Indikativ všech časů, děj se podává jako objektivní skutečnost.

Konjunktiv Ve větách s quod se vedle indikativu může použít konjunktiv podle souslednosti časů. Mluvíme o tzv. konjunktivu cizího mínění. Užitím konjunktivu dává mluvčí najevo určitý odstup od podávané informace. Může se jednat o názor někoho jiného, o zprostředkovanou informaci nebo o názor mluvčího z jiné doby. Mluvčí může pomocí konjunktivu také naznačovat, že se jedná pouze o jeho osobní názor.

Při překladu do češtiny se často používá výraz „prý“, případně „údajně“ apod.

Laudat Africanum Panaetius quod fuerit abstinens.

Panaitios chválí Africana, že prý byl zdrženlivý.

Užitím konjunktivu dostává věta speciální významový odstín, který není přítomen při použití

indikativu ani infinitivní konstrukce po predikátech, které umožňují jak infinitivní konstrukci,

tak vedlejší větu s quod. Potřebujeme-li vyjádřit tzv. cizí mínění („prý“), nelze tedy při

překladu do latiny volit ani akuzativ s infinitivem ani použít indikativ, protože by se rys cizího

mínění ztratil.

Rozdíl mezi větami

Gaudeo quod Romam venit. a Gaudeo quod Romam venerit.

spočívá v tom, že v první větě je příchod do Říma podán jako objektivní skutečnost (jsem v Římě a osobně jsem ho viděl atd.), kdežto ve druhé jako zprostředkovaná informace (někdo mi to řekl, dokud si to neověřím, nechci to tvrdit na 100% apod.).

12

Vysvětlovací funkce (quod explicativum)

Věty s quod mohou mít vysvětlovací, faktickou, funkci a určovat substantivum, zájmeno nebo adverbium (Traina 1993: 369). Vypovídají o skutečnosti, která je v okamžiku promluvy adresátovi již známá nebo zřejmá (v klasických gramatikách bývají tyto věty označovány jako „podstatné“) Mezi časté obraty dále patří ex (ab, de) eo quod „na základě toho, že“ apod.

Mihi quidem videntur homines hac re maxime bestiis praestare, quod loqui possunt. (Cic., Inv., I, 5)

Zdá se mi, že lidé nejvíce vynikají nad zvířaty tím, že umí mluvit.

Quod může mít také význam „pokud jde o to, že“. V tomto případě stojí obvykle věta s quod před větou hlavní.

Quod me magno animi motu perturbatum putas, sum equidem (sc. perturbatus). (Cic., Att., 8, 11, 1)

Pokud jde o to, že si myslíš, že jsem rozrušený / vylekaný, je tomu tak.

Konkurence některých jiných spojek a konstrukcí

Některé predikáty mohou řídit infinitivní konstrukce, zvláště verba affectuum a slovesa s významem žalovat (accuso má však nejčastěji větu s quod a konjunktivem).

si po některých výrazech, zvláště po miror nebo mirum est, pomezí s podmínkovými větami.

cum + indikativ, pomezí mezi časovým a kauzálním významem (Mirari soleo cum video aliquos…)

quia „protože“ se slovesy chvály a spol. a se slovesy affectuum, kde je přítomen kauzální odstín. „Chválím, že“ má logicky blízko k „chválím, protože“.

ut + konj., např. u accedit quod a accedit ut. Věta s ut se používá hlvaně tehdy, když je v ní hypotetický nebo eventuální odstín.

Expanze v lidové a pozdní latině

V lidové a pozdní latině se věty s quod / quia šíří na úkor vazby akuzativu s infinitivem. Věta s quod se objevuje i po predikátech, po kterých se v klasické latině užívá akuzativ s infinitivem, např. po dico.

Během dalšího vývoje vedlejší spojková věta převládla, jak o tom svědčí románské jazyky.

13

Věty se spojkou ut/ut non (že/že ne)

(Novotný §§ 393–397, 398–400)

Predikáty ve větě hlavní

1) Slovesa „stát se“

est, fit, accidit, incidit, evenit, venit, contingit „stává se“

2) Predikáty vyjadřující výsledek, následek

facio, efficio, perficio „způsobit, že/aby“, impetrare „dosáhnout, že/aby“ – tyto predikáty získají velmi snadno významový odstín „účel“. V tom případě se ve VV může objevit negace ne místo non.

(Tato slovesa nazýváme „snahová“, uplatňují se větách „způsobovacích“, obecně mají význam „působit, aby“; zvláštnost českého překladu spočívá v tom, že vedle vedl. věty s „aby“ je možná i věta s „že“ bez rozdílu celkového smyslu. Souvisí to s tím, že zmíněná slovesa mají kromě modálního zabarvení i výraznou složku faktickou – „dosáhnout stavu, že“, takže se žádací věta, kam původně snahová slovesa patřila, se blíží větě obsahové)

efficitur, sequitur „(z toho) plyne, že“ – jedná-li se o logický výsledek, bývá po těchto výrazech často konstrukce akuzativu s infinitivem,

3) Neosobní výrazy vyjadřující stav, událost

mos est „je zvykem“; consuetudo est „je zvykem“

tantum abest, ut „tolik schází, aby“ – většinou s dalším, konsekutivním ut“ tantum abest, ut … ut „tolik schází, aby (to dělal) … že (dělá něco jiného)

reliquum est, relinquitur, restat „zbývá“; satis est „stačí, že / aby“

consentaneum est „sluší se, je rozumné, je logické“

optimum est „je nejlepší, že / aby“; rectum „je správné, že / aby“; non veri simile est „není pravděpodobné, že / aby“

meum (alicuius) est „je mou (něčí) vlastností, že / aby“

incredibile est, verisimile est, falsum est

(hodnotí pravděpodobnost informace bez citového zabarvení; sem řadíme výrazy ze skupiny verba affectuum, které hodnotí událost co do reálnosti nebo pravděpodobnosti)

Non est igitur, ut mirandum sit. Není tedy, čemu se divit.

Accidit, ut esset luna plena. Stalo se, že nastal úplněk.

Saepe fit, ut ii qui desant non respondent ad tempus.

Často se stává, že ti, co mají dluh, se včas neozvou.

Ex quo efficitur, ut voluptas non sit summum bonum.

Z toho plyne, že rozkoš není nejvyšší dobro.

Si verum non est, sequitur, ut falsum sit. Není-li to pravda, znamená to, že je to lež.

Reliquum est, ut egomet mihi consular. Nezbývá mi, než abych si poradil sám.

14

Spojka

ut „že / aby“

ut non (nemo, nihil, nullus) „že / aby ne (že / aby nikdo, nic, žádný)

Způsoby ve větě vedlejší

Konjunktiv Ve větách obsahových oznamovacích s ut se používá konjunktiv podle souslednosti časů. V praxi se v nich objevuje zejména konjunktiv prézentu po čase hlavním a konjunktiv imperfekta po čase vedlejším. Vzhledem k významu řídících výrazů se totiž většinou jedná o rovinu současnost–následnost.

Vysvětlovací funkce

Rovněž věty s ut mohou mít vysvětlovací funkci. Proti větám s quod je u nich často patrný odstín vůle.

Cum amicitiae vis sit in eo, ut unus quasi animus fiat ex pluribus. (Cic. Lael., 92) Protože síla přátelství spočívá v tom, aby se z více lidí stal téměř jeden člověk / že se stává….

Konkurence / styčné body s jinými konstrukcemi

U téměř všech neosobních výrazů je možný infinitiv nebo ak. + inf.

Ve vysvětlovací funkci konkuruje věta s ut větám s quod a inf. vazbě po substantivech a adjektivech. Často je použita taková konstrukce, jaká by následovala po slovese příslušného významu.

Po fieri non potest a facere non possum se používá buď kladná věta s ut nebo záporná věta s ut non nebo quin. Užití kladu nebo záporu má vliv na celkový význam souvětí, viz také obsahové věty žádací.

Fieri non potest, ut veniat. Facere non possum, ut veniat.

Nemůže se stát, aby přišel / že přijde. Určitě nepřijde.

Nemůžu způsobit, aby přišel. Nepřiměju ho k příchodu. Určitě nepřijde.

Fieri non potest, quin veniat. Facere non possum, quin veniat.

Nemůže se stát, aby nepřišel / že nepřijde. Určitě přijde.

Nemůžu způsobit, aby nepřišel. Nezabráním mu v příchodu. Určitě přijde.

15

Věty oznamovací se spojkou quin4

Věty s quin jsou prostředkem k vyjádření tzv. jistotní modality. Jedná se o vyjádření míry jistoty, s jakou se děj stal (určitě, asi, …). Nejvyšší mírou jistoty je prosté konstatování (např.: „Stalo se to.“ „Přišel v šest.“).

Predikáty ve větě hlavní

Ve VH se objevují negované predikáty, které mají samy o sobě (implicitně) záporný význam, např.

non dubito „nepochybovat“, dubium non est „není pochyb“, non nego „nepopírat“, non me fallit, non me fugit „není mi neznámo, tajno“, non abest suspicio „nechybí podezření“, controversia non est „není sporu“

Negaci lze provést pomocí

záporek non, haud, vix

záporných zájmen typu nemo, nihil (nemo dubitat „nikdo nepochybuje“)

otázkou quis dubitat? („kdo pochybuje?“, „někdo snad pochybuje?“)

vazbou na negované modální sloveso (dubitare non potest „nemůže pochybovat“, ale dubitari non potest „nemůže být pochyb“) – pozor na pasivní infinitiv u „nemůže být pochyb“!

Součtem negace implicitní (nego) a explicitní (non, haud, vix) vzniká význam kladný, přičemž celá konstrukce funguje jako prostředek vyjádření tzv. jistotní modality (českými ekvivalenty jsou modální částice určitě, jistě, beztak)

Non nego nos magnam operam dedisse. Nepopírám, že jsme se velmi snažili. (Rozhodně jsme ...) Negari non potest, quin rectius sit exercitum mitti. Nelze popřít, že je lépe poslat vojsko. ( Jistě je …) Non dubiti, quin verum sit. Nepochybuji, že je to pravda. (Určitě je …) Neque abest suscipio, quin ipse sibi mortem consciverit. Je tu navíc i podezření, že se sám připravil o život. (Beztak se…)

Spojka

quin „že“

quin non „že ne“

Spojka quin pochází z qui + negace ne, její negativní význam se v tomto případě ztratil (tj. odpovídá českému „že“). Pokud má být VV záporná, je proto nutné přidat záporku non. V jiných větách se však záporný význam quin zachoval, viz výklad o jednotlivých větách.

4 Novotný § 370

16

Způsoby ve větě vedlejší

Konjunktiv podle souslednosti časů, uplatňuje se zde kompletní souslednost včetně následnosti.

čas hlavní čas vedlejší

současnost Non dubito quin veniat. Nepochybuji, že přichází.

Non dubitabam quin veniret. Nepochyboval jsem, že přichází.

předčasnost Non dubito quin venerit. Nepochybuji, že přišel.

Non dubitabam quin venisset. Nepochyboval jsem, že přišel.

následnost Non dubito quin venturus sit. Nepochybuji, že přijde.

Non dubitabam quin venturus esset. Nepochyboval jsem, že přijde.

Překlad

Do češtiny lze přeložit souvětím nebo jednoduchou větou s modálními výrazy (určitě, nejspíš, apod.):

Non dubito quin id dixerit. Nepochybuji, že to řekl. /Určitě to řekl.

Dubitare „váhat“

Dubitare ve smyslu „váhat“, „otálet něco udělat“ se pojí s infinitivem.

Domum emere dubitabat. Váhal koupit dům. Váhal / otálel s koupí domu.