Jakub I. vládnul předtím, než

byl povolán na anglický trůn,

původně ve Skotsku (jako Jakub

VI.).

► Zjistěte, kdo byli jeho rodiče.

► Která listina vydaná

anglickým králem Janem

Bezzemkem roku 1215 je

považovaná za základ

evropského parlamentarismu.

► Čeho se vlastně týkala? Co

byla tzv. Velká rada a kdo ji

tvořil?

Už v době vlády Jakuba I. odplouvali první

nespokojení protestanti před pronásledováním z Anglie

do Severní Ameriky, aby zde vytvořili vlastní ideální

společnost podle puritánských zásad.

Skupina puritánů, kteří po strastiplné sedmiměsíční

plavbě dopluli do nové vlasti na lodi Mayflower (viz na

obr.) na jaře 1621, se označuje jako Otcové poutníci.

Usadili se v Nové Anglii a vyhradili si právo vydávat

vlastní zákony a zřizovat vlastní správu. V čele jejich

společnosti stál sbor volených zástupců. Volební právo

měli všichni dospělí muži. Stejně jako jiné

protestantské církve kladli i oni velký důraz na

vzdělání. V roce 1636 v kolonii Massachusetts založil

teolog John Harward první americkou univerzitu.

První roky na novém kontinentě by jen stěží přežili bez

pomoci místních indiánů, od nichž se naučili např.

pěstovat kukuřici a chovat krocany.

Jak se jmenuje státní svátek, kterým si dnešní

potomci tehdejších přistěhovalců v USA

připomínají první úspěšnou sklizeň (1621)?

9. Anglická revoluce – zrod parlamentarismu

Po smrti bezdětné královny Alžběty I. zasedl na anglický trůn roku

1603 Jakub I. (1603–1625) ze skotské dynastie Stuartovců, který

spojil pod svou vládou Anglii, Skotsko a Irsko. Nový král však neměl

potřebný rozhled a schopnosti, nedokázal na rozdíl od své

předchůdkyně tlumit rozpory mezi různými skupinami obyvatel,

popřípadě jejich ambicí využít ve prospěch státu jako celku. Zklamal

jak protestanty na kontinentě (nepodpořil ani svého zetě Fridricha

Falckého, českého „zimního krále“, v boji s Habsburky), tak i své

poddané.

Rozpory mezi hospodářsky stále sílící buržoazií, která usilovala

získat vedle ekonomické taky politickou moc, a úzkou vrstvou

aristokracie, která spolu s králem soustřeďovala ve svých rukách na

počátku 17. století veškerou moc, ještě zesílily za Jakubova nástupce

Karla I.

Karel I. a spory s parlamentem Jakubův syn Karel I. (1625–1649) nastoupil na trůn s pevným

přesvědčením, že vládne z Boží vůle. Nehodlal se smířit s tím, aby

jeho moc jakýmkoliv způsobem omezoval parlament. Jenže parlament

měl v Anglii nejen velkou tradici, ale značnou pravomoc. Měl radit

králi a především mu povoloval vypisovat daně, které panovník

potřeboval na vydržování vojska a provoz svého dvora.

Karel I. chtěl ale vládnout absolutisticky a obejít se bez

parlamentu. Bez jeho souhlasu začal vybírat mimořádné daně a nutil

obchodníky a podnikatele, aby mu poskytovali „půjčky“. Kdo se jeho

vůli vzepřel, skončil ve vězení. Roztržka s parlamentem vyvrcholila

roku 1629, když poslanci prohlásili vybírání daní a věznění bez soudů

za nezákonné, a král poté parlament rozpustil. Aby Karel I. získal

potřebné peníze, nechal zavádět na dovážené zboží a suroviny vysoká

cla, což ho pro anglické spotřebitele neúměrně prodražovalo. Dále

začal jednotlivcům nebo skupinám podnikatelů prodávat výhradní

právo (monopol) na výrobu, dovoz nebo i obchod s jednotlivými

druhy zboží (např. mýdla, soli, piva, papíru). Dosáhl tím jediného –

popudil proti sobě všechny. Držitele monopolů za nehorázné sumy,

které od nich vymáhal, ostatní obchodníky a výrobce za diskriminaci a

spotřebitele za prudký růst cen, jež odstranění konkurence vyvolalo.

Okázalý přepych královského dvora i smířlivost krále Karla I. vůči

zbytkům katolíků vyvolávaly další nespokojenost. Kritici této politiky

se označovali jako puritáni (z latinského puritas = čistota), neboť

usilovali o očistu církve od zbytků katolicismu, volali po jejím návratu

k biblické chudobě i odtržení od státní moci (uvolnění politické

kontroly). Vyznačovali se pevným náboženským přesvědčením,

přísnou morálkou, skromností v jídle, pracovitostí.

Později se v rámci tohoto opozičního proudu vydělili např. presbyteriáni –

přívrženci Kalvínova učení, kteří se stavěli proti principu církevní hierarchie a

usilovali o svobodnou vnitřní správu církve volenými sbory, tzv. radami starších

(tento reformační proud se prosadil zejména ve Skotsku) – a independenti (z

anglického independent = nezávislý), usilující o úplnou nezávislost církve na

státní moci (její hlavou už neměl být panovník) a volný výklad bible, v jejichž

čele později stanul hlavní aktér anglické revoluce – Oliver Cromwell.

Zasedání anglického parlamentu roku 1641 na

měděrytině od českého umělce Václava Hollara

(žil v letech 1607–1677).

Václav Hollar opustil Prahu již roku 1627. Žil a

tvořil nejprve ve Frankfurtu, později v Kolíně nad

Rýnem. Roku 1636 odtud odešel a natrvalo

přesídlil do Anglie, kde dosáhl jako rytec a kreslíř

velkého věhlasu a uznání – dokonce se stal

učitelem kreslení prince z Walesu [velsu],

pozdějšího krále Karla II.

Co vedlo tohoto českého rodáka k odchodu

z Čech a pobytu ostrovním království?

Karel I. (žil v letech 1600–1649) – na trojportrétu od svého

dvorního malíře Antonise van Dycka [fan dajka] – nebyl

prvorozeným synem Jakuba I. a jeho manželky Anny

Dánské, když ale jeho starší bratr Jindřich zemřel v 18

letech na tyfus, tak to byl právě on, kdo nastoupil po smrti

otce na anglický trůn. Karlova sestra Alžběta byla provdána

za falckého kurfiřta Fridricha, s nímž krátce (1619–1620)

jako česká královna pobývala i v Praze. Její vnuk se stal

jako Jiří I. zakladatelem hannoverské dynastie vládnoucí ve

Velké Británii od roku 1714.

Tower (na rytině od V. Hollara) – pevnost

ve starém Londýně na severním břehu

řeky Temže – byl do roku 1509 sídlem

anglických králů, později se stal státním

vězením, pak zbrojnicí a kasárnami.

Oliver Cromwell (žil v letech

1599–1658) pocházel z nižší

šlechty, byl vychováván v přísně

puritánském duchu a v odporu

proti stuartovské vládě. Získal

právnické vzdělání a už v roce

1629 zasedl v parlamentu. Do

poslaneckých lavic se vrátil opět

v roce 1640, kdy se postavil do

čela opozice vůči vládě Karla I.

Po vypuknutí občanské války se

projevil i jako výborný voják.

Jeho přičiněním a díky

přebudování vojska parlamentu

se podařilo nad královskými

žoldnéři zvítězit (1645) a

svrhnout královský režim. I po

vyhlášení republiky (1649) si

ponechal neomezený vliv nad

vojskem a i nad celou zemí (od

roku 1653 ve funkci lorda-

protektora). Královskou korunu,

jež mu byla nabízena (jaro

1657), nepřijal, i když požíval

královské moci. Když 3. září

1658 zemřel, byl pohřben

s veškerými královskými

poctami, ale už za tři roky byla

jeho mrtvola vlečena k šibenici,

sťata a hlava vetknuta na

cimbuří Westminsterského

paláce. Jeho nejstarší syn

Richard nezdědil po otci

rozhodnost a cílevědomost,

nedokázal čelit vlně kritiky

vůči důstojnické radě a

poměrům v zemi a po necelém

roce dobrovolně z úřadu

protektora odstoupil.

V čem byly na první pohled největší rozdíly ve stylu oblékání mezi stoupenci

krále Karla I. (tzv. kavalíry) a jeho odpůrci z řad puritánů (tzv. kulatohlavci)?

Nespokojenost ve Skotsku zase vyvolaly snahy omezit jeho

autonomii a prosadit i zde anglikánskou církev. Na jaře roku 1639

skotské dobrovolnické oddíly vpadly do Anglie. Na potlačení vzpoury

bylo zapotřebí vojáků, ale na armádu panovníkovi chyběly prostředky.

Králi nezbylo, než aby se obrátil na nenáviděný parlament. Poslanci

ale odmítli povolit vypsání daní, dokud král nepotrestá své špatné

rádce. Po necelých 14 dnech Karel I. parlament opět rozpustil a vytáhl

s chvatně sešikovanými oddíly proti Skotům, které se ale rozprchly

dříve, než došlo k bojům, čímž se král octl v krajně svízelné situaci.

Ta ho donutila v listopadu 1640 svolat parlament znovu (zasedal pak

celých 13 let) a udělat alespoň částečné ústupky – souhlasil s popravou

svých předních rádců (včetně arcibiskupa Lauda), rozpustil armádu a

zrušil některé mimořádné daně a dávky. Radikální poslanci ale žádali

víc. Chtěli, aby byla ustavena vláda odpovědná parlamentu, nikoliv

pouze králi. Karel I. se pokusil opoziční předáky na půdě

parlamentu zatknout, těm se však podařilo včas uprchnout. Roztržka

s parlamentem byla dokonána – král svým postupem totiž ztratil

podporu i umírněných poslanců.

Kavalíři a puritáni v občanské válce 1642–1648

Karel I. poté opustil Londýn, kde se už necítil bezpečný, a začal

shromažďovat vojsko proti parlamentu, kterému 22. srpna 1642

vyhlásil válku. Země se záhy rozdělila na dva nepřátelské tábory. Za

králem stála hlavně pozemková šlechta, část anglikánské církve i

katolíci. Do své armády získal Karel I. také žoldnéře, kteří se vraceli z

třicetileté války v Evropě, mezi nimi i Ruprechta Falckého (syna

českého „zimního krále“), který velel jízdě kavalírů, jak se přezdívalo

stoupencům krále. Parlament podporovali londýnští měšťané,

především řemeslníci, obchodníci, ale také značná část menší

venkovské šlechty, z níž pocházel i budoucí vůdce revoluce Oliver

Cromwell [kromvel].

► Jaký je rozdíl mezi monarchií

a republikou?

► Byly některé jiné evropské

státy v té době republikou,

pokud ano, které?

Karel I. však nebyl první

korunovanou hlavou, která byla

v Londýně popravena.

► Koho postihnul podobný

osud jako Karla I.?

► Jaké politické zřízení mají v

Anglii, respektive Velké Británii

dnes?

Nejobávanější složkou Cromwellem nově vybudované

armády puritánů byla těžká jízda (tzv. ironsides –

železnobocí), vyzbrojená sečnými i palnými zbraněmi (na

obr. vpravo). Právě jízda se významně podílela již na

vítězstvích u Marston Mooru (1644) a hlavně u Naseby

(1645), kde zajala na 5000 králových vojáků a zmocnila se

všech jeho děl. Armádu puritánů také, na rozdíl od

žoldnéřské armády krále, zdobila vysoká bojová morálka. Po

bitvě však královi příznivci museli čelit ještě jednomu

problému. Jeho odpůrcům se totiž podařilo ukořistit

králova osobní zavazadla. To by samo o sobě nic

neznamenalo, kdyby v nich nebyla také panovníkova

korespondence. Z ní vyplynulo, že hledá oporu u katolíků

nejen v Anglii, ale i na kontinentě. Tato skutečnost

samozřejmě znamenala velký odliv králových příznivců.

V prvních střetech na podzim 1642 se ještě projevila větší zkušenost

královských šiků, ale poté, co Cromwell zformoval puritánskou jízdu,

se situace rychle obrátila. Oliver Cromwell navíc prosadil, aby místo

pomalého svolávání hotovosti (milic) z jednotlivých hrabství byla

zřízena stálá, parlamentem placená a disciplinovaná armáda. Válku

rozhodla bitva u Naseby [nejsbi] v červnu 1645, kde byl král drtivě

poražen. Uprchl na sever, kde se vzdal Skotům, kteří ho však v únoru

1647 vydali anglickému parlamentu. Presbyteriánská umírněná

většina v parlamentu, považující konflikt za skončený a ochotná

uzavřít s poraženým králem kompromis, se dostala do sporu

s independenty, majícími velkou oporu v armádě. Když neuspěli v

parlamentu, rozhodli se své požadavky prosadit s pomocí armády, v

jejímž čele Oliver Cromwell přitáhl do Londýna. Ti z umírněných

poslanců, kteří neuprchli z Londýna včas, skončili ve vězení.

Poprava krále a Cromwellova diktatura Parlament složený pouze z Cromwellových příznivců pak

odhlasoval pro Karla I., obviněného z velezrady, trest smrti. Současně

byla zrušena sněmovna lordů i monarchie. 30. ledna 1649 byl Karel I.

Stuart před královským palácem za přítomnosti zvědavých davů

Londýňanů sťat. 19. května se stala Anglie republikou.

Vládu měl sice vykonávat parlament, ale skutečná moc byla

v rukách armády a Olivera Cromwella. K upevnění jeho postavení

měla přispět i další vojenská vítězství. V letech 1649–1652 podnikl

tažení k ovládnutí odbojného Irska, které se fakticky stalo první

anglickou kolonií.

Rolníkům na ostrově byla násilně zabírána půda a přidělována anglickým

statkářům a protestantským usedlíkům. Zajímavostí je, že někteří Cromwellovi

rádci navrhovali usadit v Irsku vystěhovalce z Čech, kteří museli opustit svou

zemi z náboženských důvodů po roce 1620.

Zjistěte, dokdy bylo Irsko kolonií Velké Británie a za jakých okolností se

osamostatnilo.

Zároveň ve stejné době pacifikoval i Skotsko, kde se pokusil ujmout

vlády syn popraveného Karla I.

Cromwell se opíral kromě armády také o majetné obchodníky,

v jejichž zájmu obnovil v zemi „klid a pořádek“, či prosadil schválení

Zákona o plavbě (Navigation act, 1651), který byl namířen proti

Soupeření mezi Anglií a

Nizozemím definitivně skončilo

až s nástupem Viléma III.

Oranžského na anglický trůn.

► Se kterým dalším evropským

státem bojovali Angličané o

nadvládu nad světovým

obchodem s koloniemi?

Slovníček pojmů:

pacifikovat – z lat.: pax, pacis

= mír; zjednat, obnovit klid,

pořádek, mír

parlament – z franc.: parlé =

porada; sněm, zákonodárné

shromáždění

restaurace – obnova

Knihovnička:

Libor Budinský – Popravy

slavných Barry Coward – Oliver

Cromwell Miroslav Hroch – Oliver

Cromwell Petr Křivský a kol. – Věk starý

a nový Alan MacDonald – Oliver

Cromwell a jeho bradavice

(Drazí zesnulí)

Daphne de Maurier – Králův

generál

André Maurois – Dějiny

Anglie Pavel Vodička – Kavalíři,

puritáni, královrazi: anglická

občanská válka 1642-1649

Filmotéka:

Cromwell, režie: Ken Hughes

(1970)

zahraniční konkurenci. Zákon určoval, že zboží na Britské ostrovy

smějí dovážet jen anglické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží

vyrobeno, čímž poškozoval především obchodní zájmy Nizozemců.

S nimi se Angličané utkali ve třech válkách a svým vítězstvím si

upevnili své postavení námořní a obchodní velmoci.

Oliver Cromwell nechal v roce 1653 rozehnat vojskem i okleštěný

parlament, který byl u veřejnosti značně nepopulární, a vlády země se

pak chopil spolu se skupinou vysokých důstojníků, kteří ho jmenovali

lordem-protektorem. Postupně však byla jeho autoritativní vláda,

která z původních independentských požadavků prosadila pouze

nastolení omezené náboženské svobody, stále méně populární, čehož

se snažili využít i jeho odpůrci. Zesílily pokusy o násilné odstranění

Cromwella. Všechny atentáty ale stárnoucí a nemocný diktátor přežil.

Když v roce 1659 Cromwell zemřel, hrozilo, že v zemi zavládne

chaos a rozpoutá se nová občanská válka. I proto byli nejen šlechta,

ale i armáda a podnikatelé nakloněni tomu, aby se – za určitých

podmínek – obnovila monarchie.

Zákazy puritánů za Cromwellovy vlády:

Od restaurace Stuartovců ke Slavné revoluci (1688) Roku 1660 se tak vlády ujal syn popraveného krále Karel II. (1660–

1685). Obnova monarchie však neznamenala návrat k předrevolučním

poměrům. Karel II. byl nucen především slíbit, že půda zabraná církvi

a šlechtě za revoluce zůstane novým majitelům. Musel se smířit i

s významnou rolí parlamentu a růstem vlivu buržoazie na úkor šlechty

i své vlastní moci. Teprve po 20 letech na trůně se Karel II. odhodlal

Karel II. – Moc a vášeň (Charles II.: The Power and the

Passion), režie: Joe Wright

(2003)

Zabijte krále (To Kill a King),

režie: Mike Barker (2003)

► Jakou souvislost s vítězstvím

na řece Boyne mají každoročně

pořádané protestantské pochody

oranžistů v dnešním Severním

Irsku?

► Existují rozdíly mezi Iry a

Angličany v jejich náboženském

přesvědčení a případně jaké?

► Zjistěte, ke které zemi dnes

Severní Irsko patří a jaká je

v této zemi aktuální politická

situace.

Anglický politický systém v 18.

století:

► Jak zní dnešní oficiální název

Velké Británie?

rozpustit parlament a vládnout bez něj. Ovšem v té době už byl přijat

proslulý Habeas corpus act [korpus akt], který zaručoval osobní

svobodu každého občana a zakazoval jeho uvěznění bez soudního

příkazu.

Pokus Karlova bratra a nástupce Jakuba II. (1685–1688) o

nastolení absolutistické vlády pak vedl k tzv. Slavné revoluci.

Zástupci buržoazie, nespokojení s vládou Jakuba II., nabídli

anglický trůn místodržícímu Spojených nizozemských provincí

Vilému Oranžskému, který byl manželem nejstarší Jakubovy dcery

Marie. Počátkem listopadu 1688 se Vilém vylodil v Anglii a poté, co

armáda přešla na jeho stranu, nezbylo Jakubovi II. než opustit zemi.

Zpočátku nekrvavá „slavná revoluce“ byla dovršena krvavým

vítězstvím Vilémovy armády nad vojskem přívrženců Jakuba II. na

řece Boyne [bojn] v severním Irsku.

Přijetím Listiny práv (Bill of Rights [rajts]) roku 1689 se nově

zvolený anglický král Vilém III. zavázal zachovávat práva parlamentu

sepsaná v toto dokumentu. Anglie se stala parlamentní monarchií.

Listina práv z roku 1689:

1. Suverénní moc králů bez souhlasu s parlamentními zákony nebo opomenutím

práva parlamentu provádět zákony je nezákonné ...

2. Suverénní moc králů rušit zákony nebo provádět zákony je nezákonné ..

3. Vymáhání peněz pro potřeby koruny ... bez povolení parlamentu je nezákonné...

5. Právo poddaných je podávat písemné stížnosti králi a zatčení či pronásledování

z tohoto důvodu je nezákonné ...

6. Vytváření a udržování stálé armády v království v mírových dobách bez souhlasu

parlamentu je nezákonné ...

8. Volby členů parlamentu mají být svobodné ...

9. Svoboda slova, diskuse o postupu jednání parlamentu nesmějí být stíhány žádným

soudem nebo úřadem kromě parlamentu.

Zrod Velké Británie Po smrti Marie a Viléma Oranžského zasedla na anglický trůn další

Jakubova dcera královna Anna (1702–1714). Za její vlády došlo k

užšímu spojení mezi Anglií a Skotskem do jednotného státu

označovaného jako Velké Británie (1707), která se stala postupně

prvořadou světovou mocností. Přispěla k tomu jak její výhodná

ostrovní poloha, tak hlavně výsledky obou revolucí, které otevřely

cestu volnému podnikání i obchodu a nastolily stabilní politický

parlamentní systém. Zámořský obchod provázely další námořní

objevy a také růst koloniální říše, který vyvrcholil v 19. století.

K posílení postavení Velké Británie přispělo i to, že díky dostatku

volné pracovní síly a bohatým nalezištím uhlí a železné rudy se stala

„kolébkou průmyslové revoluce“.

Otázky a úkoly:

1. Které důvody vedly ke konfliktu mezi anglickým parlamentem a

králem Karlem, který přerostl v občanskou válku (1642–1649)?

2. O co usilovali puritáni?

3. V čem se lišila Cromwellova „nová armáda“ od královského

vojska kavalírů?

4. K jakým změnám došlo v Anglii za vlády Olivera Cromwella?

5. Jaký hlavní výsledek přinesla anglická revoluce?