Almanach 9. A - Úvod | Základní škola Stará Boleslav · Almanach 9. A 2016/2017 Strana 5...

ZŠ Stará Boleslav Jungmannova 164

Brandýs nad Labem – Stará Boleslav

Almanach 9. A

Vzpomínky na devátý ročník červen 2017

Základní škola Stará Boleslav

Almanach 9. A 2016/2017 Strana 2

Valérie, Kateřino, Vojtěchu, Kristýno, Jakube,

Karolíno, Nikolo, Deniso, Viktorie, Eliško,

Jaroslave, Pavle, Adame, Ivane, Patriku,

Michaelo, Radku, Evo, Tomáši, Kristýno

a Veroniko,

ušli jsme spolu dlouhou cestu, někdy se vám práce nedařila, ale vždy

jste zkoušeli chyby napravit a pokračovat dál. Naše závěrečná práce,

tento almanach, dokazuje, že jste se naučili formulovat své myšlenky,

vyjadřovat své sny a kriticky hodnotit své cíle.

Přejí vám, ať se všechny vaše sny vyplní.

Jana Hornychová

2017



Beerová Valérie ....................................................................................................................................... 5

Nejkrásnější kraj .................................................................................................................................. 5

Blahútová Kateřina .................................................................................................................................. 6

9. A ....................................................................................................................................................... 6

Bodlák Vojtěch ......................................................................................................................................... 8

Prázdniny ............................................................................................................................................. 8

Dlouhá Kristýna ....................................................................................................................................... 9

Moje nejlepší kamarádka .................................................................................................................... 9

Faltys Jakub ........................................................................................................................................... 10

Místo, kam se rád vracím .................................................................................................................. 10

Haklová Karolína .................................................................................................................................... 11

Sen ..................................................................................................................................................... 11

Jindřichová Nikola ................................................................................................................................. 12

Motýlci ............................................................................................................................................... 12

Jirchovská Denisa................................................................................................................................... 13

Přátelství ............................................................................................................................................ 13

Kaktus ................................................................................................................................................ 14

Klímová Viktorie .................................................................................................................................... 15

Můj život ............................................................................................................................................ 15

Koudelková Eliška .................................................................................................................................. 16

Azshara .............................................................................................................................................. 16

Král Jaroslav ........................................................................................................................................... 17

Můj sen .............................................................................................................................................. 17

Kříž Pavel ............................................................................................................................................... 18

Vzpomínka na Vánoce ....................................................................................................................... 18

Lávička Adam ......................................................................................................................................... 19

Zemská brána .................................................................................................................................... 19

Liška Ivan ............................................................................................................................................... 21

O Mourkovi ........................................................................................................................................ 21



Macenauer Patrik .................................................................................................................................. 22

Má oblíbená krajina ........................................................................................................................... 22

Macurová Michaela ............................................................................................................................... 23

O strachu, škole, přátelích … ............................................................................................................. 23

Svoboda Radek ...................................................................................................................................... 24

Já chovatel ......................................................................................................................................... 24

Tollingerová Eva .................................................................................................................................... 26

Olaf a drak ......................................................................................................................................... 26

Urban Tomáš ......................................................................................................................................... 28

Třídní zážitky ...................................................................................................................................... 28

Viková Kristýna ...................................................................................................................................... 29

Přátelství. ........................................................................................................................................... 29

Voňková Veronika ................................................................................................................................. 30

Domov ............................................................................................................................................... 30

Ó, místa, kam půjdeš ............................................................................................................................. 31



BeerováValérie

Vždycky jsem měla plno koníčků, ale doteď mi jich vydrželo jen pár. Už 8. rokem dělám sportovní aerobik. Jezdím na plno soutěží, sice je nevyhrávám, ale já to dělám čistě pro ra-dost. Dále chodím také přibližně 8 let do skautu. Je tam super parta lidí, se kterou se scházíme každý týden. Jezdíme také na tábory, které jsou nejlepší z celých prázdnin. Za život jsem ještě vystřídala např. volejbal, balet, keramiku a kytaru. Z časových důvodů už nic z toho nedělám, jen si občas zahraji na tu kytaru. Ve škole jsou mými nejoblíbenějšími předměty jazyky, tudíž chodím v týdnu na hodiny němčiny a angličtiny. Chtěla bych je do budoucna rozvíjet a cesto-vat po světě. Na střední školu jsem se dostala na Gymnázium Štěpánská do Prahy. Poté bych chtěla studovat na vysoké škole fyzioterapii a pracovat se sportovci.

Nejkrásnější kraj

Na světě je spousta krásných míst a každý má to své. Ale žádné není pro mě tak skvělé jako toto. Neprozradím vám, kde leží nebo jak se nazývá, ale můžete si představovat se mnou. Zde se cítím svá. Smutek a starosti tu nemají své místo. Za každého počasí i ročního období má toto místo své kouzlo. Je to rozlehlá louka porostlá trávou a obklopena vysokými kopřivami. Protéká tudy malá říčka. Když si sednete na velký kámen uprostřed řeky a zaposloucháte se do bublání vody a šplíchání o drobné kameny, je to jako když hraje celý symfonický orchestr. Melodii doprovází ptačí zpěv, ozývající se z lesa, který obklopuje celé okolí. Vítr zde šumí ve větvích a přidává své tóny do společné melodie. Tento les je nejlepší na relaxaci. Je tu neu-stálé ticho, že slyšíte všechna zvířata v okolí. Je zde i skautská mohyla z kamení, kam každý kolemjdoucí může přidat i svůj kámen. Po okolí je i spousta skvělých míst na celodenní výlet.



BlahútováKateřina

Ahoj, čau, nebo jestli chcete, tak dobrý den. Je toho hodně, co vám chci říct. Například, co mě baví ve škole, co mám za koníčky, čím bych jednou chtěla být a čeho třeba chci v životě dosáhnout. Tak kde začít? Ve škole mě baví hodiny výtvarky. Baví mě to, i když mi kreslení nikdy nešlo, takže jako malířka bych se v životě asi moc neuplatnila. Chci se zlepšit v angličtině, protože bez ní už se v téhle době neobejdeme. Já, jakožto příšerný antitalent na všechny sporty, jsem vždy 2 hodiny tělocviku týdně přetrpěla. S tím souvisí i moje koníčky. Mám problém se vždycky k čemukoliv donutit, hlavně do nějakého sportu, tudíž jsem nikdy u ničeho nevydržela. Ale často trávím čas venku s kamarády, hlavně teď, když bude začínat léto. Čas strávený s kamarády mi žádné každodenní vysedávání u počítače a telefonu nevyna-hradí. Tohle se prostě musí zažít. Ráda čtu knihy, ve kterých si můžu najít situace, které teď sama prožívám. Miluju hudbu. S hlasitou hudbou vždy zapomenu na svoje trable, které mě zrovna trápí. Tento rok se mi dokonce splnil jeden z mých velkých snů, když jsem byla na koncertě svojí nejoblíbenější kapely. Jejich písničky mám spojené s různými vzpomínkami, a proto to pro mě byl opravdu splněný sen. Slyšet to naživo a ne jen z mých reproduktorů v pokojíčku. Mám hodně snů. Procestovat svět křížem krážem jen s batohem na zádech, nebo slyšet naživo další moje oblíbené kapely, či zpěváky a zažít tu atmosféru na koncertě, kde budou tisíce lidí za stejným účelem jako já. Hlásím se na obchodní akademii a jednou bych chtěla podnikat. Sice ještě nevím v čem konkrétně, ale mít svojí firmu a spolu s tím super pra-covní tým, který bych mohla vést a organizovat, tak by to pro mě nebyla jen práce, ale záro-veň i koníček. Po maturitě bych se ráda vydala do zahraničí. Chtěla bych se podívat do Am-sterodamu, Japonska, do Irska a jeho hlavního města Dublinu. Potom se vrátit zpátky domů a zkusit vysokou školu. Když to vyjde a budu přijata, tak budu šťastná. A když ne? Svět se nezboří. Zkusím si najít dobrou práci a postupně se vypracovat na tu pozici, kterou chci. Kaž-dý se musíme zdokonalovat a učit se nové věci. Ještě se musím opravdu hodně věcí naučit, abych v životě mohla být úspěšná. A třeba vysokou školu si dodělat časem. Nechci nikam spěchat, chci cestovat, poznávat, zažívat. Abych jednou ve stáří měla hezké vzpomínky. Vzpomínky na krásná místa, na lidi, kteří tu pro mě vždycky byli, a hlavně abych věděla, že jsem život žila na 110% a nepromarnila ho.

9. A

Za devatero horami, za devatero řekami … Tak by asi začínala klasická pohádka. Ale v ní zrovna nejsme. My, jakožto třída 9. A, se skládáme z různých typů lidí. Každý z mých spolužáků je něčím vystihnutelný. I když jsme (naštěstí) každý jiný, tak přesto jsme to spolu zvládli a došli jsme spolu až do našeho posledního ročníku na základní škole. S některými se již znám od školky, s někým od první třídy a jsou tu i spolužáci, kteří jsou s námi teprve od začátku druhého stupně. Přijde mi to jako včera večer, kdy jsem si chystala svoje oblečení na svůj první den ve škole. Živě ho mám v paměti a jen tak už ho z hlavy nevymažu. Všichni vystra-šení, co se bude dít. První stupeň pro nás všechny byl hračka. Avšak v páté třídě na nás přišly obavy, co se bude za rok dít. Jestli se všechny naše třídy promíchají, kdo nový přijde, koho



budeme mít za třídního učitele. Začátek druhého stupně to sice občas mezi námi skřípalo, ale žádná třída není dokonalá a v každé třídě nějaké neshody byly. Ale teď jsme tady. Na konci deváté třídy, kdy nám všechno tohle končí a sedíme tady naposledy všichni společně jako jedna třída. Doufám, že i první den na střední škole si budeme za pár let pamatovat. Všichni budeme opět vystrašení, ale taky zvědavi, co bude následovat. Naše nová etapa života. Bohu-žel už bez těch lidí, co tu teď kolem sebe máme. Moc dobře si všichni uvědomujeme, jak to s námi měli učitelé těžké. Snažili se nás naučit všechny základy, které by každý člověk měl umět. A jestli jsme si doteď stěžovali, že je to těžké, tak co budeme dělat příští rok? Musíme doufat, že přes prázdniny všechno nezapomeneme. Snad se ukážeme v tom nejlepším světle a všem předvedeme, že jsme za těch devět let opravdu něco naučili. Budou mi chybět naše výlety. V sedmé třídě výlet do Německa, o rok později Anglie a za pár dní odjíždíme do Ra-kouska. Ale nesmím zapomenout na náš lyžařský výcvik, který určitě chybí všem. Byl to skvělý týden a ráda si ho fotkami připomínám doteď. Kolikrát jsme se neshodli a pohádali. Bylo to opravdu mnohokrát … Ale taky tolikrát jsme tu zažili tolik legrace, kdy nám skoro tekly slzy smíchy. Například naše akademie. Nepamatuji si na rok, kdy jsme začali naše před-stavení zkoušet dříve než měsíc před akademií. Ale nějakým zázrakem jsme to vždycky stihli a troufám si říct, že se nám to i povedlo. Letos tomu nebude jinak. Akademie je za dveřmi a my jsme teprve s celým vymýšlením akademie na začátku. O našich třídních tričkách ani nemluvím. Tolik hádek, protestů, námitek. Vůbec jsme se nemohli dohodnout. A nakonec mi přijde, že máme nejhezčí trička z celého našeho ročníku. Ve zkratce bych teda nakonec řekla, že jsem moc ráda za to, že jsem se ten poslední rok sblížila se svými spolužáky a poznala je víc. Zjistila jsem totiž, že to jsou super lidi, a už teď vím, že mi budou chybět. Chci, aby všichni věděli, že i když to nebylo mezi námi vždycky růžové, tak všem bez výjimky přeju jen to nejlepší a aby se jim na další cestě životem dařilo. Až se za pár let třeba všichni sejde-me, tak bych chtěla slyšet, že přes všechny neshody rádi vzpomínáme na svou třídu. Na třídu 9. A, na kterou se prostě zapomenout nedá ...



BodlákVojtěch

Ahoj, já jsem Vojta, je mi 15 let a jsem žákem 9. A. Mám rád počítačové hry, rád se v nich zlepšuji. Jednou bych se chtěl stát profesionálním počítačovým hráčem a živit se tím. Rád poslouchám Eminema. Je to raper z Michiganu. Jeho písničky poslouchám, když si potřebuju odpočinout od všech starostí. Venku trávím čas s kamarády na kole. Nejsem žádný velký sportovec, ale kolo mám rád už od té doby, co jsem se naučil chodit. Věnuji se i svému psu Bohoušovi, který je můj věrný kamarád už od dětství. Ve škole mě baví výtvarná výchova. Jsou to zábavné hodiny a při volných chvílích si na papír kreslím svoje graffiti. Také mám rád auta a hodně mě zajímají, proto jsem se přihlásil na autoklempíře do Neratovic, kam mě přija-li. Také bych si dále chtěl udělat svářečský kurz a řidičský průkaz, ale to až za 3 roky. Jednou bych se rád živil jako automechanik a chtěl bych i pomáhat lidem s opravou jejich aut. Dou-fám, že mi to vyjde a úspěšně školu zakončím výučním listem. Základní škola mi bude chy-bět. Hlavně kamarádi a i učitelé, kteří to se mnou nevzdali.

Prázdniny

Vždy si užívám prázdniny. Mám rád volno, nemít žádné povinnosti, to je prostě nádhera.

Obzvlášť rád vzpomínám na léto, kdy jsem s rodiči a sourozenci odjel za strý-cem do Německa. Maminka na cestu napekla buchty, usmažila řízky, my ostatní balili a balili…

A ráno se vyjelo. Cesta byla únavná, ale naše auto bylo neskutečně rychlé, a tak nás bezpečně dovezlo do cíle. Vzpomínám na nadšení, když jsem spatřil dlouhatánskou halu a obrovský bazén. Rodiče odešli a my jsme zůstali sami uprostřed úžasného aquaparku. Kolem nás byli samí cizinci, Němci, Maďaři, Slováci Angličané. Prostě změť jazyků, úplný Babylon. Najed-nou se mi zdálo, že vidím svého kamaráda. „Ahoj, Ladislave, co tady děláš?“ Podíval se na mě: „Hi. Can I help you?“

Byl jsem zklamaný, že jsem se spletl, ale bylo tam krásně, tak jsem brzy na vše zapomněl a užíval si vodních radovánek. Až cestou domů jsem o té náhodě přemýšlel. Fakt je asi prav-da, že všichni máme někde na světě svého dvojníka.



DlouháKristýna

Ahoj, jmenuji se Kristýna a něco málo vám o sobě povím. Chodím do Základní školy Stará Boleslav, do třídy 9. A. Ve třetí lavici u dveří sedím se svojí nejlepší kamarádkou Verčou vlastně už od první třídy. Známe se od školky a jsem za to ráda, doufám, že nám naše přátel-ství vydrží, i když každá půjde na jinou střední školu. Já jsem podala přihlášku do Horních Počernic na obor právní administrativa a na Smíchov - obor sociálně právní činnost, na který jsem se dostala. Ale ještě jsem podala odvolání do Počernic, protože by se mi tam líbilo více, takže kdyby mi to vyšlo, byla bych moc ráda. Mezi mé koníčky patří hlavně tenis, který hraju asi od první třídy. Protože jsem nikdy moc nevyhráva-la, tak ho hraju jen pro zábavu. V létě miluju koupání a opalování nebo také ráda jezdím na kole. V zimě zase ráda jezdím na lyžích, ale nejraději mám snowbo-ard, protože je na něm větší zábava. Lyžuju už od ma-lička a na snowboardu jezdím tak od 10 let. Občas ráda fotografuji, hlavně přírodu, také hodně ráda cestuji. Ještě sama pořádně nevím, co bych chtěla dělat po střední škole, ale nejlepší by asi bylo studovat vysokou školu a pak bych nejspíš chtěla pracovat s dětmi, třeba mít svůj plavecký kroužek, ale to jsou jen moje sny. Vůbec si nedokážu představit, že se skoro za měsíc každý rozuteče jinam, doufám, že se i po základní škole budeme s kamarády vídat. Tak a tohle už je o mně asi všechno.

Moje nejlepší kamarádka

Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Veronika, ale má ráda, když jí říkám Verčo, nebo Veru. S Verčou se bavím už od školky, ano už od školky jsme nejlepší kamarádky, je to přibližně 12 let. Velice si našeho přátelství vážím, protože ona mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři, i když se mi chce brečet, a se vším mi vždy pomůže. Vím, že se jí můžu se vším svěřit a zůstane to jenom mezi námi. Nejspíše se s ní bavím proto, že je stejně praštěná jako já a že jsme spolu prožili nezapomenutelné chvíle. Chodíme spolu do školy, sedíme spolu v lavici, obědváme spolu, jezdíme spolu na výlety, děláme spolu hodně věcí a nikdy jsme se nepohádaly, tak aby se ta první přestala bavit s tou druhou. Zažily jsme spolu hodně, třeba každý rok jsme jezdily na vodu, sjely jsme spolu několikrát Vltavu a minulý rok Ohři. Dokonce jsme spolu byly o prázdninách v zahraničí. Spojuje nás toho celkem hodně, posloucháme stejný styl hudby, obě rády zpíváme, i když falešně, ale nám to nevadí. Obě máme rády sport. Verča je vyšší, v obličeji pihatá brunetka, která dělá atletiku, umí se pěkně oblékat a často se směje. Doufám, že naše přátelství vydrží, i když každá půjde na jinou střední školu. Nedokážu si představit, že bychom se přestaly vídat. A tohle je asi tak všechno, co bych vám o našem přátelství řekla.



FaltysJakub

Do Staré Boleslavi chodím 9 let do školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jsem se strašně těšil do školy. Ale když jsem pochopil, že budu muset vstávat a něco se učit, tak mě to přestalo bavit. Jinak ta doba, co mě bavilo chodit do školy, byla asi týden. A teď sem chodím 9 let a šlo to tak rychle, jako když jdu na zmrzlinu a koblihy za máminy peníze. Jinak rád jezdím na long-boardu. Přes zimu rád jezdím na snowboardu a přes celý rok hraju na počítači. Jsem docela dost línej. Potvrzuje to to, že jsem tenhle almanach měl odevzdat už před týdnem, ale mně se to do toho vůbec nechtělo. Místo toho jsem se expil na wowku (jestli to čte někdo, kdo tu hru nezná, je to fantasy/RPG, u které se dá strávit i 6 hodin v kuse a vám to přijde jako 15 minut). Příští rok bych se měl asi i začít učit, protože jsem se dostal na střední školu. Vybral jsem si logistiku v dopravě na Praze 9. Teď je pro mě těžké říct, jestli budu chtít na vysokou, protože se všechno na střední může změnit. Vylučovat vysokou určitě nechci. Jednou bych chtěl pro-cestovat celý svět. Je to opravdu dost velký a dost vzdálený cíl, ale určitě bych si to jednou chtěl splnit. Základka byla fajn, ale už se těším jinam. I přesto, že si uvědomuju, že to bude jen těžší, ale i tak.

Místo, kam se rád vracím

Asi nemám místo, kam se rád vracím, ale spíš oblast. Celé „pohoří“ Brdy, je pro mě snad nej-oblíbenější místo. Je tam všude klid, spousta zvířat a hlavně málo turistů. Nejlepší to je ráno vyjít si někam po cestě do lesa na čerstvý vzduch. Když bych měl srovnat vzduch tam a vzduch v jakémkoliv velkoměstě, tak je to nesrovnatelné. Prostě obrovský rozdíl. Mám to tam rád, protože jsem tam vyrostl. A znám minimálně čtvrtku Brd, takže je opravdu malá šan-ce, že bych nevěděl, kde jsem. Možná to tam mám rád, protože jsem z myslivecké rodiny, a tak mě ten les už od mala přitahuje.



HaklováKarolína

Jmenuju se Kája a je mi 15 let. Mezi mé koníčky patří procházky s přáteli. Moc bych chtěla být zdravotní sestrou na dětském oddělení, proto jsem si podala přihlášky na zdravotnické školy do Mladé Boleslavi a do Nymburka. Přijímací zkoušky jsem dělala na obě dvě, tudíž mě přijali na obě, ale přece jenom jsem si vybrala Mladou Boleslav, učitelé tam jsou sympatičtěj-ší. S dojížděním bych to měla složité, tak jsme se s mamkou rozhodly, že půjdu na internát. Na jednu stranu se těším, a na druhou zase ne. Těším se, že poznám nové přátele, ale ti ze základky mi budou chybět, až na jedince! Ne, dělám si legraci. Budou mi chybět všichni, ale prostě někdo míň a někdo víc, ale takový už je život. Přátelé odcházejí a přicházejí. I když jsme měli ve třídě neshody a byli jsme rozděleni do skupinek, tak jsme vše vždy nějakým způsobem vyřešili. Všem přeju jen to dobré a mé největší přání je, abychom dosáhli svých cílů. Moc vám všem děkuju za krásně strávených 9 let! A také paní učitelkám, že s námi měly trpělivost!

Sen

Jak slunce a světa záře,

když slunce padá ti do tváře,

když měsíc za zády nám zapadá,

přede mnou už jen šance malá.

Láska, touha a slabota,

kéž budeme tam stát my dva,

jen les nás tam zaslechne

a má bezmocnost utichne.

V tu chvíli jen ty a já,

v tu chvíli jen ty si má,

když pohlédnu ti do tvých očí,

teď náš svět se už netočí.

Rty jak polštářky růže

a srdce mé už nic nezmůže,

padl jsem do zajetí tvého,

jen slova snění mého.



JindřichováNikola

Nemáte ani sebemenší ponětí, co vše bych sem chtěla napsat a vyjádřit tak své pocity. Bohu-žel se obávám, že kdybych měla zacházet do detailů, napsala bych spíše román než krátké shrnutí. Proto se to pokusím zjednodušit.

Mé jméno je Nikola a je mi čtrnáct let. Předešlých devět let, strávených studiem na Základní škole ve Staré Boleslavi, se stalo velice důležitou částí mého života. Všechna snaha a úsilí, které jsem vložila do učení, se odrazily na výsledcích mých přijímacích zkoušek na střední školy. Když jsem poprvé v rukou držela potvrzení o přijetí na gymnázium v Brandýse, bylo to pro mě jako dosažení nirvány. Z mých ramenou spadlo velice těžké pomyslné břemeno, zvané "strach z neúspěchu". Je to vážně osvobozující pocit, když se po tak dlouhé době obav o svou budoucnost konečně dozvíte, že jste uspěli.

Chci všem moc strašně poděkovat. Děkuji paní učitelce Hornychové za obrovskou pomoc s tímto almanachem. Děkuji paní učitelce Hlavaté za obrovskou trpělivost a ochotu. Děkuji všem pedagogům, kterým se podařilo nás úspěšně provést i posledním ročníkem na základní škole. V naší třídě jsou žáci, u kterých se nedá říci, že by pro mě byli nepostradatelní. Ovšem na drtivou většinu budu vzpomínat jenom v dobrém světle. A té většině bych chtěla poděko-vat za to, že celý rok vydrželi mé náhodné zpívání znělek z dětských seriálů, nekoordinované tancování, občasnou neschopnost srozumitelného vyjádření, přemýšlení nad nesmyslnými věcmi, nepřetržité ukazování fotky korejské popové skupiny, přehnaně dětinské chování a paranoidní povahu. Moc vám všem děkuji.

Motýlci

Na tichou, prašnou krajinu dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Za obzorem bylo možno zahlédnout už jenom necelý půlměsíc ze žhavého kotouče, který byl připraven předat vládu nad Zemí stříbřitému měsíci. Ve stálém bezvětří bylo možné zaslechnout šum třepetání motýlích křidélek. Na barvitých květech několika rostlin, kterým se podařilo vyrůst na jedi-ném kousku travnaté zeleně v mořích písečného terénu, sedělo v poklidu dvacet jedna motýl-ků, kteří se připravovali k brzkému vzletu. Předešlých devět let trávili jenom v blízkém okolí květin, ale pokaždé se opět usadili na pestrých okvětních lístcích, které jim poskytovaly zá-zemí pro růst a vyspívání. Teď nastal ten čas, kdy byli připraveni vydat se dál do širého světa. Bylo naprosto jisté, že je toho v písčité krajině potká ještě hodně. Někdy bude chladná jako zrada, někdy naplňující jako úspěch, hořká jako pád nebo hřejivá jako láska. Bude tu spoustu zklamání, kdy se bude zdát pokračování dál bezcílné a naprosto nesmyslné. Tyto krušné časy ale vždy přejdou s dostavením prvních úspěchů, kdy po dlouhé a náročné cestě objeví oázu uznání. Občas bude těžké zariskovat, ale jak se říká, risk je zisk. Nesmějí se obávat pádu, je-nom proto, že je to jedna z možností. Teď, když už na to jsou dostatečně vyspělí, je čas, aby letěli hledat další útočiště v podobě květin. Proto se ozve rychlé třepání křidélek a každý z nich se vydá svým vlastním směrem. Vydá se po své cestě napříč úspěchům. Ne vždycky bude zářit slunce, ale díky snaze se dostaví výsledky. Ráj přece nemůže být tak daleko, že?



JirchovskáDenisa

Když jsem byla malá, měla jsem spoustu koníčků. Dělala jsem snad úplně všechno. Chodila jsem plavat, tancovat, zpívat, zkoušela hrát na několik hudebních nástrojů, chodila jsem na výtvarku a na keramiku, u které jsem vydržela nejdéle, a to šest let. Ještě před třemi lety jsem jezdila na koni, a teď to vypadá, že se díky jedné své kamarádce ke koním vrátím. Momentál-ně jsem začátečníkem ve hře na klavír. Hrozně moc mě to baví a hrát jsem začala hlavně kvůli mému rozhodnutí jít na pedagogickou školu. Vybrala jsem si Vyšší odbornou školu pedago-gickou a sociální, Střední odbornou školu pedagogickou a Gymnázium v Praze – Dejvicích. Na školu mě přijali, ale až na odvolání, protože jsem skončila třetí pod čarou. Tím bych chtěla podotknout, že ani pečlivé přípravy z českého jazyka s paní učitelkou Hornychovou, ani pra-videlné doučování z matematiky k mému přijetí nestačily. Dokonce ani to, že jsem několik měsíců před přijímacími zkouškami navštěvovala přímo ve vybrané škole přípravné kurzy k talentovým zkouškám. Bylo to samozřejmě o tom pilně se připravovat a uznávám, že to moh-lo být lepší, ale bylo to i o štěstí. Doufám, že se pro mě tato zkušenost stane poučením a další takové velké zkoušky už nepodcením.

Přátelství

Občas se mi nedaří a potřebuji pomoct, ale jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré. Už jsem zažila tolik situací, kdy nešlo nic podle mých představ a během chvíle se vše obrátilo v dobré. Větši-nou díky mým kamarádům nebo rodině, protože ti tu jsou vždy pro mě a já pro ně. Rodinu si sice nevybereme, ale myslím, že většinou jsou to opravdu lidé, na které se můžete spolehnout. Někde jsem kdysi četla, že přátelé jsou rodina, kterou si sami vybíráme. A proto bychom si je měli vybírat pečlivě. Existuje více typů kamarádů. A to kamarádi, které máme jen na zábavu, to je dobré na to, abychom se odreagovali a na chvíli zapomněli na své problémy, ale když s tím problé-mem potřebujeme pomoct, takoví kamarádi zmizí. A pak kamarádi, kteří by se mohli počítat do té druhé rodiny, protože ať potřebujeme cokoliv, jsou tu pro nás. Samozřejmě, že to musí být oboustranné, musíme si pomáhat vzájemně, o tom to je. Však mám taky pár kamarádů - kamarádek, kteří když něco potřebují, tak jsem nejlepší na světě, ale když pak potřebuji něco já, tak nic. Myslím, že takové nikdo nepotřebuje. Vlastně k čemu by nám byli, že? Já se sna-žím pro své přátele dělat vše, co je v mých silách. A největší radost mi udělá, když můžu udě-lat radost mým kamarádům. Je mi jasné, že ty nynější nebudu mít navždy, ale neskutečně si jich vážím a těším se, až poznám další.



Kaktus

Stojí kaktus na poušti,

chuť k životu ho opouští.

Stojí tam chudák sám, naříká

„co teď dělat mám?“

Kamaráda žádného nemá,

stále jenom hledá.

Nikdo se s ním bavit nechce,

no nejde mu to lehce.

„Je to kvůli bodlákům?

Proč to vadí těm hlupákům?“

Lituje kaktus sebe.

Najednou se rozjasnilo nebe.

Přiběhl malinký štír,

až se za ním udělal vír.

Kaktus pěkně pozdravil

a trochu se upravil.

Dlouho spolu mluvili,

a tak se nám sdružili.

Kaktus teď má kamaráda

a to je přece paráda.



KlímováViktorie

Jmenuji se Viktorie a bude mi 15 let. Jsem vysoká bruneta, která ráda experimentuje, což mí spolužáci a přátelé mohli obzvláště poznat na mých vlasech. Kromě toho, že jsem lehce bláz-nivá, jsem hodně obětavá, skromná a usměvavá, ale i líná, urážlivá a hodně výbušná. Co se týče školy, dostala jsem se na střední školu s oborem veřejnosprávní činnost. Díky snadnému dojíždění to budu mít i blízko ke koním. Jezdectví totiž už dávno neberu jako koníček. Stalo se pro mě neodlučitelnou součástí v životě. Nakonec bych chtěla poděkovat všem učitelům za to, že se mnou celých devět let zvládli.

Můj život

Je mi jasné, že velká většina mých spolužáků bude psát zrovna o naší třídě. Já osobně se chci tomuto stereotypu vyhnout, proto jsem se rozhodla napsat právě toto.

Když se řekne život, vybaví se mi spousty otázek: Budu se mít v životě dobře? Budu mít vel-kou rodinu, nebo zůstanu sama? Bude ten život tak dokonalý? Pak mě samozřejmě napadají otázky o-hledně snů a koníčků: Budu mít konečně vlastního koně? Budu se vůbec stále věnovat jezdectví? Budu jezdit profesionálně? Budu mít své vysněné auto? Projedu se někdy na okruhu? Donutím se někdy k napsání vlastní knihy? A pokud ano, bude mít úspěch nebo naopak? Takto polemizovat bych moh-la ještě dlouho, ale to já nechci, protože na otázky podobného typu mám připravenou odpověď. Víte někdo, jaké bude zítra počasí? Nikdo neodpoví, pro-tože na to odpovědět nelze. Stejně jako na předchozí otázky. Budoucnost je totiž nevyzpytatelná. Jako u počasí nám nezbývá nic jiného než věřit. Ovšem na jednu zapeklitou otázku už odpovědět dokážu. Kamarádka se mě totiž zeptala: „Jak se máš?“ Já se na ni jen podívala a dlouze přemýšlela. Nakonec jsem jí odpověděla, přesto jak těžká se tato otázka zdála: „Jsem šťastná. Jsem šťastná, protože můžu

dělat, co mě baví. Můžu se v tom zlepšovat a být stále lepší. Můžu se bavit s přáteli a užívat si slunečný den. Můžu poznávat nové přátele. Můžu věřit ve vysněnou budoucnost. A tohle jsou mé důvody. Mám se skvěle, protože jsem šťastná.“



KoudelkováEliška

Ahoj, jmenuji se Eliška. Je mi patnáct let a v září mi bude už šestnáct. Žiju v klidné vesnici, obklopené lesy, poli a loukami. Bydlím tu od malička a mám to tu moc ráda. Stará Boleslav je pro mě druhým domovem. Mám tu příbuzné, kamarády a chodím sem i do školy. Někdy tu trávím víc času než doma. Baví mě sport, ale taky dokážu prosedět celý dny u počítačových her. Na svůj život si momentálně nemůžu stěžovat. Jsem zdravá, mám milující rodinu, přítele, jsem přijatá na školu a začíná léto plné odpočinku a legrace ... Když už jsme u těch škol, při-jali mě na sportovní management a čekám na odvolání na Policejní škole ministerstva vnitra. Ráda bych se tam dostala. Letošní prázdniny si budu něco málo vydělávat a užívat si je. Bude se mi moc stýskat po kamarádech. Nejde na ně jen tak po devíti letech zapomenout. Vždyť jsem s nimi vyrostla, zažila první lásky, ale i ne moc šťastné věci. Jsou jako moje rodina. A páni a paní učitelky? No, řekněme, že jsem s nimi vycházela dobře. Museli mít pevné ner-vy, aby nám občas jednu nevlepili. Abych pravdu řekla, docela se bojím, co mě na střední čeká. Myslím, že tam mi to věčný zapomínání něčeho jen tak neprominou jako tady ... No nic. S tímhle se s vámi asi rozloučím a přeji vám mnoho zdaru do života.

Azshara

Azshara byla kdysi dávno královna elfů. Její sídlo bylo v hlavním městě, jež bylo také po ní pojmenováno a neslo název Zin-Azshari (Sláva Azshari). Azshara nejčastěji přebývala v palá-ci hlavního města spolu se svými sluhy. Na rozdíl od ostatních elfů byla obdařena mnohem většími magickými schopnostmi. Pro své poddané se stala ikonou a považovali ji takřka za bohyni. Elfům z vyšší kasty, kteří také ovládali, jako ona, mocnou magii, začala Azshara říkat Urození. Potomci přeživších Urozených poté dali vzniknout pozdějším Vysokým elfům. Byla velmi půvabná a elegantní a jako královna také odměřená, ale současně také laskavá, chápavá a spravedlivá. Ale idylické dny pro ni i pro všechny elfy mají brzy skončit s příchodem Pla-menné legie. O tomto příběhu se dočtete v trilogii World of Warcraft – Válka prastarých.



KrálJaroslav

Jmenuji se Jaroslav Král. Je mi 15 let. Baví mě fotbal a už ho hraju 11 let. Fandím fotbalové Spartě, a proto jsem vždy nadšený, když mi táta řekne, že se pojedeme podívat na stadion. Tribuna je moje nejoblíbenější místo. Ale dost už fotbalu. Také mě baví chodit s kamarády ven nebo hrát si s mým psem Dennym, je to zlatý retríver. A docela mě zajímají auta, a právě proto jsem si podal přihlášku na Dopravní školu v Praze na obor dopravní prostředky a logis-tika v dopravě. Nakonec mě vzali na dopravní prostředky. Můj cíl je mít práci, která mě bude bavit. Rád bych zůstal pořád šťastný, jako jsem teď.

Můj sen

Jednoho dne na fotbalovém tréninku si mě zavolal trenér, že prý má pro mě skvělou příležitost. Měl bych se zúčastnit mládežnického výběru do Realu Madrid. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nastal den D, v ruce mám letenku a nastupuji do letadla. Měl jsem z toho neuvěřitel-ný strach, vše po čem toužím celý svůj život, vše může rozhodnout tento týden. V letadle si pouštím své oblíbené písničky a nemohu se dočkat příletu na letiště ve Španělsku. Na letišti na mě čekal řidič, který mě veze na hotel. Na hotelu nemám čas ani vybalit a rov-nou jdu k tréninkovému centru, kde mě vítá asistent trenéra a ukazuje mi šatnu, kde mám při-pravené věci na trénink. Převlékl jsem se a mířím na hřiště. „Páni, to je nádhera, krásnější trávník, jsem v životě neviděl.“ Pomyslím si. Tohle mi dodalo takovou pozitivní energii, že chci do toho dát vše, co umím, abych přesvědčil všechny, že sem patřím. Srdce mi tluče jako o život. Trenér zahájil rozcvičku. Po rozcvičce následovaly přihrávky a střelba a na konci tréninku je takový malý fotbálek. Po konci tréninku na trávník přichází Cristiano Ronaldo a dává mi lístek na zápas a povídá, že s ním můžu strávit zbytek dne a vidět, jak ve skutečnosti žije,a poznat jeho syna. Slzy se mi derou do očí, nevím co říct, už teď vím, že zažívám nejlep-ší den svého života. Vtom otevírám oči, ležím ve svém pokoji v posteli a vedle mě zvoní bu-dík. Musím vstávat do školy. Byl to nejlepší sen, který jsem kdy měl.



KřížPavel

Ahoj, já jsem Pavel, narodil jsem se v Brandýse nad Labem a už od narození žiji v Kostelním Hlavně a nejspíš tady ještě nějakou dobu zůstanu. Na základní školu do Boleslavi jsem na-stoupil v roce 2013 a chodím sem dodnes. Je škoda, že už nám končí. Poznal jsem tu spoustu skvělých kamarádů a kamarádek. I přes to, že se někdy jako třída neshodneme, tak nás mám jako třídu rád. Jako vyučovací předměty mám rád výtvarku, tělocvik, a hudební výchovu. Mimo školu miluji jízdu na motorce. Svou první motorku jsem dostal v pěti letech. V budoucnu bych chtěl začít jezdit závody Supermota v kategorii S2 a časem se dostat do kategorie S1 GP. Také miluji práci se dřevem a neustále něco kutím u nás v truhlárně, proto se také hlásím na Střední odbornou školu stavební a zahradnickou v Praze 9, pochopitelně na obor truhlář. Doufám, že mi tato škola také přinese tolik nezapomenutelných vzpomínek a úžasných kamarádů jako naše Základní škola ve Staré Boleslavi.

Vzpomínka na Vánoce

Už od malička jsem si moc přál motorku, tak jsem si o ni napsal Ježíškovi. Když jsme pak na Štědrý den byli u vánočního stromečku a tam byly dárečky, tak jsem jaksi vypozoroval, že pod stromečkem žádná motorka není. Po rozbalení všech dárečků jsem byl proto docela zklamaný, i když jsem měl radost z autíčka na dálkové ovládání, ale stále jsem byl smutný, že jsem žádnou motorku nedostal. Po chvilce se mě tatínek zeptal, jestli jsem si už prohlédnul autíčko. Odpověděl jsem, že ne. Když jsem vyndal autíčko z krabice, vypadl na mě papírek, na kterém byla nakreslená rybička. Nebylo mi moc jasné, co to znamená. Má sestra mi napo-věděla: „Zkus hledat rybičky!“ Ihned jsem běžel k akváriu a na akváriu byl papírek s obrázkem Eiffelovy věže. Neváhal jsem a ihned jsem běžel do pokoje k obrazu Eiffelovy věže. Na obrazu byl papírek, na papírku byla namalovaná hvězda. Trošičku déle mi trvalo, než jsem si všiml na kuchyňské lince nalepené hvězdy, na které byl nápis: „Jdi ven před dílnu, vezmi kabel a zastrč ho do zásuvky.“ Šel jsem tedy ven před dílnu, vzal kabel a zastrčil jej do zásuvky. Na druhé straně zahrady se rozsvítilo světlo. A před ním - má první motorka! S radostí a září v očích jsem si motorku prohlížel. Měl jsem z ní velikou radost. Po dlouhém prohlížení, bylo už docela pozdě večer, jsme motorku odtlačili domů a já se těšil na další den, kdy se budu moct poprvé projet na své první motorce.



LávičkaAdam

Ahoj, já jsem Adam a v následujících řádcích se můžete dozvědět něco málo o mně. Je mi 15 let a jsem člověk, který miluje sport. Aktivně se věnuji fotbalu a horské cyklistice. Ale nedám dopustit na běh, plavání, bruslení, tenis, basketbal.… A stejně to je i se zimními sporty, jako např. lyžování, snowboarding, jízda na běžkách, bruslení, hokej …

Jak již jsem zmiňoval, sport mám opravdu v lásce, proto se někdy stává, že dávám sportu přednost před školou. Víte, ono je mnohem lepší se prohánět po hřišti nebo po lese, než kou-kat do sešitu, či učebnice. Tím pádem se pak nestihnu tak dobře připravit do školy a samozře-jmě cítím napětí v okolí žaludku, jak dopadnu. Ale většinou to za to stojí. Myslím si, že jsem celých těch devět let prospíval s celkem slušnými známkami. S tím souvisí i můj vývěr další školy. Přihlásil jsem se na OA Kollárovu, kam jsem se vcelku bez problémů dostal, a tudíž mě od září čeká cestování do velkoměsta. Když to tak vidím, v budoucnu bych se chtěl věnovat nadále sportu a studiu na vysoké škole. Ale o tom se rozhodne až později. A živit mě jednou bude, doufám, podnikání, které mám rád a kvůli kterému jsem se přihlásil právě na obchodní akademii. To je ve zkratce asi tak vše, co bych o sobě chtěl napsat. Jsem zvědav, až si tyto řádky budu číst za několik let, jestli se mi vyplní, co možná nejvíce věcí, které si přeji a i některá tajná přání, která máme určitě všichni z nás.

Zemská brána

Před pěti roky, o letních prázdninách, jsme s rodiči a bratrem navštívili dědovu chalu-pu v Orlických horách. Děda sliboval, že nás zaveze na nejkrásnější místo v okolí Českých Petrovic. A tak se stalo.

Nejdříve jsme navštívili vesnici Neratov. Zkameněli jsme údivem nad zrekonstruova-ným kostelem v Neratově, který má částečně prosklenou střechu. Ale to jsme ještě netušili, kam nás děda poveze dál.

Vystoupili jsme z auta u Zemské brány. Okamžitě jsem se cítil jak v pohádce. Kroky mě vedly ke kamennému mostu s obloukem, po němž vede silnice z Českých Petrovic do Bar-tošovic.

Z mostu se mi naskytl nejúžasnější pohled, který mé oko dosud nevidělo. Pode mnou zurčela Divoká Orlice, která překonávala obrovské kameny, nebo si hledala cestu mezi nimi. Oba břehy říčky jsou lemovány lesy a skalami. Rostou tu smrky, jedle, buky i javory. Od mostu také začíná tři kilometry dlouhá turistická trasa, která sleduje modrou značku. Přechází z jednoho břehu na druhý a vede přes Pašeráckou lávku.



Název lávky mě zaujal. Vydal jsem se po pravém břehu řeky po úzké pěšince. Do ces-ty se mi stavěly kořeny stromů, kameny, dokonce i malé žabky. Všechno jsem si fotografoval. Byl jsem z té přírodní krásy nadšený. Ochladil jsem se v křišťálové vodě Orlice a odpočíval na velkém kameni, který se tyčil z vody. Zaposlouchal jsem se do zvuků přírody. Kromě bublání ledové vody jsem slyšel jen zpěv ptáků. Žádná auta. Jen ticho. Nádherná příroda. Z informačních tabulí jsem se dočetl, že je toto krásné výletní místo chráněným přírodním výtvorem.

Od té doby se každé léto vracím na Zemskou bránu, která mě očarovala svoji přírodou. Na toto malebné místo jsem přivedl i kamarády. Také jim se tu moc líbilo.



LiškaIvan

Ahoj, jmenuji se Ivan. Mé koníčky jsou MHD (tramvaje, autobusy, trolejbusy, metro) a turis-tika. Pamatuji si, ještě když jsem chodil do školky a bydleli jsme v Praze v Nuslích, že jedině, kam bychom šli na procházku do přírody, byl Michelský les na konci Prahy. To jsme šli na stanici metra Vyšehrad a jeli jsme na Roztyly, kde jsme vystoupili, a před námi se otevřela cesta lesem. Nebo jsme se vydali na výlet do Prokopského údolí přes Vyšehrad dolů na Výtoň přes Železniční most na druhý břeh Vltavy. Než jsem šel do první třídy, tak jsme se přestěho-vali do Prahy na Černý Most, kde jsme velice rádi navštěvovali různá zákoutí přírody. Chodili jsme na procházky k rybníku Martiňáku, Pařezáku, do parku v Dolních Počernicích, ale hodně jsme jezdili na kole do Xaverovského lesa. Tehdy jsme ještě bydleli v paneláku a žádná zví-řátka jsme neměli. Dnes už bydlíme na vesnici ve Lhotě se zvířátky, fenečkou Betynkou, ko-courem Makaronem, kočičkou Mickou a kočičákem Mourečkem, nepočítaje ježky, blešky a klíšťátka. Jinak jsem se přihlásil na Střední průmyslovou školu dopravní v Motole, obor lo-gistika v dopravě. Po ukončení střední školy mám tři varianty, buď půjdu na vysokou školu ČVUT dopravní, nebo se stanu zaměstnancem Dopravního podniku hl. m. Prahy (dispečer, ve volných chvílích řídí tramvaj) anebo velice žhavá novinka: že ti nejlepší mají možnost praco-vat na Ministerstvu dopravy. Někdy mám však takové chvíle, že bych chtěl vybudovat auto-busovou dopravu (hlavně kvůli školám- škol. linky, zájezdy). Závěrem bych chtěl poděkovat pedagogickému sboru na této škole, který nás mnoho věcí naučil. Sice se strašně moc těším na střední, ale po základce se mi bude stýskat.

O Mourkovi

Náš chlupatý a nebojácný kocour se jménem Mourek se vždycky někam schová, když má v tlamě kuřecí řízek nebo kus nivy, a někdy pozoruje vrabčáky. Jednou se rozhodl, že půjde brzy ráno na lov. Začalo svítat, Mourek, zatím ještě lovu schopný, šel na ranní obchůzku. No a koho nevidí. Na střeše u sousedů štěbetají vrabčáci. To se ví, že Mourovi to hned docvaklo, musí tam jít, jde přece o hlavní chod snídaně, předkrm měl jako pavouka, ale moc mu nechut-nal, no kdo by taky jedl pavouky, ale vrátíme se k těm vrabčákům. Vyskočil na pařez a hup na střechu kůlny. Vrabčáci koukají na chlupatou kouli přibližující se k nim a myslí si, že to je nějaká příšera, která vydává velice, ale opravdu velice zajímavé skřeky, a rovnou odletěli. Bohužel jeden vrabčák tam zůstal a byl ponechán svému osudu. Moureček byl šťasten, že se nad ním zrovna nebe usmálo, neváhal a vyskočil na střechu rovnou za komín - číhá na vrab-čáka. V tu chvíli ho vrabčák nezahlédl a Mour hup na něj. On se z toho chudák malý, opeřený nemohl vůbec ani vzpamatovat. No, byl v šoku, vy byste byli taky v šoku, kdyby na vás sko-čilo nějaké obludárium, a ani nechtěl pomyslet, co se mu vlastně stane. Kocour plný optimis-mu, že něco ulovil, si ho vzal do tlamy a šel s vrabcem na dvůr. U své misky se zastavil. Vrabčák křičel, klel, nadával a naříkal, co mu hlasivky stačily, ale kočičák ho držel pevně. Mourek se těšil, jak si pochutná, a chudák vrabčák se začal loučit se životem. V tu chvíli po-mohlo samo nebe, či lépe řečeno, naše Betynka. Přiskočila k Mourovi a plnou svou psí vahou kocoura srazila k zemi. Pustil vrabce a Betynka, zachránkyně ušatá, má konečně svou oblíbe-nou oběť na hraní. Vrabec vítězně kroužil nad Mourem a Betynkou, kocour ho chtěl ještě proklít, jenomže ho fackovala Betynka, a tak se spíš soustředil na útočnici, no a nastala bitka, jenomže to už je jiný příběh.



MacenauerPatrik

Jsem založením praktik. Rád něco vytvářím rukama. Nedělá mi problém posekat trávu na zahradě, vyrobit krmítko pro ptáčky, opravit si kolo, nasekat dříví atd. Rád sportuji – jezdím na kole, lyžuji, bruslím, dobře plavu, od jara rybařím. Každý den chodím do lesa na dlouhé procházky s naším psem. Zajímám se o dopravu, zvláště autobusy, trolejbusy, lokomotivy, tramvaje. Z těchto důvodů jsem si vybral jako příští školu SOU strojírenské Škoda auto. Po vyučení bych tam rád zůstal pracovat.

Má oblíbená krajina

Má oblíbená krajina – to je pro mě místo, kde moji prarodiče postavili chatu. Nachází se po-blíž Plzně na Hracholuské přehradě, a to na samém začátku u hráze. Přehrada je dlouhá 22 km, vodní plocha má rozlohu přibližně 490 ha. Na jaře a hlavně v létě se zde projíždějí po vodní hladině kánoe, pramice, lodě s elektrickými pohony. Přehradu lemují z jedné strany skály, z druhé strany jsou travnaté svahy vedoucí k vodě. Ty využívají lidé, kteří milují kou-pání ve stojaté a čisté vodě. Chata mých prarodičů je umístěna na slunném místě přímo v lese pár metrů od vody. Lesy jsou převážně jehličnaté a nabízejí dlouhé procházky za každého počasí. Krásně je tu i v zimě, kdy jsou stromy zasněžené.



MacurováMichaela

Ahoj, jmenuji se Míša a je mi 15 let. Mám dva mladší sourozence. Rodiče jsou rozvedení, takže bydlím nově od prázdnin u taťky. Do deváté třídy jsem začala chodit na Základní školu ve Staré Boleslavi. Jsem líná a stydli-vá. Zajímám se o hasiče, chodím už 3. rokem na hasičský kroužek. Hlásila jsem se na školy s obory cukrář a ka-deřník, vzali mě na oba, ale přeci jen jsem si vybrala cukráře, protože trochu té fantazie přeci mám. V dospělosti bych si chtěla otevřít menší vlastní cukrárnu. V nové škole mám velké nedostatky, ale zato třída je super. Na-šla jsem si hodně nových přátel, se kterými se nikdy nenudím. Učitelé jsou fajn. Můj oblíbený předmět je výtvar-ka, baví mě kreslit i ve volném čase. Chtěla bych poděkovat paní učitelce třídní, že má velkou trpělivost a paní učitelce Hornychové za veškerou přípravu. Za chvíli bude konec a já zase tuto školu opustím, budou mi všichni chybět. Chtěla bych se postupně se všemi scházet.

O strachu, škole, přátelích …

Když jsem začala chodit do školy, bylo mi pouhých 6 let. Přešla jsem do nové školy už v dru-hé třídě. Byla to moje první zkušenost se strachem z něčeho nového, neznámého. Nakonec to byla ta nejlepší třída, všichni se se mnou bavili. Takhle to pokračovalo až do 6. třídy, kdy k nám přišli noví spolužáci. Vůbec to neuškodilo. Byli jsme jedna “ Velká parta”, co držela při sobě. Měli jsme paní učitelku, která nakonec odešla na mateřskou. Museli jsme to zvlád-nout s jinou učitelkou, díky které jsme jeli na týdenní zájezd do Anglie. Moc jsme si to užili. Začali jsme růst a růst, uběhlo to jako voda, až jsme se dostali do 8. třídy, kde nás čekalo těžší učení, noví učitelé, jiné prostředí. Celých těch 6 let jsem strávila ve třídě, kde jsme měli spo-lečné vzpomínky a zážitky. Když už se blížil konec školního roku, přešla jsem na novou ško-lu. Nastaly již známé obavy, jaké to asi bude tady mezi novými spolužáky. Musím říct, že mi dlouho trvalo, než jsem se otrkala a začala si zvykat na jiný systém výuky. Moji noví spolužá-ci na mě udělali velký dojem a jsou lepší, než má předchozí třída. Teď spolu vycházíme. Je s nimi legrace. Na nové škole to chodí jinak, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí. Učitelé jsou skvělí, zvykla jsem si. A tak mě bude mrzet, že vůbec, opět opustím další školu, po které bude následovat střední. Každý člověk zažívá obavy z nových životních situací, které nás ob-čas provázejí. Někdo může strach zažít již v útlém dětství. Jiní ve starším věku. Ale nakonec se člověk musí těmto obavám postavit a překonat je. Když má štěstí, tak mu v tom pomohou i noví přátelé.



SvobodaRadek

Ahoj, jmenuju se Radek. Do této školy chodím už od první třídy. Ještě dnes si pamatuju na svůj první velký den, kdy jsem poprvé vstoupil do naší třídy. V ruce jsem držel kufřík s věcmi na výtvarku, pytlík s bačkorami a v hlavě se mi honily myšlenky, jaké to vlastně bude a jaké poznám kamarády.

Uběhlo to jako voda, podobné to bude i letos, kdy vycházím z deváté třídy. Během těchto let jsem vyzkoušel i mnoho kroužků, např. hasiče, modeláře, výtvarku a třeba keramice se věnuji od školky dodnes. Každou středu po škole jezdím do brandýské základní umělecké školy mo-delovat z hlíny, nejraději vytvářím velké vázy nebo sochy. Tuto činnost mám rád, protože všechny emoce a pocity můžete přenést do výroku, také proto bych se jí chtěl věnovat při stu-diu na střední škole. Přihlášku jsem podal na Gymnázium J. S. Machara v Brandýse nad La-bem a na Gymnázium U Libeňského zámku v Praze. Dostal jsem se na obě, ale kvůli dojíždě-ní jsem se rozhodl pro Brandýs. Naši třídu opouštím docela nerad. Myslím, že jsme mezi se-bou vycházeli docela dobře a měli i skvělý kolektiv, samozřejmě se občas něco změnilo, ale po krátké době bylo zase vše při starém. Doufám, že na Základní školu ve Staré Boleslavi jen tak nezapomenu a rád si všechny vzpomínky připomenu znova, třeba až budou moje děti cho-dit na stejnou školu jako já. Také bych chtěl poděkovat všem učitelům, kteří mě dovedli až do úplného konce a obzvlášť paní učitelce Hornychové za trpělivost při tvorbě tohoto almanachu.

Já chovatel

Je sobota 11 hodin, neskutečné vedro a fouká teplý letní vánek. Já se dřu na zahradě se se-kačkou. Máme u domu obrovskou zahradu, no je to spíš taková louka. Slíbil jsem rodičům, že jim pomůžu s prací a rozhodl jsem se, že jí posekám. Toho teď docela lituji, ale slib je slib.

S tou malou elektrickou sekačkou práce vůbec neubíhá a kabel se mi neustále motá pod nohy. Sekačka je už docela stará a připadá mi, že děda jako malý kluk s ní musel pracovat taky.

Proto jsem se při obědě rozhodl rodičům navrhnout, že bychom si mohli pořídit ovce. Ty by všechno spásly a ještě z nich budeme mít radost. Tento návrh se jim zdál zpočátku zvláštní, ale pak přistoupili na moje řešení. Začali jsme jim připravovat chlívek, kde dříve bydlelo pra-se. Potom jsme si vyhlídli kozí farmu v Pěnčíně, kde mimo jiné chovají i ovce. Sice to nebylo nejblíž, ale za výsledek by to určitě stálo. Další víkend jsme se vydali s tátou na cestu. Po pří-jezdu jsme potkali muže, který zrovna podestýlal kozám. Zeptali jsme se, jestli by nám nepro-dali ovce, nejlépe, aby to byla ještě jehňata. On se podíval směrem k nám a odpověděl, že to nebude žádný problém a abychom šli za ním. Vešel do tmavého skladu a otevřel mrazicí bo-xy. Začal z nich vyndávat maso a my jsme se na něj s nechápavým výrazem ve tváři podívali a zeptali se, jestli nemá živé. Se smíchem odpověděl, že už ne, že zase až na jaře. Tak jsme si



koupili alespoň pár kozích sýrů, abychom nepřijeli domů s prázdnou a přemýšleli, jak to do-ma vysvětlit.

To vše se odehrálo zhruba před rokem, kdy jsme byli nuceni sehnat si ovce jinde. Dnes už se nám také chladí v mrazáku a v garáži parkuje zbrusu nový traktůrek na sekání trávy, se kte-rým práce ubíhá mnohem rychleji.



Tollingerová Eva

Vítám tě na své stránce, na mém území. Pokud jsi polobůh, čaroděj, upír, vlkodlak, běžec, drakorozený, divergentní, assassin, nebo shadowhunter, čti dál. Pokud jsi smrtelník, mudla, civil nebo ZLOSIN, utíkej! Ptáte se, kdo jsem? Snílek. Někdo, kdo věří. Ta, která má naději. Nikdy se nevzdávám. Někteří mě označují za kamaráda či přítele. Je mi 14 let. Ale věk není důležitý, ne? Za chvíli to stejně bude jinak. Moc toho zrovna nenamluvím, ale chtěla bych toho říci spoustu. Jenom nemám odvahu. Jediný způsob, jak mohu vyjádřit své emoce, je pomocí malování. Také ráda čtu. Protože čtenář prožije tisíc životů, než zemře. Člověk, který nikdy nečte, prožije jen jeden. Knihy a příběhy v nich jsou pro mě útěkem z šedé reality života. Nejraději si chodím číst ven na zahradu pod strom, když je venku teplo a poslední pa-prsky denního světla pronikají korunami stromů a na zemi pod nimi vznikají stíny větví. Déšť snáším, jen pokud sedím doma v teple s dobrou knížkou a mátovým čajem. Mé vysněné byd-liště je Bílý průsmyk, Hogwarts, nebo aspoň knihovna. Nejoblíbenější knihy jsou příběhy Harryho Pottera, Němý křik a Divergence. Miluji svět Harryho Pottera, jsem potterhead a jsem hrdou členkou ravenclaw. Taky jsem závislá na hudbě. Převážně poslouchám me-tal, nyní nejčastěji metalcore, ale někdy i power metal a death metal. Když už jsme u té hudby, tak budeme pokračovat tím, že hraji na klavír, ale už mě to nenaplňuje tolik jako dřív, tak se asi začnu učit hrát i na kytaru. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych šla na uměleckou školu, ale rychle mě to zase přešlo. Nako-nec jsem se rozhodla pro Masarykovu střední chemickou v Praze a pro Gymnázium J. S. Ma-chara v Brandýse nad Labem. Přijali mě na obě dvě školy, ale budu navštěvovat GBL. Aspoň to budu mít kousek do školy a zbude mi čas i na skauting, sport a zbylé, již jmenované zájmy. Skautingu se věnuji pátým rokem. Ostatní skauti jsou pro mě jako druhá rodina, jako by to byli skutečně mí bratři a sestry. Podobný vztah mám i k naší třídě 9. A, která je také nedílnou součástí mého života. Skvělý kolektiv, skoro vždy držíme při sobě. Až na výběr třídních tri-ček, to byl boj. Máme spoustu společných zážitků, ale nejlepší byl asi lyžák, jen škoda, že tam nejeli všichni. A k tomu sportu? Sportuji již od mala. Začala jsem floorbalem asi v osmi le-tech, ale tam jsem chodila snad jen měsíc. Dále jsem chodila na karate. Tam jsem nějaký ten pátek vydržela, ale taky to nebylo ono. Nakonec jsem našla sport, který mi 100% vyhovoval. Bylo to veslování. Ze srdce nesnáším lidi, co si pletou veslování a pádlování!

Tak tohle je asi ten nejdůležitější zlomek mého života. Samozřejmě bych mohla ještě vyprávět o spoustě dalších věcí, ale to už není tak důležité. Tohle je má osobnost. Tohle jsem já.

Olafadrak

Před dávnými časy sužoval Skyrim strašlivý drak jménem Numinex. Hrozivá stvůra podpalovala města, vyvražďovala celé vesnice a vyhubila nesčetně národů.



Tehdy to byly pro Skyrim temné časy. Zdálo se, že ve Skyrimu není síly, která by dokázala draka zastavit. Jednotlivé oblasti vedly proti sobě války, ale kdyby spolupracovaly, možná by se jim podařilo draka porazit, jenže tehdy byla důvěra nedostatkovým zbožím.

Po čase svou pomoc nabídl Olaf z Bílého průsmyku. Olaf se s hrstkou svých nejvěr-nějších bojovníků vydal draka hledat. Nakonec Numinexe našel v doupěti na vrcholku hory Athor. Nejdříve se Olaf k drakovi přiblížil se sekerou a štítem v rukou. Olaf s drakem bojoval několik dní, byli však natolik vyrovnaní soupeři, že nikdo nedokázal zvítězit. Posléze Olaf zjistil, že proti němu jsou zbraně zbytečné, nakonec je tedy znechuceně odhodil. Neschopnost draka zabít v něm probouzela děsivý hněv, jenž zcela prostoupil jeho mocný řev. Olaf si neu-vědomoval, že byl obdařen dračí řečí. Numinex i Olaf využili děsivé dračí moci a na vrcholku hory Athor se pustili do boje za pomocí řevu. Jejich slova měla takovou moc, že dokázala rozrazit kámen, a dokonce i rozdělit oblohu. Nakonec Numinex padl v důsledků zranění a vyčerpání.

Olafovi se podařilo ohromného draka dostat zpět do Bílého průsmyku. Na tamější lid udělal drak dojem, a tak vybudovali obrovskou kamennou budovu o velikosti paláce, kterou nazvali Dračí síň. Tato obrovská cela sloužila Numinexovi jako žalář až do smrti.

Olaf se stal skyrimským velekrálem, čímž ukončil spory o celou nadvládu. Jeho skutek z něj učinil jediného vůdce, kterého uznávali všichni, a tak v zemi znovu zavládl klid a mír.

Jednalo se o jednu z nejoslavovanějších legend Nordů a není těžké pochopit, proč to-mu tak je. Je to krátký příběh o nepřekonatelném hrdinství, ve kterém duchaplný Nord bojuje proti hrozivému nepříteli a vítězství nakonec dosáhne tím, že si jej zcela podrobí svým řevem. Jediná možnost, jak by tento příběh mohl být ještě víc nordský, spočívá v tom, že by Olaf Numinexe přemohl v pijácké soutěži.

Najdou se však i tací, kteří o legendě pochybují. Jistý bard jménem Svaknir, který žil během Olafovy vlády, sepsal odlišnou verzi celé události, která se Olafovi moc nezamlouvala. Velekrále dokonce naštvala natolik, že vzpurného barda nechal zavřít do žaláře a všechny kopie jeho knihy nechal zničit.

Svaknirův příběh totiž vycházel z toho, že drak jednoduše svá poslední léta strávil tím, že sužoval celou zemi, a pak odletěl na vrchol hory Athor, kde chtěl v klidu ukončit svůj ži-vot. Když se Olaf se svými vojáky vydal Numinexe hledat, byl drak už příliš slabý na to, aby se bránil. Olaf jej proto se svými muži zajal bez větší námahy, ale rozhodli se situace využít, tak si vymysleli hrdinský příběh.

Je však také stejně možné, že si Svaknir vylil svou zášť vůči Olafovi a jeho verše byly jen pokusem přeskočit velekrálovskou pověst. Avšak dobrý dějepisec musí zůstat nestranný a zvážit všechny úhly pohledu.



UrbanTomáš

Ahoj, jsem Tomáš a je mi 15 let. Moje koníčky jsou knížky, počítačové hry, historie a seriály. Podal jsem přihlášku na IT školy v Praze a na obě mě přijali. Doufám, že se na škole udržím a poté si najdu dobrou práci. Zatím pořádně nevím, co od života chci, ale to si v následujících letech asi rozmyslím. Nevím, jak bych se charakterizoval, ale to se stejně mění. Ve škole jsem celkem nepozorný, vlastně až obdivuji učitele, že to vydrží. Jsem vděčný za jejich trpěli-vost a snahu mě učit, přestože to často bylo obtížné, pomáhají nám s držením se hesla „má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat“, děkuji vám. Chtěl bych poděkovat i spolužákům za spoustu smíchu a společných zážitků. Školní léta nebyla a nejsou tak hrozná, jak občas tvr-dím. Sice mi vadilo ranní vstávání, učení a domácí úkoly, přesto je to doba, na kterou budu vzpomínat.

Třídní zážitky

Měli jsme napsat povídku do školního almanachu, ale já se rozhodl to udělat jinak a pokusím se tu vypsat pár třídních zážitků. Začnu asi až druhým stupněm, přestože většinu spolužáků znám již z prvního stupně, novější zážitky si lépe pamatuji. Řekl bych, že nejvíc vzpomínek všichni máme z vícedenních výletů na lyžařský výcvik, do Anglie a z nedávného výletu do Rakouska.

Z lyžařského výcviku si nejvíce pamatuji události, které se týkaly přímo mě. Měli jsme závody na běžkách a já vyjel mezi prvními, blížil se konec a já se stále nevracel. Pan Jedlička mě dokonce začal s pár lidmi hledat. Nakonec se ukázalo, že jsem nepochopil in-strukce a jel jsem o 2 km delší cestu. Po večerech jsme měli různé soutěže a hry. Hráli jsme hru, kde jsme říkali, co se vezmeme na pustý ostrov. Šlo o to, že věc, kterou si bereme, má mít stejné počáteční písmeno jako naše jméno. Já řekl smažený kuřecí řízek. Asi to nezní vtipně, ale beru to jako společnou třídní vzpomínku.

I z Anglie a Rakouska mám plno vzpomínek. Kromě prohlídek památek a přírody jsme si užili legraci i s kamarády. Jako nejvýraznější vzpomínku z výletu do Rakouska bych bral sprchu, kterou jsme s Adamem měli venku a během bouře. Sice na nás koukal téměř celý hotel, ale užili jsme si to.

Ze školy mám celkově mnoho vzpomínek a nemohu je sem všechny vypisovat. Jsem rád, že jsem poznal skvělé kamarády, vím, že na svou třídu budu rád vzpomínat.



VikováKristýna

Ahoj, mé jméno je Kristýna. Teď vám povím něco málo o sobě. Obecně žádné koníčky ne-mám, ale baví mě chodit ven s kamarády, jezdit na výlety, chodit na procházky a co se týče sportovních aktivit, tak ráda jezdím na kolečkových bruslích. Zajímám se o módu a na to, že jsem dívka, tak se zajímám trošku i o auta. Co se týče školy, tak bych lhala, kdybych řekla, že mě škola baví. Škola mě nebaví, ale je důležitá, protože jak říká paní učitelka Hornychová, kterou máme od šesté třídy na hodiny českého jazyka, tak pokud chceme něčeho dosáhnout, tak škola je důležitý základ. Přiznávám, že jsem vůbec netušila, co bych v životě chtěla dělat, ani jsem nevěděla, kam bych chtěla jít na střední školu. Nakonec jsem si podala přihlášku na Střední školu obor cestovní ruch v Praze. Tam jsem ale nesplnila přijímací zkoušky. Takže od září nastupuji na obor kadeřnice do Prahy. Chtěla bych si poté udělat nástavbu a založit si za pár let poté vlastní kadeřnictví.

Přátelství.

Jaké vlastně je, to pravé přátelství? Je to o tom, že při všem držíte spolu, že byste nikdy nene-chali tomu druhému ublížit, vždy byste mu pomohli, podpořili ho a nedali bez něj ani ránu? Ano, vcelku je to takhle správně. Ale existuje to pravé přátelství? Přítel by se měl hlavně ve všem respektovat. Přece nezahodíte ty krásný chvíle, chvíle legrace, za něco, co vám jen vadí nebo to vy zrovna děláte jinak. Samozřejmě, že se můžete snažit mu nějak od toho pomoci, kdyby třeba dělal něco, co není správné. Také se ne vždy shodnete na jedné stejné věci. Občas se pohádáte, což patří do všech vztahů. Je to normální. Ale jenom kvůli hlouposti všechno zahodit? Pak si myslíte, že vás ten člověk neměl ani upřímně rád. Co já bych mohla říci o mých kamarádech, tak bych si dovolila říct, že můj úplně nejlepší přítel, kterému ve všem věřím, ve všem mi pomůže, je moje mamka. Některým lidem se to může zdát divné, ale nejsme jenom matka a dcera, ale jsme i dobré kamarádky. Ovšem jinak mám tři nejlepší kama-rády, kterým opravdu věřím. Ale každý je jiný, každý mi vždycky pomůže jinak, ale vždycky si jich budu vážit. Neříkám, že ostatním lidem, se kterými se bavím, se třeba nesvěřuju, ale nevědí všechno o mně, a neznají mě tak dobře. Zakončila bych to asi tím, že by si všichni měli uvědomit, který člověk pro něj znamená hodně, kdo co pro něj udělal a kterého kamará-da si opravdu vážíte. Je krásné mít po boku někoho, komu věříte a kdo vás má rád. Děkuji za to, že je mám.



VoňkováVeronika

Ahoj, jsem Veronika, je mi 15 let a chodím do 9. A. Řada u dveří, 3. lavice, vpravo. Tam mě můžete vídat. Jako třída bych řekla, že jsme dobrý kolektiv. I když jsme někdy rozdělení na několik táborů, nebo když se máme na něčem dohodnout, tak se samozřejmě nějaké ty hád-ky vyskytnou, ale kde ne? Když to všechno přeskočíme, tak jsme fajn. Teď vám o sobě něco málo povím. Jako většina dívek, tak i já patřím mezi ty, co rády nakupují! Samozřejmě, když v létě vysvitne sluníč-ko, tak dám před nákupy přednost koupání u vody a chytání nějakého toho bronzu. Když to s tím opalováním trochu přeženu, tak se mi po celém obličeji objeví pih jak máku. Abyste si nemysleli, že jenom le-noším, tak jsem taky velký nadšenec sportu! Ať se už nějakému věnu-ji, nebo se na nějaký dívám. V létě ráda plavu, jezdím na kole, zahraju si badminton, nebo si jdu zaběhat. Nepohrdnu ani zimními sporty, buď jdu zkusit běžky a zapotit se, nebo nasadit brusle a hned se nerozmáznout, nebo jet na hory si zalyžovat. Dal-ším mým koníčkem je hudba. Ráda si zahraju na kytaru, buď s kamarády, sama pro sebe, anebo v létě u táboráku. Po základní škole jsem se rozhodla studovat na Gymnáziu U Libeň-ského zámku. No, snad se mi tam bude dařit jako na základce. A co moje budoucnost?. Jed-nou bych se chtěla věnovat lékařství, mít dům plný děti a být šťastná. Tak, to už je o mně asi vše. Tak zatím ….

Domov

Ahoj, jsem Ema a mám jedno velké přání. Mé přání si jen tak nějaká holčička nepřeje. Chtěla bych najít svou maminku a tatínka. Dva človíčky, co mě budou milovat a starat se o mě, jako bych byla jejich vlastní. Každý den v to doufám, čekám, kdy za mnou někdo přijde a řekne mi, že mě chce. Je to strašný pocit, cítit se sám, bez nikoho, jenom čekat a čekat. V mém věku si obyčejné dívky přejí panenku s vlasy dlouhými až po kotníky. Jiné touží po krásných čer-vených střevíčkách, ale já sním o něčem jiném. Sním o rodině. Přeji si tak málo. Jenom dva lidi, kteří mě budou nadevše milovat. Přeji si, abych v těch střevíčkách chodila s maminkou za ruku. To je vše co chci, rodinu. Já vím, že se to nedělá, ale závidím. Závidím všem dětem, to nejcennější, co můžou mít. Můžou mít svoje rodiče. Nesmím ale opomenout to, kde jsem. Mám přeci také domov, ten dětský… Hlavně nesmíte ztrácet naději. Já věřím v opravdový domov. Tam, kde budete cítit takové to rodinné kouzlo, lásku. Co vy víte, třeba jednou budu mít i svůj pokoj, měkký koberec, na stole vázu s květinami a v posteli na mě bude čekat ta malá panenka, jakou si všichni přejí. Zatímco v mém pokoji, v tom dětském domově, se kaž-dé ráno probouzíte s nadějí, že konečně spatříte své nové rodiče, ale většinou usínáte se zkla-máním a samotou. Ale já nezoufám, já stále doufám, ba i věřím, že na celé zeměkouli, jsou ti dva človíčci, co hledají holčičku, jako jsem já.



Ó, místa, kam půjdeš Seuss

V hlavě máš mozek,

Na nohou boty.

Můžeš si to zamířit,

Kamkoliv chceš …

(přeložila Jana Nováčková)

Date post:	28-Feb-2019
Category:	Documents
Upload:	dinhkiet
View:	215 times
Download:	0 times

Almanach 9. A - Úvod | Základní škola Stará Boleslav · Almanach 9. A 2016/2017 Strana 5...

Documents