Kniha Exodus ukazuje, jak Bůh čas-to zasahoval do dějin lidstva. Jednalspravedlivě a mluvil tak, aby to všichnislyšeli. Dokonce se učinil viditelným!

Kontrast mezi dobou starých Izraelcůa dneškem mě přivedl k úvahám jak Bůhřídí svět. Pokud má Bůh moc jednatspravedlivě, mluvit slyšitelně a viditelněse zjevovat, proč se zdá, jako by sednes tolik zdráhal zasáhnout? Řešenímožná leží v historii Izraelců na poušti.

Otázka: Není Bůh nespravedlivý?Proč důsledně netrestá zlé lidi a ne-odměňuje ty dobré? Proč se dobrými špatným lidem dějí bez jakéhokolipatrného rozdílu strašné věci?

Představte si, že bychom při každémhříchu pocítili mírnou dávku bolesti a přikaždém správném jednání záchvěv roz-koše. Představte si že, každé bludnéučení přitahuje hromy a blesky, zatímcokaždé zopakování Apoštolského vyznánístimuluje náš mozek k vylučování endor-finu příjemných pocitů.

Starý zákon popisuje bezmála stejněnázorný experiment „modifikace chová-ní“: Boží smlouvu s Izraelci. Na Sinajsképoušti se Bůh rozhodl odměňovat a tres-tat svůj lid s přísnou, zákonem danouspravedlností. Vlastnoručně podepsalzáruku, přičemž ji podmínil jedině tím, žeIzraelci budou dodržovat zákony, kteréustanovil. Poté nechal Mojžíše, aby pod-mínky této záruky lidem vysvětlil:

Výsledky poslušnostiProsperující města a zemědělskéoblasti.Žádná neplodnost mezi muži, ženamia dobytkem.Jistý úspěch při obdělávání půdy.Spolehlivé klimatické podmínky.Záruka vojenských vítězství.Naprostá odolnost vůči nemocem.

Výsledky neposlušnostiNásilí, zločinnost a chudoba všude.Neplodnost mezi lidmi a dobytkem.Neúroda; kobylky a červi.Parné vedro, sucho, sněť a plíseň.Nadvláda jiných národů.Horečka a záněty; šílenství, slepota,pomatení mysli.

Když budou poslušní, říkal Mojžíš, Bůhje „vyvýší nad všechny pronárody země“;vždy budou na vrcholu a nikdy na dně.V podstatě byla Izraelcům přislíbenaochrana snad před každým druhemlidské bídy a zklamání. Na druhou stra-nu, pokud poslušní nebudou, stanou se„předmětem úděsu, pořekadel a posmě-chu mezi všemi národy, kam tě Hospo-din odvleče… Zato, že jsi měl hojnostvšeho, ale nesloužil Hospodinu, svémuBohu, s radostí a vděčným srdcem, bu-deš otročit svým nepřátelům, které natebe pošle Hospodin, v hladu a žízni,v nahotě a v nedostatku všeho.“

Čtu dál, procházím knihy Jozue aSoudců, a vidím výsledky této smlouvy,založené na „spravedlivém“ systémuodměn a trestů. Během padesáti let Izra-elci upadli do stavu naprosté anarchie.Většina zbývajících částí Starého zákonapak popisuje naplnění bezútěšné historiepředpověděných kleteb – nikoli požeh-nání. Navzdory hojnému dobrodiní, kterétato smlouva mohla přinést, Izrael Bohaneposlechl a její podmínky nedodržel.

O léta později, kdy se novozákonníautoři ohlíželi na tento vývoj, nepředklá-dali smlouvu jako vzorový příklad zceladůsledného a spravedlivého Božího jed-nání s jeho lidem. Spíše říkali, že starásmlouva sloužila jako názorná lekce,

která ukazovala, že lidé nejsou schopnižádnou smlouvu s Bohem dodržet. Bylojim jasné, že je potřebná nová smlouvas Bohem, založená na odpuštění a mi-losti. A právě to je důvodem existence„Nového zákona“.

Otázka: Nemlčí Bůh? Pokud mutolik záleží na tom, abychom plnilijeho vůli, proč ji nezjeví jasněji?

Různí lidé dnes tvrdí, že slyší Božíhlas. Někteří z nich jsou blázni, jako tenextremista, který na „Boží rozkaz“ kladi-vem zaútočil na Michelangelovu sochuPieta, nebo politický atentátník, kterýprohlašoval, že mu Bůh řekl, aby zastřelilprezidenta. Jiní se zdají být upřímní, alepomýlení, jako těch šest podivínů, kteříautorce Joni Earecksonové oznámili, žeje Bůh vede k tomu, aby se s ní oženili.Další působí dojmem, že pokračují v au-tentické tradici proroků a apoštolů a při-nášejí Božímu lidu jeho slovo. Jak tedypoznat, zda to, co slyšíme, je opravduslovo od Boha?

Jak jsem zjistil, otázky kolem vedeníBůh zjednodušil, když Izraelci tábořili naSinajské poušti. Máme dnes složit stan apřesunout se jinam, nebo zůstat na mís-tě? K tomu, aby zvídavý Izraelita získalodpověď, mu stačil jediný pohled naoblak nad stánkem setkávání. Když seoblak pohnul, Bůh chtěl, aby se pohnul ijeho lid. Když byl na místě, znamenalo tozůstat. (Boží vůli jste si mohli pohodlněkontrolovat podle oblaku; v noci oblakzářil jako ohnivý sloup.)

Bůh stanovil i další způsoby, jimižsděloval svou vůli, například pomocí losůurím a tumím, ale většina otázek bylarozhodnuta předem. Svou vůli pro Izrael-ce vyjádřil v souboru pravidel, shrnutýchv 613 zákonech, jež zahrnovaly celouškálu různého chování, počínaje vraž-dou až po vaření kůzlete v mléce jehomatky. Málokdo si tehdy stěžoval nanejasné vedení.

Zvýšila se však jasným slovem odBoha pravděpodobnost poslušnosti?Zjevně nikoli. „Netáhněte a nebojujte

[s Emorejci],“ řekl Bůh, „neboť já mezivámi nebudu, a budete od svých nepřá-tel poraženi.“ Izraelci okamžitě vytáhli apustili se s Emorejci do boje, a byli odsvých nepřátel poraženi. Pochodovali,když jim bylo řečeno, aby zůstali na mís-tě, prchali ve strachu, když měli postupo-vat vpřed, bojovali, když měli vyhlásit mír,a vyhlašovali mír, když měli bojovat. Je-jich národní zábavou se stalo vyhledává-ní způsobů, jak těch 613 příkazů porušit.Jasné vedení se pro tehdejší generacistalo stejným kamenem úrazu jako ne-jasné vedení pro naši.

Ještě jsem si v starozákonních příbě-zích všiml jednoho výmluvného vzorce:samotná jasnost Božích pokynů působi-la na víru Izraelců jako brzda. Proč hle-dat Boha, když se už tak jasně zjevil?Proč dělat kroky víry, když už Bůh zaručilvýsledky? Proč se potýkat s dilematemprotichůdných rozhodnutí, když Bůh užtoto dilema vyřešil? Stručně řečeno, pročby Izraelci měli jednat jako dospělí, kdyžmohli jednat jako děti? A jako děti sechovali: stěžovali si na své vůdce, obchá-zeli přísná pravidla ohledně many, naří-kali na každý nedostatek jídla nebo vody.

Když jsem studoval příběh Izraelců,začal jsem se na průzračně jasné vedenídívat trochu jinak. Může sloužit určitémuúčelu – může například dostat dav právěosvobozených otroků přes poušť – alenezdá se, že by povzbuzovalo duchovnírozvoj. Ve skutečnosti u Izraelců téměřvyloučilo potřebu víry; jasné vedení od-sálo svobodu a každé rozhodnutí sestalo spíše otázkou poslušnosti než víry.Během těch čtyřiceti let putování napoušti Izraelci ve zkoušce poslušnostiobstáli tak bídně, že Bůh musel začítznovu s další generací.

Otázka: Neschovává se Bůh?Proč se někdy prostě viditelně ne-ukáže a neumlčí skeptiky jednou provždy?

To, po čem dychtíme, se kdysi stalo.Na čas se Bůh skutečně ukázal osobněa člověk s ním mluvil tváří v tvář, jako by

mluvil s přítelem. Bůh a Mojžíš se setká-vali ve stanu rozdělaném hned u táboraIzraelců. Tato setkání nebyla žádnýmtajemstvím. Kdykoli se Mojžíš vlekl kestanu, aby tam mluvil s Bohem, díval sena něj celý tábor. Oblakový sloup, Božíviditelná přítomnost, bránil v přístupu dostanu. Nikdo kromě Mojžíše nevěděl, cose děje uvnitř, a nikdo to ani nechtělvědět. Izraelci se naučili zachovávat od-stup. „Mluv s námi ty a budeme poslou-chat,“ říkali Mojžíšovi. „Bůh ať s náminemluví, abychom nezemřeli.“ Po kaž-dém takovém setkání Mojžíš zářil jakonávštěvník z vesmíru a lidé od něho od-vraceli tvář, dokud se nezahalil závojem.

Tehdy nebylo mnoho ateistů, pokudbyli vůbec nějací. Žádní Izraelci nepsalidivadelní hry o čekání na Boha, kterýse nikdy nedostaví. U stanu setkávání iv hustých bouřkových mracích kolemhory Sinaj viděli jasné důkazy o Bohu.Stačilo, aby se skeptik vypravil k chvějícíse hoře a natáhl ruku, aby se jí dotkl, ajeho pochybnosti by se byly rozplynuly –vteřinu předtím, než by byl zemřel.

A přesto se tehdejší dění téměř stavína odpor víře. Když Mojžíš vystoupil naposvátnou horu, rozbouřenou znamení-mi Boží přítomnosti, titíž lidé, kteří přežilideset egyptských ran, kteří překročiliRudé moře suchou nohou, kteří pili voduze skály a kteří ještě v tu chvíli trávili zá-zračnou manu – se začali nudit, ztratilitrpělivost, propadli vzpouře a žárlivosti azjevně zapomněli na všechno o svémBohu. V době, kdy Mojžíš sestupovalz hory, tančili jako pohané kolem zlatéhobýčka.

Bůh si s Izraelci nehrál na schováva-nou; měli veškeré důkazy o jeho existen-ci, jakých by se vám zachtělo. Kupodivuvšak – a stěží jsem tomuto výsledkuuvěřil, i když jsem o něm četl – Boží pří-most jako by přinesla pravý opak žádou-cího účinku. Izraelci nereagovali uctívá-ním a láskou, nýbrž strachem a otevře-nou vzpourou. Boží viditelná přítomnostk trvalosti víry ničím nepřispěla.

Knihy Exodus a Numeri mě všakpoučily, že tyto tři otázky nemusí základ-ní problémy zklamání ve vztahu s Bo-hem vyřešit. Izraelci byli vystaveni jasné-mu, nezastíněnému světlu Boží přítom-nosti, a přesto byli stejně vrtkaví jakokterýkoli jiný národ, jaký kdy žil. Při dese-ti různých příležitostech se na depresiv-ně pustých pláních Sinaje postavili protiBohu. Ani na samotných hranicích zaslí-bené země, kde se před nimi rozpro-stírala veškerá její hojnost, nepřestalitoužit po „starých dobrých časech“ otroc-tví v Egyptě.

Tyto žalostné výsledky nám mohoudát nahlédnout do toho, proč dnes Bůhnezasahuje přímějším způsobem. Ně-kteří křesťané touží po světě nabitémzázraky a velkolepými znameními Božípřítomnosti. Slýchám nostalgická kázánío tom, jak se rozestoupilo Rudé moře,o deseti egyptských ranách a o každo-denním přídělu many na poušti, jako bymluvčí toužili po tom, aby Bůh dnes uvol-nil svou moc jako tehdy. Přesně vytyče-ná cesta Izraelců by nás však měla při-vést k zamyšlení. Opravdu by záplavazázraků rozhojnila víru? Zjevně ne tako-vou, o kterou Bůh stojí. Izraelci jsou jas-ným dokladem toho, že znamení násmohou dovést jen k závislosti na zname-ních, a nikoli na Bohu.

Ano, Izraelci byli primitivní národ,nedávno osvobozený z otroctví. Biblickávyprávění však obsahují znepokojivěznámé tóny. Slovy Fredericka Buechne-ra, Izraelci se většinou chovali „jako kdo-koli jiný, jen ještě ve větší míře“.

Studium jejich historie ve mně vyvo-lalo překvapení a také zmatek: překvape-ní z toho, jak málo se život lidí změní poodstranění tří hlavních důvodů k zklamá-ní ve vztahu s Bohem – nespravedlnosti,mlčení a skrytosti; zmatený jsem bylotázkami, které jsem si začal klásto Božím jednání na zemi. Nezměnil se?Neustoupil do pozadí?

Jak by se mi Bůh mohl zjevit způso-bem, který by nepřipouštěl žádné

pochybnosti, kdyby mě přitom v ur-čitém ohledu nezničil? Kdyby nebylprostor pro pochybnosti, nebyl byprostor ani pro mě.Frederick Buechner Philip Yancey, Zklamán Bohem

kap.4, str. 30-38, rok vydání 2002redakčně zkráceno

Kamenné desky (čili desatero přikázání)

měly jakožto smluvní dokument svůjhistorický počátek i konec

Jakmile řekneme, že „desatero přiká-zání skončilo“ – ať už to myslíme jakkoli– přestanou někteří lidé slyšet, co vlastněříkáme. Jejich teologické receptory násslyší volat: „Pryč se všemi zákony v kaž-dém smyslu.“ Nezáleží na tom, jak čas-to opakujeme a jak hlasitě zdůrazňuje-me, že i my opravdu věříme v mravnízákon obecně a v trvalou platnost mrav-ních principů vyjádřených v devíti přiká-záních z desatera zapsaného na des-kách smlouvy. To těmto lidem nestačí.Trvají na tom, abychom uznali, že tímtojediným „věčným a neměnným Božímmravním zákonem“ je právě desateropřikázání přesně v té podobě, v jaké bylozapsáno na kamenných deskách vyda-ných na Sínaji. Chtějí buď všechno, ane-bo nic. O našich dobrých biblických dů-vodech, proč takový teologický pohlednemůžeme přijmout, nechtějí ani disku-tovat. „Kréda a otcové už k tomu svojeřekli a tím je věc uzavřena,“ namítnou.

Je pozoruhodné, že lidé s tímto po-stojem trvají na tom, že přikázání o sa-batu je závaznou součástí věčného aneměnného Božího mravního zákona, apřitom většinu z nich vůbec nezajímá,jak se vlastně „dodržuje sabat“ v praxi.Nezáleží na tom, co kdo v neděli dělánebo nedělá (až na účast na bohosluž-bě), hlavně když v teologii uznává, žepřikázání o sabatu je součástí věčného aneměnného Božího mravního zákona.Zastáncům tohoto stanoviska často kla-du otázku: „Čeho přesně by se musel

člen vašeho sboru dopustit, abyste hopro porušení čtvrtého přikázání vyloučiliz církve?“ Chvíli se všelijak vytáčejí anakonec obvykle skončí u odpovědi:„Zanedbávat shromáždění.“ Obvyklese dovolávají verše Židům 10:26. Kdyžjim připomenu, že tento text neříká nico účasti na bohoslužbách ve starozá-konním Izraeli (Izraelci neměli v desetráno sabatní školu a od jedenácti boho-službu ve svatostánku), nemají, co by nato řekli. Připadá jim, že to „evidentně“ je„absolutní mravní norma“, a přitom ne-znají ani jedinou konkrétní odchylku odtéto normy, pro kterou by měl být někdopodroben kárnému řízení v církvi. Do-konce i v případě, že církev nějaké ká-zeňské opatření uplatňuje, zdaleka tonení trest smrti, který za porušení čtvrté-ho přikázání požaduje Mojžíšův zákon.Jestli je zákon o sabatu věčný a neměn-ný, jak to, že se změnil trest za jeho ne-dodržení?

Někdy o takovém člověku říkáme, žeje to „sabatarián-antinomián“. Na jednustranu se ze všech sil snaží uvalit čtvrtépřikázání na svědomí každého křesťanajako absolutní mravní normu, a na dru-hou stranu mu odmítá dát jakákoli kon-krétní pravidla, pokud jde o to, co můženebo nesmí ve svatý sabatní den dělat.Tento pohled předpokládá, že si každýkřesťan rozhodne sám za sebe, co mujeho vlastní svědomí dovolí nebo nedo-volí v neděli dělat. V kázání je sabat jed-nou z Božích neměnných mavních no-rem, ale v praxi je ponecháno na svo-bodném zvážení jednotlivých křesťanů,jak jej budou dodržovat. To je podle nástrošku pokrytectví. Snad by se mohlodokonce ukázat, že ti, kdo tento názoručí, sami většinou tak docela nevěří „do-brým a nutným důsledkům“, které „lzeodvodit“ z jejich vlastního teologickéhosystému. Rozhodně se nezdá, že by sejim chtělo uvádět je ve skutek. Vpalovatčtvrté přikázání do křesťanova svědomípomocí hromů a blesků ze Sínaje a jed-ním dechem k tomu dodávat, aby toto

„absolutní přikázání“ bral jako pouhý„relativní princip“, který lze uplatňovat, jakkdo uzná za dobré, je nečestné, nebopřinejmenším nedůsledné.

Říkám-li, že desatero přikázání skon-čilo, mám na mysli desatero jako smluvnídokument čili desky smlouvy. Nemám namysli mravní principy, které jsou v jed-notlivých přikázáních obsaženy. Mluvímo desateru přikázání jako o celém doku-mentu, a to jako o smluvním dokumentu.Mravní příkazy z kamenných desek ne-začaly platit na Sínaji, ale smlouva zalo-žená na jejich plnění ano. Devět přikázá-ní z těchto deseti lidé znali a Bůh jejichporušení stíhal dávno předtím, než bylavydána Izraeli na Sínaji jako podmínkynějaké smlouvy. Už před Sínají byli lidétrestáni za porušení každé jednotlivépovinnosti z desatera přikázání s výjim-kou čtvrtého (přikázání o sabatu), a po-dobně každé přikázání s výjimkou čtvrté-ho je zopakováno v Novém zákoně.

Pokud jde o „zákon“, můžeme spoluv mnohém nesouhlasit, ale nemůžemepopřít, že Bible jasně učí následující:

Nějaký konkrétní „zákon“ měl naSínaji historický počátek. Tentýž „zákon“ měl také historickýkonec na Golgotě. Historický počátek tohoto „zákona“ jevždy spojován s vydáním deseksmlouvy Izraeli na Sínaji. Historický konec tohoto „zákona“ jevždy spojován s Kristovým přícho-dem a uzavřením Nové smlouvy.

Je možné, že se naprosto mýlím v tom,o kterém konkrétním zákoně to Biblemluví, ale není možné popřít, že uvede-né čtyři skutečnosti se týkají některéhokonkrétního zákona z Bible. Myslím, žebiblické oddíly, které jsme v této knize aždosud vyložili, vylučují možnost, že bytímto zákonem mohlo být něco jinéhonež desatero přikázání zapsané na des-kách smlouvy a na Sínaji předané Izraelijako základní zastřešující dokument je-jich smluvního vztahu s Bohem. Nemůžebýt řeč ani o takzvaném obřadním záko-

nu, ani o zákonu svědomí. Musí být řečo smlouvě zákona zapsané na Sínaji dokamene. Pokud nesouhlasíte, ukažte mi,prosím, v Písmu jiný „zákon“, který spl-ňuje uvedené čtyři podmínky a vysvětlujeverše, které mluví o „počátku“ nebo„konci“ jakéhosi zákona.

Historický počátek smlouvy zákonazapsané na kamenných deskách seshoduje s počátkem Izraele jakožto ná-roda či politické jednotky. Tato faktajsme ve čtvrté kapitole zřetelně viděliv textech Písma věnovaných desaterupřikázání.

Následující oddíly Písma prostě ne-mohou dávat žádný smysl, dokud ne-uznáme, že zákon měl jak historickýpočátek, tak historický konec:

Hřích byl ve světě už před záko-nem, ač se hřích nezapočítává,pokud není zákon. ( Ř 5:13)K tomu navíc přistoupil zákon, abyse provinění rozmohlo. A kde serozmohl hřích, tam se ještě mnohemvíce rozhojnila milost… (Ř 5:20)Jak je to potom se zákonem? Bylpřidán kvůli proviněním jen dodoby, než přijde ten zaslíbený po-tomek; byl vyhlášen anděly a svěřenlidskému prostředníku. (Ga 3:19)… takže se Zákon stal naším vy-chovatelem ke Kristu, abychom byliospravedlněni z víry. Když všakpřišla víra, nejsme již více podří-zeni vychovateli. (Ga 3:24-25 KMS)

Nemůžeme číst slova „před zákonem“,která v tomto kontextu nemohou zname-nat nic jiného než Sínaj, a zároveň sepokoušet tvrdit, že onen zákon, přednímž to bylo, existoval vždy. Když Bibleříká „před zákonem“, znamená to předzákonem. Tato slova znamenají, že „zá-kon“ – ať jím Pavel v této pasáži mínícokoli – měl historický počátek na Sínaji.

Pokud zákon již existoval, nedávajíslova „navíc přistoupil zákon“ smysl.Nějaký zákon v nějakém smyslu muselna Sínaji nějakým způsobem přistoupit„navíc“, jinak Pavel píše nesmysly. Tento

zákon, který byl na Sínaji „přidán“ se týkákonkrétně „provinění“. Služba zákona,kerý měl počátek na Sínaji, skončila,když přišel Kristus. Nějaký zákon tu musímít historický počátek i konec, jinak Pa-vel vlastně neříká nic. V jistém okamžikuv historii „se Zákon stal naším vychova-telem“ a od jistého jiného okamžikuv historii, kdy „přišla víra“, nejsou tomutozákonu adresáti Pavlova dopisu „již vícepodřízeni“.

Pavel nemůže mít na mysli, že byse člověk na Sínaji poprvé dozvědělo mravních povinnostech a poprvé siuvědomil, že musí jednat v souladu s ni-mi. Na tom se všichni shodneme. Jakbychom si jinak mohli vysvětlit jednánívěřícího Josefa nebo nevěřícího Abíme-leka? Jak bychom chápali Pavlovy argu-menty v Římanům 2:14-15? Ne, v těch-to oddílech Pavel nemluví o působenísvědomí.

Pavel také nepopírá, že Bůh už předSínají trestal jednání, které bylo v rozpo-ru s mravními povinnostmi, vyjádřenýmiv zákoně vyhlášeném smlouvou na Sína-ji. I na tom se všichni shodneme. Potopanepřišla proto, že měl Bůh toho dneprávě špatnou náladu. Byla přímýmdůsledkem toho, že lidé žili způsobem,o němž měli ty nejlepší důvody soudit, žese Bohu nelíbí. Žili v rozporu právěs těmi zákony, které byly „dány“ písem-ně Izraeli na Sínaji jako podmínkysmlouvy. Na Sínaji byl zákon poprvékodifikován a poprvé tvořil podmínkysmlouvy s mocí nad životem a smrtí.

Když Pavel píše, že s příchodem vírypřestal být zákon dozorcem nad Božímlidem, neříká, že po Golgotě už Bůhnestanovil normy ohledně toho, jakéjednání mu dělá radost a odráží jehocharakter – náš Pán prostřednictvímsvých apoštolů vedených Duchem sva-tým lidstvu dál ukazoval Boží mravnícharakter a svým následovníkům důraz-ně kladl na srdce, že mají být pro okolnísvět nositeli rodinné podoby. Pavel říká,že tomu zákonu, který měl počátek na

Sínaji, ať už je to zákon jakýkoli, byl takénavždy učiněn konec na kříži.

Zdá se mi očividné, že v právě citova-ných verších mluví Pavel o desaterupřikázání čistě jako o smlouvě. Totomusí být smyslem slova „zákon“, jak jepoužito v Galatským 3 a 4. Galatským3:13-14 učí, že Kristus zemřel pod klet-bou nějakého zákona a že svou smrtízachránil právě před touto kletbou ty,kdo žili právě pod tímto zákonem. Tímtozákonem mohou být míněny pouze ka-menné desky chápané jako smluvnídokument. „Zákon“, který byl vydán čtyřista třicet let po zaslíbení, které přijalAbraham, by měl mít přinejmenšímzdánlivě jinou povahu než evangeliumslíbené Abrahamovi; jinak by konflikt,jímž se Pavel zabývá, neexistoval. Beztohoto konfliktu by byla otázka v Galat-ským 3:21 absolutně zbytečná. Skuteč-nost, že Pavel věnuje tolik času jejímuřešení a tolik péče skládání odpovědi,dokazuje, že je to problém skutečný.Pavel fomuloval svou argumentaci takprecizně, že se ve svém hlavním bo-dě může opřít o fakt, že Písmo používáslovo „semeno“ v jednotném, a nev množném čísle (3:16 NBK). V Ga-latským 3:19 (KMS, NBK) si Pavel kladeotázku: „K čemu tedy Zákon?“ Kdybymezi zaslíbením, které bylo dáno Abra-hamovi, a zákonem, který byl dán Mojží-šovi, nebyl vůbec žádný rozdíl, byla bytato otázka zbytečná. Proč by Pavel takdopodrobna vysvětloval, v čem se lišídvě věci, které sou vlastně jedno atotéž?

Podle Galatským 3:22 tvrdí Písmo(ne zákon), že v zajetí hříchu je celýsvět. Stejné je i poselství veršů Říma-nům 3:9-21. Všichni lidé bez výjimkyjsou před Bohem vinni, ať zákon v pí-semné podobě někdy měli nebo nikdyneměli. Židovský obřadní zákon by totovědomí viny sám nikdy vyvolat nemohl, apohané žádné desky smlouvy s desate-rem přikázání, které by proti nim svědči-ly, neměli. Toto odsouzení se musí opí-

rat o zákon svědomí. Slova verše 20 semohou týkat jen vydání zákona Izraeli naSínaji. Zákon, v podobě smluvních pod-mínek, byl vydán proto, aby hřích vypro-vokoval a odhalil. Žid byl podrobensmlouvě zákona, aby ho usvědčovalaz hříchu a vedla ke spravedlnosti a takéaby ho střežila, dokud nepřijde Kristus.Zákonem z Galatským 4:4 je smlouvazákona, pod níž se narodil a zemřel Je-žíš. Poslední zbytky nejistoty ohlednětoho, co Pavel v tomto kontextu míní„zákonem“, odstraňují verše Galatským4:24-25:

Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženyjsou dvě smlouvy, jedna z horySínaj, která rodí děti do otroctví; toje Hagar. Hagar znamená horuSínaj v Arábii a odpovídá nynější-mu Jeruzalému, neboť žije v otroctvíi se svými dětmi. (Ga 4:24-25)

Když si uvědomujeme, že Pavel v těchtodvou verších mluví o deskách smlouvy,na nichž bylo zapsáno desatero přikázá-ní, čili zastřešující souhrn základníchpodmínek staré smlouvy, je konflikt mezizákonem a zaslíbením vyřešen a Pavlo-va vyjádření o zákonu do sebe okamžitěnaprosto harmonicky zapadnou. KdyžPavel mluví o zákonu negativními slovy,když mluví o jeho nedostatečnosti a o je-ho konečném zrušení, vidíme, že má namysli smlouvu zákona (desatero přikázá-ní) zapsanou na deskách smlouvy.

Když Pavel mluví o zákonu pozitivněa když ho vztahuje na nás dnes, má namysli buď (1) „Zákon“ jakožto zvláštnízjevení čili Bibli, jako například v Žal-mech 19:8 nebo 1:1-2 (srovnej Owenůvcitát na str. 43), nebo (2) etické povin-nosti obsažené v konkrétních verších,které platí i poté, co desatero přikázání,jako smluvní dokument, platit přestalo.

Teď si čtenář skoro určitě pomyslí:„To zní přesvědčivě; ale jestli Biblepředkládá tak jasnou a jednoduchouodpověď, proč to tolika kazatelům ateologům uniká?“ Právě tuto otázkujsem položil už v předmluvě a odpověděl

jsem, „že každý nachází jenom to, cohledá“. V tomto případě nejsou někteřílidé schopni slyšet, co Pavel říká, prostěproto, že to nezapadá do teologické-ho systému, do kterého se snaží Biblivměstnat. Desatero přikázání prostěv tomto systému nemůže být zvláštní asamostatnou smlouvou uzavřenou pou-ze s Izraelem. Desatero přikázání zapsa-né na kamenných deskách na Sínajitotiž musí být v každém ohledu totožnés takzvanou „smlouvou skutků“ uzavře-nou s Adamem v Edenu. Desatero přiká-zání podle tohoto systému nemůže mítna Sínaji v jakémkoli smyslu slova počá-tek. Jakožto „dobrý a nutný důsledek“,který „lze odvodit“ z teologie smlouvy, jenaprosto nezbytné, aby zákon nezačalexistovat teprve na Sínaji, jinak se celýsystém zhroutí. Nebudu zde ztrácet čas,abych stejným způsobem rozebral i os-tatní citované verše. Čtenář si je můžepřečíst sám a pokusit se zjistit, jak sejeho pohled na desatero přikázání srov-nává s těmito jednoznačnými fakty o his-torickém počátku a historickém konci„zákona“.

V sedmé kapitole jsme viděli, že de-satero přikázání čili kamenné desky,pokud o nich mluvíme jako o smluvnímdokumentu uloženém ve schráně smlou-vy v nejsvětější svatyni, pozbyly platnosti,když se chrámová opona roztrhla na dvakusy odshora až dolů (Matouš 27:51).Tyto desky okamžitě dosloužily – právětak jako áronovské kněžství a obětnísystém. Áronovi potomci se zničehonicoctli bez práce. Také velekněz najednoupotřeboval kompletně nový šatník, a tovčetně spodního prádla. Už nikdy si nasebe nevezme ani své nádherné velek-něžské roucho, ani ono speciální lněnéspodní prádlo pro den smíření.

Pavlovo pojetí smyslu a účelu desa-tera přikázání v dnešní době stojí nanásledujících skutečnostech:

Za prvé: na kříži byla Kristovou krvízpečetěna Nová smlouva. Podmínkystaré smlouvy zapsané na deskách

smlouvy na Sínaji byly naplněny a vypo-řádány. Nároky staré smlouvy byly uspo-kojeny; její kletba byla uvalena, strpěna avyčerpána; její požehnání byla po záslu-ze obdržena. Získal je Kristus a ten jeudělil své církvi.

Za druhé: o letnicích byl „zplozenv jediném dni“ nový lid či pronárod.Vznikl opravdový „svatý národ“ skuteč-ných „králů a kněží“ (srovnej 2. Mojžíšo-vu 19:4-6 a 1. list Petrův 2:9-11) – pravýBoží Izrael.

Za třetí: ve chvíli, kdy se opona roz-trhla shora dolů, se otevřel nový přístupk Bohu. Tím, co blokovalo cestu do Božípřítomnosti, byly spravedlivé a svaté po-žadavky desek smlouvy uložených veschráně smlouvy. Nyní, když byly pod-mínky této smlouvy psané v kameni bezezbytku naplněny, vstupujeme se směloudůvěrou do nejsvětější svatyně (Židům10:1-23) oděni právě tou spravedlností,kterou zákon uložený ve schráně vyža-doval.

Za čtvrté: „plnoletý“ Boží lid, složenýz věřících Židů i z věřících pohanů, mánové postavení a nové výsady dospě-lých Božích synů.

Za páté: svědomí věřícího Novésmlouvy je pod dohledem nového vy-chovatele. Kamenné desky jako takovébývaly dozorcem nad svědomím Izrael-ců. Tento starý vychovatel byl propuštěn(Galatským 3:24-25) a na jeho místonastoupil Duch svatý, který přebývá vevěřícím.

ShrnutíZákon – ve smyslu smluvní doku-

ment, jímž byl obsah zákona poprvékodifikován – měl svůj historický počátekna Sínaji a historický konec v Kristu.Smlouva zákona v žádném ohledu ne-anulovala smlouvu uzavřenou s Abraha-mem, která slibovala, že díky jeho po-tomku získají požehnání všechny národysvěta. Tento slib byl splněn Novousmlouvou, která vstoupila v platnost,když se chrámová opona roztrhla shoradolů. Je důležité všimnout si dvou věcí:

Za prvé, třebaže zákon – jakožtopodmínky formálně kodifikované smlou-vy – měl svůj historický počátek na Sína-ji, principy, na nichž všechny tyto záko-ny s výjimkou sabatu spočívají, byly li-dem zjeveny již v původním stvoření. Anipovědomí o Bohu a o jeho charakteru,ani skutečné vědomí hříchu se neobjevi-ly teprve na Sínaji.

Za druhé, třebaže zákon – smluvnídokument – přestal platit, když Kristusuzavřel Novou smlouvu, neměnné eticképrvky, o něž se přikázání zapsaná nakamenných deskách opírají, jsou pronás dnes právě tak závazné, jako bylypro tehdejšího Izraelce.

Vznik a zánik platnosti smlouvy záko-na nemá nic společného s otázkou pů-vodu a stálosti etických norem, v nichžse projevuje Boží neměnný charakter.

Kamenné desky, John G. Raisinger

Tuto úvahu píši na přelomu července

a srpna 2006. Izrael bombarduje Liba-non a Hizballah odpaluje kaťuše na Izra-el. V křesťanských mediích, v tuzemsku ive světě znovu zesiluje dispenzačníeschatologie – tedy biblická proroctvíohledně budoucnosti Izraele. Následujícířádky budou velmi zevrubné, prosímproto o shovívavost.

Nelekejte se cizích slov. Automatu naCoca Colu, cigarety nebo cokoliv jinéhose anglicky říká dispenser. Sloveso „todispense“ znamená rozdělovat, rozdílet,dávat, udělovat, šířit, vydávat, rozprašo-vat… Automat tedy uděluje nebo dávázboží. V jazykové obdobě, v dispenzačníteologické soustavě Bůh uděluje nebodává člověku sedm dějinných období,věků. V každém tomto věku Bůh jednás člověkem jiným způsobem. Podle to-hoto systému, v každém uděleném věku,tedy v každé dispenzaci, Bůh člověkudokazuje, že je sám v sobě nenapravitel-

ný. Ať jedná Bůh s člověkem jakkoliv,člověk se vždy na konci každého uděle-ného věku, na konci každé dispenzaceBohu vzepře:1. Dispenzace nevinnosti:

Věk svobodyod 1. Mojžíšovy 1:26-27do 1. Mojžíšovy 3:6.

2. Dispenzace svědomí:Věk lidského rozhodováníod 1. Mojžíšovy 3:7do 1. Mojžíšovy 8:19.

3. Dispenzace lidské vlády:Věk smlouvy s Noémemod 1. Mojžíšovy 8:20do 1. Mojžíšovy 11:9.

4. Dispenzace zaslíbení:Věk smlouvy s Abrahamemod 1. Mojžíšovy 11:10do 2. Mojžíšovy 19:2.

5. Dispenzace zákona:Věk izraelského národaod 2. Mojžíšovy 19:3do letnic ve Skutcích 2.

6. Dispenzace milosti: Věk církveod letnic Skutky 2, do vytržení církve1Ko 15:52. 1Te 4:16

7. Dispenzace království: Věk miléniaod Kristova druhého příchodudo Harmagedonu a soudu až k pra-hu věčnosti s Bohem na nové zemia nebi (Zjevení 21-22).

Nyní je zřejmé, že dispenzační teologic-ká soustava nutně požaduje pro Izraeljisté budoucí národní a duchovní poslá-ní, protože na konci 6. dispenzace, pověku církve, po jejím vytržení k Pánu,začíná věk obrody a protříbení celéhonárodního Izraele velkým soužením anastolením 7. dispenzace – věku milé-nia. Je to poslední věk, poslední dispen-zace, má to být doslovné kalendářnítisícileté království Ježíše Krista, v kterémJežíš bude s přirozeným izraelským etni-kem vládnout ostatním národům. Popře-ním jednoho z těchto sedmi předpojmu-tých teologických stanovisek (presupo-zic), padá celá dispenzační teologickásoustava.

Od roku 1978, kdy si mne Pán Bůhpovolal, jsem plných 16 let zastával dis-penzační teologii s jejím dělením BožíhoPísma na sedm dispenzací. Větší částsvého dosavadního křesťanského životajsem tedy byl dispenzacionalistou. Důka-zem jsou časopisy ZOD do roku 1995 amoje kniha „Zápas o duši“, jež se otáčíkolem dispenzační osy. Přečetl jsemv angličtině desítky dispenzačních knih adalší desítky jsem prolistoval, abych po-znal, že jde o nejsložitější křesťanskýsystém, který má příliš mnoho obměn.Nikdo se v tomto systému plně nevyznáa s nadsázkou lze říci, že nejsou dvadispenzacionalisté, kteří by se shodli vevšech eschatologických (prorockých)otázkách. Můj zásadní přelom nastal,když jsem uvěřil historickému výkladu aodmítl futuristický výklad následujícíhoverše:

Vnutí svou smlouvu mnohým v jed-nom týdnu [posledním sedmdesátém sed-miletí ustanoveného Izraeli] a v polovinětoho týdne zastaví obětní hod i oběťpřídavnou. (Daniel 9:27a)

Futuristický výklad Daniele 9:27aDispenzacionalismus chápe tento

verš futuristicky, tj. že ten, kdo:Vnutí svou smlouvu mnohým v jed-nom týdnu a v polovině toho týdnezastaví obětní hod i oběť přídavnou

bude Antikrist. V první polovině poslední-ho, sedmdesátého sedmiletí (v jednomtýdnu), ustanoveného národnímu Izraeli,uzavře Antikrist s židy smlouvu. Bude jimtolerovat obnovené oběti v jejich nověvystavěném chrámu a v polovině tohosedmiletí smlouvu poruší, sám usednev chrámu – v příbytku božím, jako bůh,čímž zastaví židovské oběti, a v násle-dující druhé polovině sedmiletí začnetvrdě pronásledovat židy.

Tento futuristický pohled, jenž poz-ději zapadl na konec 6. dispenzace, sepostupně vyvíjel v dispenzacionalismusve spisech následujících teologů, viz::

1. Francisco Ribera (1537-1591),jezuitský kněz a doktor teologie, prv-ní učil, že se Antikrist objeví až v da-leké budoucnosti, aby zpochybnil azmátl učení reformace, která považo-vala papežský systém za Antikrista;

2. Robert Bellarmine (1542-1621),kardinál, nejvýznačnější jezuitskýučenec své doby;

3. Manuel de Lacunza (1731-1801),jezuitský kněz;

4. Morgan Edwards (1722-1795),baptistický kazatel;

5. Samuel R. Maitland (1792-1866),anglikánský církevní učenec, právníka knihovník;

6. Edward Irving (1792-1834),pretribulační (vytržení církve předvelkým soužením) presbyteriánskýduchovní, později zakladatel vše-obecné (katolické) apoštolské církve(charismatické);

7. Margaret MacDonaldová (1800– ?),–náctiletá členka Irwingovy apoštol-ské církve, ve svých 15 letech mělajako první vidění o tajném vytrženícírkve před velkým soužením (pretri-bulacionismus);

8. John Nelson Darby (1800-1882),pretribulační anglikánský duchovní,později vedl plymouthské bratry;

9. William Kelly (1820-1906)10. Cyrus I. Scofield (1843-1921),

pretribulační, honorární kazatel trini-tární kongregační církve

Tento futuristický teologický vývoj by sizasluhoval samostatnou studii, ale pojď-me dál.

Historický výklad Daniele 9:27aV okamžiku, kdy jsem přijal historický

výklad Daniele 9:27, se mi zhroutil dis-penzační systém. Podle historickéhovýkladu, totiž ten, kdo:

Vnutí svou smlouvu mnohým v jed-nom týdnu [posledním sedmdesátém sed-miletí ustanoveného Izraeli] a v polovinětoho týdne zastaví obětní hod i oběťpřídavnou

http://www.velocity.net/~edju/Pretrib4.htm>

nebude budoucí Antikrist, ale již byl his-toriský Kristus! Extrémnější rozdíl již aninemůže být myslitelný! Historický výkladv podstatě učí, že poslední 70. sedmiletí(týden), určené židům, spojitě navazova-lo na předchozích 69 sedmiletí (7+62)(Da 9:24-27). Ježíš v tomto posledním70. sedmiletí sloužil prvních tři a půl rokyžidům, pak byl ukřižován, tím zastavilnavěky veškeré oběti a tak uvedl v plat-nost svoji novou smlouvu milosti, kterouvztáhl na svůj početný (mnohý) vyvolenýlid – církev. Po jeho ukřižování byloevangelium kázáno dalších tři a půl rokyetnickým židům a teprve potom bylohlásáno i pohanům.

DilemaBuď je pravdivý futuristický nebo

historický výklad, ale oba výklady pro svénaprosto protichůdné závěry nemohoubýt současně pravdivé. Kdyby byly obapravdivé, potom Kristus a Antikrist, nebea peklo, je totéž. Zde nejde o nějakousémantiku nebo nepochopení významuslov. Jedná se o přímý rozpor! Anebo –oba výklady jsou mylné. Pokud by bylyoba nepravdivé, potom bychom muselinajít třetí osobu, která by naplnila Danie-le 9:27a, která by zastavila chrámovéoběti a ustanovila svoji smlouvu! Protožejsem uvěřil, že chrámové oběti zasta-vil v minulosti Pán Ježíš Kristus na kříži austanovil svoji novou smlouvu milosti sesvým lidem na letnice, nepotřeboval jsemjiž poslední 70. sedmiletí odsouvat dobudoucnosti, kdy se měl postavit novýchrám a obnovit židovské oběti atd. Anijsem nepotřeboval mezi 69. a 70. Danie-lovo sedmiletí (týden) vsunout 6. dispen-zaci církve, která má být před 7. dispen-zací Kristova tisíciletého království těles-ně proměněna (vzkříšena) a přenesena(vytržena) v nových tělech do nebe. Celádispenzační soustava se mi zhroutila avýklad věcí budoucích (eschatologie) seneuvěřitelně zjednodušil. Tím se součas-ně zmenšil na minimum i prostor prospekulace.

Je tedy církev naplněnímstarozákonního Izraele?

Vynechme nyní tu nepřebernou a ne-přehlednou řadu výkladů, variant a ob-měn dispenzacionalismu a soustřeďmese jen na jeho nejpodstatnější a nej-nutnější předpojmuté teologické stano-visko (presupozici), totiž, že Bůh v bu-doucí 7. dispenzaci vyplní Izraeli jehoduchovní a národní poslání, které muzaslíbil ve Starém zákonu. S tímto před-pojmutým stanoviskem (presupozicí)souhlasí jak všichni dispenzacionalisté,tak všichni ti, kteří sice odmítají děleníBožího záměru na sedm dispenzací, alepřesto věří v budoucí duchovní a národ-ní poslání Izraele. Věří tak na základěsvého porozumění Písma. Jejich vírav žádném případě nepochází z mi-mo-biblického zjevení. Tito bratři jasněvidí a čtou ve Starém zákonu mnohoBožích zaslíbení Izraeli. Tato zaslíbenínemůže nikdo popřít. Moji dispenzačníbratři mi obyčejně předkládají následujícítexty k obhajobě svého stanoviska:

Jeremiášova 30. až 33. kapitola uka-zuje na budoucnost Izraele a nanovou smlouvu s Izraelem. Ezechie-lova 37. kapitola popisuje pláň, naníž bylo plno kostí, které Hospodinposkládá, propojí šlachami, pokryjesvalstvem, potáhne kůží, dá jimsrdce z masa, odejme srdce kamen-né a vloží do nich nového ducha…tento veliký, novým duchem oživenýzástup je, jak Písmo doslovně říká –dům izraelský. Starý zákon slibu-je Izraeli skutečné království, krález Davidova potomstva, Mesiáše, trůnv Jeruzalémě atd.

Moji dispenzační přátelé a bratři pokra-čují, že si nemusí vymýšlet žádné krko-lomné výklady, pouze přijímají to, co Bůhve Starém zákonu prostě a doslovněslibuje národnímu Izraeli. Jejich předpoj-muté stanovisko (presupozice) je, žeBůh ve Starém zákonu řekl, že Izraelskýnárod má budoucnost, Bůh musí splnit,co slíbil, Bůh nemůže lhát. Na první po-

hled jejich výklad vypadá věrohodně.Kdyby neexistoval Nový zákon, muselbych s nimi souhlasit. Jestliže se všakpodíváme na celou věc blíže, totiž iz pohledu Nového zákona, a změnímetoto předpojmuté stanovisko (presupo-zici), celý „doslovný“ výklad slibů Staréhozákona se začne povážlivě kymácet.Jejich předpojmuté stanovisko (presupo-zice) totiž je, že to, co Bůh Izraeli slíbil veStarém zákonu, navždy ponechal bezdalšího vysvětlení a výkladu…

Boží zjevení, týkající se Izraele, alenekončí v žádném případě Malachiá-šem. Jistě, žádný dispenzační bratr ne-popírá zjevení Nového zákona. Potíž alevězí v tom, že jejich výklad věcí budou-cích (eschatologie) ohledně Izraele je jižnezměnitelně narýsován z pohledu Sta-rého zákona. To je to předpojmuté azávazné stanovisko, to je jejich presupo-zice. V Novém zákonu již hledají jen to,co tuto „hotovou“ eschatologii, jež setýká Izraele, upevní a podpoří. Výkladmnohých úseků Nového zákona tedypodmiňují „doslovným“ výkladem Staré-ho zákona, tj. většinou pohlížejí na Novýzákon optikou Starého zákona. Nehle-dají, jak sliby, dané Izraeli ve Starémzákonu, naplňuje Nový zákon.

Bůh nám však dal také Nový zákon,abychom si ujasnili a vyložili sliby, kterédal ve Starém zákonu, abychom porozu-měli, co skutečně zamýšlel, abychompochopili, že Nový zákon popisuje napl-nění slibů Starého zákona, které byly doKristova kříže tajemstvím. Starý zákonje o Kristu, Nový zákon je sám Kristus:

Mnohokrát a mnohými způsobymluvíval Bůh k otcům ústy proro-ků; v tomto posledním čase k námpromluvil ve svém Synu, jehožustanovil dědicem všeho a skrzeněhož stvořil i věky. (Židům 1:1-2)

Musíme proto naslouchat, jak Starý zá-kon interpretuje sám Pán Ježíš Kristus ajeho učedníci. Zajisté, nemůžeme sis Písmem svévolně a nezodpovědnězahrávat, ale když nám Duch svatý v No-

vém zákonu řekne, že některé starozá-konní sliby nemůžeme chápat doslovně,měli bychom zpozornět a neopomíjetjeho výklad, protože jenom Bůh je smě-rodatný a má poslední slovo ve všem.

Například, jestliže Bůh ve Starémzákonu slíbil budoucnost celému národ-nímu Izraeli, potom tuto skutečnost mu-síme brát doslovně a bez výhrad do téchvíle, dokud nám Duch svatý v Novémzákonu nesdělí skrze Krista a novozá-konní pisatele, že tento slib znamenáněco jiného, daleko vyššího a lepšího,něco, co bylo ve starozákonní době ještětajemstvím a mělo být naplněno a dovr-šeno až Kristovým vítězstvím na kříži!Dovolme Bohu, aby nám skrze Novýzákon odhalil, jakou duchovní skuteč-nost zamýšlel, když ji ve fyzických stí-nech zobrazoval ve Starém zákonu. Toplatí ve všech oblastech zjevení, nejeno budoucnosti Izraele. To je základní,předpojmuté stanovisko (presupozice)teologie slibu a naplnění, tj. teologie no-vé smlouvy.

Dnes věřím, že na Starý zákon musí-me pohlížet optikou Kristovy nové smlou-vy. Starý zákon nám nikdy plně neodhalítehdejší tajemství, že:

Áronovo kněžství je naplněno v Kris-tově věčném kněžství podle řáduMelchisedechova chrám, stánek nebo Boží příbytek jenaplněn v Kristově těle – církvisobotní odpočinek je naplněn vespásném odpočinutí v Kristutělesná obřízka je naplněna ve zno-vuzrození, v obřízce srdcepozemský Jeruzalém je naplněnv novém Jeruzalémě, jenž sestupu-je z nebeAbrahamův potomek Izák je naplněnv pravém potomku – Ježíši Kristukanaánská země je naplněna v ne-beské vlastivyvedení Izraele z Egypta do zemězaslíbené je naplněno ve vyvedeníBožího lidu ze světa do nebeskévlasti, atd.

Mohli bychom pokračovat desítkamidalších příkladů. To všechno bychomnevěděli, kdyby nám Bůh nedal novousmlouvu milosti v Kristu. Podobně, námNový zákon odhalil tajemství, že:

Izraelský Boží tělesný národ je napl-něn v pravém Božím duchovnímnárodu, tj. v církvi – Izraeli Božím,bez ohledu na etnický původ.

Ve Starém zákonu však žádný důkaznenalezneme. John G. Reisinger totostanovisko vystihl takto:

Když totiž Bůh dával zaslíbeníAbrahamovi [ve SZ], neměl, při komvětším by přísahal, a tak přísahalsám při sobě: „Jistě ti velmi požeh-nám a velice tě rozmnožím.“ A tak,protože byl trpělivý, dosáhl zaslíbe-ní. (Žd 6:13-15).

V 11. kapitole Židům říká autor pravýopak. Poté, co ve verších 11 a 12 výslov-ně jde o Abrahama, prohlásí:

Ti všichni [včetně Abrahama] zemřeli vevíře, aniž by dosáhli zaslíbení … (Žd 11:13a)a nikdo z nich [ani Abraham] (ačkoliskrze víru obdrželi dobré svědectví)nedosáhl zaslíbení. (Žd 11:39)

Nyní je zřejmé, že Boží slib dát Abraha-movi potomka byl splněn, když se narodilIzák, a právě tak je zřejmé, že to, co Bůhskutečně slíbil, se naplnilo, až když přišelKristus. Jinými slovy, sliby dané Abraha-movi musí mít jak fyzický, tak duchovníobsah. Musíme ale upozornit, že zdenejde o dva nezávislé sliby, ale spíšeo to, že fyzická stránka slibu je viditelnýmzávazkem a potvrzením pravého du-chovního slibu. Skutečným obsahemslibu je jeho duchovní stránka, kteráfyzickou převyšuje. Jednou z chyb každéteologie, která církev nevnímá jako pravýBoží Izrael, je to, že nevidí a nemá napaměti tento zřejmý biblický fakt…“

J.G.R. „Čtyři Abrahamova potomstva“Zájemcům na požádání zašleme

Starý zákon přivádí i toho nejpoctivější-ho, dnešního Mojžíšova učedníka doslepé uličky, dokud jej nepromítne přes

optiku posledního zjevení Ježíše Krista ajeho apoštolů, dokud jej nepromítnepřes „brýle“ Nového zákona. Ten, kdonení ochoten opustit Starý zákon a hle-dat odpověď v Novém zákonu na otázkuzda církev Ježíše Krista je nebo nenínaplněním národního Izraele, znemož-ňuje Bohu, aby mu odhalil v novozákon-ním zjevení tajemství, které zprostředko-val v tomto posledním čase skrze JežíšeKrista. Boží lid, Boží národ, Kristovo tělo,chrám, Boží dům, živé stavební kameny,církev, Izrael Boží, atd. je skutečnýmduchovním naplněním fyzického, národ-ního Izraele. Církev Izrael naplnila a zavr-šila, v žádném případě jej nenahradila!Ježíš přišel naplnit Zákon, nepřišel jejnahradit! „Nahrazení“ není vůbec biblic-ký pojem! Jestliže jej však dispenzačníteologie chce používat, potom jej musípoužívat v obráceném smyslu, totiž, žeIzrael dočasně nahrazoval (imitoval) cír-kev, dokud nepřišla plnost (naplnění).

Ámos 9 – Starý zákonPodívejme se nejprve zevrubně na

podtext Ámosovy knihy. Ámos prorokujeproti Severnímu království (Izraeli) a vytý-ká mu uctívání idolů a činění bezpráví.Ámosova proroctví rotují kolem přichá-zejícího soudu. Bůh hodlá přivést naIzrael svůj vyvolený trestající nástroj –Asyřany. Toto proroctví se vyplnilo roku722 před Kristem. Ke konci Ámosovyknihy, jež obsahuje mnohá vidění ohled-ně Božího soudu nad Izraelem, Ámosprorokuje, že Bůh má záměr obnovitnárodní Izrael:

V onen den postavím padající Davi-dův stánek a jeho trhliny zazdím,opravím, co na něm pobořeno, azbuduji jej jako za dnů dávných.Podrobí si pozůstatek lidu edómské-ho a všech pronárodů; i budou na-zývány mým jménem, je výrok Hos-podina, který toto činí.(Ámos 9:11-12)

„V onen den“ se vztahuje k nějakémudni nebo období, které přijde až po slíbe-

ném Božím soudu nad Izraelem, jenž bylvykonán Asyřany. Toto období, proroko-vané Ámosem, bude čas obrody národa.Dále, „padající Davidův stánek“ označu-je rozdělené Izraelské království, protožeza vlády Davida bylo Izraelské královstvíjednolité a bylo považováno za zlatý věkIzraele. V Ámosově době však bylo totokrálovství již rozděleno na sever a jih(Judu). Davidův stánek se rozpadl. Izraelse nacházel v duchovním, mravním apolitickém úpadku. Bůh tehdy Ámosový-mi ústy slíbil, že v budoucím „onom dni“znovu sjednotí národ Izraele a učiní jejtakovým, jakým býval ve dnech Davido-vých a Šalomounových. Izrael měl býtv budoucnosti sjednocen proto, aby si„podrobil pozůstatek lidu edómského avšech pronárodů (pohanů); i budounazývány mým jménem“. Koho předsta-vuje „pozůstatek lidu edómského“? Po-dle „Nového biblického slovníku“:

Termín Edóm značí buď jménoEzaua, které dostal jako připomínkučerveného pokrmu, za nějž směnilsvé prvorozenství, nebo Edómcejako společenství, anebo zemi osíd-lenou potomky Ezaua, dříve územíSeír. Sahalo od Vádí Zered k Akab-skému zálivu v délce asi 160 km arozkládalo se po obou stranách Ara-by či Edómské pouště…

Bůh doslovně Izraeli slíbil, že si podrobí„pozůstatek lidu edómského“. To zna-mená, že Izrael by měl mít někdy v bu-doucnosti, po svém vyhnanství, politic-kou a vojenskou nadvládu nad svýminárodními nepřáteli, a že si zvětší svéúzemí na hranice Davidova království.

Kdybychom dnes neměli Písmo No-vého zákona, tak jsou tato výše uvede-ná, doslovná proroctví neoddiskutova-telná, a každý kdo věří Písmu, by je mu-sel přijmout bez námitek. Tak jsem tomuvěřil a tak tomu dodnes věří moji dispen-zační bratři.

Na toto vhodné místo bych rád vsu-nul zmínku o tom, jak moji dispenzačníbratři podmiňují Nový zákon Starým

zákonem. Již jsme si řekli, že budoucívěci (eschatologie) národního Izraelejsou v dispenzacionalismu již narýsova-né podle předpojmutých teologickýchstanovisek (presupozicí), jež jsou odvo-zeny pouze ze Starého zákona. Ámos 9je jedním z mnoha příkladů. Protoženárodní Izrael má mít (podle Ámose 9)politickou a duchovní budoucnost, mojidispenzační bratři musí používat optikuStarého zákona, skrze kterou vidí a vy-kládají Nový zákon. Tato starozákonníoptika jim v Novém zákonu „odhaluje“místa, která „vyhovují“ jejich starozákon-ním předpojmutím (presupozicím), a dokterých jejich presupozice „zapadají“.Tak bylo v Novém zákonu nalezenočasové období, do kterého lze, mimomnoho jiných starozákonních proroctví,umístit i výše diskutované proroctvíz Ámose 9:11-12. Sousloví „tisíc let“ sev Bibli vyskytuje 10 krát, z toho 6 krátv knize Zjevení 20:3-7. Z těchto šestivýskytů sousloví „tisíc let“ z knihy Zjeve-ní dispenzacionalismus vytvořil teologic-ký termín „Tisícileté království JežíšeKrista“, který se v Bibli nevyskytuje anijednou! Boží království, nebeské králov-ství, jeho království atd. je v Bibli vždyvěčné, nikdy tisícileté:

Tak se vám široce otevře přístup dověčného království našeho Pána aSpasitele Ježíše Krista. (2Pt 1:11)

Těchto šest výskytů sousloví „tisíc let“v rozpětí 5 spojitých veršů (Zj 20:3-7)vymezuje 7. dispenzaci (poslední Bohemudělený věk), které se teologicky říká„Dispenzace království: Věk milénia“.Do tohoto věku většina starozákonníchproroctví ohledně budoucího, duchovní-ho a politického poslání Izraele zapadá.

Ty čtenáře, kteří nyní namítají, že dvaverše z těch šesti (Zj 20:4b; 20:6) jaksizmiňují „Tisícileté království Ježíše Kris-ta“, odkazuji na články: „Tisícileté králov-ství“ ZOD 78/3; „Proč je satan nyní svá-zán?“ ZOD 80/34; „Znamení na ruce“ZOD 80/35; „Vztah mezi starou a novousmlouvou“ ZOD 82/10; „A tak bude spa-

sen celý Izrael“ ZOD 83/15; „Ještě kevztahu mezi starou a novou smlouvou“ZOD 84/23; a „Zjevení Ježíše KristaJanovi“ ZOD 86/12; nebo je najdete naInternetové stránce

Ámos 9 – Výklad Nového zákonaTeologie slibu a naplnění, což je

teologie nové smlouvy, promítá Starýzákon přes optiku Nového zákona. Ježíša pisatelé Nového zákona jsou našimiinterprety Starého zákona, protože

v tomto posledním čase k nám [Bůh]promluvil ve svém Synu, … (Židům 1:2a)

V Novém zákonu, v knize Skutků, námLukáš, jemuž Duch svatý vdechl vše, conapsal (2Pt 1:21), interpretuje Ámose9:11-12 ústy Jakuba. Proto musímevyšetřit, jak Lukáš a Jakub chápají avykládají starozákonní Ámosovu 9. kapi-tolu ve světle smrti, vzkříšení a nane-bevstoupení Pána Ježíše Krista.

Nejprve se podívejme na zevrubnýpodtext 15. kapitoly knihy Skutků. Zdese dohadují bratři z farizejů a starší jeru-zalémské církve, zda mohou být pohanépřijati a zahrnuti do Božího lidu, jinýmislovy, zda mohou být pohané také spa-seni. Jestliže ano, pak vyvstává otázka,zda musí nebo nemusí podstoupit obříz-ku, musí nebo nemusí zachovávat Moj-žíšův zákon? Proto se apoštolové a star-ší sešli, aby celou záležitost zvážili. Slovoměl Petr, Barnabáš, Pavel a potom pro-mluvil Jakub, aby podpořil Petrovo(Šimonovo) chápání Boží milosti, totiž,že v Boží milosti není rozdíl mezi židem apohanem:

Když domluvili, ujal se slova Jakub ařekl: Bratří, slyšte mne! Šimon [Petr]vypravoval, jak Bůh poprvé projevilpohanům svou milost a povolal siz nich svůj lid. S tím se shodují slovaproroků, neboť je psáno: `Navrátímse zase a znovu postavím Davi-dův zbořený dům, z jeho trosekjej opět vystavím a zbuduji, jako

byl dřív, aby také ostatní lidé hle-dali Pána, všechny národy, kteréjsem přijal za své. To praví Pán,který to oznámil už před věky.´Proto já soudím, abychom nedělalipotíže pohanům, kteří se obracejík Bohu, (Skutky 15:13-19)

Bude užitečné, když porovnáme v pře-hledné tabulce, jak novozákonní Jakubve Skutcích chápal starozákonníhoÁmose. Zadívejte se do ní!

Ámos 9:11-12 Skutky 15:14-19Šimon [Petr] vypravoval,jak Bůh poprvé projevilpohanům svou milosta povolal si z nich svůjlid. S tím se shodují

slova proroků,neboť je psáno:

V onen den postavímpadající Davidův

stánek a jeho trhlinyzazdím, opravím,

co na něm pobořeno,a zbuduji jej jakoza dnů dávných.

Navrátím se zasea znovu postavímDavidův zbořený

dům, z jeho trosekjej opět vystavím

a zbuduji,jako byl dřív,

Podrobí si pozůstateklidu edómského avšech pronárodů;

i budou nazývány mýmjménem,

aby také ostatní lidéhledali Pána, všechny

národy, které jsempřijal za své.

je výrok Hospodina,který toto činí.

To praví Pán,který to oznámil

už před věky.Proto já soudím, abychom nedělali

potíže pohanům, kteříse obracejí k Bohu,

Jakub jasně tlumočí Ámose v tomsmyslu, že Bůh do svého nového lidu,do Kristova těla, do církve, přijímá nejenžidy, ale i pohany. Tvoří z těch dvou jed-noho nového člověka v Kristu (Ef 2:15).Ámos bezpochyby prorokuje vznikcírkve o letnicích v 1. století n.l., ke kteréBůh průběžně bude přidávat svůj lidz židů a pohanů až do druhého příchoduPána Ježíše Krista. Lukáš nám to ústyJakuba ve Skutcích potvrzuje. Jakubvěřil, že sjednocování Izraele započalona letnice. Bylo mu však zřejmé, že zdenejde o doslovné politicko-národní sjed-nocování Severního království s Jižním

http://www.hcjb.cz>

Judovým, ale že jde o duchovní sjedno-cování židů a nežidů, kteří společněvstupují do věčného Království JežíšeKrista, jež není z tohoto světa. To po-tvrzuje i to, že Izrael byl v Jakubově doběpod tvrdou pěstí Říma a o nějakém poli-ticko-národním sjednocování etnickéhoIzraele nemohla být ani řeč. Přesto Ja-kub tvrdil, že přijímání pohanů do církveodpovídá vybudování zruinovaného Da-vidova stánku, jehož trhliny Bůh zazdívá,pobořené opravuje, a uvádí jej do zlaté-ho věku, do dnů dávných, do dnů králeDavida. Zlatější věk než věčné Králov-ství Ježíše Krista nemůže být! Z tohotaké jasně vyplývá, že král David byl pře-dobrazem Pána Ježíše Krista – Králekrálů:

budou sloužit Hospodinu, svémuBohu, a Davidovi [Ježíši], svému králi,kterého jim vzbudím. (Jr 30:9)

Za pozornost jistě stojí, že Jakub jako bypominul Ámosovu zmínku, že si Davidůvstánek podrobí nepřátelský Edóm avšechny pronárody. Jakub podrobenínepřátelů nevypustil, on tuto zmínkuinterpretoval! Tento Boží slib, tento Ámo-sův předobraz Bůh naplnil tak, jak Duchsvatý vložil do Jakubových úst – abyvšichni Boží nepřátelé, ze všech národůsvěta, které Bůh přijal za své, tj. kterévyvolil, hledali Pána, aby hledali církev,Kristův stánek (ne doslovně Davidův), tj.jeho věčné Království. Ámos zřejměprorokoval věk církve od letnic až po2. Kristův příchod.

Jeremjáš 31 – Starý zákonProroctví ohledně nové smlouvy mi-

losti Ježíše Krista je poprvé zmíněnov Jeremjášově 31. kapitole. Opět platí:kdybychom spoléhali pouze na starozá-konního Jeremjáše 31:31-34, tak by-chom museli přiznat, že dispenzačníbratři mají pravdu, když učí a věří, žeBůh zamýšlí v budoucnosti požehnatzvláštním způsobem národnímu Izraeli aJudovi. Podtext knihy a ostatních staro-zákonních proroků to vyžaduje:

Hle, přicházejí dny, je výrok Hospo-dinův, kdy uzavřu s domem izrael-ským i s domem judským novousmlouvu. Ne takovou smlouvu,jakou jsem uzavřel s jejich otciv den, kdy jsem je uchopil za ruku,abych je vyvedl z egyptské země.Oni mou smlouvu porušili, ale jájsem zůstal jejich manželem, je vý-rok Hospodinův. Toto je smlouva,kterou uzavřu s domem izraelskýmpo oněch dnech, je výrok Hospodi-nův: Svůj zákon jim dám do nitra,vepíši jim jej do srdce. Budu jimBohem a oni budou mým lidem.Už nebude učit každý svého bližníhoa každý svého bratra: „PoznávejteHospodina!“ Všichni mě budou znát,od nejmenšího do největšího z nich,je výrok Hospodinův. Odpustím jimjejich nepravost a jejich hřích užnebudu připomínat. (Jr 31:31-34)

Jeremjáš 31 – Výklad Nového zákonaJeremjáše 31:31-34 ale nemůžeme

vykládat „doslovně“, nesmíme se na nějdívat izolovaně přes brýle Starého záko-na, protože autor novozákonní knihyŽidům, tak jak mu vdechl Duch svatý,nám dal poznat v 8. a 10. kapitole, žetyto verše nebudou naplněny v etnickémIzraeli, ale v dnešní církvi z židů a poha-nů, což pozornému čtenáři, s novozá-konními brýlemi na nose, nemůže unik-nout.

Smlouva, kterou Bůh uzavře s do-mem izraelským i s domem judským, ta,o které píše Jeremjáš (Jr 31:31-34), nenínic menšího než záchrana celého Boží-ho lidu ze všech národů a jazyků PánemJežíšem Kristem na kříži. Tak tomu rozu-míme z 10. kapitoly Listu Židům, kterábyla především určená těm etnickýmŽidům, kteří se stali křesťany, věřícímiv Pána Ježíše Krista, a kteří kvůli tvrdé-mu pronásledování vlastními pokrevními„bratry“ upadali do pokušení vrátit sezpět k judaismu, ke staré smlouvě, sevšemi jejími oběťmi a obřady. Pisatel

Listu Židům je povzbuzuje a dokazuje,že Kristus je prvořadý a dostačující vevšem, a že jeho osobní oběť zajistilaplně spásu, že jeho oběť naplnila jednouprovždy všechny oběti zvířat, které se jižnebudou nikdy opakovat:

Každý kněz stojí a koná denně bo-hoslužbu, znovu a znovu přinášítytéž oběti, ale ty nikdy nemohounavždy zahladit hříchy. Kristus všakpřinesl za hříchy jedinou oběť, navě-ky usedl po pravici Boží a hledívstříc tomu, `až mu budou nepřátelédáni za podnož jeho trůnu´. Takjedinou obětí navždy přivedl k doko-nalosti ty, které posvěcuje.(Židům 10:11-14)

Jediná a neopakovatelná oběť PánaJežíše Krista je naprosto dostačující aočišťující, aby byl věřící hříšník přijatBohem za syna. Obřadné oběti starésmlouvy toho nikdy nedosáhly, proto bylyneustále opakovány, aby lidem připomí-naly jejich hřích. Kristova oběť však hříchodčinila jednou provždy. Těžiště celéhobiblického křesťanství spočívá právě v téskutečnosti, že oběť Pána Ježíše Krista,kdy zástupně nesl naše potrestání zahříchy, plně upokojila Boží hněv vůčikaždé nepravosti jeho vyvolených.

V následujících verších pisatel ListuŽidům cituje z Jeremjáše 31, a tak nava-zuje na skutečnost naprosté dostateč-nosti, prvořadosti a jedinečnosti obětinašeho Pána Ježíše Krista. Pisatel takinterpretuje, co chtěl ve skutečnostiDuch svatý vyslovit Jeremjášovými ústy.Neměl na mysli jakési budoucí poslánínárodního Izraele a Judy, ale chtěl zdů-raznit, že jedna jediná oběť Pána Ježíšezpůsobila, aby všechen Boží lid byl Bo-hem přijat:

Dosvědčuje nám to i Duch svatý,když říká: `Toto je smlouva, kterous nimi uzavřu po oněch dnech, pravíPán; dám své zákony do jejichsrdce a vepíšu jim je do mysli; najejich hříchy a nepravosti už nikdynevzpomenu.´ Tam, kde jsou hříchy

odpuštěny, není už třeba přinášet zaně oběti. (Židům 10:15-18)

Jeremjášovo proroctví ve starozákonnímpodtextu zřejmě slibuje ve vzdálené bu-doucnosti národnímu Izraeli požehnání.Pisatel novozákonní knihy Židům je všakvyložil tak, že Jeremjáš ve skutečnostiprorokoval o kříži Pána Ježíše Krista,o nové smlouvě, kterou Bůh uzavře s ce-lým svým lidem z židů a pohanů, tj. s Bo-žím Izraelem. Boží duchovní naplnění,Boží skutečnost, jež se stala skutečnostíKristovým křížem, vždy překonává slib,jenž je zachycen v pouhých fyzickýchstarozákonních předobrazech, kterédispenzacionalismus často zaměňuje zaskutečnost. Jeremjášovo proroctví nenío vzdálené budoucnosti Izraele, ale o pří-tomnosti nové smlouvy, o spásné obětiPána Ježíše a o jeho současném kralo-vání se svojí církví, kdy jeho svatí kněžíhlásají národům jeho slávu, a rozšiřujíjeho spásné dílo na kříži.

Bude znovu užitečné, když porovná-me v přehledné tabulce, jak novozákon-ní pisatel knihy Židům chápal starozá-konního Jeremjáše. Prosím, prostudujtepečlivě celou tabulku. Z ní celá novozá-konní skutečnost očividně vyvstává.Snad si také uvědomíte, že Ezechielova37. kapitola, ve které Bůh vkládá do ob-živených (vzkříšených) těl svého Ducha,věrně potvrzuje předpojímání (presupo-zici) novosmluvní teologie fyzického slibua duchovního naplnění.

Tabulka na další straně ‚‚‚‚Když budete číst Starý zákon, noste

na nose novozákonní brýle, a objevítepřekvapivé souvislosti. Sestavujte si ve-dle sebe starozákonní sliby a novozá-konní naplnění. Je to pracné, ale není totěžké. Většina Biblí má v podobě malýchpísmen nebo číslic označené odkazy naverše, které pojednávají o stejné záleži-tosti. Tyto odkazy velmi často překračujíhranice obou smluv. Vložíte si tak dosrdce jak starou, tak novou smlouvu.Naučí vás to soustředit se na JežíšeKrista a jeho tělo, místo na etnický Izrael.

Jeremjáš31:31-34

Židům10:11-18

Hle, přicházejí dny, jevýrok Hospodinův, kdy

uzavřu s domemizraelským i s domem

judským novousmlouvu.

Ne takovou smlouvu,jakou jsem uzavřel

s jejich otci v den, kdyjsem je uchopil za ruku,abych je vyvedl z egypt-

ské země. Oni mousmlouvu porušili,

Každý kněz stojí a konádenně bohoslužbu,

znovu a znovu přinášítytéž oběti, ale ty nikdy

nemohou navždyzahladit hříchy.

ale já jsem zůstaljejich manželem, jevýrok Hospodinův.

Kristus však přinesl zahříchy jedinou oběť,

navěky usedl po praviciBoží a hledí vstříc

tomu, `až mu budounepřátelé dáni za

podnož jeho trůnu´.Tak jedinou obětí

navždy přivedlk dokonalosti ty,které posvěcuje.

Dosvědčuje nám to iDuch svatý, když říká:

Toto je smlouva,kterou uzavřu

s domem izraelskýmpo oněch dnech,

je výrok Hospodinův:

`Toto je smlouva, kterous nimi uzavřu po oněch

dnech, praví Pán;

Svůj zákon jim dám donitra, vepíši jim jej do

srdce. Budu jim Bohema oni budou mým

lidem. Už nebude učitkaždý svého bližního a

každý svého bratra:`Poznávejte Hospodi-na!´ Všichni mě budouznát, od nejmenšího do

největšího z nich, jevýrok Hospodinův.

dám své zákony dojejich srdce a vepíšu jim

je do mysli;

Odpustím jimjejich nepravosta jejich hřích už

nebudu připomínat.

na jejich hříchya nepravosti už nikdy

nevzpomenu.´ Tam, kdejsou hříchy odpuštěny,není už třeba přinášet

za ně oběti.

Předurčí vás to k tomu, abyste etnic-kým židům hlásali jejich zaslíbené Abra-hamovo synovství v Mesiáši Ježíši Kristua nedávali jim pochybnou naději v no-vém chrámu a obnovených zvířecíchobětech. Nebudete již ve vleku populár-ních, mimobiblických směrů a výkladů,kterým jsem kdysi také podléhal.

Příklad poskytne následující krátkátabulka, která potvrzuje vše, co si dnesdokazujeme. Vydá za tisíc vysvětlujícíchvět běžného textu:

Starozákonníslib izraelskému

národu

Novozákonnínaplnění na církviz židů a pohanů

(1. Mojžíšova 19:5-6) (1. Petrův 2:5,9)Nyní tedy, budete-li měskutečně poslouchat …

a dodržovat mousmlouvu, budete

mi zvláštnímvlastnictvím jakožádný jiný lid, …

královstvím kněží, pro-národem svatým …

I vy buďte živými kame-ny, z nichž se staví du-chovní dům, abyste bylisvatým kněžstvem …

Vy však jste „rodvyvolený, královské

kněžstvo, národ svatý,lid náležející Bohu“…

ZávěrNemohu opominout závažnou věc.

Většina židů odmítla věčné královstvíJežíše Krista, které není z tohoto světa,které Bůh zpřístupnil všem národům,a v kterém není rozdíl mezi Židem a Ře-kem, protože očekávali krále, který byobnovil jejich pozemskou politicko-ná-rodní svrchovanost a náboženskou prvo-řadost. To je zavedlo do tmy nevěry.Dnes, jak se zdá, jejich osudové očeká-vání z 1. století převzal dispenzační teo-logický systém, který očekává 7. dispen-zaci – „tisícileté království Ježíše Krista“,ve kterém má Kristus obnovit právě tuosudovou pozemskou politicko-národnísvrchovanost a duchovní prvořadostnárodního Izraele…

Novozákonní naplnění starozákonní-ho slibu, v duchu nové smlouvy milostiPána Ježíše Krista, je naprosto Kris-to-centrické, a nekonečně převyšujestarozákonní doslovnost slibů, o kterouusiluje každý dispenzacionalista a ten,kdo věří v jakékoliv budoucí duchovníposlání a národně-politickou prvořadostžidovského národa. Nikdo přece nelíbáplátěný, bezduchý obraz milované oso-by, když skutečná, milovaná osoba, du-še živá, stojí v těle před ním!

– pst –Inspirace Steve Lehrer,

Geoff Volker a John G. Reisinger

Otázka: Je pravda, že Bůh u člověka

hodnotí spíš jeho úmysl než jeho sku-tek? A že tedy nebude soudit zlé skutky,které byly vykonány s dobrými úmysly?

Měli bychom si nejprve přečíst, co natoto téma píše Bible:

A uviděl jsem veliký bílý trůn a toho,kdo na něm seděl; před jeho tvářízmizela země i nebe a jejich místo jižvíce nebylo. A uviděl jsem mrtvé,velké i malé, jak stojí před trůnem, abyly otevřeny knihy. Byla otevře-na i jiná kniha, to jest kniha života.A mrtví byli souzeni podle svýchskutků, zapsaných v těch knihách.A moře vydalo mrtvé, kteří v němbyli, i Smrt a Hádes vydali mrtvé,kteří v nich byli, a každý byl souzenpodle svých skutků. (Zj 20,11-13).

Text popisuje poslední soud, při kterémse před soudícího Krista dostaví všichnimrtví. Knihy, na jejichž základě budoumrtví souzeni, budou vypovídat o skut-cích, ne o úmyslech. Také rozsudekbude vynesen na základě spáchanýchčinů. Pouze zápis v knize života by mohlčlověka na soudu zachránit. Nic jiného,tedy ani dobré úmysly, souzenému člo-věku nepomůže.

Odkud se vzala představa, že Bůhsoudí člověka podle jeho úmyslů? My-slím, že vznikla díky špatně pochopené-mu a nepřesně interpretovanému textuz 1K 4. V Korintě byl hlavním problémemzápas mezi tělesným a duchovním poje-tím křesťanství. Tělesné křesťanství jetakové, které Bohu nabízí nějakou hod-notu, jejíž původ je v hříšném člověku.Může se jednat o moudrost, vzdělání,původ, schopnosti, dary, celibát či cokolijiného. Tyto skutečnosti jsou nabízenyjako hodnota, kterou musí Bůh přijmouta ocenit. Člověk si může např. zakládatna tom, že se hodně modlí, čte si Bibli,slouží v církvi a vydává hodně peněz nadobročinné účely. Takový člověk žije

v představě, že si Bůh takového chováníváží a že jeho jednání náležitě ocení.Duch Boží v Písmech však toto vše od-mítá uznat jako zásluhu. Je-li důvodemvzniku těchto hodnot snaha být předBohem lepší, nějak se Bohu zalíbit, na-zývá takové jednání Bible tělesností. Tuale Bůh odmítá. Bohu se totiž můžemezalíbit jedinou hodnotou: Kristem. Jímjsme posvěceni, ospravedlněni, vykou-peni, On je naší krásou před Bohem.Jen jím se můžeme chlubit, ničím jiným.V Korintě se chlubili mimo jiné svýmikazateli. Jeden byl obdivovatelem Pavla,jiný Apolla. Odtud vznikala žárlivost, roz-broje a rozdělení. Pavel se snaží Korin-ťanům dokázat, že jejich obdiv k vynika-jícím osobnostem je zcela nepatřičný.Jednak na Božím díle se podílí svýmdílem každý. Apollo bez Pavla by nedo-kázal nic. Proto není možné říci, že je-den je lepší než druhý. Hlavně je zde aleBůh, který službu obou posvěcuje, napl-ňuje ji obsahem a dává jí život.

Apoštol Pavel ve třetí kapitole epištolymluví obrazně o díle jednotlivých služeb-níků. Člověčinu, touhu po odměně, poslávě a obdivu, či uznání, přirovnává kedřevu, senu a slámě. Touha oslavit Bo-ha, poslušnost a upřímnost ve vztahuk Bohu, to je zlato, stříbro a drahé kame-ní. Jednoho dne se stavba naší celoži-votní služby ocitne před Bohem, který jeohněm spalujícím. Jak to dopadne?Dřevo, seno a sláma shoří a nezbydez nich nic. Nebude nic, zač by takovýčlověk mohl být odměněn. Zato zlato,stříbro i drahé kamení v ohni Boží pří-tomnosti obstojí, nic se jim nestane.Takový služebník bude odměněn. Nezá-leží tedy na tom, co si kdo o sobě myslí,jak se namáhá, jaké má schopností,vzdělání a kolik „zásluh“ má. Bůh odmě-ňuje podle svých měřítek, která nejsouvždy stejná jako měřítka lidí. A zde sekonečně dostáváme k našemu tématu:Bůh oceňuje u svých služebníků úmyslysrdcí, nejen jejich výsledky. Pavel píše:

Ať nikdo neklame sám sebe. Jestli-že si někdo mezi vámi myslí, žeje v tomto věku moudrý, ať se stanebláznem, aby se stal moudrým. Ne-boť moudrost tohoto světa je předBohem bláznovstvím. Vždyť je na-psáno: „On chytá moudré v jejichchytráctví.“ A opět: „Pán zná myš-lenky moudrých a ví, že jsou mar-né.“ A tak ať se nikdo nechlubí lidmi.Vždyť všechno je vaše: ať Pavelnebo Apollos nebo Kéfas, ať světnebo život nebo smrt, ať věci přítom-né nebo budoucí – všechno je vaše,vy pak jste Kristovi a Kristus Boží. Aťo nás každý smýšlí tak jako o slu-žebnících Kristových a správcíchBožích tajemství. A od správců senakonec vyžaduje, aby byl každýshledán věrným. Pro mne je pramá-lo důležité, zda mě posuzujete vynebo lidský soud. Ale ani já sámsebe neposuzuji. Ničeho svědčícíhoproti mně si sice nejsem vědom, aletím nejsem ospravedlněn; ten, kdomne posuzuje, je Pán. Proto nicnesuďte předčasně, dokud nepřijdePán, který osvítí i věci skryté ve tměa zjeví úmysly srdcí. A tehdy sekaždému dostane pochvaly od Bo-ha. Toto jsem, bratři, vztáhl na sebea na Apolla kvůli vám, abyste se nanás naučili smýšlet ,ne nad to, co jenapsáno“, abyste se nenadýmalijeden nad druhého kvůli jednomuučiteli. (1K 3,18 – 4,6).

Bůh zkoumá srdce lidí (1Te 2,4). Uvede-ný text však stejně jako jakýkoli jiný ne-opravňuje k domněnce, že Bůh budesoudit ne podle vykonaných skutků, alepodle toho, co kdo má v srdci. Obsáh-lý úsek z 1K, který jsem uvedl, mluvío odměně pro Boží služebníky. Pavel jezde velmi skromný, když mluví o svéslužbě. Říká zde vlastně, že nikdo nemů-že posuzovat službu druhého člověka,protože nevidí jakoby dovnitř. Dokonceani sám u sebe si člověk není jist čisto-tou pohnutek a motivů toho, co dělá.

Proto je dobré počkat s hodnocením naPána. Ten odmění skutečně pouze to-ho, kdo si odměnit zaslouží, protože –jak už bylo řečeno – Bůh zná i věci skry-té a úmysly srdcí. Soud bude tedy podletoho, co kdo vykonal, avšak při odměňo-vání bude hrát roli i to, s jakými úmyslybyl ten který skutek vykonán. Proto Pa-vel odmítá jakékoli stranictví, jakékoliposuzování Božích služebníků podlevýkonů či vnějších znaků. To vše je tě-lesné. Člověk má věrně vykonávat úkoly,které od Pána má, ale nemá se starato slávu, odměny či vliv.

K tomu, co bylo řečeno, ještě uvedujeden biblický příklad. Na jednom místěříká apoštol Pavel, že i když někteří jehonepřátelé zvěstují evangelium s faleš-nými úmysly, aby jej zarmoutili, on sez toho přece raduje. Doslova zde říká:

Jen když se jakýmkoli způsobem, aťs postranním úmyslem, ať pravdivězvěstuje Kristus; a v tom se raduji.(Fp 1,18)

Apoštol se sice radoval, je ale otázkou,zda dotyční „evangelisté“, kterým šlo jeno to, aby Pavla ranili, budou od Pánaodměněni. Zde platí ono: „Zjeví věciskryté a úmysly srdcí!“

Učení o tom, že jsou důležité dobréúmysly, aniž záleží na výsledku, můžebýt velmi zhoubné a nebezpečné. Kdysijsem pracoval v ústavu pro tělesně posti-žené děti. Měl jsem zde mnoho dobrýchúmyslů, jak dětem pomoci. Mnohé jsemk sobě citově připoutal v upřímné touzenahradit jim to, čeho se jim nedostalo odrodičů. Záhy jsem ale zjistil, že to nezvlá-dám, že prostě nemám dost sil na touspokojit všechny citové potřeby těchtodětí. Proto jsem je musel od sebe od-poutat. Tím jsem jim ublížil víc, než kdy-bych si od nich hned od počátku vybu-doval větší odstup. Sám sebe jsem za tomusel odsoudit a Bohu jsem to vyznaljako hřích. Mé dobré úmysly mě napros-to neospravedlnily. Mnozí diktátoři, zlo-činci a fanatici mají dobré úmysly.

Dokončení na str. 29

je dnes jednou z nejvíce užívanýchdrog ve společnosti. Názory na to, nako-lik je marihuana nebezpečná, se veliceliší. Mnoho lidí se domnívá, že kouřenímarihuany není o nic více nebezpečnénež konzumace piva. Jiní to považují zaodrazový můstek pro takové drogy, jaký-mi jsou heroin nebo kokain. Co je prav-dou? Jaké jsou skutečné účinky mari-huany? Než se rozhodnete vyzkoušetmarihuanu – nebo jakoukoli jinou drogu– sežeňte si fakta. Pak se můžete samirozhodnout.

Občané České republiky odhademspotřebovali v roce 2003 drogy za 7,9miliardy korun. Na jednoho obyvatele ČRtak připadá spotřeba téměř 800 korun zarok. Vyplývá to ze zprávy o nelegálníekonomice, kterou na svých interneto-vých stránkách zveřejnil Český statistickýúřad (ČSÚ). Jak uvádějí statistiky, ales-poň jednou si drogu předloni vzalo přesmilion Čechů. Nejužívanější drogou bylypodle ČSÚ marihuana a hašiš. Předlonisi tyto konopné drogy vzalo alespoňjednou 890 tisíc českých občanů.

V Evropě (i ostatních regionech) jenejrozšířenější nelegální drogou konopí.V Evropě ho za poslední rok podle od-hadu užívalo 28,8 milionů lidí, tedy 5,3procenta z celkové populace kontinentu.Spotřeba konopí rostla v letech 2003 a2004 i ve východní Evropě, kde ho užívá3,6 procenta dospělého obyvatelstva,tedy přibližně 8,5 milionů lidí.

Nárůst užívání konopí byl zazname-nán v posledním desetiletí téměř vevšech evropských zemích. Veřejná de-bata o jeho užívání se však více zabývájeho údajnými pozitivy než souvisejícímiriziky. Zdá se, že rostoucí trend zneuží-vání konopí souvisí se snahou prosazo-vat názor, že jeho používání není škodli-vé. Pozitivní signál, že tomu tak není,přišel z Nizozemí. Vláda ve svém doku-mentu z loňského roku připouští, že

„kanabis není neškodná látka“, což setýká nejen uživatelů, ale i celé společ-nosti. Mezinárodní výbor pro kontroludrog (INCB) nedávno vyzval nizozem-skou vládu k přijetí dalších opatření kesnížení počtu „coffee shopů“ v zemi.(Zdroj: Zpráva Mezinárodního výborupro kontrolu drog (INCB)).

Co je joint? Pod tímto výrazem serozumí určitý druh vlastnoručně připra-vené cigarety, která obsahuje některouz forem drogy připravované z rostlinyCannabis buď v čisté podobě, nebo vesměsi s tabákem.

Co je Cannabis? Cannabis je od-borný název pro konopí (Cannabis sati-va, konopí seté) – rostlinu, která je rozší-řena po celém světě. Konopí neboli Can-nabis vylučuje pryskyřici, která obsahujeúčinné omamné látky. Pojmem Canna-bis se proto v užším smyslu označujepsychotropní droga ovlivňující vnímání,připravovaná z rostliny Cannabis.

Co je THC? V pryskyřici vylučovanéz rostlin Cannabis (především ze sami-čích květů) je obsažena vlastní psycho-aktivní účinná látka, totiž THC (delta-9-tetrahydrocannabinol), tj. éterický olej.Konopí s nízkým obsahem THC (užit-kové konopí) se používá k průmyslovévýrobě, zatímco rostliny s vysokým obsa-hem účinné látky slouží jako tzv. drogo-vé konopí k přípravě hašiše a marihuany,dvou hlavních forem Cannabisu na trhus drogami.

Co je marihuana? Marihuana(„marjánka“) jsou sušené a hrubě rozdr-cené listy a kousky lodyh rostliny Canna-bis, které se míchají s okvětními lístky,obsahujícími velké množství účinné lát-ky. Marihuana se běžně označuje i jako„tráva“, „pot“ nebo „čaj“.

Co je hašiš? Hašiš („konopná prys-kyřice“) je pryskyřice produkovaná rostli-nami Cannabis, jež se získává ze sami-čích květů. Hašiš není v podstatě nicjiného než koncentrovaná pryskyřice. Tase suší a obvykle se dodává v podobělisovaných placiček a kostek. Běžně se

označuje jako „haš“ nebo „shit“. Hašiš jev průměru šestkrát účinnější než mari-huana. Hašiš a marihuana se konzumujív cigaretách v čisté podobě nebo smí-chané s tabákem jako „joint“, kouří sev dýmkách nebo se marihuana přidávádo těsta na sušenky, koláčky apod.

Svět se bráníPřed více než 100 lety bylo opium a

morfium na mnoha místech světa volněprodejné; německý chemický velkový-robce Bayer uvedl heroin na trh jako léka jako alternativu morfia; hlavní účinnoulátkou Coca-Coly nebyl kofein, ale to, coi dnes název skrytě slibuje: kokain. Soci-ální důsledky konzumování těchto látekvšak nebylo již tehdy možné přehlížet.V roce 1912 uzavřelo proto 13 státůprvní antidrogový pakt, tzv. „Mezinárodníopiovou dohodu“. Delegáti všech zemí,ve kterých se konzumoval Cannabis,v čele s Egyptem a Tureckem, požado-vali v roce 1925 na další „Opiové konfe-renci“ jeho zákaz jako nebezpečné dro-gy. Návrh byl jednohlasně schválen.

O 36 let později, v roce 1961, přijalidelegáti ze 74 zemí Spojených národůznovu jednohlasné rozhodnutí: „UžíváníCannabisu je v každém ohledu nebez-pečné, ať už se jedná o fyzickou, dušev-ní nebo sociální stránku.“ Cannabis bylotedy zakázáno „Jednotnou dohodouo omamných jedech“ (Single Conventionon Narcotic Drugs) ve všech členskýchzemích Spojených národů.

Dnes, v roce 2002, již prakticky ne-existuje stát, který by dohodu bez výhradnepodepsal. Některé země před drogoukapitulovaly nebo tolerují držení maléhomnožství. Ale mezinárodní názor je přes-to jednotný. Stejně jednoznačné jsou ijeho důvody.

Cannabis: vědecký pohledZastánci Cannabisu argumentují na

veřejnosti výroky, podle nichž rizika ohro-žující tělesný a duševní stav u této drogy„(ještě) nejsou vědecky prokázána“ aCannabis je proto vlastně „bezpečný“.„Ani jediná z těchto zpráv nepodává

důkaz o tom, že Cannabis není nebez-pečný.“ Názor mezinárodní vědeckéobce na téma Cannabis lze v danémokamžiku shrnout takto:

1. Zjištěné souvislosti mezi konzuma-cí Cannabisu a případnými devastujícímidopady jsou bez výjimky ohromující.

2. Při dlouhotrvající konzumaci nenípochyb o tom, že hrozí vzrůstající po-škození jak tělesného, tak i duševníhostavu lidského organismu. V řadě přípa-dů jde o poškození nevratné.

I rovnice „dosud nedokázáno = nenínebezpečné“ je fatálním omylem, jak jejasně vidět z výzkumu v oblasti tabáku.Bylo zapotřebí 50 let a tisíce vědeckýchprací, aby se prosadil poznatek, že tabákje nebezpečný a že existuje přímá souvi-slost mezi kouřením tabáku a rakovinou,srdečními onemocněními a jinými nemo-cemi. Teprve po desetiletích průzkumuse prokázala jako opodstatněná souvi-slost, která ovšem existovala po celoututo dobu. Během fáze průzkumu a sou-časných snah o zlehčování rizik a glorifi-kaci tabáku zemřelo v průmyslovýchzemích celého světa 60 milionů lidína dlouhodobé důsledky kouření. Kdos tímto vědomím označuje Cannabisjako „bezpečný“, ten naprosto podceňu-je situaci.

Je pochopitelné, že se konzumenti azastánci drog odvolávají na několik máloprotichůdných vyjádření. Problematicevšak neprospěje, jestliže si nebudemevšímat 99% celosvětově uznávanýchexpertů, kteří v Cannabisu vidí mimořád-ně nebezpečný potenciál.

Fyzické důsledky a rizikaPoněkud neestetickou vlastností

Cannabisu, která má však velmi závažnédůsledky, je skutečnost, že hlavní účin-nou látkou THC a více než 80 dalšíchtzv. cannabinoidů nelze rozpustit ve vo-dě, ale pouze v tucích. Tyto látky, kterése vyskytují pouze v rostlinách Cannabis,se nerozpouštějí ani ve vodě, v krvi nebov moči. Co to znamená? Znamená to, žese ukládají v těle a sice převážně v orgá-

nech obsahujících tuky, jako je mozek apohlavní žlázy (varlata, vaječníky), dálepak ve slezině, plicích a játrech. Canna-binoidy zůstávají v každé tělesné buňce,která obsahuje tuk. Jejich odbouráváníje tak pomalé, že i příležitostný konzu-ment má drogu neustále v těle. Jedenvykouřený joint lze v těle prokázat ještěpo několika týdnech, u stálých konzu-mentů ještě po několik měsíců od okam-žiku, kdy přestali s hašišem nebo mari-huanou.

Užívá-li někdo drogu pouhý týden,začne tělo tyto jedy hromadit v orgánecha tukových tkáních, kde se pak tvořízásoba. O dlouhodobých účincích toho-to stavu zatím můžeme jen uvažovat.„Ze všech drog, které jsme zkoumali,neměla žádná tak silné a dlouhotrvajícíúčinky na tyto hormony (testosteron ajiné pohlavní hormony) jako THC.“ Dr.Carol Smith vědecká pracovnice zabýva-jící se výzkumem marihuany.

Při kouření Cannabisu dochází při-bližně k 15krát silnějšímu podrážděníhorních cest dýchacích než při kouřenítabáku. Riziko onemocnění rakovinouplic je 5 až 10krát vyšší než u kuřákůcigaret. Stálí uživatelé často trpí chronic-kou bronchitidou, tedy zánětem cestdýchacích. Směs hašiše nebo marihua-ny s tabákem riziko poškození plic ne-zdvojnásobuje – ale je čtyřikrát větší. Přikonzumaci takové směsi dochází k po-škození dýchacích cest o celé roky adesetiletí dříve než při „pouhém“ kouřenítabáku.

Cannabis ovlivňuje výrazným způso-bem zrání spermií. Při dlouhotrvajícíkonzumaci jsou pravidlem deformace azměny buněčné struktury, tedy „zmrza-čené“ spermie. Již při požití maléhomnožství THC ustává na 24 hodin tvorbamužského pohlavního hormonu testo-steronu.

Cannabis je pravidelně spojován is předčasnými porody, potraty a poru-chami menstruačního cyklu. Za pravdě-podobný je považován fakt, že konzu-

mace Cannabisu v těhotenství působítrvalé poškození nervového systémunenarozeného dítěte a může vést k na-rození dětí s podprůměrnou velikostí ahmotností.

Cannabis má masivní vliv na mozeka je spouštěcím prvkem četných, dosudneprozkoumaných chemických pocho-dů. Při rozsáhlých klinických testechs marihuanou na opicích druhu Rhesusbylo zjištěno poškození buněk ve všechoblastech mozku, částečně přímo dra-matického rozsahu. Některá z těchtopoškození způsobí, že tok informací sev mozku výrazně zpomaluje. Víme, žepokusy na zvířatech nelze automatickyaplikovat na člověka. Víme ale také, ženeexistuje problém týkající se lidskéhozdraví, který by se nejprve nezkoumalv laboratořích a pak na zvířatech. Taktozískané poznatky jsou pevnou součástídnešní lékařské vědy.

„Mohu to shrnout takto: během 20let, kdy jsem zkoumal lidské buňky, jsemnezažil nikdy žádnou jinou drogu včetněheroinu, která by vyvolávala podobněstrašné poškození DNA jako marihua-na.“ Akiro Morishima, americký vědeckýpracovník v oboru výzkumu buněk, spe-cialista pro účinky drog na buněčnéstruktury.

Cannabis je jednou z mála drog,které – přinejmenším při trvalé konzuma-ci – způsobují abnormální dělení buněka velmi závažná dědičná poškození.Existuje celá řada výzkumných prací,podle kterých, zejména po dlouhodobémužívání Cannabisu, dochází k trvalémupoškození imunitního systému, jenžje závislý na bílých krvinkách. To vysvět-luje skutečnost, proč chroničtí kuřácikonopí bývají zpravidla mnohem častějinemocní než lidé, kteří se drogám vy-hýbají. Stejně tak je zjištěno, že akut-ní i chronické obtíže z větší části či zcelamizí, přestane-li člověk Cannabis užívat.Tato fakta zjistili nejen lékaři a výzkum-níci, ale především bývalí konzumentikonopí.

Fyzické důsledkya rizika požívání cannabisu

Cannabis není – jako všechny drogy– v zásadě nic jiného než jed (proto takéomamné JEDY). Z lékařského hlediskanení také ani to nejkrásnější drogovéopojení nic více a nic méně než otrava.Jedy jsou látky, které poškozují zdravínebo berou život. Cannabis se chovájako