Arcbiskupský zámek a zahrady v Kroměříži | Průvodce

2

Kroměříž 2011

ARCIBISKUPSKÝ ZÁMEK

2

Kroměříž 2011

ARCIBISKUPSKÝ ZÁMEK

Redakce | Ondřej ZatloukalEditor | Marek PerůtkaTechnický redaktor | Michal SoukupTexty | Gabriela Elbelová (GE), Jana Hrbáčová (JH), Ondřej Jakubec (OJ), Martina Miláčková (MM), Jitka Kocůrková (JK), Cyril Měsíc (CM), Leoš Mlčák (LM), Martin Pavlíček (MPk), Marek Perůtka (MaP), Marta Perůtková (MP), Jan Štětina (JŠ), Milan Togner (MT), Jan Videman (JV), Ondřej Zatloukal (OZ), Pavel Zatloukal (PZ)Fotografie | Lumír Čuřík, Aleš Karban, Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma, Petr Zatloukal, Richard ZatloukalPředlohy reprodukcí | Transat architekti, Architekti D.R.N.H.Plán Kroměříže © 2011 PLANstudio s.r.o.Kresby | Petr ŠmalecObálka a grafická úprava | Petr ŠmalecPředtisková příprava | Studio Trinity, s. r. o., OlomoucTisk | Graspo CZ, a. s., ZlínNáklad | 1000Vydali | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, Sněmovní náměstí 1, 767 01 Kroměříž, a Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 770 11 Olomouc1. vydáníKroměříž 2011

ISBN: 978–80–87149–41–6ISBN: 978–80–87231–06–7

© Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, 2011© Muzeum umění Olomouc, 2011

OBSAH

7 Úvodem

11 Historický a kulturní vývoj olomoucké arcidiecéze

25

41

45

48

53

58

86

99

135

139

143

149

155

161

165

169

173

177

181

197

210

212

216 ARCIBISKUPSTVÍOLOMOUCKÉ

Redakce | Ondřej ZatloukalEditor | Marek PerůtkaTechnický redaktor | Michal SoukupTexty | Gabriela Elbelová (GE), Jana Hrbáčová (JH), Ondřej Jakubec (OJ), Martina Miláčková (MM), Jitka Kocůrková (JK), Cyril Měsíc (CM), Leoš Mlčák (LM), Martin Pavlíček (MPk), Marek Perůtka (MaP), Marta Perůtková (MP), Jan Štětina (JŠ), Milan Togner (MT), Jan Videman (JV), Ondřej Zatloukal (OZ), Pavel Zatloukal (PZ)Fotografie | Lumír Čuřík, Aleš Karban, Markéta Ondrušková, Zdeněk Sodoma, Petr Zatloukal, Richard ZatloukalPředlohy reprodukcí | Transat architekti, Architekti D.R.N.H.Plán Kroměříže © 2011 PLANstudio s.r.o.Kresby | Petr ŠmalecObálka a grafická úprava | Petr ŠmalecPředtisková příprava | Studio Trinity, s. r. o., OlomoucTisk | Graspo CZ, a. s., ZlínNáklad | 1000Vydali | Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, Sněmovní náměstí 1, 767 01 Kroměříž, a Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 770 11 Olomouc1. vydáníKroměříž 2011

ISBN: 978–80–87149–41–6ISBN: 978–80–87231–06–7

© Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Kroměříži, 2011© Muzeum umění Olomouc, 2011

OBSAH

7 Úvodem

11 Historický a kulturní vývoj olomoucké arcidiecéze

25

41

45

48

53

58

86

99

135

139

143

149

155

161

165

169

173

177

181

197

210

212

216 ARCIBISKUPSTVÍOLOMOUCKÉ

10 11

Na počátku křesťanské éry v 7. a 8. století byla Morava misij-ním územím bavorských klášterů a později salcburské a pa-sovské arcidiecéze. Kníže Rostislav (846–870), veden snahou o politickou emancipaci Velkomoravské říše a osamostatně-ní její církevní správy, požádal roku 863 byzantského císaře Michala III. o vyslání východokřesťanské misie, která by toto úsilí podpořila. Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu ještě v témže roce znamenal Rostislavův podstatný úspěch a bezprostředně přinesl oslabení vlivu pasovského arcibisku-pa na dění na Moravě. V roce 869 papež Hadrián II. zřídil no-vou arcidiecézi pro oblast Moravy a Panonie, do jejíhož čela byl jmenován Metoděj, který se současně stal papežským legátem pro slovanské země. Předpokládá se proto, že už tehdy mohl existovat samostatný úřad Metodějova podříze-ného biskupa, možná na Olomoucku. Po smrti arcibiskupa

„svaté církve moravské“ v roce 885 vyhnal slovanské kněžstvo navrátivší se latinský klérus, ale na samostatné působnosti moravské církevní provincie se prozatím nic nezměnilo. Její otřesení způsobily až nájezdy Maďarů v letech 905–908.

Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna na mědirytině Johanna Tscher-ninga z 80. let 17. století, pravdě-podobně podle kresby Antonína Martina Lublinského.

Patroni olomoucké diecéze, vyobrazení na mapě z roku 1762 v mědirytině Jana Kryštofa Müllera a Jana Václava Xavera Freyenfelse.

10 11

Na počátku křesťanské éry v 7. a 8. století byla Morava misij-ním územím bavorských klášterů a později salcburské a pa-sovské arcidiecéze. Kníže Rostislav (846–870), veden snahou o politickou emancipaci Velkomoravské říše a osamostatně-ní její církevní správy, požádal roku 863 byzantského císaře Michala III. o vyslání východokřesťanské misie, která by toto úsilí podpořila. Příchod Konstantina a Metoděje na Moravu ještě v témže roce znamenal Rostislavův podstatný úspěch a bezprostředně přinesl oslabení vlivu pasovského arcibisku-pa na dění na Moravě. V roce 869 papež Hadrián II. zřídil no-vou arcidiecézi pro oblast Moravy a Panonie, do jejíhož čela byl jmenován Metoděj, který se současně stal papežským legátem pro slovanské země. Předpokládá se proto, že už tehdy mohl existovat samostatný úřad Metodějova podříze-ného biskupa, možná na Olomoucku. Po smrti arcibiskupa

„svaté církve moravské“ v roce 885 vyhnal slovanské kněžstvo navrátivší se latinský klérus, ale na samostatné působnosti moravské církevní provincie se prozatím nic nezměnilo. Její otřesení způsobily až nájezdy Maďarů v letech 905–908.

Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna na mědirytině Johanna Tscher-ninga z 80. let 17. století, pravdě-podobně podle kresby Antonína Martina Lublinského.

Patroni olomoucké diecéze, vyobrazení na mapě z roku 1762 v mědirytině Jana Kryštofa Müllera a Jana Václava Xavera Freyenfelse.

12 13

Konstantin s Metodějem nejenže prosadili uznání sta-roslověnštiny jako dalšího liturgického jazyka, ale sami pro ni vynalezli originální písmo – hlaholici. Do prvního slovan-ského literárního jazyka tak mohly být překládány nezbytné bohoslužebné a biblické texty. Zanedlouho již vznikala i pů-vodní díla, legendy se životy světců a církevně-právní nebo legislativní spisy. Velkomoravské období zanechalo kromě toho bohaté archeologické dědictví v oboru uměleckého řemesla, zvláště originálního zlatnictví, a především ve vý-stavné sakrální architektuře jihomoravských mocenských ústředí v Mikulčicích, Starém Městě a v Sadech u Uherského Hradiště či na Pohansku u Břeclavi. Ve stavitelství Velké Moravy se příznačně setkávaly západoevropské karolinské vlivy s inspirací v adriatické architektuře.

„Temné“ 10. století po rozvrácení Velké Moravy Maďary nebylo nejspíše na střední Moravě tak dramatické a vyspělá velkomoravská sídla, jakým už tehdy Olomouc byla, mohla naopak zažívat období rozkvětu i v této době. Stejně tak lze předpokládat i kontinuitu moravského biskupství v Olomouci, byť se dosud nepodařilo přesně prokázat, jakým způsobem a zda skutečně nepřetržitě působilo. Od roku 1063, kdy český kníže a později král Vratislav II. (1061–1092) obnovil či potvrdil olomoucké biskupství se sídlem a kapitulou při kos-tele sv. Petra na olomouckém Předhradí a kdy na jeho stolec usedl první biskup Jan, můžeme až dodnes sledovat nepře-rušenou historii této instituce.

Biskupství bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, samu církevní organizaci však spíše držela v rukou morav-ská údělná knížata, která v té době disponovala veškerým církevním majetkem. Roku 1110 koupil olomoucký biskup Jan II. (1104–1126) za 300 hřiven grošů od olomouckého vel-

može Oty Černého (1085–1126) trhovou ves Kroměříž a od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství ) olomouckého. Změna v uspořádání správy biskupství nastala intronizací bis-kupa Jindřicha Zdíka (1126–1150), nejvýznamnější osobnosti moravských dějin 12. století. Diplomat a energický reformátor Zdík byl snad synem pražského kronikáře Kosmy. Za jeho episkopátu došlo na Moravě k rozkvětu náboženského a také kulturního života, biskup však především provedl zásadní reformu nevýhodného církevního uspořádání. Přenesl bis-kupské sídlo od sv. Petra k nově vybudované olomoucké ka-tedrále sv. Václava v areálu přemyslovského hradu a za svou diplomatickou podporu knížete a krále Vladislava II. obdržel četné statky a privilegia, mezi jiným i právo razit vlastní mince. Ze získaných výsad bylo nejdůležitější právo církevní imunity, jehož důsledkem bylo faktické vynětí biskupství a jeho statků ze světské pravomoci údělníků.

Ve stejné době vznikaly na Moravě i nejstarší řeholní insti-tuce, jejichž zakládání účinně podporovala vládnoucí přemys-lovská dynastie. První moravský klášter benediktinské řehole založil v Rajhradě sám český kníže Břetislav I. již kolem roku 1050, další kláštery tohoto řádu na Hradisku u Olomouce (1078) a v Třebíči (1101) zřídila olomoucká a brněnská úděl-ná knížata. Podpora dynastie byla trvalá, což dokládá i za-ložení cisterciáckého kláštera na Velehradě markrabětem Vladislavem Jindřichem roku 1205 s podporou olomouckého biskupa Roberta. O málo později byl královnou Konstancií, vdovou po českém králi Přemyslu Otakarovi I., založen klášter cisterciaček v Předklášteří u Tišnova (1233). Význam klášter-ních institucí se projevil i v jejich architektuře a uměleckém vybavení. Třebíčský klášterní kostel představuje ojedinělou pozdně románskou architekturu s vazbami na stavby porýn-ských císařských dómů, cisterciácké kláštery na Velehradě,

Velehradský klášter na kresbě Friedricha Bernharda Wernera z doby před polovinou 18. století.

Biskupská rezidence v Kroměříži s pohledem na Květnou zahra-du. Lept s mědirytinou Justuse van den Nypoorta podle kresby Georga Matthiase Vischera z roku 1691.

12 13

Konstantin s Metodějem nejenže prosadili uznání sta-roslověnštiny jako dalšího liturgického jazyka, ale sami pro ni vynalezli originální písmo – hlaholici. Do prvního slovan-ského literárního jazyka tak mohly být překládány nezbytné bohoslužebné a biblické texty. Zanedlouho již vznikala i pů-vodní díla, legendy se životy světců a církevně-právní nebo legislativní spisy. Velkomoravské období zanechalo kromě toho bohaté archeologické dědictví v oboru uměleckého řemesla, zvláště originálního zlatnictví, a především ve vý-stavné sakrální architektuře jihomoravských mocenských ústředí v Mikulčicích, Starém Městě a v Sadech u Uherského Hradiště či na Pohansku u Břeclavi. Ve stavitelství Velké Moravy se příznačně setkávaly západoevropské karolinské vlivy s inspirací v adriatické architektuře.

„Temné“ 10. století po rozvrácení Velké Moravy Maďary nebylo nejspíše na střední Moravě tak dramatické a vyspělá velkomoravská sídla, jakým už tehdy Olomouc byla, mohla naopak zažívat období rozkvětu i v této době. Stejně tak lze předpokládat i kontinuitu moravského biskupství v Olomouci, byť se dosud nepodařilo přesně prokázat, jakým způsobem a zda skutečně nepřetržitě působilo. Od roku 1063, kdy český kníže a později král Vratislav II. (1061–1092) obnovil či potvrdil olomoucké biskupství se sídlem a kapitulou při kos-tele sv. Petra na olomouckém Předhradí a kdy na jeho stolec usedl první biskup Jan, můžeme až dodnes sledovat nepře-rušenou historii této instituce.

Biskupství bylo podřízeno mohučskému arcibiskupovi, samu církevní organizaci však spíše držela v rukou morav-ská údělná knížata, která v té době disponovala veškerým církevním majetkem. Roku 1110 koupil olomoucký biskup Jan II. (1104–1126) za 300 hřiven grošů od olomouckého vel-

može Oty Černého (1085–1126) trhovou ves Kroměříž a od té doby byla majetkem biskupství (arcibiskupství ) olomouckého. Změna v uspořádání správy biskupství nastala intronizací bis-kupa Jindřicha Zdíka (1126–1150), nejvýznamnější osobnosti moravských dějin 12. století. Diplomat a energický reformátor Zdík byl snad synem pražského kronikáře Kosmy. Za jeho episkopátu došlo na Moravě k rozkvětu náboženského a také kulturního života, biskup však především provedl zásadní reformu nevýhodného církevního uspořádání. Přenesl bis-kupské sídlo od sv. Petra k nově vybudované olomoucké ka-tedrále sv. Václava v areálu přemyslovského hradu a za svou diplomatickou podporu knížete a krále Vladislava II. obdržel četné statky a privilegia, mezi jiným i právo razit vlastní mince. Ze získaných výsad bylo nejdůležitější právo církevní imunity, jehož důsledkem bylo faktické vynětí biskupství a jeho statků ze světské pravomoci údělníků.

Ve stejné době vznikaly na Moravě i nejstarší řeholní insti-tuce, jejichž zakládání účinně podporovala vládnoucí přemys-lovská dynastie. První moravský klášter benediktinské řehole založil v Rajhradě sám český kníže Břetislav I. již kolem roku 1050, další kláštery tohoto řádu na Hradisku u Olomouce (1078) a v Třebíči (1101) zřídila olomoucká a brněnská úděl-ná knížata. Podpora dynastie byla trvalá, což dokládá i za-ložení cisterciáckého kláštera na Velehradě markrabětem Vladislavem Jindřichem roku 1205 s podporou olomouckého biskupa Roberta. O málo později byl královnou Konstancií, vdovou po českém králi Přemyslu Otakarovi I., založen klášter cisterciaček v Předklášteří u Tišnova (1233). Význam klášter-ních institucí se projevil i v jejich architektuře a uměleckém vybavení. Třebíčský klášterní kostel představuje ojedinělou pozdně románskou architekturu s vazbami na stavby porýn-ských císařských dómů, cisterciácké kláštery na Velehradě,

Velehradský klášter na kresbě Friedricha Bernharda Wernera z doby před polovinou 18. století.

Biskupská rezidence v Kroměříži s pohledem na Květnou zahra-du. Lept s mědirytinou Justuse van den Nypoorta podle kresby Georga Matthiase Vischera z roku 1691.

22 23

a nakonec to byl on, kdo poprvé zpřístupnil kroměřížskou galerii veřejnosti.

I v době vypjatých protikatolických nálad po vyhlášení prv-ní republiky byl všeobecně respektovanou osobností arcibis-kup Antonín Cyril Stojan (1921–1923), neúnavný propagátor cyrilometodějské myšlenky. Stojanovým nástupcem se stal arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), další z podporova-telů olomoucké obrazárny, jíž vtiskl konečnou podobu zakou-pením četných děl zahraničních a domácích autorů. Prečanův sběratelský zájem zahrnoval také umělecké řemeslo a z jeho akvizic obzvlášť vyniká různorodá sbírka prací ze slonovi-ny, známá jako „Prečanův poklad“. Rovněž podpořil vydání prvního uceleného katalogu kroměřížské části arcibiskupské obrazové sbírky knihovníkem Antonínem Breitenbacherem (1874–1937). Arcibiskup rovněž významně přispíval na nej-různější církevní podniky, mezi nimi na novostavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. V době jeho půso-bení navštívil dne 4. července 1935 Kroměříž papežský legát kardinál Jean Verdiér (1864–1940), arcibiskup pařížský.

Německá okupace těžce zasáhla do všech oblastí živo-ta Moravanů a utlumila i působení katolické církve. Krátká doba regulované poválečné svobody byla navíc záhy vystří-dána komunistickým totalitním režimem, který systematicky perzekvoval nejen čelné představitele církevního života, ale i samotné věřící. Arcibiskup Josef Karel Matocha (1948–1961) byl od roku 1950 internován a zcela izolován v arcibiskupské rezidenci. Po Matochově smrti už politické poměry v zemi ne-dovolily plnohodnotné jmenování jeho nástupce téměř celé tři desítky let. Nově a plně rozvinout své duchovní i kulturní poslání mohla církev až po roce 1989 nejprve za krátkého pů-sobení arcibiskupa Františka Vaňáka (1990–1991). Episkopát jeho nástupce Jana Graubnera (od roku 1992) přinesl histo-ricky první návštěvu papeže v Olomouci, při níž Jan Pavel II. (1978–2005) v roce 1995 svatořečil olomouckého mučedníka Jana Sarkandera.

OJ – MP – OZ

Papež Jan Pavel II. na Svatém Kopečku u Olomouce v roce 1995.

22 23

a nakonec to byl on, kdo poprvé zpřístupnil kroměřížskou galerii veřejnosti.

I v době vypjatých protikatolických nálad po vyhlášení prv-ní republiky byl všeobecně respektovanou osobností arcibis-kup Antonín Cyril Stojan (1921–1923), neúnavný propagátor cyrilometodějské myšlenky. Stojanovým nástupcem se stal arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), další z podporova-telů olomoucké obrazárny, jíž vtiskl konečnou podobu zakou-pením četných děl zahraničních a domácích autorů. Prečanův sběratelský zájem zahrnoval také umělecké řemeslo a z jeho akvizic obzvlášť vyniká různorodá sbírka prací ze slonovi-ny, známá jako „Prečanův poklad“. Rovněž podpořil vydání prvního uceleného katalogu kroměřížské části arcibiskupské obrazové sbírky knihovníkem Antonínem Breitenbacherem (1874–1937). Arcibiskup rovněž významně přispíval na nej-různější církevní podniky, mezi nimi na novostavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně. V době jeho půso-bení navštívil dne 4. července 1935 Kroměříž papežský legát kardinál Jean Verdiér (1864–1940), arcibiskup pařížský.

Německá okupace těžce zasáhla do všech oblastí živo-ta Moravanů a utlumila i působení katolické církve. Krátká doba regulované poválečné svobody byla navíc záhy vystří-dána komunistickým totalitním režimem, který systematicky perzekvoval nejen čelné představitele církevního života, ale i samotné věřící. Arcibiskup Josef Karel Matocha (1948–1961) byl od roku 1950 internován a zcela izolován v arcibiskupské rezidenci. Po Matochově smrti už politické poměry v zemi ne-dovolily plnohodnotné jmenování jeho nástupce téměř celé tři desítky let. Nově a plně rozvinout své duchovní i kulturní poslání mohla církev až po roce 1989 nejprve za krátkého pů-sobení arcibiskupa Františka Vaňáka (1990–1991). Episkopát jeho nástupce Jana Graubnera (od roku 1992) přinesl histo-ricky první návštěvu papeže v Olomouci, při níž Jan Pavel II. (1978–2005) v roce 1995 svatořečil olomouckého mučedníka Jana Sarkandera.

OJ – MP – OZ

Papež Jan Pavel II. na Svatém Kopečku u Olomouce v roce 1995.

24 25

S nejstarší historií kroměřížského biskupského sídla je spo-jena řada dosud nezodpovězených otázek, týkajících se ne-jen jeho polohy a stavební podoby, ale i samotné existence. Hodnocení předbarokních fází dnešního zámku naráží na ne-dostatek informací. Při výstavbě barokní rezidence biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) v druhé polo-vině 17. století došlo totiž nejen ke stržení většiny nadzemních konstrukcí předbarokního hradu, ale i ke změnám terénního reliéfu.

Za pozůstatek raně gotického hradu byla donedávna po-važována především hranolová věž, jejíž výstavbu lze však spojit až s aktivitami biskupa Stanislava Thurza (1496–1540). Její pozdně gotický původ dokládají nejen architektonické články, ale i heraldická a malovaná výzdoba průčelí. K nej-starším dějinám kroměřížského biskupského sídla je ovšem možno podat několik hypotéz. Poloha uvažovaného román-ského dvorce v období před lokací středověkého města bývá tradičně ztotožňována s areálem dnešní barokní zá-mecké rezidence. Jeho existence však zatím nemá oporu v archeo logických ani stavebně historických nálezech. Také vědomosti o předpokládaném kroměřížském gotickém hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281) zůstávají více než zlomkovité. Výstavba hradu je spojována s vysazením středověkého města po roce 1260, jehož severní kout měl hrad zaujmout. Pro toto tvrzení však nenacházíme relevantní důkazy. Existenci gotického hradu v Kroměříži v období dru-hé poloviny 13. století nelze jednoznačně potvrdit a neznámá zůstává i jeho případná poloha. Pravděpodobnější je spíše existence palácové stavby, sloužící občasným biskupovým pobytům. Biskupovo kroměřížské – zřejmě výrazněji neopev-něné sídlo – se mohlo nacházet buď v místech dnešního zám-ku nebo dokonce jinde, například jižně od kostela sv. Mořice. V průběhu 14. a 15. století patrně rovněž nedošlo k výrazněj-ším stavebním aktivitám. Teprve počínaje obdobím episko-pátu Stanislava Thurza můžeme sledovat obnovení kontinuity stavebního vývoje kroměřížské biskupské rezidence. Ta teh-dy vyrostla v mohutnou vícekřídlou budovu s vnitřním dvorem a impozantní, dodnes stojící hranolovou vstupní věží.

Podobu kroměřížského zámku v 16. století poměrně detailně zachycují dva dřevořezy Johanna Willenbergera (1571–1613) a monogramisty MC z devadesátých let 16. sto-letí. Ty představují dvoupatrový objekt s pravidelným řaze-ním oken v pravoúhlých ostěních, s arkýřem obráceným do zahrady a několika věžovitými útvary určujícími členitý obrys stavby. Nedávno nalezené zbytky zdiva jihozápadního křídla naznačují, že goticko-renesanční či ještě starší stavba měla

Portrét olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. Mezzotinta Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

Zahradní průčelí biskupského zámku v Kroměříži. Lept Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

24 25

S nejstarší historií kroměřížského biskupského sídla je spo-jena řada dosud nezodpovězených otázek, týkajících se ne-jen jeho polohy a stavební podoby, ale i samotné existence. Hodnocení předbarokních fází dnešního zámku naráží na ne-dostatek informací. Při výstavbě barokní rezidence biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) v druhé polo-vině 17. století došlo totiž nejen ke stržení většiny nadzemních konstrukcí předbarokního hradu, ale i ke změnám terénního reliéfu.

Za pozůstatek raně gotického hradu byla donedávna po-važována především hranolová věž, jejíž výstavbu lze však spojit až s aktivitami biskupa Stanislava Thurza (1496–1540). Její pozdně gotický původ dokládají nejen architektonické články, ale i heraldická a malovaná výzdoba průčelí. K nej-starším dějinám kroměřížského biskupského sídla je ovšem možno podat několik hypotéz. Poloha uvažovaného román-ského dvorce v období před lokací středověkého města bývá tradičně ztotožňována s areálem dnešní barokní zá-mecké rezidence. Jeho existence však zatím nemá oporu v archeo logických ani stavebně historických nálezech. Také vědomosti o předpokládaném kroměřížském gotickém hradu biskupa Bruna ze Schauenburgu (1245–1281) zůstávají více než zlomkovité. Výstavba hradu je spojována s vysazením středověkého města po roce 1260, jehož severní kout měl hrad zaujmout. Pro toto tvrzení však nenacházíme relevantní důkazy. Existenci gotického hradu v Kroměříži v období dru-hé poloviny 13. století nelze jednoznačně potvrdit a neznámá zůstává i jeho případná poloha. Pravděpodobnější je spíše existence palácové stavby, sloužící občasným biskupovým pobytům. Biskupovo kroměřížské – zřejmě výrazněji neopev-něné sídlo – se mohlo nacházet buď v místech dnešního zám-ku nebo dokonce jinde, například jižně od kostela sv. Mořice. V průběhu 14. a 15. století patrně rovněž nedošlo k výrazněj-ším stavebním aktivitám. Teprve počínaje obdobím episko-pátu Stanislava Thurza můžeme sledovat obnovení kontinuity stavebního vývoje kroměřížské biskupské rezidence. Ta teh-dy vyrostla v mohutnou vícekřídlou budovu s vnitřním dvorem a impozantní, dodnes stojící hranolovou vstupní věží.

Podobu kroměřížského zámku v 16. století poměrně detailně zachycují dva dřevořezy Johanna Willenbergera (1571–1613) a monogramisty MC z devadesátých let 16. sto-letí. Ty představují dvoupatrový objekt s pravidelným řaze-ním oken v pravoúhlých ostěních, s arkýřem obráceným do zahrady a několika věžovitými útvary určujícími členitý obrys stavby. Nedávno nalezené zbytky zdiva jihozápadního křídla naznačují, že goticko-renesanční či ještě starší stavba měla

Portrét olomouckého biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. Mezzotinta Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

Zahradní průčelí biskupského zámku v Kroměříži. Lept Justuse van den Nypoorta z roku 1691.

30 31

nuty a následujícího roku skončila stavba severovýchodního („dlouhého“) a patrně též takzvaného „krátkého“ jihovýchodní křídla. Zřejmě ve stejné době byla dokončena zámecká věž, prodloužená oktogonální nástavbou a ukončená cibulovou bání s lucernou a makovicí. V závěru roku 1691 byla dokon-čena hrubá stavba a hlavní část prací se přesunula do úprav interiérů, práce na fasádách a definitivní úprava omítek však pokračovaly až do roku 1695. Biskup Lichtenstein se ovšem dokončení zámku nedožil. Zemřel příznačně vzápětí poté, co silně prochladl při prohlídce prací na dokončovaných fasá-dách zámku v září 1695.

Novým biskupem se stal arcivévoda Karel Lotrinský (1695–1710), který se ale v Kroměříži poprvé objevil až v čer-venci 1698 a ani poté nejevil o nově nabytou rezidenci větší zájem. Stavba však přesto pokračovala a právě rokem 1698 je datována pískovcová kartuše nad portálem hlavního vstupu do zámku. Její nápis oslavuje biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna jako hlavního stavebníka, který zámek „od zákla-dů vybudoval“. Můžeme předpokládat, že ve stejné době bylo dokončeno jihozápadní křídlo zároveň s celkovou úpravou fasád obrácených k městu. Téměř čtvrtstoletí intenzivní sta-vební a umělecké činnosti nakonec Lichtensteinovu původní vizi naplnilo a stejně tak byl ve výsledné podobě stavby zhod-nocen invenční vklad jejích projektantů Filiberta Lucheseho a Giovanniho Pietra Tencally.

Nástup olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu (1711–1738) je tradičně považován za dobu úplného dokončení stavby barokního zámku v Kroměříži a jeho interiérových úprav. Schrattenbach sám se ovšem ve městě a ve své obnovené rezidenci objevoval jen velmi zřídka a kroměřížský zámek stál poněkud stranou jeho pozornos-ti – uskutečnil zde jen drobnější úpravy, jako například nové pokrytí střechy. Jeho nástupce Jakub Arnošt z Lichtensteinu-Castelkorna (1738–1745), synovec Karla Lichtensteina, trá-vil v Kroměříži přece jen více času, ale dobrý stav zámku a dostatečné vybavení nevyžadovaly zřejmě významnějších

úprav. Situace se příliš nezměnila (alespoň v počátečním období) za jeho nástupce Ferdinanda Julia kardinála Troyera z Troyersteinu (1746–1758).

16. března 1752 vypukl v kroměřížské čtvrti Novosady požár, který se zakrátko přenesl na zámek. Následky byly katastrofální – shořela střecha, krovy, věž a rozsáhlým ško-dám neunikly ani prostory nejvyšších pater. Následnou obno-vu poškozeného zámku projekčně zajišťoval dvorní archi tekt a inženýr olomouckého biskupa Ignác Josef Cyrani z Bol-les hausu (kolem 1700–1758). Byly odstraněny poškozené klenby nad knihovnou, Lenním sálem a zbylou částí druhé-ho patra jihozápadního křídla, které nahradilo nové zaklenutí, a v západním nároží byla vybudována nová zámecká kaple sv. Šebestiána se sakristií. Převážná většina stavebních prací byla ukončena až za Troyerova nástupce biskupa Leopolda Bedřicha z Egkhu a Hungersbachu (1758–1760). Mezitím ze-mřel i architekt Cyrani z Bolleshausu a stavební práce tak byly definitivně dokončeny až na počátku šedesátých let již pod vedením nového biskupského inženýra Jana Antonína Křoupala z Grünenbergu.

Plán přízemí zámku. Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

Plán prvního patra zámku. Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

Veduta Kroměříže se zámkem. Kresba z doby kolem poloviny 18. století.

30 31

nuty a následujícího roku skončila stavba severovýchodního („dlouhého“) a patrně též takzvaného „krátkého“ jihovýchodní křídla. Zřejmě ve stejné době byla dokončena zámecká věž, prodloužená oktogonální nástavbou a ukončená cibulovou bání s lucernou a makovicí. V závěru roku 1691 byla dokon-čena hrubá stavba a hlavní část prací se přesunula do úprav interiérů, práce na fasádách a definitivní úprava omítek však pokračovaly až do roku 1695. Biskup Lichtenstein se ovšem dokončení zámku nedožil. Zemřel příznačně vzápětí poté, co silně prochladl při prohlídce prací na dokončovaných fasá-dách zámku v září 1695.

Novým biskupem se stal arcivévoda Karel Lotrinský (1695–1710), který se ale v Kroměříži poprvé objevil až v čer-venci 1698 a ani poté nejevil o nově nabytou rezidenci větší zájem. Stavba však přesto pokračovala a právě rokem 1698 je datována pískovcová kartuše nad portálem hlavního vstupu do zámku. Její nápis oslavuje biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna jako hlavního stavebníka, který zámek „od zákla-dů vybudoval“. Můžeme předpokládat, že ve stejné době bylo dokončeno jihozápadní křídlo zároveň s celkovou úpravou fasád obrácených k městu. Téměř čtvrtstoletí intenzivní sta-vební a umělecké činnosti nakonec Lichtensteinovu původní vizi naplnilo a stejně tak byl ve výsledné podobě stavby zhod-nocen invenční vklad jejích projektantů Filiberta Lucheseho a Giovanniho Pietra Tencally.

Nástup olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu (1711–1738) je tradičně považován za dobu úplného dokončení stavby barokního zámku v Kroměříži a jeho interiérových úprav. Schrattenbach sám se ovšem ve městě a ve své obnovené rezidenci objevoval jen velmi zřídka a kroměřížský zámek stál poněkud stranou jeho pozornos-ti – uskutečnil zde jen drobnější úpravy, jako například nové pokrytí střechy. Jeho nástupce Jakub Arnošt z Lichtensteinu-Castelkorna (1738–1745), synovec Karla Lichtensteina, trá-vil v Kroměříži přece jen více času, ale dobrý stav zámku a dostatečné vybavení nevyžadovaly zřejmě významnějších

úprav. Situace se příliš nezměnila (alespoň v počátečním období) za jeho nástupce Ferdinanda Julia kardinála Troyera z Troyersteinu (1746–1758).

16. března 1752 vypukl v kroměřížské čtvrti Novosady požár, který se zakrátko přenesl na zámek. Následky byly katastrofální – shořela střecha, krovy, věž a rozsáhlým ško-dám neunikly ani prostory nejvyšších pater. Následnou obno-vu poškozeného zámku projekčně zajišťoval dvorní archi tekt a inženýr olomouckého biskupa Ignác Josef Cyrani z Bol-les hausu (kolem 1700–1758). Byly odstraněny poškozené klenby nad knihovnou, Lenním sálem a zbylou částí druhé-ho patra jihozápadního křídla, které nahradilo nové zaklenutí, a v západním nároží byla vybudována nová zámecká kaple sv. Šebestiána se sakristií. Převážná většina stavebních prací byla ukončena až za Troyerova nástupce biskupa Leopolda Bedřicha z Egkhu a Hungersbachu (1758–1760). Mezitím ze-mřel i architekt Cyrani z Bolleshausu a stavební práce tak byly definitivně dokončeny až na počátku šedesátých let již pod vedením nového biskupského inženýra Jana Antonína Křoupala z Grünenbergu.

Plán přízemí zámku. Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

Plán prvního patra zámku. Kresba Giovanniho Pietra Tencally (?) z osmdesátých let 17. století.

Veduta Kroměříže se zámkem. Kresba z doby kolem poloviny 18. století.

38 39

stal zámecký sbírkový fond součástí majetku spravované-ho organizací „Státního zámku a zahrad“ pod metodickým dohledem Státního ústavu památkové péče a ochrany pří-rody v Praze. Od padesátých do sedmdesátých let došlo k několika rozsáhlým restaurátorským akcím, především na Maulbertschově fresce v Lenním sále (1955–1956) nebo k náročné restauraci Tizianova obrazu Apollón a Marsyas (1962–1968), které příkladně provedl v Kroměříži usedlý pro-stějovský rodák František Sysel.

Zásadní administrativně správní změnu přinesla do živo-ta zámku devadesátá léta spolu s proměnou společenských poměrů po 17. listopadu 1989. Zámek jako nemovitá památ-ka zůstal sice i nadále v majetku státu, ale sbírky a všechen mobiliář byly navráceny Arcibiskupství olomouckému. V roce 1995 byl zámecký areál spolu se zahradami – znovu oficiálně jako „Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži“ – prohlá-šen za národní kulturní památku a o tři léta později (v prosinci 1998) dokonce zapsán na Seznam světového kulturního a pří-rodního dědictví UNESCO. V následujícím roce 1999 došlo na čtvrtou a prozatím poslední reinstalaci zámecké obrazárny, založenou tentokrát výlučně na původním zámeckém fondu.

Nástup nového tisíciletí přinesl řadu změn, nejdříve ze všeho celkovou obnovu zámeckých fasád. V roce 2003 vzniklo v Kroměříži územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu (s působností na území Zlínského kraje), které bylo dislokováno do dosud jen omezeně využívaných prostor přízemí jižního nárožního rizalitu a do prvního patra jihozápadního křídla zámku. Jednou z významných úprav bylo obnažení a následné restaurování portálu původního průjezdu věže z nejstarší zachované goticko-renesanční eta-py výstavby zámku.

Současně se Národní památkový ústav stal též správcem zámku jako nemovité památky. Významnou změnu zazname-nala správa movité části památek z bohatých fondů tradičně spjatých s arcibiskupským zámkem. Na konci roku 2006 byla převedena na nově vzniklé Arcidiecézní muzeum Kroměříž jako pracoviště Muzea umění v Olomouci. Všechny změny, podmíněné novou administrativně-správní situací a přede-vším respektem k mimořádné kulturní a duchovní hodnotě kroměřížské rezidence, byly umožněny díky vzácnému po-chopení a vstřícnosti nového olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera (od roku 1992).

OJ – MaP – JŠ – MT

Pamětní deska na vstupním prů-čelí zámku z roku 1998 připomí-nající zápis zámeckého areálu na Seznam památek UNESCO.

38 39

stal zámecký sbírkový fond součástí majetku spravované-ho organizací „Státního zámku a zahrad“ pod metodickým dohledem Státního ústavu památkové péče a ochrany pří-rody v Praze. Od padesátých do sedmdesátých let došlo k několika rozsáhlým restaurátorským akcím, především na Maulbertschově fresce v Lenním sále (1955–1956) nebo k náročné restauraci Tizianova obrazu Apollón a Marsyas (1962–1968), které příkladně provedl v Kroměříži usedlý pro-stějovský rodák František Sysel.

Zásadní administrativně správní změnu přinesla do živo-ta zámku devadesátá léta spolu s proměnou společenských poměrů po 17. listopadu 1989. Zámek jako nemovitá památ-ka zůstal sice i nadále v majetku státu, ale sbírky a všechen mobiliář byly navráceny Arcibiskupství olomouckému. V roce 1995 byl zámecký areál spolu se zahradami – znovu oficiálně jako „Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži“ – prohlá-šen za národní kulturní památku a o tři léta později (v prosinci 1998) dokonce zapsán na Seznam světového kulturního a pří-rodního dědictví UNESCO. V následujícím roce 1999 došlo na čtvrtou a prozatím poslední reinstalaci zámecké obrazárny, založenou tentokrát výlučně na původním zámeckém fondu.

Nástup nového tisíciletí přinesl řadu změn, nejdříve ze všeho celkovou obnovu zámeckých fasád. V roce 2003 vzniklo v Kroměříži územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu (s působností na území Zlínského kraje), které bylo dislokováno do dosud jen omezeně využívaných prostor přízemí jižního nárožního rizalitu a do prvního patra jihozápadního křídla zámku. Jednou z významných úprav bylo obnažení a následné restaurování portálu původního průjezdu věže z nejstarší zachované goticko-renesanční eta-py výstavby zámku.

Současně se Národní památkový ústav stal též správcem zámku jako nemovité památky. Významnou změnu zazname-nala správa movité části památek z bohatých fondů tradičně spjatých s arcibiskupským zámkem. Na konci roku 2006 byla převedena na nově vzniklé Arcidiecézní muzeum Kroměříž jako pracoviště Muzea umění v Olomouci. Všechny změny, podmíněné novou administrativně-správní situací a přede-vším respektem k mimořádné kulturní a duchovní hodnotě kroměřížské rezidence, byly umožněny díky vzácnému po-chopení a vstřícnosti nového olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera (od roku 1992).


Pamětní deska na vstupním prů-čelí zámku z roku 1998 připomí-nající zápis zámeckého areálu na Seznam památek UNESCO.

40 41

Počátky stavebního úřadu při správě biskupských statků v Kroměříži spadají do doby biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. Ten vzhledem k rozsahu zamýšlených sta-vebních prací při obnově biskupských panství a rezidencí zničených za třicetileté války zřídil stavební úřad se staveb-ním písařem. Tento úředník ovšem spíše než na provádění staveb dohlížel na jejich vyúčtování. Na jednotlivých pan-stvích pak fungovaly stavební úřady nebo sklady stavební-ho materiálu, vedené rovněž stavebními písaři. Vedle této in sti tucionální podoby úřadu bylo zásadním privilegiem bis kupa si pro své vrcholné stavební podniky externě nají-mat jednotlivé umělce a architekty (byli to Filiberto Luchese, Giovanni Pietro Tencalla, Baldassare Fontana, Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu, Joseph Fischer a další ). Roztříštěná správa byla v polovině 18. století centralizována a posléze reorganizována podle josefínských reforem v rámci účetních služeb ústřední stavební správy, při níž se vyvinula staveb-ní kancelář. V ní začali postupně působit i stavební správci v hodnosti inženýra, mezi prvními Pavel a Josef Havlové ve čtyřicátých a padesátých letech 18. století.

Prvními skutečně tvůrčími zaměstnanci úřadu byli až někteří členové rozvětvené fulnecké stavitelské rodiny Thalherrů. V le-tech 1803–1835 byl jako stavitel a inženýr v kroměřížské kan-celáři zaměstnán Johann Sarkander Thalherr (1747–1835); po vyučení u svého otce Nikolause Stephana (1708–1769) působil nejprve jako vrchnostenský stavitel na fulneckém panství. Pro arcibiskupský stavební úřad navrhoval řadu sakrálních staveb, ale věnoval se také pokračujícím úpravám Podzámecké za-hrady v Kroměříži. Raně klasicistní východiska s barokizujícími rezidui překročil jeho syn Karl Thalherr (1792–1863), vyučený rovněž u otce, který byl v letech 1815–1846 také zaměstnán v arcibiskupských službách (od roku 1818 jako architekt). K zá-sadní změně došlo v roce 1832, kdy sem arcibiskup Ferdinand Maria Chotek přivedl z rodových panství v Čechách absol-venta pražské polytechniky Antona Archeho (1793–1851); již v následujícím roce jej jmenoval stavebním ředitelem a 1838 stavebním radou. Arche vedl personálně dobře vybavenou kancelář, zaměstnávající kromě architekta Karla Thalherra také kancelistu, stavitele, políra, zedníka a stavebního drába. Pod jeho vedením se uskutečnilo množství náročných projektů jak v celé arcidiecézi, tak zejména v Kroměříži; jejich charakte-ristický pozdně klasicistní rukopis byl však nezřídka aktualizo-ván historizujícími formami. S nástupem arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu došlo v roce 1853 k pronikavým změnám. Z konkursu na místo architekta vyšel vítězně brněnský archi-tekt František Drbal (1819–1893), který pak v čele úřadu působil

Návrh na restauraci kated-rály sv. Václava v Olomouci. Kresba Gustava Meretty a Karla Weinbrennera z roku 1883.

Návrh na přestavbu kostela sv. Mořice v Kroměříži. Kresba Antona Archeho z roku (1845).

40 41

Počátky stavebního úřadu při správě biskupských statků v Kroměříži spadají do doby biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna. Ten vzhledem k rozsahu zamýšlených sta-vebních prací při obnově biskupských panství a rezidencí zničených za třicetileté války zřídil stavební úřad se staveb-ním písařem. Tento úředník ovšem spíše než na provádění staveb dohlížel na jejich vyúčtování. Na jednotlivých pan-stvích pak fungovaly stavební úřady nebo sklady stavební-ho materiálu, vedené rovněž stavebními písaři. Vedle této in sti tucionální podoby úřadu bylo zásadním privilegiem bis kupa si pro své vrcholné stavební podniky externě nají-mat jednotlivé umělce a architekty (byli to Filiberto Luchese, Giovanni Pietro Tencalla, Baldassare Fontana, Ignác Josef Cyrani z Bolleshausu, Joseph Fischer a další ). Roztříštěná správa byla v polovině 18. století centralizována a posléze reorganizována podle josefínských reforem v rámci účetních služeb ústřední stavební správy, při níž se vyvinula staveb-ní kancelář. V ní začali postupně působit i stavební správci v hodnosti inženýra, mezi prvními Pavel a Josef Havlové ve čtyřicátých a padesátých letech 18. století.

Prvními skutečně tvůrčími zaměstnanci úřadu byli až někteří členové rozvětvené fulnecké stavitelské rodiny Thalherrů. V le-tech 1803–1835 byl jako stavitel a inženýr v kroměřížské kan-celáři zaměstnán Johann Sarkander Thalherr (1747–1835); po vyučení u svého otce Nikolause Stephana (1708–1769) působil nejprve jako vrchnostenský stavitel na fulneckém panství. Pro arcibiskupský stavební úřad navrhoval řadu sakrálních staveb, ale věnoval se také pokračujícím úpravám Podzámecké za-hrady v Kroměříži. Raně klasicistní východiska s barokizujícími rezidui překročil jeho syn Karl Thalherr (1792–1863), vyučený rovněž u otce, který byl v letech 1815–1846 také zaměstnán v arcibiskupských službách (od roku 1818 jako architekt). K zá-sadní změně došlo v roce 1832, kdy sem arcibiskup Ferdinand Maria Chotek přivedl z rodových panství v Čechách absol-venta pražské polytechniky Antona Archeho (1793–1851); již v následujícím roce jej jmenoval stavebním ředitelem a 1838 stavebním radou. Arche vedl personálně dobře vybavenou kancelář, zaměstnávající kromě architekta Karla Thalherra také kancelistu, stavitele, políra, zedníka a stavebního drába. Pod jeho vedením se uskutečnilo množství náročných projektů jak v celé arcidiecézi, tak zejména v Kroměříži; jejich charakte-ristický pozdně klasicistní rukopis byl však nezřídka aktualizo-ván historizujícími formami. S nástupem arcibiskupa Bedřicha z Fürstenbergu došlo v roce 1853 k pronikavým změnám. Z konkursu na místo architekta vyšel vítězně brněnský archi-tekt František Drbal (1819–1893), který pak v čele úřadu působil

Návrh na restauraci kated-rály sv. Václava v Olomouci. Kresba Gustava Meretty a Karla Weinbrennera z roku 1883.

Návrh na přestavbu kostela sv. Mořice v Kroměříži. Kresba Antona Archeho z roku (1845).

42 43

do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli čtyři architek-ti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, * 1824), který jako inženýr a stavbyvedoucí již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra, Karl Biefel (1819–1899), zaměstnaný zde v letech 1846–1893, kte-rý původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech, od roku 1858 pak nejambicióznější z nich Gustav Meretta (1832–1888) a konečně Antonín Kybast (1837–1903), který ve funkci vrchního inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář řídil. Po něm převzal v letech 1904–1919 vedení František Kosatík (* 1862) a nakonec v letech 1920–1932 Richard Sprindrich. Kardinál Fürstenberg pro svoje rozsáhlé stavební aktivity zaměstná-val také externisty, zejména Vídeňana angažovaného také v Uhrách Josefa Erwina von Lipperta (1826–1902), olomouc-kého Franze Kottase (1828–1892) či brněnského Germana Wanderleye (1845–1904). Tvůrčí období kroměřížské stavební kanceláře se uzavřelo s Merettovou a Fürstenbergovou smrtí. Projekční práce vlastních zaměstnanců se již stávaly stále výjimečnějšími, až zcela ustaly a začaly být výhradně zadá-vány externistům; namátkou připomeňme, že mezi ně patřili olomoučtí Jan Hublík (1875–1947) a jeho asistent Jaroslav Kovář st. (1883–1961) či brněnští Vladimír Fischer (1870–1947), Klaudius Madlmayr (1881–1963) a Josef Šálek (* 1888).

MP – PZ

Návrh Maxova dvora v Podzámecké zahradě. Kresba Antona Archeho z roku (1841).

Návrh Ananasového sklení-ku v Květné zahradě. Kresba Johanna Sarkandera Thalherra z dvacátých let 19. století.

42 43

do roku 1882. V jeho kanceláří se postupně sešli čtyři architek-ti – Arnošt Králíček (Ernst Kraliczek, * 1824), který jako inženýr a stavbyvedoucí již v roce 1846 vystřídal Karla Thalherra, Karl Biefel (1819–1899), zaměstnaný zde v letech 1846–1893, kte-rý původně působil jako arcibiskupský stavitel na Hukvaldech, od roku 1858 pak nejambicióznější z nich Gustav Meretta (1832–1888) a konečně Antonín Kybast (1837–1903), který ve funkci vrchního inženýra působil od roku 1880 až do konce života a v letech 1889–1903 stavební kancelář řídil. Po něm převzal v letech 1904–1919 vedení František Kosatík (* 1862) a nakonec v letech 1920–1932 Richard Sprindrich. Kardinál Fürstenberg pro svoje rozsáhlé stavební aktivity zaměstná-val také externisty, zejména Vídeňana angažovaného také v Uhrách Josefa Erwina von Lipperta (1826–1902), olomouc-kého Franze Kottase (1828–1892) či brněnského Germana Wanderleye (1845–1904). Tvůrčí období kroměřížské stavební kanceláře se uzavřelo s Merettovou a Fürstenbergovou smrtí. Projekční práce vlastních zaměstnanců se již stávaly stále výjimečnějšími, až zcela ustaly a začaly být výhradně zadá-vány externistům; namátkou připomeňme, že mezi ně patřili olomoučtí Jan Hublík (1875–1947) a jeho asistent Jaroslav Kovář st. (1883–1961) či brněnští Vladimír Fischer (1870–1947), Klaudius Madlmayr (1881–1963) a Josef Šálek (* 1888).

MP – PZ

Návrh Maxova dvora v Podzámecké zahradě. Kresba Antona Archeho z roku (1841).

Návrh Ananasového sklení-ku v Květné zahradě. Kresba Johanna Sarkandera Thalherra z dvacátých let 19. století.

44 45

ExteriérSoučasná podoba kroměřížského zámku vznikla v základ-ním rozvržení hmot, architektonickém řešení celku a čás-tečně též v utváření fasád zřejmě na základě invenčního vkladu architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666) již bě-hem přípravné projektové fáze kolem roku 1665. V následu-jících letech skutečného budování zámku (1686–1698) byla jeho původní koncepce dále rozvíjena a upravována podle potřeb narůstající stavby Lucheseho dlouholetým spolu-pracovníkem, přítelem a spřízněným rodákem Giovannim Pietrem Tencallou (1629–1702). I když dosud chybí důsled-nější stavební průzkum zámku, můžeme předpokládat, že do novostavby byla zahrnuta podstatně větší část staršího objektu, než se dosud soudilo. Svědčí o tom nepravidelný půdorys vnitřní zdi severovýchodního křídla, v podstatě pa-ralelní s kosým natočením věže.

Právě severovýchodní křídlo nese nejvíce znaků tencallov-ského řešení. Zatímco všechny ostatní prostory a místnosti ve zbývajících třech křídlech jsou důsledně řazeny aditivním způsobem, severní křídlo má řazení dvoutraktové a jeho pia-no nobile s důmyslným rozvržením původních předpokojů (antekamer) obsahuje funkčně a významově nejdůležitější části rezidence – soubor několika rozlehlých vzájemně pro-pojených audienčních a poradních sálů se soukromým bytem biskupa, pracovnou a kaplí. Do severního nároží rozšířené části křídla zakomponoval patrně již Filiberto Luchese velký reprezentační sál (dnes Sněmovní), který výškově zabíral první i druhé patro zámku a svým rozsahem se stal největší místností, vymezenou na severovýchodě třemi a na severo-západě dokonce pěti okenními osami. Kromě předpokláda-

Hlavní průčelí zámku s Mlýnskou branou.

Východní fasáda zámku s věží a vstupní branou do Podzámecké zahrady.

44 45

ExteriérSoučasná podoba kroměřížského zámku vznikla v základ-ním rozvržení hmot, architektonickém řešení celku a čás-tečně též v utváření fasád zřejmě na základě invenčního vkladu architekta Filiberta Lucheseho (1606–1666) již bě-hem přípravné projektové fáze kolem roku 1665. V následu-jících letech skutečného budování zámku (1686–1698) byla jeho původní koncepce dále rozvíjena a upravována podle potřeb narůstající stavby Lucheseho dlouholetým spolu-pracovníkem, přítelem a spřízněným rodákem Giovannim Pietrem Tencallou (1629–1702). I když dosud chybí důsled-nější stavební průzkum zámku, můžeme předpokládat, že do novostavby byla zahrnuta podstatně větší část staršího objektu, než se dosud soudilo. Svědčí o tom nepravidelný půdorys vnitřní zdi severovýchodního křídla, v podstatě pa-ralelní s kosým natočením věže.

Právě severovýchodní křídlo nese nejvíce znaků tencallov-ského řešení. Zatímco všechny ostatní prostory a místnosti ve zbývajících třech křídlech jsou důsledně řazeny aditivním způsobem, severní křídlo má řazení dvoutraktové a jeho pia-no nobile s důmyslným rozvržením původních předpokojů (antekamer) obsahuje funkčně a významově nejdůležitější části rezidence – soubor několika rozlehlých vzájemně pro-pojených audienčních a poradních sálů se soukromým bytem biskupa, pracovnou a kaplí. Do severního nároží rozšířené části křídla zakomponoval patrně již Filiberto Luchese velký reprezentační sál (dnes Sněmovní), který výškově zabíral první i druhé patro zámku a svým rozsahem se stal největší místností, vymezenou na severovýchodě třemi a na severo-západě dokonce pěti okenními osami. Kromě předpokláda-

Hlavní průčelí zámku s Mlýnskou branou.

Východní fasáda zámku s věží a vstupní branou do Podzámecké zahrady.

46 47

ného prvotního poslání jako „Velké jídelny“ pro slavnostní pří-ležitosti sál sloužil jako reprezentační prostor a byl využíván ke koncertům biskupovy kapely nebo jako dobově oblíbený

„Comedi-Saal“ pro divadelní představení. O jeho významu a postavení svědčí pozornost, kterou výstavbě a úpravám vě-noval provádějící architekt Giovanni Pietro Tencalla.

Jednotlivé části zámku byly důsledně hierarchizovány. Přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prosto-rám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentační pro-story (piano nobile) a podobně prestižní mělo zůstat i podlaží třetí, ovšem s důrazem na úřední a světskou moc biskupa. Podstřešní polopatro čtvrtého podlaží sloužilo k ubytová-ní personálu. Do jihozápadního křídla byl umístěn Lenní (Manský) sál s odděleným předsálím (antekamerou), slouží-cí k manským soudům, knihovna, archiv a kanceláře správy statků s další kaplí.

Vnější barokní monumentalitu získala stavba především vertikálním sjednocením souvislých pásů okenních os a de-korativním planimetrickým utvářením fasád. Charakteristicky to demonstruje opět severovýchodní zahradní průčelí zámku s pravidelným rytmem čtrnácti okenních os bez výrazněj-šího důrazu na střed fasády v protikladu k horizontálnímu rozšíření bastionových podnoží v parteru. Tak je zachycena podoba zahradního křídla na Nypoortově a Vischerově ryti-ně z roku 1691 a s menšími odchylkami zůstává zachována i dnes. V moravském kontextu se stala stavba kroměřížského zámku významným svědectvím bezprostředního navázání na dobovou architektonickou produkci významných středoev-ropských center.

Zámecká věž | 5Hranolová věž, která dodnes tvoří dominantu zámku i celé Kroměříže, představuje nejvýznamnější pozůstatek biskup-ského hradu. Třípatrová věž čtvercového půdorysu o rozmě-rech 13×13 a výšce asi 34 metrů byla vystavěna krátce po roce 1500 významným humanistou a olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem. Přízemím věže, diagonálně vetknu-té do nároží hradu, procházel průjezd z města do hradního

nádvoří. Dodnes se zachoval hrotitý oblouk vstupní brány se složitě profilovaným ostěním a pravoúhlým výřezem pro pa-dací most sklápějící se nad příkopem, oddělujícím hrad od města. Nároží věže zpevňovaly hrubě tesané bosované kvá-dry, doplněné barevnou iluzivní malbou na omítce. Výtvarně nejnáročnější podobu měla reprezentativní jižní fasáda věže, orientovaná ke kroměřížskému náměstí. Nad vstupním portá-lem se nachází nápisový vlys se jménem stavebníka, olomouc-kého biskupa Thurza. Výše výzdoba průčelí pokračuje malo-vaným polem, v němž se na omítce dodnes dochovala část oslavného nápisu souvisejícího s návštěvou českého krále Vladislava Jagellonského v Kroměříži roku 1509 (jeho autor byl nedávno ztotožněn s humanistou Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic). V patře věže z průčelí vystupoval rozměrný arkýř, pod nímž byly osazeny dva velmi kvalitně zpracované znaky olomouckého biskupství a zemí krále Vladislava. V pojetí znaků se prolíná pozdně gotické tvarosloví, patrné zejména na motivu strnulých suchých větví, s ranými renesančními detaily (zejmé-na dvojice štítonošů, tzv. putti, přidržujících znaky). Vyšší patra věže měla pravoúhlá okna s vnitřním dělením a pozdně gotic-kými přetínavými ostěními, pravděpodobná je i existence dal-ších arkýřů ve třetím patře. Z boční, západní fasády vystupoval štíhlý polygon s vnitřním točitým schodištěm. Neméně pozo-ruhodné byly interiéry věže. Nad valeně zaklenutým průjezdem v přízemí se v patře nachází vysoká místnost s náročnou hvěz-dovou klenbou, jejíž dvakrát vyžlabená žebra do obvodových stěn zabíhají přesekávanými výběhy. Stěny místnosti pokrývaly nástěnné malby, jejichž odkrytá torza dávají tušit, že se zde mohl nacházet reprezentativní prostor tzv. „zelené světnice“. Výstavba kroměřížské věže probíhala v období přelomu pozdní gotiky a rané renesance, což můžeme sledovat na architekto-nické i malířské výzdobě průčelí. V ní se setkává tradiční hro-titý oblouk brány s renesančními detaily, zejména nápisovým vlysem provedeným v renesanční, tzv. humanistické kapitále, renesančními putti a iluzivní malbou, navazující na architekto-nické prvky – portál brány, nárožní bosáž a okenní ostění. Věž, přestože obsahovala vstup, již neplnila obrannou roli, ale svými mimořádnými dimenzemi a výzdobou průčelí reprezentovala svého stavebníka, nejvýznamnějšího moravského církevního feudála té doby – olomouckého biskupa Stanislava Thurza.


Nádvoří zámku s věží a vstupním portikem.

Pohled na zámek z Velkého náměstí.

Portál zámecké věžě z doby biskupa Stanislava Thurza.

46 47

ného prvotního poslání jako „Velké jídelny“ pro slavnostní pří-ležitosti sál sloužil jako reprezentační prostor a byl využíván ke koncertům biskupovy kapely nebo jako dobově oblíbený

„Comedi-Saal“ pro divadelní představení. O jeho významu a postavení svědčí pozornost, kterou výstavbě a úpravám vě-noval provádějící architekt Giovanni Pietro Tencalla.

Jednotlivé části zámku byly důsledně hierarchizovány. Přízemí bylo věnováno hospodářským a provozním prosto-rám, v druhém podlaží byly soustředěny reprezentační pro-story (piano nobile) a podobně prestižní mělo zůstat i podlaží třetí, ovšem s důrazem na úřední a světskou moc biskupa. Podstřešní polopatro čtvrtého podlaží sloužilo k ubytová-ní personálu. Do jihozápadního křídla byl umístěn Lenní (Manský) sál s odděleným předsálím (antekamerou), slouží-cí k manským soudům, knihovna, archiv a kanceláře správy statků s další kaplí.

Vnější barokní monumentalitu získala stavba především vertikálním sjednocením souvislých pásů okenních os a de-korativním planimetrickým utvářením fasád. Charakteristicky to demonstruje opět severovýchodní zahradní průčelí zámku s pravidelným rytmem čtrnácti okenních os bez výrazněj-šího důrazu na střed fasády v protikladu k horizontálnímu rozšíření bastionových podnoží v parteru. Tak je zachycena podoba zahradního křídla na Nypoortově a Vischerově ryti-ně z roku 1691 a s menšími odchylkami zůstává zachována i dnes. V moravském kontextu se stala stavba kroměřížského zámku významným svědectvím bezprostředního navázání na dobovou architektonickou produkci významných středoev-ropských center.

Zámecká věž | 5Hranolová věž, která dodnes tvoří dominantu zámku i celé Kroměříže, představuje nejvýznamnější pozůstatek biskup-ského hradu. Třípatrová věž čtvercového půdorysu o rozmě-rech 13×13 a výšce asi 34 metrů byla vystavěna krátce po roce 1500 významným humanistou a olomouckým biskupem Stanislavem Thurzem. Přízemím věže, diagonálně vetknu-té do nároží hradu, procházel průjezd z města do hradního

nádvoří. Dodnes se zachoval hrotitý oblouk vstupní brány se složitě profilovaným ostěním a pravoúhlým výřezem pro pa-dací most sklápějící se nad příkopem, oddělujícím hrad od města. Nároží věže zpevňovaly hrubě tesané bosované kvá-dry, doplněné barevnou iluzivní malbou na omítce. Výtvarně nejnáročnější podobu měla reprezentativní jižní fasáda věže, orientovaná ke kroměřížskému náměstí. Nad vstupním portá-lem se nachází nápisový vlys se jménem stavebníka, olomouc-kého biskupa Thurza. Výše výzdoba průčelí pokračuje malo-vaným polem, v němž se na omítce dodnes dochovala část oslavného nápisu souvisejícího s návštěvou českého krále Vladislava Jagellonského v Kroměříži roku 1509 (jeho autor byl nedávno ztotožněn s humanistou Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic). V patře věže z průčelí vystupoval rozměrný arkýř, pod nímž byly osazeny dva velmi kvalitně zpracované znaky olomouckého biskupství a zemí krále Vladislava. V pojetí znaků se prolíná pozdně gotické tvarosloví, patrné zejména na motivu strnulých suchých větví, s ranými renesančními detaily (zejmé-na dvojice štítonošů, tzv. putti, přidržujících znaky). Vyšší patra věže měla pravoúhlá okna s vnitřním dělením a pozdně gotic-kými přetínavými ostěními, pravděpodobná je i existence dal-ších arkýřů ve třetím patře. Z boční, západní fasády vystupoval štíhlý polygon s vnitřním točitým schodištěm. Neméně pozo-ruhodné byly interiéry věže. Nad valeně zaklenutým průjezdem v přízemí se v patře nachází vysoká místnost s náročnou hvěz-dovou klenbou, jejíž dvakrát vyžlabená žebra do obvodových stěn zabíhají přesekávanými výběhy. Stěny místnosti pokrývaly nástěnné malby, jejichž odkrytá torza dávají tušit, že se zde mohl nacházet reprezentativní prostor tzv. „zelené světnice“. Výstavba kroměřížské věže probíhala v období přelomu pozdní gotiky a rané renesance, což můžeme sledovat na architekto-nické i malířské výzdobě průčelí. V ní se setkává tradiční hro-titý oblouk brány s renesančními detaily, zejména nápisovým vlysem provedeným v renesanční, tzv. humanistické kapitále, renesančními putti a iluzivní malbou, navazující na architekto-nické prvky – portál brány, nárožní bosáž a okenní ostění. Věž, přestože obsahovala vstup, již neplnila obrannou roli, ale svými mimořádnými dimenzemi a výzdobou průčelí reprezentovala svého stavebníka, nejvýznamnějšího moravského církevního feudála té doby – olomouckého biskupa Stanislava Thurza.


Nádvoří zámku s věží a vstupním portikem.

Pohled na zámek z Velkého náměstí.

Portál zámecké věžě z doby biskupa Stanislava Thurza.

48 49

Vinné sklepy | 1Vinné sklepy se nacházejí pod severovýchodním (zahradním) a severozápadním křídlem zámku. Zatímco sklepy pod seve-rozápadním křídlem vznikly až při barokní přestavbě, sklepy pod zahradním křídlem obsahují některé starší, předbarokní konstrukce. Dochovaná zdiva společně s nejstaršími vyob-razeními dávají tušit, že zde přinejmenším od konce 15. sto-letí stálo jedno z palácových křídel pozdně gotického hradu, později renesančního zámku. Rozvrh sklepů pod dvorním traktem zahradního, severovýchodního křídla určila starší zdiva, při barokní přestavbě koncem 17. století doplněná va-lenými klenbami. Tehdy byly také sklepy pod starším palácem spojeny novými průchody a propojeny s novými sklepy pod severozápadním křídlem. Vnější trakt zahradního křídla, který vznikl již mimo půdorys staršího hradu a zámku jako barokní novostavba, sklepy neobsahoval. Jeho nejnižší podlaží bylo již od počátku vyhrazeno sale terreně, napojené přímo na Podzámeckou zahradu. Protože boční, severozápadní křídlo v celém rozsahu představuje barokní novostavbu, mohly být sklepy pod ním řešeny bez ohledu na starší situaci – tedy jako rozměrná, valeně zaklenutá prostora, doplněná užší kle-nutou chodbou pod nádvorní arkádou. Sklepy spojovala se zámeckým nádvořím dvě široká, dosud zachovaná schodiště. Zřejmě koncem 19. století vznikl již mimo areál zámku nový vstup do sklepů, vedoucí úzkým svažitým tunelem z objek-tu dnešních Arcibiskupských sklepů před Mlýnskou bránou. Přesto, že některé prostory sklepů prošly novodobou úpra-vou, zůstaly dodnes dochovány jejich charakteristické znaky

– mohutné kamenné hrubě omítnuté zdivo z lomového pís-kovce a barokní cihlové valené klenby. Stěny sklepů pokrývá ušlechtilá plíseň, umožňující zrání vín. Je jisté, že již stavebník barokního zámku, olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna, zamýšlel do rozsáhlých a hlubokých sklepů se stálou celoroční teplotou umístit sklady vína z biskupských vinic. Tomuto účelu také sklepy již od konce 17. století skuteč-ně sloužily a kontinuita tohoto využití trvá až do současnos-ti. Dnes je možno složitý labyrint sklepů pod kroměřížským zámkem, sloužících v současnosti k výrobě mešních vín,

Vstupní objekt arcibiskupských vinných sklepů.

Interiér vinných sklepů.

1

2

3

4

1 | Vinné sklepy 2 | 3 | 4 | Sala terrena prohlídková trasa

48 49

Vinné sklepy | 1Vinné sklepy se nacházejí pod severovýchodním (zahradním) a severozápadním křídlem zámku. Zatímco sklepy pod seve-rozápadním křídlem vznikly až při barokní přestavbě, sklepy pod zahradním křídlem obsahují některé starší, předbarokní konstrukce. Dochovaná zdiva společně s nejstaršími vyob-razeními dávají tušit, že zde přinejmenším od konce 15. sto-letí stálo jedno z palácových křídel pozdně gotického hradu, později renesančního zámku. Rozvrh sklepů pod dvorním traktem zahradního, severovýchodního křídla určila starší zdiva, při barokní přestavbě koncem 17. století doplněná va-lenými klenbami. Tehdy byly také sklepy pod starším palácem spojeny novými průchody a propojeny s novými sklepy pod severozápadním křídlem. Vnější trakt zahradního křídla, který vznikl již mimo půdorys staršího hradu a zámku jako barokní novostavba, sklepy neobsahoval. Jeho nejnižší podlaží bylo již od počátku vyhrazeno sale terreně, napojené přímo na Podzámeckou zahradu. Protože boční, severozápadní křídlo v celém rozsahu představuje barokní novostavbu, mohly být sklepy pod ním řešeny bez ohledu na starší situaci – tedy jako rozměrná, valeně zaklenutá prostora, doplněná užší kle-nutou chodbou pod nádvorní arkádou. Sklepy spojovala se zámeckým nádvořím dvě široká, dosud zachovaná schodiště. Zřejmě koncem 19. století vznikl již mimo areál zámku nový vstup do sklepů, vedoucí úzkým svažitým tunelem z objek-tu dnešních Arcibiskupských sklepů před Mlýnskou bránou. Přesto, že některé prostory sklepů prošly novodobou úpra-vou, zůstaly dodnes dochovány jejich charakteristické znaky

– mohutné kamenné hrubě omítnuté zdivo z lomového pís-kovce a barokní cihlové valené klenby. Stěny sklepů pokrývá ušlechtilá plíseň, umožňující zrání vín. Je jisté, že již stavebník barokního zámku, olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna, zamýšlel do rozsáhlých a hlubokých sklepů se stálou celoroční teplotou umístit sklady vína z biskupských vinic. Tomuto účelu také sklepy již od konce 17. století skuteč-ně sloužily a kontinuita tohoto využití trvá až do současnos-ti. Dnes je možno složitý labyrint sklepů pod kroměřížským zámkem, sloužících v současnosti k výrobě mešních vín,

Vstupní objekt arcibiskupských vinných sklepů.

Interiér vinných sklepů.

1

2

3

4

1 | Vinné sklepy 2 | 3 | 4 | Sala terrena prohlídková trasa

72 73

Zimní byt arcibiskupaPracovna | 13

Komodový sekretář s tabernáklem18. stoletíTopolové a ořechové dřevo, zlacení; 192×140×66 cmKE 763

Zrcadlo s vyřezávaným rámem19. stoletíLípa, zlacení, postříbřené sklo, 160×97×45 cmKE 781

Intarzovaná skříňka zdobená mariánskými výjevy (Zasnoubení P. Marie, Svatba v Káni Galilejské)18. stoletíJasan, smrk, ořech, mosaz, 122×124×37 cmKE 762

Intarzovaný odkládací stolekPočátek 19. stoletíSmrk, ořech, mosaz, 76×104×69 cmKE 770

Ložnice | 14

Hnědá vykládaná garnitura nábytkuKonec 19. stoletíNěkolik druhů dřev, slonovina, kovDvě postele: čelo poste-le v hlavě: 190×112 cm, čelo postele v nohách: 112×109×210 cm; dva noční stolky: 147×47×43,5 cm; dva zrcadlové stolky: 220×121×58 cm; dvě křesla Savonarola: 94,5×70,5×50 cm; kabinet: 225×115×48 cm; sekre-tář: 163×90×42 cm; stolek: 81×116×71 cm; šest židlí: 113×43,5×43,5 cm; skříň: 273×215×64 cmKE 729–748

Pieter Pauwel Rubens – kopie(1577 Siegen – 1640 Antverpy)Sv. Rodina se sv. Alžbětou a malým Janem Křtitelem18. stoletíOlej, plátno, 203×133 cmKE 737 (O 4)

Privátní kaple | 15

Středoevropský malířOplakávání Krista(první polovina 18. století )Olej, plátno, 183×142 cm; neznačenoKE 638 (O 5)

Johann Baptist Lampi(1751 Romeno – 1830 Vídeň)Portrét kardinála arcivévody Rudolfa Jana1805Olej, plátno; 75×61 cm; zna-čeno dvakrát: Eques de Lampi pinxit 1805; LampiKE 794 (O 245)

Orazio Andreoni – dílna (podle Giovanniho Ciniselliho)Ruth90. léta 19. stoletíKararský mramor, podstavec ze šedozeleného serpentinu, socha: 63×23×36 cm, podsta-vec: 104×43×43 cmKE 779

Rakouský malířCísařovna Marie Terezie(1750)Olej, plátno, 47×36 cm; neznačenoKE 791 (O 398)

Josef Hickel(1734 Česká Lípa – 1807 Vídeň)Císař Leopold II.1790Olej, plátno, 150×106 cm; značeno: Jos. Hickel 1790KE 793 (O 13)

Rakouský malířCísař Štěpán František Lotrinský, velkovévoda Toskánský(1750)Olej, plátno, 47×36 cm; neznačenoKE 792 (O 399)

Čalouněný sedací nábytek19. stoletíSmrk, ořech, zelený protkávaný plyš, šest židlí: 102×52×52 cm, křeslo: 118×72×72 cm, pohov-ka: 109×172×75 cmKE 771–778

Intarzovaný stolek zdobený motivy osmi hradůKonec 18. stoletíSmrk, ořech, 77×98×72 cmKE 769

Koberec(1900)Afghánistán, vlněná vazba, 290×170 cmKE 782

Martin Vogt(1705–1745 Olomouc)Stojací hodinyDruhá třetina 18. stoletíKořenice, smrk a lípa, intarzie, figurální výzdoba a tepaný ciferníkKE 764

Kříž s ukřižovaným Kristem19. stoletíŽelvovina, stříbro, lípa; výška 42 cmKE 646

Rokokový relikviářDruhá třetina 18. stoletíLakovaná a zlacená lípa, 56×175×26 cmKE 639

Kanonické tabulky18. stoletíDřevo, zlacení, malba; 36×43 cm, 30×24 cmKE 649

Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie(1544 Benátky – 1628 Benátky)Sv. Pavel(1666–1667)Olej, plátno, 103×86 cm; neznačenoKE 663 (O 411)

Flámský malířNanebevzetí P. Marie(1650)Olej, plátno, 99×137 cm; neznačenoKE 662 (O 3)

Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie(1544 Benátky – 1628 Benátky)Sv. Petr(1666–1667)Olej, plátno, 104×87 cmKE 664 (O 397)

Carský salon | 16

Anton Einsle(1801–1871)Portréty rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny AlžbětyDruhá třetina 19. stoletíOlej, plátno, 116×94 cmKE 869–870

Neznámý autorPortréty císařovny Marie Terezie a císaře Františka LotrinskéhoPolovina 18. stoletíPastel na pergamenu, 116×94 cmKE 873–874

Dvě intarzované šperkovnice se stolky19. stoletíEben, ořech, slonovina, šper-kovnice: 99×105×35 cm, stolky: 80×125×45 cmKE 851–852

Ferdinand Licht(1748–1722)Portrét císaře Františka I.1817Olej, plátno; 205×107 cm, značeno: Ferdinand Licht pinxit 1817KE 872.

Skládací oltářní triptychItálie, poslední třetina 14. století (?), 19. stoletíSlonovina, dřevo, intarzie (dřevo, perleť, slonovina), 69×49×10,5 cm (otevřený)KE 853

72 73

Zimní byt arcibiskupaPracovna | 13

Komodový sekretář s tabernáklem18. stoletíTopolové a ořechové dřevo, zlacení; 192×140×66 cmKE 763

Zrcadlo s vyřezávaným rámem19. stoletíLípa, zlacení, postříbřené sklo, 160×97×45 cmKE 781

Intarzovaná skříňka zdobená mariánskými výjevy (Zasnoubení P. Marie, Svatba v Káni Galilejské)18. stoletíJasan, smrk, ořech, mosaz, 122×124×37 cmKE 762

Intarzovaný odkládací stolekPočátek 19. stoletíSmrk, ořech, mosaz, 76×104×69 cmKE 770

Ložnice | 14

Hnědá vykládaná garnitura nábytkuKonec 19. stoletíNěkolik druhů dřev, slonovina, kovDvě postele: čelo poste-le v hlavě: 190×112 cm, čelo postele v nohách: 112×109×210 cm; dva noční stolky: 147×47×43,5 cm; dva zrcadlové stolky: 220×121×58 cm; dvě křesla Savonarola: 94,5×70,5×50 cm; kabinet: 225×115×48 cm; sekre-tář: 163×90×42 cm; stolek: 81×116×71 cm; šest židlí: 113×43,5×43,5 cm; skříň: 273×215×64 cmKE 729–748

Pieter Pauwel Rubens – kopie(1577 Siegen – 1640 Antverpy)Sv. Rodina se sv. Alžbětou a malým Janem Křtitelem18. stoletíOlej, plátno, 203×133 cmKE 737 (O 4)

Privátní kaple | 15

Středoevropský malířOplakávání Krista(první polovina 18. století )Olej, plátno, 183×142 cm; neznačenoKE 638 (O 5)

Johann Baptist Lampi(1751 Romeno – 1830 Vídeň)Portrét kardinála arcivévody Rudolfa Jana1805Olej, plátno; 75×61 cm; zna-čeno dvakrát: Eques de Lampi pinxit 1805; LampiKE 794 (O 245)

Orazio Andreoni – dílna (podle Giovanniho Ciniselliho)Ruth90. léta 19. stoletíKararský mramor, podstavec ze šedozeleného serpentinu, socha: 63×23×36 cm, podsta-vec: 104×43×43 cmKE 779

Rakouský malířCísařovna Marie Terezie(1750)Olej, plátno, 47×36 cm; neznačenoKE 791 (O 398)

Josef Hickel(1734 Česká Lípa – 1807 Vídeň)Císař Leopold II.1790Olej, plátno, 150×106 cm; značeno: Jos. Hickel 1790KE 793 (O 13)

Rakouský malířCísař Štěpán František Lotrinský, velkovévoda Toskánský(1750)Olej, plátno, 47×36 cm; neznačenoKE 792 (O 399)

Čalouněný sedací nábytek19. stoletíSmrk, ořech, zelený protkávaný plyš, šest židlí: 102×52×52 cm, křeslo: 118×72×72 cm, pohov-ka: 109×172×75 cmKE 771–778

Intarzovaný stolek zdobený motivy osmi hradůKonec 18. stoletíSmrk, ořech, 77×98×72 cmKE 769

Koberec(1900)Afghánistán, vlněná vazba, 290×170 cmKE 782

Martin Vogt(1705–1745 Olomouc)Stojací hodinyDruhá třetina 18. stoletíKořenice, smrk a lípa, intarzie, figurální výzdoba a tepaný ciferníkKE 764

Kříž s ukřižovaným Kristem19. stoletíŽelvovina, stříbro, lípa; výška 42 cmKE 646

Rokokový relikviářDruhá třetina 18. stoletíLakovaná a zlacená lípa, 56×175×26 cmKE 639

Kanonické tabulky18. stoletíDřevo, zlacení, malba; 36×43 cm, 30×24 cmKE 649

Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie(1544 Benátky – 1628 Benátky)Sv. Pavel(1666–1667)Olej, plátno, 103×86 cm; neznačenoKE 663 (O 411)

Flámský malířNanebevzetí P. Marie(1650)Olej, plátno, 99×137 cm; neznačenoKE 662 (O 3)

Jacopo Negretti, zv. Palma il Giovane – kopie(1544 Benátky – 1628 Benátky)Sv. Petr(1666–1667)Olej, plátno, 104×87 cmKE 664 (O 397)

Carský salon | 16

Anton Einsle(1801–1871)Portréty rakouského císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny AlžbětyDruhá třetina 19. stoletíOlej, plátno, 116×94 cmKE 869–870

Neznámý autorPortréty císařovny Marie Terezie a císaře Františka LotrinskéhoPolovina 18. stoletíPastel na pergamenu, 116×94 cmKE 873–874

Dvě intarzované šperkovnice se stolky19. stoletíEben, ořech, slonovina, šper-kovnice: 99×105×35 cm, stolky: 80×125×45 cmKE 851–852

Ferdinand Licht(1748–1722)Portrét císaře Františka I.1817Olej, plátno; 205×107 cm, značeno: Ferdinand Licht pinxit 1817KE 872.

Skládací oltářní triptychItálie, poslední třetina 14. století (?), 19. stoletíSlonovina, dřevo, intarzie (dřevo, perleť, slonovina), 69×49×10,5 cm (otevřený)KE 853

86 87

Kaple sv. Šebestiána | 27Obdélná kaple, zaklenutá dvěma poli plackové klenby, je osvětlována jedním oknem v hluboké segmentem zaklenuté špaletě. Na podlaze je položena červeno-bílá šachovnicová dlažba, plochostropá sakristie je situována za oltář. Kaple byla vysvěcena 20. dubna 1766, do oltáře byly vloženy ostat-ky sv. Bonifáce a sv. Klimenta. Stěny pokrývá červený a šedý umělý mramor a zlacené řezby a štuky s rokokovou orna-mentikou, které vytvořil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, žák vídeňské akademie, autor také původního zla-ceného tabernáklu i oltářních soch moravských věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje.

Strop klenby pokrývá křehce rokoková, v koloritu zá-řivá luministická freska brněnského malíře Josefa Sterna (1716–1775). Malba pokrývá obě pole plackové klenby. První pole u vstupu je věnováno křtu knížete Bořivoje sv. Metodějem. V poli blíž oltáři křest posvěcuje žehnající Bůh Otec, obklope-ný komparsem andělů. Objednavatel fresky biskup Maxmilián z Hamiltonu (1761–1776) touto scénou připomíná kontinuitu olomouckého a moravského biskupství i jejich význam při christianizaci Moravy. Téma diecézních spolupatronů sv. Cyrila a Metoděje bylo ve druhé třetině 18. století v olomoucké diecé-zi velmi frekventované a oblíbené. Scénu Bořivojova křtu pro-vázejí čtyři personifikované ctnosti, tři teologické, Fides (Víra), Spes (Naděje), Caritas (Láska) a jedna kardinální, Fortitudo (Statečnost, Síla). Freska je vyvrcholením Sternovy malířské činnosti v Kroměříži a jednou z nejlepších moravských roko-kových nástěnných maleb vůbec. Nejzřetelněji se v ní projevil vliv barevně a světelně exaltovaného kolorismu Franze Antona Maulbertsche z téměř sousedního Lenního sálu.

Interiér kaple patří k nejlepším moravským rokokovým rea-lizacím. Při doplňování mobiliáře arcibiskupem Theodorem Kohnem byl pořízen koberec položený přes oltářní stupeň. Lampa na věčné světlo a historizující malované okno se znakem arcibiskupa Kohna byly podle signatury vyrobené u mnichovské firmy Mayer. Pro kapli dal arcibiskup zhotovit také nový historizující oltář z kararského mramoru, zhotovený v Římě roku 1899 Paolem Medici. Starší barokní oltář byl na-vrácen na své původní místo do Milotic.

Gardiska | 28V době působení olomouckého arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka (1832–1836) došlo v Kroměříži v letech 1832–1834 ke stavebním úpravám podle plánů architekta Antona Archeho. Byl zasypán hradební příkop kolem zámku, odstraněn most a vzniklé prostranství upraveno jako náměstí. Zámek s Mlýnskou bránou spojila tzv. Gardiska – tedy budova stráž-nice arcibiskupské gardy – „tělesné gardy Jeho knížecí mi-losti“, která byla původně umístěna při vnější straně zámku za branou. Garda měla v různých obdobích rozličný počet vojáků, většinou to bylo od 25 do 30 osob. Kromě mušketýrů to byli také bubeníci a šikovatel, který velel. Arcibiskupská garda byla vlivem politických událostí zrušena v roce 1919. Původně Mlýnská brána, někdy nazývaná jako Schlosstor

2. PATRO

27

28

29 31 32

33

34

35

36

37

38 39

4041

42434445

46

47

48

30

27 | Kaple sv. Šebestiána 28 | Gardiska 29 | Manský sál 30 | Trezorová místnost 31 | Nová knihovna 32 | 33 | 34 | Stará knihovna 35 | 36 | 37 | Stálá expozice zahradní kultury v Kroměříži38 – 46 | Obrazárna 47 | Výstavní sál 48 | Kanceláře Arcidiecézního muzea v Kroměříži

prohlídková trasa nepřístupné prostoryObrazárna, Stálá expo-zice zahradní kultury,Výstavní sál

86 87

Kaple sv. Šebestiána | 27Obdélná kaple, zaklenutá dvěma poli plackové klenby, je osvětlována jedním oknem v hluboké segmentem zaklenuté špaletě. Na podlaze je položena červeno-bílá šachovnicová dlažba, plochostropá sakristie je situována za oltář. Kaple byla vysvěcena 20. dubna 1766, do oltáře byly vloženy ostat-ky sv. Bonifáce a sv. Klimenta. Stěny pokrývá červený a šedý umělý mramor a zlacené řezby a štuky s rokokovou orna-mentikou, které vytvořil kroměřížský sochař František Ondřej Hirnle, žák vídeňské akademie, autor také původního zla-ceného tabernáklu i oltářních soch moravských věrozvěstů sv. Cyrila a sv. Metoděje.

Strop klenby pokrývá křehce rokoková, v koloritu zá-řivá luministická freska brněnského malíře Josefa Sterna (1716–1775). Malba pokrývá obě pole plackové klenby. První pole u vstupu je věnováno křtu knížete Bořivoje sv. Metodějem. V poli blíž oltáři křest posvěcuje žehnající Bůh Otec, obklope-ný komparsem andělů. Objednavatel fresky biskup Maxmilián z Hamiltonu (1761–1776) touto scénou připomíná kontinuitu olomouckého a moravského biskupství i jejich význam při christianizaci Moravy. Téma diecézních spolupatronů sv. Cyrila a Metoděje bylo ve druhé třetině 18. století v olomoucké diecé-zi velmi frekventované a oblíbené. Scénu Bořivojova křtu pro-vázejí čtyři personifikované ctnosti, tři teologické, Fides (Víra), Spes (Naděje), Caritas (Láska) a jedna kardinální, Fortitudo (Statečnost, Síla). Freska je vyvrcholením Sternovy malířské činnosti v Kroměříži a jednou z nejlepších moravských roko-kových nástěnných maleb vůbec. Nejzřetelněji se v ní projevil vliv barevně a světelně exaltovaného kolorismu Franze Antona Maulbertsche z téměř sousedního Lenního sálu.

Interiér kaple patří k nejlepším moravským rokokovým rea-lizacím. Při doplňování mobiliáře arcibiskupem Theodorem Kohnem byl pořízen koberec položený přes oltářní stupeň. Lampa na věčné světlo a historizující malované okno se znakem arcibiskupa Kohna byly podle signatury vyrobené u mnichovské firmy Mayer. Pro kapli dal arcibiskup zhotovit také nový historizující oltář z kararského mramoru, zhotovený v Římě roku 1899 Paolem Medici. Starší barokní oltář byl na-vrácen na své původní místo do Milotic.

Gardiska | 28V době působení olomouckého arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka (1832–1836) došlo v Kroměříži v letech 1832–1834 ke stavebním úpravám podle plánů architekta Antona Archeho. Byl zasypán hradební příkop kolem zámku, odstraněn most a vzniklé prostranství upraveno jako náměstí. Zámek s Mlýnskou bránou spojila tzv. Gardiska – tedy budova stráž-nice arcibiskupské gardy – „tělesné gardy Jeho knížecí mi-losti“, která byla původně umístěna při vnější straně zámku za branou. Garda měla v různých obdobích rozličný počet vojáků, většinou to bylo od 25 do 30 osob. Kromě mušketýrů to byli také bubeníci a šikovatel, který velel. Arcibiskupská garda byla vlivem politických událostí zrušena v roce 1919. Původně Mlýnská brána, někdy nazývaná jako Schlosstor

2. PATRO

27

28

29 31 32

33

34

35

36

37

38 39

4041

42434445

46

47

48

30

27 | Kaple sv. Šebestiána 28 | Gardiska 29 | Manský sál 30 | Trezorová místnost 31 | Nová knihovna 32 | 33 | 34 | Stará knihovna 35 | 36 | 37 | Stálá expozice zahradní kultury v Kroměříži38 – 46 | Obrazárna 47 | Výstavní sál 48 | Kanceláře Arcidiecézního muzea v Kroměříži

prohlídková trasa nepřístupné prostoryObrazárna, Stálá expo-zice zahradní kultury,Výstavní sál

96 97

Nová knihovna | 31

Franz Pluháček a Josef BábekKnihovní skříněKroměříž, 1883 a 1895Dub, železo, mosaz, 445×860×40 cm, 445×324×78 cm, 445×860×40 cm, 445×296×40 cmKE 2363–2366

Stará knihovna | 33 | 34

Josef Stern(1716–1775 Brno)Zrození Pallas Athény1760Freska na stropě Malého knihovního sálu

Mamlúcký koberecDamašek, druhá polovina 15. stoletíVlna, průměr 270 cmBez inv. č.

Josef Stern(1716–1775 Brno)Apoteóza biskupů Karla Lichtensteina-Castelkorna a Leopolda Bedřicha Egkha1759Freska na klenbě velkého knihovního sálu

Vincenzo Maria Coronelli(1650–1718)Zemský a hvězdný globus1688Dřevo, kůže, papír, kov, výška 172,7 cm, průměr 107 cmKE 2396–2397

Guilelmo Janszoon Blaew(1571–1638)Zemský a hvězdný globus1640Dřevo, kůže, papír, kov; výška 106 cm s podstavcem, průměr 68 cmKE 2394–2395

96 97

Nová knihovna | 31

Franz Pluháček a Josef BábekKnihovní skříněKroměříž, 1883 a 1895Dub, železo, mosaz, 445×860×40 cm, 445×324×78 cm, 445×860×40 cm, 445×296×40 cmKE 2363–2366

Stará knihovna | 33 | 34

Josef Stern(1716–1775 Brno)Zrození Pallas Athény1760Freska na stropě Malého knihovního sálu

Mamlúcký koberecDamašek, druhá polovina 15. stoletíVlna, průměr 270 cmBez inv. č.

Josef Stern(1716–1775 Brno)Apoteóza biskupů Karla Lichtensteina-Castelkorna a Leopolda Bedřicha Egkha1759Freska na klenbě velkého knihovního sálu

Vincenzo Maria Coronelli(1650–1718)Zemský a hvězdný globus1688Dřevo, kůže, papír, kov, výška 172,7 cm, průměr 107 cmKE 2396–2397

Guilelmo Janszoon Blaew(1571–1638)Zemský a hvězdný globus1640Dřevo, kůže, papír, kov; výška 106 cm s podstavcem, průměr 68 cmKE 2394–2395

98 99

V obrazárně kroměřížského zámku je představen výběr nej-lepších obrazů, které byly olomouckými biskupy a arcibisku-py získávány po několik uplynulých staletí. Nejdéle dolože-nými obrazy ve sbírce jsou dvě dvojice oltářních obrazů od Lucase Cranacha staršího, které byly získány za episkopátu Stanislava Thurza (1497–1540). Fundamentem biskupské kolekce je sbírka biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Jeho nejvýznamnější akvizicí byla koupě části sbírky anglického krále Karla I. Stuarta a hraběte Thomase Howarda z Arundelu od kolínských obchodníků s uměním Franze a Bernarda von Imstenraed v roce 1673. Vedle toho koupil také několik menších zajímavých obrazových sbírek a prostřednictvím svých nákupčí získával obrazy i přímými nákupy v malířských ateliérech. Lichtensteinovi nástupci na olomouckém stolci již nikdy nevyvinuli takto systematickou a cílenou aktivitu v rozmnožování sbírky. V průběhu osm-náctého století kolekci obohatily nákupy Ferdinanda Julia kardinála Troyera (1746–1758) a Leopolda Bedřicha z Egkhu (1758–1760). Devatenácté a dvacáté století přineslo rozšíření sbírky díky akvizicím kardinála Bedřicha Fürstenberga (1853–1892), arcibiskupa Theodora Kohna (1893–1904) a arcibisku-pa Leopolda Prečana (1923–1947), který však obohatil spíše olomouckou část obrazové kolekce. Sbírka tedy ve svém cel-ku také mimo jiné dokládá vývoj vkusu a odlišné nároky na reprezentaci v různých obdobích.

GE – OZ

Lucas Cranach starší, Stětí sv. Jana Křtitele | detail

Obraz představuje jeden z prv-ních dokladů renesančního mecenátu olomouckých biskupů. Malbu významného německého malíře rané renesance objednal Stanislav Thurzo (1496–1540) spolu s dalšími třemi obrazy – Stětím sv. Kateřiny, Sv. Barborou a Sv. Kateřinou, což zde dokládá namalovaný biskupský znak. Tato díla ovšem netvořila „zá-rodek“ biskupské obrazárny, ale byla určena jako součásti oltářů buď v olomouckém dómu či ve sv. Mořici v Kroměříži. Ne zcela objasněná zůstává původ-ní struktura získaných maleb, tj. souvztažnost desek k sobě navzájem, nebo k dalším ikono-grafickým a výzdobným prvkům. Zvažuje se proto existence původního triptychu, jemuž dvě mučednické scény tvořily křídla. Obraz navazuje na pozdně gotic-kou tradici drastických scén mar-tyrií, které mohly malbu inspirovat, a to i díky dostupné grafice (např. dřevořez Umučení sv. Erasma, 1506). V díle se výrazně promítá styl podunajského malířství, patrný zejména v krajinné složce a příznačně melancholické at-mosféře. Lucas Cranach se ve formě kryptoportrétu zpodobnil v postavě lancknechta v popředí, což ukazuje výrazný osobní podíl a zájem malíře na vzniku obrazu.

OJ

| 38–46

2. PATRO

98 99

V obrazárně kroměřížského zámku je představen výběr nej-lepších obrazů, které byly olomouckými biskupy a arcibisku-py získávány po několik uplynulých staletí. Nejdéle dolože-nými obrazy ve sbírce jsou dvě dvojice oltářních obrazů od Lucase Cranacha staršího, které byly získány za episkopátu Stanislava Thurza (1497–1540). Fundamentem biskupské kolekce je sbírka biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Jeho nejvýznamnější akvizicí byla koupě části sbírky anglického krále Karla I. Stuarta a hraběte Thomase Howarda z Arundelu od kolínských obchodníků s uměním Franze a Bernarda von Imstenraed v roce 1673. Vedle toho koupil také několik menších zajímavých obrazových sbírek a prostřednictvím svých nákupčí získával obrazy i přímými nákupy v malířských ateliérech. Lichtensteinovi nástupci na olomouckém stolci již nikdy nevyvinuli takto systematickou a cílenou aktivitu v rozmnožování sbírky. V průběhu osm-náctého století kolekci obohatily nákupy Ferdinanda Julia kardinála Troyera (1746–1758) a Leopolda Bedřicha z Egkhu (1758–1760). Devatenácté a dvacáté století přineslo rozšíření sbírky díky akvizicím kardinála Bedřicha Fürstenberga (1853–1892), arcibiskupa Theodora Kohna (1893–1904) a arcibisku-pa Leopolda Prečana (1923–1947), který však obohatil spíše olomouckou část obrazové kolekce. Sbírka tedy ve svém cel-ku také mimo jiné dokládá vývoj vkusu a odlišné nároky na reprezentaci v různých obdobích.

GE – OZ

Lucas Cranach starší, Stětí sv. Jana Křtitele | detail

Obraz představuje jeden z prv-ních dokladů renesančního mecenátu olomouckých biskupů. Malbu významného německého malíře rané renesance objednal Stanislav Thurzo (1496–1540) spolu s dalšími třemi obrazy – Stětím sv. Kateřiny, Sv. Barborou a Sv. Kateřinou, což zde dokládá namalovaný biskupský znak. Tato díla ovšem netvořila „zá-rodek“ biskupské obrazárny, ale byla určena jako součásti oltářů buď v olomouckém dómu či ve sv. Mořici v Kroměříži. Ne zcela objasněná zůstává původ-ní struktura získaných maleb, tj. souvztažnost desek k sobě navzájem, nebo k dalším ikono-grafickým a výzdobným prvkům. Zvažuje se proto existence původního triptychu, jemuž dvě mučednické scény tvořily křídla. Obraz navazuje na pozdně gotic-kou tradici drastických scén mar-tyrií, které mohly malbu inspirovat, a to i díky dostupné grafice (např. dřevořez Umučení sv. Erasma, 1506). V díle se výrazně promítá styl podunajského malířství, patrný zejména v krajinné složce a příznačně melancholické at-mosféře. Lucas Cranach se ve formě kryptoportrétu zpodobnil v postavě lancknechta v popředí, což ukazuje výrazný osobní podíl a zájem malíře na vzniku obrazu.

OJ

| 38–46

2. PATRO

104 105

Třetí sál je věnován zaalpské žánrové malbě v období 16. sto-letí. Převážná většina zde představených obrazů repre-zentuje produkci nizozemských dílen. Početně dobře jsou zastoupeny obrazy oblíbeného selského žánru – Kermes sv. Jiří od přestavitele frankenthalské malířské školy Davida Vinckboonse, Selská rvačka připisovaná Janu I. Brueghelovi, která je namalovaná podle původní kompozice jeho otce Pietra I. Brueghela a obraz Tanec sedláků od neznámého nizozemského malíře konce 16. století, který vychází z to-lik populárních a často napodobovaných brueghelovských kompozic. Žánr jiného typu představuje plátno Hendricka van Steenwycka st. Společnost na italské piazze, zobrazu-jící skupinky vznešené společnosti v renesančních architek-tonických kulisách. Krajinomalba, v tomto období čerstvě extrahovaná jako samostatné malířské téma, je zastoupena dvěma díly souvisejícími s vlivnou tvorbou tzv. frankenthalské školy. Je to Krajina s odpočinkem na útěku do Egypta, při-psaná následovníku Joachima Pateniera a Krajina se štvanicí na jelena od malíře Anthonie Mirou. Německé malířství toho-to období reprezentuje deska namalovaná dvorním malířem Rudolfa II. Hansem Hoffmannem Dva blázni, která je morali-tou ve smyslu převráceného světa.

GE

Frans Floris, Svatá rodina detail

Antverpský malíř Frans Floris bývá řazen do skupiny nizo-zemských malířů označovaných jako nizozemští romanisté, kteří byli programově ovliv-něni italskou malbou. Sám prožil asi šest let v Itálii, velmi obdivoval Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli a zapůsobila na něj i díla dalších italských rene-sančních malířů. Monumentální, plasticky modelované, silně italizující figury přenesl do svých obrazů, také barevné ladění jeho děl je výrazně ovlivněno italskými vzory. Tyto rysy se jasně proje-vují také na kroměřížské desce. Náměty jeho maleb byly zpra-vidla náboženské výjevy, jako je tomu také na tomto obraze svaté rodiny. Přestože zvolený formát desky i figur je monumen-tální, atmosféra obrazu oplývá hřejivou intimitou. Téma krmení Ježíška kaší nemá oporu v ka-nonických evangelijních textech, rozpracovává apokryfní motivy a pravděpodobně má také vaz-bu na středověké vánoční hry. Každopádně se tento motiv těšil v nizozemském malířství velké oblibě a Florisovi se podařilo na tomto obraze odít tradiční formu do moderního italského hávu.

GE

Sál č. 3

2. PATRO

104 105

Třetí sál je věnován zaalpské žánrové malbě v období 16. sto-letí. Převážná většina zde představených obrazů repre-zentuje produkci nizozemských dílen. Početně dobře jsou zastoupeny obrazy oblíbeného selského žánru – Kermes sv. Jiří od přestavitele frankenthalské malířské školy Davida Vinckboonse, Selská rvačka připisovaná Janu I. Brueghelovi, která je namalovaná podle původní kompozice jeho otce Pietra I. Brueghela a obraz Tanec sedláků od neznámého nizozemského malíře konce 16. století, který vychází z to-lik populárních a často napodobovaných brueghelovských kompozic. Žánr jiného typu představuje plátno Hendricka van Steenwycka st. Společnost na italské piazze, zobrazu-jící skupinky vznešené společnosti v renesančních architek-tonických kulisách. Krajinomalba, v tomto období čerstvě extrahovaná jako samostatné malířské téma, je zastoupena dvěma díly souvisejícími s vlivnou tvorbou tzv. frankenthalské školy. Je to Krajina s odpočinkem na útěku do Egypta, při-psaná následovníku Joachima Pateniera a Krajina se štvanicí na jelena od malíře Anthonie Mirou. Německé malířství toho-to období reprezentuje deska namalovaná dvorním malířem Rudolfa II. Hansem Hoffmannem Dva blázni, která je morali-tou ve smyslu převráceného světa.

GE

Frans Floris, Svatá rodina detail

Antverpský malíř Frans Floris bývá řazen do skupiny nizo-zemských malířů označovaných jako nizozemští romanisté, kteří byli programově ovliv-něni italskou malbou. Sám prožil asi šest let v Itálii, velmi obdivoval Michelangelovu fresku v Sixtinské kapli a zapůsobila na něj i díla dalších italských rene-sančních malířů. Monumentální, plasticky modelované, silně italizující figury přenesl do svých obrazů, také barevné ladění jeho děl je výrazně ovlivněno italskými vzory. Tyto rysy se jasně proje-vují také na kroměřížské desce. Náměty jeho maleb byly zpra-vidla náboženské výjevy, jako je tomu také na tomto obraze svaté rodiny. Přestože zvolený formát desky i figur je monumen-tální, atmosféra obrazu oplývá hřejivou intimitou. Téma krmení Ježíška kaší nemá oporu v ka-nonických evangelijních textech, rozpracovává apokryfní motivy a pravděpodobně má také vaz-bu na středověké vánoční hry. Každopádně se tento motiv těšil v nizozemském malířství velké oblibě a Florisovi se podařilo na tomto obraze odít tradiční formu do moderního italského hávu.

GE

Sál č. 3

2. PATRO

108 109

Hlavním tématem tohoto sálu je italské renesanční malířství. Vedle většího počtu představitelů benátské školy zde nalez-neme líbeznou desku s námětem Adorace dítěte, jejíž autor, malíř Neri di Bicci se řadí k reprezentantům toskánské malby. Friulský malíř Pomponio Amalteo je autorem rozměrného plát-na se starozákonním motivem Samson a Dalila, ovlivněného soudobou benátskou malbou. Významný protagonista benát-ské školy 16. století, Paolo Veronese, je ve sbírce zastoupen obrazem Jedenáct apoštolů. Současná podoba tohoto mis-trovského plátna je bohužel ovšem jen fragmentem původní monumentální kompozice patrně s námětem Nanebevstoupení Krista Ježíše nebo Nanebevzetí P. Marie. Benátskou mal-bu také reprezentují dva dosud anonymní obrazy – Madona se světci je dílem Veroneseho následovníka druhé poloviny 16. století a deska Kristus jako Dobrý pastýř oslavován anděly je připisována benátsko-nizozemskému malíři poslední čtvrti-ny 16. století. Bezesporu nejvýznamnějším dílem kroměřížské obrazárny je Tizianovo plátno Apollón a Marsyas. Obraz patří-cí k dílům pozdní fáze umělcovy tvorby dramaticky líčí příběh potrestání zpupného satyra literárně zpracovaný v Ovidiových Metamorfózách. Plátno bylo za Tizianova života zřejmě v jeho majetku a autorovými dílčími změnami a zásahy se podoba kompozice stále vyvíjela a proměňovala, jak dokládají re-staurátorské průzkumy. Obraz je poprvé doložen roku 1655 v amsterodanské sbírce, která původně náležela Thomasu Howardovi hraběti z Arundelu. Dílo krátce na to koupili ob-chodníci a sběratelé z Kolína nad Rýnem Franz a Bernard von Imstenraedové, kteří jej spolu s dalšími nabídli k odprodeji olo-mouckému biskupu Karlu z Lichtensteinu-Castelkorna. Malbu nastupujícího barokního názoru již předznamenává plátno Latona a sedláci od předního představitele boloňské školy druhé poloviny 16. a počátku 17. století Annibala Carraciho, in-spirující se také částečně benátským malířským názorem.

GE – OZ

Tiziano Vecellio, zv. Tizian, Apollón a Marsyas | detail

Společně s Dürerovou Růžencovou slavností patří bez-pochyby Tizianův obraz Apollón a Marsyas mezi nejvýznamnější symbolická díla starého umění v českých zemích. Obraz ná-mětově čerpá z antického mýtu o hudebním klání mezi satyrem Marsyem a bohem Apollónem. Poražený satyr byl podle předem dojednaných podmínek stažen z kůže. Obraz je alegorií umění, v níž vyšší apollinská hudba pro-vozovaná na lyru (lira da braccio) a provázená božským zpěvem vítězí nad nižší smyslovou a ani-mální složkou (Panovou flétnou). Zároveň je však možné sledovat v díle promyšlenou kompoziční a proporční harmonii odrážející se v harmonii kosmické (celková kompozice obrazu, umístění středu v Marsyově pupku atd.). A konečně, výrazné je také orfické či eschatologické posel-ství; v rámci této interpretace Apollón – Kristus vysvobozuje v souladu s učením renesanč-ních novoplatoniků svým krutým činem Marsya – člověka z vězení pozemského těla a je tedy cestou k pravdě.

OZ

Sál č. 5

2. PATRO

108 109

Hlavním tématem tohoto sálu je italské renesanční malířství. Vedle většího počtu představitelů benátské školy zde nalez-neme líbeznou desku s námětem Adorace dítěte, jejíž autor, malíř Neri di Bicci se řadí k reprezentantům toskánské malby. Friulský malíř Pomponio Amalteo je autorem rozměrného plát-na se starozákonním motivem Samson a Dalila, ovlivněného soudobou benátskou malbou. Významný protagonista benát-ské školy 16. století, Paolo Veronese, je ve sbírce zastoupen obrazem Jedenáct apoštolů. Současná podoba tohoto mis-trovského plátna je bohužel ovšem jen fragmentem původní monumentální kompozice patrně s námětem Nanebevstoupení Krista Ježíše nebo Nanebevzetí P. Marie. Benátskou mal-bu také reprezentují dva dosud anonymní obrazy – Madona se světci je dílem Veroneseho následovníka druhé poloviny 16. století a deska Kristus jako Dobrý pastýř oslavován anděly je připisována benátsko-nizozemskému malíři poslední čtvrti-ny 16. století. Bezesporu nejvýznamnějším dílem kroměřížské obrazárny je Tizianovo plátno Apollón a Marsyas. Obraz patří-cí k dílům pozdní fáze umělcovy tvorby dramaticky líčí příběh potrestání zpupného satyra literárně zpracovaný v Ovidiových Metamorfózách. Plátno bylo za Tizianova života zřejmě v jeho majetku a autorovými dílčími změnami a zásahy se podoba kompozice stále vyvíjela a proměňovala, jak dokládají re-staurátorské průzkumy. Obraz je poprvé doložen roku 1655 v amsterodanské sbírce, která původně náležela Thomasu Howardovi hraběti z Arundelu. Dílo krátce na to koupili ob-chodníci a sběratelé z Kolína nad Rýnem Franz a Bernard von Imstenraedové, kteří jej spolu s dalšími nabídli k odprodeji olo-mouckému biskupu Karlu z Lichtensteinu-Castelkorna. Malbu nastupujícího barokního názoru již předznamenává plátno Latona a sedláci od předního představitele boloňské školy druhé poloviny 16. a počátku 17. století Annibala Carraciho, in-spirující se také částečně benátským malířským názorem.

GE – OZ

Tiziano Vecellio, zv. Tizian, Apollón a Marsyas | detail

Společně s Dürerovou Růžencovou slavností patří bez-pochyby Tizianův obraz Apollón a Marsyas mezi nejvýznamnější symbolická díla starého umění v českých zemích. Obraz ná-mětově čerpá z antického mýtu o hudebním klání mezi satyrem Marsyem a bohem Apollónem. Poražený satyr byl podle předem dojednaných podmínek stažen z kůže. Obraz je alegorií umění, v níž vyšší apollinská hudba pro-vozovaná na lyru (lira da braccio) a provázená božským zpěvem vítězí nad nižší smyslovou a ani-mální složkou (Panovou flétnou). Zároveň je však možné sledovat v díle promyšlenou kompoziční a proporční harmonii odrážející se v harmonii kosmické (celková kompozice obrazu, umístění středu v Marsyově pupku atd.). A konečně, výrazné je také orfické či eschatologické posel-ství; v rámci této interpretace Apollón – Kristus vysvobozuje v souladu s učením renesanč-ních novoplatoniků svým krutým činem Marsya – člověka z vězení pozemského těla a je tedy cestou k pravdě.

OZ

Sál č. 5

2. PATRO

122 123

Obrazárna | Sál č. 3

Hans Hoffmann(kolem 1530 Norimberk – 1591/92 Praha)Dva blázniKolem 1560Olej, dubové dřevo, 50×38 cm; neznačenoKE 3175

Hendrick van Steenwyck starší(kolem 1550 Steenwyck? – 1603 Frankfurt nad Mohanem)Společnost na italské piazzeKolem 1600Olej, plátno, 87×150 cm; neznačenoKE 1812

Jan I. Brueghel(1568 Brusel – 1625 Antverpy)Selská rvačkaKolem 1610Olej, dubové dřevo, 73×106,5 cm; neznačenoKE 3226

Nizozemský malíř závěru 16. stoletíTanec sedlákůKonec 16. stoletíOlej, dubové dřevo, 30×42 cm; neznačenoKE 3178

Anthonie Mirou(1578 Antverpy – 1620/1627 Frankental)Krajina se štvanicí na jelena1610Olej, měděná deska, 23×40 cm; značeno: AM 1610KE 3208

Frans Floris(1519/1520 Antverpy – 1570 Antverpy)Svatá rodina1552Olej, dubové dřevo, 108×140 cm; značeno: FF IV ET FACIEBAT 1552KE 3230

Joachim Patenier(kolem 1485 Dinant či Bouvignes u Dinantu – 1524 Antverpy)Krajina s odpočinkem na útěku do EgyptaDruhá čtvrtina 16. stoletíOlej, dubové dřevo, 32×48 cm; neznačeno

David Vinckboons(1576 Mechelen – 1632 Amsterodam)Kermes sv. Jiří1609Olej, dubové dřevo, 41×70 cm; značeno: DVB 1609KE 3197KE 3214

122 123

Obrazárna | Sál č. 3

Hans Hoffmann(kolem 1530 Norimberk – 1591/92 Praha)Dva blázniKolem 1560Olej, dubové dřevo, 50×38 cm; neznačenoKE 3175

Hendrick van Steenwyck starší(kolem 1550 Steenwyck? – 1603 Frankfurt nad Mohanem)Společnost na italské piazzeKolem 1600Olej, plátno, 87×150 cm; neznačenoKE 1812

Jan I. Brueghel(1568 Brusel – 1625 Antverpy)Selská rvačkaKolem 1610Olej, dubové dřevo, 73×106,5 cm; neznačenoKE 3226

Nizozemský malíř závěru 16. stoletíTanec sedlákůKonec 16. stoletíOlej, dubové dřevo, 30×42 cm; neznačenoKE 3178

Anthonie Mirou(1578 Antverpy – 1620/1627 Frankental)Krajina se štvanicí na jelena1610Olej, měděná deska, 23×40 cm; značeno: AM 1610KE 3208

Frans Floris(1519/1520 Antverpy – 1570 Antverpy)Svatá rodina1552Olej, dubové dřevo, 108×140 cm; značeno: FF IV ET FACIEBAT 1552KE 3230

Joachim Patenier(kolem 1485 Dinant či Bouvignes u Dinantu – 1524 Antverpy)Krajina s odpočinkem na útěku do EgyptaDruhá čtvrtina 16. stoletíOlej, dubové dřevo, 32×48 cm; neznačeno

David Vinckboons(1576 Mechelen – 1632 Amsterodam)Kermes sv. Jiří1609Olej, dubové dřevo, 41×70 cm; značeno: DVB 1609KE 3197KE 3214

132 133

Heinrich Friedrich Füger(1751 Heilbronn – 1818 Vídeň)Daniel před Belsazarem90. léta 18. stoletíOlej, plátno, 74×96 cm; ne-značenoKE 2981

Heinrich Friedrich Füger(1751 Heilbronn – 1818 Vídeň)Pieta90. léta 18. stoletíOlej, plátno, 130×98 cm; neznačenoKE 2977

Johann Heinrich Schönfeld(1609 Biberach – 1684 Augšpurk)Soubor obrazů

Portrét vojáka1653–1655Olej, plátno, 115×87 cm; neznačenoKE 3184

Sebevražda Catonova1659Olej, plátno, 155×220 cm; značeno: JH Schönfeld 1659KE 3233

Venuše v dílně Vulkánově1659Olej, plátno, 143×208 cm; značeno: JH Schönfeld 1659KE 3234

Oběť bohyni Dianě1658–1662Olej, plátno, 153×222 cm; značeno: JH SchönfeldKE 3238

Nereidy nesou mrtvolu Leandrovu1658–1662Olej, plátno, 152×221 cm; značeno: JH Schönfeld fecitKE 3237

Camilius vydává falerským hochům nevěrného učitele1658–1662Olej, plátno, 156×13 cm; neznačenoKE 3236

132 133

Heinrich Friedrich Füger(1751 Heilbronn – 1818 Vídeň)Daniel před Belsazarem90. léta 18. stoletíOlej, plátno, 74×96 cm; ne-značenoKE 2981

Heinrich Friedrich Füger(1751 Heilbronn – 1818 Vídeň)Pieta90. léta 18. stoletíOlej, plátno, 130×98 cm; neznačenoKE 2977

Johann Heinrich Schönfeld(1609 Biberach – 1684 Augšpurk)Soubor obrazů

Portrét vojáka1653–1655Olej, plátno, 115×87 cm; neznačenoKE 3184

Sebevražda Catonova1659Olej, plátno, 155×220 cm; značeno: JH Schönfeld 1659KE 3233

Venuše v dílně Vulkánově1659Olej, plátno, 143×208 cm; značeno: JH Schönfeld 1659KE 3234

Oběť bohyni Dianě1658–1662Olej, plátno, 153×222 cm; značeno: JH SchönfeldKE 3238

Nereidy nesou mrtvolu Leandrovu1658–1662Olej, plátno, 152×221 cm; značeno: JH Schönfeld fecitKE 3237

Camilius vydává falerským hochům nevěrného učitele1658–1662Olej, plátno, 156×13 cm; neznačenoKE 3236

134 135

Olomoučtí biskupové, od roku 1777 arcibiskupové, zastávali na Moravě nejen důležité místo na poli politickém, ale vynikali také v roli mecenášů a objednavatelů umění. Svědčí o tom nejen vybavení olomoucké rezidence, ale zejména pozornost, kterou věnovali svému hlavnímu „venkovskému“ rezidenční-mu městu – Kroměříži. Kroměřížské sbírky tak reprezentují nejen pozoruhodnou vzdělanost a vysoké umělecké nároky svých mecenášů, ale také výraznou historickou kontinuitu. Představují jedinečný pokus o podchycení maxima z kulturní-ho a myšlenkového bohatství Evropy.

Stavební aktivity a sběratelská činnost se začaly na Moravě pozvolna rozvíjet po ukončení třicetileté války. Od počátku sedmdesátých let 17. století se Morava stala častým cílem specializovaných obchodníků s uměním, většinou nizo-zemských či italských.

Pro dějiny Kroměříže je období episkopátu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) zásadní a můžeme ho charakterizovat všestrannou, promyšlenou a velkorysou obnovou. Nedílnou součástí nezbytné obnovy poškozených biskupských rezidencí třicetiletou válkou bylo zajištění vnitřní-ho vybavení, kde důležitou roli hrály také obrazy. Lichtenstein získával sbírky trojí cestou: nákupem celých souborů nebo alespoň výběru z nich, nákupem jednotlivých obrazů přímo od jejich autorů nebo prostřednictvím uměleckého obchodu a také přijímáním umělců na jistou dobu do vlastních služeb. Zpočátku nechával také biskup pořizovat četné kopie. Biskupovy vzrůsta-jící sběratelské nároky však nemohly kopie plně uspokojit, proto měl řadu agentů, kteří jej informovali o tvorbě žijících umělců, ale také o prodeji ucelených sbírek. V roce 1666 se mu tak po-dařilo získat na dražbě ve Vídni sbírku olomouckého kanovní-ka a kroměřížského probošta Dominika Seragliho de Contis. Zásadní pro kroměřížskou obrazovou kolekci se stala koupě obrazového kabinetu bratří Františka a Bernarda Imstenraedů z Kolína nad Rýnem v roce 1673. Část imstenraedovské-ho souboru (mimo obrazy obsahující také kresby) pocházela ze sbírek popraveného anglického krále Karla I. (1625–1649) a hraběte Thomase Howarda z Arundelu (1585-1646). Kolekce obsahovala např. díla Giorgionova, Tizianova, Tintorettova, Veroneseho, Raffaelova, Sebastiana del Piombo, Correggiova, Dürerova, Holbeinova, Cranachova či Breughelova. Aby Karel z Lichtensteinu-Castelkorna právně ochránil veškeré své sbírky před rozptýlením, daroval je v roce 1691 olomouckému biskup-ství. Biskupova kolekce patřila ve své době k nejpřednějším na Moravě a svým významem a kvalitou přesahovala hranice re-gionu. Ovlivnila vznik a podobu dalších obrazových sbírek na Moravě, např. šlechtických členů olomoucké kapituly.

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha | detail

134 135

Olomoučtí biskupové, od roku 1777 arcibiskupové, zastávali na Moravě nejen důležité místo na poli politickém, ale vynikali také v roli mecenášů a objednavatelů umění. Svědčí o tom nejen vybavení olomoucké rezidence, ale zejména pozornost, kterou věnovali svému hlavnímu „venkovskému“ rezidenční-mu městu – Kroměříži. Kroměřížské sbírky tak reprezentují nejen pozoruhodnou vzdělanost a vysoké umělecké nároky svých mecenášů, ale také výraznou historickou kontinuitu. Představují jedinečný pokus o podchycení maxima z kulturní-ho a myšlenkového bohatství Evropy.

Stavební aktivity a sběratelská činnost se začaly na Moravě pozvolna rozvíjet po ukončení třicetileté války. Od počátku sedmdesátých let 17. století se Morava stala častým cílem specializovaných obchodníků s uměním, většinou nizo-zemských či italských.

Pro dějiny Kroměříže je období episkopátu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695) zásadní a můžeme ho charakterizovat všestrannou, promyšlenou a velkorysou obnovou. Nedílnou součástí nezbytné obnovy poškozených biskupských rezidencí třicetiletou válkou bylo zajištění vnitřní-ho vybavení, kde důležitou roli hrály také obrazy. Lichtenstein získával sbírky trojí cestou: nákupem celých souborů nebo alespoň výběru z nich, nákupem jednotlivých obrazů přímo od jejich autorů nebo prostřednictvím uměleckého obchodu a také přijímáním umělců na jistou dobu do vlastních služeb. Zpočátku nechával také biskup pořizovat četné kopie. Biskupovy vzrůsta-jící sběratelské nároky však nemohly kopie plně uspokojit, proto měl řadu agentů, kteří jej informovali o tvorbě žijících umělců, ale také o prodeji ucelených sbírek. V roce 1666 se mu tak po-dařilo získat na dražbě ve Vídni sbírku olomouckého kanovní-ka a kroměřížského probošta Dominika Seragliho de Contis. Zásadní pro kroměřížskou obrazovou kolekci se stala koupě obrazového kabinetu bratří Františka a Bernarda Imstenraedů z Kolína nad Rýnem v roce 1673. Část imstenraedovské-ho souboru (mimo obrazy obsahující také kresby) pocházela ze sbírek popraveného anglického krále Karla I. (1625–1649) a hraběte Thomase Howarda z Arundelu (1585-1646). Kolekce obsahovala např. díla Giorgionova, Tizianova, Tintorettova, Veroneseho, Raffaelova, Sebastiana del Piombo, Correggiova, Dürerova, Holbeinova, Cranachova či Breughelova. Aby Karel z Lichtensteinu-Castelkorna právně ochránil veškeré své sbírky před rozptýlením, daroval je v roce 1691 olomouckému biskup-ství. Biskupova kolekce patřila ve své době k nejpřednějším na Moravě a svým významem a kvalitou přesahovala hranice re-gionu. Ovlivnila vznik a podobu dalších obrazových sbírek na Moravě, např. šlechtických členů olomoucké kapituly.

Andrea d’Agnolo, zv. Andrea del Sarto, Hlava hocha | detail

136 137

Po celé 18. století zaznamenáváme akviziční stagnaci. V roce 1793 arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777–1811) zásadním způsobem pozměnil Trůnní sál a Malou jídelnu tím, že nechal stěny obložit obrazy, fixovanými zlace-nými rámovacími lištami. Díky tomu došlo k hromadným pře-sunům maleb z jednotlivých rezidencí (z Olomouce, Vyškova, Brna) do Kroměříže, kde bylo tehdy soustředěno 743 obrazů.

Citelné ztráty utrpěly sbírky ani ne tak ničivým požárem kroměřížského zámku v roce 1752, jako osudnou draž-bou „nepotřebných“ předmětů v roce 1830 – v listopadu v Olomouci a v prosinci v Kroměříži. Olomoucká sbírka kres-by prakticky zanikla, obrazová byla ochuzena o 300 kusů. Mezi vydraženými díly byly i chef d´oeuvry kabinetu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (mj. obrazy Antonella da Messina či Hanse Holbeina).

Numismatická sbírka dosáhla proslulosti a významu až v druhé polovině 19. století. Specializovanou sbírku zaměře-nou na shromažďování pouze církevních ražeb začal budovat arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu (1853–1892). Od počátku se snažil vytvořit co možná nejúplnější soubor olomouckých biskupských mincí a medailí. Theodor Kohn (1892–1904) ne-chal na přelomu 19. a 20. století restaurovat značnou část kroměřížského obrazového fondu. Viktor Jasper a po něm Eduard Gerisch opravili během let 1895–1903 287 obrazů (z tehdejšího celkového počtu 455; z olomoucké rezidence restaurovali 26 obrazů). Posledním sběratelem velkého stylu byl arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), který však svou pozornost věnoval spíše olomoucké rezidenci. Postaral se o další restaurování, které svěřil v letech 1939–1942 Františku Petrovi. V době Prečanova episkopátu vyšel prvně tiskem ka-talog obrazárny, který k vydání v roce 1930 připravili Antonín Breitenbacher a Eugen Dostál.

Kroměřížské umělecké sbírky, především grafický a knižní soubor, naplňovaly na jedné straně prestižní a reprezentativní roli v duchu dobových konvencí uměleckého mecenátu. V je-jich složení či orientaci můžeme sledovat osobní zájmy olomo-uckých biskupů a arcibiskupů, v širším kontextu pak módní tendence a vkus dané doby. Zároveň však sloužily také jako studijní materiál a inspirační zdroj četným zaměstnancům sta-vebního úřadu a správy arcibiskupských statků a lesů. Díky tomu dnes můžeme ve skladbě grafického a knihovního fon-du sledovat mnohdy dramatické osudy jednotlivých staveb, krajinných úseků a uměleckých počinů. Pro vývoj kroměříž-ské rezidence i zahrad je naprosto charakteristické a do jisté míry také výjimečné těsné propojení širokého teoretického zázemí s praktickou tvorbou. To se odráží také na skladbě grafické a knihovní sbírky, v nichž k základním tematickým okruhům patří architektura, stavitelství, zahradní umění, ob-last fortifikačních, inženýrských a technických staveb, teorie architektury. Pozornosti se však těšila také topografická, kar-tografická a vedutistická produkce, mapující atmosféru hlav-ních západoevropských uměleckých center.

MM – OZ

136 137

Po celé 18. století zaznamenáváme akviziční stagnaci. V roce 1793 arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777–1811) zásadním způsobem pozměnil Trůnní sál a Malou jídelnu tím, že nechal stěny obložit obrazy, fixovanými zlace-nými rámovacími lištami. Díky tomu došlo k hromadným pře-sunům maleb z jednotlivých rezidencí (z Olomouce, Vyškova, Brna) do Kroměříže, kde bylo tehdy soustředěno 743 obrazů.

Citelné ztráty utrpěly sbírky ani ne tak ničivým požárem kroměřížského zámku v roce 1752, jako osudnou draž-bou „nepotřebných“ předmětů v roce 1830 – v listopadu v Olomouci a v prosinci v Kroměříži. Olomoucká sbírka kres-by prakticky zanikla, obrazová byla ochuzena o 300 kusů. Mezi vydraženými díly byly i chef d´oeuvry kabinetu Karla z Lichtensteinu-Castelkorna (mj. obrazy Antonella da Messina či Hanse Holbeina).

Numismatická sbírka dosáhla proslulosti a významu až v druhé polovině 19. století. Specializovanou sbírku zaměře-nou na shromažďování pouze církevních ražeb začal budovat arcibiskup Bedřich z Fürstenbergu (1853–1892). Od počátku se snažil vytvořit co možná nejúplnější soubor olomouckých biskupských mincí a medailí. Theodor Kohn (1892–1904) ne-chal na přelomu 19. a 20. století restaurovat značnou část kroměřížského obrazového fondu. Viktor Jasper a po něm Eduard Gerisch opravili během let 1895–1903 287 obrazů (z tehdejšího celkového počtu 455; z olomoucké rezidence restaurovali 26 obrazů). Posledním sběratelem velkého stylu byl arcibiskup Leopold Prečan (1923–1947), který však svou pozornost věnoval spíše olomoucké rezidenci. Postaral se o další restaurování, které svěřil v letech 1939–1942 Františku Petrovi. V době Prečanova episkopátu vyšel prvně tiskem ka-talog obrazárny, který k vydání v roce 1930 připravili Antonín Breitenbacher a Eugen Dostál.

Kroměřížské umělecké sbírky, především grafický a knižní soubor, naplňovaly na jedné straně prestižní a reprezentativní roli v duchu dobových konvencí uměleckého mecenátu. V je-jich složení či orientaci můžeme sledovat osobní zájmy olomo-uckých biskupů a arcibiskupů, v širším kontextu pak módní tendence a vkus dané doby. Zároveň však sloužily také jako studijní materiál a inspirační zdroj četným zaměstnancům sta-vebního úřadu a správy arcibiskupských statků a lesů. Díky tomu dnes můžeme ve skladbě grafického a knihovního fon-du sledovat mnohdy dramatické osudy jednotlivých staveb, krajinných úseků a uměleckých počinů. Pro vývoj kroměříž-ské rezidence i zahrad je naprosto charakteristické a do jisté míry také výjimečné těsné propojení širokého teoretického zázemí s praktickou tvorbou. To se odráží také na skladbě grafické a knihovní sbírky, v nichž k základním tematickým okruhům patří architektura, stavitelství, zahradní umění, ob-last fortifikačních, inženýrských a technických staveb, teorie architektury. Pozornosti se však těšila také topografická, kar-tografická a vedutistická produkce, mapující atmosféru hlav-ních západoevropských uměleckých center.

MM – OZ

140 141

Annibale Carraci(1560 Boloňa – 1609 Řím)Latona a sedláci(1588)Olej, plátno, 81×72 cm; neznačenoKE 3189

Giuseppe Bonito(1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol)Karnevalové scény I, II, III(1740)Olej, plátno, 110×158 cm, 110×158 cm, 110×157 cm; neznačenoKE 2968–2970

Giuseppe Bonito(1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol)Karnevalová scéna I(1740)Olej, plátno, 110×158 cm; neznačenoKE 2968

140 141

Annibale Carraci(1560 Boloňa – 1609 Řím)Latona a sedláci(1588)Olej, plátno, 81×72 cm; neznačenoKE 3189

Giuseppe Bonito(1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol)Karnevalové scény I, II, III(1740)Olej, plátno, 110×158 cm, 110×158 cm, 110×157 cm; neznačenoKE 2968–2970

Giuseppe Bonito(1707 Castellammare di Stabia – 1789 Neapol)Karnevalová scéna I(1740)Olej, plátno, 110×158 cm; neznačenoKE 2968

146 147

Taddeo Zuccari (Zuccaro)(1529 Sant’Angelo in Vado – 1566 Řím)Evangelista Lukáš(1555)Lavírovaná kresba perem v tmavohnědém tónu, doplňo-vaná bělobou a černou křídou, na modře zbarveném papíře, vodoznak, 364×257 mm; zna-čeno sběratelskou značkou; verso: dvě skici spících muž-ských aktů ve schoulené polo-ze, kresba černou křídou.KE 4504

Francesco Vanni(1563 Siena – 1610 Siena)Madona s dítětem, sv. Cecilií a sv. Anežkou Římskou (Sacra Conversazione)(1600)Malířská skica olejem na hně-dém papíře, 207×142 mmKE 4501

Giovanni Battista Crespi, zv. Il Cerano(1573 Cerano / Novara – 1632 Milán)Muž s rybou (Alegorie řeky)(1600)Kresba štětcem temperou v převažujícím hnědavém odstínu, vysvětlovaná bělobou, na hnědě tónovaném papíře, 227×176 mmKE 4506

146 147

Taddeo Zuccari (Zuccaro)(1529 Sant’Angelo in Vado – 1566 Řím)Evangelista Lukáš(1555)Lavírovaná kresba perem v tmavohnědém tónu, doplňo-vaná bělobou a černou křídou, na modře zbarveném papíře, vodoznak, 364×257 mm; zna-čeno sběratelskou značkou; verso: dvě skici spících muž-ských aktů ve schoulené polo-ze, kresba černou křídou.KE 4504

Francesco Vanni(1563 Siena – 1610 Siena)Madona s dítětem, sv. Cecilií a sv. Anežkou Římskou (Sacra Conversazione)(1600)Malířská skica olejem na hně-dém papíře, 207×142 mmKE 4501

Giovanni Battista Crespi, zv. Il Cerano(1573 Cerano / Novara – 1632 Milán)Muž s rybou (Alegorie řeky)(1600)Kresba štětcem temperou v převažujícím hnědavém odstínu, vysvětlovaná bělobou, na hnědě tónovaném papíře, 227×176 mmKE 4506

174 175

Privilegium olomouckého biskupa Františka kardinála z DietrichsteinuPraha, 5. leden 1608Originál, pergamen, 660×390–135 mm, 1 folio, latinskyZemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, C IIa 5, 865

Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovnyKroměříž, 14. květen 1694Originál, pergamen, 615×390–85 mm, 1 folio, latin-sky, přivěšeny tři pečeti v dře-věných pouzdrechZemský archiv Opava, poboč-ka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 14

Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovnyKroměříž, 14. květen 1694Originál, pergamen, 700×400–110 mm, 1 folio, latinsky, přivěšeny tři pečeti v dřevěných pouzdrechZemský archiv Opava, poboč-ka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 16

Smlouva o koupi obra-zové sbírky bratří Franze a Bernarda Imstenraedů biskupem Karlem z Lichstensteinu-CastelkornaOlomouc, 13. listopadu 1673Prostý opis, papír, 200×303 mm, 4+7 folií, německyZemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, 118, 590, kart. 174, f. 23–26, 27–33

�

174 175

Privilegium olomouckého biskupa Františka kardinála z DietrichsteinuPraha, 5. leden 1608Originál, pergamen, 660×390–135 mm, 1 folio, latinskyZemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, C IIa 5, 865

Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovnyKroměříž, 14. květen 1694Originál, pergamen, 615×390–85 mm, 1 folio, latin-sky, přivěšeny tři pečeti v dře-věných pouzdrechZemský archiv Opava, poboč-ka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 14

Zakládací listina kroměřížské zámecké knihovnyKroměříž, 14. květen 1694Originál, pergamen, 700×400–110 mm, 1 folio, latinsky, přivěšeny tři pečeti v dřevěných pouzdrechZemský archiv Opava, poboč-ka Olomouc, fond Kolegiátní kapitula Kroměříž 1377–1946, C I 19, C I 21, 16

Smlouva o koupi obra-zové sbírky bratří Franze a Bernarda Imstenraedů biskupem Karlem z Lichstensteinu-CastelkornaOlomouc, 13. listopadu 1673Prostý opis, papír, 200×303 mm, 4+7 folií, německyZemský archiv Opava, pobočka Olomouc, fond Arcibiskupství olomoucké, 118, 590, kart. 174, f. 23–26, 27–33

�

178 179

Sál č. 1 Vznikl sloučením dvou původně samostatných místností.

Je věnován biskupskému mincovnictví ve středověku, obno-vení mincovního práva za kardinála Dietrichsteina, biskup-skému mincovnictví za třicetileté války a v době baroka, ději-nám kroměřížské mincovny, biskupské mincovně ve Vyškově, barokním biskupským medailím a pamětním medailím a min-cím olomouckých arcibiskupů.

Sál č. 2V expozici jsou představeny kroměřížské medaile, ražby

ze zemí Koruny české, ražby ze střední Evropy, papežské me-daile a mince, medaile církevních osobností a poutních míst, svátostky a amulety.

Sál č. 3Exponáty přibližují ražbu mincí na výběru strojů a nástrojů.

Vystaven je tavící tyglík, mincovní váhy, průbojník ze 17. sto-letí, tažný válcovací stroj ze stejné doby, razící závitový lis, tzv. „balanciér“, razící špalek a obrubovací stroj.

Sál č. 4 Slouží ke krátkodobému prezentování specializovaných sou-borů historických ražeb, pocházejících se sbírek olomoucké-ho arcibiskupství. V roce 2008 zde byla otevřena výstava ke 400. výročí obnovení mincovního práva olomouckým bisku-pům s názvem Mincovnictví církevních institucí za kardinála Františka z Dietrichsteinu.

LM

178 179

Sál č. 1 Vznikl sloučením dvou původně samostatných místností.

Je věnován biskupskému mincovnictví ve středověku, obno-vení mincovního práva za kardinála Dietrichsteina, biskup-skému mincovnictví za třicetileté války a v době baroka, ději-nám kroměřížské mincovny, biskupské mincovně ve Vyškově, barokním biskupským medailím a pamětním medailím a min-cím olomouckých arcibiskupů.

Sál č. 2V expozici jsou představeny kroměřížské medaile, ražby

ze zemí Koruny české, ražby ze střední Evropy, papežské me-daile a mince, medaile církevních osobností a poutních míst, svátostky a amulety.

Sál č. 3Exponáty přibližují ražbu mincí na výběru strojů a nástrojů.

Vystaven je tavící tyglík, mincovní váhy, průbojník ze 17. sto-letí, tažný válcovací stroj ze stejné doby, razící závitový lis, tzv. „balanciér“, razící špalek a obrubovací stroj.

Sál č. 4 Slouží ke krátkodobému prezentování specializovaných sou-borů historických ražeb, pocházejících se sbírek olomoucké-ho arcibiskupství. V roce 2008 zde byla otevřena výstava ke 400. výročí obnovení mincovního práva olomouckým bisku-pům s názvem Mincovnictví církevních institucí za kardinála Františka z Dietrichsteinu.

LM

180 181

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy za episkopátů olomouckých biskupů Stanislava Thurza a později Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková zahrada, ale také menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Slavné období rozkvětu a postupného rozšiřování za-hrady nastalo až s nástupem vzdělaného a kultivované-ho Karla z Lichtensteinu-Castelkorna na biskupský stolec v druhé polovině 17. století. Nový biskup přišel do města silně poznamenaného třicetiletou válkou. Přesto se ved-le mnoha dalších rozsáhlých stavebních akcí soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad – Libosadu (Květné za-hrady) a Podzámecké zahrady. Spolu s italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou vytvořil pod okny přestavěného zámku na základě mnoha italských a nově také francouzských vzorů okrasný parter. Ústředním akcentem díla se staly interiéry zámecké saly terreny, ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí. Návštěvník zahra-dy musel nejprve překonat hradbu opevnění a lávku přes vod-ní příkop. Poté vstoupil na plochu dekorovanou broderiovým parterem. Prostoru dominovala mohutná pyramidální fontána obklopená sochami, obelisky a rostlinami v nádobách. Cítil-li se návštěvník unaven barvami a sluncem, mohl překročit další vodní kanál a vstoupit do stinné štěpnice nebo se vrátit do nitra zámku, do prostoru saly terreny.

Biskup Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (1711–1738) po svém návratu z Říma (1722) v Kroměříži trvale nesídlil a dá-val přednost vyškovskému zámku a domu v Brně. Proslul jako milovník hudby a aktivní stavebník. Archivně doložen je také jako mecenáš nové květinové a ovocné zahrady pod zámkem se stromovými zákrsky, skleníkem, bytem pro zahradníka, dvěma letohrádky (Sommerhäusern) a sedmi velkými bazény. Interiér zahrady doplňovaly kromě sochařské výzdoby, zčásti snad ještě převzaté z předešlého období, rostliny v nádobách, pro jejichž zimování byl zřízen vlevo od budovy zámku skle-ník s bytem zahradníka. Ztráta podstatné části vodní složky v kompozici zahrady byla po zasypání příkopů kompenzová-na zřízením sedmi nových bazénů – pravděpodobně jednoho středového a tří párů umístěných zrcadlově v parteru, který byl složen z polí několika typů.

V roce 1746 nastoupil na biskupský stolec Ferdinand Julius Troyer (1746–1758). Na rozdíl od dvou předchůdců si kroměříž-ský zámek vybral za své sídlo. Pokusil se kroměřížské reziden-ci a zejména její zahradě vtisknout podobu blízkou aktuálním

Zahradní průčelí zámku.

Letecký snímek Podzámecké zahrady.

180 181

Počátky budování kroměřížské Podzámecké zahrady sahají ke sklonku středověku a rané renesanci, kdy za episkopátů olomouckých biskupů Stanislava Thurza a později Viléma Prusinovského a Stanislava Pavlovského vyrostla při zámku nejen tehdy obvyklá užitková zahrada, ale také menší obora pro chov vysoké zvěře a okrasná zahrada s několika vodními prvky a řadou okrasných bohatě tvarovaných záhonů.

Slavné období rozkvětu a postupného rozšiřování za-hrady nastalo až s nástupem vzdělaného a kultivované-ho Karla z Lichtensteinu-Castelkorna na biskupský stolec v druhé polovině 17. století. Nový biskup přišel do města silně poznamenaného třicetiletou válkou. Přesto se ved-le mnoha dalších rozsáhlých stavebních akcí soustředil na vybudování dvou okrasných zahrad – Libosadu (Květné za-hrady) a Podzámecké zahrady. Spolu s italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou vytvořil pod okny přestavěného zámku na základě mnoha italských a nově také francouzských vzorů okrasný parter. Ústředním akcentem díla se staly interiéry zámecké saly terreny, ukryté v potemnělých sálech zámeckého přízemí. Návštěvník zahra-dy musel nejprve překonat hradbu opevnění a lávku přes vod-ní příkop. Poté vstoupil na plochu dekorovanou broderiovým parterem. Prostoru dominovala mohutná pyramidální fontána obklopená sochami, obelisky a rostlinami v nádobách. Cítil-li se návštěvník unaven barvami a sluncem, mohl překročit další vodní kanál a vstoupit do stinné štěpnice nebo se vrátit do nitra zámku, do prostoru saly terreny.

Biskup Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (1711–1738) po svém návratu z Říma (1722) v Kroměříži trvale nesídlil a dá-val přednost vyškovskému zámku a domu v Brně. Proslul jako milovník hudby a aktivní stavebník. Archivně doložen je také jako mecenáš nové květinové a ovocné zahrady pod zámkem se stromovými zákrsky, skleníkem, bytem pro zahradníka, dvěma letohrádky (Sommerhäusern) a sedmi velkými bazény. Interiér zahrady doplňovaly kromě sochařské výzdoby, zčásti snad ještě převzaté z předešlého období, rostliny v nádobách, pro jejichž zimování byl zřízen vlevo od budovy zámku skle-ník s bytem zahradníka. Ztráta podstatné části vodní složky v kompozici zahrady byla po zasypání příkopů kompenzová-na zřízením sedmi nových bazénů – pravděpodobně jednoho středového a tří párů umístěných zrcadlově v parteru, který byl složen z polí několika typů.

V roce 1746 nastoupil na biskupský stolec Ferdinand Julius Troyer (1746–1758). Na rozdíl od dvou předchůdců si kroměříž-ský zámek vybral za své sídlo. Pokusil se kroměřížské reziden-ci a zejména její zahradě vtisknout podobu blízkou aktuálním

Zahradní průčelí zámku.

Letecký snímek Podzámecké zahrady.

194 195

Významné dřeviny

Liriodendron tulipifera, liliovník tulipánokvětý (liliovník, tulipánovník) | 36(1835–1850)Od roku 1980 památný strom i. č. 708018. 1/1, strom roku města Kroměříže 2008

Pinus cembra, borovice limba | 39(1914)

Taxus baccata, tis červený | 40(1835–1850)Od roku 1980 památný strom i. č. 708020.1/1

Gleditsia triacanthos, dřezovec trojtrnný | 41(1835–1850)

Pinus sylvestris, borovice lesní | 42(1835–1850)

Catalpa bignonioides, katalpa trubačovitá | 43(1835–1850)10–15 snímků

Dlouhá alej: Tilia cordata, lípa srdčitá; Tilia platyphylla, lípa velkolistá | 44(1900)

Gingko biloba, jinan dvoulaločný | 37(1835–1850)

Platanus x acerifolia, platan javorolistý | 38(1835–1850)

194 195

Významné dřeviny

Liriodendron tulipifera, liliovník tulipánokvětý (liliovník, tulipánovník) | 36(1835–1850)Od roku 1980 památný strom i. č. 708018. 1/1, strom roku města Kroměříže 2008

Pinus cembra, borovice limba | 39(1914)

Taxus baccata, tis červený | 40(1835–1850)Od roku 1980 památný strom i. č. 708020.1/1

Gleditsia triacanthos, dřezovec trojtrnný | 41(1835–1850)

Pinus sylvestris, borovice lesní | 42(1835–1850)

Catalpa bignonioides, katalpa trubačovitá | 43(1835–1850)10–15 snímků

Dlouhá alej: Tilia cordata, lípa srdčitá; Tilia platyphylla, lípa velkolistá | 44(1900)

Gingko biloba, jinan dvoulaločný | 37(1835–1850)

Platanus x acerifolia, platan javorolistý | 38(1835–1850)

196 197

Květnou zahradu nechal vybudovat v druhé polovině 17. sto-letí olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). První fáze výstavby, jež představila hlavní část zahrady, proběhla mezi lety 1665–1675. Druhá, doplňující, v průběhu osmdesátých let 17. století. Zahajovací práce ří-dil italský architekt Filiberto Luchese (1607–1666), po jehož smrti se úkolu zhostil jeho mladší kolega a spolupracovník Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Vedle těchto dvou vý-razných osobností se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců (zejména sochaři Michael Mandík a Michael Zürn ml., štukatéři Quirico Castelli a Carlo Borsa, malíři Carpoforo a Giacomo Tencallové a jako ideový a umě-lecký rádce Antonín Martin Lublinský).

Jak bylo u biskupa v případě stavebních akcí zvykem, měl o nové zahradě předem jasnou představu, která vycházela z několika zásadních evropských impulsů. Jedním z motivů ur-čujících polohu zahrady byl příklon k osvědčenému a populární-mu renesančnímu modelu odloučených zahrad, které vznikaly poblíž starších sídel ve Francii. Další podněty představovaly za-hrady z italského, německého a holandského prostředí, vybu-dované během několika předchozích desetiletích. Grafické listy a publikace nejvýznamnějších z nich se zrcadlí také v tehdejší biskupově akviziční činnosti a zůstaly v hojném počtu zachová-ny v jeho knihovně. Z Itálie, která zhruba do počátku 17. století zahradnímu umění dominovala, Lichtensteina nejvíce oslovila čerstvě publikovaná římská příměstská vila Pamphili. Součástí její výzdoby byly početné sbírky antických skulptur, které v kro-měřížském prostředí posloužily jako základní inspirační zdroj pro koncept ikonografického programu Květné zahrady.

Půdorysné rozvržení zahrady se však v konečném důsled-ku více přiklonilo ke specifickému záalpskému typu, zrajícímu postupně v průběhu 17. věku na holandském, německém a ra-kouském území. Biskup s ním byl seznámen nejen prostřednic-tvím četných nákupů odborné literatury, ale také z vlastní přímé zkušenosti. Již během studií totiž mohl obdivovat proslulé salc-burské zahrady Mirabell a Hellbrunn. Z německého prostředí ho jistě nejvíce oslovila mnichovská rezidenční zahrada kurfiřta Maxmiliána I., vybudovaná v letech 1613–1617. Přehledné čle-nění zahrady vycházelo z renesančního konceptu s pavilonem v centru kompozice, která se dále skládala ze čtvercových polí parteru ústícího do lodžie a obdélné vodní nádrže. Zhruba v téže době také vrcholily práce na jedné z nejproslulejších ev-ropských zahrad Hortus Palatinus v Heidelberku. Tamní zámek spolu s terasovitě uspořádanými zahradami navrhl francouzský inženýr Salomon de Caus. Vedle mimořádné kompoziční a ar-chitektonické hodnoty oslovily heidelberské zahrady biskupa

Letecký snímek Květné zahrady.

Rotunda v Květné zahradě.

196 197

Květnou zahradu nechal vybudovat v druhé polovině 17. sto-letí olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna (1664–1695). První fáze výstavby, jež představila hlavní část zahrady, proběhla mezi lety 1665–1675. Druhá, doplňující, v průběhu osmdesátých let 17. století. Zahajovací práce ří-dil italský architekt Filiberto Luchese (1607–1666), po jehož smrti se úkolu zhostil jeho mladší kolega a spolupracovník Giovanni Pietro Tencalla (1629–1702). Vedle těchto dvou vý-razných osobností se na výzdobě zdejší zahrady podílela celá řada dalších umělců (zejména sochaři Michael Mandík a Michael Zürn ml., štukatéři Quirico Castelli a Carlo Borsa, malíři Carpoforo a Giacomo Tencallové a jako ideový a umě-lecký rádce Antonín Martin Lublinský).

Jak bylo u biskupa v případě stavebních akcí zvykem, měl o nové zahradě předem jasnou představu, která vycházela z několika zásadních evropských impulsů. Jedním z motivů ur-čujících polohu zahrady byl příklon k osvědčenému a populární-mu renesančnímu modelu odloučených zahrad, které vznikaly poblíž starších sídel ve Francii. Další podněty představovaly za-hrady z italského, německého a holandského prostředí, vybu-dované během několika předchozích desetiletích. Grafické listy a publikace nejvýznamnějších z nich se zrcadlí také v tehdejší biskupově akviziční činnosti a zůstaly v hojném počtu zachová-ny v jeho knihovně. Z Itálie, která zhruba do počátku 17. století zahradnímu umění dominovala, Lichtensteina nejvíce oslovila čerstvě publikovaná římská příměstská vila Pamphili. Součástí její výzdoby byly početné sbírky antických skulptur, které v kro-měřížském prostředí posloužily jako základní inspirační zdroj pro koncept ikonografického programu Květné zahrady.

Půdorysné rozvržení zahrady se však v konečném důsled-ku více přiklonilo ke specifickému záalpskému typu, zrajícímu postupně v průběhu 17. věku na holandském, německém a ra-kouském území. Biskup s ním byl seznámen nejen prostřednic-tvím četných nákupů odborné literatury, ale také z vlastní přímé zkušenosti. Již během studií totiž mohl obdivovat proslulé salc-burské zahrady Mirabell a Hellbrunn. Z německého prostředí ho jistě nejvíce oslovila mnichovská rezidenční zahrada kurfiřta Maxmiliána I., vybudovaná v letech 1613–1617. Přehledné čle-nění zahrady vycházelo z renesančního konceptu s pavilonem v centru kompozice, která se dále skládala ze čtvercových polí parteru ústícího do lodžie a obdélné vodní nádrže. Zhruba v téže době také vrcholily práce na jedné z nejproslulejších ev-ropských zahrad Hortus Palatinus v Heidelberku. Tamní zámek spolu s terasovitě uspořádanými zahradami navrhl francouzský inženýr Salomon de Caus. Vedle mimořádné kompoziční a ar-chitektonické hodnoty oslovily heidelberské zahrady biskupa

Letecký snímek Květné zahrady.

Rotunda v Květné zahradě.

202 203

Vstupní objekt, Teplý a Studený skleníkPřeměnou části starého hospodářského zázemí Květné za-hrady na nový reprezentativní areál byl roku 1840 pověřen ředitel arcibiskupského stavebního úřadu Anton Arche. Podle jeho návrhů vznikl klasicizující čestný dvůr, vymezený pat-rovým domem zahradníka s arkádovým průčelím a dvěma skleníky. Původní oranžérii nahradila rozměrná zimní zahra-da, doplněná dalším menším skleníkem na protilehlé straně dvora. Stylově čistý areál nápaditě spojuje monumentalitu nového oficiálního vstupu do objektu s intimním měřítkem zahrady samotné a patří k Archeho vrcholným dochovaným realizacím. V současné době se zde plánuje zřízení centra pro tvorbu odborných metodických okruhů v rámci Národního centra zahradní kultury.

KolonádaStavba velkoryse pojaté Kolonády či přesněji arkádové lodžie Květné zahrady, jejíž vnitřní stěna byla pojednána jako so-chařská galerie, byla dokončena v roce 1671. Soubor sestává ze čtyřiačtyřiceti celofigurálních soch v nikách a čtyřiceti šesti byst na konzolách ve cviklech arkád zahradní fasády, které zobrazují antické bohy a bohyně, mytologické bytosti a hrdiny, stejně jako řadu osobností z dějin starého Řecka a císařského Říma. Jde o kopie slavných antických děl z římských sbírek, kterými idea Květné zahrady navázala na své vzory – zahradní areály barokních příměstských vil v Římě. Vnitřní boční stěny Kolonády byly věnovány dnes již neexistujícím fontánám – Neptunově a Venušině. Na sochách galerie pracoval Michael Mandík společně s Michaelem Zürnem mladším (1654–1698) a jeho nevlastním bratrem Františkem (1630–1707). V osm-desátých letech 20. století byla střecha Kolonády opatřena pochozí lávkou, která návštěvníkům umožňuje přehlédnout z výšky celý zahradní areál a zejména dekorativní výsadbu parteru. Tím Kolonáda převzala funkci hlavního vyhlídkového bodu od Jahodových kopečků na opačném konci zahrady, které vinou zániku pavilonů na vrcholu a eroze terénu již ne-jsou schopny plnit svou původní funkci.

Lví fontánaDvojici fontán na postranních osách parteru mezi Kolonádou a Rotundou Květné zahrady vytvořil Michael Mandík podle rytin v Böcklerově vzorníku zahradní architektury. Lví fontána, která svým námětem odkazuje jak k biblickým starozákonním motivům, tak ovšem i k mytickému hrdinovi Héraklovi, zůsta-la do dneška zachována v autentické podobě. Je tomu tak přesto, že na začátku čtyřicátých let 18. století došlo k jejímu přenesení do Podzámecké zahrady, kde se na více než sto let stala součástí nově vybudované Maxmiliánovy (Pompejské) kolonády. Na své původní místo byla navrácena až po druhé světové válce.

Fontána TritonůMandíkova fontána Tritonů byla rekonstruována a podstat-ně upravena v padesátých letech 20. století. Její horní vana s Tritony troubícími na lastury, původně nesená čtveřicí saty-rů, byla po roce 1954 osazena na čtyři nové alegorie prove-dené v intencích socialistického realismu. Dílo Zdeňka Kováře (1917–2004) je však po stránce řemeslné i výtvarné poměr-ně zdařilé a stejně tak alegorická mluva soch, byť dobově podmíněná, dobře koresponduje s rétorikou barokních děl. Kovářova alegorie Elektřiny je navíc snad nejpůvabnější žen-skou sochou v celém areálu zahrady.

RotundaV samém srdci květnice byl mezi léty 1666–1668 podle pro-jektu Giovanniho Pietra Tencally vystavěn osmiboký centrálně orientovaný pavilon. Nad ústředním sálem, z něhož vybíhala do všech stran čtveřice grott a čtveřice salonků, se vypína-la monumentální kopule završená lucernou. Od roku 1669 se biskupova a architektova pozornost soustředila na vnitřní vý-zdobu stavby. První návrh počítal pouze s dekorativní výmal-bou a vyřezávanými ornamenty znázorňujícími zvířata a ovo-ce. Nakonec se biskup přiklonil k sice náročnějšímu, o to však důmyslnějšímu způsobu výzdoby, jehož vyvrcholením se měl stát soubor šestnácti soch faunů, fontány v grottách a čtve-řice alegorických postav Ročních období, umístěná v nikách

202 203

Vstupní objekt, Teplý a Studený skleníkPřeměnou části starého hospodářského zázemí Květné za-hrady na nový reprezentativní areál byl roku 1840 pověřen ředitel arcibiskupského stavebního úřadu Anton Arche. Podle jeho návrhů vznikl klasicizující čestný dvůr, vymezený pat-rovým domem zahradníka s arkádovým průčelím a dvěma skleníky. Původní oranžérii nahradila rozměrná zimní zahra-da, doplněná dalším menším skleníkem na protilehlé straně dvora. Stylově čistý areál nápaditě spojuje monumentalitu nového oficiálního vstupu do objektu s intimním měřítkem zahrady samotné a patří k Archeho vrcholným dochovaným realizacím. V současné době se zde plánuje zřízení centra pro tvorbu odborných metodických okruhů v rámci Národního centra zahradní kultury.

KolonádaStavba velkoryse pojaté Kolonády či přesněji arkádové lodžie Květné zahrady, jejíž vnitřní stěna byla pojednána jako so-chařská galerie, byla dokončena v roce 1671. Soubor sestává ze čtyřiačtyřiceti celofigurálních soch v nikách a čtyřiceti šesti byst na konzolách ve cviklech arkád zahradní fasády, které zobrazují antické bohy a bohyně, mytologické bytosti a hrdiny, stejně jako řadu osobností z dějin starého Řecka a císařského Říma. Jde o kopie slavných antických děl z římských sbírek, kterými idea Květné zahrady navázala na své vzory – zahradní areály barokních příměstských vil v Římě. Vnitřní boční stěny Kolonády byly věnovány dnes již neexistujícím fontánám – Neptunově a Venušině. Na sochách galerie pracoval Michael Mandík společně s Michaelem Zürnem mladším (1654–1698) a jeho nevlastním bratrem Františkem (1630–1707). V osm-desátých letech 20. století byla střecha Kolonády opatřena pochozí lávkou, která návštěvníkům umožňuje přehlédnout z výšky celý zahradní areál a zejména dekorativní výsadbu parteru. Tím Kolonáda převzala funkci hlavního vyhlídkového bodu od Jahodových kopečků na opačném konci zahrady, které vinou zániku pavilonů na vrcholu a eroze terénu již ne-jsou schopny plnit svou původní funkci.

Lví fontánaDvojici fontán na postranních osách parteru mezi Kolonádou a Rotundou Květné zahrady vytvořil Michael Mandík podle rytin v Böcklerově vzorníku zahradní architektury. Lví fontána, která svým námětem odkazuje jak k biblickým starozákonním motivům, tak ovšem i k mytickému hrdinovi Héraklovi, zůsta-la do dneška zachována v autentické podobě. Je tomu tak přesto, že na začátku čtyřicátých let 18. století došlo k jejímu přenesení do Podzámecké zahrady, kde se na více než sto let stala součástí nově vybudované Maxmiliánovy (Pompejské) kolonády. Na své původní místo byla navrácena až po druhé světové válce.

Fontána TritonůMandíkova fontána Tritonů byla rekonstruována a podstat-ně upravena v padesátých letech 20. století. Její horní vana s Tritony troubícími na lastury, původně nesená čtveřicí saty-rů, byla po roce 1954 osazena na čtyři nové alegorie prove-dené v intencích socialistického realismu. Dílo Zdeňka Kováře (1917–2004) je však po stránce řemeslné i výtvarné poměr-ně zdařilé a stejně tak alegorická mluva soch, byť dobově podmíněná, dobře koresponduje s rétorikou barokních děl. Kovářova alegorie Elektřiny je navíc snad nejpůvabnější žen-skou sochou v celém areálu zahrady.

RotundaV samém srdci květnice byl mezi léty 1666–1668 podle pro-jektu Giovanniho Pietra Tencally vystavěn osmiboký centrálně orientovaný pavilon. Nad ústředním sálem, z něhož vybíhala do všech stran čtveřice grott a čtveřice salonků, se vypína-la monumentální kopule završená lucernou. Od roku 1669 se biskupova a architektova pozornost soustředila na vnitřní vý-zdobu stavby. První návrh počítal pouze s dekorativní výmal-bou a vyřezávanými ornamenty znázorňujícími zvířata a ovo-ce. Nakonec se biskup přiklonil k sice náročnějšímu, o to však důmyslnějšímu způsobu výzdoby, jehož vyvrcholením se měl stát soubor šestnácti soch faunů, fontány v grottách a čtve-řice alegorických postav Ročních období, umístěná v nikách

Date post:	15-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	muzeum-umeni-olomouc
View:	224 times
Download:	6 times

Arcbiskupský zámek a zahrady v Kroměříži | Průvodce

Documents