Romský hlas – čtRnáctideník Romů v české Republice Ročník 17 • číslo 15 • vyšlo 22. října 2015

15,–Kč

bRno – Devatenáctiletý Lukáš Kotlár letos dokončil zlatou úroveň Mezinárodní ceny vévody z Edin-burghu, kterou její organizátoři v Brně představili 9. října. V listo-padu Lukáš Kotlár odletí do Lon-dýna, aby se setkal se členy brit-ské rodiny, která program založila.Smyslem programu je absolvovat všechny 4 oblasti – dovednost, dob-rovolnictví, sport a expedici. Lukáš byl od čtyř let v dětském domově, nyní studuje na gymnáziu v Praze a je šéfredaktorem časopisu Záme-ček, který propojuje všechny dětské domovy v republice. V budoucnu plánuje s pomocí nadace studovat politologii a mezinárodní vztahy.

pRaha – V úterý 29. září se pro-testovalo před Ministerstvem práce a sociálních věcí proti současnému návrhu novely zákona o pomo-ci v hmotné nouzi. Návrh počí-tá se snížením maximální platby za ubytovny, uhrazované v rám-ci příspěvku na bydlení, na 90 % normativních nákladů na bydlení. Toto rozhodnutí již dříve vstoupilo v platnost během tohoto roku a zna-menalo úsporu pro stát několik de-sítek milionů na úkor rozpočtů do-mácností v sociální tísni. Poté, co byl v návrhu zrušen souhlas obce s výplatou dávek na bydlení na uby-tovnách, ministerstvo znovu při-stoupilo k tomuto návrhu.

zprávy

Pokračování na str. 2

Zpráva o rasismu „pouze od stolu“

Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI) zveřejni-la zprávu o aktuálním stavu rasi-smu a nesnášenlivosti u nás. Mezi řadou oprávněných výtek, které zpráva formuluje, se našla i výhra-da upozorňující na segregaci v ob-lasti vzdělání. Komisi se nelíbí, že nadále existují četné školy „pouze pro Romy“, pracující s redukovaným vzdělávacím programem a poskytu-jící vzdělání nižší kvality (viz zdroj).

Školy plné dětí různých etnik, sociálního původu a v přijatelné míře i různého intelektového nadá-ní znějí z lidskoprávního hlediska jako rajská hudba. Bohužel, jak už to tak zpravidla bývá, rajská hudba naráží na stěny reálií.

Na začátek si definujme, co vlastně Komise míní oněmi škola-

mi „pouze pro Romy“. Vzhledem ke skutečnosti, že zpráva operuje také s pojmem praktická škola, míní zjevně oněmi školami „pou-ze pro Romy“ základní školy hlav-ního vzdělávacího proudu, které vzdělávají v drtivé většině romské žáky. Jakákoliv debata o těchto školách, která nemá být pouze ide-ální představou odtrženou od rea-lity, by měla začínat dvěma základ-ními otázkami: zaprvé – Jak tako-vá škola „pouze pro Romy“ vůbec vzniká?; zadruhé – Pomůže skuteč-ně eliminace těchto škol romské komunitě? Jelikož na jedné takové škole „pouze pro Romy“ pracuji, pokusím se na základě svého nej-lepšího profesního vědomí a svě-domí tyto otázky subjektivně zod-povědět.

(1) Škola „pouze pro Romy“ vzniká naprosto živelným způso-bem. Romská komunita má – ostat-ně jako snad všechny komunity – tendenci vytvářet pospolitosti. Ve chvíli, kdy taková pospolitost vznikne (běžně ji zveme nepřesně ghetto) a současně se nachází ve státě, kde platí povinná školní do-cházka, vede tato situace do stavu, kdy spádová škola oblasti, v níž je pospolitost ukotvena, stává se prak-ticky samovolně převážně romskou. V takových situacích ona menšina dětí pocházejících ze společenské majority buď nastoupí cestu souži-tí s romskou žákovskou většinou, nebo prostě ze školy odejde. V rea-litě českých škol nastal druhý zmí-něný případ a voilá – školy „pouze pro Romy“ byly na světě. Neřešme

v tuto chvíli otázku, proč se více neprosadila varianta číslo jedna, která má samozřejmě v komplexní debatě o rasismu a nesnášenlivosti zaručené místo, prostě se tak stalo a školy „pouze pro Romy“ vznikly a existují.

Pokud se někdo domnívá, že zmíněné školy vznikly tak, že rom-ským rodičům ostatní školy zavře-ly dveře a nezbylo jim nic jiného než přihlásit své děti na některou z těch škol „pouze pro Romy“, mohu mu vřele doporučit, aby vstal od stolu a šel se z tohoto bludu vy-léčit do terénu. Přestože k tomuto efektu v jednotlivých případech nejspíše dochází, faktem zůstává, že valná většina rodičů našich žáků

z obsahutéma čísla: Autorita

strana 2, 3, 6odešel andrej Giňa

strana 4, 6

se zvláštní přílohou:

Romové na ukrajině

foto: sabir agalarov

foto: lenka Grossmannová

v muzeu romské kultury byla zahájena výstava dřevěných hraček a soch matěje holubaDřevěné hračky, sochy a řezbářské práce. To vše si mohou od září toho-to roku do 21. února 2016 prohléd-nout návštěvníci Muzea romské kul-tury v Brně na výstavě „…A možná přijede na koze“. A nejen prohléd-nout, výstava je totiž interaktivní. „Děti si mohou pohrát s dřevěnými auty či panenkami, a dokonce se po-vozit i na kolotoči v životní velikos-ti, který je ve výstavě nainstalován. Výstava tedy není pouze k prohlíže-ní, je určena přímo ke hraní,“ upřes-nil Radek Žák z muzea.

Výstava představuje průřez celou tvorbou sochaře Matěje Holuba, od

volnějších věcí, kterým se věnoval zpočátku, přes pestrou škálu pohyb-livých hraček a zvířátek až po inter-aktivní herní objekty, jakými jsou dřevěný kolotoč či kuličková dráha Oheň. Matěj Holub je osobitý umě-lec s širokým spektrem umělecké tvorby, při níž uplatňuje svou vyna-lézavost, fantazii a smysl pro hu-mor, který ocení především děti.

K výstavě je připraven doprovod-ný program v podobě výtvarných dílen, a to jak se samotným řezbá-řem, tak také s muzejní lektorkou.

Muzeum romské kultury je jedi-nou institucí v Evropě, která doku-

mentuje kulturu Romů. Své unikát-ní sbírky řemesel, umění, textilu či fotografií uchovává v depozitářích, ale také prezentuje pro veřejnost ve stálé expozici „Příběh Romů“. Ex-ponáty zde doplňují audiovizuální projekce a dioramata v životní ve-likosti. Pro veřejnost nabízí před-nášky, workshopy, pracuje s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin. Muzeum romské kultury bylo za-loženo již v roce 1991, roku 2005 se stalo příspěvkovou organizací Ministerstva kultury ČR a letos tedy slaví výročí 10 let jako státní instituce. Radek Žák

2 oktobRosříjen z domova

zprávybRno – Radnice Brno-střed poskytla Armádě spásy 14 bytů v domě na Bratislavské ulici 40. Budou v nich bydlet lidé bez domova, kteří jsou kli-enty Armády spásy. Střechu nad hlavou tak získá 16 lidí. Jsou však vybí-ráni jen ti, kteří mají čím zaplatit.

bRno – Demonstranti v Brně řezali vlajku EU v sobotu 3. října na Mo-ravském náměstí. Pak se přesunuli k sídlu Veřejné ochránkyně práv, který nazvali Úřadem pro likvidaci českého národa. Organizátorem akce byla Národní demokracie a lidé, kteří projevovali přehnanou úctu propuštěné-mu vrahovi Pechancovi ze Svitav. Vrána k vráně vždy sedá!

duchcov – Oznamujeme našim čtenářům radostnou zprávu. Podnika-tel Stanislav Spurný, o kterém jsme již psali, že se mu podařilo zlepšit ra-dikálně situaci sociálně slabých v tomto městě, mezi nimi i Romů, nadále úspěšně pokračuje v této praxi. Skupuje domy v havarijním stavu, opra-vuje je a za přiměřený nájem poskytuje potřebným. Jak to ovšem bývá: za dobrotu na žebrotu. Cena vykupovaných nemovitostí se zdvojnásobi-la. Dnes jich pan Spurný opravil již 18. Z Duchova se stává dobrá adresa.

hodonín – Letošní titul Miss Roma 2015 získala osmnáctiletá Blan-ka Bertoková, a to ze dvanácti soutěžících. O jejím vítězství rozhodl čar-dáš, který dokonalým a ohnivým způsobem předvedla. Není divu! Je stu-dentkou bratislavské taneční a herecké konzervatoře. Mezi gratulanty byl i sociálně demokratický senátor Zdeněk Škromach.

dává své děti na naši školu cíleně a dobrovolně a o vzdělání v tzv. běžné škole nejeví žádný zájem.

(2) Když už tu jsou školy „pou-ze pro Romy“, které nadále budu zvát romskými komunitními ško-lami, protože výraz školy „pouze pro Romy“ je naprosto zavádějící a jazykově nesmyslný, vzhledem ke skutečnosti, že komunitní školy jsou povětšinou školami inkluzív-ními; když už tu romské komunit-ní školy jsou, tak co tedy s nimi? Z výhrady ECRI, že skloňované školy nadále existují, lze vycítit, že Komise nevolá po dlouhodobé čin-nosti, jejímž výsledkem by bylo od-stranění společenských příčin vzni-ku romských komunitních škol, ale po krátkodobé činnosti s výsled-kem odstranění již existujících škol. Tak jako tyto školy vznikaly živel-ně, v krátkém časovém horizontu je nelze nechat zaniknout jinak než uměle. Romská komunitní škola může během krátkého časového ho-rizontu (maximálně v řádu let) za-niknout v základě dvěma způsoby: (I) do školy začnou proudit nerom-ští žáci; (II) romští žáci se rozptýlí do jiných škol.

(I) Těžko lze očekávat, že by ma-joritní rodiče z roku na rok začali houfně přihlašovat své děti do rom-ských komunitních škol a nutit je k tomu samozřejmě nikdo nemůže. Jedním z důvodů aktuální reality, kdy majoritní rodiče odmítají o tyto školy jen zavadit, je skutečnost, že se v debatách o nich klade enorm-ní důraz na slovo romský, v jehož stínu se pak snadno ztratí zpravidla nadstandardní podpora v oblasti formálního i neformálního vzdělá-vání, kterou tyto školy nabízejí. Ostatně i já sám používám v názvu slovo romský, nicméně čistě z dů-vodů praktických – abych nemusel vypisovat krkolomné výrazy typu komunitní a inkluzívní škola aktu-álně s převážně romským žactvem apod. Debata o romských komunit-ních školách by nikdy neměla kon-čit u tohoto prvního slova a ve stí-nu jeho předsudků. Případný posun tímto směrem je ovšem během na delší trať a aktuálním faktem zů-stává, že v kratším časovém hori-

zontu tato možnost padá.(II) Druhé nabízené řešení bylo

ve zdejší debatě o romské komuni-tě hojně skloňováno. Setkal jsem se i s nápadem, že by byli romští žáci po troškách rozeseti do většího po-čtu škol, kam by je případně rozvá-žel školní autobus (aby rodiče ne-měli s dopravou náklady a staros-ti). Buďme k tomuto nápadu vstříc-ní a pracujme s hypotetickou situa-cí, ve které stát (případně obec) nemá problém vykrýt náklady spo-jené s dopravou a nabídnout dosta-tek školních lavic. I za takové situ-ace musí nastat soulad několika podstatných kritérií, aby podobné opatření na startu alespoň zachova-lo aktuálně dosaženou kvalitu vzdělání na romských komunitních školách.

Mnozí romští žáci vyžadují pod-poru asistentů, školních poraden-ských pracovníků a učitelů erudo-vaných a zkušených v oblasti vzdě-lávání dětí se speciálními vzdělá-vacími potřebami. Z poradenských pracovníků se jedná především o speciálního pedagoga, který in-dividualizuje plány vzdělávání po-dle potřeb jednotlivých žáků. Ro-mští žáci mají navíc často značné problémy s absencí, kterou je potře-ba souvisle řešit a pracovat s rodi-nami, jež nepovažují vzdělání za důležité, což na naší škole zajišťu-je sociální pedagog. Vzhledem k ja-zykové diferenci komunity a majo-rity je potřeba počítat také s logo-pedickou péčí. Odvažuji se tvrdit, že bez rozšíření běžných škol, do kterých by měli být romští žáci roz-místěni, o tento nadstandardní apa-rát, není šance, aby běžné školy na-bídly dětem z romské komunity lepší vzdělávací podmínky, než které mají nyní na romských komu-nitních školách. Konečně i kdyby se podařilo tento nadstandardní aparát rozšířit, ani v tu chvíli nemá-me vyhráno. Mladí Romové, stejně jako ti starší, mají silnou vazbu na rodinu a komunitu. Ve chvíli, kdy je v podstatě účelově rozesejeme po okolních školách, těžko se vyhnou pocitu, že je z komunity vytrhává-me. Jen tento samotný aspekt může mít za následek odmítavý postoj ke

škole i u dětí, které ho aktuálně na komunitních školách nevykazují. Samostatnou kapitolu píše nezbyt-ný souhlas rodičů s podobnou ope-rací, ve kterém by její realizace také povážlivě hořela.

Sečteno a podtrženo máme na jedné misce vah status quo, kdy ro-mští žáci navštěvují komunitní ško-ly, kde dostávají nadstandardní servis a rozsáhlý tým asistentů, po-radenských pracovníků a erudova-ných učitelů se snaží maximálně vytěžit vzdělávací potenciál jednot-livých dětí (s přihlédnutím k jejich speciálním vzdělávacím potřebám, nikoliv podle redukovaného vzdě-lávacího programu, to by nás in-spekce hnala). Na druhé misce vah poté nejistý podnik s markantními personálními a finančními nákla-dy, u nějž je značné riziko, že ne-dosáhne ani úrovně vzdělání běžné na komunitních školách.

Považuje-li někdo podobné vá-žení za zbytečné očekávaje, že po-stačí dopřát romskému dítěti běž-nou základní školu a ono se prostě chytne a bez jakékoliv podpory za-čne dosahovat školních úspěchů, o kterých se mu na romské komu-nitní škole ani nesnilo, opět mu ne-mohu než doporučit, aby vyměnil kancelářskou židli za křeslo v jed-né ze skloňovaných škol.

Pokud usilují Komisaři ECRI o zvýšení kvality vzdělání romské komunity, měli by napříště místo volání po odstranění romských ko-munitních škol našim politikům do-poručit tyto školy podpořit, proto-že v aktuálním školském systému dokáží nejefektivněji maximalizo-vat příhodné vzdělávací podmínky pro romské děti. Ano, i na naší ško-le jsme si vědomi, že vynuceně se-gregované školy nejsou optimální, a také sníme o v úvodu popsané raj-ské hudbě. Cesta k jejímu poslechu ovšem vede přes dlouhodobou prá-ci s majoritní společností i komuni-tou, mimo jiné formou osvěty bo-řící předsudky a mýty na obou stra-nách a osvěty vysvětlující v romské komunitě význam a potřebnost vzdělání. Romské komunitní školy jsou na této cestě pomocí, nikoliv přítěží. david němeček

Zpráva o rasismu „pouze od stolu“

mladý romský pianista patrik kačo si zahrál na jazzovém večeru v ostravské luxusní kavárně jet setVe středu 14. října v 19:00 hodin jste se mohli příjemně povznášet do hudební jazzové fantazie v lu-xusní stylové kavárně na Nadrážní ulici v centru Ostravy. Restaurace a kavárna, která vás zavede do po-hodlí s velmi moderním prostředím a prvky luxusu. Ten, kdo přišel, po-chopil, co je účelem kavárny. Ano, je to láska nejen ke kávě. Během hudebního večera jste mohli slyšet znamé jazzové standardy, které vás zanesly do říše jazzové atmosféry. S Patrikem si také zahrál na bicí se-stavu sám pan majitel, pan Buksa. Trio, kterému se večer velmi po-dařil, nevidíte naposledy, protože v blízké době se koncert opět usku-teční. Patrik Kačo pochazí z muzi-kantské rodiny Kačových, na klavír ho od mala vedl otec Viktor Kačo. Navštěvoval ZUŠ v místě svého by-dliště, je členem hudebního soubo-ru Cikne Čhave. Finalista hudeb-ní soutěže La Sophia. Zakladatel skupiny Junior Fortes. Tento mla-dý klavírista má před sebou skvělou

hudební kariéru. Miluje jazz a mezi jeho další velkou lásku patří sklá-dání hudby.

Já si celý večer náramně užila, společně se svými přáteli. A pro-zradím vám, že jsem byla pozvaná i jako host. Zazpívala jsem známou píseň Besame mucho ( Líbej mě, lí-bej) a pár romských balad. Pokud

máte chuť si odpočinout, zajděte do skvělé restaurace a kavárny Jet Set v Ostravě na Nadrážní ulici v Elek-tře.

V hudbě vidím velmi mocnou zbraň, jak odstranit předsudky a další negativní bariéry, které mezi českou a romskou společností jsou. veronika kačová

budujte si autoritu sami v sobě a buďte i vy pro ostatní autoritouZa autoritu se můžu označit i já. Každý z nás může dojít do téhle role, která pro druhé znamená, že můžete být v nějaké oblasti obdivováni za to, co jste v životě dokázali a neustále děláte a rozvíjíte. Za autoritu sto-jí víc než několik mladých i starších romských osobností, nejen v České republice. Z historie můžeme jmenovat hned několik: třeba významného cikánského houslistu a jednoho ze zakladatelů romské hudby, Elenu Lac-kovou - slavnou romskou osobnost, významnou spisovatelku a dramatič-ku, která napsala první romskou hru. V současné době můžu jmenovat, že mezi romskou autoritu patří operní zpěvák z Plzně Miroslav Bartoš, který je učitelem hudby. Miroslav má přímý a široký kontakt s majoritní společností, ale neustále se pohybuje mezi Romy a prezentuje romskou kulturu. Dále potom můj bratr Tomáš Kačo, který svojí prací sám na sobě úspěšně dokončil titul Bc. a v současné době je studentem na Berklee Co-llege of Music v Bostonu.

Je jich opravdu hodně, ale mrzí mě, že média o nich nemluví. Právě o takových osobnostech by se mluvit mělo, a to všude. Začít by se mělo už od školy, aby se žáci dozvěděli, že mezi nimi žije řada významných mladých romských osobností. Myslím si, že v každém městě se najde ně-kdo, kdo je romská autorita. Avšak každá z autorit by si měla zachovat svoji přirozenou lidskost, pokoru a lásku k lidem. Neměla by zapomínat, že je taky jen obyčejný člověk jako každý jiný. Autority, zvlášť romské, by se měly podporovat a vzdělávat, aby mohly jít dál a být odpovědné a spolehlivé. Jejich úkoly v současné době jsou, řekla bych, těžké. Musí být silné, aby jejich práce byla vidět. Pokud člověk se chce stát autoritou, musí si silně věřit, že to dokáže a zvládne. Svým chovaním může nasmě-rovat lidi a pomoct jim. Romové autority ve svém životě potřebují. Bu-dujte si autoritu sami v sobě a buďte i vy pro ostatní autoritou.

veronika kačová

putovní výstava Romano suno Romano suno je putovní výstava obecně prospěšné organizace Nová ško-la. Výstava představuje to nejlepší z historie literární a výtvarné soutě-že Romano suno, která prostřednictvím dětských kreseb a krátkých tex-tů v romském a českém jazyce ukazuje svět viděný očima romských dětí. www.novaskolaops.cz/putovni-vystava

Romano suno je literární a výtvarná soutěž pro žáky ZŠ a SŠ. Hlavním cílem soutěže, která letos probíhá již 17. rokem, je dát příležitost těm, kte-ří umí romsky, vyzkoušet si v romském jazyce psát, uplatnit znalost ro-mštiny veřejně a svou literární výpovědí přiblížit svět, v němž žijí, široké veřejnosti. Projekt má posílit zdravé sebevědomí dětí, proto jsou vybrané děti každoročně oceňovány na slavnostním vyhlášení moderovaném mla-dými úspěšnými Romy a obdrží drobné věcné ceny. Ke každému ročníku soutěže je také vydáván sborník, sestávající z výběru literárních i výtvar-ných příspěvků. Romské texty jsou publikovány s českým i anglickým pře-kladem, více viz http://www.novaskolaops.cz/romano-suno/.

Obecně prospěšná společnost Nová škola je nevládní, nezisková orga-nizace, která od roku 1996 podporuje inkluzivní vzdělávání menšin, ci-zinců či jinak sociálně či kulturně znevýhodněných dětí a mládeže, viz www.novaskolaops.cz. marie bořkovcová

www.romea.cz – informační portál o všem, co se děje ve světě Romů

Dokončení ze str. 1

téma 3oktobRos říjenanketa

komentář

elity v dobrém i špatném!?

kaRel holomek

Každý národ má své elity, tedy osobnosti, které udávají tón, řekněme pro zjednodušení. I rom-ský národ má své elity dnešní i ty minulé. Stej-ně tak jako národ český. Elity známé z minulos-ti už prověřil čas a o jejich postavení nemůže být pochyby. Zatímco takzvané elity současné teprve čas prověří, zda si té cti pyšnit se tím statusem elit zaslouží. Český národ takové pro-věřené osobnosti hodné úcty má jistě v TGM, prezidentu Benešovi, spisovatelce Boženě Němcové, Janu Nerudovi nebo Jaroslavu Seifertovi, v odbojářích a let-cích ze 2. světové války, abychom uvedli jen namátkou několik příkladů.

Nemusíme chodit ani do dávné minulosti. Připomeňme si jen Karla IV. – Otce vlasti nebo mistra Jana Husa, což byly osobnosti, které svojí činností ovlivnily dokonce běh světa.

Na své uznání nepochybně čeká současný prezident Zeman a z toho, co předvádí, po svém odchodu z piedestalu stěží obhájí tento titul. To máme příklad elitáře ve špatném slova smyslu. Exprezident Klaus nám ukázal dobré stránky, ale těch špatných až katastrofických bylo více. Ti-tul elity společnosti mu stěží bude přiznán.

Mezi Romy je to taky tak. Cinka Panna nebo Django Reinhardt jsou již prověřeni časem a jejich ctnosti se odváží zpochybňovat jen málokdo. Možná bychom mohli uvést někoho z doby historicky nedávné ze Svazu Cikánů-Romů z období „Pražského jara“, nebo z konce osmdesátých let minulého století. Napadá mi nebohý Bartoloměj Daniel, který se zaslou-žil o vznik Muzea romské kultury už před 30 léty. Čas ho prověřil a je uznávanou romskou osobností jistě i v análech Muzea romské kultury.

Avšak, kdokoliv bude mluvit o elitách a označí nějaké konkrétní pří-klady takových osobností, které si zaslouží obecné úcty, bude se v hod-nocení lišit. Nepochybně i autor tohoto článku je poznamenán periodami svého života a osobními zážitky, které ovlivnily jeho vnímání společen-ských dějů a jejich hodnocení. Proto je přirozené, že i mé názory na to, kdo je elitou národa, jsou do značné míry subjektivní.

Jedno je však jisté a nesporné: Elity hrají významnou roli v životě i osu-dech každého národa.

Nepochybně tu hraje roli i procentuální zastoupení elit v celkovém po-čtu, vzdělání a činy, kterými lze prokázat jejich konkrétní zásluhy na vze-stupu národa. Máme na mysli jednotlivé oblasti života: společenskou, po-litickou, odbornou, hudební, výtvarnou, vědeckou, řemeslnou, literární a ještě mnoho jiných.

Když vnímáme současnou situaci Romů ve společnosti, můžeme mít představu o tom, jaká neskutečná a obtížná práce romské elity čeká. Ne-zapomeňte všichni, kteří si mé řádky přečtete, že i Vy, jeden každý z Vás, si nyní vytváří předpoklady pro to, aby se stal příslušníkem elity v tom dobrém slova smyslu. V každém člověku je ukryt takzvaný genius loci (schopnosti pro něco), jde jen o to uvědomit si to a pracovat trpělivě a bez oddechu. Tak to je! karel holomek

anketní otázkaco pro vás znamená pojem autorita a jaká je její role v současném světě?

jannete hubková, bratislava, sRAutorita – to sú po väčšine vzdelaní ľudia, alebo ľudia, ktorí si získali re-špekt a uznanie vo svojej práci a takých-to ľudí následujú aj ostatní. Ako by sa

mali správať? Nuž, je to ťažká otázka. Chceli by sme, aby sa správali správne, príkladne nám ostatním a aké úlohy by mali splnit? Romom by mali ukázat našu ces-tu, tú romsku tak, aby sme boli prispôsobiví, ale zá-roveň aby sme nestratili svoju identitu, kdo sme, kým sme, lebo veľa Romov už na to zabudlo. Autority by nás mali viesť a byť príkladom všetkým ostatním. Mali by si získať rešpekt aj majoritnej spoľočnosti, aby nás konečne začala vnímať ako sebe rovných.

lýdia kotlárová, topoľčany, sRPod pojmom autorita si nepredstavuje-me každý rovnakého človeka. Každý má inú predstavu o autorite. Niektorí dokonca ani nevedia, čo to slovo zna-mená a čo si majú pod tým pojmom predstaviť. Niekto považuje za svoju autoritu človeka, ktorý vypije naraz najviac alkoholu, alebo, kto je najväčší bitkár vo svo-jom okolí. K autorite a rešpektu musíme dospieť a je to dlhá cesta. Sú ovšem medzi nami jedinci, ktorí sú au-toritou od narodenia a ani si to neuvedomujú. Postup-ne ako rastú, sú pre niekoho vzorom, berú si z nich iné deti príklad, a nie je to vždy iba v tých lepších strán-kach. Iní si zase získajú autoritu svojou svedomitos-ťou, pracovitosťou, usilovnosťou, vzdelaním. Blízki ľu-dia v takom človeku cítia oporu, pomoc, spoľahlivosť, dôveru. Preto u mňa osobne je autoritou človek, ktorý už niečo v živote dosiahol, dokázal, má u ľudí dôveru a je vždy otvorený k dobrým a prospešným veciam pre iných ľuďí v jeho spoločnosti, alebo komunite, v na-šom prípade iným Romom. Ak Rom je našou autoritou, vie o tom, že ho rešpektujeme, dôverujeme mu, mal by k tomu zaujať určitú vážnosť a podľa toho sa aj sprá-vať a nesklamať ľudí – Romov, ktorí mu dôverujeme.

vojtěch Rác, kladno, čRSlovo respekt je dosti zavádějící vý-raz, nemusí být vždy podstatou toho, co chceme říct o osobě, kterou chceme hodnotit. Můj pohled na člověka, který

by měl být autoritou pro Romy, je prostý. Každopádně by to měl být Rom, který by se nikdy neměl zpronevě-řit své vlastní identitě. Bohužel, autority si vytváří ka-ždý národ sám. Pokud nějaký Rom dokáže svojí vizí sjednotit Romy a oni mu uvěří a podpoří ho svojí sil-nou vírou, pak už je to jejich autorita. Je velmi velký rozdíl mezi autoritou a osobností. Samotné slovo osob-nost je pojem, který sděluje, o koho jde, že ten člověk má za sebou pouze dobré a kladné skutky. Autorita je pojem, který označuje člověka, který například zastá-vá důležitou funkci, což ale nemusí být vždy osobnost.

miroslav kováč, horní litvínov, čRTohle je velice složité téma, na které se nedá odpovědět jednoznačně. Obecně se dají považovat za přirozenou autori-tu rodiče, jejich sourozenci, staří rodi-če – záleží na výchově dětí. Autoritou může být man-žel, manželka. Tyto autority bych nazval pokrevné a založené na úctě k sobě. Pak jsou autority založené třeba na strachu, např. policie, učitelé, vojáci, mafiá-ni atd., další autorita může být založena na závisti – zbohatlíci, podnikatelé. Do této skupiny se dají dosadit také ti, kteří zároveň motivují, např. umělci, „smetán-ka“ atd. Autority založené na lásce a víře - Bůh, Ježíš, apoštolové, kněží, lékaři. Prakticky autoritou může být kdokoliv, koho si vyberu na základě svého charakteru a své povahy za svůj vzor nebo cíl. Když však dosáh-nu svého cíle, autorita postrádá smyslu. To je případ Romů, pro které je autorita sám sebe. Proto jsme tam, kde jsme. Jinak autorita nemusí dělat nic. Už její exi-stence motivuje. Člověk si hledá autoritu na základě svého vidění světa, své osobnosti, svého charakteru, své morálky a jejích akceptovatelných hodnot. Hledá-ní autority je u každého individuální a vychází pouze s pocitu své nedokonalosti a hledání sebe sama - cíle, kterého chce jedinec dosáhnout.

jarmila váňová, košice, sRExistujú dva typy autorít, si myslím. Jedna skupina ľudí, ktorá si myslí, že sú autoritami, pričom nemyslí si to o nich napr. komunita. Druhá je tá, ktorá si to

o sebe nemyslí a ani o to neusiluje, ale komunita ich

tak vníma. Autority vždy boli aj budú, bez nich sa len ťažko niekam pohneme a vždy to tak bolo, že práve au-tority určovali smer, vývoj, život ostatných. Tak je to aj správne. Ako by sa mali správať? Nuž, zodpovedne asi, pretože byť autoritou je o zodpovednosti k sebe, ale aj ostatným. Múdro, aby neubližovali svojimi roz-hodnutiami. Pokorne, pretože len veľký človek doká-že byť pokorný k tomu najobyčajnejšiemu človeku. Mal by mať niečo odžité, aby dokázal pochopiť iných. Nemal by súdiť a odsudzovať, ale chápať a pomáhať. V dnešnej dobe by mal mať čistý morálny kredit, ve-dieť sa dokázať odosobniť od vlastných potrieb pre po-treby tých, pre ktorých je autoritou a osobnosťou. Jed-noznačne je v tejto dobe ťažké byť autoritou a každá skupina ľudí má tú svoju, avšak nikdy by nemal ísť proti svojmu presvedčeniu a mal by ostať sám sebou. Pretože autoritou je preto, že je, aký je.

vendula dzurková, calias, FrancieAutorita znamená podpora, záruka, jistota, spolehlivost. Když se někdo z Romů dostane na jakýkoliv post, už je to autorita. Měl by umět jednat s lid-

mi, vést lidi a být jim příkladem. Pokud se ale jeho vlastnosti vymykají hodnotám, pro které je autorita uznávána, tak ta osobnost ztrácí svou autoritu a padá on i romská společnost.

štefan miľo, partizánské, sRV celom našom živote, ale i celým pri-erezom našej histórie, bola nejaká auto-rita. Bol to taký človek, ktorého si ľudia vážili a chceli napodobňovať jeho život. Spektrum podôb autorít je rozdielny. Niekto môže byť charakterný, ale na druhej strane i bezcitný. Autorita, vplyv, nadvláda, násilie, to sú faktory, ktoré sa nachá-dzajú tam, kde je moc. Moc sa uplatňuje všade, vo tri-ednej, ekonomickej, politickej, právnej či kultúrnej sfé-re, preto chápanie autority je veľmi ťažké. Ak budeme hovoriť o našej romskej autorite, malo by ísť o člove-ka, ktorý je naozaj vnímaný ostatnými a ktorý bude rešpektovaný a presadzovaný medzi obyčajnými, ale aj vzdelanými Romy. Autoritou sa stáva človek, kto-rého si vyberajú ľudia sami, nie je to ten, čo sa za au-toritu vydáva. Autorita znamená múdrost, čestnosť, snahu pomáhať a ak sa taký jednolivec nájde, alebo viac autorít, bude to začiatok cesty rómskeho obrod-zovacieho procesu.

jan berousek, kolín, čRAutorita je přirozený vzor, který má zkušenosti se životem a musí se respek-tovat, obdivovat a ctít. Kdo je autori-tou – phuro i terno, rom, romňi, člověk

s vizí. Autority by nás měly posunout tam, kde bychom měli být. Autorita by měla být vzorcem chování, aby nikdo nemohl říct, to je ten dilino Rom, ale aby řekl, to je ten Rom, co nás dal na novou cestu tam, kde chceme být. Hlavním úkolem našich autorit by mělo být vážit si všech lidí, bez rozdílu do jaké skupiny Romů, Sin-tů, Světských nebo Vlachů patříme.

michal šamko, Zruč nad sázavou, čRAutorita – význam slova má velkou sílu a moc, moc, která byla či je dána lidem či osobnosti. V minulých dobách byl pro Romy velkou autoritou vajda, muž z řad Romů, který měl uznání od všech Romů. Vět-šinou to byl bohatý Rom či muž, který vzbuzoval re-spekt. V dnešní době je mnoho autorit a všechny mají jistou moc či vliv, avšak většinou neplní to, co by se od autorit dalo očekávat, neb i ony podléhají dalším autoritám, vlastně si tyto autority vycházejí vzájem-ně vstříc. Proto, jednoduše řečeno, pro mne je autori-ta každý ten, co svou prací a aktivitami působí ve pro-spěch společnosti. Neb i malý skutek, který pomůže ke zlepšení života pár lidem, je čin veliký a ten, co ho učinil, je pro mne autoritou.

magdalena Gáborová, pardubice, čRJsou dva typy autority, autorita přiroze-ná či neformální, založená na přesvěd-čivosti určité osoby, na dobrých zku-šenostech s radami či rozhodováním.

Takový člověk se pozná! Autorita formální, to je vůd-čí postavení nějaké osoby, která je rozhodováním po-věřena a může poslušnost případně i vymáhat. Zna-kem autority je, že nepoužívá násilí! připravil Gejza horváth

téma4 oktobRosříjen společnost

paľikerav, manušale! aneb ohlédnutí za mikroměstem 2015

Letošní, již třetí, ročník série lite-rárních čtení Mikroměsto, který Muzeum romské kultury pořádá od r. 2013, představil naživo hned čtyři romské autorky a mimořádné ženy – paní Irenu Eliášovou z Mi-moně, Janu Hejkrlíkovou z Příbra-mi, Evu Danišovou z České Třebové a Ivetu Kokyovou z Hradce Králo-vé. Všechny literátky (kromě jiné-ho) pojí společný sborník současné ženské romské prózy Slunce zapa-dá už ráno, který v r. 2014 vydala Knihovna Václava Havla a z něhož se také předčítalo. Autorská čtení se konala v sobotu 3. 10., četlo se v klubu Clubwash na Staré, v nízko-prahovém centru v parku Hvězdič-ka na Hvězdové, v nově vzniklém Café In The Ghetto na Bratislavské a v Muzeu romské kultury. Akce se zúčastnili také editoři sborníku Karolína Ryvolová a Lukáš Houdek a dále Helena Sadílková, šéfredak-torka časopisu Romano džaniben. Celý ročník byl věnován význam-nému romskému spisovateli a hu-debníkovi panu Andreji Giňovi (nar. 1936), který ve středu 30. 9. zemřel a jemuž jsme tímto na ka-ždém místě společně vzdali úctu – paťiv, když jsme si připomně-li tato jeho slova: „Hjaba, kaj či-rla sas o Roma bokhale, džanenas jekh avres paťiv te del, ľikerenas jekhetane, džanenas jekh avreske te odmukhel, dikhenas andre avres-te manušes. Hjaba kaj o goja has bokhale, o voďi has čalo…“ – „I když dříve Romové hladověli, dovedli jeden druhému prokazovat úctu, drželi pospolu, dovedli si od-pouštět a jeden ve druhém viděl člo-věka. Měli jsme sice hladový žalu-dek, ale duše byla sytá…“

Kromě samotného autorského čtení se všem zúčastněným naskyt-la příležitost užít si společné pose-zení v muzejní kavárně Beng! a sousedském Café In The Ghetto. Byl to večer plný dobré nálady, smí-chu, zpěvu a hudby. O tu se posta-rali romský hudebník (a rovněž li-terát) Gejza Horváth a Jana Hejkr-líková. O tom, že na letošní ročník budeme všichni ještě dlouho vzpo-mínat, svědčí i následující slova Jany Hejkrlíkové, kterých si velmi ceníme. jana habrovcová

foto: lenka Grossmannová

Romské autorky, které se představily během letošního Mikroměsta: zleva Iveta Kokyová, Eva Danišová, Ire-na Eliášová a Jana Hejkrlíková

Vzpomínka na Andreje Giňu, kterému jsme celou akci věnovali. Mi del o Del leske loki phuv!

Během společného posezení s hudbou v muzejní kavárně Beng! bylo hod-ně veselo! Vlevo romský hudebník Gejza Horváth

Jana Hejkrlíková během svého autorského čtení z povídky Má inkousto-vá léta v nízkoprahovém centru v parku Hvězdička

kdo má rytmus v těle, slaví 16. listopad!

Festival Django fest se letos uskuteční po čtrnácté a vrací se na brněnskou Flédu, kde se potkáme 16.11.2015 od 18:30 hodin. Zveme všechny příz-nivce veselých rytmů na přehlídku hudby a tance. Celkem vystoupí pět nadupaných kapel a tři taneční skupiny (brněnské i hostující).

Jako obvykle vám přineseme něco z každého soudku: Tradiční rom-skou hudbu, její moderní pojetí ovliněné jazzem, funky a popem, i čes-kou kapelu neméně plnou energie.

Vystoupí známý muzikant Gejza Horváth, který představí nejen zná-mé romské písně, ale i svůj nový hit „Kodoj tele palo drom“, a nebude na to sám, přivede si s sebou kapelu plnou profesionálních muzikantů. Uvi-díte nedávno vzniklou romskou smíšenou vokální skupinu Mixes z Měl-níka, která však za svoji krátkou kariéru stihla udělat úspěch na velkých festivalových pódiích u nás i jinde v Evropě. Muzikanti z kapely Funky chicken nás zaručeně roztančí, na co jiného než skvělou funky hudbu s českými texty. Vrcholem večera budou pánové z kapely Kale. Hrají spo-lu od malička, vynikající úroveň a slávu si udrželi od 90. let, kdy začali prezentovat své pojetí tradiční romské hudby po celém světě. Vidět na vlastní oči jejich soulad, mezi sebou, s kytarami, s hudbou, kterou hrají, vás musí chytit za srdce. Přijďte si je poslechnout a odnesete si zážitek na celý život. Známé mladé brněnské muzikanty uvidíme v nové sestavě s názvem Radek Čonka band, předvedou vám jako obvykle skvělou zá-bavu a slíbili, že dokud budete tančit, neslezou z pódia!

V průběhu celého večera budou mít návštěvníci možnost zakoupit de-signové oblečení a doplňky nové značky Gypsy MaMa, které budou před-staveny na módní přehlídce.

Díky finanční podpoře Statutárního města Brna a Ministerstva kultu-ry si můžete tuhle energetickou pecku dopřát za pouhých 150 Kč v před-prodeji (180 Kč na místě).

Festival nese jméno fenomenálního romského jazzového kytaristy Djan-go Reinhardta (1910-1953), který se i přes svůj zdravotní handicap stal celosvětově uznávaným umělcem a může v tom být pro každého dobrým vzorem, že každou překážku je možné vlastním úsilím překonat.

jana vejplachová foto: sabir agalarov

Jeden den v Užhorodu Pocit, že se blížíme k místům, v nichž úcta k evropským hodnotám a povědomí o zdravé občanské spo-lečnosti jsou velmi slabé, jsme po-cítili dřív, než jsme překročili hra-nici oddělující Schengenský prostor od Ukrajiny. Užhorod, do nějž jsme tentokrát mířili, je město, jehož ži-vot je silně závislý na korupci a pa-šeráctví spotřebních produktů, lidí a pohonných hmot. Výplaty a so-ciální dávky se udržují na mizer-ných hodnotách a tak jsou obyvate-lé města odkázaní na ekonomickou vynalézavost a politickou krátko-zrakost. Za cíl jsme si položili zjis-tit, jak v zakarpatské metropoli žijí Romové, v jakých podmínkách žijí, jak se o ně starají místní politické a společenské autority a jaká poli-tická atmosféra v těchto nám nepří-liš vzdálených místech vládne. Po-znatky, které jsme za několik dnů intenzivních jednání s místními lid-mi včetně nejvyšších představitelů města získali, by nejspíš nepotěši-ly ani ty nejbeznadějnější optimisty.

Užhorod – multikulturní město Naším průvodcem Užhorodem byla místní aktivistka, bývalá učitelka v romské škole, dnes televizní pu-blicistka a nadšená badatelka rom-ské kultury na volné noze, Jevgenija Navrotskaja. Tato čiperná dáma ví o zakarpatských Romech opravdu hodně a její kontakty v tomto svě-tě nám umožnily na vlastní kůži po-cítit, jak to v Užhorodu v otázkách „černo-bílého“ soužití chodí.

Náš den začal návštěvou místní televizní romské redakce televize TISA-1, kde jsme všichni dali inter-view pro další díl pořadu Jevgenii Navrotskoj o Romech. Mluvili jsme o lidských právech, o perspektivě vstupu Ukrajiny do Evropské unie, romských médiích v ČR a o kultu-ře.

Sídlo zakarpatské televize se skládá ze tří neopravených budov a jedné strašidelné televizní věže, ze které nebezpečně nízko vedou kabely vysokého napětí do vedlej-šího korpusu. Interiér budovy a technické vybavení redakce je přímo žalostné. „Na moderní vyba-vení nezbytné k výrobě moderních mediálních produktů nemáme. Tato kamera, stativ a mikrofon jsou moje vlastní,“ s posteskem řekla šéfre-daktorka redakce zakarpatských menšin, Věra Kobulej. Vyprávění televizních pořadů stále udržuje na-dšený sovětský patos. „Platí zde ne-psaný zákon, že o problémech se v televizi mluvit nesmí. Proto když chci něco o problematických vě-cech publiku sdělit, musím svoje poselství zabalit do nějakého obec-nějšího takřka bezproblémového té-matu,“ vysvětluje ideologickou si-

tuaci v zakarpatských médiích Je-vgenija Navrotskaja.

Po návštěvě televize TISA-1 jsme se vypravili do sociálně vy-loučených lokalit za Romy.

Mestá kompaktnogo proživanijaDnes ve 121 zakarpatských městech existují sociálně vyloučené lokality. Ve sto patnácti existují romské ško-ly, do kterých chodí romské děti. Tzv. mestá kompaktnogo proživa-nija, pozůstatek sovětské nomen-klatury, jsou ve své podstatě zbyt-ky roztříštěného a na okraj města vytlačeného starého cikánského tá-bora do oblasti známé v Užhoro-du jako Radvanka. V Užhorodě žije hodně Romů, z nich jen 3000 jsou registrovanými občany, několik dalších tisíc vůbec nemá rodný list. Tito lidé nemají právo na sociální podporu, nemají právo na práci, ne-mohou volit a de facto neexistují. Jde-li o celou zakarpatskou oblast, žije zde deset tisíc registrovaných Romů a přibližně dalších třináct ti-síc neregistrovaných. Nejrozšíře-nější nemocí v zakarpatských vy-loučených lokalitách je tuberkulóza a nejklasičtějším způsobem obživy sběr barevných kovů. Prostor, kte-rý obývají Romové v Užhorodu, při pozorném pohledu není strašidel-ný kvůli romskému způsobu živo-ta, ale kvůli tomu, že v 21. století zde není vytvořená základní infra-struktura poskytující důstojné by-dlení. Romové si zde svépomocí vytváří zdroje pitné vody, staví dle vlastních možností domy a sociál-ní zařízení. Někteří mají auta a mo-bilní telefony.

Politická atmosféra ve městě je velmi nezdravá. Užhorod vykazu-je známky informačně-politického znečištění, na každém kroku visí předvolební plakáty, z nichž na chodce a řidiče shlíží lidi v unifor-mách z Pravého sektoru nebo ban-dity (tak jim říkají místní občané) z užhorodské podnikatelské sféry.

Plivání do kávy občanské společnosti Primátorem Užhorodu je ve chvíli, kdy vzniká tento text, Viktor Pogo-relov. Tento muž byl v lednu roku 2014, když začal proces politických změn známý jako Majdan, zproštěn funkce hlavy města. Po devíti mě-sících se vrátil prostřednictvím roz-hodnutí místního soudu do budo-vy primátora na Poštovním náměstí, která sousedí s místním oddělením KGB. K situaci Romů v Užhorodu se Pogorelov vyjádřil takto: „Řeknu vám přímo, se vší úctou k Romům, existují práva a existují povinnosti. Nesouhlasím s tím, když lidi pou-ze vymáhají svá práva a neplní po-vinnosti. V takové situaci začíná se-gregace. Ve vězeních sedí dospělí

Romové, kteří svoje povinnosti ne-znali, ignorovali. My jejich děti kr-míme, zlepšujeme podmínky jejich života, dáváme jim studijní pomůc-ky, vybavujeme veřejné budovy in-frastrukturou, pitnou vodou. Jak se bude chovat k Romům primátor, který bude po mě, nevím.“ Reali-ta je ale taková, že město nepomá-há Romům skoro vůbec. Ředitelka nejstarší, nedávno znovu otevřené, romské školy, Oksana Lezega, není za současný celkem únosný stav bu-dovy vděčná primátorovi Pogorelo-vovi ani jeho předchůdcům.

Pervaja romskaja škola Zkušenost Jevgenii v práci s Romy začala v roce 1981, kdy jako mla-dá učitelka přišla pracovat do rom-ské školy. Její kolegové na ni tehdy zanevřeli a řekli jí, že to není pres-tižní práce, kterou by učitelka s je-jím vzděláním a barvou pleti měla dělat. Po deseti letech se do školy vrátila a začala studovat její dějiny. Podle vlastních slov, byla to právě Jevgenija Navrotskaja, kdo na zá-kladě svého historického výzku-mu nalezených archivních materi-álů prokázal, že užhorodská škola č. 14 je první evropskou romskou ško-lou, jejíž založení proběhlo na zá-kladě přímého rozhodnutí T.G. Ma-saryka v roce 1921.

Ředitelka romské školy Oksana Lezega je milá žena, která o své žáky stojí a má je ráda. „Chtěli jsme vytvořit nějakou specializaci, ško-lu s prohloubenou výukou muziky. Bohužel se nám nepodařilo sehnat ani jednoho učitele. Ani ti nejtalen-tovanější romští muzikanti děti učit nesmí. Je tady zákon, že učitel musí

mít hudební vysokoškolské vzdělá-ní. To nikdo z romských muzikan-tů nemá. Bílí učitelé do naší školy jít za mizerný peníze nechtějí,“ vy-světlila situaci ředitelka nejstarší romské školy v Evropě.

K budově školy přijíždí stříbrné SUV a z něj vystupuje energický muž. Tento na první pohled chari-smatický modrooký Rom působí jako člověk, který vztahům mezi Romy a městem rozumí velmi dob-ře, avšak už dávno nad perspekti-vou opravdového zlepšení situace zlomil hůl. Aladar Adam je prvo-třídní houslista, podnikatel a také romský starosta - Baro, kterého si zvolili do svého čela Romové. Za-jímá se o všechny romské záležitos-ti a také o školu. „Nikdo nám v tom-to městě nic nedá. Všechno musí-me shánět sami. Letos jsme z vlast-ních úspor udělali plastová okna a americká náboženská organizace nám poskytla peníze na opravu fa-sády. Místní administrativa by nej-raději Romy vůbec neviděla,“ říká Aladar Adam.

Na prahu „zásadních změn“Letos v Užhorodu proběhnou volby. Za Romy jde do voleb mladý akti-vista a novinář Miroslav Horváth od proevpropské strany Jediný cen-tr. Užhorodci znají Miroslava jako redaktora romské redakce z pořadu Roma Dživipen. „Dnešní prioritou jsou volby. Jsem jediný vysokoškol-sky vzdělaný Rom s politickými ambicemi v naší oblasti. Po vol-bách se musíme všichni sejít a sta-novit si cíle a priority, vytvořit tým lidí. Ve městě nemáme žádné vůdčí osobnosti. Naší prioritou je vytvořit

legislativní prostor, kde banditská pravidla nebudou zároveň ústavou. Snažíme se o to už 20 let. Chceme také svobodu slova, chceme v mé-diích mluvit o svých problémech. Globalizace tady jde opačným smě-rem. V 21. století Romové mají problémy s dokumenty, respekti-ve žádné nemají,“ vypráví s nadše-ním Miroslav Horváth. V den, kdy jsme jej potkali, byl totiž oficiálně navržen na účast ve volbách.

Okamžiky politické radosti Mi-roslava se odehrávají uprostřed tvr-dé reality sociálně vyloučené loka-lity. Romové na Radvance mají špatný přístup k vodě. Na každé uli-ci je jenom jeden hydrant, odkud se může voda čerpat. „Po složení smí-šeného romsko-ukrajinského týmu se hodláme zasadit o to, aby rom-ské osady dostaly pitnou vodu. Hrozně moc lidí je nemocných, pro-tože tam není. Chceme dát dohro-mady brigádu z Romů, kteří dnes dělají pro město stavební práce a vytvořit reálnou infrastrukturu, kanalizaci, provádět sociální práci, udělat osvětlení. Jsme lidi, kteří chtějí vlastníma rukama změnit svůj život,“ dodává Horváth.

Romští aktivisté Miroslav, Saša a Roland mají v baráku Miroslavo-vy babičky na Radvance kancelář. Zde mají ukrajinskou, romskou a americkou vlajku a také knihy. Všichni se těší, že po volbách se bu-dou účastnit jednání gorodskogo is-polkoma (čes. zastupitelstva měs-ta), kde chtějí, dle vlastních slov, vynucovat plnění již vypracované-ho Programu na zlepšení života Romů a jeho přímé financování z městského rozpočtu.

text a foto: Sabir Agalarov

Příloha čísla 15ročNík 17vyšlo 22. říJNa 2015

Cesta na UkrajinU

Jeden den v Užhorodu Pocit, že se blížíme k místům, v nichž úcta k evropským hodnotám a povědomí o zdravé občanské spo-lečnosti jsou velmi slabé, jsme po-cítili dřív, než jsme překročili hra-nici oddělující Schengenský prostor od Ukrajiny. Užhorod, do nějž jsme tentokrát mířili, je město, jehož ži-vot je silně závislý na korupci a pa-šeráctví spotřebních produktů, lidí a pohonných hmot. Výplaty a so-ciální dávky se udržují na mizer-ných hodnotách a tak jsou obyvate-lé města odkázaní na ekonomickou vynalézavost a politickou krátko-zrakost. Za cíl jsme si položili zjis-tit, jak v zakarpatské metropoli žijí Romové, v jakých podmínkách žijí, jak se o ně starají místní politické a společenské autority a jaká poli-tická atmosféra v těchto nám nepří-liš vzdálených místech vládne. Po-znatky, které jsme za několik dnů intenzivních jednání s místními lid-mi včetně nejvyšších představitelů města získali, by nejspíš nepotěši-ly ani ty nejbeznadějnější optimisty.

Užhorod – multikulturní město Naším průvodcem Užhorodem byla místní aktivistka, bývalá učitelka v romské škole, dnes televizní pu-blicistka a nadšená badatelka rom-ské kultury na volné noze, Jevgenija Navrotskaja. Tato čiperná dáma ví o zakarpatských Romech opravdu hodně a její kontakty v tomto svě-tě nám umožnily na vlastní kůži po-cítit, jak to v Užhorodu v otázkách „černo-bílého“ soužití chodí.

Náš den začal návštěvou místní televizní romské redakce televize TISA-1, kde jsme všichni dali inter-view pro další díl pořadu Jevgenii Navrotskoj o Romech. Mluvili jsme o lidských právech, o perspektivě vstupu Ukrajiny do Evropské unie, romských médiích v ČR a o kultu-ře.

Sídlo zakarpatské televize se skládá ze tří neopravených budov a jedné strašidelné televizní věže, ze které nebezpečně nízko vedou kabely vysokého napětí do vedlej-šího korpusu. Interiér budovy a technické vybavení redakce je přímo žalostné. „Na moderní vyba-vení nezbytné k výrobě moderních mediálních produktů nemáme. Tato kamera, stativ a mikrofon jsou moje vlastní,“ s posteskem řekla šéfre-daktorka redakce zakarpatských menšin, Věra Kobulej. Vyprávění televizních pořadů stále udržuje na-dšený sovětský patos. „Platí zde ne-psaný zákon, že o problémech se v televizi mluvit nesmí. Proto když chci něco o problematických vě-cech publiku sdělit, musím svoje poselství zabalit do nějakého obec-nějšího takřka bezproblémového té-matu,“ vysvětluje ideologickou si-

tuaci v zakarpatských médiích Je-vgenija Navrotskaja.

Po návštěvě televize TISA-1 jsme se vypravili do sociálně vy-loučených lokalit za Romy.

Mestá kompaktnogo proživanijaDnes ve 121 zakarpatských městech existují sociálně vyloučené lokality. Ve sto patnácti existují romské ško-ly, do kterých chodí romské děti. Tzv. mestá kompaktnogo proživa-nija, pozůstatek sovětské nomen-klatury, jsou ve své podstatě zbyt-ky roztříštěného a na okraj města vytlačeného starého cikánského tá-bora do oblasti známé v Užhoro-du jako Radvanka. V Užhorodě žije hodně Romů, z nich jen 3000 jsou registrovanými občany, několik dalších tisíc vůbec nemá rodný list. Tito lidé nemají právo na sociální podporu, nemají právo na práci, ne-mohou volit a de facto neexistují. Jde-li o celou zakarpatskou oblast, žije zde deset tisíc registrovaných Romů a přibližně dalších třináct ti-síc neregistrovaných. Nejrozšíře-nější nemocí v zakarpatských vy-loučených lokalitách je tuberkulóza a nejklasičtějším způsobem obživy sběr barevných kovů. Prostor, kte-rý obývají Romové v Užhorodu, při pozorném pohledu není strašidel-ný kvůli romskému způsobu živo-ta, ale kvůli tomu, že v 21. století zde není vytvořená základní infra-struktura poskytující důstojné by-dlení. Romové si zde svépomocí vytváří zdroje pitné vody, staví dle vlastních možností domy a sociál-ní zařízení. Někteří mají auta a mo-bilní telefony.

Politická atmosféra ve městě je velmi nezdravá. Užhorod vykazu-je známky informačně-politického znečištění, na každém kroku visí předvolební plakáty, z nichž na chodce a řidiče shlíží lidi v unifor-mách z Pravého sektoru nebo ban-dity (tak jim říkají místní občané) z užhorodské podnikatelské sféry.

Plivání do kávy občanské společnosti Primátorem Užhorodu je ve chvíli, kdy vzniká tento text, Viktor Pogo-relov. Tento muž byl v lednu roku 2014, když začal proces politických změn známý jako Majdan, zproštěn funkce hlavy města. Po devíti mě-sících se vrátil prostřednictvím roz-hodnutí místního soudu do budo-vy primátora na Poštovním náměstí, která sousedí s místním oddělením KGB. K situaci Romů v Užhorodu se Pogorelov vyjádřil takto: „Řeknu vám přímo, se vší úctou k Romům, existují práva a existují povinnosti. Nesouhlasím s tím, když lidi pou-ze vymáhají svá práva a neplní po-vinnosti. V takové situaci začíná se-gregace. Ve vězeních sedí dospělí

Romové, kteří svoje povinnosti ne-znali, ignorovali. My jejich děti kr-míme, zlepšujeme podmínky jejich života, dáváme jim studijní pomůc-ky, vybavujeme veřejné budovy in-frastrukturou, pitnou vodou. Jak se bude chovat k Romům primátor, který bude po mě, nevím.“ Reali-ta je ale taková, že město nepomá-há Romům skoro vůbec. Ředitelka nejstarší, nedávno znovu otevřené, romské školy, Oksana Lezega, není za současný celkem únosný stav bu-dovy vděčná primátorovi Pogorelo-vovi ani jeho předchůdcům.

Pervaja romskaja škola Zkušenost Jevgenii v práci s Romy začala v roce 1981, kdy jako mla-dá učitelka přišla pracovat do rom-ské školy. Její kolegové na ni tehdy zanevřeli a řekli jí, že to není pres-tižní práce, kterou by učitelka s je-jím vzděláním a barvou pleti měla dělat. Po deseti letech se do školy vrátila a začala studovat její dějiny. Podle vlastních slov, byla to právě Jevgenija Navrotskaja, kdo na zá-kladě svého historického výzku-mu nalezených archivních materi-álů prokázal, že užhorodská škola č. 14 je první evropskou romskou ško-lou, jejíž založení proběhlo na zá-kladě přímého rozhodnutí T.G. Ma-saryka v roce 1921.

Ředitelka romské školy Oksana Lezega je milá žena, která o své žáky stojí a má je ráda. „Chtěli jsme vytvořit nějakou specializaci, ško-lu s prohloubenou výukou muziky. Bohužel se nám nepodařilo sehnat ani jednoho učitele. Ani ti nejtalen-tovanější romští muzikanti děti učit nesmí. Je tady zákon, že učitel musí

mít hudební vysokoškolské vzdělá-ní. To nikdo z romských muzikan-tů nemá. Bílí učitelé do naší školy jít za mizerný peníze nechtějí,“ vy-světlila situaci ředitelka nejstarší romské školy v Evropě.

K budově školy přijíždí stříbrné SUV a z něj vystupuje energický muž. Tento na první pohled chari-smatický modrooký Rom působí jako člověk, který vztahům mezi Romy a městem rozumí velmi dob-ře, avšak už dávno nad perspekti-vou opravdového zlepšení situace zlomil hůl. Aladar Adam je prvo-třídní houslista, podnikatel a také romský starosta - Baro, kterého si zvolili do svého čela Romové. Za-jímá se o všechny romské záležitos-ti a také o školu. „Nikdo nám v tom-to městě nic nedá. Všechno musí-me shánět sami. Letos jsme z vlast-ních úspor udělali plastová okna a americká náboženská organizace nám poskytla peníze na opravu fa-sády. Místní administrativa by nej-raději Romy vůbec neviděla,“ říká Aladar Adam.

Na prahu „zásadních změn“Letos v Užhorodu proběhnou volby. Za Romy jde do voleb mladý akti-vista a novinář Miroslav Horváth od proevpropské strany Jediný cen-tr. Užhorodci znají Miroslava jako redaktora romské redakce z pořadu Roma Dživipen. „Dnešní prioritou jsou volby. Jsem jediný vysokoškol-sky vzdělaný Rom s politickými ambicemi v naší oblasti. Po vol-bách se musíme všichni sejít a sta-novit si cíle a priority, vytvořit tým lidí. Ve městě nemáme žádné vůdčí osobnosti. Naší prioritou je vytvořit

legislativní prostor, kde banditská pravidla nebudou zároveň ústavou. Snažíme se o to už 20 let. Chceme také svobodu slova, chceme v mé-diích mluvit o svých problémech. Globalizace tady jde opačným smě-rem. V 21. století Romové mají problémy s dokumenty, respekti-ve žádné nemají,“ vypráví s nadše-ním Miroslav Horváth. V den, kdy jsme jej potkali, byl totiž oficiálně navržen na účast ve volbách.

Okamžiky politické radosti Mi-roslava se odehrávají uprostřed tvr-dé reality sociálně vyloučené loka-lity. Romové na Radvance mají špatný přístup k vodě. Na každé uli-ci je jenom jeden hydrant, odkud se může voda čerpat. „Po složení smí-šeného romsko-ukrajinského týmu se hodláme zasadit o to, aby rom-ské osady dostaly pitnou vodu. Hrozně moc lidí je nemocných, pro-tože tam není. Chceme dát dohro-mady brigádu z Romů, kteří dnes dělají pro město stavební práce a vytvořit reálnou infrastrukturu, kanalizaci, provádět sociální práci, udělat osvětlení. Jsme lidi, kteří chtějí vlastníma rukama změnit svůj život,“ dodává Horváth.

Romští aktivisté Miroslav, Saša a Roland mají v baráku Miroslavo-vy babičky na Radvance kancelář. Zde mají ukrajinskou, romskou a americkou vlajku a také knihy. Všichni se těší, že po volbách se bu-dou účastnit jednání gorodskogo is-polkoma (čes. zastupitelstva měs-ta), kde chtějí, dle vlastních slov, vynucovat plnění již vypracované-ho Programu na zlepšení života Romů a jeho přímé financování z městského rozpočtu.

text a foto: Sabir Agalarov

Příloha čísla 15ročNík 17vyšlo 22. říJNa 2015

Cesta na UkrajinU

B z cest

Za výChodní hraniCí sChengenUPrvní cikánská škola v československu

Z iniciativy lidí ze čtrnáctideníku Romano hangos (Romský hlas), jehož vydavatelem je spolek Spo-lečenství Romů na Moravě a za podpory spolku IQ Roma servis a Muzea romské kultury, všechno v Brně, byla před krátkou dobou pod-niknuta studijní cesta do Užhorodu, který leží v těsné blízkosti sloven-ské hranice. Tedy na samé východ-ní hranici Schengenu.

Důvodem pro naši cestu byly his-torické reálie, které mají mnoho společného s historií naší země – a ovšem s životem Romů tady a tam. Podat svědectví o jiném světě, kte-rý se svými vnějšími znaky znač-ně liší od naší přítomnosti, ale svý-mi reminiscencemi z minulosti stá-le ukazuje na společně sdílené cha-rakteristiky a problémy...

V létech 1919 až 1938 byla Pod-karpatská Rus a v ní ležící Užhorod součástí Československé republiky. Z popudu prezidenta Masaryka zde už v roce 1921 byla založena první základní škola pro cikánské děti. V Užhorodu je dodnes, cikánské děti do ní chodí dále. A jak už je téměř pravidlem, i tady do této školy ukrajinské dítě nezabloudí. Po vál-ce se stala Podkarpatská Rus z vůle Stalina částí Ukrajiny.

Co mohlo být tím důvodem, že právě tady, na nejzazším východ-ním okraji území tehdejšího Česko-slovenska, vznikla naprosto unikát-ní a tehdy jediná cikánská škola, se můžeme jenom dohadovat…

Při mé první návštěvě v polovině devadesátých let minulého století stála škola na okraji cikánské osady. Dnes po dvaceti létech je místo osa-dy rozsáhlá nekultivovaná louka.

Po osadě ani památka, jen na okraji té louky chýše, jak vystřiže-ná z romantické pohádky, bohužel však obklopená jakýmsi blíže ne-specifikovaným odpadem. A to v nejtěsnějším sousedství školy. To jsou charakteristické průvodní jevy, se kterými se tady setkáte, po-

kud jsou v místech jiných vylouče-ných lokalit obývaných jedině míst-ními Romy. Tyto skvrny na tváři města zřejmě nikomu nevadí. U nás podobné lokality nazývané jako vy-loučené tu jsou nazývány „miesta kompaktnovo naživania“, bůh suď proč? Snad jen proto, že kompakt-ní zní lépe než segregovaný.

Ale škola tu stojí stále. Děti čilé, veselé, spontánně reagující na pod-něty. To nám udělalo radost. Je to však skoro jako tehdy před léty. Celkem nepříliš rozlehlý přízemní domek byl ještě krátce před naší ná-vštěvou neomítnutý a v dosti špat-ném stavu. Současné menší opravy provádí náboženská nadace z USA. Škola má tři třídy, menší knihovnu a historický sál připomínající slav-nou historii jejího vzniku za Čes-koslovenska i některé učitele. Byli mezi nimi i Češi. Je to vše až do-jemné, když současně na každém kroku vnímáte nedostatek financí patrných na vybavení. To vynikne v okamžiku, kdy projíždíme měs-tem a míjíme jinou školu, která se shodou okolností stále jmenuje Ma-sarykova. Rozměrná budova, září-cí čerstvými barvami na fasádě, ne-pochybně po rozsáhlé rekonstruk-ci. To je jistě hodné ocenění a uzná-ní snahy města podporující vzdělá-ní. Jenže i toto uznání mělo pro nás trpkou příchuť.

To jsme si uvědomili při návště-vě a krátké debatě se starostou Vik-torem Pogorelovem. Jako starosta byl zproštěn funkce v lednu 2014 při politických změnách charakte-rizovaných Majdanem. Rozhodnu-tím místního soudu se po devíti mě-sících vrátil do funkce a dnes o Ro-mech nepřemýšlí vůbec a pokud ano tak jen jako o přítěží, kterou je potřeba uchlácholit politicky a tak-řka jen na oko.

Nabízí se srovnání se situací v naší zemi. Při vší kritice a vědomí všech limitů, které v naší společnos-ti panují, to srovnání je až neskuteč-

ně pro nás příznivé. Možná by to mohli a měli ocenit i naši Romové.

Při debatě s několika málo rom-skými autoritami jsme netajili, že bez funkční a plné demokracie se nelze dočkat ani pokroku v životě Romů. Naší radou místním Ro-mům byla naše výzva k úsilí o vstup Ukrajiny do EU. A to jen dva dny poté, kdy náš parlament pustil dohodu EU s Ukrajinou.

Frustrace z nedokončené revolu-ce z Majdanu mezi obyčejnými lid-mi je tu zřetelná. Není zcela zřej-mé, zda se jedná o totální rezigna-ci nebo naději na nové úsilí o funkč-ní demokracii. Karel Holomek

foto: Sabir Agalarov

Ředitelka školy Oksana Lezega

Diskuse s místní romskou autoritou Aladarem

B z cest

Za výChodní hraniCí sChengenUPrvní cikánská škola v československu

Z iniciativy lidí ze čtrnáctideníku Romano hangos (Romský hlas), jehož vydavatelem je spolek Spo-lečenství Romů na Moravě a za podpory spolku IQ Roma servis a Muzea romské kultury, všechno v Brně, byla před krátkou dobou pod-niknuta studijní cesta do Užhorodu, který leží v těsné blízkosti sloven-ské hranice. Tedy na samé východ-ní hranici Schengenu.

Důvodem pro naši cestu byly his-torické reálie, které mají mnoho společného s historií naší země – a ovšem s životem Romů tady a tam. Podat svědectví o jiném světě, kte-rý se svými vnějšími znaky znač-ně liší od naší přítomnosti, ale svý-mi reminiscencemi z minulosti stá-le ukazuje na společně sdílené cha-rakteristiky a problémy...

V létech 1919 až 1938 byla Pod-karpatská Rus a v ní ležící Užhorod součástí Československé republiky. Z popudu prezidenta Masaryka zde už v roce 1921 byla založena první základní škola pro cikánské děti. V Užhorodu je dodnes, cikánské děti do ní chodí dále. A jak už je téměř pravidlem, i tady do této školy ukrajinské dítě nezabloudí. Po vál-ce se stala Podkarpatská Rus z vůle Stalina částí Ukrajiny.

Co mohlo být tím důvodem, že právě tady, na nejzazším východ-ním okraji území tehdejšího Česko-slovenska, vznikla naprosto unikát-ní a tehdy jediná cikánská škola, se můžeme jenom dohadovat…

Při mé první návštěvě v polovině devadesátých let minulého století stála škola na okraji cikánské osady. Dnes po dvaceti létech je místo osa-dy rozsáhlá nekultivovaná louka.

Po osadě ani památka, jen na okraji té louky chýše, jak vystřiže-ná z romantické pohádky, bohužel však obklopená jakýmsi blíže ne-specifikovaným odpadem. A to v nejtěsnějším sousedství školy. To jsou charakteristické průvodní jevy, se kterými se tady setkáte, po-

kud jsou v místech jiných vylouče-ných lokalit obývaných jedině míst-ními Romy. Tyto skvrny na tváři města zřejmě nikomu nevadí. U nás podobné lokality nazývané jako vy-loučené tu jsou nazývány „miesta kompaktnovo naživania“, bůh suď proč? Snad jen proto, že kompakt-ní zní lépe než segregovaný.

Ale škola tu stojí stále. Děti čilé, veselé, spontánně reagující na pod-něty. To nám udělalo radost. Je to však skoro jako tehdy před léty. Celkem nepříliš rozlehlý přízemní domek byl ještě krátce před naší ná-vštěvou neomítnutý a v dosti špat-ném stavu. Současné menší opravy provádí náboženská nadace z USA. Škola má tři třídy, menší knihovnu a historický sál připomínající slav-nou historii jejího vzniku za Čes-koslovenska i některé učitele. Byli mezi nimi i Češi. Je to vše až do-jemné, když současně na každém kroku vnímáte nedostatek financí patrných na vybavení. To vynikne v okamžiku, kdy projíždíme měs-tem a míjíme jinou školu, která se shodou okolností stále jmenuje Ma-sarykova. Rozměrná budova, září-cí čerstvými barvami na fasádě, ne-pochybně po rozsáhlé rekonstruk-ci. To je jistě hodné ocenění a uzná-ní snahy města podporující vzdělá-ní. Jenže i toto uznání mělo pro nás trpkou příchuť.

To jsme si uvědomili při návště-vě a krátké debatě se starostou Vik-torem Pogorelovem. Jako starosta byl zproštěn funkce v lednu 2014 při politických změnách charakte-rizovaných Majdanem. Rozhodnu-tím místního soudu se po devíti mě-sících vrátil do funkce a dnes o Ro-mech nepřemýšlí vůbec a pokud ano tak jen jako o přítěží, kterou je potřeba uchlácholit politicky a tak-řka jen na oko.

Nabízí se srovnání se situací v naší zemi. Při vší kritice a vědomí všech limitů, které v naší společnos-ti panují, to srovnání je až neskuteč-

ně pro nás příznivé. Možná by to mohli a měli ocenit i naši Romové.

Při debatě s několika málo rom-skými autoritami jsme netajili, že bez funkční a plné demokracie se nelze dočkat ani pokroku v životě Romů. Naší radou místním Ro-mům byla naše výzva k úsilí o vstup Ukrajiny do EU. A to jen dva dny poté, kdy náš parlament pustil dohodu EU s Ukrajinou.

Frustrace z nedokončené revolu-ce z Majdanu mezi obyčejnými lid-mi je tu zřetelná. Není zcela zřej-mé, zda se jedná o totální rezigna-ci nebo naději na nové úsilí o funkč-ní demokracii. Karel Holomek

foto: Sabir Agalarov

Ředitelka školy Oksana Lezega

Diskuse s místní romskou autoritou Aladarem

Cz cest

svět válčí s romyNejdelší válka, která kdy vypukla a pořad trvá, je válka světa proti Ro-mům. Trvá už několik tisíc let a Ro-mové této válce pořád odolávají. Aby mohli přežít, museli si sami na-jít způsob jak žít, existovat, civilizo-vat se a zespolečenšťovat. Zatímco svět řeší romskou otázku, Romové přicházejí o svá lidská a občanská práva. Naskýtá se tedy otázka: Jak se mohli, nebo mohou Romové inte-grovat do civilizovaných společnos-tí, když celoživotně žijí ve válečné situaci? V této historické válce Ro-mům pomohla a pomáhá přežít jen jejich kultura, tradice, zvyky, sta-rodávná řemesla a jejich manuální a obchodní síla. I když se civilizo-vaný svět v názorech na romskou problematiku rozchází, přesto všu-de na světě žijí Romové ve vyhnan-ství, v lágrech bez možnosti návra-tu. Stejně tomu tak je i na Ukrajině, kde jsem navštívil romskou osadu Radvanka v městě Užhorod.

Cesta za poznánímNa Ukrajině jsem ještě nebyl a z obav o své bezpečí jsem tam ani jet nechtěl. Ale touha poznat užho-rodské Romy rozhodla za mě. Za-jistil jsem si tedy všechny potřeb-né náležitosti pro výjezd a se svými kolegy jsem se vydal v sobotní pod-večer autem do Užhorodu za tam-ními Romy. Cesta z Moravy na vý-chod Slovenska nám rychle a bez problémů ubíhala, ale na hraničním přechodu Vyšné Německé jsme se setkali s byrokracií slovenských cel-níků. Pod záminkou vymyšleného, fingovaného dopravního přestupku, chtěli po nás pokutu 100 eur. Když jsme se tvrdě postavili na odpor a požadovali předložit důkaz naše-ho přestupku, tak se veksláci na nás moc rozzlobili. Najednou všichni celníci věděli, že jsme všimné ne-zaplatili. Každou chvilku nahlídnul do auta jiný celník a já jsem si říkal: Tak a teď se na nás vyřádí.

Po důkladné kontrole auta i za-vazadel, když nic nenašli, tak jsem se bál, že nám z pomsty podstrčí do auta balíček drog a pak nás vítězně zabásnou. Také jsem očekával, že se nám budou dívat i do zadku. Ne-stalo se tak, škoda. Po kontrole na třech stanovištích nás páni celníci propustili s gestem: Choďte už, choďte, pokračujte v cestě. Na ukrajinské celnici se pro nás úplně zastavil čas. Celníci chodili s papír-ky sem a tam jak mravenci s listím po lese a neustále razítkovali jaké-si doklady. Se samopaly na zádech si nás s nedůvěrou prohlíželi, kon-trolovali a připraveni zastřelit nás, nám pokládali různé otázky. Ráno ve čtyři hodiny nás konečně pro-pustili. Byl jsem rád, že jsem pře-žil slovenskou i ukrajinskou celní invazi a únavou zničený jsem se tě-šil do hotelové postele.

UžhorodNaše ráno začínalo snídaní v hotelu Užhorod. U stolu jsme si s kolegy ujasnili denní program a telefonic-ky se spojili s paní Jevgenijí Nav-rotskou, naší průvodkyní. Jeli jsme k ní domů, navigace nám určovala trasu a při jízdě městem jsem si vši-ml, že zeleň všude kolem nás domi-nuje. Velice mě to uklidňovalo, cí-til jsem se jak v ráji a užíval si to. Město působí honosně a velice klid-ným dojmem, není přeplácané do-pravními značkami ani reklamou.

Kvalita silnic se skoro rovná tan-kodromu, auta parkují, kde se jen dá, kromě starobylého centra, kde je pěší zóna. Paní Navrotskaja byd-lí ve vilové honosné čtvrti, kde jsem neviděl cedule s popisky ulic, jen čísla domů. U domu naší průvod-kyně jsme zvonek nenašli, ale po telefonickém rozhovoru hned vyšla z domu usměvavá, elegantní žena v letech. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděl, že se zabývá historií zakarpatských Romů. Při prohlídce města nám popisovala místa, na kte-rých měli nějakým způsobem podíl i Romové. Informace paní Navrot-ské byly vyčerpávající.

Návštěva první romské školy v Evropě založené T.G. Masarykem v roce 1921Už když jsme ke škole přijížděli, bylo poznat, že se blížíme k Ro-mům. Stará nízká přízemní budova určovala úroveň školy a když jsem viděl blízko školy romské obydlí - chatrč, tak už mi bylo jasné, kde se nacházím. V porovnání s český-mi školami to byl byt 2+1 s kůl-ničkou na dřiví. Na dvoře školy si hrály děti na prolézačkách smonto-vaných z trubkového lešení. Když jsem k dětem promluvil romsky, hned se kolem mě shlukly a vyzví-daly, odkud jsme. Děti byly živé, zvědavé a pohotové hned komuni-kovat. Mluvily stejným dialektem jako já, naprosto jsme si rozuměli. Ředitelka školy nás provedla ško-lou a v muzejní místnosti, kde byla uchovaná romská historie, byly ob-razy, kroje, hudební nástroje a vý-robky z různých materiálů. Škola nebyla nijak zvlášť vybavena, půso-bila dojmem: Však Romům to stačí. Při prohlídce školičky jsem se do-zvěděl, že děti mohou chodit i do standardních ukrajinských škol, ale dlouho by tam nezůstaly, bílá spo-lečnost by je nechala vyloučit. Ra-sizmus, diskriminace a porušova-ní lidských a občanským práv na ukrajinských školách existuje stej-ně tak jako u nás, ale ve větší míře. Romské děti chodí do školy do 15 let, dál se už nevzdělávají, nema-jí možnost ani přípravu. Nesplni-

ly by kritéria přijímaček na střed-ních školách. Děti jdou ve šlépějích svých rodičů, brzo si založí své ro-diny a vstoupí do koloběhu života svých předků.

Návštěva romské osady ve vylou-čené lokalitě RadvankaNávštěvu osady domluvila Jevge-nija Navrotskaja. Prašná polní sil-nice nás dovedla na začátek osady. Tam nás už očekávali romští akti-visté, kteří nás uvedli do své kan-celáře. Mluvili jsme o životě Romů v osadě a jejich postavení ve společ-nosti. Dozvěděli jsme se, že mnoho Romů v osadě nemá doklady a ne-jsou zavedeni ani v matrice. Černé duše nemají na nic nárok, protože úředně vůbec neexistují. Ukrajina nepodporuje sociální programy pro Romy a na trhu práce s nimi ani ne-počítá. Romové nabízejí svoji ma-nuální práci podnikatelům a pra-cují na černo i při výstavbě města. Přivydělávají si sběrem barevných kovů a černým obchodem. Všech-no, co Romové chtějí, musí si vy-budovat vlastními silami. Je to ne-celý rok, co město zavedlo do osady vodu. Romové se na stavbě vodo-vodu podíleli vlastní prací a přispěli i finanční sbírkou na stavební tech-niku a povrchové terénní úpravy vo-dovodu. Po sto letech mají Romo-vé na Radvance jeden hydrant, který slouží zhruba tisícovce lidí. Romští aktivisté tvrdili, že svoji práci vy-konávají dobrovolně, vyřizují Ro-mům potřebné doklady, zastupují je na úřadech a jiných institucích, se kterými musí Romové přijít nebo přicházejí do styku. Osadou nás do-provázeli Miroslav, Saša a Roland, a poznal jsem, že je Romové re-spektují. V osadě vládl klid a po-řádek, nikdo se k nám nesměl při-blížit, na nic se vyptávat ani s námi hovořit. Na veškeré otázky nám od-povídali oni tři. Bylo poznat, že ak-tivisté jsou velké a respektované au-tority, které si v případě potřeby umí v osadě sjednat pořádek. Oni nám povolili v osadě fotit a také rozkáza-li ukončit fotografování. Dodnes mi není jasné, v jaké pozici tam romští aktivisté vlastně jsou. Jestli to byli

etnobyznysmeni, kápa, nebo soci-ální pracovníci. Osadou vedla pol-ní prašná cesta, ale podle domů bylo poznat, že v osadě bydlí i dobře si-tuovaní Romové. Jejich domy byly postavené z nových stavebních ma-teriálů a architektonicky uspořáda-né. V osadě ale převládaly chatrče chudých i jakési nouzové novostav-by bez fasád.

Návštěva primátora UžhoroduSchůzku opět dojednala vlivná a re-spektovaná osoba v Užhorodě, naše průvodkyně, Jevgenija Navrotska-ja. Myslím si, že dostat se k pri-mátorovi jen tak, ze dne na den, to jde snad jen v havarijních situ-acích. Všude jinde bychom muse-li o schůzku požádat. My jsme se ale dostali k primátorovi lusknutím prstu a byli jsme rádi. Primátor Vik-tor Pogorelov působil dojmem vy-rovnané a klidné osobnosti. Když jsem se ho ale zeptal, proč město ne-investuje do oprav romských škol, tak jak investuje do ukrajinských, tak znervózněl a bylo poznat, že ta-kovou otázku nečekal. Odpověděl stejně, jak odpovídají některé osob-nosti v ČR. Romové by jen brali, ale nechtějí pro to nic udělat. Znají jen svá práva, ale povinnosti už ne. Tato akademická odpověď mně ujasnila, že klást další otázky už bude zbyteč-né. Popravdě řečeno, čekal jsem, že první romská evropská škola bude patřit k užhorodským architektonic-kým skvostům a bude chráněna pa-mátkovým ústavem. Bohužel, není tomu tak, je to jen byt čtvrté kate-gorie. Naskýtá se i prognóza, že po volbách převezmou moc neonacis-té a ti romskou školičku zbourají.

Návštěva televizní romské redak-ce TISA - 1 Interview v TISA-1 opět domluvi-la Jevgenija Navrotskaja, která je i vedoucí romské TV redakce. Pro-váděla nás televizním areálem až do romské redakce, kde bylo veli-ce skromné a jednoduché zařízení. Nový areál zakarpatské televize byl kdysi určitě chloubou Užhorodu, ale dnes působil dojmem vybydle-ných domů v dezolátním stavu. Ne-

udržované a zchátralé budovy při-pomínaly spíš sklady než televizní sídlo. Léta se podepsala na všech budovách a dalo by se říct, že vytvo-řila ruiny určené k likvidaci.

Já a moji redakční kolegové jsme v našem interview měli hovořit o romské otázce v ČR, o lidských právech, neziskovkách a politice všeobecně. Upozornili nás, že u nich v televizi nemají ještě svo-bodu slova a máme se tomu přizpů-sobit. Já jsem se jim ale nelíbil, vlastně moje oblečení, byl jsem celý v černém a moje černá bunda a kšil-tovka jim narušovala ukrajinskou kulturu a úroveň jejich pořadu. Měl jsem také hrát a zpívat, ale když jsem zhodnotil jejich amatérské vy-bavení a jejich nároky, tak už jsem ani nechtěl v jejich pořadu být. Šéf-redaktorka Věra Kobulej to po-střehla a hned sehnala profesionál-ní TV kameru a bezdrátový klopo-vý mikrofon. Venku na lavičce pod břízou jsem hrál a zpíval. Doufám, že jsem splnil jejich očekávání a že KGB můj vstup nevystřihne...

Prognóza Rasizmus, nenávist, perzekuce a se-gregace ohrozili ukrajinské Romy natolik, že dnes nemají žádné vzdě-lání, jsou negramotní a nemají pří-stup ke spravedlnosti. Ze společ-nosti jsou vyhnáni do ghett a i kvůli ukrajinským nepokojům jsou dnes ještě víc pronásledováni neonacis-ty. Politická situace na Ukrajině je toho času velice vyhrocená a pro Romy opravdu nebezpečná. Schy-luje se k volbám a prognóza říká, že k moci se dostanou neonacisti. V tomto případě je téměř jisté, že Romům nastanou těžké chvíle. Ne-onacistické ukrajinské politické se-skupení se s určitostí zaměří na et-nické skupiny a Romové přijdou na řadu jako první. Ukrajinská ne-přátelská společnost se k neonacis-tům přidá a společně vyženou Romy z Ukrajiny. Tento katastrofický scé-nář je reálný a dokonce se i očeká-vá. Tímto politickým chaosem je ohrožen i vstup Ukrajiny do Evrop-ské unie. Gejza Horváth

foto: Sabir Agalarov

D z cest

Nebuďte neviditelní! Učila jsem tento rok na jaře češtinu v Kyjevě. V sobotu jsem moderova-la diskusní klub, kam mohl zdarma přijít každý si popovídat. Nepovída-li jsme si ale o pelmeních, i když i to je důležité téma. Nosila jsem texty umožňující zamyšlení nebo vodila lidi, kteří jsou něčím inspirativní. Většinou se diskuse stejně stočila na válku, což mi připadalo přiro-zené a důležité. Jednou přišlo pře-kvapivě mnoho lidí, museli jsme se dokonce přesunout do větší učebny a bylo jasné, že pro mě to bude ná-ročné na moderaci a pro diskutující, kteří jsou tu primárně v roli studentů češtiny, zase bude těžké projevit se. Ráda jsem používala články z časo-pisu Respekt. Osvědčila se mi rub-rika Jeden den v životě a na ten den jsem měla nachystaný text Nevidi-telná. Napsala jej romská sociální pracovnice, která v textu popisova-la, že právě spoluorganizovala akci Mezinárodní den Romů, ale že se těchto oslav nezúčastní – vzhledem k únavě. A zároveň dodává, že se v české společnosti cítí neviditelná.

O výběru tohoto textu jsem moc nepřemýšlela, ale hned po přečtení prvních řádků, položení první otáz-ky a zaslechnutí první odpovědi jsem si uvědomila, co jsem si to nadrobila. Jsem velmi neklidný člo-věk, který špatně snáší bezpráví a bezmoc, a poklidné vysvětlování, že je nutná solidarita a empatie, není zrovna moje parketa. Po přečtení prvního odstavce jsem položila otázku, jaká je situace Romů na Ukrajině. Blonďatý snaživec, který touží po studiu ekonomie v Česku, mi sdělil, že Romové kradou, žijí v lese a mají koně. A žebrají. Zrud-la jsem a měla chuť schovat se stu-dem za tabuli. Nádech, výdech. Pro-miňte, já se neptala, jaké jsou na Ukrajině předsudky vůči Romům, ale jaká je situace Romů na Ukraji-ně. Dověděla jsem se, že mají pověst žebravých skupinek, které chodí po ulicích a bezostyšně od vás chtějí peníze na život, bývají to převážně ženy. Serhij mi vysvětluje, že to je nehorázné, protože to jsou ilegální lidé, kteří nemají ani občanku

a „nemají tu co dělat“. Říkám větu, kterou jsem v době, když jsem žila v Německu, vídala na domech oby-dlených volnomyšlenkářskými le-vičáky a té naléhavosti v ní obsaže-né se spíš vysmívala, než ji obdivo-vala: „kein Mensch ist illegal“ – „žádný člověk není ilegální“. Nikdy bych netušila, že tuhle větu sama použiju jako argument!

Serhij mi vysvětluje, že tyhle lidi nikam nepatří a pokud někam, tak sem rozhodně ne. Kdo o tom roz-hoduje, kdo sem patří a kdo ne?, zní moje reakce a můj vnitřní pocit je takový, že tuhle diskusi nemám šanci ukočírovat. Myslím na Báru Antonovou, která by tu měla stát místo mě a s naprostým klidem a nadhledem jí vlastním rozjet svo-ji lekci solidarity pro začátečníky. Míra nenávisti v těchto výrocích ve mně vyvolává takovou vlnu nekli-du, že jen těžko můžu působit jako vzor chodící empatické solidarity. Vrcholem všeho je pak výrok Vovy, který zní: „Já ale znal jednoho Roma a ten byl v hlavě úplně nor-mální, kdyby nevypadal jako Rom, tak by to člověk vůbec nepoznal, co je zač.“ To už ale opravdu nevydr-žím a za tabuli se na chvíli musím schovat a napočítat do deseti. Ná-dech, výdech.

Podobná diskuse by se dost mož-ná odehrávala i v Česku či jinde na světě, přesto věřím, že Češi jsou spíš ignoranti než rasisté a titěrná práce neziskových organizací také nese své plody. Romové na Ukrajině to mají opravdu těžké. Trochu historie: kromě menších pogromů na Kry-mu, v Podolí, Haliči a Volyni, 12 000 Romů padlo za oběť nacismu během masakrů v Babim Jaru, ky-jevské roklině, kterou od konce roku 1941 už neprotéká obyčejný potok, ale potok prolité krve. V době, kdy Ukrajina byla součástí Sovětského svazu, Romové nebyli bezdomovci. Bydlení i práce byly řízené shora. Mafiánský kapitalismus, který na Ukrajině od revoluce převládá, za-tím Romy nedokázal včlenit do spo-lečnosti. Problém je především s ile-galitou: Hodně Romů nemá žádné

doklady. Pokud člověk nemá dokla-dy, těžko se hledá práce a nemůže se žádat o příspěvek na dítě, dítě ne-může chodit do školy – tím se roz-táčí celý kolotoč problémů, který se jen tak nezastaví. Roku 2013 ukra-jinská vláda rozjela speciální stra-tegický projekt pro jejich začlenění do společnosti. Jenomže začleňova-cí projekty lépe fungují na papíře než v praxi.

Na Ukrajině žije oficiálně 40 000 Romů, neoficiálně ale až 400 000, nejpočetnější komunita je pak v Za-karpatí. Hodně Romů na Ukrajině je negramotných, jediným zdrojem peněz je žebrání. Vzdělání, které má být cestou k integraci, se mno-ha dětem vůbec nedostává. Volody-myr Bambula, šéf čerkaské nevlád-ní organizace Romani Rota, v člán-ku Radia Svoboda věnovaném rom-ské problematice (2015) informuje o situaci Romů: „23 % neumí číst a psát ukrajinsky, 3 % nerozumí a nemluví ukrajinsky. Důvody, proč romské děti nenavštěvují školu: ne-mají potřebné dokumenty – 49%, zabezpečení vzdělání je pro ně pří-liš drahé – 36%. 15% Romů se do-mnívá, že dítě nemusí studovat vů-bec.“ Experti na integraci a rasis-mus kritizují přístup státu, který se věnuje teorii a nikoli praxi, nesna-ží se Romy začlenit konkrétními

projekty. Socioložka Tamara Mart-senyuková v článku věnovaném romskému rasismu (text nese název „Nerada bych, aby moje děti vědě-ly, jak Romové žijí“) cituje exper-ta, jehož jméno ale autorka bohužel nezmínila: „Většina Romů nechá-pe, kam se integrovat. Ve společ-nosti vládne korupce, mafiánství a násilí. K čemu jim je něco tako-vého? Mají svoje tradice a kulturu. Kdyby společnost byla jiná, inte-grovali by se do ní. Ale takovou společnost nepotřebují.“

Martsenyuková text ale uzavírá odvážným tvrzením, že ten, kdo se ze začarovaného kruhu ilegální exi-stence, negramotnosti, nevzděla-nosti a nezaměstnanosti chce vyma-nit, má velkou šanci, že se mu to po-vede a následně pak i jeho dětem, a to v duchu americké sluníčkářské ideologie: „be the change you wish to see in the world“. Doufejme tedy, že se blýská na lepší časy, alespoň v tom ohledu, že Romové, kteří se chtějí integrovat, mají kam jít pro pomocnou ruku. Kromě organiza-ce na ochranu lidských práv Vested sídlí v Užhorodu také charitativní organizace Романо лунго трайо zaměřená na rozvoj romských dětí. Snaží se podpořit jejich romskou identitu, ale i učit je respektovat Ukrajinu, která je jejich domovem.

Organizace Ketane v Chersonu a organizace Чачімо-Čačimo se sídlem v Charkově poskytuje soci-ální pomoc a právní poradenství, ale také pořádá různá školení a workshopy, podobně žitomirská Romano Kham nebo oděské Cent-rum pro práva Romů. Právy Romů se zabývá také dněpropetrovská or-ganizace Gorenie nebo fond Rozvi-tok zaměřený na vývoj Ukrajiny za-ložený oligarchou Rinatem Achme-tovem, nejbohatším Ukrajincem.

Svůj sobotní diskusní klub v ruce s článkem o „neviditelných“ Romech jsem tehdy nakonec zvlád-la: Doporučila jsem všem zúčast-něným vcítit se do kůže toho, kdo se cítí „neviditelný“, snažit se po-chopit jeho lidský příběh a v rámci svých možností mu pomoci, aby ne-byl neviditelný.

Závěrem bych ráda citovala ko-mentář pod článkem Radia Svobo-da s titulem „Romové na Ukrajině říkají, že diskriminace přerostla v rasismus“, z něhož jsem pro toto zamyšlení čerpala: „Jsem napůl Rom a žádný útlak nepociťuji a s rasismem jsem se nikdy nese-tkal. Nejdůležitější je, aby člověk byl člověkem a až potom Romem, Slovanem, Asiatem nebo baná-nem.“ Tereza Semotamová

foto: David Konečný

až budou ukrajinští romové opravdovými Ukrajinci…Ukrajina je prostor, kde si člověk uvědomí, jak velký pokrok udělala za posledních pětadvacet let česká společnost ve vztahu k menšinám. Při procházkách ukrajinskými měs-ty třeba potkáte minimum vozíčká-řů – přes vysoké obrubníky, rozbité chodníky a další překážky se prostě nikam nedostanou. Jakoby nevidi-telní jsou i ukrajinští Romové, přes-tože jsou ve veřejném prostoru fy-zicky přítomní.

Česká společnost má k Romům obecně velmi odtažitý vztah, ale většina Čechů dnes už vnímá (as-poň doufám) Romy jako součást ko-munity. Na Ukrajině jsem se setká-vala téměř výlučně s lidmi, kteří se – až na pár výjimek z liberálních uměleckých kruhů – s Romy vůbec nijak neztotožňovali.

Jedna situace: Skupině českých krajanů ve Lvově tvůrci z ČT Brno představili dokument Mária a Má-ria. Film je to velmi emotivní, di-váci byli dojatí a v diskusi vyjadřo-vali autorům uznání za pomoc mat-ce s dcerou v tíživé životní situaci. Jakmile jsme se však začali bavit

o Romech, které potkávají na ulici, dojetí a empatie byly rázem pryč. Titíž vzdělaní lidé, kteří děkovali za pomoc ženám žijícím dvě stě ki-lometrů od jejich města, odmítali jakoukoli možnost pomoci lidem, se kterými se setkávají denně ve svém městě. „Romové jen kradou a žebrají, nic jiného je nezajímá, děti do školy nikdy chodit nebudou, nemá smysl se jimi vůbec zabývat.“ Teprve po dalších otázkách si divá-ci vzpomněli, že vlastně znají i „dobré Romy“, kteří se živí hud-bou, normálně pracují. Ale stejně jako v Česku následoval obligátní výrok: „Ale to jsou výjimky.“ A když jsem jim vyprávěla o svých romských známých z Brna, z nichž mnozí mají kvalitní vzdělání a pres-tižní práci, tvářili se dost nedůvě-řivě…

Podle mých zkušeností (které ale nemusí odpovídat skutečnému sta-vu, přece jen se pohybuju v poměr-ně specifickém sociálním prostře-dí) se česká společnost liší od ukra-jinské aspoň v tom, že kultivovaní lidé si uvědomují svoji spoluzodpo-

vědnost za nastolení spravedlivého postavení znevýhodněných lidí – ať už jde o hendikep fyzický nebo so-ciální. Většina rozumných Čechů uznává, že se špatná přístupnost ve-řejného prostoru nebo ztížená do-stupnost vzdělání a důstojného by-dlení nevyřeší samy od sebe, že je zapotřebí, aby se těmto otázkám vě-noval stát i občanská společnost.

Na Ukrajině toto povědomí o nutnosti rovných podmínek zřej-mě ještě není natolik silné. Není se ale co divit, Ukrajina dnes doslova bojuje o přežití. Věřím, že se i díky mezinárodnímu úsilí podaří zvrá-tit tragický politický vývoj a že Ukrajina opět nabere dech a začne vzkvétat. A že s povznesením a upevněním demokracie půjde ruku v ruce i zlepšení přístupu k menšinám. Jsem přesvědčená, že čeští Romové budou moct svým ukrajinským kolegům v mnohém poradit a pomoct. Mají za sebou to-tiž obrovský kus práce a mnoho zkušeností, jež mohou být pro ukra-jinské Romy nesmírně cenné.

Barbora Antonová

téma 5oktobRos říjenspolečnost

džanes romanes Xivotčenáš romsky

Dado amaro, so sal upre,tiro nav mi el suntno,tiro lav sar opre, avka the tele.O maro amaro de amen sako ďives,u odmukh amenge amare bini,sar amen odmukhas kolenge, so amen košen.Le amendar o nalačhipen u ma domukh e bibacht pre amende te džal.Hin tiro thagaripen, zor, the kamiben.Amen.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,buď vůle tvá jak v nebi tak i na zemi.Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny,jakož i my odpouštíme našim viníkům.A neuveď nás v pokušení,ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království, moc i sláva navěky. Amen. jan horváth

existují půl roku a už jsou druzí

Nehledě na to, že v Hodoníně je v polovině října chladno a prší, tre-néři fotbalového týmu, který v po-sledních pěti měsících vyšplhal na druhé místo okresní soutěže mlad-ších žáků, čekají na své svěřence. Děti ze sociálně vyloučené lokali-ty jihomoravského města Hodonín přichází všechny včas. Hráči na-skakují do aut svých trenérů a k las-kavému taxikáři Borisovi Štěpá-novi a společně odjíždí na hřiště, kde za chvíli začne trénink. „Máme dvanáct registrovaných hráčů a dle našich informací jsme jediný fotba-lový tým romských mladších žáků, který je registrován v České repub-lice,“ říká manager týmu Zbyněk Zima.

Na rozdíl od jiných českých kra-jů, tým mladých romských dětí se potýká minimálně s diskriminací. „Nemáme tady na Moravě problém, že by s námi někdo nechtěl hrát. Problém je jinde – v nedostatku pe-něz,“ říká hlavní trenér Dušan Va-šek. Hráči mají trénink dvakrát týd-ně a je vidět, že fotbal je pro ně srd-covou záležitostí. Tým spadá pod Tělovýchovnou jednotu FC Nesyt, v jejímž čele stojí laskavý předse-da Jan Šnajdr. „Vychází nám ve všem vstříc, cítíme z jeho strany lásku a podporu. Poskytl nám zá-zemí a pomohl s registrací týmu a financováním nutných výdajů,“ říká pracovnice hodonínské poboč-ky Společenství Romů na Moravě Hana Vašková.

Radost z úspěchů fotbalového týmu může zkazit jen nedostatek peněz. Peněz, které poskytuje Spo-lečenství Romů na Moravě, není a nemůže být dost. „Hráči potřebu-jí elementární komfort při hře, dre-sy, občerstvení, všechno, co chybí, hradíme z vlastní kapsy,“ dodává Hana Vašková.

V polovině hrací sezóny tým, který existuje teprve necelého půl roku, je druhý v žebříčku a čeká jej jarní cíl – postup do vyšší třídy. Stereotypní nezájem o romské děti není v tomto případě na místě. Ta-kové stanovisko brzdí kluky a ničí jim možnost stát se v budoucnosti profesionálními hráči a posunout nejen sebe, ale i úroveň českého fot-balu na vyšší úroveň.

„V zimě čeká děcka příprava v hale a halová liga. Do ní jsou při-hlášeny všechny týmy, co hrají mis-tráky a probíhá formou turnajů, kdy každý tým pořádá jeden turnaj,“ vysvětluje nejbližší plány trenér

týmu Dušan Vašek. Mezi nejlepší hráče týmu patří Pavel Sláma, Fi-lip Musial, Ernest Vašek a Miroslav Polák. Vyjeli jsme na trénink a vi-děli na vlastní oči, že mladí romo-vé umí nejen prvotřídně zpracovat

balon, ale mají také skvělou morál-ku a schopnost naslouchat svým laskavým trenérům. Těšíme se na jejich úspěchy v okresní soutěži a držíme palce v jarní sezóně.

text a foto: sabir agalarov

avri brišind perelAvri calo ďives baro šilalo brišind perel, o Roma khere bešen, nane len so te kerel.Le čavoren saľik šil hin, pijen tejocis, chan maroro khiloreha, andro jilo le Devleha.

O dad sar khere avela, andro bov jag thovela, čhave mire, mire čiriklore, maj tumen tatores avela. Amen Roma rado khamoro, dživas, sar hin avri tatoro,asal amaro jiloro, sar pal e phuv maro kidel o čirikloro.

Paše jag bešas, o plameňa andro jakha peske dikhasgiľavas, khelas, paramisa phenas, pal amaro dživipen.Leperas, duma das, savo hin čačipen, o romano dživipen.Upre pro zegos dikhas, leperas, le čercheňenca vakeras.

Avri calo ďives brišind perel, o dadoro imar khere avel,chabenoro amenge anel, e dajori o skamind sigo pratinel.Imar hin amenge jekh, hoj avri šilalo baro brišind perel,amen radisaľuvas, e bokh amen taťarel, o dad khere maro anel.

venku pršíStudený a silný déšť celý den venku padá. U Romů každý doma sedí, není co dělat, není nálada. Děti malý, trochu zimou se třesou. Tu máte, napijte se čaje,jezte chleba s máslem, v srdci Bohem požehnaný.

Až tatínek domů přijde, v kamnech vám zatopí, děti moje milý, ptáčata roztomilý. Teplíčko vám hned bude.My Romové rády máme sluníčko, ožíváme, když je venku teplíčko, Směje se naše srdíčko, vidět ptáčka, jak sbírá ze země z chleba zrníčko.

Kolem ohně se posadíme, plameny v očích si vidíme, zpíváme, tancujeme, pohádky si vyprávíme.Na náš život vzpomínáme, pravdu o cikánském životě hovoříme. Nahoru k nebesům zrak zvedáme, hvězd na budoucnost se vyptáme.

Celý den venku stále prší, tatínek už se domů vrací,jistě jídlo pro nás přináší, maminka stůl rychle sklízí. Teď všem jedno je, že venku studený déšť padá. My radujem se teď, hlad nás hřeje, tatínek nám chleba nese.

michal šamko

D z cest

Nebuďte neviditelní! Učila jsem tento rok na jaře češtinu v Kyjevě. V sobotu jsem moderova-la diskusní klub, kam mohl zdarma přijít každý si popovídat. Nepovída-li jsme si ale o pelmeních, i když i to je důležité téma. Nosila jsem texty umožňující zamyšlení nebo vodila lidi, kteří jsou něčím inspirativní. Většinou se diskuse stejně stočila na válku, což mi připadalo přiro-zené a důležité. Jednou přišlo pře-kvapivě mnoho lidí, museli jsme se dokonce přesunout do větší učebny a bylo jasné, že pro mě to bude ná-ročné na moderaci a pro diskutující, kteří jsou tu primárně v roli studentů češtiny, zase bude těžké projevit se. Ráda jsem používala články z časo-pisu Respekt. Osvědčila se mi rub-rika Jeden den v životě a na ten den jsem měla nachystaný text Nevidi-telná. Napsala jej romská sociální pracovnice, která v textu popisova-la, že právě spoluorganizovala akci Mezinárodní den Romů, ale že se těchto oslav nezúčastní – vzhledem k únavě. A zároveň dodává, že se v české společnosti cítí neviditelná.

O výběru tohoto textu jsem moc nepřemýšlela, ale hned po přečtení prvních řádků, položení první otáz-ky a zaslechnutí první odpovědi jsem si uvědomila, co jsem si to nadrobila. Jsem velmi neklidný člo-věk, který špatně snáší bezpráví a bezmoc, a poklidné vysvětlování, že je nutná solidarita a empatie, není zrovna moje parketa. Po přečtení prvního odstavce jsem položila otázku, jaká je situace Romů na Ukrajině. Blonďatý snaživec, který touží po studiu ekonomie v Česku, mi sdělil, že Romové kradou, žijí v lese a mají koně. A žebrají. Zrud-la jsem a měla chuť schovat se stu-dem za tabuli. Nádech, výdech. Pro-miňte, já se neptala, jaké jsou na Ukrajině předsudky vůči Romům, ale jaká je situace Romů na Ukraji-ně. Dověděla jsem se, že mají pověst žebravých skupinek, které chodí po ulicích a bezostyšně od vás chtějí peníze na život, bývají to převážně ženy. Serhij mi vysvětluje, že to je nehorázné, protože to jsou ilegální lidé, kteří nemají ani občanku

a „nemají tu co dělat“. Říkám větu, kterou jsem v době, když jsem žila v Německu, vídala na domech oby-dlených volnomyšlenkářskými le-vičáky a té naléhavosti v ní obsaže-né se spíš vysmívala, než ji obdivo-vala: „kein Mensch ist illegal“ – „žádný člověk není ilegální“. Nikdy bych netušila, že tuhle větu sama použiju jako argument!

Serhij mi vysvětluje, že tyhle lidi nikam nepatří a pokud někam, tak sem rozhodně ne. Kdo o tom roz-hoduje, kdo sem patří a kdo ne?, zní moje reakce a můj vnitřní pocit je takový, že tuhle diskusi nemám šanci ukočírovat. Myslím na Báru Antonovou, která by tu měla stát místo mě a s naprostým klidem a nadhledem jí vlastním rozjet svo-ji lekci solidarity pro začátečníky. Míra nenávisti v těchto výrocích ve mně vyvolává takovou vlnu nekli-du, že jen těžko můžu působit jako vzor chodící empatické solidarity. Vrcholem všeho je pak výrok Vovy, který zní: „Já ale znal jednoho Roma a ten byl v hlavě úplně nor-mální, kdyby nevypadal jako Rom, tak by to člověk vůbec nepoznal, co je zač.“ To už ale opravdu nevydr-žím a za tabuli se na chvíli musím schovat a napočítat do deseti. Ná-dech, výdech.

Podobná diskuse by se dost mož-ná odehrávala i v Česku či jinde na světě, přesto věřím, že Češi jsou spíš ignoranti než rasisté a titěrná práce neziskových organizací také nese své plody. Romové na Ukrajině to mají opravdu těžké. Trochu historie: kromě menších pogromů na Kry-mu, v Podolí, Haliči a Volyni, 12 000 Romů padlo za oběť nacismu během masakrů v Babim Jaru, ky-jevské roklině, kterou od konce roku 1941 už neprotéká obyčejný potok, ale potok prolité krve. V době, kdy Ukrajina byla součástí Sovětského svazu, Romové nebyli bezdomovci. Bydlení i práce byly řízené shora. Mafiánský kapitalismus, který na Ukrajině od revoluce převládá, za-tím Romy nedokázal včlenit do spo-lečnosti. Problém je především s ile-galitou: Hodně Romů nemá žádné

doklady. Pokud člověk nemá dokla-dy, těžko se hledá práce a nemůže se žádat o příspěvek na dítě, dítě ne-může chodit do školy – tím se roz-táčí celý kolotoč problémů, který se jen tak nezastaví. Roku 2013 ukra-jinská vláda rozjela speciální stra-tegický projekt pro jejich začlenění do společnosti. Jenomže začleňova-cí projekty lépe fungují na papíře než v praxi.

Na Ukrajině žije oficiálně 40 000 Romů, neoficiálně ale až 400 000, nejpočetnější komunita je pak v Za-karpatí. Hodně Romů na Ukrajině je negramotných, jediným zdrojem peněz je žebrání. Vzdělání, které má být cestou k integraci, se mno-ha dětem vůbec nedostává. Volody-myr Bambula, šéf čerkaské nevlád-ní organizace Romani Rota, v člán-ku Radia Svoboda věnovaném rom-ské problematice (2015) informuje o situaci Romů: „23 % neumí číst a psát ukrajinsky, 3 % nerozumí a nemluví ukrajinsky. Důvody, proč romské děti nenavštěvují školu: ne-mají potřebné dokumenty – 49%, zabezpečení vzdělání je pro ně pří-liš drahé – 36%. 15% Romů se do-mnívá, že dítě nemusí studovat vů-bec.“ Experti na integraci a rasis-mus kritizují přístup státu, který se věnuje teorii a nikoli praxi, nesna-ží se Romy začlenit konkrétními

projekty. Socioložka Tamara Mart-senyuková v článku věnovaném romskému rasismu (text nese název „Nerada bych, aby moje děti vědě-ly, jak Romové žijí“) cituje exper-ta, jehož jméno ale autorka bohužel nezmínila: „Většina Romů nechá-pe, kam se integrovat. Ve společ-nosti vládne korupce, mafiánství a násilí. K čemu jim je něco tako-vého? Mají svoje tradice a kulturu. Kdyby společnost byla jiná, inte-grovali by se do ní. Ale takovou společnost nepotřebují.“

Martsenyuková text ale uzavírá odvážným tvrzením, že ten, kdo se ze začarovaného kruhu ilegální exi-stence, negramotnosti, nevzděla-nosti a nezaměstnanosti chce vyma-nit, má velkou šanci, že se mu to po-vede a následně pak i jeho dětem, a to v duchu americké sluníčkářské ideologie: „be the change you wish to see in the world“. Doufejme tedy, že se blýská na lepší časy, alespoň v tom ohledu, že Romové, kteří se chtějí integrovat, mají kam jít pro pomocnou ruku. Kromě organiza-ce na ochranu lidských práv Vested sídlí v Užhorodu také charitativní organizace Романо лунго трайо zaměřená na rozvoj romských dětí. Snaží se podpořit jejich romskou identitu, ale i učit je respektovat Ukrajinu, která je jejich domovem.

Organizace Ketane v Chersonu a organizace Чачімо-Čačimo se sídlem v Charkově poskytuje soci-ální pomoc a právní poradenství, ale také pořádá různá školení a workshopy, podobně žitomirská Romano Kham nebo oděské Cent-rum pro práva Romů. Právy Romů se zabývá také dněpropetrovská or-ganizace Gorenie nebo fond Rozvi-tok zaměřený na vývoj Ukrajiny za-ložený oligarchou Rinatem Achme-tovem, nejbohatším Ukrajincem.

Svůj sobotní diskusní klub v ruce s článkem o „neviditelných“ Romech jsem tehdy nakonec zvlád-la: Doporučila jsem všem zúčast-něným vcítit se do kůže toho, kdo se cítí „neviditelný“, snažit se po-chopit jeho lidský příběh a v rámci svých možností mu pomoci, aby ne-byl neviditelný.

Závěrem bych ráda citovala ko-mentář pod článkem Radia Svobo-da s titulem „Romové na Ukrajině říkají, že diskriminace přerostla v rasismus“, z něhož jsem pro toto zamyšlení čerpala: „Jsem napůl Rom a žádný útlak nepociťuji a s rasismem jsem se nikdy nese-tkal. Nejdůležitější je, aby člověk byl člověkem a až potom Romem, Slovanem, Asiatem nebo baná-nem.“ Tereza Semotamová

foto: David Konečný

až budou ukrajinští romové opravdovými Ukrajinci…Ukrajina je prostor, kde si člověk uvědomí, jak velký pokrok udělala za posledních pětadvacet let česká společnost ve vztahu k menšinám. Při procházkách ukrajinskými měs-ty třeba potkáte minimum vozíčká-řů – přes vysoké obrubníky, rozbité chodníky a další překážky se prostě nikam nedostanou. Jakoby nevidi-telní jsou i ukrajinští Romové, přes-tože jsou ve veřejném prostoru fy-zicky přítomní.

Česká společnost má k Romům obecně velmi odtažitý vztah, ale většina Čechů dnes už vnímá (as-poň doufám) Romy jako součást ko-munity. Na Ukrajině jsem se setká-vala téměř výlučně s lidmi, kteří se – až na pár výjimek z liberálních uměleckých kruhů – s Romy vůbec nijak neztotožňovali.

Jedna situace: Skupině českých krajanů ve Lvově tvůrci z ČT Brno představili dokument Mária a Má-ria. Film je to velmi emotivní, di-váci byli dojatí a v diskusi vyjadřo-vali autorům uznání za pomoc mat-ce s dcerou v tíživé životní situaci. Jakmile jsme se však začali bavit

o Romech, které potkávají na ulici, dojetí a empatie byly rázem pryč. Titíž vzdělaní lidé, kteří děkovali za pomoc ženám žijícím dvě stě ki-lometrů od jejich města, odmítali jakoukoli možnost pomoci lidem, se kterými se setkávají denně ve svém městě. „Romové jen kradou a žebrají, nic jiného je nezajímá, děti do školy nikdy chodit nebudou, nemá smysl se jimi vůbec zabývat.“ Teprve po dalších otázkách si divá-ci vzpomněli, že vlastně znají i „dobré Romy“, kteří se živí hud-bou, normálně pracují. Ale stejně jako v Česku následoval obligátní výrok: „Ale to jsou výjimky.“ A když jsem jim vyprávěla o svých romských známých z Brna, z nichž mnozí mají kvalitní vzdělání a pres-tižní práci, tvářili se dost nedůvě-řivě…

Podle mých zkušeností (které ale nemusí odpovídat skutečnému sta-vu, přece jen se pohybuju v poměr-ně specifickém sociálním prostře-dí) se česká společnost liší od ukra-jinské aspoň v tom, že kultivovaní lidé si uvědomují svoji spoluzodpo-

vědnost za nastolení spravedlivého postavení znevýhodněných lidí – ať už jde o hendikep fyzický nebo so-ciální. Většina rozumných Čechů uznává, že se špatná přístupnost ve-řejného prostoru nebo ztížená do-stupnost vzdělání a důstojného by-dlení nevyřeší samy od sebe, že je zapotřebí, aby se těmto otázkám vě-noval stát i občanská společnost.

Na Ukrajině toto povědomí o nutnosti rovných podmínek zřej-mě ještě není natolik silné. Není se ale co divit, Ukrajina dnes doslova bojuje o přežití. Věřím, že se i díky mezinárodnímu úsilí podaří zvrá-tit tragický politický vývoj a že Ukrajina opět nabere dech a začne vzkvétat. A že s povznesením a upevněním demokracie půjde ruku v ruce i zlepšení přístupu k menšinám. Jsem přesvědčená, že čeští Romové budou moct svým ukrajinským kolegům v mnohém poradit a pomoct. Mají za sebou to-tiž obrovský kus práce a mnoho zkušeností, jež mohou být pro ukra-jinské Romy nesmírně cenné.

Barbora Antonová

téma6 oktobRosříjen povídka

lacek a autoritaMalý Lacek se velice těšil, až ko-nečně nastoupí do školy. Byl to malý nezbedný chlapeček, který měl svo-ji hlavu a nikoho nechtěl poslouchat. Dokonce ani svoje rodiče. Neustále se na něco vyptával, byl velice zvě-davý a všechno chtěl vědět. Nastal den D a Lacek se vztyčenou hlavou vstoupil do třídy. Byl velice rád, že má kolem sebe tolik dětí. Učitelka jim vše vysvětlila. Dala jim týden na to, aby věděly, jak se chovat v hodi-ně a jak o přestávce. Všechny děti to pochopily, jediný Lacek ne. No, vlastně on to pochopil, ale nechtěl to dodržovat. Když měl chuť si hrát, tak prostě vstal z lavice a šel na ko-bereček si pohrát s autíčkama. Ro-diče mu doma vysvětlovali, že paní učitelku musí poslouchat. Ale La-cek to stále odmítal pochopit. Den-ně s ním trpělivý tatínek rozmlou-val. „Víš, Lacku, paní učitelka musí být pro tebe autoritou. A to zname-ná, že má vyšší postavení než ty, že je chytřejší než ty a taky, že tě toho hodně naučí. Proto ji musíš poslou-chat. Tak jako já a maminka jsme pro tebe přirozenou autoritou, tak i paní učitelka jí musí být.“ Lacek se s ním hádal, že si stejně bude vše dě-lat po svém a nikoho poslouchat ne-bude! Léta ubíhala a Lacek svůj po-hled na autoritu nezměnil a respekt vůči těm výše postaveným stále ne-pociťoval. Z toho mu plynuly větší či menší problémy. I v dospělosti se choval stejně. Ať chodil do práce, či studoval školu, stále si dělal to, co chtěl. Nesnášel, když mu někdo na-řídil, ať udělá to či ono. Když něco

takového slyšel, tak to tuplem ne-udělal. I kdyby mu to nařídil sám ďábel.

„Jak mám ctít autority, když ony nectí mě? I pan prezident je člověk tak jako já. A není v ničem lepší. Ne-zajímá mě, že má vyšší postavení. Jsme si rovnocenni. Proč se k nim mám chovat slušně, když oni se mnou jednají jak s kusem hadru? Tehdy jsem byl na sociálce a úřed-nice se tvářila jako kyselá okurka. Vypsala se mnou to, co měla, přinu-tila se do úsměvu a toužebně si přá-la, abych už vypadnul. Když jsem ji pak potkal venku, tak ani nepozdra-vila a ještě si odplivla, abych si vši-ml, jak mnou pohrdá. To samé bylo i s učitelkou. Když byl ve třídě na kontrole ředitel, tak byla milá, věno-vala se všem romským žákům, vše jim vysvětlila, ale jakmile pan ředi-tel odešel, tak si mě a ostatních rom-ských žáků ani nevšimnula a jen na-dávala, že nic nechápeme. Takhle se má chovat autorita? I ten farář v kos-tele, když káže, tak se chová a tváří jako ta nejmilejší duše pod sluncem a všem Romům podává ruce a do-konce je líbá na tvář. A mimo kostel se neusměje ani na malé romské dítě, natož aby si popovídal s dospělým. Farář by měl být ke všem hodný a přistupovat ke všem lidem stejně. Žádné rozdíly by dělat neměl! Už se na tu faleš nemůžu dívat. Však já mu to jednou vrátím! Jednoho dne se ko-nala v naší vesnici tradiční slavnost. Potkal jsem se tam s ním. Samozřej-mě, že ani nepozdravil. Prstem na mě ukázal, abych šel k němu. Poví-

dá mi: „Jdi, cigáne, jdi za svojí že-nou a pověz jí, že pokud chce, abych vzal její děti do nedělní školy, tak ať mi upeče husu.“

Lacek jde za ženou, nese husu, krásně vypečenou. Lacek je velice hladový. Celý den nejedl, jen tvrdě makal, aby zarobil na husu a teď ji musí dát faráři! Postaví mu pekáč na stůl. Lacek se olizuje a farář si toho všimne. „Dal bys sis, člověče, co?“ láká ho farář. „Jistě, drahý člověče, že bych si dal, kdybys mi kousek dal,“ odpoví Lacek. „Dám ti, cigá-ne, dám ti, ale poslouchej. Když do té husy zapíchneš nůž, zapíchnu já do tebe. Když ji nabereš na vidlič-ku, naberu já tebe na vidličku. Když jí utrhneš nohu, utrhnu nohu já tobě. Když se do ní zakousneš, zakousnu se já do tebe. Co uděláš ty s tou hu-sou, tak udělám já s tebou. Tak si jen klidně vezmi,“ nabádá ho škodolibě farář. Lacek přemýšlí… vzpomněl si na svého otce… farář je přece jen tou autoritou, měl bych ho poslech-nout a být k němu slušný. Jenže zví-tězí jeho myšlenka, že Lacka žádná autorita nezajímá. Autorita neauto-rita, když on ke mně nemá úctu, tak já k němu taky ne! Strčí pečené křu-pavé huse prst do zadku, pěkně ji zdvihne a začne s chutí olizovat. „Jen si posluž faráři, člověče drahý, jen se mnou dělej to, co já s tou hu-sou!“ Farář se začervenal a okamži-tě odešel. Od té doby chodí Lacko-vy děti bez problémů do nedělní školy a pokaždé, když faráře potka-jí venku, tak je pěkně pozdraví a po-líbí na tvář. milka kačová

o lackus he e autoritaO cikno Lackus pes radisaľolas, hoj imar džala andre škola. Has oda ciknoro, bengoro čhavoro, so les has leskero šero a ňikas nakame-las te šunel. Aňi peskera dajora he dades. Mindig pal varesoste phuč-kerelas, has but phučkerdo a savo-ro kamelas te džanel. Aviľas o baro džives a o Lackus upre le šereha geľas andre trjeda. Has but barika-no, hoj has khatar leste but čhavo-re. E učitelka lenge sa rozvakerďas. Diňas len jekh kurko pre oda, kaj te džanen, so majinen te kerel andre hoďina a so andre prestavka. Savo-re čhavore oda achaľile, ča o Lac-kus na. No, jov oda achaľiľa, aľe nakamelas oda te doľikerel. Te pes kamelas te bavinel, ta ušťiľas an-dal e lavica a geľas pro koberečkos pes te bavinel le motorenca. E daj le dadeha leske khere rozvakernas, hoj la učitelka mušinel te šunel. Aľe o Lackus oda nakamelas te šunel. Sako ďives leha leskro birušakero dadoro rozvakerlas. „Šun, Lacku, e učitelka mušinel perdal tu te avel e autorita. A oda znameňinel, hoj hiňi upreder sar tu, hoj la hin bare-der lav a hoj hiňi goďaveder sar tu a taj tut but sikhavela. Vaš oda la mušines te šunel. Kavka sar me he e daj sam perdal tu prirodzeno auto-rita, ta avka mušinel te avel he joj.“ O Lackus pes leha halasinlas, hoj kerela sa pal peskro a ňikas našu-nela! O berša denašenas a o Lackus mindig ňisavi autorita ke ňikaste na čujinelas. Olestar les ehas bareder vaj cikneder problemi. He sar ba-riľas avri, ta has mindig stejnako. Či phirelas andre buťi abo andre škola, ta dživelas mindig avka. Našťi šu-nelas, sar leske vareko phenelas, hoj te kerel kada či oda. Te vareso ajso

šunelas, ta tuplem nakerlas. He te bi leske oda phenďas korkoro o beng!

„Sar majinav te ľikerel le autori-ten, te jon naľikeren man? Hem he o prezidentos hino manuš sar me. A nane mandar ňisoha feder. Naza-ujiminel man, hoj les hin bareder lav. Soske te avav ke lende lačho, te jon hine ke ma, sar te bi avľomas koter šimata? Jekhvar somas pre so-cialka a e uredňica dičholas sar šu-tľi okurka. Pisinďas manca avri koda, so majinďas, prikikidľa pes andro asaviben a kamelas, kaj imar te džav odarig het. A sar la arakhľom avri, ta mange aňi naphenďas lačho ďives a mek peske čhungarďas, kaj te dikhav, sar man ľikerel ňisoske. Avka stejnakes oda has he la učitel-kaha. Sar has andre trjeda o redite-lis, ta ehas guľi, džalas pal o roma-ne čhavore, sa lenge polokes roz-vakerlas, aľe sar odoj has korkori, ta pro romane čhavore aňi naza-dikhelas a ča pre lende ričinelas, hoj ňič nadžanen. Kada kerel e autori-ta? He koda rašaj, sar vakerel andre khangeri, ta dičhol sar koja najgu-leder voďi tel o kham, savore Ro-menge podel o vasta he mek len ču-midel pre čham. A sar nane andre khangeri, ta aňi na asala pro cikno romano čhavoro a na mek hoj peske te povakerel le bare manušeha. O rašaj majinďahas te avel lačheji-leskero manuš. Namajinďahas bi te dikhel pro manuš, či hino Rom abo nane. Imar našťi dikhav pre oja fa-lešnosťa. Hem me leske oda jekhvar dava pale! Jekhvar has andre ama-ro gav slavnosťa. Arakhľom man odoj leha. Naphenďas mange pale lačho ďives. Le vasteha mange sikhaďas, kaj te džav ke leste. Phen-ďas mange: „Dža, Romeja, dža pal

tiri romňi a phen lake, hoj te kamel, kaj te lav lakren čhaven andre kur-keskri škola, ta me pekel mange avri la papiňa.“

O Lackus džal pal e romňi, anel latar la papiňa, fajnes avri peki. O Lackus hino but bokhalo. Calo ďives ňič nachaľas, ča phari buťi ke-relas, hoj peske te zarodel pre oja pa-piň a akanak la mušinel te del le ra-šajiske! Thovel leske o pekačis pro skamind. O Lackus pes olizinel tele a rašaj oda zadikhľas. „Chaľalas bi oda, na?“ kerel les upre o rašaj. „Džanes hoj hi, hoj bi čeporo cha-ľomas, te bi man čeporo diňalas,“ phenel o Lackus. „Dava tut, Ro-meja, dava, aľe šun. Te andre oja pa-piň pekeha čuri, ta paľis pekava me andre tu. Te la leha pre vidlica, ta lava me tut pre vidlica. Te lake čhi-neha tele e čhang, ta čhinava me tuke e čhang. Te tut andre late za-dandereha, ta zadanderava me an-dre tu. So kereha tu ola papiňaha, ta kerava me tuha. Ta smiromaha la tuke le!“ asal les avri o rašaj. O Lac-kus gondolinel... leperďas peske pre peskero dadoro... hem o rašaj hino oja autorita, ta bi les majinďomas te šunel a te avel ke leste paťivalo, lačho. Aľe bareder hiňi leskri goďi, hoj les ňisavi autorita nazaujiminel. Autorita vaj naautorita, te les ke ma nane paťiv, na avela aňi man ke les-te! Thovel la peka papiňake o angušt andre bul, vazdel la upre a chal la. „No, hem ker, rašajina, manca koda, so me kerav la papiňaha!“ O rašaj loľiľa avri a takoj odgeľas. Olestar imar le Lackuskre čhavore phiren šukares andre kurkeskri škola a te le rašes arakhen avri, ta lenge phe-nel lačho ďives a mek len čumidel pre čhama. milka kačová

vzpomínám na andreje Giňu

To je už tak dávno, kdy jsem se poprvé setkal s Andrejem Giňou. Bylo to koncem osmdesátých let, kdy v Sovětském svazu začala perestrojka a k moci se dostal Gorbačov. U nás taky tály ledy a romští aktivisté zača-li živě diskutovat s KSČ o postavení Romů. Andrej Giňa byl v čele toho-to hnutí, zejména na Plzeňsku. Milena Hübschmannová mi poslala jeho adresu, požádal jsem Andreje o pomoc a radu při založení romské orga-nizace. Ochotně mi poslal stanovy a poradil, co a jak mám udělat. Na No-vojičínsku jsme založili romskou organizaci, trvalo nám to několik mě-síců, než jsme přesvědčili místní komunisty a oni nakonec souhlasili.

Byl jsem neustále ve styku s Andrišem, později nás pozval do Roky-can na celostátní setkání Romů, přijel jsem a osobně jsem se seznámil s Milenou Hübschmannnovou, Elenou Lackovou, Emilem Ščukou, Vla-dem Oláhem a dalšími. Andrej Giňa byl veliký bojovník plný optimismu.

Po sametové revoluci se naše cesty spojily v sekretariátu ROI v Praze, kde jsme spolu pracovali. Po založení romských novin Romano kurko a Amaro lav jsem přešel do Brna a Andriš nám posílal své povídky, po-hádky a vyprávění z romského života v osadách na Slovensku. Psal veli-ce dobře romsky a jeho příspěvky byly pro mne a kolektiv redakce velmi cenné. Apeloval v nich na Romy, aby nezapomínali na svůj jazyk a rom-ství, aby svoje děti učili romsky.

Naposled jsem se s Andrejem Giňou setkal vloni v Rokycanech na se-mináři o romském jazyce. Se Zbyňkem Andršem jsme ho navštívili v jeho domě a pozvali na tuto akci. Ochotně souhlasil. Všem přítomným četl úryvky ze své nové knihy Paťiv.

To bylo naposledy, kdy jsem Andriše viděl. Byl pro mne velikou inspira-cí a vzorem pro mou práci a tvorbu. Andriš Giňa byl velikým spisovatelem s romským srdcem. Pro každého měl vlídné slovo a nikdy nikomu neublí-žil. Lidé si ho vážili.

Andriš, lehkou zem ti přeju a nikdy na tebe nezapomenu. Sbohem.janko horváth

Leperav le AndrišisImar oleske but berša, sar dikhľom peršivar le Andrišis Giňa. Sas oda pro agor beršeske 1988, kana andro Rusiko sas perestrojka u o Gorbačov. Ke amende tiž polokes vazdenas o šero o romane šerale u vakerenas le ko-munistenca pal romano dživipen. O Andrišis Giňa has peršo, so oda ke-relas Plzňate. E Milena Hübschmannovo mange diňas o adresis leskero. Irinďom leske, či amange našigitinelas, bičhaďas mange goďaver lava, so sar te keras.

Andro amaro okresis zathoďam romaňi organizacija, no, sas oda igen phari buťi, talam jepaš berš vakerahas le komunistenca. Pro agor phende mištes u mukhle amen, te keras pal peskero.

Le Andrišiha samas jekhetane, džanahas pal peste, so keras. Dureder amen vičinďa ke peste Rokycaňate pre akcija, kaj prindžarďom la Mile-na Hübschmannovo, la Elena Lackovo, le Emilis Ščuka, le Vlado Oláh.

Pal e revolucija amare droma pes arakhle Prahate pre ROI, kaj kerahas so duj džene buťi.

Sar pes zathoďas romane redakciji Romano kurko the Amaro lav, ta geľom Bernate te irinel. O Andrišis amenge bičhavelas peskere buťa, le-peribena pal peskero dživipen andro romano gav khere pre Slovensko. Irinelas igen mištes romanes, le Romenge phenelas, hoj te na bisteren pre peskeri duma, pre peskero romipen. Kaj le čhaven te sikhaven romanes.

Pro agor man le Andrišiha dikhľom oka berš Rokycaňate pro bešiben pal romaňi čhib. Le Zbyňkuha Andršiha geľam palo Andrišis ke leste khere u vičinďam les maškar amende.

Rado aviľas u ginelas peskere buťa pal peskeri nevi genďi Paťiv. Oda les dikhľom imar pro agor. Has perdal mande vudud, so labolas pro

romengero drom kijo feder dživipen. Has baro romano literatos le roma-ne jileha. Ňikas na phenďas tele, o manuša les rado dikhenas.

Andriš, loki phuv tuke mangav, ačh Devleha. Nabisterava pre tute.janko horváth

téma 7oktobRos říjenreportáž

tvořivé dětské dílny v muzeu romské kultury

V rámci doprovodného programu k výstavě …A možná přijede na koze jsou v Muzeu romské kultury pro děti připraveny výtvarné dílny. Prv-ní z nich se konala v neděli 11. 10. a děti si během ní podle své fantazie a dovedností v ateliéru muzea dotvořily dřevěné výpalky kašpárka, ža-báka či kocoura. A zatímco barva na loutkách pomalu schla, vydaly se děti v doprovodu svých rodičů přímo do výstavy, kde to (nejen na dřevě-ném kolotoči) jaksepatří roztočily.

Nenechte si ujít další příležitost, do konce roku nás čekají ještě dvě ne-dělní dílny s muzejní lektorkou E. Dittingerovou, a to 8. 11. a 13. 12., vždy od 15 hod.

Kromě toho bude 19. 11. možno navštívit dílnu přímo s řezbářem Ma-tějem Holubem, a to od 10h do 16h.

Rezervujte si své místo na e-mailu: lektor@rommuz.cz nebo tel.: 545 214 419. Počet míst je omezen. Cena za dílnu je 50 Kč.

jana habrovcováfoto: lenka Grossmannová

o Roma vakeren je pořad českého rozhlasu určený pro Romy. jeho jednotlivé relace lze

zpětně vyhledat v archivu textů na www.romove.cz

jekhetane rajkane manuša aneb mikroměsto v brněcesta do brnaKonečně sedím ve vlaku směrem na Brno. Mám tam číst jako jed-na z autorek knihy „Slunce zapadá už ráno“ v rámci projektu Mikro-město, který pořádá Muzeum rom-ské kultury.

Usedám do kupé, kde sedí pře-vážně cizinci z Asie. Všichni se baví tablety a jinými podobnými hračkami. To v duchu vítám, pro-tože si v klidu připravím pasáže, které budu na místě číst.

Ponořím se do textu, díky které-mu se mi vrací čas. Jak tak čtu, vy-bavují se mi další vzpomínky na lidi, kteří prošli mým životem. Ka-ždý z nich ve mně zanechal kousek, který mě obohatil, ať už jednal po-zitivně nebo negativně. Snad právě proto je v knize zmiňuji. Povahy, osudy a osobitost v jedné kultuře, která pro naši majoritu není až tak běžná.

Ze čtení mě vytrhne spolucestu-jící, která se mě anglicky ptá, zda tento vlak končí v Budapešti. Od-povídám jí jedním slovem, yes. Pak se mě ptá, jestli je možné si ve vla-ku zakoupit kávu. Zprvu luštím, na co se mě vlastně ptá, protože má an-gličtina je velmi sporadická a ke všemu její asijský přízvuk mě mate. Po chvíli jí rozumím... A teď přijde okamžik, kdy jí mám odpovědět, že tu jídelní vůz je, ale jestli poslíček rozváží drobné občerstvení, nevím. Mozkové závity jedou na takové obrátky, že mám obavy o jejich spe-čení se v jeden blíže neurčený útvar, ze kterého už nikdy nic ne-vydoluji. „Ach bože, děvče, měla bys s tou angličtinou konečně něco udělat!“ napomínám se v duchu... Sláva!!! Poslíček právě prochází uličkou a já asijské dívčině s úlevou opět odpovím yes. Pak se jí omlu-vím, že angličtinu zvládám jen málo. Usmějeme se na sebe, každá si koupíme kávu a já se opět nořím do svého textu.

Probouzím se v Králově Poli. Káva nezabrala. Rychle si obyčej-nou tužkou udělám poznámky v textech a balím se na výstup. Vlak měl téměř hodinu zpoždění. Snad tam člověk, který mě měl čekat, čeká, protože Brno neznám, a za necelou půlhodinu mám číst na ně-jakém mně neznámém místě.

Ano, čeká mě sympatický muž, který odhadl, že ta spisovatelka můžu být já. V autě prohodíme pár vět o tom, jak Brno neznám, a jsme na místě, které jako jediné v tomto městě znám. Muzeum romské kul-tury. Tam mě vítá žena, která mi je povědomá. Po představení zjišťuji, že je to ta Jana Habrovcová, která se mnou komunikovala po mailu. Její milou a zajímavou tvář znám možná ze studií romistiky. Pak při-chází Helenka. Tu znám, díky kni-ze Čalo voďi – Sytá duše, kde jsem přispívala třemi povídkami.

S Helenkou odcházím na místo, kde mám číst. Sál se pomalu plní. Přichází lidé různého věku. Helen-ka vzpomene na nedávno zesnulé-ho romského spisovatele, pana Giňu. Dost mě ta zpráva zaskočila. Jeho texty moc ráda čtu a několi-krát jsme se na společném čtení se-tkali. V duchu si říkám „Ať mu Pán Bůh dá lehkou zem“ a snažím se zkoncentrovat na své čtení. Nořím

se do textu. V sále je ticho. Mecha-nicky čtu, ale duchem jsem u pana Giňi. Vybavuje se mi jeho milá osobnost a některé pasáže z jeho povídky Bijav – Svatba. Po dočte-ní mé pasáže se mě jeden mladý po-sluchač ptá, zda je to autobiografie. O přestávce ke mně přichází pan Zíma, dlouholetý kamarád a podá-vá mi knihu, kam chce napsat vě-nování. A je to tady! Opět spečený mozkový útvar a já nevím, co mám psát. Stále myslím na Andreje Giňu. Po chvíli se vzpamatuji a cosi píšu.

Na dalším čtení jsem zazname-nala malé romské děti. Chvíli sedě-ly a poslouchaly. Říkala jsem si v duchu, jak dlouho vydrží. Jen mi myšlenka doběhla, vstaly a odchá-zely. U dveří cosi rebelsky prohlá-sily a vyběhly na hřiště. No, jo... děti. Mám přirozenost dětí ráda, i když jsou občas na pohlavek. V sále bylo opět ticho. Jen mé čte-ní se rozléhalo prostorem. Pak smích, protože jsem četla pasáž, kde jsem dostala ponaučení, proč děti nemají kouřit.

Helenka mě zastavila v nejnapí-navějším okamžiku. Ve tvářích po-sluchačů vidím otazníky. Tak si tře-ba knihu dočtou sami, běží mi hla-vou.

v muzeu romské kultury

V pět hodin odpoledne se koneč-ně scházíme v kavárně Muzea rom-ské kultury. Na spoluautorky jsem se opravdu moc těšila. Jsme každá z jiného kouta republiky, a pokud komunikujeme, tak přes sociální sítě. Mám ráda jejich humor i jejich tvorbu. Přichází i skvělý romský muzikant Gejza Horváth. Těším se na jeho precizně hranou kytaru i písně, které si dělá, a sám. Jeho texty mají duši.

Jen co dosednu, na terase obdi-vuji tesanou sochu dívky. Vytahuji tužku a hledám papír, abych si ji na-črtla. V tom přichází s huronským smíchem děvčata, na která se tak těším. Hned mě seznamují s důvo-dem svého smíchu. Po vřelém vítá-ní se opět všichni smějeme vzájem-ným poznámkám. Děláme si legra-ci jedna z druhé. Víte, jestli si něco opravdu užívám, tak je to humor romských zralých žen. Je lechtivý, náznakový a jen podle čertíků v očích víte, které oblasti života, třeba i sexuálního, se týká. V tako-vé společnosti se nikdy vulgární slova nevyslovují (kromě anekdot). Na peprný humor je expert z nás nejstarší Irenka. Dáma v každém svém pohybu. Její próza je popis opravdového syrového života, kte-rý se žije z minuty na minutu. To se čte jedním dechem. Nejmladší z nás, Iveta, krásná, srdečná, pra-covitá a energická žena, která žije život intenzivně a pravdivě tak, že jí to komplikuje její vlastní bytí. Jednou budou její knihy určitě best-sellery. Evina, obětavá, velmi citli-vá. Má schopnost v tichosti a bez soudů pozorovat svět kolem sebe, pak jej uchopit a popsat. Co u ní krom již popsaného oceňuji, je její inteligentní humor a úžasný takt. Ano, na tohle setkání jsem se těši-la několik měsíců.

Sedíme společně u stolu, chytá-me se za slovíčka a nahlas se smě-

jeme. Asi vytváříme atmosféru, díky které se kolem nás shromaž-ďují lidé z řad organizátorů akce i posluchačů ze čtení. V příliš lech-tivých situacích přecházíme z češ-tiny do romštiny. Pak se zalekneme smíchu i Neromů. No, nějak si ne-uvědomujeme, že je tam dost romis-tů. A některé z nich už samozřejmě vnímáme jako naši součást. Např. Karolínu Ryvolovou a Lukáše Houdka. Vždyť s námi díky knize „Slunce zapadá už ráno“ prožili kus života. A ostatní? Jsou to romisti a ti určitě romský humor chápou.

Po chvíli nás přišla pozdravit ře-ditelka muzea, doktorka Jana Horváthová. Krásná, moudrá a in-teligentní žena, která se zasloužila o exceletní expozici romské kultu-ry v muzeu. Silný dojem ve mně za-nechal sál, který evokuje reinkar-nace. Bravurně ztvárněná součást naší duchovní kultury. Muzeum je opravdu takové, jako je sám život Romů. Mystika, obživa, muzika, výtvarné umění, utrpení, ale také radost, která na vás dýchne z tvor-by romského řezbáře Matěje Holu-ba.

Vřele návštěvu Muzea romské kultury doporučuji jak Romům tak ostatním občanům. Všem, kteří se na vzniku a chodu tohoto objektu podílejí, děkuji. Myslím, že by toto místo měl navštívit každý Rom v této zemi.

Kolem osmnácté hodiny přechá-zíme do místnosti kavárny, kde se má oficiálně zahájit večer. Všichni se dozvídáme, kdo všechno se na tomto skvělém dni podílel. Vyloso-vali jsme výherce knih z řad poslu-chačů. Naštěstí oficialita večera při-rozeně přechází opět k příjemné a nenucené pohodě za doprovodu muziky a historek umělce Gejzy Horvátha. Mám tak trošku trému před panem Horváthem zpívat, na-tož hrát na kytaru. Avšak po chvíli na to dochází a já dámám i celému obecenstvu zahraji a zazpívám krásnou píseň „Čerešně“. Večer pro-bíhal do pozdních nočních hodin, kde zněla muzika, milý a peprný humor, různé historky ze života za účasti lidí bez rozdílu barvy pleti. Pan Horváth dokonce dojel ještě pro jednu svou kytaru, abychom hráli spolu. Toho si velmi považuji, pro-tože dobří kytaristé svou kytaru svěřují jen v ojedinělých případech. Předběžně jsme se domluvili, že by-chom rádi udělali večer romských šansonů. Kdy a kde? No, to ještě ne-víme! Ale myslím, že by to mohl být podobný večer, stejně jako ten ze třetího na čtvrtého října letošního roku, kdy se sešli rajkane manuša – ušlechtilí lidé.

P. S. Děkuji všem, kteří se podí-leli na tomto pro mne krásném se-tkání. Věřím, že organizátoři mají pocit, že jejich několikaměsíční práce nebyla marná. Americké am-basádě, že finanční podpora tohoto projektu přispěla k rozšíření vědo-mostí o životě nás Romů, takovém, jaký je. Bez předsudků a přikrašlo-vání. Děkuji i těm, kteří přišli na čtení jako posluchači.

Celé toto setkání se dá vystih-nout jedním arabským příslovím:

Lidé jsou pokladnice a zkuše-nosti jsou klíčem.

Paľikerav, manušale!jana hejkrlíková

8 oktobRosříjen inzerce

Romano hangos / Romský hlas. vychází s podporou ministerstva kultury české republiky. Vydává Společenství Romů na Moravě. Registrováno ministerstvem kultury čR pod č. e 8154. Redakce: sabir agalarov (šéfredaktor) romanohangos@gmail.com; alica heráková, jan horváth-döme, karel holomek. Sazba: Radim šašinka. Elektronická verze: www.srnm.cz. Redakční rada: Roman čonka, prešov; alica heráková, brno; drahomír Radek horváth, děčín; ivona parčiová, brno; barbora antonová, brno; margita Racová, brno. Adresa redakce: bratislavská 65a, 602 00 brno, tel.: 545 246 673, e-mail: rhangos@volny.cz.

IČO vydavatele: 44015178. Bankovní spojení: Fio banka, číslo účtu: 2300661977/2010. Tiskne: samab press group, a.s, cyrilská, brno. Rozšiřuje: kongrestakt brno.

vydávání Romano hangos podporuje

ministerstvo kultury české republiky

otevírací doba • po a so zavřeno • út–pá 10–18, poslední vstup 1715 • ne 10–18, poslední vstup 1715

program na říjen 2015

OTEVÍRACÍ DOBA V NEDĚLI PRODLOUŽENA DO 1800 (poslední vstup v 1715)

muzeum romské kulturybratislavská 67, 602 00 brno, tel.: 545 571 798e-mail: media@rommuz.cz, www.rommuz.czMHD: tram. 2, 4, 11, zast. Tkalcovská, tram. 3, 5, 9, zast. Dětská nemocnice

stálá eXpoZice příběh RomůDějiny Romů od starověké Indie po současnost na plo-še celého jednoho muzejního patra (350m2). V šesti sálech zhlédnete unikátní sbírky, umělecká díla i fil-mové dokumenty, to vše za doprovodu romské hud-by. Expozice je vhodná pro děti i dospělé, vhodně do-plňuje učivo základních a středních škol.

Pro skupiny – nutná rezervace: pruvodce@rommuz.cz , tel. (+420) 545 581 206

aktuální výstavy a akce

martin holub řečený řezbář matěj …a možná přijede na kozeSrdečně zveme na zahájení hravé výstavy dřevěných soch, loutek a dekorativních hraček profesionálního řezbáře Martina Matěje Holuba z Horních Chvatlin na Kolínsku, osobitého umělce s širokým spektrem umělecké tvorby, při níž uplatňuje svou vynalézavost, fantazii a smysl pro humor. 24. 9. 2015–21. 2. 2016

doprovodný program k výstavě:22. 10. 2015 10:00–16:00 hodin – Výtvarné dílny s řezbářem v prostorách výstavy

Pro rezervaci místa na výtvarných dílnách kontak-tujte lektorské oddělení: lektor@rommuz.cz, tel.: 545 214 419. Počet míst je omezený.

Filmové čtvRtky Pravidelná promítání snímků s romskou tematikou. Po projekci vždy následuje diskuze s hostem. Vstu-py zdarma.

anna babjárová: …a moŽná přijede na koZe (ČR, 2015, 30 min) v Moravské zemské knihovně 22. 10. 18:00 hodin

Snímek z produkce Muzea romské kultury o řez-báři Martinu Matěji Holubovi připravený ke stejno-jmenné výstavě. Následuje debata s M. Holubem.

sledujte muzeum romské kultury i na facebooku

Adresa redakce Romano hangos a Společenství Romů na Moravě

Bratislavská 65a, Brno 602 00tel.: 545 246 673 www.srnm.czčíslo účtu: 27-488570217/0100

nabídka inzercecelá strana 5 000 kč (rozměr 26×40)

1/2 strany 3 500 kč (rozměr 26×20 nebo 40×13)1/4 strany 1 500 kč (rozměr 13×20)

menší formát – 7 kč/cm2

sleva při opakované inzerci na druhé a další vydání 25 %žádosti o inzerci na mail: holomkova@srnm.cz