Chobotnatci fascinují lidstvo nejen svouvelikostí, ale i celkovým bizarním zjevemzahrnujícím plachtovité uši, relativní ne -osrstěnost, horní řezáky přeměněné v pů -so bivé kly a zvláště pak dlouhý a všestran -ně použitelný chobot. Už naši nej staršípředci se v africké savaně museli se slonypotkávat, mamuti v poslední době ledovéposkytovali zase našemu druhu obživu(byť důležitější byli koně a zvláště sobi)a severoafričtí sloni se stali v rukou Kar-taginců odstrašující zbraní proti Říma-nům. Přes nedávné snahy využívat africké

savanové i pralesní slony k průvodcov-ským a dalším pracovním účelům, daří sevýcvik a práce ve větší míře pouze se slo-ny asijskými. Jak název článku napovídá,zaměříme se na jiné téma, které zajímázoology již více než století.

Chobotnatci – vymírající skupina?Kosti či zuby chobotnatců (Proboscidea)jsou natolik velké a pevné, že často odo-laly povětrnostním vlivům a zachovaly sedo dnešních dnů ve formě četných zka-menělin. Není tedy divu, že jejich fosilní

záznam patří k jedněm z nejlepších u ob -ratlovců a chobotnatci se pak třeba s koň-mi řadí mezi vůbec nejužívanější učeb -nicové příklady stopovatelné evoluce.Bezpečně víme, že kořeny chobotnatcůspadají do nejstarších třetihor (konkrét-ně do pozdního paleocénu, obr. 2) a ná -sledně za nějakých 50–55 milionů letosídlili patrně z Afriky celý svět kroměAustrálie a An tarktidy (viz též Živa 2008,1: 37–41). Vytvořili pestrou plejádu foremod trpaslíků po obry, od „normálně“ vy -hlížejících slonů po úplné bizarnosti typudeinotérií s „otočenými“ kly na dolníčelisti, či platy belodontů s lopatovitýmitlamami. O této variabilitě se můžemedobře přesvědčit třeba při prohlížení ob -razů Zdeňka Buriana či nověji také PavlaMajora. Dodejme, že fosilní pozůs tatkychobotnatců ze Středozemí pravdě po -dobně zavdaly příčinu pověstem o jed -nookých obrech kyklopech – ostatněnebýt několika dnešních sloních druhů,jakpak bychom asi vzhled vymřelých cho-botnatců rekonstruovali?

Při pohledu na dnešní nepatrný početdruhů afrických a asijských slonů v proti -kladu s rozmanitostí v minulosti (zvláštěv miocénu) je musíme označit za vymíra-jící skupinu. Nutno však do dat, že nebýtčlověka, situace přeživších druhů bynebyla tak skličující. Lidský civilizačnítlak spolu s poptávkou po slonovině roz -drobil dříve víceméně souvislý výskyt slo-nů na izolované oblasti, kde se jejich pře-žití stává každým dalším desetiletím vícenejisté.

ziva.avcr.cz 282 živa 6/2008

Jan Robovský

Kolik známe druhů slonů?

„Africký slon se vlastně vyskytuje v několika odrůdách. Odlišný ráz jeho domo-va se zračí i v některých podrobnostech jeho zevnějšku, jako je velikost těla, veli-kost a tvar uší, velikost, tvar a křivka klů, jakož i jejich jakost, délka a množ-ství srsti a jiné odchylky. To všechno by svádělo k roztřídění na odrůdy čidokonce druhy. Myslím, že v tom nebylo dosud proneseno poslední slovo a žebylo přijato zatímní rozdělení afrických slonů podle tvaru ušních boltců.“

Bedřich Machulka – V Africe na stezkách zvěře (1958)

1

Sloní příbuzenstvoJak už jsem zmínil, sloni patří mezi zvířa-ta velmi atraktivní i pro zoology. V kom-binaci s potřebou paleontologů srovnatmorfologii recentních druhů s nalezenýmifosilními zuby a kostmi to pak zřejměpředstavuje důvod, proč chobotnatci a jimpříbuzné skupiny patří k nejlépe pro-zkoumaným savcům vůbec. Toto uskupe-ní zahrnuje zvláštní savce, protože mezinejbližší současné příbuzenstvo slonů pa -tří drobní damani (Hyracoidea), podobnína první pohled spíše hlodavcům, a takérobustní vodní sirény (Sirenia). Při snazepoznat fylogenezi savců (potažmo hlavnějejich řádů, tedy jaký je např. vztah slonak siréně či tygrovi) se ukazuje tato trojicejako skupina s vůbec největší morfologic-kou podporou. Přesvědčení, že jsou slonipříbuzní se sirénami a damany, se plněpotvrdilo i molekulárně-genetickými me -todami, které jinak na předchozích fylo-genetických schématech savců nenechalytakřka ká men na kameni. Přesto i zde do -šlo ke změnám.

Původně se tato trojice dávala do příbu -zenstva jiných kopytníků (lichokopytní-ků, hrabáčů, sudokopytníků a kytovců)a celá skupina se nazývala Ungulata (tedykopytníci). Dnes víme, že tato skupinanení přirozená, protože spojovala nepří-buzná zvířata. Zatímco sudokopytnícis kytovci a lichokopytníky jsou odvozeníplacentální savci příbuzní šelmám, lus-kounům, letounům a hmyzožravcům, slo-ni se sirénami a damany patří k původ-nějším placentálům příbuzensky spjatýms hrabáčem, bércouny, bodlíny a zlatokr-ty (tzv. Afrotheria, obr. 2, podrobněji viznapř. Ve smír 2002, 6: 318–325). Z fosil-ních skupin jsou nyní zmiňované trojiciblízce příbuzná patrně také arsinotéria –nosorožcům podobná zvířata s dvěma vel-kými kostěnými rohy na čenichu, či seve-roamerická desmostylia z tichomořskéhopobřeží, vzhledem připodobitelná k štíh-lejším hrochů m či sirénám se všemi čtyř-mi funkčními končetinami (pro předsta-vu viz O. Fejfar a P. Major – Zaniklá slávasavců, 2005). Ačkoli v závěrech moleku-lárních analýz neexistuje úplná shoda,zda jsou sloni příbuznější damanům čisirénám, morfologické charakteristiky a fo -silní zá znam mluví spíše pro sirény.

Dodejme ještě, že odhadovaná prostře-dí nejstarších známých fosilních lokalitchobotnatců v kombinaci se zvláštní stav-bou ledvin u sloních embryí naznačujízajímavou možnost, že nejstarší chobot-natci sdíleli se sirénami a skupinou Des-mostylia úzkou vazbu na vodní prostředí.Chobotnatci tedy možná ve své nejstaršíhistorii žili v močálech a řekách, tak jakonapř. dnešní hroši. Stranou pozornostinových molekulárních metod nezůstalyani zmrzlé kadávery či jiné relativně čer-stvé zbytky dnes již vymřelých chobotnat-ců, a tak byli těmito technikami studovánitřeba severoamerický mastodont, středo-mořští trpasličí sloni a ve velké mířesamozřejmě mamut. Veškeré naděje a sli-by spojené s jeho klonováním (a násled-ným od chováním zárodku v těle samiceslona indického) vyzněly zatím naprázd-no. Ob tíží může být samo o sobě kompli-kované (pokud vůbec možné) přenesenínepo rušené DNA ze zmrzlých buněk ma -

muta do vajíčka slonice a bezesporu takéjisté svéráznosti sloního rozmnožování,jako je až 22měsíční březost (k tomu jemožné podotknout, že velmi kompliko-vaná je i metoda umělé inseminace přirozmnožování slonů v zoologických za -hradách).

Jak poznáme druh? Otázka v názvu tohoto článku se nutněodvíjí nejen od míry našich znalostí, aletaké od současných tendencí v pojímánídruhů, protože dnes uznávaný druh mohlbýt před několika lety považován jen zapoddruh a naopak. Spory o druhový sta-tus nějakého zvířete sice mohou vypadatmalicherně a zbytečně, mají však napros-to klíčo vý význam pro reálné poznání cel-kové biodiverzity a pro případnou ochra-nu ohrožených taxonů. Říkají nám jasně,které všechny formy potřebujeme chránit(i když samozřejmě důsledná ochranaekosystémů zahrnuje všechny taxony aťznámé, nebo nerozlišované), nebo např.při chovu v zoologických zahradách (abynedocházelo k umělé hybridizaci). Díkynovým druhovým konceptům (zvláště tzv.fylogenetickému konceptu druhu, kterývyžaduje nějakou jedinečnou a typickoudruhovou vlastnost – Vesmír 2007, 9:568–571) spolu s moderním statistickýmaparátem a molekulárně-fylogenetickýmimetodami máme čím dál jasnější předsta-vu, co vlastně druhem je.

Afričtí sloniZatímco velký savanový slon africký (Lo -xodonta africana) nemohl na přehlednýchsavanách uniknout pozornosti objevitelů,lovců a osadníků, o jeho pralesním pro -těj š ku se věda dověděla mnohem pozdě-ji. Díky skrytějšímu způsobu života v tro -pických deštných lesích byl slon pralesní(L. cyclotis) popsán jako nový druh ažv r. 1900. Aby toho však nebylo málo,o šest let později byl světu představen dal-ší údajný druh, který byl sice podobný slo-nu pralesnímu, ale byl menší – slon trpas-ličí (L. pumilio). Dodejme, že z Afriky bylyjiž dříve popsány i další taxony (většinoujako druhy), zvláště místních forem sava-nového slona (jako např. slon kapský – L.africana capensis aj.), ale protože nebylypotvrzeny novými molekulárními me -todami ani tradičním morfologickým stu -diem, nebudeme se jimi blíže zabývat.Zatímco odlišení slona pralesního (ať jako

živa 6/2008 283 ziva.avcr.cz

4

2

3

5

1 Slon pralesní (Loxodonta cyclotis)v NP Dzanga-Ndoki, Středoafrická repub-lika. Foto M. Harvey (© WWF–Canon)2 Fylogenetické vztahy afrotériís vyznačeným fosilním záznamem (modře). Orig. J. Robovský podle Tabucea kol. (2008)3 Vztahy recentních slonů a mamutasestavené podle údajů v tomto příspěv-ku. Orig. J. Robovský4 Rozšíření afrických slonů. Podle stu-die Grubb a kol. (2000)5 Lebka slona pralesního (L. cyclotis)z Muzea města Duchcov, kde byla létaomylem považována za lebku mamuta,než jsem ji přeurčil za pomoci J. Wolfaa J. Bureše. Foto J. Bureš

miocén – holocénpaleocén eocén – oligocén

hrabáčibodlínizlatokrtibércounidamani

sirény

65 55 24

všichni ostatní placentální savci

chudozubí (Xenarthra)

placentálové

africká linie slonů

mamut

5 4 3 1 dnesmil. let

mil. let

2

slon indický

asijská linie slonů

původní výskyt

současný výskytL. africanaL. cyclotis

hybridislonů savanovéhoa pralesního

slon pralesní

slon savanový

„kontinentální“ linie

„ostrovní“ linie

Jáva (Borneo)Sumatra

afro

téria

chobotnatci

vlastní druh, či alespoň poddruh slonaafrického – L. a. cyclotis) bylo vcelku bezvýhrad přijato, slon trpasličí rozdělil zoo-logy na dva protichůdné tábory – jedenjeho existenci obhajuje a druhý popírá.

Tradičně se v druhé polovině 20. stol.udávalo, že v Africe žije jeden druh slona,který se dělí na savanový a pralesní pod-druh. Jak se tito sloni liší? Přední od bornícina slony (Grubb a kol. 2000) byli schopnisestavit dokonce přes 30 morfologických,ekologických a etologických rozdílů mezisavanovou a pralesní formou a dospělik jasnému závěru, že by si obě zasloužilybýt plnohodnotnými druhy s tím, že slonpralesní vykazuje řadu pů vodních znaků:je menší s kohoutkovou výškou 2,4–3,0 mu samců a 1,8–2,4 m u samic (zatímcosamec slona savanového dosahuje výšky3,2–4 m a samice 2,2–2,6 m), má kom-paktnější tělesnou konstituci, rovný hřbets kohoutkem nižším oproti výšce v bed-rech, pokleslejší hlavu, kulatější ušní bolt-ce a kratší a rovnější kly. Kromě toho jeodlišný také v řadě lebečních znaků (třebamenší odlehčení lebky a znaky na dolníčelisti). Protože slon pralesní není spásačtrávy a velký podíl jeho potravy tvoří taképlody, má stoličky s nižší korunkou. Žijev menších skupinách, samice pozastavujísvůj růst po dosažení dospělosti (zatímcosamice slona savanového pokračují v růs-tu i poté) a pa trně se dorozumívá hlubší-mi tóny. Průkopnické molekulární analýzy(Roca a kol. 2001) pak závěry morfologůjednoznačně podpořily a kromě toho takévyčíslily od štěpení slona pralesního a sa -vanového na 2,63 milionů let (s možnouodchylkou 0,94).

Údajný slon trpasličí by se oproti pra-lesnímu měl vyznačovat ještě menší veli-kostí (1,6–2,05 m), gracilností, štíhlejšímikly, méně kulatýma ušima, hladší kůží,vytvářením větších stád, preferencí vlh-čích stanovišť a patrně také vyšší agre -sivitou (pro podrobnosti a výčet dalšíchznak ů viz např. Roeder 1970, Eisentrauta Böhme 1989).

Rozšíření slona savanového a pralesní-ho je zachyceno na obr. 4, dodejme, že sevýskyt slona trpasličího překrývá s roz -šířením afrického deštného lesa a tudíž

i s většinou areálu slona pralesního. Po -kud by byl ustálenou formou žijící ve dleslona pralesního, pak by odpadla diskuse,co je zač, protože by musel být uznán zavlastní druh.

Afričtí sloni – vyřešeno!Opravdu?Ještě před několika lety (kolem r. 2000–01)se po řadě nových morfologicko-taxono-mických a molekulárních studiích zdálo,že taxonomie slonů spěje ke konečnémuvyjasnění. V Africe podle těchto závěrůžijí dva druhy: slon savanový (L. africa-na) a slon pralesní (L. cyclotis), což bylopodpořeno opravdu velkým množstvímmorfologických, ekologických, etologic-kých a molekulárních znaků (Grubb a kol.2000, Roca a kol. 2001). Oba druhy se kří-ží velice vzácně, a to patrně jen na hrani-cích Konga, Ugandy a Rwandy, což byloprokázáno opět jak morfologicky, tak mo -lekulárně (Groves a Grubb 2000, Rocaa kol. 2001). Toto povýšení pralesníhopoddruhu na vlastní druh (hlavně mole-kulárními daty) tehdy způsobilo poměr-ně velké pozdvižení, ale vlastně se tím jenpotvrdila očividná odlišnost obou afric-kých slonů.

A co slon trpasličí? Detailní pohled nalebky trpasličích slonů (Groves a Grubb2000) ukázal, že některé z nich patřilynedospělým jedincům a zbylé zapadalydo normálního velikostního rozpětí slo-nů pralesních. Pouze jedna samice bylao 1,5 cm menší než normální velikostníškála, ale spíše tak nově vytvořila její dol-ní hranici. V r. 2003 (Debruyne a kol.) bylotaké několik slonů trpasličích studovánomolekulárně a výsledky jasně ukázaly, žejednotliví sloni trpasličí jsou příbuzní růz-ným jedincům (liniím) slonů pralesních,což znamenalo v podstatě konec slonatrpasličího jako samostatného taxonu (aťuž druhu či poddruhu).

Kde se stala chyba? Slon trpasličí zaměstnával zoology takřka100 let a svůj podíl na tom sehrávala řadafaktorů, od nepřístupnosti afrických pra-lesů až po potřebu dostatečně poznat bio-logii slonů, zvláště jejich sociální způsob

života. Řada po zorovaných zvířat muselasamozřejmě působit (ať už proti prales -ním, tak především vůči slonům savano-vým) menším a subtilnějším dojmem. Projasné odlišení takových zvířat jako vlastnídruh či formu je ale nutné mít představuo velikostní škále (v našem případě slonůpralesních), která může být v terénníchpodmínkách velmi obtížně aplikovatelná.Proto musí nastoupit studium lebek, kte-ré má smysl zvláště při srovnávání zhru-ba stejně starých zvířat, což lze stanovit nazákladě prořezaných zubů (první, druhéaž šesté stoličky). Největší podíl na pomý-lení biologů však zřejmě měla jistá speci-fika biologie slonů.

Sloni žijí kromě rozmnožovacího ob -dobí odděleně podle pohlaví. Tvoří senevelká stáda vzájemně příbuzných samics mláďaty, dále se často shlukují mladísamci, staří velcí samci žijí samotářsky.Důležité také je, že sloni rostou dlouho,a to dokonce i samice, takže ve stáděmohou být jedinci velikostně odlišní prá-vě v závislosti na věku. Pokud tedy někdov lese pozoroval skupinu slonů prales-ních, pak největší zvířata mohl mylně po -važovat za samce a menší samice s od -rostlejšími mláďaty za mnohem mladšízvířata. Ještě větší záludností se zdají býtpoměrně vyvinuté kly i u mladých jedin-ců slona pralesního, které byly udáványjako další hlavní argument pro existe ncislona trpasličího. Právě u pralesních slonůse zdá, že mají oproti savanovým příbuz-ným urychlený vývoj mláďat (a po tažmoklů), což by jim umožňovalo v relativněmálo úživném pralese dřívější alespoňčástečné osamostatnění mláďat od matkypři hledání potravy. Nepřítomnost hyena lvů oproti savaně snižuje i riziko preda-ce a dalekonosná komunikace za pomociinfrazvuku umožňuje udržovat stálý kon-takt se svým stádem. Skupinky takovýchmláďat dočasně oddělených od stáda pakmohly díky menší velikosti zavdat jasnoupříčinu po věstem o trpasličích slonech.Tomu odpovídá např. i zpráva D. Wester-na (1986), který zmiňuje, že třikrát pozo-roval, jak se ke skupině samic slona pra-lesního přidala skupinka slonů trpasličícha vykazovala družné chování. Pozorovalevidentně návrat mláďat z obchůzky oko-lí ke svým matkám! U slonů trpasličíchbývá také zmiňována větší agresivita,občas bylo pozorováno, jak nějaké zvířevytlačilo od solných lizů dvojnásobně vět-šího slona pralesního. Pokud si vybavímeznačnou toleranci rodičů vůči svým po -tomkům, pak by mohlo jít o další pod poruhypotézy, že za slony trpasličí byla po -važována mláďata slonů pralesních s re -lativně dobře vyvinutými kly.

Slon trpasličí byl kromě jiného také fa -voritem kryptozoologů (snaží se prově řo -vat zprávy o neznámých zvířatech), kteříupřednostňovali údaje od domorodců a vy -stupovali proti nedocenění jeho vý znamu„suchopárnými“ zoology. Je pravda, že pá -trat v neprostupných lesích Afriky po slo-novi trpasličím je mnohem dobrodružněj-ší než měřit sloní lebky v muzeích. Nadruhé straně by však kryptozoologovéměli nyní tyto nové zoologické závěry vzítna vědomí a případně přesměrovat svéúsilí jinam. Podstatné je, že pro zoologiia ochranu zvířat vyřešení této otázky

ziva.avcr.cz 284 živa 6/2008

6

umožňuje zaměřit pozornost na skutečnázvířata a jejich problémy.

Afričtí sloni – vyřešeno?Pokud shrneme předchozí řádky, pak topřed několika lety vypadalo, že v Africežijí dva velice dobře odlišitelní sloni – sa -vanový a pralesní, nikoli však slon tr pas -ličí, protože ten zapadá do proměnlivostislona pralesního.

Jenže v r. 2005 vyšla studie R. Debruy-na, která dosavadní závěry zpochybnila nazákladě detailního srovnání molekulár-ních analýz jaderné a mitochondriálníDNA u poměrně rozsáhlého počtu jedin-ců. Na osudu slona trpasličího nové ana-lýzy sice nic nezměnily, ale u všech ostat-ních afrických slonů se nepotvrdilo, žeby tvořili dvě přirozené skupiny, jednusavanovou a druhou pralesní. Ve výsled-cích těchto analýz sice vystupují dvě sku-piny, ale zatímco jedna je čistě savanová,ta druhá je pralesní s velkým podílemporůznu rozptýlených linií slonů savano-vých. Autor tyto výsledky interpretujejako doklad silného křížení obou forem,a tedy jako nekompletní izolaci. V jehopojetí tak žije v Africe jen jeden druh, je -hož ochrana by se měla zaměřit předevšímna ty skupiny, které analýzy odhalily, tedyřekněme na východoafrickou, středoafric-kou a západoafrickou.

Uvidíme, zda tyto závěry potvrdí i dalšístudie a jak se podaří skloubit případnéshodné výsledky s morfologií afrických slo-nů a stanovením ochranářských priorit.Nicméně je asi dobré upozornit na to, žeza „promícháním“ obou linií slonů ne musístát přímo běžné křížení, ale může jít o vý -sledek náhodného ukotvování tzv. ancest-rálního polymorfismu. Předek obou foremmůže mít totiž více variant genetické výba-vy a při vyštěpování dílčích dceřiných liniíse náhodně zakotvuje ta či ona původnívarianta. Pokud by to byl i případ africkýchslonů, výsledky této práce by nijak nezpo-chybňovaly rozdělení na dva druhy.

A co asijští sloni?Je všeobecně známo, že v Asii (v Přednía Zadní Indii, na Sumatře a Borneu – v re -centním období však i na Jávě, v jihový-chodní Číně a na Blízkém východě) žijeslon indický (Elephas maximus), který seod afrických liší tvarem těla, menšíma uši-ma, klenutějším čelem, nepřítomností klůu samic a řadou dalších znaků. Jejich roz-dílnost je tak nápadná, že rozlišení zvlád-ne i zoologický začátečník. Není protodivu, že jsou od sebe odděleni už asi 5–7milionů let. Dobře se dají poznat třeba taképodle stoliček, které mají u asijského slo-na indického více do stran protaženějšíchlamel (ještě více lamelovité stoličky mělmamut, který je příbuznější právě asijské-mu slonovi než oběma africkým druhům,Krause a kol. 2006).

Tradičně se u slona indického rozlišujena základě odlišných tělesných proporcía kožní pigmentace několik poddruhů,konkrétně kontinentální (E. maximus indi-cus; zahrnující dříve uváděného slonabengálského – E. m. bengalensis a s. ma -lajského – E. m. hirsutus), sumaterský(E. m. sumatranus) lišící se relativně vět-šíma ušima a jedním párem žeber navíc (!)a cejlonský (E. m. maximus). Problema-tickým dlouhou dobu zůstával slon z Bor-nea (Kalimantanu), který byl považovánpouze za dovezené zvíře ze Sumatry či kon-tinentální Asie jako dar Východoindickéspolečnosti pro lovné obory bornejskéhosultána někdy v 17. stol. Předběžná mor-fologicko-taxonomická studie na základělebečního materiálu (Groves a Grubb 1986)ukázala, že slony v Asii lze rozdělit na„kontinentální“ (včetně cejlonských) a „os -trovní“ (sloni ze Sumatry, Bornea a takéz Malajského poloostrova), přičemž bor-nejský slon vykazuje oproti sumaterskémuurčité odlišnosti (např. zmenšení velikos-ti), a je tudíž spíše původní formou.

Výsledky molekulárních analýz (např.Fleischer a kol. 2001) jsou ještě překvapi-vější, protože místo jasného odlišení do -savadních poddruhů ukázaly, že se asijštísloni dělí na dvě linie oddělené asi předjedním milionem let. Ostrovní formy při-tom tvoří hlavní podskupinu jedné z těch-to dvou skupin, přičemž se navíc zdají býtminimálně postižené obchodem se slony.Předkem jedné linie byl možná vyhynulýjávský en demit Elephas hysudrindicusa druhé severněji rozšířený kontinentálníE. maximus. Tyto poněkud chaotické závě-ry (s možnými názvoslovnými změnami,kterým se ale v tomto článku nevěnujeme)jsou zřejmě výsledkem nejenom kříženíobou těchto forem při druhotném kontak-tu v závěru pleistocénu díky změnám pro-středí, ale určitě i intenzivního obchodo-vání se slony v celé jihovýchodní Asii.Dokonce se předpokládá, že svůj vliv mělobrovský sopečný výbuch na Sumatře předzhruba 70 000 lety.

Tak či onak je na základě morfologic-kých a molekulárních analýz zřejmé (Fer-nando a kol. 2003), že bornejská formaasijského slona je formou původní, starou

asi 300 000 let. Tito sloni se vy zna čujírelativně většíma ušima, delším ocasem,rovnějšími kly a proti blízce příbuznémusumaterskému slonovi i spe cifickými zna-ky růstu. Samice bornejského slona totižzastavují svůj růst při obrusu páté stolič-ky, zatímco samice sumaterského a samcibornejského ještě trochu v růstu pokraču-jí. Samci sumaterského slona v růstu po -kračují ještě dále a dosahují tak větší veli-kosti oproti bornejským. Protože těchtoslonů zbývá jen asi 500 až 2 000 jedinců,je zřejmé, že tato forma opravdu zasluhu-je naši pozornost.

V r. 2008 se ale ukázalo, že v případěbornejského slona mohou mít pravdu obatábory, tj. že je sice izolovanou linií, aleže byl na Borneo přece jen vysazen lidmi(Cranbrook a kol. 2008). Jak si to mámevyložit? Vysazení slonů na Borneu jsoutotiž historicky zdokumentovaná a přitomodtud nemáme žádné jeho věrohodné fo -silní zbytky, na rozdíl od Jávy či Sumatry.Podle všeho se zdá, že sloni byli na Borneodovezeni z Jávy, kde bohužel vyhynuli(předpokládá se, že ve 12. stol., ale novéda tování naznačuje mnohem delší pře -žívání, možná až do 18. stol.) a fylogene-tické oddělení bornejských slonů předasi 300 000 lety by tak ve skutečnosti odrá -želo dobu odlišení jávského slona od jehosumaterského protějšku. Ve formě bornej-ského slona tak máme patrně uchovanouunikátní linii asijského slona, kterou jsmejiž považovali za nenávratně ztracenou!

Pokud chceme slony zachovat dalšímgeneracím, musíme najít během blízké bu -doucnosti způsob, jak zachovat co nejvícez je jich rozmanitosti, jak nakládat co nej-rozumněji s jejich početními stavy v čímdál omezenějších oblastech a jak vytvořitprosperující skupiny slonů v zoologickýchzahradách.

Odpovědi na další otázky ohledně cho-botnatců a jejich příbuzných určitě na -jdou případní zájemci ve vynikající knizeZ. Veselovského – Sloni a je jich příbuzní(1981) či Slon (1997).

Věnováno prof. Zdeňku Veselovskému,jedinečnému zoologovi, učiteli a přítelizvířat.

živa 6/2008 285 ziva.avcr.cz

7

6 Skupina afrických slonů savanových(Loxodonta africana) v NP Amboseli,Keňa. Foto M. Harvey (© WWF–Canon)7 Mládě taxonomicky problematickéhobornejského slona z chráněné oblastiDanum Valley v sultanátu Sabah na seve-ru Bornea. Foto A. Ch. Williams (© WWF–Canon; všechny obr. s laska-vým svolením)