BohumilŘíha

HONZÍKOVACESTA

Babičkaposílápsaní

aminkastálauoknaačetlapsaníodbabičkyzKoníkovic.Nakoncibylonapsáno:„Přivezte k námHonzíka!Našemu dědovi imně se po němmoc stýská. Vždyť u nás nebyl tak

dlouho!Švestkynazahraděužnačistozměklyaletníjablkapadají.Nemájekdosbírat.Punťaběháponávsiaočichávákluky,kterýznichjeHonzík.Kocoursedánasloupkuunašichvrátekavyhlíží,jestliHonzíkužpřijíždí.Přivezteho,kloučka,alespoňnaněkolikdní!“

MaminkasepotichuzasmálaaobrátilasekHonzíkovi,kterýsiprávěhrálnazemisněkolikakouskydřeva.JejíHonzík.Klukjakošpalík.Tvářemělčervené,vlasymustályabříškosemudokalhotsotvavešlo.

„Honzíku,“řeklamaminka,„babičkapíše,abyspřijeldoKoníkovic.“„Babička?“vykřiklHonzíkahnalsekmamince.Hnedjíbralzrukypsaníachtělsisámpřečíst,co

babičkapíše.„Punťa tě hledá po návsi a kocour se tě nemůže dočkat,“ pokračovala maminka a dala psaní

Honzíkovi.„Punťa?KdejePunťa?“shánělseHonzíkposvémvěrnémpříteli.NemohlPunťumezitímčerným

smetímnapapířerozeznat.„TadyjePunťa,“řeklamaminkaaukázalanařádekpísmenek.Honzíkoviseřádeknelíbil.Rezatého

Punťumuvůbecnepřipomínal.„Akocour?Ten je tu taky?“vyzvídalHonzík.Možnážekocourbudevypadat líp.Alenevypadal.

Honzíkbylkocouremzbabiččinapsanírovněžzklamán.„Dědečkůvkocour je černý jakokomín,“ řeklurčitěHonzík, „a tenhlenabříškuprosvítá.Vypadá

spíšjakobrouknežkocour.“„Tymůjmalý,“zasmálasemaminkaachtělaHonzíkapochovat.„Vždyťještěneumíščíst!“„Jáužnejsemmalý,“odpovědělrozhodnýmhlasemHonzíkanarukusenedalvzít.Začalsedokonce

shánětposvémkabátku,ažesevypravíkbabičce.Nasednedovlakuapojede.Vydásenacestuhned,jaképakzdržování!

„Jakchceš,Honzíku,“zvážnělamaminka.„Kdyžsimyslíš,žeužjsidostvelký,můžešjetkbabičcesám.Jánemámčas,abychtětamvezla.Víš,comámeunáspráce.Atatíneksevrátízestavbyažvneděli.Pojedešsám!“

„Jásenebojím,“vypjalseHonzíkačervenétvářemuzasvítily.„Vezmusiskleněnoukuličkuaprutapojedukbabičce.

Honzík začal hledat po kapsách barevnou kuličku. Byl na ni pyšný. Všichni kluci z ulice mu jizáviděli.Honzík se domníval, že bez kuličky nemůže k babičce jet.Rovněž prut semu zdál nezbytný.Známiklucinosiliprut.Honzíkhochtělmíttaky.

„Počkej,“ zadržela ho maminka, „jen od nás tolik nepospíchej! Nemůžeš jít do vlaku jen tak skuličkouasprutem.Večertipřipravímkufřík,dámtamtvojevěciapojedešažzítra.

„Akuličku?“zeptalseHonzík.„Tutamdámtaky.“„Aprut?“vyzvídalHonzík.„Prut musíš nechat doma. S tím se do vlaku nesmí. Ještě bys tam někomu vypíchl oko!“ řekla

maminkatakovýmhlasem,kterýHonzíkvždyckyhnedposlechl.Prutumualebylotrochulíto.Připadalsibez něho, jako by ani nebyl žádný kluk. Co dělat?Honzík semusil smířit s pomyšlením, že pojede kbabičcebezprutu.Vždyťitakbudestáttenhlevýletzato!

Vevlaku

ánomaminkavedlaHonzíkananádraží.Byloještěhodněbrzy.Lidéteprvezačínalipřicházet.PosadilaHonzíkadovlakuakrucemudalakufřík.

„Dej na kufřík pozor,“ řekla mu přísně. „Máš tam ještě jednu košili, plátěné střevíce a pětkapesníků.“

„Jávím,“odpovědělHonzík.„Z vagónu sám nechoď! Počkej, až pro tebe přijde paní průvodčí. Já už jsem jí všechno řekla,“

nařizovalamaminka.„Játrefímkdědovisám!“kasalseHonzík.„Opovažse!“hrozilamumaminka.„Nastanicinatebebudečekatdědečeksvozíkem.Telefonovalajsemmudodružstva.“

„Dědeček!“vykřiklHonzíkazaradovalse.DědečekbudečekatnaHonzíkasvozíkem!„Mami,jdiuž,aťmůžemejet!“Honzíkvystrkovalmaminkuzvagónu.Chtěl,abysevlakrozjel.„Vždyťjájdu,“řeklamaminka.„Počkámutvéhookna,ažvlakpojede.“Aopravduodešla.Idveře

zasebouzavřela.Honzíkovi bylo najednou smutno, když už vedle sebe maminku neviděl. Vzal do ruky kufřík a

postavil sekoknu.Čekal,až semaminkaukáženanástupišti.Zachvilku jiuviděl.MělahlavunížnežHonzíkazdvihalakněmuobličej.Honzíkzpozoroval,žesejípohybujírty,aleneslyšel,coříká.

„Mami, co povídáš?“ křičel Honzík. Zlobil se, žemaminka neslyší, a taky semu nelíbilo, že jenajednoutakmalá.

AlemaminkanaHonzíkovaslovaužnečekala.Přišlaknípaníprůvodčí.Mělanasoběmodréšatyazpodčepicejívykukovalyčernévlasy.

PaníprůvodčímluvilasmaminkouachvílemiseobědívalynahorunaHonzíka.Smálysepřitom.Maminkaméněapaníprůvodčívíc.

„Užpojedeš!“vykřiklamaminka.Tentokrát tomuHonzík rozuměl.Maminkavolalaopravdu silně.Honzíkovi se rozbouchalo srdce. Už pojede! Cítil něco jako strach. Jako by mu mravenci běhali pozádech.Vždyťonpojedeamaminkutunechá!

Honzíkviděl,jakpaníprůvodčípozdvihlarukuahnedpotomodběhla.„Kufřík!Máškufřík?“křičelamaminkananástupišti.„Mám,“odpovídalHonzíkapovytáhlrukuskufříkem,abyhomaminkaviděla.Pakpřitisklnosna

sklo.Bylbynejradějisklemprostrčilcelouhlavu,jenabysedostalksvémamince.Nešloto,sklobylotvrdé.

Vlaksehnul.Honzíkemtoškublo,ažsemuhlavarozkývala.AleHonzíksedívalnamaminku.Viděl,žeseústysměje,avšimlsi,jakjízočíkanouslzy.Maminka

pláče!PřitomseHonzíkovizdálo,žemuujíždíněkamdozadu.Jakobyjiněkdoodněhoodstrkoval.Zachvilkujiužnevidělvůbec.Kolemočímuubíhalycizídomy,alemaminkaseztratilanadobro.

Honzíkovibylonajednousmutno.Bylbychtělskočitkmaminceapřitáhnoutjiksobě,alenešloto.Maminkabylapryč.Honzíksecítilhrozněsámavočíchsemuukázalyslzy.Začínalnabíratdopláče.

„Notak,synku!Snadbysneplakal!“ozvalseveselýmužskýhlas.Honzíkseobrátilauslzenýmaočimapohlédlnapána,kterýseusadilnalaviciprotiněmu.Mělvelký

nosjakotatínekahodněvlasů.„Jánepláču,“odpovědělvážněHonzíkaposadilse.Utřelsiočiazamračilse.Přecenebudebrečet

předdospělým.Kufříkdrželtěsněpřisobě.„Kamjedeš?“zeptalsemuž.„Kdědečkovi,“odvětilHonzíkapohlédlzokna.„Aha…kdědečkovi,“řeklpánaočizHonzíkanespouštěl.„Akbabičce,“doplňovalrychleHonzík.Mrzeloho,ženababičkunapoprvézapomněl.„Ajaksejmenuješ?“vyzvídaldálvlasatýčlověkapřívětivěsenaHonzíkausmíval.„Jámámdvějména,“odpovědělHonzík.„Tonenímožné!“„Ano,“přesvědčovalhoHonzík.„MaminkamiříkáHonzíku,akdyžveškolepaníučitelkačteJan

Tichý,takjsemtotakyjá.“„Tychodíšdoškoly?“„Ano,“odpovídalsezájmemHonzík,„alejenomdotépromaléděti.Velkédětinosídoškolyknížky

amysvačinu.“„Já vím,“ přikývl pán a nahlas se rozesmál. „A kam vyjedete?“ zeptal se kurážně Honzík. „Do

práce,“odpovědělmuž.„Jádělámnatrati,víš?“

„Aha,“zamyslilseHonzík.„Kdemáštatínka?“„Jájsemtadysám,“zdvihlhlavuHonzíkarozhlédlse.Tatínekvedleněhodoopravdyneseděl.„A

maminku?“„Stojínanádraží,“vzpomnělsiHonzík.„Třebaužšladomů,“usmálsemuž.„Bane!Maminkačeká,ažbuduudědečka,“tvrdilHonzík.Onpřecemaminkuzná!Dobřeví,žeho

jentaknepustí.„Šťastnoucestu,Honzíku!“řeklnáhlevlasatýčlověkavstal.„Užmusímvystupovat.“„Jájeduještědál,“odpovědělvážněHonzíkapodalmuruku.Mužjivzalapořádněmujípotřásl.„Pozdravujdědečka!“řeklještěaodešel.Honzíksitakdědečkaznovupřipomnělabylbychtěl,abyvlakjelještěrychleji.Možnážebybylo

pomohlo,kdybyHonzíktrochuzatlačil.Jenomženesmělzvagónuatakymusildržetkufřík.Taksestalo,ževlakjel,jaksámchtěl,aleHonzíkakdědečkovipřecejenvezl.

Honzíkužsnědlkrajícchlebasmáslemadvěhousky.Mimotosepodívalpodobělavice,jestlitamnení někdo schovaný, a pak prohlížel krajinu, která rychle utíkala vedle vlaku. Zpozoroval, že sloupypodle tratinajednou rostoudovýškyapotomzaseklesajídolů.Nemohl rozeznat, cosevlastněsnimiděje.Potomzatahalzařemenuoknaavyzkoušelklikuudveří.Nicnechtělopovolit.

DědečekvezeHonzíka

dyžužHonzíkovizačalobýtvevagóněsmutno,přiběhlapaníprůvodčí, s rachotemotevřeladveřeazavolalanachlapce:„Honzíku,pojďhonem,budešvystupovat!“

TomuHonzík dobře porozuměl. Už bude u dědečka! Chytil se průvodčí za ruku a utíkal s ní kedveřím.Vlak už zatímúplně zastavil. Paní průvodčí seskočila napřed, pak vzalaHonzíka do náruče apostavilahonazem.

Honzíkseshánělpodědečkovi.Vždyťtadypřecemusíbýtsvozíkem.Atakytudoopravdybyl.Alekoníkseleklvlakuaplašilse.Dědečekdrželopratěpevněvruceakřičelnakoně,abydalpokoj.VedledědečkasedělPunťaazuřivěštěkal.Něcosemunelíbilo,aleanisámPunťanevěděl,cosemuvlastněnelíbí.

„Dědečku!“vykřiklHonzíkahnalsekvozíku.„Počkejminutku,“volaldědečekatočilseskoníkem.„Punťo!“křičelHonzíknavelikéhorezatéhopsa.PunťaseskočildolůahrnulserovnounaHonzíka.Žďuchldoněhonejprvenosemapakzačalběhat

kolem.Mělradost,žeHonzíkužpřijel.„Honzíku,“křičeldědeček,„kdemáškufřík?“HonzíksepodívaldopravérukyaPunťadonínahlédltaky.AvšakvHonzíkověpravérucenebylo

nic.HonzíksetedypodívaldolevérukyaPunťadonínahlédltéž.AleaniHonzíkovalevárukakufřík

nedržela.Opravdu,oběrucemělprázdné!Honzíkselekl,ažhopíchlousrdce.Žesizapomnělkufříkvevlaku!Maminkamunakázala,abydal

nakufříkpozor,aleHonzíknanějzapomněl.Maminčinastarosttedynebylazbytečná.Alekufříkpřecejensvlakemneujel.Paníprůvodčíslyšeladědečkovovolání,anežsevlakznovu

rozjel, rychle kufřík přinesla.Honzík si ho přitiskl oběma rukama na prsa, aby ho neztratil, a utíkal kdědečkovi.Punťaběželzaním.Chtěl takyněconést,alenemělco.Sebral tedydozubůsuchýklacíkaběželzaHonzíkem.

Dědeček zatím uklidnil koně a slezl dolů. Vzal Honzíka i s kufříkem do náručí a posadil ho nasedadlo.Pakvylezlzaním.AleaniPunťanechtělzůstatdole.Pustilzhubyklacíkavyskočilnavozík.StrkalhlavutakdlouhomezidědečkaaHonzíka,ažmuvylezlapodHonzíkovourukou.

„Punťo!Cochceš?“vykřiklHonzík.Punťasejenolízl.Toznamenalo,žejerád.ChtělbýtblízkouHonzíka.Tomustačilo.Honzíkovibylouždobře.Sedělpěkněnasedátku,vedlesebeměldědečka,vjednérucedrželkufřík,

pod rukou se mu tlačila psí hlava, koník vesele běžel a vozík pospíchal za ním. Všichni jeli doKoníkovic.

„Taktyužjsijelsám,“řekldědečekapohlédlkoutkemočínaHonzíka.Podbílýmivousysetrochusmál.

„Ano,“přikývldůležitěHonzík.„Vlakjeljakočert!“„Akdypřijedemaminka?“ptalsedáldědeček.„Měljsijivzítssebou.“„Tobychbylnejelsám,“bránilseHonzík.„Maminkapřijedeažvsobotu.“„Tojedobře,“uspokojilsedědeček.„Adědečku!“„Cochceš,Honzíku?“„Číjetokoník?Punťuznám,kocouraznám,alekoníkajsemještěneviděl.“„Tojedružstevní.“„Cojetodružstevní?“vyptávalseHonzík.Tomuhlezvláštnímuslovunerozuměl.„Toznamená,žepatřívšemlidemvKoníkovicích.Jájsemsihonadnešekjenomvypůjčil.“„Adědečku,“zamyslilseHonzík,„cojeještědružstevní?“„Třebapole,“odpověděldědečekaukázalbičemkolemdokola.„Vidíš,tovšechnojsounašepole.

Patřínašemudružstvu.“Honzíksedívalnavelikélánypolí,kterésetáhlypooboustranáchsilnice.Obilíužbylosklizeno.

Najednomlánuoralytraktory,najinémjezdiloněkolikpárůkoní.„Máme taky družstevní krávy,“ pokračoval dědeček, „a družstevní vepře, tymámna starosti já, i

družstevníslepice,tymánastarostibabička.“„Adědečku,“znovuzdvihlhlavuHonzík.„Cochceš?“ozvalsedědeček.„Punťajetakydružstevní?“zeptalseHonzík.Pesslyšelsvojejménoaslabězakňoural.Tojenproto,

abyHonzíksdědečkemvěděli,žetamje.„Ne,Punťanenídružstevní,“zasmál sedědeček. „Ten je jenomnáš.“Pes slyšeldědečkovu řeča

slabězaštěkal.Potomstáhlušiatrochuvycenilzuby.Vypadaloto,jakokdyžsePunťasměje.Atakyano!Punťasesmál,protožesesmáldědeček.Měldědečkarád.

PunťovyradostisivšimlHonzíkazačalrozmlouvatsrezatýmpsem.Povědělmuochlapcíchzulice,a ukázal mu dokonce barevnou kuličku. Punťa poslouchal a snažil se porozumět. Za chvíli mu zHonzíkovyřečibyloteplo.Otevřeltlamuavyplázljazyk.

TakjimvšemcestarychleuběhlaadědečeksHonzíkemasepsemPunťoudojelidoKoníkovic.

Babičkadostávákuličku

onzíkovababičkaužbylastaráanahlavěnosilašátek.Sundávalasihojenomtehdy,kdyžšlaspát.Honzíkamělarádaadlouhovyhlížela,kdyužtubude.

Konečněvjel vozíknanáves.Babička sedívalapoHonzíkovi. Jestlipak chlapecopravdupřijel?Najednouseusmála.Honzíkbylnavozíku!Sedělvedledědečkaaněcokřičel.Punťapřitomštěkalnacelounáves.

Vozíkpřihrčelažkvrátkům.„Jedete, jakobyhořelo,“ zlobila sebabička, ale její tvář se smála.Měla radost zHonzíka.Kluk

vypadalpěkně.Vlasymunahlavěstályjakohřebíkyatvářejenhořely.„Babičko!Babi!“ křičelHonzík a chtěl dolů.Ale dědečekho zadržel, a tak skočil na zem jenom

Punťa.Babiččinyslepiceseholekly.Rozlétlysenavšechnystranyakřičely,jakokdyžjenanožebere.„Jdeš!Punťo!“volalababičkanarezatéhopsa,kterýzačalběhatkolembabiččinýchsukní.„TadymášHonzíka,“řekldědečekapodalchlapcebabičcedonáručí.Potomzamlaskalnakoněa

odjeldodružstevníhodvora.Musilkoněnakrmitavůzuklidit.„Tymůjkloučku,“říkalaněžněbabičkaatisklaHonzíkaksobě.„Jámámtakykufřík,“chlubilseHonzíkastrkalhobabičcepodnos.„Tymivněmjistěněcovezeš!“smálasebabička.Honzíkselekl.Vždyťprobabičkunicnemá!Honemsivzpomínal,cojevkufříku.Svoukošilidát

babičce nemůže, musí ji přece v Koníkovicích nosit, do plátěných střevíců by se babička nevešla akapesníkyHonzíkopatroval jakookovhlavě.Nemálo jichužpoztrácelamaminkahočastokvůlinimhubovala.Alenakonechopřecejenněconapadlo.

„Babi,pusťmě!“řeklrozhodně.Babičkahotedypostavilanazemazvědavěsenachlapcedívala.Honzíksáhldokapsy,nahmatalkuličkuavytáhljinasvětlo.Kuličkasekrásnělesklaasvítilabarvaminavšechnystrany.

„Tadymáškuličku!“natáhlHonzíkruku.„Tajepěkná,“divilasebabičkaakuličkusivzala.„Můžešsisníhrát,“radiljíHonzík.„Itymůjkloučku,“smálasebabička,„jásijiradšischovám.BabičkadalaskleněnoukuličkudokapsyusukněaHonzíkjiužneviděl.Bylomujítrochulíto,ale

zachvilkunakuličkuzapomněl.Pohladilvelikéhokocoura,kterýsemutřelkolemnohou.Byltopěknýkousek,tenhlekocour:celý

černý,jenočimělžluté.Svítilyjakodvělampičky.Nynísitišebroukalaocasmělnataženýjakolískovýprut.

Punťovisenelíbilo,žeHonzíkhladíkocoura.Neměltočernézvířerád.Rozzlobilse,ažmuvstalychlupynahřbetě,anakocouravybafl:„Haf!Haf!“Kocourselekl,zasyčelzlostíajensemihlpodvorku.Punťa sehnal zaním, alekdepakkocour!Vyběhl prudcenahromadudříví a na jejímvršku seusadil.Punťajenomdolepoblafával.Mrzeloho,ženemůžezakocourem.

„Punťo, nech kocoura! Pojď sem!“ volalHonzík na psa. Punťa přestal štěkat, zamával ohonem ahrnulsekHonzíkovi.Vběhlprudcemezichlapceababičku,divjeobaneporazil.

„Jdeš!Pse jeden!“vykřikla babička a táhlaHonzíkadovnitř.Chlapecuviděl babiččinukuchyňku.Všechnovnízářiločistotou:velkýstůlvrohu,prkennápodlaha,modrákachlovákamnaimaléoknoskvětinami.

„Jakjsijelvevlaku?“vyptávalasebabička.„Jájsemjelsám,“zdvihlhlavuHonzík.„Anebálses?“staralasebabička.„Cobych sebál? Jáuž jsemvětší…,“aHonzíkhledaločimanějakoumíruna svouvelikost, „už

jsemvětšínežvášstůl!“Honzíkmělpravdu.Vždyťměločiskoronaddeskoubabiččinastolu.„Namouduši!Rostešjakozvody,“souhlasilababičkavážně.„Víšco?Kdyžjsitakvelký,budešspát

sám.Tadyvpřednísvětnici.Dědečeksitamchtělpřestěhovatpostel,alepročbysesnídřel?“Spátsámvpřednísvětnici!

Honzíksezprvuzaradoval,alepaksemunatomněconelíbilo.Domamělvnociblízkomaminku.Stačilozavolatamaminkaseozvala.Aletadynebudenikdo.Jenčernátma.

„Játambuduspát,“řeklHonzíkkurážně.„AlePunťamusíspátsemnou!“„KdepakPunťa,tenvenkuhlídá.“„Notakkocour!Buduspátskocourem.“„Kocourspínapůděnaseně,“řeklababička.„Apotom:vnocibyskocouraanineviděl.Vždyťje

černějšínežtma.“„Tojepravda,“zamyslilseHonzík.„Ababi?“„Cochceš?“„Takmialespoňpůjčbarevnoukuličku!Tasvítíivnoci.“„Tady jimáš amůžeš si ji nechat,“ řekla babička a podala kuličkuHonzíkovi. „Víš, jámám na

starostislepice,anahranínemámčas.“„Třeba s ní ani neumíš cvrkat,“ přidal se Honzík. Nejdřív byl nerad, že ji babičce bere, ale za

chvilkusezasmál.Mělradost,žemásvoukrásnoubarevnoukuličkuzasezpátky.

Družstevnívajíčko

onzíkotevřelkufříkavzalsinasebekostičkovanoukošili,kterousmělumazat,ananohy si obul plátěné střevíce.Babičkamu zatímuvařila vajíčko naměkko aHonzík se do něho pustil.Rozbil skořápku a lžičkou je pomalu vyjídal. Přikusoval k němukousek chleba.Vajíčko vonělo, a takmimoHonzíka na ně dostal chuť i Punťa. Položil si hlavu naHonzíkovo koleno a olizoval se jen taknaprázdno.

Honzíksitohovšimlazeptalsepsa:„Punťo,tychceštaky?“Punťašvihlocasem,stáhlušinazad,jakokdyžsesměje,aprudceseolízl.Toznamenalo:Jámám

hroznouchuť!

Honzík tedy ulomil kousek chleba, přidal kousek vaječného bílku a podal sousto psovi. Punťa jespolklnajednou.

„Pročnekoušeš?“zlobilseHonzík.„Musíšpřecechlebakousat…takhle!“Honzíkukazovalpsovi,jakmákousat,Pesztohomělradostavrtělocasem.Aledalšísoustospolklzasenajednou.

„To je hltoun,“ řekla babička. „Vajíčkomu nedávej, to je pro psa škoda.A teď jdi,Honzíku, nazahrádku!Jetamplnoovoce.“

Honzík tedy šel s Punťou na zahrádku. Sebral do košíku spadaná jablka. To nejhezčí, červeněmalované, vybral pro sebe. Když se do něho zakousl, Punťa se na něj upřeně díval. Honzíkmu tedykousek jablíčka dal. Punťa ho chvíli převaloval na jazyku a pak ho vyprskl. Nechutnalomu. Sladkoušvestkukousaloněcodéle,akdyžmuHonzíkdomlouval,chtěl jidoopravdyspolknout.Divsepřitomneudusil.Švestkasemuvzepřelavkrku.

„Počkej!Nepolykej!“křičelHonzík.„Zapomněljsivyplivnoutpecku!“Peskašlalapolykalšvestkudál.Aninevěděl,jaktoHonzíkspeckouvlastněmyslí.„Punťo! Pecku ven!“ křičelHonzík a ukazoval psovi, jakmá pecku vyplivnout.Ale Punťa v tom

okamžikuužšvestkuspolklispeckouaznovuvrtělocasem,jakobysenicnestalo.„Punťo,tyaninevíš,cojetopecka,“zlobilseHonzík,alenedlouho.Volalahobabička,abysníšel

dodrůbežárny.HonzíktedyšelaPunťasehrnulzaním.„Tadyjehezky,“radovalseHonzík.„Ababi?“„Cochceš?“„Pročjsoutujenombíléslepice?“„Toječistýchov,“odpovědělababička.„Hodněnámnesouakuřatamajíkřehkémaso.“Zjednékukaněvylétlaslepice.Kdákalasilněapolekaněserozhlížela.„Vidíš,Honzíku?“řeklababička.„Právěsnesla.“„Jetuvajíčko!“křičelHonzík.„Jásijedomasním!“Honzíksidalvajíčkodokapsy.Byloještěteplé.„Honzíku,tonesmíš!“řeklapřísněbabička.„Domadostanešvajíčkonašeatohletadymusízůstat.

Tojevajíčkodružstevní!“„Ababi,“ptalseHonzík,„jakpoznáš,žejedružstevní?Vždyťvšechnavajíčkajsoustejná.“„Aletyjeden!“smálasebabička.„Družstevníslepicenesoudružstevnívejceaslepiceunásdoma

nesouvajíčkanaše.“„Aha,“řeklHonzíkadalvajíčkozpátkydokukaně.Punťazatím leželpokojněuvrátek.Bylobysenicnestalo,nebýt toho,žesiPuntivšimloněkolik

slepic. Začaly natahovat krk a křičet.Divily se, jaké zvíře tam leží. Punťovi byl jejich křik protivný.Zavřelalespoňoči,abyjeneviděl.

SlepiceuslyšelvelikýbílýkohoutahnedsepřihnalažkPunťovi.Začalserozčilovat.ŤapalkolemPuntiatrhalpernatýmkrkem.Zezobákumuvycházelonepěknéskřehotání.Punťutozačínalozlobit,alepřecejenseudržel.Obrátilsenadruhýbokadívalsedoplotu,abyneměldotěrnéhokohoutanaočích.

Kohoutsitovykládaljinak.Myslilsi,žesePunťabojí.ŠelkněmuještěblížaklovlPunťudonohy.Punťazavrčelavyštěkl.Znamenaloto:Kohoute,nezlobmě!Jdiradšidál,nebonatebeskočím!

Bílýkohoutodskočilkousekdál,alezachvilkubyluPuntiznova.Klovlhoještějednou,tentokrátdoocasu.Punťutozabolelo,aužseneudržel.Zavrčel,vyskočilnavšechnyčtyři,rozštěkalsenacelékoloavrhl senakohouta.Hnedmělv tlaměplnobíléhopeří.Kohoutzakrákal,že tobyloslyšetažvevsi, auhánělkekurníku.Křídlaroztáhlanohamasesotvadotýkalzemě.Očimělvyjevenéazděšeněskřehotal.

Vtomokamžikuvyšlababičkazdrůbežárny.Honzíksetlačilzaní.Babičkahneduviděla,coseděje.Popadla koště a hnala se na Punťu. Pes na ni nečekal.Nechal kohouta kohoutem, prudce se obrátil auhánělkvrátkům.Nechtělseseznámitsbabiččinýmkoštětem.Naštěstísebabičkabrzyudýchala.Bylaužstaráapsadohonitnemohla.

„Babi,“křičelHonzík,„jádoveduPunťudomů.“„Takjdi!Aťtohouličníkatadynevidím!“zlobilasebabička.Honzík otevřel vrátka a pustil Punťuven.Punťa schválně kýchal, aby semu ze zubůdostala bílá

pírka.Šlotošpatně,atakmujemusilHonzíkvytahatsám.„Punťo,tynevíš,žejetodružstevníkohout?“domlouvalmuHonzík.„Kdybystověděl,jistěbysho

nechalnapokoji.“Pesstáhlušinazad,vycenilzubyazavrtělocasem.Bylasirád,žetohoprotivnéhokohoutanezakousl

načisto.Tobymubabičkaurčitěneodpustila.

Přišlakoza

poledne šel dědeček do družstevní kuchyně aHonzíka vzal s sebou.Dědeček nesltašku s dvěma hrnci na jídlo a Honzík cupal vedle něho. U okénka kuchyně musili chvíli čekat.Družstevnícisinosilitalířepolévkydovedlejšíjídelnyatamjedli.Konečnědošlařadanadědečka.

„Dnestřiobědy,“řekldědečekdookénka.„Kdovámpřibyl?“ptalsevkuchyniženskýhlas.„Ale tuhle vnouček, náš Honzík,“ odpověděl dědeček a usmál se na chlapce. Honzík se podíval

nahoruapřitisklsekdědečkovi.Vokénkuseobjevilrozpálenýženskýobličej.„Sníšvelkýoběd?“„Sním,“přikývlHonzík.Jídlasenikdynebál.Snědlvždyckytolikjakomaminka.„Itykloučku,“ozvalosezokénka“,„ajestlipaknámtakypomůžeš?“„Jápůjdudoprácesdědečkem,“řeklrozhodnýmhlasemHonzíkaznovusepodívalnasvéhoděda.

Tenhodobrotivěhladilpovztyčenýchvlasech.„Totimusímopravdupřidat,“ozvalseznovuženskýhlasaHonzíkzdvihlbradu.Jepravda,žeještě

nenímocvelký,aleoběduždostávájakodospělýčlověk.Kdyžsevracelidomů,Honzíkutíkalnapředkvrátkůmdědečkovadomku.Chtělbýtubabičkydřív.

Otevřelprudcevrátkaavběhlnadvorek.Aletamsezarazil.Nadvořestálavelikábílákoza.Nahlavěmělazahnutérohyaocásekse jí třepetal jakoosikovýlístek.PodívalasenaHonzíka,zakývalahlavounahoruadolůašlakněmu.

Honzíkselekl.Kozajdekněmu!Anahlavěmárohy!„Dědo!“vykřiklHonzík,alezůstalstát.Dívalsenakozu,kterásepomalublížila.Dalahlavuoněco

níž.Vypadaloto,jakokdyžchceHonzíkanabrat.Honzíkviděl,žemárohyvelmiostré.„Dědo!“vykřikl znovaHonzík, ale ani teďneutekl.Bál se, že bykozaběžela za níma že bymu

vraziladozad.„Stůj, Honzíku, koza ti nic neudělá!“ zavolal od vrátek dědeček. Slyšel zdálky Honzíka volat a

rychlekněmupospíchal.Když děd přišel, Honzík se přestal bát. Koza došla až k němu, čichla mu k ramenu, potom mu

očichalanohavici,sklopilaušiapoodešlastranou.Ocasjírejdiljakopapírovývětrník.„Tonenímochodnákoza,“řekldědeček,„alekdyžnatoběviděla,žesenebojíš,dalapokoj.“„Dědečku,“začervenalseHonzík,„jájsem…“„Cojsi?“„Jájsemsepřecejenomtrochubál!“„Alenebylotonatoběvidět,“odpověděldědeček.„Atakyjsineutíkal.“„Adědečku!“„Copak?“„Jakjetakozazlá?“„No,dovšehotrkáajetakyumíněná.Někamsepostavíanechcesehnout.Alejávím,jaknani,“

usmívalseděd.„Dědo,jak?Řeknimijak?“žadonilHonzík.„Ulomímakátovouvětvičkuakozazaníjde,kamchci.Akátovélistímánejraději.“

Koza zatím přecházela dvůr. Tu utrhla řídkou travičku, tam sežvýkala stéblo sena, tady zas lízalazeď, pak trkala chvíli do stromu a nakonec začala u plotu okusovat nízké akátové křoví. Protože se jízdálo, žemáhlavumocnízko, postavila se na zadní nohy a předníma se opřela o plot. Silnýmipyskypřitahovalaakátovélístkyarychleježvýkala.Listyvoněly,mezizubysedrtilyskorosamyanajazykuserozplývalyvněkolikachutích.Kozabylaspokojena.Ocasjívláljakopraporeček.

„Vidíšjí,“smálseděda.„Jenkdyžmáakátovélistí!“„Číjetokoza?“ptalseHonzík.„Družstevní.Mámjivevepříně.Jejímmlékempřikrmujimaláprasátka.“„Acochceunás,kdyžjedružstevní?“„Zapomněljsemjipodojit,takjdezamnou,“řekldědečekazamlaskal.Kozaserychlespustilana

předníadrobnýmkrokemběželakolemHonzíkadobabiččinysíně.Tamvyskočilanastarýstůl,natáhlahlavudalekodopředuačekala.Dědečekvešeldokuchyně,dalbabičcetaškusobědemapřinesldížkunamléko.Hnedzačalkozuvstojedojit.Kozastálajakopřibitá.Citlivýmnosemočichalastůlapakdlouhoslídilapomodrobílézdi.Honzíksenatoužasledíval.Konečnězesebevypravil:

„Dědo,pročkozastojínastole?“

„AleHonzíku, bolímě v zádech, a tak jsem naučil kozu na stůl, abych se nemusil shýbat,“ říkaldědečekadojildál.Mlékostříkalododížkyabylohočímdálvíc.Najednoukozazčistajasnaseskočilazestoluahnalaseven.Dědečekmělsotvačasutrhnoutdížku,abydonínekopla.

„Tomidělávždycky,kozajedna,“zlobilsedědeček.Honzíksechtělještězeptat,jestlizanídědečekpoběží,alenežotevřelústa,volalababičkakobědu.

Honzíkseužradějineptalautíkaldokuchyně.Divnezakoplopráh–takovýmělhlad!Dědečekseloudalzaním.Očisemutakytočilypojídle.

Aopravdu–nastolestályplněnaloženétalíře.Smetanováomáčkasvařenýmvejcem.TosiHonzíkpochutná.

Honzíkpouštídraka

dpoledne poslala babička Honzíka mezi děti. Bylo jich na návsi několik. VětšíchlapecViktor,menší pihovatý kluk Ferda a jedno nevelké děvčátko. Říkalimu Terezka. „Znášmě?“zeptalseFerdaHonzíka.

„Vnaší ulici je kluků,“ odpověděl bez rozmýšleníHonzík. „Zdeněk, Franta aFilípek.A jeden jeještěmenšínežjá.Aninevím,jaksejmenuje.“

„AsiSlávek,“řeklavítězněTerezka.„JmenujeseSlávek!“„JetoSlávek!“vykřiklHonzík.„Mámeprutyachodímepřespark…“„Adrakatakypouštíte?“zeptalseViktor.Měldrakadomaarádhopouštěl.Viktorsiužtakyzkoušel

vyřezatzkůryloďkuaoprázdnináchsepustilidoletadla.Loďkajezdilanavoděmocpěkně,aleletadlolétatnechtělo.Viktorsiumínil,žejebudestavětznova.

„Ne…drakane,“odpovědělHonzík.Mrzeloho,žedrakadomanepouští.„Kambydrakletěl,vměstěneníaninebe,“řeklpohrdlivěpihovatýklukFerda.„Jsoutamjendomy,

anebene!“Honzík rychle přemýšlel, jestli je v jejich ulici nebe, ale nemohl si vzpomenout. Na pihovatého

klukasetedyalespoňzamračil.„Nebejevšude,“řeklaurčitěTerezka.„Viď,“přikývlHonzík.Zdálosemu,žeTerezkavšechnoví.Měladroboučkýobličejavelikémodré

oči.SvítilynaHonzíkajakodvěhvězdy.„Jápřinesudraka,“rozhodlseViktor.„Budemehopouštět.“„Přinesho!Půjdemenapolezaves!“radovalyseděti.NejvícsetěšilHonzík.Vždyťonještědraka

nikdynepouštěl.Naobrázkuhoužviděl,alevrucehonikdynedržel.

Viktordrakaopravdupřinesl.Bylzpapíruaměloči,nos iústa.Dívalse jakoživý.Byldokoncevětší nežHonzík.Viktor si ho nesl na pole sám. Ferdovi dal do ruky klubko provázku aHonzík neslpapírovýocas.Šelopatrněadávalpozor,jakobyocasbylzesklaamohlsekaždouchvílirozbít.Terezkacupalazanimi.Nechtělavidětdrakůvobličej.Zdálosejí,žedrakovyočisenanistáledívají.

Děti šly kolemdružstevnímlátičky.Lidé tam skládali z vozů ovesné snopy a dávali je do stroje.MlátičkahučelaaHonzíkviděl,jakzjejíhočervenéhokrkulezesláma.Užtamstálvelikýstoh.Vpředuupytlůpracovalidvamužové.Volaliněconaděti,aleHonzíkjimnerozuměl.Musildávatpozornadračíocas,abysemunicnestalo.

Na druhém konci pole nadhodil Viktor draka do vzduchu i běžel proti větru. Drak se zakýval aprudcevzlétl.Viktorrychleodmotávalprovázekadrakstoupalstálevýš.

„Vidíte,jaksesměje!“vykřiklvzrušeněHonzík.Nesmějese,“odporovalHonzíkoviFerda.„Vždyťsemračí!

„Nepovídej!Jáhoznám,“řeklarozhodnýmhlasemTerezka.„Dolesemračí,alenahořesesměje.Jetopřecedrak!“

„Takvidíš,“odpovědělHonzíkapodívalsevděčněnaTerezku.Jakjechytrá!OdmlátičkyvolalinaViktora.Chtěli,abypřineslvodu.Mělivelkoužízeň.Viktordrželvruceklubkoprovázkuachvílisenerozhodnědívalnaobachlapce.Kterémuznichmá

drakasvěřit?NakonecpodalklubkoHonzíkoviařeklmupřísně:„Dobředrakadrž!Nedávejklubkozruky!“„Ano,“odpovědělpevněHonzíkarucesemutřáslydychtivostí.Uždrželklubkoanadruhémkonci

provázku poletoval drak. Vznesl se tak vysoko, že mu ani nos, ani ústa nebylo vidět. Jen pokyvovalhlavou a pustil ocas hned vpravo a hned zase vlevo.Honzík cítil v rukou lehké poškubávání.Bylo tokrásné!Honzíkbybylpouštěldrakaaždovečera.

KdyžViktorodešel,přiblížilsekHonzíkovipihovatýFerdaařekltiše:„Půjčmitohodraka!“„Ne!“

„Alespoňnachvilku,“škemralFerda.„Aninachvilkune,“řeklHonzík.Vzpomnělsi,comunařídilViktor.„Já tidámkudličku,“slibovalFerdaavytáhlzkapsydrobný lesklýnožík.Honzíksekoutkemočí

podíval na nožík. Líbil semu. Chvilku si myslil, že by bylo dobře, kdyby ten nožíkměl. Ale pak sivzpomnělnaViktorůvpřísnýhlasaznovuFerduodmítl:„Jánesmím.“

„Viktor nevidí až sem,“ namítal Ferda. Hrozně se mu chtělo držet draka na tom dlouhatánskémprovázku.

„HonzíkmusíposlouchatViktora,anetebe,“řeklapřísnýmhlasemTerezka.JejímalýobličejsenaFerduzamračil.

Ferdasezačalzlobitakřičel:„Jestlimidrakanepůjčíš,taktipodrazímnohy!“„Jentozkus!“načepýřilseHonzík.JednímokemsedívalnadrakaadruhýmnaFerdu.„Dámtihroudoudozad!“křičelFerdaaopravdujihledal.Terezcese jehovyhrožovánínelíbilo.

BěželakHonzíkovýmzádůmapostavila se tam.Rozpřáhla ruceachystala seHonzíkabránit.Když toFerdauviděl,uhodilhroudouozemavykřiklzlostně:„Taksidrakanechte!“

Běželpakpřespolezpátkydovesnice.Viktorsezachvílivrátil.VzalklubkodorukyazeptalseHonzíka:„Codrakdělal?Nechtěltiuletět?“„Kdepak,“odvětilvážněHonzík,„jájsemhodrželavůbecjsemhonepustil.Viď,Terezko!“„JájsemnaHonzíkakoukala,“potvrzovalaTerezka.„Drakamělpořádnakonciprovázku.“„Takdobře,“usmálseViktor,„jenomjestlihoještěudržíš!„Jáhobududržetaždovečera,“prohlásilHonzíkanatvářimubylovidět,jakoumásílu.„Tojemocdlouho.Drakanivečernevidí.“„Acodělápřesnoc?“ptalaseTerezka.„Spíunásvkůlně,“řeklViktor.Všichnitřiještědlouhouchvílipozorovalineklidnéhodraka.Jednouvyletělvýš,paksezasesnesl,

někdyzakývalhlavouapotomvpovětříúplněstál.Zdálose,žejespokojen.Vevzdušnýchpeřinkáchsemuasilíbilo.

Honzíkůvsen

ečerbyloubabičkyvKoníkovicíchvíctmynežvHonzíkovědomověveměstě.KamseHonzík podíval, všude jí bylo plno: na dvoře, v chlívku, v síni, v přední světnici, za oknem, podstolem i za kamny.V kuchyni se jíHonzík nebál, vždyť tam svítila žárovka.Mimoto se kolem kamentočilababičkaadědečekčetlzastolemnoviny.

Honzíkatížilopomyšlení,žebudevpřednísvětnicispátsám.Jednuchvilkutamnahlédlaviděl,žetmyjevpřednísvětniciopravduhodně.Honzíkdonístrčilhlavu,alehonemjiuškubl,abysemusnadvčerné tměneztratila.VpříhodnéchvilcepustildopřednísvětnicePunťuačernéhokocoura.Peszalezlpod postel a lehl si tam, kocour vyskočil na skříň a pohodlně se usadil. Dědeček s babičkou o nichnevěděli.

Za chvíli vypravila babička Honzíka do postele. Natřásla mu peřiny a kloučka do nich uložila.Koukalamuznichjenčipernáhlava.

„Nebudešsetubát?“ptalasebabička.„Jásenebojím,“odvětilHonzíkasmálsedopeřiny.VždyťtumělssebouPunťuikocoura!„Akuličkumáš?“ptalasebabička.„Mám,“odpovědělHonzíkaotevřeldlaň.Krásnábarevnákuličkananíjasněsvítila.„Tojistěbrzyusneš,“řeklababička,zhaslaelektrickésvětloapotichuodešla.Honzík chtěl zavřít oči.Ale víčkamunešla k sobě.Vypadalo to, jakoby je od sebeodstrkovalo

nějaképérko.Honzíkse tedychvílidíval.Viděl jen tmu,a tosemunelíbilo.Protoseobrátilnadruhýbok.Myslilsi,žealespoňtambudetrochusvětla.Alenebylo.Itamstálačernázeďtmy.Honzíkovibylosmutno. Zavolal šeptem na Punťu amyslil si, že pesmu taky šeptem odpoví. Ale kdepak Punťa! Jak

uslyšelHonzíka,ozvalsenahlas.Blafltak,žetobyloslyšetpocelémdomě.Punťuuslyšelidědečekahnedsipronějpřišel.Vytáhlhozpodposteleavyhnalhonadvůr.Punťašel,jakokdyžhostrká.Stáleseohlíželatišekňučel.Alecotobyloplatné,venmusel.

„Jdihlídatnadvůr!Tamjetvojemísto,“řekldědečekarozhlíželsepopřednísvětnici.Taksestalo,že taky zahlédl kocourovy zářící oči. Kocoura vidět nebylo, ale oči mu svítily jako dvě lampičky.Zapomněljezavřít,atímseprozradil.

„Ty jdi na půdu!“ poručil mu přísně dědeček a počkal, až se kocour ztratí. Ani kocourovi senechtělo,alecoměldělat?Tišeseskočil,protáhlsedveřmiapožebříkusevyšplhalnapůdu.Chvílitamžalostivěmňoukal,aletoužnikdoneslyšel.

DědečeksenakonecpodívalnaHonzíka.Zdálosemu,žechlapecspí.Měločizavřenéapravidelnědýchal.Dědečektedytišeodešelaještěchvilkubyloslyšet,jakšramotívkuchyni.Pakseutišilion.

Honzíknespal.Leželnehnutěvpostelijenproto,abynemusildědečkovivysvětlovat,jaksekněmudostaliPunťaakocour.Oči semuzaseotevřelyaHonzíkovibylo smutno ještěvícnežprve.VždyťvpřednísvětnicinebylužaniPunťa,anikocour.Honzíktamleželúplněsám!

Honzíksivzpomnělnatatínkaanamaminku.Teprveteďcítil,jakjemárád.Cobyzatodal,kdybybyliněkdeblízko.Jehomaminkajepřecetakhodná!Všechnomuudělá,akdykolivvnociHonzíkzavolá,maminkahnedpřiběhneaptáse,cochce.Ateďjetakdaleko,ažvměstě!Honzíkserozlítostnilazačaltiševolat:

„Maminko!Mami!Mami!“Alemaminkanepřišla.Místonívklouzladomístnostibabička.Mělalehkéspaníaslyšelavdomě

každýšelest.UslyšelaiHonzíka.Sedlasikněmunapostelařeklatiše:„Honzíku,pročnespíš?“„Babičko,vždyťjáspím,“zašeptalHonzík.„Nechcešjítknámdokuchyně?“nabízelamuvlídněbabička.„Nechci,“odmítlHonzík.„Tamusnešjednadvě,“přemlouvalahobabička.„Alene,“odmítalvytrvaleHonzík.„Mněsetadyspídobře.“Přecesenebudestěhovatdokuchyně,abysidědečekmyslil,žeseHonzíkvnocibojí.„Kuličkumáš?“ptalasebabička.„Mám,“odvětilHonzíkatisklkuličkuvdlani.Kdyžbabičkaodešla,Honzíkoviužnebylo taksmutno.Punťapoblafávalpodoknem.Honzík tiskl

kuličku a vzpomínal si, jak dnes odpoledne pouštěl draka. Myšlenky mu pobíhaly v hlavě čím dálpomalejiaHonzíkkonečněusnul.

AledrakneopustilHonzíkaanive spaní.Honzíkviděl sámsebe, jak stojínavelikémpoli adržíprovázek.Najehokoncivevelikévýšcesehoupaldrak.Zdálose,žejeúplněspokojený.

Náhlesestaloněcohrozného.Drakoviseutrhlocasaplulsámasámnavzdušnýchvlnáchdocizíchdálek.Nejprve vypadal jako bílá dešťovka a taky se tak kroutil, pak to byl červíček docela teninký anakonec se ztratil i tenhle červík.Nebylovidětužnic, jenvítr sehonil podmraky.Drak spadldolů auhodilsedohlavy.Bezocasuneuměllétat.

Honzík začal natahovat moldánky. A za chvíli už naříkal, bědoval, plakal a vzdychal. Slzy muotevřelyočiaHonzíkseprobudil.

DosvětnicevběhlidědečeksbabičkouabíléelektrickésvětlouhodiloHonzíkovidoočí.Honzíkjezavřelabědovaldál.

„Jáchcidračíocas!“volalnahlas.Dědečeksbabičkousenasebepodívali.„Cožetochce?“ptalsedědeček.

„Jánevím,“odpovědělababičkaastarostlivěsepodívalanauplakanéhokloučka.„Jáchcidračíocas!“křičelHonzíkavzlykaldál.

„Jakýdračíocas?“ptalseudivenědědeček.„Něcosemuasizdálo,“odpovídalababičkaasáhlaHonzíkovinačelo.Bylochladné,chlapecbyl

zdráv.„Nemámežádnýdračíocas,Honzíku,“řekldědečekateprveteďhoHonzíkuslyšel.Otevřelnaplno

oči, rozeznal dědečka, potom se podíval na babičku a poznal ji taky. Viděl peřinu, otevřel zaťatoupěstičkuatamsemístoprovázkuobjevilabarevnákulička.Honzíkužvěděl,kdejeacosesnímděje.

„Jájsempouštěldraka,“vysvětlovaldědečkovi.„Najednousemuutrhlocasaletělapořádletěl…“Honzíkještěvzlykl,aletvářsemuužsmála.

„Ažuletěl,“dodaldědečekapřívětivěsedívalnasvéhouplakanéhovnoučka.„To se ti jenom zdálo,“ řeklamírně babička a hladila ho po vztyčených vlasech.Honzíkovi bylo

přitomdobře.Jakobyhohladilamaminka.„Mněsechcezasespát,“prohlásilHonzík.Opravdusemuužzavíralyoči.„Tak spi, kloučku, spi,“ šeptala babička a zhasla světlo. Dědeček tiše odešel na svou postel v

kuchyni,alebabičkazůstalasedětuHonzíka.Teprvekdyžslyšela,žeHonzíkspí,odešlataky.Honzíkspaltvrděanezdálosemuužnic.

OvepříkuPrincovi

rzyránošelHonzíksdědečkemdovepřína.Jenotevřelivrátkadvora,hnedseozvalzjednéprkennéohrádkykvikotvepře.

„Pojď,Honzíku,“řekldědečekamalinkoseusmíval.„UkážutinašehoPrince.“„Prince?“užaslHonzík.Jakýprincbymohlbýtmeziprasaty?Dědečekužnicneříkal,šelkohrádce,otevřeljiazohrádkyvyběhlrůžovývepřík.Bylasitakvelký

jako babiččina stolička. Hlavu s plochým talířkem čumáku měl dole, ocas vypadal jako klička zesilnějšího provázku. Vepřík se přitiskl k dědečkově botě a spokojeně zarochal. Potom si čichl kHonzíkovu plátěnému střevíci a ten se mu líbil taky. Honzík ho zatahal za veliké ucho. Vepřík jímzamával,jakobyzahánělmouchu.

„Tojehezkýprinc!“zajásalHonzík.„Viď,“smálsedědeček.„Mánasoběštětiny!“„Adědečku!Kolikmášprinců?“„Jen jednoho, ostatní jsou jen obyčejní vepři. Princ se mnou všude chodí a podívej, Honzíku!

PoškrábuhonazádechaPrincsepřevalí.“Dědeček to udělal a vepřík si opravdu lehl.Roztáhl všechny čtyři amalýma spokojenýma očima

hledělnaHonzíka.„Princovémajírádi,kdyžjimněkdoslouží,“poznamenaldědeček.„Jásihovezmudomů,“zatoužilHonzík.„Ustelumuvkuchynivkoutku…“„Tobytimaminkadala,“smálseděd.Ale Honzík se už shýbal k vepříkovi. Chtěl si ho vzít pod paži. Tatínek nosí pod paží aktovku,

Honzík si tamhodí vepříkaPrince.Chytil ho jednou rukou za přední kopýtko a druhou za zadní.Táhlvepříkaksobě.Byltaktěžký!Princjenommžouraločima.Divilseasi,cosetoděje.Snadnezačínálétatjakoslepice?Tohlepomyšlenísevepříkovinelíbilo.

Prudce sebou škubl. Uvolnil kopýtka, padl na bok a rychle se postavil na všechny čtyři. PorazilpřitomHonzíkanazem.

„Prosímtě,“žasldědeček,„snadnechcešběhatpočtyřechjakoPrinc?“„Tenmásílu,“divilseHonzík.„Skorobyměpřepral.“Chvilkumutrvalo,nežvstal.„Pojď,ukážutinašestádo,“zvalhodědeček.DědečekchodilsHonzíkemodjednéohradykdruhé.Bylotammnohovepřů.Vjednéohraděmenší,

v druhé větší a v třetí se zvolna procházeli plní obři.Očiměli přikryté lopatkami uší a tišemručeli.Honzíksejichskorobál.

„Jsoujakosloni,“řeklsobdivem.„Jakoslonine,alenabralinasebepěkně,“odpovědělspokojenědědeček.„Družstvozaněhodně

utrží.“„Adědečku,tydostaneštakyněco?“ptalseHonzík.„Jakpakne,“smálsedědeček.„Jsempřecedružstevník.“V zadní části dvora ležely vmenších ohrádkách velké prasnice smalými vepříky.Kvíkali tam a

pobíhali okolo staré jako kuřata kolem kvočny. Honzík z nich měl radost a dědeček mu dal jednohovepříkapochovat.Staráseaninehnula,jensepomalémbedlivědívala,abysemunicnestalo.

„Přeslétojenechávámevenku,“řekldědeček.„Aťjsounazdravémvzduchu.Ažteprvenazimujestěhujemedovepřína.“

„Aneníjimvnocizima?“„Cojetoplatné,musíseotužit,“řekldědečekašelsHonzíkemkekůlně.Odvázalkozu,kteráseuž

netrpělivě rozhlížela, a hned ji pustil.Koza se vrhla na vepříkaPrince a začala do něho trkat.Vepříkkvičelapospíchalkdědečkovýmbotám.

„Co to děláš? Necháš ho!“ zlobil se dědeček na kozu. „Jdi se tamhle napást a nech Prince napokoji!“

Kozauslyšeladědečkůvhněvivýhlas aurazila se.Nadneslapyšněhlavua šla.Ocas jí stál ztuhajakolistzimníhozelí.Vezlostipřemýšlela,kdebycoprovedla,abysedědečekzlobilještěvíc.Nemohlahnednanicpřijít.Vyskočilaalespoňnastřechudřevěnéhochlívkuaodtudvylezlanazeďdvora.Tobylapronikrásnápěšinka!Chodilaponísematamaochutnávalalistínejbližšíchstromů.Některélistybyly

sladké,jinénakyslé,dalšínakozímjazykuhořklyaokousekdálchutnalyjakosůl.Kozesamoupýchou,že chodí tak vysoko, vstávaly chlupyna zadku a ocas jí opět vlál jako praporeček.Konečně ji uviděldědečekazaseserozzlobil.

„Koza!“křičelnanipřesdvůr.„Jdešdolů!“Kozatoslyšela,alenaschválskočilanadruhoustranuzdi.Bylototrochuvysoko,takžebradouskoro

uhodilaozem,alejinaksejínestalonic.Bylananávsiamohlajít,kamchtěla.Dědečekjinechal.Věděl,žesekozazasevrátí,ašelsHonzíkempřipravovatkrmení.

Kozanasilnici

ozasechvílipáslavsilničnímpříkopě.Bylo tamvšelijaké lupení různýchchutíavůní.Kozasijednoukousla,druhévyprsklaaktřetímujenčichala.

Po silnici přejel vůz s jetelem.Několik stonků vypadlo na zem.Koza zahlédla červené hlavičky,kterépadlydoprostředsilnice,autíkalajeslupnout.Byljichtamcelýchomáč.Chutnalyjakomed.

Náhlesezajejímzadkemozvalohoukání.Znamenaloto,žemáutéci.Alekozasipostavilahlavu.Cojejíponějakémautu!Aťsijedejinudy.Onastojínasilnicianehnese!

Autosezastaviloavjehodvířkáchseobjevilstaršímužvnažehlenýchšatech.Otevřelasedvířkainadruhéstraněazautavyšlažena.Jejíšatymělynasoběplnokvětůalehcevlály.

„Coseděje?“řeklmuž.„Koza!Musíšjizahnat!“poroučelažena.Mužroztáhlruce,přiblížilsekekozeaříkal:„Kš,kš,kš!“

Kozasenanějpodívala,alepakobrátilahlavujinam.Stálajakopřibitá.Mužřeklženěvevlajícíchšatech:„Kozanechcejítpryč.“Ženasesmála:„Chyťjizarohyaodtáhni

jinastranu!“„Jánevím,“rozpakovalsemuž.„Radějipočkáme,ažněkdopřijde.“Přihrčel traktor se dvěma nákladními vozy. Seděli na něm dva mladí družstevníci. Musili taky

zastavit.„Takcoje?“křičelidopředu.„Pročtrčíteuprostředsilnice?Nemámečastadystát!“„Koza!“odpovídalnažehlenýmuž.„Jetadykozaanechcejítpryč.“Mladícislezliašlisenakozupodívat.Hnedjipoznali.VždyťtopřecebylakozadědečkaJanoucha!

Vědělioní,žejetokozaumíněnáažepozlémsesnínicnesvede.Jedenznichdoběhldovepřínaařekldědečkovi,žekozastojínasilnicianechcesehnout.

„Atosinevíterady?“divilsedědeček.„JátampošluHonzíkaauvidíte,žekozapůjdesama.“

„Takjájdu,“zdvihlhlavuHonzík.Pomáhalprávědědečkovimíchatpitípromaláčuňátka.

„Víš, co si máš s sebou vzít?“ zeptal se dědeček. „Vím,“ odvětil Honzík a šel. Na dvoře si naakátovémkřovíulomilvětvičkuautíkalnanáves.

Všichni sedivili,žeprokozu jde takovýmalýklouček.Aledivili sezachvilku ještěvíc.Honzíknatáhl ruku s akátovou větvičkou ke kozímu nosu.Koza v tomokamžiku zapomněla, že si umínila státuprostředsilnice,ašlazavětvičkou.Ukouslaněkoliklístkůapospíchalazadalšími.

Chutnaly jínáramně.Sládlyna jazykuarozpouštělyseskorosamy.Taksestalo,žesilnicebylavmaléchvilcevolnáalidémohlipokračovatvcestě.Nažehlenýmužapanísvlajícímišatynasedlidoautaahnedserozjeli.Takéobamladídružstevnícisevrátilinatraktorazachvílibylonanávsiopětprázdno.

NeždošelHonzíkskozoukvratům,bylaakátovávětvičkavkozímžaludku.Alekozaneměladost.Chtělaještějednu.PostavilasepředHonzíkaazačalamustrkatnosdokapsy.

„Kozo,cochceš?“křičelHonzík.Alekozajakokdyžneslyší.OběhlaHonzíkaačichalamudodruhékapsy.Bylatokozachytrájako

čert.„Jánejsemakát!Mněvkapsáchvětvičkynerostou!“vysvětlovalHonzík.Kozatoužvědělaaběžela

radšidovnitř.Nadvořevepřínadomlouvaldědečekkoze,cotoprovedla.Kozapřednímstálasesvěšenouhlavou

a poslouchala. Zdálo se, že už bude vždycky hodná. Ale vepřík Princ všechno pokazil. Běhal kolemdědečkovýchnohou,atoneměldělat.Kozetobyloprotivné.Trochumutakyzáviděla,žesepořádtočíkolemdědečka.Rozehnalaseachtělahonabratnarohy.PrinczařičelaschovalsezaHonzíka.

„Taková ty jsi!“ rozzlobil sedědeček.„Já tidomlouvám,a tyzačínášznova?Jdipodkůlnu! Já tidám!“

Koza svěsila hlavu a poslušně šla pod kůlnu. Dědeček hrozil, ale nic koze neudělal. Jen ji podkůlnouznovuuvázal.

Kdyžšlizpátky,řeklHonzíksnadšením:„Dědečku,ažvyrostu,budukrmitvepře.AbudumíttakykozuaPrince.Snimijetakoválegrace!“

Nacestěsobědem

abičkaposlalaHonzíkaprooběddodružstevníkuchyně.Dalamudotaškyhrneknapolévkuavelikýtalířnalívance.Nakázalamu,abysenikdenezdržovalaneslobědrovnoudomů.

Honzíktedyšel.VevrátkáchsekněmupřidalPunťa,atakšlidva.UokénkaseHonzíkpostavildořadyzaostatnílidianicmunevadilo,žehonenískoroanividět.Punťazatímčekaludveří.

„Dnestřiobědy,“řeklHonzík,kdyžsedostalpředokénko.Zároveňzdvihldovýšetaškusnádobím.Něčírukavzalataškuazachvíliseobjevilvokénkučervenýženskýobličej.NaHonzíkasezeširoka

smál:„Tojsity,Honzíku?“„Tojsemjá,“odpovědělvážněHonzík.„Coděládědeček?“„Spravujeplot.“„Ababička?“„Uklízí.Zítrapřijedemaminkaababičkadrhnepodlahu.“„Proto jdeš do kuchyně sám.To timusím zase přidat,“ smála se družstevnice a opravdu, taška s

jídlem, kterou pak podala Honzíkovi, byla pořádně těžká. Táhla Honzíka k zemi. Ale Honzíkovi tonevadilo.NaklonilsenadruhoustranuazachvilkustaškouisPunťouvyšelven.

Zastavilseažulípyvprostřednávsi.Musilsitrochuodpočinout.Mimotobylzvědav,cosedějepodlipou.Seděltamnabobkunějakýklukahlavumělskloněnoukzemi.KonečněhoHonzíkpoznal:byltopihovatýFerdaacvrkalkuličkydomaléjamky.

„Pojďsizahrát!“zdvihlhlavuFerda.„Jánesulívance,“odmítlHonzík.„Tojetoho!Mněbylívancenevadily,“řeklvyzývavěFerda.„Askýmhraješ?“„Stebou.“To byla zvláštní odpověď. Jak s ním mohl Ferda hrát, když Honzík stojí u lívanců? Honzík se

podívalnaFerdusvelkounedůvěrou.„Co koukáš?“ posmíval se Ferda. „Podívej se! Teď cvrkám já.“ Ferda krásně vehnal kuličku do

důlku.„Ateďcvrkášty,“řeklFerda,aleťuklpřitomdokuličkytakšpatně,žesesotvapohnula.„Tonenípravda,takhlejánehraju!“zlobilseHonzík.Takstrkajídokuličkymaléděti,aleneon!„Hraještak!“„Nehraju!“„Takmitoukaž!“Honzík semalou chvilku nerozhodně vrtěl. Podíval se na lívance do tašky a pak zase na Ferdu.

Věděl, že má nést oběd rychle domů, ale nechat na sobě takovou pohanu, že hraje špatně kuličky, toHonzíknemohl.PoručiltedyPunťovi,abyhlídaltaškusjídlem,ahrnulsekjamce.Vytáhlzkapsysvoukrásnouskleněnoukuličku,skterouvždyckyvyhrával,apustilsedohry.

„Tymášpěknoukuličku,“řeklzávistivěFerda.„Taje,viď,“odpovědělspokojeněHonzík.„Ajakhraje!“

Aopravdu!Skleněnákuličkahrálakrásně.Ukázalose,žehrálalípnežhliněnékuličkyFerdovy.JenHonzíkzačalaužměltřiFerdovykuličkyvkapse.

Punťa zatím hlídal tašku. Byl to pro něj úkol velmi těžký. Lívance na vrchním talíři viděl úplněpřesně.Ajejichvůněmělplnýnos.AlePunťabylpesukázněný.Věděl,žeselívancůnesmídotknout.Dalschválněhlavunahoru,abylívanceneviděl,abyjetoliknecítil.Pomohlotojenmálo.Punťovisedokoncezdálo,želívancevoníještěvíc.Slinysemuhromadilynajazykuaněcohonutilo,abyvsunulhlavudotaškya jeden lívanecvytáhl.AlePunťa topřece jenneudělal.Otevřel tlamuazačaldýchatpřes jazyk.Bylototrochulepší,lívanceužtoliknecítil.

U jamky skuličkami se zatímstaloněcohrozného.Ferda sepřesvědčil, že skleněnákulička stálevyhrává.Silněponítoužil.Chtěl,abybylajeho.Udělaltotedyzkrátka.Skočilpokuličce,sevřeljidopěstiauhánělpryč,jensezanímprášilo.Zaokamžikzmizelmezichalupami.

Honzíksevzpamatovalažzachvíli.Atoužkrásnábarevnákuličkabylapryč.Jehoskleněnákulička,kteroumuvšichniklucizáviděli!

ZaFerdouHonzíkběžetnemohl.Vždyťmusilodnéstoběd.Užsnímmělbýtdoma!Honzíkse tedy loudalkPunťovi.Peshopřivítalveselýmštěkotem.Byl rád,ženechal lívancena

pokoji.„Vidíš,Punťo!“žalovalsámnasebeHonzík.„Pročjsemzačínalhrát?Mělbychteďsvoukuličkua

obědbynebylstudený.“Pes se rozběhl kolem Honzíka, vrtěl ocasem a poblafával o něco hlasitěji. Sděloval asi svému

lidskémukamarádovi:„Honzíku!Nebuď smutný. Svou kuličku dostaneš zase zpátky!A oběd? Polévku babička ohřeje a

lívancesnítestudené.Anezapomeňtakynamě.Mámnalívancehroznouchuť!“

Kuličkasevrací

dpolednešlidědečeksbabičkounachvílidodružstevnízahradyavzaliHonzíkassebou.Pomáhalizahradníkovisbíratmaléokurky.

Honzíkšelpořádkuzadědečkemahledalokurky,kterédědpřehlédl.Bylojichněkolik.KaždouznichHonzíkohlásil.

„Tadyjetakyjedna!“křičelHonzíkadrželokurkunadhlavou.„Ajakájetlustá!“„Dědo,“smálasebabička,„dnesnějakšpatněsbíráš.“„Honzíkmálepšíočinežjá,“bručeldědečekabylnerad,žehobabičkanapomíná.ZachvilkupřešelHonzíknababiččinřádek.Nemohltamnicnalézt,ažpodjednímvelikýmlistem

objevilpěknouzelenouokurkusežlutýmbříškem.„Užjimám!“volalHonzík.„Předbabičkouseschovala,ajájsemjinašel!“„Babi,“usmívalsedědeček,„dnesnějakšpatněsbíráš.“„Honzíku,ukaž,“řeklababičkaaprohlíželasizapomenutouokurku.Jakjetomožné,žejinenašla?„Kdebyla?“ptalasenespokojeněbabička.„Tadypodlistem,“ukazovalHonzík.„Krčilaseanebylojianividět.“„NášHonzíkmápřecejenlepšíočinežmy,“řeklababičkaapodívalasepodědovi.Tenneříkalnic,

jenseusmívaldovousů.Myslilsiasi:Jenkdyžnejsemsám.Babičkanecháváokurkynařádkutaky.Dozahradypřišelhoufdětí.Bylymenšíivětšíavšechnypobíhalykolemstaršíhomužesbělavými

vlasyavousy.Honzíkpřestalhledatokurkyanehnutěsenanědíval.„Toješkola,“řekldědeček.„ŘeditelStolařsemvededěti.“„Majítupolíčkoasamisipěstujízeleninu,“poznamenalababička.Honzíkpozorovaldětidál.RozeznalViktora,zdálosemutaky,ževidímalouTerezku,atenkluku

plotu, není to Ferda? Honzík zčervenal v tváři a pootevřel ústa. Je to jistě Ferda! Kluk, který mu vpolednevzalkuličku.

Honzík nevěděl, co má dělat. Styděl se za Ferdu, že mu utekl s kuličkou, a doposud nikomu oFerdověkouskuneřekl.Jenomžekuličkuchtělzpátky.

Babičkazpozorovala,žeseHonzíkdívápodětech.„Jdiknim,“pobídlaho.„Ničehosenebojajdi!“Honzík tedyšel.Šoural sepomalu.Nevěděl ještě, jakby seknimpřidal.Vždyť je toopravdová

škola.Bude jim třeba překážet.Největší obavymělHonzík z ředitele Stolaře.Vypadal jinak než paníučitelkazmateřskéškoly.Tabylahezkáaveselá,kdežtopanředitelmělvousyavypadalpřísně.

JestlipakměTerezkapozná?pomyslilsiHonzíkastlukoucímsrdcemseblížilkeškolákům.Kdyžměnepozná,sednusinacestičkuabudusihrátsám,rozhodlseHonzík.

AleTerezkaHonzíkapoznala.Sotvahouviděla,užkněmuběželaajejímaličkýobličejzářil.„Honzíku,“řeklamunauvítanou.„Mysbírámeokurky,“odpovědělHonzíkaukazovalnasvéhodědaanababičku.„Tyjsiprohrálkuličku,viď?“řeklaslítostívhlaseTerezka.„Jakoukuličku?“zpozornělHonzík.„Skleněnouabarevnoupřece!“

„TumiFerdavzal!“vzplanulHonzík.„HrálijsmeaFerdaponískočil…ByltamnášPunťa,hlídallívance…aFerdautekl.Tojemojekulička!“

„Vidíš,jájsemmuhnednevěřila,“řeklavážněTerezka.„Ukazovaljiveškoleaříkal:TujsemvyhrálnaHonzíkovi.“„Jo,vyhrál!Skočilponíautíkal.“„Počkej,“zašeptalaTerezka.„Tadysijakohraj.JátořeknuViktorovi.“Honzíksetedysehnul,našeltřidřívka,očistilněkolikkamínkůazačalsinapěšincestavětdvorek.

Poočkusedíval,cosedějenaškolnímzáhoně.TerezkasitamchvilkušeptalaněcosViktoremaještěsjednímvětšímklukem.Chlapcipřitomtrhalirajskájablíčka.Dávalijedoproutěnéhokošíku.

Zachvilkuseobazdvihliašlinavedlejšízáhon,kdetrhalFerdamezizelímplevel.Honzíkviděl,žemuchlapcipomáhají.Cosipovídali,toHonzíkneslyšel.

DoHonzíkovyohrádkynazahradnípěšincezatímvlezlmravenec.Honzíkhozpozorovalaradilmu,kudymávylézt.Alemravenecjakokdyžneslyší.NakonecmuHonzíkmusilotevřítvrátka.Teprvepotommraveneczohrádkyvyběhl.

KdyžHonzíkzdvihlhlavu,stálpřednímViktorapodávalmuskleněnoukuličku.„Tadyjimáš,“řeklViktor.„Viktore!“zajásalHonzíkakuličkusirychlevzal.Okamžitězmizelavjehokapse.„Pojďsemnou,“zvalhoViktor.„Pomůžešnámtrhatrajskájablíčka.“Honzíksenajablíčkajentřásl.Vždyťbylatakkrásná!Honzíkvybíraljentahodněčervená.Opatrně

je ukroutil a měkce je pokládal do košíčku. I pan ředitel si Honzíka všiml. Zeptal se na dědečka,pochválilHonzíkazapěknoupráciapozvalhodoškoly.

Honzík, toserozumí,přikývlapracovalschutí ještěvětší.VždyťředitelStolařsenezdálani takpřísný,jaksiHonzíkmyslil.MluvilsHonzíkemúplněobyčejněasmálsejakodědeček.

„Viktore,jápůjduzítradoškoly,“zaradovalseHonzíknahlas.„Jenpřijď!“smálisechlapci.„ATerezkatamtakybude?“„Terezkataky.“„AcožFerda?“zpozornělHonzíkanaokamžikpřestaltrhatjablíčka.„Touvidíš,“odpovědělikluci.Vzalidorukouvrchovatýkošíkrajskýchjablíčekavynášelihoven.

Veškole

azítříseHonzíkdoškolyskutečněvypravil.Celýsepečlivěvymydlilavzalsičistoukošili. Babička ho chtěla doprovodit, ale Honzík to nepřipustil. Škola přece byla na návsi jen jedna.Honzíkdonítrefídoceladobře.Punťachtěljíttaky,aleHonzíkmuvysvětlil,žeškolajejenomprodětiažebysiPunťanemělkamsednout.Žádnápsílavicetamnení.

PonávsišelHonzíkvesele,bezrozmýšleníotevřelškolnídveřeavkročildotmavéchodby.Teprvetammu začalo bouchat srdce. Rozmýšlel se,má-li jít dál. Co se stane, jestli na něj ředitel Stolař užzapomněl?Nevyženeho?Nakonecsipřecejendodalodvahyastisklkliku.

AleředitelStolařnaHonzíkanezapomněl.KdyžseotevřelydveřeamezinimiseobjevilHonzíkůvvyplašenýobličej,šelmunaproti,vzalhozarukuavedlhodoprvnílavice.

Honzík uviděl houf dětských obličejů. Všechny se usmívaly, ale Honzík nemohl rozeznat, kterýobličejkomupatří.

„Posaďse,“řeklvlídněředitelStolař,„aposlouchej,cobuduvyprávět.“Honzíksisedlazadívalsekupředu.Uvidělstolek,zanímdvětabule.Najednéznichviselobraz

velkékočky.Bylašedobílá,unosumělasilnévousyadívalase rovnounaHonzíka.Vypadalo to, jakokdyžchcezobrázkuseskočitajítkněmu.

„Honzíku!“ozvalsetichýhlas.Honzíknevěděl, jestlimůžeotočithlavuapodívatse,kdotošeptá.Topřecenejde,pohybovatve

školehlavousematam.„Honzíku!“ozvaloseznovublízkoHonzíkovaucha.ComělHonzíkdělat?Spustiločizkočkyapomalujimijelpotabuli,abytonebyloznát,potompo

oknechsčervenýmikvětinamianajednouhop!Aužsedívalnatvářsvéhosouseda.Honzíkstrnul.VedlebylFerda!

FerdasenedívalnaHonzíkanijakzle.Očimusvítilyapihovatátvářsesmála.„Jáchodímdoškolyuždávno,“zašeptalFerda.Chodil tam teprve týden,aleFerdovi se tozdálo

nesmírnědlouho.Honzík už otvíral ústa. Chtěl říci, že vměstě chodí taky do školy, ale u tabule se ozvala hůlka.

Klepla na stůl a to znamenalo, že všichni mají poslouchat, co říká ředitel Stolař. Hůlce porozuměl iHonzíkaznovusezadívalktabuli.

ŘeditelStolařvypravovalošedobílékočcenaškolnítabuli.Jakájechytrá,ževidívšeruažesiumízatahovat drápky do packy.Honzíkovi se to líbilo. Pan ředitel se pak ptal dětí na kočku, kteroumajídoma,adětibrebentilyjednopřesdruhé.Všechnymělykočkuavšechnysisníněkdyhrály.

Tojetoho,myslilsiHonzík,mymámedomakocoura.Jecelýčernýaočimusvítíjakolampičky.„Škodažemámekočkujentaknaobrázku,“řeklnakonecředitelStolař.„Živábybylalepší.“„Jájipřinesu!Jápronidojdu!Našejepěkná!“volalyděti.Stálypřitomarucesejimtřepetalyve

vzduchu.Každý chtěl domůprokočku.Honzík zapomněl, že je prvněve škole a že se trochuostýchá.Stouplsinašpičky,vytáhlrukuvysokonadhlavuařeklnahlas:

„Mymámedomačernéhokocoura.“Panřediteltoslyšel.Usmálsedobělavýchvousů,udělalněkolikkrokůkHonzíkoviapohladilho

povlasech.„Dojdiprotohokocoura.“Honzíkvyskočil z lavice aběželdomů.Aninemusil do světnice.Kocour leželna zápraží a spal.

Honzíkhochytilaužhonepustil.Přitisklsihokbokuaupalovalsnímdoškoly.Kocourserozhlíželnavšechnystranyanohymuviselydolů.Chtělutéct,aleHonzíkhodrželvelmipevně.

Všechny děti ve třídě vstaly a chtěly vidět kocoura. Představte si! Živý kocour ve třídě! Takovázvláštnost.Bylavetříděkočka,byltamipes,dokoncekráva.Alevšechnojenomnaobrázku.Dívalisenadětizestěndolů,anisepřitomnepohnuli.

Anajednoustálnastupínkučernýkocour.Čichlsikedřevu,kýchlapakserozběhlsemtam.Ocasmuvláljakobabíléto.

„Honzíku,kolikmánoh?“zeptalsepanředitelaukazovalnakocoura.Honzíkvstalachtělříci,žemáčtyři.TobylonaHonzíkajakonic.Vždyťvěděl,žekaždýkocourmá

čtyřinohy.AleFerdamupošeptal,žejichmápět.Honzíksezarazilachvílinevěděl,jakmáodpovědět.Snadtenhlečernýkocourmáopravdupětnoh?MožnážetoFerdaví.Kdyžchodítakdlouhodoškoly.

„Májichpět,“řeklHonzíknahlas,abytovšichnislyšeli.„Pět!“vykřiklydětiazasmálysevšechnynajednou.Byloto,jakokdyžpadástřecha.Kocourselekl,

skočilnaotevřenéoknoahajdyven!Honzíkužjenomoknemzahlédl,jaklezepřesplotamizívřepě.„Jakjsitomyslil?“zeptalseředitelStolař,kdyžtřídaopětutichla.„Pětnoh?“NežmohlHonzíkodpovědět,vstalFerdaarychleřekl:„Honzíkpočítaltakyocas!“Děti se zasmály znovu. Honzíkovi to bylo líto a sedl si do lavice.Mimoto se začal rmoutit pro

kocoura.Napadloho, žekocourzabloudí anetrefídomů. Jen tone!Honzíkmělkocoura rádanemohlzadržetslzy.Vybíhalymuzočí,koulelysepotvářiapadalydolů.Honzíkvzlykal.

„Copak?“zeptalsepanředitel.„Kdyžonnetrefídomů,“pomaluzesebevyrazilHonzík.„No,“řeklředitelStolařaznovupohladil

Honzíkapovlasech,„jdiseponěmpodívat.Aty,Ferdo,běžsním!“Obachlapcivyběhlizlaviceahnalisekedveřím.„Honzíku!“ozvalsezlavicdívčíhlásek.Honzík

se obrátil a uviděl Terezku. Bylo ji v lavici sotva vidět, ale její drobný obličej na něj jasně svítil.„Nechoďdaleko!“volalaTerezka.

„Myjdemezakocourem,“odpovídalzaHonzíkaFerdaastrkalhododveří.Celá třída za nimi hleděla a záviděla jim.Budouvenkuhonit živéhokocoura, a onimusí sedět s

neživoukočkouvetřídě.Sdětmipakužopravdumnohonebylo.Mělyzadečkynalavici,alevduchupronásledovalyvpolích

černéhokocoura.AniTerezkanedávalapozor.Jepravda,žesedívalanařediteleStolaře,alemyslilananěcojiného.

KamasiHonzíksFerdoušli?Kocoursepřecenedáchytitjentak.Užabybylkonecvyučování!Terezkasemusípochlapcíchpodívat.

Zakocouremvlese

onzík a Ferda hledali černého kocoura nejprve v řepě za školou. Jenomže láncukrovky byl příliš velký a kluci se pod každý list nemohli podívat. Honzíka za chvíli bolely nohy azačínalmítzlostnaFerdu.Všímjevinentenhlepihovatýkluk!Vždyťsekocourpolekalpětinoh,kterésivymyslilFerda.

Hledalitakyvevedlejšímbrambořišti.Tamužsejimchodilolíp.VyplašilihejnokoroptvíaFerdaponichstřílel.Namířilrukouavystřelilústy:„Pif!Pif!“Netrefilnic.Koroptveletělyokusdálazasesisedly. Najednou vyběhl Honzíkovi zpod nohou zajíc. Lekli se oba dva. Zajíc se hned vzpamatoval auhánělpryč.Honzíkchtělběžetzaním,alezapletlsedobramborovénatěaupadl.

„Chcešběhattakypočtyřech?“smálseFerda.Honzíkneodpovídal.Uhodilsedokolenouapoškrabalsevetváři.NaFerdusezlobilještěvíc.Co

všechnomutenhleklukudělal,aještěsemuposmívá!„Chytiljsikocoura?“smálseznovuFerda.To už bylo naHonzíkamoc.Měl zlosti plnou hlavu. Prudce se obrátil, jako vítr se přenesl přes

několikřádekaskočilnaFerdu.Chytilhozaramena,porazilhodobramborazačalhoklofcovat.„Játidámkuličku!“křičelasotvapřitompopadaldech.„Počkej!Pusťmě!“kňouralFerdaachtělsedostatnahoru.Alenešloto.Honzíkhodrželpevně.„Játidámpětnoh!“křičelaklofcovalFerdudál.„Pusťmě!Jáněcovím!“krčilseFerda.Skorohoaninebylomeziřádkyvidět.„Já ti dám, žeběhámpočtyřech!“ zlobil seHonzíka třáslFerdou, jakoby to aninebylkluk, ale

bramborovýkeř.„Pusťmě!Všechno ti řeknu,“ naříkal Ferda.Honzíkova zlost přecházela amísto ní začalHonzík

Ferdulitovat.Pustilhoapomaluvstal.HnedzanímsezvedlFerda.Utíralsinosaoprašovalsikalhoty.„Takcomiřekneš?“zeptalseHonzík.Vhlasesemuještěozývalhněv.Bylohoužmálo.„Jájsemchtěljítprokocouradolesa.“„Dolesa?“užaslHonzík.„Ano, tamhle,“ ukazoval Ferda na koníkovický les. Nebyl to veliký les, pokrýval vršek nízkého

kopce,alekocoursevněmmohlskrýtdoceladobře.„No tak půjdeme do lesa,“ řekl Honzík a hned vykročil. Moc se mu tam nechtělo. Vždyť v

koníkovickémleseještěnikdynebyl.„Anebudešsesemnouprát?“vyjednávalFerda.„Ne,“odpovědělHonzíkopravdově.PročbysesFerdouznovupral?Honzíkovisezdálo,žeses

Ferdouúplněvyrovnal.Šlitedycestoudolesa.Sluncejimsvítilonadhlavouabělavémráčkysehonilypoobloze.Podle

cestykvetlamodřečekankaavevysokétrávěvrzalykobylky.Chlapcicestouvyplašililasičkuadlouhopozorovalivelikéhodravéhoptáka,kterýkroužilnadkrajinou.

Vlesebylokrásně.HonzíkhladilzelenépolštářkymechuaFerdaulomildvapruty.Chtělivyplašitčernéhokocoura, aprotobouchalidokmenů stromů.Alekocour seneukazoval.Buďto semunechtělosléztdolů,nebotamvůbecnebyl.

Prošli smrkovým lesem a vešli do bukového. Tam bylo na zemi plno suchého listí. Šustilo přikaždém kroku. Honzík s Ferdou už na kocoura zapomněli a honili veverku. Jenomže veverka šplhalavelmirychleahbitěpřeskakovalazestromunastrom.

KonečněFerdanajedenbukvylezl.Hnalveverkuaždokorunystromu.Kdyžužmyslil,žejichytl,veverkanajednouudělala dlouhý skok, nesla se vzduchem, jako široká čepice a zachytla se na spodnívětvisousedníhobuku.

„Honzíku!Vidíšji?Vyleznahoru!“křičelFerda.Honzíkveverkupozorovalpřiskoku.Celýsechvěltouhouzrzavézvířátkochytit.Bukmělnaštěstí

větvehodněnízko.Honzíksezachytil,vyhouplsedokorunyarychlešplhalzaveverkou.Užjividělpředsebou.Dívalasenanějmalýmaživýmaočkamaazdálose,žečeká,ažseHonzík

vícpřiblíží.NajednouzašustěladrápkyahnedbylavbukovýchvětvíchHonzíkovinadhlavou.Pakzasečekalaajukalahlavičkou,cobudeHonzíkdělat.Toserozumí,železlzaní.Trochusemu

přitomnatrhlykalhoty,aleHonzíkovi tobylo jedno.Kdyžvylezlo jednopatrovětvívýšaveverkamuopětutekla,poznal,žejinechytí.Bylamocrychláahbitá.

Honzíklezlradějidolů,akdyžopětstálnazemi,shánělsepoFerdovi.„Ferdo!Kdejsi?“křičeljednou,potompodruhéapakještěněkolikrát.AleFerdaseneozýval.„Neschovávejseavylez!“volalHonzík.Aleanitonepomohlo.FerdabylztichaaHonzíkanapadlo,

žetenhlemalýpihovatýchlapecvlesezabloudil.Mělbychjítdomů,pomyslilsiHonzík,alenepůjdu.PřecetunenechámFerdusamotného.Honzíksipamatovalcestuabylbytrefildomůdoceladobře.Vždyťvidělažnakrajbukovéholesa.

Aprojítsmrkovýmlesem?Topronějnicnebylo.ApopolnícestěbybylzachvilkuvKoníkovicích.Ale Honzík cítil, že z lesa odejít nesmí. Na všechna příkoří zapomněl a umínil si, že Ferdovi

pomůže.Budehohledattakdlouho,ažhonajde,apakteprvepůjdouspoludomů.HonzíktedyprocházelbukovýmlesemavolalnaFerdu.Mělonějstrach.

VzhůruzaHonzíkem!

erdazatímzlesauteklaHonzíkatamschválněnechal.Chtěl,abysebál.Takysimyslil,žeseHonzíkvrátídomůpozděažebudebit.NepřálHonzíkovinic

dobrého.FerdaceloucestudoKoníkovicběželadomůšelzadem,abyhonikdoneviděl.Užbysebylschoval

nadvorku, alenaštěstí hozahlédlaTerezka.Přišla ze školya sháněla sepoHonzíkovi.Mělaoči jakošpendlíky.

„Ferdo!“vykřiklaTerezka.Ferdaseboutrhl,aleutéciužnemohl.„Cochceš?“ozvalsenerad.Kopalpřitomdokopřivy.„KdejeHonzík?“„Copakjávím?“lhostejněodpovědělFerdaachtěljítdomů.AleTerezkahonepustila.Přihnalasejakovítrapostavilasemudocesty.„Hnedmiřekni,kdejeHonzík!“rozkázalamupřísně.„Vlese,“řeklneochotněFerda.„Apročjsihotamnechal?“„Honzíkhonilveverkuanechtěljítdomů.“„Mluvpravdu!Nikdozeškolystebounebudemluvit!“hrozilamuTerezka.„Honzíkminabil,atakjsemšeldomůsám,“vymlouvalseFerda.Terezkahoužneposlouchala.Běželadoškolyavšechnotamvypověděla.ŘeditelStolařsezlobil.

CotoFerdaprovedl?JakmohlutécizlesaaHonzíkatamnechat?Většíchlapcisezlobiliještěvíc.Mělivyučováníaždopoledne,alepanřediteljepustil.ŠlihledatHonzíkadolesa.Chtělimalémukamarádovipomoci.VedljeViktor,kterýHonzíkadobřeznal.Terezkašlasnimi.MělaHonzíkaráda.

Celoucestudolesaběželiklusem.Terezkasezanimipozdila,aleklucinanipokaždépočkali.Nicjimnevadilo,žeTerezkajemaláažeteprvezačalachoditdoškoly.

Vešlidosmrkovéholesa.„Honzíku!“zavolalaTerezka.„Honzíku!“křičelichlapci.Ale nikdo se neozýval. Bylo tam prázdno. Jen vítr šuměl v hustých korunách a někde v dálce

zakřičelasojka.„Musímedál,“řeklViktor.Vešlidobukovéholesa.TerezkašlazaViktorem.Zdálsejínejsilnějšíanejmoudřejší.„Třebajevkřoví,“řeklaTerezkaanahlédladonejbližšíhouštiny.Aletambylajenomtma.„Nebo na stromě,“ zdvihl hlavu Viktor. Možná že Honzík sedí někde na větvi a směje se jim.

„Honzíku!Honzíku!“volaliznovu.V bukovém lese musili jít pomaleji. Bylo třeba prohledávat křoviny a hlasitěji volat. Ale ani v

bukovémlesedlouhonikohonenacházeli.Zdálose,žetužijí jenomstromy.Neobjevilsetamanizajíc,aniptáčeknezazpíval.Iveverkaněkamuteklaanebylojividět.

KonečněHonzíkanašli.Viktor aTerezkahouviděli skoro současně.Ležel podvelkýmbukemnazažloutlévrstvělistíaspokojeněspal.Tvářemělčervené,vlasyvzhůru,jednunohupokrčenouavrucedrželprut.

„Honzík,“vydechlaTerezka.

„Musímehovzbudit,“řeklViktorazavolalostatníkluky.VšichnisezespícíhoHonzíkaradovaliatišesesmáli.Zdálsejimmilýablízký.Jenkdyžkloučkaobjevili!Vždyťsemohldoceladobřeztratit.Malýbylnatodost.

„Honzíku,vstávej!“řeklViktornahlasazatřáslHonzíkoviramenem.Honzíkotevřelmalinkoočiaposadilse.„Ferdo,“řeklospalýmhlasem.ChlapcisezasmáliaHonzíksepodívalnaViktorapozorněji.„TynejsiFerda,“opravilseHonzíkaotevřeločioněcovíc.„Ne,jánejsemFerda,“usmálseViktor.„Ty jsiViktor!“ vykřiklHonzík a vyskočil. Poznal iTerezku a ostatní kluky ze školy.Měl z nich

velikouradost.Smálsenaněabraljezaruce.Bylrád,žejsouživíažejsouuněho.„AkdejeFerda?“zpozornělHonzíkapohlédlnaViktora.„NaFerdunemysli,“řeklViktor.„Ferdajeuždoma,“poznamenalaTerezka.„SFerdounikamnechoď!“varovaljedenzchlapců.„Tonenídobrýkamarád,“řekldalší.„Jájsemmyslil,žezabloudil,“divilseHonzík.„Hledaljsemhotakdlouho,ažjsemtadyusnul.“ZKoníkovicseneslhlaszvonkuaždobukovéholesa.Vyzvánělipoledne.Dětinasebepohlédlya

bezřečivyrazilykdomovu.Honzíkběželsnimi.Nevypadalprávěpěkně.Mělpoškrábanálýtka,odřenákolena, do kalhot mu novou dírou foukal vítr, na tváři měl několik škrábů a vlasy mu stály všelijak.Vyhlížel,jakobysebylpralalespoňspětiveverkami.

Přijíždímaminka

ětiserozběhlyužpředvsí.Každéspěchalo,domů,abybylovčasuoběda.Žádnámaminkaneníráda,kdyžsedítěkjídluopozdí.NelíbilosetoaniHonzíkověbabičce.ToHonzíkdobřevěděl.Mimotosenecítilsesvýmiškrábanci

a roztrhanými kalhotami právě nejlíp. Čím víc se blížil k dědečkovu domku, tím se mu zdála díra vkalhotách větší.Honzík hodně zpomaloval krok.Do vrátek vklouzl jakomyš a ulevilo semu, když nadvorkunikohoneviděl.Tišeseprotáhlpozápraží,podoknemsesehnulahrozněse lekl,kdyžvsíňceněco bouchlo. Snad nejde dědeček? Honzík se mihl kolem dveří a rychle hledal očima, kde by sezachránil.Nictunebyloporuce,jenžebříčekpřistavenýkekurníku.Honzíksenerozmýšlelanivteřinu.Vyběhlponěmnahoruaschovalsevslepičímchlívku.Usadilsetamadírkouvprknechpozoroval,cosedějenadvoře.

Chvílisenedělonic.Přivřenýmidveřmistaveníseprotáhlčernýkocouradlouhýmikrokypřešelpozápraží.Pakněcozachrastiloakocourzmizelnapůdě.

Vida,pomyslilsiHonzík,jájsemhohledalvlese,aonsituchodípozápraží.Zachvilkuvyšlazesíňkybabička,rozhlíželasepodvoře,nahlédladozahrádky,podívalaseipřed

vrátka a zase se vrátila domů. Honzík na ní viděl, že má starost. Jistě ho hledala. Honzík už chtělvykřiknout: „Babičko, já jsem tady!“, ale babička zašla do síňky a na dvorku bylo zase prázdno. Jenslepicechodilysematam,aletysiničehonevšímaly.

Najednousi jednaznichněcozamanulaazačalahopkovatposlepičímžebříkunahoru.Možnážechtělasnéstvejce.Kdyžvylétlaažkedvířkům,hrozněselekla.Jářku,coto?Vždyťpodbidýlkemsedíkluk! Slepice slétla s křikem dolů a ostatní čtyři se rychle sběhly kolem ní. Začaly udiveně krákorat,vytahovalyhlavynahoruaťapalyrozčilenědokroužku.

Honzík se rozzlobil, vystrčil hlavu z dvířek a volal na ně: „Kš, kš, kš!“ Slepice poodlétly, alekrákoralydál.

Otevřelasevrátkaudvoraavešeldědeček.Honzíkviděl,ženesevtašceobědzdružstevníkuchyně.Honzíkhnedpocítilhroznýhlad.Vždyťnejedlcelépůldne.Bylbyhlademkousalidobidýlka,kterémělnadhlavou.

Za dědečkem se hrnul do vrátek Punťa. Na zápraži předběhl dědečka, vrazil hlavou do dveří azmizelvsíňce.Zanímseztratilidědeček.InaněmpozorovalHonzíkstarost.Aniseneusmál,očiměldozeměahlučnědupal.

Na zápraží se znovu objevil Punťa. Posadil se, natáhl čumák a čichal ve vzduchu kolem dokola.TohleužHonzíknevydržel.Vysunulhlavuzedvířekaslabězavolal:„Punťo!“

Pesnapřímiluši,postavilsenavšechnyčtyřiavyrazilkslepičímuchlívku.Honzíkznovuvystrčilhlavuanapsasezasmál.Punťasezaradoval,poskakovalsemá tama tiše

poblafával.Snažilsedokoncevyléztpožebříkunahoru.Šlomutošpatně,protožemělnohypřílišdlouhéapříčkyužebříkubylyblízkousebe.

KdyžnemohlPunťanahoru,slezlHonzíkdolů.Pochopil,žebysenakurníkudlouhoneudržel.Punťaby se od chlívku nehnul a Honzíka by prozradil. Honzík se dokonce odhodlal, že půjde dovnitř kdědečkoviakbabičceavšechnojimřekne.

Užsepomalušouralkedveřímdosíňky.Najednouseotevřelavrátkaanadvorekvešlamaminka.Honzíknamalouchvilkuzkoprnělúdivem,alepaksedaldokřikuaběželdomaminčinanáručí.Jakmuvněmbylosladko!Maminkabylatu!Tiskljiokolokrku,divjineumačkal.Jehozlatámaminkapřijela!

Honzíkzapomnělnavšechno,cosedopolednestalo,vyvinulsezmatčinynáručeautíkalzvěstovatdokuchyně,kdopřijel.

Dědečeksbabičkouvstaliodstoluapospíchalinazápražíobejmoutsvoudceru.„Aničko,“říkalababičkaahlassejíchvěl,„tojsihodná,žejsipřijela!“„Pojďdál,děvče,pojďdál,“zvaljidědečekabraljízrukyvelkoutašku.„AcoHonzík,nezlobilvástady?“ptalasemaminkaanespouštělarukuzHonzíkovyježatéhlavy.Honzíksnapětímčekal,cobabičkasdědečkemřeknou.Vždyťdnestonebylojentak.Atosiještě

nikdonevšimljehodíryvkalhotách.„Alekdepak,vůbecnezlobí,“odpovídalavlídněbabička.„Tojenáškloučekjeden!“

„Honzíkjechlapík,“přisvědčovaldědeček.„Jenzeškolynesmíchoditpozdě!“„Honzíkchodídoškoly?“divilasemaminka.„Dnesjsemtambyl,“vysvětlovalHonzík.„Vprvnílavicibyloprázdno,takjsemsetamposadil.“„Zítrasitěodvezu,tátovisetakystýská,“říkalamaminkaavcházeladosíňkyzababičkou.Nechtěla

Honzíkaodsebepustit.„Takužzasepojedeš,“podotkldědeček.„Aledědečku,“obrátilsekněmuHonzík,„vždyťtuještěbudemepřescelounoc.“„No,no,“kývalbílouhlavoudědavešelzaostatnímidosvětnice.Babičkaužzatímprostřelačistý

ubrusapřemýšlela,comádáttěmdvěmanejmilejšímjíst…

Honzíkovorozloučení

onedělnímobědě šeldědečekdodvoraapochvilcepřijel svozíkem.Koníkmělhlavu nahoře a stříhal ušima.Dědeček zastavil a na sedátko vozíku vyskočil rezatý Punťa.Chtěl jet sHonzíkemnadráhu.AledědečekPunťuzahnal.Pesmusildolůaběhalpakkolemvozíku.Zahnalpřitomčernéhokocoura,kterýpřišeločichávatdřevěnákola.Kocoursisedlnasloupekuvrátekačekal,cosebudedít.

Za chvíli přiběhlHonzík.Obešel koníka a začal rozmlouvat s Punťou.Koníkovické dětiHonzíkauvidělyaběželykněmu.Chtělysesnímrozloučit.KolemHonzíkasejichnahrnulcelýhouf.

ViktormupřineslkrásnouloďkuvyřezanouzkůryaTerezkamudalavelikouhrušku.Bylajakomalýsoudek.Honzíkpoložilvěcinasedátkovozuahledalpokapsách,čímbysedětemodvděčil.Neměltohomnoho.Jenbarevnoukuličku.PodívalsenaViktoraapakzasenaTerezku.Komujimádát?Bylbyjiráddaloběma,aletonešlo.Kuličkupřecenemůžerozpůlit.

„Na,Terezko,“řeklHonzíknakonec,„vezmisitukuličku.“„AleHonzíku!“zdráhalaseTerezka.Věděla,jakmáHonzíkkuličkurád.„Jensijivezmi!Anikomujinedávej,“pobízeljiHonzík.„Ažpřijedu,takjitřebavyhrajuapakji

zasedámViktorovi.“„Užsenanitěším,“smálseViktor.Honzíksepodívalklipám,kterérostlyuprostřednávsi.Kdotostojípodnimitaksámasmutněse

dívánaHonzíkaanadětikolemněho?ByltoFerda.Honzíkhopoznalabylomuholíto.„Ferdo!“zavolalpřespůlnávsi.„Pojďsem!“Ferdarychlepřiběhl.DívalsenaHonzíkatrochupolekaně.Ústasemuchtělasmát,alejensenanich

ukázalúsměv,hnedsezaseztratil.„Ferdo,“řeklHonzíkzvesela,„taveverkamiutekla.“„Bylaasimocrezatá,“odpovědělFerdaavočíchmuzasvítilo.Honzíkmuještěukázalhruškuod

Terezkyaloďkuzkůry.NajednouzčervenalFerdavtváři,vrazilrukudokapsy,vytáhlnožíkapodávalhoHonzíkovi.

„Tojetvojekudlička,“řekltišeapěkněsenaHonzíkapodíval.„Ferdo,nechsiji,“zdráhalseHonzík.„Jáužjsemtohodostal!“„Játijidám,“řeklFerdaaHonzíkovisezdálo,žemánakrajíčkuslzy.„Jensijivezmi,“pobídlHonzíkaViktor,„Ferdatomyslídoopravdy,viď,Ferdo?“„Ano,“přikývlhorlivěFerda.Honzíksitedynožíkvzal.Prohlédlsihoavložildokapsy.Ikdyžhopakužneviděl,přecejenstále

pociťoval,žemávkapseněcovzácného.„Ferdo,“řeklještěViktor,„dneskasnámipůjdeškpotoku,chceš?“„Chci!“vykřiklFerdaateprveteďsedoopravdyzasmál.„Vy jdete k potoku, a já musím odjet,“ povzdychl si Honzík. Opravdu. Maminka s babičkou už

přicházelykvozu.Dědečekvylezlnahoruavzaldo rukyopratě.Honzíka sibabičkapodrželachvílivnáručíapakhopodalamamincenasedátko.

„Budenámtadysmutno,“řeklababička.

„Alebabi,“těšiljíHonzík,„jázasepřijedu!KocouraPunťabysetakyzlobili,kdybychnepřijel.“

Babičkaužnestačilaodpovědět.Dědečekzamlaskalnakoníkaavozíkserozjel.Punťazačalštěkat,kocournasloupkuzamňoukal,dětikřičely:

„Nashledanou!“ababičkasiutíralaslzy.Mělavnoučkaráda.Alenedalosenicdělat.Honzíkpřecemusildomů.

Nepospíchejte,abystebylidospělí…(několikotázekproBohumilaŘíhu)

Nacojstesijakoklukhrálnejraději?Nejradějijsmesklukyhrálifotbal.Apaknabřehurybníkamezivrbičkamijsmestavělivigvamy.Ve

vsibyla ještě jednapartakluků.Navzájem jsmena sebečíhali,přepadávali se a zajímali. I tovlastněpatřiloknašimdětskýmhrám.

Cojstevklukovskýchletechčetl?VzpomínámsipředevšímnaRobinsona.Bylatománejoblíbenějšíknížka.Asivosmiletechnamne

zapůsobilapovídkapolskéautorkyZakletýGustávek.Bylotovyprávěníokloučkovi,kteréhovědmazaneposlušnostanepořádnostproměnilavevčelu.Gustávekpakmuselsevčelamipracovatvúlu.Dnessiuvědomuji,jakprvníknížkamůžedítěovlivnit.Zážitkyzčetbypatřímezijehoprvnízkušenosti.

Zčehojstemělnejvětšíradost?Radostíbylohodně,ikdyžjsmemělidomajentonejnutnější.Žilijsmenuzně,alevesele.Měljsem

radostpořádaždochvíle,kdyjsemněcoprovedlapakjsemdostalvýprask.

Nacojstesenejvíctěšil?Odmaličkaměvábilocestování.Vždyckyjsemsetěšil,ženěkampojedu,ženěcouvidím,aměljsem

štěstí,žesemitovdospělostivyplnilo.Jakoklukjsemsestrašněrádkoupalasámjsemsenaučilplavatkraulem.Vziměužjakostaršíjsemrádlyžoval.

ObjevujeseněkterýVášpříběhzmládíveVašichknížkách?Své vlastnímládí ve svých knížkách nikdy nepopisuji, i když jsem to stále já, kdo je píše.Moje

knížkynejsoutedyvzpomínkové,alemojedětstvísedonichpromítádocelajistě.

Vedle řadydětských knížek vycházejí iVaše rományprodospělé. Jak to všechno stačíte?KolikhodinmáVášpracovníden?

Pracujiupsacíhostoluobvykleasi takpěthodindenně,kdyžovšemnemámjinoupráciveřejnéhorázu.Nepokládámtozanicmimořádného.Známmnoholidíseznamenitýmpracovnímvýkonem.Hlavnívěcjesoustředitseavytrvat.Jinýmislovy:jetootázkapracovníkázně.

JakýjeVášoblíbenýautor?NejoblíbenějšízautorůzvlášťoblíbenýchproměvždyckybylastálejeVladislavVančura.

Acobystevzkázaldětem?Nepospíchejte,abystebylidospělí.Věřtemi,nazpátekužtonejde.Podívejtesenadětstvípodrobně:

mátestarostijenveškole,hodinyprovásnejsoudůležité,moudrostjeprovászbytečná,můžetesevšemudivit, vidíte za roh, kam vkročíte, tammůžete zažít dobrodružství. Znám ho, takový je váš svět.Mámpravdu,nebone?

SnadnejznámějšídětskouknížkouspisovateleBohumilaŘíhyjeHonzíkovacesta—knížka,kteroujste

právědočetli.Anenídivu.Vždyťseodroku1954dočkalajižsedmnáctivydáníabylapřeloženadoceléřadycizíchjazyků.Jistěvšakznáteiknížkydalší,neboťdíloBohumilaŘíhyjeskutečněrozsáhlé.Říhazasvětil dětem značnou část svého života, ať už jako učitel, autor knížek a encyklopedií, ředitelnakladatelstvíprodětiamládežčijakoneúnavnýorganizátorteoreticképrácevoblastidětskéliteratury.Zřadycen,kteréŘíhaobdržel, jenejvýznamnějšícenaMarieMajerovézroku1972.VtémžerocebylzapsánnačestnoulistinuH.Ch.Andersena.ZezahraničníchcenzískalBohumilŘíhaitalskoucenuCittádiCaorle za knihuDivoký koníkRyn a polskou cenu JanuszeKorczaka za knihu pro starší dětiNovýGulliver.V roce 1980 byl poctěnmezinárodní cenouH. Ch.Andersena.Dostalo semu titulu národníumělec.

Obsah:BabičkaposílápsaníVevlakuDědečekvezeHonzíkaBabičkadostávákuličkuDružstevnívajíčkoPřišlakozaHonzíkpouštídrakaHonzíkůvsenOvepříkuPrincoviKozanasilniciNacestěsobědemKuličkasevracíVeškoleZakocouremvleseVzhůruzaHonzíkem!PřijíždímaminkaHonzíkovorozloučeníNepospíchejte,abystebylidospělí…