Brána 07/15

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz 7-8/2015

des

ign

a f

oto

mo

ntá

ž o

nd

řej k

ošť

ák

červenec srpen 2015.indd 1 6/25/2015 3:24:18 PM

Inze

rce


oBsah

04 Ježíšovo zrcadlo06 Rozhovor Hledání dospělé víry12 Téma Potížista z kazatelny20 Zápisník Ghanou trochu jinak22 Zkušenost Jak si užíváš důchodu?26 Etika Tichost32 Podobenství Opylování vojtěšky

tiRážČíslo 7-8/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 1. 7. 2015Vychází 10x ročně, cena 43 Kč

Šéfredaktor: Ing. Petr RausRedakční rada: Mgr. Libor Duchek, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří SedláčekVýtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga KutílkováEditor: Anna Duchková

Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828XTisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. PrahaObjednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace:Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

Příště

Jím, tedy jsem Pavel Hošek

tak jsme se konečně dočkali prázdnin, času lesa a zralých malin, vody a slunce – a taky starostí, co s dětmi, když je nemá kdo hlídat a škola i družina jsou zavřené. K tomu občas práce i za kolegy na dovolené, a rozpálené ulice města a… Takový je náš svět. Nic není jen dobré a nic jen zlé.

My bychom ale rádi to dobré, toužíme po něm, zápasíme o ně. Je to tak dobře. Kázání Pavla Mošnera nastaví naší sna-ze biblické zrcadlo. Vidím v něm církev – tu, o které píše apoš-tol, církev slavnou, svatou, bezúhonnou, církev bez poskvrny či vrásky. Krásnou církev.

Je to církev, kde se už nehřeší? Spíš tam vidím církev omi-lostněnou, a proto i milosrdnou, církev s otevřenou náručí. Přiznávám, že mne obraz takového společenství přitahuje.

Nesouhlasím s těmi, kdo nad církví zlomili hůl, většinou jde o lidi, kteří nevědí, o čem mluví. Já taková krásná spo-lečenství napříč křesťanskými denominacemi opakovaně potkávám. Naposledy třeba v píseckém Elimu, odkud jsem přivezl rozhovor. Tamní kazatel Martin je odvážný muž, dovede nejen přijímat přicházející, má odvahu vycházet vstříc, třeba i do ulic a mezi ploty, nabízet i věci v prostře-dí církve značně netradiční. Přitom dokáže pevně stát na osvědčených a tisíckrát prověřených biblických principech.

Hlavním tématem tohoto čísla je ale pohled do minulosti. Mistr Jan Hus, mimořádná postava českých dějin, která se nám s počátkem července opakovaně vrací. I když si letos připomínáme už 600. výročí jeho mučednické smrti, dokáže stále klást aktuální otázky. Třeba ta letošní: Některé zarazi-lo, že se v televizní trilogii Jan Hus objevila hlavní postava jako „holobrádek“. Volali po reformátorovi s vousem a vůbec nechtěli slyšet, že tehdejší kněz vousy prostě nenosil. Jako by se Mistr Jan ptal i dnešní církve, jak že je to s tou naší prav-dou a na čem nám v posledku záleží.

To je nakonec ale věčná otázka církve, kterou si opravdu potřebujeme klást stále znovu. Ať se Vám to daří i nad tímto prázdninovým vydáním. Váš

PetR Raus

šéfRedaKtoR

Milí čtenáři,


� červenec-srpen 2015

SLOVO

K lepšímu pochopení příběhu pomůže přečíst si, co mu předchází. K Jordánu přišel Jan a kázal

nevyhnutelnost pokání. „Boží soud je na dosah,“ říkal a mluvil také o tom, že lidé mají poslední mož-nost, jak napravit svůj život. Byl přísný, byl nesmlou-vavý. Nejen k druhým, ale i k sobě. Jedl málo, zřekl se pohodlí. Dost lidí přivedl svými hrozbami k obrácení. Chodili k němu vojáci, celníci, lidé, kteří neznali zákon, i vše-lijací provinilci. A on jim radil, co mají a nemají dělat. Ale kdo z nás se dokáže vlastními sila-mi změnit? Kdo z nás je tak sil-ný, aby po pár týdnech znovu nepodlehl?

Byli tam i lidé, kteří s Janem sice v zásadě souhlasili, ale pokřtít se nedali. Z prostého důvodu – z přesvědčení, že oni žádnou zásadní změnu života nepotřebují. Byli to lidé, kteří věřili Bohu celým svým srd-cem a kteří se od dětství snaži-li žít podle jeho slov. V čem by se právě oni mohli ještě změ-nit? Celý život jim přece šlo právě o to, aby byl oslaven Bůh a aby se přiblížilo Boží králov-ství. Nejedli nic nečistého, nevzali nadarmo Boží jméno, nic neukradli, neporušili sobotní odpočinek. Takových lidí bylo v Izraeli hodně. Říkali si farize-ové a jejich vliv rostl. Byli to zbožní, věrní, slušní lidé, pracovití a většinou chudí. Jestli jsme někomu podobní, pak právě jim.

Když král Herodes dal Jana Křtitele zavřít do věze-ní, vystoupil na veřejnost Ježíš. Také mluvil o blíz-kosti Božího království, také kázal, že se máme napravit a změnit. Ale dělal to jiným způsobem než Jan. Nehrozil lidem Božím soudem, ale získával je slibem Boží pomoci a milosti. Nabízel Boží odpuš-tění a přátelství. Věřil, že se každý člověk může změnit. Dával naději dokonce i lidem, kteří sami

nad sebou už zlomili hůl. A aby uvěřili, že to myslí vážně, zval je ke stolu. U stolu se k nim choval tak, jako kdyby nikdy nic zlého neprovedli.

Zbožným se to nelíbilo. Zbožní sice také odpouš-těli, ale teprve až těm, kteří se napravili. Jenže Ježíš to obrátil! Odpouštěl dopředu a věřil, že to lidi napra-

ví. Podle zbožných to nemohlo fungovat. Copak je možné dát lidem nejdříve výplatu a potom po nich chtít práci? A proto jako se o Janu Křtiteli říkalo: „posedlý – přehání to s těmi svými vizemi Božího soudu“, tak o Ježíšovi se říkalo: „žrout a piják vína“. Pořád by se s lid-mi jen radoval a veselil.

A přece ho jeden z farizeů jménem Šimon pozval k sobě domů na jídlo. Proč? Co mu táhlo hlavou? Kdo ví? Třeba si říkal, že jsou to jen pomluvy. Možná si chtěl s Ježíšem pro-mluvit a vysvětlit mu, aby se přestal chovat tak hloupě jako doposud. Koneckonců farize-je lidé vyhledávali právě pro jejich moudrost a vzdělanost. Farizeové udíleli rady svým sousedům. Ale dřív než na to

přišla řeč, do místnosti vstoupila jakási žena a klekla si u Ježíšova lehátka. Šimon ji znal a věděl, jací lidé vyhledávají její služby. Mohl ji vyhodit, ale čekal, co udělá Ježíš. Pozná-li, co je zač, může být prorokem. A jestli ne, je jasné, že prorok není.

Nic neřekl, ale Ježíš věděl, na co myslí. Všechno, co se nám daří jakž takž držet pod maskou svých úsměvů, sladkých slov a důstojného chování, má Bůh před sebou. Neschováme se. Možná je to skli-čující, ale na druhé straně i úžasně osvobozující. „Konečně si ani já nemusím nic nalhávat! Všechno, co se bojím říct, Bůh už ví!“ Díky Bohu za Ježíšovo zrcadlo, ve kterém si vidím nejen na špičku svého nosu, ale i na dno svého srdce.

luKáš 7,47

Ježíšovo zrcadlo


červenec-srpen 2015 5

Ježíš vypráví Šimonovi – tak jako kdysi vyprávěl pro-rok Nátan králi Davidovi – podobenství. Kraťoučký příběh, vlastně hádanku o dvou dlužnících. Jeden dluží „pět set“, druhý „padesát tisíc“. Věřitel oběma odpouští. Který bude vděčnější? Jasné jak facka. Uzdravený z rakoviny bude přece šťastnější než vyléčený z nachlazení!

Ježíš ale tímto příběhem odkrývá dva směry lid-ských životů. Úzkou a širokou cestu. Šimona by ne-napadlo porovnávat se s tou ženou. Brzy však zjistí, jak se prozradil svým vlastním chováním. Myslel si, že Ježíš bude vděčný už jen za to, že byl pozván ke stolu. Proto jej přijal tak chladně a rezervovaně. Chtěl si od Ježíše držet odstup. Nejdříve ho vyzkou-šet. A pak, když jeho „přijímacím pohovorem“ pro-jde, nabídne mu víc. Proto mu nepodal ani vodu na nohy, jak bylo zvykem.

Ta žena na rozdíl od hostitele zahrnula Ježíše láskou. Měla mu být za co vděčná. Tolik jí odpustil. Uvěřila, že může ještě znovu začít. Za svou upřím-nost a přiznání nedostala vyhazov, ale novou šanci. To, k čemu sama už neměla sílu, se jí díky Ježíšovi podařilo nastartovat. Našla opět možnost si sama sebe vážit. A teď se dozvěděla, kde Ježíš je, a přišla mu za to poděkovat. Když uviděla jeho nohy špinavé od písku a plné prachu, použila místo vody svých slz. Stejně plakala už u dveří. Místo ručníku mu nohy otřela svými vlasy a namísto laciného oleje na nohy mu je potřela vzácnou mastí. Byla šťastná a neměla důvod svou vděčnou lásku skrývat.

Šimon si je však sám sebou jistý. Zná zákon, peč-livě ho dodržuje. Obejde se bez Ježíše. Sám je dost silný a dost věrný tak, aby byl se svým životem spo-kojený. Je nám zrcadlem. Třeba pro chvíle, kdy Bibli a kázání posloucháme, protože se chceme ujistit, jak jsme v jádru dobří. Když ve své zbožnosti soutěžíme s druhými. Když jdeme k večeři Páně, protože jsme slušní, věrní a spolehliví. A možná opravdu jsme. Ale kvůli tomu se přece k večeři Páně nechodí. Vždycky, když člověk spoléhá sám na sebe, něco důležitého

mu chybí. Někteří lidé jsou téměř dokonalí, a přitom jsou bez lásky. Možná se na vás i usmějí, jenže to udělají z povinnosti. Třeba vám i pomůžou, ne však proto, že by vás měli rádi, nýbrž kvůli sobě. Snad se za vás i pomodlí, ale jen proto, že to je snadné.

Tento příběh však říká, že Ježíš bude v našem životě vždy jen natolik veliký, nakolik si připustíme svou vlastní slabost. Naše vděčnost i radost, naše životní síla i odhodlání bývají přímo úměrné tomu, kolik si toho dáme odpustit.

Podívejme se ještě jednou na Šimona a popusťme uzdu své fantazii. Klobouk dolů nad tím, jak peč-livě dodržuje všechna pravidla slušného chování. Sprosté slovo od něj neuslyšíte. Svou manželku oslovuje vždy jen slovy „má milovaná“. Všechny děti má ukázněné, přímo vzorně vychované. Ale ve skutečnosti má rád jen sám sebe. Ruku vám nepo-dá, a když ano, je studená. Neusměje se, a když ano, jeho úsměv vás neobejme. Vaše starosti ho ve skutečnosti nezajímají. Ne, není to šťastný člověk! Neumí se radovat ze života, z přátelství, z blízkosti jiného člověka. Kdybyste v životě zakopli, tak vás s ledovým náboženským klidem hodí přes palubu.

Ale pohleďme na tu ženu. Co ta se natrápila! Jak ta sebou pohrdala! Nyní je šťastná. Ta nebude mít ráda jenom Ježíše, ale všechny lidi! I vás! Taková žena vám pomůže, budete-li v nouzi, vyslechne, nebudete-li si vědět rady, podělí se s vámi, budete-li hladoví, nechá vás u sebe přespat, ujede-li vám vlak. Půjčí peníze, i když nebudete s to jí je vrátit, bude se za vás modlit, i když o to nebudete stát. Lidé jako ona jsou světlem na tomto světě. Vzorní Šimonové světu nepomůžou, vděčné ženy ano. ■

Miluje tebe!V nejdražší Knize zvečera jsem četlaa všecka radost ve mně uvadla.Srdce mé na mne dívalo se z řádkůjak zjizvená tvář z broušeného zrcadla.

Dál, celou noc jsem četla ve své Knize,až promluvila při úsvitu ranním:To tebe miluje Bůh věčným milováním!Žasnu a mlčím. Jen dva vlahé proudypadají z očí ke křehnoucím dlaním.

Marie Rafajová

Po absolvování teologické fakulty na Univerzitě Karlově v Praze začínal jako kazatel ve sboru Karlovy Vary a v současnosti slouží ve sboru Praha 2. Své obdarování vidí především v praktickém křesťanství. Za klíčové považuje Ježíšovo lidství. S manželkou Lenkou mají čtyři dospělé dcery.

Pavel Mošner (51)



Martine, jak ses dostal k víře?Stalo se to v roce 1983, kdy mi bylo šestnáct. Od nějakých pěti let jsem byl vážně nemocný, vnímal jsem, že ta nemoc může opravdu znamenat brzký konec. Asi mě to ovlivnilo, věřil jsem v něco nad námi. Nebránilo mi to ale dělat v životě „bejkárny“. Když jsem se dostal do puberty, mamka na mě nesta-čila; utíkal jsem z domu a nakonec jsem se odstěho-val k tátovi. Byl na mě hrozně hodný, a zároveň měl hodně svých problémů. Viděl jsem ale, že se občas schází s věřícím člověkem.

Jednou se mě táta ptal: „Co chceš vlastně v životě dělat? O školu se nezajímáš, jde to s tebou z kopce, někde furt lítáš za holkama nebo hraješ na kytaru. Čeho chceš v životě dosáhnout?“ Já tenkrát vzal papír, namaloval jsem kruh a řekl jsem: „Tohle je můj život.“ A pak jsem tam namaloval takový malý bod a řekl jsem: „Tohle je Bůh. Já nevím, co chci dělat, ale chci dojít k Bohu.“

A co na to táta?Byl překvapený a zřejmě o tom s tím svým zná-mým mluvil. Jednoho dne, když jsem byl doma jen s babičkou, ten člověk přišel, zazvonil a říká: „Můžu s tebou mluvit?“ Patřil ke generaci mých rodičů, pro

mě to byl starý člověk, ale říkám si: Dobrý, chviličku to snesu… A on se mě zeptal: „Ty prý věříš v Boha?“ „No, věřím.“ A on říká: „A má to ve tvém životě nějaký význam?“ Neříkal to ale nijak vyčítavě, pro-stě jen začínal rozhovor. Přiznal jsem, že ani ne, že o tom jen tak přemýšlím.

Začal mi vyprávět evangelium, používal přitom profesní slang církve, takže říkal: „Já s Pánem cho-dím deset let.“ A já na to: „Já chodím s holkama…“ – nevěděl jsem, co si pod tím mám představit. To podstatné jsem ale pochopil. Na závěr řekl: „Tak vydej svůj život Pánu Ježíši, řekni mu o všech svých selháních a popros ho za odpuštění. V tu chvíli se staneš novým člověkem.“ A já řekl: „To chci!“ Takže stačil asi hodinový rozhovor. Pán Bůh si mě našel, i když jsem k tomu neměl žádné předpoklady.

To musel být velmi silný zážitek…Chtěl jsem se modlit sám. Když host odešel, zaklekl jsem ke křeslu a poprvé v životě jsem s tím Bohem, ve kterého jsem už věřil, začal mluvit a opravdu jsem mu vyznal svůj hřích a prohlásil jsem ho za Pána svého života. Poprvé jsem mluvil s Bohem a nevěděl jsem, jak se to dělá. Jak jsem tak v tichu šeptal, přišla z kuchyně babička a nevěděla, co se děje. Chodila tam s prachovkou, pokukovala, „Martine, co ti je?“ Já jsem neodpovídal, protože jsem mluvil se svatým Bohem a nevěděl, jestli můžu ten rozhovor přerušit. Od té doby ale věřím, že patřím jemu.

A jak ses dostal do Církve bratrské?V té době uvěřil i můj brácha; hráli jsme spolu v kapele. Měli jsme radost, že jsme mohli oba prožít znovuzrození. Hledali jsme společenství, chodili po píseckých kostelích a farách a v Církvi bratrské jsme narazili na opravdu živé společenství. Byla tam mlá-dež, byl tam kazatel Pavel Hojka, který se o nás hned zajímal. Znamenal pak v mém životě strašně moc.

rOzhOVOr

V dětství na smrt nemocný, v dospělosti úspěšný sportovní trenér. Muzikant, člen školské rady, nad to nade všechno ale kazatel evangelia. Jaká byla životní cesta muže, kterého nemoc přivedla k víře a který přivedl nezávislý sbor do církve? V čem vidí hlavní úkol křesťana?

RozhovoR s MaRtineM Běle

hledání dospělé víry

Původní profesí elektrikář, absolvoval teologické studium při Radě CB. V 90. letech otevřel a vedl celkem pět knihkupectví Elim. V letech 1998 až 2013 trenér mládežnického basketbalového týmu píseckých Sršňů, pořádal asi dvacítku basketbalových kempů. Od roku 1999 v kazatelské službě, od roku 2011 kazatelem CB. Ženatý, má tři dospělé děti.

Martin Běle (48)


červenec-srpen 2015 �

Mám pocit, že praktikoval to, čemu dnes říkáme učednictví. Opravdu se snažil vychovat Ježíši Kris-tu učedníky, kteří budou zdraví a kteří budou hledat Boha. Nebudou jenom nominálními křesťany, co si odbydou biblickou hodinu ve středu a v neděli kázá-ní, ale lidmi, kteří do toho půjdou naplno. Nechával svobodu, zároveň ale měl nároky, byl hrozně přísný. Někdy jsme s tím nesouhlasili a já vlastně dodnes nevím, kdy jsme měli pravdu my a kdy Pavel. Určitě se mnohokrát mýlil, i v té péči o nás, ale rozhodující bylo, že o nás měl zájem. Vnímali jsme, že za tím nebyla žádná chorobná touha mít na někoho nějaký vliv, že mu šlo o Boží království, To pro nás bylo hrozně přitažlivý.

Jak vás vtáhl do života sboru?Mluvil o tom, že každý křesťan by měl být služeb-níkem. Sbor byl z minulosti hodně postavený na tom, že kazatel ráno zatopil v kotelně, pak dojel pro „tetičky“, pak odkázal – bylo to takové „one man show“. Pavel Hojka tohle nechtěl. Rozděloval úko-ly, rozděloval odpovědnosti a my jsme v tom rostli. Na druhou stranu byl výraznou osobností, za kte-rou jsme se trošku schovávali. On to tak nechtěl, opravdu stál o to, abychom byli dospělými křesťa-

ny. Když potom zemřel, setkali jsme se jako starší sboru, většinou docela mladí kluci, a řekli jsme si: Teď je čas dospět. Je opravdu čas vzít odpovědnost chlapů, Božích mužů, abychom byli pastýři. To bylo hrozně zdravé.

A kudy vedla tvá cesta k ordinaci na kazatele?Pavel požádal mě a Tomáše Pospíchala, abychom se stali pomocnými kazateli. Připravovali jsme ordinaci, pořád jsme se ale vnímali jako pomocní-ci. Do toho pak vstoupila Pavlova nečekaná smrt; ordinace byla původně plánovaná asi týden nebo čtrnáct dní po pohřbu. Už jsme to neměnili, jen jsme museli strašně rychle, ve smutku z té ztráty pochopit svoji novou roli. Nevím, jestli jsme to teh-dy úplně domýšleli.

Když potom přijel bratr Toušek, zjišťoval, jestli se na ordinaci opravdu hodím. A mimo jiné se zeptal: „A co na to manželka?“ Odpověděl jsem, že vlastně nevím, nezeptal jsem se jí. Tak jsme Elen zavolali, museli jsme ty věci probrat. Jako kazatelské dítě si určitá rizika uvědomovala. Rizika pro naše děti, protože kazatelské děti to nemají jednoduché. Mno-ho lidí v církvi očekává, že přece budou perfektní, protože to jsou děti kazatele nebo misionáře. Když

Foto

jan

a še

nFe

ld



rOzhOVOr

tohle slyším, tak se mi ježí chlupy na zádech, pro-tože to hodně ubližuje. Ona si to uvědomovala, já ne, já byl úplně prostinkej. Možná je dobře, že jsem pořádně nevěděl, do čeho lezu. Nakonec jsme ji při-nutili radostně souhlasit…

V roce 2011 ses tedy stal nástupcem Pavla Hoj-ky v píseckém sboru…Jako staršovstvo jsme si řekli: Měli jsme tady sil-nou osobnost, taková osobnost už mezi námi není a možná je to dobře. Budeme týmovým vedením. A snažili jsme se, aby vedení sboru bylo opravdu týmové. Dnes už to přehodnocujeme. Uvědomujeme si, že jsme v tom týmu možná nebyli úplně funkční, protože jsme si nedefinovali, kdo je tou autoritou, která nakonec musí říct třeba i „ne“ tam, kde je to důležité, kde to pomůže a vytvoří bezpečí. Ne auto-ritářsky, ale v autoritě Boží.

Čemu jste se tehdy věnovali?Zaměřovali jsme se hlavně na mládež, která strmě rostla a opravdu byla hnací silou sboru. Dělali jsme různé kluby, kavárnu ve městě jako kontaktní mís-to, koncerty v divadelním klubu, koncerty chval, v létě spoustu kempů – všechno to byly aktivity, na které se zvali lidé.

V té době také padlo rozhodnutí postavit sboro-vý dům. Uvědomovali jsme si tehdy, že úžasným nástrojem, mostem mezi církví a světem může být sport. Mosty jsme chtěli mít, nechtěli jsme se stát uzavřenou komunitou a dodnes s tím bojujeme, abychom k tomu nesklouzli. Postavení kostela, kte-rý je současně sportovní halou, nám přišlo docela přirozené.

Vzhledem k tvému zdravotnímu stavu v dětství bych nečekal, že se budeš věnovat sportu. Jak se to stalo?Začalo to někdy v roce 1998, kdy jsme s manželkou přemýšleli, jestli dát své vlastní děti na sport. V té době jsem navštívil trénink basketbalu a úplně mě nadchlo, jak trenér s dětmi pracoval. Pěti-, šesti-, sedmiletým dětem řekl krátkou větu a ony to dělaly. Byly jak jeden organismus, což mně jako člověku, který pracuje se slovem, přišlo fantastické. Tak jsem přihlásil děti na basket – a uvědomil si, že to je úžas-ná možnost. Šel jsem za trenérem a zeptal se, jestli bych nemohl pomáhat a trénovat taky. Nechtěl jsem být pomáhající tatínek, ale opravdu trenér. Dopo-ručil mi strakonického trenéra Vondřičku, basket-balovou legendu, který vychoval spoustu dobrých sportovců. Rok jsem pak k němu jezdil do učení.

Všechno mi vysvětloval, protože já neměl o basket-balu ani páru. Pomohlo mi i studium odborné lite-ratury. Skrze ni mě pak ovlivnil ještě jeden křesťan, americký trenér, který krásně spojoval svou víru s působením na mládež – to se mi líbilo.

Jak se vašemu klubu dařilo?Nezaložili jsme křesťanský basketbalový klub, ale stali jsme se s kamarádem Petrem Schönfeldem trenéry Sokola. Obešli jsme mateřské školky, rekru-tovali jsme si děti – vrstevníky našich dětí. Vznik-ly týmy, které byly velice silné. Ročník ’91 vyhrál několikrát mistrovství republiky, ročník ’92 asi pět let neprohrál. Jeli jsme do Francie, hráli v Maďarsku. Kam jsme přijeli, tam jsme vyhrávali. Něco jsme se naučili a dělali jsme ty věci důkladně. Snažili jsme se ale pěstovat i všeobecnou pohybovou dovednost,

dělali jsme pro děti klub, kde jsme hráli ping-pong a pak jsme si povídali o Pánu Bohu a modlili jsme se… Byla to opravdu taková všehochuť; děti se krás-ně vyvíjely a vyhrávaly, kam přišly.

Jak dnes vnímáš efekt té práce?Ještě to nemám úplně zhodnocené. Na jednu stranu vidím pár kluků, kteří jsou ve sboru, z toho mám radost. Na druhou stranu spousta kluků zvedla ruku, že chtějí následovat Krista, a když je dnes potkávám, sice nějakou víru mají, vůbec ale nejdou Boží cestou. Čekám, jestli se ukáže, že bylo dobrý, na čem jsem stavěl, nebo jestli to bude ta sláma, kte-rá shoří. Co mi ale připadá zajímavé, když si KAM dělal nějaký průzkum religiozity mládeže, v Písku našli nápadně víc kluků, kteří věří, že Bůh je. Něco zůstalo, protože to byly opravdu stovky lidí, které jsme ovlivnili, vedli jsme několik týmů, několik ročníků, dělali jsme basketbalové kempy… V tom je moje naděje, že to ovoce přece jenom přijde.

Co je pro tebe nejpodstatnější misijní aktivitou dnes?S basketem jsem skončil před dvěma lety a další kon-takt s nevěřícími lidmi pracně hledám. Jsem rád, že se mohu víc soustředit na sbor, něco jsem ale ztra-til a vím, že to není úplně zdravé. Ježíš nás posílá

Bůh si mě našel, i když jsem k tomu neměl žádné předpoklady.


červenec-srpen 2015 �

do světa, ne do modlitebny. Jako sbor teď hledáme, kam nás Pán Bůh posílá, úplně to nevíme.

Od září máme v modlitebně školu. Hlavní myšlen-kou bylo ovlivnit nejmladší generaci už od raného dětského věku. Toho se držíme, pomáhá nám to pokračovat, protože celý projekt je velmi náročný na organizaci, na peníze, čas i síly.

Jaká škola je a jaké má žáky?Škola vznikala jako ekumenický projekt, nechtěli jsme budovat školu Církve bratrské. Jsme zřizova-telem, byli bychom ale rádi, kdyby tam chodily děti rodičů z nejrůznějších sborů z Písku a okolí. Za zdravé pokládáme, když je asi polovina dětí ve třídě z nevěřících rodin a polovina z rodin křesťanských. Počet ale není rozhodující, podstatné je, že to chceme dělat pro děti jak z věřících, tak z nevěřících rodin.

Od začátku jsme také deklarovali, že nechceme být alternativní školou ve smyslu netradiční výu-ky, jsme docela konzervativní škola s konzerva-tivními metodami. Samozřejmě chceme, aby se tam děti cítily dobře, proto máme malotřídky – do patnácti dětí ve třídě. Jde ale o klasickou výuku,

která dbá na množství vědomostí, učíme ale také, jak s informacemi zacházet.

Oceňujeme důvěru rodičů, kteří do toho šli, a to i těch mimo náš sbor. Ještě jsme nevěděli, jestli škola získá povolení, a oni už nedali své děti k zápisu jinam, aby je mohli nechat zapsat v naší škole. Měli tehdy víc víry než my! Jsou spokojení a nemlčí o tom.

Pracuješ jako kazatel – naplňuje tě tato služba?Naplňuje, mám z ní radost. Je to veliké privilegium, když člověk může sloužit v Božích službách. Zároveň je to ale i velký závazek a musím říct, že mockrát nevím, jestli to, co dělám, je správné. Mám rád Boží slovo a mám rád Pána Boha i lidi, takže to všechno mě naplňuje, i když samozřejmě prožívám zápasy rodinné, vnitřní, jak vlastně ten úkol plnit dobře. Přál bych si, až se jednou setkám s Pánem Ježíšem tváří v tvář, aby mi řekl: „Tak aspoň něco bylo dobrý.“

Chtěl bych, abychom nebyli jenom údržbáři cír-kevního života. Toho se dost děsím, mám z toho noční můry, protože vidím, jak má náš sbor po urči-tém období růstu tendenci ke stagnaci. Modlím se za to: „Pane Bože, kudy do toho, abychom otevřeli dveře Duchu Božímu, aby nás mohl přetvářet. Aby-chom se nestali takovou tou hezkou, usedlou církví, kde je všechno v pořádku, kde je klid a chybí tam ten binec z toho, že tam přicházejí noví lidé a působí všelijaké komplikace.“

Protože tím se šíří Boží království. Kristus nás jako církev vede k tomu, abychom v tomto světě žili misijně. Je to veliká výzva a já mám pocit, že v tom jako církev strašně selháváme.

■ PřiPRavil PetR Raus

Sbor, ve kterém je Martin Běle kazatelem, se stal zřizovatelem veřejné školy s družinou. Obě zařízení působí v prostorách modlitebny.

■ RAKOUSKÉ ALPY – „GRÜNE AU“ – Křesťanský samoobslužný rekreační dům (+ bungalov pro 2 rodiny) – St. Wolfgang, Salzkammergut. Celoroční prvotřídní dovolená, místo, kde i duše může dýchat. Cena Eur 20,50/osobu,den – děti a skupiny sleva www.christliches-freizeitheim-gruene-au.de

■ Česká pobočka mezinárodní křesťanské společnosti Trans World Radio chce poděkovat za 25 let svého fungování bohoslužbou, která se uskuteční v sobotu 19. září ve 14 hodin v prostorách BJB v Brně, Smetanova 20.

Inzerce / oznámení


10 červenec-srpen 2015

církeV bratrSká

JaRní KonfeRence odBoRu PRo Manželství a Rodinu

Manželství normální a nenormálníJ sem vůbec normální? Jsme vůbec normální?

Tahle otázka občas napadne každého člověka. Je možné, že hledání odpovědi na podobné otazníky přivedlo do Havlíčkova Brodu více než sto účastníků výroční konference Odboru pro manželství a rodi-nu. Konference, určená především pracovníkům v Církvi bratrské, kteří se věnují (nebo chtějí věno-vat) problematice manželství a rodiny, s názvem Manželství normální a nenormální se uskutečnila poslední únorovou sobotu v modlitebně Církve bra-trské v Havlíčkově Brodě. Jako jediný a hlavní řeč-ník byl pozván Jaroslav Max Kašparů.

osobnost řečníkaMax Kašparů (se všemi tituly prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr. h. c. – jedná se o držitele největšího počtu vyso-koškolských titulů) působí jako teolog, jáhen, peda-gog, psychiatr a spisovatel. Jako student medicíny konvertoval ke katolické církvi, je členem sekulární-ho řádu želivských premonstrátů. Hojně publikuje,

vydal přes dvacet autorských knih, jiná díla přeložil z více jazyků. Je osobností s širokým záběrem, která má k uvedenému tématu jistě co říci.

až nebo už?Pro mě byla klíčová dopolední přednáška s následnou bohatou diskusí věnující se tématu Manželství nor-mální a nenormální, která umožnila nahlédnout do původu nemocí manželství a rodin v dnešním světě.

Max Kašparů uvedl, že v současné době vyrůstá třetí generace, která neměla možnost vidět pro svoje manželství pozitivní vzory. Při budování „normál-ních“ vztahů je navíc nesnadné se o cokoliv opřít. Žije-me totiž ve světě relativizovaných hodnot – jedním z neduhů manželství a rodin dnešní doby je právě to, že se nic nepovažuje za pravdu. Těžko se hledá normální a nenormální, pokud nemáme něco pevného, o co je možné se opřít, něco, co se za normální dá prohlásit.

Je potřeba žít podle přirozených hodnot daných Božím řádem při stvoření světa tak, jak Bůh „normál-ně“ nastavil. Domy našich manželství a rodin je třeba stavět rovně, podle olovnice Boží pravdy, kterou nalez-neme v Písmu svatém. Tak se zvyšuje pravděpodob-nost vybudování zdravých a „normálních“ vztahů.

Aby vztahy „normálně“ fungovaly, musíme se v nich setkávat nejenom s Boží pravdou, ale i s Boží láskou. Odlišnost mezi lidskou a Boží láskou činí jedno pís-meno – je to rozdíl mezi „až“ a „už“. Budu Tě mít rád, až … „mi budeš vařit teplé večeře, budeš se mnou cho-dit do divadla, budeš se mnou víc mluvit…“ Bůh milu-je bezpodmínečně, proto je Jeho láskou láska „už“.

Jestliže máme být „dokonalí jako náš Otec nebes-ký“, zkusme být dokonalí v tom, že druhé budeme mít rádi „už“. Neoddělitelnou součástí zdravých vztahů pak musí být i pokora a vděk. Vlastně to k tomu „už“ přirozeně patří. Tam, kde bydlí Boží láska, není místo pro působení zlých mocností, kte-ré reálně existují a usilují o obsazení posvátného prostoru, kterým jsou vztahy mezi mužem a ženou podle svatého Božího plánu.

Jedním z hříchů či nemocí současných partner-ských vztahů je zaměnění prostředků a cílů. Manžel nebo manželka se stávají prostředkem k uskuteč-



nění cíle, naplnění vlastních potřeb nebo tužeb. Pro zdraví ve vztahu je potřeba přijmout, že cílem je ten druhý, a vše ostatní je jenom prostředkem k dosažení cíle – naplněného vztahu.

Druhá, popolední část se věnovala tématu Jak rozpoznat psychopatologické jevy v manželství a rodině. Kromě seznámení s dopadem tempera-mentů a psychopatologických fenoménů na vztahy v manželství jsme byli povzbuzeni ujištěním, že krize (ty životní i manželské) jsou normální – co je živé, dostává se do krize, mrtvé už krizí neprochází. Důležité je „projít krizí s kapitálem pro budoucnost“. Tento výrok spojil konferenci roku 2015 s konferen-cí minulého roku, protože pan profesor tady citoval nedávno zesnulého bratra Křivohlavého, který byl jejím hostem. Osobně jsem vděčná za toto propoje-ní, které je pro mě dotekem laskavého Božího prová-zení životem Odboru a manželství a rodin vůbec.

Přetrvávající vlivKonference usilovala o další vklad na poli vztahů v křesťanském manželství a rodině – a to se jí opravdu povedlo, viděno očima účastníků i organizátorů. K její-mu zdaru přispělo i umístění konference do středu České republiky a laskavá a vzorná péče havlíčkobrod-ských, kteří si vzali na starost naše tělesné potřeby.

Myslím si, že mohu říci, že konference sice oficiál-ně skončila, ale vlastně pokračuje svými dopady na životy těch, kteří se jí účastnili – a vzhledem k tomu, že se jednalo především o ty, kteří pracují s rodinami, tak snad nejenom jejich. ■ Bohuslava hoRsKá,

členKa odBoRu PRo Manželství a Rodinu

Nahrávky z konference najdete na:http://portal.cb.cz/2015-manzelstvi-normalni-a-nenor-malni-mp3-audio.

ohlasy účastníKů„Název byl trošku tajemný, nevěděl jsem, co vlastně čekat – ale ujasnil jsem si názory na některé jevy, zejmé-na z oblasti poruch osobnosti.“

„Cením si toho, že výklad byl fundovaný, ale podaný tak, aby mu rozuměl i laik.“

„Pro mě bylo důležité slyšet, že nemám toho druhého mít ráda, až on začne mít rád mě a lásku mi pro-jevovat. Pořád jsem čekala, až on za-čne, vždyť je hlava rodiny. Nevím, jak to půjde, ale zkusím se zaměřit na to ‚už‘ a vůbec přijmout odpovědnost hlavně za sebe. Koneckonců, vždyť se z toho budu jednou zodpovídat. Bylo to pro mě takové… úlevné.“

„Odvážím si hodně podnětů k pře-mýšlení nad naším vztahem. Někte-ré věci teď vidím jinak. Bylo důležité všechno slyšet nejenom pro naši práci se snoubenci, ale hlavně pro nás. Jeli jsme sem kvůli druhým, ale nejvíc si odvážíme pro sebe.“

„Oceňuji, že dr. Kašparů směle vyznává tradiční hodnoty, nestydí se za křesťanství, naopak poukazuje na jeho pozitiva. Myslím si ale, že jako křesťan by měl více dodávat nadě-

ji v Kristu a poukazovat na zázraky, které se děly v době Bible, v minulosti, ale i současnosti. Že změna člověka je možná, když to on sám chce, činí poká-ní a má Boha jako svého Pána a Spasi-tele (vidíme takové lidi kolem sebe).“ (reakce na druhou část konference)

„Odvážím si povzbuzení pro řešení věcí ve vlastním manželství. Odnes-la jsem si mnoho nových vědomostí, optimismu, lepší budoucnosti pro mě samotnou, mé děti i manžela.“

„Konference mi dala ujištění o tom, že to nemám vzdávat, a nové povzbuzení k budování vztahu. Jsem rád, že naše manželství žije, i když prochází krizemi. Vždycky jsem si myslel, že je to naopak, že krize manželství zabije. Teď ještě mít dost odvahy a síly do toho jít.“

„Přebrala jsem si to tak, že nor-mální manželství je manželství postavené na Božích základech. Když to řekne někdo s akademic-kým vzděláním, jehož jméno má nějaký zvuk, tak nikdo nemůže říct, že je to výlev nějakého fana-tika. Můžu se o to opřít, když jsem v kontaktu s lidmi, kteří řeší svoje nefunkční vztahy.“

„Mám jasno ohledně toho, jak postupovat ve své situaci, v jakém směru jít.“

„Z konference odjíždíme se zají-mavými pohledy z praxe řečníka, nadhledem a vhledem do oblasti manželských a rodinných vztahů. Praxe ukáže, jak moc to bylo užiteč-né a co jsme si vlastně vzali. Důležité je povzbuzení, které jsme dostali.“

„Odjíždím s tím, že naše manželství není až tak špatné.“ ■Fo

to a

rch

Iv a

kIp



Foto

arc

hIv

Kým vlastně byl ten muž? Bojovníkem proti mravně zkažené církvi? Heretikem vzpírajícím se autoritě? Autorka snímá nánosy, které na Husovu tvář nanesly dějiny.

Jana nechutová


B yl a je Mistr Jan Hus jednou z největších osob-ností českých dějin – či snad vůbec jejich nej-

větší postavou? Tak je třeba se ptát v roce, kdy si při-pomínáme 600. výročí smrti českého reformátora. Je třeba se tak ptát v době, kdy žijeme, pracujeme,

myslíme a mluvíme jinak, než jak tomu bylo na pře-lomu 14. a 15. století, tedy ještě ve středověku. A je to třeba o to víc, že naší sou-časnosti je Hus cizí, aspoň mluvíme-li o tzv. většino-

vé společnosti.A přece v anketě

České televize Největší Čech (2005) se Jan Hus umístil mezi „největší-

mi osobnostmi naší historie i součas-nosti“ na sedmém

místě. Eva Kantůrko-vá prozrazuje v epilo-

tÉMa

gu své knihy o Janu Husovi ambici „vyprávět snad největší lidský příběh českých dějin“. Výsledek anke-ty ovšem příliš mnoho nevypovídá o tom, jak naši současníci a spoluobčané Husa vnímají a proč jej tak poměrně vysoko hodnotí. V té části naší společnosti, která Husovi dala své hlasy, se s největší pravděpo-dobností drží tradiční představa o hrdinovi, který se postavil tehdy vševládné církvi, stál na straně chu-dých a utiskovaných a byl také českým vlastencem.

Eva Kantůrková psala svou knihu v polovině osm-desátých let a tehdy, na sklonku obecně nenáviděného komunistického režimu, bylo možné vnímat postavu Jana Husa jako model statečného člověka odmítající-ho současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní. Dnes se s ním po této stránce těžko ztotožníme.

V čem tedy Husova velikost spočívá skutečně? Proč opravdu patří, jak jsme o tom přesvědčeni, k největ-ším postavám českých dějin? Na to se ptají obě eku-menické komise, které byly k problematice Husovy osobnosti, jeho života a díla v posledních desetiletích zřízeny; obě vidí svůj úkol a cíl v tom, pokusit se objevit a ukázat Husa takového, jakým ve skutečnos-ti byl, bez nánosů všemožných historických ideolo-gicky ovlivněných představ.

Nalézt historickou skutečnost je však vždy velmi obtížné a často nemožné. Reálné je spíše pojmeno-vat ony představy, kriticky je posoudit a po přísluš-né korekci se k některé z nich přiklonit jako k nej-méně falešné.

falešné představyVelmi zhruba řečeno jsou takovéto představy tři. O první zde už byla zmínka – je to představa proti-církevní a nacionalistická, někdy v radikálnější, jin-dy v umírněné podobě. Právě tuto umírněnou formu v zásadě dodnes sdílejí členové českých protestant-ských církví. Druhou nazvěme tradičně katolickým hlediskem – „tradičně“ proto, že tento názor, totiž že Hus se zásadně mýlil a byl zatvrzelým heretikem, dnešní katolíci zastávají spíš jen výjimečně. Jako třetí můžeme vymezit názor, k jakému dnes více či méně dospívá jak práce historiků, tak ekume-nických komisí. Hus byl podle nich věrným synem církve (řekneme-li katolické, je to zavádějící, neboť jednak katolická znamená „obecná“, jednak je rozli-šení na katolíky a protestanty pozdějšího data) a šlo mu o její nápravu.

Šlo mu o záchranu jednoho každého věřícího, pro-to byl tak neúnavným kazatelem. Jeho často nevy-bíravé útoky na bratry v kněžském úřadě byly dány tímto zájmem, zájmem o spásu duší nejen jejich, ale především lidí, kteří jsou na nich v duchovním životě



závislí. Do jaké míry se Husovo pojetí církve, které bylo v jeho procesu hlavním kamenem úrazu, příčilo ortodoxnímu učení, není zcela zřejmé.

Totéž platí o jeho učení o predestinaci, tedy o před-určení věrných a zavržení hříšníků. I s tímto problé-mem pracovala tzv. husovská komise v 90. letech, a i z katolické strany tehdy zazníval názor, že pro dnešní katolickou teologii, tak jak se utváří od 60. let 20. století po Druhém vatikánském koncilu, by Huso-vy názory odsouzeníhodné nebyly. Vezměme také v úvahu, že Hus navazoval na různé proudy v katolic-ké teologii raného křesťanství i středověku, a mnohé z toho, za co byl odsouzen, najdeme i v nezávadných spisech starších církevních autorů.

Jaká asi byla skutečnost?Kým Jan Hus skutečně byl, toho je opravdu těžko se dopátrat. Historikové vědí, že otázka, jak to ve skutečnosti bylo, je až nepatřičná. Jsme vydáni všanc nejrůznějším interpretacím minulosti, jak jsem je právě stručně představila. Podívejme se ale, co o sobě říká Mistr Jan sám v úvodu své polemiky proti Angličanu Janu Stokesovi: „Mezi kněžími ten nejmenší, ale přece jen, doufám, kněz Páně, od na-rození příslušník Království českého, poddaný nej-jasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského krále Augusta a krále českého, a posléze absolvent a člen slavné Univerzity studia pražského.“

Vyjdeme-li z této Husovy vlastní charakteristiky, první výpovědí se Hus jako poddaný svého krále hlásí ke své zemi. Za druhé a hlavně však o sobě vypovídá, že je knězem, a patrně to pro něj bylo nejdůležitější. Co jeho kněžství znamenalo? Byla to především péče o duše, o lidi, kteří byli jeho pastýřské péči svěřeni. Víme, že velký, ba největší důraz kladl Hus na kázá-ní. Oč mu v jeho kazatelské práci šlo?

Na srdci mu ležela záchrana těchto lidí, chtěl je svým slovem osvobodit od Antikrista, který už sto let obcházel, hledaje, koho by pozřel, a který ke svému zhoubnému dílu zneužíval dokonce a bohužel snad především kněze. A to tak, že je sváděl k nemrav-nému životu, což mělo za následek, že špatný život kněží byl zhoubným vzorem pro laiky, pro prostý lid. Dalším následkem pak bylo, že mohla být zpochyb-něna samotná kvalifikace nehodného kněze k jeho úřadu a poslání. Nehledě k tomu, že zkažený život kléru byl příliš nákladný, a tyto náklady nesl laický lid, který kde za co platil.

A pak zde byla povinnost placení desátku. Zde se objevuje pojem svatokupectví, což bylo vůbec to nejhorší, co církev té doby kazilo – ostatně Hus sám napsal o tomto zlořádu samostatný velký český spis

O svatokupectví. Vždyť jak učil Hus spolu se svým vzorem, anglickým reformátorem Viklefem, desátky jsou prostě jen almužny, a jak bylo možno dovodit z kanonického práva, vše, co kněz za svou službu přijme kromě toho, co nezbytně potřebuje k jídlu a k ošacení, to je krádež.

Hus tedy svou kritikou míří především na kněžský stav. Ne proto, že by jej chtěl znevažovat, to mu oprav-du bylo cizí, ale z toho důvodu, že právě v rukou kněží byla cesta ke spáse laického lidu, na níž Huso-vi tolik záleželo. Tento cíl, k němuž Hus mířil svým kazatelským úsilím, vyjádřil velmi přesně ve své kni-ze o Janu Husovi z počátku 60. let minulého století belgický benediktin Dom Paul De Vooght – vyrvat lidi z hříchu. (Právě na základě této knihy se tehdy začalo uvažovat o možné rehabilitaci Jana Husa kato-lickou církví.)

Dále o sobě Hus říká, že je člen slavné Univerzity studia pražského. Hus nejprve studoval artistickou fakultu a získal na ní titul bakaláře (1393) a poté mistra (1398), dosáhl pak bakalariátu na teologické fakultě. Byl také děkanem artistické fakulty (1401) a pak i rektorem univerzity (1409). Na univerzitní půdě se odehrávala nejen jeho teologická, ale namno-ze i politická činnost.

Na pohled nejvýraznějším výsledkem Husovy politické aktivity bylo vydání Kutnohorského dekre-tu v dubnu 1409, ale skutečným jádrem nejen jeho univerzitního působení v tomto kritickém období byl boj o Viklefovo učení. Šlo mimo jiné o arcibiskupský výnos z léta 1410, na jehož základě měly být všechny Viklefovy knihy odevzdány a spáleny. V té souvislosti vystoupil Hus hned s několika obranami Viklefa, jejž nazýval evangelickým učitelem (doctor evangelicus). Rozumějme tomuto výrazu správně: mistr držící se evangelia a ve shodě s evangeliem píšící i učící.

Profesorka filologie latinského středověku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zabývá se latinsky psanou literaturou středověké Evropy i samotných Čech a Moravy, zvláštní pozornost věnuje už od počátku své odborné činnosti textům české reformace (Matěj z Janova, Mikuláš z Drážďan), v poslední době pracuje spolu se svými žáky na vydávání latinských spisů Mistra Jana Husa. Je aktivní členkou Českobratrské církve evangelické ve sboru v Brně-Židenicích.

PhDr. Jana Nechutová (1936)


1� červenec-srpen 2015

tÉMatÉMa

Jan Viklef (John Wycliffe, † 1384) byl anglický re-formní teolog a myslitel, působil na oxfordské uni-verzitě. Jeho učení o církvi, o kněžství, o postavení a moci papeže, o světském panování duchovenstva i o zodpovědnosti světské moci, ale také o eucha-ristii (svátosti oltářní – večeři Páně) byly církev-ními úřady nejednou odmítnuty a prohlášeny za kacířské. V 90. letech 14. století se dostaly Viklefovy knihy do Čech prostřednictvím českých studentů, kteří studovali v Anglii, s Viklefovým dílem se tam setkali a byli jím zaujati. Úlohu sehrálo i to, že za anglického krále Richarda II. byla provdána česká princezna Anna, dcera Karla IV.

S těmito spisy se seznámil i Mistr Jan Hus a stal se Viklefovým věrným stoupencem, ve svém vlastním díle jej nesčetněkrát cituje a užívá jeho argumentů i argumentační metody. Před koncil a posléze na kacířskou hranici přivedla Husa právě tato nepře-hlédnutelná skutečnost spolu s tím, že byl zaníce-ným kazatelem; že své a konečně i Viklefovy teze – zejména ty, které měly praktický smysl pro denní život středověkého posluchače – hlásal mimo aka-demické prostředí, z kazatelny.

to nejdůležitějšíStále jsme se však nedostali k tomu nejdůležitější-mu, k tomu, co je možno považovat za sám princip a jádro Husova učení. Je to pojem Božího zákona. Často se takto s Husem spojuje pojem pravdy. Té Pravdy, na níž a za níž český reformátor stál a za niž položil život. Mluví-li se takto o Husově „pravdě“, málokdo se ptá, co tento výraz znamená, co jím Hus myslel a jak věděl, že se věci mají právě tak, jak je on o nich, o této pravdě, neústupně přesvědčen.

Může se říci, že touto pravdou rozumí Hus Boží zákon. Boží zákon, který byl lidem zjeven a dán ve vtěleném Ježíši Kristu; normu, podle které je každý křesťan povinen se řídit a měřit jí všechny momenty svého života. Má jím však, a to i za přispění vlastní-ho svědomí, měřit oprávněnost různých rozhodnutí církevních i světských nadřízených. To ovšem otřá-salo běžným středověkým povědomím o autoritě a v důsledku toho o poslušnosti.

Situace je zde ale složitější. Dějiny dogmatu nás poučí, že zásadní nadřazenost přirozeného (Božího) zákona nad zákony lidskými byla ve středověkých teologických systémech samozřejmě přijímána s tím,

sonda

Pravda, víra a křesťanský život jsou součástí Husova reformačního úsilí o obnovu církve i společnosti v jeho době. Ale aktuální jsou i pro nás po šesti stech letech. Vystoupení Jana Husa jako teologa, vynikajícího kaza-tele, děkana fakulty a později i rekto-ra Univerzity Karlovy v Praze se událo v kritické době, v které „se jeho hlas zvedá jako hluboký nářek křesťanstva týraného nepořádky v církvi a schis-matem.“ (Paul de Vooght, 1997)

PravdaTento pojem je obsažený ve známých Husových slovech: „Protož, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš prav-du, miluj pravdu, prav pravdu, braň

pravdu až do smrti, pravda tě vysvo-bodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné.“ Z citovaných slov je patrné, že Hus spojuje pravdu s křesťanskou věr-ností, láskou a svobodou. To ukazuje k biblicko-teologickému pojetí prav-dy, které pojímá v sobě Písmo svaté, osobu Pána Ježíše, jeho slovo a činy, lidské svědomí a pastýřskou službu. Patrně i proto Hus vyznával, že „kaž-dý křesťan by měl být hotov pro tuto pravdu obětovat svůj život“.

Co se týče spásného významu osoby a díla Pána Ježíše jako prav-dy, Hus ho představuje slovy Janova evangelia: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než

skrze mne.“ (J 14,6) Těmito slovy Hus upozorňuje své současníky na jedi-nečné spásné Boží jednání v Kristu, které v jeho době ustoupilo do poza-dí. (J. Hus, O církvi)

Kromě toho Hus poukazuje na vztah pravdy k lidskému svědomí. Jeho pojetí lapidárně vystihuje vlast-ní životní příběh z vězení v Kostnici, kde ho navštívili někteří z jeho přátel i významných církevních představi-telů a radili mu, aby se podřídil círk-vi, odvolal své dřívější učení, a tak si zachránil život. Ale právě tuto nabíd-ku Mistr Jan odmítl, protože nechtěl jednat proti poznané pravdě a vlast-nímu svědomí. Osobně mám za to, že tento Husův postoj nelze vysvět-lovat ani jako svéhlavou zarputilost, ani jako Husovu osobní agresivitu, která v podobě ovečky obléká na sebe „kůži vlka“, jak to tvrdí někteří odborníci na Husa. (Paul de Vooght, 1997)

Mistr Jan Hus, jeho pojetí pravdy, víry a života



že rozkazy nadřízených, které by s tímto výsostným zákonem byly v rozporu, prostě neplatily. (Olomouc-ký profesor fundamentální teologie C. V. Pospíšil odkazuje ve své recenzi poslední husovské monogra-fie Františka Šmahela na tzv. Potvrzenou řeholi sv. Františka z Assisi, v níž je jasně řečeno, že posluš-nost vůči představenému má jasnou mez ve svědomí podřízeného.) Patrně tomu není tak, že by koncilní otcové s touto zásadou nesouhlasili – i oni Boží zákon teoreticky respektovali, ovšem ve vlastní institucio-nální interpretaci.

Tento jedinečný zákon je nutno poznávat z Bible. Ta byla pro Husa předním zdrojem argumentace i autori-ty, a proto pevně držel právě při výsleších během své-ho procesu především to, pro co měl oporu v Písmu. Zajímavé je, že v Husových textech, a to i v tom, co by-chom označili jako suché teologické výklady, se obje-vují proklamace, že je nutno tuto Boží pravdu, obsah Božího zákona, hájit i za cenu ztráty života. (Nachází-me to třeba již ve výkladu Žalmů z roku 1405.)

V jeho procesu, zejména v osudových závěrečných dějích v Kostnici, Husovi přitížilo jeho odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu z podzimu 1412.

Na tomto textu je podstatné to, co vyplývá právě z kategorie Božího zákona jako nejvyšší autority. Kristus je Pán, on je hlavou církve, je tudíž vyšší instancí než sám papež a je tedy možno se od sou-du papežova k soudu Kristovu odvolat. To bylo pro představitele soudobé církevní instituce nemožné a příčilo se to všem přijatým právním normám. Ostat-ně nejen normám tehdejším. Svár mezi poslušností vůči pozemské vrchnosti na jedné straně a respek-tem k transcendentnímu mravnímu nároku na stra-ně druhé je stejně starý jako vznik lidských institucí. Příkladem i dokladem toho je hrdinka Sofoklova řec-kého dramatu Antigona (5. stol. př. Kr.).

husův odkazNyní je čas položit otázku, zda – pokud nás Hus ještě dnes nějak zajímá a něco nám říká – nespočí-vá jeho poselství dnešním lidem především v jeho životních postojích spíše než v jeho učení a spisech. Úžasná je na Husovi jeho pevná a neochvějná víra a důvěra v Boha, jeho odhodlání následovat Ježíše až po hořkou smrt. Odhodlání, které vyplývá z jisto-ty, kde je pravda. Úžasné je jeho odhodlání nevzdat

Poznání, že pravda se nedá oddě-lit od svědomí, velmi aktuální v dobách Husových, bylo velmi cit-livé i v dobách minulé komunistic-ké ateistické společnosti u nás a je velmi aktuální i v naší současnosti, v níž „se postmoderní myslitelé hle-dání univerzální, konečné pravdy vzdali“, a to ve prospěch „množství protichůdných výkladů či bezpoč-tu lingvisticky vytvořených světů.“ (Stanley J. Grenz, 1997) I dnes platí zásada, že život v souladu pravdy a svědomí je součástí lidského štěstí, a kde to člověk ignoruje, prožívá ve své duši mnoho úzkosti a trápení.

Vedle výše uvedených aspektů Hus spojoval pravdu i s pastýřskou služ-bou, kterou vykonával věrným zvěsto-váním Božího slova v Betlémské kapli, kde utvrzoval víru svých posluchačů, povzbuzoval je i napomínal. Hus si uvědomoval, že přímluvné modlitby mají hluboký pastorační význam,

i ve vězení v Kostnici se přimlouval za věřící a přátele v Čechách, aby vytrvali v poznané pravdě až do konce. Reci-pročně Mistr Jan žádal bratry a sestry v Čechách o přímluvné modlitby, aby mu Bůh dal „moudrost, trpělivost, pokoru i statečnost k setrvání v jeho svaté pravdě“, a to i ve vězení, mučení a v úzkosti z blížící se smrti.

VíraNěkteré Husovy důrazy tehdejší pojetí víry přesahují. Víra vzniká tam, kde se vykládá Boží slovo, a je základní pod-mínkou vztahu Boha s člověkem.

Na tomto místě ptejme se Husa: Co je obsahem víry a jaká víra existuje? Odpověď na první otázku zní: Obsa-hem víry jsou všechny činy spásy trojje-diného „Boha jako Otce, Syna i Ducha svatého“, jak to vyjadřuje Písmo svaté, Apoštolské krédo a jiná starokřesťan-ská ekumenická vyznání víry. To zároveň prokazuje, že Husovo trojiční

Prof. ThDr. Ján Liguš, Ph.D. (1941)

absolvent ETF v Praze a postgra-duálního studia na univerzitách

v Oxfordu a ve Wuppertalu.Kazatel Církve bratrské,

pedagog; působil jako hostující profesor v USA, na pedagogické fakultě UMB v Banské Bystrici, doposud přednáší na HTF UK

v Praze, podle potřeby vyučuje na ETS v Praze.



tÉMatÉMa

se pro vlastní záchranu poslušnosti vůči nejvyšší normě dané Bohem a neopustit poslání, kterým byl pověřen, poslání kazatele a správce Božího lidu. To, co hlásal, svým životem dosvědčil.

Jenže asi nestačí toto o Husovi takto všeobecně vědět, na základě povrchní znalosti a vágní předsta-vy si k němu opravdový vztah nevybudujeme. Měli bychom Husa občas číst nebo slyšet. Kdo pozorně čte například některá kázání Husovy postily z posledního období jeho života nebo jeho kázání z Betlémské kap-le, zaslechne leccos, co platí stejně pro moderního člo-věka jako pro toho, kdo žil na přelomu 14. a 15. století. Stejně tak při četbě Husovy korespondence, která nám jej přibližuje i po lidské stránce. Stará čeština, Husův jazyk, může být pro mnohé z nás obtížná, pokus pro-niknout do ní se ale vyplatí. Tomu, co sděluje, poro-zumíme a navíc budeme obohaceni o požitek z jejího půvabu. Mnohé z Husových latinských spisů jsou do češtiny přeloženy, a mohou tedy být díky novějšímu jazyku srozumitelnější než spisy ve staré češtině.

dva aktuální pohledy na závěrKe třem způsobům, které jsem na začátku tohoto článku představila, jimiž se naši různě orientovaní

současníci staví k Husovi a jeho odkazu, přičiňme teď na závěr ještě dva. Prvním, jejž musím pro úpl-nost uvést, je naprostá lhostejnost a nezájem jakko-li se s postavou českého reformátora seznámit. Ten druhý, vycházející ostatně ze solidní moderní husov-ské literatury, stojí rozhodně za úvahu a za eventu-ální přitakání nebo popření. Podle něj se Hus mýlil v odhadu své situace, žil a jednal v iluzi, že je koncilu a jeho představitelům partnerem. Ve skutečnosti byl podezřelý z kacířství a od jistého momentu už skoro usvědčený kacíř. Domníval se, že dostane možnost svobodně mluvit před koncilem a hájit své názory před nestrannými soudci, ale bylo tomu zcela jinak. Toto očekávání jako by Husa usvědčovalo z naivity. A pak – byl nepřiměřeně tvrdohlavý. Ze strany kon-cilu mu byly předkládány k odvolání stále vstřícně-ji redukované formulace, jejichž podpis mu mohl zachránit život, on však s naprostou důsledností trval na svém: Toto jsem neučil. Je to tak, jak jsem ve svých textech napsal – a dokažte mi z Písma opak.

Ano, takovíto lidé bývají jiným lidem, zhusta celé společnosti, na obtíž a také se jim říká „potížisté“. Jsou to však lidé s láskou k pravdě; taková láska nezná kom-promisů, a nemáme-li ji my, většina společnosti, pak si

pojetí Boha kotví v Písmu a v patristic-ké církevní tradici. (J. Hus, Výklady) Co se týče přístupu k víře, Hus nabízí klad-né i záporné hodnocení. V negativním smyslu zmiňuje „víru mdlou“, která odmítá božství Ježíše Krista; potom je to víra „bez ctnosti“, tj. víra bez skutků (Jk 2,20); ani jedna z obou neprostřed-kuje spasení. V pozitivním smyslu náš reformátor definuje víru jako určité přesvědčení o tom, že „Bůh je“; potom je víra bezvýhradná, celoživotní důvě-ra „v pravdivost Božích řečí“. Tato víra netouží po důkazech, „přístupných smyslovému vnímání“, nýbrž spolé-há se na Boží sliby v Písmu, které jsou předmětem budoucí naděje. (Žd 11,1; J. Hus, Výklady)

V návaznosti na církevního otce Augustina Hus hovoří o víře ve spo-jení s láskou, takže „věřit znamená milovat Boha nad vše ostatní, jít s ním životem a milovat svého bliž-ního“. Z toho je zřejmé, že víra není

ani dobrý skutek, ani napodobování některých vlastností vtěleného Pána Ježíše, nýbrž je to celoživotní vztah lásky člověka k Bohu a bližnímu skr-ze Pána Ježíše spojený s pravdou a důvěrou v Boží slovo.

ŽivotBiblické požadavky Mistr Jan nede-finuje jako Boží příkazy, nýbrž jako „dary Ducha svatého“, které člověka osvobozují od smrtelného hříchu. Patří k nim „bázeň před Bohem“, „dobrotivost, která odhání pryč závist“, „moudrost, která odpuzuje hněv“, „statečnost, tichost, chudo-ba v duchu“ a jiné. Tyto dary Ducha „charakterizují člověka jako duchov-ní chrám“. (J. Hus, Postilla)

V jiných souvislostech Hus hovoří o „dvanácti radách“ důležitých pro pozemský život, „které nebude třeba v nebi“. K nim patří chudoba jako pro-jev dokonalosti (Mt 19,21), poslušnost

vrchnosti (Ř 13,1nn), sebezapření (Mt 16,24), láska k nepříteli (Mt 5,38nn), odmítnutí přísahy (Mt 5,33) a pokry-tectví (Mt 6,5), bratrské pokárání (Mt 18,15–17) a jiné. Tyto biblické rady pro život víry Hus nechápe ani jako lid-ské zásluhy před Bohem, ani jako stře-dověké napodobování poníženého Krista, nýbrž jako život z moci Ducha svatého, který se skrze víru projevuje službou lásky Bohu i bližním.

Nový život ve víře v Krista je podle Husa následek poznání Pána Ježíše jako pravdy, která vysvobozuje od hříchů, smrti a zahynutí a osvobozu-je člověka k životu ve víře, v pravdě, v lásce a naději v následování Krista. Tímto pojetím křesťanského života se Hus vyhnul jak středověkému důrazu na napodobování poníženého Kris-ta, nebiblickému zákonictví, tak také pozdější svobodomyslnosti, na kte-rou upozorňuje Kempenský (Násle-dování Krista). ■


červenec-srpen 2015 1�

važme těch, kterým byla dána – ať jsou to disidenti v komunistickém režimu, v současných církvích, nebo středověcí zatvrzelí kacíři, jakým byl Hus. A buďme za ně vděčni, na obtíž by nám být neměli.

Také bývá slyšet a můžeme číst, a to z úst velmi kompetentních a ve středověkém právu poučených, že z hlediska tehdejší církevní legis-lativy byl Hus odsouzen náležitě. Dejme se ve všech těchto aspek-tech poučit i nedávnou historií naší země. František Šmahel kon-statuje v této souvislosti v závěru své nové monografie o Janu Husovi (str. 234), že Husovo upálení „nijak neospravedlňuje zjištění, že se pro-ces odehrál v souladu s kanonický-mi předpisy. Což vedení hrdelních procesů sovětským prokurátorem Vyšinským nebo odsouzení Mila-dy Horákové neproběhlo podle formálních náležitostí tehdy plat-ného práva?“

Hus bývá v běžných představách a výkladech spojován s pojmem pravdy. Dnes – v době, kdy se prá-vem mluví o všeobecném znevážení hodnot, kdy lidé nevědí, kudy kam, čemu věřit a čeho se přidržet, kdy to často nevíme ani my, kteří se nazý-váme věřícími křesťany – v této době, jde-li na nás někdo s pravdou, ptáme se jako Pilát: Co je to pravda? Jan Hus se na rozdíl od nás (a od soudce Piláta) nedal zmást, jakkoli to bylo v jeho době stejně nebo aspoňpodobně jako dnes s pravdou vše-lijaké. Vládl všeobecný nebo skoro všeobecný rozklad hodnot, lidé pří-liš nevěděli kudy kam, o co se opřít a čemu vlastně věřit.

Pro Husa byl touto jistotou, opo-rou a pravdou onen Boží zákon nám lidem sdělený v Písmu a vtěle-ná Pravda – Ježíš Kristus. Jej přijal za svého pána, jemu uvěřil a roz-hodl se jej následovat. Pochopíme-li Mistra Jana Husa takto, můžeme se na jeho příkladu poučit i o tom, co je pravé křesťanství. ■

Naplněný životJan Hus pocházel z chudé rodiny v šumavském podhůří. S vděčností vzpomínal na zbožnou matku, která jej naučila modlit se. Také se za něj prý sama vroucně modlila, když ho vodila do školy v Prachaticích. K osobnímu vyznání víry se ovšem propracoval postupně. Do Prahy neodcházel jako bojovník ochotný za pravdu evan-gelia zemřít, jeho cíle byly mnohem jednodušší. Upřímně svůj cíl později vyznává: „…abych měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen…“ Do kněžské služby vstoupil až kolem třicítky, kdy už ale měl v postojích jasno a byl ochoten všechno z původní-ho cíle obětovat, jak se ukázalo později, protože našel jiný, který vše převážil.

Pod vlivem Jana Wycliffa, o kterém svědčí známá Husova poznámka na okraji jednoho ze spisů tohoto anglického reformátora („Viklef, Viklef, ty nejednomu hlavu zvikleš“), došlo zřejmě v jeho životě k rychlému a upřímnému obrácení, které po jeho vysvěcení roku 1402 vyústilo v neohroženou kazatelskou činnost zasahu-jící širokou veřejnost. V té době už dosáhl mistrovského titulu a stal se děkanem artistické fakulty (1401). Základem poznání pravdy mu bylo Boží Slovo, kterému zcela podřídil svůj život a činnost. Pro ně nakonec také položil život, jak sám před svojí popravou prohlásil: „…A pro to evangelium, které jsem celý život hlásal, chci dnes vesele zemřít…“

Aniž by o to sám usiloval, stal se v Praze velmi oblíbeným kazatelem. Mezi jeho posluchači byli šlechtici i prostí lidé, kteří na jeho česká kázání směřovali do Betlémské kaple po tisících. Nenechal se však zaslepit úspěchem ani přízní lidí a stejně jako Ježíš se k tomuto nebezpečí dokázal otočit zády. (Lk 14,23) Důležitější, než „aby byl lidem vzácen“, byla pro něj nyní pravda evangelia. Ani na otevřeném fóru, jakým Betlémská kaple byla, se neostýchal vystoupit s kritikou života soudobé církve.

Bojoval za svobodu svědomí před Bohem. Nehlásal ale bezbřehou svobodu, jak bychom ji mohli chápat v dnešní době, ale svobodu plynoucí z poslušnosti Božímu zákonu, jak ji vidí Písmo, ať už se jednalo o otázky manželství nebo kterékoli jiné. Jan Hus nadřadil Boží zákon nad každou jinou autoritu, nad řády a zákony církve i světské moci. Autorka hlavního článku cituje charakteristiku, kterou Jan Hus sám o sobě podává. Sam sebe vidí jako kněze, příslušníka Království českého a absolventa pražské univerzity. Neměl v úmyslu se bouřit, horlit pro Boží věci ale nepřestal. Žil v době, ve které se naplnilo, co napsal: „…kdo mluví pravdu, hlavu si rozbíjí.“ A nebylo to poslední období, které k tomuto vedlo.

Dokonale využil vlivu, který měl. Svými kázáními v češtině, sborovým zpěvem a častým vysluhováním večeře Páně i pro laiky probouzel v lidech hlad a žízeň po duchovních věcech, vzbuzoval touhu po Ježíši a Jeho pravdě, povzbuzoval je k vlastnímu čtení Božího slova a přemýšlení nad ním. Znovu oživoval obraz církve jako nevěsty, která má být čistá a připravená, dychtivě očekávající příchod Beránka. Snad mu právě tento výhled do budoucnosti umožnil, že si zachoval svůj radostný pohled i ve vězení, když tváří v tvář smrti hájil pravdy, které hlásal, a záro-veň dokázal odpustit těm, kteří se od něj odvrátili. O tom se při návštěvě Jana Husa ve vězení přesvědčil i jeho bývalý přítel Jan Páleč.

„Kdo smrti se bojí, ztrácí radosti z života,“ prohlásil Jan Hus krátce před popravou. „Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo je usmrcován, protože žádné jemu neškodí protivenství…“ O sobě ironicky napsal: „Husa sice není vznešená labuť ani dravý orel, vysoko nevyletí, je krotká – do tenat se ale chytit nedá a nastražené sítě potrhá.“ Jeho pohled byl pohledem naděje. „Dnes pečete hus,“ napsal, „ale přijde labuť, kterou nebudete moci upéci.“ Tím předpověděl službu Martina Luthe-ra a dalších, neboť budoucnost církve není v lidských, ale v Božích rukách.

Jen Kristus je tím, kdo může našemu životu otevřít nadpřirozené duchovní bohatství. Pro takový život pak stojí za to i zemřít, jak můžeme vidět u Jana Husa. Pravda v Kristu zvítězila i nad smrtí. ■ olga geBaueRová, aRMáda sPásy

KoMentář



tÉMa

RozhovoR s RežiséReM luBoMíReM hlavsou

cesta bez návratuPřipravuješ jeden z nových dokumentů o Janu Husovi – nebude jen dalším z řady podobných děl?Právě dokončujeme scénář, který se pravděpo-dobně odklání od všeho, co se kolem nás teď o Husovi píše či natáčí. S autorkou scénáře, dra-matičkou Milenou Štráfeldovou z Českého roz-hlasu jsme zachovali Husovy myšlenky; ve filmu samozřejmě najdete i většinu podstatných faktů, které by měl každý o Husovi znát. My jsme se ale soustředili více na postavy z Husova nejbližší-ho okolí, a to v období, kdy byl vězněn v domi-nikánském klášteře v Kostnici. Hlavní postavou filmu je žalářník Robert (historická osoba), který se o Husa ve vězení stará. Forma hraného příbě-hu nám umožnila dostat Husovo myšlení a jeho postoje v otázkách víry do příběhů dalších lidí, kterým to změnilo život.

Jana Nechutová v hlavním článku píše, že „model statečného člověka, odmítajícího současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní“ dnes neob-

stojí. Vidí jeho přínos v zájmu o každého jednotli-vého křesťana. Setkal ses s takovým Husem?Na myšlence zájmu o každého jednotlivého křesťa-na jsme film postavili. Není to o Husovi, který káže davu, ani o Husovi, který píše knihy, je to především o Husovi, který v našem příběhu osobně přivádí konkrétního člověka k pokání.

V čem tvorba filmu o Husovi ovlivňuje tvůj sou-časný život?Jsem rád, že mohu na něčem podobném pracovat. Z jedné strany je to velmi náročné, protože se jedná o téměř kompletně hraný film, z druhé strany je to ale velká duchovní škola, za kterou jsem Bohu vel-mi vděčný. Musel jsem toho o Husovi hodně přečíst a také jsem se s ním musel svým způsobem nějak ztotožnit.

Je fakt, že tentokrát jsem hodně dlouho čekal na tzv. „zajiskření“ Tak nazývám situaci, kdy se člověk do námětu zamiluje – je to podobné jako se ženou. A to nastalo ve chvíli, kdy jsem dostal od paní Štráfeldové



první verzi scénáře. Najednou jsem tam byl, chodil jsem kostnickými uličkami a dýchal vzduch středově-kého města. Najednou jsem seděl s Husem ve vězení a poznával ho z očí do očí. Stal jsem se žalářníkem Robertem a spolu s ním jsem prožíval pokání prosti-tutky, spolu s ním se nechávám znovu a znovu pře-kvapovat nezměrnou Boží láskou a milosrdenstvím.

Jan Hus ve filmu říká: „Vydal jsem se na cestu prav-dy – je to cesta, která nemá návratu. Nemohu zradit Boha ani pravdu, kterou jsem v něm poznal.“ Když tak nad tím přemýšlím, je to i má cesta, ač neprožívám takovou bolest a strádání jako Jan Hus. A nazval jsem tak i samotný film: Jan Hus – cesta bez návratu.

Můžeš nám prozradit, koho ve filmu uvidíme?Byl to trochu oříšek, přece jen se nejedná o klasický hraný film, spíše o doku-drama, které má logicky několikanásobně nižší rozpočet. I když je to ještě v jednání, jsem rád, že nám svou účast přislíbili Vla-dimír Javorský, Eliška Křenková, Petr Štěpán, Jiří Štěpnička, Miroslav Táborský, Luboš Veselý, Pavel Rímský, Štěpán Benoni a další.

Kde všude se bude film natáčet?I tady jsme měli poměrně velký problém, protože nemáme tolik peněz na to, abychom si nechali v době sezóny uzavřít celý hrad. Produkce to ale nakonec

nějak zvládla, například i pomocí pondělků, kdy je většina turistických objektů pro veřejnost uzavřena. Takže budeme točit na hradě Točníku, Helfštýně, na zámku Velké Losiny a pravděpodobně také v areálu Anežského kláštera v Praze.

Jaké máš další plány? Budeš ještě pokračovat v projektu Česká protestantská historie?Nabízejí se jména jako Jeroným Pražský, Jan Amos Komenský nebo Jan Karafiát. Musím se ale přiznat, že jak pomalu stárnu, uvědomuji si, že ubývá sil a nejsem už schopen toho udělat tolik, kolik bych si představoval. A tak jsem v posledních letech hodně bilancoval a samozřejmě se i dotazoval, jaký úkol mně Pán Bůh připravil.

Dnes mohu říct, že mou největší osobní vizí je vytvoření internetové platformy jako společného prostoru pro aktivní členy všech církví, kteří budou ochotni spolupracovat. Je to projekt profesionální křesťanské internetové televize, od kterého si slibu-ji, že může propojit všechny církve, a jehož hlavním cílem bude oslovit především mladé lidi a mladé rodiny v sekulárním světě.

Nechci, aby to byla přímá evangelizace, spíš pree-vangelizace. Svou představu bych shrnul do citátu, který kdysi řekl Pavel Raus o knihkupectví Návrat domů a já ho nyní jen mírně upravuji: „Nechceme dělat filmy jen pro křesťany, chceme být zajímaví i pro ostatní. Nechceme být misií, lidem ze světa ale chceme ukázat, že křesťanství je něco, o čem stojí za to občas přemýšlet.“ ■ Ptal se PetR Raus

Jan Hus – Cesta bez návratuHraný hodinový dokument České televize a spo-lečnosti Vistafilm; název je zatím pouze pracovní.

Film na pozadí příběhu historické postavy Husova italského žalářníka Roberta (kterému Jan Hus skutečně napsal traktát O manžel-ství) a prostitutky Markéty přibližuje události v Kostnici a poslední měsíce života Jana Husa. Na osnově určité fabulace chce zdůraznit někte-ré z Husových myšlenek a přiblížit je současné-mu divákovi. Je nabízen do vánočního vysílacího schématu České televize.

filM

Foto

jaku

b h

lavs

a



záPiSník

Daniel Horský

Boží syn, dobrodruh a student medicíny

R ád bych se s vámi podělil o pár zážitků ze své-ho dobrodružství v Ghaně. Jednalo se o misijní

a zdravotnický výjezd s organizací Operace Mobi-lizace do severních oblastí, které jsou velice chudé, a převládá tam islám. Oslovila mě možnost prezen-tovat evangelium slovy a také praktickou pomocí.

Náš český tým se skládal ze čtyř lidí: Pavel (vedou-cí OM v ČR), Petr (gastroenterolog), Aška (zubařka) a já. Vzhledem k tomu, že Afričané mají jiné představy o termínech a plánování, neměli jsme v podstatě tušení, jak bude vypadat ghan-ský tým, kolik lidí se k nám připojí a jestli se vůbec zúčastní nějaký místní lékař. Byli jsme velice příjemně pře-kvapeni, když jsme se po příjezdu na základ-nu OM dozvěděli, že na sever s námi pojede několik zdravotních sester, lékařů, farma-ceutů, pastorů a v neposlední řadě kuchařek.

Spali jsme ve dvou vesnicích u místních lidí a každý den probíhal obdobně. Ráno jsme sbalili věci potřebné k ošetřování a vyjížděli do okolních komunit. Lidé o nás většinou věděli a čekali na nás. Prvním úkolem bylo sehnat překladatele. (V Ghaně se mluví více než čtyřiceti jazyky.) Jednalo se o uči-tele, místní pastory a některé mladé lidi, kteří uměli anglicky. Já jsem spolupracoval s medikem z Ghany, který měl už bohaté zkušenosti s podobnými zdra-votnickými výjezdy.

Přestože jsme pracovali dohromady a dostali základní trénink, nebyl jsem na první den vůbec připravený. Všechno pro mě bylo naprosto nové

a nevěděl jsem, kam dřív skočit. Pacientů bylo nepo-čítaně a častokrát se stalo, že jsme nestihli ošetřit všechny. Po prvním týdnu jsem se jakž takž naučil rozlišovat některé z tamních nejběžnějších nemocí podle symptomů.

Asi nejčastější chorobou je malárie. Překvapilo mě, že někteří místní vůbec nevěděli, jak se malárie přenáší, a tak jsme se začali více zaměřovat na pre-

venci a vysvětlovali jsme lidem, že mají používat moskytiéry. Hodně se objevovala i průjmová onemocnění, která jsou způsobena nekvalitní vodou a naprosto nehy-gienickými postupy při přípravě a konzumaci jídla.

Poslední den výjez-du přišlo mnoho lidí. Ošetřovali jsme až do pozdního večera. Já jsem zůstal poslední, kdo ještě přijímal paci-enty, a další už začí-

nali balit věci, protože jsme potřebovali odjíždět. Když jsem viděl, jak všichni, kdo zůstali neošet-ření, ještě bojují o místo v řadě, napadlo mě, jak je svět nespravedlivý. Mohl jsem se klidně narodit v jedné z těchto vesnic a pravděpodobně se nikdy nepodívat za hranice Ghany. Ale já jsem dostal to privilegium a narodil se v České republice, kde máme naprosto neomezené možnosti – ve srovná-ní s tím, co jsem viděl v Africe. Naše tělo dostává veškeré látky, které potřebuje pro vývoj, můžeme studovat zadarmo, máme přístup ke kvalitní zdra-votnické péči a mnoho dalšího. Na cestě zpět jsem o tom musel přemýšlet a došlo mi, že ta výsada je zároveň obrovskou zodpovědností. ■

ghanou trochu jinak

Foto

po

rtré

t: t

om

áš

kere

peck

ý



Je to pár hodin, co Elon Musk představil naprosto revoluční změnu v nakládání s elektřinou. Lidské sídlo bude s novými bateriemi bez vazeb na distribuční společnosti. Fascinující

změna! Není to stvoření nového světa, je to jenom logické řešení součas-ných potřeb. Svět se otáčí směrem ke třetí průmyslové revoluci, díky níž budeme vidět všechno jinak, říká Jeremy Rifkin.

Na kterou stranu se postaví církev? Zatím, jak se zdá, patří církev mezi ty nejpomalejší a nechce v pokroku riskovat tím, že bude dělit mezi zlým a dobrým. Sami se odvoláváme, že naše myšlení a způsoby musí být zakotveny v tradici. Velké ale: Co když ten přicházející Pán je důležitější než tradice?! Co když nám nechtěl napsat nový zákon, ale chtěl nás naučit mys-let? Co když chtěl, abychom měli ruku na tepu času a přestali se bát?

Za přínos se považuje pokora vynikající solidárním mlčením. Chyby se nepřiznávají, nikdo se neomlouvá. Zahraniční noviny, říkal Erik Tabery, denně uveřejňují několik oprav minulého čísla spolu s omluvami. Takovou rubriku u nás nenajdeme ani v novinách, ani v církvi. My jedeme stále dopředu, na všechno je řešení, nic jsme nezkazili. Důležité věci odhlasuje zmatená hrstka, které se říká většina. A také se na ni všichni vymlouvají. I když tuší, že hlasování bylo zmatečné a nekompetentní, v nouzi času bez skutečné diskuse. Kudy ven? Pro nás je „stále vhodný čas“ na změnu, řekl jednou Kristus. ■

glosa

StaLO Se

DanielKvasnička

Je čas

Papež přijal letniční pastoryPapež František přijal ve čtvrtek 8. května soukromě asi stočlennou skupinu pastorů evangelikálních církví letničního směru. Delegaci vedl letniční pastor Giovanni Traettino, jehož sbor v jihoitalské Caser-tě papež navštívil loni v létě. Pastoři pocházející z různých částí světa projevili touhu po setkání s papežem. To proběhlo v salonku vatikánské auly Pavla VI. a vyznačovalo se velkou srdečností a duchem modlitby za jednotu. Zúčastnil se ho i kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Giovanni Traettino má přátelské vztahy se současným papežem ještě z Argentiny, odkud oba pocházejí.

V březnu se papež František vyjádřil v rozhovoru pro mexickou televizi pochvalně o „opravdových“ evangelikálech. Těm se podle něj daří více přiblížit lidem. „Lidé jednou přijdou na jejich bohoslužby, a příští neděli už na ně čekají u dveří, znají jejich jméno a pozdraví je,“ řekl papež. Atrak-tivní jsou pro lidi z necírkevního prostředí také dobrá a biblická kázá-ní. Naproti tomu některé katolické výklady jsou podle papeže Františka „katostrofa“ a nezasahují srdce posluchačů: „Jsou to hodiny teologie nebo abstraktní a nudné výklady.“ Také proto nedávná encyklika Evangelii Gaudium (Radost evangelia) dává takový důraz na kázání, uvedl papež.

Referendum v Irsku schválilo sňatky homosexuálůKatolická církev v Irsku se musí konfrontovat s realitou a začít přemýš-let o tom, jak mladým lidem lépe zprostředkovat své učení. Po celostát-ním referendu z 22. května, v němž převážná většina Irů hlasovala pro uzákonění homosexuálních sňatků, to stanici RTÉ řekl dublinský arci-biskup Diarmuid Martin. Pro sňatky osob stejného pohlaví se v plebis-citu vyslovilo 62,1 procenta voličů, přičemž pro hlasovali i obyvatelé konzervativnějších venkovských regionů.

„Je to společenská revoluce,“ uznal arcibiskup Martin, podle nějž by se měli církevní představitelé probudit do reality. „Většina lidí, kteří volili ano, je produktem dvanácti let strávených v našich katolických školách,“ řekl.

V Irsku došlo za posledních 20 let v uznávání práv homosexuálů k velkému posunu. Teprve v roce 1993 tu byl zrušen zákon z 19. století, který zakazoval sexuální styky mezi muži, a Irsko tak dekriminalizo-valo homosexuální styk jako poslední ze zemí EU. V roce 2010 Dublin povolil registrované partnerství a nyní jako první země na světě schvá-lil homosexuální sňatky v referendu.

Podle idea, čtK a Radia vatiKán zPRacoval –JuMl-

Nedobrovolná vigilieZvláštní velikonoční noc prožila 74letá žena v kostele v německém městě Kempten. Původně chtěla navštívit velkopáteční bohoslužbu v kostele, a tak vstoupila do otevřených dveří chrámu. Zatímco si odskočila na toaletu, kostelník vrata kostela zavřel, protože si zde jen něco zapomněl. Bohoslužba se konala na jiném místě, a tak věřící žena strávila nedobrovolně velikonoční noc v kostele až do rána. Naštěstí byla dobře oblečena a podle jejích slov ji hřálo i vědomí blízkosti Krista.

no coMMent



o bvykle se lidé na čas důchodu těší. Dokon-ce pro mladší generaci se důchod může stát

jakousi vidinou nového, krásného období, v němž si budou moci naplnit své sny. Četl jsem v jedné duchovní úvaze, že život v penzi, po kterém mno-zí touží, se stává jakýmsi „vykoupením ze stre-su z povolání“. To pak může mít i stinné stránky – jednotvárnost a osamělost. Není totiž jednoduché přejít z pracovního procesu do stavu, v němž se od člověka mnoho nečeká.

Jsem čtvrtým rokem v penzi a otázku „Jak si uží-váš důchodu?“ jsem slyšel v poslední době poměrně často. Například na pastorálce při setkání s kolegy, kteří stojí v činné kazatelské službě. Někdy se za takto položenou otázkou skrývala očekávaná odpo-věď o „užívání si“ důchodu v podobě „dělat si co chci, spát dokdy chci, nic nedělat“ apod.

Myslím si, že přechod do důchodu není pro nikoho snadnou záležitostí. O to víc pro kazatele! Jak to mys-lím? Prostě tak, že z kazatele v činné službě se stává kazatel „důchodce“ a s tímto novým stavem se člo-věk musí dobře „srovnat“. Už nestojím v čele a upro-

střed sborové služby, postrádám autoritu jako pastýř sboru, jsem prostě řadový člen, i když stále mnoho věcí vnímám s jakousi „kazatelskou zodpovědností“. Myslím si, že tato „změna stavu“ může u některého kazatele důchodce způsobit i jisté potíže.

zkušenost spolužákůV tomto směru jsem byl obohacen mimořádným setkáním s bratry, kteří studovali čtyři roky v kaza-telském semináři na St. Chrischoně u Basileje ve Švýcarsku. V listopadu 2011 se konalo jejich jubilej-ní setkání – 40 let od ukončení studia. A poněvadž jsem na St. Chrischoně s touto třídou strávil jeden rok (v rámci fakultního studia teologie v Praze), byl jsem také pozván.

Shledání s bratry po tak dlouhé době bylo výbor-né. Každý z nás měl povědět něco z toho, co prožil za tak dlouhý čas. Potom jsme přešli do současnos-ti. Po výměně zkušeností jsme se dostali k aktu-álnímu tématu – jak kdo prožíval svůj odchod do důchodu. Bratři se svěřovali, že přechod z kazatel-ské služby do penze byl docela obtížný. Už neplati-

zkušenOSt

Foto

arc

hIv

ze života šednoucího Kazatele

Jak si užíváš důchodu?



lo „bratr v centru“ sborového života, už ne „pan kazatel“. Nyní se učili obstará-vat ty nejpotřebnější služby jako řadoví členové sboru. Toto setkání s chrischon-skými bratry mě povzbudilo a také i „vyzbrojilo“, jak si právě jako začína-jící (3 měsíce) důchodce mám v novém období počínat.

Jiné úkolyZnovu se vrátím k otázce „Jak si uží-váš důchodu?“. Obvykle odpovídám asi takto: „Jsem stále ,ve službě�, ale mám jen ‚jiné úkoly‘.“ „Jaké?“ ptají se. Odpo-vídám: „Máme s manželkou vnoučata, na která jsme dříve neměli mnoho času. Například s nimi trávíme (kromě pří-ležitostných návštěv) každé léto jeden týden na chaloupce, a to bez jejich rodi-čů – posledně jich tam s námi bylo sedm. V libereckém sboru, který je diasporní, jsem zapojen do služeb kázáním (1 až 2 v měsíci na některém místě). Dále to byla dlouhodobá péče o manželčiny rodiče (maminka zemřela v 88 letech v roce 2011 a tatínek začátkem dubna 2014 v 93 letech). V péči se manželka střídala se svou sestrou, já se švagrem Milošem jsme také vypomáhali. Všichni jsme byli moc rádi, že oba rodiče mohli skonat doma, jak si přáli. Kromě toho tu byl ješ-tě jeden osobní úkol: mohl jsem uzavřít takřka osmileté postgraduální studium a nebýt v důchodu, patrně bych disertač-ní práci nedokončil…“

Kazatel do důchodu neodcházíJak si užíváš důchodu? Ano, užívám si. Mám snahu využívat ho k věcem, na kte-ré v minulosti nebyl čas. Nakonec bych ale chtěl povědět, že mě moje takřka čtyřicetiletá kazatelská služba v církvi poněkud „poznamenala“ – samozřejmě v dobrém slova smyslu. V tom, že si dost dobře neumím představit, že bych mohl být v důchodovém věku zcela spokojen, kdybych nebyl nějak zapojen do služby ve spojitosti s církví či duchovními akti-vitami. Pro tento věk i úkoly v něm mě povzbuzuje žalmistovo slovo, že „ještě i v šedinách ovoce ponesou“. (Ž 92,15)

■ štefan PaluchníK, Kazatel cB

Brazilská „církev bratrská“Na přelomu dubna a května 2015 se konala konference naší sester-ské církve v Brazílii ve městě Caraguatuba asi 200 km od Sao Paula. Hlavní téma Rodina ve službách Božího království se promítalo do všech přednášek a rozhovorů ve skupinách. Tamní církev vede podobný zápas jako my o pěkná manželství a rodiny. Jako jeden z řečníků jsem mohl oslovit asi 400 účastníků s tématem Rodina v období zápasů a krizí. Snažil jsem se odvodit z mnoha biblických textů, že krize jsou nedílnou součástí života našich rodin. Některým můžeme předcházet, jiným musíme čelit. V jedné skupině jsem potom sdílel něco ze života naší církve.

Byl jsem velmi povzbuzen krásnou duchovní atmosférou, brazilskou bezprostředností a vstřícností. Brazílie je rozlehlá země, a tak někteří účastníci, mnohdy celé rodiny s dětmi, strávili v autech a autobusech přes 15 hodin, aby dorazili na místo. Setkání se odehrávalo ve venkovském prostředí hotelového kempu. Místo mi připomínalo Velkou Lhotu, jen s tím rozdílem, že jejich kongresové centrum může pojmout až 700 účastníků.

Svobodná evangelikální církev v Brazílii patří do rodiny IFFEC (Mezinárodní společenství svobodných evangelikálních církví). První sbor vznikl v roce 1958, v současné době mají 47 sborů, 3 450 členů a osm projektů zakládání nových sborů. Jde o misijně zaměřenou církev s rozvinutou prací jak doma, tak i v zahraničí.

sbírka pro syrské uprchlíkyNa začátku roku 2015 vyhlásila Ekumenická rada církví sbírku na pomoc pronásledovaným syrským křesťanům a uprchlíkům. Církev bratrská se k této výzvě připojila a zprostředkovala další možnost podílet se na pomoci trpícím, a to nejen křesťanům. Výzva vyvolala okamžitou odezvu. Vzhledem k tomu, že tato akce následovala bezprostředně po sbírce pro Ukrajinu, jde o cenný projev solidarity s trpícími.

Na účet naší sesterské církve v Libanonu jsme poslali 270 000 Kč(10 798 USD). Tato církev pomáhá syrským uprchlíkům a Kurdům přímo v jednom uprchlickém táboře v Sýrii, sama kromě toho otevřela prostory ve vlastních objektech v Bejrútu i na dalších místech. Další částka 487 202 Kč byla poukázána z části prostřednictvím Apoštolské církve na práci Nehemie přímo v Sýrii, z části prostřednictvím Českobratrské církve evangelické na projekt švýcarské organizace Stiftung Hilfswerk der Evangelischen Kirchen Schweiz se sídlem v Zürichu, která tuto částku ještě navýší.

Překlad dopisu Josepha Najema:Drazí bratři,

děkujeme za dar lásky ve výši 10 798 USD, přijatý 12. března 2015 ve prospěch syrských uprchlíků v Sýrii a Libanonu, kterým jste vyjád-řili svoji lásku a solidaritu s námi v krizi, kterou jsme trpěli v průběhu posledních měsíců a stále ještě trpíme.

Buďte ujištěni, že tento dar byl použit moudře, aby posloužil utečen-cům v Sýrii i v Libanonu k pokrytí některých z jejich potřeb během těchto těžkých časů. Váš dar se stal vůní Kristovy lásky ukázané nám praktic-kým způsobem. Děkujeme Vám, že na nás myslíte, i za Vaše modlitby.

Kéž Vám Hospodin požehná a rozmnoží ovoce Vaší lásky i služby.S žehnáním v Kristu

Rev. Joseph NajemPředseda Rady svobodného evangelikálního svazu Libanonu

daniel faJfR, Předseda Rady cíRKve BRatRsKé

MY a SVĚt



DO PíSMa

ipromluvil Bůh k Noemu: „Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď

s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.“ Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. Noe pak vybudoval Hos-podinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srd-ci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

Tak jako Noe na Boží příkaz stavěl archu, vešel do ní, teď ji na jeho příkaz opouští a vyvádí všech-no tvorstvo, které je s ním. Všichni dostávají příkaz, aby rozvinuli na zemi nový život. První, co Noe udě-lá, je oběť díků. Postaví oltář a na něm přináší první oběť po potopě.

Co k ní použije? To, co měl s sebou v arše. Bere z prvo-tin, ne z toho, co se urodí po prvních žních, nebo z toho, co se nejprve po potopě narodí. Z požehnání, které teprve dostane. Kupodivu vezme zachráněná čistá zvířata (bral od každého druhu sedm párů) a nedělá si dál starosti. Bůh zabezpečuje člověka. Taková je logika muže víry.

Čteme, že Hospodin ucítil z oběti libou vůni. Ne že by Bohu vonělo spálené maso. Hospodinu voní pokora, prostota, jednoduchost a statečné kroky víry. Noe vyznává svým činem: „Hospodin Bůh je Pán, vládne všemu, životu i smrti, celý mu patřím a vše, co mám, je od Něj. On sám naloží se mnou, jak uzná za vhodné.“

Je to princip, který vyzdvihne Pán Ježíš u ženy, která dává finanční oběť ze svého nedostatku. „Zavolal své učedníky a řekl jim: ‚Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostat-ní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostat-ku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“ (Marek 12,43–44)

Hospodin cítí vůni, vdechuje ji a ta ho inspiruje k významnému prohlášení. Sloveso cítit (hebrejsky r-v-ch) znamená stejně tak čichat, jako vdechnout inspiraci. To je význam i latinského „inspiratio“ – vdechnutí. Bůh vdechnul vůni oběti a ta ho inspi-rovala k vyznání: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ (Gn 8,21–22)

Nic proti, ale někomu se může zdát, že ten-to výrok trošku postrádá logiku. Pokud je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý, pak by Bůh zlořečit měl. To by bylo spravedlivé. Hřích je proti

Restart lidstva po potopě

genesis 8,15–22

Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích. Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

Mgr. Radislav Novotný (38)



Bohu a zaslouží si trest! Jde o větu, kterou lze jen velmi těžko přeložit. Slovo „přestože“, hebrejsky „kí“ má význam také „tak jako“. Tak jako je člověk pořád zlý, tak to Boha neovlivní, On bude stále pev-ný, věrný a zlořečit člověku nezačne. Jinými slovy to říká Pavel v 2. Timoteovi 2,13: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ Lidský hřích prostě nezlomí Boží dobrotu a milosr-denství, které má Bůh k nám. Člověk si to má navž-dy zapamatovat!

Potopa skončila. Katastrofa je zažehnána. Ale co bude dál? Stejně jako voda křtu symbolizuje krev Ježíšovu, která omývá špínu minulosti. Můžeme se ptát, co bude následovat. Čistá voda symbolizuje nový počátek. Potopa omyla svět od staré špíny a zla. Zachránilo se pouze osm lidí z celého světa. I dnes platí, že jenom věrný ostatek, proutek z pařezu, hrst-ka přeživších, bude tím semenem nového království, kde bude vládnout Boží spravedlnost a pravda.

„Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachrá-něno jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který

nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstra-nění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží, když vstou-pil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti. Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem. Proto i vy ve zbývajícím čase života nebuďte oddáni lidským vášním, ale vůli Boží.“ (1Pt 3,20b–4,2)

Další příběh, který se bytostně týká nás. Tak jako je Země očištěna, křivda napravena, hřích smířen, spravedlnosti dosaženo. Hospodin zaslibuje jistotu – pravidelnost přírodního koloběhu, ročních obdo-bí, střídání nocí a dnů, tepla a chladu. Příroda bude nadále předvídatelná, ale stále může kdykoliv pře-kvapit. Nyní se ale Boží slovo ptá: Co bude dál s člo-věkem? Jakou napíše historii? Co bude dál s tebou? Byls pokřtěn? Prošel jsi vodou a byl jsi zachráněn. Začal tvůj restart. Jaká bude tvá historie? Jsi ocho-ten podstoupit i utrpení, abys skoncoval s hříchem a zachoval dobré svědomí? ■

Potopa ve světových mýtechMožná jste slyšeli, že zpráv o potopě bylo ve starověku více. Svou zprávu mají Peršané, Indové, Afričané, Melanésané, Inuiti, Indiá-ni, Australané i Evropané (např. tři řecké báje a pověsti – Ogygés, Deukalion, Dardanos). Zpráv, mýtů a legend o potopě nalezneme po celém světě více než pět set. Většinou jde o odplatu seslanou božstvy. Číňané naopak mají množství legend oslavujících hrdinství a zápas s potopou a povodněmi, které nenesou známku odplaty. Inuiti například věří, že jednou přišel z moře tak velký příval, že hory byly pokryty mušlemi. Zachránilo se jen pár lidí ve člunech a zvířata na nejvyšší hoře.

Dlouho se předpokládalo, že Izraelci převzali vyprávění o potopě od Babylóňanů. Avšak babylónský epos o Gilgamešovi vypráví na IX. tabulce o potopě zcela odlišně. Kdo ví, možná mají oba příběhy společný ještě starší zdroj v Sumeru. Jaké jsou nejpodstatnější rozdíly mezi babylonskou bájí a biblickou zprávou? Posuďte sami:

1. Babylonské pojetí je polyteistické. Hospodin rozhoduje sám.2. Potopa nepřichází jako soud za lidskou zlovůli a zkažení celé Země, ale jako rozmar bohů. 3. O důvodu, proč staví loď, babylonský hrdina Uta-napištim druhým lidem lže. Noe o tom, co ví, s nikým vůbec nepromluví.4. Na loď jsou vzati kromě rodiny také lodivod, řemeslníci a kromě zvířat také zlato a stříbro. Noe bere ženu, syny

a jejich ženy.5. Není uveden důvod, proč jsou vzata zvířata. Noe dostal příkaz.6. Uta-napištim vypouští holubici, vlaštovku a krkavce. Noe vypouští nejprve krkavce a pak holubici.7. Babylónská báje má čistě místní zabarvení. Biblická zvěst je globální.8. Při potopě je samým bohům úzko. Ištar křičí jako rodička, zatímco v biblickém podání má vše Hospodin pod kontrolou.9. Uta-napištim se nestává praotcem, ale je přijat mezi bohy. Noe a jeho rodina se stanou počátkem nové civilizace. 10. Sám hrdina navrhuje rozměry lodi (600 x 600 x 600 loktů) a dělí ji do sedmi pater. Hospodin připravuje Noemovi

podrobný plán.

PoznáMKy



tichostVlastnost, kterou velmi vyzdvihují evangelia, byla vnímána jako jedna z vrcholných ctností ve středověku. Naopak v dnešní době je tou poslední, kterou by se dala získat práce. V čem spočívá požehnání tichosti?

t ichost není právě z těch vlastností, které by dnešní doba nějak zvlášť cenila. Moderní člověk

by přece měl být (řazeno abecedně): aktivní, aser-tivní, cílevědomý, ctižádostivý, dominantní, dyna-mický, emancipovaný, energický, extrovertní, hrdý, charizmatický, komunikativní, originální, progre-sívní, razantní, rozhodný, sebevědomý, soutěživý, šarmantní, vtipný a zábavný. Ne snad, že by kaž-dá jedna z těchto vlastností byla pravým opakem tichosti, ale je zřejmé, že tichost do celku tohoto výčtu žádoucích vlastností jaksi nezapadá.

Naopak jednoznačně pozitivně hodnotí tichost Boží slovo: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ (Mt 5,5), „Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobro-ta, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22–23); „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali

čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví.“ (Ef 4,1–2); „A proto odstraňte veškerou špínu a pře-míru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo.“ (Jk 1,21) a další.

Ale co je to ta tichost? Myslím na velké biblické postavy, na mnohé příkladné Boží služebníky:

Abrahamovi jeho sebevědomí umožnilo vytáh-nout neohroženě do boje proti čtyřem králům a v tom boji zvítězit. Jákobovi jeho ctižádost pomoh-la získat bratrovo prvorozenství. To, že se Josef v Egyptě opakovaně vypracoval z naprosto bezna-dějné situace do nejvyššího myslitelného postavení, svědčí o jeho nebývalé cílevědomosti.

Když Jozue přešel s lidem izraelským Jordán a začal obsazovat zaslíbenou zemi, projevil tím jistě velikou rozhodnost. Dále mohu připomenout napří-klad razantnost Petrovu, když napadl mečem vele-knězova sluhu a uťal mu ucho. A jací asi museli být povahou Jakub a Jan Zebedeovi, když jim sám Pán Ježíš dal jméno Boanerges, což znamená Synové hromu. A jistě bychom mohli nacházet další a další příklady dynamických, energických a progresivních Božích služebníků.

Abrahamovo sebevědomí, Jákobova ctižádost, Josefova cílevědomost, Jozuova rozhodnost, Petro-va razantnost a jiné, jsou vlastnosti, povahové rysy, které kolidují s naší představou tichosti. Problém je v tom, že ona tichost, o níž se hovoří v Bibli, není lidská povaha nebo temperament. Povaha, psychic-ké (nikoli volní!) vlastnosti a temperament nám jsou vrozeny. Bůh nás s nimi stvořil. A nenesou morální náboj. Není morálně kvalitnější flegmatik než cho-lerik, introvert než extrovert. Ne naše genetická dispozice, ale naše rozhodování, naše jednání, naše volby jsou nositeli morálních kvalit.

Tichost, k níž nás vyzývá Bible, není povahový rys, nýbrž volba. Ochota upozadit sám sebe, nepro-sazovat své vlastní zájmy, volit proti sobě, bojovat za někoho jiného, než jsem já sám. Takto se může chovat i člověk geneticky nadaný jižanským tem-peramentem. Opakem takové tichosti pak není hlučnost, ale sebeprosazování, egoismus, sledování

Ing. Petr Kučera

Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

etika

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová

absolvovala Husitskou teologickou fakultu UK, obor Husitská teologie a psychosociální vědy; desátým rokem je farářkou Církve československé husitské v Teplicích. Působí jako kaplanka Vazební věznice Teplice. S manželem Miroslavem mají tři děti: Rozálii (8), Bartoloměje (6) a Julii (5).



vlastních zájmů. Ony „lokty“, o kterých často rodiče svým dětem říkají, že je musí mít, jinak to nikam nedotáhnou. Kdo má „lokty a hubu“, ten to na této zemi nesporně dotáhne daleko. Ale ať to dotáhne sebedál, zemi dostanou za dědictví tiší. (Mt 5,5)

Tichost tedy není povaha, ale jednání. V životě často nastávají situace, kdy si klademe otázku, zda je třeba takto – tedy tiše – jednat vždy a za všech okolností, nebo je v některých momentech možné či dokonce dobré razantně prosadit své postoje, použít „lokty“. Pán Ježíš ve chvíli svého soudu slovy Izajá-šovými „byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel“ (Iz 53,7), tedy choval se tiše až pasivně v situaci, kdy by každý jiný bojoval za záchranu života nebo ale-spoň o zmírnění utrpení či o zachování zbytků cti. Ale tentýž Pán Ježíš ještě před nemnoha hodinami velmi razantně s bičem v ruce vyháněl kupce z chrá-mu. (Mt 21,12; Mk 11,15; L 19,45)

Když máme my tendenci chápat se biče, abychom prosadili správnou věc, měli bychom se nejprve posadit, abychom si jej tak jako Pán Ježíš upletli z provazů. (J 2,15) Ovšem ne proto, aby naše argu-menty byly pádnější, nýbrž proto, abychom získali čas ujasnit si, zda se chystáme opravdu hájit onu správnou věc, či zda nemůže jít ve skutečnosti o na-ši hrdost, náš názor, naše zájmy, naše postoje. Ať už názory, zájmy a postoje naše vlastní, nebo názory, zájmy a postoje nějaké skupiny.

Myslím, že jakousi kontrolkou při tom rozlišová-ní nám může být pocit: „Přece si nenechám(e) dělat na hlavu.“ Když se tato kontrolka rozsvítí, odložme bič, protože nejspíš opouštíme tichost a vydáváme se směrem k prosazování vlastního já. ■

Ilu

stra

ční F

oto

arc

hIv

Když jsem svému manželovi prozradila téma svého nového příspěvku do Brány, nevěřícně na mě vytřeštil oči a povídá: „TY?!“ Naprosto chápu jeho překvapení. Odjakživa jsem dost hlučný člověk: Nahlas mluvím, nahlas se směju, nahlas kýchám… Jsem hlučná, když se leknu i když mě něco bolí. Nahlas také dis-kutuji. Odtud mnohá nedorozumění, když se mí partneři v diskusi domnívají, že se hádám. Hlučnost je jeden z mých nejvýraznějších povahových rysů.

Jak jsem už uvedla, tichost, o níž hovoří Bible, není povahová vlastnost. Mohu tedy být klidná. Pán Bůh mě má takovou, jakou si mě stvořil. Kdyby mě chtěl mít tichou, stvořil by mě tak. Nebude mě soudit za můj tempe-rament. Ale co když je má hlučnost trnem v oku lidem v mém okolí? Co když je obtěžuje, zraňuje, pobuřuje? Co když jsem svou hlučnos-tí svému bratru kamenem úrazu? (Ř 14,20) Mohu být pořád klidná?

Nechci pohoršovat ty, pro které je hlučnost v rozporu s jejich představou o kvalitách křesťana. Apoštol Pavel píše, že „je tedy dobré (…) nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.“ (Ř 14,21) Ono je ale těžší ovládnout své decibely než nakrmit hladové, obléknout nahé, ujmout se pocestných a nav-štívit uvězněné.

MůJ názoR



kuLtura

K niha Labyrint upgrade, jak název napovídá, se dovolává Komenského snad vůbec nejčteněj-

ší knihy. Vzhledem k dlouhodobému zájmu auto-ra o život a dílo Jana Ámose můžeme tuto knihu nahlížet jako seriózní pokus o vyrovnání se s předlo-hou s cílem adaptovat ji pro dnešní svět. Komenského Labyrint se v duchu starozákonního Kazatele snaží zhodnotit lidské činnosti a úsilí, přičemž si neodpouš-tí v rámci pedagogické potřeby popisovat svět výrazně podrobněji a pokud možno i komplexněji. Komenský užívá kupení různých slov popisujících všeliké čin-nosti a předměty a vykresluje nejrůznější karikatury moci a vědění. Vše kolem poutníka se točí v rychlém víru a člověk ve světe nenalézá spočinutí ani pokoje.

V tomto ohledu Jan Hábl zůstává Komenskému věrný, samozřejmě s výjimkou jazyka, který je vel-mi dobře čitelný. Společný mají také pedagogický záměr, byť v Háblově textu svět není popsán zda-leka tak komplexně jako u Komenského. V tom lze spatřovat rys moderní doby. Spíše jsou vyzdvihnu-ty konkrétní motivy z předlohy a děj je kolem nich mnohem více centralizován. Čtenář se tak může znovu setkat s Centrem Securitatis, Věží Fortuny či tržištěm a jinými. Průvodcem je opět Všudybud a epizodní roli sehraje i Mámení.

Zvláštní kapitola je věnována školství, kde se kro-mě vtipných narážek na současné trendy v pedago-gice setkáme i s oceněním antického a středověkého vzdělání, které vedlo ke ctnostem. Na tržišti je ke karikatuře přivedeno Sokratovo poznání: „Je tolik věcí, co nepotřebuji.“ Skrze růžové brýle se odpor-né a škodlivé věci zdají lákavé a nezbytné. Cesta ke hradu Štěstěny připomíná známé japonské hry plné pohyblivých plošin, kol a žebříků.

Postavy, až na Všudybuda a poutníka samého, nemají žádnou hloubku, ale o to ostřeji plní své funkce. Kniha je tak duchovním blížencem Alenky v říši divů, která snad byla také autorovým inspi-račním zdrojem. Napovídá tomu rovněž celkové zarámování a obliba poprav na královském dvoře. Nicméně zde roli povrchní a dětinské královny zastupuje král a naopak osoba udělující milost chy-bí, popravy se tedy uskutečňují.

Zajímavým momentem je občasné předjímání děje, které se snaží posílit roli vševědoucího vypravěče, ale zároveň zřejmě neúmyslně narušuje jinak snovou dějovou linii. Stejně narušující se mi zdají reform-ní úspěchy hlavního hrdiny u dvora. Ztrácí se tak základní vlastnosti člověka – nepokoj a nemožnost nalezení naplnění ve světě (u Komenského zřetelné).

Oproti předloze tu takřka nenalezneme kriti-ku stavu duchovních, což je vzhledem k jejich roli v současných mocenských strukturách české spo-lečnosti pochopitelné. Jedinou narážku na duchov-ní a snad i skrytou kritiku kalvinistů lze spatřovat v chrámu Nicoty, který, jak jeho název napovídá, je zcela vyprázdněný, a to i od nábytku.

Náboženský moment je v Háblově Labyrintu obec-ně oslaben, dokonce vyústění knihy je především mezilidské, byť skrytě silně křesťanské. Srdce jako sídlo Božího pokoje je ponecháno Komenskému.

■ liBoR ducheK

Jan Hábl – Labyrint upgrade.Návrat domů, Praha 2015, 176 s.

Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět. Karolinum, Praha 2014, 502 s.

V rozsáhlé publikaci přední katolické teoložky se dočteme nejen o životě a základních teologic-kých důrazech apoštola Pavla, ale také o světě, ve kterém působil. Autorka se mimo jiné věnuje i Pavlově vztahu k rodině a sexualitě.

náš tiP

ilustRovaný PRůvodce současností

labyrint upgrade



Bronislava Matulíka,

kazatele CB Smíchov

Může být člověk uspokojen činností, nebo je pokoj darem eschatologickým mimo tento svět? V čem lze uspokojivě hledat naději pro náš život?

Chce se mi odpovědět, že naději lze uspokojivě hledat v Pandořině skříňce, kde zůstala její větší část zabouchnutá. Nicméně naděje je

v křesťanství jedna z teologických ctností a patří k věcem podstatným, jak učili v Jednotě bratrské. Takže opravdu uspokojivě lze naději nacházet vždy jen v Bohu, který vzkřísil ukřižovaného Krista, a to i navzdory beznaději jeho učedníků.

Platí však pravdivé rčení, že naděje umírá poslední. A proto je ve své podstatě každá naděje uspokojivá, dokud nezemře. Naději má dítě, že v náručí matky dostane napít a upokojí svůj hlad. Naději má student, že bude přijat na školu nebo že dobře zvládne státnice. Naději má chlapec, že mu jeho vyvolené děvče nedá košem. Naději má každý člověk, který se pouští do jakékoli práce, že ji dokončí a že se mu ve výsledku zdaří. Naději má maminka čekající dítě, naději má pacient na uzdravení a naději má i křesťan na spasení. Naději má celý svět, že nebudou použity zbraně hromadného ničení a že Islámský stát bude zastaven ve své brutální praxi šířit kolem sebe strach a hrůzu. Naději mají i Židé, třebaže o ni téměř přišli v čase holocaustu.

Naděje doslova všechno drží při životě, nedá se bez ní vůbec existovat. A na konec se bez ní nedá ani umírat. Někdo má paradoxně naději, že po smrti nebude nic, jiný má zase naději na věčný život. Nicméně teprve za branou smrti se naděje každého člověka ukáže jako pravdivá, či falešná. ■

otázKa PRo

Album Sovereign by mohlo být dáváno za příklad bezchybně zvládnutého řemesla. Michael W. Smi-th by mohl být dáván za příklad umělce, který ani po desetiletích neztratil autorskou lehkost a samo-zřejmost, s níž tvoří silné hudební motivy.

Kolekce dvanácti nových písní, z nichž u větši-ny najdeme Smithe jako hlavního autora, se pev-

ně drží současného nekonfliktního rádiového popu. (To znamená, že kdyby to místo Smithe zpíval Chris Martin, nepoznali byste, že to nejsou Coldplay.) Po kompoziční stránce nepříliš komplikované skladby s důrazem na výrazné refrény podporuje vynikající práce producentů. Ani aranžím není co vytknout, naopak takhle to má v moderní popové hudbě vypadat.

Sovereign však trpí stejnou nemocí jako velká část současných nejen křesťanských nahrávek – povrchností. V textech se žádného velkého umění nedočkáme, Smith si vystačí se stejnými frázemi jako celá worship (chválící) scéna. Žádný pokus o hlubší umění, jen zná-má hesla na emocionální „první dobrou“.

Michael W. Smith tak ve výsledku natočil vkusnou, ale ne moc oso-bitou desku s velkým množstvím chytlavých momentů (např. první singl You Won‘t Let Go, You Are the Fire či I Lay Me Down), která roz-hodně nikoho neurazí a možná i někoho nadchne. daniel MatulíK

Na populární vlněMichael W. Smith – Sovereign - pop, 56:38vyd. Capitol / Sparrow Records, česká distribuce ROSA Music

Známý český novozákoník přichází s útlou studií teo-logie několika biblických knih. Dominantní postava Pavla v kánonu Nového Zákona a obraznost Janov-ských spisů si po staletí získává pozornost a badatelské úsilí mnoha učenců, které ústí v nepřeberné množství komentářů a monografií, zatímco některé další spisy jsou přehlíženy a zanechány ve stínu jako teologicky značně nedokonalé. Jiří Mrázek se snaží dokázat, že autoři těchto opuštěných spisů nebyli o nic fragmentárnějšími teology než například apoštol Pavel či Jan, byť jejich důrazy a pro-blémy, kterým se věnovaly, už dohrály svou historickou úlohu.

Vedle nepavlovských a deuteropavlovských epištol se autor věnuje i teologii Zjevení a synoptikům. Systematicky vyhledává zásadní témata, která jsou později rozvinuté křesťanské teologii vlastní, a sice nauku o Bohu, o spáse, o Duchu, o církvi a o posled-ních věcech. Přes toto systematické dělení Jiří Mrázek respektuje jedinečnost jednotlivých spisů a v přehledné argumentaci na velmi malé ploše představuje jejich autory jako zralé teology, kteří byli voláni k otázkám své doby. liBoR ducheK

Teologie opomíjenýchJiří Mrázek Nakladatelství Mlýn, Jihlava 2013, 173 s.



církeV bratrSká

Jako křesťané se nazýváme Kristovým jménem, část našeho vyznání, která mluví o Pánu Ježíši, je tedy jeho srdcem. Jestli se starému Izraeli stala nej-větším projevem Boží milosti Tóra, dar Slova, Řádu a Smyslu, pak novozákonní církev nachází vrchol milosti v Božím ztotožnění s člověkem. Tvůrce ves-míru, svrchovaný vládce nebe i země tak touží po lidské lásce, že se svým vtělením stává jedním z lidí. Nejen „jako“, ale opravdu, podstatně. Obléká Slovo do šatu lidského těla, Řád a Smysl vnáší do lidské všednosti a proměňuje ji ve svátek a zázrak. To mne stále znovu přivádí k úžasu.

Druhou stranou vtělení je pak Ježíšova oběť. Nechal se zabít, a to způsobem navýsost znevažujícím. Nemyslím, že by to „vítězství nad všemi mocnostmi zla“ mluvilo o zápase se satanem – na toho stačí Boží nejmenší slovíčko, Hospodin je opravdu svrchovaný. Šlo o vítězství v konkurenčním boji, o zápas o lidské srdce. Pán Ježíš tolik stojí o naše svobodné a dobro-volné odvrácení od zlého a rozhodnutí pro Boha, že se rozhoduje sám sebe zmařit. Bůh se v něm zříká sám sebe v naději, že člověk pochopí a otevře mu své srdce.

Vzkříšení, které vyznáváme, pak představuje pečeť na Božím slibu přijetí člověka do Boží rodiny. Smrt je definitivně překonána. Zřetelně je ukázáno, že zánik pozemského těla ještě nemusí nic zname-

nat, Stvořitel nás proměňuje a otvírá nám nebe. Pán Ježíš se tam vrací, už však ne sám. Táhne s sebou všechny, kteří ho přijali za svou hlavu a Pána.

U studentů ETS zjišťuji, že učení o Ježíši Kristu je v církvi trochu zanedbávané. Jednou z mezer je Ježíšovo lidství.

Vyznání chce vyjádřit význam Ježíše Krista ve třech větách. Podobně jako v apoštolském vyznání víry důraz leží na narození, smrti a vzkříšení. Stojí tu však také, že „svým narozením se stal pravým člověkem“.

Na cestě následování už řadu let objevuji Ježíše člo-věka. Je mimořádným myslitelem. Netuším, zda se jeho myšlenky rodily jednoduše nebo postupně. Jisté je, že evangelisté zachycují dokonalé formulace a geni-ální myšlenky. Například při řešení zvláště složitých problémů jsem zjistil, jak neocenitelná je jeho zásada: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim.“ (Mt 7,12) Těžký rozhovor nebo dopis jsem si zkoušel představit z obou stran – jaké by bylo dostat tento nepříjemný dopis. Jak bych si ho přál dostat, kdy-bych byl na druhé straně? Nebo modlitba „Otče náš“, to je špičková teologie, proto se ji také rád modlím.Se zkušeností ředitele zodpovědného za řadu pro-jektů žasnu nad Ježíšovou efektivitou, ukázněností v rozhodování (např. Mk 1,38), prostě nad tím, kolik

ústava cB, článeK 1, odstavec 6

Jan Valeš

Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

Věříme, že Ježíš Kristus, Boží Syn, se svým narozením stal pravým člověkem. Svou zástupnou smrtí na kříži na sebe vzal naše hříchy, a tím nás smířil s Bohem. Svým vzkříšením a nanebevstoupením zvítězil nad všemi mocnostmi zla a stal se Pánem celého světa a hlavou církve.

O Kristu

Petr Raus

Rada Církve bratrské



O Kristu Spasiteli a ospravedlněnískrze víru v něhoVěříme pak o Pánu Kristu podle Písem, že pravý, věčný, přiro-zený a jednorozený Boha Otce nebeského Syn jest, spolu s ním a s Duchem svatým nerozdílný Bůh, věčné a nestvořené Slovo, skrze nějž všecko stvořeno, blesk a obraz podstaty Otcovy etc., tolikéž člověk pravý, vlastní bratr náš, duši a tělo jako i my mající, totiž pra-vou a plnou lidskou přirozenost, kterouž z Marie Panny, matky své, vzal, jakž evangelista dí: „A to věčné slovo tělem učiněno.“

To pak obojí přirozenosti v Kristu spojení, věříme, že stalo se bez smíšení jich, aneb ztracení vlastností jedné neb druhé přirozenosti, takže jedna a táž nedílná osoba, jediný Kristus, Bůh i člověk jest, Immanuel (s námi Bůh), král, kněz, prorok, vykupitel náš, prostřed-ník a smírce nejdokonalejší i zástupce, plný milosti a pravdy, aby-chom všickni z něho bráti mohli milost za milost. „Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost pak a pravda skrze Ježíše Krista.“

Tu pak milost a pravdu jeho učíme se znáti a věrou spatřovati ve všech jeho spasitedlných skutcích, vtělení, narození, umučení, pohřbení, z mrtvých vstání, na nebesa vstoupení, na pravici Boží sedění a příchodu k soudu živých i mrtvých. V těch skutcích jako v pokladnici že všichni spasitedlní užitkové uloženi jsou a věrným v účastnost skrze víru dáváni bývají, i plně při blahoslaveném vzkříše-ní dáni budou, věříme.

Učíme se pak znáti, že víra ta ospravedlňující vlastně jest srdečné povolování každé pravdě Boží v evangelium zvěstované, kteréž člověka v mysli jasně osvěcuje a v srdci mocně pohybuje, aby Boha a Spasitele svého Krista právě poznaje, zamiloval a za svého jedinkého Spasitele přijma a spasení svého samému se cele dověře, jeho se stále přidržel, ve všem následoval, z něho se těšil a že pro něho samého a zasloužení jeho Boha k sobě milostivého má a v něm i skrze něho život věčný míti bude, plné naděje a doufání požíval podle slibů jeho: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný.“ A málo výše: „Tato jest vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější.“ A Bůh sám o něm: „Známostí svou služebník můj spravedlivý ospravedlní mnohé.“

Kdož pak již skrze takovou v Krista víru ospravedlnění dojdou, takoví že před Bohem dobrého a pokojného svědomí užívati, z milosti Boží sobě stále se těšiti, spasením svým se ujišťovati a bezpečiti mohou a mají, věříme. Nebo tak věřiti Apoštol nás učí, že „nás mrtvé vinami Bůh s Kristem Ježíšem obživil a s ním vzkřísiv, na nebesích posadil.“ Nebo prý „milostí (již) jsme spaseni skrze víru, ne sami z se-be, darť jest to Boží.“ A jiný apoštol, Jan: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, abychom synové Boží slouli. Nyní synové Boží jsme, ačkoli se ještě neukázalo, co budeme; víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme.“ A hned za tím: „My víme, že jsme přeneseni z smrti do života.“ Třetí pak apoštol, odkud tato spasení jistota jde, ukazuje, že prý „moc Boží ostříhá věřících k spasení.“

A pro tyť příčiny artikul tento (o ospravedlnění) za nejhlavnější a k spasení nejpotřebnější u nás se drží a že správcové církevní největší o to snažnost míti mají, aby jej v lidská srdce uvodili a jako ratoléstku z stromu života v ně štěpovali a vkořeňovali, poněvadž na tom všeho křesťanství summa záleží. ■ confessio aneB Počet z víRy a učení i náBoženství Jednoty BRatří česKých, 1662

toho stihl za zhruba tři roky. Kdo z nás může po třech letech předat firmu, opustit projekt, který založil, jít na další sbor nebo vstoupit do nové služby?

Ježíš si prostě získává mou obyčejnou úctu a respekt. Díky tomuto respektu pak ještě jinak oceňuji, že za mě dal svůj život právě on a jak to udělal – o tom pak mluví další dvě věty vyznání.

Ježiš z Nazareta bol človek ako každý iný, a predsa odlišný od každého. Zvestoval ľu-ďom Boha ako otca, ale mal s ním jedineč-ný vzťah. Hovoril o Božom kráľovstve, ale v tomto kráľovstve má jedinečné postavenie.

Večný osud človeka závisí od jeho vzťahu s Ježišom. Ako vtelený Boh urobil Ježiš ľud-skú skúsenosť svojou vlastnou a od vtelenia je Boží Syn navždy bohočlovekom. Ježišova ľudská prirodzenosť sa prejavuje od jeho splodenia a narodenia, ktoré je novým stvori-teľským aktom Boha. Stvoriteľ sa stal stvore-ním; Sudca sa stal odsúdeným, aby tak zmie-ril svet so sebou.

Historickým kontextom Ježišovho života bol palestínsky judaizmus prvého storočia a biblický príbeh izraelského národa. Život a služba Ježiša Krista bola od počiatku kresťanstva kľúčom pre porozumenie celej Biblie. Písmo ukazuje Ježiša, ktorý splnil rolu trpiaceho Služobníka z proroka Izaiá-ša. Ježišovo ukrižovanie bolo historickou udalosťou. Jeho ukrižovanie patrí k jadru evanjelia, ale keby bol zostal v hrobe, žiadne evanjelium by neexistovalo.

Ježišovo vzkriesenie nebola resuscitácia, po ktorej príde smrť. Toto bolo vzkriesenie k životu, ktorý je imúnny voči smrti. Ježišo-va rehabilitácia neskončila jeho vzkriesením. Ježišovo povýšenie na Otcovu pravicu zna-mená, že spolu s ním zdieľa vládu nad nebom i zemou. Bol určený za Sudcu celého sveta. Jeho nanebovstúpenie viedlo k zoslaniu Svä-tého Ducha, prostredníctvom ktorého je stále s nami. Ako náš Advokát u Otca sa neustále prihovára za nás. ■ PřiPRavil PetR Raus

Ján Henžel

Komise Rady Církve bratrské pro Zásady

histoRie



SeriáL

Medonosná včela vojtěšku opylo-vat může. Pokud k poli navezeme dostatek včelstev, najde se dost ještě nezkušených včel, které něk-teré květy opylí. Bude to ale drahé a velmi neefektivní, protože zku-šené včely vysávají nektar z kvě-tů bez opylení – pro další opylo-vače pak už tyto květy nebudou atraktivní. Zkušený agronom se proto bude snažit zajistit vojtěšce jiné, vhodnější opylovače. Naveze k poli úlky s hnízdy čmeláků, roz-místí v porostu svazky krátkých

rákosových stébel s kokony samo-tářských včel z rodu Megachile nebo upraví agrotechniku tak, aby v poli či v jeho bezprostřed-ním okolí zůstal dostatek ploch s holým půdním povrchem, kde budou hnízdit zemní samotářky. Třeba Rhophitoides canus. Není totiž jedno, kdo bude jeho vojtěš-ku opylovat.

S církví je to v něčem podob-né. Pán Bůh jí dává rozmanité duchovní dary, ovšem každému křesťanovi jednotlivě. Nemají

všichni všechno. Velmi často se stává, že člověk touží vykoná-vat službu, ke které není Pánem Bohem povolán, ke které potřebné dary nedostal. Taková služba mu může být i příjemná; medonosné včely, které se naučily „pašovat“ nektar vykousanými bočními otvory v květních trubkách, léta-jí na vojtěšku rády, udělají ale víc škody než užitku. Člověk, který třeba i rád dělá službu, k níž není obdarován, Božímu dílu rovněž příliš neprospívá.

Potíž je v tom, že si to ne každý uvědomí. Leckdo se nechá svést pocitem, touhou svého srdce nebo třeba i dobrým a upřímně myšleným přáním pomoci. Posu-zovat obdarování ale musí církev,

Opylování vojtěškyPolní dělba práce

Mým prvním výzkumným úkolem ve Výzkumném ústavu pícninář-ském bylo zkoumání způsobu života drobné samotářské včelky Rhophitoides canus. Zdálo se totiž, že by mohla sehrát význam-nou roli ve zvýšení výnosů seme-ne vojtěšky.

Člověka hned napadne, proč se věnovat nějaké samotářce, když máme osvědčenou, zvlada-telnou a všestranně užitečnou včelu medonosnou. Problém vyplývá ze stavby vojtěškového květu. Vidíme ho na obrázku;

budu teď popisovat horní z obou zobrazených květů. Je tvořen pěti okvětními plátky. Horní nepárový

tvoří tzv. pavézu, do stran zasahují dvě křídla a zbývající dva plátky srůstají v útvar, kterému se říká člunek. V něm jsou uzavřené generativní části květu, pestík s bliznou a tyčinky. Potíž je v tom, že tyto části květu, srostlé v tzv. generativní sloupek, mají tendenci zaujmout jinou polohu, než jakou jim uzavřený člunek dovoluje. Generativní sloupek je přirozeně zakřivený, v relativně rovném sta-vu ho drží pouze stěna člunku.

Projeví se to v okamžiku, kdy na květ dosedne včela. Slabý šev

Každý má svůj úkolJsou rozdíly v službách, ale tentýž Pán. Jsou snad všichni apoštolové? Jsou snad všichni proroci? (1K 12,5.29a)

Foto

arc

hIv



jedinec se může velmi snadno zmýlit, zvláště když posuzuje sebe samého. Ani církev ovšem není neomylná, i ona se potřebuje modlit, potřebuje pozorně naslouchat Božímu hlasu, ale i hlasu celého svého společenství. Potřebuje dostatek trpělivosti, protože Pán Bůh mluví ve svém čase, nikoli když my máme pocit, že už přece pro-mluvit musí.

Zásadní je však vědomí, že nikdo z nás nemůže sloužit, čímkoli si zamane. Někdo má dělat to, a jiný zas ono. Něco se dá naučit, něco nám musí být dáno. Medonosná včela je všestranně užitečný hmyz, v semen-ných porostech vojtěšky se ale stává spíš škůdcem.

■ PetR Raus

Příště: Pytel PísKu

na horní straně člunku mezi oběma květními plátky nevydrží zvýšené mechanické namáhání, povolí a umožní generativnímu sloupku, aby se vymrštil do polohy, která mu je přirozená. Mluvíme o otevření květu. Spodní květ na obrázku je už otevře-ný; uvolněný, zvednutý bílý generativ-ní sloupek je na něm jasně patrný.

Pokud na květ usedne včela medo-nosná, generativní sloupek ji poměr-ně velkou silou udeří „do brady“, do citlivého kořene sosáku. Včela se brzy naučí, že tyto květy jsou nebezpeč-né. Protože ji ale vojtěškový nektar láká, naučí se na květy sedat z boku, vykousat do květní trubky otvor a nek-tar vysát, aniž by květ opylila.

Když na vojtěškový květ přiletí čmelák, otevře ho také, jeho sosák je ale natolik dlouhý, že ho úder gene-rativního sloupku nezasáhne. Drobné samotářské včely sice úder dostanou, zasažena je ale až střední část jejich těla, tvrdá a pevná hruď. Takový úder je nijak nevyvede z míry. Jak samotář-ky, tak čmeláci proto vojtěšku opylují hojně a efektivně.

Inze

rce



k DiSkuSi

Na svobodu svého svědomí jsme velmi citliví. V určitých věcech mi žádná lidská autorita ani instituce nemá právo přikazovat, co mám a nemám dělat, podle čeho se mám rozhodovat, nebo dokon-ce jak smím myslet. Toto platí bezezbytku – tedy včetně církve či duchovního. Zasahování do osob-ních svobod v církvi či v křesťanských organizacích považujeme za projevy sektářství. Stejně tak jsme jako církev velmi opatrní k tomu, abychom obecně vyhlašovali, co se smí a co se nesmí. V naší tradici je těžko představitelné, že by vedení církve vydalo

závazné prohlášení například k antikoncepci nebo umělému oplodnění, jak je tomu v ŘKC. Necháváme to na svědomí a respektujeme svobodu. Nejedná se jen o oblasti etické, ale také o mnohé další.

Jako kazatel se setkávám s tvrzením „Já v tom mám svobodu“. Stejně tak jsem se setkal s rozhoř-čenými reakcemi, když se někteří duchovní pokou-šeli vlamovat do svědomí těch, které vedli. Toto roz-hořčení se odvolávalo i na to, že v našich kruzích je tradice všeobecného kněžství. Ta nepopírá určitou církevní hierarchii, ale omezuje ty, kteří stojí na jejím pomyslném vrcholu. A právě v tomto bodě se dostáváme k určitému napětí. Na jednu stanu hovo-říme o potřebě duchovních autorit, na stranu dru-hou ale – pokud se nejedná o zjevný hřích – každý je veden Bohem a každý má toto přímé vedení poslou-chat, i kdyby mu lidská autorita říkala něco jiného. Autorita duchovního ani církve mi nesmí nahradit Boha, zároveň se ale nesmím stát Bohem sám sobě. Dokážeme v tomto dilematu žít?

žiJeMe v cíRKvi

autorita a svědomíDokážeme ještě v církvi respektovat svobodu svědomí a odpovědnost všeobecného kněžství? Nebo je lepší, když církev stanoví závazné meze?

David Novák

kazatel Sboru CB Praha 13

Pavel Černý

kazatel SboruCB Praha 1 – Soukenická

Církev je nová společnost, která v sobě nese znaky a příchuť Božího království. Ve středu této společ-nosti je Kristus a jeho výklad i naplnění Písma. Cír-kev se vždy snažila držet svobodu svědomí i závaz-né principy. Desatero a další biblická pravidla jsou směrovkami a pomocí na cestě životem. V jejich uplatňování číhají dvě veliká nebezpečí: Zákonictví nadřazuje striktní poslušnost pravidlům a ještě pra-vidla rozpracovává do dalších detailů. Liberalismus nadřazuje rozum člověka nad Písmo, otupuje svědo-mí a překračuje stanovené meze.

Pán Ježíš odmítal kazuistické aplikace a vyučoval principy. Jeho vyučování ponechávalo prostor pro svědomí. Vždyť v životě se často stává, že v nesnad-né situaci musíme volit ze dvou nouzových cest tu, která je menším zlem. Osobní odpovědnost vůči církvi zde také musí být. Přesto svoboda svědomí je nad odpovědností církvi. Každý člověk se v posled-

ku nebude zodpovídat ze svých slov ani činů církev-nímu grémiu, ale svatému Bohu. To ovšem nevyva-zuje církev z povinnosti hledat podle Písma a pod vedením Duchem svatým nejlepší cestu a stanovo-vat etické principy.

Autorita církve ve věcech víry a etických principů je velmi důležitá, je ochranou našemu nedokonalé-mu poznání i hříchem narušenému svědomí. Přesto má své meze tam, kde složitost situace vede člověka,

Rostislav Staněk

kazatel Sboru CB Náchod



obs

ah r

ubr

Iky

nem

usí

vžd

y vy

jad

řova

t n

ázo

r re

dak

ční r

ady.

ozn

ám

ení

aby uplatnil hlas svého svědomí. Rozumná církev definuje a nabízí společnou cestu pod-le biblických principů, ale brání se spoutávat jednotlivce břemenem zákonictví a zbavit je osobní odpovědnosti před Bohem.

Předně si vyjasněme pojmy. Všeobecné kněžství znamená, že každý věřící v Krista má skrze víru svobodný přístup k Bohu, takže k tomu už nepotřebuje jiného lidského pro-středníka – kněze. Pokud se ale ptáme na to, jestli máme právo si v církvi navzájem mlu-vit do svědomí, tak se to netýká ani tak úřadu kněžského, jako spíš prorockého, pastýřského a učitelského. Ano, pověření služebníci mají odpovědnost mluvit do svědomí, jak opako-vaně připomíná apoštol Pavel mladým kazate-lům Timoteovi a Titovi. A nejen oni, ve zdravé církvi si všichni ve vzájemné spoluzodpo-vědnosti sloužíme i tím, že se napomínáme a povzbuzujeme. Nemíchejme to ale s pojmem „všeobecné kněžství“, to je něco jiného.

A co si představujeme pod „svobodou svědomí“? Všichni lidé máme svědomí jako dar od Boha a vzácný relikt z Edenu. Jenže všichni je máme nějak pokřivené. Není tedy záruka, že svědomí ukazuje vždy správně. Proto jsem opatrný k požadavku „respekto-vání svobody svědomí“. Kdekdo toho zneu-žívá k prosazení svévole. Svědomí si předně potřebujeme nechat kultivovat Božím slo-vem, Duchem svatým a bratrským napomí-náním. S takto formovaným svědomím je pak legitimní svobodně překračovat meze, když nejsou Boží, ale lidské. Je tedy správné, když v církvi vytýčíme zdravé meze podle Božího slova, a ty pak závazně držíme, s čistým svě-domím. Jenže pouze silou autority hranice neudržíme. Tu moc má jen evangelium Ježíše Krista, jež mění srdce a buduje charakter. Jím vždycky začínám, u sebe i u druhých.

■ PřiPRavil PetR Raus

Rostislav Staněk

kazatel Sboru CB Náchod

Reakce na „velikonoce, my a naše doba“Vážená redakce,

při čtení čísla 4/2015 jsem měl pocit, že postmoderna na svém ústupu z kaváren zabloudila i do Brány. Na s. 14 oblíbený citát „debatérů tohoto věku“ o konci tzv. velkých příběhů. V kontextu ovšem Lyotard mluvil o konci velkých vyprávění, jmenovitě o osvícenství, marxismu a víry ve vědu, přičemž význam slova vyprávění posunul (konec ideologií). Vyprávění ve vlastním slova smyslu naopak v postmoderní době zažívají nové ocenění, což nabízí i nové šance velkému vyprávění dějin spásy (které naopak pro modernu bylo málo abstraktní, jak by se prý slušelo na pravdu).

Vrací se ovšem i vyprávění ve smyslu řeckého ekvivalentu tohoto slova, čili mýtus – Nietzscheho očekávání, že posun od faktu k bájím přinese „zbáječnění“ světa se ovšem nenapl-nilo, pouze přišla mediální „reality“ namísto skutečné reali-ty, což nám paradoxně umožňuje nově uvidět realitu Kristova vzkříšení opět v rovině faktů a nejen interpretací. Americké evangelikální prostředí tyto šance registruje, informovaně o tom může napsat doc. Hošek.

A hned dál čteme další postmoderní bonmot, otázku, zda „velké příběhy“ nejsou „jen naše řečové hry“? Jazykové hry, Sprachspiele, ovšem nejsou „jen“ hry, jak se to v povrchním „diskursu“ postmoderny obvykle vnímá. I téma jazyko-vých her pochopili američtí evangelikální teologové v jeho významu, třebaže zde je diskuse kontroverznější; u nás se teologickými možnostmi filosofie jazyka (s důsledky pro modlitbu, kázání aj.) zabývá například baptistický kazatel Blahoslav Fajmon.

Interpretace evangelia možná opravdu nabízí „nekonečný počet vytvořených jazykových světů“, ale to není nic proti evangeliu, svědčí to o potenciálu Božího slova. Problém je v tom, že medializovaná postmoderna vidí tyto věci jako hravě nezávazné a libovolné, jenže to právě nejsou. I třetí „povinná citace“, tentokrát Derridy, ve formě otázky o nutnosti dekonstrukce centrální pozice slova je vhozena do prostoru s postmoderní lehkostí, jejíž smysl mi uniká. Derridova kritika logocentrismu samozřejmě může být předmětem diskuse právě v církvi užívající slovo jako hlavní médium, třebaže se Derrida podle mého pochopení obrací proti něčemu jinému.

Čili diskutujme o tom, ale do hloubky, vidíme-li zde pro-blém. „Před Pánem nemá valnou cenu opakování názorů, které jsme někde slyšeli,“ říká Petr Raus v úvodníku šéfre-daktora, a já s ním souhlasím.

S mnoha pozdravy a celkově velkou pochvalou Vaší práceJaRoslav voKoun, doMažlice

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1E-mail: [email protected]



Moje cesta do tim 2,2v yrůstala jsem v křesťanské

rodině. Spolu s rodiči a bra-trem Martinem jsme chodili do sboru Církve bratrské v Rakovní-ku. Když jsem dospívala, pociťo-vala jsem touhu veřejně vyznat, že Ježíš je mým Pánem a Spasi-telem. Ve svých 17 letech jsem se nechala pokřtít.

Jako malá jsem moc ráda zpíva-la, a proto mě rodiče přihlásili na zpěvavý tábor Klauníci pod vede-ním Manuely Jungové. Na první tábor jsem přijela v roce 1998. Učili jsme se zpívat dětské písně o Bohu, které jsme poté zpívali na koncer-tu pro rodiče. V roce 2001 jsme na táboře nacvičovali muzikál Boží hvězda, kde jsem si zahrála hlavní roli královny Ester. S touto posta-vou jsem se hodně sžila a některé z písní si dodnes zpívám.

Při studiu na vysoké škole jsem se modlila za Boží vedení do svého budoucího povolání. Vystudovala jsem obor Cestovní ruch na Fakul-tě mezinárodních vztahů na Vyso-ké škole ekonomické v Praze. Stále více jsem vnímala, že bych moc ráda pracovala tam, kde budu moci sloužit druhým. Nevěděla jsem ale, co konkrétně pro mě Bůh má. Na škole jsem se ve své vedlejší speci-alizaci dostala k tématu neziskové-ho sektoru a od té doby jsem začala přemýšlet tímto směrem.

V době mých studií jsme se s Manuelou opět setkaly a zůstaly jsme v kontaktu přes Facebook. Za Boží směřování pro svůj život jsem se pravidelně modlila, stále jsem ale nevěděla, co má Bůh pro mě připraveného. V době, kdy jsem úspěšně zakončila studium, mi Bůh vložil do hlavy myšlen-ku napsat Manuele, zda nehledá posilu do svého týmu. Manuela byla mým zájmem potěšena a spo-

lečně jsme hledaly cestu, jakým způsobem bych mohla sloužit.

V té době měla Manuela naplá-novanou schůzku s Eliškou Krme-lovou, zakladatelkou preventivní-ho programu na školách Etické dílny; šlo o certifikaci. Eliška si dělala velké starosti s tím, jak ten-to proces zvládnout administra-tivně, organizačně a v neposlední řadě časově. V tu chvíli jí Manuela řekla o mně, mimo jiné zmínila mé organizační schopnosti, které jsem jmenovala mezi svými silný-mi stránkami. Nyní jsou Etické dílny jednou z oblastí, ve které sloužím. Zajišťuji administrativní záležitosti a připravuji podklady pro certifikaci. Pro Elišku jsem byla odpovědí na její modlitby. Když jsem se o této situaci pozdě-ji dověděla, vnímala jsem to jako potvrzení, že mě Bůh v Tim-dva-dva chce skutečně mít.

Ráda komunikuji s lidmi a už na škole jsem měla mimo jiné ráda předměty, kde se procvičovaly komunikační dovednosti. Je skvělé, že tyto získané dovednosti mohu používat pro Boží království. Do Tim-dva-dva jsem nastoupila v lis-topadu 2014 a už v únoru jsem měla ve sboru první prezentaci. Se stán-kem Tim-dva-dva se také účastním křesťanských konferencí.

Činnosti, o kterých jsem psala, jsou malé kousky mozaiky zná-zorňující poslání, které mi bylo svěřeno. Vidím, že mají smysl. Jsem ráda, že mohu mít podíl na plnění vize, aby každé dítě v Čes-ké republice mohlo slyšet evan-gelium názornou, srozumitelnou a atraktivní formou. Vnímám, že tato služba je součástí Božího záměru, který se mnou Bůh má.

■ lucie BRaBcová,

sBoR cB PRaha 9 – čeRný Most

Bůh je mocen učinit,

co zaslíbil.

Římanům 4,21

DOtekYFo

to a

rch

Iv



kŘíŽOVka

vyluštěte tajenkua vyhrajte knihu

Taje

nka

z čí

sla

5-6

/201

5: Ž

ádný

slu

ha n

emůž

e sl

ouži

t dvě

ma

pánů

m. K

nihu

Pře

rvan

ý ži

vot

vyhr

ává

Mon

ika

Kub

icov

á, R

ačic

e.Př

ipra

vil D

ušan

Kar

kuš.

Tajenku zašlete do 21. 6. 2015 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihuJana Hábla Labyrint upgrade.Výhru věnuje autor.



POSt ScriPtuM

v ýchova dětí je náročná a mimořádné zod-povědná činnost. Nejsou to jen zlatíčka, ale

i pořádní prevíti. Pokud se jejich výchova nezvlád-ne, důsledky budou neodvratné. Nejen pro jejich rodiny, ale i pro celou společnost. Nejeden rodič se ptá, v čem spočívá úspěšná výchova. Blahoslavený je, pokud se ptá ještě před vlastní svatbou. Pokud se začíná ptát až při vlastních dětech, hodně risku-je. Pokud však tato otázka začne zaměstnávat rodi-če v době, když prohrává boj s vlastními teenagery, je definitivně pozdě. Co však s rodičem, který radu dostane, ale ignoruje ji?

Zvládnutá výchova je jako trezor s mnoha zámky. Na jeho otevření potřebujeme více klíčů. Jedním z nich je problém autority.

U nás v Žilině bývá jednou za rok houslová díl-na. Nejtalentovanější děti různého věku z celého Slovenska se sejdou na několik dní, aby předvedly své umění před skvělým houslovým pedagogem a aktivním koncertním umělcem v jedné osobě. Každému se věnuje asi půl hodiny. Je to zážitek! Jeho komentáře, rady a praktický (nezřídka vášnivý a emocionální) vstup do hudebního světa dětí všich-ni přítomní sledují s respektem, pozorně a hlavně tiše. Jsou mezi nimi rodiče, ale i učitelé.

„Jak to stojíš?“ „Drž výš ty housle!!!“ „Proč nepoužíváš celý smyčec?!“ „Znáš vůbec noty? Čet-la jsi tu partituru…?!“ Určitě je nepříjemné a těžké pro kteroukoliv učitelku poslouchat před desítka-mi kolegů (a vlastním žákem!), že její žák NEUMÍ DRŽET SPRÁVNĚ HOUSLE... Ano, housle je potře-ba držet správně, protože jinak nikdy nebudou hrát tak, jak mají.

Zdá se, že i v gurmánském umění nebo gastrono-mii je to podobné. Znáte pořad Ano, šéfe!, ve kte-rém renomovaný kuchař přichází do neprosperují-cí restaurace, aby jí pomohl dostat se z problémů? Tentokrát nemáme před sebou děti, ale majitele, kuchaře či servírky, kteří čelí kritickým poznám-kám experta. A mnozí s tím mají problém. „Já dělám ten vývar takhle už nějakou dobu a nikdo si ještě nestěžoval,“ říká kuchař. „Ale děláte to špat-ně,“ zní ortel.

Je jasné, že jestli má provozovna nabrat nový směr, musí přijít změna, a to ne jen tak nějaká,

ale změna podle kvalifikované rady! A tu náš šéf-kuchař má, o tom není pochyb. Některým majite-lům se podaří změnit situaci velmi dobře a rych-le, některým to jde velice pomalu. Málokdo rady ignoruje, vždyť jde o život – a štamgast není blbec! Ten – na rozdíl od majitele nebo kuchaře – oprav-du umí!

Zdá se, že všechny oblasti života společnosti fungují na stejném principu – existují experti, znal-ci v dané branži, a pod jejich vedením jdou věci dopředu. Důvod je jednoduchý – svět má svůj řád a jeho základní principy jsou zjevné. Pak je třeba je usilovně vnášet do praxe, anebo obcházet respekti-ve ignorovat.

Platí to i pro život ve sborové komunitě? A co správa církve? Odkaz sborům ve Zjevení naznačuje odpověď. Bůh posílá své služebníky, kompetentní a odborně zdatné. Dát jim prostor, jak učí dějiny reformace, není vůbec věc samozřejmá. Pak „ano, šéfe“ může znamenat totéž jako „ano, Šéfe“. A pama-tujme – štamgast, ten umí! ■

ano, šéfe!

Zvládnutá výchovaje jako trezor s mnoha zámky.

Tibor Máhrik


© b

rán

a, p

etra

kaš

pero

vá-p

olda

ufov

á


o bdobí první republiky bylo před-ně obdobím nečekané svobody.

Hnutí Pryč od Říma vyvedlo z kato-lické církve desetitisíce lidí a církve evangelické se ocitly před netušenými možnostmi náboru nových zájemců. I Jednota českobratrská byla v tom-

to pokušení opustit svoje eklesiologické důrazy a otevřít se těm, kteří odešli z katolické církve často spíš z politických důvodů.

Dvacátá léta se ovšem vyznačují naopak tendencí ještě zřetelněji zpřesnit pro-buzeneckou pozici. „Návrat ke Kristu je věcí pro nás nejdůležitější. Zvěstovat to životem i slovy a tvořit krásnou církev Pána Ježíše v národě našem pokládá-me za své poslání,“ uvádí například prohlášení Rady JČ z roku 1919. Jednota tedy zpevňuje vlastní pozice. I onen odkaz ke staré Jednotě bratrské je progra-mem větší vyznavačské určitosti a také novým zdůrazněním potřeby posvěcení a rozvoje duchovního života. Namísto překotného přijímání nových členů zavá-dí nový Řád v roce 1926 dokonce trojí stupeň členství: čekatelství, přípravné členství a členství plnoprávné. Čekateli se mohou stát ti, kdo hledají duchovní zkušenost obrácení ke Kristu a stojí o společenství Božího lidu. Takoví mají být vyučováni v biblickém učení a zásadách Jednoty. „Když pak čekatelé vyznají, že dosáhli z milosti hříchů odpuštění, jistoty spasení a nového života, mohou se

státi členy přípravnými. Přípravní členové, kteří se osvědči-li, mohou potom přijati býti jako řádní členové do sboru.“

Po neúspěšném pokusu o sjednocení probuzeneckých evangelíků pod odkazem staré Jednoty bratrské z roku 1919 přinesly další roky spíš odstup od ostatních a zpevňování vlastních pozic. Když např. v roce 1927 vznikl Svaz evange-lických církví, Jednota českobratrská se nepřipojila...

Léta třicátá přinášejí ale znatelnou změnu v přístu-pu. Ve vztahu vůči ČCE měl velký význam rostoucí vliv jejího teologa J. L. Hromádky, který z podnětů teologie K.Bartha přinášel výrazný kurz revize některých libe-rálních východisek a také větší otevřenost pro pietistické a probuzenecké důrazy. Hromádkovy přednášky na Huso-vě bohoslovecké fakultě byly Radou JČ doporučovány kazatelským kandidátům, některým se otevřela i cesta ke studiu na fakultě. Výrazným zastáncem změny kurzu byl František Urbánek a byl to mj. i jeho vliv, který způsobil, že konference uložila Radě, aby zahájila jednání o vstupu do výše zmíněného Svazu evangelických církví. Zásady církve zůstávaly stejné, ale rostla otevřenost vůči druhým a ke spolupráci s nimi. ■ RoBeRt haRt

Foto

arc

hIv

Protikatolickou náladu samostatného Československa charakterizovalo stržení

mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918 (foto nahoře).

František Urbánek (vlevo) a J. L. Hromádka (vpravo), významné osobnosti JČ a ČCE.

Ochota křesťanů ke spolupráci

vždy prospívá věci evangelia.

První republika


Date post:	22-Jul-2016
Category:	Documents
Upload:	brana
View:	220 times
Download:	3 times

Brána 07/15

Documents