C. Svět podle Versailleského systému

1. Pařížská mírová konference (1919 – 1920)

První světová válka přinesla asi 11 milionů mrtvých a obrovské hmotné škody. Zdevastovala

rozsáhlé oblasti vleklých frontových bojů, přivedla do uniforem a na bojiště mnohamilionové, do té

doby nevídané zástupy zdatných mužů, z nichž mnozí pak přišli o život nebo byli zmrzačeni,

vystavila tíživé zásobovací nouzi početné obyvatelstvo v zázemí.

Proto je pochopitelné, že po válce byla mezinárodní politika naplněna – samozřejmě především

z vůle vítězné Dohody – rozsáhlou snahou zabezpečit trvalý světový mír. Jeho počátky měly být

položeny na Pařížské mírové konferenci, která začala dva měsíce po listopadovém vyhlášení

příměří a určila podobu poválečné Evropy.

Dohodové velmoci nyní rozhodly, že s každým poraženým státem Ústředních mocností bude

uzavřena zvláštní mírová smlouva, která stanoví podmínky jeho poválečné existence. Na konferenci

oficiálně jednalo 32 dohodových zemí: 27 států a 5 britských polokoloniálních dominií. Poražené

státy se jednání nemohly aktivně účastnit, s jejich zástupci se počítalo až pro závěrečné podpisy.

Pařížská konference začala 18. ledna 1919 a trvala déle než rok. Účastníci byli rozděleni na:

a) mocnosti s všeobecnými zájmy (tedy velmoci): Francie, Velká Británie, Spojené státy, Itálie,

Japonsko;

b) mocnosti s omezenými zájmy: mezi nimi bylo i Československo;

c) mocnosti, které přímo neválčily: některé jihoamerické státy, které sice za války zaujaly vůči

Ústředním mocnostem nepřátelský postoj, ale své armády na žádné bojiště neposlaly.

Delegace jednotlivých států vedli nejprve zpravidla předsedové vlád: nejvlivnějšími osobnostmi

konference byli Francouz Georges Clemenceau (1841 – 1929), Brit David Lloyd George (1863 –

1945) a americký prezident Woodrow Wilson, jenž svými Čtrnácti body z ledna 1918 (viz

VII.B.7.d.) i osobním působením na konferenci výrazně ovlivnil celkové výsledky poválečných

jednání. Československou delegaci vedl první československý premiér Karel Kramář. Později

premiéři předali agendu Pařížské konference do rukou ministrů zahraničí (Československo tu

zastupoval Edvard Beneš).

Lloyd George – Clemenceau – Wilson

Konference jednala velmi důkladně a narýsovala zcela novou

podobu mnoha částí Evropy. Nevyhnula se však rozporům ani

diskutabilním krokům. Výsledky Pařížské konference můžeme ve

stručnosti shrnout takto:

1. Střetly se tu dvě protichůdné koncepce poválečného míru:

zatímco Francie, tedy země válkou nejvíce zasažená, požadovala

mír jako odvetu, Velká Británie a Spojené státy prosazovaly

mír jako usmíření. Anglosaští politici totiž počítali, že jejich

státy – vzhledem ke své poloze i charakteru ekonomiky – nejvíce

vydělají na poklidném ovzduší široké mezinárodní obchodní

spolupráce, zatímco jejich francouzští kolegové si přáli rozsáhlé

finanční náhrady od Německa a doufali v přináležitost celého západního břehu Rýna k Francii (část

tohoto území byla ztracena ve Francouzsko-pruské válce 1870 – 1871).

2. Dohodové velmoci jednaly s Německem a s Rakouskem i Maďarskem jako

s bezvýhradnými právními nástupci Německého a Rakousko-uherského císařství a záměrně

přehlížely, že v Berlíně, ve Vídni i v Budapešti již vládli zcela jiní politici, kteří na podzim 1918

revolučními akcemi svrhli skutečné strůjce války.

3. Rusko nebylo na konferenci vůbec pozváno, poněvadž svoji mírovou smlouvu –

brestlitevskou – již dávno uzavřelo. Dohodové velmoci však nyní samozřejmě nedovolily

Německu, aby si ponechalo tu západní část Ruska, kterou Brestlitevským mírem původně uhájilo.

4. Byl potvrzen zánik Rakousko-Uherska a vznik nástupnických států rozkládajících se zcela

nebo zčásti na jeho území: jednalo se o Československo, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Království

Srbů, Chorvatů a Slovinců (od r. 1929 neslo název Jugoslávie). Navíc rozsáhlé oblasti východních

Uher (s národnostně smíšeným obyvatelstvem) byly připojeny k Rumunsku.

5. Turecko ztratilo pozici blízkovýchodní velmoci: bylo okleštěno o 80 % předválečného území

a zbyly mu prakticky pouze oblasti osídlené Turky (v této rozloze zůstává dodnes).

6. Ústřední mocnosti musely platit vysoké reparace (válečné náhrady) v penězích i surovinách

některým státům Dohody (nejvíce však Francii) jako náhradu za škody způsobené válkou.

Reparace měly ochromit vojenskou, ekonomickou i politickou sílu poražených států a podpořit

poválečnou ekonomickou restrukturalizaci vítězů. Největší reparace byly předepsány Německu

(132 miliard marek) a jejich tíhu ještě zvýšila poválečná hospodářská krize.

7. Poražené státy byly dramaticky omezeny v možnosti vybudovat si nové ozbrojené síly.

Například Německu byla povolena jen armáda o síle 100 tisíc mužů pozemního vojska a 15 tisíc

mužů válečného námořnictva. Německo nesmělo vlastnit ani jednu ponorku, vojenské letadlo nebo

tank. Jeho válečné loďstvo bylo zásadně zredukováno.

8. Poražené státy – a opět se to týkalo hlavně Německa – přišly o všechny kolonie, které tak

získali do správy především Britové a Francouzi.

9. Německo ztratilo některá pohraniční území (především Alsasko-Lotrinsko ve prospěch

Francie). Německá část západního břehu Rýna byla okupována vojsky Dohody a východní břeh byl

do hloubky 50 km demilitarizován: Němci tam nesměli mít vojenské posádky. Na pobřeží Baltu

byla nejvýchodnější část Německa oddělena od zbytku státu nově zřízeným městským státem

nazvaným Svobodné město Gdaňsk: nebylo součástí Polska, ale zajišťovalo Polákům volný

přístup k moři.

10. Byla založena (20. ledna 1920) Společnost národů: mezinárodní organizace, která se měla

zasazovat o dodržování míru ve světě podle principu kolektivní bezpečnosti (žádný konflikt není

jen bilaterální; proti útočníkovi zasáhne celé mezinárodní společenství členských států). Společnost

národů sídlila v Ženevě, jejími orgány byly všečlenské Shromáždění, velmocenská Rada, Stálý

sekretariát a Mezinárodní soudní dvůr (se sídlem v nizozemském Haagu).

Jednání Pařížské mírové konference probíhala v prstenci zámků kolem Paříže a podle těchto

zámků se také nazývají jednotlivé mírové smlouvy:

Smlouva s Německem byla podepsána přímo ve slavných Versailles (28. 6. 1919),

s Rakouskem v Saint-Germain-en-Laye (10. 9. 1919), s Bulharskem v Neuilly (27. 11. 1919),

s Maďarskem v Trianonu (4. 6. 1920), s Tureckem v Sèvres (10. 8. 1920).

Shrnutí:

Nové, poválečné politické poměry hlavně v Evropě nastolila Pařížská mírová konference.

Chtěla vytvořit trvalý mír založený na citelném zvýhodnění vítězných, dohodových národů

nad národy poraženými. Ty musely podepsat mírové smlouvy, jimiž ztrácely části

dosavadního území a mj. se zavazovaly k dlouhodobému placení tíživých válečných reparací.

Nejvlivnějším státem v Evropě se stala Francie, ale ukázalo se, že v budoucnu nebude možné

provádět evropskou politiku bez kontaktu se Spojenými státy.

Otázky a úlohy:

1. Porovnejte „Pařížský mír“ s výsledky jiných, dřívějších mírových konferencí.

2. Jak se v poválečných letech vyvíjel osud někdejších německých kolonií?

Výběr z odborné literatury: Margaret MacMillanová: Mírotvorci. Praha 2004.

2. Evropa po válce

Konec První světové války znamenal zásadní přelom zejména evropské civilizace v mnoha

směrech:

1. Evropská populace byla čtyřmi válečnými lety velmi vysílená. Proto ji v letech 1918 – 1920

krutě zasáhla světová pandemie chřipky (nazývané španělská – podle první vážně postižené

země), kterou onemocněla asi čtvrtina lidstva a která si vyžádala ve světě více než 20 milionů

životů (možná až 50 milionů), což dokonce výrazně převýšilo počet obětí právě skončené války.

2. Dramaticky byla překreslena mapa Evropy. Převážily zde národní státy: právo národů na

sebeurčení se stalo hlavní zásadou pro vytváření nových státních celků. Toto právo bylo ovšem

v praxi přiznáváno jen vítězům, kteří navíc mohli při rýsování svých hranic těžit i z dalších,

strategických zvýhodnění.

3. Evropa se demokratizovala: zmizely pozůstatky feudalismu i absolutismu. V Evropě prudce

vzrostl počet republik a ubylo monarchií: ačkoli samozřejmě i království byla demokratickými

státy (konstitučními monarchiemi), přesto republikánský duch výrazně zcivilnil a liberalizoval celý

veřejný prostor. Tomuto vývoji se vymykaly jen dva státy: Rusko, v němž vláda bolševiků měla ráz

komunistické diktatury, a Maďarsko, které sice bylo královstvím, ale s neobsazeným trůnem, takže

se stalo ostrovem politické nestability ve střední Evropě (situaci ztěžoval fakt, že Maďaři se nechtěli

smířit se ztrátou drtivé většiny někdejšího uherského území).

4. Za války se zásadně proměnila

společenská pozice žen: kvůli

nasazení mužů v armádě musely na

celé čtyři roky zaujmout místa

v průmyslu (včetně tovární práce

např. ve zbrojovkách) nebo v dopravě

(řídily lokomotivy aj.). Obrovskou

roli sehrály v nemocnicích jako

ošetřovatelky raněných. Po válce již

mnohé ženy vystupovaly jako

sebevědomé a samostatné partnerské

protějšky svých mužů a žádaly (a

často získaly) rovnoprávnější podíl na

politickém životě (šlo především o

všeobecné volební právo). První

světová válka tedy podpořila vznik a

rozvoj feminismu: cíleného hnutí za

rovnoprávnost žen ve veřejném

životě (mimochodem: není náhoda,

že právě v r. 1920 katolická církev svatořečila středověkou francouzskou bojovnici za svobodu Janu

z Arcu: šlo nepochybně o vyjádření respektu k úloze žen – nejen francouzských – za války).

5. Zmenšil se rozsah kolonií: v bývalých německých koloniálních územích a v někdejších

netureckých oblastech Osmanské říše sice rychle začali – s mandátem Společnosti národů –

hospodařit i vládnout především Britové a Francouzi, ale přesto bylo jasné, že novověký

kolonialismus je za svým vrcholem a začíná spět ke svému úpadku.

6. Shodou okolností hned po První světové válce zažil svět – a zejména Evropa – prudký rozvoj

vědy a techniky. Velice rychle do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i

letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se

staly telefon i rozhlasový přijímač. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a

biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným divadlům), vznikaly však také

neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé

společenské dění, obrovský rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit

v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství

zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i

čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět

módy a společenských zvyklostí. 7. Součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen

o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se

činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na

dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě.

8. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu

(atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po

skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže).

Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané

návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň.

9. Celý tento vývoj však začal hlubokou poválečnou hospodářskou krizí.

Idylka v poválečné Paříži (1922) Američtí filmoví komici Stan Laurel

a Oliver Hardy ztělesňovali bezstarostnou

rozvernost 20. let

Shrnutí:

Konec První světové války byl obrovským mezníkem ve vývoji zejména Evropy. Kontinent

se demokratizoval, liberalizoval a modernizoval, zanikly nadnárodní říše a zrodily se nové

národní státy. Trvalý mír měla zajistit světová organizace Společnost národů. Přetrvaly však

kořistnické cíle vítězných velmocí a poražené státy byly zdeptány přísnými, zejména

ekonomickými omezeními. Politika se začala více věnovat sociálním otázkám, ale první léta

míru se odehrála pod tíhou poválečné hospodářské krize.

Otázky a úlohy:

1. Najděte v okolí svého bydliště nebo školy budovy, pomníky apod. postavené záhy po r. 1918.

2. Porovnejte poválečnou mapu Evropy s dnešní a charakterizujte rozdíly.

3. Kteří světoví umělci vynikli ve 20. a 30. letech?

4. Najděte některé typy automobilů z 20. a 30. let a porovnejte je s dnešními.

Výběr z odborné literatury: Zdeněk Bradáč: Zlatá dvacátá léta. Praha 1983.

3. Poválečná krize (1918 – 1923)

a) Ekonomické problémy

Po každé velké válce přicházejí pro vítěze i poražené hospodářské těžkosti, protože je třeba

zmírnit válečné škody a přeměnit válečnou výrobu zpět na mírovou (řečeno známým biblickým

příslovím: překovat meče na pluhy). Krize po mimořádně rozsáhlé První světové válce byla také

mimořádně hluboká a zasáhla léta 1918 – 1923. Například ve Spojených státech klesla produkce v

průmyslu o třetinu. V Československu byla průmyslová výroba v r. 1920 na 75 % v porovnání s r.

1913. Hodnota národních měn byla destabilizována: nejhůře v Německu, kde došlo k hyperinflaci.

b) Vítězství bolševiků v občanské válce

Za této situace se pokusily o vzestup nové politické proudy. Na prvním místě to byl

komunismus. Bolševická vláda v Rusku dokázala (po odjezdu československých legií) zvítězit

nad svými domácími odpůrci i nad dohodovou vojenskou intervencí a dosáhla celkového vítězství

v občanské válce 1917 – 1922. Bolševici chápali svůj boj jako počátek celosvětové komunistické (proletářské) revoluce. V

některých nově vzniklých evropských státech skutečně došlo k pokusům nastolit komunismus.

c) Pokusy o komunistický převrat v Německu (boje v Berlíně a Bavorská republika rad)

V republikánském Německu byl kancléřem (předsedou vlády) a pak od února 1919 prvním

německým prezidentem byl předseda sociální demokracie Friedrich Ebert (1871 – 1925).

Usiloval o spolupráci politické levice s pravicí. Na přelomu let 1918 a 1919 komunisticky

orientovaní sociální demokraté, vedení Karlem Liebknechtem (1871 – 1919) a Rosou

Luxemburgovou (1871 – 1919), založili Komunistickou stranu Německa. Vzápětí došlo hned ke

dvěma pokusům nastolit komunistickou vládu: v Berlíně a

Mnichově (zde na necelý měsíc vznikla sovětská republika

nazvaná Bavorská republika rad). Obě komunistické akce byly

krvavě potlačeny: hlavní roli přitom hrály – namísto slabé

německé armády – ozbrojené dobrovolnické oddíly zvané

Freikorps (Svobodný sbor), vytvořené pravicovými silami krátce

předtím z válečných navrátilců: nyní v Berlíně zavraždily i

Liebknechta a Luxemburgovou.

Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová

Násilnosti v Německu 1918 – 1919 přinesly celkem několik tisíc obětí na životech. Situaci

v zemi stabilizoval až parlament vzešlý z voleb, když v červenci 1919 vydal – na svém zasedání

v historickém městě Výmaru (Weimaru) v Durynsku – německou republikánskou ústavu: odtud se

období německých dějin v letech 1918 – 1933 označuje jako výmarská republika.

d) Maďarská republika rad a její válka s Československem a Rumunskem

Poměry v Maďarsku byly ještě neklidnější. Pařížská mírová konference odebírala Maďarům

bezprecedentně velké území: ztratili nejen všechny jazykově nemaďarské oblasti někdejších

Uher, ale k Československu, Jugoslávii a Rumunsku byly připojeny dokonce některé maďarsky

hovořící regiony. V maďarské veřejnosti tak vznikl silný odpor k politice západních velmocí.

Na podzim 1918 se do Maďarska vrátil Béla Kun (1886 – 1938/1939): maďarský voják, který

byl za války zajat Rusy, stal se komunistou a účastnil se Říjnové revoluce. V listopadu založil

v Budapešti Maďarskou komunistickou stranu, zorganizoval sérii násilných demonstrací proti

republikánské vládě, a přestože se na čas ocitl ve vězení, využil mohutného veřejného odporu proti

oklešťování maďarského území, v březnu 1919 svrhl prozápadní republikánskou vládu a nastolil

komunistickou Maďarskou republiku rad.

V téže době (také v březnu 1919) bolševici založili v Moskvě – za účasti komunistů z některých

evropských zemí – Komunistickou internacionálu (Kominternu): mezinárodní organizaci

komunistických stran, která měla – všestranně podporována bolševickou vládou – iniciovat

komunistické revoluce v Evropě. Maďarsko bylo první příležitostí vyzkoušet tuto politiku v praxi:

Lenin a Kun byli v pravidelném telegrafickém kontaktu.

Maďarská republika rad vyhlásila znárodnění veškerého průmyslu a převod zemědělské půdy

do družstevního vlastnictví. Dramaticky snížila daně a natiskla inflační peníze. Následoval odpor

části veřejnosti a Kun dal z řad nespokojených popravit asi 500 lidí. Vyhlásil opozici vůči

Dohodě, což vedlo k vojenskému vpádu československé a rumunské armády. Československou

ofenzivu Maďaři zprvu odrazili a protiútokem obsadili jihovýchodní část Slovenska, kde pod

ochranou maďarských zbraní byla vyhlášena Slovenská republika rad (v jejím čele stál český

novinář Antonín Janoušek). Maďarská republika rad chtěla znovu připojit Slovensko k Uhrám a

spojit se se sovětskou Rudou armádou. V červenci však Čechoslováci Maďary ze svého území

vyhnali a v srpnu Rumuni dobyli Budapešť, čímž Maďarská republika rad zanikla (Kun

uprchl). V listopadu 1919 vládu v Maďarsku převzal někdejší admirál rakousko-uherského

námořnictva Miklós Horthy (1868 – 1957) a v r. 1920 byla v zemi obnovena monarchie

(království), ovšem s neobsazeným trůnem: Horthy byl hlavou státu jako regent (správce).

e) Polsko-sovětská válka

V počátek bolševického tažení do Evropy se měla proměnit Polsko-sovětská válka 1919 –

1921. Polský maršál a nejvyšší představitel (náčelník státu) Polské republiky Józef Piłsudski (1867

– 1935) totiž zaútočil na Rusko s cílem dobýt Ukrajinu a posunout polskou východní hranici na

někdejší linii z doby Polsko-litevského království. V květnu 1920 Poláci dokonce dobyli Kyjev.

Avšak Rudá armáda (generál Semjon Buďonnyj, 1883 – 1973) podnikla mohutnou ofenzivu,

která rychle zatlačila Poláky na jejich území. Rusové dobyli severovýchodní polovinu Polska a v

létě 1920 se pokusili obklíčit Varšavu. Teprve tam je Piłsudski porazil (klíčovou bitvu Poláci

označují jako Zázrak na Visle) a Rudá armáda se stáhla do Ruska. Cílem ruské zahraniční politiky

však zůstalo – až do 40. let – posunutí západní hranice Ruska na linii, již kdysi dosáhli ruští

carové, a exportovat komunistickou revoluci do Evropy.

Komunistické strany v jednotlivých státech rychle vznikaly především z ultralevých křídel

sociálnědemokratických stran.

Shrnutí:

Poválečná hospodářská krize v Evropě vedla k pokusům o komunistické převraty

v poražených státech Německu a Maďarsku. Ruský bolševický režim založil Kominternu:

mezinárodní sdružení komunistických stran usilující s ruskou podporou o úspěšné

komunistické revoluce v Evropě. Ruské válečné tažení do střední Evropy však zastavili Poláci.

Otázky a úlohy:

1. Zjistěte podrobnosti o poválečné hyperinflaci v Německu.

2. Jak vypadala veřejná činnost Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové před r. 1919?

3. Které oblasti náležely ke Slovenské republice rad a které město bylo jejím centrem?

Výběr z odborné literatury: Norman Davies: Bílý orel, rudá hvězda. Praha 2006. Kevin

McDermott – Jeremy Agnew: Kominterna. Praha 2011.

f) Nová ekonomická politika v Rusku a vznik Sovětského svazu

Po svém vítězství v občanské válce bolševická vláda nahradila neefektivní válečný komunismus

(který spočíval v totální státní kontrole nad ekonomickým životem země; viz VII.B.6.d.) Novou

ekonomickou politikou (NEP; 1921 – 1928), která znamenala mírnou ekonomickou liberalizaci:

povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, což znamenalo

lepší zásobování venkova a vzestup životní úrovně ve městech.

Zároveň si ovšem bolševici pojistili úplnou politickou kontrolu nad celým Ruskem.

Zlikvidovali ostatní politické strany tím, že jejich vůdce přinutili emigrovat. Bolševici-komunisté

se tak stali jedinou politickou stranou v Rusku. A o potírání jejich skrytých protivníků se

postarala nově zřízená komunistická tajná policie: založil ji v prosinci 1917 Felix Dzeržinskij

(1877 – 1926) a byla označována jako Čeka (ČK – Črezvyčajnaja komissija = Mimořádná komise);

známější se stal její pozdější zkratkový název KGB.

V letech 1920 – 1931 ruská vláda realizovala gigantický ekonomický projekt GOELRO

(Gosudarstvennaja komissija po elektrifikaciji Rossiji = Státní komise pro elektrifikaci Ruska). Šlo

o vůbec první celostátní hospodářský plán (elektrifikace venkova tehdy probíhala i jinde v Evropě,

ale tam se děla jako souhrn na sobě nezávislých projektů). GOELRO byl úspěšný (v r. 1932 se

v Rusku vyrábělo téměř sedmkrát víc elektrické energie než v r. 1913) a podnítil v Rusku úsilí řídit

podle celostátních plánů celé národní hospodářství.

V r. 1922 se bolševické Rusko přejmenovalo na Svaz sovětských

socialistických republik (zkráceně: Sovětský svaz): složitý název

zdůrazňoval, že jde o komunistický stát složený z několika různých

zemí (svazových republik) s určitou (zejména kulturní) autonomií.

Zároveň se jednalo o jediný stát na světě, který ve svém názvu neměl

zeměpisné určení: měl totiž přerůst v celosvětovou komunistickou

říši (hlavním motivem státního znaku byla zeměkoule s rudými

kontinenty a kolem ní rudá stuha s nápisem převzatým

z Komunistického manifestu: Proletáři všech zemí, spojte se!).

Státní znak SSSR

g) Vznik fašismu a politický převrat v Itálii

V nejisté atmosféře poválečné doby vznikl další politický směr – fašismus (it. fascio = svazek;

symbolem italského fašismu se stal odznak moci starořímských konsulů: svazek prutů se sekerou).

Fašismus je politický a myšlenkový směr, který se snaží nahradit tržní demokracii, protože jí

klade za vinu ideový chaos i hospodářský úpadek v krizové době. Fašismus se stal ve 20. a 30.

letech dosti populární. Jeho hlavní rysy lze charakterizovat takto:

1. Celý politický systém svobodného šíření idejí, svobodných voleb a zastupitelské

demokracie je považován za nedokonalý a pokrytecký, protože ve skutečnosti slouží jen nadvládě

hrstky vlivných boháčů nad drtivou většinou společnosti.

2. Zásadně je odmítnuto veškeré myšlenkové dědictví osvícenství, z něhož tržní demokracie

vychází; místo toho jsou oživovány (domnělé) starodávné tradice související až s pohanstvím

nebo s ultrakonzervativním pojetím církevního života.

3. Návrh nového společenského uspořádání stojí na požadavku nahradit soustavu politických

stran jiným, pevnějším a prospěšnějším společenstvím.

4. Tímto společenstvím je národní pospolitost, zbavená cizích, kořistnických vlivů; vlastní

národ je vždy nahlížen jako biologicky i kulturně hodnotnější než národy sousední. Fašismus

často vyúsťuje v otevřený rasismus (velkou inspirací jsou např. názory Arthura Gobineaua).

5. Do čela národa se postaví vynikající osobnost – vůdce; pochází z nenápadných, ale nikoli

nuzných poměrů, jeho vzestup je výrazem dějinné prozřetelnosti, a je tedy zákonitý; vůdce je

vybaven až iracionálními schopnostmi vést národ k vítězství a prosperitě.

6. Prostředníkem mezi vůdcem a národem je politická strana: není řízena demokraticky,

protože demokracie by jen zdržovala prosazování vůdcovy výjimečné vůle, která se pro své

jedinečné kvality musí uplatnit tak jako tak; velký důraz se klade na efektní veřejné rituály

(shromáždění, přehlídky…), které posilují davovou masovost hnutí.

7. Strana prosazuje ve společnosti nacionalistický kolektivismus a usměrňuje veřejnou aktivitu

obyvatelstva do polovojenských organizací, které sama ovládá.

8. Ačkoli fašismus rádi podporují leckteří představitelé velkého byznysu, těžiště stoupenců

fašismu spočívá ve středních vrstvách, které byly v krizi poníženy poklesem materiálního

zabezpečení i společenské prestiže (malopodnikatelé, nižší úředníci, učitelé, malozemědělci…).

9. Součástí fašistického řešení je diskriminace nositelů odlišných národnostních i kulturních

vlivů, velký důraz se klade na patriarchálně organizované společenské vazby; v podmínkách

moderny se však k fašismu často přidává i mladší generace (italský básník Gabriele d´Annunzio,

1863 – 1938, aj.) fascinovaná tím, že moderní technická civilizace umožňuje snadno vyniknout

mimořádným osobnostem.

10. Výsledkem je totalitní diktatura, která likviduje veškerou politickou i ideovou opozici a

ovlivňuje také hospodářský život, byť neusiluje o zestátňování; součástí řešení domácích problémů

je expanze do zahraničí.

Fašismus se zrodil v Itálii, která patřila mezi vítězné dohodové státy, ale při dělení poválečného

vlivu byla ponechána dosti stranou. Italský učitel a posléze novinář Benito

Mussolini (1883 – 1945) založil v r. 1919 militantní organizaci Fasci Italiani

di Combattimento (Italské bojové svazy), s kterou v r. 1921 pronikl do

parlamentu a vzápětí ji přeměnil na Fašistickou národní stranu.

Demokratická většina italské společnosti byla vývojem natolik pobouřena, že

se proti rostoucímu vlivu fašistů dokonce uskutečnila generální stávka.

Fašisté s podporou ozbrojených složek své strany (zvaných černé košile)

zorganizovali a uskutečnili působivý davový pochod na Řím. Mussoliniho

podpořily podnikatelské špičky a král Viktor Emanuel III. jej jmenoval

předsedou koaliční vlády. V r. 1925 premiér Mussolini proměnil svou

vládu v otevřenou diktaturu.

Benito Mussolini

V r. 1920 vznikla fašistická strana v Německu. Nazývala se Nacionálně socialistická německá

dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP) a v jejím čele stál rodilý

Rakušan Adolf Hitler (1889 – 1945).

Shrnutí:

Bolševické Rusko se v r. 1922 přejmenovalo na Sovětský svaz, aby tak zdůraznilo své

expanzionistické cíle, upevnilo svůj politický systém komunistické diktatury, ale zároveň

poněkud liberalizovalo – Novou ekonomickou politikou – malopodnikání. V Itálii se zrodil

nový směr politického totalitarismu, fašismus: je založen na ultrapravicovém,

antiosvícenském a xenofobním až rasistickém pojetí politiky.

Otázky a úlohy:

1. Bolševici z propagandistických důvodů sáhli k přejmenovávání řady ruských (sovětských)

měst; mnohá z nich se na přelomu 20. a 21. století přejmenovala zpět. Najděte několik takových

případů a zjistěte o nich podrobnosti.

2. Napište krátké zamyšlení nad tím, zda i dnes existují podmínky pro růst fašismu.

Výběr z odborné literatury: Václav Veber: Komunistický experiment v Rusku 1917 – 1991.

Praha 2001. Robert O. Paxton: Anatomie fašismu. Praha 2007.

4. Budování Československé republiky

a) Nejvyšší orgány státu a jeho hranice

Provolání Národního výboru 28. října 1918:

Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního

dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa. Národní výbor, nadaný důvěrou

veškerého lidu československého, přejal jako jediný a oprávněný a odpovědný činitel do svých

rukou správu svého státu. (…)

Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš

očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin, jež

vyvrcholily v nesmrtelné výkony československých legií na západním bojišti a na Sibiři. (…)

Zachovej štít čistý, jako jej zachovalo Tvé národní vojsko: Československá legie. Bud' si stále

vědom, že jsi občanem československého státu nejen se všemi právy, nýbrž i povinnostmi.

Nový stát mohl od samého začátku těžit z hospodářské vyspělosti zejména Čech a Moravy, ze

vzdělanosti obyvatelstva i z fungujícího systému státní správy, ale neexistovala tu tradice

republikánského života, armáda vznikala teprve postupně, jak se vojáci vraceli z válečných front,

svou krutou daň si i zde vybrala epidemie španělské chřipky a – zcela nečekaně – se objevila vážná

nejistota týkající se budoucích státních hranic.

Ačkoli západní hranice Českých zemí je vůbec nejstabilnější státní hranicí evropských dějin,

došlo hned po 28. říjnu 1918 k tomu, že čeští Němci začali vyhlašovat odtržení českého, jazykově

většinou německého pohraničí od právě vzniklého Československa a připojení k Rakousku. Tyto

své oblasti označovali jako provincie pod různými jmény, mezi nimiž se poprvé objevil i pojem

Sudety (něm. Sudeten): jde o starý keltský název (s významem Les kanců?), který se přibližně

vztahoval na horská pásma obklopující České země.

13. listopadu se Národní výbor rozšířil o další slovenské zástupce a prohlásil se za první (ještě

nevolený) československý parlament: jednokomorové Národní shromáždění.

14. listopadu v Praze Národní shromáždění poprvé zasedalo. Oficiálně vyhlásilo sesazení

Habsburků z českého trůnu, prohlásilo Československo republikou a jejím prvním prezidentem

zvolilo Tomáše Garrigua Masaryka (který ovšem ještě pobýval v zahraničí). Parlament ustavil

první československou vládu v čele s Karlem Kramářem, vydal zákon o zrušení všech

šlechtických titulů i privilegií a zákonem stanovil osmihodinovou pracovní dobu. Zároveň se

začala připravovat agrární reforma, která měla omezit obří pozemkové vlastnictví především

bývalých šlechtických rodů a církevních institucí a podpořit menší zemědělská hospodářství.

V listopadu a prosinci 1918 československá armáda obsazením pohraničí zlikvidovala

separatistické pokusy sudetoněmeckých provincií: došlo i k ozbrojeným střetům, které ojediněle

pokračovaly i na začátku r. 1919: bylo při nich zastřeleno několik desítek lidí.

21. prosince 1918 přijel vlakem do Prahy Masaryk a byl s bouřlivým nadšením uvítán (svůj

první československý nocleh strávil předtím v Českých Budějovicích).

V letech 1919 – 1920 se na Pařížské mírové konferenci postupně potvrzovaly hranice nových

států. Československo jako jedna z vítězných mocností se stalo dobrým příkladem postupu, který

mezi mírotvorci převládl. Základní princip práva národů na sebeurčení byl v praxi

přizpůsobován zřetelům strategickým (území státu muselo mít podobu, která se dala dobře

vojensky hájit) a ekonomickým (hranice byly narýsovány tak, aby pohraničí nového dohodového

státu zahrnovalo důležité dopravní uzly, pohraniční železniční tratě i vodní cesty – to vše mělo

tehdy i vojenský význam). Pro Československo to konkrétně znamenalo:

1. Rozdělení slezského Těšínska – a i samotného města Těšína – na československou a polskou

část. Podobně byla vyřešena otázka blízkého Hlučínska.

2. Návrat jihočeské části Vitorazska (ztraceného ve 12. století ve prospěch Rakouska)

k Čechám: z nádražní čtvrti rakouského pohraničního městečka Gmündu se stala československá

obec České Velenice, sloužící jako významný železniční uzel, v němž se trať z Vídně větvila jednak

na České Budějovice, Plzeň a Cheb, jednak na Veselí nad Lužnicí, Tábor a Prahu.

3. Zcela nečekané připojení dolnorakouského Valticka, které k českému státu nikdy nenáleželo,

k jihomoravské části Československa: důvodem byla potřeba zachovat na československém území

celou železniční trať Znojmo – Břeclav (Valticko bylo ovšem od 19. století architektonicky a

krajinářsky spojeno s jihomoravskou Lednicí: celý Lednicko-valtický areál je dnes jako součást

světového kulturního dědictví pod ochranou Organizace spojených národů).

4. Severní část maďarského území byla připojena ke slovenské části Československa proto,

aby část československé hranice ležela na toku Dunaje. K slovenské metropoli Bratislavě (nový

název od r. 1920 namísto předchozího německého Pressburg/Prešpurk a maďarského Pozsony) byla

přičleněna dokonce i malá část pravého dunajského břehu (dnes známá jako Petržalka) a o

výjimečnosti situace svědčil také fakt, že Bratislavu s Vídní (vzdálenou 60 km) spojovala (již od r.

1914) elektrická železnice tramvajového typu.

5. Mezi Československo a Polsko byly rozděleny Orava a Spiš: hornaté regiony v blízkosti

Vysokých Tater.

6. Jako svou nejvýchodnější část získalo Československo Podkarpatskou Rus: jedná se o část

západní Ukrajiny, jejím centrem je město Užhorod, do r. 1918 byla součástí Uher. Rozhodující část

obyvatelstva tvoří Rusíni: někdy považovaní za nářečně odlišnou skupinu Ukrajinců, jindy za

samostatný národ. Myšlenka o připojení k Československu se objevila během První světové války

v řadách rusínské emigrace ve Spojených státech.

Území Československé

republiky ve 20. a 30. letech

20. století

Shrnutí:

Československo bylo již

od r. 1918 demokratickou

a všestranně rozvinutou

republikou. Vrchol státní

moci tvořily vláda,

jednokomorový parlament

(Národní shromáždění) a prezident republiky. Prvním prezidentem (1918 – 1935) byl T. G.

Masaryk, prvním premiérem (1918 – 1920) Karel Kramář. Československo jako vítězný stát

získalo četná menší strategická území, stalo se však státem s několika výraznými

národnostními menšinami.

Otázky a úlohy:

1. Na mapě Československa ukažte strategické regiony připojené k novému státu a objasněte

jejich význam.

2. Která veřejná prostranství či instituce ve vašem okolí jsou pojmenovány podle významných

(nejen politických) osobností Československé republiky? Čím tyto osobnosti vynikaly?

Výběr z odborné literatury: Zdeněk Kárník: České země v éře první republiky, 1 – 3. Praha

2000 – 2003. Ferdinand Peroutka: Budování státu, 1 – 4. Praha 2003.

b) Státní symboly

Hlavním městem Československé republiky se samozřejmě stala Praha. Prezident sídlil na

Pražském hradě, který se ovšem nacházel v opuštěném a zanedbaném stavu (jeho posledním

stálým politickým uživatelem byl císař Rudolf II.). Probíhaly tu však (již od poslední třetiny 19.

století) velkorysé práce na dostavbě chrámu svatého Víta.

Tomáš Masaryk vyřešil velmi šťastným způsobem otázku, jak skloubit monarchistickou tradici

Hradu s demokratickým charakterem mladé republiky. Získal slovinského architekta Josipa

Plečnika (1872 – 1957), který tehdy působil v Praze, pro obnovu a úpravu hradního areálu. Plečnik

celý hrad revitalizoval a v dohodě s Masarykem zakomponoval do jeho architektury řadu nových

prvků odkazujících na tradici antického Řecka – kolébky demokracie. Architektem Pražského hradu

byl v letech 1920 – 1934 a dnes je řazen mezi světově významné stavitele.

Státní znak byl odvozen od erbu českých králů. Český stříbrný

dvouocasý lev ve skoku na červeném pozadí měl ovšem nyní přidán

srdeční štítek se znakem Slovenska. Velká podoba znaku obsahovala

erby všech zemí, z nichž se Československo skládalo, a státní heslo

(devizu) Pravda vítězí, převzatou z výbavy husitského poselstva do

Basileje v r. 1433.

Státní vlajka byla totožná s dnešní vlajkou České republiky. Bílý a

červený pruh byly odvozeny z tradičních českých heraldických barev

(stejné ovšem měli i Poláci), modrý klín – v evropské vlajkové tvorbě

zcela unikátní – byl doplněn z estetických důvodů (sahá do poloviny

délky vlajky), neoficiálně býval vykládán jako symbol Slovenska. Vlajka má

poměr stran 2:3, při svislém zavěšení je červený pruh vpravo.

Státní hymna měla 2 části: českou tvořila jedna sloka populární obrozenecké písně Kde domov

můj (text Josef Kajetán Tyl, hudba František Škroup; z divadelní hry Fidlovačka, 1834), slovenskou

část sloka z písně Nad Tatrou sa blýska (text Janko Matúška na lidovou melodii, 1844). Pro české

Němce existovala i německá verze (Wo ist mein Heim, mein Vaterland… / Ober Tatra blitz es…).

Měnová jednotka byla ze setrvačnosti pojmenována monarchistickým názvem koruna (dělila se

na 100 haléřů), který se vžil již za Rakousko-Uherska.

Autorem prvních československých poštovních známek byl proslulý secesní výtvarník Alfons

Mucha: jejich motivem byly Hradčany.

c) Hospodářské reformy

Velký význam pro atmosféru československého veřejného života měla pozemková reforma,

uzákoněná v letech 1918 – 1920. Rozloha velkostatků byla omezena na nejvýše 150 ha zemědělské

půdy nebo 250 ha půdy vůbec. Zbytek stát odkoupil za předválečné ceny, rozdělil a za výhodnou

cenu nabídl především malozemědělcům, ale i obcím, družstvům apod. Pro ilustraci: před r. 1919

rodina Schwarzenbergů vlastnila 248 tisíc ha, Liechtensteinové 173 tisíc ha, pražské arcibiskupství

23 tisíc ha atd. Reforma poskytla drobné příděly půdy do 30 ha 640 tisícům lidí. Provádění reformy

ovládli politici z České strany agrární, která se nyní přejmenovala na Republikánskou stranu

rolnického a malozemědělského lidu, stala se nejvlivnější stranou českého venkova a posílila svou

pozici i ve městech (zabraná, ale ještě nerozdělená zemědělská půda zůstávala ve formě zbytkových

velkostatků, které výnosně spravovaly osoby nebo organizace spojené právě s agrární stranou, jež

tak získala velký ekonomický potenciál). Pozemková reforma probíhala v letech 1919 – 1938,

nejintenzivněji v letech 1923 – 1926, ale nikdy nebyla dokončena.

Podobný význam jako pozemková reforma v zemědělství měla v oblasti průmyslu a obchodu

nostrifikace: všechny firmy zahraničních vlastníků mohly v Československu hospodařit jen jako

účetně samostatné společnosti se sídlem na československém území. Nostrifikace trvala zhruba 10

let, proběhla především v letech 1921 – 1924, největší význam měla ve finančním sektoru.

d) Kulturní a vzdělávací instituce

Teprve vznik a počátky Československa ukázaly v úplnosti, jak obrovské dílo za sebou nechaly

obrozenecké generace 18. – 19. století a na ně navazující kultura konce století.

Čechoslováci se vyznačovali vysokou měrou kvalitní vzdělanosti (byť ve školách bylo možné

nalézt nejen moderní vyučovací trendy, ale i zatuchlé přežitky autoritářské habsburské monarchie).

Města a venkov disponovaly rozsáhlou a slušně zásobenou sítí veřejných knihoven, existovalo

nepřeberné množství spolků (od ochotnického divadla až po okrašlovací spolky pečující o

estetickou podobu měst a městeček). Velký rozmach zaznamenaly sport a tělovýchova: masovým

hnutím se stal Sokol (jehož obdobou byl katolický Orel a Dělnické tělovýchovné jednoty), sport

klubový i reprezentační začal sklízet úspěchy také na mezinárodní scéně.

Právním oříškem se stal statut české a německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity (česká část

vznikla po pobělohorské germanizační pauze až r. 1882). V r. 1920 byl přijat zákon, jímž byly

obnovený název Univerzita Karlova a právní kontinuita od r. 1348 přiřknuty české části. Německá

univerzita – nyní již zcela oddělená – si však svévolně ponechala historické insignie (hodnostní

odznaky) a archiv, což se stalo zdrojem přetrvávajícího národnostního napětí. Vysokoškolské

studium se ovšem všestranně rozrůstalo (vysoké školy se šířeji otevřelo také dívkám), v Praze

přibyly nové univerzitní budovy i fakulty, byly založeny další vysoké školy na různých místech

republiky (Masarykova univerzita v Brně r. 1919, Univerzita Komenského v Bratislavě 1919).

Vzniklo několik významných badatelských ústavů, v jejichž centru působila Česká akademie

věd a umění (pokračovatelka někdejší Královské české společnosti nauk, založené na konci 18.

století Josefem Dobrovským aj., a předchůdkyně dnešní Akademie věd České republiky).

Již v r 1918 vznikla Národní galerie jako ústřední umělecká sbírková a výstavní instituce

československého státu: jejím základem se staly starší sbírky různých vlasteneckých společností.

Shrnutí:

Československo si vybudovalo vlastní politické symboly i tradice, které navazovaly na

vývoj evropské demokracie, na aktivní společenské dění národního obrození i na slávu

českých králů. Souběžně se zajišťováním rozvoje české kultury v nejširším smyslu byl

uplatňován také zřetel k sociálním otázkám: osmihodinová pracovní doba měla zamezit

výstřelky podnikatelské bezohlednosti vůči zaměstnancům, pozemkovou reformou byly

neodůvodněně velké pozemkové majetky (šlechtické a církevní) omezeny ve prospěch běžných

zemědělců, nostrifikace cizího kapitálu zabraňovala únikům vytvořeného bohatství ze země.

Otázky a úlohy:

1. Kde na Pražském hradě (nebo i jinde) najdete doklady tvůrčího úsilí Josipa Plečnika?

2. Které kulturní instituce ve vašem okolí zaznamenaly zřetelný rozvoj v době Československé

republiky? Doložte příklady.

3. V kterých objektech sídlí Národní muzeum nebo Národní galerie? Jak jsou tyto expozice

specializovány?

Výběr z odborné literatury: Zbyšek Svoboda: Československá státní a vojenská symbolika.

Praha 1991.