ø ø

ìì mì

È ìì.

ì øÈ

ìø ø

ù èè ø è ù è

Vznik osady sahá nìkolik století zpátky. Po dlouhý èas se obec oficielnì skládala ze tøí èástí: Neudorf - Nová Ves (nejstarší název - je starší než samotný Èerný Dùl), Schwarzenthal a tøetí èástí je Gebirgsteil (horská èást, nebo strana). Až pøi zasedání pøedstavenstva obce dne 1.6.1899 bylo usneseno, budou konstituèní jednou obcí - "mìsto Schwarzenthal", s jednotným znaèením domù, což

P edmluva. Podle zákona z 30.1. 1920 a na ízení k provedení z 9.6.1921 byly politické obce povinovány nejpozd ji do konce roku 1922 založit a vést pam tní knihu obce. Originál pa tní knihy

erného Dolu, který byl psán v n meckém jazyce, je uložen ve státním archivu v Trutnov V roce 1999 nechal tehdejší starosta obce Vladimír Vít vyhotovit kopii a v noval ji p edsedovi pracovní skupiny (Arbeitskreis) erného Dolu panu Ernstu Broschovi. Pan Heinrich Erben, který se zabývá vlastiv dnou prací, již d íve p epsal celý text tiskovým písmem (p vodní byl psán kurentem), aby byl itelný i pro

tená e mladších ro ník (tj. povále ných a mladších). Pan Brosch jej pøevedl do souèasné podoby. Ze souèasné nìmèiny jej pøeložila do èeského jazyka paní Ita Cyrusová (døíve Pašková) spolu se svou dcerou žijící v Nìmecku. Já (V. Vít), tento text znovu pøepisuji a upravuji do formy použitelné pro tisk v obecním Zpravodaji i jako retrospektivní pøílohu obecní kroniky. Prvním kronikáøem byl Anton Tarant, uèitel v dùchodu. Po jeho smrti v roce 1927 byl zvolen pøi obecním zasedání 17. ledna 1928 jako jeho následník vrchní uèitel Julius Gall. Èleny tohoto pøedstavenstva obce tenkrát byli: Johann Preller, Franz Kröhn, Hans Polak, Johan Kraus a Josef Weiss. Starostou byl Wenzel Kröhn.

døíve bylo usneseno okresním velitelstvím ve Vrchlabí. Vyšší povolení k tomuto kroku bylo udìleno až naøízením ministerstva vnitøních záležitostí ze dne 19.12.1902 a na základì povolení Vrchního soudu v Praze z 19.5.1903 è. IV. 954/00. Od tohoto data nese obec jednotné oznaèení Schwarzental (v dále již jen Èerný Dùl). Založení Èerného Dolu . V okolí obce se tìžilo již dávno. V první zmínce z roku 1383 je uvedeno, že pánové z Thurgau, majitelé Hostinného a Èisté již tenkrát v údolí Støíbrného potoka, dnes Èisté, tìžili železnou rudu. Vzácné kovy v této zmínce ještì nebyly zmínìny. Tìžba støíbra a zlata byla zapoèata pravdìpodobnì až v 16. století, v dobì kdy v celých Èechách zaèínala èilá tìžební èinnost. V roce 1564 propùjèila Eustachia z Gendorfu horskému mìsteèku zvláštní privilegia. Pro rùzná zaøízení sloužící k tìžbì, jako napøíklad dùlní jámy se

štolami, cechovní domy, drtírny rud a tavírny bylo døevo dodáváno zdarma. Také byl zøízen Horní (hornický) soud a dále bylo povoleno konání trhù. Poznámka: Historie tìžby v Èerném Dole je dopodrobna popsána ve staré pamìtní knize na stranách 1 až 55 (jedná o Ortsbuch Schwarzenthal, kroniku, kterou máme zatím pouze v rukopisu zhruba pøeloženou, po její slohové a gramatické úpravì a pøepisu se stane souèástí zápisù v naší nové kronice a její èásti budou v pøípadì ètenáøského zájmu publikovány i v našem Zpravodaji). Dále také není bez zajímavosti, že v roce 1564 kromì již zmínìných privilegií dala Eustachia z Gendor fu tomuto místu název „Bergstadt Gotteshilf“ (Mìsteèko Boží pomoci) – stejný název jakým byla nazývána kaple, která se stala po pozdìjších dostavbách a úpravách kostelem Sv. Michaela. (pokraèování na druhé stranì speciálu)

LÉTO 2007Z KRONIK A HISTORIE

PAMÌTNÍ KNIHA OBCE ÈERNÝ DÙL - 1. dílRukopis uèitelù - Antona Taranta z let 1922 – 1927 a Julia Galla z let 1928 – 1938

Vydává Obec Èerný Dùl jako speciální pøílohu "Èernodolského zpravodaje"

Èernodolský speciál - strana 1

Teprve když hrabata Morzinové získala do svého majetku Vrchlabí a Èerný Dùl, zaèala tìžbì opìt vìnovat pozornost. V roce 1709 byla v Èerném Dole založena horní spoleènost s cílem obnovit tìžbu ve starých støíbrných a zlatých dolech. Zpoèátku byla tato snaha velice málo úspìšná. I když pozdìji výnosy pomalu stoupaly, nebylo již nikdy dosaženo stejné výnosnosti jako kdysi. Opìt docházelo k postupnému upadání tržby a èinností, až se v roce 1817 zastavila úplnì. Od té doby toto místo jen chudlo, k èemuž pøispìly také èetné požáry. Vývoj mechanických podnikù. Do roku 1859 byly v naší obci dva mlýny a jedna pila. V jednom z mlýnì se dokonce vyrábìli støešní šindele. Zde v tomto mlýnì byla postavena tzv. Krausova hoblírna (údajnì první v Rakousko-Uhersku), avšak ve vlastnictví pana Exnera z Janských Lázní a mimo provoz (z neznámých dùvodù). Zároveò byla postavena papírna, kde bývalo zamìstnáno deset až patnáct dìlníkù. Po smrti majitele, který nemìl potomky støídala papírna rùzné majitele dokud nepøestala být výdìleèná. V roce 1874 koupil tento majetek Josef Menèík a založil zde barvírnu a ruèní tiskárnu, kterou postupnì rozšiøoval až mìla v roce 1878 i tøináct mechanických stavù. Po nìkolika letech musela být továrna pøestavìna a po jejím znovuotevøení pojala 200 stavù. Roku 1887 postavil pan Menèík další tkalcovnu pod Kühnlovým hostincem (na tomto místì stojí dnes hotel Aurum). A pak v roce 1900 na místì spodního mlýna další mechanickou tkalcovnu. Díky tìmto továrnám našla vìtšina místních obyvatel znovu obživu.

K Èernému Dolu pøísluší další osídlená místa v horské oblasti (výše zmínìná Gebirgsteil). Jsou to: Berghaus, Bohnwiesbauden, Böhnischbauden, Fuchsbergbauden, Töpferbauden, Spiegelbaude a Dreckbaude. Souèástí byla i bouda Dumlichbaude, která ale pøed lety vyhoøela a již nikdy nebyla znovu postavena. „Berghaus“ je osamocené stavení vlevo za potokem od cesty od myslivny a „Töpferbauden“ (Hrnèíøskými Boudami), v místech dnes nazývaných „u dolù“. Podle jména bouda zøejmì postavena horaly již v 15. století. V bezprostøední blízkosti byly štoly bývalých støíbrných dolù. Od nich je odvozen název potoka – Støíbrný potok, a rovnìž i nedalekého mostu – støíbrný most. (Poznámka kronikáøe: v tomto textu není zmínìno stavenína nedaleké, podle cesty výše položené „Schneiderwiese“. Po této chalupì jsou na louce zvané „Šnajdrovka“ dosud výraznì znatelné pozùstatky). Bohnwiesbauden jsou položeny na bohatì zarostlých horských loukách a nabízí úžasný výhled na Snìžku a Studniènou horu. (jsou to: Krakonoš, Helena, Pražská bouda, vyhoøelá Bobí bouda, Slovanka a Oddech – døíve Hubertus – pozn.kron.) Název vznikl zøejmì z „Bodenwiesbauden“. Böhnischbauden, (Beníšky) jsou položeny severozápadnì od Èerného Dolu na jižním úboèí hory Bönischberg (dnes Špièák) – pojmenované s nejvìtší pravdìpodobností podle pøíjmení Bönisch. Böhnischberg – pojmenováno opìt dle pøíjmení Bönisch. Töpferbauden – Hrnèíøská bouda, pozdìji Hrnèíøské Boudy leží na sever od obce na travnatém lesním palouku, takzvaném Töpferwiese, který byl pojmenován podle na nìm postavených bud. O vzniku názvu kromì velice pravdìpodobné možnosti že dle pøíjmení Töpfer, existuje ještì jedno vysvìtlení, spíše místní povìst: Pùvodnì se boudy jmenovaly „Bergbauden“(zøejmì odvozeno od pøíjmení místního obyvatele Bergera). Jednou v období Velikonoc pøišel s žádostí o nocleh do boudy mladý muž (mluvíme o èp.180, Erlebachùv hostinec,

pozdìji Hrnèíøská bouda, dnes Mír), pøi velikononím obyèeji (Schmeckostern) mìla být rozbita nádoba – hrnec, který zpravidla stával u kamen – jednalo se o hlinìnou nádobu, ve které stála smetana pøipravená na výrobu másla. V lidovém jazyce se jí také øíkalo „zertöpert“. Mládenec dle tradice zøejmì nádobu i se smetanou na oslavu svátku hbitì rozbil. Pozdìji se tomuto domu humornì øíkal o „u Töpper-Schoffer, pozdìji vznikla forma „Töpperhäuser“ a jako Töpferbauden byla pozdìji pojmenována celá tato osídlená lokalita. J e š t ì v ý š e n e ž Tö p f e r b a u d e n l e ž e l a severozápadním smìrem „Dumlichbaude“, která zcela vyhoøela a nebyla již obnovena. Pojmenování pochází z jednoho druhu zeleniny, kterou zde majitel pìstoval – jemu nejdøíve øíkali „Tumlich Franz“, pozdìji tak byla nazývána v upravené výslovnosti celá bouda. Dnešní Lesní bouda nesla nelichotivý název „Dreckbaude“. Tìžba. Na více než dvaceti místech se tenkrát dobývalo zlato a støíbro. Zlato bylo odvádìno týdnì nebo mìšíènì do Prahy a Kutné Hory. Získávání obou surovin bylo velice tìžké. Èasto byly práce na delší dobu pøerušeny prùnikem vody. Její odèerpávání, pøípadné odpouštìní bylo velice pracnou a nákladnou èinností. Nejvyšších výnosù bylo dosaženo pravdìpodobnì v období kolem roku 1607. Postupem èasu se ale výnosy snižovaly, zaøízení z toho dùvodu chátralo a tøicetiletá válka ho zcela znièila. Od roku 1624 do 18. století vše zpustlo a horníci se odstìhovali nebo si našli jinou práci.

ÈERNODOLSKÝ SPECIÁL - Z KRONIK A HISTORIE

Èernodolský speciál - strana 2

Rukopis uèitelù - Antona Taranta z let 1922 – 1927 a Julia Galla z let 1928 – 1938

Na uvedených fotech mùžete srovnat historický pohled do centra Èerného Dolu se souèasností (nahoøe).