CO ZUSTALOZ VODNÍCHMLÝNU

Irena Veverková

2

3

CO ZUSTALOZ VODNÍCHMLÝNU 2Irena Veverková text

Pavel Vychodil fotografi e

Jiří Karas kresby

Vydavatel Přemyslovské střední Čechy o. p. s.Irena Veverková © 2014Pavel Vychodil © 2014Jiří Karas © 2014Sazba a grafická úprava Ivo HorňákTisk Tiskárna Kočka Slaný, 2014

Foto na titulu: Debrno

Foto na zadní straně: Podhol

Foto na straně 1: Klobuky

Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí

4

Suchdol, čp. 16, mlýn zvaný Trojanův

3

ÚvodČasto se říká, že pás vesnic a měst kolem Prahy je

zvláštní svět, úplně jiný než zbytek Středočeského kraje, a je to určitě pravda. Třicet, čtyřicet kilometrů od hranic hlavního měs-ta nenajdete kolonie jednotvárných domků ani obrovské ška-tule logistických center, i těch aut není tolik a před skromněj-šími domky neparkují audiny, bavoráky a oktávie, ale většinou něco menšího japonské, německé či korejské provenience, ojetá fabie, někdy i favorit nebo otřískaná stodvacítka.

Slánsko je kousek za hranou toho zvláštního světa a kontrast zvyšují rozdíly, které jsou mnohem staršího původu. Zkuste se postavit na břeh třeba Knovízského a Únětického potoka. Knovízský valí své vody pomalu údolím na severový-chod a vodu cestou spíš ztrácí v okolních rákosech, Únětický je rychlá, vodou bohatá bystřina s mnoha peřejemi. Je to trochu zvláštní, ale v těsném sousedství hlavního města se uchovalo větší zalesnění než na Slánsku, lesy dávají potokům víc vody než suchá pole a i dnešní překotný rozvoj obcí v sousedství metropole vodám potoků spíš pomáhá, protože do nich přímo stékají deště ze zpevněných ploch.

V prvním díle našeho putování po vodních mlýnech jsme viděli, jak dobře dovedli naši předkové hospodařit s vo-dou i na těch tocích, kde jí bylo málo.

Rychlý proud Únětického a ještě mohutnějšího Záko-lanského potoka i jejich přítoků měl sílu roztáčet kola desítek mlýnů. Do dnešních dní se v původní podobě a roli neucho-valy, některé zanikly a byly zbořeny, většina je přetvořena na obytná stavení, ale v několika zůstala aspoň část mlynář-ského řemesla.

A tak se můžeme vydat na cestu k nim a představit si, jak to kolem mlýnů vypadalo řekněme před sto lety, kdy energie potoků sloužila lidem žijícím ve vesnicích, které byly tehdy od Prahy na půl dne cesty. A kdyby vám bylo při po-hledu na zašlou dobu klapajících mlýnů smutno, podívejte se do vody potoků. Pokud se zrovna nesplavovala po bouřce hlína z polí, uvidíte každý kamínek na dně.

Jaroslav Hukpředseda správní rady Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Podhol, čp. 12

4

Násypka, Únětice, čp. 11

5

MlýnyMlýny patřily od nepaměti k životu české vesnice.

Jedna z nejstarších věrohodných zmínek o existenci mlýna se vztahuje k našemu kraji, k Únětickému potoku. Zmínku o mlýnu najdeme v listině kanovníka Zbyhněva ve 12. století v souvislosti se založením kostela v Úněticích.

Vlastnictví mlýnů bylo zpočátku privilegium vrchnos-ti, které však bylo vázáno povinností sjednat si na tuto práci vyučeného mlynáře. Díky důležitosti řemesla pro společnost je celkem logické, že mlynářský stav býval od pradávna vážený a vyučený mlynář požíval ve svém okolí úcty pro svoje znalosti a dovednosti.

Do mlynářské historie se nesmazatelně zapsal císař a král Karel IV. zřízením soudu přísežných mlynářů zemských s pravomocí, kterou se nemohlo honosit žádné jiné řemeslo. Zmiňovaný soud měl pevně stanové předpisy, které platily pro všechny mlýny, a jmenovaní odborníci rozhodovali především ve sporech týkajících se svádění a užívání vody, stanovení měr jezů a žlabů.

Díky své vysoké profesionalitě požíval soud vážnosti nejen doma, ale i v cizině, především při sporech o jezy a vodní značky. Jako důkaz pro naše tvrzení uveďme rok 1548, kdy žá-dal král Ferdinand I., aby byli od tohoto soudu vysláni čtyři mly-náři – znalci – na urovnání sporu mezi Uhry a Štýrskem o vodu na jezech.

Soud přísežných mlynářů působil v království více než čtyři stovky let. Zrušen byl až císařem Josefem II.

Mistr mlynář musel při své práci zvládnout řadu tech-nických dovedností. Vedle kompletní stavby mlýna ho jeho mistrovský list opravňoval ke stavbě všech zařízení poháněných vodou, jako byly papírny, vodárny a dílny ke zpracování sukna či kůží (jirchářské). Mistři mlynářští byli plně kvalifi kovaní i pro stavbu mostků, vyvádění vody ze sklepů a spravování jezů.

Vzhledem ke všem skutečnostem se nemůžeme divit, že mlynářské řemeslo si dodnes uchovalo jakési kouzlo výjimeč-nosti a tajemnosti, k čemuž přispěla i skutečnost, že mlýnské lokality byly zakládané s respektem k okolní přírodě a poloze vodního toku. Velký spád míval obvykle potok či řeka v málo přístupných místech. Proto stojí řada bývalých mlýnů pod strání v hlubokém údolí, mnohdy daleko od obce a silnice, obvykle na samotě nebo na samém okraji vesnice.

Přes všechna úskalí a dějinné peripetie, jimiž mlynář-ská historie prošla, zůstává minulost jednotlivých mlýnských lo-kalit zajímavá i pro dnešního člověka. Dodnes u našich předků obdivujeme jejich znalost přírodních jevů a schopnost využívat přírodní zákonitosti při stavbě vodních děl. Zbytky vodních děl, vysledovatelných dodnes v přírodě, na nás nepůsobí rušivě, ale svým vzhledem krajinu obohacují. A tak i dnes můžeme ob- Hostouň, čp. 83

6

Od počátku 20. století byla vodní kola postupně nahrazována turbínami. Únětice, čp. 21

7

divovat systém náhonů, stavidel a odtokových struh, které od-váděly potřebnou vodu – zdroj energie – na vodní kola (později turbíny), aby po vydání své energie byla voda opět vrácena potoku.

Romantické představy posilují i pohádky a vyprávění o událostech ve mlýně. Mlýn na samotě býval pro takové his-torky ideální. Mnohým z nás se při pohledu na takové místo vybaví Jiráskova Lucerna a oba vodníci, jak starý „ubručený“ Ivan, tak mladý zamilovaný Michal, rozvěšující mašle kolem ná-honu, aby přilákal krásnou Haničku ke splavu.

Život ve mlýně však nebyl zdaleka tak idylický, jak by se nám mohl dnes jevit. Mlynář měl zodpovědné postavení a záleželo jenom na něm, jak příslušné hospodářství prospero-valo. Při práci byl odkázaný na svoje znalosti a pomoc „mlýn-ské chasy“. Ve vesnici patřil mezi nejvzdělanější lidi, a tak je zcela logické, že dbal o vzdělání svých potomků. Každý majitel si byl vědom, že mlýn mohl zdědit jenom jeden ze synů. Z roz-hodnutí otce – hlavy rodiny – odcházeli ostatní synové na stu-dia. Jistě nás nepřekvapí, že řada českých intelektuálů vzešla právě z tohoto prostředí.

K historii mlynářství neodmyslitelně patří nejen vznik, ale i zánik mlýnských lokalit. Nejvíce mlýnů máme doložených k roku 1875. Tehdy bylo v Čechách napočítáno 6676 vodních mlýnů. Od tohoto roku začal jejich počet trvale klesat.

Vzhledem k předchozím faktům je třeba připomenout, že se v naší publikaci zmiňujeme o mlýnských lokalitách, které nalezneme zapsané ve vodních knihách1, založených v 70. le-tech 19. století, v dobách největšího rozkvětu tohoto řemesla.

Vodní knihy byly jakousi analogií ke známějším knihám pozemkovým a úředně mapovaly ty usedlosti, jejichž maji-telé měli právo nějakým způsobem nakládat s vodou. V kni-hách najdeme údaje jak o mlýnech nebo vodních pilách, tak i o cukrovarech, zapsána jsou i jednotlivá vodní družstva, která vznikala na počátku 20. století v souvislosti s vodními díly, jako byly vodovody.

Pokud hledáme informace o mlýnských lokalitách, dozvíme se nejen přesnou polohu každého z mlýnů, ale i zá-kladní technický popis, který byl nezbytný pro chod mlýna a především pro užívání vodního práva. Zápisy vždy obsahují takové informace, jako je povolená výška zadržované vody, povinnosti mlynáře (udržovat jak náhon, tak jalový potok), mís-to splavu a jezu, počet stavidel na potoce a podobně. Najde-me i průběžné zápisy, které zmiňují vlastníky usedlosti či zápisy o revizi vodní značky.

Vzhledem k technickému pokroku a následné racio-nalizaci výroby začaly malé vodní mlýny, navlečené jako per-

Podhol, čp. 12

1 Vodní knihy jsou vedené podle Nařízení č. 52 ze dne 20. září 1872, Zákoník zemský království České. V tomto úředním nařízení je i vzor pro vedení evidence a vyjmenována veškerá dokumentace souvise-jící s vodní knihou.

8

9

ličky na modré stužce potoků, postupně ve třicátých letech 20. století ztrácet svůj význam. Jejich funkci převzaly parní velkokapacitní mlýny, nezávislé na vodních tocích. Moderní strojní zařízení a tovární mlýnská výroba mouky s vysokou pro-duktivitou práce pro většinu malých vodních mlýnů předzna-menala konec.

Největší úpadek však zaznamenaly vodní mlýny v ob-dobí druhé světové války. Protektorátní správa vybrala pouze několik mlýnských lokalit, v nichž se mohlo pod dozorem mlít a dokonce pod dozorem se i šrotovalo. Jak taková situace v době války vypadala, se nám dochovalo v jednom z kro-nikářských zápisů pro rok 1941: „V tomto měsíci zablokovány jsou domácí šrotovníky našich hospodářů. Žádný nesměl bez úředního povolení ani odpadové zrní šrotovat. O povolení mu-sel každý žádati na Okresní úřad ve Slaném.2 Když povolení jednotlivci ku šrotování došlo, určil obecní úřad člověka, který před šrotováním šrotovník odblokoval a po sešrotování zase zablokoval. Dále měl dbáti, by nebylo více šrotováno než bylo úředně povoleno.

26. listopadu ustanoven byl okresním úřadem den, kdy bylo možno na mlecí výkaz jeti do mlýna. Věc tato pro-váděla se takto. Okresní úřad přidělil určité obce některému mlýnu…“3 Zároveň byly rozděleny tzv. „mlecí dny“ pro jednotli-vé vesnice. Obecní zásobovací komise vystavila pak každému samozásobiteli mlecí povolení, kde byl uveden počet osob. Na každou osobu bylo povoleno semlít 14 kg pšenice nebo žita na jeden měsíc. Vše se odehrávalo pod přísným dohledem strážníka a za přísných bezpečnostních opatření.

Jak vyplývá z předchozích řádek, obvyklý život ve mlý-ně se během válečných let změnil a mlýn se stal „nedobytnou pevností“, jehož činnost byla buď omezena, nebo přímo za-kázána. Povolené mlynářské úkony se odehrávaly pouze pod bdělým pohledem pověřených úředních osob. Obvyklý spo-lečenský život, tradičně se odehrávající v šalandě v dobách minulých, byl zapovězen. Vzhledem k popsané situaci ve mlý-nech se nelze divit, že v roce 1945 řada majitelů již nepožádala ani o obnovení živnosti, ani o právo nakládat s vodou.

Defi nitivní tečku za historií malých vodních mlýnů pak učinily změněné společenské poměry v roce 1948. Z vodních mlýnů se staly obyčejné zemědělské usedlosti s romantickým přídechem mlynářské historie.

2 Citace se vztahuje k obci Honice, která spadala pod OkÚ Slaný. Jednotlivé obce musely žádat u pří-slušného okresního úřadu podle svojí okresní příslušnosti. Poznámka autorky.3 Pamětní kniha obce Honic, zápis pro rok 1941. SOA v Praze, SOkA Kladno, fond Obecní úřad Honi-ce, kronika obce 1934–1952, nestránkováno, zápis pro rok 1941. Vozík na pytle, Únětice, čp. 11

10

Rybniční zátka, Hřebeč, čp. 20Mlýnský kámen, Stehelčeves, čp. 32

Dorovnávací nádrž, Hřebeč, čp. 20

11

Terminologický slovníček technických pojmůDorovnávací nádrž – u málo vodnatých toků nádrž, která za-držovala vodu, aby po spuštění mlýna bylo možno mlít několik hodin.

Jalový potok – původní koryto vodního toku, z něhož se od jezu odváděla část vody do náhonu.

Jez – jedná se o hráz, jež se táhne přes vodu (vždy šikmo) k účelu zadržení vody, skládá se ze dřeva a kamene. První místo na potoce, kde se odděloval potok a náhon – vodní právo mlynáře. Potok plynul v původním korytě a uměle vy-budovaným náhonem byla část vody přiváděna na mlýnské kolo.

Lub – ohraničení mlecího kamene – ležáku – zabraňující úletům z mleté mouky. V lubu byl jeden otvor, jímž se namletá mouka sypala do pytle.

Mlýnská hranice – místo na úrovni palečního kola směrem do stavení, oddělující pohon mlýnských strojů od vlastní mlý-nice.

Mlýnské kameny – běhoun (horní mlecí kámen) je spojen s po-hybujícím se vřetenem. Ležák (dolní mlecí kámen) nehybně leží v lubu. Otvorem v lubu jde rozemleté obilí do pytle, jenž se prudce klepe, poháněn zvláštním strojem. V našem kraji byly používány kameny z okolí Kamenných Žehrovic – nazývané „žehrováky“. V pozdější době se používaly tvrdší kameny do-vezené z Francie, u nichž byl menší otěr.

Náhon – uměle vybudovaná vodní strouha přivádějící vodu do mlýna. Délka náhonu bývala různá a výška hladiny vody se regulovala pomocí stavidel.

Paleční kolo – kolo umístěné na jedné ose s kolem vodním. Je osazeno v mlýnici, tedy v suché části mlýna. Roztáčelo mlýnské stroje pomocí dřevěných palců (připomínajících zu-by) zapadajících do pastorku.

Stavidlo – sloužilo k regulaci průtoku vody do mlýna. Na ná-honu mohlo být i několik stavidel. V zápisech ve vodní knize je uveden vždy počet stavidel patřících ke mlýnu a místa jejich osazení.

Jez, Hřebeč, čp. 20 Palec z palečního kola

Mlýnská hranice

12

Triér, Únětice, čp. 11

Ukázky vodních značek

13

Svrchní voda – voda z vantrok padala na mlýnské kolo shora. Na potocích, které sledujeme, byly všechny mlýny postaveny na svrchní vodu.4

Šalanda – místo, kde v noci spala čeládka, přes den se v míst-nosti shromažďovali mleči, kteří čekali na svoji mouku.

Transmise – systém převodních řemenů, jejichž prostřednictvím se uváděly do chodu mlýnské stroje.

Triér – stroj na čistění zrna.

Umělecké mletí – během 19. století došlo k velkým technolo-gickým změnám, kdy se ustupovalo od českého mletí a po-stupně se přecházelo na dokonalejší formy mletí, označované jako umělecké nebo francouzské.

Vantroky – místo, odkud padala voda z náhonu přímo na kolo.

Vodní kolo – dřevěné kolo, na jehož lopatky padá voda. Kolo visí na dubové hřídeli, ta visí na čepech v lůžkách.

Vodní značka – většinou kovový hřeb, jehož hlava byla opatře-na vyraženým monogramem majitele mlýna. Značka se osazo-vala na viditelné místo v blízkosti stavidla. Jejím prostřednictvím se regulovala výška vodní hladiny. Umístění značky prováděla pověřená komise. O osazení byl učiněn zápis ve vodní knize.

Mlýnská čeládka (Pracující ve mlýně)

Mládek – vyučený mlýnský dělník.

Pan otec – nejvýše postavený muž ve mlýně, jenž byl většinou i majitelem usedlosti, popřípadě měl tuto usedlost v pachtu, či ve vlastnictví formou emfyteutického práva.5

Prášek – mlynářský učeň.

Stárek – druhá nejdůležitější osoba. Stárek zodpovídal za kvali-tu semleté mouky.

4 Pokud byl vodní tok s dostatkem vody, tedy pokud se jednalo o silné říční proudy, pak v těchto místech vznikaly vodní mlýny na spodní vodu, kdy kolo roztáčel silný proud řeky.5 Emfyteutické právo – tzv. německé právo zákupní. Kolo z transmise, Únětice, čp. 21

Mlátička obilí, Černý Vůl

14

Únětický potok

15

Potoky v krajiněKrása české krajiny spočívá v její pestrosti. Během ně-

kolika málo kilometrů se střídají rozkvetlé louky, zelené lesy, ob-dělávaná pole, barevné zástavby vesnic a měst, vše doplněné modrými lesknoucími se hladinami potoků, říček a řek. Kouzlo vytvořené neomylnou rukou přírody pak doplňují umělé vodní plochy rybníků a přehrad, organicky splývající s dílem přírody.

Buštěhradský potok – pramení v Buštěhradě, pro-chází osadou Bouchalka, obcemi Zájezd a Libochovičky. U obce Kováry se z levé strany vlévá do Zákolanského poto-ka. Potok je na několika místech zatrubněn, délka toku 6 km. Drobný vodní tok.

Dřetovický potok – pramení v Kladně v nadmořské výšce 334 m, ústí zleva do Zákolanského potoka nad Budčí ve výšce 234 m nad mořem, plocha povodí 30,1 km2, délka toku 10,3 km.

Lidický potok – pramení v lese na katastru Kročehlav v místech zvaném Bažantnice. Teče východním směrem okolo Netřeb do obce Hřebeč. Za Makotřasami se vlévá do Zákolan-ského potoka, plocha povodí 14 km2, délka toku 4,5 km. Drob-ný vodní tok.

Únětický potok – pramení 0,5 km jihovýchodně od Kněževsi ve výšce 348 m nad mořem, plocha povodí 47,6 km2, délka toku 13,4 km.

Zákolanský potok – pramení u Pleteného Újezda ve výšce 418 m nad mořem, ústí zleva do Vltavy v Kralupech ve výšce 168 m nad mořem, plocha povodí 265,6 km2, délka toku 28,2 km. Vodohospodářsky významný tok.

Lidický potokZákolanský potok

16

Černý Vůl, čp. 9, mlýn zvaný Vencovský

17

Mlýny v krajiněPostavit mlýn na vhodném místě byl poměrně složitý

technický úkol. Naši předkové přistupovali k tomuto úkolu ne-jen zodpovědně, ale i s pokorou vůči přírodě. Nesnažili se vnutit přírodě svoji představu a ani ji neopravovali, protože věděli, že nad jejími zákonitostmi nezvítězí. Respektovali meandry řek i nivy potoků, což se odráželo přímo v jejich projektech.

Díky technickým znalostem a pokoře k přírodě se pak voda stala člověku pomocníkem a ne hrozbou. To pla-tí beze zbytku i o mlýnech, které v naší publikaci vzpomene-me, tentokrát již v abecedním pořadí tak, jak jsme je nalezli ve vodních knihách.

Na námi sledovaném území jsme našli jednu technic-kou zajímavost. Jedná se o mlýn v Debrně, který byl postaven na prameni.

Osada Černý Vůl, mlýn zvaný Vencovský, čp. 9 (dnes čp. 109) – jen nerad poodhalil svoji historii. Podle údajů z vod-ní knihy jsou jako majitelé postupně připomínáni Ambrož Kincl, po něm manželé Karel a Kateřina Marešovi, Čeněk Novák, František Pešek a jako poslední manželé Vladislav Čejka s man-želkou Květoslavou.

V roce 1914, kdy mlýn vlastnil František Pešek, bylo osazeno vodní znamení F. P. 1914. Při pozdější revizi v roce 1927 byl schválen ve mlýně, vedle stávajícího vodního pohonu, i naftový motor. František Pešek ještě přikoupil pozemky kolem jalové strouhy, a tak musel udržovat nejen mlýnské dílo, ale také břehy potoka.

Osada Černý Vůl, mlýn čp. 16 – se nám v dneš-ní zástavbě nepodařilo identifi kovat. Ve 20. letech 20. stole-tí, když se prováděla revize mlýnského zařízení, byla zapsána jako majitelka usedlosti Františka Friedlová, která zřejmě mlýn zdědila. Ve vodní knize jsou zaznamenáni jako první Čeněk Svoboda, pak manželé Tomáš a Anna Vidmanovi, které po-stupně na majetku vystřídali Karel Kalous, František Potůček a František Friedl.

Zmiňovaná majitelka Františka Friedlová vyměnila vodní kolo za turbínu a podle dohledaných údajů stále provo-zovala mlynářské řemeslo. Ohledně povinností mlynáře je ještě zajímavý zápis z roku 1922, kdy při revizi nařídili členové komi-se majitelce opravit lávku přes mlýnskou strouhu tak, aby byla bezpečná pro pěší.

Mlýn Debrno, čp. 17 – neležel na žádném z potoků, ale ve vodní knize najdeme následující popis: „Voda používá se ze dvou studánek, jedna v obci Debrně, druhá asi 100 kroků za obcí k Tursku; obě vody tečou do nádržky a ta když se naplní

Debrno, čp. 17

Debrno, čp. 17

18

Hřebeč, čp. 20

19

mele se chvíli a zase se nadržuje. Tento potůček přichází v Mini-cích do Zákolanského potoka.“6

Podle popisu je zcela zřetelné, že se jednalo o ojedi-nělé technické zařízení, kdy nestál mlýn na potoce, ale byl to mlýn na studni. Jednalo se o malý mlýn o jednom složení a jed-nom kole. Právo na vodu neměl nikdo jiný než majitelka mlýna Kateřina Syrová, uváděná ve vodní knize k roku 1874 jako jedi-ná majitelka.

Mlýn Hřebeč, čp. 20 – stojíí uprostřed obce. V roce 1863 byli zapsáni jako majitelé Jan a Marie Švihlíkovi. O dvacet let později se jako majitelka uvádí Rozálie Kohlíková. Rozálie vlastnila mlýn do roku 1894, kdy jej zdědila nezletilá dcera Ma-rie, později provdaná Náprstková. V roce 1903, kdy mlýn byl ve vlastnictví Marie Náprstkové, probíhala revize vodní znač-ky, při níž bylo třeba nově stanovit výši vodní hladiny při tomto mlýně.

Mlýn stál jako první na nepříliš vodnatém Lidickém potoce, a tak součástí vodního díla byl rybník nade mlýnem, sloužící k zadržení vody. Průtok vody byl řízen systémem tří sta-videl, čímž se zajišťoval dostatek vody při spuštění mlýnice. Zajímavostí je následující technická poznámka: „Při mlýně sa-mém v hrázi položeno jest potrubí ve světlé šíři 28 cm, jímž se voda na mlýnské kolo nahání.“ Jednalo se tedy o zatrubně-né vantroky.

V roce 1908 byl zadlužený mlýn prodán a novými maji-teli se stali manželé Josef a Veronika Fechtnerovi. Původní mlýn přeměnili na kovárnu, z níž se dodnes dochovaly některé prvky. Dnes se mlýnice přeměnila v osobitý byt majitele.

Hřebeč, čp. 29 – mlýnskou usedlost najdeme až na samém konci obce. Jedná se o starý mlýn, který je zapsán ve vodní knize jako mlýn o jednom složení s nádrží označova-nou „dolejší rybník“. V pozemkové knize jsou zachyceni od roku 1837 majitelé z rodu Čermáků, kteří vlastnili usedlost až do roku 1914. Vlastnictví pak přešlo na dceru Alžbětu, provdanou Hý-skou, a jejího manžela Václava. Posledními, kdo v mlýně hos-podařil, byla vdova Alžběta Hýská se svými čtyřmi syny.

Mlýn měl jedno vodní kolo a dorovnávací nádrž. Dnes je takřka nemožné bývalé vodní dílo vysledovat v terénu.

Oba majitelé hřebečských mlýnů spolu s mlynáři v Li-dicích a Makotřasech měli za povinnost udržovat společně celé vodní dílo, které pohánělo jejich mlýny. Ve vodní knize bylo dále poznamenáno právo ze strany správy císařských vel-kostatků, která si mohla odvážet vodu do svých dvorů v Peklo-vě a Přítočně.

Hřebeč, čp. 29, historická fotografi e

Hřebeč, čp. 20

6 SOA v Praze, SOkA Kladno. Fond OÚ Kladno, vodní kniha, vložka 26. Hřebeč, čp. 29

20

Kováry, čp. 3–4

21

Kováry, čp. 3–4 – ve vodní knize se mlýnská lokalita připomíná na potoce Zákolanském, „…do něhož se nad jezem z levé strany vlévá potok Libochovičský a pak potok Vřetovic-ký ...“.7 V dalším popise se dovídáme, že mlýn měl dvě kola na svrchní vodu, dva francouzské kameny, jednu porceláno-vou stolici a jednu šrotovnici. V roce 1886 byl opatřen zname-ním v podobě VV 1886. V označení hřebu byly zaneseny tyto údaje – monogram majitele, zodpovědného správce vodního díla (Vilém Vintrich), a rok osazení vodní značky.

Poslední zajímavý zápis ve vodní knize je z roku 1904, kdy bylo jedno z kol nahrazeno Francisovou turbínou.

Mlýn Libochovičky, čp. 5 – je veden ve vodní knize jako mlýn Zákolanského potoka.8 Při bližším seznámení s okolím však zjistíme, že se jedná o malý vodní tok nesoucí označení Buštěhradský či Libochovičský potok,9 přítok potoka Zákolan-ského.

Z dochovaného popisu zařízení uvádíme několik zají-mavostí: „... ke mlýnu přivádí se voda kanálem, který na dvo-ře mlýna přechází ve vantroky, 20 cm široké, dřevěné a těmi vantroky na kolo s vrchní vodou. … pohání se jím jedno složení české.“10 Výška vodní hladiny se regulovala třemi stavidly přímo na rybníku.

Při osazení vodní značky v roce 1909 se komise ne-shodla, zda mlýnskou nádrž napájí Zákolanský nebo Buštěhrad-ský potok. Na úředních záznamech se vyskytují oba údaje a ve vodní knize je ještě přípis: „Libochovičský potok ústí do Zá-kolanského.“11

V roce 1909, kdy byl mlýn normován, byla usedlost ve vlastnictví rodu Kamžových.

Lidice, čp. 17 – Pohnuté události II. světové války nemi-losrdně zasáhly do života poklidné obce Lidice na Kladensku. Zmiňovaná tragédie přetrhala historii celé obce, a tedy i his-torii mlýna. Podle zápisu ve vodní knize se dovídáme, že mlýn stával na horním konci Lidického potoka. Malý potůček pro-tékal původní obcí (dnes pietní území) do mlýna. Jeho malou vodnatost zmiňuje i zápis ve vodní knize: „…vlastníci pozemků, kudy potok teče, nikterak nesmějí vodu na luka zapouštěti, tak mlynáře zkracovati.“

O starobylosti mlýna svědčí zápis v pozemkové knize, kde je připomenuta zástavní povinnost za stálý plat „letník“

Libochovičky, čp. 5

Pietní území vypálené obce Lidice v roce 1945.

7 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 91. Dřetovický potok byl dříve označován jako Vřetovický.8 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 95.9 V našem textu jsme se přiklonili k označení Buštěhradský potok. Tento název potoka je i na novodo-bých speciálních mapách.10 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 95.11 Tamtéž.

z každé krávy pro lidického faráře. Tato zástava byla vymazá-na až v roce 1902.

Ve vodní knize je citován starší zápis z roku 1832, kte-rý připomíná při usedlosti čp. 17 mlýn. Podle tohoto zápisu se jednalo o mlýn a statek, jehož majitelé Václav a Marie Čer-mákovi jsou zmiňováni v kupní smlouvě v roce 1869. Jednalo se o velkou zemědělskou usedlost o více než 37 ha. Při za-ložení vodní knihy byli vlastníky právě oni. Po smrti Václava Čermáka v roce 1905 se ukázalo, že je hospodářství zadlu-žené. Bezdětná Marie Čermáková, jediná dědička, prodala mlýn i polnosti Bohumilu Studničkovi. Část mlýna však zůstala jako zástava v její prospěch. Nový majitel pak všechny dluhy doplatil.

22

Lidice, pietní území, na tomto místě původně stál mlýn čp. 17.

23

V roce 1910 se Bohumil Studnička oženil a dne 21. května 1910 zapsal polovinu majetku zapsat na svoji man-želku Pavlínu. Manželé Studničkovi byli zřejmě dobrými hospo-dáři, protože v roce 1922 mlýn ještě přistavěli.

Z následujících zápisů se dá vysledovat střídání gene-rací na usedlosti. V roce 1934 se z majitelů Bohumila a Pavlíny Studničkových stávají, podle postupní smlouvy uzavřené s dce-rou Miroslavou a zetěm Jaroslavem Podhorovými, výměnkáři. Manželé Podhorovi, jako vlastníci mlýna, prožili tragický 10. čer-ven 1942 v Lidicích.

Stejně jako po celé obci, i po lidickém mlýnu se sleh-la zem. Jaroslav Podhora byl zastřelen, jeho manželka Miro-slava přežila.

Historii lidického mlýna uzavírá lakonický zápis v po-zemkové knize z roku 1961, kdy je parcela po bývalém lidickém mlýně spolu s ostatními parcelami zničené obce Lidice prohlá-šena pietním územím.

Mlýn zvaný Podhol, čp. 12 – se nachází v obci Svrkyně, respektive v osadě Hole. Vodní kniha uvádí majitele mlynáře Váchu, později mlynáře Veselého. Z původního technického popisu nás zaujmou následující údaje. „Voda přichází k mlýnu strouhou, která se před mlýnem rozšiřuje v malou nádržku, od-tud svádí se do vantrok …“.12 Mlýn měl dvě mlýnská kola a dvo-je složení. V roce 1928 získal povolení na zrušení jednoho kola a jeho nahrazení Francisovou turbínou.

Podhol, čp. 12, odtoková strouha12 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 92.

Podhol, čp. 12

24

Roztoky, čp. 10

25

Roztoky, čp. 5 – pod tímto označením se skrývá bývalý mlýn označený jako Braunerův. Ve vodní knize najdeme zápis z roku 1930, kde se dočteme: „Mlýn byl postaven před sto lety a přestal jako mlýn existovat as před 50 lety; pohon dál se koly na svrchní vodu.“13 Ve zmiňovaném zápise se dále uvádí, že se budova používá jako obytné stavení.

Další poznámka se týká zrušeného náhonu, který byl již v této době částečně zasypán, a zbylá voda byla odváděna do potoka pomocí stavítka.

Roztocký Braunerův mlýn je nesmazatelně spojen s osobností malířky a mecenášky Zdenky Braunerové,14 která ve své době vytvořila z tohoto místa kulturní centrum. Mezi její hosty patřili nejen umělci jako Antonín Chittusi, Mikoláš Aleš, Ju-lius Zeyer, F. X. Šalda, František Bílek, Joža Úprka, ale i tehdejší francouzský konzul v Praze Paul Claudel.

V souvislosti s rodinou Braunerů je třeba připomenout i Zdenčina bratra chemika Bohuslava Braunera,15 který tichou roztockou krajinu vyhledával ve chvílích odpočinku.

V současné době patří opravená budova Středočes-kému muzeu v Roztokách, kde najdeme i památník Zdenky Braunerové.

Roztoky, čp. 10 – celá usedlost změnila svoji tvář k ne-poznání. Přestože v zápisu ve vodní knize je budova vedena jako mlýn s postupně se střídajícími majiteli (Josef Michl, Markus Türk, manželé Gabrielovi a Vaňkovi, Mořic Lobkovic a Jiří a Bla-žena Zemanovi), hovoří zápis z roku 1913 zcela jednoznačně: „… vlastní mlýn nyní je zrušen a na jeho místě byla postavena vila s 5ti kabinami na koupání…!“16

Na dalších řádcích se dočítáme, že bylo povoleno zrušit nádrž, která tvořila součást odpadní strouhy. Nádrž byla nahrazena cementovým potrubím. Přes tyto rozsáhlé změny je třeba dodat, že pověřená komise sledovala případné změny na vodním toku v souvislosti se zrušením mlýna, protože na kon-ci zápisu je důležitý záznam: „Na vodních poměrech níže leží-cích objektů a na pozemcích nenastanou žádné změny, jež by měly vliv na stav a další užívání tohoto vodotoku.“17 Dnes stojí na parcele honosná vila.

Roztoky, čp. 5

Roztoky, čp. 5

13 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 115.14 Zdenka Braunerová (1862–1934), česká malířka a  grafi čka, tvořila plenérová krajinářská díla, přiblížila se impresionismu, podílela se na obrodě české knižní grafi ky. Také navrhovala dekorativní a užitkové sklo.15 Bohuslav Brauner (1855–1935), český anorganický chemik, odborný publicista, propagátor zákona periodické soustavy prvků, spoluautor českého názvosloví anorganických sloučenin, přítel D. I. Men-dělejeva. Od roku 1890 profesor české univerzity v Praze, zabýval se především chemií prvků vzácných zemin, předpověděl existenci izotopů, v r. 1888 navrhl jako základ relativních atomových hmotností kyslík. Od roku 1903 řádný člen České akademie věd a umění.16 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 112.17 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 112.

26

Stehelčeves, čp. 22

27

Statenice, čp. 8 – zdá se, že nezbylo z původního po-měrně rozsáhlého vodního díla patřícího ke mlýnu nic. Původ-ně byla voda do mlýnské strouhy vedena přes nádržku, kde se průtok reguloval stavidlem. Mlýn měl jedno složení. Vodní kolo bylo nahrazeno ve 20. letech 20. století Francisovou turbínou s horizontální hřídelí. Poměrně podrobný popis mlýnice zaujme především faktem, že paleční kolo bylo umístěno pod přízemní podlahou. Mlýnice se dělila na přízemí, první podlaží a pod-střeší. Jednalo se tedy o třípodlažní budovu, jejíž celou výškou probíhaly kapsové výtahy. Jako rezervu pohonu si mlynář vy-žádal povolení na naftový motor 10 HP, který umístil do zvláštní místnosti.

Mlýn měl dlouhou odtokovou strouhu končící dolejším splavem, kde se část vody vracela do jalového potoka a část pokračovala náhonem pro další mlýn.

Ve vodní knize byli zapsáni jako majitelé Václav a Ka-teřina Krumbholcovi, později Kašpar Chmelař s manželkou Jo-sefou. Jejich dědicové Václav a Anna Chmelařovi zmoderni-zovali mlýnici do výše popsané podoby.

Mlýn Stehelčeves, čp. 22 – patřil původně k panství Buštěhradskému, ale v roce 1852 byl již z tohoto svazku vyvá-zán. Jako majitel je zapsán František Benda s poznámkou, že mlýn nemá vodní značku. Značka byla osazena až v roce 1904 za majitele Jana Žáka, jehož potomci vlastnili mlýn po tři gene-race. Poslední zápis ve vodní knize se vztahuje k roku 1963, kdy se majitelem stal Československý stát, respektive Zemědělské nákupní a zásobovací družstvo n. p. Praha.

Stehelčeves, čp. 32 – byl v době zápisu do vodní knihy v držení rodu Vintrichů (někdy psáno Wintrichů) a majetek se dědil postupně po tři generace. Mlýn měl jedno vodní kolo. Průtok vody přiváděný do mlýnice náhonem se reguloval sys-témem tří stavidel. Vodní právo bylo, podle poznámky ve zmi-ňované knize, zrušeno ke dni 15. 5. 1939.

Statenice, čp. 8

Stehelčeves, čp. 32

Stehelčeves, čp. 32Stehelčeves, čp. 22

28

Suchdol, čp. 16, mlýn zvaný Trojanův

29

Pátrání přímo detektivní provázelo naše zjištění v Such-dole. Poměrně podrobný zápis se nám dochoval v protokolu, který byl sepsán v červenci roku 1911. Pověřená komise od-borníků se sešla, aby určila fi xní bod a označila cejch v obou mlýnech.

Suchdol, čp. 16, tzv. Trojanův mlýn – měl v této době jedno složení poháněné vodním kolem na svrchní vodu. Voda se na kolo hnala z nádržky. Výška vody byla regulována systé-mem tří stavidel, a to tak, aby se jednak stavení nezaplavova-lo, jednak aby „neubíral na vodě“ dolejšímu mlynáři.

Mlýn se zapsal do historie české televizní tvorby. Tro-janův mlýn splňoval představy režiséra Jána Roháče18 o fran-couzském venkově, a proto se v těchto prostorách rozhodl v roce 1972 natočit televizní seriál podle románu Gustava Flau-berta Bouvard a Pécuchet s českým názvem „Byli jednou dva písaři“. A tak se romantické místo stalo na čas domovem pro pány Bouvarda a Pécucheta v podání Miroslava Horníčka19 a Jiřího Sováka.20

Suchdol, čp. 17, tzv. Tůmův mlýn – je v roce 1911 uváděn již jako zrušený: „Mlýn nyní nepracuje, stroje všechny z něho jsou odstraněny a nádržka zrušena. Voda teče od mlý-na čp. 16 veškerá jalovou strouhou kolem mlýna čp. 17 nejsou nikde zastavena… Vzhledem k tomu, že voda tekoucí v mlý-ně čís. 17 žádným vodním zařízením se nezdržuje a že nádrž-ka u mlýna se nacházející je ve stavu sešlém a přístup vody do této z potoka je zamezen, nebyl žádný normál ani cejch zasazen…“21

Suchdol, čp. 302 (původní čp. 26), tzv. Spálený – mlýn patří mezi lokality, která si ze své minulosti uchovala pouze označení. Již v roce 1898 máme ve zmiňované lokalitě dolo-žen hostinec, či chcete-li výletní restauraci s možností přespání. Restaurace zřejmě nemohla příliš prosperovat, protože během šesti let (1898–1914) se v ní vystřídalo devět nájemců. Obrat k lepšímu nastal až v meziválečném období na přelomu dva-cátých a třicátých let, kdy hostinec spolu s manželkou provo-zoval Vratislav Černý. Webové stránky Spáleného mlýna nabí-zejí obdobné služby dodnes.

Suchdol, čp. 17, Tůmův mlýn dnes připomíná jen tabule na naučné stezce.

Suchdol, čp. 26

18 Ján Roháč (1932–1980), slovenský režisér, spolutvůrce Laterny magiky, spolupracoval s divadlem Semafor a zejména s Československou televizí.19 Miroslav Horníček (1918–2003), český herec, prozaik, režisér a  dramatik, od  roku 1945 působil v Praze v různých divadlech. Postupně vytvořil hereckou dvojici s Janem Werichem a Milošem Kopec-kým. Ztvárnil řadu televizních a fi lmových rolí.20 Jiří Sovák (1920–2000), český herec, 1952–1966 člen Divadla na  Vinohradech, 1966–1983 člen ND. Komediální herec, často obsazovaný do fi lmových a televizních rolí.21 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, sbírka listin a plánů k vodní knize, protokol k vložce 114.

Suchdol, čp. 26, stavbu pomalu pohlcuje vegetace.

30

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 14

31

Obdobná situace je i s mlýny v Zákolanech. Ze zápi-su ve vodní knize vyplývá, že všechny zákolanské mlýny, které již tehdy byly pro okolí zřejmě bez většího významu, zakoupil do roku 1909 cukrovarník Salomon Heller.

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 14 (dnes čp. 75) – v době, kdy byl tento mlýn normován, tedy v roce 1909, do-čteme se v zápise vodní knihy, že „… mlýn vyhořel a nebyl více postaven.“22

Ve zmiňované vodní knize jsou zapsáni jako první ma-jitelé Jan a Anna Jírovi, později je ve vlastnictví vystřídali man-želé Bílkovi. V době osazení znamení vlastnila bývalý mlýn fi rma Salomona Hellera, která využila jak vodní právo usedlosti, tak celé vodní dílo a zřídila v tomto místě cukrovar.

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 18 – zapsaný mlýn stál přímo na Týneckém potoce. V roce 1909, kdy došlo k nor-mování, měl mlýn jedno kolo, které pohánělo jedno české slo-žení. Jako jediný v Zákolanech ještě mlel, avšak jeho kapacita musela být malá. Od doby, kdy vlastnili usedlost manželé To-máš a Anna Minaříkovi, nebyl technicky obnoven. Mlýn v roce 1909 vlastnila opět fi rma Salomona Hellera, Cukrovar v Záko-lanech.

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 21 – historie mlýna je spojena se jmény několika majitelů. Jako nejstarší je ve vodní knize zapsán Václav Štulc, později se mlýn dostává do vlastnic-tví Václava a Marie Dudových, v další generaci přechází ma-jetek na syna Jaroslava Dudu. V poválečném období získala mlýn fi rma Odkolek, Praha-Vysočany.

Normální znamení u mlýna bylo revidováno a nově osazeno v roce 1904. Majitel v této době osadil mlýnici Franci-sovou turbínou, která nahradila původní vodní kolo. Z technic-kého hlediska je zajímavý následující zápis: „… nade mlýnem (u železničního mostu) stavidlo o šířce 1,28 m, před nímž odbo-čuje od potoka jalová strouha, do níž voda přes korunu jízku přetéká, takže Zákolanský potok tvoří současně náhon mlýnský a stavítko o šířce 1,28 m má tedy ten účel, aby za velkých vod se spustilo a velké vody odvedly se přes jez do jalového kory-ta…“.23

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 22 – při zápisu do vodní knihy vlastnili mlýn manželé Josef a Marie Visnero-vi, později je zapsána v kolonce majitelů Karolina Hellerová. Podle nepřímých důkazů na přelomu 19. a 20. století mlýn vy-hořel a nebyla jeho činnost obnovena. Svědčí o tom zápis

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 18

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 21

z roku 1909, kdy vlastnila usedlost fi rma Salomona Hellera. „… mlýn se více ku mletí nepoužívá…“. Po řadě technických údajů následují informace ohledně žádosti povolit na potoce trkač24 na zalévání zahrady: „Trkač zřízen býti má pod tím-to vyhořelým mlýnem … a má se ním čerpati voda z potoka Zákolanského, ku pohánění trkače slouží železné potrubí, ve-dené z vantrok tohoto mlýna …“.25 Poslední zápis se týká roku 1941, kdy mlýnu zaniklo právo nakládání s vodou.

22 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 86.23 Tamtéž, vložka 84.

24 Vodní trkač – jednoduché vodní čerpadlo poháněné vodou, zkonstruován francouzským vynález-cem Josephem Montgolfi erem v 18. století. Využívá kinetickou energii proudící vody.25 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložky 85.

32

Únětice, čp. 11

33

Mlýn Únětice, čp. 11 – býval někdy označován jako Císařský. V zápisech ve vodní knize se objevuje dvakrát příjme-ní Císař. Jednak to byla Marie Císařová z Dejvic, jednak posled-ní uvedený majitel Bohuslav Císař. Původně byl mlýn poháněn jedním vodním kolem, které ve 20. letech nahradila Francisova turbína. Turbína zároveň spouštěla motor pro výrobu elektrické energie ve mlýně.

Únětice, čp. 21 – leží ve směru toku pode mlýnem čp. 11. Náhon přiváděl vodu na kolo ze severní strany. Jižní stra-nu pozemků ohraničuje původní koryto potoka. Jako majitelé byli postupně zapsaní Kateřina Rážová, Václav Jaroš a Vác-lav Šuma. V roce 1912 získal majitel povolení na výměnu kola za Francisovu turbínu. Zároveň žádal o povolení modernizovat i vnitřní vybavení mlýna a osadit novými stroji jako je loupačka, vysévač, kapsový výtah, transmise atd.

Velké Čičovice, čp. 11 – mlýn ležel na Zákolanském potoce a jako vlastníci jsou uvedeni Jakub Popper, později Václav a Anna Hausmanovi, kteří v roce 1921 zmodernizova-li mlýn a vyměnili původní dřevěné kolo za turbínu. Manželé Hausmanovi se potýkali s problémem špatně odvedené vody kolem stavení čp. 13, jehož zdivo bylo ohroženo vzlínající vo-dou. Problém v roce 1924 vyřešili sousedským smírem. Kolem stavení čp. 13 byl vybudován betonový žlab, aby se zabráni-lo dalším problémům s vodou. Žlab společně fi nancovali oba majitelé, avšak mlynář dostal za povinnost udržovat nově vznik-lé koryto tak, aby dům již netrpěl podmáčením.

Naše procházka po mlýnech končí. Snad se nám ale-spoň trochu podařilo přiblížit minulost zaniklých mlýnů, které ve své době plnily nejen hospodářskou, ale i kulturní funkci ne-odmyslitelně patřící do české historie.

Únětice, čp. 21

Únětice, čp. 21

PRAMENY A LITERATURA (výběr)SOA v Praze, SOkA Praha – západ, Fond OÚ Smíchov, vodní knihy.SOA v Praze, SOkA Kladno, Fond OÚ Kladno, vodní knihy.ŠTĚPÁN, Luděk, KŘIVANOVÁ, Magda. Dílo a  život mlynářů a  sekerníků. AGRO 2000. ISBN 80-7203-254-2.Malý atlas okresu Kladno. PATRIA a SOkA Kladno, Kladno 1997.PÁTEK, F. Některé názvy součástí starých mlýnů českých. In. Český lid 1902, r. 11, s. 60.ŠTĚDRÝ, Bohumil. Lidové názvy staročeských mlýnů. In. Český lid 1902, r. 11, s. 186–188.

34

Autorka publikace děkuje bývalému mlynáři Karlu Bočkovi za řadu cenných rad a odbornou konzultaci při přípravě textu.Poděkování patří také Bc. Tomáši Krákorovi, pracovníku SOA v Praze, SOkA Praha-západ,

a Mgr. Stanislavu Boloňskému, bývalému starostovi města Roztoky.

Mlýny uvedené v této publikaci

Mlýny, jejichž popis je uveden v publikaci I. Veverkové Co zůstalo z vodníchmlýnů, kterou vydaly Přemyslovské střední Čechy o.p.s. v roce 2013

35

Okoř, čp. 63, Hořejší mlýn Otvovice, čp. 76

Dřetovice, čp. 33 Noutonice, čp. 52, Nový mlýn

36