UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Cyrilometodějská teologická fakulta

Katedra křesťanské sociální práce

Charitativní a sociální práce

Mezinárodní humanitární a komunitní sociální práce

Mgr. Eliška Genčurová

Vliv humanitární pomoci na migraci

ze zemí zasažených ozbrojeným konfliktem

Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Pavlína Jurníčková, Ph.D.

OLOMOUC 2019

ABSTRAKT

Diplomová práce se věnuje tématu Vlivu humanitární pomoci na migraci ze zemí

zasaţených ozbrojeným konfliktem. Migrace je v posledních letech hojně diskutovaným

tématem a řada politiků přichází se zaručenými návody, jak migraci (myšleno především tu

do Evropy) zastavit nebo alespoň sníţit. Někteří politici zastávají názor, ţe poskytnutím

humanitární pomoci v zemi zasaţené konfliktem je moţné migraci zastavit. Toto tvrzení se

stalo motivem pro napsání této diplomové práce, která se snaţí odhalit, jaký je skutečný

vliv humanitární pomoci na migraci ze zemí zasaţených konfliktem, a zda můţe mít

poskytovaná pomoc opravdu vliv na sniţování migrace.

Klíčová slova: Humanitární pomoc, Humanitární organizace, Humanitární práce,

Migrace, Ozbrojené konflikty

ABSTRACT

This thesis focuses on the effect of humanitarian aid on migration from countries

affected by armed conflict. Migration is one of the frequently discussed topics and many

politicians come with a number of ways of how to stop or at least reduce migration (meant

primarily migration to Europe). Some politicians are of the opinion that the provision of

humanitarian aid in conflict-affected countries can stop the migration. This claim has

become a motivational factor for writing this thesis, which tries to find out what is a real

effect of humanitarian aid on migration and if it can really reduce migration.

Keywords: Humanitarian Aid, Humanitarian Action, Humanitarian Assistance, Migration,

Conflicts and Wars,Armed Conflicts

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Vliv humanitární pomoci na

migraci ze zemí zasaţených ozbrojeným konfliktem vypracovala samostatně, a ţe jsem

veškeré pouţité zdroje uvedla v závěrečném seznamu literatury.

V Olomouci, dne 17. 4. 2019 _____________________________

vlastnoruční podpis

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych ráda poděkovala především svým respondentům

– uprchlíkům, kteří byli i přes proţití velmi traumatizujících okamţiků ochotni poskytnout

rozhovory pro účely této diplomové práce a povyprávět mi své ţivotní příběhy. Ráda bych

poděkovala také své vedoucí práce Mgr. Pavle Jurníčkové, Ph.D. za pomoc a cenné rady

a paní Mgr. Ing. Květoslavě Princové, Ph.D. za podnět ke zkoumání právě tématu, kterým

se tato diplomová práce zabývá. Mé poděkování patří také mé rodině a přátelům, kteří mě

během psaní diplomové práce i celého studia podporovali.

OBSAH

Úvod ...................................................................................................................... 12

Osobní motivace autorky pro napsání této práce ................................................... 13

Cíle a metody práce ............................................................................................. 15

Limity diplomové práce ...................................................................................... 16

KONCEPTUÁLNÍ ČÁST ................................................................................... 17

1 Humanitární katastrofa, humanitární krize ............................................. 18

1.1 Humanitární krize v důsledku ozbrojeného konfliktu ............................ 19

1.1.1 Dělení ozbrojených konfliktů ............................................................. 20

1.2 Komplexní vleklé krize .......................................................................... 21

2 Humanitární pomoc ..................................................................................... 24

2.1 Principy humanitární pomoci ................................................................. 26

2.2 Cíle humanitární pomoci ........................................................................ 27

2.3 Humanitární charta a Minimální standardy ............................................ 30

2.4 Humanitární pomoc v zemích zasaţených ozbrojeným konfliktem ....... 32

2.4.1 Naplňování potřeb osob zasaţených konfliktem ................................ 34

2.4.2 Ochrana osob zasaţených konfliktem (protection + advocacy) ......... 36

2.4.3 Rizika poskytování humanitární pomoci v zemích zasaţených

ozbrojeným konfliktem ....................................................................... 39

3 Migrace ......................................................................................................... 42

3.1 Uprchlík / IDP, migrant .......................................................................... 43

3.2 Souvislost mezi rozvojovou pomocí a migrací ...................................... 44

3.3 Souvislost mezi humanitární pomocí a migrací ..................................... 46

3.3.1 Vliv humanitární pomoci na zvyšování bezpečnosti v konfliktem

zasaţené zemi ..................................................................................... 47

VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................ 48

4 Výzkum mezi uprchlíky .............................................................................. 49

4.1 Formulace problému a výzkumné otázky ............................................... 49

4.2 Metodologie ............................................................................................ 50

4.2.1 Popis pouţité metody pro tvorbu dat .................................................. 50

4.2.2 Výzkumný soubor, vstup do terénu a jeho reflexe ............................. 52

4.2.3 Etické hledisko výzkumu .................................................................... 60

4.2.4 Záznam dat a způsob jejich zpracování .............................................. 60

4.2.5 Metoda analýza dat a jejich interpretace ............................................ 60

4.3 Interpretace získaných dat ...................................................................... 61

4.4 Shrnutí výsledků výzkumu mezi uprchlíky ............................................ 68

5 Výzkum mezi experty .................................................................................. 71

5.1 Formulace problému a výzkumné otázky ............................................... 71

5.2 Metodologie ............................................................................................ 72

5.2.1 Popis pouţité metody pro tvorbu dat .................................................. 72

5.2.2 Výzkumný soubor, vstup do terénu a jeho reflexe ............................. 72

5.2.3 Etické hledisko výzkumu .................................................................... 73

5.2.4 Záznam dat a způsob jejich zpracování .............................................. 74

5.2.5 Metoda analýzy dat a jejich interpretace ............................................ 74

5.3 Interpretace získaných dat ...................................................................... 74

5.4 Shrnutí výsledků výzkumu mezi experty ............................................... 86

6 Diskuze nad výsledky obou výzkumů, porovnání výsledků s teorií ........ 91

Závěr ..................................................................................................................... 95

Bibliografie ........................................................................................................... 98

9

SEZNAM POUŢITÝCH OBRÁZKŮ, GRAFŮ A TABULEK

OBR. 1: CELKOVÉ ÚTOKY NA ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ .................................................................................................. 23

OBR. 2: SYNERGIE HUMANITÁRNÍ POMOCI, ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE A MÍROVÉHO ÚSILÍ .................................................... 28

OBR. 3: MASLOWOVA PYRAMIDA LIDSKÝCH POTŘEB .................................................................................................... 35

file:///C:/Users/Eli/Documents/CMTF/Diplomka/DP_Genčurová%20s%20formátováním,%20CMTF.docx%23_Toc6192503

10

SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK

ALNAP Active Learning Network for Accountability and Performance in

Humanitarian Action (Aktivní vzdělávací síť pro odpovědnost

a výkonnost v humanitárních akcích)

AMO Asociace pro mezinárodní otázky

CERF Central Emergency Response Fund (Centrální fond OSN pro reakci

na katastrofy)

ČR Česká republika

ČRA Česká rozvojová agentura

ČvT Člověk v tísni

EUI Eurepean University Institute

FoRS České fórum pro rozvojovou spolupráci

GHD Good Humanitarian Donorship (Dobré humanitární dárcovství)

HDP Hrubý domácí produkt

HPN Humanitarian Practice Network

HRW Human Rights Watch

ICRC International Committee of the Red Cross (Mezinárodní výbor

Červeného kříţe)

IDPs Internally displaced persons (Vnitřně vysídlená osoba)

IFRC International Federation of Red Cross and Red Crescent Societies

(Mezinárodní federace společnosti Červeného kříţe a Červeného

půlměsíce)

IOM International Organisation for Migration (Mezinárodní organizace

pro migraci)

https://media.ifrc.org/ifrc/https://media.ifrc.org/ifrc/https://media.ifrc.org/ifrc/

11

LRRD Linking relief, rehabilitation and development (Propojení pomoci,

rehabilitace a rozvoje)

MSF Médecins Sans Frontières (Lékaři bez hranic)

MZV Ministerstvo zahraničních věcí

OECD Organisation for Economic Co-operation and Development

(Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)

OHCHR Office of the High Commissioner for Human Rights (Úřad

Vysokého komisaře pro lidská práva)

OCHA Office for the Coordination of Humanitarian Affairs (Úřad OSN pro

koordinaci humanitárních záleţitostí)

PRIO Peace Research Institute Oslo

UN / OSN United Nations (Organizace spojených národů)

UNESCO United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization

(Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu)

UNHCR United Nations High Commissioner for Refugees (Úřad Vysokého

komisaře OSN pro uprchlíky)

UNICEF United Nations Children's Fund (Dětský Fond OSN)

UNISDR United Nations International Strategy for Disaster Reduction

(Mezinárodní strategie OSN pro omezování katastrof)

USIP United Stated Institute of Peace

WFP World Food Programme (Světový potravinový program)

12

ÚVOD

V letech 2015 a 2016 zaţila Evropa nebývalý příliv uprchlíků a migrantů.

Do Evropské unie přicestovalo v těchto letech více neţ 1 milion lidí, přičemţ většina

z příchozích odešla hledat bezpečí před válkou a terorem v Sýrii a dalších konfliktem

zasaţených zemích (Evropská komise, 2017). Migrace se na základě těchto událostí stala

hojně diskutovaným tématem a řada politiků začala přicházet se zaručenými návody, jak

migraci (myšleno především tu do Evropy) zastavit či sníţit. Někteří lidé zastávají názor,

ţe poskytnutím humanitární pomoci v zemi zasaţené konfliktem je moţné migraci zastavit.

V roce 2015 například tehdejší předseda parlamentního podvýboru pro rozvojovou

spolupráci Karel Rais (ANO) uvedl: „Domnívám se, že nestačí jenom posilovat

bezpečnostní opatření na vnějších hranicích a přenášet břemeno na tranzitní země, je

potřeba se orientovat také na prevenci. Proto je nezbytné postupně navyšovat finanční

prostředky na rozvojovou spolupráci a humanitární pomoc. Tyto peníze nelze vnímat jen

jako výdaj, ale také jako investici do bezpečnější a důstojné budoucnosti na celém světě

včetně naší země.“ Myšlenka sniţování migračních tlaků skrze humanitární pomoc

a rozvojovou spolupráce není nová. Zvýšená pozornost se jí však znovu začala věnovat

především od zmíněného nárůstu migrace přes Středozemní moře v roce 2015.

Právě takové úvahy se staly motivem pro napsání této diplomová práce, která se

snaţí odhalit, jaký je skutečný vliv humanitární pomoci na migraci ze zemí zasaţených

válečným konfliktem, a zda můţe mít poskytovaná pomoc opravdu vliv na sniţování

migrace.

První část diplomové práce – konceptuální část vymezuje teoretické pojmy, které

jsou pro další části práce a pochopení samotného tématu stěţejní. Jsou zde vysvětleny

pojmy jako humanitární katastrofa, humanitární pomoc, ozbrojený konflikt, migrace,

migrant a uprchlík. Tato kapitola se rovněţ zabývá cíli a principy humanitární pomoci,

specifiky a riziky poskytování pomoci v ozbrojených konfliktech a lidskými potřebami,

které se humanitární organizace snaţí naplnit. Mimo to se ve stručnosti věnuje také

souvislosti mezi rozvojovou pomocí a migrací, ale především otázce vlivu humanitární

pomoci na migraci ze zemí zasaţených ozbrojeným konfliktem, coţ je stěţejní otázkou

celé diplomové práce. První kapitola tak slouţí jako důleţitý informativní podklad pro

výzkumnou část této diplomové práce.

13

Druhá část diplomové práce se pak věnuje jiţ samotnému výzkumu, který byl

v rámci diplomové práce proveden, aby zodpověděl autorkou předem stanovené výzkumné

otázky a byl tak naplněn cíl práce, kterým je: analyzovat a popsat vliv humanitární

pomoci na migraci ze zemí zasaţených ozbrojeným konfliktem. Výzkumná část je

rozdělena na dva dílčí celky. První je zaměřen na výzkum, který byl proveden mezi

uprchlíky, kteří opustili země zasaţené ozbrojeným konfliktem, druhá je pak zaměřena na

doplňující výzkum, který byl proveden mezi experty na humanitární problematiku. V obou

částech je popsána pouţitá výzkumná metoda a metoda sběru dat, rovněţ je pro oba

výzkumy specifikovaný výzkumný soubor, vstup do terénu, jeho reflexe a etické hledisko

výzkumu, stejně jako způsob záznamu a metoda zpracování dat. Obě části poté přicházejí

s analýzou a interpretací získaných dat a ve shrnutí jsou uvedeny odpovědi na výzkumné

otázky.

Následná kapitola je pak jiţ zasvěcena diskusi nad celkovými výsledky výzkumu.

Postřehy z obou dvou výzkumů jsou zde kompilovány a komprovány. Tato část přináší

odpovědi na primární výzkumné otázky, které byly zvoleny, aby mohlo být dosaţeno cíle

této diplomové práce. Zároveň jsou v této kapitole porovnány výsledky výzkumu s teorií

z konceptuální části.

Téma práce, jednotlivé kapitoly a stručné odpovědi na výzkumné otázky jsou pak

shrnuty v závěru diplomové práce.

Osobní motivace autorky pro napsání této práce

Autorčinou motivací k napsání této práce byla její zahraniční odborná praxe,

kterou vykonávala na Maltě, v organizaci Mezinárodního hnutí Červeného kříţe

a Červeného půlměsíce (dále zkráceně označováno jako Červený kříţ). Zde strávila

několik měsíců a získala mnoho cenných zkušeností. Organizace Červený kříţ se na Maltě

zaměřuje mimo jiné na pomoc uprchlíkům, které se na Maltu dostávají na lodích

především ze zemí severní Afriky. Právě pomoc uprchlíkům byla náplní autorčiny odborné

praxe.

Autorka svou praxi v Červeném kříţi vykonávala v roce 2016, který byl jedním

z roků, kdy hlavním tématem politiků byla mezinárodní migrace, přičemţ značná

pozornost byla soustředěna na migraci do Evropy. Někteří politici se přijímání uprchlíků

14

do svých zemí bránili a i od českých autorit zaznívaly velmi často věty typu: je potřeba

pomoci lidem v jejich zemi původu, poslat jim humanitární pomoc a tím humanitární krizi

zastavit. Autorku tedy začalo zajímat, jaký je vlastně mezi humanitární pomocí

a mezinárodní migrací vztah, a zda je opravdu moţné, aby bylo správně poskytnutou

humanitární pomocí ovlivněno rozhodnutí lidí zasaţených ozbrojeným konfliktem

o opuštění země původu. Právě to se autorka snaţí v rámci této diplomové práce zjistit.

15

CÍLE A METODY PRÁCE

Cílem této diplomové práce je: analyzovat a popsat vliv humanitární pomoci

na migraci ze zemí zasaţených ozbrojeným konfliktem.

K dosaţení výše uvedeného cíle byly stanoveny čtyři výzkumné otázky, na které

se diplomová práce bude snaţit odpovědět. Jsou to tyto otázky:

1. Jak vypadá humanitární pomoc poskytovaná v zemích zasaţených

ozbrojeným konfliktem?

2. Jak vnímají uprchlíci, kteří opustili zemi zasaţenou ozbrojeným konfliktem,

vliv humanitární pomoci na jejich vlastní emigraci?

3. Existuje vztah mezi humanitární pomocí a migrací ze zemí zasaţených

ozbrojeným konfliktem?

4. Jak vnímají vliv humanitární pomoci na migraci ze zemí zasaţených

ozbrojeným konfliktem zkušení humanitární pracovníci, kteří v těchto zemích

pracovali?

Pro vypracování konceptuální části této práce je vyuţita metoda literární rešerše

a kompilace. Před zahájením práce byly vyhledány vhodné informace a literatura

relevantní k tématu práce a následně pak byly tyto informace zpracovány a pomocí metody

kompilace autorkou interpretovány a sepsány. Diplomová práce vyţívá jak kniţních, tak

elektronických zdrojů, jazykem zdrojů byla čeština a angličtina. Všechny pouţité zdroje

jsou citovány a uvedeny v části Bibliografie na konci práce.

Pro vypracování výzkumné části a provedení výzkumů bylo vyuţito

kvalitativního přístupu a metody polostrukturovaných rozhovorů. Respondenti byli vybráni

metodou prostého účelového výběru (pro první výzkum byly respondenti vybíráni rovněţ

pomocí metody sněhové koule). Data byla analyzována pomocí metody zakotvené teorie,

konkrétně pomocí otevřeného a axiálního kódování.

Pro diskusi nad výsledky obou výzkumů a pro porovnání výsledků s teorií

z konceptuální části bylo vyuţito metody kompilace a komparace.

16

LIMITY DIPLOMOVÉ PRÁCE

V samotném úvodu práce je důleţité zmínit, jaké jsou její limity. Autorka

reflektuje několik limitů, které jsou níţe popsány.

Konceptuální část naráţí na problém malého mnoţství dostupných odborných

zdrojů k tématu vlivu humanitární pomoci na migraci. Teoretická základna pro výzkumy

provedené v této diplomové práci tak není příliš silná. Dostupná literatura přináší totiţ

nespočet studií zkoumající vliv rozvojové pomoci na migraci, nikoliv však studie

zkoumající vliv pomoci humanitární.

Limitem výzkumu je především to, ţe rozhovory byly provedeny pouze

s uprchlíky, kteří jiţ své země původu opustili. Zcela zde proto chybí pohled těch, kteří

v zemích v ozbrojeném konfliktu zůstali. Bohuţel však nebylo v moţnostech autorky, ani

to nebylo z bezpečnostního hlediska vhodné, aby navštívila země zasaţené ozbrojeným

konfliktem a provedla výzkum s lidmi, kteří zde stále ţijí. Z tohoto důvodu se autorka

rozhodla, ţe tento chybějící úhel pohledu alespoň částečně nahradí rozhovory s experty

– humanitárními pracovníky, kteří v zemích zasaţených konfliktem dlouhodobě pracují či

pracovali a mohou tak vnímat vliv humanitární pomoci na osoby, které jsou konfliktem

zasaţené, a kterým pomoc poskytují / poskytovali.

Dalším limitem výzkumu je poměrně malé mnoţství respondentů – uprchlíků,

kteří utekli ze země zasaţené ozbrojeným konfliktem a také jejich rozlišný původ. Z těchto

důvodů nebylo moţné získat dostatečně porovnatelná a validní data, a proto byl proveden

ještě jeden – doplňující výzkum s experty na humanitární problematiku, aby doplnil

získané informace z prvního výzkumu a obohatil jej o názory osob, které v zemích

zasaţených konfliktem působí jako humanitární pracovníci.

17

KONCEPTUÁLNÍ ČÁST

První část diplomové práce se věnuje teoretickému vymezení důleţitých pojmů,

které budou dále v práci vyuţívány. Mimo to tato část práce přináší také shrnutí teorií

a výsledků dosavadních empirických bádání týkající se tématu práce. Konceptuální část

slouţí jako podklad pro část výzkumnou a je nezbytná pro samotné naplnění cíle

diplomové práce.

18

1 HUMANITÁRNÍ KATASTROFA, HUMANITÁRNÍ KRIZE

Katastrofou je obecně označováno neštěstí větších rozměrů (Humanitarian

Coalition, 2018; Princová, 2012). Dle Mezinárodní federace společnosti Červeného kříţe

a Červeného půlměsíce (zkráceně IFRC, z angl.: International Federation of Red Cross

and Red Crescent Societies) je katastrofou náhlá kalamitní událost, která váţně narušuje

fungování komunity či společnosti a způsobuje lidské, materiální, ekonomické nebo

ekologické ztráty, které přesahují schopnosti komunity či společnosti vyrovnat se

s následky pouze za pomoci vlastních zdrojů. Ke katastrofě dojde v momentě, kdy nějaké

nebezpečí zasáhne zranitelné osoby (IFCR, 2019). Katastrofy jsou výsledkem kombinace

čtyř faktorů: 1. povaha konkrétního typu nebezpečí (hazard), 2. míra vystavení lidí

a majetku tomuto nebezpečí (exposure), 3. existující zranitelnost lidí a jejich majetku

(vulnerability) a 4. schopnost zasaţených lidí sníţit či se vyrovnat s moţnými negativními

důsledky nebezpečí (capacity). Čím je větší nebezpečí, vystavení a zranitelnost, a také čím

je niţší kapacita komunity čelit důsledkům nebezpečí, tím je větší rozsah a intenzita

katastrofy (UNISDR, 2009).

Katastrofy se povaţují za humanitární v momentě, kdy je katastrofou zasaţeno

větší mnoţství lidí nebo jsou výrazně poničena jejich obydlí či ţivobytí. Humanitarian

Coalition (2018) definuje humanitární katastrofu jako události nebo sled událostí, které

přinášejí zásadní hrozbu pro zdraví, ochranu, bezpečnost a blaho větší skupiny lidí,

většinou v rozsáhlé oblasti.

Mezi humanitární krize patří zaprvé katastrofy, které mají přírodní povahu

– například tsunami či zemětřesení, zadruhé katastrofy, které jsou ovlivněny lidskou

činností – například sesuvy půdy, povodně či sucha a zatřetí katastrofy, které jsou

člověkem přímo způsobeny, zde je řeč především o ozbrojených konfliktech, občanských

a mezinárodních válkách, ale také o terorismu (Princová, 2012, Sládková, Šrámková,

2013). V reálném ţivotě však dochází ke kombinaci těchto druhů, to pak mluvíme o tzv.

komplexních (často dlouhodobých) humanitárních krizích (Humanitarian Coalition, 2018).

V současnosti se zdá, ţe počet přírodních katastrof roste a ozbrojené konflikty

mají tendenci být dlouhodobější a převáţně vnitrostátní povahy a často vznikají opakovaně

bez vidiny míru (Hilhorst, 2013).

https://media.ifrc.org/ifrc/https://media.ifrc.org/ifrc/

19

Mezi následky katastrof patří ztráty na lidských ţivotech, utrpení a zranění,

nemoci, poničení či úplná likvidace obydlí a majetku, ztráta moţností obţivy a s tím

související chudoba, hlad a následná migrace (Princová, 2012). Je také důleţité zmínit, ţe

důsledky katastrof mnohdy nezasáhnou pouze přímo postiţenou komunitu či společnost,

ale důsledky mohou působit také na řadu aktérů z celého světa. To je způsobeno tím, ţe

ţijeme v globalizovaném světě, kdy události na jednom konci světa ovlivňují události na

konci druhém. Mohou za to také čím dál více integrované ekonomiky postavené na síti

globálních dodavatelských řetězců – pokud se tak stane katastrofa v jedné zemi, následky

mohou narušit část dodavatelského řetězce a tím tedy ovlivnit také ostatní země (Twigg,

2015).

Tato diplomová práce se soustředí pouze na třetí zmíněný druh humanitárních

katastrof – na katastrofy, které jsou způsobeny člověkem, a to zejména na humanitární

krize způsobené ozbrojenými konflikty, nicméně je důleţité upozornit na to, ţe rozlišení

jednotlivých druhů katastrof je pouze teoretické a v praxi se výše zmíněné druhy mnohdy

prolínají.

1.1 Humanitární krize v důsledku ozbrojeného konfliktu

Značná část všech světových katastrof dnešní doby je způsobena právě

ozbrojenými konflikty. Od konce studené války, tedy od 90. let 20. století, se čím dál více

ozbrojených konfliktů odehrává v rámci hranic jednoho státu a mezinárodních konfliktů,

kde by proti sobě otevřeně stálo několik států, ubývá. Občanské války nahradily dřívější

velké války mezinárodní. Tato skutečnost však velmi komplikuje moţnosti, jak tyto války

zastavit a jak pomoci civilnímu obyvatelstvu – mnohem obtíţněji se na tento druh

konfliktu totiţ aplikuje mezinárodní humanitární a válečné právo či úmluvy na ochranu

uprchlíků, jelikoţ tyto smlouvy byly vytvořeny a ratifikovány tak, aby upravovaly

konflikty mezinárodní (Princová, 2012).

S válečnými konflikty jsou velmi často spojeny rozsáhlé přesuny obyvatel.

Konflikty mají za následek velké mnoţství uprchlíků opouštějících zemi, ale také mnoho

vnitřně vysídlených osob, tzv. IDPs (zkráceně z angl.: Internaly Displaced Persons). IDPs

na rozdíl od uprchlíků neopustily hranice své země, aby v cizině našli bezpečí, ale

z různých důvodů přetrvávají v zemi, která je zasaţena válečným konfliktem (UNHCR,

2018).

20

V tomto druhu humanitární krize je důraz kladen především na humanitární

ochranu civilního obyvatelstva a na poskytování pomoci v rámci uprchlických a IDPs

táborů. Pomoc bývá poskytována také hostitelským komunitám. V některých zemích je ve

fázi obnovy důleţité také humanitární odminování (MZV, 2012).

1.1.1 Dělení ozbrojených konfliktů

Dle mezinárodního práva a Ţenevských konvencí můţeme rozlišit čtyři kategorie

ozbrojených konfliktů na základě charakteru jejich aktérů. První kategorií ozbrojených

konfliktů jsou mezinárodní konflikty (z angl. international conflicts), kdy je vyhlášená

válka nebo ozbrojený konflikt mezi dvěma či více státy. Do této kategorie konfliktů spadá

také okupace, i v případech, ţe je zemí přijata bez odporu (Ondřej, Šturma, Bílková, Jílek

et.al., 2010).

Druhou kategorií jsou národně osvobozenecká hnutí (z angl. struggles for

national self-determination). Tato kategorie se vyznačuje bojem proti okupaci, bojem za

sebeurčení národů či bojem národů proti koloniálním a rasistickým reţimům (Ondřej,

Šturma, Bílková, Jílek et.al., 2010).

Třetí kategorií jsou vnitrostátní konflikty (z angl. intrastate conflicts). Ty se

vyznačují konfliktem mezi armádou státu a jinými organizovanými ozbrojenými

skupinami, které kontrolují a velí určitému území země. Do této kategorie nepatří

izolované násilné činy či vnitřní nepokoje (Ondřej, Šturma, Bílková, Jílek et.al., 2010).

Poslední kategorií jsou internacionalizované vnitrostátní konflikty (z angl.

intrastate internationalized conflicts), kdy jde primárně o vnitrostátní konflikty, kde hlavní

aktéři operují v rámci jednoho státu, avšak mezinárodní společenství zde působí jako

prostředník či garant řešení konfliktu v rámci mírových misí, uznáváním povstalců, apod.

(Ondřej, Šturma, Bílková, Jílek et.al., 2010).

Kvalifikace války a ozbrojených konfliktů je dle Peace Research Institute Oslo

(zkráceně PRIO) následující: konflikt je klasifikován jako válka tehdy, kdyţ počet obětí

bojů v daném kalendářním roce dosáhne 1000 a více. Mimořádným ozbrojeným

konfliktem je označován konflikt mezi státem a ozbrojenou skupinou či skupinami mimo

vlastní území státu (jedná se většinou o koloniální konflikty). Mezinárodní ozbrojený

konflikt je konflikt mezi dvěma nebo více státy. Vnitrostátní ozbrojený konflikt (také

21

známý jako občanský) je konflikt mezi vládou a nestátními skupinami, který se odehrává

uvnitř jednoho státu. Vnitrostátní ozbrojený konflikt se pak můţe stát

internacionalizovaným vnitrostátním ozbrojeným konfliktem, v případě, kdyţ vláda či

ozbrojená skupina oponující vládě dostane podporu ve formě vojsk od jednoho nebo více

cizích států (PRIO, 2019).

1.2 Komplexní vleklé krize

O komplexní vleklé krizi (z angl.: protracted crisis) mluvíme v momentě, kdy

dojde k souběhu více krizových jevů na určitém území, například souběhu politicko-

bezpečnostní nestability v dané zemi, chudoby, překotného demografického vývoje či

negativních klimatických vlivů (MZV, 2012). Komplexní krize nastávají tehdy, kdyţ se

k dlouhodobé politické nestabilitě a vysoké míře násilí přidruţí ještě například hladomor,

sucho či epidemie nemocí, nebo opačně, kdyţ se během humanitárních krizí

nekonfliktního charakteru (přírodní katastrofy) vyostří vztahy v etnicky rozdělené

společnosti natolik, aţ dojde k ozbrojenému konfliktu (Princová, 2012).

Tyto situace jsou politicky komplexní, velmi často je do konfliktu zahrnuto příliš

mnoho stran, příliš mnoho protichůdných sil, ale součástí se stává i příliš mnoho externích

zásahů. Situace v současné Sýrii je toho příkladem. Cizí mocnosti, které se do konfliktu

vkládají, celou situaci ovlivňují a mění průběh konfliktu. Stejně komplexní situace

můţeme nalézt také v dalších zemích světa, v současnosti především v Jemenu, Jiţním

Súdánu či v Demokratické republice Kongo (Peruvemba, 2018).

Počet vleklých humanitárních krizí se neustále zvyšuje. Mezi roky 2005 a 2017

vzrostla průměrná délka komplexních krizí ze čtyř na sedm let, zatímco počet aktivních

krizí, na které kaţdoročně reaguje mezinárodní společenství, se téměř zdvojnásobil z 16 na

30. Většina lidí, která je vleklými krizemi zasaţena, dostává pomoc po dobu pěti let či více

(téměř 60 %). Dlouhodobých komplexních krizí stále přibývá a v posledních letech je na

pomoc v těchto krizích kaţdoročně pouţito aţ 80 % všech finančních prostředků na

humanitární pomoc. Tento vývoj situace si ţádá uţší spolupráci mezi humanitárními

a rozvojovými aktéry, aby se dlouhodobě sníţila zranitelnost (OCHA, 2018a; OCHA,

2018b).

22

Vleklé krize, často poháněné nesnadno řešitelným konfliktem, mají důsledky,

které ovlivňují celé komunity a ohroţují základní sluţby. Mezinárodní humanitární právo

zakazuje cílení na civilní objekty a zdůrazňuje význam škol a nemocnic pro civilní

obyvatelstvo, zejména pro děti. Tato zařízení jsou však i nadále často cílem útoků (OCHA,

2018a).

Příkladem útoků na civilní objekty a důleţité komunitní sluţby jsou mimo jiné

neustále probíhající útoky na nemocnice a nemocniční personál. V následujícím obrázku

jsou zmapovány počty útoků na nemocniční zařízení v jednotlivých zemích světa za rok

2017 – viz Obrázek č. 1 (níţe). Je však potřebné zmínit, ţe počty jsou pouze orientační,

útoků mohlo být ve skutečnosti mnohem více, uvedená čísla znázorňují pouze nahlášené

útoky (OCHA, 2018a).

Ochrana zdravotnického personálu a nemocničních zařízení je zakotvena

v Mezinárodním humanitárním právu a soustředí se na něj i rezoluce Rady bezpečnosti

OSN. Obrázek č. 1 však ukazuje, ţe zdravotnická zařízení, personál a přeprava se

zdravotnickými zařízeními spojená, se staly cílem útoků ve zhruba 700 případech jen za

rok 2017. Útoky na zdravotnický personál a nemocniční zařízení má katastrofální důsledky

pro přístup civilního obyvatelstva ke zdravotní péči. Například, kdyţ organizace Lékaři

bez hranic (zkráceně MSF, z franc.: Médecins Sans Frontières) byla nucena pozastavit

operace v Demokratické republice Kongo, bylo postiţeno více neţ 450 000 lidí. V regionu

východního Ghouty v Sýrii ţije 400 000 obyvatel a lidé zde byli ponecháni s omezeným

přístupem ke zdravotní péči v důsledku pokračování ozbrojených útoků. Útoky se

objevovaly také v dalších zemích Blízkého východu a Afriky, dále pak v Afghánistánu

(66) či na území Palestiny (93). Nejvyšší počet útoků (252) však byl zaznamenán v Sýrii

(OCHA, 2018a).

23

Ob

r. 1: C

elko

vé ú

tok

y n

a zd

rav

otn

ická

zaříze

ní

Zd

roj: O

CH

A, 2

018

a, u

pra

ven

o a

uto

rko

u

24

2 HUMANITÁRNÍ POMOC

Humanitární pomoc je zaměřena na záchranu ţivotů, zmírnění utrpení a zachování

lidské důstojnosti během katastrof způsobených přírodními riziky či lidskou činností

(případně obojím), jakoţ i při předcházení a posílení připravenosti na další případné

katastrofy. Humanitární akce by se měly řídit klíčovými humanitárními zásadami: lidskostí

– cílem je sníţení utrpení lidí a záchrana lidských ţivotů; nestranností – pomoc musí být

poskytována pouze na základě potřeb příjemců; neutralitou – pomoc se nepřiklání k ţádné

ze stran případného sporu a zásadou nezávislosti – humanitární pomoc je oproštěna od

politických, ekonomických a jiných zájmů donora či příjemce (Development Initiatives,

2018; GHD, 2018; MZV, 2018).

Cílem humanitární pomoci je dosaţení základních potřeb příjemců a obnovu

jejich normálních ţivotních podmínek. Usiluje o ochranu civilního obyvatelstva, obětem

katastrof je poskytována především pitná voda a jídlo, hygienické zázemí – sanitace,

přístřeší a zdravotní péče. Do humanitární pomoci se však řadí také úsilí o prevenci

katastrof a snaha o sníţení zranitelnosti a zvýšení odolnosti komunit, které jsou

katastrofám opakovaně vystavovány (Dušková, Harmáček, Krylová et al., 2011; GHD,

2018).

Časově je humanitární pomoc rozdělena do tří fází. První fází je okamţitá pomoc

(nebo také krizová pomoc), která probíhá ihned po katastrofě a trvá přibliţně dva týdny.

V této fázi se humanitární pracovníci soustředí především na neodkladnou nejdůleţitější

pomoc, jako je záchrana lidských ţivotů a na psychologickou podporu přeţivších

(Dušková, Harmáček, Krylová et al., 2011).

Druhá fáze se označuje jako fáze včasné rehabilitace. Ta začíná, jakmile je

ukončena fáze okamţité pomoci a končí obvykle přibliţně třetí měsíc po katastrofě.

V tomto období se humanitární organizace starají hlavně o osoby, které byly z důvodu

katastrofy vysídleny ze svých původních domovů. Obětem katastrof je zajištěna strava,

pitná voda, náhradní přístřeší a hygienické zázemí a po celou dobu je také poskytována

psychologická a zdravotnická péče. V této fázi je také usilováno o obnovu základní

infrastruktury (dopravní dostupnost, elektřina, vodovodní síť, atd.). Současně se také

25

zjišťují škody v daném prostředí, coţ dává podklad pro poslední fázi humanitární pomoci,

kterou je fáze obnovy.

Poslední fáze pomoci se zaměřuje na obnovu přístřeší, škol, zdravotnických

zařízení, veřejných institucí, ale i moţností ţivobytí pro osoby zasaţené katastrofou. Tato

fáze trvá nejdéle dva roky a její podstatnou součástí je také usilování o prevenci

potenciálních příštích katastrof (Dušková, Harmáček, Krylová et al., 2011).

Na humanitární pomoc mnohdy navazuje pomoc rozvojová. Ta na rozdíl od

humanitární pomoci, která řeší především krátkodobé následky katastrof, reaguje na

probíhající strukturální problémy v zemi, zejména na systémovou chudobu, která můţe

brzdit hospodářský, institucionální a sociální rozvoj v dané společnosti a napomáhá

budování kapacit pro zajištění odolných komunit a udrţitelného ţivobytí (Humanitarian

Coalition, 2018). Jak jiţ bylo zmíněno, humanitární pomoc je charakteristická svou

bezprostředností a krátkodobostí, coţ je však v realitě mnohdy těţké přesně vymezit.

Velmi často není jasné, kdy humanitární pomoc končí, a kdy uţ následuje další návazná

forma zahraniční pomoci, zejména rozvojová spolupráce. Dochází tak především

v případech, kdy je zasaţená komunita dlouhodobě zranitelná a mezinárodní organizace se

na základě toho rozhodnou v zemi zůstat a investovat do dlouhodobých rozvojových

projektů (Development Initiative, 2013).

V mnoha případech se humanitární pomoc s pomocí rozvojovou dokonce prolíná,

a to ne pouze ve fázi obnovy, ale také v případě dlouhodobých komplexních krizí (Gedde,

2015).

Humanitární pomocí a naplňováním potřeb lidí zasaţených katastrofou se zabývá

celá síť mezinárodních aktérů. Tuto síť tvoří vlády dárcovských zemí, ale i vlády zemí

zasaţených katastrofou, agentury OSN, IFRC a Národní společnosti Červeného kříţe

a Červeného půlměsíce, mezinárodní i lokální nevládní organizace, vojenské skupiny, ale

i soukromí dárci (Wood, Apthorpe, Borton, 2001).

Velmi významným aktérem humanitární pomoci je Organizace spojených národů.

Některé její agentury jsou přímo pověřené humanitární pomocí, především pak Úřad pro

koordinaci humanitárních záleţitostí (OCHA), který zajišťuje koordinaci jednotlivých

aktérů při reakci na mimořádnou událost, s cílem poskytovat pomoc rychle a efektivně.

OCHA se stará také o Centrální fond OSN pro reakci na katastrofy (CERF), který uvolní

26

své finančními prostředky v případě nutnosti poskytnout humanitární pomoc. Dalšími

důleţitými subjekty pod hlavičkou OSN jsou Rozvojový program OSN (UNDP), který je

zodpovědný za činnosti vedoucí ke zmírňování následků přírodních katastrof, prevenci

a připravenosti na další nebezpečí, Úřad vysokého Komisaře OSN pro uprchlíky

(UNHCR), Dětský Fond OSN (UNICEF) a Světový potravinový program (WFP), (UN,

2019).

Mnoho lidí však zastává názor, ţe nejefektivněji můţe na katastrofu reagovat

právě zasaţená komunita a její okolí, jelikoţ je v místě přítomná od samotného začátku

katastrofy, zná nejlépe místní podmínky a zdroje a ví, co nejvíce potřebuje. Navíc

mezinárodní pomoc se na místo můţe dostat aţ se značnou prodlevou, kdeţto místní

komunita můţe začít pracovat na obnově okamţitě (Penuel a Stattler, 2011).

2.1 Principy humanitární pomoci

Před samotným objasněním cílů humanitární pomoci je nutné upřesnit, jaké jsou

její principy. Jen díky jasně stanoveným principům a jejich dodrţováním je moţné řešit

eticky a morálně sloţité situace a dilemata, kterým musí humanitární organizace a její

pracovníci velmi často čelit.

Humanitární principy vychází z náboţenské a filozofické tradice, nicméně první

ucelený seznam principů přináší v 19. století Mezinárodní výbor červeného kříţe (zkráceně

ICRC, z angl. International Comitee of Red Cross) v podobě Ţenevských konvencí

(BORLAND, 1991). Humanita, nestrannost, neutralita, nezávislost, dobrovolnost, jednota

a světovost, to jsou principy dle Mezinárodního výboru červeného kříţe. Humanitou se

rozumí snaha o zmírnění lidského utrpení. Nestranností je myšleno to, ţe humanitární

organizace by měly pomáhat všem – bez ohledu na rasu, národnost, náboţenské vyznání

a další negativní rozlišování. Princip neutrality znamená, ţe humanitární organizace by

neměly nikdy podporovat úsilí nějaké strany ozbrojeného konfliktu či národnostního,

náboţenského nebo politického sporu, ale zůstat neutrální. Nezávislost znamená, ţe by

organizace měly jednat nezávisle na vládách států, ve kterých pomáhají, ale i těch ze

kterých přicházejí, ale také nezávisle na jakýchkoliv politických, vojenských či

ekonomických zájmech – humanitární aktivity by měly být čistě autonomní. Princip

dobrovolnosti vyjadřuje snahu pomáhat druhým, aniţ by byl prioritním zájmem zisk.

Principy jednoty a světovosti pak znamenají, ţe v téměř kaţdé zemi působí národní sloţka

27

Červeného kříţe a díky tomu tak ICRC pomáhá téměř po celém světě (OCHA on message,

2012; Terry, 2002).

2.2 Cíle humanitární pomoci

Primárním cílem humanitární pomoci je zachraňovat lidské ţivoty, zmírňovat

utrpení a ochraňovat lidskou důstojnost. Lze ji tedy odlišit od rozvojové pomoci, jejímţ

cílem je řešit základní socioekonomické faktory, které mohly vést ke krizi nebo krizové

situaci (Peruvemba, 2018).

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky uvádí: „Cílem humanitární

pomoci je zamezit ztrátám na ţivotech a zmírnit lidské utrpení způsobené přírodní či lidmi

způsobenou katastrofou nebo ozbrojeným konfliktem“ (MZV ČR, 2019).

Cíle humanitární pomoci se však vyvíjí. Aţ do konce 20. století byla humanitární

pomoc formována logikou charity a soucitu. Hlavním tématem byla mezináboţenská

charita. Programy humanitární pomoci řešily především symptomy, nikoliv příčiny

humanitárních krizí, zachraňovaly ţivoty, coţ bylo jejich primárním cílem. Tato logika se

však změnila na počátku 21. století, na základě frustrace humanitárních organizací, která

pramenila ze stále se opakující potřeby pomoci, velmi často stále dokola ve stejných

zemích. Dle nového smýšlení by měla být humanitární pomoc více zaloţena na právech

lidí. Na lidi zasaţené katastrofou by nemělo být pohlíţeno jako na oběti, ale jako na

drţitele lidských práv. Humanitární pomoc by se tak měla soustředit nejen na přímé

poskytování materiální pomoci a tím na zachraňování lidských ţivotů, ale i na další oblasti,

jako je posilování místních komunit, prosazování práv katastrofou zasaţených lidí

a prosazování obecné agendy solidarity (Peruvemba, 2018).

Poţadavky na účinnost humanitární pomoci se staly tak náročnými, ţe jiţ

nemohou být splněny pouze naplněním principiálního mandátu humanitární pomoci. Od

konce osmdesátých let minulého století byl diskutován přístup propojení rehabilitace

a rozvoje (zkráceně LRRD, z anglického Linking relief, rehabilitation and development)

a zájem o tento přístup roste stále více i v dnešní době. Cílem by mělo být spojit

krátkodobou nouzovou pomoc s dlouhodobým rozvojovým úsilím (Peruvemba, 2018).

Přístup LRRD však způsobil vedlejší nezamýšlené škody v postupném narušení

humanitárních zásad, jako je nestrannost, nezávislost a neutralita. Přístup LRRD se zčásti

28

snaţí o dosaţení systematické změny, coţ neodpovídá základnímu humanitárnímu

přístupu, který byl z dobrých důvodů prostý dlouhodobého myšlení. Postupem času však

dlouhodobé úvahy zvítězily nad skutečnou prioritou humanitární pomoci, která spočívá

v rychlé záchraně ţivotů. Bez dlouhodobější perspektivy je humanitární pomoc

poskytována stále znovu ve stejných situacích, bez moţnosti zlepšení celkové situace. Jak

jiţ bylo zmíněno, tento přístup však stojí proti primárním principům humanitární pomoci

a vytváří tak mnoho morálních a etických dilemat, kterým musí humanitární organizace

čelit (Peruvemba, 2018).

Světový humanitární summit v roce 2016 se odehrával v době, kdy probíhala řada

katastrof, u nichţ politické řešení stále není v dohledu. Summit znovu připomněl diskusi

o úsilí propojení humanitární pomoci s rozvojem a dokonce diskusi rozšířil o pojem „mír“.

Namísto dvojího spojování se tak dnes zvaţuje trojí spojitost. Záměrem je soustředit se

spíše na ukončení krizí neţ být uvězněn ve stále se opakujících cyklech poskytování

humanitární pomoci. Zejména v případě takzvaných křehkých nestabilních států

a konfliktních zemí. Dle summitu je logika následující: rozvoj podporuje mír a humanitární

pomoc můţe podporovat rozvoj. Rozvojová spolupráce, humanitární pomoc a mírové úsilí

by proto měly být úzce propojeny s cílem maximalizovat synergie. Od dárců

a multilaterálních organizací se očekává, ţe se zaváţí k účinným koordinačním

mechanismům a zavedou nové metody spolupráce různých aktérů (OCHA, 2018b;

Peruvemba, 2018).

Ideální součinnost humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a mírového úsilí ve

snaze předejít dalším humanitárním krizím a tedy i potřebě poskytování další humanitární

pomoci je zobrazena v Obr. 2, viz níţe.

Humanitární pomoc Rozvoj Mír

Spolupráce

Obr. 2: Synergie humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a mírového úsilí

Zdroj: Vytvořeno autorkou na základě dat ze zdroje: OCHA, 2018b

Humanitární pomoc

29

Na první pohled snadné a efektivní řešení však není jednoduše realizovatelné a je

v mnoha bodech kontroverzní. Uţ samotná snaha o LRRD – tedy propojení humanitární

pomoci s rehabilitací a následným rozvojem komunity či země stojí proti zásadám

humanitární pomoci. Připojit k tomu ještě snahy o dosaţení míru je ještě problematičtější.

Humanitární agentury musí být schopny přesvědčit ty, kteří mají moc v jakémkoli

konfliktu, ţe chtějí jen zachránit ţivoty. Důvěra je nezbytná pro získání přístupu k lidem

v nouzi. Podezření a nedůvěra se začnou objevovat, jakmile je humanitární pomoc úzce

provázána s řešením základních příčin konfliktu, posilováním vnitrostátních institucí,

podporou míru nebo prováděním bezpečnostních strategií. Jinými slovy, spojitost

s rozvojem a mírovými snahami okrádá humanitární pomoc o vlastnosti, které ji činí

jedinečnou. Zásada neutrality je ohroţena, pokud musí být současně zvaţován rozvoj

a mír. Ne bezdůvodně se humanitární pomoc vţdy výslovně vyhýbala jiným cílům

(Peruvemba, 2018).

Tato spojitost můţe být zrádná také proto, ţe místo toho, aby se humanitární

organizace soustředily na včasnou záchranu lidských ţivotů, musely by nejdříve

analyzovat dopady pomoci na rozvoj a mír, koordinovat podle toho své aktivity a to vše

v čase, kdy uţ je pomoc nutné poskytovat. Navíc snaha o spojení těchto tří oblastí by

vyvíjela obrovský tlak na humanitární pracovníky, kteří by museli, místo soustředění se na

záchranu ţivotů, posuzovat dopady všech svých činností na rozvoj a mír v dané zemi či

komunitě. Humanitární pomoc by měla být posuzována podle toho, zda zachrání ţivoty

(Peruvemba, 2018).

Pravdou však je, ţe se humanitární pomoc nevyskytuje ve vakuu a nemůţe být

slepá vůči jejím pozitivním, ale ani negativním dopadům. Myšlenka snahy o ukončení krizí

nebo o jejich předcházení je správná, úmyslem všech humanitárních organizací je usilovat

o celkový a dlouhodobý blahobyt lidí. Bohuţel je však tato představa vzdálená humanitární

realitě. V katastrofách musí být pomoc poskytnuta rychle a nesmí být zatíţena

koncepčními aspiracemi. Humanitární pomoc můţe být poskytovaná v zemích zasaţených

konfliktem (ale i jinde) často jen na základě toho, ţe se právě nezaměřuje na nic jiného neţ

na záchranu lidských ţivotů a na sniţování utrpení. Absence politických aspirací během

plánování, organizace a poskytování pomoci brání tomu, aby se humanitární pomoc stala

součástí politické agendy bojujících stran, a aby se řídila spíše jejich zájmy neţ utrpením

lidí na obou stranách konfliktu. Pokud je to proveditelné, humanitární pomoc, rozvojová

30

spolupráce a mírové snahy by měly být rozumně koordinovány. Prioritou humanitární

pomoci však stále zůstává záchrana lidských ţivotů a jejich důstojnosti (OCHA, 2018b;

Peruvemba, 2018).

2.3 Humanitární charta a Minimální standardy

Humanitární charta přibliţuje principy humanitární pomoci. Definuje tři pilíře –

tři základní práva všech lidí, kterými jsou právo na důstojný ţivot, právo obdrţet

humanitární pomoc a právo na ochranu a bezpečí. Tato práva by měl pro své občany

zabezpečit stát, pokud však tuto funkci nenaplňuje, můţe místo něj pomoci mezinárodní

společenství (Sphere Project, 2011). Konkrétními principy, které jsou chartou stanoveny,

jsou: pomoc by neměla způsobit další utrpení postiţených lidí, měla by být nestranná (tedy

zaloţena na základě potřeb, nikoliv na základě jakýchkoli diskriminačních charakteristik),

lidé zasaţeni humanitární katastrofou by měli být chráněni před další újmou, násilím

a útlakem a měli by být rovněţ informováni o svých právech, a pokud nejsou dodrţována,

tak by mělo být podpořeno jejich vymáhání. Humanitární charta byla vytvořena v roce

1998 společně s Minimálními standardy humanitární pomoci v rámci knihy Sphere Project.

Minimální standardy určují vhodné postupy humanitárních organizací v těchto

oblastech:

Minimální standarty pro hygienu, sanitaci a zásobování vodou (Projekt Sphere,

2003, s.: 95-96)

Kaţdý člověk má právo na vodu a sanitaci – hygienická zařízení. Bez pitné vody

člověku hrozí dehydratace, v případě pití nevhodné vody pak hrozí člověku nejrůznější

nemoci. Vodu lidé nepotřebují jen k samotnému pití, ale také na vaření a hygienu. Právo na

obdrţení pitné vody je tak zásadní pro naplnění i dalších lidských práv jako je právo na

zdraví či právo na adekvátní stravu. Humanitární pracovníci proto dle tohoto bodu usilují

o to, aby všichni měli přístup k pitné vodě, a současně pracují na osvětě v oblasti vhodných

hygienických návyků. Zřizují také hygienická zařízení jako toalety, koupelny, kanalizace,

zařízení pro sběr odpadu, atd.).

Potravinová bezpečnost a výţiva (Projekt Sphere, 2003, s.: 139-238)

Kaţdý člověk má právo na to, aby netrpěl hlady. Pokud si lidé nejsou schopni

zajistit adekvátní výţivu svépomocí, měla by jim pomoci vláda země, ve které ţijí. Právo

31

na adekvátní výţivu zahrnuje dostupnost zdrojů stravy. Vláda státu, ve které lidé ţijí, se

musí aktivně zasazovat o posílení schopnosti komunity se k těmto zdrojům dostat

a vyuţívat je. V rámci toho musí usilovat rovněţ o to, aby komunita věděla, jak

s potravinami zacházet, jak je uskladňovat, jak zajistit potravinovou bezpečnost. V případě

humanitární krize, kdy je nedostatkem potravin zasaţeno velké mnoţství lidí, můţe

zasáhnout také mezinárodní společenství. Potrava je základní potřebou člověka, bez které

nemůţe ţít, proto v případě katastrofy je jedním z nejdůleţitějších cílů humanitární pomoci

zajistit právě adekvátní stravu. Podvýţiva velmi často doprovází humanitární krize. Jde

o komplexní problém, který vede nejen k přímým ztrátám na ţivotech, ale způsobuje také

různé choroby, ať uţ akutní či chronické. Speciální výţivové nároky vyţaduje stravování

dětí, těhotných a kojících ţen, seniorů a osob s postiţením. V těchto případech je důleţité

zajistit rovněţ potřebné potravinové doplňky. Rovněţ dětem kojeneckého věku, kterým

nemůţe být poskytnuto mateřské mléko, musí být zajištěna odpovídající náhradní výţiva.

V rámci poskytování humanitární pomoci je nutné distribuovat také vitamíny a minerály,

bez kterých není adekvátní strava kompletní. V případě distribuce potravin musí být

věnována speciální pozornost osobám, které se z nejrůznějších důvodů nemohou dostavit

na distribuční místa, a mohou tak být ohroţena tím, ţe se k nim potraviny vůbec

nedostanou. Distribuovány bývají buď „suché příděly“, tedy potraviny, které si příjemci

sami uvaří ve svých domovech, nebo „vlhké příděly“, coţ jsou příděly hotového jídla.

Distribuce hotového jídla je vhodnější v případě, ţe není v silách příjemce zajistit

potravinovou bezpečnost při přípravě jídla či v případě, ţe příjemce nemá pro přípravu

jídla vhodné zázemí.

Přístřeší, osady a distribuce nepotravinových předmětů (Project Sphere, 2003,

s.: 239-286)

Kaţdý člověk má rovněţ právo na adekvátní bydlení. Adekvátním bydlením se

rozumí takové, které poskytuje dostatečnou ochranu před vlhkem, horkem, deštěm, větrem,

chladem a dalšími externími vlivy, které mohou potenciálně ohroţovat lidské zdraví. Aby

bylo bydlení povaţováno za adekvátní, měly by být dostupné i potřebné sluţby, zařízení

a infrastruktura. Mělo by být ideálně alokováno na základě dostupnosti přírodních či jiných

energetických zdrojů, jako je voda, energie na vaření, vytápění a osvětlení, měla by být

dostupná kanalizace, potřebná hygienická zařízení apod. Adekvátní bydlení má významný

pozitivní vliv na ţivot v důstojnosti, ochranu zdraví a prevenci nemocí, pocit bezpečí

32

a udrţitelný ţivot rodiny i komunity. V extrémních podmínkách se povaţuje za vhodné,

aby měl kaţdý člověk k dispozici alespoň 3,5 m2 krytého prostoru, charakter obydlí pak

musí být uzpůsoben klimatickým podmínkám v dané zemi a ročnímu období. Obydlí musí

splňovat náleţitosti, aby v něm mohli lidé spát, provádět základní hygienu, skladovat

potraviny a vodu, připravovat a konzumovat jídlo, a aby v něm měli dostatek soukromí.

Oblast Přístřeší, osady a distribuce nepotravinových předmětů v sobě zahrnuje

také právo na bezpečí, mír a důstojnost, ochranu před nuceným vystěhováním, případně

právo na odškodnění, pokud se tak stane.

Katastrofou zasaţené osoby by rovněţ měli mít přístup k dostačujícímu oblečení

dle teplotních podmínek a kulturních zvyklostí v dané zemi. „Nepotravinové“ předměty

dále zahrnují potřeby na vaření a konzumaci jídla, přikrývky, ohřívače, pohonné hmoty,

zdroje osvětlení a další.

Aktivity v oblasti zdraví (Project Sphere, 2003, s.: 287-300)

Poslední okruh Minimálních standardů se zabývá aktivitami v oblasti zdraví. Je

úzce spojen s předchozími okruhy, jelikoţ zdraví lidí je úzce navázáno na správné

stravování, pitnou vodu, dobrý spánek a dostatečnou hygienu. Tento okruh je však doplněn

o standardy v oblasti specifické zdravotnické péče, zdravotnického vybavení

a kvalifikovaného zdravotnického personálu. Navíc jsou zde uvedena i doporučení pro

osvětu v oblasti hygieny a ochrany zdraví a také v oblasti prevence a léčby nemocí.

Zdravím není v této oblasti Minimálních standardů myšleno pouze zdraví fyzické, ale také

psychické.

2.4 Humanitární pomoc v zemích zasaţených ozbrojeným konfliktem

Téměř 80 % veškeré humanitární pomoci je poskytováno právě během válek

a ozbrojených konfliktů (Peruvemba, 2018). Avšak aby bylo moţné humanitární pomoc

v zemích s ozbrojeným konfliktem vůbec poskytovat, je nutné, aby bylo dodrţováno

Mezinárodní humanitární právo a uprchlické právo. Je také nezbytné, aby si země

konfliktu byly vědomy základních principů poskytování humanitární pomoci, zejména pak

její nestrannosti a nezávislosti (MZV, 2012).

Je však důleţité zmínit, ţe v zemích, které jsou ve válečném stavu či jsou

zasaţeny ozbrojeným konfliktem, je velmi komplikované humanitární pomoc poskytovat

33

a zajistit, aby se k příjemcům vůbec dostala. Mnohdy humanitárním organizacím navíc

není umoţněn vstup do země a distribuce pomoci (Haver, 2016; Slim, 1997).

Humanitární organizace usilují v zemích, které se ocitly ve válečném konfliktu,

především o ochranu civilistů. Tato ochrana je zaručena Ţenevskými konvencemi,

především potom Čtvrtou Ţenevskou konvencí o ochraně civilních osob za války. Mnohdy

je však problematické civilisty rozlišit, a v některých konfliktech pojem „civilista“ nemá

téměř ţádný význam, například v konfliktech, kdy proti sobě stojí znepřátelená etnika, kdy

příslušníci jednoho etnika usilují o vyvraţdění znepřátelené skupiny – druhého etnika

(Slim, 2007).

O humanitární pomoci v zemích zasaţených ozbrojeným konfliktem mluví také

Sphere Handbook (2018). Právo na ochranu a bezpečí je zakotveno v mezinárodním právu,

v rezolucích OSN a v rezolucích dalších mezivládních organizací, je však také

odpovědností kaţdého svrchovaného státu chránit všechny lidi ve své jurisdikci.

Bezpečnost je také významným humanitárním zájmem, včetně ochrany uprchlíků a vnitřně

přesídlených osob. Mezinárodní právo poukazuje na to, ţe někteří lidé mohou být

zranitelnější neţ jiní a mohou čelit diskriminaci kvůli jejich statusu, věku či genderu,

a mohou tak vyţadovat zvláštní opatření na ochranu a pomoc. V případě, ţe stát postrádá

schopnost chránit tyto zranitelné osoby, musí se o ochranu postarat mezinárodní

společenství. Zákony, které se věnují ochraně civilistů a vysídlených osob kladou

pozornost především na to, aby byla během ozbrojených konfliktů (definovaných

v Mezinárodním humanitárním právu) poskytnuta ochrana a pomoc těm, kteří nejsou

zapojeni do probíhajícího konfliktu. Zejména Ţenevské úmluvy z roku 1949 a Dodatkové

protokoly z roku 1977 ukládají stranám mezinárodních i vnitrostátních ozbrojených

konfliktů specifické povinnosti, důraz je kladen především na poskytnutí ochrany

civilistům před útoky a odvetnými opatřeními. Zvláště je dbáno také na tyto principy

(Sphere Handbook, 2018):

Rozlišování mezi civilisty a bojovníky a mezi civilními objekty a vojenskými cíli

Dodrţování zásady proporcionality při pouţívání síly a opatrnosti při útoku

Povinnost zdrţet se pouţívání zbraní, které nerozlišují cíl útoku nebo takových,

jejichţ povaha způsobuje nadbytečné zranění či zbytečné utrpení

Povinnost poskytovat nestrannou úlevu

34

K mnoho utrpení, které je civilistům během ozbrojených konfliktů způsobováno,

by nemuselo dojít, kdyby byly dodrţovány právě tyto základní principy (Sphere

Association, 2018).

Právo nalézt azyl či útočiště je ţivotně důleţité pro ty, kteří čelí pronásledování či

násilí. Také ti, kteří byli zasaţení katastrofou či konfliktem jsou často nuceni opustit své

domovy za účelem nalezení bezpečí či za účelem nalezení nového ţivobytí. Úmluva z roku

1951 týkající se právního postavení uprchlíků a další mezinárodní a regionální smlouvy

poskytují základní záruky pro osoby, kterým nemůţe ochranu zajistit jejich vlastní stát,

a kteří jsou proto nuceni hledat bezpečnost v jiné zemi. Hlavním principem této úmluvy je

princip non-refoulement: zásada, ţe nikdo nesmí být poslán zpět do země, kde by byl

ohroţen jeho ţivot, svoboda či fyzická bezpečnost, nebo kde mohou čelit mučení nebo

jinému krutému, nelidskému či poniţujícímu zacházení. Stejný princip platí také pro

vnitřně přesídlené osoby (Sphere Association, 2018).

2.4.1 Naplňování potřeb osob zasaţených konfliktem

Lidé zasaţení ozbrojeným konfliktem čelí mnoha problémům, fyzické nebezpečí

související s útoky na civilní obyvatele není to jediné, co je ohroţuje. Akutní podvýţiva

představuje v zemích postiţených konfliktem rostoucí problém. Pokud se nepřijmou

potřebná opatření, počty úmrtí kvůli podvýţivě během konfliktů rostou. Příčiny úmrtí

u malých dětí souvisí převáţně s nemocemi, včetně spalniček, průjmů, malárie,

respiračních a jiných infekčních nemocí, ale také se zmíněnou podvýţivou.

35

Humanitární organizace se během konfliktů snaţí o naplňování potřeb zasaţených

lidí. Je proto potřebné znát, jaké potřeby obecně lidé mají.

Obr. 3: Maslowova pyramida lidských potřeb

Zdroj: Plháková, 2006

Abraham Maslow ve svém díle Theory of human motivation z roku 1943 popsal,

jaké jsou základní lidské potřeby, a jak tyto potřeby ovlivňují motivaci člověka. Jeho

rozdělení lidských potřeb je označováno jako tzv. Maslowova pyramida lidských potřeb

– viz Obr. 3. Ve své knize upozorňuje, ţe fyziologické potřeby slouţí jako základna pro

celou teorii lidské motivace (Maslow, 1943). Maslow lidské potřeby rozdělil do pěti úrovní

dle naléhavosti od těch nejníţe poloţených (nejnaléhavějších) po nejvyšší (méně

naléhavé). Potřeby jsou dle něj také rozděleny do dvou skupin, na tzv. B-potřeby (z angl.

being values, v překladu potřeby bytí) a na D-potřeby (z angl. deficiency needs, v překladu

nedostatkové potřeby). Spodní čtyři úrovně potřeb Maslow zařazuje do výše zmíněných D-

potřeb, které označuje jako nedostatkové či deficitní (Plháková, 2005). Tyto nedostatkové

potřeby jsou dále děleny na niţší a vyšší. Mezi niţší patří fyziologické potřeby, jako je

potřeba jídla, pití, vylučování, spánku či potřeba sexuálního vyţití. Dále jsou pak mezi

niţší deficitní potřeby řazeny také potřeby bezpečí a jistoty. Pokud nejsou niţší potřeby

36

naplněny, mohou se u lidí objevit pocity strachu, smutku či hněvu (Smékal, 2007).

K tzv. vyšším potřebám patří potřeba lásky, přijetí, sounáleţitosti, ale i potřeba uznání či

úcty.

Dle Drapely (2003) přináší naplnění těchto vyšších potřeb duševní pohodu

a rozvoj osobnosti. Naopak při nenaplňování těchto potřeb se můţe objevit úzkost či

neklid, často si přitom člověk ani neuvědomuje, z jakého důvodu tyto pocity má (Smékal,

2007). Potřeby páté úrovně pyramidy, tedy potřeby seberealizace, jsou dle Maslowa řazeny

do tzv. B-potřeb, tedy potřeb bytí. Často jsou tyto potřeby označovány také jako růstové

potřeby. S jejich realizací roste intenzita těchto potřeb, jelikoţ seberealizace je nikdy

nekončící proces (Plháková, 2005).

Pokud nejsou uspokojovány potřeby niţší úrovně, nemohou být uspokojovány

potřeby vyšší (Maslow, 1943). Je tedy patrné, ţe základem je naplnění potřeb tělesných

a fyziologických. Lidé zasaţení konfliktem musejí mít co jíst, co pít a kde spát. Z toho

důvodu se humanitární organizace soustředí primárně na potravinovou a materiální pomoc.

Zajišťují rovněţ dodávky vody, hygienických potřeb, léků a dalších nedostatkových věcí.

Důleţité jsou však i další – vyšší stupně pyramidy. Hned na druhém stupni stojí

potřeby bezpečnosti a jistoty, které jsou během konfliktu v mnoha případech velmi těţce

zajistitelné. Lidé se obávají o ţivot, zdraví, bezpečí svých blízkých. Jistoty jsou konfliktem

také silně narušeny, lidé mnohdy přijdou o své ţivobytí, bydlení, jejich děti o moţnost

chodit do školy, jsou narušeny důleţité sluţby jako zdravotnictví, bankovnictví, obchod,

atd.

Právě nenaplnění potřeb prvního a druhého stupně Maslowovy pyramidy

zpravidla vede zasaţené lidi k tomu, aby místo či zemi původu opustili. Humanitární

pomoc můţe lidem pomoci naplnit potřeby prvního stupně tím, ţe jim zajistí vodu, jídlo,

přístřeší. Bohuţel moţnosti humanitárních organizací zajistit lidem také bezpečí a jistoty

jsou více neţ omezené.

2.4.2 Ochrana osob zasaţených konfliktem (protection + advocacy)

Lidé jsou během ozbrojených konfliktů ohroţeni mnohými akty násilí a deprivací

pramenící z nenaplněných základních potřeb. Níţe jsou vyjmenovány druhy nebezpečí

37

a deprivací, kterým jsou lidé během konfliktu vystaveni, a na základě kterých je potřeba

usilovat o ochranu těchto lidí (Bonwick, Slim, 2005):

Úmyslné zabíjení, zranění, vysídlení, bída a zmizení osob

Sexuální násilí a znásilnění

Mučení a nelidské či poniţující zacházení

Odcizení majetku krádeţí, zničení

Zabavení půdy a porušování vlastnických práv na půdu

Záměrná diskriminace a deprivace v oblastech zdraví, vzdělání, vlastnických práv,

v přístupu k vodě a ekonomickým příleţitostem

Násilí a vykořisťování v postiţené komunitě

Nucený nábor dětí, prostituce, sexuální vykořisťování, obchodování s lidmi, únosy

a otroctví

Nucené či náhodné rozdělení rodiny

Omezení pohybu osob, ale i nucené návraty, omezující zákaz vycházení či

překáţky a silniční zátarasy, které brání přístupu k trhům, pracovním místům,

rodině, přátelům a sociálním sluţbám

Ţízeň, hlad, nemoci a reprodukční krize způsobená úmyslným zničením sluţeb

nebo moţností ţivobytí

Omezení politické účasti, svobody sdruţování se a náboţenské svobody

Ztráta nebo odcizení osobních dokladů, které dokazují totoţnost, vlastnictví a práva

občanů

Útoky proti civilistům a kladení pozemních min

První report ALNAP (z angl. Active Learning Network for Accountability and

Performance in Humanitarian Action, v překladu Aktivní vzdělávací síť pro odpovědnost

a výkonnost v humanitárních akcích) vydaný po Kosovské krizi v roce 2001 ukázal, ţe

humanitární organizace nekladly dostatečný důraz na lidskou ochranu (z angl. protection).

Soustředily se především na materiální pomoc a ochranu civilistů ponechaly pověřeným

organizacím jako UNHCR a Mezinárodnímu hnutí Červeného kříţe a Červeného

půlměsíce. Humanitární komunita si však začala uvědomovat, ţe kaţdá humanitární

organizace hraje určitou roli v ochraně osob ve válkách a katastrofách, a ţe kaţdá

organizace má povinnost pracovat s komunitou, s pověřenými organizacemi

38

a odpovědnými autoritami, aby dokázala, vedle poskytnutí pomoci potřebným, zajistit

lidem také bezpečí (Bonwick, Slim, 2005).

Osoby ohroţené konfliktem jsou obvykle hlavními aktéry ve své vlastní ochraně

a vynaloţí obrovské úsilí, aby sebe a své rodiny ochránily. Avšak i humanitární organizace

mohou mít v této oblasti významnou roli, mohou lidem s ochranou pomoci a také

mobilizovat odpovědné orgány. Zájem o lidská práva a mezinárodní humanitární

a uprchlické právo byl od počátku začleněn do politik a praxe mezinárodních

humanitárních institucí a mnoha nevládních organizací, avšak odhodlání rozvíjet skutečné

praktikování těchto zásad, které chrání lidi před všemi formami násilí, vykořisťování

a zneuţívání během válek a katastrof se objevilo aţ mnoho let od jejich zaloţení (Bonwick,

Slim, 2005).

V dnešní době se jiţ od humanitárních pracovníků očekává, ţe problematiku

ochrany a zvyšování bezpečnosti osob zasaţených válkou dobře znají, a ţe jsou schopni

vedle uspokojování fyzických potřeb, stejně dobře pracovat na ochraně a zvyšování

bezpečí příjemců pomoci. Zajistit ochranu lidí je však velmi obtíţné a jsou za ni právně

odpovědni pověřené autority v dané situaci. Tyto autority jsou obvykle vlády, mezinárodní

mírové síly či ozbrojené skupiny. Humanitární organizace se jen zřídka kdy nacházejí

v postavení, aby mohly někoho přímo ochránit před násilnými útoky, terorem a dalšími

negativními jevy, které způsobují tolik utrpení a bídy pro oběti válek a katastrof,

a humanitární pracovníci se tak mnohdy cítí jako diváci, kteří mohou pouze přihlíţet

krutostem války. Z těchto důvodů se humanitární organizace zaměřují především na

nepřímé aktivity vedoucí k ochraně civilistů, které vykonávají jako dodatek ke své

primární úloze – k poskytování pomoci a asistence těm, kteří trpí (Bonwick, Slim, 2005;

ICRC, 1994).

Humanitární pracovníci, kteří působí v místě konfliktu, mohou také vyuţít svou

přítomnost k tomu, aby dosvědčili porušování lidských práv a nehumánní chování,

a případně tak zabránili dalším nepřijatelným praktikám vůči civilistům (Bonwick, Slim,

2005).

Humanitární organizace musí usilovat také o to, aby programy a aktivity, které

v zemi realizují, nevystavovaly civilní obyvatelstvo ještě většímu nebezpečí. Humanitární

organizace musí dbát na to, aby poskytovaná humanitární pomoc nezvýšila riziko útoků,

39

únosů, vykořisťování, znásilnění, trvalého vysídlení civilního obyvatelstva či riziko

korupce, protoţe pokud by poskytování pomoci zvyšovalo tato rizika, neúmyslně by pak

humanitární organizace podporovaly ty, kteří válku ţiví a ty, kteří v ní nachází osobní

obohacení (Bonwick, Slim, 2005; ICRC, 1994).

Ke zvýšení bezpečnosti osob, které ţijí v zemi zasaţené konfliktem, mohou

humanitární organizace přispívat také svou politickou činností, a to skrze ovlivňování

odpovědných autorit. Humanitární organizace se tak mohou podílet na důleţitých místních,

národních a mezinárodních snahách o zajištění dodrţování norem, práv a povinností

stanovených mezinárodním právem. Přimění zainteresovaných autorit k odpovědnosti je

pro ochranu osob zasaţených válkou zásadní. Toto obhajování práv zasaţených osob

označuje výše zmíněným anglickým pojmem advocacy. Důleţité je v tomto ohledu vyvíjet

tlak na aktéry, kteří jsou za ochranu civilistů právně odpovědní – na státní orgány,

mezinárodní mírové síly, ale i na ozbrojené skupiny. Aby bylo moţné odpovědné aktéry

ovlivnit, je v mnoha případech nutná úzká spolupráce s mezinárodními organizacemi, které

mají pro ochranu osob zasaţených konfliktem mandát, jako je Mezinárodní výbor

Červeného kříţe a agentury OSN: Úřad Vysokého komisaře pro lidská práva (zkráceně

OHCHR, z angl. Office of the High Commissioner for Human Rights), Úřad Vysokého

komisaře pro uprchlíky (UNHCR), Úřad pro koordinaci humanitárních záleţitostí

(zkráceně OCHA, z angl. Office for the Coordination of Humanitarian Affairs) a další

specializované agentury OSN (Bonwick, Slim, 2005).

V neposlední řadě mohou humanitární organizace dlouhodobě ovlivňovat hlubší

hodnoty násilných, válečných a katastrofálně náchylných společností tak, aby se principy

lidské důstojnosti a ochrany staly součástí myšlení a instituce těchto společností (Bonwick,

Slim, 2005).

2.4.3 Rizika poskytování humanitární pomoci v zemích zasaţených

ozbrojeným konfliktem

Poskytovat pomoc v zemích, které zuţuje válečný konflikt, není vůbec

jednoduché a mnohdy je pomoc doprovázena řadou dilemat, která je třeba před příchodem

humanitárních organizací do země zváţit. Mimo to však hrozí, ţe se humanitární

organizace do země vůbec nedostanou. Buď proto, ţe je situace v zemi natolik nebezpečná,

ţe by jejich pracovníci byli v příliš velkém nebezpečí, na základě čehoţ se organizace

40

rozhodnou v zemi nepůsobit, nebo proto, ţe jim působení v zemi není umoţněno vládnoucí

silou v konfliktem zasaţené zemi (Haver, 2016; Princová, 2011; Slim, 1997).

Poskytování pomoci (v případě, ţe se humanitární organizace rozhodnou i přes

rizika v zemi působit a distribuce pomoci je jim umoţněna) můţe doprovázet hned několik

druhů rizik. Příjemci pomoci mohou být ohroţeni na ţivotě a humanitární pomoc můţe

jejich ohroţení ještě zvýšit, nebo mohou být v souvislosti s poskytnutou pomocí

podporováni pachatelé zla. Rizikem je také to, ţe bude ohroţena morální integrita

pomáhajících osob, jelikoţ musí čelit řadě morálních dilemat. Velmi často se musí

humanitární organizace a jejich pracovníci rozhodovat mezi několika řešeními, která

nejsou ideální, mnohdy tak musí volit takzvané menší zlo. Otázkou se pak stává, zda by

měly humanitární organizace ze země zasaţené konfliktem raději odejít a předejít tak

případným vedlejším negativním jevům pomoci (v tom případě však neposkytnout

potřebnou pomoc nejvíce zranitelným lidem, kteří bez pomoci moţná zemřou), či v zemi

zůstat a i přes mnohá rizika pomoc poskytovat a snaţit se o záchranu lidských ţivotů.

Odpověď na tuto otázku musí humanitární organizace nalézt samy, často se přitom řídí

principy, na jejichţ základě byly zaloţeny (Anderson, 1999; Princová, 2014; Slim, 1997).

Prioritami humanitárních organizací při působení v ozbrojených konfliktech by

dle Slima (1997) měly být:

Záchrana ţivotů a lidské důstojnosti

Ochrana lidských práv

Zachovávání principu spravedlnosti

Zajištění bezpečnosti svých zaměstnanců

Problémem však je, ţe se tyto priority dostávají často do vzájemného sporu. Je

nezbytné stále čelit zlu a nenechat se do něj zatáhnout, nepřidat se k většině, pokud páchá

nepravosti (Slim, 1997).

Marry B. Anderson ve své knize Do no Harm (1999) zmiňuje také to, ţe

humanitární pomoc můţe podpořit jak mír, tak válku. Stává se totiţ součástí celkového

kontextu války a nemůţe existovat nikdy zcela nezávisle. Svým působením vţdy nějakým

způsobem ovlivňuje situaci v zemi konfliktu. Můţe se tak stát také to, ţe se díky

poskytované humanitární pomoci konflikty přiţivují a trvají proto déle. Humanitární

pomoc můţe také neúmyslně podporovat páchání zla. Záleţí na zvolených cílových

41

skupinách pomoci, ale také na moţnostech zneuţití pomoci. Poskytnutá pomoc se můţe

dostat do rukou nesprávných lidí, kterým ještě více posílí jejich moc na úkor slabších

skupin obyvatel. Často se také stává, ţe je pomoc rozkradena či přeprodána a peníze, které

jsou získány ze zneuţití pomoci, jsou pouţity například na nákup dalších zbraní. Pomoc se

také můţe dostat k pachatelům zla, kteří jsou díky ní silnější a mohou tak snáze pokračovat

v bojích. Negativním dopadem působení mezinárodních organizací můţe být také to, ţe

poskytování materiální či potravinové pomoci ovlivňuje místní trhy. Lidé vlastnící

obchody například neprodávají tolik jako dříve, protoţe lidé dostávají potraviny zadarmo

od humanitárních organizací, atp. – dnes se však většina organizací snaţí těmto

přímočarým praktikám vyhnout právě proto, aby pomoc neničila lokální trhy (Anderson

1999; Princová, 2011).

Jak je patrné, i dobře míněná pomoc můţe příjemce nějakým způsobem poškodit.

Riziko vzniku takových škod nazýváme rizikem sekundárním, samotný vznik humanitární

katastrofy je rizikem primárním (Princová, 2014).

Dle Marry Anderson (1999) je proto nezbytné vţdy sledovat dopady poskytované

humanitární pomoci a usilovat o minimalizaci těch negativních. Správně poskytnutá

pomoc můţe v ideálním případě zmírňovat napětí ve společnosti a posilovat kapacity

místních tak, ţe najdou sílu začít něco budovat, například obnovovat svá obydlí, ţivobytí,

atd. Díky tomu mohou začít pracovat na společném cíli, coţ pozitivně působí na stabilizaci

společnosti. Pro snazší smíření můţe pomoci také navázání na dřívější spolupráci – obnova

dřívějších obchodních vazeb, apod. To, ţe lidé spolu musí spolupracovat, například kvůli

jejich obţivě, je nejlepší cestou ke smíření komunit. Je však nezbytné zmínit také to, ţe co

můţe jednu společnost spojovat, můţe jinou rozdělovat a to, co můţe na komunity působit

ve prospěch smíru ke konci konfliktu, můţe v jiných stádiích konfliktu komunity

rozdělovat. Vztahy jsou většinou příčinou konfliktů a mohou být také jeho řešením. Kaţdý

konflikt i kaţdá komunita je jiná, coţ se musí humanitární organizace snaţit reflektovat

a dle toho upravovat své působení.

42

3 MIGRACE

Migrace je velmi komplexní termín a je vysvětlován řadou definic. Slovník

sociologických pojmů definuje migraci jako: „pohyb osob, skupin nebo i větších celků

obyvatel v geografickém a sociálním prostoru spojený s přechodnou nebo trvalou změnou

místa pobytu, migraci se také říká prostorová mobilita“ (Jandourek, 2012, s. 158). Dle

Kinga, který se migraci věnuje ve své knize Atlas lidské migrace (2008), je migrací

označován přesun lidí z jednoho místa na druhé a jejich následné přizpůsobení se novému

prostředí. Podle tohoto autora je to fenomén, který je starý jako lidstvo samo a je

s lidstvem neoddělitelně spjatý, nejde tedy o něco, co by se objevilo aţ v posledních letech,

kdy je na migraci upřena obrovská pozornost. Lidé se přemisťují od nepaměti. Düvell

(2005, s. 8) pak migraci definuje takto: „Migrace je pozitivní životní strategie ke zvýšení

vyhlídek jedince, rodiny nebo celé komunity a bude realizována jakýmikoliv prostředky,

které jsou k tomu nutné.“

Migrace se dá také dělit na jednotlivé typy, nicméně tento fenomén je natolik

rozmanitý, ţe jednotlivá dělení nemusejí být vţdy přesná či se mohou navzájem překrývat.

Hojně citované je dělení migrace dle Kinga (2008), který ji dělí na vnitřní či mezinárodní,

dobrovolnou či nucenou a na dočasnou či trvalou. Jak jiţ bylo zmíněno, tato dělení

nemusejí být vţdy zcela přesná. V tomto bodě je tak třeba upozornit například na

nejednoznačnost dělení migrace na dobrovolnou a nucenou. Dobrovolnou migrací bývá

označováno to, kdyţ se k migraci člověk rozhodne sám z vlastní vůle, bez vnějšího

nátlaku. Nucenou migrací je pak chápána situace, kdy je člověk k migraci z nejrůznějších

důvodů donucen. V dnešní době se však vede sloţitá debata o tom, kdo je vlastně obětí této

tzv. nucené migrace. Jsou to lidé, kteří museli opustit své země původu kvůli tomu, ţe

v nich nemohli najít ţádnou práci, nebo ti, kteří utíkají do bezpečí před válkou? A co kdyţ

je to kombinace obojího? Tyto dvě kategorie se mnohdy překrývají, nucená migrace je

často způsobena politickými důvody, můţe však nastat také například kvůli velmi

nepříznivým environmentálním či ekonomickým podmínkám (Čerňanská, 2017).

V dnešních debatách zaznívají velmi často názory, ţe řada z těch lidí, kteří jsou označováni

jako uprchlíci, jsou ve skutečnosti jen ekonomičtí migranti a nemají proto nárok na získání

mezinárodní ochrany. V této části práce je proto potřebné věnovat se blíţe právě dělení

43

migrace na nucenou a dobrovolnou (definováním pojmů uprchlík a migrant se pak věnuje

další podkapitola).

Mezinárodní organizace pro migraci definuje nucenou migraci (z angl. forced

migration) jako: migrační pohyb, ve kterém existuje prvek donucování, včetně ohroţení

ţivota a obţivy lidí, ať uţ z přírodních nebo člověkem způsobených příčin. Jde např.

o migraci uprchlíků a vnitřně vysídlených osob (IDPs), jakoţ i lidí vysídlených přírodními

nebo ekologickými katastrofami, jadernými katastrofami, hladomorem, ale také o migraci

lidí, kteří jsou nuceně vysídleni kvůli různým rozvojovým projektům (IOM, 2019).

Všichni respondenti první části výzkumu této diplomové práce jsou dle výše

uvedené definice povaţováni za osoby, které byly k migraci donuceny, jelikoţ byly ve

svých zemích původu ohroţeny na ţivotě či bylo ohroţeno jejich ţivobytí z důvodu

probíhajícího ozbrojeného konfliktu.

Pro účely této diplomové práce je také nezbytné rozebrat, jaké jsou motivace,

které lidi k migraci obvykle vedou. Faktory, které do rozhodování, zda odejít do cizí země

či nikoliv vstupují, jsou označovány jako tzv. push a pull faktory. Push faktory jsou

okolnosti, které migranty nutí zemi původu opustit a pull faktory jsou okolnosti, které

migranty do nové země přitahují. Mezi push faktory, které migranty vybízejí k tomu, aby

svou zemi opustili, patří např. nízká úroveň ţivotních podmínek v zemi původu, nedostatek

pracovních a jiných ekonomických příleţitostí, politická represe, přírodní katastrofy,

znečištěné ţivotní prostředí, válečné konflikty a další. Mezi pull faktory, které motivují

migranty, aby imigrovali do nějaké jiné země je například ekonomická prosperita nové

země, politické a občanské svobody, lepší pracovní příleţitosti, přítomnost příbuzných,

přátel či lidí ze stejné komunity (Rozvojovka, 2018).

3.1 Uprchlík / IDP, migrant

Tato diplomová práce se věnuje mimo jiné názorům uprchlíků, a je proto

nezbytné tento pojem definovat.

Úmluva OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorský protokol