Diablo v nakladatelstvíFANTOM Print

Dědictví krveKrálovství stínuČerná cesta

Pavoučí měsíc

Válka hříchuDědičné právoHadí šupiny *

The Veiled Prophet *

* Připravujeme, český název bude upřesněn

FANTOM Print2011

Copyright © 2006 Blizzard Entertainment. All Rights Reserved. Warcraft, World of Warcraft, Diablo, StarCraft and Blizzard Entertainment are trademarks or registred trademarks of Blizzard Entertainment in the U.S. and/or other countries. All other trademarks are the property of their respective owners.Original English language published by Simon&Schuster, Inc. 2006Czech translation by FANTOM Print 2011Translation by Jan Netolička

ISBN 978-80-7398-140-2

www.fantomprint.czwww.facebook.com/fantomprint

PROLOG

Tehdy byl svět ještě mladý a jen nemnozí ho znali pod jménem Svatyně* nebo věděli o existenci andělů a dé-monů. Ještě méně pak bylo těch, kdo tušili, že to byly

právě tyto bytosti, které Svatyni stvořily. Jména Inarius, Dia-blo, Rathma, Mefi sto a Baal – abychom zmínili jen několik málo nejmocnějších a často i nejstrašlivějších – tehdy ještě ne-vyslovila ústa žádného smrtelníka.

V těchto prostých časech lidé jen živořili či si užívali blaho-bytu, žili a umírali, nevědomí si věčného boje mezi Nebeský-mi výšinami a Horoucím peklem**. Bláhová byla jejich nevě-domost, že už tehdy jejich potenciál neunikl pozornosti obou nesmrtelných stran, které stanuly na počátku konfl iktu táhnou-cího se po celá následující staletí.

A ze všech těch, kdo žili, netušíce strašlivý osud svůj, nej-více hluchý a slepý byl Uldyssian ul-Diomed – Uldyssian, syn Diomédův. Hluchý a slepý navzdory skutečnosti, že se měl sám brzy ocitnout v samém epicentru událostí, které učenci studující nejtajnější historii světa později nazvou Válka hříchu.

Nešlo o válku, jak ji znají lidé, o válku mužů a zbraní – tře-baže i ti v ní hráli roli – nýbrž spíše o zkoušky a získávání lid-ských duší. O válku, která měla navěky připravit Svatyni o ne-vinnost a její obyvatele změnit do jednoho, včetně těch, kteří si to nikdy neuvědomili.

Šlo o válku vyhranou a prohranou zároveň…

Z Kalanových knihsvazek první, list druhý

* Sanctuary. Jedná se o pojmenování světa, které se dosud nikde nevyskytlo. Protože je velmi pravděpodobné, že se s ním setkáme v připravované hře Diablo III, uvádím i původní anglický termín. ** High Heavens a Burning Hell (pozn. překl.).

JEDNA

Na stůl Uldyssiana ul-Dioméda padl stín a spolu s hrubě ohoblovaným dřevem zahalil i jeho ruku a dosud ne-tknutou sklenici piva. Plavovlasý farmář ani nemusel

zvednout hlavu, aby se podíval, kdo ho ruší v té vzácné chvil-ce odpočinku z každodenní dřiny. Slyšel nově příchozího mlu-vit s ostatními návštěvníky hostince u Kančí hlavy – jediné-ho hostince v odlehlé vesnici jménem Seram. Slyšel ho mlu-vit a tiše, o to však usilovněji, se modlil, aby nedošel až k je-ho stolu.

Byla to ironie, že se syn Diomédův modlil, aby si ho cizinec nevšímal, neboť když nakonec zvedl hlavu, nespatřil nikoho jiného než misionáře Katedrály Světla. Muž byl oděn do osl-nivě zářivého stříbrobílého roucha se širokým límcem, jehož čistotu kazil jen pravidelný kruh zamazaný od bláta u spodní-ho okraje, a bezpochyby musel zjevem spoustu vesničanů zce-la ohromit. Jeho přítomnost však ve farmáři vyvolávala straš-livé vzpomínky. I proto jen zarytě hleděl na plný korbel.

„Viděl jsi už někdy Světlo, bratře?“ zeptala se nakonec po-stava, když bylo zjevné, že ji potenciální ovečka hodlá ignoro-vat. „Dotklo se již Slovo o velkém Proroku tvé duše?“

„Najdi si někoho jinýho,“ odsekl Uldyssian a jeho vol-ná ruka se bezděčně sevřela v pěst. Vzápětí se zhluboka na-pil piva a doufal, že břitká odpověď tenhle nechtěný rozhovor rychle ukončí. Misionář se však nehodlal nechat tak snadno odbýt.

Bledý a poměrně mladý služebník Světla položil farmáři ruku na předloktí – čímž chtěl zároveň zabránit, aby se Uldys-sianovy rty znovu dotkly piva – a řekl: „Pokud ti nezáleží na sobě samém, pomysli na ty, které miluješ! Skutečně bys zatra-til i jejich duše…“

DEDIČNÉ PRÁVO 7ˇ

Farmář zařval, tvář brunátnou vztekem, který už nebyl schopen déle ovládat. Uldyssian jediným prudkým pohybem vyskočil a chytil vyděšeného misionáře za límec. Převrátil u toho stůl a téměř plný korbel dopadl na prkennou podlahu, kde se jeho obsah rozlil. Ostatní štamgasti včetně několika ci-zinců, kteří zde byli vzácností, výstup sledovali se zájmem ale také s obavami… z vlastní zkušenosti všichni věděli, že nej-lepší bude do něj nezasahovat. Někteří z místních, kteří Dio-médova syna znali, jen vrtěli hlavou a vzájemně si tlumeně šeptali, co si myslí o misionářově nešťastné volbě.

Misionář byl asi o dlaň vyšší než Uldyssian, který rozhod-ně měřil hodně přes metr osmdesát, ale ramenatý farmář se svaly zocelenými každodenní tvrdou prací s půdou a zvířa-ty vážil jistě o polovinu víc. Uldyssian byl muž s výraznou dolní čelistí zarostlou několikadenním vousem a tvrdými rysy tak typickými pro obyvatele oblasti na západ od velké-ho městského státu Kehjanu, perly východní poloviny svě-ta. Pohledem hlubokých hnědých očí nyní přímo propaloval výrazně bledší tvář hubeného a překvapivě mladého zástup-ce Katedrály.

„Duše většiny mý rodiny už ten tvůj Prorok nedostane, bra-tře! Umřeli na mor před více než deseti rokama!“

„P… pomodlím se za ně…“Jeho slova Uldyssiana rozzuřila ještě víc. Modlil se za ro-

diče, staršího bratra i dvě sestry celé měsíce, po které trpěli. Modlil se ve dne v noci – často aniž by zamhouřil oka. Mod-lil se k jakékoli síle, v jejíž moci bylo jejich uzdravení, a když ztratil i poslední naději, modlil se alespoň za jejich rychlou a bezbolestnou smrt.

Žádnou z modliteb nikdo nevyslyšel. Uldyssian se jen bez-mocně díval, jak mu všichni v bolestech umírají. Přežil jen on a jeho mladší bratr Mendeln a společně pochovali zbytek ro-diny.

I tehdy se ukázali misionáři, kteří mluvili o duších jeho blízkých i o tom, jak zrovna jejich sekta zná odpověď na veš-keré otázky. Všichni do jednoho Uldyssianovi slibovali, že když je bude následovat, brzy najde mír i navzdory strašli-vé ztrátě.

RICHARD A. KNAAK8

Ale Uldyssian, kdysi tolik oddaný víře, každého z nich vel-mi rázně odmítl. Jejich slova mu připadala prázdná, a že se rozhodl správně, se ukázalo již velmi záhy, když sekty misio-nářů zmizely ze světa stejně jako každý rok úroda z jeho polí.

Ale ne všechny. Katedrála Světla, třebaže vznikla teprve nedávno, se zdála být mnohem silnější než většina jejích před-chůdců. Ona a mnohem starší církev s názvem Chrám Trojjed-noty se velmi rychle stávaly dvěma dominantními silami ve válce o duše obyvatel Kehjanu. V Uldyssianových očích nad-šení, s nímž obě sekty vyhledávaly nové věřící, hraničilo až s nelítostným závodem, který byl tolik v rozporu s poselstvím, jež hlásaly.

Což byl další důvod, proč se Uldyssian nehodlal stát sou-částí ani jedné z nich.

„Pomodli se sám za sebe,“ zavrčel. Misionář vyvalil oči, neboť Uldyssian ho zcela lehce zvedl za límec několik centi-metrů nad zem.

V tu chvíli zpoza pultu vyšel malý muž s postupující ple-ší se zjevným cílem zastavit je. Tibion byl o několik let starší než Uldyssian a v žádném případě se mu nemohl fyzicky rov-nat, ale byl to Diomédův dobrý přítel, takže jeho slova nyní měla na běsnícího farmáře velký vliv. „Uldyssiane! Když už se nejseš schopnej ovládat, tak aspoň laskavě dávej bacha na můj nábytek, jo?“

Uldyssian zaváhal, neboť slova hospodského se skutečně překvapivě dostala přes bariéru jeho vzteku. Obrátil pohled z bledé misionářovy tváře na výrazně kulatější a zdravější Ti-bionovu a pak zpět.

Stále ještě se vzteklým výrazem misionáře pustil tak prud-ce, až se jeho protivník svalil na podlahu jako zářivě bílý pytel.

„Uldyssiane…“ začal Tibion výhružně.Ale Diomédův syn ho nenechal domluvit. S roztřesený-

ma rukama vyrazil z hostince ven. Stará prkna skřípala pod váhou jeho kroků a těžkých, notně obnošených kožených bot. Vzduch venku byl čerstvý a mrazivý, což Uldyssiana trochu vzpamatovalo. Téměř okamžitě zalitoval, že uvnitř tak vy-buchl. Nešlo o důvod, ale o to, že se takhle zachoval před toli-ka známými… a nikoli poprvé.

DEDIČNÉ PRÁVO 9ˇ

Přítomnost akolyty Katedrály přímo tady v Seramu mu však drásala nervy. Uldyssian byl nyní mužem, který věřil jen tomu, co viděly jeho oči a na co si mohly sáhnout jeho ruce. Viděl, jak se mění obloha, takže dokázal odhadnout, zda je tře-ba pospíšit si s prací na poli, nebo zda má dost času, aby vše klidným tempem dokončil. Úroda, kterou vypěstoval, dokáza-la nakrmit jeho i jiné. Těmhle věcem mohl věřit, a ne šepta-ným modlitbám kněží a misionářů, které jeho rodině daly ako-rát tak falešnou naději.

Seram byla vesnice s nějakými dvěma sty obyvateli. Podle mnoha měřítek tedy malá, podle jiných tak akorát. Uldyssian ji dokázal přeběhnout, aniž by se zadýchal. Jeho farma ležela od Seramu dvě míle severně. Jednou za týden se Uldyssian vždy vypravil do vesnice pro zásoby a nikdy si neodepřel zastávku na dobré jídlo a pití v hostinci. Jídlo už dnes snědl a z pití byla kaluž na podlaze, zbýval tedy poslední úkol, než se vydá zpát-ky domů.

Kromě taverny, která nabízela i možnost přespání, byly v Seramu ještě čtyři další budovy, které stály za zmínku – modlitebna, tržnice, místní strážnice a kovárna. Všechny si byly zvenčí velmi podobné stejně jako většina domů v Sera-mu. Dřevěná prkna na několika vrstvách kamení a hlíny a špi-čaté doškové střechy. Jak bylo typické pro většinu oblastí spa-dajících pod vliv Kehjanu, okna domů nahoře mířila do špičky a na každé straně budovy byla vždy tři. Popravdě, z větší dálky bylo prakticky nemožné rozlišit jeden dům od druhého.

Uldyssianovi se na boty lepilo bláto. Seram byl příliš pro-vinčním místem, než aby si mohl dovolit dlážděné nebo snad kamenné silnice. Na druhé straně ulice byl suchý vyšlapaný chodník, ale Uldyssian neměl chuť přecházet, a kromě toho byl jako farmář na hlínu a bláto zvyklý.

Na východním konci Seramu – a tedy nejblíže Kehjanu – stála tržnice. Ta byla vyjma taverny nejrušnějším místem ve vesnici. Místní sem přinášeli všemožné zboží s cílem vymě-nit ho za vše, co potřebovali, nebo ho případně prodat projíž-dějícím kupcům. Když se na pultu objevilo nějaké nové zbo-ží, vždy se u vchodu vyvěsil modrý prapor, a právě to nyní spatřil Uldyssian dělat Cyrusovu dceru Serenthii. Měla roz-

RICHARD A. KNAAK10

puštěné vlasy a jistě již byla připravená ulehnout do lože. Cyrusova rodina vedla tržnici už po čtyři generace a patři-la k nejváženějším ve vesnici, i když se nikdo z nich nikdy neoblékal honosněji než ostatní. Kupec se nad své zákazní-ky nijak nepovyšoval. Koneckonců, byli to povětšinou jeho sousedé. Například Serenthia nyní měla na sobě jednoduché hnědé šaty, jen lehce vykrojené v živůtku a dlouhé těsně nad kotníky. Stejně jako většina vesničanů byla obutá do obyčej-ných bot vhodných jak pro jízdu na koni, tak pro chůzi v blá-tivých kalužích hlavní ulice.

„Něco zajímavýho?“ zavolal Uldyssian na Serenthii, aby přišel na jiné myšlenky a zapomněl na incident v hostinci a zá-roveň také na probuzené vzpomínky.

Cyrusova dcera se otočila za hlasem a její husté dlouhé vlasy jen vlály. Uldyssian si byl jistý, že s jejíma zářivě mod-rýma očima, slonovinově bledou pokožkou a přirozeně ru-dými rty by stačilo, aby se oblékla do vhodných šatů, a klid-ně mohla soupeřit s nejurozenějšími slečinkami Kehjanu. Ani její současný prostý oděv nijak nezakrýval vnadné křiv-ky či ladnou chůzi, která jí nečinila potíže ani v těchto pol-ních podmínkách.

„Uldyssiane! Jsi tu celý den?“V jejím hlase bylo cosi, co farmáře jednoduše nutilo se

usmát. Serenthia byla o víc než deset let mladší než on a on ji viděl vyrůstat z dítěte v ženu. Byla pro něj spíše jako jed-na ze sester, o které přišel. Ona ho však zjevně brala jako něco víc. Tvrdošíjně odmítala pozornost mnohem mladších a lépe situovaných farmářů, nemluvě o pokusech několika projíždě-jících kupců. Jediný další muž, kterému projevovala nějakou náklonnost, byl Achilios, Uldyssianův dobrý přítel a nejlepší lovec v Seramu, bylo ovšem těžké říct, jestli náhodou i to ne-mělo něco společného s přátelským vztahem obou mužů.

„Přijel jsem hned po svítání,“ odpověděl. Když došel blíž, zahlédl za Cyrusovým domem nejméně tři vozy. „Na Seram docela slušná karavana. Co mají?“

Serenthia pověsila vlajku a uvázala lano. Pak se otočila k vozům a odpověděla: „No, vlastně se ztratili. Chtěli jet do Tulisamu.“

DEDIČNÉ PRÁVO 11ˇ

Tulisam bylo jméno nejbližšího obydleného místa, měs-ta asi pětkrát většího, než byl Seram. Zároveň leželo přímo na cestě mezi Kehjanem a největšími přístavy.

Uldyssian zabručel: „Tak to mají za vůdce určitě nějakýho nováčka.“

„No to je jedno, ale rozhodli se tu zkusit něco prodat. Táta se snaží nedat na sobě znát, jak je z toho nadšený. Některé věci, co tam mají, jsou opravdu nádherné, Uldyssiane!“

Diomédův syn obvykle považoval za nádherné věci fortel-ně vyrobené a nezničitelné nástroje nebo zdravé, nově naro-zené tele. Už chtěl něco odpovědět, ale pak si všiml, že k nim směrem od vozů někdo jde.

Ta žena byla oděná jako šlechtična z nějakého urozené-ho rodu, které se právě předháněly, aby svým členem vyplnily mezeru vzniklou následkem nedávných bojů vládnoucích kla-nů čarodějů. Bohaté zlaté vlasy měla stažené dozadu stříbrnou stuhou, takže dokonale vynikla její slonovinově bledá aristo-kratická tvář. Zářivě zelenýma očima si prohlížela krajinu na východ od Seramu, a při tom od sebe bezděčně oddělila do-konalé rty. Na sobě měla smaragdově zelené roucho, dole vol-né, ale v oblasti živůtku velmi přiléhavé. Přestože byl její oděv zcela v souladu s požadavky na příslušníka vládnoucí kasty, nenechával pochyb, že je také žádoucí ženou.

Právě v okamžiku, kdy se ona okouzlující osoba otočila směrem k Uldyssianovi, chytila ho Serenthia za paži. „Musíš jít se mnou dovnitř a podívat se, Uldyssiane.“

Jakmile ho nasměrovala do dvojitých dřevěných dveří, far-mář se ještě rychle obrátil, ale po urozené paní už nebylo ani stopy. Kdyby si nebyl jistý, že jeho mysl není schopna vyrobit tak dokonale detailní představu, myslel by si, že žena byla jen výplod jeho fantazie.

Serenthia ho zatáhla dovnitř a snad až příliš rázně za ním zabouchla dveře. Její otec, který byl uvnitř zabraný do hovo-ru s hubeným obchodníkem, zvedl hlavu. Oba starší muži vy-padali, jako že smlouvají o ceně balíku, který farmáři na první pohled připadal jako štoček poměrně luxusní látky.

„Ááá! Náš dobrý Uldyssian!“ Cyrus o tenhle výraz oboha-coval jméno snad každého vyjma členů vlastní rodiny a Uldys-

RICHARD A. KNAAK12

sian se tomu vždy musel usmát. Cyrus si toho tentokrát snad ani nevšiml. „Jak se vám s bratrem vede?“

„V… v pohodě, pane Cyrusi.“„Dobrá, dobrá.“ S těmito slovy se kupec vrátil k obchodo-

vání. S kruhem prošedivělých vlasů na jinak lysé hlavě a po-hledem učence připadal farmáři vždy více jako kněz než všichni ti muži s bohatými rouchy. Vlastně se dalo říct, že od něj dokonce slyšel i mnohem více moudrých slov. Uldyssian si Cyruse nesmírně vážil, částečně také proto, že si kupec, kte-rý byl rozhodně vzdělanější než většina obyvatel Seramu, vzal pod křídla Mendelna.

Když si Uldyssian vzpomněl na bratra, který v tomhle domě strávil mnohem víc času než na farmě, rozhlédl se kolem sebe. Přestože Mendeln chodil oblečený podobně jako bratr do plá-těné košile, kiltu a vysokých bot a měl podobné rysy včetně ši-rokého nosu a očí, už při prvním pohledu na něj muselo každé-ho napadnout, jestli je to vůbec farmář. Byla pravda, že i když na farmě pomáhal, nebyla práce s půdou něco, pro co by se narodil. Mendeln odjakživa daleko raději všechno zkoumal – brouky zavrtávající se do země i slova na pergamenu půjče-ném od Cyruse.

Uldyssian uměl také číst i psát a byl na to hrdý, ovšem bral tuhle svou dovednost jen čistě prakticky. Občas musel napří-klad uzavřít nějakou smlouvu v písemné podobě, aby v bu-doucnu nebylo pochyb o jejích podmínkách. Takovému vy-užití písma starší z obou bratrů rozuměl. Avšak číst jen tak a dozvídat se věci, které v běžném životě nemohl využít… smysl toho mu rozhodně unikal.

Bratra, který do vesnice přijel s ním, nikde neviděl. Zrak mu však padl na cosi, co mu živě připomnělo nedávný in-cident z hostince U Kančí hlavy. Na první pohled považo-val dívku za společnici misionáře, kterého držel pod krkem, ale když se k němu otočila, uvědomil si, že má na sobě zcela jiný typ roucha. Tohle bylo tmavě modré a na prsou zdobené vyšitým zlatým beranem s ohromnými zatočenými rohy. Pod beranem se třpytil vyšitý trojúhelník, jehož vrchol mířil zví-řeti mezi kopyta.

Vlasy měla zastřižené těsně pod ramena a tvář, kterou bo-

DEDIČNÉ PRÁVO 13ˇ

haté kadeře rámovaly, byla kulatá, plná mládí a vysoce atrak-tivní. Uldyssian však u ní cosi postrádal, a to tak výrazně, že jestli předtím pocítil nějakou touhu, okamžitě ochladla. Měl pocit, jako by byla jen prázdnou schránkou, a ne celým člo-věkem.

Takové jako ona už viděl. Zcela oddané víře. Stejně tak už viděl i její roucho, a když si uvědomil, že zde stojí sama, okamžitě se začal vyděšeně rozhlížet po místnosti. Tihle lidé nikdy necestovali sami. Vždy byli tři. Jeden za každý ze tří řádů…

Serenthia se mu snažila ukázat nějaké ženské tretky, ale Ul-dyssian slyšel jen její hlas a slova nerozlišoval. Soustředil se na to, aby se co nejrychleji dostal z místnosti ven.

A pak se k ženě připojila další postava – urostlý muž střed-ního věku s panovačnými rysy, který musel být díky zvlášt-ně tvarované bradě a hustému obočí pro ženy stejně atraktivní jako ona pro muže. Na sobě měl zlaté roucho s úzkým límcem. I jeho šat zdobil trojúhelník, tentokrát však byl nad ním vyši-tý zelený list.

Třetího člena družiny nikde neviděl, ale Uldyssian věděl, že nemůže být daleko. Služebníci řádu Trojjednoty* se od sebe nevzdalovali na dlouho. Zatímco misionáři z Katedrály velmi často pracovali sami, akolyté Trojjednoty vždy jednali ve sho-dě se svými dvěma druhy. Kázali ve jménu Tří duchů – Baly, Dialona a Mefi se – kteří měli bdít nad smrtelníky jako milující rodiče nebo laskaví učitelé. Dialon byl duch odhodlání, proto tvrdohlavý beran. Bala zastupovala stvoření znázorňované lis-tem. Mefi s, jehož služebník zde chyběl, znamenal lásku. Ako-lyté tohoto řádu nosili na hrudi rudý kruh, velmi častý kehjan-ský symbol pro srdce.

Uldyssian, který si už kázání všech tří řádů v minulosti vy-slechl, nehodlal riskovat, že by se opakovala nešťastná událost z hostince, a snažil se stát neviditelným. Serenthia si konečně uvědomila, že ji neposlouchá. Přitiskla si prsty na rty a podíva-la se na něj způsobem, kterým ho jako dítě vždy dokázala od-zbrojit.

„Uldyssiane! Myslela jsem, že se chceš podívat…“* Temple of the Triune (pozn. překl.).

RICHARD A. KNAAK14

Skočil jí do řeči. „Promiň. Budu muset jít. Nachystali mi tvoji bráchové, co jsem chtěl?“

Zamyšleně stiskla rty. Uldyssian si mezitím znovu prohlé-dl oba akolyty, kteří se zdáli být zabráni do hovoru. Oba vy-padali podivně vyvedení z míry, jako by něco nešlo podle je-jich představ.

„Thiel mi nic neříkal, jinak bych přeci věděla, že jsi v Sera-mu. Půjdu ho najít a zeptám se.“

„Jdu s tebou.“ Cokoli, jen aby se vyhnul kontaktu s Trojjed-notou. Řád byl založen několik let před Katedrálou, ale nyní měly obě strany zhruba stejný vliv. Říkalo se, že sám magis-tr Kehjanu už konvertoval k Trojjednotě, zatímco lord generál kehjanské stráže se údajně přidal ke Katedrále. Rozpory v kla-nech čarodějů, které se v poslední době podobaly spíš válce, napomohly tomu, že mnozí začali hledat útěchu v učení jed-noho z řádů.

Než však Serenthia stačila Uldyssiana odvést dozadu, za-volal na ni Cyrus. Dívka se na farmáře omluvně usmála.

„Počkej tu, hned jsem zpátky.“„Zajdu za Thielem sám,“ nadhodil.Serenthia musela zachytit jeho letmý pohled směrem k ako-

lytům. S káravým výrazem odpověděla: „Uldyssiane, už zase?“

„Serry…“„Uldyssiane, tihle lidé jsou poslové svatého řádu! Nechtějí

ti nijak ublížit! Stačilo by, kdyby ses jim otevřel a vyslechl je! Nemyslím tím, že by ses k nim měl hned přidat, ale opravdu stojí za to poslechnout si je.“

Takhle se ho pokoušela zlomit už jednou, hned po prvním výstupu v hostinci proti misionářům z Trojjednoty, v němž dal jasně najevo svůj názor, že obyčejní lidé nikoho takového ne-potřebují. Copak misionáři někdy někomu pomohli ostříhat ovce nebo sklidit úrodu? Pomohli někdy někomu vyprat za-blácené oblečení nebo spravit plot? Ne. Přesně tohle Uldyssi-an tehdy namítl, a pak ještě mnohokrát, a dodal, že všichni mi-sionáři umí akorát tak našeptávat všem, že právě jejich sekta je ta nejlepší, a k tomu ještě lidem, kteří vůbec nechápou pojem jako anděl nebo démon, natož aby v něco takového věřili.

DEDIČNÉ PRÁVO 15ˇ

„Všichni umí moc pěkně povídat, ale promiň, já nevidím nic jinýho, než že mezi sebou závodí vo to, kdo nasbírá víc du-šiček.“

„Serenthio!“ zavolal znovu Cyrus. „Pojď sem, děvče!“„Otec mě volá,“ řekla smutně. „Hned se vrátím. Prosím tě,

Uldyssiane, chovej se slušně.“Farmář se díval, jak odběhla, a pak se pokusil zaměřit po-

zornost na zboží, které bylo možné na tržnici koupit nebo vy-měnit. Byly tu snad všechny druhy nářadí, co se dalo na farmě využít, včetně motyk, lopat a kladiv všech velikostí. Uldyssi-an přejel prstem po ostří nového železného srpu. Nejlepší prá-ce, jakou bylo možné v Seramu sehnat, i když slyšel, že na vel-kých farmách poblíž Kehjanu vybavili někteří páni dělníky ocelovými. Taková představa měla na Uldyssiana daleko větší účinek než jakákoli slova o duších.

Někdo rychle prošel kolem něj a zamířil dozadu. Farmář zahlédl zlaté vlasy a úsměv, o němž by přísahal, že patřil jemu.

Aniž by si to Uldyssian hned uvědomil, vykročil za ní. Šlechtična sebevědomě prošla zadním vchodem, jako by jí trž-nice patřila.

Farmář vklouzl hned za ní… ale nejprve ji nikde neviděl. Místo toho spatřil svůj vůz, který byl naplněn přesně podle za-daných požadavků. Po Thielovi nikde ani stopy, ale to neby-lo nic zvláštního. Serenthiin nejstarší bratr zřejmě vypomáhal jinde.

Protože Uldyssian zaplatil už dřív, zamířil rovnou k vozu. Jakmile však přistoupil blíž, zahlédl u koně mihnout se cosi zeleného.

Byla to ona. Šlechtična stála u zvířete z druhé strany a co-si mu šeptala, zatímco ho štíhlou ručkou hladila po hlavě. Zdá-lo se, že kůň je jí zcela uchvácen, neboť stál nehybně jako so-cha. Starý hřebec byl poměrně popudlivý a přiblížit se k němu bez rizika, že kousne, mohli jen ti, které dobře znal. Skuteč-nost, že byl v přítomnosti ženy takhle krotký, toho o ní farmá-ři hodně řeklo.

Všimla si ho. Tvář se jí rozzářila úsměvem. Uldyssianovi to připadalo, jako by jí oči doslova zářily.

„Odpusťte… to je váš kůň?“

RICHARD A. KNAAK16

„Je, paní… a máte docela kliku, že ještě máte vobě ruce. Hodně rád kouše.“

Znovu ho pohladila po nozdrách. Zvíře se ani nyní nepo-hnulo. „Ale ne, mě by nekousl.“ Žena hřebci přitiskla tvář k hlavě. „Že bys mě nekousl?“

Uldyssian už k ní chtěl přiskočit, protože se lekl, že by se mohla mýlit. Ani nyní se však nic nestalo.

„Kdysi jsem mívala koně, který vypadal skoro úplně stej-ně,“ pokračovala. „Moc mi chybí.“

Uldyssian si najednou vzpomněl, kde jsou, a řekl: „Paní, tady byste neměla bejt. Měla byste zůstat s karavanou.“ Někdy se k obchodníkům připojili i cestovatelé, kteří využívali jejich ochrany. Uldyssian se mohl jen domnívat, že tohle je i její pří-pad, i když zatím to vypadalo, že cestuje zcela bez doprovodu. Dokonce i pod ochranou karavany samotná mladá žena hodně riskovala. „Určitě byste nechtěla, aby vás tady zapomněli.“

„Ale já tu nejsem s karavanou,“ zašeptala žena. „Já vlastně vůbec nikam nejedu.“

Farmář přemýšlel, jestli slyšel dobře. „Má paní, to nemyslí-te vážně! Seram rozhodně není místo pro vás…“

„Zdá se, že žádné místo není pro mne… tak proč ne Se-ram?“ Koutky se jí zvedly do váhavého úsměvu. „A nemusíte mi říkat má paní. Pro vás jsem Lylia…“

Uldyssian otevřel ústa, aby odpověděl, ale v tu chvíli usly-šel, jak se za ním otevřely dveře a Serenthiin hlas zavolal: „Tady jsi! Našel jsi Thiela?“

Otočil se k ní přes rameno. „Ne, ale všecko tu je, Serry.“Jeho kůň najednou zaržál a vzepjal se. Uldyssian ho chy-

til za uzdu a musel vynaložit všechny síly, aby splašené zví-ře uklidnil. Kůň měl vypoulené oči a rozšířené nozdry. Farmá-ři to připadalo, jako by ho cosi ošklivě vyděsilo. To nedávalo smysl, neboť Serenthii měl hřebec snad ještě raději než jeho. A co se týkalo šlechtičny, ta…

Ta už tu nebyla. Uldyssian se nenápadně rozhlížel kolem, protože nechápal, jak se jí mohlo podařit tak rychle a neslyšně zmizet. Viděl docela velký prostor, ale kromě několika dalších vozů nikde nic. Pokud nevlezla pod některý z nich, neměl far-mář ponětí, co se s ní mohlo stát.

DEDIČNÉ PRÁVO 17ˇ

Serenthia přišla až k němu, poněkud udivená jeho chová-ním. „Co hledáš? Chybí ti něco z toho, co jsi chtěl?“

Vzpamatoval se natolik, aby byl schopen odpovědět: „Ne… už jsem říkal, že mám všecko.“

Ve dveřích se objevila další známá postava, z jejíž přítom-nosti neměl Uldyssian vůbec radost. Misionář se rozhlížel, jako by něco nebo někoho hledal.

„Ano, bratře Atilusi?“ zeptala se Serenthia.„Hledám našeho bratra Caligia. Není tady?“„Ne, bratře, jsme tu jen my dva.“Bratr Atilus pohlédl na Uldyssiana bez obvyklé předstíra-

né vroucnosti, na kterou byl od jemu podobných zvyklý. Mís-to toho v jeho tváři spatřil cosi jako… podezření?

Atilus se Serenthii uklonil a odešel. Cyrusova dcera se oto-čila zpět k Uldyssiannovi. „To musíš opravdu jet tak brzy? Vím, že se tu s bratrem Atilusem a ostatními necítíš, ale… ne-mohl bys ještě chvilku zůstat alespoň kvůli mně?“

Uldyssian se z nepochopitelného důvodu cítil nesvůj. „Ne… ne. Musím zpátky. Mimochodem, když ses ptala, jest-li někoho hledám, nevidělas Mendelna? Myslel jsem, že bude s tvým otcem.“

„Jé, to jsem ti zapomněla říct! Před chvilkou se tady stavil Achilios. Chtěl Mendelnovi něco ukázat a oba odjeli do zá-padního lesa.“

Uldyssian zabručel. Mendeln mu slíbil, že bude včas připra-vený se s ním vrátit. Na bratra bylo obvykle spolehnutí, takže Achilios musel přijít opravdu s něčím zajímavým. Mendelno-va největší slabost byla neukojitelná zvědavost. Lovec by měl mít dost rozumu, aby si uvědomil, že zrovna tuhle vlastnost by u něj neměl podporovat. Jakmile začal mladší z Diomedových synů něco zkoumat, ztratil úplně pojem o čase.

Uldyssian by sice nikdy bez svého posledního sourozence neodjel, ale v blízkosti stoupenců Trojjednoty nehodlal zůstat. „Nemůžu čekat. Zajedu s vozem k lesu a možná je najdu. Kdy-by se Mendeln mezitím vrátil…“

„Tak mu řeknu, kde na něho čekáš.“ Serenthia se nepokou-šela skrýt zklamání.

Tentokrát už farmář věděl, proč je nervózní, takže ji jen

RICHARD A. KNAAK18

krátce – a přátelsky – objal a vylezl na vůz. Pobídl koně tak rychle, že Cyrusova dcera musela rychle poodstoupit.

Ještě se za ní otočil a při pohledu do jeho tváře se Seren-thiina znovu rozzářila. Uldyssian si však její reakce nevšímal, protože v hlavě měl někoho jiného než černovlasou kupcovu dceru.

Ne, tvář, která se mu vypálila do mysli, patřila někomu ji-nému a vlasy té ženy byly zlaté.

A její postavení na společenském žebříčku bylo mnohem vyšší než to, na němž se nacházel obyčejný farmář.

DVA

Mendeln si byl dobře vědomý toho, že se na něj bratr bude zlobit, ale opět ho ovládla zvědavost. A kromě toho, byla to vlastně Achiliova vina, to on by se měl

nad sebou zamyslet.Mezi dvěma přeživšími Diomedovými syny byl věkový

rozdíl devíti let, tedy dost velký, aby je někteří lidé nepovažo-vali za bratry. Uldyssian se často choval spíše jako Mendelnův strýc, nebo dokonce jako otec. A byla pravda, že podle toho, jak si na otce Mendeln pamatoval, a podle informací, které měl od Cyruse, Tibiona a několika starších lidí, byl Uldyssian jako Diomedovo dvojče, a to jak vzhledem, tak chováním.

Mendeln měl s bratrem shodné rysy, ale byl o patnáct cen-timetrů nižší a v žádném případě ne tak silný, ačkoli i jeho tělo bylo zocelené těžkým životem na farmě. Měl poněkud protáh-lejší tvář – říkali mu, že to má po matce – a černé oči, které se leskly jako dva temné drahokamy. Nikdo ve vesnici mu ne-dokázal říct, po kom je mohl zdědit, ale Mendeln rychle zjis-til, že když se jimi na někoho upřeně zadívá, dokáže ho snad-no znervóznit. Nefungovalo to jen na bratra a na muže, s nímž byl nyní.

„Tak co ty na to?“ zašeptal zpoza něj Achilios.Mendeln se přinutil odtrhnout pohled od fantastického

lovcova objevu. Achilios byl plavovlasý šlachovitý muž té-měř stejně vysoký jako Uldyssian. Na rozdíl od Mendelna, který byl oblečený podobně jako bratr, snad až na poněkud tmavší odstín košile, měl na sobě Achilios zelenohnědý ob-lek skládající se z kožené kazajky a kalhot, který mu velmi dobře umožňoval splynout s prostředím, v němž se nyní na-cházeli. Obutý byl do měkkých kožených bot určených k to-mu, aby se mohl v lese pohybovat stejně neslyšně jako zvěř.

RICHARD A. KNAAK20

Jeho štíhlé tělo vypovídalo o obratnosti, za níž však byla dobře maskovaná i velká síla. Uldyssianův bratr se jednou pokusil napnout velký luk, který byl Achiliovou pýchou i ra-dostí, ale nepodařilo se mu to. Jeho přítel lukostřelec byl ve svém umění suverénně nejlepší nejen v Seramu, ale také – aspoň podle Mendelnova soudu – ze všech lovců široko da-leko. Viděl Achilia měřit se s veterány projíždějícími spolu s karavanami a ani jednou neprohrál.

„Vypadá to… staré,“ dokázal ze sebe nakonec Mendeln do-stat. Připadal si trapně. Toho si určitě všiml i Achilios.

Avšak lovec přikývl, jako by naslouchal moudrému starci. I když byl o víc než pět let starší než Mendeln, choval se k nej-mladšímu synu Diomeda, jako by byl studnicí všeho vědění světa. Právě to bylo obsahem sporů mezi Achiliem a Ulyssia-nem, který v učenosti svého sourozence neviděl sebemenší užitek a v podstatě ji jen toleroval.

„Problém je v tom…“ lovec si prohrábl prsty hustou, téměř lví hřívu vlasů, „…že jsem tady byl už mockrát, a klidně ti od-přísáhnu, že to tu nikdy předtím nebylo!“

Mendeln jen přikývl. Jeho pozornost už byla opět plně za-měřena na přítelův objev. Achilios měl zrak, jaký mu mnozí mohli závidět, naopak Mendeln někdy musel doslova zblíz-ka mžourat na pergamen, aby přečetl všechna drahocenná slova.

I tuhle věc si musel prohlížet velmi zblízka, protože symbo-ly do ní vytesané byly na mnoha místech počasím a stářím té-měř vyhlazené. Některé nerozeznal, ani když se málem opřel nosem o kámen. Objekt, který měl před sebou, jistě musel čelit přírodním živlům nesmírně dlouho, jak tedy bylo možné, že se tu podle Achiliova prohlášení objevil teprve teď?

Mendeln si klekl a snažil se odhadnout, jak by objekt mohl být velký. Čtvercová základna měřila jen o něco víc než jeho stopa, a kdyby se postavil, sahal by mu asi dlaň pod koleno. Plochý vrchol měl zhruba poloviční rozměry než základna. Takhle veliký opracovaný kámen prostě nebylo možné nevi-dět.

Dotkl se země před ním. „A jinak se kolem nic nezměnilo?“„Ne.“

DEDIČNÉ PRÁVO 21ˇ

Mendeln téměř s posvátnou úctou přejel prsty po několi-ka čitelnějších symbolech. Čitelnějších v tom smyslu, že bylo snazší je rozeznat, ne že by jim snad rozuměl. Jeden obzvláště zajímavý znak byl podivně zatočený a jeho konec byl zároveň i začátkem. Když se ho Mendeln dotkl, měl okamžitě pocit, že musí být neuvěřitelně starý.

Nevědomky zavrtěl hlavou. Není starý, pomyslel si Uldys-sianův bratr. Jako by byl věčný.

Mendeln se nad tím náhlým zjištěním pozastavil. Nikdy dřív podobný pocit nezažil. Věčnost. Věc, jejíž stáří nešlo ur-čit. Jak mohlo být něco takového možné?

Kámen byl černý, ale symboly na něm se stříbrně třpyti-ly. To ho rovněž fascinovalo, neboť se nezdálo, že by byly na-třené nějakou barvou. Mistrovství, s nímž byla tahle věc opra-cována, vypovídalo o daleko vyspělejším umělci, než jakého bylo možné nalézt v Seramu nebo v jakémkoli větším městě v západní oblasti.

Až nyní si Mendeln uvědomil, že ho Achilios drží za rame-no a třese s ním. Podivil se proč. „Co je?“

Lovec se k němu s ustaraným výrazem opatrně sklonil. „Když ses ho dotkl, jako bys najednou zmrznul! Ani jsi nemr-kl a úplně bych přísahal, žes vůbec nedýchal!“

„Já… jsem si nevšiml.“ Mendeln měl nutkání znovu se ar-tefaktu dotknout, zjistit, jestli se to bude opakovat. Měl však tušení, že by se to Achiliovi nelíbilo. „Už jsi na to šáhnul?“

Bylo poznat, že lovec váhá. „Jo.“„Ale tobě se nic takového nestalo, že ne?“Achilios viditelně zbledl. „Ne. Ne.“„Tak co se dělo? Cítils něco?“„Cítil jsem… prázdnotu. Mendelne. Bylo to jako… smrt.“Jako lovec se blonďatý muž setkával se smrtí prakticky ne-

ustále, obvykle v podobě ulovených zvířat, ale občas se stal obětí i on a velmi zblízka hleděl na drápy či zuby divokých kanců, koček nebo medvědů. Způsob, kterým nyní o smrti mluvil, jí dával daleko děsivější význam, jenž ovšem v srdci jeho společníka probouzel zvědavost, nikoli strach.

„Jako smrt?“ zeptal se Mendeln téměř dychtivě. „Můžeš to nějak líp popsat? Bylo to…“

RICHARD A. KNAAK22

Achilios, který náhle jako by se vzpamatoval, ho prudkým mávnutím rukou umlčel. „To je všecko. Hned potom jsem šel pro tebe.“

Zjevně toho bylo ještě mnohem víc, co mu lovec neřekl, ale Uldyssianův bratr nenaléhal. Třeba to z přítele časem poma-lu dostane. V tuto chvíli byl spokojený s kamenným artefak-tem. Mendeln sebral malou zlomenou větev a začal škrábat do hlíny hned u podstavce. Vypadalo to, že je záhadný objekt za-hrabaný hluboko do země, ale jak moc hluboko? A bylo dole ukryto ještě něco zajímavého? Znovu ucítil nutkání dotknout se ho, tentokrát ale oběma rukama, a zkusit s ním pohnout. Kdyby si ho tak mohl odnést na farmu a tam ho zkoumat v kli-du, kdy bude chtít.

Mendeln se najednou zarazil. Farma! Uldyssian!Vyskočil na nohy a vyděsil i obvykle zcela vyrovnaného

Achilia. Nález kamene zjevně vyvedl lovce z míry takovým způsobem, jak to Mendeln ještě neviděl. Achilios byl pověstný svou nebojácností, ale nyní jako by hledal u Mendelna jistotu.

„Musím se vrátit,“ vysvětlil lovci. „Uldyssian mě bude hle-dat.“ Mendeln staršího bratra nechtěl zklamat, třebaže by mu to Uldyssian nedal najevo. Mendeln však neustále žil se vzpomín-kami na strašlivé břemeno, které Uldyssianovi vložila na bedra nemoc a následně i smrt jejich nejbližších. Mladší bratr se star-šímu cítil zavázaný, a to nepočítal spoustu menších důvodů.

„A co tohle?“ zabručel Achilios a ukázal na kámen koncem luku. „To ho tu jenom tak necháme?“

Mendeln chvíli uvažoval a pak odpověděl: „Měli bychom to zakrýt. Pomoz mi.“

Oba na kámen natahali spadané větve a listí. Třebaže arte-fakt rychle skryli před zraky možných kolemjdoucích, Men-deln měl stále pocit, jako by byl světu dokonale odhalen. Na-padlo ho, že by ho měli zakrýt ještě víc, ale pak se rozhodl, že to bude muset stačit. Při první příležitosti se sem však vrá-tí a napraví to.

Když se Mendeln vydal zpátky, uvědomil si, že se počasí mezitím podivně rychle změnilo. Od rána byl poměrně jasný den, ale nyní se na západě shlukly temné mraky, jako by měla přijít ohromná bouře. Zároveň se zvedl prudký vítr.

DEDIČNÉ PRÁVO 23ˇ

„To je divné,“ řekl napůl pro sebe Achilios, který podobnou změnu viděl zjevně také poprvé.

„To teda jo.“ Uldyssianův bratr nerozuměl větru z pohle-du lovce jako jeho společník, ale na druhou stranu chápal, jak funguje obecně. Mendeln neustále zkoumal život na far-mě v hlubších souvislostech, a jakkoli Uldyssian – který věděl pouze to, jak počasí ovlivňuje úrodu a zvířata – nad tím krou-til hlavou, nemohl popřít, že Mendeln občas přišel s nápadem, který jim pomohl.

Mraky houstly skutečně rychle. Mendeln se už s Achiliem víc nebavil, ale v jednu chvíli, když ho lovec o krok předhonil, se otočil zpátky ke kameni.

A užasl.

Rovněž Uldyssian podivnou změnu počasí zaznamenal, pova-žoval ji však jen za další z vrtochů přírody, na které už si zvy-kl. Doufal, že se Mendeln brzy vrátí, ať už ho Achilios zatáhl kamkoli. I tak to ovšem vypadalo, že velkou část cesty domů pojedou v lijáku. Mraky slibovaly obzvláště prudkou bouři, ale Uldyssian doufal, že to snad ještě nějakou dobu potrvá, než udeří v plné síle. Stačilo by, kdyby se s Mendelnem dostali za dolní potok, který uměl silnici rychle zaplavit. Zbytek cesty už by pak v pohodě zvládli.

Sevřel v rukou otěže a znovu se zadíval do míst, kam podle Serenthie oba zamířili. Mendeln i Achilios určitě měli dost ro-zumu, aby viděli, co se chystá… tedy alespoň Achilios.

Zatímco čekal, myšlenkami se znovu zatoulal k oné tváři rámované zlatými kadeřemi. I když ji Uldyssian viděl jen dva-krát a velmi krátce, věděl, že na její podobu nezapomene. Ne-bylo to jen díky její kráse – která by na to sama o sobě stačila – ale i pro to, jak mluvila a jak se chovala. Na té šlechtičně bylo cosi, co ve farmáři vyvolávalo touhu chránit ji, a to tak silnou, že podobnou necítil ani vůči svým příbuzným, když umírali.

Lylia. Farmář si to slovo v duchu stále opakoval a vychut-nával si jeho téměř melodickou krásu.

Obloha zaburácela, což ho konečně vrátilo do reality. Vzpo-mněl si na Mendelna a postavil se, aby lépe viděl. Ti dva už ur-čitě byli na cestě zpátky do Seramu.

RICHARD A. KNAAK24

Náhle jeho pozornost upoutalo cosi zeleného, nešlo však o lesní zeleň, jakou nosil lovec. Byla to smaragdová barva, která Uldyssiana okamžitě zcela omráčila, takže znovu zapo-mněl na bratra i jeho přítele.

Lylia právě nechávala za zády bezpečí vesnice a mířila do lesa. Z jejího netečného výrazu se zdálo být zřejmé, že si vů-bec nevšimla, čím zamračené nebe každý okamžikem hrozí. V téhle oblasti dokázaly bouřky náhle nabrat takovou sílu, že trhaly stromy i s kořeny.

Uldyssian seskočil, zajistil vůz a zamířil za ní. I když se za Lyliou rozběhl především proto, aby ji varoval, byl zároveň plný vzrušení. Nedělal si iluze, že by u ní mohl mít nějakou šanci, ale srdce mu zároveň bušilo už jen z představy, že s ní bude znovu mluvit.

Uldyssian ji znovu zahlédl v okamžiku, kdy vítr zdvojná-sobil sílu. Navzdory zhoršujícímu se počasí Lylia stále jako by svět kolem sebe nevnímala. Měla pevně sevřené rty a pohled upřený k zemi.

Jakkoli se Uldyssian snažil ženu co nejrychleji dohonit, po-dařilo se mu to až hluboko v lese. Urostlý farmář chtěl ženě položit ruku na rameno, ale pak si to rozmyslel. Nechtěl šlech-tičnu vyděsit víc, než bylo nezbytně nutné. Ať už ji tížilo coko-li, muselo to být velmi vážné.

Protože neviděl jinou možnost, hlasitě si odkašlal.Lylia se prudce narovnala a otočila. „Ach! To jste vy!“„Odpusťte, má paní…“Na rtech se jí okamžitě objevil cudný úsměv. „Říkala jsem

vám, že pro vás jsem Lylia. Už nikdy nebudu tou, kterou jsem kdysi bývala.“ Když se zatvářil zmateně, dodala: „Ale jak mám říkat vám, pane farmáři?“

Neuvědomil si, že se vlastně ještě nepředstavil. „Já jsem Uldyssian, syn Diomeda.“ Hlasité zahřmění mu připomnělo, co se kolem nich chystá. „Má… Lylio, teď byste neměla být venku. Žene se děsná bouřka! Měla byste se někam schovat, nejlíp do hospody. To je nejbytelnější dům v Seramu.“

„Bouřka?“ Podívala se k obloze a zjevně skutečně až nyní si uvědomila změnu počasí. Mraky už byly tak černé, že se den téměř proměnil v noc.

DEDIČNÉ PRÁVO 25ˇ

Farmář se odvážil vzít ji za zápěstí i s tím rizikem, že ji pro-ti sobě popudí. „Asi bychom sebou měli hodit!“

Jenže Lylia se zadívala opačným směrem… a v příštím okamžiku tiše vzdychla.

Uldyssian ji napodobil, ale nic neviděl. Šlechtična ovšem stála jako zkamenělá. Ať již spatřila cokoli, muselo ji to vydě-sit k smrti.

„Lylio… Lylio, co se děje?“„Myslela jsem, že vidím… myslela jsem… ale ne…“Ani když se farmář postavil vedle ní, neviděl nic, co by

mohlo něco znamenat. „A kde? Co jste viděla?“„Tam!“ ukázala směrem, kde byl les obzvláště hustý. „Mys-

lím…“Měl nutkání vzít ji za ruku, odvézt do Seramu a vrátit se

sem, až bouře skončí, ale její reakce byla tak výrazná, že mu skutečně začalo dělat starosti, co mohla vidět. Najednou si znovu vzpomněl na Mendelna. Ještě nenašel Mendelna.

„Zůstaňte tu.“ Uldyssian vyrazil a tasil nůž.Podrost rychle zhoustl a místy mu tráva sahala až po pas.

Nechápal, jak tu Lylia mohla něco vidět, nicméně věřil, že se nehoní jen za přeludem.

Když se přiblížil k místu, které mu označila, znervózněl ještě víc. Zaplavil ho pocit strachu tak intenzivní, že se málem vrátil.

Náhle ucítil slabý, ale odporný zápach, který mu okamžitě připomněl mor a mrtvou rodinu…

Uldyssian už nechtěl udělat ani krok, ale nemohl jinak.Při pohledu na to, co leželo před ním, padl na koleno. Měl

co dělat, aby udržel v žaludku poslední jídlo. Nůž mu vypa-dl z ruky. Tváří v tvář strašlivému objevu ho úplně přestal vní-mat.

Pod stromy leželo cosi, co muselo být dospělým mužem – alespoň tak Uldyssian soudil podle výšky. Celý trup byl velmi zručně otevřen a připraven na vyvrhnutí podobně, jak to far-mář viděl na jatkách. Zem všude kolem těla byla nasáklá krví a proměnila hlínu v rudé bláto. Z rány vyčuhovala část mu-žova žaludku a na páchnoucí hostině si již pochutnávalo hej-no much.

RICHARD A. KNAAK26

Jako by rozřezání těla nestačilo, měl muž otevřené i hrdlo, a to tak, že by se do rány vešla i pěst. Tvář měl celou od krve, a navíc morbidně ozdobenou listím, jako by se chystal na něja-ký šílený maškarní ples. Uldyssianovi trvalo dlouho, než si byl jistý, že mrtvola s krví slepenými černými vlasy patří muži, kterého znal.

Diomedův syn nakonec nešťastníka identifi koval podle toho, co zbylo z jeho šatů. Už jejich barva byla dost výmluvná, ale symbol misionářova řádu nezanechával pochybnosti.

Uldyssian našel bratra Caligia, chybějícího akolytu Troj-jednoty.

Náhle ho polekalo povzdechnutí, které se ozvalo za ním. Prudce se otočil a spatřil Lyliu, která s vytřeštěnýma očima hleděla na hrůzný výjev.

Najednou zbledla ještě víc. Obrátila oči v sloup, až zbylo prakticky jen bělmo… a žena se začala sesouvat k zemi.

Uldyssian se rychle zvedl a podařilo se mu ji zachytit, než dopadla. Chvíli její bezvládné tělo jen tak držel a netušil, co by měl udělat. Někomu musel o té vraždě říct, zřejmě kapitánovi Tiberiovi, veliteli seramské stráže. A měl by o tom vědět i Do-rius, starosta vesnice.

Žena mu náhle v náručí zasténala. Uldyssian se rozhodl, že se nejprve postará o Lyliu.

Naštěstí nebyla pro urostlého farmáře těžká. Uldyssian mohl kráčet velmi svižně, aniž by drahocenné břímě ohrozil. Celou dobu ale musel dávat pozor, kam šlape, protože jediný špatný krok a oba mohli skončit na zemi.

Uldyssian s ohromnou úlevou došel do vesnice. Na obloze dál zlověstně hřmělo, ale bouře zatím vyčkávala.

„Uldyssiane!“Když uslyšel své jméno, zakopl a málem pustil Lyliu na

zem. Farmář nakonec udržel rovnováhu a otočil se, aby zjis-til, kdo ho volá.

Ze srdce mu spadl obrovský balvan, když spatřil, jak k ně-mu běží Mendeln s Achiliem. Zjevně se také právě vrátili. Mendeln byl poněkud zadýchaný a Achilios měl tvář bledou stejně jako on, i když o Uldyssianově obludném nálezu ještě nemohl vědět.

DEDIČNÉ PRÁVO 27ˇ

Když k farmáři doběhli, okamžitě ze sebe vyhrkl: „V lese je mrtvý tělo! Hned tam, kde les začíná houstnout!“

Lovec se podíval na ženu ve farmářově náručí a zašeptal: „Nehoda?“

„Ne…“Achilios zachmuřeně přikývl. Vytáhl z toulce šíp, napnul

luk a bez váhání vyrazil směrem, kterým Uldyssian ukázal.„A co ona?“ zeptal se Mendeln. „Kdo to je? Je jí něco?“„Vomdlela.“ Uldyssian cítil podivný strach. Stále doufal,

že se Lylia probere, ale ona mu dál bezvládně ležela v náručí. „Taky viděla to tělo.“

„Neměli bychom ji vzít k Jorilii?“ Jorilia byla seramská lé-čitelka, postarší žena, kterou někteří měli za čarodějnici, ale jíž si všichni vážili pro její schopnosti. To ona dala oběma brat-rům směs bylin, které alespoň zmírnily bolesti umírajících mi-lovaných. Pro Uldyssiana s Mendelnem udělala víc než všech-ny modlitby dohromady.

Uldyssian zavrtěl hlavou. „Potřebuje si jenom vodpočinout. Určitě má pokoj u Kančí hlavy.“ Zaváhal. „Ale takhle ji tam nemůžem přinýst, a už vůbec ne hlavním vchodem.“

„Hned u schodů je druhý vchod, který vede přímo k po-kojům nahoře,“ řekl Mendeln s daleko větším klidem, než by většina lidí v dané situaci byla schopna zachovat. „Můžeš ji tam odnést a já mezitím půjdu k Tibionovi nenápadně zjistit, který pokoj je její.“

Bratrův návrh dával dokonalý smysl. Uldyssian si vděčně oddechl. „Tak jo.“

Mendeln si ho chvíli prohlížel a snad do něj viděl víc, než by se Uldyssianovi líbilo. Pro mladšího z bratrů byla Lylia na-prosto cizí člověk, ale starší farmář to zjevně viděl jinak.

Uldyssian nehodlal nic vysvětlovat a místo toho ihned vy-razil. Mendeln ho vzápětí dohonil. Ani jeden už nepromluvil.

Díky prudké změně počasí je na ulici neobtěžovali žádní udivení vesničané. Uldyssiana to potěšilo, ale zároveň štvalo, protože chtěl dostat Lyliu do bezpečí, a cítil i potřebu ozná-mit brutální vraždu akolyty někomu odpovědnému. Nakonec se spokojil s vědomím, že stráž nebo starostu určitě o všem in-formuje Achilios.

RICHARD A. KNAAK28

Jakmile se přiblížili ke Kančí hlavě, Mendeln je opustil. Ul-dyssian nenápadně hostinec obešel a našel zadní vchod. Do-konce se mu podařilo otevřít dveře, aniž by musel se šlechtič-nou v náručí provádět nějaké prostocviky.

Uvnitř nemarnil čas a ihned zamířil k dřevěnému schodišti. Většina očí v hospodě byla v tu chvíli naštěstí upřena na jeho bratra, který příchod dokonale načasoval. Zatímco Uldyssian spěchal nahoru, slyšel, jak Mendeln poněkud zvýšeným hla-sem zdraví několik hostů.

Na konci schodiště se farmář zastavil a čekal. Po chvíli, kte-rá se však zdála být jako věčnost, se vedle něj objevil bratr.

„Žádný pokoj tu nemá,“ vysvětloval. „Tak jsem jí jeden za-platil. Nevadí ti to?“

Uldyssian zavrtěl hlavou. Podíval se na patero dveří. „Kte-rý?“

„Tenhle,“ odpověděl bratr a ukázal na dveře poněkud dál od všech ostatních. „Je tam větší soukromí.“

Uldyssian souhlasně přikývl a Mendeln mu dveře otevřel. Protože byli v Seramu, byl pokoj poměrně stroze zařízený. Kromě postele s matrací a stolu s židlemi u jediného okna tu jiný nábytek nebyl. Na stěně bylo několik věšáků na oblečení a místo na cestovní truhlu nebo vak.

Mendeln při pohledu právě na toto místo řekl: „Musí mít věci u karavany. Mám zajít za Serenthií, aby to zařídila?“

I když se Uldyssianovi vůbec nechtělo do toho Cyrusovu dceru zatahovat, jinou možnost neviděl. „Tak jo, běž.“

Mendeln se zastavil ve dveřích. Podíval se bratrovi do očí a zeptal se: „Jak moc tu ženskou znáš?“

„Náhodou jsme se potkali,“ opáčil Uldyssian. Mendeln se na něj ještě chvíli díval, ale pak se otočil a odešel.

Farmář něžně položil ženu na postel a zahleděl se na ni. Znovu ho zcela omráčila dokonalost její tváře a musel žas-nout, jak bylo možné, že někdo takový cestoval úplně sám. Lylia přece nemohla mít problém najít si bohatého šlechtice. Že by byla v příbuzenském vztahu s některým z klanů čarodě-jů, který zrovna prohrával? To by možná vše vysvětlovalo…

Zatímco takhle uvažoval, Lylia náhle prudce otevřela oči. Zalapala po dechu a posadila se.

DEDIČNÉ PRÁVO 29ˇ

„Co se… co se stalo?“„Pamatujete si na ten les?“Sáhla si na rty, jako by chtěla zastavit další zajíknutí. „Tak-

že to byla… pravda? To, co jsem… viděla?“Uldyssian přikývl.„A ty jsi mě… donesl jsi mě sem? Kde to vlastně jsme?“„U Kančí hlavy. To je jedinej hostinec v Seramu, slečno…

Lylio. Mysleli jsme si, že tu budete mít pokoj.“„Ale to nemám…“Pokrčil rameny. „Vo to už jsme se s bráchou postarali. A pak

jsme vás vodnesli sem nahoru. Mendeln šel pro vaše věci ke karavaně.“

Dlouze se mu zadívala do očí. „Předpokládám, že Mendeln a tvůj bratr jsou jedna osoba.“

„Jo.“Šlechtična přikývla a zeptala se: „A… to tělo?“„Poslal jsem tam jednoho známýho. Můžem mu věřit, že

se vo všecko postará. Achilios dá vědět strážím a pak i sta-rostovi.“

Lylia si přitáhla oběma rukama kolena k bradě. Zdálo se, že jí je úplně jedno, že si tím zmačká nádherné šaty. „A ten… ten muž tam… to byl taky váš známý?“

„Ten?“ Uldyssian zavrtěl hlavou. „To byl zatracenej misio-nář… z řádu Trojjednoty. Jeho parťáci ho hledali už předtím.“ Chvíli uvažoval. „Ale oni vlastně taky přijeli s tou karavanou. Vy jste…“

„Ano, viděla jsem je, ale nemluvila jsem s nimi. Moc jejich učení nevěřím… a vlastně ani Katedrále.“

Její slova, která se tak shodovala s jeho vlastním postojem, farmáře nepopsatelně zahřála u srdce. Vzápětí se však vzpa-matoval. Jakkoli mohly mužovo postavení a práce Uldyssiana odpuzovat, takovou strašlivou smrt si nezasloužil.

Uldyssian si uvědomil, že bude muset zjistit, jak všechno dopadlo. Byl první, kdo mrtvého misionáře objevil, takže by měl rozhodně říct zástupcům vesnice všechno, co ví.

Když si uvědomil, že v celé události hrála roli i šlechtična, zamračil se. Bude se Lyliu snažit z toho vynechat. Už tak toho na ni bylo moc.

RICHARD A. KNAAK30

„Chci, abyste zůstala tady,“ přikázal jí a sám sebe ohromil, že je schopen s dámou takového postavení mluvit podobným tónem. „Zůstaňte tu, a vodpočívejte. Já se jdu poradit s lidma, co by se měli postarat o to tělo. Vy tam bejt nemusíte.“

„Ale asi bych tam měla být… ne?“„Jenom když to bude fakt nutný. Vlastně jste viděla to co já.

A ani jste ho neznala.“Už nic neříkala, ale Uldyssian cítil, že si Lylia uvědomuje,

jak riskuje svou pověst, aby ji ochránil. Znovu si lehla. „Tak dobře, jestli to takhle chceš. Počkám, až se mi ozveš.“

„Fajn.“ Obrátil se k odchodu a v hlavě už si sumíroval vy-světlení.

„Uldyssiane?“Podíval se na ni.„Děkuji.“Farmář s rudými tvářemi vyšel ze dveří. Navzdory mohutné

postavě sešel ze schodů prakticky neslyšně. Dole nahlédl do hospody. Všichni, které viděl, se chovali, jako by se nic zvlášt-ního nedělo, což znamenalo, že zpráva o mrtvém tělu se sem ještě nedostala. Bude muset Achiliovi poděkovat za diskrét-nost. Seram bude ale jistě brzy v šoku. K poslední vraždě zde došlo před více než čtyřmi lety, a to jen proto, že si opilý sta-rý Aronius a jeho nevlastní syn Gemmel příliš zuřivě vyměňo-vali názory na farmářská práva, přičemž mladší z obou mužů prohrál. Jakmile Aronius vystřízlivěl, okamžitě se přiznal a za-nedlouho už ho odvážel vůz do velkého města, kde měl za svůj skutek spravedlivě pykat.

Řezničina, kterou však dnes Uldyssian viděl, jistě nebyla jen výsledkem toho, že se někdo příliš napil. Tohle vypadalo na dílo šílence nebo lidského netvora. Musel to být bezpochy-by cizinec, snad nějaký tulák, kterého sem zavedl osud.

Uldyssian si byl s každým okamžikem jistější, že tomu bylo přesně takhle, a rozhodl se zmínit o své teorii hned, jak-mile vše vypoví veliteli stráže. Seramští muži budou jistě více než ochotni prohledat okolí a toho bastarda najít. Tento-krát si se zločincem vše vyřídí tady; silný provaz bezpochy-by celou záležitost vyřeší nejlépe. Přesně ten si to zvíře za-sloužilo.

DEDIČNÉ PRÁVO 31ˇ

Otevřel zadní vchod a vyklouzl ven…„Tam je! To je ten chlap, o kterém mluvím!“Uldyssian vyděšeně zacouval zpátky dovnitř. Před sebou

měl Tiberia – svalnatého muže, s nímž často zápasil během festivalu a měl na kontě více porážek než vítězství. Vedle hro-motluka stál Dorius, který na Uldyssiana hleděl, jako by ho vi-děl poprvé v životě. Za nimi stálo víc než deset dalších chlapů, většina z nich patřila ke stráži, ale byl tam i Achilios… a oba zbývající akolyté. Starší z nich byl ten, kdo předtím promlu-vil, a i nyní mířil na zmateného farmáře prstem v obviňujícím gestu.

Farmář se vzpamatoval a podíval se na lovce. „Řekls jim všecko?“

Než mohl Achilios odpovědět, vložil se do věci Dorius. „Nemluv s ním, lovče. Ještě ne. Nebudeš s ním mluvit, dokud nebudeme znát všechna fakta.“

„Ale my známe všechna fakta!“ prohlásil vyslanec Trojjed-noty. Jeho společnice celou dobu souhlasně přikyvovala. V tu-hle chvíli na ní nebylo vůbec nic mírumilovného. „Tys to udě-lal! Tvá slova tě zrazují! Přiznej se a spas svou duši!“

Uldyssian se snažil, aby mu jeho znechucení akolytou ne-zakalilo zdravý rozum. Jestli tomu muži správně rozuměl, pak ho obviňoval z vraždy, kterou chtěl sám oznámit.

„Já? Vy si myslíte, že jsem to udělal já? U všech hvězd, měl bych tě…“

„Uldyssiane…“ sykl Achilios vyděšeně.Diomedův syn se ovládl. Pak směrem k lučištníkovi řekl:

„Achilie! Řekl jsem ti, kde máš tělo hledat! Přece jsi viděl, jak jsem se tvářil, a…“ zarazil se, protože zatím nechtěl do věci zatahovat Lyliu, „…a znáš mě! Dorie! Byli jste s mojím otcem přátelé! Při jeho památce přísahám, že já určitě nejsem zrůda, která tady tomu tlučhubovi zabila kamaráda!“

Mluvil by dál, ale starosta ho mávnutím rukou zarazil. Do-rius pak s kamenným výrazem odpověděl: „My teď přece ne-mluvíme o něm, Uldyssiane, ale o tom druhém… i když je dost dobře možné, že k tomu prvnímu se brzo vrátíme, protože vů-bec nevěřím, že je to jenom náhoda.“

„Vo jakým druhým?“

RICHARD A. KNAAK32

Kapitán Tiberius luskl prsty. Farmáře okamžitě obklíčil půl-tucet mužů, které znal snad od dětství.

Achilios se pokusil zakročit. „Dorie, je to nutné? Je to pře-ce Uldyssian.“

„Tvé slovo má váhu, Achilie, ale tohle je moje povinnost.“ Starosta kývl na muže uprostřed kruhu. „Jsem si jistý, že se to všechno vysvětlí, Uldyssiane. Teď nás, prosím tě, nech dělat naši práci.“

„Ale proč?“„Pro podezření z vraždy muže,“ zabručel kapitán Tiberius

s jednou rukou na jílci meče zavěšeného u pasu. Uldyssian vi-děl velitele stráže se zbraní za ty roky, co ho znal, jen několi-krát a pokaždé to bylo na nějaké přehlídce nebo během festi-valu. S jedinou výjimkou.

Tou výjimkou byla Gemmelova vražda.Farmář zavrtěl hlavou a zahřměl: „Ale dyť vám říkám, že

jsem toho jeho přítelíčka nezabil!“„Jenže my nemluvíme o něm,“ prohlásil Dorius. „Je to ješ-

tě horší, mladý Uldyssiane. Našli jsme mrtvolu toho, kdo vele-bí Katedrálu Světla…“

„Ten…“ Uldyssianovi selhal hlas a v hlavě mu hučelo. Ale já jsem s tím chlapem před chvilkou mluvil! Není to ani hodi-na, možná ani ne půl!

Mluvil s ním… a vyhrožoval mu před zraky několika svěd-ků…

„Jo, takže vidím, že si na něho pamatuješ. Ano, mladý Ul-dyssiane, ctihodný vyslanec Katedrály byl nalezen s podříznu-tým hrdlem… a v ráně mu vězí tvůj nůž!“