UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Přírodovědecká fakulta

Katedra botaniky

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Jehličnany ve výuce biologie na střední škole

OLOMOUC 2014 LUKÁŠ NOVÁK

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně pod

vedením PaedDr. Ing. Vladimíra Vintera, Ph.D. a použil pouze uvedených zdrojů.

Olomouc, srpen 2014 Podpis:

….……………………

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych chtěl velmi poděkovat panu PaedDr. Ing. Vladimíru

Vinterovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování materiálních

podkladů a cenných rad.

BIBLIOGRAFICKÁ IDENTIFIKACE

Jméno a příjmení: Lukáš Novák

Název práce: Jehličnany ve výuce biologie na střední škole

Typ práce: Diplomová práce

Pracoviště: Katedra botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity

Palackého v Olomouci

Vedoucí práce: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Ph.D.

Rok obhajoby práce: 2014

Abstrakt:

Diplomová práce si klade za cíl vytvořit literární rešerši zabývající se

problematikou výuky jehličnanů v hodinách biologie na střední škole a zhotovit

fotografickou a obrazovou fotodokumentaci. Hlavním cílem diplomové práce je

didaktické zpracování učiva o jehličnanech a jeho zpracování do prezentačního CD

pro výuku na středních školách, vytvořit pracovní listy, provést analýzu současného

stavu výuky jehličnanů na středních školách a porovnat obsah učiva o jehličnanech

ve vybraných středoškolských učebnicích.

Klíčová slova: jehličnany, nahosemenné rostliny, anatomie, morfologie,

didaktické kategorie, dřevo, jehlice, evoluce jehličnanů,

rozšíření jehličnanů, využití jehličnanů, RVP, didaktické

typy, didaktický test

Počet stran: 110

Počet příloh: 3

Jazyk: Český

BIBLIOGRAPHICAL IDENTIFICATION

Name and surname: Lukáš Novák

Title of the thesis: Topic conifers at secondary school biology

Type of thesis: Diploma thesis

Department: Department of Botany, Faculty of Science, Palacký

University in Olomouc

Supervisor of the thesis: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Ph.D.

Year of thesis defence: 2014

Abstract:

The goal of the diploma thesis is to create an overview of the available

specialized literature dealing with teaching on coniferous trees as subject to biology

lessons at High School and to prepare pictorial photodocumentation. The main

purpose of the diploma thesis is preparation of didactical syllabus dealing with

coniferous trees and its processing on the presentation CD for teaching at High

Schools, create the worksheets, analyse the current status of the classes of coniferous

trees at High Schools and compare the content of the syllabus dealing with

coniferous trees in High School textbooks.

Key words: coniferous trees, gymnospermous plants, anatomy,

morphology, didactical category, wood, needles, evolution

of coniferous trees, coniferous trees spread,

utilisation of coniferous trees, Frame educational

programme, didactical types, didactical test

Number of pages: 110

Number of Annexes: 3

Language: Czech

OBSAH

A. ÚVOD ................................................................................................................................................ 8

B. TEORETICKÁ ČÁST S PŘEHLEDEM LITERATURY ................................................................ 10

I. EVOLUCE JEHLIČNANŮ ........................................................................................................... 10

II. EKOLOGICKÁ PŘIZPŮSOBIVOST A ROZŠÍŘENÍ JEHLIČNANŮ ...................................... 11

II. 1. ŠÍŘKOVÉ EXTRÉMY ......................................................................................................... 11

II. 2. VÝŠKOVÉ EXTRÉMY ....................................................................................................... 12

II. 3. GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ JEHLIČNANŮ................................................................... 13

III. BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA JEHLIČNANŮ ............................................................. 18

III. 1. ZAŘAZENÍ JEHLIČNANŮ DO SYSTÉMU S PŘEHLEDEM ŘÁDŮ A ČELEDÍ…......

III. 2. NAHLÉDNUTÍ DO NÁZVOSLOVÍ JEHLIČNANŮ ........................................................ 19

III. 3. MORFOLOGIE KOŘENU, STONKU A LISTU JEHLIČNANŮ ..................................... 21

III. 4. ANATOMIE KOŘENU, STONKU A LISTU JEHLIČNANŮ .......................................... 25

III. 5. GENERATIVNÍ ORGÁNY JEHLIČNANŮ ...................................................................... 29

IV. HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM A VYUŽITÍ JEHLIČNANŮ ...................................................... 33

IV. 1. VYUŽITÍ JEHLIČNANŮ V ZAHRADĚ ........................................................................... 33

IV. 2. DŘEVO JEHLIČNANŮ ..................................................................................................... 35

IV. 3. ŠKŮDCI A CHOROBY JEHLIČNANŮ ........................................................................... 39

C. DIDAKTICKÁ ČÁST ...................................................................................................................... 42

I. ZAŘAZENÍ UČIVA O JEHLIČNANECH DO RVP .................................................................... 42

II. DIDAKTICKÉ ZÁSADY VE VÝUCE BIOLOGIE NA STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH .................. 44

III. DIDAKTICKÉ ZPRACOVÁNÍ VYBRANÝCH ZÁSTUPCŮ JEHLIČNANŮ ........................ 46

III. 1. DIDAKTICKÉ ZPRACOVÁNÍ ANATOMICKÝCH ZNAKŮ JEHLIČNANŮ ............... 46

III. 2. DIDAKTICKÉ TYPY ......................................................................................................... 49

III. 3. BOROVICE (Pinus) ............................................................................................................ 49

III. 4. SMRK (Picea) ..................................................................................................................... 58

III. 5. JEDLE (Abies) ..................................................................................................................... 62

III. 6. MODŘÍN (Larix) ................................................................................................................ 66

III. 7. TIS (Taxus) .......................................................................................................................... 70

III. 8. ZERAV (Thuja) ................................................................................................................... 73

III. 9. JALOVEC (Juniperus) ........................................................................................................ 76

IV. ANALÝZA SOUČASNÉHO STAVU VÝUKY JEHLIČNANŮ NA STŘ.ŠKOLÁCH ........... 80

IV. 1. DIDAKTICKÝ TEST ......................................................................................................... 80

IV. 2. ANALÝZA UČIVA O JEHLIČNANECH VE VYBRANÝCH STŘ. UČEBNICÍCH ...... 87

D. DISKUZE ......................................................................................................................................... 90

E. ZÁVĚR ............................................................................................................................................. 91

F. POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE ............................................................... 93

G. PŘÍLOHY ......................................................................................................................................... 97

I. DIDAKTICKÝ TEST – ZADÁNÍ ................................................................................................. 97

II. DIDAKTICKÝ TEST - ŘEŠENÍ ................................................................................................. 99

III. PRACOVNÍ LISTY .................................................................................................................. 101

Pracovní list číslo 1 ..................................................................................................................... 101

Pracovní list číslo 2 ..................................................................................................................... 102

Pracovní list číslo 3 ..................................................................................................................... 103

Pracovní list číslo 4 ..................................................................................................................... 104

Pracovní list číslo 5 ..................................................................................................................... 105

Pracovní list číslo 6 ..................................................................................................................... 106

Pracovní list číslo 7 ..................................................................................................................... 107

Pracovní list číslo 8 ..................................................................................................................... 108

Pracovní list číslo 9 ..................................................................................................................... 109

Pracovní list číslo 10 ................................................................................................................... 110

8

A. ÚVOD

Jehličnany jsou jedním z oddělení vyšších rostlin a patří k celosvětově

rozšířeným dřevinám. Řadí se do skupiny nahosemenných rostlin a představují

významnou skupinu s drobnými, celistvými lístky. Jelikož jsou jehličnany téměř

vždy dřeviny, mají velký význam v hospodářském využití. Neopomenutelné je také

jejich využití v zahradách a parcích, kde nás jehličnany obklopují na každém kroku.

Hlavním zájmem moderního přístupu výuky biologie je především vnímání prostředí

kolem sebe sama. Proto jsem se v rámci diplomové práce snažil poskytnout bohatou

obrazovou fotodokumentaci, která nejen zvýší teoretické vědomosti o této skupině

rostlin, ale především prohloubí praktické dovednosti.

Předložená diplomová práce je rozdělena na část teoretickou s přehledem

literatury a část didaktickou. Teoretická část v úvodu pojednává o evoluci jehličnanů

a jejich geografickém rozšíření. Následuje botanická charakteristika jehličnanů

z pohledu morfologického i anatomického. Závěr teoretické části se zabývá

hospodářským využitím této skupiny rostlin. Didaktická část si v úvodu klade za cíl

uvést do problematiky výuky jehličnanů na středních školách, dále popisuje

významné rody jehličnanů s přihlédnutím na jejich význam v rámci flóry ČR a jejich

využití pro výuku biologie na středních školách. Součástí didaktické části je také

analýza současného stavu výuky biologie na středních školách. Tato kapitola se dělí

na didaktický test, který byl vyplněn 30 studenty Gymnázia Valašské Klobouky

a následně zpracován pro analýzu současného stavu výuky biologie,

a na podkapitolu, která se zabývá analýzou nejpoužívanějších středoškolských

učebnic biologie s akcentem na skupinu jehličnanů. Následuje diskuse, ve které jsou

především shrnuty výsledky didaktické části. Nedílnou součástí diplomové práce

jsou přílohy, v nichž můžeme nalézt pracovní listy pro teoretickou i praktickou

výuku a zadání i řešení použitého didaktického testu. Na přiloženém CD se nachází

53 výukových karet jehličnanů a powerpointová prezentace určená pro výuku

jehličnanů na středních školách.

9

Cíle diplomové práce je možné shrnout do těchto pěti bodů:

1. Vypracování literární rešerše k tématu jehličnanů ve výuce biologie

na střední škole (botanická charakteristika jehličnanů, stručná anotace

k didaktice jehličnanů).

2. Zhotovení fotografické a obrazové fotodokumentace.

3. Didaktické zpracování do podoby prezentačního CD pro výuku na středních

školách.

4. Vytvoření pracovních listů a baterie testových otázek.

5. Analýza současného stavu výuky jehličnanů na středních školách a porovnání

obsahu učiva o jehličnanech v různých středoškolských učebnicích.

10

B. TEORETICKÁ ČÁST S PŘEHLEDEM

LITERATURY

I. EVOLUCE JEHLIČNANŮ

Jehličnany se řadí mezi nahosemenné rostliny. Jejich původ je prastarý.

Vznikly na přelomu devonu a spodního karbonu, tedy v paleozoiku (prvohorách).

Hlavního rozšíření však dosáhly v druhohorách (před 125 – 200 milióny let) a jejich

vývoj dále pokračoval ve třetihorách. V období mezozoiku (druhohorách) byl vývoj

flóry poznamenán především teplým a postupně i vlkým klimatem. Zpočátku

na souši dominovaly nahosemenné rostliny, tedy jehličnany, jinany a cykasy. Cykasy

dosahovaly celosvětového rozšíření (nevyjímaje bezledové polární oblasti). V tomto

období se bouřlivě rozvíjely krytosemenné rostliny a některé starší formy

nahosemenných rostlin se ocitly koncem křídy na ústupu. Vymírání na konci křídy

se nevyhnulo ani nahosemenným rostlinám. Vyhynuly především některé skupiny

cykasorostů a ginkorostů. Velký rozvoj však stále zažívají borovicorosty, které

dominují zvláště v chladnějších oblastech (tajga, vysoká pohoří) (Stewart, 1987)

(Brtníková, 2009).

Mezi nejvýznamnější evoluční tendence jehličnanů patří uspořádání listů

ve šroubovici, listy na brachyblastech, přítomnost a charakter pryskyřičných kanálků,

srůst semenné a podpůrné šupiny, změna počtu a postavení vajíček a změna počtu

prašných pouzder1.

V dnešní době rostou jehličnany převážně v mírnějším pásu a jejich

rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor. Většina druhů má pravidelnou

a hustou korunu s převládající tmavou barvou (Brtníková, 2009).

1 Nahosemenné rostliny. Biomach, výpisky z biologie [online]. 2005– [cit. 2014-07-07].

Dostupné z: www.biomach.cz/biologie-rostlin/system-a-evoluce-rostlin/nahosemenne-

rostliny.

2 EFloras. Flora of North America: North of Mexico [online]. New York: Oxford University

11

Vodivá pletiva nahosemmenných rostlin jsou v části dřevní (xylem) tvořená

pouze cévicemi a průvodními pletivy.Část lýková (floem) je tvořená sitkovicemi bez

průvodních buněk. Charakteristická stavba listů jehličnanů (silná epidermis

s kutikulou, přítomnost průduchů ponořených pod úroveň okolních pletiv) jim

umožňuje předcházet ztrátám vody výparem. V listech, dřevě i primární kůře bývají

zpravidla přítomné pryskyřičné kanálky. Samčí výtrusné listy (mikrosporofyly)

a samičí výtrusné listy (megasporofyly) jsou uspořádány v oddělených

jednopohlavných šišticích. Semenné šupiny, které vyrůstají z úžlabí podpůrných

šupin, obvykle nesou dvě vajíčka. Opylování jehličnanů zajišťuje vítr. Při opylení

dopadají pylová zrna na kapku tekutiny, která je vytvářena na klovém otvoru vajíčka

v době jeho zralosti. Vysycháním tekutiny jsou pylová zrna vtahována do vajíčka,

kde klíčí v pylovou láčku. Tato láčka proniká k zárodečníkům vajíčka a uvolňuje dvě

neobrvené spermatické buňky, což je z hlediska vývoje pokročilý znak

nahosemenných rostlin. Jedna spermatická buňka splývá s vaječnou buňkou a tím

vzniká základ embrya. Oplozená vajíčka dozravají v semena, která volně leží

na plodolistu. Semena bývají většinou křídlatá a rozšiřují se pomocí větru. Existují

také druhy, jejichž semena jsou rozšiřována pomocí živočichů (např. jalovec).

Samičí šištice dozrávají v šišky, které často dřevnatějí. V době zrání se semenné

šupiny šištic rozevírají a semena se uvolní. Některé šišky odpadávají celé

(borovice), jiné se naopak rozpadají přímo na stromě (jedle), kde zůstává pouze

zdřevnatělé vřeteno (Raven, 1999) (Hendrych, 1986).

II. EKOLOGICKÁ PŘIZPŮSOBIVOST A ROZŠÍŘENÍ

JEHLIČNANŮ

II. 1. ŠÍŘKOVÉ EXTRÉMY

Ve svém vývoji se jehličnany přizpůsobily extrémě horkým oblastem tropů

i studeným subpolárním zónám. Za typicky tropické jehličnany, které rostou

v širokém pásu kolem rovníku, je možno označit tyto rody: Podocarpus, Dacrydium,

Decussocarpus, Dacrycarpus, Falcatifolium, Araucaria, Agathis a Papuacedrus.

12

Některé druhy však mohou zasáhnout výjimečně až k teplejším zónám mírného

podnebného pásu. Naopak do rovníkové oblasti mohou zasahovat také druhy rodů,

jejichž areál rozšíření je především v oblasti mírného pásu (např. indočínská

borovice Merkusova (Pinus merkusii) přestupuje v Indonésii na jižní polokouli).

Nejrozsáhlejší areál rozšíření má jalovec obecný (Juniperus communis). Jeho

cirkumpolární areál se rozprostírá v rozmezí 20° - 70° s.š. Samozřejmě, že při tomto

rozšíření vytváří řadu variet. V užším areálu nepřesahujícím 40° se nachází

např. borovice lesní (Pinus sylvestris), a to konkrétně v rozmezí 37° - 70° s.š.

Některé jehličnany zasahují svým výskytem až za severní polární kruh,

ale samozřejmě již jen v zakrslých a poléhavých formách. Nejsevernější hranice

dosahují jehličnany na Sibiři (poloostrov Tajmyr), kde až u 72° s.š. můžeme nalézt

modřín dahurský (Larix gmelinii) či smrk sibiřský (Picea obovata). Mezi další

známé jehličnany, které přesahují 70° s.š. patří modřín opadavý (Larix decidua),

smrk ztepilý (Picea abies), borovice sibiřská (Pinus sibirica) a borovice zakrslá

(Pinus pumila) (Baar, 1997).

II. 2. VÝŠKOVÉ EXTRÉMY

Většina jehličnanů je přizpůsobivá k nadmořské výšce. Celá řada z nich roste

od pobřeží oceánů do výšek několika set až tisíc metrů nad mořem, přičemž vytváří

řadu forem a variet, někdy dokonce i poddruhů. Některé druhy můžeme označit

za typicky nížinné, jelikož na rozlehlých plochách nevystupují do vyšší nadmořské

výšky než 200 – 300 m. Příkladem takového regionu je jihovýchod USA s širokou

pobřežní nížinou, která zasahuje až do vnitrozemí a zde navazuje na nížinu podél

dolního toku Mississippi. Zde můžeme nalézt dva druhy tisovců, tisovec dvouřadý

(Taxodium distichum) a tisovec jednořadý (Taxodium ascendents), několik borovic,

borovice bahenní (Pinus palustris), borovice lysá (Pinus glabra), cypřišek zeravovitý

(Chamaecyparis thyoides) a tis floridský (Taxus floridana) (Baar, 1997).

Na druhou stranu existují desítky druhů jehličnanů, které můžeme označit

za typicky horské (nevyskytují se pod hranicí 1000 m. n. m., někdy až 2000 m. n.

m.). V Evropě rostou jen čtyři druhy v nadmořské výšce nad 2500 m a to: borovice

13

kleč (Pinus mugo), borovice limba (Pinus cembra), modřín opadavý (Larix decidua)

a jalovec obecný (Juniperus communis) (Baar, 1997).

Nejvýše vystupují jehličnany v asijských velehorách východního Tibetu,

Himalájích a Tanšanu. Zde roste nad hranicí 4000 m. n. m. přes 20 druhů jehličnanů.

Příkladem může být borovice čínská (Pinus sinensis), modřín Griffithův (Larix

griffithii), jedle šupinatá (Abies squamata), smrk horský (Picea montigena), jalovec

tibetský (Juniperus tibetica) a mnohé další (Baar, 1997). Nad hranicí 3000 m. n. m.

vytupuje v oblastech Kalifornie, Nevady a Utahu Pinus longaeva2.

II. 3. GEOGRAFICKÉ ROZŠÍŘENÍ JEHLIČNANŮ

Geografické rozšíření jehličnanů je výrazně ovlivněno klimatickými

a geomorfologickými poměry. Například v aridních zónách pouští, polopouští a stepí

jehličnany zcela chybí. Rovněž je nenajdeme v humidních rovníkových zónách

Amazonie, Konžské pánve a přední Indie (Baar, 1997).

Na základě rozšíření všech jehličnanů lze svět rozdělit na 12 velkých

makroregionů, a ty na 34 oblastí, jejichž druhové a rodové zastoupení ovlivňuje

zejména geografická poloha a podnebí.

Boreální oblasti

1. Evropská oblast 4. Dálněvýchodní oblast

2. Sibiřská oblast 5. Severovýchodoamerická oblast

3. Středoasijská oblast 6. Západoamerická oblast

2 EFloras. Flora of North America: North of Mexico [online]. New York: Oxford University

Press, 1993 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z: http://www.efloras.org/

14

Subtropické oblasti:

7. Západostředomořská oblast

8. Východostředomořská oblast

9. Himálajská oblast

10. Japonsko-korejská oblast

11. Tchajwanská oblast

12. Východočínská oblast

13. Západočínská oblast

14. Kaliforntská oblast

15. Mexická oblast

16. Jihovýchodoamerická oblast

17. Jihobrazilská oblast

18. Jihoandská oblast

19. Jihoafrická oblast

20. Západoaustralská oblast

21. Východoaustralská oblast

22. Tasmánská oblast

23. Novozélandská oblast

Tropické oblasti:

24. Indočínská oblast

25. Indonésko-filipínská oblast

26. Papuánská oblast

27. Novokaledonská oblast

28. Melanéská oblast

29. Severoaustralská oblast

30. Východoafrická oblast

31. Madagaskarská oblast

32. Středoamerická oblast

33. Antilská oblast

34. Severoandská oblast

Jehličnany obsadily i rozsáhlé horské oblasti, v nichž se specializují

na různé výškové stupně. Proto je třeba brát označení jednotlivých makrooblastí

s rezervou s ohledem na klimatické poměry horských systémů (Baar, 1997).

15

Následující mapa znázorňuje biogeografický výskyt jehličnanů:

Obr. 1: Mapa rozšíření jehličnanů (Baar, 1997)

Boreální makrooblasti se nacházejí v Eurasii a Severní Americe, na jižní

polokouli chybí. Jak pro Eurasii, tak Severní Ameriku je typický nízký počet rodů

i druhů. Na druhou stranu počet jednotlivých jedinců je obrovský a s jinými oblastmi

se nedá srovnat. Pásy jehličnatých lesů zabírají milióny km2, představují významnou

zásobárnu dřeva a hrají důležitou roli v podobě bioklimatického faktoru. Plošně

nejrozsáhlejší je Eurasijská oblast, která má podobu kompaktního celku. Přesto v ní

můžeme rozlišit čtyři oblasti, mezi kterými není ostrá hranice, jelikož areály rozšíření

jednotlivých druhů se různě překrývají (Baar, 1997).

První je evropská oblast,do které patří i střední Evropa. Typickými zástupci

jsou modřín opadavý (Larix decidua) (Obr. 2), smrk ztepilý (Picea abies) (Obr. 3),

borovice lesní (Pinus sylvestris) (Obr. 4), tis červený (Taxus baccata) (Obr. 5),

jalovec obecný (Juniperus communis) (Obr. 6), jedle bělokorá (Abies alba) (Obr. 7),

borovice limba (Pinus cembra) a borovice blatka (Pinus uncinata) (Baar, 1997).

16

Obr. 2: Larix decidua Obr. 3: Picea abies Obr. 4: Pinus sylvestris

Obr. 5: Taxus baccata Obr. 6: Juniperus communis Obr. 7: Abies alba

Druhá, sibiřská oblast, začíná již na severu východní Evropy. Mezi zástupce

této biogeografické oblasti patří zejména borovice sibiřská (Pinus sibirica), smrk

sibiřský (Picea obovata), jedle sibiřská (Abies sibirica) a modřín sibiřský (Larix

russica) ) (Baar, 1997).

Třetí, středoasijská oblast, se výrazně liší vzhledem k specifickým klimatickým

podmínkám, které jehličnanům neprospívají. Některé druhy sem však zasahují,

ale pouze smrk tu má endemického zástupce – smrk Schrenkův (Picea schrenkiana).

Dále se zde vyskytuje velká řada odolných zástupců jalovců (až 14 druhů) (Baar,

1997).

Další, dálněvýchodní oblast, sahá od Kamčatky po sever Koreje a střední

povodí a ústí Chuang-che. Rodově a druhově se jedná o bohatší oblast než jsou

Evropa a Sibiř. Zastoupení je následující: borovice zakrslá (Pinus pumila), zerav

17

východní (Thuja orientalis), mikrobiota křižmovstřícná (Microbiota decussata),

modřín dahurský (Larix gmelinii), dále jalovce, borovice, smrky a jedle (Baar, 1997).

Americká boreální makrooblast je rodově i druhově bohatší než eurasijská.

Do severovýchodoamerické oblasti, která se táhne od Yukonu, přes oblast Velkých

jezer k antlanskému pobřeží USA (přibližně po stát Maryland), dále pak sahá přes

Appalačské pohoří až po severní Georgii. Příkladem zástupců mohou být borovice,

jedle, smrky, jalovce, zerav západní (Thuja occidentalis) a cypřišek zeravovitý

(Chamaecyparis thyoides) (Obr. 8). Oblast západoamerická je geomorfologicky

výrazně odlišná. Její osu tvoří Skalnaté hory. Rostou zde borovice, jedle, smrky,

jedlovce, modříny, zastoupena je také douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii)

či borovice osinatá (Pinus aristata) (Obr. 9) (Baar, 1997).

Obr. 8: Chamaecyparis thyoides Obr. 9: Pinus aristata

Vlivem členitosti terénu subtropické oblasti vytvářejí rozlehlé plochy, které

patří k druhově a rodově nejbohatším (označení „subtropické makrooblasti“ je mírně

nepřesné, protože vlastní subtropický pás není oddělen od tropické a boreální oblasti

výraznou hranicí). V této makrooblasti se pak vyskytuje velké množství borovic,

jedlí, smrků, cypřišů, jalovců, cedrů, modřínů, ostrolistců, douglasek, zeravů,

pazeravů, tisovců, blahočetů a mnohých dalších (Baar, 1997).

V tropické či rovníkové makrooblasti se jehličnany vyskytují jen ve velmi

malém zastoupení. Většina tropických oblastí je zcela bez jehličnanů, protože

je nahradily jiné nahosemenné druhy (Baar, 1997).

18

III. BOTANICKÁ CHARAKTERISTIKA JEHLIČNANŮ

III. 1. ZAŘAZENÍ JEHLIČNANŮ DO SYSTÉMU S PŘEHLEDEM

ŘÁDŮ A ČELEDÍ

Oddělení jehličnany (Pinophyta) patří společně s kapraďosemennými

(Liginodendrophyta), cykasy (Cycadophyta) a jinany (Ginkgophyta)

mezi nahosemenné (gymnospermické) rostliny (Kubát, 2006) (Monson, 1999).

Do systému se řadí následovně (Musil I., Hamerník J., 2007) (Koblížek,

2006) (Pilát, 1964) (Klika, 1947) (Novák, Skalický, 2007):

Říše: rostliny (Plantae)

Oddělení: jehličnany (Pinophyta)

Třída: jehličnany (Pinopsida)

Řád: borovicotvaré (Pinales)

Čeleď: borovicovité (Pinaceae)

Řád: blahočetotvaré (Araucariales)

Čeleď: blahočetovité (Araucariaceae)

Řád: cypřišotvaré (Cupressales)

Čeleď: cypřišovité (Cupressaceae)

Čeleď: tisovcovité (Taxodiaceae)

Řád: nohoplodotvaré (Podocarpales)

Čeleď: nohoplodovité (Podocarpaceae)

Řád: hlavotisotvaré (Cephalotaxales)

Čeleď: hlavotisovité (Cephalotaxaceae)

Řád: tisotvaré (Taxales)

Čeleď: tisovité (Taxaceae)

Čeleď: torejovité (Torreyaceae)

19

III. 2. NAHLÉDNUTÍ DO NÁZVOSLOVÍ JEHLIČNANŮ

V odborné praxi je univerzálním jazykem pro pojmenování jehličnanů nejvíce

využívána latina. Kromě latinského, nebo-li vědeckého jména, mají tyto rostliny také

své národní jméno. To však může být někdy matoucí. Příkladem nechť je anglický

název ,,cedar“, který se kromě pravých cedrů, rod Cedrus, používá také pro rody

Calocedrus, Chamaecyparis, Cryptomeria, Juniperus, Taiwania a Thuja. Latinské

jméno, které se skládá zpravidla ze dvou části, začleňuje jehličnan

do nomenklatorického systému. Tento binominální systém zavedl svédský botanik,

Carl Linné (1707 – 1778). Následně pak roztřídil všechny tehdy známé rostliny

a živočichy dle jejich latinských názvů. Latinský název často odhalí celý charakter

rostliny. První část latinského pojmenování se vztahuje k rodu, například Juniperus

(jalovec), Pinus (borovice) apod. Rod zahrnuje skupinu rostlin s velmi podobnou

charakteristikou. Přívlastek latinského jména (druhá část pojmenování) označuje

příslušnost jehličnanu k určitému druhu (Bitner, 2010). Definice druhu, jak ji uvádí

M. Šálek a J. Růžička (2005), zní: „ Biologický druh představuje soubor geneticky

podobných jedinců, kteří mohou produkovat životaschopné a plodné potomstvo.

Formálně je pak biologický druh jednoznačně určen výlučným rodovým a druhovým

jménem s uvedením autora, který tento druh platně popsal.“ Velkým písmem se píše

pouze jméno rodu, druhové pak s malým a pro celé latinské jméno se používá

kurziva, např. Pinus sylvestris (Bitner, 2010).

Velmi často obsahují latinská jména také třetí část. Ta značí buď poddruh

nebo varietu (např. pokud se rostlina nachází za zvláštních speciálních podmínek

v přírodě). Tato třetí část se rovněž píše kurzivou. Přikladem může být Cedrus libani

subs. stenocoma, kdy se jedná o otužilejší formu cedru libanonského. V nejčastějším

případě označuje třetí část kultivar či šlechtěnou varietu. Jméno kultivaru se píše

obyčejným písmem v jednoduché závorce (Pinus strobus ‚Elf‘). Pojmenování

hybridního potomstva se píše s křížem (x) mezi rodem a druhem.,což znamená,

že například Juniperus x pfitzeriana je kříženec mezi J. chinensis a J. sabina (Bitner,

2010).

Někdy i kultivar či dokonce druh, který je publikován, potřebuje změnu

jména, protože výzkum ukázal, že byl pod odlišným jménem zaznamenán již dříve.

20

Mezinárodní registr jehličnanů (ICR), který je publikovaný společností Royal

Horticultural Society (RHS), má snahu poskytovat přesnou, neměnnou

a mezinárodně přijatelnou nomenklaturu pro jehličnany. K dalším standardům

pro tuto skupinu rostlin patří The World Checklist of Conifers (Humphrey Welch

and Gordon Haddow, 1993) a RHS Plant Finder, který je každoročně publikovaný

(Bitner, 2010).

Obr. 10: Pinus sylvestris

21

Obr. 12: Mělký kořen

smrku

Obr. 13: Picea abies

po vývratu

III. 3. MORFOLOGIE KOŘENU, STONKU A LISTU

JEHLIČNANŮ

Morfologie je nauka o tvarových vlastnostech rostlin (podle objektu, kterým

se zabývá). Studuje tvar jednotlivých orgánů z hlediska jejich ontogenetického

i fylogenetického vývoje a s přihlédnutím k funkcím jednotlivých orgánů3.

Kořeny představují orgány, které rostliny upevňují v půdě či substrátu,

a slouží především k příjmu vody a v ní rozpuštěných anorganických i organických

živin. V zimních měsících je kořen hlavním zásobním orgánem. Rozeznáváme kořen

hlavní (kůlový), jimž pokračuje nadzemní část rostliny do půdy, a kořeny vedlejší,

kterými se hlavní kořen různě bohatě větví, tzv. allorhizie. Na nejmenších a zároveň

nejmladších koříncích vyrůstá kořenové vlášení, které z velké části pomáhá přijímat

vodu a živiny. Zvláštností u jehličnanů rostoucích v mělkých vodách nebo močálech

(např. Taxodium) je fakt, že se mohou objevit tzv. dýchací kořeny (pneumatofory),

které dosahují výšky až 1 metru. U jinanu (Ginkgo) se u starých stromů na spodní

straně jejich větví vzácně objevují zdřevnatělé a bezlisté vzdušné nebo zakrnělé

chůdovité kořeny. V Japonsku je nazývají „tšitši“ (Hieke, 2008).

Obr. 11: Pneumatofory tisovce4

3EnviWeb. [online]. [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://www.enviweb.cz/eslovnik/839

4 Ekogym. [online]. [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://ekogym.blog.cz/1405/2

22

Obr. 14: Pinus sylvestris

Obr. 16: Cryptomeria

japonica

Růst kořene je neomezený. Tuto jeho vlastnost umožňují apikální

meristémy. Většinou je růst pozitivně gravitropický (geotropický). Výjimečně může

být také negativně gravitropický (viz. pneumatofory rodu Taxodium). Větvení kořenů

vzniká kořenová soustava. U nahosemenných rostlin, mezi které také patří

jehličnany, se vyskytují dva typy kořenových soustav: hlubokokořenné – např. jedle

(Abies), modřín (Larix) a mělkokořenné – např. smrky (Picea) či borovice kleč

(Pinus mugo) (Vinter V., Macháčková P., 2013).

Stonek (kmen) je u jehličnanů vždy zdřevnatělý a většinou rovný. Stromy

mají převážně jeden kmen. U některých rodů (Thuja, Chamaecyparis aj.) vyroste

i několik statných vedlejších kmenů. V horní části kmene je koruna, která je složená

z větví a větévek (jednoletých nebo dvouletých výhonů). Koruna společně s kmenem

vytváří typický habitus jednotlivých rodů jehličnanů. Habitus je pravidelný

(kuželovitý, sloupovitý a kulovitý) nebo nepravidelný (větve jsou různě propletené,

převislé apod.). Samotný růst kmene či kmínku může být vzpřímený, strnule

vzpřímený, ohnutý, převisající, až k zemi převislý, vystoupavý, poléhavý, plazivý

či různě skroucený (Hieke, 2008).

Povrch kmene a větví je rovněž různorodý. Vyskytuje se od hladkého,

lysého, přes pryskyřičnatý, brázditý, až po pruhovaný a ojíněný. Borka je různě

utvářená, a to hlavně dle stáří stromu (keře). Samozřejmě je opět rozhodující jakému

druhu jehličnanu kůra náleží. Vyskytují se tyto typy: brázditá (Pinus), šupinatá

(Picea), pruhovitě se odlupující (Cryptomeria), korkovitá (některé Abies)

či hloubkovitě tlustá (Sequoiadendron). Zbarvení borky je převážně hnědé, šedé,

černé nebo vzácně: strakaté (Pinus bungeana) a světlé (Abies alba) (Hieke, 2008).

Obr. 15: Picea abies

23

Obr. 17: Picea abies

Obr. 18: Junipeus communis

Obr. 19: Cryptomeria japonica

Obr. 20: Taxus baccata

Obr. 21: Araucaria araucana

Obr. 22: Pinus sylvestris

Listy jsou postranní, zelené orgány, které slouží hlavně k fotosyntetické

asimilaci a transpiraci. Listy se zakládají exogenně z periferních primárních

meristémů růstového vrcholu stonku (Vinter V., Macháčková P., 2013).

U mnohých jehličnanů je svrchní a spodní strana jehlic (listů) různě

zbarvená. Jehlice jsou utvářeny v podobě tenké (Larix), drsné (Araucaria), kožovité

(Taxus) a strnulé (Juniperus). Postavení jehlic je rozmanité: vstřícné (Metasequoia),

přeslenité (Juniperus), střídavé (Pinaceae), dvouřadé (Pseudotsuga, Taxus),

rozčísnuté (Taxus), spirálovité (Cryptomeria), nahloučenné nebo oddálené (Abies,

Picea), po 1, 2, 3, 4 nebo 5 ve svazečku (Pinus), v chomáčcích (Larix) a další

(Hieke, 2008).

24

Obr. 23:

Metasequoia

glyptostroboides

Obr. 24: Pinus

densiflora

Obr. 25: Larix

decidua

Při umístění jehlic je báze listu buď stopkatá nebo je jejich čepel k výhonu

přímo přisedlá. Jehlice mohou být umístěné volně (Pinus, Picea) či jsou téměř

přirostlé (Cupressaceae). V druhém případě mohou být přitisklé k výhonu

(Cryptomeria) nebo odstávající (Picea, Abies). Častěji sedí jehlice na nápadných

polštářcích, které jsou např. u Picea více či méně ztloustlé. Tvar jehlic má velkou

rozmanitost: čárkovitý (Abies, Picea, Larix, Taxus), kopinatý (Cryptomeria,

Sequoia), podlouhlý (Podocarpus), šupinovitý (Cupressaceae), jehlicovitý

(Pinaceae), člunkovitý (Cupressaceae), dýkovitý (Abies) nebo šídlovitý (Abies,

Juniperus, Picea). Okraj jehlic může být až zcela hladký či ostrý, jemně zoubkovaný

(Tsuga) nebo velmi jemně pilovitý, patrný pouze pod lupou a mikroskopem (Pinus).

Při určování některých druhů, především u Abies a Picea, hraje důležitou roli tvar

špičky jehlice. Špička může být špičatá (Picea abies), tupě zašpičatělá (Abies

excelsior) a ustřihnutá (Abies firma). Jehlice dle vytrvalosti na stromě dělíme

na opadavé (Larix, Metasequoia, Taxodium) a vytrvalejší (např. u Pinus, Picea

a Abies vydrží jehlice na koniferu 4 až 5 let, u Araucaria až 15 let). Jehličnany

vyskytující se v přírodě mají většinou jehlice zbarvené zeleně, a to od světlého

odstínu (Larix) přes sivě namodrale zelené (mnohé Abies, Picea, Pseudotsuga)

po temně zelené (Taxus). Byla však vyšlechtěna řada kultivarů s netradiční barvou

jehlic, která může být žlutá, s purpurovým nádechem, hnědá či nafialovělá (Hieke,

2008).

25

III. 4. ANATOMIE KOŘENU, STONKU A LISTU JEHLIČNANŮ

Nahosemenné rostliny mají bipolární embryo, které má zřetelně

diferenciovaný pól primárního kořínku (radicula), ze kterého se vyvíjí mladý kořen

a pól růstového vrcholu stonku (plumula), z něhož vzniká mladý stonek s listy.

Primární pletiva kořene vznikají mitotickým dělením buněk primárních apikálních

meristémů. Konkrétně se jedná o meristémy: dermatogen, periblem, plerom

či kalyptrogen. Tyto meristémy se uplatňují v růstovém vrcholu kořene, a u většiny

rostlin jsou chráněné kořenovou čepičkou (kalyptra). Kalyptra chrání apikální

meristémy kořene a zárověň vylučuje sliz, který usnadňuje průnik kořene substrátem.

Kořenová čepička také funguje jako precepční orgán registrující směr působení

zemské tíže. Meristematické buňky postupně ztrácí dělivou schopnost a začínají se

prodlužovat a dozrávat v trvalá pletiva. Diferenciace jednotlivých pletiv neprobíhá

ve všech místech rovnoměrně, a proto můžeme, dle převládajícího stádia vývojových

buněk (mitóza, prodlužování, dozrávání), rozlišit následující kořenové zóny:

meristematická (dělivá, apikální meristémy), elongační (prodlužovací)

a diferenciační (vznik kořenového vlášení, rozlišení trvalých pletiv a zakládání

postranních kořenů) (Obr. 265) (Vinter, 2009).

Anatomicky se v primární stavbě kořen skládá z rhizodermis (primární krycí

pletivo), primární kůry (základní pletivo) a středního válce (vodivé a zpevňovací

pletivo). (Obr. 26) Primární kůra (cortex) obklopuje střední válec kořene a skládá se

z vnější exodermis, střední mezodermis a vnitřní endodermis. Kořeny jehličnanů jsou

druhotně tloustnoucí a primární kůra je postupně nahrazena druhotnou kůrou

(peridermis). Střední válec kořene se skládá z obvdového pericyklu a centrálního

radiálního cévního svazku (aktinostélé). Pericykl (perikambium) je většinou tvořen

jednou vrstvou parenchymatických buněk. Z perikambia vznikají u většiny rostlin

postranní kořeny. Způsob zakládání postranních kořenů je charakteristický pro určitý

druh. Buď mohou postranní kořeny vyrůstat proti floému či xylému nebo v oblasti

mezi floémem a xylémem. Centrální část středního válce vyplňuje radiální cévní

svazek (aktinostélé), který může mít různý počet pólů primárního xylému

a primárního floému. Počet pólů je většinou charakteristický pro určitý druh,

5 Rostliny. Rostlinné orgány [online]. 2009 [cit. 2014-07-29]. Dostupné

z: http://golgihoaparat.blog.cz/0901/viii-rostliny

26

Obr. 26: Stavba kořene

ale někdy může být tento počet odlišný i mezi jedinci téhož druhu nebo dokonce

mezi kořeny jedné rostliny i jednoho kořene. Například Araucaria mají monarchní

cévní svazek (1 pól protoxylému). Diarchní cévní svazek se pak vyskytuje

u některých dalších nahosemenných rostlin. Kořeny jehličnanů mají schopnost

druhotně tloustnout a jejich aktinostélé se mění na pseudostélé (exarchní eustélé).

Kambium (druhotné dělivé pletivo) se zakládá v kořeni jako dutý souvislý válec

meristematických buněk v oblasti stélé. Elementy deuteroxylému (sekundárního

dřeva) jsou tracheidy. Jehličnany kladou velké nároky na vodivou kapacitu kořene,

proto mají zvýšený počet a větší šířku vodivých elementů i zvýšený počet ztenčenin

ve stěnách tracheid. Elementy deuterofloému (sekundárního floému) jsou sítkovice.

Sekundárně ztloustlé kořeny již dále nezakládají postranní kořeny, ale mohou

vytvářet kořeny adventivní, které vznikají endogenně dělením buněk lýka,

mezisvazkového parenchymu nebo kambia. Krycím pletivem u sekundárně

ztloustlého kořene je peridermis (druhotná kůra) (Vinter, 2009).

Primární funkcí stonku je nést listy, reprodukční orgány a rozvádět roztoky

živin. Z pohledu anatomického se v primární stavbě stonek skládá z epidermis

27

(primární krycí pletivo), primární kůry (základní pletivo) a středního válce (centrální

cylindr), který má různě uspořádané vodivá pletiva (stélé). Primární krycí pletivo

je tvořeno jednovrstevnou, krytou kutikulou, která je tvořená protaženými buňkami.

V epidermis se nachází stomata. Mezi epidermis a středním válcem se nachází

primární kůra (cortex), jenž je u většiny rostlin rozlišena na periferní hypodermis,

střední mezodermis a vnitřní endodermis. Střední válec je v primární stavbě tvořen

parenchymatickým pletivem s cévními svazky (stélé). U jehličnanů jsou primární

pletiva nahrazována sekundárními pletivy, které jim díky činnosti kambia a felogenu

umožňují sekundární tloustnutí (Vinter, 2009).

Větve jehličnanů bývají často rozlišeny na makroblasty (auxiblasty)

a brachyblasty (zkrácené větévky) např. u rodů Larix, Cedrus nebo Taxodium.

Větvení stonku u jehličnanů je holoblastické, kdy se vedlejší větve zakládají

po stranách růstového vrcholu stonku laterálním směrem z periferních meristémů.

Postranní větve většinou vyrůstají z axilárních (úžlabních) pupenů v blízkosti

podpůrných listů. Vývoj axilárních meristémů v pupeny je inhibován listem

a zejména apikálním pupenem (apikální dominance). Holoblastické větvení

je u jehličnanů s výjimkou Taxodium monopodiální, kdy postranní větve nepřerůstají

hlavní stonek, a ten si zachovává dominantní postavení (Vinter V., Macháčková P.,

2013).

Kmen (dřevo) stromů vzniká dostředivým dělením buněk kambia. Kmeny

jsou u jehličnanů pyknoxylické, eustélické stavby a druhotně tloustnou činností

kambia a felogenu. Jejich dřevo má jednoduchou homoxylní stavbu. Vodivými

elementy jsou pouze tracheidy, které bývají uspořádány v pravidelných radiálních

řadách. V jejich stěnách se nachází dvůrkaté ztenčeniny s torusem. Vyjímečně

mohou být stěny tracheid zesílené i spirálně (Taxus a Pseudotsuga). Nejčastěji

se dvojtečky nachází v radiálních stěnách tracheid, kde vytvářejí vertikální řady

(tracheidy abietoidního typu). Vývojově původnější uspořádání dvojteček

se vyskytuje tehdy, když se dotýkají svými okraji a vytváří tak tvar šestiúhelníků

(tracheidy araukarioidního typu). V dřeňových paprscích se mohou někdy nacházet

i tzv. příčné tracheidy a to například u rodu Pinus, které mají na stěnách dvůrkaté

tečky sloužící k transportu v radiálním směru napříč letokruhy. Dřevní parenchym

(parenchymatické buňky uspořádané ve směru podél osy) je u jehličnanů málo

vyvinutý. Paprsky xylému jsou úzké, většinou jednořadé a zastávají funkce

28

transportní (v radiálním směru napříč letokruhy), zásobní i provětrávací. Některé

rody (Pinus, Picea, Larix, Pseudotsuga) obsahují ve dřevě pryskyřičné kanálky

(Vinter, 2009).

Listy jehličnanů jsou nejčastěji šupinovité nebo jehlicovité. Vzácněji

se vyskytují ploché listy podobné fylomům krytosemenných rostlin (Aghatis,

Podocarpus). Na povrchu listu se nachází silná epidermis s kutikulou. Stomata jsou

ponořená a seřazená v řadách, gymnospermního typu. Pod epidermis bývá jedna

či více řad sklerenchymu (hypodermis). Mezofyl u jehličnanů může být nerozlišený

nebo rozlišený. Nerozlišený mezofyl mají např. borovice, u kterých je tvořen

ramenovitými buňkami, jejichž buněčné stěny vytvářejí výběžky do nitra buněk.

U Araucaria, Sequoia, Abies, Taxus a Picea se nachází rozlišený mezofyl,

ale s nevýrazně diferencovaným palisádovým parenchymem. Inverzně uspořádaný

mezofyl mají listy Cupressus, Thuja a Platycladus. V mezofylu jsou také přítomné

schizogenní pryskyřičné kanálky, které jsou vystlané žlaznatým pletivem (epitelem),

kolem něhož může být vrstva sklerenchymu (např. u Pinus). Střední válec, který

se skládá z cévních svazků, transfuzního pletiva a někdy i sklerenchymatických

vláken, obklopuje diferencovaná endodermis s Casparyho kroužky. Rovnoměrné

zásobování listů vodou, roztoky anorganických látek a přítok asimilátů z mezofylu

do sítkových buněk lýka zajišťuje transfuzní pletivo. Vaskulární systém jehlice

je tvořen jedním kolaterálním cévním svazkem (jehlice haploxylní), který se

u některých druhů větví na dva cévní svazky (jehlice diploxylní). U rodu Pinus má

Pinus strobus jehlice haploxylní a Pinus sylvestris či Pinus nigra diploxylní.

Na jehlicích můžeme pozorovat velké množství xeromorfních adaptací, které snižují

transpiraci a umožňují jehličnanům přečkávat zimu s neopadavými listy. Mezi

nejvýznamnější patří malý povrch listů, silná kutikula, silnostěnná epidermis,

sklerenchymatická hypodermis a ponořená stomata, která se na zimu ucpávají

voskem. Uvedené xeromorfní znaky jehlic nejsou přímo adaptacemi na aridní klima,

ale důsledkem nedokonalého transportu vody homoxylním dřevem. Různé

anatomické znaky mohou hrát klíčovou roli v determinaci jehličnanů.

Mezi nejvýznamnější určovací znaky patří tvar příčného řezu jehlicí, počet cévních

svazků, poloha a počet pryskyřičných kanálků, přítomnost sklerenchymatické

pochvy kolem pryskyřičného kanálku, počet vrstev hypodermis a jejich tvar

29

nebo přítomnost sklerenchymu mezi cévními svazky u diploxylních jehlic (Vinter,

2009) (Novák, Skalický, 2007).

III. 5. GENERATIVNÍ ORGÁNY JEHLIČNANŮ

Během individuálního vývoje jehličnanů dochází ke střídání pohlavní

haploidní generace (gametofyt) a nepohlavní diploidní generace (sporofyt). Tento

proces střídání generací byl později pojmenován jako metageneze.

U nahosemenných rostlin je gametofyt velmi redukován. Z megaspory vzniká

samičí gametofyt (megaprothalium) a je reprezentován zárodečným vakem, který

bývá označován jako primární endosperm. Primární endosperm vzniká ještě před

oplozením a jsou v něm zanořena archegonia. Samčí gametofyt (mikroprothalium)

je představován pylovým zrnem (mikrospora), které obsahuje vegetativní buňku

a několik drobných protháliových a generativních buněk. Z této generativní buňky

vznikají u jehličnanů spermatické buňky. Opýlení je anemogamické. Pylové zrno

klíčí přímo na vajíčku v pylovou láčku. Při oplození napomáhá polinační kapka,

která svým vysýcháním usnadňuje pronikání mikrospory do pylové komory vajíčka

(Vinter, 2009).

Jehličnany mohou být jednodomé i dvoudomé. Šištice (strobily) bývají vždy

jednopohlavné, rozlišené na samčí mikrostrobily a na samičí megastrobily. Šištice

je při své bázi obalena sterilními šupinami. Tyčinky obsahují 2 – 20 prašných

pouzder (mikrosporangia), ve kterých ze sporogenních buněk (archeospor) vznikají

pylová zrna (mikrospory, Obr. 27) procesem mikrosporogeneze (meiózou). Výživu

pylových zrn zajišťuje tapetum, které se nachází na vnitřní stěně prašného pouzdra.

Stěna pylového zrna je tvořena tenkou vnitřní intinou a silnou vnější exinou.

Oddálením vnitřní intexiny a vnější exoexiny vzniknou dva vzdušné vaky, jenž jsou

adaptací na anemogamii. Vzdušné vaky chybí u Pseudotsuga, Larix, Taxus

a Cupressales. Uvnitř pylového zrna je velká buňka vegetativní, menší generativní

a několik drobných buněk prothaliových. Samičí šištice (megastrobilus)byla původně

dvouosý orgán, který se postupnou redukcí přeměnil na orgán jednoosý. Osa šištice

je tvořena vřetenem, na kterém vyrůstají podpůrné šupiny, v jejichž úžlabí se nachází

semenné šupiny (Obr. 28). Někdy mohou podpůrné a semenné šupiny srůstat.

30

Obr. 27: Pylová zrna

Pinus nigra

Obr. 28: Podélný řez šiškou Pinus nigra

Obr. 29: Zdřevnatělé

šištice Pinus densiflora

Obr. 30: Dužnaté epimatium

Taxus baccata

Za zralosti semen jsou samičí šistice suché a zdřevnatělé (Obr. 29) nebo dužnaté

(Obr. 30). Mohou být nerozpadavé, převislé (u Picea) nebo rozpadavé a přímé

(u Abies). V úžlabí semenné šupiny se nejčastěji nacházejí dvě vajíčka. Vajíčko

(megasporangium) je nahé, což znamená, že není uloženo v semeníku pestíku. Vyvíjí

se z meristematického základu na bázi svrchní strany semenné šupiny.

Meristematický základ se postupně diferencuje na nucellus (sporogenní pletivo,

archeospor, pletivné jádro) a jediný integument (obal vajíčka) s mikropyle (otvor

klový). Nucellus vajíčka je bohatě vyvinutý a vyrůstá v něm velká diploidní buňka

megaspory (megasporocyt). Z megasporocytu vznikají čtyři haploidní magaspory,

procesem megasporogeneze (meiózou), z nichž tři zanikají a dále se vyvíjí pouze

jedna megaspora. Z této megaspory se opakovaným dělěním jádra vyvíjí samičí

gametofyt, který je ve zralém vajíčku a semeni označován jako primární endosperm,

vzniká tedy před oplozením vajíčka. Naopak u krytosemenných rostlin vzniká

endosperm až po oplození (sekundární endosperm) (Vinter V., Macháčková P.,

2013).

31

Po ukončení jaderného dělení dochází ke splývání a celularizaci jader

endospermu (vznik buněčných stěn). Na mikropylárním pólu endospermu se tvoří

několik archegonií (nejčastěji 2). Archegonium se skládá z několikabuněčného

krčku, drobné břišní kanálkové buňky a velké oosféry (samičí gameta). U jehličnanů

jsou vajíčka přímá, antropická (Cupressales, Taxales) a nebo obrácená, anatropická,

(Araucaria, Pinaceae). Pylová zrna jsou na vajíčka přenášena větrem, proto mluvíme

o anemogamickém opýlení, a uchycena na polinační kapce, která při svém vysychání

vtahuje pylová zrna do pylové komory a na povrch nucellu. Vegetativní buňka,

ve které se nachází buňka generativní, vyklíčí v pylovou láčku. Tato pylová láčka

prorůstá nucellem vajíčka a obsahuje generativní buňku. Generativní buňka

se v pylové láčce dělí na buňku nástěnnou a spermatogenní, která se dělí na dvě

neobrvené spermatické buňky (samčí gamety). Spermatické buňky vykazují

především pasivní pohyb. Pylová láčka prorůstá nucellem až k archegoniu a krčkem

arcgegonia dálé vniká k oosféře. Oplození jehličnanů je jednoduché. Jedna

spermatická buňka oplodní oosféru za vzniku diploidní zygoty. Po oplození

se dalším vývojem zygota vyvíjí v embryo a následně se celé vajíčko mění v semeno.

Při vývoji semene vzniká z integumentu diploidní testa (osemení), nucellus zaniká

a primární endosperm slouží k výživě embrya. Diploidní, bipolární embryo je

za pomocí protáhlého suspenzoru postupně vtahováno do endospermu, kde

se diferencují základy všech vegetativních orgánů. Základ kořínku směřuje

k mikropyle (radicula), dělohy (cotyledones) obklopují základ růstového vrcholu

stonku (plumola) a hypokotyl (spojující kořínek s růstovým vrcholem stonku).

Semena mohou být křídlatá (Picea, Abies, Larix, většina Pinus) a bez křídlá

(Araucaria, Pinus cembra, Pinus pinea). Semena s úzkou blanitou obrubou mají

např. Taxodium. Semena leží v úžlabí semenné šupiny po jednom (Araucaria),

nejčastěji po dvou (Pinales) nebo ve větším počtu (u některých Cupressales).

Semenné šupiny mohou být také zdužnatělé a srůstající v megastrobilu, což je útvar

podobný bobuli. U Juniperus tvoří tzv. galbulus. U Taxus je semeno ukryto

v červeném epimatiu, které vzniká proriferací a zdužnatěním podsemenného valu.

Klíčení jehličnanů je epigeické, kdy jsou dělohy vyneseny hypokotylem nad povrch

půdy. Na Obr. 316 je znázorněn celý vývojový cyklus borovice (Vinter V.,

Macháčková P., 2013).

6 VINTER,V. Rostliny pod mikroskopem, s. 105, 2009.

32

Obr. 31: Vývojový cyklus borovice

33

IV. HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM A VYUŽITÍ

JEHLIČNANŮ

IV. 1. VYUŽITÍ JEHLIČNANŮ V ZAHRADĚ

Jehličnany se především využívají jako okrasné dřeviny zahrad a parků

po celém světě. Pěstují se ve všech tvarech a velikostech od vysokých a úzkých

po kulovité, převislé či dokonce nízko rostoucí. Jejich kuželovitý, klasický tvar,

nelze přehlédnout v mnoha formálních zahradách. Některé druhy jsou naopak

vhodné do živého plotu, kde mohou vytvářet ochranu proti větru i zvuku. Konifery

lze pěstovat v nádobách a běžně se využívají jako bonsaje. Dále jsou jehličnany

vděčným objektem k tvarování. Pro příměstské oblasti a hřbitovy jsou k dispozici

pomalu rostoucí konifery všech tvarů. Růst jehličnanů je značně variabilní, některé

vyrostou jen několik decimetrů za sto let, jiné až přes metr za jednu vegetační

sezónu. Pro svůj zdravý růst vyžadují prostor, nemají rádi stísněné podmínky. Větve

na stinném místě většinou hynou. Kromě velikosti a tvaru jsou oblíbenými dřevinami

i pro svou rozmanitou barvu jehlic a textur. Barva může být především v různých

odstínech zelené, šedé nebo modré až k exoticky zlaté a stříbrné. Existují také

různobarevné formy. U některých zástupců mohou jehlice měnit barvu podle ročního

období. Jiné jehličnany se pěstují pro krásnou kůru (např. Pinus bungeana) (Bitner,

2010).

Při sázení jehličnanů platí několik pravidel. Pokud přesazujeme konifery,

dbáme na to, aby se co nejméně porušil kořenový systém rostliny. Proto přesazování

probíhá tzv. „s balem“ (s částí zeminy, která obklopuje kořenový bal). K sázení

jehličnanů je nejvhodnější jarní (polovina dubna) a podzimní (začátek září) období.

Jehličnany po zakořenění na novém místě nevyžadují mnoho péče. Proces

zakořenění probíhá celkem dlouho (až dva roky) vzhledem k jejich pomalému vývoji

kořenového systému. Všechny jehličnany je možno tvarovat řezem a zastřihovat

(Kiss M., IIIyés C., 2008).

34

Obr. 32: Calocedrus aureovariegata

Kromě svých okrasných vlastností mají jehličnany také neopomenutelný

přínos pro přírodu. Poskytují ochranu a úkryt živočichům, plodí jedlá semena

pro různé druhy ptáků a savců. Využití konifer pro člověka je širokosáhlé.

Nejvýznamnější je produkce dřeva a také mimodřevních produktů. Tradičně

se používá každá část stromu (jehlice, kůra, kořeny, pryskyřice, semena a šišky).

Jehličnany se staly předmětem úcty a užitku například u původních obyvatel oblastí

severozápadního Pacifiku. Dále jehličnany oplývají bohatou mytologií a řadou

folklórních zvyků. Objevovaly se v koloniálních vlajkách, také jsou zobrazeny

ve výtvarném umění (cypřiše na obrazu Vincenta van Gogha) a hudbě (Římské pinie

od Ottorina Respighiho) (Bitner, 2010).

35

IV. 2. DŘEVO JEHLIČNANŮ

Jehličnaté dřeviny jsou vývojově starší než listnáče. Pro dřevo

je charakteristická jednoduchá stavba s téměř pravidelnou strukturou, na které

se podílejí jen dva druhy anatomických elementů, a to tracheidy a parenchymatické

buňky. 95 % struktury dřeva tvoří tracheidy. Mají vláknitou strukturu, jsou

zašpičatělé a orientované rovnoběžně s podélnou osou kmene. Mají délku 1,2 až 8

mm a šířku 10 až 80 µm. Jarní přírůstová vrstva má převážně vodivou funkci a její

buněčná stěna je tenkostěnná, širší i kratší. Letní přírůstová vrstva tvořící letní dřevo

letokruhu plní funkci mechanickou, buněčné stěny jsou užší, delší a tlustší.

Parenchymatické buňky mají hranolovitý tvar s délkou 40 až 100 µm a šířkou 10

až 20 µm. Z obsahového složení parenchymatických buněk převažuje pryskyřice,

třísloviny a minerální látky. Uložení parenchymatických buněk ve dřevě

je rovnoběžné s osou kmene, kdy tvoří podélný dřevní parenchym a vertikální

pryskyřičné kanálky, nebo mohou být orientovány kolmo na osu kmene, kde

se podílí na stavbě dřeňových paprsků a horizontálních pryskyřičných kanálků7.

Jehličnany mají zdřevnatělý kmen, který druhotně tloustne utvářením

nových vrstev dřeva. Elementární složení suchého dřeva (vysušené na konstatntní

hmotnost) je u různých dřevin prakticky stejné. Průměrně obsahuje 49,5 % uhlíku,

44,2 % kyslíku a 6,3 % vodíku. Kromě organických látek, které jsou podstatnou částí

dřevní hmoty, obsahuje dřevo i minerální látky, ze kterých při spalování vzniká

popel. Podíl popele se pohybuje v rozpětí 0,2 až 1,2 %. Rozdílný údaj o množství

popele závisí na podmínkách růstu stromu, kvality půdy, ročního období, věku

stromu, části stromu apod. Například množství popele po spálení kůry představuje

6 až 7 % popele, listů 3,5 až 4 % a kořenů 4 až 5 %. Chemické složky dřeva

je možné rozdělit na hlavní složky (90 – 97 %) a doprovodné složky (3 – 10 %).

Hlavní složky se dělí na sacharidovou část – celulóza, hemicelulóza (70 %)

a aromatickou část – lignin (25 %). Celulóza tvoří v průměru 43 až 52 % hmotnosti

jehličnatého dřeva. Doprovodné složky jsou organické (polymery, monomery)

a anorganické (Požgaj A., 1997).

7 Ohýbací dřevo. URBAN, Jiří. Stavba dřeva [online]. 2012 [cit. 2014-07-29]. Dostupné

z:http://www.ohybacidrevo.cz/vlastnosti/stavba-dreva

36

Dřevo jehličnanů má homogenní strukturu, proto se často používá k výrobě

nábytku, je lehké, měkké a snadno se opracovává. Obecně se dřevo jehličnanů řadí

mezi měkké s výjimkou tisu, který má dřevo tvrdé. Na příčném řezu kmenem lze

pozorovat letokruhy, které se skládají ze světlé části jarního dřeva a tmavší, hustější

vrstvy letních přírůstků dřevní hmoty. Radiální řez bez suků s rovnoběžnými kruhy

takřka shodné tlouštky patří většinou jehličnanům, které jsou bohaté na pryskyřici.

Jehličnaté stromy pokrývají rozsáhlé oblasti často v podobě monokulturních porostů.

Měkké dřevo se vyznačuje zpravidla nízkou hustotou, světlou barvou (od žluté

po hnědě rezavou) a zřetelnou texturou, která je výsledkem vysokého kontrastu mezi

jarními a letními letokruhy. Výskyt měkkého dřeva je zpravidla ve chladnějších

oblastech s proměnlivým klimatem, v mírnějších oblastech severní Evropy a Severní

Ameriky, kde jeho výskyt sahá až do jihovýchodní části USA8.

Dřevo je materiál s heterogenními vlastnostmi, vyznačuje se značnou

pevností a je tradičně používaným stavebním materiálem v celé historii lidstva.

Různé druhy stromů mají odlišné vlastnosti dřeva (Matovič A., 1992).

Smrk ztepilý (Picea abies) má z jehličnatých stromů u nás největší plošné

zastoupení (56 %). Dřevo smrku nemá rozlišeno jádro a běl (jen vyzrálé dřevo).

Dřevo je žlutobílé, nahnědlé, lesklé. Letokruhy jsou dobře zřetelné s pozvolným

přechodem mezi jarním a letním dřevem v rámci letokruhu. Pryskyřičné kanálky jsou

drobné a patrné pouze na podélných řezech jako tmavší svislé pásky. Smrkové dřevo

patří k měkkým a lehkým dřevům. Je méně trvanlivé a odolné proti houbám

a hmyzu, dobře se suší, opracovává. Naopak se hůře impregnuje (má dobrou

odolnost proti louhům a kyselinám. Smrkové dřevo patří k našim nejdůležitějším

užitkovým dřevům a je to i jedno z nejvýznamnějších průmyslových dřev v Evropě.

Používá se jako stavební a konstrukční dřevo pro nadzemní, vodní i pozemní stavby

(střešní konstrukce, sloupy, vodní a mostní konstrukce, lešení, podlahovina, důlní

dříví atd.), v nábytkářství ( nábytek, překližky, lišty), na chemické a polochemické

zpracování (buničina, dřevovina, dřevotřískové desky). Nejlepší stejnoměrně rostlé

kmeny s úzkými letokruhy poskytují rezonanční dřevo pro výrobu hudebních

nástrojů. Z kůry smrku se vyrábí tříslovina pro koželužský průmysl (Matovič A.,

1992).

8 Práce se dřevem. Dřevo [online]. 2010 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z: http://prace-se-

drevem.spibi.cz/Drevo-Rozdeleni.html

37

Jedle bělokorá (Abies alba) má plošné zastoupení na území ČR cca 1, 8 %.

Jedlové dřevo také nemá rozlišeno jádro a běl (pouze běl a vyzrálé dřevo bez

barevného odlišení). Barva dřeva je špinavě bílá, šedobílá až hnědošedá. Letokruhy

jsou dobře zřetelné s pozvolným přechodem mezi jarním a letním dřevem v rámci

letokruhů. Zóna letního dřeva je dosti široká. Pryskyřičné kanálky chybí. Dřevo

je lehké a měkké, dobře se opracovává, suší, loupe, je lehce štípatelné, hůře

se impregnuje, je středně odolné proti houbám a hmyzu, méně pak proti

povětrnostním vlivům. Jedlové dřevo má podobné zastoupení jako dřevo smrkové.

Ve dřevařské praxi se obvykle nerozlišují. Jedlovému dřevu se dává přednost při

pozemních a vodních stavbách (rošty, čluny), v bednářství, při zhotovování šindelů.

Pro tmavší šedivou barvu, častou odlupčivost a větší rozdíly v tvrdosti jarního

a letního dřeva je méně oblíbené než dřevo smrkové (Matovič A., 1992).

Borovice lesní (Pinus sylvestris) je po smrku naší nejvýznamnější

jehličnatou dřevinou. Plošné zastoupení v ČR je 18,5 %. Dřevo borovice lesní má

četné nápadné pryskyřičné kanálky, které tvoří na příčném řezu zřetelné skvrny a na

podélných řezech jemné tmavší pásky. Má rozlišeno jádro a běl. Běl je široká

žlutobílá až narůžovělá často zamodralá. Jádro je světle až středně červenohnědé a na

vzduchu tmavne. Letokruhy jsou dobře zřetelné. V rámci letokruhu bývá letní dřevo

ostře ohraničeno od jarního. Borové dřevo patří mezi měkká a lehká dřeva. Jádrové

dřevo je trvanlivé a odolné. Na druhou stranu je běl málo odolná proti houbám

a hmyzu. Dřevo se dobře suší, opracovává, ale vzhledem k obsahu pryskyřic bývá,

především povrch, opracování horší. Běl se lépe impregnuje, ale jádro je hůře

impregnovatelné. Borové dřevo má širokou škálu použití. Zejména ve stavebnictví

(stavební i konstrukční materiál pro venkovní stavby i interiéry, vodní stavby, mostní

konstrukce, důlní dřevo), v nábytkářství, truhlářství (nábytek, dříve okna a dveře),

na výrobu železničních pražců, sloupů, překližek, dřevotřískových a dřevovláknitých

desek (Matovič A., 1992).

Modřín opadavý (Larix decidua) zaujímá v našich lesích 2, 6 %. Modřínové

dřevo má odlišeno jádro a běl. Běl je úzká a nažloutlá, jádro tmavěji červenohnědé,

na vzduchu tmavne. Letokruhy jsou zřetelně ohraničené, ostrý přechod mezi jarním

a letním dřevem v rámci letokruhů. Pryskyřičných kanálků je méně a jsou málo

zřetelné. Dřevo se řadí ke dřevům středně těžkým a středně tvrdým. Je trvanlivé,

pevné, odolné, dobře se suší, opracovává, loupe a řeže. Hůře se poté impregnuje.

38

Modřínové dřevo je jedno z nejcennějších a nejlepších dřev, vyhledávané zejména

na vodní stavby a stavby lodí. Používá se také ve stavebním a nábytkovém truhlářství

či v kolářství. Je odolné proti houbám a středně odolné proti hmyzu (Matovič A.,

1992).

Douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) je u nás introdukovaným

druhem ze Severní Ameriky. Její zastoupení je prozatím malé. Dřevo je o něco hustší

než dřevo smrkové a jedlové. Ve dřevě je rozlišeno jádro a běl. Běl je středně široká

a narůžovělá, jádro červenohnědé na vzduchu tmavnoucí. Letokruhy jsou dobře

zřetelné, často široké s rovněž širokou ostře ohraničenou zónou letního dřeva. Dřevo

obsahuje pryskyřičné kanálky. Je méně trvanlivé, hůře se impregnuje, dobře se suší,

opracovává, moří a leští. Douglaska patří mezi jedny z nejlepších jehličnatých

severoamerických dřevin. U nás má dřevo douglasky obdobné využití jako dřevo

smrkové nebo borové (stavební a konstrukční materiál pro vnější i vnitřní prostředí,

na stavbu lodí, stožárů, výroba překližek aj.) (Matovič A., 1992).

Tis červený (Taxus baccata) má v našich lesích jen nepatrné zastoupení.

Tisové dřevo má z našich jehličnatých dřevin nejvyšší hustotu a je nejtvrdší. Má

rozlišeno jádro a běl. Běl je úzká nažloutlá, jádro žlutohnědé až červenohnědé.

Letokruhy bývají úzké, často vlněné s úzkou zónou letního dřeva. Pryskyřičné

kanálky chybí. Tisové dřevo je vysoce trvanlivé, odolné proti houbám i hmyzu.

Dobře se suší a opracovává. S ohledem na praktickou nedosažitelnost je zřídka

používané. Dříve se z tisového dřeva zhotovovaly luky, kuše, samostříly, násadce

ke kopím. Dále bylo ceněno v uměleckém truhlářství a řezbářství (Matovič A.,

1992).

Jalovec obecný (Juniperus communis) má v našich lesích jen velmi malé

procentové zastoupení, ve většině případů se jedná o křovinné formy. V ČR

je chráněnou dřevinou. Jalovcové dřevo patří mezi dřeva měkká a lehká (je však těžší

než dřevo smrkové a borové) s charakteristickou aromatickou vůní. Má rozlišeni

jádro a běl. Běl je nažloutlá a jádro žlutohnědé až fialově hnědé. Letokruhy jsou

zřetelné, často zvlněné. Letní dřevo je úzké a málo kontrastní. Pryskyřičné kanálky

chybí. Dřevo je trvanlivé, odolné proti hmyzu a dobře se opracovává. Praktické

využití dřeva je nepatrné. Používá se především v uměleckém nábytkářství

39

a řezbářství. Dřevo příbuzného jalovce viržinského (Juniperus virginiana) se používá

na výrobu tužek (Matovič A., 1992).

IV. 3. ŠKŮDCI A CHOROBY JEHLIČNANŮ

Při pěstební praxi je nejefektivnějším způsobem, jak se vyhnout problémům

se škůdci a chorobami jehličnanů, jejich pěstování v odpovídajících podmínkách.

Naopak fyziologicky stresované rostliny jsou často náchylné na nadměrné horko,

sucho, chlad, poškození větrem, bleskem, vichřici a více podléhají napadení škůdci

a chorobami. Příčinou stresu může být chudá půda, znečištěné ovzduší, poškození

kořenů, kůry, pesticidy a mnohé další. Nadměrná vlkost vede u konifer k problémům

s chorobami. Paradoxně jsou rychle rostoucí a vitální stromy více náchylné

k houbovému napadení, což je příčina nejčastějšího onemocnění stromů. Houba

či jiný patogen proniká nechráněným dřevem a poškození propukne. Při pěstování

konifer v zahradách či arboretech je důležitá včasná kontrola, která může zabránit

rozvoji nepříznivé situace (Bitner, 2010).

Další škody mohou způsobit jeleni či jiná spárkatá zvěř. Škody okusem

a ohryzem se vyskytují po celý rok, ale hlavně během chladného období, kdy jsou

listnaté stromy opadané. Jeleny přitahuje hlavně tis (Taxus) a zerav (Thuja),

ale nikde není psáno, že ostatní druhy jsou před jeleny v bezpečí. Cenné dřeviny lze

chránit před spárkatou zvěří oplocením. Dále jsou k dostání různé repelenty,

ale jejich úspěšnost závisí hlavně na tom, zda jsou aplikovány pravidelně

a po silných deštích. Škody mohou způsobit také malí hlodavci, jako jsou myši,

hraboši, veverky a zajíci, kteří ničí konifery ohryzem kmenů a kořenů především

pod sněhovou vrstvou a ožírají kůru, větve i pupeny. Opět je účinnou ochranou

chemické ošetření. V mnoha zahradách jsou záměrně chovány kočky a psi, kteří

populace těchto drobných škůdců redukují (Bitner, 2010).

Hmyzí škůdci jsou nebezpeční až při svém přemnožení. Při výskytu malého

množství, byť škodlivých hmyzích škůdců, není hned třeba sahat po pesticidech,

jelikož to může vést k jiným problémům. Většina pesticidů je škodlivá i užitečnému

hmyzu, hospodářským zvířatům, rybám i člověku. Pokud to situace dovolí

je vhodnější aplikovat fyzické či jiné metody pro ničení těchto škůdců. Na jehlicích

40

borovic se často vyvíjejí housenky a housenice píďalky tmavoskvrnáče (Bupalus

piniarius), dále pak bource borového (Dendrolimus pini), ploskohřbetky sosnové

(Acantholyda posticalis), hřebenule borové (Diprion pini) a hřebenule ryšavé

(Neodiprion sertifer). Jehlice mohou být poškozeny také obalečem prýtovým

(Rhyacionia buoliana). Velmi nápadnými vatovými chomáčky na jehlicích

douglasek se prozrazuje korovnice douglasková (Gilletteella cooleyi).

Na letorostech, větvích i kmenech se můžeme setkat s koloniemi šedočerného nebo

hnědého hmyzu, zde se jedná o společenstva mšic (nejčastěji Cinara spp.). Mšice

se objevují na smrcích, borovicích, jalovcích, cypříšovcích i cypřiších. Tyto mšice

dosahují velikosti 3 – 6 mm a jsou tedy mnohem větší než běžné mšice na jiných

rostlinách. U smrků způsobuje zelená mšice (Elatobium abietinum) žlutobílé

zbarvení jehlic, které později hnědne a během konce zimy nebo na jaře jehličí opadá.

Cedr může napadnout mšice cedrová (Cedrobium lapportei), která je šedohnědá,

2 mm velká a tvoří od konce jara do léta husté kolonie na bázi jehlic. Takto napadené

jehlice uprostřed léta opadnou. Mezi významné škůdce patří i medovnice cypřišová

(Cinara cupressivora), která napadá listy a větve cypřišů, cypřišovců a zeravů.

Mezi další škůdce patří slivušky, které způsobují žlutohnědé zbarvení jehlic

uprostřed léta a jejich předčasný opad. Nejcitlivější jsou na tyto škůdce smrky,

jalovce, cedry, zeravy a cypřišky. Dále se mohou na jehlicích jalovců, cypřišů,

cypřišovců a zeravů objevit bílé objekty s malou žlutavou skvrnou. V takovém

případě se jedná o štítenku jalovcovou (Carulaspis juniperi), která při silném

napadení způsobuje žloutnutí zelených větévek, které posléze hynou9.

Jak je napsáno výše, jsou nejčastější přícinou chorob jehličnanů houby.

Další onemocnění mohou způsobovat bakterie nebo viry. Houby nejčastěji způsobují

opad jehličí, na kterém se objeví žluté skvrny. Dále se vyskytují i četné rzi, jako

je například rez prosychání jehličí (Sphaeropsis sapinea, syn. Diplodia pinea)

a hnědá sypavka borovice (Mycosphaerella dearnessii, syn. Schirrhia acicola). Tyto

rzi postihují hlavně koncové špičky větviček a jehličí, časem velké plochy jehličí

hnědnou a odpadnou. Desítky hub napadají poraněnou kůru stromů a způsobují

houbovité onemocnění nebo rakovinu. Takto napadená místa jsou dobře patrná.

K nejproblematičtějším patogenům jehličnanů patří rez Cronartium, černá skvrnitost

9 Arboristika. Nejčastější škůdci jehličnanů [online]. 2012 [cit. 2014-07-29]. Dostupné

z: http://www.e-arboristika.cz/432-nejcastejsi-skudci-jehlicnatych-stromu

41

Phomopsis a Leucocytoma kunzei. Rakovinné onemocnění způsobuje měknutí

a odumření větví, protože houbový patogen napadá běl stromu. Hlavním způsobem,

jak předejít chorobám, je pěstování jehličnanů ve vhodných podmínkách a eliminace

enviromentálního stresu (Bitner, 2010).

42

C. DIDAKTICKÁ ČÁST

I. ZAŘAZENÍ UČIVA O JEHLIČNANECH DO

RÁMCOVÉHO VZDĚLÁVACÍHO PROGRAMU

Pro zpracování této kapitoly jsem čerpal z veřejného dokumetu (Rámcový

vzdělávací program pro gymnázia), který vyšel v souladu s novými principy

kurikulární politiky, zformulovanými v Národním programu rozvoje vzdělávání

v ČR (tzv. Bílé knize) a zakotvenými v zákoně č. 561/2004 Sb., zákon o

předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání.

Rámcově vzdělávácí programy (RVP) vymezují závazné rámce vzdělání

pro jednotlivé etapy (pro předškolní, základní a střední vzdělání). Školní úroveň

představují školní vzdělávací programy (ŠVP), podle nichž se uskutečňuje

vzdělávání na jednotlivých školách. ŠVP si vytváří každá škola podle zásad

stanovených v RVP. Rámcový vzdělávací program pro gymnázia je určen pro tvorbu

ŠVP na čtyřletých gymnáziích a vyšším stupni víceletých gymnázií; stanovuje

základní vzdělávací úroveň pro všechny absolventy gymnázií, kterou musí škola

respektovat ve svém školním vzdělávacím programu; specifikuje úroveň klíčových

kompetencí, jíž by měli žáci na konci vzdělávaní na gymnáziu dosáhnout; vymezuje

závazný vzdělávací obsah (očekávané výstupy a učivo); zařazuje jako závaznou

součást vzdělávání průřezová témata s výrazně formativními funkcemi; podporuje

komplexní přístup k realizaci vzdělávacího obsahu, včetně možnosti jeho vhodného

propojování, a předpokládá volbu různých vzdělávacích postupů, různých metod

a forem výuky ve shodě s individuálními potřebami žáků; umožňuje modifikaci

vzdělávacího obsahu pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami

a žáků mimořádně nadaných.

Výchovné a vzdělávací strategie, které se uplatňují při vyučování

i mimovýukových aktivitách, by měly rozvíjet klíčové kompetence. Klíčové

kompetence představují soubor vědomostí, dovedností, názorů, postojů a hodnot,

které jsou důležité pro osobní rozvoj jedince, jeho aktivní zapojení do společnosti

43

a budoucí uplatnění v životě. Na čtyřletých gymnáziích a vyšším stupni víceletých

gymnázií by si žák měl osvojit: kompetenci k učení, kompetenci k řešení problému,

kompetenci komunikativní, kompetenci sociální a personální, kompetenci občanskou

a kompetenci k podnikavosti.

Vzdělávací obsah na čtyřletých gymnáziích a na vyšším stupni víceletých

gymnáziíí je v RVP pro gymnázia orientačně rozdělen mezi osm vzdělávacích

oblastí. Vzdělávací obor biologie spolu s chemií, fyzikou, geografií a geologií náleží

do vzdělávací oblasti Člověk a příroda. Tato vzdělávací oblast by měla především

odkrývat metody vědeckého výzkumu zákonitostí, jimiž se řídí přírodní procesy.

Má-li být přírodovědné vzdělání na gymnáziích kvalitní a pro žáky prakticky

využitelné, je zapotřebí, aby bylo orientováno v první řadě na hledání zákonitých

souvislostí mezi poznanými aspekty přírodních objektů či procesů, a nikoliv jen

na jejich pouhé zjištění, popis nebo klasifikaci. Takový přístup podněcuje žákovu

hlubší touhu po poznání řádu okolního světa a nabízí mu možnost intenzivního

prožitku z vlastních schopností tento řád hledat a poznávat. Zkoumání přírody

vyžaduje komplexní, tj. multidisciplinární a interdisciplinární přístup, a tím i úzkou

spolupráci jednotlivých přírodovědných oborů.

Rámcový vzdělávací program pro gymnázia vymezuje pro obor biologie

několik vzdělávacích oblastí: obecná biologie, biologie virů, biologie bakterií,

biologie protist, biologie hub, biologie rostlin, biologie živočichů, biologie člověka,

genetika a ekologie. Výukový materiál o jehličnanech se řadí do vzdělávacího

obsahu biologie rostlin, kde se od žáka očekávají následující výstupy. Žák: popíše

stavbu těl rostlin, stavbu a funkci rostlinných orgánů; objasní princip životních cyklů

a způsoby rozmnožování rostlin; porovná společné a rozdílné vlastnosti stélkatých

a cévnatých rostlin; pozná a pojmenuje (s možným využitím informačních zdrojů)

významné rostlinné druhy a uvede jejich ekologické nároky; zhodnotí rostliny jako

primární producenty biomasy a možnosti využití rostlin v různých odvětvích lidské

činnosti; posoudí vliv životních podmínek na stavbu a funkci rostlinného těla;

zhodnotí problematiku ohrožených rostlinných druhů a možnosti jejich ochrany.

Učivo je rozděleno do čtyř kategorií: morfologie a anatomie rostlin, fyziologie

rostlin, systém a evoluce rostlin, rostliny a prostředí.

44

II. DIDAKTICKÉ ZÁSADY VE VÝUCE BIOLOGIE NA

STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH

Didaktické zásady jsou obecné normy, jejichž respektování umožňuje

zajistit úspěšný a bezproblémový průběh vzdělávacího procesu a bezpečné dosažení

vzdělávacích cílů. Pojetí didaktických zásad je proměnlivé v čase, a to v závislosti

na měnících se společenských požadavcích a na výsledcích vzdělávání (Vinter,

2009).

Nejvýznamnějšími didaktickými zásadami jsou zásada vědeckosti, zásada

přiměřenosti a srozumitelnosti, zásada názornosti, zásada soustavnosti

a posloupnosti, zásada trvalosti, zásada spojení školy se životem a spojení teorie

s praxí, zásada individuálního přístupu k žákům, zásada respektování

mezipředmětových vztahů a zásada hygieny a bezpečnosti výuky (Vinter, 2009).

Zásada vědeckosti říká, že obsah učiva musí odpovídat moderním

poznatkům z vědy. Pro dodržení této zásady je nutno u učitelů dbát na to, aby byly

nové informace s didaktickými transformacemi zařazeny do výuky. Dále je důležité

se vyvarovat antropomorfismů (přisuzování lidských vlastností věcem, zvířatům

nebo rostlinám) a antropocentrismu (názor, který hlásá, že zvířata a rostliny jsou

tu především pro účely člověka) (Vinter, 2009).

Zásada přiměřenosti a srozumitelnosti se uplatňuje při respektování věkové

zvláštnosti studentů (nižší a vyšší stupeň gymnázií). Není dobré žáky zahlcovat

přemírou faktů s příliš obtížným učivem, což vede k přetěžování studentů, či naopak

přednést výklad malého objemu s příliš snadným učivem. Důležité je odlišit

podstatné od nepodstatného. V nárůstu množství informací (především v molekulární

biologii a genetice) je v dnešní době dodržení zásady srozumitelnosti a vědeckosti

velmi obtížné, a proto se tato témata stávají stěžejními v pojetí didaktiky biologie

(Vinter, 2009).

Další důležitou zásadou je zásada názornosti. Člověk přijímá informace

nejefektivněji a v největším množství pomocí zraku. Ale ani u používání názorných

pomůcek se nic nesmí přecenit, protože přemíra názornosti může vést ke zpomalení

rozvoje kreativního a abstraktního myšlení žáků (Vinter, 2009).

45

Zásada soustavnosti a posloupnosti bývala tradičně shrnována do několika

didaktických pravidel: „od konkrétního k obecnému a abstraktnímu,

od jednoduchého ke složitému, od méně náročného k náročnějšímu, od jednotlivostí

k celku, od blízkého ke vzdálenějšímu, od známého k neznámému“. Dodržování

tohoto šablonovitého rozdělení nemusí být vždy nejefektivnější. Někdy je naopak

výhodnější začít opačně, například postupovat od celku k jednotlivostem. Studentům

se tak umožní lépe a rychleji porozumět dané problematice studovaných jevů

v širších vzájemných souvislostech (Vinter, 2009).

Naplnění zásady spojení školy se životem a spojení teorie s praxí znamená

především přesvědčit studenty o smysluplnosti výuky a jejím praktickém využití.

Vhodným nástrojem je například navázání spojení s nějakou místní organizací, která

má vztah k biologii (Vinter, 2009).

Zásada individuálního přístupu k žákům bere ohled na studenty nadanější

a méně nadané a na to, zda chtějí dále studovat biologii či nikoliv, a jestli mají nějaké

psychické, zdravotní nebo sociální problémy (Vinter, 2009).

Zásada respektování mezipředmětových vztahů se využívá pro vhodné

tematické celky učiva s integrací z příbuzných vzdělávacích oborů či vyučovacích

předmětů. Nejčastěji dochází k integraci biologie s chemií, fyzikou, geografií,

matematikou a jejím aplikacemi, výchovou ke zdraví či například výtvarnou

výchovou (Vinter, 2009).

46

Obr. 33: Blokdiagram homoxylního dřeva jehličnanů

III. DIDAKTICKÉ ZPRACOVÁNÍ VYBRANÝCH

ZÁSTUPCŮ JEHLIČNANŮ

III. 1. DIDAKTICKÉ ZPRACOVÁNÍ ANATOMICKÝCH ZNAKŮ

JEHLIČNANŮ

V teoretické části diplomové práce je popsána anatomická stavba kořenu,

stonku a listu. Tato kapitola je určena pro didaktické zpracování vytvořeného

výukového materiálu, který slouží k názornému pochopení dané problematiky.

Dřevo jehličnanů má jednoduchou homoxylní stavbu. Blokdiagram

homoxylního dřeva je znázorněn na Obr. 33, ve kterém můžeme pozorovat tracheidy

letního a jarního dřeva, tracheidy a parenchym dřeňových paprsků či dvůrkaté tečky

s torusem ve stěnách tracheid (Vinter, 2009).

Dále byly v rámci diplomové práce připraveny příčné řezy dřevem modřínu

opadavého (Larix decidua) a borovice černé (Pinus nigra), které jsou popsány

na Obr. 34 a Obr. 35.

47

Obr. 34: Příčný řez dřevem Larix decidua

Obr. 35: Příčný řez dřevem Pinus nigra

48

Obr. 36: Příčný řez jehlicí Pinus nigra

Obr. 37: Detail cévního svazku jehlice Pinus nigra

Kromě výše uvedených příčných řezů dřevem jehličnanů byl dále připraven

příčný řez jehlicí borovice černé (Pinus nigra) (Obr. 36) a detail jejího cévního

svazku (Obr. 37).

Jehlice byly řezány v bezové duši. Ke konzervaci byl použit

glycerol – etanol v poměru 1:3. Vytvořené řezy byly přeneseny na podložní sklíčko

do kapky vody. Pro zvýraznění struktur bylo použito barvivo safranin.

Před mikroskopováním byl řez uzavřen mezi krycí a podložní sklíčko.

49

III. 2. DIDAKTICKÉ TYPY

Pro výuku jehličnanů na středních školách je důležité vybírat zástupce, kteří

optimálně reprezentují oddělení Pinophyta (didaktické typy). Jsou to především

zástupci obecně známí (např. běžné užitkové dřeviny, známé okrasné jehličnany,

běžné konifery v blízkém okolí školy apod.) a s typicky vyvinutými i snadno

pozorovatelnými strukturami, které charakterizují např. určitou čeleď. Uvedené

samozřejmě platí i pro živočichy a ostatní rostliny, ale ty nejsou předmětem této

diplomové práce.

Nejužívanějším zástupcem jehličnanů, na kterém se studenti středních škol

učí celkovou charakteristiku oddělení Pinophyta, je borovice lesní (Pinus sylvestris).

Mimo borovici lesní (Pinus sylvestris) jsem vybral pro další didaktické zpracování

tyto zástupce: borovice kleč (Pinus mugo), borovice černá (Pinus nigra), smrk

ztepilý (Picea abies), jedle bělokorá (Abies alba), modřín opadavý (Larix decidua),

tis červený (Taxus baccata), zerav západní (Thuja occidentalis) a jalovec obecný

(Juniperus communis).

III. 3. BOROVICE (Pinus)

Obecná charakteristika rodu borovice (Pinus):

K tomuto rodu patří stromy a keře s přeslenitým větvením. Vždyzelené

jehlice vyrůstají nejčastěji po dvou, po třech nebo po pěti. Jen výjimečně jsou jehlice

po jedné nebo je jich více než pět (max. osm). Samčí šištice bývají nahloučené

ve spodní části prýtu, samičí jsou postranní, někdy přímo pod vrcholem prýtu. Šišky

mají šupiny na konci ztloustlé v tzv. štítek, který poskytuje výrazné rozlišovací

znaky. Šišky většinou dozrávají ve druhém roce. Rod obsahuje 80 – 100 druhů,

rozšířených v Euroasii i Severní Americe z oblasti tajgy až do subtropů a tropů

v Quatemale, severní Africe, Malajsku a Indonésii. V mnoha zemích představují

různé druhy borovic významné hospodářské dřeviny, ať už původní nebo vysázené

(Chmelař, 1981).

50

Zástupci:

Borovice černá (Pinus nigra), borovice osinatá (Pinus aristata), borovice

sibiřská (Pinus sibirica), borovice těžká (Pinus ponderosa), borovice vejmutovka

(Pinus strobus), borovice deskovitá (Pinus tabulaeformis), borovice hustokvětá

(Pinus densiflora) (Chmelař, 1981).

Na našem území rostou spontánně čtyři druhy borovic rodu Pinus: borovice

lesní (Pinus sylvestris), borovice limba (Pinus cembra), borovice kleč (Pinus mugo)

a borovice blatka (Pinus uncinata) (Chmelař, 1981).

Borovice lesní (Pinus sylvestris)

Popis:

Statný strom až 40 metrů vysoký. Na extrémních stanovištích může být

nižší, někdy dokonce jen keřovitého vzrůstu (např. na hranici tundry a lesotundry),

kde mívá křivolaký kmen (Úradníček, 2003).

Věk:

Dosahuje stáří kolem 300 let. Na exponovaných místech, kde chybí

konkurence, se může tato borovice dožít i 500 let (Musil, 2002).

Koruna:

V severní a severovýchodní části evropského areálu je koruna spíše štíhlá

s jemným ovětvením. Ve střední a jižní části evropského areálu převažují jedinci

s klenutou až deštníkovou korunou. Jehlice jsou směstnány na drobných

brachyblastech po dvou ve svazečcích (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je přímý a větvený až v horní čtvrtině. Na extrémních stanovištích

bývá často křivolaký. V dolní části je krytý silnou, rozpukanou borkou. V horní části

kmene se tenká borka odlupuje v papírovitých lístcích a je rezavě červená nebo

oranžová. Hrubší borka bývá úzce šupinovitá, lasturovitá či široce deskovitá. Dřevo

je měkké s jádrem (Musil, 2002).

51

Kořenový systém:

Kořenový systém je mohutný s většinou zachovalým kůlovým kořenem,

který zasahuje do hloubky 1,5 – 3 metry. Časté jsou také boční kořeny, které

se posléze obracejí dolů. Tyto horizontální kořeny rostou ve vrstvě do 20 centimetrů

pod půdním povrchem, což je důvodem vzniku chůdovitých kořenů na pohyblivých

píscích. Kořenový systém velmi dobře kotví nadzemní část v zemi. Borovice lesní

netrpí vývraty a je proto považována za zpevňující dřevinu (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Základy samčích šištic jsou vytvořeny již v podzimním létě předchozího

roku, kde se zakládají na bázi pupenu připraveného k prodlužovacímu růstu v roce

následujícím. Nejčastěji vyrůstají v dolní části koruny na krátkých bočních

větvičkách. Základy samičích šištic jsou také tvořeny v předchozím létě. Jsou však

jen mikroskopické velikosti, umístěné po 1 – 3 ve špičce pupenů připravených

k prodlužovacímu růstu následujícího roku. Samičí šištice se objevují

na nejvitálnějších výhonech, zejména v horní části koruny, nebo jejích osluněných

částech. Krátce po opylení semenné šupiny samičích šištic tloustnou. Pylová zrna

klíčí a vysílají krátkou pylovou láčku. V té době samičí šištice přestávají směřovat

dopředu (ve směru růstu letorostu) a obracejí se zpět. Do podzimu dorůstají velikosti

lískového ořechu. Naklíčený pyl zůstává po dvanáct měsíců dormantní. Teprve

po roce po opylení obnovuje klíčící pyl svůj růst a oplodní vajíčko. Krátce na to se

celý útvar začne rychle zvětšovat a počátkem léta dosahuje konečné velikosti šišky,

což je 3 – 6 cm délky. Na podzim druhého roku semeno dospívá a šišky dozrávají.

K hlavnímu otevírání šišek dochází v předjaří třetího roku. Prázdné šišky pak během

léta třetího roku odpadávají (Musil, 2002).

Semena:

Semena jsou hnědá až černá a opatřena kleštičkovitě objímavým křídlem

(Musil, 2002).

Rozšíření:

Borovice lesní má velmi rozlehlý areál, který zabírá téměř celou Evropu

a podstatnou část lesních oblastí Asie (Úradníček, 2003).

52

Ekologie:

Borovice lesní je dřevina světlomilná. Proto se výhodně hodí k zakládání

porostů na holé ploše. Tento druh borovice je schopen krýt potřebu vody z mnohem

větší hloubky než jiné dřeviny. Vyskytuje se tedy i na stanovištích velmi suchých,

kde ostatní dřeviny již nemají šanci na přežití. Borovice lesní dokáže vyklíčit

i v štěrbinách holých skal a vyskytovat se na nejrozmanitějších půdách různých

hornin. Je tedy extrémně nenáročná na půdu a nemá v tomto ohledu žádnou

konkurenci. V přirozených podmínkách je vytlačována z lepších stanovišť druhy,

které lépe snášejí zastínění. Proto jsou pro borovice typická extrémní půdní

stanoviště (suché písky, rašeliny, vápencové skály apod.) (Chmelař, 1981).

Využití:

Borovice lesní je v našem lesním hospodářství nejvýznamnějším

jehličnanem po smrku a její dřevo nachází široké uplatnění. Poskytuje výborný

materiál pro stavebnictví a truhlářství. Dřevo se zpracovává na železniční pražce

a telegrafní tyče a vzhledem k vysoké trvanlivosti dřeva se hodí na použití ve vodním

stavitelství lépe než smrk. Dále se z borovic dodnes těží pryskyřice na terpentýn

a jiné výrobky (smolaření). Destilací silně smolnatého dřeva, pařezů i větví se dříve

získával dehet, loučový olej a černá smůla. Zahradnické využití je omezené.

V posledních desetiletích nalézá borovice lesní stále větší oblibu jako vánoční

stromek, i když roste rychle a tudíž má řídké přesleny (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

U borovice lesní, v podzemní části, působí kyselina (indol-3-octová)

stimulačně na zakládání nových laterálních kořenů, což způsobí dichotomické

(vidličnaté) větvení kořene (Businský, 2011).

53

Obrazová fotodokumentace borovice lesní (Pinus sylvestris):

Borovice kleč (Pinus mugo)

Popis:

Borovice kleč je menší či větší keřovitý jehličnan s větvemi na bázi k zemi

přitisklými a na konci vystoupavými. V příznivých podmínkách se větve napřimují

a dosahují výšky 3 – 4 metry. Na exponovaných lokalitách je limitujícím faktorem

výška sněhové pokrývky, zde může borovice kleč dosáhnout výšky jen několik

decimetrů. Jehlice jsou dosti hustě směstnány u sebe a vyrůstají ve svazečku po dvou

(Úradníček, 2003).

Věk:

Dosahuje stáří až několik set let, přibližně se udává kolem 350 let (Musil,

2002).

54

Dřevo:

Dřevo je těžké, tvrdé, houževnaté a silně pryskyřičnaté. Obsahuje

červenohnědé jádro (Musil, 2002).

Kořenový systém:

Kořenový systém obsahuje mohutné postranní kořeny, které dobře zpevňují

půdu. Hlavní kůlový kořen chybí (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Samčí šištice dosahují délky v rozmezí 1,2 – 1,4 cm a jsou oranžové nebo

karmínové. Samičí šištice jsou krátce válcovité a fialové. Šišky bývají zpravidla

přisedlé nebo krátce stopkaté, vejcovité, aktinomorfní (tvar pravidelný, souměrný dle

více rovin) s délkou 2 – 6 cm. Na podzim prvního kalendářního roku jsou fialové

a ojíněné. Dozrávají koncem druhého roku a mění barvu na tmavě hnědou. Šišky

mají po dozrání ploché štítky bez hrotů a pupek je černě olemovaný (Musil, 2002).

Semena:

Semena vylétávají počátkem třetího roku. Pokud je příznivé počasí

na podzim druhého roku, mohou semena dozrát v tuto dobu (Musil, 2002).

Rozšíření:

Borovice kleč je evropská dřevina s malým areálem v horách střední

a jihovýchodní Evropy. Můžeme ji nalézt všude v Alpách a to řidčeji v západní

a hojněji ve východní části tohoto horského systému. Na našem území je souvislá

křovinná formace kleče pouze nad hranicí lesa v Krkonoších. Tak jako jinde

v hercynských oblastech, je i u nás kleč hojná ve vyšších polohách (Kvilda),

Krušnohoří (Boží dar, Hora sv. Šebestiána), v Jizerských horách (Jizerská louka)

a v menší míře také ve Slavkovském lese (Úradníček, 2003).

Ekologie:

Borovice kleč je silně světlomilná dřevina, která není schopná růst v zástinu.

Typické jsou pro ni stanoviště, kde ji jiné dřeviny nemohou ohrozit (nad hranicí lesa,

na nevyhovujících podkladech jako je rašelina apod.). Tento druh borovice se dokáže

55

snadno vyrovnat s rozmanitým množstvím přístupové vody. Je také velmi tolerantní

ke geologickému podloží. Rovněž je odolná vůči klimatickým extrémům a relativně

tolerantní k imisím (Úradníček, 2003).

Využití:

Z mladých prýtů se dříve těžil terpentýn (benátský nebo karpatský balzám),

který byl používaný v kosmetice a medicíně. Kleč nabyla velkého významu jako

ochranná dřevina ve vyšších horských oblastech, zejména jako zábrana

na lavinových svazích. Velké uplatnění nachází také jako oblíbená dřevina

v sadovnictví. Tato borovice je především vysazována v malých zahrádkách

a skalkách. V dnešní době se čím dál častěji využívá k ozeleňování i v nižších

polohách. V jižních částech USA byla úspěšně využita k zalesňování tamějších

polopouští (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Borovice kleč slouží ke zpevnění svahů i jako živý plot proti větrům. Její

dřevo má načervenalé jádro, které je bohaté na pryskyřici. Je velmi odolná proti

znečištěnému ovzduší a je mrazuvzdorná.

Obrazová fotodokumentace borovice kleč (Pinus mugo):

56

Borovice černá (Pinus nigra)

Popis:

Statný strom, který dosahuje na příznivých stanovištích výšky až 50 metrů

s průměrem kmene přes 1 metr (Úradníček, 2003).

Věk:

Dosahuje stáří přes 500 let (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna bývá v mládí kuželovitá, v dospělosti pak okrouhlá, rozložitá

až plochá. Olistění je bohaté. Jehlice jsou tmavé, dlouhé, tuhé, obvykle hustě

nahloučené a ve svazečku po dvou (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je většinou přímý, válcovitý, náhle zakončený korunou se silnými

větvemi (Musil, 2002).

Kořenový systém:

Kořenová soustava je charakterizována výrazným kůlovým kořenem.

Na skalách kořeny často obepínají i velké balvany a pronikají velkou silou do

štěrbin. Upevnění v podloží je proto velmi pevné, tudíž nedochází k vývratům

(Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Samčí šištice jsou žluté, dva centimetry dlouhé a vyrůstají na bázi nových

výhonů v nižších částech koruny. Po vypadání pylu samčí šištice zaschnou a během

několika týdnů opadnou. Samičí šištice jsou jasně červené asi 2 centimetry dlouhé,

vyrůstající poblíž vrcholů nových letorostů v horní části koruny. Oplodněné šištice

ve druhé vegetační sezóně zelenají a od dubna do podzimu, kdy dozrávají, rychle

rostou (Musil, 2002).

57

Semena:

Semena jsou načervenale hnědá, často kropenatá, dlouhá 5 – 8 milimetrů,

s křídlem (Musil, 2002).

Rozšíření:

Borovice černá je jihoevropská dřevina, která je rozšířená v celé

středomořské oblasti od Pyrenejského poloostrova na západě, přes Apeninský

a Balkánský poloostrov na východ až do Malé Asie. Dále zasahuje na sever

po rakouskou část Dunaje, Krym a Kavkaz. Na jihu je rozšířená po severozápadní

Afriku (Maroko, Alžírsko) (Úradníček, 2003).

Ekologie:

Borovice černá je světlomilná dřevina, velmi náročná na vláhu. Snáší mělké

vysychavé půdy v teplých oblastech. Typická stanoviště pro tuto borovici jsou

vápencové skály, kde roste na nejnepřístupnějších místech. V okruhu svého

přirozeného rozšíření v teplých oblastech snáší dobře klimatické extrémy, ale špatně

se přizpůsobuje krátké vegetační době ve vyšších zeměpisných šířkách. Je velmi

odolná ve velkoměstském prostředí a snáší znečištěné ovzduší průmyslových oblastí

(Chmelař, 1981).

Využití:

V některých místech jižní Evropy je borovice černá významnou

hospodářskou lesnickou dřevinou, která je schopna poskytovat kmenovinu, tam, kde

ostatní dřeviny mají velmi omezený růst. V našich podmínkách se druh osvědčil

zejména při zalesňování v nejteplejších a nejsušších místech státu, především

na skalnatých vápencových podkladech. V málo civilizovaných oblastech, jako např.

na Balkáně, se ploché třísky dřeva této borovice používaly na svícení jako louče.

Druh se také využívá k těžbě pryskyřice smolařením. Další uplatnění má borovice

černá v sadovnictví. V parcích velkých měst a v průmyslových oblastech se stala

oblíbenou jehličnatou dřevinou (Úradníček, 2003).

58

Zajímavosti:

Borovice černá má hluboký kořenový systém a silný hlavní kůlový kořen.

Její dřevo je dosti měkké, jemné, ohebnější a trvanlivější než u borovice lesní. Dále

tato borovice značně trpí okusem a podléhá snadno požárům.

Obrazová fotodokumentace borovice černá (Pinus nigra):

III. 4. SMRK (Picea)

Obecná charakteristika rodu smrk (Picea):

K tomuto rodu patří stromy s průběžným kmenem, přeslenitým větvením

a kuželovitou korunou. Jednoleté prýty smrku jsou rýhované a mají odstávající

listové polštářky. Jehlice jsou vždyzelené, většinou ploché s vystouplým kýlem na

svrchní straně. Šištice jsou rozmístěny jednotlivě. Samčí šištice vyrůstají po stranách

prýtu a samičí na jeho konci. Šišky jsou převislé, dozrávající ve stejném roce

a v celku odpadající. Rod obsahuje přes 40 druhů v evropském, asijském

a severoamerickém areálu. Druhy jsou rozšířeny od oblastí tundry až do vysokých

pohoří subtropů Mexika a na jihu do Himalájí. Většina smrků patří mezi lesnicky

významné dřeviny mnoha oblastí (Chmelař, 1981).

59

Zástupci:

Mezi nejvýznamnější zástupce patří: smrk sibiřský (Picea obovata), smrk

východní (Picea orientalis), smrk sivý (Picea glauca) (Chmelař, 1981).

Na našem území je pouze jeden domácí druh, a to smrk ztepilý (Picea

abies). Mezi další významné zástupce patří smrk pichlavý (Picea pungens), smrk

sitka (Picea sitchensis) a smrk omorika (Picea omorica) (Chmelař, 1981).

Smrk ztepilý (Picea abies)

Popis:

Smrk ztepilý patří celkově mezi nejdůležitější hospodářské dřeviny střední

a severní Evropy. Dosahuje výšky až 50 metrů. V současné době je hojně rozšířený

i mimo oblast svého přirozeného rozšíření (Úradníček, 2003).

Věk:

Dosahuje stáří od 300 let do 500 let (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna je pyramidální, do vysokého věku špičatá a pravidelně přeslenitá.

Na horských lokalitách, které jsou vystaveny častým větrům z jednoho směru,

mohou vznikat jednostranné vlajkové koruny. Jehlice vyrůstají na svislých výhonech

a větévkách a jsou radiálně uspořádané. Jehlice na svrchní straně vodorovných prýtů

směřují téměř kupředu, na spodní straně těchto prýtů jsou rozčísnuté. Na stromě

jehlice vytrvávají 6 – 9 let, ale při velkém imisním zatížení úměrně méně (Musil,

2002).

Kmen:

Kmen je štíhlý až válcovitý s často značně vyvinutými kořenovými náběhy.

Kůra bývá zpočátku světle hnědá, tenká, šupinatá, později šedne a odlupuje se

v plochých tenkých šupinách. Ve spodní části kmene bývá borka podélně

rozpraskaná. Proměnlivost kůry je značně velká, především roste se stářím stromu.

60

Dřevo je bledě nažloutlé, měkké, lehké, pružné, snadno opracovatelné a obsahuje

drobné pryskyřičné kanálky (Musil, 2002).

Kořenový systém:

Smrk patří ke stromům, které se řadí mezi dřeviny s plochým, nedostatečně

zakotveným kořenem v půdě. Proto často podléhá bořivým větrům. Kořenový systém

smrku je charakterizován jasným odlišením horizontálních a vertikálních kořenů.

Při půdním povrchu bývají uloženy silné kořeny, z nichž vyrůstají četné tenčí

kořeny. Při růstu smrku na trouchnivějícím pařezu či padlém stromu mohou později

vznikat chůdovité kořeny (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Samčí šištice jsou elipsoidní, 2 – 2,5 cm dlouhé, nejčastěji žlutavě červené

a umístěné mezi jehlicemi na jednoletých prýtech. Samičí šištice jsou dlouhé až 6

cm, přisedlé, vzpřímené a zbarvené zeleně nebo červeně. Šišky jsou před dozráním

nazelenalé, po dozrání hnědnou. Mají válcovitý tvar a délku až 20 cm. Šišky

dozrávají na podzim prvního roku, po jejich otevření a vypadnutí okřídlených semen-

opadávají celé (Musil, 2002).

Semena:

Semena jsou malá, tmavě hnědá s křídlem, které může být až 5x delší než

semeno. Klíčivost semen zůstává zachována až několik let (Musil, 2002).

Rozšíření:

Smrk ztepilý má rozlehlý eurasijský areál, který zasahuje přes celou Sibiř

na východ až k Ochotskému moři. Vlastní evropský areál smrku ztepilého se dělí

na dvě části: severská oblast (zabírá téměř celou Skandinávii a zasahuje na jih

do Pobaltí a odtud k východu přes střed evropské části Ruska k Uralu), druhou

oblastí je středoevropsko – balkánská (ta zabírá horské soustavy střední

a jihovýchodní Evropy). Ve druhé středoevropsko – balkánské oblasti není areál

výskytu smrku ztepilého souvislý, ale rozpadá se na jednotlivá horstva (Úradníček,

2003).

61

Ekologie:

Smrk ztepilý patří mezi světlomilné dřeviny, ale v mládí snáší zástin, což je

hlavní příčina toho, proč snadno vniká do porostů jiných dřevin a zaujímá jejich

místo. V hospodářských lesích je často vysazován v tzv. druhé etáži pod borovicemi

nebo modříny. Smrkové porosty jsou hodně semknuté a pohlcují většinu

dopadajícího světla. Z důvodu, že smrk ztepilý má mělké kořeny, jej snadno postihují

suchá léta. Nejpříznivější stanoviště se vyznačují rovnoměrnou vlhkostí. Smrkové

mlaziny mají velkou spotřebu vody, a tak se může stát, že původně mokré půdy

proschnou (meliorace). Smrk je přizpůsoben spíše krátké vegetační době. Nejvíce mu

vyhovuje krátké a chladné léto. Smrk je citlivý na znečištěné ovzduší a nehodí se

proto tedy do parků velkých měst. Je hodně citlivý na průmyslové exhalace,

především SO2, což se projevuje jeho rozsáhlým hynutím, u nás např. v Krušných

a Jizerských horách (Chmelař, 1981).

Využití:

Smrk je naší hlavní hospodářskou dřevinou a je proto oporou dřevařského

průmyslu. Zpracovává se především na řezivo, papír i palivo. Mimo to se jeho dřevo

uplatňuje ve stavebnictví i truhlářství. Ve vybraných lokalitách se smrkové dřevo

využívá jako dřevo rezonanční k výrobě hudebních nástrojů. Na ozvučené dřevo

se vyhledávaly dříve kmeny s vlnkovanými letokruhy. Pryskyřice smrku

se zpracovává na bednářskou smůlu, kalafunu a terpentýn. Neopomenutelný je jeho

přínos v podobě dekorace (vánoční stromky). Dále se uplatňuje v zahradnictví, kde

se spotřebuje mnoho klestu na zimní ochranu choulostivých rostlin. Významné místo

má smrk také v sadovnictví, a to především jeho kultivary (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Smrk ztepilý má odlišné horizontální a vertikální kořeny, při povrchu jsou

uloženy silné kořeny, ze kterých vyrůstají četné tenčí kořenové výběžky –

nedostatečné zakotvení v půdě → náchylný na bořivé větry.

62

Obrazová fotodokumentace smrk ztepilý (Picea abies):

III. 5. JEDLE (Abies)

Obecná charakteristika rodu jedle (Abies):

Jedle jsou stromy s průběžným kmenem, pravidelným větvením

v přeslenech a kuželovitou nebo válcovitou korunou. Jednoleté prýty jsou bez

listových polštářků a nebývají rýhované. Jehlice jsou vždyzelené a většinou ploché

s vrchní stranou opatřenou žlábkem. Šištice jsou umístěny po stranách prýtu. Samičí

šištice bývají nahloučené a samčí jednotlivé. Šišky jsou vzpřímené a dozrávají

v témže roce. Po dozrání a opadu semen i šupin zůstává vřeteno holé i několik let.

Tento rod čítá kolem 40 druhů. Jedle jsou rozšířeny v Evropě, Severní Americe

a severní Africe. Areály sahají od lesotundry až do hor subtropů v Guatemale,

severní Africe a Himaláji. Některé druhy jsou významnými lesnickými dřevinami

v oblastech svého přirozeného rozšíření (Chmelař, 1981).

63

Zástupci:

Mezi významné zástupce tohoto rodu patří: jedle sibiřská (Abies sibirica),

jedle Nordmannova (Abies nordmanniana), jedle stříbrná (Abies procera), jedle

balzámová (Abies balsames), jedle Nikko (Abies homolepis), jedle obrovská (Abies

grandis) a jedle ojíněná (Abies concolor) (Chmelař, 1981).

Naším jediným domácím druhem je jedle bělokorá (Abies alba) (Chmelař,

1981).

Jedle bělokorá (Abies alba)

Popis:

Jedle bělokorá je významná dřevina hor jižní a střední Evropy. Dorůstá

výšky kolem 40 metrů. Největších rozměrů dosahuje jedle ve smíšených lesích

s bukem a smrkem (Úradníček, 2003).

Věk:

Jedle se dožívá až 500 let (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna je kuželovitá a velmi pravidelně rozvětvená, později je válcovitá.

Větve vyrůstají přibližně vodorovně (kolmo ke kmeni) a větví se do plochých,

vodorovných útvarů. Mladé větvičky jsou chlupaté. V horních částech koruny však

větve nasedají v ostrém úhlu. Jehlice svírají úhel 180° a na rubu mají dva nápadné

stříbřité proužky, ale struktura jehlic může být značně variabilní. Zastíněné jehlice

bývají ploché, tupé nebo vykrojené a kolem prýtu uspořádané hřebenitě. Osluněné

jehlice jsou špičaté či zaoblené a na prýtu rozmístěné radiálně (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je téměř válcovitý. Z našich dřevin dosahuje jedle největšího objemu

dřeva. Kůra bývá bělošedá, hladká nebo šupinovitá. Při dospívání stromu se začíná

vytvářet rozpukaná borka. Dřevo je nažloutle bělavé, bez zřetelného jádra a bez

pryskyřičných kanálků. Letokruhy jsou ostře ohraničené (Musil, 2002).

64

Kořenový systém:

Jedle má typický kořenový systém – hlavní kůlový až srdcovitý kořen, který

upevňuje jehličnan v půdě a boční kořeny, jež se nacházejí na hranici mezi

humusovou vrstvou a minerální půdou, kde je také většina jemných kořenů. Častým

jevem je tzv. zavalování pařezů, které je podmíněné předchozím srůstem kořenů

skáceného stromu s kořeny stromů žijících (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Samčí šištice jsou dlouhé dva centimetry, zelenožluté a umístěné nejčastěji

na okrajích střední až dolní části koruny. Samičí šištice jsou zelenožluté až červené a

umístěné u konců loňských výhonů. Šišky bývají dlouhé kolem 18 cm. Obsahují

zřetelné podpůrné šupiny, které jsou přímé a přitisklé nebo ohnuté. Zrající šišky jsou

nazelenalé nebo namodralé. Dozrávají v prvním roce, postupně se rozpadají, až

na větvích zůstane pouze vřeteno (Musil, 2002).

Semena:

Klíčivost semen je velmi malá, po necelém roce již bezvýznamná. Semena

jsou velká, tříhranná, leskle hnědá. Křídlo je široké a přirostlé k semenu (Musil,

2002).

Rozšíření:

Jedle se vyskytuje ve střední a jižní Evropě. Areál jedle bělokoré je však

malý a rozdělený na menší a větší ostrůvky. Na jihu roste od Pyrenejí přes Korsiku,

jižní Itálii a Makedonii až po Bulharsko a Řecko. Severní hranice rozšíření jde

pahorkatinami od Vezerské hornatiny přes úpatí Krušných hor a Krkonoš

do vrchoviny Lublinské. Východní hranice pokračuje směrem do Východních

a Jižních Karpat. Uvnitř alpského systému je jedle zastoupena ojediněle, stejně tak

v Tatrách (Úradníček, 2003).

65

Ekologie:

Jedle je dřevina, která snáší dobře zástin. Druh má značné nároky na vláhu

a její rozložení během roku. Neroste na suchých stanovištích a vyhýbá se také

lokalitám příliš podmáčeným. Jedle roste na půdách vzniklých z rozmanitých hornin

(pískovce, břidlice, vápence a dolomity). Obecně se dá říci, že má vyšší nároky na

živiny než smrk. Nejlépe se jedli daří na hlubokých čerstvých půdách. Jedle se

vyhýbá místům, která jsou pod vlivem kontinentálního klimatu, protože špatně snáší

horká a suchá léta. Rovněž špatně snáší silné zimní mrazy. Jedle patří mezi velmi

citlivé dřeviny, které potřebují jemné zacházení, klidný vzduch, nesnáší větrnou

volnou plochu a přímé ozáření sluncem (Chmelař, 1981).

Využití:

Jedlové dřevo má široké uplatnění jako dřevo smrkové. Ve srovnání se

smrkem nebo borovicí je plošné zastoupení jedle jen velmi nepatrné. Dříve se jedli

dávala přednost jako dřevu stavebnímu, kdežto smrk se více cenil na prkna. Jedle se

dobře štípe, a proto byla vhodná pro výrobu šindelů. Jedlové dřevo má velkou

trvanlivost pod vodou (vodní stavby). Pravidelně rostlé dřevo jedle se používá také

jako dřevo ozvučené. V sadovnictví je jedle málo využívána, především díky její

velké choulostivosti a pomalému růstu (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Jedle je citlivá na vysoušivé větry a kouřové zplodiny. Rozemnuté jehličí

voní po citrusech, spolu s duby se podle dřeva jedle stanovuje stáří nábytku a staveb

(dendrochronologie).

66

Obrazová fotodokumentace jedle bělokorá (Abies alba):

III. 6. MODŘÍN (Larix)

Obecná charakteristika rodu modřín (Larix):

Modříny jsou stromy s průběžným kmenem a větvemi rozprostřenými

vodorovně v nepravidelných přeslenech. Jehlice jsou nahloučené ve svazečcích

na nápadných brachyblastech a jsou opadavé. Samčí i samičí květenství je umístěné

jednotlivě na brachyblastech. Šišky bývají drobné, dozrávající v prvním roce

a vytrvávající několik let. Tento rod obsahuje kolem deseti druhů (Chmelař, 1981).

67

Zástupci:

Mezi významné zástupce patří modřín japonský (Larix kaempferi) a náš

jediný domácí druh modřín opadavý (Larix decidua) (Chmelař, 1981).

Modřín opadavý (Larix decidua)

Popis:

Modřín opadavý je významná, rychlerostoucí dřevina. Snáší drsné,

kontinentálně laděné klima, ale má zvýšené nároky na užitkovost půdy a její čerstvou

vlhkost. Dosahuje výšky až 50 metrů (Úradníček, 2003).

Věk:

Modřín se dožívá až 500 let (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna je kuželovitá, řídká a štíhlá. V mládí se větví v nepravidelných

přeslenech. Ve stáří převažuje sklon k tvorbě silných větví, což vede k široké koruně.

Jehlice jsou světle zelené, umístěné na brachyblastech ve svazečcích

a na auxiblastech jednotlivě ve šroubovici (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je přímý s mírnou kmenovou výmladností. Borka je hrubá,

rozpraskaná, šedavá a na příčném řezu hnědočervená. Dřevo má dobře zřetelné

červenohnědé smolnaté jádro s velmi úzkou nažloutlou bělí. Z dřev našich jehličnanů

je po tisu nejtrvanlivější (Musil, 2002).

Kořenový systém:

Kořenový systém bývá zpočátku kůlový, později hlavní kořen zakrňuje a je

nahrazen silně rozvětvenými postranními kořeny. Staré modříny mají velké kořenové

náběhy. Strom je dobře ukotven v půdě, netrpí vývraty a vodu i živiny může čerpat

z hlubších vrstev podloží. Po vichřicích zůstávají stát z postižených porostů hlavně

modříny, proto je považován za důležitou zpevňovací dřevinu (Musil, 2002).

68

Šištice, šišky:

Modřín kvete bohatě v dubnu až květnu. Samčí šištice jsou převislé

a žlutavé. Samičí šištice jsou vejcovité, vztyčené s karmínovými podpůrnými

šupinami. Šišky bývají vejcovité, lehce prodloužené a s kožovitými až zdřevnatělými

semennými šupinami. Podpůrné šupiny mohou být buď kratší než semenné šupiny

nebo jejich špičky vyčnívají. Velikost šišek je značně variabilní. Při dozrávání bývají

zbarvené zeleně a na stromě zůstávají často i tři až čtyři roky (Musil, 2002).

Semena:

Zralá semena se ze šišek uvolňují velmi obtížně. Jsou malá s pevně

přirostlým křídlem (Musil, 2002).

Rozšíření:

Modřín se vyskytuje zejména ve střední Evropě (Alpy), dále v Karpatech,

v jihopolských pahorkatinách a v Jesenickém podhůří. Jedná se o výrazně disjunktní

(rozpojitý) areál. Hojněji se modřín vyskytuje na extrémních lokalitách (vysoké

polohy, skalnaté pohoří, kde je konkurence ostatních stromových dřevin značně

oslabená bořivými větry) (Úradníček, 2003).

Ekologie:

Modřín je dřevina výrazně světlomilná, která do velké míry trpí zastíněním.

Porosty modřínu jsou vždy řídké s velkým rozestupem stromů. Modřín svou řídkou

korunou podmiňuje dobrý růst travnatého krytu, což je hojně využíváno pro spojení

lesa a pastvy v horách. Druh má střední nároky na vláhu jak v půdě, tak v ovzduší.

Nevyhovují mu vysychavé půdy a vyhýbá se oblastem s nižšími srážkami. Nejčastěji

modřín roste na čerstvých, hlubokých půdách, ale i na mělčích půdách s dostatkem

vláhy. Oblasti bohaté na modřín mají chladnější zimy. Modřín dokáže vzdorovat

drsnému klimatu s velkými teplotními výkyvy. Modřín je středně citlivý

na znečištěné ovzduší. Obecně je možno říci, že modřín představuje v našich lesích

odolnou dřevinu, která dobře snáší především drsné klima, ale má značné nároky

na výživnost a vlhkost půdy (Chmelař, 1981).

69

Využití:

Jádrové dřevo z modřínu je vysoce ceněno, protože je pevné, pružné,

trvanlivé a přitom poměrně lehké, s pěknou barvou a leskem. Používá se

ve stavebním a nábytkářském odvětví. Modřínové dřevo má velkou trvanlivost pod

vodou. V Alpách se dříve z modřínu těžila pryskyřice. Jeho využití v sadovnictví

není až tak časté. V naší zahradnické praxi se vysazují zřídka některé z několika

známých kultivarů. Dříve se vysazoval modřín jako alejovitý strom (např. na úsecích

silnic v Českomoravské vrchovině) (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Modřín opadavý má dřevo s typickou červenou kresbou – zdroj tzv.

benátského terpentýnu.

Obrazová fotodokumentace modřín opadavý (Larix decidua):

70

III. 7. TIS (Taxus)

Obecná charakteristika rodu tis (Taxus):

Do tohoto rodu patří stromy a keře nepravidelného růstu se šupinovitou

kůrou. Dřevo, kůra ani jehlice neobsahují pryskyřičné kanálky. Jehlice jsou silně

zploštělé, bez zřetelných voskových proužků na průduších. Vajíčka jsou umístěna

jednotlivě na plodolistu, který je obklopen šupinami. Plod se skládá z drobného

semene v dužnatém, shora otevřeném osemení červené barvy. Dužina (epimatium)

je sladká a jedlá (Chmelař, 1981).

Zástupci:

Patří sem přibližně osm druhů, které jsou rozšířeny v Evropě, Asii i Severní

Americe. Na našem území roste divoce jen jediný zástupce, tis červený (Taxus

baccata). Mezi další zástupce patří tis čínský (Taxus sumatrana) a japonský druh

(Taxus cuspidata) (Chmelař, 1981).

Tis červený (Taxus baccata)

Popis:

Tis je pomalu rostoucí strom nebo keř s výškou od 3 do 20 metrů. V přírodě

je silně ohrožený až vymírající. Jeho hlavní rozšíření je především v Evropě,

ale zasahuje i do západní Asie a severozápadní Afriky. Z našich dřevin toleruje

nejvíce zastínění a má nejtěžší dřevo. Je jedovatý (kromě epimatia). V České

republice patří mezi zákonem zvláště chráněné druhy rostlin (Úradníček, 2003).

Věk:

Dožívá se obvykle kolem 300 let, vzácně se může dožít i řádově 1000 roků

(Musil, 2002).

71

Koruna:

Koruna je široce kuželovitá až kulovitá. Druh se vyskytuje v přírodě spíše

ve formě stromu, který je obvykle málo proměnlivý. Naopak v kultuře se vyskytuje

keřovitá forma, která je více variabilní. Jehlice jsou zpravidla dvouřadé, tmavě

zelené a vytrvávají na tisu až 8 let (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je tvořen často z více kmínků, které mohou srůstat. U starších jedinců

jsou kmeny uvnitř vyhnilé, a to i při jinak zdravém vzhledu a dobrém přírůstku.

Hladká, červenohnědá borka se odlupuje v širokých a tenkých plátech. Dřevo tisu

je jedno z nejkrásnějších na světě. Má červenohnědé jádro a světlejší úzkou běl.

Pryskyřičné kanálky mu chybí. Je velmi tvrdé, těžké a odolné. Od nepaměti bylo

člověkem využíváno při výrobě užitkových předmětů (Musil, 2002).

Kořenový systém:

Kořenová soustava tisu je všestranně rozvinutá. Ze srdčitého základu rostou

kořeny všemi směry a dobře dřevinu zakotvují v půdě i na skalnatých a kamenitých

podkladech (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Tis začíná plodit na volném prostranství až ve 20 – 30 letech. Samičí

exempláře plodí pak pravidelně a bohatě téměř každý rok (Musil, 2002).

Semena:

K rozšiřování semen přispívají ptáci, kteří vyhledávají nasládlý míšek.

Semeno, které je zbavené červeného epimatia, může již v následujícím jaře vyklíčit

(Musil, 2002).

Rozšíření:

Tis se vyskytuje téměř v celé Evropě s výjimkou chladného severu

a kontinentálního východu. Dále jej můžeme nalézt v přilehlých okrajích Afriky

a Asie. Východní hranice se kryje s hranicí mezi oceánským a kontinentálním

klimatem (Úradníček, 2003).

72

Ekologie:

Tis je dřevina, která je schopná ve výjimečných případech snášet zástin

po celý svůj život. Roste však také dobře za podmínek plného osvětlení na volném

prostranství. Tis je dřevinou oceánského klimatu s mírnými zimami a značnou

relativní vlhkostí vzduchu v létě. Tis dobře snáší nečistoty ovzduší velkých měst a je

odolný vůči exhalacím průmyslu, což předurčuje jeho použití při ozeleňování.

Po ekologické stránce je tis dřevina odolná a přizpůsobivá různým podmínkám. Celá

rostlina je jedovatá s výjimkou dužnatého epimatia. Jedem je směs pseudoalkaloidů,

dříve označována jako taxin, která paralyzuje práci srdce. Citliví jsou na něj zvláště

koně, pro které může být letální dávka již 200 gramů jehlic. Ale například kozy

a lesní zvěř tis často okusují, především mladé semenáčky, aniž jsou doloženy

případy otravy (Chmelař, 1981).

Využití:

V současné době je tis bez lesnického významu. Dříve byl ceněn hlavně

kvůli svému dřevu. V minulých staletích se používal ke stavbě odolných příbytků,

k výrobě nábytku a různého dřevěného příslušenství. Dnešní využití je především

v zahradnictví. Je to jedna z nejhojnějších zámeckých dřevin. Dalším uplatněním

je ozeleňování míst, kde jiné jehličnany nemají šanci. V sadovnické dendrologii

je známo nepřeberné množství kultivarů, které mají zakrslý, stromovitý

nebo pyramidální habitus (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Otravy – hlavním jedem je směs alkaloidů souhrnně označovaná jako tzv.

taxin. Jed se vstřebává velice rychle, zpomaluje srdeční činnost a může způsobit její

zástavu (smrtelná dávka pro člověka je cca 200 g jehličí). Odvar z tisu se používal

také k vyvolávání potratů.

73

Obrazová fotodokumentace tis červený (Taxus baccata):

III. 8. ZERAV (Thuja)

Obecná charakteristika rodu zerav(Thuja):

K tomuto rodu patří stromy i stromky s pyramidální korunou a ploše

rozvětvenými větvemi. Listy jsou postaveny vstřícně, jsou šupinovité a silně

zploštělé. Květenství je jednodomé. Prašné, samčí, šištice bývají drobné. Samičí

šištice mají několik párů šupin, které nesou dvě až tři vajíčka. Zeravy plodí šištice,

které dřevnatějí a mají kalichovitý tvar. Semena jsou křídlatá s lemem (Chmelař,

1981).

74

Zástupci:

Zástupci jsou rozšířeni ve východní Asii a Severní Americe. V sadovnictví

se často používá zerav západní (Thuja occidentalis). Dalším zástupcem je například

zerav obrovský (Thuja plicata) (Chmelař, 1981).

Zerav západní (Thuja occidentalis)

Popis:

Zerav je strom střední velikosti. Dosahuje výšky až 35 metrů. Je pomalu

rostoucí dřevina, kterou lze množit řízkováním. Je široce využíván hlavně

v sadovnictví. Ve svém přirozeném areálu hraje určitou roli i v lesnictví (Úradníček,

2003).

Věk:

Zerav se může dožít až 400 let (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna je v mládí úzce kuželovitá, u starších exemplářů široce zaoblená.

Jehlice jsou drobné, šupinovité a přitisklé k větvičce. Středové jehlice mají silně

vyniklou žlázku (Musil, 2002).

Kmen:

Kmen je sbíhavý a jeho průměr může dosahovat až 1,7 metru. Dřevo zeravu

je velmi měkké, málo pevné, se světle hnědým jádrem a odolné proti hnilobám

či termitům. Používá se především na výrobu produktů, které musí být v přímém

styku s vodou či půdou. Kmen ale mívá špatný tvar a v dolní části bývá zakřivený

(Musil, 2002).

75

Kořenový systém:

U semenáčků se může vyskytnout i dlouhý kůlový kořen. U dospělců

je kořenový systém plochý a rozsáhlý. Často se u kořenů zeravu setkáváme s jejich

srůstáním (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Šištice jsou protažené, 8 – 12 mm dlouhé a složené ze 4 – 5 párů šupin.

Šištice dozrávají prvním rokem. Krátce do dozrání opadávají (Musil, 2002).

Semena:

Semena jsou okřídlená. Zerav západní může zakořeňovat jak z větví, tak

i z ležícího kmene, ovšem za předpokladu, že se nachází ve vlhkostně příznivých

podmínkách. Tento způsob může ve volné přírodě i převažovat (Musil, 2002).

Rozšíření:

Zerav se vyskytuje ve východní části Severní Ameriky, především

ve východním pomezí Kanady a USA (Úradníček, 2003).

Ekologie:

Zerav západní je stín snášející dřevina, ale je schopný růst také jako solitér

na plném oslunění. V areálu svého výskytu se nejčastěji vyskytuje v nížinách, často

i na bažinách. Dále je známo mnoho lokalit na vápencovém pokladu. Nejlépe se

zeravu daří na dostatečně vlhkých, živných, hlinitých půdách. Snese oceánské

i kontinentální klima. U nás není poškozován mrazy (Chmelař, 1981).

Využití:

Využívá se dřevo zeravu, které je měkké, lehce opracovatelné a trvanlivé.

Má všestranné využití jako stavební dřevo, na pražce, vodní stavby, truhlářské

výrobky aj. V Evropě se zerav pěstuje jako významná parková dřevina. Je známo

přes 100 kultivar. Používá se často na živé ploty (Úradníček, 2003).

76

Zajímavosti:

Zerav západní se uplatňuje v léčitelství – mladé větvičky se sbírají a vyrábí

se z nich tinktura, která se používá na různé výrůstky na kůži (především

na bradavice). Celá rostlina je však jedovatá a obsahuje jed thujon, který dráždí

pokožku a vyvolává zvracení, krvavé průjmy, poškozuje ledviny a u těhotných žen

může vyvolat potrat.

Obrazová fotodokumentace zerav západní (Thuja occidentalis):

III. 9. JALOVEC (Juniperus)

Obecná charakteristika rodu jalovec (Juniperus):

Do tohoto rodu patří dřeviny s jehlicemi nebo šupinovitými listy, které jsou

rozmístěny vstřícně nebo po třech v přeslenech. Mladé výhonky bývají jehlicovité,

starší šupinovité. Někdy může dřevina obsahovat oba druhy listů. Jalovce jsou

dvoudomé i jednodomé. Plod je bobulovitá, masitá šištice, která dozrává

až ve druhém či třetím roce. Plody bývají silně aromaticky pryskyřnaté (Chmelař,

1981).

77

Zástupci:

Rod čítá přes 60 druhů, které jsou rozšířené po celé severní polokouli.

Na našem území jsou původní tři druhy: jalovec obecný (Juniperus communis),

jalovec sibiřský (Juniperus sibirica) a jalovec chvojka (Juniperus sabina). Dalšími

zástupci jsou například jalovec viržinský (Juniperus virginiana) a jalovec čínský

(Juniperus chinensis) (Chmelař, 1981).

Jalovec obecný (Juniperus communis)

Popis:

Jalovec je keř či stromek, značně proměnlivého tvaru. Většinou se však

jedná o keřovitou dřevinu. Dorůstá výšky přes 10 metrů. Habitus je velmi rozmanitý

(Úradníček, 2003).

Věk:

Jalovec se dožívá až několika set let, ale většinou odumírá dříve následkem

zastínění jinými druhy dřevin (Musil, 2002).

Koruna:

Koruna může být kuželovitá, válcovitá nebo nepravidelná. Větvení

je nepravidelné. Prýty bývají tenké, vzpřímené nebo i rozkladité. Bodavé jehlice

vyrůstají v trojčetných přeslenech a mají bílé voskové proužky na svrchní straně

(Musil, 2002).

Kmen:

Jelikož jalovec roste především v keřovité formě, obsahuje více drobných

kmínků. Jen výjimečně má jeden přímý kmen (Musil, 2002).

78

Kořenový systém:

Kořen bývá zprvu kůlový, později vytváří těsně pod povrchem uzlovinu,

která je bohatá na pryskyřici. Z této uzloviny vybíhají daleko sahající povrchové

kořeny (Musil, 2002).

Šištice, šišky:

Jalovec obecný je dvoudomá rostlina. Začíná plodit velmi brzy. Plodem jsou

modročervené, ojíněné, bobulovité šištice, které dozrávají ve druhém nebo třetím

roce (Musil, 2002).

Semena:

Na rozšiřování semen se podílejí ptáci (Musil, 2002).

Rozšíření:

Jalovec má velký euroasijský areál, který sahá od tundry na severu

až po stepní oblasti Středomoří, severní Afriky a střední Asie na jihu. Na našem

území je jalovec obecný rozšířen nepravidelně a mezernatě od nížin až do hor.

Přirozená stanoviště jsou jen tam, kde není konkurence ostatních dřevin tak velká

(Úradníček, 2003).

Ekologie:

Jalovec je dřevina velmi světlomilná. Vydrží pouze slabý zástin řídkého

porostu. Požadavky na vláhu nelze přesně vymezit, jelikož snese zcela vysychavé

půdy a na druhé straně dokáže růst i v nadbytku vláhy (rašeliniště). Je téměř

lhostejný ke složení půdy a geologickému podloží. Roste na chudých píscích

i na vápencích. Nevadí mu ani kruté zimy a horká léta. Je ale dosti choulostivý

na znečištěné ovzduší, ale v tomto ohledu jsou značné rozdíly mezi kultivary

(Chmelař, 1981).

Využití:

Pro specifickou vůni sloužilo dřevo jalovce k nakuřování masa při uzení.

Dříve byly ceněny tyčky z jalovcového dřeva jako násady na lopaty. I když je dřevo

jalovce měkké, je značně houževnaté a pevné. Jalovičinky jsou oblíbeným kořením.

79

Používají se také k výrobě likérů (borovička, gin). Dále se jalovcové dřevo

uplatňovalo v řezbářství pro velkou trvanlivost. V zahradnictví je jalovec velmi

oblíbený jehličnan v mnoha kultivarech. Nejhojnější jsou jalovce s úzce

pyramidálním vzrůstem (Úradníček, 2003).

Zajímavosti:

Z plodů jalovce se připravují pálenky – gin, borovička. Pojem gin pochází

z holandského názvu pro jalovec – geniver. Z 1 kg bobulí se ochutí až 400 l ginu.

Kuličky jalovce se žvýkaly při epidemiích moru (mají silný desinfekční účinek).

Dřevo z jalovce se využívalo k výrobě dýmek.

Obrazová fotodokumentace jalovec obecný (Juniperus communis):

80

IV. ANALÝZA SOUČASNÉHO STAVU VÝUKY

JEHLIČNANŮ NA STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH

IV. 1. DIDAKTICKÝ TEST

Didaktický test představuje zvláštní druh testu v oblasti ověřování výsledků

vzdělávacího procesu. Konkrétní definice didaktického testu se u mnoha autorů

v drobných detailech liší, ale v základu se shodují v definici didaktického testu jako

„nástroji systematického zjišťování výsledků výuky“ (Byčkovský, 2007). Od běžné

zkoušky se didaktický test liší tím, že je navržen, ověřován, hodnocen a interpretován

podle přesně stanovených pravidel.

Obvykle má didaktický test písemnou formu a v porovnání s ústní zkouškou

má následující výhody (Chráska, 1999).

1. Menší subjektivní vliv osobnosti učitele na zadání úkolů a hodnocení jejich

řešení konkrétními žáky.

2. Srovnatelné podmínky (čas, úkoly, hodnotící kritéria) pro všechny žáky.

3. Snížená časová náročnost.

Dle didaktických testů obvykle zjišťujeme úroveň znalostí a dovedností

žáků v určité oblasti. Údaje, které na základě testu získáme, jsou však hodnotné

pouze za předpokladu, že použitý test je kvalitním měřícím nástrojem. Kvalitní test

musí vykazovat vlastnosti jako je objektivita a srovnatelnost, validita (platnost)

či reliabilita (Hrabal a kol., 1994).

Pokud je test správně konstruovaný, je schopný poskytnout objektivní,

a tedy srovnatelné výsledky, jež závisí pouze na znalostech a dovednostech

jednotlivých studentů (Vinter, 2009).

Validita (platnost) vyjadřuje stupeň přesnosti, se kterým test měří

hodnocené vědomosti či dovednosti. Validní test je ten, který ověřuje právě

ty znalosti a dovednosti, pro které byl konstruován10

.

10

Cermat. Didaktické testy [online]. 2010 [cit. 2014-07-29]. Dostupné

z: http://www.cermat.cz/didakticke-testy-1404034141.html

81

Reliabilita představuje míru přesnosti a spolehlivosti testu. Test

je spolehlivý, pokud při opětovném použití u týchž žáků přinese tytéž (nebo velmi

podobné) výsledky (Vinter, 2009).

Citlivost vypovídá o schopnosti testu rozlišovat mezi žáky s různými

skutečnými znalostmi a dovednostmi. Je-li test citlivý, měly by být získané výsledky

přiměřeně rozprostřeny po celé bodové škále. Optimální míra citlivosti se liší

v závislosti na účelu testu. Test, který má za cíl vytvořit pořadí studentů musí být

citlivý (doporučené rozdělení četností studentů při klasifikaci u citlivého testu:

1 – 10%, 2 – 20%, 3 – 40%, 4 – 20%, 5 – 10%) (Koníček a kol., 2007).

Existuje celá řada typů didaktických testů. Testy se mohou lišit podle cíle,

pro který jsou vytvářeny, a podle podmínek, za kterých jsou zadávány. Obvykle

se didaktické testy třídí podle ověřovaného výsledku učení, podle měřené

charakteristiky výkonu, podle formy zadání a podle interpretace testových výsledků.

82

V Tab. č. 1 je uvedena klasifikace didaktických testů dle P. Byčkovského

(2007).

Tab. č. 1. Klasifikace testů dle P. Byčkovského (2007)

IV. 1. 1. KONSTRUKCE A POUŽITÍ DIDAKTICKÉHO TESTU

V rámci diplomové práce jsem vytvořil didaktický test na téma jehličnany

(Příloha č. 1). Test má 10 otázek a obsahuje různé druhy testových úloh (otevřené

s širokou i stručnou odpovědí, a uzavřené s výběrem či přiřazovací odpovědí). Pro

aplikaci didaktického testu jsem si vybral jednu z fakultních škol PřF UP –

Gymnázium Valašské Klobouky. Test vyplňovali studenti prvního ročníku (2 třídy,

celkem 30 studentů). Didaktický test jsem předával studentům osobně, takže bylo

možné reagovat na jejich případné dotazy. Po vyplnění testu proběhlo obeznámení se

správnými výsledky.

KLASIFIKAČNÍ

HLEDISKO DRUHY TESTŮ

měřená charakteristika

výkonu rychlosti úrovně

dokonalost přípravy

testu a jeho

příslušenství

standardizované kvazi-

standardizované nestandardizované

povaha činnosti

testovaného kognitivní psychomotorické

míra specifičnosti učení

zjišťovaného testem výsledků výuky studijních předpokladů

interpretace výkonu rozlišující (relativního

výkonu)

ověřující (absolutního

výkonu)

časové zařazení do

výuky vstupní průběžné výstupní

tematický rozsah monotematické polytematické

míra objektivity

skórování

objektivně

skórovatelné

kvaziobjektivně

skórovatelné

subjektivně

skórovatelné

83

IV. 1. 2. ANALÝZA DIDAKTICKÉHO TESTU

Pro analýzu didaktického testu jsem nejdříve vypočítal obtížnost

jednotlivých testových úloh. Obtížnost lze matematicky vyjádřit pomocí hodnoty

obtížnosti Q (udává procento testovaných studentů, kteří danou úlohu vyřešili

nesprávně či ji vynechali) nebo indexu obtížnosti P (procento úspěšných řešitelů dané

úlohy), pro které platí následující vztahy:

kde nn je počet testovaných, kteří odpověděli nesprávně nebo úlohu

vynechali, ns udává počet testovaných, kteří odpověděli správně a n je celkový počet

testovaných studentů ve skupině (v našem případě 30) (Chráska, 2003).

Z teoretického hlediska lze považovat za velmi obtížné úlohy ty, které

dosahují hodnoty obtížnosti Q vyšší než 80. Naopak velmi snadné úlohy nabývají

hodnoty obtížnosti Q menší než 20. Pro rozlišovací testy jsou nejvhodnější úlohy,

které nabývají hodnot Q kolem 50 (Koníček, 2007). Výsledné hodnoty obtížnosti

a indexu obtížnosti použitého didaktického testu jsou shrnuty v Tab. č. 2.

n

nQ n100

n

nP s100

84

Úloha číslo: nn ns Q (%) P (%)

1 8 22 27 73

2 18 12 60 40

3 12 18 40 60

4 10 20 33 67

5 13 17 43 57

6 10 20 33 67

7 11 19 37 63

8 17 13 57 43

9 17 13 57 43

10 15 15 50 50

Tab. č. 2: Získané hodnoty Q a P u testových úloh použitého didaktického

testu

Z uvedené tabulky vyplývá, že hodnoty obtížnosti Q se pohybují v rozmezí

od 27 % (nejsnadnější úloha) po 60% (nejobtížnější úloha). Dále vyplývá, že žádná

z testových úloh nebyla pro studenty velmi obtížná ani velmi snadná. U otázky číslo

jedna vyšla hodnota obtížnosti 27%. Tato otázka byla záměrně položena jako

jednoduchá pro úvodní uklidnění a motivaci při psaní didaktického testu.

Mezi další vlastnosti didaktického testu patří citlivost testových úloh.

Citlivost vyjadřuje, do jaké míry daná úloha rozlišuje mezi studenty výkonnostně

lepšími nebo horšími. V praxi se nejčastěji rozděluje testovaná skupina na dvě

poloviny (horší a lepší) dle dosažených bodů a na tomto základě lze poté citlivost

početně vyjádřit pomocí některého z koeficientů citlivosti. Tyto koeficienty nabývají

hodnot od +1,0,-1 a platí, že čím více je koeficient v kladných hodnotách, tím daná

testová úloha lépe rozlišuje mezi výkonnostně lepšími a horšími studenty (tím má

lepší citlivost). Pokud je hodnota rovna nule, pak úloha nerozlišuje mezi vědomostmi

studentů. V případě záporných hodnot zvýhodňuje studenty s horšími vědomostmi

85

n

nn

n

nnd HLHL

5,02

a naopak hodnota příliš kladná zvýhodňuje studenty s lepšími vědomostmi (Kalhous,

2009). Jedním z nejjednodušších koeficientů pro výpočet citlivosti je koeficient

citlivosti ULI, pro který platí vztah:

kde d = koeficient citlivosti, nL = počet studentů z lepší skupiny, kteří

odpověděli správně a nH = počet studentů z horší skupiny, kteří odpověděli správně,

n = celkový počet testovaných studentů (Chráska, 2003).

Citlivost testu však nezávisí pouze na koeficientu citlivosti (d), ale

i na hodnotách obtížnosti (Q). Pokud se hodnota Q nachází v rozmezí mezi 30 % až

70 %, pak je požadovaná hodnota d větší nebo rovna 0,25. Pro úlohy v rozmezí

hodnot Q 20 % až 30 % nebo 70 % až 80 % je přijatelná hodnota d větší nebo rovna

0,15 (Chráska, 2003). Výsledné hodnoty citlivosti jsou uvedeny v Tab. č. 3.

Tab. č. 3: Získané hodnoty d u testových úloh použitého didaktického testu

Úloha číslo: nL nH Q (%) d

1 13 9 27 0,27

2 7 5 60 0,13

3 10 8 40 0,13

4 10 10 33 0

5 13 4 43 0,6

6 12 8 33 0,24

7 13 6 37 0,47

8 8 5 57 0,2

9 10 3 57 0,47

10 9 6 50 0,2

86

Při hodnocení výsledků citlivosti dojdeme k těmto závěrům. Pokud budeme

citlivost testu hodnotit z hlediska koeficientu citlivosti, žádná jeho hodnota nenabývá

záporných ani velmi kladných hodnot, proto tedy žádná otázka nezvýhodňuje

studenty s lepšími či horšími vědomostmi. Pouze u otázky číslo čtyři je koeficient

citlivosti roven nule, což vypovídá o otázce zcela nerozlišující mezi vědomostmi

studentů, proto by měla být tato otázka vyřazena z testu. Při porovnání hodnot

obtížnosti a koeficientu citlivosti vychází hodnoty koeficientu citlivosti ULI

(u otázek číslo 2, 3, 4, 6, 8 a 9 – vyznačeny červeně) dle Chráska (1999) nepřijatelně

nízké. U otázky číslo šest je uvedený závěr diskutabilní, jelikož její koeficient

citlivosti ULI se liší od tabulkové hodnoty pouze o jednu setinu a hodnota obtížnosti

je jen o 4 % pod kritickou hranicí 30 %, jejíž úměrná hodnota koeficientu citlivosti

ULI by odpovídala hodnotě obtížnosti Q.

K dalším vlastnostem didaktického testu patří reliabilita, která představuje

míru přesnosti a spolehlivosti testu. K ověření reliability se nejčastěji používá Kuder

– Richardsonův vzorec, jehož matematické vyjádření zní:

kde k je celkový počet úloh v testu, pi je relativní četnost studentů, kteří

správně vyřešili danou úlohu (vypočítá se tak, že se počet správných odpovědí vydělí

celkovým počtem respondentů), qi= 1 - pi je relativní četnost studentů, kteří vyřešili

danou úlohu špatně a s2 je rozptyl (směrodatná odchylka)

11 (Jeřábek, 2010).

Po provedení orientačního výpočtu z Kuder – Richardsonova vztahu

se koeficient reliability pohybuje kolem 0,6. Tato hodnota odpovídá dle Chráska

(1999) reliabilnímu testu s malým množstvím otázek (do 15 úloh).

11 Pro výpočet rozptylu platí vztah:

22 1xxns iin

kde x je aritmetický průměr

dosažených výsledků, xi je i-tý dosažený počet bodů, ni je počet studentů, kteří dosáhli výsledku xi a n

je celkový počet respondentů.

s

qpr

k

i ii

KR k

k2

11

1

87

IV. 2. ANALÝZA UČIVA O JEHLIČNANECH VE VYBRANÝCH

STŘEDOŠKOLSKÝCH UČEBNICÍCH

Pro analýzu učiva o jehličnanech ve středoškolských učebnicích byly

vybrány následující knižní tituly: Botanika (Kubát a kol., 2003), Biologie pro

gymnázia (Zicháček, 2003), Biologie rostlin (Kincl a kol., 2000) a Biologie v kostce

(Hančová, Vlková, 1997). Uvedené středoškolské učebnice patří v pedagogické praxi

k nejpoužívanější literatuře pro výuku biologie.

Kvalita a kvantita učiva o jehličnanech se v analyzovaných učebnicích

velmi liší. Analýza vybraných středoškolských učebnic byla provedena z hlediska

náročnosti textu, počtu zástupců jehličnanů, počtu odborných termínů,

srozumitelnosti textu, grafické vybavenosti a zpětné vazby (kontrolní otázky

na závěr).

Učebnice Botanika (Kubát a kol., 2003) představuje jednu z náročnějších

typů odborných knih. Úrovně náročnosti textu jsou koncepčně i graficky dobře

odlišeny. Počty zástupců jehličnanů a odborných termínů jsou shrnuty v Tab. č. 4.

Obsahová i formální část textu dokládá hluboké znalosti autora a celková

srozumitelnost textu odpovídá modernímu přístupu k výuce biologie. Grafická

vybavenost je nadmíru dostačující. Tato učebnice obsahuje schéma vývojového

cyklu borovice, dále obrázky pylového zrna, okřídleného semene, šupinovitého listu

zeravu západního (Thuja occidentalis), epimatia tisu červeného (Taxus baccata),

šišek jedle bělokoré (Abies alba), smrku obecného (Picea abies), modřínu opadavého

(Larix decidua) a borovice lesní (Pinus sylvestris). V obrazové příloze můžeme

nalézt fotky modřinu opadavého (Larix decidua), borovice lesní (Pinus sylvestris),

původního jedlobukového pralesu (Dobroč ve Slovenském rudohoří), přechodu

horské smrčiny v porosty kleče a vysokohorské trávníky. Z pohledu zpětné vazby pro

čtenáře nabízí na závěr pět kontrolních otázek. Odpovědi na první čtyři najde

pozorný čtenář v textu. Poslední otázka vyžaduje vlastní zkušenost pro popis

stanovišť, na kterých se nejčastěji vyskytují smrk obecný (Picea abies), borovice

lesní (Pinus sylvestris), borovice kleč (Pinus mugo), modřín opadavý (Larix decidua)

a jedle bělokorá (Abies alba).

88

Biologie pro gymnázia (Zicháček, 2003) svým obsahem odpovídá učebním

osnovám čtyřletého gymnázia a vyšších ročníků víceletých gymnázií. Náročnost

textu je zcela odpovídající určené skupině čtenářů. Přehled počtů zástupců

a odborných termínů je opět shrnut v Tab. č. 4. Text je srozumitelný a k jeho

porozumění přispívají názorné barevné ilustrace a černobílé perokresby. Grafická

vybavenost je tedy dobrá. V porovnání s učebnicí Botaniky (Kubát a kol., 2003)

je množství perokreseb menší, především zde nenalezneme vývojový cyklus

jakéhokoliv jehličnanu. Na druhou stranu se v obrazové příloze nacházejí velmi

kvalitní obrázky borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice černé (Pinus nigra),

borovice vejmutovky (Pinus strobus), smrku ztepilého (Picea abies), cedru atlaského

(Cedrus atlantica), jedle bělokoré (Abies alba), modřínu opadavého (Larix decidua),

jalovce obecného (Juniperus communis), tisu červeného (Taxus baccata), douglasky

tisolisté (Pseudotsuga taxifolia) a cypřiše vždyzeleného (Cupressus sempervirens).

Otázky k opakování na závěr textu chybí. Tento nedostatek je vynahrazen v příloze

učebnice, kde se nachází souhrnný test na nižší a vyšší rostliny, který umožňuje

pochopení probraného učiva v širším kontextu.

Učebnice Biologie rostlin (Kincl a kol., 2000) poskytuje vyvážený výběr

z poznatků o jehličnanech s důrazem na jednotu mezi strukturou, funkcí rostlinných

orgánů a prostředím rostlin. Text je přiměřeně náročný a úměrný požadavkům pro

studenty gymnázií. Počet zástupců a odborných termínů se nachází v Tab. č. 4.

Srozumitelnost textu je přijatelná. Text je vhodně doplněn obrázky a schématy

(perokresby), které jsou podrobně popsány. V této středoškolské učebnici chybí

obrazová (fotografická) příloha. Opakování a procvičování učiva usnadňují kontrolní

otázky a úkoly, z nichž je většina konstruována problémově a nutí studenty aktivně

pracovat s fakty.

Poslední analyzovanou učebnicí je Biologie v kostce (Hančová, Vlková,

1997), která je především vyhledávána studenty pro její nenáročnou formu. Jak již

sám název napovídá, je zde shrnuta celá středoškolská biologie, a to především

na úkor obsahu i objemu učiva. Ani v kapitole o jehličnanech tomu není jinak. Text

je velmi nenáročný. Srozumitelnost textu je sice dobrá, ale chybí zde obrázky

a schémata, které by přispěly k pochopení učiva. Počty uvedených zástupců

a odborných termínů jsou uvedeny v Tab. č. 4. Otázky k závěrečnému opakování

chybí.

89

POROVNÁNÍ POČTU ZÁSTUPCŮ A ODBORNÝCH TERMÍNŮ VE

VYBRANÝCH STŘEDOŠKOLSKÝCH UČEBNICÍCH

UČEBNICE BOTANIKA

BIOLOGIE

PRO

GYMNÁZIA

BIOLOGIE

ROSTLIN

BIOLOGIE

V KOSTCE

POČET ZÁSTUPCŮ 12 14 13 29

POČET

ODBORNÝCH

TERMÍNŮ

19 20 14 5

Tab. č. 4: Počet zástupců a odborných termínů ve vybraných středoškolských

učebnicích

Při závěrečném hodnocení je nutné poznamenat, že pro pečlivé studium

je vhodnější použít více literárních zdrojů, nikoli pouze jeden z nich. Analyzované

učebnice bych seřadil dle vybraných kritérií následovně: 1. Biologie pro gymnázia

(Zicháček, 2003), 2. Botanika (Kubát a kol., 2003), 3. Biologie rostlin (Kincl a kol.,

2000) a 4. Biologie v kostce (Hančová, Vlková, 1993). Výsledné seřazení vyplývá

především z kvality a kvantity textu i grafické vybavenosti. Biologie pro gymnázia

odpovídá ve všech směrech požadavkům osnovám biologie pro výuku biologie

na středních školách, především gymnáziích. K prohloubení problematiky učiva

o jehličnanech výborně poslouží učebnice Botanika a Biologie rostlin, ve kterých

si čtenář může rozšířit povědomí o jehličnanech. Biologie v kostce je zcela

nedostačující z pohledu odbornosti a nároků, kladených na studenty. Ačkoliv

z uvedených knih obsahuje nejvyšší počet zástupců, je její obsahová stránka velmi

strohá. Využití této knihy může být na některých středních odborných školách

či učilištích, kde jsou malé hodinové dotace pro výuku biologie.

90

D. DISKUZE

Didaktická část se zabývá morfologickým a anatomickým popisem

jehličnanů, které se dají dále využít v pedagogické praxi. Zhotovení

mikroskopických řezů bylo provedeno na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty

v Olomouci pod odborným vedením PaedDr. Ing. Vladimíra Vintera, Ph.D.

Fotografie morfologických znaků byly pořízeny v Botanické zahradě Přírodovědecké

fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, Botanické zahradě hlavního města Prahy

a v CHKO Bílé Karpaty.

Dále se didaktická část věnuje analýze současného stavu výuky biologie na

středních školách. V kapitole didaktický test je shrnuto ověření znalostí studentů

o biologii jehličnanů. Tento didaktický test je součástí přílohy diplomové práce a byl

použit na Gymnáziu Valašské Klobouky. Vzhledem k malému počtu respondentů

(30) nelze vyvozovat přesné statistické závěry. I přes tuto skutečnost test plní funkci

ověřování vědomostí studentů a zároveň jsem měl při jeho aplikaci možnost

nahlédnout do praktické výuky biologie, přičemž jsem mohl flexibilně reagovat

tvorbou výukových materiálů na potřeby studentů i učitelů. V dnešní moderní době

jsou velmi žádané různé elektronické či praktické materiály učebních textů.

Při porovnání středoškolských učebnic jsem zjistil, že jehličnanům je obecně

věnováno velmi málo pozornosti. Tedy spíše jednotlivým zástupcům této skupiny

rostlin. Proto jsem se snažil v rámci diplomové práce s přihlédnutím na její cíle

vytvořit výukové karty, které jsou bohaté především na obrazovou fotodokumentaci.

Nedílnou součástí diplomové práce jsou také přílohy, ve kterých nalezneme již

zmiňovaný didaktický test (zadání, řešení) a pracovní listy určené do teoretických

i praktických hodin biologie.

K dalším cílům diplomové práce patří vytvoření výukové prezentace (CD

příloha) na téma jehličnany, která může být dále využita studenty i učiteli

pro zkvalitnění výuky biologie. Mimo výše uvedeného jsem ještě vytvořil

53 výukových karet (součást CD přílohy) pro firmu Simopt s. r. o. Tato firma se

zabývá tvorbou digitálních publikací pro rozvoj vzdělávání studentů i široké

veřejnosti. Další součástí CD přílohy je také zpracování didaktické hry (program

Activ Inspire – interaktivní tabule). Tato hra je zaměřená na praktické poznávání

91

jehličnanů a může být využita k úvodní motivaci studentů či k závěrečnému

opakování probraného učiva.

E. ZÁVĚR

Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická

část v úvodu popisuje evoluci a rozšíření jehličnanů. V další kapitole – Botanická

charakteristika jehličnanů jsou shrnuty moderní poznatky z biologie jehličnanů. Tato

kapitola se především zabývá morfologickým a anatomickým popisem uvedené

skupiny rostlin. Poslední kapitola teoretické části se věnuje hospodářskému významu

a využití jehličnanů.

Didaktická část si klade za cíl pojmout učivo o jehličnanech s možným

využitím pro studenty a učitele středních škol. Úvodní kapitola zařazuje učivo

o jehličnanech do RVP. Následně jsou vysvětleny didaktické zásady, které se

uplatňují při výuce biologie na středních školách. Stěžejními kapitolami didaktické

části jsou kapitoly, které se věnují didaktickému zpracování vybraných zástupců

jehličnanů z hlediska anatomického a morfologického popisu. Další součástí

diplomové práce je analýza současného stavu výuky jehličnanů na středních školách.

Analýza vědomostí studentů využívá jako nástroj didaktický test. Poslední kapitola

didaktické části se věnuje rozboru vybraných středoškolských učebnic. Jedním z cílů

diplomové práce bylo také zhotovení fotodokumentace jehličnanů. Tyto fotografie

jsou využity v celé práci a především ve vytvořených výukových materiálech. .

Mimo výše uvedené si diplomová práce kladla za cíl vytvoření pracovních

listů pro výuku jehličnanů, které jsou součástí její přílohy. Tyto pracovní listy jsou

určeny pro studenty středních škol. Pracovní list číslo 1 lze použít v teoretických

hodinách, popřípadě i jako test k ověření znalostí. Tento pracovní list využívá

teoretických poznatků a studenti pracují pouze s uvedeným textem. Pracovní list

číslo 2 je určen jako návod do praktické hodiny biologie a slouží jako návod k řezu

jehlice borovice lesní. Pracovní listy číslo 3, 4, 5, 6, 7 a 8 využívají zhotovenou

fotografickou dokumentaci k určování zástupců jehličnanů. V pracovním listu číslo 9

je popsáno cvičení, které se zabývá pozorováním hydroskopických pohybů

odumřelých generativních orgánů (šišek) jehličnanů. Poslední pracovní list je

věnován pozorování vegetativních orgánů jehličnanů. Kromě těchto pracovních listů

92

jsem dále vytvořil ještě 53 výukových karet jehličnanů, které slouží jako základ pro

digitální učební materiály, jež zpracovává firma Simopt s. r. o.

Jehličnany představují jednu z velkých skupin, a proto nebylo možné v této

diplomové práci obsáhnout celou jejich problematiku. Snažil jsem se vybírat

zástupce, kteří jsou všeobecně známí, rozšíření a dále využitelní v pedagogické

praxi.

V rámci diplomové práce byla vypracována literární rešerše k tématu

jehličnanů ve výuce biologie na střední škole s jejich botanickou charakteristikou a

anotace k didaktice jehličnanů. Byly vytvořeny pracovní listy (příloha) a výukové

CD (CD příloha). Dále byla zhotovena fotografická dokumentace a vypracována

analýza současného stavu výuky jehličnanů i porovnání obsahu učiva v různých

středoškolských učebnicích. Součástí diplomové práce je také didaktický test

(příloha) , didaktická hra (Activ Inspire, CD příloha) a 53 výukových karet jehličanů

(CD příloha).

93

F. POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ

ZDROJE

LITERATURA:

1. BAAR, Vladimír. Jehličnany. Ostrava: Scholaforum, 1997. ISBN 80-86058-63-8.

2. BITNER, Richard L. Kapesní atlas - Jehličnany. Praha 5: Euromedia Group,

2010. ISBN 978-80-242-3139-6.

3. BUSINSKÝ, Roman a Jiří VELEBIL. Borovice v České republice: Výsledky

dlouhodobého hodnocení rodu Pinus L. v kultuře v České republice. Průhonice:

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 2011. ISBN 978-

80-85116-90-8.

4. BYČKOVSKÝ, Petr a ZVÁRA, Karel. Konstrukce a analýza testů pro přijímací

řízení. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2007. 77 s. ISBN

978-80-7290-331-3.

5. HANČOVÁ, Hana a VLKOVÁ, Marie. Biologie v kostce 1, Obecná biologie,

mikrobiologie, botanika, mykologie, ekologie, genetika. 1. vyd. Havlíčkův Brod:

Fragment, 1997. 112 s.ISBN 80-7200-059-4.

6. HENDRYCH, Radovan. Systém a evoluce vyšších rostlin: Učeb. přehled. 2., upr.

vyd. Praha, 1986.

7. HIEKE, Karel. Encyklopedie jehličnatých stromů a keřů. Brno: Computer Press a.

s., 2008. ISBN 978-80-251-1901-3.

8. HRABAL, V. a kol. Testy a testování ve škole. Praha: Středisko vědeckých

informací pedagogické fakulty Univerzity Karlovy 1994.

9. CHMELAŘ, Jindřich. Dendrologie s ekologií lesních dřevin - 1. část Jehličnany.

Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1981.

94

10. CHRÁSKA, Miroslav. Didaktické testy: příručka pro učitele a studenty

učitelství. Brno: Paido, 1999. 91 s. ISBN 80-85931-68-0.

11. JEŘÁBEK, Ondřej a BÍLEK, Martin. Teorie a praxe tvorby didaktických testů. 1.

vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. 91 s. ISBN 978-80-244-

2494-1.

12. KALHOUS, Zdeněk a kol. Školní didaktika. Vyd. 2. Praha: Portál, 2009. 447

s. ISBN 978-80-7367-571-4.

13. KINCL, Lubomír, JAKRLOVÁ, Jana a KINCL, Miloslav. Biologie rostlin: pro

1. ročník gymnázií. 3., upr. vyd. Praha: Fortuna, 2000. 255 s. ISBN 80-7168-736-7.

14. KISS, Marcell a Csaba ILLYÉS. Jehličnany a stálezelené rostliny v zahradě.

Praha 3 - Královské Vinohrady: Svojtka a Co., s. r. o., 2008. ISBN 978-80-7352-

854-6.

15. KLIKA J. Lesní dřeviny- Lesnická dendrologie. Československá matice lesnická

v Písku

16. KOBLÍŽEK, Jaroslav. Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. 2.,

rozš. vyd. Tišnov: Sursum, 2006. 2 sv. (551, 178 s.). ISBN 80-7323-117-4.

17. KONÍČEK, Libor a kol. Hodnocení výsledků vzdělávání: teoretická část. Vyd. 1.

Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2007. 57 s. ISBN 978-80-7368-392-4.

18. KUBÁT, Karel a kol. Botanika. 2. vyd. Praha: Scientia, 2003, 231 s., [12] s.

barev. obr. příl. ISBN 80-718-3266-9.

19. KUBÁT, Karel. Fylogeneze a systém vyšších rostlin. Ústí nad Labem: Univerzita

Jana Evangelisty Purkyně, 2006. ISBN 8195-025-95.

20. MATOVIČ, Anton. Stavba dřeva. Brno: Vysoká škola zemědělská v Brně, 1992.

ISBN 80-7157-019-2.

95

21. MONSON, Russell K., ed. a SAGE, Rowan Frederick, ed. C4 Plant Biology. San

Diego: Academic Press, 1999. XV, 596 s. Physiological Ecology. ISBN 0-12-

614440-0.

22. MUSIL, Ivan a Jan HAMERNÍK. Jehličnaté dřeviny: Přehled nahosemenných i

výtrusných dřevin. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1567-9.

23. MUSIL, Ivan, Jan HAMERNÍK a Gabriela LEUGNEROVÁ. Lesnická

dendrologie 1: Jehličnaté dřeviny. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze,

2002. ISBN 80-213-0992-X.

24. PILÁT, Albert. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. 1. vyd. Praha,

1964.

25. POŽGAJ, Alexander, Dušan CHOVANEC, Stanislav KURJATKO a Marián

BABIAK. Štruktúra a vlastnosti dreva. Bratislava: Príroda, a. s., 1997. ISBN 80-07-

00960-4.

26. RAVEN, Peter H., EICHHORN, Susan E. a EVERT, Ray F. Biology of Plants.

6th Ed. New York: W. H. Freeman, 1999. XV, 944 s. ISBN 1-57259-041-6.

27. SKALICKÝ, Milan a NOVÁK, Jan. Botanika I.: anatomie a morfologie rostlin.

Praha: Česká zemědělská univerzita, 2007. 146 s. ISBN 978-80-213-1724-6.

28. STEWART, Wilson N. Paleobotany and the evolution of plants. 1. Publ.

Cambridge, 1987.

29. ŠÁLEK, M., RŮŽIČKA J., MANDLÁK, B.: Ekologie. FLE ČZU, Praha, 2005.

ISBN: 80-. 86386-68-6

30. ÚRADNÍČEK, Luboš. Lesnická dendrologie I. (Gymnospermae). Brno:

Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2003. ISBN 80-7157-643-3.

31. VINTER, Vladimír a MACHÁČKOVÁ, Petra. Přehled morfologie cévnatých

rostlin. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-224-3322-

6.

96

32. VINTER, Vladimír a kol. Příručka pro začínající učitele biologie. Šumperk:

Trifox, s. r. o., 2009. ISBN 987-80-904309-4-5.

33. VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem. Olomouc: Univerzita Palackého

v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2223-7.

34. ZICHÁČEK, Vladimír a Jan JELÍNEK. Biologie pro gymnázia. Olomouc:

Olomouc s. r. o., 2003. ISBN 80-7182-159-4.

INTERNETOVÉ ZDROJE:

35. Arboristika. Nejčastější škůdci jehličnanů [online]. 2012 [cit. 2014-07-29].

Dostupné z: http://www.e-arboristika.cz/432-nejcastejsi-skudci-jehlicnatych-stromu

36. Cermat. Didaktické testy [online]. 2010 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z:

http://www.cermat.cz/didakticke-testy-1404034141.html

37. EFloras. Flora of North America: North of Mexico [online]. New York: Oxford

University Press, 1993 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z: http://www.efloras.org/

38. Ekogym. [online]. [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://ekogym.blog.cz/1405/2

39. EnviWeb. [online]. [cit. 2014-07-08]. Dostupné z:

http://www.enviweb.cz/eslovnik/839

40. Galaktis. BRTNÍKOVÁ, Marie. Jehličnany [online]. 2009 [cit. 2014-07-30].

Dostupné z: http://galaktis.cz/clanek/jehlicnany/

41. Nahosemenné rostliny. Biomach, výpisky z biologie [online]. 2005– [cit. 2014-

07-07]. Dostupné z: www.biomach.cz/biologie-rostlin/system-a-evoluce-

rostlin/nahosemenne-rostliny.

42. Ohýbací dřevo. URBAN, Jiří. Stavba dřeva [online]. 2012 [cit. 2014-07-29].

Dostupné z:http://www.ohybacidrevo.cz/vlastnosti/stavba-dreva

43. Práce se dřevem. Dřevo [online]. 2010 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z:

http://prace-se-drevem.spibi.cz/Drevo-Rozdeleni.html

44. Rostliny. Rostlinné orgány [online]. 2009 [cit. 2014-07-29]. Dostupné z:

http://golgihoaparat.blog.cz/0901/viii-rostliny

97

G. PŘÍLOHY

I. DIDAKTICKÝ TEST – ZADÁNÍ

98

99

II. DIDAKTICKÝ TEST - ŘEŠENÍ

100

101

III. PRACOVNÍ LISTY

Pracovní list číslo 1

Téma: Práce s textem

Cíl: Doplnit do textu o jehličnanech slova či slovní spojení z nabídky.

„vyživovací, vaječné buňce, samčí, nahosemenné, zárodečný vak, prašných,

vajíčkách, Pinophyta, nucellus, lesní, celistvými, megasporofyly, rozmnožovací,

výtrusnice, mikrospory, integument, pylová zrna“

Jehličnany, cykasy a jinany se řadí mezi………………….rostliny. Latinský název

pro oddělení jehličnany je ………………. Představují vývojovou větev s drobnými,

……………., celokrajnými lístky. Mikrosporofyly a ………………….. tvoří

oddělené šištice. Borovice ………… (Pinus sylvestris) je statný strom, jehož jehlice

vyrůstají po dvou ve svazečcích. ………….. květy jsou tvořeny šišticí tyčinek.

Každá tyčinka má dvě prašná pouzdra (………………….), v nichž dozrávají

……….. ………… (samčí mikrospory). Také samičí květy jsou tvořeny šišticí

plodolistů, nesoucí po dvou nahých ………………… Pylová zrna (……………..)

vznikají meiotickým dělením mateřských buněk v …………… pouzdrech. Kromě

několika drobných buněk proklových obsahují dvě buňky: velkou ……………….

(vegetativní) a menší ………………….. (generativní) buňku. Vajíčka mají na svém

povrchu jeden obal (………………..), uzavírající až na klový otvor mnohobuněčný

diploidní ………………., jehož jedna buňka se nápadně zvětší a meioticky se dělí za

vzniku čtyř haploidních buněk (makrospor). Z nich tři menší zanikají, zbylá

makrospora se mění na …………………. ……………, jehož jádro se

mnohonásobně dělí a po vzniku buněčných přehrádek dává vznik samičímu proklu,

ve kterém se na bližší straně ke klovému otvoru vytvoří 3 až 6 zárodečníků,

obsahujících po jedné …………. ……………..

Zdroj textu: ZICHÁČEK, Vladimír a Jan JELÍNEK. Biologie pro gymnázia.

Olomouc: Olomouc s. r. o., 2003. ISBN 80-7182-159-4.

102

Pracovní list číslo 2

Téma: Příčný řez jehlicí borovice lesní (Pinus sylvestris)

Cíl: Zhotovit nativní preparát a pozorovat jednotlivé struktury jehlice borovice lesní.

Pomůcky: mikroskop, podložní a krycí sklíčka, Petriho miska, preparační jehla,

žiletka, psací potřeby, bezová duše, jehlice borovice lesní

Teoretický základ: Jehlice borovice lesní je na povrchu kryta pokožkou (epidermis),

pod ní se nachází nerozlišený mezofyl a uprostřed pod pochvou svazků cévních jsou

svazky cévní tvořené lýkem a dřevem. V mezofylu můžeme pozorovat patrné příčně

prořezané věnečkovité, pryskyřičné kanálky, které jsou vystlané sekretorickými

buňkami.

Postup:

1. Do bezové duše položíme jehlici tak, abychom řezem získali

příčný řez jehlice.

2. Provedeme několik, co nejtenčích řezů a vkládáme je do

Petriho misky s vodou.

3. Pro další pozorování vybereme pouze ty nejzdařilejší řezy.

4. Vybrané řezy pokládáme do kapky vody na podložní sklíčko a

překrýváme krycím sklíčkem.

5. Pozorujeme struktury jehlice, které zakreslíme a popíšeme.

Nákres:

103

Pracovní list číslo 3

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan

……………………………………………………….................

104

Pracovní list číslo 4

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan

……………………………………………………….................

105

Pracovní list číslo 5

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan.

……………………………………………………….................

106

Pracovní list číslo 6

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan.

……………………………………………………….................

107

Pracovní list číslo 7

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan.

……………………………………………………….................

108

Pracovní list číslo 8

Téma: Poznáváme jehličnany

Cíl: Určit jehličnany dle fotografického materiálu.

Úkol: Na základě fotografií poznej jehličnan.

……………………………………………………….................

109

Pracovní list číslo 9

Téma: Pozorování hydroskopických pohybů šupin šišek jehličnanů (bobtnání)

Cíl: Pozorovat a zjistit, jak dlouho trvá zpětné otevírání šišky.

Pomůcky: nádoba s vodou, tužka, šišky smrku ztepilého (Picea abies) a borovice

lesní (Pinus sylvestris)

Teoretický základ: Odumřelé části rostlin (šišky, lusky) mohou vykonávat fyzikální

pohyby. Takovým pohybem může být například bobtnání šupin šišek. Šišky se

vlivem sucha rozevírají a ve vlhku naopak zavírají. Bobtnání je zvětšování objemu

tělesa, které je způsobené vnikáním vody.

Postup:

1. Otevřené, suché šišky borovice a smrku ponoříme do nádoby

s vodou. Šišku smrku ponoříme jen do její poloviny.

2. Pozorujeme a zaznamenáváme změny.

3. Po uzavření šišek je vyjmeme z nádoby a necháme opět

uschnout.

4. Provedeme nákres i popis celého děje a zjistíme, za jak dlouho

se šišky opět začnou rozevírat.

Nákres + popis děje:

110

Pracovní list číslo 10

Téma: Pozorování vegetativních orgánů jehličnanů

Cíl: Pozorovat a zakreslit postavení jehlic na větévce daného jehličnanu.

Pomůcky: tužka, lupa, pravítko, malé větvičky jedle bělokoré (Abies alba), smrku

ztepilého (Picea abies), borovice lesní (Pinus sylvestris) a modřínu opadavého (Larix

decidua)

Postup:

1. Pozorujte a zakreslete uspořádání jehlic na větévkách

předložených jehličnanů.

2. Pravítkem změřte délku jehlic.

3. Pomocí lupy pozorujte špičku jehlice u každého vzorku a

zakreslete.

4. Popište barvu jehlic daného vzorku z rubové i lícové strany.

5. Vše přehledně zapište a zakreslete do tabulky.

Vypracování:

jehličnan uspořádání jehlic na

větévce

délka

jehlice

tvar špičky

jehlice

barva jehlice

jedle

bělokorá

smrk

ztepilý

borovice

lesní

modřín

opadavý