+ All Categories
Home > Documents > DLOUHOŇOVICE. Pohled do historie vsi pod Orlickými horami do počátku 19. století

DLOUHOŇOVICE. Pohled do historie vsi pod Orlickými horami do počátku 19. století

Date post: 11-Aug-2015
Category:
Upload: marie-stepanova
View: 269 times
Download: 0 times
Share this document with a friend
79
DLOUHOŇOVICE Pohled do historie vsi pod Orlickými horami do počátku 19. století Marie Štěpánová „Historik je nadšeným otrokem pramenů, prameny jsou jeho milovaným a nenáviděným božstvem. Vždy s nimi zápasí, někdy třeba proto, že jich má v archivech celé vagóny a nikdy jich nebude moci přečíst ani malý zlomek procenta a někdy … že jich má až zoufale málo.“ (D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997, str. 7) Úmyslně zvolila vyznání profesionálního historika o tom, co pro badatele znamená nadměrné množství či naopak absence historických pramenů. Dostatek materiálů bývá dochován především tam, kde stál kostel či panské sídlo a dějiny takových vsí se pak dají zpracovat hluboko do dávné minulosti. Dlouhoňovice, po několik staletí nevelká vesnice na hranicích žampašského panství, k nim bohužel nepatří. Nejen, že nelze historicky přesně doložit období, v němž vznikla, ale i z dob, kdy už jsou v okolí rozmanité dokumenty dochovány, zprávy o Dlouhoňovicích chybí. Například knihy o vlastnictví gruntů se na panství vedly již od roku 1597, ale kvůli lajdácké práci úředníků byly všechny až na jedinou zlikvidovány a roku 1753 nahrazeny novými. Tím byl ztracen neocenitelný pramen, z něhož by bylo možno zjistit návaznost vlastnictví na jednotlivých usedlostech a události s těmito grunty spojené. Nezbylo nic jiného, než tyto obecně vcelku běžné údaje a většinu v knize uvedených informací získat dlouhým srovnávacím studiem mnoha pramenů (především matrik). Z toho mála, co je možno v archivech najít, jsem se pokusila vytěžit maximum a zpracovat historii obce s co největší péčí a zodpovědností. Ovšem i když se Dlouhoňovice nemohou chlubit starými písemnými prameny, nelze zapomenout, že po dlouhá staletí zde žili lidé, kteří, každý sám i všichni dohromady, přispěli nějakým způsobem k vývoji obce. A právě jako vzpomínka na ně a z úcty k jejich práci vznikla tato práce. d Základní místopisné údaje o obci : Obec Dlouhoňovice leží v podhůří Orlických hor v těsné blízkosti města Žamberk a neznalý návštěvník by ji mohl považovat za jeho městskou část. Historicky však spolu mají společného pramálo a jen díky intenzivnímu stavebnímu rozvoji Žamberka dosáhla městská obytná zástavba, ještě před několika desítkami let vzdálená cca 3 km, bezprostředního sousedství s Dlouhoňovicemi. Na severu hraničí se zdejším katastrem již zmíněné město Žamberk a Helvíkovice, z východní strany Lukavice. Na západě navazuje na dlouhoňovické pozemky Bohousová, Česká Rybná a Hejnice, z jihu Písečná. Výměra obce s průměrnou nadmořskou výškou 416 m n.m. 1 zaujímá plochu … ha a 1 použity údaje z : Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ
Transcript

DLOUHOŇOVICEPohled do historie vsi pod Orlickými horami do počátku 19. století

Marie Štěpánová

„Historik je nadšeným otrokem pramenů, prameny jsou jeho milovaným a nenáviděným božstvem. Vždy s nimi zápasí, někdy třeba proto, že jich má v archivech celé vagóny a nikdy jich nebude moci přečíst ani malý zlomek procenta a někdy … že jich má až zoufale málo.“ (D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997, str. 7)

Úmyslně zvolila vyznání profesionálního historika o tom, co pro badatele znamená nadměrné množství či naopak absence historických pramenů. Dostatek materiálů bývá dochován především tam, kde stál kostel či panské sídlo a dějiny takových vsí se pak dají zpracovat hluboko do dávné minulosti. Dlouhoňovice, po několik staletí nevelká vesnice na hranicích žampašského panství, k nim bohužel nepatří. Nejen, že nelze historicky přesně doložit období, v němž vznikla, ale i z dob, kdy už jsou v okolí rozmanité dokumenty dochovány, zprávy o Dlouhoňovicích chybí. Například knihy o vlastnictví gruntů se na panství vedly již od roku 1597, ale kvůli lajdácké práci úředníků byly všechny až na jedinou zlikvidovány a roku 1753 nahrazeny novými. Tím byl ztracen neo-cenitelný pramen, z něhož by bylo možno zjistit návaznost vlastnictví na jednotlivých usedlostech a události s těmito grunty spojené. Nezbylo nic jiného, než tyto obecně vcelku běžné údaje a většinu v knize uvedených informací získat dlouhým srovnávacím studiem mnoha pramenů (především matrik). Z toho mála, co je možno v archivech najít, jsem se pokusila vytěžit maximum a zpracovat historii obce s co největší péčí a zodpovědností.Ovšem i když se Dlouhoňovice nemohou chlubit starými písemnými prameny, nelze zapomenout, že po dlouhá staletí zde žili lidé, kteří, každý sám i všichni dohromady, přispěli nějakým způsobem k vývoji obce. A právě jako vzpomínka na ně a z úcty k jejich práci vznikla tato práce.

d

Základní místopisné údaje o obci :Obec Dlouhoňovice leží v podhůří Orlických hor v těsné blízkosti města Žamberk a neznalý návštěvník by ji mohl považovat za jeho městskou část. Historicky však spolu mají společného pramálo a jen díky intenzivnímu stavebnímu rozvoji Žamberka dosáhla městská obytná zástavba, ještě před několika desítkami let vzdálená cca 3 km, bezprostředního sousedství s Dlouhoňovicemi.Na severu hraničí se zdejším katastrem již zmíněné město Žamberk a Helvíkovice, z východní strany Lukavice. Na západě navazuje na dlouhoňovické pozemky Bohousová, Česká Rybná a Hejnice, z jihu Písečná.Výměra obce s průměrnou nadmořskou výškou 416 m n.m.1 zaujímá plochu … ha a rozprostírá se mezi 3404´45 až 3707´30 východní délky a 5003´5 až 5004´44 severní šířky2. Nejvýše položeným bodem je vrch Perdějov (509 m n.m.), naopak nejnižším Dlouhoňovický potok (410 m n.m.3), podél něhož vyrostla ve směru západ – východ obecní zástavba v délce cca 2 km. Jejím středem vede komunikace 3. třídy (1,577 km4) jako spojka mezi silnicí ze Žamberka do Hejnic na západě a silnicí ze Žamberka do Písečné na východě, jež z obou stran zhruba ukončují obec.Obytná stavení stojí v úvalu otevřeném na sever a na východ; proto chladné větry

1 použity údaje z : Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 72 upravit podle současného stavu; tato informace převzata z : Pamětní kniha obce Dlouhoňovice

od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 63 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 74 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 6

vanoucí z těchto směrů výrazně ovlivňují zdejší klima. Místní kronika5 uvádí, že bouře s přívaly vodními …a zásahy blesků přicházejí od severozápadu a východní vítr „od Sibiře“ způsobuje mrazivé vánice. Půda je v této části katastru těžká (jíl, slín, hlína, opuková spodina) a náleží k útvaru křídovému. Z jihu a ze západu obklopují obec lesy6, které spolu se zvýšeným terénem brání teplému jižnímu proudění. Vrchy patří k pásmu táhnoucímu se od Litic k Lanškrounu a jsou součástí permského útvaru s převažující leh-kou, pískovcovým krevelem do červena zbarvenou půdou. Mezi křídový a permský útvar se na severozápadě dlouhoňovického katastru zarývá jazyk rulového útvaru v Hrubém lese. Na pozemcích obce vzniklo v minulosti několik melgroven (opukových lomů) a pískoven, u čp. 60 se našla cihlářská hlína. Na nalezišti vznikla v 19. století cihelna.7

Jediným významnějším vodním zdrojem nalézajícím se na obecním katastru je malý potůček zvaný Dlouhoňovický, pramenící v močálových půdách Perdějova a jen malou část vody přijímá z jižních písčitých svahů v „Pustinách“, „Podlesí“ a „Kotvích“ u Hrubého lesa. Skrze obec teče východním směrem. Za silnicí napájí rybník ..….., pak se stáčí na jihovýchod, kde nabírá vodu druhého potůčku, který vyvěrá „Za kopcem“, plyne skrze Mostiska k Záboří. Tam se oba toky spojují a pokračují pod názvem Lukavický potok jihovýchodně přes Lukavici do Letohradu a ústí do Tiché Orlice. Celková délka toku od pramenů Dlouhoňovického potoka k soutoku s Tichou Orlicí je přibližně 7,8 km.Další drobné potůčky vznikající v Hrubém lese na severozápadě dlouhoňovických pozemků po opuštění lesa splývají v jeden a po společném, asi 1 1/2 km dlouhém toku severním směrem se vlévají se za Helvíkovicemi do Divoké Orlice.Západní a jižní část obecního katastru tvoří pásmo vrchů. Většinou jsou zalesněné, tak jako v Hrubém lese ležící Kaní hůra. Naopak holý je vrch zvaný Kotve. Na jihozápadě se zvedá lesnatý Prdějov (509 m n.m.), dále Musilův kopec a vrch Kalvárie nad hřbitovem s vyhlídkou „U buku“. Na jih od obce najdeme Mrtvý kopec a za ním lesy pokrytý hřeben Vrcha a pak „Chochulek“. Les odtud postupuje jihozápadním směrem až ke Kobylci, ležícím na hranicích katastru s Písečnou. Už na jejích pozemcích pokračuje lesní hřbet ke Kozinci (538 m n.m.) a jihovýchodně na Žampach (546 m .n.m.). Padla zmínka o tom, že na sever a východ od Dlouhoňovic je krajina otevřená. Zcela rovná však není. Severně, na katastru města Žamberk, se vypíná osamocený holý vrch Rozárka (470 m.n.m.), známý původně pod názvem Hutberg či Vachtberg, později jako Kapelský vrch. A ve směru na východ najdeme u obce Lukavice další osamocený lesnatý vrch Karlovice (471 m n.m.).Poloha obce je situována mezi dvě silnice na západě a východě a železniční trať na severu. Proto mají Dlouhoňovice poměrně dobré spojení jak do okolí, tak na delší vzdálenosti. Vedou tudy dvě autobusové linky ze Žamberka do Ústí nad Orlicí, a to na horním konci ve směru Žamberk – Dlouhoňovice – Hejnice – České Libchavy – Ústí nad Orlicí a na dolním konci po trase Žamberk – Dlouhoňovice – Písečná – Žampach – Hnátnice – Lanšperk – Ústí nad Orlicí. Přibližně 700 m od středu obce stojí železniční stanice Žamberk (dříve náležející ke zdejšímu katastru), kudy vede trať Praha – Velký Osek – Hradec Králové – Žamberk – Letohrad.

d

Může být název Dlouhoňovice vodítkem pro upřesnění doby založení vsi?

Úvahy o vzniku vsi DlouhoňoviceSmlouva o zástavě majetku Jana ze Žampachu z 10. října 1513 přesvědčivě dokládá existenci všech vsí v krajině zahrnující bývalé žampašské panství. Přesně datované založení však není známo u žádné z nich, takže postupný vývoj struktury sídel se dá jen odhadovat.Není sice naprosto jisté, že název obce Dlouhoňovice souvisí s jejím založením, ale dá se

5 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 86 ve směru západ – východ : Hrubý les, Perdějov, Mostiska7 pro geologický popis použity údaje : Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955,

OÚ Dlouhoňovice, str. 8,9

to považovat za pravděpodobné. Proto i uvedené teorie z tohoto předpokladu převážně vycházejí :

A. Vznik obce jako slovanské osady lidí DluhoňovýchTuto často přejímanou teorii zřejmě jako první vyslovil Dr. Eduard Albert v Pamětech žamberských sepsaných na konci 19. stol. : „Před samým Žamberkem leží ves Dlouhoňovice, patrně prastará osada, založená od Dlúhoně, zvaná po zvyku slovanském“.8 Autor vycházel z koncovky –ice v názvu obce, jež vyvolává představu rodového jména Dluhoňovici, tedy lidé Dluhoňovi. Ověřováním této myšlenky se asi nezabýval, neboť jeho stěžejním zájmem byly dějiny města Žamberk v návaznosti na historii zdejšího panství, k němuž Dlouhoňovice nepatřily. Proto zřejmě neznal ani místní pojmenování jedné z částí řečené „Na Dlouhých honách“. Pokud se užívalo „od nepaměti“, mohlo by také připadat v úvahu jako základ názvu obce.Antonín Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny“ uvádí z roku 15439 resp. 1514 podobu10 „w Dluhoniowiczych“11 s tím, že tvar Dlohoňovice je zlidovělé pojmenování. Prvotní název vsi podle všeho skutečně zněl Dluhoňovice, což by spíše svědčilo o pojmenování podle jména zakladatele.Jisté pochybnosti o této teorii vzbuzuje pojmenování ostatních vsí na Žampašsku volené podle místních přírodních podmínek : Písečná – buď podle názvu nedalekého hradu nebo písčité půdy, Hnátnice – údajně podle potoka ve tvaru hnátu, Lukavice – podle potoka tekoucího lukami a patrně i Hejnice (Henice) možná z německého Hain = háj12.

B. Vznik obce podle tvaru prvních sídel, tzv. okrouhliceUrčitým vodítkem pro určení stáří obce by mohl být i tvar původního osídlení. Podle prvního dílu obecní kroniky je dolní část obce prastarým, staroslovanským typem nedokončené okrouhlice (podkova) při rybníku, po jehož hrázi vedla prastará cesta z Kladska k Žampachu. V 17. a 18. století zde stál panský dvůr založený žampašskými pány, pravděpodobně Burianem Bukovským.Nejdříve je třeba osvětlit, jak to bylo s obchodní trasou.Autor zápisu, snad ve snaze podpořit vysvětlení založení obce dávným slovanským předkem Dlúhoněm sem umístil trasu tzv. kladské stezky, která však vedla už asi v 10. století poněkud severněji, od Nekoře podél toku Divoké Orlice do Žamberka a dále ke Kostelci nad Orlicí. Počet obchodních cest se ve zdejší oblasti rozšířil teprve v 1. pol. 14. století. K Žampachu jezdili kupci z Chocně přes Libchavu, kde se patrně stezka dělila a směřovala také skrze dnešní Hejnice a Dlouhoňovice k Žamberku. Podobně asi vzniklo i spojení hradu a města kolem dnešních Dlouhoňovic přes Písečnou.A co říkají o původním tvaru obce katastrální mapy a historické doklady?Pravděpodobně nejstarší zobrazení obce Dlouhoňovice pocházející patrně z prvního vojenského mapování organizovaného v letech 1764-1767 v tomto ohledu moc nepomůže, neboť německý název na mapě překrývá část obce a podle viditelného zbytku se obec jeví již jako stavebně rozvinutá podél spojovací cesty.Jediným použitelným materiálem je katastrální mapa zhotovená geometrem Karlem Hertlem cca roku 1841 u příležitosti pořizování stabilního katastru. Domovní čísla tedy odpovídají přečíslování provedenému roku 1805. Nejstarší doložené usedlosti stály zřejmě v místech zobrazených na mapce č. 1. Tam, kde je zobrazen panský dvůr se nacházel Hrnčířovský grunt a v blízkém sousedství další dvě hospodářství zabavená vrchností roku 1692. Dnes se již nedá určit poloha šesti chalup zaniklých během 30tileté války. Ovšem pouze k jedné z nich náležely pozemky. Zbytek tvořily zahradnické usedlosti bez půdy, pro určení výchozí podoby vsi nedůležité, neboť vyrostly později jako chudinská obydlí.

8 Paměti žamberské , Dr. Eduard Albert, Karel Chotovský, Vídeň 1880, str. 39 v knize je uvedeno 1543, není jasné, zda nejde o tiskařskou chybu – patrně má být 151310 Dr. Antonín Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny, díl I. A-H,

Praha 195411 DZ 2B 2512 Dobrava Moldanová, Naše příjmení, Praha 1983, str. 76, 80 – už ve středoněmeckém nářečí

docházelo ke změně ei Þ e; pokud je tento výklad správný, pak by zakladateli této jediné obce na Žampašsku byli podle všeho němečtí kolonisté

Mapka č. 1Pravděpodobné rozložení dlouhoňovických gruntů v 1. polovině 17. století

(čísla značí odhadované pořadí velikosti gruntů)

Mapa poskytuje nový pohled na rozvržení dlouhoňovických usedlostí a snad i na původní podobu vsi. Tvar okrouhlice, pro níž je charakteristické kompaktní soustředění chalup do kruhu kolem volného vnitřního prostoru – návsi, se dá vyloučit. Pro určení doby vzniku sídel jsou důležité dva fenomény - již zmíněný půdorys a uspořádání plužiny. Obojí dokládá, že vznik Dlouhoňovic vycházel z terénních prvků – potoka a reliéfu krajiny. Zatímco po proudu vpravo jsou větší (snad i časově starší) statky s pozemky směřujícími jižně k lesu Prdějovu, na levé straně toku západním směrem asi teprve později vyrostly chalupnické a zahradnické usedlosti. Ještě v 1. pol. 19. století jsou poměrně dobře patrné pásy pozemků dnes nazývané „Na dlouhých honách“.

C. Vznik obce na základě místního pojmenování „Na dlouhých honách“S „dlouhými hony“ to není jednoduché. Mohou vyjadřovat jednak trojhonný způsob obdělávání půdy, jednak délkovou míru. Na tomto základě tedy mohu vyslovit dvě teorie o vzniku a pojmenování obce :

C.1. podle „honu“ jako součásti „trojhonného systému“ obdělávání půdyCo je to vlastně dvojhonný a trojhonný systém obdělávání půdy? V dobách nejstarších Slovanů se v zemědělství uplatňoval dvouhonný systém, při němž se neobdělávala všechna použitelná půda, ale jen taková rozloha, která odpovídala počtu obyvatel ve vsi. Orné pozemky se dělily na pole a tzv. příloh. Pokud se obilí pěstovalo dva roky po sobě a k obnovení půdy byly třeba čtyři roky, rozdělila se plocha na šest dílů, z nichž dva tvořila pole a čtyři příloh užívaný jako louky. Ročně se přibíral k obhospodaření jeden díl pří-lohu a jeden díl pole se nechal ležet ladem (odtud názvy „lada“ či „oulehla“).Se zánikem kmenového uspořádání společnosti v 8. – 9. století docházelo postupně k intenzivnějšímu využívání půdy. Doba přílohu se zkrátila na jednoletý úhor, jenž se na podzim hnojil a přeorával. Osvědčilo se zařazování úhoru po třech letech; odtud tedy termín trojhonná soustava hospodaření vyjadřující postupné využívání ploch v pořadí : úhor – ozim – jař, která přetrvala s některými obměnami až do konce 18. století (někde i déle).Pokud má pojmenování obce základ v užití trojhonného systému při obdělávání půdy, do vymezení období vzniku obce nepřináší nic, čeho by se dalo využít pro bližší časové určení.

C.2. podle „honu“ jako délkové míry„Hon“ skládající se z 5 provazců zavedl roku 1268 Přemysl Otakar II.. Zajímavá je definice této jednotky : označovala vzdálenost, kterou dokázal zdravý člověk uběhnout, aniž by odpočíval. Zemský provazec měřil 24,84 m, tzn. že hon měl 124,2 m. Byl zároveň součástí plošné, tzv. záhoné míry, při níž se počítalo do 2 záhonů 15 brázd jedny hony dlouhých. Jedna kopa záhonů obsahovala 450 brázd širokých cca 1 hon o délce jednoho honu (5 x 5 provazců); 12 kop záhonů tvořilo lán. Další drobný dílec lánu představovalo

staročeské jitro. Při přepočtu na záhonou míru mělo 1 hon na délku a jeden provazec na šířku, tedy 5 čtverečných provazců, tj. 3.084,836 m2. Při pohledu na mapku č. 1 zaujme v podstatě shodná šířka Zilvarova a Moravcova gruntu „Na dlouhých honách“. Ačkoliv nemám k dispozici přesné rozměry, podle mého názoru byly tyto pozemky vyměřeny právě podle staročeského jitra, a to tak, že jeden díl má šířku 3 provazců (tedy kratší strany 3 jiter) a délku 25 provazců (pět delších stran jitra, tj. pět honů). Celkovou výměru „dlouhých honů“ představuje zhruba 90 jiter13, tj. 27,76 ha či 1,5 lánu staročeské záhoné míry.

Mapka č. 2Pravděpodobná původní výměra pozemků „Na dlouhých honách“(čísla značí odhadované pořadí velikosti gruntů v 1. polovině 17. století)

Na pozdější panskou půdu vpravo od Moravcova hospodářství by se podle tohoto způsobu vešly další čtyři shodně velké statky (nikde ale není psáno, že tam skutečně stály). A protože za vlády Karla IV. (26.8.1346 - 29.11.1378) došlo k nové unifikaci (sjednocení) měr a vah14, teorie o vyměření gruntů podle jednotek platných od roku 1268 svádí k domněnce o založení Dlouhoňovic souběžně či nedlouho po vzniku hradu Žampach. Relativně jasná věc však má zádrhel. I po Karlově úpravě se totiž plochy nadále měřily častěji podle záhoné míry (běžně do 17. a někde takřka do 19. století). Takže v tomto směru nelze počítat s přesným časovým vymezením. Vypadá naprosto logicky, že původní základ vsi mohlo tvořit šest čtvrtlánových gruntů. Ovšem je tu jedno ale … velikost průměrné usedlosti se v době předhusitské pohybovala mezi 0,5 - 1 lánem. Proto se domnívám, že „Dlouhé hony“ tvořily původně jeden celek – patrně svobodný dvůr, tzv. popluží, jenž nemělo stanovenou přesnou výměru a obvykle k němu náleželo kolem 25 ha půdy. Teprve ve 2. polovině 15. století mohlo dojít k parcelaci dvora a vzniku osady.Dlouhé hony však nemusejí nutně znamenat délkovou míru. Takto označená část plužiny je podle dnešní katastrální mapy i dosud nejstaršího mapového zobrazení z let 1764-67 výrazně delší než ostatní plochy, takže i zde mohl při pojmenování nové vsi působit, stejně jako u ostatních vesnic na Žampašsku, krajinný prvek.Úvahy o vzniku Dlouhoňovic by neměly smysl bez znalostí historického vývoje osídlování zdejší krajiny. Takže co říkají historické materiály?

Dlouhoňovičtí hospodáři ve světle nejstarších dokumentů(Taxa panství Žampach 1620, nedatovaný seznam plátců desátku cca z konce 30. let 17. stol., soupis poddaných podle víry 1651, berní rula 1654)

13 cca 98 korců ( strychů ) v katastrálních mírách užívaných v l. 1654-176414 Provazec zemský byl stanoven na dnešních 30,88 m a délka „honu“ činila 154,4 m. ( podle

unifikované míry 1 lán = ( 154,4 x 154,4 m ) x 12 = 286.072,32 m2, tj. 28,6 ha = královský lán ) - k výpočtu použity podklady ze stati : Ladislav Procházka, Míry a váhy ( in Rudolf Melichar a kol., Sborník k základům genealogie, Praha 1988, str. 63-69 )

Gruntovní knihy vznikly na žampašském panství už na konci 16. století, ale obec Dlouhoňovice má tu smůlu, že „pro velkou sešlost a dílem také vzniklou nepořádnost v těch od léta Páně 1596 založených knihách gruntovních“ musely být 22.5.1753 pořízeny nové svazky a původní záznamy se do dnešní doby nedochovaly. Držbu rustikální (poddanské) půdy dokládá pouze jediná kniha zahrnující období let 1753 – 185315. K rekonstrukci vývoje gruntů v 1. polovině 17. století jsem proto musela použít jiné zdroje – šacovní listinu z let 1620-26, nedatovaný seznam plátců desátku z konce 30. let 17. stol. (1627-29?), soupis poddaných podle víry z r. 1651 a berní rulu z r. 1654.Prvním dokumentem uvádějícím víc než název vsi, je tzv. taxa či šacovní listina, kterou nechal kolem roku 1620 sepsat Jan Votík Bukovský z Hustířan, když nabízel panství k prodeji. Na zdejším statku v té době žilo přibližně 596 lidí16, z nichž asi 451 bydlelo na 130 poddanských gruntech (z toho 2 výsadní rychty a mlýn). Na 65 % hospodařili sedláci a na 9 % chalupníci. V tehdejších časech se za hlavní měřítko příslušnosti k jedné nebo druhé kategorii považovalo, zda hospodář vlastnil potah. Chalupník tedy mohl mít teo-reticky mnohem větší výměru pozemků než sedlák. Zbylých 26 % poddanských usedlostí se počítalo k zahradnickým, tj. takovým, které neměly žádnou nebo jen něco málo půdy. „Zahradníci“ se živili námezní prací v panských dvorech či pro bohatší sousedy nebo řemeslem.V Dlouhoňovicích stálo počátkem třicetileté války 16 chalup a předpokládám, že ves mohla mít asi 64 obyvatel.

pořadí na

panství podle výše

úroků

jméno hospodáře

svatojiřský úrok

svatohavelský úrok

slepice vejce husa celkem odhad výměry

pozemků v korcích

gr. d. gr. d. gr.ks

gr.ks

gr.ks

gr. čes.

chalupníci23 Martin

Hernčíř 45 45 8

41,2719

99,3 41,7

65 Martin Zilvar

8 8 31,5

0,406

7,51

26,9 11,3

69 Jan Kolbaba 9 9 42

1,0015

23,0 9,7

70 Jan Voplištil 8 8 63

0,8012

22,8 9,6

75 Matěj Pospíšil

7 0,50 7 0,50 63

0,8713

21,9 9,2

79 Václav Mrauka

6 6 42

0,9314

16,9 7

84 Mikuláš Moravec

5 0,50 5 0,50 42

0,7311

15,7 6,6

85 Jiřík Bohatej 5 5 42

0,6710

14,7 6,2

15 Kniha purkrechtní k statku velebné college S.J. Kralo-hradecké Žampachskému přináležející vsi Dlouhoňovice a Křižánky založená za času J.M. pana pátera Petra Janovka nadjmenované koleje vysoce meritirovaného rectora Léta Páně 1753 skrze mě Jana Václava Karmášek, ten čas zřízeného purgkrabího ( SOA Zámrsk, Pozemkové knihy okresního soudu Žamberk, kniha č. 200 )

16 odvozeno : Budy 11 rodin ( roku 1651 podle soupisu poddaných podle víry – 16 rodin - 64 obyvatel starších 9ti let ), Hnátnice 42 rodin ( 43 rodin - 171 obyvatel ), Hlavná 4 rodiny ( 1651 – neuvedena ), Hejnice 22 rodin ( 19 rodin - 65 obyvatel ), Dlouhoňovice 16 rodin ( 10 rodin - 42 obyvatel ), Písečná 36 rodin ( 33 rodin - 109 obyvatel ) Þ roku 1651 = 121 rodin - 451 obyvatel + 4 rodiny – 25 obyvatel ve dvoře = 125 rodin – 476 obyvatel , tj. 3,8 obyvatel nad 9 let na 1 rodinu, odhadem 4 obyvatelé na 1 rodinu celkem ) Þ kolem roku 1620 celkem 131 rodin – cca 524 obyvatel ve vsích, cca 42 lidí ve dvorech, panská rodina a služebnictvo, tj. odhadem kolem 30 lidí Þ celkem asi 596 obyvatel

pořadí na

panství podle výše

jméno hospodáře

svatojiřský úrok

svatohavelský úrok

slepice vejce husa celkem odhad výměry

pozemků v korcích

gr. d. gr. d. gr.ks

gr.ks

gr.ks

gr. čes.

89 Jiřík Mejnus 4 4 31,5

0,406

11,4 4,8

90 Jiřík Vach 4 4 31,5

0,406

11,4 4,8

91 Jiřík Kadlíček

3 0,50 3 0,50 21

0,335

9,3 3,9

zahradníci 0 093 Mikuláš

Plíhal3 3 2

0,750,20

38,2 3,4

100-

120

Kateřina Vaníčková

1 1 2,0 0,8

Václav Stupka

1 1 2,0 0,8

Jan Bulík 1 1 2,0 0,8Anna Plysková

1 1 2,0 0,8

celkem 289,5 121,4

Tabulka č. 1Hospodáři v Dlouhoňovicích podle výše poddanských dávek roku 1620

Na první pohled je patrný výrazný rozdíl mezi výší poddanských dávek odváděných z gruntu Martina Hernčíře v poměru k ostatním obyvatelům vsi. Zatímco jeho hospodářství se svou velikostí blížilo k 1/2 lánu, žádná z dalších usedlostí zdaleka nedosahovala ani čtvrtiny lánu. Také v porovnání se zbytkem panství patřila Hernčířova usedlost k velkým. Při pominutí naturálních dávek je roční peněžitý úrok 99ti grošů druhý nejvyšší, a to hned po písečském mlýně. Podle výše všech požadovaných platů se hospodářství řadí na 23. místo mezi 121 usedlostmi, ačkoliv jeho hospodáře, Martina Hernčíře, uvádí taxa jako chalupníka.

vesnice celkem sedláci chalupníci zahradnícipočet tj. %

v rámci

panství

tj. % v rámc

i vsi

počet tj. %v rámc

i panstv

í

tj. % v rámc

i vsi

počet tj. %v rámc

i panstv

í

tj. % v rámc

i vsi

Hnátnice 42 35 45 83 0 0 0 7 23 17Písečná 37 24 31 65 0 0 0 13 42 35Hejnice 21 17 22 81 0 0 0 4 13 19Dlouhoňovice 16 0 0 0 11 100 69 5 16 31Hlavná 4 2 2 50 0 0 0 2 6 50celkem 120 78 65 - 11 9 - 31 26 -

Tabulka č. 2Sociální struktura poddanských gruntů na žampašském panství kolem roku 1620

Předchozí tabulka ukazuje, že sociální struktura Dlouhoňovic byla od ostatních vsí výrazně odlišná. Zatímco jinde převažovala vrstva sedláků, zcela chyběli chalupníci a jen ojediněle se vyskytovaly zahradnické grunty, v Dlouhoňovicích nebylo ani jedno selské hospodářství a 11 zdejších chalupnických gruntů představovalo plných 100 % všech takto označených usedlostí v rámci žampašského statku. Znovu je však třeba připomenout, že kritériem k zařazení mezi sedláky bylo vlastnictví potahu, neboť později se k chalupníkům řadili hospodáři vlastnící asi 5-15 korců půdy, čemuž se již zmíněný Martin Hernčíř vymyká.Uspořádání pozemkové držby, ve kterém chybí vrstva sedláků, obvykle značí novou, vývojově nestabilizovanou ves. Dlouhoňovice jsou ale zmiňovány již roku 1513 a za více jak sto let by zcela jistě k vytvoření této sociální kategorie došlo. Podle mne se takto

nepřímo potvrzuje teorie o manském dvorci jako výchozí struktuře při vzniku Dlouhoňovic. Později kolem něj vyrostla rozrodem čeledi ves a zdejší obyvatelé získávali prací ve dvoře prostředky k obživě. K jeho zrušení došlo v nedávné minulosti, což zprostředkovaně prokazují dosud shodné plošné celky. Martin Hernčíř totiž obhospodařoval 41,7 korců půdy, součet pozemků čtyř dalších hospodářů, jejichž poddanské dávky se pohybovaly mezi cca 22 - 27 groši, činí asi 39,8 korců a zbytek menších chalupníků spolu se zahradníky měl k dispozici dalších 39,9 korců.Myšlenku o panském sídle v Dlouhoňovicích podporuje i zápis v 1. díle dlouhoňovické obecní kroniky z r. 1945, kde se na str. 9 píše : „V 16. století zřídili v dolní části vsi Dlú. dvůr, kde bydlila na poč. 17. stol. hraběnka Bukovská na výměnku.“ Žádné historické dokumenty zdůvodňující tento zápis jsem sice nenašla, ale není vyloučeno, že kronikář vycházel z mě neznámého či dnes již neexistujícího zdroje. Zmiňovanou hraběnkou by mohla být Johanka rozená z Bubna, manželka Adama Bukovského z Hustířan, údajně muže prudkého a svárlivého, jenž vlastnil žampašské panství od roku 1574 a zemřel př.r. 1691. Johanka se svou povahou od manžela asi příliš nelišila, což dokládá již popisovaná příhoda, kdy urozená paní kradla len z polí držitelky lanšperského dvora, Johanky z Boskovic. Není proto vyloučeno, že jako ovdovělá nebyla pro svou náturu v domác-nostech dětí ani příbuzných vítána. Nejstarší syn Jan Votík jako nový majitel panství obý-val do své smrti v r. 1602 tvrz v Budách, kde jej vystřídal strýc Vladislav. Další z Johančiných synů, Mikuláš měl v držení bývalou píseckou rychtu, kterou r. 1598 prodal Petru Lipanskému a r. 1607 se dostala do rukou Johančiny švagrové Doroty, manželky Vladislava. Proto není až tak nereálné podobně uvažovat o dvoře v Dlouhoňovicích jako výměnku hraběnky Bukovské. Po její smrti (koncem 16. či poč. 17. stol.), kdy už byla usedlost vrchnosti k nepotřebě, proměnila ji na poddanský grunt, který patrně odkoupil předek Martina Hernčíře. Tuto teorii, vycházející především z neobvyklé sociální struktury vsi, však není možné na základě dnes dochovaných a známých dokumentů doložit.Dalším časově navazujícím dokumentem z historie Dlouhoňovic by měl být nedatovaný soupis plátců desátku. Jeho opis se nalézá ve farní kronice kostela v Písečné z let 1747-1810 a autor (patrně páter Jan Vinařický) připsal poznámku u vsi Hnátnice :„ Kromě prvních čtyř sedláků všichni jiní hospodářové tak psaní jsou, jak sem je napsané našel a jak byli na gruntech okolo léta 1627“ a pod seznamem ze vsi Dlouhoňovice : „Všichni staří hospodářové ne podle toho urbáře, nýbrž z kruntovních knih se vyhledati mohou“. Jejich jména v mnoha případech odpovídají šacovní listině z let 1620-26, ale určité výjimky se přece jen objevují. Proto se domnívám, že zapsaní majitelé sídlili na dlouhoňovických gruntech před těmi, které uvádí taxa17. K přesnějšímu datování dokumentu cca do let 1627-29 napomáhají poznámky, které připojil k soupisu poddaných podle víry rektor jezuitské koleje Jiří Bohatý : „Bejvala tu (v Písečné) fara, v které praedikant bydlíval, ale od toho času, co ten statek neb(ožtík) urozený pán pan Fridrich z Opperštorfu byl skoupil a praedikanta vybyl, dosazen byl jeden farář, který že se vyživiti nemohl, nechtěl zůstati. A tak neb(ožtík) pán pan z Opperštorfu, maje u sebe Patres Societatis Jesu, obdržel to při jeho knížecí milosti panu kardinálu, aby Patres tu místo faráře přisluhovati mohli, což se vždy posavád …zachovalo, když tam někdo z paterův zůstával. V nebytí pak paterův ucházeli se ku pánům farářům ousteckým a žamberským. … Desátky se neodvozovaly od mnoha let pro nemožnost lidí a hrubou od lidí vojenského zkázu a ubrání, též že faráře nebylo.“ Seznam plátců desátku tedy patrně vznikl v době, kdy panství převzal Bedřich z Oprštorfu, vyžádal si dosazení faráře a v souvislosti s tím nechal podle aktuální pozemkové držby rozepsat starodávnou poddanskou povinnost. Odvod desátku totiž náležel odnepaměti k jednotlivým gruntům stejně, jako každoroční úhrada běžných platů vrchnosti. I v tomto případě vycházela jeho výše z počtu lánů, na nichž byla ta která ves založena a ve svém souhrnu zůstával desátek neměnný. Při výpočtu velikosti dlouhoňovických gruntů koncem 30. let 17. století se proto dá vcelku spolehlivě počítat se celkovou plochou pozemků zapsanou v berní rule.Soupis desátků uvádí 10 dlouhoňovických hospodářů nesoucích uložené břemeno. Neuvádí zahradníky, kteří byli povinnosti přispívat na vyživení faráře ušetřeni. Podle taxy by se mělo jednat o pět usedlostí se souhrnnou výměrou 6,6 korce.

žito oves slepic sej 19finanč pořa odhad plochy

17 zpracování taxy se obvykle řadí do let 1620-26

e r18 ní vyjádře

dí gruntukor

.věr

.čtv.

kor.

věr.

čtv.

ks ks korec ha

Jan Hrncžírž 2 1 2 1 1 1 35,7 2 19,7 5,67Matiej Pospíšil

3 3 1 1 13,8 7-9 7,6 2,19

Jan Kolbaba 1 1 1 1 1 1 21,1 3 11,7 3,37Mikoláš Moravec

3 3 1 1 13,8 7-9 7,6 2,19

Martin Silvar

3 3 1 1 46,7 1 25,7 7,4

Václav Mrnta

1 1 1 1 17,5 4-6 9,6 2,76

Jiřík Mejnuš 1 1 1 1 17,5 4-6 9,6 2,76Jiřík Brzobohatej

3 3 1 1 13,8 7-9 7,6 2,19

Jiřík Tkadlíček

2 2 1 1 10,2 10 5,6 1,6

Jiřík Mach 1 1 1 1 17,5 4-6 9,6 2,19celkem20

tj.9 13 9 13 10 10 207,6

gr.114,3 32,32

3 1 3 1 10 10

Tabulka č. 3Výše desátků odváděných z dlouhoňovických gruntů na poč. 17. stol. ke kostelu

v Písečné

Ze zápisu rektora jezuitské koleje Jiřího Bohatého plyne, že během třicetileté války poddaní desátek asi nikdy neodváděli, ale i tak poskytuje soupis několik zajímavých informací. V mezidobí obou dokumentů zanikla v Dlouhoňovicích jedna usedlost. Dá se lehce určit, že se jde o Voplištilovský grunt, neboť ostatní hospodářství byla v držení stejných rodů. Kromě toho porovnání odhadů výměry pozemků ze šacovní listiny a seznamu desátků vykazuje známky úprav pozemkové držby.

Jména hospodářů21 odhad velikosti pozemků (korce)

šacovní listina

soupis desátků

rozdíl

Jan Hrncžírž, Martin Hernčíř 41,7 19,7 -22,0Martin Zilvar 11,3 25,7 14,4Jan Kolbaba 9,7 11,7 2,0Jan Voplištil 9,6 0 -9,6Matěj Pospíšil 9,2 7,6 -1,6Václav Mrnta, Václav Mrauka 7 9,6 2,6Mikuláš Moravec 6,6 7,6 1,0Jiřík Brzobohatej, Jiřík Bohatej

6,2 7,6 1,4

Jiřík Mejnus 4,8 9,6 4,8Jiřík Vach 4,8 9,6 4,8

18 někdy se používal výraz „letníky“19 vychází z cen r. 1620; tj. žito : 1 korec á 36 gr., 1 věrtel á 9 gr., 1 čtvrtně á 2,25 gr.; oves : 1

korec á 22,5 gr., 1 věrtel á 5,6 gr., 1 čtvrtně á 1,4 gr.; slepice á 2 gr.; sýr? – cenu za sýr jsem nenašla, proto používám hrubý odhad na základě peněžního účtu města Poličky z r. 1683/84, kdy se za 1 libru sýra účtují 2 krejcary ( 1 gr. čes. = 2,3 krejcaru, 2 krejcary = 0,87 gr. čes. )

20 13 čtvrtní = 3 věrtele, 1 čtvrtce + 9 věrtelů = 12 věrtelů, 1 čtvrtce = 3 korce, 1 čtvrně žamberské míry?; tj. 350,1 + 7,3 litrů = 357,4 litrů obilí = 0,3574 m3 x 740 ( hustota žita; kg/m3 ) = cca 264,5 kg žita; 0,3574 m3 x 455 ( hustota ovsa; kg/m3 ) = cca 162,6 kg ovsa

21 pokud došlo ke změně, je jako první uvedeno jméno ze soupisu desátků

Jiřík Kadlíček 3,9 5,6 1,7celkem (bez zahradnických usedlostí)

114,8 114,3 -0,5

Tabulka č. 4Porovnání výměry a změn pozemkové držby v Dlouhoňovicích před 30tiletou válkou

Právě zánik Voplištilova gruntu mohl být impulsem, který patrně přivedl Bedřicha z Oprštorfu k přerozdělení pozemků v Dlouhoňovicích. Smysl tohoto opatření vidím v efektivnějším využívání půdy a s tím souvisejícím přínosem pro vrchnostenský důchod.Předchozí skladba obce vycházela z existence dvora a pracovních možností v něm. Po jeho zániku zůstal ve vsi jeden, na zdejší podmínky nadměrný a zřejmě nedostatečně využitý grunt, kdežto další hospodáři se potýkali s odvody poddanských dávek. To vrchnosti nevyhovovalo. Došlo ke zmenšení Hrnčířova gruntu o 22 strychů (zbylo necelých 20 str.) a Pospíšilova o 1,6 strychu, což spolu s polnostmi od Voplištilovy usedlosti představuje celkem 33,2 strychu. Téměř polovina půdy připadla Martinu Zilvarovi, jehož hospodářství se stalo s cca 26 strychy největším ve vsi. Dále vznikly dvě skupiny po třech gruntech s bezmála 10 a 8 strychy pozemků. Co do velikosti zůstalo s necelými 12 strychy třetím hospodářství Jana Kolbaby a nejmenším mezi chalupníky se sotva 6 strychy Tkadlíčkova usedlost. Pokud k úpravě pozemkové držby, jak jsem ji vydedukovala na základě popsaných faktů, skutečně došlo, zanikly jejím provedením poslední pozůstatky původní dvorcové struktury Dlouhoňovic.

jméno postavení věk

vyznání

jméno postavení věk

vyznání

Jan Tkadlíček rychtář, sedlák 42 k Václav Kačálek hajnej, sedlák 39 kAnna manželka 32 k Anna manželka 37 kJan syn 10 k Jan syn 10 kMandalena N. děvka, sirotek 19 k Kateřina N. děvka, sirotek 14 kMandalena N. pastvice,

sirotek16 k Anna N. pastvice,

sirotek10 k

Václav Hernčíř konšel, sedlák 31 k Martin Silvar sedlák 83 kMařena manželka 39 k Dorota manželka 84 kMatěj N. pacholek, sirotek 26 k Václav syn 47 kJiřík N. pohůnek, sirotek 13 k Kateřina manželka 36 kMandalena N. děvka, sirotek 18 k Dorota cera 12 kAnna N. pastvice,

sirotek12 k Bartoš N. pohůnek 15 k

Dorota N. děvče, sirotek 11 k Mikoláš Moravec sedlák 74 kJiřík Vyčítal konšel, sedlák 37 k Anna manželka 48 kZuzana manželka 29 k Jakub N. pohůnek 18 kMařena N. pastvice 12 k Anna N. děvka, sirotek 10 kJiřík Mejnuš konšel, sedlák 51 k Václav Stupka chalupník 76 kMandalena manželka 40 k Lída manželka 81 kJiřík syn 20 k Jakub Kubelka chalupník 41 kKateřina cera 17 k Dorota manželka 32 kJan syn 13 k Jiřík Bezrukej chalupník 74 kMařena cera 10 k Zuzana manželka 69 k

Tabulka č. 5Dlouhoňovičtí obyvatelé podle soupisu poddaných podle víry z r. 1651

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 poprvé představuje jmenovitě 42 dlouhoňovických obyvatel od 9 let výše žijících v deseti gruntech. Dá se odhadnout, že děti nižšího věku měli v rodinách mladších hospodářů – u Tkadlíčků, Hernčířů, Vyčítalů, Mejnuše ml., Kačálků a Kubelků. Na každou z těchto domácností mohli připadnout asi tři přeživší potomci22, tedy cca dalších 18 osob. Ve vsi tedy žilo krátce po třicetileté válce kolem 60ti lidí.Ačkoliv chybí údaje o nejmladší věkové skupině a dochází tak k určitému zkreslení, Dlouhoňovice byly v této době nejmenší na žampašském panství (v soupisu chybí

22 dětská úmrtnost byla v těch letech poměrně vysoká

Hlavná). Obyvatelstvo se tu takřka z poloviny obměnilo. Místo Kolbabových, Pospíšilových, Mraukových, Bohatých a Vachových se nově objevují rodiny Jiříka Vyčítala, Václava Kačálka, Jakuba Kubelky a Jiříka Bezrukého. Poslední z nich se vzhledem k vysokému věku do vsi asi nepřistěhoval a je podle mne totožný s Jiříkem Bohatým.

Zdejší věkový průměr 33,5 let o dost převyšoval ostatní vsi na panství. Nejstarší obyvatelkou Dlouhoňovic byla 84tiletá Dorota, manželka jen o rok mladšího, 83tiletého Martina Zilvara, který pořád ještě vedl grunt. V soupisu není uveden jediný výměnkář, což potvrzuje, že instituce výměnku nebyla ještě obecně rozšířena a majitel na své usedlosti většinou rozhodoval až do smrti.

Právě kategorie vlastníků gruntů ukazuje „stáří“ vsi nejmarkantněji. Čtyři z deseti hospodářů mají dokonce víc jak 70 let (Martin Silvar, Mikuláš Moravec, Václav Stupka a Jiřík Bezrukej). Střední hodnotu představuje 55 let, což je takřka o třetinu více než v Hnátnici, Hejnicích a Písečné.Mýlil by se ten, kdo by očekával „kmety“ v čele vesnické samosprávy. Tu naopak tvořili zbylí, o mnoho mladší hospodáři – rychtář Jan Tkadlíček a konšelé Václav Hernčíř, Jiřík Vyčítal a Jiřík Mejnuš. Volba má dva základní důvody : věkový a náboženský. Dalo se totiž očekávat, že staří lidé, ač formálně přestoupili na katolickou víru, tajně vyznávali staré náboženství, a to jejich sousedé zpravidla tušili. Vrchnost proto nemohla „nespolehlivé“ osoby postavit do čela vsi, neboť by tím ohrožovala proces rekatolizace. Navíc bývalo zvykem, že volení zástupci poddaných se museli pravidelně (obvykle každý týden) dostavit „na kancelář“ pro instrukce, a to by bylo pro letité muže příliš namáhavé.V souvislosti se soupisem poddaných podle víry bych se ráda zmínila o dvou, jindy zcela opomíjených sociálních skupinách – čeledi a sirotcích.

Při selských a chalupnických usedlostech žampašského panství zaměstnávali roku 1651 jako čeleď celkem 120 osob (z toho 24 v panském dvoře), z nichž 68 (tj. 57 %) představují sirotci. Zbytek patrně pocházel z rodin zahradníků a drobných chalupníků, kteří nemohli z výnosu malých hospodářství všechny potomky uživit. Převážnou část čeledi tvořily ženy (62%), najímané jako děvečky či pastvice. Muži pracovali v dětském věku jako pastevci, později jako pohůnci a pacholci.Pominu-li panský dvůr, nejvíce využívali čelední práci hospodáři v Dlouhoňovicích, kde připadalo 1,3 osoby na grunt. Tento údaj přímo souvisí s vysokým věkovým průměrem zdejších hospodářů. Ve vsi je evidováno 13 osob ve službě - 5 děveček, 4 pastvice, 3

pohůnci a 1 pacholek. Jen tři z nich nebyli sirotky.Nejbohatší Hnátnice se procentuálním vyjádřením čeledi a počtu gruntů (1,1 : 1) od Dlouhoňovic příliš neliší, ale potřeba námezních sil tu vznikala ve spojitosti s větší rozlohou polností i samotných hospodářství.Zatímco smysl soupisu poddaných podle víry z r. 1651 spočíval ve zmapování počtu obyvatel a zhodnocení dosavadního průběhu rekatolizace, další z dokumentů – berní rula, ve zdejším kraji vypracovaná za základě závěrů vizitační komise z r. 1653, měl za úkol nově určit berní zatížení obyvatelstva. Není třeba rozvádět složitost jednání a výpočtů, každopádně od roku 1656 vešel v platnost nový daňový systém vytvořený na základě velikosti gruntů, půdních podmínek a možnostech vedlejšího výdělku.

Jméno rolí má a osívá potahů, dobytka chová Handle a živnosti vedou rozdílné

Nově osedlí, pohořalí, různé

stry-chů cel-kem

na zimu

na jaro

potahů

krav jalového

ovcí sviň

sedláciVáclav Dostálek 26 7,2 10 3 10 4Martin Zylvar 20 6,2 4 3 6 3celkem 46 14 14 6 16 7

chalupníciVáclav Kacalík 10,2 2,2 3 2 4 2Mikuláš Moravec 10,1 2,1 3 2 4 2Jiřík Vyčíták 11,3 2 3 2 4 2Jiřík Mejnoš 13,2 4 2 1 4 1 vh df

1710Václav Písecký 9 1 2 vh df

1710Jan Karlíček drží též Bachažovský místo pustý

10 2 1,2 1 4 4

Matěj Machač 10 1 1 1 3 1 vnově se osazuje 1653

celkem 75 14,3 15,2 9 23 12

ZahradníciJakub Pokruta 1 1Václav Kulhavý 1 1celkem 2 2

stavení rozbořený a pustýMačachovský pustývše dohromady 121 28,3 29,2 15 41 21 Mimo

toho vnově osedlýho p. 3.

Tabulka č. 6Berní rula 1654 – obec Dlouhoňovice

Ačkoliv mezi zpracováním soupisu poddaných podle víry a berní ruly uplynuly sotva tři roky, obsazení dlouhoňovických gruntů se znovu změnilo. Jejich počet se zvýšil na jedenáct. Hrnčířovo hospodářství koupil Václav Dostálek a se světem se patrně rozžehnal Jiřík Bezrukej. Zmizela i další jména – Václav Stupka a Jakub Kubelka. Podle matriky však Kubelkovi žili ve vsi dále, ale zřejmě už jen jako podruzi23 Nově se ve vsi usadil Václav Písecký, Jakub Pokruta, Václav Kulhavý a nejčer-stvěji roku 1653 Matěj Machač.Během třicetileté války se patrně obměnila i velikost pozemkové držby. V případě šacovní listiny a soupisu desátků se ovšem jedná jen o mé odhady na základě výše plateb 23 viz narození dcery Anny r. 1677

odváděných z jednotlivých gruntů. Každopádně lze s určitostí říci, že roku 1654 vlastnil největší statek ve vsi s polnostmi o ploše 26 strychů, až dosud v držení rodu Hrnčířů, Václav Dostálek. Za ním následoval Martin Zilvar s 20 strychy a třetím v pořadí podle velikosti byl chalupnický grunt Jiříka Mejnuše s 13,2 strychy. Pokud by úsudek o ploše polností na poč. 30. let 17. stol. odpovídal skutečnosti, pak by právě Mejnušovo hospodářství zaznamenalo největší nárůst osevní plochy – plných 8,4 strychů.Pole u dalších šesti usedlostí – Vyčítalovy (původně Kolbabova), Kacalíkovy (Mraukova), Moravcovy, Karlíčkovy, Machačovy a Václava Píseckého (Pospíšilova) – měla rozlohu od 9 do 11,3 strychů. Machačovský grunt zůstával nejméně od konce 30tileté války opuštěný a smrtí Jiříka Bezrukého (Bohatého) uprázdněné hospodářství připojil ke svému cca v letech 1652-53 Jan Karlíček. Jakub Pokruta a Václav Kulhavý (Stupka) obývali chalupy bez pozemků.

Jména hospodářů24 šacovní listina

(odhad)

soupis desátků(odhad)

berní rula

Jan HrncžíržVáclav Dostálek

41,7 19,7 26

Martin Zilvar 11,3 25,7 20Jan KolbabaJiřík Vyčítal

9,7 11,7 11,3

Jan Voplištil 9,6 - -Matěj PospíšilVáclav Písecký

9,2 7,6 9

Václav MrntaVáclav Kacalík

7 9,6 10,2

Mikuláš Moravec 6,6 7,6 10,1Jiřík BrzobohatejJiřík Bohatej

6,2 7,6 -

Jiřík Mejnus 4,8 9,6 13,2Jiřík Vach 4,8 9,6 -Jiřík Kadlíček 3,9 5,6 10Matěj Machač - - 10celkem (bez zahradnických usedlostí)

114,8 114,3 119,8

Tabulka č. 7Předpokládaný vývoj pozemkové držby od 30. let 17. století do r. 1654

Dlouhoňovické grunty v 1. polovině 17. století

Porovnáním dokumentů (taxa, soupis desátků, soupis poddaných podle víry, berní rula, křestní matrika) se lze dopátrat přibližného osudu jednotlivých dlouhoňovických hospodářství v 1. polovině 17. století. V případě gruntů, které krátce potom zanikly, jsem pro zachování kontinuity informací využila i podkladů z dalších zdrojů zmíněných podrobněji v následující kapitole a povedla popis hospodářství až k jeho konci.

č. 125 : Hrnčířovský grunt (svedený k panskému dvoru)Soudím, že po zrušení dlouhoňovického panského dvora na samém konci 16. či na počátku 17. století, koupil usedlost s polnostmi Jan Hrncžírž a stal se vlastníkem největšího hospodářství ve vsi. V době sepsání taxy, tj. cca 1620-26, měl již grunt o ploše 41,7 strychů v držení Martin Hernčíř, snad Janův syn.Žampašskému panstvu platil ze 42 korců půdy peněžitý úrok 90 grošů, tedy po 45 groších na sv. Jána a sv. Havla. Jak jsem se již zmínila, že bez naturálních dávek se jednalo o druhý nejvyšší odvod v rámci panství, a to hned po písečském mlýně. Kromě finanční částky dostávala vrchnost z Hrnčířova hospodářství ještě 4 slepice a 19 vajec 24 pokud došlo ke změně, je jako první uvedeno jméno ze soupisu desátků ( případně z taxy ) a

druhé z berní ruly25 čísla nejsou původní, zvolila jsem je podle pořadí gruntů v tabulce „Hospodáři v Dlouhoňovicích

podle výše poddanských dávek roku 1620“ na předchozí straně

ročně, což kolem roku 1620 představovalo částku 23 grošů. Podle celkové výše platů se grunt řadil na 23. místo mezi 121 usedlostmi na panství, ačkoliv jeho hospodáře uvádí taxa jako chalupníka.Podle některých indicií provedl mezi lety 1626-29 nový majitel panství Bedřich z Oprštorfu úpravu pozemkové držby ve vsi. Od Hrnčířovských polností odebral 22 strychů – tedy více jak polovinu – a rozdělil je mezi ostatní sousedy. Při gruntě, nyní podle velikosti až druhém, zůstalo asi 20 strychů (tj. cca 5,7 ha), z nichž měl hospodář předepsán desátek ve výši 2 věrtele a 1 čvrtně žita, stejně tolik ovsa, jednu slepici a 1 sýr.Po Martinovi hospodařil na statku Václav Hernčíř (* cca 162026) s manželkou Mařenou (* cca 1612), jako sedlák doložený roku 1651. Zaměstnával tehdy pacholka, pohůnka, dvě děvečky a pastvici, což dokládá nejen dostatek obdělávaných pozemků ale i dobytka. Není proto zcela jasné, co jej vedlo k prodeji gruntu. Údaje z roku 1654 totiž naznačují, že usedlost koupil Václav Dostálek, v berní rule nově uvedený jako největší hospodář ve vsi. Pocházel zřejmě z Písečné, kde je rod stejného jména doložen už roku 1620. Zdejší sedlák, asi otec zmíněného Václava, byl tehdy podle výše vrchnostenské berně nejbohatším na celém panství. Po třicetileté válce zaznamenal písečský grunt ekonomický pokles, ale i tak měl jeho majitel Jakub Dostálek hospodářství srovnatelné s dlouhoňovickým Václavem Dostálkem. Podle rozlohy pozemků (26 strychů = 7,5 ha) zaujímaly grunty 10.-11. místo v rámci panství. Zatímco Jakub oséval jen 11 strychů, Václav Dostálek obhospodařoval 17,2 strychů, tzn. všechny své pozemky bez třetinového úhoru27. Sklízet mohl až 41 korců obilí a bez zrna pro reprodukční výsev mu zůstalo k zužitkování asi 24 korců. Kromě rozsáhlých polností vlastnil dlouhoňovický sedlák také 3 potahy, 10 krav a 4 jalovice. Ze všech hospodářských hledisek, tzn. v obilní i živočišné produkci, náležel grunt Václava Dostálka mezi pětici nejbohatších na Žampašsku.Relativně výnosný statek později získal Jiří Podhájecký, jehož rodinu dokládají v Dlouhoňovicích matriky od roku 167728. Toto příjmení neobsahuje na žampašském panství soupis poddaných podle víry ani berní rula. Zato je jistý Jiří Podhájecký (nar. cca 1627) doložen spolu s 21tiletou manželkou Kateřinou roku 1651 v podruží v nedaleké Bohousové. Bylo by tedy možné uvažovat o tom, že se Jiří po smrti první manželky přiženil do Dlouhoňovic. Hospodář zemřel na podzim roku 1686 a jak dokazují zápisy oddavků, kromě ovdovělé Anny po něm zůstaly nejméně tři dcery (dvě již provdané) a dva synové. Na statku několik let hospodařila sama vdova za pomoci dětí : Václava, Anny a nejmladšího Jiříka29. Roku 1689 se Václav Podhájecký oženil s Kateřinou, dcerou Václava Fialy z Bud a patrně hned převzal grunt. Ovšem už tři roky nato, dne 30.5.1692 vrchnost statek zabavila a spolu se všemi pozemky přičlenila k nově vznikajícímu panskému dvoru.

fol. 66RNro 1330

Grunt Jiří Podhajecký potažený ke dvoru panskémuStrany tohoto gruntu, který za sumu trhovou 180 kop byl, paměť pro budoucí časy se činí, že takový v létu Páně 1692 dne 30 maji, jak v starý knize purgkrechtní dlouhoňovický folio 6. se spatřuje, cassírovaný a ke dvoru panskému dlouhoňovickému potažený jest, naproti kterému, jako i že následující 2 grunty z toho roku 1693 cassírova-ného dvora též panského křižánského, z něhož milostivá vrchnost svým nákladem vnově vesničku Křižánky řečenou vystavěti dáti jest ráčila, aqvivalens tam učiněnej byl, následovně taky spolu celá spravedlnost do Charbuzic na statek, kterej Václavovi Podhajeckýmu novej od vrchnosti tenkráte danej, jak v purkgrechtních knihách tam pagina 94 se najde, přenesená byla. A tak milostivá vrchnost týž grunt zaplacený míti ráčí.

Starobylý Hrnčířovský grunt, možná pozůstatek dávného manského dvorce, tedy roku 1692 definitivně zanikl. Václav Podhájecký dostal jako náhradu statek v Charbuzicích u 26 přibližná data narození jsou odvozena od věku uvedeného v soupisu poddaných podle víry27 Podle rozlohy obdělávaných pozemků mu náleželo 3. místo v rámci panství za Vavřincem Liškou

z Hejnic a hnátnickým rychtářem Ondřejem Matějíčkem28 Anna Podhájecká 30.8.1677 kmotrou Adama, syna Jakuba Mejnuše a Doroty29 v době otcovy smrti mu bylo osm let30 nejedná se o číslo domu, ale o pořadí zápisu v původní gruntovní knize z konce 16. stol.

Hradce Králové. Považuji za pravděpodobné, že Václav přidělený grunt později prodal (snad po smrti první manželky) a přiženil se do Písečné. Sám asi zemřel krátce př.r. 1706, neboť téhož roku se vdávala jistá Salomena, vdova po Václavu Podhájeckém z Pí-sečné za Jiříka, syna Jiřího Halbrštáta z Dlouhoňovic, patrně hospodáře na bývalém Zilvarově gruntě.

č. 2 : Zilvarovský grunt (č. 26 - staré číslo 13)Zilvarové patřili nepochybně k původním obyvatelům Dlouhoňovic, neboť v nejstarších dokumentech se příjmení nikde jinde na panství nevyskytuje.

Myšlenka veskrze bláznivá … nebo snad ne?Řekne-li se Zilvar, každého trochu sečtělého člověka napadne asociace „Zilvar z chudobince“ tedy jeden k hrdinů Poláčkovy knihy Bylo nás pět. Stejně jsem na tom byla i já při několikaletém zpracování dlouhoňovické historie. Až před nedávnem mi vytanulo na mysli něco docela jiného – staročeská česká šlechta Zilvárové z Pilníkova. Nedalo mi, abych neprošla jejich historii… co kdyby s nimi měli zdejší Zilvarové něco společného … Věc by si vyžádala mnohem podrobnější studium, ale sám o sobě rozrod Zilvárů z Pilníkova31 tuto možnost nevyvrací32. Posuďte sami :

Rozrod staročeské šlechtické rodiny Zilvárů z Pilníkova do konce 16. stol.

Ješek Silberr. 1350 měšťan v Hradci Králové

r. 1378 s Peškem Silberem manství na Trutnovsku1388-1406 držitel Pilníkova s Starých Buků, později

Vlčic¯

Petr (Pešek) Silberr. 1378 s Peškem Silberem manství na

Trutnovskur. 1415 purkrabí na Hornšperku

¯?

Mikešr. 1417 držel Pilníkov, Čermnou a část Vlčic

vystavěl Břecštein¯

Janmanželka Johanka z Mečova

držel Břecštein, Vlčice a Pilníkov¯

pět synů :

31 převzato z Ottova slovníku naučného, heslo „Zilvár z Pilníkova“ a internetových stránek „Šlechta“

32 V této souvislosti je zajímavé i jméno „Pavel zemanů“, jenž se objevuje r. 1627 jako kmotr Pavla, syna dlouhoňovického hospodáře Matěje Machta

Adam (†1.2.1550)1. man. Beatrix ze

Šumburka2. man. Johanka z

Hustířankolem r. 1514

převzal Břecštein, Vlčice, Pilníkov a

Staré Bukyr. 1522 propuštěn

z manstvíkoupil Žireč, Rokytník a

Třebnouševes¯

tři synové :

Petr (†1533)¯?

Hynek (†1541)m. Johanka

Cidlinská ze Sluh¯?

Jan (1515-59)r. 1553 koupil

Strenice1557 prodal

Strenice, Trnovou, Kovanec a Krásnou

¯zchudlá větev rodu

drželi snad statek Podhoří

(Silberleiten) u Dvora Králové33

údajně vymřeli Janem (†1607)

majetek přešel na krále

Mikuláš* cca 1489, † asi

1549m. Markéta

z Habru¯

2 dcery, syn :

Jan † 21.3.1553

¯2 dcery, 2 synové :

Krištof † 30.8.1579

Karel † př.r. 1590

¯2 dcery

¯?

Jan, * asi 1527, † 1572

m. Markéta Plesová Heřman-ská ze Sloupna

¯2 dcery, syn :

Adam Jan Jan st., † 8.4.1607, Noemi Martinická

z Chřenovicmajetek z větší části po Bílé

hoře zkonfiskován34

Po velmi dlouhou dobu (minimálně v l. 1620-1654) vlastnil grunt Martin Zilvar (nar. cca 1568) s manželkou Dorotou, oba roku 1651 údajně více jak osmdesátiletí. Jejich syn Václav, tehdy už také skoro padesátník, žil s rodinou u rodičů v podruží a jak bylo zvykem, více méně nahrazovali čeleď. Pracovali zadarmo a čekali na předání gruntu, jež se tehdy obvykle dálo až po smrti hospodáře. Ovšem ještě v době sepsání berní ruly držel otec Martin statek stále ve svých rukou.Výše poddanských dávek dosvědčuje, že grunt byl druhým největším dlouhoňovickým hospodářstvím. Podle mého odhadu k němu roku 1620 patřilo asi 11,3 korce polí, tj. 3,25 ha. Hospodář každoročně odváděl po 8 groších svatojanského a svatohavelského úroku, jeden a půl slepice a 6 vajec. Kromě toho náležela vrchnosti o sv. Martinu krmná husa i s peřím, a to vůbec nepatřilo k obvyklým selským dávkám. Tuto povinnost měl už jen hnátnický rychtář Matějíček, pan Jindřich Taušic z bývalé písečské rychty a dva písečští hospodáři Jiřík Tloplal a kostelník Jan Vrána. Bohužel není známo, z čeho tento závazek vyplynul, i když to, že ve dvou případech se jedná o platbu z výsadních rychet leccos naznačuje. V souhrnném finančním vyjádření představovaly dávky ze Zilvarovského gruntu hodnotu cca 27 grošů. V rámci Dlouhoňovic se před třicetiletou válkou jednalo o druhý nejvyšší odvod do vrchnostenského důchodu, ale na panství znamená tato částka průměr, tj. 65. místo mezi 121 poddanskými usedlostmi.Z odhadu velikosti pozemků podle výše desátku stanoveného na konci 30. let 17. století jsem nabyla dojmu, že vrchnost přičlenila k dosavadním polnostem asi 14,4 strychu35 od Hrnčířovského gruntu. Zilvarovo hospodářství tak dosáhlo velikosti cca 25,7 strychů (7,4 ha), čímž se stalo největším ve vsi.V berní rule roku 1654 se zde přiznává o něco méně, jen 20 strychů polí (5,75 ha), neboť starý sedlák asi část pozemků znovu prodal Václavu Hrnčířovi nebo jeho nástupci Václavu Dostálkovi. Ačkoliv Martin Zilvar oséval na zimu 6,2 strychů, na jaro 4 strychy a skoro polovina jeho půdy ležela ladem, nelze jej označit za špatného hospodáře. Jednak se v těch časech nejednalo o žádnou výjimku a jednak sedlákovou prioritou byl chov dobytka - vlastnil 3 potahy, šest krav a tři jalovice. Počtem hospodářských zvířat se Zilvarův statek řadil k nejlépe vybaveným nejen v rámci Dlouhoňovic, ale i na celém pan-

33 r. 1544 dokládají berní rejstříky jakéhosi Mikuláše Zilvara z Pilníkova „při městě dvoru nad Labem“

34 doloženi v berních rejstřících ještě r. 1620, Adamův majetek, Třebnouševes, Třemošnou a Vlčice koupil později Albrecht z Valdštejna, Janův majetek – Žireč, Petrovice, Smidary a Domoslavice koupila Marie Magdalena Trčková

35 Proč zrovna sem tak velkou plochu?

ství36. Proto sem mohly plynout dostatečné příjmy za nádenickou práci s potahem, z povoznictví nebo za prodej másla, tvarohu, sýrů, telecího a hovězího masa.V pozdějších dokumentech už není žádný ze Zilvarů jako hospodář uveden. Grunt pak vlastnil Jiřík Javůrek.

Grunty 3. – 5. náležely roku 1620 k přibližně stejně velkým, neboť odvod jejich poddanských dávek se pohyboval mezi 21,9 – 23 gr. čes.. Z toho usuzuji, že jejich hospodáři mohli původně obdělávat pozemky o výměře 9,2 – 9,7 korce, tj. asi 2,7 ha.

č. 3 : Kolbabovský grunt (č. 31 - staré číslo 15)Vše nasvědčuje tomu, že Kolbabovi mají svůj původ v Dlouhoňovicích. Chalupníka Jana Kolbabu (nar. cca 1585) dokládá taxa roku 1620 jako třetího největšího hospodáře ve vsi s cca 9,7 strychy pozemků, tj. 2,8 ha. Vrchnost z tohoto gruntu dostávala ročně 2 slepice a 15 vajec; k tomu na penězích po 9 groších o sv. Jánu a Havlu. Ve finančním vyjádření přestavovala celá berně souhrnně hodnotu 23 gr.37.Po přerozdělení dlouhoňovických pozemků koncem 30. let 17. století obhospodařoval Jan Kolbaba 11,7 strychů půdy, z nichž mu nový vlastník panství vyměřil desátek k písečskému kostelu ve výši 1 věrtele a 1 čtvrtně žita i ovsa, 1 slepici a 1 sýr.Neznám důvod, proč rodina opustila Dlouhoňovice a přestěhovala se do Hnátnice, kde jsou doloženi na selském gruntě roku 1651 a v letech následujících. Podle údajů soupisu poddaných bylo Janovi roku 1651 již 66 let a manželce Evě 54 let. Spolu s nimi žil 18tiletý syn Václav.Rozloha pozemků naznačuje, že po Kolbabových hospodařil Jiřík Vyčítal (nar. cca 1614) z písečského selského rodu, uváděný roku 1651 jako sedlák a konšel v Dlouhoňovicích. Podle berní ruly mělo hospodářství rozlohu 11,3 strychů polí (tj. 3,25 ha). V časech krátce po třicetileté válce se tu ale osévaly jen 2 strychy na zimu a 3 strychy na jaro. Sklizeň dosahovala maximálně 12 korců obilí, z čehož pro spotřebu gruntu zůstalo 7 korců. Soupis poddaných podle víry uvádí v chalupě Jiříka Vyčítala, jeho manželku Zuza-nu a pastvici. Pokud měli tehdy Vyčítalovi nějaké děti, byly roku 1651 všechny mladší 9ti let. Samotná produkce obilovin na výživu všech osob nestačila a další zisky přicházely do stavení patrně z prodeje živočišných produktů a za pronájem dvou potahů. Počet cho-vaného hovězího dobytka (4 krávy a 2 jalovice) umožňoval zpeněžit přebytky jako např. másla, tvaroh, sýry, ale i telecí a hovězí maso.Jiříkovým nástupcem na Kolbabovském gruntě byl Adam Chromej (nar. cca 1621), roku 1651 doložený v Hnátnici jako sedlák obhospodařující cca 20 strychů půdy. Z neznámého důvodu se spolu s manželkou Zuzanou (nar. cca 1623) přestěhoval mezi lety 1652-77 do Dlouhoňovic, neboť právě zde se manželům v roce 1678 narodila dcera Dorota.

č. 4. : Voplištilovský grunt (zanikl ve 2. pol. 30. let 17. stol.)Jan Voplištil je doložen v 1. polovině 30. let 17. stol. na čtvrtém největším gruntě38

v Dlouhoňovicích. Jeho příjmení je z těch, které náleželo jen jedné konkrétní osobě. Chalupník měl podle mého odhadu cca 9,6 korců polností, z nichž kromě 16 gr. peněžní renty (po 8 gr. na sv. Jána a sv. Havla) odváděl vrchnosti každoročně 3 slepice a 12 vajec. Dávka převedená na peníze představovala dohromady částku 22,8 gr. ročně.Když Bedřich z Oprštorfu stanovoval někdy v letech 1627-29 svým poddaným desátek pro faráře v Písečné, Voplištilovský grunt do seznamu nezanesl. Dá se tedy předpokládat, že hospodářství nedlouho předtím zaniklo a neobhospodařovaných 10 strychů půdy spolu s neobdělávanou půdou od Hrnčířova statku rozdělil majitel panství mezi ostatní dlouhoňovické sousedy.

36 2. v Dlouhoňovicích, 7.-13. v rámci panství37 tj. 69 místo mezi 121 grunty žampašského panství38 V rámci panství nepatřilo hospodářství k nijak zvlášť velikým, zaujímalo 70. místo podle velikosti

berně.

č. 5 : Pospíšilovský grunt (č. 33 - staré číslo 17)Matěj Pospíšil, chalupník, jemuž patřil podle taxy pátý největší grunt v Dlouhoňovicích (cca 9,2 strychů, tj. cca 2,6 ha) přišel při změnách pozemkové držby koncem 30. let 17. století o 1,6 strychu polností. Patrně se zde moc dobře nehospodařilo, protože kromě velkého Hrnčířova statku byla tato usedlost jediná, od níž vrchnost půdu odebrala. Někdy mezi lety 1641 - 165139 Matěj Pospíšil zemřel. Mladá vdova Zuzana40 na hospodářství asi nestačila a přestěhovala se do Písečné, kde je jako zahradnice uvedena v roce 1651. Další návaznost majitelů na dlouhoňovickém gruntě nelze z prozkoumaných dokumentů přesvědčivě prokázat.Podle soupisu poddaných podle víry se ve vsi nově objevil chalupník Jakub Kubelka (nar. cca 1610) spolu s 32tiletou manželkou Dorotou. Předpokládám, že právě on koupil po Matějově smrti Pospíšilovo hospodářství. Ovšem berní rula jej už jako vlastníka nezmiňuje. Zato roku 1677 se podle matrik Kubelkovi stali rodiči dcery Anny. Rodina tedy žila v Dlouhoňovicích i nadále, ovšem již jen v podruží.Na srovnatelném gruntě o velikosti 9 strychů (cca 2,6 ha) uvádí berní rula jistého Václava Píseckého. Hospodář měl patrně za manželku Kateřinu (nar. cca 1627), doloženou v zápise úmrtí roku 1709. Roku 1651 však v Písečné žádný manželský pár jmény Václav a Kateřina nežil, a proto soudím, že uzavřeli sňatek až v letech 1652-5441

v bydlišti nevěsty. Podle přibližného data narození přicházejí v úvahu ze šesti písečských neprovdaných Kateřin tři : 22tiletá děvečka u Jiřího Rezka (nar. cca 1629), 20tiletá děvečka u Víta Halbrštáta (nar. cca 1631) a stejně stará dcera Václava Kladivy. Věk ostatních je o hodně nižší (12-14 let).Z celkové výměry 9 strychů (tj. cca 2,6 ha) využíval Václav Písecký pouhé 3 strychy, z nichž 2 oséval na zimu a 1 na jaro. Sklizeň dosahovala max. 7,2 korců, z nich na reprodukční osev musely zůstat alespoň 3 korce, takže na semletí zbylo sotva 4,2 korce. Z tohoto množství by celý rok stěží vyžila jediná osoba. V čase sepsání berní ruly nechovali v hospodářství žádný dobytek, takže hospodář musel získávat prostředky k obživě řemeslem nebo nádenickou prací u bohatších sousedů. Václav Písecký je na gruntě doložen ještě roku 1677. Datum jeho úmrtí není známo, ale ovdovělá manželka Kateřina zemřela 13.10.1709.

K další skupině srovnatelných gruntů patřily roku 1620 usedlosti zde uváděné pod čísly 6. – 8. Odvod poddanských dávek vyjádřený ve finančních hodnotách se pohyboval od 14,7 do 16,9 gr. čes., což na základě předchozích závěrů odpovídá polnostem o ploše 6,2 - 7 strychů, tj. asi 1,9 ha.č. 6 : Mraukovský grunt (sveden k panskému dvoru)Václav Mrauka obhospodařoval podle údajů odvozených z taxy asi 7 strychů pozemků, tj. cca 2 ha. Odváděl vrchnosti každoročně 2 slepice a 14 vajec v naturáliích a 12 gr. v penězích, což představovalo souhrnně hodnotu necelých 17 grošů.Příjmení se vztahovalo pouze k osobě hospodáře a původní podoba jeho jména patrně zněla jinak. Podle mého mínění je totožný s chalupníkem, jehož seznam plátců desátku uvádí pod jménem Václav Mrnta.Při změnách pozemkové držby mu nový žampašský pán Bedřich z Oprštorfu nechal ke gruntu přiměřit 2,6 strychu a plocha polností se zaokrouhlila na 9 strychů, tj. asi 2,6 ha.V žádném z dalších dokumentů již není Václav Mrauka či Mrnta ani nikdo jiný, koho bych mohla podle nějaké indicie považovat za jeho potomka, uveden.Dalším v řadě majitelů mohl být jeden z nových dlouhoňovických obyvatel – 39tiletý

39 odhad vychází z věku vdovy, jíž bylo roku 1651 pouhých 26 let – mohla se proto nejdříve provdat roku 1641

40 roku 1651 jí bylo 26 let41 Soupis poddaných podle víry uvádí 13 svobodných Václavů mezi 14-23 lety ( žádného z Písečné )

a 19 svobodných či ovdovělých Kateřin mezi 12-60ti lety ( 7 z Písečné ); na žampašském dvoře však žil 50tiletý šafář Václav Hnátnický se 40tiletou manželkou Kateřinou; podle mého názoru ( nutno ověřit ! ) by se jako nejvhodnější jevil 17tiletý Václav syn Jakuba Koláře, neboť rodina Kolářů se později v Dlouhoňovicích objevuje

sedlák a hajný Václav Kačálek42. Tuto teorii nepřímo potvrzuje i berní rula, označující hospodářství Václava Kacalíka podle rozlohy pozemků za čtvrté největší. Podle pravidel pro zpracování berních podkladů náležel mezi sedláky hospodář, který oséval přes polovinu svých polí a mohl konat potažní roboty. Václav Kačálek je přesto uveden jako chalupník, i když mohl obdělávat 10,2 strychů polí (2,9 ha), z nichž na zimu oséval 2,2 strychu a na jaro 3 strychy.Průměrný výnos obilovin se v dobrých letech pohyboval na hranici 12,5 korce a po odečtení reprodukčního osevu zůstalo pro přímou spotřebu max. 7,3 korce obilí. Hos-podářovu rodinu a čeleď ovšem podle soupisu poddaných tvořilo bez dětí do 9 let pět lidí. Stejně jako na ostatních gruntech ani zde každoroční sklizeň obilovin nestačila domácím k obživě. Další možnosti příjmů přinášela Václavu Kačálkovi funkce panského hajného, ovšem rozsah povinností a výhod plynoucích z tohoto postavení již dnes není znám.Hospodář nebyl vrchnosti povinen potažní robotou, a přesto vlastnil dva potahy. Jeden z nich asi využíval pro obdělávání svých pozemků a s druhým vydělával. Mohl jej například pronajímat na polní práce sousedům, příležitostně dopravovat materiál na stavby či převážet zboží.V hospodářství měl ještě 4 krávy a 2 jalovice. Počet chovaných hospodářských zvířat byl srovnatelný s průměrným selským hospodářstvím, takže prodej přebytků přinášel do hospodářství další zisk.Rod Kacálků žil na gruntě do roku 1692, kdy vrchnost hospodářství zabavila a přičlenila je k nově vzniklému panskému dvoru.

Nro 15Grunt Václav Kacálkovský ke dvoru panskému potaženýTento grunt jest podobně v roce 1692 ke dvoru panskému obrácený a nápadníci svou celou pratenci43, jak v knize starohnátnické folio 326 zaznamenáno na gruntě Jana Doskočila, pak v Písečný dle knihy staré folio 68 podobně obmezeno se vynachází, tam rozvrhnutou k pohledání mají a protož milostivá vrchnost grunt tento zaplacený míti ráčí, který za 70 kop bejval a zde jenom pro paměť budoucí se uvozuje.44

Jak dokládá gruntovní zápis, statek měl podle starých register hodnotu 70 kop a podílníci uplatňovali po „svedení gruntu“ k panskému dvoru neuhrazené pohledávky u Jana Doskočila v Písečné. Jeden z matričních zápisů45 z roku 1695 potvrzuje tohoto Jana Doskočila jako šafáře (v pořadí asi prvního) v nově vzniklém dlouhoňovickém dvoře. Ovšem už roku 169646 si koupil grunt v Písečné.

č. 7 : Moravcův grunt (č. 24 - staré číslo 11)Mikuláš Moravec (nar. cca 1577) s manželkou Annou drželi grunt v Dlouhoňovicích minimálně v letech 1620-165447. Vrchnost požadovala z hospodářství o velikosti 6,6 strychů (tj. 1,9 ha) berni 11 grošů ročně; k tomu 2 slepice a 11 vajec v naturáliích.Koncem 30. let 17. století se hospodářství po úpravě pozemkové držby zvětšilo na 7,6 strychů, což představuje dnešních 2,2 ha. Podle soupisu poddaných podle víry pracovala pro Mikuláše Moravce roku 1651 děvečka a pohůnek. Ačkoliv by se dalo očekávat, že s rodiči bude žít syn či provdaná dcera, církevní seznam nikoho takového neuvádí. Starý hospodář se musel smířit s tím, že po jeho smrti přijde stavení do cizích rukou.I když je grunt Mikuláše Moravce roku 1654 uváděn chalupnický, s pozemky o rozloze 10,1 korců (2,9 ha), z nichž hospodář s pomocí 2 potahů obdělával na zimu 2,1 korce a na jaro 3 korce, splňoval podmínky pro zařazení mezi selské usedlosti.Je s podivem, že v těžkých poválečných časech, kdy mnozí hospodáři osévali jen

42 v berní rule uveden jako Kacalík43 dědictví44 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753 – 1853, SOA Zámrsk, velkostatek Žampach, kn. č. 200,

fol. 66V45 je uveden 14.2.1695 jako kmotr Jana, syna Adama Kočího a Doroty z Dlouhoňovic46 Salomenu, patrně manželku Jana Doskočila, uvádějí matriky 29.1.1696 dosud v Dlouhoňovicích

a 19.12.1696 již v Písečné47 Možná, že roku 1654 se již jednalo o syna stejného jména.

nezbytné minimum, více jak 70tiletý Mikuláš se obhospodařovanou plochou dokázal vyrovnat všem větším sedlákům ve vsi. Každoročně mohl sklidit až 12,2 korců obilovin, na reprodukční osev musel odložit 5,1 korce a pro potřebu domácnosti zůstalo 7,1 korců. Na obživu pro všechny to sice nestačilo, ovšem 2 potahy, 4 krávy a 2 jalovice poskytovaly další zdroj výdělku.Po smrti Mikuláše Moravce koupil grunt Jan Musil patrně původem z Hnátnice.

č. 8 : Bohatovský gruntStejně jako mnoho dalších i Jiří Bohatý, chalupník doložený v Dlouhoňovicích na počátku 30. let 17. století, měl příjmení vztahující se pouze k jeho osobě. Pokud skutečně seznam plátců desátku uvádí jména dlouhoňovických obyvatel tak, jak hospodařili na gruntech ještě před sepsáním taxy, zněla původní podoba příjmení Brzobohatej.Jeho hospodářství se 6,2 strychy (1,8 ha) nepatřilo počátkem třicetileté války k nijak vel-kým. Podle výše odváděných úroků náleželo do poslední třetiny na panství.Na základě velikosti desátku určeného k usedlosti se zdá, že o několik let později přidala vrchnost Jiříkovi 1,4 strychů půdy, takže od té doby hospodařil se 7,6 strychy polností.Roku 1651 v soupisu dlouhoňovických poddaných objevuje 74tiletý Jiřík Bezrukej (nar. cca 1577) a jeho 69tiletá manželka Zuzana. Nepředpokládám, že tak staří lidé se do vsi nově přistěhovali a podle mého mínění je hospodář shodný s Jiříkem Bohatým. V berní rule už ani jedno z jmen nefiguruje a zdá se, že po smrti starého chalupníka zůstal grunt prázdný.

Poslední tři grunty, jejich hospodáři obdělávali pole, jsou zde označeny čísly 9. – 11.. Mejnušovo a Vachovo hospodářství bylo roku 1620 plošně shodné; k oběma náležely asi 4,8 korce (1,4 ha) půdy. Hospodáři odváděli vrchnosti každoročně 11,4 gr. čes. platů. Nejmenší plochu obdělával Jiřík Tkadlíček, a to 3,9 korce (1,1 ha) a platil 9, 3 gr. čes..

č. 9 : Mejnušovský grunt (č. 15 – staré č. 8)Mejnušové (někdy psáni i jako Majnušové) jsou dalším z rodů, jejichž původ náleží do Dlouhoňovic. Minimálně v letech 1620-1654 vlastnil grunt chalupník, později sedlák a konšel vesnické samosprávy Jiří Mejnuš (nar. cca 1600) s manželkou Magdalenou. Do vrchnostenského důchodu odevzdával před třicetiletou válkou po 4 groších svatojiřského a svatohavelského úroku, 1 a půl slepice a 6 vajec ročně. Z tohoto pohledu náleželo hospodářství do poslední čtvrtiny v rámci žampašského panství48. Koncem 30. let vzrostla velikost hospodářství na 9,6 strychů.Soupis poddaných podle víry dokládá v rodině Jiřího Mejnuše čtyři děti, z nichž synové Jiřík (* cca 1631) a Jan (* cca 1638) mohli zajistit pokračování rodu. Existovali však ještě další potomci v dokumentu nepodchycení (roku 1651 byli patrně mladší 9ti let). Jedním z nich byl Jakub, kterému se roku 1677 podle matriky narodil chlapec Adam. Jistého Matěje řečeného Mejna (nar. v l. 1642-5649) dokládá matriční zápis křtu syna Jana z roku 1677 a další o druhém sňatku 13.2.1689, kdy se ovdovělý Matěj oženil s Annou Podhájeckou.Chalupník Jiří Mejnuš měl tedy minimálně šest dětí. Ke stavení náleželo podle berní ruly 13,2 korců pozemků (3,8 ha)50. Neobdělána ovšem zůstávala více jak polovina pozemků - celkem 7,2 korců, neboť hospodář v poválečných letech oséval jen 4 korce na zimu a 2 korce na jaro. Takto vedené polní hospodářství nebylo ničím neobvyklým, představovalo v té době běžný standard. Z šesti obhospodařovaných korců se dalo sklidit až 14,4 korců obilovin, z čehož bylo třeba na osev v dalším roce uschovat 6 korců zrna. Pro přímou spotřebu zůstalo asi 8,4 korců. Jak je vidět, sklizeň obilovin v žádném případě nepokrý-vala potřeby rodiny51. Kromě polností ale vlastnil chalupník ještě 1 potah, 4 krávy a 1 jalovice. Jiří Mejnuš nebyl povinen potažní robotou, takže potah mohl využívat jak

48 89.-90. místo ze 121 usedlostí49 vycházím z předpokladu, že při porodu nebylo matce více jak 45 let50 V rámci panství zaujímal grunt podle rozlohy 58. místo ze 121.51 zůstatek sklizně stačil v průměru na roční vyživení 1,5 osoby

k obdělávání vlastních polí, tak k příležitostnému pronájmu či povoznictví. Počet krav a jalovic sice nepřekračoval průměr na chalupnickém gruntě, ale jak prodej dobytka na maso tak mléko, zpracované na máslo a sýr, mohly do stavení přinášet další příjmy. Po Jiříkovi zdědil hospodářství již zmíněný Matěj Majnuš.

č. 10 : Vachovský grunt (zanikl před koncem 30tileté války, nový Machačovský grunt sveden k panskému dvoru)Na tomto gruntě žil podle taxy počátkem třicetileté války Jiřík Vach. Stejně jako Jiří Mejnuš, i on odváděl vrchnosti ročně po 4 groších svatojiřského a svatohavelského úroku, 1 a půl slepice a 6 vajec. V té době měla tedy hospodářství srovnatelnou velikost a koncem 30. let 17. století vzrostly Vachovy polnosti z vůle vrchnosti na 9,6 korců (2,8 ha). Další dokumenty už Vachovu rodinu neuvádějí.Ovšem roku 1627 se dlouhoňovický obyvatel Matěj Macht (syn Jiříka Vacha?) s manželkou Káčou stali rodiči syna Pavla. To mne přivedlo k závěru, že došlo k přechýlení písmen (Vach – Mach/t/). V další fázi naznačuje podobnost příjmení, že vývoj pokračoval a zmíněný Matěj Macht je totožný s hospodářem později uváděným jako Matěj Machač. V tom případě by Vachovský grunt odpovídal tomu, který berní rula označuje jako Machačovský.Roku 1654 bylo stavení zbořené a pusté. Mohlo se jednat o následek požáru z doby před rokem 165152 a pohořelým asi chyběly síly a prostředky na obnovu stavení. Matěji Machačovi muselo být v té době nejméně 42 let, ale žádný muž toho jména, jenž by měl manželku Kateřinu, tomuto kriteriu neodpovídá. Rodina se tedy zdržovala mimo panství. V Dlouhoňovicích objevuje teprve roku 1653, ovšem už na jiném, patrně nově vystavěném gruntě. Náleželo mu 10 strychů (tj. cca 2,9 ha) pozemků, ovšem v počátečních letech oséval pouhé 2 strychy, jeden na zimu a jeden na jaro. Velmi nízká úroda obilovin rodině v žádném případě nepostačovala a dá se předpokládat, že hospodář se musel zadlužit, aby mohl získal zrno pro rozšíření osevní plochy. I při tak malém polním hospodářství vlastnil Matěj Machač potah, 3 krávy a jalovici. Potah mu tedy jistě sloužil nejen k ob-dělávání vlastních polností, ale i k dalšímu podnikání. Podstatnou část příjmů rodiny tvořil asi prodej mléka a výrobků z něj, případně hovězího masa.Po Matějovi hospodařil Martin Machač, od něhož koupil grunt Jan Hrnčíř. Když se jezuitská vrchnost koncem století zaměřila na rozvoj vlastního podnikání, zabavila roku 1692 spolu s dvěma dalšími dlouhoňovickými grunty i Hrnčířovo hospodářství a vytvořila z nich panský dvůr. V gruntovní knize se o tom píše :

Nro 14Grunt Jan Hrnčířovský také potažený ke dvoru panskémutento grunt jest také v roce 1692 ke dvoru panskému potažený a všechna spravedlnost nápadníkův z něho jak již v staré knize folio 19 podotknuto stojí do Písečný na grunt Jan Plíhalovský jak tam v knize staré vesnické folio 14 zaznamenáno se vynachází jest přenesena, a tak milostivá vrchnost má ten grunt zaplacený, který od starodávna šacován byl na sumu hlavní 40 kop.53

č. 11 : Tkadlíčkovský grunt (č. 9 – staré č. 6)Domnívám se, že tento grunt je totožný s č. 9 (staré č. 6), neboť rod Tkadlíčků na něm žil až do 1. pol. 19. století. Když se tehdy přestavoval, majitel nechal na lomenici vymalovat nápis : "Léta od narozeny Krista Pána 1640 stawen jest Dům ten, niny spomocy jeho postawen z nákladu Franc. Karlíčka L.P. 1833"54 Podle taxy zde ale chalupník Jiřík Kadlíček hospodařil už roku 1620. Je proto možné, že v paměti rodu došlo při určení stáří usedlosti k omylu nebo roku 1640 bylo stavení znovu vystavěno.

52 v soupisu poddaných není nikdo s příjmením Vach, Mach či Machač uveden53 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753 – 1853, SOA Zámrsk, velkostatek Žampach, kn. č. 200,

fol. 66R54 Kronika obce Dlouhoňovice 1945-1955, podle kronikáře existoval nápis ještě v letech 1946-1949

Z Tkadlíčkova hospodářství, v těch letech nejmenší chalupnické usedlosti v Dlouhoňovicích, odváděli do vrchnostenského důchodu ročně na penězích 6 gr. 7 d. ve dvou splátkách na sv. Jiřího a sv. Havla, 1 slepici a 5 vajec, což představovalo souhrnně částku 9 gr. 33 d.. Podle mého odhadu mohl hospodář obdělávat asi 3,9 korců pozemků, k nimž později při přerozdělení dlouhoňovické pozemkové držby přibylo koncem 30. let 17. stol. dalších 1,7 strychu.Po Jiříkovi převzal usedlost syn Jan Tkadlíček (* cca 1609) s manželkou Annou (* cca 1619). Soupis poddaných podle víry uvádí nového majitele nejen jako sedláka, ale i dlouhoňovického rychtáře. K této funkci náležela vždy určitá nezdaněná plocha pozemků, případně i povolení na provozování krčmy. Roku 1651 sloužily u Jana Tkadlíčka dvě pastvice. Tomu odpovídá i postavení gruntu v berní rule. Zatímco pozemků není příliš mnoho, v počtu dobytka se hospodářství řadí na přední místo jak v Dlouhoňovicích, tak v rámci panství.55 Tkadlíčkovi chovali 4 krávy a 4 jalovice. Zcela jistě měli značný příjem z prodeje mléčných produktů - másla, tvarohu či sýrů a telecího i hovězího masa.Jan oséval jen 2 korce na zimu a 1,2 korce na jaro. Mohl sklidit kolem 7,5 korce obilí a k přímému zužitkování mu zůstalo asi 4,5 korce. Toto množství nestačilo ani pro roční vyživení jedné dospělé osoby. 10 strychů pozemků (2,9 ha) evidovaných u hospodářství v berní rule náleželo jednak k původní výměře a jednak k bývalému, tehdy již pustému Bohatovskému gruntu. Na polní práce i k potažní robotě využíval hospodář vlastní potah.Podle zápisů se už v 1. polovině 18. století společně s gruntem předávaly novému hos-podáři i dva „verkštaty tkalcouský“ – tedy tkalcovské stavy. Dá se proto předpokládat, že tkalcovstvím se rod živil odedávna a provozované řemeslo přispělo i ke vzniku příjmení Tkadlíček.

Posledních pět gruntů uváděných v taxe roku 1620 náleželo podle tehdejšího zařazení k tzv. zahradnickým, tedy bez polností. Z nich se vymyká chalupa Mikuláše Plíhala, který odváděl vrchnosti 8,2 gr. čes. a podle mého soudu k ní patřily pozemky o rozloze cca 3,4 korce (tj. cca 0,98 ha). Ostatní zahradníci měli po 0,8 korce půdy (tj. cca 0,23 ha) a platili 2 gr. čes. poddanských dávek.

č. 12 : Plíhalovská chalupa (zanikla během 30tileté války)Již zmíněný Mikuláš Plíhal je doložen v Dlouhoňovicích roku jen 1620 a Václava Plíhala, podle všeho Mikulášova syna, lze nalézt roku 1651 jako sedláka v Písečné. Po smrti dlouhoňovického chalupníka došlo asi k rozdělení pozemků mezi ostatní hospodáře a chalupa zůstala neobydlena.

č. 13 : Vaníčkovská chalupa (zanikla během 30tileté války)Roku 1620 obývala chalupu Kateřina Vaníčková, patrně vdova, jež zemřela před rokem 1651. Rodinu 50tiletého zahradníka Václava Vaníčka uvádí soupis poddaných roku 1651 v Písečné. Vzhledem k jeho věku se domnívám, že spíše než o syna, jedná se o bratra zemřelé Kateřiny, který měl vlastní, asi lépe udržovanou chalupu. O nevelkou a zřejmě sešlou usedlost po zemřelé nebyl zájem, a tak se patrně změnila v ruinu.

č. 14 : Stupkovská chalupa (č. 4 – staré č. 3)Roku 1620 se příjmení Stupka vyskytuje v Hnátnici a v Dlouhoňovicích. Zdejší chalupu spolu s 1 korcem půdy (tj. cca 0,3 ha) vlastnil minimálně v letech 1620 – 1651 Václav Stupka (* cca 1575) s manželkou Ludmilou (* cca 1571). Krátce po skončení třicetileté války obhospodařoval nějaké polnosti, neboť soupis poddaných podle víry jej uvádí mezi chalupníky. Později už se příjmení nikde neobjevuje. Staří manželé krátce možná zemřeli, ale je také možné, že Václav, dříve řečený Stupka, je totožný s dlouhoňovickým zahradníkem v berní rule 1654 uvedeným jako Václav Kulhavý. Při jeho chalupě nejsou zapsány žádné pozemky, choval však kravku a jalůvku, jež svými produkty přispívaly

55 3. místo v Dlouhoňovicích, 14-19. místo v rámci panství

k obživě rodiny.Právě možnost provozování řemesla mne přivedla na myšlenku, že Václav mohl být totožný se stejnojmenným synem hejnického sedláka Jakuba Koláře, narozeným cca roku 1634. Toto příjmení totiž v Dlouhoňovicích s jistotou dokládají matriky od 168256.Dalším majitelem zahradnického gruntu byl v každém případě Jakub Koláč (Kolář?), doložený zde roku 1677. Podle poznámky v berní rule stavení roku 1710 spolu s původním Mejnušovským hospodářstvím vyhořelo.

č. 15 : Bulíkovská chalupaRod Bulíků (Bolíků) je v dokumentech zaznamenán roku 1620 v Dlouhoňovicích a Hejnicích. Dlouhoňovický zahradník Jan Bulík (* cca 1601) se patrně shoduje se sedlákem stejného jména uvedeným v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 v Písečné. Zdá se, že po skončení 30tileté války převzal některý z tamních opuštěných statků a z Dlouhoňovic se vystěhoval. Chalupu pak asi již nikdo neobýval.

č. 16 : Pliskovská chalupaV chalupě žila roku 1620 Anna Plisková, jediná doložená nositelka příjmení, v té době zřejmě již vdova. Předpokládám, že jako stará, osamělá žena údržbu chalupy v těžkých dobách třicetileté války nezvládla a po její smrti se zchátralá usedlost časem zanikla.

Tolik výčet šestnácti dlouhoňovických usedlostí tak, jak je uvádí taxa roku 1620. Krátce po sepsání taxy zanikl Voplištilovský grunt (č. 4) a v průběhu třicetileté války - patrně po smrti majitelů - zůstaly neobývané chalupy č. 12., 13. a 16. : Plíhalovská, Vaníčkovská a Pliskovská. Bulíkovo stavení č. 15. patrně zchátralo po odstěhování majitele.Soupis poddaných podle víry zaznamenává už jen 10 stavení - 7 sedláků a 3 chalupníky, neboť nedlouho předtím došlo z zrušení č. 10 - Vachova (Machačova) gruntu. Za selské lze podle tohoto pojetí označit grunty : č. 1. – Hrnčířovský, č. 2. - Zilvarovský, č. 3 – Kolbabovský (Vyčítalovský), č. 6. – Mraukovský (Kacálkovský), č. 7. - Moravcův, č. 9. - Mejnušovský a č. 11 – Tkadlíčkovský, k chalupnickým náleželo stavení č. 5 – Pospíšilovské (Kubelkovo), č. 8 – Bohatovské, a č. 14 – Stupkovské.Berní rula s nově stanovenými kriterii považuje za selský jen Hrnčířovský a Zilvarovský grunt a č. 14 řadí mezi zahradnické usedlosti. Do této kategorie náleží i hospodářství Jakuba Pokruty, který se v Dlouhoňovicích usadil cca roku 165257. Buď si vystavěl novou chalupu nebo zabral jednu ze opuštěných zahradnických usedlostí. Mezi chalupníky přibyl roku 1653 Matěj Machač a smrtí majitele zanikl Bohatovský grunt.

56 1682 ( 10.2. Jan – kmotr Roziny, dcery Jakuba Jahla a Kateřiny ), 1683 ( 10.10. nar. Anna, dcera Adama Koláře a Doroty ), 1689 ( 5.8. Jan, kmotr Václava, syna Jakuba? Jahly a Kateřiny ), 1710 ( 3.4. Ondřej, kmotr Jiříka a Jana, synů Jana Halbrštáta a Zuzany; 15.7. Zuzana, manželka Ondřeje kmotrou Justiny, dcery Adama Hrnčíře a Salomeny ), 1711 ( Kateřina Kolářova, 19.3. kmotra Jana, syna Tobiáše Tkadlíčka a Kateřiny, 13.8. kmotra Františka, syna Adama Kočího a Doroty ), 1712 ( 5.5. Kateřina, kmotra Roziny, dcery Tobiáše Tkadlíčka a Kateřiny ), 1712 ( 22.9. nar. Anna, dcera Ondřeje Koláře a Kateřiny ), 1712 ( 21.12. Ondřej kmotrem Jana Štěpána, syna Jana Halbrštáta a Zuzany ), 1714 ( 20.3. nar. Rozina dcera Ondřeje Koláře a Kateřiny ), 1714 ( 12.8. Kateřina, kmotra Jana, syna Matěje Doskočila a Kateřiny )

57 neuvádí jej soupis poddaných podle víry 1651 a pokud by se zde usadil r. 1653 byl by v berní rule veden jako nově osedlý

Mapka č. 4Pravděpodobné rozložení dlouhoňovických gruntů r. 1654

A na závěr kapitoly malou zajímavost :

Jak přišli nejstarší známí dlouhoňovičtí obyvatelé ke svým příjmením?

Příjmení Tkadlíček se sice později změnilo na Karlíček a mohlo by se proto zdát, že pochází z osobního jména Karel. Gruntovní zápisy však dokazují, že u Karlíčků se už v první polovině 18. století spolu s gruntem dědily také dva tkalcovské stavy (verkštaty); řemeslo tak patrně přecházelo z otce na syna a bylo zřejmě i podnětem ke vzniku příjmení.Původ v prováděném řemesle má patrně i příjmení Hernčíř. Rod totiž žil v nejstarších dobách v Hejnicích, kde se podle taxy z roku 1620 nacházelo naleziště cihlářské hlíny, které poskytovalo levný materiál pro řemeslnou obživu.Vznik příjmení Vyčítal a Pospíšil je každému zřejmý. Přesto je třeba upřesnit, že podoba slovesa v minulém čase je obvykle pozůstatek příjmení vytvořených z celých vět (např. Podrazil, Drahokoupil …). Jde o příjmení typicky česká a zkoncentroval se do nich dávný, něčím zajímavý, ale dnes již bohužel utajený příběh.Podobný počátek má i příjmení Voplištil. „Oplištit“ totiž znamenalo „opleskat hlínou či maltou“. Ovšem je možná ještě další varianta, kdy „oplištit se“ značilo totéž jako „oženit se“.Do stejné kategorie se dá zařadit také Plíhal. Význam slovesa „plíhat“ se dá vysvětlit jako „plížit se“, případně podle krajového významu „chodit sem a tam“ (Královéhradecko). Nicméně příjmení může mít svůj původ i ve vykonávané práci, neboť ten, kdo „plíhal vlnu“, rozčesával ji před vlastním čištěním.Další z dávných obyvatel vsi se jmenoval Mejnuš. Toto nezvyklé přízvisko má prapůvod v latinském slově „magnus“ tedy veliký.A co Kačalík či Kacálek? Jsou dvě možnosti, jak přišel ke svému jménu. Především ve východních Čechách se užívalo sloveso „kácat se“ ve významu „šplouchat se“, ale „kácat“ znamenalo také „příčit se“. První z Kacálků tedy byl buď nezvykle čistotný nebo vzpurný. Příjmení se v podobě Kacálek udrželo v Dlouhoňovicích až do dnešních časů.Patrně bohatý byl nositel příjmení Zilvar, jehož příjmení vzniklo z německého „Silber“ = stříbro. Nebo že by měl jen „stříbrné“ vlasy? Kdo ví …Moravec značí, odkud jeho nositel přišel – pocházel z Moravy.Málokdo by uhodl původ příjmení Stupka. Toto slovo označovalo jednak malou stoupu - mlýnské zařízení sloužící k výrobě krup, které se však objevilo až koncem 17. století, takže příjmení patrně vzniklo od jiného, tentokrát skutečně staročeského slova „stupka“ označujícího lupiče či tuláka.Kubelka má docela prostý původ, pochází od osobního jména Jakub; stejně jako Vach a Vaníček od Václava. Snad i Bulík (Bolík) má svůj původ odvozen od osobního jména Boleslav či BoleborBezrukej označuje fyzický nedostatek dané osoby.

Podobně svého nositele charakterizuje i Kolbaba, neboť v nářečí z oblasti Místku říkali „kolibaba“ pomalému člověku.Naopak velmi čiperný byl asi Pliska. Tento výraz totiž ve svém původním významu pochází z ptačí říše a naši předkové tak nazývali konipase či sýkorku babku.Jak vzniklo příjmí Mrauka nedokážu bezpečně říci. Potvrzeno je jen v jedné generaci a dále se už neužívalo. Již jsem naznačila možnou chybu v přepisu. Pokud se tedy jednalo o osobu dříve nazývanou Mrnta (možná Mrnka), označovalo “mrňavého” člověka.

Pod křídly Patres Societatis Jesu (2. pol. 17. století – 2. pol. 18. století)

Před třicetiletou válkou stálo v Dlouhoňovicích šestnáct gruntů, kdežto berní rula jich r. 1654 uvádí jen jedenáct. Z pěti zaniklých hospodářství stálo z ekonomických hledisek za pozornost jen jedno – Voplištilovo s cca 10 korci půdy. Příčinu jeho zkázy neznám, ale protože se tak stalo asi v době, kdy panství převzal přísný katolík Bedřich z Oprštorfu, je možné, že rodina zběhla kvůli víře. Čtyři další chalupy bez polností zpustly patrně po přestěhování nebo po smrti majitelů.V souladu s Bedřichovým přáním připadlo žampašské panství roku 1633 nově zřízené jezuitské koleji v Hradci Králové. Patres Societatis Jesu se v prvé řadě starali o vybudování školy a provádění misijní činnosti. Teprve roku 1672 přistoupili k důkladné přestavbě bývalé žampašské tvrze58 na barokní rezidenci. Jako stavebního materiálu se užívalo kamene ze zřícenin hradu, z něhož posléze zůstaly jen základové zdi a dosud holý kopec byl pak zalesněn. V podhradí vyrostla jednopatrová, dvoukřídlá budova s nízkou valbovou střechou a věžičkou.59

O správu farnosti se do roku 1677 starali sami jezuité. Poté tři roky vykonával církevní praxi v písečském kostele administrátor a ústecký farář Bartoloměj Bulovský, který zároveň začal vést křestní matriky. Jeho úlohu potom převzali postupně dva lukavičtí faráři Ondřej Fischer a David Benedikt Antonín Stepanovský. Vlastního duchovního se farníci při písečském kostele dočkali teprve roku 1693, kdy sem nastoupil Adam Špalda.Stejně jako mnohé jiné vrchnosti v zemi, nespokojené se stanovenou výší berně, vyžádali si také jezuité v 80. letech 17. století překontrolování údajů berní ruly. Revizitace proběhla na zdejším panství roku 1677 a ukázala, že hospodářská situace vsí je mnohem horší než před třiadvaceti lety.

Předešlí hospodáři

Nynější hospodáři

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem

porostlých

ouhorem

ležících

potahů,vl.

koní

krávy

vlastní

krávy ná-jemní

dobytek

jalový

ovcevlast

kozvlast

vozů

sena

z luk

sedláciVáclav Dostálek

Jiřík Podhajský

24 3 4 6 7 4 2 1 3 1 3

Martin Zylvar

Jiřík Javůrek

18 3 4 2 4 5 2 2 2 1 1 4

celkem

chalupníciVáclav Kacalík

Václav S. (syn?)

10 1 2 3 2 2 1 1 1 1 2

58 přikláním se k témuž názoru, který publikuje Dr. František Musil ve své práci „Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí“, str. 100, 101

59 Tato nejstarší část se dnes nachází na jihovýchodním nároží zámku a již na přelomu 17. a 18. století k ní byla přistavěna kaple vysvěcená roku 1702.

Předešlí hospodáři

Nynější hospodáři

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem

porostlých

ouhorem

ležících

potahů,vl.

koní

krávy

vlastní

krávy ná-jemní

dobytek

jalový

ovcevlast

kozvlast

vozů

sena

z luk

Mikuláš Moravec

Jan Musil

10 1 2 3 2 2 1 1 2 1 1 2

Jiřík Vyčítal

Adam Chromej

11 1,5 1,5 3 2 3 1 1 1 1 1

Jiřík Mejnuš

Matěj Mejnuš

8 1 1,5 2,5 1 2 1 1 1 0,5

Václav Písecký

8 1,5 1,5 1 1 3 1 2 1

Jan Karlíček

Václav Karlíček

8 1 3 3 1 1

Bohačovský

až posavád pustý

Matěj Machač

Jan Hrnčíř

8 1 2 2 1 2 1 1 1 1 1

celkem

Zahradníci (chaloupky bez rolí)Jakub Pokruta

Mikuláš Tomeš

Václav Kulhavý

Jakub Koláč

Machačovský

Jakub Jahla

Dlouhoňovice celkem = summa

105 13 19,5

25,5 23 24 10 9 12 6 3 14,5

Tabulka č. 8Revizitace berní ruly 1677 – obec Dlouhoňovice

Pokud by komise postupovala striktně podle směrnic zemského sněmu, nemohla v této době ani jednoho dlouhoňovického hospodáře klasifikovat jako sedláka60. Počet tzv. „berních osedlých“61 se v Dlouhoňovicích snížil ze dvou na jednoho. Jenomže díky vysokým válečným a dalším státním daním mezitím vzrostla výše berně takřka 7,5 násobně62, tzn. že zatímco původně platili zdejší poddaní celkem 17 zlatých a 4 krejcary, roku 1677 to bylo už 60 zlatých 5 krejcarů.Pro badatelskou práci je významné uvedení jmen současných a minulých hospodářů na gruntech, které poprvé dovoluje uchýlit se od dohadů k fakticky doloženému následnictví. Takřka ze 70 % došlo k obměně mimo dědickou posloupnost, což samo o sobě svědčí o značných ekonomických problémech. Už jen jediný rod - Tkadlíčkové, nyní uvádění jako Karlíčkové, seděl na stejném místě jako před třicetiletou válkou. Z těch časů se tu ještě držela linie Hrnčířů, ovšem již ne mezi sedláky, nýbrž mezi chalupníky. Od dob berní ruly vlastnili roku 1677 týž grunt ještě Kacalíkové, Mejnušové a Václav Písecký. Selskou usedlost po Václavu Dostálkovi koupil Jiřík Podhájský (Podhájecký) patrně původem z Bohousové, jehož manželku Annu dokládá matrika v Dlouhoňovicích poprvé roku 1677. V tomtéž čase uvádí také Dorotu, manželku Jiříka Javůrka, hospodáře na statku zemřelého Martina Zilvara. Po smrti předchozího majitele získal grunt také Jan Musil, jenž sem asi přišel z Hnátnice63, stejně jako jeho bratr Adam řečený Chromej64. Ve

60 žádný neoséval více jak polovinu svých polí61 za berního osedlého se považoval hospodář s výsevkem vyšším než 30 korců62 z osmi zlatých 32 krejcarů v roce 1655 na 60 zlatých 5 krejcarů v r. 167763 Přiznávací tabela poddaných tereziánského katastru z roku 1725 naopak uvádějí v Hnátnici

Adama Zilvara na gruntě po Janu Vítkovi, který též pocházel z rodu Musilů. 64 V minulosti jsem se vcelku zabývala dlouhoňovickým rodem Vítkových. Ačkoliv je zde rod tohoto

třech chaloupkách bez polí se usadili Mikuláš Tomeš, Jakub Koláč65 a Jakub Jahla.

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem porostlých

ouhorem

ležících

potahů

krávy dobytek

jalový

koz vozů sena

1654 121 28,3 29,2 - - - 15 41 21 - -

1677 105 13 19,5 25,5 23 24 10 21 6 3 14,5Porovnání ekonomické situace Dlouhoňovic v letech 1654 a 1677

Postupující ekonomickou krizi vsi naznačuje jak snížení ploch hospodářsky využitých polností, tak počtu chovaného dobytka. Z komisí vyměřené plochy polí se neosévalo skoro 47 % půdy, z níž už takřka polovina zarostla křovím.Počet potahů se v dlouhoňovických hospodářstvích snížil o třetinu, počet krav o více jak polovinu a šest jalovic představovalo sotva 29 % stavu v roce 1654. Naopak ve třech staveních si hospodáři pořídili méně náročné kozy. V zahradnických usedlostech vymizel dobytek úplně.Z 21 ve vsi chovaných krav bylo 12 nájemních, jinak řečeno „železných“ či „zádušních“. Jednalo se o dobytek propůjčený nebo darovaný poddanému církevním úřadem s povinností odevzdávat za něj určitý poplatek a nahradit dobytek uhynulý. Neměl-li nájemce peníze na pořízení nové krávy, stávalo se, že reálně vůbec neexistovala, ale vázla jako věcné břemeno na gruntě a roční poplatky z ní se musely odvádět. Komorní instrukce je stanovovala na libru vosku nebo peněžní ekvivalent za ni. Písečská farní kronika uvádí výši poplatku až roku 1764, kdy představovala 15 krejcarů66.

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem

porostlých

ouhorem

ležících

potahů,vl.

koní

krávyvlast

krávy

ná-jemní

dobytek

jalový

ovcevlast

koz vlastní

vozů

sena

z luk

Dlouhoňovice celkem1654 121 28,3 29,

2- - - 15 41 21 - - -

1677 105 13 19,5

25,5 23 24 10 9 12 6 3 14,5

rozdíl -6 -15,3

-9,7 25,5 23 24 -5 -20 -15 - 3 14,5

% 86,8 12,4

18,6

24,3 22 22,9 66,7 51,2 28,6 -

Hnátnice celkem

1654 705,2197,

2149 58 149 90 191

1677 654 64 73133,

5228,5 97,5 46 20+36 14 36+6 - 36

% 92,7 9,811,2

20,4 34,9 14,9 79,3 37,6 15,6 22

jména prokazatelně matričně doložen poč. 18. stol. v Hnátnici, nikde v minulosti se tu příjmení nevyskytuje. V rozporu s tím jsou „Přiznávací tabela poddaných tereziánského katastru z 22.9.1725“ ( viz Radim Dušek, Hnátnice, str. 134 ), kde jsou v rubrice „jména starých hospodářů v roce 1654“ uvedeni hned tři Vítkové – Viktorin, Martin a Jan. Vzájemným porovnáním jmen a dokumentů jsem tehdy došla k závěru, že společným předkem několika rodů byl Matěj Musil, v gruntovní knize doložený r. 1596. Byl ženatý dvakrát. V prvním manželství se mu narodili synové Vít ( 1604, uváděný jako Macháň, později Musil – předek Vítků ), Václav (1609) a Martin (1611), ve druhém Viktorin (1616, řečený Chocholouš ), Magdalena, Kateřina ( provd. Jourková ), Adam ( 1621, řečený Chromej ) a Jan (1628). Dva poslední se stali před rokem 1677 novým obyvateli Dlouhoňovic.

65 domnívám se, že v zápisu o revizitaci berní ruly jde o omyl a příjmení má správně znít „Kolář“66 tehdy už ovšem nenesl toto břemeno žádný z dlouhoňovických hospodářů

Tabulka č. 9Porovnání poklesu hospodářské základny v Dlouhoňovicích a Hnátnici mezi lety 1654 a

1677

Hospodářský pokles byl všeobecným jevem, neboť Hnátnice, největší a nebohatší vesnice panství, vykazuje dokonce ještě mnohem hlubší propad než Dlouhoňovice.Revizitační komise zmenšila výměru u všech dlouhoňovických gruntů. Největší úbytek zaznamenalo Mejnušovo hospodářství, kde se místo původních 13,2 uvádí jen 8 strychů (tj. 61 % původní rozlohy). Nejhůře si ale vedl Václav Karlíček, který na zimu neoséval vůbec a na jaro jen 1 strych, tzn. 12,5 % polností, kdežto porostliny tvořily již plných 37,5 % k tomuto hospodářství náležejících pozemků. Místo osmi kusů hovězího dobytka držel nyní jedinou krávu.Naopak nejlépe tradičně hospodařili na bývalém Zilvarově gruntě, nyní v držení Jiříka Javůrka. Hospodář oséval takřka 39 % polí (7 strychů), 66,7 % tvořil úhor a jen 33,3 % připadlo na lada a porostliny. Sena sklízel na čtyři parospřežné vozy a stav dobytka se snížil z devíti na pět kusů (z toho dvě krávy nájemní).

Předešlí hospodářiNynější hospodáři

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem

porostlých

ouhorem

ležících

potahů,vl.

koní

krávyvlast

krávy

ná-jemní

dobytek

jalový

ovcevlast

koz vlastní

vozů

sena

z luk

SEDLÁCIVáclav DostálekJiřík Podhajský

2624

7,23

104

-6

-7

-4

32

10 41

--

- -31 3

rozdíl%

-292,3

-4,212,5

-616,7

625

729,2

416,7

-166,7

-640

-325

3

Martin ZylvarJiřík Javůrek

2018

6,23

44

-2

-4

-5

32

6 31

--

-1

-42 2

rozdíl%

-290

-3,216,7

-22,2

211,1

422,2

527,8

-166,7

-266,7

-233,3

1 4

CHALUPNÍCI

10,2 2,2 3 - - - 2 4 2 - - -

Předešlí hospodářiNynější hospodáři

všechna pole (strych

y)

na zimu

na jaro

ladem

porostlých

ouhorem

ležících

potahů,vl.

koní

krávyvlast

krávy

ná-jemní

dobytek

jalový

ovcevlast

koz vlastní

vozů

sena

z luk

Václav KacalíkVáclav S. (syn?)

10 1 2 3 2 2 1 1 - 1 21

rozdíl%

-0,298

-1,210

-120

330

220

220

-150

-325

-150

- 1 2

Mikuláš MoravecJan Musil

10,110

2,11

32

-3

-2

-2

21

4 21

--

-1

-21 2

rozdíl%

-0,199

-1,110

-120

330

220

220

-150

-175

-150

- 1 2

Jiřík VyčítalAdam Chromej

11,311

21,5

31,5

-3

-2

-3

21

4 21

--

--

-11 1

rozdíl%

-0,397

-0,513,6

-1,513,6

327,3

218,2

327,3

-150

-250

-150

- - 1

Jiřík MejnušMatěj Mejnuš

13,28

41

21,5

-2,5

-1

-2

11

4 1-

--

--

-0,51 1

rozdíl%

-5,261

-312,5

-0,518,8

2,531,3

112,5

225

- -250

-1100

- - 0,5

Václav Písecký

98

11,5

21,5

-1

-1

-3

-1

- --

--

--

-1- 2

rozdíl%

-188,9

0,518,8

-0,518,8

112,5

112,5

337,5

1 2 - - - 1

Jan Karlíček Václav Karlíček

108

2 1,21

-3

-3

-1

1 4 40

--

--

--1

rozdíl%

-280

-2-

-0,212,5

337,5

337,5

112,5

-1100

-325

-100

- - -

Matěj MachačJan Hrnčíř

108

11

12

-2

-1

-2

11

3 11

--

--

-11 1

rozdíl%

-280

-12,5

125

225

112,5

225

- -166,7

-0

- - 1

ZAHRADNÍCI (chaloupky bez rolí)Jakub PokrutaMikuláš Tomeš

1 1-- -

Václav KulhavýJakub Koláč

1 1-- -

MachačovskýJakub Jahla

Tabulka č. 10

Hospodaření dlouhoňovických gruntů v letech 1654 a 1677V souvislosti s povstáním poddaných na Čáslavsku, Broumovsku, Opočensku a Litomyšlsku v roce 168067 se často hovoří o vysokém robotním zatížení poddaných. Zdejší panství patří k mnoha, z nichž chybí jakékoliv doklady, a tak nezbývá než se uchýlit k odvození ze známých skutečností. Vrchnost vlastnila dvory – zcela jistě tedy vyžadovala potažní a pěší robotu při obdělávání polí, senoseči, sklizni a mlácení obilí. Pivovar i panská rezidence měly určitou spotřebu dříví – poddaní museli zajistit jeho kácení, zpracování a svážení. Stejně tak i při obnově rezidence a jiných stavebních pracích se jistě využívalo poddanských potahů a pracovních sil. Považuji za možné, že zde, stejně jako na sousedním kyšperském a žamberském panství, nebyly robotní povinnosti přesně stanoveny, ale poddaní vykonávali, co se jim poručilo v souladu s potřebami vrchnosti i možnostmi robotníka. Míra únosnosti patrně nebyla překračována, protože nedošlo k žádné protirobotní akci.O nevelké potřebě tzv. dvorských robot svědčí i pomalá obnova vrchnostenského podnikání po třicetileté válce. Zatímco taxa uvádí počátkem 30. let 17. století na panství čtyři dvory, roku 1651 se zmiňuje už jen jediný – žampašský a teprve roku 1677 další v Hnátnici68. O to větší ránu pro jezuitské důchody znamenal požár, při němž „r. 1685 5ho srpna na Žampachu dvůr i s sladovnou, s chlívy a některým dobytkem shořel“69. Snad reakcí na jeho zkázu a na vylidnění vsí po velké epidemii moru roku 1680 bylo rozhodnutí založit nový panský dvůr v Dlouhoňovicích.K jeho potřebě vrchnost zabrala čili „svedla“ 30.5.1692 tři zdejší grunty - Podhájeckých, Hrnčířovský a Kacálkovský s celkovou výměrou 42 strychů polností70, k nimž přidala pozemky bývalého křižáneckého dvora71 (asi 40 strychů72) a roku 1706 ještě pole zabavená od Dostálkova gruntu. Na zdárný chod dohlížel šafář Jan Doskočil, který se ale už roku 169673 zakoupil na gruntě v Písečné. Po tomto hrubém zásahu do vesnické infrastruktury zůstalo v Dlouhoňovicích zachováno jen šest funkčních hospodářství74; Zilvarovo (Jiřík Javůrek, 18 strychů), Moravcovo (Jan Musil, 10 strychů), Vyčítalovo (Adam Chromej, 11 strychů), Mejnušovo (8 strychů), Pospíšilovo (Václav Písecký, 8 strychů), Tkadlíčkovo (8 strychů) a pár zahradnických usedlostí buď s nepatrnou výměrou nebo zcela bez půdy. Ekonomický propad dovršily požáry, které roku 1710 zničily Pospíšilovský a Mejnušovský grunt.Úpadek vsi dokládají i matriční zápisy oddavek. V období 1681-1700 uzavřeli dlouhoňovičtí obyvatelé 15 sňatků. Zatímco ve 12 případech (4 muži, 8 žen, tj. 80%) následovali partnery do jejich bydliště, jen ve dvou případech (13,3%) si hospodáři přivedli manželky odjinud a jedenkrát pocházeli oba snoubenci přímo z Dlouhoňovic (6,7%)V letech 1713-14 se mezi lidmi šířil strach z morové nákazy, jíž bylo v Čechách plno. Jak dokládá matrika úmrtí, zdejší oblasti se epidemie vyhnula. Zato je evidován úhyn dobytka na žampašském dvoře, kdy roku „1714 morové nakažení v jaře celý ovčín,

67 Na Čáslavsku se poprvé objevily příznaky povstání již v lednu, znovu pak v březnu a dubnu a rozšířily se i do kraje Chrudimského a Hradeckého. Na potlačení povstání bylo povoláno vojsko, které porazilo selské houfy v západních Čechách; ve východních Čechách byla svedena bitva u Čestína v kraji Čáslavském. Kdo z nevolníků v této bitvě byl chycen se zbraní v ruce, ten byl pověšen. Stejně bylo potlačeno i povstání na Broumovsku a Policku. Tři vůdcové tohoto povstání byli popraveni na broumovském náměstí. Stejný osud stihl 13.8.1680 vůdce povstání na Litomyšlsku, kde „pro tak těžké a ohavné přečinění jiným ku příkladu a ostrachu Lukáš Pakosta kolem zhůry dolů lámán a do něho vpleten, Matěj Abrahám a Jan Černý Uher mečem pokutováni, na kolo vloženi a všichni tři tak s koly po povětří pozdviženi. Jíra Lorenců, Pavel Beybl a Jakub Čížek provazem na hrdle trestáni“. Posledním dvěma byla dána milost na popravišti. ( Jiří Frajdl, Vlastimil Zikmunda, „Listy z dějin Východních Čech“, Východočeské nakladatelství Havlíčkův Brod 1965 )

68 Na kyšperském panství bylo tehdy sedm dvorů, na žamberském devět.69 Pamětní kniha farnosti písečské 1747-1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 166 70 podle výměry pozemků uvedené v revizitaci berní ruly 167771 na jeho místě vznikla osada Křižánky72 údaj z poč. třicetileté války ( taxa )73 Salomenu, patrně manželku Jana Doskočila, uvádějí matriky 29.1.1696 dosud v Dlouhoňovicích

a 19.12.1696 již v Písečné74 uvedeny názvy gruntů podle nejstarších doložených majitelů; v závorce majitelé a plochy

pozemků z revizitace berní ruly 1677

v podzim pak celé chlévy vyprázdnilo, kdežto více než 60 kusů hovězího dobytka padlo“75. Ke škodě přišli ve svých hospodářstvích zřejmě i poddaní. S problémy se potýkali i v následujících letech, neboť „roku 1722 a opět 1723 na Žampachu většími dštma potlučeno, že někde ani stébla, na horských rolích ani zem nezůstala.“76

Když se na zdejším panství roku 1725 zpracovávala tzv. tabela pro přiznání zdaňovaného majetku77, vykazovaly Dlouhoňovice osm obsazených a jeden prázdný grunt, tj. zhruba o polovinu méně usedlostí než před sto lety na počátku třicetileté války. Vzrostla však výměra dani podléhajících pozemků, a to na 130,5 strychů (94 str. orné půdy, 32,5 str. pastvin a úhoru, 4 str. lad a porostlin).Od posledního vyměřování roku 1677 takřka zanikly porostliny a lada (dříve 48,5 str., nyní 4 str.) a velikost úhoru zhruba odpovídá trojhonnému způsobu hospodaření. Vesnická plužina se tedy na přelomu 17. a 18. století radikálně přeskupila a velikost gruntů se od dřívějšího stavu naprosto liší.

Hospodáři Výměra polí a zahrad

Pastviny a úhor

Lada a porostliny

Seno a otava z luk

na paro-spřež. vozy

Domkaři

strych věrtel strych věrtel strych věrtel

Ondřej Pešek 14 1 2 2 0 2Jan Musil 19 0 6 0 0 1Václav Dostálek

12 1 3 0 0 1,5

David Fiala 9 3,5 4 0 0 1Václav Karlíček

5 3 3 0 0 1 tkadlec

pustý grunt 13 1 4 0 4 2Václav Musil 0 1,5 0 0 0 0 1Adam Kočí 0 1 0 0 0 0 1Jiří Halbrštát 19 0 10 0 0 3 0

91 12 32 2 4 11,5 2celkem strychů 94 32,5 4obec 6 1

Tabulka č. 11Přiznávací tabela k tereziánskému katastru z r. 1725 – obec Dlouhoňovice

Ke čtyřem selským statkům (Jiřík Halbrštát - 29 str., Jan Musil - 25 str., Ondřej Pešek - 16,75 str. a Václav Dostálek - 15,25 str.) náleželo 86 strychů, tj. 66 % půdy. O 22,55 strychů polností, tj. 17,3 % se dělili dva chalupníci - David Fiala (13,8 str.) a Václav Karlíček (8,75 str.). Na domkaře Václava Musila (0,38 str.) a Adama Kočího (0,25 str.) připadlo 0,5 % výměry. U pustého gruntu leželo bez užitku 21,25 strychů, tj. 16,3 %.

Mapka č. 5Pravděpodobné rozložení dlouhoňovických gruntů r. 1725

75 Pamětní kniha farnosti písečské 1747-1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 16676 Pamětní kniha farnosti písečské 1747-1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 16677 SUA Praha, Tereziánský katastr, kniha 1748, inv.č. 16, fol. 173

Kvůli důkladné a nikde nezachycené proměně vlastnictví a také pro absenci gruntovních zápisů, jež jsou vedeny až od roku 1753, se dá jen těžko zrekonstruovat posloupnost hospodářů. Z dob před třicetiletou válkou přetrvával v Dlouhoňovicích jako jediný rod Karlíčků (Tkadlíčků). Bezpečně lze ztotožnit i Jiříka Halbrštáta jako následníka po Jiřím Javůrkovi na Zilvarově statku78. V 70tých letech 17. století se v několika dlouhoňovických chalupách usadili Musilové. Po Adamovi řečeném Chromej patrně převzal původní Kolbabovu usedlost synovec79 a současně pozdější manžel Adamovy dcery Kateřiny Václav Musil, jehož potomci zde udrželi kontinuitu rodu až do dnešních časů. Když se roku 1704 sotva čtyřicetiletý sedlák rozžehnal se světem, vdova se asi znovu provdala a do dospělosti nejmladšího dítěte, jediného syna Jana (nar. 1701) se o hospodářství staral nevlastní otec80. Majetek připadl Janovi krátce před rokem 1725.Dřívější Moravcovo stavení předal Jan Musil synu Martinovi. I ten poměrně brzy zemřel. Ovdovělá Rozina se koncem roku 1709 provdala za Ondřeje Peška, který se stal novým hospodářem a zároveň zakladatelem dlouhoňovické linie rodu.Někdejší Mejnušova a Píseckých chalupa roku 1710 vyhořely. V gruntovní knize jsem našla dvakrát zmínku o tom, že vrchnost přispěla „na vyzdvižení gruntu“, a to Adamu Kočímu81 a mnohem později Janu Peškovi82. Myslím, že je možné, dát obě informace do souvislosti, ovšem určit, komu které stavení náleželo, je složité. Nelze vycházet z velikosti pozemků, neboť oba původní grunty měly při vyměřování roku 1677 velikost 8 strychů, kdežto později zmiňovaná hospodářství zabírala 12,25 a 13,25 strychů. Snažila jsem se proto dojít k nějakému závěru pomocí matričních zápisů …. Ovdovělý Matěj, hospodář na Mejnušově, jemuž mohlo mezi 30-47 lety, se roku 1689 podruhé oženil s Annou, vdovou po Jiřím Podhájeckém. Ta se k manželovi pravděpodobně přistěhovala, protože na statku hospodařil její syn Václav. Rodinu Píseckých zmiňují matriční zápisy jen ve spojitosti s úmrtím 82tileté vdovy Kateřiny. Pokud farář nezapomněl provést zápis, spadá smrt Václava Píseckého už před rok 1686, od kterého se pohřby zaznamenávaly do matriky. Jelikož žádné jejich děti nejsou zmiňovány, dá se v tomto období očekávat i prodej gruntu. Za pravděpodobnou považuji verzi, že novým hospodářem se tu stal Adam Kočí, prostřednictvím zápisů o křtech dětí matričně doložený od roku 1695, zatímco Matěj Mejnuš držel hospodářství až do osudného požáru. To už mu bylo kolem sedmdesáti let, na obnovu nestačil, odstěhoval se a vyhořelé stavení zůstalo pusté.Stejně bez úspěchu zůstala moje snaha o určení posloupnosti na zahradnických usedlostech. Znovu jsem se musela přiklonit k domněnkám. Adam Kočí, který po požáru obnovil grunt, se patrně natolik zadlužil, že hospodářství po roce 1710 prodal Václavu Dostálkovi. Roku 1725 je již doložen na zahradnickém gruntě s 1 věrtelem pozemků. Této časové linii odpovídá matriční doložení rodu Kolářů (Stupkovo), v Dlouhoňovicích naposledy zmiňovaných roku 171483. Snad právě tuto chalupu převzal Adam Kočí.Mikuláše Tomše (Pokrutovo) uvádí pouze revizitace berní ruly roku 1677. Za jeho nástupce považuji Adama, syna Šimona Hrnčíře z Hejnic, který se počátkem roku 1681 oženil s Kateřinou Betlachovou a v letech 1697-1710 se jim v Dlouhoňovicích narodilo osm dětí. Po něm mohl chalupu převzít Václav Musil, snad syn zemřelého Martina.Na základě této dedukce zbývá už jen zahradnický grunt Jakuba Jahly (Machačovo), v matrikách naposled uvedeného roku 1689. Zde se pak asi usadil Adam Fiala, v Dlouhoňovicích doložený od roku 1697. Po něm hospodařil David Fiala, snad syn. Jeden nebo druhý přikoupil k chalupě takřka 14 strychů pozemků. Tím se usedlost znovu zařadila mezi chalupnické.

78 viz zápis Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 50R, kde jsou jako nápadníci na Halbštátovském gruntě zmiňovány děti po Václavu Zilvarovi

79 syn Adamova bratra Martina Musila 80 Matričně není tato teorie doložena. Je možné, že vdova hospodařila až do synovy dospělosti

sama.81 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 15R82 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 35R83 Ondřej Kolář, m. Kateřina, děti : 22.9.1712 nar. Anna, 20.3.1714 nar. Rozina

č. v gr.knize84

poč. 30tileté války

berní rula 1654 revizitace berní ruly 1677

konec 17. stol. přiznávací tabela 1725

9 Martin Zilvar Martin Zylvar Jiřík Javůrek Jiří Halbrštát2 Jan Kolbaba Jiřík Vyčítal Adam Chromej Václav Musil Jan Musil3 Matěj Pospíšil Václav Písecký Václav Písecký Adam Kočí Václav Dostálek1 Mikuláš Moravec Mikuláš Moravec Jan Musil Martin Musil Ondřej Pešek6 Jiřík Mejnus Jiřík Mejnuš Matěj Mejnuš Matěj Mejnuš pustý5 Jiřík Kadlíček Jan Karlíček Václav Karlíček Václav Karlíček8 Václav Stupka Václav Kulhavý Jakub Koláč

(Kolář)Ondřej Kolář? Adam Kočí

7 - Jakub Pokruta Mikuláš Tomeš Adam Hrnčíř Václav Musil4 Jiřík Vach pustý Jakub Jahla Adam Fiala David Fiala

13 Martin Hernčíř Václav Dostálek Jiřík Podhajský Václav Podhájeckýzabaveno ke dvoru

-

14 - Matěj Machač Jan Hrnčíř zabaveno ke dvoru

-

15 Václav Mrauka Václav Kacalík Václav Kacalík zabaveno ke dvoru

-

16 František Dostálek

zabaveno ke dvoru

- Jiřík Bohatej - - - -- Jan Voplištil - - - -- Mikuláš Plíhal - - - -- Kateřina

Vaníčková- - - -

- Jan Bulík - - - -- Anna Plysková - - - -

Tabulka č. 12Předpokládaná návaznost majitelů dlouhoňovických gruntů do r. 1725

Ve druhé čtvrtině 18. stol. se nehospodařilo lehce. Jako neúrodné se označují roky 1725, 1726, 1730 a 1731. Od roku 1736 se na lidi znovu valila jedna pohroma za druhou : „…dne 26. juni skrze veliké deště trvající byly tak veliké vody škodlivé, že lidem veliké škody činily jak ve Slezsku, v Moravě a v Čechách, že žádného pamětníka nebylo, aby takové škody pamatoval; sena pobralo a ostatní shnilo, mnoho lidí se potopilo; pořád 4 neděle to trvalo a 4 dni. Vobilí drahota se učinila, pšenice korec za 4 zl. 30 kr., žita za 3 zl. 45 kr..85 Následoval úkaz, který jistě vyvolal dost paniky v předtuše věcí příštích : „Léta 1737 dne 16. prosince světlost na obloze nebeské se jest ukázala, takže takřka hned časně z večera celý svět od 9. až do 10. hodiny červený byl, jakoby hořelo, a země nejináče byla, než jakoby ji krví polil; co by to znamenati mělo, to Bůh v dobré obrátiti ráčiž, nebo o půlnoci se to zase přihodilo po druhé a po čtvrtej hodině stalo se to potřetí.“86 Přírodní pohromy pokračovaly i nadále : „Roku 1740 byla tak nazvaná zmrzlá zejma, která se začala hned v roku 1739 dne 1. novembris, tj. na Vše svatý, potom okolo Svatých třech králů. V tom tejdni bylo teprva tak silný mrznutí, že mnoho lidí pomrzlo a se voznobilo. Dobytek z chlívů do světnic brát museli, však ale nic platno nebylo, předce několik kusů jen v Kunvaldě kór zcela zmrzlo a jinde též vůkol mnoho; potom k jaru nejvíc od tý velký zimy majíce všecken špik přemrzlej pohynulo a pobít se muselo. Telata vodstavený na větším díle všechny zhynuly. Takovou zimu prvej žádný člověk nepa-matoval, ani od předkův svých neslyšel, třebas 80 let starý byl, poněvadž od prvního novembris až do 24. aprile trvala. … Potom okolo svatého Filipa Jakuba (30.4.) tak velká nouze o slámu dobytku byla, že jeden mandel ovesný slámy 1 zlatý se platil. V roli se začalo dělat toho roku po sv. Filipu Jakubu. Dobytek na pole se hnal teprv za dvě neděle po sv. Filipě Jakubu z nouze nebo žádné pastvy ještě nebylo. … Toho roku na den sv. Tomáše (21.12.) tak silný povětří bylo, že mnoho stavení a stodol a dříví v lesích, štěpových stromů roztrhalo a polámalo. Co se ourody v tom roce dotýče, chvála Pánu Bohu, dost hojná ouroda obilí byla, jen toliko že mnoho ovsů, který pozdě se sely, zase na

84 z r. 175385 Dr. Ed. Albert, K. Chotovský, Paměti žamberské, Vídeň 1889, str. 2886 Dr. Ed. Albert, K. Chotovský, Paměti žamberské, Vídeň 1889, str. 28

podzim se zachumelilo.87

Léta 1740 dne 20. prosince neb na den vigilie sv. Tomáše přišlo prudké tání s deštěm do sněhu, kde okolo 9té hodiny taková voda přišla, že celé podměstí (v Žamberku) jest zatopila, mosty, kromě zde jednoho a lavice dost pevné pobrala, kdežto žádného pamětníka takové veliké a prudké vody zde se nenalézalo … Item ten večer v tu vigilii sv. Tomáše povstal na to tak velikej a neobyčejnej vítr, že nesčíslný počet stromů, místem skoro celé lesy pokácel, stavení bezpočtu rozházel, o kterém v novinách přišlo, že by toho dne neb večera v celém světě veliké škody jest způsobil… 88 Vše dovršila válka. Roku 1740 se ujala vlády mladičká Marie Terezie a okolní panovníci to přijali jako výzvu k získání dědičných rakouských zemí. Rozpoutaly se dlouhotrvající střety, dnes označované jako „války o dědictví rakousko-uherské“. Po porážce rakouské armády u Chotusic severně od Čáslavi uzavřela Marie Terezie v květnu 1742 smlouvu s pruským králem Bedřichem II., v níž mu postoupila většinu Slezska a celé Kladsko. Zdejší kraj se rázem stal pohraniční výspou monarchie. Sice se zde nebojovalo, ale farní kronika dokládá, co si odtud Prusové odvezli 30. srpna 1744. Na vozy naložili více jak 67 liber, tj. 37,5 kg mouky, 530 liber, tj. cca 297 kg sena, přes 595 liber, tj. 333 kg slámy, více jak 71 měřic, tj. 4.409 litrů žita, 717 měřic, tj. 44.526 litrů ovsa a 186 liber, tedy 104 kg řezanky.89

Za těchto podmínek stále pokračovala práce na nové zdaňovací soustavě. Roku 1725 se na zdejším panství uskutečnila tzv. okulární vizitace, při níž čtyřčlenná královská komise porovnávala fasovní zápisy z let 1713-14 se skutečným stavem. Teprve roku 1748 však vznikl definitivní elaborát nahrazující berní rulu. V gruntovních knihách se tehdejší vyměření pozemků objevuje pod názvem rollární extrakt (jinak též 1. verze tzv. Tereziánského katastru). Pro podmínky daňového systému se hospodáři dělili do šesti skupin podle rozlohy orných polí :

1. bezzemci a domkaři do 1 strychu polí a zahrad (do 0,3 ha)2. zahradníci a domkaři 1,1 - 5 strychu polí (0,3 – 1,4 ha)3. chalupníci 5,1 - 15 strychů (1,5 – 4,3 ha)4. hospodáři 15,1 - 30 strychů (4,4 ha – 8,4 ha)5. sedláci 30,1 - 60 strychů (8,5 – 16,9 ha)6. velcí sedláci přes 60 strychů orných polí (nad 17 ha)

Tabulka vytvořená berními komisaři se od přiznávacích tabel z roku 1725 liší jen nepatrně. Ve vsi přibyli i dva jmény neuvedení domkaři a počet samostatných chalup se tak roku do 1748 zvýšil na dvanáct. Ovšem plocha dani podléhajících pozemků, tj. 130,5 strychu se nezměnila. Když jsem srovnala údaje s gruntovní knihou, ukázalo se, že jména hospodářů uvedených v tabulce až na dvě výjimky (Jan Musil, Václav Karlíček) už dávno neodpovídají skutečnosti roku 1748.

Hospodáři 1725Další v gr. knize zmiňovaní hospodáři

Hospodáři 1748 Výměra polí a zahrad

Pastviny a úhor

Lada a porostliny

Seno a otava z luk

na paro-spřež. vozy

strych věrtel strych věrtel strych věrtel

HOSPODÁŘIJiří Halbrštát Jan Podhájecký 19 0 10 0 0 3Jan Musil Jan Musil do r. 1750 19 0 6 0 0 1pustý grunt Jan Pešek?

Jiří Dostál st. do 1752

13 1 4 0 4 2

Ondřej Pešek Adam Pešek od 1741 14 1 2 2 0 2Václav Dostálek Jan Dostálek do

175212 1 3 0 0 1,5

CHALUPNÍCIDavid Fiala Jiří Dostál st. od

17469 3,5 4 0 0 1

87 Kunvaldská kronika Antonína Kodýtka 1740-1786, Choceň 1970, str. 1188 Dr. Ed. Albert, K. Chotovský, Paměti žamberské, Vídeň 1889, str. 2889 tj. 37,5 kg mouky, cca 297 kg sena, přes 333 kg slámy, více jak 4.409 litrů žita, 717 měřic,

44.526 litrů ovsa a 104 kg řezanky. ( Pamětní kniha farnosti písečské 1747-1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 367-9 )

Hospodáři 1725Další v gr. knize zmiňovaní hospodáři

Hospodáři 1748 Výměra polí a zahrad

Pastviny a úhor

Lada a porostliny

Seno a otava z luk

na paro-spřež. vozy

strych věrtel strych věrtel strych věrtelHOSPODÁŘIVáclav Karlíček Václav Karlíček 5 3 3 0 0 1ZAHRADNÍCI Václav Musil Václav Karafiát

Václav Musil od r. 1742

0 1,5 0 0 0 0

BEZZEMCI A DOMKAŘIAdam SklenářAdam Kočí Jiří Strnad

Václav Karafiát od 1744

0 1 0 0 0 0

-zabaveno za dlužný oves

Štěpán Kraul od 1740

0 0 0 0 0 0

- Jan Dostál do 1740

Martin Vychánek od 1740

0 0 0 0 0 0

celkem strychů 94 32,5 4

obec 6 1

Tabulka č. 13Rollární extrakt 1748 – obec Dlouhoňovice

Kromě již tradičně uváděných Karlíčků, zapustily v Dlouhoňovicích kořeny ve druhé polovině 17. století rody Dostálků, Musilů a Podhájeckých, na počátku 18. století Peškové a o něco později Dostálové a Kraulové. Ostatní v dokumentech nově zmínění hospodáři (Halbrštát, Kolář, Fiala, Karafiát, Sklenář, Kočí, Strnad, Vychánek) se ve vsi usadili jen na čas. Větší hospodářství byla již stabilizovaná, neboť majitelé se měnili v přímé dědické linii (Musil, Pešek, Dostálek, Karlíček). Do cizích rukou přešly prodejem statek Jiřího Halbrštáta, Fialova chalupa a všechny zahradnické usedlosti.V souvislosti s přípravou podkladů pro novou zdaňovací soustavu se ukázalo, že gruntovní knihy žampašského panství jsou vedeny nepořádně a na mnoha gruntech seděli či dosud sedí hospodáři, jejichž vlastnictví nebylo zaznamenáno. Úředníci proto složitě zjišťovali, jaké podíly dosud váznou na jednotlivých usedlostech a do nových pozemkových svazků vedených od roku 1753 zapsali neuspokojené podílníky. Tento zásah přináší pro badatelskou práci nesmírné komplikace, neboť je obtížné bezpečně prokázat kontinuitu držby.Výsledek důkladné práce berních komisí provedené v letech 1713-48 se nesetkal s dobrým přijetím. Po mnoha námitkách kvůli daňové kalkulaci a určování bonity polí vznikl upravený, tzv. druhý tereziánský katastr schválený 1.11.1756 s platností od roku 1757. Podle nových údajů měli dlouhoňovičtí hospodáři 105 strychů orných polí, 176,3 strychů lad a 59 věrtelů luk v 7. bonitní třídě90 a ve zdejších chalupách žilo celkem 51 lidí91. Vesnice za více jako sto let, tzn. od sepsání soupisu poddaných podle víry 1651 a berní ruly 1654, nezaznamenala žádný nárůst v počtu obyvatel ani gruntů. Zato zatížení poddanských nemovitostí výrazně vzrostlo a bylo stanoveno zhruba na 42 procent jejich výnosu.V témže roce zasáhla celou zdejší oblast přírodní katastrofa, při níž vzal za své Šuškovský mlýn v Písečné. „Roku 1756 2. July povstala velká bouřka a při ní neslýchaný lijavec, tak že nejenom mnohý rybníky potrhala, ale i mlejn šuškovský pryč odnesla, po kterém ani žádné památky neostalo, dříví z něj až u hnátnického mlýnu po lukách sem tam hledati museli.92 Vodní příval zajisté zničil úrodu na mnoha polích a škody asi zazna-menali i v dalších hospodářstvích.To už se ale po krátkém období míru habsburská monarchie znovu zapojila do válečného konfliktu známého jako sedmiletá válka. Rakouská armáda stála na straně Sasů proti tradičnímu nepříteli – Prusům. Z gruntovní knihy vyplývá, že mezi odvedenými rekruty byl i Josef Musil, který si teprve nedávno - roku 1756 - vystavěl na obecní půdě chalupu.

90 Bonita půdy se stanovila podle toho, kolikrát převýšila průměrná úroda množství vysetého obilí. Pole se dělila do 8. tříd. Dlouhoňovice náležely do 7. třídy, kde úroda v této době představovala asi trojnásobek výsevku.

91 Písečná - 220, Žampach 52, Dlouhoňovice 51, Hnátnice 231, Hejnice 103. Podle pozdější nedatované fase tento počet : Písečná 173, Žampach 102, Dlouhoňovice 63, Hnátnice 250, Červená 98, České Libchavy 268, Hejnice 118, celkem 1072 duše.

92 Pamětní kniha farnosti písečské 1747 – 1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 97 – 100

Manželka pak domek včetně 2 věrtelů a 3 1/5 čtvrtní setého žita a 12ti snopů prodala za 11 zlatých a „k svým rukám tak … od práva se vším vyšacována byla“.Válka sice skončila roku 1763, ale vzhledem k enormním státním výdajům neustále narůstaly stávající daně a vznikaly nové. V letech 1764-75 se vybírala „tak nazvaná Kopfsteuer aneb z hlav placení. Tu musel jeden každej hrubej sedlák, tj. tříkoňák, sám za sebe ročně dávat 2 zl. 24 kr., párovník a mistři mlynářští ročně 1 zl. 12 kr., chalupníci, kteří své chalupy měli ročně 36 kr.; jeden každej podruh a podruhyně, jakož také čeládka bez vejminky po 15 kr.. Z vostatních dětí, kteří po rodičích doma byli, od nejmenšího do největšího po 6 kr. stejně se platilo, duchovenstvo a vrchnosti a oficíři dle stavu až na 5 zl. jeden dával. Roku 1765 nastal füchaufštok neb z dobytka placení, tj. kdokoliv co prodat nebo koupit chtěl, buď k zabití neb k chování, třebas soused vod souseda vždy dříve paletu pro uvarování pokuty míti musel; a k tomu schválně ustanovenýmu sumíroj v každé obci, co patřilo, se vyplatit muselo, totiž z koně 2 zl., z vola, z krávy a jalovice po 1 zl., z telat do roka, z kozy, vovce 15 kr., z jehněte, z kůzlete do roka anebo zpod kozy 4 kr.. To placení toho aufštoku trvalo 2 léta. Roku 1767 nastala zase nová daň tak zvaný flaškrejcar (poněvadž viehaufšlok pominul), a to jen mistři řezničtí platit museli. Však ale poddaný lid a sedláci žádnej nesměl ani pro sebe svýho vlastního kus dobytka zabít; pokud řezníkům, co žádali, nevyplatil. … To placení trvalo 3 léta.“93

K vysokému daňovému zatížení těchto let se přidala i několikaletá nepřízeň počasí s následnými neúrodami a drahotou, jež vyvrcholila roku 1771 jedním z posledních velkých hladomorů v Čechách. Soudobý kronikář Antonín Kodýtek z Kunvaldu o těch časech napsal : „… předešlý podzimek (1769) velmi mokrý byl, že se stěží žita pro mokro zasíti mohly, na to zejma nastala. Ačkoliv žita, když sníh z nich tál, dost pěkný zelený se zdály, však v několika dnech nerci-li zelený, ba ani kořínka k najdutí nebylo. Toho roku žita nejen v Čechách, ale i na Moravě a Rakousích všechny vyhynuly. Někteří takové vyhynuté žito zasívali jarním vobilím, ale co platno, ani jařiny nerostly nebo jaro skrze velké mokro všechno zkazilo. Ačkoliv potom dále dost dobrej čas byl, přece ale velmi malá ouroda toho roku byla; pročež hned z jary v tom špatném úkazu ourody, kdo měl obilí šetřil, neprodával, vobilí začalo bejt dražší, příze lacinější.Na to hned, jak se žně začaly okolo Nanebevzetí Panny Marie, hned juž žita jeden koreček malý míry za 4 zl. 30 kr. se platil. Nebo kdo sice žito jařinou nezasel a jej růsti nechal, předce tak mnoho nesklidil, co by zase žita k setí zapotřebí měl, nebo toho roku nanejvýš 20 snopů po hrubým korci se naklidilo, někdo 10,5 a nejvíc kor nic žita ne-sklidil. Jarní obilí jakž takž na místa bylo, potom pořád pomalu bylo obilí dražší, nebo ku konci toho roku již žita koreček za 6 zl. a jiný vobilí též dráž podle žita se prodávalo. Toho roku len a jeřice nejlepší užitek přinesla, však ale příze – štuka již žádná za 24 kr. se neplatila, nýbrž za 20 kr. a 21 kr., jak která. Roku 1771 hned okolo sv. Matěje (24.2.) juž bylo (žito) za 9 zl. 30 kr. korec, tj. dvě měřice rakouský míry. Toho roku z jara vobilí k setí tuze vzácné bylo, protož také mnoho dost dobrých míst nezasetých zůstalo a kdo co měl, ten to vysel a tak žádnej nic neměl. Tu teprv nouze do všech koutů vlezla a žádného nevyjímajíc sužovala, nebo po zasetí obilí, vaření a všechno tak se zdražilo, že žita 1 korec u nás za 16 zl. a do Němec ještě dražší. Pšenice korec za 18 zl., ječmena 1 korec za 11 zl. 30 kr., vovsa 1 malý koreček za 6 zl., jahel 1 korec za 22 zl., mouky pšeničný štvrtně (¼ věrtele) za 16 kr., jahel štvrtně za 20 kr., ječmený mouky štvrtně za 10 kr. 3 den., hrachový mouky štvrtně za 10 kr. 3 den., hrachu štvrtně za 15 kr., čočolka též 15 kr., krup štvrtně za 19 kr. a ještě by bylo Chvála Pánu Bohu, kdyby jen bylo obilí k dostání. Příze štuka krátká za 18 kr. tenkrát se prodávala a ještě ji ani žádný koupit nechtěl, půlka koudelná za 1 kr. a půl den., tj. za 5 vídeňských.“94 Velmi dramaticky vyznívá popis těchto let v mnoha dalších kronikách : „Přišla taková bída, že chudý lid mdlobou po cestách padal, všelikou potravou, kopřivami a svařenou travou, plackami pečenými z otrub a mlýnského prachu hlad zaháněl.“95 nebo „Lidé pekli chléb z otrub (1 strych po 4 zl.) nebo z prachu mlynářského (1 strych za 6 zl.), také ze žaludů se mlela mouka a ještě jí nebylo.“96 a ještě „... hlad se více a více rozmáhal, lidi byli přinuceni z hladu psy a kočky jísti ... ano co ještě horšího jest, na draha když pohodný mrchu

93 Kunvaldská kronika Antonína Kodýtka 1740-1786, Choceň 1970, str. 16, 1794 Kunvaldská kronika Antonína Kodýtka 1740-1786, Choceň 1970, str. 2095 Kronikář V. Hodek z Vepřeku ( viz „České lidové kronikářství“, O. Nahodil, Ant. Robek, Praha

1960 )96 Fr. Velebil z Městce Králové ( viz „České lidové kronikářství“, O. Nahodil, Ant. Robek, Praha

1960 )

scíplou vyvez, než to byl kůň neb kráva aneb cokoliv jiného, houfem tam lidé běželi a z takové mrchy maso řezali ...“97. Všeobecně se situace jeví jako velmi kritická. Proto jsem se zaměřila na matriční zápisy úmrtí z těchto let, abych ověřila skutečnost v Dlouhoňovicích.

Jak ukazuje graf, opravdu došlo k zvýšenému počtu úmrtí, a to hned ve dvou vlnách. Jednak se projevil narůstající nedostatek životních potřeb koncem sedmileté války a především neúrodné roky 1769-71, jejichž důsledky patrně ještě nějaký čas přetrvávaly.Jen těžko ztotožňují nebožtíci a jejich grunty, ale nejvíc poznamenala smrt v těchto letech rod Musilových. Z celkového počtu 74 úmrtí v Dlouhoňovicích na ně připadá pl-ných 20, tj. 27 %. Je poměrně zvláštní, že zjara 1771 – roku hladomoru – nejvíce zemřelých nebylo v podružských chalupách, ale v rodině Jiřího Musila, na druhém největším dlouhoňovickém statku, kde během dvou měsíců skonaly – sedmiletá Dorotka, takřka sedmnáctiletá Anna a o tři roky starší Kateřina.Ačkoliv prostí lidé zažívali velmi krušnou dobu, rakouská úřednická mašinérie pracovala nerušeně dál. Když hospodáři, vrchnost či berní komisaři zpracovávali v minulosti podklady o rozlohách polností, lad, luk a lesů, častokrát jen odhadovali či prováděli nepřesná geodetická měření, mnohdy dokonce účelově přizpůsobená. Tradiční systém se totiž bez přesně změřených ploch docela dobře obešel. Pro vymezení pozemků z důvodů vlastnických postačovaly cesty, meze, hraniční stromy a kde nebyl žádný orientační bod, zasazovaly se kamenné mezníky. Teprve v polovině 18. století zavedly úřady, usilující o spolehlivější zdroje pro výpočet daní, jednotný systém měr a vah. Urbariální komise začaly pracovat na přípravě další verze daňového systému – tzv. josefinském katastru.Do módy přišla statistika a jedním z jejích produktů byla evidence obyvatelstva. S tím souviselo i první označení domů popisnými čísly, které mělo zabránit nepřesnostem vycházejícím ze záměny osob se shodnými jmény98. Podle tehdejšího seznamu měly Dlouhoňovice 17 gruntů.

č. v gr. knize1753

Numerus conscriptionis 1771

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)poč. 30tileté války

berní rula 1654

revizitace berní ruly 1677

konec 17. stol.

přiznávací tabela 1725

rollární extrakt 1748

číslování domů 1771

-hospoda

1vznik

Václav Vítek

97 Frant. Goll, Paměti města Nové Paky ( viz „České lidové kronikářství“, O. Nahodil, Ant. Robek, Praha 1960 )

98 V běžném životě se takovéto jmenné kolize řešily užíváním přezdívek.

č. v gr. knize1753

Numerus conscriptionis

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)1754-

56Jan Vítek

10dome

k99

2vznik1725-

40

Jan DostálMartin Vychánek

Karel Vítek

8domek

3 Václav Stupka

Václav Kulhavý

Jakub Koláč (Kolář?)

Ondřej Kolář?

Adam Kočí Adam Sklenářvd. Kočová

Jiří StrnadVáclav Karafiát

Jan Dostál

11domek

4vznik1725-

40

zabaveno za dl. ovesŠtěpán Kraul

Jiří Kraul

4chalup

a

5 Jiřík Vach

pustý Jakub Jahla

Adam Fiala

David FialaMartin Karlíček

Petr Kopecký Jiří DostálPetr Kopecký

František Kraul

5chalup

a

6 Jiřík Tkadlíček

Jan Karlíček

Václav Tkadlíček

Václav Karlíček, syn

Václav Karlíčekvdova KarlíčkováFr. Karlíček

Jan Karlíček

17domek

7vznik 1756

Josef MusilKarel Svoboda

6statek

8 Jiřík Mejnus

Jiřík Mejnuš

Matěj Mejnuš

Matěj Mejnuš

pustý Jan PešekJiří Dostál

František Dostál

18domek

9vznik 1748-

71

Adam Pešek

-domek

10vznik1748-

71

František Pražák

1statek

11 Mikuláš Moravec

Mikuláš Moravec

Jan Musil

Martin Musil

Ondřej Pešek

Adam Pešek

Josef Pešek

7domek

12 - Jakub Pokruta

Mikuláš Tomeš

Adam Hrnčíř

Václav Musil

Václav KarafiátVácl. Musil

Jan MusilJosef Musil

9statek

13 Martin Zilvar

Martin Zylvar

Jiřík Javůrek

? Jiří Halbrštát

Jiří PodhájeckýJan Podhájecký

Jan Podhájecký

12domek

14vznik1749-

69

Augustin Fialavd. Kateřina FialováFr. Karlíčekvd. Dorota Karlíčková

2statek

15 Jan Kolbaba

Jiřík Vyčítal

Adam Chromej

Václav Musil

Jan Musil

Jan Musil Jiří Musil

-domek

16vznikpř.

Jan Musil

99 statek – nad 15 strychů pozemků, chalupa 5,1-15 strychů, domek méně než 5 strychů

č. v gr. knize1753

Numerus conscri

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)1771

3statek

17 Matěj PospíšilJakub Kubelka

Václav Písecký

Václav Písecký

Adam Kočí

Václav Dostálek

Jan Dostálek

Josef Musil

Tabulka č. 14Číslování domů 1771 – obec Dlouhoňovice

Všechny úředně nařízené soupisy směřovaly k jedinému hlavnímu cíli - vytvoření registru pro vojenské účely. Další nijak nevítanou novinkou se totiž roku 1771 stala povinná vojenská služba. Až dosud se vojáci podle aktuální potřeby najímali za plat – žold (odtud výraz žoldnéři) a potom je zase propouštěli domů. Ovšem časté porážky rakouské armády ukázaly potřebu lepšího výcviku vojska, a tak musely obce vysílat při vyhlašovaných rekrutýrkách do císařské armády určený počet mužů mezi 17-40 lety. A délka vojenské služby? Nadosmrti či do invalidity. Je jasné, že o takovou „čest“ nikdo nestál. Odváděni proto byli především sirotci a synové chudých rodičů. Selští synkové brzy přebírali statek, čímž se od vojenské služby osvobodili nebo se mohli vyplatit.Ačkoli podmínky pro hospodářský rozvoj gruntů nebyly nijak zvlášť příznivé, ekonomická stabilita dosáhla již takového stupně, že ze čtrnácti posledních prodejů se jedenáct uskutečnilo mezi blízkými příbuznými, a jen ve třech případech byli kupující a prodávající navzájem cizími osobami (tj. 78,6 % : 21,4 %). V přímé rodové linii se dědily nejen všechny statky (č. 1, hospoda - Vítkové, č. 8 – Dostálové, č. 11 – Peškové, č. 13 – Podháječtí, č. 15 – Musilové, č. 17 – Dostálové) a již tradičně Karlíčkova chalupa č. 6, ale také domky (č. 3 – Karafiát : švagr Dostál, č. 4 – Kraulové, č. 12 – Musilové, č. 14 – Karlíčkové). I převody do cizích rukou měly většinou odůvodnění. Martin Vychánek z č. 2 „byvše pro velkou sešlost věku dálej tu chalupu držeti nedostatečný“, prodal domek Karlu Vítkovi a od Josefa Musila, „kterej roku tohoto letošního za recroutu odvedený byl“ koupil nedávno postavené č. 7 Karel Svoboda. Jen v chalupě č. 5 se v letech 1725-71 vystřídalo šest hospodářů, a to samo o sobě dokládá určité ekonomické problémy. První majitele měly domky č. 9 (Adam Pešek), č. 10 (František Pražák) a č. 16 (Jan Musil).

Mapka č. 6Dlouhoňovice – číslování domů roku 1771

(rozložení cest odpovídá podobě v r. 1841, velikost gruntů rollárnímu extraktu 1748)

Větší měrou se rozrostl ve vsi již déle než století usídlený rod Musilů (č. 15 Þ 12, 16, 17), zatímco dávní obyvatelé Karlíčkovi teprve v tomto čase obsadili další z domků (č. 6 Þ 14). Za více jak padesát let se tu zabydleli i Peškové (č. 11 Þ 9) a Kraulové (č. 4 Þ 5). Rod Dostálů neměl výchozí grunt, z němž by se potomci stěhovali do dalších usedlostí, neboť tři generace se vystřídaly v domcích č. 2, 3, chalupě č. 5 až se konečně usadili na statku č. 8. Přibližně ve stejnou dobu jako Musilové přišli do Dlouhoňovic i Podháječtí (statek č. 13) a Dostálkové (statek č. 17). Ovšem ani jeden z těchto dvou rodů se tu za sto let v mužské linii nerozšířil na další grunty. Nově se ve vesnici usadili Vítkové (č. 1 Þ 2), Svobodové (č. 7) a Pražákové (č. 10).

Zanedlouho po číslování domů „léta Páně 1772 dne dvacátého měsíce března grunt (č. 5)… skrze vpřed zběhlý tři léta přišlo v neúrodu a tudy vzniklou drahotu již skoro k celému spuštění jest přišel, tak že hospodář Franz Kraul se na něm zadlužil … z té příčiny přistloupil s rychtářem na kancelář, žádajíc by jinší hospodář vyhledán a na ten grunt dosazen byl, protož uznajíce, že by budoucí hospodář dílem skrze nyní vzniklou přílišnou drahotu a dílem něco v velkém mokře a něco v přílišných vrchách ležící tehdy špatnou roli k žádnému vzniku nepřišel, se tehdy s vědomím a vůlí mil. vrchnosti na dva díly rozdělil a jeden díl tomuto uže gruntovnímu hospodáři Janovi Musilovi a druhý díl Karlovi Vítkovi k chalupě podružský (č. 2) … zaprodal.“100 Podle zápisu v gruntovní knize byly pozemky rozděleny na dvě poloviny po 4 str. 3 v. polí, 2 str. lad a louky, z nichž se sklízelo na ½ vozu sena. Oběma novým vlastníkům se na polovic rozvrhly i starodávné povinnosti vůči vrchnosti – tzv. ourok, přestavující ročně 11 kr. 4 ½ d. v penězích, 6 kr. na ponocného a naturální dávky – 1 slepici, 22 vajec, tzv. podšklubné a přádlo – v této době už ovšem také převedené na finanční náhradu 29 kr.. Celkem musel každý zaplatit asi 46 krejcarů. Podělili se i o pěší robotu, určenou na 3 dny týdně, která se případně nahrazovala ročním poplatkem 8 fr. 47 kr..Zatímco poddaní měli plno starostí, jak v létech všeobecné bídy vůbec přežít, žampašskou vrchnost zasáhla jako blesk z čistého nebe zpráva, že papež Kliment XIV. zrušil 13.8.1773 jezuitský řád. V některých zemích se jeho rozhodnutí prosazovalo s velkými obtížemi a ani Marie Terezie nechtěla dlouho souhlasit. Prý ji přesvědčil až konkrétní důkaz - listy, na nichž jezuitští kněží pro své nadřízené pečlivě zaznamenávali zpovědi panovnice, její rodiny a mnoha dalších dvořanů. A tak i panství Žampach, sto čtyřicet let spravované jezuitskou kolejí v Hradci Králové, spadlo, stejně jako ostatní majetek zaniklého řádu, pod správu náboženského fondu.101

Nové možnosti (1773 – 1800)

Roku 1771 zahájila v Čechách práci urbariální komise, která měla za úkol regulovat rozsah povinností poddaných vůči vrchnostem. Ovšem kvůli odporu ze strany majitelů panství se její činnost protáhla až do konce roku 1775. Mezitím se mezi lidmi vzniklo přesvědčení, že jim vrchnosti a panští úředníci záměrně utajují císařův „zlatý patent“ přinášející svobodu, zproštění od roboty, desátků a tělesných trestů. Napětí a nejistota přerostly v lednu 1775 ve vzpouru, rozšiřující se z panství Teplice nad Metují po celých severovýchodních Čechách. Odezvu našla i ve zdejší oblasti. „Na panství Landskronským ves Dolní Dobrouč i jinší některé též se zdvihati počaly. Žamberští a kyšperský také ro-botovat přestávali, však ale od málo vojska přinuceni byli, nemnohý jejich byli trestáni. Při statku žampachském jenom jediná vesnice Hnátnice robotovat nechtěla, však ale hned druhýho dne pro zachování obecného pokoje purkrabí jim něco roboty na čas ulevil a tak opět do míru uvedena byla, k výstraze však jiným nejhorší buřiči, totiž Franz Sklenář, Josef Doskočil, Václav Doležal v Královém Hradci čtvrt léta šatlavou a arestem stižený byli.“102

Povstalecké houfy táhnoucí z různých směrů na Prahu rozehnalo v březnu vojsko. Stejně skončily i drobné lokální revolty, ale ve svém důsledku uspíšily vydání robotního patentu Marie Terezie pro Čechy a Moravu, který vešel v platnost 15.8.1775. Podle něj robotovali podruzi bez rozdílu pohlaví a poddaní, vlastnící jen malý pozemek, 13 dní. Majitel chalupy, z níž plynula daňová povinnost od 57 krejcarů ročně, musel pro vrchnost odpracovat 26 dní v roce. Hospodář, platící 9 zl. 30 kr., měl robotní povinnost 3 dny v týdnu (tzv. pěší robota), čtvrtláník s berním závazkem 14-15 zl. pracoval na panském stejně dlouho s jedním kusem dobytka (tzv. potažní robota). Celoláníkům ukládal patent zajistit týdně 3 dny potažní roboty se čtyřmi kusy tažného dobytka a k tomu shodný rozsah ruční práce. Robotní povinnost se nevztahovala na poddané starší

100 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 23 V101 Frant. Musil, „Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí“, Grantis, Ústí n. Orl. 1995, str. 102;

Matice náboženská ( fundus regionis ), veřejný, subsidiární fond pro církevní potřeby. Císař Josef II. nařídil, aby jmění zrušených klášterů, kostelů, bratrstev, beneficií atd. bylo svedeno do jednoho fondu, užívaného pod správou státu k účelům katolické církve, zvláště pak k dotování obročí.

102 Pamětní kniha farnosti písečské 1747 – 1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 97-100

60ti let, vysloužilé vojáky, pokud neměli vlastní chalupu, invalidy a děti sloužící u rodičů.Jaro 1775 bylo hektické i z jiného důvodu, neboť „z náhlého tání taková povodně povstala, kterou okolní lidi ani nepamatovali, tak že v Žamberku v podměstí všechny mosty pryč odnesla, mnohý stavení podemlela a některý pryč odnesla, i též se stalo u Kyšperka, kde mnoho dobytka utonulo a lidi, aby své živobytí zachovali na střechy utíkat museli..“103 Taková přírodní pohroma musela jistě zanechat stopy i na dlouhoňovických hospodářstvích, a tak se zdá, že o poddanské rebelii se hodně diskutovalo, ale více starostí dělala lidem vlastní podmáčená pole. Možná také více věřili proroctví vlašského kněze Františka Santilioniho, jehož tištěná podoba se prodávala každém jarmarku. Říkalo se v něm, že magické sedmičky (rok 1777) všechno v dobré obrátí.Roku 1776 byl dvorní rada František Antonín Raab jmenován ředitelem všech komorních a bývalých jezuitských panství, na nichž se pokusil o první pozemkovou reformu v čes-kých zemích, označovanou podle něj jako „raabizace“. Šlo o likvidaci neefektivních vrchnostenských dvorů a rozdělení dominikální půdy do dědičného, tzv. emfyteutického nájmu mezi drobné rolníky vázané jen odvodem pevného peněžitého platu za činži a zrušenou robotu. Protože půda se zpravidla přidělovala v takovém rozsahu, aby uživila jednu rodinu – familii, byli noví hospodáři nazýváni familianty. Prvních deset let měla vrchnost dostávat za pronajatou půdu jen peněžní splátky, a pak podle nově uzavřené dohody buď finanční nebo naturální činži. Familianti povinní robotou, tzn. ti, kteří před tím již měli nějaké pozemky, se z ní mohli vykoupit. Namísto třináctidenní pěší roboty se ročně platil 1 zl. 30 kr., domkaři z 26tidenní pěší roboty hradili 3 zl. ročně, chalupníci za pěší robotu 3 zl. a 21 kr. z každé měřice pozemku. Kdo byl povinen potažní robotou, platil 6 zl. z chalupy a 21 kr. z měřice pronajaté půdy.Na žampašském panství proběhlo rozdělení dominikálu mezi poddané roku 1777104. Ačkoliv rozloha dlouhoňovického dvora se pohybovala kolem 100 strychů půdy105 (podle obecní kroniky se jednalo o 300 měr půdy, 4 rybníky a les Prdějov) ze zápisů v gruntovní knize se mi podařil určit následný nájem jen u malé části polností.12 měřic 7,5 věrtele panských pozemků, připadlo k podružské chalupě č. 14 (vdova Dorota Karlíčková, původně bez polí). O něco méně, 11 měřic a 2 věrtele půdy, jsem našla zapsáno u chalupnického gruntu č. 12 (hajný Josef Musil, původně 5 měřic 3 v., potom celkem 16 měřic 5 v.). Poměrně nevelkou rozlohu dominikální půdy dokládá gruntovní kniha u chalup č. 5 – Jan Musil (14 v.) a č. 6. – Jan Karlíček (18 v.). Blíže nespecifikovanou výměru získali od zrušeného dlouhoňovického dvora Karel Svoboda z č. 7 – (domek na obecním pozemku) a Jan Musil z chalupy č. 16.106 Ovšem srovnáním změn pozemkové držby uvedené v rollárním extraktu r. 1748 a v josefinském katastru 1785 lze prokázat, že při parcelaci panského dvora si pronájmem půdy výrazně polepšila všechna zdejší hospodářství.Je pravděpodobné, že na počátku roku 1777 vyhořela Vítkova hospoda. Přímé svědectví sice chybí, ale v gruntovní knize se píše, že Antonín Kalousek, nevlastní bratr dosavadního majitele Jana Vítka „ těch pro něho určených 10 zl. z ohledu pohořalosti odstloupil a … daroval“ dalšímu ze sourozenců, Karlu Vítkovi, který koupil hospodskou živnost 19.3.1777.Neutěšená hospodářská a populační situace v Čechách přivedla Josefa II. k vyhlášení mnoha dalších nařízení a patentů, které výrazně ovlivnily život venkovanů. Naplnění snů předchozích generací představoval tzv. patent o zrušení nevolnictví z 1.11.1781. Zbavil poddané osobního područí vůči majiteli panství a zavedl vztah založený na věcné vázanosti, spojené s držením gruntu. Již nebylo třeba svolení vrchnosti ke stěhování z panství, k oddavkám, studiu ani k řemeslu. Po stránce ekonomické mělo velký význam rozšíření vlastnického práva k zakoupené nemovitosti, včetně jejího možného zadlužení do dvou třetin hodnoty a odkazu gruntu rodině posledním pořízením. Instituce výměnku, tzn. převod usedlosti na některé z dětí ještě za života hospodáře, bylo již zcela běžnou záležitostí, takže gruntovní kniha dokládá jen tři zápisy, týkající se uplatnění dědického práva. První se vztahuje k osobě Jana Musila z chalupy č. 12 : „Léta Páně 1784 dne 31 měsíce prosince, nejsouce po nebožtíkovi Josefovi Musilovi více dětí zanechaných než

103 Pamětní kniha farnosti písečské 1747 – 1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 97-100104 Pamětní kniha farnosti písečské 1747 – 1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 97-100105 47,6 strychů polností od tří svedených gruntů, asi 40 strychů bývalého křižáneckého dvora a od

roku 1706 ještě pole zabavená od Dostálkova gruntu106 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 63R,

43R, 25R, 30V, 67R, 64R

jediný tento syn, pročež se tato chalupa … od práva za 30 kop a neb za 35 fr. vyšacovaná, jakožto pravýmu dědici … připisuje“107 Druhý záznam zachycuje porovnání mezi Janem, Václavem a Josefem, syny Jana Podhájeckého, datované 2.11.1797 : „Podstlupuje on (Jan) Václavovi Podhajeckému, synovi po neb. Janovi Podhajeckým ten ve vsi dlohonovické pod domovním numerem 13 stojící grunt sedlský se vším dle rozdílu 1784 dne 31. prosince učiněného, přivtělenýma grunty, mimo kousek role od Dlohonovic vlevo cesty od palouka po grunty písecký vynášející pod 86 m. 11 v., které dle poslední vůle nebožtíka otce Josefovi, synu na dědično patřící za sumu trhovou 150 r. …“108 A třetím zápisem připadl podle poslední vůle Františka Dostála „… František Dostálovi pozůstalému synu prvnějšího ten otcovský mocí předcházejícího testamentu de praes. 14. Novembru 807 Nro. Ext. 93 jemu odkázaný ve vesnici Dlohonovicích pod Nrem 15 dle nového a 8 Nra dle starého vyznamenání stojí a ležící sedlský grunt se všema k němu přináležejícíma gruntovníma případnostmi .. za v kšaftu odkázanou a ve vídeňským …. 199 fr. vynášející cenu, pak dle od 4. listopadu 807 zhotoveného inventáře vykázané po otci pozůstalé svršky a obilí s zahrnutím od zápisníka ostatním spolu dědičům učiněného nadlepšení pr. 20 fr. v šacunkovej ceně 219 fr. 12 xr., pohromadě 418 fr. 12 xr.109

V průběhu 150 let od dob taxy, tj. od 1. pol. 17. století, docházelo v různých etapách vývoje Dlouhoňovic spíše k poklesu počtu hospodářství a do roku 1771 nakonec přibyl k původním šestnácti jen jediný grunt. Poté se ale i v této, od kulturního a průmyslového dění vzdálené vsi projevila účinnost reforem Marie Terezie a Josefa II.. V letech 1772-83 vyrostlo pět nových chalup a stoupal zájem o půdu. Roku 1783 stálo v Dlouhoňovicích už 22 usedlostí, v nichž žilo 122 obyvatel110. Podle matrik a o dva roky mladšího josefinského katastru se mi podařilo určit většinu z nich.

číslování 1771

hospodář manželka děti podruzi

1 Karel Vítek * 1724, † 1813, odd. 1757

Anna roz. Karlíčková* 1727, † 1813

1764 Anna1768 Antonín1770 Františka1774 Jan 1782 Tereza

2 Antonín Kalousek* př.r. 1759, odd. 1777

Kateřina roz. Vítková* 1758-61

1779 Jan1780 Kateřina1783 Anna

3 Jan Dostál, * př.r. 1740

Apolena, * př.r. 1742 1763 Jan Křtitel

4 - Kateřina Kraulová roz. Karlíčková, vdova* př.r. 1750

1767 Jan1769 Anna

5 Jan Musil, př.r. 1739

Anna 1770 Anna

6 Jan Kadlíček, * př.r. 1745, tkadlec

Tereza 1764 Tereza1767 Františka

7 Karel Svoboda cca 1729, † 17842. odd. 1761

Anna roz. Karafiátová

1762 Kateřina1764 František1767 Anna1769 Tereza1774 Jan

František Karlíček, m. Dorota Fialová : 1768 Františka

8 František Dostál* př.r. 1737, syn Jiřího z č. 82. odd. 1768

Anna roz. Karlíčková 1769 František1773 Anna1776 Tereza1778 Františka1780 Jan Nepomuk1783 Kateřina

9 Antonín Pešek* př.r. 1758

Tereza roz. Kalousková

1778 František1782 Jan

107 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 43R108 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 53 V109 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 36 V110 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 24

číslování 1771

hospodář manželka děti podruzi

10 Jan Vítek * 1734-42, odd. 1762

Anna roz. Strnadová

1763 Antonín1766 Kateřina1768 Anna1773 Františka (č. 1)1776 Jan (č. 1)1778 Josef1780 František

Václav Vítek * 1710, † 1784

11 Josef Pešek * 1738, odd. 1760

Dorota 1762 Kateřina1769 Františka1771 František1773 Josef1778 Anna1781 Jan

Kateřina Halbrštátová : 1780 Antonín

12 Josef Musil, hajný* 1732, † 1784

Dorota? 1763 Jan1776 Josef

13 Jan Podhájecký, syn Jiřího z č. 13

Dorota 1762 Antonín1765 Václav1768 Kateřina

14 - Dorota Karlíčková, vdova

př.r. 1768 Tereza1768 Františka1774 Antonín1775 Kateřina

15 Jiří Musil, syn Jana z č. 15

Tereza 1760 Johana1770 Jan

Jan Kadlíček, m. Johana : 1779 Jan

16 Jan Musil, syn Jana1. odd. 1765, 2 odd. 1775

Kateřina roz. Kadlecová

1766 Josef1768 Františka1777 Jan1780 Václav1784 Kateřina

17 Josef Dostálek, * př.r. 1759, odd. 1777

Anna roz. Schkudová* př.r. 1759

1779 František1783 Josef

18 Dorota Musilová roz. Kočí, * 1708, † 1783

19 Jan Sklenář Anna 1778 Kateřina1780 Josef1782 Jan Nepomuk

20 Josef Kalousek Tereza 1780 Anna1783 Jan

21 Josef Hotmar ?22 Václav Pešek

* př.r. 1749Kateřina 1779 Václav

1781 JanTabulka č. 15

Soupis obyvatel obce Dlouhoňovice r. 1783

Josef II. chtěl na úpravu robotních povinností a odstranění nejtěžších překážek bránících hospodářskému rozvoji vesnic navázat zavedením nové daňové soustavy, tzv. josefinského katastru. Zpoplatněním veškeré půdy, ať poddanské, vrchnostenské či církevní, podle stejných zásad se břemeno státních daní, až dosud ležící převážně na bedrech poddaných, mělo od 1.11.1789 rovnoměrně rozložit i mezi ostatní vlastníky pozemků – šlechtu, duchovenstvo a města. Josefovu snahu o ekonomické posílení zemědělských usedlostí dovršil patent o náhradě roboty a urbariálních povinností za stálou, přesně stanovenou finanční částku, platný od 1.11.1790. Zemská daň a dávka odváděná vrchnosti podle něj nepřevyšovala 30% výnosu gruntu a ze zbytku měli rolníci bez problémů uhradit výživu rodiny, náklady na hospodářství i obecní, školské a církevní dávky.

číslo

domu

Jméno dr-žitele

gruntui samého gruntu

Ny-nější grun-tovní míry

Vy-mě-ření

skrze ze-mě-mě-řiče

Pole Louky Lesy

vejnosekobilní vejnosek

(měřice)62,1 l

vejnosek

seno votava

vejnosekdříví(sáh)

6,82 m3

měřice

1.918 m2

sáhy3,62 m2

jitra5.754,64 m2

sáhy

3,62 m2

žito740

kg/m3

ječmen

600 kg/m3

oves455

kg/m3

jitra5.754,64 m2

sáhy3,62 m2

centnýř120 liber61,65 kg

jitra5.754,64 m2

sáhy

3,62 m2

tvrdé

měkké

familianté dvorští

3612 2 412 12,3 1,751,3 ha

1,3 ha 8,65 q

1 Karel Vítek

57,25 53255

15 6353

109,9 5,625 125,3 5 4388

17,4 2,25 4 2032

4,8

19,3 ha

10,93 ha 50,5 q

2,1 q 35,4 q

4,47 ha 12,09 q 3,04 ha 32,8 m3

2 Antonín Kalousek

33,75 20756

10 2138

70 1 78 2618

8,88 1,75

7,51 ha

6,52 ha 32,19 q

0,37 q

22 q 0,95 ha 6,57 q

3 Jan Dostál

3 2202 1 105 8 11,13 497 3,25 0,250,8 ha

0,62 ha 3,7 q 3,14 q

0,18 ha 2,15 q

4 vd. Kraulová

5 Jan Musil

38 24318

9 5914

85 6 95,63 1 2404

5,25 0,75

8,8 ha

7,32 ha 39,1 q

2,22 q

27 q 1,45 ha 3,7 q

6 Jan Karlíček

32,5 29467

8 4387

77,13 6,625 89,38 5 3278

40,8 5,375

10,7 ha

6,19 ha 35,45 q

2,46 q

25,25 q

4,07 ha 28,43 q

7 vdova Svo-bodová

3 1944 1 65 10,63 14 279 1,5 0,250,7 ha

0,6 ha 5,18 q

0,1 ha 0,15 q

8 František Dostál

49,5 33785

13 6337

143,2 46 135 2 3448

28,3 5,375

12,2 ha

9,77 ha 65,79 q

38,13 q

2,4 ha 20,73 q

9 Antonín Pešek

3,5 2269 1 255 9 11,75 414 0,250,82 ha

0,67 ha 4,14 q

3,32 q

0,15 ha 0,15 q

10 Jan Vítek 89 65927

24 7507

218,9 103,9 177,3 11 2420

79 25

23,87 ha

16,52 ha 100,5 q

38,7 q

50,05 q

7,21 ha 64,11 q

11 Josef Pešek

82,75 65179

20 8551

174,1 3,625 212 8 8115

85,9 17,87 2 513 2,325

23,6 ha

14,61 ha 80 q 1,38 q

59,9 q

7,54 ha 64 q 1,34 ha 15,9 m3

12 Jan Musil

14,25 8614 3 3043

33,63 43,25 771 1,5

3,12 ha

2,83 ha 15,47 q

12,24 q

0,28 ha 0,92 q

13 Jan Podhá-jecký

73,5 49517

21 6075

179,2 228,5 1 2499

12,8 0,5 3 943 3,588

17,92 ha

14,28 ha 82,36 g

64,56 q

1,48 ha 8,17 q 2,07 ha 24,5 m3

14 vdova Kar-líčková

11,5 6598 2 2943

24,63 29,25 455 1

2,39 ha

2,22 ha 11,32 q

8,28 q

0,17 ha 0,62 q

15 Jiří Musil 64,75 43521

21 1091

174,5 236,5 2 5630

18,4 0,75

číslo

domu

Jméno dr-žitele

gruntui samého gruntu

Ny-nější grun-tovní míry

Vy-mě-ření

skrze ze-

Pole Louky Lesy

vejnosekobilní vejnosek

(měřice)62,1 l

vejnosekseno votav

a vejnosekdříví(sáh)

6,82 m3

měřice

1.918 m2

sáhy3,62 m2

jitra5.754,64 m2

sáhy

3,62 m2

žito740

kg/m3

ječmen

600 kg/m3

oves455

kg/m3

jitra5.754,64 m2

sáhy3,62 m2

centnýř120 liber61,65 kg

jitra5.754,64 m2

sáhy

3,62 m2

tvrdé

měkké

15,75 ha

12,48 ha 79,9 q

66,84 q

3,19 ha 11,79 q

16 Jan Musil

3 1764 1575

7,75 10 189 1 0,25

0,64 ha

0,57 ha 3,6 q 2,82 q

0,07 ha 0,77 q

17 Josef Dostálek

53,75 37748

16 3221

108,1 121,5 1 3093

11,4 1,375 2 1037

2,975

13,66 ha

10,38 ha 49,65 q

34,35 q

1,7 ha 7,85 q 1,53 ha 20,3 m3

18 Musilová19 Jan

Sklenář46 3109

814 252

7105,4 28,75 97,75 1 457

134,3 11,13

11,26 ha

8,97 ha 48,4 q

10,74 q

27,62 q

2,24 ha 27,98 q

20 Franz Pešek

46,25 38462

13 4218

136,6 84,13 69,75 6 3844

49,3 16,13

13,92 ha

9,03 ha 62,75 q

31,32 q

19,7 q

4,84 ha 40,3 q

21 Josef Hotmar

33 24254

8 4929

83,13 52,63 50,13 2 3325

33,8 7,5

8,78 ha

6,38 ha 38,18 q

19,62 q

14,15 q

2,35 ha 25,4 q

22 Václav Pešek

27,75 22009

7 3834

70,63 52,75 37 3 2169

38,5 7,5

7,97 ha

5,42 ha 32,49 q

19,68 q

10,47 q

2,52 ha 28,27 q

23 Antonín Kalousek

36,25 27557

12 187 92,37 25,25 97,5 3 3370

37,4 6,25

9,98 ha

6,97 ha 42,48 q

9,42 q

27,52 q

2,95 ha 26,85 q

25 Jan Podhá-jecký

21,25 13646

4 4960

47 16,25 41 2286

6

4,94 ha

4,1 ha 21,61 q

6,06 q

11,6 q

0,83 ha 3,7 q

obecní pozemky

34,5 34854

6 5231

74,9 23,5 63,6 3 11978

66,3 9,875

12,62 ha

5,34 ha 34,41 q

8,76 q

17,97 q

6,07 ha 46,94 q

pozemky jiných obcí

8948 3 4148

56 18,75

3,24 3,23 ha 46,08 qpozemky obyvatel jiných obcí

11270

1 9670

49,875

9,125

4,08 4,08 ha 36,38 q

vrchnostenské lesy

210 372 6,3 268121 ha 1666 m3

Tabulka č. 16Josefský katastr – obec Dlouhoňovice – zpracováno 4.10.1785 (převod na současné jednotky není součástí původního dokumentu)

Z údajů Josefského katastru lze poprvé vyčíst poměrně přesné údaje o velikosti hospodářství a jejich ekonomické úrovni. Čtyři grunty111 se dají označit za selské (10, 11, 1, 13)112, devět za hospodářské (15, 20, 17, 8, 19, 6, 23, 5, 21) a pět za chalupnické (22,

111 klasifikace podle tereziánského katastru : velcí sedláci nad 17 ha; sedláci 8,5 – 16,9 ha, chalupníci 1,5 – 8,4 ha, domkaři 0,3 – 1,4 ha, bezzemci do 0,3 ha půdy

112 řazeno podle velikosti, Tučně jsem označila čísla nejstarších usedlostí doložených již na počátku 17. století.

2, 25, 12, 14). Kromě toho žili ve vsi tři domkaři (9, 3, 7, 16) dva bezzemci (4, 18) a dvorští familianté (patrně podruzi) dohromady držící 1,3 ha pozemků.

Mapka č. 7 - Dlouhoňovice – hospodářství uvedená v Josefinském katastru 1785Jako plošně nejrozsáhlejší určili zeměměřiči grunt č. 10 Jana Vítka, rychtáře a bývalého šenkýře z č. 1. Tento statek vznikl nedávno přičleněním pozemků z rozděleného panského dvora k původně nevelké usedlosti. Nyní k němu náleželo asi 24 ha půdy, z nichž 16,5 ha zabírala pole a zbylých 7,5 ha louky. Hospodář ročně sklízel asi 100,5 q žita, 38,7 q ječmene, 50,1 q ovsa (tj. celkem 189,3 q obilovin) a 64,11 q sena. Jen nepatrně menší grunt č. 11 o rozloze 23,6 ha vlastnil Josef Pešek. Statek, jeden z nejstarších ve vsi (počátkem 17. století patřil Mikuláši Moravcovi), drželi Peškovi již třetí generaci. Podle josefinského katastru tvořila 14,6 ha půdního fondu pole, 7,5 ha louky a cca 1,5 ha les. Ačkoliv hospodář obdělával plochu jen zhruba o 2 hektary menší než Jan Vítek (tj. o 13,56 %), výnos polí – 141,28 q obilovin (80 q žita, 1,38 q ječmene a 59,9 q ovsa) - se lišil o 25,3 %. Rozdíl je patrný především v produkci ječmene. Nedovedu ovšem vysvětlit, proč se pěstoval jen na třinácti zdejších gruntech; ve větší míře především v hospodářství Jana Vítka a při č. 20, 21 a 22. Pokud přijmu za fakt, že výměra polí, zahrad, pastvin a úhoru ve výši 19 strychů (tj. 5,5 ha) uvedená v rollárním extraktu z r. 1748113 je totožná s plochou polí z josefinského katastru, pak měl patrně i Josef Pešek prospěch z parcelace dvora. Ke svému hospodářství připojil nejméně 9,1 ha.Mezi sedláky se počítal také dlouhoňovický šenkýř Karel Vítek z č. 1. K nedávno obnovené hospodě náleželo 19,3 ha pozemků (10,93 ha polí, 4,47 ha luk a 3,04 ha lesa). Protože roku 1756 k ní vrchnost přiměřila jen 8,8 ha, majitel zřejmě rozšířil grunt pronájmem cca 10,5 ha půdy. Ačkoliv Karel Vítek držel třetí největší usedlost ve vsi, s celkovým výnosem 88 q obilí (50,5 q žita, 2,1 q ječmene a 35,4 q ovsa) se řadil až na sedmé místo. To jej ale nijak neznevýhodňovalo, neboť těžiště jeho zisků představovala hospoda. Vítkové, Jan a Karel, přišli do Dlouhoňovic spolu s otcem teprve roku 1756, ale vedlo se jim tu - i před povinnost obnovení hospody po požáru - velmi dobře. Za necelých 30 let vlastnili ne jeden, ale hned dva z nejbohatších gruntů.Poslední velký statek - č. 13 (poč. 17. stol. náležející Martinu Zilvarovi) se 17,9 ha pozemků držel Jan Podhájecký, syn předchozího majitele Jiřího. Od vyměřování v r. 1748 přibylo k hospodářství cca 9,6 ha půdy. Ze 14,28 ha polí sklízel hospodář až 82,36 q žita a 64,56 q ovsa ročně (ječmen nepěstoval); tj. celkem 146,92 q obilovin, což představuje druhou nejvyšší úrodu ve vsi.K devíti dalším hospodářstvím náleželo mezi 8,5 – 16,9 hektary polí. Řadí se sem sotva dva roky staré č. 23 Antonína Kalouska a také č. 19, 20 a 21, jejichž výstavba spadá do doby krátce po r. 1777. Zatímco František Pešek, držitel chalupy č. 20 (13,92 ha), patří do rozrodu Pešků z č. 11, František Sklenář se do vsi přistěhoval. Pronajal si 11,26 ha pozemků a vystavěl č. 19. Novým obyvatelem byl i Josef Hotmar, jenž vybudoval č. 21 a obhospodařoval 8,8 ha pozemků.Soudobí vlastníci starobylých gruntů nezůstali pozadu a také využili příznivé situace.

113 ostatní položky jsou nesouměřitelné – louky jsou v tereziánském katastru uvedeny v počtu parospřežných vozů, lesy nejsou uvedeny vůbec

Některá hospodářství vzrostla i několikanásobně. Např. Jan Karlíček, v této době představitel již šesté generace rodu žijícího v č. 6, připojil k původním 2,5 dalších 8,2 hektarů. Josef Dostálek z č. 17 pronajal ke 4,4 ha dalších 6 ha a František Dostál z č. 8 přidal k 6,1 ha stejnou plochu pozemků od zrušeného panského dvora. Pronájmem 5,3 ha půdy zvětšil hospodářství č. 15 Jiří Musil. Jan Musil, který koupil č. 5 od Anny, vdovy po Františku Kraulovi, připojil k dosavadním 3,95 ha další 4 hektary.K chalupnickým se podle katastrální klasifikace řadilo pět gruntů. Jmenovitě zcela nové č. 25 Jana Podhájeckého s 4,94 ha výměry, krátce po r. 1777 vzniklé č. 22 Václava Peška s takřka 8 hektary, chalupa č. 14 vdovy Karlíčkové postavená mezi lety 1749-69 (2,4 ha), grunt č. 2 Antonína Kalouska se 7,5 ha půdy, jehož založení spadá do období 1725-40 a nakonec č. 12 Jana Musila doložené již v berní rule 1654, k němuž r. 1785 náleželo 3,12 hektarů pozemků. Všichni tito hospodáři patrně získali půdu až při dělení dominikálu, neboť dříve měla jen č. 2 a 12 výměru 1-1,5 věrtele (0,07 – 0,1 ha).Nepatrné množství půdy vlastnili čtyři domkaři. Jan Dostál, jehož chalupa č. 3 náležela odjakživa k tzv. zahradnickým či domkařským, obdělával asi 0,8 ha. U č. 7, které obývala spolu s dětmi Anna, vdova po Karlu Svobodovi, bylo 0,7 ha.Domkaři v č. 9 a 16 nepocházeli vůbec z chudých poměrů. Grunty však převzali nejstarší bratři a jak bylo zvykem, ostatní sourozenci se o sebe museli postarat, jak dovedli. Antonín Pešek z č. 9 s 0,82 ha půdy, se narodil v druhém největším statku č. 11. Původně si domek na obecním pozemku vystavěl kolem roku 1760 Adam Pešek jako výměnek. Po jeho smrti se sem nastěhoval syn Antonín a v nevelké chaloupce přišlo zakrátko na svět osm dětí. Pro chasníka zvyklého na vcelku pohodlný život musela být taková změna dost obtížná. Nebyl však sám, stejný osud potkal např. Jana Musila, původem z č. 15, páté největší usedlosti v Dlouhoňovicích. Ta později připadla jeho bratrovi Jiřímu. Jan, který patrně nechtěl skončit kdesi v podruží, po sňatku roku 1765 vystavěl č. 16, k němuž si pronajal 0,64 půdy. Na víc mu asi nestačily peníze. V domcích bez pozemků žily dvě vdovy – v č. 18 Musilová a v č. 4 Kraulová. Nevelké kusy lesa jsou v Josefinském katastru zapsány při čtyřech usedlostech. Asi 3 ha oddělila vrchnost od svého majetku v roce 1756 k hospodě č. 1. O zbylých 5 ha se dělily starodávné grunty s č. 11, 13 a 17. Ovšem vzájemná souvislost mezi držbou a stářím usedlostí není, neboť roku 1748 se při těchto hospodářstvích žádný les neuvádí. Protože majitelé vykazovali roku 1785 těžbu dřeva ve výši 26-24,5 m3, nejednalo se asi o nově založené porosty, ale o odkoupené části panského lesa.V letech 1771-83 se změnili majitelé v osmi hospodářstvích a do roku 1785 v dalších čtyřech. Devět prodejů proběhlo tak říkajíc v rodině114 a jen tři grunty – č. 5, 10, a 20, přešly do cizích rukou (tj. 75% : 25%). Situace byla srovnatelná s rokem 1771. Podobně jako tehdy se nejproblematičtější jeví č. 5, kde stále přetrvávaly prodeje mimo dědickou posloupnost. U čísel 10 a 20 šlo o první prodej.Nejstarší z dlouhoňovických rodů – Karlíčkové – stále drželi původní grunt č. 6 a domek č. 14, kde se třemi dětmi bydlela vdova po Františkovi Karlíčkovi Dorota. Více jak sto let žili ve vsi Musilové, v této době již obývající více jak pětinu zdejších usedlostí (č. 15 Þ 12, 16, nově 5, 18). Stejně dlouho jsou v Dlouhoňovicích doloženy rody Dostálků v č. 17 a Podhájeckých v č. 13, i když jejich zdejší existence není tolik úspěšná. Dostálkové dosud neexpandovali na žádný další grunt a od Podhájeckých se teprve krátce př.r. 1785 usadil Jan v nově vystavěném č. 25. Třetí zdejší generace Pešků už hospodařila na čtyřech gruntech (č. 11 Þ 9, nově 20, 22). Zato Kraulům, tak jako některým dalším, se tu moc dobře nedařilo. Roku 1771, kdy jsou doloženi ve druhé generaci, bydleli v č. 4 a 5, ale v době sčítání dat pro Josefinský katastr zbyla ve vsi  pouze Kateřina Kraulová, vdova po Jiřím, obývající se dvěma dětmi č. 4. Rod Dostálů stále držel č. 8 a nově domek č. 3. Do rukou Dostálků se znovu vrátil grunt č. 17, kde před tím do dospělosti Josefa Dostálka hospodařil jeho nevlastní otec Josef Musil. Třetí desítku své existence ve vsi ještě nedovršili Vítkové a už jim patřily dva z nejbohatších gruntů – hospoda č. 1 a nově č. 10. V minulosti drželi i č. 2. Tam pokračovalo jejich vlastnictví v ženské linii, protože

114 velké selské grunty nad 17 ha : č. 1 ( Jan a Karel Vítkovi, bratři )statky 8,5 – 16,9 ha : č. 17 ( Josef Musil – nevl. syn Josef Dostálek po vl. otci ), č. 19 ( František Sklenář - Jan Sklenář )chalupnické grunty 1,5 – 8,4 ha : č. 2 ( Karel Vítek – zeť Antonín Kalousek ), č. 12 ( Josef Musil – syn? Jan )domkaři 0,3 – 1,4 ha : č. 7 ( Karel Svoboda – vdova Anna ), č. 9 ( Adam Pešek – syn Antonín ),bezzemci do 0,3 ha půdy: č. 4 ( Jiří Kraul – vdova Kateřina )

držitelem hospodářství byl od r. 1780 Antonín Kalousek, manžel Kateřiny roz. Vítkové, který vlastnil ještě familii č. 23. Jen krátce se v č. 21 usadili Hotmarové. Nově se tu zabydleli Sklenářové, a to v č. 19. O č. 10 přišli Pražákové a v č. 7 žili dosud Svobodové, zastoupení ovdovělou Annou a dětmi. Posledně zmiňované rody se později objevují převážně jako podruzi.Josefinský katastr dokládá tehdy užívaná místní pojmenování. Území obce se podle něj dělí na čtyři části, tzv. položení v originále nazvaná : Placzni (topografické č. parcely 335115), Zmrzina, (top.č. 336 – 414), Pissowicze (top. č. 415 – 521), jež „začíná se od gruntův žamberských a běží vpravo vedle hranic bohosouských a Česko Rybenských, vlevo vedle Rybnice a skoncuje při gruntech hejnickejch“, Prdiejow (top. č. 522 – 606), které začíná se od silnice z Hejnic a běží vpravo vedle mezí hejnickejch a vlevo vedle cesty vesnickej k smrčině Matisa Danči (?) a skoncuje se u gruntů píseckejch“. Jejich další díly ukazuje tabulka :

Položenínázvy pozemků (top. č.) majitelé pozemků (top. č.)

Placní(top. č. 335)

dvorští familianté (335)

Zmrzina(top.č. 336 –

414)

Antonín Kalousek č. 23 (dům č. 23 - 336, 337)louka „Pustej rybníček“ (341) František Pešek č. 20 (338-341)

Josef Hotmar č. 21 (342)Josef Pešek č. 11 (343-346, 401-402)

role „Dlouhý hony“ (357, 359)role u Spojova (?) rybníka (360)louka „Pod kyšperským rybníkem“ (361)role mezi Mostiskama (362)

Jan Vítek č. 10 (348, 357-368, dům č. 10 – 363, )

louka „Voják“ (356) František Pešek č. 20 (348, dům č. 20 – 353, 354, 355, 356)

role „na Pustině“ (379, 381, 382) Václav Pešek č. 32 (349, 379-385, dům č. 22 – 383, 407)

louka „v Dolečkách“ (373)role „na Pustině“ (375)

Jan Sklenář č. 19 (350, dům č. 19 – 369, 370-378)

louka „v Dolečkách“ (388, 391) Josef Hotmar č. 21 (351, 352, dům č. 21 – 386, 387-393)Antonín Pešek č. 9 (394, dům č. 9 – 409)vdova Svobodová č. 7 (395)vdova Karlíčková č. 14 (396, 405-406)Jan Dostál č. 3 (397-398)

louka „v Dolečkách“ (400) Jan Musil č. 16 ( 399-400, 403-404)obecní pozemky (408, 410, 411 – pronajato Josefu Peškovi č. 11, 412 - 414)

Pišovice(top č. 415 –

521)

rolu „u Kotlů“ (512) František Dostál č. 8 (415-423, 511-512)vdova Svobodová č. 7 (dům č. 7 - 426)

role a louka u „Pustiny“ (531-532)

vdova Musilová č. 18 (dům č. 8 - 427)

louka „na Převrati“ (430-432) Jan Podhájecký č. 13 (429-433)role a louka „na Převrati“ (435-438)

Jan Podhájecký č. 25 (435-438)

vdova Karlíčková (dům č. 14 – 439, 482)louka a role „na Převrati“ (441)role v „Pustině“ (515)

Karel Vítek č. 1 (441-446, dům č. 1 – 471, 472, 515, 517- 521)Jan Karlíček č. 6 (447-450, dům č. 6 – 451, 452-453, 477, 493)vdova Kraulová č. 7 (dům č. 4 – 455)Jan Musil č. 5 (dům č. 5 – 458, 459-462, 474, 506-508, 516)Antonín Kalousek č. 2 (463, 475, dům č. 2 – 468, 509-510)Jan Dostál č. 3 (dům č. 3 – 464, 465, 469, 470)Jan Musil č. 12 (473, 476, 478)

115 tato čísla nejsou shodná se současnými, byla změněna, když vešel v platnost tzv. stabilní katastr.

Položenínázvy pozemků (top. č.) majitelé pozemků (top. č.)

Jiří Musil č. 13 (484)Josef Pešek č. 11 (485)Antonín Pešek č. 9 (489)

role v „Kotlech“ (518) Josef Dostálek č. 17 (513, 514)role „před Prodkem“ (481)louka „dlouhohonská (486)role „za Prodkem“ (488)

obecní pozemky (424-425, 428, 434, 440, 454, 456, 457, 466, 467 – pronajato Antonínu Kalouskovi, 481, 486-488, 498)pozemky jiných obcí : Křižánky (480, 483), Písečná (499), Žampach (502), Hnátnice (503), Hejnice (504)Ant. Kalousek z Písečné č. 26 (479), Jan Dostál č. 10 z Hejnic (490), Jan Doskočil č. 26 z Hejnic (491), Vít Svoboda č. 24 z Hejnic (492), Jiří Pražák č. 11 z Hejnic (494, 496), Ant. Kalousek č. 13 z Hejnic (495), Ant. Dostálek č. 7 z Hejnic (497), Fr. Absolon č. 13 z Hejnic (500), Fr. Kalousek č. 19 z Hejnic (501)

les „Hrubecz“ (505) vrchnost (505)

Prdějov(top. č. 522 –

606)

Karel Vítek č. 1 (522-528)Josef Dostálek č. 17 (529, 530, 535-537, dům č. 17 – 538, 539)František Dostál č. 8 (531-532)Jan Musil č. 5 (533, 534)Antonín Kalousek č. 2 (540-541)Jiří Musil č. 15 (544-550, 553, dům č. 15 – 554, 555-557)Jan Musil č. 16 (dům č. 16 – 551)Jan Podhájecký č. 25 (559-561, 563, 570, dům č. 25 – 573, 574)Jan Podhájecký č. 13 (562, 564-569, 571-572, dům č. 13 – 575, 576 )Jan Musil č. 12 ( dům č. 12 – 577, 578)

role „nad Červeným kopcem“ (595)pastvisko porostlý u „Chochulka“ (597)

Josef Pešek č. 11 (dům č. 11 – 580, 582-597, 599)

louka a role „nad Honzičovým (?) rybníkem“ (598-599)

Josef Hotmar č. 21 ( 598-599)

louka a role „nad Honzičovým (?) rybníkem“ (601-602)role „na Červeným kopci“ (603)

Antonín Kalousek č. 23 (600–604)

pole „pod Červeným kopcem“ (606)

František Pešek č. 20 (605-606)

obecní pozemky (542-543, 552, 579, 581)les „Prdějov“ (558) vrchnost (558)

Tabulka č. 17Vlastníci jednotlivých pozemků a místní názvy užívané v obci Dlouhoňovice r. 1785

(zpracováno podle Josefinského katastru)

Od počátku roku 1790 začalo platit nové vyměření církevních desátků. Písečskému faráři náleželo až dosud po 60 měřicích a 5,25 věrtelích žita a ovsa, na což dlouhoňovičtí sedláci odváděli obojího po 3 měřicích a 15 věrtelích. Podle čerstvě zavedené úpravy dostával farář zhruba ¾ desátku na zrně a ¼ v penězích. Z Dlouhoňovic mu připadlo po 3 m. 1,5 v. určených druhů obilí a 1 r. 26 ¼ kr. finanční hotovosti.116

Josef II. náhle zemřel 20.2.1790, sotva čtyři měsíce po zavedení jeho berní a urbariální soustavy. Už po několika dnech podala šlechta rezolutní žádost o návrat k dřívějším poměrům. Nový panovník Leopold II. pod jejím tlakem ještě v dubnu a květnu téhož roku obnovil stav existující před rokem 1789. Ovšem i nadále se každá vrchnost mohla s poddanými dohodnout na výkupu osobních i naturálních povinností. K trvalému odstranění roboty, tzn. k její reluici za stálý plat, však došlo do roku 1794 pouze na 117 panstvích, a to převážně na těch, jež byla pod státním dozorem. Ačkoliv se tedy

116 Pamětní kniha farnosti písečské 1747 – 1810, OA Ústí n. Orl., kn. č. 210, str. 49

nejdůležitější Josefovy reformy v praxi nikdy neuplatnily, prostí lidé na ně nezapomněli a osoba Josefa II. i jeho náhlá smrt se nadlouho staly předmětem mnoha dohadů a pověstí.Kromě změn v právním postavení poddaných přinesla poslední čtvrtina 18. století zavádění nových zemědělských plodin a postupů. Na polích se ve větší míře objevily zejména brambory. Rostlina, známá již několik století, se dlouho využívala jen v několika oblastech jako zimní krmení pro dobytek. Ovšem v čase hladomoru roku 1771 je začali lidé jíst jako náhradní potravu a od té doby přikazovaly státní vyhlášky z obavy před další neúrodou povinné pěstování brambor po celé zemi. Ukázalo se, že ve srovnání s obilím dávají mnohem vyšší výnosy, mohou se pěstovat v kopcovitém terénu s málo úrodnou půdou a nepříznivým klimatem a nejsou náročné na kultivaci půdy. Všechny tyto vlastnosti z nich dělaly ideální plodinu pro zdejší podhorskou krajinu. Bohužel není možné říci, kdy se brambory dostaly do Dlouhoňovic, neboť nejsou v gruntovních zápisech vůbec zmíněny. Koncem 18. století se tu však „zemáky“ pěstovaly zcela běžně117 a pro výživu přibývajících rodin domkařů se staly naprostou nezbytností.Až doposud patrně zachovávala celá obec trojpolní systém, a to tak, že veškerá pole se dělila na tři díly (hony) – pro úhor, ozim a jař. Hledělo se na to, aby všechna osetá i neosetá pole a úhory od jednotlivých gruntů byly pohromadě, což usnadňovalo společnou pastvu dobytka. Do žní vyháněl obecní pastýř na úhor, po žních do setí ozimů na strniště a později, do zorání polí pro budoucí jař na strniště po jařinách. Když na polích nebylo co spásat, přišly na řadu obecní pastviny tzv. draha. Pěstování brambor a pícnin (vojtěšky, viky a o něco později jetele) omezilo rozsah úhoru, což ve svém důsledku znamenalo velmi pozvolný rozklad středověké trojhonné soustavy. V Dlouhoňovicích dokládá přechod ke stájovému chovu dobytka zánik části obecních drah (a patrně i funkce obec-ního pastýře), k němuž došlo roku 1799. Půda byla prodána Janu Dostálovi z č. 3 (3 m. 9 v., tj. 1,22 ha ), Janu Vítkovi z č. 10 (12 m. 6,5 v., tj. 2,77 ha), Františku Peškovi z č. 11 (6 m. 8 v., tj. 1,73 ha) a Janu Karlíčkovi z č. 14 (2 m. 1 v, tj. 0,46 ha).118

Od 90tých let 18. století probíhaly ve Francii velké revoluční změny – sesazení a poprava krále, vyhlášení republiky, vzestup Napoleona Bonaparte. Jeho armáda táhla Evropou a v bojích s mocnostmi vedenými Rakouskem a Pruskem získávala jedno vítězství za druhým. Přes všemožné snahy rakouské vlády pronikaly prostřednictvím formanů, potulných tovaryšů a zejména vojenských vysloužilců či invalidů na český venkov zprávy o zrušení roboty i poddanství a o selských taženích na zámky francouzské šlechty. Kolovalo proroctví, že Francouzi musí přijít ještě jednou do Prahy, má-li se sedlákům vést dobře. Za takovéto situace vzrůstal odpor nejen proti placení neustále se zvyšujících daní a dávek, ale především proti stále novým a novým odvodům branců, kteří měli doplňovat početní stav prořídlé armády. Odvedení k vojsku totiž představovalo konec všem nadějím na slušný život. I v případě, že se voják po dlouhé době vrátil živ a zdráv do rodné vsi za léta změněné, se na něj už zapomnělo. Vysloužilec, obyčejně bez majetku, odvyklý pravidelné práci a závislý na alkoholu, pak zpravidla skončil jako vyděděnec mezi obecní chudinou. Proto se mládenci vojenské službě vyhýbali, úmyslně se mrzačili119 nebo se před verbíři skrývali. Ovšem nejjednodušším způsobem, jak zbavit hocha vojenské povinnosti, bylo postoupení gruntu v jeho prospěch. Tak zachránil koncem 18. stol. před „rekrutýrkou“ syna Jana sedlák Antonín Kalousek z č. 2, když mu připsal svou druhou, familiantskou chalupu, „aby on spíše od stavu vojenského ochráněn ostal.“ 120

Jednalo se o jednu z deseti nových usedlostí, které přibyly v Dlouhoňovicích v letech 1784-1800. Do nového století vstupovala ves s 32 čísly popisnými a 177 obyvateli.121

Obecně nebyla první léta 19. století pro rolníky příznivá. Zatímco rok 1800 přinesl nezvykle horké léto, napřesrok od jara do podzimu takřka denně pršelo. Pak zase zničilo úrodu mimořádné sucho a roku 1803 přišla krutá zima s velkým množstvím sněhu. Zvlášť těžké časy prožívali lidé roku 1805, kdy „byla veliká nouze v Čechách. Korec žita platil

117 r. 1799 si František Sklenář, odstupující hospodář z č. 21 v Písečné vymínil, že od svého syna Václava bude každoročně dostávat m.j. 8 měřic zemáků – brambor ( viz Kniha purkrechtní vsi Písečný 1753-1882, SOA Zámrsk, PK OS Žamberk, kn.č. 203, fol. 109R )

118 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 104, 105, 106, 107

119 Utínali si např. ukazovák pravé ruky, aby nemohli mačkat kohoutek ručnice nebo si vytrhávali přední zuby, jichž bylo třeba pro vyškubnutí ucpávky z hlavně.

120 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 90121 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 24

35 fr., pšenice 40 fr., ječmene 29, oves 18 fr.. Peněz málo mezi lidem, žádný obchod, plátna nemohli tkadlcové odbýti, bavlna tuze laciná, a ta dokonce potlačila obchod tkalcovský s plátnem. Mnoho tkalcův z Čech s povolením vlády zemské vystěhovalo se do Polska a jinam, odkudž prošly peníze za plátna do Čech, tak že odbyt na plátna Čechům od té doby zamezen a zrušen. Povstal hlad a lidé nemohouce sobě na chléb vydělati, jídali rozličné trávy, mláta pivovarská … však ale přece málo kdo umřel.122 K těmto strázním se přidal i strach z plundrování a násilností, když od jihu vtrhla na Moravu Na-poleonova vojska, která se vůbec nechovala tak přátelsky, jak se o nich tradovalo. Nejen po krvavé bitvě „tří císařů“ u Slavkova (5.12.1805), ale i v následujících letech rozváželi raněné vojáky do lazaretů po celé zemi. Na Žampachu býval vojenský špitál už za války o bavorské dědictví v roce 1779, 1787 a pak ještě roku 1809. Tehdy se odsud rozšířil mor, jemuž od 10. srpna do 2. října podlehlo 84 vojáků a „lidu se moc nakazilo a pomřelo“.123

Tehdy už zdejší panství vlastnil Roch ze Schönlinden124, který jej koupil od náboženského fondu roku 1806. Po něm následoval od r. 1817 František Wünsch, jehož syn Antonín postoupil majetek roku 1822 rodině Novákových. V těch časech došlo k přestavbě jezuitské rezidence na klasicistní zámek125 a na jižním křídle vyrostly i nové hospodářské budovy.

Škola

K rozvoji vzdělanosti mezi prostými lidmi měl přispět Všeobecný školní řád126 platný od konce roku 1774. Nařizoval, aby při každém farním chrámu vznikla tzv. triviální škola, kde se měly děti od 6 do 12 let učit čtení, psaní, počtům, náboženství a základům praktických profesí. Učitelem triviální školy se tehdy mohl stát každý, kdo absolvoval tříměsíční kurs (praeparandii) při normální škole.127 Za Josefa II. byl učitelům vyměřena nejnižší možná platová hranice, tzv. kongrua.V Písečné vyrostla školní budova „létha Panie 1783 miesícze Septembr. …na gruntu kostelním, kde prw wěže kostelní stála, nákladem kostelním, která koštowala po srážce 20ti r. které (titl.) welebný pan farář Samuel Burger k tomu nákladu darowal 97 r. s tema dvaczeti 117 r..128 Trvalo však dlouho, než si vesničané na školní docházku zvykli. O šest let později, k 28. prosinci 1789 přicházelo za vzděláním místo 168 jen 87 školou povinných dětí, tj. 52 %.129 Nejednalo se o jev nijak neobvyklý, neboť celozemské úřední statistiky z r. 1795 uvádějí obecně docházku na úrovni 68%130. Navíc se běžně počítalo i s tím, že děti budou do školy chodit nepravidelně. Neznám sice velikost původní písečské školy, ale jen těžko měla tolik prostoru, aby se tam vešlo naráz byť jen oněch 87 žáků. Většina prvňáčků se ve škole objevila sice již v září, ale další přiváděli rodiče s výjimkou zimy během celého roku. Právě v zimě tito malí školáci nepřicházeli kvůli neschůdným cestám. Ostatní děti pak nastoupily po skončení letních zemědělských prací a chodily do školy do jara, kdy jich nebylo třeba a hospodářství.Školní docházka začala být přísněji kontrolovaná až od roku 1869, avšak teprve koncem 19. století se dá hovořit o stoprocentní účasti žáků. Není proto nijak překvapující, že ještě v polovině 19. století mnozí kmotři kreslili do matrik křížek nebo jejich gramotnost

122 Liber Memorabilium Parochiale Piseczensis confectus a Ven. Domino Francisco Tureczek curato ejusdem Beneficii Ao 1747 Ano vero 1810 a mé Joane Winarž curato Indice est Provisus, , SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 209, fol. 367-369

123 Liber Memorabilium Parochiale Piseczensis confectus a Ven. Domino Francisco Tureczek curato ejusdem Beneficii Ao 1747 Ano vero 1810 a mé Joane Winarž curato Indice est Provisus, , SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 209, fol. 367-369

124 Frant. Musil, „Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí“, Grantis, Ústí n. Orl. 1995, str. 102125 Frant. Musil, „Hrady, tvrze a zámky okresu Ústí nad Orlicí“, Grantis, Ústí n. Orl. 1995, str. 102126 „Allgemeine Schulordnung“ zpracovaný J.I.Felbigerem a F.K. Hälingem127 Tento způsob přípravy učitelů trval do roku 1849, kdy se studium rozšířilo na jeden, pak na dva

a po r. 1868 na čtyři roky na zvláštních učitelských ústavech.128 Liber Memorabilium Parochiale Piseczensis confectus a Ven. Domino Francisco Tureczek

curato ejusdem Beneficii Ao 1747 Ano vero 1810 a mé Joane Winarž curato Indice est Provisus, , SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 209, fol. 217

129 Liber Memorabilium Parochiale Piseczensis confectus a Ven. Domino Francisco Tureczek curato ejusdem Beneficii Ao 1747 Ano vero 1810 a mé Joane Winarž curato Indice est Provisus, , SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 209, fol. 274

130 Josef Petráň, Příběh Ouběnic, Praha 2001, str. 185

nesahala dál než k neuměle a s chybami vykrouženému jménu.Od roku 1790 docházeli do Dlouhoňovic v zimním období postupně písečští učitelé Marek, Kalousek a Slavík. Pro školní výuku byla vyčleněna obecní pazderna, v níž ale bydlel současně i podruh s rodinou, kteří se nijak nenechali omezovat při konání běžných prací a vaření. Proto probíhalo vyučování většinou po chalupách, nejvíce v č. 6 a 17. Kantor dostával od žáka tzv. týdenní groš a stravu dům od domu.131

Stejným, tedy velmi nedostatečným, způsobem se učilo i v ostatních vsích s výjimkou Hnátnice, kde vznikla jednotřídní škola roku 1787. Proto podali představitelé obcí 17.6.1811132 žádost o přidělení dvou školních pomocníků; jednoho pro Hejnice a Křižánka, druhého pro Dlouhoňovice. Z protokolu o jednání komise dne 15.7.1811 lze vyčíst tyto základní údaje :

ves početdomů

početškolou

povinných dětíHejnice 38 25Křižánky 5 8Hlavná 10 21Dlouhoňovice 35 25

Dlouhoňovický rychtář Jan Musil z č. 15 a konšel František Pešek z č. 11 k dotazům komisařů vypověděli133 :

… Kde a na jaký způsob u vás v Dlohonovicích by se tomu školnímu pomocníkovi jak příbytek, tak taky potřebné topení zaopatřit chtěli?

Co se obydlí školního pomocníka dotýče, to by se mu nevyhnutedlně v písecký škole vykázat muselo, co se ale světnice pro učení dítek dotýče, naše obecní stavení pod Nro. 10 k tomu odevzdaný býti může.

Odkud mu topení zaopatřit myslíte?

Až dosaváde, když se tam u nás učilo, něco milostivá vrchnost nám dříví v lesích vykázala, což obec zdělala a přivezla a to ostatní museli rodičové skrze do školy chodící dítky svý dosadit. A poněvadž obec svýho vlastního lesníka nemá, hodlá svý outočiště skrze škole dobře nakloněného pana správčího Ignác Rojek od gruntovní vrchnosti podosáhnouti.

Od čeho pak bude mět živ býti? Až dosaváde, když sme domácího učitele v obci naší měli, darovali sme jemu sobotáles od jednoho dítěte 3 kr., dělá z 25ti dětí ročně po srážce 12ti chudých dětí 31 fr. 12 kr., k tomu dávali sme mu Nro po numeře oběd, kterýž na 6 kr. může spočten býti 24 fr.

131 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 258. Není zcela jasné, zda uvedené číslování odpovídá čp. z roku 1771 nebo, a to je pravděpodobnější, novému z r. 1805.

132 Liberi memorabilium beneficii curati pisecžensis in diacesi Regina – Hradecensi ab Anno 1790, SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 210, fol. 109

133 Liberi memorabilium beneficii curati pisecžensis in diacesi Regina – Hradecensi ab Anno 1790, SokA Ústí nad Orlicí, kn.č. 210, pag. 113

A k čemuž by ste se ještě uvolili, kdybyste pořádnýho školního pomocníka obdržet měli?

Nyní se ostatně k ničemuž zavázat nemůžeme, poněvadž vesměs chudí sme a ani žádných obecních gruntů ani nějakých jiných obecních příjmů nemáme.

Ze slov zástupců vsí udělala komise závěr, že jmenované obce jsou chudé a nemají pro financování školních pomocníků vlastní zdroje. Jak potom jednání dopadlo, dokumenty neuvádějí.Škola vznikla v Dlouhoňovicích teprve o pět let později, roku 1816 z bývalé pazderny. Posloupnost zdejších učitelů dokládá obecní kronika134 :

1816 - 1851? František Nosek, * cca 1797135

1851 - 1886 Jan Sedláček1886 – 1907 Pavel Franc († 1907 Dlouhoňovice), řídící učitel1.9.1907 – 1.10.1923 Václav Vojáček, řídící učitel, * 1861, † 19.11.1950, Praha r. 1919 doložena učitelka Blažena Borovanská1925 Josef Faltus, řídící učitel1926 Josef Hrabáček, řídící učitel1928 – 1945 Václav Rajtura, řídící učitel v l. 1943-49 doložena učitelka Švarcová1945 -? Bohumil Slanina

Za prvního učitele byl do dlouhoňovické školy r. 1816 jmenován teprve 19tiletý Fran-tišek Nosek, který zde působil do r. 1851, tedy plných 35 let. Zdá se, že náležel do kategorie typických vesnických „kantorů“, jejichž život tolikrát vykreslil Jirásek či Rais. Za nelehkou práci bral jen nízký plat, a proto se ani neoženil. Stravoval se asi „po střídě“136 od čísla k číslu. A protože platil za dobrého muzikanta, jistě si přivydělával hraním s kapelou. Kdo ví, zda vůbec měl ve škole svoji komůrku či mu jen postavili postel někde v koutě třídy. Roku 1830 začal psát školní pamětní knihu, v jejímž vedení pokračovali všichni jeho nástupci. Ovšem dnes je tento badatelsky neocenitelný pramen zaznamenávající i události v obci ztracen.Roku 1832 byla bývalá pazderna, nyní školní stavení č. 10, přestavěna. Učitel Fr. Nosek tehdy zasadil u nové školy tři lípy.Těžko si představit, jak vypadala výuka, když teprve po rozšíření dosáhla učebna, nově opatřená prvními čtyřmi lavicemi, rozměrů 5 x 4 m. Ještě v 90tých letech 19. století prý „děti na zemi sedávaly a jeden druhému na zádech papír a tabulky držívaly“.137

Po roce 1848 byl na krátký čas svěřen dozor nad školami úřadům (do r. 1855, kdy se vrátil do rukou církve). V tomto období, roku 1851 vystřídal učitele Noska Jan Sedláček138 původem z Výprachtic. Přivedl s sebou i manželku Eleonoru roz. Funkovou v Jablonném, která v Dlouhoňovicích přivedla na svět dvě děti; Jana Nepomuka a Růženu. Nevelká škola rázem vypadala jako za dávných dob, kdy tu přebýval podruh s rodinou.Podle nového školského systému se po roce 1854 vybíralo od rodičů šesti- až sedmiletých dětí po dvou krejcarech školného týdně, za školáka ve věku od osmi do devíti a půl let o půl krejcaru více a za desítileté a starší dítě tři krejcary. Na chudé děti, jejichž počet neměl přesáhnout deset procent, přispívala obec podle věku od jednoho do jeden a půl krejcaru. Školné se platilo čtvrtletně a připadlo učiteli, který z něj platil vše, co bylo ve škole třeba, včetně pomocníka (pokud jej měl).Zemským zákonem konkurenčním z 13.9.1864 přešel patronát nad školami znovu na

134 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 27135 viz Soupis obyvatel a domů na panství 1845 – 1848, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn. č. 28, výtah

pro obec Dlouhoňovice str. 478 – 650136 tj. na střídanou137 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 259138 syn Jana Sedláčka, bednáře z Výprachtic 3 a Marie, dcery Antonína Bouchala, chalupníka

z Jamného 163manželka : Eleonora, dcera Jana Funka, c.k. strážníka z Jablonného 27 a Margarety, dcery Jana

Gallé, sedláka z Kunštátu 135, děti : Jan Nepomuk ( * 25.5.1852 ), Růžena ( * 13.9.1854 )

obce. Státní zákon z 21.12.1867 a několik dalších ustanovení z následujících let oddělil školu od církve a její správu svěřil nově zřízeným místním, okresním a zemským školním radám. Obecnímu školnímu zastupitelstvu předsedal starosta a jeho členy dále byli farář, učitel a zástupci z řad rodičů žáků. Měli na starost materiální zajištění školy (tedy třeba i povinnost dodávat do školy dřevo k vytápění, což dříve obstarávala vrchnost), ale do vlastní výuky zasahovat nesměli, to příslušelo okresnímu školnímu inspektorovi.Roku 1869 se povinná docházka prodloužila z šesti na osm let, tj. do 14 let věku dítěte. Na jednoho učitele připadlo maximálně 30 hodin týdně a na třídu 80 žáků. Učitelé, rozdělení do čtyř kategorií podle velikosti přiškolených139 obcí, dostali stále služné a od 10 roku služby se jim i jejich rodinám poprvé v historii přiznávalo právo na penzi.Kvůli sezónní výpomoci v hospodářství přetrvávaly na venkově problémy s dodržováním pravidelné školní docházky. Proto došlo 2. května 1883 k vydání tzn. „novelly školní“, v níž se na vesnických školách připouštělo polodenní vyučování, s tím, že na jednoho učitele připadalo až 100 dětí. Od roku 1884 se dlouhoňovická škola stala samostatnou, nezávislou na Písečné, kam byla až dosud přiškolena.140 To mne vede k domněnce, že až do této doby se zdejší vyučující řadili do nižší pracovní skupiny141 a podléhali písečskému učiteli. Snad právě proto nebo snad pro nezájem obce se za celou dobu od tzv. rekonstrukce v roce 1832 školní budova nezměnila. Teprve roku 1885 se původní počet čtyř lavic ve škole s 86 zapsanými žáky zvýšil na osm. A to bylo také poslední „zlepšení“, kterého se Jan Sedláček dočkal. O rok později jej, po 35ti letech služby, nahradil Pavel Franc. První, co začal jako učitel prosazovat, byla stavba nové školní budovy. V posledních desetiletích 19. století rostly totiž prostorné kamenné školy na vsích jako houby po dešti. (v Hnátnici již r. 1857). A tak spíše než zvyšující se počet žáků, přiměl obecní radu k rychlému jednání strach ze ztráty prestiže. Pak šlo vše ráz na ráz; v lednu 1887 předložení návrhu, v březnu zadání stavbu žamberskému staviteli Havlíčkovi, v dubnu položení základního kamene … Už po pár měsících, dne 10. října 1887 byla nová škola slavnostně vysvěcena a od 11. října usedli všichni žáci, dosud zvyklí posedávat při vyučování ve stísněných prostorách kde se dalo, poprvé do lavic.Podle údajů z obecní kroniky neumělo ještě v roce 1891 plných 160 ze 438 dlouhoňovických obyvatel číst ani psát (tj. 36,5 %).

139 tj. obcí spadajících pod příslušnou školu140 Pamětní kniha obce Dlouhoňovice od roku 1945 do r. 1955, OÚ Dlouhoňovice, str. 258141 tj. ke školním pomocníkům či pomocným učitelům

Dlouhoňovické grunty

Dědictví usedlosti v nejbližší rodině bývalo znakem stability hospodářství a mělo podporu ze strany vrchnosti. Z nejstarších dlouhoňovických rodů přežil na gruntě jediný – Tkadlíčkovi. První toho jména, Jiří je doložen na nejmenší z chalupnických usedlostí, k níž patřily asi 4 strychy polností, již v době sepsání taxy, tj. počátkem třicetileté války. Jak napovídá příjmení, přivydělávali si Tkadlíčkovi tkaním plátna. Právě řemeslo asi pomohlo, bylo-li v chalupě nejhůř. Prokazatelně se v rodě drželo ještě roku 1755, kdy po smrti Václava Karlíčka převzal grunt syn Jan s omezením, „když jeho mladší bratr Franz řemeslo tkalcouský se náležitě naučí a od milostivé vrchnosti v tom uznán bude, on nynější hospodář jemu Francovi takovej (grunt) postoupiti povinen býti (má)“. O třicet let později, roku 1785 převedl již jmenovaný Jan Karlíček usedlost č. 9 (staré č. 6) na budoucího zetě Františka Kalouska ze Žampachu. Rod hospodařil v mužské linii na jednom gruntě více jak 160 let, a poté pokračovalo vlastnictví „po přeslici“. Karlíčkovi ale žili ve vsi dále; rodová větev pokračuje nejméně do 2. poloviny 19. století. Až do dnešní doby, tedy zhruba po 300 let, lze vysledovat návaznost dalších rodů, které mají své kořeny v okolních vesnicích a jejich příslušníci se do Dlouhoňovic přistěhovali. Přibližně v 90tých letech 17. století142 leží vznik zdejší linie rodu Musilů dříve rozvětvených po Hnátnici a v Písečné. Od prvopočátku spravovali statek č. 31 (staré č. 15), snad bývalý Moravcův grunt. Trvání Peškova rodu v Dlouhoňovicích se dá určit naprosto přesně. Počíná datem 17.11.1709, kdy se Rozina, vdova po Martinu Musilovi, provdala za Ondřeje Peška, původem patrně z Hejnic. Rod odedávna hospodařil v č. 24 (staré č. 11). Stejně spolehlivě se dá doložit i téměř 250tiletá linie dlouhoňovických Vítků, jejichž předek Václav koupil od vrchnosti dne 1.1.1756 zdejší hospodu (č. 1). Jeho potomci provozovali živnost na stejném místě ještě po 2. svět. válce. Musilové, Peškové a Vítkové patřili mezi bohaté rody a také v Dlouhoňovicích se vždy řadili k nejzá-možnějším. Naopak Štěpán, první z dlouhoňovických Kraulů (Kroulů) si roku 1740 pořídil jen podružskou chalupu č. 7 (staré č. 4), ovšem vzrůstající hospodářství rod držel nejméně do konce 19. století.Zatímco v jiných oblastech přejímal grunt odedávna nejstarší syn, zde podle zvyku připadlo hospodářství nejmladšímu. Teprve státním nařízením z roku 1787 se praxe sjednotila ve prospěch nejstaršího mužského potomka. Někdy ani sňatek nástupce, který byl obvykle rozhodujícím podnětem, nepřiměl sedláka k odchodu na výměnek. Grunt se proto nezřídka předával až po smrti hospodáře. V Dlouhoňovicích se takových případů najde hodně. Za všechny uvedu alespoň Martina Zilvara (nar. cca 1568), doloženého už v šacovní listině na počátku 30. let 17. století. Soupis poddaných podle víry uvádí 83tiletého Martina stále jako sedláka a zároveň prokazuje, že s ním žila i rodina 47tiletého syna Václava. Vlastnictví gruntu se nezměnilo ani v berní rule. Bohužel není doloženo, kdy Martin Zilvar zemřel, ale bylo mu v té chvíli patrně přes 86 let a grunt držel ve svých rukou určitě více jak tři desetiletí.V časech pravidelných odvodů na vojnu vyhlašovaných od roku 1781, se mnoho mladých mužů ženilo teprve po propuštění do zálohy na dlouhodobou dovolenou. Za válečného stavu se ale pokoušeli zbavit nenáviděné a nebezpečné služby sňatkem a převzetím usedlosti. Proto také převedl dlouhoňovický Antonín Kalousek na Jana, nejstaršího ze svých synů, domek č. 35 a r. 1810 připsal statek č. 3 nejmladšímu Antonínovi. Ve skutečnosti šlo jen o fiktivní přesuny vlastnických práv. Neoficiálně vedl otec i nadále obě hospodářství sám a teprve po jeho smrti došlo roku 1816 mezi pozůstalými syny k „frajmarku“ – výměně gruntů podle tatíkova přání. „Antonín a Jan Kalousek jakožto bratři stejnoznačně se vyjádřili, že jim sice od jejichžto zemřelého otce Antonín Kalouska oné v obci dlouhonovský se vynacházející živnosti, a sice Antonín Kalouskovi pod Nrem Cons. 3 ležící tak nazvaná rustikální sedlská již odedávna zakoupená živnost, pak Jan Kalouskovi pod Nro Cons. 35 položená z rozdělených vrchnostenských dvorů pocházející v dědičném nájmu vynacházející famílie zápisně …. náležitě připsány byly, a to jedině z těch důvodných příčin 1. aby se Antonínovi, který toho času vojákem byl, spíše z vojny domů pomocti se mohlo, …. 2. ta familie pod Nro 35 Janovi z toho ohledu od otce připsat se nechala, aby on spíše od stavu vojenského ochráněn ostal. Proto ale předně jen otec ještě na obouch živnostech k svému užitku hospodařil a nikdy toho mínění nebyl, aby

142 15.9.1687 narozena v Dlouhoňovicích Kateřina, dcera Václava Musila a Roziny

jeho synové opravdovýma držitelama při těch připsaných živnostech ostaly, nýbrž hned tehdáž, když se zápisy hotovily, jakož i před jeho skonáním nařídil a ustanovil, aby ten již Antonínovi připsaný rustikální grunt pod Nro 3 jemu synovi Janovi, naproti tomu ale ten Janovi připsaný familiantský dominikální grunt pod Nro cons. 35 jemu synu Antonínovi skrze frajmareční upsání postoupen a odevzdán byl.“Podobně dostal syna z vojny roku 1817 také sedlák Václav Podhájecký. V žádosti uvedl, jak „dílem skerz sešlost věku a tělesnou slabost a nejvíc skrze poranění a pokazy jeho pravoručního oudu své sedlské hospodářství v obci Dlohonovicích pod Nrem Cons. 13 starým a 26 novým postačitedlně vzdělávati, a tak prospěšně obsloužiti více v stavu není a že žádného schopnějšího statnýho dítěte nemá, od kterýho by celé zastání žádati mohl, než toho v zavázanlivosti vojenský při slav. cís. královským regimentu hraběte z Gyulay stojícího nyní, však až do zavolání domů propuštěnýho syna Jána, tak on otec pro vystříhání vší zahubenlivosti a spuštění tohoto hospodářství jiného vyhnutí a prostředku nenalézá, než tento statek svému synu Jánovi do jeho moci a samovlastenstva postoupiti a odevzdati.Tu a tam přece jen došlo ke skutečnému postoupení gruntu a odstupující hospodář (nebo vdova po něm) si někdy nechal právně pojistit výměnek (výminek) zápisem do purkrechtní knihy. Předáním majetku do rukou potomků ztratili totiž staří lidé právo rozhodovat v hospodářství, které často budovali celý život, ale přišli i o veškeré zdroje příjmů. Jejich další osud závisel na libovůli nového vlastníka. I když měla vzhledem k tehdejšímu hlubokému náboženskému cítění panovat křesťanská úcta ke stáří, opak patrně nebyl výjimkou. Z obavy před špatným zacházením či nuzným koncem života většinou budoucí výměnkář žádal „pokojnej byt ve světnici při teple a světle hospodářovým a při jeho stole slušné vyživení“. Ale ani taková formulace nezaručovala klidné dožití, a tak se spíše objevují konkrétnější záznamy, jako „ jej do smrti dochovati a tak dlouho dokud živ bude, každej rok“ určitou výměru obilí „přisívati a obdělávati. Po smrti pak aby jej“ nový hospodář „náležitě pochovat dal.“ Po rozdělení panského dvora si výměnkáři většinou ponechávali pro zajištění obživy část pronajaté panské půdy. Udělal to tak třeba Jan Karlíček, když 29.10.1785 předával chalupu budoucímu zeti. 143„Jsouce Franc Kalousek oumyslu sobě dceru Jana Karlíčka Terezii za manželku sobě pojmouti, on pak Jan Karlíček jemu tu chalupnickou živnost pod domovním numerem 6 na dědično k vlastnímu užívání dobrovolně v 25 kopách neb 29 r. 10 xr. podstlupuje. Sobě vymiňuje ty ode dvora dlohonovského přiměřené vrchnostenské grunty užívati a z nich povinovaný plat zapravovati.“ Mnohdy přinášelo společné soužití generací závažné problémy. Staří lidé si zabezpečovali vyřešení takových konfliktů smluvními dodatky, jako je tento : „pokudž by se srovnati nemohli, (výměnkář) setničkou zaopatřen býti má“. Ještě konkrétněji lze obdobnou situaci vysledovat v životě Jana Musila : „144Prodává neb postlupuje Jan Musil z domouního č. 5 ve vsi Dluhonovicích zeti svému Josefovi Dostálovi grunt se stavením za sumu jedno sto zlatých ren. id est 100 r.. Vymiňuje si však sobě prodávající kousek role u Hrubýho lesa nad cestou nahoře pod 3 měřice vejsevku a kousek role pod chalupou N. 9 u obce pod 1 ½ měř., též kouskem louky od vrchnosti přiměřený za hospodou pod 14 ¼ v..“ Převod se uskutečnil 16.2.1787, čtrnáct dní po svatbě Josefa Kalouska s Janovou dcerou Annou. Ovšem už za tři a půl roku 145„léta Páně 1791 dne 28. měsíce října vystavěl sobě Jan Musil na gruntě obecním chalúpku (č. 30) a k ní jménem vejměnku od živnosti Nro 5 nechal přiměřit, totiž od zahrady a rolí lit. D. 1 měřici 4 ¾ v., od role lit F. 2 měřice a 8 v., spolu 3 měřice 12 ¾ v.. Jakož i tu při rozdělování dvoru obdrženou louku pod 14 ¼ v. za hospodou ležící, kterýžto grunt sobě a pro syna svého Josefa zápisně na ten způsob připsati nechává.“ V přepočtu na dnešní míry tvořilo Janův výměnek zhruba 1,5 ha polí (včetně zahrady) a 1 ha louky.Ekonomickou situaci gruntů ovlivňovaly také sňatky. Byly zátěží, pokud měl hospodář vyplatit provdané dcery či sestry a naopak mohly být přínosem, pokud přinesla nevěsta do stavení pěkné věno. Typické předsvatební ujednání představuje smlouva z 9.1.1831146

mezi zdejším chalupníkem Janem Dostálem z č. 34, otcem nevěsty Kateřiny a Josefem Sklenářem z Hejnic 11, otcem ženicha Josefa. Po běžně uváděné formulaci, v níž „slibují 143 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 30V144 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 25R145 Kniha purkrechtní Dlouhoňovice 1753-1853, SOA Zámrsk, VS Žampach, kn.č. 200, fol. 71R146 Kniha svatebních mluv 1825–1836, SOA Zámrsk, PozK OS Žamberk, VS Žampach, kn. č. 192,

pag. 184-185

sobě tyto nastávající manželé lásku a věrnost manželskou, dítky své k doufání mající (mimochodem, těch se narodilo jedenáct) v náboženství křesťanském cvičiti, všechno zlé i dobré vespolek trpělivě snášeti a ve všech způsobech sobě nápomocný býti“, zavazuje se Jan Dostál, že dceři připíše 40 fr. konv. m. podílu na hospodářství147 a hned po svatbě jí odevzdá 2 krávy v hodnotě 16 fr. konv. m. a 6 měřic ovsa za 3 fr. konv. m.. Naproti tomu, ženich opět obvyklým způsobem zápisu přiznává „svej nevěstě tu jemu, od svého otce mající … vlastní přináležející živnost pod Nro Cons. 11 k společnému užívání.“ Každá smlouva končí zpravidla vyjádřením o způsobu dědictví : „kdyby se státi mělo, že by buď nakrátko neb nadlouze jeden neb druhý z tohoto manželstva se na věčnost odebrati měl, tehdy na živu pozůstalá strana bez zanechání dítek dědičem obostraného jmění býti a zůstati má; kdyby ale dítky z tohoto manželstva zplozené na živu pozůstaly, tehdy přečkávající strana jen rovnej díl obdrží.“ Provedla jsem tři zkušební sondy v zápisech oddavek, a to v rozmezí let 1681-1700, 1761-1780 a 1815-1834148, z nichž vyplynuly následující závěry : V letech 1681-1700 uzavřeli dlouhoňovičtí obyvatelé 15 sňatků, po nichž ve 12 případech (80%) odešli z obce (4 muži, 8 žen) do bydliště partnera (4x Budy, 4x Písečná, 1x Hnátnice, 1 x Lukavice, 1x neurčeno), dva muži (13,3,%) si přivedli manželky z jiných obcí (Hejnice, Hnátnice) a jen jedna svatba se týkala snoubenců přímo z Dlouhoňovic (6,7%). Tento stav poměrně dobře odráží neradostnou ekonomickou situaci vsi na konci 17. století.O šedesát let později, ve stejně dlouhém, dvacetiletém období (1761-1780) se počet sňatků zvýšil na 21, ale už jen 6 zdejších obyvatel (1 muž, 5 žen, tj. 28,6%) následovalo své partnery mimo obec (3x Písečná, 1x Křižánky, 2x neurčeno). Naopak 13 (61,9%) se jich do vsi přivdalo či přiženilo (1 muž a 12 žen – 5x Písečná, 3x Hnátnice, 3x Hejnice, 1x Budy a 1x Křižánky) a 2 svatby (9,5%) byly tzv. zdejší. V porovnání s minulým obdobím je vidět, že jednotlivé grunty se stabilizovaly a vesnice proto zaznamenala díky sňatkům přírůstek obyvatel.

Snoubenci z Dlouhoňovic uzavírali do 18. století vzájemné sňatky převážně v rámci panství (tj. v okruhu 5,5 km), a to s partnery ze všech vsí – zejména z nejbližší Písečné, dále z Bud, Hnátnice, Hejnic a Křižánek. Sonda zachytila jen jeden cizopanský sňatek do Lukavice.Po vyhlášení patentu o zrušení nevolnictví roku 1781, který umožnil volný pohyb obyvatelstva, se dá situace postihnout obtížněji. Oddací matrika farnosti Písečná uvádí

147 Za stejnou cenu, tj. 40 fr. konv. m. koupil koncem roku 1802 celou chalupu č. 34 předchozí majitel Antonín Faltus

148 Farnost Písečná : matriky NOZ Písečná 1677-1693 s indexem, sign. 128-1, NOZ 1693-1715 s indexem, sign. 128-2 a O 1784 - 1859 ( 1837 ) s indexem, sign. 128-7, SOA Zámrsk

v letech 1815-1834 celkem 45 sňatků dlouhoňovických obyvatel – 16 následovalo své partnery mimo obec (35,5%), 17 naopak do vsi (37,7%) a 12 svateb bylo zdejších (26,7%). Stále přetrvává největší počet vzájemných sňatků s partnery z Písečné, ovšem okruh výběru se mírně rozšířil mimo panství (Helvíkovice, Německé Libchavy, Bohousová, Rotnek, Lukavice). Jsou zde i dva sňatky vzdálenější (Malá Lhotka, Rašovice na Táborsku). Kalendář svateb byl po dlouhá staletí určován fázemi hospodářského a církevního roku, ale i zvyky a pověrami. Této obecné tendenci odpovídá i frekvence zdejších sňatků. Převážná většina se jich uskutečnila v listopadu, tedy v době po skončení polních prací, kdy se slavilo posvícení. Následoval masopustní únor. V těchto měsících se ve sledovaných obdobích konalo 61,6% svateb. V nejstarších dobách nebyly na sňatky chudé ani leden a říjen. Naopak svatby se vůbec nekonaly v adventním čase v prosinci, v květnu a v srpnu během žní. Dodnes se traduje, že květnová manželství nosí smůlu („v máji máry“). Původ pověry je třeba hledat v ženině případném těhotenství. Jeho první třetinu, kdy byla nejnáchylnější k potratu, prožívala květnová novomanželka v čase nej-těžších prací (sena, žně) a pokud dítě donosila, přišlo na svět v nevlídném a na dostatek jídla chudém konci zimy. To pak mělo často za následek smrt dítěte a někdy i rodičky. Pro příklad uvedu, že v letech 1761-1780 zemřelo v Dlouhoňovicích 9 dětí149 mladších šesti měsíců, z nichž tři byly narozené v únoru.Ceny dlouhoňovických gruntů zůstávaly v souladu se zvykovým právem až do rozdělení panského dvora roku 1777 až na výjimky neměnné. Gruntovní kniha zachycuje hodnotu osmnácti hospodářství v letech 1713-1817. Ačkoliv většina zápisů se prováděla v kopách míšeňských, přece jen lze občas najít zápis ve zlatých rýnských či jiných měnových jednotkách. Pro sjednocení jsem proto zvolila ekvivalent, v němž se účtovalo v gruntovních knihách po měnové reformě roku 1750, tj. 1 kopa gr.m. = 1,5 zl.r. (fl.) = 1 tolar = 70 kr.150. Do roku 1777 se hodnota zahradnických usedlostí (později domků) v Dlouhoňovicích pohybovala od 6 do 12 kop gr.m. (č. 2, 3, 4, 7, 9, 12, 14), chalupnický grunt se prodával zhruba za 25 kop gr.m. (č. 5, 6), menší statky za 32-48 kop gr. m. (č. 8, 11, 15) a velké statky od 130 do 170 kop (č. 13, 17), cena hospody (č. 1) se v souvislosti s požárem snížila z 93 na 87 kop gr.m.Po uvolnění vlastnických poměrů si mnozí hospodáři pronajímali jak panskou, tak obecní půdu a ti chudší naopak pozemky prodávali. Doložené zápisy však odrážejí i vzrůstající inflaci s níž se Rakousko potýkalo na přelomu 18. a 19. století. (např. statek č. 13 měl r. 1756 hodnotu 170 kop, r. 1797 již 271 kop a r. 1817 dokonce 459 kop gr.m.) Pokud docházelo k prodeji gruntu do cizích rukou, vyplynul zpravidla z těžkostí, s nimiž se předešlý majitel potýkal. Nejmarkantnějším případem osud jednoho z Kraulů, Štěpánova syna France z č. 8 (staré č. 5), jenž zároveň odráží situaci mnoha nevelkých usedlostí po posledním velkém hladomoru v Čechách roku 1771. „Léta Páně 1772 dne dvacátého měsíce března grunt151 … skrze vpřed zběhlý tři léta …. v neúrodu a tudy vzniklou drahotu již skoro k celému spuštění jest přišel, tak že hospodář Franz Kraul se na něm zadlužil … z té příčiny přistloupil s rychtářem na kancelář, žádajíc by jinší hospodář vyhledán a na ten grunt dosazen byl.“ Na to vrchnost sama uznala, „že by budoucí hospodář dílem skrze nyní vzniklou přílišnou drahotu a dílem něco v velkém mokře a něco v přílišných vrchách ležící tehdy špatnou roli k žádnému vzniku nepřišel, se tehdy … (grunt) …. na dva díly rozdělil.“V roce 1805 došlo v Dlouhoňovicích stejně jako na mnoha dalších místech k přečíslování domů (mapka č. 8), které spolu se změnami vlastnictví zachycuje také tabulka č. 27. Ačkoliv neuplynula nijak dlouhá doba od založení nových pozemkových knih, žampašští úředníci ani nyní neodváděli dobrou práci, takže určit držitele některých usedlostí v době přečíslování se mi nepodařilo.

149 nejednalo se o prvorozené děti 150 Henry Pohanka, Sám proti toku času, Dialog Litvínov 2002, str. 177151 č. 8 ( staré č. 5 )

Mapka č. 8Číslování domů po r. 1805 – obec Dlouhoňovice

číslo-vání1771

číslo-

vání180

5

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)poč. 30tileté války

berní rula 1654

revizitace berní ruly 1677

konec 17. stol.

přiznávací tabela 1725

rollární extrakt 1748

číslování domů 1771

číslování domů 1805

1hospoda

1 Václav Vítek Jan Vítek

Karel VítekAntonín Vítek

- 2 ?

2domek152

3 Jan DostálMartin Vychánek

Karel Vítek

Antonín Kalousek

3domek

4 Václav Stupka

Václav Kulhavý

Jakub Koláč (Kolář?)

Ondřej Kolář?

Adam Kočí Adam Sklenářvd. Kočová

Jiří StrnadVáclav Karafiát

Jan Dostál

Jan Dostál

-domek

5 Jiří StančíkAntonín Blecha

-domek

6 Josef Musil

4domek

7 zabaveno za dl. ovesŠtěpán Kraul

Jiří Kraul Jan Kraul

5chalup

a

8 Jiřík Vach

pustý Jakub Jahla

Adam Fiala

David FialaMartin Karlíček

Petr Ko-pecký Jiří DostálPetr Ko-pecký

František Kraul- rozděleno

Jan MusilJosef Dostál

6chalup

a

9 Jiřík Tkadlíček

Jan Karlí-ček

Václav Tkadlíček

Václav Karlíček, syn

Václav Karlíčekvdova KarlíčkováFr. Karlíček

Jan Karlí-ček

František Kalousek

- 10 ?- 11 ?- 12 Josef

Podhájecký

7 13 Josef Františe

152 statek – nad 15 strychů pozemků, chalupa 5,1-15 strychů, domek méně než 5 strychů

číslo-vání1771

číslo-

vání180

5

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)poč. 30tileté války

berní rula 1654

revizitace berní ruly 1677

konec 17. stol.

přiznávací tabela 1725

rollární extrakt 1748

číslování domů 1771

číslování domů 1805

chalupa

MusilKarel Svoboda

k Svoboda

- 14 Jan FaltusAntonín Faltus

8statek

15 Jiřík Mejnus

Jiřík Mejnuš

Matěj Mejnuš

Matěj Mejnuš

pustý Jan PešekJiří Dostál

František Dostál

František Dostál

9domek

16 Adam Pešek

Antonín Pešek

10domek

17 František Pražák

Jan VítekJan Vítek

- 18 ?- 19 Jan

Sklenář- 20 Josef

KalousekFrantišek PešekFrantišek Pešek

- 21 Josef HottmarIgnác Švec

- 22 Václav Pešek

- 23 ?Josef Pešek

11statek

24 Mikuláš Moravec

Mikuláš Moravec

Jan Musil

Martin Musil

Ondřej Pešek

Adam Pešek

Josef Pešek

František Pešek

12domek

25 - Jakub Pokruta

Mikuláš Tomeš

Adam Hrnčíř

Václav Musil

Václav KarafiátVáclav Musil

Jan MusilJosef MusilJan Musil

Jan Vítek

13statek

26 Martin Zilvar

Martin Zylvar

Jiřík Javů-rek

? Jiří Halbrštát

Jiří PodhájeckýJan Podhájecký

Jan Podhájecký

Václav Podhájecký

- 27 Jan Pod-hájecký

- 28 František DostálFrantišek Karlíček

14domek

29 Augustin Fialavd. Kateřina FialováFr. Karlíčekvd. Dorota Karlíčková

Antonín Karlíček

- 30 Jan MusilJosef Musil

číslo-vání1771

číslo-

vání180

5

držitel gruntu (před ním nebo po něm zmiňovaní hospodáři)poč. 30tileté války

berní rula 1654

revizitace berní ruly 1677

konec 17. stol.

přiznávací tabela 1725

rollární extrakt 1748

číslování domů 1771

číslování domů 1805

15statek

31 Jan Kolbaba

Jiřík Vyčítal

Adam Chromej

Václav Musil

Jan Musil

Jan Musil Jiří Musil Jan Musil

16domek

32vzni

kpř. 177

1

Jan Musil Jan Musil

17statek

33 Matěj PospíšilJakub Kubelka

Václav Písecký

Václav Písecký

Adam Kočí

Václav Dostálek

Jan Dostálek

Josef Musil

Josef Dostálek

Tabulka č. 18Číslování domů po r. 1805 – obec Dlouhoňovice


Recommended