Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 26, Čís. 2 (1899), pp. 156-160Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23437638 .

Accessed: 15/06/2014 23:41

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

156 Drobně zprávy

Drobné zprávy. V Grenfellově a Huntově knize »The Oxyrhynchus papyri«,

o niž zmínka se stala v předešlém sešitě »Listů fil.« (str. 77), uveřejněny jsou pod č. IX (str. 14 n.) také velmi zajímavé a důležité zlomky z Aristoxenových Στοιχεία ρ v,9-μικά, pocházející dle písma z první polovice III. stol. po Kr. Přístupnější jich otisk vydán od Blassa v 61. »Neuestes aus Oxyrhynchos« v »Neue Jahrbúcher filr das klassische Altertum« II (1899), str. 32 n., kdež podán jest také v podstatě správný a velmi důmyslný výklad těchto zlomků, v poslední své části, kde týká se sloupců IV. a V., jež mají hojné mezery a proto poskytují výkladu velikých obtíží, arci leckde nedost zaručený. Zlomky ty pocházejí patrně z té části rhythmických stoicheií Aristoxenových, kde jednalo se o rhythmopoiii, t. j. o λήψις, χ^ήΰκ; a μίξις taktů. Ze

sloupce prvého zachováno jest jen několik písmen, ale, jak lze souditi ze sloupce druhého, jednalo se v něm o ditrocheji υ υ a jeho zastupování tvarem υ I Ve sloupci II. vykládá Aristoxenos 0 δάχτυλος κατά ϊαμβον, t. j. o dijambu u u , a jeho zastupování tvarem ι o _. Osvětluje se užívání tohoto tvaru taktu příkladem, vzatým z nějakého dithyrambu. Ve sloupci III. mluví se o choriambu

(dle Aristoxenovy terminologie bakcheiu) u u _, za nějž rovněž

prý často může státi tvar 1 u I k tomu uvádí Aristoxenos do

klady. Dále se tu tvrdí, že v řadách čistě jambických může býti jamb kj zastoupen tvarem I ; na př. verše βάτε, βάτε χεϊΘ-ιν, αί <Γ | εις το πρόΰθ-εν oyouevai Aristoxenos měří jambicky, ač se na prvý pohled zdají čistě trochejské; měří je tedy takto: L_ υ υ υ I 1 υ .υ w . Je tuto nové a nevyvratitelné potvrzení staré domněnky Bergkovy, také Králem v novější době zastávané (Rhyth mika, str. 77), že potlačené arse třeba i v taktech vzestupných nahražo vati na thesi téhož taktu, ne na thesi taktu předchozího, jak činil i sám Westphal a jak činí dosud i jiní metrikové. Že tak třeba mě řiti, o tom neklamný důkaz podala nedávno píseň Seikilova (v. Listy fil. 1896, str. 184 n.); nyní je to zřejmě dosvědčeno i svědkem tak zá

važným, jaký jest Aristoxenos. Ve sloupci IV. a V., ačkoli se tu pro kusost textu obtíže výkladu znamenitě množí, jedná se, jak se zdá, 0 tom, že lze místo anapaestu υ υ užívati i tvaru taktu __ u I t. j. ditrocheje, jenž by se co do trvání musil anapaestu vyrovnati dle dříve již známé nauky Aristoxenovy tempem (αγωγή). Snad tu byla 1 řeč o podobném zastupování daktvlu u \j taktem \j u nebo I \j (srv. Aisch. Ag. 109; Sof. El. 1058). Ale oba sloupce poslední nejsou ještě dosti určitě vyloženy, ač podaří li se to kdy zúplna. Tyto zlomky rhythmické, jejichž charakteristický aristoxenovský sloh je sám o sobě neklamným důkazem, že jsou vskutku Aristoxenovy, osvětlují neočekávaným spůsobem leckteré dosud sporné míry lyrických písní řeckých. Nyní na př. nemůže býti pochyby o tom, že zdánlivě trochejská kola v jambické strofě Sof. 0. T. v. 190 n. jsou vskutku také jambická, že na př. verše "Αξεά τε τον μαλερόν, δς | νυν â/αλκος αδπίάων oba

jsou jambické a musí se měřiti takto: w Λ w w r Λ Ji w w r j ι i o JL \j _L _L. Jak mnohem lépe rozuměli bychom skladbě

mnohých řeckých písní lyrických, kdyby se nám byla zachovala rhyth mická stoicheia Aristoxenova celá! Srovnati jest o těchto zlomcích i nejnovější výklad jich, podaný Th. Reinachem v »Revue des études

grecques» VI (1898), str. 389 η.

Začala vycházeti publikace »Byzantinisches Archiv als Ergânzung der Byzantinischen Zeitschrift in zwanglosen Heften, herausgegeben von Karl Krurabacher«, jejíž první sešit obsahuje »Untersuchungen zur

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ďrobné zprávy. 15?

Geachichte der griechischen Sprache von der hellenistischen Zeit bis zum 10. Jahrh. n. Chr.« von Karl Dieterich. Leipzig 1898 (cena 10 M.). V knize ukazuje se vznik novořečtiny hlavně na základě papyrů a nápisů, vedle toho i na základě památek literárních; spisovatel pře stává pouze na výkladech hláskoslovných a tvaroslovných. — Vyšlo také posmrtné, obšírné dílo C h r i s ti an a Kirchhoffa «Dramatische Orchestik der Hellenen«, Leipzig 1898 (cena 20 M.), známého svou

monografií >Die orchestische Eurhythmie der Griechen» (Altona 1873). Podává se tu nejen theorie, nýbrž osvětluje se provádění tanců sbo

rových i na konkrétním příkladě příslušných partií Euripidova Hippo lyta. Díla třeba ovšem užívati s kritikou a velikou opatrností.

A. Hettler ν Lipsku založil a vlastním nákladem vydává norý časopis »Zeitschrift ftir alte Geschichte». Ročně má vyjiti 6 až 8 sešitů, celkem as 30 archů za 20 marek. První, právě vydaný sešit má kromě předmluvy vydavatelovy tento obsah: Rud. v. Scala vykládá (str. 3—4), jakou důležitost má pěstování dějin starověku, Jul. Jung (str. 5—10) vzpomíná toho, jak v tomto století »staré dějiny« znenáhla

ustavily se jako samostatná věda. Nejdůležitějším článkem jest pojed nání A. Wiedemanna (str. 11—42), v němž podává se pěkný, i pro neodborníka zajímavý přehled toho, co za posledních tří let vykonáno ve zkoumání dějin staroaigyptských. Konečně referuje V. Soltau (str. 43 až 50) o bádáních, jež mají za účel zjistiti prameny dějepisců staro

věkých; má na zřeteli především Livia. — Přejeme novému časopisu plného zdaru, ač první, reklamní sešit nás neuspokojil; postrádáme v něm článků, ve kterých by se řešily některé problémy dějin staro

věkých. Také kritika a bibliografie zde schází, ač ji vydavatel slibuje. Rozšíření nového časopisu bude asi na závadu velká cena; žádati za 30 archů — právě tolik jako mají Listy filol. — 20 marek, je i na

poměry v Německu příliš mnoho.

Haighovo zdařilé dílo o attickém divadle vyšlo v druhém, rozšířeném a částeCně přepracovaném vydání (The attic theatre. A de

scription of the stage and theatre of the Athenians, and of the dramatic

performances at Athens. By A. E. Haigh. Oxford, Clarendon press 1898. XVI a 420 str. s 35 obr., cena 12 sh. 6 d.). Autor užil všeho, co za

posledního desítiletí bylo vyzkoumáno, přihlížel velmi často k názorům

Dorpfeldovým, avšak podržel, zajisté právem, stanovisko své o jevišti řeckém. Ke knize této se ještě vrátíme.

Wilamowitz-Moellendorff hodlá za pomoci četných spolu pracovníků vydati veškeré zlomky básníků řeckých. Tato rozsáhlá, již r. 1895 ohlášená sbírka počala teprve letos vycházeti, a sice vydán právě první sešit dílu VI., určeného básníkům komickým (Comicorum Grae corum fragmenta. Ed. G. Kaibel. Vol. I. fasc. prior: Doriensium

comoedia, mimi, phlyaces. Berolini, apud Weidmannos 1899, VIII a 256 str., cena 10 mk.). Prací Kaibelovou zahájen nový podnik velmi šťastně. Nejprve podává Kaibel traktáty starověké o komoedii; sbírka

jeho jest hojnější než Důbnerova (v pařížském vydání scholií Aristo

fanových), kteréž se dosud všeobecně užívalo. Také text leckde opraven.

Vydáním zlomků komoedie dorské, mimů a flyaků velice se K. všem

zavděčil; neboť zlomky Epicharmovy, Sofronovy, Rinthonovy a j., jež ani Meineke ani Kock do svých sbírek nepojali, byly dosud těžko pří stupny. Pěkným přídavkem jest sbírka řeckých slov, obvyklých pouze v jižní Itálii neb na Sicilii. Svazek zakončen čtyřmi rejstříky, z nichž

poučný jest zejména index autorů, u kterých zachovány zlomky řeckých básníků komických. Vvdání Kaiblovo iest v každé příčině vzorné.

R. S. Conway, autor díla The Italie dialects (srv. Listy fil. 1897, str. 289 nn.), vydal pro praktickou potřebu výbor dialektických nápisu

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Í68 Ďrobné zprávy.

staré Italie pod názvem: Dialectorum Italicarum exempla selecta in usum academicum latine reddita (Cantabrigiae 1899. IV a 32 str. Cena 2 sh. 6 d.). Jsou tu nápisy oskické (tabula Bantina, nápisy z Pompej a Herkulana, cippus Abellanus a j.), několik

sabellských a konečné výňatky z umberských tabulae Iguvinae. Na

pravé straně jest latinský překlad, pod čarou stručné poznámky věcné. —■ Při této příležitosti upozorňujeme na pěknou knížku Lindsayovu Han dboo k of L a t i η i η scri ρ t io η s illustrating the bistory of the language (London, Putnam's Sons 1897, 134 str. 16°. Cena 5 sb.), jež znázorňuje na 86 typických, většinou nápisných příkladech vývoj řeči latinské od VI. stol. př. Kr. až do 8. stol. po Kr. Nápisy z doby před Ciceronem opatřeny jsou překladem latinským; u všech

pak podány výklady grammatické, dle potřeby též věcné. Každá ze

čtyř autorem stanovených period (doba nejstarší a počátky literatury —

literatura republiky — věk Ciceronův a prvních císařů — císařská a

pozdní latina) případně charakterisována; zajímavý jest pokus nastíniti na několika stránkách archaickou deklinaci a konjugaci.

V posledních dnech měsíce září 1897 přeneseny byly, jak známo, kosti dvou velikých spisovatelů jihoslovanských z Vídně do rod

ných zemí, Β art. Kopitara do krajinské Ljubljany a Vuka St. Karadžiče do srbského Bělehradu. Srbská král. akademie vydala nyní o průběhu celé slavnosti, red. prof. A. Gavriloviče, zvláštní

pamětní knihu: CnoMemma o npenocy npaxa Byíca ΟτβΦ. Kapaijiiha H3 Beia y Beorpa^ 1897, str. 381, v níž snesena všechna data a všechny projevy, při této příležitosti ve Vídni, v Ljubljaně a v Bělehradě konané.

Letopis Matice srpske uveřejňuje řadu rozprav o ději nách literatur slovanských. O literatuře české předložena byla, jak vysvítá ze i. sv. Letopisu 189o, rozprava velmi chatrná. Referent Ra

divoj Vrhovac ukázal o ní, že nestojí na hledisku, na jakém by lite rární historik měl státi, že není než výtahem z Pypina, a že je v ní mnoho chyb vzniklých většinou z toho, že autor neumí dobře rusky (Václ. Hájek nazýván prý apoštolem místo apostatou, Spol. nauk byla prý na počátku slavným učeným družstvem m. soukromým (HacTHHií), mluví se o dřevěných památkách m. o dřevních, o Muse m. o museu atd.). Rozprava byla zamítnuta. Nebylo by dobře, kdyby novou napsal někdo z Čechův?

Kritické vydánív «Slovinských národních písní», které

pořádá Dr. Karel Š t r e k e 1 j, prof slov. filol. v Štýrském Hradci

(srv. referát prof. Polívky o 1. seš. v těchto Listech XXIV, 35—36), dospělo 4. sešitem (1898) do konce I. svazku (str. 820), jenž obsahuje 1006 písní a popěvků výpravných. Z připojené ke 4. sešitu předmluvy poznáváme též celý plán vydavatelův. První, právě dokončený díl, po dává písně výpravné; v druhém díle budou písně milostné, v třetím

příležitostné, ve čtvrtém pobožné, v pátém stavovské, a šestý díl má

podati písně žertovné. Celkem vyjdou ještě dva svazky, nemenší nežli

je první. Vydání je v každé příčině vzorné. Přejeme prof. Štrekljovi, aby se mu podařilo celý plán uskutečniti. Bude to pevný a spolehlivý základ pro všechna další studia o lidové písni slovinské.

Dějin slovinského písemnictví : Zgodovina slovenskega slovstva, které sepsal prof. Dr. Kar. 6 1 a s er, vyšel IV-sv (v Lju bljani, nákl. Slov. Matice, 1893, 8°, 151 str.), v němž vyložena nejnovější »Stritarjeva« doba od r. 1870—1895.

V >Naší době« VI (1899), str. 324 v článku >Naši sousedé Pru sové» tvrdí pan M. V., že v novější době sotva kdo víc učinil pro poznání řeckého starověku než Scbliemann — kupec, jenž »neprotloukal se« žádným gymnasiem a přece je největším řečtinářem naší doby.

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 169

To jsou úsudky naprosto neznalecké. Schliemann byl dilettaut v archaeologii, jenž řečtině se učil soukromě v pokročilejším věku ; jeho neobyčejná vytrvalost, hojnost peněžitých prostředků, jimiž vládl, a také

neobyčejné štěstí, jež ho při výkopech jeho provázelo, zjednalo vědě mnoho velmi cenného materiálu a jemu právem jméno velmi čestné. Proto však Schliemann nestal se přece řečtinářem, dokonce ne za naší

doby největším. Proto také jeho úsudek o methodě, kterou se učí na

gymnasiích latině a řečtině, nemá naprosto váhy. Tuto methodu za

vrhuje ostře také pan M. V. bez důvodů svých, jen na základě úsudků cizích; nevíme, co se panu M. V. na této methodě nelíbí, a

proto nelze s ním polemisovati.

V »Nár. listech* dne 28. února t. r. pan Dr. V. Kurz v článku »Moderní České gymnasium» domáhá se úplné přeměny gymnasií, rozumí se samo sebou, s vyloučením řečtiny a obmezením latiny, jíž by se učilo skrovnou měrou ve vyšších třídách na základě frančtiny; domáhá se tedy moderního »gymnasia«, které vlastně — nehledíme-li k té troše

latiny, již si p. Dr. Kurz z příčin praktických přeje podržeti —

již máme v reálkách. Výklady p. Dr. Kurze překvapují svou prostotou ve věci tak vážné. Jak může kdo na př. napsati, že latina a řečtina po skytují studujícím nejméně moderních myšlenek (byli snad staří Řekové a Římané vůbec moderních myšlenek schopni?), že tvary živých jazyků nejsou hotové a ustálené, kdežto prý ve staré řečtině a latině je tomu naopak (jakoby řečtina a latina byly měly nějaký jiný vývoj než kterákoli řeč jiná, i moderní), že znalost obou starých jazyků u samých filologů v posledních desítiletích velice se změnila

(udělali nejspíše z nich nějaký nový jazyk), ježto prý se původně ani v řečtině nepsala délková a přízvuková znaménka, kdežto dnes i v la tině toto značení zavedeno jest (v kterých pak textech?), že latina a řečtina zamezuje moderní názor světový a že u maturantů léta

trvá, než se dovedou zbaviti názorů starověkých a navrátiti do poměrů moderní přítomnosti (pokládají se patrně dlouho ještě za Spartany nebo Římany, než si uvědomí, že

jsou Češi), že gymnasium odcizuje a odnárodňuje atd.? Zkrátka, čteme v tom článku p. Dr. Kurze věci, že žasneme a nevěříme svým očím. Pan Dr. Kurz má však sám velmi starověké mínění o vý chovné moci klassických jazyků: cvičení v jejich grammatice nepokládá se již nyní obecně za zvláštní «duševní gymnastiku*, poněvadž týchž výsledků lze dojiti také cvičením v grammatice kteréhokoli jazyka ji ného; starověká díla nepůsobí také dle nynějšího mínění více na vy chování ethické než podobná dobrá díla moderní. První humanista L u d e r a leckteří jeho pozdější následovníci, ukazují, myslíme, dosti

světle, že i humanistická studia (jako jiná) po případé nemusí míti takové účinky. Ale to nejsou příčiny, proč i u národů s velmi

bohatými literaturami a velmi praktického smyslu studium latiny i řečtiny dosud se drží. O těch však p. Dr. Kurz, jak se zdá, vůbec neví. Jedna z nich jest, že naše moderní kultura tkví ještě pořád

prostřednictvím středověku v kultuře latinské i ře

cké, a že naší kultuře nemůžeme ani náležité rozuměti bez znalosti

kultury staré. Také literatura římská a zvlášť řecká a vůbec celý život

antický má jisté přednosti, pro které se staré ony literatury pěstují. Učení "jim nemá arci tak zv. výsledků »praktických« ; kdo touží jen

po těch, má jiných škol dost, kde se o takové »nepraktické« předměty ani nezavadí. Ale ta vychvalovaná «praktičnost* není, nebyla a nebude

nikdy všem lidem platiti za samospasitelnou. Jaký je ten článek, o tom svědčí nejlépe jedna z posledních vět: »N e j po v o 1 an ě j ší mi

žadateli za takové změny jsou rodičové, neboť o jejich děti se jedná. A ti se jednomyslné zasadí o zmodernisování gymnasia.» Tedy ne na základě důvodů odborníků, ale plebiscitem rodičů, z nichž mnozí

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

160 Drobné zprávy.

ani snad nebudou náležitě věděti, oč jde, budou se měniti plány našich škol. Ti jsou η ej povolanějším žadatelem v té příčině. Κ čemu se na př. Komenský spisováním tolika didaktických spisů nalopotil? Proč nezařídil vyučování dle přání nejpovolanějších žadatelů, rodičů? Jestliže Švédové a Madaři řečtinu z gymnasií vyloučili, je to jejich věc. Snad

mají k tomu své příčiny, ale my bychom si jich právě v tom neměli bráti za vzor. Ví pan Dr. Kurz, která literatura moderní zaujala by pak u nás místo vyloučené latiny a řečtiny?

Články 7. oboru klassické filologie v listech slovanských.

Věstník českých proíessoru. Ročník VI (1898-9), č. 1. Tomáš Šílený: Po římských stopách v Rakousku. (Stručné upozornění na zříceniny Garnunta, archaeologické sbírky ve Vídni a

Terstu). — C. 3. J o s J í c h a: Šestiměr a pětiměr přízvučný u Jar. Vrchlického. (Rozbor těchto veršů v překladu básní Carducciho.) Článek

týká se věcí, o nichž v poslední době psal Král. Výkladů těch spisovatel patrně nezná. Jinak by věděl, ze hexametr bez caesur není naprosto antický hexametr, nýbrž verš jiný.

JKypnajit MiiHKciepciBa Hapoparo npocBimeHia. Část CGCXXI, leden a únor. A. Papadopulos-Kerameus: Alexios Makrembolites. — S. Žebelev: Κ athénskému nápisu Ath. Mitth.

XXIII, 26 yneHbiK 3anncKH HMnepaiopcKaro Ka3aHcKaro y η h

BepcHieia. Γο^ LXVI. I. Kmira. Leden. S. Šestakov: O původu básní Homerových. (Pokračování z předešlého ročníku.) Jedná se tu o zpěvu VIII—X.

ΦιΐΛΟΛΟΓίΐΊθοκοβ o 6 o 3 p t h i e. Tom XV. KHHra 1. Moskva 1898. J. V. Netušil: Census první třídy podle ústavy Serviovy.

—

J. J. Ž dano v: Prosodické i kritické poznámky (k Aisch. Perš. 358 n., Hept. 42 a j.). — Th. E. Korš: Základní doba v rhythmice (χιόνος πρώτος, mora). — V. L. R: [Theokr. id.] XXVII, 49. — S. A. Že belev: Nápis z doby ustavení demokratie v Athénách (401/0).

— Β. V. Varneke: Ke Katonovu spisu De agri cultura. Zprávy, kritika a

bibliografie. Γ η μη a 3 i a. /KypHa.n> φηιιοπογπϊ h ne^arorifl. Revel. Ročník XI

(1898- 9). Č. 1. M. Krašeninnik_ov: Ethika v řecké literatuře. (Pokračování v dalších číslech.) — Č. 2. M. Grinčak: Životopis Herodotův. — Č. 3. P. Čerňajev: Κ Tacitu. (O dvou místech Historií, upomínajících na některá místa Vergiliova). V přílohách jsou překlady Diogena Laertského, Platonových Zákonů, v časopise samém také pro saický překlad Euripidovy Andromachy a jedné básně Horatiovy vedle

článků, týkajících se vyučování klassickým řečem na gymnasiích.

Úvahy o českých spisech z oboru klassické filologie.

Hrubý Timothej: Prameny dějin řeckých v českých pře kladech. V Praze 1897. Čas. Mat. Mor. 23, 92 od R. (Překlady jsou stilisticky i obsahově v celku prý dobré. Rec. zamlouvaly by se raději — zcela správně —

překlady celých děl.) — V. Κ u b e 1 k a, Římské reálie. V Uh. Hradišti 1893. Věstník českých professorů VI, 102 n. Po

suzuje se přes mnoho výtek celkem příznivě. (P. Krippner.)

Nové knihy.

F. P e t r a č i 6, Historija grčke literatuře. Dio drugi. Grčka próza u petom i četvrtom stolječu. Zagreb 1898. — F r. R u t h, Bájesloví řecké a římské. Díl třetí. Sešit 2. (Česká knihovna zábavy a poučení č. IX.) 1898.

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 23:41:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions