Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 32, Čís. 1 (1905), pp. 76-80Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23438922 .

Accessed: 14/06/2014 01:27

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

76 Drobné zprávy.

Neshoduje se dobře, pokládá-li spisovatel -a v nom. s Sí

nica, gen. zajica atd. za neprehlasované (str. 4), v part. praes.

klěča, lěža atd. však za vzniklé zrušením přehlásky. Mluviti

v hláskosloví o příponě instr. plur. -ma (m. -mi), jako by tu

-a snad stálo za i,.je zbytečné; to náleží do tvarosloví. Ne

správné jsou věty, že se »čes. u změnilo do západomoravštinv v ó« a že o (»podnebné a značně zúžené« o) »jest charakteristické

pro moravštinu vůbec, nejen pro hanáčtinu« (str. 9). Samohlásky

r, l vypadly spisovateli z přehledného výčtu samohlásek (str. 4) a octly se v kapitole «ojedinělé zjevy samohláskové» (str. 10).

Nářečí litovelské má řadu známých širokých a úzkých ha

náckých samohlásek; byli bychom vděčni spisovateli, kdyby arti

kulaci jejich v pokračování svých dialektologických prací fone

ticky popsal. Emil Smetánka.

Drobné zprávy. O komposici Odysseie přednesl dne 12. května 1904 nový

náhled Vil. Dorpfeld ve své přednášce na palubě »Kefallenie«, konaje obvyklou archaeologickou cestu okružní po moři aegejském. Proti mí

nění, že Telemachie byla samostatná báseň, jež později s Odysseou v jedno sloučena, projevil přesvědčení, že Telemachie i vlastní Odyssea co nejúžeji souvisí a že složeny jsou dle jednotného plánu. Příběhy Telemachovy od sněmu bohů až do setkání s otcem u Eumaia vy plňují jedenácte dní. I příběhy Odysseovy od téhož sněmu až do se tkání se synem udály se v jedenácti dnech. Ale při tom třeba opra viti verše V, 277—278; není totiž pravděpodobno, že by Odysseus jel na voru sedmnáct dní a teprve osmnáctého byl spatřen Poseidonem. Celá

plavba na voru trvala patrně jeden den. Ogygie, z níž Odysseus do

pluje na voru k ostrovu Faiaků (Kerkyře), ležela blíže Thrinakie.

θριναν-ία však není totožná z Trinakrií, Sicílií, nýbrž je to země po dobná vidlici, Ό-ρΐναξ, t. j. jižní Itálie, vybíhající ve dva poloostrovy. Athéna prý má rozdělenu úlohu tak, že každého dne ji vidíme jako ochrankyni buď u otce nebo u syna. Theoklymenos, který v XV. zpěvu přichází k Telemachovi a od něho přijat na loď a vezen do Ithaky, není prý nikdo jiný než Athéna, která svou přítomností Telemacha chrání. Zbytečno je proto, aby mu dávala výstrahu ve snách, jak se děje ve zp. XV, 27 nn., a toto místo prý je pozdějším přídavkem. L. B.

Kterak Odysseus střelil šípem řadou dvanácti seker, není z Odysseie dosti jasno. Za nejlepší pokládal se dosud výklad Christiana Belgera (Berl. philolog. Woch. 189(i, str. 714· n.), že sekery měly otvory v čepeli, jako sekera nalezená v kopulovitém hrobě z Vafia. Než i při tom zůstávaly leckteré obtíže, jak Belger sám vy znával. O nový výklad pokusil se dánský archaeolog Chr Blinkenberg ve svých Archaeologických studiích. (Archaeologische Studien, Kopen hagen 1904, Leipzig, 0. Harrassowitz). Str. 128 se 3 tab. Za 6 mk.

Výklad vzpomenutý jest na str. 31—47. Nejprve upozorňuje Blinken

berg, že sekerou (πέλικνς) rozumí se u Hornera vždy dvojitá sekera; to byl pravidelný tvar za doby mykenské i dipylské. Sekera s čepelí pouze na jedné straně — a taková je též sekera z Vafia — pokládala se za sekeru poloviční (Hom. II. XXIII, 851). Slovo ατειλαή v Odyss. XXI, 422 nemůže znamenati otvor, jak se domnívá Belger, nýbrž je

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 77

dině »topůrko«, jak ukázal Goebel v Neue Jahrb. 113, 1876, 169 nn. Dřevěné topůrko z doby mykenské se ovsem dochovati nemehlo, avšak

jest zobrazeno na vásách. Na hořejším konci svém bývá zakončeno

kuličkou, na dolením konci bývá kovový kroužek, za který se sekera mohla pověsiti. Blinkenberg nepokládá za pravdě podobno, že by se

kery zaraženy byly do země dolením koncem topůrka, tak že by těžká kovová část byla nahoře, nýbrž domnívá se naopak, že byly

obráceny železem dolü.· Telemachos vykopal dlouhou, úzkou rýhu v podlaze vmegara, aspoň tak hlubokou, aby se tam vešel hoření konec

topůrka. Železo dvojité sekery stálo pak skoro úplně nad podlahou, na přič přes rýhu. JNa obou koncích každé sekery ušlapal Telemachos

zemi; sekery stály pevně, poněvadž těžká část' jejich byla obrácena

dolü. Řada seker, na zemi napříč stojících, vzbuzuje obraz pražců, podpírajících kýl lodní při stavbě; to jsou ony άρνοχοι (Odyss. XIX.

b74), jež při žádném z dosavadních výkladů nebylo možno vysvětliti, Odysseus tedy střelil šípem skrze kroužky na dolejším konci topůrek. Výklad Blinkenbergův předpokládá, že ony kroužky jsou nepohyb livé ; tak tomu však obyčejně nebývá. To jest hlavní závada nového,

jinak velmi zajímavého výkladu.

Do národního musea athénského přibyl nedávno nový v o li v ní dar Asklepiovi, pozoruhodný jak svým tvarem, tak svou plastickou ozdobou. Objeven byl v Athénách, jižně od divadla Dionysova, blíže

vojenské nemocnice, když se kopaly základy pro nový dum. Je to

čtverhranný mramorový pilíř, 2'39 m vysoký, ale jen 22 cm široký a 1G cm silný. Na přední straně jest zpodoben veliký had, kterak v zá vitcích nahoru se plazí. Nad ním se pilíř poněkud rozšiřuje, a zde

připevněn je na sloup mramorový podešev, patou nahoru obrácený. Na něm zobrazen v plochém reliefu vousatý muž s posuňkem ado ranta. Mezi hadem a podešvem jest nápis Σίλων άνέ&ηκί, jenž písmem svým ukazuje ke IV. století př. Kr. Poslední tři písmena napsána jsou z nedostatku místa na pravé hraně. Jak Amelung v Archiv fiir Reli

gionswissenscbaft VIII, 1905, str. 157 nn. velmi pěkně ukazuje, věno

vány bývaly u Římanů sandály na ten úmysl, aby nemocný šťastně se vrátil ze svatyně léčivého boha. Podobný obyčej můžeme zajisté uznávati i u Řeků. Vyobrazení, která Amelung k článku svému při pojil, dobře znázorňují tuto památku, jež jest dosud jediná toho druhu mezi votivními dary řeckými.

Arch. Anzeiger přináší v posledním sešitě (1904, str. 208 nn.) předběžnou zprávu o dánských výkopech v Lindu na ostrově Rhodu. Z nových nálezů vyjímáme nápis, týkající se umělce Boetha. Zni : in' ιερέως τάς 'Αίϊάνας τάς Λινδΐας Νιν.αγόοα τον ΙΙαναιτίον ν.«'&

<3ο&εαίαν δε ΑΙνηοι,δάμου Βόηϋ·ος Ά&αναίωνος Καλχηδόνιος πρόξενος ποιήσας 'Λ&ηναίαι. Λι-νδίαι, χαριβτήρίον. Ζ něho patrno, že Boethos, syn Athanaionův, z Chalkedonu, jmenován byv od Iihodských proxenem, věnoval Athéně v Lindu nějaké dílo, které sám zhotovil. Byla to práce ze stříbra ; neboť Plinius (Ν. Η. XXXIII, 155) připomíná takové dílo

Boethovo »apud Lindiam Minervám*. Nápisem byla skvělo potvrzena domněnka Benndorfova, že Boethos, známý svým >hochem husu škr

tícími, jest totožný s Boethem, synem Athanaionovým, jenž dle ná

pisu, na Delu nalezeného (Loewy, Inschr. gr. Bildh. 210), byl tvůrcem

sochy krále Antiocha IV. Epifana (175—164 př. Kr.). A rovněž potvr

zeno, že právem opravil K. O. lMůller ethnikon Boethovo Καρχηδόνας u Pausania V, 17, 4 v Καλχηδόνιος. Dobu, ve které Boethos byl činný, musíme tedy klásti do první polovice II. stol. př. Kr., s čímž v sou

hlasu jest nejen písmo nápisu, nýbrž i jméno kněze Nikagory, otce

filosofa Panaitia. Ještě větší důležitost bude míti jiný, dosud ne

uveřejněný nápis, z něhož bude prý lze určití přesně dobu, ve které

vytvořeno hylo sousoší Laokoonta.

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

78 Drobné zprávy.

Druhé vydání známé příručky od Fur.twánglera a Ulrichse »Denkmaler griechischer und rómisclior Skulptur«(v Mni chově 1904, F. A. Bruckmann. VIII a lb3 str s 37 obr. v textu a s ÍG tab. Váz. v plátně za 4 mk. 50 pf.) liší se od předešlého (z r. 1898) hlavně tím, že značně rozmnoženy obrazy v textu, které

podávají buď detaily skulptur, na tabulkách zobrazených, anebo jiné památky podobné. V prvním vydání bylo jich pouze 11, nyní vzrostl

počet jejich, zajisté na prospěch díla, na 37. Poukazujeme tu především na detaily ze sarkofagu Alexandrova (obr. 15—19), na hlavu Niobinu

(obr. 20), na reliefy ze sloupů Trajanových v Beneventu a v Římě

(obr. '24· a 25), na správné doplnění vatikánské sochy Demosthenovy (obr. 35) a j. Také tabulky rozmnoženy tím, že pojaty ve výklad starobylé sochy z akropole athénské a diskobol Myronüv, jakož i že Alexandrovu sarkofagu věnovány ještě dva snímky nové. Méně zdařilé

tabulky nahrazeny lepšími. Vypuštěna byla tabulka, týkající se soch ze štítu aiginského, poněvadž chystá o nich Furtwangler velkou publi kaci, jejíž výsledky nechce před tím publikovati. Ze i text byl pečlivě revidován, rozumí se samo sebou.

Nové, kritické vydání Catulla, které vydal Robinson El lis ve sbírce oxfordské (Catulli Carmina. Recognovit brevique ad notatione critica instruxit R. Ellis. Oxonii, e typographeo Clarendo niano [1904]. Str. XIV a [124], Brož. za 2 sh.), zasluhuje zmínky proto, že vydavatel mohl již užiti dosud nevydané kollace nového

rukopisu Catullova, jejž r. 189B objevil ve Vatikáne Vilém Gardner Hale. Jest to onen codex Romanus (Vaticanus Ottobonianus lb'29), o němž se zprvu hlásalo, že je to nejspíše samostatný opis ztraceného

rukopisu veronského a že bude míti rozhodující slovo v kritice textu

Catullova, tak že Vatikán chtěl dokonce vydati facsímile celého ruko

pisu. Leč z tohoto vydáni, třebas Ellis úmyslně neuváděl všechna

jeho čtení, nechtěje kollaci ílalovu učiniti zbytečnou, plyne nade vši

pochybnost, že jsme novým rukopisem nezískali pranic. Pouze na je diném místě (47, 4) opravuje cod. Romanus čtení našich rukopisů »proposuiU v správné »praeposuit«, ale chyba ta byla poznána již dávno. Co se pak týče čtení »omniums patronus«, t. j. omnium es ρ. (49, 7) místo »omnium patronus«, nemůžeme mu veliké váhy přikládati. Jinak nepodává nový rukopis nic nového. Při té příležitosti připo mínáme. že Ilauptovo miniaturní vydání básní Ca tulio

vých, Tibullových a Propertiových před nedávnem vydáno bylo po šesté od Vahlena (Catulli, Tibulli, Propertii carmina a Mauricio

Hauptio recognita. Ed. VI. ab Johanne Vahíeno curata. Lipsiae, apud S. Hirzelium, 1904. Str. 272. Váz. v plátně, se zlatou ořízkou 4 mk.), Nové vydáni odchyluje se od předešlého (z r. 18-15) na místech dosti

četných; důvody oněch změn vykládá Vahlen v Sitzungsber. d. Berl. Akad. 1904, str. 1067 nn.

Jaké oblibě se těší Cbristovy Dějiny řecké literatury, o tom nejlépe svědčí, že dočkaly se již čtvrtého vydání (Geschichte der griechischen Literatur bis auf die Zeit Justinians. Von Wilhelm Christ. Vierte revidierte Auflage. V Mnichově 1905, C. H. Beck. XII a 996 str. se 43 obrazy. Za 17'50 mk., váz. za 19É50 mk.). Text zůstal téměř beze změny, za to v poznámkách přičiněny hojné odkazy k nej nověji! literatuře; tím vzrostla kniha proti vydání předešlému o 36 slránek. Nejdůležitější změna nastala tím, že připojena úplně nová, velmi pěkná sbírka portrétů řeckých autorů, kterou vybral Adolf Furt

wangler. Text k ní (str. 983—996) napsal J. Sieveking.

Vilém Kroll, professor na universitě greifswaldské, napsal pěkný návod ke studiu klassické filologie (Das Studium der klas sischen Philologie. Ratschlage fůr angehende Philologen. Greifswald

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 79

1905, Jul. Abel. Str. 22. Za 50 pf.). Ač se zde přihlíží ovšem k uni versitám v Německu, lze knížku i našim posluchačům filologie dopo ručiti. Při nynějším návalu na filosofickou fakultu zasluhují zmínky zvláště tato jeho slova: «Především neměl by se nikdo, kdo necítí v sobě povolání, dávati na toto studium jen proto, že právě v tu chvíli poskytuje dobré vyhlídky; studenti takoví dosáhnou svého cíle

vždy ještě lépe, obrátí-li se k oborům jiným.«

V Deutsche Literaturzeitung 19)4, číslo 51/52, str. 3144 násl., vyšel z péra Murkova poučný referát o Gebauerově Staročeském slovníku. Auktor seznamuje v něm stručnými rysy cizí čtenářstvo

nejprve s celým životním dílem Gebauerovým na poli české jazyko vědy. Zmiňuje se o jeho monografiích, předvádí rozměry vydaných posud dílů Historické mluvnice s krátkým oceněním jejich rozsahu i kvality a s naznačením významu, jaký dlouhé dokumentované historii

jazyka českého náleží v jazykozpytě vůbec. Pak přechází k Staro českému slovníku, vykládá o mnohostranné jeho důležitosti a podává také řadu rozmanitých poznámek jednotlivých. Důležitější z nich chceme zde pro ty, kdo Deutsche Literaturzeitung nemají po ruce, za znamenali. Můrko s několika výklady Gebauerovými nesouhlasí, ze

jména odvozuje: slovo cecek ne ze süs, nýbrž z onomatopoického slova, které je základem na př. polského cycaé; kantnéř ne přímo z lat. cantharium, nýbrž z bavorského ganter; bednář ne ze slřhněm. bütenaere, nýbrž asi z předstarobněm. *budino; cech ne z cajch, cejch, Zeichen, nýbrž ze střhněm. zBche; cedule ne

přímo z lat. schedula, nýbrž ze střhnřm. zgdele; klášter ne

přímo z lat. claustrum, nýbržzněmč.; hýřiti spojuje ne se sthněm.

irrón, nýbrž se subst. chýra. diek ne se sthněm. dane, nýbrž se sthněm. dine ,iudicium', dochovaným dialekticky v obratech dinges geben ,na dluh dávati', dingholz, leibding; cizrnek podle něho není přímo přejato z lat. cicer, nýbrž z některého dialektu román ského. Neshoduje se také s Gebauerovým výkladem slova hezký z hěrisk (uznávaje za správné odvození Miklosichovo, které Gebauer v Stč. slovníku také uvádí) a slova čepicě ze sthněm. chappá. Y několika málo věcech Gebauera doplňuje; zejména vykládá slovo barduη ze strhněm pardún, kestrankz něm. Kásetrank, kanec z maďarštiny, první část pak slova jesep, kterou Gebauer má za

temnou, odvozuje z pův. o—. Referát končí se srdečnými slovy: »Ta kové práce dělává nyní vůbec zřídka jediný muž, zejména neobsta rává k nim také prací přípravných. Nesmíme nepodotknouti, že spiso vatel v těžkých dobách, které mu jako hlavnímu zápasníku v boji proti RK zasadily mnoho ran, svůj vysoký cil neohroženě podržel na

mysli. Radujeme se, že vydávání ,jeho díla nyní se stalo možným«.

Ve sborníku »Materyaíy i prače komisyi jezykowej Akademii

umiejetnosci w Krakowie«, v jehož prvním svazku, ukončeném r. 1904, obsaženy jsou důležité i pro českého linguistu práce Szkic wymowy (fonelyki) polskiej (Jana Rozwadowského), Wskazówski dla zapisu jacych materyaly gwarowe na obszarze jezykowym polskim (Baudoui novy poznámky k předchozímu Szkicu) a Przyczynki do gramatyki porównawczej jezyków slowiaňskich (Holgera Pedersena), vyšla ob šírná studie Arnošta Muky, Szczatki jezyka poíabskiego Wendów Lüneburskich (str, 313—569). Podnět k ní dala zpráva o výsledku lidového sčítání německého z r. 1890, podle níž v Lüne bursku se přihlásilo pět set sedmdesát osob k mateřskému jazyku vendskému. (Přihlášení to stalo se neporozuměním; obyvatelé, kteří se udali jakožto Vendové, mluví německy.) Obsahem práce Mukovv je sbírka a výklad posledních, posud neprozkoumaných jazykových zbytků vendských z Lüneburska, zejména jmen místních, rodinných, slovan

ských výrazů běžných dosud v lüneburské němčině a slovanských slov

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

80 Drobné zprávy.

dochovaných v názvech polností. Protože čas stírá čím dále tím v/ce

tyto poslední památky po slovanském obyvatelstvu severního Německa, je rozprava Mukova, která zachraňuje jazykozpytu, co dosud zachrá nit! lze, dílem velice záslužným.

Záhadné a často rozbírané otázky o původu členu v jazyce bulharském dotkli se nedávno dva srovnávací jazykozpytci. Podle mínění Brugmannova, vysloveného v studii »Die Demonstrativ

pronomina der indogermanischen Sprachen, eine bedeutungsgeschicht liche Untersuchung« (Lipsko 1904), vykládati jest postpositní člen bul

harský, stejně jako týž zjev v jazyce rumunském, vlivem ne thráko

illyrským, nýbrž působením usedlých na Balkánském poloostrově Arménů. Thumb proti tomu (Literariscbes Zentralblatt tur Deutsch land 1905,· číslo 8, str. 279) poukazuje k tomu, že se postpositní člen

vyskýtá i v jazyce albánském, a z toho, že pod rumunštinou i bul harštinou i albánštinou leží táž ethnografická půda, vyvozuje, že původ Členu ve jmenovaných jazycích spíše než ve vlivu rozptýlených a vět šinou jen v městech bydlících Arménů hleaati dlužno v této společné podložce.

Čtenáře Listů filologických bude snad zajímati, na kterých vysokých školách neslovanských se přednáší slovanská

filologie nebo učí aspoň některému ze slovanských jazyků. V Ně mecku zastoupena je slavistika na universitě berlínské (ř. prof. Alex.

Brückner), bonnské (mř. prof. Felix Solmsen, který přednáší také o ja zykozpytě srovnávacím), heidelberské (lektor armenštiny a perštiny Bagrat Chalatianz učí také jazyku ruskému), královecké (docentem slo vanské filologie, semitských jazykflv (!) a lektorem ruštiny je tu Pavel

Rosí), lipské (ř. prof. Aug. Leskien, mř. Rob. Scholvin a Asmus So

rensen; Sorensen čte o východoevropských jazycích, dějinách a litera

turách) a vratislavské (ř. prof. Vlad. Nehring a lektor polštiny i ru

štiny tit. prof. Rud. Abicht). V Dánsku učí se filologii slovanské na universitě kodaňské (mř. prof. Holger Pedersen, jenž je zároveň

professorem jazykozpytu srovnávacího), ve Skandinavii na univer sitách chriastianské (prof. Olaf Broch) a upsalské (prof. J. Aug. Lundell a doc. Tore Torbiornsson), ve Finsku na universitě hel

singforské (mř. prof. J. J. Mikkola). Na universitě luttišské přednáší se jazyk ruský (doc. J. Taitsch), v Paříži na Collége de France je stolice filologie slovanské (prof. Loüis Léger), na Ecole spéciale des

langues orientales vivantes pak odborná stolice jazyka ruského (prof. Paul Boyer). V Londýně vyučuje se ve School of modem oriental

languages ruštině (prof. N. Orlov), na universitě oxfordské všem ja zykům slovanským (prof. William Rob. Morfill). Ve Spojených státech

severonmerických pěstuje filologii slovanskou aspoň jako mimořádný předmět prosluláv universita harvardská v Cambridgi, Mass. (prof. Leo Wiener). Ve Svýcařích přednáší se něco o literatuře ruské na uni versitě lausannské (prof. literatury německé, anglické a ruské Alex.

Maurer), o jazycích a literaturách slovanských všech na katolické vy soké škole fribourgské (mř. prof. Stefan Dobrzycki). Rumunsko má sto lici pro filologii slovanskou v Bukurešti (ř. prof Jan Bogdan), Uhry na universitě v Pešti (ř. prof. Oskar Ásbóth); v Pešti jest i řádná sto lice filologie chorvatské (ř. prof. Ed. Margalits). V Rakousku posléze zastoupena je slavistika na německých universitách vídeňské (ř. prof. Jagič a Konst. Jireček; mř. prof. Vondrák a Rešetar; lektor^ češtiny Ferd. Menčík), štyrskohradecké (ř. prof. Můrko, mř. Kar. Strekelj), cernovické (ř. prof. Emil Kaíužniacki pro til. slov. a ř. prof. Stefan

Smal-Stockyj pro filologii rusínskou) a pražské (mř. prof. srovnávacího

jazykozpytu Erich Berneker); ve Vídni učí se kromě toho ještě ru

štině na konsulární akademii (Ludv. Barskij.).

This content downloaded from 91.229.229.177 on Sat, 14 Jun 2014 01:27:11 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions