Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 31, Čís. 5 (1904), pp. 397-400Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23439356 .

Accessed: 15/06/2014 01:00

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.55 on Sun, 15 Jun 2014 01:00:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 397

svým i svou formou navždy jednou z předních ozdob českého

písemnictví.* Voilá tout! V. Kl. Klicperovi pan V. Vlček věnoval

řeč o 18 stranách, rozměr při významu Klicperově jistě dosta

tečný, aby byla charakterisována spisovatelská činnost jeho. Leč

posluchač zvěděl sotva, že Klicpera byl dramatik a novellista, a

nic nezvěděl o dobrodružném a humoristním Klicperově histo

rismu, o jeho stálém sklonu k fraškovitosti, o drobném genrovém

jeho umění scénickém, o jeho nepůvodnosti atd. Volíme ještě třetř příklad: řeč proslovenou o slavnosti Jana Erazima Vocela.

Půl řeči zabírají prázdné frase o Kutné Hoře, o narození Voce

lově, o prostotě otcovského jeho domu, o monologu matky k novo

rozeněti, o monologu »matky vlasti« k panu V. Vlčkovi a jeho

posluchačům atd. Potom matná zmínka o «Pravěku země české«

a -velmi bombastická parafrase tří V ocelových knih veršových a

to tím způsobem, jako by to byly tři organické díly historické

epojeje silné poetické inspirace, jasné ideové koncepce. Literární

historie od K. Šmídka po J. Vrchlického ukazovala k opaku; zdaliž

pan V. Vlček čte vůbec literárně historické stati, i když byly

vytištěny v jeho nejvlastnější »Osvětě ?«

Úmyslně jsme zvolili tři osobnosti, o nichž literárně histo

rická pravda mohla a měla býti panu V. Vlčkovi známa již v době, kdy o nich promlouval. Což kdybychom chtěli ukázati

pochopení jeho současníků V. Hálka, V. Beneše Třebízského, J. Nerudy, které studuje přítomnost? Není toho potřeba: důkazy

postačují. Sbírka »I novému pokolení» jest vzor knihy, jakou

populární literární historie býti nesmí. Jest jen ironickým nedo

patřením, dala-li si titul tak osobivý, a ironičtějším ještě, byla-li vydána v »Knihovně světové®. Ame Novák.

Drobné zprávy. Nový svazek papyrů z Oxyrhynchu (The Oxyrhynchus Papyri.

Part IV. Edited by Bernard P. Grenfell und Arthur S. Hunt. London 1904. Str. XII a 306, 4°. Za 25 sh.) přináší jako nejcennější nové ná

lezy argumentum Kratinovy komoedie Dion y sal exandro s a pak epitomu z 37.—40. a 48.—55. knihy Liviovy. Látka Kra tinova kusu byla tato: Dionysos, vydávaje se za Priamova syna Alex

andra, rozhoduje ve sporu bohyň a přiřkne cenu krásy Afroditě, kteráž mu slíbila, že bude krásny a oblíbený. Pak odpluje do Sparty a odveze si Helenu na Idu. Ale když uslyší, že Achajové se blíží, uteče se k pravému Alexandrovi; promění se sám v berana, Helenu

pak v nějakého ptáka, snad v husu, kterou v koši ukryje. Alexandros však lest prohlédne, Helenu si ponechá a Dionysa vydá Achajům. Ačkoliv zachovaný papyrus podává obsah pouze druhé polovice kusu, po .parabasi, poznáváme přece, že již stará konoedie parodovala látky mythologické. Ke konci čteme poznámku, že v komoedii té byly zřejmé narážky na Periklea, poněvadž prý byl původcem války; dle toho byl

This content downloaded from 188.72.126.55 on Sun, 15 Jun 2014 01:00:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

398 Drobné zprávy.

Dionysalexandros provozován na počátku války peloponneské, buď r. 430 nebo 429 př. Kr. — Krásně psaný papyrus, obsahující epitomu z Livia, byl velikým překvapením, poněvadž jest to první větší papyrus latinský, jenž v Egyptě byl objeven. Bohužel jest radost naše zkalena

tím, že papyrus hemží se úžasnými chybami písařskými; patrně psal jej nějaký Kek, jenž latinsky neuměl. Písmem hlásí se do 3. stol. po Kr. Nová epitoma nemá nic společného se zachovanými periochami; je stručnější, ale podrobnější; autor její všímal si se zálibou událostí v městě Římě. Poněvadž se leta vždy přesně označují jmény konsulů, víme nyní, do kterého roku kterou událost Livius kladl. Obšírnou mo

nografii o nové epitomě chystá E. Kornemann; vyjde jako II. dodatek k časopisu Beitrage zur alten Geschichte.

Nové, menší vydání papyru Didymova vyšlo nedávno v bibliothece Teubnerské (Didymi de Demosthene commenta cum

anonymi in Aristocrateam léxico. Post editionem Berolinensem reco

gnoverunt H. Diels et W. Scliubart. Lipsiae 1904. VIII a 66 str. Za i mk. 20 pf.). Proti původnímu vydání v »BerIiner Klassikertexte«, o němž

jsme se zmínili předešle (v. str. 314), doporučuje se nejen menší cenou a pěkným, oči nekazícím tiskem, nýbrž hlavně tím, že jsou zde mnohá místa buď lépe přečtena nebo pravdě podobně doplněna. Zároveň upo zorňujeme na pojednání Leovo (»Nachrichten von der Kgl. Ges. d. Wiss. zu Góttingen« 1904, str. 254 nn.), v němž poprvé vyložena pod stata nového spisu. První vydavatelé totiž, domnívajíce se, že mají před sebou kommentář k řečem Demosthenovým, pozastavovali se ovšem nad tím, že je v něm řeč pouze o událostech historických, kdežto výklady grammatické, pro Didyma Harpokrationem dosvědčené, úplně chybějí. Proto soudili, že nový nález jest jen výbor z kommen táře Didymova, uspořádaný s hlediska historického. Naproti tomu

ukazuje Leo, že nový papyrus není souvislý kommentář (υπόμνημα), nýbrž část spisu o Demosthenovi (περί Λημοβ&ένους). To patrno též ze subskripce Λυδνμον \ περί Λημοοξϊένονς | κη | Φιΐιππιγ,αίν y'. Didymův spis o Demosthenovi představuje si Leo asi takto. V první knize byl životopis, v dalších 24 knihách probírány jednotlivé řeči, nejspíše v pořádku chronologickém; řeči filippické ponechány až na konec a probrány vždy po čtyřech, ve třech knihách posledních. Smysl subskripce tedy jest: Didymova spisu o Demosthenovi kniha 28., a sice 3. kniha o řečech filippických. Ve spise rázu podobného ovšem ne

mohly býti výklady grammatické; také pěkný, v kommentárech ne obvyklý sloh pochopuje se nyní lépe. — Jak z druhého titulu (Volu mina Aegyptiaca. Ordinis IV. Grammaticorum pars I) souditi lze, mají býti v bibliothece Teubnerské vydány veškeré papyry; to jest úmysl záslužný, jemuž přáti jest brzkého uskutečnění.

Kronika parská, památka pro literaturu i dějiny řecké stejně důležitá, vydána byla nově s podrobným, ale rozvláčným výkladem od Felixe Jacoby (Das Marmor Parium herausg. u. erkl. von Felix Jacoby. V Berlíně, u Weidmannů 1904. XVIII a 210 str. s 3 tab. Za 7 mk.). Bylo by žádoucno, uspořádat! menší vydání textové, v němž by od padly všecky zbytečnosti. Zejména rušivé je počítání, kolik písmen je na každé řádce; při nápisu, který není psán βτοιχηδόν, nemá to pra žádné ceny.

V berlínském nakladatelství Jiřího Reimera vyšly právě tři pěkné publikace, podávající výsledky výkopů na Theře, v Magne sii nad Maiandrem a v Prieně. (Tbera. Dritter Band. Stadtge schichte von Thera. Dargestellt von F. Frhr. Hiller von Gaertringen und P. Wilski. XII a 292 str. 4°. S 15 tab. 259 obr. a 2 plány. Za 40 mk. — Magnesia am Maeander. Bericht Uber die Ausgrabungen der Jahre 1891—1893. Von Cari Humann. VII a 228 str. 4°. Se 14 tab. a 231 obr. Za 35 mk. — Priene. Ergebnisse der Ausgrabungen in den Jahren

This content downloaded from 188.72.126.55 on Sun, 15 Jun 2014 01:00:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 399

1895 — 1898 von Th. Wiegand und Hans Schrader. IV a 492 str. 4°. S plánem, 22 tab. a 614 obr. Za 50 mk.). O Theře bylo nové publikace tím více potřebí, že po vydání souborného popisu prvních výkopu (r. 1899) následovaly ještě tři další, mnohem rozsáhlejší výkopy, jimiž téměř celé město antické bylo objeveno. O výkopech v Magnesii a v Prieně nebylo pak dosud nic uveřejněno kromě zpráv v Athén. Mitth. ¡894, str. 1 a 1898, str. 307 nn., kteréž ovšem nemohly a nechtěly celou látku obsáhnouti.

Nové dějiny umění řeckého počal vydávati Vilém Klein, professor zdejší německé university. Právě vydaný první svazek jde od nejstarších dob a končí popisem Diova chrámu v Olympii (Ge schichte der griechischen Iíunst. Erster Band. Die griechische Kunst bis Myron. V Lipsku, Veit & Spo!. 19U4. Str. 473. Za 13 mk.). Ještě dva svazky mají následovati. Proti nynějším zvykům nemá dílo ani

jediného vyobrazení v textu, což bude asi na závadu hojnějšímu roz šíření. Rovněž neškodilo by, kdyby sloh byl méně květnatý.

Překlad Plautova Pseudola chystá Rudolf Schenk, pro fessor v Zábřeze na Moravě. —

Každý, kdo se zabývá studiem literatury naší XIX. století, má

jisté nemilé zkušenosti. Původních tisků, zejména z první polovice věku

toho, rok co rok ubývá, a pracovníci jsou většinou odkázáni na oje dinělé výtisky knihoven veřejných, výtisky, jež často na dlouho ociťují se v jedněch rukou anebo i jinak stávají se nepřístupnými. Pozdější přetisky pak nebo sebrané spisy starších autorů málokdy nahrazují prvotisk; bývají nepřesné, oplývají starými i novými chybami tiskovými, libovolně mění a opravují text, nepodávají nezbytných vročení, infor

mujících úvodů literárně historických a jiných potřebných vysvětlivek, a vydání souborná bývají neúplná a neúčelně spořádaná, takže zhusta

vzbuzují dojem, že je nanejvýše redigoval sazeč anebo že se redigo vala sama. Je skoro víře nepodobno a přece smutná pravda, že posud nemáme přesného a úplného vydání spisů Jungmannových, přesného a úplného vydání spisů Jana Kollára, F. L. Celakovského, Máchových, Boženy Němcové a jiných a jiných, a že také správné edice jednotli vých děl spisovatelů těchto (jako na př. Jakubcovo vydání .Slávy Dcery', Bílého vydání .Růže sto-listé', Bačkovského přetisk Máchova

,Máje' atd.) jsou bílou vranou. Množícím se hlasům, jež volaly po původních, nezměněných

textech a po úplných vydáních zejména poesie a belletrie naší z prvních dvou třetin minulého věku, hodlá vyhověti sbírka Čeští spisovatelé XIX. století, kterou právě začal vydávati nakladatel Jan Laicbter.

Snad by se zdálo, že počínati Sebranými spisy Boženy Němcové je literární luxus. Máme již řadu vydání jejích děl jednot livých i souborných, bez obrázkův i s obrázky, laciných i nádherných, pro čtenářstvo širší i pro potřebu školní. A přece ze souborných vy dání přesné a úplné není ani jedno, a edice školní byly zvlášť upra vovány za účely didaktickými. Nové vydání chce podati Němcovou věrně tak jak psala, chce podati pravdivý obraz jejího vývoje a chce

ji podati celou. Účast jednoho z redaktorů L. fil. při řečené sbírce nedopouští,

abychom se zde o věci šířili. Na objasněnou stanoviska klademe sem

pouze začátek ,Obrázku vesnického', jak se čte v V. svazku posledního illustrovanébo vydání Kobrova, a jak jej čteme v původním znění v ,České Včele' r. 1847.

Vydání Kobrovo: ,Česká Včela' 1847:

Mimo okna šla svatba; ženy to- Okolo oken šla svatba; ženy to

čily šátky nad hlavami a všechny cilyšátkami nad hlavami avšechny zpívaly, až se daleko rozléhalo. zpívaly, až se to daleko rozléhalo.

This content downloaded from 188.72.126.55 on Sun, 15 Jun 2014 01:00:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

400 Drobné zprávy.

»Na pohled zdá se ovšem, že ra dostí oplývají, ale kdož ví, zda-li

právě ta srdce, která by měla být při tom nejblaženější, netruchlí«, povídám své přítelkyni.

»Je to spekulační svatba, a při těch bývá zřídka vespolná náklon nost. Ale divím se, ač se málo kdy dva z pravé lásky za sebe dosta

nou, že přece zřídka nepořádných manželství ve vesnicích nachá zíš® . . .

»V jedné vesnici seznámila jsem se s mladou selkou. Bývala asi velmi sličná; ale tenkráte, když jsem se s ní seznámila, byla již jako hasnoucí pochodeň. Tmavo hnědé oko nesvítilo živoucím

ohněm, ústa byla zbledlá, a za žloutlé líce nikdy se nezarděly ra dostí. Přes celou tvář byl smutek rozestřen jako černý závoj, a kaž dého srdce se pohnulo k útrpnosti, když na ni patřil.«

Rozdíl je patrný. Upravovatel vydání Kobrova byl brusič, který v původním textu B. Němcové měnil tvary, slova, vazby i větný pořádek slov. Pod tužkou jiného, méně přísného brusiče leccos z původního znění by bylo obstálo (snad by si byl vzpomněl, že na Domažlicku

,šátek'je ženského rodu, ,ta šátka', jako slovenské ,šatka', atd.); brusič

ještě přísnější naproti tomu byl by asi měnil ještě víc (na př. z ¡tma vohnědého oka' byl by zajisté udělal ,tmavohnědé oči', atd.).

Jde tudíž o to, má-li vydavatel právo, kromě obvyklého nyní pravopisu, důsledné interpunkce a zjevných chyb tiskových, předělávati staršího spisovatele do takové asi formy, jakou by spisovatel ten byl psal, kdyby byl prošel brusičskou školou našeho věku. Trváme, že — není-li to vydání školsky didaktické — práva takového nemá. Zajisté, že v původním textu Boženy Němcové, která psala před půl stoletím jako jazykový samouk, je s našeho dnešního stanoviska leccos vad ného, řekněme i nečeského, čeho by se dnes nebyla dopustila; ale v způsobu psaní jejího jest i tolik vědomě lidového a spisovatelsky i časově individuálního, že bychom libovolnými změnami původního textu stírali a předělávali původní tvářnost spisovatelovu i tvářnost jeho doby. A tomuto požadavku věrnosti textové chce vyhověti také nová sbírka Čeští spisovatelé XIX. století. c.

»Na pohled zdá se ovšem, že ra dostí oplývají, ale kdož ví, jestli právě ty srdce, které by měly být při tom nejblaženější, netruchlí«, povídám své přítelkyni.

»Je to spekulační svatba, a při těch zřídka obapolná náklonnost

bývá. Ale divím se, že, ač se málo

kdy dva z pravé lásky za sebe do

stanou, přece zřídka nepořádných manželství ve vesnicích nachá zíš» . . .

»V jedné vesnici seznámila jsem se s mladou selkou. Musela bývat velmi sličná; tenkráte ale, když jsem se s ní seznámila, byla již jako hasnoucí pochodeň. Tmavo hnědé oko nesvítilo živoucím

ohněm, ústa byla zbledlá, a za žloutlé líce nikdy se radostí ne-, zarděly. Přes celou tvář byl jako černý závoj smutek rozestřen, a každého srdce k útrpnosti se po hnulo, když na ni patřil.«

Zaslána. Prvnímu dílu «Stručných dějin literatury české«, který

jsem s prof. Vlčkem před letošními prázdninami nákladem c. k. školního knihoskladu vydal jako pomocnou knihu školám středním a ústavům

učitelským, dostalo se v Nár. Listech ze dne 17. září t. r. z péra dra Václava Flajšhanse přísného posouzení. Celkový duch knížky je prý předbřeznový; žák prý se z ni nedoví, že «Čechové nepsali jen to, co kniha podává, a že nepsali jen českys nedoví se, co předkové naši »chtěli, čemu se bránili, z čeho se veselili, nad čím naříkali, čemu se učili, čím pohrdali®; a, co hlavního, je prý docela zastaralá, stojíc, pokud se týče jednotlivých výtěžků, na stanovisku let devadesátých.

This content downloaded from 188.72.126.55 on Sun, 15 Jun 2014 01:00:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions