Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 29, Čís. 1 (1902), pp. 88-95Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23439509 .

Accessed: 14/06/2014 16:06

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy.

vahy chyby rozdělená. — Některých věcí zajímavých přece se odtud

dovídáme, na př. že užívá se adj. possessiva i tehdy, když sub

stantivum opatřeno je přívlastkem (to je našeho strejčkovo pole);

pozoruhodné jsou vazby: vzkázat (na př. pozdravení) při někom,,

byl jsem u vás na poledne (r= v poledne); počkej za chvilku

(— chvilku) a j.; zajímavé jest důrazné vyjadřování, potvrzování nebo odmítání něčeho jevící se opakováním slov: nešťastníce

s nešťastníkem (ob. nešťastníce nešťastný), darebáku s darebákem

a j.: číst, to čtu dost; je to pravda, že je to pravda; abych to

udělal, to neudělám (podobně i jinde, na př. na Českodubsku, na př. jíst to jú, ale aby pomoh, to nepomůže a pod.). Nemírnou

zálibu v dativu osoby, jak zve se zde užívání dat. po různých slovesech jako boleti, svěděti, svrběti, zábsti atd., nutno vyložiti

analogií osobního zájmena; ,bolí mě' zní v mluvě lidové ,bolí

mně', tedy docela tak jako dativ, a odtud pak ,bolí tobě, bolí

žákům' etc. Proto také je to záliba pro dat. osoby, poněvadž

původ vazeb těch je v zájmeně osobním. Část »o tvoření slov*

všímá si stránky dosud nejvíce při zkoumání mluvy lidové za

nedbávané; uvádí se řada slov tvořených sice kmenotvornými

příponami známými a obvyklými, ale pozoruhodných pro vý znam —-

je to vítaný příspěvek jednak ke kmenosloví, jednak k slovníku dialektickému. O. Hujer.

Drobné zprávy. Prof. Dr. František Krček bedlivě si všímá vědeckých českých

prací filologických a občas podává recense o nich v časopise «Muzeum, czasopismo towarzystwa nauczycieli szkól wyžszych«, vydávaném ye Lvově. P. prof. Krček jest jakožto Polák našich literárních bojů dalek, a proto lze jeho úvahy pokládati právem za nestranné a objektivně. O CMF podal v tomto časopise, roč. XVII (1901), str. 173—179 úvahu, kterou tuto v překladu českém otiskujeme beze změny. Vynechán jest pouze první krátký odstavec, který neobsahuje nic, co by k vlastní úvaze patřilo.

»Zkoumatel starověku, zvaného klassickým, nemůže dnes již zavírati očí před historií státův a civilisaci asijských. Pravda to uznaná, která našla výraz i v rukovětech takových, jako Iv. Mullera Rukověti klass. star, (v práci Hommelově). Cím dál, víc sil věnují nyní též filologové otázkám řečeným. V Cechách na tom poli dlouho jest činný zkušený zkoumatel orientu, prof. Dr. J. V. Prášek, jehož «Dějinám star. nár. vý chodních» slavný učenec kralovecký Dr. Ρ. Rost vzdává v ročníce IV.

časopisu recensovaného chvály co největší. Práškoví též povinováno jest C. M. fil. za řadu rozprav, pravých ozdob obou svazků. Máme tu

především jeho studii pramennou o «Chronologii posledních Chaldaiův v Babylóně a prvých Achaimenovců* (V. 161- 98) a obšírný referát z epochálního díla Jensenova «Hittiter u. Armenier«, které rozřešilo otázku

indoevropské příslušnosti jazykově záhadných Hittitův (IV. 343—59). Dů kladná znalost orientu dovolila Práškoví také osvětliti nejeden temný bod v dílech Herodota, jemuž, jak patrno, věnuje mnoho času, tak že tři

rozpravy týkají se tohoto prvního dějepisce řeckého: »H. a Sparta« (IV. 12-37, 144 66, 401 -12), »H. a Hekataios« (V. 241-58) a »Ná

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 89

zory H-ovy o Evropě« (V. 32-52). První, nejobšírnější, nejen sestavuje zprávy tohoto autora o Spartě, jejích dějinách a zřízeních, nýbrž pouští se i do kritiky pramenů zpráv těchto; nejvíce místa zaujímá zde otázka o Lykurgovi a jeho zákonodárství. V druhé, řídě se poukazem Dielsovým, ukazuje autor velmi bystrou úvahou, že medská tradice o Kurušovi

(Cyrovi) zmodiflkována se stanoviska perského, příznivého zrádci Har

pagovi, právě na dvoře Harpagovců, kteří panovali v Lykii, a v té po době že přejal ji do své »periegese« Hekataios; protkanou od téhož

logografa motivy verse jiné, čistě perské, a pojatou rationalisticky, vtělil tu tradici zase Herodot do svého díla s malými změnami stilistickými. Také třetí rozprava objasňuje poněkud poměr obou spisovatelů. Vidímet z ní, že Herodot znal důkladněji jen jižní končiny Evropy, o V. Britanii a moři jantarovém (Baltském) že měl zprávu, ale ne mnoho jí věřil, o moři ledovém pak že neměl ani tušení; mylně, líčil poříčí Dunaje a

zeměpisné poměry střední a východní Evropy. Mnohem výše, pokud se

týče zeměpisného názoru na tento díl světa, staví P. Hekataia. Také k starožitnostem slov. přináší tato studie prof. Práška nejednu pozoru hodnou jednotlivost.*)

Do fiecka vede nás týž autor v svědomitém sestaveni objevů provedených od r. 1895 na poli topografie starých Athén (V. 410—28). V té

práci následuje ho prof. Dr. Η. Vysoký skvělou monografií o Dodoně a jejím věštění (IV. 293—322, 412—46), v níž sebral výsledky dosa vadních badáni a podal netoliko přehledně, nýbrž zároveň vkusně a za

jímavě; přidal i mnoho trefných úvah svých. Jenom vývody etymologické o knězích Zevových, Sellech neboli Hellech, a o národním jméně Hellenů, příbuzném prý s tím názvem, jsou pochybeny, jako téměř všecky etymo logické pokusy spolupracovníků recensovaného listu. Prof. Vysoký jest také jediným představitelem odboru dějin umění starověkého v ročnících IV—V. Zejména hledí ve sv. V. (306—13) podepříti množstvím paral lelních zjevův a známek z oboru řezbářstvi a malířství myšlenku Win terovu a Brunnovu, že mnichovská socha Diomedova jest dílo Silanionovo a pochází z druhé doby rozkvětu uměni řeckého. Vývody přesvědčivé. Za to »Některé poznámky ke kultu Meny a Seleny (IV. 170—4) prof. F. Jezdinského jsou stejně pochybenou vycházkou na pole mythologie řecké, jako Fr. S. Kováře rozpravy etymologické. Jezdinský vyvozuje Menu z — měniti (!) a, pokládaje za punktum saliens skoro všech

mythů řeckých změnu (metamorfosu), spřádá na tomto podkladě —

na štěstí krátce — fantasie, které škodí vážnosti listu. A až přímo směšné

jsou pretensionálni články Kovářovy, v kterých na posměch všem zá konům jazykozpytným vykládá jméno Achaiů jako »Pomořanův<t a řeky Acheloa jako »malámu moři podobné, hojnovodé« (IV. 110—5). Ne o mnoho cennější je rozprava téhož autora »K výkladu genitivu vlastníka« (IV. 323-43). »Různé příspěvky ke skladbě a fraseologii« (IV. 65—6), z péra samého redaktora, věnované zároveň genitivu jakosti, nepřinášejí nic pozoruhodného. I slavný vykladač Rgvedy, známý ostatně ze svých podivnůstek, prof. A. Ludwig, pustil se do dravých vln

etymologisování (V. 405 — 6). Mefitis (srv. adj. mefitický), výraz známý Vergiliovi, a maffi odvozuje z arabštiny; v této otázce zdržuji se soudu. Ale již pokud se týče odvozování lat. abdomen ze semitštiny jakožto »otec výkalu*, nemohu se zdržeti protestu proti takovému ze směšňování práce etymologické.

*) Není divu, že p. prof. Krček rozpravy Práškový chválí. Činí tak i jíní. Při pouhém čtení činí tyto rozpravy vskutku dosti příznivý dojem. Kdo však začne tvrzení těch rozprav kontrolovat!, pozná, že nevynikají ani methodou ani správností výsledků, ba přesvědčí se, že tento přední spolupracovník ČMF umí na př. řecky zcela nedostatečně, třeba stále také o řeckých dějinách psal. činnost p. Práškovu osvětlíme v delším článku, jak jen budeme míti v «Listech fil.« místo. ·/. Κ

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

90 Drobné zprávy.

Řečené »Etymologické drobnostu kazí i dojem poznámky téhož

autora, umístěné zrovna před nimi a vedoucí nás již na půdu filologie κατ' ¿ξοχήν. Mám tu na mysli «Příspěvky k řešení otázky homerské«

(401—5). Prof. L., vida v Iliadě práci učenců VI. stol př. Kr., rozeznává v ní tři části, principiálně různé : I) kn. A až K, velmi nejednotnou; neboť v ní děje bitvy první odporují ostře tomu, co ohlášeno γ A, a

tedy nemohou býti dílem tvůrce knihy řečené, a I a Κ nepatří sem dokonce vůbec; II) kn. Λ až Σ, slepeninu rozmanitých vypravováni různé povahy; III) knihy Τ až JI, ještě nejjednotnější, třeba přetížené vsuvkami. Autor slibuje, že vyloží své názory o části II. obšírněji na

jiném místě. Vyčkejme!

Lyriky řeckými obírají se sám redaktor a prof. Dr. Rob. Novák. První z nich podává své »Adnotationes ad lyricos Graecorum poetas* (IV. 60—4), totiž k zlomkům Kallimachovým L, Tyrtaiovým V., Mimner

movým XIV. a Archilochovým IV. Emendace dost pochybné a každým způsobem málo cenné. Druhý referuje o Kenyonovu vyd. Bakchylida (IV. s. 1- 11), nepřinášeje sám nic nového. Za to óda XV. tohoto lyrika ■dala mu myšlenku rekonstruovati Sofokleovu tragoedii »Antenorovci« a srovnati ji s Acciovým dilem stejnojmenným (IV. 37 —42); trefným zdá se mi sloučení obou názvů 'Ελένης απιίτηβις a '4ντηνορίό'αι, uváděných jako tituly dvou děl mistra tragoedie řecké — přesvědčuje o tom titul básně Bakchylidovy. Méně za to přesvědčují mě rozvláčné vývody J. Ze mana »0 Filoktetu Aischylově a Euripidově* (IV. 115—46), kde autor netoliko hleděl rekonstruovati obě tragoedie ze zlomku velmi řídkých a málomluvných, nýbrž odvážil se i na smělé ocenění aesthetické kar

tových domků, které sám zbudoval. Rozprava ta však vyvolala zase »Kritické a exegetické příspěvky k Euripidovým zlomkům« (IV. 198 -205) váženého redaktora, který si libuje zvláště ve sportu toho druhu a vzdělal si dokonce stejně roztokaného nástupce v prof. Novákovi. Žák ještě předstihl mistra. Dokladem jsou v ročnících recensovaných jeho »Analecta Ammianeac (IV. 81—97), »Spicilegium Curtianum« (V. 1—32), »Liviana<

(289 92) a »Varia«, věnovaná znovu dvěma spisovatelům posléze jme novaným (428 37). A přece badatel tento mohl by zužitkovati lépe svou

pilnost a sečtlost a zároveň i důvtip kritický, jak dokazují cenné, třeba nerozsáhlé »Quaestiones Quintilianeae« (IV. 281—92), v kterých potírá svými doklady z tohoto rhetora římského lehkomyslné tvrzení Gude mannovo a jiných, jako by jisté obraty «Dialogu o řečnících» byly úplně cizí Quintilianovi. Konečně počátek «Drobných pozorování k mluvě Plau tově« (IV 167—70) prof. Dra. J. Rozwadowského z Krakova (obdařeného, mimochodem řečeno, od hodného redaktora titulem hraběcím) ukazuji nejlépe, jak možno a nutno prohlubovati zkoumání textu autorův staro

žitných a vlévati v statistiku život. Na základě úvahy o způsobu, jak římský spisovatel komoedií užívá čísel takových, jako 1000, 100, 200, 300, přichází k výsledku velmi zajímavému: v životě praktickém soustava ďesítinná získala převahu rozhodnou již dávno před Plautem, ale ještě za jeho dob soustava dvanáctinná, starší, udržela se v obratech příslo večných, tradičních, dostávajíc zároveň význam symbolický.

Z překladů nalézám jen prof. J. Čapka »Ukázku překladu Mimi ambů Herondových« (V. 198-208), totiž prvého a čtvrtého. Překladatel

zamýšlí uveřejniti celý překlad, hotový již v rukopise. Mimochodem po dotýkám, že skoro současně prof. Winkowski přeložil mimiamb IV. v VI. sv. Eosu.

I nápisy vykazují jen jedno číslo. Prof. oděsský totiž, Cech rodem, Vlad. Škorpil, podává »Dva metrické nápisy ze starého Pantikapaia« (V. 406—9), řecké, ale již z dob římských a nikterak ne tak cenné, jak by to hodný pan redaktor rád dokázal v dodatku. Naopak, i domnělé

poetické jejich přednosti, jím podtržen·», jsou obyčejné hrací penízky, na př. obrat o záměně lože manželského za ložnici Persefoninu.

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 91

Na pole novořecké vede nás Dr. J. Korec. Dokončuje zejména v sv. IV. (98—110) pojednání »0 novořečtině«, počaté v sv. III. (v. Muzeum 3. 736), obsahem epochálního dila Hatzidakisova. Přidává se k jeho vývodům o původu dnešní řečtiny ze staré χοινή bez výhrad. Nic div ného! Náležíf to k článkům víry dnešních jazykozpytců, ač podle mého míněni jest to tvrzeni pravdě velmi nepodobné a zjev sám unikem. Nebot odkud by se vzaly ty četné dialekty novořecké, které autor se

stavuje na str. 74—7 svazku V.? Dr. Korec láme ostatně kopí za novo řeckou neboli reuchlinovskou výslovnost staré řečtiny (str 77-81). Jen

jedna věc z této obrany hodna jest pozornosti: usnadnění studia dnešní

řečtiny, rozšířené na celém obchodním orientu. Ale stačí-li to? Přidal

by se ostatně autor k vlašské výslovnosti latiny? Vždyť zde užitek

praktický byl by ještě větší! Zdá se mi, že již lépe je »mýliti se s Erasmem«. Ještě jedna otázka: tvrdí Dr. Korec vážně, že Češi vyslo vují řečtinu nejsprávněji? Leda by neznal polštiny a řecké výslovnosti Polákův.

Ale Č. M. fil. vzdělává také filologii slovanskou. Sluší tedy věno vati i tomuto dílu několik úvah, třebas zde se ovšem nemohu šířiti o věcech, které zajímají jen zkoumatele jazyka českého. Takovéto pak práce převládají, jak přirozeno, v listě recensovaném. Leda ty z nich mohou buditi obecnější zájem, které zasáhají do majetku společného, jako na př. s jedné strany humanismus, s druhé srovnávací jazykozpyt slovanský. Κ prvním patří Ant. Truhláře dva «Příspěvky k dějinám studií humanistických v Čecháchc. První (IV. str. 446—66) zabývá se

výrazným humanistou J. Kocínem z Kocinétu a zejména jeho vydáním Aristotelovy »Rhetoriky« a děl Hermogena z Tarsu s výklady proslu lého prof. strassburského Jana Sturma v letech 1570 — 1. Druhý (V. 81 až 94, 292—301) jest věnován autorovi první Grammatiky české z roku 1533 a autorovi populární rukověti veršované «Musicorum libri quattuor* (1512), Václ. Filomatesovi. Ale čtenáře polského bude zajímati nejvíce leda «Příspěvek k životopisu J. A. Komenského» (V. 301—6), a to ani ne tak pro osobu samého reformátora školství novodobého, jako pro frappantní omyl váženého autora »Příspěvku«. Mluvit tam o brošuře »Luctus illustris Nassovicae scholae Sigenensis«, vydané při smrti kní žete Jana Nassavského r. 1606, a cituje z ní mimo jiné na str. 304

epigram Jana Filickia ze Spiše, »praeceptora generosorum iuniorum baronům Bohemicorum ab Hodiegowa« a — po mínění Truhlářově —

Slováka. Jaký to je Slovák, dokazuje verš jeho »slovácký« (!), který opakuji se všemi chybami prof. T-e:

»Ktori czlowiek, kiedy umiera A stád sie indzey precz ubiera, Juz przed tim dawno šwiatu umral, Lakotky, marnnsczy opussczial: Tencz umierajucz nie umiera Alie za smiercz swu zywoth bieva«.

Sapienti sat! Nepochybuji, že ředitel Estrejcher pojme tisk při pomenutý do své Bibliografie polské.

Jiné články o věcech českých jsou výhradně materiály k dějinám jazyka a písemnictví staročeského. Nejvíc místa zabírá zde «Nejstarší rukopis staročeských modliteb« (IV. 42—60, 176—98, V. 108—23, 313—50), rkp. univ. pražské XVII. F 30 ze stol. XIV., vydaný Drem. V. Flajšhansem. Že vydání to neodpovídá přesně požadavkům tisku

diplomatického, jakým chce býti, dokazuje třebas srovnáni č. CLI (V. str. 326—8) s vydáním mým téže modlitby, neznámým Dru. Fl. a prove deným v dodatku k č. I. studie mé o Modlitewniku Nawojki (79—81 v otisku). Jak daleko má do dokonalosti, která vyznačuje všecka vydáni řed. A.

Patery, i tak malé vydání, jako «Ukázky staročeských rukopisů XV. stol.«,

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

92 Drobné zprávy.

podané v sv. IV. 466—72! Podány tu dva rozličné texty písně »Zavítaj k nám, sv. Duše«, text »0 Božím těle« (srv. modlitbu, probranou na str. 42—4 studie mé, výše citované) a obšírné rýmované «Napomenutí k bázni Boží«. Nejméně týkají se nás bezprostředně, ač mohou při spěti vysvětlení závislosti literatury polské od staročeské, dva články J. B. Maška »Známý, a předce nedosti poznaný rukopise (IV. 205—12, V. 94 — 108, 258—89). Prvý podává příspěvky syntaktické, druhý obšírný materiál lexikální z rkpu univ. pražské XI. 6, 2 z r. 1440.

Na konec nechal jsem si výklad ρ. K. Kořínka z Brna o »Ad. Mickiewiczovi« (IV. 241—81, V. 52—74). Posudek podrobný podám o něm na místě jiném. Zde připomenu jen, že autor podává bezmála

jen obsah děl básníkových až do Pana Tadeáše inclusive — podle všeho obdaří nás ještě článkem třetím— a proplétá je zprávami životo

pisnými. Jedněm i druhým musím vytknouti nepřesnost, a textům pol ským, které bez potřeby podává v originále, nesprávnost. Článek je ostatně zbytečný; neboť češi mají již lepší rozpravy o našem věštci, které počítají s výsledky nejnovější kritiky; takových hloupých nesmyslů, jaké napsal p. Kořínek o Wallenrodu, není dnes dovoleno již mluviti, a přílišná horlivost ve směru shody polskoruské neshoduje se s listem

vědeckým. Konec konců je patrno z přehledu obsahu obou ročníků, že

obsahuji nejeden cenný příspěvek z oboru filol. klassické i české, ale nezřídka klasy zdravé a plné nalézáme vedle býlí a koukolu neužiteč

ného, ba přímo škodlivého, protože ubližujícího vážnosti listu. Redakci

chybí patrně odvaha odmítati rozpravy zasílané od přátel, jejichž upřímné snaze neodpovídají síly, a každým způsobem příslušná příprava k oceňování věcí z oboru jazykozpytu. V tom směru je nutná oprava. A prostředek je snadný. Vždyť nemají dnes již Cechové nedostatek

zdatných pracovníků na tomto poli. Dr. Frant. Krček.

V Laiehtrově »Výboru nejlepších spisů poučných» vyšla kniha

Myšlenkový vývoj evropského lidstva od Fr. Drtiny, dopl něné a rozšířené přednášky, jež auktor konal v české universitní ex tensi. Je to spis v nejlepším smyslu slova populární. Filosofická eru dice a moderní stanovisko spisovatelovo pojí se zde se světlou, příjemnou a poutavou formou. Zejména tresť světového a životního názoru středo

věkého, výklady o humanistické renaissanci a západní reformaci jakož i o novověkém racionalismu dobře poslouží také pracím o starších dobách našeho vývoje literárního. Auktor všude odkazuje k bezpečným původním pramenům a spolehlivým novým pomůckám své látky. Toliko v části týkající se české reformy husitské a jejích předchůdců přáli bychom si podkladu bezpečnějšího. Wiclif na př. není doceněn po známkou, že »mnoho zejména svým učením o církvi a světské vládě

papežské působili (Harnack, jak povědomo, praví o jeho činnosti: »Wiclif's theorie. . ist deshalb so hoch zu schatzen, weil sie die einzige zusammenhangende theologische theorie ist, die das mittelalter der tho mistischen entgegen gestellt bat«); a ideje hlavního latinského spisu Husova »De ecclesia·, jehož obsah se podává, nejsou, jak známo, »po kračováním« předchůdců jeho, nýbrž jsou pouhou věrnou obměnou

stežejních nauk Wiclifových. Brzké druhé vydání knihy, jehož se asi dočká záhy, mezery ty zajisté vyplní.

V temže Laichtrově »Výboru nejlepších spisů poučných« začalo

vycházeti dílo Široce založené: Literatura česká devatenáctého století. Spis je rozpočten na tři objemné svazky, z nichž první sahá od Dobrovského až po Kollára a v létě bude ukončen. Práci rozdělilo si asi dvacet spisovatelů našich; první svazek napsali J. Jakubec, E. Sme

tánka, J. Máchal, J. Hanuš a J. Vlček. Prvních pět sešite, jež posud vyšly,

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 93

zabírají čtyři kapitoly z péra J. Jakubcova·. Povaha josefinismu; jose fínské ideje a snahy v tehdejší literatuře u nás; studie historické; vznik a rozvoj studií slavistických; slavistika základem slovanské myšlenky; Dobrovský buditel. Názory spisovatelovy zajisté kritika po zásluze ocení. Zde jen poznamenáváme, že posud ve spise souborném o našem obrození s takovou všestranností, s takovým pronikavým osvětlením všech vztahův a při vší střízlivosti a soudnosti pojímání s takovou láskou promlouváno nebylo. Zejména na postavu Durychovu a Dobrovského padlo hojně nového světla*). — Spisu, ozdobenému věrnými reprodukcemi podobizen auktorů nebo titulních listů starých knih, přejeme šťastného dovršení.

V 1. čísle Gesk. časopisu Historického 1902 uveřejnil mladý ruský badatel, v Praze o dějinách Jednoty bratrské pracující Ν. VI. Jastrebov

cenný článek Br. Jana Blahoslava spis O původu Jednoty bratrské a řádu v ní. Před lety prof. Goll upozornil na to, že br. Blahoslav složil jakýsi spis o dějinách Jednoty — leč spis tento se prý ztratil. Jastrebovu podařilo se dílo to nalézti v jednom rukopise musejním (sign. IV. H. 8.). Ač to není kodex neznámý (užil ho a na

jeho obsah upozornil Bidlo), přece teprve nedávno byl objeven. Obsa

huje Blahoslavův traktát O původu Jednoty bratrské a řádu v ní, kterýž právě jest onen domněle ztracený spis Blahoslavův. To Jastrebov

přesvědčivě dokazuje z citací pozdějších spisovatelů, kteří díla toho užili jako pramene. V II. odstavci podává obsah spisu. Ve III. vykazuje mu příslušné místo v české literatuře historiografické. Byla by to »první čistě historická a v pravdě vědecká práce o origines Jednoty«. Stanovisko

spisovatelovo jest všeobecně historické. Blahoslav uměl výborně nakládati se svými prameny, tak že jeho kritická methoda jest takřka bezvadná.

Spis Blahoslavův byl pramenem mnohým pozdějším historikům; způsob, kterak ho užili, svědčí v jejich prospěch a zvyšuje jejich hodnověrnost. Je zajímavé, že, co Blahoslav vypravuje o původě Jednoty, vše shoduje se s no\ějšími výzkumy Gollovými. J. B.

V 3. čísle F&fííífctt českých professorů ročn. IX. (red. řed. Fr. Bílým) se zájmem jsme přečtli stať Κ plánu české četby školní η a vyšším gymnasiu od Stan. Součka. Návrhy, opouštějíce staré vyjeté koleje, dobře jsou promyšleny a zajisté platně se osvědčí. Zejména nás zajímalo, co navrhovatel na str. 184 praví o lektuře z nové literatury české a přehledu jejím v třídě poslední. Tam čteme mimo jiné: «Vědecká diskusse o RKZ došla již s několika stran svého cíle, osvětlen vznik obou památek, a vášnivý boj o jejich původ ztichl již do té míry, že zdá se možno pomýšleti na to, aby obě památky byly zařaděny na své

místo, jako otisk mohutnějící myšlenky národnostní a jejích snah míti zvláštní svou kulturu a upevniti ji spojením s kulturou co nejstarší a nejryzejší, jako otisk soudobé záliby v poesii lidové a oživující roman

tiky. Veliký úkol nezbytného kommentáře k oběma dílům (vykládajícího a rektifikujícího) možno zmírniti tím, že školská potřeba spokojí se

novočeským překladem jich mimo kommentovanou ukázku textu origi nálního. — Talmová staročeština z dílny Hankovy nám je ovšem od

pojmu RKZ neodlučitelná; ne tak budoucímu vzdělanci, jemuž bude

zbytečná (nekryjíc již novodobého původu) a leda mýlivá (svádějíc k mylným ponětím o jazyku starém)«.

Rozumný tento návrh doporučujeme pozornosti skladatelů výborů školních. Je již svrchovaný čas. aby v životopise Hankově vytklo se

určitě, že byl nejen objevitelem RK, nýbrž i spolusMadatelem RKZ,

*) Zatím vydán byl již sešit 6. a 7., kde E. Smetánka s odbornou znalostí předmětu úsečně ocenil ^Počátky slovanského jazykozpytu v Cechách«, a J. Máchal, podrobně a pracně prozkoumav prameny, vylíčil »Počátky novoCeské literatury dramatické«.

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

94 Drobné zprávy.

a aby vedle ukázek z jeho «Prostonárodní srbské musy« novočesky otištěn byl i »Záboj« nebo »Jaroslav« nebo »Libušin Soud«, a vedle

jeho »Písní« položeny byly také lyrické písně RK. S tím souvisí též

nezbytná revise další. Dnes velmi nepříjemně působí na př i passus v známé pěkné c arakteristice Josefa Dobrovského od V. Brandla, kde o Dobrovském se praví: »V pozdějších letech, jmenovitě v příčině Libu šina Soudu a Evangelia sv. Jana, zmocnila se ho sice jakási umíněnost. měla však původ svůj v nedůvěře, ježto již písní Pod Vyšehradem byl se dal klamati a tudíž opětného zklamání se obával.* Svědomitý učitel zde nutně ukáže na pravý opak: že nedůvěra Dobrovského byla velmi

oprávněna, důvody jeho velmi podstatné, a že dnešní stav badání sta novisko jeho skvěle potvrzuje. Tím však trpí vážnost kDihy, kde takové zastaralé názory beze změny se hlásají; pročež káže paedagogický takt, aby podobná místa již se neotiskovala.

V novosadské Matici srbské vydán byl r. 1901 v úpravě Tih.

Ostojiče první díl autobiografie Subotičovy. Proslulý všestranný spisovatel (* 1817, f 1886) líčí tu idyllu svého mládí: dům i ves, v nichž se narodil, své rodiče, bratra, učitele, své dětství i svá studia, konaná

vKarlovcích, Segedině a Pešti. Výklady o vzniku rozličných básnických prací auktorových. poutavá, místy humoristická líčeni prostředí, ve kterém spisovatel rostl, a plastické charakteristiky lidí, s nimiž se stýkal, dodávají dílu neobyčejného půvabu. Je to srbská Wahrheit und Dichtung. Úprava Ostojičova — jazyková, místy stilistická a exegetická

— je zdařilá. Jen tu a tam vyloženo některé cizí slovo ne kdy poprvé při chází, nýbrž až později. . Έ. S.

Dne 8. prosince 1901 zemřel farář evang. reform. sboru vino hradského L B. Kašpar ínaroz. r. 1837 v Léčících) Z hojné jeho čin nosti literární, věnované předem účelům církevním, mají Širší význam: Zpěvník žalmův a písní duchovních (1877), obsahující žalmy v úpravě Strejcově, řadu starších i novějších písní evangelických a data o skla datelích jejich; Památník evang. ref. církve v Čechách a na Moravě

(1882 vydaný na památku Tolerančního patentu), plný zajímavých a

nových dat o protireformaci, ovzduší josefínském a životě obnovených evang. sborů českých i moravských, která nasbírali různí přispěvatelé; Českobratrská bibíiotheka, ve které redakcí Kašparovou vydán Lasit ského obraz Jednoty bratrské, Bílkův Život J. Augusty, Komenského

Persekuce, Praxis pietatis, Kšaft, Hlubina bezpečností a Výhost světu; dále J. A. Komenského Sebraná díla kazatelská (1893; I. Umění kaza telské, II. Ká/.áníi; a posléze Biblická konkordance (1900). slovník k biblí Kralické, vedením Kašparovým sestavený několika jeho přáteli, práce svého druhu u nás jediná a důstojná svých družek v cizině.

V dlouhém sporu rukopisném ozvalo se nejednou jméno mnoho stranného historika německého Maxe Büdingera. Článek jeho »Die

Koniginhofer Handschrift und ihre Schwestern« (v Sybelově Histor. Zeitschrift 1859, I, str 127—152), dokazující z nespolehlivosti nálezcovy (str. 129 cit. rozpravy) a ze způsobu nálezu (str. 130) podezřelost, ze

živých pak upomínek v RK na pohanství (str. 131), dále z podoby metra v epice RK s veršovou stavbou národní epiky srbské (str. 131), z antho

logického rázu RK (str. IH2) a posléze z historického rozboru Beneše

Heřmanova, Jaroslava a Oldřicha (str. 132 — 149) nepravost RK a RZ, zavdal podnět k delší polemice, v níž zejména Helfert (Max Büdinger und die Koniginhofer HS, Praha 1859; odpověď Büdingerova na to: Die

Koniginhofer HS und ihr neuester Verteidiger, Vídeň 1859), Palacký

(Die altbohmischen HS und ihre Kritik, Sybels H. Z. 1859, II; na to

tamže Büdingerova krá ká Entgegnung auf den Aufsatz des Herrn

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 9í>

Fr. Palacký) a Nebeský (Rukopis Králodvorský a p. Büdinger, CCM

1859, a Nová akta ve při o RK, tamže) dílem vyvracením důvodů Bildin

gerových, dílem uváděním okolností, svědčících ve prospěch pra osti

podezřelých textův, oba padělky brali v ochranu a také jich proti Němci,, neznalému čeítiny, ve veřejném mínění českém na nějaký čas zdánlivě

uhájili — Büdinger (nar. 1828 v Kasselu, potom univ. prof. ve Vídni) dne 22. února 1902 zemřel. E. S.

«Národní Listy» uveřejnily v příloze k č. 345 dne lr>. prosince 1901 tuto zprávu: ,Vvtovnaný spor. Jak povědomo,

1 znikl mezi spiso vatelem panem drem. Fíajšhansem a dvor. radou drem. Gebaurem spor, který přiostřil se tou měrou, že p. dr. Flajšhans zaslal prof. dru.,

Gebaurovi, jako redaktoru «Filologických Listu», svým právním zá

stupcem »opravu« a «objasnění·*. Dovídáme se z bezpečného pramene, že prohlásil dvor. rada pan Gebauer, že v příštím čísle «Filol. Listü«

uveřejní nejen »opravu« mu zaslanou, ale i «objasnění». Tím, doufáme, bude nemilá záležitost vyřízena.» — Poněvadž tato zpráva uveřejněna byla v rubrice »Ze soudní síně», soudili mnozí z těch, kdo ji čtli, že Dr. Flajšhans d . r. prof. Gebauera u soudu žaloval, že zavedeno bylo vyšetřování a že soudní nějaký spor mezi oběma stranami vyrovnán byl smírem, při němž dv. rada Gebauer zavázal se uveřejniti »opravu« a »objasnění« Dr. Fl^jShanse. Takové domněnky jsou mylné. Nebylo nijakého soudního jednání v té věci Dr. Podlipný požádal listem nejprve dv radu Gebauera, o několik dní později ostatní, členy redakce za uveřejnění »opravy« a «objasnění·» D-. Flajšhanse. Dv. rada Gebauer pak uveřejnění obojí věci přislíbil bez váhání a hned.

V Hlídce literární «Národních Listů» dne 28. prosince 1901 uve

řejněna úvaha o Ulehlových «Dějinách mathematiky« (v Praze 1901), pocházející od Dr V. Flajšhanse. Ulehla v tomto díle píše také o klas sicích řeckých a římských, a to způsobem, z něhož jest vidéti, že píše o věcech, o nichž by naprosto psáti neměl; nicméně došel této

pochvaly Dr. Flajšhanse, jenž je také klassický filolog: >Je (t. Ulehla) nepřítel klassiků a vede svůj boj výmluvnými slovy, skoro přesvěd čivě řekl bych.« Pak činí ovšem i Flajšhans některé námítkyi proti tvrzením Ulehlovým. Aby konečně jednou veřejnost poznala, že Ulehla

neoprávněným způsobem míchá se do věcí, o nichž nijakých studií nekonal, předložím ve zvláštní úvaze o jeho knize vetvjnosti ukázky úžasných nesprávnosti, kterých se ve svéknize při výkladech o staro věku dopustil. J. K.

Ke slovům na -ík.

Čině si často za různými účely výpisky z Kottova Slovníku, za znamenal jsem si při tom také slova tvořená ze sloves příponou -ífc.

Podávaje tu slova ta, připojil jsem na většině buď zkrácený buď úplný výklad obsažený v řečeném slovníku. Budík —

budíček, Doucba; cedík

~ cedák;

fwcík, komu v hlavě fučí,vblázen, třeštík, fučidlo; Prosík - ves u Prahy. Šel na Prosík — šel žebrati; jest z Prosíka,

Brandl; když viděl, že je zle, dal se do Prosíka nebo do Pio

šáka, Mor. Bartoš, Hrubý, Bakalář. Κ Prosíku lze řaditi Těšík, jméno mlýna u Velkého Meziříčí;

smolík, který smolí, der Pecher; hanlivě o ševcích, Palkovič též o lidech

nečistých, umouněných; smrdík ~ koutek ve světnici nebo v komoře, Václavek ve Vsetíně;

This content downloaded from 185.44.78.76 on Sat, 14 Jun 2014 16:06:19 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions