Drobné zprávy

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 63, Čís. 5/6 (1936), pp. 464-479Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456448 .

Accessed: 15/06/2014 06:56

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.44 on Sun, 15 Jun 2014 06:56:55 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23456448?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


464 Drobné zprávy.

leipan jah saih/an pata. K. M.-ovu perf. pojetí tvaru bauhta srov. Веег III, 60: „výmluva: „kupoval jsem ves" jest zřetelně ne

možná," dále níže: „kupoval jsem" nedá smyslu." Tím jsem vyčerpal veškerý dokladový materiál M.-ův (jen

47 sloves proti 760 u Beera!). Kdo mou kritiku pozorně přečte, učiní si doufám správnv obraz o důležitém kroku methodickém

v M.-ově práci. Leopold Zatočil.

Drobné zprávy. Dne 4. července 1936, na samém počátku prázdnin, zemřel v Praze

pensionovaný řádný profesor dějin české literatury na Karlově universitě

dr. Jan Jakubec a byl 7. července v strašnickém krematoriu zpopelněn;

jeho odchod je těžkou ztrátou pro naši vědu a nás se dotkl zvláší bolestně:

bylť Jakubec téměř od začátku své publikační činnosti přispěvatelem Listů

filologických, v letech 1920—1928 redaktorem jejich literárně-historické části

a od r. 1929 čestným členem Jednoty českých filologů. Jakubec, narozený 11. května 1862 v Libunci u Libuně, dosáhl sice Jungmannova věku 74 let

a odešel od díla dokončeného a dovršeného; co vylconati chtěl, nezůstalo

torsem: poslední svou publikací, edicí básní Ant. Marka, po ukončení Dějin české literatury uskutečnil ještě plán svého mládí, doplniv touto edicí první svou větší vědeckou práci, monografii o Ant. Markovi, z jehož farnosti pocházel a jenž první mu byl ztělesněním ideálů obrozenských. Ale právě tyto pu

blikace, o nichž jsme nedávno (LXI. č. 4/5 a letošní ročník čís. 2) přinesli kritické referáty, svědčily o neochabující pracovní svěžesti Jakubcově, od

které se dalo očekávati, že Jakubec, dobře znalý našich literárně-dějepisných

potřeb, ponoří se ještě do nějaké práce nové se stejným úspěchem. Při tom

mělo Jakubcovo vědecké dílo vysokou krásu mravní: Jakubec, jak tomu

dříve bývalo, začal pracovat a dlouho pracoval jen pro věc samu bez vy hlídek na kariéru a všech úspěchů ke stáru dosáhl jen vlastní zásluhou, svou

houževnatostí a soustředěností, ideálním pojetím své činnosti. Stal se řád

ným profesorem na universitě teprve v 57 letech po převratu r. 1919, když Jaroslav Vlček z university odešel do ministerstva, ale že se stal Vlčkovým

nástupcem právě on, bylo, jak v návrhu krásně řekl Fr. Pastrnek, samo

zřejmé; habilitoval se r. 1903 už 411etý, ale i tato habilitace byla na základě

ieho rozsáhlých kapitol v prvních dvou dílech Laichterovy Literatury české

XIX. století samozřejmostí. Jakubec prostě vždy pracoval, vše ostatní bylo

pouhým doprovodem jeho práce. Neměl posici snadnou: když publikoval

první stati o písemnictví obrozenském, o málo starší jeho druh Jar. Vlček

byl skvělými svými počátky к docentuře již předurčen; když po prvních

úspěších se Jakubec rozhcdl zažádat o habilitační stipendium, Vlček se

právě habilitoval; po smrti Gebauerově se Vlček konečně stal řádným pro

fesorem, ale naděje na druhou profesuru nebylo, a Vlčkův návrh, aby byl Jakubec jmenován profesorem mimořádným, vyřídilo ministerstvo r. 1909

profesurou jen titulární a návrh na titul a charakter profesora řádného



dr Jan



Drobné zprávy. 465

г. 1914 zase jen titulem. A v postavení profesora na městské Vyšší dívčí

škole, kterým se po suplenturách na pražských středních školách Jakubec

stal po F. V. Jeřábkovi počátkem let devadesátých, neměl naděje ani na

úlevu к vědecké práci: pražská městská rada nebyla к docentům tak bene

volentní jako vídeňská vláda a docenturou Jakubcovi jen přibylo nových

povinností. Leč Jakubec nedbal a šel za hlasem svého srdce; jako selský sy nek byl houževnatý již z domova. Gymnasium vystudoval v Hradci Krá

lové, na universitě byl žákem zejména Gebauerovým a Masarykovým, kteří

oba na jeho vývoj měli vliv směrodatný. V Gebauerově semináři vznikla

r. 1886 první velká Jakubcova práce o Ant. Markovi, r. 1890 otištěná v Mu

sejníku a potom v rozšířené podobě r. 1896 vydaná knižně; Masaryk jej po sudkem Zevrubných dějin Fr. Bačkovského uvedl r. 1887 v Atheneu na vě

deckou veřejnost. U Gebauera Jakubec nabyl také výborné erudice lin

guistické, linguistickou byla disertace O syntaxi českého imperativu, na je

jímž základě půl roku po státních zkouškách z češtiny a němčiny v říjnu 1889 dosáhl hodnosti doktorské, a tato erudice se potom projevila několika

pracemi a posudky linguistickými i v jeho činnosti literárního historika; Ma

saryk, к jehož užším stoupencům Jakubec od počátku náležel, horlivě při

spívaje do Času i do Naší doby, přivedl ho к hlubšímu ideovému pojetí doby

obrozenské, i když se Jakubec v základní thesi o jejím navazování na refor

mační humanitu s Masarykem rozcházel. V díle Jakubcově se vůbec pro líná několik složek. V literární historii se soustavně seznamoval s orientací

nové literární kritiky západní a toto úsilí měl možnost dovršit za pobytu na německých universitách vídeňské, berlínské a lipské ve šk. roce 1898—

1899; ačkoliv byl svým povoláním připoután к Praze, neodcizil se rodnému

venkovu a uchoval si vřelý zájem o jeho život, projevuje jej pozorností к jeho kultuře, z níž vyrostlo několik Jakubcových prací národopisných, horlivá účast na přípravách Národopisné výstavy a celoživotní čin

nost ve vůdčích národopisných organisacích; ani zkušenosti z dlouholetého

učitelství na Vyšší dívčí škole nepřišly v díle Jakubcově nazmar: jako

vysokoškolský profesor, jenž nikdy nepřestával býti učitelem a jenž ve svých

pracích vždy usiloval o jasnost výkladu, cítil hned povinnost dáti poslu chačům dobrou příručku svého oboru, a z této snahy vznikly jeho rozsáhlé

Dějiny, jejichž význam ovšem daleko přesahuje význam sebe lepšího stu

dijního kompendia, neboť je to zároveň vynikající příručka i pro literárně

historické odborníky; a Jakubec konečně nebyl pracovníkem bez smyslu pro

jiné věci, než je jeho obor, nýbrž naopak všímal si od počátku všeho našeho

dění, literatury soudobé i poměrů politických a hospodářských, o nichž

kdysi psával přehledné úvahy a jež rád glosoval zejména v Naší době: po znání německého světa posílilo i tyto jeho zájmy. Proto mu literární naše

minulost nebyla mrtvým objektem studijním a její problémy otázkami jen

odbornými; Jakubec je při veškeré střízlivosti a kritičnosti cítil v souvislosti

se svcu dobou, a proto ho, jako Masaryka, poutala zejména epocha obro

zenská, základ přítomnosti, které věnoval práce nejvíce a jejímž byl vedle

Vlčka znalcem nejlepším. Přispívala к tomu ostatně i léta jeho vědeckých

počátků, do nichž spadala jubilea obrozenských postav, po Markovi Kollá

rovo, Šafaříkovo. Palackého a Čelakovského, z nichž každý representoval

Listy filologické LXIII. 1936. 31




významnou složku ideovou nebo uměleckou. Z bibliografie, kterou jsem při šedesátinách Jakubcových sestavil pro Národopisný věstník československý

(XVI, 1923, str. 11—19), je možno dobře sledovati postup jeho prací kollá

rovských i ostatních; vyvrcholily řadou velkých studil v Laichterově Lite

ratuře, jejímž byl v prvním vydání Jakubec spolupracovníkem hlavním,

a tyto podrobné kapitoly o josefinské vědě, o počátcích slovanské myšlenky a naší jazykovědy, o Dobrovském, Janu Nejedlém, Jungmannovi, mladém

Šafaříkovi a Palackém, o Kollárovi, Celakovském a o lidové písni, byly na

mnoze doprovázeny i vzornými edicemi (úvod a revise Korespondence Dob

rovského s Ribayem, Spisy Hekovy, Kollárova Slávy dcera a Cestopis, básně Čelakovského, Palackého a A. Marka, edice České prosodie Jos. Krále). Ale od doby obrozenské postoupil Jakubec nejednou, v Laichterově Lite

ratuře i mimo ni, i dále к přítomnosti řadou specielních studií (Havlíček,

Pfleger, Neruda, Šmilovský, Jirásek, Masaryk a j.), doplňuje zároveň no

vými detaily také svůj obraz doby obrozenské. Při těchto pracích, к nimž

byl nucen probírat se obsáhlým materiálem, omezuje se ovšem pravidelně na materiál již publikovaný, Jakubec se projevil jako badatel klidný a obe

zřelý, jenž v duchu realismu postupoval co nejkritičtěji, ale uměl dokonale

zvládnout látku i značně širokou; a tato dovednost byla příčinou, že Jar.

Vlček, na vrchole své činnosti náhle umdlévající, získal v něm náhradu

za sebe pro lipskou Amelangovu knihovnu „Die Literaturen des Ostens",

pro niž Jakubec přehledně vylíčil vývoj české literatury do polovice minu

lého století (další část napsal Arne Novák). Literaturou staročeskou se Ja

kubec obíral pro své docentské přednášky a v německých Dějinách zhuštěně

nakreslil její vývoj; tehdy to přišlo velmi vhod také českým čtenářům, protože

Dějiny Vlčkovy nebyly stále dokončeny. Zmínil jsem se již v citovaném refe

ráte, jak úspěch německého přehledu Jakubce přiměl к rozsáhlejšímu zpra cování českému, které vyšlo před válkou u Laichtera, jak vydání německé

bylo brzy rozebráno a vyšlo také ještě před válkou nově, a jak Jakubec po

převratu už jako řádný profesor svou synthesu znovu a mnohem rozsáhleji

zpracoval v dvousvazkovém díle, za něž mu vždy zůstaneme vděčni a jež na dlouhá léta bude bohatstvím bibliografického materiálu východiskem

práce další. Jakubec byl po návratu z Německa u nás také první, jenž velko

ryse načrtl program a potřeby našeho literárního dějepisu; částečným usku

tečněním tohoto programu byla společná práce jeho generace v podnicích

Laichterových a nové dvě knihovny III. třídy České akademie. Jako pro fesor působil Jakubec na universitě po převratu jen 13 let; víme všichni, že

byl z profesorů nejoblíbenějších, vážen a milován pro svou ušlechtilost a spra vedlnost. A jak měl svůj obor rád, ukázalo se také z jeho odkazu Karlově

universitě, při níž založil stotisícovou nadaci na stipendium pro vynikajícího

posluchače českého jazyka a literatury; ideálnost a obětavost našich bu

ditelů, kterými se vědecky obíral celý život, byly i Jakubcovými ctnostmi.

Želíme jeho odchodu hluboce. —vh— —vh— Víc nebude výprav duševních ni volného rozpětí křídel.

(L. Brtnický, Co zpíval starý bard.) S krásou života se rozloučil a spolu statečný boj proti urputnosti osudu

dobojoval dne 2. září 1936 moudrý a noblesní pedagog, básník a vědec




Dr. Ladislav Brtnický, gymn. profesor v. v., čestný člen Jednoty českých

filologů. Svým působením byl tento vynikající klasický filolog, rodák z Prahy

(* 7. 1.1858) a odchovanec jejího akademického gymnasia i české university,

spjat po osmileté plzeňské suplentuře s Hradcem Králové; zde byl veřejně

činný i po svém odchodu na odpočinek (1918) a setrval tu až do své smrti.

Vědecká činnost Ladislava Brtnického, u něho toliko jedna ze složek

velmi všestranné koncepce kulturního člověka, měla zřetelnou osu: byla v svém jádře seskupena kolem otázek římské topografie. Již r. 1889 v plzeň ském Spolku přátel vědy a literatury české, pět let po svém prvním vystou

pení v tomto sdružení, proslovil Brtnický přednášku O antických památ kách moderního Říma, a následujícího roku v Osvětě otiskl populární článek

Moderní ftírn a jeho archeologické objevy. Že však u Brtnického šlo o více

než zájem romanticky naladěného turisty, ukázal r. 1890 v Listech fllol.

referát o Lancianiho knize Ancient Rome in the Light of Recent Discoveries

a hlavně jeho vědecká monografie Palatin, otištěná ve dvou programech

královéhradeckých 1892 a 1893. К tématu se vrátil 1902 opět v LF recensí

Haugwitzova díla Der Palatin. Ročník LF 1905 zahajuje Brtnického po

jednání Fórum Romanům a Sacra via a současně tu otištěny i jeho referáty o Hiilsenově Das Fórum Romanům a Petersenově Comitium, Rostra, Grab

des Romulus. Referát v LF 1906 o Hůlsenově knize Die Ausgrabungen auf

dem Fórum Romanům 1902—1904 a samostatný článek v LF 1913 Různá

mínění o založení a vzrůstu Říma byly svědectvím Brtnického soustředě

ného badání o otázkách topografických. Z mnohaleté bedlivé přípravy

vyrostla konečně souborná práce Topografie starověkého Říma, vydaná 1925 nákladem České akademie. Toto velké dílo, zaujímající kritické stano

visko к otázkám římské topografie do své doby, bylo v jednotlivostech před stiženo novými netušenými objevy posledního desítiletí, ale zůstává v svém

jádře nadále nepostradatelným vodítkem v naší odborné literatuře. V jed nom svém ryse zůstane kniha možná nadlouho nepřekonána: je to svěží,

duchaplné a osobité podání umělecky jemně cítícího spisovatele. S topografií, jíž patří i Brtnického Ciceronovo Tusculanum ve Sborníku

Králově 1913, vědecký to doplněk školního výboru z Ciceronových Tusku

lánek, souvisí volněji jeho článek Zprávy Miloty Zdirada Poláka o antickém

Římě ve Sborníku Grohově 1923. Tu se jeví i na venek Brtnického široký

zájem o poměr nového věku к antice, stejně jako třeba v jeho stati Ohlasy antické literatury v Kollárově Slávy dceři v LF 1903 nebo v jeho referátu

1914 o knize Welschingrově Tacite et Mirabeau, v níž ho zajímaly sympatie ohnivého řečníka francouzské revoluce i negativní poměr Napoleonův к velkému historiku starověkému.

Přesvědčení o skutečných hodnotách gymnasijní četby z klasiků vedlo

jeho ruku v obraně její proti Dr. Albertovi v Ratiboru 1910. Na Plinia Mlad

šího jako nového školního autora upozornil výstižnou charakteristikou

v Naší době 1912. I pro své populární články (uvedu jen několik pozdějších) volil si Brtnický náměty zajímavé nebo i časové. Studenty seznamoval

v programech hradeckého gymnasia s ukázkami Starořímských nápisů ná

hrobních (1909); tamže psal o věnčení básníků na Kapitoliu (1916); v hospo dářské tísni poválečné upozornil 1919 v Osvětě na Maximální cenník císaře

31*




Diokleciána; osudy ruských legií ho přiměly, že se ve Věstníku spolku čsl.

profesorů 1924 rozhovořil O časovosti Xenofontovy Anabase.

Aspoň úhrnně připomeňme Brtnického kritické referáty z jiných oborů než topografie, uveřejňované vesměs v našich LF, jakož i tištěné cesto

pisné vzpomínky a causerie, které vytěžil z opětovného styku s antickou

půdou (knižně Dvanáct dní na moři Egejském 1908). Překladatelsky z an

tických literatur uveřejnil Brtnický jen ukázky' z Alkaia a Sofoklova

Filokteta (v progr. plzeňském 1881) a Q. Cicerona Commentariolum peti tionis (v progr. hradec. 1897), dávaje přednost vlastním básním s antic

kými náměty. Jeho Kniha staromodních veršů (1931), v níž pořídil výbor z časopisecky rozptýlené své lyriky mladých let, doplněný pozdějšími epic

kými ohlasy antiky a subtilními projevy jemné sebeironie, znovu prokázala Brtnického nevšední básnické nadání, které již v recensi jeho připomenuté

plzeňské prvotiny bystře rozpoznal Josef Král (ZOG 1882, 727). V Ladislavu Brtnickém, jehož vzácnou duševní agilnost neohrozila

ani ztráta zraku v stáří, odešel znalý a učený milovník antiky, obětavý a

vkusný strážce jejího odkazu, moudrý a milovaný učitel generací. B. R. Б. R.

Dne 21. září, ani ne dva měsíce před sedmdesátými svými narozeni

nami (narodil se 11. listopadu 1866), zemřel po delší nemoci, která mu ztěžo

vala, ale přece neznemožnila jeho práci, známý linguista Antoine Msillet.

Jméno Meilletovo počalo se ve vědecké literatuře objevovati v devadesátých letech minulého století a brzy stal se vůdčím duchem nejen francouzské, ale

současné linguistiky vůbec. Způsobila to jeho universálnost, projevující se

opravdu jedinečným ovládáním celé rozsáhlé oblasti jazyků indoevropských, takže snad nebude indoevropské větve j azykové, v níž by byl nepracoval. Jevila

se i tím, že se stejným zájmem se zabýval všemi oblastmi jazykového bádání:

zjevy hláskoslovné i tvaroslovné, syntaktické i lexikální, speciální otázky

jednotlivých jazyků i základní problémy indoevropského celku a obecné

otázky jazykového dění byly předmětem jeho studia, jehož výsledky uloženy

jsou v nesčetných článcích a v početných knihách. Pozorovatel a duchaplný

vykladatel ojedinělých fakt jazykových, v nichž hledal vždy projev obec

nějších tendencí, byl také skvělým synthetikem, jenž dovedl s francouzskou

lehkostí kresliti obraz složitých osudů jednotlivých jazyků a jazykového vý

voje vůbec. Methody mladogramatického směru jazykovědného, který slavil

v dobách, kdy on vyrůstal, první své triumfy, zjemnil chápáním jazyka jako

jevu sociálního. Obdařen byl neobyčejnou pracovní výkonností: stačil vedle

rozsáhlé činnosti badatelské a literární téměř sám vyplňovati bibliografickou část Bulletinu de la Société de linguistique, v níž obšírněji nebo stručněji

glossoval současnou produkci linguistickou. A tak máme od něho vedle

mluvnice staroperské a arménské, vedle dějin jazyka řeckého a latinského

(a ve spojení s Vendryesem napsal srovnávací mluvnici jazyků klasických a

ve spojení s Ernoutem etymalogický slovník latinský) knihu, v níž podává charakteristiku jazyků germánských, tři studie o nejstarších partiích Avesty vedle monografie o indoevropském původu řeckých meter, knihu o jazycích nové Evropy vedle rozprav o nově objevených jazycích staré Asie, klasické

uvedení do srovnávacího studia jazyků indoevropských (vyšlo sedmkrát!)

vedle knihy úvah o linguistice historické a všeobecné. Rozumí se samo sebou,




že při této rozsáhlosti zájmu také slovanské jazyky zaujímají v jeho činnosti

význačné místo. Jazyky baltoslovanskými obíral se, vedle armenštiny, už na

samém počátku vědecké své činnosti. R. 1897 vydal knihu o stále živém

problému slovanské mluvnice, o užívání tvaru genitivního za akkusativ

v staré církevní slovanštině, r. 1902—1905 vydal spis Études sur l'étymologie et le vocabulaire du vieux slavě, jenž v druhé své části obsahuje v podstatě

etymologický slovník jazyka církevněslovanského, r. 1907 uveřejnil základní

studii o ablautu ve slovanštině a vyvrcholil r. 1924 své práce o slovanštině

knihou Le slavě commun (2. vyd. 1934), abychom uvedli aspoň největší díla

z této skupiny, čímž ovšem není řečeno, že by drobnější práce sem patřící

byly méně významné. Meillet vynikal také jako znamenitý organisátor; stačí

ukázat na jeho činnost při pařížském Institutu ďétudes slaves a v Revue des

études slaves, v níž naráz vytvořil jeden z nejvážnějších orgánů slavistických; staral se také o vybudování sbírky francouzských mluvnic slovanských ja

zyků (Collection de grammaires de Γ Institut ďÉtudes slaves), při dvou z nich

(polské a srbocharvátské) byl spoluautorem. Meillet byl, o tom nemůže být

nejmenší pochyby, jedna z největších postav současné» vědy a v dějinách

jazykovědy bude přiřazen к nej významnějším jejich tvůrcům. O. H. Ο. Η.

Klasické jazyky na linguistickém sjezdu v Kodani. Čím

více se věnuje nynější linguistika obecným problémům a metodickým otázkám a čím více se odvrací od zkoumání jediného jazyka nebo úzké

jazykové skupiny, tím více se zmenšuje účast klasických filologů na její

práci. Je to sice samozřejmý důsledek toho, že se stává stále těžším

omeziti se při jazykovém studiu na jediný jazyk a ignorovati vývoj a pro blematiku všech jazyků příbuzných. Jazykověda se specialisovala a stala

se vědou těžkou. Ale na druhé straně je škoda, že účast klasických filologů na jazykovém výzkumu poklesla rozsahem i hodnotou daleko více, než je zdrávo jak klasické filologii samé, tak i obecné linguistice. Čteme-li pojednání moderních linguistů nebo slyšíme-li jejich přednášky, neubráníme se dojmu, že klasický filolog by mohl velmi často připojit dost poznámek, analogií nebo dokonce i korektur к pronášeným názorům. To cítíme zvláště tam,

kde se linguistika zabývá zkoumáním jazykového usu národů slovanských. Poukažme na př. jen na jazykové zkoumání jihoslovanských hrdinských

zpěvů nebo balkánských pohřebních nářků.

Slabá účast klasických filologů na nynějším jazykovém výzkumu se

obrážela také na kodaňském mezinárodním sjezdu linguistů, který se konal

od 27. srpna do 1. září t. r. Byl to sjezd již čtvrtý; první byl r. 1927 v Haagu,

druhý 1930 v Ženevě, třetí 1933 v Římě. Na kodaňském sjezdu předsedal sice v jedné plenární schůzi známý pařížský graecista Joseph Vendryes, sám

se však neujal slova к žádnému z problémů týkajících se klasických jazyků. Z jeho krajanů vystoupil na sjezdu latinista Jules Marouzeau, jenž ukázal na

několika latinských příkladech, jak působí na vývoj řeči úmyslné hledání

a užívání expresivních výrazů. Jako příklad uvedl spojky si a cum, které

kladli Římané v předklasické době na druhé místo ve větě, zacházejíce s nimi

jako s příklonkami. Ale nejspíše Cicero první v literatuře je začal klásti v čelo

věty, a tato móda se šířila, takže od konce republiky se užívalo původního

pořadu slov již jen tehdy, když se chtělo vytknout a zdůraznit některé slovo.




Od té doby začíná usus, který známe (H. Menge, Repetitorium 10

§ 543)

zpravidla jen v jedné z jeho forem: kladení subjektu nebo objektu společ ného vedlejší i hlavní větě v čelo souvětí (Agesilaus, cum ex Aegypto rever

teretur, . . . decessit; Tyrum, cum cives fortissime defenderent, Alexander

septimo mense . . . expugnavit). Marouzeau tak časově odlišil dvě rozdílné

manýry v jazykovém usu, do kterého se marně pokoušel uvést nějakou

soustavu na př. Menge na uv. m. Podobný jazykový vývoj postihl podle Marouzeaua adjektiva. V nejstarší latině se kladlo adjektivum před sub

stantivum jen tehdy, když mělo důraz; ale zdůrazňování zevšeobecnělo u pos

sessiv, protože prý к tomu vedl vrozený lidský egocentrismus a zdůrazňování

svého práva, své zásluhy, své vůle. Proto mají některé románské jazyky,

zcela proti latinskému zvyku, přivlastňovací adjektiva zpravidla napřed: mon

pěre, il mio padre. Z výrazu původně expresivního se stává výraz normální,

jak ukázal u nás také V. Machek v „Studii o tvoření výrazů expresivních"

(Praha 1930). Proč však mají jiné románské jazyky possessivum až za přísluš

ným substantivem (rumunština napořád), M. nevysvětlil, a tak zůstala tato

partie jeho přednášky bez uspokojivého řešení.

Z ostatních francouzských referátů byl zajímavý pro klasického filologa

snad již jen výklad Marcela Cohena, z něhož vyplývala nepřirozenost dnešní

interpunkce, kterou zavádíme do antických textů, a referát L. Lévyho Bruhla o nutnosti respektovat dějinná a sociologická fakta při studiu jazyka

a naopak zase o nutnosti, aby jazykozpytci přispívali svými znalostmi socio

logům. Tu čeká klasickou filologii nový, důležitý úkol. Neni pochyby, že

ze studia jazyka a jeho vývoje lze usuzovati na vývoj národa, na jeho povahu atd. Victor Magnien z Toulouse zase ukázal, že jako řecké výrazy pro „vdá

vání se" („býti zkrocena", „vstoupiti pode jho" atp.) a pro „pojetí za ženu"

(αγεσ&αι) jsou vzaty ze starodávných symbolických obřadů (symbolického únosu a dovedení nevěsty pode jho), tak také výrazy κόρος (χονρος), κύρη (/.ого/, ) vznikly z ritu postřižin (χερσις) při svatebních ceremoniích. Odvodil

z toho některé obecné závěry.

Poměrně čile se uplatnila na sjezdu universita v Nimvegách, která

vyslala na sjezd dva známé jazykozpytce, Josefa Schrijnena a J. van Ginne

kena. J. Schrijnen hleděl překlenout rozpor mezi přívrženci theorie o pre historické příbuznosti latiny a řečtiny a mezi těmi, kdo tvrdí, že mezi oběma

klasickými jazyky není příbuznost o nic větší než mezi ostatními i η cl o

evropskými jazyky. Podobnost obou jazyků je vskutku leckdy překvapující

(vzpomeňme na př. na shodu deponentií, shodu koncovek, na podobnost

zákonů přizvukových atd.). Na druhé straně však také překvapuje syn

taktická shoda řečtiny s jazyky slovanskými, s arménštinou atd. Schrijnen

vysvětluje rozdíly mezi latinou a řečtinou tím, že latina náležela к jazykově konservativní skupině indoevropských národů, kdežto řečtina podlehla spolu s jihovýchodními i. - e. jazyky četným novotám. Vzpomeneme-li na vývody

prof. Lévyho-Bruhla, můžeme z toho usuzovati o rozdílném charakteru obou

národů: Římanů lpících na tradici, vážných a v nitru pohrdajících Reky, které pokládali za jakýsi druh komediantů a které vypovídali občas ze země,

a na druhé straně mladého národa neklidných, pokrokářských a individua

listických Reků, kteří nikdy necítili к Římu ani sympatie, ani úcty, spíše se




ho zprvu báli a pak jej podle možnosti oslabovali a rozvraceli. Bylo by tedy

nesprávné mluviti o antice nedílně a posuzovati antické myšlení jako celek.

Jazykové shody, které jsou mezi oběma národy, zakládají se podle Schrij nena na společném soužití v dobách pozdějších, kdy už byly i. - e. národy

seskupeny v centumovou a satemovou skupinu. Nesmí se ovšem také

zapomenouti na mocný vliv kulturní, jaký měla zprvu řečtina na latinu a

později na jazyky balkánské, a na zpětné vlivy, kterým podléhal jazyk tohoto

čilého, rychle se přizpůsobujícího národa.

Také prof. Μ. Bartoli označil v svém referátu latinu jako řeč velmi kon

servativni, která teprve před svým rozpadem přešla v stadium přímo revoluční.

Méně šťastné bylo na sjezdu vystoupení nimvežského profesora van

Ginnekena, který, nezastrašen neúspěchem, jakého se dožil před šesti lety

jeden z mladých italských etruskologů v Ženevě, pokoušel se najít v bohaté

studnici jazyků kavkazských substrát pro jazykové prvky společné všem

balkánským národům. Je známo, že se v balkánských jazycích (řečtině, albán

štině, bulharštině, rumunštině) nacházejí četné „autochtonní" elementy,

společné všem těmto jazykům. Lze jich vypočísti asi 150 a bývají vykládány

jako výsledek soužití a konvergentních snah. Při čilých stycích tamních

národů a při jejich známém polyglotismu není tento výklad nemožný, ale

v. Ginneken hledá pro tento zjev jiný, předindoevropský substrát. Podle

něho pocházejí tyto společné rysy z jazyka khartwellského, jehož dcerami

jsou kavkazské řeči georgijská, mingrelská, lazská a swanská. Aby pak pro

kázal, že tato řeč byla kdysi řečí mluvenou na Balkáně a že to byla řeč sta

rých Thráků, dovolává se jednak shody některých thráckých jmen osobních

a místních mezi starověkým Balkánem a Georgií (Θάμυρις —- Theimuras)

a khartwellské obměny a : ei, jež se podobá obměně Θρακ-(Ι) a θρηικ-,

jednak známého barbarského nápisu na bronzovém kroužku z 5. stol. př. Kr.,

nalezeném v Ezerově, jehož znění překládá za pomoci známých khartwell

ských slov takto: „Pozůstatky mocného Roli, jenž zachránil svůj úděl tím,

že předcházel příkladem nechtěje zploditi syna ze života své ženy." Obsah

nápisu se prý shoduje s tím, co víme o pesimismu thráckého náboženství

z Herodota (IV 93), Strabona (VII 3), Plinia (VII 131) a Val. Maxima (II 6,

12). Bohužel, nehledíme-li ani к nepřípadnosti slova „pozůstatky", tento

výklad, na nějž bylo vynaloženo mnoho vědomostí orientalistických, byl umožněn jen tím, že autor libovolně rozdělil souvislý ezerovský nápis, psaný

řeckým písmem bez mezer, v slova, aby dosáhl celků znějících aspoň podobně

jako známá slova khartwellská. К tomu si část slov khartwellských prostě

vykonstruoval a na jednom místě nápisu dokonce nahradil písmeno A

písmenem JV (místo náp. AiOME čte ndome) tvrdě, že tehdy ještě si byli lidé

na Balkáně vědomi toho, že řecké a často vzniklo ze sonantního η a že se

tedy mohlo psáti místo n. Je škoda, že takovýmto nedostatkem kritičnosti

se diskreditují i takové pokusy o výklad, které se možná přibližují к pravdě. U nás se pokusil mnohem kritičtěji o částečný výklad tohoto nápisu J. M.

Kořínek (v Sborn, filol. X str. 69—110), jenž pochybuje o tom, je-li jazyk

nápisu vůbec thrácký.

Také ftek Anagnostopulos je nakloněn vykládat některé dialektické

zjevy v nové řečtině jako zbytky thrako-illyrského substrátu, zachované




po celém Balkáně. Bohužel se neúčastnil kongresu, ač byl ohlášen. Chápeme neúčast Španěla J. Bonfante, který sliboval provésti na kongrese důkaz, že

mythičtí předchůdci Achajů Pelasgové byli ve skutečnosti dávní Illyrové a

že i samo jméno fteků ΈΙλανες nebo "ЕЛЛолас je ve skutečnosti z illyrštiny, tak jako místní jména Kroton, Kalydon, Dodone. Autochtonní prvky shle

dává také v rodině balkánských jazyků, rumunštinu v to počítaje, klužský

profesor Th. Capidan, jenž přednesl na kongresu svá pozorování o jazykové balkanisaci východní latinské větve.

Z německých referátů na sjezdu přednesených mohl zajímati klasic

kého Olologa referát E. Fraenkla, jenž ukázal na picenském „Iuve Zal", že

název slunce „sol" byl původně středního rodu, jak je podnes v slovanských

jazycích, a uvedl i jiné zbytky původní deklinace na -1.— Eduard Herr

mann se pozastavil nad tím, že téměř ve všech řečech světa mají zjišťovací

otázky (bez vlastního tázacího slova) tentýž hlasový spád a domníval se

shledávati v tom důkaz pradávné příbuznosti všech jazyků světa; tu pro kazoval na sjezdu také podle jistých shodných jazykových rysů mezi indo

evropskými, tureckými a mongolskými jazyky Bulhar Stefan Mladěnou.

Herrmannovi ovšem odpověděl hned a případně profesor pražské německé

university E. Otto, že tázací hlasová intonace je jeden ze základních zvuko

vých projevů lidstva, kdežto vídeňský profesor P. Kretschmer shledával ve

své „Einleitung" příčinu tázavé intonace v nedokončení otázky: zjištovací otázka „venit rex?" je podle něho nedokončená disjunktivní otázka

„venit rex an non venit?" Kretschmerův výklad má ovšem závažný ne

dostatek, že se věty jako „venit rex"? bez uvozovací částice -ne, en nebo

quid? v latině vyskytují jen tenkrát, jsou-li pronášeny s nevoli, pochybností nebo údivem.

Jen zčásti spadala do sféry klasických jazyků přednáška Američana

J. Whatmougha o vývoji i.-e. labiovelár, v níž byl pokus vysvětliti irregu lární řecké β а ψ vyskytující se v některých slovech místo očekávaného δ

a ϋ-, a přednáška Poláka Jerzyho Kurylowicze o problémech i.-e. fonetiky,

osvětlených zkoumáním hettitštiny a tocharštiny. Objevem hett. a toch.

forem se na př. prokázalo, že řec. χϋ-ών pochází ze staršího tvaru O-χών (s me

tathesí podobnou jako v τίτκω \ τίκτω) a řec. χεί$ z pův. *ghesr-. Nedostavil

se bohužel na sjezd Polák Mik. Rudnicki, jehož referát o Slovanech, Keltech

a Germánech v basinu baltského moře na počátku indoevropské éry sliboval

velkou zajímavost, soudíc aspoň z nástinu zaslaného na sjezd. Podle něho

seděli Slované na počátku indoevropského období hlavně mezi Odrou a

Vislou a ovládali plavbu po moři tak dokonale, že dovedli odraziti Germány,

pokoušející se vyloditi a usaditi se v jejich území. Sousedili nejen s Germány,

nýbrž i s Kelty a toto sousedství se obráží v jejich slovní zásobě v rozsahu

dosud dosti neprozkoumaném. Název Branibor není ani slovanský, ani

germánský, nýbrž keltský. Název kmene Venetů je nejspíše slovanský a

nesouvisí se jménem Venetů u Adrijského moře.

Jen vzdálenou souvislost s klasickou filologií měla také přednáška bonnského fonetika Paula Menzeratha, byla však obecně velmi zajímavá. Menzerath zfilmoval zvukovým filmem se strany mluvidla asi 20 lidí při

vyslovování různých slov nebo krátkých vět. Mluvčí měli přes střed obličeje




(nos, rty, bradu) a přes krk baryový pruh, osvětlení bylo co možná nejprudší

(1500 v.), aby se objevily na filmu měkké části mluvidel, a exposice byla

jen asi pětivteřinová, aby nezpůsobila mluvícím zdravotních škod. Jedno

ze slov mluvčími vyslovovaných (Manometer) bylo pak na filmu rozstřiháno

na jednotlivá písmena a tato byla předváděna jednotlivě za sebou (s vý

jimkou druhého e, jehož trvání je tak minimální, že ho ani zpomalený mlu

vící film nepostihne). Tak vznikl zvukový obraz podobný asi grafickému

obrazu, jaký vidíme na př. v Oberpfalcerově Jazykozpytu na str. 192.

Vedle toho však zachytil Menzerath různá slova (jako Bohne, Peter, Maus

atd.),' rozstříhal z nich jednotlivé hlásky a z těchto sestavil uměle slovo

„Baumeister". Bylo překvapením slyšeti v zvukovém filmu slovo, které

nebylo nikým proneseno a přece znělo přirozeněl Tím však padá definitivně

teorie, oblíbená dosud v kruzích lékařských, že se lidská mluva neskládá

z hlásek jako z prvků, nýbrž ze slabik (t. j. zpravidla ze souhlásek různě

zabarvených, čímž vzniká za nimi zdání určité samohlásky), kteréžto theorie

bylo dokonce užito na podporu globální čtecí metody proti rozkládání slov

na hlásky, resp. písmena. Ukázala se také v tomto oboru genialita Reků,

kteří zavedli do písma důsledně samohlásky a tím rozložili mluvu v její

vlastní prvky. Zároveň se také v jiném směru potvrdil jemný smysl Reků

pro postihování zvuků. Při Menzerathově pokuse se totiž ukázalo, že dvoj

hláska au se neskládá z a a y, nýbrž z α a zavřeného o. Toto pozorování

však učinili už v 5. stol. př. Kr. někteří Rekové iónští a dorští, kteří psali

αοτος (m. αύτη с), cpeoyco atd. (Hoífmann, Gr. Dial. 3, 428 n.) Zajímavý

Menzerathův film bude možno objednati u berlínské Zentralstelle fiir Unter

richtsfilm nebo u římského Institutu Intern. du Cinématographe Educatif

(1 v. Lazzaro Spallanzani, Roma).

Bylo tedy na IV. linguistickém sjezdu dosti věcí, které mohly zajímati

klasického filologa, a snad jsme je ani všecky ne vypočítali, ježto nebylo

možné sledovat jednání čtyř sekcí najednou. Ale i tak to byl jen nepoměrně

malý úsek všeho, co bylo na tomto poučném a zdařilém sjezdu projednáno. Bohumil Sládeiek. Bohumil Sládeček.

Ve sbírce Handbuch der Altertumswissenschaft došlo po přepracování

latinské mluvnice Stolzovy-Schmalzovy к novému vydání řecké gramatiky

dříve Brugmannovy; zatím vyšel první díl (Griechische Grammatik

im Anschlu0 an K. Brugmanns Griechische Grammatik, bearbeitet von

Eduard Schwyzer I. Allgemeiner Teil u. Lautlehre, Miinchen 1934). Vy

davatel, známý grecista (dříve se psal Schweizer), pojal své dílo tak osobitě,

že změna v titulu knihy je plně oprávněna. Svědčí o tom jasně již rozsah

(Schwyzerových 414 stran odpovídá zhruba 200 stranám u Brugmanna;

Cohnův dodatek o řecké lexikografii byl zčásti vypuštěn, zčásti přepra

cován), ale ještě více způsob zpracování: na každé stránce je patrna intimní

znalost všeho materiálu řeckého od Homéra až do nové doby, a výklady

provází neobyčejně rozsáhlá a pečlivě sestavená bibliografie (v úvodu, textu

i poznámkách). Při tom Sch. dovede psát prostě a názorně, paralely к řec

kému vývoji vybírá rád z živých jazyků, také románských a slovanských.

Velký důraz položil Sch. na výklady úvodní a na vylíčení vnějších dějin

řeckého jazyka: Brugmannových 30 stran se takto rozrostlo na 165 stran




u Sch. Dovídáme se v nich na př. o jazykovém zeměpise, o nesnázích re

konstrukcí, o Sieversově zvukové analyse (polemicky), o semantice, o před řeckém substrátu a jeho působení po stránce hláskové a j. Řecké dialekty dělí Sch. na dvě velké skupiny: vordorisch a nordwestgriechisch-dorisch,

při čemž к první skupině počítá nářečí ionsko-attické a arkado-kyperské s pamfylským. Podrobně probírá předhelenistické literární řeči (řeč epickou,

lyrickou, tragickou, komickou a literární prosu) a κοινή. Při líčení vývoje

jazykového operuje Sch. vhodně i s důvody politickými a hospodářsko-kul turními. Vývoj je doveden až do nejnovější doby, zároveň je podán přehled

osídlení řeckých v průběhu tisíciletí. Téměř nová je kapitola o písmu (také

předřeckém), jež je sledováno od vzniku z abecedy starofenické až do doby,

kdy se abeceda řecká stává základem pro písmo jiných národů.

Úplně nová je kapitola, nazvaná Die Nebeniiberlieferung des Grie

chischen (150—165): v postupu chronologickém probírá (s ukázkami) jazyky, s nimiž řečtina přicházela do styku, na něž působila, nebo pod jichž vlivem

byla sama. Je to v celku 15 řečí nebo skupin jazykových; na jejich začátku

jsou jazyky egejské a maloasijské, na konci církevní slovanština.

Hláskosloví je rozšířeno proti Brugmannovi asi o 80 stran a postup i rozdělení látky je podstatně jiné. Po pěkném přehledu o normální výslov nosti řečtiny je nová kapitola, jednající o vývoji řeckých hlásek v době histo

rické (178—234). Místo ní měl B. jen roztříštěné poznámky u jednotlivých hlásek. Do další kapitoly (234—289) pojal Sch. to, co B. vykládá, odděleně

o samohláskách a souhláskách, o t. zv. změnách podmíněných. I zde našel

Sch. jiné rozdělení, po případě jednotíc! hlediska. Teprve v následující

kapitole (290—371) je vylíčen původ řeckých hlásek z prajazyka ie. Po

slední dvě kapitoly, o přízvuku a kvantitě a o sandhi a pause, odpovídají

kapitolám u В., ale také zde podává Sch. mnoho nového.

Zásluhou vynikajícího zpracování Sch-ova zůstává kniha kdysi B-ova

tím, čím už po půl století byla: nejlepší gramatikou řeckou. K. J. К. J.

Граматика на гръцкия библейски езикъ — Ветхи и Η ови Завети. Подъ редакцията на професоръ Дръ Η. Н. Глубо ковски. София (г. Университетска Библиотека JVa 67) 1927. Str. 431.

Redaktorem této mluvnice jest jeden z nejvýznačnějších znalců řeckého

jazyka biblického, bývalý profesor petrohradské duchovní akademie a

nyní profesor akademie v Sofli Ν. N. Hlubokovskyj. Mluvnice zahrnuje

řecký jazyk Starého i Nového zákona. Pro jazyk SZ bylo užito grama tického pojednání k chrestomatii F. C. Conybearea a St. G. Stocka

(Boston 1905) spolu s exkursem Η. B. Swetea (Cambridge 1914). Pro NZ

užil redaktor práce A. T. Robertsona (London 1916). Tyto gramatické práce

byly původně přeloženy protojerejem К. V. Popovem do ruštiny, byly však

vytištěny teprve bulharsky v překladu tajemníka Synodu bulharské církve

Chr. Popova. Tak povstala úplná mluvnice řeckého jazyka biblického v bul

harštině. Jazyk SZaNZ jest v mluvnici probírán zvláště. V úvodech (k SZ

str. 9—34, k NZ str. 127—132) podávají se dějiny septuaginty a vykládá se o místu, jež zaujímá jazyk biblický v dějinách řeckého jazyka, jakož i o moderním výzkumu řeckého jazyka NZ, zvláště v souvislosti s nálezem

řeckých papyrů. Důkladný analytický obsah (str. 413—431) ulehčuje značně




užívání této souborné práce. Stejnému účelu slouží index citovaných

biblických míst, uspořádaný Ν. N. Hlubokovským, (str. 361—400) a uka

zatel řeckých slov (str. 401—406). Dobře orientovaný redaktor učinil vše,

aby poskytl slovanskému theologovi důkladnou příruční mluvnici řeckého

jazyka obou zákonů. F. Sljusarenko. F. Sljusarenko.

Paběrky Horatiovské. Μ. Marcus Frytschius, kaplan na dvoře

Ferdinanda I. a později katolický farář v Č. Budějovicích, má v svých Роё

mata sacra (rkp Nár. knih. ve Vídni č. 9882, z r. 1547) sapfickou ódu „Mors omnibus communis est, itaque non pertimescenda" podle Carm. III 2 (f. 14) a čtyři obměny na motto Dulce et decorum est pro patria mori: první z nich

zní (f. 36): Nobilitas vera est ac summa laude tuenda:

pro patria gelidam sustinuisse песет.

Bartoloměj Havlík Srnovec z Varvažova napsal r. 1576 Carmen conti

nens causas et utilitates aďventus Domini nostri Jesu Christi (výtisk γ St.

knihovně v Berlíně) s hojnými reminiscencemi na Vergilia, Ovidia a Horatia.

Pro báseň Philanthropia divina mu byly vzorem Epody, pro Genethlion pak Carmen saeculare.

J. Р. Gerroni zachoval nam (rkp. mor. zem. archivu Cerr. I 97, 157 a

162) znění náhrobního nápisu z kostela ve Vranově u Brna z r. 1778. Jeho

autorem byl paulan Emilian Wantzl; s poukazem na krátkost života radí

pracovati: ergo fac opus, quod sit aere perennius atd. podle Carm. III 30.

Κ. Η.

Gestamen у Tac. Ann. XI 33.

V LF str. 311 t. r. vytkl Jos. Hrůša v recensi překladu Tacitových

Letopisů A. Minaříkovi, že přeložil slova in eodem gestamine ,v témž voze',

podobně jako já („Messalina a Agrippina") ,v témž povoze'; má prý být

,v nosítkách'. Tacitova věta zní (Ann. XI 33): ac ne, dum in urbem vehitur, ad paenitentiam . . . mutaretur, in eodem gestamine sedem poscit etc. Jde

tedy o vezení, nikoli o nesení. O tom, že ten význam slovesa gestare a jeho odvozenin není neobvyklý, poskytuje dostatečného poučení pozn. ad 1. ve

vydání Nipperdeyově-Andresenově. Srov. též Celsa de med. 2, 15: genera autem gestaíiotiis plura sunt, levissima est navi vel in portu vel in flumine, vehementior vel in alto navi, vel lectica, etiamnum acrior vehiculo.

Ferd. Stiebitz.

Při své výtce jsem spolehl na slovník Pražáka-Novotného-Sedláčka,

který pro význam gestamen .nosítka' uvádí na prvém místě právě rozbí

raný citát z Tacita (in eodem gestamine sedem poscit). Dodatečně se pře

svědčuji, že odchylně od ostatních tří dokladů z Tacita (Ann. II 2 lecticae

gestamine, XIV 4 а XV 57 gestamine sellae) znamená na jediném místě Ann.

XI 33 gestamen ,i. q. vehiculum vel carpentum' (Gerber-Greef, Lexicon

Taciteum 1903, str. 498). Josef Hrůša.

Κ. Η.

Ferd. Stiebitz.

Josef Hrůša.

Polskou mluvnicí, kterou napsali Tadeusz Léhr-Splawiňski a Iza Sali

nová (Mluvnice jazyka polského. Praha, „Vesmír" 1934, str. 120 a ta

bulka dělení sloves. Za 18 Kč) zahájena byla sbírka „Praktické učebnice




slovanských jazyků", o jejíž potřebě netřeba ztráceti slov. Jazyk polský

byl u nás pěstován v přednáškách universitních i v kursech školních a sou

kromých, vydávány byly mluvnice, čítanky i slovníky,—je škoda, že nejsou v úvodu nové této mluvnice připomenuty vedle slovníků alespoň některé

mluvnice, čítanky a podobné pomůcky starší. Byly by za zmínku stály

knížky Vymazalovy, Ed. Jelínkem upravené 4. vydání starší mluvnice Špach

tovy (1882), F. A. Hory Praktická mluvnice polská s čítankou (1909) a Ruko

vět konversace česko-polské (Plzeň 1887), Vydrovy Hovory česko-polské

(Praha 1922) a j. Některé z uvedených a jiných pomůcek měly v své době

značný význam a úspěch. Také soupis slovníků v mluvnici T. Lehra-Splawiú ského а I. Šaunové na str. 4—6 dal by se rozhojniti. Srv. na př. A. Durského

Czesko-polski i niemiecko-polski slowniczek wyrazów gimnastycznych dla

užytku polskich gimnastycznych towarzystw sokolích (Lwów 1896), Em.

Čecha Polsko-český slovník (Praha, Otto 1900). Kaczorova kapesního slov

níku vyšlo r. 1930 třetí vydání. Slovník E. Votočkův měl být zařazen mezi

slovníky odborné.

Mluvnice této sbírky chtí prakticky podávati mluvnickou soustavu

současného jazyka spisovného (se zřetelem к hovorové řeči vzdělaných

vrstev): bude v nich uplatňováno pojetí funkční, strukturální a synchro nické. Má v nich být užito diferenčním způsobem methody srovnávací.

V „úvodě" polského svazku této sbírky (str. 3—6) se upozorňuje na

některé rozdíly polského pravopisu a polského jazyka od pravopisu a ja

zyka českého a podává se přehled pomůcek slovníkových, na str. 7—17 po

dány jsou výklady hláskoslovné, na str. 18—79 nauka o slově, a to kmenosloví

na str. 18—25 a tvarosloví na str. 25-79, na str. 80-97 jsou poznámky к věto

sloví, na str. 98—115 jsou konečně texty určené к procvičení mluvnické

látky. V oddíle hláskoslovném se promlouvá o výslovnosti hlásek a o pravo

pise a hned se prakticky přidávají cvičební ukázky psaní a čtení; potom

následuje výklad o změnách hlásek. Na str. 7 se o „tvrdém" I (l) praví, že

se většinou vyslovuje jako neslabičné u, t. j. radí se к substituci hláskou

jinou, ale popis výslovnosti samé tvrdého l se nepodává. Uvedená rada jest

jinak velmi praktická: výslovnost tvrdého í působívá značné obtíže. O vý slovnosti у se praví jen, že jest „odlišné od čes. y, vysloví se tvrdě, podobně

jako frc. é" (str. 8). Škoda, že se nepodává trochu více a soustavněji poučení o pravopisu. V cvičeních se pod textem hned podává fonetický přepis, v němž

bych upozornil na nedůsledné označování spojení -nie- : ňe nebo ňe; nosovka

ρ se tu přepisuje polským způsobem q. Na str. 13 vypadl háček nad s v trans

kripci slova piersi; v srebrnq ib. je neslabičné r; v. i krwi na str. 15.

Výklady o změnách hláskových jsou, jak jest přirozené, hodně — někdy až příliš — populární. Na str. 15 se na př. mluví o tom, že samohláska e někdy

mizí, sr. sen-snu, matka-matek a pod. Výklady v poznámkách poučují však

odborněji. Nemohlo by leccos z výkladů o změnách raději vypadnout? Jest

na př. potřebí učiti o změně samohlásek nosových ξ, q stojících před sou

hláskou v л, m, za nimiž následuje samohláska, na př. zaczql - zacz^la -

zacznft' (str. 16) а р.? Při rozdělení druhů slovních na str. 18 i při označení pádů (str. 25)




drží se autoři způsobu známého z mluvnic polských. Odchylně od našich

mluvnic se dělí také na str. 85 významy přísl. určení а р. V tvarosloví, které

jest jádrem knihy, upozorňuji na způsob dělení podstatných jmen a sloves.

Substantiva dělí autoři do kategorií rodových a v každé kategorii rozezná

vají dále dvě skupiny (mask. mají v 1. skupině na př. v gen. koncovku -a

nebo -a : sqsiada, pana, mieszczanina, konia, goécia, wozu, Józia atd., ve 2.

skupině -у (-г), -ego : Fredry, niedolggi, sgdziego; fem. mají v prvé skupině

vzory woda, rola, wieia, pani atd., ve skupině druhé kosé, lodi, mysz; neutra

rozeznávají lato, pole, kazanie atd. od imi(, ciel(. Originální je rozdělení slo

ves na konjugace; odlišena slovesa s kmenem proměnným (1. os. č. j. na-g)

od sloves s kmenem neproměnným (1. os. č. j. na -m); dělení toto však není

prakticky rozvedeno. Tyto nové způsoby dělení podstatných jmen a sloves

třeba doplniti к čl. A. Zfskalovu v Naší řeči 19, 1935, str. 356—365.

Příkladem ještě uvádím, že se na str. 35 učí, že subst. pani má vždy '

akus. na -q : paniq. Loš však praví v akad. mluvnici na str. 254, že „w co

dziennem užyciu daje si? tež slyszeč: widzialem te panie( = tξ ραηίξ)." Na str.

(Ю se mluví při raz, dwa razy atd. o příslovcích „významu neučitého." Prak

tický jest odstavec „Seznam sloves, jež by Čechovi mohla číníti obtíže"(str.

76—79). Ze skladby uvedu, že se na str. 93 řadí částice to mezi partikule

zesilující ve větě Tak to ludzie szkodzq. sami sobie. Není tu ještě význam

,hle'? К textům, následujícím za výklady mluvnickými ,bylo by třeba podle

mého mínění více vysvětlivek.

Bylo by lze ještě leccos dodati, ale byly by to jen jednotlivosti, neškodící celku. Mluvnice, o níž reíerujeme, jest vhodným uvedením do

polského jazyka pro naše nastávající slavisty, a jest si jen přáti, aby jí

hojně bylo užíváno. Jos. Kurz. Jos. Kurz.

Přinesli jsme před časem zprávu o prvních dvou svazcích nového,

značně rozšířeného a také vědecky prohloubeného propagačního díla Hanuše

Jelínka „Histoire de la littérature tcheque", vydaného pařížským nakladatel

stvím Éditions du Sagittaire (LF 60, 1933, str. 358—359); Jelínkův spis byl

zatím dokončen svazkem třetím „de 1890 á nos jours", vydaným loni (1935, str. 471). Co bylo řečeno o částech dřívějších, plně platí také pro svazek tento:

Jelínek vykonal čin záslužný a opravdu posloužil literatuře naší i Francii,

jimž óběma patří jeho srdce. Úkol předvést cizině vývoj našeho písemnictví a podat jí jeho obraz nemohl býti svěřen rukám šťastnějším; splnil-li jej dobře při literatuře naší minulosti, kde byl často nucen opírat se o výsledky

práce cizí, zde, kde jde o literaturu dneška, do níž Jelínek zasahuje způsobem

několikerým jako básník, překladatel, kritik a redaktor a s níž od let sou

visí činností spolkovou i obsáhlými styky společenskými, dalo se předem s jistotou očekávati, že o ní promluví se stejným úspěchem z vlastních zna

lostí, maje к ní vztah nejdůvěrnější. Tohoto očekávání Jelínek nezklamal;

metodicky zůstal věren stanovisku svazků předcházejících, od nichž se

po této stránce jeho nová kniha neliší: také zde spojuje své autory ve

skupiny podle uměleckých směrů, podává jejich data životopisná a charakte

risuje je na základě jejich spisů, u jmen jen poněkud význačných uváděných v úplnosti největší; také zde doprovází své výklady přeloženými citáty z charakterisovaných děl a namnoze ze soudů naší kritiky; i zde konečně




usiluje o podání co nejobjektivnější a ηej věcnější ve vědomí, že mluví к cizině, — nikde není stopy po chtivosti sensace, po uplatňování čistě osobního

hlediska, po snaze vyzývavě mluvit do českého tábora; Jelínek nechce být

oslnivým kritikem, nýbrž klidným informátorem. Látka je rozdělena na

tři oddíly: první je věnován literatuře let devadesátých, druhý dvacátému

století do konce války, třetí generaci popřevratové; myšlenkové a umělecké

proudění těchto období Jelínek zhustil do devíti kapitol, z nichž tři se týkají

sklonku století, čtyři literatury předválečné a dvě literárního dneška. V rámci

těchto kapitol jsou zjevy vůdčí zachyceny studiemi samostatnými; jako

v Přehledných dějinách Novákových je pozornost věnována i filosofii a po

litické a kulturní historii. Jelínek samozřejmě líčí i literaturu slovenskou,

ovšem v kapitolách samostatných, ač toho namnoze nebylo třeba a slovenští

autoři se dali zařadit mezi spisovatele české; vyčerpává ji dopodrobna. Vů

bec snaha zejména z mladších autorů nikoho nevynechat je patrná; cizí čte

nář bude informován nejen o opravdových básnících, nýbrž i o nezbytném

doprovodu epigonů, jejichž epigonství se zatím snad ztrácí v uniformitě dobo

vých zálib. Je přirozeno, že se místy setkáme s jistými nesouměrnostmi, srov

náme-li na př. příliš stručný portrét J. Š. Baara nebo pouhou zmínku o Jar.

Marchovi (na str. 432 jej dokonce nazývá Františkem) s podrobným hodno

cením Konst. Biebla, jako vůbec Jelínek nejmladší autory pošinul příliš do popředí; některé omyly (Jos. Jakubec místo Jan, Otakar Lesný místo

Vincenc) zůstaly v korektuře neopraveny.

Jak známo, účastnili se výkladů o českém obrození, jež u nás literárně

historicky osvětlil Jaroslav Vlček, způsobem zvláště pronikavým dva slovan

ští učenci: M. Můrko а VI. A. Francev; Můrko v monografii „Deutsche Ein

flůsse auf die Anfánge der bohmischen Romantik" vyšetřoval české vztahy к vlivům německým, Francev se ve spise „Očerki po istorii češskago vozrož

denija" zabýval vztahy česko-ruskými. К těmto základním dílům nyní po letech přistupuje obdobná rozsáhlá monografie Marjana Szyjkowského „Pol ská účast v českém národním obrození" (nákladem Slovanského ústavu v Praze,

I. díl 1931, str. 506, II. 1935, str. 679), kterou polský profesor Karlovy uni

versity, „ne frustra panem Bohemiae manducaret", jak říká v dedikaci této

universitě, věnoval historii obrozenských styků česko-polských. Můrko i Fran

cev ovšem zpracovávali teprve novinu, a zejména Francev musil se důkladně

zahloubati do studia materiálu archivního, z něhož také mnoho, jak známo,

publikoval; úloha Szyjkowského byla o to snadnější, že se mohl opírati o ma

teriál z největší části již vydaný a že pro jednotlivé úseky své látky našel

u nás předchůdce, kteří se jimi zabývali s výsledky, na nichž ani nové zkou

mání mnoho nezmění. Ale Szyjkowski se nespokojil s prameny vydanými a užíval všeho materiálu, který se nahromadil v rukopisných sbírkách mu

sejních i jinde; tak zejména vyčerpal Puchmajerovu korespondenci v archivu

kapituly vyšehradské, ale i všude jinde se v jeho výkladech setkáváme

s novými detaily, umožněnými rukopisným materiálem. Szyjkowski, badatel

už z domova zkušený, dobře se vžil do české atmosféry obrozenské a sezná

mil se s našimi pracovníky vědeckými i literárními; dokonalá znalost písem nictví polského mu umožnila zastavit se i u otázek, kterých by český literární

historik leckdy byl ani nepostihl, ale ovšem jindy proti formulacím Szyjkow




ského je možno míti námitky, tak hned na pr. při věci zásadní, když

Szyjkowski správně jen jako svůj dojem podává (I, str. 5) mínění, že obro

zenské literární navazování na starou tradici je spíše theoretické než praktic

ky plodné. Tato tradice přece do nové literatury trvale zasahuje již spisov

ným jazykem; a co pro novou literaturu znamená na př. hned kronika Hájko va a pro myšlenkové osvobození Hus! Při Puchmajerově almanachu upozor

ňuje Szyjkowski na polský almanach Zaluského, který býval majetkem

Rautenkrancovým; ale bezprostředním podnětem Puchmajerově družině byl,

jak jsem ukázal v LF (59, 1932), pražský německý almanach. Ale to jsou drobnosti v rozsáhlém vylíčení, jež celý problém objasnilo všestranně.

Szyjkowski při vůdčích postavách našeho života od Dobrovského přes Puch

majera, prvního českého polonoflla, jak jej nazývá (str. 111), Jungmanna a Hanku, jimiž se zabývá v prvním svazku, až po Šafaříka, Kollára a Če

lakovského, kterým je věnován svazek druhý, vychází z jejich korespon

dencí, kde se o Polsku, jeho práci i lidech velmi často mluví přímo; přechází

potom к jejich dílu, ať básnickému nebo vědeckému, jež podrobně analysuje v poměru к bezprostředním vlivům a souvislostem polským nebo pouze к obdobám a podobnostem myšlenkovým, uměleckým, psychologickým i společenským. Není mně bohužel možno ukazovati všechno bohatství kni

hy, zaležené, jak jsem řekl, na zkoumání co nejvšestrannějším, provádě ném s kritickou obezřelostí a dotýkajícím se vztahů nejsubtilnějších; zvláště

jen upozorňuji na kapitolu o filosofické terminologii, tvořené Jungmannovci, o Jungmannově překladu Ztraceného ráje, o rozmanitých souvislostech, tý

kajících se Rukopisů, o básních Šafaříkových a jeho Starožitnostech, o Slávy dceři a při ní o Mickiewiczovi, o vratislavském pobytu Čelakovského. Szyj kowski našemu literárnímu dějepisu posloužil velmi platně; jeho „Polská

účast" je zároveň významným dokumentem v historii Kollárovy slovanské

vzájemnosti pro dobu přítomnou, a to v předvečer jubilea Kollárova spisku. -vh

DOSLOV К DISKUSI.

Tím, co napsal К. Janáček v Naší vědě XVII, str. 98—101 jako pole miku proti mé odpovědi na jeho referát o mé knize „Studie z oblasti onoma

topoje" (vizLF. 62,1935, 373—376), přidal sotva vážnosti svému kritisování.

Místo aby vyvrátil mé námitky nebo uznal, v čem pochybil, snaží se pře kroutit smysl mé obrany a zabřídá v nové nepravdy. Příklady: 1. Ukázal

jsem, že J. citoval a spojil — bud z nepozornosti, nebo úmyslně — jistá místa

mé knihy tak, že porušil jejich smysl; dále jsem mu vytkl rozpor mezi tvr

zením, že stran hláskové povahy interjekcionálních semantémů nepřináším nic nového, a jeho vlastním konstatováním, že jsem rozšířil platnost jistých hl. pravidel, uznávaných dosud pro inteřjekce, na interj. semantémy jiné.

Co proti těmto jasným skutečnostem říká J.? Odvádí od nich čtenářovu po

zornost spletitým a neupřímným výkladem, založeným na mnohovýznam nosti rčení po mém soudu, a prohlašuje podle ní dodatečně i mou for

mulaci poměru mezi interjekcí, interj. semantémem a semantémem vůbec za



Prof. Jan Jakubec.

Busta od prof. Jos. Drahoňovského.



Date post:	22-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	vandung
View:	212 times
Download:	0 times

Drobné zprávy

Documents