Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 6 (1917), pp. 444-448Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23445366 .

Accessed: 14/06/2014 17:49

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

444 Úvahy.

čím se τ hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví i skladbě maloruština

liší od praslovanštiny, a zkoumají potom, s kterými jazyky slo

vanskými které rysy má maloruština společný. Ale z těchto

shod mohou pro otázku, o niž jde, míti význam jen takové zjevy, které se vyvinuly v dobách předhistorických, nikoliv ty, o kte

rých víme, že se vyvinuly v samostatném již vývoji jednotlivých

jazyků: vím-li, že nosovku ç měl každý ze slov. jaz. ještě na

počátku dob historických, tedy dosti dlouho po tom, co se od

dělil od společného prajazyka, co znamená pro vzájemný jejich

poměr, že v několika z nich z tohoto q vyvinulo se «? Rysy ta

kové dlužno z úvahy vyloučiti, ale toho spisovatelé naší mluv

nice neučinili: dovolávají se i shodných docela pozdních novo

tvarů a vyjadřují pak čísly, v kolika věcech se maloruština s kte

rým jazykem shoduje, zapomínajíce, že shody takové nutno vážiti, ne počítatiI Je patrno, jakého významu je pak výsledek, k ně

muž dospívají, výsledek vyjádřený na str. 480: »Die blossen

Zahlen sprechen deutlich aus, dass zwischen Ruthenisch und

Russisch keine náhere Verwandtschaft besteht als zwischen an

deren slavischen Sprachen« a kladně na str. 471, kde se na zá

kladě toho, že napočítáno nejvíce shod maloruštiny se srbštinou,

praví, »dass die Ruthenen einstens eine viel engere Gemeinsam

keit mit den Serben gehabt haben miissen als mit den Russen*.

Obírati se jednotlivostmi tohoto od základu pochybeného výkladu vedlo by daleko. Domnívají-li se spisovatelé naší knihy, že do

kázali, »dass es kein ,Urrussisch' gegeben hat« (str. 493), jsou na omylu. I jejich materiál, správně-li je utříděn a vyložen, uka

zuje, že maloruština v několika slarých a podstatných věcech se

shoduje s velkoruštinou a běloruštinou a že vyvinula se tedy ze

společného s nimi základu — »praruštinat, chceme-li tak tento

základ nazývati, tedy byla. Mluvnice Smal-Stockého a Gartnerova není tedy tím, čím

bychom ji mít chtěli a čím být mohla. Ale pres to i tak části

její popisné prokáží studiu jazyka maloruského dobrou službu

již tím, že je umožní a usnadní, a pak také hojným materiálem,

který je v nich snesen. Historické a srovnávací výklady v hlásko sloví ovšem nesmějí při tom býti brány vždy za bernou minci.

Oldřich Hujer.

Drobné zprávy. Jest starý spor o to, jaký byl k onec života Feidiova

Nejrozšiřenější mínění nyní jest, že Feidias, dokončiv sochu Athény Parthenos, byl obžalován, že prý zpronevěřil zlato jemu svěřené, že však se mu podařilo uprchnouti z Athén do Elidy, kdež byl pověfen zhotovením sochy Diovy v Olympii. Naproti tomu soudí jiní, že Feidias přišel z Elidy do Athén, kdež zemřel ve vězení; podle nich byla Fei diova socha Diova starší než jeho Athéna Parthenos. Otázku tuto znova

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 445

probírá Frant. Winter, professor klass. archaeologie v Bonnu, v Jahres hefte d. ôsterr. arch. Institutes XV1I1, 1915, str. 1—16 (vydáno teprve o letošních prázdninách). Winter podává nejprve velmi pěknou rekon strukci sochy Diovy (obr. 1 na str. 2), načež dokazuje, že byla vytvo řena dříve než Athéna Parthenos. Z důvodů jeho pozoruhodný jsou tyto dva. Nike, kterou držel Zeus na ruce, měla přirozenou oporu v opě radle křesla, na němž Zeus seděl, kdežto aby Athéna Parthenos mohla držeti na ruce Niku, musil býti postaven zvláštní sloup; Feidias tu musil

překonati mnohem větší obtíže technické. Mimo to bylo při výkopech v Olympii zjištěno, že socha Diova byla postavena v chrámě, když již byl dokončen, kdežto o soše Athény Parthenos pracoval Feidias, zatím co se Parthenon stavěl. Proto stála socha Diova při samé zadní zdi celly chrámové, kdežto v Parthenonu zbýval za ní ještě značný prostor volný; obě sochy byly však vzdáleny 17 m ode dveří chrá

mových. Z toho soudí Winter: Feidias poznal v Olympii, že socha v této vzdálenosti působí nejlepším dojmem, proto ji postavil právě tak i v Athé

nách, ač tu měl místa dosti.

Alfred von Uomaszewski v pojednám »Der Staa£sfnedhof der Athenerc (Sitzungsberichte der Heidelberger Akad. 1917, č. 7, str. 21, za90pf.) zkoumá Pausaniův popis čestného pohřebiště athén ského. Přijímaje výklad Briicknerův, že pohřebiště toto, rozkládající se od Dipyla až k Akademii, bylo souvislým celkem, ohraničeným po obou stranách cestami (v. Topografii starých Athén str. 306 n.), snaží se zjistiti, jak si počínal ve svém popise Pausanias. Vychází při tom od zásady zajisté správné, že nejstarší čestné hroby musíme hledati

nejblíže u Dipyla, odtud pak že se pohřebiště znenáhla rozšiřovalo směrem k Akademii. Z badání Domaszewskélio vychází na jevo, že Pausanias všechny hroby neviděl, ježto mnohé byly — nejspíše tehdáž, když Sulla obléhal Athény — zničeny. Domaszewski podává plán onoho pohřebiště a naznačuje na něm cestu Pausaniovu.

Clemens Alex. Protr. II 21, 2 (= Euseb. Praep. evatig. II 3, 35) uvádí jako jakési heslo eleusinských mystérií: ίνήατευσα, 'έπιον τόν κυκεώνα, ΐλαβον ίκ κιοτής, έργασάμενος άπε&έμην είς κά Àa&ov καϊ έκ καλά&ου είς κίστην. Participium έργασάμενος měnili mnozí

po příkladě Lobeckovë v ίγγεναάμενος (»ochutnav«), ač se tím smyslu nijak neposloužilo. V posledním sešitě Mnemosyny XLV, 1917, str. 361 až 366 zastává se A. Rutgers van der Loeff čtení, rukopisy dobře za ručeného a podává nový výklad celého obřadu. Upozorňuje nejprve, že biskup Epiphanius z konce IV. stol., jenž má téměř stejnou zprávu o mystériích eleusinských jako Clemens, v některých podrobnostech se přece od něho liší. Tak připomíná se u něho také έρεα έξειργασμε'νη (vlna zpracovaná); že vlně přičítána byla síla magická, jest známo, Rutgers vztahuje proto Clementovo έργασάμενος na vlnu a soudí, že

mystové postivše se a napivše se smíšeného nápoje, brali z truhly vlnu nezpracovanou; kladli pak ji do košíčku a odtud zase do jiné truhly. Toto dotknutí mělo v obřadě význam spracování. Výklad jest dosti pravdě podobný.

Rakouský archaeologický ustav kope od r. 1910 v Elidě, aby zjistil, co zbývá ze starověkého města Elis; výkopy řídí sekretář Otto Walter. Kdežto dosavadní výkopy neposkytovaly naděje na velkou kořist vědeckou, byla za výkopů posledních na jaře r. 1914 odkryta skena divadla elidského. Měla tvar obvyklý u sken hellenistic

kých, až na to, že hyposkenion bylo rozděleno podélnou zdí na dvě části; před skenou stálo proskenion s iónskými polosloupy. Tato po délná zeď jest důležitá pro otázku o jevišti; potvrzuje mínění Fiechte rovo (v. LF. XLII1, 1916, str 305 nn., že za logeiem bylo v hořejším patře skeny ještě jakési sloupořadí, jehož se mohlo užiti ke hře. Zprávu o výkopech podává Walter v Jahreshefte XVIII, 1915, Beiblattstr. 68 nn.

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

416 Drobné zprávy.

s obr. 23—27. Ve výkopech, jež získaly zjištěním divadla teprve náležitý význam pro topografii staré Elidy, bude se po válce pokračovati.

Antoniu Gnirs, zemský konservátor pro Istrii, podává v Jahresh. d. ôsterr. arch. Institutes XV11I, l»lň, Beiblatt str 9H —158 podrobnou zprávu o výkopech veliké villy římské ve Val Catena na ostrově Brioni grande. Villu tu postavil si nějaký boháč římský a to tak, že se rozkládala těsné při zátoce, jež měla podobu neúplné ellipsy. Na

jedné straně stála villa rustica, porticus, nádherné lázně, palaestra a

druhá, dlouhá porticus s místnostmi přilehlými; na úzké straně zbu

dovány byly v polokruhu tři chrámečky; na straně protější rozkládala se stavba nejnádhernějšl, vlastní villa, založená terasovitě, a rozsáhlá zahrada. Před všemi těmi stavbami byly pohodlné procházky podle břehu mořského, jenž byl vodními stavbami vhodně upraven.

Nová tabula cerata byla objevena v Holandsku. Podrobnou

zprávu o ní podává Vilém Vollgrajf v Mneniosyně XL V, 1917, str.

341—352; připojena jest příloha, na níž nový nález zobrazen podle fotografie. Je to tabulka z dřeva iedlového 116 cm vysoká, 13 6 cm široká a 8 mm silná; byla prostřední deskou triptychu. Na ní napsána jest kupní smlouva o tom, že Gargilius Secundus koupil od jakéhosi Frisa krávu za 150 sesterliů. Smlouva byla uzavřena za konsulátu C. Fufia a Cn. Minucia, t. j. r. 116 po Kr., dne 9. září v přítomnosti dvou centurionů, z nichž jeden byl z legie XXI Rapacis, druhý z le

gie VI Victricis. Mimo to uvádějí sejmena dvou ručitelů a čtyř svědků.

Otto Cunts, professor déjin starověku ve Štýrském Hradci, uve

řejnil v Jahreshefte d. ôsterr. arch. Institutes XVIII, "l915, str. 98—114

zajímavý nápis, týkající se privilegií spolku hasičského v městě Solvě v Noriku. Při výkopech, které tam podnikl archaeologický ústav

rakouský, byla objevena kamenná, až na levý kraj celkem velmi dobře zachovaná deska. Na ní jest napsán píípis, ktrrý poslali císařové Septi mius Severus a Caracalla místodržiteli norickému. V něm se stanoví

nejprve zásada, že výsady, které spolky hasičské (collegia centonari orum) dostaly, nemají hýli rušeny. Potom se praví, že členové těchto

spolku jsou prosti břemen obecních a že nemusí zastávati úřady obecní; vyjímají však se lidé bohatí, kteří bez obtíží úkoly typřevz.ti mohou. Pod rozhodnutím císařským čte se v sedmi sloupcích seznam členů; celkem 93 osoby. Z jmen jest viděti, jak daleko již pokročila roma nisace Norika; jen 16 jmen je tu neřímských. Ke konci se pozname nává, že byla tato deska postavena 14·. října 205 k poctě předsedy spolku M. Secunda Secundina podle usnesení spolku a rady obecní. —

Že takováto privilegia spolky za doby císařské měly, věděli jsme z Digest, ale nápis náš, jenž jesl nyní uložen v museu štyrskohradeckém, jest první, na němž iest obsažen císařský nález o tom.

Jak se dočítáme v Deutsche Literaturzeitung 1917, sl. 1071 vy psala Císařská akademie věd ve Vídni Bonitzovo stipendium v obnosu 1200 K. Ucházeti se o ně mají právo uchazeči německé ná

rodnosti, kteří studovali klassickou filologii npbo filosofii na universitách s německou řečí vyučovací a byli od filosofické fakulty některé univer

sity s německou řečí vyučovací na doklory filosofie povýšeni nebo do sáhli vysvědčení způsobilosti pro školy střední u některé německé státní zkušební komisse.— Nemáme sice po ruce statut tíonitzova sti

pendia, ale můžeme tvrditi, že takovéto vypisování jest zcela proti duchu Bonitzovu.

Dánský filolog Karel Hude vydal r. 1892 historickou část Ari

stotelovy Ústavy athénské s německými poznámkami; po 24 letech došlo k novému vydání, v němž otištěn jest spis Aristotelův

celý (Aristoteles: DerStaat der Athener. Filr den Schulgebrauch erklârt von Karl Hude. Zweite Auflage. V Lipsku 1916, Teubner. III a 86 str.

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 447 _

Za 180 mk.). Poznámky jsou stručné, ale k prvnímu čtení úplně postačí.

Nové vydání řečníka Hypereida uspořádal pro bibliotheku Teubnerskou Christian Jensen (Hyperidis orationes sex cum ceterarum

fragmentis. Post Fridericum Blass papyris denuo collatis edidit Christi anus Jensen. V Lipsku 1917. XLV11I a 192 str. Za 4· mk.). Má to býti náhrada za vydání Blassovo, které vyšlo po třeli r. 1894. Vydavatel srovnal nově r. 1911 papyrus pařížský, kdež jest zachována řeč proti Athenogenovi; to bylo tím důležitější, poněvadž Blass papyrus ten pro zkoumati nemohl. Roku následujícího prohlédl papyry londýnské, obsa

hující ostatních pět řečí. V úvodě podává poučný popis papyrů a sou

pis veškeré literatury, týkající se textu i výkladu řečí zachovaných. Mimo to jest tu otištěn život Hypereidův ze sbírky životopisů X atti

ckých řečníků, Plutarchovi přičítané, a sestaveny starověké úsudky o řečnickém významu Hypereidově. Text otištěn v úzkých sloupcích právě tak, jak jest napsán v papyru, tak že se čte mnohem lépe než ve vy dání Blassově. Pod textem položen jest hojný kritický apparat. Ačkoliv

vydání nové znamená značný pokrok, přece je vydavatel nepokládá ještě za definitivní; doufá, že dalším zkoumáním slohu Hypereidova podaří se doplniti lépe mezery našeho textu.

Bibliotheca philologica classica za r. 1916 vydán a byla nedávno péčí Volckmara Rudolfa Dietricha (volumen 43, v Lipsku 1916, O. R. Reisland. XII a 138 str. Za 7 mk.). Jakkoliv jsme pořada teli vděčni za'to, že snesl tu hojnost látky, zvláště u nás těžko pří stupné, byli bychom mu díkem ještě větším zavázáni, kdyby byl upu stil od zkrácených titulů a velmi hojných zkratek, kterými se užívání důležité pomůcky té zbytečně "ztěžuje. Co z toho máme na př., dočte me-li se na str. 37 pod heslem Herodotus, že R. Agadh vydal výbor z Herodota, když pro bližší zprávu jsme odkázáni na recensi v ZÔG.

1915, seš. 7. Stará Bibl. phil. class. měla své vady, ale vynikala biblio

grafickou přesností; našli jsme tam celý -titul, rok a místo vydání, jméno nakladatele, počet stran, obrázků a map, jakož i cenu. Κ titulu

bylo hned připojeno, kdo a kde knihu recensoval; nyní jsou recense sice také zaznamenány, ale na dvou místech: při zkráceném titulu stojí jméno časopisu a pod zvláštním heslem jméno recensenta. Je-li ně která kniha recensována od většího počtu kritiků, jest hledání jména recensentova, které jest pro vědeckou práci často velmi důležité, spo jeno s nemalými obtížemi; někdy neni ani možno ho zjistiti, jako při Agadhově výboru, ač tu jde o jedinou recensi; nejspíše se pří slušný lístek ztratil. Takovou ztrátu vidíme i jinde. Listy filologické za r. 1916 jsou zde dobře vyexcerpovány, ale nejdelší článek (Novější badání o divadle řeckém od Kr. Groha) chybí. JCnihy a články, sepsané jazyky neněmeckými, jsou téměř zpravidla uváděny po německu. To může často vésti v omyl; bibliograficky správné jest citovati je v jazyce pů vodním. Nejvýše mohl by se připojiti německý překlad tam, kde by se jednalo o řeči méně známé. Místo pro přesné uvádění titulů by p. pořadatel snadno našel, kdyby upustil od dvojího zaznamenávání recensí, od udávání obsahu, které se ostatně děje jen u některých knih

(srv. na př. str. 39, kde otištěn obsah prvního dílu Bethova Homera na 14 řádcíchit, jakož i od toho, že u některých spisovatelů pozname nává též místo, kde působí. Na př. abychom zůstali na str. 87, doví dáme se, že S. Casson působí na Lincoln College v Oxfordě, W. Ge moll v Lehnici, Kallenberg v Dahlemu u Berlína a Nestle v Heilbronnu. To jsou věci sice zajímavé, ale do bibliographie nepatří. Zbytečnou

práci dělá si p. pořadatel tím, že z článků vybírá jednotlivosti, týka jící se rozličných spisovatelů antických a řadí je pod příslušná hesla. Tak na př. uveřejnil v Revue archéologique r. 1913 G. Ancey článek

«Question mythiques<; článek je správně zaznamenán na str. 130, vod

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

448 Drobné zprávy.

dílu mythologickém. Ale vedle toho jsou odkazy na něj při Herodotovi, Homerovi a mythografech řeckých. Tím si p. pořadatel svou práci jen ztěžuje; neboť vědecký pracovník přehlédne si bibliografii celou a vy béře si, čeho potřebuje. Rovněž tak zbytečně jsou na rozličných mí stech citována hesla Liibkerova slovníku atd. Vytýkali jsme již loni, že vydání i překlady jsou označovány stejnou, značkou: »ed.«; letos zavedena sice pro překlady značka »U« (t. j. Ubersetzung), ale vedle ní bývá dosti často »ed.« v témž smyslu. Naše Listy filologické jsou v seznamu časopisů (str. VIII a 171) stále ještě uváděny jen jako »Li

sty« ! Zkrátka, jsme p. pořadateli tou upřímnou radou, aby přihlížél více k důkladnosti a jasnosti bibliografické; seškrtá-li vše, co je zby tečné —■ na př. druhý seznam zkratek, obsahující 10 stránek! — bude míti místa dosti a dosti. Uznáváme rádi, že p. pořadateli dalo sesta vení bibliografie mnoho usilovné práce, ale jeho namáhání má nále

žitý smysl jen tehdy, usnadní-li se jí práce všem, kdož jsou vě

decky činni. Nicméně uznáváme rádi, že přes své nedostatky obsahuje Bibliotheca phil. classica i letos velmi mnoho cenného.

Nakladatelství Weidmannské vydává již třicet let péčí Konrada Rethwische ročenku »Jahresberichte uber das holiere Schul

wesen», kde četní odborníci, většinou professoři gymnasijní, podávají zprávu o všem, co v určitém roce pro střední školy důležitého bylo vykonáno. Zprávy týkají se dějin a organisace vyšších škol, jakož i všech předmětů, kterým se na nich vyučuje, od náboženství (evangelic kého i katolického) až do zpěvu a tělocviku. Dosavadní svazky prodá valy se jen jako celky, ale letos poprvé učiněno opatření, že si může

každý koupiti jen oddělení, pro které má zájem. Klassické filology bude z tohoto zvláštního vydání (»Abteilungsausgabe«) zajímali oddélení III., kde podává Ludvik Eicke zprávu o latině za rok 1915 (XXX. Jahr

gang. 1915. III. Abteilung. Latein. Griechisch. V Berlíně 1916. Str. VIII a 76. Za 3 mk.). Řečtina je sice na titulním listě, ale uvnitř doví se

čtenář, že zpráva o ní v tomto roce chybí. Eicke jedná nejprve o hla sech, které se ozvaly proti gymnasiu vůbec, jakož i o jeho obraně, pak si všímá návrhů na reformu gymnasia, pokud se týče jazyků klassic

kých. potom pojednává šíře o grammatickém vyučování, všímaje si zvlášté nových směrů, a konečně probírá jednotlivé školní auktory, posuzuje nová vydání a podávaje obsah důležitějších spisů a článků o nich. Učitelům středoškolským bude přehled tento, třebas hledí k po měrům v Německu, zajisté vítán.

O kvantitě zájmena hic a hoc pojednává Jan Tolkiehn v časopise Sokrates V, 1917, Jahresberichte d. Philolog. Vereins str. 75 nn.

Vytýká, že nyní ve školních grammatikách se uvádí kvantita hic, hoc, ač to odporuje svědectvím starověkých grammatiků. Nejstarší z nich

byl Q. Remmius Palaemon z doby císaře Tiberia, hlavní pramen Cha risiův. Ten si všiml, že Vergilius měří hic a hoc brzy dlouze, brzy krátce, a vykládal délku tím, že souhláska c zde zní drsně a takřka

dvojitě (quod crassum quodam modo et quasi geminum sonum reddat; sonum efficit crassiorem ac sonum geminantis imitatur). Dobře pozna menal též, že není tomu tak u jiných jednoslabičných slov, zakonče

ných souhláskou -c; na př. kdybychom do Vergiliových veršů: hic sit

(Aen. IV 591) a hoc erat (Aen. II 664) dosadili nec, poruší se metrům. Proto také tvrdí Velius Longus, grammatik z doby Hadrianovy, že v těchto verších má se psáti hicc a hocc (de orthographia VII p. 54,6). Zajímavo jest, že také Plutarch (Numa 14, 4 přepisuje latinské 'hoc

age' takto: 8κ αγε. Grammatikové vykládají délku v těchto slovech; ta jim byla, nápadna, ježto se od obyčejné krátké výslovnosti odchy lovala.

v

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sat, 14 Jun 2014 17:49:40 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions