Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 66, Čís. 1 (1939), pp. 80-84Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456833 .

Accessed: 15/06/2014 12:34

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

80 Drobné zprávy.

Tvá viny naše shlad, slilafI zásluha, Kriste Beránku!,

ač to je v rukopisném originále bezvadný časoměrný hexametr:

K-ý zde i jinde délku psal (ла//е), a jak se tu přesvědčujeme, rovněž vyslovoval. Původní kvantity, které na štěstí u K-ého

známe, musí moderní kritický vydavatel zachovávati stejně svědomitě, jako nesmí měniti tvary, vazby, slovosled nebo

slovník. Tuto přirozenou jednotu měl nepochybně na mysli St. Souček ve vzorném vydání Kšaftu 1927. Dočkáme se, aby také Informatorium, psané pro nejdrážší klenot národa, zaznělo

v plné své dobové věrnosti, zcela bez ohledu na to, že její libost není již naší libostí? Bohumil Ryba.

Drobné zprávy. Před šesti lety jsem napsal do LF (60, 1933, str. 211—-219) kritický re

ferát o prvním svazku „Literárního atlasu československého", který nákladem

Ottovým za pomoci Arna Nováka vydával po sešitech Bohumil Vavroušek;

můj referát tehdy ve svém listě Arne Novák nazval nevrlým, ačkoliv v něm

nevrlého nebylo nic: byl právě jen kritický. Všímal jsem si okrajového, jak mu říká Arne Novák, materiálu literárního dávno, už od studentských let,

a nákladné dílo, vydávané přispěním první naší vědecké instituce, mohl jsem

tedy posoudit; považoval jsem to také za povinnost. Co jsem napsal, pod

statně se ovšem lišilo od reklamních referátů, jejichž autoři se věcí nikdy

podrobněji nezabývali a nechali se oslnit obrazovým bohatstvím díla do

mněle založeného vědecky, ačkoliv nešlo než o pestré a často náhodně sesta

vené album pilného sběratele a neúnavného turisty, jenž na potulkách s fo

tografickým aparátem nikdy nezahálel a kromě jiných zajímavostí fotogra foval i literární památky naší vlasti — tuto jeho dovednost a zásluhu jsem

také plně uznal. Vyložil jsem tehdy, jak by měl literární atlas vypadat, a

nebudu se dnes o tom znovu šířit. Se změnami v Ottové nakladatelství na

stala ve vydávání Vavrouškovy publikace přestávka, až se pokračování

ujalo pražské nakladatelství Prometheus; loni byl druhý díl dvaatřicátým

sešitem dokončen: obsahuje 343 strany obrázkové s životopisnými texty,

na 28 stranách obsah tohoto dílu s rejstříkem osobním a dva rejstříky к dí

lům oběma, chronologický podle narození a místní podle rodišť v Čechách,

na Moravě a ve Slezsku, na Slovensku a konečně ve státech mimo bývalou

republiku, a konečně předmluvu autorovu a úvod Arna Nováka (str. VII.—

XIII.). Dobově zabírá druhý díl naše písemnictví od lumírovců do světové

války, ale neomezuje se na ně, nýbrž ve vědecké literatuře, v prvním díle

omezené jen na discipliny, jež mají vztah к písemnictví, přibírá také obory

jiné, zastoupené ve vědeckých třídách České akademie, zejména vědy pří

rodní a mathematiku; stalo se tak jistě z příčin vnějších mimo původní plán,

a tu se Atlas vrací к obdobím starším, slovesně vyčerpaným už v díle prvním,

po případě až do let obrozenských; několik mezer, jež při tom vznikly, do

datečně se vyplňuje na stranách posledních.

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 81

Při literatuře od let sedmdesátých měl Vavroušek proti dílu prvnímu

práci značně ulehčenu; je to literatura včerejška a dneška, značná část autorů

žije a většinou ochotně poskytla potřebný materiál — četné podobizny zhotovil sám Vavroušek, a svědčí o tom i výňatky ze starších prací, které

mu jako autogramy dodatečně napsali, i intimní fotografie z jejich ma

jetku, kterých mu půjčili —> a po mrtvých zůstaly rodiny, jež vždy uvítají, osvěží-li se památka jejich drahých. Fotografií je z posledního půlstoletí, že

si každý může vybrat; měli jsme mnoho obrázkových časopisů a v nich je

plno podobizen, není potřebí dlouho hledat; malířských i sochařských por trétů přibylo, ty doplňují karikatury výborných karikaturistů, přední umělci

ilustrovali knihy nebo aspoň kreslili obálky, a jsou mezi nimi Aleš a Kašpar,

jejichž každá kresba je vítána, rodný domek nebo hrob se snadno zjistí a

celek se zpestří krajinnými snímky z rodného kraje nebo města, jež má ná

městí, starou bránu nebo dokonce šlechtický zámek, a tak se hojnost látky

podává sama sebou. Bude jozhodovat i osobní vkus, zřetel na záliby dne

a hlavně okolnost, že většina osobností nového období je čtenářstvu dobře

známa a že bude vítáno vše, co se jich týká. Po té stránce může být naše

veřejnost s druhým dílem Vavrouškova Atlasu docela spokojena.

Jinak tomu však bude, položíme-li na něj požadavky vědecké, o nichž

jsem mluvil při díle prvním. Oba díly jsou pracovány stejným způsobem. Také zde se podávají životopisy, které si můžeme pohodlně přečíst v lite

rárních příručkách nebo v Naučném slovníku, jejichž jsou zbytečnou obmě

nou; ani zde se nepřihlíží к literárně historické zajímavosti a důležitosti; ani

zde není nutné rovnoměrnosti. Úvod Arna Nováka zklamal úplně: jeho stať,

vycházející ještě z československé jednoty, je psána jako pro revui, ne pro literárně dějepisný atlas. V atlase nepotřebujeme čisti, že na příklad „osamo

ceně září zelenavým, zneklidňujícím světlem hvězda, která" atd., totiž

Mácha, nebo že se náš experimentální realismus v románě „vyznačoval

křepkou podnikavostí", nýbrž bychom se chtěli dovědět, co se z obrozen

ských a pozdějších rukopisů zachovalo a kde, jak a kdy vznikaly literární

sbírky, kdy se začíná jevit zájem o literární památky, jak a kdy se začala pro

jevovat úcta к našim mrtvým, kteří rytci a malíři byli portretisty našich spi

sovatelů, jaká péče se věnovala knižním výpravám, kdy se počínají knihy

ilustrovat, co to jsou t. zv. „nádherná" vydání a kterých autorů se týkala,

jaké jsou zásluhy Umělecké besedy, Svatoboru, studentských a krajinských

spolků o kult mrtvých básníků, kteří sochaři byli tvůrci pamětních desek

a pomníků, kdy a kde se počínají organisovat literární musea, jakou zásluhu

mají po této stránce ilustrované časopisy a po převratu naše bibliofilství

atd. Vavroušek postupoval ve skupinovém uspořádání jako v prvním díle

čistě mechanicky; počíná Svat. Čechem, za něhož řadí V. Šolce a R. Mayera, ke Krásnohorské připojuje Ed. Jelínka, K. Kálala, Ad. Černého a Yinc.

Červinku, za Vajanského a Hviezdoslava klade Palárika, Ormise a Záhor

ského, Moravany J. Soukopa, Kosmáka a Šťastného spojuje s B. Brodským, za Holečkem a několika slovanskými pracovníky následuje s moravským

Vyhlídalem AI. Dostál, mezi zahraničními publicisty ze světové války se

ocitl Jan Janča, Mahen je přiřaděn ke Štechovi, protože s ním pracoval

v brněnském divadle, Fr. Flos je mezi učitelskými autory pro mládež, kritik

Listy filologické LXVI. 1939.

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

82 Drobné zprávy.

Artuš Drtil mezi žurnalisty — v Atlase chvílemi ožívají i balbínovská dě

lidla stavovská a náboženská. Ve výběru samém bych měl dosti poznámek a námitek, nebudu se však o nich šířit; stačí, že Chod Hruška je zastoupen

jen bustou Langenbergerovou a všestranný L. Kuba starší fotografií, kdežto

Čečetka tu má kromě podobizny i obálku jedné knihy a snímek rukopisu, že

tu není jediného snímku z národního pohřbu Jiráskova (a ovšem ani Čechova

nebo Vrchlického) ani z jeho návštěvy u vysokomýtského pluku, že ze sklo

něné hlavy na starší fotografii nepoznáte drahé tváře Baarovy, že se v tomto

období ocitl J. E. Kosina, že úspěšný dramatik A. H. Sokol je přiřazen к Elgartu Sokolovi jako jeho strýc, že z Rožka je tu obálka jedné knížky, ne

však jím redigovaného časopisu „Srdce" — ta obálka je ovšem od Ad. Kaš

para, ale Rožkovo „Ze vsí a samot" nemusí přece být v Atlase? Vidíme

leckdy, že výběr knih je určován ne literární důležitostí, nýbrž tím, kdo ma

loval obálku nebo knížku ilustroval. U Preissové je Věšínův obraz „Počátek

románu", protože podle něho Preissová napsala povídku, ale čím je právě tato povídka důležitá, čtenář se nedozví. U obálky Gellnerovy sbírky „Po

nás ať přijde potopa" se poznamenává „s vlastni kresbou", ale že ta kresba

je výborný Gellnerův autoportrét, zase se neřekne, ač by dobře nahradil

Gellnerovu podobiznu od K. Sokola, jako vůbec nechápu, proč je tu několik

Sokolových podobizen, dělaných podle fotografií, když známé fotografie jsou

lepší, protože jsou věrné. Náhrobní pomník Arbesův má zajímavou historii,

ale není tu ani zmínky, co představuje a od koho je. Atd.

Několikrát jsou reprodukovány kresby autorů, kteří také trochu

kreslili nebo malovali; mohlo jich být víc, nemělo se na to zapomenout aspoň u Jiráska. Obrázky z rodinného života mohly být častější; také zde se opa

kuje, že jsou zařazeny dvě přibližně stejné fotografie jedné osoby docela zby

tečně, místa se mělo užít jinak. Krajinných snímků a snímků z měst je příliš mnoho a čdsto nepovídají o autorovi nic; nemá smyslu dávat sem obrázky

docela lhostejných městských budov, že je to škola nebo ústav, kde pů sobil ten či onen, když to nebyla osobnost opravdu mimořádná, nebo ústav

ních pracoven, jež jsou jedna jako druhá, že to je na př. sexuologická ambu

lance kožní kliniky — myslí se tu na nějaký vztah к literatuře, snad jak o tom žertovně psal J. Herben? Všeho moc škodí, kdo zná svou věc, umí vy

bírat; je škoda, že to Vavroušek nedovedl, jeho Atlas mohl být i jako album

živější, zajímavější a hodnotnější. Takto zůstane dokumentem našich po

měrů v uplynulém dvacetiletí.

S radostí zaznamenávám dvě edice starších novočeských autorů, kteří

patří mezi naše přední klasiky; teprve těmito vydáními, v nichž se přihlíží

ke všem vědeckým potřebám, splácíme jim dluh, kterého jsme se za poslední dvacetiletí nedovedli zhostit. Na prvním místě je to Karel Jaromír Erben, a

tu jest až neuvěřitelné, že se jeho umělecké dílo v celé úplnosti stává přístup

ným teprve dnes; o to má zásluhu Antonín Grund, který už obsáhlou mono

grafií o básníku „Kytice" (1935), svou prací habilitační, prokázal, jak vše

chen příslušný materiál podrobně prostudoval, takže po obou svazcích z chy stané pětidílné edice, jež uspořádal, můžeme sáhnouti se zvědavostí i dů

věrou. A skutečně jak její svazek první „Básně a překlady" (nákladem Me

lantricha 1938, stran 366), tak třetí (druhým bude Erbenova próza s pokusy

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 83

dramatickými) ,,České pohádky" (týmž nákladem 1939, stran 256) jsou pro

veřejnost, znalou jen „Kytice" a pohádkového vydání Tillova, velmi milým

překvapením, ale také literární dějepisec, jenž sledoval erbenovské bádání

a objevy od J. Sutnara přes St. Součka к drobným příspěvkům před Grando

vou monografií, bude Grundovi vděčen za vyčerpávající soubor a spolehlivé

texty jeho edice. Nejde jen o věci už publikované a z časopisů posbírané,

nýbrž Grund vyčerpal celou Erbenovu rukopisnou pozůstalost, a to i v ne

hotových zlomcích, jež zpřístupnil literárnímu studiu; ani to není ještě

všechno: Grund užil i dosud nevydané Erbenovy korespondence, aby osvětlil

a leckde rozřešil problémy základní, jako je otázka autorství některých po

hádek — tu by si zasloužil vděčné vzpomínky vídeňský zesnulý Erbenův

krajan Jos. Karásek, který tuto korespondenci před více než dvaceti lety

připravil к vydání, jež se bohužel stále neuskutečňuje. Vidíme, jak znalost

korespondencí je důležitá· a jak se bez ní tápe v nejistotách, kterých pouhá

intuice většinou nerozptýlí. Na rozdíl od O. Fischera ve vydáni Erbenovy

„Kytice" (viz LF 58, 1931 str. 368) modernisoval Grund Erbenův pravopis a své zásady přesně vyložil (Básně, str. 300—302); sám bych zde šel ještě

dále, i když názory o tom mohou být (a také skutečně jsou) různé. Nemohu

bohužel Grundova vydání podrobněji rozebrati a ukázati, co nového přináší v poměru к předchůdcům, a to jak při básních, к nimž jsou připojeny také

překlady, tak při pohádkách, přeji mu jen rozšíření co největšiho, plně si ho

zaslouží; závěrečné zhuštěné studie o Erbenovi básníkovi a pohádkáři jsou

napsány věcně a přitom s opravdovým vkusem.

Druhou velkou bolestí poválečného období bylo, že jsme po rozebrání

- Quisovy edice „Básní" Karla Havlíčka v trojsvazkovém vydání Spisů u

Laichtera pořád neměli jejich nového souboru, ačkoliv také zde přibyly nové

objevy; tuto mezeru vyplnil teprve před pěti lety 1934 Miloslav Novotný, vy

dav v Družstevní práci, tehdy bez poznámkového aparátu, nový soubor

s názvem „Kniha veršů", a to s úspěchem takovým, že „Kniha veršů" vyšla

nyní ve vydání druhém už s poznámkami (1938, stran 388). První vydání

bylo ilustrováno F. Bidlem; jeho kresby jsou v druhém vydání nahrazeny

výběrem z Havlíčkových ilustrátorů starších i dnešních od Ε. K. Lišky a

M. Alše až po Ad. Hoffmeistra. Hlavní badatelskou práci, a ta byla velká,

pro edici Havlíčkových veršů vykonal již Quis; je přirozeno, že mu leccos

uniklo, zejména že řada původních i přeložených Havlíčkových epigramů

byla nejen ze starších časopisů, nýbrž i z rukopisu přetištěna již před vydá

ním Svatobora v „Bodinné kronice" (1863) a v „Lumíru" (1865), ale základ

příštím vydavatelům položil bezpečný, takže se může víc doplňovat než

opravovat — z Quise vychází také Novotný, jenž „Knihu veršů" sice roz

dělil jinak, zvláště epigramy seřadil ne podle obsahu, nýbrž chronologicky,

ale ačkoliv užil i nového materiálu a mohl už (po chicagském vydání z r. 1911)

epigramy Havlíčkovy uveřejnit bez ohledu na censuru, přece jen jeho vydání

není definitivní. Hlavní zřetel věnoval Havlíčkově epice, především „Křtu

sv. Vladimíra", jehož textem se před lety (1933) v obsáhlé monografii za

býval H. Omelčenko; vývody Omelčenkovy podrobil Novotný kritické

revisi, kterou došel к jiným závěrům. Bude třeba podrobně se znovu zabývat

i Havlíčkovými epigramy; tu jsou důležité nejen Havlíčkovy rukopisy a

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

84 Diskuse.

první znění tištěná, nýbrž také opisy a texty otisků po smrti Havlíčkově,

jež jistě někdy zachycují podobu původní, drsnější, kterou Havlíček úpra vou pro tisk poněkud stíral: epigramy „Societas Jesu" a „Kupecká výstraha"

(u Novotného na str. 135) tvořily jistě celek, „Kupecká výstraha" je vlastně

odpovědí na to, co Tatík říká Synovi, pro „Breviář jesuitský" upravenou v sa

mostatný epigram; „Kasuistický"(str. 125) a,,Ani jeden puntík" (str.124) byly dva epigramy pod společným titulem „Omnia ad majorem Dei gloriam" —

v opisech se dobře mohla zachovat původní forma. V „Lumíru" 1851 str. 120

je Havlíčkův epigram „Do památníku jistého sládka" a v „Palečku" 1882

str. 11 epigram, napsaný do Jungmannova slovníku r. 1842, tedy český jeho

epigram nejstarší, jež Quisovi i Novotnému unikly; hned bych dodal, že

„Dobrou radu" (z Logaua, str. 156) připomíná v Hofmeistrově „Cestě člo

věka" (str. 371) epigram na pražský pomník císaře Františka a s ní zřejmě souvisí. Ve Vilímkově „Úplném besedníku" z r. 1877 je jako Havlíčkův uve

řejněn proslov „Budme svorni!"— je to v„Národních novinách"(1850 č. 17)

anonymně otištěná báseň „Slovo a čin", ne právě dokonalá; byla snad psána

nakvap jako překlad básně Maliszovy? Netroufám si rozhodnout, zatím by

patřila do oddílu Havlíčkových básní pochybných, do něhož Novotný prá vem zařadil řadu textů, u nichž Havlíčkovo autorství není bezpečně proká záno. Překlad Mickiewiczova „Smotru" byl už otištěn (poněkud zkráceně) v „Rodinné kronice" 1864 (srovn. J. Hofman, L. F 1908), píseň „Hájek

jako mléko kvetl" vyšla po prvé ve zpěvníku „Sokol" 1863. —oh— —vh—

Diskuse.

Ye své studii „Antická zpráva o Děvíně?" publikované v LF, 65, 1938, 289 nn., reaguje J. Dobiáš na výsledky mé práce.„Antická zpráva o Děvině u Bratislavy?" otištěné v Bratislavě XI, 1937, 48 nn., v tom

smyslu, že úsek zprávy Marcellinovy XXX. 5, 2 e statione proxima reprimebat barbaricos adpetitus se nevztahuje na Děvín u Bratislavy, jak se mi zdá nej přirozenějši po rozboru zprávy Marcellinovy a jejího doplňku v kap. XXX.

5, 11, jakož i po rozboru dévínského výkopného materiálu (z r. 1936), nýbrž na Carnuntum, kde dlel císař Valentinián I. v létě r. 375 po Kr. Výraz e sta tione proxima. . . . vztahuje Dobiáš na Carnuntum a vykládá „jako doplněk v tom smyslu, že Valentinián krotil choutky barbarů z Carnunta jako z místa barbarům nejbližšího" (str. 300). Oporu pro svůj výklad shledává v „téměř dokonalém protějšku к slovům Ammianovým ve vypravování Velleia Pater cula II. 109, 5 o Carnuntu jako o operační základně Tiberiově proti Marbo dovi: Ipse a Carnunto, qui locus Norici regni proximus ab hac parte erat, exercitum ducere in Marcomannos orsus est."

Tento výklad Dobiášův nemohu přijmouti jednak proto, že o doplňku, na který tu myslí s pochybným odůvodněním D., nem ůže býti ani řeči, jednak také proto, že v citované zprávě Velleiově nelze viděti protějšku (tím méně

„dokonalého") к zprávě Ammianově. Výraz e statione proxima.... jest ve

zprávě Ammianově zřejmě samostatný a váže se ke Carnuntu obsahově i stili sací zcela volně bez jakéhokoli vztahu doplňkového.

Pokud pak jde o protějšek zprávy Velleiovy к slevům Ammianovým, ani tu nemohu souhlasiti s Dobiášem. Zpráva Velleiova liší se od Ammianovy velmi podstatně, a je-li v ní něco společného s Ammianovou, jsou to jen pouhá slova „Carnuntum" a „proximus". Rozdíl mezi oběma zprávami je nejen ve stilisaci, ale i v dějinné situaci, kterou obě zprávy představují. Velleius nás nenechává na pochybách, že jeho locus proximus je totožný s Carnuntem. Zcela jiná jest však stilisace Ammianova, která takového

This content downloaded from 91.229.229.13 on Sun, 15 Jun 2014 12:34:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions