Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 65, Čís. 4/5 (1938), pp. 384-388Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456350 .

Accessed: 14/06/2014 14:32

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

384 Drobné zprávy.

Drobné zprávy. Dne 3. října 1938 o 11. hodině dopolední, tedy ve chvílí, kdy kancléř

Třetí říše vstupoval na Chebsku po přijatém rozhodnutí mnichovské kon

ference na českou půdu, zemřel v Praze na Bulovce básník Antonín Kláš

terský. Hlavní význam Klášterského, jenž býval kritikou řáděn ke škole Jar.

Vrchlického a sám se jako к mistru hlásil к J. V. Sládkovi, jest ovšem v poesii a v překladatelství, ale Klášterský, narozený 25. září 1866 v Mirovicích na

Písecku, vzděláním právník a povoláním na konec odborový přednosta zem

ského výboru, od počátku literární činnosti projevoval plodný zájem také

o literární dějepis; svědčí o něm již literárně dějepisné náměty v jeho verších,

zejména celá sbírka „Probuzení" (1929), básnický cyklus na motivy od Mele

zínka po Boženu Němcovou. Dvacetiletý uveřejnil v „Rozhledech literárních"

(1886) životopis V. Č. Bendla, bývalého kaplana v náhodném svém rodišti

Mirovicích, pokusiv se v něm i o kritické zhodnocení Bendlova díla; později

byl spoluredaktorem Vilímkovy pětidílné antologie „Česká poesie XIX.

věku", vydané „Májem" (1897—1899), a dvanácti dosud vyšlých ročníků

„Sborníku Společnosti Jaroslava Vrchlického" (1915—1937); kromě nekro

logů, také v Almanachu České akademie, statí příležitostných a kritických

glos napsal studii o J. V. Sládkovi (1922), obstaral přetisk Durdíkovy edice

„Básní" Rud. Mayera, rozmnoživ ji dvěma čísly z rukopisu (1903), a sám

podle rukopisu vydal lyrický cyklus „Písní o bledé dívce" od Václava Šolce

(1906). Z roku 1934 jest obsáhlý svazek jeho „Vzpomínek a portrétů", o nichž

jsme přinesli zprávu v L. F. 61, str. 475—477, dílo pro poznání literatury období lumírovského a polumírovského významu základního, jež se náš

známý literární snobismus snažil ovšem umlčet neb aspoň v očích čtenářské

veřejnosti snížit; poslední jeho prací bylo vylíčení „Padesáti let spolku

českých spisovatelů beletristů ,Máj' "

(1938). Klášterský byl od Thomaye

rovy smrti předsedou Společnosti Jaroslava Vrchlického a Společnosti přátel antické kultury, od počátku členem Březinova kuratoria v České akademii,

dlouholetým členem výboru Svatoboru, tajemníkem IV. třídy České akade

mie a měl i jiné funkce, jež zastával přesně a obětavě; vzpomínám vděčně

jeho činorodé ochoty pomoci každé dobré věci, jak jsem ji za léta našich

přátelských styků poznal při četných příležitostech. Pohřben byl ve vyše hradském Slavíně.

Nedlouho před Ivlásterským, v sám předvečer ceskoslovenske tragedie, dne 17. září 1938 zemřel v Praze Fr. Spina, řádný profesor české řeči a litera

tury se zřetelem к jiným západoslovanským jazykům a literaturám na praž

ské německé universitě; ani jeho odchod v souvislosti s historickými udá

lostmi oněch dnů není bez tragiky. Spina byl duší a vůdcem německé slavi

stiky u nás a zároveň, nejen učenec, nýbrž i politik, nejsilnější arepresentační

postavou aktivistických Němců v našich zemích; zemřel současně s rozkla

dem svého životního díla krátce před životní sedmdesátkou, jež by mu už

nebyla přinesla poct, které mu političtí i vědečtí přátelé a žáci ještě před

půlrokem chystali. Spina se narodil 5. října 1868 v Trnávce v moravsko

třebovském německém ostrůvku, gymnasium vystudoval v Mor. Třebové a

germanistiku a klasickou filologii na universitách ve Vídní a v Praze; jako

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 385

středoškolský profesor působil v Broumově, Uničově, Mor. Třebové a na Král.

Vinohradech. První jeho práce byly germanistické (Verš v dramatech A.

Gryphia, 1895, a j.), ale Spina se zároveň zabýval školskými otázkami germa

nistiky a jako školský praktik, který učil i nepovinné češtině, také metodikou

češtiny, a odtud byl jen krok к lektorátu češtiny na pražské německé univer

sitě, jímž byl při reorganisaci vyučování češtině na německých středních

školách pověřen r. 1906. Byl vybrán ze tří kandidátů; nevím, působila-li tu

okolnost, že byl zetěm tehdejšího německého ministra-krajana Peschky, ale

byla to volba rozhodně šťastná: Spina se počal důkladně obírat studiem

staršího českého písemnictví a již r. 1909 se habilitoval pro českou řeč a lite

raturu. Za války dostal titul mimořádného profesora, po převratu byl r. 1920

jmenován profesorem mimořádným a po roce, r. 1921, řádným. У této době

publikoval několik prací, kterými platně prospěl bohemistickému bádání

zejména v oblasti česko-německých knihtiskařských i literárních vztahů; o vynikající monografii „Die altčechische Schelmenzunft Frantova práva"

(1909) a dokonalé edici „Legendy o sv. Kateřině" (1913) viz referáty v L. F.

36, str. 301—306, a 40, str. 462—465, soupis prací ostatních přinesl pamětní

spisek „Fůnfundzwanzig Jahre Slavistik an der deutschen Universitát". Po

převratu Spina organisoval za vydatné podpory ministerstva školství naši

německou slavistiku, založiv s prof. Gesemannem nejprve r. 1926 dvě řady

„Veroffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der Deutschen

Universitát in Prag", první pro vědecké studie a druhou pro edice tekstů, a potom r. 1929 revui „Slavische Rundschau"; к nim r. 1931 přibyla druhá

revue „Germanoslavica", kterou vedl s prof. Jankem. Obě revue'měly ovšem

hodně německých příspěvků od spolupracovníků českých a plnily vědecký úkol předbřeznového Glaserova časopisu „Ost und West" dobře; Spina

byl jistě pravý muž na pravém místě. V těchto letech však svůj čas a energii rozdělil mezi vědu a politiku, která v jeho zájmech nabývala stále převahy,

zejména když jako vůdce německých agrárníků vstoupil r. 1926 do vlády,

jejímž členem zůstal až do letošního jara, do vítězství Henleinova v obec

ních volbách, po němž odešel z aktivní politiky vůbec; Spinův aktivismus,

o jehož nutnosti byl od počátku přesvědčen, jak vím z jeho hovorů v prvních letech popřevratových, byl upřímný a zásluhy Spinovy plně uznávala i naše

německá věda, která jeho šedesátiny uctila obsáhlým sborníkem německých slavistů „Slavistische Studien" za redakce Ferd. Liewehra. Ale poměry se

změnily a jejich obětí se stal také Spina: v rámci „Slavische Rundschau"

právě vydaný nový sborník „Arbeiten zur alteren Geistesgeschichte",

připravovaný к jeho sedmdesátce a nyní tedy věnovaný už jen jeho památce,

obsahuje příspěvky pouze slavistů mimoněmeckých, většinou českých, a to

bez jména redaktora, kterému se podařilo tolik jich shromáždit. Svůj osud

mají nejen lidé, nýbrž i knihy; rozdíl mezi oběma sborníky nejlépe naznačuje

Spinův osud lidský i vědecký, který nám jeho práci činí dnes tím vzácnější a dražší.

Počátkem října 1938 — v těch dnech do Prahy polské noviny necho

dily, takže přesného data neznám — zemřel veVilně Maryan Zdziechowski,

em. profesor literatury do převratu na universitě krakovské a potom vilenské;

býval našim přítelem, v devadesátých letech dokonce u nás nabyl jisté popu

Listy filologické LXV. 1938. 25

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

386 Drobné zprávy.

larity, ale časem a zvláště po válce stal se naším odpůrcem a proti nám hlásal

politickou spolupráci Poláků s Madary. Po jeho smrti vzpomínáme toho, co

nás kdysi pojilo a čím bohatý a hluboký jeho duch prospěl našemu literárnímu

dějepisu. Zdziechowski se narodil 30. dubna 1861 v Rakově na Litvě, gymna sium studoval v Minsku a universitu v Petrohradě a Jurjevě, potom pro cestoval Evropu a dosáhnuv r. 1889 doktorátu usadil se v Krakově, kde se

r. 1894 habilitoval, po pěti letech dosáhl profesury mimořádné a r. 1908

řádné a kde celou bytostí se zabral do svých problémů a jejich studia. Vyšel z positivismu, ale zároveň byl idealistou, jenž v literatuře hledal odpověd na

otázky dobra a krásy, které ho znepokojovaly; mohl se své práci, jsa majite lem velkých statků na Litvě, věnovati úplně, a činil tak s vášnivou opravdo

vostí, která vyznačuje již první jeho knihu „Mesyanizm a slowianofile"

(1888) a dodává vnitřního žáru badatelsky odvážnému pokusu všestranně

osvětlit, vyložit a zhodnotit Byronův vliv na evropské literatury v dvou

svazkovém díle „Byron i jego wiek" (1894 a 1897). První svazek se zabývá

Evropou západní, druhý slovanskou; podrobné pojednání o Máchovi a čes

kém byronismu v druhém svazku bylo hned po časopisecké publikaci z roku

1893 přeloženo Janem Yobomíkem do češtiny (1895) a s Murkovými „Deut sche Einflůsse" znamenalo našemu literárnímu dějepisu mocný popud a

nabádavý příklad, jak novými metodami studovat písemnictví poobrozenské.

Výklady Zdziechowského přinesly svou systematičností a filosofickým pro hloubením do byronovské otázky u nás jasno a znamenaly pro další bádání

pevné východisko, ačkoliv dnes, také pro autorův důsledný katolicismus, nebudeme s jeho výsledky vždycky souhlasit. Zajímaly ho vůbec problémy

náboženské, jež ho vedly ke studii o umění a náboženství, к prozkoumání charvátského obrození, к vysledování ruských vlivů na polskou duši a znovu

к rozboru ruského slovanofilství; po převratu ostře kritisoval ruskou revo

luci a pesimisticky posuzoval budoucnost Evropy. Zdziechowski byl zahra

ničním členem našeho Slovanského ústavu. —vh— —vh— Ykusně upravená knížka Kamila Krofty „O Balbínovi dějepisci" (Me~

lantrich 1938, str. 64, cena 10 Kč) je významnější pro poznáni jejího autora

než objektu jeho líčení. Je to vlastně část Kroftových universitních před nášek ze zimního semestru 1917—18 o českém dějepisectví doby pobělo

horské, otištěná v původní podobě bez podstatných změn, čímž je dáno, že

některé partie jsou dnes zastaralé. Y době svého vzniku to však byla studie

velmi pěkná, shrnující a soustředující všechnu odbornou literaturu do té

doby tištěnou, podepřená vlastním autorovým studiem (povšechným) Bal

bínových hlavních historických děl. Podle novější literatury pozměnil Krofta

toliko drobnosti, jinde na ni jen odkazuje v poznámce (v podstatě cituje jen studii O. Květoňové-Klímové v ČČH 1926 o Balbínových stycích se šlechtou

pobělohorskou a knihu Wiadyslawa Bobka „Bohuslav Balbín"; ref. o ní

viz LF LXI, 1934, str. 207 а п.). Kroítova studie je cenná již tím, že se cele

soustředila ha obor, který je z díla B. Balbína, historika katexochén, znám

vlastně nejméně, t. j. na jeho vlastní historické práce. Krofta probírá stručně

Balbínúv život (novum, že zemřel 20. IX. 1688, je ovšem pochybné ceny), jeho

spisy mariánské, jeho dějiny české provincie řádu jesuitského, knihu o Arnoštu

z Pardubic, rodu Guttenštejnských, Epitome (velmi podrobně na str. 21—32,

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 387

a vlastně až do stránky 43), odtud přechází к otázce, jaký význam má Epi tome ve vývoji českého dějepisectví („po stránce heuristické je to dílo vyni

kající hodnoty, značící veliký pokrok v českém dějepisectví"), cituje Bal

bínovy prameny, praví (s. 30): „Nebylo by bez ceny zjistit dopodrobna, kterého rukopisného a archivního materiálu Balbín užíval. Našly by se tu

leckteré příspěvky к dějinám českých archivů a knihoven" (zde snad měla

být zmínka o knize Pelikánově, který si kladl podobné cíle, ale kniha jeho

jich nedosáhla), a zvláště zajímavě provádí srovnání B. s Hájkem („opravdu daleko vyniká nad H. a značí proti němu skutečný pokrok", str. 33), upozor

ňuje však též, že B. kritika pramenů je většinou primitivní, „kritická jeho

prakse pokulhává daleko za jeho kritickou teorií" (s. 36). Důležité je též

autorovo zjištění (s. 32, 49), že nejméně kritický byl B. jako autor spisů ge

nealogických. I tendenci národnostní a církevní vysledoval Krofta v Epitome

zdařile. V rozboru Miscellaneí (str. 44—55) daleko nej větší pozornost věnoval

Krofta spisu Bohemia docta, ostatní probral jen zcela běžně. У těch místech

je Kroftova knížka nejslabší. Ještě dnes píše, že Miscellanea měla míti 20

svazků o dvou dekádách; nikterak se nevyslovuje o Bobkově teorii, že

Balbín původně chystal spis Notitia regni Bohemiae, ale když nenalezl na

kladatele, že jej přepracoval na Miscellanea historica. Vedle Boh. docta nejvíce

cení Krofta Liber curialis (X. kniha I. dekády) a doporučuje její rozbor

a ocenění, zejména v poměru к spisům Pavla Stránského a Melchiora Goldasta

а к novějším vědeckým pracím. V závěru rozbírá historickou cenu Obrany,

srovnává B. dílo s dílem Bollandistů a Mabillonovým, souhrnně hodnotí jeho

význam ve vývoji českého dějepisu a dějezpytu („připravil půdu modernímu

kritickému dějezpytu českému. . . bez Balbína ani Dobner nebyl by dobře

možný"), upozorňuje na význam politický („přenesl české státoprávní cítěni

předbělohorského kacíře Stránského do české společnosti pobělohorské,

zvláště mezi stavy, odkud přešlo i do našeho moderního života politického"

s. 60). Na konec připojil výňatek ze své·.válečné tendenční úvahy Vývoj českého národního vědomí (Čes. revue 1918, přetištěno v knize „Byli jsme

za Rakouska") o buditelském významu Balbínově. Je nutno litovati, že

Krofta nemohl podrobněji probrati obě citované studie (Květoňové-Klímové

a Bobkovu), plastičnost rozboru i hodnota studie by byly rozhodně získaly. Jos. Brambora.

V Novočeské knihovně, vydávané III. třídou České akademie, vyšel

jako 13. svazek soubor „Básní a novel" Václava Čeňka Bendla, vydaný

Ferd. Strejčkem (1938, stran 410); v nekrologu Ant. Klášterského se zmiňuji

o mladistvé studii, kterou mirovický rodák věnoval v polovici let osmde

sátých někdejšímu mirovickému kaplanu, na něhož vzpomínky tehdy ještě

žily ve vděčné paměti osadníků. Náš literární dějepis si počal Bendla všímati

mnohem později, teprve po vydání korespondence B. Němcové, jejímž byl

Bendi přítelem, a zde právě F. Strejček vykonal kus záslužné práce osvětliv

zejména milostný románek Bendlův, který osudově zasáhl do jeho života,

a už r. 1921 vydav soubor jeho humoristických prací „Tatínkovy juchty

a jiné historky"; touto edicí a Pátkovým otiskem neznámé Bendlovy lyriky

se pozornost literárního dějepisu od života Bendlova posunula také na jeho

dílo. Přítomným vydáním se Bendlovi dostává, co mu dávno patřilo a čeho

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

388 Drobné zprávy.

bohémský autor, po vysvěcení na kněze téměř odloživ pero, nevykonal a

snad v nových poměrech ani vykonati nemohl sám: jeho zapadlé verše a

novely se konečně staly obecně přístupnými, a to v úplnosti, jíž by byl,

kdyby se byl odhodlal své práce vydat knižně, za života nikdy nedosáhl. Jsou

tu sebrány prvotiny ze studentského časopisu i romantické novely, v nichž se

vyzpovídal z marné milostné touhy, a ovšem také zjitřené výlevy citové,

jež v padesátých letech tvořily přechod od předbřeznových máchovských romantiků к poesii družiny májové; vydavatel vybavil edici potřebným

vydavatelským aparátem a podrobně vylíčil Bendlův život i zhodnotil jeho dílo. V životopisné partii je leccos nového, dodal bych jen ke zprávě J. V.

Želízka o Bendlově smrti, že po ní vznikla v novinách trapná polemika, která však odhalila clonu s Bendlova konečného osudu: kolem náhlého jeho konce se vyrojily pověsti, na něž v Nár. listech 1870, i. 189 reagoval vylíče ním Bendlova života čestický vikář M. Kubíček a v č. 196 lékař dr. A. Mar

čan. Podle toho Bendi nepřestal být bohémem a proto byly marné jeho žádosti o faru v Šárce a o děkanství ve Volyni; dostal teprve v červnu 1870

faru ve I ilavňovicích, ale za týden, kdy měl být na ni investován, náhle

zemřel.

Na loňský rok připadlo sté výročí narození básníka Rudolfa Mayera, je hož básně s pěkným životopisným a kritickým úvodem r. 1873 vydal Josef Dur

dík; jeho edice, jakjetakéuvedeno vnekrologu Klášterského, byla přetištěna

Klášterským po 30 letech, po třetí s dalšími doplňky je vydal J. V. Sedlák

(1927), autor mayerovské monografie. К těmto vydáním přibylo v jubilejním roce vydání čtvrté, nazvané také „Básně", jež „dle rukopisu zpracoval Jožka

V. Váňa" a jako druhý svazek „Knihovny Baarovy společnosti" vydal vlastním nákladem (Brno 1937, stran 120). Je to bohužel vydání docela

diletantské, jeho původce nemá o edičních metodách, jak se zdá, vůbec

ponětí: velká část básní, jež otiskl, není do vydání dosavadních vůbec pojata a vydavatel ani nevysvětlil jejich provenienci, o niž jsme se dověděli jen z časopiseckých zpráv brněnských: rukopisy prý Mayer věnoval klatov

skému rodáku Em. Formánkovi, o osm let mladšímu, později známému

podivínskému botaniku brněnského gymnasia, jenž r. 1900 tragicky zahynul na studijní cestě na Balkáně; od něho se dostaly к jeho neteři, vydavatelově

tchyni paní Marii Kubištové-Formánkové. Jsou to náčrtky a varianty ně

kterých básní známých a několik desítek básní nových, jež svědčí jak o Mayerově básnické plodnosti, tak o přísné autokritice a jeho tvorbu

jednou obohacují o nové rysy, jindy osvětlují nejranější jeho veršovnické

počátky. Ale právě proto bylo potřebí srovnat rukopisy s texty již tištěnými a respektovat jejich znění; vydavatel к nim vůbec nepřihlížel, a tak v jeho

vydání vznikly i trapné mezery. Tu práci bude musit vykonat až vydavatel

nový, jenž ovšem edice Váňovy užije rád a se ziskem, ne však bez samozřej mého předpokladu, že rukopisy i jejich otisky jsou skutečně spolehlivé;

vidíme bohužel dosti často, že u nás ještě nepronikl správný názor na

vydavatelskou odpovědnost. —vh— —vh—

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 14:32:13 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions