Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 64, Čís. 1 (1937), pp. 71-80Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456806 .

Accessed: 15/06/2014 01:56

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

iJvahy. 71

jenž ve vydání Minuciova Oktavia se domnívá, že Minucius užil

vedle Tertulliana jako předlohy i Cyprianova spisku Quod idola dii non sint, znovu potvrdila na základě poznání slohových i ob

sahových, že Minucius je především závislý na Ciceronovi a Se

nekovi, a po té stránce přinesla leckteré zjištění nové, ačkoliv

i zde zachází do oblastí nedokazatelných možností, tvrdí-li na př., že Minucius (Oct. 22, 7) čerpal ze ztraceného dialogu Senekova De superstitione. Naproti tomu nepostačí v daném případě

tvrzení, že sloh t. ř. zlomku fuldského v Apologetiku je tertullia

novský, к důkazu, že jde o pravou část Tertullianova spisu.

Dojem z disertace J. Schmidtové je velmi nestejný. Autorka se snažila osvětlit svůj problém s nejrůznějších hledisek histo

rických, filologických, obsahových i formálních, prostudovala pečlivě obsáhlou literaturu a podala leckteré samostatné a dobré

pozorování, ale nepodařilo se jí bohužel všechny rozmanité cesty,

po nichž čtenáře vede, spojití v organickou jednotu, v níž by závěry na jednom poli získané byly ověřovány dedukcemi vy

těženými z oblasti druhé. Švy jsou patrné a unáhlené úsudky, na něž jsme i zde upozornili, nemohou překlenout rozpory a za

celit zřejmé slabiny. Není ovšem všechno vinou autorčinou, které

dobré vůle a upřímné snahy nechybělo. Zdeněk К. Vysoký.

Drobné zprávy. Dne 23. ledna 1937 zemřel ve svém smíchovském bytě Josef Pekař;

víme všichni, že jeho smrt je pro naši vědu a celý československý život těžkou

ztrátou: bylť Pekař z jejich největších zjevů. Není možno na tomto místě

hodnotiti Pekařův význam jako historika; ze všeho, co bylo o Pekařovi psáno

při obou životních jubileích o jeho padesátce a šedesátce, z mohutného sbor

níku, jenž byl po druhém jubileu vydán na jeho počest, a konečně z novinář

ských (zatím) nekrologů a pohřebních řečí široká veřejnost měla příležitost si

uvědomit, že Pekař byl po Palackém největší český historik, nejednou jeho

protichůdce, ale také dovršitel. V našem časopise dnes vzpomínáme, že Pekař

podstatně přispěl i к prohloubení a obohacení poznání literárně historického;

od studentských let, kdy překládal z ruštiny, zachoval si vřelý zájem o pí

semnictví, a to tím spíše, že byl při historické práci se slovesnými památkami naší minulosti v stálém těsném styku a že jich užíval nejen jako historického

pramene к řešení rozmanitých speciálních otázek, nýbrž i jako svědectví

0 kulturním proudění dobovém, a v Pekařovi-učenci se nikdy neztratil umě

lec, jenž přes všechnu kritickou věcnost nepřestal věřit v intuici a stal se

1 mistrem slova a jedním z nejpodmanivějších stilistů dneška. Pekař pocházel z kraje Durychova a Ant. Marka — narodil se v Malém Rohozci u Turnova

12. dubna 1870 ze selské rodiny — a dojmy z Českého ráje, o jehož minulosti

mluví staré zámky a hradní zříceniny, od mládí vzněcovaly příštího histo

rika, který mu splatil tento dluh vrcholnými knihami o Albrechtu z Valdštej

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

72 Drobné zprávy.

na a o hradu Kosti. Gymnasium Pekař studoval v Mladé Boleslavi, univer

situ v Praze; jeho učiteli byli Kalousek, Goll a Rezek a od každého si odnesl

plodné podněty: Kalousek, jeho promotor, jistě nezůstal bez vlivu na Peka

řovo státoprávnictví, probuzené již novou historií Mladoboleslavska a prací Pekařova strýce J. M. Černého; vděčnou úctu ke Gollovi, jenž ho uvedl do no

vých metod dějepiseckých a jehož vědecké školy se stal uznávanou hlavou,

projevil i ve své rektorské přednášce; a na konec promluvit o Rezkovi, jenž vzbudil Pekařův zájem o hospodářské dějiny pobělohorského venkova, za

bránila mu při loňském odhalení pamětní Rezkovy desky v Jindřichově Hrad

ci právě propuknuvší zákeřná nemoc, nad kterou jeho organismus již nezví

tězil. Doktorátu filosofie dosáhl v únoru 1893 na základě disertace o kandi

daturách Přemysla Otakara II. na německý trůn; do té doby Pekař od r. 1889

několikráte již na sebe upozornil pronikavými pracemi v odborných časopi sech i v novinách a počal se připravovat к habilitaci, která se uskutečnila,

když r. 1895 vydal spis o dějinách valdštejnského spiknutí. Habilitovat se

Pekař chtěl původně pro všeobecné dějiny u Golla, jeho práce byla již

schválena, ale současně odešel Rezek do vídeňského ministerstva a otázka

jeho nástupnictví byla rozřešena tím, že posluchači byli s přednáškami z ra

kouských dějin odkázáni zatím к prof. B. Riegrovi na právnickou fakultu a

Pekařovi udělena docentura rakouských dějin; po habilitaci Rezkovu stolici

suploval, r. 1901 se stal profesorem mimořádným a r. 1905 řádným. S ději nami literárními souvisely hned první Pekařovy práce o mladoboleslavském

pobělohorském kronikáři Kezeliovi a o Hrubé Skále z RK, jež měly cenu ob

jevitelskou; obě vznikly z popudů rodného kraje, druhou z]nich mladý Pekař

zasáhl, a to v „Atheneu", do tehdejšího boje rukopisného^a mimoděk nazna

čil, že velká část příštího jeho historického díla bude živou složkou současného

dění, vědeckou odpovědí na problémy, které prožívala česká přítomnost, často vlivem jubilejních a jiných příležitostí. A tak se Pekař r. 1892 zabýval

Komenským, r. 1898 Palackým, r. 1920 Bílou horou a pak Janem Nepomuc

kým, po roce 1924 Žižkou, r. 1929 svatým Václavem a r. 1934 znovu Valdštej

nem; tak z politicky rozvířených poměrů za Badeniho vznikla jeho odpověd

Mommsenovi, z Vančurova protikladu Masaryka a Golla v jubilejním Masa

rykově sborníku r. 1912 analysa Masarykovy české filosofie, z popřevratových diskusí r. 1929 výklad o smyslu českých dějin; své hodnocení českých histo

riků ukládal do nekrologů, jež vždy mají cenu drobných vědeckých mono

grafií, o rozmanitých otázkách se vyslovoval v kritických referátech o nových

publikacích, jež mu často daly podnět — na př. ve věci Husova rodiště nebo

při výkladu obrození jako. důsledku balbínovské tradice — к rozvinutí

nového názoru. Pekař-historik citlivě reagoval na vše, co přinášela přítom

nost, která nejednou byla inspirátorkou vědeckých jeho činů; jak dnešku

nastavoval zrcadlo minulosti, tak do problémů historie vnikal konfrontací

s děním své doby: minulost s přítomností mu tvořila jediný proud života, a

odtud, při selsky věrné oddanosti rodné půdě a horoucím češství, jeho ná

rodní význam, který ho staví po bok Palackého, ačkoliv Pekař, i když к po

litickým věcem občas promluvil, praktickým politikem nebyl a také na konci

života odmítl kandidaturu na presidentství milovaného státu. A z toho samo

sebou vyplývá, že Pekařovy názory a stanoviska pravidelně podnítily polemic

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 73

ké diskuse, kterým se nijak nevyhýbal, ba leckdy se zdá, že právě v nich vítal

možnost plně se projevit celým temperamentem· Pekař miloval život a v ži

vot věřil, jen tím si vysvětlíme horoucnost jeho lásky к národu, o jehož šťast

nou budoucnost se obával, i jeho umění vdechnout život mrtvé minulosti;

proto se pouštěl i do vědeckých výkladů problémů ještě příliš živých, jako

byla otázka viny na světové válce, podstata soudobého německého dějepi sectví nebo osobnost Masarykova. Ale se stejným mistrovstvím řešil otázky čistě historické, jež ovšein také nebyly bez kořenného vztahu к dnešku; tak

rehabilitoval t. zv. Kristiána a vylíčil hospodářské ppměry doby pobělohorské. Pracemi o Kristiánovi Pekař podstatně obohatil znalosti o nejstarším období

našeho písemnictví, s nimi souvisí i nové osvětlení otázky svatováclavské;

v obsáhlém posledním spise o Žižkovi a jeho době nově zhodnotil také litera

turu husitství; Husa charakterisoval syntetickou přednáškou, v .dobré paměti

je Pekařovo vystoupení proti jihočeskému rodišti Husovu, které však obhá

jil V. Novotný; velmi plodné náměty přinesl к novému Chápání doby barokní

a katolictví českého venkova (zde zejména postava Vavákova); o jeho výkla du českého obrození a o prohloubeném portrétu Palackého byla již zmínka;

literárních otázek se často dotýkal v četných referátech, kterými plnil Český

časopis historický, jejž redigoval, a důležitost jeho pojetí periodisace českých

dějin v rektorské přednášce z r. 1931 se zatím už projevila i v našem lite

rárním dějepise. К otázce rukopisné se Pekař vrátil ještě r. 1927 dvěma feuil

letony v Nár. listech a pak znovu v diskusi o „táboru" v RK; jeho výklad

o Rukopisech se stanoviska historického měl vyjiti ve sborníčku, který jsem

ohlásil před třemi lety na tomto místě (LF, 61, 1934, str. 95). Sborníček ne

vyšel, a obhájci Rukopisů toho využili к posměšným narážkám. Nuže, dnes

jc už možno říci, proč nedošlo к vydání. Prof. Pekař zamýšlel své feuilletony znovu upraviti podle situace, jak se od r. 1927 vyvinula, a slíbil tak učiniti co

nejdříve; ale výročí Valdštejnovo a nové vydání jeho velké valdštejnské mo

nografie a pak překlad do němčiny ho od Rukopisů stále odváděly, takže se

к nim nedostal — dovede to pochopit, kdo znal Pekaře, s jakou vášní, která

ho celého stravovala, ponořil se do práce, když se do ní dal, a tak nejprve

odkládal, až se mu uvolní, a pak přišly první stesky na únavu, jen co ji pře

koná, a konečně nemoc sama, kdy pracovat nebylo již možno. Loni v zimě

po prvé mně Pekař projevil pochybnost, bude-li moci slíbenou stať napsat,

abychom se raději obrátili na někoho jiného; neučinil jsem tak ze dvou důvo

dů: šlo nám upřímně právě o autoritu Pekařovu, kterého přece ani zmatení

čtenáři nebudou předem podezírat z nevlastenectví nebo dokonce z nějaké

zaprodanosti, a pak nepočítat již s Pekařovým příspěvkem při jeho zdravotním

stavu bylo by znamenalo, že sdílíme jeho obavy. . . Bylo proto věcí prostého

taktu mlčet a na jakékoli poznámky neodpovídat. Dnes, kdy je Pekař mrtev,

podávám tedy toto vysvětlení.

Měsíc před Pekařem, 24. prosince 1936, zemřel ve vinohradské nemocnici

Jan Herben, novinář a spisovatel, po léta jeden z hlavních odpůrců Pekařo

vých, kterého už před válkou potíral brožurou o Gollově škole a Masarykově

sektě, pravý jeho protichůdce celou činností a přece mu blízký svým selstvím

— narodil se 7. května 1857 v Brumovicích na jižní Moravě —, svým kořen

ným češstvím, svým jemným citem jazykovým, svou láskou к české minu

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

74 Drobné zprávy.

losti. Ale Herben, jenž vystudoval gymnasium v Brně, kde byl odchovancem

Bartošovým, a doktorátu filosofie dosáhl v Praze r. 1886 na základě historic

ké disertace o událostech na Moravě v letech 1618 a 1619 a politice Karla

z Žerotina, stal se žurnalistou; Herbenův „Čas" má v naší historii posledního

půlstoletí místo z ηejvýznačnějších. Byl z nejvěrnějších stoupenců a spolu

pracovníků Masarykových a jeho prvním životopiscem; kde se Pekař к Ma

sarykovi stavěl jako historik kriticky, tam Herben Masaryka vyznával a po

pularisoval — celý svět nesmiřitelných názorů a pracovních metod leží mezi

oběma muži, kteří oba žhavě žili českou přítomnost a do ní tvárně zasahovali.

Herbenovou zásluhou zůstane, že učinil z „Času" skutečný kulturní deník, jenž

pro politiku nezapomínal na osvětové potřeby národa a stále stál na střehu

našeho duchovního života; že tak leckdy činil jednostranně, je samozřejmé

při masarykovsky přesně vyhraněném programu, ale Herben i svým nepřáte

lům dokázal, že i u nás noviny s vysokou kulturní úrovní jsou možné. V mla

dých letech se zabýval národopisem, z něhož později těžil beletristicky, sezna

moval s literární Moravou, o jejíchž representantech napsal několik životopi

sů do Bartelova „Slavína" a jinam, a v novinářských článcích se zabýval čes

kým obrozením; od založení „Času" (1886) souvisí jeho činnost s tímto listem,

v němž uveřejnil množství referátů, feuilletonů, poznámek a polemik, z nichž

se mnohé týkají i historie a dějin literárních. Viděl-li Pekař v reformaci těžké

ohrožení národního vývoje, Herben, jenž přestoupil к evangelictví, právě

v reformaci nalézal s Masarykem pravý smysl našich dějin a jeho knížky

o Janu Nepomuckém (1893), Μ. V. Krameriovi (1926) a o náboženské otázce

v našem probuzení (1927) vycházejí se stanovisek zcela opačných, než byla

stanoviska Pekařova. Jako historik Herben ovšem nepracoval s jemnými

kritickými vážkami Pekařovými; vždy zůstal učeným písmákem, osobností,

jež se plně uplatnila v žurnalistice: jasné a rozumově odůvodňované jeho

výklady přesvědčovaly čtenáře nejinak než kdysi Havlíčkovy. Trvalou cenu

má Herbenova „Kniha vzpomínek", o níž jsme loni přinesli referát (LF 63,

str. 325—326). A dne 22. února 1937 zemřela v svém bytě v pražském Sokole paní

Renáta Tyršová, dcera Jindřicha Fůgnera a vdova po Miroslavu Tyršovi,

narozená v Praze 31. července 1854, v níž byla ztělesněna sokolská tradice

celého více než sedmdesátiletého vývoje. Paní Tyršová samostatně pracovala

v národopise a v dějinách výtvarných umění, ale zasáhla i do historie lite

rární jako vydavatelka Tyršových prací a zejména vzpomínkovými životo

pisy svého otce (1924, 1926) a chotě (1932—1934), v nichž najdeme množství

materiálu, důležitého pro poznáni prostředí literárního i vědeckého doby

předbřeznové a tří desetiletí následujících. Za vynikající zásluhy se paní Tyr

šové dostalo od Karlovy university čestného doktorátu filosofie. —vh—

V září loňského roku zemřel v Giessenu profesor tamní university

Herman Η irt, linguista, který jako málokdo jiný z jeho současníků v posledních

čtyřicíti letech působil na vývoj názorů o indoevropském prajazyce. Již první

jeho práce, které vycházely na počátku devadesátých let minulého století

v nově tehdy založeném orgánu lipské jazykovědné školy „Indogermanische

Forschungen", ukazují dvojí směr, jímž se pak nesla všecka vědecká jeho práce

další: jsou to jednak otázky týkající se hláskové a tvarové stránky indoevrop

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 75

ského typu jazykového, jednak otázky o prvotních Indoevropanech, jejich po

čátcích, pravlasti, kultuře, šíření a pod. Hirt navazoval na Boppa, jehož stých narozenin r. 1891 vzpomněl jako mladý adept linguistiky článkem v časop. Grenzboten. V první své knize (Der indogermanische Akzent, 1895) podjal se,

čtyřicet let po Boppově práci Vergleichendes Accentuationssystem (1854), téhož úkolu, soustavně vylíčiti a vysvětliti přízvukové poměry indoevrop

ských jazyků, přihlížeje při tom po prvé v plném rozsahu к poměrům jazyků

baltských a slovanských, jejichž velký význam pro řešení této otázky stával

se stále patrnějším. S touto knihou úzce souvisí druhý jeho spis „Der indoger manische Ablaut" (1900), v němž vyložil theorii indoevropského střídání

samohlásek v souvislosti s poměry přízvukovými. Tím pronikal do staršího

období indoevropského prajazyka, jehož tvary se nerozpakuje pro výklad tvarů pozdějších rekonstruovati: nespokojuje se s konstatováním stavu,

к němuž vede srovnání jednotlivých jazyků indoevropských, nýbrž hledí

postihnouti jednotlivé fáze vývoje, jehož je stav ten výsledkem. Na své

theorii o indoevropském ablautu vybudoval svou řeckou mluvnici (Hand buch der griechischen Laut- und Formenlehre, 1902, 2. vyd. 1912), uživ této

příležitosti к tomu, aby na konkrétním příkladě určitého jazyka ukázal nos

nost své theorie; řečtina se к tomu hodila nejlépe a tak zamýšlel touto mluv

nicí podati jakési uvedení do indoevropské jazykovědy se svého stanoviska

a tato mluvnice řecká měla takřka nahradit mluvnici indoevropského pra

jazyka pojatou s jeho stanoviska o vzniku indoevropských poměrů přizvu

kových, hláskových a flexivních. Vývojem slovných tvarů a tvořením slov

obíral se pak stále, hledě, tak jako kdysi Bopp, vysvětliti elementy slovotvor

né a tak vysvětliti vznik jazykového typu indoevropského. Hlavním výsled kem tohoto zkoumání bylo přesvědčení, že indoevropská flexe slovesná je

původu jmenného. Soustavně vyložil výsledky své životní práce v sedmidílné

„Indogermanische Grammatik" (1921—1936), jejíž svazek II. (Der indo

germanische Vokalismus, 1921) а V. (Der Akzent, 1929) je v podstatě novým, ovšem úplně přepracovaným vydáním prvních dvou autorových knih z r.

1895 a 1900. Dílo toto není srovnávací mluvnice indoevropských jazyků, ný brž je to mluvnice indoevropského prajazyka, a nikoliv mluvnice statická,

nýbrž dynamická, nelíčí se v ní stav, nýbrž vývoj jazyka, proto v podstatě dílo glottogonické, zakládající se z valné části na hypothesách, z jednotného

názoru na vývoj hlásek a tvarů jazyka indoevropského vybudovaných, a

ovšem ne vždy stejně důkladně propracovaných. Jakési parérgon vyplynuvší z Indogermanische Grammatik je třísvazkový „Handbuch des Urgermani schen" (1931, 1932, 1934), jímž Hlrt nahradil nové vydání klasické knihy

Streitbergovy; je to ovšem kniha rázu docela jiného, než byla Streitbergova

„Urgermanische Grammatik", je to aplikace názorů, к nimž dospěl Hirt

o indoevropském prajazyce, na poměry germánské. Speciálními otázkami ger

mánské mluvnice — Hirt sám se pokládal za germanistu a slavistu — se obíral

ovšem už dříve v četných článcích. Napsal také „Geschichte der deutschen

Sprache" (1919, 2. vyd. 1925), v níž ovšem srovnávací jazykozpytec má pře

vahu nad historikem jazyka, jako vůbec historie jazyků ležela úplně stra

nou zájmů Hirtových, dále „Etymologie der neuhodeutschen Sprache" (1909, 2. vyd. 1921), vzniklou patrně při úpravě nového (5.) vydání Weigan

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

76 Drobné zprávy.

dova Deutsches Worterbuch, kterou obstaral Hirt (1909). Paralelně s tě

mito pracemi, týkajícími se jazyka Indoevropanů, šly Hirtovy práce o Indo

evropanech; teprve v posledním desítiletí, kdy se Hirt plně věnoval vybudo

vání své gramatiky, ustoupily do pozadí. Je jim věnována řada studií časo

piseckých o pravlasti, o vzájemném poměru jednotlivých jazyků indoevrop

ských, o rozmanitých stránkách života starých Indoevropanů a pod. I zde

dospěl к synthesi svých názorů ve spise „Die Indogermanen. Ihre Ver

breitung, ihre Urheimat und ihre Kultur" (1905), který v neposlední řadě

byl namířen proti některým, podle mínění Hirtova nesprávným stanoviskům

Schraderovým. I později obíral se Hirt těmito otázkami a také v úvodních

kapitolách své Indogerm. Grammatik věnuje pozornost těmto věcem. Mnoho

mu pro studium kulturních poměrů starých Indoevropanů prospělo poznání

patriarchálních poměrů u balkánských Slovanů, zejm. v Bosně a Hercegovině,

kde pobyl nějaký čas s přispěním Albrechtova nadání při lipské universitě, aby

tu studoval nářečí (vydal r. 1903 ve vídeňské Akademii rozpravu „Der ikavische

Dialekt im Konigreich Serbien"; jinak se slovanštiny týká ještě jeho rozprava

„Die Betonung des Polabischen", vyd. v lipských Sitzungsberichte, — obě

rozpravy bez většího významu). Hirtovi bylo dopřáno dovršiti své životní

úsilí synthetickým výkladem obrazu indoevropského prajazyka. Jen před

mluvu posledního svazku tohoto díla nedopsal, předmluvu, která měla být

jakýmsi zúčtováním výsledků životního úsilí; ale zúčtování toho už nedokon

čil, výklad je náhle přerušen — uzavřen je několika řádky chotí zesnulého.

H. nepřežil dlouho své sedmdesáté narozeniny (nar. 19. prosince 1865),

к nimž vydalo nakladatelství Winterovo, s kterým tak dlouho byl v těsných

stycích, zorganisovav v něm vydávání sbírky „Indogermanische Bibliothek"

s celou řadou pobočných sérií obdobných, redakcí jeho žáka H. Amtze ob

sáhlý dvoudílný svérázný sborník (Germanen und Indogermanen.

Volkstum, Sprache, Heimat, Kultur. Festschrift fůr Herman Hirt. I. Ergeb nisse der Kulturhistorie und Anthropologie. II. Ergebnisse der Sprachwissen

schaft. Heidelberg, C. Winter, 1936, XVIII + 436, VIII + 623. Za 42.50

Mk). Je to soubor článků obírajících se touž látkou, která je obsahem Hir

tova spisu „Die Indogermanen", a je to tedy jakési nové zpracování aspoň

nejdůležitějších otázek vztahujících se к problému Indoevropanů na základě

výsledků nového a nejnovějšího bádání o této věci, podané od specialistů

v jednotlivých problémech tohoto zkoumání. Jsou rozděleny články ty ve

tři skupiny, z nichž první a druhá vyplňují první svazek sborníku, skupina

třetí, nej obsáhlejší, tvoří druhý jeho svazek. Ve skupině první je 11 článků,

v nichž jednotliví odborníci vykládají, čím к řešení otázky Indoevropanů při

spívají speciální obory kulturní historie (je mezi nimi také hudební věda);

úvodem je pojednání o výsledcích praehistorického bádání se vztahem na

problém Indoevropanů; závěrem je článek o původu Germánů. V šesti člán

cích druhé skupiny se dostává к slovu anthropologie; dva z nich obírají se

thematy speciálnějšími (jeden se týká iránských Indoevropanů, druhý po

měrů indicko-ceylonských se závěry obecnějšího významu), ostatní čtyři

vykládají, jak nová anthropologie, nová „Bassenkunde" se dívá na problém

původu Indoevropanů — čtenář nezasvěcený do tohoto vědního oboru zís

kává tu užitečné poučení o názorech, jaké nyní vládnou o této věci v ně

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 77

mecké anthropologii, a z historických jejich partií i vítaný obraz vývoje do

savadního zkoumání o těchto věcech. Nejbohatší je ovšem skupina článků,

které se obírají problémem Indoevropanů se stanoviska jazykovědy. Osm

advacet autorů tu v 49 článcích obecnějšího nebo speciálnějšího obsahu pro bírá vztahy indoevropského celku к jiným jazykovým celkům, vzájemné

vztahy jednotlivých jazyků indoevropských, pojednává o jednotlivých čle

nech jazykové skupiny indoevropské (zejm.— zcela ve shodě s titulem sbor

níku — o germánštině; slovanštiny se přímo týká článek A. Stendera-Peter

sena „Zur Problematik des Vokalismus der slavisch-germanischen Lehn

worter", str. 555—564) a pod. Do toho rámce dobře zapadá i článek tak

speciální, jako je Pedersenův výklad o venet. slově ekupeS-aris, protože ukazu

je na jistý vztah mezi venetštinou a hettitštinou; stranou stojí— jinak velmi

zajímavé — články Sommerův o hettitském výraze pro ,ústa', a W. Krause

etymologický výklad germ. framea. К historii indoevropské jazykovědy se

vztahuje úvodní článek K. Stegmanna „Kráfte und Kopfe in der Geschichte

der indogermanischen Sprachwissenschaft". Není ve sborníku tomto pojednáno o všem, o čem by musilo být pojednáno v soustavném díle o předměte, jemuž

je sborník věnován, ale je tu řeč o velmi mnohém z toho; tento díl sborníku

podává velmi bohaté poučení o otázkách, jimiž se obírá, a je opravdu do

značné části jakýmsi obnovením příslušných partií Hirtovy knihy „Die Indo

germanen", jež mohlo být pořízeno jen spoluprací celé řady specialistů. Red

aktor sborníku, patrně nejbližší žák Hirtův, H. Arntz, jenž vedle úvodního

slova a článku „Sprachwissenchaft und Germanistik" napsal pro druhý sva

zek ještě článek „Herman Hirt und die Heimat der Indogermane", připojil ke sborníku bibliografický přehled prací Hirtových. Ο. Η.

Prvé číslo nového ročníku časopisu Philologus (XCI, NF. XLV) obsahuje

tyto články a zprávy: 0. Gigon (Zu Anaxagoras) podává řadu zajímavých

postřehů к interpretaci některých zlomků Anaxagorových i к zjištění jeho závislosti na dřívějších myslitelích, především Anaximandrovi a škole elejské.

Anaxagoras jeví se mu jako filosof, který se sice již odloučil od zbytečné pří těže mytologické, ale nedospěl ještě к vytvoření metody ryze přírodo vědecké. — O periochách knih Liviových jedná Alfred Klotz (Zu den Peri

ochae des Livius). Základem jejich je sbírka obsahů knih Liviových,

kterou sestavil a v jakýsi stručný přehled římských dějin upravil neznámý

spisovatel. Nestejný rozsah jejich svědčí, že původní stručné obsahy byly

různým způsobem rozhojňovány. Ani neznámý kompilátor neměl již celého

Livia ve svých rukou. Způsob upravování t. zv. perioch hledí Klotz po

drobnějším rozborem zjistiti. O době, kdy к úpravě došlo, nelze nic přesného

říci; snad se to stalo ve IV. stol. — W. Krieg (Der trochaische Tetra

meter bei Euripides) nastiňuje v krátkém článku vývoj trochejského

tetrametru u Euripida a vyslovuje naději, že by bylo možno touto cestou

získat novou oporu pro zjištění časového pořadí Euripidových dramat. —

Stefan Josifovič (Beograd) v krátkém příspěvku Zu Platons Symposion

dokazuje, že přísloví, na něž naráží Platon v Symp. 174 В (ώζ αρα καΙ

Άγάβ-ων' έπϊ δαϊτας Ιασιν αύτόματοι άγαϋ-οί), opírá se oHesioda(/irJi»íoj

γάμος. zl. 155 Rz.): Αύτόματοι δ' άγα&οϊ άγα&ων επί δαϊτας ϊενται. —

Ε. Schlesinger (Α ειν ότη ζ) podává příspěvek к objasnění pojmu ,δεινός' se

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

78 Drobné zprávy.

zvláštním vztahem к slavnému stasimu Sofokleovy Antigony (v. 332 nn.), ИоЛЛа τα δεινά . . . Dochází к úsudku, že se u Sofoklea vyskytuje slovo to

ještě v původním významu ,ohromný', ,hrozný' (,ungeheuer'), ale vedle toho

vystupuje již do popředí také význam mladší, pozdější, jak jej objasnil Aristoteles: δεινός označuje schopnost něco provésti, dokázati, tedy vlast

nost celkem indiferentní po stránce ethické (srov. δεινός Лεγειv), a teprve

povaha onoho vytčeného cíle ukazuje, jde-lť o schopnost dobrou, nebo o špat nost. V tom smyslu hovoří Sofokleovo stasimon o schopnostech, kterých dovede člověk užít к dobrému i к špatnému. — V obsáhlejší rozpravě rozbírá

K. Barvuick (Quintilians Stellung zu dem Problém sprachlicher

Neuschopfungen) Quintilianovo stanovisko к otázce neologismů. Soudí,

že na Quintiliana působili v té věci po theoretické stránce zejména Cicero

a Messalla, který i o těchto problémech jednal nejspíše ve formě listu, po dobného onomu, o jakém se zmiňuje Suetonius. — Sešit uzavírá několik

drobných zpráv: E. Wiist, Διαστρεφειν bei Eupolis; A. v. Blumenthal, Zur

Kallimachos-Diegesis III 34; C. Fensterbusch, Zu Vitruv V 6, 8—9.

Poslední čísla časopisu Philologische Wochenschrift (56,1936) přinesla několik zajímavých příspěvků. C. Fries (De deorum volatu, sl. 701 nn.)

ukazuje na dokladech z Homéra, že si staří představovali let bohů podobně

jako dávný způsob plavby po moři. Bozi letí nízko podél břehů, kde jsou pří

bytky lidské, přistávají u pevniny jako lodi u pobřeží a obávají se přímého letu přes nehostiné moře. — W. Schmid (Zwei Auflagen von Euripi des' А^тоЛуход, sl. 766 nn.) vyvrací názor o dvojím zpracování Euripidova

satyrského dramatu Autolyka. U Athenaia X 413 C: Ενριπίδης έν ιφ πρώιψ

AύτoЛύxφ Лéγει prý bud vypadlo za πρώτφ slovo σατνρικψ, nebo je 4г)го/к!и<у

glosa, která zatlačila původní výraz σατνρικψ. Spisovatel soudí, že v seznamu

alexandrijské knihovny byla satyrská dramata Euripidova sestavena v abe

cedním pořádku v samostatnou skupinu vedle vlastních tragedií, při čemž

Autolykos byl na prvém místě. Ze zprávy Γεν. Εύρ. 4, 10 Sehw. soudí, že již ve starověku se pochybovalo o pravosti tohoto kusu. — A. Schwarz (Das Ratsel der Komodientitel „Asinaria" und „Rudens", sl. 876 nn.) řeší poměr obsahů dvou Plautových komedií к jejich názvům. „Asinaria" je

zpracování řeckého kusu Όναγός. Mezkařem (asinarius), podle něhož dal

Plautus komedii jméno, je míněn otrok Libanus, který lidských slabostí

svého pána (Argyrippus, t. j. stříbrošedý koník = osel) využije к tomu, aby ho

ponížil a zesměšnil. Podobně také název komedie „Rudens" je prý překladem názvu nějakého kusu řeckého, který se snad jmenoval ΣχοΙνο?, což mohlo

sice znamenat i spletené lano, ale původně znamenalo jakékoliv pletivo nebo

upletenou věc vůbec. Mínil tedy Plautus nepřesným názvem „Rudens" v duchu své předlohy především košík Palaestřin, který obsahoval crepundia,

jež měla důležitý význam pro poznání dívčino a tím i pro rozuzlení celé ko

medie. Jako příklady analogické uvádí Schwarz názvy komedií Vidularia

(předloha Σχεδία) a Cistellaria.

Dodatkem к přehledu nejvýznamnější literatury, uvedené v článku

„Představa Osudu v básních homérských" (Listy fflol. roč. 63), upozorňujeme také na zajímavou kapitolu, kterou Osudu věnoval Walter F. Ottovknize

Die Gotter Griechenlands (Bonn 1929). Domnívá se, že Moira je prastaré

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 79

božstvo z doby dávno předhomérské, kdy kvetl kult démonů chthonických, к nimž počítá i Moiru. V básních homérských není ovšem již Moira určitým

božstvem, nýbrž jen abstraktní představou, vyjadřující slepou osudovost; bozi olympští se stávají jejími vykonavateli. Tento výklad je třeba odmít

nouti. Doklady, které Otto uvádí pro domnělý předhomérský kult Moiry,

opírají se o literární svědectví mladší, Hesioda a jiné básníky a spisovatele, a ostatně ani tyto doklady nejsou přesvědčivým důkazem pro to, co Otto

hodlá dokázat. V poslední době ses velkou oblibou vyhledávají zbytky chtho

nických kultů v náboženství předhomérském (zvláště O. Kern a j.), při čemž

je nebezpečí, že přílišné zevšeobecňování jednotlivých i správných poznatků zkreslí obraz celkový. Je ostatně také velmi pravděnepodobná domněnka

Ottová, že by kult dávné bohyně Moiry nezanechal v homérských zpěvech

určitějších stop mimo zřejmě abstraktní představu a primitivní personifikaci. Proto jistě mnohem správněji dokazuje Martin P. Nilsson (Gotter und

Psychologie bei Homer, Archiv fůr Religionswissenschaft XXII, 1923/24, str. 363 nn.; A History of Greek Religion, Oxford 1925, str. 167 nn.), že μοίρα, αϊσα a j. jsou pouhá apelativa a neoznačují určité zjevy božské. To, co v nich

konkrétního čtenář tuší, je lidová nebo poetická personifikace. ζ. К. У.

Přinesli jsme loni (LF 63, 1936, str. 181—183) zprávu o spisku Ferd.

Strejčka, kterým se pokusil očistiti Karla Sabinu z národního zrádcovství;

Strejčkovým pokusem se zabýval také Václav Žáček a v Musejníku snesl

doklady, z nichž marnost úsilí nějak Sabinu rehabilitovat vysvítá nad slunce

jasněji. Přes to Žáček některých novin nepřesvědčil; stranická tradice bývá

někdy silnější než vědecká pravda, a nelze-li vyvrátit sneseného úředního

materiálu, pokrčí se nad ním prostě rameny. Ferd. Strejček na naše kritiky

odpověděl novým článkem Jednal Karel Sabina zrůdně li úskočné? ve Zvonu

37 č. 11 a 12; proti mému referátu, i když ho přímo nejmenuje, snaží se přece

dokázat, že autorem „Jezovitských melodií" je Sabina a ne Stankovský. Stačí citovat: „Sabina použil patrně finanční pomoci a také pseudonymu mladého přítele (ovšem s jeho souhlasem)". Myslím při veškeré přátelské úctě к Ferd. Strejčkovi, že se takovou argumentaci vůbec nemusím zabývat. A právě u Ferd. Strejčka nechápu, že mu nestačí mnohonásobně prokázaná a Sabinou samým přiznaná skutečnost, že po léta za peníze policii konfi

dentské služby konal; přece snad nevěří, že by byla с. k. rakouská policie v dobách útlaku ze svých tajných fondů podporovala chudé české spiso vatele a novináře a formu konfidentství jenom nenápadně volila z čistého

idealismu a z lásky к básníkům a českému národu? Jistě je možno poli

cejního chlebodárce někdy napálit, ale sotva po léta soustavně napalovat; mohlo by se tomu právě v našich dobách rozumět, čteme přece o tajných

policiích stále v novinách.

Premiéra veselohry Joži Gotzové „Srdce světa" s ústřední postavou

G. Šandové osvěžila otázku, kterou před 12 lety řešil Р. M. Haškovec spi

sem Byla George Sand v Čechách? Autorka a také většina referátů o její hře

považují Haškovcovu thesi, že Sandová v Čechách byla, za nepochybnou;

patrně se zapomnělo, že Haškovcovy důvody nebyly tehdy přijaty bez

námitek. Sám jsem v Nár. listech 1925 č. 110 upozornil na několik okolností,

kterých si Haškovec nevšiml nebo jichž dostatečně nevysvětlil; zejména

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

80 Drobné zprávy.

jsem ukázal, že J. V. Frič vylíčil v „Pamětech" své setkání se Sandovou

v Paříži na přednáškách Cypr. Roberta, ale o její pražské návštěvě se

slůvkem nezmínil, jak by byl jistě učinil, kdyby byl o ní věděl. Zdálo se

mně nemyslitelným, že by byl o ní Čejka vypravoval B. Němcové v přítom nosti mladé K. Světlé, ale svým přátelům ji zatajil; a vědět vlastenecká

společnost, že Sandová byla v Praze, byl by o tom slyšel i Frič, který se

přece od chlapeckých let o literární náš život zajímal a se všemi literáty se

už v mládí znal. Používám loyálně příležitosti, abych tuto námitku opravil

dokladem, na který jsem přišel teprve po smrti Haškovcově, takže jsem mu

ho už nemohl oznámit. Frič uveřejnil nedlouho před smrtí к převezení

Mickiewiczových ostatků do Krakova r. 1890 v Národních listech feuilleton

„Za Mickiewiczem na Wawel", v němž (jako v „Pamětech") vzpomíná na

pařížské přednášky Mickiewiczovy, že na ně chodila také Sandová, ale nyní už s poznámkou o její české cestě: „Tím, co tam zaslechla (na přednáškách

Mickiewiczových), přivábena byla pak i do Prahy, načež zasvěcena zevrub

něji v naši minulost výmluvným vřelým našincem dr. Čejkou obdařila nás

pokračováním ,Consuelv' nám tak převzácnou ,Hraběnkou z Rudol

stadtu', ano i kratší studií o Janu z Trocnova". Jakou má cenu toto Fricovo

svědectví? Celé řešení se jím na první pohled jen komplikuje. Frič udává

přímo dobu, kdy prý Sandová byla v Praze: mezi vydáním „Consuely" a

napsáním „Hraběnky z Rudolstadtu" a „Jana Žižky"; „Consuelo" je z let

1842/3, „Hraběnka z Rudolstadtu" z let 1843/5 a „Jan Žižka" z r. 1842,

Mickiewicz konal přednášky v letech 1840—1844. Vidíme hned, že údaj Fričův není docela přesný, mohlo by však jiti o rok 1842 nebo 1843. Ale

Haškovec vynaložil všechen důvtip na důkaz, že Sandová byla v Čechách

s Chopinem r. 1838 (připouští s otazníkem eventuálně také 1837), určitě

před r. 1842 (str. 52), a sám přímo říká (str. 47): „Vše ukazuje tedy к tomu, že patrně v létě 1838 (spíše než r. 1837 nebo jindy, což už je nepodobné) Sandová a Chopin si vyjeli a sice do ciziny . . . Takovou cestu mohli pod niknout do Čech". Slova, která jsem v citátu podtrhl, vyplynula Haškov

covi z rozboru pamětí Šandové, její korespondence a všech údajů o jejím životě a popírají tedy možnost doby, kterou uvádí Frič; kdyby měl pravdu

Frič, jsou všechny závěry pracné argumentace Haškovcovy nesprávné. Ale

nejpřirozenější vysvětlení je jiné a bez všech rozporů: Fričova zmínka

z r. 1890 jest jen ohlasem vypravování K. Světlé z r. 1880 (Z literárního

soukromí), v němž si Frič neuvedený rok návštěvy Šandové domyslil podle setkání se Sandovou v přednáškách Mickiewiczova nástupce. „Paměti" sice

vycházely v letech osmdesátých po uveřejnění vzpomínek Světlé v „Žen

ských listech" (1880), ale Frič měl z nich podle sdělení Fr. Vinklerovi

z Pešti v listě z 28. června 1879 dva první svazky hotové už před návratem

do Prahy, tedy dřív, než „Z literárního soukromí" začalo vycházet. A tak

námitka, že Frič v „Pamětech" o pobytu Šandové v Čechách nic neví,

nejen trvá, nýbrž nabývá ještě větší závažnosti právě tím, že když se Frič

později od Světlé o něm dověděl, ve svém feuilletonu jej opravdu zazna

menal. vh

This content downloaded from 185.2.32.96 on Sun, 15 Jun 2014 01:56:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions