Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 72, Čís. 6 (1948), pp. 314-320Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459452 .

Accessed: 15/06/2014 11:24

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

314

„naježené". Jedla a pila jako jikavec není „velmi málo" (tuto chybu převzal Z. z Příručního slovníka), ale „hltavě", srv. Lakomý, výr. zpr. r. v Mor. Ostravě 1909/10, str. 17; autora mohla varovati již sousední rčení čilý jako jikavec, do práce jak hladný jak /'.; přes neomezenou důvěru к PS měl se autor přece jenom zamysliti. Míli z něčeho Valentina (valenlinhaus) ,,míti důchod" není z Invaliden

haus, ale — jak by mu řekl každý Brňan — podle dobročinné na

dace Valentina Falkensteinera, jíž patří v Brně několik domů s pří slušnými nápisy.

Domácí původ možno uhájit (proti Flajšhansovi, jejž Z. cituje) při rčení jak po knězi všecko rozkradeno·, nemusí to být z polštiny, Baarovy romány z kněžského života, nejlépe tuším Holoubek, o tom svědčí výmluvně.

Bylo by možno uvažovat i o tom, zdali bylo vhodné přijmouti do knihy všecko to, co Z. do ní pojal. Tak na př. studentský a vo

jenský slang. Mám vážné pochyby, zaslouží-li si svého místa stu dentská rčení jeho míl bacilus pitomeus a pod. U některých je příliš oprávněno podezření, že jejich život byl kratičký a že nezasáhla větší okruh nežli jediný ústav, neřku-li jedinou třídu. A vůbec: žijí dosud? Včerejší absolventi středních škol mají příležitost ověřiti, co bylo skutečným rčením obecným a co byl jepicí nápad indivi

duální, i když byl náhodou vytištěn. Takováto rčení mají právě snahu působiti svou novostí, neotřelosti; jamile trochu zobecní mezi studenty, zaniknou rázem.

Chtěli jsme jen naznačit, že by bylo vděčnou úlohou pro kaž

dého, kdo má zálibu v studiu naší slovní zásoby, aby se zadumal nade vším, co najde v této knize nejasného nebo nepřesného. Dou

fáme, že takto Z-ova kniha osvěží studium těchto věcí, nyní tak

pohodlně přístupných. Dojde-li pak к druhému vydání (kniha se setkala se zájmem veřejnosti), doufáme, že to nebude pouhý přetisk, ale že bude podrobena revisi. Kniha tak významná si dalšího vy dání a stálé pozornosti plně zaslouží. V. Machek.

Drobné zprávy.

Revue des Études grecques, časopis vydávaný společností L'Association pour l'encouragement des études grecques v Paříži, dospěl к svému 59. a 60. svazku, ročníku 1946 a 1947. Oba ročníky byly vydány současně jako jediná objemná publikace (stran LXXXVII+540) v r. 1948. Publikace zaujme každého hojností a rozmanitostí obsahu. Zvláště čtenáři v zemích, v nichž válka na řadu let přervala styk se zahraniční vědeckou

produkcí, jsou překvapeni bohatostí odborné literatury i z válečných let i z nejnovější doby.

První část publikace (I—LXXXVII) podává poutavý obraz o životě

Společnosti v uvedených dvou letech. Jsou tu otištěny zápisy o 15 schůzích

Společnosti, proslovy předsedů při valných i některých členských schůzích, věnované ze značné části zemřelým členům s oceněním jejich vědecké čin nosti. К tomu jsou připojeny podrobné zprávy o vědeckých pracích, vyzna menaných cenami Společnosti.

Druhá část (1—297) přináší vědecká pojednání nejrůznějšího obsahu. Dvě z nich jsou jazykovědná. Pierre Chantraine v článku věnovaném „á mes

collěgues de Prague K. Svoboda et B. Ryba" píše o názvech pro manžela a manželku, otce a matku v řečtině. Sleduje především všechny rozmanité názvy pro manžela a manželku od Homéra až po mluvu papyrů, aby zjistil, zda mohou být svědectvím pro určité sociální postavení těchto členů řecké rodiny. Shledává, že po celou historii řeckého jazyka je pro manžely nejuží vanější prostý obecný název, muž —- άνήρ a žena — γυνή. Žádný z ostatních

četných názvů (ττόσις, αλοχος, 6άμαρ, όαρ, έίκοιτις, παράκοιτις, εύνητήρ, συνευνος, νύμφη, γαμέτη a j.) se nestal nikdy běžným názvem pro manžela nebo

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 315

manželku a neznamená celkem nic pro sociální svazek mezi mužem a ženou. Není ani názvu pro manželský pár. Teprve po příslušném vývoji sociálním a mravním se mohly objeviti výrazy naznačující, že se žena klade na touž

výši jako muž. Představa páru je obsažena teprve ve výraze σύμβιος (m. i f.), vyskytujícím se od 5. stol. pro muže i ženu, nejčastěji na nápisech, zvláště náhrobních, a na papyrech. Pojem manželství tedy v sociální struktuře řecké

rodiny nestál v popředí. Proti tomu názvy pro otce a matku — πατήρ a μήτηρ již svou jednotností a stálostí (viz i jiné indoevr. jazyky) podávají jasné svě dectví o významu otce a matky v řecké společnosti. Vedle těchto názvů za

jímavě osvětluje autor i všechny jiné, namnoze srdečností prodchnuté, větši nou z dětské mluvy vzešlé názvy pro otce a matku, i slova od nich odvozená. Stavba slovníku tedy, uzavírá, podává svědectví i o stavu společnosti. —

V druhém jazykovědném článku Marie-Jeanne Salesses ukazuje na několika

novořeckých textech, vydaných v poslední době, jakým způsobem přecházejí do novořečtiny běžná arabská slova, užívaná egyptskými fellahy, jména vlastní, některé slovní obraty, přísloví, náboženské formule, pozdravy a pod.

Nejvíce statí je věnováno věcem týkajícím se řecké literatury. V článku

„Epody strasburské: Archilochos či Hipponax?" obhajuje Olivier Masson

pravděpodobnost mínění, jež projevil posledně Raflaele Cantarella (Aegyptus XXIV, 1944, 1—112 — viz LF 71, 1947, 52), že autorem prvního ze dvou

papyrových zlomků, známých dnes pod jménem Epody strasburské (v Die hlově Anthologia lyrica Graeca, Archilochos, zl. 79 a 80), je Archilochos, autorem druhého snad Hipponax, kdežto Diehl obě básně přičítal Archilo

chovi, Blass spíše Hipponaktovi. — Henri Lebrun ve stati „Aischylos a De meter" uvažuje, proč asi Aischylos, o jehož úctě к bohům nemůže být po chybnosti, naprosto mlčí o Demetře, ač právě jemu, rodáku eleusinskému, mohla býti blízká. — Nejrozsáhlejší (68 str.) je pojednání, které tu otiskuje Ědouard Delebecque ,,Xenofon, Athény a Sparta". Je to studie o komposici Anabase, o době vzniku jejích jednotlivých částí. Východiskem jsou při tom autorovi politické poměry v tehdejším ftecku a postoj Xenofontův к nim, vyplývající z jeho osobních vlastností. —- Xenofonta se týká také článek Jeana Halzfelda (zemřel 30. 5. 1947), obsahující jeho poznámky o datování a obsahu Xenofontova Hierona. —· Pierre Waltz uveřejňuje zde své kritické a exegetické poznámky к několika protreptickým epigramům z X. knihy Anthologie. К tomu připojuje úvahu, může-li se snad epigramatik Palladas

považovati za křesťana. — F. Ollier hodnotí legendu, zachovanou v někte

rých řeckých pramenech, která uvádí olympionika Pythagoru ze Sparty ve vztah к římskému králi Numovi. — Anastase N. Zoumpos v článku „Filoso fický výklad 26. zlomku Herakleitova" vysvětluje Herakleitovo pojetí smrti. — Řecké filosofie se týká dále krátký článek, v kterém Pierre Maxime Schuhl ukazuje, jak Platonova Akademie, pokud se zabývala vědou politic kou, byla zaměřena stejně к theoretickému bádání jako к praktickému uskutečňování, byli v ní hledáni zákonodárci, poradcové, experti. —

R. Guilland jedná o προσκύνησις, jejíž všechny druhy jsou vypsány v knize, zachované pod jménem Konstantina VII. Porfyrogenneta, byzantského císaře z 10. stol./Exfteaiq της βασιλείου τάΕευυς (De caerimoniis aulae byzanti nae). — Epigrafiky upoutá stať, v které Markellos Mitsos publikuje a vykládá nápis z města Stymfale ze zač. 2. stol. př. Kr. Je to usnesení, kterým město Elateia děkuje občanům stymfalským za ochotné přijetí elatejských po zkáze

jejich města za válečných událostí v r. 198 př. Kr. — Archeologa zaujme po jednání „Od stély Ameinokleiny к praenestské cistě pí G. Radeke". Ch. Picard se v něm pokouší o výklad scény zobrazené na oblém tělese cisty „praenestské" (ze začátku 3. stol. př. Kr.), již pí G. Radeke darovala uměleckému museu v městě Providence (USA). Scéna dvěma postavami nápadně připomíná ná hrobní stélu Ameinokleinu (z pol. 4. stol. př. Kr.) v Národním museu athénském. — A. Dain na rukopise basilejské university (Α. Ν. II14), obsahujícím v první části spisy řeckých a byzantských stratégů, objasňuje, jakým způsobem vzni

kaly rukopisy toho druhu a jaké obtíže působí vydávání textů podle nich.

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

316 Drobné zprávy.

Vpravdě udivující je svým bohatstvím třetí část svazku, obsahujíc! zprávy o publikacích epigraflckých (298—372), papyrologických (373—418) a archeologických (419—446). Zprávy epigrafické se týkají publikací vy šlých ve všech zemích v r. 1944—1946 a starších prací vydaných v Anglii, ve Spojených státech, v Itálii, Egyptě, Libanoně, Palestině od r. 1939. Je to 265 krátkých zpráv, vhodně roztříděných podle obsahu. Zprávy o publika cích papyrologických obsahují dobře utříděné doplňky z r. 1939—1941 a pu blikace z r. 1942. Zprávy o publikacích archeologických registrují 278 prací o keramice, malířství a mosaice z let 1939—1947.

V poslední části (447—532) je několik desítek recensí, leckdy hodně

podrobných, o pracích týkajících se řeckých studií, jež vyšly za války i po válce ve Francii, v Anglii, ve Švýcarsku, v Belgii, ve Spojených státech i jinde. AI. Navrátil.

Papyrologica. Jak se rozrůstá papyrologický materiál, vyvstává vedle potřeby zpracovávat jej po nejrůznějších stránkách i nutnost jej registrovat, a to i chronologicky tak, jak je uveřejňován, i přehledně podle jednotlivých oborů, dále pak uvádět do jeho studia. Publikace, o nichž zde

referujeme, ukazují, že se práce v žádném z těchto směrů nezastavila. Kdo chce dnes napsat úvod do studia papyrologie, je v situaci málo

závidění hodné, protože se nutně utkává v soutěži s důkladným a na svou dobu vyčerpávajícím společným dílem právníka L. Mitteise a filologa U. Wilckena „Grundzuge und Chrestomathie der Papyruskunde", které je i dnes těžko překonat, třebaže vyšlo už před 36 lety. Toho si byli zřejmě dobře vědomi M. David a B. A. van Groningen: svou knihu Papyrological Přiměř

(2., angl. vydání, Leyden, E. J. Brill, 1946, X+40+170 str., za Kčs . ..), určenou pod skromným titulem papyrologického slabikáře (v prvním, holandském vydání z r. 1940 ji označili ještě jako Leerboek, učebnici) pro první zasvěcení filologů i právníků, uspořádali tak, že hlavní důraz položili na část druhou, chrestomathii. V první části, vlastním úvodu, se spokojili s výkladem jen těch nejnezbytnějších věcí, jejichž znalost je к dobrému pro každého, kdo přijde do styku s papyry. S uspořádáním tohoto výkladu, roz děleného do 12 paragrafů, by bylo lze v lecčem nesouhlasit: tak § 5 (Chrono logical survey) by bylo lze vhodněji zařadit až za § 9 (Method of dating and

calendar) nebo až před bibliografii v § 12; právě tak § 8 (Forms of documents) by se lépe hodil pro vnitřní spojitost za § 4 (The language); seznam publikací z § 2, kde jsou probírány dějiny papyrologie, má blíže к bibliografii v § 12. Ale při malém rozsahu tohoto úvodu (40 stran, z toho 6 stran bibliografie) tyto nedostatky tolik nevystupují. Kladem tohoto úvodu je naproti tomu bohatá bibliografie, provázející každý paragraf a nakonec shrnutá v jeden celek, a dovedená, pokud lze kontrolovat, do poslední doby. Tak je umožně

no, aby každý, kdo by chtěl proniknout do papyrologie nebo některé otázky hlouběji, sáhl po vhodné knize nebo studii. Chrestomathie ukázek textů z papyrů v druhé části je uspořádána tak, že se vychází od listin veřejno právních, seřazených sestupně (od císařských reskriptů к nejnižším úředním

místům), přes listiny práva soukromého к dokladům povahy čistě soukromé. 5 tím lze souhlasit, i když tak někdy je opominuto hledisko chronologické. Přepis textů je vzorný, poznámkami není neúčelně plýtváno. Aby svým čtenářům předvedli, jak papyry opravdu vypadají, doplnili autoři svou knihu 6 vybranými ukázkami v dobré reprodukci tak, aby bylo zastoupeno pokud možná písmo různých dob. Ježto však jde o texty dosud nevydané, je ne

dostatkem, že není připojen text, který by začátečníkům umožnil pocvičit se ve čteni a zkontrolovat si výsledky. Tím však nechci nikterak snižovat hod notu této záslužné, protože dobře dělané knihy.

V revui Aegypíus, jejíž XXVI. ročník (1946) i tentokráte ještě vyšel se

zpožděním (30. IX. 1947), setkáváme se opět s analytickými pojednáními dobrého průměru. Nepapyrologické studie jsou tentokrát zastoupeny hojněji: zprávou o Egyptském museu v Turíně po dobu války a rozborem 20 sumer

ských tabulek z doby 3. urské dynastie. Z papyrologických příspěvků se dva

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 317

zajímají o Sapflny texty. L. Alfonsi shledává (3—12) místa augustovských básníků, jimiž prozrazují, že znali líčení přírodních krás, jak je obsaženo v Sapflně ódě známé nám z florentského ostraka z 2. stol. př. Кг. Dochází к vý sledku, že Vergilius, Propertius, Ovidius i Horatius užili motivů z ní, ale zcela volně a každý podle svého. Studie zesnulého V. Bongiho (96—110) chce po drobným rozborem Catullovy b. 51. a 2. ódy Sapflny ukázat, že se Catullus i zde držíbásnické techniky alexandrijské; vjejím slohu připojil čtvrtou sloku, jež tedy není násilným přídavkem čistě catullovským, nýbrž obrazí moderní zálibu v protikladech. Z ostatních studií se dvě zabývají otázkami nábožen

skými. J. L. Tondriau (84—95) vidí ve vyhlášce Ptolemaia Filopatora o pře zkoumání dionysovských mystérií a jejich vykonavatelů (BGU 1211) doklad náboženské politiky královy, jenž tak prý chtěl získat schopné misionáře pro své úsilí vytvořit z kultu Dionysova pojítko všech obyvatelů svého králov ství. — F. Sbordone shledává (130—148) doklady víry v magickou moc před mětů spojených nějak s Isidou i jejího jména a dochází к tomu, že počátek víry v kouzelnou moc jména není třeba hledat teprve u Židů, nýbrž lze jej hledat mnohem dříve v Egyptě. S. Calderiniová probírá (13—83) listiny, kde se děje zmínka o výrobě tkaniv a o obchodu s nimi v Egyptě: touto činností se zabývali takřka výhradně muži. O. Moritevecchiová v zakončení sociolo

gického rozboru papyrových dokladů (111—129) probírá oznámení o úmrtí, pokud se nám dochovala, po různých stránkách: souvisí zřejmě nějak s t. zv.

laograflí (daní z hlavy), jež postihovala muže (proto nezachováno ani jedno oznámení o smrti ženy) nižších egyptských vrstev ale předpokládají, že byly vedeny záznamy o stavu obyvatelstva nezávisle na této dani. [Zde lze při pojit, že Η. I. Bell se zabýval otázkou laografle v Journ. of Rom. Studies, 37, 1947, 17—23, a došel výsledku, že to nebyla daň odlišující porobené oby vatelstvo Egypta od vrstev privilegovanějších (ty již totiž platily též, tře baže pravidelně v nižší sazbě) a že zanikla někdy v 3. stol. po Kr., patrně proto, že její fiskální výnos byl příliš nízký a byl převýšen jinými daněmi.] V závěru revue Aegyptus je tentokrát bohatší výběr recensovaných knih: i v tom je vidět návrat normálnějších dob. Stejně i v soupisu textů nově

uveřejněných (191—201), v němž největší část zabírají čísla z dvou sbírek

vyšlých během války (Pap. Reinach II, 1940 a Pap. Princeton III, 1942). Τ m snad byla konečně vyplněna mezera z válečných let.

Užitečný přehled vydaných textů jednoho oboru vyšel z pera V. Marti na v švýcarské revui Museum Helveticum, sv. 4, Basilej 1947, 74—100. Martin si vybral aiolskou lyriku a drama a sebral i zhodnotil vše, co se obje vilo v posledních 30 letech. V té době byla žeň v obou oborech bohatá a při nesla leccos nového. Umožnila učinit si obraz o vydáních Sapfiných básní, i o jejich rázu; zdá se také, že ani Sapflna skupina nebyla ušetřena důsledků

politických převratů na Lesbu v té době; mezi Sapfou a Alkaiem byl snad i jiný vztah než ten, že byli současníky a příslušníky téže vrstvy. Pro Alkaja nemají papyrové nálezy tak hluboký dosah, přece však v nich básník lépe vystupuje jako brevis et magniflcus než dříve. Objevila se i t. zv. 2. stroía

asklepiadská, pro niž byl do nedávná bezpečný doklad teprve z Horatia. Některé delší zlomky rovněž ukázaly, že nelze vždy s jistotou rozdělit

Alkaiovy básně do klasických oddílů jeho poesie. Konečně v některých básních vystupuje Alkaios jako člověk přesycený bojů, nejen jako náruživý bojovník. V dramatu nám papyrové nálezy umožnily lépe pochytiti ráz

satyrského dramatu, a to i Aischylova; v několika případech pak pěkným způsobem ověřily konjektury vyslovené již dříve, kdy byly po ruce ještě mnohem menší prostředky. V komedii zaznamenává autor nálezy zlomků

Kratinových Πλούτοι a Eupolidových Προσπαλτιοι. Ladislav Varcl.

Jazyk světa. S tímto názvem vyšla již v druhém vydání (nákladem J. Čížka v Pardubicích) knížka úvah o latině jako mezinárodním jazyku. J. Deltomega (pseudonym broumovského profesora Jaroslava Bryscejna) v ní líčí, jak se latina stala mezinárodním jazykem, jak jím po několik století

byla, a uvažuje, jak by se к tomu hodila i v budoucnosti. D. Z.

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

318 Drobné zprávy.

Nový časopis pro všeobecný jazykozpyt.— Nazývá se Lingua, 1. číslo vyšlo počátkem letošního roku v Haarlemu v Holandsku (nákladem J. H. Gottmera). Jako redaktoři jsou podepsáni A. W. de Groot a Anton

Reichling. Předmluva oznamuje, že časopis bude věnován obecnému jazyko zpytu. Pod tím pojmem rozumějí redaktoři „vědu, která se zabývá nejobec nějšími problémy jazykovědy a která v jednotlivostech vyvozuje konkluse z výsledků dobytých v rozličných větvích jazykovědy; obecný jazykozpyt obsahuje tedy vše to, čeho potřebuje jazykovědec, a vše to, co jej zajímá, ať je předmět jeho studií jakýkoli". Časopis chce si počínat prakticky: přinášeti přehledy o dnešním stavu problémů, a to i z pomocných věd linguis tiky (anthropologie, ethnologie, filosofie a psychologie řeči, studia dětské řeči, pathologie jazyka, estetiky jazyka, experimentální fonetiky a j.), pokud to bude míti vztah к jazykovědě, dále bibliografie, přehledy o činnosti ústavů, knihoven, konečně i adresy jazykovědců. Je to program, který bude všude vítán.

Prvním článkem je amsterodamská nástupní přednáška A. Reich

linga „Co je obecný jazykozpyt". Z jeho résumé vyjímáme: „Empirická věda obecného jazykozpytu má za cíl popsati a definovati obecné kategorie jazykových jevů, rovněž tak i činitele, na nichž tyto kategorie závisí. Dále

studuje nevšeobecné kategorie jazykových jevů v jejich vztazích к všeobec

ným kategoriím, speciálně a podrobně zkoumajíc takové universální činitele, kteří ovládají její existenci a změny". Na konci článku dí: „Ačkoli obecná

jazykověda je sama theoretickou vědou a slouží v této formě nikoli к jednot livým praktickým účelům, stává se praktickou v nejvyšší míře jakožto služebnice didakticismu učení jazykového, psychologie a psychiatrie. Je

pouze dosud příliš mladá, aby si získala plnou pozornost, a její stavba je dosud příliš křehká, aby nesla těžká břemena. Je tu však pole pro specia lisaci."

Ústředním článkem tohoto čísla je však článek André Martineta

„Jak daleko je fonologie?" Jeho autor je dobře obeznámen nejen s fonologií pražské školy, ale stejně dobře i se strukturalismem kodaňským a s naukami dalších pracovníků v Anglii, Americe a jinde. Možno říci, že po smrti Trubec kého je právě on nejaktivnějším pracovníkem v tomto směru; má užitečný odstup pozorovatelský, má i francouzský „dobrý smysl", má i dar jasného podání; četba jeho prací je vždy užitečná. Jeho článek přehlíží dnešní stav a dnešní hlediska fonologie a rozdíly názorové; podává nové výhledy a po drobuje kritice i některé dosavadní pojmy (jako archifoném), nezakrývaje nesnází a mezer. Neodvažujeme se podati z bohatého tohoto článku než Mar tinetovo vlastní résumé, to však samo také nedá pravý obraz o obsahu a ne

poví mnoho. Zní: „Jednota fonologického hnutí, kolektivní to úsilí mající účel dáti jazykovému výrazu zpracování vědecké, utrpělo smrtí Trubeckého. Válka nemohla než zvětšiti diference. Objevení mezinárodní tribuny, jíž je Lingua, usnadní nevyhnutelné precisování. Je touha neviděti v jednotkách fonologických — nehledíme-li na rysy diferenciační — než nástroje popisu a principy klasifikační, které nečiní nárok na skutečnou existenci. Fonolog nesmí se státi otrokem pojmů, které vytvořil. Diachronická fonologie čeká

ještě na souborné zpracování. Bádání již provedená v této oblasti dovolují mysliti, že fonologické methody obnoví studia jazykového vývoje, zvláště v dialektologii."

Nedlouhý článek ženevského Henri Freie „O linguistice jakožto vědě zákonů" zdůrazňuje, že i jazykověda — jsouc jednou z věd sociálních—-musí hledati své zákony platné obecně, vždy a všude. Psychologie se stala vědou

positivní a dokonce experimentální; také jiné vědy, které Auguste Comte zařadil do oblasti sociologie, jsou nyní čím dál tím více traktovány jakožto vědy přírodní. Existují i zákony jazykovědné téhož druhu co zákony pří rodní? Švýcarský myslitel Adrien Naville tvrdí, že zákony sociologické (na př. zákon nabídky, poptávky a cen: čím větší nabídka a čím menší po ptávka, tím nižší ceny a naopak) jsou formule úplně podobné formulím fysiků

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zpráv}'. 319

a chemiků. Jazykověda bude také hledati své zákony. Autor cituje tři pří klady z fonologických systémů Trubeckého, ale je prý možné najiti takové

zákony, i když člověk není strukturalistou. Mladogramatické „zákony" ne

vyhovovaly podmínce „vždy a všude", měly platnost jen pro určitou dobu a určitou oblast. Ale i v nich je možno nalézt vždy stejný postup: na př. rotacismus s > r se provádí vždy jen přes střední člen z (pro latinu to po tvrdil jazyk oskický); to dává právo předpokládati stejný postup i tam, kde onen střední článek není doložen. Jazykověda není podle F. vědou faktů, ale je také vědou zákonů. Čím více takových obecně platných zákonů bude

objeveno, tím snáze bude možno určiti místo jazykovědy mezi ostatními vědami sociálními. F. de Saussure zařadil jazykovědu dále do vědy obec

nější, do semiologie (vědy o znacích) jakožto její část. Tato nová věda, žel — dí Frei — nenabyla dosud své formy; ač uplynulo téměř půl století od

Saussurea, zůstává pouhým desideratem. Některé jazykové zákony budou náležet i semiologii; tak Saussureův princip o libovolnosti znaku zdá se býti obecným zákonem semiologie.

Holandský stařešina jazykovědy С. C. Uhlenbeck zkoumá v článku

„Jazyk baskický a obecný jazykozpyt" gramatickou stavbu baskičtiny. Z článku toho vyjímám poučení o původu toho jazyka, jak se jeví podle posledních výzkumů. Bádání A. Trombettiho, G. Dumézila, R. Lafona a ji ných ukázala příbuzenský vztah к jazykům kavkazským. Starověká místní

jména prý svědčí, že v celé Hispanii a Aquitanii (= jižní Francii od Pyrenejí po Garonnu) se — kromě jiných řečí — mluvilo v dávnověku nářečími

baskickými nebo úzce s nimi příbuznými. A tato nářečí byla, rovněž jako vymřelé jiné jazyky středomořské, příbuzná s jazyky kavkazskými. Přišla invase Iberů z Afriky, národů to prý hamitských (t. j. příbuzných nynějším Berberům a starověkým Numidům); ta měla silný vliv na baskickou mluv nici i na zásobu slovní. Méně důležitý byl dvojí vliv indoevropský, totiž

nejprve Keltů a pravděpodobně též Illyrů(!) na slovní zásobu, později vliv

latinsko-románský. Baskičtina je tedy podle U. jazyk velmi promíšený roz

ličnými prvky cizími, možno říci jazyk smíšený. Chápeme, že studium tako vého stavu je tedy náramně lákavé a poučné. Jde tu o jazykový typ od

indoevropského velmi odlišný, charakterisovaný zvláště „passivní perspek tivou" slovesa (věta je stavěna tak, že středem vší pozornosti je předmět děje: nikoli „lovec zabil jelena", ale „jelen jest zabit lovcem", „dítě je drženo svou matkou"). Toto je reflexem archaické (nikoli „praelogické") mentality a U. prohlašuje výslovně, že nesouhlasí s těmi, kdo odlučují jazykovědu od

ethnopsychologie. Velmi zajímavý je též článek holandského indianisty J. Gondy o srov

návací methodě při studiu indonéských řečí. Gonda je zároveň znalcem

indoe,vropské komparatistiky a tak má možnost srovnávati užitečnost a po užitelnost badatelských method v obou velkých rodinách jazyků. Kdežto však někteří badatelé (z novějších R. Brandstetter) aplikovali indoevropské methody také pro Indonésii, Gonda se vyslovuje proti tomu. Zkoumá, zdali

ty malajské jazyky jsou vůbec schopny býti předmětem zkoumání podle „indoevropských" method. Nemají flexe, a tak srovnávací studie musí být založeny hlavně na slovníku, na tvoření slov. Ale — indonéská slova patří z valné části nikoli к typu „intelektuálnímu", ale к typu „lidovému" (názvy Meilletovy): mají podobu našich slov z „dětské řeči", z řeči afektivní (mají rozličné reduplikace, slabiky nejčastěji otevřené atd.), zkrátka jsou to slova takového typu, který nedává mnoho naděje proniknouti hluboko do minu losti. Úvaha Gondova nabádá tedy ke skromnosti.

Číslo obsahuje dále dva nekrology, a to J. van Ginnekena a E. Kruisingy. První z nich poutavě kreslí Ginnekenův zásadní rozpor mezi jeho „biologic kou theorií" (= vývoj hlásek se řídí Mendelovými zákony o dědičnosti; zčásti prý třeba se vrátiti „zpět ke Schleicherovi!") a fonologií (= stav hlásek se řídí potřebami systému). G. se snažil překlenouti propast mezi nimi tak, že biologické vlivy jsou prý doma v „mluvě" (v parole Saussureově), kdežto

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

320 Drobné zprávy.

„jazyk" (langue) je ovládán hlediskem systémovým. Z nekrologu E. Krni

singy vypisuji jednu příhodu, která bude zajímavá pro ty, kdo pamatují stavovské zápasy středoškolského profesorstva. K. byl jistý čas profesorem na střední škole a zároveň soukromým docentem. Když se ve sborovně mlu vilo o hubenosti platů (i v Holandsku měli ten problém), K. pravil: „Toto všecko brblání není к ničemu. Musíme něco dělat." Když pak navštívil školu zemský inspektor, K. se objevil — к velkému gaudiu kolegů a žáků —

v hábitu venkovana a v dřevácích; inspektor prý toho dne nehledal příleži tosti к tomu, aby provedl inspekci u Kruisingy.

Časopis bude přinášeti též adresy, recense, zprávy atd. V. M. Slavistická bibliografie. — Z Kurzova článku na str. llln. letoš

ních našich Listů mohl čtenář seznati její žalostný stav a roztříštěnost. Jak málo odpovídá tento stav požadavkům, jež položil první slavistický kongres (v Praze 1929)! Druhá světová válka způsobila veliké zdržení na všech stra nách. Indogermanisches Jahrbuch přinesl nyní teprve literaturu vyšlou v roce 1941 (patrně prací švýcarského profesora E. Dickenmanna), z Rocz niku slawistyczneho je ohlášen ročník XYI, ale dosud — co píšeme tyto řádky — nevyšel. Jako zatímní odpomoc v nesnázích přítomné doby rozhodl se dr. Václav Polák, asistent pražského semináře pro slovanskou filologii, vydávati litografovanou „Bibliografii prací ze slovanské jazykovědy". V květ nu 1948 vydal soupis za léta 1946—47, tedy s úctyhodnou rychlostí. Soupis má 114 stran a obsahuje přes 1100 čísel, nejpodrobněji je ovšem zastoupena čeština, z ostatních jazyků jsou údaje zachyceny podle nynějších možností vědeckého styku více nebo méně. Z předmluvy se dovídáme, že autor za

mýšlí v této práci pokračovati. Všichni badatelé v těch oborech mu zajisté budou vděčni (a jest na nich, aby mu i sami záslužnou práci usnadnili svými zprávami o vlastních publikacích, zvláště o těch, které vyšly v odlehlých časopisech а р.). Bylo by v zájmu věci, aby se tato příručka dostala do rukou našim i cizím sestavovatelům tištěných bibliografií. V. M.

Pro domo. — Zpráva letošního 1. čísla našich Listů „Dnešní směr ruské jazykovědy" se stala předmětem delší redakční poznámky časopisu Slovo a slovesnost (XI 48). Totéž číslo S1S1 přineslo i stať I. I. Meščaninova

„Nové učení o jazyku v SSSR v jeho současné vývojové fázi", ona poznámka pak staví toto „první poučení z první ruky" proti naší zprávě, jíž se čtenářům LF dostalo prý „poučení nepřesného ze čtvrté ruky v pravém smyslu slova". — К tomu odpovídám, že naše zpráva, zabírající necelou polovinu stránky petitového tisku a umístěná mezi ostatními drobnými zprávami, ani nechtěla

býti „poučením" o sovětské jazykovědě, nýbrž zprávou o článku, který takové poučení obsahuje, vyšel v ČSR a může tedy býti všem našim čtenářům

poměrně snadno přístupný. 2e jsem zprávu tu doprovodil několika řádky, jimiž jsem připomenul (jsou uvedeny slovy „Jak známo") nejdůležitější části theorií N. J. Marra (nikoli nynější fáze), nečiní z té zprávy ještě poučení, které by chtělo nebo mělo nahraditi celou stať. Je nemyslitelné, že bych chtěl

podati nebo že by vůbec někdo mohl podati na př. o tak důležitém pojmu jako je stadiálnost, skutečné poučení na dvou řádcích. Každý vážný výklad o novém směru jazykozpytném potřebuje přece slušného rozsahu. Vítáme

proto nynější autentický výklad Meščaninovův. Ale před ním byl u nás —

jako poněkud obšírnější výklad ■— jedině snad onen článek Kurylowiczův a proto právě jsem na něj upozornil. Již rozsah té zprávy i její zařadění po vědělo čtoucím, že tu jde pouze o zprávu o literatuře a tak ji snad také

chápala většina čtenářstva. Co se pak týká toho, že LF „měly při nejmenším připojit alespoň informaci o diskusi o některých odchylných názorech Kurylo •wiczových", to hodlají LF učinit dodatečně, až bude patrné, že diskuse je ukončena. LF nemají příčinu, proč by úmyslně pomíjely mlčením, ať je to

cokoli, pokud ovšem to spadá do jejich programu a pokud to je v jejich mož nostech. Naopak LF mají v úmyslu přinésti občas i zprávy o některých statích z Izvestijí A. N. (podobně jako již nyní informují o jiných časopisech) a již před půl druhým rokem jsem o tom jednal s jedním naším spolupracov níkem. Při jsdné takové příležitosti bude podána i zpráva o té diskusi. V. Μ.

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 11:24:39 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions