Drobné zprávy

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 71, Čís. 2/4 (1947), pp. 164-176Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457492 .

Accessed: 15/06/2014 00:53

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.73.250 on Sun, 15 Jun 2014 00:53:10 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23457492?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


164

autorových: byla by prospěšná i proto, že by utřídila a sjednotila i to, к čemu autor dospěl při studiu Bezrucova přirovnání, anti

these, paralelismu a kontrastu; ve studii o Čelakovském а Р. B. srovnává tyto prostředky s Čelakovským, jsa blízek tvrzení, že po této stránce Čelakovský na B. působil, ve studii o antice mluví po dobně ve prospěch antiky. Z nesprávných drobností, které se do

knihy vloudily, uvádíme к opravě dvě: Refrénu „nikterak" neužil ve svém přebásnění Havrana Nezval, nýbrž ve svém překladu E.

Stoklas, básník a překladatel ne právem zapomínaný. Jiný pseudo nym Bezručův ie Stoněruntík, nikoli Stopěruník (str. 33: srov. o tom třeba Zd. Ваг, O P. Bezrucovi, str. 25). R. Havel.

Drobné zprávy.

Dvě školské příručky o ruském přizvukováni — V Neubertově smrče slovníku Unikum vyšla 194b práce Karla Kumprechta Pohyblivý přízvuk při skloňování ruských podstatných jmen. Je to vlastně seznam ruských substantiv s pohyblivým přízvukem. Mezi prameny autor uvádí několik slovníků a tři práce o přízvuku, z nichž nejdůležitější je práce R. Nahtigala „Akzentbewegung in der russischen Formen- u. Wortbildung". Na sedmi stránkách pak uvádí přehled substantiv podle přízvukových sku

pin. Skupina A má přízvuk neměnný, В má přízvuk od genitivu sing. stále na koncovce, u skupiny С přízvuk přechází na koncovku od nominativu plur. (dub — dubý, bok — boká), do skupiny D patří substantiva s přechodem přízvuku od genitivu plur. (zúby - zubóv, kost - kostéj), skupina Ε pak přízvuk v celém plurálu zvrací (oknó - okna, žená - žěny), skupina F pří zvuk posouvá s koncové nebo počáteční slabiky do středu (ózero - plur. ožera, dolgotá - plur. dolgóty), skupina G zvrací přízvuk jen v nom.-akus.

plur. (volná - volny), skupina Η pak v akus. sg. a v nom.-akus. pí. (ruká -

akus. sg. rúku - nom.-akus. pl. rúki). Toto vhodné uspořádání podle pře chodu přízvuku je značně znehodnoceno tím, že substantiva u jednotlivých přízvukových skupin nejsou rozdělena podle rodu a skloňovacího typu, nýbrž jsou uvedena v pořádku abecedním. Čtenář tím ztrácí celkový přehled a je nucen nahlížeti do druhé části spisku, aby si zjistil rod a skloňovací typ ně

kterých méně častých substantiv. Hlavní část spisku (str. 13-84) tvoří abecední slovníček. Účelu knihy

by jistě lépe posloužilo, kdyby byl autor substantiva uváděná v slovníčku zařadil přímo do přízvukových skupin к jednotlivým skloňovacím typům (po případě i rozdělil na slova méně běžná a častější) a vzadu připojil jen abecední rejstřík.

U mnohých substantiv zaznamenává autor několikerý přizvuk. Bohužel se však nedovidáme, který přízvukový typ je častější a novější a který archaičtější, ač bychom to v praktické příručce očekávali. Z tohoto nerozlišo vání staršího a novějšího přizvukování vyplynuly jistě některé rozdíly v za řadění slov u Kumprechta a v slovníku L. Kopeckého. Týká se to zejména ženských substantiv typu stená, cena, pro která Kopecký utvořil zvláštní přízvukovou skupinu s přechodem v akus. sg. a v celém plurálu, kdežto

Kumprecht je uvádí ve skupině Η s poznámkou v závorce E, G. Celkem můžeme říci, že kniha Kumprechtova je užitečným sebráním přízvukového materiálu, ale pro přímé praktické užití ve škole nebo i pro vlastní poučení čtenáře se bez úpravy (rozdělení podle skloňovacích typů, srovnání s Ko peckým) dost dobře nehodí.

Totéž, ale ještě ve větší míře, platí i o druhé práci Kumprechtově Ruské sloveso ve všech pravidelných i nepravidelných tvarech vyšlé rovněž 1946 v nakladatelství A. Neubert v Praze (62 stran). Ruské sloveso je zde zcela nevhodně rozděleno podle zakončení (-ať, -avať, -bať, -žat, -liť, -tiť atp.) asi do 50 skupin. Tímto mechanickým rozdělením se к sobě často dostala slovesa nejrůznějšího typu, na příklad vzorvať - vzorvu



Drobné zprávy. 165

stojí vedle vognať - vgonju, vgoniš, sloveso molčať - molču vedle nagružat - nágružaju, sloveso menjat - menjaju vedle mjat - mnu a pod. Je škoda, že zde autor nepřihlédl к rozdělení Najbrtovu podle praesentního kmene na slovesa e-ová, ne-ová, je-ová a í-ová a že u jednotlivých vzorů neurčoval tvaroslovné i přízvukové typy (na př. u vzoru nesti přízvuk stále na konci, výjimek je jen několik, u vzoru pisát přechod přízvuku od 2. os. sg. atp.). Toto dělení by bylo ve shodě s nynějším dělením českého slovesa podle prae sentního kmene a českému čtenáři by umožnilo snadněji zvládnout ruské sloveso po všech stránkách. Nebylo by také třeba uvádět u všech sloves všechny tvary, nýbrž by stačilo pročasovat vzory a ostatní slovesa uvádět v infinitivě s případnou poznámkou v závorce o tvoření nebo netvoření ně kterých tvarů. Vadou Kumprechtova seznamu je také to, že autor neuvádí český význam, ani nerozlišuje slovesa ruská od sloves původu církevně slo vanského. Od slovesa byť dokonce uvádí v závorce tvary jesm, jesi, jesmy, jeste bez jakékoliv poznámky o užití.

Obě práce Kumprechtovy nesplňují to, co bychom od nich očekávali. Doufáme však, že příští vydání se lépe přizpůsobí požadavkům účelnosti a picltt-UCKe pULlCLiy. A. Lamprecht.

Nová učebnice. — Jaroslav Tomek: Srbocharvátština. I. část: Mluvnice a konversace. II. část: Čítanka. V Brně (Rovnost) 1946. 99+107 stran. Cena 39 + 48 Kčs, —-Vprvní části podává autor stručný přehled dia lektického rozdělení srbocharvátského jazyka, otiskuje tabulku cyrilské a latinské abecedy, konfrontuje odlišné srbocharvátské a české hlásky téhož původu, určuje výslovnost hlásek onde jinak se artikulujících než v češtině a zmiňuje se krátce o přízvuku a délce slabik. V obvyklém uspořádání grama tických kategorií přináší nejdůležitější pravidla srbocharvátské mluvnice, uvádí skloňování na typických vzorech a časování na výrazných příkladech, které jsou uvedeny ve spisovné podobě ekavské a tištěny latinkou. Autor neoznačuje v příkladech, ani v souvislém textu přízvuk, délku zaznamenává jenom v koncovce genitivu plur.; bylo by však třeba opatřiti přízvukovými a kvantitativními znaménky alespoň paradigmata a některé ukázky.

V učebnici postrádáme vědeckou přesnost v označení gramatických kategorií. Autor řadí nesprávně na str. 35 mezi „příslovce příčiny" adverbia po přilící, uzalud, samo, badava a pod. Na str. 46 při výkladu o slovesech VI. třídy, na téže straně při vytčení prsesentních přípon a jinde užívá ne přesně termínu „kmen". Slovesa dělí podle kmene infinitivního na šest tříd slovesných. Ve 2. skupině V. třídy uvádí mylně praslovanské infinitivy ber-ati a рег-ati místo *bbr-a-ti a *pbr-a-ti. Slovesa typu mleti z původního tvaru *mel-ti náleží do 6. skupiny I. třídy, kterou je nutno rozšířiti na slovesa s infinitivním kmenem zakončeným na likvidy -r, -l. Při výkladu o přídavných jménech přivlastňovacích (23) autor tvrdl, že adjektiva posesivní „se tvoří od podstatných jmen mužského rodu přidáním koncovky -ov к tvrdým a -ev к měkkým kmenům a přidáním koncovky -in к podstatným jménům žen ského rodu". Koncovka -ov (po případě -ev) se připojuje к o-kmenům (po př. к /о-kmenům), koncovka -in к α-kmenům a i-kmenům bez rozdílu rodu (na př. vojvodin mač, slugino dete).

Přes tyto menší nedostatky poskytuje autor začátečníkovi cenný pře hled srbocharvátské mluvnice. Doplňuje jej bohatou žní obratů a výrazů v konversačnlm oddílu učebnice. Část „Razgovor u društvu" je třeba dále rozčleniti pro snazší orientaci.

Čítanka, vydaná jako druhá část učebnice, přináší ukázky starší, nové inejnovější srbocharvátské literatury. Jekavské ukázky jsou tištěny latinkou, ekavské latinkou i cyrilicí. Výběr úryvků se řídil hlediskem estetickým a didaktickým. Škoda jen, že autor nenahradil překlady z ruské literatury ukázkami ze srbocharvátských básníků (na př. Р. P. Njegoše, Iv. Mažuraniče a jiných). Připojený slovník umožní i začátečníkům překlad srbocharvát ských statí, chybí mu však přehledné abecední uspořádání.

Milan Jelínek.



166 Drobné zprávy.

К českým překladům „Ráje duše". — Pod tímto titulem vyšla v prosinci 1946 — jakožto šestá stať Sborníku filologického r. XII, str. 345 až 455 — práce Jana Menšíka, významná publikace z oboru staré češtiny. Autor uveřejňuje zvláště v poslední dobe plody svých staročeských studu

(Neznámý pramen Štítného, Naše věda XXIII); patrně připravuje к vydání staročeský překlad Ráje duše, připisovaného Albertu Velikému; publikoval již parerga vztahující se к tomuto dílu. V této nynější práci věnuje pozornost hlavně jazyku pozdějšího českého překladu, jejž pořídil Adam z Vinoře, tehdy správce duchovní v Branné u Jilemnice, a jejž vydal, jak M. zjišťuje proti dosavadnímu omylu, r. 1588 a 1589. Nejprve M. charakterisuje „jazykové schopnosti" a překladatelskou kvalitu prvního staročeského překladatele, zvláště si všímaje jeho záliby ve zvukovosti a rytmu a zkoumaje rytmické závěry větné (cursus). Tu bych poznamenal, že sotva přesvědčí každého čte náře v těch případech, kde shledává rytmický závěr pomocí vedlejšího pří zvuku slovního, na př.: pravé a svrchované poslu/íenstvie jest к Bohu; ot

rozlič/neho myšlenie (obé 351); umu&nie sě blížilo 352. M. podrobně popisuje obě vydání Adamova překladu a jejich rozdíly, dále rozdíly mezi prvním překladem staročeským a překladem Adamovým. „Sledovati rozdíly v slov níku a způsobu vyjadřování mezi stč. Rájem duše a překladem Adama z Vi noře ... znamená sledovati i vývoj našeho myšlení a jeho jazykového projevu. Nadto velmi poučné jsou rozdíly překladů Adama z Vinoře z r. 1588 a 1589; ukazují v časovém úseku jednoho roku, které výrazy a vazby a jak byly na

hrazovány bud autorem nebo korektorem tiskárny, a nejednou připomínají snahy brusíčské" (374). Na posledních 80 stranách podává pak autor slovník, který „se snaží zachytiti všechny charakteristické výrazy z překladu Adama z Vinoře kromě cizích jmen vlastních; všímá si zvláště těch výrazů, kterými se shoduje nebo liší staročeský Ráj duse od překladu Adama z v moře." V. Μ.

Petr Bezruč a Pravidla. — Krátce poté, co se dostala do rukou čtenářů Pravidla českého pravopisu r. 1941 v novem, proti dřívějšku značně pozměněném vydání, vyšel u Pokorného v Brně r. 1942 z péra Petra Bezruče drobný spisek o 17 stranách s názvem Poznámky moravského čtenáře к Pravidlům českého pravopisu z r. 1941. Poněvadž knížka vyšla jako soukromý tisk toliko ve sto exemplářích, je málo známa.

Bylo by však myslím škoda, kdyby osobité výklady nadšeného milovníka našeho jazyka mateřského upadly v zapomenutí, a proto na ně — byť opožděně -— upozorňuji. Bezručovy Poznámky se skládají ze dvou oddílů: I. Kde byl moravský čtenář potěšen? а II. Kde byl moravský čtenář za rmoucen? Najdou se tu ovšem věci, jež Bezruč vyslovil již dříve, na př. v proslulém „disputu", který vedl s Fr. Trávníčkem v brněnských Lidových novinách a který vyšel knižně s titulem Jistebský či Jistebnický? r. 1936

(na př. jeho vývody o adjektivech typu vsatský a hodonský vedle vsetínský a

hodonínský, o dvojtvarech panský a pánský, o skloňování slova motýl atd.). Omezím se tedy zpravidla jen na to, co je zde nového. Bezruč postupuje ve svém spisku pořádkem abecedním. Na levé straně každé stránky uvádí heslo z Pravidel a na pravé připojuje к tomu své poznámky.

Nejdříve se zmiňuje o souhláskách palatálních a nepalatálních. Schva

luje změnu skupiny -fský v -tský (radhošřský а р.); souhlasí s nově zavedenou souhláskou t místo i v slovech pouť a chut; pokládá za správné г (nikoli ř) v ad

jektivu svatojirský, ve vlastním jménu Moric (vedle Mořic), v praesentu bereš, bere . . . m. béreš, bére .. ..vyslovuje se proti ř v konjugaci typu zavříti (zavřu, zavřou); je spokojen s psaním η místo ň v slovech durynský a skřínka; přimlouvá se za tvary banský (po slovenském vzoru, sr. na př. Banská Bystrica), koňský (tak je tomu na př. ve východní Moravě a ve

Slezsku) a loňský (adj. loňský je prý slovo „syrupové"); staví se proti sviňka a Zdeňka; tvar míšeňský se mu zdá lepší než míše/íský. Atp.

Pravidla českého pravopisu pravděpodobně pod vlivem Bezručových názorů již dříve hlásaných připomínají u hesla tejčský i tvar telecký s upo zorněním, že se tak říká „po místním způsobu". Je to ústupek lidovému usu



Drobné zprávy 167

jinak v Pravidlech vzácný (sr. na př. ještě vsetínský nebo vsatský) a překva pující. Bezruč arci formu telecký schvaluje a vypočítává řadu případů, kde

bychom se měli „nešvarné spřežce čs" vyhýbat: knínická přehrada (ne kníničská), třebický (k subst. Třebíč) a j.

Válkou pozornost věnuje Bezruč kvantitě. Schvaluje krátkost samo

hlásky v slovech přílba, rusalka; je proti délce v substantivech dýně, Mar

tínek, titán, Bítýška (v slabice Bí-); podle dovolené dvojice kolář - kolařík žádá i kovář - kovařík (ne kovářík); přimlouvá se za krátkou samohlásku v adj. karvínský (ve shodě s Trávníčkem) a zlínský (v Pravidlech není). Děkuje za uznání tvarů struha, struhy . . . vedle strouha, strouhy а р. a chce

podle toho i hruda; odmítá tvary pomlouvač a pošmourný a doporučuje pomluvač, pošmurný; genitivu louk se vysmívá rýmy: z louk - kouk - za houk - Fňouk; subst. sůva pokládá za vulgarismus; zavrhuje tvary he/I a

ze/tra i s odvozeninami. Atp. Bezruč má námitky též proti skloňování některých slov, jak je dopo

ručují Pravidla. Tak na př. by chtěl subst. kotel skloňovati podle hrad, kdežto motýl, titul, topol a úl podle stroj; žádá u substantiv typu Ba(a mo

ravské genitivy na -e (Batě); odsuzuje plurál mí místo dosavadního moji u zájmena můj jako tvar „nešvarný"; přimlouvá se za genitiv Hustopeč vedle Hustopečí. Lituje, že byla škrtnuta „stará, dříve držená forma" rzáti.

Atp. Bezruč, jak už je to jeho zvykem, vyjadřuje souhlas i nesouhlas velmi

temperamentně. Dostávají tu svůj díl hyperintelektuálové, moderní žurna

listé, kantoři přísahající „in verba Pragae", korektoři a novodobí diktátoři

jazyka za to, že se zpronevěřili svým předkům, že se chtějí povyšovat mlu

vou nad prostý lid, že užívají tvarů nešvarných, ba příšerných a pod. Je

nepochybné, že se íinguisté budou rozcházeti často s názory, které vyslovil Bezruč básník ve svých Poznámkách, ale je také jisté, že mu budou v lecčem i přitakovat (tak na př. místopisná komise moravská již po převratu r. 1918

zavedla genitiv Hustopeč ve shodě s historickými doklady a s místním zvy kem, u subst. kotel bylo by dozajista možno připustiti sklonění též podle hrad, tvar sůva pociťujeme obecně jako lidový, v citátech by se opravdu doporučovalo z methodických důvodů užívati toliko tvarů spisovných а р.).

AI. Gregor.

Dva jazykovědné časopisy na Slovensku. — V dubnu 1947

počal vycházeti Jazykovedný sborník, a to první dvojčíslo roční ku I—II. Vydává jej Matica slovenská redakcí prof. Jána Stanislava.

Odpovědný redaktor Eugen Jóna podává na str. 133 zprávu o reorgani saci jazykovědného odboru Matice a o dalším vydávání jejích časopisů. „Sborník Matice slovenskej" bude letos zakončen XX. svazkem. Nový JS je samostatným pokračováním jazykovědné části SMS; bude soustředovat práce o slovenštině a jiné ze slovanské jazykovědy, kdežto Linguistica slovaca bu

dou pěstovati ostatní jazykovědné discipliny.

Nový časopis se představuje velice pěkně. V tomto prvním dvojčísle

je 7 článků, dále řada recensí a zpráv. Úvodní článek J. Stanislava Anton

Bernolák a Slovanstvo je jednou kapitolou samostatného díla Stanislavova,

vyšlého 1941. Bernolák byl, jak známo, obviněn z madaronství a z nepřá telství к Čechům. Slovenský historik D. Rapant obránil ho z prvé výtky, Stanislav ho nyní s úspěchem očišťuje i od druhé. Ukazuje na to, že Bernolá

kovy zprávy o Slovanstvu měly buditelský cíl, že se hodně inspiroval z české

literatury a že si jí velmi vážil. Nenávisti protičeské v něm nebylo. Jeho

snahou bylo utvořit slovenský spisovný jazyk, vhodný к svému účelu, s vhodným pravopisem. Autor srovnává jeho práci a snahu s cíli Vuka Kara

džiče. „Stanovisko týchto dvoch vel'kých slovanských filologov dnešná ja

zykověda móže len pochválit ako stanovisko triezve a vonkoncom správné. Štrukturalistický jazykovedec má v nich vzácných predchodcov a sám by kládol tú istú požiadavku." — Eugen Pauliny vykládá 3. osobu plur. jesú a její původ; aplikuje vhodně poznatky jazykového zeměpisu; „tvar sa je je




dine povodný stredoslovenský tvar pře 3. osobu pl. préz. slovesa byí. Jesú

preniklo do vyššieho konverzačného štýlu stredoslovenského z češtiny a vy vinulo sa z písaného tvaru jsú (jsau)". — Vincent Blanár v článku „K ja zykovej výstavbě slovenských rodinných mien" uvažuje o fonologické a mor

fonologické hodnotě jejich variant v lidové výslovnosti. Je potěšitelné, že Slováci hodlají vědecky zpracovávati osobní jména. Dovídáme se tu, že slo

vanský seminář bratislavské university má již sbírku takových jmen. U nás tento obor leží dosud téměř ladem (čest dvěma-třem osamělým pracovní kům!). V jedné poznámce čteme, že cikání mívají dvojí osobní jména, jedno křesťansko-slovenské, kterým je nazývají Slováci, a jedno cikánské, kterého

užívají cikáni sami mezi sebou. Na př. Jano - Kálo, Michal - Nanoš, Mária -

Boja, Anča - Šuvlej, Emilka - Lulud, Paulína - Keiža. — Frant. Miko po pisuje strukturalistickým způsobem „Vědecký štýl Jaroslava Vlčka". — Fr. Trávníček tu vykládá slova otecko a strýko jakožto hypokoristika; „vlastní příčinu jejich [hypokoristik] vzniku je třeba hledati jinde než ve snaze po zkracování příjmení a rodinných osobních jmen obecných; domnívám se, že tu jde o snahu prostě změniti slova často vyslovovaná a slyšená, o snahu po rozmanitosti, dobře možné v domáckém, důvěrném prostředí". — Velmi za

jímavý je článek, jímž přispěl Rumun Pandele Olteanu, К fonetickému súvisu medzi rumunčinou a západnou slovančinou. Zkoumá jednak střídnice za nosovky, jednak měkčení dtnl před e nebo i. Opíraje se o výzkumy J. Sta nislava a Eleméra Moóra, že předmadarští Slované v uherské nížině

bylině Bulhaři — jak se dosud mělo za to — ale spíše Slováci, vyvozuje, že v Sedmihradsku Prarumuni se stýkali se západními Slovany, zastoupenými tu předky dnešních Středoslováků. Rumunština má v jisté severozápadní oblasti měkčení zubnic (frate, vyslov jraťe ,bratr', unďe ,kde', ďinte ,zub', ďegete ,prsty'); podle O. je toto měkčení původu západoslovanského. Z celé

úvahy vyplývá, že se vedle bulharského a srbocharvátského vlivu na ru munštinu musí uznávat i významný vliv západoslovanský. Velký dosah těchto theorií Stanislavových a Olteanových je každému slavistovi zřejmý. — V oddíle „Texty" podává E. Jóna ukázky z ipelského nářečí v Novohradě s úvodním slovem o dosavadním zkoumání jeho. Sešit obsahuje i řadu re censí. Přejeme novému Sborníku hodně úspěchu a hojné čtenářstvo.

Bratislavský lingvistický krúžok, vzniklý v prosinci 1945, začal vydá vati svůj časopis, obdobný pražskému Slovu a slovesnosti. Nový časopis má název Slovo a tvar, hlavním redaktorem je prol Eugen Pauliny. Bude

vycházeti čtvrtletně, v číslech po 32 stranách. Z prvých dvou čísel, jež máme

před sebou, je patrné, že tento časopis hodlá pěstovat nejen čistou jazyko vědu, ale i obory jsoucí na pomezí uprostřed jazykovědy a vědy literární, po př. čistou vědu literární. Upozorňujeme krátce na obsah těchto prvých dvou čísel. První číslo má na předním místě projev redaktorův „Namiesto úvodu slovo o slovenskom purizme", zajímavě hodnotící dosavadní slovenský vývoj, jenž byl, jak známo, v poslední době vlastně snahou o úplné osamo statnění slovenštiny hlavně proti češtině. „Sme presvedčení, že slovenská

inteligencia pri pěstovaní svojho spisovného jazyka nepotřebuje autorita tivně vedenie, ale nevyhnutne potřebuje ukazatel'ov cesty. Je potřebné skor ukazovat na správné cesty ako zakazovat nesprávne, skór analyzovat dobré

vzory ako odsuzovat anomálie." „Chceme sa preto v tomto časopise venovať skúmaniu potrieb, ktoré sa kladů na slovenský spisovný jazyk v najrozmani tejších odboroch a chceme zistovať spósoby, akými spisovný jazyk svoje úlohy splňuje." Josef Růžička uvažuje „O jazykovom znaku". Je to uži

tečný přehled theorie a dosavadní diskuse o tomto pojmu. Končí se takto:

„ к novej teorii znaku musia sa vyslovit aj zástupcovia iných disciplín, najma filozofl, národopisci a literární teoretici. Preto dúfame, že tento náš člá nok vyvolá plodnú diskusiu o znaku v jednotlivých disciplínách a tiež o znaku vo všeobecnosti." Očekáváme tuto diskusi se zájmem. Upozorňuji při této

příležitosti, aby nebyl opominut sv. Augustin (spisek „O učiteli", této věci se týkající, máme nyní přeložen do češtiny; na myšlení Augustinovo ukázali




podrobně před několika lety Poláci v Biuletynu Pol. Towarzystva jczyko znawczego). Obávám se však, že se к úplné shodě všech věd dojde asi těžko. Na př. z Melicherčíkovy studie z letošního „Národopisného vestnika" vidím, že národopisný znak (v. Melicherčíkův klasický příklad o másle a bryndze při námluvách) má přece jen trochu jinou podstatu nežli znak jazykový, že to je vskutku spíše symbol nežli znak, a hlavně to, že není asi „libovolný" (arbitraire) v saussureovském smyslu. Ján Horecký píše „O skratkách a značkách v slovenčine" (ROH, Vínospol a pod.), o jejich formě, výslovnosti, skloňování, po př. praefixovosti (na př.: s ŠK Bratislavou; ŠK se neskloňuje!); jeho pozorováni platí samozřejmě i pro češtinu. Bylo by nyní poučné srovnati

jeho výsledky s článkem o polských zkratkách od OtrQbského (v Jazyku pol., před válkou). Stanislav Šmatlák podává „Príspevok к štýlu slovenského literárneho realizmu", stilistická to pozorování na jedné povídce Timravy, jež užívala hodně lidových prvků; autor srovnává své výsledky o parataxi a hypotaxi se zkoumáním J. Hallera o téže věci u Jiráska. Α. V. Isačenko

zahajuje druhý sešit článkem „Jazyk a skutočnosť", poučujícím o struktura listickém chápání vztahů a hodnot. Dospívá až к tvrzení: „Hláskových zmien niet. Sú len systémové změny." Poučný je u něho odstavec o galoších: v jistých krajinách nosí nyní venkované ve svátcích galoše, i když je sucho, a to na boso. Autor uvádí tento zjev, protože signalisuje v daném krojovém systému svátečnost. To je jistě správné. Národopisci vskutku řekli, že je znakem svátečnosti. Sociolog by, dodávám, asi prohlásil, že galoše na boso

j^ou příznakem nedostatku (není kožených bot): je tedy i tento systémový znak „libovolný"? Dále je tu přednáška J.M. Kořínka „Kotázke pravopisu". Úvaha Štefana Peciara „O uživaní slabičnej a neslabičnej podoby predlo žiek v, slz, к v spisovnej slovenčine" zjišťuje dnešní normu. Krátký sice, ale nadmíru podnětný je článek Nory Beniakové „K problematike dnešného

výkladu básnického diela", jehož nelze reprodukovat ve zkratce. Lze jen krátce říci, že Beniaková domýšlí v něm dnešní problematiku a klade logické požadavky a zásady, jimž se literární věda nebude moci vyhnout. Rovněž tak jen prostě zaznamenáváme článek „O básnickom obraze", jejž napsal Viktor Kochol. Časopis má i „glosy" a kroniku. Z glos prvého čísla zaujme zvláště Isačenkova stížnost na nesnáze a nedostatky mezinárodního styku informačního v oboru vědeckém. Autor vychází z toho, že XXII. svazek

representativního francouzského slavistického časopisu Revue des études

slaves, vyšlý koncem prosince 1946, věděl - za dobu minulých 8 let - jen o 5 pracích ze slovenistiky; redakce se omlouvala, že nemůže podat biblio

grafii podrobnější. „BLK poslal ešte minulý rok niekol'ko publikácií do Spo jených štátov. Knihy boly po troch mesiacoch vrátené s dodatkom, že ne móžu byť expedované bez vývozného povolenia. Tak sa v New Yorku, kde

právě bolo zriadené oddelenie československých štúdií, dodnes nevie, čo vlastně vyšlo na Slovensku za posledných osem rokov. Ten istý stav vecí máme v Belehrade a v Lublani, ba i v Moskvě, v Leningrade i v Kijeve. Zdá sa nám, že československé zahraničně zastupitel'stvá, najma však kultúr ni ataché, neplnia svoju úlohu primeraným spósobom, ked sa nesnažia obo známiť vedeckú veřejnost s tým, čo sa na poli slavistiky publikuje v Česko slovensku. Kultúrne inštitúcie na Slovensku majů plné porozumenie pre informáciu cudziny a věnuj ú ročně značný počet knih na propagačně ciele.

Menej pochopenia má pošta, ktorá odmieta expedovat vedecké publikácie, poslané do zahraničia ako dar a ktorá doručuje knižné zásielky zo zahraničia, adresované BLKu tiež ako dar, iba po zdlhavých a útrapných intervenciách." Vděčně citujeme tato slova. Ona platí i v opačném směru. Všichni, kdo po třebujeme nějakou knihu ze slovanského světa a pokoušíme se opatřiti si ji normální knihkupeckou cestou, uvědomujeme si žalostný kontrast skuteč nosti proti řečnickým proslovům o vzájemnosti, o hlubším poznávání atd.

V. Μ.

Listy filologické 71 (1947) 13




Soupis prací Viléma Mathesiusa. К druhému výročí úmrtí svého

zakladatele vydal Anglicky seminář Karlovy university a ťrazsKy nnguis

tický kroužek. V Praze 12. dubna 1947. 16 stran, 14 Kčs. — Soupis prací na

šeho anglisty a bohemisty, jak se dovídáme z předmluvy, byl připravován již

pro sborník к Mathesiově šedesátce (1942) a byl již vysázen. Pro nepřízeň

doby nemohl ten sborník vyjiti samostatně, příspěvky musily býti uveřejňo

vány ve třech časopisech v delším časovém období. Pražský linguistický kroužek pokračuje tak ve své tradici, již zahájil vydáním bibliografie prací F. Trávníčka a F. Wollmana к jejich padesátce a Kurzovou bibliografií O.

Hujera к jeho šedesátce a dodatky (viz o tom ČČF X 243). V této brožuře, ozdobené portrétem zvěčnělého, dostává se nám však seznamu posmrtného, tedy seznamu životního díla již uzavřeného. Tato okolnost, v tomto případě náhodná, pozdvihuje tento soupis nad jubilejní soupisy sborníkové, kterým se zpravidla (čest výjimkám I) doplnění už nedostává. Dovoluji si při této

příležitosti vyslovit zde skromné mínění, že takovýto posmrtný seznam — jakým byl také seznam prací Arna Nováka, vydaný týmž Kroužkem (viz o něm LF letos str. 47—50) -— je právě nejlepší typ bibliografie. V nynější době, kdy oslavné sborníky, mají-li vypadat důstojně a vyjiti včas, jsou spo

jeny s velkým risikem (takže, zdá se, jejich zlatá doba již minula) a kdy tisknouti seznamy dva nebo více (na př. nový v nekrologu Č. akademie)

je zbytečným vydáváním peněz, tento způsob Р. 1. kroužku bude jistě ná

sledován od jiných korporací. Mathesiův seznam má dále tu vzácnou vlast

nost, že je jistě úplný a spolehlivý, jeť sdělán na základě vlastních záznamů

nebožtíkových. Toto je druhá přednost: nebožtík takto ušetřil svým žákům a

přátelům práci, jež by byla velmi nesnadná a sotva kdy úplná (jak se ukázalo

právě u Arna Nováka). I toto je hodno následování. Připomínám to proto, že mnozí badatelé vskutku nemají vlastních záznamů o své vlastní tvorbě;

jejich bibliografové si pak stěžují trpce, ale právem. Stane se dokonce, že

není jistoty o autorství nějakého pseudonymního nebo anonymního článku.

Jeden náš přední jazykozpytec napsal — ve své nevšední skromnosti — do

časopisu, jehož byl otcem, spoustu příspěvků anonymních; nebýti paměti redaktorovy, nevědělo by se dnes s určitostí, kdo je jejich autorem. Jindy musí bibliograf usuzovat jen podle stilu, podle obsahu a pod. fleknete, že konec konců záleží jenom na díle a ne na jméně autora. Ale lidská povaha je už taková, že chce mít jasno o všem. V. Μ.

O podkrkonošském nářečí. -— Prof. Fr. Jílek-Oberpfalcer vydal 1946 ve Vrchlabí (u Jos. Krbala) knihu Jak žili naši otcové (438 stran, za 150 Kčs). Kniha má podtitul „Mezi písmáky pod Krkonošemi". Vskutku je založena na pamětech a záznamech několika písmáků, a to Věnceslava Me

telky (z jehož pamětí čerpal J. V. Rais), Josefa Kramáře z Vysokého, Ant. Ze mana ze Stanového (otce spisovatele Antala Staška), Frant. Róna z Vyso kého (otce spisovatele Zdeňka Róna), Frant. Housy ze Staré Vsi, kromě toho z tištěných již pamětí Josefa Dlaska (o nichž viz LF 68, 430). Jsou to výňatky z uvedených pamětí, uspořádané podle látky do oddílů Společenský život, Veřejný život, Domácnost, Škola, Víra, Práce. Zápisy ty jsou velmi zajímavé a čtou se velmi pěkně (J. je místy slohově upravil), takže kniha může dobře

plnit úkol býti v Podkrkonoší i jinde čítankou o starých časech z minulého

století, nynějšímu pokolení celým způsobem života už tak vzdálených, vědě

pak poskytuje hojnost zpráv kulturněhistorických. Dočítáme se tu na př. poutavého líčení o počátcích četnictva, o tom, jak se jednu dobu stalo metlou

(„Landplage", podle výroku jednoho byrokrata) českého pokojného obyva telstva; dnes ty příběhy o něm znějí až neuvěřitelně, ale písmáci zapisovali skutečné události. Nadmíru zajímavé jsou i ostatní oddíly, na př. o lidovém

divadle, šejdovcích, přástkách atd. Dvacetistránková úvodní stať podává souhrnný populárně psaný po

pis zvláštností krkonošského nářečí z okolí Vysokého nad Jizerou a z přileh lých částí Semilská, Železnobrodská a Jilemnická. Popis ten je založen jednak na vlastním pozorování v terénu, jednak na látce vybrané ze spisů povídkáře




Frant. Šíra. Z jedné zmínky na str. 24 vyplývá, že autor má sebráno hodně materiálu a že tedy lze očekávatí od něho monografii o tomto nářečí. J. po chází z jižních Čech, má tedy prospěšný odstup, snáze postřehne to, co si

příslušník toho nářečí nebo nářečí blízkého ani neuvědomí jakožto nářeční zvláštnost. Tím by se tomu zajímavému okrajovému nářečí dostalo konečně

zpracování, jakého si pro svůj význam plně zaslouží. Už z tohoto nynějšího sestavení je vidět, že jsou v něm pěkné archaismy a zjevy paralelní s někte

rými moravskými. J. sám uvádí, že jména typu kuře dávaná děvčatům (Anče, Mikšáně) mají obdobu na východní Moravě (dodejme к tomu, že 1 v bulhar štině: Revue des études slaves 20, 1942, 81). Přípona -iště mívá obdobnou funkci náladovou, jako slovenské příbuzné -isko (kabatiště, slov. kabátisko =

velký nebo starý kabát а р.). Archaicky znějí lokály dosud na Vysočtě, tak

jako u Jungmanna stojí υ Boleslavští a p. Najde se i mnoho zajímavých věcí lexi kálních. Překvapuje eufemismus já bych vás zvokral 84, srv. stejné zvohrát na Chrudimsku a na Kunštátsku (v. Koníř, Sb. Zubatého 301) a ohřát u Bartoše, Lakomého a Horečky. Byl bych ochoten věřit, že tu je nějaký individuální

import z jihu; ostatně jeho anekdotový kontext je známá lidová povídka (variant je na př. u Kubína, Lid. povídky z Podkrk. I, 316). Rovněž tak půl slova 19 by se našlo na Valašsku (formulkové slovečka pu). Uvedu ještě dvě, tři drobnosti, které bych chápal jinak než autor. Nejsou mi jasná slova o vo

sejpat se („Netušenou změnu к dobrému kvitují slovy: Tenť se bude vosejpaf! Tímto slovesem se v jeho vlastním významu míní vyrážka po těle, osypky" 19); zde asi je přirovnání ke stromu „osýpajícímu se" ovocem, obsypanému ovocem. Krista Pána koníček (t. j. osel) 18 bude nikoli ten, který s volkem zahříval Jezulátko při jeho narození, ale oslice, na které jel Kristus do Jeru salema (Mat. XXI). Některá rčení, zdá se mi, horáci pokazili: na př. aby jim neukápla kapka krve z lítosti na srdci 21; v mém rodišti na Hořicku se v podob ném případě říká jen aby mu neukápla slzička. Rovněž tak horácké má dobréj outor 18 (= je velký jedlík) je pokaženo co do smyslu; u nás se praví, že „má špatný outory", kdo neudrží moč a pod. (srv. Jungmann I, 49); jen toto má dobrý smvsl. Jiných poznámek nemám; leda ien tu, že by si kniha byla za sloužila lepší papír. У. Machek.

Onomastica. — Takto se nazývá nový mezinárodní časopis pro topo пути a anthroponymii, jejž vydává Albert Dauzat, profesor na bcole pratiquc des Hautes-Études v Paříži. Chce být nástupcem německé Schnetzovy revue Zeitschrift fiir Namenforschung, jež se „zhroutila 1945 spolu s Říší". Jeho cílem je publikovati jak původní speciální práce z toho oboru, tak i obecné

úvahy o methodě, úhrnné přehledy o práci v jednotlivých zemích, prostřed kovati vědecký styk a informace. Program to úctyhodný; nepochybujeme, že energický redaktor, jakým je D., své úmysly provede. První číslo, vyšlé na jaře 1947, přináší zatím jen práce z oblastí románských; nebylo ještě možno navázati všecka mezinárodní spojení. Z prací těch vidíme, jak se v ro

mánských zemích - podobně jako u Germánů - v těchto oborech čile pracuje (čím se můžeme pochlubiti my?). Na prvním místě je tu práce Pierra Fouché o jméně horského masivu Maladetta (fr. Monts Maudits) v Pyrenejích Autor tvrdí, že nejde o MALEDICTA (prokletá hora), ale že v prvé části vězí prvek MXL, hojně doložený u Středozemního moře (gask. malh horský štít, bask. malda vrch, kopec atd.), v druhé pak prvek TXK téhož významu, asijsko-staroevropský, jejž nachází ve variantách tak(h) tag(h) dag tjak tšak sak a mnohých jiných (totiž také s vokalismem e i o u) po celé Asii a Evropě, od Japonska až po Španělsko. Nevíme, co bude v druhé části, ale nemohu se ubrániti dojmu, že méně by bylo více (srv. LF 71, 37 o slovech Odra a j.);

připustíme-li takovéto možnosti variací, mohu pak vysvětliti všecko na světě a nebude záhad; nebude však vědecké jistoty. Naštěstí se ostatní články drží

rozumných zásad a obírají se problémy méně pravěkými. I pro nás zajímavý je článekF. Lechanleura o normandských příjmeních, jimiž jsou ženská křest ní jména. V jistém kraji jsou příjmení Adeline, Jeanne, Jeannette, Marie,

Agnés, Gatherine, Marguerite (toto známe), Jacqueline, Suzanne a j. Tušilo

13*




se, že tu šlo původně o nemanželské děti; autor prozkoumal matriky a po tvrdil toto tušení. Na př. jeden farář zapisoval takto: „Marie Jeanne, fflle de Jeanne Ameline, confue ex illicito". Nebo je zapsán „baptěme ... de Guil laume Suzanne, flls de Suzanne Ameline, ..." Tak to bylo v jisté krajině asi do 1750. U nás arci tohoto způsobu není, ale jsou jiné, neméně zajímavé. V mém rodném kraji za starých časů se nemanželskému děcku dávalo jméno, jaké si přineslo podle kalendáře dnem svého narození, nebo jiné neobvyklé. Tak byl v Třebihošti pokřtěn jeden nemanželský hoch jménem Manasses. Pro ždárský kraj na Vysočině potvrzuje to Vlasta Pittnerová, Spisy XXVIII 76. Číslo obsahuje dále rozličné bibliografie těchto oborů a recense. Upozor ňujeme-li na tento vědecký ruch s pocitem jakési tiché závisti, týká se to hlavně anthroponymie. Tu pěstují u nás spíše jen historikové a rodopisci, kdežto filologové tohoto druhu jsou nečetní, jsou totiž jen asi dva. Také na německém díle Adolfa Bacha o osobních jménech můžeme pozorovat, co nám chybí. Pro universitní semináře a pro písemné státní práce a disertace

by v osobních jménech bylo nadmíru vydatné naleziště themat. Slováci s takovým studiem již vážně začínají. У. Μ.

Sborník filologický. — Statí Jana Menšíka, o níž jsme přinesli zprávu výše na str. 1Ъ6, byl uzavřen XII. ročník tohoto Sborníku, datovaný lety 1940-46. Tento svazek má celkem 455 stran (cena 200 Kčs) a obsahuje mimo Menšíkovu ještě 5 statí: „Latinské ozdoby v českých spisech Bartolo

měje Paprockého z Hlohol" od Karla Krejčího, „Nové kapitoly ze staré české

hymnologie" od Antonína Škarky, „O pramenech Rokycanova českého vý kladu na Evangelium sv. Lukáše" od Frant. Šimka, „Češskaja biblija v istorii

russkoj kul'tury i pis'mennosti" od Α. V. Florovského a „Studie o slovanském verši" od Karla Horálka. Obsáhlé referáty o pracích Florovského a Horálkově

přináší Časopis pro moderní filologii XXX (1947) 139n. V. Μ.

Legenda o svaté Kateřině vyšla jako poslední knižní práce zesnu léno brnenskeho mediaevalisty Jana Vilikovského (ťraha, Vyšehrad 194b, str. 180, za Kčs 105'—). Je to po Erbenovi-Pečírkovi, Spinovi a bibliofilském otisku Vilikovského čtvrté její kritické vydání velmi úhledné a příruční. Vilikovský otiskuje text dnešním pravopisem, což se stalo zásadou našich

soudobých staročeských edic, na př. matičních Památek staré literatury české, к jejímž obnoveným počátkům přispěl také Vilikovský nejednou ra dou a cenným podnětem. Není pochyby, že text pro literární studium tím získává na čitelností a vyhovuje i gramatickým potřebám, nežádá-li se

praxe paleograflcká, jíž mohou posloužiti vhodné fotografické přílohy. Vilikovský nově srovnal kriticky průkopnické vydání Spinovo s rukopisem, opravil, přihlížeje též к bohaté výkladové literatuře, některá chybná čtení; nerestituoval osmislabičný verš přidáváním nebo ubíráním slabik, jako to učinil Spina, připojil seznam nejasných míst, vysvětlivky к textu a slov níček. V předmluvě podává výstižnou charakteristiku památky, již právem řadí к nejlepším výtvorům staročeské epiky, nezatížené tendencí didaktickou ani charakterem zábavné beletrie. Upozorňuje na vzdělanost skladatele, zběhlého v světském básnictví i znalého dvora, a nadhazuje otázku, nebyl-li dvorským básníkem z povolání. Přijímá obecný názor, že legenda vznikla ve třetí čtvrtině 14. stol. Cenné je, co dovedl Vilikovský vytěžiti ze srovnání s latinskou originální legendou. Básník ji místy přejímá beze změny, jindy však četba předlohy rozvíří jeho představivost, náznakem, gestem, situací

podstatně obohacující charakteristiku postav, předváděných proti předloze spiše dialogem než soustavným popisem. Toto zdialogisování básně působí pak výsledným dramatickým dojmem. Vilikovského rozhled po písemnictví středověkém opravuje dále dvojí ustálená mínění. Prvé se týká domnělého

naturalismu, když barvy ran, způsobené světici bičováním, se mění podle barev, oblíbených v pozdější středověké milostné poesii. Vilikovský vy světluje, že je to běžná praxe mystické poesie, na př. u Jindřicha Susa nebo

Mechtildy magdeburské. Druhé je známé líčení skvělé síně, které je osno




váno nikoliv podle karlštejnské kaple sv. Kříže, nýbrž podle vzoru nebeského

Jerusalema, jak jej popisuje Zjevení sv. Jana. Velice pěkně také vydavatel hodnotí jazykovou vyspělost a stilistickou výši legendy, jež se takto mnoha

znaky přibližuje slohové úrovni latinských skladeb básnických.

К literatuře о Havlíčkovi nepřineslo nedávné jubileum nové

monografie přehodnocující, uspísilo však vydání několika publikací, na než

pokládáme za vhodné upozornit. Především je to Život s pochodni v ruce. Čtení o Karlu Havlíčkovi, jež uspořádal Miloslav Novotný (Havlíčkův Brod, Okres, rada osvětová 1946, str. 324, za Kčs 90·—). Je to druhé vydání knihy z r. 1940, v níž ředitel knihovny Nár. musea a správce jejích bohatých fondů podává jakoby montážní technikou, sestavenou z deníků a korespon dence Havlíčkovy, z jeho novinářské a literárníičinnosti, z různých doku mentů a úryvků ze životopisů, obraz života Havlíčkova i jeho povahy. Je to kniha živá, zajímavá a podnětná. Ukazuje názorně, co vše zbývá ještě pro poznáni Havlíčka učinit. Na předním místě je to vydání úplné korespon dence a úplného díla. Novotný, z něhož nám roste vedle badatele o Němcové a Nerudovi také havlíčkovec, onu velikou edici chystá. Podal z ní zdařilou ukázku již za války r. 1941 v Topičově edici Havlíčkovy synovské listy ze stadií (str. 220, za Kčs 40'—), kde z nového objevu nepublikovaných 129 Havlíčkových mladistvých listů rodičům uveřejnil jejich první íčást, listy ze studií, t. j. z let 1831—1842. Otiskl je v českém překladu (listy byly psány německy) s bohatým komentářem a vysvětlivkami osobních a ro dinných vztahů. Listy jsou plny denních starostí a drobných příhod ze ži vota studentského a přijdou životopisci к dobru. I tu se jeví v náznacích povaha budoucího Havlíčka: přísnost na sebe a přesnost v konání, samo statnost v rozhodování i životni praktičnost.

Bohatý přehled členů havlíčkovského rodu podává obsáhlá rodopisná studie Jiřího Karla Brotánka Deset generací havliikovských (Havl. Brod, Místní nár. výbor 1946, str. 242, za Kčs 90·—). Autor zakládá svoji práci, z níž nás především budou zajímati údaje o předcích K. Havlíčka, jeho ro dině a dceři Zdence, na průzkumu matrik, archivním a musejním [materiálu a rodopisném zápisníku (z r. 1842)strýce Havlíčkova, regenschoriho Václava Havlíčka z Ledče nad Sázavou. V množství známých fakt najdou se i údaje nové, jež, doufejme, budoucí životopisec bude moci převzíti, aniž by je musil revidovat.

Sbor pro Havlíčkovy oslavy v Havlíčkově Brodě vydal slavnostní sborník Památce Havlíčkově za redakce Václava Fiedlera (1946, str. 132, za Kčs 90'—). Sborník přináší kromě příležitostných státnických a poli tických projevů cennou archivní studii Karla Kazbundy o prvním zastavení Národních novin v červnu 1849 pro úvodník o šlechtě a Slovanech, analysu Havlíčkova češství a slovanství z péra Alb. Pražáka, srovnání .Havlíčka kritického liberála a hospodářského praktika se Stúrem básníkem a filo sofem od M. Pišúta, pohled na Havlíčka s hlediska sociologického od E. Cha

lupného a pramenné příspěvky к Havlíčkovu buditelství německobrodskému s objevem jeho společenského zpěvníčku z r. 1837 od redaktora sborníku V. Fiedlera.

O nových vydáních klasických spisů i celých spisovatelských souboru psalo se mnoho a debatovalo mezi nakladateli, literárními histo

riky i úředními činiteli, ale dosavadní výsledek ediční 'praxe je nepatrný a projevuje se spíše v nahodilém přičinění jednotlivců než v soustavném

plánování kolektivním, které by postupně realisovalo celý ediční program podle jeho naléhavosti. Věříme, že i zde železná potřeba si splnění programu vynutí. Zatím zaznamenáváme rádi několik nových edic, které jsou nám svědectvím toho, že se vydavatelské poměry po druhé světové válce počí nají konsolidovat.

Obětavý badatel máchovský Fr. Krčma připravil pro Bačkovskeho Národní četbu vydání Kollárovy Slávy dcery (Praha, J. Bačkovský 1946,




str. 384 + 32, za Kčs 79'50). Krčmovo vydání je úplné, vychází z textu z r. 1845 a obálkového vydání z r. 1852, takže obsahuje všechny Kollárovy znělky. Toliko „Výklad čili vysvětlivky" Kollárovy podstatně zkracuje na nejnutnější, zato přidává mnohý svůj výklady který neodlišuje od po známek Kollárových. Jako Bačkovský (1885) a Jakubec (1903) také Krčma

opravuje filologické výstřelky posledních vydání Kollárových podle znění staršího, ač je v této věci liberálnější než jeho předchůdci. Litujeme, že Krčma nepřijal do poznámek výčet těchto oprav, abychom s textem, jinak spolehlivě revidovaným, mohli pracovati bezpečně. Krčmovo vydání, myš lené jako čtenářské, může do jisté doby nahraditi vydání vědecké, s nímž však nesmíme dlouho otáleti, jako vůbec jsme dlužni Kollárovi celý soubor jeho spisů. Kritické náběhy к němu, učiněné J. Vlčkem (1921 a 1924) a při pomenuté v poslední době slovenským vydáním Slávy dcery R. Brtáně (1946), přímo vybízejí českou a slovenskou vědu, aby po případě společně a kolektivní prací souborné vydání kritické uskutečnila.

Oživený zájem o Sv. Čecha, vyvolaný nejenom stým výročím jeho narozenin, nýbrž také aktuálností jeho díla v revoluční době, jež poznovu nastiňuje náš program národně politický, sociální a slovanský, přiměl také čilého a neúnavného básníkova propagátora Ferd. Strejčka, aby vydal přední díla Sv. Čecha v souboru i v jeho desítisvazkovém výboru (1926) dávno rozebraná. Učinil tak v pražské Topičově edici 1946 v sedmi úhledných samostatných svazečcích, vyzdobených frontispicem významného grafika, jejichž rozsah kolísá od str. 64 do 196 a cena od Kčs 28.— do 60.—. Tak

jsou znovu přístupny „Václav z Michalovic ', „Jitřní písně", „Nové písně", „Písně otroka", „Modlitby к neznámému", „Poslední básně" (nedokon čená vise revolučního slovanství „Step" a humanistická apotheosa sbratření lidstva „Do světa širého"), „Druhý květ" (kniha vzpomínek). Zkušený vy davatel však neměl opominouti doprovodit jednotlivé svazky ediční po známkou, odkud je otisk pořizován a kdy vyšlo vydání první. Tím spíše si žádalo vysvětlit, že do „Nových písní" zařadil i verše mimo sbírku, spadající do tohoto tvůrčího období, které vydavatel po prvé publikoval souborně v II. sv. „Menších básní" celistvého souboru. Arci ani toto dílčí vydávání významných děl Cechových nezbavuje nás povinnosti vydati nově a kriticky celé dílo.

Významného a potřebného úkolu ujalo se nakladatelství Čin v Praze. Vydává, ale s větší energií a v úhlednější úpravě než před válkou, Sebrané

spisy T. G. Masaryka. Měli jsme v rukou první tři svazky: Ideály humanitní

(1946, str. 88, za Kčs 30'—), Jak pracovat? (1946, str. 88, za Kčs 30'—), Otázku sociální (1946, I, str. 424, II, str. 472, za Kčs 300·—). Jsou dopro vázeny edičními poznámkami a podrobným rejstříkem věcným i osobním.

Vycházejí v redakční úpravě Vasila K. Škracha za války umučeného, pro tože ji schválil ještě sám autor. Ale je zde už vidět pevnou ruku nového redaktora Josefa Navrátila, který se jistě přičiní o pravidelné a rychlé vy cházení jednotlivých svazků, aby soubor trapně neváži jako se tomu dělo

před válkou. Výběr prvních svazků je representační i aktuální: Masaryk učitel a organisátor, Masaryk humanista a sociální myslitel představuje se tu názorně a podnětně.

Nakladatelství В. Rupp v Praze obnovilo vydávám dvojího souboru:

jednak spisů V. B. Třebízského, jednak J.Š. Baara. Obojí je velmi potřebné, je po něm velká poptávka čtenářská, ale chybí nám také textově spolehlivé vydání kritické. Bohužel, zde nebylo se strany vydavatelů učiněno vše, aby obojí úkol byl uspokojivě splněn. Při vydání J. S. Baara nevíme, odkud se text otiskuje, ba dohadujeme se i editora, jímž je pravděpodobně kdyňský Jaroslav Štěpánek, protože jakékoli ediční poznámky vůbec chybí. Jed notlivé svazky nejsou také označeny jako součást souboru (Paní komisařka, 1946, str. 424, za Kčs 96·—, Jan Cimbura, 1946, str. 404, za Kčs 93·—). К „Paní komisařce" napsal úvodní slovo Albert Pražák, v němž upozorňuje na Baarovo skutečnostní proniknutí lidového základu jihočeské a chodské




dědiny, na národně výchovný odkaz jeho díla, který se intensivně procitoval právě za okupace německé, a sleduje historii zrodu Chodské trilogie. Vydá vání Díla Třebízského se ujal zkušený a zasloužilý editor Miloslav Novotní) a jako 1. sv. vydal Královnu Dagmar (1946, str. 400, za Kčs 100'—). Ne

správně si vykládaje funkci vydání čtenářského, sám dobrovolně upravuje vazby, slovosled, germanismy (domnělé či skutečné?) Třebízského. Podni

kaje tento podstatný zásah do slohové struktury básníkova díla, nepostaral se ani, aby v edičních poznámkách tyto změny vyznačil. Soudíme, že tyto zásahy jsou zbytečné a nemístné i pro čtenářské vydání, které nemůžeme klásti na roveň normativní výchově školní čítanky. Připustíme-li podobné úpravy, jejichž hranice nelze nikdy dost omeziti, v jednom případě, pak běda našim starším spisovatelům! Jako bychom neměli dosti zkušenosti s upravovateli Babičky B. Němcové. Otázku zpřístupnění lidovým vrstvám

čtenářským tím nevyřešíme. Starší autor se čte pro fabul i a námět, jazyk tolik nevadí. Jestliže děj prostého čtenáře nezaujme, nebude čisti staršího autora vůbec v sebelepších jazykových úpravách. Je poněkud kuriosní, že se setkáváme se snahami upravovatelskými pro díla slovesná, ač v hudební

reprodukci je dnes už jasné, že každá nota zůstane na svém místě, a také nikoho nenapadne opravovati hotová díla výtvarná.

Pravým opakem vydáni Třebízského je pracovní postup, jehož užil literární historik mladší generace Antonín Hrubý, pořádající Spisy К. M.

Čapka-Choda u Borových. V doslovu к Antonínu Vondrejcovi (1946, I, str. 440, II, str. 424, za Kčs 240'—) podává o tom — vedle cenných pozná mek к dějinám textu — obšírnou zprávu. Ačkoliv jde o vydání čtenářské, je mu samozřejmým příkazem zachovati v neporušené formě vždy původní text; i pravopisnou normalisaci a zásahy do interpunkce provádí jen v na

léhavých případech, vraceje se к pravopisné normě r. 1925, kdy dílo s auto

rovým videatur knižně vyšlo. Všechny provedené změny pečlivě zazname nává. Je otázka, nezachází-li vydavatel v názoru na normalisaci pravopisu do přílišné akribie filologické. Bude-li chtít někdo studovati vývoj českého

pravopisu, půjde asi vždy do prvních vydání. Ale stojí za to postavit vedle sebe Třebízského a Čapka-Choda stylisty. I mnohem mladšímu Čapku Chodovi byly vytýkány kritikou,filology, překladateli zvláštnosti stylistické a jeho bizarně barokní stavba souvětí. Mnohému čtenáři pro tyto specifické vlastnosti slohové mohl by už dnes být Čapek-Chod málo srozumitelný: A přece dosud nikoho nenapadlo Čapka-Choda jazykově upravovat. Vy dání Hrubého je pracné, ale dokazuje, že lze spojití vydání textově kritické se zřeteli čtenářskými. A to je v malém národě, který neoplývá ani nadbyt kem dobrých editorů, ani neomezenými prostředky finančními, umožňují cími vydání přísně filologická, jež čtenáři nekupují a nečtou, velepotřebné a, tuším, jedině správné.

Literární mistopis Cech, Moravy a Slezska byla by publikace zasiuzna a poireuna, кауиу uyia přesile, spuieiuive a pjeiueuue zpracovana, aby odborníku i zájemci — a těch je mezi studenty, turisty, vlastivědnými pracovníky jistě dost — podala rychlou první informaci a orientaci o českých městech a osadách, v nichž se narodili, tvořili nebo umírali naši spisovatelé. Neměli jsme dosud takového dílka, protože práce Jaroslava Freye příbuz ného názvu (1933 a 1938) zabývá se thematologií české prózy zábavné, pokud dějstvuje v určitých krajích a oblastech, a Ladislava Laudy-Václava Jilka „Kulturní mapa země České a Moravskoslezské" z let třicátých v ši rokém rámci kulturním jen skrovně hledí k topografii spisovatelské. Možno se nad tím pozastavit, vždyť podobná práce nevyžaduje než zájem o věc,

píli a přesnou excerpční methodu, aby se vydařila. Nyní se o ni pokusila Lydie Nečasová, Kde — Kdy — Kdo. Literární místopis Čech, Moravy a Slezska (Praha, R. Kmoch 1947, str. 214 + 1 mapa, za Kčs 60·—). Knížka

úhledná, do kapsy, rozdělená na soupis místopisný a na rejstřík spisovatelů s daty životopisnými a nejstručnější charakteristikou pracovního oboru. Mohla by potěšiti, kdyby byla pracována svědomitě s mechanickou pečli




vostí. Ale to patrně je žádáno příliš mnoho a tak i tato knížka zanechává, ba zesiluje, stín nedůvěry к popularisačním přehledům, o nichž je známo, že bývají slušně honorovány. Spisovatelka v úvodu zaznamenává několik literárních příruček a slovníků obecně známých, ale regionální publikace a časopisy, z nichž čerpala a na něž bychom byli právem zvědavi, neuvádí. A dále se omlouvá, že z nedostatku bibliografie „několik málo údajů, týka jících se místa a data úmrtí za poslední války, chybí" (6). Toť tedy pěkná příručka: co vím, to uvedu, co nevím, obstarej si, čtenáři, kde chceš. Pouhé letmé nahlédnutí do knížky ukazuje, že těch mezer je hodně. Bez data úmrtí jsou: Daněk Slavomil, Frýdecký Fr., Dyková-Hásková, Guth K., Hartl Ant., Herbenová В., Kleinschnitzová F., Klofáč V., Kořínek J. M., Levý O., Orel D., Vilikovský J. Místa pobytu by se musela doplniti u B.

Havránka, R. Jakobsona, J. Johna, K. Poláka, J. Racka, H. Ripky, F. Ry šánka, L. Stehlíka, F. Šimka, V. Šmilauera, J. Šnobra, J. Thona, V. Vážného, O. Vočadla, V. Vondráka, F. "Wollmana, B. Ženatého a j. Chybějí tam živí

spisovatelé, na př. K. Krejčí, ale je tam citelný nedostatek spisovatelů sta

rých, zvi. humanistů. Kladu důraz na tyto renesanční a reformační pisatele, protože jejich řádným uvedením by se přiložená mapka zaplnila ještě hustěji literárně zajímavými místy, zvláště v našem pohraničí, tehdy ještě tvořivě českém. Mělo býti přihlédnuto také к českým oblastem za našimi hranicemi, za Hlubčicko neměl chyběti Cyprian Lelek. Také zpětné odkazy na místa, v nichž jednotliví spisovatelé působili valnou část svého života, jsou kusé a neúplné. Všiml jsem si Opavy. Tam nejsou uvedeni: Ant. Vašek, Jan

Zacpal, Vine. Prásek, F. Sláma, R. Hille, abych jmenoval ty nejvýznam něji!. Co to však znamená pro ochuzení významu regionálního střediska

jako je Opaval Menších poklesků, přehlédnutí tiskových chyb neuvádím,

je jich dosti. Výsledný soud? Pěkný plán a úmysl nedotvořen pro pracovní pohodlnost a přece už by nedalo tolik práce, aby bylo podáno dílko vy hovující.

Profil české poesie a prosy od r. 1918 z péra J. B. Čapka (Praha, К. Voleský 1947, str. 64, za Kčs 27·—) je drobná, instruktivní knížečka, na

jejímž malém prostoru je shrnuto více látky než by se dalo očekávat. Ordinář

pražské university, který soustavně o soudobé naší literatuře přednáší a také

kriticky o ní referuje, podal zde stručný přehled vývoje naší poesie a prosy od r. 1918 až po dnešek, utříděný směrově a thematicky. Východiskem jsou autorští veteráni směrů romanticko-realistických, kteří po r. 1918 ještě tvo

řili, p'ak přes zástupce generace let devadesátých, impresionistů a ironiků a pokolení těsně předválečného dostává se do samého středu tvoření pová lečného, při čemž daří se mu lépe charakteristika jednotlivců než vysledování základních pohybových proudů a směrů. To asi nebylo také úmyslem auto

rovým, který psal svůj nárys původně pro cizinu a chtěl ji zaujmout přede vším pro jednotlivá díla i autory. S tohoto hlediska by se doporučovalo méně

významné autory vypustit, aby informace mohly býti soustředěnější. Víme

však, jak právě v živé literatuře každé opominutí bývá spisovateli trpce po ciťováno a tomu se asi autor, hodnotící nezaujatě, byt pokrokově, chtěl vy hnouti. Nárys informativní, který může dáti hodně našim studentům i střední škole. 9r



Date post:	21-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	lehuong
View:	217 times
Download:	2 times

Drobné zprávy

Documents