Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 71, Čís. 1 (1947), pp. 51-56Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457248 .

Accessed: 15/06/2014 18:29

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy.

Antická d i ρ 1 о ш а с i e. Za redakce V. Р. Potemkina vydalo Gosudar

stvennoe socialbno-ekonomičeskoe izdatelbstvo v Moskvě r. 1941 I. svazek díla История дипломатии, skládajícího se z odborných příspěvků četných

sovětských badatelů. Upozorňujeme čtenáře Listů filol. na kapitoly, týkající se starého věku, které napsal prof. V. S. Sergeev. První z nich jedná o diploma cii u národů dávného Orientu, druhá o diplomacii řecké, třetí o římské. V čele

každé části je vždy stručná charakteristika, a to po stránce vnitřní i formální.

Teprve poté přistupuje S. к vlastním dějinám, shrnuje zprávy o nejdůležitěj ších diplomatických jednáních, vykládá je, a kde je třeba, rekonstruuje к za

chovalým zprávám historické pozadí. S. vykládá události jako důsledky so

ciálně-hospodářských poměrů. Tím se nejedna událost jeví v osvětlení no

vém, byť jednostranném; platnost také jiných činitelů v dějinách, jako ná rodního uvědomění, lásky к vlasti atp., S. pomíjí. — V každé části postupuje S. chronologicky; neprobírá však všechny události stejně: vybírá událost nej

důležitější nebo nejtypičtějši a vykládá ji někdy až rozvláčně (egyptské dě

jiny); naopak zase některé epochy úplně přechází (tak celé době od Peisistrata

к Periklovi je věnován jediný odstavec). Cenné je, že při svých výkladech S.

hledí vždy к Rusku. resp. východní části Evropy. Četnými citacemi a odkazy na prameny vybízí čtenáře к nahlédnutí do původního textu a počítá se čte

nářovou spoluprací. Užitou literaturu, uváděnou v ruském překlade, děli na

1. prameny původní, 2. klasiky marxismu, 3. ostatní literaturu.

Diplomacie starověkých národů Východu je vedena — podle S.—ko

řistnickou tendencí panovníků, jimž pomáhá rozsáhlý správní aparát i vy zvědačská služba (Assyrie). Diplomacie egyptská uměle udržuje spory mezi

4»

Drobné zprávy. 5t

nesvobody o reorganisaci českého duchovního života. Také Vanču

rovy životní záliby malířské a architektonické obrážejí se v jeho tvořivosti, kde se jeví spíše typem zrakovým a architektonickým jak ve způsobu vybavování představ, tak v půdorysném rozmístění

postav. Hlavní však pozornost soustředuje Mukařovský к vý kladu uměleckosti Vančurovy a tu se mu podařilo na poměrně ma lém prostoru podati výstižně několik definic, které v své celistvosti

přejdou najisto do dějin literatury. Především Mukařovský vy vrací zakořeněné mínění jedné části kritiky, jako by Vančura byl typ toliko a výlučně umělecký. „Neměl povědomí estéta, ale po vědomí dělníka svědomitého v práci a odpovědného za její doko nalost". Ukazuje, jak Vančura, který vstupoval do literatury za

vlády poetismu a surrealismu, v období samoúčelného pohrávání slovy, kdy se uvolnily nejen vztahy mezi člověkem a skutečností, ale také mezi slovem a skutečností, jak vrací slovu opět jeho hod

notu a význam soudu, touže po spravedlivém uspořádání společ nosti a po vyjasnění poměru člověka ke skutečnosti. V tom tkví

Vančurova umělecká revolučnost a sociálnost. Neméně cenná je charakteristika větné výstavby Vančurovy jako záměrného na

vazování na humanistickou periodu. Ta byla našimi romantiky

opuštěna a věta lyrisována, Tylem a Němcovou pak přetvořena směrem к hovorové mluvě, kterýžto vývoj dovršil v přítomnu K. Čapek. Vančura humanistickou periodu rehabilitoval pro „její

schopnost organisovat velké významové rozlohy, pro schopnost odlišiti velké od malého, podružné od důležitého". Vančura jako

umělec-experimentátor ověřuje si takřka vědecky únosnost věty a její významové výstavby nejprve v „Posledním soudu" a v „Roz marném létě" až dospěje к mravní a umělecké vyváženosti souvětí

„Obrazů z dějin národa českého". Není tedy Vančura ve vývoji naší literatury zjevem exklusivním

a osamoceným, nýbrž včleňuje se osobitě do slovesné tradice a

svým uvědomělým průkopnictvím ji posouvá dále dopředu. Ant. Grund.

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

52 Drobné zprávy.

svými nepřáteli, assyrská usiluje o ovládnutí hospodářských zdrojů. Assyrské dějiny charakterisuje jako boj proti Egyptu, Elamu a Urartu, odlišně na pří klad od Hrozného, jenž vidí úkol Assyrie ve střežení kultury sumersko-babv lonské proti náporu barbarů. Zvláštní pozornost věnuje smlouvě Ramsesa II. a Chatušilliho III., již pokládá za nejstarší doklad mezinárodního práva; do konce se domnívá, že její bod o vzájemné pomoci při vzpouře otroků sloužil

za vzor smlouvě Athén se Spartou, uzavřené krátce po Niklově míru, v které se Sparta zajišťuje proti vzpouře heilotů (Thuk. V 23.). V řeckém světě vy světluje sociálními a hospodářskými poměry vznik války peloponnéské. Vzrůst Makedonie je protiklad oslabeného Řecka. Nedostatek strany proti makedonské spatřuje v tom, že se neopírala o otroky, t. j. nejširší lid, strana filomakedonská se mu jeví jako představitelka bohaté třídy, zejm. kupců. Alexandra Velikého představuje jako diplomata všeho schopného, osnovu

jícího vraždy mezi indickými radii. Z doby hellenismu, „sblížení to západní a východní kultury a náboženství," uvádí Polyperchontův manifest, spoří vající na sociálních protikladech, jako typický pro diplomacii Řecka i Říma. Římská diplomacie, jež přešla z rukou králů do rukou lidu a odtud se vrátila к monarchům-císařům, má veliký podíl při vybudování Impéria. Porazila i geniálního diplomata Hannibala. Také za doby císařské slavila úspěchy. Tak m. j. v konsolidaci Armenie vidí S. důležitou událost pro obchodní styky s Čínou.

Nakladatelství „Svoboda" ohlásilo český překlad celého díla. V něm bude třeba nahradit ruské překlady z antiky českými i rozmnožit literaturu, má-li kniha splnit svůj výchovně vzdělávací úkol. Tato i jiné ruské publi kace nejnovějšího data (o některých bude referováno příště) ukazují, že an tika není mrtva ani v SSSR, naopak, že se sovětská věda obírá problémy i tradicí starověku velmi bedlivě. R. H. R. Η.

Vydání dvojsvazku 24. ročníku italské egyptologické a papyrologické revue Aegyptus za rok 1944 se zdrželo válečnými a poválečnými událostmi až do prosince 1945. Isolace Itálie v době, kdy se vydání přpravovalo, se

projevila v zmenšeném rozsahu obvyklého přehledu o vydáních papyrů a

ostrak (str. 202—208), jenž se omezil na excerpci jediné knihy, vyšlé r. 1943 ve Florencii, i v malém množství recensí, jež obsáhly jen tři publikace, rov něž italského původu.

Obsah hlavní části však ukazuje, že se v Itálii studium v tomto věd

ním odvětví nezastavilo ani ke konci války. Egyptologie však tentokráte není vůbec zastoupena a z oborů mimo klasickou filologii čerpá jen článek P. G. Rinaldiho (str. 161—175) z hebraistiky.

Z příspěvků o literárních papyrech stojí na prvním místě nejen roz

sahem, ale i významem studie R. Cantarelly Gli epodi di Strasburgo (1—112). Je to pokus určit autorství u dvou anonymních epód, publikovaných r. 1899

R. Reitzensteinem z papyrového nálezu. Nedochází v ní snad к novému

řešení; přijímá domněnku, kterou zastával již Jurenka a v Itálii Romagnoli, že autorem první epódy je Archilochos, druhé Hipponax. Nezanedbává ani

paleografickou stránku, ale užívá především prostředků filologických: zdů

razňuje značné rozdíly mezi oběma básněmi v prosodii, užití jazykových prostředků i v duchu básně. Z částečných výsledků, к nimž došel, je nejza jímavější zjištění, že liché verše druhé epódy, jejichž konce je třeba doplňo-. vati, jsou spíše choliamby: důvody, jež uvádí, nelze beze všeho pominouti. Proti Diehlovu textu (jejž pro pohodlí otiskuje) podává na str. 33 n, resp. 38 n, text značně odchylný: i zde snad některé jeho důvody budou přijaty. Je tedy vcelku G. studie dobrým příspěvkem к poznání těchto epód.

Vedle drobnějších příspěvků (L. Alfonsi, Note ad Alceo, 113—118, к Alkajovým zlomkům z 18. svazku Oxyrrh. papyrů; týž, Nota a Rabirio, 196—-201, jež vypadá vlastně z rámce papyrologické revue) ještě zaujme G. B. Pighiho stručný rozbor florentských zlomků nového Bakchylidova

epinikia (176—183). Věcným obsahem neliterárních papyrů se obírá článek O. Monle

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 53

vecchiové (131—158): je to pokračováni sociologického rozboru některých egyptských papyrů, v tomto případě těch, které se týkají terminovaného prodeje. Of. Nanettiová (119—125) si všímá dávky, zvané ίατρικόν, jež se objevuje v ptolemajovských papyrech ze 3. a 2. stol. př. Kr. A. Calderini (Papiri consolar il, 184—195) rozbírá papyry, obsahující určení doby po mocí jmen konsulů: z počátku jsou to dokumenty z okruhu Římanův Egyptě usedlých, dodržující přísně latinský způsob; později proniká i způsob řecký.

V příštím ročníku revue se, doufejme, již setkáme s doplnění biblio grafie, pro niž byl Aegyptus časopisem obzvláště cenným. —υν— —vv—

Staroperské prvky v osetštině. —- Iránská osetština je v poslední době středem jazykozpytného zájmu stále víc a víc. Nemyslím tu jenom na starší práci Skoldovu, Die ossetischen Lehnworter im Ungarischen, mám tu na mysli spíše novější práce Boudový (na př. Alanisch-skythische Lehn

beziehungen im Mordwinischen, Ungar. Jahrb. 19, 1939, 332—338; Čerkes sisch-ossetische Lehnbeziehungen, KZ 65,1938, 177—-183), Gerhardtovy (na př. Alanen und Osseten, ZDMG 93, 1939, 33—51) nebo Abajevovy (na př. Osetinskoje maenaew "pšenica", Jazyk i myšlenije 1, 1933, 67—70; Obščije elementy v jazyke osetin, balkarcev i karačajevcev ibid. 71—89 atd.) a pod., kterými se velmi pěkně ukazuje jak dnešní osetština jest vlastně projevem nejrozmanitějších vlivů a zásahů, hlavně po stránce lexikální. Na tomto pozadí jest třeba si vysvětlovati i staroperské prvky v osetštině, jak na ně

upozornil nedávno Υ. I. Abajev ve studii Drevne-persidskije elementy v osetinskom jazyke, otištěné ve sborníku Iranskije jazyki I, Trudy Insti tuta jazyka i myšlenija imeni N. Ja. Marra (Akad. nauk SSSR, 1945), str, 7—12. Abajev tu upozorňuje zatím na dvě slova, na oset. faeraet "sekera'· (které by vzhledem к stind. parašú- mělo dát oset. *faeraes) a na raetaen "pro vaz" (vzhledem к stind. rašana- bychom očekávali *raesaerí). Na to navazuje autor několik poznámek, pro něž upozorňujeme na tuto práci. Abajev si totiž blíže všiml otázky pravidelnosti hláskového vývoje a poměru dnešního

jazyka к předpokládanémus polečnému prajazyku iránskému. Zjistil totiž na vývoji irán. z> stper. d, irán. s> stper. ů, irán. !)r > stper. ss, irán. sp> stper. s, že v 36 případech slova ukazují na t. zv. vývoj "pravidelný" (podle uvedených vývojových řad), ale v 51 případě musíme konstatovat odchylku, když chtěl charakterisovat perskost uvedených lexikálních výpůjček v osetštině. V tom pak vidí potvrzení své these, že z nepravidelného hlásko vého vývoje lze soudit na zásah cizích jazykových struktur (srov. V. I.

Abajev, O "fonetičeskom zákone", Jazyk i myšlenije I, 1933, 1-—14), these, která není ovšem nijak původní. Zajímavější jest totiž fakt, že s tohoto hle diska se pak jeví novoperština z víc jak 3/5 neperskou. Toto drobné pozoro vání, potvrzované nepřímo ostatně pro perské poměry pronikavou přestav bou jazykového systému novoperského hlavně pod tlakem jazykového mo delu arabského, ukazuje, jak složitě se vyvíjí a přehodnocuje jazykový systém. Staroperské prvky v osetštině, jak na ně narazil Abajev, nelze ovšem vykládat jen tak přímočaře jako zásah lexikálního systému perského, podložený snad zřetelem к změnám a vývoji kulturně historických poměrů, jak jej mívá na mysli sovětská jazykověda z tlaku jafetidologické doktríny a dialektického materialismu. Vývoj osetštiny a vůbec vývoj všech sou sedních jazyků předoasijských jest nutno si osvětlovat na základě přehod nocování všech rovin jazykové výstavby ve vývojové konvergenci jazyko vých svazů. Lexikální vztahy osetštiny к sousedním jazykům kavkazským, ale i к vzdálenějším některým jazykům ugroíinským naznačují, jak mnoho násobné vlivy působily na dnešní lexikální zásobu osetskou. Na tomto po zadí se zřetelem к významu staré perštinv jako významného politického činitele v jistém údobí historického vývoje těchto zemí jest třeba řešit i za

jímavou otázku lexikálních prvků staroperských v osetštině. V. Polák. V. Polák.

Naučení rodičům. — Skladba s tímto titulem, kterou vydal Jos. Vašica po prvé r. 1928 ve Staré Říši, vyšla r. 1946 v druhém vydání u Fr.

Obziny ve Vyškově. Tato skladba, dochovaná v jediném rukopise Národního

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

54 Drobné zprávy.

musea v Praze z rozhraní 15. a 16. věku, vypravuje zajímavě o výchově pan ského synka v duchu křesťanského náboženství a umožňuje nám poznati tehdejší rodinný život po mnoha stránkách. Komposice dnešního čtenáře po někud překvapuje: nemluvně vplenkách poučuje své rodiče. Jako ukázku po dávám verše 590—596: „Dobří rodičové ať ten obyčej mají, / děti často podle nich ať sedají, / v dobrých obyčejích přijímajíc cvičení, / a v modlitbách páně ať berú naučení; / a v tom ať užívají upřímého troštu, / že jim pán buoh dá v dobrém dočkati zrostu." Vydavatel doprovodil svoji kritickou edici ob

sáhlými poznámkami. V nich podává nejprve poučení o rukopise Naučení, 0 dosavadních vydáních, o příbuzenství Naučení ve veršové technice a v dikci s některými satiricko-didaktickými básněmi 15. stol., zejména se Zrcadlem

marnotratných, o autorovi (v prvém verši se sice mluví o Ludvíkovi z Pern

štejna, ale žádný z Pernštejnů se nejmenoval Ludvík; zbývají tedy jen do

hady) a o umělecké hodnotě skladby. Druhá část poznámek obsahuje po všechný výklad o jazyce Naučeni, který má místy zabarvení dialektické (jako na př. přisuté v na začátku slova: vožírání), a zevrubný komentář jazykový 1 věcný к jednotlivým veršům básně. Knížka má velmi pěknou typografickou upravu. AI. Gregor.

Časopis Český lid obnoven. — Naše filologická obec uvítá s potěše ním zprávu, že začal vycházeti „časopis pro dějiny venkova a národopis", který přijal jméno Český lid, kdysi jméno zasloužilého časopisu Zíbrtova.

Nový ČL řídí historik Václav Černý, ředitel státního zemědělského archivu, a národopisec prof. Karel Chotek, vydává jěj Brázda s. s r. o. v Praze. R. 1946

vyšel ročník I. o 10 číslech. Tu hned poznamenáváme, že budoucí generace budou mít nesnáz při citování: jak rozlišiti ČL Zíbrtův a tento. Nemohlo se v číslování prostě pokračovat! tam, kde přestal Zíbrt?

Nový časopis přináší množství hodnotných a zajímavých prací. Z nich pro filology jmenujeme tyto tři. 1. „Kotaškův mlýn u Mezdříče na Táborsku"

(59—60) od VI. Weingártnera, podrobný popis starodávného mlýna s žerno vem (jaké u nás dnes už nikde nejsou), všude s příslušnými termíny. Veliká škoda jen, že výklad neni osvětlen kresbami; kéž si budoucí národopisci do

dají odvahu vykreslit vlastní rukou i obrázky; není to přece tak těžké! —

2. Článek Jana Petra „Z jihočeského Doudlebská" (62—64) je statisticko

demografický; vypisujeme z něho dvě místa. Citují se tu m. j. „názory o tom, jak sem přišel slovanský kmen, který zalidnil toto území". Podle Braniše prý zdejší slovanské osídlení spadá do doby avarských nájezdů do střední Evropy kolem r. 560. Avaři si prý podrobili kmen Dúlěbů (sídlící původně někde na sever od Karpat), strhli jej s sebou do Uher, ale snad „některý zástup Dúlěbú unikl při vhodné příležitosti z dosahu avarské moci a vyhledal si nová sídla na místech přirozeně chráněných a těžko přístupných", právě zde. „Také profesor Píč projevuje mínění, že „nejenom Dúdlebové, ale slovanský lid vůbec, jenž nejjižnější část Čech osadil, se nevydělil ze Slovanů severočes

kých, třebaže nelze zjistit, odkud toto nové osídlení mělo původ." Demograf Petr zjišťuje, že v tomto kraji „bývalo malé míšení obyvatelstva". Lidé se ženili a vdávali jen do vlastni vsi nebo do nejbližšího okolí. „Byly a dosud

jsou řídké případy, že by byl hledal někdo nevěstu mimo hranice svého okolí a kraje. Bylo mu to vyčítáno. A stalo-li se přece tak, pak jí zdejší lidé jinak neřekli než „Čechačka" a podivovali se její mluvě a kroji. Dokonce se musela, když ji sem stěhovali, před příchodem do obce převléci do zdejšího kroje, aby tak dala najevo, že chce zcela splynout se zdejším životem a jeho obyčeji a zvyklostmi. Přistěhoval-li se někdo ze vzdálenějšího kraje sem, říkali o něm, že je až odněkud „z Čech"' a přijímali ho s jakousi nedůvěrou. Atak se nedivme, že se v některých zdejších vesnicích objevují přízviska stat ků „u Čecháků". Dodávám, že i jazykověda má jisté důvody, zvláště slovní

kové, zamysliti se nad tím. — 3. Velmi cenný je i článek Jana Rouse (autora monografie o Heršpicích u Slavkova) „Příspěvek к starému valašskému ze mědělství" (87—91), za nějž mu bude i filologie vděčna; kéž by takových článků bylo co nejvíce! Přejeme novému CL dobrou budoucnost. V. Μ.

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy. 55

Dodatek к článku Sotoniti a sotona. — 1. К svému článku v LF 70, 176 n. dodávám, že o tomto thematě psal i Jan Pelikán v LF 53, 120—123.

Dospěl к jinému názoru, co se týče původu těchto slov. Sloveso sotoniti

odvozuje od sotona a slovo sotona spojuje s adjektivem sotný. Tento výklad slova sotona však neuspokojuje především po stránce významové. Stč. sotona znamená 'zlá bytost', a to nás vede přímo к staroslověnskému sotona, satan. A že sotoniti nelze spojovat se slovem sotona, nýbrž s adjektivem sotný, o tom vykládám ve svém článku. Pravtlu však má Pelikán v tom, že

spojuje sloveso sotiti se stč. substantivem sota 'rána'. Odpadá tím výklad o neobvyklém zjednodušení skupiny tn >/. Subst. sutenec 'úder' u K. Světlé však nelze podle Pelikána vykládat přímo z adjektiva soten, nýbrž z л-ového

participia slovesa sotiti. O změně o>u viz v Trávníčkové Hist. ml. str. 83—85. — 2. Byl jsem upozorněn čtenáři, že slovo šejtan, které uvádím v svém článku z ruštiny, je známo i u nás, a to z orientálních pohádek.

František Svěrák. Sté výročí narození Svatopluka Čecha (21. února 1846) ne

vydalo dosud všechnu žeň, která se к tomuto datu vázala. Chystá se velký čechovský sborník, vydání básníkovy rodinné korespondence a knížka o přá telství Alšově se Svat. Čechem. Zatím se přihlásil oddaný básníkův propa gátor a zasvěcený znatel života Ferdinand Strejček dvěma brožurami. První Živé dílo Svat. Čecha (Praha, Topičova edice 1946, str. 32, za Kčs 15'—■) velmi stručně uvádí do básníkova díla, druhá Svatopluk Čech (Brno, Průboj —

K. Smolka 1946, str. 104, za Kčs 20-—) je obšírnější, přináší velmi cenné do kumentární snímky, líčí život i vykládá dílo a uvádí stručné obsahy hlavních děl básníkových. Strejčkovi je Čech především velkým básníkem politickým, dokládá jeho růst z doby a situace a s potěšením zaznamenává, že se v zá sadních názorech nemýlil, at už bojoval za naši samostatnost, věřil v slo vanství nebo sympaticky se díval na tvořící se socialismus. Populární črty Strejčkovy nezbavují nás povinnosti, ba naopak pocit ten zesilují, vydati znovu Arna Nováka čechovskou monografii, dosud naše jediné dílo, důstojné významu velikého básníka.

František Svěrák.

Slezskému písemnictví věnuje shrnující stati universitních odbor níků sborník Slezsko, český stát a ieská kultura (Opava, Matice opavská 1946, str. 208, za Kčs 79·—·), který vzešel z přednášek, konaných na Masarykově universitě v Brně z podnětu historika Jos. Macůrka. Jan Vilikovskij pojed nává tu průkopnicky o středověké literatuře slezské, do níž včleňuje právem také písemnictví latinské, vzniklé na naší půdě, a františkána z poč. 15. stol. Mikuláše z Kozlí znovu zařaduje do české literatury; znatel baroka Josef Vašica popisuje účast Slezska na českém literárním baroku, která je zvlášť

památná a silná (kazatelé Nitsch, Bilovský, Laštovka, duchovní básník Božan a j.), Ant. Grund líčí politickou situaci Slezska v době českého obro zení a jeho literární vývoj ve stol. 18.—19., Jos. Hrabák zabývá se Petrem Bezručem a jeho dobou. Ye sborníku je také rozsáhlá a významná studie

dialektologická Adolfa Kellnera o Slezsku po stránce jazykové. gr gr Šalda zapadlý nebo nezvěstný? Na druhé straně obálky třetího

sešitu druhého ročníku Noviny (vyšel s datem 8. I. 1909) jsou vedle jiných věcí pro příští čísla ohlášeny dvě práceJE. X. Šaldy, studie Tendence v umění a metafysická humoreska Vesnický Prometheusek od J. fiapíka. Je to opa kování z obálky 1. č. (18. XII. 1908). Tomu, kdo neví, že J. fíapík je Šaldův

pseudonym —- zpravidla se to nepřipomíná, i mně to ušlo tehdy, kdy jsem psal heslo Šalda do Masarykova slovníku naučného — podám důkazy. Pod

týmž pseudonymem otiskl Šalda v témž ročníku Noviny (v č. 12), str. 353 až 357 dvojprózu „Psáno tužkou na starém papíře", přetištěnou pak v prvním svazku spisů F. X. Šaldy Život ironický a jiné povídky (1912), str. 171—180; pak v pátém svazku Díla F. X. Šaldy (1936), 155—-162. Při prvním otisku

bylo „Psáno tužkou na starém papíře" označeno v podtitulu Črty J. ftapíka. Metaíysická humoreska Vesnický Prometheusek nebyla v tom ročníku

otištěna. Vrátil se Šalda к tomu motivu někdy později? Nebo svůj původní

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

56 Drobné zprávy.

plán změnil? Je možno se domnívat, že první z těch „črt", Umění a mistr, v definitivní podobě nesmírně vzdálená formy i obsahu „metafysické humo

resky", byla do této podoby přetvořena z původní prapředstavy? O tendenci v umění psal Šalda častěji, náhradou za slibovaný článek je

snad rozvedeni či lépe řečeno přepodstatnění původní myšlenky, jež vyšlo až v III. ročníku Noviny Hodnoty kulturní a mocnosti životní. (Z tohotoessaye by se právě dnes mělo hodně citovat.) Nebo poslal Šalda ten článek někam

jinam? Zdá se mi to nepravděpodobné. Tehdy omezoval svou publicistickou činnost na Novinu. Do Národních listů začal psát o dvě léta později.

A co se stalo s Novým Kalibanem? Knižní vydání bylo ohlášeno

vAventinu, hra byla ohlášena v repertoáru Národního divadla (někdy v letech

1923—25) — existuje aspoň v rukopise? Je zachována v archivu Národního divadla? Gíitzova monografie o tom nepoučuje.

Šaldovi jsme vůbec, přes všechen hlásaný a na odiv stavěný obdiv, moc, a moc dlužni. Josef Brambora.

Nedlouho před svou smrtí (12. června 1946) uspořádal a vydal národní umělec Karel Toman definitivní soubor svých Básní (Praha, Fr. Borový 1946, str. 204, za Kčs 90·—■), který se nijak neliší od „Souboru veršů", který vyšel v šesti svazečcích nákladem Borových v letech 1928—1937. Básník z něho s konečnou platností vyloučil svoji prvotinu „Pohádky krve" z roku

1898, jinak soubor obsahuje veškerou žeň básníkovu, a to v podobě nezmě něné proti prvním vydáním: Torso života, Melancholickou pout, Sluneční

hodiny, Měsíce, Hlas ticha, Verše rodinné a jiné, Stoletý kalendář. Hutnému a sporému lyriku značného citového fondu, světovému básníku s pevnou oporou domácí tradice dostalo se tak vydání díla, jež i pro literární historiky je plně vyhovující a na dlouhou dobu jistě definitivní. gr

Josef Brambora,

Dne 14. I. 1947 zemřel v Praze nestor českých básnických překlada telů z antických literatur PhDr h. c. Otmar Vaňorný, narozený 12. XI. 1860 v Rychnově η. Kn. V smutečním projevu, kterým se 22. I. v pražském krematoriu rozloučil se zesnulým jménem Král. čes. spol. nauk a Syndikátu čes. spisovatelů proí. Boh. Ryba, poukázal m. j. u Vaňorného na řídký typ pracovníka takřka neslyšně a poměrně pozdně vyzrávajícího, ale tak jedi nečné vitality a neopotřebovanosti, že byl teprve v své sedmé a osmé životní dekádě s to vydati nejkrásnější úrodu svého jistě výjimečného nadání a ne

ochabující pracovitosti. Vaňorného překladatelské začátky se jeví jako úči nek theoretických výkladů Králových z 1. vyd. jeho Rhythmiky (1890) i jeho programativní výzvy к systematickému přízvučnému překládání (LF 18, 1891,312 = PČ II 171). Je dobře možné, že právě příklad Edvarda í>to lovského z r. 1894 (srv. LF 22, 1895, 396 = PČ II 187), který kdysi studoval o několik tříd výše na témž rychnovském gymnasiu, osmělil mladšího krajana a byl mu takřka pobídkou к jistému druhu ušlechtilého závodění. Časová

priorita Štolovského, kterou mu třeba přiznati vedle toho i pro přízvučný překlad VI. zpěvu Odysseie z r. 1900 před Vaňorného Příhodami Odysseo vými z r. 1904, neznamená umenšení zásluh O. Vaňorného. Ve srovnání s pří mým předchůdcem stejné orientace vyrůstá nám teprve náležité hodnocení: nad stadium ukázek, nad něž Štolovskému nedopřála pokročiti ani rozptýle nost zájmu, ani odolnost zdraví — zemřel v prvním roce první světové války — postoupil Vaňorný po počátečních zkušebních rozbězích к vzácné soustře děnosti na veliké úlohy. Ne již ukázkový praktický průkaz možnosti a výhod nosti základního principu, nýbrž veliký úkol, překladatelsky se zmocniti ce lého, a to obrovského básnického díla v jeho plnosti, to byl vysoký cíl, který si postupně vytyčil a také s jedinečným zdarem zmohl: nejen neúmornou

trpělivou pracovitostí, bez níž jsou úkoly toho druhu vůbec neproveditelné, nýbrž především tím, že se vší horoucností svého vzrušeného temperamentu co nejdůvěrněji se sžil a scítil s antickými eposy a že s neumdlévajícím úsilím hledače pravdy a krásy opětovným promyšleným broušením vlastní práce směřoval к novému zdokonalování.

This content downloaded from 185.2.32.121 on Sun, 15 Jun 2014 18:29:20 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions