Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague DROBNÉ ZPRÁVY Listy filologické / Folia philologica, Roč. 70, Čís. 1 (ledna 1946), pp. 52-60 Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Stable URL: http://www.jstor.org/stable/23457313 . Accessed: 15/06/2014 14:27 Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at . http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp . JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected]. . Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica. http://www.jstor.org This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PM All use subject to JSTOR Terms and Conditions
Transcript
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
DROBNÉ ZPRÁVYListy filologické / Folia philologica, Roč. 70, Čís. 1 (ledna 1946), pp. 52-60Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23457313 .
Accessed: 15/06/2014 14:27
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
rudólko svatební panák, korunkanina zvláštní polévka, jíž se z domu vyhání domácí had, кгЬиГа košík z kůry, krpalo druh
pluhu, kaniia mořena, krpec jakési nářadí rybářské, klomfa drá tařská krosna). Vůbec je v jeho knize rozseto veliké množství lido
vých termínů a je veliká škoda, že není rejstříku. Zároveň dává tato kniha tušiti, jaké slovní bohatství je ještě ukryto mezi slo
venským lidem. O důležitosti této věci není třeba zde vykládati. Naopak poskytuje Bednárikova práce vítané zprávy a obrázky
pro výklad slov. Uvedu několik příkladů. Jediný pohled na jeho obrázek truhlice na obilí, zvané súsek (168), poví nám s naprostou jistotou, že to slovo, známé i na Moravě a u jiných Slovanů, je od sekati, že to je cosi jako „srub", totiž dřevěná skříň sroubená, sesekaná z hrubých dřev, z velmi tlustých fošen, nikoli z hlad
kých desek jako naše truhly. Obrázky súseka u jiných autorů
nejsou takové, aby mluvily tak názorně jako Bednárikův. Menší vrše na ryby bývaly na Slovensku i ze sítí (t. j. sítiny, rostliny Juncus), což je zpráva velmi důležitá pro výklad toho slova. Do vídáme se, že jisté koláče, nyní zvané nirváně, měly podobu kruhu, velkého preclíku; nevěsta, vkročivší po prvé do manželova domu, kuli takový koláč od prahu к peci; rolník, pomodliv se v poli za zdar osení, kulí mrváň mezi osení jako obětní dar; vše to svědčí, že prastarý kolačb je vskutku od kolo (o tom se pochybovalo, viz Bernekrův slovník!). V jedné vsi se к mrtvole do rakve klade
plátno se slovy ,,Tu máš, gazda, pláču za tvoju prácu". Je až ku podivu, co látky dovedl autor vpraviti do těch
250 stran textu. Přitom je tato kniha psána svěže a barvitě, jasně a bez učenecké pózy, zkrátka vhodně pro publikaci určenou
pro Vlastivědu. Nám Čechům jsou nejasné jenom výrazy močka 204 a čáté 206. Rušivá tisková chyba je na polenách 166 místo na po lieňach = na poleniciach. Místo sukno 213 ř. 6 má státi nepochybně plst. Text doprovázejí hojné obrazy v textu a přílohy reproduko vané z fotografií. Jsou to ilustrace vysoké ceny dokumentární, často jedinečné. Škoda jen, že perokresby jsou poněkud masivní a že technické provedení příloh není na výši: jsou jakoby trochu zamlžené nebo podexponované.
Bude to kniha i pro českého filologa nezbytná. Doufám, že naučí i naši mladou generaci městskou dívati se jinýma očima na venkovskou ..starinu" a věnovati se nodrobnému studiu lidové
kultury a jejího názvosloví. Václav Machek.
DROBNÉ ZPRÁVY.
Dne 30. srpna 1940 zemřel v Praze ve věku 73 let český filolog a pe
dagog Karel Novák, rodák jistebnický. Narodil se dne 22. srpna 1867, stu
doval na gymnasiu v Táboře, universitní studia konal v Praze na filosofické
fakultě, kde zejména dva profesoři jej zaujali pro své obory, J. Gebauer pro
starší literaturu českou (Jana Husa) a jazyk a G. A. Lindner pro pedagogiku.
Náležel mezi horlivé členy jejich seminářů a práce, které vznikly v těch semi
nářích, daly směr životní práci Novákově. Učiti začal na školách obecných
a měšťanských (I. odboru a němčině), nabyv pak aprobace pro střed, školy
(Čiř) a vykonav zkušební rok suploval na akademickém gymnasiu v Praze.
Dne 26. srpna 1896 byl ustanoven hlavním učitelem na učitelském ústavě
v Jičíně, odtud přešel (1900) na gymnasium v Hradci Králové, ale byl od
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
básník, polemísoval Novák v článku O původu slova básník ve Věstníku čes.
prof. VI, 1899, 74—75, a článkem Ke článku o jménech na -Ik, tamtéž 1900,
94—98, upozorniv na slovo to u Husa, Ε. I 87, a v tisku z r. 1520. Novák od
vozoval slovo to od slovesa básniti; Hošek od substantiva báseň, a žádal tedy
správné básenník, ovšem přehlédl, že v básn není jeru mezíš a n. (Pěkný doklad
pro to slovo z doby starší je v Čtverohranáči v překlade Horatiova Aut pro desse volunt aut delectare poetae Neb prospěti chtie neb utěšiti basniczy neb
básní skladatelé). Novák tu uznal po výkladu Hoškově svůj omyl, pokud se
vzniku slova týče. Rovněž další článek Novákův Zbytky staročeského
aoristu ve jménech místních, LF XLI, 345—350, nesetkal se se souhlasem;
mínění Novákovo vyvrátil V. Ertl. Složená jména místní o prvém členu slo
vesném v LF XLII, 108—117. V Drobných zprávách LF L, 64 podal Novák
zprávu, jak se v Jistebnici skloňuje Novákovi, Ad vocem Novákovi.
Druhou stránkou spisovatelské činnosti Novákovy jsou práce peda
gogické. К dějinám vychovatelství přispěl články Tomáš ze Štítného (Sbor ník paedagogického semináře při české universitě, Lindnerův, 1886, 97) a M. Jan Hus, jeho zásady paedagogické (Paedagogium VIII, L 886,
13—16). V Lindnerově Sborníku vyšel článek Druhé vychování člověka,
jeho nutnost a prostředky, str. 15—22, v Paedagogiu pak (VII, 1885,
402—406, 438—445) Úvaha o domácím vyučování žáků středních škol,
pozoru hodná svým námětem i myšlenkami tu podanými. Novák sepsal také hojně učebnic a cvičebnic jazyka českého, pro
obecné, měšťanské, střední školy a ústavy učitelské, jež vycházely v mno
hých vydáních. Jsou to: J. Gebauera Mluvnice česká pro školy měšťanské 1893, v dalších vydáních s naukou o slohu a literatuře; Cvičebnice jazyka českého
pro první třídy škol středních 1901, 1911, 1920; Česká mluvnice a cvičebnice
pro ústavy učitelské, 1914 a d.; Přehled nauky o literatuře pro školy měšťan
ské; Výbor zákonů a nařízení školních republiky československé pro kandi
dáty učitelství.
Také o metodice vyučovacího jazyka českého častěji pojednával: O vyučovacím jazyku českém na školách měšťanských, 1906, O vyučování mluvnickém na ústavech učitelských 1914, 1916, Základy methodiky jazyka českého na školách národních 1916 a d. vyd., Methodika mluvnického vyučo vání mateřského jazyka českého na školách středních, 1929. O mluvnických
spisech psal posudky do Obzoru lit. a uměl. II, 1900, III, 1901, úvahu O pra vidlech českého pravopisu z r. 1913 do LF XL, 465—467. O Vlčkových Ději nách české literatury napsal posudek v LF XXVI; 56—-66 a o Flajšhansovč Literární činnosti M. Jana Husit. XXVII, 389—392.
Novákova činnost vědecká se vyznačuje svědomitostí, střízlivým usu
zováním provázeným vědomím, že mnohé věci jím vyslovené budou dopl
něny a opraveny hlubším studiem a poznáním nových, jemu neznámých a ne
dostupných pramenů. Sám práce své považoval za prima rudimenta, ale
nutná pro další intensivní bádání; a opravdu se staly východiskem mnohým dalším badatelům a splnily tak svůj úkol. Praktická činnost učitelská a potom úřední odvedla jej od vědecké práce literární a jazykové, к níž se vrátil teprve na sklonku života, ale vývoj tu šel již mnohém dále, že bylo těžko sezapojiti do neho. Fr. Ryšánek.
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Krutě si zahrál osud s mladým, mimořádně nadaným vědcem Vojtě chem Jirátem. Přestáv všechny hrůzy protektorátu, umírá na prahu svo
body bez pomoci a ošetření ve svém bytě v Karlině na chronický srdeční zá chvat v revoluční den 7. května 1945.
Vojtěch Jirát narodil se 22. května 1902 v Karlině z rodiny zlatnické.
Karlínu, a pak ovšem Praze, již si zamiloval důvěrnou láskou, zůstal věren po celý svůj krátký život. Studoval na pražské universitě 1921—1926 germani stiku a slavistiku, 1926 skládal státní zkoušky i doktorát, 1927/28 dlel jako stipendista v Gotingách, kde pracoval hlavně v semináři Rudolfa Ungra. Po návratu do vlasti působil jako středoškolský profesor na Akademickém gym nasiu v Praze, na reál. gymnasiu na Smíchově, za okupace na t. zv. „Muster schule" na Žižkově. R. 1933 se habilitoval na Karlově universitě pro obor ně mecké literatury. Přednáší záhy s plným úvazkem, vede i semináře, zprvu vedle Ot. Fischera, který jako šéf činohry Nár. divadla byl zaměstnán hodně mimo universitu, zcela pak samostatně po jeho náhlé smrti od jara 1938. Jmenování profesorem, pro něž byl výjimečně zralý již na počátku svého vě deckého vývoje, se nedočkal.
Jirát byl vzděláním i povoláním germanista. Ale po vzoru svých praž ských učitelů: Arn. Krause, Jos. Janka a Ot. Fischera uchyloval se rád к čes
kým thematům. Přihlédneme-li к soupisu Jirátových prací, vidíme, že the mat čistě germanistických je mizivá menšina v poměru к celkovému výčtu jeho životního díla. Zprvu to byl životný zájem osvědčiti svou metodickou vzdělanost a srovnávací sečtělost na českém materiálu, poslední léta za pro tektorátu byl to vítaný a posilující únik z dusícího nacistického literárního ob
jetí ke kořenům domácím, к češství. Vnějšně se rýsuje tato dráha v Jirátově
přispěvatelství, jež od statí rozborných a vědeckých příspěvků v Germano slavikách ·— ta také spoluredigoval—, v Listech filologických, Časopise pro moderní filologii, Slovu a slovesnosti dostává se к essayi a kritice živé české
literatury v Kritic. měsíčníku. Bohemisticke články Jiratovy nejsou nahodile, většinou sledují určitý
problém noetický nebo methodický — působil zde zajisté vliv góttingenského učitele. Tyto problémy Jirát studuje a znovu si je ověřuje na českém materi
álu, к němuž přistupuje s velkými znalostmi srovnávacími literatur germán ských i románských. Je několik okruhů badatelských, které Jiráta soustavně
zaujaly. Především sleduje vzájemné vztahy mezi námi a cizinou, dále má na
mysli aspekt esteticko-sociologický, řešící otázky úspěchu a neúspěchu lite rárních děl, jejich pronikání a ohlas v jiných literaturách. Velmi významné je úsilí, snažící se dopátrati smyslu formy; konečně nemalou a pronikavou péči věnoval Jirát definici literárních směrů, jmenovitě klasicismu a biedermeieru.
Sledování vztahů mezi naší literaturou a písemnictvím německým, i západním vůbec, mělo u nás své předchůdce v Jirátových pražských učite lích Arn. Krausovi i Ot. Fischerovi. Y jejich duchu psal Jirát také svou první velkou práci Slavisches in den GOttingischen Gelehrten Anzeigen 1739—1790
(Xenia Pragensia 1929), jim věnoval hodně práce na thema Goethe a my (Lu mír 1932), Pláten a Slované (Gsl 1935) — o Platenově stylu napsal Jirát mono
grafii habilitační — Hanka a Mathisson (LF 54, 1927). Ale těmto otázkám zasvětil i dosti drobných příspěvků, důležitých pro poznání naší obrozenské
literatury, na př. o činnosti zapomenutého přispěvatele Hlasatele a Prvotin
J. H. Vindyše (LF 51, 1932), o předhistorii RKZ (LF 65,1938), o pramenech a ovzduší písně „Kde domov můj" (Roč. Chudým dětem 1933), „K prame nům Macháčkova Heřmana z Bubna" (ČMF 16, 1930), Hálkův „Král Vu
kašín" a Kleist (LF 62, 1935), „Látkoslovné poznámky к Zeyerově Sulamit"
(CMF 22, 1936). Jirát zde methodický pokročil nad názory starších „vlivo
logů" a positivistů, když nepřestává zdůrazňovat, že nejde u českých slo
vesných tvůrců o mechanické přejímání motivů, nýbrž o jejich výběr, při čemž osvědčují dosti estetického a kritického vkusu, o nové stylistické jejich
upotřebení a zaměření. Původnost básníkova v látce nezávisí totiž na novotě
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
thematu či motivů, ty se ostatně od počátku literatur stále opakují, nýbrž na novém spojení známých již motivů, tedy na novotě struktury. «
Poučen estetickou i sociologickou literaturou domácí i cizí, Mukařov
ským, Baldenspergerem, Schiickingem, dějepisci Lansonem, Faguetem, Bru netiěrem, van Tieghemem, sleduje Jirát v drobném, ale sporém spisku Jak se
písemnictví stane světovým (1940) základní otázku t. zv. „světové literatury". S velkou sečtělostí demonstruje tu na světovém klasicismu a romantice pří činy úspěchu literárního díla, při čemž umělecká hodnota nebývá vždy pod mínkou; někdy, zvláště při pronikání malých literatur do ciziny, bývá dopo ručením originalita, působící v novém prostředí exoticky, jindy právě podob nost s domácí literaturou. Ale je jisté, že toliko osobitá nota zajistí každému národu trvalé místo v světovém písemnictví.
Velice je významné, co Jirát průkopného vykonal pro studium českého slohu, literární techniky, jmenovitě rýmu. Zde je východiskem spis Dva pře klady Fausta (1930), kde rozebírá dva básníky překladatele z různé generace, Jar. Vrchlického a Ot. Fischera. Činí tak nikoliv velkorysými průhledy, nýbrž methodicky přesnou analysou jednotlivin i slohových podrobností a cennou snůškou materiálu. V názorovém příbuzenství se soudobou estetikou objekti vistickou staví se kriticky к výkladové psychologii, ale zcela ji neodmítá. Zato se snaží postaviti přesné měřičské kategorie, které nejsou důsledkem filosofické spekulace, nýbrž jsou získány na podkladě rozbíraného materiálu. Neméně usiluje o stanovení slohových typů. Zde pomáhaly vydatně Jirátovi filologické znalosti ze seminářů Jankových, a pak učitelé moderní, Ot. Fischer {rýmové studie) a Jan Mukařovský (básnická typologie, rozbor „Máje"), vedle nich též badatelé přespolní: analytik stylu F. Gundolf, formalisté Walzel, Strich a Thibaudet. Jirát pak studuje rým soustavně u jednotlivých básníků: „Hlaváčkův rým" (LF 57,1930), „Hudebnost Máchova rýmu" (LF 18,1932), „Rýmové umění V. Dýka" (Lumír 57,1931) a zdárně zde kombinuje individu ální psychologii Fischerovu s nadindividuálním vývojem a imanentními řa dami strukturalismu. Neustává však ani v studiích stylových, když se za mýšlí nad mimoliterárním případem libreta Štěpánková a Macháčkova „Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana" (Slovo a slovesnost 4,1938), když do srovnávacího studia přejímání cizích podnětů vřazuje i metriku „Germanistická poznámka к Vocelově metrice" (CMF 1939), když se za městnává básnickým vyjadřováním Jana Kollára (NR 25, 1941). Jistě vy vrcholením těchto slohových studií je výklad o komposici Nerudových „Písní kosmických" „Seděly žáby v kaluži" (LF 66, 1939). Vnitřní skladba sbírky, jež směřuje od kosmu к člověku, od člověka к národu, od národa к básníku a znovu ke kosmu, je tu.pronikavě osvětlena. Stačí připomenouti, že jedna z nejranějších studií Jirátových je plánovitě věnována právě výkladu kom posice lyrických sbírek (ČMF 13, 1927).
Jirát, podrobný znatel literárního vývoje domácího i cizího let 1750 až 1850, zahloubal se také do studia a definice literárních směrů. Zvláště dva významné proudy ho zaujaly.: klasicismus a biedermeier. Q našem klasicismu soudil velmi střízlivě v článku „O klasicismu, zvi. pak o klasicismu českém" (Krit. měs. 2, 1939). Spatřuje v něm, jako již dříve v protikladu humanismu a renesance, spíše touhu po vědění než umělecký prožitek, spíše řečnictví než lyriku, spíše formu než obsah. Při tom náš klasicismus — v protivě к své mu původnímu určení — nehledal většinou poučení v antice, nýbrž v uni versalismu světového písemnictví. Přesto však klasicismus jako slohové ob dobí zúžené, z něhož vylučuje preromantismus (Polák, Hanka), pro náš ob rozenský vývoj přijímá, nazývaje jej „empirovým klasicismem" ve shodě s názory, které první u nás vyslovil Arne Novák. Stejně o biedermeieru Jirát psal několikráte:„Český a německý biedermeier" (Střed. šk. 17, 1937) a „Le role du biedermeier dans le réveil national tchěque" (L'Europe centrále 12, 1937). Chtěl tuto představu umírněného, řádného, rodinného, měšťáckého života uvésti také jako vývojové dělidlo do českého písemnictví, chtěl biedermeier vsunouti mezi empirový klasicismus (Vinařický, Turínský, Klá
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
cel, Kollár, Šafařík, Palacký) a romantiku (Mácha, Kalina, Sabina, Ne
beský). Pro toto své pojetí českého biedermeieru nesetkával se u nás Jirát s dostatečným porozuměním. Pojem sám, převzatý z málo významného období německého písemnictví, neradi přejímáme a kromě toho málo by u nás po mohl rozlišovat právě v období obrozenslcém, tolik směrově spletitém. Jirát sám si ujasňoval ony nesnáze, když vydal velmi zdařilý výbor z Lyriky českého obrození (1940), jejíž časové rozpětí ohraničil léty 1750—-1850. Tu viděl za
jisté, kolik básníků a jak různorodých, narozených v letech 1797—1817, je mu do období biedermeieru zařaditi. Pomáhal si tím, že celé období rozčlenil do tří skupin: na biedermeierovce, na biedermeierovce v duchu lidové písně ba
rokní, na biedermeierovce pozdní. Ale i tak se mu vyskytovaly v jedné sku
pině zjevy nesourodé, jako Macháček a Čelakovský, Marek a Polák, Mácha a Erben. Jirát však, jak byl zvídavý a problémový, nebyl by se asi spokojil s touto definicí biedermeieru a byl by hledal zpřesnění ve výměru jeho ob sahu i rozsahu. Možná, že by byl od něho, jakožto periodisační pomůcky, pro naše poměry časem opustil docela. Tak na př. ve studii „Erben čili Majestát zákona" (Krit. měs. 2, 1939, pak knižně 1945) Erben mu již není pouhým biedermeierovcem, nýbrž hlasatelem mnou kdysi formulované „národní kla
sičnosti", jíž Jirát rozumí synthesu klasické these a romantické antithese se
styčnými body's biedermeierem. Jinde opět Hálek svou zlidšťovací meto dou je mu ještě biedermeierovským poloromantikem.
Není pochyby, že těmito novými pohledy metodickými i názorovými Jirát všelicos jinak osvětlil v našem písemnictví. Tu mají především cenu články a
studie, psané v posledních letech Jirátova života, v nichž při rozmanitých příležitostech, jmenovitě jubilejních, se zamýšlel nad českými básníky. Je to
především Mácha, který na dlouho a několikrát upoutal badatelova pozor nost, snad také přičiněním přítele a máchovského editora Karla Janského, s nímž Jirát vydal některé tyto studie s názvem Tajemství Křivokladu (1941); je to již zmíněný Erben, dále Neruda (Sborn. Čes. bibliofilů 1942) a Hálek
(úvodem к Básním v Družst, práci 1940 а к výboru z díla u Borových 1945), konečně Vrchlický (Sborn. J. Vrchlického 1942 a Sborn. Čes. bibliofilů 1942) a Sládek (Kritic. měs. 1942). Zde všude Jirát pracuje vybroušenou formou
essaye, essaye velmi vzdělané a znalé dosavadního poznání, ale přinášející namnoze též cenné postřehy nové. Tak když u Nerudy mluví o klasické ly rice, závažné myšlenkově, střízlivého, hutného slohu, již spojuje s gnómic kými, obsahem zatíženými verši Havlíčkovými, nebo když podává origi nelní výklad Vrchlického kosmopolitismu, jímž básník, třeba nečasově a aka
demicky protidobově odstranil poslední zbytky duchové mediatisace, zá vislosti na německém prostředkování světového dění literárního. Bylo by třeba alespoň citovati i studie jiné, v nichž vydával Jirát počet ze vztahu к svému učiteli Ot. Fischerovi (Sborn. Ot. Fischera 1933, ČMF a Krit. měs.
1938), v nichž pozdravil Jos. Horu novináře (Dík a pozdrav J. Horovi 1942) a kde se zabýval vztahem Arna Nováka к německému písemnictví (In me moriam A. Nováka 1940). Bohatství toho všeho, co Jirát vykonal pro českou
literaturu, vysvitne lépe, až bude zpřístupněna veřejnosti podrobná jeho bibliografie a až vyjdou knižně časopisecké jeho práce. Slohové a rýmové stu die zasluhují si toho především, ale neméně také jeho essaye o českých básní
cích, psané v posledních letech.
Vojtěch Jirát, třebaže mlád, byl vyhraněná osobnost v našem literárním
dějepise. Měl svoji metodu i přesně vyměřený pracovní cíl. Jeho způsob práce nebyl eklektický. Neobyčejně vzdělaný i zvídavý dovedl se rychle oriento vati po nových metodách, jež zvláště v jeho oboru germanistickém rodily se v údobí po první světové válce jako houby po dešti. Tady bylo třeba vy bírati. Neztráceje nikdy kontakt s metodou filologickou, již pokládal za
věcný základ veškerého bádání literárně vědného, doplňoval ji vhodně hle
disky problémovými, sociologickými, slohovědnými a vývojovými. Pokud
nevycházel z domácí uměnovědy, orientoval se převážně německou a fran
couzskou vědou. Hluboké theoretické vzdělání aplikoval na velikou sečtě
Listy filologické 70 (1946) 5
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
iost písemnictví domácího i cizího, jež v některých úsecích jeho zájmů šla
do nepatrných podrobností. Skromný samotář, který však miloval družné hovory a besedování, v nichž
pak oslňoval znalostmi, vtipem i dobráckým sarkasmem, byl badatel po ctivý a pevný charakter, jak se nejednou ukázalo za polemik a těžkých chvil
války. Přátelství s ním, byť cudné v projevech, stycích i citech, šlechtilo. Jeho
odchod ie pro českou literární vědu ztráta veliká. Tíživou prázdnotu po Ji rátovi budeme dlouho pociťovati. Ant. Grund.
Laskavým prostřednictvím profesora Karlovy university O. Vočadla
(t. č. King's College, Cambridge) byl redakci LF zaslán opis zprávy anglic ké Philological Society o jejím usnesení na schůzi ze dne 23. listopadu 1945, v němž vyjadřuje Philological Society hluboké politování nad úmrtím svého čestného člena prof. O. Hujera a své uznání služeb, jež prof. Hujer prokázal jazykozpytnemu badání. B.R.
Sté výročí narození Josefa Václava Sládka, jež bylo ve svo bodném státě oslavováno cyklem kulturních podniků, zůstavilo po sobě dvě
publikace trvalého významu, připravované již za nesvobody. První z nich
je nový soubor básnického díla J. V. Sládka, druhou je drobná monografie Josefa Poláka o Sládkovi, básníku domova.
Básnické dílo J. V. Sládka, redigované Alb. Vyskočilem, je roz vrženo do pěti svazků, z nichž dosud vyšly v pražském Melantrichu svazky dva: Píseň íivota (pův. 1942, znovu 1945, str. 480) a Obrazy (1945, str. 404). Do prvního svazku zařadil vydavatel osobní Sládkovu lyriku milostnou, ro
dinnou, meditativní a náboženskou. Druhý svazek obsahuje Sládkovu epiku, balady a romance, idyly, miniatury a historické obrazy. Třetí svazek „Na prahu ráje" obsáhne dětskou lyriku, čtvrtý „Domov" soubor lyriky národní, pátý „Z cizích luhů" překlady ze světové poesie. Není pochyby, že zde jde o velký podnik vydavatelský, jemuž také redaktor po stránce čistoty básní kova textu, i nakladatel technickým vzhledným vypravením věnují veškerou
péči. Úplného Sládkova souboru potřebovali jsme již dávno, dvojsvazkové vydání Ottovo bylo i v přetiscích dávno rozebráno a neobsahovalo dílo celé. Jiná otázka je, zda je správný ediční postup, jaký vydavatel volil. Nevychází totiž od jednotlivých básnických sbírek, které by otiskoval v celosti, nýbrž rozčlenil celý odkaz Sládkův, jak už z názvů jednotlivých svazků je patrno, do pěti thematických skupin. Jestliže v tomto uspořádání vyvstává nám někde
plastičtější obraz vnitřního básníkova růstu, na př. v zrcadlení jeho osobní ly riky, jestliže vítáme, máme-li Sládkovu baladiku, z neznalosti a nepřístup nosti přehlíženou, pohromadě, nemůžeme se ubrániti dojmu, že, co je na jedné straně Sládkovi ku prospěchu, na druhé straně vzejde na jeho škodu. Čistě
esteticky zdá se nám totiž, že samotná lyrika Sládkova působí někdy únav
ným dojmem pro svůj úzký námětový okruh a myšlenkovou jednotvárnost. Původní básníkovo uspořádání stíralo tento nepříznivý dojem právě pro kládáním lyrického díla drobnou baladou nebo žánrovým obrázkem. S hle diska literárně vědného pak ovšem lze vysloviti námitky velmi závažné. Bá snická sbírka je pevnou strukturou, často i se zvláštním komposičním poslá ním, jež nemá býti rozrušována. Při výkladu básníkova díla nelze pak úplně přehlédnouti chronologii vzniku jak sbírek, tak jednotlivých básní. To oboje je v edici Vyskočilově zásadně potlačeno i znehodnoceno. Můžeme se tedy dívati na toto jinak záslužné dílo jen jako na velký výbor ze Sládkova díla, který upoutá pozornost к některým složkám Sládkova umění, právem nebo
neprávem nedoceňovaným. Vyslovujeme však přece přání v zájmu obecné
potřeby badatelské a snadnější orientace, aby vydavatel závěrem к posled nímu svazku připojil alespoň abecední soupis všech básní Sládkových s udá ním sbírky, z níž pocházejí a s letopočtem vzniku.
Knížka mladého badatele Josefa Poláka J. V. Sládek, básník do mova (Praha, Fr. Borový 1945, str. 104) vyšetřuje Sládkův vztah к domovu, к rodnému Zbirožsku, který je základní složkou jeho osobnosti a tvorby i zá kladem povědomí národního. Prožitkem chudého rodného kraje dostával se
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Sládek к citům nadosobním, к češství a ke zralosti náboženské. Knížka je psána svěže i zasvěceně a přináší některá nová svědectví ze života Sládkova, čerpaná na místě od zbirožských vrstevníků básníkových (vzpomínky učitele Fr. L. Karase, berního kontrolora Jos. Nováka, rodiny mlynářské z Čápského rybníka) i od dcery Heleny Sládkové (statečnost básníkova za bolestného
utrpení v nemoci). Málo známé nebo vůbec neznámé ilustrace, vlastní fotogra fické snímky básníkovy, doprovázejí text. Tyto malířsky impresionistické a žánrové záběry zbirožského kraje i lidí jsou jako by obrazovým doprovodem к realistickým veršům Sládkovým. Správné je, zdůrazňuje-li autor význam nou funkci Sládkova amerického pobytu, pro nějž se rozhodl, aby se zocelil cizinou a poznal jiný kraj, lidi i svobodný způsob života. Vzdálen vlasti, idea
lisuje si básník národní celek, aby pak po návratu jinak, prohloubeněji i cito
věji, prožíval práci, teplo rodiny i hřejivost lásky. Ač Sládek tolik miloval
svůj rodný kraj i jeho lid, že si jej ke konci svého bolestiplného života zvolil za trvalé bydliště, jeho drsní krajané nepřijímali ho nijak s hřejivou náručí. O pozemek na vilku musí rekurovat a zaplatit jej, za jeho smrtelné nemoci po dvě léta nikdo z domácích jej nenavštívil. Venkované viděli v něm člověka
cizího, přišlého mezi ně z dáli. Cenný je otisk poslední vůle básníkovy, podle níž si přál, aby jeho popel byl rozvát po zbirožské domovině. Ani toto čisté
přání básníkovo nebylo respektováno. Knížka Polákova, která vedle život ních údajů přináší také ukázky z veršů, korespondence a pamětí, jimiž ilus
truje vztah Sládkův к domovu, vyhýbá se celkem hlubšímu hodnocení nebo rozboru básníkova odkazu. To také nebylo jejím úkolem. Nesouhlasím arci s tím, co praví na str. 68 o Sládkově poesii intimní, přírodní, reflexivní a ohla
sové, že je nestejné ceny, kdežto z veršů politických a básní pro děti že neza starala ani jedna sloka. To je řečeno příliš sumárně a nezasvěcenému skres
luje pohled. Sám jsem přesvědčen, že Sládek je velkým lyrikem meditativ
ním, milostným, rodinným i náboženským a že i jeho význam epický musí být správněji doceněn. Ostatně prokazují to i dosavadní svazky souboru Vysko čilova. Povinností literárního historika je hodnoty připomínat, nikoliv je ne vhodnou lormulaci čtenáři zastírat. A. G.
Bibliografie práci ze srovnávacího jazykozpytu índo
evropského za r. 1940. — Opravdu překvapilo, že ještě za velmi stou
pajících válečných nesnází mohl vyjiti v Berlíně na jaře 1944 XXVI. svazek
ročenky „Indogermanisches Jahrbuch" (W. de Gruyter, 1943,410 stran; s obrazem N. van Wijka), obsahující bibliografii roku 1940. Svazek ten
svým bohatstvím a objemem nezůstává za svazky předešlými; je z něho
patrné, že ještě roku 1940 jazykovědné publikace vycházely v hojném počtu a že i zprávy o mimoněmeckých pracích mohly ještě proniknouti к ústřednímu pořadateli, jímž byl Hans Krahe ve Wůrzburku, nebo к jed notlivým zpravodajům. Část 1. (všeobecná jazykověda) obsahuje nejen obecné věci jazykovědné, nýbrž i hojné záznamy speciální produkce z věd ních oblastí neindoevropských, takže Idg. Jhrb. —překračujíc určeni vy mezené svým názvem — stala se opravdu nezbytnou příručkou tomu, kdo chce míti přehled o jazykovědné činnosti celého světa. Překvapovalo, jak mohl na př. H. Spehr dostat podrobné zprávy o všech terminologických a pravopisných slovnících lezginských, avarských, čuvašských, kirgizských, šorských atd., vyšlých kdesi pod Kavkazem nebo v Taškentu, v Alma-Atě, v Ulan-Ude. — V obsáhlém oddíle o indoevropských starožitnostech shro máždil Krahe bohaté údaje týkající se archeologie, praehistorie, anthro
pologie a ethnologie Indoevropanů, evropských praobyvatelů i okolních
jazykových skupin (ugrofinské, turkotatarské atd.), takže Idg. Jhrb. je zároveň bibliografií i těchto oborů, pokud mají nějaký vztah kindoevropské jazykovědě. —· Oddíl árský převzali — po zesnulém W. Prinzovi — Walter Wust a Karl Zistl z Mnichova, oddíl gerriianistický obstaral Krahe.—-Oddíl
baltský zredigovala Margareíe Woltnerová, berlínská docentka slavistiky. Bohužel jenom zřídka má tento oddíl podrobnější regesty, takže mnoho titulů zůstane pro čtenáře jen prázdným zvukem; autorka však odkazuje
5*
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
sama na svůj pramen, podrobnou bibliografii baltské jazykovědy, vyšlou v Helsinkách 1941 v Annales Academiae Scientiarum Fennicae 51,1.— V oddělení albánském, je —- jako obvykle — obšírně zaznamenána také literatura balkanologická.— Jak bylo oznámeno již v ČČF III 42, převzal obstarávání slavistické bibliografie po našem prof. O. Hujerovi ber
línský docent P. Wirth. Jeho práce je na stranách 316—343. Pohříchu je mezer v tomto oddíle hojně a slib, že je autor doplní v době pozdější, zněl nám hned při první četbě na jaře 1944 více než problematicky. Není také
bibliografie ta prosta chyb. Názvy článků se podávají vždy jen v překladu, bez uvedení znění originálního, ačkoliv tomu není tak ve všech odděleních Jahrbuchu (jen u publikací,knižních se cituje také původní znění titulu). Na každé stránce tu cítíme, jak nesnadno nahraditelná byla obezřelá a obě tavá práce, kterou světové vědě přinášel v řadě předcházejících svazků
prof. O. Hujer. Od něho tu pochází ještě v některých odděleních i tohoto svazku několik bibliografických údajů (srov. str. 6, 7, 20, 21, 27, 40, 41, 95, 137, 142, 259, 278, 288, 290, 292, 299, 305). Užívání díla by bylo velmi
usnadněno, kdyby byla v rejstříku autorů sebrána takéjména autorů recensí. J. Kurz а V. Machek.
Ksedmdesátce básníka St. K. Neumanna vyšel sborníček, ob
sahující jednak-literární pozdravy, poznámky, vzpomínky, jednak výběr z Neumannova básnického díla. (Dík bojovníku. Soudruhu S. K. Neumannovi к sedmdesátinám 5. června 1945. Y redakci Lumíra Čivrného, Praha, Svo boda 1945. Str. 160). Lidsky skromnému, sociálně bouřliváckému umělci do stalo se tak těsně po revoluci alespoň malé upomínky к jeho velikému život nímu dílu. Část vzpomínková přináší pozdravné verše Šrámkovy, Pujmanové, Halasovy, Seifertovy, Holanovy, Bojarovy a zdravice politiků i kulturních
pracovníků, ministrů Nejedlého a Kopeckého, Komunistické strany, Marie
Majerové, Olbrachta, Jilemnického, Čivrného a j. Pro literárního dějepisce nejza jímavější jsou, byť stručné, upomínky z básníkovy mladosti, které na
psali druhové z mládí: Ant. Bouček o Novém Kultu, Červnu a Reflektoru, Václav Fiala o válečném pobytu v Elbasanu a Michal Mareš o lidské povaze básníka anarchisty a bojovníka. Středem sborníku je cenná, shrnující stať A. M. Píši, hodnotící osobnost S. K. Neumanna, v níž se prolíná umělec s člo věkem a dílo se životem. Umělecký vývoj tohoto milovníka života, nestár noucího a neuztrnulého, odpůrce konvenčnosti a šosáctví, sociální křivdy a bídy, dělí na dva úseky, jejichž mezníkem je první světová válka. Básník od individuálního anarchismu let devadesátých spěje к lyrickému naturismu, civilismu, к poesii válečné a své mužné zralosti milostné. Každé z těchto
uměleckých zastavení zanechává v české lyrice hlubokou stopu. Po prožitku válečného vlastenectví přiklání se Neumann к marxismu a komunismu, je jedním z tvůrců poesie proletářské, je odpůrce fašismu a přítel Sovětského
svazu, к němuž vzhlíží jako к pravé vlasti socialismu a jejž také tempera mentně hájí v polemice s André Gidem. Své umění staví zcela do služeb lidu, myšlenka revoluce prosakuje i milostnou poesií z tohoto období. Jasně psaná stať Píšova je vhodným doplňkem monografické črty, již máme o Neuman novi z péra Václavkova. Výbor z díla hledí — patrně úmyslně — jen к po sledním sbírkám básníkovým, naplněným revolučním duchem. A. G.
Svobodovu Bibliografii českých prací o antice bude přiná šeti 70. ročník LF vždy na posledních arších jednotlivých sešitu se zvlášt ní kursivní paginací, aby si mohli odběratelé LF po ukončení ročníku dát vytvořit z jednotlivých jejích pokračování souvislý knižní celek.
B. li.
This content downloaded from 62.122.73.86 on Sun, 15 Jun 2014 14:27:14 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
