Drobné zprávy

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Drobné zprávyListy filologické / Folia philologica, Roč. 26, Čís. 5 (1899), pp. 392-399Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23437675 .

Accessed: 10/06/2014 15:25

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.13 on Tue, 10 Jun 2014 15:25:52 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23437675?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


392 Drobné zprávy.

jak hluboký a trvalý účinek měl na ně půlletní pobyt na jihu. Mimovolně připadá tu člověku na mysl, jakého osvěžení a pro hloubení dostalo by se filologickému a dějepisnému učení na

střední škole, kdyby rozšířilo se přesvědčení, že by měl pokud možno každý klassický filolog poznati antickou půdu z vlastního

názoru neb aspoň navštíviti několik. velikých museí středo

evropských. Věc nebyla by snad tak těžká. Výlety mohly by se

rozděliti na několik let. Pro Řecko postačily by dva měsíce, duben a květen, pro Itálii také dva. Na tu dobu bylo by snad

lze dostati dovolenou od správy vyučovací. Kde však vzíti peněz ?

Několik stipendií ročně mohla by snad dáti akademie; zámož

nější kollegové mohli by se odhodlati k výletu tak užitečnému

a krásnému na vlastní náklad. Ale že loni ze všech českých a moravských úštavů poslán byl správou vyučovací na jih jediný

Čech, zdá se svědčiti o tom, že není u nás dosud valně chuti

k cestám těm.

Ještě k jedné poznámce dovoluji si užiti tohoto místa.

Měla by se státi, myslím, nějaká náprava s uveřejňováním pro

grammů středoškolských. Tak, jak dosud se věci mají, práce sebe

lepší přístupna jest jen žákům toho neb onoho ústavu a nejvýš

professorům gymnasijním v knihovně ústavu. Student z jiného ústavu nebo někdo z obecenstva se k práci takové nedostane

nikterak. A přece hodně poučení mohlo by se rozlévati odtud

nejen ve studující mládež, nýbrž i v naše široké obecenstvo.

Snad by mohl věc vzíti v úvahu Ústřední spolek českých

professoru. Em. Peroutka.

Drobné zprávy. Na foru římském objevena pod oním a černým kamenem«, o němž

referovali jsme v Čísle předešlém (str. 316), kamenná deska se staro

bylým nápisem latinským, jenž klade se do konce Vit. neb do

první polovice VI. stol. př. Kr. Je to tedy nejstarší, dosud známý nápis latinský. Psán jest bustrofedicky, a to směrem kolmým, čehož v pa mátkách latinských není příkladu. Bohužel, zachována jen asi třetina

původní stély; tím vznikly veliké mezery, tak že, nenajde-li se část

scházející, sotva bude možno smyslu úplně porozuměti. Z jednotlivých slov (sakros, recei = regi, kalatorem) patrno, že tu obsaženy byly před pisy rázu sakrálního. Zachovaná část má toto znění: Quoi hoi sakros es edsor siasias recei lo evam quos ri m kalatorem hap ciod iouxmenta kapia dotav m ite ri m

quoi havelod nequ.... od iovestod .... oivoviod. Faksimile nápisu nejpohodlněji přístupno jest v Berl. phil. Woch. 1899, sl. 1003.

Fotografického vydání Platonova nejlepšího rukopisu (Plato. Co de χ Oxoniensis Clarkianus39phototypice editus) vyšla nedávno u Sitjhoffa v Leydenu druhá Část, obsahující zbývající dialogy, od Symposia až po Menona. Cena 200 marek. Dílo to jest přístupno ve zdejší knihovně universitní.



Drobné zprávy. 393

Nápisy ostrova Lesbu a Tene du, sebrané od G. R. Patona, vyšly v druhém sešitě díla Inscriptiones Graecae insularum maris Aegei (VII a 156 str. fol., cena 17 mk. 50 pf.).

Perrotových a Chipiezových Dějin umění starověkého do končen díl VII: Histoire de 1'art dans 1'antiquité par Georges Perrot et Charles Chipiez. Tome VII. La Grěce de 1'épopée. La Grěce archaique (le temple). V Paříži 1898, Hachette. 690 str., 54 tab. a 293 obr. Zajímavá jest rekonstrukce paláce homerského, naznačená jak plánem, tak per spektivním pohledem shora. Chipiez nebéře za základ pravidelný obdélník, nýbrž uznává výběžek na pravé straně, kam pak snadno umísťuje &όλος. Síň žen klade přímo za megaron mužů. Orsothyra položena příliš blízko dveří, což nesouhlasí s popisem Homerovým (srv. Listy fil. XXIII, str. 186 nn.).

Paulyho Realencyclopaedie der klassischen Alter tumswissenschaft, nově vydávaná Wissovou, dokončila právě vy daným 45. sešitem třetí svazek, jenž jde od hesla Barbaras až po Claudius fVe Stuttgarte, Metzler, 2908 sl. Cena 30 mk.). Upozornili jsme na důležitost díla toho již před lety (Listy fil. XXIII, str. 465 nn.) a činíme tak nyní opětně, ježto jest dosud možno, aby knihovny gymnasijní si je opatřily. Ročně vychází asi 5 sešitů po 2 mk.

Druhého, značně rozmnoženého vydání Schanzových Dějin literatury římské vyšel nový svazek, věnovaný době Augustově (Geschichte der romischen Litteraturvon M. Schanz. II Teil: Die romische Litteratur in der Zeit der Monarchie bis auf Hadrian. Erste Halfte: Die augustische Zeit. Mnichov 1899, C. H. Beck. XII a 372 str. Cena 7 mk., váz. 8 mk. 50 pf.).

Weisův poutavě psaný spis ^Charakteristik der latei nischen Sprache» dočkal se v krátké době druhého vydání (v Lipsku, u Teubnera, V a 172 str. Cena 2 mk. 40 pf.). Celá kniha pečlivě revidována a rozmnožena výkladem o klassické řeči Caesarově a Ciceronově.

Nové, kritické i exegetické vydání Pausania od Hitziga a Blümnera, o jehož prvním polosvazku jsme referovali obšírněji již dříve (Listy fil. XXIV, str. 199 nn.), dospělo k druhému polosvazku, jenž obsahuje druhou a třetí knihu: Κοςινθ-ιαχά a Ααχωνιχά (V Lipsku, O. R. Reisland, XVI a 381—876 str. S tab. XII—XVII. Cena 22 mk.). Svědomitost vydavatelů zasluhuje vší chvály; text řecký je bohužel vytištěn typy právě tak málo čitelnými jako dříve.

Kniha W. Robertsona Smithe Lectures on the religion of the Semites vyšla nedávno v německém překladu (Die Religion der Semiten von W. Rob. Smith. Autorisierte deutsche Übersetzung von R. Stiibe. Freiburg i. B., C. B. Mohr. XX a 373 str. Cena 10 mk.). Dílo to, v Anglii velice vážené, jest i pro klassické filology důležité, ježto Rob. Smith nejen jasně probírá všeobecné otázky z dějin ná boženství, nýbrž i velmi Casto pojednává o kultu řeckém.

V Teubnerské bibliothece textové vyšlo v poslední době několik

nových svazků, z nichž na důležitější zde upozorňujeme. Rhetorické a kritické spisy Dionysia Halikarnasského byly dosud přístupny jen ve starém vydání Reiskově nebo v nespolehlivém otisku vyšlém u K. Tauchnitze. Nyní poprvé uspořádáno vydání, jež vyhovuje požadavkům kritickým. Usener, jenž vydal již r. 1889 zlomky spisu πιρί μιμήΰεως zároveň s oběma listy k Ammaiovi a r. 1895 rhetoriku, spojil se nyní




s Rademacherem k souhrnnému vydání všech menších spisů Diony siových. První svazek právě vyšel (Dionysii Halicarnasei Opus cula. Ediderunt H. Usener et L. Rademacher. Volumen prius. XLIV a 439 str. Cena 6 mk.). Obsahuje zachované části díla o starých řeč

nících, totiž pojednání o Lysiovi, Isokratovi, Isaiovi a Demosthenovi, dále list k Ammaiovi o poměru Ďemosthena k Aristotelovi, spis o Dei

narchovi, jenž byl částí kritického přehledu řečí attických, z něhož

sebrány též ostatní zlomky, a konečně posouzení Thukydida a dopis k Ammaiovi o zvláštnostech Thukydidových. Vydavatelé srovnali a

kriticky roztřídili velké množství rukopisů. Rozvážná methoda, kterou Usener již často osvědčil, patrna i zde. — Nové vydání řečníka Lykurga uspořádal Blass (Lycurgi oratio in Leocratem. Post Carolum Scheibe ed. Fr. Blass. Editio maior. XLIV a 86 str. Cena 90 pf.). V předmluvě vydán kriticky životopis Lykurgův z Βίοι rféxa ¡'¡ητό^ων, Plutarchovi připisovaných, a otištěny veškeré nápisy, jež týkají se státnické činnosti Lykurgovy. Za řečí proti Leokratovi otištěny zlomky z ostatních řečí Lykurgových. Těmito přídavky zasloužil se Blass neméně než novou úpravou textu. — Karel Jan sebral opětně zachované

památky hudby starověké a vydal je s příslušnými úvody a přepisem v notách moderních v malém, příručním svazečku (Musici scrip tores Graeci. Recogn. Car. Janus. Supplementum. Melodiarum

reliquiae. 61 str., cena 1 mk. 20 pf.). Příčinu k novému vydání (o předešlém referováno v Listech fil. XXIII, str. 206) zavdal nález

nových zlomků delfských, jimiž se tvar prvního hymnu na Apollona značně změnil (srv. Listy fil. XXIII, str. 178 nn.). Nápěv k první pythické odě Pindarově schází, jako předešle, ježto jej Jan pokládá za podvržený. Přátelům hudby antické hodí se tento svazeček výborně, ježto mají tu sneseno vše potřebné. — Po pětileté přestávce vyšel další svazek Anthologie řecké od Stadtmüllera. Obsahuje VII. knihu

Anthologie Palatinské, věnovanou nápisům pohřebním, s velmi obsáhlým apparátem kritickým (Anthologia Graeca epigrammatum Pa latina cum Planudea. Edidit Hugo Stadtmueller. Vol. II pars prior, Palatinae librum VII, Planudeae 1. III continens. XCI1 a 524 str. Cena 8 mk.). — Germanikova Aratea vydal podruhé Breysig (Germanici Caesaris Aratea, iterum edidit Alfredus Breysig. Accedunt epi grammata. XXXIV a 92 str. Cena 2 mk.). Nově užil Breysig dvou rukopisů berlínských a dvou madridských a upravil text konservativněji než r. 1867. Ke konci připojil úplný seznam slov. — I Vitruvius vřaděn konečně do sbírky Teubnerské (Vitruvii de architectura libri decem. Iterum edidit Valentinus Rose. XXX a 317 str. Cena 5 mk.). Zde užil Rose nového rukopisu, chovaného ve Schlettstadtu v Elsassku. Rose soudí, že rukopis ten jest závislý na harlejském, avšak že písař vědomě text upravoval dle nějakého přepisu rukopisu Gudiova. Ač tedy neposkytuje rkp. schlettstadtsRý nic nového, jest nicméně důležitý pro dějiny textu Vitruviova. — Senekovy Listy k Luciliovi nově vydal O. Hense, jenž poprvé užil rukopisu florentského a benátského.

(L. Annaei Senecae ad Lucilium epistularum moralium

quae supersunt. Edidit Otto Hense. XL a 622 str. Cena 5 mk. 60 pf.). Vydání to tvoří třetí díl nového spracování spisů Senekových, jež má vyjiti v době nejkratší.

Ve dnech od 3.—9. září r. 1900 zasedati bude v Pažíži mezi národní sjezd pro dějiny náboženství. V čele pořadatelstva stojí professor na Collěge de France Albert Reville, vydavatel časopisu Revue de l'histoire des religions. Sjezd rozdělen bude v osm sekcí. V sekci šesté budou probírána themata z dějin náboženství řeckého a římského; dosud navržena jsou tato: 1. Které jsou nejbezpečnější methody pro studium dějin náboženství řeckých? 2. Básně Homerovy jako pramen mythů, legend a kultu. 3. Kult Apollona v Delfech. i. Jak přispěly




nové objevy archaeologieké naší znalosti náboženství etruského? 5. Jak

rozšířily se kulty orientální v západních a severních provinciích říše římské ? 6. Přežitky a přispůsobení mythů, obřadů, tradic a sídel náboženství italského a řeckého ve zvycích a místech nynějšího kultu v Itálii a Řecku. — Přihlášky členské adressují se sekretariátu Sor

bonny; příspěvek nejméně 10 franků.

V Bolletino di filología classica VI (1899), 2, str. 40 η. (dle zprávy ·

ve Woch. f. klass. Phil. 1899, str. 1070) jedná P. ^Rasi

o Horatiově

výrazu ,stans pede in uno'; odmítá výklad Pascalův a Heusdeův, dle něhož výraz ten značí: »stále se drže téhož metra« a zastává se

obvyklého výkladu, dle něhož slova ta znamenají: »bez namahání, lehce*. U nás v ČMF. otiskují se články Timotheje Hrubého, v nichž se široce dokazuje, že dle Horatia Lucilius, jehož výraz ten se týká, básnil stoje při tom vskutku na jedné noze.

V Matici Lidu, roč. XXXIII, č. 4 vyšla před nedávnem kniha

Angličana W. Mathewsa, kterou přeložil dosti špatnou češtinou Jan Váňa. Tento Angličan, ač, nebo snad právě proto, že má málo vě domostí z klassické filologie, míně na př. na str. 9, že Horneros zpíval také proto, aby si vydělal na nocleh na svém putování na březích Řecka i Asie, a na str. 69, že Hannibal zvítězil u Kaney, mluví velice nezdvořile a s velikým pohrdáním o klassické filologii, pravě na str. 81:

»Klassický učenec ,řecké věty souká, říká, jakpodsvinče lebce kviká', ale jako člověk ani není hoden našeho opovržení.« Také universitní

professoři nejsou jeho miláčky (mimochodem řečeno, ani bývalý ministr

Kaizl), ježto na str. 32 v pozn. vytýká jim, že zaviňují jakýsi úkaz »h 1 o u ρ o s t i«. Patrně tento Angličan neřídí se sám svou zásadou, dle níž

pravý vzdělanec čili jemnostpán (gentleman) vždy se vyznamenává šetrností vůči citům jiných (str. 48). Na celé knize nejzajímavější jest to, že tento Angličan zná českou literaturu; ovšem z ní cituje jen (ale za to dosti často) Váňovy »Kokrhy a krákory«.

V Časopise »Potitik« vychází od srpna t. r. řada článků, dosud neukončená a nepodepsaná, »Betrachtungen iiber den Unterricht an der Mittelschule und besonders am Gymnasium*, v nichž nějaký gymna sijní professor, jak se zdá, ve výslužbě, ukládá své často velmi po vážlivé návrhy, týkající se reformy studií středoškolských. Proti pěsto vání klassické filologie, jak nyní ani jinak býti nemůže, staví se příkře. Musíme rozhodně odmítnouti jeho tvrzení, pronesené v čísle ze dne 4. srpna t. r., jakoby formální vzdělání na základě řečí klassických spočívalo v učení se »zbytečným« a »nesmyslným« grammatickým pra vidlům a v čtení nicotných a frivolních povídaček. Kdo tak píše, nezná naprosto staré literatury anebo jí znáti nechce, a líčí ještě k tomu věc tak, jakoby z čtení starých klassiků žákům vyplývala veliká morální pohroma. Spisy a výklady morálně závadné má každá literatura (i česká), ale není pravda, že se takové části literatury žákům předkládají. Kdo vůbec takto posuzuje staré literatury, starou mythologii i starověký život vůbec, neměl by se do diskusse

o reformě škol středních ani plésti. Mohli bychom celý ten článek, pokud se týká filologie, snadno vyvrátiti, kdyby účel našeho listu

obšírné vyvracení takových článků připouštěl. Upozorňujeme však naše

gymnasijní professory na tyto články a doufáme, že se najde někdo, kdo by tvrzení původce těch článků přivedl na pravou míru. Orgán, v němž by mohla býti uveřejněna odpověď na takové články, profes sorstvo má. Od spisovatele pak, jenž takto píše, čekáme, že články své

také podpíše, jak měl vlastně učiniti již při prvním článku.




Slavistika ujímá se v posledním čase i na universitách

Spojených Států. Zatím sice jen nesmělými pokusy, ale lze oče

kávati, že podiv nad mocí Ruska imposantně rostoucí, záliba v nové literatuře ruské a polské (Sienkiewicz) a známá u amerických boháčů

štědrost, když běží o rozkvět školství, dovedou toho, že se z pokusů vyvine brzy práce systematická. Posud přednášelo se před několika

lety jednou o staroslovenštině a ruštině na Cornell University v Ithace, New York, o ruštině v tomto roce na Yale University v New Haven a snad

ještě na některé škole jiné, o polštině od několika let a možná posud na Columbian University ve Washingtonu. Na jedné z universit ame

rických, slavné Harvard University v Cambridgi, Mass., zavedeno bylo přede dvěma lety řádné učení slovanským jazykům a literaturám, a zří zena provisorní stolice pro tyto předměty. Zásluha toho náleží zemře lému prof. F. J. Childovi, spisovateli velkého díla o skotských balladách, který dal první podnět k učení ruštině na Harvardu a věnoval celou svou knihovnu, bohatou i slovanskou folkloristikou, ústavu, a prof. A. C.

Coolidgeovi, bývalému tajemníku amerického vyslance v Rusku, který přednášívá před četným posluchačstvem mimo jiné i o ruských dějinách, obohatil univ. knihovnu asi pěti tisíci slovanských knih a opatřil také

peníze na zřízení provisorní stolice pro slov. jazyky a literatury. Učitelem slavistiky na Harvardu jest Leo Wiener, známý svými stu diemi v Amer. Journ. ofPhilol. a Jagičově Archivě. *) Přednáší střídavě

vždy o ruštině a ruské lit. 19. stol. (po 3 hod. týdně), a druhý rok o polštině a nové lit. polské (také po 3 hod.), každý rok pak v zimním semestru ve 3 hod. o stslov. Jazykové kursy polský a ruský mají ráz

praktický, kurs stslov. jest úvodem do studia vědeckého. Z prvních absolventů kursu pokračuje jeden nyní ve studiích slavistických na Rusi. — Knihovna Harvardu má na 6000 svazků slovanských (mezi nimi asi 700 z folkloristiky), tohoto roku přibude k nim kolem 1000 polských z oboru historického a jazykozpytného. Českého obsahuje knihovna velmi málo, krom folkloristiky jen ČČM. a ČLid, je však velmi ochotna

prozatím výměnou publikací svých za české ji obohacovati. Kromě

Cambridge má slušnou knihovnu slovanskou universita Yaleská; je v ní

zejména mnoho periodických publikací ruských 18. a 19. století, ně které dost vzácné. Těšíme se, že budeme brzy moci přinésti nové

potěšitelné zprávy.

Bačkovského »Přehled písemnictví českého doby nejnovějšú, jemuž jsme v předešlém sešitě L. fil. na str. 29ó—302 věnovali po zornost tak nezaslouženě zevrubnou, vyšel zatím s názvem poněkud změněným ve vydání novém (autor je nazývá třetím), nákladem dra. Ed. Grégra. Nezmiňovali bychom se zde o knížce znovu, neboř kromě

některých biografických a bibliografických doplňků zůstala zcela tak jak byla. Ale spisovatel přidal k ní i novou zajímavou před mluvu a nový zajímavý doslov, kde prohlašuje zejména tyto věci: 1. »Tento ,Přehled' jest poslední mou prací spisovatelskou; nebylo mi nikdy a již nebude možným učiněno pracovati literárně

tak, jak byl bych chtěl a jak byl bych' býval schopen, z čehož vzniklo s pravým jménem i s rozličnými pseudonymy více nežli 600 v různých časopisech otištěných a více nežli 100 o sobě vydaných prací mých literárních takových, že žádné z nich nevidím rád otištěné v té podobě, jak jest otištěna, a toho byl jsem si vědom vždy hned, když se tiskly, ale rozmanité příčiny mne nutily tisknouti je přece. (Kdybych se byl býval mohl obírati nepřetržitě dějinami českého písemnictví, byl bych se byl dojista dopracoval úspěchů náležitých dle toho, s jakou chutí jal jsem se do nich zabírati před 15 lety.) Ovšem pro sebe, totiž jednak pro

*) Jeho laskavostí dostalo se nám dat k této zprávě.




svou zábavu, jednak pro svou potřebu obchodní, budu si sestavovati

přehledy literární také dále, ale tiskem jich vydávati již nebudu.«

(Str. 7.) A 2. --Jasným stane se všelico z knihy, kterou vydám o svých příbězích životních pouze jakožto rukopis pro své známé.* (Str. 299.)

Rozhodnutí p. Bačkovskčho, uvedené sub 1., zajisté každý opravdový přítel literatury naši uvítá s uspokojením a spisovateli k úmyslu jeho bude jen gratulovati. Proto s podivením jsme čtli v ,Pražských Novinách' ze dne 17. září t. r. na str. 3 slova, jež sem klademe na památku: »Dr. Frant. Bačkovský vydal v třetím, valně

doplněném uspořádání svůj velice záslužný spis literární ,Přehled písemnictví českého' z posledního půlstoletí; jest to jediný repertoir spisů i životopisů osob v literatuře naší vyniknuvších, jakému se dnes

žádný dějepis české literatury nevyrovná. Ze spisu zírá opět ta mravenčí práce a ta nestranná spravedlivost, která nám dr. Bačkov ského činila vždy tak vzácným zjevem v literatuře naší a jejím posuzování . . . Přímo ulekli jsme se slov dr. Bačkovského v před mluvě, jimiž oznamuje, že spis tento má býti poslední tištěnou jeho prací spisovatelskou. Byla by to přímo ztráta, ne-li pohroma lite

ratury naší, kdyby muž, jenž chlebíčkovou existenci svou položil na oltář vlasti, umlknouti měl v oboru, u nás nikým nepěstovaného (!), protože stal se obětí intriky. Heroický karakter, jenž sebe posvětil literatuře, nemůže zanevříti na literaturu tuto k vůli několika literárním hetaerám.«

Podle toho by se zdálo, že rozbory literárně dějepisných prací p. Bačkovského od V. V. Zeleného, Bílého, Krause, Voborníka, Jakubce, Vlčka a jiných, tedy se stran rozmanitých a přece v odsudku jedno myslných, pro p. recensenta ,Pražských Novin' psány byly nadarmo. Či snad dokonce s autorem »Přehledu« si ztropil žert a slovům jeho sluší rozuměti ironicky?

V 3>Čase« XIII, č. 29, str. 451 n. jedná Pavel Váša o sporu prosodickém a zmiňuje se také příznivě o mém pojednání, týkajícím se tohoto sporu, a o mých návrzích, kterak napodobiti přízvučné antická metra časoměrná. Přičiňuji k tomuto článku Vášovu některé

poznámky. Dvě slabiky dlouhé v metrech časoměrných bylo by třeba,

jsou-li aspoň dvoudobé, vyjadřovati — jak jsem v článcích svých

naznačil — při přízvučném veršování dvěma slabikami přízvučnými, tedy bucf dvěma jednoslabičnými slovy přízvučnými nebo přízvučným slovem jednoslabičným a první slabikou slova víceslabičného. Namítá-li

proti tomu Váša, že nelze za sebou vysloviti dvě slabiky přízvučné bez pausy po první z nich, má pravdu, ale nevím, proč by tato

»pausa« provedení mého návrhu byla na závadu. Což je tato pra nepatrná chvilka času, které jest potřebí k tomu, aby mluvící po přízvučné slabice mohl vysloviti následující slabiku opět s přízvukem, vůbec takového trvání, aby mohla nějak znatelně rhythmus (v rhythmi zomenu řeči beztoho vždy nepřesný} změniti?

Váša dále praví, že by větný přízvuk jednomu nebo druhému z obou slov, jimiž vyjádřiti se mají při překládání přízvučném dvě sla

biky dlouhé, dodával větší váhy. Hleděl jsem ve svém pojednání přesně k přízvuku větnému (hojně jednoslabičných slov teprv tímto přízvukem nabývá přízvuku), nevím však proč by různá jeho síla návrhu mému vadila. I když takové dvě slabiky přízvučné, bezprostředně za sebou ná

sledující, jichž máme užívati za dvě časoměrně dlouhé, nemají stejného přízvuku větného, není to závadou. V dochmiu ^ — a ioniku kj \j — — zajisté nebyl na obou po sobě následujících dlouhých sla bikách stejně mocný iktus. Choliamb pak, o němž se Váša rovněž



398 Ďrobné zprávy.

zmiňuje, nemá asi ikty na obou posledních dlouhých (w — —

w — kj — — — v, ostatně tyto ikty také by nebyly stejně mocné), nýbrž má je tam, kde je má jambický trimetr, liše se — jak nyní jest již velmi pravděpodobno, ne-li jisto — od něho jen tím, že má nesměrný spondej v šesté stopě naya τάξιν místo pravidelného troch eje. Pře kládati ho tedy třeba právě tak, jako trimetr jambický, od něhož se

rhythmicky nikterak neliší.

Váša uvádí z mého překladu Sofokleovy Elektry dva přízvučné dochmie: »ti psi nechybní, již hon počinech (všech zlých konají)« a nepokládá je za zdařilé napodobení časoměrných dochmiů, poněvadž deklamátor, který neví, že v těch verších má hledati dochmie, sotva vysloví slabiky psi a ne, hon a po stejně důrazně, nýbrž spíše bude pokládati oba verše za trochejské f— w — o —), t. j. bude čisti: ti psi nechybní, již hon po činech. To je možno: ale pak bude čisti špatně; neboť slova ti i již v těch větách nemají přízvuku, ježto následující po nich jednoslabičná slova psi a hon, jež jsou nej důležitějšími pro smysl slovy v těchto větách, mají silný přízvuk větný. Špatný deklamátor může kaziti a kazí často i nej o by č e jn ě j ší

verš, a pro takové deklamátory snad by vskutku bylo třeba v podobných případech slova, na něž má se klásti důraz, v tisku proložiti. Ale k takovým deklamátorům žádná theorie nemůže hleděti. Ostatně i v tom

případě, že by kdo mermomocí chtěl klásti přízvuk na slova ti a již, poněvadž by kladl větný přízvuk tam, kam já jej klásti nechtěl (na slova nechybní a po činech), dva ty příklady, kde prý lze čisti i jinak, neznamenaly by nic. Jen by se mohlo říci, že tyto dva mé dochmie jsou nepovedeny, ježto připouštějí dvojí čtení: připouští však na př. dvojí čtení hned následující dochmius »všech zlých konají«? Při tom snad přece i nejhorší deklamátor by si rozmyslil přízvukovati všech, když podle celého kontextu větný přízvuk spočívá na slově zlých, jako v předešlých dochmiích na slovech psi a hon. Nelze tedy tvrdí ti, že časoměrný dochmius nelze přízvučně napodobiti.

Druhou nesnáz spatřuje Váša v rozvádění taktů s tonou v takty tvaru původního. Za slabiku jedinou trojdobou ι třeba při přízvučném překládání klásti dvě (— u, po případě w —), za slabiku čtyřdobou I J tři (— w v, po případě w o —). Čtyři — jak myslí Váša — asi sotva

kdy; nemáme slabiky pětidobé nikde v praxi určitě dosvědčeny. Tím

přidáváním slabik utrpí prý však stručnost a praegnantnost výrazů, verš český proti příslušnému řeckému bude prý rozbředlý, «štěrkovaný», a ráz skladby prý se tím změní. I to popírám. Takovýchto slabik s tonou je poměrně málo, tak že vždy půjde o přidání jen několika málo slabik. Kdo ze zkušenosti ví, jak praegnantní, sytá řeč antických písní lyrických i dramatických vadí překladateli, chce-li myšlenku podati česky týmž počtem veršů, jak je k překladu třeba někdy dlou hého přemítání a dlouhé volby mezi stejnoznačnými slovy, ten uzná, že při mém spůsobu překládání dokonce není třeba slova snad při dávati a vůbec verš nějakým spůsobem »štěrkovati«. Skoda, že Váša

neprohlédl v té příčině můj překlad Elektry celý; myslím, že jsem v něm »neštěrkoval«, a že nebude musiti při přízvučném překládání lyrických strof řeckých podle mého návrhu »štěrkovati« ani žádný jiný jen poněkud obratnější překladatel. Že se zaměňováním tvaru taktu ráz skladby docela změní, rovněž bych netvrdil: rhythmus se tím

zajisté nikterak nezmění, a o to hlavně jde. Z hymnů delfských a písně Seikilovy víme, že v melodii nemusila slabice dlouhé v textu vždy odpovídati nota dlouhá, nýbrž že jí často odpovídalo několik krátkých. Kdo nám za to ručí, že taktům s tonou v textu neodpovídal v melodii

původní tvar taktu, že na př. za takt textu 1 I v melodii nebyl jiný tvar téhož taktu — kj w? A teprve melodie zajisté dodávala skladbě vlastního rázu. Ten na základě pouhého textu přesně určití nemůžeme;




postačí nám tudíž zachovati při přízvučném překládání to, co určitě můžeme stanovití, totiž původní rhythmus veršů. Překládáním časo

měrným nestává se ani rhythmus zřetelným. Aí.

Rovněž není správno, že by se užitím caesury ženské místo rftužské ráz veráe měnil. V hexametru, jak dokázal 0. Vaňorný, není ani nutno užívati častěji caesur ženských místo mužských. Máme

jednoslabičných slov přízvučných dost (více než se obyčejně soudilo a než také já jsem dříve soudil), a není vskutku třeba v hexametru a jiných verších delších uchylovati se k takovému zaměňování caesur. Větší nesnáz je se zákonitou diaeresí po prvním metru dimetru ana

paestického; a ani tu obtíž nespočívá vlastně v nedostatku přízvučných jednoslabičných slov, nýbrž v krátkosti verše. Klásti na konci každé druhé stopy jednoslabičné slovo přízvučné, na začátku každé třetí stopy jednoslabičné slovo nepřízvučné, vyžaduje vskutku užití takového značného počtu jednoslabičných slov, že i při vší jejich hoj nosti překladatel, který je vázán textem originálu, bude v nesnázích, a nahradí proto leckdy diaeresí po druhé stopě caesurou v stopě třetí. To děje se (arci jen výjimkou) i v starověku, ale je to rhythmicky úplně nezávadné.

Jestliže tedy Váša míní na konci svého článku, že dokonalé nahrazování meter antických metry přízvučnými jest i pro jazyk český ideálem nedostižným, má pravdu, míní-li, že k dokonalému nahra zování antických meter jest potřebí vystihnouti všecky zvláštnosti

metra, jak se jeví na pouhém textu, a to i takové, které s vlastním

rhythmem verše nejsou ani v příčinném spojení. Kdo však, jako já, soudí, že přesné vystihování takových nepodstatných zvláštností není nutné k zachování původního rhythmu, ten neupře oprávněnosti mému

výroku, jejž jsem učinil hned na počátku svého pojednání, že lze na

podobiti v češtině přízvučně i na pohled nejnesnadnější metra antická — arci někde s jistými obměnami, ale rhythmicky ne

závadnými. Oto, co k podstatě určitého metra náleží, se právě s Vášou rozcházíme. On pokládá v některých metrech leccos za známku

podstatnou, co mně, myslím právem, jest vedlejší, a jsouc vedlejší, ne musí býti při přízvučném napodobení metra zachováno. Podstatných známek jednotlivých meter i já jsem při svých návrzích šetřil.

Obtíže největší budou činiti při napodobení přízvučném řady iónské z příčin, jež jsem v Článcích svých obšírně vyložil, — ale kolik strof

iónských v zachované literatuře antické vůbec máme?

Připomínám tu výslovně, že tyto poznámky přičiňuji k článku Vášovu jen proto, aby věc se objasnila. Vida, že i lidé nepovolaní a metriky naprosto neznalí vyslovují se proti mému návrhu, aby chom upustili již jednou od časoměrného překládání antických -básní, které se povaze našeho jazyka naprosto příčí, jsem tomu vskutku rád, vyskytne-li se někdo, kdo o pojednání mém, které vyšlo z mého nej pevnějšího přesvědčení, jedná věcně a obrací se proti němu ne pouhým lichým a laciným popíráním, nýbrž důvody. V tom případě jest mi

vždy diskusse milá a vítána. Bylo by však lépe, tuším, vésti ji v časo

pisech odborných.

Články 7. oboru klassické filologie v listech slovanských.

Φκιοιοπΐ1! ecKoe o6o3pínie. Tomi. XV. Kmira 1. Moskva 1899.

A. J. Sonny: Ad thesaurum proverbiorum Romanorum subin denda. Doplňky ke spisu: Aug. Otto, Sprichworter und sprichwortliche Redensarten der Romer, Leipzig 1890. Pořádkem abecedním, Aetna—Li



Date post:	12-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	duongdieu
View:	212 times
Download:	0 times

Drobné zprávy

Documents