U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

TOUŽIMSKÝ & MORAVEC

®

Vstupni strany.indd 1 16.5.2007 12:10:52

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

JAN DRÁBEK

DVA ŽIVOTYVLADIMÍRA KRAJINY

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

JAN DRÁBEK

DVA ŽIVOTYVLADIMÍRA KRAJINY

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

Nakladatelství Toužimský & Moraveca autor děkují za účinnou pomoc při vydání knihy

Františku Antoňovi, Suzaně Benešové-Regenermlové, Olze Brzorádové-Němečkové, Michaele Čaňkové, Jaroslavu Čechákovi,

Michalovi Čechákovi, Václavu Čejkovi, Dušanu Dostálovi, Jaroslavu Egertovi, Staše Fleischmannové-Jílovské, Boženě Friedlové,

Doris Grozdanovičové, Daně Holé, Olze Houskové-Jílovské, Mojmíru Churavému, Mileně Jandové-Krajinové, Vlastislavu Janíkovi,

Karlu Klinkovi, Františku Kocmanovi, Erazimu Kohákovi, Martě Koldové, Vladimíru Korelusovi, Jiřímu Košařovi, Aloisii Kotýnkové, Petru Kourovi, Miloši Kvintusovi, Lence Kvintusové, Aleši Kýrovi, Otto Linhartovi ml.,

Radomíru Lužovi, Eduardu Markovi, Ludmile Marešové, Josefu Mašínovi, Zdeně Mašínové, Vlastě Měšťánkové, Miloslavu Nečáskovi, Josefu Pinkavovi,

Oldřichu Studničkovi, Aleně Šimánkové, Vojtěchu Šustkovi,Ivaně Tymkové-Markové, Janu B. Uhlířovi, Vilému Wodákovi, Marii Žákové,

Kanadskému velvyslanectví v Praze a Knihovně Václava Havla. Fotografie a dokumenty jsou z archivů:Archiv der KZ-Gedenkstätte MauthausenČeská tisková kancelářKabinet dokumentace a historie Vězeňské služby, PrahaMuzeum policie ČRMuzeum v Brandýse nad LabemNárodní archivSeveročeské muzeum v Liberci Technické muzeum PrahaVojenský historický ústav Prahanakladatelství Ronsdale Presssoukromých archivů Jaroslava Čvančary, Jana Drábka, Mileny Jandové, Vladimíra Koreluse a dalších

© Jan Drábek, 2016© Toužimský & Moravec, 2016

ISBN 978-80-7264-171-0

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

7

ÚVODNÍ SLOVO

Ačkoliv prof. RNDr. Vladimír J. Krajina (1905–1993) patří bez sebemenších pochybností k největším Čechům 20. století, zná jej u nás pouze několik historiků a botaniků. Krajinovo jméno je přitom symbolem boje proti nacistické a komunistické totalitě, za což se mu uchvatitelé moci po tzv. Vítězném únoru odměnili od-souzením k 25 letům těžkého žaláře a vymazáním z dějin. Osud zakladatele a provozovatele civilního radiového vysílání domácího protinacistického odboje, jednoho z hlavních reprezentantů domá-cí rezistence a posléze i významného antikomunistického politika, je fascinující a poutavě v sobě odráží celou spletitost – z českého pohledu – nepříliš šťastného 20. století.

Vladimír J. Krajina se narodil v moravských Slavicích. Gym-názium absolvoval v Třebíči, přírodovědeckou fakultu pak na Uni-verzitě Karlově v Praze. Jako nadšený botanik se zaměřením na vy-sokohorskou květenu absolvoval řadu stáží v Evropě, jeho studijní pobyt na Havaji pak byl spojen s cestou kolem světa. Domovskou institucí se mu stal Botanický ústav pražské přírodovědecké fakulty, který se zapsal i do dějin odboje, neboť právě zde Krajina po němec-ké okupaci organizoval poslech zahraničního rozhlasu a zapisování důležitých údajů z něj.

Členem vůbec první organizace domácího odboje – Politického ústředí – se doc. Vladimír J. Krajina stal z podnětu Jaroslava Drábka, otce autora vzpomínek, které máme v rukou. Od počátku se sta- ral o organizování zpravodajské činnosti. Ve spolupráci s vojenskou

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

8

organizací Obrana národa zastřešoval v rámci programu Sparta Ia řadu vysílacích stanic, jejichž depeše představovaly pro reprezentan-ty československého exilu cenu zlata; Vladimír J. Krajina se podílel na odeslání celkem 25 000 depeší. Bez nadsázky lze říci, že bez něj by nejen domácí, ale i zahraniční odboj vypadal podstatně jinak.

Po rozbití první odbojové garnitury a téměř absolutní likvidaci Politického ústředí na přelomu let 1939/1940 stanul Krajina v čele zastřešujícího orgánu domácí rezistence – Ústředního vedení odbo-je domácího. Po příchodu zastupujícího říšského protektora Rein-harda Heydricha Krajina marně protestoval proti atentátu na něj, neboť správně předpokládal, že následné represe smetou poslední zbytky organizované rezistence. Teror, který po atentátu následoval, však předčil všechna očekávání a z Krajiny učinil psance a nejhle-danějšího muže protektorátu. Od června 1942 do ledna 1943 se Krajina ukrýval na řadě míst Českého ráje, kde se o něj starali oby-čejní stateční lidé – bývalí členové Sokola, legionáři, členové Jedno-ty bratrské, učitelé. Jejich hrdinství lze měřit pouze zorným úhlem věčnosti, protože mnohdy riskovali nejen životy své, ale i životy svých rodin. Mnozí ztratili vše. Atmosféra druhého stanného práva, kdy se popravovalo pro pouhé schvalování atentátu i vyhlazení Li-dic a Ležáků byly stále ještě v živé paměti – a přesto Krajinu neod-mítli a vždy mu poskytli úkryt, potraviny, ošacení a psychickou podporu. Po atentátu bylo ovšem přerušeno radiospojení mezi do-movem a Londýnem a nervózní exil, který měl pouze útržkovité zprávy a v mnohém tápal, řešil tuto situaci vysláním desantu Anti-mony, jehož členové měli obnovit vysílání – a především vyhledat Krajinu. Tento zdánlivě neuskutečnitelný úkol byl se zdarem splněn a v prosinci 1942 a lednu 1943 bylo spojení skutečně obnoveno. Krajina se s parašutisty setkal, avšak toto setkání se mu stalo osud-ným, neboť Gestapo se mu v rámci likvidační akce proti Antimony

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

9

dostalo opět na stopu. Dva ze tří parašutistů se v polovině ledna 1943 při zatýkání v Rovensku pod Troskami otrávili a svou smrtí uchránili obyvatelstvo městečka před osudem Lidic, kterým vyhro-žovalo Gestapo v případě jejich ozbrojeného odporu. Krajina sám byl za neméně dramatických okolností zatčen na konci ledna 1943 v Turnově. Stal se čestným vězněm státního tajemníka Karla H. Franka a zbytek války přečkal v Malé pevnosti Terezín.

Ačkoliv usiloval o návrat do Botanického ústavu, opět jej před-běhly dějinné události: Československá strana národně socialistická jej na podzim 1945 jmenovala svým generálním tajemníkem. Kra-jina se rovněž stal poslancem Národního shromáždění. Ve funkci generálního tajemníka se rychle vyprofiloval v zásadního odpůrce komunistické strany a jejích praktik. Ihned po přijetí demise mi-nistrů demokratických stran v únoru 1948 byl proto zatčen, ale ja-ko zázrakem vyvázl na základě přímé intervence prezidenta Beneše. Vzápětí poté emigroval. Za největší vyznamenání považoval osobní přijetí Winstonem Churchillem, který mu vyjádřil poděkování za jeho neohroženou zpravodajskou činnost. Společně s rodinou se Krajina usadil v kanadském Vancouveru, kde se na tamější Uni-verzitě Britské Kolumbie plně realizoval ve svém oboru – botanice a krajinné ekologii. Intenzivně publikoval, přednášel a stal se pro-pagátorem a zakladatelem celé řady přírodních rezervací. Za svou průkopnickou činnost obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání. An-gažoval se i v exilovém hnutí – byl předsedou Československé strany národně socialistické a členem Rady svobodného Československa. V roce 1990 mu bylo – jako prvnímu z představitelů českosloven-ského exilu – uděleno nejvyšší československé státní vyznamenání – Řád Bílého lva. Vladimír J. Krajina zemřel v roce 1993 a je spolu s manželkou pochován na Vyšehradském hřbitově.

Vzhledem ke skutečnosti, že Vladimír J. Krajina byl v Turnově

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

10

Gestapem zatčen u mého pradědečka, Bohumila Doležala, byl od dětských let mým hrdinou. Svůj názor na něj jsem nezměnil ani poté, kdy se Protektorát Čechy a Morava stal mým profesionálním zájmem. Naopak. Vladimíra J. Krajiny si pro jeho čisté a statečné životní postoje vážím stále více, a proto s radostí a potěšením vítám knihu vzpomínek Jana Drábka, která se vám, vážení čtenáři, nyní dostává do rukou.

Praha, únor 2016PhDr. Jan B. Uhlíř, Ph.D.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

11

přEDMLuVA

Za války bylo pro mne jméno Krajina v nejlepším případě jen matným pojmem. Alespoň ze začátku. Navíc se mi pletl pojem kra-jiny rodu ženského s tím mužským Krajinou, který byl jasně jiného rodu.

Mému porozumění také vůbec nepomáhalo, že se doma občas vedla řeč o jakési drtině či nějakém Drtinovi, což se mi přirozeně v hlavě také poněkud pletlo.

V den, kdy vypuklo Pražské povstání, mi bylo právě deset let, tedy věk, kdy jsem ještě nebyl obzvláště chápavý, abych ty pojmy více rozlišoval. Navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že mi rodiče záměrně nic nevysvětlují: čím větší byl chaos v mé hlavě, tím menší byla pravděpodobnost, že bych se buď o krajině, nebo o drtině něk-de neuváženě rozpovídal.

Když jsem konečně začal drtiny a krajiny patřičně rozlišovat od Krajinů a Drtinů, to už se ten první pán nějakou dobu skrýval před Gestapem, až se nakonec stal jeho vězněm. Ten druhý žil v bezpečí v londýnském exilu a bylo ho slyšet každý týden na rádiové stani- ci bé bé cé, kde zcela přesvědčivě předpovídal nesmírně špatný ko-nec pro Hitlerovu říši. Poté se obě tyto osobnosti objevily spolu s mým tátou na obrázku pořízeném na kbelském letišti fotografem Hájkem v květnu 1945. Bylo to při příležitosti Drtinova návratu z Londýna. Pro větší pikantnost záběru, jako zlověstný náznak věcí budoucích, je v pozadí fotografie možné rozeznat skupinu rudoar-mějců stojících v bojovém vozidle…

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

12

To byl tedy ten Krajina, jeden z tátových kamarádů, se kterými jsem se potom seznámil i osobně. A v té době jsem konečně pocho-pil, že tou často zmíňovanou krajinou byl vlastně tento pán s vlasy vybíhajícími doprostřed čela a po stranách ke spánkům, takže cel-kový dojem byl rozpustile šelmovský. A tím, jak poválečné údobí pokračovalo, dozvídal jsem se kousek po kousku, že jde o národ-ního hrdinu, který za války informoval Spojence o strategicky ne-smírně významných plánech nacistů. Podle mého vkusu se však málo smál. Nevěděl jsem si s tím rady, až mi táta jednou vysvětlil, že to bylo pomyšlením na to, kolik jeho přátel se těchto zářivých momentů nedočkalo.

S manželkou Marií (které se u nás vždycky říkalo Mánička), s její maminkou a dcerou Milenkou se Krajina brzy přistěhoval do činžáku v Krocínově ulici, kde jsme bydleli. Když totiž byla během pražského povstání z něho vypuzena německá rodina – kdo ví kam, tak můj táta byt zabral „právem revoluce“ a hned ho také Krajinovi předal. Milenka byla mou vrstevnicí, dokonce jsme spolu chodili do stejné čtvrté třídy školy na Uhelném trhu.

Bohužel, jak se zdá, zpochybňování významu domácího odboje se dnes v Česku stalo jakýmsi podivným národním sportem. Mož-ná, že se Krajina nemohl rovnat k celosvětově známým odbojovým osobnostem, jako byli například maršál Tito nebo norský Max Ma-nus, ale k tomu byly celkem pádné důvody.

Norský odboj vznikal více než rok po tom českém, a jugoslávský ještě o rok později, a to už bohužel byla valná část našich odbojářů buď ve vězení, nebo popravena. Mezi Německem a Norskem leží pro Norsko blahodárné Severní moře a Bělehrad je od Berlína více než tisíc kilometrů daleko. Ve čtyřicátých letech vedla cesta mezi těmito městy z velké části silně nepřátelsky nakloněným prostředím a zčásti náročným horským terénem. Oproti tomu cesta z Berlína

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

13

do Prahy měří asi jen 280 km a vedla z velké části podél malebného údolí Labe. Možná že český odboj nedokázal dopravu na této trase vážně ohrozit, ale zato dokázal Spojence zásobovat strategicky vr-cholně důležitými zprávami. O podobně významných nahlášených zprávách nemohl norský a jugoslávský odboj ovšem ani snít.

Když byl Max Manus v největší tísni, mohl si vždy na několik dní odskočit do sousedního neutrálního Švédska, kde si s britskými agenty mohl připít skotskou a poradit se jak dál. V jugoslávských horách byl Tito aktivní na území, které měl většinou pod kontrolou a byl obklopen svými po zuby ozbrojenými bojovníky. Navíc ho Angličané pravidelně zásobovali nejen ze vzduchu, ale také po moři.

Nic takového Krajina neměl k dispozici. Za téměř dva roky, kdy po něm tak intenzivně Gestapo pátralo, byl většinou sám a sám. Ukrývali ho dobří lidé, kteří tím riskovali vlastní životy. A i při nej-bujnější fantazii není pro nás dnes možné představit si to soustavné napětí, se kterým se musel Krajina denně vypořádávat a které by člověka s menším přesvědčením o správnosti a významu svého úko-lu, a také bez průvodní odvahy, vytrvalosti a rozhodnutí už dávno vyřadilo ze hry. On však válku nejen přežil, ale současně se i stal odbojovou legendou.

S pomocí vojenského odboje a informací vysoce postaveného nacisty Thümmela (agenta A-54), odesílal Krajina a jeho druhové pravidelně depeše do Londýna například o umístění odpalovacích míst pro německé rakety v Peenemünde, o zrušení plánu na invazi Británie, nebo datum plánovaného vpádu Němců na Balkán. Přes Krajinu šla do Anglie také možná nejdůležitější zaslaná zpráva od-boje – datum plánovaného německého vpádu do Sovětského svazu. Churchill o tom Stalina přirozeně ihned informoval, ale tento para-noik, jak už to měl ve zvyku, kapitalistickému západu zásadně ne-věřil. To pak stálo jeho zemi statisíce, ne-li miliony životů.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

14

Vzpomínám si, jak se jednou začátkem padesátých let u nás na newyorském předměstí v Jackson Heights sešla skupina býva-lých odbojářů. Nějak přišla řeč na slavný film Casablanca, který, jak známo, pojednává o osudu československého odbojáře s maďar-ským jménem Viktor Laszlo. Hrál ho herec Paul Henreid, který byl zase pro změnu původem Rakušan.

Všem odbojářům se film líbil, ovšem ne jako seriózní doku-ment, ale spíš jako dobře hraná pohádka. Jeden z nich se zmínil o Laszlovi, uprchlíku před nacismem, který se klidně prochází po fakticky Němci ovládané Casablance v pečlivě vyžehleném bílém oblečku. Elegantně usrkuje šampaňské v baru zvaném Rick’s Café Americain, což se mohlo líbit jeho šéfovi, vedoucímu filmového studia Jacku Warnerovi, ale rozhodně to bylo proti praxi i těch nej-naivnějších spiklenců. Když se Krajina dva roky před svým dopa-dením Gestapem „potopil“, tak si změnil jméno a nechal si narůst plnovous. Poté se skrýval mimo Prahu v Českém ráji.

Ve filmu je scéna, kdy francouzská kolaborantská policie spolu s Gestapem likviduje odbojářskou schůzi. Laszlo spolu s vrchním z Rick’s Café Americain Rickovi vysvětluje, že uprchli v posledním momentu, poté co policie vnikla do domu, kde se schůze konala. V porovnání s tím si pražské Gestapo vždy dalo nesmírně záležet, aby místo dopadení bylo náležitě obklíčeno, než se buď samo vyda-lo dovnitř nebo tam poslalo české četníky. Krajina zásadně taková setkání nenavštěvoval. Dával přednost schůzkám, při kterých se chodilo po pražských zatemněných ulicích ve dvou.

Patrně nejneuvěřitelnější jsou mistrné obraty v dialogu mezi Laszlem, šéfem francouzské policie ve Vichy a německým důstoj-níkem Gestapa Strasserem, který ze záhadných důvodů zásadně chodil v uniformě majora luftwaffe. Místo toho, aby Strasser Laszla okamžitě zatkl, tak se s ním elegantně handrkuje. A když pak už je

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1

15

jasné, že Laszlo odmítá vyzradit jména vedoucích evropských od-bojářů, Strasser ho informuje, že: ,,…je mým úkolem zajistit, že zů-stanete v Casablance.“ To je ovšem absurdní, protože Strasserovým úkolem by přece bylo ho na místě zatknout, postarat se o jeho převoz do Německa, a kdyby mu snad Laszlo nějakým způsobem odporoval, tak ho prostě zastřelit.

A co se týče vedoucích odboje v Paříži, v Aténách, Amsteroda-mu a také v Berlíně, o kterých je ve filmu také řeč, je tu vhodné si připomenout, že Krajina si dával velký pozor, aby neznal jména odbojářů kromě těch nejnutnějších, a mezi takové rozhodně nepa-třili ti v Němci okupované cizině… Bylo to proto, aby je v případě nesnesitelného mučení nemohl prozradit. Ze stejného důvodu no-sil s sebou ampulku cyankáli. Aby přece jen nedošlo k nějakému propojení odbojových organizací v okupovaných zemích, Němci se důsledně snažili mít všechny komunikační prostředky pod přísnou kontrolou. Vznik takové propojené sítě mezi odbojáři by zcela jistě mělo zhoubný následek pro německý plán naprostého podmanění Evropy.

Ovšem když Laszlo řekne Strasserovi, že i kdyby vyzradil jména všech vedoucích odbojářů, tak by to nacistům nepomohlo, protože ve všech koutech Evropy by povstalo statisíce jiných, tak se bohužel mýlí. Krajina sám viděl, jak atentát na Heydricha a německé maso-vé vraždění, které následovalo, mělo za následek, že velké úspěchy českého odboje se staly minulostí.

Když už jsme u atentátu na Heydricha, je zajímavé, jak naivně se s celou věcí vypořádali v Hollywoodu v roce 1943. Ve filmu Ka-tové také umírají vtrhne do bytu pražského profesora Gestapo. Poté propustí skupinu studentů, aniž by si zjistili totožnost jediného z nich. Gestapu jde o pana profesora, kterého taky záhy zatkne. Po-té se udivený pan profesor ptá, z čeho jej gestapáci obviňují. Kraji-

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

16

na, který musel vidět spoustu těl zkrvavených Gestapem, by se asi jen smutně usmál. Zatčení dobře věděli, že si nemohou dovolit klást otázky. Normální gestapácká procedura byla – postavit zatčeného čelem ke zdi a občas ho zezadu uhodit nebo kopnout, zatímco se byt pečlivě prohledával.

Jednou částí filmu Casablanca by ovšem nejen Krajina i každý zkušený odbojář souhlasil. To poté, co Humphrey Bogart jako Rick ošetřuje zraněnou Laszlovou ruku a ptá se ho, jestli tohle všechno za tu námahu stojí.

„Můžete se nás taky zeptat, proč dýcháme. Kdybychom přestali, tak zemřeme. Když přestaneme bojovat, tak skoná celý svět,“ odpoví Laszlo.

V některých věcech se osud Vladimíra Krajiny poněkud podo-bal Disneyho grotesce, která v roce 1938 vyhrála Oscara. Jmeno-vala se Býk Ferdinand a pojednávala o jednom zdatném zvířeti vy-pěstovaném pro arénu býčích zápasů. Bohužel Ferdinand dává přednost přičichávání ke květinkám místo souboji v býčí aréně. Poté, co se odmítá v aréně utkat s frustrovaným toreadorem, je vrá-cen na pastvu. Podle vypravěče příběhu …tam sedí dodnes pod kor-kovým stromem a tiše přičichává ke květinkám kolem něho. Je tam vel-mi šťasten. Asi tak jako Krajina byl šťasten pod svými douglaskami v Britské Kolumbii. Jen jednu okolnost, která je zcela v Disneyho stylu, je v jeho případě možno přidat: Krajina odjakživa trpěl sen-nou rýmou.

Tento přírodu milující odbojář byl sice trnem v očích nacistů, ale na rozdíl od mnohých svých druhů odmítal nosit u sebe zbraň. Také na rozdíl od svých mnoha spolubojovníků válku přežil a tak si ještě mohl přivonět k mnoha nesmírně exotickým květům.

Krajina byl Gestapem polapen až čtyři roky po začátku války. Na každém jeho přesunu záviselo mnoho jiných životů. Bylo to

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 1 6 5 1 1