ŘÍŠE KONÍČKŮ
Těžko bychom nalezli ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Těžko bychom také objevili něco přínosnějšího pro rozvoj vlastní osobnosti nežli vášeň pro něco. Pro koníčka. Ne náhodou jsou Češi králi kutilů.
Říše koníčků
TEXT A FOTO: M DTÉMA
Lenka Kardová může krmit své svěřence i z ruky. Dělá to však jen výjimečně – koně
Převalského si v Dobřejově zvykají na pobyt ve volné přírodě a s lidmi proto
bývají v kontaktu co nejméně.
KOKTEJL 7-8/2010 73
ŘÍŠE KONÍČKŮ
Praha
Dolní Dobřejov
Ústí nad Labem
PrahaPlzeň
Karlovy Vary
JihlavaOlomouc
Ostrava
ZlínČeské Budějovice Brno
Pardubice
Hradec Králové
Liberec
Denní chlebíček ošetřovatele není jednoduchý – obnáší mimo jiné poklidit všechny výběhy
a odvézt, co po koních zůstalo.
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
V zimě tu dokáže napad-nout přes metr sněhu, zatímco v létě rtuť tep-loměru snadno atakuje i pětatřicetistupňovou hranici. Česká Sibiř. Pro poslední z divokých koní je tohle místo ne-falšovaným rájem na zemi.
PŘEVALÁCI V ZÁVĚJÍCHObec Dolní Dobřejov leží doslova
na konci světa. Jízda údolím k neob-vyklé farmě na svahu se v zimě mění
v maturitu řidičského umění. „Když napadne sníh, musím protáhnout cestu traktorem. Nasadím radlici a proměním se v místního cestáře,“ ukazuje správce statku Jaroslav Kar-da na Zetor zaparkovaný na dvoře. „Jinak by se sem obyčejným autem nikdo nedostal.“
Sám jsem s tím měl dost práce i po jeho blahodárném zásahu, když se počasí rozhodlo ukázat, že si zdejší kraj své drsné pojmenování určitě zaslouží. Spustila se taková sněhová
vánice, že bylo vidět sotva na třicet kroků. Přesto vstupuji v doprovodu Jaroslavovy manželky Lenky do ob-rovského výběhu. Vlastně je to spíš louka s lesíkem tak rozlehlá,že její kovové hrazení se za dokonalé vidi-telnosti ztrácí za obzorem. Za clo-nou rozvířených vloček rozeznává-me skupinku nehybných stínů, kvůli kterým jsem sem přijel.
Brodíme se závějemi o něco blíž. Stádo koní Převalského nehybně čeká, až řádění živlů poleví. Stej-ně jako ve volné přírodě stojí koně blízko u sebe a nastavují větru roz-ložité zadky, aby co nejvíce spořili tělesným teplem. Pouze vedoucí klisna jménem Queen se otáčí čelem k nám, aby zjistila, kdo přišel v ta-kovém nečase rušit odpolední klid stáda.
VÍC KONÍ NEŽ LIDÍTyto pět let staré vzpomínky
se mi znovu vybavily v paměti při dnešním Jaroslavově vyprávění.
74 KOKTEJL 7-8/2010
„Letos byla zima tak tuhá, že jsem protahoval pluhem nejen cestu, ale i výběhy koní. Objel jsem to hezky dokola a pak ještě středem do kříže. Sníh sahal koním až po břicha. Není se co divit, že se jim do něj nechtělo. Musel jsem proto prohrnout trasy, aby se mohli proběhnout.“
Teď v polovině června je však krás-ně teplo a všude se vznáší příjemná vůně koní. Ne však ledajakých. Zdej-ší stádo koní Převalského patří k nej-starší nepřerušené chovné linii na světě a čtyři z jeho členů už v posled-ním desetiletí odcestovali do stepí Mongolska. Pražská zoo, které farma v Dobřejově patří, se totiž zapojila do celosvětových snah navrátit do přírody divokého koně, kterého lidé v šedesátých letech vyhubili. Naštěstí už tou dobou existovaly záložní chov-né skupiny, které daly základ dnešní populaci. V mongolských a čínských rezervacích či v aklimatizačních sta-nicích žije více než pět stovek koní Převalského. Další více než tisícovku
chovají zoo po celém světě. Poslední divoký kůň na světě je tedy prozatím zachráněný.
Kardovi vítají příležitost popoví-dat si s někým „odjinud“. Bavíme se o jejich čtyřech psech i o tom, co je nového v pražské zoo. Pochvaluji si zdejší božský klid. „Máme tu cel-kem osm popisných čísel,“ říká na to s úsměvem Jaroslav. „Ale protože
zoologické zahradě patří dvě z par-cel a jeden soused má taky dvě, je tu vlastně jen šest usedlostí.“ Někteří majitelé však přijíždějí jen na víkend nebo na léto, takže tu kromě Kar-dových nastálo žije jen jedna další rodina.
V Dolním Dobřejově tak vlastně opravdu žije víc koní než lidí. Mo-mentálně třináct. „Teď tu máme šest
• Koňskou sílu zná dnes asi každý milovník sportovních aut – i kdyby živého koně v životě neviděl. Jako jednotku výkonu ji původně zavedl James Watt, aby mohl zákazníkům přiblížit přelomovou sílu svých vylepšených parních strojů. Použil proto přirovnání k síle zvířete, které tehdy znal a používal skoro každý.
• Koňská síla byla důležitá i pro naši nejslavnější automo-bilovou závodnici Elišku Junkovou. Jezdila závodním vozem Bugatti Type 35. Ten měl v základní verzi výkon necelých sto koní, s přeplňovanými motory však až 152, respektive 140 koní. Patřil k nejúspěš-
nějším závodním vozům své doby.• Úctyhodných 1001 koní doká-zali před pěti lety zavřít pod kapotu opět konstruktéři znovuzrozené
značky Bugatti. Model Bugatti Veyron zrychlí z nuly na sto za pouhé dvě a půl sekundy, ve městě má
však závratnou spotřebu přes čtyřicet litrů na sto kilometrů.
Vzájemné čištění srsti utužuje sociální vazby členů stáda. Oba koně přitom stojí vedle sebe, každý s hlavou u hýždí toho druhého. Pohodlně tak dosáhnou na ta místa těla partnera, která si sám může čistit jen stěží.
KON
Ě PO
D K
APO
TOU
KOKTEJL 7-8/2010 75
ŘÍŠE KONÍČKŮ
hřebců a sedm klisen,“ vypočítává paní Lenka, která mě vede do výbě-hu stejně jako tenkrát. „Mezi klisny můžeme jít celkem bez obav, u kluků ale budeme muset být opatrnější,“ upozorňuje mě. Je to krása. Opět se volně pohybuji mezi divokými koň-mi. Žádné mříže ani příkopy, jenom pocit vzájemného respektu.
Podle bělavé skvrnky na čele snad-no poznávám vůdčí klisnu. Je to stále
Queen. „Ano, je to naše královna,“ potvrzuje paní Lenka. „Máme ji tu už sedmnáct let a stále si drží vůdčí post. Za tu dobu se tu už vystřídala hezká řádka klisen a některé z nich se probojovaly až na číslo dvě, Queenu však žádná z nich nepřemohla. Asi je to v genech. Když její dcera odjela do maďarské stanice Hortobágy, tak se tam taky hned stala vůdčí klisnou – a to jí byly pouhé čtyři roky.“
JAK TO CHODÍ U KONÍ„Inu, tak trochu jako u nás lidí,“
vysvětluje paní Lenka s úsměvem. „Dospělý hřebec hlídá stádo a taky řeší problémy klisen. Když jsme tu ještě měli chovného hřebce Nicka, vždycky zasáhl, když se šarvátky pří-liš přiostřily. Prostě se do toho vložil a holky rozehnal. Vůdčí klisna zase udržuje kázeň mezi svými podřízený-mi a vybírá třeba místo, kde se bude stádo pást. Vlastně tedy rozhoduje o každodenních věcech rodiny.“
Kázeň a společenský žebříček jsou ve stádě důležitou věcí. „Kůň, který neví, kam patří, je vlastně nespoko-jený,“ říká paní Lenka. „Je zajíma-vé, že nutně nemusí být v hierarchii bůhvíjak vysoko, aby mu to vyhovo-valo. Máme tu jednu klisnu, jmenuje se Viktorie. Už dlouhou dobu je na posledním místě žebříčku, ale nijak tím netrpí. Takový kůň se totiž ne-musí o své místo s nikým prát. Má klid a stejně jako u lidí mají i koně různé povahy. Některým klídek a teplíčko vyhovuje víc než stres okolo postupu v hierarchii.“
To, že klisna není ve společenském žebříčku zrovna jedničkou, nemusí nutně znamenat, že má horší kvali-
MIN
IRO
ZHO
VOR
Pražská zoo je mimo-řádně úspěšná v chovu koně Převalského. Jak to, že právě ona vede celosvěto-vou plemennou knihu?Tradici chovu koní Převalského založil v bývalém Českosloven-sku prof. František Bílek, který v roce 1921 přivezl tři koně Převalského ze zemědělské školy v Halle. Nechal je ustájit na školním statku v Netlukách u Uhříněvsi, odkud se pak hře-bec Ali a klisna Minka v roce 1932 přestěhovali do nově otevřené pražské zoologické zahrady v Troji. Praha se tak může pochlubit nejdelší nepřetržitou historií chovu a 215 naroze-nými hříbaty. Koně jsme nikdy nezavírali do stájí a dá-váme jim jed-noduchou a střídmou stravu, aby neměli zdravotní potíže.
Jak se daří chovu v Mon-golsku a dalších zemích, kde se Zoo Praha angažuje v návratu toto koně do volné přírody?V současné době žije v mon-golských a čínských rezer-vacích volně přes 400 koní Převalského, i když letošní mimořádná zima si vyžádala mezi stády 98 obětí. Jaro je ale příznivé a už se rodí nová hříbata. Zoo Praha spolupra-cuje se správou národního parku Gobi B, kde poblíž osady Tachin Tal, žije od roku 1998 pražská klisna Zeta, narozená jako první hříbě v chovné stanici v Dolním Dobřejově. Stala se matkou 7 hříbat a přežila i letošní
krutou zimu. Mongolové ji překřtili na Od – což
znamená Hvězda.
Jakým způsobem projekt funguje
v Mongolsku, v jeho domovině?
Projekt je výsledkem mezi-národní spolupráce skupiny International Takhi Group, jejímž členem je Zoo Praha od roku 2008. Přímo na místě vypouštění a péči o stáda zajišťují správy národních parků. Poslední vypouštění se odehrálo v roce 2007 a rov-nou do přírody. Příliš dlouhá doba pobytu v aklimatizačních ohradách koně spíše stresuje a jak se ukázalo, hřebci jsou schopni vytvořit si harémy a tedy i fungující stáda během několika týdnů.
Vítají obyvatelé Mongolska návrat tohoto koně na svoje území? Pro Mongoly je divoký kůň nazývaný tach´nebo tachi uctívaným zvířetem a jeho ná-vrat do je v celém Mongolsku pozorně sledován. Na počest koní Převalského dokonce vznikla oslavná píseň „Tahi irlee“, nazpívaná populární zpěvačkou Bayasgalan.
EVŽEN KŮS – zoolog, Zoo Praha
Koně Převalského jsou přizpůsobení k přežití v drsných podmínkách. V mongolských stepích může v zimě
klesnout teplota až k mínus padesáti stupňům. Toto je ovšem snímek z Dobřejova – České Sibiře.
foto
: arc
hiv
Evže
na K
ůse
76 KOKTEJL 7-8/2010
TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
ty. „Viktoriina dcera Zeta, která se s matkou dělila o dno tabulky, byla jednou z klisen, které jsme poslali do Mongolska. Tam se z ní stala vý-tečná chovná klisna, která odchova-la už sedm hříbat. A to je v tamních podmínkách co říct. Místní s ní jsou dokonce tak spokojeni, že ji přejme-novali na Od – to znamená Hvězda.“
Každodenní práce ošetřovate-le znamená také chodit mezi koně přímo do výběhu. Zeptal jsem se tedy, jak se utvářejí vztahy mezi di-vokým koněm a člověkem. „Záleží na tom, kde se utvářejí,“ zamys-lela se paní Lenka. „Občas se nám stane, že musíme některého z koní trochu převychovat. Lidé v zoolo-gických zahradách často krmí koně z ruky. Převaláci se samozřejmě tlačí dopředu, protože chtějí jablko nebo mrkev. Lidé před nimi začnou v obavách couvat – a to je přesně věc, kterou by dělat neměli. Pro koně je to signál podřízenosti. Myslí si pak, že si k člověku může dovolit to samé jako ke slabšímu jedinci ve stádu. Protože může snadno vážit přes tři metráky, není to nic dobrého.“
Opravdu ne. Člověk není stavěný jako kůň. Pořádný kopanec kopytem
nebo ťafka řezáky, přizpůsobenými ke spásání trávy, je ve slovníku koní Převalského jen takovým přátelským upozorněním, že se mají držet trochu dál. Pro člověka však může zname-nat jízdenku do nemocnice. „Koně mají kolem sebe podobně, jako my lidé, osobní prostor, který vzájemně respektují. Když respektují i vás, je většinou snadné udržet si je od těla.
Stačí pak třeba jenom zvednout ruce a udělat dva tři rychlé kroky dopředu. Dáte tak najevo dominanci a kůň vám uhne sám.“ Musím však podotknout, že já jsem za celý den pobytu ve vý-běhu prostná cvičit nemusel. Koně prý na člověku podle postoje poznají, jestli je uvolněný nebo napjatý. Mož-ná dokážou vycítit i sympatie a snahu o porozumění.
Vypouštění koně Převalského do volné přírody v Mongolsku. Až do poloviny 19. století o něm věděli jen mongolští
kočovníci. Roku 1879 propátrával jejich území Nikolaj Prževalskij, plukovník a kartograf carské ruské armády. Do
Moskvy přivezl kůži uloveného koně. Přírodovědec Poljakov ji prozkoumal a koně pojmenoval po jeho objeviteli.
Mouchy jsou v létě pro koně noční i denní můrou. Sedají si na veškerá vlhká nebo poraněná místa na těle.
KOKTEJL 7-8/2010 77
