Ekonomie - ukep.eu · považovat například zkoumání závislosti nabídky, poptávky a ceny....

Ekonomie

Studijní dokumentace projektu

„Podpora nabídky vzdělávacích programů pro

pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje“

Registrační číslo: CZ.1.07/3.2.02/02.0012

1

Tento studijní materiál byl vytvořen pro potřeby účastníků komplexního vzdělávacího

programu „Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného

sektoru Plzeňského kraje„ organizovaného Útvarem koordinace evropských projektů

města Plzně, p. o. (dále jen „ÚKEP“). Využívání v rámci výuky, ostatní vzdělávací

činnosti, konzultací, jeho distribuce, tisk a elektronická archivace jsou možné jen

s písemným souhlasem ÚKEP.

2

EKONOMIE

Obsah:

1 ZÁKLADNÍ INFORMACE K DOKUMENTU A KE STUDIU ................................................................................... 4

1.1 ÚVOD DO PROBLEMATIKY EKONOMIE ....................................................................................................................... 4

1.2 ZNALOSTI A KOMPETENCE ZÍSKANÉ STUDIEM .............................................................................................................. 4

1.3 DOPORUČENÍ PRO PRÁCI S DOKUMENTEM .................................................................................................................. 5

2 ÚVOD DO EKONOMIE .................................................................................................................................... 6

3 MIKROEKONOMIE ......................................................................................................................................... 8

3.1 TRH ZBOŽÍ A SLUŽEB .............................................................................................................................................. 8

3.1.1 Nabídka .................................................................................................................................................. 8

3.1.2 Poptávka .............................................................................................................................................. 10

3.1.3 Cena...................................................................................................................................................... 12

3.1.4 Cenová pružnost nabídky a poptávky (cenová elasticita nabídky) ....................................................... 13

3.1.5 Změny křivek poptávky a nabídky v důsledku změn necenových faktorů ............................................ 15

3.1.6 Prognózování vývoje trhu ..................................................................................................................... 20

3.2 TEORIE CHOVÁNÍ FIRMY ....................................................................................................................................... 21

3.2.1 Náklady a jejich členění ........................................................................................................................ 22

3.2.2 Příjmy a jejich členění ........................................................................................................................... 25

3.2.3 Zisk ....................................................................................................................................................... 26

3.2.4 Rovnováha firmy .................................................................................................................................. 27

3.2.5 Podmínka ukončení činnosti firmy a bod vyrovnání ............................................................................. 27

3.2.6 Dokonalá konkurence (perfect competition) ........................................................................................ 28

3.2.7 Nedokonalá konkurence ....................................................................................................................... 30

3.3 TRHY VÝROBNÍCH FAKTORŮ ................................................................................................................................... 34

3.3.1 Ceny výrobních faktorů......................................................................................................................... 36

3.3.2 Rovnováha na trzích výrobních faktorů ................................................................................................ 37

3.3.3 Trh práce .............................................................................................................................................. 39

3

3.3.4 Trh kapitálu .......................................................................................................................................... 42

3.3.5 Trh půdy ............................................................................................................................................... 45

4 MAKROEKONOMIE ...................................................................................................................................... 47

4.1 NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ A JEHO SUBJEKTY A VÝKONNOST .......................................................................................... 47

4.2 OTEVŘENÁ A UZAVŘENÁ EKONOMIKA ...................................................................................................................... 55

4.3 PLATEBNÍ BILANCE .............................................................................................................................................. 55

4.4 OBCHODNÍ BILANCE ............................................................................................................................................ 56

4.5 HOSPODÁŘSKÝ RŮST ............................................................................................................................................ 57

4.6 HOSPODÁŘSKÝ CYKLUS ......................................................................................................................................... 59

4.7 INFLACE ............................................................................................................................................................ 62

4.8 NEZAMĚSTNANOST ............................................................................................................................................. 67

5 EKONOMIE VEŘEJNÉHO SEKTORU ............................................................................................................... 75

5.1 ROVNOST A EFEKTIVNOST ..................................................................................................................................... 77

5.2 EXTERNALITY ...................................................................................................................................................... 81

5.3 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA STÁTU ............................................................................................................................. 84

5.3.1 Nástroje hospodářské politiky státu ..................................................................................................... 86

5.3.2 Protimonopolní politika ........................................................................................................................ 95

5.3.3 Strukturální politika .............................................................................................................................. 96

5.3.4 Stabilizační politika............................................................................................................................... 98

POUŽITÁ LITERATURA ......................................................................................................................................... 100

4

1 Základní informace k dokumentu a ke studiu

1.1 Úvod do problematiky Ekonomie

Hlavním cílem tohoto výukového modulu je umožnit posluchači lépe pochopit roli

ekonomie v dnešním světě a to jak z pohledu mikroekonomického tak

makroekonomického. Cílem je také seznámit studenty s některými specifikami

ekonomiky veřejného sektoru a to pouze v té míře, aby vhodně doplnily znalosti získané

v předchozím modulu Řízení veřejných financí.

Student po absolvování získá ucelený přehled týkající se dané problematiky a bude

rozumět mnoha klíčovým pojmům souvisejících s ekonomií nebo trhy.

V průběhu studia tohoto výukového programu budou posluchači neustále rozvíjet své

schopnosti a dovednosti a rozšiřovat si své znalosti o praktické pohledy, jež budou moct

později využít v praxi.

1.2 Znalosti a kompetence získané studiem

Vzdělávací program ekonomie je koncipován tak, aby se byl účastník po jeho

absolvování schopen prakticky i teoreticky orientovat v problematice:

a) základů ekonomie;

b) fungování trhu zboží a služeb;

c) trhu výrobních faktorů;

d) teorie chování firmy;

e) makroekonomických ukazatelů;

f) inflace;

g) nezaměstnanosti;

h) hospodářské politiky státu;

i) specifik ekonomiky veřejného sektoru.

5

1.3 Doporučení pro práci s dokumentem

Tento studijní dokument je určen jako základní učební pomůcka pro studenty

vzdělávacího programu ekonomie. Hlavním cílem studijního materiálu je souhrn látky

přednesené v rámci přednášek.

Učební látka obsažená ve studijním textu je rozdělena na 3 hlavní kapitoly, které jsou

dále členěny na jednotlivé subkapitoly. Obsah kapitol je v podstatě shodný s obsahem

jednotlivých přednášek a navazujících cvičení.

Vzhledem k omezenému rozsahu studijního dokumentu jsou v něm obsaženy pouze

nejdůležitější části týkající se dané problematiky. Posluchačům je proto pro ucelený

pohled na danou látku doporučeno přečíst si studijní literaturu, která je popsána v

kapitole: Doporučená literatura pro samostudium.

Na konci každé kapitoly jsou uvedeny kontrolní otázky a úkoly vztahující se k dané

látce. Odpovědi na ně lze nalézt přímo v textu, případně je lze z textu vyvodit. Cílem

těchto otázek a úkolů je ověření si porozumění dané látce a zamyšlení se nad danou

problematikou.

Pro lepší přiblížení pobírané teorie posluchačům bylo snahou autorů zapracovat do

textu také praktické příklady a zakomponovat co nejvíce názorných grafů a tabulek.

6

2 Úvod do ekonomie

Ekonomie studuje chování jednotlivců. Veškeré instituce, jako jsou firmy, banky, odbory,

dokonce i vládu, redukujeme na jednotlivce a zkoumáme principy ekonomického

jednání jednotlivců. Proto říkáme, že ekonomie je věda o lidském jednání (Holman,

2008).

Smyslem ekonomie je odhalování zákonitostí ekonomických jevů a jejich formulace do

ekonomických zákonů tak, aby mohly být využity při řízení státu (v případě politiky),

v podnikání a v managementu.

Ekonomie se podle přístupu ke zkoumání objektu dělí na dvě části – mikroekonomii

a makroekonomii. Tyto dvě části se liší v podrobnosti přístupu ke zkoumání ekonomiky.

Makroekonomie zkoumá ekonomické prostředí jako celek, mikroekonomie zkoumá

detaily chování jednotlivých subjektů.

Ekonomie také zkoumá organizační formy, jejichž prostřednictvím lidstvo řeší alokaci

disponibilních zdrojů mezi vzájemně si konkurující možnosti jejich využití. Podle toho,

jakým způsobem jsou v ekonomickém systému tato rozhodování uskutečňována,

rozlišujeme dva rozdílné typy ekonomik:

a) tržní ekonomika;

b) příkazová ekonomika.

Za hlavní cíl je v mikroekonomii považována rovnováha. Rovnováha je situace, kdy její

aktéři nemají důvod prosazovat změnu současného stavu, protože jsou s ním spokojeni.

V odlišných oblastech ekonomiky nemá rovnováha stejný význam. Na trzích je

rovnováha stav, kdy se poptávka kryje s nabídkou, pro podnik je rovnováha např.

situace, kdy produkuje maximální zisk.

Kromě dělení ekonomie na mikroekonomii a makroekonomii existují i další rozdělení.

Například rozdělení na pozitivní a normativní ekonomii.

7

Pozitivní ekonomie shromažďuje a vyhodnocuje fakta o stavu a chování ekonomiky a

tímto způsobem odhaluje její zákonitosti. Za případ pozitivního typu ekonomie lze

považovat například zkoumání závislosti nabídky, poptávky a ceny.

Cílem normativní ekonomie je vytváření dokonalejšího modelu uspořádání ekonomiky.

Příkladem je řešení otázky, zda státní rozpočet má být vyrovnaný, zda a jakou měrou

má vláda podporovat nezaměstnané, proporce mezi státním a soukromým sektorem,

jakým způsobem má stát právo zasahovat do hospodářské soutěže atd. Výstupy

normativní ekonomie jsou ověřeny praxí, přičemž spory o to, který z modelů je lepší,

nemusí být rozhodnuty nikdy. Do kategorie normativních přístupů patří většina modelů

strategického řízení.

Zvláštnosti ekonomie ve srovnání například s přírodními vědami jsou ty, že její zákony

platí především jako obecné tendence, které vycházejí z hromadných a náhodných jevů.

Na rozdíl od poznaných přírodních zákonů existuje v případě ekonomie od vyslovených

zákonitostí daleko větší množství odchylek. Jako příklad lze uvést jednu ze základních

ekonomických zákonitostí – zákon klesající poptávky. Tento zákon vyjadřuje skutečnost,

že s rostoucí cenou určitého zboží klesá množství poptávky po něm. Existuje však

mnoho situací, kdy tento zákon zcela neplatí. Avšak uvědomění si a případné vysvětlení

těchto odchylek může být manažerům užitečné.

Ekonomika je vědní disciplína, která zkoumá hospodářskou činnost v určitém odvětví

(ekonomika průmyslu). Je to původně synonymum pro výraz ekonomie ve smyslu

ekonomické vědy (Fialová, Fiala, 2011).

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 2:

Vysvětlete základní rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou.

8

3 Mikroekonomie

Mikroekonomie zkoumá a analyzuje chování dílčích ekonomických subjektů -

jednotlivců, domácností a firem, stav a vývoj jednotlivých trhů (výrobků a služeb,

primárních výrobních faktorů). Tato kapitola proto zahrnuje 3 základní podkapitoly,

v kterých bude pojednáno o trhu zboží a služeb, o teoriích, které ovlivňují chování firem

a o trzích základních výrobních faktorů (práce, půda, kapitál).

3.1 Trh zboží a služeb

Trh je systém, který určuje pravidla, podle kterých kupující a prodávající stanovují své

ceny, nabízené a kupované množství. Tržní systém je založen fungování trhu zboží a

služeb. Subjekty trhu jsou domácnosti, firmy a stát (stát je specifický subjekt trhu).

Trh zboží a služeb si lze představit jako určitý prostor, kde se setkává nabídka s

poptávkou a utváří se cena zboží a služeb. Na trhu dochází ke směně těchto statků,

která probíhá za pomoci finančních prostředků. Ekonomika je socioekonomický systém,

o němž se předpokládá, že rozhodnutí o alokaci výrobních faktorů, produkci statků a

jejich distribuci jsou uskutečňována na podkladě cen utvářených v procesu dobrovolné

směny mezi výrobci, vlastníky výrobních faktorů a spotřebiteli zboží a služeb Tato

rozhodování jsou až na výjimky realizována v přirozeném prostředí trhů. Ceny jsou

určovány tlaky tržních sil, vyvolávaných vzájemným působením tržní nabídky a tržní

poptávky.

3.1.1 Nabídka

Nabídka vyjadřuje, jaké množství zboží jsou výrobci/obchodníci ochotni

produkovat/prodávat na trhu za určitou cenu. Tržní nabídka by se dala charakterizovat

jako součet nabídek na daném trhu v určitém časovém období.

Rozlišujeme několik typů nabídky:

a) individuální nabídka – vyjadřuje nabídku jednoho výrobce;

9

b) tržní nabídka – představuje součet všech individuálních nabídek na určeném

trhu;

c) celková nabídka (agregátní nabídka) – souhrn všech tržních nabídek, tj. součet

veškerých nabídek na všech trzích.

Nabídka je vyjádřena nabídkovou křivkou:

Obr. 1: Nabídková křivka

P = cena, Q = nabídka (množství zboží)

Zdroj: www.cgi.math.muni.cz

Křivka nabídky vyjadřuje reakce výrobců na změny ceny zboží a zároveň informuje o

tom, jaké množství zboží budou při určitých cenách výrobci ochotni dodávat na trh.

Křivka nabídky jednotlivých výrobců se liší, neboť jejich průběh ovlivňuje celá řada

činitelů, jako jsou například objem disponibilních výrobních faktorů, subjektivní vlastnosti

výrobců. Jejich očekávání budoucího vývoje, změny nákladů při rozšiřování výroby atd.

Zákon rostoucí nabídky je jeden ze základních ekonomických zákonů. Vyjadřuje

skutečnost, že s růstem ceny zboží množství zboží nabízené na trhu roste. Vyplývá to

ze skutečnosti, že základním motivem výrobců je zisk, který se při růstu cen za

předpokladu konstantní úrovně nákladů zvyšuje. Výrobce pak na tento cenový podnět

reaguje tím, že zvyšuje objem výroby a nabízí na trhu větší množství. Přitom se

předpokládá, že cena je v tomto vztahu nezávislá proměnná. Nabízené množství na

ceně závisí.

10

Faktory ovlivňující nabídku jsou např. cena, náklady výroby, kvalita, množství,

konkurence, ceny vstupů, organizace práce technologie, ekonomické změny aj.

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.1.1:

Co vyjadřuje zákon rostoucí nabídky? Znázorněte graficky.

Jací činitele ovlivňují křivky nabídky jednotlivých výrobců?

3.1.2 Poptávka

Poptávka vyjadřuje množství zboží, které je spotřebitel ochoten koupit na trhu za určitou

cenu, na určitém místě a v určitý čas. Podobně jako u nabídky existují tyto formy

poptávky:

a) individuální poptávka – poptávka jediného spotřebitele po konkrétním výrobku;

b) tržní poptávka – součet všech jednotlivých poptávek na určitém trhu po

konkrétním výrobku;

c) celková poptávka (agregátní poptávka) – součet všech poptávek na trhu.

Zákon klesající poptávky nám říká, že s růstem cen poptávané množství zboží klesá.

Spotřebitelé mají tendenci kupovat méně zboží, pokud jeho cena vzroste. Pro

spotřebitele se tedy zboží stává atraktivnější a jejich motivace ke koupi roste v tom

případě, klesá-li cena. Z toho vyplývá, že vzroste i poptávané množství.

11

Tento zákon neplatí pro všechny druhy zboží, neboť na poptávku po některém zboží

nemá růst cen prakticky žádný vliv. Rovněž tento zákon neplatí u luxusního zboží, jako

jsou např. luxusní automobily, šperky, soukromé vzdělávání apod.

Graficky se tento zákon dá znázornit pomocí křivky:

Obr. 2: Poptávková křivka

P = cena, Q = poptávka po zboží

Zdroj: www.cgi.math.muni.cz

Křivka poptávky vyjadřuje reakce spotřebitelů na změnu ceny zboží a ukazuje množství

zboží, které budou spotřebitelé ochotni při určitých cenách koupit. Křivky poptávky

jednotlivých výrobků se liší.

Jejich průběh je ovlivněn celou řadou faktorů:

a) finanční situací spotřebitelů;

b) sezónními vlivy;

c) osobními preferencemi kupujících;

d) nezbytností zboží z hlediska spotřebitelů;

e) kvalitou prodeje atd.

12

Poptávku můžeme v praxi identifikovat následujícími způsoby:

a) interview se spotřebiteli;

b) průzkumem trhu;

c) ze statistických dat;

d) testováním trhu určeným pro daný produkt;

e) jinými experimenty.

Primárním cílem těchto postupů je získat informace o poptávaném množství zboží při

různých cenách.


Jak lze v praxi identifikovat poptávku?

Vyjádřete graficky zákon klesající poptávky.

3.1.3 Cena

Cenu lze definovat jako finanční výdaje spotřebitele spojené s nákupem jednotlivých

druhů zboží nebo služeb.

Tržní cena je cena, která vzniká působením tržních sil v určitém časovém okamžiku.

Rovná-li se nabídka poptávce, bývá tato situace označována jako rovnováha zboží a

služeb – trh je v rovnováze. Nedochází k tlaku na poptávku ani nabídku a nevzniká

přebytek ani nedostatek. Rovnovážná cena je cena, za kterou je spotřebitel ochoten

koupit zboží a za kterou je výrobce ochoten zboží vyrobit.

13

Prakticky to tedy znamená:

a) zboží je dostatek a poptávka je plně uspokojena;

b) vyrobené zboží se spotřebuje;

c) ceny jsou stálé.


Co je tržní cena?

Co je rovnovážná cena?

3.1.4 Cenová pružnost nabídky a poptávky (cenová elasticita nabídky)

Cenová pružnost nabídky vyjadřuje vztah mezi změnou ceny zboží a změnou

nabízeného množství.

Cenová pružnost nabídky se měří koeficientem cenové pružnosti nabídky:

% změny množství nabízeného zboží cenová elasticita nabídky = ------------------------------------------------------------ % změny cen

Výpočet tohoto koeficientu udává, o kolik % se zvýší (resp. sníží) nabízené množství,

pokud se cena zvýší (resp. sníží) o 1%. Jeho velikost charakterizuje odezvu výrobců na

pohyby cen. Nabídka je považována za pružnou při hodnotách cenové elasticity větší

14

než 1. Za nepružnou je potom považována nabídka s hodnotou koeficientu cenové

elasticity menší než 1.

Cenová pružnost nabídky je významná veličina pro management. Z hlediska

strategického řízení je pružnost nabídky parametr, jehož žádoucí hodnotu/velikost by

měl management při formulaci strategie určit, definovat, nastavit a realizovat tak, aby to

odpovídalo jeho strategickým záměrům. Pružnost je na jedné straně nákladná, nehodí

se tudíž do podmínek strategií nízkých nákladů, na druhé straně může být činitelem,

který firmu odlišuje od konkurence v podmínkách diferenciace, může jí pomoci získat

výhodnou tržní pozici (nejlépe se daří monopolu), konkurenční výhodou. Manažeři by

měli rozumět tomu, co znamená cenová elasticita nabídky v praxi a co má na ni vliv.

Faktory ovlivňující cenovou elasticitu nabídky jsou:

a) možnosti a náklady skladování – čím obtížnější a nákladnější je skladování

výrobků, tím menší je potencionálně pružnost nabídky;

b) charakter použitých technologií a výrobního procesu – čím

univerzálnější/pružnější jsou technologie, tím pružnější může být nabídka;

c) vytížení výrobních kapacit – firma, která má k dispozici nevyužité kapacity, může

být z hlediska své nabídky pružnější;

d) dostupnost výrobních faktorů a kapacity distribučních kanálů – jsou-li snadno

dostupné potřebné výrobní faktory a distribuční kanály, může být pružnost

nabídky vyšší;

e) struktura nákladů – vysoké fixní náklady pružnost nabídky omezují;

f) lidský faktor – vůle a schopnosti výrobce vyjít zákazníkovi vstříc;

g) konkurence – čím tvrdší konkurence, tím lze předpokládat vyšší pružnost

nabídky.


Jakým způsobem se měří pružnost nabídky? Popište koeficient.

15

Kdy je nabídka považována za pružnou?

Jaké faktory ovlivňují cenovou pružnost nabídky? Vyjmenujte 5 z nich.

3.1.5 Změny křivek poptávky a nabídky v důsledku změn necenových faktorů

Dosud jsme vycházeli z předpokladu, že poptávka a nabídka jsou závislé pouze na

ceně. Uplatňuje se zde tzv. předpoklad ceteris paribus („za jinak stejných podmínek“),

což znamená, že zmíněné závislosti ceny, nabídky a poptávky platí pouze za

předpokladu, že ostatní faktory ovlivňující nabídku (resp. poptávku) se nemění.

Takovéto faktory v realitě však existují a na poptávku i nabídku mají vliv. Označujeme je

jako necenové faktory ovlivňující nabídku a poptávku. Pokud ke změně některého

z necenových faktorů dojde, je nutno zkoumat, jak tato změna ovlivňuje průběh křivky

nabídky (resp. poptávky), a případně zkonstruovat křivky nové, odpovídající změněným

podmínkám.

Nabídka i poptávka jsou přesně vzato funkce proměnlivé a je nutno k nim jako

k takovým přistupovat.

Necenové faktory ovlivňující nabídku jsou:

a) rozvoj technologií;

b) tlak konkurence;

c) ceny výrobních faktorů;

16

d) klimatické podmínky – počasí;

e) změny na straně výrobců, vnější změny podmínek výroby (daně, legislativa atd.).

Působení necenových faktorů je schematicky znázorněno na následujících obrázcích.

Zvětšení nabídky vyjadřuje šipka směrem shora dolů, zmenšení nabídky šipka směrem

zdola nahoru.

Obr. 3: Změny křivek nabídky a poptávky vlivem necenových faktorů

Zdroj: Lunáček, J. et al. (2010/2011)

Na následujícím obrázku je znázorněna křivka nabídky, jejíž snížení vyjádřené graficky

posunem z původní polohy doleva nahoru. Snížení nabídky může být například u

zemědělských produktů způsobeno neúrodou a všeobecným zdražením vstupů,

zhoršením poltického klimatu a snížením počtu výrobců.

17

Obr. 4: Změna křivky nabídky - zmenšení


Na dalším obrázku je potom znázorněna změna křivky nabídky, její zvětšení vyjádřené

graficky posunem z původní polohy doprava dolů. Zvětšení nabídky může být

umožněno např. zlevněním vstupů, snížením výrobních nákladů v důsledku použití

výkonnějších technologií a lepší organizace práce rovněž zvýšením počtu

výrobců/prodávajících.

Obr. 5: Změna křivky nabídky - zvětšení


Necenové faktory ovlivňující poptávku:

18

a) změny důchodů (příjmů);

b) změny cen substitutů popř. komplementů;

c) demografické změny;

d) regulační opatření;

e) očekávání změn cen na straně spotřebitelů.

Působení necenových faktorů je názorně ukázáno na následujících obrázcích. Snížení

poptávky vyjadřuje šipka směřující shora dolů, zvýšení šipka směřující zdola nahoru.

Obr. 6: Změna poptávkových křivek vlivem necenových faktorů ovlivňujících poptávku


Na dalším obrázku je znázorněna změna křivky poptávky, jejíž zvětšení vyjádřené

graficky posunem z její původní polohy doprava nahoru. Tato změna může být

způsobena například zvýšením příjmu spotřebitelů v případě normálního zboží,

uvolněním regulačních opatření (např. prodej zbraní), změnou životního stylu. Který

vyvolává nákupy určitého zboží a také zdražením substitutů nebo zlevněním

komplementárního zboží.

19

Obr. 7: Křivka zvětšení poptávky v důsledku působení necenových faktorů


Na následujícím grafu je znázorněna změna křivky poptávky - její zmenšení, vyjádřené

posunem z její původní polohy doleva nahoru. Tato změna může být zapříčiněna např.

snížením příjmů v případě normálního zboží (např. období recese) zavedením

regulačních opatření, omezením spotřeby v důsledku změn životního stylu anebo např.

zdražením komplementárního zboží.

Obr. 8: Křivka zmenšení poptávky v důsledku působení necenových faktorů



Jaké jsou necenové faktory ovlivňující nabídku?

20

Jaké jsou necenové faktory ovlivňující poptávku?

3.1.6 Prognózování vývoje trhu

Znalost vlivu necenových faktorů na nabídku a poptávku lze využívat jak při analýze

toho, co se již na trhu událo (retrospektivní analýza), tak při předpovědi vývoje trhu

(perspektivní analýza).

Perspektivní analýza je z hlediska využití ve strategickém řízení významnější, neboť

analýza a odhad vývoje trhu je jedním z hlavních východisek formulace obchodních

strategií.

Retrospektivní analýza se dá využít tak, že se při ní metodologie analýzy působení

necenových faktorů na poptávku a nabídku dobře demonstruje.

Metoda MAP je odvozena od počátečních písmen anglických slov: Monitor, Analyse,

Predict. Tato analýza se často používá při tzv. analýzách vnějšího prostředí ve

strategickém řízení. Výhodou této analýzy je, že do zpracování analýz vnáší

systematičnost a řád.

Analýza se sestává ze 3 fází:

a) identifikace faktorů, jejichž působení může být relevantní z hlediska návrhu

strategie;

b) analýza jejich dosavadního působení;

c) predikce vývoje.

21


Vysvětlete pojem „retrospektivní analýza“.

3.2 Teorie chování firmy

V podmínkách tržní ekonomiky používají firmy pro svoji činnost určité množství

výrobních faktorů za účelem výroby určitých statků, popř. poskytování služeb, které pak

nabízejí na trhu a prodávají. Základním motivem výrobce je tvorba zisku, které je

následně použit jak na reprodukci výrobního potenciálu, tak na zvýšení bohatství

vlastníků firmy.

Cíl maximalizace zisku nutí výrobce k minimalizaci vstupů a maximalizaci výstupů, které

jsou vyjádřeny peněžně. Tím je v podstatě vymezen prostor pro základní podnikatelská

rozhodování firem. Výrobní faktory jsou vzácné.

K plnému uspokojení všech požadavků lidstva nejsou a v budoucnu ani nebudou

k dispozici volné potřebné výrobní zdroje. Jednotlivé výrobní statky však nejsou

nedostatkové stejnou měrou.

Vedle tzv. volných statků (volné statky jsou např. vzduch nebo voda), které jsou

v současnosti relativně snadno přístupné všem, existují tzv. vzácné statky. U těchto

statků je evidentní nemožnost uspokojení potřeb všech zájemců – patří mezi ně většina

statků, které lidé potřebují k životu. Z tohoto důvodu nastává problém alokace.

Alokace je rozdělování vzácných statků mezi jednotlivé ekonomické subjekty. Problém

alokace statků není jen v oblasti spotřeby, ale i v oblasti výroby.

22

Z pohledu mikroekonomického jsou každým ekonomickým subjektem (ať již soukromou

firmou nebo organizací ve veřejném sektoru) sledované ukazatele: náklady, příjmy a

zisk.

3.2.1 Náklady a jejich členění

Náklady představují hodnotu (vyjádřenou ve finančních prostředcích) vynaložených

prostředků (spotřebovaného oběžného majetku, opotřebovaného investičního majetku)

a práce.

Náklady můžeme členit podle různých hledisek. Základní rozdělení nákladů je na

explicitní náklady a implicitní náklady.

a) Explicitní náklady - jsou náklady vynaložené firmou na nákup výrobních faktorů.

Jedná se například o náklady na mzdy, náklady na nákup výrobních strojů,

materiálu, surovin, platby za služby, úroky za vypůjčený kapitál, pojištění. Jejich

přesná výše musí být zaznamenána v účetnictví;

b) implicitní náklady (náklady obětované příležitosti) - jsou to tzv. „náklady

obětované příležitosti“ zdrojů, které firma nemusí nakupovat, neboť je již vlastní.

Firma tyto náklady tedy nevynakládá. Implicitní náklady lze vyjádřit jako ušlý

příjem z výrobních faktorů, které jsou ve vlastnictví firmy.

Implicitní náklady jsou například:

a) čas vlastníků firmy, který věnují jejímu řízení, aniž by za to pobírali jakoukoli

mzdu;

b) hodnota know-how, které vlastníci do firmy přinesli, aniž by si za to nárokovali

speciální odměnu;

c) firma, která již vlastní výrobní/prodejní prostory – náklady, které by tato firma

musela vynakládat za pronájem těchto prostor, v případě, že by nebyly jejím

vlastnictvím.

23

Součet obou těchto nákladů tvoří ekonomické náklady, které slouží pro výpočet

ekonomického zisku.

Podle dalších faktorů můžeme náklady rozdělit na:

a) kalkulační náklady;

b) dle druhového členění;

c) dle členění v závislosti na objem výstupu/výroby.

Kalkulační členění nákladů se používá jako podklad pro stanovení ceny výrobku.

Rozeznáváme náklady přímé a nepřímé.

Náklady přímé - jejich výše je přímo kalkulovatelná na jednotlivé výrobky.

Náklady nepřímé (režijní)- tyto náklady nejsou na jednotlivé výrobky kalkulovatelné.

Proto se tyto náklady rozpočítávají dle určité metodiky procentní sazbou na jednotlivé

výrobky, do jejichž kalkulace nebyly zahrnuty jako přímé náklady. Jako příklad lze uvést

spotřebu hnojiva a chemickou ochranu pšenice, mzdové náklady na pšenici při přípravě

půdy atd.

Druhové členění nákladů je používáno především z důvodů účetnictví. Dle tohoto

členění se náklady dělí na:

a) náklady materiálové;

b) náklady mzdové;

c) náklady nemateriálního charakteru;

d) subdodávky;

e) finanční náklady.

Kalkulační a druhové členění je používáno především z administrativních a technických

důvodů. Toto členění je také využíváno při výpočtu nákladů na jeden výrobek při

zavadění nových postupů a technologií.

Skutečně ekonomického charakteru je členění nákladů v závislosti na jejich průběhu

při změně objemu produkce. Z tohoto hlediska rozlišujeme náklady:

24

a) fixní (pevné) – fixní náklady se nemění se při změně objemu výroby a nelze je

měnit v krátkodobém časovém horizontu. Příkladem je možno uvést hodnotu

budov a strojů, náklady na vytápění, náklady na ostrahu apod.;

b) variabilní (proměnné) – variabilní náklady se mění s objemem výroby. Jde

například o mzdu dělníkům, náklady na materiál atd.;

c) semifixní (schodové fixní náklady) – jde v podstatě o fixní náklady, které se od

určitého objemu výroby zvyšují. Jde například o náklady na stroje při rozšiřování

výroby, pokud je již kapacita stávající výrobní linky vyčerpána.;

d) semivariabilní náklady – jsou náklady, které při určitém objemu výroby skokově

vzrostou a dále se s rostoucím objemem výroby mění jako variabilní náklady.

Příklad semivariabilních nákladů jsou daně z příjmu či telefonní poplatky.

Firma nemůže v krátkém časovém období zásadním způsobem měnit objem svých

výstupů z důvodu limitované výrobní kapacity – tento fakt je nutno při úvahách

o optimalizaci/minimalizaci nákladů v krátkém časovém horizontu vzít na vědomí. Firma

může na rostoucí poptávku po svých výrobcích reagovat pouze do limitu svých

výrobních kapacit (které jsou navíc spojené s určitou úrovní fixních nákladů). Objem

výroby však lze v krátkém časovém období zvětšovat například efektivnějším využitím

stávajících výrobních kapacit, zvýšením lehce dostupných výrobních faktorů (pracovní

síly výrobních dělníků, energie, materiálu…).

Vzhledem k tomu, že optimalizace nákladů v krátkém časovém období je pouze

krátkodobým řešením, přináší firmě pouze krátkodobé snížení nákladů. Náklady lze

optimalizovat například těmito prostředky:

a) vyšší specializací a větší efektivitou práce při vyšším objemu výroby;

b) lepší organizací výroby při vyšším objemu výroby;

c) dostatkem kapitálu na nové technologie u větších firem;

d) dokonalejším využitím surovin a materiálů, např. ve formě tzv. vedlejších

výrobků;

25

e) lepšími podmínkami pro rozvoj výrobků a technologií.


Uveďte 3 příklady implicitních a 3 explicitních nákladů.

Co tvoří součet implicitních a explicitních nákladů?

Kdy se používá tzv. kalkulační a kdy druhové členění nákladů?

Jaký je postup firmy při optimalizaci jednotkových nákladů?

3.2.2 Příjmy a jejich členění

Podobně jako u nákladů lze i u příjmů definovat celkové, průměrné a mezní příjmy.

Celkový příjem (Total Revenue – TR) je vyjádřen částkou, kterou firma získá prodejem

svých výrobků. Vypočítá se jako součet součinů prodaných množství výrobků Qi a jejich

jednotkových cen Pi v určitém časovém období.

26

Průměrný příjem (Average Revenue – AR) je průměrný příjem připadající na jeden

výrobek, neboli také průměrná cena jednoho výrobku. Vypočítá se jako podíl TR/Q, kde

Q je počet prodaných výrobků.

Mezní příjem (Marginal Revenue – MR) je změna celkového příjmu TR vyvolaná

prodejem dalšího vyrobeného výroku (jednotky zboží).

3.2.3 Zisk

Cílem každého podnikání je zisk. Zisk lze charakterizovat jako rozdíl mezi hodnotou

výstupů (tržby a výnosy) a hodnotou spotřebovaných vstupů (nákladů). Zisk rozlišujeme

na podnikatelský/účetní, daňový a ekonomický.

Pod pojmem tržby se obvykle rozumějí celkové tržby. Pojem tržby ale překvapivě není

v české odborné literatuře nijak definován a není definován ani legislativně. Pomoci nám

však může překvapivě Slovník spisovného jazyka českého, který říká, že tržba je

„úhrnný peněžní příjem z prodeje za určitou dobu nebo při nějaké příležitosti.“

Výnosy jsou poměrně jasně definovaným pojmem. „Výnosy jsou zvýšením

ekonomického prospěchu během účetního období, a to jednak ve formě zvýšení

(přírůstku) peněžních, případně i nepeněžních aktiv a jednak (spíše ojediněle) ve formě

specifických případů snížení či zániku závazku (např. prominutí nebo úhrady).“

„Příjmy podniku jsou přírůstky peněžních prostředků (v širším pojetí všechny přírůstky

aktiv) podniku v určitém období.“ Jinými slovy, v řadě případů jsou příjmy zároveň

výnosy – například, když si v obchodě koupíte rohlík a zaplatíte za něj v hotovosti, jedná

se pro prodejnu o příjem (došlo k přírůstku jeho peněžních prostředků) i o výnos (zvýšil

se jeho ekonomický prospěch).

Zisk můžeme rozdělit do následujících kategorií:

a) EAT - zisk po zdanění;

b) EBT - zisk před zdaněním;

c) EBIT - zisk před úroky a daněmi;

d) EBITDA - zisk před úroky, zdaněním, odpisy a amortizací.

http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php

27

3.2.4 Rovnováha firmy

Krátkodobě je firma v rovnováze, jsou-li mezní náklady rovny meznímu příjmu, přitom

firma může dosahovat ekonomický zisk (případně ekonomickou ztrátu).

Dlouhodobá rovnováha firmy nastává, když se její mezní náklady rovnají meznímu

příjmu a současně firma dosahuje nulového ekonomického zisku; tuto situaci můžeme

zároveň označit jako rovnováha trhu – firmy z trhu neodcházejí ani na něj nové firmy

nevstupují, takže produkce celého trhu se nemění.

3.2.5 Podmínka ukončení činnosti firmy a bod vyrovnání

Mezi nejdůležitější faktory ukončení činnosti firmy patří variabilní a fixní náklady. Firma

při nízké ceně na trhu může být postavena před otázku, jestli by nebylo lepší danou

činnost ukončit. Platí tedy, že firmy ukončují svoji činnost v momentě, kdy cenou nejsou

pokryty ani variabilní náklady. Pro fixní náklady platí, že je nutné je hradit, i když se

nevyrábí, proto jejich výše nemá zásadní vliv na rozhodnutí o ukončení činnosti. Bod

ukončení činnosti je potom hranicí zastavení výroby. Cena, která se rovná průměrným

variabilním nákladům, představuje bod ukončení činnosti firmy.

Bod, ve kterém se cena rovná průměrným nákladům, se nazývá bodem vyrovnání. V

krátkém období firmy mohou pokračovat v činnosti, i když ztrácejí peníze tím, že

prodávají za cenu nižší než průměrné náklady (ale vyšší než průměrné variabilní

náklady). Kdyby totiž ukončily činnost, ztratily by ještě víc.

Činnost firmy může být také ukončena živnostenským úřadem., za předpokladu že

podnikatel závažným způsobem porušil nebo porušuje podmínky stanovené

živnostenským zákonem. Nebo také na návrh správy sociálního zabezpečení, jestliže

podnikatel neplní závazky vůči státu. Pokud se podnikatel pokud se rozhodne ukončit

podnikání z vlastní iniciativy, musí nejprve podat žádost o zrušení živnostenského

oprávnění na svůj místně příslušný živnostenský úřad.

28


Definujte bod ukončení činnosti firmy z pohledu nákladů firmy.

3.2.6 Dokonalá konkurence (perfect competition)

Dokonalá konkurence je teoretický model trhu, na němž žádná firma ani spotřebitel

nedosahují takové velikosti, aby mohli sami ovlivnit tržní cenu. Tato situace reálně

neexistuje, některé trhy se tomuto modelu však přibližují (například trh zemědělských

plodin – pšenice).

Trh dokonalé konkurence se vyznačuje:

a) na dokonale konkurenčním trhu působí velký počet firem, z nichž každá zaujímá

na trhu pouze zanedbatelný podíl, všechny tyto firmy vyrábějí homogenní produkt

(spotřebitel prakticky nevnímá rozdíly mezi výrobky jednotlivých výrobců) pomocí

identických výrobních procesů;

b) dotyčné firmy mají k dispozici dokonalé informace o situaci na trhu a z hlediska

svých marketingových a obchodních rozhodování jsou na sobě nezávislé (aktivity

určité firmy nejsou ovlivňovány aktivitami ostatních firem);

c) platí rovněž podmínka volného vstupu do odvětví, což znamená, že další firmy

mohou do odvětví snadno vstoupit (případně vystoupit), pozorují-li, že zde mohou

vytvářet vyšší zisk.

29

V případě dokonalého konkurenta je důležité zejména to, že cena je veličinou na vůli

firmy v tomto tržním prostředí nezávislou/neovlivnitelnou. Dokonale konkurenční trh

zachycuje následující obrázek.

Obr. 9: Individuální poptávková křivka v dokonalé konkurenci

Zdroj: www.ecorp.euweb.cz

Kde je: P – cena výrobku, Q – objem výroby, d – křivka poptávky po produkci.

Tržní cena – P je dána průsečíkem poptávky D a tržní nabídky S. Předpokládá se, že

firma působící v prostředí dokonalé konkurence díky svému nepatrnému podílu na

uspokojování celkové tržní poptávky prodá za tržní cenu vše, co vyrobí, resp. vždy zde

realizuje svoji individuální nabídku Sind. Podobně se na trhu nic významného nestane,

pokud dokonalý konkurent svoji individuální nabídku omezí, ostatní konkurenti tento

výpadek snadno nahradí. Z takovéhoto fungování trhu dokonalé konkurence plyne, že

dokonalý konkurent nemůže tržní cenu svým působením významněji ovlivnit, musí ji

přijímat.

Celkový příjem (TR) firmy – dokonalého konkurenta – je potom za této situace a za

předpokladu, že se průměrná tržní cena nemění, úměrný množství prodané produkce.

Mezní příjem (MR) a průměrný příjem (AR) firmy se rovnají tržní ceně P a pokud na trhu

nepůsobí necenové faktory, jsou obě tyto veličiny pro firmu konstantní při jakémkoliv

množství, které firma na trhu realizuje. Poptávka po zboží dokonalého konkurenta Dind je

absolutně pružná a totožná s přímkami AR a MR.


30

Popište dokonalou konkurenci.

Jakou veličinou je cena v případě dokonalé konkurence? Závisí cena na vůli firmy?

3.2.7 Nedokonalá konkurence

Nedokonalá konkurence je označení tržní struktury, která není považovaná za

dokonalou konkurenci. Rozdíl mezi dokonalou a nedokonalou konkurencí je v tom, že

dokonalý konkurent díky své zvláštní pozici na trhu může určovat či ovlivňovat tržní

cenu. Jinými slovy je to také situace, kdy jsou porušeny tyto podmínky:

a) nedostatečné informace;

b) homogenita výrobku;

c) velký počet výrobců na trhu;

d) nulové náklady na vstup/výstup z odvětví.

Obr. 10: Individuální poptávková křivka v dokonalé konkurenci

31

Zdroj: www.ecorp.euweb.cz

Kde je: P – cena výrobku, Q – objem výroby, d – křivka poptávky po produkci.

Případem nedokonalé konkurence je monopol, oligopol, nebo tzv. monopolistická

konkurence.

Monopol je forma tržní struktury, ve které působí pouze jediný dodavatel produktu, pro

nějž neexistují substituty. Jinými slovy na straně nabídky existuje pouze jedna firma.

Rozlišujeme několik druhů monopolů, tj. monopoly dle procesu jejich vzniku a monopoly

na základě organizačních forem.

1. Monopoly vzniklé na základě procesu vzniku:

a) institucionální – tj. státní či administrativní, které vznikly na základě rozhodnutí

vlády. Příkladem jsou dráhy, pošta, klíčové zbrojovky atd.;

b) monopoly ekonomické síly – tj. monopoly vznikající postupně v důsledku

koncentrace a centralizace kapitálu;

c) tajné monopoly – tj. monopoly vznikající na základě tajných dohod výrobců,

kteří se snaží obejít antimonopolní zákon.

2. Monopoly vzniklé na základě organizační formy:

a) syndiktát – nákup a prodej účastníků syndiktátu je zajištěn prostřednictvím

společného obchodního subjektu;

b) trust – je spojení dvou podniků do jediné ekonomické jednotky bez výrobní

suverenity;

c) koncern – seskupení samostatných podniků kontrolovaných prostřednictvím

kapitálové účasti;

d) konglomerát (holding) – tvoří holdingová společnost a skupina přidružených

společností, mezi jejichž výrobními aktivitami a trhy obvykle nejsou zjevné

souvislosti – tj. podniky podnikající v nesourodých odvětvích.

Monopolistická konkurence - je situace, kdy na daném trhu sice existuje velký počet

výrobců, ale tito výrobci si díky vysoké diferenciaci produktu firmy prakticky nejsou

konkurenty. Tuto formu konkurence lze chápat i jako dynamickou tržní strukturu.

32

Oligopol (koluze)

Pokud na trhu existuje pouze několik málo výrobních firem, označujeme tento stav jako

oligopol. Rozlišujeme je na smluvní a oligopoly s dominantní firmou.

a) Smluvní oligopol - Vzniká za situace, kdy na trhu existuje několik málo přibližně

stejně silných výrobců, kteří mezi sebou uzavřou tajné dohody (ve většině zemí

s tržní ekonomikou je uzavírání takovýchto dohod zakázáno zákonem) o cenách a

rozdělení trhu. Díky těmto dohodám jsou tyto firmy schopny dlouhodobě

ovládnout trh a tím pádem zvyšovat svoje zisky. Typickým příkladem smluvního

oligopolu je ropný kartel OPEC.;

b) oligopol s dominantní firmou - Na trhu existuje pouze jedna dominantní firma

a početně omezená skupina dalších přibližně stejných firem. Dominantní firma

přejímá roli cenového vůdce. Ostatní konkurenční firmy toto chování kopírují. Jako

příklad lze uvést tuzemský trh s pohonnými hmotami.

Kvantifikace toho, jak dalece je určité hospodářské odvětví nedokonale konkurenční, lze

například pomocí míry koncentrace nebo pomocí Lernerova indexu.

a) Míra koncentrace – vyjadřuje podíl nejsilnějších firem na trhu v %.

b) Lernerův index – ukazatel monopolní síly vyjádřený poměrem rozdílu ceny a

mezních nákladů k ceně.

Nedokonale konkurenční subjekty mají i některé pozitivní aspekty:

a) dokonalé výrobky - tato skutečnost platí zejména tehdy, když nedokonalý

konkurent vděčí za získání své pozice strategii diferenciace a exkluzivity svých

výrobků. Jako příklady oligopolů bývají uváděny firmy Coca cola, IBM, Heinz

apod.;

b) předpoklady pro dokonalejší využívání economies of scale - je zřejmé, že mohou

výhody úspor z rozsahu skutečně využívat pouze velké firmy, jejichž velikost je

automaticky řadí do kategorie nedokonalých konkurentů;

33

c) lepší podmínky pro technický rozvoj - rozvoj některých výrobků a technologií je

v současnosti nesmírně drahá záležitost. Například v případě vývoje nových

automobilů jde řádově o miliardy Kč. Je zcela zřejmé, že malé firmy tyto

prostředky na technický rozvoj vynakládat samy nemohou. Na druhé straně

existuje zejména v podmínkách oligopolů a monopolistické konkurence v oblasti

technického rozvoje většinou velmi tvrdá konkurence.

Stát se snaží zasahovat do fungování nedokonale konkurenčního trhu a eliminovat jeho

negativní aspekty. Mezi nejčastěji užívané nástroje státu při ochraně hospodářské

soutěže patří:

a) daně – pomocí zdanění monopolů se vláda snaží snižovat jejich zisk a tím

zlepšovat podmínky slabším firmám;

b) cenová regulace – v zemích s vyspělou tržní ekonomikou se příliš nepoužívá,

neboť je považována za hrubý nástroj zasahování státu do fungování ekonomiky;

c) státní vlastnictví – o některých odvětvích se tvrdí, že mohou efektivně fungovat

pouze v monopolních podmínkách. Jedná se například o dopravu,

telekomunikace, zásobování atd. Negativní aspekty existence monopolu v této

situaci se tedy částečně eliminují formou státního vlastnictví;

d) státní regulace – spadá sem kontrola cen a případně i množství vstupů a

výstupů. Státní regulace se uplatňuje především v oblasti veřejně prospěšných

služeb – v dopravě, na finančních trzích a dále např. v oblasti citlivých položek

zahraničního obchodu;

e) antimonopolní politika – stanovena zákony, jež zakazují určité druhy

konkurenčního chování a vytváření monopolů.

Nejdůležitější pravidla hospodářské soutěže jsou vymezena v obchodním zákoníku a

dále v zákoně o ochraně hospodářské soutěže.


Co je nedokonalá konkurence a jaké jsou její formy?

34

Jaké jsou pozitivní aspekty nedokonalé konkurence?

Uveďte 3 příklady monopolu v ČR.

3.3 Trhy výrobních faktorů

Trh výrobních faktorů je považován za trhy s dokonalou konkurencí – firma si najme

libovolný počet pracovníků a jejich počet neovlivní hladinu jejich mezd. Pojmem výrobní

faktory můžeme označit zdroje používané v procesu výroby/poskytování služeb. Nebo

také jako místo, kde se střetává nabídka výrobních faktorů a poptávka po nich.

Rozlišujeme tři skupiny výrobních faktorů:

a) půdu – tj. všechny přírodní zdroje, jako např. ornou půdu, lesy, moře, zdroje

nerostných surovin, ovzduší atd.;

b) práci – lidské zdroje ve výrobním procesu;

c) kapitál – tj. výrobní faktory vznikající v průběhu výroby a jsou dál jako vstupy

uplatňovány v další výrobě.

Znázornění trhu výrobních faktorů je uvedeno na následujícím obrázku.

Obr. 11: Trh výrobních faktorů

35


Trhy výrobních faktorů se odlišují od trhu spotřebních statků. Jsou rozdílné zejména na

základě těchto charakteristik:

a) poptávka po nich není motivována uspokojováním osobní potřeby, ale potřebou

získat zdroje na výrobu;

b) odvozená poptávka – poptávka po výrobním faktoru je silně závislá na poptávce

po konečném statku, k jehož výrobě má být faktor použit;

c) spotřebitelé na trhu výrobních faktorů mají větší tendenci využívat tzv. substituce

– nahrazovat zamýšlené zboží, které není momentálně dostupné jiným zbožím;

d) na těchto trzích se obchoduje odlišným způsobem a v daleko větším objemu.

Z toho vyplvají některé technické problémy, překážky a zvláštnosti;

e) trhy výrobních faktorů jsou v daleko větší míře ovlivňovány politickými vlivy

(války, embarga, pakty atd.).

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3.3:

Co znamená pojem „výrobní faktory“?

V čem je trh výrobních faktorů odlišný od trhu spotřebních statků?

36

3.3.1 Ceny výrobních faktorů

Ceny výrobních faktorů vznikají v podstatě stejným způsobem jako ceny jiným statků a

služeb, tj. na základě poptávky a nabídky (jinými slovy ochoty výrobní faktor prodat a na

druhé straně ochotou za výrobní faktor zaplatit),

Trh výrobních faktorů však má jistá specifika:

a) charakterem spotřeby, tzn. výrobní spotřebou. Výrobní faktory se při své spotřebě

stávají zdrojem tvorby nových statků a přitom se používají v různých

kombinacích, jejichž produktivnost je technologicky podmíněna. Proto i poptávka

po výrobních faktorech je technologicky podmíněná;

b) na straně poptávky, která je poptávkou odvozenou, vystupují firmy motivované

především maximalizací zisku. I když zůstává plně zachována základní zásada

směny, že směna musí přinášet směňujícímu subjektu užitek, skutečností je, že

kupujícímu neslouží k uspokojování osobní spotřeby. Proto nemůžeme motivaci

poptávky vysvětlovat pomocí teorie mezní užitečnosti. Poptávka je

representována podnikatelskými subjekty, které nakupují výrobní faktory proto,

aby pomocí nich vytvořenou produkci realizovaly na trhu. Obecným cílem

realizace je maximalizace rozdílu mezi výnosy a náklady. Právě náklady

představují pojítko s trhem výrobních faktorů. Základní souvislosti vývoje nákladů

i výnosů jsme si již osvojili a víme, že rozhodování firmy se orientuje jejich

mezními hodnotami;

c) domácnosti představují nabídkovou stranu trhu výrobních faktorů a jejich chování

je motivováno maximalizací užitku.

Ceny výrobních faktorů lze rovněž chápat jako důchody v důsledku jejich vlastnictví, to

jsou renta, mzda a úrok.

37

Podnikatel, tj. zákazník na trhu výrobních faktorů, porovnává MFC (tzn. Marginal Factor

Cost – mezní náklady na výrobní faktor) a MRP (Marginal Revenue Product. tzn. mezní

příjem z produktu). Ten, kdo nakupuje výrobní faktory, odvozuje podle poměru MFC a

MRP dvě rozhodnutí:

a) pokud je MFC menší než MRP, podnikatel zvyšuje nákup výrobních faktorů o

další jednotku a rozšiřuje výrobu (tento nákup se mu vyplatí, protože nakoupí

výrobní faktory za menší částku, než kolik mu jejich využití přinese;

b) pokud je MFC větší než MRP, podnikatel výrobní faktory již dále nenakupuje.

Pokud platí, že MFC = MRP, je nakupující výrobních faktorů v rovnováze. Tato rovnost

je i podmínkou pro maximalizaci zisku plynoucího z využití nakupených výrobních

faktorů.

3.3.2 Rovnováha na trzích výrobních faktorů

Pokud platí, že MFC = MRP, je firma nakupující výrobní faktory v rovnováze. Tato

rovnost je i podmínkou pro maximalizaci zisku plynoucího z využití nakupených

výrobních faktorů (VF). Rovnováha firmy je vyjádřena na následujícím grafu.

Obr. 12: Rovnováha na trzích výrobních faktorů


Křivka nabídky S daného faktoru v grafu je vyjádřena přímkou rovnoběžnou s osou X,

vedenou ve výši mezních nákladů MFC. Křivka individuální poptávky firmy D je totožná

38

s křivkou mezního příjmu z produktu MRP. Bod rovnováhy firmy E při nákupu daného

výrobního faktoru je určen průsečíkem obou křivek (MFC, MRP). Firma by v daném

případě měla nakoupit QE jednotek daného výrobního faktoru – při tomto množství může

z těchto faktorů získat maximální zisk.

Rovnováha firmy nakupující VF na nedokonale konkurenčním trhu je znázorněna na

dalším obrázku.

V této situaci firmě stoupá křivka S nabídky a v důsledku toho musí za každou další

jednotku VF, kterou chce firma získat, zaplatit vyšší cenu než za jednotku předchozí.

Zároveň však musí tuto cenu zaplatit i za dosud získané jednotky VF. Křivka MFC firmy

z tohoto důvodu stoupá rychleji než křivka nabídky. Rovnováha firmy E nastane znova

až tehdy, když platí, že MFC=MRP. Pokud se např. jedná o trh práce, znamená to v tom

případě, že firma má zaměstnat QE specialistů daného druhu a že by se jejich mzda

(včetně doprovodných nákladů – např. na jejich sociální zabezpečení) měla pohybovat

na úrovni WE.

Obr. 13: Rovnováha firmy nakupující VF na trhu VF s nedokonalou konkurencí



Kdy je firma nakupující výrobní faktory v rovnováze?

39

Pro koho může být teorie rovnováhy firmy při nákupu výrobních faktorů zajímavá?

3.3.3 Trh práce

Výrobním faktorem práce je lidská síla – tj. lidé. Z tohoto důvodu je situace na trhu

práce provázána s mikroekonomií a jinými vlivy. Produktivita práce je závislá nejenom

na počtu lidí zapojených do výrobního procesu, ale také na intenzitě práce, délce

pracovní doby, kvalifikaci pracovníků, jejich motivaci atd.

Firmy potřebují výrobní faktory, nutné k výrobě spotřebních statků. Poptávka vyjadřuje

množství práce, kterou si firma najme při různé výši mzdy. Firma se poptává takové

množství práce, při němž se příjem z mezního produktu vyrovná mezním nákladům na

práci, tedy mzdě. Poptávku tedy značně ovlivňuje produktivita práce (ta je ovlivněna

kvalifikací práce, množstvím a kvalitou kooperujících faktorů, technologií a

managementem). Poptávka po práci je znázorněna na následujícím grafu.

Obr. 14: Poptávka po práci

40

MRPL = MFCL = w

MRPL = MPPL * P

W = mzdová sazba; L = množství práce


Příjem z mezního produktu práce (MRPL) je násobkem mezního fyzického produktu

práce (MPPL) a ceny produktu (P). Křivka poptávky po práci je odvozena z křivky příjmu

z mezního produktu. Poptávka po práci, je jako všechny poptávky po výrobních

faktorech, odvozena z poptávky po finálních statcích, které byly vyrobeny pomocí práce.

Lidé, kteří nabízejí svoji práci se rozhodnou, zda výdělek, který získají prací je úměrný

počtu hodin strávených prací a zda pro ně není lepší využít volný čas jinak.

Nabídka práce je tedy závislá na výši mzdové sazby, jak je vidět na obrázku 14

znázorňujícím rovnováhu na trhu práce. Nabídka práce do určitého bodu roste spolu

s růstem hodinové sazby. Lidé v tomto pásmu jsou zřejmě se zvyšující se mzdovou

sazbou silněji motivováni uspokojovat prodejem své práce svoje nezbytné potřeby. Po

dosažení bodu A však již další zvyšování mzdové sazby vede k preferenci volného času

před množstvím prodávané práce.

Poptávku a nabídku práce ovlivňují i necenové faktory, z nichž nejvýznamnější jsou:

a) zdravotní stav a stáří populace;

b) pracovní výhody nepeněžní formy – například pracovník ve zdravotnictví má lepší

přístup ke zdravotní péči;

c) úroveň nezaměstnanosti a sociální politika státu;

41

d) druh poptávané práce a kvalita pracovního prostředí;

e) vedlejší zdroje příjmů, které mohou snižovat motivaci k práci.

Při vyšší mzdě přináší práce vyšší výdělek, který může spotřebitel použít k získání

většího počtu výrobků a služeb. To vede k tendenci pracovat déle na úkor volného času.

Pracující tedy postupně nahrazuje volný čas prací. O tomto jevu se hovoří jako o

substitučním efektu.

Rovnováha na trhu práce je určena průsečíkem křivek nabídky práce SL a poptávky po

práci DL . Tento průsečík určí rovnovážnou mzdovou sazbu WE a rovnovážné množství

práce. Mzdové sazby pod bodem rovnováhy vyvolávají nedostatek pracovních sil (tzn.

lidé nemají o práci zájem a raději dobrovolně zůstanou nezaměstnaní, nabízejí pouze

množství práce L1S, - podnikatelé jsou na druhé straně ochotni při nízkých mzdových

sazbách zaměstnávat více lidí) Obdobně při mzdových sazbách nad bodem E (např.

W2) vzniká přebytek pracovních sil.

Obr. 15: Rovnováha na trhu práce



42

Definujte „nabídku práce“.

Jaké necenové faktory významně ovlivňují nabídku a poptávku práce?

V jaké situace nastává rovnováha na trhu práce?

3.3.4 Trh kapitálu

Kapitál označuje výrobní faktory, které vznikají v průběhu výroby a jsou dále jako vstupy

(tj. např. suroviny, energie, výrobní zařízení atd.) použity při další výrobě. Označení trhu

s kapitálem je také fyzický kapitál, nebo reálný kapitál. Na nákup tohoto kapitálu musí

mít firma k dispozici odpovídající peníze, tj. peněžní kapitál (také se značí jako finanční

kapitál, fiktivní kapitál).

Ta část kapitálového trhu, kde se uskutečňují operace spojené s nákupem a prodejem

tzv. dlouhodobých peněžních prostředků (cenné papíry a úvěry se splatností delší než 1

rok) je součástí širšího trhu peněz.

Kapitálový trh zahrnuje mechanismy a instituce, zajišťující střet nabídky a poptávky po

dlouhodobých finančních prostředcích a efektivní alokaci finančního kapitálu mezi různé

druhy investic. Patří sem především banky a burzy.

43

Umisťování peněžního kapitálu se uskutečňuje:

a) emisí cenných papírů (soukromých, státních) na tzv. primárním trhu;

b) redistrikcí cenných papírů na trhu sekundárním.

Emise cenných papírů vydávají eminenti přímo, nebo prostřednictvím zprostředkovatelů.

Zprostředkovatelé jsou instituce, které stojí mezi eminenty a investory a

zprostředkovávají nákup a prodej cenných papírů. Obvykle jsou to banky, kolektivní

investoři nebo brokerské a makléřské společnosti. Investoři jsou fyzické nebo právnické

osoby, které investují své volné finanční prostředky do nákupu akcií.

Nástroji kapitálového trhu jsou úvěry, akcie, obligace a zástavní listy.

Trhy kapitálu jsou ve vysoké míře ovlivněny necenovými faktory. Jsou to následující

faktory:

a) informace o vývoji trhu;

b) zásahy státu;

c) aktivity investorů;

d) vývoj světové ekonomiky.

Na následujícím obrázku je zobrazena rovnováha trhu s kapitálem:

Obr. 16: Rovnováha na trhu s kapitálem

44


Rovnováha je znázorněna bodem E, což je bod, kde se střetávají křivky nabídky

s poptávkou. Rovnovážná úroková míra Ire podněcuje podnikatele k investicím IE,

rovnající se úsporám SE, k nimž jsou při rovnovážné úrokové míře podněcováni

střadatelé. Při úrokových mírách pod bodem rovnováhy E nastává nedostatek úspor, při

úrokových mírách nad bodem E nastává přebytek úspor.


Co označujeme pojmem „fiktivní kapitál“?

Co zahrnuje kapitálový trh?

45

3.3.5 Trh půdy

Trh půdy je jinými slovy také trh přírodních zdrojů. Množství půdy, jako výrobního

faktoru je dané, nabídka půdy je fixní, tzn. dokonale nepružná. Vlastník půdy získává

v průběhu jejího využívání tzv. pozemkovou rentu – výnos. Půda může být:

a) pronajímána;

b) prodávána.

Za pronájem půdy je platí pozemková renta. Při prodeji půdy je její prodejní cena

odvozována od této renty. Tržní cenu půdy přitom určuje nabídka a poptávka, což je

ukázáno na následujícím grafu.

Obr. 17: Tržní cena půdy

46


Křivka D jdoucí nahoru znázorňuje zvyšující se poptávku po půdě. Vyvolává

odpovídající změnu ceny (při změně poptávky z D na D1 – změnu ceny P na P1) a tudíž i

výnosu – pozemkové renty půdy.

Půda jako VF není homogenní. Její diferenciace je založena především na dvou

okolnostech – kvalitě půdy a její poloze. Půda pro zemědělství je placena dle míry

úrodnosti, půda nezemědělská je placena podle:

a) umístění – střed města nebo rekreační oblast;

b) komfortu prostředí;

c) služby;

d) inženýrské sítě atd.

Tyto okolnosti významně ovlivňují cenu i pozemkovou rentu.

47

4 Makroekonomie

Makroekonomie je součástí ekonomie, která studuje chování národního hospodářství

jako celku. Předmětem makroekonomického zkoumání je úroveň celkového produktu

národního hospodářství, tempo jeho růstu, jeho cyklus, vývoj zaměstnanosti a

nezaměstnanosti, cenové hladiny, problematika makroekonomické stabilizační

hospodářské politiky a zahraničně-ekonomické vztahy země (Halásková, 2008). Mezi

rozhodující makroekonomické ukazatele patří hrubý domácí produkt, národní důchod,

míra zaměstnanosti a nezaměstnanosti a míra inflace, o kterých bude pojednáno

v následujících podkapitolách.

4.1 Národní hospodářství a jeho subjekty a výkonnost

Národní hospodářství je tedy souhrn hospodářských činností uskutečňující se na území

státu, subjekty podnikání a občany. Zúčastňují se ho výrobní činitelé a jsou

uskutečňovány subjekty trhu (největším tahounem je stavebnictví, elektronika,

strojírenství).

Obr. 18: Členění subjektů národního hospodářství

Zdroj: www. ekonomie.topsid.com

48

Mezi subjekty národního hospodářství patří domácnosti, které poskytují půdu, kapitál,

práci a podnikatelskou schopnost. Firmy na druhou stranu zaměstnávají a odměňují

výrobní faktory poskytované domácnostmi. Státní sektor vybírá daně. Neméně

důležitým subjektem je sektor bankovnictví, zajišťující zprostředkováváním finančních

služeb.

Výkonnost národního hospodářství jako celku charakterizujeme veličinami, které

označujeme jako makroekonomické ukazatele. Z nich má největší význam hrubý

domácí produkt, případně národní důchod.

Hrubý domácí produkt (GDP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb

vyrobených během určitého období na území daného státu ať již tuzemskými občany,

podniky, nebo zahraničními subjekty – tedy bez ohledu na vlastnictví výrobních faktorů.

Rozhodující je geografický princip.

Hrubý národní produkt (GNP) – je celková peněžní hodnota finálních statků a služeb

vyrobených během určitého období občany dané země v tuzemsku i v zahraničí. Je to

součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb a čistých

vývozů. GNP je součet hrubého domácího produktu a čistého příjmu z majetku

v zahraničí (MPI), což je rozdíl mezi příjmy z tuzemských výrobních faktorů použitých

v zahraničí a výdaji za zahraniční výrobní faktory použité v tuzemsku.

GNP = GDP + MPI

Čistý domácí produkt (NDP) je varianta hrubého domácího produktu odčítající

opotřebení fixního kapitálu (odpisy = D).

NDP = GDP - D

Čistý národní produkt (NNP) se vypočte, jestliže se od HDP odečte spotřeba fixního

kapitálu. NNP je tedy součtem spotřeby domácností, vládních nákupů, čistého exportu a

čistých investic. Čisté investice se rovnají hrubým investicím po odečtení znehodnocení

kapitálu (neboli odpisy z kapitálové spotřeby).

49

Národní důchod (NI) je součet všech příjmů, které domácnosti za určité období na

území daného státu získají.

NI = NNP – nepřímé daně

Má-li být složka zahrnuta do hrubého domácího produktu, musí splnit 3 základní

podmínky (Harasimová, 2010):

- zboží musí být vyrobeno v běžném období. Finální produkt zahrnuje všechny

nově vyrobené statky a služby, které jsou prodány na trhu poprvé. Nezahrnuje

druhotný prodej – např. bazary, starší domy, sekond-handy s oděvy atd.;

- zboží musí být prodáno na trhu a oceněno tržními cenami;

- zboží nesmí být v témže období znovu prodáno. Některé výrobky jsou používány

jako meziprodukty – tj. složky pro další výrobu (zásoby, nedokončená výroba).

Opakem je finální produkt, což je výrobek, který je určen ke konečné spotřebě a

bude prodán konečnému uživateli nebo jako kapitálový statek nakupovaný

firmami.

Příklady (čerpáno z Holman, 2008):

1. Pan Roubíček má hospodyni, která mu uklízí byt, pere, vaří a myje nádobí. Pan

Roubíček jí platí ročně 60 tisíc korun. Služby hospodyně jsou tudíž statistikou

započítávány do domácího produktu země. Jednoho dne se pan Roubíček

odhodlá požádat svou hospodyni o ruku. Po svatbě jeho žena nadále vykonává

všechny domácí práce jako doposud, ale teď jí pan Roubíček nedává žádný plat.

Proto už práce paní Roubíčkové není statistikou započítávána do domácího

produktu. Domácí produkt země klesl o 60 tisíc korun.

2. Pan Linhart, majitel autobazaru, koupil od pana Svobody ojeté auto za 90 tisíc

Kč. Pak jej prodal panu Růžičkovi za 100 tisíc Kč. Provize 10 tisíc Kč kryje

náklady Linharta autobazaru. Co z toho vchází do domácího produktu? Cena

auta nevchází do domácího produktu daného roku, protože jde o staré auto,

50

které bylo vyrobeno v minulosti a nikoli v daném roce. Zato Linhartova provize 10

tisíc Kč součástí domácího produktu je a je nutno ji do něho započítat. Proč?

Protože odráží hodnotu Linhartových služeb, které poskytl pánům Svobodovi a

Růžičkovi, když prodej auta zprostředkoval.

Pro měření hrubého domácího produktu rozeznáváme 3 metody (Krameš, 2009):

1. Metodu produktovou neboli metodu přidané hodnoty;

2. metodou důchodovou (nazývána tak z hlediska příjemců důchodu, kterým je

sektor domácnosti) či metodu nákladovou (z hlediska firem);

3. metodu výdajovou.

1. Produktová metoda (metoda přidané hodnoty)

Metoda zohledňuje hledisko tvorby produktu. Podstata této metody spočívá v tom, že na

každém stupni výroby odečteme od hodnoty prodeje produktu (od příjmů firem) hodnotu

meziproduktu a obdržíme tak hodnotu přidanou zpracováním. Finální produkt je tvořen

přidanou hodnotou. Přidaná hodnota je tvořena důchody z prodeje služeb výrobních

faktorů jako jsou mzdy a platy před zdaněním, včetně zdravotního a sociálního pojištění,

rentou, zisky korporací, čistými úroky, důchody ze samozaměstnání.

HDP = suma finálních statků a služeb – suma meziproduktů

HDP = suma hodnot přidaných zpracováním

2. Důchodová či nákladová metoda

Tato metoda představuje souhrn dílčích důchodů, které obdrží vlastníci výrobních

faktorů. Tím získáme veličinu, kterou nazýváme národní důchod (NI). K národnímu

důchodu dále připočteme nepřímé daně a zhodnocení kapitálu (amortizaci).

NI = w + i + z + r + s + a

51

Kde: w = hrubé mzdy a platy , tj. mzdy před zdaněním, i = čisté úroky (rozdíl mezi

obdrženými úroky a placenými úroky), z = hrubé zisky firem zapsaných do obchodních

rejstříků, důchod z vlastnictví firem, r = renty a další důchody z vlastnictví půdy a

nemovitosti, s = příjmy se zamozaměstnání, tedy firmy nezapsané v obchodním

rejstříku (živnosti), a = amortizace

Národní důchod ovšem neodpovídá hrubému národnímu produktu. A to proto, že v GNP

jsou zahrnuty hrubé investice a v nich tvoří část obnovovací investice, a také proto, že

v GNP jsou zahrnuty nepřímé daně, které tvoří část příjmů domácností, která se nikdy

nedostane k domácnostem. Z uvedeného vyplývá, že:

Čistý domácí produkt = NI + nepřímé daně + obnovovací investice

NI = NNP = nepřímé daně

3. Výdajová metoda

Zde se HDP stanoví jako součet výdajů domácností na spotřebu (C), hrubých domácích

soukromých investic (I), vládních výdajů na zboží služby (G) a čistého exportu (Ex – Im).

GNP = C + I + G + (Ex – Im) = C + I + G + NX

Za výdaje domácností (C) se považují výdaje na nákup jak dlouhodobých tak

krátkodobých výrobků a služeb. Investice (I) představují přírůstek kapitálu během

daného časového období. Celkové investice jsou označována jako hrubé, protože od

nich není odečtena ta část investic, která slouží k obnově spotřebovávaných

kapitálových statků, tedy k náhradě znehodnoceného kapitálu. Investice dále členíme

na investice do fixního kapitálu a investice do zásob. Zahrnují se do nich i výdaje

spojené s výstavbou rodinných domků, které vytvářejí domácnosti. Výdaje státních

orgánů (G) se člení na dvě skupiny. Za prvé je to nákup výrobků a služeb, vláda za ně

dostává protihodnotu, druhá část jsou transferové výdaje občanům (ty zvyšují výdaje za

spotřebu domácností) a jsou jednosměrné. Čistý export (NX) se získá jako rozdíl mezi

výší exportu a importu. Importované produkty nezvyšují domácí produkt, musí se při

výpočtu HDP odečíst.

52

Při ekonomických analýzách se často sleduje HDP vytvořený v určitých letech. Na

následujícím obrázku je uveden vývoj hrubého domácího produktu v letech 1998-2010.

Obr. 19: Hrubý domácí produkt v letech 1998 - 2010

Zdroj: ČSÚ

Chceme-li srovnat HDP v roce 1991 a v roce 2011, musíme brát v úvahu trvalý růst

cenové hladiny po dobu 20 let – inflaci. Proto byly stanoveny pojmy nominální HDP a

reálný HDP.

Nominální (běžný) HDP – je hrubý národní produkt vyjádřený v tržních cenách

každého roku.

Reálný HDP – je hrubý národní produkt vyjádřený v cenách výchozího (srovnávaného)

roku, čímž se vyjádří míra produktu ve stálých cenách. Je to tedy nominální HDP od

něhož je odečtena inflace.

Statistici a ekonomové sledují přírůstek HDP. Tato veličina je sledována na desetiny %,

neboť v konečném vyjádření jde o miliardy korun, které přepočteny v podobě daní,

přijdou do státního rozpočtu.

53

Obr. 20: Růst reálného HDP v ČR

Zdroj: ČSÚ

Deflátor HDP (IPD) – je poměr nominálního HDP k reálnému HDP a je označován jako

cena HDP.

Vývoj reálného produktu je důležitý, že je s ním těsně spojen vývoj zaměstnanosti.

Existuje významná korelace mezi rozdílem potenciálního reálného produktu a

skutečného reálného produktu a mírou zaměstnanosti. Když výroba klesá, zaměstnanci

jsou trvale nebo dočasně propouštěni a míra nezaměstnanosti roste. Pokud produkce

roste, objeví se nová pracovní místa a nezaměstnanost poklesne (Harasimová, 2010).

54

Vztah mezi změnou produktu a změnou nezaměstnanosti měří Okunův zákon. Okunův

zákon říká, že každá 2 %, o něž GNP poklesne vzhledem k potenciálnímu produktu, se

míra nezaměstnanosti zvýší o 1 %. Z uvedeného vyplývá, že poroste-li potenciální

produkt např. o 2 % ročně, měl by reálný GNP růst také o 2 % ročně, má-li zůstat míra

nezaměstnanosti konstantní.

Pokud celkový objem HDP vydělíme počtem obyvatel, získáme hodnotu na jednoho

obyvatele, která vypovídá o životní úrovni obyvatel. Roční HDP na obyvatele,

přepočtený na dolary nebo v EU na eura, je statisticky sledovaný údaj, který slouží ke

srovnání relativní ekonomické vyspělosti různých zemí. HDP je také základní veličinou

pro výpočet dalších odvozených veličin – např. HDI (Human development index).


Vysvětlete rozdíl mezi hrubým domácím a hrubým národním produktem.

Popište produktovou metodu měření HDP.

Jaký vztah měří Okunův zákon?

55

4.2 Otevřená a uzavřená ekonomika

Ekonomiky po celém světě jsou v různé míře a intenzitě zapojeny do mezinárodního

obchodu a do mezinárodních ekonomických vztahů obecně. Podle toho, nakolik jsou

vazby a vztahy s vnějším světem pro danou ekonomiku důležité, rozdělujeme

ekonomiky na uzavřené nebo otevřené. Toto rozdělení je ale velmi relativní, hranice

mezi otevřenými a uzavřenými ekonomikami nejsou tzv. ostré. Uzavřená ekonomika

disponuje obecně velkým vnitřním trhem a vztahy se zahraničím pro ni nebývají klíčové.

Naopak pro otevřené ekonomiky platí, že mají spíše malý vnitřní trh a ekonomické

vztahy s vnějším světem jsou pro ni důležité – ekonomický vývoj hlavních obchodních

partnerů významně ovlivňuje vývoj samotné ekonomiky.

Otevřenost ekonomiky měříme pomocí tzv. ukazatelů otevřenosti ekonomiky: jsou to

např.: poměr vývozu nebo dovozu zboží popřípadě i služeb k HDP nebo obrat

zahraničního obchodu vztažený k HDP.

4.3 Platební bilance

Platební bilance je výkaz toků zboží, služeb, důchodů a kapitálu mezi ekonomikou a

vnějším světem. V platební bilanci jsou zachyceny jednak toky zboží, služeb, důchodů a

kapitálu a jednak změny finančních aktiv a pasiv. Směřuje-li tok finančních prostředků,

důchodů do ekonomiky, označíme jej znaménkem plus. Například za vývoz zboží do

zahraničí zinkasuje ekonomika finanční prostředky; vývoz je v platební bilanci se

znaménkem plus. Koupí-li vláda nebo soukromý subjekt či centrální banka na

zahraničním finančním trhu akcie či dluhopisy, finanční prostředky odplynou do

zahraničí a tato transakce bude v platební bilanci zaznamenána se znaménkem mínus.

Struktura platební bilance:

A. Běžný účet

Obchodní bilance (vývoz a dovoz)

Bilance služeb (příjmy a výdaje z oblasti dopravy, cestovního ruchu, ostatních

služeb)

56

Bilance výnosů (výnosy a náklady v podobě zisků, dividend, úroků, investičních

výnosů a renty)

Běžné převody (příjmy a výdaje z dědictví, výživného, darů, zahraniční pomoci,

fondy z EU, příspěvky ČR do rozpočtu EU...)

B. Kapitálový účet

příjmy a výdaje z převodů autorských práv a pozemků; promíjení dluhů,

kapitálové transfery související s migrací obyvatel)

C. Finanční účet

přímé investice (příliv ze zahraničí / odliv do zahraničí)

portfoliové investice (aktiva a pasiva z majetkových cenných papírů, účastí a z

dluhových cenných papírů)

Ostatní investice (aktiva a pasiva tj. půjčky a vklady a to buď dlouhodobá a

krátkodobá ve vlastnictví ČNB, obchodních bank, vlády a ostatních sektorů)

D. Saldo chyb a opomenutí, kurzové rozdíly

E. Změna devizových rezerv (-nárůst / + pokles)

4.4 Obchodní bilance

Obchodní bilance je základním ukazatelem pozice země v mezinárodním obchodě -

charakterizuje obchodní vztahy země s vnějším světem. Je to rozdíl vývozu (X) a

dovozu (IM) zboží: OB = X – IM.

Je-li export X vyšší než import IM, hovoříme o přebytku obchodní bilance; je-li ale

naopak import IM vyšší než export X, jedná se o deficit obchodní bilance. O

vyrovnané obchodní bilanci hovoříme tehdy, je-li export X roven importu IM. Zahrneme-li

do zahraničního obchodu nejen zboží ale i služby získáme tzv. čistý export, který je

roven rozdílu mezi vývozem a dovozem zboží a služeb. Čistý export je pro připomenutí

jednou z výdajových položek hrubého domácího produktu.

Ceny v zahraničním obchodě jsou ovlivněny jak domácími tak vnějšími faktory. Cena

vyvážených statků odráží domácí cenovou hladinu. Cena dovážených statků je dána

zahraniční cenovou hladinou a směnným kurzem domácí měny vůči zahraniční měně.

57

Vynásobíme-li zahraniční cenu vyjádřenou v zahraniční měně směnným kurzem,

získáme cenu dovozu v domácí měně. Poměříme-li cenu vývozu a dovozu získáme tzv.

reálné směnné relace. Směnné relace můžeme chápat jako počet jednotek

dovezeného zboží, které si ekonomika může koupit za jednotku svého vývozu. Směnné

relace také ovlivňují vývoj salda zahraničního obchodu. Vyšší ceny vývozu umožňují

vyšší dovoz zboží a služeb a naopak.

4.5 Hospodářský růst

Hospodářský růst je procesem, jímž se vyjadřuje schopnost národního hospodářství

vyrábět statky a služby a je vyjádřen jako přírůstek reálného HDP na jednoho obyvatele.

Tempo růstu vyjadřuje míru změny HDP v čase (z roku na rok) a uvádí se v procentech

(označuje se symbolem G). Zdravý vývoj národního hospodářství předpokládá takové

tempo růstu, které nevytváří napětí a nerovnováhy v ekonomice a nebude mít nadměrné

negativní důsledky pro životní prostředí a čerpání přírodních zdrojů.

Hlavními faktory, které determinují schopnost národního hospodářství dosahovat

ekonomického růstu, jsou ekonomické zdroje, které má společnost k dispozici, a míra,

v jaké je hospodářství schopno tyto zdroje využít (ekonomický systém, rozvinutost tržní

ekonomiky atd.).

Hospodářský růst je výsledkem působení mnoha různých faktorů. Nejdůležitější z nich

jsou (Sojka, 2009):

a) přírodní zdroje;

b) lidský kapitál;

c) fyzický kapitál a

d) technologická úroveň.

Přírodní zdroje – představují všechny potenciální vstupy jako například půda ve

vlastním slova smyslu, energie, suroviny, lesy a apod. Člení se na zdroje obnovitelné

(např. lesy) a neobnovitelné (uhlí, ropa apod.). Vybavenost ekonomiky přírodními zdroji

je jedním z významných faktorů určujících polohu hranice produkčních možností.

58

Přírůstek disponibilního množství přírodních zdrojů povede za nezměněných okolností

k posunutí hranice produkčních možností, naopak vyčerpávání přírodních zdrojů,

zejména neobnovitelných (ropa, uhlí, zemní plyn aj.) se projevuje posunutím hranice

produkčních možností směrem k počátku souřadnic.

Úloha přírodních zdrojů jako faktoru růstu však spočívá také ve schopnosti tyto zdroje

efektivně využívat. Například Rusko je po stránce přírodních zdrojů jedním z nejlépe

vybavených států, přesto je životní úroveň Ruska relativně nízká. Naopak Japonsko

patří k zemím, které musí převážnou většinu přírodních zdrojů dovážet ze zahraničí,

přesto však je japonská ekonomika schopna zajistit vysokou životní úroveň.

Lidský kapitál – představuje znalosti, schopnosti, dovednosti, kvalifikaci pracovních sil.

Lidský kapitál zvyšuje potenciální možnosti produkce a předpokládá investice podobně

jako fyzický kapitál. Jde o vzdělání, odbornou přípravu, zaškolení, apod. Celkový růst

kvalifikační úrovně ekonomicky aktivního obyvatelstva vytváří předpoklady pro růst

produkce, aniž by bylo nutné zvyšovat počet pracovníků.

Fyzický kapitál – představuje stroje, nástroje, zařízení, budovy a zásoby. Fyzický

kapitál je tvořen kapitálovými statky. Lepší vybavenost práce kapitálovými statky vede

ke zvýšení produktivity práce, což přispívá k rychlejšímu tempu hospodářského růstu.

Technologická úroveň země představuje způsob, jakým se výrobní zdroje ve

společnosti využívají při výrobě. Zahrneme sem například lepší organizaci výroby, vyšší

úroveň techniky. Můžeme uvažovat dvě alternativy – jednak s a daným množstvím

vstupů vytvořit větší výstup či dosažení stejného výstupu jako v minulosti s menším

množstvím vstupů. Obě alternativy se kombinují. Výrazem zvýšení technologické

úrovně je technologická změna. S technologickou změnou tak může být spojena jak

úspora vzácných zdrojů, tak růst produkce. (Krameš, 2009)

Mezi další faktory, které mají vliv na hospodářský růst, jsou např. Holmanem, 2008,

uváděny také:

59

- velikost trhu – velký trh vytváří lepší podmínky pro specializaci výrobců a otevírá

tak větší prostor pro směnu na základě komparativních výhod;

- společenský systém – k hospodářskému růstu jsou nezbytné určité společenské

instituce, a to zejména soukromé vlastnictví. Soukromé vlastnictví, jeho

respektování a ochrana, vytváří silné motivace lidí, z nichž vyrůstá pracovní i

podnikatelská aktivita. Tato aktivita zvýší důchody a vyšší důchody zvýší úspory.

Tím začíná akumulace kapitálu i hospodářský růst.


Definujte pojem „hospodářský růst“.

Vyjmenujte nejdůležitější faktory, které mají vliv na hospodářský růst.

Domníváte se, že vstupem České republiky do Evropské unie (v roce 2004) se začal

zvyšovat hospodářský růst ČR? Jakými argumenty byste svůj názor odůvodnil?

4.6 Hospodářský cyklus

Hospodářský cyklus je opakující se nesoulad mezi potenciálním produktem a

skutečným produktem národního hospodářství. Pokud je skutečný reálný HDP nižší než

potenciální, znamená to, že národní hospodářství nevyužívá plně ekonomické zdroje,

60

které má k dispozici. V situaci, kdy je reálný HDP vyšší než potenciální, jsou disponibilní

ekonomické zdroje přetěžovány a ekonomika hledá cestu obnovy rovnováhy ke zvýšení

míry inflace. (Sojka, Pudlák, 2009)

Skutečný ekonomický vývoj ovlivňuje řada faktorů, které způsobují kolísání všech

základních makroekonomických veličin. Hospodářský cyklus představuje více či méně

pravidelné střídání expanze (konjunktury) a kontrakce (recese) ekonomické aktivity

kolem dráhy trendového růstu.

Čtyři základní fáze hospodářského cyklu jsou (Halásková, 2008):

1. Expanze;

2. vrchol hospodářského cyklu (horní bod obratu);

3. kontrakce (recese);

4. sedlo (dno) hospodářského cyklu (dolní bod obratu).

Obr. 21: Fáze hospodářského cyklu

Zdroj: www.lko.nazory.cz

Recese znamená hospodářský pokles, o depresi (krizi) hovoříme tehdy, když se

ekonomika delší dobu nachází v sestupné fázi cyklu. Období, kdy HDP vykazuje nulové

přírůstky, je období stagnace. Po krizi nastává zotavení (oživení) – roste HDP, které

přerůstá v novou konjunkturu. (Halásková, 2008)

61

Hospodářský cyklus je ovlivňován jak vnějšími, tak vnitřními faktory, z kterých vycházejí

teorie cyklu, popsané např. v Harasimová (2010).

Vnější teorie nacházejí příčiny hospodářského cyklu ve výkyvech mimo ekonomický

systém jako např. technické a přírodovědecké objevy, periodické střídání klimatu, cyklus

míru a války apod. Patří sem také teorie politického hospodářského cyklu. Vychází

z toho, že volení zástupci obyvatel mohou díky fiskální a monetární politice manipulovat

s ekonomikou tak, aby podpořili své volební výsledky. Zhruba rok před volbami se

začne uplatňovat expanzivní hospodářská politika. Naopak po volbách se zavede tuhý

úsporný hospodářský režim = restrikce.

Oproti tomu vnitřní teorie hledají příčiny hospodářských cyklů uvnitř ekonomického

systému. V této souvislosti se uvádějí zejména možné problémy cyklického charakteru

provázející proces akumulace zásob a procesy ovlivňující dynamiku investic. Zastánci

vnitřních příčin cyklu zdůrazňují nutnost státních zásahů, jejichž cílem by mělo být

zmírnění nebo vyloučení cyklických výkyvů.

Příklad hospodářské recese (Holman, 2008):

V letech 1993-1995 prožívala česká ekonomika období expanze. Růst HDP se

urychloval z 0,6 % v roce 1993 až na 6,4 % v roce 1995. Růst ekonomiky byl

podněcován hlavně vysokou mírou investic. Od roku 1996 se však růst začal

zpomalovat – ekonomika se dostala do fáze recese. V roce 1998 již došlo k poklesu

HDP o 2,7 %. Průběh tohoto hospodářského cyklu byl ovšem značně umocněn

chováním naší centrální banky. Ta v roce 1997 zvýšila své úrokové míry a dále

zpomalila růst peněžní zásoby. Je pravděpodobné, že kdyby se centrální banka takto

nechovala a kdyby zajistila rovnoměrný růst peněžní zásoby, průběh hospodářského

cyklu by byl mnohem mírnější.

62


Popište základní fáze hospodářského cyklu.

Jakými faktory je dle Vašeho názoru ovlivňován hospodářský cyklus v České republice

nejvíce?

4.7 Inflace

Inflace je ekonomický jev, který označuje dlouhodobý a trvalý růst cenové hladiny, což

vede ke snížení kupní síly země. Inflace zmenšuje množství zboží a služeb, které si

můžeme koupit za peněžní jednotku (za korunu), ale nezmenšuje množství zboží a

služeb, které si můžeme koupit za náš důchod.

Inflace je trvalý jev v každé ekonomice. Ekonomové tvrdí, že inflace je peněžní jev, který

je způsoben tím, že se v ekonomice zvyšuje množství peněz rychleji než množství

reálné produkce (Harasimová, 2010).

Při popisu inflace se používají následující pojmy:

míra inflace – tempo růstu cenové hladiny;

otevřená inflace – trvalý růst cenové hladiny, je nejběžnější a měří se mírou

inflace;

skrytá inflace – situace, kdy levné výrobky bývají nahrazovány dražšími, aniž by

tomu odpovídala vyšší kvalita nebo lepší vlastnosti, nebo situace, kdy se ceny

63

nemění, ale výrobky jsou stále nižší kvality, mají menší hmotnost nebo rozměry =

taká tzv. fiktivní inovace;

potlačená inflace – na trzích existuje všeobecný převis poptávky po zboží a

službách (na trhu není to, co by lidé chtěli) a je bráněno tento stav eliminovat

růstem cen (tzv. inflace nerealizované kupní síly nebo inflace vynucených úspor);

setrvačná inflace (očekávaná) – znamená to, že inflace má tendenci setrvávat

na původní úrovni, dokud není vystavena ekonomickým otřesům a změnám. Míra

inflace je trvale stejně vysoká, promítá se do smluv a neformálních dohod;

vyrovnaná inflace – znamená, že růst cenové hladiny postihuje všechny ceny

stejně.;

anticipovaná inflace – znamená, že průběh inflace je rovnoměrný (nejsou náhlé

výkyvy, nelze předpokládat velké nárůsty hodnot);

deflace – snížení cenové hladiny, tj. měřená inflace nabývá záporných hodnot;

desinflace – je zpomalování tempa růstu cenové hladiny, tj. inflace je kladná, ale

její hodnota klesá;

stagflace - ekonomika stagnuje nebo klesá a zároveň roste cenová hladina.

Míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen

vyjadřuje procentní změnu průměrné cenové hladiny za 12 posledních měsíců proti

průměru 12 předchozích měsíců. Existují mezinárodně platné postupy, podle kterých se

inflace počítá.

K měření inflace se užívá (Harasimová, 2010):

1. Index spotřebitelských cen (CPI) – cenová hladina vyjádřena jako průměrná

úroveň cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb (770 nejčastěji

nakupovaných) a spotřebovaných průměrnou domácností. Každý

reprezentant má v uvedeném koši svou váhu, určenou podílem výdajů na

daný statek. Jsou zde problémy, že časem se faktické výdaje domácností

odchylují od vah použitých v indexu – může dojít ke skryté inflaci;

2. index cen výrobců (PPI) – bývá specifikován pro různá odvětví a obory jako

index cen průmyslových výrobců. Koše obsahují příslušné výrobní faktory

64

(suroviny, polotovary). Pracuje stejně, jako CPI s fixními vahami, a to dle

struktury tržeb. Všeobecně se uznává, že vývoj PPI signalizuje nadcházející

změny CPI;

3. deflátor HDP (IPD) – košem jsou v tomto případě všechny statky obsažené

v daném ukazateli produktu a vahami je podíl daného statku v produktu.

Základem pro výpočet je výše HDP za rok. Deflátor se vypočte jako podíl

nominálního DPH (tj. DPH v cenách běžného roku) a HDP reálného (tj. HDP

ve srovnatelných cenách, to celé násobené 100.

Nejčastěji se pro výpočet inflace užívá deflátor HDP (IDP) a index spotřebitelských cen

(CPI). Každý z nich má své výhody a nevýhody: deflátor HDP se zjišťuje většinou

jednou za rok, inflaci pomocí CPI lze zjistit častěji, je možné za každý měsíc.

Vývoj inflace v ČR v období 1999-2011 je uveden v následujícím grafu.

Obr. 22: Vývoj inflace v Česku

Zdroj: www.euroekonom.cz

65

Jedním z nepříjemných důsledků inflace je přerozdělování bohatství, které je patrné

z následujícího příkladu (Holman, 2008, s.290):

„Pan Novák si chce koupit nové auto a požádá pana Svobodu o půjčku 100 tis. Kč.

Uzavřou smlouvu o půjčce, v níž se pan Novák zaváže splstit panu Svobodovi

vypůjčené peníze jednorázově za pět let s ročním úrokem 5 %. Jenže, pak se

„rozběhne“ inflace v roční míře 10 %, se kterou pánové nepočítali. Na konci pátého roku

vrací pan Novák panu Svobodovi něco přes 120 tis. Kč. Ale v té době stojí nové auto

více než 170 tis. Kč. Pan Svoboda by si za vrácenou půjčku a úroky nemohl už sám

auto koupit. Pan Novák vrátil panu Svobodovi peníze znehodnocené o 10 %. Kdyby pan

Svoboda věděl, že bude taková inflace, nikdy by půjčku neposkytl na 5% úrok.

Požadoval by 15% úrok. A pan Novák by byl s 15% úrokem pravděpodobně souhlasil.

Pan Novák „díky inflaci“ na půjčce vydělal a pan Svoboda na ní „díky inflaci“ prodělal.“

Inflace tedy vyvolává tendenci k uzavírání krátkodobých smluv nebo k tendenci

k zakalkulování očekávané inflace do dlouhodobých smluv.

Existuje korelace mezi inflací a nezaměstnaností. Tento analytický nástroj, používaný

v ekonomii se označuje jako Phillipsova křivka, která je uvedená na následujícím

obrázku.

Obr. 23: Phillipsova křivka

Zdroj: www.kekonom.sk

66

Tento vztah se ukázal jako velmi významný pro hospodářskou politiku. Vztah umožňuje

vládě „trade off“ neboli volbu substituce mezi dvěma „ekonomickými zly“ – mírou inflace

a mírou nezaměstnanosti. Buď nižší míra nezaměstnanosti vykoupená vyšší mírou

inflace, nebo nižší míra inflace na úkor vyšší míry nezaměstnanosti.

Pokud je míra inflace vysoká, stává se jedním z hlavních cílů hospodářské politiky

snižování míry inflace (politika dezinflace), která souvisí se snižováním inflačního

očekávání.

Možnosti protiinflační politiky:

1. Protiinflační politika orientovaná na agregátní poptávku - je zmírňování

inflačních očekávání prostřednictvím omezení měnové emise. Důsledkem

však bude cyklická nezaměstnanost a vznik mezery produktu (mezi aktuálním

produktem a potencionálním produktem);

2. důchodová politika - spočívá v omezování růstu nominálních mzdových

sazeb a důchodů, a to formou zmrazení mezd na základě zákonného opatření

vlády, limitů růstu mezd a nebo dobrovolných omezení růstu mezd jako

výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků vlivem vládních

doporučení;

3. Monetární politika - je zabezpečení stabilní cenové hladiny na základě

monetaristického měnového pravidla, které váže stabilitu cenové hladiny na

udržování správného množství peněz.


Definujte pojem „inflace“.

67

Jaké tři základní indexy se používají k měření inflace?

Jaké dvě veličiny, které spolu korelují, zachycuje Phillipsova křivka?

Je pravdivé tvrzení „Čím nižší míra nezaměstnanosti, tím nižší míra inflace“?

4.8 Nezaměstnanost

Nezaměstnanost a inflace jsou považovány za největší makroekonomickou hrozbu.

S sebou přinášejí ekonomické a sociální dopady. Zatímco inflace postihuje všechny

subjekty bez rozdílu, nezaměstnanost se týká jen některých domácností.

Skupiny obyvatel, kteří se pohybují na trhu, lze rozlišit na (Harasimová, 2010):

a) ekonomicky aktivní obyvatelstvo (pracovní síla dané země):

o zaměstnaní – obyvatelstvo, které má placené zaměstnání, nebo

sebezaměstnání (včetně osob dočasně v práci nepřítomných, ale

s formální vazbou k zaměstnání – např. mateřská dovolená, stávka,

nemoc);

68

o nezaměstnaní – nemají placená zaměstnání ani sebezaměstnání, přitom

práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby nastoupit. Jde o

osoby schopné a ochotné pracovat;

b) ekonomicky neaktivní obyvatelstvo – ostatní obyvatelé, jako studenti, penzisté,

invalidé, ženy v domácnosti – pokud nesplňují podmínky předchozích skupin.

Mezi nezaměstnané patří osoby, které jsou v produktivním věku a současně naplňují 3

základní podmínky (Krameš, 2009):

c) osoba je práce schopna, ale je bez placené práce včetně sebezaměstnání;

d) osoba práci aktivně hledá. Tím se rozumí, že se zaregistruje na úřadu práce či

v soukromé zprostředkovatelně práce, navštěvuje podniky a instituce za účelem

zaměstnání, usiluje o založení vlastní firmy, podá si žádost o pracovní povolení,

případně hledá práci jiným způsobem.;

e) osoba je schopna a ochotna do zaměstnání okamžitě (či v krátké lhůtě)

nastoupit.

V zásadě existují 4 typy nezaměstnanosti:

a) frikční – existuje z důvodu určitého času nutného k vyhledání místa. Pro frikčně

nezaměstnané existují v ekonomice volná místa, jen trvá nějakou dobu, než si

nezaměstnaný vybere. Frikčně nezaměstnaným je člověk pouze dočasně. Patří

sem například lidé, kteří hledají zaměstnání po absolvování školy, nebo se

stěhují do jiného města, ženy se mohou vracet do práce po té, co měly děti, nebo

lidé, kteří shánějí lepší zaměstnání;

b) strukturální nezaměstnanost – vzniká z důvodu strukturálních změn

v ekonomice, kdy lidé mohou být dlouho nezaměstnaní s malou šancí nalézt

vhodnou práci. Tento typ nezaměstnanosti vzniká z důvodu kvalifikačního nebo

místního nesouladu mezi nabídkou a poptávkou práce. Příkladem může být

strukturální nezaměstnanost způsobená utlumením těžební činnosti, kdy ztrácí

zaměstnání pracovníci školení na důlní činnost, kteří jsou pro jiné obory

nepoužitelní. Strukturálně nezaměstnaní jsou často lidé s minimem znalostí a

69

dovedností nebo malou praxí, minoritní skupiny a mladiství. Tato

nezaměstnanost se většinou vytváří na úrovni firmy nebo odvětví;

c) cyklická nezaměstnanost – je spojená s cyklickým vývojem ekonomiky. Při

recesi, kdy klesá HDP, roste počet nezaměstnaných a naopak při expanzi počet

nezaměstnaných klesá. Cyklická nezaměstnanost zpravidla zasahuje celou

ekonomiku, bez ohledu na jednotlivá odvětví;

d) sezónní nezaměstnanost – vzniká v odvětvích, které jsou závislé na ročním

období nebo počasí. Jedná se například o stavebnictví, lesnictví, zemědělství.

Dalším příkladem může být také turistický průmysl, kdy lyžařská střediska mají

vrchol sezóny v zimě, kdežto hrady a zámky zažívají největší návštěvnost v létě.

Příklad cyklické nezaměstnanosti (Holman, 2008):

Česká republika vyváží více než polovinu domácí produkce na zahraniční trhy, a je

proto silně závislá na výši zahraniční poptávky. Poklesne-li poptávka našich

zahraničních partnerů po našem zboží, dojde k poklesu produkce a k propouštění

v našich vývozních odvětvích. Tento pokles se postupně rozšíří do dalších odvětví naší

ekonomiky – nejprve do těch, které dodávají suroviny, energii a materiály exportním

odvětvím, a potom, v důsledku rostoucí nezaměstnanosti a klesajících příjmů

domácností, i do spotřebních odvětví.

V souvislosti s nezaměstnaností hovoříme o dobrovolné nezaměstnanosti a

nedobrovolné zaměstnanosti.

a) Dobrovolná zaměstnanost je někdy také označovaná jako frikční. Jedná se o

dobrovolný pohyb obyvatelstva mezi různými zaměstnáními s časovou prodlevou

při nástupu do nového zaměstnání. Harasimová (2010) uvádí, že tento jev může

být spojován s existencí štědré a široké sociální záchranné sítě. Ve státech

s vyspělými sociálními systémy vzniká „nová třída lenochů“, kteří využívají

možnosti žít ze sociální podpory.

b) Nedobrovolná zaměstnanost – postihuje lidi, kteří se práci snaží najít, ale kteří

ji nemohou najít. Definuje se také jako cyklická nezaměstnanost. Příčinou

nedobrovolné nezaměstnanosti se může stát i uzákoněná minimální mzda, pod

70

jejíž hranici nesmí být mzda stanovena. To může vyvolat nedobrovolnou

nezaměstnanost zejména u některých málo kvalifikovaných profesí, kde mzdy

bývají nízké.

Existuje také skrytá nezaměstnanost, která zahrnuje osoby, jež se neucházejí o práci,

protože ztratily naději zaměstnání získat. Tyto osoby nejsou zahrnuty do statistik

nezaměstnanosti.

Rozlišujeme dále nezaměstnanost krátkodobou (do 6 měsíců) a dlouhodobou (více

než 6 měsíců).

V každém období určité procento zaměstnaných svoje zaměstnání ztrácí a určité

procento nezaměstnaných práci nachází. Jedná se o tzv. přirozenou míru

nezaměstnanosti, která je tvořena součtem frikční a strukturální nezaměstnanosti. Při

nízké nezaměstnanosti mají zaměstnavatelé problém získat kvalitní pracovní sílu. Dle

ekonomů je z tohoto pohledu ideální stav nezaměstnanosti mezi 5 -8 %.

Mezi faktory, které nejvíce ovlivňují přirozenou míru nezaměstnanosti, patří

(Harasimová, 2009):

a) výška a délka poskytování podpory v nezaměstnanosti – obyvatelům se vyplatí

nepracovat, protože mzda za práci, která jim je nabízena, je jen o málo vyšší než

podpora, kterou mohou získat od státu. Čím déle budou lidé setrvávat mezi

nezaměstnaným, tím více poroste přirozená míra nezaměstnanosti a nároky na

sociální systém;

b) motivace lidí hledat si nové zaměstnání – mezi rozhodující faktory patří ochota

najít si práci bez ohledu na výši platu;

c) kvalita činnosti úřadu práce – jde o ochotu, možnost a schopnost pracovníků

úřadu práce vyhledávat odpovídající místa pro nezaměstnané. Informovanost a

spolupráce firem, které uvedená volná místa nabízejí, tedy doporučení vhodných

uchazečů o místo. Všechny tyto aktivity snižují nezaměstnanost;

71

d) demografická skladba pracovní síly v regionu – je to struktura obyvatel podle

pohlaví, vzdělání, věku atd. Statistiky ukazují, že na trhu práce jsou nejvíce

dlouhodobě diskriminovány osoby starší 50 let, stejně jako matky s malými dětmi.

Nezaměstnanost se obvykle vyjadřuje buď v absolutním vyjádření počtu

nezaměstnaných (např. 100 000 lidí), nebo v procentním podílu nezaměstnaných na

ekonomicky aktivním obyvatelstvu, jde o tzv. míru nezaměstnanosti:

počet nezaměstnaných Míra nezaměstnanosti = -------------------------------------------------- * 100 ekonomicky aktivní (zaměstnaní + nezaměstnaní)

Sledování registrované nezaměstnanosti provádí Ministerstvo práce a sociálních věcí

ČR na základě evidence nezaměstnanosti úřadů práce vždy k poslednímu dni v měsíci.

Dále jde o výběrové šetření pracovních sil, které provádí ČSÚ ČR podle mezinárodní

metodiky.

Na následujícím obrázku je uvedena míra nezaměstnanosti v ČR za období červen

2010 – červen 2011.

72

Obr. 24: Míra nezaměstnanosti v Česku

Zdroj: www.euroekonom.cz

Míra nezaměstnanosti se sleduje také v letech. V tabulce je uvedena míra

nezaměstnanosti v ČR v letech 1995-2003.

Tab. 1: Míra nezaměstnanosti v ČR v letech 199-2003

Rok 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003

Míra nezaměstnanosti 3,1 3,5 4,4 7,5 9,4 8,8 8,9 9,8 10,3

Zdroj: Holman (2008)

Nezaměstnanost se uvádí jako jeden z hlavních problémů soudobého podnikání.

Snižování nezaměstnanosti patří mezi hlavní cíle hospodářské politiky. Když je

nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a důchody lidí jsou nízké (Harasimová,

2009). Během takových období rovněž ekonomické obtíže ovlivňují emoce lidí,

psychiku, zdraví a rodinný život. Vysoká nezaměstnanost má zejména dva dopady:

ekonomický a sociální.

Stát bojuje proti nezaměstnanosti opatřeními jak pasivními, tak aktivními.

73

a) Pasivní opatření (nebo také pasivní politika zaměstnanosti) spočívají v sociální

pomoci lidem bez zaměstnání zabránit výraznému poklesu životní úrovně formou

vyplácení dávek v nezaměstnanosti;

b) aktivní opatření (nebo také aktivní politika zaměstnanosti) – jejím cílem je

aktivně udržet vysokou zaměstnanost pomocí např. nabídky pracovních míst,

pobídek pro podnikatele, financování rekvalifikací, různých úlev na daních např.

při zaměstnávání zdravotně postižených lidí apod.

Existuje korelační vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Tento vztah je vyjádřen

Phillipsovo křivkou, o níž bylo pojednáno v kapitole 4.5.


Jakou skupinu obyvatelstva lze označit za nezaměstnané?

Vyjmenujte k následujícím typům nezaměstnanosti 3 typické zástupce (skupiny osob) –

např. pro frikční: čerstvý absolvent školy.

Frikční:

Strukturální:

Sezónní:

V první polovině 90. let byla česká nezaměstnanost zhruba třikrát nižší než

nezaměstnanost v Maďarsku. Řada ekonomů to přisuzovala zčásti tomu, že maďarské

pracovní trhy byly méně pružné než české pracovní trhy. V Maďarsku například

nezaměstnaný pobíral podporu v nezaměstnanosti dva roky, zatímco v ČR jen půl roku.

Přisuzujeme-li nezaměstnanost vysokým podporám, o jaký druh nezaměstnanosti se

jedná – o dobrovolnou, nebo nedobrovolnou?

74

Uveďte vzorec pro výpočet míry nezaměstnanosti.

Uveďte příklady pasivních a aktivních opatření v boji proti nezaměstnanosti.

75

5 Ekonomie veřejného sektoru

Veřejný sektor je součást národního hospodářství, která (Halásková 2008):

zabezpečuje veřejné statky kolektivní spotřeby pro obyvatelstvo na neziskovém

principu;

je proto financována z finančních prostředků soustředěných v rozpočtové

soustavě, zjm. v soustavě veřejných rozpočtů;

je řízena veřejnou správou, která je zároveň rezortem veřejného sektoru;

rozhoduje veřejnou volbou o rozsahu produkce statků a služeb smíšeného

(polotržního) charakteru;

podléhá veřejné kontrole ze strany občanů, resp. jejich volených zástupců.

V návaznosti na dosavadní stav poznání v současné době v ČR dochází postupně ke

shodě, s tím, že do veřejného sektoru řadíme zejména ty části národního hospodářství,

které vlastní a řídí veřejná správa nebo jsou hrazeny zcela, příp. více jak 50%

z veřejných financí.

Ekonomie veřejného sektoru (veřejných financí) patří v současnosti k oborům, které jsou

považovány za dobře etablovanou součást ekonomické vědy. Problematice veřejných

financí a jejich řízení byl již v minulosti věnován samostatný vzdělávací modul. Tato

kapitola bude tedy proto pojata jako rozšiřující a doplňující studium k této důležité

součásti ekonomie.

Je nesporné, že základem moderní společnosti a její ekonomiky zůstává soukromé

podnikání a individuální rozhodování jednotlivců, domácností, firem a institucí. Jsou

případy, kdy ekonomie nedosahuje efektivní ekonomické rovnováhy – v takových

případech je to právě stát, jeho orgány a instituce, které mohou přispět ke zvýšení

efektivnosti a fungování kterékoli ekonomiky.

Struktura ekonomiky jednotlivých států zahrnuje jak soukromé firmy a instituce, tak i

veřejné podniky, které patří státu nebo příslušným komunitám. Jednotlivé vlády ovlivňují

chování soukromého sektoru prostřednictvím daní, různých regulačních opatření a

76

dotací. Takovou ekonomiku pokládáme za smíšenou. Život obyvatel všech

civilizovaných států je od narození až do smrti výrazně ovlivňován činnostmi veřejného

sektoru – od zdravotnictví, přes školy, příspěvky, dávky, daně, poplatky nebo existence

veřejných statků (komunikace, osvětlení, služby policie apod.) (Duben, 2000).

Pro určení kvantifikace podílu veřejného sektoru na ekonomice státu se v současnosti

používají především tyto ukazatele:

a) Podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu;

b) podíl veřejných příjmů na hrubém domácím produktu;

c) počet pracovníků ve veřejném sektoru.

Podíl produkce veřejných a soukromých statků se často vyjadřuje pomocí tzv. křivky

produkčních možností. Udává množství dvou statků, která mohou být vyrobena při

dané výrobní technologii a při daném množství výrobních zdrojů. Jde o statky veřejné a

soukromé.

Obr. 25: Křivka produkčních možností

Zdroj: www.koppel.cz

V našem případě osa Y znázorňuje statky soukromé a osa X statky veřejné. Křivka

jinými slovy určuje úroveň spotřeby soukromých statků, která je dosažitelná při dané

spotřebě veřejných statků. Pokud se společnost rozhodne zvýšit spotřebu veřejných

statků, musí snížit spotřebu statků soukromých.

http://www.koppel.cz/

77

Mezi klíčové problémy veřejného sektoru, kterým by bylo třeba věnovat pozornost, patří

zejména dokončení reforem v některých odvětvích a zpracování koncepcí dalšího

vývoje těchto odvětví.

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5:

Definujte pojem „smíšená ekonomika“.

Jaké veličiny zachycuje křivka produkčních možností?

5.1 Rovnost a efektivnost

Při hodnocení veřejných projektů a programů je nezbytné posuzovat jak jejich

ekonomickou efektivnost, tak brát v úvahu i otázky týkající se ekonomické rovnosti,

respektive nerovnosti, tj. jejich vliv na rozložení celkových příjmů ve společnosti.

Součástí ekonomické teorie je i ekonomie blahobytu, která se zabývá především

normativními otázkami a problémy.

Mezi ekonomy vznikaly nekonečné diskuze s cílem dokázat, že ceny a spotřeba zboží a

služeb, systém rozdělování příjmů apod. jsou záležitostí jednotlivců, jednotlivých

sociálních skupin obyvatelstva i celé společnosti více, než jen otázkou rovnosti. Zdrojem

hodnot pro tyto diskuze byly záliby jednotlivců a skupin, zatímco kořeny pro toto

posouzení a hodnocení leží mimo oblast preferencí a zálib člověka.

78

Politologové po celé věky debatovali o vhodné míře rovnosti a lámali si hlavu, jak velkou

nerovnost by společnost měla připustit. Samuelson, 1995 uvádí:

a) Demokratická společnost považuje princip rovnosti politických práv za ústřední.

Spojené státy zaručují volební právo, soudní řízení, svobodu slova nebo

náboženského života.

b) Radikálnější pojetí politické demokracie tvrdí, že lidé by měli mít také rovné

ekonomické příležitosti. Podle tohoto názoru by měli všichni lidé hrát

ekonomickou hru se stejnými pravidly a na stejném hřišti.

c) Nejambicióznější je ideál rovnosti ekonomického postavení. V této radikální utopii

by lidé spotřebovávali stejně, ať jsou chytří nebo hloupí, horliví či líní. Mzdy by

byly stejné pro lékaře i sestry, advokáty i sekretářky.

Efektivitou myslíme naplnění sledovaných cílů (což vyjadřujeme obvykle v procentech).

Z ekonomického hlediska jde vlastně o vztah mezi výnosy a náklady. To znamená, že

efektivní, je taková činnost, kde je čistý užitek nejvyšší, tedy kde výnosy co nejvíce

převyšují náklady. Efektivitu je třeba odlišit od produktivity, neboť mezi nimi je pouze

jednosměrný vztah, tedy implikace (zvyšuje-li se efektivita, zvyšuje se i produktivita

nebo naopak).

Společenskou efektivitou (prosperitou) pak rozumíme nejlepší dostupné využití

společenských zdrojů (Vorlíček, 2008).

Rovností (nebo také sociální spravedlností) se obvykle myslí rozdělení zdrojů mezi

jednotlivými lidmi (ex-post), někdy se ale hovoří o rovnosti příležitostí (ex-ante). Zastánci

konceptu rovnosti ex-post považují za a priori „sociálně nespravedlivé“, když někteří lidé

disponují více zdroji než jiní (požadují přerozdělení zdrojů od bohatších k chudým).

Zastánci konceptu rovných příležitostí nepovažují samotný fakt nerovnosti v rozdělení

zdrojů za sociálně nespravedlivý, ale pouze pokud je výsledkem rozdílného úsilí

jednotlivých lidí, a není tedy zapříčiněn nerovností v počátečních příležitostech

(požadují přerozdělení zdrojů od sociálně zvýhodněných, k sociálně znevýhodněným) –

79

nicméně ve výsledku vede tento koncept rovněž k přerozdělování produktu od

bohatších k chudším, a tedy k odstraňování nerovnosti ex-post. Nerovnost

v příležitostech je totiž z větší části zapříčiněna osobními charakteristikami každého

jedince.

Výše zmíněné přerozdělování může mít dva efekty, z nichž každý by byl příčinou

poklesu společenské efektivity i sám o sobě. Prvním je skutečnost, že přerozdělování

demotivuje subjekty zdroje vytvářet. Druhým efektem je, že přerozdělováním obvykle

ztrácí zdroje lidé, kteří mají schopnost je vytvářet a získávají je lidé méně schopní

(Vorlíček, 2008).

Ekonomie blahobytu se zabývá měřítky hodnocení alternativních ekonomických

programů vlády. Přitom bere v úvahu jak rovnost, tak i efektivnost ve společnosti.

Studium toho, co je „špatné“ a co „dobré“ na fungování ekonomiky.

Paretovská efektivnost (alokační efektivnost)

Tento druh efektivnosti hovoří o takovém ekonomickém výsledku, při němž nemůže dojít

k žádné reorganizaci nebo obchodu, které by zvýšily užitek nebo uspokojení jednoho

subjektu, aniž sníží užitek uspokojení subjektu jiného. Někdy se používá formulace, že

„nemůžete nikomu zlepšit situaci, aniž někomu jinému situaci zhoršíte“.

Jinak řečeno, aby změny, které zvyšují blahobyt všech obyvatel, byly přijaty bez ohledu

na jejich vliv na rovnost ve společnosti.

Obr. 26: Paretovská efektivnost

Zdroj: www.valencik.cz/marathon

80

Posun z bodu I do bodu I´ je paretovské zlepšení, při posunu z bodu A do bodu B jsme

stále na křivce užitkových možností, oba body jsou proto paretovsky optimální. Posun

z bodu I do A je sice posun z neefektivní do efektivní alokace zdrojů, ale není to

paretovské zlepšení, protože první skupina lidí by si pohoršila.

Společenské rozhodování v praxi

Při praktickém rozhodování se příslušné vládní orgány snaží odhadnout vliv

uvažovaného vládního programu na jednotlivé sociální skupiny obyvatelstva. Výsledek

těchto odhadů se často pokoušejí vyjádřit prostřednictvím změn v efektivnosti a rovnosti

ve společnosti. Například čím progresivnější daňový systém zavedeme, tím vyšší budou

pravděpodobné ztráty efektivnosti.

Asi nejextrémnější názor zastává profesor filosofie na Harwardově univerzitě John

Rawls. Dle jeho teorie (rawlsismus) se blahobyt společnosti rovná blahobytu

nejchudšího člena této společnosti. Rawlsovo maximum je princip spravedlivého

rozdělování příjmů, kde spravedlivá role rozdělování příjmů spočívá v maximalizaci

blaha nejméně zámožných lidí.

V poslední době se skupina ekonomů a filosofů pokusila rozšířit tzv. smluvní teorii státu.

Podle tohoto názoru by byl akceptovatelný jen takový program a systém daní, který

zajistí, že jednotlivec na tom bude lépe v případě realizace tohoto programu, než by na

tom byl bez existence státu.

Při posuzování různých alternativních programů je vždy zdůrazňována efektivnost. Je

však nezbytné zvažovat následky jak pro efektivnost, tak i pro rovnost ve společnosti a

vzájemně je vyvažovat.


Graficky znázorněte Paretovskou efektivnost.

81

Jaké dva parametry je třeba sledovat při posuzování různých alternativních vládních

programů?

5.2 Externality

Externalita nastává, když výroba nebo spotřeba způsobuje nedobrovolné náklady nebo

přínosy jiným; tj. náklady nebo přínosy jsou přenášeny na jiné, aniž ti, kdo náklady

způsobují, nebo ti, kdo přínosy získávají, za to platí. Přesněji, externalita je dopad

chování jednoho ekonomického subjektu na blahobyt jiného subjektu, přičemž tento

dopad se neodráží v dolarech nebo tržních transakcích (Samuelson, 1995).

Externality vznikají jen tehdy, když se na nějaký subjekt přenese náklad bez jeho

souhlasu, nebo když někdo brání určitému subjektu v dosažení celého výnosu jeho

činností a on s tím nesouhlasí.

Ekonomové rozlišují několik kategorií externalit. O pozitivní externalitě hovoříme tehdy,

jestliže nějakému subjektu vznikají určité výhody, aniž by za ně platil. Například

umístění nějakého podniku či organizace v blízkosti restaurace – to může přinést

restauraci zvýšení obratu díky novým zákazníkům. Jiným příkladem může být výstavba

sítě regionální dopravy, která jistě zvyšuje hodnotu pozemků v její blízkosti. Za extrémní

příklad pozitivní externality lze považovat i veřejný statek.

Jestliže je určitý subjekt poškozován nějakou transakcí, nebo mu z ekonomické aktivity

okolí vznikají dodatečné náklady, pak mluvíme o negativní externalitě. Typickým

příkladem je znečišťování vzduchu nebo toku průmyslovou výrobou, která jistě ovlivňuje

82

další subjekty na kvalitě vzduchu a vody závislé. Za negativní externalitu však můžeme

považovat i nebezpečnou práci bez rizikového příplatku nebo přírodní ztráty jako toxické

mlhy, hluk, odpady apod. (Duben, 2000).

Dále se mohou externality dělit podle toho, kdo je produkuje – výrobce vers. spotřebitel.

Některé druhy externalit, jako například znečišťování ovzduší, mají vliv na životní

prostředí, a proto se dotýkají všech, kdo v daném prostředí žijí. Neméně důležitým

příkladem externalit jsou tzv. omezené společné zdroje. Jejich hlavní vlastností je

existence určitého množství vzácného zdroje, k němuž je volný přístup. Například ropná

pole. K získání přístupu k ložisku ropy je potřeba jen získat pozemek postačující

k postavení vrtné soupravy. Samozřejmě, že čím více čerpá jedna souprava, o to méně

zbude na ostatní těžaře. Jeden vrt také může snižovat tlak a celkové vytěžené množství

ve vrtu druhém.

Tržní řešení externalit

Jedním ze způsobů, jak se úspěšně vypořádat s negativními důsledky externalit je

řešení prostřednictvím trhu, tzv. soukromé řešení externalit – jejich internalizací. To

znamená vytváření takových organizačních ekonomických jednotek, které by umožnily,

aby většina dopadů jejich činnosti se odehrávala a projevovala v rámci samotného

subjektu. Negativní působení externalit se dá často vyřešit vhodným uspořádáním

vlastnických práv. Převedením vlastnických práv na konkrétního jedince, získává tento

jedinec dispoziční právo k některým užitkům a je oprávněn inkasovat poplatky za jejich

využívání. Nebo může dojít k tzv. unitaci, kdy se hospodaření více subjektů svěří

jednotnému řízení, který celkový užitek rozděluje dle stanovených kritérií.

Pokud jsou definována vlastnická práva, společně s jejich obsahem, a transakční

náklady vyjednávání mezi jednotlivými vlastníky jsou nízké, hovoříme o tzv. Coaseovu

teorému. Jedná se o spojení a vyjednávání zúčastněných stran, které se mohou

vzájemně odškodňovat pro dosažení efektivního řešení bez ohledu na to, na čí straně je

zákon. Mohou tedy navenek působící přesahy svých činností internalizovat. Chicagský

83

ekonom Roland Coase ve své analýze v podstatě naznačil, že dobrovolné vyjednávání

mezi zainteresovanými stranami povedou za určitých okolností k efektivnímu výsledku.

Například v případě kuřáků a nekuřáků v jedné místnosti je možné. Pokud je újmou

nekuřáků ze zakouřeného prostředí větší než užitek kuřáků, aby se nekuřáci spojili a

kompenzovali kuřáky, aby nekouřili. Naopak v nekuřáckém vagónu, kde zákaz kouření

vlastně uvaluje externalitu nekuřáky na kuřáky, je možné, aby se kuřáci spojili a získali

tak jejich souhlas s kouřením (Stiglitz, 1997).

Státní zásahy v případě existence negativní externality jsou vyžadovány ze 3 důvodů:

a) problém veřejných statků – např. zabezpečování čistého ovzduší a vody;

b) velikost transakčních nákladů – např. vysoké náklady drobných majitelů na to,

aby se spojili a mohli dobrovolně internalizovat externality;

c) nedokonale definované vlastnické vztahy – některá vlastnická práva nebyla totiž

přijata na základě vydané legislativy, ale pouze prostřednictvím tzv. zvykového

práva.

Vláda může při zmírňování následků externalit použít 4 níže uvedené způsoby:

a) ukládání pokut, poplatků

Negativní externalitu můžeme chápat jako rozdíl mezi společenskými a

soukromými náklady činnosti, která tuto externalitu produkuje. Správně

stanovená pokuta pak zvyšuje soukromé náklady firmy na takovou úroveň, která

se rovná nákladům společenským;

b) daně a dotace

Výše zmíněného efektu lze dosáhnout i korekční daní a dotací, které jsou

určovány tak, aby vyrovnávaly vliv negativních i pozitivních externalit – jedná se o

tzv. Pigouovskou daň a dotaci;

c) zákonné omezování (regulační předpisy, nařízení)

Vláda v tomto případě každému producentovi externality určí, kolik této dané

externality smí vyprodukovat. Jde např. o stanovení emisních standardů pro

automobily nebo skladování a vypouštění toxických látek;

84

d) právní normy

Tento systém je založený na principu, že výskyt negativní externality zjišťuje

poškozený a ne příslušný státní orgán. Efektivní je tento způsob zejména u

soukromých subjektů. Právní systém nelze použít u externalit vznikajících

používáním veřejného vlastnictví, protože tento typ vlastnictví pracuje na principu

nedělitelnosti a nevylučitelnosti ze spotřeby.

Ačkoliv většina ekonomů preferuje ovlivňování produkce negativních externalit

prostřednictvím pokut, většina vlád světa dává přednost regulačním předpisům a

nařízením. Různé systémy řešení a omezování vzniku negativních externalit vyžadují,

v případě jejich zavádění, rozdílné informace. S existencí pozitivních externalit je

spojena i činnost veřejně prospěšných organizací, které budou postupně přebírat

činnost státních organizací veřejného sektoru a uspokojovat efektivním způsobem

potřeby jednotlivých specifických skupin obyvatelstva (Duben, 2000).


Definujte pojem externalita.

Uveďte 3 příklady pozitivní a 3 negativní externality.

5.3 Hospodářská politika státu

Hospodářství každého státu je přímo ovlivněno politikou a tím, která z politických stran

se dostane k moci, aby prosadila své zájmy a cíle. Hospodářská (makroekonomická)

85

politika státu je charakterizována jako souhrn cílů, rozhodovacích procesů, opatření a

nástrojů státu v jednotlivých oblastech ekonomické reality.

Subjekty hospodářské politiky státu jsou (Harasimová, 2010):

a) parlament (složený ze dvou komor – poslanecké sněmovny a senátu) – schvaluje

zákony pro základní mantinely fungování společnosti a ekonomiky. Podobu

zákona má i schválený rozpočet na daný rok – tedy příjmy a výdaje. Vliv

parlamentu zastoupeného politickými stranami na hospodářskou politiku je

významný;

b) vláda – nejvyšší výkonný orgán státu. Vláda iniciuje zpracování zákonů a

předkládá je ke schválení parlamentu. Připravuje také návrh rozpočtu na další

rok, který posléze schvaluje poslanecká sněmovna a senát;

c) centrální banka – v ČR je to Česká národní banka (dále jen ČNB), která hlídá

komerční bankovní trh a množství peněz v oběhu. Další funkce ČNB budou

uvedeny v samostatném modulu Bankovnictví.

Čtyři hlavní cíle hospodářské politiky státu jsou (Harasimová, 2010):

a) stabilně rostoucí úroveň reálného produktu odpovídající jeho potenciální úrovni.

Mnohé země upřednostňují stabilní roční přírůstek HDP ve výši 3 %;

b) vysoká zaměstnanost a nízká nezaměstnanost. Cílem je udržení přirozené míry

nezaměstnanosti okolo 5 % a vytváření vhodných pracovních příležitostí

s vysokou odměnou pro ty, kteří chtějí pracovat;

c) stabilní nebo mírně se zvyšující cenová hladina – tedy co nejnižší inflace – a to

tak, aby se roční míra inflace pohybovala okolo 2 %;

d) vyrovnané zahraniční ekonomické vztahy, které se vyznačují stabilním měnovým

kursem a vývozy víceméně vyrovnávajícími dovozy – tedy vyrovnanou (případně

plusovou) obchodní bilancí.

Hospodářská politika a její realizace probíhá v rámci tří rozhodujících aktivit:

a) Formulování koncepce a celkové orientace hospodářské politiky

o podílí se na tom politické strany, parlament, různé zájmové skupiny, atd.;

86

b) vlastní realizace hospodářské politiky

o zajišťováno celou řadou státních i nestátních organizací – v prvé řadě

ministerstva a jejich specializované pracoviště;

c) kontrola

o zajišťováno všemi orgány a institucemi, které jsou do hospodářské politiky

zapojeny; v ČR k těm nejvyšším patří Nejvyšší kontrolní úřad.


Vyjmenujte hlavní cíle hospodářské politiky státu.

Jaké jsou základní nástroje hospodářské politiky státu?

5.3.1 Nástroje hospodářské politiky státu

Nástroje hospodářské politiky jsou konkrétní opatření, která jsou prováděna za účelem

dosažení určitých cílů. Obecně je můžeme rozdělit na:

a) přímé – stát buď vystupuje jako přímý účastník trhu, nebo vydává konkrétní

opatření, která mají přímo dosáhnout splnění cíle;

b) nepřímé – stát vytváří obecné právní normy, které ale ovlivňují chování

ekonomických subjektů tak, aby to vedlo k naplnění konkrétního cíle.

Cíle hospodářské politiky lze dosáhnou pomocí čtyř nástrojů hospodářské politiky:

a) Fiskální politiky;

b) monetární politiky;

c) důchodové politiky;

87

d) zahraniční hospodářské politiky.

5.3.1.1 Fiskální politika

Fiskální politikou rozumíme soubor postupů a nástrojů, jimiž vláda ovlivňuje chod

ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu. Jejím prostřednictvím je

zabezpečován rozvoj veřejného sektoru a poskytování veřejných statků. Fiskální politika

přerozděluje důchody prostřednictvím daňové soustavy a systému transferových plateb

a podílí se na zmírňování negativních důsledků externalit a na podpoře kladných

externalit (bude pojednáno detailněji v kapitole 5.2).

Fiskální politika zahrnuje dvě strany: výdajovou a příjmovou.

Podle zaměření rozlišujeme expanzivní fiskální politiku (růst výdajů) a restriktivní fiskální

politiku (pokles výdajů).

Výdaje veřejných rozpočtů významně ovlivňují ekonomiku dané země. Má vliv nejen na

hospodářský růst a cyklus, ale i na determinaci hospodářské struktury země. Výdajová

část tedy spočívá v rozhodování o změnách celkového objemu veřejných výdajů a o

změnách objemu výdajů jednotlivých rozpočtových kapitol.

Největší část veřejných příjmů tvoří příjmy daňové. Daň, jako povinná platba do státního

rozpočtu, je jednou z nejdůležitějších determinant. Významným způsobem ovlivňuje

konkurenceschopnost země, zaměstnanost, hospodářskou soutěž, strukturu ekonomiky

atd. V této souvislosti můžeme tedy hovořit o tzv. daňové politice, která je relativně

samostatnou součástí fiskální politiky.

Nedaňové příjmy jsou z hlediska hospodářské politiky takřka zanedbatelné. Jde

zejména o příjmy z výnosů státních podniků, půjček, pronájmu státních budov či

pozemků, dary apod. (Vorlíček, 2008).

Zdanění, jeho principy a vliv na ekonomiku

Daně se obvykle rozlišují na:

88

a) přímé – daně z příjmu (fyzických a právnických osob), daně z majetku

(nemovitosti, daň silniční, dědická aj.;

b) nepřímé – univerzální (DPH), selektivní (spotřební daň).

Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného

rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní (Kubátová, 2000).

Pro upřesnění definice je třeba vzít v potaz rozdíl mezi následujícími termíny:

Daň = nenávratná, povinná, zákonem určená platba;

Poplatek = nenávratná, dobrovolná, smluvně sjednaná platba;

půjčka = návratná, dobrovolná, smluvně sjednaná platba.

Lze si představit i návratnou, povinnou platbu. Takovouto povinnou půjčku by nebylo

možné zařadit mezi daně – za daň by bylo možné považovat rozdíl mezi úrokem

dlužníkem reálně vyplaceným a úrokem, za který by subjekt takovou půjčku poskytl

dobrovolně. Takový případ se ale v praxi prakticky nevyskytuje.

Základním atributem daně je její povinnost – jde tedy o plnění, za jehož neuskutečnění

hrozí subjektu sankce v podobě omezení jeho vlastnických práv. Všimněme si, že

případná protihodnota, kterou za zaplacení daně plátce dostane, je zcela nepodstatná,

neboť plně závisí na příjemci daně a nijak nesouvisí s jejím placením. Jediné, co po

zaplacení daně plátce opravdu přímo získá je skutečnost, že proti němu nebude

uplatněna deklarovaná sankce (Vorlíček, 2008).

Z mnoha principů, o které lze opírat optimální zdanění, lze vydělit zejména tyto dva

(Samuleson, 1995):

a) různí lidé mají být zdaněni úměrně prospěchu, který získávají z vládních

programů. Stejně jako lidé vydávají soukromé peníze úměrně své spotřebě

soukromého chleba, není rozumné, aby také daně jednotlivce byly vázány na

jeho či její užití veřejných silnic a parků? To je princip prospěchu;

b) výše daní, kterou lidé platí, se má vztahovat k důchodu, bohatství nebo platební

schopnosti. Jinak řečeno, zdanění by mělo být uspořádáno tak, aby pomáhalo

89

dosahovat rozdělení důchodů, které společnost považuje za správné a

spravedlivé. To je princip platební schopnosti.

Vedle obecných principů je snaha vtělit do daňových systémů také soudobé názory na

spravedlnost. Jedním důležitým principem je horizontální spravedlnost, podle které ti,

kdo na tom jsou v podstatě stejně, by měli být také stejně zdaněni. V případě zdaňování

podle prospěchu to znamená, že jestliže používáme tytéž služby dálnic a parků, pak

bychom podle principu horizontální spravedlnosti měli platit stejné daně.

Mnohem obtížnější problém tzv. vertikální spravedlnosti se týká přístupu k nerovným

neboli přístupu k lidem v různých ekonomických podmínkách. Jinak řečeno, jestliže

sobě rovní mají být zdaněni stejně, potom sobě nerovní by měli být zdanění nestejně.

Tato zásada je bohužel nedostatečným vodítkem při řešení otázek daňové politiky

společnosti. Můžeme sice prohlašovat, že bohatí mohou platit daně snadněji než chudí

nebo že získávají větší prospěch, ale obecné principy zdanění nemohou vyřešit

základní politické otázky – jak by se mělo přistupovat k nerovným nebo jak definovat

spravedlnost (Samuelson, 1995).

Daňovou efektivitou se rozumí nízký poměr mezi výnosy a náklady zdanění. Za

efektivní je považována taková daň, u níž náklady za její výběr jsou minimální ve

srovnání s výnosem, který z ní plyne. Vysoké daně motivují lidi ke svépomocným

činnostem, protože z nich se nemusí platit daně. Místo toho, aby se lidé plně věnovali

svým povoláním a ze svých příjmů kupovali služby specialistů, dělají si mnoho věcí

sami, i když je dobře neumějí. To snižuje celkovou efektivnost ekonomiky a zpomaluje

ekonomický růst.

Vzájemné protislužby jsou tedy legálním způsobem vyhýbání se daním. Jsou-li daně

vysoké, jsou i nelegální způsoby běžné. Při nízkých daních se lidem nevyplácí riskovat

daňový únik, při vysokých daních se to ale vyplácí více. Daňový únik je výnosem,

odhalení a potrestání je nákladem. Čím větší je tedy výnos z daňového úniku, tím větší

riziko se vyplácí podstoupit – tak vzniká tzv. šedá ekonomika: sféra neutrálních

protislužeb a daňových úniků (Holman, 2008).

90

Jevy zvyšování daní a negativních dopadů zachycuje Lafferova křivka, jejímž autorem je

Američan Arthur Laffer. Obecně říká, že když míra zdanění roste, jsou přírůstky

daňového výnosu státu stále menší.

Obr. 27: Lafferova křivka

Zdroj: www.miras.cz

Ekonomové se neshodují v názoru, jak dalece daně snižují pobídku pracovat nebo

spořit. Extrémní teorii, kterou zobrazuje Lafferova křivka, byly daňové sazby na konci

70. let tak vysoké, že ve skutečnosti snižovaly rozpočtové příjmy. Tento extrémní postoj

však nebyl empiricky podložen.

Zdaňované subjekty kvůli snížení daňového břemene vyvíjejí takové aktivity, které by

bez zdanění nevyvíjely. Věnují čas studiu daňových předpisů nebo si na to platí

odborníky, lobují za získání zvýhodnění, podnikají do daňově výhodnějších oblastí.

Takové aktivity samozřejmě představují náklady, které se sice subjektům vrátí v podobě

snížení daňového břemene, ale z hlediska společnosti představují čistou ztrátu, neboť

tyto zdroje by mohly být využity k produkci jiných statků a služeb (Vorlíček, 2008).

V současnosti se daňová soustava sestává z následujících daní:

a) zdravotní pojištění;

b) sociální pojištění;

c) daň z příjmů fyzických osob;

d) daň z příjmu právnických osob;

e) daň z přidané hodnoty;

f) spotřební daň;

91

g) daň z nemovitosti;

h) daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí;

i) daň silniční;

j) ostatní povinné poplatky do veřejných rozpočtů – např. poplatky za znečišťování

životního prostředí, soudní a správní poplatky,…

Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5.3.1.1:

V čem spočívá fiskální politika státu?

Vysvětlete vlastními slovy pojem „daňová efektivita“.

Vysvětlete, jaké veličiny zachycuje Lafferova křivka.

5.3.1.2 Monetární politika

Hlavním nástrojem monetární politiky je řízení peněžní zásoby, resp. množství peněz

v oběhu. Správné množství peněz v oběhu je hlavním předpokladem nízké míry inflace

a plné zaměstnanosti.

Cílem je regulace peněz, poskytování úvěru a řízení bankovní soustavy země její

centrální bankou. Při zvýšení peněžní zásoby dochází k růstu všeobecné hospodářské

92

aktivity. Zvyšuje se HDP, roste zaměstnanost, nebo se snižuje nezaměstnanost.

Snížení peněžní zásoby omezuje hospodářskou aktivitu, dochází k poklesu HDP nebo

k poklesu tempa růstu, stoupá nezaměstnanost, klesají nebo stagnují investice.

Změny v peněžní nabídce mohou vést k cenovým změnám: zvýšení množství peněz

v oběhu vyvolá vzestup cenové hladiny a vede ke snížení kupní síly země. Ovšem

udržování stabilní cenové hladiny tlumením přírůstků peněžní zásoby není jednoznačně

pozitivním opatřením, protože může působit na zpomalení hospodářského růstu

(Halásková, 2008).

Centrální banky využívají pro plnění stanovených cílů a úkolů řadu přímých a nepřímých

nástrojů. Mezi nástroje přímé patří (Duben, 2000):

a) selektivní pravidla likvidity;

b) úvěrové kontingenty;

c) povinné vklady;

d) poskytovaná doporučení, dohody, výzvy.

Tyto nástroje mají celostátní působnost a platí pro všechny komerční banky. Mají

administrativní povahu a jde převážně o selektivní zásahy centrální banky.

Mezi nepřímé nástroje patří:

a) změny diskontních sazeb – jde o úrokovou sazbu centrální banky, jejím pohybem

se zlepšují nebo zhoršují podmínky obchodních bank;

b) reeskontní sazby a úvěry – jde o odkupování směnek a jejich prodej centrální

bance, která tím zvyšuje úvěrovou kapacitu a likviditu obchodních bank;

c) lombardní úvěry – jde o úvěr na zástavu cenných papírů;

d) intervence devizového kurzu – jde o vědomé ovlivňování devizového kurzu

s výsledným efektem na výši nabídky peněz v ekonomice; pro stabilizaci

devizového kurzu používá centrální banka nástroje konverze a swapy zahraniční

měny;

93

e) stanovení povinných minimálních rezerv obchodních bank – změny těchto rezerv

ovlivňují výnosnost bankovních operací i výši jejich disponibilních finančních

prostředků;

f) stanovení pravidel likvidity – tvorba pravidel slouží k posílení důvěryhodnosti a

bezpečnosti bankovního systému;

g) operace na volném trhu – jedná se o nákup a prodej státních cenných papírů.

Monetární politika působící v konečných důsledcích na snížení nabídky peněz se

nazývá restriktivní, pokud jde o zvyšování nabídky peněz, hovoříme o politice

expanzivní.

Rozhodnutí o volbě konkrétní fiskální nebo monetární politiky závisí do značné míry na

konkrétní politické situaci, na politických preferencích a na hospodářsko-politických

cílech vlády. Dalším důležitým kritériem může být i rychlost s jakou se dostavují účinky

zvolených nástrojů, pružnost při aplikaci a intenzita s jakou jsou jednotlivá opatření

očekávána.

Více o činnosti České národní banky a monetární politice státu bude pojednáno

v připravovaném samostatném modulu Bankovnictví.


V čem spočívá monetární politika státu?

5.3.1.3 Důchodová politika

Důchodová politika je souhrn opatření vlády, s cílem eliminace nerovností v rozdělování

důchodů a to zákonnými regulačními opatřeními, zahrnujícími mzdy a ceny.

94

Regulace mezd byla použita v letech 1990-1995 a hlavním cílem bylo zabránit

nekontrolovatelnému vývoji inflace. V posledních letech se již od této metody upouští,

stát mzdy v soukromém sektoru nereguluje, ponechá je volnému působení trhu. Stát

však může regulovat mzdy ve státním sektoru, v kterém pracuje celá pětina

práceschopného obyvatelstva.

Státem zatím zůstávají regulované ceny elektřiny, plynu, vody, nájemného v obecních

bytech, poštovní poplatky a další. Tyto zboží a statky produkují monopoly (někdy se

státní účastí) a jakékoliv zvýšení cen je velmi citlivé pro konečného spotřebitele

(Harasimová, 2010).


Jakými opatřeními může stát realizovat důchodovou politiku?

5.3.1.4 Zahraniční hospodářská politika

Harasimová (2010) rozlišuje dvě kategorie nástrojů:

o ovlivňování zahraničního obchodu prostřednictvím opatření obchodní

politiky (cla, kvóty – omezení či stimulace vývozu a dovozu);

o regulace měnového trhu – opatření specificky zaměřená na zahraniční

sektor. Patří sem např. regulace trhu měny pomocí volného či pevného

kursu, apod. Ovlivňování kurzu koruny a devizová politika spadá do

kompetence ČNB, o které bude detailněji pojednáno v samostatném

předmětu Bankovnictví.

Po vstupu do EU je celní politika jednotně řízena z Bruselu a tím odpadá možnost

ovlivnit tento nástroj na národní úrovni, stejně tak výše dovozních a vývozních kvót.

95


Zamyslete se nad tím, do jaké míry se omezily možnosti zahraniční hospodářské politiky

České republiky se vstupem ČR do Evropské unie.

Pro dosažení cílů hospodářské politiky je stát nucen svými opatřeními chránit

hospodářskou soutěž, pak hovoříme o protimonopolní politice. Snahou státu je

rozvíjet všechny regiony na svém území (a to zejména upadající, nebo zaostalé) a nebo

podpořit různá odvětví ekonomiky - v tomto případě se jedná strukturální politiku. Pro

zmírnění dopadů hospodářského cyklu vede stát stabilizační (proticyklickou) politiku.

O všech těchto dílčích politikách bude pojednáno v následujících kapitolách.

5.3.2 Protimonopolní politika

Protimonopolní politika představuje primární způsob, kterým veřejná politika omezuje

možné zlořády velkých firem. Obecným cílem je vytvoření konkurenčního prostředí,

které umožní zajistit růst, rovnováhu a zaměstnanost. Tato politika vyrostla ze

zákonodárných aktů, jako jsou Shermanův zákon (1890 – zakázal monopolizovat

směnu a postavil mimo zákon každé spojení nebo úmluvu k omezení směny) a

Claytonův zákon (1914 – postavil mimo zákon dohody o vázaném prodeji, prohlásil

cenovou diskriminaci a dohody o výhradním obchodování za nezákonné, zakázal

vzájemné propletení členství ve správních radách a fúze uskutečňované získáním

obyčejných akcií konkurentů). Protimonopolní politika má tyto hlavní cíle (Samuelson,

1995):

a) zabránit protisoutěžním činnostem – dohody o manipulaci cenami nebo rozdělení

oblastí, cenová diskriminace a dohody o vzájemném prodeji;

96

b) rozbít monopolní struktury – tyto struktury mají nadměrnou tržní moc a angažují

se v protikonkurenčních činnostech, jako je vylučování konkurentů.

Vedle toho, že omezuje chování existujících firem, zabraňuje protimonopolní zákon

fúzím, které by oslabily konkurenci. Dnes jsou hlavním zdrojem znepokojení firem

v témž odvětví. Mnoho lidí se domnívá, že v současné ekonomice by se protimonopolní

politika měla soustřeďovat hlavně na zamezování protisoutěžním dohodám firem, jako

je určování cen.


Co je hlavním cílem protimonopolní politiky?

5.3.3 Strukturální politika

Strukturální politikou se státní orgány snaží konkrétně ovlivňovat buď odvětvovou či

regionální strukturu ekonomiky – tedy přímo ovlivňovat na jaká užití má být alokováno

jaké množství zdrojů. V případě regionální politiky jde obvykle o podporu zaostalých či

upadajících regionů, v případě odvětvové politiky zase o podporu perspektivních nebo

naopak upadajících odvětví či podniků. Hlavním obecným cílem strukturální politiky je

podpora rozvoje ekonomiky (Vorlíček, 2008).

Mezi nástroje strukturální politiky patří:

a) přímé dotace na určité projekty či určitým konkrétním subjektům;

b) daňové úlevy na určité druhy činností či přímo na vybrané firmy;

c) zvláštní zdanění vybraných aktivit (zjm. cla či spotřební daně);

d) necenová regulace podnikatelských aktivit (např. územní plánování nebo

vydávání živnostenských oprávnění);

97

e) cenová regulace (nepř. regulované nájemné).

Strukturální politika je uskutečňována prostřednictvím:

obchodní politiky – aktivní státní podpora obchodu, zjm. mezinárodního; cílem je

především ovlivňování platební bilance pomocí např. cla, dovozních kvót,

daňových výhod, atd;

průmyslové politiky – výkonnost průmyslu je chápana jako známka hospodářské

rozvinutosti země; cílem je chránit průmyslové vlastnictví, podporovat odvětví či

firmy, tlumit negativní dopady na jednotlivá odvětví, a to především přímými a

nepřímými dotacemi a ochranou domácího trhu;

zemědělská politiky – cílem je zajistit nejen produkci potravin, ale i krajinotvorbu a

životní úroveň venkova a zemědělců; k nástrojů patří zejména přímé a nepřímé

dotace a ochrana domácího trhu.

Strukturální politiky narušují cenové signály, které informují podnikatele i spotřebitele o

vzácnosti zdrojů a tím i společenské prospěšnosti konkrétních aktivit. Deformace tržních

signálů jsou jednou z hlavních příčin chybné alokace investic. Náprava takto vzniklých

investičních omylů a realokace chybně užitých zdrojů je pak spojena se ztrátami, a je

provázena takovými jevy, jako je například rozsáhlá strukturální nezaměstnanost

(Vorlíček, 2008).


Zamyslete se nad tím, jaké regiony nebo odvětví jsou v současnosti v České republice

cílem strukturální politiky?

Jakými nástroji jsou tyto cílové regiony nebo odvětví podporovány?

98

5.3.4 Stabilizační politika

Hospodářské cykly = výkyvy celkové ekonomické aktivity vyznačující se současnou

expanzí nebo kontrakcí produktu ve většině sektorů ekonomiky. K hospodářskému cyklu

dochází, jestliže skutečný hrubý národní produkt vzhledem k potencionálnímu roste

(expanze) nebo klesá (kontrakce, recese), (Samuelson, 1995).

Hospodářský cyklus je považován za vadu. Stát si proto klade za cíl svou politikou cykly

odstraňovat, či alespoň zmírňovat. Hlavní nástroje, které k tomu používá, jsou fiskální a

monetární politika. Základní ideou stabilizační politiky je, že v době hospodářské recese

by měl stát provádět fiskální nebo monetární expanzi (aby nahradil výpadek

soukromých investic), a naopak v době konjuktury restrikci (aby naspořil příslušné

zdroje). Tak by se mělo cyklické kolísání relativně vyrovnat. Ve skutečnosti se to ovšem

nedaří. Příčiny jsou následující (Vorlíček, 2008):

u peněžního cyklu je monetární politika jeho příčinou – požaduje se transparentní

chování centrálních bank, aby jednotlivé subjekty mohly monetární politiku

správně zakalkulovat do svých očekávání a nedocházelo tedy k vážným

peněžním iluzím;

u volebního cykluje příčinou fiskální politika – prakticky si ale nelze představit

volenou vládu, která by nepřizpůsobovala rozpočet snaze o znovuzvolení –

jedním z návrhů je vytvořit vládě nezávislý úřad pro státní rozpočet;

inovační cyklus svou podstatou podmiňuje hospodářský růst – odstranit jeho

příčinu by znamenalo zastavit jakýkoli další pokrok;

zemědělské cykly – cyklické výkyvy vyrovnává činnost soukromých spekulantů, ti

v letech dobré úrody nakupují a stahují část produkce z trhu a v letech neúrody

zase své zásoby rozprodávají

99


Co je základní myšlenkou stabilizační politiky?

100

Použitá literatura

1. Bednář, J., Základy ekonomie. České Budějovice: Zdravotně sociální fakulta

Jihočeské univerzity, 2007.

2. Duben, R., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: VŠE, 2000, ISBN:80-245-0049-

3.

3. Fialová, H., Fiala, J. Ekonomický výkladový slovník. Praha: A plus, 2011, ISBN:

978-80-903804-5-5.

4. Halásková, R., Základy ekonomie. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008,

ISBN:978-80-7368-138-8.

5. Harasimová, S., Makro a mikroekonomie. Opava: Optys, 2010, ISBN:978-80-

85819-78-6.

6. Holman, R., Ekonomie. Praha : C.H. Bek, 2002. ISBN:80-7179-681-6 (váz.).

7. Holman, R., Základy ekonomie. Praha: C. H. Beck, 2008. ISBN:978-80-7179-

890-3.

8. Keřkovský, M., Ekonomie pro strategické řízení – teorie pro praxi. C.H.Beck,

2004, ISBN:80–7179–885–1.

9. Krameš, J., Makroekonomie. Praha: VŠE – Oeconomica, 2009. ISBN:978-80-

245-1580-9.

10. Kubátová, K., Daňová teorie a politika. Praha: Eurolex Bohemia, 2000, ISBN:

978-80-7357-205-1.

11. Lunáček, J. et al., Managerial Economics (learning packages). Brno: Brno

Business School, 2010/2011.

12. Maitah, M., Makroekonomie v praxi. Praha: Wolters Kluwert ČR, 2010, ISBN:

978-80-7357-560-1.

13. Samuelson, P. A., Nordhaus, W. D., Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995, ISBN:

80-205-0494-X.

14. Sojka, M., Pudlák, J., Ekonomie, Praha: Fortuna, 2009, ISBN: 978-80-7373-013-

0.

15. Stiglitz, J. E., Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997, ISBN 80-7169-

454-1.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:Zdroje_knih/8071694541

http://cs.wikipedia.org/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:Zdroje_knih/8071694541

101

16. Vorlíček, J., Úvod do ekonomie veřejného sektoru, Praha: VŠE - Oeconomica,

2008, ISBN: 978-80-254-1419-2.

Internetové zdroje:

1. BusinessInfo.cz, Doleček, M., Kapitálový trh, [online]. Dostupné z

http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/orientace-v-pravnich-ukonech/kapitalovy-

trh-opu/1000818/55295/

2. Česká ekonomika v grafech, míra inflace, [online]: Dostupné z

http://www.euroekonom.cz/grafy.php

3. Česká ekonomika v grafech, míra nezaměstnanosti, [online]: Dostupné z


4. ČNB, Finanční trhy, [online]: Dostupné z http://www.cnb.cz/cs/financni_trhy/

5. Ecorp.euweb.cz. Úvod k výrobním faktorům, [online]: Dostupné z

http://www.ecorp.euweb.cz/Vyrobni%20faktory.html

6. Euroekonom.cz, Tržní rovnováha [online]: Dostupné z

http://www.euroekonom.cz/ekonomie-clanky.php?type=lekce4

7. Euroekonom.cz., Kapitál, úrok, investice, [online]: Dostupné z


8. Hladký J., Leitmanová I., zf.jcu.cz. 1997. [online]: Dostupné z

http://www2.zf.jcu.cz/public/users/urbanek/monet/html/scripta/mikroekonomie/kap

itola11.htm

9. Kotyárová, J., Trh výrobních faktorů, 2010, [online]: Dostupné z

http://www.fce.vutbr.cz/ekr/asp/AktualityPredmety/Ekonomie/P12_Trh_VF.pdf

10. Mikroekonomie, Nabídková křivka, [online]: Dostupné z:

http://cgi.math.muni.cz/~kriz/prevod_mikro/mikro5.html

11. Palatova, D., Rovnováha firmy,fce.vutbr.cz, [online]: Dostupné z

http://www.fce.vutbr.cz/EKR/asp/AktualityPredmety/Ekonomie/prednes13.pdf

12. Základní rysy a charakteristiky ekonomických cyklů, hospodářský cyklus, [online]:

Dostupné z :http://lko.nazory.cz/HECZKO/DisertaceIb.htm

13. Ekonomie, Podnikatelské vztahy, [online]: Dostupné z:

http://ekonomie.topsid.com/index.php?war=subjekty_narodniho_hospodarstvi




http://www2.zf.jcu.cz/public/users/urbanek/monet/html/scripta/mikroekonomie/kapitola11.htm

http://www2.zf.jcu.cz/public/users/urbanek/monet/html/scripta/mikroekonomie/kapitola11.htm

http://cgi.math.muni.cz/~kriz/prevod_mikro/mikro5.html

http://lko.nazory.cz/HECZKO/DisertaceIb.htm

http://ekonomie.topsid.com/index.php?war=subjekty_narodniho_hospodarstvi

102

14. Ekonomie a ekonomika, Nedokonalá, [online]: Dostupné z:

konkurencehttp://www.ecorp.euweb.cz/UC.html

103

Doporučená literatura pro samostudium

1. Bailey et. al. Macroeconomics, Financial Markets and the International Sector,

Boston.

2. Barro, J.R.: Macroeconomics, 4th ed., New York, John Wiley Sons 1993, ISBN

99-00-03150-X.

3. Brožová, D.: Malé dějiny ekonomického myšlení. VŠE, Praha 2004

4. Buchholz, Todd G. New Ideas from Dead Economist: Revised Edition. New York:

Plume, 1999.

5. Burda, M. et al: Macroeconomics; A European text, Oxford, Oxford University

Press 1993, 486 s., ISBN 0-19-8777306-4.

6. Coyle, D. The Economist of Enough, How to Run the Economy as If the Future

Matters. Princeton University press, 2011.

7. Dasgupta, Partha. Economist: A Very short Introduction. Oxford University Press,

2007.

8. Dornbusch, R. et al. Makroekonomie, 6.vyd., Praha, SPN a Nadace Economics

1994, 602 s., ISBN 80-04-25556-6.

9. Frank, R. et al.: Ekonomie. Grada Publishing, Praha 2003.

10. Gordon, R. J.: Macroeconomics, 8th ed., New York, Addison Wesley 2000.

11. Hall R.E., Taylor B.J.: Macroeconomics, 4th ed., New York, W.W.Norton and

Company 1997, ISBN 0-393-96307-1.

12. Helísek, M. Makroekonomie: Základní kurz. Slaný: Melandrium, 2000. 320 s.

ISBN 80-86175-10-3.

13. Josef, J.: Finanční trhy, Grada 1997.

14. Kliebl, J. et al.: Stimulace pracovníků a tvorba mzdových soustav, VŠE

Praha,1994.

15. Klíma, J. Makroekonomie. Brno : B.I.B.S., a.s., 2004. ISBN 80-86575-71-3.

16. Kvasničková, A. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Rego. Publishing 1999.

17. Leiber, F.: Ekonomika zemědělského podniku, Praha, Český institut agrární

ekonomiky, 1993.

104

18. Macáková, V. et al. Mikroekonomie. 8. vyd., Praha: Melandrium, 2003, 275 s.

ISBN 80-86175-38-3.

19. Malkiel, Burton G. Random Walk Down Street, ninth edition. 9. New York: Norton,

2007.

20. Mankiw, Gregory, M.: Zásady ekonomie. Grada Publishing, Praha.

21. Murray, Rothbard, N.: Zásady ekonomie. Liberální institut, Praha.

22. Pavelka, T. Makroekonomie: Základní kurz. Slaný: Melandrium, 2007. 278 s.

ISBN 80-86175-58-4.

23. Pearce, D.W.: Macmillanův slovník moderní ekonomie, Victoria Publishing, Praha,

1992.

24. Philip, T. et al. Surviving Large Losses: Financial Crises, the Middle Class, And

the Development of Capital Markets. Harvard: Harvard Pres, 2009.

25. Richard, D. Irwin 1991, 798 s., ISBN 0-256-03339-0.

26. Sachs, Jeffrey. The end of Poverty: Economist Possibilities for Our Time.

Penguin, 2005.

27. Samuelson, Paul Anthony, Nordhaus, W. Ekonomie . - Praha : Svoboda, 1995.

ISBN 80-205-0494-X.

28. Soukupová, J., Mikroekonomie. Management Press, 3. vydání, Praha 2002.

29. Sojka, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, VŠE, UK Praha, 2000.

30. Spěváček, V. a kol.: Ekonomická transformace v České republice, Linde Praha

2002.

31. Synek, M. et al.: Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing 2003.

32. Urban, J.: Teorie národního hospodářství. 2. vydání, ASPI, Praha 2006.

33. Valach, J.: Investiční rozhodování a dlouhodobé financování I. a II., Praha, VŠE,

1994,1998.

34. Varian, H.R.: Mikroekonomie. Moderní přístup, 1. české vydání, Victoria Publishing,

Praha 1995, ISBN 80-85865-25-4.

Date post:	23-Sep-2019
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Ekonomie - ukep.eu · považovat například zkoumání závislosti nabídky, poptávky a ceny....

Documents