1
Eliška
Hubáčková (18) je rodačka
z Prostějova. Její největší
vášní je krasobruslení,
kterému se sympatická
studentka ze 4. D věnuje
od útlého věku. Tato na
první pohled nenápadná
dívka je
několikanásobnou
přebornicí Olomouckého
kraje, držitelkou zlaté
medaile z mezinárodní
soutěže v Helsinkách a
několikanásobnou
vicemistryní ČR
v krasobruslení. Eliška je
mimo jiné i znamenitá
kuchařka a odbornice
na zdravou výživu.
Vedli Tě tví rodiče ke sportu
od malička? Jaký k němu
máte v rodině vztah?
Začnu druhou otázkou.
V rodině máme, řekla bych,
kladný vztah ke sportu pouze
z otcovy strany. Mamka
sportovně založená není.
Taťka od malička hrál hokej
a věnuje se mu až doteď.
Všichni moji sourozenci se
věnovali sportu
v pubertálním věku a potom
skončili.
Rodiče mě ke sportu nijak
nevedli. Ke sportu jsem se
dostala přes bratra, který hrál
hokej, k hokeji ho přivedl
taťka. A já jsem samozřejmě
byla mladší sestra, co
potřebovala mít všechno, co
její sourozenci, takže jsem
řekla, že chci taky bruslit, a
tak mě dali na krasobruslení.
A tak nějak počítali s tím, že
mě to za měsíc přestane
bavit a spíš říkali, jestli už
nechci skončit.
Jaké podmínky jsou v České
Republice pro krasobruslení
podmínky?
Situace je taková, že všichni
krasobruslaři si myslí, že český
krasobruslařský svaz
požaduje až moc těžké
podmínky pro kvalifikaci na
mistrovství světa a jiné další
mezinárodní soutěže. A
2
v konečném výsledku to
závodníkům spíš škodí,
protože naši rozhodčí dávají
nižší ohodnocení, a proto i
na mezinárodních závodech
dostávají míň bodů.
A v porovnání s ostatními
státy?
Tam záleží spíš na oblíbenosti
sportu. Myslím si, že pokud
bude sport oblíbený v zemi a
bude o něj zájem, tak budou
i podmínky lepší. Vzhledem
k tomu, že u nás je jaksi
prioritní hokej, tak většinou
krasobruslaři jsou na úkor
hokejistů a jsou posunováni
do ústraní.
Za jak fyzicky náročné
považuješ krasobruslení
v porovnání s ostatními
sporty?
Tak jo, to bude dlouhý. Určitě
je velice náročné, protože
v krasobruslení se musí
skloubit fyzička a rychlost
atleta, zdatnost na ledě
hokejisty, ohebnost
gymnastky a ladnost baletky,
takže vlastně musíme skloubit
čtyři sporty v jednom. Velice
náročné. Za to budu
bojovat! (smích)
Pozoruješ mezi sebou a
ostatními vrstevníky
nesportovci nějaký zásadní
rozdíl? V čem je podle tebe
člověk, který se od malička
věnuje sportu jiný?
V tom, že když řeknu ve
společnosti, že se mi nechce
se mi na trénink, tak většina
nesportovců řekne „Tak se
na to vykašli“ a tohle by
třeba nikdy sportovec neřekl.
Jsou sice dny, kdy se mi
nechce, ale trénink se nedá
zrušit, přes to prostě nejede
vlak.
Dá se v tvém věku naplno
věnovat sportu a zároveň
dosahovat ve škole dobrých
studijních výsledků?
Myslím si, že je to náročné,
ale že se to dá. Neříkám, že
je to můj případ.
Spousta mladých lidí na
střední škole se sportem
skončí. Čím je to
způsobeno?
Tak konkrétně v krasobruslení
je to určitě u žen
přeformování dívčího těla
v ženské, kdy dívka přibere,
narostou jí určité partie a
určitým způsobem se jí změní
těžiště těla a musí se s tím
vyrovnat. Trvá to obvykle
jednu sezónu, což spoustu
holek odradí, protože jim to
přestane jít, mají závodní
propad a demotivuje je to.
Takže kolikrát skončí. Potom
může být důvod, že si najdou
partnera, na kterého nemají
čas, takže pak skončí.
Anebo zranění.
Měla jsi někdy momenty,
kdy jsi chtěla pověsit
krasobruslení na hřebík?
Měla. Právě v pubertálním
věku, kdy jsem cítila dost
velký tlak otce, který si
myslel, že ze mě bude
mistrně světa a byl velice
zklamaný, když jsem neměla
výsledky, které by směřovaly
na Olympijské hry. Tento tlak
byl velice silný a to mě
určitým způsobem
odrazovalo od sportu.
Co Tě nakonec přesvědčilo,
abys u krasobruslení zůstala?
Srdíčko.
Bruslíš si někdy jen tak pro
radost třeba v zimě na
zamrzlém rybníku?
(smích) Určitě ne. Není to
proto, že bych si nechtěla
bruslit pro radost, je to
z technických důvodů. Led
na rybníku je nekvalitní,
kolikrát jsou tam kusy kamení
nebo listů a ničí se tím brusle.
Ale kdybych měla možnost
hodit na prázdnou ledovou
plochu, tak toho určitě
využiju.
Nad čím přemýšlíš třicet
vteřin před tím, než vyjedeš
během závodů na led?
Naprosto nad ničím. To je
řekla bych největší stupeň
koncentrace, kdy mozek
vypne a nepřemýšlí naprosto
nad ničím.
Je pro Tebe obtížné vyrovnat
se s porážkou?
Umístění podle mě zas až tak
nehraje roli, aspoň u mě.
Pokud budu čtvrtá, což je
podle mě nejhorší umístění,
s čistým předvedením, tak to
pro mě bude úspěch a
pokud budu čtvrtá, protože
jsem udělala začátečnické
chyby, tak to pro mě bude
zklamání a budu na sebe
naštvaná a budu se tím
užírat ještě nějakou dobu.
K jakým zraněním na ledě
nejčastěji dochází? Jaké
nejhorší zranění jsi zažila ty
sama?
Paradoxně nedochází tak
často ke zraněním přímo na
ledové ploše, dochází
většinou v terénu, protože
tím, že jsou kotníky po většinu
3
doby uvázané v brusli, tak
určitě svaly a vazy distrofují.
A potom, když jdeme do
terénu, tak noha není zvyklá
na nějaké nerovnosti a
nastávají výrony kotníků,
přetrhané vazy atd. Pak
třeba opotřebování plotének
a samozřejmě problémy
s koleny z dopadů. Já mám
sama zkušenosti s problémy
s kotníky, a nejhorší byly
přetrhané vazy v kotníku.
Máš pocit, že Tě sport o něco
v životě připravil?
Těžko říct, tím, že jsem
nezažila, jaké je to
nesportovat, tak nemůžu říct,
že by mi to něco ubíralo.
Možná čas na učení, to asi
jo. Ale není nic, čeho bych
litovala.
Jaké jsou v současnosti Tvé
cíle?
Teď monetárně je mým
největším cílem jet celou
sezónu bez zranění, což se mi
zatím ještě nepodařilo
v posledních čtyřech letech.
A jinak bych chtěla jet na
Mistrovství České republiky
čtyř zemí, což by byla Česká
Republika, Slovenko, Polsko
a Maďarsko
Kdybys měla jedním slovem
shrnout, co pro Tebe
krasobruslení znamená, jaké
by to bylo?
Asi… vášeň. •
autorka: Jana Šťastná
4
Lukáš Macek (18)
je studentem maturitního
ročníku. Jeho největšímu
koníčku, plavání, se věnuje
od malička. Ve svých
osmnácti letech se může
pochlubit hned několika
medailovými pozicemi z jak
českých, tak i mezinárodních
závodů. Mezi jeho největší
úspěchy patří druhé místo na
mezinárodním závodě
juniorů, zlatá medaile
z Berlína a dalších 9 stříbrných
a 10 zlatých medailí, které
získal v juniorské kategorii.
Lukáš je nejen znamenitým
sportovcem, ale výborným
studentem, jehož výsledky ve
škole jsou důkazem toho, že
studium a vrcholový sport
mohou jít ruku v ruce.
Vedli Tě tví rodiče ke
sportu od malička? Jaký k
němu máte v rodině
vztah?
Začínal jsem hrát basket,
když mi bylo asi šest roků,
ale to mě přestalo bavit,
protože jsem se
v kolektivním sportu moc
dobře neviděl. A vzhledem k
tomu, že oba moji rodiče
plavali, tak jsem se rozhodl,
že bych to mohl taky zkusit a
už jsem se u toho zůstal.
V kolika letech ses naučil
plavat? Pamatuješ si ještě,
jaké to bylo, když jsi udělal
ve vodě své první tempo?
Asi ve třech letech, ale to
si moc nepamatuju.
Rodiče mi říkali, že mě
nechali poprvé plavat bez
rukávků a vznášel jsem se
na vodě. A co si pamatuju
sám, to bylo asi ve třetí
třídě v přípravce, když
jsem začal chodit plavat.
Jak ses ke sportovnímu
plavání dostal?
Začalo to tak, že mi rodiče
sami navrhli „Pojď, zkus si jít
tady do přípravky, jestli Tě to
bude bavit“, takže jsem si říkal
super, zkusím na plaveckou
školu. Tam jsem byl pět let,
bavilo mě to a zlepšoval jsem
se. Až jsem začal chodit na
střední školu, kde mě to pořád
baví.
Jak dlouho jsi čekal na první
úspěchy na závodech?
Musel jsem na něj čekat.
Začal jsem plavat, když mi
bylo deset a vlastně takový
první individuální úspěch, když
nebudu počítat štafetu, přišel
až tak v šestnácti v patnácti,
když jsem byl na mistrovství
republiky třetí.
Pamatuješ si své první
vítězství? Co se Ti tehdy honilo
hlavou?
Byly občas „pouťově“ závody,
které moc nepočítám. Ale
teď ve třeťáku v prvním
pololetí jsem poprvé vyhrál
Mistrovství České republiky
dorostu. Až nečekaně, byl
jsem hodně překvapený a
zároveň jsem byl hodně rád.
Je pro Tebe samotný sport
formou relaxu nebo vypínáš
až po tréninku?
Jak kdy, to je tak napůl, řekl
bych. Někdy se těším na
trénink, že vypnu a někdy se
mi nechce na trénink, protože
bych se radši věnoval
něčemu jinému, třeba bych
šel ven.
Spousta mladých lidí na
střední škole se sportem
skončí. Čím je to způsobeno?
Většina skončí, protože
přestávají být dobří. Už se
přestávají zlepšovat, nemají
kde brát rezervy nebo už
nemají čas. Mně zatím
vyhovuje oboje, že mám čas,
všude se de facto zlepšuju.
Měl jsi někdy momenty, kdy jsi
chtěla pověsit plavání na
hřebík?
To bych neřekl. Na konci
devítky jsem si říkal, tak ještě
střední a pak asi konec. Ale
zatím není důvod.
Pozoruješ mezi sebou a
ostatními vrstevníky
nesportovci nějaký zásadní
rozdíl? V čem je podle tebe
člověk, který se od malička
věnuje sportu jiný?
Nemají žádnou motivaci k
určitému výkonu. Řekněme v
pátek je nějaká akce, a oni si
řeknou proč ne, jdem tam. Ale
já vím, že to pro mě není
dobré, tak tam nejdu, protože
by mi to moc nepřineslo,
zároveň mě to nějak moc
nebaví. Myslím si, že ta
soustředěnost a ambice se v
tom projevují.
Dá se naplno věnovat sportu a
zároveň dosahovat ve škole
dobrých výsledků?
I když se mám v obou
směrech kam posouvat,
věřím, že se dají skloubit a
dosahovat na obou dobré
výsledky.
Máš pocit, že Tě port o něco
v životě připravil?
Určitě mi dává uspokojení, ale
taky mě připravuje o nějaký
ten čas, co bych mohl
využívat k něčemu jinému. Ale
na druhou stranu mám
kamarády právě v plavání,
takže si nemyslím, že by mě to
připravovalo o nějaké zásadní
věci.
Za jak náročné považuješ
plavání v porovnání s
ostatními sporty?
Řekl bych, že docela dost.
Když to porovnám s ostatními
sportovci, kteří nemají tolik
tréninku. Nicméně, ve
srovnání s cyklistikou to není
tak náročné, ale když se tomu
člověk chce věnovat a chce
něčeho dosáhnout, tak to
vždycky stojí nějaké úsilí.
Vynikáš i v ostatních
sportech?
Nedá si říct, že bych v nich
vynikal. Ale nemám problém
si jít zahrát fotbal, tenis, basket
nebo si zaběhat.
Jaký máš vztah ke kolektivním
sportům?
Já jsem zvyklý spolehnout se
sám na sebe, zatímco třeba v
hokeji je to o spolupráci, na
což já nejsem tak zvyklý. Ale
kdybych se tomu začal
věnovat, tak bych s tím neměl
problém.
Kdybys měl na závěr shrnout
jedním slovem, co pro Tebe
sport znamená, jaké by to
bylo?
Uspokojení.
autorka: Jana Šťastná
1
Petra Herzogová (17) se atletice věnuje teprve necelé
tři roky, přesto už svými výkony strčí většinu svých kolegyň hravě
do kapsy. Mezi největší úspěchy sympatické a vždy usměvavé
studentky druhého ročníku patří tituly vicemistryně ČR v hale i
na dráze na 800 m, mistrně ČR ve štafetě na 4x400 m
v kategorii do 22 let, zlatá medaile z mistrovství družstev juniorů
nebo bronzová medaile z mistrovství ČR družstev dospělých.
Začala jsi s atletikou
poměrně nedávno. Co Tě
k tomu přivedlo?
Ono je to složité. Můj děda
byl sprinter a vždycky chtěl,
aby ho někdo z naší rodiny
následoval. A potom
onemocněl, měl leukémii a
řekl, že mu zbývají jenom tři
týdny života. Proto jsme se
rozhodla, že to s atletikou
zkusím. Nakonec děda
přežil půl roku, ale dřív než
jsem začala závodit, umřel.
Ale že jsem začala běhat,
ví.
A vedli Tě tví rodiče ke
sportu od malička? Jaký
k němu máte v rodině
vztah?
Mamka hodně sportuje
, taťka sportoval a teď už
ne. Ale ve sportu mě
podporují.
Jsou podle Tebe na
školách žáci dostatečně
vedeni k pohybu?
No, ani ne.
Je možné se naplno
věnovat sportu a zároveň
zvládat školu?
Jo, dá se to, ale je to těžké.
Většina lidí na střední škole
se sportem skončí. Čím je
to podle Tebe způsobeno?
2
Co Tebe samotného u
sportu drží?
Možná tím, že mají víc
učení a nemají tolik času
na sport.
Měla jsi chvíle, kdy jsi
chtěla s běháním přestat?
Ne, spíš se školou (smích).
Pozoruješ mezi sebou a
ostatními vrstevníky
nesportovci nějaký zásadní
rozdíl?
Sportovec má jiné postoje
k různým věcem, bere
všechno víc sportovně a
neřeší tolik věci.
Je pro Tebe sport formou
odpočinku?
Jo určitě, když jsem třeba
naštvaná nebo vyčerpaná
ze školy, tak si jdu na trénink
odpočinout. Trochu jiným
způsobem.
Jak dlouho jsi čekala na
své první úspěchy na
závodech?
Já jsem začala asi před
třema rokama, pak jsem
byla rok zraněná a měla
jsem berle, takže to jsem
rok netrénovala. No a první
úspěchy přišly tak po roce
trénování.
Jak se vyrovnáváš
s neúspěchem na
závodech?
Zamrzí mě to, ale vyrovnám
se s tím. Nejsem žádný
nervák.
Máš nějaký talisman nebo
rituál před závodem, který
Ti nosí štěstí?
Dostala jsem od mého
bratránka žirafu. Koupil mi ji
v Zoo, že prý mám taky tak
dlouhé nohy jako ta žirafa.
Tak ji nosím na závody. Dal
mi ji, když mu bylo pět roků
a já zrovna měla sádru a
on mi řekl, že je to proto,
aby se mi už nikdy nic
nestalo s těma dlouhýma
nohama.
Jaké máte ve Zlíně
podmínky pro trénování?
No, máme jen dvě haly a
v zimě musíme běhat ve
sněhu na jedné odhrnuté
dráze, takže v zimě jsou
špatné. Ale přes léto,
podzim a jaro je to
v pohodě.
Jaké jsou Tvé cíle do
budoucna?
Chtěla bych splnit limit na
mistrovství světa.
K jakým zraněním u atletů
nejčastěji dochází? Jaké
nejhorší zranění jsi měla Ty
sama?
Rizikové je přetrénování,
Dochází k němu, když se
málo regenerujeme. Chodí
se třeba málo plavat nebo
málo do sauny. Je to
takové nevyzpytatelné,
přijde to a je z toho
najednou zranění na čtvrt
roku. Pro mě bylo nejhorší
natrhlé lýtko a zlomená
nártní kost.
Máš oblíbeného
sportovce/sportovkyni?
Třeba Allyson Felixová, to je
čtvrtkařka. Nebo Slovenku
Lucku Klockovou, to je
osmistovkařka, ale i
z Čechů mám ráda
například Masláka nebo
Hejnovou.
Máš pocit, že Tě sport o
něco připravuje?
Přijde mi, že trávím na
trénincích hodně času a
mohla bych být možná víc
s rodinou, ale nevím.
Kdybys měl na závěr
jedním nebo dvěma slovy
shrnout, co pro tebe sport
znamená, jaká by to byla?
Životní styl.
autorka: Jana Šťastná
1
Šimon Hána (16),
student druhého ročníku, se
atletice naplno věnuje dva
roky. Za tu dobu se nadějný
dálkař a bývalý sprinter stal
vicemistrem ČR v trojskoku,
zvítězil na Mezistátních
závodech vybraných zemí
do 17 let a v dorostenecké
kategorii je nejlepším
Evropanem v dálce na rok
2015. Kromě toho je Šimon
nedostižný znalec českých
dějin a příležitostně i
muzikant.
Vedli Tě tví rodiče ke sportu od
malička? Jaký k němu máte
v rodině vztah?
Rodiče mě vedli ke sportu, ať už
to bylo judo, ping pong nebo
tenis. Ale ne proto, abych to dělal
na nějaké úrovni, nikdo v rodině
není úspěšný sportovec, nejspíš
proto, abych se trochu hýbal.
Proč sis vybral právě atletiku?
Fotbal nebo hokej Tě nelákali?
Já mám sice strašně rád týmové a
kolektivní sporty, ale jsem na ně
úplně levý, takže dělám to, v čem
jsem alespoň trochu dobrý.
Za jak náročnou považuješ
atletiku v porovnání s ostatními
sporty?
Atletika může být náročná, ale
taky velice jednoduchá. Záleží na
tom, kterou disciplínu si člověk
vybere. Já jsem skokan/sprinter a
to je, řekl bych, velice
jednoduché na rozdíl od
vytrvalců. Oproti ostatním
sportům si myslím, že určitě patří
spíš k těm těžším hlavně po
psychické stránce.
Jak dlouho jsi čekal na svůj první
úspěch na závodech?
Už na prvním závodě jsem zaběhl
poměrně solidní čas.
Pamatuješ si své první vítězství?
Co se Ti tehdy honilo hlavou?
Každopádně jsem tomu nemohl
uvěřit, byl jsem z toho úplně
mimo. Okamžitě jsem začal
kontrolovat všechny republikové
tabulky, postavení ve zlínských
statistikách, rekordy a všechno.
Úplně mi to zamotalo hlavu. Řekl
bych, že půl roku po tom jsem
nemyslel na nic jiného, a taky to
tak ve škole vypadalo.
Na co myslíš 30 vteřin před
startem?
Snažím se myslet na cokoliv
jiného než na běh, abych nebyl
vystresovaný. Třeba na školu,
myslím prostě na cokoliv jiného.
2
Spousta mladých lidí na střední
škole se sportem skončí. Čím je
to podle Tebe způsobeno? Co
Tebe u atletiky drží?
Rozhodně je to proto, že nemají
tolik času. Na oboru, na kterém
jsem, je to dané a taky to mám
vlastně jako povinnost.
A drží mě motivace.
A jaká je Tvoje motivace?
Moje motivace je touha vyhrávat
a porážet ostatní.
Dá se naplno věnovat sportu a
zároveň dosahovat ve škole
dobrých výsledků?
Určitě dá. Nejsem si zrovna jistý,
jestli já jsem tím příkladem
výborných výsledků ve škole, ale
vidím u svojich spolužáků, že je to
možné.
Měl jsi chvíle, kdy jsi chtěl sport
pověsit na hřebík?
Ne úplně sport, ale rozhodně
atletiku. A to už minimálně
pětkrát.
Je pro Tebe sport formou
odpočinku?
Ne tak odpočinkem, ale rozhodně
si tím krátím čas, takový koníček.
Pozoruješ mezi sebou a
ostatními vrstevníky nesportovci
nějaký zásadní rozdíl? V čem je
podle Tebe člověk, který se od
malička věnuje sportu jiný?
Je vidět, že ti, kteří dosahují ve
škole výborných výsledků, mají
taky neuvěřitelnou morálku na
tréninku a dokážou být úspěšní
v obou těhle směrech. Taky bych
řekl, že člověk, který nesportuje,
nemá tak vysoké sebevědomí.
Je pro tebe vyrovnat se
s neúspěchem na závodech?
Nejsem úplně zklamaný, ale jsem
příšerný cholerik, takže většinou
to odnese trenér a trvá to tak
hodinu, než se z toho dostanu. To
většinou lítají tretry.
Co pro Tebe znamená trenér?
Trenér pro mě dělá úplně
všechno. Nejenže mě trénuje, ale
kdykoliv mi ve všem poradí. Je
hodně ochotný.
Setkal ses někdy na závodech
s nefér hrou?
Setkal, zrovna to byl poslední
závod Mistrovství České republiky
v družstvech a náš tým vyhrál, dá
se říct, kvůli podvodu. Podal se
úplně nesmyslný protest, díky
kterému jsme nakonec vyhráli, a
nebyl to úplně nejlepší pocit. Sice
je to výhra, ale stojí to za to?
Jsi spokojený se sportovním
zázemím, které ve Zlíně máš?
Tady to zázemí není nijak
perfektní třeba oproti Praze,
která je plná hal, skvělých
posiloven a sportovních doktorů.
Je to něco jiného, jsou tu horší
podmínky. Ale možná díky tomu
jsou výsledky na Moravě lepší.
Jak často dochází v atletice ke
zraněním a jaké nejhorší zranění
jsi měl ty sám?
V atletice dochází nejčastěji
k různým natržením svalů nebo
natažením. Nejhorší co mě
potkalo, byl zánět v kotníku a
natržení třísla. Byl jsem tehdy
snad dva měsíce bez tréninků a to
byla právě ta chvíle, kdy jsem si
říkal, že to už asi nemá cenu.
Myslel jsem si, že kdybych
pokračoval dál, tak se to může
stát znovu.
Je nějaká sportovní osobnost, ke
které vzhlížíš?
Je to Radek Juška-nejlepší český
dálkař, který i na to, kolik mu je
let, je úplně perfektní. Pochází
tady nedaleko z Břeclavi.
Máš kvůli atletice nějakou
speciální dietu nebo bereš
doplňky stravy?
Já žádné doplňky stravy neberu.
Dietu nemám. Přijímám víc
kalorií, než by bylo potřeba,
protože mám problém
s nabíráním svalů. Takže
posilování jsme omezili na
minimum a snažím se teď nabrat
co nejvíc kilo tuků.
Vynikáš i v ostatních sportech?
Stručně. Ne, nevynikal a nejspíš
ani nebudu.
Máš pocit, že Tě port o něco
v životě připravil?
Ne. Myslím, že na střední škole se
dá ještě všechno zvládat
dohromady. Kdybych měl nějaké
povolání a rodinu, tak všechno
dohromady by asi nešlo. Ale
takhle se dá všechno zvládnout.
3
Sport mě spíš obohatil, než aby
mě o něco připravil.
Kdybys měl jedním slovem
shrnout, co pro Tebe sport
znamená, jaké by to bylo?
Uspokojení. Ten pocit, když se
v přípravě běhá deset kilometrů,
na což skokani jako já nejsou
vůbec stavění je k nezaplacení.
Nejsem schopný chodit, jsem
úplně vyčerpaný, ale ten pocit z
překonání sebe samotného. To je
ono.
1
Tomáš Holý (19) je jedním z nejtalentovanějších atletů ve
Zlínském kraji. V současnosti má student sportovní třídy před
maturitou, výborných sportovních výsledků však dosahoval již
na základní škole. V současnosti má na svém kontě nespočet
úspěchů a je držitelem zlínského juniorského rekordu
v trojskoku (14. 65 m). Mezi jinými zvítězil na Mistrovství Moravy
a Slezska v hale 2015 či na Mistrovství ČR juniorů na dráze.
Vedli Tě rodiče od malička ke
sportu? Jaký k němu máte
v rodině vztah?
Taťka hrával hokej a
rekreačně jezdívá na kole.
Prarodiče dělali orientační
běh a od malička mě vedli ke
sportu a chtěli, abych těch
sportů vyzkoušel víc a abych si
pak vybral ten, který mi nejvíc
půjde. A to byla atletika.
Jak dlouho se atletice
věnuješ?
Začal jsem ve 2. třídě, když
jsem chodil do přípravky.
Odtud jsem odešel tak v 6.
třídě a potom jsem si dal
zhruba na rok a půl pauzu. Od
poloviny 8. třídy se snažím
dělat atletiku výkonnostně. A
poslední dva roky to beru už
hodně vážně, nechodím si jen
tak zaběhat nebo zaskákat,
ale dělám to cíleně, že chci
něčeho dosáhnout.
Jsou podle Tebe na školách
žáci dostatečně vedeni
k pohybu?
Řekl bych, že v dnešní době
moderních technologií a
mobilů se mládež sportu zas až
tak nevěnuje, protože je
mnohem snazší sedět doma u
počítače, než sportovat
někde venku. Je to určitě horší
než třeba před dvaceti lety.
Podle mého názoru ve
školách jsou upřednostňovány
kolektivní sporty jako fotbal,
florbal, protože třeba
gymnastiku zvládnou ve třídě
dva až tři lidi a někteří neumí
udělat ani kotoul.
Je možné se naplno věnovat
sportu a zároveň zvládat
školu?
2
Když je k tomu vůle a člověk
chce, tak určitě ano. Ale je to
hodně těžké.
Většina lidí na střední škole se
sportem skončí. Čím je to
podle Tebe způsobeno? Co
Tebe samotného u sportu drží?
Někdo skončí ze zdravotních
důvodů, někteří se pohádají
s trenérem a některým brání
profesní kariéra, protože
vysoké školy jsou pro ně
důležitější než sport. Což třeba
pro mě ne, protože já sportem
žiju od rána do večera a
permanentně na něj myslím.
Kdybych sport nedělal, tak
nevím, co bych dělal.
Neměl jsi někdy chvíle, kdy jsi
chtěl atletiku pověsit na
hřebík?
Ne.
Pozoruješ mezi sebou a
ostatními vrstevníky
nesportovci nějaký zásadní
rozdíl? V čem je člověk, který
se odmalička věnuje sportu
jiný?
Člověk, co odmalička
sportuje, si může na sportu
trénovat vlastní vůli, kterou
pak může uplatnit i u něčeho
jiného. A pokud si stanový
nějaký cíl a dosáhne jej, tak
získá sebedůvěru, kterou pak
může uplatnit v něčem jiném.
Jaký máš vztah ke svému
trenérovi?
S trenérem si dobře rozumím,
bavíme se prakticky každý
den a vede mě k cílům, ke
kterým mířím, což se zatím
daří.
Jak dlouho jsi čekal na své
první úspěchy na závodech?
Dva roky.
Jak se vyrovnáváš
s neúspěchem na závodech?
Vždycky, dřív nebo později se
s tím nějak vyrovnám. Já na
závodech většinou soutěžím
hlavně sám se sebou a se
svými osobními rekordy a
ostatní mě až tak nezajímají.
Kdy jsi vyhrál svoji první
medaili?
To bylo letos, když jsem vyhrál
zlatou medaili na Mistrovství
Moravy a Slezska (v hale i pod
širým nebem) v kategorii
juniorů v trojskoku a na MČR
jsem získal stříbrnou medaili,
což považuji za svůj největší
úspěch.
Co se Ti tehdy honilo hlavou?
Radoval jsem se nejen ze zisku
stříbrné medaile, ale i z toho,
že jsem byl tak trochu lepší než
všichni ostatní.
Máš nějaký talisman nebo
rituál před každým závodem?
Ano. Vždycky večer před
závodem si pustím na
YouTube světový rekord a
opakovaně se na něj dívám.
Máš oblíbeného
sportovce/sportovkyni?
V čem je pro Tebe vzorem?
Já těch oblíbených sportovců
mám samozřejmě víc, ale
kdybych si měl vybrat
jednoho, tak jakožto
trojskokan mám za svůj vzor
současného držitele
světového rekordu v trojskoku,
legendárního Brita Jonathana
Edwardse, který na MS 1995
v Göteborgu skočil 18.29 m.
Líbí se mi na něm technika a
lehkost, se kterou skákal. A že
neuvěřitelně předběhl dobu a
v téměř každém závodě
závodil v podstatě sám se
sebou. Aby ho soupeři
překonali, tak by potřebovali
čtvrtý skok.
Za jak fyzicky náročnou
považuješ svoji disciplínu
v porovnání s ostatními
sporty?
Trojskok je technicky hodně
náročná disciplína a začíná se
s ním až v pokročilém věku.
Takže já jsem začal skákat až
jako junior a před tím jsem o
trojskok vůbec neuvažoval.
Takže si myslím, že pokud
člověk dělá nějaké skoky
nebo vrhy, tak je správná
technika nezbytná.
Máš kvůli atletice nějak
speciálně upravený
jídelníček?
Nemám. Žádné změny
vyložené nemám, nijak se
v jídle neomezuju. Na co mám
zrovna chuť, to si dám a nijak
to neprožívám.
Poznáš na člověku už od
pohledu, jestli má k atletice
dispozice?
Řekl bych, že ano. Třeba
poznám, jestli má někdo
v nohách dobrou odrazovou
sílu, to je na člověku vidět.
K jakým zraněním u vás
nejčastěji dochází? Jaké
3
nejhorší zranění jsi měl Ty
sám?
Nejčastější zranění atletů bývá
natažení zadního stehenního
svalu – tzv.hamstringu. To se mi
stalo jednou na loňském
halovém MČR. Párkrát jsem
do stejného svalu dostal křeč,
což mě taky vyřadilo ze
závodu. A asi nejhorší zranění
přišlo v květnu 2012, kdy jsem
si poranil meniskus na pravém
koleni..
Vynikáš i v ostatních
sportech?
Nemyslím si to. Preferuji hlavně
atletiku, takže pokud vyloženě
nemusím dělat jiný sport, tak
ho nedělám.
Chtěl by ses věnovat sportu i
po škole?
Určitě.
Jaké jsou Tvé cíle do
budoucna?
V sezóně 2016 bych chtěl
jednak vylepšit zlínský halový
rekord v trojskoku, nejenom
v kategorii 20-22 let (ve které
budu závodit), ale i ten
absolutní. Rád bych se stal
prvním zlínským trojskokanem,
který by v hale překonal 15 m.
V letní části sezóny pomýšlím
na letitý zlínský rekord pod
otevřeným nebem, čímž bych
se zařadil mezi českou špičku.
Kdybys měl na závěr jedním
nebo dvěma slovy shrnout, co
pro tebe sport znamená, jaká
by to byla?
Životní styl.
autorka: Jana Šťastná