+ All Categories
Home > Documents > Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Date post: 13-Apr-2015
Category:
Upload: wucelis-saerus
View: 1,217 times
Download: 30 times
Share this document with a friend
Description:
KDYŽ SE mne zeptali, jestli bych nechtěla napsat knihu o smrti a umírání, přijala jsem to s nadšením. Jakmile jsem ovšem zasedla ke stolu a začala si uvědomovat, k čemu že jsem se to vlastně zavázala, moje pocity se poněkud změnily. Kde začít? Čeho všeho se v knize dotknout? Kolik toho vlastně můžu říct "lidem zvenčí", kteří ji budou číst, o jakou část své zkušenosti s umírajícími pacienty se s nimi mohu podělit? Kolik věcí se přitom slovům vymyká a musejí se vidět, procítit a prožít? S umírajícími pacienty jsem pracovala v uplynulých dvou a půl letech a tato kniha pojednává o samých začátcích experimentu, který se nakonec pro všechny zúčastněné stal důležitou a poučnou zkušeností. Kniha "O smrti a umírání" nemá být učebnicí toho, jak zacházet s umírajícími pacienty, ani vyčerpávající studií o psychologii umírání. Je prostě výsledkem nové a provokující příležitosti soustředit se na pacienta především jako na lidskou bytost, rozmlouvat s ním jako s partnerem, dozvídat se od něj o silných i slabých stránkách naší nemocniční péče. Požádali jsme vážně nemocné, aby se stali našimi učiteli a pomohli nám dozvědět se více o konečných fázích lidského života, o všech úzkostech, strachu i nadějích, které k nim patří.
260
Elisabeth Kiibler-Rossová o SMRTI a umírání Co by se měli lékaři,sestry, duchovní a lidé vůbec naučit od umírajících pacientů
Transcript
Page 1: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Elisabeth Kiibler-Rossová

o S M R T Ia umírání

Co by se měli lékaři,sestry, duchovní a lidé vůbec naučit od umírajících pacientů

Page 2: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

O smrti a umírání

Název originálu: Copyright:

Translation:

O n Death and Dying © 1969 by Elisabeth Kübler-Ross All rights reserved.© Jiří Královec a agentura Lingua, 1992 ISBN 80-900134-6-5

Page 3: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

OBSAH

Předmluva

I O strachu ze smrti 1II Různé postoje ke smrti

a um írání 10III První stádium - popírání a izolace 35

IV Druhé stádium - zlost 45

V Třetí stádium - smlouvání 74

VI Čtvrté stádium - deprese 77

VII Páté stádium akceptace 99VIII Naděje 121

IX Rodina nem ocného 138

X Některé rozhovory s nevyléčitelněnemocnými pacienty 159

XI Reakce na sem inář o smrtia um írání 211

XII Terapie nevyléčitelně nemocných 232

Bibliografie 240

Page 4: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PředmluvaKDYŽ SE m ne zeptali, je s tli bych nech těla napsat knihu o sm rti a umírání, přijala jsem to s nadšením. Jakmile jsem ovšem zasedla ke stolu a začala si uvědomovat, k čemu že jsem se to vlastně zavázala, moje pocity se poněkud změnily. Kde začít? Čeho všeho se v knize dotknout? Kolik toho vlastně můžu říct "lidem zvenčí", kteří ji budou číst, o jakou část své zkušenosti s umírajícími pacienty se s nimi m ohu podělit? Kolik věcí se přitom slovům vymyká a musejí se vidět, procítit a prožít?

S umírajícími pacienty jsem pracovala v uplynulých dvou a půl letech a tato kniha pojednává o samých začátcích experimentu, který se nakonec pro všechny zúčastněné stal důležitou a poučnou zkušeností. Kniha "O smrti a umírání" nem á být učebnicí toho, jak zacházet s umírajícími pacienty, ani vyčerpávající studií o psycho­logii umírání. Je prostě výsledkem nové a provokující příležitosti soustředit se na pacienta především jako na lidskou bytost, roz­m louvat s ním jak o s p a rtn e rem , dozvídat se od něj o silných i slabých stránkách naší nemocniční péče. Požádali jsm e vážně nemocné, aby se stali našimi učiteli a pomohli nám dozvědět se více o konečných fázích lidského života, o všech úzkostech, strachu i nadějích, které k nim patří. Prostě tu vyprávím příběhy svých pacientů, kteří se s námi podělili o svá trápení, očekávání i pocity marnosti. Ráda bych, aby tato kniha dodávala jiným odvahu a sílu neodvracet se od "beznadějně" nemocných, ale naopak se k nim přiblížit a přim knout - což v posledních hodinách života znamená pro člověka nesm írně m noho. Ti nemnozí, kdo to dokážou, také přijdou na to, že taková zkušenost může být oboustranně naplňu­jící, radostná, dozvědí se hodně o zákonitostech lidského myšlení,o jedinečných lidských aspektech našeho bytí, odejdou obohaceni a snad také m éně znepokojeni pomyšlením na konečnost svého vlastního života.

E. K. - R.

Page 5: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Tuto knihu věnuji památce dvou lidí -jedním z nich je můj otec, druhým Seppli Bucher.

PoděkováníJE TOLIK lidí, kteří přím o či nepřím o přispěli ke zdárném u dokončení této práce, že není možné poděkovat každému z nich zvlášť. M im ořádné uznání si zaslouží dr. Sydney Margolin, za to, že podnítil myšlenku vést s term inálně nernocnými pacienty směrované rozhovory za přítomnosti studentů, a zasadil se tak o vznik významného m odelu interaktivní výuky.

Psychiatrické oddělen í Billingsovy nem ocnice při universitě v Chicagu poskytlo vhodné prostředí a technické zázemí, díky čemuž se náš seminář vůbec stal proveditelným.

Duchovní H erm an Cook a Carl Nishwonger byli velmi užitečný- mi a podnětnými spoluorganizátory jednotlivých interview a pomáhali také při hledání vhodných pacientů v době, kdy to ještě bylo m imořádně obtížné. Wayne Rydberg a první čtyři studenti teolo­gie, p ro než p řed lety původní sem inář vznikl, mi svým zájmem a zvídavostí umožnili překonat počáteční obtíže. Velkou službu mi svou podporou prokázali také pracovníci chicagského teologického semináře. Reverend Renford Gaines a jeho žena Harrieta strávili dlouhé hodiny revidováním tukopisu a v těžkých chvílích ve mně dokázali podržet víru v to, že moje práce má cenu a smysl. Dr. C. Knight Aldrich tuto práci podporoval v uplynulých více než třech letech.

D. Edgar D raper a jan e Kennedyová recenzovali část rukopisu. Bonitě McDanielové, Jane t Reshkinové a Joyce Carlsonové patří dík za přepsání jednotlivých kapitol.Vděčnost, jíž cítím k mnohým pacientům ajejich rodinám, je snad nejlépe vyjádřena právě publikováním naší vzájemné komunikace.

Je mnoho lidí, kteří mne k této práci inspirovali, a poděkování patří také všem těm, kdo na terminálně nemocné myslí a věnují jim svou pozornost.

Děkuji i p. Peteru Nevraumontovi za to, že mi navrhl, abych tuto knihu napsala, stejně jako p. Clementu Alexandrovi z nakladatelství Macmillan Company za jeho trpělivost a pochopení při práci na vydání této knihy.

Page 6: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

A na posledním místě, leč nikoli nejméně, bycK také ráda poděkovala svému manželovi a dětem za jejich trpělivost a stálou podporu, díky níž se - i jako manželka a matka - m ohu plně věnovat také své profesionální práci.

E. K. - R.

Page 7: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

O strachu ze smrti

Dej, ať neprosím o ochranu před, nebezpečím, ale o odvahu všem nebezpečenstvím čelit.

Dej, ať neprosím o utišení svých bolestí, ale o sílu všechny bolesti přestát.

Dej, ať v bitvách života nehlědám spojence, ale jen vlastní sílu v sobě.

Dej, ať v úzkostném strachu neprosím o spasení, ale ať mám v trpělivosti naději, že dojdu svobody.

Dej, ať nejsem ustrašencem, který cítí tvou milost jen v tom, co se mu daří, ale ať i v těžkých dobách najdu pevný stisk tvé ruky.

Rabindranáth Thákur, Sbírání plodů

V MINULÝCH dobách si epidemie vyžádaly mnoho životů. Smrt v raném dětství byla častá a rodina, která neztratila ani jedno ze svých dětí, byla spíše výjimkou. Za posledních několik desetiletí se ovšem medicína výrazně změnila. Rozsáhlá očkování téměř zlikvidovala řadu nemocí, přinejmenším alespoň v západní Evropě a ve Spoje­ných státech. Používání synteticky připravených léků, zejména antibiotik, přispívá ke stále nižší úmrtnosti na infekční nemoci. Lepší péče o děti a lepší osvěta vedou k menšímu počtu chorob

Page 8: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a podstatně nižší úmrtnosti v dětském věku. Mnoho nemocí, na něž kdysi umírali mladí lidé i lidé středního věku, se dnes dá úspěšně léčit. Roste počet starých lidí, a tak vzrůstá i množství těch, kdo trpí poruchami a chronickými potížemi tak či onak spojenými se stářím.

Dětští lékaři teď m<yí m nohem m éně práce s akutními případy a stavy bezprostředně ohrožujícími život, zato ovšem neustále roste počet pacientů s psychosomatickými porucham i a s problé­my přizpůsobivosti nebo chování. P rak tičtí lékaři dnes mají ve svých čekárnách více lidí s emočními problémy, než měli kdy dříve, a přichází za nimi také m nohem více starších pacientů, kteří nejen, že se snaží žít se svými sníženými fyzickými schopnostm i a omezeními, ale kteří zároveň musejí čelit samotě a izolaci a všem bolestem a útrapám, které sam ota a izolace přinášejí. Většina těchto lidí nikdy nenavštíví psychiatra - je na jiných "profesio­nálech", třeba na duchovních či na sociálních pracovnících, aby rozpoznali jejich potřeby a pokusili se je uspokojit. Právě pro lidi, k teří takto pom áhají, se nyní pokusím nastín it p řeh led změn, k nimž došlo v několika uplynulých desetiletích, změn, které mají na svědomí zvýšený strach ze smrti, rostoucí množství emocionálních těžkostí a stále naléhavější potřebu porozum ět problém ům smrti a umírání a vyrovnat se s nimi. v

Pohlédneme-li do minulosti, na dávné lidi a jejich kultury, zjistíme, že smrt byla pro člověka vždy čímsi odpuzujícím, a vždycky asi také bude. Z pohledu psychiatrieje to zcela pochopitelné a nejlépe se to snad dá vysvětlit na příkladu naší vlastní elem entární zku- šenosti-'v našem podvědom í je sm rt něčím, co prostě ve vztahu k nám samým, k naší vlastní osobě, není možné. Pro naše podvě­domí je nepochopitelná představa konce našeho pozemského života, a pokud tento život přece jen nějak skončit musí, pak je konec vždy spojován s nějakou zlovolnou intervencí zvenčí, se zásahem někoho jiného. Jednoduše řečeno, z pohledu našeho podvědomí přichází v úvahu jen jed iná varianta konce - zabití; je naprosto nepochopitelné zemřít z nějaké přirozené příčiny nebo sešlostí věkem. Sama sm rt je tak spojována s nějakým zlým nebo špatným činem, je to událost budící strach, něco, co volá po odplatě nebo trestu.

Je důležité dobře si tato základní fakta zapamatovat, neboťjsou nezbytná pro pochopení zcela zásadních, avšak bez těchto znalostí nesrozumitelných projevů našich pacientů.

Page 9: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Druhou věcí, na níž bychom měli pamatovat, je to, že lidské podvědomí není schopno rozlišovat mezi přáním a skutkem. Všichni jistě známe rozličné logice se příčící sny, v nichž i věci zcela protikladné m ohou existovat bok po boku, vedle sebe, ve vzá­jem ném souladu - je to lehce přijatelné ve snu, ale absolutně nemyslitelné a nelogické v bdělém stavu. Naše podvědomá mysl, jakjsm e řekli, není schopna rozlišit mezi touhou někoho ve vzteku zabít a skutečným aktem zabití, a.stejně tak není takového rozli­šování schopno ani malé dítě. Dítě, které si v návalu zloby a vzteku přeje, aby maminka umřela, protože nevyhověla jeho přání, bude skutečnou smrtí matky hluboce traumatizováno - a to i tehdy, nebude-li m atčina sm rt následovat v bezprostřední časové návaz­nosti na onu destruktivní myšlenku. Dítě si v takovém případě vždycky bude přičítat určitý podíl viny nebo dokonce celou vinu na matčině smrti. Bude samo sobě - ostatním lidem ovšem zřídka- říkat: 'Jájsem to způsobil, já za to můžu, byljsem ošklivý a špatný, proto ode m ne maminka odešla". Je dobré vědět, že dítě bude stejným způsobem reagovat i tehdy, když ztratí jednoho z rodičů rozvodem, separací, nebo když jed en z rodičů prostě od rodiny odejde. Dítě totiž sm rt vnímá jako něco dočasného a činí tudíž malých rozdílů mezi ní a třeba rozvodem, po němž m á obvykle příležitost druhého rodiče tu a tam vídat.

Mnozí rodiče si m ožná pamatují takové poznámky svých dětí, jako: "Teď našeho pejska pochováme a najaře, až porostou kytky, se nám zase probudí." Dost možná, že totéž přání vedlo dávné Egypťany k tom u; že svým mrtvým dávali do hrobu jídlo a pití, aby jim nic nescházelo, a staré americké Indiány k tomu, že své zemřelé příbuzné pohřbívali s věcmi, které měli za živa rádi.

Když trochu povyrosteme a začínáme si uvědomovat, že naše všemocnost není zase až tak všemocná, že ani naše nejsilnější přání nejsou tak silná, aby m ohla nem ožné učinit možným, začíná sláb­nout i strach, že jsm e nějak přispěli ke smrti milované osoby - a se strachem slábne i pocit viny. Strach ovšem zůstává potlačen jen tak dlouho, dokud se neobjeví nějaký silný podnět, který jej znovu vyvolá. Každý den se můžeme přesvědčovat o tom, jak strach zůstává neznatelně přítomen na chodbách nemocnic , jak se v lidech rodí při pohledu na truchlící pozůstalé.

Manželé spolu po dlouhá léta mohli svádět těžké boje, jakmile však jeden z partnerů zemře, ten, který zůstal, si rve vlasy, pláče, bije se v prsa lítostí, strachem a mučivou úzkostí, a má pak i ze své

Page 10: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vlastní sm rti m nohem větší strach než dříve, neboť stále věří v zákon odplaty - oko za oko, zub za zub: 'Já můžu za to, že umřela, sám proto určitě sejdu bídnou smrtí."

Tato skutečnost nám snad pomůže pochopit m nohé z pra­dávných zvyků a rituálů, zachovávaných po staletí, jejichž účelem je zmírnit hněv bohů, či popřípadě zemřelých lidí, a změkčit tak zároveň očekávaný trest. Mám na mysli třeba posypávání hlavy popelem, drásání šatů, nošení závoje - to všechnojsou prostředky, jimiž vás truchlící oslovují a žádají o slitování, jsou vyjádřením bolesti, zármutku á studu za vlastní špatnost. Člověk, který truchlí, se bije v prsa, rve si vlasy, odm ítá jíst - je to pokus o ztrestání sebe sama ve snaze vyhnout se možnému budoucímu trestu za vinu na smrti milované osoby, anebo onen trest alespoň zmírnit.

T ento zárm utek a pocity studu nem ají příliš daleko ke zlobě a vzteku. Proces truchlení v sobě vždycky obsahuje určité prvky zlosti. Protože si však nikdo z nás nechce žádnou zlost vůči zesnulé osobě přiznat, jsou tyto emoce zpravidla zastírány nebo potla­čovány a prodlužují dobu truchlení nebo se projevujíjiným způso­bem. Je užitečné si uvědomit, že na nás není soudit takové pocity jako špatné nebo hanebné: měli bychom jejich pravý smysl a původ chápat jako něco zcela lidského. Na dokreslení použiji opět příkla­du s dítětem, neboť m nohé vypovídá o fungování našeho podvě­domí, o dítěti v nás. Pětileté dítě, které ztratí svou matku, jednak viní za její zmizení samo sebe, jednak se hněvá na ni - za to, že od něj utekla a už se o ně nestará. Mrtvá osoba se tak stává někým, koho dítě miluje a po kom velmi touží, ale koho zároveň, jako "viníka" své deprivace, stejnou m ěrou nenávidí.

Staří Hebrejci považovali mrtvé tělo za cosi nečistého, čeho je nejlépe se nedotýkat. Am eričtí Indiáni hovořili o zlých duších a vystřelovali do vzduchu šípy, aby tyto duchy, zahnali pryč. V řadě dalších kultur nalezneme rituály, jejichž prostřednictvím se lidé vypořádávají se "zlými" mrtvými, a všechny mají původ právě v pocitu zlosti, hněvu, který stále zůstává v každém z nás, ačkoli si to odmítáme připustit. Zvyk pokládat na hrob náhrobní kámen možná vyvstal z přání uvěznit zlé duchy hluboko v zemi a kamínky, které někde pozůstalí přinášejí na hroby svých mrtvých, jsou pozůstatkem téhož přání. Ačkoli výstřely z děl na vojenských pohřbech nazýváme "poslední salvou", tedy posledním pozdra­vem, je to vlastně tentýž symbolický rituál, jako když Indiáni vyhazovali oštěpy a stříleli do vzduchu své šípy.

Page 11: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Tyto příklady uvádím, abych ukázala, že člověk se v podstatě nezměnil.,/Smrtje stále hroznou a děsivou událostí a strach z ní je obecný a univerzální, jakkoli si myslíme, že jsm e jej již na m noha úrovních zvládli.

Co se změnilo, to je způsob, jakým se se smrtí vyrovnáváme, náš přístup k um írání a k umírajícím pacientům.

Díky tomu, že jsem vyrůstala v jedné evropské zemi, kde tenkrát věda ještě nedosáhla nijak pokročilého stádia a m oderní metody si teprve začínaly razit svou cestu do medicíny a kde lidé žili pořád ještě tak, jako jejich předkové před půlstoletím, měla jsem příleži­tost sledovat část evoluce lidstva ve zkrácené a zjednodušené verzi.

Pamatuji si, že jako dítě jsem zažila sm rt farmáře. Spadl se stromu a nikdo nepočítal s tím, že by to mohl dlouho přežít. Požádal prostě, aby směl um řít doma, a jeho přání bylo bez námitek respektováno. Svolal si do ložnice všechny svoje dcery a s každou z nich si o samotě krátce promluvil. Přestože měl velké bolesti, klidně uspořádal všechny své záležitosti, rozdělil majetek a půdu s tím, že šiji dědicové rozeberou teprve, ažjeho manželka odejde za ním, a poprosil také každé ze svých d ě t í , aby společně zastaly a po něm převzaly všechnu práci a povinnosti a vedly hospodářství tak, jako on v čase před nehodou. Vzkázal svým přátelům, aby se na něj ještě jednou přišli podívat, a rozloučil se s nimi. Ačkolivjsem tehdy byla ještě docela malá, nevynechal ani mne a moje sourozence. Směli jsm e se podílet na rodinných přípravách, směli jsm e s jeho rodinou sdílet všechen její zármutek. Když pak farmář umřel, nechali ho doma, v jeho dom ě, který postavil, mezi přáteli a sousedy, kteří se na něj přišli naposledy podívat, jak leží obsypán květinami na místě, kde žil a které měl rád. V té zemi dodnes nejsou okázalé pohřební síně, balzámování, ani make-up předstírající, že mrtvý jenom spí. Jenom , když projevy nemoci zohyzdí tělesný vzhled, jsou příslušná místa překryta obvazem, a jenom lidé, kteří zemřeli na infekční nemoc, jsou ze svého dom u odváženi před pohřbem.

Proč tu líčím tyhle "staromódní" zvyky? Myslím si, že jsou výrazem schopnosti přijm out fatální obrat v léčbě a pomáhají jak umírajícímu pacientovi, tak jeh o rodině vyrovnat se s blížícím se odloučením. Když pacient může zakončit svůj život v důvěrně známém a milovaném prostředí, neklade to na něj tak velké nároky, nem usí se přizpůsobovat cizímu, neznámému okolí. Jeho rodina ho zná natolik dobře, že ví, kdy nahradit sedativum skleničkou jeh o oblíbeného vína, vůně dom a uvařené polévky

Page 12: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

může povzbudit jeho chuť k jíd lu alespoň tak, aby polkl několik lžic tekutiny, která je , řekla bych, o poznání příjemnější než intra- venózní výživa. Nechci zlehčovat význam sedativ a infúzí - díky své praxi venkovské lékařky dobře vím, že někdy m ohou zachránit život a často jsou nezbytné a nenahraditelné. Ale stejně dobře vím,- že trpělivost, známé tváře a znám ájídlaby mohly zastoupit nejednu láhev nitrožilně podávaných tekutin, jež se často užívají jen z toho prostého důvodu, že slouží k zachování nutných fyziologických funkcí a přitom zaměstnávají málo lidí a nevyžadují žádnou indi­viduální péči.

Skutečnost, že děti smějí zůstat doma, i když je rodina zasažena očekáváním smrti, že nejsou ponechávány stranou rozhovorů a úvah a sdílejí naopak společnou úzkost a obavy, to všechno jim dává pocit, že ve svém vlastním zármutku nejsou samy, poskytuje jim útěchu sdílené zodpovědnosti a sdíleného trápení. Taková zkuše­nost je postupně formuje, pomáhá jim vidět smrt jako součást života a pomáhá jim také růst a zrát.

(Popisovaný přístup je v protikladu s postojem ve společnostech, kdeje smrt vnímánajako tabu, diskuse o ní je považována za morbidníj a děti jsou z kontaktu s ní vylučovány na základě názoru a pod záminkou, že by "toho na ně bylo moc". Jsou obvykle posílány k příbuzným a vyprovozeny nějakou nepříliš přesvědčivou lží, jako třeba, že "maminka odjela na dlouhý výlet" či "na dalekou cestu", nebo jinými neuvěřitelnými historkami. Dítě dobře cítí, že něco není v pořádku a jeh o nedůvěra vůči dospělým jen vzroste, když pak další příbuzní přijdou s novými verzemi nevěrohodného příbě­hu nebo se snaží jeh o podezřívavým otázkám vyhnout tím, že ho zahrnou hromadami dárků jako chabou náhradou za ztrátu, jíž se však dítě nesmí ani v myšlenkách zaobírat. Dříve či později si ovšem dítě změněnou rodinnou situaci uvědomí a v různé míře, dle svého věku a v závislosti na povaze své osobnosti, pak v sobě ponese nerozřešený, nerozpuštěný a nevyřčený žal; celou záležitost bude vnímat jako cosi děsivého, zahaleného tajemstvím, a v každém případě také jako traumatizující zkušenost s dospělými, kterým nelze věřit - zkrátka jako cosi, s čím se samo neum í vyrovnat.

Stejně nemoudré je říkat dítěti, které právě ztratilo bratra, že Bůh má malé chlapečky moc rád, a tak si vzal Johnnyho do nebíčka. Ani jako dospělá neuměla se Johnnyho sestra vyrovnat se svou zlobou vůči Bohu, jež nakonec vyústila v psychotickou depresi, když jí o třicet let později zemřel i malý syn.

Page 13: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Mohlo by se zdát, že postupující emancipace, pokrok ve vědácho světě i o člověku, nám poskytnou nějaké účinnější a lepší způsoby, jak sebe a své rodiny připravit na událost, která stejně nemůže jed n o u nepřijít. Místo toho však jen minuly doby, kdy člověk směl zemřít v klidu a důstojnosti vlastního domova^

Čím větších úspěchů dosahuje věda, tím více, jak se zdá, nás sm rt děsí, tím více se ji snažíme popírat. Jak je to možné?^

Používáme nejrůznějších eufemismů, líčíme mrtvé tak, aby vypadali, jako že spí. Posíláme děti pryč, abychom je uchránili před úzkostí a nepokojem, jež naplňují dům, když má pacient to štěstí um řít dom a, nedovolu jem e dětem navštívit um írající rodiče v nemocnici, vedeme dlouhé a kontroverzní diskuse o tom, zda by se pacientům měla říkat pravda - což je otázka, která zřídka vyvstane, když je umírající člověk v péči rodinného lékaře, který ho zná už od kolébky a ví o slabinách i silných stránkách každého člena rodiny.

Myslím, že naše současná neschopnost vyrovnat se se smrtí klidně, má řadu důvodů. Jedním z nejdůležitějších je fakt, že samo um írání m á dnes v m noha sm ěrech děsivější podobu než dříve, je m nohem osamělejší, mechanické, odlidštěné - občas je dokonce obtížné okamžik smrti technicky stanovit.

/Umírání se stává osamělé a neosobní, protože pacient je často vytržen ze známého prostředí a ve spěchu přepraven na jednotku intenzívní péče^Každý, kdo kdy byl vážně nemocen a potřeboval klid a pohodu, si jistě vzpomíná, jaké to je být naložen na nosítka, slyšet zvuk sirény a vnímat všechen ten hektický spěch a shon, jenž předchází chvíli, nežli se před sanitkou konečně otevřou brány nemocnice. Jenom ten, kdo touto procedurou sám prošel, si v plné míře uvědomuje nepohodlí a chladnou účelnost takového způso­bu přepravy, a to je přitom teprve začátek dlouhého soužení, které by nebylo lehké vydržet, ani kdyby se člověk cítil dobře. Těžko najít slova pro stav, kdy hluk, světla, pumpy a cizí hlasy přesáhnou únosnou mez, stanou se něčím, co se už nedá snést. A přitom bychom pod povlaky a přikrývkami mohli víc vidět pacienta, člověka, snad bychom dokonce mohli pozastavit všechno to úsilí a spěch, abychom nem ocného vzali za ruku, usmáli se na něj, vyslechli jeh o otázky. Zám ěrně zařazuji cestu do nemocnice jako první epizodu um írání, protože v m noha případech to tak opravdu je. V záměrné nadsázce ji dávám do kontrastu se situací nemocné­ho člověka, který byl ponechán dom a - ne snad proto, že bych byla

Page 14: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

proti snaze zachránit lidský život, pokud může být zachráněn hospitalizací, ale proto, abych naši pozornost soustředila na osobnost pacienta, ňa způsob, jakým novou situaci vnímá ajak na ni reaguje, na to, jaké jsou jeho potřeby.

K dyžje člověk těžce nem ocný, často se s ním zachází jako s osobou, která nem á právo vyslovit svůj názor. Někdo úplně cizí zpravidla rozhodne o tom, zda, kdy a kde bude pacient hospi­talizován. A přitom by stačilo, aby si takový "paternalistický" lékař uvědomil, že i nem ocný člověk m á cit, že si něco přeje, že má na věci svůj pohled. A také - a to je ze všeho nejdůležitější - že má právo být slyšen.

Náš pomyslný pacient teď tedy dosáhl jednotky intenzívní péče. Bude obklopen spěchajícími lékaři, sestřičkami a sanitáři, někdo z laboratoře mu možná přijde odebrat vzorek krve, EKG technik mu udělá kardiogram. Možná ho převezou na rentgen, zaslechne názory na svůj zdravotní stav, rozhovor lékařů se členy rodiny, otázky. Pomalu ale jistě se s ním začíná zacházet jako s věcí, přestává být svéprávnou osobou. Rozhodnutí se dělají bez oliledu na jeho názor. Pokusí-li se vzepřít, nadopují ho sedativy a po dlouhých hodinách čekání a přem ítání o tom, zda vůbec ještě něco zmůže, ho převezou na operační sál nebo na anesteziologicko-resuscitační oddělení, aby se stal objektem soustředěného pracovního úsilí a nemalých finančních investic.

Pacient může křičet po klidu, m íru a důstojnosti, dostane kapačky, transfúze, kardiostimulátor nebo tracheostomii, zkrátka všechno, co bude shledáno nutným. Může si přát, aby se u něj jedna jediná osoba zastavila na jed n u jed inou minutu, jen aby jí mohl položitjednu jedinou otázku - dostane se m u tuctu lidí, kteří se budou neustále, ve dne v noci, horečně zabývat jeh o pulsem, tlakem, EKG nebo funkcí plic, jeho vylučováním a vyměšováním, ale nenajde nikoho, koho by zzyimal jako lidská bytost. Může se snažit vést s tím vším boj, ale bude to boj marný - přinejmenším do chvíle, než lékkři udělají vše, co považují pro záchranu jeho života za nezbytné. Když se jim podaří zachránit život, budou se třeba o "člověka" starat potom. Ti, kdo by se na lidskou stránku soustředili od samého začátku, by mohli ztratit příliš m noho drahocenného času, tak důležitého pro záchranu života! Alespoň tohle se tedy konečně zdá být logickým odůvodněním a ospra­vedlněním odlidštěnosti dnešní zdravotnické péče. Je to ale všechno opravdu tak? Není třeba pravým důvodem stále mechaničtějšího,

Page 15: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

odosobněného přístupu k pacientům naše potřeba vlastní obrany? Není náš přístup je n výrazem snahy vypořádat se s úzkostí, kterou v nás sm rtelně nem ocní pacienti a lidé v kritickém stavu probou­zejí, jeden ze způsobů, jak tuto úzkost potlačit? Není naše orientace na techniku, na přístroje, na sledování krevního tlaku, jen zoufa­lým pokusem popřít blížící se smrt, tak děsivou a znepokojující, že všechen svůj um a úsilí raději přenášíme na stroje - protože nás tak bezprostředně neoslovují, protože nám nejsou tak blízké, jako trpící obličej jiné lidské bytosti, který by nám navíc znovu při­pom něl, že nejsm e všemocní, že m ám e své nedostatky a meze, že jsm e smrtelní?

LMožná je načase položit si otázku: 'Jsm e dnes lidštější nebo méně lidští než dříve?" Ačkoli tato kniha v žádném případě nechce a nemůže soudit, jed n a věc je zřejmá - ať už bude odpověď jakákoli,cpacienti trp í víc, ne snad fyzicky, rozhodně však emocio­nálně, duševně. Potřeby nemocných lidí se přitom po staletí nem ění - mění se jen naše schopnost vycházet jim vstříc.

Page 16: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Různé postoje ke smrti a umírání

Lidé jsou krutí, člověk laskavý.

Thákur,ze sbírky Toulaví ptáci, CCXIX

Jak se společnost podílí na tom., že máme potřebu se bránit.

AŽ DOSUD jsme sledovali individuální, osobní lidské reakce na smrt a umírání. Z obecnějšího pohledu může být zajímavá otázka, co se děje s člověkem žijícím ve společnosti, která m á sklon realitu smrti popírat nebo ji ignorovat. Existují nějaké faktory, které k rostoucí úzkosti ze smrti přispívají? K jakým změnám dochází v medicíně, kde si dnes musíme klást otázku, zda má lékařství zůstat hum ánní a široce uznávanou profesí, nebo zda se má zm ěnit ve zcela novou, leč odosobněnou vědu, sloužící především k prodlužování života, místo ke zmírňování a tišení lidského trápení? Kde si studenti lékařských fakult m ohou vybrat z tuctu přednášek"o RNA a DNA, ale přitom jim chybí základní zkušenost prostého lidského vztahu k pacientům, vztahu, jenž přitom býval alfou a om egou každého úspěšného rodinného doktora? Co se děje ve společnosti, která na IQ a třídní postavení klade větší důraz, než na potřebu otevřenosti, vnímavosti a pochopení v práci s trpícími? Ve zprofesionalizované společnosti, kde je mladý student medicíny uznáván za svůj výzkum a úspěšnou laboratorní práci během prvních let na fakultě, a přitom mu dojdou slova, jakmile mu jeh o pacient položí přím ou a jed ­noduchou otázku? Kdybychom mohli zkom binovat vyučování

Page 17: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nejnovějším vědeckým a technickým poznatkům s důkladnou průpravou v oblasti mezilidských vztahů, bezpochyby bychom se dostali dál. Těžko se ovšem můžeme pohnout z místa, když se studen ti dozvídají nové in fo rm ace na úkor lidského kontaktu s pacienty. Kam nakonec dospěje společnost, která uznává čísla a masy víc, nežli jednotlivce, a kde lékařské fakulty ve snaze rozšířit počet kursů zvolna opouštějí klasický model vztahu mezi žákem a učite­lem - a nahrazují jej vyučováním prostřednictvím uzavřených televizních okruhů, nahrávek a filmů, takže je možné učit stále více studentů ve stále odosobněnějším duchu?

Posun pozornosti od individua k masám nabyl v jiných oblas­tech lidské činnosti ještě dramatičtějších rozměrů. Soustředíme-li se na změny, k nimž za uplynulá desetiletí došlo, zaznamenáme jej tém ěř všude. Kdysi dávno se člověk mohl postavit svému nepříteli tváří v tvář, měl poctivou a čestnou šanci uspět v osobním střetnutí s konkrétním a viditelným nepřítelem. Dneska vojáci i civilisté musejí žít s vědomím, že existují zbraně hrom adného ničení, které nejen že nikom u nedávají rozum nou šanci přežít, ale zároveň přicházejí náhle a bez varování? Záhuba může přijít zčista jasna, jako blesk z jasného nebe, a zničit tisíce životů, jako v Hirošimě, může se objevitjako plyn nebo v podobě záludné chemické zbraně- všudypřítomný, neviditelný, zabíjející a mrzačící nepřítel. Už tu není jen muž, který bojuje za svá práva, za své přesvědčení nebo za bezpečí či čest svojí rodiny, dnes je do války zatažen celý národ, včetně žen a dětí, všichnijsou přím o nebo nepřímo zasaženi bojem, zbaveni šance na přežití. Takto ke vzrůstajícímu strachu z ničení, a tudíž i ze smrti, přispěla věda a technika.

Je tedy potom překvapující, že člověk cítí zvýšenou potřebu nějak se bránit? Jestliže jeh o schopnosti a možnosti bránit se fyzicky jsou stále menší a menší, musí úm ěrně tom u vzrůstat jeho psychická obrana. N ení možné existující věci jednou provždy popřít, nelze neustále a přitom úspěšně předstírat, že jsme v bezpečí. Neumíme-li tedy znegovat, popřít smrt, můžeme se alespoň pokusit nějak ji zvládnout, podrobit šiji. Můžeme třeba riskovat na dálni­cích; když potom čteme statistiky obětí dopravních nehod za uply­nulý víkend nebo po skončení několika svátečních dnů, můžeme se chvět strachy, ale zároveň jistým uspokojením - "To se týká někoho jiného, já jsem to zvládl."

Různá společenství lidí, od pouličních tlup po celé národy, m ohou sdíleného pocitu sounáležitosti, svojí skupinové identity,

Page 18: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

využívat k potlačení strachu z vlastního zániku tak, že napadají a ničí ostatní. Dalo by se potom říci, že válka není ničím jiným, než důsledkem lidské potřeby střetnout se se smrtí, utkat se s ní, přemoci ji a ovládnout, vyjít ze setkání s ní živ - že je zvláštní formou negování, popírání naší vlastní smrtelnosti? Jeden z našich pacientů, umírající na leukémii a zcela neschopen uvěřit blížící se smrti, pronesl: "To není možné, abych umřel. Bůh si nemůže něco takového přát, když mě za druhé světové války nechal přežít zásah kulkou z takové blízkosti."

Jedna žena zase vyjádřila svůj šok a rozčarování, když líčila "nefér smrt" mladého muže, který navraceje se z vietnamské války zahynul při dopravní nehodě. Jako kdyby přežití na bitevním poli mělo v našich očích zakládat im unitu vůči smrti i v každodenním, běžném životě.

Jakou máme naději na život v m íru by snad teoreticky šlo zjistit pozorným studiem toho, jaký vztah ke smrti mají vůdci jednotli­vých národů, ti, kdo nakonec o válce a míru mezi zeměmi rozhodují. Kdybychom se všichni ze všech svých sil a schopností pokoušelio smrti uvažovat, kdybychom zkusili vážně se zabývat všemi úzkostmi a strachy, které v nás představa smrti vyvolává, a kdybychom i ostatním pomohli s takovými myšlenkami se obeznámit a sžít, snad by pak okolo nás nemuselo být tolik destruktivních nálad a tendencí.

I zpravodajské agentury by mohly svým dílem přispět k tomu, aby si lidé lépe uvědomovali realitu smrti - nemusely by například používat všechna ta neosobní slovní spojení typu "řešení židovské otázky", když je přitom řeč o vraždách m iliónů mužů, žen a dětí, nebo, abychom v historii nechodili tak daleko, "znovudobytí kóty ve V ietnam u prostřednictv ím elim inace ku lom etného hnízda za těžkých ztrát v řadách VA" se dá jednoduše popsat jako lidská tragédie a zmaření m noha životů na obou stranách. Snad ve všech novinách a vlastně i v ostatních masmédiích dnes najdem e tolik příkladů, že věru není potřeba uvádět tu pro ilustraci další.

Stručně řečeno, myslím si tedy, že s rychlým technickým pokro­kem a novými vědeckými poznatky získali lidé příležitost nejen rozvinout něco pozitivního, ale také třeba vytvořit zbraně hromadné­ho ničení, které zvyšují obecný strach z násilné a katastrofické smrti. Člověk se musí nejrůznějšími způsoby psychicky bránit proti zvýše­ném u strachu ze smrti, který cítí, a zároveň také proti své rostoucí neschopnosti hrozící nebezpečí smrti včas rozpoznat a účinně se před ním chránit. Psychologicky můžeme realitu vlastní smrtelnosti

Page 19: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

na čas popřít, ve svém podvědomí, jakjsem již řekli, nejsme schopni možnost své smrti pochopit, a tak sami pro sebe věříme v nesmr- telnostjVnímáme ovšem třeba sm rt našeho souseda, zprávy o cizí smrti, počty lidí, kteří zahynuli na válečných bojištích či při auto­haváriích na dálnici, avšak naši podvědomou víru v nesmrtelnost jen podporují a dovolují nám - pěkně v soukromí a tajnosti našeho podvědomí - prožívat radost z toho, že "to byl ten odvedle, a ne já".

Když už není možné dál sm rt negovat, popírat, můžeme se pokusit ji ovládnout tím, že ji "vyzveme na souboj". Jestliže se dokážeme řítit vysokou rychlostí po dálnici, jestliže se nám podaří vrátit se v pořádku z vietnamské války, pak se nepochybně budem e cítit vůči smrti imunní. "Počet nepřátel, které jsm e zabili, desetkrát převyšuje naše ztráty," slýchali jsm e ve zprávách tém ěř denně. Je tahle planá naděje projekcí, odrazem naší dětinské touhy po vše- mocnosti a nesmrtelnosti? Jestliže celý národ, celá společnost trpí tak silným strachem ze smrti a tak silně se snaží realitu smrti popřít, nem ohou její obranné techniky nebýt destruktivní. Války, nepo­koje a rostoucí počet vražd a jiných zločinů slouží jako spolehlivý indikátor naší upadající schopnosti čelit smrti s pokorou a důstojností. Bude nejspíš třeba obrátit pozornost společnosti zpátky k jedinci, k individuální lidské bytosti a začít znovu od začátku - pokoušet se pochopit vlastní smrt a učit se na tu tragickou, leč nevyhnutelnou událost pohlížet s menší iracionalitou a menším strachem.

Jakou roli sehrává v naší prudce se měnící době náboženství? Zdá se, že za starých časů více lidí věřilo v Boha beze všech pochybností, věřili v lepší příští, v posm rtný život, který zbaví lidi trápení a bolesti. Odm ěna byla v nebi, a pokud jsme za pozemského života hodně trpěli, mělo se nám po smrti dostat odplaty - v závis­losti na tom, s jakou odvahou, pokorou, trpělivostí a důstojností jsme své břímě nesli. Bolest byla mnohem samozřejmější - už porod byl zcela přirozenou, byť dlouhou a bolestivou záležitostí a matka byla při narození dítěte vzhůru a při vědomí. U trpení mělo smysl, zakládalo odm ěnu v budoucnosti. Dneska maminky při porodu dopujem e sedativy, všemožně se snažíme uchránit je před bolestí a trápením. Někdy si dokonce můžeme dát tu práci a načasovat porod tak, aby vyšel na narozeniny některého z příbuzných nebo aby naopak nekolidoval s nějakou jinou význačnou událostí. Mnohé maminky se proberou k vědomí až několik hodin poté, co jejich d ě ti p ř i jd o u n a svět, p ř íliš o m á m e n é a o sp a lé , než aby se z narození svého miminka dokázaly těšit. Trápení se dnes zdá být

Page 20: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

beze smyslu - máme léky tišící bolest, svědění ajiné trampoty a většinou už dávno nevěříme v nebeskou odm ěnu za pozemské strádání. U trpení ztratilo svůj význam.

S touto změnou ale souvisí i to, že m nohem m éně lidí opravdu věří v život po smrti, který sám o sobě je vlastně popřením naší smrtelnosti. Neočekáváme-li po smrti život, musíme ovšem přijmout smrt^Nedochází-li odplaty v n eb ije naše utrpení bezúčelné. Účastní- me-li se církevních aktivit jen abychom byli mezi lidmi nebo abychom si třeba čas od času zatancovali, uniká nám to, co bylo hlavním posláním církve dříve - dávat naději, prosvětlovat pozemské tragédie, hledat srozumitelný význam i v jinak neúnosně bolestných událostech lidského života.

Zní to sice paradoxně, ale jak se společnost takřka masově snaží znegovat realitu smrti, ztrácí náboženství m noho přívrženců věří­cích v posmrtný život - tedy v nesm rtelnost - a v tom to smyslu tedy negování smrti začalo naopak upadat. Z pohledu pacienta je to ovšem velmi nevýhodná výměna. Zatímco popírání náboženské, tedy víra ve smysl u trpení na zemi a v odm ěnu po smrti, nabízelo vysvětlení a naději, negace indukovaná společností nedává ani jedno ani druhé, jen zvyšuje naši úzkost a přispívá k destruktivnosti a agresivitě - zabíjení se stává prostředkem úniku před realitou, před střetnutím s nevyhnutelností vlastní smrti.

Hypotetický pohled do budoucnosti nám ukazuje společnost, v níž je stále více lidí udržováno při životě díky zařízením nahra­zujícím životně důležité orgány a počítačům, které průběžně kontrolují, zda by snad ještě nějaké další fyziologické funkce neměly být převzaty elektronikou. Možná vzniknou centra, v nichž se budou shromažďovat veškerá technická data, a kde se v okamži­ku, kdy pacient zemře, rozsvítí světlo jako signál, aby se všechny přístroje automaticky vypnuly.

Stále větší popularitě se třeba budou těšit střediska, v nichž jsou. zemřelí okamžitě dokonale zmrazení a umístěni ve zvláštní chladicí budově, kde si počkají na dobu, až věda a technika pokročí natolik, zeje bude možno rozmrazit a vrátit do normálního života - do života ve společnosti, k terá ovšem může být tak děsivě p řelidněná, že nějaká speciální komise bude m uset rozhodnout o tom, kolik lidí rozmrazit a kteří to budou. Podobně, jako dnes jin é komise určují, kdo bude příjemcem transplantovatelného orgánu, kterýje zrovna k dispozici, a kdo zemře.

Page 21: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Snad to všechno zní hrozivě a neuvěřitelně. Smutnou pravdou ovšem je, že podobné věci už se dnes dějí. Ve Spojených státech neexistuje zákon, který by obchodně založeným lidem bránil vydě­lávat na lidském strachu ze smrti, který by podnikavcům upíral právo inzerovat a za velké peníze prodávat příslib možného budou­cího života, života po létech dokonalého zmrazení. Takové orga­nizace existují, a přestože v nás m ohou vzbouzet úsměv lidé, kteří se dotazují, zda vdova, jejíž manžel byl zmrazen, má nárok na vdovské sociální zabezpečení a zda se smí znovu vdát, jsou to všechno otázky příliš důležité, než abychom si je mohli dovolit prostě ignorovat. Ukazují, jak fantasticky daleko mohou lidé ve své potře­bě vyhnout se skutečné konfrontaci se smrtí zajít, a zdá se, že nadešel čas, aby lidé všech profesí a bez rozdílu vyznání dali hlavy dohrom ady - dřív, než naše společnost ztuhne svým strachem natolik, že sama sebe zničí.

Vraťme se teď, po letmém pohledu do minulých dob, kdy lidé dokázali snášet sm rt vyrovnaně, a po poněkud děsivém fiktivním výletu do budoucnosti, zase zpátky do našich dní a zamysleme se zcela vážně nad otázkou, co jsm e jako jednotlivci schopni s tím vším udělat. Je evidentní, že nem ůžem e ovlivnit existující směřo­vání k masovosti. Žijeme zkrátka ve společnosti člověka davového, nikoli individuálního. Ať se nám to líbí nebo ne, posluchárny lékařských fakult budou stále větší, bude přibývat aut na dálnicích, poroste počet lidí um ěle udržovaných při životě - to i kdybychom brali v úvahu jenom pokrok v kardiologii a kardiochirurgii.

Není také možné vydat se zpátky v čase. Nemůžeme dát každé­mu dítěti poučnou a výchovnou zkušenost prostého života na statku, tu blízkost p řírodě a soulad s ní, setkání s rozením a um íráním v přirozeném dom ácím prostředí, představitelům církví se sotva podaří přivést nějaké závratné množství lidí zpátky k víře v po­smrtný život, k víře, jež by do procesu um írání vnesla trochu světla a naděje, byť skrze jisté negování smrtelnosti.

Nemůžeme popřít existenci zbraní hrom adného ničení, nemů­žeme se vrátit do minulosti. Věda a technika nám budou ve stále větší míře um ožňovat nahrazování vitálních orgánů a m noho­násobně vzroste závažnost a naléhavost otázek týkajících se života a smrti, dárců a příjemců. Dnešní generaci a generacím budoucím připadne řešení m noha právních, morálních, etických a psycho­logických problémů, neboť tyto generace budou muset Stále častěji

Page 22: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

rozhodovat o životě a smrti - asi až do doby, než i tato rozhodnutí převezme technika.

Ačkoli se každý člověk všemožně pokouší úvahy o své smrtelnosti odkládat tak dlouho, dokud není nucen stanout realitě lidské konečnosti tváří v tvář, je potřeba - chce-li opravdu něco změnit- aby se začal přemítáním o vlastní smrti vážně zabývat. Něco takového se samozřejmě nedá dělat masově, něco takového nemů­žeme přenechat počítačům. Každý člověk to musí udělat sám. Všichni se samozřejmě snažíme před tímto tém atem utéci, ale každý z nás mu bude dříve či později m uset čelit. Kdybychom všichni začali o možnosti své vlastní smrti přemýšlet, mohli bychom tím zlepšit mnoho věcí - tou hlavní asi je postavení našich pacientů ajejich rodin, ale podstatných změn by snad nakonec doznala i situace celé společnosti.

Kdybychom dnešním studentům mohli vštípit hodnoty vědy a technického poznání současně s um ěním a vědou mezilidských vztahů, hum ánní a komplexní péče o pacienta, byl by to skutečný úspěch. Kdyby věda a technika nebyly zneužívány ke stupňování destruktivnosti a k pouhém u prodlužování života namísto k jeho zlidšPování, kdyby vědecký pokrok m ohl p ostupovat současně s otevíráním větších možností pro individuální mezilidský kontakt a nikoli naopak, měli bychom co činit se společností vpravdě ideální.

A konečně, mohli bychom také dosáhnout míru - svého vlastní­ho vnitřního pokoje, stejně jako m íru mezi národy - tím, že bychom možnost své vlastní smrti pochopili a přijali jako realitu.

Příkladem úspěšného spojení lidskosti a vědeckého pokroku v lékařství je následující příklad pana P.:

Pan P. byl jedenapadesátiletý pacient, hospitalizovaný s rychle postupující amyotropickou laterální sklerózou, která zasáhla i oční bulvy. Nebyl schopen dýchat bez respirátoru, měl potíže s vykašlá­váním, zánět plic a také infekci v místech, kde mu byla provedena tracheostom ie. Nebyl schopen mluvit, a tak je n ležel v posteli a naslouchal děsivému zvuku respirátoru, bez možnosti komukoli říci, co potřebuje, na co myslí, co cítí. Možná bychom se o něm nikdy nedozvěděli, nebýt toho, že jed en zjeho lékařů našel odvahu obrátit se na nás. Přišel jednou v pátek večer a prostě požádal o pomoc- nikoli pro pacienta (anebo pouze pro pacienta), ale především pro sebe. Seděli jsm e a naslouchali jeh o výpovědi, tak neobvyklé a vzácné. Onen pacient byl tom uto lékaři přidělen hned na příjmu

Page 23: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a doktor zjevně velmi soucítil sjeho trápením. Pacient byl poměrně mladý a trpěl neurologickou poruchou, takže udržet ho alespoň nějaký čas při životě vyžadovalo m imořádnou lékařskou pozornost a ošetřovatelskou péči. Manželka tohoto pacienta trpěla roztrou­šenou sklerózou a před třemi lety ochrnula na všechny končetiny. Pacient doufal, že během svého pobytu v nemocnici zemře, proto­že si nedokázal představit, jak by spolu dom a mohli žít dva zcela ochrnutí lidé, jak by se na sebe mohli dívat a nebýt přitom schopni postarat se jed en o druhého.

Tato dvojitá tragédie vyvolávala v lékaři pocity úzkosti a vedla ho až k přehnaně energické snaze zachránit život tohoto člověka "za každou cenu", byť si byl samozřejmě plně vědom toho, že je to v rozporu s přáním pacienta. Jeho úsilí přinášelo úspěchy, a to i přesto, že situaci ještě zkomplikovala náhlá cévní příhoda. Lékař s ní bojoval stejně zdatně a úspěšně jako předtím se zánětem plic a infekcemi. Když se pacient začal ze všech komplikací zotavovat, vyvstala otázka, co dál. Pacient k životu potřeboval dýchací přístroj a neustálou přítomnost ošetřovatelky, nemohl promluvit ani hnout prstem, a přitom všem byl intelektuálně zcela v pořádku. Uvědo­moval si své postavení, ale nebyl schopen jakýmkoli jiným způsobem fungovat. Doktor za svou snahu sklízel ostré výtky; Vyvolával pacientův hněv a frustraci. Co se od něj vlastně čekalo? A kromě toho: v dané chvíli stejně už bylo pozdě věci jakkoli měnit. Jako lékař si prostě přál udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby prodloužil život svého pacienta. Když se mu to podařilo, nedočkal se od něj'ničeho než kritiky (zčásti skutečné, zčásti šiji jen domýšlel), zloby a hněvu.

Rozhodli jsm e se, že se konflikt pokusíme vyřešit za pacientovy přítomnosti a účasti, protože on sám byl podstatnou součástí sporu. Kdyžjsme m u vysvětlili účel své návštěvy, zdálo se, že ho to zajímá. Byl zjevně potěšen, že s ním při řešení problému počítám e, a považujem e ho tud íž za p ln o h o d n o tn o u bytost, za člověka, a jako s člověkem že s ním nakládáme, přestože není schopen komunikovat. Když jsem sezení uváděla, požádala jšerp ho, aby pohnul hlavou nebo nám dal nějakjinak najevo, jestli o těchto věcech nechce diskutovat. Jeho oči nám toho řekly víc, než mohla říci slova. Ze všech sil se pokoušel s námi komunikovat a my se snažili nsyít další způsoby, jak mu um ožnit aktivnější účast v debatě. Lékař, jem už skutečnost, že s ním jeho břím ě sdílí ještě někdojiný, velice ulevila, přicházel s řadou dobrých nápadů - po určité době

Page 24: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vždy na několik málo minut odpojil trubici respirátoru, což pacientovi umožnilo vyslovit při každém nádechu několik slov. V těchto společných rozhovorech bylo vysloveno ohrom né množství nejrůz­nějších pocitů. Pacient zdůrazňoval, že neměl strach zemřít, ale že se naopak bál života. Lékaře chápal a dokázal se do jeh o situace vcítit, ale také žádal, aby mu "teďka pom ohl žít, když už ho z toho s tak hrozným úsilím vykřesal". Pacient se usmíval a usmíval se i lékař.

Jakmile spolu doktor a pacient mohli mluvit, napětí, jež tak dlouho viselo ve vzduchu, opadlo. Pokusila jsem se pak znovu ajinak formulovat lékařovo dilema. Pacient už pro ně našel pochopení a já se ho zeptala, jak bychom mu my všichni mohli co nejvíce pomoci. Pacient popisoval, jak v něm vzrůstala panika, když najednou nebyl schopen mluvit, psát ani jiným způsobem komunikovat. Byl velmi vděčný ža těch pár minut našeho společného úsilí a vzájemné komunikace, jež mu značně ulehčily několik následujících týdnů. Při pozdějším sezeníjsem s radosti'sledovala, jak pacient uvažujei o možnosti svého propuštění z nem ocnice a plánuje přestěhovat se na Západní Pobřeží, "tedy pokud tam může dostat respirátor a ošetřování".

Uvedený příklad nám asi nejlépe ukazuje konflikt, s nímž se setkává mnoho mladých lékařů. Učí se prodlužovat život, ale přitom neabsolvovali filosofické diskuse ani praktickou přípravu, jež by jim umožnily na život nějakým hlubším způsobem pohlížet. Náš pacient se cítil, jak jeho stavu odpovídalo, "až po hlavu mrtvý", tragédií bylo, že si svou situaci plně uvědomoval, a zároveň nemohl pohnout ani prstem. Když ho trubice respirátoru tlačila a bolela, nebyl schopen říci o tom sestřičce, která ve dne v noci seděla u jeho postele, ale nenaučila se s ním žádným způsobem komunikovat. Často berem e za hotovou věc, že "prostě nem ůžem e už nic udělat" a svou pozornost pak věnujeme spíše tomu, co nám říkají přístroje, než abychom se třeba soustředili na výraz pacientovy tváře, z níž toho přitom můžeme vyčíst víc, než z toho nejvýkonnějšího aparátu. Když pacienta něco svědělo a on se nem ohl pohnout ani poškrá­bat, zaměstnával se přemítáním o vlastní neschopnosti, až v jeho vědomí nabyla panických rozměrů a dovedla ho "téměř k šílenství". Zavedení našich pravidelných společných pětiminutových sezení pacienta uklidnilo a pomohlo mu snáze se smířit se svými starostmii celou tíživou situací.

Nová zkušenost ulevila také lékaři a um ožnila mu navazovat s pacienty lepší vztah, nezatížený pocitem viny a lítosti. Když

Page 25: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

poznal, kolik úlevy a pohodlí m ohou přím é a otevřené rozmluvy lidem přinést, pokračoval v nich dál a nás využíval spíše jako katalyzátorů, kteří mu pomáhali komunikaci rozběhnout.

Cítím, že právě tak nějak by vztah mezi lékařem a pacientem měl vypadat, nemyslím, že je třeba, aby byl ke každému hlubšímu nedorozum ění hned povoláván psychiatr, nebo aby se na něj lékař obracel pokaždé, když neumí nebo nechce probírat se svým pacientem nějaké složité otázky či problematické záležitosti. Oceňovalajsem ale odvahu m ladého lékaře, a fakt, že si uvědomil své možnosti ajejich hranice a že se rozhodl hledat pom oc jinde, místo, coby celou věc hodil za hlavu, svědčí o jeho odpovědnosti a vyzrálosti. Naší snahou by neměla být příprava nějakých "odborníků na umírající", ale to, abychom naopak stávajícímu nem ocničním u personálu pomohli podobné těžkosti a svízelné situace přirozeně zvládat a nacházet pro ně řešení. Jsem přesvědčena, že náš mladý lékař už v sobě nebude mít takový zmatek a nepokoj a že se vyhne mnoha konfliktům, až se s podobnou tragédií setká někdy v budoucnu. Jako lékař se bude snažit prodlužovat život svých pacientů, ale zároveň bude neustále myslet na to, jak se všichni ti lidé cítí a co potřebují - a bude také schopen otevřeně o tom s nimi hovořit. Pacient, jehož příběh tu vyprávím, samozřejmě byl i přes své potíže celým člověkem, nedokázal jen sám unést svůj život, protože si neuměl představit, jak zapojit a využít to málo fyzických schopností, jež mu zbyly. Společným úsilím se ovšem i z té trochy dá vytěžit mnoho, pokud se nenechám e zaplašit tím, jak bezmocně takový trpící člověk vypadá. To, o čem mluvím, snad zároveň také znamená, že/někomu můžeme ulehčit um írání právě tím, že m u budem e pom áhat žít, že ho nenechám e, aby jen přežíval v samotě.

Počátky interdisciplinárního semináře o smrti a umírání

Na podzim roku 1965 za mnou přišli čtyři studenti z Chicagského teologického semináře s prosbou, abych jim pomohla s výzkumným projektem , p ro který se rozhodli. Jejich ročník měl napsat práci na téma "krize v lidském životě" a tito čtyři muži považovali za nejtěžší krizi konfrontaci se smrtí. Okamžitě ovšem vyvstala pochopitelná a přirozená otázka: jakým způsobem vlastně um írání zkoumat, když právě o něm je téměř nemožné získat nějaké informace, a pokud přece, nelze je nijak potvrdit či experim entálně ověřit. Sešli jsm e

Page 26: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

se všichni společně a došli k závěru, že o smrti a um írání bychom se mohli dozvědět nejvíce od term inálně nemocných pacientů a rozhodli jsm e se tedy, že je požádáme, aby se stali našimi učiteli. Budeme pozorně sledovat nemocné, studovatjejich reakce a potřeby, hodnotit chování lidí v jejich okolí - a pokusíme se k umírajícím dostat tak blízko, jak nám jen sami dovolí.

Domluvilijsme se, že hned příští den udělám e sjedním um íra­jícím pacientem rozhovor, interview. Dohodli jsm e se, kdy a kde se sejdeme, a celý projekt se nám v tu chvíli zdál relativně prostý a jednoduchý. Vzhledem k tomu, že studenti za sebou neměli žádnou klinickou praxi ani osobní zkušenost s term inálně nemoc­nými pacienty v nemocnicích, očekávali jsm e u nich silnou emocio­nální reakci - domluvilijsme se na tom, že s pacientem budu zprvu rozmlouvat sama, zatímco studenti, shrom áždění okolo postele, budou jen pozorně poslouchat a dívat se. Teprve poté se odebe­reme do mé kanceláře a tam budem e diskutovat o svých vlastních reakcích a o odezvě, kterou jsm e pozorovali u pacienta. Věřili jsme, že po-absolvování mnoha takových rozhovorů získáme pro terminálně nemocné pacienty a to, co potřebují, větší cit a byli jsm e připraveni vycházet jejich potřebám dle možností vstříc. Neměli jsm e žádné napřed hotové představy či očekávání, a nečetli jsm e ani žádné články, studie či publikace na toto téma, takže jsm e k pacientovi mohli přistupovat s čistou a nezatíženou myslí, abychom si zapa­matovali opravdu jen to, co jsm e na pacientovi i v sobě samých zpozorovali. Z téhož důvodu jsm e také záměrně nestudovali paci­entovu kartu, neboť i to by mohlo naše pozorování ovlivnit a zavést pozornost nežádoucím směrem. Chtěli jsm e se oprostit ode všech očekávání a úvah o tom, jak bude asi nem ocný reagovat. Byli jsme ovšem rozhodnuti prostudovat veškerá dostupná data hned poté, co si vlastní dojmy spolehlivě zaznamenáme. Domnívali jsme se, že takový postup nám pomůže citlivěji vnímat potřeby kriticky nemocných lidí a že vůbec zvýší naši vnímavost, a doufali jsm e také, že řada konfrontací s umírajícími pacienty nejrůznějšího věku a sociálního zázemí otuží i naše, přece jen dost ,frustrované studenty. Se svými plányjsme byli velice spokojeni, leč neuběhlo ani pár dní, a začaly se objevovat první těžkosti.

Vydalajsem se žádat lékaře rozmanitých specializací a z nejrůz­nějších oddělení o souhlas interviewovat některého z jejich term i­nálně nem ocných pacientů. Reakce na m ou žádost byly různé- od užaslých a nedůvěřivých pohledů až po poněkud křečovité

Page 27: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

odběhnutí od tém atu, výsledek: ani v jediném případě se mi nepodařilo k pacientovi se byť jen ' přiblížit. Někteří doktoři své pacienty "chránili" tvrdíce, že jsou příliš nemocní, příliš unavení nebo zesláblí, nebo že jsou prostě od přírody nemluvní, jin í hrubě odmítli m ít s podobným projektem cokoli společného. Na jejich obranu musím říci, že je do jisté míry chápu - v jejich nemocnici jsem tehdy nepracovala dlouho, a tak nikdo z nich nemohl znát ani mne ani náplň a způsob mé práce. Kromě vlastní osoby jsem jim nemohla dát žádnou záruku, že pacienti nebudou traumatizováni, a že se ti, jim ž o závažnosti jejich stavu nikdo neřekl, dál nic nedozvědí. A lékaři také netušili nic o mých předcházejících zkuše­nostech s umírajícími v jiných nemocnicích.

Tuto poznámku jsem musela uvést proto, že bych jejich reakce a chování chtěla prezentovat, jak nejpoctivěji to jde. Tito lékaři se chovali velmi defensívně, jakm ile jen přišla řeč na sm rt a umírání, a zároveň také protektorsky vůči svým pacientům, jež chtěli uchrá­nit traumatizujícího zážitku s dosud neznámým člověkem, který teprve před nedávnem rozšířil řady nemocničního personálu. Najednou se zdálo, že v celé té ohrom né nemocnici vůbec nikdo neumírá. Všechny rozhovory po telefonu i osobní návštěvy byly marné. Někteří lékaři mi zdvořile řekli, že o tom ještě budou přemýšlet, jin í prohlásili, že si nepřejí, aby jejich pacienti byli vystavováni takovým otázkám, neboť by je to mohlo příliš unavit. Jedna sestřička se mne, zjevně mi nedůvěřujíc, zlobně zeptala, zda mám potěšení z toho říkat mladém u dvacetiletému muži, že mu zbývá už jen pár týdnů života. Odešla pryč dřív, nežjsem jí stačila říci o našich plánech něco víc.

Když se mi nakonec přece jen podařilo pacienta najít, přivítal mne s otevřenou náručí. Nabídl mi, abych si sedla k němu na postel, a bylo na něm znát, že by si chtěl povídat. Řekla jsem mu, že bych se s ním nerada bavila dneska, ale že přijdu druhý den a přivedu s sebou své studenty. N euvědom ilajsem si, že když takový pacient říká: "Prosím, sedněte si ke m ně teď”, zítra už může být pozdě. Kdyžjsme ho následující den navštívili, ležel pohroužen do polštá­ře, tak zesláblý, že sotva mohl promluvit. Pokusil se zvednout k nám ruce a zašep tal: "Díky, že jste přišli" - um řel ani ne hodinu potom a vzal si s sebou to, oč se s námi chtěl podělit a co jsm e se my sami tak zoufale toužili dozvědět. Byla to naše první a nejbolestnější lekce, ale také počátek sem ináře, který vznikl je n jako pokus, a nakonec-se pro m noho lidí stal zdrojem velmi důležité zkušenosti.

Page 28: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Po tom to setkání jsm e se všichni sešli v m é kanceláři. Potře­bovali jsm e spolu o našem zážitku mluvit, chtěli jsm e se navzájem podělit o své reakce a dojmy, abychom jim mohli lépe porozumět. A na tom to postupu se dodnes vlastně nic nezměnilo. Technicky se v tomto sm ěru vůbec změnilo je n málo - dosud se s term inálně nemocným pacientem setkáváme jed n o u týdně, požádáme ho vždy o svolení, zda si rozhovor s ním můžeme nahrát a necháme zcela na něm, jak dlouho si bude p řá t mluvit. Rozhovor už neve­deme v pacientově pokoji, ale ve zvláštní místnosti uzpůsobené tak, že nás je dobře vidět a slyšet, ale my nevidíme publikum. Z původních čtyř studentů teologie se naše skupina rozrostla na padesát lidí, takže se takové opatření stalo nutností.

Když se dozvíme o nějakém pacientovi, který by pro náš seminář přicházel v úvahu, navštívíme ho obvykle bez studentů, nebo třeba jen jedním z nich, a s ošetřujícím lékařem či nemoc­ničním knězem, případně s oběma. Poté, co se stručně předsta­víme, vysvětlíme účel své návštěvy i to, proč přicházíme právě teď, všechno jasně a věcně. Každému pacientovi vždy řeknu , že máme interdisciplinární skupinu sestavenou převážně z pracovníků nemocnic, a že bychom se od něj rádi něco dozvěděli. Zdůrazňuji vždycky, že toho o vážně nemocných a umírajících pacientech potřebujeme vědět co možná nejvíc. Potom se odmlčím a čekáme, jak na to pacient - verbálně i nonverbálně - zareaguje. K takovému dialogu ovšem dojde teprve tehdy, jestliže nás k něm u pacient pozve. Typický kontaktovací rozhovor vypadá asi takhle:

DOKTOR: Dobrý den, pane X. Já jsem dr. R. a tohle je páter N.Nevadilo by vám chvilku si s námi popovídat?

PACIENT: Ale kdepak, jen se klidně posaďte.DOKTOR: My k vám máme takovou zvláštní prosbu. Tady s páte­

rem N. tu v nemocnici vedeme skupinu lidí, kteří by se toho rádi dozvěděli co nejvíc o vážně nemocných a umírajících pacientech. Co myslíte, mohl byste nám odpovědět na nějaké otázky?

PACIENT: Tak se mě na něco zeptejte a uvidíme.DOKTOR: Co vám vlastně je?PACIENT: Jsem plný m etastáz....

(Někdo jiný může třeba říci "Vám se opravdu chce bavit se starou umírající ženou? Vždyť vy jste mladí a zdraví!")

Page 29: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Ne všichni pacienti jsou od samého začátku tak vstřícní. Mohou si začít stěžovat na své bolesti a trápení, vyjadřovat svou zlost a nespokojenost, svým vyprávěním se chtějí s někým podělit o své trápení. Když se rozmluví, připom enem e jim , že to je právě to, co bychom rádi, aby pověděli také ostatním, a zeptáme se jich, co by řekli na návrh zopakovat totéž ještě jednou, jen o něco později.

Pokud je s tím pacient svolný a příslušný ošetřující lékař nám dá své požehnání, připravím e všechno, co je třeba, a vezmeme pacienta přím o do naší místnosti. Jen málokterý z nich je schopen jít sám, většinou přijedou na vozíku a někteří dokonce musejí být přineseni na nosítkách. Je-li zapotřebí průběžných infúzí nebo transfuze, dostává je pacient během rozhovoru. Příbuzní nemocného se interview neúčastní, ačkoli příležitostnějsm e s některými z nich také vedli rozhovor, jen ž navazoval na předcházející rozm luvu s pacientem .

Při všech rozhovorech dbáine vždy na to, aby nikdo z pří­tomných neměl pokud možno žádné informace o pacientovi ajeho zázemí. Když vysvětlujeme účel interview, zdůrazňujeme, že pacient má právo kdykoli a z jakékoli pohnutky sezení ukončit. Vysvětlu­jem e funkci zrcadlové stěny, k terá publiku um ožňuje nás vidět a slyšet a zároveň pacientovi poskytuje chvíli soukromí s námi, soukrom í, jehož je často třeba ke zm írnění úzkosti z myšlenek na konec života a z konce samotného.

Jakm ile se rozhovor je d n o u rozběhne, běží Obvykle hladce a plynule, směřuje od povšechných informací až po velmi osobní úvahy a reflexe - jak o tom svědčí řada zaznamenaných interview, z nichž některá uvádím i v této knize.

Po každém sezení nejprve doprovodíme pacienta zpátky na jeho pokoj a teprve pak může seminář pokračovat, žádného pacienta nikdy nenecháváme čekat na chodbách. Když se člověk, který rozhovor vedl, vrátí zpátky, připojí se k ostatním účastníkům semináře a všichni společně o interview diskutují. Vynášíme na světlo své vlastní spontánní reakce, lhostejno přitom, jestli se někomu zdají nepřípadné či iracionální. Hovoříme o tom, jaké emocionální či intelektuální odezvy v nás situace vyvolala. Zabýváme se tím, jak pacient reagoval najednotHvé tazatele ajednotlivé otázky, pokou­šíme se o psychodynamické pochopení jeho způsobu komunikace. Zkoumáme silné a slabé stránky pacientovy reflexe vlastní situace a stejně tak slabá a silná místa našeho přístupu k pacientovi - končíme obvykle tím, že navrhnem e nebo doporučím e určité

Page 30: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

postupy a strategie, drobné změny, které by podle našeho názoru měly kvalitu posledních dnů nebo týdnů života našeho pacienta trochu zlepšit.

Žádný z pacientů během interview nezemřel, doba mezi ukonče­ním rozhovoru a koncem života se pohybuje od dvanácti hodin po několik měsíců. Rada našich pacientů, zejména těch z poslední doby, je dosud naživu, a u mnohých nemocných, jejichž stav už byl skutečně kritický, nastala remise a oni se ještě jednou podívali domů; někteří z nich dodnes žijí a daří se jim dobře. Zdůrazňuji to zejména proto, že o um írání mluvíme s lidmi, kteří vždy nem u­sejí um írat v klasickém smyslu toho slova. O konci života hovoříme velmi často, ne-li většinou, s lidmi, kteří realitě konečnosti stanuli tváří v tvář proto, že se u nich objevilo onemocnění, jež obvykle končívá smrtí - k našemu setkání může dojít kdykoli mezi stanovením diagnózy a okamžikem blízkým smrti.

Jak jsm e se vlastní zkušeností přesvědčili, plní společná diskuse řadu nejrůznějších funkcí. V nejvyšší možné míře pom ohla studen­tům, aby si uvědomili, jak potřebné je vnímat sm rt jako reálnou možnost nejen ve vztahu k jiným, ale i ve vztahu k sobě. Potvrdilo se, že diskuse jsou užitečnou cestou kjakém usi citovému otužení, k vytvoření určité ochranné vrstvy, což je ovšem proces velice pomalý a bolestivý. Nejeden student, který se našeho semináře zúčastnil poprvé, musel odejít dříve, než bylo interview u konce. Někteří nakonec vydrželi absolvovat sezení celé, ale nebyli schopni jakkoli se zapojit do diskuse. Občas se vnitřní úzkost a bezradnost některých účastníků projeví zlobou či vztekem vybíjeným na ostatních účastnících semináře, na interviewujícím, vzácně, čas od času, se dokonce obrátí vůči pacientovi. K tom u jednou náhodou došlo, když pacient čelil blížícímu se konci se zjevným klidem a vyrovna­ností, zatímco student sám byl setkáním zcela zaskočen. Při poz­dější diskusi vyšlo najevo, že student nepovažoval onoho člověka za skutečného pacienta, a domníval se, že jenom podvádí - nedo­kázal si prostě představit, že by někdo mohl nést takovou tragédii tak klidně a s takovou důstojností.

Jiní účastníci se zase někdy začali s pacienty identifikovat, zejména pokud se jednalo o pacienty věkem jim blízké, a se vzniklým konfliktem se pak museli vyrovnávat při společné diskusi a často i dlouho po ní.

Jak se lidé sdružení ve skupině začali s postupem času navzájem lépe poznávat a uvědomovat si, že žádné tém a není tabu, stávaly

Page 31: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

se diskuse pro účastníky čímsi jako skupinovou terapií, prostředím pro upřím nou a otevřenou konfrontaci názorů a myšlenek, zdro­jem vzájemné podpory a tu a tam také cestou k nejednomu bolestném u zjištění, k nelehkém u získání patřičného vhledu. Naši pacienti si sotva dokázali uvědomit, jak silný a trvalý účinek měly rozhovory, které nám poskytli, na ohrom né množství studentů.

Dva roky po svém vzniku se seminář stal součástí učebního plánu lékařské fakulty a teologického semináře. Dnes ho navštěvujei řada hostujících lékařů, sester, ošetřovatelek, sanitám, sociálních pracovníků, kněží, rehabilitačních pracovníků, ergoterapeutů - jen zřídka se však stane, aby na něj zavítal někdo z naší nemocnice. Studenti medicíny a teologie, pro něž je seminář řádným zápočto- vaným kursem, navštěvují také teoretická sezení, na nichž se zabývají filosofickými, morálními, etickými a náboženskými otázkami, v jejich vedení se střídám e nemocniční kaplan ajá.

Všechny rozhovory s pacienty jsou nahrávány a zůstávají k dis­pozici studentům a učitelům. Na konci každého čtvrtletí píší studenti sem inární práci na libovolné téma - tyto práce budou prezentovány v publikaci, již připravujeme pro vydání. Mezi student­skými pracemi lze nalézt velmi osobně pojatá pojednání o představě smrti a strachu z ní stejně jako špičkové filosofické, náboženské nebo sociologické studie věnované smrti a umírání.

Abychom zajistili důvěrnost veškerých informací, máme k dispo­zici seznam všech lidí, s nimiž se sezení uskutečnila, ajm éna a vůbec všechna identifikovatelná data jsou v transkribovaných nahrávkách pozměněna.

Z původního zcela neform álního setkávání čtyř studentů se seminář během dvou let rozrostl na padesát lidí, mezi něž patří pracovníci snad všech významnějších pomocných profesí. Když jsm e začínali, trvalo v prům ěru deset hodin týdně, nežli jsm e od některého z ošetřujících lékařů získali svolení vůbec požádat pacienta o rozhovor. Dneska už si pacienty musíme sami hledat jen zřídka. Dostáváme tipy a kontakty od lékařů, sester, sociálních pracovníků a - což je asi nej povzbudivější - často také od pacientů, kteří se našeho sem ináře zúčastnili ajejichž vyprávění vedlo další terminálně nem ocné k tom u, že sami projevili zájem přijít - někdy proto, aby nám pomohli, někdy proto, aby našli posluchače pro svůj příběh.

Page 32: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Umírající lidé jako učitelé

Říct či neříct, toť otázka.

Hovoříme-li na toto tém a s lékaři, nemocničními kaplany či se sestřičkami, vždycky na nás mocně zapůsobí jejich starost o to, zda pacient unese "pravdu". "Jakou pravdu?", ptáváme se obvykle. Setkávat se s pacienty, u nichž byl diagnostikován zhoubný nádor, je vždycky obtížné. Někteří doktoři raději informují jenom příbuzné a sam otného pacienta nechávají v nevědomosti, obávajíce se nekontrolovatelného výbuchu emocí. Jin í lékaři jsou k potřebám svého pacienta citlivější a pom ěrně úspěšně se jim daří zpravit nemocného o závažnosti choroby, aniž ho přitom zbaví veškeré naděje.

Osobně se domnívám, že tento problém by nikdy neměl přerůst ve skutečný konflikt. Otázka by neměla znít: "Měli bychom pacientovi říci...?", ale spíše: 'Jakým způsobem se o to, co vím, s pacientem podělit?" Pokusím se tento přístup osvětlit na následujících stránkách. Nezbývá mi však, než za tím účelem alespoň zhruba rozdělit, kategorizovat, ono množství nejrůznějších prožitků a pocitů, jež pacienti zažívjyí, jsouce vystaveni náhlém u uvědom ění si své vlastní finality, omezenosti svého bytí.

Jak už jsm e řekli dříve, (člověk se z vlastní vůle nechce zamýšlet nad koncem svého pozemského života a m ožnost vlastní smrti si připouští jen příležitostně, a ještě jen jaksi napůlj Jednou z tako­vých příležitostí zjevně je diagnóza nemoci ohrožující život. Když se pacient dozví, že m á zhoubný nádor, nutí ho to k úvahám a přemítání o vlastní možné smrti.

Často se říká, že lidé kladou diagnózu zhoubného nádoru automaticky naroveň sm rtelném u onem ocnění, a že tyto dvě věci považují v podstatě za synonyma. V zásaděje to pravda, a závisí na způsobu, jakým nemocný a jeho rodina tuto krizovou situaci zvládají, zda bude požehnáním nebo prokletím. Rakovina je v očích m noha lidí smrtelnou nemocí - mezi jedním a druhým zpravidla nijak nerozlišují. Sm rtjistěje součástí této reality, stejně tak ovšem výrazné remise. Jsem přesvědčena, že by sě pro nás občasné přem ítání o smrti a um írání mělo stát pravidlem, obyčejem, běžnou věcí, a to pokud možno dříve, nežli sm rt nějak zasáhne náš vlastní život. Neuděláme-li to, může nám až diagnóza nádorového onem ocnění u někoho v rodině krůtě připom enout ohraničenost

Page 33: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

lidského života. Může být proto opravdovým požehnáním využít času nemoci k přemýšlení o smrti a umírání - bez ohledu na to, zda pacient nemoci podlehne nebo jesdi získá nějaká ta léta života navíc.

Pokud d o k to r dokáže m luvit se svým pacien tem o tevřeně o diagnóze zhoubného nádoru, aniž,by ji nutně spojoval s hrozící smrtí, prokáže svému pacientovi ohrom nou službu. Měl by vždy nechávat otevřené dveře pro naději - mluvit třeba o nových lécích,o dobrých vyhlídkách nových léčebných postupů, o postupujícím výzkumu. Nejdůležitější věcí je sdělit pacientovi, že nic není ztra­ceno, že ho kvůli jeh o diagnóze nikdo neodepisuje a nepohřbívá a lékař že se nevzdává, všechno že je bitva, v níž budou bojovat všichni společně - pacient, rodiná i lékař - ať už její konečný výsledek bude jakýkoli. Takový pacient nebude mít strach z izolace, lží, odmítání, ale bude naopak nadále pociťovat důvěru v poctivost, upřím nost a otevřenost svého lékaře a bude mít jistotu, že pokud se dá něco dělat, tak to společně udělají. Tento přístup dodá klid ajisto tu i jednotlivým členům rodiny, kteří se v takových chvílích často cítí zoufale bezmocní. I pro rod inuje velice důležité lékařovo verbální i neverbální ujištění - všichni by měli mít jistotu, že lékař udělá vše, co bude v jeh o silách - když nebude moci prodloužit život, pak tedy alespoň zmírní útrapy.

Přijde-li k lékaři žena s bulkou v prsu, ohleduplný a rozvážný doktor ji připraví na to, že zde existuje možnost malignity a vysvětlí jí, že například biopsie by dokázala povahu nádoru odhalit. Také ji, s dostatečným předstihem , zpraví o tom, že nález zhoubného nádoru by vyžadoval rozsáhlejší operaci. Taková pacientka má více času připravit se i na m ožnost pozitivní diagnózy, a snáze pak také přijme případnou operaci, ukáže-li se, že je opravdu nezbytná. Když se pacientka po chirurgickém zákroku probudí, může doktor říci: "Velmi mě to mrzí, ale museli jsm e provést tu rozsáhlejší operaci." Pokud pacientka odpoví: "Díky Bohu, že to nebylo zhoubné," může lékař próstě odpovědět: "Kéž byste měla pravdu," a potom s ní chvíli tiše posedět, nikam nespěchat. Pacientka může předstírat, že o ničem neví, třeba i několik dní. Bylo by příliš kruté, aby ji lékař nutil smířit se s realitou, když pacientka jasně dává najevo, že ještě není připravena skutečnost přijmout. Fakt, že ji lékař už jednou zřetelně naznačil pravý stav věcí, stačí k tomu, aby pacientka měla k doktorovi opravdovou důvěru. Taková pacientka jej zpravidla vyhledá později sama, až bude schopná a sdostatek silná čelit myšlence na možný tragický konec své nemoci.

Page 34: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Reakce jiné pacientky může být třeba takováto: "Ach, pane doktore, to je hrozné, kolik života mi ještě zbývá?" Lékař jí na to může říci, kolik se toho za posledních několik let změnilo a udělalo pro prodloužení života pacientů s touto nemocí, a může také zmínit možnost další operace, která se zatím dobře osvědčuje. Může j í také zcela otevřeně říci, že to, jak dlouho bude ještě živa, opravdu nikdo neví. Myslím, že to nejhorší, co vůbec můžeme pacientovi udělat - bez ohledu na to, jak se zdá být silný - , je , udat mu přesný počet měsíců nebo let. Taková informace je v každém ohledu chybná a nesprávná už proto, že nepředvídatelné odchylky oběma směry jsou spíše pravidlem než výjimkou, nevidím důvod, proč s podobnými údaji vůbec pracovat. V některých řídkých případech může samozřejmě potřeba konkrétnějšího časového údaje nastat - například tehdy, má-li být hlava rodiny zpravena o tom, že jí zřejmě již mnoho času nezbývá, aby m ohla v klidu a náležitě uspořádat všechny potřebné záležitosti. Myslím si však, že i v takových případech může taktní a porozum ění plný lékař svému pacientovi říci, že by bylo dobré uvést všechny záležitosti do pořádku, dokud k tom u má dostatek času i sil, a zbytečně dlouho s tím neotálet. Takový pacient s největší pravděpodobností ono implicitně sděle­né poselství pochopí a zároveň si bude moci uchovat naději, kterou v sobě má každý nemocný člověk, včetně těch, kdo říkají, že jsou se smrtí smířeni. Naše interview prokázala, že všichni pacienti v sobě vždycky živí naději na pokračování vlastní existence. Žádný z nich nikdy nemluvil o tom, že by si byl někdy už ani trochu nepřál žít dál.

Když jsm e se našich pacientů ptali, jak se o povaze své nemoci dozvěděli, zjistili jsm e, že všichni tak jako tak věděli o tom, žejejich onem ocnění je terminální, ať už jim to někdo výslovně řekl, nebo ne. V každém případě však vždy velmi záleželo na lékaři, aby celou záležitost prezentoval nějakým přijatelným způsobem.

Jak ovšem takový přijatelný způsob vypadá? Jak lékař pozná, který pacient chce slyšet stručnou a jasnou řeč, který dá přednost obšírnějším vědeckým vysvětlením, a kdo se bude chtít rozhovoru na toto téma pokud možno zcela vyhnout? Jak můžeme něco takového určit, nemáme-li na své straně výhodu dlouholetého vztahu s pacientem, a seznámíme-li se s ním teprve krátce předtím, než staneme před nutností rozhodnout?

Odpověď závisí na dvou věcech. Tou hlavníje náš vlastní postoj a naše schopnost čelit terminálnímu onem ocnění a smrti. Pokud

Page 35: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

je to v našem vlastním osobním životě velký problém, pokud sami vnímáme sm rt jako cosi strašného a děsivého a je-li pro nás tabu, pak nebudem e nikdy schopni dodat klid a účinnou pomoc ani našemu pacientovi. Záměrně užívám slova "smrt", ačkoli obvykle zodpovídáme pouze otázku po zhoubnosti či nezhoubnosti. To první je vždycky spojeno s hrozící smrtí, s představou destruktivní povahy smrti - a právě to vyvolává veškeré negativní emoce. Nedokážeme-li na sm rt sami pohlížet vyrovnaně, jak můžeme pomáhat svým pacientům? To potom jen doufáme, že nám nemocní nepoloží žádnou z těch strašných otázek. Všemožně se vytáčíme, mluvíme o trivialitách nebo o tom, jaké to venku máme nádherné počasí, a citlivý pac ien t p rostě p řis toup í na naši h ru a povídá0 příštím jaru , ačkoli š ije vědom toho, že pro něj už žádné příští jaro nejspíš nebude. "Uhýbaví" doktoři, přijde-li na to řeč, obvykle tvrdí, že si jejich pacienti nepřejí znát pravdu, že se na skutečný stav věcí nikdy neptají a že si po celou dobu myslí, že je všechno v naprostém pořádku. Tito lékaři ve skutečnosti sami cítí ohrom nou úlevu, vyhnou-li se otevřené rozmluvě na toto téma, a často nemají ani ponětí o tom, že popisované chování svých pacientů vyvolávají sami.

Lékaři, kteří z takových nelehkých rozhovorů meyí obavy, leč nejsou tak defensívní, aby jim dokázali nějakým způsobem čelit, m ohou někdy povolat na pom oc duchovního a požádat ho, aby s pacientem promluvil on. Přenesení zodpovědnosti na někoho jiného pro ně může znam enat výrazné ulehčení, a tato alternativa je zřejmě lepší, nežli se všem problém ům zcela vyhnout. Osobní úzkost však někdy vede až tak daleko, že lékař vydá personálu1 duchovním výslovný příkaz pacientovi o ničem neříkat. Míra explicitnosti takových nařízení vypovídá o lékařově vlastní úzkosti víc, než si on sám je schopen připustit.

Existují však také lékaři, kteří s těmito záležitostmi takové těžkosti nemají, a mezi svými pacienty nacházejí m nohem menší počet těch, kdo o své vážné nemoci mluvit nechtějí. Hovořilajsem na toto tém a s m noha pacienty ajsem přesvědčena, že lékaři, kteří cítí potřebu popírat realitu smrti ve vlastním životě, předpokládají tutéž potřebu i u svých pacientů. Ti, kteří naopak o terminálních stavech dokáží sami uvažovat a hovořit, mají obvykle za to, že jejich pacienti jsou schopni nemoci lépe čelit a snáze se s ní vyrovnávat. Pocit, že je třeba pacienty před informacemi o skutečném stavu věcí chránit, ukazuje přím ou úm ěrou na lékařovu potřebu negovat realitu vlastní smrti. To je ovšem pouze polovina celého problému.

Page 36: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

(^Zjistili jsme, že různí pacienti reagují na závažná sdělení o svém zdravotním stavu různě, zpravidla v závislosti na povaze osobnosti a na způsobu, jakým se s krizovými situacemi vyrovnávali ve svém dosavadním životě^ Lidé, kteří jako svou hlavní sebeobrannou strategii užívali negaci, se i tady b u d o u k negování uchylovat v daleko větší míře než ostatní. Pacienti, kteří naopak dosavadní zátěžové situace řešili otevřenou a přím ou konfrontací, se budou obdobným způsobem chovat i v situaci nově nastalé. Je proto velmi užitečné s každým novým pacientem se nejprve seznámit a odhalit jeho silné a slabé stránky. Pro ilustraci uvádím následující příklad:

Paní A., třicetiletá žena bílé pleti, nás během své hospitalizace požádala, abychom se na ni přišli podívat. Charakterizovala se jako malá, obézní a zdánlivě rozverná a bezstarostná žena, a s úsměvem nám řekla o svém "benigním lymfomu", na nějž dostávala řadu nejrůznějších terapeutik, včetně kobaltové a nitrogenové kaše, což jsou preparáty většině lidí v nemocnici známé jako prostředky pro léčbu malignit. Se svou nemocí byla důvěrně obeznám ena, brala ji prostějako fakt a přečetla si o ní dokonce nějakou literaturu. Zčista jasna však náhle začala poplakávat a vyprávěla dojemný příběh o tom, jak j í lékař dom a řekl, když přišly výsledky z biopsie, že příčinou jejích starostí je "benigní lymfom". "Benigní lymfom?", opakovala jsem , vyjadřujíc svým hlasem určité pochybnosti, a pak jsem jen tiše čekala na odpověď. "Prosím, paní doktorko, řekněte mi, je maligní nebo benigní?" zeptala se mě, ale aniž počkala, zda na to něco řeknu, začala povídat o svých neúspěšných pokusech přijít do jiného stavu. Devět let doufala, že se j í narodí dítě, prošla všemožnými testy a nakonec se začala obracet na zprostředko­vatelské kanceláře s žádostí o adopci. Vždyckyji z nějakého důvodu odmítli - nejprve proto, že byla vdaná teprve dva a půl roku, později snad kvůli její emocionální labilitě. Nemohla se smířit s tím, že prostě nemůže mít dítě - ani adoptované. Tady, v nemocnici, ji přiměli podepsat papír, že souhlasí s radioterapií. Bylo na něm výslovně napsáno, že terapie vyvolá sterilitu - což jí definitivně a neodvo­latelně znemožní mít miminko. To pro ni bylo něco zcela nepři­jatelného, přestože už svým podpisem dala k léčbě souhlas a podstoupila kroky potřebné pro zahájení terapie. Měla už ozna­čené místo na břiše a příštího rána měla léčba začít.

Rozhovor s pacientkou odhalil, že žena .dosud není schopna doopravdy se smířit se svou situací. Zeptala se mne, zda je její nádor zhoubný, ale nedala mi prostor k odpovědi. Řekla mi také

Page 37: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

o tom, že se nedokáže vyrovnat se sterilitou, jíž léčba vyvolá, ačkoli k léčbě ozařováním svolila. Dlouze a detailně mi vyprávěla o svém nenaplněném přání a neustále m ne přitom pozorovala s otázkou v očích. Řekla jsem jí, že spíš než o neschopnost unést sterilitu půjde v jejím případě o to, že se zatím nedokáže vyrovnat se svou nemocí a dodala jsem , že to chápu. Řekla jsem také, že obě situace jsou sice těžké, ale rozhodně ne beznadějné, a odešla jsem s přísli­bem, že se za ní přijdu příští den, po terapii, znovu podívat.

Cestou na první ozařování si pacientka potvrdila to, co vlastně věděla, totiž, že její nádor je zhoubný, ale doufala, že nová terapie by jej mohla vyléčit. Během mých následujících, tém ěř spole­čenských návštěv hovořila střídavě o dětech a o svém zhoubném nádoru. Stále častěji plakala a během našich setkání zcela odklá­dala svou pseudoradostnou masku. Často si přávala "kouzelný knoflík", který by ji zbavil všech strachů i onoho těžkého břem ene na prsou. Neustále se obírala myšlenkami na novou pacientku, kterou k ní měli přidělit na pokoj, "děsíc se až k smrti", jak říkala, že k sobě dostane term inálně nem ocnou ženu. Protože sestřičky na jejím oddělení měly velké pochopení, svěřilyjsme jim její obavy, a tak nakonec sdílela pokoj s mladou a veselou společnicí, která pro ni znamenala velikou úlevu. Sestřičky ji také pobízely, aby se nestyděla plakat, kdykoli j í bude do pláče, a aby se nesnažila být za každou cenu pořád usměvavá a veselá, což pacientka velice oceňovala. Velmi dobře dokázala rozpoznat, s kým může mluvit o svém nádoru; s m éně vhodnými konverzačními partnery pak hovořila výhradně o dětech. Když se pracovníci oddělení dozvěděli, že pacientka o svém onemocnění ví a že je schopna realisticky uvažovat o vlastní budoucnosti, byli nemálo překvapeni.

Po několika velmi plodných návštěvách se mne pacientka znenadání zeptala, jestli mám nějaké děti, a když jsem řekla, že ano, požádala mne, abych odešla, protože se cítí unavena. Následující návštěvy byly plné její zloby, sprostých poznámek na adresu sester, psychiatrů i dalších lidí - to všechno až do doby, než byla schopna přiznat si svou závist vůči lidem zdravým a mladým, ale zvláště vůči mě, protože se j í zdálo, že mám všechno, co si jen člověk může přát. Když si uvědomila, že na ni nikdo nezanevřel, přesto, že čas od času byla věru obtížně zvládnutelným pacientem, začala si stále víc a více uvědomovat původ svého hněvu a vyjadřovala jej přímo jako zlobu vůči Bohu za to, že ji nechává um řít ták mladou a tak nenaplněnou. N em ocniční kaplan nebyl naštěstí žádný karatel,

Page 38: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

ale velmi otevřený člověk plný pochopení, a hovořil s ní o její zlobě v podstatě týmiž slovy, jako já, až nakonec její hněv ustoupil do pozadí, aby udělal místo dalším depresím a později - jak doufáme - také konečném u přijetí vlastního osudu.

Až doposud pacientka udržuje onu dichotomii ohledně toho, co vlastně je jejím hlavním problém em. Jedné skupině lidí se prezentuje jako rozporuplná žena, jejíž trápení souvisí především s tím, že nemůže mít děti, s kaplanem a se mnou rozmlouvá o smyslu svého krátkého života a o nadějích, které vkládá (a plným právem) do možnosti jeho prodloužení. Její největší obavou v době, kdy vznikala tato kniha, bylo, že si je jí manžel vezme jin o u ženu, takovou, která mu bude moci porodit děti. Potom ale se smíchem uznala, že její muž "není žádný perský šáh, ale opravdu báječný člověk". Stále ještě není tak docela srovnána se svou závistí a občasným hněváním se na život. Ale sám fakt, že už se nemusí uchylovat k negaci a nepotřebuje své zmatky a trápen í prom ítat do jiných, sice rovněž tragických, leč přesto snesitelnějších problé­mů, j í dnes dovoluje potýkat se s nem ocí m nohem úspěšněji.

Jiným příkladem problém u "říct či neříct" je příběh pana D.V případě tohoto muže si nikdo netroufal soudit, zda o skutečné povaze své nemoci ví, nebo neví. Personál byl přesvědčen, že paciento vážnosti svého stavu nem á ani ponětí, protože nikdy nikomu nedovolil, aby se k něm u přiblížil. Nikdy se nezeptal na nic, co by souviselo s jeho nemocí, a zdálo se, že personál v něm vzbuzuje větší obavy, než samotná choroba. Sestřičky by se byly se mnou ochotně vsadily, že pacient nikdy nepřijm e moje pozvání o všech těch vážných věcech si s ním popovídat. Předpokládajíc těžkosti, váhavě jsem k něm u přistoupila a prostě se ho zeptala: "Co vám je?" 'Jsem plný rakoviny," zněla odpověď. Celý problém spočíval v tom, že mu za celou tu dobu, po kterou ležel v nemocnici, nikdo nepoložil prostou a přím očarou otázku. Lidé okolo automaticky považovali zachmuřený výraz jeho tváře za projev uzavřenosti a nepřístupnosti - ve skutečnosti jim však je n a jen jejich vlastní úzkost bránila objevit to, co tento člověk potřeboval sdílet s nějakou jinou lidskou bytostí.

Pokud je zhoubný nádor prezentován jako beznadějné one­mocnění, a je-li diagnóza provázena postoji typu "nedá se nic dělat, tady už nic nezmůžeme", působí to pacientovi i lidem okolo něj velmi těžké chvíle a řadu závažných problém ů. Nemocný pociťuje ztrátu zájmu ze strany lékaře, rostoucí izolaci a beznaděj. Jeho stav

Page 39: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

se může výrazně zhoršit a pacient může také upadnout do deprese, z níž nevybředne, pokud mu někdo není schopen znovu vdechnout naději.

Rodiny m ohou s pacienty sdílet pocity smutku a marnosti, beznaděje a zoufalství, ale pohodě a dobrém u pocitu nemocného tím nijak výrazně nepomohou. Krátký čas, který ještě zbývá, mohou pak strávit v m orbidní depresi, místo, aby jej proměnili v novou a obohacující zkušenost, jaké jsm e svědky, když má lékař dar zvládnout situaci tak, jak o tom už byla řeč.

Musím samozřejmě zdůraznit, že pacientova reakce nezávisí pouze na tom, co m u řekne lékař. Způsob, jakým mu lékař nepříznivou zprávu sdělí, je nicméně důležitým, byť často opomí­jeným a podceňovaným faktorem, jem už by měla být věnována větší pozornost při výuce studentů medicíny i při hodnocení práce mladých lékařů.

Shrňme tedy, co tu bylo dosud řečeno: jsem přesvědčena o tom, že základní otázka by nem ěla znít: "Měl bych to pacientovi říci, či nikoli?" ale: 'Jakým způsobem se s nemocným o nepříjemnou zprávu podělit?" Lékař by měl v první řadě zrevidovat svůj postoj k malignitám a smrti, aby byl o všech těchto vážných věcech schopen hovořit bez zbytečné úzkosti. Měl by naslouchat svému pacientovi a z narážek a detailů v jeh o řeči zjistit, nakolik je nemocný ochoten a schopen postavit se tváří v tvář realitě. Čím více lidí, kteří znají skutečnou diagnózu, pacienta obklopuje, tím dříve si nemocný uvědomí skutečný stav věcí: málokdo je tak dobrým hercem, aby dokázal setrvat ve věrohodné a přesvědčivé masce bezstarostnosti a veselí je n po trochu delší dobu. Většina nemocných, ne-li všichni, ovšem skutečnost zná tak či tak. Vycítí ji ze zvýšené pozornosti svého okolí, nového a nezvyklého přístupu ostatních lidí k nim, z dumení hlasu a snahy nedělat hluk, z uslzeného obličeje příbuzného nebo z překvapivě neusměvavé tváře někte­rého z členů rodiny, který své opravdové pocity nedokáže zakrýt. Nemocní se budou tvářit, jako že o ničem nevědí, dokud s nimi doktor nebo příbuzní nebudou schopni o jejich skutečném zdra­votním stavu otevřeně prom luvit. Přivítají ovšem člověka, který s nimi o všech těch těžkých otázkách bude chtít hovořit, pakliže jim dovolí, aby se podle potřeby kdykoli zaštítili systémem svých defensívních strategií a taktik.

Ať už pacienta o jeh o skutečném stavu informujeme výslovně či nikoli, stejně vždy dojde ke správnému závěru a může pak

Page 40: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nanejvýš ztratit důvěru v lékaře, který m u buď to lhal, nebo mu v době, kdy snad ještě byl čas v klidu urovnat všechny důležité osobní záležitosti, nebyl dostatečnou oporou a účinnou pomocí.

Sdělovat pacientovi špatné zprávy je umění. Čím jednodušeji a čím prostšími slovy je pravda vyřčena, tím snazší obvykle bývá situace pro pacienta, který si všechno později v duchu přehrává a vrací sei k tomu, co v danou chvíli prostě nebyl schopen vnímat. Naši pacienti oceňovali, promluvil-li s nimi lékař v relativním soukromí menší místnosti a ne na hlučných chodbách rušné kliniky.

Čeho si všichni naši pacienti vážili patrně nejvíc, to byl smysl pro empatii, dar vcítění - pociťovali jej silněji a působil na ně víc, než bezprostřední tragédie sdělení. Byli vděčni za ujištění, že lékař pro ně udělá vše, co se udělat dá, že nejsou odvrženi a opuštěni, že existuje léčba a s ní také záblesk naděje - i v těch nejtěžších a nejpokročilejších případech. Kdyby mohli být nem ocní inform o­váni právě takovým způsobem, neztráceli by důvěru v lékaře a měli by více času prožít jednotlivé fáze přirozené em ocionální odezvy, což byjim umožnilo snáze se s novou a stresující životní zkušeností vyrovnat.

Page 41: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

První stádium - popírání a izolace

Člověk se brání před sebou samým.

Thákur, Toulaví ptáci, LXXIX

VĚTŠINA z oněch více než dvou set pacientů, s nimižjsme při svých interview rozmlouvali, reagovala na zprávu o terminálnosti svého onem ocnění slovy: "Ne, to se určitě netýká mě, to není možné." Toto prvotní odm ítání bylo společné jak lidem, které lékaři o všem otevřeně informovali hned na začátku, tak těm, jim ž výslovně nikdo nic neřekl, a kdo nakonec k tom uto závěru došli po nějaké době sami. Jedna z našich pacientek nám popsala dlouhý a náročný rituál (jak to sama nazývala), jehož jediným účelem bylo podpo­rovat a živit je jí popírání, odm ítání diagnostikované nemoci. Přesvědčovala sama sebe, že její rentgenové snímky se jistě někde "pomíchaly", že je někdo zaměnil, a žádala po lidech okolo ujištění o tom, že přece není možné, aby byl patologický nález zjištěn tak brzy, a že tudíž jejím jm énem musely být označeny výsledky testů někoho úplně jiného. Když se žádná z jejích nadějí nepotvrdila, požádala o urychlené propuštění z nemocnice a začala hledat jiného lékaře, v m arné naději, že pro její zdravotní potíže "njyde nějaké lepší, uspokojivější vysvětlení". Pacientka, takto obešla mnoho doktorů - někteří j í dali novou naději, jiní potvrdili původní podezře­ní. Ať však byla odpověď jakákoli, žena pokaždé reagovala týmž způsobem - dožadovala se dalších, nových přezkumů. Vskrytu si uvědomovala, že původní diagnóza byla zřejmě správná, ale záro­veň potřebovala slyšet stále nová vyjádření ke své nemoci, živíc v sobě přese všechno jakousi naději, že prvotní závěry byly mylné. Po celou dobu přitom zůstávala v kontaktu se svým lékařem, aby,

Page 42: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jak sama říkala, "měla pomoc vždycky při ruce". Úzkostné odmítání stanovené diagnózy je typičtější u pacientů, kteří byli informování předčasně nebo stroze a necitlivě někým, kdo buďto nem ocného dost dobře neznal, nebo sám chtěl mít onu nepříjem nou a těžkou chvíli "rychle za sebou", a nebral proto v úvahu, zda pacient je či není schopen a připraven zprávu přijmout.

K úplném u či alespoň částečnému popírání se uchylují tém ěř všichni pacienti, a to nejen v prvních fázích nemoci nebo bezprostředně poté, co byli seznámeni s diagnózou, ale čas od času také ve fázích pozdějších. Kdo to je n kdysi řekl, že se "nem ůžem e dívat stále do slunce, ani bez ustání myslit na smrt"? yážně nemocní pacienti se myšlenkou na vlastní sm rt mohou zabývat nějaký čas, vždycky však zase musí takového uvažování zanechat, aby udělali místo životu.

Mluvím o tom především proto , že takový postup považuji za zdravý způsob, jak se vyrovnávat s nelehkou, obtížnou a bolestnou situací, v níž někteří pacienti musejí žít pom ěrně dlouhou dobu. Odmítání, popírání reality funguje jako jakýsi nárazník, jenž tlumí účinky nenadálé a šokující zprávy, dovoluje pacientovi trochu se sebrat a, s postupem času, také zmobilizovat v sobě jiné, méně radikální obranné strategie. To ovšem neznam ená, že takový pacient za čas nepřijme (nebo že přím o s úlevou a radostí nepři- vítá) možnost s někým posedět a o hrozící smrti si popovídat.

Takový rozhovor se ovšem může, ba musí konat až tehdy, když je pacient (a nikoli jen posluchač!) schopen toto tém a unést. Rozmluvu je také třeba okamžitě ukončit, jestliže už pacient dál ■nedokáže snášet fakta a začne znovu hledat útočiště v předchá­zejícím odm ítání. Je přitom vcelku nepodstatné, v jaké fázi onem ocnění k takovému rozhovoru dochází. Často býváme obvi­ňováni z toho, že s velmi vážně nemocnými pacienty hovoříme o smrti, a lékař přitom má - zcela správný - dojem, že dotyčný neumírá. Dávám přednost možnosti promluvit si s pacientem dlouho předtím, než se sm rt přiblíží, projevi li nemocný o takový rozhovor zájem. Relativně zdravější a silnější jedinec může o těchto věcech uvažovat snáze a je blížící se smrtí méně znepokojen, je-li ještě "na míle daleko", nežli když už "klepe na dveře", jak to výstižně charakte- rizovaljeden pacient. I pro rodinujsou diskuse na toto tém a snazší v době, kdy je pacien t je š tě p o m ěrn ě zd ráv a v d o b ré kondici, a také uspořádání majetkových záležitostí se dělá podstatně lépe, když hlava rodiny ještě funguje, je na svém místě a při dostatečné síle. Odkládání závažných rozhodnutí pacientovi nijak neprospívá,

Page 43: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vychází vstříc spíše naší vlastní sebeobraně, útěku před realitou. Odmítání, negace, obvykle bývá jen dočasnou obrannou strategií a je záhy vystřídána částečným přijetím skutečnosti^ Trvalá a neustále udržovaná negace nemusí vždycky přinášet zvýšený stres, zejména, vydrží-li až do samého konce, což však stále považuji spíše za výjimku. Mezi dvěma stovkami našich term inálně nemocných pacientů se pouze tři pokoušeli popírat příchod konce až do posledního okamžiku. Dvě z těchto pacientek se o um írání krátce zmínily, označivše sm rt za "nevyhnutelnou nepříjemnost, která snad přijde ve spánku", a pronesly také větu: "Doufám, že to nebude bolet." Potom se znovu uchýlily k předcházejícímu popírání vlastní nemoci.

Třetí pacientka (stejně jako obě předchozí svobodná žena středních let) se také po většinu svého života zjevně utíkala k zavírání očí p řed realitou . M ěla d o b ře patrný vředovitý n ádor prsu, ale léčbu odm ítala až do doby krátce před svou smrtí. Chovala silnou víru v křesťanskou vědu a setrvávala v ní až do posledního dne. Přes své popírání si však musela být nemoci alespoň částečně vědoma, protože se nakonec smířila s hospitalizací a přijala alespoň něco z nabízené terapie. Navštívilajsem ji krátce před plánovanou operací, o níž mluvila jako o "vyříznutí části špatné tkáně, aby se zbytek mohl lépe hojit". Prohlásila, že si přeje vědět jenom o věcech, které souvisejí s pobytem v nemocnici, ale o ničem, co by se nějak týkalojejích zdravotních obtíží. Opakované návštěvy mě přesvědči­ly o tom, že se obávala veškeré komunikace s nemocničním perso­nálem - tedy s lidmi, kteří by mohli rozbít její iluzi*a začít mluvit o pokročilé fázi nádorového onem ocnění. Jak postupem času slábla, stával se je jí make-up poněkud groteskním. Zpočátku jen m írně používala červenou rtěnku a růž na tváře, později začala k líčení užívat stále jasnější, sytější a červenější barvy, až nakonec připom ínala klauna. Také její šaty byly s blížícím se koncem čím dál pestřejší. V posledních pár dnech se vyhýbala pohledu do zrcadla, ale dál se líčila ve snaze zakrýt vzrůstající depresi a svůj rychle upadající vzhled. N a otázku, co bychom pro ni mohli udělat, odpovídala: "Přijďte zítra". Nikdy neřekla: "Nechte mě o samotě," nebo: "Nerušte mě." Jako kdyby stále počítala s možností, že násle­dujícího dne všechny její obranné strategie selžou, a ona pak naši pomoc bude potřebovat. Její poslední věta byla: "Myslím, že dál to už nezvládnu." Za necelou hodinu umřela.

Většina pacientů nepopírá svou situaci tak důsledně. Jsou chvíle, kdy své postavení dokážou krátce a realisticky zhodnotit,

Page 44: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

ale hned vzápětí je znát, že takto realistického pohledu nejsou schopni trvale. Jak ale poznáme, kdy už si pacient nepřeje dál se touto otázkou zabývat? Nemocný člověk může mluvit o důležitých věcech vztahujících se k jeh o životu, podělit se . s námi o své představy o smrti či o životě po ní (cožje samo o sobě popíráním), aby přitom sotva po pár minutách přešel k tém atu, které je tém ěř v rozporu s tím, o čem mluvil předtím . Poslouchajíce takového člověka, můžeme mít v tu chvíli dojem, že mluvíme s někým, kdo trpí nějakou triviální, zcela bezvýznamnou chorobou, ale rozhodně ne něčím, co by ohrožovalo jeho život. Je to chvíle, kdy si z narážek nebo z celkové situace dáme dohrom ady, že zrovna teď se pacient chce věnovat veselejším a radostnějším stránkám života. Musíme nem ocného nechat, aby v naší přítom nosti snil o příjemných věcech, bez ohledu na to, jak nepravděpodobné se nám mohou zdát. (Setkali jsm e se s několika pacienty, k teří se oddávali snům o zdánlivě zcela nemožných věcech, jež se však - k našemu velkému překvapení - staly nakonec skutečností.) Ráda bych tu zdůraznila, že potřeba negovat nějakým způsobem realitu se čas od času objevuje u každého pacienta - v počátcích vážné nemoci častěji, později méně často, s postupem času přichází a zase odchází. Citlivý a vnímavý posluchač na to myslí a nebere pacientovi jeho způsob obrany třeba tím, že ho bude upozorňovat na všechny rozpory a protimluvy vjeho řeči. Později obvykle dochází k tomu, že pacient se spíše než k negování, pop írán í skutečnosti, uchýlí ke zvláštnímu způsobu oddělování, izolace, zdánlivě neoddělitelných věcí. Může tak mluvit o svém zdraví a o své nemoci, o své smrtelnosti a zároveň nesmrtelnosti, jako kdyby to byla dvojčata, jim ž je dovoleno žít bok po boku, a je potom schopen uvědomovat si nevyhnutelnost smrti a zároveň si uchovávat naději.

Pokusme se opět o stručné shrnutí - první pacientovou reakcí na zprávu o terminální povaze jeho onem ocnění může být dočasný šok, otřes, z nějž se postupně zotavuje. Když počáteční ochrom ení začne ustupovat a člověk najde sílu znovu se vzchopit, jeho obvyklým postojem je: "Ne, to se určitě netýká mě." Protože ve svém podvě­domí jsme všichni nesmrtelní (jak víme, naše podvědomí nepřipouští m ožnost vlastní neexistence), je p ro nás zcela nepředstavitelné, že bychom i my měli stanout tváří v tvář vlastnímu konci. Na tom, jakým způsobem byl pacient o svém stavu zpraven, kolik času má na to, aby si ten přirozený a nevyhnutelný běh věcí uvědomil a také na tom, jak byl svým dosavadním životem připraven obtížným

Page 45: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

situacím čelit, závisí, zda a za jak dlouho pacient od svého odmí­tání, od negování reality upustí, a uchýlí se k m éně radikálním obranným mechanismům. Zjistili jsm e také, že m noho našich pacientů se k negaci uchylovalo, přicházeli-li do styku s lékaři nebo zdravotnickým personálem , kteří tuto formu řešení problém ů sami praktikovali. Pacienti kupříkladu často pečlivě zvažují, s kým z rodinného kruhu nebo z řad nem ocničního personálu budou hovořit o otázkách spojených s jejich nemocí nebo hrozící smrtí, a předstírají, že je jim dobře, v kontaktu s lidmi, kteří myšlenku najejich sm rt nejsou schopni přijmout. Právě to je možná příčinou existence protichůdných názorů na to, zda pacient má potřebu o fatálnosti svého onem ocnění vědět, nebo ne.

Následující krátká kasuistika popisuje příběh pacientky, která se uchýlila k silné negaci, v níž setrvala pom ěrně d louhou dobu, a ukazuje také náš přístup k ní - od chvíle, kdy byla přijata do nemocnice, až po její smrt o několik měsíců později. Paní K. byla osmadvacetiletá katolička bílé pleti a matka dvou dětí předškolního věku. Do nemocni­ce byla přijata s terminálním onemocněním jater. Při životě ji držela velmi přísná dieta, denně bylo třeba provádět laboratorní vyšetření. Dozvěděli jsm e se, že dva dny před příchodem do nemocnice navští­vila paní K. lékařskou kliniku, kde jí řekli, že nemá naději na uzdra­vení. Od členůjejí rodinyjsme se dozvěděli, že pacientka byla zprávou zcela zdrcena až do okamžiku, než ji soused ujistil, že člověk má vždycky nějakou naději a navrhl jí, aby navštívila uzdravující shro­máždění jakéhosi "misionáře", kde už se prý vyléčilo mnoho lidí. Pacientka se obrátila s prosbou o radu na svého kněze, ale ten jí doporučil, aby "k žádnému takovému misionáři nechodila".

V sobotu, následující den po návštěvě kliniky, pacientka misio­náře p řece je n navštívila a "okam žitě se začala cítit báječně".V neděli ji tchýně našla, jak leží doma, nehybná a v bezvědomí. Manžel byl zrovna v práci, děti nenakrm ené a bez dozoru. Přivo­laný muž a tchýně pak odvezli ženu do nemocnice, ale odešli dřív, nežli s nimi lékař mohl promluvit.

Pacientka pak poslala p ro nem ocničního kněze, "aby mu sdělila ty dobré zprávy". Když vstoupil do jejího pokoje, uvítala ho v exaltované náladě: "Otče, to vám bylo úžasné! Uzdravuji se! Půjdu ukázat lékařům , že m ě Bůh uzdraví. C ítím se už úplně v pořádku." Vyjádřila své zklamání nad tím, že, jak říkala, ani její "vlastní církev nepochopila, jak Bůh působí", čímž reagovala na radu svého duchovního nechodit do misionářova shromáždění.

Page 46: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Pacientka představovala pro lékaře velký problém , protože existenci své nemoci tém ěř úplně popírala. Občas se přejedla tak, že upadala do komatu, jindy zase přesně dodržovala předepsanou dietu. Z toho důvodu požádali lékaři o pom oc psychiatra.

Když jsm e pacientku navštívili my, byla až nepřirozeně veselá a rozjařená, smála se a hihňala a ujišťovala nás, že užje v naprostém pořádku. Obcházela oddělení, navštěvovala pacienty i personál a pokoušela se vybrat nějaké peníze na dárek pro jed n o h o z lékařů, jem už naprosto důvěřovala, což se zdálo svědčit o tom, že si je svého skutečného stavu alespoň částečně vědoma. Bylo obtížněji zvládnout: ne vždy dodržovala dietu a přijímání léků a vůbec se "nechovala jako pacient". Její víra ve vlastní zdraví byla neotře­sitelná a pacientka navíc trvala na tom, aby i ostatní její přesvědčení potvrzovali.

Diskuse s jejím manželem nám odhalila poměrně prostého a nepří­liš citově založeného muže, který byl zcela vážně přesvědčen o tom, že jeh o žena by měla raději žít, byť už je n krátký čas, dom a u dětí. Nesouhlasil příliš s tím, aby se její trápení prodlužovalo dlouhou hospitalizací, nekonečnými výdaji a střídavými výkyvy k lepšímu a zase.k horšímu, které její chronickou nemoc provázely. Měl pro ni málo em patie a to, co cítil, dost úspěšně odděloval od svých rozumových úvah. Stroze konstatoval, že takhle je domácnost desta­bilizovaná - on pracuje po nocích a děti musejí být přes týden mimo domov. Kdyžjsme ho poslouchali a představili si sami sebev jeho kůži, dokázali jsm e pochopit, že se s danou životní situací může vyrovnávat jen takto odtažitě. Nepodařilo se nám však přivést ho k tomu, aby pochopil, co jeh o žena potřebuje, přestože jsm e doufali, že jeho pochopení a spolupráce by mohly zmírnit pacientčinu potřebu tak silně negovat realitu, ba že by dokonce mohly způsobit, aby se více otevřela efektivní léčbě. Z interview s námi manžel odešel jako kdyby prostě dostál nějaké předepsané povinnosti, zcela neschopen jakkoli změnit svůj postoj. Paní K. jsm e navštěvovali pravidelně. Naše povídání pro ni hodně znamenalo - mluvili jsm e spolu o drobných denních událostech, často jsm e se ptali, zda něco nepotřebuje. Žena postupně slábla a po několik týdnů jen ležela a podřimovala, držela nás za ruku a příliš nemluvila. Později začala být zmatená a dezorientovaná, mívala vidiny nád­herné ložnice plné vonících květin od manžela. Když měla vědomí jasnější, pomáhali jsm e j í při malování a ručních pracech, díky nimž ubíhal čas přece jen rychleji. Většinu svých posledních týdnů

Page 47: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

strávila sama v pokoji, dvojité dveře na chodbu zavřené. Lékaři a sestry vcházeli do její místnosti jen zřídka - měli pocit, že tady toho už moc nezmohou. Své uhýbání racionalizovali poznámkami typu: 'Je už příliš zmatená, neví, co se s ní děje," nebo: "Nevěděl bych, co j í říct, ona m á takové bláznivé nápady."

Pacientka cítila svou izolaci a rostoucí osamělost, často j í bylo možné spatřit, jak bere do ruky telefonní sluchátko, 'jen aby slyšela nějaký hlas".

Kdyžjí nasadili bezproteinovou dietu, začala mít veliký hlad a hodně zhubla. Sedávala na kraji postele, v prstech držela m alé sáčky s cukrem a říkávala: "Ten cukr mě jednou zničí." Sedělajsem vedle ní, vzala mě za ruku a povídá: "Vy máte takové teplé ruce. Doufám, že budete se m nou až budu vychládat." A vědoucně se usmála. Obě jsm e věděly, že v tu chvíli opustila svou negaci, že přestala popírat realitu. Byla schopna uvažovat a mluvit o vlastní smrti a žádala jen o trochu radosti z blízkosti jiného člověka a o to, aby ve zbytku svého času nem usela tolik hladovět. Neřeklyjsme si vlastně víc než právějenom tohle, chvíli jsm ejen tiše seděly a když jsem odcházela, poprosila mne, abych za ní určitě ještě přišla a přivedla s sebou "tu báječnou rehabilitační sestru", ergoterapeutku, která j í pomohla vyrobit pro její rodinu nějaké věci z kůže - "Aby na mě měli nějakou památku."

Nemocniční personál, ať už jsou to lékaři, sestry, sociální pracovníci nebo duchovní ani netuší, o co všechno přicházejí, když se takovým pacientům snaží vyhnout. Pokud člověka zajímají zákonitosti lidského chování, systém různých adaptací a obran, které si lidé vytvářejí, aby mohli takové stresy vůbec vydržet, potom je právě tady to místo, kde se o tom všem lze dozvědět. Když budou sedět a poslouchat a přijdou vícekrát, pokud se pacient hned při prvním nebo druhém setkání na rozhovor necítí, získá k nim nemocný brzy důvěru, pocit, že tu je někdo, kdo o něj má zájem, kdo je mu k dispozici a kdo je nablízku.

/K dyžjsou nem ocn í ocho tn i si povídat, o tevřou se a podělí o svůj stesk a osam ění - někdy slovy, jindy sotva patrnými gesty anebo nějak jinak beze slovky případě paní K. jsm e se nikdy nepokusili její negaci nějak zpochybňovat. Když nás ujišťovala o tom, jak se cítí dobře, nikdyjsme se s ní nepřeli. Naléhali jsm e na ni jen, aby užívala p ředepsané léky a dodržovala dietu, chce-li se vrátit ke svým dětem. Občas se nacpala zakázaným jídlem tak, že v násle­dujících dnech bylo její u trpení dvojnásobné. To se ovšem nedalo

Page 48: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jen tak přejít - v tomto ohledu jsm e s ní její negaci sdílet nemohli a museli jsm e ji svým vstupem naopak narušit. Tím jsm e j í vlastně nepřím o dali najevo, že je kriticky nemocná. Explicitně jsm e to ovšem nevyjádřili - bylo zřejmé, že v této fázi své nemoci není schopna pravdu přijmout. Teprve mnohem později, poté, co prošla několika stupni polokomatózní strnulosti a tém ěř naprosté uzavře­nosti, rezignace, fázemi zmatení s vidinami květin jako projevu manželovy něžné a láskyplné péče, teprve pak konečně získala dostatečnou sílu na to, aby zpříma pohlédla na realitu své situace a byla schopna alespoň v drobnostech ji měnit. Požádala o změnu diety i o to, aby jí byl v posledních chvílích někdo nablízku, neboť cítila, že toho se od své rodiny nedočká.

Pohlížím-li zpátky na tento dlouhý a důležitý vztah, uvědomuji si, že mohl vzniknoutjenom proto, že jsm e respektovali pacientči- no přání utíkat před skutečností co nejdéle. Nikdy jsm e ji nekárali a nevynášeli nad ní soudy, ať pro nás její chování bylo sebevětším problémem. (Tadyje potřeba říci, že pro nás byla situace m nohem snazší tím, že jsm e na oddělení docházeli zvenčí: nebyli jsm e zodpovědní za vyváženost její diety, nemuseli jsm e pobývat v její blízkosti celé dlouhé dny, jež mohly být řetězcem vyčerpávajících událostí.) Naše návštěvy pokračovaly i v době, kdyjejí chování bylo zcela iracionální a kdy si nemohla vzpom enout na naše tváře ani uvědomit si profesionální roli, kterou v nemocnici hrajeme. Právě trvalá povzbuzující a podpůrná funkce terapeuta, člověka, který se sám dostatečně zabýval komplexem z vlastní smrti, je tím, co paciento­vi pomáhá překonat úzkost a strach z blížícího se konce. Během posledních dnů svého pobytu v nemocnici požádala paní K. o to, aby ji navštívili dva lidé - tím jedním byla terapeutka, s níž byla zvyklá prohodit tu a tam několik vět, a kterou později, když ji nemoc začala zbavovat zájmu o jídlo a vlastní bolest nebo nepo­hodlí, jen mlčky držívala za ruce, druhou osobou byla rehabilitační sestra, ergoterapeutka, která jí alespoň na chvíli pom áhala zapo-

. menout na trápení a stát se tvůrčí a produktivní ženou, vyrábět věci, které zanechá své rodině - věci, které ji přetrvají a z nichž její práce a láska učiní drobné symboly nesmrtelnosti.

Užívám tohoto příkladu, abych ukázala, že pacientovi nem u­síme vždy výslovně říci, že je term inálně nemocen. Nejdříve se pokouším e zjistit, co pacient potřebuje, rozpoznat jeh o slabiny a silné stránky, a snažíme se nacházet otevřené nebo skryté způso­by komunikace, jejichž prostřednictvím bychom zjistili, nakolik pacient

Page 49: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

v dané chvíli může a chce realitě čelit. Paní K., pacientka v mnoha ohledech výjimečná, dala už od samého začátku zcela jasně najevo,

, že má-li dál norm álně fungovat, je pro ni negování skutečnosti zcela nezbytné. Ačkoli ji mnozí členové nemocničního personálu považovali za jasnou psychotičku, testy ukázaly, že navzdory opačným projevům zůstal její smysl pro realitu zcela nedotčen. Poznali jsm e z toho, že není schopna akceptovat pohled své rodiny, která ji vlastně chtěla vidět mrtvou, "čím dříve, tím lépe". Nedokázala přijmout myšlenku na vlastní konec v době, kdy se radovala a těšila ze svých malých dětí, a tak se zoufale chopila povzbuzení "uzdra­vujícího misionáře", který j í přislíbil dokonalé zdraví.

Jiná částjejího já si ovšem byla nemoci dobře vědoma. Paní K. se nijak nesnažila nemocnici opustit, vlastně si tam udělala jakési pohodlí. Obklopila se množstvím známých a oblíbených věcí, jako kdyby v nemocnici měla zůstat dlouho. (Ve skutečnosti ji už nikdy neopustila.) V podstatě přijala také předepsaná omezení. Jedlajen to, co jíst směla, s několika výjimkami, když byla dočasně propuště­na domů. Později přiznala, že s takovým množstvím omezení a zákazů nedokázala žít a že u trp en í tím způsobené pro ni bylo horší než myšlenka na smrt. V určitém sm ěru lze její ojedinělé přejídání zakázanými jídly považovat za druh sebevražedného pokusu - v tom smyslu, že by jí, kdyby byl personál pohotově a rázně nezasáhl, způsobilo rychlou smrt.

Naše pacientka tedy oscilovala mezi tém ěř absolutním popí­ráním své nemoci a opakovanými pokusy přivodit si smrt. Odmítnuta vlastní rodinou, přehlížená a ignorovaná nemocničním personálem, stala se smutným a ubohým stvořením, pomateně působící mladou ženou, která zoufale sama seděla na posteli svírajíc v rukou telefon, aby ^slyšela nějaký zvuk. Nalezla dočasné útočiště ve vidinách krásných květin a láskyplné péče, jíž sejí nedostávalo ve skutečném životě. Neměla žádný hluboký náboženský základ, který by jí pomohl tuto krizi překonat, a potřebovala týdny a měsíce často jen mlčenlivé blízkosti chápajícího člověka, aby se nakonec se smrtí smířila bez útěku k sebevraždě nebo psychóze.

Naše vlastní reakce na chování této mladé ženy byly různé. Zpočátku to byla čirá nedůvěra. Jak někdo tak závislý na přísné dietě může předstírat dokonalé zdraví? Je-li přesvědčena o své výborné kondici, proč tedy zůstává v nemocnici a podstupuje všemožná vyšetření a testy? Brzyjsme si uvědomili, že není schopna takové otázky unést a snažili jsm e se lépe ji poznat prostřednictvím

Page 50: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

konverzace na méně bolestná témata. To, že byla tak mladá a veselá, že měla malé děti a rodinu, kteráji nedokázala podepřít, přispívalo k tomu, že jsm e se snažili j í pomoci navzdory neobvykle úporné negaci z její strany. Nechali jsm e ji, ať svou nemoc popírá jak chce a potřebuje, a po celou dobu její hospitalizace jsm e j í byli nablízku, ochotni kdykoli přijít.

Když pak k její izolaci začali přispívat i pracovníci oddělení, měli jsm e jim to za zlé. Pravidelně jsm e nechávali dveře, spojující pacientčin pokoj s chodbou, dokořán - a pravidelně jsm e je při své příští návštěvě nacházeli opět zavřené. Když jsm e se seznámili se zvláštnostmi v jejím chování blíže, nezdály se nám už tak podivné a začali jsm e chápat jejich smysl - v důsledku toho jsm e ještě obtížněji tolerovali snahu sestřiček pacientce se vyhýbat. Nakonec se náš vztah stal osobní záležitostí. Připadali jsm e si, jako kdybychom rozuměli řeči člověka, kterýjinak není schopen s kýmkoli se domluvit.

Není pochyb o tom, že vztah mezi námi a pacientkou byl hlubší a daleko přesahoval m íru našeho běžného-zájm u v kon tak tu s pacientem. Pokoušíme-li se pochopit důvod našeho angažování, je třeba dodat, že v jistém smyslu byl náš přístup i vyjádřením frustrace, úzkosti z toho, že rodinu nedokážeme přimět, aby v životě naší pacientky sehrála nějakou aktivní pom ocnou roli. Naše roz­hořčení se možná projevilo i v tom, že jsm e se chopili úlohy návštěvníka - těšitele, jíž se podle našich původních očekávání měl ujmout manžel. A y- kdoví - snad naše potřeba otevřít se za těchto okolností více, nežjinak bývalo naším zvykem, byla výrazem podvě­dom ého přání, abychom jednou sami nebyli odm ítnuti, kdyby snad osud přichystal něco podobného i pro nás. Nakonec - šlo o mladou ženu se dvěma dětmi - přemýšlím-li o tom zpátky, začínám váhat, jestli jsem snad hned v samém začátku nebyla až příliš ochotná a připravená podpořit ji v negování její nemoci.

Dokládá to potřebu m nohem pozorněji sledovat a zkoumat při práci s pacienty své vlastní reakce, protože naše postoje se vždycky projeví v tom, jak se nemocný chová, a m ohou mu výrazně prospět, nebo naopak výrazně uškodit. Jsme-li odhodláni pohlédnout sami na sebe poctivě a zpříma, může nám to být k užitku i pro vlastní m oudření a zrání. A k tomu se nic nehodí lépe, nežli péče o těžce nemocné, staré nebo umírající pacienty.

Page 51: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Druhé stádium - zlost

Vykládáme si svět nesprávně a tvrdíme, že nás klame.

Thákur, Toulaví ptáci, LXXV

JESTLIŽE jsou naší prvou reakcí na katastrofickou zprávu slova: "Ne, to není pravda, ne, to se mě netýká, tohle se přece nemohlo stát mě," zákonitě pak musí později, když na nás realita dolehne ve vší tíži, nastoupit reakce nová: "Ale ano, jsem to já, nebyl to žádný omyl". Naštěstí, či naneštěstí, jen velmi málo pacientů je schopno udržet si jakýsi svůj fiktivní svět, v němž zůstávají zdraví a v pořádku, až do smrti.

Když se už nedá pokračovat v prvotním popírání a odmítání, nastoupí pocity zlosti, vzteku, závisti a rozmrzelosti. Logicky vyvsta­ne otázka: "Proč zrovna já?" Jeden z našich pacientů, dr. G., to popisuje takto: "Předpokládám, že každý na mém místě by se podíval na někohojiného a řekl by si: proč se to nemohlo stát raději jem u? I toto mi několikrát prošlo myslí, ale je to jen pomíjivá příhoda... Ulicí proti nám se belhal stařec, vídal jsem ho tak už jako kluk. Před pár lety mu minula osmdesátka, není tu na zemi už k ničemu, pokud my, smrtelníci, můžeme něco takového říct. Má revma, je to mrzák, celý špinavý, prostě je na tom tak, jak by nikdo z nás určitě nechtěl dopadnout. Okamžitě mě napadlo, proč to místo mě nemůže být třeba starý George?" (Úryvek z rozhovoru s dr. G.)

Zatímco prvé stádium, stádium popírání, jsou lidé v okolí nemocného schopni přijímat a tolerovat v podstatě bez problémů, pro stádium zlosti nachází pacientova rodina a zdravotnický personál porozumění jen obtížně. Pacientův hněv se totiž obrací na všechny strany, vybíjí se takřka na komkoli, kdo se právě namane. Doktoři jsou neschopní, nevědí ani, jaké udělat testy a co nasadit za dietu.

Page 52: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Drží člověka, v nemocnici zbytečně dlouho a nerespektují jeho přání dostat alespoň tu a tam něco nad rámec běžných služeb. Dopustí, aby k něm u do pokoje byl nastěhován spolupacient, který má málem na kahánku, když on si přitom zaplatil takové hříšné peníze za trochu toho klidu a soukromí, a tak dále, a tak dále. Ještě častěji jsou terčem zlosti zdravotní sestry. Ať sáhnou na co sáhnou, všechno dělají špatně. Jen vytáhnou paty z pokoje,| už je nemocný volá zpátky. Světýlko se rozsvítí přesně ve chvíli, kdy začínají podávat hlášení střídající směně. Když pacientům natřepávají polštáře a vyrovnávají prostěradla, nem ocní si stěžují, že je nikdy nenechají ani chvíli o samotě. Nechají-li je tedy samotné, rozsvěcejí se světýlka zase, tentokrát s požadavkem, aby byly postele lépe upraveny. Rodinu, přicházející na návštěvu, přijímá pacient v nera­dostné a nepříliš vstřícné náladě a s malou vírou v budoucnost, což z takového setkání činí oboustranně bolestnou událost. Příbuzní reagují buď smutkem a slzami, pocity provinění či studu, anebo prostě odm ítnou chodit na další návštěvy - obojí jen umocňuje pacientovu nespokojenost a zlobu.

Problém tu spočívá v tom, že ne každý se pokouší vcítit do paciento­va postavení, a zákonitě pak nemůže pochopit, odkud se taková zlost vlastně bere. Možná bychom v sobě také cítili zášť, kdyby veškerá naše životní aktivita byla přerušena tak záhy, kdyby všechno to, co jsme začali budovat a stavět mělo najednou zůstat nedo­končeno, aby to posléze dovedl do konce někdojiný, kdybychom byli zčista jasna postaveni před skutečnost, že naše těžce vydělané peníze, které jsm e si odložili stranou na klidnější léta, až se budem e moci věnovat svým zálibám, podívat se po světě, že tyhle peníze prostě "nebudou pro nás"? Jak jinak bychom asi naložili se svou zlostí, než že bychom ji obrátili proti těm, kdo si s největší pravdě­podobností budou všech těch radostí užívat? Proti lidem, jejichž spěch nám stále znovu a znovu připom íná, že už se sami nedo-, kážeme ani postavit na vlastní nohy. Proti lidem, kteří nám přede­pisují nep říjem né testy a d lo u h o u hospitalizaci se všemi omezeními, zákazy a finančními výdaji, jež s ní souvisejí, a přitom sami na konci každého dne mohou jít dom ů a užívat si života? Proti těm, kdo přikazují, abychom způsobně leželi a trpně přijímali infúzi či transfúzi (jinak bychom vám ji museli dát znovu!), a to zrovna ve chvíli, kdy máme pocit, že co nevidět vyletíme z kůže, a kdy zoufale potřebujeme udělat cokoli, co by nám dalo jistotu, že alespoňv nějakém ohledu stále ještě norm álně fungujeme?

Page 53: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Ať se nemocný člověk v takovou chvíli podívá kamkoli, všechno je jen pro zlost. Může si třeba zapnout televizi - určitě tam spatří skupinu mladých a veselých lidí a dozajista budou tančit jeden z těch m oderních tanců, jež ho iritují, protože on sám se může hýbat jen trochu, a každý pohyb je navíc provázen bolestí. Anebo uvidí w estern:’lidé tam budou chladnokrevně zabíjeni někde v lokále a lhostejní, neteční čumilové přitom ani nepřestanou upíjet svá piva - m ohou mu připom ínatjeho rodinu nebo personál nemocni­ce. Poslechne si zprávy plné destrukce, válek, požárů a tragédií a pocítí, jak vzdálenýje okolní svět a jak je bez zájmu o boj a trápení jednoho bezvýznamného člověka, který stejně bude už brzy zapo­menut. Takový pacient se tedy pokusí, aby zapomenut nebyl. Začne zvyšovat hlas, vznášet požadavky, začne si stěžovat a vyža­dovat větší pozornost, je to možná jeho poslední zvolání: 'Jsem ještě živý, nezapomínejte na to! Slyšíte můj hlas, ještě jsem neumřel!"

yjidyž lidé v jeh o okolí pacienta respektují a chápou, když mu věnují pozornost a trochu svého času, nemocný brzy svůj hlas ztiší a zmírní své zlostné požadavky. Pozná, že je cennou a ceněnou lidskou bytostí, že není ostatním lhostejný, ale že se všichni naopak snaží pom áhat mu, aby mohl fungovat, jak nejlépe a nejdéle tojde. Zjistí, že mu lidé naslouchají, aniž by kvůli tomu musel tropit zlostné scény, a sestřičky se u jeh o postele budou zastavovat i bez vyzvánění a skoro stejně často, protože už to pro ně nebude nezbytná povinnost, ale potěšení.

Tragédií je , že o příčinách zlosti našich pacientů nepřemýšlíme vůbec, anebo jen málo, a jejich zlobné výpady berem e osobně, ačkoli - alespoň zpočátku - nemá taková zloba nic společného s lidmi, proti kterým se obrací. Když zdravotnický personál nebo rodina reagují vztahovačně a se vzrůstající zlostí ze své strany, jenom tím přispívají k nepřátelském u chování nemocného. Mohou se tako­vým pacientům vyhýbat, m ohou zkracovat návštěvy a nezbytná setkání s nemocným na minimum nebo se pouštět do zbytečných argumentací na obranu vlastního postoje, aniž vědí, že takový postup je zcela irelevantní. ,

Příkladem racionální zlosti, vyvolané reakcemi zdravotní sestry, je případ pana X. Po řadu měsíců byl upoután na lůžko a vždy jen na pár hodin denně mu bylo dovoleno sejmout respirátor. Byl zvyklý žít velmi aktivně a těžce nesl skutečnost, že jeho nové možnosti jsou tak omezené. Uvědomoval si, že jeho dny jsou sečteny, a jeho největším přáním bylo, aby byl čas od času přesunut

Page 54: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

do jiné polohy (měl od krční páteře ochrnuté skoro celé tělo). Úpěnlivě žádal sestru, aby mu nikdy nevytahovala bočnice u poste­le, protože si pak připadaljako v rakvi. Sestra se k tom uto paciento­vi sice chovala velice nepřátelsky, ale souhlasila s tím, že tedy bočnice bude nechávat spuštěné dole. Tato soukrom á ošetřo­vatelka nesnášela, když j i někdo vyrušoval ze čtení, a věděla, že pacient jí dá pokoj jenom , když jeh o přání Vyplní.

Při své poslední návštěvě u pana X. jsem zjistila, že tento obvykle důstojný muž tém ěř zuří. Znovu a znovu říkal sestře: "Vy jste mě obelhala!", a díval se na ni pohledem plným hněvu a rozča­rování. Tázala jsem se ho na důvod takového výbuchu. Pokoušel se mi vysvětlit, že sestra vytáhla bočnice nahoru, jakm ile ji požádal, aby ho trochu nadzvedla a on si mohl 'ještějednou" vystrčit nohy z postele. Než stačil domluvit, skočila mu sestra několikrát do řeči- byla rozzlobená, stejnějako on, a uváděla zase svou verzi příběhu, totiž, že bočnice zvedla, aby mohla lépe splnit jeho přání. Násle­dovala hlasitá hádka. Sestřin vztek výmluvně dokládá její věta: "Kdybych je nechala dole, vypadl byste z postele a rozmlátil byste si hlavu."

Podíváme-li se na tento incident z jistého odstupu a se snahou celou věc spíše pochopit nežli rozsoudit, zjistíme, že tato sestra rovněž používala taktiky popírání - seděla někde v koutku s knížkou a "za každou cenu" se snažila udržet pacienta v klidu. Hluboce ji znepokojovalo, že musí pečovat o nevyléčitelně nem ocného člově­ka. Nikdy se u jeho postele z vlastní vůle nezastavila, natož, aby se pokusila dát se s ním do řeči. Svou "povinnost" plnila tím, že seděla s pacientem v téže místnosti, emocionálně však naprosto vzdálena. Jedině tak byla schopna vykonávat svou práci. Snad si i svým způsobem přála, aby byl mrtev ("rozmlátil byste si hlavu") a výslovně po něm požadovala, aby tiše ležel na zádech (jakoby už spočíval v rakvi). Byla rozhořčena, když ji požádal, aby ho obrátila - pro nemocného muže to byl projev a potvrzení toho, že je pořád ještě naživu, tedy něčeho, co si ona sama přála již popřít. Byla blízkostí smrti vystrašena a bránila se tím, že se vyhýbala kontaktu s nem oc­ným a utíkala se do izolace. Je jí snaha, aby byl zticha a nehýbal se, pouze upevňovala pacientův strach z nehybnosti a smrti. Byl zbaven možnosti s kýmkoli komunikovat, zůstal osamělý a izolo­vaný a také zcela bezmocný ve své úzkosti a vzrůstající zlobě. Když jeho poslední přání vedlo nejdříve ze všeho k onom u obávanému opatření (symbolickému uzavření mezi zvednutými bočnicemi),

Page 55: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

dala jeho dosud neprojevená zlost popud k nešťastnému incidentu. Kdyby se byla sestra necítila tak provinilá svými vlastními destruktivní­mi myšlenkami, necítila by pravděpodobně takovou potřebu sama se­be hájit a byla by zřejmě také méně náchylná k hádce. Mohla by tak jednak zabránit, aby konflikt nepřerostl v aféru, jednak dát pacientovi možnost, aby vyjádřil své pocity a byl pak o poznání klidnější, když0 několik hodin později umíral.

Uvádím tyto příklady, abych ukázala, jak je naše tolerantnost k pacientově racionální i iracionální zlobě důležitá. Je zbytečné zno­vu opakovat, že tak potřebný nadhled získáme pouze tehdy, jestliže sami nemáme strach, a nestavíme se tudíž do obranné pozice. Musí­me se naučit nemocným naslouchat, přijímat jejich někdy1 "nespravedlivou" zlost s vědomím, že úleva, jež se dostaví s jejím vy­jádřením, jim pomůže snáze akceptovat poslední hodiny života. Mů­žeme to. však učinit pouze tehdy, jestliže jsme předtím sami zvládli vlastní strach ze smrti, vlastní destruktivní přání, a jestliže jsme si vě­domi svých vlastních obranných postojů, jež mohou narušovat naši péči o pacienta.

Jiným typem problémového pacienta je člověk, který byl zvyklý rozhodovat o svém životě sám a který reaguje zlostí a vztekem, musí-li se takového postavení zříci. Vzpomínám si na pana O., hospitali­zovaného s Hodgkinovou chorobou (zhoubná nemoc charakteristic­ká zbytněním lymfatických uzlin, sleziny a jater - pozn. překl.), jíž prý, jak vysvětloval, způsobilo to, že špatněji. Byl to bohatý a úspěšný busi­nessman, který s jídlem nikdy neměl žádné problémy a který nikdy nebyl nucen ani držet dietu, aby ztratil na váze. Jeho vysvětlení bylo zcela nerealistické; pacient nicméně trval na tom, že pouze a jedině on sám může za svou, jak tomu říkal, "slabost". Na svém popírání trval navzdory už probíhající radioterapii a přes své vzdělání a inteligenci. Tvrdil, že všechno záleží jen na něm a že se může zved­nout a odejjít z nemocnice třeba hned, jakmile se jen rozhodne začít pořádně jíst. Jeho manželka přišla jednoho dne do mé pracovny se slzami v očích. Řekla mi, že už celou situaci nemůže dále snášet. Její manžel se vždycky choval jako tyran a přísně řídil svůj podnik i rodinný život. Od té doby, co je v nemocnici, odmítá komukoli říci, kohokoliv poučit, jaké obchodní transakce je třeba podniknout. Na svou ženu se zlobil, když ho navštívila, a na otázky, které se ho osobně , týkaly, i na manželčinu občasnou snahu v něčem mu poradit, reagoval podrážděně. Paní O. mě požádala, abych jí pomohla nějakým způsobem vyjít s tímto dominujícím

Page 56: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

náročným a panovačným mužem, který se neum í smířit, se svými omezenými možnostmi a není ochoten komunikovat o věcech, jež si přitom nemůže nechávat pro sebe.

Na přík ladu jeh o po třeby nalhávat sobě sam ém u, že nejde0 nemoc, ale o pouhou "slabost" jsm e ženě ukázali, že její muž zkrátka musí mít za všech okolností situaci pevně v rukou. Zeptali jsm e sejí, zda by m u dokázala poskytnout větší pocit dom inance1 v tom to období, kdy toho může ovlivnit relativně málo. Udělala to tak, že sice pokračovala ve svých každodenních návštěvách, ale se svým mužem se vždy nejdřív telefonicky domluvila, kdy se mu nejlépe hodí, aby přišla, a jak dlouho se m á zdržet. Jakmile o čase a délce návštěv rozhodoval sám, stala se z nich kratší, ale radostná setkání. Manželka mu také přestala udělovat rady, co má jíst a jak často vstávat, ale spíše je přetransform ovala do vyjádření typu: 'Jenom ty sám můžeš pořádně rozhodnout, kdy si sníš tohleto a kdy tamto." Byl opět schopen jíst, ale teprve poté, co mu zdravotní personál i příbuzní přestali všechno "předepisovat".

Personál začal k nem ocném u přistupovat podobně - dal mu jistou možnost rozhodovat o vhodné době pro infúzi, pro výměnu ložního prádla atd. Pacient - snad ani ne překvapivě - volil přibližně tytéž časy procedur, jaké byly stanoveny původně, teď už však bez vší zlosti a sporů. Jeho žena a dcera ho teď navštěvovaly s větší radostí a cítily také méně zloby a výčitek /a své vlastní reakce vůči těžce nemocnému manželu a otci, s nímž bylo obtížné žít, když byl zdravý, a který se stal takřka nesnesitelným, když začal ztrácet dosud pevnou vládu nad svým okolím.

Pro psychoterapeuta, psychiatra, kaplana či kohokoli z řad nemocničního personálu představují takoví pacienti zvlášť velkou starost, neboť náš čas je obvykle omezen a naše pracovní zatížení veliké. Když konečně najdeme volnou chvilku k návštěvě pacienta, jako byl pan O., slyšíme: "Ne, teď ne, přijďte později." Bylo by v takovém případě velmi snadné na takového pacienta prostě zapomenout, jednoduše ho vynechat. Ostatně, zavinil si to přece sám. Šanci dostal, náš čas má ovšem své hranice. Právě takový pacient, jako pan O., je ale ze všech nejosamělejší - nejenom proto, že se s ním vůbec obtížně vychází, ale také kvůli tom u, že každou nabízenou pozornost nejprve odmítá. Přijm out ji může teprve tehdy, má-li m ožnost rozhodnout o ní nějakým způsobem sám.V tomto ohledu a za daných okolností je bohatý, úspěšný a panovačný prom inent člověkem.ze všech nejubožejším, protože ztrácí právě

Page 57: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

to, co jeho život činilo tak příjemným. Na konci naší cesty jsm e si všichni rovni, ale lidé jako pan O. se s tím neumějí smířit. ̂ Zatvrzele bojují až do konce a často se tak připravují o m ožnost dospět k pokojnému přijetí smrti a k vyrovnání se s ní. Vyvolávají v ostatních odmítání a zlost, a přece jsou ze všech nejzoufalejší. ;

Následující rozhovor přináší příklad hněvivého chování um íra­jící pacientky. Sestra I., mladá jeptiška, byla poněkolikáté hospi­talizována s Hodgkinovou nemocí. Podávám tu doslovný přepis diskuse vedené mezi kaplanem, pacientkou a mnou v průběhu jejího jedenáctého pqbytu v nemocnici.

Sestra I. byla zlostná a náročná pacientka, kterou m noho lidí v nemocnici i mimo ni nesnášelo pro její chování. Čím méně toho sama mohla, tím problematičtějším pacientem se pro sestry stáva­la. Při svém pobytu v nemocnici mívala ve zvyku obcházet jednotli­vé pokoje, navštěvovat zvlášť těžce nem ocné pacienty a loud it , z nich jejich požadavky. Poté se vždy postavila před sesterský pult a dožadovala se pro tyto pacienty zvýšené pozornosti, což ošetřující sestry považovaly za vměšování do svých pravomocí a vůbec za zcela nepatřičné chování. Protože však byla sama vážně nemocná, nepo­stavily se proti jejím způsobům přímo, ale vyjadřovaly svou nelibost a rozmrzelost tím, že zkracovaly své nutné návštěvy v jejím pokoji, že s e j í vyhýbaly a veškerá setkání omezovaly na co nejkratší možnou dobu. Zdálo se, že se situace neustále přiostřuje, a když jsm e se na scéně objevili my, jak o by si každý rázem oddechl, že sestrou I. je ochoten zabývat se někdo jiný. Zeptali jsm e sejí, zda by byla svolná přijít na naše sezení, a sestra horlivě souhlasila. Následující rozhovor se odehrál několik měsíců před její smrtí:

KAPLAN: Nuže, dneska ráno jsm e si trochu povídali o tom, jaký má naše setkání smysl. Víte, že lékaři a zdravotní sestry by se rádi dozvěděli, jak lépe porozum ět pacientům, kteří jsou vážně nemocní. Nechci říci, že byste se snad už stala nějakou součástí zdejšího inventáře, ale spousta lidí vás tu zná. Jakjsm e sešli dolů do haly, neušlijsme, tuším, ani pár metrů, a už nás zastavili čtyři různí lidé z personálu, jen aby se s vámi pozdravili.

PACIENTKA: Zrovna chvilku předtím , než jste přišli, otevřela dveře uklízečka, která na schodech voskovala podlahu, jenom proto, aby mi řekla "dobrý den". Nikdy předtím jsem ji neviděla. Přišlo mi to jako něco fantastického. Povídá: "Chtěla jsem jenom vidět, co js te zač (smích), protožejsem ještě

Page 58: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: - neviděla řádovou sestru v nemocnici?PACIENTKA: Možná řádovou sestru v posteli, nebo mě možná

slyšela nebo viděla už dříve v hale a skutečně si chtěla popo­vídat, a pak se rozhodla, že by neměla ztrácet čas. Já skutečně prostě nevím, ale takhle jsem to vycítila. O na jen řekla: 'Jenom jsem vás chtěla pozdravit."

LÉKAŘKA: Jak dlouho už jste v nemocnici? Ptám se jenom proto, abychom měli stručný přehled o tom, co všechno se s vámi dělo.

PACIENTKA: Teď to bude prakticky jedenáct dní.LÉKAŘKA: Kdy vás přijali?PACIENTKA: V pondělí večer, před dvěma týdny.LÉKAŘKA: Ale už jste tady byla dříve.PACIENTKA: Tohle je moje jedenáctá hospitalizace.LÉKAŘKA: Jedenáctá hospitalizace? Odkdy?PACIENTKA: Od roku 1962.LÉKAŘKA: Od dvaašedesátého jste byla jedenáctkrát v nemocnici?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Pořád se stejnou nemocí?PACIENTKA: Ne. Tu diagnózu mi poprvé stanovili už v třia-

padesátém.LÉKAŘKA: Hm, hm. Jakou diagnózu vám stanovili?PACIENTKA: Hodgkinovu chorobu.LÉKAŘKA: Hodgkinovu chorobu.PACIENTKA: Víte, v téhle nemocnici mají silný zářič, jaký naše

nemocnice nemá. Ale když mě teď přijímali, nebyli si jisti, jestli diagnóza z tamtěch let byla správná. Sešla jsem se tu s jedním doktorem, během pěti m inut jsm e se utvrdili v tom, že jsem tu- že mám to, co jsem říkala, že mám.

LÉKAŘKA: Že to je Hodgkinova choroba?PACIENTKA: Ano... Kdežto ti druzí doktoři se dívali na snímky

a říkali, že ji nemám. Když mě přijímali do nemocnice posledně, měla jsem vyrážku po celém těle. Ne vyrážku, vlastně boláky, protože jsem se kvůli tom u svědění škrabala. Abych řekla pravdu, byla jsem těmi boláky celá obsypaná. Připadalajsem si, jako bych měla lepru, a oni si mysleli, že mám nějaký psychický problém. Řeklajsem jim o tom, že mám Hodgkinovu chorobu, a oni si mysleli, že to je můj psychický problém, když na tom trvám. Když už nemohli nahm atat žádné ty uzliny, které zjistili minule, kteréjsem měla, ale tenkrát stačilo jen docházet k nám do nemocnice na ozařování. Tvrdili, že teď to nemám. Řekla

Page 59: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jsem jim, že to mám i teď, protože cítím přesně totéž, co tenkrát. A tenhle doktor povídá: "Co si o tom myslíte vy sama?" A já mu odpověděla: "Myslím, že to všechno je kvůli té Hodgkinově chorobě." A on řekl: "Máte zcela pravdu." V tom okamžiku mi zase vrátil sebedůvěru. Poznalajsem , že jsem potkala někoho,' kdo na tom se m nou bude pracovat a kdo mne nebude pře­svědčovat, abych se cítila, jako bych nebyla nemocná.

LÉKAŘKA: Myslíte, jako... (nezřetelný záznam). Tedy bylo to psychosomatické povahy.

PACIENTKA: Ano, bylo to pro ně šikovné, myslet si, žeje to můj problém, když se domnívám, že mám Hpdgkinovu chorobu. To proto, že nemohli zjistit žádnou z těch uzlin, v břiše, kterou jim venogram snadno ukáže, ale běžný rentgenový snímek nebo palpitace ne. Bylo to poněkud nešťastné, ale bylo to něco, čím jsem musela projít, to je vše, co m ohu říct.

LÉKAŘKA: Ale ulevilo se vám.PACIENTKA. To právě chci říct, jis tě , že se mi ulevilo, žádný

z mých problémů by nemohl být vyřešen prostě tvrzením, že nejsem em ocionálně v pořádku, kdyby se mi bývalo nebylo podařilo dokázat, že opravdu jsem tělesně nemocná. Nemohla už jsem o tom s lidmi mluvit, ani jsem nem ohla dojít nějaké úlevy, protože jsem odnikud necítila to, že mi někdo věří, že jsem nemocná. Víte, co chci říct. Musela jsem své boláky skoro ukrývat a sama jsem si prala své zakrvácené oblečení, a tak. Co to jen šlo. Neměla jsem pocit, že mě chápou. Jsem si jistá, že prostě čekali, až si své problémy vyřeším sama, víte.

LÉKAŘKA: Vy jste povoláním zdravotní sestra?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Kde pracujete?PACIENTKA: V nemocnici Svaté trojice. A tehdy, jak to všechno

začalo, jsem právě byla vystřídána ve funkci vedoucí ošetřo­vatelské služby. Měla jsem za sebou šest měsíců studia na titul magistra, a pak se rozhodli, že mě pošlou zpátky do školy, učit anatomii a fyziologii. Řekla jsem jim , že to dělat nemůžu, ona je tam teď zkombinovaná dohrom ady chemie a fyzika, ajájsem měla poslední přednášky z chemie před deseti lety a dnešní chemie, to je něco úplně jiného. A tak mě tehdy v létě poslali na kurs organické chemie ajájsem z něho vyletěla. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem vylítla od zkoušek. A v tom roce zemřel můj táta a náš rod inný podn ik se začal rozpadat, což znam ená,

Page 60: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

že moji tři bratři se pohádali, kdo ho povede, způsobilo to spoustu hořkých chvil, nikdy bych byla neřekla, že něco takového se může stát i v naší rodině. A tehdy po m ně chtěli, abych prodala svůj podíl. Víte, i když to bylo přes to dědictví, byla jsem zpočátku nadšená, že mám nějakou účast na rodinném podni­ku, ale pak se najednou začalo zdát, jako kdyby se m nou nikdo nepočítal, jako kdybych pro nikoho neměla žádnou cenu - klidně mě mohli vyměnit i v práci a já musela přijm out místo, na které jsem se ani trochu necítila. Věděla jsem , že mám spoustu psychických problémů, a tak to šlo přes celé léto a v prosinci, když jsem měla horečky, a zároveň jsem se třásla zimou a měla jsem začít s přednášením, jsem už skoro nem ohla dál. Bylo mi tak špatně, žejsem skutečně m uselajít k lékaři. Nikdy, dokonce ani po tomhletom, jsem k žádném u doktorovi nechodila. Vždycky jsem si všechno radši protrpěla sama. To už jsem si musela být úplně jistá, že příznakyjsou tak objektivní a zjevné, a teplom ěr že ukazuje tak vysokou teplotu, abych nemusela nikoho o ničem přesvědčovat. Myslím předtím , než se o mě začnou starat, víte.

LÉKAŘKA: To je něco úplně jiného, než obvykle slýcháme. Obyčejně pacient rád svou nemoc popírá. Ale vy jste musela podat cosi jako důkaz, že jste doopravdy nemocná.

PACIENTKA: Protože jsem se nem ohla domoci léčení jiným způsobem, došlo to do stavu, kdy jsem zoufale potřebovala, kdy jsem nutně potřebovala, abych si prostě mohla lehnout, když jsem se cítila tak mizerně. Jenom pořád něco předstírat, muset se někam tlačit...

LÉKAŘKA: Myslíte, že se vám nemůže dostat pomoci, myslím profesionální pomoci, když člověka trápí nějaký emocionální problém? Nebo že nikdo nepředpokládá, že byste mohla mít nějaký emocionální problém?

PACIENTKA: Řekla bych, že se m ne pokoušeli léčit sympto- maticky. Aspirin mi neodpírali, ale já jsem cítila, že se nikdy nedostanu na dno problému, dokud se nedozvím pravdu*, a tak jsem šla k psychiatrovi. Řekl mi, že mám em ocionální potíže z toho, žejsem tak dlouho nemocná fyzicky. Vlastně mě i fyzicky léčil. Trval na tom, aby mě uvolnili z práce a abych denně

^ Pacientka byla obviňována ve simulantstvi, ačkoli byla přesvědčena o tom, že řada rozličných symptomů, jež se u n í projevovaly, je způsobena fyzickou chorobou. Aby se ujistila, že má pravdu, navštívila psychiatra* který její přesvědčení potvrdiL

Page 61: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

alespoň deset hodin odpočívala. Předepsal mi obrovské dávky vitamínů. Praktický doktor m ě chtěl léčit psychicky. A psychiatr mě léčil medicinálně.

LÉKAŘKA: T en svět je ale převrácený, že?PACIENTKA: Ano. A jaký jsem přitom nejdřív měla z toho

psychiatra strach. Myslela jsem , že mi spíš ještě nějaký nový problém přidá, ale to se nestalo. Vlastně jim zabránil, aby se po m ně dál vozili, jakm ile mě k něm u jednou přivedli, tak nějak je to uspokojilo, víte. Přitom to byla fraška, protože ten psychiatr mě léčil přesně tak, jak jsem potřebovala být léčená.

LÉKAŘKA: - praktickým lékařem.PACIENTKA: Mezitím mě ozařovali. Doktor mi předepsal nějaké

léky, ale oni pak s tím vším přestali, protože si mysleli, že mám zánět tlustého střeva. A tak s tím přestali. Udělali toho sice dost, aby mi pomohli, ale nedali mi dost, aby pomalu a důkladně odstranili mé symptomy, což je přesně to, co bych udělala já. Ale oni je nemohli vidět, víte, oni nemohli ty uzliny nahmátnout, oni se museli orientovat podle toho, kde jsem cítila bolest.

LÉKAŘKA: Já to teď všechno trochu shrnu, abychom si celou věc trochu projasnili. Říkáte, že když vám diagnostikovali Hodgki­novu chorobu, měla jste také spoustu dalších problémů. Váš rodinný podnik hrozil rozpadem a příbuzní vás nutili, abyste se vzdala svého podílu. V zaměstnání vám byla přidělena práce, kterou jste nem ěla ráda.

PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: A vaše svědění, což je velmi dobře známý symptom

Hodgkinovy choroby, nikdo nepovažoval za součást nemoci. Měli ho za váš em ocionální problém. A praktický lékař vás léčil jako psychiatr a psychiatr jako praktický lékař.

PACIENTKA: Ano, a nechali mě samotnou. Přestali se o mě pořádně starat.

LÉKAŘKA: Proč?PACIENTKA: Protože jsem odmítla přijmout jejich diagnózu a oni

čekali, až dostanu rozum.LÉKAŘKA: Aha. A jak jste přijala diagnózu Hodgkinovy choroby?

Co to pro vás znamenalo?PACIENTKA: Tedy, kdyžjsem poprvé - v íte já jsem si tu diagnó­

zu stanovila sama, kdyžjsem to cítila, tak jsem šla a vyhledala si to v knihách a pak jsem to řekla doktorovi a on povídá, nesmíte hned myslet na nejhorší. A přece, když ke mně po operaci

Page 62: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

přišel, říct mi, že jsem měla pravdu, myslela jsem si, že mi nezbývá víc, než rok života. I kdyžjsem se necítila nijak dobře, tak nějak jsem na to pozapomněla a říkala jsem si, no dobrá, budu žít tak dlouho, jak budu moci, víte. Ale od roku 1960, kdy všechny tyhle problém y začaly, mi skutečně ještě nebylo opravdu dobře. A během dne byly hodiny, kdy jsem se cítila opravdu velmi nemocná. Teď už o tom ale nikdo nepochybuje a nikdy mi tu nedali ani náznakem najevo, že by mi snad nevěřili, žejsem nemocná. Tam u nás mi nikdy nic neřekli. Šla jsem znovu za tím doktorem , co zastavil to ozařování a vůbec všechno, a ten také neřekl ani slovo, jenom když mi znovu zduřely mízní uzliny, byl na dovolené, tak jsem mu to řekla, když se vrátil. Myslím ale, že byl upřímný. Jsou jiní, kteří mi sarkasticky sdělili, žejsem Hodgkinovu nem oc nikdy neměla, a že ty zduřené uzliny jsou nějakého zánětového původu. Byl to takový ten sarkasmus ve smyslu: my to víme lip, než ty. My jsme o tom rozhodli. Tenhle doktor byl aspoň upřím ný - v tom ohledu, že po celou dobu čekal na něco objektivního. Jeden doktor tady mi řekl, abych si uvědomila, že ten člověk se ve svém životě setkal možná s pěti případy téhle nemoci, a každý z nich je v něčem trochu odlišný. Skutečně mám někdy problémy všechny tyhle věci pochopit. Takže náš doktor je někdo, kdo sem musí telefonovat a ptát se zdejších doktorů na dávkování a na všecko. Měla bych strach léčit se u něj nějakou delší dobu, protože se mi zdá, že na to nestačí. Chci říct, že kdyby mě neposlali sem, asi bych, myslím, už nežila. Jednak proto, že naše nemocnice nemá tyhle možnosti, a taky proto, že on všem těm lékům pořádně nerozumí. Pro něj je každý pacient něco nového, kdežto tady to ozkoušeli na padesáti jiných, než jsem přišla já.

LÉKAŘKA: Nuže, co to pro vás znamená, být tak mladá a mít nemoc, o níž víte, že na ni můžete i zemřít? A nemusí to ani trvat tak dlouho?

PACIENTKA: Nejsem zase tak moc mladá. Je mi třiačtyřicet. Ale těší mě, že vám to připadá jako mládí.

LÉKAŘKA: Ale mě by těšilo, kdyby to jako mládí připadalo vám. (Smích.)

KAPLAN: A kvůli komu, kvůli sobě nebo kvůli nám ostatním?LÉKAŘKA: Kvůli sobě.PACIENTKA: Jestli jsem o tom někdy přemýšlela, tak teď už ne.

Viděla jsem, například vloni v létě, strávila jsem tady celé léto,

Page 63: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

viděla jsem , jak tu um řel čtrnáctiletý chlapec na leukémii. Viděla jsem um írat pětileté dítě. Prožila jsem celé léto s deva­tenáctiletou dívkou, která měla velké bolesti a přepadala ji úzkost. A nem ohla ležet na pláži jako všichni její přátelé. Jsem na světě déle než oni. Neříkám, že mám pocit dokonalého naplnění. Nechci umřít, já mám ráda život. Tak to necítím, ale už jsem několikrát zpanikařila, kdyžjsem si uvědomila, že není nikdo nablízku a že ke m ně nikdo nepřijde. To když má člověk někdy velké bolesti nebo tak. Nechci sestřičky obtěžovat s něčím, co si m ohu udělat sama, až mě pak často napadá, že třeba ani nevědí, jak mi ve skutečnosti je. Ani sem nepřijdou a nezeptají se. Chci říct, že by mi třeba mohly namasírovat záda, skutečně, ale, víte, ony sem ke m ně nijak pravidelně nechodí, aby mi udělaly to, co ostatním pacientům, které považují za nemocné. Nemů­žu si ale masírovat záda sama. Vytáhnu si po*lštář nebo peřinu, nastavím si sama postel. A udělám si i všechno ostatní, i když to musím dělat pomalu a někdy v bolestech. Myslím, že to všechno je pro mě dobré. Jenomže ony zase kvůli tomu, nemyslím si, že mi doopravdy - víte, celé hodiny někdy myslím na konec, kdybych začala krvácet, nebo kdybych byla v šoku, asi by mě tu první našla uklízečka, ale nikdo z personálu. Protože ony sem přijdou, jen aby mi daly prášek, pokud nepožádám ještě o něco proti bolesti...

LÉKAŘKA: Jak to všechno na vás působí?PACIENTKA: Hm?LÉKAŘKA: Jak to na vás působí.PACIENTKA: Ale jd e to, až na ty chvíle, kdy jsem měla silné

bolesti nebo když jsem vůbec nedokázala vstát, a nikdo ini nenabídl, že se o mě postará.

Mohla jsem o to sestry požádat, ale řekla bych, že by to nemělo být nutné. Myslím, že by měly vědět, jak na tom jejich pacienti jsou. Víte, já se nesnažím cokoli skrývat, ale když je vám zle a děláte co můžete, překonáváte se, znovu na to doplatíte. Víte, několikrát jsem byla velmi nemocná a měla jsem - z nitro- genové kaše a z takových těch věcí - hrozný průjem. A vůbec nikdo tenkrát nepřišel zkontrolovat mi stolici nebo se zeptat, kolikrát jsem na ní byla. Sama musím sestrám říkat, jaké mám potíže. Totiž, že jsem na ní byla desetkrát. Včera večer jsem zjistila, že ranní rentgen nebude k ničemu, protože mě poslali dolů s velkou dávkou bária. A před dnešním rentgenem jsem

Page 64: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jim musela připom enout, že mám dostat je n šest pilulek. Já tyhle věci znám, tedy, m ockrát tu m usím být sestřičkou sama sobě. Zatímco u nás v nemocnici za člověkem aspoň přijdou a zeptají se ho, tam mi věří, žejsem pacient. Tady,já nevím, jestli jsem si to udělala sama, no, nestydím se za to. Jsem ráda, že jsem si udělala všechno, na co jsem stačila, ale několikrát jsem měla silné bolesti, volala jsem přes hlásítko, a na mé světýlko nikdo nereagoval. A taky proto, žejsem měla dojem, že by nestihli přijít včas, kdyby se něco stalo. A cítila jsem , že jestliže se tak chovají ke mně, chovají se tak i k ostatním pacientům. A jejich pokoje jsem v posledních letech částečně obcházela taky proto, abych skutečně zjistilajakjsou nemocní, a pak jsem stávala před sesterským pultem a říkala, že ta a ta paní potřebuje něco proti bolesti a že už čeká půl hodiny...

LÉKAŘKA: Jak na to sestry reagovaly?PACIENTKA: No, je to různé. Myslím, že jediná, která mě opravdu

rozhněvala, byla sestra z noční služby. Víte, tu noc předtím tu byla jed n a pacientka - je d n a pacien tka přišla do m ého pokoje a prostě si vlezla ke m ně do postele. N áhodou takové věci znám, jsem zdravotní sestra a nemám strach. Takže jsem rozsvítila světlo a čekala. Ta paní se dostala z postele přes bočnice. Rozhodně byji měly na noc přivazovat. Nikomu jsem o tom nic neřekla. Zavolala jsem sestru a společně jsem ji dostaly zpátky do je jí postele. A pak, tu noc, jak zase je d n a pan í vypadla z postele, jsem ležela ve vedlejším pokoji, takže jsem tam byla první. Víte, bylajsem tam m nohem dřív, než ta sestra. A potom, jiné mladé děvče, kolem dvaceti, tu um íralo a hlasitě sténalo. Takže jsem ty noci stejně nem ohla spát. V téhle nemocnici je taková praxe, že po třetí hodině ráno nedostanete prášek na spaní. Nevím proč, aleje to tak. A kdybyste se cítila - když vezmu slabý chlorhydrát, který už ráno vůbec nebude působit, tak mi to pomůže právě jen pro tu chvíli. Jenže pro ně je zaběhnutý zvyk důležitější než to, že získáte navíc jed n u nebo dvě hodiny spánku. To je taková praxe, tady. Léky, které nevyvolávají závislost, berou stejnějako ty, kteréji vyvolávají, víte. Nemůžete dostat - když vám doktor předepíše třeba jed en a půl dávky kodeinu každé čtyři hodiny, nem ůžete dostat ani o dávku víc a nemůžete ho dostat ani o chvilku dřív. Chci říct, že tu panuje taková představa, že během čtyř hodin prostě nem ůžete dostat žádnýjiný prášek, bez ohledu na to, co to je! Ať vyvolává návyk,

Page 65: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nebo ne. Nic jsm e na'tom nezměnili. Pacient má'bolesti, on to potřebuje, když má bolesti. Ne zrovna za čtyři hodiny, zvlášť, když to nevyvolává návyk.

LÉKAŘKA: Vadí vám, že se tu pacientům nevěnuje víc indi­viduální pozornosti? A individuální péče? Nepram ení vaše pocity z toho?

PACIENTKA: No, individuální to není. Ale oni tady prostě nero­zumějí bolesti. Nikdy žádnou neměli.

LÉKAŘKA: Vaší největší starostí je tedy bolest.PACIENTKA: Tedy, nejvíc mě to trápí u pacientů s rakovinou,

u kterých jsem byla, víte. Vadí mi, že se tu tolik snaží, aby se z takových lidí nestali narkomani, a oni přitom nebudou žít už ani tak dlouho, aby se jim i stát mohli. Na tomhle křídle je jedna sestra, která dokonce ukrývá za zády injekční stříkačku, aby je oklamala. I v poslední minutě, víte. O na se bojí, že by z někoho mohla udělat narkomana. Takový pacient už nebude dlouho žít. Ale oni na to mají skutečně právo, protože to nem ůžetejíst ani spát, to prostě jenom existujete, když máte takové bolesti. Po té injekci se alespoň cítíte uvolněná, můžete žít, můžete mít z něčeho radost, můžete si povídat. Žijete. Jinak ale jen zoufale čekáte na někoho, kdo bude tak milosrdný a poskytne vám úlevu.

KAPLAN: Setkala jste se s něčím podobným už dříve, než jste přišla sem?

PACIENTKA: Ano. To ano. Chci říct, že jsem si toho všimla. Myslelajsem si, žeje to příznačné hlavně pro některá poschodí, protože tam pracuje stejná skupina sester. Je to něco v nás. Zdá se, že už prostě vůbec nerespektujem e bolest.

KAPLAN: Jak si to vysvětlujete?PACIENTKA: Myslím, že zdravotní sestry jsou přetížené. Doufám,

žeje to jen proto.LÉKAŘKA: Pročpak?PACIENTKA: Ale, šlajsem okolo a viděla je , jak si tamhle povídají

a pak jsem je viděla, jak si jd o u na svačinu. A to mě rozzlobí, když si sestra jd e na svačinu, a pom ocná sestra vám přiběhne říct, že sestra je dole a klíč má u sebe a vy musíte čekat - i když ten člověk chtěl svůj lékještě předtím , než sestra odešla najídlo. Myslím, že na poschodí by někdo měl mít službu, kdo by mohl přijít a dát vám lék proti bolesti, abyste se nemusela potit další půlhodinu, než někdo přijde nahoru. A někdy to trvá i třičtvrtě

Page 66: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

hodiny, než přijdou nahoru. A pak se určitě nebudou věnovat hned vám. Budou b rá t telefony a studovat nové rozpisy a nové pokyny, které tam nechali doktoři. Určitě neudělají hned to, co by měly udělat nejdřív ze všeho, totiž zjistit, jestli někdo nepotře­buje lék proti bolesti.

LÉKAŘKA: Abychom přešli...nebude vám vadit, když přejdeme na jiné téma? Ráda bych využila našeho času k tom u, abychom probraly řadu různých aspektů. Vyhovuje vám to tak?

PACIENTKA: Jistě.LÉKAŘKA: Zmínilajste se, že jste viděla nebo pozorovala pokoj,

kde umíraly děti staré pět a devět let. Jak se na to díváte, co to ve vás vyvolává? Udělala jste si o tom nějaký obrázek, nějakou představu?

PACIENTKA: Myslíte, jak to přijímám?LÉKAŘKA: Ano. Vy už jste na tuto otázku částečně odpověděla.

Že nechcete být, že nejste ráda sama. Že když jste v nějaké krizi, aPjsou to bolesti nebo průjem nebo cokoli jiného, jste ráda, kdyžje někdo poblíž. To znamená, že nejste ráda ponechávánao samotě. Druhou věcí je bolest. Musíte-li um řít, přála byste si, aby to bylo bez úzkostí, bolesti a osamění.

PACIENTKA: To je přesné.LÉKAŘKA: Jaké další věci jsou podle vás důležité, co bychom

měli brát v úvahu. Nemyslím jenom , co se vás týká, ale i pokud jde o jiné pacienty.

PACIENTKA: Vzpomínám si na D.F., jehož doháněl k šílenství pohled na holé stěny vjeho pokoji. Ty zdi vypadaly dost hrozně. A ta samá sestra, která vám nechce dávat ty léky, mu přinesla nádherné obrázky ze Švýcarska. A my jsm e m u je nalepili na stěny. Ještě než umřel, požádal jí, aby mi je dala. Několikrát jsem tam přišla, abych se na něj podívala. Udělala jsem z nich obrázky na zeď, protože jsem věděla, jak moc pro něj zname­nají. A stejně tak i v jiných pokojích. A my, tedy maminka té devatenáctileté dívky, ona tu s ní zůstávala celé dny, ona přinesla lepenku a my jsm e ty obrázky přistřihly a nalepily. Nežádalyjsme vrchní sestru o povolení, ale použili jsm e takový ten druh lepicí pásky, co neničí stěny, víte? A myslím, že ji to naštvalo. Mám dojem, že je tady trochu moc byrokracie. Vím, že krásná scenérie může připom ínat, musí připom ínat, jiným lidem život a žití, ne-li samotného Boha. Já sama vidím v přírodě Boha opravdu zřetelně. A to chci právě říct. Člověk by nebyl

Page 67: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

tak osamělý, kdyby měl něco, co by z něj dělalo součást života."Pro D.F. to znamenalo tak moc. Nebo pro S., ona byla obklo­pená květinami a pořád měla telefony a návštěvy, směly za ní chodit, přicházely její přítelkyně - myslím si, že kdyby je byli všechny poslali pryč, protože byla tak vážně nemocná, že by jí to velmi tráp ilo . Zdálo se, ž e je p ln á života, když u ní byl někdo na návštěvě, i když měla silné bolesti. A víte, dokonce s nimi ani nem ohla mluvit. Přemýšlím o ní, víte. Naše sestry přicházejí jenom jednou za týden a někdy vůbec ne. A tak mi společnost dělají návštěvníci, nebo pacienti, za kterými chodím, a to mi hodně pom áhá. Kdyžjsem ubrečená nebo v depresi, vím, že musím udělat něco, abych přestala přemýšlet o sobě, a ať mám bolesti nebo ne, m usím se u p n o u t na někoho jiného , a soustředit se na něj. A pak můžu zapomenout na svoje problémy...

LÉKAŘKA: Ale co bude pak, až už to takhle nepůjde dál?PACIENTKA: Potom jsem, pak - potřebuju lidi, a pak, sem ke mně

žádní nepřicházejí.LÉKAŘKA: Nu, to je něco, v čem vám můžeme pomoci.PACIENTKA: Ano. Ale to se ještě nikdy nestalo, (pláč)LÉKAŘKA: Ale stane se, to je jed n a z věcí, proč jsm e tady.KAPLAN: Chcete říci, že se nikdy nestalo, aby za vámi někdo

přišel, když jste někoho potřebovala?PACIENTKA: Jen strašně zřídka. Jako když jsem říkala, když je

někdo nemocný, oni se ho straní. Víte, oni si myslí, že s nimi nechcete mluvit, ale i když nem ůžete na nic odpovídat, i když by tady jenom někdo seděl, věděla byste, že nejste sama. Chci říct, bylo by hezké, kdyby takoví byli běžní návštěvníci, kdyby to lidi viděli, a kdyby to byl třeba někdo, komu není modlení proti mysli, aby si s vámi jen potichu přeříkal Otčenáš, který jste si nebyla schopna sama přeříkat už řadu dní, protože řeknete "Otče náš", a pak si celý zbytek popletete, víte? Zase vám to připom ene něco, co má nějaký smysl. Víte, kdybych neměla nic, co bych mohla lidem dát, opustili by mě. Víte, já můžu lidem dávat, a le je spousta lidí, kteří si ani nevšimnou, jak moc je potřebuji.

LÉKAŘKA: To je pravda, (překrývající se hlasy)PACIENTKA: A já od nich dostávám opravdu hodně, když zrovna

nejsem vážně nem ocná. Skutečně od nich hodně dostávám, ale později už toho nebudu potřebovat tolik.

Page 68: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Budete potřebovat m nohem víc, až už nebudete schopna sama dávat.

PACIENTKA: Ano. Pokaždé, když onem ocním , mám spoustu starostí s penězi, jak je to všechno drahé, a jindy si zase dělám starost, jestli budu mít, až se vrátím, svou práci. A jindy, jestli to je , no - jestli třeba budu chronicky nem ocná ajestli už budu navždycky na někom závislá. Pokaždé je to něco trochu jiného, víte. Takže potřebuju pořád něco.

LÉKAŘKA: Jak to vlastně je s vaším "vnějším" životem? Nevím vůbec nic o vašem zázemí nebo o tom, jak vlastně žijete. Co se s vámi stane, když nebudete moci pracovat. Pomáhá vám nějak někdo z vaší církve, nebo kolegyně z práce? Nebo někdo z vaší rodiny? Kdo vám vůbec pomáhá?

PACIENTKA: Ale jistě, pomáhají mi. Byla jsem třikrát hospi­talizována v naší nemocnici. Jednou v noci jsem měla takové bolesti, žejsem nem ohla ani dýchat. Sešla jsem dolů do haly a zaklepala na dveře jed n é sestry, a ta mě přijala a dala mi injekci, a pak se prostě rozhodli nechat mě na ošetřovně. Je to ošetřovna řádových sester. M ohou tam chodit jen ony a je to tam hrozně izolované. Víte, není tam ani televize ani rádio, prostě to nepatří k životu. Snad je n občas'tam udělají nějaké přednášky. Ale když tam nikdo nechodí, tak já takové věci, jako třeba rádio, potřebuju. Ale ničeho se tam nedočkáte, já jsem o tom pak mluvila s jedn ím doktorem , že až m é bolesti přestanou, a budu to moci vydržet, že mě odtam tud propustí, protože poznal, že kolem sebe potřebuju lidi. A když můžu j í t do svého pokoje a můžu si lehnout a čtyřikrát nebo pětkrát za den se kompletně převléknout a sejít dolů na jídlo, tak mám aspoň pocit, že žiju. Nejsem tak osamělá. A třeba musím sedět v kostele, a nejsem schopná se pomodlit, protože mije zle, ale jsem s ostatními. Víte, co tím chci říct.

LÉKAŘKA: Jistě. Proč myslíte^ že to je , proč je p ro vás samota tak hrozná?

PACIENTKA: Myslím - ne, já si nemyslím, že se samoty nějak děsím, protože jsou chvíle, kdy dokonce chci být sama. Tohle nechci říct. Víte, ale kdybych v takovéhle situaci byla sama, nebudu schopná si sama pomoci. Bylo by to v pořádku, kdybych cítila, že si vystačím sama a že nebudu potřebovat ničí pomoc. Ale já - není to sam otné umírání, jsou to ta muka, která vám působí bolest, že byste si snad vyrvala vlasy z hlavy. Nejde vám

Page 69: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

ani tolik o to, že se třeba několik dní nemůžete vykoupat, protože na to je potřeba vynaložit ohrom né úsilí, jako spíš o to, že přestáváte být lidskou bytostí.

KAPLAN: Chtěla byste si uchovat co nejdéle určitý pocit důstojnosti.PACIENTKA: Ano. A někdy to sama nemůžu dokázat.LÉKAŘKA: Víte, myslím, že jste právě vyjádřila slovy to, co se tady

snažíme dělat celý ten rok. Myslím, že jste to vystihla opravdu dobře.

KAPLAN: Chcete zkrátka stále být člověkem.DOKTORKA: P lnohodnotnou lidskou bytostí.PACIENTKA: Ano. A ještě něco vám můžu říct. Loni jsem byla

odtud propuštěna a do naší nemocnice jsem musela je t na inva­lidním vozíku, protože jsem měla zlomenou nohu. Byla to patologická zlomenina. A všichni ti milí lidé, kteří se uvolili mě tlačit, mě uváděli do rozpaků, protože mě tlačili tam, kam mě chtěli dostat oni, a ne tam, kam jsem se chtěla dostat já. A ne vždycky jsem jim mohla říct, kam vlastně chci. To jsem raději snášela bolest v rukou, když jsem se vlastní silou dostávala na toaletu, než abych musela každému říkat, kam že to potře­buju, a pak je nechat čekat venku a prosit o chvilku strpehí, že ještě musím do umývárny, víte co chci říct. Říkali o mně, žejsem velmi nezávislá a tak, a já přitom taková vůbec nebyla. Musela jsem si jen ubránit svou důstojnost, protože by mi jíjinak zničili. Myslím, že kdybych skutečně potřebovala pomoc, že bych ji neodmítala tak, jako jsem to dělala tenkrát. Ale tenhle druh pomoci, který mi poskytuje spousta lidí, mi spíš dělá potíže, víte. V jejich laskavosti a v tom všem, já vím, že v tom je dobrá vůle, ale já nem ůžu čekat, až s tím přijdou. Například, máme u nás jed n u řádovou sestru, která se o nás stará a tohle všechno nám nabízí, a připadá si odm ítnutá, když něco nepřijmete. No, tedy, cítila bych se provinilá, kdybych jí o něco žádala. Vím, že nosí korset. K nám na ošetřovnu přidělují řádové sestry, které nejsou zcela zdravé a které už mají svých sedmdesát sedm roků. No, tak radši sama vstanu dřív a nastavím si svou postel, než abych o to žádala některou z nich. Ale když se nabídne, že mi tu postel nastaví ona, a já to odm ítnu, bude mít pocit, že ji neuznávám jako ošetřovatelku. Tak musím zatnout zuby a doufám, že druhý den nepřijde a že mi neřekne,jak strašněji celou noc bolela záda, až z toho nem ohla spát, protože já bych pak měla pocit, žejsem to zavinila.

Page 70: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

KAPLAN: Hm. Takže ona si to pak od vás vlastně takhle vybere.PACIENTKA: Ano.KAPLAN: Mohu změnit téma?LÉKAŘKA: Řeknete nám, až budete unavena, viďte?PACIENTKA: Jistě, pokračujte. Mám na odpočinek celý den.KAPLAN: Pokud jd e o vaši víru, ovlivnila ji nějak vaše nemoc?

Posílilo to nebo oslabilo vaši víru v Boha?PACIENTKA: Těžko říci, jestli moje nemoc měla nějaký vliv,

protože jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlela. Chtěla jsem se oddat Bohu jako jeptiška. Chtělajsem se stát lékařkou a působit v nějaké misii. No, a nic z toho jsem nedokázala. Víte, nikdy jsem nebyla v zahraničí. M noho let jsem byla nemocná. Teď vím, že to bylo - rozhodla jsem se k tomu, co chci učinit pro Boha. Tyhle věci mě přitahovaly a já jsem myslela, že to je jeho vůle. Aleje mi jasné, že to tak není. Takžejsem trochu rezignovala.I když kdyby se můj stav někdy zlepšil, stále bych toužila po stejných věcech, stále bych chtěla studovat medicínu - tohle, zdá se mi, že působit jako lékař v misii je něco ohrom ného, je to lepší, než tam pracovat jako zdravotní sestra, užjenom proto, že vláda klade na zdravotní sestry taková omezení.

Ale mám pocit, že moje víra byla nejvíc otřesena tady. Ne nemocí, ale díky jednom u člověku, který tu byl jako pacient, naproti přes halu. Byl to Žid a velice laskavý člověk. Sešli jsm e se u rentgenu, tam v té malé místnosti. Obajsme čekali na oza­řování. Zničehonic jsem ho slyšela, jak povídá: "Jak to je ksakru m ožné, že jste tady tak šťastná?" Podívalajsem se na něj a povídám: "No, nijak zvlášť šťastná tady nejsem, ale nemám strach z toho, co se stane, jestli jste chtěl slyšet tohle." Měl pak v obličeji takový cynický výraz. No, takže takhle jsm e se setkali a zjistili, že jsm e na pokojích kousek od sebe, vlastně je n na druhé straně haly. Dovědělajsem se, že je Žid, který si moc nepotrpí na dodržování tradičních obřadů, a že pohrdá větši­nou rabínů, s nimiž se kdy sešel. Takže opustil víru. Říkal mi, že Bůh není, že jsm e si ho sami vytvořili, protože jsm e ho potřebovali. Tedy nad něčím takovým jsem nikdy nepřemýšlela. O n tomu ale skutečně věřil. Myslím si, že tom u věřil, protože nevěřil v život po smrti. V té době jsm e tam měli také jednu zdravotní sestru, ta se na všechno dívala agnosticky. A ta zase říkala, že určitě, možná, byl nějaký Bůh, který tenhleten svět stvořil a rozběhl. Oba se o tom se m nou bavili. Zdá se, že tohle

Page 71: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

je to, o čem chcete mluvit, viďte? Oni dva s tím začali. A ta sestra mi řekla: "Ale určitě se od té doby o svět už nestará." Tedy, nikdy jsem se s nikým jako oni nesetkala, než jsem přišla sem. Víte, bylo to poprvé, kdy jsem musela svou víru tak nějak přezkoumat. Totiž, vždycky, kdyžjsem říkala "Ano, Bůh určitě existuje, podívej se na p řírodu a všechno kolem", bylo to něco, co jsem se od někoho naučila.

KAPLAN: Působili na vás podněcujícím způsobem?PACIENTKA: Ano. A taky, chci říct, ti lidé, kteří mě vždycky učili,

měli víc pravdu, než tihle lidé, kteří to naopak všechno popírali. Chci říct, žejsem zjistila, že vlastně nemám žádnou svoji víru, žejsem měla víru někoho jiného. A to je to, co M. přinesl do mého života. M. je ten člověk, o kterém mluvím. Pořád měl nějaké sarkastické poznámky. Anebo ta sestra, říkala: 'Já fakt nevím, proč se tak starám o římskokatolickou církev, kdyžji vlastně tak nenávidím." Tedy, to občas říkala, když mi dávala prášek. Takhle to dělala, když mě chtěla trošku popíchnout, ale v dobrém. Ale M. se opravdu snažil být vůči m ně uctivý. Ptával se: "Tak o čem si chcete popovídat? Já bych si povídal o Barnabášovi." A já na to: "No, poslyšte, M., nemůžeme přece mluvit o Barna­bášovi místo o Kristu?" A on povídá: "No, nemějte mi to sestřičko za zlé, ale jaký je y tom rozdíl?" A snažil se být uctivý a zdvořilý, ale vždycky mě tak trochu dráždil. Asi jako by si ze mě chtěl trochu vystřelit, víte.

LÉKAŘKA: Máte ho ráda?PACIENTKA: Ano, mám. Pořád.LÉKAŘKA: A to všechno se děje právě teď? Ten člověk je teď

tady v nemocnici?PACIENTKA: Ne, to bylo tenkrát, kdyžjsem tu byla podruhé.

Ale pořád zůstáváme přáteli.LÉKAŘKA: Jste s ním stále v kontaktu?PACIENTKA: Před pár dny tu byl. A poslal mi nádhernou kytici.

Ale hlavně jsem od něho získala svou víru. Opravdu, je to teď má víra. Skutečná víra, není to teorie někoho jiného. Víte, já nerozumím Božím cestám a spoustě věcí, které se na světě dějí, ale věřím, že Bůh je větší než já , a když vidím um írat mladé lidi, ajejich rodiče a všichni říkají, jaká je to škoda a ztráta a tak, tak to v sobě zřetelně cítím a říkám: "Bůh je láska." A to mám teď opravdu hluboko v sobě. A On, jestli je láska, ví, že tento okamžik je v životě toho člověka právě ten nejlepší. A kdyby žil

Page 72: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

déle, nebo naopak kratší dobu, On by mu třeba nemohl poskytnout tolik času na věčnosti, anebo by ho na věčnosti stihl nějaký trest, který by byl tvrdší a horší než tenhle. Myslím, žeje to Jeho láska, co mi dovoluje přijímat sm rt takového m ladého nebo nevinné­ho člověka.

LÉKAŘKA: Nebude vám vadit, když vám teď položíme několik velmi osobních otázek?

KAPLAN: Vlastně jenom jednu . Jestli jsem vás dobře poslouchal, říkáte, že jste teď silnější ve své víře a ve své schopnosti akceptovat svou nemoc, než jste byla na počátku. To že z toho vzešlo.

PACIENTKA: No. Tak to není. Prostě, pokud jd e o mou víru, pociťuji to zcela odděleně od své nemoci. Nebyla to má nemoc, byl to M., kdo podnítil mou víru, aniž sám něco takového zamýšlel.

LÉKAŘKA: Teď je to její vlastní víra, a nikoli něco, čemu by ji naučil někdo jiný.

KAPLAN: Vzešlo to z toho vztahu.PACIENTKA: Stalo se to tady, právě tady v této nemocnici. Celé

rokyjsem tady svou víru vytvářela, vyvíjela jsem se v ní. Teď už opravdu rozumím tomu, co to je víra a důvěra. Zatímco dříve jsem jen klopýtala ve snaze jasněji to pochopit. A i když toho teď vím víc, nem ění to nic na skutečnosti, že toho také o tolik víc vidím a mám ráda. Říkám M.: 'Jestli žádný Bůh není, nemám co ztratit. Ale jestli je, miluji a ctím ho, jak si jed ině zaslouží, totiž nejvíc jak můžu. Zatímco dřív jakoby patřil někom u jiné­mu, jako taková divná samozřejmost, jako výsledek m ého vzdě­lávání a tak. Já jsem - já jsem vlastně Boha doopravdy neuctívala. Myslela jsem , že ano, ale věřte mi, kdyby mi byl někdo tenkrát řekl, že nevěřím v Boha, cítila bych se uražena, ale teď vidím ten rozdíl.

KAPLAN: M ělajste ještě nějaké otázky?LÉKAŘKA: Ano, ale mám dojem, že budem e m uset asi za pět

m inut končit. Ale možná v tom budem e moci pokračovat ještě někdy jindy.

PACIENTKA: A, chci vám říct něco, co mi řekla jed n a pacientka: "Nechoďte sem a neříkejte mi, že to je vůle Boží, že se mnou Bůh má takový záměr." Nikdy předtím jsem neslyšela, že by taková poznámka někoho popudila. Byla to sedmadvacetiletá matka, která tu po sobě zanechávala tři děti. 'Já to nenávidím, když mi to říká někdo jiný. Já to vím, ale vy nem áte moje bolesti.

Page 73: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Nikdo to nem ůže zvenčí zmírnit, když to tak bolí." V takovou chvíli je m nohem lepší říct něco jako "vás to hrozně bolí", aby vás ostatní vnímali jako někoho, kdo chápe, čím procházejí. To je lepší, než to ignorovat, nebo k tom u trápení přidat ještě něco navíc. Když je člověku lip, tak už je to v pořádku. Další věc, kterou vám můžu říct - lidi nem ůžou používat slovo rakovina. Zdá se, že tohle slovo vyvolává bolest.

LÉKAŘKA: Ale to i některá jiná slova.PACIENTKA: Takhle to působí na mnoho lidí, na mě ani tolik

ne. Já si myslím, že tahle nemoc ke mně byla v m noha ohledech laskavá. Setkalajsem se s m noha přáteli, s mnoha lidmi. Nevím, jestli jsou třeba nemoci srdce nebo cukrovka nějak lepší, přija­telnější. Někdy tak stojím v hale a jsem šťastná za to, co mám, ne za to, co nemám. Nesahám nikomu do svědomí. Ale když je člověk těžce nemocný, tak o něčem takovém neuvažuje. Jen čeká, aby viděl, jestli mu lidé ublíží, nebo pomohou.

LÉKAŘKA: Jaká jste byla jako malé děvče? Co vás jako holčičku vedlo k rozhodnutí stát se jeptiškou? Rozhodla o tom rodina, nebo tak něco?

PACIENTKA: V tom hle jsem byla jed iná z celé rodiny. Bylo nás deset dětí, pět chlapců a pět děvčat. Nevzpomínám si, že bych někdy nechtěla být jeptiškou. Ale, víte, asi někdy od té doby, co jsem se podrobněji zabývala psychologií, bych se ráda dozvě­děla, jestli to nebylo něco, čím jsem vybočovala z řady, v čem jsem se tak odlišovala od svých sester, které moje rodina přijímala tak příznivě. Moje maminka - ony byly takové dobré hospodyňky a tak, a já měla m nohem raději knížky a takové věci. Ale řeknu vám, že po všech těch letech se ini zdá, jako kdyby to už ani nebyla pravda. Někdy, když už nemám chuť být jeptiškou, protože to je tak strašně těžké, uvědomuji si, že jestliže Bůh chtěl, abych s e jí stala, m ohu to přijmout jako vůli Boží. Nějakým způsobem by mi byl už dříve, i před lety, naznačil jinou cestu. A také o tom jsem přemýšlela - takhle jsem o tom uvažovala po celý svůj život, jako o jed iné věci, teď si ale také můžu myslet, že bych bývala byla i dobrá matka a dobrá manželka. Kdežto v té době jsem si myslela, že tohle je jediná věc, kterou bych měla nebo mohla dělat. Chci tím říct, že to nebyl žádný nátlak, protože jsem se rozhodla svobodně, a já jsem to nechápala. Bylo mi třináct, kdyžjsem odešla, a řádový slib jsem složila až ve dvaceti, čímž chci říct, že jsem m ěla

Page 74: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

na rozmyšlení celou tu dobu. A pak ještě dalších šest let do závě­rečného slibu. A říkám, že právě tak jako manželství to záleží jenom na vašem rozhodnutí, buďto to přijm ete nebo odm ítne­te. Víte, můžete si to naplnit z větší míry sama.

LÉKAŘKA: Máte ještě maminku?PACIENTKA: Ano, mám.LÉKAŘKA: Jaká je to žena?PACIENTKA: Otec i matka, oba sem přišli jako emigranti z XY.

Maminka se sama naučila jazyk. Je to velice laskavá žena. Zdá se mi, že si s otcem příliš nerozuměla. Byl to umělec a dobrý obchodník, a maminka byla velmi uzavřená, zdrženlivá. Teď si uvědomuji, že v sobě musela mít jakýsi pocit nejistoty, kladla velký důraz na zdrženlivost a takové věci, a otevřenost byla v naší rodině svým způsobem odsuzována. A jájsem k ní měla výrazný sklon. Chtěla jsem odejít a dělat různé věci, zatímco sestry raději zůstávaly dom a a vyšívaly a maminka s nimi byla opravdu spokojená. A já vstoupila do různých klubů a tak. A teď mi všichni říkají, žejsem introvert. Celý život mi to přitom připa­dalo těžké.

LÉKAŘKA: Mně se nezdá, že byste byla introvert.PACIENTKA: No, říkali mi to zrovna před čtrnácti dny. Dost

často nemůžu najít nikoho, kdo by si se m nou doopravdy popovídal, aby to bylo něco víc než je n běžná konverzace. Zajímám se o spoustu věcí, ale nikdy jsem neměla nikoho, s kým bych se o to mohla podělit. A když člověk často naráží na něco takového ve své skupině, když sedíte u stolu třeba s účetní nebo s někým takovým, a jen několika našim sestrám se dostalo takového vzdělání jako mně, ono jim to někdy tak trochu vadí. Chci říct, že si myslí, že vy si myslíte, že jste něco víc. Takže, samozřejmě, když se s někým takovým setkáte, raději držíte jazyk za zuby, tedy, abyste jim nedala žádnou záminku, aby si to mohly myslet. Vzdělání ve vás pěstuje pokoru, ne pýchu. A já svůj jazyk nezměním. Chci říct, jestliže m ohu použít slovo, které je úplně přesné, nebudu používat něco jednoduššího. A jestli si oni myslí, že to je řeč nadutá nebo pyšná, není to pravda. Můžu samozřejmě mluvit jednoduše s děckem, tak jako kdokoliv jiný, ale nebudu měnit svůj slovník, abych se přizpůsobovala každému. Ale byla doba, kdy bych si přála, abych se mohla tak přizpůsobit. Teď už ne. Teď se musí také oni učit přijímat mě. Tak trochu to teď od nich vyžaduji. Nebo na to možná budu

Page 75: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jen v poklidu čekat. Ale neodtrhne mě to od nich. Lidé se na mě občas zlobí, ale tím rozhněvají jen sami sebe. Nebyla jsem to vždycky já , kdo je rozzlobil.

LÉKAŘKA: Vy se na lidi také zlobíte,PACIENTKA: Ano, zlobím se, ale třeba tehdy, když o mně někdo

řekne, žejsem introvert. A sám se přitom nezajímá o nic, co jde mimo vyšlapané cesty. Nezajímá se ani o zprávy, ani o to, co se toho dne stalo. Chci říct, že třeba o problém u občanských práv byste nikdy nem ohla diskutovat s...

LÉKAŘKA: O kom teď mluvíte?PACIENTKA: O jed n é sestře v klášteře.LÉKAŘKA: Aha. D obrá. Ráda bych pokračovala, ale myslím,

že bychom měli končit. Víte, jak dlouho jsm e spolu rozmlouvali?PACIENTKA: Ne, ale řekla bych tak hodinu.LÉKAŘKA: Víc než hodinu.PACIENTKA: Ano, vlastně ano. Dovedu si představit, že jsm e

mluvili tak dlouho. Když je člověk zaujatý problémem, tak čas ubíhá rychle.

KAPLAN: Zajímalo by m ějenom - zajímalo by mě, máte-li nějaké otázky, které byste chtěla dát nám.

PACIENTKA: Šokovalajsem vás?LÉKAŘKA: Ne.PACIENTKA: Možná jsem svou spontaneitou mohla narušit vaší

představu o -LÉKAŘKA: - o tom, jaká má být jeptiška?PACIENTKA: Ano. A -KAPLAN: Udělala js te na mě velký dojem, musím říct.PACIENTKA: Ale byla bych hrozně nerada, kdybych měla něko­

mu ublížit tím, jak působím, nebo jak se na co dívám -LÉKAŘKA: Ne, nikoho jste neurazila.PACIENTKA: Chci říct, že bych nechtěla, abyste si udělali horší

mínění o jeptiškách nebo o doktorech nebo o komkoliv. Nebo o zdravotních sestrách -

LÉKAŘKA: Já si opravdu nemyslím, že bych si takové mínění udělala, buďte bez obav, ano? Myjsme moc rádi, že vás vidíme takovou, jaká jste.

PACIENTKA: Někdy m ě napadá, jestli na ně nejsem příliš tvrdá.LÉKAŘKA: Občas určitě ano.PACIENTKA: Chci říct, jestli toho na ně není trochu moc, když

jsem zdravotní sestra, a zároveň také řádová sestra.

Page 76: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Mám velkou radost z toho, že si nenasazujete masku řádové sestry. Že zůstáváte sama Sebou.

PACIENTKA: Ještě vám povím jed n u věc.' Mám ještě jeden problém. D om ajsem nikdy nem ohla vyjít ze svého pokoje bez hábitu. Tady bych to pociťovala jako bariéru, a přece to - jsou situace, kdy odcházím ze svého pokoje v županu, což by některé sestřičky dom a vysloveně šokovalo. Pokoušely se mě dokonce dostat pryč z téhle nemocnice. Mysleli si, že se necho­vám dost rozumně a že dovoluji každému, aby chodil ke mně na pokoj, kdy si usmyslí. Tohle všechno je pobuřovalo. Nikdy by je nenapadlo, aby mi něco takového poskytly samy - totiž aby mě častěji navštěvovaly na mém pokoji. A to mě tady navštěvují častěji, než kdyžjsem byla u nás na ošetřovně. Mohla bych tu ležet, ležím tady dva měsíce, a přišlo se za m nou podívat jen pár sestřiček. Ale to chápu, protože samy pracují v nemocni­ci a ve volném čase vyhledávají jiné prostředí. A možná na ně působím tak, žeje ani nepotřebuji. A i kdybych je požádala, aby přišly znovu, prostě by tomu nevěřily. Myslí si, že mám dost sil, nebo čeho, sama v sobě, že si lip vystačím sama a že ony nejsou důležité. A já je o to nemůžu žádat.

KAPLAN: To to celé tak trochu narušuje.PACIENTKA: To není pravda, nem ůžu někoho žádat o něco,

co potřebuji.KAPLAN: Myslím, že tohle už jste nám velmi dobře vysvětlila,

velmi srozumitelně. To, jak je důležité, aby člověk i jako pacient dál měl svou důstojnost, aby se nemusel doprošovat a nebyl manipulován a zahrnován takovou péčí, o níž nestojí.

LÉKAŘKA: Já si myslím, tedy pokud bych rozhovor na tohle téma směla zakončit menší radou - no, tohle slovo nemám zrovna moc ráda. Tedy domnívám se, že někdy, když někdo má bolesti a trápí ho úzkost a strach, a přitom vypadá tak dobře jako vy, že je možná pro zdravotní sestru někdy velmi obtížné poznat, kdy ji potřebujete, a kdy šiji naopak nepřejete mít nablízku. Myslím, že zeptat se někdy znamená víc, a že to není totéž, jako doprošování, víte, někdy je to možná i obtížnější. Zeptat se.

PACIĚNTKA: Zrovna teď mě silně bolí v zádech. Až se budu vracet kolem sesterského pultu, požádám o prášek proti bolesti. Nemůžu přesně říct, kdy ho budu opravdu nutně potřebovat, ale moje žádost o ten prášek by mohla stačit, ne? To, že mám bolesti - ať vypadám dobře nebo ne, mám je. Doktoři mi říkali,

Page 77: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

abych se snažila být klidná a uvolněná, což znamená, udělat si den bez bolestí, protože až se vrátím do práce, budu muset p rotrpět svoje přednášky ať mám bolesti, nebo ne. Je to dobré, vážím si toho, že chápou, že člověk občas potřebuje být zbaven bolestí, byť proto, aby si někdo jiný odpočinul.

Uvedený rozhovor zřetelně ukazuje potřeby, jež pacientka poci­ťovala. Byla plná zloby a rozmrzelosti, jež zřejmě měly původ v jejím raném dětství. Byla jedn ím z deseti dětí a v rodině se cítila být odstrčená. Zatímco ostatní sourozenci rádi vysedávali doma u vyší­vání a dělali radost mamince, ona se projevuje podobně jako její otec spíše snahou vyniknout, touhou někam to dotáhnout. Sama to přitom pociťovalajako něco, co maminku nepotěší. Zdá se, že rozpor mezi potřebou odlišovat se od ostatních sourozenců, mít svou vlastní identitu, a mezi přáním být zároveň hodným děvčetem, které má maminka ráda, kom prom isně vyřešila tak, že se rozhodla stát jeptiškou. Teprve později, když s e j í blížila čtyřicítka, když onemocněla a začala přehodnocovat své životní postoje, bylo pro ni obtížné zůstávat nadále "hodným děvčetem". Cástjejí zloby vůči jiným jep tiškám byla opakováním zloby, již cítila vůči m atce a sourozencům pro nedostatek příznivého přijetí z jejich strany. Opakovaly se tu tytéž pocity vyloučení, které poznala dříve. Místo, co by se snažili pochopit původ a příčinu její zlosti a podráždění, reagovali lidé zjejího okolí na její chování osobně a začali ji vlastně vylučovat ze svého středu ještě více. Tuto narůstající izolaci byla schopná kompenzovat pouze tak, že navštěvovala ostatní nemocné a vyptávala se jich na jejich požadavky, čímž uspokojovala jejich přání (ve skutečnosti svá vlastní přání) vyjadřujíc současně svou nespokojenost s nedostatkem náležité péče. Tyto nepřátelsky ladě­né požadavky ji pochopitelně odcizovaly od zdravotního perso­nálu, a poskytovalyjí přijatelnější vysvětlení projejí vlastní nepřátelské pocity.

Náš rozhovor vyšel vstříc několika jejím, potřebám či přáním. Umožnil jí, aby zůstala sama sebou, silně kritickou a náročnou ženou, a to bez nějakého odsudku či osobně vyjadřovaných pocitů z naší strany. Chápali jsm e ji a nesoudili. Rovněž jsm e j í umožnili, aby ventilovala alespoň část své nahrom aděné zlosti. Jakmile se dokázala zbavit této zátěže, byla s to ukázat svou druhou tvář, totiž tvář laskavé ženy, schopné lásky, porozumění a náklonnosti. Svého židovského přítele měla očividně ráda a dovolila mu, aby odhalil

Page 78: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

podstatu jejího náboženského přesvědčení. O n jí otevřel prostor k m noha hodinám duševního sebezpytu a nakonec j í umožnil dobrat se skutečné vnitřní víry v Boha.

Ke konci rozhovoru požádala o větší možnost vyjadřovat se přímo a bez obalu. Parafrázovala .to, už zase zlostně, formou žádosti o prášek proti bolesti. Pacientku jsm e potom dále navště­vovali a byli jsm e překvapeni, když jsm e se doslechli, že přestala obcházet umírající pacienty a začala být přístupná kontaktu se zdravotním personálem. Když přestala být vůči sestrám podráždě­ná, požádaly nás dokonce o setkání, aby ji "lépe poznaly". Jak se situace změnila!

Při jedné z mých posledních návštěv se na mě ještě jednou podívala a konečně mě požádala o něco, oč mě dosud nikdo nepožádal, totiž, abych jí přečetla jed n u kapitolu z Bible. Byla velice zesláblá, jen zaklonila hlavu a řekla mi, které stránky mám číst a které vynechat.

Neměla jsem z tohoto úkolu příliš velkou radost, protožejsem jej pociťovala jako něco m imořádného, co poněkud přesahovalo věci, o něž jsem byla běžně žádána. Byla bych se cítila mnohem klidnější, kdyby mě požádala třeba o masáž zad, o vynesení plné mísy nebo o něco podobného. Nicméně vzpomněla jsem si také na náš slib, že se pokusíme vycházet vstříc jejím přáním , a zdálo se mi poněkud laciné volat nem ocničního kaplana, zvlášť, když se její požadavek právě v tom okamžiku jevil jako urgentní. Pamatuji si, že mě tenkrát trochu děsila představa, že by některý z mých kolegů mohl vstoupit do místnosti a potom si dělat legraci z mé nové role, a velmi se mi ulevilo, když během této "seance" do pokoje nikdo nevešel.

Četla jsem ty kapitoly, aniž jsem si uvědomovala, co čtu. Měla zavřené oči, a ani jsem nem ohla pozorovat její reakce. Ke konci jsem sejí zeptala, zda to byl její poslední "divadelní výstup", nebo jestli je za tím něco jiného, čemu nerozumím. Byla to jed iná chvíle, kdy jsem od ní slyšela srdečný smích, prodchnutý vděčností a pobavením. Řekla mi, že obojí, ale hlavní účel že byl skutečně dobrý. Nebyla to jenom poslední zkouška mé osoby, ale také její poslední vzkaz pro mě - doufala, že si jej budu pamatovat i dlouho poté, co bude pryč.

O několik dní později mě navštívila v mé pracovně, pečlivě ustrojená, aby se se m nou rozloučila. Zdálo se, žeje veselá, ba skoro šťastná. Už to nebyla ta zlostnájeptiška, která každému lezla na nervy,

Page 79: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

ale žena, která našla klid, ne-li úplné smíření, a která se vrací domů: Tam brzy poté zemřela.

Mnozí z nás na ni často vzpomínají - nikoli pro potíže, které působila, ale pro lekce, které nám udělila. A tak se v posledních měsících svého života stala tím, čím si vždycky tak toužebně přála být - člověkem, který se od ostatních odlišuje, a přece je jimi přijímán a milován.

Page 80: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Třetí stádium - smlouvání

Dřevorubcova sekyra požádala strom o dřevo na topúrko.Strom j í dřevo dal.

Thákur,■ Toulaví ptáci, LXXI

TŘETÍ stádium, stádium smlouvání, je sice m éně známé, ale pro pacienta stejně důležité, jako stádia předešlá, byť trvá pouze krátký čas. Jestliže jsme zprvu nedokázali čelit skličujícím faktům, a později, ve druhé fázi, jsm e byli rozezleni na lidi i na Boha, třeba se nám podaří docílit jakési dohody, jež by onu nevyhnutelnou událost pomohla alespoň oddálit. 'Jestliže se Bůh rozhodl vzít nás z této země, a jestliže nereagoval na naše zlostné výpady, snad bude přístupnější, požádáme-li ho hezky a po dobrém." Všichni tuto reakci známe od malých dětí, jež se toho, oč jim jde , nejprve dožadují, a poté o to prosí. Nemusí se třeba smířit s naším "ne", když chtějí strávit noc v dom ě svého kamaráda. M ohou se vztekat, být zlé, m ohou si i dupnout. M ohou se také zam knout ve svém pokoji a vyjadřovat svůj hněv tím, že nás na čas budou úplně odm ítat. Ale napadne je i něco jiného , začnou m ožná uvažovat o jiném postupu. Nakonec vyjdou ven a samy se chopí domácích prací, ke kterým je za normálních okolností nemůžeme dostat, a pak nám řeknou: "Když budu celý týden hodný, a každý večer budu umývat nádobí, tak mě pustíš?'1 Samozřejmě, že existuje jistá šance, že na tuto dohodu přistoupíme a že dítě přece dosáhne toho, co jsme původně odmítli.

Vážně nem ocný pacient se uchyluje ke stejným manévrům,i Z dosavadní zkušenosti ví, že existuje jistá nepatrná naděje na "odmě­nu za dobré chování"} že za mimořádné služby mu někdy může být

Page 81: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

splněno přání. Tím nejčastěji bývá prodloužení života a hned potom přání prožít několik dnů bez bolesti nebo fyzických potíží. Jedné pacientce, opern í pěvkyni, zhoubné nádorové onem ocnění zdeformovalo b radu a část tváře. Když už nem ohla vystupovat na jevišti, žádala o možnost, "vystoupitještě alespoňjednou". Když pochopila, že to není m ožné, zinscenovala snad nejdojemnější a nejpůsobivější představení ve svém životě - požádala, aby směla přijít na seminář a vystoupit tam před posluchači: přímo, ne skrytá za naším jednosm ěrným zrcadlem. Vyprávěla nám příběh svého života, historii svého úspěchu i své tragédie, až ji telefonem vyzvali k návratu do jejího pokoje. Ošetřující lékař a dentista byli připra­veni vytrhnout j í všechny zuby, aby mohli pokračovat v ozařovací terapii. Pacientka požádala, aby m ohlaještě jednou zazpívat - pro nás - než bude m uset navždycky skrýt svou tvář.

Jiná pacientka, k terá trpěla prudkými bolestmi a potýkala se s dalšími fyzickými obtížemi, nem ohla odejít domů, neboť byla závislá na utišujících injekcích. Měla syna, který se v té době chystal ke svatbě, tak, jak si to přála. Velmi ji skličovalo pomyšlení na to, že v onen významný den nebude moci být přítom na - syn byl jejím nejstarším a velmi oblíbeným dítětem. Spojeným úsilím jsm e ji naučili troše autohypnózy, která j í umožnila alespoň na několik hodin potlačit fyzické potíže. Slibovala, že udělá všechno možné, bude-li moci žít tak dlouho, aby mohla být při tom svatbě. Den před obřadem opustila nemocnici jako elegantní dáma. Nikdo by byl nevěřil, že na tom ve skutečnosti je tak špatně. Byla "ten nejšťastnější člověk na světě" a celá jen zářila. Byla jsem zvědavá, jaká bude její reakce, až se naplní čas, o který smlouvala.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se vrátila zpátky do nemocnice. Vypadala znaveně a vyčerpaně, aještě než jsem ji stačila pozdravit, řekla: "Podívejte, nezapomeňte, že mám ještě jednoho syna." Smlouvání je vlastně pokusem o odklad, musí obsahovat cenu, jež by měla přijít za ono "dobré chování", a stanovuje i dobrovolně a samostatně zvolenou hranici )(ještě jedno představení, synova svatba), a obsahuje v sobě také implicitní slib, že pacient nebude žádat víc, bude-li m u tento odklad udělej'. Žádný z našich pacientů svůj "slib" nedodržel.Jiným i slovy, jsoujako malé děti, které říkají: "Už nikdy nebudu bít svou sestřičku, když mě teď pustíš." Není třeba dodávat, že chlapec svou sestřičku zbije zas a operní pěvkyně že se bude snažit o další vystoupení. Bez svých vystoupení nemohla žít a opustila nemocnici ještě dříve, než j í vytrhali zuby. Druhá

Page 82: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

pacientka, jejíž příběh jsm e popisovali před chvílí, odmítala znovu se s námi sejít, dokud jsm e nevzali na vědomí skutečnost, že má ještě jednoho syna, jehož svatby se rovněž chce zúčastnit.

(Většinu smluv uzavírají nem ocní lidé s Bohem, a obvykle je drží v tajnosti. Zmínka o nich se někdy objeví je n mezi řádky, nebo zazní v kaplanově soukromé kanceláři. Při našich individuálních rozhovorech bez posluchačů jsm e byli ohromeni velkým počtem pacientů, kteří slibovali "život zasvěcený Bohu" nebo "život ve službě církvi" výměnou za určitou dodatečnou dobu života. Mnoho našich pacientů rovněž přislíbilo věnovat části svého těla nebo celé tělo "vědě" (jestliže lékaři užijí svých vědeckých znalostí k prodloužení jejich života).

Z psychologického hlediska m ohou být sliby spojeny s utajeným pocitem viny, a bylo by proto dobře, kdyby takové poznámky pacientů zdravotnický personál prostě nesmetl někam do kouta. Když citlivý lékař nebo kaplan zachytí příslušný náznak nebo zmínku, mohou se dopátrat, jestli se pacient cítí provinilý třeba proto, že zanedbával pravidelnou návštěvu kostela, nebo zda u něj existují či existovala hlubší neuvědomělá nepřátelská přání, jež nakonec vyústila v onen pocit viny. I z toho důvodu se nám zdá tak přínosné uplatňovat v naší péči o pacienty interdisciplinární přístup - duchovní často bývá první osobou, která zachytí příznaky takto smlouvavého pohledu na věc; myje poté sledujeme až do doby, kdy se pacient zbaví svých iracionálních strachů či přání být potrestán za svou vinu, jejíž tíže roste s dalším smlouváním a dal­šími porušenými sliby, když je jednou stanovená hranice překročena.

Page 83: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Čtvrté stádium - deprese

Svět pospíchá a žene se přes struny pomalu tlukoucího srdce arozezníváje v hudbu smutku.

Thákur, Toulaví ptáci, XLTV

[K d y ž sm rtelně nemocný pacient nemůže už dál svou nemoc popírat, když je přinucen podstoupit řadu operací nebo léčebných zákroků, když přibývá zjevných příznaků nemoci a ubývá sil, nemůže se tom u všemu už dál vysmívat. Jeho zaraženost nebo stoicismus, jeho zlost a hněv brzy vystřídá pocit velké ztráty./Tato ztráta může m ít m noho podob: ženě s rakovinou prsu může připadat, že ztratila svou postavu, žena s rakovinou dělohy může m ít pocit, že už není ženou. Naše opern í zpěvačka reagovala na nezbytnou operaci svého obličeje a vytržení zubů šokem, zděšením a nejhlubší depresí. Ale to je pouze jed n a z m noha ztrát, které musí takový pacient snést.

S rozsáhlým léčením a hospitalizací přibývají finanční náklady. Nem ocný člověk si někdy nem ůže dovolit už ani malý "luxus", a později musí často váhat i nad nezbytnostmi. O hrom né sumy, jaké léčení a hospitalizace představovaly v nedávných letech, přinu­tily m noho lidí p rodat svůj jediný majetek - nebyli schopni udržet dům, který si postavili na stáří, nemohli poslat dítě na studia, a dost možná se museli vzdát m noha svých snů.

Někdy může nemocný člověk kvůli m noha absencím nebo dlouhodobé pracovní neschopnosti ztratit zaměstnání, a matky a ženy pak samy musejí živit celou rodinu, čímž připraví své děti o péči, které se jim dostávalo předtím . Když vážně onem ocní matka musejí být někdy děti předány jinam , a to ještě zvyšuje smutek a přispívá k pacientčině pocitu viny.

Page 84: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Všechny zmiňované zdroje depresí dobře zná a chápe každý, kdo vstupuje do kontaktu s vážně nemocnými pacienty. Na co však často spíše zapomínáme, a co máme tendenci opomíjet, to je jakýsi hluboký "přípravný" smutek, který musí nevyléčitelně nemocný člověk prožít, aby se připravil na konečné rozloučení s tímto světem. Kdybych se měla pokusit tyto dva druhy depresí nějak odlišit, označila bych první jako reakční depresi a druhou jako depresi' přípravnou. Každý z obou d ruhuje úplně jiné povahy a ke každému bychom měli přistupovat jiným způsobem.

Chápajícímu člověku nedá takovou práci zjistit příčiny deprese a zmírnit některé nerealistické pocity viny nebo studu, které často depresi doprovázejí. Ženu, která se trápí tím, že už není ženou, můžeme pochválit pro nějakou obzvláště ženskou vlastnost, může­me ji ujistit, že je stále toutéž ženou, jakou byla před operací. Pacientce s rakovinou prsu velmi pom ohla k obnovení ztracené sebeúcty prsní protéza. Sociální pracovnice, lékař nebo duchovní mohou pacientčiny starosti p robrat s manželem, aby ho získali pro pomoc při obnovování její poničené sebeúcty. Sociální pracovnice a duchovní mohou být vůbec během tohoto období rodině velmi užiteční - i svou pomocí při reorganizování domácnosti, zvláště tam, kde jsou situací nějak postiženy děti nebo osamělí staří lidé, u nichžje třeba uvažovat o případném um ístění do náhradní péče. Vždycky žasneme nad tím, jak rychle pom ine pacientova deprese, když je o tyto životně důležité záležitosti náležitě postaráno. Dobře to dokládá rozhovor s paní C. v kapitole X. Paní C. propadla hluboké depresi, cítila se neschopná porad it si s vlastní nemocí a hrozící smrtí, protože bylo po třeba postara t se o tolik lidí, a přitom se zdálo, že odnikud nepřichází žádná pomoc. Paní C. už nemohla dále zastávat svou dosavadní roli, ale zároveň nevěděla o nikom, kdo by ji nahradil.

Ke druhému typu deprese nedochází následkem minulé, už utr­pěné ztráty, ale naopak v důsledku ztrát očekávaných, hrozících. Naší počáteční reakcí vůči smutným lidem bývá obvykle snaha nějak je rozveselit, říkat jim , aby se na věci nedívali tak chm urně nebo tak beznadějně. Povzbuzujeme je , aby si všímali světlých stránek života, pestrých a pozitivních věcí kolem sebe. Je to často výrazem našich vlastních potřeb, naší neschopnosti tolerovat delší dobu sm utnou tvář. Může to být užitečný p řístup , jedná-li se o první typ deprese vážně nemocných pacientů. Matce pomůže, když ví, že si její děti docela šťastně hrají na sousedovic zahradě,

Page 85: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

protože tam zůstávají, zatímco j e jejich otec v práci. Může jí pomoci, když ví, že se stále smějí a žertují, pořádají večírky pro kamarády a nosí ze školy dobré známky, zkrátka když ví, že všechno funguje i přes je jí nepřítom nost.

Je-li však deprese jakýmsi nástrojem, jehož prostřednictvím se nemocný připravuje na nastávající ztrátu všech milovaných,/je-li cestou pro snazší dosažení konečného smíření, pak nějaká povzbu­zování a ujišťování nejsou tak docela namístě. Neměli bychom pacienta nutit, aby pohlížel na světlé stránky věcí, protože to by znamenalo, že nem á přemýšlet o své nastávající smrti. Bylo by protismyslné říkat mu, aby nebyl smutný, protože všichni jsm e nevýslovně sm utní, když ztrácím e milovanou osobu j Pacient je ve stavu, kdy ztrácí všechno a všechny, které miluje. Pokud mu dovolíme, aby vyjádřil svůj žal a nic neskrýval, dospěje ke konečné­mu smíření m nohem snáze a bude vděčný těm, kdo s ním dokáží být i během jeh o depresivních stavů, aniž by mu stále říkali, ať není sm utný. T en to d ruhý typ dep rese je obvykle tichý, narozdíl od prvního typu, kdy má pacient hodně co říci a potřebuje si hodně povídat, a kdy po nás situace často vyžaduje v m noha směrech aktivně zakročit. V době "přípravného" zármutku není potřeba slov, nebo jen málo. M nohem důležitější bývá společně sdílený pocit, který je často nejlépe vyjádřen dotykem ruky, pohlazením vlasů nebo jen tichým posezením pospolu. Je to doba, kdy pacient může požádat o m odlitbu, kdy se zaobírá spíše tím, co bude, než tím, co bylo. Je to čas, kdy přílišné zasahování návštěvníků zvenčí, kteří sejej pokoušejí rozveselit, spíše brání citové přípravě, než aby j í napomáhalo.

Příběh pana H. ilustruje takový stav deprese, který se zhoršil kvůli tomu, že lidé v jeho okolí, a zejména jeho nejbližší rodina, si dostatečně neuvědomovali, co vlastně potřebuje, co mu schází. Pacientova výpověď přibližuje oba typy deprese. Nemocný se trápil kvůli m noha svým "nezdarům" či "selháním", k nimž došlo, když byl ještě zdravý. Hluboce litoval ztracených příležitostí, když měl ještě čas být se svou rodinou, pociťoval smutek kvůli své nes­chopnosti dát jim víc. Jeho deprese rostla s ubývajícími silami, posilována vědom ím , že už svým blízkým nedokáže být mužem a živitelem. Vyhlídka na další nadějné léčení jej nevzpružila. Při našich rozmluvách vyšlo najevo, žeje připraven rozloučit se s tímto životem. Se smutkem nesl, že ho nutili bojovat o život, když on byl hotov připravovat se k smrti. A právě rozpor mezi přáním pacienta

Page 86: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

sm ířeného se světem a p řip raveného p řijm o u t vlastní konec a očekáváním a přáním jeho blízkých způsobuje nemocnému největší bolest a nepokoj v duši. ,

Kdyby si lidé z pěTsonálu naučili lépe uvědomovat takové rozpory nebo konflikty mezi pacientem ajeho okolím, mohli by o nich promlouvat s rodinami pacientů, a prokázat tak příbuzným i samotným nemocným velikou službu. Měli by vědět, že tento typ deprese je nezbytný a prospěšný, má-li pacient zemřít ve stavu smíření a pokoje. Tohoto stavu jsou však schopni dosáhnout pouze pacienti, kteří mohli projít svou cestou bolesti a úzkostí.;A když příbuzní vážně nemocných lidí dokážou tohle přijmout, smířit se s tím, budou i oni sami ušetřeni velké a zbytečné bolesti.

Následuje naše první rozmluva s panem H.:

PACIENT: Budu muset mluvit hodně nahlas?LÉKAŘKA: Ne, takhle je to dobré. Když vás nebudem e slyšet,

tak vám řeknem e. Mluvte tak hlasitě, jak to půjde a jak vám to bude vyhovovat. Pan H. mi řekl, že pokud jej psychicky podpoříme, bude se mu konverzovat dobře, protože studoval komunikaci.

PACIENT: Říkal jsem to proto, žejsem po tělesné stránce velmi zesláblý a unavený.

LÉKAŘKA: Co jste měl na mysli tou psychickou podporou? PACIENT: Víte, můžete se cítit i fyzicky dobře, i když vám vůbec

dobře není, za předpokladu, že vás něco psychicky pozvedne. Tak nějak zvlášP dobře se třeba cítíte, víte, když se dozvíte dobré zprávy nebo něco podobného, víte. Tak jsem to myslel.

LÉKAŘKA: Takže říkáte, že bychom spíš měli mluvit o dobrých věcech, ne o špatných.

PACIENT: Že o nich máme mluvit?LÉKAŘKA: Myslel jste to tak?PACIENT: Ale ne, vůbec ne.KAPLAN: Myslím, že jen řekl, že chce trochu morální podpory. LÉKAŘKA: Ano, jistě.PACIENT: Chtěl jsem jen říct, že když tu budu sedět déle než pět

minut, že se asi zhroutím, protože jsem velmi unavený a moc jsem toho nenaspal.

LÉKAŘKA: Dobrá, tak pojďme přím o k věci, o které chceme hovořit.

PACIENT: Fajn.

Page 87: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: My o vás prakticky nic nevíme. Jde nám o to, dozvě­dět se od pacientů, jak to udělat, abychom spolu mohli mluvit prostě jako lidé, aniž bychom předtím procházeli celé jejich ma­teriály. Tak snad pro začátek - mohl byste nám stručně říct, kolik je vám let, jaké je vaše zaměstnání a jak dlouho jste v nemocnici.

PACIENT: Jsem tady asi dva týdny a povoláním jsem chemický inženýr. Vystudoval jsem na inženýra chemie a navíc jsem se na univerzitě zapsal do kursu komunikace.

LÉKAŘKA: (není srozumitelné)PACIENT: No, vlastně ne, protože v době, kdy jsem to dělal, tam

komunikační kurs měli, a někdy potom, co jsem já skončil, ho zase zrušili.

LÉKAŘKA: Aha.KAPLAN: Co podnítilo váš zájem o komunikování. Patřilo to nějak

k vaší práci chemického inženýra, nebo to byl váš vlastní zájem?PACIENT: Můj vlastní zájem.LÉKAŘKA: Co vás tentokrát přivedlo do nemocnice? Jste v nemoc­

nici poprvé?PACIENT: V téhle nemocnici jsem poprvé.LÉKAŘKA: Co vás sem přivedlo?PACIENT: No, to že bylo třeba něco udělat s tou mou rakovinou.

V dubnu jsem byl na operaci -LÉKAŘKA: Letos v dubnu?PACIENT: - v jiné nemocnici.LÉKAŘKA: Letos? A potom vám diagnostikovali rakovinu?PACIENT: Potom jsem bezjakékoliv další diagnózy požádal o přijetí

do této nemocnice a oni mě přijali.LÉKAŘKA: Aha. A jakjste to vzal, tu zprávu? To vám řekli v dubnu,

že máte rakovinu?PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: Jak jste to přijal? A jak vám to vlastně řekli?PACIENT: No, přirozeně to byla rána.LÉKAŘKA: Hm. Ale různí lidé reagují na rány různě.PACIENT: Ano, no byla to asi větší rána, než by bylo nutné,

protože mi nedali žádnou naději.LÉKAŘKA: Vůbec žádnou?PACIENT: Vůbec žádnou. Ten doktor mi dokonce řekl, že jeho

otec měl podobnou operaci, ve stejné nemocnici a u stejného chirurga, a že se neuzdravil a zemřel asi za rok a půl, byl prý v mém věku. A že jediné, co mohu dělat, je čekat na hořký konec.

Page 88: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: To je dost kruté. Víte, člověka napadá, jestli to ten doktor neudělal proto, že se to přihodilo v jeh o vlastní rodině.

PACIENT: Ano, v konečném důsledku to bylo kruté, ale zapří­činil to fakt, že takovou zkušenost opravdu měl.

LÉKAŘKA: Myslíte, že to ho omlouvá. Že se to dá pochopit.PACIENT: Ano.KAPLAN: Jakjste na to reagoval, když to udělal, když vám to řekl?PACIENT: No, samozřejmějsem se cítil dost mizerně, zůstal jsem

doma, jak chtěl. A dost jsem odpočíval, nepracoval jsem nijak vyloženě moc. Ale i tak jsem dělal víc než hodně. Občas jsem si někam vyšel, víte, na návštěvy, tuhle a támhle, a tak. Ale potom, když jsem se dostal sem, tak jsem zjistil, že pro mě nějaká naděje je, že můj stav není beznadějný, zjistil jsem , že to nebylo moc dobré, žejsem toho tenkrát dělal tolik. Kdybych to byl tehdy jen trochu věděl, byl bych teď v prvotřídním stavu.

LÉKAŘKA: To, znamená, že teď dáváte vinu sám sobě, protože jste dělal až moc.

PACIENT: Ne, to neříkám. Nevím. Tady nejde o žádnou vinu. Neviním doktora za zkušenost, jakou měl, a nedávám vinu ani sobě, žejsem nic nevěděl.

LÉKAŘKA: Ano. Než jste šel do té první nemocnice, tušil jste něco? Jaké příznaky jste měl? Bolelo vás něco? Cítil jste, že je něco vážně v nepořádku?

PACIENT: No, bylo mi stále hůř a hůř, ale jednoho dne, měl jsem střeva v tom velmi špatném stavu, mi udělali kolostomii (chirurgické vyústění tlustého střeva navenek - pozn. překl.). To byla jediná operace, kterou jsem měl.

LÉKAŘKA: Ano. Abyste věděl, o co mi jde . Chci zjistit, jak jste byl připraven na tu ránu. Měl jste nějaké tušení?

PACIENT: Vůbec žádné.LÉKAŘKA: Vůbec žádné. Cítil jste se dobře. Dokdy jste vlastně

byl zdráv?PACIENT: Do té doby, než jsem šel do nemocnice.LÉKAŘKA: A proč jste šel do nemocnice?PACIENT: No, jen aby se na to podíval, protožejsem měl střídavě

zácpu a průjem.LÉKAŘKA: Hm. Takže říkáte, že js te na to nebyl připraven.PACIENT: Vůbec. A nejen to. Do nemocnice mě poslali během

pár hodin od chvíle, kdy jsem vstoupil do jeh o ordinace, a asi do týdne mě operoval.

Page 89: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Takže tu byly známky naléhavosti, spěchu. A pak vám udělali tu kolostomii.

PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: Ano. To taky není zrovna snadné přijmout, že?PACIENT: Hm?LÉKAŘKA: Z eje těžké ji přijmout.PACIENT: Ale ne, kolostomie je snadná.LÉKAŘKA: Je snadné zvyknout si na ni?PACIENT: Myslel jsem na to, že to je jenom část, jinými slovy,

kolostomie sam osebou odhalí nejrůznější další věci. A věci, které tam odhalili mně, zjevně nebyly v pořádku.

LÉKAŘKA: Jak to všechno může být relativní. Hm. Myslela jsem si, že snášet kolostomii působí člověku bolest, ale kdyžje to otázka života a smrti, tak je kolostomie ze všech špatných věcí tou nej menší.

PACIENT: Jistě. Nebylo by to nic, kdyby člověk věděl, že bude žít dál.

LÉKAŘKA: Ano. Potom, cojste se to dozvěděl, musel jste uvažo­vat o tom, jak to bude, když zemřete. Jak dlouho budete žít. Jak si člověk jako vy poradí s takovými otázkami?

PACIENT: Ach, víte, měl jsem ve skutečnosti mezitím tolik osobních zármutků, ve svém životě, že se mi to nezdálo tak zlé. Asi takhle.

LÉKAŘKA: Skutečně?KAPLAN: O sobní zármutky?PACIENT: Celá řada běhenj pom ěrně krátké doby.KAPLAN: Nevadí vám o tom hovořit?PACIENT: Ale ne, to je v pořádku.LÉKAŘKA: Znam ená to, že js te zažil mnoho osobních ztrát?PACIENT: Ano. Zemřeli mi otec a matka, můj bratr zemřel,

osmadvacetiletá dcera nám zemřela a zanechala nám po sobě dvě malé děti, o které jsm e se tři roky starali, až do minulého prosince. A to bylo asi nej těžší ze všeho, protože to byla stálá připom ínka její smrti.

KAPLAN: Děti v dom ě. Na co zemřela?PACIENT: Zemřela kvůli krutém u podnebí v Persii.KAPLAN: Proč byla v zámoří?PACIENT: Stodvacet stupňů ve stínu, většinu roku.KAPLAN: Byla tedy pryč z domova.PACIENT: O na nebyla ten typ, který by se hodil pro tvrdý život.LÉKAŘKA: Máte nějaké další děti? Bylo to vaše jediné dítě?

Page 90: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENT: Ale ne, máme tři další.LÉKAŘKA: Máte tři další. Jak se jim daří?PACIENT: Dobře.LÉKAŘKA: Daří se jim dobře. Víte, čemu nerozumím? Jste muž

středního věku - nevím, kolik přesně je vám let - ale lidé ve středním věku často ztrácejí otce a matku. Dcera je přirozeně nejbo­lestnější, ztráta dítěte vždycky bolí víc. Proč říkáte, že protože jste měl tolik ztrát, zdá se vám váš vlastní život jaksi bez­významný?

PACIENT: Na to neumím odpovědět.LÉKAŘKA: Je to paradoxní, že? Protože kdyby byl váš život

bezvýznamný, bylo by velice snadné o něj přijít, že? Vidíte, čemu nerozumím.

KAPLAN: Jen bych chtěl vědět, jestli jste chtěl říct zrovna tohle. Myslel jste to tak? Nebyl jsem si tím docela jist, rozuměl jsem tomu tak, že zpráva, že máte rakovinu, přišla jako jin á rána, právě kvůli ztrátám, které jste měl.

PACIENT: Ne, ale ne, tak jsem to nemyslel. Chci říci, že navíc k té rakovině jsem měl ještě ty další rány. Ale, musím vám říct, jen jsem se teď snažil uvědomit si takovou malou myšlenku, která mě napadla, to bylo důležité. Vyjste přišla s otázkou, proč bych se měl více zajímat o smrt, než o život, když mám tři další děti.

LÉKAŘKA: Ptala jsem se spíše proto, abychom se podívali také na nějakou světlou stránku.

PACIENT: Ano, no tedy, nevím, jestli si to uvědomujete, ale když přijdou takové rány, nemají vliv jenom na otce, ale na celou rodinu, víte?

LÉKAŘKA: Ano, to je pravda.KAPLAN: Takže vaše žena také prožívala dost těžké chvíle, což?PACIENT: Moje žena a všechny děti. Všechny děti. A tak, v tomhle

jsem já byl, a žil, dalo by se říct, jako v márnici.LÉKAŘKA: Nějaký čas, ano. (smíšená konverzace)PACIENT: Tak to šlo dál, a já se na to dívám jako na otázku

nezažitého, ještě nestráveného zármutku.LÉKAŘKA: Ano. Pan H. tedy říká, že bylo tolik smutku najednou,

žeje teď velice těžké přijm out ještě nějaký další.PACIENT: To je pravda.LÉKAŘKA: Jak vám můžeme pomoci? Kdo vám může pomoci?

Může tu někdo pomoci?PACIENT: Myslím, že ano.

Page 91: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

' LÉKAŘKA: (není srozumitelné) Pomáhal Vám někdo?PACIENT: Nikdy jsem o to nikoho nežádal, kromě vás.LÉKAŘKA: Hovořil s vámi někdo tak, jak spolu hovoříme teď?PACIENT: Ne.KAPLAN: Dobrá, a co ty další ztráty. Když zemřela vaše dcera,

byl tehdy někdo, s kým jste o tom mluvil? Nebo s kým mluvila vaše žena? Bylo to něco, co zůstalo ve vás dvou uvnitř? Mluvili jste o tom spolu někdy?

PACIENT: Ani moc ne.KAPLAN: Musel jste to držet v sobě? "LÉKAŘKA: Je nyní vaše žena pořád stejně zarmoucená, jako byla

tehdy? Nebo se z toho trochu vzpamatovala?PACIENT: To se nedá tak říct.LÉKAŘKA: Dá se s ní těžko komunikovat?PACIENT: Nemluví o tom. Jinak se s ní komunikuje dobře, ona

je učitelka.LÉKAŘKA: Jaká je to žena?PACIENT: No, je to silná žena, plná elánu, taková, jakou na začátku

každého školního roku vítají vestoje a na konci dostane velmi hodnotný dar.

LÉKAŘKA: To o něčem svědčí, ano.KAPLAN: Takové lidi je těžké získat. Je těžké se jim přiblížit.PACIENT: To je pravda.LÉKAŘKA: Ano.PACIENT: Je to žena, která dělá všechno pro mě a pro rodinu.LÉKAŘKA: Připadá mi jako někdo, kdo by o takových věcech

dokázal hovořit, s trochou pomoci zvenčí.PACIENT: Ano, člověk by si myslel, že ano.LÉKAŘKA: Bojíte se o tom mluvit vy, nebo se tomu brání ona?PACIENT: Zopakujte to, prosím.LÉKAŘKA: Kdo z vás dvou se brání takové konverzaci?PACIENT: No, víte, myjsme o tom vlastně hovořili. Ajejí odpověď

byla je t do zámoří a vychovávat děti. Tak tam jela dva roky po sobě, v létě, loni také. A ovšem, samozřejmě, náš zeť platil cestu. Vnoučata byla s námi do prosince a pak se vrátila zpátky. A paní H. tam potom jela v prosinci na prázdniny a pak se tam letos v létě vrátila ještě na měsíc. Měla se zdržet dva měsíce, ale kvůli mně zůstala jenom měsíc, protože to bylo v období mé rekonvalescence.

KAPLAN: Chtěl jsem vědět, nakolik chcete se svou ženou hovořit o svém stavu, když víte, žeji trápí tolikjiných věcí, že má starost

Page 92: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

o vnoučata, že se za ně cítí odpovědná. Jestli to mělo nějaký vliv na vaši schopnost o těch věcech mluvit, nebo jestli jste snad neměl pocit, že byste jí nic neměl říkat a zatěžovat ji čímkoli dalším. Byl tú nějaký takový pocit?

PACIENT: No, víte, mezi ní a rhnou existují ještě další problémy. Ačkoli, jak říkám, ona je jeden z těch velmi zaměstnaných lidí. Ještě, no' co se mě týče, myslí si, žejsem nedělal dost dobrou práci.

LÉKAŘKA: V jakém smyslu?PACIENT: No, nevydělal jsem dost peněz. Přirozeně, se čtyřmi

dětmi, tedy, cítila to tak. Myslí si, že bych měl být jako náš zeť, víte. Také si myslí, žejsem dost dobře nevychoval svého nejmladší­ho syna. Když on je prostě takový, zdědil to. Ale manželka mi to vyčítá dokonce ještě teď.

LÉKAŘKA: Dává vám to za vinil.PACIENT: Dává mi to za vinu.LÉKAŘKA: Co váš syn dělá?PACIENT: Byl u nám ořní pěchoty, ale propustili ho.LÉKAŘKA: A co dělá teď?PACIENT: No, měl se ucházet o práci, o svou původní práci, jako

skladník.KAPLAN: A vaše další dvě děti?PACIENT: No, můj druhý syn, to ona mi taky vyčítá, žeje ve škole

trochu pomalý. Myslela si, že kdyby se do toho někdo vložil, postrčil ho, víte, onaje prostě pořád nabitá energií, že syn mohl být úplně mezi nejlepšími. Ovšemže si myslím, že dříve nebo později si uvědomí, že by nebyl, je to vyloženě dědičná zále­žitost. První syn se činí, protože ho tlačí, a právě končí elektroniku.

KAPLAN: Protože ho ona tlačí dopředu?PACIENT: No, ne. O n je velmi dobrý. On jediný je bystrý, dalo

by se říct, ještě kromě dcery.KAPLAN: No, několikrát jste se zmínil o nepříznivých dědičných

vlivech. Z které strany myslíte, že to přichází? Mám z toho dojem, že si myslíte, že z vaší. Nebo že vaše žena naznačuje, žeje to z vaší strany.

PACIENT: No, nevím, čemu to přičítá. Nemyslím si, že dědičnosti. Myslím, že si myslí, že je to kvůli mně, že jsem se do toho pořádně nepustil a dost pro děti neudělal, žejsem se jim měl víc věnovat ve svém volném čase. Nejen, že bych měl vydělávat víc peněz, což je hlavní tém a našeho života. O na mi bude

Page 93: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

pomáhat, jak jen bude moci, ale vždycky mi zároveň bude dávat za vinu, že já nepřispívám, jak bych měl. Měl bych vydělávat minimálně patnáct tisíc ročně.

LÉKAŘKA: Z toho, co pan H. říká, mám dojem, že jeho žena je tak aktivní a energická, že vlastně svým způsobem chce, abyste vy i její děti byli jako ona.

PACIENT: Přesně tak.LÉKAŘKA : A že se s tím pořád nemůže smířit, že nejste jako ona -PACIENT: Správně.LÉKAŘKA: - tedy aktivní a energičtí. A potom říká - podívej se

na m ého zetě, vydělá hodně peněz - on nejspíš bude velmi čilý a energický.

PACIENT: Nejenom zeť, ale všichni ostatní, které zná.LÉKAŘKA: To by bylo, myslím, velmi podstatné pro pana H.,

tedy pacienta, protože když je nem ocen a kdyžještě zeslábne -PACIENT: Prosím?LÉKAŘKA: Když jste nem ocen a stále slábnete, budete ještě

méně čilý a m éně energický a vyděláte méně peněz.PACIENT: No, to je to, co jsem jí jednou řekl. Když mi bylo asi

čtyřicet, víte, cítil jsem , že začínám být pomalejší, a říkal jsem si: chlapče, když to teď vypadá takhle, tak si představ, jaké to bude později, protože ona je naopak stále čilejší.

LÉKAŘKA: To bude strašné, ne?PACIENT: O na je čilejší a čilejší.LÉKAŘKA: Nicm éně pro vás to znamená, že to bude stále horší.

Je ona nějakým způsobem netolerantní, třeba vůči lidem, kteří musejí sedět na vozíčku?

PACIENT: Je m im ořádně netolerantní vůči lidem, kteří nejsou dostatečně skvělí.

LÉKAŘKA: No, i když jste fyzicky slabý, pořád ještě můžete být skvělý, víte -

PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: Ale je netolerantní vůči lidem, kteří jsou fyzicky

neschopni dělat -PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: Protože vždycky můžete být skvělý.PACIENT: No, když říkáme skvělý, máme tím na mysli, tedy - být

díky tom u schopen skvělých činů, tohle ona chce.KAPLAN: Zdá se mi, že chcete říct "úspěšný".PACIENT: Úspěšný, to je ono.

Page 94: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Hm, hm.KAPLAN: Nejenom, že mají schopnosti, ale že s nimi také nějak

naloží. Ale co mě v souvislosti s tím napadá, je , jak se tím, že se věci mají zrovna takhle, tak nějak odsouvá stranou právo nebo příležitost, které jste snad měl mít, právo pořádně si popovídat o sobě a o svých bolestech.

PACIENT: To je pravda, a děti také.KAPLAN: Právě na to jsem myslel.PACIENT: Děti jsou rozhodně deprimovány, cítím to, přehna­

nými požadavky své matky. O na je taky skvělá švadlena, mimo jiné, kromě toho, že je učitelka. Za víkend ušije z kusu hadru pánský oblek, a bude vypadat lip, než kterýkoli oblek, co uvidíte v obchodě. Bude jako oblek za dvěstěpadesát dolarů.

LÉKAŘKA: Jak vám z toho všeho je?PACIENT: No, víte, mám takový pocit, že by to pro mě vlastně

nebyl dohromady žádný rozdíl - je vlastně jedno , co všechno umí, protože já ji obdivuji jako, nevím, jak byste to řekli, ale jako idol, víte. Nebylo by to ničím jiné, ani kdyby netrvala na tom, abych byl jako ona.

LÉKAŘKA: Ano. Jak se tedy potom stavíte ke své nemoci?PACIENT: O to teď právě jde.LÉKAŘKA: To je to, co se pořád snažíme zjistit, jak vám pomoci.PACIENT: Opravdu, o to právě jde. Protože, víte, když jste

nemocný a máte naději a máte smutek, se kterým se pořád nedokážete smířit, a máte člověka, se kterým žijete, a který smutku dovede ve všech ohledech čelit, víte, říkáte si, no, nevím, jak přežiju to, že naše dcera zemřela, a tak dále, a jako jed inou odpověď hned slyšíte "hlavu vzhůru, mysli na hezké věci", víte, ona je jako nějaký stroj na pozitivní myšlení.

KAPLAN: Musíte běžet pořád dopředu, pořád udržovat tempo, a nesmíte se ani na chvilku zastavit a přemýšlet o tom všem.

PACIENT: To je pravda.LÉKAŘKA: Ale on přitom chce o těch věcech přemýšlet a mluvit.

Měl byste o tom mluvit. Musíte mít někoho, s kým si o tom popovídat.

PACIĚNT: Jenže žena vás zastaví právě uprostřed věty. Není možné s ní mluvit o něčem takovém.

KAPLAN: Myslím, že v sobě máte hodně víry.PACIENT: H odnějsem sám pro sebe uvažoval o tom, jak se s těmi

problémy srovnat. Protože já opravdu hodně pracuji. Vlastně

Page 95: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

tak, jako si to vždycky přála. Vždyckyjsem byl, vždyckyjsem byl velmi dobrý student. N a univerzitějsem měl ze všech předmětů jedničky a dvojky.

KAPLAN: Říkáte, jak vidím, že pro to máte schopnosti, ale záro­veň víte, že těžká práce nevyřeší konflikty, které tu život vytvořil. Odlišil jste od sebe uvažování o životě a uvažování o smrti, vzpomínáte?

LÉKAŘKA: Uvažujete někdy o umírání?PACIENT: Ano. Co jste o tom chtěl říci?KAPLAN: Jen jsem chtěl vědět, jaké úvahyjste měl o životě ve vztahu

ke smrti a naopak.PACIENT: No, tedy, musíme to přiznat, nikdyjsem tolik nemyslel

na sm rt jako takovou, ale uvažoval jsem v takových situacích spíš o bezcennosti života.

KAPLAN: Bezcennosti?PACIENŤ: Že kdybych měl zítra zemřít, moje žena by pokra­

čovala ve svém životě naprosto normálně.LÉKAŘKA: Úplně, jako kdyby se nic nestalo?PACIENT: Tak to cítím. Vůbec nic by nepostrádala.KAPLAN: Jako když dřív um řel někdo jiný? Nebo trochu jinak?PACIENT: Po smrti mé dcery, no starala se o její děti. Ale kdyby

po sobě žádné děti nezanechala, život mé ženy by se vůbec nezměnil.

KAPLAN: Kde berete sílu mluvit o tom, že jedna ze vzrušujících věcí na vašem příchodu sem byla, že vám dali pocit naděje. Řekli vám, že jsou věci, které pro vás mohou udělat, a teď je dělají. Co vás zasáhlo uvnitř, co se dotklo vaší touhy žít? Navzdory pocitům bezcennosti je ve vás něco, co v té naději našlo uspokojení, co probouzí touhu žít dál. Je to víra?

PACIENT: No, je to spíš taková slepá naděje, než cokoli jiného, řekl bych. Také moje církevní skupina mě hodně podržela. H odně pracuji v presbyteriánské církvi - už léta a léta a léta. Mohl jsem tam trochu dělat to, co se nelíbilo mé ženě, samozřejmě, třeba zpívat ve sboru nebo učit v nedělní škole a tak. No, mohl jsem dělat pár takových věcí, které pro naše společenství měly nějakou cenu, a taková práce mi hodně pom ohla. Ale každá troška práce, kterou jsem v této oblasti dělal, byla považována za bezcennou - proto, že nepřinášela hodně peněz.

LÉKAŘKA: Ale to je její názor, vy si pořád myslíte, že to mělo cenu.

Page 96: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENT: Myslím, že ano. Velkou cenu.LÉKAŘKA: Vidíte, řekla bych, že to je hodně důležitá věc. Že stále

máte smysl pro nějaké hodnoty. Proto, myslím, pro vás má naděje takový význam. Vy pořád chcete žít. Vy vlastně vůbec nechcete zemřít, že ne? Proto jste přišel do-této nemocnice.

PACIENT: Správně.LÉKAŘKA: Co pro vás znamená smrt? Je to těžká otázka, ale snad

na ni dokážete odpovědět.PACIENT: Co pro mě znamená smrt?LÉKAŘKA: Co pro vás znamená smrt?PACIENT: Smrt. Znamená konec činnosti, která má nějakou

cenu, hodnotné činnosti. Slovem hodnotný nemíním totéž, co moje žena, nemám na mysli činnost směřující k vydělávání peněz.

KAPLAN: Mluvíte o zpívání ve sboru a o učení v nedělní škole. Být s lidmi, o takových věcech.

LÉKAŘKA: Ano.PACIENT: Vždyckyjsem hodně pracoval pro ostatní, pro obec.

Dělal jsem všechno možné. Ta jed iná věc, která v téhle situaci činila můj život bezcenným, je , že jsem sám na sebe pohlížel z hlediska toho druhého doktora, tak, že se už nikdy nebudu moci k těmto věcem vrátit.

LÉKAŘKA: A co tady právě teď děláte?PACIENT: Hm?LÉKAŘKA: Co tu právě teď děláte?PACIENT: Právě teď si s vámi vyměňuji názory, a to by mi mohlo

být ku pomoci.LÉKAŘKA: Což je hodnotná činnost. Snad bude užitečná pro vás,

ale určitě je užitečná pro nás.KAPLAN: H odnotná v jeh o pojetí, ne z pohledu jeh o ženy.LÉKAŘKA: Ano, ovšem, (smích) Proto jsem to chtěla vyjasnit.

Říkáte tedy vlastně to, že život má cenu, pokud vy můžete mít nějakou cenu a dělat něco, co stojí za to.

PACIENT: Ale, víte, taky je dobré, když kolem sebe máte lidi, kteří to ocení. A které máte rád.

LÉKAŘKA: Opravdu si myslíte, že si vás nikdo neváží?PACIENT: Myslím, že moje žena ne.KAPLAN: Myslel jsem si, že mluví o ní.LÉKAŘKA: Ano. A co vaše děti.PACIENT: Děti si mě snad váží. Ale manželka je to hlavní, víte.

Mužova žena. Zvlášť, když ji tolik obdivuje, víte. A ona je tak,

Page 97: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nevím, jak to říct, musíte ji prostě milovat, je tak plná jiskřivé energie a tak vůbec.

KAPLAN: Cítil jste to tak během celého manželství, nebo to začalo být víc patrné v době vašeho zármutku? A ztrát?

PACIENT: Nebyl v tom žádný rozdíl. Vlastně, po období zár­mutku a ztrát to bylo trochu lepší. No, zrovna teď, třeba, je ke mně už nějaký čas velice mjlá, protože jsem v nemocnici, tedy, tak to bylo vždycky. Kdyžjsem byl nemocný nebo něco podobného, no, byla ke m ně nějakou dobu skutečně milá, ale pak se zase nemohla zbavit pocitu, že tu je povaleč, který nevydělává žádné peníze.

KAPLAN: Nuže, jak si vysvětlujete věci, které se vám v životě přihodily. Zmínil js te se o tom, že chodíte do kostela. Jak si vysvětlujete věci, které se vám staly, z pohledu vašeho postoje k životu, toho, čemu někteří lidé říkají životní víra? Hraje v tom nějakou úlohu Bůh?

PACIENT: Ano, jistě. Tedy, na prvním místě jako křesťan cítím, že Kristus tu je d n á jako prostředník. Je to velmi jednoduché- když si zachovám ten to pohled na věci, všechno docela jde. A získám úlevu od svých - najdu řešení problémů, které se týkají jiných lidí.

KAPLAN: Právě to, o čem tu byla řeč, ten vztah mezi ním a jeho ženou , tam je z a p o tře b í p ro s tře d n ík a . A vy js te se zm ínilo Kristu jako o prostředníkovi při řešení jiných vašich problé­mů. Uvažoval jste o tom i pokud se týká vaší ženy a vašeho vzájemného vztahu?

PACIENT: Uvažoval, ale naneštěstí, nebo naopak, je moje žena tak dynamický člověk.

KAPLAN: Říkáte, že vaše žena je tak dynamická, aktivní, že vje- jím místě není místo pro Boha. Nebylo by tam místo pro prostředníka.

PACIENT: No, tak nějak to s ní je.LÉKAŘKA: Myslíte, že by byla ochotna mluvit s jedním z nás?PACIENT: Určitě, ano.LÉKAŘKA: Kdybyste ji požádal? Neměl byste nic proti tomu?PACIENT: Moji ženu by nikdy ani nenapadlo jít k psychiatrovi.

Zvláště ne se mnou.LÉKAŘKA: H m ,hm . Co je na psychiatrovi tak děsivého?PACIENT: Právě ty věci, o kterých jsm e hovořili. Myslím, že ona

je tak trochu skrývá.

Page 98: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Nuže, uvidíme, jaký ten rozhovor bude. Snad by mohl být užitečný. A jesdi proti tomu nic nemáte, občas se u vás zastavíme, ano?

PACIENT: Říkala jste, že se zastavíte?LÉKAŘKA: A navštívíme vás.PACIENT: Na mém pokoji?LÉKAŘKA A KAPLAN: Ano.PACIENT: Ale já v sobotu odcházím.LÉKAŘKA: Aha, tak to nemáme moc času.KAPLAN: Inu, ale jestli se někdy v budoucnu vrátíte na kliniku,

možná byste za paní doktorkou mohl zajít.PACIENT: Nejsem si jistý, ale snad ano. O na je to přece je n dost

dlouhá cesta.KAPLAN: Ano. Aha,LÉKAŘKA: Tedy, pokud se dnes vidíme naposled, možná máte

nějaké otázky, na které byste se nás rád zeptal.PACIENT: No, myslím, že na celém našem rozhovoru bylo neju­

žitečnější, že z něj vyplynulo mnoho otázek, o kterých bychjinak vůbec neuvažoval.

LÉKAŘKA: Nám to také pomohlo.PACIENT: Myslím, že dr. R. navrhla některé velmi dobré věci a vy

také. Ale řeknu vám jednu věc: pokud se můj stav nějak výrazně nezlepší, tedy, tak se už fyzicky neuzdravím.

LÉKAŘKA: Děsí vás to?PACIENT: Děsí?LÉKAŘKA: Nemám dojem, že byste se toho bál.PACIENT: Ne, neděsilo by mě to, ze dvou důvodů. Jednak mám

dosti hluboké náboženské základy, také díky tomu, že jsem je předával dalším lidem.

LÉKAŘKA: Takže o sobě můžete říci, že jste člověk, který se nebojí smrti a který ji přijme, když přijde, prostě takovou, jaká bude.

PACIENT: Ano, nebojím se smrti, ale víceméně se obávám příle­žitosti vrátit se ke své původní práci. Protože, víte, já jsem vlastně neměl rád chemii. A práci s lidmi.

KAPLAN: O dtud tedy pramení váš zájem o komunikování.PACIENT: Částečně asi ano.KAPLAN: To, co mě tu překvapuje, nen íjenom absence strachu,

ale také zájem, pocit lítosti, pokud se týká vašeho vztahu ke své ženě.

Page 99: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENT: Lituji toho celý svůj život, že s ní nedokážu komu­nikovat. M ožná by se dalo říci, kdybyste chtěli té věci přijít na kloub, že v tom mém studiu komunikace bylo, skutečně nevím, ale m ožná takových devadesát procent snahy nějak se sblížit s mojí ženou.

LÉKAŘKA: Snaha se s ní dorozum ět, ne? Nikdy vám při tom nikdo profesionálně nepomohl? Víte, mám pocit, že by se tu dalo pomoci, že se tom u ještě dá pomoci.

KAPLAN: Proto je zítřejší schůzka tak důležitá.LÉKAŘKA: Ano, ano... Já v tomto ohledu necítím žádnou bezmoc,

to není něco, co by se nedalo spravit, víte? Stále máte čas to udělat.PACIENT: Tedy, řekl bych, že dokudjsem naživu, je naděje na život.LÉKAŘKA: To je pravda.PACIENT: Ale život sám není to nejdůležitější. To, jaký je , proč

jej žijete.KAPLAN: Nuže, jsem rád, žejsem měl příležitost vidět se s vámi.

Rád bych se u vás ještě dnes večer zastavil, než půjdu domů.PACIENT: Tedy, já bych rád...inu (nemá se k odchodu)...chtěla

jste se mě na něco zeptat, a pak jste to neudělala.LÉKAŘKA: Já? PACIENT: Hm, hm.LÉKAŘKA: A na co jsem zapomněla?PACIENT: Z toho, co jste řekla, jsem vyrozuměl, že máte na sta­

rosti nejenom ten to sem inář, ale - tedy postavme to takhle: Co vlastně m áte na starosti. Někdo se zajímal o vztah mezi náboženstvím a psychiatrií.

LÉKAŘKA: Ano, už začínám rozumět. Víte, mnoho lidí má různé představy o tom, co tady děláme. To, o co se zajímám nejvíc, je hovořit s vážně nemocnými lidmi nebo s umírajícími pacienty, trochu lip jim porozum ět. A učit nemocniční personál, jak jim můžeme lépe pom áhat, a jediným způsobem, jak se to dá naučit, je , m ít jako učitele pacienta, víte?

KAPLAN: Ale vy jste měl nějaké otázky ohledně vztahu nábo­ženství -

PACIENT: Ano, měl jsem nějaké. Například jed n a z nich byla, že obyčejný, prům ěrný pacient, když se cítí špatně, bude volat jedině duchovního, nebude volat psychiatra.

LÉKAŘKA: To je pravda.PACIENT: Dobrá. Potom k té otázce, kterou jste mi dal předtím

vy, nebo někdo, tedy co si myslím o službě duchovních. K ní

Page 100: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

bych řekl, žejsem byl zaražen, kdyžjsem vprostřed noci žádal duchovního, a zjistil jsem, že tu žádný noční duchovní není. Tím chci říct, žeje to pro mě prostě neuvěřitelné, neuvěřitelné. Protože kdy člověk potřebuje duchovního nejvíc? V noci, jenom v noci, věřte mi. To je čas, kdy shazujete boxerské rukavice, přestáváte si nalhávat, předstírat. V té době potře­bujete duchovního nejvíc. Řekl bych, nejčastěji kolem dvanácté a tak -

LÉKAŘKA: V časných ranních hodinách.PACIENT: Kdybyste udělali graf, měl by vrchol asi kolem třetí

hodiny. Víte, mělo by to být tak, že prostě zazvoníte na sestru, ona přijde - "Rád bych mluvil s duchovním" - do pěti m inut se objeví k tomu, a vyjste připraven k tomu, tedy...

LÉKAŘKA: O všem s ním mluvit.PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: T o je také otázka, kteroujsem vám chtěla položit. Jak

jste spokojen se službami duchovního? Vím, zeptala jsem se už nepřímo,když jsm e hovořili o tom, kdo vám tu pomáhá, jestli se tady v nemocnici našel někdo, kdo vám hodně pomohl. Tehdy jste se o kaplanovi nezmínil.

PACIENT: Myslím, že to je spíš věc sam otné církve, když člověk potřebuje kněze.

LÉKAŘKA: Ano.PACIENT: Obvykle to bývá kolem třetí hodiny ráno.LÉKAŘKA: Tedy, kaplan N. nám k tom u může něco říct, protože

celou včerejší noc strávil na návštěvách u pacientů.KAPLAN: Nepociťuji takovou vinu, jakou bych snad měl, dneska

v noci jsem spal jen dvě hodiny. Vážím si toho, co říkáte, i když, myslím si, víc mluvíme než vnímáme, cítíme.

PACIENT: A myslím si také, že by nic nem ělo být důležitější, než tohle.

KAPLAN: Prostě někdo takový, kdo by cítil, žeje na světě jenom proto, aby poskytoval opravdovou pomoc.

PACIENT: Jistě, ten kněz, ten presbyteriánský kněz, který oddá­val mé rodiče, to byl takový typ člověka. Vůbec m u to neškodilo. Potkal jsem ho, když mu bylo pětadevadesát let - slyšel stejně dobře, jako vždycky, viděl stejně dobře, jako vždycky, a ruku vám stiskl tak pevně a s takovou vitalitou, jako by mu bylo pětadvacet.

KAPLAN: To také symbolizuje některá zklamání, k terájste zažil.

Page 101: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: To patří k našemu semináři, odhalovat i takové skryté věci, aby naše práce byla účinnější.

PACIENT: T o je pravda. A pokud jd e o kněží - když s nějakým potřebujete mluvit, řekl bych, že jako pacient m áte m nohem více šancí na konzultaci s psychiatrem , než s knězem. Zvláštní věc. Snad pro to , že se předpokládá, že činnost kněze je nevýdělečná, a za psychiatra m usíte nějakou částku zaplatit. Takže tady je chlapík, který vydělává peníze - může je vydělat ve dne, v noci, kdy chce. N icm éně m ůžete se s ním dohod­nout, aby přišel v noci. Ale zkuste v noci vytáhnout z postele kněze.

KAPLAN: Zdá se, jako byste měl s duchovenstvem nějaké zkušenosti.PACIENT: Můj stávající duchovní je velmi dobrý, ale problém

je v tom , že se stará o celé hejno dětí. N ejm éně o čtyři. A kdy se potom může uvolnit. Pak mi taky někdo vyprávěl, jak nějací mladí lidé navštěvují teologický seminář, a tak. Ale moc jich asi nebude. Mají dokonce problém y žískat nějaké pro křesťanskou vzdělávací činnost. Ale podle mého názoru, kdyby církev fungovala, jak má, nem ěla by žádné problém y se získá­váním mladých lidí.

KAPLAN: Myslím, že si m ám e co říci i o záležitostech, k teré už se netýkají tohoto semináře. Někdy se spolu sejdeme a církev spolu řádně proberem e. V m noha věcech s vámi souhlasím.

LÉKAŘKA: Ano, ale jsem ráda, že jste o tom začal. Patří to sem a je to důležité. A jak jste spokojen se službami zdravotních sester?

PACIENT: Tady?LÉKAŘKA: Ano.PACIENT: No, prakticky pokaždé, když jsem v noci potřeboval

duchovního, bylo to proto, že se o mě přes den starala sestra, která mi nevyhovovala. Některé zdejší sestry udělají hodně práce, ale k pacientům se nechovají nejlíp. Můj soused na po­koji říká, že m ít jin o u sestru, ulevilo by se vám dvakrát rychleji. Ty naše bojují o každou m inutu, víte co myslím. Vejdete třeba k nim a řeknete - mohly byste mi trochu pom oct s jídlem, víte, mám problém y se žaludkem a s játry , a s tam tím a s tímhle, a tak. O dpověd í vám, že m ají hodně práce a že si m usíte nějak poradit sám. když chcete jíst, tak se najezte, když ne, nikdo vás nenutí. Pak je tady jiná sestra, šikovná, ta vám tak nějak i pom áhá, ale nikdy se ani trochu neusměje. A pro

Page 102: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

člověka, jako jsem já, který je obyčejně veselý a má dobrou náladu, je to sm utné, dívat se na ni. Přichází každý večer, a po úsměvu ani stopy.

LÉKAŘKA: A co ten váš soused?PACIENT: No, nemůžu s ním mluvit od té doby, co je na dýcha­

cím přístroji. Ale jinak bychom spolu, myslím, vycházeli docela dobře. On nemá tolik různých potíží, jako já.

LÉKAŘKA: Tento rozhovor jste původně plánoval na pět až deset m inut - pak, jak jste říkal, býváte velmi unaven. Je vám stále dobře?

PACIENT: Tedy, tak nějak to přišlo, že je mi docela dobře. LÉKAŘKA: Víte, jak dlouho už spolu hovoříme? Celou hodinu. PACIENT: Nikdy bych byl neřekl, že bych to mohl vydržet celou

hodinu.KAPLAN: Jsm e si toho vědomi a nechceme vás déle unavovat. LÉKAŘKA: Ano, opravdu si myslím, že bychom teď měli skončit. PACIENT: Myslím, že jsm e většinu problém ů probrali. KAPLAN: Zastavím se za vámi ještě nějak okolo večeře, než půjdu

domů.PACIENT: V šest hodin?KAPLAN: Někdy mezi půl šestou a a šestou.PACIENT: T o je výborné. Můžete mi pomoci sjíd lem , protože

mám špatnou sestru.KAPLAN: Platí.LÉKAŘKA: Děkuji vám, že jste přišel. Jsem za to moc ráda.

Rozhovor s panem H. je příkladem toho, čemu říkáme "rozho­vor otevírající dveře".

Pacient byl nemocničním personálem považován za zasmu­šilého, nekomunikujícího člověka, ajejich předpověď byla, že s námi nebude chtít hovořit. O n sám nás na počátku našeho sezení varoval, že pravděpodobně zkolabuje, bude-li s námi sedět déle, než pět minut. Avšak po více než hodinovém rozhovoru se těžce loučil a cítil se výborně fyzicky i duševně. Byl poznam enán m noha osobními ztrátami, z nichž nejbolestněji na něj doléhala sm rt jeho dcery, která zemřela daleko za mořem. Co ho však rm outilo nejvíc, byla ztráta naděje. V prvé řadě byla spojena se způsobem, jakým mu doktor prezentovaljeho chorobu: "... Nedal mi žádnou naději. Ten doktor mi dokonce řekl, že jeh o otec měl podobnou operaci, ve stejné nem ocnici a u stejného ch irurga, a že se neuzdravil

Page 103: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a zemřel asi za rok a půl. Byl prý v mém věku. A žejediné, co m ohu dělat, je čekat na hořký konec."

Pan H. se nevzdal, a přešel do jiné nemocnice, kde mu nabídli jis to u naději. Později v rozhovoru vyjadřuje jiný druh beznaděje, pramenící z toho, že jeh o žena s ním není schopna sdílet jeho zžymy, jeho životní hodnoty. Často ho přiváděla do stavu, kdy se cítil jako životní ztroskotanec. Byl obviňován z neúspěchů jejich dětí, z toho, že málo vydělává, a on si byl plně vědom toho, žeje už příliš pozdě, než aby mohl splnit její požadavky a očekávání. Protože slábl a nebyl schopen pracovat, obíral se svým dosa­vadním životem a uvědomoval si stále silněji rozpor mezi hodno­tami, které uznávala ona a tím, jaké hodnoty uznával sám. Propast mezi nimi se m u zdála tak nepřeklenutelná, že vlastně znemožňo­vala jakoukoli komunikaci. Všechno se to odehrálo v době, kdy truchlil pro svou dceru a kdy se v něm znovu ozval smutek, který prožíval při úm rtí svých rodičů. Když o tom hovořil, zdálo se nám, že má tolik zármutku, že již není schopen přidat k něm u další, byť by byl sebemenší. A tak nejpodstatnější část dialogu zůstala nevyslovena, přestože by mu, jak jsm e doufali, bývala mohla vnést do duše klid. Ve vší té jeh o depresi byl zároveň jakýsi pocit pýchy, vědomí hodnoty, pronášené životem přes nepochopení, jímž ho zahrnovala rodina. Tak jsm e mu nemohli příliš pomoci, jen jsm e si přáli, abychom m u mohli být nápomocni při jeho poslední komunikaci s manželkou.

Konečnějsm e pochopili, proč nám nemocniční personál nebyl schopen říci, nakolik si je pan H. své nemoci vědom. Na svou rakovinu totiž zdaleka nemyslel tolik, jako na to, jaký význam má jeho život. Většinu času věnoval přem ítání o svém životě a jeho smyslu, a také o způsobu, jakým to všechno sdělit tomu nejdů­ležitějšímu člověku - své ženě. Byl v hluboké depresi - ne pro svou nevyléčitelnou chorobu, ale proto, že se ještě nevyrovnal se smutkem za své zemřelé rodiče a dceru. Když někdo prožívá tolik bolesti, pak se ho žádná další přidaná bolest vlastně nedotkne. Nicméně jsm e tušili, že bychom mohli jeho trápení o poznání zmírnit, kdyby se nám podařilo najít způsob, jak by si o tom všem mohl popovídat se svou ženou.

Následujícího rána jsm e se s ní setkali, se silnou, energickou a zdravou ženou, přesně takovou, jakou nám ji popsal. Potvrdila tém ěř doslova vše, co o ní řekl: "Život půjde dál stejnou cestou,i když on tady už nebude." Byl příliš slabý, nedokázal ani pokosit

Page 104: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

trávu, aby se při tom úplně nevyčerpal. Muži na farmě bývali jin í- měli svaly a byli silní. Pracovali od úsvitu do západu, zatímco on neměl velký zájem ani o vydělávání peněz... Ano, věděla, že mu nezbývá mnoho života, ale nebyla schopná vzít ho domů. Pláno­vala, že ho dá do ústavu, a chtěla ho tam navštěvovat... Paní H. nám to všechno řekla tónem velmi zaměstnané ženy, která m á ještě spoustu jiných povinností a nepřeje si být dlouho zdržována. Možná, žejsem tehdy pociťovala jakousi netrpělivost, nebo jsem se vcítila do beznaděje pana H., ale hned na místě jsem tenkrát vlastními slovy zopakovala podstatu toho, có nám řekla. Stručně jsem shrnula, že pan H. prostě nesplnil její očekávání, že v m noha ohledech opravdu nebyl příliš dobrý, a že ona vlastně nem á důvod nějak pro něj truchlit, až tu nebude. Když člověk pohlíží zpátky na celý jeho život, skoro si říká, je-li v něm vůbec něco hodno zaznamenání...

Paní H. se na mě náhle podívala, a hlasem, najednou plným citu, na mě tém ěř zakřičela: "Co vy si myslíte? O n byl ten nejčestnější a nejvěrnější muž na světě!"

Posadili jsm e se ještě na několik m inut a já j í řekla o několika dalších věcech, které pan H. zmínil v rozhovoru s námi. Paní H. připustila, že o něm nikdy takhle nepřemýšlela, a byla dokonce ochotna jeho hodnoty uznat. Vrátili jsm e se společně do pokoje nemocného a paní H. zopakovala vlastními slovy to, co jsm e si řekli v mojí kanceláři. Nezapomenu na pacientův bledý obličej zabořený hluboko v polštáři, na ten pohled plný očekávání, na zvědavost v jeho očích - zda se nám podařilo s jeh o ženou promluvit. A pak na jeho rozzářené oči, když slyšel svou ženu říci, "...a pak jsem jí řekla, že jsi byl nejčestnější a nejvěrnější muž na světě, takový se dnes těžko hledá. A cestou domů půjdeme kolem kostela a vyzvedneš si tam něco z té práce, která je pro tebe tak důležitá. Určitě tě na pár příštích dnů zaměstná..."

V jejím hlase jsem cítila jakési ryzí teplo, když s ním mluvila a připravovala ho na odchod z nemocnice. "Nikdy na vás neza­pomenu, co budu živ," řekl mi, kdyžjsem opouštěla pokoj. Oba jsm e věděli, že to nebude trvat dlouho, ale v té chvíli na tom nezáleželo.

Page 105: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

VII

Páté stádium - akceptace

Nadešel čas rozloučení, dejte mi sbohem, bratři!Klaním se vám a sbírám se k odchodu.

Zde vracím klíče od svých dveří - a vzdávám se všech nároků na svůj dům. Žádám vás jen o poslední hřejivá slova.

Dlouhá léta jsme si byli tak blízko, ale dostal jsem více, než jsem mohl dát. Už se rozednilo a lampa, která ozařovala můj temný kout, nesvítí. Byl jsem povolán a jsem hotov ke své cestě.

Thákur, Gitanjali, XCIII

JESTLIŽE měl pacient dostatek času (nejde tedy o náhlou, neoče­kávanou smrt) a pomohl-li m u někdo prožít a zvládnout ona dříve popsaná stádia, dosáhne stavu, kdy není ani deprimován, ani necítí zlost na svůj osud. Bude schopen vyjádřit své předchozí pocity, svou někdejší nenávist vůči žijícím a zdravým, svou dávno již rozpuštěnou zlost na ty, kteří nemusejí čelit svému konci tak brzy. Už nebude truchlit nad hrozící ztrátou tolika pro něj důležitých lidí a věcí, a na svůj nadcházející konec bude pohlížet v jakémsi tichém očekávání. Bude unaven a ve většině případů zcela zesláblý, často bude upadat do krátkého spánku. Není to ona potřeba spát, jakou známe z období deprese, nejedná se tu o spánek coby útěk od reality, ani o spánek, spočinutí v němž přináší úlevu od bolesti, nepohodlí či jiných tram pot. Je to zvolna rostoucí potřeba prodlu­žovat tu část dne, jež je vyhrazena spánku. Něco podobného, jen v obráceném sledu, můžeme pozorovat u novorozených dětí. Není to rezignované a beznadějné "poddání se" typu "co se dá dělat" nebo "dál už bojovat nedokážu", ačkoli podobná prohlášení také

Page 106: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

někdy slýcháme. (Také označují začínající konec zápasu, ale jak je ostatně zřejmé, nejsou vždy projevem akceptace, sm íření,) Akceptace by neměla být chybně považována za šťastné stádium - je to tém ěř ztráta vědomí. Je to, jako když bolest odejde, boj je dobojován, a přijde čas na "poslední odpočinek před dlouhou cestou", jak to vyjádřil jeden pacient. Je to také období, kdy rodina obvykle potřebuje více pomoci,porozum ění a podpory, než sám pacient. Když umírající člověk dojde vnitřního m íru a akceptace, okruh jeho zájmů se zúží. Přeje si být sám, nebo alespoň nebýt vyrušován zprávami a problém y týkajícími se vnějšího světa. Návštěvníci obvykle nejsou zváni, a přijdou-li, pacient zpravidla nemívá náladu na povídání. Většinou si přeje, aby za ním chodilo méně lidí a na kratší dobu. Je to období, kdy je televize na pokoji vypnuta. Naše komunikace se stává stále více neverbální, ubývá slov. Pacient nás může jen gestem ruky pozvat ke chvilce posezení vedle lůžka. Může jen držet naše ruce a mlčky nás požádat, abychom k němu přisedli. Takovéto chvíle ticha m ohou být tím nejsmysluplnějším sdělením pro ty, kdo se v přítom nosti umíra­jícího cítí nesví. Můžeme spolu naslouchat ptačí písni venku za oknem, naše přítom nost může být jen ujištěním a potvrzením, že budem e poblíž až do samého konce. Můžeme jen dát umírajícímu najevo, že je to v pořádku - nic neříkat -, když o všechny důležité věci je už postaráno a je je n otázkou času, kdy zavře své oči navždycky. Naše blízkost jej může znovu ujistit, že nezůstal sám, i když už ne­může mluvit, a stisk ruky, pohled, podepření zad polštářem může sdělit víc, než mnoho "hlučných" slov.

Večerní návštěva může být pro takové setkání nejvhodnější - jak pro návštěvníka, tak pro pacienta končí den. Je to doba, kdy nemocniční personál nenaruší společnou chvíli, kdy nepřijde sestra, aby změřila teplotu, a uklízečka nevytírá podlahu - je to ta krátká chvilka na sklonku dne, kdy lékař už dokončil své pochůzky a kdy pacient.není nikým rušen. Taková večerní návštěva zabere jen chvilku času, ale pro pacientaje důležité vědět, že na něj jeho blízcí nezapomínají, když už pro něj nem ohou nic jiného udělat. Pro návštěvníkaje setkání také přínosem, protože vidí, že um írání není tou děsivou a hroznou věcí, které se tolik lidí chce vyhnout.

Jsou pacienti, kteří bojují až do úplného konce, kteří zápasí a neustále v sobě živí naději, takže je tém ěř nemožné, aby dosáhli stádia akceptace. Jsou to ti pacienti, k teří jed n o h o dne řeknou "už prostě nemůžu dál". Tehdy přestanou zápasit, boj je u konce.

Page 107: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Jinými slovy - čím tvrději vzdorují nevyhnutelnému konci, čím více se jej snaží popřít, tím větším problém em pro ně bude dosáhnout stádia akceptace s klidem a důstojně. Rodina a nemocniční perso­nál m ohou tyto pacienty považovat za houževnaté a silné, mohou tento boj podporovat až do konce, a pacientovo finální smíření se s koncem si pak m ohou vysvětlovat jako zbabělé poddání se, jako podvedení nebo - ještě hůře - jako zavržení rodiny.

Jak zde tedy potom poznáme, kdy se pacient poddává "příliš brzy", kdy cítíme, že malý zápas z jeh o strany v kombinaci se zásahem lékaře mu ještě m ohou dát šanci dále žít. Jak takovouto situaci rozlišit od stádia akceptace, kdy je naše přání prodloužit pacientův život často v protikladu s jeho tužbou po odpočinku a klidné smrti? Nejsme-li schopni rozlišit od sebe tato dvě stádia, způsobíme našemu pacientovi více škody, než dobrého. Budeme zklamáni m arností svého úsilí a nem ocném u člověku prom ěním e um írání v poslední bolestný zážitek.

Následující příběh paní W. je krátkým shrnutím takové situace, kdy lidé, kteří byli nemocné nablízku, nedokázali stav věcí správně rozpoznat.

Paní W., vdaná osm apadesátiletá žena, byla hospitalizována s nádorem v břiše. Zažívala velké bolesti a trápení, ale své vážné chorobě byla schopna čelit důstojně a s odvahou. Stěžovala si velice zřídka a snažila se o co největší soběstačnost. Odmítala jakoukoli cizí pomoc, dokud si vystačila sama, a na nemocniční personál a rodinu velmi zapůsobila svou veselostí a schopností s klidnou myslí čelit hrozící smrti.

Krátce po jejím posledním přijetí do nemocnice na ni najednou padla skleslost. Personál byl z této změny na rozpacích a požádal o konzultáci psychiatra. Když jsm e za ní přišli, nebyla ve svém pokoji, a nenašli jsm e ji ani při své druhé návštěvě o několik hodin později. Konečně jsm e ji objevili na chodbě před rentgenem, kde n epohod lně a p rav d ěp o d o b n ě v bolesti ležela na nosítkách. Po krátkém rozhovoru se ukázalo, že musela podstoupit dvojná­sobné rentgenové vyšetření a musela čekat na zhotovení dalších snímků. Bolest v zádech činila je jí polohu velmi nepohodlnou, v posledních několika hodinách nic nejedla ani nepila , á co bylo nejhorší ze všeho, nutně potřebovala jít na toaletu. To všechno vyprávěla šeptem a .o sobě při tom mluvila jako o člověku "zcela omámeném bolestí". Navrhla jsem , že ji odneseme do přilehlé koupelny. Podívala se na mě - poprvé se slabým úsměvem - a řekla:

Page 108: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

"Ne, nejsem obutá, raději počkám , až b u d u zpátky v pokoji. Do koupelny m ohu dojít sama."

Tento krátký postřeh nám ukazuje jed n u z potřeb pacientky - co možná nejdéle se starat sama o sebe, udržet si důstojné chování a nezávislost, jak nejdéle to bude možné. Rozzlobila se, že její trpělivost byla zkoušena až k bodu, kdy se ze zoufalství málem rozkřičela, kdy už byla tém ěř schopna na chodbě si ulevit a měla na krajíčku - a to všechno před cizími lidmi, kteří si pouze "plnili své povinnosti".

Když jsm e s ní hovořili o několik dnů později, za mnohem příznivějších okolností, bylo zřejm é, ž e je čím dál víc unavená a připravená zemřít. Mluvila krátce o svých dětech, o svém muži, který se o ně bude schopen i bez její pomoci postarat. Jasně cítila, že je jí život, a zvláště pak její manželství, byly dobré a důležité, a že toho zůstalo opravdu už jen málo, co by ještě mohla udělat. Žádala, aby směla zemřít v klidu, přála si zůstat o samotě a chtěla dokonce, aby ji její muž navštěvoval méně. Říkala, že to jediné, co ji ještě drží při životě, je manžel, který se dosud nedokázal smířit se skutečností, že ona musí zemřít. Hněvala se na něj kvůli tomu, a také za to, že se tak zoufale drží něčeho, čeho ona je připravena se vzdát. Vysvětlila jsem jí, že její pocity jso u výrazem přán í oddělit se od tohoto světa, a ona vděčně přikývla, když jsem od ní od­cházela.

Mezitím, aniž bych to věděla já či pacientka, proběhla schůzka chirurgů s jejím manželem. Přestože si chirurgové nebyli jisti, že další operace by mohla prodloužit pacientčin život, její manžel je přesvědčoval, aby udělali vše, co je v jejich silách, a "vrátili čas zpátky". Bylo pro něj prostě nepřijatelné ztratit svou ženu, a nemohl pochopit, že ona s ním už déle být nechce. Její potřebu odloučit se, um írat lehčeji, si vysvětloval jako zavržení, odm ítnutí, které nedokázal pochopit. Nenašel se nikdo, kdo by m u vysvětlil, že se jedná o přirozený proces, jenž je snad známkou toho, že umírající člověk nalezl klid a připravuje se čelit smrti o samotě.

Lékaři se rozhodli operovat pacientku následující týden. Jakmi­le byla o tomto rozhodnutí informována, očividně zeslábla. Ze dne na den požadovala tém ěř dvojnásobné dávky léků proti bolesti. Často žádala o další léky hned poté, co dostala jed n u injekci. Začala být neklidná a úzkostlivá, často volala o pomoc. Stěží bychom v ní poznali pacientku, jakoujsm e znali před několika dny - důstojnou paní, která nem ohlajít do koupelny, protože nem ěla trepky!

Page 109: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Měli bychom ostražitě pozorovat podobné změny chování. Jsou to sdělení, kterými se naši pacienti snaží něco říci. Pro pacienta není vždy snadné otevřeně odm ítnout operaci, jež by snad mohla prodloužit život, s myšlenkou na zoufalého a ke všemu odhodla­ného muže a na děti, které doufají, že se maminka zase vrátí domů.V neposlední řadě bychom neměli podceňovat případný záblesk pacientovy vlastní víry v léčbu, tváří v tvář hrozící smrti. Jak jsm e již řekli, není člověku přirozené smířit se s nevyhnutelností smrti, aniž by nechal pootevřené dveře jakési naději. Proto nestačí pos­louchat pouze zjevné slovní projevy našich pacientů.

Paní W. jasně naznačovala, že si přeje zůstat v klidu. Oznámení o chystaném chirurgickém zákroku jen umocnilo bolesti a pacientčino trápení. Její znepokojení se vystupňovalo v den operace: nebylo v našich silách tuto operaci zrušit, pouze jsm e vyslovili své ostré připomínky a upozorňovali na to, že pacientka nebude operaci tolerovat.

Paní W. nem ěla sílu operaci odm ítnout. Pobyt na operačním sále nesla velmi těžce a považovala ho za velké trápení, křičela a bránila se, dokud ji několik m inut před plánovaným zákrokem neodvezli zpět do jejího pokoje.

Byla očividně celá om ám ená, měla vidiny a paranoické předsta­vy, vypadala zděšeně a zmateně a nebyla schopná komunikovat se zdravotníky. Nicm éně přes toto chování zde zůstával jistý stupeň pozoruhodného vědomí a úsudku. Po návratu do svého pokoje požádala o schůzku se mnou. Když jsem za ní druhý den přišla, podívala se na svého zmateného manžela, který seděl u postele, a pak řekla: "Promluvte s tím člověkem, ať pochopí." Pak se k nám otočila zády, dávajíc tak jasně najevo svou potřebu zůstat o samotě. Byla to moje první schůzka s jejím manželem. Nebyl schopen slova. Nedokázal porozum ět tom u "pomatenému" chování své manželky, ženy vždycky tak klidné a důstojné. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s její rapidně se zhoršující chorobou a nemohl pochopit, o čem celý ten náš "bláznivý rozhovor" vlastně byl.

Manžel mi se slzami v očích řekl, jak je tou nečekanou změnou zmaten. Své manželství popisoval jak o velice šťastné a smrtelnou nemoc své manželky viděl jako nečekanou ránu, kterou nedokáže snést. Doufal, že operace by jim m ohla znovu um ožnit "být si tak blízko, jak o dřív", během m noha let manželského soužití. Pobuřovalo ho odcizení, a snad ještě více "nenormální chování" jeho ženy.

Page 110: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Kdyžjsem se ho zeptala na to, co podle něj potřebuje sama pacientka, a ne on sám, seděl mlčky. Pomalu si začal uvědomovat, že nikdy nevnímal, jaké potřeby jeh o žena má - automaticky, předpokládal, že jso u stejné, jak o ty jeh o . N em ohl pochopit, že pacient může dospět do stádia, kdy sm rt přichází jako velká

Ú leva, a že se nem ocným um írá snadněji, když jim um ožním e a pomůžeme postupně se odpoutat od všech významných vztahů vjejich ž iv o tě j

Naše schůzka byla velmi dlouhá. V průběhu rozhovoru se věci postupně tříbily a vyjasňovaly. Uvědomil si zpátky spoustu situací, které potvrzovaly, že se mu manželka pokoušela sdělit, co si přeje a co potřebuje, ale že on to tenkrát nedokázal vnímat, protože to bylo v rozporu s tím, co si přál sám. Když odcházel, cítil se pan W. o poznání klidněji a volněji, a dokonce odm ítl m ou nabídku, že se s ním vrátím do pacientčina pokoje. Cítil se už sám m nohem schopnější otevřeněji se svou ženou hovořit o možném dalším vývoji její nemoci a měl tém ěř radost z toho, že operace musela být kvůli manželčině "odporu", jak to nazval, zrušena. Reagoval nyní na její psychické selhání slovy: "Můj Bože, ona je snad.silnější než my všichni dohromady. Určitě nás klamala, aby dala najevo, že si žádnou operaci nepřeje. Psychóza pro ni byla jediným výcho­diskem, aby nezemřela dřív, než bude připravena."

Paní W. o několik dnů později potvrdila, že nem ohla zemřít dříve, dokud k tom u její muž nedal svolení. Nedokázala už dál předstírat, že bude v pořádku, a chtěla s ním sdílet své skutečné pocity. Její manžel se pak několikrát pokusil o všem s ní mluvit, přestože to pro něj bylo těžké a rozhovor se m nohokrát vrátil do starých kolejí. Jednou se chytil víry v ozařování, jindy se snažil přesvědčit ji, aby se vrátila domů, že najme soukrom ou ošetřo­vatelku, aby se o ni starala. Během dvou týdnů, jež následovaly po naší společné rozmluvě, za m nou často přišel, vyprávěl o své ženě a svých nadějích, ale také ojejí možné smrti. Nakonec se smířil s tím, že jeho žena bude stále slabší a čím dál m éně schopná účastnit se všech těch věcí, které v jejím životě měly až donedávna takový význam.

Ze svého duševního kolapsu se pacientka zotavila brzy poté, co byla operace s konečnou platností zrušena a je jí manžel se vyrovnal s tím, že se blíží její konec, a byl schopen s ní toto vědomí sdílet. Měla menší bolesti a opět se vrátila do role důstojné paní, která se snaží zvládnout tolik různých věcí, kolik j í je n dovoluje

Page 111: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

její fyzický stav. Nemocniční personál se stal pozornější k jejím u jem ném u vyjadřování, na něž šetrně a citlivě reagoval, přičemž měl vždy na paměti je jí velice důležitou potřebu: až do samého konce si zachovat důstojnost.

Případ paní W. byl pro m noho našich umírajících pacientů typický, přestože pouze u ní jsem byla svědkem tak akutní duševní příhody. Jsem si jista, že to byla obrana, zoufalý pokus zabránit zásahu, který měl prodloužit život, ale na nějž už bylo příliš pozdě.

Jak řečeno již dříve, zjistili jsm e, že lépe jsou na tom pacienti, kteří byli podněcováni k tomu, aby vyjádřili svou zlobu, vyplakali se z prvotního žalu a vyslovili své obavy a představy někomu, kdo dovede tiše sedět a naslouchat. jMěli bychom si uvědomovat, jak jsou takový přístup a takové jednání důležité, ba nezbytné k dosažení stádia akceptace, jež yede k postupnému odloučení (decathexis), kdy již dále neexistuje oboustranná komunikace.

Objevili jsm e dva způsoby, jak dosáhnout tohoto cíle snadněji.(Jedna skupina pacientů k něm u dojde jednoduše a rychle, bez jakékoli pomoci zvenčí - tedy kromě tichého porozumění a absence rušivých vnějších zásahů. /Tak jako onen starší pacient, který cítil a pokorně přijímal blížící se konec svého života, života plného práce a strádání. Ten člověk vychoval své děti a včas vyřídil všechny své zá­ležitosti. Svůj život prožil dobře a bude mít důvod ke spokojenosti, pohlédne-li za sebe - na dobře prožitá léta a spoustu vykonané práce.

'Druhá skupina, ti m éně šťastní pacienti, m ohou dosáhnout podobného stavu těla i duše, mají-li dostatek času, aby se na svou sm rt připravili. Budou potřebovat více pomoci a pochopení svého okolí, podporu pro své úsilí dostat se přes dříve popsaná stádia..

Většinu našich pacientů jsm e viděli zemřít ve stádiu akceptace, kdy necítili strach ani zoufalství. .Nejlépe snad tento stav přirovnat k tom u, co říká Bettelheim o raném dětství: "Vskutku to byl věk, kdy po nás nikdo nic nechtěl a vše, co jsm e si přáli, nám bylo dáno. Psychoanalytici se dívají na rané dětství jako na dobu pasivity, věk prvotní sebelásky, kdy pouze prožíváme sebe sam aj

A tak se snad na konci našeho života, v něm žjsm e pracovali a odpočívali, radovali se a strádali, vracím e zpátky do stádia, ze kterého jsm e začali svou pouť, a kruh života se uzavírá.

Následující dva rozhovory dokum entují příběh manželů G., kteří se pokoušeli dosáhnout stádia akceptace jednoho z nich.

Dr. G., zubní lékař a otec čtyřiadvacetiletého syna, byl hluboce věřící člověk. Zmínili jsm e se o něm v příkladu v kapitole čtyři,

Page 112: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

o zlosti, kdy si klade otázku "Proč právě já?", a kdy připom íná starého George a táže se, proč místo něj nemůže zemřít tento stařec. Přestože případ jeh o akceptace se během rozhovoru jevil jako ukázkový, dával pacient také najevo svou naději. Bylo mu zcela jasné, vjakém stavu je jeh o zhoubný nádor, a jak o profesionál si uvědom oval n ep a trn é šance na to, že by m ohl dál pokračovat ve své práci. N icm éně si nepřál, nebo se nedokázal od h o d la t k tomu, aby uzavřel svou ordinaci, až do doby krátce před tímto rozhovorem . Zam ěstnával sekretářku , aby b ra la je h o telefony a udržoval se v naději, že Pán snad zopakuje událost, která se mu přihodila během válečných let, kdy na něj z krá tké vzdálenosti vystřelili, a minuli ho. Jak říká: "Když na vás někdo střílí ze sedmi metrů, a netrefí se, pak víte, že existuje nějaká jiná moc, že to prostě nebylo v tom, že byste byl lišák všemi mastmi mazaný, nebo něco takového."

LÉKAŘKA: Můžete nám říct, jak dlouho už jste v nemocnici a co vás sem přivedlo?

PACIENT: Ano. Jsem zubní lékař, jak m ožná víte, a ord inuji už pěknou řádku let. Koncem června jsem pocítil tuto náhlou neobvyklou bolest, nechal jsem se ihned zrentgenovat a 7. čer­vence tohoto roku jsem byl poprvé operován.

LÉKAŘKA: Tedy v roce 1966.PACIENT: Ano, v roce 1966. A uvědomiljsem si, že se na devadesát

procentjedná o zhoubný nádor, ale přikládal jsem tomu nepatrný význam, protože to bylo poprvé, co jsem pocítil jakoukoli bolest. Podstoupil jsem operaci ve velmi dobré formě, pozoruhodně se zotavil, a následně se objevila střevní blokáda, a 14. září jsem musel podstoupit další chirurgický zákrok. A od 27. října jsem z vývoje svého stavu nešťastný. Moje žena se spojila se zdejším lékařem a přišli jsm e sem. O d 27. října jsem tedy ve stálém ošetřování. Toje všechno, co o svém pobytu v nemocnici mohu říci.

LÉKAŘKA: Kdyjste se dozvěděl, jakou nemoc opravdu máte? PACIENT: Víte, vlastnějsem věděl, že se nejspíš jedná o rakovinu,

hned poté, co jsem si prohlédl rentgenový snímek, protože nádor v této oblasti bývá na devadesát procent zhoubný. Ale, jak jsem řekl, nezdálo se mi, že by to m ohlo být tak vážné, a vyvíjelo se to docela dobře. Lékař mi v té chvíli nic neřekl, ale ihned po operaci řekli o tom, jak je situace vážná, mojí rodině. O něco později jsem je l se svým synem do sousedního

Page 113: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

města. Všichni jsm e k sobě vždycky měli blízko, byli jsm e vždyckyjednotná a soudržná rodina, atak jsm e mluvili i o mém celkovém stavu a on se zeptal: "Řekla ti už máma, co ti opravdu je?" A já jsem odpověděl, že ne. A tak vím, že jím to hluboce otřáslo, ale řekl mi, že když lékaři provedli první operaci, nebyl to pouze nádor, ale metastázy, které zachvátily všechny tělní orgány s výjimkou ja te r a sleziny. Bylo to inoperabilní a jájsem to začínal tušit. Můj chlapec poznal Pána, když mu bylo deset let, a od té doby jsm e s ním chtěli sdílet jeho zkušenosti s Bohem, dokud nedospěje a neodejde na studia. Díky téhle zkušenosti ohromně dozrál.

LÉKAŘKA: Kolikje mu nyní let?PACIENT: V neděli mu bude dvacet čtyři. Po našem rozhovoru

jsem si uvědomil hloubku jeh o dospělosti.LÉKAŘKA: Jak js te reagoval na to, co vám řekl?PACIENT: Tedy, abych byl upřímný, víceméně jsem to tušil,

protože jsem si všiml několika věcí. Nejsem zas tak docela nepoučený - dvacet letjsem pracoval v nemocnici, znal jsem se dlouho s nem ocničním personálem, a těm to věcem docela rozumím. T enkrát mi syn rovněž řekl, že asistující chirurg sdělil mé ženě, že mi zbývají čtyři až čtrnáct měsíců života. Nepocítil jsem nic. Má duše byla v úplném klidu, kdyžjsem to zjistil. Ani na chvíli jsem nepocítil depresi. Předpokládám, že skoro každý na mém místě by se podíval na někoho jiného a řekl by si, proč se to nem ohlo stát raději jem u. I toto mi několikrát prošlo myslí, ale je to jen pomíjivá příhoda. Vzpomínám si, jednou jsm e byli na cestě do ordinace, abychom vzali poštu. Ulicí pro ti nám se belhal stařec, vídal jsem ho tak už jako kluk. Před pár lety m u m inula osm desátka, není tu na zemi už k ničemu, pokud my, smrtelníci, můžeme něco takového říct. Má revma, je to mrzák, celý špinavý, prostě je na tom tak, jak by nikdo z nás určitě nechtěl dopadnout. Okamžitě mě napadlo, proč to místo m ě nemůže být třeba starý George? Ale nebyla to podstatná úvaha, bylo to snad jedinkrát, kdy jsem na to pomyslel. Těším se na setkání s Pánem, ale stejně tak bych rád zůstal naživu co m ožná nejdéle. Ale cítím, že nejhorší je odlou­čení se od rodiny.

LÉKAŘKA: Kolik m áte dětí?PACIENT: Jen jedno.LÉKAŘKA: Jednoho syna?

Page 114: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENT: Jak říkám, byli jsm e si navzájem vždycky velice blízko a byli jsm e velmi soudržná rodina.

LÉKAŘKA: Když jste si byli tak blízcí, a když vy jste zubní lékař, který tém ěř s určitostí věděl, že se jed n á o rakovinu, poté, co jste si prohlédl rentgenové snímky, jak možné, že jste o tom nikdy s manželkou a synem nehovořili?

PACIENT: No, to nem ohu s určitostí říci. Teď vím, že moje žena a syn očekávali, že po chirurgickém zákroku a krátce trvajících nepříjemnostech se dostaví kladné výsledky. Nechtěl jsem je znepokojovat. Chápu, že se manželka zhroutila, když j í řekli pravdu. Můj syn, toto bylo období, kdy dospěl v muže, byl v té do b ě velkou o p o ro u . Ale od té doby jsm e o to m hovořili s manželkou velice upřím ně a hledám e záchranu, protože věříme, že Pán může léčit. Je toho schopen a ať zvolí pro svou léčbu jakoukoli metodu, já ji přijmu. Nevíme, jaký lék stvoří, nevíme, odkud objev tohoto léku přijde. Člověk přece může vykopat ze země kořínek a říci, že by to mohlo být užitečné při léčení toho a toho. A ono se to už nejed n o u stalo. Skoro ve všech nemocničních laboratořích nechávají laboranti růst podobné maličkosti, protože tuší, že by se to třeba mohlo nějak uplatnit při výzkumu rakoviny. Jak vlastně lidi může něco takového napadnout? Je to záhadné a zázračné, když tak o tom přemýšlím, a jsem přesvědčen, že všechno to pochází od Boha.

KAPLAN: Soudím, že vaše víra p ro vás znam ená m noho nejen v této nemoci, ale i dlouho předtím .

PACIENT: Ano, znamená. Dosáhl jsem spasitelné víry v pána Ježíše Krista asi před deseti lety. Dostal jsem se k ní díky studiu Písma svátého, kteréjsem ovšem nedokončil. Nejvíce mě v mojí víře upevnilo, kdyžjsem si uvědomil, že jsem vlastně hříšník. To jsem si ale nikdy dřív neuvědomoval, protože jsem vždycky žil jako slušný člověk.

LÉKAŘKA: Co vás před těmi deseti lety přivedlo'k víře v Boha?PACIENT: To bylo m nohem dříve, než před deseti lety. V zámoří

jsem se setkal s jedním duchovním, a on hovořil o velice zajímavých věcech. A myslím si, že když na vás vícekrát střílejí a minou, že prostě musí existovat něco mimo vás, a zvlášť, když ten, kdo po vás střílí, není ani sedm m etrů od vás. Jak jsem už řekl, vždyckyjsem byl slušný člověk - neklel jsem , nemluvil jsem neslušně, nepil jsem ani nekouřil, nepletl se do cizích věcí. Nechodil jsem za ženami, tedy alespoň nijak zvlášť, byl jsem

Page 115: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

snad vždycky slušný a poctivý člověk. A tak jsem si až do té chvíle neuvědomil, že přesevšechno jsem úplně obyčejný hříšník. Na tom setkání byly asi tři tisíce lidí, a na závěr své bohoslužby, nepa­matuji si už ani, o čem tenkrát kázal, požádal ten duchovní přítom né, aby následovali Boha. Nevím proč jsem se přidal, ale byl jsem k tom u čímsi nucen. Později jsem nad tím svým rozhodnutím hodně přemýšlel a vzpomněl jsem si při tom na jednu příhodu ze svých šesti let. Myslel jsem si tehdy, že až mi bude šest roků, celý svět najednou zkrásní a všechno se změní. Máma toho rána scházela se schodů a uviděla mě stát před ohrom ným zrcadlem, které jsm e měli v obýváku. Řekla mi: "Všechno nejlepší, Bobby, co děláš?" Odpověděl jsem , že se na sebe dívám. "A co vidíš?" zeptala se máma. "No,"já na to, 'je mi právě šest let, ale vypadám stejně, cítím se stejně a z vůle Boží jsem stejný." Ale potom, mnohem později, kdyžjsem o tom přemýšlel víc a do větší hloubky, zjistil jsem , že nezůstávám stejný, že třeba už nem ůžu tolerovat věci, které jsem toleroval dřív.

LÉKAŘKA: Například?PACIENT: No, jak víte, když se hodně stýkáte s lidmi - což

podnikatelé dělají dost pravidelně - stává se, že mnoho náhlých schůzek a kontaktů se odehrává v barech. Před vlastní pracovní schůzkou se m noho lidí odebere do hotelového či motelového baru, a tam se nad skleničkou přátelí. Nevadilo mi to. Sám jsem nepil nic, ale nevadilo mi, když pili druzí. Ale později mi to vadit začalo a považoval jsem to za nepřijatelné. Přestal jsem dělat věci, které jsem až do té doby dělal, a tehdy jsem poznal, žejsem se změnil.

LÉKAŘKA: Pom áhá vám to nyní, kdy se musíte vyrovnat se svou term inální nemocí?

PACIENT: Ano, velice. Jakjšem řekl, jsem úplně klidný už od chvíle, kdy jsem se probudil z narkózy po první operaci. Byl jsem tak klidný, jak to je n šlo.

LÉKAŘKA: Nemáte strach?PACIENT: M ohu vám opravdu upřím ně říci, že se nebojím.LÉKAŘKA: Víte, doktore G., vyjste neobyčejný člověk. Opravdu

zřídkakdy se setkáme s někým, kdo hledí tváří v tvář své smrti bez jakéhokoli strachu.

PACIENT: To proto, že věřím, že se po smrti setkám se svým Pánem.

Page 116: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Na druhou stranu ale stále doufáte v nějakou léčbu nebo nějaký objev, je to tak?

PACIENT: Ano. Písmo svaté slibuje vyléčení, jestliže o to žádáme Boha. Modlil jsem se za to a odvolával jsem se na tyto sliby. Ale zároveň chci, aby se děla vůle Boží. A to svrchovaně, bez ohledu na má osobní přání.

LÉKAŘKA: Co jste změnil ve svém každodenním životě od té doby, co jste zjistil, že máte rakovinu? Je váš život v něčem jiný?

PACIENT: Myslíte v tom, co dělám? Za pár týdnů půjdu z nemoc­nice, nemůžu říct, co bude pak. Až dosud jsem byl víceméně' denně v nemocnici - znáte nem ocniční praxi, víte, jak to chodí.

KAPLAN: Jestli jsem dobře slyšel, co jste říkal před chvílí, připa­dalo mi to hodně známé. Vy vlastně říkáte to, co říkal Ježíš než byl ukřižován: "Ne má vůle, ale Tvoje se staniž."

PACIENT: To mě nenapadlo.KAPLAN: Smysl toho, co jste řekl, je stejný. Přejete si, je-li to

možné, aby se ještě nenaplnily vaše dny, ale zároveň máte hlubší přání: buď vůle Tvá.

PACIENT: Vím, že mám před sebou je n velice málo života - možná několik let, možná několik měsíců. Samozřejmě, nikdo z nás nemá žádnou záruku, že se dnes večer dostane v pořádku domů.

LÉKAŘKA: Máte nějakou konkrétní představu o tom, jak to bude dál, co se stane?

PACIENT: Vím, že přijde, co má. Je to psáno v Písmu. A na tom je založena moje víra.

KAPLAN: Myslím, že bychom neměli déle pokračovat. Pan G. směl vstát z postele vlastně teprve před chvílí. Snad tedy ještě několik minut, než bude pan G. úplně vysílen.

PACIENT: Tedy, já se cítím velmi dobře.KAPLAN: Opravdu? Řekl jsem lékaři, že vás nebudem e dlouho

zdržovat.LÉKAŘKA: Necháme to na vás - jestli se cítíte, byť jen nepatrně,

unaven. Jak na vás působí rozhovor na takovéto nepříjemné téma, pane G.?

PACIENT: Víte, vůbec si nemyslím, že by to bylo nepříjemné téma. Když ode mě dneska ráno odešli důstojní otcové I. a N., chvíli jsem o tom přemýšlel, a nijak nepříjem ně to na mě nepůsobilo. Doufám, že bych mohl být užitečný někomu, kdo čelí své blížící smrti, a nemá tak pevnou víru, jako m ám já.

Page 117: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Co si myslíte, že bychom se měli od našich těžce nemocných a umírajících pacientů, se kterými hovoříme, dozvě­dět, abychom jim mohli lépe pomoci čelitjejich osudu? Zvláště pak těm, kteří nemají takové štěstí jako vy - neboC vy máte svou víru a ta vám zjevně pomáhá.

PACIENT: To je něco, o čem jsem už trochu přemýšlel, od té doby, co jsem nemocný. Jsem pro velice šetrný přístup k tomu, když pacientovi sdělujete jeho úplnou diagnózu, protože spousta lidí se úplně složí, když se dozvědí, že jejich nemoc je smrtelná. Došel jsem k tom u, že pouze vlastní zkušenost vám může říct, jak k pacientům přistupovat.

LÉKAŘKA: T o je jed en z důvodů, proč hovoříme s pacienty právě tady, tak, aby to ošetřovatelé a další nemocniční personál mohli sledovat. Aby viděli jednoho pacienta po druhém a dokázali poznat, kdo o své nemoci opravdu hovořit chce, a kdo o ní naopak nechce ani slyšet.

PACIENT: Myslím, že vaše první návštěva by měla být neutrální, dokud nezjistíte, jak hluboce je pacient citlivý, jaké má zážitky, jakého je náboženství a ja k á je je h o víra.

KAPLAN: Dr. R. před chvilkou řekla, že dr. G. ma štěstí, ale já si myslím, že vy tu mluvíte spíš o důležitých věcech, které se zrodily z téhle zkušenosti - jako je třeba váš vztah k synovi, který díky vaší nemoci dospěl. A vy si ho za to vážíte.

PACIENT: Ano. Také jsem si myslel, že máme štěstí. Ale tady je třeba' říct něco blíže, protože cítím, že tohle všechno není záležitostí štěstí. Víra v Pána, našeho Spasitele, není dílem náhody, pouhého štěstí. Je to hluboká a nádherná zkušenost a myslím si, že člověka připravuje na nadcházející životní změny, na zkoušky, kterým musíme čelit. Všichni musíme podstupovat zkoušky nebo čelit nemocem, ale víra nás připravuje na to, abychom se s nimi vyrovnali, protože, víte, tedy, jak už jsem říkal, když na vás ze sedmi m etrů vystřelí a netrefí, je vám jasné, že prostě musí existovat nějaká síla mimo vás, aC se na svět díváte jakkoli. Říká se, že na smrtelném loži není nikdo ateista, aje to pravda. Člověk na smrtelné posteli má velice blízko k Bohu. A nemusí to být je n umírající, ale také třeba někdo po těžké nehodě - když je život v ohrožení a člověk si uvědomuje, že to možná nepřežije, automaticky se modlí k Bohu. Není to otáz­ka štěstí, je to hledání a nalézání toho, co pro nás náš Pán připravil. ■

Page 118: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Nem ělajsem na mysli štěstí jako nahodilost, náhodu- spíš jako naději v radostnou, šťastnou událost.

PACIENT: Ano, rozumím. Ano, je to radostná zkušenost. Je úžasné, jak prožíváte nemoc, jak o je tahle, a ostatní se za vás modlí, když si to uvědomujete, že ostatní se za vás modlí. Je to pro mne ohrom ná pomoc, a vždycky byla.

KAPLAN: Je zajímavé, o čem jste se zmiňoval dr. R. než jsm e přišli na tento seminář - nejste sám, kom u jsou vaši blízcí užiteční. Vaše žena je rovněž schopna dodávat sílu lidem, jejichž příbuzní zde um írní, a nabídnout jim modlitbu.

PACIENT: T o je další věc, o které jsem se chtěl zmínit. Má žena se teď úplně změnila. Stala se vnitřně m nohem silnější. Dřív na mně byla úplně závislá. M ožnájste si toho všimli - jsem velice soběstačný člověk a vždyckyjsem bral všechnu odpovědnost na sebe. Moje manželka tak neměla příležitost dělat řadu věci, které jinak ženy dělají - starat se o účty, rodinu a podobně - a byla proto úplně závislá. Ale teď se docela změnila, je nyní m nohem vážnější a vnitřně silnější.

LÉKAŘKA: Myslíte, že by j í pomohlo, kdybychom si s ním o tom trochu pohovořili, nebo by toho na ní bylo příliš?

PACIENT: No, nemyslím si, že byjí to mohlo ublížit. Je křesťanka, ví, že Pán je její spasitel už od útlého dětství. Když byla malá, léčila se s okem. Specialisté se už chystali, že ji pošlou do nemocni­ce v St. Louis, kde j í měli oko vzít - měla v něm nějaký těžký zánět. Dostalo se jí zázračného vyléčení, a díky tom u přivedla jiné, mezi nimi i jednoho lékaře, k poznání Pána. O na odjakživa byla hluboce věřící metodistka, ale to uzdravení její víru ještě upevnilo, a zvláště pak zážitek s oním obráceným lékařem, ten její víru upevnil ještě víc.

LÉKAŘKA: Dostal jste se třeba někdy v mládí, nebo vůbec někdy před svým onemocněním, do nějakých velkých nesnází, nebo přihodilo se vám něco velmi smutného? Abyste mohl porovnat, jak jste se k tom u stavěl tehdy, s tím, jak to berete nyní?

PACIENT: Ne, ale často jsem se nad sebou zamýšlel a divil se, jak jen jsem to mohl dokázat. Vím, že to bylo možné pouze s pomocí Boží. Protože se mi nikdy nestalo nic hrozného, krom ě ohro­žení, které mě ovšem v mnoha ohledech ovlivnilo. A samozřejmě, během druhé světové války jsem bojoval na frontě. To byl můj první stres a bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem skutečně vědomě čelil smrti.

Page 119: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Myslím, že je čas skončit. Ale možná se za vámi čas od času přijdem e podívat.

PACIENT: To budu rád.LÉKAŘKA: Velice vám děkuji za to, že jste přišel.PACIENT: Bylo mi potěšením.

Paní G., manželka dr. G., přišla na návštěvu právě ve chvíli, kdy jsm es pacientem odcházeli na rozhovor. Potkali jsm e ji na chodbě a kaplan, který ji znal z dřívějších návštěv, jí krátce vysvětlil, o co se jedná. Projevila zájem a m yjsme jí nabídli, aby si s námi později popovídala i ona. Zatímco jsm e hovořili sjejím manželem, čekala ve vedlejší místnosti a je n co odešel do svého pokoje, pozvali jsm e ji dál. Měla tedy pom ěrně málo času na rozmyšlenou, neboťjinak obvykle mezi naším pozváním a vlastním rozhovorem uplyne delší doba, aby se lidé mohli skutečně svobodně rozhodnout.

LÉKAŘKA: Asi je to pro vás tak trochu překvapení - přijít na návš­těvu za svým manželem, a najednou se octnout u takovéhoto rozhovoru. Mluvila jste s kaplanem ö tom, jaký má tohle

. všechno smysl?PANÍ G.: Částečně.LÉKAŘKA: Jak jste snášela to, že váš manžel vážně a neočekávaně

onemocněl?PANI G.: Tedy, musím říct, že zpočátku to byl hrozný šok. LÉKAŘKA: Až do letošního léta byl úplně zdravý?PANÍ G.: Ano, přesně tak.LÉKAŘKA: Nikdy předtím nebyl vážně nemocný, na nic si nestě­

žoval?PANI G.: Ale ano, párkrát si stěžoval na bolesti.LÉKAŘKA: A pak?PANI G.: Léčili jsm e to a někdo navrhl rentgenové vyšetření.

A potom jsm e byli na té operaci. Až do té dobyjsem si pořádně neuvědomovala, že by to opravdu mohlo být něco vážného.

LÉKAŘKA: Kdo vám o tom řekl, a jakým způsobem?PANI G.: Náš lékař je naším blízkým přítelem. Ještě před operací

mi telefonoval a říkal,že se asi bude jednat o rakovinu. "Ach, to ne," odpovědělajsem tenkrát. "Možné to bohužel je," řekl, "tak vás jenom varuji." Bylajsem tedy částečně připravená, ale když mě pak řekli, že to je ještě vážnější, vůbec jsem si to zpátky nespojila. "Nezvládli jsm e to celé," řekl doktor, a to je první věc,

Page 120: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

na kterau se pamatuji. Víte, úplně to m nou otřáslo, protože jsem si m yslela, že to nem ůže trv a t n ijak d lo u h o . J e d e n z doktorů nám řekl, že manželovi zbývají tak tři, čtyři měsíce života. Jak se s něčím takovým srovnat. První, co jsem udělala, bylo, že jsem se začala modlit. I během celé operace jsem se modlila. Modlila jsem se hrozně sobeckou'm odlitbu za to, aby to nebylo zhoubné. Samozřejmě, tak se na to díváme my lidé. My lidé chceme, aby to bylo takhle. Až do chvíle, než jsem to přenechala Bohu, jsem neměla takový klid, jaký bych mít měla. Den operace byl samozřejmě strašně těžký a ta dlouhá noc byla hrozná. Ale právě v onu nocjsem našla klid a mír a to mi dodalo odvahy. Našla jsem v Bibli m noho Pasáží, které mi daly sílu. Máme doma rodinný oltář. Víte, krátce předtím , než se to stalo, jsm e se naučili nějaké citáty z-Písma zpaměti. A pak jsm e šije stále opakovali a opakovali. Tenhle je z Jerem jáše 33:3, a zní takto: "Volej ke m ně a odpovím ti. Chci ti oznám it veliké a nedostupné věci, které neznáš." Všichni jsm e se to naučili nazpaměť.

LÉKAŘKA: To bylo ještě předtím , než jste se dozvěděli o té nemoci?

PANÍ G.: Asi dva týdny předtím . A, víte, okamžitě se mi to vybavilo a pořád jsem si to opakovala, a pak jsem v Janově evangeliu nalezla tolik myšlenek, které mě přím o oslovovaly: "Požádáš o cokoliv v mém jm énu, učiním to." Přálajsem si, aby se děla Boží vůle, a jedině díky tom u jsem m ohla najít sama sebe. Mohla jsem to přestát, protože jsm e si byli velice oddaní a měli jen jediného syna. Chlapec v té době nebyl doma, bydlel na koleji. A na koleji je pořád hodně práce. Ale přijel a spolu jsm e doslova procházeli Písmo svaté, hledajíce v něm pomoc. Nádherně se se mnou modlil, a pak lidé z našeho sboru, ti byli také velice milí. Přicházeli k nám a četli jsm e spolu různé pasáže z Bible. Četla jsem je již m nohokrát, ale nikdy pro m ě nezna­menaly tolik, co teď.

KAPLAN: V těch chvílích vystihovaly, ba přím o slovy vyjadřovaly vaše pocity.

PANÍ G.: Pokaždé, kdyžjsem otevřela Bibli, bylo v ní něco, co jako by promlouvalo přímo ke mně. Až jsem si říkala, inu, snad z toho všeho vzejde něco dobrého . Tak jsem to tedy brala a každý den jsem nacházela sílu tom u čelit. Můj manžel je hluboce věřící, a když mu řekli o jeh o stavu, zeptal se mě:

Page 121: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

"Co bys dělala, kdyby tobě řekli, že ti zbývají čtyři až čtrnáct měsíců života?" Prostě bych se plně svěřila do Božích rukou a věřila v Něho. Pochopitelně, na poli medicíny bych chtěla, aby pro mého muže udělali všechno, co jde. Lékaři tam u nás nám říkali, že už nem ohou dělat víc, víte, já jsem navrhovala ozařování nebo kobalt, ale oni to nedoporučovali, říkali, že to je beznadějný případ. Ani manžel však není člověk, který by se hned vzdal. Tedy, pak jsm e o tom spolu mluvili, říkalajsem mu: ty víš, že Bůh, on může působit jen prostřednictvím lidí a může ovlivnit lékaře. A řekla jsem , žejsem viděla ten článek, soused nám přinesl časopis, a m yjsme si ho přečetli. Dokonce jsem to ani neprobrala se svým mužem, prostě jsem se spojila s tím doktorem tady v nemocnici.

LÉKAŘKA: Nějaký článek?PANI G.: Ano, v časopise. Pomyslela jsem si - zkrátka, teď mají

velké úspěchy. Vím, že neexistuje lék, ale nějaké úspěchy mají. Napsala jsem m u doporučený dopis a on jej dostal v sobotu ráno. Jeho sekretářka tam zrovna nebyla, tak mi zavolal sám. Řekl: "Velice mě zaujal váš dopis. Je velmi srozumitelný, ale potřeboval bych ještě mikroskopický nález. Dal by vám ho váš lékař, a poslat mi ho můžete stejně jako tento dopis. Posílala jste ho včera a dnes ráno jsem ho měl na stole." Tak jsem to udělala a on mi hned zatelefonoval: "Moc vám toho slíbit nemůžu, ale věřím, že to není tak docela beznadějné." Ta slova mi zněla nádherně. Konečně tu bylo něco jiného, než jen sedět a čekat, jak nám radili naši lékaři.Pak se zdálo, jako by všechno šlo hrozně rychle. Přijeli jsm e

sanitkou. A mohu říci, že ten večer, kdy mého muže prohlédli, nám moc velkou naději dát nemohli. Byli jsm e tém ěř v pokušení otočit se a vrátit se dom ů. A opět jsem se za jeho vyléčení modlila. Ten večer jsem odešla z nemocnice, šlajsem spát k příbuzným. Nevě­děla jsem , co bude ráno. Nechali to na nás, abychom se rozhodli, jestli pokračovat v té to léčbě, nebo ne. Znovu jsem se m odlila a říkala si, že udělám e, co bude v našich silách. Myslelajsem na to, že rozhodnout se musí můj manžel sám, ne já. Kdyžjsem to ráno přišla do nemocnice, byl už rozmyšlený: "Budu pokračovat," řekl. Doktoři říkali, že zhubne o dvacet až třicet kilo, a on už tolik ztratil po těch dvou operacích. Nevěděla jsem , co dělat. Moc mě to nepřekvapovalo, protože jsem tušila, že takhle nějak se to bude vyvíjet. A pak, když začali s léčbou, mu bylo hodně, hodně zle.

Page 122: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Ale, jak užjsem řekla, nic nám neslibovali, a my měli jen tenjediný paprsek naděje, že ta léčba snad pomůže zmenšit nádor a uvolnit střevní průchod. Měli jsm e částečnou neprůchodnost střev a tohle byla šance. Po celou tu doby bývaly chvilky, kdy jsem ztrácela odvahti. Ale mluvívala jsem s různými pacienty tady v nemocnici, byli to velmi nemocní lidé. A říkala jsem si - tak tady jim dodáváš odvahu, a přitom se podívej, jak pro nás kolikrát vypadají věci černě. Ale prostě jsem tu zůstala. A pořád se na to dívám stejně. Vím, že výzkum na tom to poli neustále pokračuje, v Písmu svátém stojí, že s Bohem není nic nemožné.

LÉKAŘKA: Ačkoli jste smířená s osudem, chováte zároveň také naději, že by se snad ještě něco mohlo stát:

PANÍ G.: Ano, tak je to,LÉKAŘKA: Také jste hovořila v m nožném čísle - my jsm e byli

na operaci, my jsm e se rozhodli pokračovát. Znam ená to, že se vy a váš manžel opravdu ve všem shodujete?

PANÍ G.: Víte, já si myslím, že jestli se už nem á uzdravit, jestli už se jeho čas naplnil, věřím, že to je vůle Boží.

LÉKAŘKA: Jak starý je váš manžel?PANI G.: Bylo mu padesát, právě ten den, kdy jsm e sem přišli. LÉKAŘKA: Když jste přišli do nemocnice.KAPLAN: Řekla byste, že tato zkušenost vaši rodinu nějak víc

sblížila?PANÍ G.: Jak by ne, samozřejmě, že nás to sblížilo. Když už nic

jiného, poznali jsme svou závislost na Bohu. Myslíváme si, že jsme docela soběstační, ale v okamžicích, jako je tenhle, poznáte, že zas tak moc soběstační nejsme. Naučila jsem se uvědomovat si tu závislost, žít dneškem, přítomnou chvílí, a neplánovat. Máme dnešek, ale možná už nebudem e mít zítřek. Jak říkám, jestli se můj muž nevyléčí, cítím, žeje to v rukou Božích. A snad ta naše zkušenost někomu dodá naději a posílí jeh o víru v Boha.

KAPLAN: Vycházíte dobře s personálem? Vím, že máte pěkné vztahy s jinými pacienty. Hovořili jsm e spolu o tom, když jsm e uvažovali, jak pomoci jejich příbuzným. T enkrát jsem si všiml toho, co jste sama řekla před chvílí - uvědomilajste si, že s druhými mluvíte optimisticky. Jaké to tady je pro někoho, kdo není zdejší, kdo není z našeho města? Jak vám pom áhá personál? Co prožívá člen rodiny ve chvíli, jako je tato, kdy mu umírá někdo tak blízký, jako je jeho manžel?

Page 123: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PANI G.: Tedy, od té doby, co ošetřuji svého manžela, jsem hovořila s m noha zdravotními sestrami. Zjistila jsem, že jsou mezi nimi oddané křesťanky, které říkají, že víra v Boha - že síla bojovat s nem ocí a nepoddat sejí, že s ní hodně souvisí. Vcelku si myslím, že jsm e spolu vycházely dobře. Líbilo se mi, jak byly otevřené a upřím né. A věřím tom u, že členové rodiny nepro­žívají takový zmatek, když jim někdo vysvětlí a řekne, jak věci opravdujsou, i když naděje je v takovou chvíli tak nějak matná a mlhavá. Myslím, že to přijmou. A opravdu si myslím, že většina lidí v nemocnici, že jsou takový silný a pevný kolektiv.

KAPLAN: Řekla byste, že to není jen váš osobní názor, ale že se shoduje také s pohledem jiných rodin, se kterými jste se tu setkala?

PANÍ G.: Ano.KAPLAN: Chtějí znát pravdu?PANI G.: Ano. Tolik rodin říká, tedy, že tady jsou prostě báječní.

Ajestli to nevědí oni, tak už to neví nikdo. Všimla jsem si, že lidé z personálu se třeba běžně procházejí atriem a hovoří s ostatní­mi návštěvníky. Říká se, že personál je tu hodně šikovný.

LÉKAŘKA: Mohli bychom něco zlepšit?PANÍ G.: Řekla bych, že my všichni můžeme něco zlepšit. Vím,

ž e je tady n ed o sta tek sester. Myslím, že někdy se stane, že zvonící zvonek zůstane bez odezvy, a někdy i tehdy, kdy by tedy opravdu neměl, ale taková je asi situace všude. Sester je prostě málo. Když to srovnávám s dobou před třiqeti lety, kdy jsem pracovala jak o ošetřovatelka, hodně se to změnilo. Ale myslím, že vážně nemocným pacientům se tu dostává hodně pozornosti i bez speciálních ošetřovatelek.

LÉKAŘKA: Máte nějaké otázky? Paní G., kdo řekl vašemu muži, jak je nemocný?

PANI G.: Jako první jsem m u to řekla já.LÉKAŘKA: Jak jste m u to pověděla, a kdy?PANI G.: Řeklajsem mu to v nemocnici, tři dny po první operaci.

Cestou do nem ocnice mi řekl: "No, jestli je to rakovina, nevěš hlavu." Takhle to řekl, a já odpověděla: "Nebudu, ale rakovina to není." Třetího dne po zákroku odjel náš přítel lékař na dovo­lenou. Bylo to v červenci. Já jsem mu to řekla - on na mě jednu chvíli tak zvláštně pohlédl, tak jsem řekla: "Asi bys chtěl vědět, co ti vlastně udělali?" "No, m ně nikdo nic neřekl," odpověděl. Řeklajsem mu, že mu museli vzít pětačtyřicet centimetrů tenkého

Page 124: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

střeva. "Pětačtyřicet centimetrů?!" on na to. "Tak to určitě zajeli do zdravé tkáně." Neřekla jsem m u celou pravdu, dokud ho nepustili domů. A pak, asi takové tři týdny po operaci, jsm e seděli, jen sami dva, v obývacím pokoji, a tehdy jsem mu to řekla. "Tak to musíme využít toho, co nám zbývá, jak nejlépe budeme moci," odpověděl. T oje prostě jeho přístup. A tak se asi na dva měsíce vrátil do své ordinace a pracoval. Pakjsm e odjeli na dovolenou. Syn se uvolnil ze studií a jeli jsm e do Estes Park. Bylo nám opravdu krásně. Manžel dokonce hrál golf.

LÉKAŘKA: V Coloradu?PANI G.: Ano. Syn se tam narodil. Bydleli jsm e v Coloradu, když

tam manžel sloužil. Máme to tam rádi a skoro každý rok tam jezdíme na prázdniny. A byla jsem velice vděčná za to, že tam společně můžeme trávit ty krásné chvíle. Asi týden potom , co se manžel vrátil ke své práci, začaly ty problémy s neprůchodností střev. A nádor, který mu odoperovali, mu v těch místech zase začal růst.

LÉKAŘKA: Uzavřel svou ordinaci úplně?PANÍ G.: Jen na pět týdnů. Pak, po té první Operaci začal znovu

pracovat. Pak ordinaci otevřel po našem návratu z dovolené. Byl tam asi týden, šestnáct dnů pracoval po své operaci 7. července.

LÉKAŘKA: Co je s jeho ordinací teď?PANÍ G.: Je prostě zavřeno. Sekretářka vyřizuje telefony. Každý

chce vědět, kdy se manžel vrátí. Tak jsm e, já jsem napsaja inzerát, rádi bychom ji prodali. Není na to teď zrovna nejlepší doba. Jeden zájemce se na ni má tenhle měsíc přijít podívat. Ale manžel je v takovém vážném stavu, nem ůžu od něj prostě odjet, a přitom je tolik věcí, o které bych se měla dom a postarat. Tak aspoň syn přejíždí sem a tam.

LÉKAŘKA: Co studuje?PANÍ G.: Teď zrovna přerušil. Začal studovat zubní lékařství, pak

se trochu přeorientoval, ale m om entálně ho to nejvíc táhne ke všem těm věcem doma. Jak říkám, ve škole studoval velmi pil ně, ale když se zhoršil stav jeh o otce, děkan m u umožnil několikaměsíční přerušení studia. Takže teď stojí p řed rozhod­nutím, co dál.

LÉKAŘKA: Myslím, že bychom měli končit. Máte nějaké otázky, paní G.?

PANÍ G.: Děláte to všechno proto, abyste zjistili, jestli můžete něco zlepšit?

Page 125: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Tedy, vede nás k tom u více důvodů. Především se snažíme za pom oci našich vážně nemocných pacientů poznat, d m procházejí. Z čeho mají strach, co si představují a na co myslí, jak prožívají osam ění - a jak to všechno můžeme pocho­pit a pomoci jim : Každý pacient, se kterým tady hovoříme, má jiné problémy a potýká se sjinými vnitřními konflikty. Čas od času rovněž hovoříme s příbuznými - ja k to snášejí oni, a může-li jim v tom nějak pomoci personál.

PANI G.: H odně lidí mi říkalo: "My nechápeme, jak můžeš něco takového dělat." Víte, ale já prostě jenom vím, co v lidském životě znam ená Bůh, a vždyckyjsem to cítila. Chodila jsem do kursu pro ošetřovatelky a vždyckyjsem měla štěstí na dobré křesťany. Slyšelajsem a četla různé věci, dokonce i o filmových hvězdách. Když mají víru a věří v Boha, je to pro ně něco, na co se m ohou spolehnout. Je to i můj názor a myslím si, že na tom je také založeno šťastné manželství.

Manželka dr. G. je dobrým příkladem toho, jak na neoče­kávanou zprávu o zhoubném onem ocnění reaguje blízký příbuzný. Po počátečním šoku následuje krátce trvající odmítavý postoj: ''Ne, to nemůže být pravda.” Později se žena snaží v této tíživé situaci nalézt nějaký smysl, a útěchu nachází v Písmu svátém, které bylo pro její rodinu vždy zdrojem inspirace. Přes zjevnou akceptaci, tedy přes to, že se očividně smířila s osudem, udržuje si také naději- "výzkum pokračuje" - a modlí se za zázrak. Tato změna v životě rodiny jednak prohloubila jejich víru, jednak ženě pomohla, aby se stala daleko soběstačnější a nezávislejší.

Zvlášť důležitým rysem tohoto dvojitého rozhovoru je onen rozpor v příběhu, kdy se dozvídáme dvě odlišné verze toho, jak byl pacient o své nemoci zpraven. Je to jev pom ěrně typický a musíme se snažit mu porozumět, nechceme-li zůstat jen na povrchu věcí.

Dr. G. vysvětluje, jak jeh o syn vyspěl, jak se zhostil nově nastalé zodpovědné role tím, že s otcem onu špatnou zprávu sdílí. Pacient je na svého syna viditelně pyšný, nachází v něm dospělého zdra­vého muže, který je schopen o všechno se postarat, když on bude muset opustit svou poněkud závislou ženu. Paní G. na druhé straně tvrdí, že to byla ona, kdo měl tu odvahu a sílu, říci manželovi o výsledku operace - nesvěřuje tento důležitý úkol synovi. Později si několikrát protiřečila, takže se zdá, že její verze není úplně pravdivá. Přesto, dle jejího přání říci o všem manželovi sama,

Page 126: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

můžeme částečně usuzovat na její potřeby: přeje si být tak silná, aby dokázala stávající skutečnosti čelit a hovořit o ní. Chce to být právě ona, kdo s manželem sdílí dobré i zlé a kdo hledá v Písmu svátém sílu přijmou všechno, co se má stát.

Takovéto rodině může asi nejlépe pomoci lékař, který rodinu ujistí a dá jí srozum itelně najevo, že učiní vše, co je v jeh o silách a v silách medicíny, a dálev duchovní, navštěvující pacienta a jeho

* ro d in u co m ožná nejčastěji, obraceje se p řito m k principům , na kterých rodina staví a stavěla i v minulosti.

Page 127: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Naděje

V zoufalé naději jd u a hledám j i ve všech koutech svého pokoje, nenacházím ji.

M ůj dům je malý, a co je j jednou opustilo, se u ž nikdy nedá získat zpátky.

Ale nekonečný je tvůj dům, můj Pane, a hledaje ji, přišel jsem ke tvým dveřím.

, Stojím pod zlatým baldachýnem tvé večerní oblohy a zdvihám své dychtivé oči k tvé tváři.

Přišel jsem k okraji věčnosti, z níž se nic nemůže ztratit - ani naděje, ani štěstí, ani obraz obličeje viděného přes závoj slz.

O ponoř můj vyprázdněný život do vln oceánu, vrhni je j do nejhlubší plnosti. Dej mi jen jedenkrát pocítit ten ztracený sladký dotyk v celosti vesmíru.

Thákur, Gitanjali, LXXXVII

DOSUD jsm e diskutovali o různých stupních, jimiž lidé procházejí, když se musejí postavit tváří v tvář tragickému sdělení - o obranných mechanismech, jak tom u říkají psychiatři, tedy o mechanismech umožňujících vyrovnat se s m im ořádně obtížnou situací. Tyto prostředky působí v různých časových úsecích, jeden nahrazuje druhý, nebo m ohou pojistý čas existovat vedle sebe. To, co obvykle přetrvává přes všechna stádia, je naděje. Tak, jako dětem z baráků L 318 a L 417 terezínského koncentráku zůstávala naděje po léta, ačkoli nakonec z asi 15 000 m éně než patnáctiletých dětí zůstalo naživu něco kolem stovky.

Page 128: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Slunce udělalo zlatý závoj Tak půvabný, až mé tělo zabolelo Nahoře, nebesa vykřikla svou modří Přesvědčena, že můj úsměv je omyl.A svět, pln květů, se snad usmívá.Chtěl bych letět, ale kam, jak vysoko?Když za ostnatým drátem mohou věci kvést, proč bych nemohl já. Já přece nemůžu uemřít!

1944, anonym "Za slunečného večera"

Když jsm e naslouchali našim sm rtelně nemocným pacientům, vždy na nás velice zapůsobila ta okolnost, že i ti nejrealističtější z nich,, ti, kteří se nejsnáze smiřovali se svým osudem, si vždy ponechávali otevřenou možnost pro nějakou účinnou léčbu, pro objev nového léku, třeba náhodný, "při práci na něčem jiném ", jak to vyjádřil pan J. (rozhovor s ním následuje v té to kapitole). Právě tento záblesk naděje prosvětluje dny, týdny nebo měsíce jejich u trpen í. Je to pocit, že to všechno m usí m ít nějaký význam, že se to "vyplatí", jenom , že to chce vydržet ještě o chviličku déle. Občas se do duše vkrádá naděje, že je to všechno je n zlý sen, a ne skutečnost, že se jed n o h o rána probudí a někdo jim řekne, že lékaři jsou připraveni vyzkoušet nový preparát, který se zdá být velmi nadějný, a že bude vyzkoušen právě na nich, že právě oni mohou být tím zvláštním, vyvoleným pacientem, stejně jako onen člověk, kterého vybrali pro první transplantaci srdce a který jistě cítil, žeje určen, aby sehrál m im ořádně důležitou roli. To dává vážně nemocnému člověku pocit významného životního poslání, pocit, který pomáhá udržovat určitou duševní pohodu, přestát další a další vyšetření a testy, když všechno je už tak vysilující - pro někoho to občas v jistém smyslu bývá jakási racionalizace jeho utrpení, pro jiné je form ou dočasného, ale tolik potřebného popírání.

Ať už tomu budem e říkat naděje nebo jakkoli jinak, zjistili jsme, že pacienti si toho vždy trochu ponechávali a ve zvlášť těžkých chvílích z toho dokázali žít. Ukázalo se, že největší důvěru měli k těm lékařům, kteří jim jejich naději, ať reálnou nebo nikoli, dovolili ponechat, a velice oceňovali, když jim byla nabídnuta

Page 129: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

naděje místo špatných zpráv. To neznamená, že jim lékaři musejí lhát - znamená to jen tolik, že s nimi sdílíme jejich naději, že se může stát něco neočekávaného, že třeba nastane remise, že budou žít déle, než lidé okolo předpokládají./Když pacient přestane proje­vovat veškerou naději, je to obvykle příznak nadcházející smrti. Nemocný může kupříkladu říci: "Pane doktore, myslím, že to přišlo" nebo "Tohle už asi bude ono", anebo zažít to, co jeden pacient, který neustále čekal na zázrak, a jednoho rána nás přivítal slovy: "Myslím, že tohle je ten zázrak - jsem připraven, a dokonce necítím žádný strach." Všichni tito pacienti zemřeli během čtyřiadvaceti hodin. Ačkoli jsm e v nich jinak živili jejich naději, nikdy jsm e seji nesnažili nějak posílit v době, kdy sejí nemocní definitivně a úplně vzdali - nikoli ze zoufalství, ale při dosažení stádia finální akceptace, konečného smíření.

Konflikty, k nimž docházelo v nějaké souvislosti s nadějí, měly zpravidla dvě hlavní příčiny. Tou první a nejbolestnější byly patrné projevy beznaděje ze strany ošetřujícího personálu nebo rodiny nem ocného v době, kdy pacient naději ještě potřeboval. Druhý zdroj tráp en í spočíval naopak v neschopnosti rodiny sm ířit se s finálním stavem nem ocného - zoufale lpěli na naději, i když pacient sám už byl připraven zemřít a to, že jeho blízcí nedokáží tento fakt přijmout, vnímal velmi rušivě (dokládají to třeba příběhy paní W. a pana H.).

Co se děje s pacienty s tzv. "pseudoterminálním syndromem", tedy s pacienty, u nichž se už lékař vzdal veškeré naděje, a kteří se* přesto po náležité léčbě uzdraví? Ať explicitně či implicitně, tito pacienti byli zkrátka odepsáni. M ožnájim řekli něcojako: "už není nic, co bychom pro vás ještě mohli udělat", n ebo je prostě poslali dom ů s nevysloveným očekáváním neodvratného konce. Jsou-li tito pacienti léčeni všemi dostupnými prostředky, mohou svůj neočekávaný "comeback" považovat za zázrak, za znova "zapůjče­ný" život nebo za "čas navíc, o který neprosili" - podle toho, jak s nimi lidé okolo až do té doby zacházeli, jak se k nim chovali a jak s nimi mluvili.

Je důležité, jak říká dr. Bell,* abychom každému nemocnému dali možnost maximálně efektivně se léčit, a abychom na žádného vážně nem ocného pacienta nepohlíželi jako na nevyléčitelně nemocného, v jeh o ž případě to prostě "musíme vzdát". Dodala

Viz. seznam literatury na konci knihy.

Page 130: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

bych k tomu, že bychom to vůbec nikdy neměli vzdávat u žádného pacienta, ať je terminálně nemocný nebo není. Právě lidé, kterým již medicína nemůže pomoci, potřebují nejen stejnou, ale dokonce větší péči než ti, kdo se m ohou těšit na návrat dom ů. Když se u ta­kového pacienta vzdáme my, může se stát, že to nakonec vzdá i on sám, a veškerá další medicínská pom oc už přijde příliš pozdě, protože nemocný už není připraven a nem á sílu "zkusit to ještě jednou". M nohem lepší je říci: "Podle svých nejlepších znalostí jsem už udělal všechno, co jsem mohl udělat, abych vám pomohl. Ale budu v tom pokračovat dál a budu se snažit, abyste se cítil co m ožná nejlépe." V takovém případě nem ocném u zůstane jeho jiskřička naděje a na doktora bude pohlížet jako na přítele, který při něm bude stát až do samého konce. N ebude si v okamžiku, kdy lékař začne další medicínskou péči považovat za neúčinnou, připa­dat jako někdo, koho ostatní opustili a ponechali svému osudu.

Většina našich pacientů prošla nějakým druhem "comebacku", znovuzapojením se do života. Mnozí z nich se předtím vzdávali naděje, že by ještě s někým mohli sdílet své úvahy a myšlenky, mnozí z nich se cítili osamocení a opuštění a tém ěř všichni si připadali podvedení, protože při žádném důležitém rozhodování se jich nikdo nezeptal na jejich mínění, jejich názor. Zhruba polovina našich pacientů byla z nemocnice propuštěna dom ů nebo do pečovatelského ústavu, a později se do nemocnice znovu vrátili. Všichni se shodovali v tom, jak moc pro ně znamenaly naše společné rozmluvy, to, že se s nám i m ohli p odělit o své pocity a myšlenky, jež se vztahovaly k vážné nemoci i k jejich nadějím. Diskuse o smrti a um írání nepovažovali za "předčasné" či 'jakkoli bránící" jejich "comebacku". M noho pacientů vidělo souvislost mezi pohodou a pohodlím, jež pak zažívali dom a, á tím, že si ještě před svým propuštěním z nemocnice utřídili a uspořádali své myšlenky. Někteří z nich nás požádali, aby se před odchodem dom ů mohli v naší přítomnosti setkat se svými rodinami, odložit masku předstírání a prožít pak s nimi těch posledních několik týdnů opravdu společně a plně.

Mohlo by být užitečné, kdyby více lidí mluvilo o smrti a umírání jako o samozřejmé součásti života, stejnějako se neváhají zmínito tom, že někdo čeká děťátko. Kdyby se o tom všem mluvilo častěji, nemuseli bychom se potom sami sebe ptát, zda můžeme na toto téma začít mluvit i v přítom nosti nem ocného, nebo zda máme čekat až do té opravdu poslední chvíle. Protože ale nejsme neomylní

Page 131: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a nikdy si nem ůžem e být jisti, který okamžik je právě ten poslední, máme další praktický důvod - totiž odstranění této nesnáze - pro to, abychom se o všem naučili mluvit zpříma a otevřeně.

Setkali jsm e se s nemocnými, kteří byli v hluboké depresi a takřka totálně neschopní komunikace, dokud jsm e s nimi nepromluvilio terminálním stádiu jejich nemoci. Jejich nálada se pak rozjasnila, začali znovu jís t a některé z nich dokonce ještě jednou propustili domů, k velkému překvapení jejich rodin a ošetřujícího personálu. Jsem přesvědčena, že natropím e více škody, když se budem e rozmluvám na určité téma vyhýbat, než když si uděláme čas a domlu­víme si s nem ocným malé posezení, kdy mu budem e naslouchat a mluvit s ním.

Zmínila jsem se o domluvě, protože nem ocní se od nás ostat­ních nijak neliší v tom, že stejně jako my, i oni mají chvíle, kdy jsou ochotni mluvit o svých starostech, a chvíle, kdy jsou naopak naladěni na úplně jin o u notu. Pokud pacient ví, že si pro něj uděláme chvilku, až se jem u bude chtít povídat, když dokážeme rozpoznávat skryté náznaky a narážky v jeh o řeči a reagovat na ně, zjistíme, že většina nemocných projeví přání podělit se o své starosti s jinou lidskou bytostí a že na takové rozhovory reaguje úlevou a um ocněním své naděje.

I kdyby tato kniha posloužila jen k tom u, aby zvýšila citlivost a vnímavost členů rodiny a nem ocničního personálu k oné impli­citní, za slova a gesta skryté stránce komunikace s umírajícím pacientem, pak splnila svůj úkol. Pokud my, jako příslušníci profe­se, jejímž posláním je pom áhat, pomůžeme nemocnému a jeho rodině, aby se "vyladili na stejnou strunu"^pochopili navzájem své potřeby a společně dosáhli smíření s nevyhnutelnou realitou, m ůžem e tak pom oci vyhnout se alespoň zčásti mučivé úzkosti a utrpení - jak umírajícímu, tak rodině, kterou po sobě zanechává.

Následující rozhovor s panem J. je příkladem stádia zlosti, a ukazuje také - občas, ve skryté formě - fenomén stálepřítomné naděje.

Pan J. byl třiapadesátiletý černoch, který byl hospitalizován s mycosis fungoides, zhoubnou chorobou kůže, kterou detailně popisuje v následujícím rozhovoru. Následkem této nemoci mu byl přiznán invalidní důchod. Pro chorobuje charakteristické časté střídání recidiv a remisí.

Kdyžjsem ho navštívila den před plánovaným seminářem, cítil se opuštěný a měl náladu hovořit. Překotně, dramaticky a velmi

Page 132: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

barvitým způsobem líčil různé aspekty své nepříjem né choroby. Nedovoloval mi odejít a několikrát mě přinutil, abych se ještě vrátila. Na našem semináři pak byl, v kontrastu s tím to neplá­novaným sezením, nepříjemný, a chvílemi až zlostný. Den před seminářem sám začal rozmluvu o smrti a umírání, zatímco během semináře řekl: "Nemyslím na umírání, myslím na život." Zmiňuji se o tom proto, že pro práci s vážně nemocnými lidmi je důležité vědět, že mají určité dny, hodiny nebo minuty, kdy si přejí o těchto věcech mluvit. Třeba p an j. toho předcházejícího dne dobrovolně hovoří o své filosofii života a smrti, a nám se v takovou chvíli zdá, že je naprosto ideálním pacientem pro výukové sezení, pro semi­nář. Máme tendenci nepřipouštět si nebo ignorovat skutečnost, že týž pacient si následující den může přát mluvit je n o příjemných stránkách života. Taková přání bychom měli respektovat. My to neu­dělali, protožejsm e od něj chtěli znovu slyšet něco z toho, co říkal předcházející den, byl, to pro nás velmi cenný studijní materiál.

Na tom to místě je třeba podotknout, že takové nebezpečí hrozí zejména tehdy, je-li rozhovor součástí výukového program u. Nalé­havé otázky, kladené jen kvůli studentům , by še však v rozhovoru nikdy neměly objevit. Na prvním místě pro nás vždy musí být osoba nem ocného a je h o p řán í bychom vždycky m ěli respek tovat- i kdyby to mělo znamenat, že se nám sejde skupina padesáti studentů, ale žádný pacient k rozhovoru.

LÉKAŘKA: Pane J., je n tak na úvod, jak dlouho js te už vlastně v nemocnici?

PACIENT: Tentokrát jsem tu od letošního 4. dubna.LÉKAŘKA: Kolikje vám let?PACIENT: Je mi třiapadesát.LÉKAŘKA: Slyšel jste už o tom, co děláme v tom to semináři? PACIENT: Ano. Povedete.mne svými otázkami?LÉKAŘKA: Ano,PACIENT: Dobře. Tak můžete začít, jakm ile budete připravena. LÉKAŘKA: Ráda bych si o vás udělala trochu podrobnější obrá­

zek, vím toho o vás velice málo.PACIENT: Aha.LÉKAŘKA: Byl js te zdravý člověk, žil s manželkou, pracoval... PACIENT: Do invalidního důchodu jsem šel v roce 1963. S tou

nemocí jsem se poprvé dostal do kontaktu, myslím, někdy kolem roku 1948. Začalo to drobnou vyrážkou na levé části

Page 133: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

h rudn íku a p od levou lopatkou . Nejdřív to bylo jak o něco, s čím se každý ve svém životě norm álně setkává - používal jsem běžné masti, kalaminový roztok, vazelínu a různé věci, které běžně koupíte v lékárně. Nijak mě to netrápilo. Ale postupně, to bylo, řekněme, tak někdy okolo roku 1955, to zasáhlo dolní část těla, ale nijak zvlášť moc. Byla to taková suchost a šupi- natost a já užíval hodně mastné masti a podobné věci, abych si udržel kůži vlhkou a abych se cítil, pokud možno, příjemně. Pořád jsem norm álně pracoval. Vlastně, jeden čas jsem měl dokonce dvě zaměstnání, dcera se chystala na vysokou a já chtěl udělat všechno pro to, aby ji pak mohla dokončit. Asi tak kolem roku 1957jsem se dostal do stádia, kdy jsem začal navštěvovat různé doktory. Asi tři měsíce jsem chodil k doktoru X., ale on s tím nedokázal nic udělat. Návštěvy byly dost levné, ale recepty mě přišly na 15 až 20 dolarů týdně. Když živíte rodinu se třemi dětmi z dělnického platu, i když máte dvě zaměstnání, nejste schopen něco takového utáhnout. Navštěvoval jsem kliniku a oni mi tak nějak nahodile dělali testy, nebyl jsem s tím spokojený. Tak jsem tam prostě jednoho dne přestal chodit. Pak jsem se potloukal tak porůznu a bylo mi čím dál hůř, dokud mě, v roce 1962, dr. Y. přijal do nem ocnice P. Byl jsem tam asi pět neděl, a skoro nic se nedělo, tak jsem nakonec šel zase zpátky na tu první kliniku. V březnu 1963 mě konečně přijali do téhle nemocnice. Byl jsem v tak špatném stavu, že mi dali invalidní důchod.

LÉKAŘKA: To bylo v ro c e ’63?PACIENT: Ano.LÉKAŘKA: Měl js te tehdy nějakou představu o tom, co máte

za nemoc?PACIENT: V ěděl jsem , ž e je to mycosis fungoides, a věděli to

i všichni ostatní.LÉKAŘKA: Jak dlouho znáte jm éno své choroby?PACIENT: Tedy, nějaký čas jsem měl takové podezření a potom

to potvrdila biopsie.LÉKAŘKA: Dlouho předtím?PACIENT: Tak dlouho zase ne, jen několik měsíců předtím , než

mi stanovili diagnózu. Ale když se dostanete do takového stavu, čtete všechno, co se vám dostane do ruky. Všechno posloucháte a naučíte se jm éna různých nemocí. A z toho, co jsem přečetl, odpovídala mým příznaků nejvíc mycosis fungoides. A když se

Page 134: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

to nakonec potvrdilo, byl jsem úplně vyřízený. Začaly mi otékat klouby, bez ustání jsem se potil a cítil jsem se hrozně bídně.

LÉKAŘKA: To jste měl na mysli tím "úplně vyřízený", ano? To, že jste se cítil takhle bídně.

PACIENT: Jistě. Já na tom byl opravdu bídně - svědění, šupinky na kůži, pocení, bolest kloubů, byl jsem prostě zbědovaný člověk. No, samozřejmě, v těch chvílích jste tak trochu rozmrze­lý, popudlivý. Myslím, že si říkáte, proč se to stalo zrovna vám. Ale pak se vám zase vrátí zdravý rozum a řeknete si: "Inu, vždyť přeci nejsi o nic lepší než ostatní, proč bys to neměl být ty?" Takhle se s tím přece trochu srovnáte, protože pak se vždycky, když někoho potkáte, začnete dívat po jeho kůži. Díváte se, jestli na ní něco nemají, jestli třebá nemají nějakou dermitidu, protože jediným vaším zájmem se stane, dozvědět se, kdo má co s kůží, a kdo trpí něčím podobným jako vy. A také si myslím, že i vás si lidé prohlížejí, protože vypadáte tak jinak než oni...

LÉKAŘKA: Protože je to nemoc, která je vidět.PACIENT: Jsou to potíže, které jsou vidět.LÉKAŘKA: Co pro vás ta nemoc znamená? Co pro vás znamená

mycosis fungoides?PACIENT: Pro mě to znamená, že dosud ještě nikoho nevyléčili.

Jenpm jim to vždycky dočasně ustoupí, ustoupí to na nějaký neurčitý čas. A znamená to pro mě taky, že to někdo někde zkoumá. Spousta chytrých hlav se zabývá touhle nemocí. A možná náhodou objeví nějaký lék při práci na něčem jiném. A znamená to pro mě, že musím zatnout zuby a přežívat ze dne na den a doufat, žejednoho rána se posadím na posteli, přijde ke mně doktor a řekne: "Chtěl bych vám dát tuhle injekci," bude to jako vakcína nebo něco, a během pár dnů to všechno vymizí.

LÉKAŘKA: Něco, co zabere!PACIENT: A já se budu moct znovu vrátit do práce. Mám rád

svou práci, protože jsem se vypracoval na vedoucí místo.LÉKAŘKA: Co jste dělal?PACIENT: Pracoval jsem jako vrchní předák na hlavní poště

nedaleko odsud. Sám jsem se vypracoval až k místu, kde jsem měl na starosti ostatní předáky. Neomezoval jsem se ale jen na to, abych jim pomáhal, ale víceméně jsem se zapojoval i do provo­zu. Měl jsem dobré předpoklady pro postup, protože jsem svou práci opravdu dobře znal a m ěljsem ji rád. Neprozahálel jsem ani chvilku času, kterýjsem strávil v zaměstnání. A vždyckyjsem

Page 135: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

také pom áhal své ženě, když ještě bylo třeba vychovávat děti. Doufali jsm e, že až jed n o u odejdou, že spolu budem e moci prožít některé věci, o kterých jsm e jen četli nebo slyšeli.

LÉKAŘKA: Co třeba?PACIENT: Cestovat trochu, chci říci, že jsme nikdy nebyli na žádné

dovolené. Naše první dítě se narodilo dřív a bylo dlouhou dobu velice choulostivé. Teprve po jedenašedesáti dnech nám ji dali domů. Ještě mám dom a sáček s účty za nemocnici, platil jsem za ni tenkrát dva dolary týdně a sám jsem tehdy vydělával jen sedm náct do larů za týden. Každé ráno jsem nasedl do vlaku a spěchal se dvěma láhvemi m ateřského mléka mé ženy do ne­mocnice, tam jsem si vyzvedl zase dvě prázdné láhve, vrátil se na nádraží a je l do m ěsta do práce. Celý den jsem pracoval a večer jsem ty prázdné láhve přinesl domů. A ona měla, myslím, měla dost mléka snad pro všechny předčasně narozené děti na tom oddělení. Zásobovali jsm e je dobře a pro mě to znamenalo, že dokážeme zvládnout cokoli. Brzyjsem se dostal mezi ty lépe placené, co už nemusejí obracet každý niklák. A to pro mě znamenalo, že jsm e si čas od času mohli plánovat nějakou dovolenou,, no, nakonec z ní stejně vždycky sešlo, protože některé děcko třeba potřebovalo spravit zuby nebo něco takového. Tohle to pro mě znamenalo, bylo to pár dobrých let víceméně klidného a příjem ného života.

LÉKAŘKA: Po dlouhých letech těžkého života, plného nesnází.PACIENT: No, víte, většině lidí to dalo větší práci a trvalo jim

to déle. M ně to vlastně nikdy ani jako nějaká zvláštní nám aha nepřipadalo. Napřed jsem pracoval ve slévárně, platili nás od kusu. A já uměl pracovatjako čert. Byli tam chlapi, co pak přišli domů za mojí ženou a říkali jí, že pracuju až moc pilně. Vždycky s tím pak na mě vyrukovala, a já jí vysvětloval, že to je jen taková žárlivost - když děláte s chlapam a, co mají svaly, žádný z nich prostě nechce, aby někdo měl větší svaly než on, a to já měl, p ro tože ať jsem dělal kdekoli, vždyckyjsem dělal pořádně. A vždycky, když někde bylo třeba nějak zvlášť zabrat, udělal jsem to, ať to bylo cokoli. O pravdu, jed n o u si mě dokonce zavolali do kanceláře, tam, kde jsem pracoval, a řekli mi: 'Jestli budem volit barevného mistra, budeš to ty." V tu chvíli jsem na to byl hrozně pyšný, ale kdyžjsem vyšel ven - oni řekli 'jestli", a to m ohlo znam enat kdykoli od toho dne až třeba do roku dva tisíce. Tak jsem trochu splasknul. Ale ani tak pro

Page 136: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

mě v té době nebylo nic těžké. Měl jsem spoustu síly, byl jsem mladý a věřil jsem , že dokážu úplně všechno.

LÉKAŘKA: Řekněte mi, panej., dneska, když už nejste tak mladý a dost možná už ani nemůžete dělat všechno to, na co jste byl zvyklý, jak to teď berete? Tedy, když za vámi nestojí ten doktor se stříkačkou, s tím účinným lékem?

PACIENT: Ano. Naučíte se časem, jak to brát. Nejdřív ze všeho si uvědomíte, že to s vámi asi už nikdy nebude dobré.

LÉKAŘKA: Co to s vámi udělalo?PACIENT: Otřese to s vámi a snažíte se na podobné věci nemyslet.LÉKAŘKA: A myslíte na to někdy?PACIENT: Jistě. Často nemůžu v noci spát. V noci myslím na milión

věcí. Ale neobíráte se tím zase až příliš. Měl jsem hezké dětství a moje máma ještě žije. Často za mnou chodí na návštěvu. Můžu se vracet v myšlenkách zpátky a zastavit se u nějaké věci, která se tehdy stala. Hodně jsm e tenkrát jezdili po kraji, v takové staré káře, co jsm e měli. Jezdili jsm e hodně a bylo to v době, kdyještě jen málo cest bylo dlážděných a ostatní byly blátivé. Mohli jste někam zajet, zapadnout na rozblácené cestě až po nápravu, a pak jste museli třeba táhnou t nebo tlačit nebo něco podobného. A tak si myslím, víte, žejsem měl pěkné dětství, mí rodiče byli dobří. U nás doma nebyly nikdy žádné hrubosti ani špatná nálada. Byl to hezký život. Když tak o tom přemýšlím, cítím, jaké to bylo požehnání. O n je na náš svět jen zřídka postaven někdo, kdo nem á nic než sam ou m izérii. Dívám se kolem a zjišťuju, že už jsem i tady měl pár takových opravdu dobrých dnů, které byly jako svátek, jak tom u říkám.

LÉKAŘKA: Říkáte tedy, že jste prožil opravdu plný život. Ale uleh­čuje to nějak umírání?

PACIENT: Nemyslím na umírání. Myslím na život. Myslím, víte vždyckyjsem říkal svým dětem, když vyrůstaly a začínaly brát rozum, a řekl bych jim to i teď, aby za všech okolností dělaly všechno, jak nejlépe dovedou. A říkal jsem jim často, že i tak mohou prohrát. Říkaljsemjim: pořádně si zapamatujte, že v tomhle životě musíte mít štěstí. T o je výraz, který jsem vždycky používal. Ohlížím se občas zpátky a myslím na všechny kluky, co se mnou vyrůstali, a jsou teď někde v krim inále, v nejrůznějších vězni­cích a všelijakých takových místech. Měl jsem stejně dobrou příležitost jako oni, ale neudělal jsem to. V ždyckyjsem šel od toho, když se chystali začít s něčím, co nebylo dobré. Často

Page 137: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jsem se s nimi kvůli tom u hádal a pral, oni si o vás vždycky myslí, že se bojíte. Ale ono je lepší takovým věcem se vyhnout a bít se za to, čemu člověk věří, než se nechat utáhnout a říct - dobře, jd u s vámi. Protože to se pak dřivé či později zapletete do ně­čeho, co dá vašemu životu směr, ze kterého už nemůžete zpátky. Říkají, že se s tím dá skončit, že se z toho můžete sám dostat, ale jak se jed n o u nějak zapíšete, stačí, aby se něco stalo v sousedství, a první věc, že si pro vás dojdou - je úplně jedno, kolik vám je let - a chtějí vědět, kde jste byl tu a tu noc. Měl jsem dost štěstí a proplul vším bez poskvrny. Když to všechno zpátky znovu přehlížím, musím zkrátka říct, žejsem měl opravdu dost štěstí, a troufnu si j í t ještě dál - řekl bych, že trochu toho štěstí mám pořád. Je to takové přibližné, neurčité štěstí, dalo by se říct, a tak se to dříve nebo později všechno srovná a jednoho dne odtud vyjdu ven a moji známí mě dokonce poznají.

LÉKAŘKA: Je to něco, co vám pomáhá, abyste nepropadl zou­falství?

PACIENT: Před zoufalstvím vás neochrání nic. Je úplně jedno, jak na co jste nebo nejste zvyklá, to zoufalství na vás přijde. Ale řekl bych, že tohleto mi spíš brání, abych se nedostal za hranici, kde by mě to už zlomilo. N eubráníte se zoufalství. Dostanete se do stavu, kdy nem ůžete spát ani jíst, a po chvíli s tím začnete ,, bojovat. Čím tvrději s tím bojujete, tím víc to na vás padá, protože to časem může přerůst v opravdový fyzický boj. Můžete být celý zalitý potem , jako při fyzické námaze, a přitom je to všechno psychické.

LÉKAŘKA: Jak s tím bojujete? Pomáhá vám nějak náboženská víra? Nebo určití lidé?

PACIENT: Neřekl bych o sobě, žejsem nějak zvlášť nábožensky založený člověk.

LÉKAŘKA: Ale co vám dávalo sílu, abyste vzdoroval celých těch dvacet let? Je to už tak asi dvacet let, že?

PACIENT: Ano. No, víte, zdroje té síly přicházejí z tolika různých úhlů, že se na to dá dost těžko odpovědět. Moje matka je hluboce a nezlomně věřící. A když bych do toho nenapřel všechny svoje síly, ale opravdu všechny, cítil bych to, jako že ji zrazuji. Takže mi hodně pom áhá má matka. Moje žena je hluboce a nezlom ně věřící, takže totéž můžu říct i o pomoci své ženy. Moje sestry, ono to vůbec vypadá, že ženy mají v rodině hlubší víru, řekl bych, že sestry jsou ve svých modlitbách

Page 138: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nejupřímnější. Pro mě, prům ěrného člověka, je modlení jako o něco žebrat. A já jse m v sobě vždycky měl moc pýchy, než abych opravdu o něco žebral. Možná, že to je i důvod, proč nem ohu do toho, co tady říkám, dát opravdu všechno to, co cítím. Nemohu dát všem svým pocitům průchod v těch mezích, které tu jsou stanoveny.

LÉKAŘKA: Jaký m áte náboženský základ, js te katolík nebo protestant...?

PACIENT: Teď jsem katolík, konvertoval jsem ke katolíkům. Z mých rodičů byl jed en baptista a druhý m etodista. Ti to udě­lali chytře.

LÉKAŘKA: Jak jste se stal katolíkem?PACIENT: Nejvíc to odpovídalo mým představám o tom, jak má

náboženství vypadat.LÉKAŘKA: Kdy jste se pro tu změnu rozhodl?PACIENT: Když byly děti malé. Chodily do katolických škol. Bylo

to, myslím, někdy na začátku padesátých lét.LÉKAŘKA: Souviselo to nějak s vaší chorobou?PACIENT: Ne, protože mě moje kůže tenkrát ještě nijak zvlášť

netrápila a myslel jsem si tehdy, že jen co se trochu usadím a zajdu s tím k doktorovi, že se to dá do pořádku, víte?

LÉKAŘKA: A -PACIENT: Ale to se nikdy nestalo.LÉKAŘKA: Je vaše žena katolička?PACIENT: Ano, je. Konvertovala tehdyjako já.LÉKAŘKA: Včerajste mi něco říkal. Nevím, jestli by se vám chtělo

začít o tom mluvit i dnes. Myslím ale, že by to bylo užitečné. Kdyžjsem se vás ptala, jak to všechno berete, dal jste mi celou škálu možností, jak člověk může - končit s tím vším a myslet na sebevraždu, a proč to není řešení p ro vás. Zmínil js te se takéo fatalistickém přístupu, můžete to znovu zopakovat?

PACIENT: Řekl jsem, žejsem měl jednoho doktora, který mi řekl: 'Já bych nemohl. Nevím, jak to můžete snést. Já bych se zabil."

LÉKAŘKA: To byl lékař, kdo to řekl?PACIENT: Ano. Takjsem mu řekl, že to u mě nepřipadá v úvahu,

protože na to, abych se zabil, jsem příliš zbabělý. To vylučuje jed n u alternativu, nad níž už tím pádem nemusím přemýšlet. Postupně jsem svou mysl zbavil všech rodinných závazků, takže toho mám na přemýšlení stále m éně a m éně a méně. Tak už jsem vyloučil myšlenku na to, abych se zabil - postupným

Page 139: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vylučováním myšlenek na smrt vůbec. Potom jsem došel k závěru, žejsem teď a tady. A to se můžete obrátit tváří ke zdi,,nebo můžete začít plakat. Anebo se můžete snažit vnímat a přijímat, tedy nakolik je to vzhledem k vašemu stavu možné, všechna drobná potěšení, každou radost, kterou život přináší. A něco se tu p řece je n o m děje. M ůžete se dívat na něco dobrého v televizi nebo poslouchat nějaký zajímavý rozhovor a za pár minut zapomenete na svědění a na všechno to nepohodlí. Všem těmhle drobným hezkým věcem říkám "body k dobru" a předsta- vuju si, že když se mi jed n o u podaří dát takových bodů dohro­mady dostatečné množství, že se všechny slijou do jednoho velkého svátku, který nebude mít hranice, ale bude se pořád prodlužovat, rozšiřovat - až do nekonečna, a každý další den už pak bude dobrý. Takže si z ničeho nedělám moc hlavu. Když je mi bídně, zkouším se něčím rozptýlit nebo se snažím spát. Protože spánek je , koneckonců, ten nejlepší lék, jaký kdy kdo vymyslel. Někdy dokonce ani nespím, jen v klidil ležím. Naučíte se, jak ty věci snášet, co jiného můžete dělat? I když třeba vyskočíte, budete křičet a hulákat, nebo můžete tlouct hlavou do zdi, ale i když to všechno uděláte, stejně dál budete mít svědění a stejně vám dál bude stejně bídně.

LÉKAŘKA: Zdá se, že svědění je na vaší nemoci to nejhorší. Máte nějaké bolesti?

PACIENT: Svědění bylo zatím nejhorší, ale právě teď mě šlapky nohou tak palčivě bolí, že když na ně přenesu váhu, je to jako mučení. Řekl bych, že svědění, suchost a šupinatost byly až dosud moje největší problémy. S těmi šupinkami vedu svou osobní válku. Začíná to být docela zábavné. Máte postel plnou šupinek a začnete je takhle pořádně kartáčovat. Všechna ta zaschlá kůže začne poletovat. Šupinky skáčou nahoru a dolů na jednom místě, jako by měly drápky, a začíná to být hrozná námaha.

LÉKAŘKA: Zbavit se jich?PACIENT: Zbavit se jich, protože vás udolají a zaženou do slepé

uličky. Už budete úplně vyčerpaný a podíváte se, a onyjsou tam pořád. Takže jsem dokonce uvažoval o malém vysavači, abych měl kolem sebe čisto. Touha po čistotě se pak stává skoro posedlostí, protože když se vykoupete a všechno to na sebe napadáte, stejně se necítíte čistý. H ned ucítíte potřebu vykou­pat se znovu. Mohl byste strávit celý svůj život chozením z koupelny a do koupelny.

Page 140: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Kdo vám s vaším trápením nejvíc pomáhá? Myslím tady, v nemocnici, pane J.?

PACIENT: Kdo mi nejvíc pomáhá? Řekl bych, že byste tu nenašla nikoho, kdo by mi...no snad každý. Vědí, co potřebuju, jako kdyby mi četli myšlenky, a pomáhají mi. Dělají spoustu věcí, které by mě sam otného ani nenapadly. Jedno z těch děvčat si třeba všimlo, že mám bolavé prsty a že mi dělá problémy zapálit si cigaretu. Slyšel jsem , jak říká ostatním děvčatům: "Když půjdete kolem, zastavte se u něj a podívejte se, jestli nechce cigaretu." Inu, tady už nejde udělat víc.

LÉKAŘKA: To se tedy skutečně starají.PACIENT: Víte, je to ohrom ně hezký pocit, ale kdekoli jsem byl,

během celého svého života, všude mě měli lidé rádi. Jsem za to hluboce vděčný. Jsem za to pokorně vděčný. Nikdyjsem nesešel se své cesty. Nemyslím si o sobě, že bych byl nějaký dobroděj, ale mohl bych v tomhle městě najít hodně lidí, kterým jsem někdy s něčím pomohl. Dokonce vlastně ani pořádně nevím, jak to tak přišlo, prostě to ke m ně nějak patřilo, dávat lidem duševní pohodu. Vždyckyjsem se snažil takovým lidem pomoci, aby se zase dali dopořádku. Mohl bych najít spoustu takových lidí, a ti to zase řekli jiným lidem, jak jsem jim pomohl... Ale musím zároveň taky říct, že každý, koho jsem kdy poznal, zase vždycky pomohl mně. Myslím, že neznám člověka na tomto světě, který by mi přál něco špatného. Před pár roky tu za mnou byl můj kamarád ze školy, se kterým jsm e bydleli na pokoji. Mluvili jsm e o společných dnech ve škole. Vzpomínali jsm e na náš internát, kde ve kteroukoli hodinu mohl někdo navrhnout: "Pojďme dolů, udělám e ten a ten pokoj", a to znam enalo, že zašli dolů a vyhodili vás z vašeho pokoje. Pěkná konina, drsná, ale zábava. A on vyprávěl svému synovi, jak jsm e se jim dokázali bránit. Srovnali jsm e je jako metrové dříví. Měli jsm e oba pořádnou sílu a oba jsme byli takoví houževnatí. A opravdu, vždycky jsm e je v té hale srovnali na hrom adu, nikdy se jim nepovedlo vyházet náš pokoj. Bydlel s námi na pokoji ještě jeden kluk, ten byl v atletickém družstvu, běhal sprinty, na sto yardů. Než se těch pět kluků objevilo ve dveřích, vyrazil přes halu, bylo to asi sedmdesát yardů. Nikdo ho neměl šanci dostat, jak jed n o u vystartoval. Když se potom zase vrátil, měli jsm e už všechno v pořádku, pokoj uklizený a všechno, co k tomu patřilo, a všichni jsm e zalezli do postele.

Page 141: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Je to jed en z těch "bodů k dobru", na které myslíváte?PACIENT: Dívám se zpátky a myslím na ty bláznivé věci, které

jsm e dělali. Jednou k nám přišlo několik kluků a v pokoji byla zima. Byli jsm e zvědaví, kdo z nás vydrží největší zimu, přiro­zeně, každý z nás byl přesvědčen, ž e je to právě on. Tak jsm e se rozhodli otevřít okno. Vůbec se tam netopilo a venku bylo sedmnáct pod nulou. Vzpomínám, žejsem na sobě měl vlněnou čepici, dvě pyžama, norm ální šaty a dvoje ponožky. Myslím, že i všichni ostatní udělali něco podobného. A když jsm e se ráno p robud ili, všechno, každá sklenice a všechno ostatn í v místnosti, bylo zmrzlé na kost. A dotknout se stěny zname­nalo, že se k ní nejspíš přilepíte, protože i zdi byly na kost promrzlé. Trvalo nám to čtyři dny, než to všechno roztálo a než jsm e ten pokoj zahřáli. Víte, to je právě jedna z těch bláznivých věcí, které jsm e tenkrát dělávali. A někdy se na mě někdo podívá, vidí, že se usmívám, a myslí si nejspíš, ten chlap je cvok, už mu z toho nakonec začíná hrabat. A leje to jen nějaká taková příhoda, na kterou jsem si vzpomněl a která mě zase dobře pobavila. Včera jste se mě ptala, co je nejdůležitější, jak mohou lékaři a sestry pacientovi pomoci. Hodně to záleží na každém pacientovi. Jestli je mu opravdu zle, neměli byste se o něho vůbec starat. Člověk v takovou chvíli chce prostě ležet, nechce, aby na něj někdo sahal, měřil mu tlak nebo dával teploměr. Tím chci říct, že pokaždé, když chcete někomu ulevit, musíte myslet především na něj. Myslím, že lékaři a sestry by nás v takových chvílích měli rušit, jak nejméně to jde. Protože jakmile se člověku udělá lip, bude se snažit zvednout hlavu a sám se začne zajímat o okolí. A to je chvíle pro ostatní, aby vešli a postupně ho začali rozveselovat a těšit.

LÉKAŘKA: Ale p an e j., když jsou velmi nem ocní lidé ponecháni sami sobě, nejsou pak na tom ještě hůř a nemsýí ještě větší strach?

PACIENT: Nemyslím. To neznam ená nechat je osamocené, ne­myslím tím ty lidi izolovat nebo něco takového. Já jsem měl na mysli třeba situaci, kdyjste v pokoji a docela pohodlně ležíte a najednou přijde někdo, kdo vám začne natřásat polštáře. A vy přitom nechcete natřást žádné polštáře. Vaše hlava zrovna spočívala tak pohodlně. Oni to všichni myslí dobře,, tak nic neříkáte, necháte to být. A pak přijde někdo další a ptá se: "Nechcete nalít sklenici vody?" Propána proč, kdybyste chtěl sklenici vody, tak si o ni prostě řeknete - ale oni vám nalejou

Page 142: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

sklenici vody. Oni to dělají, protože mají laskavé srdce, snaží se, aby vám bylo hezky a cítil jste se příjemně. Jenom že za jistých okolností, kdyby váš radši ignorovali - právě v tu chvíli, bylo by vám lip.

LÉKAŘKA: Chcete teď také zůstat sám?PACIENT: Ne, nijak zvlášť, minulý týden jsem -LÉKAŘKA: Myslím teď, teď během tohoto rozhovoru. Také vás

to unavuje?PACIENT: Jestli mě to unavuje, no, chci řícť, stejně teď nemám

co dělat, než sejít dolů a odpočívat. Ale taky se mi nezdá nijak užitečné tady tohle příliš protahovat, protože po chvíli se člověk začne opakovat.

LÉKAŘKA: Tuhle svou starost jste zmiňoval i včera.PACIENT: Ano, dobře, měl jsem pro to důvod, protože kdybyste

mě viděla před týdnem, ani by vás nenapadlo dělat se mnou nějaký rozhovor. Mluvil jsem v polovičních větách a myslel v polovičních myšlenkách. Nebyl bych si pořádně vzpomněl ani na své jméno. Ale, tedy, od té doby jsem urazil pořádný kus cesty.

KAPLAN: Jak to cítíte, to, co se stalo právě v tom posledním týdnu? Je to zase jeden z těch vašich "bodů k dobru"?

PACIENT: Těší mě, že to tak dopadlo. To všechno se děje jakoby v cyklech, víte, je to jako ohromné kolo. Pořád se otáčí a s každým dalším lékem, který mi zkoušejí dávat, hledám nějakou změnu v tom všem, cö cítím. Čekám, že se budu cítit opravdu dobře, nebo že mi napřed bude opravdu špatně. Prošel jsem obdobím, kdy se mi špatně mluvilo, teď budu dobře mluvit a budu sei dobře cítit, protože tak se to prostě děje. Bylo by to tak i tehdy, kdybych neužíval žádný lék a jenom nechal věci tak, jak jsou.

LÉKAŘKA: Takže teď vstupujete do toho dobrého cyklu, ano?PACIENT: Myslím, že ano.LÉKAŘKA: Myslím, že bychom vás teď měli doprovodit do vašeho

pokoje.PACIENT: To bych byl rád.LÉKAŘKA: Pane J., děkuji vám, že jste přišel.PACIENT: Rádo se stalo.

Pan J., z nějž dvacet let u trpení udělalo svého druhu filosofa,projevuje na několika místech v našem rozhovoru známky skry­tého hněvu. Říká vlastně: "Byl jsem tak dobrý, proč tedy já?"Popisuje, jak byl zam lada silný a houževnatý, jak snášel chlad

Page 143: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a tvrdost, jak se staral o děti a o rodinu, jak tvrdě pracoval a nikdy se od špatných kamarádů nenechal svést na nesprávnou cestu. Po vší té námaze doufal, že přijde pár dobrých let, aby mohl cestovat, je t někam na dovolenou, užívat plodů své práce. Svým způsobem ví, že tyto naděje jsou m arné. Sbírá všechnu svou energii, aby zůstal rozumný, aby dokázal bojovat proti svědění, proti nepohodlí, proti bolesti - jak to přesně a výstižně popisuje.

Ohlíží se v tom to boji zpátky a eliminuje krok po kroku úvahy, které mu procházejí hlavou. Sebevražda je vyloučena, příjemný důchod nepřichází rovněž v úvahu. Oblast jeh o možností se zužuje s tím, jak postupuje jeh o nemoc. Jeho vyhlídky i požadavky se zmenšují a nakonec se smířil se skutečností, že musí žít od jedné remise, a také od jed n é drobné radosti, ke druhé. Když se cítí hodně špatně, chce být ponechán o samotě, aby se mohl stáhnout do sebe a pokusit se spát. Když se cítí lépe, dá lidem sám najevo, žeje zase připraven s nimi komunikovat, a stává se společenštějším. Jeho "člověk musí mít štěstí" znamená, že si v sobě uchovává naději na další remisi. A doufá také, že třeba bude objeven nějaký nový způsob léčby, že v pravý čas někdo vyvine nějaký preparát, který by ho zbavil jeh o trápení.

Udržoval si tuto naději do svého posledního dne.

Page 144: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Rodina nemocného

Otec se vrátil z pohřebního rituálu.Jeho sedmiletý syn stál u okna, s očima široce rozevřenýma a zlatým

amuletem na útlém krku, plný myšlenek, příliš těžkých na jeho věk.Otec ho vzal do náručí a on se ho zeptal:"Kde je maminka?""V nebi," odpověděl otec, ukazuje k nebesům. .Chlapec zvedl své oči k obloze a dlouho tam tiše hleděl. Jeho zmatená

a zneklidněná mysl vysílala daleko do noci otázku:"Kde je nebe?"Odpověď nepřišla: a hvězdy vypadaly jako hořící slzy té nevšímavé

temnoty.Thákur, Člověk na útěku,

II. část, XXI

Změny v domácnosti a jejich vliv na život rodiny

SMRTELNĚ nemocnému člověku nemůžeme opravdu účinně pomoci, pokud do všeho nějak nezapojíme jeh o rodinu. Blízcí lidé hrají v průběhu nemoci dost podstatnou roli, ajejich chování má značný vliv na to, jak pacient na svou nemoc reaguje. Vážné onem ocnění a hospitalizace manžela, na příklad, zpravidla výrazně změní zabě­haný chod domácnosti, na nějž byla žena až dosud zvyklá. Může se také cítit ohrožená ztrá tou bezpečí a vědom ím , že se najednou v tolika věcech už nemůže na svého manžela spoléhat. Bude muset vykonávat mnoho pro ni nových povinností, které měl dříve na starosti on, a bude muset upravit svůj rozvrh nezvyklým a stále narůstajícím požadavkům. Možná se bude muset náhle zabývat i obchodními

Page 145: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

záležitostmi či rodinnými financemi, čemuž se dříve snažila spíše vyhnout.

Navštěvuje-li k tom u všemu ještě svého manžela v nemocnici, m ohou přibýt starosti s dopravou a hlídáním dětí. Mohou nastat takřka nepostřehnutelné nebo naopak velmi dobře patrné změny v domácnosti, může se změnit celá atmosféra domova, na což. začnou citlivě reagovat děti, aještě tak ztíží břímě těžkostí a zvýšené odpovědnosti,jež leží na matčiných bedrech. Žena musí náhle čelit skutečnosti, že se stala - v nejlepším případě jen na nějaký čas - osamělým, tedy jediným "funkčním" rodičem.

Obavy a starosti o manžela, množství práce a velká odpo­vědnost vedou také často ke zvýšenému pocitu osamělosti a často také k nedůtklivosti. Očekávaná pom oc od rodiny a známých možná nepřijde dost rychle, anebo sice přijde, ale v podobě poněkud chaotické a pro ženu nepřijatelné. Sousedská výpomoc může být odm ítnuta, protože ženin nelehký úděl může často spíše ztěžovat, místo, aby jej ulehčila. Na druhé straně ale chápající sousedka, která si nepřijde jen pro poslední novinky, ale která matce odlehčí od některých povinností, občas uvaří, vezme děti ven, pohraje si s nimi, přijde velmi vhod a její pomoc žena vděčně uvítá. Dokládá to například rozhovor s paní S.

Pokud v dom ácnosti osamí manžel, může pro něj být pocit ztráty dokonce ještě větší, protože je možná méně přizpůsobivý, nebo rozhodně alespoň m éně přivyklý každodenní péči o děti, řešení školních i m im oškolních záležitostí, obstarávání jíd la či nákupu oblečení. Takový pocit ztráty se může objevit i v okamži­ku, kdy je žena upoutána na lůžko, nebo kdy kvůli své nemoci nemůže dělat tolik, co dřív. V rodině může dojít i k výměně rolí, což muž zpravidla akceptuje daleko obtížněji než žena. Místo, aby byl obsluhován, očekává se najednou, že bude obsluhovat on. Místo, aby si po celodenní práci odpočinul, musí se starat o domácnost a přitom třpba vidí, že jeh o žena sedí na gauči, tak, jak byl zvyklý sedávat sám, a dívá se na televizi. Vědomě nebo nevědomě může takové změny odm ítat, bez ohledu na jejich racionální pozadí. "Proč mi musela onem ocnět právě v okamžiku, kdy začínám pracovat na novém projektu?" prohlásil jeden muž. Jeho reakce je častá a pochopitelná, pohlížíme-li na celou situaci z hlediska našeho nevědomí. Manžel reaguje na nemoc své ženy jako dítě na ne­přítomnost matky. Často máme snahu přehlížet a opomíjet sku­tečnost, kolik dítěte v každém z nás zůstalo. Takovému manželovi

Page 146: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

můžeme hodně pomoci, když mu dáme příležitost, aby ventiloval své myšlenky, trochu si oddechl a ulevil. Třeba tak, že najdeme někoho, kdo by vždycky jed en večer v týdnu pohlídal děti, aby si on mohl třebajít zahrát kuželky a pobavit se - bez nějakého pocitu viny, aby se mohl poněkud odreagovat, což by sotva šlo v domě, kde je někdo těžce nemocný.

Myslím, že je kruté chtít po někom z rodiny, aby s nemocným pobýval neustále. Tak, jako potřebují dýchat, musejí si lidé někdy "dobít baterie" někde mimo pokoj nem ocného a alespoň občas žít trochu normálním životem. Při neustálých myšlenkách na nemoc by člověk normálně žít nemohl. M nohokrát jsem slyšela, jak si příbuzní nemocného stěžovali, že někteří členové rodiny věnují soboty a neděle zábavě a že nepřestali chodit do divadla a do kina. Obviňovali je , že si užívají radovánek, zatímco někdo v dom ě je smrtelně nemocen. Myslím, že pro nem ocného i jeh o rodinu je lepší, když nemoc chod rodiny úplně nerozvrátí a nepřipraví všechnyjejí členy o hezké a příjemné věci. Nemoc by naopak mohla rodině pomoci zvolna a postupně se sm iřovat se situací, kdy tu už nemocný nebude. Stejně jako pacient nemůže být stále konfronto­ván s myšlenkou na smrt, není ani možné, aby celá rodina byla zbavena všech kontaktů s vnějším světem, aby její členové byli neustále výhradně s nemocným. On také někdy potřebuje smutnou realitu popírat, nebo se vyhýbat myšlenkám na ni, aby j í později mohl lépe čelit, až na něj nevyhnutelně dolehne.

Zvláštní potřeby rodiny se od vypuknutí choroby budou neustále a postupně měnit a budou v m noha podobách přetrvávat až do doby dlouho po úm rtí nemocného. T o je důvod, proč by čle­nové rodiny měli šetřit svou energií a neangažovat se tolik hned na začátku, aby se nezhroutili později, ažjich bude zapotřebí nejvíc. Chápající člověk zvenčí, ochotný pomoci, může velice přispět k tomu, aby si příbuzní zachovali zdravou rovnováhu mezi pomáháním ne­mocnému a respektováním vlastních potřeb.

Problémy komunikace

O tom, jak je situace vážná, se od lékařů nejčastěji dozvídá manžel nebo manželka nemocného. Na nich pak často zůstává rozhodnutí, nakolik informovat nem ocného a kolik toho říci ostatním členům rodiny. Je jenom na nich, zda, kdy a jak budou

Page 147: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

informovat děti, což je m ožná nejobtížnější úkol, zvláště, jsou-li ještě malé. Během těchto kritických dnů velice záleží na struktuře a soudržnosti rodiny, na je jí schopnosti komunikovat a na tom, zda má nějaké dobré a rozumné přátele. Někdo neutrální, kdo se dívá zvenku, kdo není do věci tolik citově zatažen, může být rodině velmi nápom ocný tím, že s určitým odstupem naslouchá jejich starostem , p řán ím a po třebám . Takový člověk může pom oci v právních záležitostech, jako je třeba sepsání poslední vůle, a může zařídit péči o děti - ať už dočasnou nebo. trvalou - , zůstanou-li bez jednoho z rodičů. Kromě těchto praktických záležitostí potřebuje rodina často také prostředníka pro vlastní vnitřní komunikaci, jak to vyplývá třeba z rozhovoru s panem H. (kapitola VI.).

Problémy umírajícího pacienta se s postupující nemocí pomalu chýlí ke konci, ale problém y rodiny zůstávají. Mnohé z nich lze podstatně zjednodušit tím, že o nich diskutujeme ještě dříve, než nemocný člověk zemře. Bohužel však míváme spíše snahu skrývat před pacientem své-pocity, neustále udržovat úsměv na tváři a před­stírat veselí, které se dříve nebo později nevyhnutelně zhroutí jako domeček z karet. Vedli jsm e rozhovor se smrtelně nemocným manželem, který řekl: "Vím, že mi zbývá jen velmi málo času, ale neří­kejte to mé ženě, určitě by se s tím nedokázala vyrovnat." Když jsme pak později, při jed n é z jejích návštěv v nemocnici, hovořili sjeho ženou, řekla nám zcela spontánně takřka totéž. O na věděla a on věděl, ale žádný z nich neměl odvahu sdílet to s tím druhým - po třiceti letech manželství! Mladý kaplan, který s nimi na přání nem ocného zůstal v pokoji, jim dodal odvahu a pomohl jim , aby si své skutečné myšlenky navzájem svěřili. O běm a se tím velmi ulevilo, protože už před sebou nemuseli hrát onu podvodnou hru. Potom spolu vyřešili některé záležitosti, na něž by byl ani jed en z nich sám nestačil. Později se oba své "dětské hře" , jak to sami nazvali, smáli, a dohadovali se, kdo z nich to věděl první, a jak dlouho byjim to bylo všechno trvalo, kdyby nepřišla pomoc zvenčí.

Myslím, že umírající může svým příbuzným prokázat velikou službu tím , že jim pom ůže, aby se alespoň trochu připravili na setkání s jeh o smrtí. Může to udělat různými způsoby. Jednou cestou je povědět jim zcela přirozeně o některých svých myš­lenkách a pocitech a pomoci jim tak, aby sami udělali totéž. Je-li schopen přestát a překonat vlastní smutek a ukázat rodině svým příkladem, jak je m ožné um írat s klidnou myslí, budou si pama­tovat, jak byl silný a ponesou svůj vlastní smutek s větší důstojností.

Page 148: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Vinaje asi nejbolestnějším souputníkem smrti. Když je nemoc diagnostikována jako potenciálně fatální, začnou se často rodinní příslušníci ptát sami sebe, zda na tom nenesou nějakou vinu. "Kdybych ho jen dříve poslala k lékaři" nebo "Měla jsem si těch změn všimnout dřív a přim ět ho, aby hned vyhledal pomoc", lze často slyšet z úst manželek sm rtelně nemocných pacientů. Není ani třeba říkat, že rodinný přítel, lékař nebo kněz m ohou takové ženě velice pomoci, aby se těchto nerealistických výčitek zbavila, a ujistit ji, že pravděpodobně udělala všechno, co za daných okolností šlo, aby manželovi pomohla. Nemyslím ale, že by stačilo říci: "Nesmíte se cítit vinna, protože vinna nejste." Když těmto ženám pozorně a trpělivě nasloucháme, často najdeme mnohem přesvědčivější důvody pro vyvrácení jejich viny.

Nezřídka je vina sváděna také na příbuzné, protože se často stává, že někdo v hněvu vysloví přání, aby člověk, který později zcela nezávisle na tom onemocní, nějakým způsobem sešel se světa. Kdo z nás někdy v hněvu neřekl jiném u, že má zmizet, ztratit se, nebo dokonce 'jít do hrobu"? Muž z našeho rozhovoru v kapitole XII. je toho dobrým příkladem: Měl dobré důvody být rozčilen na svou ženu, která ho opustila a žila se svým bratrem , jehož on považoval za fašistu. Opustila našeho židovského pacienta a jeh o jediného syna vychovala jako křesťana. Zemřela, když byl její manžel pryč a náš pacient j í kladl za vinu i to. N edostal bohužel příležitost, aby vyjádřil všechen ten nevyslovený hněv, a byl zachvácen tako­vým smutkem a pocitem viny, že se značně zhoršil i jeho fyzický stav. Velká část vdovců a vdov, k teré potkávám e na klinikách a u soukromých lékařů, vykazuje somatické symptomy v důsledku toho, že se jim nepodařilo přenést se přes svůj smutek a pocity viny. Kdyby jim byl někdo před smrtí jejich partnera pomohl přemostit záliv, který je od sebe odděloval, mohla být polovina jejich vnitřní bitvy úspěšně dobojována. Je pochopitelné, že lidé nejsou ochotni mluvit otevřeně o um írání a smrti, zvlášt, když se sm rt pojednou stane čímsi konkrétním a osobním, věcí, která se nás týká a náhle se přiblížila k našemu prahu. To málo lidí, kteří již s podobnou krizí mají nějakou zkušenost, už nejspíš zjistilo, že komunikaceje obtížná pouze zpočátku a získávanou zkušeností se výrazně zjednodušuje. Místo prohlubování vzájemného odci­zení a izolace by se měl manželský pár pokusit dát společné komunikaci více prostoru a hlubší smysl, a tak se snad nakonec

Page 149: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

dobrat toho hlubokého sblížení a porozumění, jaké lidem může dát pouze společně prožité utrpení.

Dalším příkladem nedostatečné komunikace mezi umírajícím ajeh o rodinou je příklad paní F.

Paní F. byla sm rtelně nem ocná a velice zesláblá černoška, celé týdny ležela na lůžku, docela nepohyblivá. Pohled najejí tmavé tělo v bílém povlečení postele mi trochu děsivým způsobem připo­mínal kořeny strom u. Protože nemoc zdeformovala její tělo, bylo obtížné rozpoznatjeho tvar a rysy. Dcera, která s ní žila celý svůj život, seděla stejně bez pohybu a beze slov vedle své matky. S pros­bou o pomoc se na mě obrátily zdravotní sestry - nikoli pro pacientku, ale pro její dceru, o níž měly oprávněné obavy. Pozorovaly ji, jak každý den tráví dlouhou řadu hodin u postele své matky. Přestala pracovat a nakonec tam tiše seděla prakticky ve dne v noci. Sestry by se tím necítily tolik znepokojeny, kdyby si nebyly povšimly zvláštní dichotomie, zvláštního rozporu, mezi stále se prodlužujícím setrvá­váním dcery u nem ocné a zároveň dokonalou neexistencí jakékoli komunikace mezi nimi. Pacientka krátce předtím prodělala mrtvici a nebyla schopna mluvit. Nemohla také pohybovat žádnou z kon­četin a všichni měli za to, že její vědomí už nefunguje. Dcera jen tiše seděla, nikdy neřekla matce ani slovo, nikdy se nepokusila o ver­bální nebo neverbální kontakt, o gesto zájmu nebo pohnutí - o nic, kromě své němé přítomnosti. Vstoupili jsm e do místnosti, abychom s dceťou, které bylo již hodně přes třicet a byla svobodná, mohli krátce pohovořit. Chtěli jsm e alespoň částečně pochopit, proč stále déle a déle setrvává u matčiny postele, stále více se tak oddělujíc od vnějšího světa. Zdravotní sestry zajímalo, jaké budou její reakce po pacientčině smrti, a zjistily, že dcera je stejně nekomunikabilní jako její matka, byť z jiných důvodů. Nevím, co mě přim ělo k tom u, abych se, když jsem spolu s dcerou odcházela z pokoje, otočila k matce. Možná jsem si jen uvědomovala, že ji zbavuji návštěvníka, možná to byl jen můj starý zvyk informovat pacienta o všem, co se bude dít. Řekla jsem jí, že nyní na chvíli její dceru odvedu, protože se budem e domlouvat o tom, co by pro ni bylo dobré, kdyby tu jednou zůstala sama. Nemocná se na mě podívala a já v tu chvíli pochopila dvě věci: jednak, že si plně uvědomovala, co se děje v jejím okolí, ačkoli zdánlivě nebyla schopna vnímat a komunikovat, a pak to pro mě byla také nezapo­menutelná lekce, abych se už nikdy na nikoho nedívalajako na "živou mrtvolu", i když se zdá, že nereaguje na tém ěř žádné podněty.

Page 150: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Měli jsm e dlouhý rozhovor s dcerou, která se vzdala své prácei svých několika přátel a skoro ani nechodila dom ů, jen aby mohla trávit co možná nejvíc času se svou matkou. Nevěnovala ani jedinou myšlenku tomu, co by se mohlo stát, kdyby její matka zemřela. Pociťovala povinnost zůstávat v nemocničním pokoji tém ěř ve dne v noci a v posledních několika týdnech spala jen asi tři hodiny denně. Začala si uvědomovat, že už se tak unavila, že není schopna ani myslet. Hrozila se i pouhého pomyšlení na to, že by odešla z pokoje, ve strachu, že by její matka mohla mezitím zemřít. Nikdy o těchto věcech s matkou nemluvila, ačkoli matka byla nemocná již dlouho a do relativně nedávné doby mluvit mohla. Na konci naší rozmluvy byla dcera schopna vyjádřit vinu, rozko­lísanost a rozmrzelost, jež pociťovalajak pro svůj dosavadní izolo­vaný a osamělý život, tak, a to snad ještě více, proto, že ji matka opouští. Měli jsm e ji k tomu, aby častěji vyjadřovala své myšlenky a pocity, aby se vrátila alespoň do částečného zaměstnání, našla nějaká pouta k vnějšímu světu a také možnost s někým si prom lu­vit, když to bude potřebovat.

Když jsm e se vrátili do pokoje k nemocné, opětjsem ji inform o­vala o našem rozhovoru. Požádala jsem ji o schválení toho, že její dcera s ní teď bude zůstávat pouze část dne. U přím ně se na nás zadívala, přím o do očí, a s úlevným povzdechnutím opět oči zavřela. Zdravotní sestra, která byla svědkem tohoto setkání, se neubránila překvapení nad takovou reakcí. Byla velmi vděčná za takovýto vývoj událostí, protože všechny sestry držely nemocné palce a byly poněkud rozladěné tím tichým trápenímjejí dcery ajejím neustálým mlčením. Dcera si našla částečné zaměstnání a - k radosti nemocničního personálu - se o všechny novinky dělila se svou m atkou. Její návštěvy ztratily svou ro zp o ru p ln o u tvář, nebyly už naplněny úvahami o povinnostech a celkovým rozmrzením, a byly také mnohem účelnější. Dcera se znovu začala stýkat s lidmi mimo nemocnici - ještě před smrtí své matky, která v klidu a pokoji zemřela několik dnů poté.

Pan Y. byl dalším člověkem, na kterého budem e vždycky vzpo­m ínat - dal nám nahlédnout do muk zoufalství a osamělosti, jaké starý muž prožívá při ztrátě své ženy, s níž prožil m noho desetiletí šťastného manželství.

Pan Y. byl starý, poněkud drsný a upracovaný farmář, takový "muž do nepohody", který nikdy ani nohou nevstoupil do velkého města. Obdělával svou zem, choval hodně ovcí a vychovával děti,

Page 151: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

které se, když dorostly, rozprchly do různých koutů země. On ajeho žena byli už po několik roků sami, a jak sám říkal, postupně si na sebe zvykli tak, že žádný z nich si nedovedl představit svůj život bez toho druhého. Na podzim roku 1967jeh o žena vážně onemoc­něla a lékař mu doporučil, aby zkusil najít pomoc ve velkém městě. Pan Y. se tom u nějaký čas bránil, ale protože jeho manželka byla stále slabší a hubenější, odvezl ji nakonec do "velké nemocnice", kde ji okamžitě dali na jednotku intenzívní péče. Kdo někdy takovou jed n o tk u viděl, jis tě si um í představit ten rozdíl mezi ní a pokojem na farmě, kde žena do té doby stonala. Na každé posteli leží nějaký vážně nemocný pacient, od novorozenců až po staré umírající lidi. Každá postel je obklopena nejmodernějším zařízením,o jakém náš farm ář nikdy ani neslyšel. Láhve s infúzemi visí na sto­janech kolem postelí, hučí pumpy, monitory cosi nesrozumitelného odtikávají a personál je v neustálém pohybu, stará se o všechna ta zařízení a reaguje najejich varovné signály. Je zde spousta hluku a ovzduší je nabité spěchem a naléhavostí, vážností důležitých rozhodnutí. Lidé přicházejí a odcházejí a není tu ani kousek místa pro starého farmáře, který nikdy neviděl velké město. Pan Y. trval na tom, že bude se svou ženou, ale na oddělení mu důrazně řekli, že ji může vidět každou hodinu jen na pět minut. A tak tam každou hodinu stál svých pět minut, jen se díval na bledou tvář své ženy, pokoušel se vzít ji za ruku, mumlaje několik zoufalých slov, dokud mu důrazně a zřetelně neřekli: "Prosím jděte, váš čas už uplynul."

Pana Y. na naše sezení přivedl jeden student, který si všiml jeho strašného zoufalství, když ho viděl chodit v hale tam a zase zpátky- ztracenou duši ve velké nemocnici. Vzal ho do našeho semináře, a pan Y. se s námi podělil o své trápení. Velmi se mu ulevilo, protože si konečně měl s kým promluvit. Najal si pokoj v "Mezi­národním domě", kde bydleli především studenti. Mnozí z nich se právě vraceli na zahájení nového semestru, a tak mu na ubytovně řekli, že se musí co nejdříve vystěhovat, aby jim uvolnil místo. Dům nebyl daleko od nemocnice, ale ten starý muž musel tu vzdálenost projít nesčetněkrát. Nebylo tu pro něho kousku místa, ani lidská bytost, která by s ním promluvila, neměl dokonce ani jistotu, že bude mít kde bydlet, kdyby jeh o žena zůstala naživu déle, než pár dnů. A pak tu bylo to tíživé vědomí, že ji asi ztratí, že se asi bude muset vrátit bez ní.

Poslouchali jsm e ho a cítili jeho vzrůstající hněv - na nemocnici, na sestry, že na něho byly tak kruté a povolily mu každou hodinu

Page 152: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jenom pět minut. Cítil je nad sebou dokonce i v těch krátkých, příliš krátkých okamžicích, které mu byly povoleny. Je snad tohle způsob, jakým se muž loučí se svou ženou, s níž žil skoro padesát roků? Jak vysvětlíte starému člověku, že na jednotce intenzívní péče to tak p rostě chodí, že jso u tu adm in istra tivn í nařízení a zákonné předpisy, které vymezují návštěvní hodiny, protože příliš mnoho návštěvníků škodí - když ne pacientům, tedy jistě citlivému zařízení? Určitě by nepom ohlo, kdybychom mu řekli. "Dobře, miloval jste svou ženu, žili jste tolik roků na farmě, proč jste ji nemohl nechat umřít tam?" Asi by odpověděl, že on ajeho žena byli jako jedna bytost, jako strom se svými kořeny, a že jed en bez druhého nemohou žít. Velká nemocnice slibovala, že by snad mohla prodloužit její život, a on, starý muž z farmy, byl ochoten vydat se na takové místo pro tu jiskřičku naděje, kterou mu poskytli.

Bylo toho málo, co jsm e pro něho mohli udělat - snad jen pomoci mu najít, v rámci jeho finančních možností, jistější ubyto­vání, a dátjeho synům vědět, jak je sám, a že je třeba, aby tu někdo byl s ním. Také jsm e promluvili s nem ocničním personálem. Neuspěli jsm e se žádostí, aby prodloužili návštěvní dobu, ale aspoň jsm e zařídili, že se v těch krátkých okamžicích, které směl strávit se svou ženou, mohl na oddělení cítit jako vítaný host.

Není třeba říkat, že podobné incidenty jsou v každé velké nemocnici na denním pořádku. Bylo by potřeba udělat něco pro to, aby se ve zdravotnických zařízeních postupně zlepšily pod­mínky pro příbuzné nemocných. Měly by zde pro ně být pokoje, kde by se mohli posadit, odpočinout si, něco sníst, kde by se mohli navzájem povzbudit ve své osamělosti a utěšovat se při neko­nečném čekání. Příbuzní by měli mít možnost setkat se tu s knězem nebo sociálními pracovníky, a ti by pro ně měli mít dostatek času.I lékaři a sestry by měly být v těchto pokojích častými hosty a odpovídat tam na otázky příbuzných. Současný stav je takový, že pří­buzní jsou ponecháváni sami sobě. Tráví dlouhé hodiny čekání někde na chodbách, v bufetu nebo chodí v okolí nemocnice sem a tam. Možná podniknou nějaký plachý pokus o setkání s léka­řem, nebo chtějí promluvit se sestrou, často se ale dozvědí, že lékař je velmi zaměstnán na operačním sále nebo něco podobného. Protože neustále roste počet lidí, kteří se o každého pacienta starají, nezná nem ocného nikdo osobně a on dokonce často ani neví, jak se jm enuje jeh o ošetřující lékař. M nohdy se stává, že jsou příbuzní posíláni od jednoho k druhém u a nakonec skončí

Page 153: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

v kaplanově kanceláři, kde sice nemohou očekávat mnoho informací o stavu pacienta, ale doufají, že naleznou aspoň útěchu a pocho­pení ve svém vlastním trápení.

N ěkteří příbuzní by velmi pom ohli jak nem ocném u, tak ošet­řujícímu personálu, kdyby své návštěvy zkrátili a nechodili tak často. Připomíná mi to jednu matku, která nechtěla nikomu dovolit, aby se staral o jejího dvanáctiletého syna, s nímž zacházela jako s kojencem. Ačkoli ten mladý muž byl zcela schopen postarat se sám o sebe, myla ho, trvala na tom, že mu bude čistit zuby a omývala ho dokonce i tehdy, když se jeh o vnitřnosti nezachovaly tak, jak by si jejich majitel byl přál. Pacient byl rozrušený a rozčilený, kdykoli mu byla nablízku. Sestry z ní měly trochu strach a pociťovaly vůči ní stále větší nelibost. Zbytečně se sociální pracovnice snažila s ní promluvit, ženaji vždy odbyla nějakou nevlídnou poznámkou.

Co vlastně způsobí, že m atka začne být přehnaně citlivá a opatrná takto nepřátelským způsobem? Snažili jsm e s e j í poro­zumět a nalézt prostředky a cesty, jak zkrátit její přítomnost, která nejen, že byla pacientovi i personálu na obtíž, ale také chlapce ponižovala. Po k rá tké diskusi, k terou jsm e na to to tém a vedli s personálem oddělení, jsm e si uvědomili, že na pacienta přená­šíme svůj vlastní pohled a vlastní myšlenky, a že on vlastně svým postojem k chování své matky přispívá, pokud mu dokonce není svým způsobem vhod. Předpokládalo se, že v nemocnici zůstane několik týdnů na radiační terapii, a pak že se na pár neděl vrátí dom ů s tím, že bude nejspíš posléze znovu přijat. Prokázali jsm e mu vůbec nějakou službu, když jsm e zasahovali do jeh o vztahů s matkou, ať se nám zdály jakkoli nezdravé? Nejednali jsm e hlavně z vlastního hněvu nad on ím přepečlivým chováním m atky, je ž v sestrách vzbuzovalo pocit, jako kdyby ony snad nebyly tak dobré mámy, a podněcovalo jejich i naši obranně laděnou fantazii? Když jsm e si celou věc takto rozvážili, přistupovali jsm e k matce méně nepřátelsky, ale i s pacientem jsm e od té chvíle jednali jako s tém ěř dospělým člověkem a dali jsm e mu najevo, že je na něm, aby matčinu chování sám stanovil nějaké hranice, stane-li se pro něj příliš ponižujícím. Nevím, zda to mělo nějaký účinek, protože krátce nato byl pacient propuštěn domů. Myslím však, že je to příklad, který stojí za zmínku, protože ukazuje, že se nesmíme nechat unést vlastními pocity a názory na to, co je pro koho dobré a správné. Je možné, že chlapec byl schopen snášet svou nemoc právě a jen díky tom u, že se dočasně jakoby vrátil na úroveň

Page 154: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

malého děcka, a matce že třeba přinášelo určitou úlevu, když mohla jeho potřeby uspokojit. Nevěřím však, že to v tom to případě byla tak docela pravda, protože pacient byl v matčině přítomnosti zjevně rozčilený a rozmrzelý, ale zároveň sám udělal jen málo, jestli vůbec něco, aby seji pokusil zastavit, ačkoli jinak byl docela dobře schopen vymezit si svoje postavení, pokud se jednalo o ostatní členy rodiny nebo někoho z personálu.

Smíření s realitou v rodině smrtelně nemocného

Členové rodiny procházejí různými stádii přizpůsobení, podob­nými těm, které jsme popisovali u našich pacientů. Mnozí z nich nejprve nem ohou pochopit, že je to pravda. Popírají skutečnost, že by jejich rodinu mohla zasáhnout taková nemoc, a obíhají jednoho lékaře za druhým v m arné naději, že ten první špatně určil diagnózu. Někdy možná hledají pomoc a ujištění (že to všechno není pravda) u jasnovidců a léčitelů vírou. Možná si zařídí návštěvu slavných a drahých klinik a lékařů, a pouze postupně začnou čelit realitě, která může tak drasticky změnit jejich život. Ná pacientově postoji, na tom, co všechno si uvědomuje a jak je schopen komunikovat, hodně záleží i to, jakými změnami bude pak rodina procházet. Jsou-li všichni v rodině schopni sdělovat si vše, co se týká společných věcí, m ohou vyřídit důležité záležitosti dříve a za menšího časového a emočního tlaku. Jestliže se někdo snaží něco před ostatními tajit nebo skrývat, vybudují mezi sebou umělé bariéry, které budou bránit přirozeném u a potřebném u "přípravnému zármutku" nemocného i členů jeh o rodiny, a koneč­ný výsledek pro ně bude m nohem dramatičtější než pro ty, kdo spolu o všem mluví a někdy si i společně popláčí.

Tak jako pacient prochází stádiem zlosti, zažívá tytéž citové reakce jeho nejbližší rodina. Budou se střídavě zlobit na lékaře, který první pacienta prohlédl a nijak nespěchal se stanovením diagnózy, nebo na toho, kdo je seznámil se sm utnou realitou. Terčem jejich zloby se může stát nem ocniční personál, který se o pacienta nikdy nestará dost dobře, bez ohledu na to, jakáje jeho péče doopravdy. V reakci příbuzných je často hodně nepřátelství, protože se nezřídka cítí podvedeni, když nesmějí u pacienta zůstat a starat se o něj. Tady často nastupuje pocit viny a přání nějak nahradit, vykompenzovat ztracené příležitosti z minulosti. Čím

Page 155: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

více pomůžeme příbuzným vyjádřit-všechny jejich pocity a myš­lenky ještě před smrtí milovaného člověka, tím lépe a úlevněji se pak budou cítit.

Když rodina překoná období zlosti, roztrpčenosti a provi­nilosti, vstoupí, právě tak, jako umírající, do fáze přípravného smutku. Čím větší díl takového zármutku příbuzní prožijí a vyjádří před pacientovou smrtí, tím méně nesnesitelný pro ně jejich zármutek bude, až jejich blízký zemře. Často slyšíme příbuzné s jistou pýchou říkat, že se vždycky snažili mít ve styku s nemocným ve tváři úsměv, a to až do chvíle, kdy už pro žádné další předstírání prostě nebylo místo. Sotva si asi uvědomují, že opravdové a upřím né city přijímá nemocný m nohem snáze, než jakousi málo důvěryhodnou masku, kterou zpravidla časem prohlédne, a která pro něho znamená spíše zklamání, než pom oc v obtížné životní situaci.

Mohou-li členové rodiny sdílet své city společně, postupně se postaví k realitě nevyhnutelného rozloučení čelem a společně dojdou ke smíření s ní.

Údobím, které je p ro rod inu nejtěžší a nejbolestnější, je prav­děpodobně konečná fáze, kdy se nem ocný pom alu odpoutává od svého dosavadního světa, včetně své rodiny. Lidé, kteří jsou nemocnému nablízku, si obvykle neuvědomují, že umírající, který již nalezl mír a smířil se se smrtí, se musí krok po kroku vzdálit od svého okolí i od těch, které nanejvýš miloval. Jak by mohl být připraven na smrt, kdyby se neustále držel všech těch silných a dů­ležitých vztahů a pout, kterých má každý člověk tolik? Když si pacient přeje, aby ho navštívilo jen několik přátel, potom děti a nako­nec jen jeho manželka, měli bychom to chápat právě jako způsob, jakým se postupně odpoutává. Jeho nejbližší to často špatně in­terpretují jako odm ítnutí, a setkali jsm e se s několika manželkami a manželi, kteří na tento normální a přirozený proces reagovali velmi bolestně a dramaticky. Myslím, že bychom jim mohli velice prospět, kdybychom jim pomohli dobrat se poznání, že jenom lidé, kteří už se se svým umíráním dokázali vyrovnat, jsou schopni rozloučit se tímto pozvolným a klidným způsobem .

Mělo by to pro ně být zdrojem útěchy, a ne zármutku a nevole. Je to období, ve kterém rodina potřebuje pomoc a podporu nejvíc, a sám nemocný snad nejméně. Netvrdím, že by měl být ponechán sám sobě - měli bychom mu zůstávat stále k dispozici - , ale pacient, který dosáhl stádia smíření a decathexe, obvykle vyžaduje jen málo- z pohledu obvyklých mezilidských vztahů. Pokud rodině někdo

Page 156: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nevysvětlí, jaký má takové odloučení smysl, může to vést k mnoha bolestným těžkostem, jak je to popsáno kupříkladu v příběhu paní W. (kapitola VII.).

Snad nejtragičtější smrtí, odhlédneme-Ii od smrti velmi mladých lidí, je sm rt lidí velmi starých, pohlížíme-li na ni z hlediska rodiny. Ať už jednotlivé rodinné generace žily společně nebo odděleně, každá generace má právo a potřebu žít svůj vlastní život, mít své soukromí i potřeby, které jsou právě j í vlastní. Staří lidé přežili dobu své užitečnosti, řečeno slovy našeho tvrdého ekonomického systému, a na druhé straně získali právo žít svůj život v důstojnosti a pokoji. Dokudjsou zdraví tělesně i duševně a nepotřebují žádnou podporu zvnějšku, je to snad vcelku možné. Setkali jsm e se však s velkým množstvím starých lidí, kteří byli buď tělesně nebo duševně neschopní, a jejichž důstojná existence na úrovni, jakou si pro ně přála jejich rodina, vyžadovala ohrom né peněžní částky. Rodina je potom často postavena před obtížné rozhodnutí, totiž jak zmobilizovat všechny finanční zdroje včetně půjček a úspor určených pro vlastní důchod, aby si takovou finální péči mohla dovolit. Tragédií těchto starých lidí je ovšem to, že ono množství peněz a často doslova finanční oběti jejich příbuzných mnohdy nepřinesou žádné zlepšení stavu, ale slouží k pouhé údržbě na mi­nimální úrovni existence. Přidají-li se k tom u zdravotní kompli­kace, náklady se znásobí, a rodina si pak už často přeje rychlou a bezbolestnou smrt, byť toto přání zřídka vysloví otevřeně. Že tako­vá přání s sebou přinesou pocity viny, je nabíledni.

Vzpomínám si na jednu starou ženu, která byla po několik týdnů hospitalizována v soukrom é nemocnici a vyžadovala nároč­nou a také nákladnou péči. Všichni čekali, že brzy zemře, ale ona zůstávala den za dnem stále ve stejném stavu. Její dcera váhala, zda ji poslat do starobince, nebo ji nechat v nemocnici, kde stará paní zjevně chtěla zůstat. Zeť se na ni hněval, že postupně utrácí jeho životní úspory a se svou ženou se kvůli tom u nesčetněkrát pohádal. Manželka však nedovedla vzít svou matku z nemocnice, protože by to byla cítila jako velké provinění. Kdyžjsem starou ženu sama navštívila, vypadala vystrašeně a ztrápeně. Zeptala jsem sejí prostě, z čeho má takový strach. Podívala se na mě, a konečně vyslovila to, co nikdy předtím nebyla schopna nikomu sdělit, protože si uvědo­movala, jak jsou její obavy vlastně iracionální. Bála se, že ji "zaživa sežerou červi". Zatímco jsem se snažila nabrat dech a uvědomit si, co všechnojejí výrok znamená, její dcera vyhrkla: 'Jestli je to tohle,

Page 157: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

kvůli čemu nemůžeš um řít, tak tě můžeme nechat spálit," čímž samozřejmě mínila, že krem atorium jednou provždy zabrání jaké­mukoli kontaktu červů s jejím tělem. V tom, co řekla, byla nahro­maděna všechna její potlačovaná zlost. Na chvíli jsem se se starou paní posadila o samotě. Pokojně jsm e spolu rozprávěly o jejích celoživotních fóbiích a jejím strachu ze smrti, který se odrážel právě v děsu z červů, jako by si jich po smrti ještě mohla být vědoma. Když to všechno vypověděla, velice s e jí ulevilo, a pro zlobu své dcery nenacházela než pochopení. Povzbudila jsem ji, aby o všech svých pocitech své dceři řekla, aby se její dcera po svém výbuchu nemusela cítit tak zle.

Kdyžjsem se před pokojem s dcerou znovu setkala, řeklajsem jí, žeji její matka chápe, a obě se potom konečně daly dohromady. Povídaly si o tom , co kterou z nich trápilo a jaké měly starosti, a končily přípravami na pohřeb, kremaci. Užjenom neseděly vedle sebe v tichém a m lčenlivém hněvu, ale kom unikovaly spolu a navzájem se utěšovaly. Další den matka zemřela. Kdybych byla neviděla její rozjasněnou a klidnou tváří v průběhu její poslední rozmluvy s dcerou, m ohla bych si myslet, žeji byl mohl zabít ten výbuch hněvu.

Dalším aspektem, který se často nebere v úvahu, je , jaký druh term inálního onem ocnění pacient má. Nejčastěji se setkáváme s nádorovým onem ocněním a se srdeční mrtvicí. První z nich je často považováno za zdlouhavou a bolestivou nemoc, zatímco druhé může udeřit náhle, bezbolestně, ale s konečnou platností. Myslím, že je velký rozdíl mezi tím, když milovaná osoba umírá pomalu a obě strany mají dost času se na nadcházející zármutek připravit, a třeba mezi oním obávaným telefonem či telegramem: "Stalo se, už není mezi námi." Je snadnější hovořit o smrti a umírání s člověkem majícím rakovinu, než s pacientem-kardiakem, kterýv nás vyvolává pocit, že bychom ho mohli vystrašit a způsobit mu tak srdeční záchvat, tedy smrt. Příbuzní pacienta s rakovinou jsou proto m nohem svolnější k rozhovoru o očekávaném konci, než rodina pacienta s chorobou srdeční, kde konec může přijít takřka kteroukoli chvíli a takový rozhovor ji může vyprovokovat - přinej­menším dle m ínění m noha příbuzných, s nimiž jsm e hovořili.

Vzpomínám si na matku mladého muže z Colorada, která nedovolila svému synovi žádné cvičení, ani to nejmenší, přesto, že lékaři doporučovali pravý opak. V rozhovoru s námi matka často pronášela věty typu: "Kdyby se příliš namáhal, padl by mi mrtev

Page 158: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

do náručí," jako by od svého syna očekávala nepřátelský čin, namířený proti ní. O na sama si vůbec neuvědomovala vlastní nepřátelství, ačkoli se nám svěřila se svou nelibostí nad tím, že má "takového slabého syna", a velmi často jej dávala do souvislosti s ne­výkonným a neúspěšným manželem. Dlouhé měsíce jsm e této matce museli pozorně a trpělivě naslouchat, než dokázala vyslovit něco ze svých destruktivních přání vůči svému dítěti. Vysvětlovala je tak, že on brzdí a omezuje její společenský a profesionální život, a může tak za to, že i ona patří mezi ty nevýkonné, kam řadila svého manžela. Jsou to složité rodinné situace, kdy se na nemocného člena rodiny pohlíží jako na někoho méně schopného, nemo­houcího, právě v důsledku jiného konfliktu, který v rodině je. Naučíme-li se reagovat na konfliktní členy rodiny klidem a poro­zuměním a nikoli odsudkem či kritikou, pomůžeme tím i paciento­vi snáze a důstojně snášet potíže, které má.

Následující příběh pana P. ukazuje, jaké těžkosti mohou nastat, když je pacient připraven k odloučení, oddělení se od okolního světa, ale rodina nechce tuto realitu akceptovat a přispívá tak k pa­cientovým vnitřním konfliktům. Naším cílem by vždy mělo být pomoci pacientovi a jeh o rodině, aby na vzniklou krizi společně pohlíželi a společně se s ní i vyrovnávali, a aby pak konečného přijetí reality dosáhli všichni, rodina i pacient, zároveň.

Pan P. byl muž kolem pětapadesáti let, ale vypadal tak o patnáct roků starší. Lékaři se domnívali, že léčba v jeh o případě má jen malou naději na úspěch, částečně pro pokročilé stádium jeho nádorového onemocnění a celkové oslabení organismu, ale hlavně pro nedostatek pacientova "bojovného ducha". Pět let před touto hospitalizací odebrali panu P. kvůli jeho nádoru část žaludku. Nejprve přijímal svou nemoc docela dobře a byl plný naděje. Když však bez ustání slábl a hubnul, začal podléhat stále silnějším depresím. Při rentgenu plic se ukázaly metastázy, a tak byl znovu přijat do nemocni­ce. Kdyžjsem se s pacientem setkala, nebyl o výsledcích biopsie informován. Lékaři řešili otázku, zdaje rozumné aplikovat ozařování či operaci u člověka, který je v tak špatném stavu. Náš rozhovor proběhl nadvakrát. Při své první návštěvě jsem se představila a řekla mu, že s ním, pokud si to bude přát, mohu mluvit o vážnosti jeho nemoci a o problémech, které s tím mohou souviset. Přerušil nás telefon, a tak jsem při odchodu z pokoje ještě požádala, aby o tom přemýšlel. Řeklajsem mu zároveň, kdy za ním přijdu příště.

Page 159: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Kdyžjsem za ním přišla následující den, zamával mi pan P. na přivítanou a ukázal na židli, čímž měl zval, abych se u něj posadila. Přes m nohá přerušení způsobená výměnou infúzních lahví, podáváním léků, m ěřením tlaku a teploty, jsm e spolu seděli déle než hodinu. Pan P. vycítil, že by mohl "odhalit své stíny", jak tomu říkal. V jeh o výpovědích nebyla žádná obrana, žádná vyhý- bavost. Byl to člověk, jeh o ž dny už byly sečteny, jak se mi zdálo, a který neměl svého vzácného času nazbyt, a velmi se toužil podělito své problémy a bolesti s někým, kdo je ochoten naslouchat.

Předcházejícího dne řekl také větu: "Chci spát a spát a spát a neprobu­dit se." Při naší druhé schůzce ji opakoval, ale doplnil za ni slovo "ale". Tázavě jsem se na něj podívala, a on mi potichu a trochu zjihle řekl, že ho přišla navštívit jeho žena. Byla přesvědčená, že nad svou nemocí zvítězí. Cekala, že se vrátí domů a bude se starat o zahradu ao květiny. Připomněla mu také jeho slib, že co nevidět odejde do dů­chodu a že se spolu odstěhují, snad do Arizony, a prožijí tam ještě pár pěkných let

Nadšeně a s láskou mluvil o své dceři, které bylajedenadvacet. Udělala si volno ve škole, přijela se za ním podívat a byla šokována jeho špatným stavem. Hovořil o všech těch věcech tak, jako by ho snad někdo měl vinit z toho, že působí své rodině zklamání, protože se jeho život nevyvíjí podle jejich představ.

Kdyžjsem se mu zmínila o tom ,jak to na mě působí, přikývl. Vyprávěl mi pak o svých smutcích a starostech. První roky svého manželství strávil tím, že se snažil svou rodinu hm otně zabezpečit, vybudovat pro ni "dobrý domov", a většinu svého času tak pobýval m imo dom ov. Když u něho zjistili nádor, chtěl naopak strávit s rodinou každou volnou chvilku, ale to už asi přišlo příliš pozdě. Dcera byla daleko od domova na studijích a měla tam své přátele. Když byla malá a chtěla a potřebovala ho mít nablízku, byl příliš zaneprázdněn vyděláváním peněz.

Kdyžjsme mluvili o jeh o současném stavu, řekl: "Spánekje pro mě jedinou úlevou: každý okamžik, kdy jsem vzhůru, je pro mě utrpení, hrozné utrpení. Vůbec nic mi nepřináší úlevu. Se závistí myslívám na dva muže, jejichž popravu jsem kdysi viděl, seděl jsem blízko jednoho z nich. Tenkrát jsem necítil nic. Dneska to vím, že to byl vlastně šťastný chlap. Sm rt si zasloužil a nijak se při ní netrápil, bylo to rychlé a bezbolestné. Já tu ležím v posteli a každá hodina, každý den jsou pro mě utrpením."

Page 160: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Pana P. ani tolik netrápila bolest a jeh o žalostný fyzický stav, ale to, že není schopen splnit naděje, které do něj jeho rodina vkládá. Mučila ho nesm írná touha "spát a spát a spát" a také nepřetržitý proud různých očekávání, který k něm u přicházel zjeho okolí. "Chodí sem sestry a říkají, že musím jíst, nebo budu příliš slabý. Chodí sem doktoři a vyprávějí mi o novém léčení, se kterým právě začali, a myslí si, že z toho budu mít radost. Přichází za m nou moje žena a povídá o práci, která mě dom a čeká, chodí sem moje dcera a říká: Musíš se z toho dostat, - no, může takhle člověk v míru a pokoji zemřít?"

Krátce se zasmál a řekl: "Budu se léčit a ještě se na čas vrátím domů. Hned druhý den zajdu do práce a vydělám trochu víc peněz. Moje pojištění už zaplatí dceři vzdělání tak jako tak, ale ona teď přece ještě na chvíli potřebuje otce... Jenom že vy víte, a já to vím taky, že to prostě nejde. Myslím, že se budou m uset naučit pohlížet pravdě do očí. Umírání by pak bylo o tolik lehčí!"

Pan P. ukázal, stejně jako paní W. (kapitola VII.), jak obtížné je pro pacienta setkání s hrozící a očekávanou smrtí, kdyžjeho rodina není připravena "nechat hojit", a otevřeně nebo skrytě mu brání, aby se odpoutal od pozemských záležitostí. Manžel paní W. jen stál u její postele, připomínal jíjejich krásné manželství, které teď mělo skončit, a prosil lékaře, aby udělali všechno, co je v lidských silách, a nenechali jeho ženu umřít. Manželka pana P. dělala vlastně totéž- připomínala svému muži jeho sliby a povinnosti, které na něj čekaly, sdělujíc mu tak svoje přání, aby spolu žili ještě m noho let. Nemohu říci, že by se oba tito partneři uchylovali k popírání, oba znali reálný stav svých protějšků, nicméně oba kvůli své silné touze od této reality odhlíželi. Akceptovaliji při rozhovoru sjinými lidmi, a popírali ji v kontaktu s pacienty. A přitom právě nemocní lidé by potřebovali slyšet, že jejich nejbližší si vážnost situace uvědomují a jsou schopni realitu akceptovat. Bez takového vědomí se každá chvíle bdění stává "hrozným utrpením", řečeno slovy pana P. Náš rozhovor končil vyjádřením naděje, že se jeh o nejbližší naučí čelit skutečnosti a nebudou še upínat k vyhlídkám na prodloužení jeho života.

Pan P. byl připraven odpoutat se od tohoto světa, byl připraven vstoupit do konečné fáze, kdy s představou konce je spojena spíš úleva, nebo kdy se nem ocném u člověku nedostává sil k dalšímu životu. Mohli bychom vést spory o tom, zda komplexní lékařské snažení je za těchto okolností vhodné. S náležitou dávkou infúzí,

Page 161: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

transfúzí, vitamínů, antidepresívních léků a výživných látek a při symptomatické léčbě, mohou pacienti dostat určitý přídavek svého, takto "vykoupeného" života. Slyšela jsem vsak o takhle získaném čase mnohem více kleteb než slov uznání a opakuji zde své přesvědče­ní, že pacient má právo zemřít v míru a důstojně. Neměl by být manipulován tlakem našich vlastních potřeb, kdyžjsoujeho vlastní přání v protikladu s našimi. Mluvím o pacientech, kteří mají fyzickou chorobu, ale jsou rozum ní a dostatečně schopní o sobě rozhodovat. Jejich názory a přání bychom měli respektovat, měli bychom takové lidi poslouchat a radit se s nimi. Pokud jsou pacientova přání v rozporu s naší vírou či přesvědčením, měli bychom tento konflikt otevřeně vyjádřit a konečné rozhodnutí nechat na pacientovi - zejm éna pokud se týká dalších zásahů a léčení. Ani u jednoho z m noha term inálně nemocných pacientů, s nimiž jsem až dosud hovořila, jsem nepozorovala žádné iracio­nální chování nebo neakceptovatelné požadavky, a byly mezi nimi i dvě psychotičky (píše se o nich najiných místech této knihy), které prošly celou léčbou až do konce, jedna z nich přitom i přes jinak tém ěř naprosté popírání své nemoci.

Rodina v době po smrti nemocného

Když pacient zemře, je myslím kruté a nevhodné mluvitvsouvis- losti s tím o boží lásce. Když někoho ztratíme, zvláště, pokud jsme předtím měli málo času nebo dokonce vůbec žádný čas, abychom se na to připravili, jsm e rozrušení, někdy nás popadá zloba či vztek, zmocňuje se nás zoufalství. Měli bychom mít možnost vyjádřit tyto pocity. Členové rodiny jsou často ponecháni sami sobě, hned poté, co dají souhlas k pitvě. Zahořklí, zlostní nebo jen otupělí kráčejí nemocničními chodbami, často neschopni čelit kruté realitě. První dny mohou být naplněny horečnou aktivitou, různým zařizováním a návštěvami příbuzných. Největší prázdnota a opuštěnost však na pozůstalé dolehne, když po pohřbu všichni zase odjedou pryč. Právě v tomto období jsou pozůstalí maximálně vděčni za každou příležitost s někým si promluvit, zvláště, je-li to někdo, kdo v poslední době přišel do kontaktu se zesnulým a kdo jim o něm může vyprávět, ba přidat i anekdotu o některých šťastnějších chvílích, které s ním prožil. To příbuzným pom áhá, aby se vzpamatovali z počátečního šoku a zármutku a připravili se na postupné smíření.

Page 162: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Mnozí příbuzní se noří do vzpomínek a do světa svých představ, a často dokonce mluví k zemřelému, jako kdyby byl ještě na světě. Nejen, že se izolují od života, ale brání se možnosti vnitřně se smířit s realitou sm rti. Pro řadu lidí je to však jed in á m ožnost, jak na takovou ztrátu reagovat, a bylo by vskutku kruté vysmívat se jim proto n eb o je denně konfrontovat se skutečností, jež je pro ně zatím nepřijatelná.Je mnohem užitečnější pochopitjejich potřeby a pomoci jim, aby se zbavili zármutku - tak, žeje budem e pozvolna vyvádět z jejich izolace. Reakci, již tu popisuji, jsem často vídala hlavně u mladých vdov, které ztratily své manžely pom ěrně záhy, a nebyly na to úplně připraveny. Něco takového se může častěji přihodit v době války, kdy je sm rt mladého člověka jevem velmi častým. Ačkoli , dle mého soudu, válka způsobuje, že si příbuzní více uvědomují, jak reálná je možnost, že se jejich blízký nevrátí. Jsou proto na takovou sm rt lépe připraveni než například na neo­čekávanou smrt mladého muže, který zemře v důsledku své rychle postupující nemoci.

Nakonec bychom měli pohovořit o dětech. Na ty se totiž zpravidla zapomíná. Ne snad tak, že by se o ně nikdo nestaral - pravý opak bývá obvykle pravdou - ale jenom velmi málo lidí necítí neklid, rozpaky a strach, mají-li promluvit s dětmi o smrti. Malé děti mají na sm rtjiný pohled, a my na to musíme neustále myslet, abychom s nimi dokázali hovořit a pochopitjejich způsob komu­nikace. Až do tří let je pro dítě se smrtí spojena pouze nepří­tom nost známého člověka, odloučení od něj, později se dostavuje strach ze zohavení. Právě v tom to věku dítě začíná podnikat své první výpravy "do světa", jezdí třeba na tříkolce po chodníku, a na těchto svých výpravách může najít nějaké zvířátko přejeté autem, nebo tělíčko krásného ptáčka, kterého roztrhala kočka. Smrt pro ně pak znamená především zohavení, neboť v tomto vývojovém období se děti zabývají integritou svého těla a jsou polekány vším, co by ji mohlo zničit.

Smrt tedy, jak jsme zdůraznili v kapitole I., není pro tří- až pětileté dítě neměnným faktem. Je něčím tak dočasným,jako když na podzim zahrabeme do země cibulku a ona nám na ja ře zase vzejde.

Po pátém roce považuje dítě často sm rt za bytost, za stra­šidelného člověka, který přichází, aby si lidi odvedl pryč. Smrt je zatím stále spojována jen s vnější intervencí. Kolem devíti, deseti let se začíná objevovat realistické pojímání smrti, sm rt je chápána jako trvalý biologický proces. Děti reagují na sm rt jednoho z rodičů

Page 163: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

různě, od tichého stažení se do izolace až po divoce a hlasitě vyjadřovaný zármutek, jím ž přitahují pozornost, dožadujíce se tak nahrazení milované a postrádané osoby. Protože děti ještě neumějí rozlišovat mezi přáním a skutkem (jak jsm e o tom hovořili v ka­pitole I.), mohou do značné míry pociťovat výčitky svědomí a vinu. Budou se cítit odpovědné za sm rt rodičů a začnou se bát přísného a hrozného trestu, děsivé odplaty. Ale m ohou také, na druhé straně, nést odloučení relativně klidně a pronášet podobné věty jako: "Maminka přijede najarn í prázdniny", nebo pro ni tajně dají stranou jedno jablíčko - aby měly jistotu, že maminka na té své dočasné cestě bude mít co jíst. Jestliže dospělí, kteří jsou v tomto čase sami už dost rozrušení, děti nepochopí a začnouje napomínat a opravovat, může se stát, že se d ítě se svým sm utkem stáhne do sebe. To může být často příčinou pozdějších citových poruch. Pokud jd e o mladistvé, neliší se situace příliš od situace dospělých. Dospívání je přirozeně samo o sobě dost nesnadné, a ztráta jednoho z rodičů může ve spojení s ním být doslova k neunesení. Měli bychom mladým lidem naslouchat a umožnit jim , aby venti­lovali své pocity, ať užjde o pocit viny, zlost, nebo obyčejný smutek.

Rozplynutí zármutku a zlosti

Opakuji na tom to místě znovu to, o čem jsm e mluvili už ně­kolikrát: nechrne příbuzné mluvit, plakat nebo křičet, je-li to potřebné, nechmeje, ať se s námi podělí o své pocity a starosti, ať mluvío svém trápení, buďm e jim k dispozici. Zatímco mrtvý člověk má všechny pozemské starosti už za sebou, pozůstalé naopak čeká dlou­há a bolestná doba truchlení. Potřebují pomoc a podporu, a to už od chvíle, kdy byla u někoho v rodině stanovena "špatná diagnóza", až do doby, která může trvat dlouhé měsíce po pacientově smrti.

Touto pomocí přirozeně nemyslím nějaké profesionální, od­borné konzultace - většina lidí je ani nepotřebuje, ani šije nemůže dovolit. Potřebují m ít nablízku lidskou bytost, přítele, a nezáleží příliš na tom, zd a je to lékař, zdravotní sestra nebo kněz. Někdy může velmi pomoci sociální pracovnice, zvláště když pomáhala umístit nem ocného do nějakého pečovatelského ústavu a když si rodina přeje hovořit třeba o babiččině pobytu v takovém zařízení - to, že ji nenechali doma, se pro ně později může stát zdrojem velkých pocitů viny. Takové rodiny občas dál navštěvovaly jiné

Page 164: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

staré lidi v týchž ústavech a staraly se o ně, snad proto, že této příležitosti dostatečně nevyužily u své babičky. Měli bychom se snažit pochopitjejich potřeby, ať mají jakékoli pozadí, a pokusit se je konstruktivně usm ěrnit tak, abychom v pozůstalých zmírnili jejich pocity viny, hanby nebo jejich strach z odplaty. Největší pomoc, kterou můžeme příbuzným, dětem i dospělým poskytnout, je sdílet s nimi jejich pocity již před tou sm utnou událostí, jakou je smrt, a podat jim pom ocnou ruku pro překonání všech tíživých stavů, ať mají racionální nebo iracionální kořeny. Tolerujeme-li jejich zlost, ať je nam ířena proti nám, proti zesnulému nebo proti Bohu, pomůžeme jim udělat velký krok k vnitřnímu smíření, zbavenému všech pocitů viny. Pokud je ale odsuzujeme za pocity společensky třeba těžko tolerovatelné, které se odvážili vyslovit, jsm e sami hodni odsouzení, neboť tak prodlužujeme a prohlu­bujem e jejich zármutek, pocity hanby a viny, jež m ohou vyústit v podobu poruchy fyzického nebo duševního zdraví.

Page 165: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Některé rozhovory s nevyléčitelně nemocnými pacienty

Smrt, Tvůj služebník, stojí u mých dveří. Přeplavil se přes neznámé moře a přinesl Tvé poselství k mému domu.

Noc je temná a mé srdce je plné úzkosti. Přesto rozsvítím lampu, otevřu dveře a ukloním se mu na uvítanou. Je to přece posel od Tebe, ten, kdo teď stojí u mých dveří.

Vzdám mu úctu se sepjatýma rukama a se slzami v očích. Vzdám mu úctu a položím kjeho nohám nejdražší poklad svého srdce.

Odejde, sp ln iv svů j úkol, a zanechá na mém ránu temný stín. A v mém zpustošeném domově zůstane jenom mé opuštěné já, jako to úplně poslední, co Ti budu moci nabídnout.

Thákur, Gitanjali, LXXXVI

V PŘEDCHOZÍCH kapito lách jsm e se pokusili nastínit, co vede k tomu, že pacienti často ircyí stále větší potíže komunikovat o svých potřebách v době, kdy jsou vážně či dokonce terminálně nemocní. Shrnuli jsm e některá svá zjištění a pokusili se popsat metody, jejichž prostřednictvím se lze o názorech, starostech a přáních nem ocného dozvědět více. Domníváme se, žeje užitečné uvést víc konkrétních příkladů takových rozhovorů, neboť poskytují lepší a plastičtější obraz o rozmanitosti odpovědí a reakcí ze strany pacienta i tazatele během jejich vzájemného kontaktu. Připomínám, že žádný pacient člověka, který vedl rozhovor, prakticky neznal, před vlastním interview se oba setkali je n na několik minut, aby sezení dohodli.

Jako jeden z prvních jsem vybrala rozhovor s pacientkou, jejíž matka byla také ochotna zúčastnit se semináře a hovořit s námi. Myslím, že rozhovor s oběm a ženami dobře ukazuje, jak se různí

Page 166: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

členové rodiny se skutečností vážné nemoci různě vyrovnávají a jak jejich pohled na tutéž událost někdy může být docela odlišný. Po každém rozhovoru následuje krátké shrnutí, k teré daný případ uvádí do obecnějších souvislostí, o nichž jsm e hovořili v předchá­zejících kapitolách.

Tyto původní rozhovory hovoří samy za sebe. Byly úmyslně ponechány bez úprav a v nezkrácené podobě a zachycují chvíle, kdy jsm e pacientova implicitní a explicitní sdělení citlivě vnímali, i momenty, kdy jsme nereagovali zrovna nejlepším způsobem. To, co tu s námi čtenář sdílet nemůže, jsou některé přímé poznatky, projevy provázející dialog, ale nezachycené ve slovech: neverbální komunikace, která trvale probíhá mezi pacientem a lékařem, mezi lékařem a duchovním nebo mezi pacientem a duchovním. Pohle­dy, zvlhlé oči, úsměvy, gesta, prázdný výraz, výraz plný překvapení nebo třeba natažené ruce - to všechno jsou významné komu­nikační signály, které často říkají víc, než slova.

Ačkoli následující rozhovory pocházejí, až na výjimky, z našich prvních setkání s jednotlivými pacienty, nebyla to obvykle setkání jediná. V několika případech tedy po sam otném rozhovoru připo­jujem e ještě informaci o tom, jak se pacientův osud vyvíjel dál. Mnoho pacientů bylo propuštěno domů, buďto zemřeli tam, nebo byli později znovu přijati do nemocnice. Tito lidé si přáli, abychom jim čas od času zavolali domů, nebo některého z účastníků rozho­voru žádali, aby s nimi udržoval kontakt. Někdy se stalo, že se u nás zastavil na neformální návštěvu někdo z příbuzných, aby si objasnil pacientovo chování a požádal o pomoc či porozumění, nebo aby nám později, po pacientově smrti, dodatečně sdělil některé skutečnosti. Snažili jsm e se být takovým lidem stejně nápom ocni jako paciento­vi, a to v průběhu hospitalizace i po jejím skončení. Následující interview mohou být studována i se zřetelem k úloze, jakou v těchto těžkých obdobích mají příbuzní.

Paní S. opustil manžel. O tom, že jeh o žena je smrtelně nemocná, se dozvídal jen nepřímo, od svých dětí - jejich dvou malých chlapců. Byla to sousedka a přítelkyně, která v době nemoci paní S. sehrála nejdůležitější roli, i když nem ocná očeká­vala, že bývalý manžel ajeho nová žena budou po její smrti o děti pečovat.

Sedmnáctiletá dívka je příkladem mladého člověka statečně přijímacího životní krizi. Po rozhovoru s ní následuje rozmluva s její matkou: oba rozhovory mluví samy za sebe.

Page 167: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Paní C. se nedokázala sm ířit s vlastní smrtí kvůli mnoha rodin­ným závazkům, které měla ještě splnit. To je rovněž dobrým příkladem toho, jak je důležité, aby se v situaci, kdy má nemocný pečovat o jiné nemocné, závislé, nebo staré lidi, rodina sešla a dohodla na dalších společných krocích.

Paní L., která svému zrakově postiženému manželovi nahra­zovala oči, užívala této své role, aby si dokázala, žeje stále co platná. A oba, muž i žena, se v době své krize zčásti odmítají se svou situací smířit.

Paní S. byla osmačtyřicetiletá protestantka, matka dvou nedo­spělých chlapců, k teré vychovala sama. Vyjádřila přání moci si s někým promluvit, a my jsm e ji pozvali na rozhovor. Nejdříve se tťochu zdráhala a měla obavy přijít, ale po rozhovoru se cítila značně uvolněná. Cestou do místnosti, kde se rozmluva konala, hovořila o svých synech a bylo zřejmé, že právě oni byli v průběhu hospitalizace její největší starostí.

LÉKAŘKA: Paní S., víte, krom ě toho, co jsm e si spolu stačily krátce říct, o vás nic nevíme. Kolik je vám let?

PACIENTKA: Počkejte, v neděli mi bude čtyřicet osm. LÉKAŘKA: A no? M usím si to srovnat v hlavě. Ted’js te tedy

v nemocnici podruhé. Kdyjste sem přišla prvně? PACIENTKA: V dubnu.LÉKAŘKA: Kvůli čemu to bylo?PACIENTKA: Kvůli tom u nádoru na prsu.LÉKAŘKA: Jaký druh nádoru to byl?PACIENTKA: To vám teď nedokážu říct. Víte, nevím toho o té

nemoci dost, abych odlišila jed en druh od druhého. LÉKAŘKA: Co si myslíte, že to je? Co vám řekli, že to je. PACIENTKA: Tedy, víte, kdyžjsem přišla do nemocnice, udělali

mi biopsii a asi o dva dny později přišel můj rodinný lékař a řekl, že přišel výsledek a že to je zhoubné. Ale skutečně, jm éno, jaký typ to byl, to nevím.

LÉKAŘKA: Ale říkali vám, žeje zhoubný?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Kdy to bylo?PACIENTKA: To bylo, počkejte, muselo to být koncem března. LÉKAŘKA: Letos? Takže až do letošního roku jste byla zdravá? PACIENTKA: Ne, ne. Víte, mám pozastavenou tuberkulózu,

takže jsem čas od času trávila pár měsíců v sanatoriu.

Page 168: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: A kde? V Coloradu? Do kterého sanatoriajste jezdila?PACIENTKA: V Illinois.LÉKAŘKA: Tak to jste si už ve svém životě užila nemocí dost.PACIENTKA: To ano.LÉKAŘKA: Takže na pobyt v nemocnici jste si už skoro zvykla.PACIENTKA: Ne, nemyslím, že si na nem ocnici někdy můžete

zvyknout.LÉKAŘKA: A jak nemoc začala, co vás do nemocnice přivedlo?

Můžete nám něco povědět o počátcích vaší nemoci?PACIENTKA: Měla jsem takovou malou bouli, bylo to jako, možná

jak o nežit nebo něco, víte? P řesně tady. A zvětšovalo se to a bolelo a - nemyslím, že bych se v tom od ostatních lidí nějak lišila, zkrátka pořád jsem nechtělajít k doktorovi a dát to pryč, až jsem nakonec zjistila, že je to stále horší a horší, a tak jsem k někomu jít musela. Několik měsíců předtím můj rodinný lékař, co jsem k něm u vždycky chodila, zemřel. A já nevěděla, ke komu jít. Musím říci, že nem ám manžela. Byla jsem vdaná dvaadvacet let, a můj muž se jednou rozhodl, že odejde zajinou. Tak mi zůstali jen chlapci a já js e m cítila, že mě potřebují. Myslím, že to je snad jed en z důvodů, proč jsem si myslela, že kdyby to snad bylo něco velmi vážného...vždyťjsem si pořád říkala, to nemůže být - musím zůstat dom a s chlapci. To byl hlavní důvod, proč jsem to odkládala. No a pak, když už jsem šla, už to bylo hodně velké a tak bolestivé, žejsem to nemohla vydržet, vydržet dál tu bolest. A když jsem přišla k tomu rodinnému doktorovi, tak ten mi řekl, že s tím nemůže v ordinaci udělat nic. Měla jsem jít do nemocnice. A takjsem šla. Myslímo čtyři nebo o pět dnů později jsem byla přijata do nemocnice. A taky jsem měla nádor na jednom vaječníku.

LÉKAŘKA: Ve stejnou dobu? To zjistili?PACIENTKA: Ano. Myslím, že měl v úmyslu něco s tím udělat,

dokud jsem tam byla, ale pak, když udělali biopsii a bylo to zhoubné, přirozeně nemohl udělat nic. A tak řekl, že tam pro mě nemůže už nic udělat ajájsem se měla rozmyslet, kam bych chtělajít.

LÉKAŘKA: Myslíte do které nemocnice.PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: A jak to přišlo, že jste si vybrala zrovna tuhle?PACIENTKA: No, máme přítele, který tu jednou ležel - znám se

s ním přes pojištění - a nem ohl si j i vynachválit. A doktory

Page 169: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a sestry. Říkal, že doktoři jsou tu odborníci a že o každého je báječně postaráno.

LÉKAŘKA: A je o vás?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Chtěla bych vědět, jak jste to přijala, když vám řekli,

že máte zhoubný nádor. Jak jste to přijala po všem tom odda­lování, oddalování okamžiku, kdy uslyšíte pravdu? Nebo když vám řekli, víte, že musíte pryč od svých povinností doma a od dětí,0 které pečujete. Jak jste to přijala, když to nakonec muselo být vyřčeno?

PACIENTKA: Kdyžjsem to poprvé slyšela, úplně jsem se sesypala.LÉKAŘKA: Jak? PACIENTKA: Psychicky.LÉKAŘKA: Byla jste deprimovaná, plakala jste.PACIENTKA: Hm. Vždyckyjsem si myslela, že já něco takového

m ít nemůžu. Pak, když jse m ’si uvědomila, jak je to vážné, pomyslela jsem si - je to něco, co musím přijmout. Tím, že se zhroutím, se nic nevyřeší, a čím dříve budu moci jí t k někomu, kdo mi může pomoci, tím to bude lepší.

LÉKAŘKA: Řekla js te to dětem?PACIENTKA: Ano, řekla jsem jim to oběma. Ale myslím, opravdu

nevím, nakolik tom u rozumějí. Myslím si, že vědí, žeje to něco velmi vážného, ale nakolik to chápou, to nevím.

KAPLAN: A co zbytek vaší rodiny? Pověděla jste to někomu jiném u? Máte ještě někoho?

PACIENTKA: Mám druha, přítele, s nímž chodím asi pět let. Je to velice milý člověk a byl ke m ně velice hodný, a byl hodný1 k chlapcům , myslím od té doby, co jsem musela od nich pryč, a dohlížel na ně, aby tam pořád někdo byl. Aby se večer najedli, aby tam s nimi někdo byl. Myslím, aby nebyli úplně sami, víte, úplně odkázáni na sebe. Ovšem, starší chlapec by už byl dost zodpovědný, ale není ještě dospělý. To, řekla bych, tak až mu bude jednadvacet.

KAPLAN: Cítíte se lépe, když tam s nimi někdo je.PACIENTKA: Ano. A pak, mám tam sousedku. Je to něco jako

dvojdomek, žije v druhé polovině domu. Chodí k nám každý den a pomáhala mi s prací v domácnosti, během těch dvou měsíců, co jsem byla doma. Starala se o mě, víte, dávala mi koupele a vždycky mi uvařila něco kjídlo. Je to ohromný člověk,

Page 170: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

je nábožensky založená, víte, má svoji víru a udělala pro mě hrozně moc.

LÉKAŘKA: Jakého je vyznání?PACIENTKA: Nemohu si vzpomenout, do jakého kostela chodí.KAPLAN: Protestantka?PACIENTKA: Ano.KAPLAN: Máte jinou rodinu, n ebo je to -PACIENTKA: Mám bratra, který tu žije.KAPLAN: Ale není vám tak blízký jako -PACIENTKA: Nebyli jsm e si moc blízcí, ne. Cítím, že za tu

krátkou dobu, co ji znám, je to opravdu nejbližší člověk, které­ho máfn. Myslím, ž e ji mohu všechno říci, a ona mi...a to mi pomáhá, cítím se lépe.

LÉKAŘKA: Hm. To máte štěstí.PACIENTKA: Je obdivuhodná. Ještě nikdyjsem nepoznala něko­

ho takového, jakó je ona. Tém ěř každý den od ní dostanu lístek nebo několik řádků. Můžete to vypadatjako hloupost, ale už se těším jen na to, že zase uslyším její hlas.

LÉKAŘKA: Hlavně, že má někdo zájem.PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Jak je to dlouho, co vás opustil manžel?PACIENTKA: V zá ří’59.LÉKAŘKA: ’59. Kdy jste měla tuberkulózu?PACIENTKA: Poprvé v roce 1946. Ztratila jsem svou holčičku.

Bylo j í dva a půl roku. V té době byl můj manžel na vojně. Onemocněla a dali jsm eji k jednom u odborníkovi do nemocni­ce. A nejhorší bylo, že jsem ji za celou dobu, co tam byla, nemohla vidět. Upadla do bezvědomí a nikdy se z něj už ne- probrala. Ptali se, jestli budu souhlasit s pitvou, a já řekla ano, snad to někdy pomůže někomu jiném u. Tak provedli pitvu. Měla nemoc nazývanou miliární TB. Bylo to v krevním oběhu. A když můj manžel šel na vojnu, přijel otec a zůstal se mnou. Později jsm e všichni museli na prohlídku, můj otec měl velkou kavitu najedné plíci a já m ělajen menší potíže. Tak jsm e tehdy oba, on i já, šli ve stejnou dobu do sanatoria. A jájsem tam byla tři měsíce, jedinou mou léčbou byl pobyt v posteli a injekce. Nemusela jsem na žádnou operaci. A později, během let, jsem tam byla vždycky před a po narození každého chlapce. Ale jako pacientjsem tam už nebyla od té doby, co se narodil nejmladší, v roce ’53.

Page 171: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Ta holčička byla vaším prvním dítětem?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Ajediným, které jste měla. To bylo zlé. Jak jste se z toho

vzpamatovala?PACIENTKA: Bylo to velmi těžké.LÉKAŘKA: Co vám dávalo sílu?PACIENTKA: Modlitba, snad víc, než cokoli jiného. Ona ajájsm e

byly, myslím, ona byla všechno, co jsem tehdy měla. Byly j í tři měsíce, když šel můj manžel na vojnu. Byla, víte, skutečnějsem pro ni žila. A myslelajsem, že to nebudu schopná překonat, ale nakonec jsem to dokázala.

LÉKAŘKA: A nyní, od té doby, co vás manžel opustil, žijete pro své chlapce.

PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: To musí být velmi těžké. A pomáhá vám vaše víra,

modlitby? Co vám vlastně pom áhá překonat dobu, kdy je vám těžko, nebo kdy kvůli své nemoci podléháte depresím?

PACIENTKA: Modlitby jsou, myslím, to hlavní.LÉKAŘKA: Přemýšlíte někdy, nebo mluvíte s někým o tom, jaké

by to bylo, kdybyste na svou nemoc zemřela, nebo...nemyslíte na takové věci?

PACIENTKA: Tedy, ach, nehovořilajsem o tom příliš, ne. S nikým, než s tou mojí přítelkyní, ona si se mnou promluví, víte, o tom, jak je to vážné a tak, tedy, kromě ní jsem o tom nemluvila s nikým.

KAPLAN: Přichází vás navštívit váš kněz nebo chodíte do kostela?PACIENTKA: Dřív jsem chodila do kostela, ale, víte, už měsíce

mi nebylo dobře, už předtím , než jsem přišla sem, a tak jsem do kostela moc nechodila. Ale -

KAPLAN: Přichází vás navštívit kněz?PACIENTKA: Kněz za mnou přišel, kdyžjsem byla v naší nemocni­

ci, ještě nežjsem přišla sem. Měl přijít zase, ale já se dost náhle rozhodla j í t sem, takže se k tomu už nedostal. A tady mě pak otec D. navštívil po dvou nebo třech týdnech, cojsem byla tady.

KAPLAN: Nicméně, vaše víra byla posilována hlavně vašimi blízký­mi doma. To jste neměla možnost mluvit s někým v kostele?

PACIENTKA: Ne.KAPLAN: Ale tu úlohu sehrála vaše přítelkyně.LÉKAŘKA: Z vašeho vyprávění vyplývá, že svou přítelkyni nezná­

te dlouho. Nastěhovala jste se do toho dvojdomku nově vy, nebo se tam nově nastěhovala ona?

Page 172: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Znám ji asi rok a půl.LÉKAŘKA: Jen tak krátce? Není to krásné?Jakjste se mohly tak

dobře spřátelit v tak krátkém čase?PACIENTKA: Tedy, nevím. Je opravdu trochu těžké to vysvětlit.

Jednou, myslím, že říkala, že celý život chtěla mít sestru, a já povídám: "Vždyť já jsem taky vždycky chtěla sestru - byli jsm e dom a jen dva sourozenci, b ra tr a já." A ona na to: "Tak se mi zdá, že jsm e se našly - ty máš teď konečně sestru, a já taky." Jen když přijde do pokoje, vyzařuje to z ní, úplně to cítíte, něco jako teplo domova.

LÉKAŘKA: Měla jste někdy sestru?PACIENTKA: Ne. Jsm e jen bratr a já .LÉKAŘKA: Máte jen jednoho bratra. Jací byli vaši rodiče?PACIENTKA: Tedy, můj otec a matka se rozvedli, když jsm e byli

malí.LÉKAŘKA: Jak malí?PACIENTKA: Mně bylo dva a půl roku a mému bratrovi asi tři a půl.

Vychovávali nás teta se strýcem.LÉKAŘKA: Jací byli?PACIENTKA: Byli na nás velice hodní.LÉKAŘKA: Kdo jsou vaši skuteční rodiče?PACIENTKA: Moje m atkaještě žije, bydlí tady, a můj otec zemřel

nedlouho potom, co onemocněl a byl v sanatoriu.LÉKAŘKA: Váš otec zemřel na tuberkulózu?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Tak to tedy je. A koho jste měla raději?PACIENTKA: Tedy, myslím, asi tetu a strýce. Oni pro mě byli

skutečnými rodiči. Byli jsm e s nimi odmalička. Nikdy nám nedali najevo, že by byli jen teta a strýc, chovali se k nám jako máma a táta.

LÉKAŘKA: Není to trochu zvláštní? Byli k vám opravdu upřímní?PACIENTKA: Ano, byli.KAPLAN: Žijíještě?PACIENTKA: Ne, strýc zemřel před několika lety. Tetaještě žije,

j e j í osmdesát pět let.KAPLAN: Ví o vaší nemoci?PACIENTKA: Ano.KAPLAN: Stýkáte se s ní často?PACIENTKA: Ano, stýkám. Nevychází ven často, není j í příliš

dobře. Minulý rok j í zjistili a r tr itid u páteře , d louho ležela

Page 173: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

v nemocnici. Nevěděla jsem , jestli s tou nemocí bude moci žít. Ale žije a vede se jí docela dobře. Má svůj malý byt, žije sama, stará se o sebe - je to, myslím, obdivuhodné.

LÉKAŘKA: Osm desát čtyři?PACIENTKA: Osm desát pět.LÉKAŘKA: Jak si vyděláváte, kde pracujete?PACIENTKA: Pracovala jsem na zkrácený úvazek, než jsem přišla

sem.LÉKAŘKA: To bylo v dubnu?PACIENTKA: Ano. Ale můj manžel mi každý týden posílá nějaké

peníze.LÉKAŘKA: Chápu. Takže nejste závislá na zaměstnání.PACIENTKA: Ne.LÉKAŘKA: Má váš manžel s vámi ještě nějaký kontakt?PACIENTKA: Tedy on, vidí se s chlapci, kdykoli si to přeje, a to

je - vždycky jsem to cítila tak, že záleží na něm, jestli chce chlapce vidět. Žije ve stejném městě jako já.

LÉKAŘKA: Mm. Je znovu ženatý?PACIENTKA: Ano, je ženatý. Znovu se oženil, snad rok poté, co

odešel.LÉKAŘKA: Ví o vaší nemoci?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Kolik toho ví?PACIENTKA: Ach, to opravdu nevím. Myslím, že neví víc, než mu

řekli chlapci.LÉKAŘKA: Vy s ním nemluvíte?PACIENTKA: Ne.LÉKAŘKA: Chápu. Nevídáte se osobně?PACIENTKA: Ne, nechci s ním mluvit. Opravdu nechci - ne.LÉKAŘKA: Které vaše orgány jsou teď postiženy?PACIENTKA: Tedy, je to ten nádor tady a to místo na játrech.

Pak jsem měla ten velký nádor na noze, který mi poškodil větší část nohy, takže mi do ní museli dát ten čep.

LÉKAŘKA: To bylo na ja ře nebo v létě?PACIENTKA: V červenci. A pak taky mám ten nádor na vaječníku,

s tím je to problematické - ačkoli, jak vidíte, nepřišli ještě na to, kde to začalo.

LÉKAŘKA: Ano. Vědí, že to teď je na různých místech, ale nevědí, kde to původně začalo. Ano. Co je ne tom vašem onemocnění pro

Page 174: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vás nejhorší? Nakolik vám překáží v norm álním životě, v práci? Nemůžete například chodit, že ne?

PACIENTKA: Ne, jen s berlemi.LÉKAŘKA: Můžete se s berlemi pohybovat po domě?PACIENTKA: Ano. Ale pokudjde o práci, řekněm e vaření nebo

práce v domácnosti, to jste velmi omezená.LÉKAŘKA: V čem jiném vám to vadí?PACIENTKA: Tedy, skutečně, nevím.LÉKAŘKA: Mám dojem, že jste nám nahoře říkala, že jste měla

velké bolesti.PACIENTKA: Ano, říkala.LÉKAŘKA: Ano. Stále ještě je máte?PACIENTKA: Hm,mm. Po tolika měsících se, myslím, naučíte

s nimi žít. Myslím to tak, že když už je to tak zlé, že to nemůžete vydržet, o něco si řeknete. I když já nebyla z těch, kdo brali nějaké prášky.

LÉKAŘKA: Paní S. na mě dělá dojem, žeje to člověk, který snese hodně bolesti, než něco řekne. Stejně tak čeká dlouho, než navštíví lékaře, i když vidí, že nádor roste.

PACIENTKA: To byl vždycky můj nej větší problém.LÉKAŘKA: Chcete často něco po sestřičkách? Řeknetejim , když

něco potřebujete? Jaký jste vlastně pacient?PACIENTKA: To byste se měla, myslím, raději zeptat sester,

(úsměv.)KAPLAN: Ach, to by bylo příliš snadné, ale nás zajímá, jak to vidíte

vy sama.PACIENTKA: No, nevím. Já, myslím, umím vyjít s každým.LÉKAŘKA: Mm, jistě. Ale možná, že toho po lidech okolo sebe

nežádáte dost.PACIENTKA: Nežádám víc, než musím.LÉKAŘKA: Jak to?PACIENTKA: Opravdu nevím, chci říci, on každý člověk je jiný.

V íte,já byla vždycky ráda, žejsem se o sebe mohla postarat, udělat všechny domácí práce, a všechno kolem chlapců. A to mě teď nejvíce mrzí, že se teď někdo musí starat o mě. Pořád se s tím nedokážu srovnat.

LÉKAŘKA: Je na tom nejhorší to, že vám je pořád hůř? Nebo by bylo horší nebýt už vůbec schopen dávat, něco druhým, dělat něco pro druhé?

PACIENTKA: Ano.

Page 175: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Co všechno můžete dělat pro druhé, když je vám fyzicky špatně?

PACIENTKA: Můžete na ně vzpomínat ve svých modlitbách.LÉKAŘKA: Anebo dělat to, co děláte právě teď tady.PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Myslíte, že to jiným pacientům pomůže?PACIENTKA: Ano, myslím, že ano. Doufám, že ano.LÉKAŘKA: Jak jinak, myslíte, můžeme pomoci? Jaké je pro vás

umírání, co pro vás znamená?PACIENTKA: Nebojím se umřít.LÉKAŘKA: Ne? PACIENTKA: Ne.LÉKAŘKA: Nemáte s tím slovem spojeny žádné špatné asociace?PACIENTKA: Tak to nemyslím. Přirozeně, každý chce žít tak

dlouho, jak jen může.LÉKAŘKA: Přirozeně.PACIENTKA: Ale nebála bych se umřít.LÉKAŘKA: Jak se na to díváte, jak to chápete?KAPLAN: To mě také zajímá, lidé mívají v tomto směru velké pro­

blémy. Přemýšlíte o tom, jak to bude, když to skončí smrtí? Uvař žovalajste o tom? Zmínila jste se o svých rozhovorech s přítelkyní..

PACIENTKA: Ano, mluvily jsm e o tom.KAPLAN: Mohla byste se s námi podělit o některé ze svých

pocitů, co se toho týká?PACIENTKA: Je pro mě dost těžké, víte, mluvit...KAPLAN: Je snazší hovořit o tom s ní, něž s někým jiným.PACIENTKA: S někým, koho znáte.KAPLAN: Směl bych vám položit trochu jinou otázku ohledně

vaší nemoci? Tohle je tedy už vaše druhá nemoc, měla jste tuberkulózu a ztratila jste svou dceru - jak tyto zkušenosti ovlivnily váš přístup k životu, vaše náboženské smýšlení?

PACIENTKA: Myslím, že mě to přiblížilo k Bohu.KAPLAN: V jakém smyslu? Máte pocit, že by moljl být nápo­

m ocen nebo -PACIENTKA: Ano. Cítím, žejsem se odevzdala do jeho rukou.

Závisí to na něm, jestli bych se mohla zase uzdravit - a vést norm ální život.

KAPLAN: Zmínilajste se o tom, žeje to těžké být závislý najiných lidech, ale přece jen jste schopna přijmout hodně pomoci od své přítelkyně. Přijde vám těžké být závislá na Bohu?

Page 176: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ne.KAPLAN: Spíše se podobá vaší přítelkyni, ano?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Alejestli jsem tom u správně porozuměla, vaše přítel­

kyně vlastně potřebuje totéž, co vy - takyjí scházela sestra, takže je to přijímání a dávání zároveň, není to jen přijímání.

PACIENTKA: Měla trápení a starosti, snad to ji přivedlo ke mně blíž.

LÉKAŘKA: Žije sama?PACIENTKA: Dovede člověka pochopit. Je vdaná, nikdy neměla

děti, ale děti má moc ráda. Nikdy nem ěla své vlastní. Má ale ráda všechny ostatní děti. O na a její muž pracovali v dětském domově, dělali tam vychovatele. Ti mají kolem sebe pořád spoustu děcek a na moje kluky taky vždycky byli moc hodní.

LÉKAŘKA: Kdo by se o vaše chlapce postaral, kdybyste musela být v nemocnici dlouho, nebo kdybyste snad měla zemřít?

PACIENTKA: Tedy, ano, myslím, že by bylo přirozené, že by to byl jejich otec, kdyby se mi něco stalo. Bylo by to, myslím, na něm.

LÉKAŘKA: Jak to cítíte, jaké pocity to ve vás vyvolává?PACIENTKA: Myslím, že by to tak bylo nejlepší.LÉKAŘKA: Pro chlap ce.PACIENTKA: Nevím, jestli by to bylo nejlepší pro chlapce, ale...LÉKAŘKA: Jak vycházejí sjeho druhou ženou? Kdo byjiin nahra­

dil mámu?PACIENTKA: Tedy, nevím, jestli j í chlapci nejsou proti mysli,

nebo...nevím. Ale myslím, že otec kluky miluje, vždycky je měl rád. Nevím, jestli je něco, co by pro ně neudělal, když na to přijde.

KAPLAN: Vaši chlapci jsou věkově hodně od sebe. Mladšímu je třináct?

PACIENTKA: Třináct. Je letos v osmé třídě.LÉKAŘKA: Třináct a osmnáct, že?PACIENTKA: Starší chlapec loni maturoval. Zrovna v září mu bylo

osmnáct. Takže musel k odvodu, moc ho to netěší, ani mě ne. Nemyslím na to, snažím se o tom nepřemýšlet, ale moc to nejde.

LÉKAŘKA: Myslím, že přemýšlet o tom , a zvlášť ve chvíli, jako je tato, je velmi těžké. Byla vám nem ocnice jako celek a lidé na vašem poschodí ve všech ohledech nápomocni, nebo vás napadá, co by se dalo zlepšit? Pro pacienty, jako js te vy, pro lidi, kteří, jsem si jista, mají hodně problém ů, konfliktů a starostí a velmi těžko se jim hovoří, tak jako vám?

Page 177: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Víte, cítím, přála bych si, aby mi toho moji lékaři trochu víc vysvětlili, chci říct, pořád si připadám, pokud se týká skutečných znalostí o mém stavu, jako bych bloudila v temnotě. Tedy, někteří lidé by možná nic víc znát nechtěli, ale i kdybych měla žít už jen krátce, chtěla bych to vědět.

LÉKAŘKA: Zeptala js te se ho na to?PACIENTKA: Ne. Ale doktoři pořád někam chvátají.LÉKAŘKA: Tak ho, prosím, příště zastavte a zeptejte se ho.PACIENTKA: Vím, že jejich čas je cenný. Chci říct, že nechci -KAPLAN: To se moc neliší od toho, co nám paní říkala o svých

ostatních vztazích. Nechce nikoho obtěžovat, a žádat po někom chvilku času je jakým si d ru h em obtěžování, pokud nejdeo někoho blízkého.

LÉKAŘKA: A pokud nádor není tak velký a bolest tak nesne­sitelná, že to už dál nejde vydržet - je to tak? Se kterým lékařem byste nejraději mluvila? Máte jich víc? S kým si nejlépe rozumíte?

PACIENTKA: Velkou důvěru mám k dr. Q., když přijde do pokoje, cítím, že ať mi řekne cokoli, je to tak dobře.

LÉKAŘKA: Možná, že by si s vámi rád promluvil, a jenom čeká, až se ho zeptáte.

PACIENTKA: Vždyckyjsem to u něj tak pociťovala.LÉKAŘKA: Myslím, že je možné, že jen čeká, až se ho zeptáte.PACIENTKA: Tedy, nevím, já...snad mi říká všechno, co považuje

za nutné.LÉKAŘKA: Ale to vám přece nestačí.KAPLAN: Dobře, ona to říká s tím, že by chtěla, abyjíbylo řečeno

víc. Ale ten přík lad , k terý uváděla, tedy "kdybych měla žít jen krátce", jestli to je něco, čím se hodně zabýváte? Kladete si v duchu tuto otázku takhle?

LÉKAŘKA: Co to je , "žítjenom krátkou dobu", paní S.? To je strašně relativní.

PACIENTKA: Ach, nevím. Řekla bych šest měsíců nebo rok.KAPLAN: Pociťovala byste tak silně potřebu něco takového se

dozvědět, i kdyby to nebylo za těchto okolností, za těchto podmínek? Myslím, že to, o čem jste mluvila, jste uváděla spíš jako příklad.

PACIENTKA: Co musím, musím. Ale přesto bych ráda věděla. Domnívám se, že jsou lidé, kterým to je možné říct, a lidé,

. kterým ne.LÉKAŘKA: C oby se tím změnilo?

Page 178: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ach, nevím. Možná bych se snažila užít každého dne trošku víc, kdybych...

LÉKAŘKA: Víte, žádný lékař vám nemůže udat ten okamžik, víte. O n sám neví... Ale něk terý v d o b ré vůli nějaký o d h ad dá, a existují pacienti, k teří jso u tím pak strašně deprim ováni a neužijí si už potom ani jediný den svého života v pohodě. Co tomu říkáte?

PACIENTKA: Mně by to nevadilo.LÉKAŘKA: Ale chápete, proč jsou někteří lékaři velice uvážliví.PACIENTKA: Ano. Jsem si jista, že jsou lidé, kteří by šli a skočili

z okna nebo - udělali něco drastického.LÉKAŘKA: Někteří lidé jsou takoví, ano. Ale vy chápete svoji

situaci a už dlouho jste o všem uvažovala. Myslím, že byste měla pohovořit s lékařem a zeptat se ho. Jen otevřít dveře, a uvidíte, jak daleko se dostanete.

PACIENTKA: Možná, že si myslí, že bych nem ěla vědět, co mi je. T o je -

KAPLAN: Uvidíte.LÉKAŘKA: Chcete-li dostat odpověď, musíte se napřed zeptat.PACIENTKA: Můj první doktor, kteréhojsem poznala, kdyžjsem

sem přišla poprvé, víte, kdyžjsem přišla na kliniku na první testy, měla jsem k něm u naprostou důvěru od prvního dne, co jsem ho viděla.

KAPLAN: T oje, myslím, moc dobře.LÉKAŘKA: T o je velmi důležité.PACIENTKA: Myslela jsem , že se dostanu dom ů, že tam mám

svého rodinného lékaře, o kterém vím, že si s ním dobře rozumím.

LÉKAŘKA: A pak jste ho ztratila také.PACIENTKA: To bylo velmi těžké, protože to byl báječný člověk.

Měl pro co žít. Měl právě - byl ve d ru h é půlce padesátky. A ovšem, jak víte, život lékaře není lehký. Myslím, že o sebe nepečoval, jak by měl. Pacienti mu byli přednější.

LÉKAŘKA: Jako vy. Vaši chlapci byli také přednější.PACIENTKA: To vždycky byli.LÉKAŘKA: Bylo to tu nakonec tak obtížné? Víte, přišla jste sem

s takovým ostychem, sem na rozhovor.PACIENTKA: Tedy, opravdu jsem nebyla zrovna nadšená, že mám

přijít.LÉKAŘKA: Já vím.

Page 179: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ale pak jsem myslela, tedy, rozhodla jsem se, že půjdu.

KAPLAN: A jak to hodnotíte teď?. PACIENTKA: Jsem ráda, žejsem přišla.

LÉKAŘKA: Nebylo to tak hrozné, viďte? Pamatuji se, jak jste říkala, že nejste dobrý řečník. Ale myslím, že jste odvedla kus dobré práce.

KAPLAN: Ano, k tom u se připojuji. Ale jsem zvědav, jestli vy nem áte nějaké otázky na nás. Navazuji na to, co jste říkala - že doktoři nem ají čas se ani zastavit, aby sejich pacienti mohli na něco zeptat. My m áme času dost. Jestli máte nějakou otázku k našemu rozhovoru, cokoliv -

PACIENTKA: Ano, domnívám se, já...když jste přišli a zmínili seo rozhovoru, nerozum ělajsem tak docela, co to má řešit, nebo co by to mělo - v čem byl hlavní smysl, víte.

KAPLAN: Zodpověděl vám to alespoň zčásti průběh naší rozmluvy?PACIENTKA: ' Zčásti ano.LÉKAŘKA: Víte, to, co se vlastně pokoušíme od pacientů dozvě­

dět, je to, jak mluvit s úplně neznámým člověkem, kterého jsm e předtím nikdy nepotkali, s kterým se vůbec neznáme. Jak takového pacienta dobře poznat a zjistit, co potřebuje a co by si přál. A pak se m u snažit pomoci. Já jsem se teď od vás dozvěděla hodně. Víte docela přesně, co máte za nemoc, víte, žeje to vážné, víte, žeje to v těle na různých místech. Nemyslím, že vám někdo může říci, jak dlouho to bude trvat. Teď existuje nějaká nová dieta, k terou , pokud vím, zatím nevyzkoušeli na m noha nemocných, ale vkládají do ní velké naděje. Byla by to pro vás obtížná dieta. Myslím, že každý se snaží co nejvíc, víte -

PACIENTKA: Jestli si myslí, že mi to pomůže, tak to chci zkusit.LÉKAŘKA: Ano, myslí si to. Proto vám ji nasadí. Ale říkáte,

myslím, že byste ráda strávila nějakou dobu s lékařem a o všem si s ním pohovořila. I kdyby vám nem ohl dát úp lně jasné a okamžité odpovědi, a to myslím nemůže nikdo -, je třeba to probrat. Tak, jak jste to probírala s rodinným lékařem, tak, jak se tu o to snažíme také my.

PACIENTKA: Nejsem tak nervózní, jak jsem čekala. Je mi, myslím, docela dobře.

KAPLAN: Měl jsem celou dobu dojem, že jste byla velice uvolněná.PACIENTKA: Kdyžjsem sem přišla, byla jsem zpočátku trochu

nervózní.

Page 180: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

KAPLAN: Už jste se o tom zmínila.LÉKAŘKA: Myslím, že vás doprovodím e zpátky na pokoj. Občas

se u vás zastavíme, ano?PACIENTKA: Jistě.LÉKAŘKA: Děkujeme, že jste přišla.

V interview s paní S. máme, celkem vzato, typický příklad pacientky, která utrpěla v životě m noho ztrát, která se potřebovala s někým podělit o své starosti a které se ulevilo, když mohla dát průchod svým pocitům před někým, kdo o to stál.

Paní S. bylo asi dva a půl roku, když se je jí rodiče rozvedli a byla vychována příbuznými. Její jed iná dcera zemřela ve dvou a půl letech na tuberkulózu, v době, kdy byl manžel na vojně a ona neměla nikoho, než ji. Brzy na to ztratila otce, zemřel v sanatoriu, a sama pak musela být hospitalizována s tuberkulózou. Po dvaadva­ceti letech manželství ji a je jí dva m alé chlapce opustil manžel a odešel k jiné ženě. Rodinný lékař, ke kterém u měla velkou důvěru, zemřel, když ho nejvíce potřebovala: krátce na to, co /jistila podezřelou bouli, v níž byl později po tvrzen zhoubný nádor. S ohledem na to, že chlapce vychovávala sama, odkládala léčbu tak d louho, až se bo lest stala nesnesite lnou a nem oc se rozšířila. Ve své bídě a opuštěnosti však vždy našla dobré přátele, s nimiž se mohla dělit o své starosti. Tito přátelé byli vlastně náhradou jiných vztahů - teta a strýc j í nahradili skutečné rodiče, přítel manžela a sousedka sestru, kterou nikdy neměla. Poslední vztah se nakonec ukázal jako nejdůležitější, neboť sousedka, jak nemoc postupovala, n ah rad ila m atku jejím dětem i j í sam otné. U dělala to citlivě a nevtíravé, a snad tak zčásti došla naplnění i dvě její vlastní přání- mít sestru a být matkou.

Později hrála v péči o tuto pacientku významnou roli také sociální pracovnice, stejně jako lékař, jejžjsm e informovali ojejím přání, aby se více podílel na řešení jejích osobních problémů.

Následující rozhovor nám poskytlo sedmnáctileté děvče s aplas- tickou anémií. Dívka si přála, aby se setkání uskutečnilo přímo před studenty, ne za zrcadlovou zástěnou. H ned po jeho skončení proběhl rozhovor s její matkou a pak následovala diskuse mezi studenty medicíny, ošetřujícím lékařem a zdravotním personálem z dívčina oddělení.

Page 181: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Ráda bych ti to usnadnila. Řekni nám, jestli nejsi příliš unavená nebo jestli nemáš bolesti. Chceš naší skupině říci, jak dlouho jsi nem ocná a kdy to všechno začalo?

PACIENTKA: Dobře. Prostě to na mě přišlo.LÉKAŘKA: A jak to na tebe přišlo?PACIENTKA: No, byli jsm e na církevním shrom áždění v X.,

v malém městě, blízko kterého bydlíme, a já musela na všechna setkání. Pak jsm e přešli do školy na oběd, já dostala svůj talíř a sedla jsem si. Bylo mi hodně chladno, dostala jsem zimnici a začala se třást, a silně mě začalo bolet v levém boku. Takže mě vzali ke knězi dom ů a uložili do postele. Bolest stále zesilovala a byla mi pořád větší zima. Nakonec kněz zavolal svého rodinného lékaře, ten přišel a prohlásil, že mám zápal slepého střeva. Vzali mě do nemocnice a vypadalo to, že bolesti přestaly, tak nějak zmizely samy. Udělali řadu testů a zjistili, že to nen í slepé střevo, tak mě poslali dom ů s ostatním i. Na několik týdnů bylo všechno v pořádku a já se vrátila do školy.

STUDENT: Co sis myslela, že ti je?PACIENTKA: No, nevěděla jsem. Chodila jsem pár týdnů do školy

a pak se mi udělalo opravdu hodně špatně. Spadla jsem se schodů, cítila jsem se velmi slabá a omdlévala jsem. Zavolali našeho domácího doktora, přišel a řekl mi, že mám anémii. Dal mě do nemocnice a dostala jsem jeden a půl litru krve. Pak mě to začalo hodně bo let tady. H odně silně. A oni mysleli, že je to slezina. Chtěli mi ji vzít. Udělali spoustu rentgenů a všechno možné. Měla jsem řadu problém ů a oni nevěděli, co dělat. Konzultovali to s d o k to rem Y. Pozvali mě sem na kontro lu a nechali mě tady v nemocnici deset dní. Udělali spoustu testů a tenkrát přišli na to, že je to aplastické.

STUDENT: Kdy to bylo?PACIENTKA: To bylo asi vprostřed května.LÉKAŘKA: Co to pro tebe znamenalo?PACIENTKA: No, já jsem taky chtěla m ítjistotu, co to je , protože

jsem tolik chyběla ve škole. Ta bolest byla dosti silná a pak, víte, chtěla jsem prostě vědět, co to je . Tak jsem zůstala v nemocnici deset dnů a oni provedli všechny možné testy a pak mi řekli, co mi je. Řekli, že to není nic hrozného. Neměli ?ni tušení, co to způsobilo.

LÉKAŘKA: Řekli ti, že to není nic hrozného?

Page 182: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ne, řekli to mým rodičům. Rodiče se mě ptali, jestli chci vědět všechno, a já jim řekla ano, chtěla jsem vědět všechno. Tak mi to řekli.

STUDENT: Jak jsi to přijala?PACIENTKA: No, nejdřív jsem nevěděla, ale pak jsem si nějak

dala dohromady, že to, že jsem onemocněla, je vůle Boží, protože se to všechno stalo tak náhle a já jsem předtím nebyla nikdy nemocná. Tak jsem to, žejsem onemocněla, brala jako vůli Boží, ale taky tak, žejsem v jeh o péči, že se o mě postará a že se nemusím znepokojovat. Pořád to cítím stejně a myslím, že mě to udržuje při životě, tohle poznání.

STUDENT: Skličovalo tě to někdy?PACIENTKA: Ne.STUDENT: Myslíš, že někoho jiného by to skličovat mohlo?PACIENTKA: Asi, snad někdo, komu je hodně, hodně špatně.

Myslím si, víte, těžko to nějak dokazovat, ale myslím, že každý, komu je opravdu hodně zle, se tak občas cítí.

STUDENT: Nepřála sis někdy, aby to bývali nebyli tví rodiče, kdo ti řekl o tvém stavu - možná by sis přála, aby ti to byl řekl lékař, nepřišlo ti to tak?

PACIENTKA: Ne, je lepší, že mi to řekli rodiče. Asi, myslím, že to bylo v pořádku, že mi to řekli oni, ale tak nějak bych uvítala...kdyby mi to sdělil lékař.*

STUDENT: Lidé, kteří tu pracují, lékaři a sestry, myslíš, že se tomu tématu vyhýbají?

PACIENTKA: Nikdy mi nic neřeknou, víte,, to spíš moji rodiče, ti mi musejí říci.

STUDENT: Myslíš, že se nějak změnily tvoje pocity ohledně toho, jak by tvoje nemoc mohla dopadnout - od té doby, co jsi o ní slyšela poprvé?

PACIENTKA: Ne, moje pocityjsou pořád stejné.STUDENT: Přemýšlela jsi o tom dlouho?PACIENTKA: Hrn,hm.STUDENT: A to tvé pocity nezměnilo?PACIENTKA: Ne, měla jsem nějaké těžkosti, teď mi třeba nem o­

hou najít žíly, dávají mi tolik různých věcí na všechny ty ostatní problémy, ale my si teď jen musíme udržet víru.

STUDENT: Myslíš, že se tvoje víra v průběhu té doby upevňovala?

K tomu, že byla informována rodiči, místo lékařem, se zde pacientka vyjadřuje dvojznačné. - pozn. aut.

Page 183: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Hm, hm, to tedy ano.STUDENT: Myslíš, že to je jed n a z věcí, ve kterých ses změnila,

a že tvoje víra je tou nejdůležitější věcí, která ti pomůže tím vším projít, dostat se z toho?

PACIENTKA: No, nevím. Říkají, že se z toho taky dostat nemu­sím. Ale jestli O n chce, ábych se uzdravila, uzdravím se.

STUDENT: Změnila se nějak tvoje osobnost? Pozoruješ nějaké změny ze dne na den?

PACIENTKA: Ano, protože přijdu do styku s více lidmi. Obvykle jd u a navštívím několik pacientů a pomáhám jim . Dobře vychá­zím s ostatními, takže si mám s kým promluvit. Víte, když se cítíte deprimovaný, pom áhá s někým si promluvit.

LÉKAŘKA: Míváš často deprese? Předtím jste byly na pokoji dvě, teď jsi tam sama.

PACIENTKA: Myslím, že to bylo kvůli tomu, žejsem byla unave­ná. Už týden jsem nebyla venku.

LÉKAŘKA: Cítíš se unavená i teď? Až budeš příliš unavená, řekni a sezení ukončíme.

PACIENTKA: Ne, vůbec ne.STUDENT: Pozorovalajsi u rodiny nebo u přátel nějakou změnu

v jejich přístupu k tobě?PACIENTKA: Mám teď k rodině m nohem blíž. Dobře spolu

vycházíme, bra tr a já jsm e si byli vždycky blízcí, už jako malé děti. Víte, jem u je teď osm náct, m ně sedm náct, jsm e jen čtrnáct měsíců od sebe. I se sestrou jsm e k sobě vždycky měly opravdu blízko. S nimi a s rodiči si teď mnohem víc rozumíme. Víte, mohu s nimi i daleko víc mluvit a oni, no, nevím, je to možná jen ten pocit větší blízkosti.

STUDENT: Prohloubilo, obohatilo to tvůj vztah s rodiči?PACIENTKA: Hm, a se sourozenci také.STUDENT: Máš pocit, že tě to v tvé nemoci nějak posiluje?PACIENTKA: Ano. Myslím, že bych se teď bez rodiny a svých

přátel nedokázala obejít.STUDENT: Chtějí ti pomoci, jak to jenom jde. Co ty, taky jim

nějak pomáháš?PACIENTKA: No, snažím se... Kdykoliv přijdou, snažím se,

aby se cítili dobře, aby se cítili lépe, když odcházejí domů, a tak.STUDENT: Cítíš se hodně deprimovaná, když jsi sama?PACIENTKA: Ano, občas se dostaví něco jako panika, protože já

mám lidi ráda, jsem s nimi ráda, a když tu někdo je...nevím,

Page 184: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

když jsem sama, vyvstanou všechny ty problémy. Někdy se člověk skutečně cítí víc deprimován, když není nikdo, s kým by si mohl pohovořit.

STUDENT: Je to něco konkrétního, určitého, co cítíš, když jsi sama, něco, co tě děsí, když jsi sama?

PACIENTKA: Ne, mám jen pocit, že tu nikdo není, že není s kým si promluvit.

LÉKAŘKA: Jaké jsi byla děvče, než jsi onemocněla? Chodila jsi hodně mezi lidi, nebo jsi byla ráda sama?

PACIENTKA: Hodně jsem chodila mezi lidi. Ráda sportuju, soutěžím, hraju hry a chodím na spoustu shromáždění.

LÉKAŘKA: Bylas někdy dřív delší dobu sama, než jsi onemoc­něla?

PACIENTKA: Ne.STUDENT: Kdyby se to všechno mělo stát znovu, nebyla bys

raději, aby rodiče počkali déle, než by ti všechno řekli?PACIENTKA: N e, jsem rád a , ž e js e m všechno věděla h n ed

od začátku. Tedy, chci říci, že bych radši věděla všechno hned od začátku, i to, že musím umřít, aby se rodiče mohli přede mě postavit a podívat se mi do očí.

STUDENT: Jaké je to, před čím teď stojíš ty, jaká je tvoje předsta­va o tom, co je to smrt?

PACIENTKA: Myslím, že je to nádherné, protože jdeš do svého domova, toho druhého, blízko k Bohu. Já se nebojím umřít.

LÉKAŘKA: Máš nějakou vizuální představu toho "druhého domova"? Víš, všichni si to ve své fantazii nějak představujeme, ačkoli o tom nikdy nemluvíme. Nevadí ti o tom mluvit?

PACIENTKA: No, já si tak nějak myslím, že to je jako takové spojení, znovusjednocení, je tam každý a je to moc hezké. A je tam někdo jiný - zvláštní, víte. Celé je to tak nějak jiné.

LÉKAŘKA: Je ještě něco jiného, co o tom můžeš říci? Jak ti to připadá?

PACIENTKA: No, řekla bych, že máte nádherný pocit. Nic už ne­potřebujete, jen tam jste, a už nikdy ne sama.

LÉKAŘKA: Všechno je tam právě takové, aby to bylo dobré.PACIENTKA: Právě tak, hm,hm.LÉKAŘKA: Není tam potřeba jíst, aby člověk zůstal silný?PACIENTKA: Ne, nemyslím. Budete mít sílu sama v sobě.LÉKAŘKA: Nebudeš potřebovat všechny tyhle pozemské věci?PACIENTKA: Ne.

Page 185: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Tak, tak. Dobře. Kde se v tobě vzala ta síla, všechna ta odvaha tom u čelit hned od samého začátku? Víš, mnoho lidí je věřících, alejen málokdo se k tomu dovede postavit tak, jako ty. Byla jsi vždycky taková?

PACIENTKA: Hm, hm.LÉKAŘKA: Nikdyjsi v sobě neměla opravdu hlubokou nenávist-PACIENTKA: Ne.LÉKAŘKA: Ani ses nehněvala na lidi, kteří nebyli nemocní?PACIENTKA: Ne, myslím, že v tom jsem zajedno s mými rodiči.

Ti byli po dva roky misionáři v S.LÉKAŘKA: Opravdu?PACIENTKA: O ba hodně a dobře pracovali pro církev. Vytvořili

pro nás opravdu křesťanský domov a to hodně pomohlo.LÉKAŘKA: Myslíš, že my lékaři bychom s lidmi, kteří stojí před

problémem nevyléčitelné nemoci, měli hovořit o jejich budou­cnosti? Můžeš nám říci, co bys nám, kdybys byla naší učitelkou, poradila, abychom udělali pro ostatní lidi?

PACIENTKA: No, doktor jen přijde, prohlédne vás a řekne: 'Jak se vám dneska daří," nebo něco takového opravdu banálního. To ve vás probudí odpor vůči tomu, žejste nemocná, protože oni s vámi prostě jinak nepromluví. Nebo přijdou a chovají se, jako by byli nějaká jiná sorta lidí - většina těch, které znám, se tak chová. Přijdou dolů, prohodí pár slov, zeptají se, jak se cítím, prostě vykonají vizitu. Říkají různé věci o mých vlasech, a že vy­padám lip. Jenom k vám mluví, zeptají se, jak se cítíte, a někteří začnou věci vysvětlovat, jak dovedou. Je to pro ně možná dost těžké, protože nejsem dospělá a nepředpokládá se, že něco řeknou mně, předpokládá se, že všechno řeknou rodičům. Myslím, žeje hrozně důležité hezky s pacientem mluvit, protože když je z doktorů cítit chlad, tak nějak vás to děsí, když vchá­zejí - budou studení a budou se chovat jako strozí profesionálové. Když doktor přijde a je srdečný a lidský, znamená to hodně.

LÉKAŘKA: Měla jsi nějaký špatný nebo nepříjemný pocit, když jsi sem šla, o tom všem s námi hovořit?

PACIENTKA: Ne, nevadí mi o tom mluvit.STUDENT: Jak to zvládají sestry?PACIENTKA: Většina z nich je opravdu ohrom ná. Hodně si jich

se mnou povídá a většinu z nich docela dobře znám.LÉKAŘKA: Máš pocit, že to tu tak nějak zvjádají lépe sestry

než lékaři?

Page 186: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: No ano, protože tu jsou víc a udělají toho víc, než doktoři.

LÉKAŘKA: Hm, hm. Možná, že jsou jen m éně nepříjemné.PACIENTKA: Tím jsem si jista.STUDENT: Mohu se zeptat, jestli někdo ve vaší rodině zemřel,

než jsi vyrostla?PACIENTKA: Ano. Bratr m ého otce, můj strýček zemřel, byla

jsem mu na pohřbu.STUDENT: Jak ses tam cítila?PACIENTKA: No, nevím. Vypadal trochu divně, vypadal jinak.

Ale, víte, byl to první člověk, kterého jsem kdy viděla mrtvého.LÉKAŘKA: Kolik ti bylo?PACIENTKA: Řekla bych asi dvanáct nebo třináct.LÉKAŘKA: Řekla jsi "vypadal divně", a usmála ses.PACIENTKA: No, vypadal jinak, víte. Jeho ruce neměly barvu

a vypadaly tak klidně. A pak mi um řela babička, ale tam jsem nebyla. Taky zemřel dědeček z matčiny strany, ale ani tam jsem nebyla, nemyslela jsem na takové věci příliš, víte. Och, a pak zemřela moje teta, a já nem ohla na pohřeb, protože to bylo nedávno a já byla nemocná, tak jsm e nešli.

LÉKAŘKA: Přichází to různě, což?PACIENTKA: Ano. Byl to můj nejmilejší strýček. Ve skutečnosti

člověk vlastně nemusí plakat, když mu někdo um ře, protože ví, že přijdou do nebe. Je to pro ně příjemné, když vědí, že budou v ráji.

LÉKAŘKA: Mluvil s tebou někdo z nich o takových věcech?PACIENTKA: Jeden můj opravdu dobrý přítel zemřel, je tomu

něco přes měsíc, a jeho žena a já jsm e m u šly na pohřeb. Znamenalo to pro mě moc - byl tak báječný a tolik toho pro mě udělal, kdyžjsem onemocněla. Nechal ve vás takový hezký pocit, a tak.

LÉKAŘKA: Říkáš tedy, že je zapotřebí trochu víc porozum ění, a také to, aby si lékaři našli trochu času na rozhovor s pacienty.

Následuje rozhovor s matkou tohoto m ladého děvčete. Hovo­řili jsm e s ní vzápětí po interview sjejí dcerou.

LÉKAŘKA: Dosud za námi přišlo jen málo rodičů, aby si s námi pohovořili o svých vážně nemocných dětech, vím, že je to

1 poněkud neobvyklé.

Page 187: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

MATKA: Požádala jsem o to.LÉKAŘKA: To, o čem jsm e si povídali s vaší dcerou, je , jak se cítí

ajak nahlíží na smrt. Udělal na nás dojem její klid, i to, že netrpí úzkostí, pokud není sama.

MATKA: Řekla vám toho hodně?LÉKAŘKA: Ano.MATKA: Má dnes velké bolesti a cítí se velmi, velmi špatně.LÉKAŘKA: Hovořila hodně, mnohem, mnohem víc než ráno.MATKA: Víte, já jsem měla strach, že sem přijde a neřekne nic.LÉKAŘKA: N ebudem e vás zdržovat dlouho, ale byla bych velmi

ráda, kdybyste dovolila mladým lékařům položit vám několik otázek.

STUDENT: Kdyžjste se poprvé dozvěděla o stavu vaší dcery, tedy, že to není vyléčitelné, jak jste na to reagovala?

MATKA: No, sn a d -STUDENT: Vy a váš manžel.MATKA: Můj m anžel nebyl tehdy se m nou a já to považuji

za nepříliš dobré, jak jsem se to dozvěděla. Věděli jsme, že je nemocná, ale to bylo všechno, a když jsem ji jednoho dne přišla navštívit, zeptalajsem se, jak na tom je. Doktor řekl: "Och, není na tom vůbec dobře. Mám pro vás špatnou zprávu." Doprovodil mě do nějaké malé místnosti a přímo mi řekl: "Má aplastickou anémii a už se neuzdraví. T o je všechno." A ještě povídá: "Nic se nedá dělat, neznáme příčinu a nevíme, jak to léčit." A tak jsem řekla: "Mohu se vás na něco zeptat?" A on řekl: "Ano, jak si přejete." Zeptalajsem se: "Kolik časuještě má, pane doktore? Možná rok?" "Ach ne, propána, ne," odpověděl. A já na to řekla: "Tak v tom sm ěru máme štěstí." A to je všechno, co řekl, takže jsem potom měla ještě hodně dalších otázek.

LÉKAŘKA: To bylo v květnu?MATKA: Dvacátého šestého května. Hm, hm. A on řekl: "Těch

lidí, kteří to mají, je řada, nedá se to vyléčit. Tak je to. Budete se s tím m uset smířit." A odešel. Stěží jsem hledala cestu zpátky na její oddělení, a myslím, žejsem se ztratila v jedné z chodeb. A jak jsem se snažila d o sta t zpátky, p ropad la jsem panice. A celou dobu jsem tam stála a myslela si: "Bože, to znamená, že nebude žít." A byla jsem celá špatná a nevěděla jsem, jak se k ní dostat zpátky. Ale pak jsem se dala dohromady, vrátilajsem se a mluvila s ní. Nejdřív jsem se bála vejít a říct jí, jak je nemocná, protože jsem nevěděla, jestli se ovládnu a nebudu

Page 188: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

plakat. Ale pak jsem se vzpamatovala a vešla jsem k ní. Ale byl to šok, ten způsob, jakým mi to řekli, a skutečnost, žejsem byla sama. Kdyby mě alespoň posadil a pak mi to řekl, myslím, že bych to snad přijala o něco lépe.

STUDENT: Řekněte prosím přesněji, jak byste si tedy přála, aby vám to oznámili.

MA TKA: Tedy, kdyby byl počkal - můj muž j i nak vždycky přichá­zel se mnou, tohle bylo poprvé, co jsem přišla sama. A kdyby nás zavolal oba a snad řekl: "Má tuto nevyléčitelnou nemoc." Mohl nám to samozřejmě říci přímo, ale měl mít trochu soucítění a nemusel se chovat tak tvrdě. Myslím třeba to, jak řekl: "Nejste jedin í na světě."

LÉKAŘKA: Víte, narazila už jsem na to víckrát, zraňuje to, bez­pochyby. Nenapadlo vás, že ten člověk mohl mít v takové situaci potíže se svými vlastními city?

MATKA: Ano, myslela jsem na to. Ale i tak to zraňuje.LÉKAŘKA: Někdyjsou schopni sdělit takovou zprávu jen tímhle

chladným, odosobněným způsobem.MATKA: Taky máte pravdu. Doktor nemůže v těchto věcech

podléhat emocím, a snad by ani neměl. Ale nevím, musí být nějaký lepší způsob.

STUDENT: Změnily se nějak vaše pocity vůči dceři?MATKA: Ne. Jsem jen opravdu vděčná za každý den, který s ní

strávím, ale doufám a modlím se za to, aby toho bylo mnohem víc, vím, že to není správné. Ale ne, byla vychována v myšlence, že smrt může být krásná, a že není zapotřebí se tím trápit. Vím, že bude velmi statečná, až k tom u dojde. Jen jednou jsem ji viděla zlomenou a plakat, když řekla: "Maminko, vypadáš usta­raně." A řekla: "Neměj starosti, já se nebojím." Řekla: "Můj Bůh na mě čeká, postará se o mě, takže se nemusíš bát." A řekla ještě: 'Trošku strach mám, dělá ti to starosti?" Odpovědělajsem jí: "Ne, myslím, že ho má každý." Řeklajsem: "Ale ty se držjako dosud." A řeklajsem: "Chce se ti plakat? Nebraň se tomu, každý pláče." A ona na to: "Ne, není p roč plakat." Tak si myslím, že to přijala, a my to přijali také.

LÉKAŘKA: To bylo před deseti měsíci, že ano?MATKA: Ano.LÉKAŘKA: Nedávno vám "dávali" jen čtyřiadvacet hodin.MATKA: Minulý čtvrtek doktor řekl, že to bude štěstí, když vydrží

dvanáct až čtyřiadvacet hodin. Chtěljí dát nějaké morfium, aby

Page 189: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

to zkrátil a zmírnil její bolesti. Žádali jsm e ho, jestli bychom nemohli dostat chvilku na rozmyšlenou a on řekl: "Nevím, proč to neuděláte hned a neušetříte jí bolesti." Pak odešel. Tak jsm e se nakonec rozhodli, že bude nejlepší, když lékař udělá, jak myslí, tak jsm e doktorovi, co měl službu na patře, řekli, ať mu vyřídí, že souhlasíme. O d té doby jsm e ho neviděli a jí žádné injekce nedali. Pak měla dobré dny, a měla i opravdu špatné dny, ale postupně toho dostává víc a víc a potřebuje všechny ty věci, o kterých jsem od ostatních pacientů slyšela, že jsou nutné.

LÉKAŘKA: O d koho?MATKA: Tedy, moje matka je z P., tam je dvěstě takhle nemoc­

ných. A moje matka toho o nich hodně ví. Říkala, že ke konci jso u na tom tak, ž e je bolí, když se jich člověk je n dotkne a žeje bolí všechno. Říká, že pak stačí jen je zvednout, a zlomí se jim kosti. Teď nechce už asi týden jíst a všechny ty věci se začínají projevovat. Až do patnáctého března, víte, chodívala se sestřičkami po chodbě a pomáhala jim , nosila pití ostatním pacientům a povzbuzovala je.

LÉKAŘKA: Takže poslední měsíc byl nejhorší.STUDENT: Změnilo to nějak váš vztah k ostatním dětem?MATKA: Ach ne, obvykle se pořád hašteřily, ona se hádala také,

a potom vždycky řekla: "No doufám , že tohle věci usnadní." A přestala. Děti pořád trochu zlobí, ale nemyslím, že zlobí více, nežjiné děti, a nikdy se nestalo, že by se mezi sebou nenáviděly, (pousmání) Chovají se i k ostatním moc hezky.

STUDENT: Jak to vaše ostatní děti berou?MATKA: Och, úm yslněji nijak nehýčkají. Chovají se k ní zrovna

tak, jako předtím . T o je dobře, protože ji to nad sebou nerozlí- tostňuje. A trochu odmlouvají, a tak. Když něco mají, tak jí řeknou: "V sobotu za tebou nepřijdu, zastavím se místo toho v týdnu. Nevadí ti to, že ne?" A ona řekne: "To víš, že ne, jen si to pěkně užij." Prostě to tak vezme. A oni pokaždé, když za ní přijdou, vědí, myslí na to, že se už asi nevrátí domů, víte. Uvědomují si to a pořád si necháváme vzkazy, kdejsme k dosažení ajak se můžeme spojit.

LÉKAŘKA: Mluvíte se svými ostatními dětmi o možném konci?MATKA: Ach ano.LÉKAŘKA: Mluvíte o tom otevřeně a přímo?MATKA: Ano, to ano. Jsm e tak nějak nábožensky založená rodi­

na. Každé ráno máme takovou svoji pobožnost, modlíme se

Page 190: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

předtím , než jsou děti do školy, a myslím, že jim to pomáhá. Protože jako rodina...zvláště dorůstající děti mají pak přes den p o řá d kam j í t a co d ě la t, a zdá se, že se n em ůžem e sejít a sednout si a promluvit si o věcech, jako jsou tyto. Ale vy­užijeme toho času každé ráno a proberem e rodinné problé­my. Během těch deseti, patnácti m inut si každé ráno vyjasníme, co je potřeba, a všechny nás to sblíží. Hovořili jsm e o tom hodně, a dcera si už vlastně zařídila všechno i pro vlastní pohřeb.

LÉKAŘKA: Chcete nám o tom něco říci?MATKA: Ano, hovořili jsm e o tom. V naší obci, v naší farnosti se

narodilo malé děťátko, které je slepé. Je mu, myslím, šest měsíců. A jednoho dne mi dcera v nemocnici řekla: "Mami, ráda bychjí dala oči, až zemřu." A já povídám: "Dobře, uvidíme, co se s tím dá dělat. Nevím,jestli by šije vzali." Řeklajsem: "Víš, opravdu bychom měli o takových věcech mluvit, všichni bychom měli, protože nikdy nevíme, kdy se tátovi nebo m ně něco stane, třeba na silnici, a vy děti zůstanete samy. A ona řekla: "Ano, tyhle věci bychom měli mít všichni rozmyšlené." A řekla: "Udělejme to teď, ty a já , pro ostatní trochu jednodušší. Sepí­šeme všechno, co bychom chtěly, aby se udělalo, a pak se zeptáme jich, co by oni rádi, aby se udělalo." O hrom ně mi to ulehčila a ona povídá: 'Já začnu a potom to zase řekneš ty mně." Tak jsem tedy napsala všechno, co mi řekla, a skutečně to všechno velice ulehčila. Ale to ona se vždycky snaží lidem věci ulehčit.

STUDENT: Měla jste někdy podezření, že by mohla mít nevy­léčitelnou nemoc, než vám to řekli? Říkala jste, že váš manžel byl jinak vždycky s vámi, jen o m v tom jed iném dnu se stalo, že jste byla sama. Byl k tom u nějaký zvláštní důvod, proč tam nebyl?

MATKA: Snažím se chodit do nemocnice tak často, jak je to jen možné, a on byl zrovna nemocný. Má více volného času, než mám obvykle já. Proto byl skoro vždycky se mnou.

STUDENT: Vaše dcera nám vyprávěla, že byl na misii v S. a že jste oba velmi aktivní v církevní práci. To byl zčásti důvod pro její hluboké náboženské cítění. Jaká byla povaha jeho misionářské práce? Proč už ji nedělá?

MATKA: Ano, on byl morm on. A ti hradili jeh o výdaje a platili mu dávky a všechno, a tak, když jsm e se vzali, chodila jsem

Page 191: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nejdříve spolu s ním do jeh o církve, asi tak rok. Pak on začal chodit zase se m nou, a po celých dalších sedmnáct let chodil každou neděli do kostela se m nou a s dětmi. Před asi čtyřmi nebo pěti lety se připojil k naší víře a začal tam pracovat. A tak už to zůstalo.

STUDENT: Chtěl jsem vědět, jestli jste, když vaše dcera má nemoc, u níž není známa ani příčina, ani způsob léčby, jestli jste někdy nepocítili něco jako iracionální pocit viny.

MATKA: Ano, pocítili. Castojsme mysleli na to, že jsm e jim nikdy nedávali vitamíny. Náš rodinný doktor stále říkal, že to nepotře­bují, a já si zase pořád říkala, že možná ano. A pak jsem se to pro sebe snažila zdůvodnit řadou jiných věcí. Jednou měla tam dole, na východě, nějakou nehodu. Říkali, že to mohlo tu věc způsobit, kvůli kosti. Že to může vzniknout od poranění kosti. Ale zdejší doktoři říkají: "Ne, v tomhle případě ne, to by se to muselo stát jen pár měsíců předtím." Měla tolik bolestí, ale snáší to tak dobře . Ne, my se vždycky m odlím e: "Buď vůle Tvá," a cítíme, že bude-li šiji chtít vzít, udělá to, a jestli ne, učiní zázrak. Ale víru v zázrak jsm e už napůl vzdali, i když říkají, že se člověk nikdy vzdávat nemá. Víme, že co se stane, bude to nejlepší. Ptali jsm e sejí - to je ale jin á věc. Říkali nám, abychom jí nic neříkali. Hodně dospěla za ten poslední rok. Přišla do styku s různými typy žen, s jednou , která se pokusila o sebevraždu a se ženami, které měly malé děti a bavily se o svých problémech s manželi. Není nic, co by nevěděla a neexistují lidé, s nimiž by nepřišla do styku. A musela se s hodně věcmi smířit. Nemá ráda, když se lidé snaží něco před ní skrýt. Chce vědět všechno. Tak jsm e jí to řekli. Probrali jsm e to a pak, to bylo minulý týden, jak jí bylo tak strašně špatně, jsm e mysleli, že to bude konec. Doktor nám o tom na chodbě říkal a ona se okamžitě ptala: "Co říkal, um řu už teď?" A já řekla: "Víš, to nevíme, říkal, že jsi na tom hodně špatně." A tak se ptala: "Co mi chce dát?" N ikdyjsem jí heřekla, co to vlastně je , povídám: "Je to prostředek proti bolesti." O na řekla: 'Je to narkotikum, já žádné narkotikum nechci." Já na to: "Pomohlo by ti to od bolesti." A ona: "Ne, raději budu trpět. Nechci se stát závislá na drogách."Jájí řekla: "To se nestaneš." A ona na to: "Mami, ty mě překvapuješ." A nikdy to nevzdala, stále doufá, že se uzdraví.

LÉKAŘKA: Nechcete už tento rozhovor ukončit? Zbývá nám jenom pár minut. Nechcete naší skupině říci, co si myslíte o tom,

Page 192: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

jak se k vám v nemocnici chovají jako k matce umírajícího dítěte? Chcete s ní pochopitelně být co nejvíce. Nakolik vám tu v tom pomáhali?

. MATKA: No, v té dřívější nemocnici to bylo opravdu dobré, byli tam velmi přátelští. V téhle nové mají m nohem víc naspěch a služby tu už nejsou tak dobré. Vždycky, když jsem tady, mi nechávají pocítit, že překážím, zvláště prim ář a je h o asistent. Prostě jim překážím. Dole v chodbě se dokonce schovávám a snažím se kolem něho proklouznout. Cítím se, když jd u dovnitř nebo ven, jako zloděj, protože se na mě dívají, jako by chtěli říct: "Vy už jste tu zas?" Jen se kolem mě protáhnou, víte, vůbec na mě nepromluví. Cítím se jako vetřelec, jako bych tady neměla být. Ale já tu chci být, a důvodem k tom u je , že si to přeje moje dítě, předtím mě o to nikdy nepožádala. A snažím se, abych nepřekážela. Skutečně nechci být ješitná, ale myslím si, žejsem tu i hodně pomohla. Jsou velmi líné a nevím, co by ty první dvě, tři noci, co j í bylo tak špatně, dělala, protože sestry sejí raději vyhnuly, a té staré paní na pokoji taky. Ta paní měla infarkt a nemohla se dokonce dostat ani na mísu, a já jse m jí na ní musela pár nocí pomáhat. Dcera zvracela a bylo třeba ji umýt a ošetřit, a ony by to prostě neudělaly. Někdo to musel udělat.

STUDENT: Kde spíte?MATKA: Na křesle, přím o tam. První nocjsem neměla polštářek

ani přikrývku, nebo tak něco. Jeden nemocný, který není zvyklý spát na polštáři, mi nabídl, abych si ten jeh o vzala, a přikryla jsem se kabátem. A další den jsem si začala přinášet svoje věci. Neměla bych to ani říkat, ale jeden z vrátných (úsměv) mi občas přinese šálek kávy.

LÉKAŘKA: T o je od něj hezké.MA TKÁ: Možná bych to všechno neměla říkat, ale musím to ze sebe

dostat.LÉKAŘKA: Myslím, že je třeba o všech těch věcech mluvit. Je

důležité o těchto věcech uvažovat a mluvit o nich, a ne chodit okolo nich a říkat, žeje všechno v pořádku.

MATKA: Jak jsem říkala, přístup doktorů a sester toho pro nemocného i pro rodinu tolik znamená.

LÉKAŘKA: Doufám, že máte také nějakou dobrou zkušenost.MATKA: No, to ano. Je tam jed n o děvče, které pracuje v noci.

Z pokojů se ztrácely věci a několik pacientů si na to stěžovalo,

Page 193: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

ale nic se kolem toho nedělo. O na tam pořád ještě pracuje, a tak něk teří pacien ti v noci leží, nespí a čekají, až přijde do pokoje, protože se bojí, že se jim něco ztratí. A když přijde, je velmi nerudná, víte a mimořádně sprostá, a přitom je to děvče. A pak, další noc, vstoupil do našich dveří hezký, vysoký černošský chlapec a řekk "Dobrý večer, jsem tady, abych vám zpříjemnil noc," a celý jeh o přístup byl báječný. Celou noc, kdykoli jsem stiskla zvonek, přišel. Byl prostě báječný. A další ráno byli oba nem ocní na pokoji o sto procent lepší a zpří­jem nilo to celý den.

LÉKAŘKA: Děkuji vám, paní M.MATKA: Doufám, žejsem toho nenapovídala příliš mnoho.

Následuje rozhovor s paní C., která se nedovedla smířit se svousmrtí, protože ji tížily povinnosti k rodině:

LÉKAŘKA: Vyprávělajste nám, kolik věcí vám táhne hlavou, když si lehnete a začnete přemýšlet. A tak jsm e navrhli, ze bychom si mohli na chvíli spolu posedět, my budem e jen poslouchat. Jednou z vašich hlavních starostí byly vaše děti, je to tak?

PACIENTKA: Ano. Mojí největší starostí je moje malá dcerka. Mám taky tři syny.

LÉKAŘKA: Ačkoli ti už jsou tém ěř dospělí, viďte.PACIENTKA: Ano. Ale vím, jak silně malé děti reagují, jsou-li

jejich rodiče vážně nemocní, a zvlášť, když jd e o matku. Vím, že tyhle věci mají v dětství veliký význam. Těžko říct, co by to s ní mohlo udělat, kdyby takhle vyrůstala. A co až dospěje a ohlédne se na to všechno zpátky.

LÉKAŘKA: Na co všechno?PACIENTKA: Tedy, za prvé na tu skutečnost, žejejí matka přesta­

la pracovat. Že přestala dělat to, co dělala předtím , ve školei v církvi. A ještě víc se bojím o to, kdo se postará o moji rodinu. Teď se o to bojím víc, než kdyžjsem byla doma, i když ani doma jsem už nem ohla pracovat. Často se o takové věci neví ani mezi přáteli, a nikdo o tom nechce mluvit. A takjsem o tom ostatním řekla, myslím, že by to lidé měli vědět. Ale nevím, jestli jsem udělala dobře, jestli jsem udělala dobře, že jsem to řekla své dceři, když je tak malá, nebo jestli jsem to spíš měla odložit na pozdější dobu.

LÉKAŘKA: J a k js te jí to řekla?

Page 194: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Děti jsou zcela přímočaré v otázkách, které kladou. Byla jsem v odpovědích také zcela přímá, ale odpovídala jsem citlivě. Vždyckyjsem pociťovala naději. Naději, že se jednoho dne objeví něco nového, a že bych pořád ještě mohla mít šanci. Neměla jsem strach a cítím, že ani ona by nem ěla m ít obavy.I kdyby nemoc postoupila do tak beznadějného stavu, že bych už byla zcela neschopná a bylo mi špatně, pořád bych se nevzdávala. Myslím, že se dcera rozvinula a vyzrála díky nedělní škole. Kdybych si tak mohla být jistá, že se s tím smíří a že to nebude považovat za neštěstí! Nikdy, nikdy jsem nechtěla, aby to tak brala. Já to tak prostě neberu a takhle jsem vždycky mluvila i s ní. M nohokrát jsem se pokoušela ji potěšit, a ona si vždycky myslí, že mě tady vyléčí. Teď si zase myslí, že mě tu vyléčí.

LÉKAŘKA: Vy stále ještě pociťujete naději, ale zdaleka ne tak velkou, jako vaše rodina. Chtěla jste říci tohle? Možná že právě ten rozdíl, že každý z vás si situaci uvědomuje jinak, to hodně ztěžuje.

PACIENTKA: Nikdo neví, jak dlouho toještě může trvat. Vždycky jsem doufala, ale teď jsem na tom za celou tu dobu nejhůř. Doktoři mi nic neřekli. Neřekli mi, co našli při operaci. Alei když nic neřeknou, každý by si domyslel - jsem s váhou dole, vážím nejmíň, co jsem kdy vážila. Mám malou chuť k jídlu. Říkají, že mám infekci, že nejsou schopni ji najít - když máte leukémii, je infekce to nejhorší, co k tom u navíc můžete dostat.

LÉKAŘKA: Včera, kdyžjsem vás navštívila, jste na tom byla velmi špatně. Dělali vám rentgen tlustého střeva a vypadala jste jako bez ducha.

PACIENTKA: Máte pravdu. Víte, nejsou to jen velké věci, které jsou důležité, kdyžje vám tak špatně a jste tak slabá, i malé věci jsou důležité. Proč si se mnou proboha nem ohou promluvit, proč vám neřeknou, než udělají nějakou proceduru. Proč vás nenechají jít do koupelny, dřív než vás odvezou z pokoje - spíš jako nějakou věc než jako člověka.

LÉKAŘKA: Co se vás tak silně dotklo včera ráno?PACIENTKA: Je to opravdu hodně osobní, ale prostě vám to

musím říci. Proč člověku nedají další pyžamo, když jd e na ten rentgen. Když jste hotová, js te v hrozném stavu, měla byste pak sedět na židli, ale k tom u prostě nem áte nejmensí chuť. Víte, že budete celá od sádry, když vstanete, a je to vůbec velmi

Page 195: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nepříjemná situace. Víte, říkala jsem si tam nahoře, v pokoji, oni se tu ke m ně chovají tak hezky, ale když vás pošlou sem dolů na rentgen, cítíte se tu, jen jako nějaké číslo nebo co. Udělají vám všechny ty d ivné věci, a pak je velmi n e p ří­je m n é j í t v takovém stavu zpátky. Nevím, jak je to možné, ale děje se to tu pořád. Nemyslím, že by to tak nemělo být. Ale myslím, že by vám měli říct včas. Byla jsem velmi slabá a una­vená. Sestra, co mě vedla nahoru, si myslela, že bych mohla jít sama, a j á řekla: "Dobře, když myslíte, že můžu jít sama, tak já to zkusím." Ale když jsem měla za sebou ten rentgen a to vystupování na stůl a všechno, byla jsem tak slabá a unavená, žejsem si nebyla jistá, jestli na ten pokoj dojdu.

LÉKAŘKA: To vás muselo nazlobit a vyčerpat.PACIENTKA: Np rozčílím se příliš často. Naposledy, co si pama­

tuj u, to bylo, když můj starší syn odešel někam ven a muž byl ještě v práci. Nešlo zamknout dům a já se bála usnout s nezam­čeným domem. Bydlíme zrovna na rohu. Na tom rohuje lampa a já nemohla usnout, kdyžjsem věděla, že dům není zamčený. Mluvila jsem s ním o tom často, vždycky mě zavolal a dal mi vědět, ale ten večer ne.

LÉKAŘKA: Váš nejstarší syn je problémové dítě, že ano? Zmínila jste se včera trochu o tom, že je psychicky narušený a také poněkud zpožděný, je to tak?

PACIENTKA: Ano. Byl čtyři roky ve státní nemocnici.LÉKAŘKA: A teď je zase doma?PACIENTKA: Je doma.LÉKAŘKA: Myslíte, že by nad sebou měl mít přísnější dohled

ajste trochu znepokojená tím, že ho nemá kdo hlídat. Jako to bylo tehdy večer s tím nezamčeným domem, viďte?

PACIENTKA: Je to tak. A já vím, že jsem jediná, kdo na to může dohlédnout - jediná, a teď toho mohu tak málo udělat.

LÉKAŘKA: Co se stane, až už nebudete moci dál na nic dohlížet?PACIENTKA: No, doufáme, že mu to možná trochu otevře oči,

protože zatím řadě věcí nerozumí. Je v něm hodně dobrého, ale potřebuje pomoc. Nikdy se sám o sebe nedovedl postarat.

LÉKAŘKA: Kdo by mu mohl pomoci?PAPIENTKA: T o je právě ten problém.LÉKAŘKA: Kdybyste se na chvilku zamyslela - myslíte, že by se

v dom ě našel někdo, kdo by mohl pomoci?

Page 196: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Tedy, ovšem, dokud žije můj manžel, může se o něj postarat on. Ale problém je, že musí být celé hodiny pryč z domo­va, když je v práci. Máme tam sice rodiče, ale ani tak to nestačí.

LÉKAŘKA: Čí jsou to rodiče?PACIENTKA: Otec mého muže a moje matka.LÉKAŘKA: Jsou zdraví?PACIENTKA: Ne, nejsou, matka má Parkinsonovu chorobu a tchán

je na tom špatně se srdcem.LÉKAŘKA: To všechno navíc k vašim starostem o dvanáctiletou

dceru? Máte staršího syna a ten je problémový. Máte maminku s Parkinsonovou chorobou, která je asi celá roztřesená, když má někomu pomoci. Pak m áte tchána, který m á nemocné srdce, a vy sama nejste zdravá. N ěkdo by měl být dom a aposta- rat se o všechny ty lidi. To vás, myslím, nejvíc trápí,

PACIENTKA: Ano, tak to je . Snažíme se najít přátele a doufáme, že se situace vyřeší. Žijeme ze dne na den, zdá se, že zatím se každý den postará sám o sebe, ale pokud se týká výhledu, člověku nezbývá, než čekat. Navíc ještě k tom u všemu mám tu nemoc. Nevíte, jestli máte zůstat klidný a trpělivě přijímat situaci ze dne na den, nebo udělat ráznou změnu.

LÉKAŘKA: Změnu?PACIENTKA: Ano, jed n u chvíli můj manžel prohlásil: "Musíme

to změnit." Staří by měli odejít. Jed en by musel k mé sestře a druhý do pečovatelského ústavu. Člověk by asi měl odložit ohledy a dát rodinné příslušníky do ústavů. Náš rodinný doktor si dokonce myslí, že bych do ústavu měla dát i syna. A přece - nemůžu něco takového udělat. Nakonec jsem za nimi šla a řekla jim : "Ne, asi bych se cítila h ů ř, kdybyste odešli, zůstaňte. A kdyby to přeci někdy muselo být, ale vám to tak nevy­hovovalo, museli byste se vrátit. Bylo by to zlé, kdybyste odešli." Vždyť jsem si už dřív přála, aby zůstali u nás.

LÉKAŘKA: Pociťovala byste tojako provinění, kdyby šli do pečo­vatelského ústavu?

PACIENTKA: Tedy, nebrala bych to tak, kdyby to s nimi došlo do takového stavu, že by pro ně bylo nebezpečné, aby chodili po schodech a tak - mám dojem, že už teď je to pro moji matku trochu nebezpečné u sporáku.

LÉKAŘKA: Byla js te tak zvyklá poskytovat péči jiným lidem, že musí být těžké, aby teď někdo pečoval o vás*

Page 197: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Je to trochu problém. Mám matku, která se mi snaží pomoci, matku, která má nade vše na světě ráda své děti... To taky není vždycky dobré, každý by měl mít ještě jiné zájmy, že. O na se plně věnovala rodině. Je to její život. Šít a dělat drobné práce pro mou sestru, která bydlí hned vedle. Jsem za to ráda, protože tam moje dcera může chodit na návštěvu. Jsem ráda, že sestra bydlí tak blízko. Taky matka k ní může, a to je pro ni dobré, znamená to pro ni nějakou změnu.

LÉKAŘKA: T o je dobré pro všechny. Paní C., mohla byste nám říci trochu víc o sobě? Říkala jste , že se teď cítíte velice slabá, a že jste hodně ubyla na váze. Když jste v posteli, víte, a ležíte tak sama, o čem přemýšlíte? A co vám nejvíce pomáhá?

PACIENTKA: Tedy, no víte, vzhledem k tomu, z jaké rodiny pocházím já a z jaké můj manžel, uvědomovali jsm e si, že když se vezmeme, budeme muset spoléhat nejen na sebe, ale i na nějakou posilu zvenčí. Muž vedl mladé skauty, a mezi jeho otcem a matkou byly manželské problémy, později žili dokonce rozloučení. Můj otec si vzal mámu jako svou druhou ženu, když už měl tři děti. Oženil se s velmi m ladou číšnicí a vůbec to nevyšlo. Bylo to opravdu bolestné, ty malé děti byly tak porůznu rozděleny, víte, nežily s m ou matkou, když si ji pak otec vzal. Otec byl velmi tem peram entní, vznětlivý muž s ne zrovna dobrou povahou. Tak se často divím, jak jsem to všechno vůbec zvládla. A tak jsm e se, manžel a já , protožejsm e žili ve stejném místě, potkali v kostele: vzali jsm e se, a věděli jsm e, že pro dobré manželství potřebujem e i posilu zvenčí. Vždyckyjsme to tak brali. Vždycky jsm e aktivně pracovali v církvi a já začala vyučovat v nedělní škole, když mi bylo šestnáct let. V nedělní škole potřebovali pomoc, tak jsem to dělala a měla jsem to ráda. Vyučovala jsem až do doby, než jsem měla dva starší syny. Měla jsem z toho velikou radost a často jsem se v kostele modlila a říkalajim, co pro mne znamená víra, co pro m ne znamená Bůh. Takže myslím, že to všechno nehodíte přes palubu, když se něco stane. Setrvá­váte ve víře, víte, že co se má stát, stane se.

LÉKAŘKA: Je to něco, co vám pom áhá i teď?PACIENTKA: Ano. A když se o tom manžel a já bavíme, víme, že to

pociťujeme stejně. Tak jsem to říkala panu kaplanovi C.: víme, že nás nikdy nemůže omrzet vysvětlovat to jiným lidem. Řekla jsem mu také o tom, že naše láskaje po dvaceti devíti letech manželství stejně silná, jako kdyžjsme se vzali. Toje další věc, která

Page 198: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

pro mě znamená mnoho. Byli jsm e schopni se se všemi našimi problémy vyrovnat. Je to báječný člověk, opravdu báječný člověk.

LÉKAŘKA: Řešili jste své problémy s odvahou a dobře. Je snad tím největším problémem váš syn?

PACIENTKA: Udělali jsm e všechno, co jsm e mohli. Víte, já si nemyslím, že to je něco, s čím se každý rodič prostě nějak vyrovná: prostě nevíte, čo s tím. Nejdřív si myslíte, že je to jen tvrdohlavost, prostě nevíte.

LÉKAŘKA: Jak byl starý, když jste zpozorovali, že má problémy?PACIENTKA: Poznáte to jasně. Nejezdí na tříkolce a nedělá

všechny ty ostatní věci, k teré děti dělají. Ale ve skutečnosti to matka ani nechce vidět. Nejdříve hledá jiná vysvětlení.

LÉKAŘKA: Jak dlouho to trvalo vám?PACIENTKA: Vlastně pořád, celý život. Ale už když šel do školy,

do školky, dělal učitelům problémy. Často si něco nacpal do pusy, aby vzbudil pozornost. Začala jsem od učitelů dostávat upozorně­ní, pak už jsem s jistotou věděla, že to s ním bude těžké.

LÉKAŘKA: Takže jste přijala plnou pravdu krok za krokem, zrovna tak, jako diagnózu leukémie. Kteří lidé v nemocnici vám nejvíce pomáhají s vašimi každodenními problémy?

PACIENTKA: Pokaždé, když padnete na sestru, která vám vyjádří účast, je to velká pomoc. Jak říkám, kdyžjsem šla včera dolů na rentgen, cítila jsem se jenom jako nějaké číslo. A, víte, nebyl tam nikdo, kdo by se o vás zajímal, zvlášť, kdyžjsem pak šla dolů podruhé. Bylo už pozdě a oni byli naštvaní, žeještě musejí poslat dolů pacienta. Celou dobu byli nedůtkliví. Věděla jsem už když mě přivezla, že tam ten vozík nechá stát a zmizí, a já tam budu sedět, dokud někdo nevyjde. Ale jedno děvče j í tam řeklo, že by to tak dělat neměla, že měla jít dovnitř a říct jim, že tam jsem , ať si pro mě přijdou. Myslím, že byla rozladěná z toho, že musí s pacientem tak pozdě. Už končili, většina techniků šla dom ů a bylo už pozdě. Jsou to takové drobnosti, víte, ale kdyby sestry byly přívětivé, tolik by to pomohlo.

LÉKAŘKA: Co si myslíte o lidech, kteří nevěří?PACIENTKA: Ano, setkávám se s tím také. Setkávám se s tím

i u pacientů tady. Minule tady byl pán, a když zjistil, co mám, říkal: "Nevěřím, žeje na světě nějaká spravedlnost. Proč byste vy měla mít leukémii, když jste nikdy nekouřila, nepila, ani nedělala nic špatného." A dál říkal: "Já, já jsem starý člověk

Page 199: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a dělal jsem spoustu věcí, které jsem dělat neměl." Ale na tom tolik nezáleží. Nikdo nám neslíbil, že nebudem e mít problémy. Sám náš Pán m á obrovské problémy, kterým musí čelit, je to on, kdo nás učí, a já se ho snažím následovat.

LÉKAŘKA: Myslíte někdy na smrt?PACIENTKA: Jestli o tom přemýšlím?LÉKAŘKA: Ano.PACIENTKA: Ano, přemýšlím. Často myslím na smrt. Nemám

ráda tu představu, že se na mě budou všichni chodit dívat a uvidí, jak vypadám strašně. Proč to tak musí být. Proč nemůže být jen malá vzpomínková mše. Víte; nemám ráda pohřby. Víte, možná je to divné, ale mám prostě odpor k tomu, aby mé tělo bylo v rakvi.

LÉKAŘKA: Nejsem si jistá, že rozumím.PACIENTKA: N erada působím lidem bolest, třeba svým dětem,

ty dva nebo tři dny, však víte. Přemýšlela jsem o tom, ale nic jsem s tím neudělala. Manžel se mne ptal, jednou když sem přišel...řekl: "Nebudeme uvažovat o tom, že bychom někomu věnovali naše oči nebo naše těla?" Ten den jsm e to nerozhodli, a neudělali jsm e to dodneška, protože je to jedna z těch věcí, které odkládáte, však víte.

LÉKAŘKA: Mluvíte o tom někdy s někým, že byste se tak nějak připravovala na ten okamžik, ať přijde kdykoli?

PACIENTKA: Víte, jak jsem říkala kaplanovi, panu C., myslím si, že m noho lidí se potřebuje na někoho spoléhat, mluvit s kap­lanem, a chtějí od něj odpovědi na všechny otázky.

LÉKAŘKA: A dá jim takové odpovědi?PACIENTKA: Myslím, že když js te pochopila křesťanství, tak

v takovém věku jako já jste už dostatečně zralá, abyste věděla, že toho můžete dosáhnout sama, protože stejně budete po m noho hodin sama. Jste v nemocnici sama, protože lidé s vámi prostě nem ohou být pořád. Nemůžete mít u sebe kaplana, nemůžete mít u sebe manžela, nemůžete mít u sebe lidi. Můj manžel je člověk, který by se mnou byl stále, kdyby to jen bylo možné.

LÉKAŘKA: Pomáhá to hodně, mít u sebe lidi?PACIENTKA: Och ano, zvláště některé lidi.LÉKAŘKA: Kdo jsou ti někteří lidé? Zmínila jste se o kaplanovi,

o manželovi.PACIENTKA: Ano. Mám ráda návštěvy pastora z mého kostela.

Byla tu jed n a m á přítelkyně z mládí, asi stejně stará jako já, a je

Page 200: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

to dobrá křesťanka. Ztratila zrak. Byla několik měsíců v nemoc­nici, ležela bez hnutí na zádech. Snášela to velice dobře. Je to typ člověka, který nikdy nepřestane dělat něco pro ostatní. Jsou-li nemocní, ona je navštěvuje, anebo třeba sbírá oblečení pro chudé nebo dělá něco takového. Napsala mi před pár dny hezký dopis a citovala 139. žalm. O pravdu mě to potěšilo. Napsala: "Chci, abys věděla, že jsi jed n a z mých nejlepších přítelkyň." Takže takové lidi hledáte, a díky nim jste šťastná. Jsou to malé věci, díky kterým js te šťastná. Vcelku si myslím, že jsou tu velmi přátelští. Ačkoli jsem trochu unavená z toho, jak slyším lidi na pokojích trpět. Slyším to a myslím si: "Ach, to pro toho člověka nem ohou něco udělat?" Trvá to už dlouho, slyšíte je volat a máte strach, že jsou m ožná sami. N em áte právo jít do jejich pokoje a promluvit s nimi. Jen je slyšíte, víte. Takové věci jsou hodně těžké. Kdyžjsem tu byla poprvé, nem ohla jsem moc spát a myslela jsem na to. Říkala jsem si: "Takhle to přece nejde, musíš teď chvíli spát." A pak jsem spala docela dobře, ale slyšela jsem tu noc dvě pacientky plakat. T o je něco, co, doufám, sama nikdy dělat nebudu. Měla jsem sestřenici, která měla rakovinu. Není to dlouho, byla o něco starší než já. Byl to báječný člověk. Byla postižená od narození a zvládala to krásně. Řadu měsíců proležela v nemocnici, nikdy neplakala. Naposle­dy jsem ji navštívila týden předtím , než zemřela. Byla obdi­vuhodná, skutečně byla. Více litovala mě, žejsem musela vážit tu cestu, abych ji viděla, než sebe.

LÉKAŘKA: T o je ten typ ženy, jakou byste chtěla být sama, hm?PACIENTKA: Víte, hodně mi pomohla. Doufám, že to dokážu.LÉKAŘKA: Jsem si jistá, že ano. Dokazovala jste to zrovna dnes

tady.PACIENTKA: M ámještě jednu věc, která mě trápí - člověk nikdy

neví, kdy upadne do bezvědomí a ja k potom bude reagovat. Někdy reaguje různě. Je, myslím, důležité m ít důvěru ke svému doktorovi, že bude u vás. Dr. E. je velmi zaneprázdněný, takže toho s ním moc nenamluvíte. Když se vás nezeptá, nemůžete se zmínit o svých rodinných problémech, nebo o něčem jiném ,i kdyžjsem vždycky cítila, že takové věci mají velký vliv na můj stav. Víte velmi dobře, že takové věci mohou mít vliv na fyzické zdraví.

KAPLAN: T o je to, o čem jste se zmiňovala před několika dny, že byste chtěla vědět, zda to zatížení ve vaší rod ině a všechny ty problémy také nějak neovlivnily vaše zdraví.

Page 201: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ano. Totiž třeba náš syn na tom byl o vánocích velmi špatně a táta ho vezl do státní nemocnice. Souhlasil, že půjde. Řekl: "Zabalím si věci až přijdeme z kostela." Pak odjeli, ale tam si to rozmyslel, tak přijeli dom ů. Říkal tátovi, že chce domů, tak ho vzal domů. Obvykle když ten chlapec přijde domů, tak chodí pořád sem a tam. Nemůže se ani posadit, tak je někdy neklidný.

LÉKAŘKA: Jak je starý?PACIENTKA: Je mu dvaadvacet. Je to dobré, když to můžete

nějak zvládnout a něco s tím udělat. Ale když mu nemůžete pořádně odpovědět nebo mu pomoci, je to strašné. Už jenom s ním hovořit. Nedávno jsem se pokoušela vysvětlit mu, co se stalo, když se narodil, a zdálo se, že tom u rozumí. Říkala jsem mu: "Máš nemoc, stejně tak, jako jsem nemocná já. A ty máš občas velmi těžká období. Vím, že jsi teď na tom strašně zle a vím, jak je to pro tebe těžké. Ale pevně věřím, že to překonáš a zase to bude dobré." A tak. Myslím, že i on se víc snažil, ale to jsou psychické stavy, u kterých nikdy nevíte, co s nimi.

KAPLAN: To pro vás bylo vypětí. Musí vás to hodně vyčerpávat.PACIENTKA: To ano. O n je tím mým největším problémem.LÉKAŘKA: První žena vašeho otce měla malé děti a ty musely být

rozděleny. Vy teď m áte před sebou podobný problém. Co se s nimi stane?

PACIENTKA: Mým největším dilet.iatem je, jak je udržet pohro­madě, jak zabránit tomu, aby je poslali do různých ústavů. Cítím ovšem, že se to nějak vyřeší. Když je člověk skutečně upoután na lůžko, pak je to docela jiný problém . Mně se může stát, že budu zase ležet, a tak manželovi říkám, že se to vyřeší samo, no, zatím se to nestalo. Můj tchán měl velmi vážný infarkt a my jsm e nikdo nemysleli, že z toho vyjde tak dobře, jak na tom teď je. Je to obdivuhodné. Je spokojený, ale přesto mě napadá, jestli by nebyl spokojenější, kdyby byl pohrom adě se starými pány stejného věku.

LÉKAŘKA: Potom byste ho už mohla poslat do pečovatelského listavu?

' PACIENTKA: Ano. A nebylo by to snad tak bolestné, jak by předpokládal. Ale on je tak hrdý na to, že žije se svým synem a jeh o ženou. Vyrostl ve městě a žil ve městě po celý život.

KAPLAN: Jak je starý?PACIENTKA: Je mu jedenaosm desát.

Page 202: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Jem u je jedenaosmdesát a vaší matce šestasedmdesát? Paní C., myslím, že budem e muset končit, protože jsem slíbila, že to nebude delší, než pětačtyřicet m inut. Včera js te říkala, že s vámi nikdo nemluvil o tom, jak vás a vaše myšlenky o smrti ovlivňují problémy dom a. Myslíte, že to je něco, co by měli v nemocnici udělat lékaři, sestry nebo někdo jiný, pokud si to pacient přeje?

PACIENTKA: Pomohlo by to, velmi by to pomohlo.LÉKAŘKA: A kdo by to měl dělat?PACIENTKA: No, víte, kdyby člověk měl to štěstí a měl takového

lékaře, a je jich pár, víte, kteří přijdou a zajímají se i o tuhle stránku vašeho života... Většina se jich ale zajímá jen o zdravotní stav pacienta. Dr. M. projevuje velké pochopení. Přišel mě teď, co jsem tady, navštívit dvakrát, a já si toho hodně cením.

LÉKAŘKA: Proč je tu, podle vás, taková neochota?PACIENTKA: Je to dnes stejné i mimo nem ocnici. Jak to, že ne­

máme víc lidí, kteří by dělali věci, které jsou zapotřebí? LÉKAŘKA: Myslím, že bychom měli končit, co říkáte? Máte

nějaké otázky, které byste ráda položila nám, paní C.? V každém případě se ještě uvidíme.

PACIENTKA: Ne, je n doufám , že se je š tě setkám s více lidmi a řeknu jim o tom, kde je zapotřebí pomoci. Můj chlapec není jediný. Na světě je plno lidí a je zapotřebí, abychom se vždycky pokusili najít někoho, kdo by se o takový případ dostatečně zajímal, a tak pro něj dokázal něco udělat.

Paní C., podobně jako paní S., je žena středního věku, jíž umírání zastihuje uprostřed života, s povinnostmi vůči m noha lidem, kteří jsou na ní závislí. Má tchána, kterému je jedenaosmdesát a měl nedávno infarkt, matku, které je šestasedmdesát a má Parkinsonovu chorobu, dvanáctiletou dceru, kteráještě potřebuje matku a mohla by dospět "příliš rychle", jak se pacientka obává, a dvaadvacetiletého postiženého syna, kterýje střídavě umisťován do státní nemocnice a zase propouštěn dom ů - o ně o všechny pečuje a o jejich osud se obává. Její vlastní otec opustil své tři malé děti z předchozího manželství a pacientka má strach, že i ona bude muset opustit všechny tyto na ní závislé lidi v okamžiku, kdy ji nejvíce potřebují.

Je pochopitelné, že při takovém zatížení rodinnými problémy je krajně obtížné um írat vyrovnaně, pokud tyto problémy nejsou

Page 203: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

prodiskutovány a pokud se pro ně nenajde nějaké řešení. Když takový pacient nem á možnost podělit se s někým o své starosti, je rozrušený a deprimovaný. Ženin neklid je však nejlépe demonstro­ván její nevolí vůči personálu nemocnice, který si myslí, že na rent­gen může dojít sama, který nebere v úvahu její potřeby a který se zajímá více o konec své pracovní doby, než o účinnou pomoc slabému a nem ocném u pacientovi, člověku, který chce být užitečný co nejdéle - ale ne věčně - a který si chce uchovat svou důstojnost i za stávajících nepříjemných okolností.

Paní C. zcela výmluvně vyjadřuje, jak důležité je mít nablízku vnímavé a chápavé lidi, a jaký vliv takoví lidé mají na zmírnění pacientova strádání. A sama poskytuje krásný příklad - nechává staré lidi žít, zcela podle jejich přání, ve svém vlastním domově, nepošle je do pečovatelského ústavu. Rovněž svému synovi, jehož přítom nostje někdy těžko snesitelná, ale který si přeje zůstat raději doma, nežli se vrátit do státní nem ocnice, dovolí zůstat dom a a podílet se na životě rodiny, jak je n je toho schopen. Při všem svém snažení pečovat o každého, jak nejlépe dovede, vysloví také přání vrátit se dom ů a být tam užitečná tak dlouho, jak to jen bude možné. Její po třeba být dom a by měla dojít pochopení,i kdyby snad byla už jen o m upoutána na lůžko. Její poslední věta, její přání, aby m ohla předstoupit před větší počet lidí a sdělit jim , co nem ocní potřebují, se snad zčásti splnilo už tímto rozhovorem.

Paní C. byla pacientka, která chtěla spolupracovat, a vděčně přijímala pomoc, narozdíl třeba od paní L., která přijala pozvání, ale nedokázala se podělit o své starosti - až teprve mnohem později, krátce před svou smrtí, kdy nás požádala, abychom ji přišli navštívit.

Paní C. dělala nadále všechno pro to, aby se nějak vyřešila otázka jejího psychicky narušeného syna. Chápající manžel a její víra jí pomáhali a dávali j í sílu vydržet týdny utrpení. Se svými posledními tužbami, zejména s přáním , aby jí lidé neviděli tak "ošklivou" v rakvi, se svěřila svému manželovi, který věděl, že jeho ženě vždycky velmi záleželo na ostatních. Myslím, že její strach z ošklivého vzhledu se projevoval i vjejí starosti o ostatní pacienty, k teré slyšela hlasitě bědovat, a snad "ztrácet svou důstojnost", a také tehdy, když vyjádřila obavu, že ztratí vědomí, a říká: "... člověk nikdy neví, kdy upadne do bezvědomí a jak potom bude reagovat... Je, myslím, důležité m ít důvěru ke svému doktorovi,

Page 204: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

že bude u vás. Dr. E. je velmi zaneprázdněný, takže toho s ním moc nenamluvíte..."

To není ani tak starost o ostatní, jako spíše obaya, že nad sebou ztratí vládu, že ztratí důstojnost, když rodinné problémy pře­vládnou a její síly na to nebudou stačit.

Při naší následující návštěvě přiznala, že by si přála "občas zakřičet": "Prosím, převezměte to někdo za mně, já se prostě už ne­m ohu o každého starat." H odně sejí ulevilo, když kaplan a sociální pracovnice intervenovali v záležitosti jejího syna a psychiatr se postaral o jeh o vhodné um ístění. Když byly všechny tyto zále­žitosti vyřízeny, cítila se paní C. klidná a přestala se starat o to, jestli ji někdo uvidí v rakvi, nebo ne. Tato představa se změnila od "vypadat tak uboze" na obraz klidu, odpočinku a důstojnosti, což souviselo s jejím konečným smířením se se smrtí.

Následující rozhovor s paní L. mluví sám za sebe. Do této knihy byl zahrnut proto, že ukazuje pacienta, který nás může nejvíce frustrovat, neboť kolísá někde mezi ochotou přijm out nabízenou pomoc a mezi úplným odm ítáním jakékoli pomoci. U takových pacientů je důležité, abychom jim své služby nevnucovali, ale zůstávali jim neustále k dispozici na dobu, až nás budou potře­bovat.

LÉKAŘKA: Paní L., jak dlouho jste už v nemocnici? PACIENTKA: Přišla jsem do nemocnice 6. srpna.LÉKAŘKA: Ale ne poprvé, viďte?PACIENTKA: Ne, ne. Myslím, že už to bylo dvacet - nebo více­

krát, co jsem tu byla.LÉKAŘKA: Kdy to bylo poprvé?PACIENTKA: Tedy, poprvé to bylo v roce 1933, kdyžjsem měla

první dítě. Ale do téhle nemocnice jsem přišla poprvé v roce 1955.

LÉKAŘKA: Co to tehdy bylo?PACIENTKA: To jsem tehdy měla operaci nadledvinek. LÉKAŘKA: Co jste s nimi měla?PACIENTKA: Měla jsem rakovinu dolní páteře.LÉKAŘKA: V roce 1955?PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Takže tu nemoc už máte jedenáct let?

Page 205: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ne, mám to už déle nežjedenáct let. Jedno z prsou mám o doperované už od roku 1951 a d ru h é od roku 1954 a nadledvinky a vaječníky mi operovali tady, v roce 1955.

LÉKAŘKA: Kolik vám teď je?PACIENTKA: Je mi čtyřicet čtyři, bude mi čtyřicet pět.LÉKAŘKA: Čtyřicet čtyři. A to jste, alespoň pokud víte, nemocná

tém ěř od roku 1951.PACIENTKA: Ano, tak je to.LÉKAŘKA: Můžete nám říci, jak to začalo?PACIENTKA: No, měli jsm e takovou m alou ro d innou sešlost

v roce 1951 a byli u nás všichni manželovi příbuzní z města. Šla jsem se nahoru upravit a vykoupat a všimla jsem si, že mám na prsu bouli. Zavolala jsem švagrovou a zeptala sejí, jestli si myslí, ž e je to něco vážnějšího. Řekla ano, zavolej doktorovi a dom luv si návštěvu, a j á to udělala. To bylo v pátek, já šla k doktorovi příští ú terý a ve čtvrtek jsem šla do nemocnice na rentgen. A tam mi řekli, že je to nádor. Začátkem dalšího týdne jsem šla na operaci a vzali mi jedno prso.

LÉKAŘKA: Jak jste to všechno brala? To jste byla asi jak stará?PACIENTKA: Bylo mi asi třicet, ano, tém ěř čtyřicet. Nevím,

všichni mysleli, že se sesypu. Nemohli pochopit, žejsem to brala tak lehce. Vlastně jsem si z toho dělala legraci. Dostala jsem párkrát přes ruce a přes pusu od své švagrové, kdyžjsem dělala poznámky, že ta boule by mohla být rakovina. Já jsem to nesla hodně lehce. N ejhůř to snášel můj starší syn.

LÉKAŘKA: Jak je starý?PACIENTKA: Bylo mu sedmnáct, ne, do sedmnácti mu ještě pár

měsíců scházelo. Zůstal dom a do doby, než jsem měla po operaci. Pak šel na vojnu, bál se, že budu hodně nemocná nebo úplně upoutaná na lůžko, nebo že by se mohlo stát něco jiného, tak šel na vojnu. Ale jinak mě nic neznepokojovalo, jediné, co mi vadilo, byla léčba ozařováním,'která potom následovala.

LÉKAŘKA: Jak staré byly vaše ostatní děti? Z toho, co jste říkala to vypadalo, že jich m áte víc.

PACIENTKA: Ano, m ám je š tě jed n o h o chlapce, je mu osm a­dvacet.

LÉKAŘKA: Teď?PACIENTKA: Ano, teď. Tehdy byl na gymnáziu.LÉKAŘKA: Máte dva chlapce?PACIENTKA: Ano, dva.

Page 206: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Váš syn měl opravdu obavy, že zemřete?PACIENTKA: Myslím, že ano.LÉKAŘKA: A změnil názor.PACIENTKA: Změnil.LÉKAŘKA: Jak to bral později?PACIENTKA: No, on má to, čím si ho tak trochu dobírám -

"nemocniční fóbii" - prostě nemůže přijít do nemocnice a vidět mě tam ležet. Přišel jednou, to bylo zrovna, když mi dávali transfuzi krve. Otec ho občas žádal, aby něco odnesl dom ů nebo donesl sem, pokud to na něj bylo příliš těžké.

LÉKAŘKA: Jak vám řekli, že váš nádor je zhoubný?PACIENTKA: Velmi tvrdě.LÉKAŘKA: A to je dobře, nebo špatně?PACIENTKA: Nevadilo mi to. Nevím, jak by to bral někdo jiný,

ale já bych to raději věděla dříve, to je můj pohled. Je lepší, když to člověku řeknou dříve, než až když to vědí všichni okolo. Myslím, že se stanete velmi citlivá na to, že vám každý věnuje hodně pozornosti, snadno si můžete domyslet, žeje něco v nepo­řádku, tak to cítím já.

LÉKAŘKA: To by v člověku vždycky vzbudilo podezření.PACIENTKA: Taky myslím.LÉKAŘKA: Takže to bylo v roce 1951, a teď je rok 1966 a vás

mezitím vzali do nem ocnice a zase pustili dom ů už asi dvacetkrát.

PACIENTKA: Asi tak.LÉKAŘKA: V čem byste nás mohla poučit?PACIENTKA: (směje se) Nevím, sama se mám co učit.LÉKAŘKA: V jaké jste teď fyzické kondici, vidím, že nosíte korzet.

Máte potíže s páteří?PACIENTKA: Taková už je moje páteř. M ělajsem fúzi páteře, loni

v červnu, před rokem, patnáctého června. Řekli mi, že musím korzet nosit trvale. Zrovna teď mám trochu potíže s pravou nohou, ale doktoři jsou tu v nemocnici dobří, tak mi to snad nějak spraví.Mělajsem ji necitlivou, trochu jsem nad ní ztratila vládu a měla jsem v nohou brnění, jako jehly a špendlíky. Včera to přešlo. Teď už zase můžu pohybovat tou nohou volně a cítím ji zase normálně, jako dřív.

LÉKAŘKA: Objevila se někdy nějaká recidiva vašeho vážného onemocnění?

Page 207: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ne, tu jsem neměla. Říkali, že toho se nemusím bát, že je to ve stavu klidu.

LÉKAŘKA: Jak dlouho už to je ve stavu klidu?PACIENTKA: No, myslím, že to bude od té operace nadledvinek,

já toho ovšem moc nevím. Když mi doktoři řeknou dobrou zprávu, zůstanu při tom.

LÉKAŘKA: Takové zprávy slyšíte ráda.PACIENTKA: Pokaždé, když vycházím odtud ze dveří, říkám

manželovi: to je naposledy, cojsem tu byla, už se sem nevrátím. K dyžjsem odtud šla, kdyžjsem odtud naposledy odcházela sedmého května, říkal mi, že bych tak neměla mluvit. A netrvalo to dlouho, šestého srpna jsem tu byla zpátky.

LÉKAŘKA: Váš obličej se usmívá, ale dole, v hloubi duše, je m nohem více lítosti a smutku.

PACIENTKA: Víte, myslím, že to tak někdy člověku přijde.LÉKAŘKA: Jak to přijímáte, mít rakovinu, dvacet hospitalizací,

mít odoperovaná prsa a odoperované nadledvinky?PACIENTKA: A fúzi páteře.LÉKAŘKA: A fúzi páteře. Jak to všechno berete? Co vám dává

sílu a jaké máte starosti?PACIENTKA: Nevím, myslím, že mi pomáhá jen víra v Boha a lékaře.LÉKAŘKA: Co z toho je první?PACIENTKA: Bůh.KAPLAN: Mluvili jsm e o tom již dříve, ale přece, i když máte

tu víru, která vám pomáhá, jsou okamžiky, kdy se cítíte nešťastná.PACIENTKA: A cháno.KAPLAN: T o je něco, čemu je těžké se vyhnout, těm občasným

depresím.PACIENTKA: Ano. Myslím, že se cítím více deprimovaná, když

jsem po nějakou dobu sama. Uvažuji o minulosti, ale myslím, že nem á cenu takhle ležet a o tom všem přemýšlet. Je už to všechno za mnou. Měla bych myslet spíš na budoucnost. Když jsem sem p řiš la p o p rv é a věděla jsem , že jd u na operaci s nádorem , říkala jsem si,proč to všechno, mám ty dva syny doma, a modlila jsem se, abych byla zachráněna jenom na tak dlouho, než chlapce vychovám.

LÉKAŘKA: Teďužjsou velcí, že ano?Takže to pomohlo. (Pacientka pláče.)

PACIENTKA: T o je všechno, co potřebuju, promiňte. Potřebuju se vyplakat.

Page 208: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: T o je v pořádku. Zajímá mě, proč js te řekl "vyhnout se depresím". Proč bychom se jim měli vyhýbat?

KAPLAN: Tedy, použil jsem špatné slovo. Paní L. a já jsm e si už hodně povídali o tom, jak překonávat depresi. Nejde o to, nějak se jí vyhnout. Je třeba se s ní utkat a překonat ji.

PACIENTKA: Nemohu občas zabránit pláči, prom iňte.LÉKAŘKA: Ne, ne, jen plačte.PACIENTKA: Víte, v y -LÉKAŘKA: Ano. Myslím, že když s e jí člověk vyhýbá, je potom

ještě těžší, že ano?PACIENTKA: Tedy, ne, já si to nemyslím. Myslím, že je vám hůř,

když jí v sobě necháte nějaké místo, tak se na to dívám já. Asi každý, kdo je v tom tak dlouho jako já, by měl být, víte, vděčný za všechno, co bylo. Dostala jsem toho hodně, co řada jiných lidí mít nemohla.

LÉKAŘKA: Myslíte tím ten další čas navíc?PACIENTKA: Ano, ten čas navíc, to je je d n a věc. Byla jsem

za poslední měsíce svědkem jednoho takového případu ve své vlastní rodině a myslím, žejsem měla velké štěstí, že se taková věc nestala mně.

KAPLAN: Myslíte tu záležitost s vaším švagrem?PACIENTKA: Ano.KAPLAN: On zemřel tady.PACIENTKA: Ano. Pátého května.LÉKAŘKA: Jak to s ním bylo?PACIENTKA: Tedy, on nebyl nemocný dlouho a neměl možnost

zůstat tu tak dlouho, jako já. Nedá se říct, že by byl starý. Měl takovou nemoc, že kdyby se byl léčil od začátku - myslím, že to z jeho strany bylo hrubé zanedbání, nicméně, netrvalo to dlouho.

LÉKAŘKA: Jak byl starý?PACIENTKA: Bylo mu třiašedesát.LÉKAŘKA: Co mu bylo?PACIENTKA: Měl rakovinu.LÉKAŘKA: Nevěnoval tom u pozornost, nebo jak?PACIENTKA: Byl nemocný už asi šest měsíců předtím a každý

mu říkal, že by měl jít k doktorovi nebo někam se léčit. Nedbal na sebe do chvíle, až už se o sebe nem ohl dál postarat. Pak se rozhodl přijít sem a požádat o pomoc. O n a jeh o žena byli rozhořčení, že mu nem ohou zachránit život jako mně. Jak říkám, čekal, až už to nemohl déle vydržet.

Page 209: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Je ten váš čas navíc nějak zvláštní? Jiný než ostatní čas?

PACIENTKA: Ne, nem ohu říci, že by byl jiný. Nemohu to říci. Cítím to tak, že můj život je stejně normální jako váš a kaplanův. Necítím, že bych si ten čas vypůjčila, ani necítím, že bych toho zbylého času měla nějak víc využít. Beru to tak, že můj čas je stejný jako váš.

LÉKAŘKA: Někteří lidé mají pocit, že žijí intenzivněji.PACIENTKA: Ne.LÉKAŘKA: Víte, ale neplatí to pro každého. Vy to tak necítíte.PACIENTKA: Ne, ne. Tak se na to nedívám. A vím, že na nás

na všechny přijde čas, kdy budem e muset jít, a není to můj čas. T o je všechno.

LÉKAŘKA: N apadlo vás někdy nebo přemýšlela js te dokonceo tom, že by se mělo toho času využít, aby se člověk lépe připravil na umírání?

PACIENTKA: Ne, jen žiju den ode dne, jako jsem žila dřív.LÉKAŘKA: Och, takže vy jste nikdy nemyslela na takové věci,

jako jak to je a co to znamená.PACIENTKA: Ne, nikdy jsem na to nemyslela.LÉKAŘKA: Nemyslíte, že by tak lidé přemýšlet měli? Protože

všichni musíme jednou zemřít.PACIENTKA: Víte, nikdy mi doopravdy nepřišlo na mysl, že bych

se na um írání měla nějak připravit. Myslím, že kdyby ten čas měl přijít, že v sobě člověk má něco, co mu to řekne. Necítím se, jako bych už měla jít. Myslím, že mám ještě dost času.

LÉKAŘKA: Ano, nikdo neví.PACIENTKA: Ne, ale myslím, že je dobře, žejsem vychovala ty

dva chlapce. A pom ůžu se starat i o vnoučata.LÉKAŘKA: Máte vnoučata?PACIENTKA: Mám jich sedm.LÉKAŘKA: Takže čekáte, až vyrostou.PACIENTKA: Tak čekám, až vyrostou, abych si prohlédla svá

pravnoučata.LÉKAŘKA: Kdyžjste v nemocnici, co vám nejvíc pomáhá?PACIENTKA: No, stoprocentně jsou to doktoři.KAPLAN: Myslím, že jed en klíč k tom u znám, a to, že vy máte

pořád jasnou představu o své budoucnosti, o tom, čeho si přejete dosáhnout. Pořád říkáte, že si přejete jí t dom ů a nor­málně se hýbat.

Page 210: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Je to tak. Chci zase chodit. Jsem si docela jistá, že budu chodit tak, jak jsem chodila před lety. Jsem k tomu odhodlána.

LÉKAŘKA: Co myslíte, že vám pomohlo, abyste nenechala věci osudu. A že jste se nevzdala.

PACIENTKA: Myslím, že jediný, koho jsem tentokrát svým od­chodem do nemocnice opustila, je můj manžel. O n je větší dítě, než všechny děti dohromady. Má cukrovku, a to mu zhoršilo zrak, takže příliš dobře nevidí. Jsm e oba v invalidním důchodu.

LÉKAŘKA: Kolik toho ještě zastane?PACIENTKA: Moc toho dělat nemůže, špatně vidí. Nerozezná

ani světelná znamení na ulici. Kdyžjsem byla naposled v ne­mocnici, mluvil,s paní S., ona se posadila na jed n u pelest jeho postele a zeptala se ho, jestli ji vidí. Řekl jí, že ji vidí, ale roz­mazaně; z toho soudím, že vidí velmi slabě. Vidí velké titulky v novinách, ale na menší titulky si musí b rá t lupu a obyčejná písmena nevidí už vůbec.

LÉKAŘKA: Kdo se o koho dom a stará?PACIENTKA: Kdyžjsem byla loni v říjnu dom a z nemocnice,

slíbili jsm e si, že když já budu jeho očima, on bude mýma nohama, tak jsm e si to vymysleli.

LÉKAŘKA: T o je hezké.Jak to zatím fungovalo?PACIENTKA: Tedy, fungovalo to docela dobře. Někdy udělá

na stole nepořádek a já ho pak schválně udělám taky, aby to nepřičítal svému slabému zraku. Někdy se stane, že klopýtne nebo něco, takže mu řeknu, že se mi to stává taky, a přitom mám obě oči dobré, aby si to nebral tak špatně.

KAPLAN: Cítí se někdy špatně.PACIENTKA: Ach ano, občas ho to mrzí.LÉKAŘKA: Nepožádal - nebo nezvažoval, zda nepořídit psa, nebo

nepožádal o nějaký kurs, kurs jak se lépe pohybovat nebo něco takového?

PACIENTKA: Máme pomocnici z Armády spásy. A ta byla u nás v domě. Říkala mu, že se podívá, jestli neexistuje něco, co by pro něj mohli opatřit jako pomůcku.

LÉKAŘKA: Organizace "Maják pro slepé" může zjistit, co potře­buje, a poskytnout mu nějaký kurs jak se samostatně pohy­bovat, dát mu hůl, je-li to zapotřebí.

PACIENTKA: To by bylo dobré.

Page 211: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: Vypadá to, že dom a si vzájemně pomáháte a každý dělá to, co ten druhý nemůže. Teď ale asi musíte mít starosti, jak mu to jde , když vy jste v nemocnici.

PACIENTKA: Ano, to mám.LÉKAŘKA: Jak mu to jde?PACIENTKA: Chodí k dětem na večeři. A třikrát týdně přichází

ta pomocnice a uklidí a vyžehlí. O n si umí vyprat. Nekritizuji nic, co udělá. Všimla jsem si, že se mu mnoho věcí nedaří, ale říkám m u, že to vypadá d o b ře , to p ro to , aby to dělal dál a nevyšel ze cviku.

LÉKAŘKA: Snažíte se mu jaksi říkat věci tak, aby se cítil dobře.PACIENTKA: O to se snažím.LÉKAŘKA: Děláte to se sebou taky tak?PACIENTKA: Snažím se nestěžovat si, neříkat, jak se cítím. Když

se mě zeptá, jak mi je , vždycky mu řeknu, že se cítím báječně, pokud mu ovšem zrovna nemusím říct, že musím do nemocni­ce, že mě tam pozvali. T o je asi tak všechno, co se o tom dozví.

LÉKAŘKA: On,... žádal vás někdy, abyste to tak dělala?PACIENTKA: Ne, dělám to tak proto, žejsem měla přítelkyni,

k terá sam a sebe přesvědčila, ž e je nem ocná. Sama si sedla do invalidního vozíku. O d té dobyjsem se rozhodla, že si budu stěžovat jen tehdy, bude-li to hodně špatné. Myslím, že to je to hlavní, co jsem si zjejího příběhu odnesla. Chodila po dokto­rech po celém městě, aby j í potvrdili, že má roztroušenou sklerózu. A doktoři na ní neshledali nic špatného. Dnes je na in­validním vozíku a prostě nemůže chodit. Jestli to má nebo ne, to nevím, a le je v takovém stavu už sedmnáct let.

LÉKAŘKA: Ale to je zase opačný extrém.PACIENTKA: Ano, ale já měla na mysli to, jak si stále stěžuje. A

pak, mám švagrovou, která má starosti s nehty na prstech, trápí ji, že si musí holit nohy a všechno možné, a já nemohu snést to stálé stěžování si od nich obou a rozhodlajsem se, že by to muselo být něco opravdu vážného, abych si stěžovala.

LÉKAŘKA: Kdo ve vaší rodině byl takový? Byli vaši rodiče takoví bojovníci?

PACIENTKA: Moje m atka zemřela, když j í bylo čtyřicet devět, a já si pamatuji, že by byla opravdu nemocná, jen dvakrát. Naposledy to bylo, když měla leukémii, a na ní zemřela. Na otce si moc nepamatuji, ale vím, pamatuji si, že onemocněl chřipkou.

Page 212: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Zemřel při chřipkové epidemii v roce 1918. Takže o otci toho nem ohu moc říci.

LÉKAŘKA: Stěžování se pak rovná umírání, protože oba si stěžo­vali jen těsně předtím , než zemřeli.

PACIENTKA: T o je pravda, to je pravda!LÉKAŘKA: Ale, víte, je spousta lidí, kteří vyjadřují svoje bolesti

a bolístky, a zdaleka neumírají.PACIENTKA: Vím to. Mám švagrovou. Kaplan to ví taky.KAPLAN: Jiná stránka pobytu paní C. v nemocnici je , žeji často

vyhledávají jin í pacienti. P řebírá roli jakéhosi utěšovatele ostatních.

PACIENTKA: Ach, nevím -KAPLAN: - Někdy mě napadá, zda byste nechtěla m ít někoho,

s nímž byste takhle mohla mluvit zase vy. Kdo by mohl utěšit vás. Místo toho, aby se na vás všichni jen spoléhali.

PACIENTKA: Nemyslím, pane kaplane, že po třebu ji ú těchu. A určitě nechci lítost, protože se necítím, jako bych měla být litována. Pociťuji to tak, že tu není nic tak špatného, abych si měla stěžovat. Jediní, komu si stěžuji, jsou moji ubozí doktoři.

LÉKAŘKA: Je vám jich líto? Ale ani je byste neměla litovat, protože nechtějí být litováni, že je to tak?

PACIENTKA: Vím, že nechtějí být litováni, ale vidím je , když odcházejí z pokojů a slyší od každého jeho bolesti a bolístky - vsadím se, že by s chutí změnili místo. A sestry také.

LÉKAŘKA: Stává se, že ho i změní.PACIENTKA: Dobře, já bych jim neměla za zlé, kdyby to udělali.LÉKAŘKA: Říkáte, že s nimi dobře spolupracujete. Zamlčíte

někdy nějakou informaci proto, abyste je neobtěžovala?PACIENTKA: Ne, ne. Myslím, že jim říkám, jak to opravdu je . Je

to jediný způsob, jak m ohou pořádně pracovat. Jak mohou někoho léčit, když jim neřekne, co není v pořádku?

LÉKAŘKA: Jak pociťujete fyzické nepohodlí?PACIENTKA: Cítím se výtečně, ale určitě bych byla radši, kdybych

mohla dělat, cokoli by se mi zachtělo.LÉKAŘKA: A co byste chtěla dělat?PA CIENTKA: Vstát a chodit a jít rovnou domů a jít celou cestu sama.LÉKAŘKA: A pak co?PACIENTKA: Tedy, nevím, co bych dělala, kdybych přišla domů.

Snad bych si šla lehnout. (Úsměv.) Ale cítím se opravdu dobře. Nemám v tuto chvíli žádné bolesti.

Page 213: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

LÉKAŘKA: O d včerejška?PACIENTKA: Ano. M ělajsem to brnění v nohou až do včerejška,

ale přešlo to. Pokud se toho týče, nebylo to tak zlé, ale dělala jsem si trochu starosti o domácnost, protože pár posledních týdnů jsem nem ohla chodit tak jako předtím . Vím, žejsem se trochu přepínala, kdybych si to přiznala hned zpočátku a včas vyhledala pom oc a brala věci vážně, pak by se to nedostalo do toho stavu, v jakém to bylo. Ale vždycky si myslím, že ten další den bude lepší.

LÉKAŘKA: Takže čekáte a doufáte, že to zmizí.PACIENTKA: Cekám a čekám, dokud neuvidím, že to už nebude

lepší. Pak zavolám.LÉKAŘKA: Musíte se s tím vyrovnat.PACIENTKA: Musím se vyrovnat s fakty.LÉKAŘKA: Jak to bude, až přijdou vaše poslední dny? Budete

to b rát pořád stejně?PACIENTKA: Počkám, až ty dny přijdou. Doufám. Podle toho,

jaké to bylo, když šla do nem ocnice m á matka, bych řekla, že to brala tak, jak to přišlo.

LÉKAŘKA: Věděla všechno?PACIENTKA: Nevěděla, že má leukémii.LÉKAŘKA: Ne?PACIENTKA: Doktoři říkali, že bych j í to.neměla povědět.LÉKAŘKA: Co si to o tom myslíte, jak to cítíte?PACIENTKA: No, myslím, že bylo špatné, že se to nedověděla,

přestože doktorům řekla, co jí schází. A řekla bych, že tou neznalostí vlastně i mařila jejich práci. Řekla mu, že má potíže od žlučníkových kam enů, a ordinovala si léky na žlučníkové kameny. Brala tedy léky, které by pro nikoho v jejím stavu nebyly dobré.

LÉKAŘKA: Proč si myslíte, že ji to neřekli?PACIENTKA: Tedy, to nevím, nemám potuchy. Ptala jsem se

doktora, když mi to říkal, co by se stalo, kdyby se to dozvěděla, a on řekl: "Ne, to by se dozvědět neměla."

LÉKAŘKA: Kolik vám tehdy bylo?PACIENTKA: Byla jsem vdaná, bylo mi asi třicet sedm roků.LÉKAŘKA: Ale vy jste udělala, co vám doktor řekl.PACIENTKA: Udělala jsem , co mi řekl.LÉkAŘKA: Takže zemřela, aniž věděla na co, nebo aniž by s ní

o tom někdo promluvil.

Page 214: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Ano, tak to je .LÉKAŘKA: Pak je těžké říci, jak to brala.PACIENTKA: Ano.LÉKAŘKA: Co, myslíte, je pro pacienta snazší.PACIENTKA: Och, myslím, že to je značně individuální. Pokud

se týká mě, jsem ráda, že vím, co mi je.LÉKAŘKA: Hm, hm. A váš otec?PACIENTKA: A můj otec věděl, co mu je . Měl chřipku. Viděla

jsem některé pacienty, kteří byli nemocní, a nevěděli, co mají. Pán kaplan zná tu poslední. V ěděla, co j í je , ale nevěděla, že brzy zemře. Byla to paní J. Bojovala ze všech sil, byla rozhodnuta, že půjde dom ů se svým manželem. Její rodina před ní tajila, jak je na tom špatně, a ona sam a nic nevěděla. Možná, že to pro ni bylo tak lepší, nevím. Myslím, že to zále­ží na člověku. Myslím, že doktoři vědí nejlépe, jak se v takovém případě chovat. Myslím, že vědí nejlépe, jak by to určitá osoba přijala.

LÉKAŘKA: Takže to dělají individuálně?PACIENTKA: Myslím, že ano.LÉKAŘKA: Nedá se zevšeobecňovat. Souhlasím, že tak to dělat

nemůžeme. Toje i důvod, proč jsm e tady - abychom se s každým seznámili a zjistili, jak můžeme určitém u typu člověka pomoci. A myslím, že vy jste typem bojovníka, který bude dělat všechno, co může, až do posledního dne.

PACIENTKA: Já to tak dělat budu.LÉKAŘKA: A pak, až se s tím budete muset vyrovnat, vyrovnáte

se. Vaše víra hodně přispěla k tomu, že js te schopná se tomu usmívat.

PACIENTKA: To doufám.LÉKAŘKA: Jakého jste vyznání?PACIENTKA: Jsem luteránka.LÉKAŘKA: Co z vaší víry vám pom áhá nejvíce?PACIENTKA: Nevím, nem ohu to přesně říci. H odně klidu jsem

našla v rozhovorech s panem kaplanem. Dokonce jsem mu telefonovala, abych si s ním m ohla promluvit.

LÉKAŘKA: Když se cítíte opravdu hodně osaměle a nikdo není nablízku, co asi tak děláte?

PACIENTKA: Tedy, nevím. Cokoli, co mi přijde na mysl, tak to, myslím, musí být.

LÉKAŘKA: Například?

Page 215: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

PACIENTKA: Zapínala jsem si v posledních měsících soutěžní pořady v televizi, abych se odpoutala od svých myšlenek. T o je potřeba. Dívat se na něco jiného, nebo zavolat snaše a pobavit se s ní a s malými.

LÉKAŘKA: Po telefonu?PACIENTKA: Po telefonu. A různě se zaměstnávat,LÉKAŘKA: Dělat všechno možné?PACIENTKA: H lavně děla t něco, abych nem usela přemýšlet.

A občas zavolám kaplanovi, je n pro malou morální útěchu.O svém stavu opravdu s nikým nemluvím. Moje snacha si obvykle myslí, že když zavolám, žejsem v koncích nebo na dně. Dá k telefonujednoho z malých, nebo mi řekne něco málo, co zrov­na dělají, a to je všechno.

LÉKAŘKA: Obdivuji vaši statečnost, to, že jste přišla k tom uto rozhovoru. Víte proč?

PACIENTKA: Nevím.LÉKAŘKA: Každý týden tu máme jednoho pacienta a děláme

s ním takový rozhovor, každý týden. Ale vyjste někdo, kdo, jak teď zjišťuji, vůbec nechce o těchto věcech mluvit. A přesto, žejste věděla, že o nich mluvit budeme, přesto jste byla ochotna přijít.

PACIENTKA: Mohu-li někom u nějak pomoci, chci to udělat. Jak říkám, pokud mi to zdraví a fyzická kondice - co to mluvím, vždyť se cítím zrovna tak zdravá, jako vy a tady pan kaplan. Není mi nijak zle.

LÉKAŘKA: Jen si myslím, paťií L., že je pozoruhodné, že jste souhlasila s tím, že sem přijdete. Brala jste to tak, že chcete nějak posloužit věci a pomoci nám.

PACIENTKA: Mohu-li někom u pomoci, ráda to udělám, i když nemůžu vstát a udělat něco pořádného. No ale, já tu buduještě dlouho. Možná se m nou ještě pár těch rozhovorů mít budete. (Smích.)

Paní L. přijala naše pozvání, aby se podělila o své starosti, ale uká­zala se podivná neshoda mezi tím, jak se s nemocí vyrovnává a jak jí vzdoruje. Až po tom to rozhovoru jsm e byli schopni porozumět něčemu z této dichotomie.

Souhlasila, že přijde na rozhovor - ne proto, že by chtěla hovořit o své nemoci nebo o umírání, ale aby byla k užitku, i když je upoutána na lůžko. "Dokud jsem užitečná, žiju," říká v jednu

Page 216: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

chvíli. Utěšuje jiné pacienty, ale zcela odmítavě se staví k tomu, že by sama mohla spočinout na něčích ramenou. Volá kaplanovi, aby se mu důvěrně a osobně svěřila, tém ěř v tajnosti, ale během našeho rozhovoru jen málo připouští, že cítí občasnou depresi a potřebu s někým si popovídat. Společné sezení ukončí tím, že řekne: "Cítím se zrovna tak zdravá, jako-vy a tady pan kaplan," což znamená: 'Jen jsem poodhrnula závoj, teď svůj obličej zase zakryji."

V tom to rozhovoru vyšlo najevo, že stěžovat si znam ená pro pacientku totéž, co zem řít. Je jí rodiče si nikdy nestěžovali a k nemoci se přiznali jen krátce před svou smrtí. Paní L. musí být užitečná a činná, má-li žít. Musí být očima pro svého zrakově postiženého manžela a pom áhá m u jeh o postupnou ztrátu zraku nebrat na vědomí. Má-li její muž kvůli svým špatným očím nějaké drobné nehody, imituje i ona podobné nehody, aby ukázala, že to nesouvisí sjeho nemocí. Pokud na ni přijde deprese, musí s někým m luvit, ale nem ěla by si stěžovat: "Lidé, k teří si stěžují, jsou na vozíku sedmnáct let!"

Je pochopitelné, že pom alu postupujíc í nem oc, se vším, co přináší, může jen velmi těžko snášet člověk, který tak silně cítí, že postěžovat si by nutně mělo za následek invaliditu nebo smrt.

Pacientce hodně pomohli její příbuzní tím, že jim mohla tele­fonovat a mluvit s nimi o "jiných věcech", tím, že ji dali na pokoj televizi, aby se rozptýlila; a později p ro ni bylo velmi dobré i to, že se mohla věnovat drobným činnostem, na něž stačila - malování a ručním pracem - , a mít tak pocit, že je "stále užitečná". Hlavní poučení z tohoto rozhovoru lze vyjádřit asi tak, že pacient typu paní L. snese mnoho nesnází,jenom když nebude mít pocit, žeje vnímán jako někdo, kdo si stěžuje.

Page 217: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Reakce na seminář o smrti a umírání

Bouře uplynulé noci ozdobila toto ráno zlatým mírem.

Thákur,Toulaví ptáci, CCXCCIII

Reakce personálu

JAK JSEM uvedla již dříve, nem ocniční personál se k našemu semi­náři stavěl se značným odporem , a někdy i neskrývaným nepřá­telstvím. Zpočátku bylo tém ěř nemožné získat od ošetřujícího personálu souhlas k rozhovoru s některými jejich pacienty. Nejvíce nepřístupní se ukázali dom ácí lékaři, alespoň v porovnání s lékaři nemocničními, a ti zase byli m éně otevření než praktičtí lékaři nebo studenti medicíny. Zdálo se, že čím větší erudici lékař měl, tím hůře se dokázal zapojit do tohoto typu práce. Jiní autoři studovali postoj lékařů k smrti a k um írání pacienta. My jsm e individuální důvody pro vzdor doktorů nezkoumali, setkávali jsm e se s ním však velmi často.

Pozorovali jsm e také změnu v jejich postoji, když už pak byl seminář ustaven, a kdy na nejednoho lékaře zapůsobily názory lidí, kteří se našeho sezení zúčastnili - ať to byli jejich kolegové, nebo samotní pacienti. Velmi nám v naší práci pomáhali nemocniční kaplani a studenti, největšími pomocnicemi se však staly zdravotní sestry.

Není asi náhodou, že doktorka Cicely Saundersová, známá svou velkou péčí o umírající pacienty, začala původně pracovat jako

Page 218: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

zdravotní sestra, a nyní je lékařkou ve zvláštní nemocnici, která byla pro její práci speciálně zřízena. Tato lékařka potvrdila, že vět­šina pacientů tuší blížící se smrt, bez ohledu na to, zda jim někdo něco řekl, či nikoliv. Považuje za vhodné s nemocnými o těchto věcech mluvit, a protože se sama takovým rozhovorům nevyhýbá, setkává se málokdy s odm ítnutím u svých pacientů. Nepřej í-li si ovšem na to to tém a hovořit, respektuje sam ozřejm ě jejich nesdílnost. Zdůrazňuje, jak je důležité, aby se lékař dovedl posadit a vyslechnout svého pacienta. Potvrzuje také, že většina nemocných využívá takové příležitosti (častěji, než příležitostí jiných) k tomu, abyjí řekli, že vědí, jak na tom jsou - nějaký strach či odpor přitom na konci většinou neexistují. "Daleko nejdůležitější je," říká dr. Saundersová, "aby personál, který si toto povolání vybral, hluboce o své práci přemýšlel a nalezl v ní uspokojení, neboť se liší od běžných úkolů a prací, spojených se zaměstnáním v nemoc­nici. ...Jestliže tito lidé věří ve smysl své práce ajsou s ní spokojeni, pak mohou nemocným pomoci více svým postojem, nežjakýmikoli slovy."

Také na Hintona hluboce zapůsobily jasnozřivost. a jistota nevyléčitelně nemocných lidí, odvaha, s jakou čelili nastávající smrti, jež obvykle přicházela pokojně a klidně. Tyto dva příklady uvádím, neboť se domnívám, že o postojích zmiňovaných autorů vypovídají stejně dobře, jako o reakci jejich pacientů. Mezi naším zdravotnickým personálem lze najít dvě podskupiny lékařů, kteří jsou schopni klidně naslouchat a hovořit o rakovině, neodvratné smrti nebo o diagnóze nevyléčitelné nemoci. Jsou to jednak celkem mladí lékaři, kteří prožili smrt blízké osoby a vyrovnali se s touto ztrátou, nebo se po delší dobu účastnili našeho semináře. Menší skupinu potom tvoří lékaři starší, kteří - jak předpokládám - ještě patří ke generaci, jež se méně utíkala k ochranným mechanismům a eufemistickým vyjádřením: jsou to lidé, kteří na sm rt pohlížejí jako na realitu a dobře se vyznají v péči o nevyléčitelně nemocné. Vzdělávali se ve staré humanitní škole a jsou úspěšní v dnešní vědou prodchnuté medicíně. Jsou to lékaři, kteří říkají svým pacientům, jak vážnéje jejich onemocnění, aniž by jim přitom brali naději. Tito lékaři znamenali a znamenají velkou pomoc a podporu jak pro své pacienty, tak i pro naše semináře. Do kontaktu s nimi jsm e však přicházeli relativně málo - nejen proto, že jsou tak vzácní, ale také díky tomu, že jejich pacienti byli obvykle spokojení a zřídka vyžadovali naši pomoc či radu.

Page 219: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Přibližně devět z deseti lékařů, které jsm e žádali o svolení promluvit si s jedním z jejich pacientů, reagovalo na naši prosbu podrážděně, mrzutě, se zjevným či skrytým nepřátelstvím. Někteří zdůvodňovali své odm ítnutí špatným fyzickým nebo psychickým stavem pacienta, jin í úředním tónem popírali, že by ve své péči vůbec nějakého sm rtelně nem ocného člověka měli. Další dávali průchod svému rozhořčení, když jejich pacienti projevili přání promluvit s námi, jako kdyby to mělo svědčit o jejich neschopnosti vycházet s lidmi. Zatímco jenom pár lékařů prostě a nesmlouvavě nesouhlasilo, velká většina jich považovala za zvláštní milost, když nám nakonec přece jen dovolili rozhovor uskutečnit. Situace se jen pozvolna měnila do stavu, kdy lékaři sami přicházeli a dopo­ručovali nám rozhovor s někým ze svých pacientů.

Paní P. je příkladem toho, jaké zmatky může takový seminář způsobit mezi lékaři. Pacientka byla velmi znepokojena a rozčilena m noha aspekty své hospitalizace. Naléhavě potřebovala své starosti někomu svěřit a zoufale se pokoušela zjistit, kdo je její ošetřující lékař. Přišla do nemocnice koncem června, kdy se složení nemoc­ničního personálu často mění, a sotva stačila alespoň trochu poznat lidi, kteří na oddělení pracovali, vystřídala je skupina mladých lékařů. Mezi nimi byl i jeden, který předtím navštěvoval náš seminář. Všiml si jejího zděšení, ale neměl čas na to, aby s ní navázal kontakt, neboť byl velmi zaneprázdněn - musel se sezná­mit s nadřízenými, s novým prostředím i se svými povinnostmi. Kdyžjsem ho požádala, zda bych sm ěla.s paní P. promluvit, okamžitě souhlasil. Několik hodin poté mě jeho nový nadřízený lékař zastavila na rušné chodbě a hlasitě mě napadl za to, žejsem s touto pacientkou rozmlouvala. Skončil větou: "To už je čtvrtý pacient, kterého jste si vzala z mého oddělení!" Vůbec si neuvě­domoval, že svou nespokojenost vyjadřuje velmi nevhodným způsobem před návštěvníky a pacienty, a nerozpakoval se dokonce pronést pár neuctivých slov o váženém členu vedení fakulty. Byl očividně rozzlobený tím, že někdo z personálu dal svolení, aniž se nejdříve obrátil na něj. Nepozastavoval se nad tím, proč se mnozí jeho pacienti tak těžko vyrovnávají se svou nemocí, proč mu o tom jeho personál neříká, a jak je možné, že se jeho pacienti nemají komu svěřit se svými starostmi. Tento lékař později oznámil svým podřízeným, že je jim nadále zakázáno hovořit s pacienty o závaž­nosti jejich nemoci a také, že nesmějí hovořit s námi. Na stejné pora­dě se vyjádřil uctivě a s obdivem k semináři a k naší práci s terminálně

Page 220: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

nemocnými, ale sám se nechtěl semináře zúčastnit a to mělo platit i pro jeho pacienty, z nichž mnozí byli nevyléčitelně nemocní.

Jiný lékař mi zatelefonoval zrovna v okamžiku, kdy jsem se vrátila z jednoho obzvlášť silného a jímavého rozhovoru. V mé kanceláři seděl asi půltucet duchovních a ošetřovatelek, když na mě do telefonu křičel asi toto: " Ja k js te se rpohla opovážit hovořit s paní K. o smrti, když vůbec nevěděla, jak je nemocná, a mohla se ještě aspoň jednou podívat domů?" Kdyžjsem se trochu vzpa­matovala, vysvětlila jsem mu, oč v našem rozhovoru vlastně šlo. Totiž, že tato žena chtěla hovořit s někým, kdo není zapojen do bez­prostřední péče o nemocné, a chtěla se někom u svěřit, že ví, žejejí dny jsou již sečteny. Nedokázala to ale ještě pochopit v plné šíři, ve všech souvislostech. Hovořila s námi, aby se ujistila, žejejí lékař (ten, kterého jsem měla právě na telefonní lince!) j í dá nějak znát, až se bude blížit její konec, a že s ní nebude hrát hru na schovávanou do doby, než by už bylo příliš pozdě. Měla k němu velkou důvěru a trápilo ji, že mu nedokáže říci, že ví o tom, jak je její stav vážný.

Když lékař vyslechl, oč při setkání vlastně šlo (což se velmi lišilo od jeho podezřívavého očekávání), začal být víc zvědavý, než rozzlobený, a nakonec souhlasil, že si poslechne nahrávku rozho­voru - zvláštní oklikou se tak vlastně dozvěděl to, co si mu jeho pacientka přála říci.

Přítomní lidé nemohli získat užitečnější zkušenost, než bylo náhlé přerušení rozhovoru tímto rozzlobeným lékařem - názorně jim ukázalo, k čemu všemu může seminář vést.

H ned zpočátku své "práce s umírajícími pacienty jsem si všimla zoufalé snahy nemocničního personálu popírat existenci smrtelně nemocných pacientů na svých odděleních. V jiné nemocnici jsem jednou trávila dlouhé hodiny, hledajíc člověka, s nímž bych mohla udělat rozhovor, jen abych se nakonec dozvěděla, že v celé nemoc­nici žádný terminálně nemocný pacient není. Kdyžjsem prochá­zela jedno oddělení, uviděla jsem starého muže, který četl noviny s titulkem "Staří vojáci neumírají". Vypadal vážně nemocný, tak jsem se ho zeptala, zda mu nevadí číst zrovna "o tom". Pohlédl na mě hněvivě a zklamaně zároveň a řekl mi, že zřejmě patřím k těm doktorům , kteří se dokážou starat jenom tehdy, když jsou na tom pacienti dobře, alejak přijde umírání, tak se od nich raději odplíží. To byl můj člověk! Řeklajsem mu o svém semináři o smrti a umírání*

Pořádala jsem takové semináře jako úvod do psychiatrie. Bylo to ještě předtím, než jsem začala se svou současnou prací, o n íž píši v této knize. - pozn. aut.

Page 221: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a o tom, že potřebuji s někým hovořit za přítomnosti studentů, abych je naučila nevyhýbat se takovým pacientům a neopouštět je. S radostí souhlasil a poskytl nám nezapomenutelné interview, jedno z nejlepších, jaké jsem kdy zažila.

Obecně se dá říci, že nejhůře se do naší práce zapojovali lékaři. I tak však někteří pom áhali - zprvu jen podáním potřebné informace, později osobní účastí na našich seminářích. Ti, kteří se sezení jednou zúčastnili, obvykle v práci pokračovali se stále vzrůs­tajícím nasazením. Od lékaře to vyžaduje notnou dávku odvahy a pokory, zúčastnit se semináře, kam nechodí jen zdravotní sestry, studenti a sociální pracovníci, s nimiž běžně spolupracuje, ale kde může být velmi přím očaře a otevřeně konfrontován s tím, jakou roli hraje doopravdy a jakou v představách svých pacientů. Lidé, kteří mají strach dozvědět se, jak je vidí jiní, mají přirozeně k účasti na tako- vých setkáních odpor, nemluvě už ani o tom, že hovořímeo tém atu , k teré je obvykle tabu, a o kterém se mezi pacienty a zdravotnickým personálem otevřeně a veřejně nehovoří. Ti, kteří se zúčastnili těchto seminářů, byli vždy překvapeni, kolik se toho mohli naučit od pacientů a z názorů a pozorování jiných. Oceňo­vali to jako neobvyklou a poučnou zkušenost, která jim dávala hlubší vhled a také odvahu pokračovat v práci.

Při kontaktu s lékaři je vždycky nejtěžší první krok. Jakmile jednou otevřeli dveře, poslechli si, co vlastně děláme (a jen nespe­kulovali, co bychom asi tak dělat mohli), anebo jakmile se přímo zúčastnili semináře, pak už bylo tém ěřjisté, že budou pokračovat. Uskutečnili jsm e za dobu asi dvou let více než dvě stě rozhovorů. Během této doby nás při svých cestách přes Chicago navštívilo mnoho lékařů ze zahraničí, z Evropy, z východního a západního pobřeží Spojených států, ale tu čest, přivítat členy fakulty naší místní univerzity, jsm e měli pouze dvakrát. Domnívám se, že je snadnější hovořit o smrti a umírání, když se to týká pacientů někoho jiného, když na to můžeme pohlížet jako na divadelní hru, než když jsm e skutečnými účastníky tohoto dramatu.

Reakce ošetřujícího personálu byly o poznání různorodější. Zpočátku nás vítal se stejným hněvem a často zcela nepřípadnými poznámkami, někteří o nás dokonce mluvili jako o supech a dávali nám najevo, že naše přítom nost na oddělení je při jejich službě nežádoucí. Byli ovšem i jiní, kteří nás zdravili s úlevou a očeká­váním. Pohnutky k tom u měli různé - byli rozzlobeni na některé lékaře za to, jakým způsobem říkají pacientům o vážnosti jejich

Page 222: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

onemocnění, vadilo jim , že lékaři toto téma opomíjejí nebo se mu vyhýbají při společných vizitách. Hněvali se také kvůli mnohým nepotřebným testům a prohlídkám, které doktoři předepisovali, místo aby ušetřený čas věnovali povídání s pacienty. Pochopili, jak bezmocní jsou tváří v tvář smrti, a když si uvědomili, že podobné pocity mají i lékaři, vyvolávalo to v nich nepřim ěřený pocit hněvu. Obviňovali také lékaře, že nejsou schopni přiznat, že se pro některého pacienta nedá už nic udělat, a že nařizují nejrůznější ůkonyjenom proto, aby dokázali, že se nem ocném u věnují. Perso­nál byl nespokojený i se zmatky a nedostatkem organizace při styku s příbuznými vážně nemocných pacientů, už proto, že se setkáním s rodinami nemohli vyhýbat, jako to činili mnozí lékaři. Sestry měly s nemocnými větší soucit a účast, ale tím větší cítily zároveň bezmoc, tím více si uvědomovaly omezenost svých možností.

Mnohé zdravotní sestry pociťovaly nedostatek praktického výcvi­ku pro práci v této oblasti a nebyly ani náležitě poučeny, jak se chovat v kritických situacích. V porovnání s lékaři nacházely příči- nyjednotlivých konfliktů m nohem snáze. Často vynakládaly veliké úsilí, aby se mohly zúčastnit alespoň části semináře, zatímco za ně jejich kolegyně hlídaly oddělení. Dokázaly své postoje změnit rychleji než lékaři a bez váhání se otevřely diskusím, jakmile zjistily, že otevřenosti a upřím nosti si pacienti váží víc, než ve společnosti očekávaných zdvořilých slov. Když jed en z lékařů dokázal před ostatními říci, že jej jedna pacientka dojala až k slzám, sestry se hned přiznaly, že ony se zase snažily nevstupovat do jejího pokoje, aby nemusely pohlédnout na obrázekjejích malých dětí na nočním stolku.

Dovedly velmi rychle vyjádřit svoje skutečné pohnutky, vnitřní rozpory i mechanismy, jim iž je překonávaly, protože jsm e jejich sdělení využívali p ro pochopen í konkrétn í, konflik tn í situace a nesoudili jsm e je samé. Dokázaly rovněž podporovat lékaře, který měl odvahu poslechnout si, co si o něm jeho pacienti myslí, a brzy se naučily rozeznávat, kdy se stáhl do obranného postoje a stejně dovedly pohlížet na své vlastní obranné strategie.

V nemocnici bylo jedno oddělení, kde, jak se zdálo, zůstávali umírající většinu času sami. Vrchní sestra nemocnice svolala ošetřující personál tohoto oddělení na poradu, aby zjistila, v čem jádro celého problému spočívá. Setkali jsm e se v malé konferenční místnosti a každé sestry jsm e se zeptali, co si myslí o roli ošetřo­vatelky v přímém kontaktu s nevyléčitelně nemocným pacientem.

Page 223: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Ledy mlčení prolom ila jed n a starší sestra a vyslovila svůj úžas nad tím, kolik času se vyplýtvá na péči o takové pacienty. Pouka­zovala na nedostatečný počet ošetřujícího personálu a na "abso­lutní nesmysl", jakým je mařit drahocenný čas s lidmi, kterým se už nedá pomoci.

Mladší sestra pak dodala, že se vždycky cítí velmi špatně, když někdo umře, zrovna když má službu, a jiná se do hovoru vložila s tím, žeji zvlášť rozhněvá, když j í někdo zemře "akorát po tom, co mu právě natřásla polštář". Pouze jed iná ze všech dvanácti sester cítila, že i umírající pacienti potřebují jejich péči, a protože toho pro ně nem ohou udělat moc, měly by jim alespoň zajistit maximální možné fyzické pohodlí. Celé setkání bylo odvážným vyjádřením odporu k této práci, spojeného s pocitem zloby, jako kdyby se pacienti na sestrách dopouštěli nějaké schválnosti, když umírají vjejich přítomnosti.

Tyto sestry si později uvědomily, co v nich takové pocity vyvolává, a dnes snad jsou schopny chovat se ke svým terminálně nemocným pacientům jako k trpícím lidským bytostem, které pořádnou péči potřebují snad dokonce víc, než jejich zdravější spolupacienti.

Jejich postoj se postupně změnil. Mnohé z nich si osvojily role, s nimiž se seznámily na seminářích, m nohé z nich dokáží uspo­kojivě reagovat, když se jich pacienti ptají na svou nemoc, na to, co s nimi bude. M éně se obávají chvil, které se smrtelně nemocný­mi musejí strávit, a neváhají občas přijít, sednout si s námi a poradit se o svých problém ech, o některých zvlášť trpících pacientech ao lidech, s nimiž je těžké vyjít. Někdy k nám nebo do kaplanovy kanceláře přivádějí příbuzné nemocných a organizují také setkání sester, na nichž diskutují o různých aspektech komplexní péčeo pacienty. Byly pro nás studenty i učiteli zároveň, a pro seminář znamenaly velký přínos. Jsm e velmi zavázáni administrativnímu personálu a vedení nemocnice, za to, že náš seminář podporovali, a v době našich rozmluv a diskuse pak dokonce zajišťovali na od­děleních náhradní službu.

Sociální pracovníci, rehabilitační sestry a různí terapeuti, i když jejich skupina nebyla tak početná, výrazně přispěli naší práci a vnesli do ní opravdu interdisciplinární rozměr. Později navštěvovali naše pacienty také dobrovolníci a předčítali knížky lidem, kteří už nebyli schopni číst si sami. Ergoterapeuti pomáhali mnohým pacientům vyrábět d robné ozdobné předm ěty a věnovat se ručním pracem,

Page 224: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a tak pacientům neustále ukazovali, že i v nemoci je možné na ur­čité úrovni normálně žít a fungovat. Z veškerého personálu, který byl do našeho projektu zapojen, prokazovali nejmenší pochopení vůči kritickým situacím sociální pracovníci. Možná, že mají tolik práce s péčí o živé, že se o umírající vlastně ani nezajímají. Sociální pracovnice se obvykle musejí starat o děti, o finanční stránku věcí,o udržení domácnosti a nakonec také řeší konflikty mezi příbuzný­mi, takže smrt je pro ně méně strašná než pro pracovníky těch profesí, které přicházejí do kontaktu s umírajícími přím o ajejichž role končí okamžikem, kdy pacient vydechne naposled.

Kniha o interdisciplinárním studiu péče o vážně nemocné by byla neúplná, kdyby neobsahovala zmínku o úloze nemocničního kaplana. Ten je často přivoláván, když je pacient v krizi, když pacient umírá, když rodina nem ocného nedokáže přijm out špatné zprávy anebo když si ošetřující personál přeje, aby sehrál roli zprostředkovatele. První rok jsem pracovala bez asistence duchov­ních. Jejich přítom nost znamenala v práci semináře veliký obrat. Onen první rok byl z m noha důvodů neuvěřitelně obtížný. Nikdo neznal ani moji práci, ani mě samotnou, a tak jsem se vedle obvyklých těžkostí, jež takové konání provázejí, setkávala se silným, leč pochopitelným odmítáním. Neměla jsem patřičné informace, neznala jsem personál nemocnice natolik, abych věděla, na koho se obrátit a komu se naopak vyhnout. Musela jsem napřed po nemocnicích nachodit stovky mil, abych cestou pokusů a omylů zjistila, kdo je mým myšlenkám přístupný a kdo nikoliv. Kdybych tehdy necítila úžasně kladnou odezvu u pacientů, byla bych to už dávno vzdala.

Po jednom takovém bezvýsledném zkoumáníjsem kterýsi večer skončila v kanceláři nemocničního kaplana - unavená, zklamaná, s pocitem naprosté bezmocnosti a touhou najít někoho, kdo by mi pomohl. Kaplan mi vyprávěl, jaké problémy má se svými pacienty on, hovořil o svém zklamání a o tom, jak by potřeboval od někoho pomoci. Od té chvílejsme spojili své síly. Měljiž k dispozici seznam všech vážně nemocných pacientů a cenná byla i jeh o zkušenost ze setkání s mnoha nevyléčitelně nemocnými. Tak skončilo období hledání a prvořadou věcí se stalo pomoci těm, kteří naši pomoc nejvíce potřebovali.

Mezi mnoha kaplany, faráři, rabíny a pastory, kteří se účastnili semináře, jsem našlajen málo lidí, kteří by se tom uto tém atu vyhý­bali nebo kteří by se k nevyléčitelně nemocným chovali nepřátelsky

Page 225: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a byli vyvedeni z míry, jak jsem to pozorovala u jiných členů zdravotnického personálu. Co mě však ohromilo, byla skutečnost, že mnohým duchovním při komunikaci s pacienty stačilo používat modlitební knížku nebo předčítat kapitoly z Bible, místo toho, aby vyslechli jejich starosti nebo se otevřeli otázkám, na které možná nedokázali, možná nechtěli odpovídat.

Mnozí již navštívili bezpočet velmi nemocných lidí, ale na semi­náři se poprvé opravdu zamýšleli nad otázkou smrti a umírání. Měli velké zkušenosti s pohřbem a věděli, že pro pozůstalé hrají v jeh o průběhu i po něm nezastupitelnou roli. Měli ovšem velké potíže při jednání se samotným umírajícím člověkem.

Často se raději skrývali za lékařskou zásadu: "Neříkat pravdu," anebo poukazovali na to, že u nemocného je stále někdo z pří­buzných, čímž vysvětlovali, proč se s vážně nemocným pacientem nebaví. Časem, po několika společných setkáních, většinou po­chopili, že Bibli, příbuzné a zásady lékaře užívali pro racionalizaci

I své nejistoty nebo nechuti, či jako omluvu vlastní nedostatečné účasti.

Nejpůsobivější a velmi poučná změna v chování se udála u jed ­noho studenta teologie, který pravidelně navštěvoval seminář a hluboce se angažoval v jeho práci. Jedno odpoledne přišel do mé kanceláře a požádal m ě o rozhovor mezi čtyřm a očima. Měl za sebou týden veliké úzkosti a konfrontace s možností vlastní smrti. Zvětšila se mu lymfatická žláza a lékař mu doporučil, aby se podrobil biofyzikálnímu vyšetření, jež by potvrdilo nebo vyloučilo podezření na zhoubný nádor. Zúčastnil se hned příštího semináře, kde přítomným vyprávěl o šoku, strachu a beznaději, které prožil v uplynulých dnech, o depresi, hněvu, ale i o naději, kterou zase vystřídalo zoufalství, úzkost a strach. Barvitě srovnával své pokusy p řekonat vlastní krizi s důsto jností a klidem, které pozoroval u našich pacientů. Mluvil o tom, jakou úlevu pro něj znamenalo pochopení jeho manželky a popisoval chování svých malých dětí, které vyslechly část rodičovského rozhovoru. Dokázal o všem hovořit velmi rozum ně a svým příběhem výmluvně doložil, jaký je rozdíl mezi postavením pacienta a pouhého pozorovatele.

Tento člověk už nikdy nebude používat v kontaktu s vážně nemocnými jen prázdná slova. Jeho chování se nezměnilo jenom díky semináři, ale tím, že se sám ocitl tváří v tvář možnosti vlastní smrti v době, kdy se učil vyrovnávat s hrozící se smrtí jiných lidí. Příklad m noha zdravotníků, kteří prošli našimi semináři, ukazuje,

Page 226: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

že jejich odpor k tématům souvisejícím s koncem života je sice ohromný a může vést až k pro ostatní těžko snesitelným projevům nepřátelství či hněvu, ale že se to dá změnit. Když totiž tito lidé pochopí kořeny vlastního defensívního postoje a mají možnost naučit se konfliktní situace řešit, pak jsou nejen schopni přispět k pohodě svých pacientů, ale napomáhají také lepšímu pochopení celé situace ze strany dalších zúčastněných. Tam, kde existují překážky a velké obavy, existuje také stejně velká potřeba tyto těžké věci nějak řešit. Snad proto ovoce naší práce dnes chutná o tolik lip, že bylo nejprve třeba vykopat spoustu těžké hlíny a pak pozorně a pečlivě dohlížet na to, co z ní vzejde.

Reakce studentů

Většina studentů, kteří si vybrali náš seminář, přesně nevěděla, co od něj očekávat, ale vesměs o něm slyšeli něco, co pro ně bylo zajímavé. Většinou cítili potřebu setkat se s "opravdovými pacienty" dříve, než budou v praxi zodpovídat za jejich péči. Věděli, že roz- hovoryjsou vedeny za zrcadlem, je ž je z jedné strany průhledné, a že si díky tomu už m noho studentů na řadu věcí "zvyklo" dřív, než k nemocnému člověku poprvé usedli sami.

Často se studenti, jakjsm e zjistili v průběhu diskuse, zapisovali na seminář proto, že ve svém osobním životě pociťovali určité nevyřešené konflikty, jež nějak souvisely se sm rtí milovaného člověka, nebo někoho, ke komu měli ambivalentní vztah. Menší část studentů přišla z toho důvodu, že se chtěli naučit technice vedení rozhovoru. Tém ěř všichni tvrdili, že si seminář vybrali, aby se dozvěděli více o složitém problém u umírání, jenom pár z nich však opravdu vědělo, o čem mluví. N ejeden studen t přicházel na první interview celkem sebevědom ě, p řesto se však stalo, že odešel ještě před koncem. M noho studentů muselo nejprve po částech přicházet na několik interview za sebou, než byli schopni absolvovat sezení celé, ale i potom jim i otřásla situace, kdy pacient požádal, aby se rozhovor nekonal v místnosti za zrcadlem, ale přímo před nimi, v posluchárně.

Potřebovali tři i více sezení, než mohli o svých vlastních poci­tech a reakcích klidně hovořit p řed ostatn ím i a m nozí se pak0 svých pocitech rozhovořili až dlouho po prvním dni. Vyskytl se1 jeden student, který si z rozhovorů soustavně vybíral pouze

Page 227: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

některé nepodstatné drobnosti, čímž u ostatních ve skupině vyvo­lával dojem, že se tak snaží vyhnout jád ru celé věci, totiž hrozící smrti pacienta. Jin í byli schopni hovořit pouze o medicínské stránce problém ů, a bylo pro ně krajně nepříjemné, když se sociální pracovníci zmínili třeba o beznaději m ladého manžela a malých dětí. Když některá zdravotní sestra zpochybnila důvody pro indikace některých procedur či testů, studenti medicíny se rychle identifikovali s lékařem , který je předepsal, a postavili se na jeho obranu. Jiný student medicíny se pak pozastavil nad tím, zda by reagoval stejně, kdyby pacientem byl jeho otec a on byl lékařem, který ho má ošetřovat. Studenti různých oborů si v tu chvíli začali najednou uvědomovat, s jakým množstvím problémů se lékaři setkávají, a dovedli se také lépe vcítit do role pacienta. Našli pochopení i pro konflikty plynoucí z různé zodpovědnosti různých členů-nemocničního personálu. Účastníci semináře brzy začali na profese a role svých kolegů pohlížet s úctou a vážností, což jim umožnilo diskutovat o jednotlivých problémech na úrovni opravdu interdisciplinární.

Z původního pocitu bezm ocnosti, neschopnosti a strachu v sobě dokázali vypěstovat smysl pro skupinové řešení problémů, a postupně si začínali uvědomovat svou vlastní roli v tomto psychodramatu. Každý z nich byl nucen zabývat se opravdu podstatnými otázkami, protože kdokoliv ze skupiny mohl poukázat na to, že se jim vyhýbá. Tak se každý podle svého snažil vyrovnat se svým postojem k smrti, a on sám a s ním celá skupina si na to postupně zvykali jako na něco samozřejmého. Protože každý člen skupiny musel projít týmž bolestným, ale naplňujícím procesem, přijímali pak jednotliv í účastníci sem ináře řadu věcí snáze. Podobně jako ve skupinové terapii může řešení problémů jednoho člověka pomoci jiným, aby zpříma pohlédli na své vlastní problémy a naučili se je řešit. Otevřenost, upřím nost a také nepředpojatost umožnily všem zúčastněným uvědomit si, co každý z nich pro skupinu znamená.

Reakce nemocných

Narozdíl od zdravotnického personálu, reagovali pacienti na naše návštěvy příznivě, ba dokonce neuvěřitelně kladně. Méně než dvě procenta dotazovaných pacientů účast na semináři striktně odmítla,

Page 228: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

a pouze jeden z více než dvou set nikdy nehovořil o závažnosti své nemoci, o problémech spojených s nevyléčitelnou chorobou nebo strachem z umírání. (Tento typ nem ocného je podrobně popsán v kapitole III. o popírání.)

Všichni ostatní nemocní přivítali možnost promluvit si s někým, kdo o ně má zájem. Většina si nás nejdříve nějak vyzkoušela, otestovala, aby se ujistila, že opravdu chceme hovořit o posledních hodinách života či o péči, jež s tím souvisí. Tém ěř všichni nemocní uvítali, že někdo konečně prolomil bariéru jejich obrany, cítili úlevu, že nemusejí hrát hru povrchní konverzace, když jsou přitom hluboko v duši sužováni skutečnými i nepodloženými strachy. Většina při první rozmluvě reagovala, jako když se otevřou stavidla- vypověděli nám všechno, co v nich až do té chvíle bylo spoutáno jako v zazátkované láhvi, a takové setkání jim přineslo velikou úlevu.

Někteří nemocní setkání s námi poněkud oddálili, ale záhy, často hned následující den nebo další týden, nás sami vyhledali a požádali o rozhovor. Pro, ty, kdo se věnují práci s těžce nemocný­mi, je důležité si zapamatovat, že pacientovo odm ítnutí nezna­mená: "Ne, nechci o tom hovořit," ale: "Nejsem ještě připraven otevřeně přiznat některé své obavy." Nepřestaneme-li po takovém odm ítnutí dál pacienta navštěvovat, dá nám znát, až bude připra­ven k rozmluvě. Pokud pacienti vědí, žeje nablízku někdo, kdojim bude naslouchat, až budou připraveni hovořit, požádají v pravou chvíli. Hodně pacientů později vyslovilo obdiv naší trpělivosti a svě­řili se nám, jaký vnitřní boj museli podstoupit, než vše mohli vyjádřit slovy.

Existuje mnoho pacientů, kteří nikdy nepoužijí slov "smrt" a "umírání", i když o tom celou dobu hovoří v zamaskované podobě. Citlivý člověk dokáže odpovídat na jejich otázky a mluvit o všem, co potřebují vědět, aniž by přitom užil oněch obávaných slov, a může tak nemocným nesmírně pomoci. (Četné příklady jsou uvedeny v příbězích paní A. a paní K. v kapitolách II. a III.)

Tážeme-li se sami sebe, co je na našem semináři pro pacienty tak užitečného a důležitého, že tolik nevyléčitelně nemocných lidí je ochotno přijít a podělit se s námi o své zkušenosti, pak si musíme všímat zejména jejich odpovědí na otázku, proč se rozhodli přijmout naše pozvání. Mnoho pacientů zažívá hlubokou beznaděj, cítí se nepotřební, nedokáží pro toto stádium své existence najít smysl. Čekají, až přijde vizita, ažje pošlou na rentgenové vyšetření, ažjim sestra přinese nějaký lék, a dny a noci se nekonečně a m onotónně

Page 229: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vlečou. A pak do únavné jednotvárnosti najednou vstoupí návštěvník, který je z tohoto chm urného běhu vytrhne, který je vzruší tím, že je zvědavý prostě jako člověk, který se zajímá o jejich reakce, jejich sílu, jejich naděje a jejich zklamání. Ten někdo si přisune židli a posadí se k nim. N aslouchájim s nepředstíraným zájmem a nikam nepospíchá. Nemluví ve zjemňujících oklikách, ale naprosto věcně - přímočarými a prostými slovy promlouvá o věcech, které se jim už dlouhou dobu neustále honí hlavou: čas od času se třeba povede je zaplašit, ale ony se vždycky znovu vrátí.

jSJěkdo přijde a naruší m onotónnost, osamělost, pocit vlastní zbytečnosti a bolestné čekání. Dalším, ještě důležitějším aspektem je možná vědomí, že jejich slova mají pro někoho nějaký význam, že to, co řeknou, je pro někoho důležité. Nemocný člověk najednou ostatním může prokázat jakousi službu - zrovna v době, kdy se domníval, že tu na zemi už pro nikoho není k užitku. Jak to vyjádřil nejeden pacient: "Chtěl bych být.ještě někomu užitečný, snad tím, že daruji své oči nebo ledviny. Je důležité, že to mohu udělat, dokud ještě žiji."

Někteří pacienti využívali semináře k tomu, aby si zvláštním způsobem ověřovali své síly. Někdy přicházeli jako zvěstovatelé, mluvili o své víře v Boha, o své připravenosti podřídit se Boží vůli,i když jejich tvář prozrazovala strach. Jiní, kteří v sobě měli oprav­dovou a hlubokou víru, jež jim umožňovala smířit se s lidskou smrtelností, byli rádi, že se o své myšlenky mohou podělit se skupinou mladých lidí a doufali, že něco z toho v jejich poslucha­čích přetrvá. O perní pěvkyně se zhoubným nádorem v obličeji požádala, aby mezi nás mohla přijít jako na své poslední předsta­vení, jejím posledním přán ím bylo zazpívat nám , než se vrátí na pokoj, kde j í před začátkem ozařování měli vytrhat všechny zuby.

Tím chci říci, že odezva na seminář byla jednoznačně pozitivní, byť k ní vedly rozličné motivy a pohnutky. Několik pacientů se chtělo rozhovorům vyhnout, ale neodmítli, neboť se báli, že by to ovlivnilo péči o ně v budoucnosti. Určitě větší počet nemocných však využil rozhovorů k tomu, aby dali průchod své nespokojenosti s nemocnicí, zdravotnickým personálem, rodinou či světem vůbec- obvykle kvůli samotě, kterou prožívali.

Žít jakoby darovaný čas, m arně čekat na příchod lékaře, přeží­vat líně se vlekoucí čas od jedněch návštěvních hodin ke druhým, vyhlížet z okna a doufat, že si sestřička najde chvilku času na kus

Page 230: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

řeči... - to je způsob,jakým nevyléčitelně nem ocní tráví svůj čas. Není pak jenom přirozené, že pacientku okouzlí zvláštní návštěvník, který s ní chce hovořit o jejích pocitech, o jejích reakcích na daný stav věcí, kdo se k ní chce posadit a naslouchat jejím obavám, snům a přáním, která ji napadají za dlouhých hodin samoty? Možná, že to je jenom tohle a nic víc - jenom ta trocha pozornosti, trocha nějakého zaměstnání, přerušení m onotónního běhu dne, záblesk barvy v dokonalé bělosti nemocničních stěn - co náš seminář těmto pacientům nabízí. Nemocný člověk na sobě zase má své normální oblečení, sedí na vozíku, někdo se ho ptá, zda dá souhlas k nahrávání na m agnetofonovou pásku, vním á přítom nost pozorně naslouchající skupiny lidí. Dost možná, že právě tahle pozornost tolik pomáhá a vnáší do života nevyléčitelně nemocných trochu slunečního světla a smyslu, a snad také závan naděje.

Asi nejlépe svědčí o kladném přijímání a hodnocení tohoto d ruhu práce ze strany pacien tů ta skutečnost, že nás všichni s radostí vítali, a že náš vzájemný kontakt pokračoval po celý zbytek jejich hospitalizace. Většina pacientů, kteří byly propuštěni z ne­mocnice, dál zůstávala ve styku s námi, telefonovali nám, když nastala nějaká krize, nebo kdykoli se něco důležitého stalo. Paní W. mi telefonovala, aby se se m nou podělila o svou radost, když se lékaři dr. K. a dr. P. zastavili u ní doma, aby se poptali na její zdravotní stav. Její přání podělit se o dobré Zprávy s námi je snad výmluvným dokladem toho, jak těsný a důvěrný byl onen nefor­mální, ale velmi důležitý vztah, jenž se vytvořil mezi námi. Říkávala třeba: "Kdybych ležela na sm rtelné posteli a uviděla někoho z vás, určitě bych umírala s úsměvem." To ukazuje, jak ohrom ný význam může takový vztah mít, a ja k se trocha projeveného pochopení může stát tím nejdůležitějším způsobem komunikace

S podobným vděkem hovořil pacient pan E. o lékaři dr. B: "Byl jsem tak zoufalý z nedostatku lidské péče, žejsem chtěl podepsat revers a z nemocnice odejít. Personál mi celý den jenom píchal injekce do žil, vůbecje nezajímalo, jestli mám čisté povlečení nebo pyžamo. Jednoho dne přišel dr. B, a než jsem si stačil cokoli uvědomit, už byla jehla zase venku. Tu injekci jsem prostě necítil, tak citlivě mi ji dal. Pak mi na to přiložil náplast - to se nikdy předtím nestalo - a řekl mi, jak ji potom strhnout, aby to nebolelo!" Pan E., (mladý otec tří dětí, byl hospitalizován s akutní leukémií) nám později řekl, že právě tato událost pro něj v celém jeho soužení měla největší význam.

Page 231: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Pacienti často na péči a čas, který jim někdo věnoval, reagují s přehnanou vděčností. Nejsou zvyklí na takovou laskavost v uspě­chaném světě plném přístrojů;-není proto divu, že trocha lidského citu vyvolá tak ohrom né pohnutí.

V době nejistot, v době vodíkových pum, v uspěchané době zaměřené na masy místo na jednotlivce, znovu začíná mít význami malý osobní dárek. V našem případějsou obdarované obě strany a obě strany zároveň také dávají - pacient třeba pomoc, povzbu­zení a odvahu, jíž předává nemocným s obdobnou diagnózou, my zase svou starost, svůj čas a nakonec i přání předat dalším vážně nemocným pacientům to, co násjejich předchůdci naučili na sklonku svého života.

Zřejmě posledním důvodem oné dobré odezvy našich setkání u pacientů byla potřeba umírajícího člověka něco po sobě zanechat, dát malý dárek, a kdo ví, snad si jeho prostřednictvím vytvořit iluzi nesmrtelnosti. Vysvětlovali jsm e nemocným, jak moc si jich váží­me, protože s námi hovoří o věcech, které obvykle bývají tabu, protože nás učí, a pomáhají tak těm, kdo přijdou po nich. Důležité je i tohle vědomí, že po jejich smrti tu cosi zůstane, vědomí, že v na­šem sem ináři budou jejich nápady, sny a myšlenky žít dál, že seo nich bude mluvit a přemýšlet, a že se tak, svým skromným způsobem, opravdu stanou nesmrtelní.

Navázali jsm e kontakt s umírajícím pacientem, který se pokouší vyvázat z lidských vztahů, aby k onom u poslednímu a úplnému "vyvázání" dospěl obtížen co nejmenším množstvím závazků a vazeb- ani tady se neobejde bez pomoci někoho zvenčí, kdo se s ním podělí o některé z jeho vnitřních konfliktů.

Hovoříme o smrti - tématu společensky potlačovaném - otevřeně a prostě, a podařilo se nám tak otevřít dveře celému spektru nejrůznějších diskusí, což umožňuje naprosté popírání, pokud se to zdá být nutné, nebo naopak zcela otevřenou rozmluvu o strachu a úvahách člověka v tom to složitém životním údobí, pokud si je pacient vybere. Skutečnost, že jsm e se ve společné komunikaci nevyhýbali slovům "smrt" a "umírání" mnoho našich pacientů velice uvítalo.

Mám-li teď krátce shrnout, čemu jsm e se od těchto nemocných naučili, pak je to, dle mého, zejména ona významná skutečnost, že si byli vesměs vědomi vážnosti svého onemocnění, bez ohledu na to, zda jim o to někdo řekl, či nikoliv. Nesvěřovali se s tím svým lékařům ani příbuzným - snad proto, že s myšlenkou na smrt je

Page 232: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

spojena bolest, a tak pacient v dané chvíli raději přijme ze svého okolí implicitně či explicitně sdělené poselství - nemluvit "o tom". Přijde ovšem čas, kdy se nem ocní chtějí s někým o své starosti podělit, kdy strhávají masku z tváře, chtějí se podívat pravdě do očí a pokud je ještě čas, zařídit všechny důležité věci.(Přivítali plroto naše narušení jejich obranného postoje a oceňovali naši ochotu hovořit o jejich nadcházející smrti a o jejich nedokončených úkolech. Přáli si, aby se někdo s pochopením podělil o jejich pocity, přede­vším o pocity strachu, hněvu, závisti, viny a osamělosti^ Dávali zřetelně najevo, že se stavěli, jako kdyby nevěděli o tom, ze jejich nemoc je vážná, když cítili, že od nich lékaři nebo někdo z rodiny takový postoj očekává - pociťovali svou závislost na těchto lidechi jejich potřebu zachovat existující vztahy tak, jak jsou.

Pacientům ani tak nevadilo, když je personál přímo nekon- frontoval s tvrdou skutečností, ale nelibě nesli, když se s nimi jednalo jako s dětmi, a když se o důležitých věcech rozhodovalo bez nich. Vycítili změnu v postoji a chování svého okolí, když byla zjištěna diagnóza zhoubné nemoci, a vážnost své situace si uvědo­movali právě podle takových změn. Jinými slovy, nikdo jim otevře­ně nemusel nic říci, ale sdostatek výmluvným sdělením se stalo změněné chování příbuzných a nemocničního personálu. Ti, kdo se o své nemoci dozvěděli otevřeně a přímo, si toho vesměs velmi vážili, s výjimkou pacientů, s nimiž lékař promluvil zbytečně tvrdě v hluku nemocniční chodby, aniž je na špatnou zprávu nějak předem připravil a aniž dal najevo nějakou známkou osobní účasti. A v nedobrém samozřejmě vzpomínali také lidé, jim ž lékař nepo­nechal žádnou naději.

Všichni naši pacienti reagovali na špatné zprávy tém ěř stejně - způsobem, jenž není příznačný jen pro zprávy o nevyléčitelné chorobě, ale kterýje podle všeho obecně lidskou reakcí na velký a nepředpokládaný stres: šokem a prvotní nedůvěrou, odmítáním. K takovému odmítání se uchylovala většina našich pacientů - trvalo od několika sekund až po několik měsíců, jak to dokládají některé z publikovaných rozhovorů, ̂ o to odm ítání nebývá nikdy úplné a záhy je vystřídáno zlobou a hněvem. Projevuje se to různými způsoby, například nepřátelstvím k lidem, kteří mohou žít nor-málně a plně. Zloba nemocných byla často oprávněná a někdy ji ještě posilovalo chování nemocničního personálu či rodin­ných příslušníků, někdy se také projevovala poněkud iracionálně, třeba jako důsledek předešlé zkušenosti, navrátivší se ve vzpomínkách

Page 233: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

prostřednictvím nějaké asociace. (Příkladem tu může být třeba příběh Sestry I.) Pokud bylo okolí ochotno tolerovat pacientovu zlobu, aniž by šiji vztahovalo osobně, pomohlo to většinou nemocné-

mthi dojít do stádiajakéhosi smlouvání, po němž následovala deprese, která obyčejně bývá prvním vykročením ke konečnému sm ířený

Následující diagram znázorňuje jednotlivé stupně, etapy či vý­vojové fáze přijímání nemoci, jež se vzájemně nem ohou nahra­zovat, ale které m ohou existovat vedle sebe nebo se překrývat. Rada pacientů dosáhla konečného smíření, akceptace, bez jakékoli vnější pomoci, jin í naopak potřebovali, aby jim někdo pomohl propracovat se jednotlivými etapami cesty ke klidné a důstojné smrti. Nezávisle na stavu a prognóze nemoci a na způsobu vyrovná­vání se s realitou, jejž užívali, zachovávali si všichni naši pacienti v nějaké podobě naději, a to až do poslední chvfle). Pacienti, kterým byla oznámena diagnóza nevyléčitelné nemoci, aniž jim kdo pone­chal alespoň trochu naděje, vyhlídky na uzdravení, reagovali nejhů­ře a nikdy se nesmířili s osobou, která jim onu zprávu sdělila tak krutým způsobem. Pokud se týká našich pacientů,.všichni si vždy uchovávali nějakou naději, a to je třeba mít neustále na paměti! /Naděje se může upínat na nové objevy a vynálezy, na nové výsledky nemocniční laboratoře, nové léky a séra, na Boží zázraky anebo na to, že někdo nakonec zjistí, že se rentgenový snímek nebo patologický nález týká jiného pacienta. Může se vztahovat také k samovolnému ústupů nemoci, k remisi, jak to zasvěceně popisuje pan J. v IX. kapitole. Takovou naději bychom měli vždy respektovat a udržo­vat, ať už s její form ou souhlasíme, či nikoli.

I když si naši pacienti velmi vážili možnosti probírat s námi své myšlenky a starosti a otevřeně s námi hovořili o smrti a umírání, dávali nám znát, když si přáli tém a rozmluvy změnit, přejít k příjemnějším a veselejším věcem. Uvědomovali si, žeje dobré nějak ventilovat své pocity, ale zároveň bylo třeba, aby si sami vybrali vhodnou chvíli a sami rozhodovali o délce rozmluvy.

Z dřívějších konfliktů a obvykle užívaného obranného mecha­nismu lze do' určité míry usuzovat na to, k jakém u obranném u mechanismu se pacient nejspíš uchýlí v době krize. Obyčejní lidé s nižším vzděláním, menším intelektuálním zázemím, nepříliš rozvětvenými společenskými vztahy a profesními povinnostmi mjyí při své finální krizi menší potíže, než lidé vlivní, kteří ztrácejíjakoby více v podobě m ateriálního blahobytu, luxusu a společenského postavení. Zdá se totiž, že lidé, kteří v životě hodně trpěli, těžce

Page 234: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

’Stád

ia"

umírá

3c DI-.

vao 'nO h

'<Utíoj0) !ha .

'cS >C> o O h

II IIeu NO CŮ

Page 235: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

pracovali a vychovávali své děti, přijímali smrt a um írání lépe a důstojněji než ambiciózní lidé, kteří ovládali své prostředí, shromaž­ďovali materiální statky a měli rozsáhlé společenské styky. (Podrob­něji jsem to popisovala na příkladu ve IV. kapitole - stádium hněvu.)

Pacienti věřící v Boha se podle našich zkušeností lišili od nevě- řícíchjen málo. Těžko navíc zjišťovat nějaký rozdíl, pokud předem jasně nedefinujeme, co si představujeme pod slovem "věřící". Třeba ovšem říci, že jsm e nenašli m noho lidí s opravdu hlubokou vnitřní náboženskou vírou. Těm několika víra skutečně pomáhala a nejlépe se snad dají srovnat s těmi nemnohými pacienty, kteří zase byli přesvědčenými ateisty. Většina nemocných se pohybovala někde uprostřed a jejich přesvědčení nebylo tak silné, aby jim dostatečně pom ohlo překonat konflikty a strach.

Když se naši pacienti dostali do stádia smíření a konečného klidu, stádia akceptace, vnímali zásahy zvenčí jako největší zdroj rušivých podnětů, jako něco, co jim bránilo zemřít v klidu a důstojně. Existuje určitý signál přicházející smrti, jenž nám v několika případech umožnil rozpoznat nadcházející smrt i tehdy, když tomu z lékařského hlediska nic nebo tém ěř nic nenasvědčovalo. Pacient reagoval na vnitřní signální systém, který mu sděloval, že přichází smrt. Jsm e schopni vnímat určité projevy, příznaky, ale přitom nevím e nic o psychofyziologických signálech, k teré vnímá nemocný. Když s ním začneme hovořit, může nám pacient s jis­totou potvrdit, že si svůj blížící se konec uvědomuje, a dát nám to najevo i tak, že nás požádá, abychom se u něho posadili teď, protože ví, že zítra by mohlo být pozdě. Takovéto naléhání nemoc­ného člověka musíme brá t velmi vážně, abychom nepropásli vzácnou a jedinečnou příležitost promluvit s ním, dokud je ještě čas.

Náš interdisciplinární seminář pro studium něvyléčitelně nemoc­ných se stal obecně akceptovanou a známou vzdělávací metodou a každý týden ho navštěvovalo až padesát posluchačů nejrůznější­ho zázemí, profesní orientace a také s různou motivací. Je to jeden z mála kursů, na kterém se personál setkává nezávisle na hierar­chických vazbách nemocniční struktury a diskutuje o těžkostech v péčio pacienty, pohlíží na ni z různých zorných úhlů. I když se počet přítomných účastníků postupně zvyšoval, seminář stále připo­mínal kroužek pro skupinovou terapii, kde každý hovoří otevřeněo svých reakcích a pocitech ve vztahu k pacientům, kde se každý učí poznávat svou vlastní motivaci a své chování. '

Page 236: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Studenti medicíny a teologie dostávají za absolvování kursu zápočet a v rámci semináře napsali řadu pozoruhodných prací. Kurs se zkrátka stal důležitou součástí studijního plánu pro mnohé studenty, neboť jim umožňuje setkávat se s nemocnými pacienty a postupně se tak připravovat na pozdější dobu, kdy sami ponesou odpovědnost. Starší praktičtí lékaři a specialisté, kteří rovněž navštěvovali seminář, přinášeli své zkušenosti získané zase vjiném zdravotnickém prostředí, nežli v nemocnici. Zdravotní sestry, sociální pracovníci, správní a rehabilitační pracovníci přispívali k inter­disciplinárnímu charakteru dialogu, díky čemuž se pracovníci různých profesí naučili navzájem chápat, rozum ět těžkostem a problémům ostatních. Kromě pochopení rostla i jejich vzájemná důvěra - nejen vědomím sdílené odpovědnosti, ale hlavně asi upřímným a otevřeným přiznáváním svých obav, nepříjemných pocitů a reakcí. Jestliže se doktor dokáže přiznat, že při rozmluvě s některým pacientem pociťoval tíseň, snáze se se svými vnitřními .pocity, se svým vnímáním dané situace, svěří i jeho zdravotní sestra.

Snad nejlépe vystihlá změnu atmosféry v nemocnici jedna pacientka: při své první hospitalizaci si nás zavolala a dala průchod své nespokojenosti a zlobě, protože na oddělení zažívalajen samo­tu a odloučení. Pak u ní nastala neočekávaná remise, pacientka byla propuštěna domů, a znovu jsm e se s ní setkali, když byla po nějakém čase hospitalizována podruhé. Ležela na stejném oddě­lení, dokonce i na tomtéž pokoji, a vyjádřila přání opět se zúčastnit našeho semináře. Tam nám sdělila, že ji velice překvapila úplná změna atmosféry v nemocnici. "Představte si," řekla nám, "teď se tu stává, že sestřička přijde do m ého pokoje, má pro mě dost času, a dokonce se mě zeptá, jestli si nechci trošku popovídat." Nemáme samozřejmě žádný důkaz o tom, že tuto změnu způsobil náš seminář, nebo že za ni může větší klid a pohoda, za něž sestřičky vděčí našemu semináři. Ale potvrzení toho, že atmosféra na onom odděleníje opravdu výrazně jiná, slýcháme z úst řady lékařů, sesteri samotných pacientů.

Snad největší změnou je to, že nás teď sám personál žádá o kon­zultace, což dokazuje, že si sestry i lékaři uvědomují vlastní vnitřní konflikty, které by mohly narušovatjejich vztah k pacientovi a péčio něj. V poslední době se na nás obracejí i nem ocní ajejich rodinní příslušníci, abychom pro ně v rámcf semináře našli nějaký způsob, jak vrátit smysl jejich životu, ajak pomoci i jiným, kdo se ocitli nebo ocitnou v této situaci.

Page 237: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Možná, že by bylo lepší místo oplakávání tvořit jakési kroužky, které by se zabývaly otázkami smrti a um írání a podněcovaly by dialog na toto tém a - jistě by to m noha lidem pomohlo žít a nemít ze smrti takový strach. Snad to byl Montaigne, kdo řekl, že "smrt je jen okamžikem, kdy končí umírání".^Poznalijsme, že pro nemoc­ného není nejhorší a nejtěžší sama smrt, ale že má strach z umírání, jež je spojeno s pocity beznaděje, bezbrannosti a osamělosti^ Ti, kdo navštěvovali náš seminář, nad všemi těmito věcmi přemýšleli a uvažovali, volně a otevřeně vyjadřovali své myšlenky, a sami pocítili, že se dá udělat ledacos - nejen proto, aby člověk ne­přistupoval k vážně nem ocném u pacientovi se strachem a úzkostí, ale i proto, aby m nohem klidněji pohlížel na možnost vlastní smrti.

Page 238: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Terapie nevyléčitelně nemocných

K životu patří smrt, stejně jako narození. Chůzi vytváří pohyb nohou nahoru i dolů.

Thákur, Toulaví ptáci, CCXVII

Z PŘEDCHÁZEJÍCÍCH kapitol je zřejmé, že nevyléčitelně nemocní lidé mají své zvláštní potřeby, kterým můžeme vyjít vstříc jen tehdy, když si udělám e čas, posadím e se a náležitě je vyslechneme. Pro opravdovou komunikaci s vážně nemocnými pacienty je důle­žité, abychom jim dokázali dát najevo, že s nimi opravdu chceme sdíletjejich myšlenky a starosti a že jsm e k tom u kdykoli připra­veni. K práci s nevyléčitelně nemocnými je také zapotřebí určitá zralost, k terou nelze získat bez osobní zkušenosti. Musíme především důkladně prozkoum at svůj vlastní postoj k otázce smrti a umírání, a teprve potom budem e moci v klidu a bez vší úzkosti usednout a povídat si i nevyléčitelně nemocným pacientem.

První, počáteční rozhovor, jenž se může stát základem osob­nějšího vz tahu je setkáním dvou lidí, kteří spolu dokážou hovořit beze strachu a úzkosti. Terapeut - aP už v osobě lékaře, kaplana nebo kohokoliv, kdo se této role zhostí - musí svými slovy i celkovým vystupováním dát pacientovi najevo, že je ochoten mluvit s ním zpříma a že neuteče, jakmile někde padne zmínka o rakovině nebo umírání. Pacient skrytou narážku či náznak dobře pochopí a buďto na ni naváže, rozvine ji a bude pak mluvit otevřeněji, nebo dá nějakým způsobem na srozuměnou, že nabídku sice oceňuje, nicméně že ještě nenastal pravý čas. Člověku, v nějž získal důvěru, dá p ac ien t časem sám znát, až b u d e p řip ra v en k rozm luvě na vážnější tém a. T erap eu t by je j měl u jistit, že p řijde znovu,

Page 239: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

v příhodnější dobu. Mnozí naši pacienti absolvovali vlastně jenom tento kontaktovací rozhovor. Byli to lidé, kteří na životě velmi lpěli, zejména kvůli některým nedokončeným , nedořešeným nebo nenaplněným záležitostem - pečovali například o invalidního sourozence a neměli nikoho, kdo by tuto péči převzal po jejich smrti, nepodařilo se jim zaopatřit své děti a potřebovali se o svoje těžkostí s někým podělit. Jiné zase pronásledovaly pocity viny a hříchů, ať to byla vina skutečná, nebo smyšlená. Velmi se jim ulevilo, když si o tom mohli promluvit, a zvláště, byl-li při tom nemocniční kaplan. Většina nemocných se po takové "zpovědi" nebo poté, co se podařilo pro jejich blízké zajistit potřebnou péči, cítila mnohem lépe a po vyřešení své "nedokončené úlohy" obvykle zemřeli v klidu.

Jen zřídka se překážkou klidné smrti stává nerealistický strach- ukazovali jsm e to na příběhu ženy, která měla ze smrti strach proto, že si představovala, jak bude zaživa požírána červy (IX. kapitola). Měla fóbický strach z červů, ale současně si uvědo­movala, jak je to absurdní. Vlastní myšlenkyjí připadaly "bláznivé", jak sam a říkala, a tak o n ich nedokázala m luvit s rod inou ani s příbuznými, kteří na zaplacení jejího pobytu v nemocnici věnovali všechny své úspory. Po jed n é z našich rozmluv se tato starší dáma ke svému strachu přiznala a její dcera jí pak pomohla zařídit všechno potřebné pro pohřeb žehem. Pacientka zemřela krátce poté, co svým obavám mohla dát volný průchod.

Často nás překvapuje a přivádí v úžas také to, jak i jediná rozmluva někdy může nem ocném u ulevit a zbavit ho těžkého břemene. Současně nás ale udivuje, že pro personál a příbuzné bývá tak těžké pochopit, v čem trápení pacienta spočívá, když k tomu přitom často není zapotřebí víc, než jed n a přímá a otevřená otázka.

I když pan E. nebyl nevyléčitelně nemocný, použijeme jeho příběhu pro ilustraci toho, co pro pacienta může znamenat počá­teční kontaktovací rozhovor. Jeho případ pro nás má význam, neboť pan E. sám sebe za nevyléčitelně nemocného považoval. Byl to zřejmě důsledek nevyřešeného konfliktu způsobeného smrtí blízké osoby. Pan E., třiaosmdesátiletý Žid, byl přijat do soukromé nemocnice pro velký úbytek tělesné váhy, nechutenství a zácpu. Stěžoval si na nesnesitelné bolesti v břišní krajině, působil zanedba­ným a unaveným dojmem. Neustále propadal depresím a velmi snadno se rozplakal. Důkladná lékařská prohlídka dopadla nega­tivně, a proto byl na pom oc přivolán psychiatr.

Page 240: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Provedli jsm e s pacientem obvyklý diagnosticko-terapeutický rozhovor, v místnosti sedělo i několik studentů. Jejich přítom nost mu nevadila a cítil se lépe, když mohl hovořit o svých osobních problémech. Vyprávěl nám, jak na tom byl ještě před čtyřmi měsíci dobře, a jak se z něj pak naráz stal "starý, nemocný a osamělý člověk." Dalšími otázkami vyšlo najevo, že několik týdnů předtím, než se objevily fyzické potíže, mu zemřela snacha, a čtrnáct dnů před propuknutím bolestí zcela neočekávaně také manželka, zrovna v době, kdy byl na dovolené mimo město.

Zlobil se na své příbuzné, že nepřicházejí na návštěvu, když je čeká. Stěžoval si na služby personálu a nebyl spokojen s nemoc­niční péčí vůbec, bez ohledu na to, kdo ji poskytoval. Byl pře­svědčen, že by jeho příbuzní přišli bez váhání, "kdyby jim mohl slíbit, že jim po své smrti odkáže pár tisíc dolarů". Často a dlouze vykládal o svém plánu postavit dům , ve kterém by bydlel spolu s dalšími staršími lidmi, a snil o zájezdu, na který by je všechny pozval. Brzy se ukázalo, že jeho zloba souvisela s tím, že je chudý - v jeh o případě to totiž znamenalo, že musel je t na dovolenou v době, kdy byla pro jejich domov naplánována, tedy že vlastně neměl možnost volby.* Z dalších otázek vyšlo najevo, že má výčitky svědomí, protože nebyl u toho , když jeh o m anželku přijím ali do nemocnice. Svůj pocit viny se pokoušel přesunout na lidi, kteří dovolenou organizovali. Když jsm e se ho zeptali, jestli se necítí svou ženou opuštěný, ajestli si třebajenom nechce připustit zlobu, kterou vůči ní chová, uvolnila se v něm doslova lavina hořké lítosti- svěřil se nám s tím, že nedokáže pochopit, proč mu odešla k brat­rovi (kterého nazýval fašistou), jak mohla jejich jediného syna vychovávat v nežidovské víře, a konečně - proč ho nechala sam otného v době, kdy ji nejvíce potřebuje. Protože sám pociťoval za své negativní myšlenky o zemřelé strašnou vinu a zahanbení, přenášel své pocity na příbuzné a ošetřující personál. Byl pře­svědčen, že za všechny svoje zlé myšlenky musí být potrestán a že musí vytrpět mnoho bolesti a strádání, než svou vinu odčiní.

Řekli jsm e mu docela jednoduše, že jeho zmatené pocity dove­deme pochopit, protože je to docela lidské a protože snad každý něco podobného tak či onak zná. Také jsm e m u otevřeně řekli, že bychom se spíše divili, kdyby ho žádné podo b n é myšlenky

* Žili s manželkou v dom ě s pečovatelskou službou, jenž zhruba odpovídá našemu domovu důchodců. - pozn. překl.)

Page 241: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

vůči zemřelé manželce nenapadaly, a že s námi o tom může m luviti kdykoli příště. Na to nám řekl: "Když nepřestanou ty hrozné bolesti, budu m uset vyskočit z okna." Naše odpověď zněla: "Vaše bolesti m ohou pocházet ze všech těch potlačovaných pocitů zloby a úzkosti. Zkuste to ze sebe dostat a nestyďte se za to. Vaše bolesti pak nejspíš pominou." Rozloučil se s námi se zjevně smíšenými pocity, ale požádal nás, abychom za ním přišli znovu. Ošetřovatel, který ho doprovázel zpátky na pokoj, si všiml jeho skleslé nálady. Snažil se m u připom enout, co jsm e mu říkali během rozhovoru a znovu ho ujistil, že jeh o reakce jsou zcela normální. Po těch slovech se nemocný vzchopil a do pokoje už vstoupil zpříma.

Když jsm e ho příští den navštívili, zjistili jsm e, že ve svém pokoji tém ěř nepobýval. Většinu dne strávil povídáním s ostatními pacienty, zasel do bufetu, a na jídle si konečně zase pochutnal. Zácpa i bolesti byly pryč. Ještě ten večer po našem rozhovoru se mu podařilo důkladně se vyprázdnit a cítil se pak "lépe, než kdykoli předtím". Začal znovu plánovat, co všechno bude dělat, až ho propustí z nemocnice.

Když ho propouštěli', usmíval se a vzpomínal na pěkné dny, které kdysi prožili společně se svou manželkou. Mluvil také o změně svého postoje k personálu, kterém u připravil nejednu "pernou chvilku", jinak se teď díval i na příbuzné, zvláště na svého syna. Dal si ho zavolat, aby se navzájem trochu lépe poznali, protože se "každý z nich může občas cítit sám". Ujistili jsm e ho, že jsm e mu kdykoli připraveni pomoci, kdyby snad měl nějaké další problémy, ať tělesné nebo duševní, a on s úsměvem odpověděl, že to pro něj byla dobrá lekce, a že se cítí být vyrovnán i s myšlenkou na svou vlastní smrt.

Případ pana E. dokládá, jak takové rozhovory mohou být prospěšné i lidem, kteří vlastně z pohledu klasické medicíny nejsou doopravdy nemocní, ale kteří pro své stáří nebo proto, že nejsou schopni vyrovnat se se ztrátou blízké osoby, hodně strádají a na své tělesné a duševní trápení pohlížejí jako na něco, co zmírňuje pocit viny, jejž cítí za svá nepřátelská přání vůči zemřelé osobě. Tento starý člověk se ani tak nebál samotné smrti, jako spíš toho, že zemře dříve, než bude schopen odčinit své nepěkné myšlenky, vůči své ženě, která znenadání zemřela, aniž mu dala příležitost "nějak se na to připravit". Trpěl nesnesitelnými bolestmi, jež měly zmírnit jeh o strach z odplaty, a většinu své nevrlosti a zlosti přenášel na ošetřující personál a příbuzné, aniž si byl vědom skutečných

Page 242: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

důvodů své mrzutosti. Je překvapující, kolik toho obyčejný rozho­vor někdy pomůže odhalit. Pár vysvětlujících vět a ujištění o tom, že pocity lásky a nenávisti jsou docela lidské a pochopitelné, a že není potřeba platit za ně nějakou strašnou daň, pak může mnoho těchto somatických symptomů odstranit.

Pacientům, kteří nemají pouze jeden, a k tom u jednoduchý problém, může pomoci krátkodobá terapie, která nutně nevy­žaduje pomoc profesionálního psychiatra. Stačí přítom nost chápa­jícího člověka, který má čas sedět a poslouchat. Mám teď na mysli takové pacienty, jako byla třeba Sestra I., kterou často někdo navštěvoval - terapií pro ní byly stejně tak rozhovory s ostatními pacienty, jako s námi. Pacienti jako ona mají to štěstí, že se během své nemoci mohou a dokáží vyrovnat s některými svými vnitřními konflikty a dospět k hlubšímu pochopení světa kolem, a snad i k poznání věcí, z nichž stále mohou mít radost.

Terapeutická setkání s větším počtem nevyléčitelně nemoc­ných se nedají předem přesně naplánovat. Dochází k nim v závislosti na tom, jak se ten který pacient zrovna cítí a nakolik je schopen a ochoten v daný čas s námi hovořit. Naše setkání často sestávají jen z krátkých, několikaminutových návštěv, abychom nemocné ujistili o tom, že jsm e jim nablízku, i když si právě nepřejí s námi hovořit.. Naše návštěvy pokračují, a jsou dokonce ješ tě častější, v době, kdy se pacient necítí dobře a má bolesti, a mají pak spíše podobu tiché spoluúčasti, než verbální komunikace.

Často uvažujeme, zda by nebylo dobré indikovat, naordinovat sezení, skupinovou terapii, také vybrané skupině pacientů, protože často sdílejí tytéž pocity osamělosti a izolace. Lidé, kteří pracují na odděleních s nevyléčitelně nemocnými, dobře vědí o interakcích, k nimž mezi pacienty dochází: jed en pacient pom áhá druhém u povzbudivým slovem, často až žasneme nad tím, kolik zkušeností si pacienti navzájem předají. Jedni vážně nem ocní pacienti nám často dokonce doporučují další. Všimli jsm e si, že pacienti, kteří se zúčastnili sem ináře, pokračovali v neform áln ím rozhovorui poté, co seminář skončil - seděli v přijímací hale, doslova jako členové nějakého bratrstva. Až dosud jsme to ponechávali jen na vůli pacientů - zda ajak se chtějí o své nově nabyté dojmy a zkušenosti podělit s ostatními nemocnými, ale v současné době se snažíme zjistit, z čeho pramení potřeba poněkud formálnějšího organizo­vaného setkávání, protože se zdá, že přinejmenším alespoň malá skupina našich pacientů právě po takovém setkávání touží. Patří

Page 243: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

sem zejména pacienti s chronickými nemocemi, jež vyžadují častou a opakovanou hospitalizaci. Takoví lidé se už nějaký čas vzájemně znají, a nespojuje je jenom tatáž nemoc, ale také společné vzpo­mínky na předcházející pobyty v nemocnici. Silně na nás zapůsobila jejich téměř radostná reakce, když někdo z jejich "starých známých" zemřel. Je to jen potvrzením jejich nevědomého přesvědčení, že se to "vždycky může stát jen někomu jinému, a ne mně." Něco takového je snad také jedním z důvodů, proč m noho pacientů a jejich příbuzných, jak tom u bylo třeba u paní G. (VIII. kapitola), má pocit potěšení z návštěv u jiných vážně nemocných pacientů. Sestra I. prostřednictvím svých návštěv u jiných pacientů nacházela kromě jiného i způsob, jak vyjádřit nepřátelský postoj vůči personálu - zjišťovala, co nemocní potřebují a co jim chybí, a ukazovala pak na tom, jak je personál neschopný. Tím, že pacientům pomáhala jako zdravotní sestra, se nejen pokoušela alespoň na čas popřít svou vlastní nemohoucnost, neschopnost fyzicky pracovat, a současně tak vyjadřovala svou zlobu vůči lidem, kteří jsou zdraví, a nedokážou nemocným účinně pomoci. Když pro tento druh pacientů zorga­nizujeme skupinovou terapii, společné sezení, pomůžeme jim , aby lépe chápali své vlastní chování a současně pomůžeme také personálu, aby lépe rozuměl jejich potřebám a dokázal jim vycházet vstříc.

Nemůžeme tu nezmínit ještě jinou ženu, paní F. - ta sama vytvořila pro několik vážně nemocných mladých pacientů nefor­m ální terapeu tickou skupinu. Byli to vesměs lidé s leukém ií a Hodgkinovou chorobou , k te ro u ona sam a trpěla více než d v ace t le t. V posledních letech pobývala p rům ěrně šestkrát do roka v nemocnici, což nakonec vedlo k tomu, že se s nemocí dokonale vyrovnala. Jednoho dne byla do nemocnice přijata deva­tenáctiletá dívkajm énem Anna. Děsilaji její nemoc i pomyšlení na to, jak může skončit, ale se svým strachem se nedokázala nikomu svěřit. Rodiče se o tom s ní odm ítali bavit, a tak se jejím rádcem a důvěrníkem stala paní F. Vyprávělají o svém synovi, manželovi,i o své dom ácnosti, k te ro u lé ta vedla i přes své časté pobyty v nemocnici. To nakonec přim ělo A nnu k tom u, že sama začalao svých starostech m luvit a ptala se na věci, které pro ni byly důležité. Když byla Anna propuštěna z nemocnice, poslala za paní F.jinou mladou pacientku, a tak vlastně spustilajakousi řetězovou reakci, kdy lidé, kteří se s paní F. jednou setkali, posílali Za ní s pros­bou o pomoc a radu lidi další. Podobalo se to skupinové terapii,

Page 244: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

při které jeden pacient střídá druhého. Skupina nikdy neměla více než dva, tři členy a zůstávala pohrom adě tak dlouho, dokud některý z pacientů neodešel z nemocnice.

Hluboké ticho, je ž se vymyká slovům

V životě nevyléčitelně nem ocného člověka přichází chvíle, kdy ustanou bolesti a vědomí přechází do zvláštního bezesného stavu, kdy tém ěř není třeba jíst a vnímání okolí se ztrácí v temnotách. Je to doba, kdy příbuzní neklidně postávají na nemocničních chodbách, celí zneklidnění trápením a čekáním, a nevědí, zda mají odejít, nebo čekat, aby byli nablízku v okamžiku smrti. Je to také doba, kdy je už pozdě na všechna slova, a zároveň čas, kdy příbuzní nejvíce volají po nějaké pomoci - ať beze slov, či s nimi. Je také příliš pozdě na zásahy lékaře (a dojde-li na ně, jsou v takovou chvíli kruté, byť vedené dobrou vůlí). Tato dobaje nej těžší pro nejbližší příbuzné, kteří se zoufale drží něčeho, co navždycky ztrácejí. Je to čas terapie tichem, pro níž umírající pacient potřebuje přítom nost někoho ze svých blízkých.

Lékař, zdravotní sestra, sociální pracovnice nebo duchovní mohou v těchto chvílích nejvíce pomoci, když budou chápat napětí a konflikty uvnitř rodiny, a vyberou jednoho člověka, který je nejlépe schopen zůstat do poslední chvíle s umírajícím. Tento člověk se pak stává čímsi jako pacientovým "terapeutem". Těm členům rodiny, kteří se v sobě potýkají s nejistotou a výčitkami svědomí, můžeme pomoci tím, že zm írnímejejich provinilé pocity- ujištěním, že s nemocným bude někdo neustále zůstávat, a že mu bude nablízku až do jeho smrti. Ostatní se tak m ohou vrátit dom ů s vědomím, že pacient nezůstal v posledních chvílích svého života sám, a nemusejí se trápit pocitem studu a viny, že právě oni se vyhnuli tomu okamžiku, který je pro mnoho lidí něčím tak bolest­ným a těžkým.

Lidé, kteří v sobě mají sílu a lásku a zůstanou s umírajícím sedět v hlubokém tichu, jež se vymyká slovům, poznají, že ten okamžik ve skutečnosti není strašný ani bolestný, že je to klidný a pokojný zánik tělesného fungování. Sledovat klidnou a pokojnou smrt člověka je jako sledovat padající hvězdu: jedno z miliónů světel v oh­romném prostoru oblohy zablýskne na krátký okamžik, a navždy se ztrácí ve tmě. Možnost být nablízku a ku pomoci umírajícím

Page 245: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

pacientům nám dává poznat jedinečnost každého člověka v ohromném moři lidstva. Vede nás k uvědom ění si naší konečnosti, konečnosti a ohraničenosti lidského života. Málokdo z nás žije déle než sedmdesát let, a přesto každý i za sebekratší dobu svého života vytvoří jed in ečn o u b iografii, jed in ečn ý příběh , jím ž se zapojí do jem ného přediva lidských dějin.

Voda v lodi se třpytí, voda v moři je tmavá. M alá pravda se sděluje jasnými slovy,

veliká pravda hlubokým tichem.

Thákur,Toulaví ptáci, CLXXVI

Page 246: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Bibliografie

Abrams, R.D., and Finsinger, J.E. "Guilt Reactions in Patients with Cancer", Cancer, Vol. VI (1953), pp. 474-482.

Aldrich, C. Knight. "The Dying Patient-is G rie f"Journal of the American Medical Association, Vol. 184, No. 5 (May 4, 1963), pp. 329-331).

Alexander, G.H. "An Unexplained Death Coexistent with Death Wishes," Psychosomatic Medicine, Vol. V (1943), p. 188.

Alexander, Irving E., and A lderstein, A rthur M. "Affective Responses to the Concept o f Death in a Population of Children and Early Adolescents," in Death and Identity, ed. Robert Fulton. New York, John Wiley and Sons, Inc., 1965.

Allport, Gordon. The Individual and His Religion, New York, The Macmillan Company, 1950.

Anderson, George Christian. "Death and Responsibility: Does Religion Help?" Psychiatric Opinion, Vol. Ill, No. 5 (October, 1966), pp, 40-42.

Anthony, Sylvia. The- Child-iS Discovery of Death. New York, Harcourt, Brace and Co., 1940.

Aponte, Gonzaol E., M.D. "The Enigma o f ’Bangungut’, " Annals of Internal Medicine, Vol.52 (June, 1960), No.6, pp. 1258-1263.

Aring, Charles D., M.D. "A Letter from the Clinical Clerk," Omega, Vol. I, No. 4 (December 1966), pp. 33-34.

Aronson, G.J. "Treatment o f the Dying Person," in TheM eaningof Death, ed. Herm an Feifel. New York, McGraw Hill Book Co., 1959.

"Aspects of Death and Dying." Report, Journal of the American Medical W om ens’ Association, Vol. 19, No. 4 (June, 1964).

Ayd, Frank J., Jr. "The Hopeless Case," Journal of the American Medical Association, Vol. 181, No. 13 (Septem ber 29, 1962), pp. 1099-1102.

Bach, Susan R. von. "Spontanes Malen Schwerkranker Patienten," Acta Psychosomatica (Basle) (1966).

Bakan, David. The Duality of Human Existence. Chicago, Rand, McNally and Co., 1966.

— Disease, Pain and Sacrifice. Chicago, The University o f Chicago Press, 1968.

Page 247: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Barber, T.X. "Death by Suggestion, a Critical Note," Psychosomatic Medicine, Vol. XXIII (1961), pp. 153-155.

Beach, Kenneth, M.D., and Streblin, John S., Jr., M.D. "Enlisting Relatives in Cancer Management," Medical World News (March 10,1967), pp. 112-113.

Beecher, Henry K., M.D. "Nonspecific Forces Surrounding Disea­se and the T reatm ent o f Disease," Journal of the American Medical Association, Vol. 179, No. 6 (1962), pp. 437-440.

Beigner, Jerom e S. "Anxiety as an Aid in the Prognostication of Im pending Death," American Medical Association Archives of Neurology and Psychiatry, Vol. LXXVII (1957), pp. 171-177.

Bell, Bertrand M., M.D. "Pseudo-Terminal Patients Make Come­back." Medical World News (August 12, 1966), pp. 108-109.

Bell, Thomas. In the Midst of Life. New York, Atheneum Publishers, 1961.

Bettelheim, Bruno. The Empty Fortress. New York, Free Press, 1967.Binswanger, Ludwig. Grundformen und Erkenntnis des Menschlichen

Daseins. 2te Ausgabe. Zurich, Max Niehaus, 1953.Bluestone, Harvey. M.D., and McGhee, Carl L., M.D. "Reaction to

Extreme Stress: Death by Execution," American Journal of Psychiatry, Vol. 119, No. 5 (1962), pp. 393-396.

Bowers, M argaretta K. Counseling the Dying. New York, Thomas Nelson and Sons, 1964.

Brodsky, Bernard, M.D. "Liebestod Fantasies in a Patient Faced with a Fatal Ilness," International Journal of Psychoanalysis, Vol. 40, No. 1 (January-February, 1959), pp. 13-16.

— "The Self-Representation, Anality, and the Fear of Dying," Journal of the American Psychoanalytic Association, Vol. VII, No.1 (January, 1959), pp. 95-108.

Brody, Matthew, M.D. "Compassion for Life and Death," Medical Opinion and Review, Vol. 3, No. 1 (January, 1967), pp. 108-113.

Cannon, W alter B. "Voodoo Death," American Anthropology, Vol. XLIV (1942), p. 169.

Cappon, Daniel. "Attitudes O f and Towards the Dying," Canadian Medical Association Journal, Vol. 87 (1962), pp. 693-700.

Casberg, Melvin A., M.D. "Toward Hum an Values in Medical Practice," Medical Opinion and Review, Vol. Ill, No. 5 (May, 1967), pp. 22-25.

Chadwick, Mary. "Notes Upon Fear o f Death,"InternationalJournal of Psychoanalysis, Vol. 10 (1929), pp. 321-334.

Page 248: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Chernus,Jack, M.D. "Let Them Die with Dignity," Riss, Vol. 7, No.6 (June, 1964), pp. 73-86.

Choron, Jacques. Death and, Western Thought. New York, Collier Books, 1963.

— M odemM an andMortality. New York, The Macmillan Compa­ny, 1964.

Cohen, Sidney, M.D. "LSD and the Anguish o f Dying," Harper’s Magazine (September, 1965), pp. 69-78.

Comfort, Alex, M.D., D.Sc. "On Gerontophobia," Medical Opinion and Review, Vol. Ill, No. 9 (September, 1967), pp. 30-37.

Conference on the Care o f Patients with Fatal Illness, The New York Academy o f Sciences, February 15-17,1967.

Cooper Philip. "The Fabric We Weave." Medical Opinion and Review, Vol. Ill, No. 1 (January, 1967), p. 36.

Cutler, Donald R., Ph.D. "Death and Responsibility: A Minister-is View," Psychiatric Opinion, Vol. Ill, No. 4 (August, 1966), pp. 8- 12.

Deutsch, Felix. "Euthanasia: A Clinical Study," The Psychoanalytic Quarterly, Vol. V (1936), pp. 347-368.

— ed. The Psychosomatic Concepts in Psychoanalysis. New York, International Universities Press, 1953.

Deutsch, Helene. The Phycology of Women. 2 vols. New York, Grune and Stratton, 1944-45.

Dobzhansky, Theodosius. "An Essay on Religion, Death and Evolu­tionary Adaptation," Zygon - Journal of Religion and Science, vol.I, No. 4 (December, 1966), pp. 317-331.

Draper, Edgar. Psychiatry and Pastoral Care. Englewood Cliffs, N.J., Prentice-Hall, Inc., 1965.

Easson, Eric C., M.D. "Cancer and the Problem o f Pessimism," Ca-a Cancer Journal for Clinicians, American Cancer Society, Inc., Vol. 17, No. 1 (January-February, 1967), pp. 7-14.

Eaton, Joseph W., Ph.D. "The A rt o f Aging and Dying," The Gerontologist, Vol. IV, No. 2 (1964), pp. 94-100.

Eissler, K.R. The Psychiatrist and the Dying Patient. New York, International Universities Press, 1955.

Evans, Audrey E., M.D. "If a Child Must Die..." New EnglandJournal of Medicine, Vol. 278 (January, 1968), pp. 138-142.

Farberow, Norman L., ed. Taboo Topics. New York, A therton Press,1963.

Page 249: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Feifel, Herm an. "Attitudes Toward Death in Some Normal and Mentally 111 Populations," in The Meaning of Death, ed. Herm an Feifel. New York, McGraw-Hill Book Co., 1959, pp. 114-130.

— "Is Death’s Sting Sharper for the Doctor?" Medical World News (october 6, 1967), p. 77.

Feifel, Herman, Ph.D. and Heller, Joseph, M.D. "Normality, Illness, and Death." Paper, Third World Congress of Psychiatry, Montreal, Canada, June, 1961, pp. 1-6.

Feinstein, Alvan R. Clinical Judgment. Baltimore, Williams and Wilkins Co., 1967.

Fenichel, O tto. The Psychoanalytic Theory of Neurosis. New York, W.W. N orton and Co., 1945.

Finesinger, Jacob E., Shands, Harley C., and Abrams, Ruth D. "Managing the Emotional Problems o f the Cancer Patient," Clinical Problems in Cancer Research, Sloan-Kettering Institute for Cancer Research (1952), pp. 106-121.

Fischer, Roland, Ph.D. "The Unity o f Life and Time," Omega, Vol.II, No. 1 (March, 1967), pp. 4-10.

Fletcher, Joseph. Morals and Medicine. Boston, Beacon Press, 1960.Foster, Zelda P.L. "How Social Work Can Influence Hospital

M anagement o f Fatal Illness," Social Work (Journal of the National Association o f Social Workers), Vol. 10, No. 4 (Octo­ber, 1965), pp. 30-35.

Freud, Sigmund. Beyond the Pleasure Principle. New York, Liveright Publishing Corp., 1950.

— Civilization and Its Discontents. (1930). The Complete Psycho­logical Works of Sigmund Freud, Standard Edition, ed. James Střechy. London, H ogarth Press, 1961, Vol. XXI, pp. 59-145.

— Inhibitions, Symptoms and Anxiety. (1926). The Complete Psycho­logical Works of Sigmund Freud, Standard Edition, ed. James Střechy. London, H ogarth Press, 1961, Vol. XX, pp. 77-175.

— On Transcience. (1916). The Complete Psychological Works of Sigmund Freud, S tandard Edition, ed. James Střechy. London, Hogarth Press, 1961, Vol. XIV, pp. 303-308.

— Thoughts for the Times on War and Death. (1915). The Complete Psychological Works of Sigmund Freud, Standard Edition, ed. Jam es Střechy. London, H ogarth Press, 1961, Vol. XIV, pp. 273-302.

Fromm, Erich. Escape from Freedom. New York, Henry Holt and Co., 1941.

Page 250: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

— Man For Himself. New York, Henry Holt and Co., 1947. Fulton, Robert, ed. Death and Identity. New York, John Wiley and

Sons, Inc., 1966.Gaines, Renford G. Death, Denial, and Religious Commitment. D.

Min. thesis, Meadville Theological School (Chicago), 1968. Garner, Fradley. "Doctors-i Need to Care M ore for the Dying,"

American Journal of Mental Hygiene.Garner, H.H., M.D. Psychosomatic Management of the Patient with

Malignancy. Springfield, 111., Charles C. Thomas.Gartley, W., and Bernasconi, M. "The Concept o f Death in Children,"

Journal of Genetic Psychology, Vol. 110 (March, 1967), pp. 71-85. Ginsberg, R. "Should the Elderly Cancer Patient'Be Told?" Geriatrics,

Vol. IV (1949), pp. 101-107.Ginsparg, Sylvia, Moriarty, Alice, and Murphy, Lois B. "Young

Teenagers-i Responses to the Assassination of President Kenne­dy: Relation to Previous Life Experiences," in Children and the Death of a President, ed. Martha Wolfenstein and Gilbert Kliman. Garden City, N.Y., Doubleday and Company, Inc., Anchor Books, 1966.

Glaser, Barney G. "The Physician and the Dying Patient," Medical Opinion and Review (December, 1965), pp. 108-114.

Glaser, Barney G., and Strauss, Anselm L. Awareness of Dying.Chicago, Aldine Publishing Co., 1965.

Green, M., and Solnit, A.J. "Psychologic Considerations in the Management of Deaths on Pediatric Hospital Services," Part 1, "The Doctor and the Child’s Family," Pediatrics, Vol. XXIV (1959), pp. 106-112.

— "The Pediatric Management o f the Dying Child," Part 2, "The Child’s Reaction (vica) Fear o f Dying," in Modem Perspectives in Child Development. New York, International Universities Press, Inc., pp. 217-228.

Grollman, Rabbi Earl A., D.D. "Death and Responsibility," Psychiatric Opinion, Vol. III., No.6 (December, 1966), pp. 36-38.

Hackett, T.P., and Weisman, A.D. "Predilection to Death: Death and Dying as a Psychiatric Problem," Psychosomatic Medicine, Vol. 23 (M ayjune, 1961), pp. 232-256.

— "The Treatment of the Dying." Unpublished paper, Department o f Psychiatry, Harvard University Medical School, 1962.

Page 251: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Hamovich, Maurice B. "Parental Reactions to the Death o f a Child." Unpublished paper, University o f Southern California, Septem ber 19, 1962.

Haroutunia, Joseph. "Life and Death Among Fellowman," in The ModerN Vision of Death, ed. N athan A. Scott, Jr. Richmond, Va., John Knox Press, 1967.

Hicks, William, M.D., and Robert S. Daniels, M.D. "The Dying Patient, His Physician and the Psychiatric Consultant," Psycho- somatics, Vol. IX (January-February, 1968), pp. 47-52.

Hinton, T.M. "Facing Death," Journal of Psychosomatic Research. Vol. 10 (1966), pp. 22-28.

— Dying. Baltimore, Penguin Books, 1967.Höfling, Charles K., M.D. "Terminal Decisions," Medical Opinion

and Review, Vol. II, No. 1 (October, 1966), pp. 40-49.Howland, Elihu S., M.D. "Psychiatric Aspects of Preparation for

Death." Paper read at m eeting o f the Wisconsin State Medical Society, Milwaukee, Wisconsin, May, 1963.

Irwin, Robert, and W eston, Donald L., M.D. "Preschool Child-iS Response to Death o f Infant Sibling," American Journal of Diseases of Children, Vol. 106, No. 6 (December, 1963), pp. 564-567.

Jackson, Edgar Newman. Understanding Grief: Its Roots, Dynamics and Treatment. New York, Abington Press, 1957.

Jonas, Hans. The Phenomenon of Life. New York, H arper and Row, Inc., 1966.

Jones, Ernest. "Dying Together," in Essays in Applied Psychoanalysis, Vol. I. London, Hogarth Press, 1951.

— "The Psychology o f Religion," in Essays in Applied Psychoa­nalysis, Vol.II. London, H ogarth Press, 1951.

Kalish, Richard A., PhD. "Death and Responsibility: A Social- Psychological View." Psychiatric Opinion, Vol. 3., No. 4 (August, 1966), pp. 14-19.

Kast, Eric, M.D. "LSD and the Dying Patient," Chicago Medical School Quarterly, Vol. 26 (Summer, 1966), pp. 80-87.

Kastenbaum, Robert, PhD. "Death and Responsibility: "Intro­duction" and "A Critical Review," Psychiatric Opinion, Vol. 3, No.4 (August, 1966), pp. 5-6, 35-41.

Katz, Alfred H., DSW. "Who Shall Survive?" Medical Opinion and Review, Vol. Ill, No. 3 (March, 1967), pp. 52-61.

Page 252: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Klein, Melanie. "A Contribution to the Theory o f Anxiety and Guilt," International Journal of Psychoanalysis, Vol. 29, No. 114 (1948), pp. 114-123.

Knudson, Alfred G., Jr., M.D., Ph.D., and Natterson, Joseph M., M.D. "Observations Concerning Fear o f Death in Fatally 111 Children and Their Mothers," Psychosomatic Medicine, Vol. XXII, No. 6 (November-December, 1969), pp. 456-465.

— "Practice o f Pediatrics - Participation o f Parents in the Hospi­tal Care o f Fatally 111 Children," Pediatrics, Vol. 26, No. 3, Part1 (September, 1960), pp. 482-490.

Kramer, Charles H., and Dunlop, H ope E., R.N., "The Dying Patient," Geriatric Nursing (September-October, 1966).

LeShan, L., and LeShan, E. "Psychotherapy in the Patient with a Limited Life Span," Psychiatry, Vol. 24 (November, 1961), p. 4.

Liebermann, Morton, A., Ph.D. "Psychological Correlates of Impending Death: Some Preliminary Observations,"Journal of Gerontology, Vol. 20, No. 2 (April, 1965), pp. 181-190.

"Life in Death." Editorial, New England Journal of Medicine, Vol. 256, No. 16 (April 18,1957), pp. 760-761. .

Lifton, Robert J. Challenges of Humanistic Psychology, 2 vols., ed. James F. T. Bugental. New York, McGraw-Hill Book Co., 1967.

Malino, Jerom e R. "Coping with Death in W estern Religious Civilization," Zygon - Journal of Religion and Science, Vol. I, No. 4 (December, 1966), pp. 354-365.

"Managemnet o f the Patient with Cancerophobia and Cancer," Psychosomatics, Vol. V, No. 3 (1964), pp. 147-152.

Mathis, James L., M.D. "A Sophisticated Version o f Voodoo Death," Psychosomatic Medicine, Vol. 26, No. 2 (1964), pp. 104-107.

McGann, Leona M. "The Cancer Patient’s Needs: How Can We M eet Them?" Journal of Rehabilitation, Vol. XXX, No. 6 (November-December, 1964), p. 19.

Meerloo, Joost, A.M., "Psychological Implications o f Malignant Growth: A Survey o f Hypothesis," British Journal of Medical Psychology, Vol. XXVII (1954), pp. 210-215.

— "Tragic Paradox o f the Nuclear Death Wish," A bbott Pharma­ceutic Co., pp. 29-32.

Menninger, Karl. Man Asainst Himself New York, H arcourt, Brace and Co., 1938.

Moellendorf, Fritz. "Ideas o f Children About Death," Bulletin of the Menninger Clinic, Vol. III., No. 148 (1939).

Page 253: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Morgenthau, Hans. "Death in the Nuclear Age," in The Modem Vision of Death, ed. Nathan A. Scott, Jr. Richmond, Va., John Knox Press, 1967.

Moritz, Alan R., M.D. "Sudden Deaths," New England Journal of Medicine, Vol. 223, No. 20 (November 14, 1940), pp. 798-801.

Mueller, Ludwig. Ueber die Seelenverfassung der Sterbenden. Berlin, Springerverlag, 1931.

Nagy, Maria H. The Meaning of Death. New York, McGraw-Hill Book Co., 1965.

Natanson, Maurice, Ph.D. "Death and Mundanity," Omega, Vol. I, No. 3 (September, 1966), pp. 20-22.

Negovskij, V.A. "The Last Frontier," in Resuscitation and Artificial Hypothermia, trans, from Russian by Basil Haigh, Hospital Focus (December, 1962).

Norton, Janice, M.D. 'T reatm ent o f the Dying Patient," The Psychoa­nalytic Study of the Child, Vol, XVIII (1963), pp. 541-560.

O-iConnell, Walter, Ph.D. "The H um or o f the Gallows," Omega, Vol. I, No. 4 (December, 1966), pp. 31-33.

. Ostrow, M ortim er, M.D. "The Death Instincts," International Journal of Psychoanalysis. Vol. XXXIX, Part 1 (1958), pp. 5-16.

Parkes, C. Murray, M.D. "Grief as an Illness," New Society, Vol. IX (April 9, 1964).

— "Effects o f Bereavement on Physical and Mental Health: A Study o f the Medical Records o f Widows," British Medical

Journal, Vol. II (August 1, 1964), pp. 274-279.Patton, Kenneth. "Science, Religion and Death," Zygon-Journal of

Religion and Science, Vol. 1, No. 4 (December, 1966), pp. 332-346.Peabody, Francis Weld, M.D. "The Care o f the Patient,"Journal of

the American Medical Association (1927).Pfister, Oskar. "Schockenden und Schockkphantasien der Hoechster

Lebensgefahr," International Zeitungfuer Psychoanalyse, Vol. 16 (1930), p. 430.

Piaget, Jean. The Language and Thought of the Child. 3rd edition. London, Routledge and Kegan Paul, 1959.

"Prognosis in Psychiatric Disorders of the Elderly: An Attempt to Define Indicators o f Early Death and Early Recovery "Journal of Mental Science, Vol. 102 (1956), pp. 129-140.

"Progress Against Cancer, 1966," in Care of the Leukemia Patient. Washington, D.C., National Advisory Council, U.S. Department o f Health, Education and Welfare, 1966, p. 33.

Page 254: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Rheingold, Joseph C. The Fear of Being a Woman. New York, Grune and Straton, 1964.

— The Mother, Anxiety and Death: The Catastrophic Death Complex. Boston, Little, Brown and Co., 1967.

Richmond, Julius B., and Waisman, Harry A. "Psychological Aspects o f Management o f Children with Malignant Diseases," Ameri­canJournal of Diseases of Children, Vol. 89, No. 1 (January, 1955), pp. 42-47.

Richter, Curt P., Ph.D. "On the Phenom enon of Sudden Death in Animals and Man," Psychosomatic Medicine, Vol. XIX, No. 103(1957), pp. 191-198.

Rosenblum, J., Ph.D. How to Explain Death to a Child. International O rder of the Golden Rule, 1963.

Ross, Elisabeth K., M.D. "The Dying Patient as Teacher: An Experiment and An Experience," Chicago Theological Seminary Register, Vol. LVII, No. 3 (December, 1966).

— "Psychotherapy with the Least Expected," Rehabilitation Lite­rature, Vol. 29, No. 3 (March, 1968), pp. 73-76.

Rothenberg, Albert, M.D. "Psychological Problems in Terminally Cancer Management," Cancel-, Vol. XIV (1961), pp. 1063-1073.

Rydberg, Wayne D. "The Role o f Religious Belief in the Suicidal Crisis." Unpublished B.D. dissertation, Chicago Theological Seminary, June 1966.

Sandford, B. "Some Notes on a Dying Patient," International Journal of Psychiatry, Vol. 38 (1957).

Saul, Leon J., M.D. "Reaction o f a Man to Natural Death," Psychoa­nalytic Quarterly, Vol. 28 (1959), pp. 383-386.

Saunders, Cicely, M.D., O.B.E. Care of the Dying. London, MacMillan and Co., Ltd., 1959.

— "Death and Responsibility: A Medical D irector’s View," Psychiatric Opinion, Vol. Ill, No. 4 (August, 1966), pp. 28-34.

— "The Management o f Terminal Illness,” Hospital Medicine, Part I, December, 1966, pp. 225-228, Part II, January 1967, pp. 317-320, Part III, February, 1967, pp. 433^36.

— "The Need for Institutional Care for the Patient with Advanced Cancer," in Anniversary Volume. Madras, Cancer Institute,1964, pp. 1-8.

— "A Patient," Nursing Times (March 31, 1961).

Page 255: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

— "The T reatm ent o f Intractable Pain in Terminal Cancer," Proceedings of the Royal Society of Medicine, Vol. 56, No. 3 (March, 1963), pp. 191-197.

— "Watch W ith Me," Nursing Times (November 25, 1965).Scherzer, Carl J. Ministering to the Dying. Englewood Cliffs, N.J.,

Prentice-Hall, Inc., 1963.Shands, Harley, C. "Psychological Mechanisms in Cancer Patients,"

Cancer, Vol. IV (1951), pp. 1159-1170.Shepherd, J. Barrie. "Ministering to the Dying Patient," The Pulpit

(July-August, 1966), pp. 9-12.Simmons, Leo W. "Aging in Primitive Societies: A Comparative

Survey o f Family Life and Relationships," Law and Contemporary Problems (Duke University School o f Law), Vol. 27, No. 1 (Winter, 1962).

— "Attitudes Towards Aging and the Aged: Primitive Societies," Journal of Gerontology, Vol. l ,N o . 1 (January, 1946), pp. 72-95.

Sperry, Roger. "Mind, Brain and Hum anist Values," in New Views of the Nature of M an, ed. Jo h n R. Platt. Chicago, University of Chicago Press, 1965.

Spitz, Rene. The First Year of Life. New York, International Universi­ties Press, 1965.

Stinette, Charles R. Anxiety and Faith. Greenwich, Conn., Seabury Press, Inc., 1955.

Stokes, A. "On Resignation," InternationalJournal of Psychosomatics, Vol. XLIII (1962), pp. 175-181.

Strauss, Richard H., M.D. "I Think, Therefore:" Perspectives in Biology and Medicine (University o f Chicago), Vol. VIII, No. 4 (Summer, 1965), pp. 516-519.

Sudnow, David. Passing On. Englewood Cliffs, N.J., Prentice-Hall, Inc., 1967.

"Telling the Relatives," Hospital Medicine, I (April, 1967).Tichauer, Ruth W., M.D. "Attitudes Toward Death and Dying

am ong the Aymara Indians o f Bolivia," Journal of American Medical W om ens Association, Vol. 19, No. 6 (June, 1964), pp. 463-466.

Tillich, Paul. The Courage To Be. New Haven, Conn., Yale Universi­ty Press, 1952.

"Time, Perspective and Bereavement." Omega, Vol. I, No. 2 (June, 1966).

Page 256: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Treloar, Alan E., Ph.D. "The Enigma o f Cause o f Death,"Journal of the American Medical Association, Vol. 162, No. 15 (December 8,1956), pp. 1376-1379.

Verwoerdt, Adriaan, M.D. "Comments on: ’Com munication with the Fatally 111’," Omega, Vol. II, No. 1 (March, 1967), pp. 10-11.

— "Death and the Family," Medical Opinion and Review, Vol. 1, No. 12 (September, 1966), pp. 38-43.

Verwoerdt, Adriaan, M.D., and Wilson, Ruby. "Communication with Fatally II Patients," American Journal of Nursing, Vol. 67, No. 11 (November, 1967), pp. 2307-2309.

Von Lerchenthal, E. "Death from Psychic Causes," Bulletin of the Menninger Clinic, Vol. XII, No. 31 (1948). '

Wahl, Charles W. "The Fear o f Death," ibid., Vol. XXII, No. 214(1958), pp. 214-223.

— ed. Management ofDeath and the Dying Patient Book: Dimensions in Psychosomatic Medicine. Boston, Little, Brown and Co., 1964, pp. 241-255.

Walters, M. "Psychic Death: Report o f a Possible Case," Archives of Neurology and Psychiatry, Vol. 52, No. 1 (1944), p. 84.

Warbasse, James Peter. "On Life and Death and Immortality," Zyrnn - Journal of Religion and Science, Vol. I, No. 4 (December, 1966), pp. 366-372.

Warner, W. Lloyd. The Living and the Dead: A Study of the Symbolic Life of Americans, Vol. V o f The Yankee City Series, ed. Cornelius Crane. New Haven, Conn., Yale University Press, 1959.

Weisman, Avery D. "Birth o f the Death-People," Omega, Vol. 1, No.1 (March, 1966), pp. 3-4. (Newsletter distributed by Cushing Hospital, Framingham, Mass.)

— "Death and Responsibility: A Psychiatrist’s View,"’Psychiatric Opinion, Vol. 3, No. 4 (August, 1966), pp. 22-26.

Weisman, Avery D., and Hackett, Thomas P. "Denial as a Social Act," in Psychodynamic Studies on Aging: Creativity, Reminiscing, and Dying, ed. Sidney Levin and Ralph J. Kahana. New York, International Universities Press, 1967.

Weiss, Soma, M.D. "Instantaneous ’Psysiologic’ Death," New England Journal of Medicine, Vol. 233, No. 20 (November 4, 1940), pp. 793-797.

Wentz, Walter Yeeling Evans. Das Tibetanische Totenbuch. Zurich, Rascher Verlag, 1953.

Page 257: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Westburg, G ranger E. Good Grief. Rock Island, 111., Augustana Book Concern, 1961.

Wieman, Henry N. The Source of Human Good. Carbondale, 111., Southern Illinois University Press, 1946.

Wolf, Stewart F., Jr., M.D. "Once Lifesaving -iDive Reflex-i Said to Cause Sudden Death." Report, 19th Annual Meeting o f the California Academy o f General Practice, Hospital Tribune (January 15,1968), p. 18.

Woolf, Kurt, M.D. "Fear o f Death Must Be Overcome in Psychothe­rapy o f the Aged." R eport delivered at meeting o f Geronto­logical Society. Frontiers of Hospital Psychiatry (1966), p. 3.

Zilboorg, Gregory. "Differential Diagnostic Types o f Suicide," Archives of Neurology and Psychiatry, Vol. 35, No. 2 (February, 1936), pp. 270-291.

— "Fear o f Death," Psychoanalytic Quarterly, Vol. 12 (1943), pp.465475.

Page 258: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

O smrti a umírání

Název originálu: On Death and Dying Copyright: © 1969 by Elisabeth Kübler-Ross

All rights reserved.Translation: © Jiří Královec a agentura Lingua, 1992

ISBN 80-900134-6-5

O smrti a um írání Elisabeth Kübler-Rossovä

Obálku navrhla Clara IstlerováDo češtiny přeložili Jiří Královec a agentura LinguaVydalo nakladatelství Arica,28. října 610, 511 01 Turnov Rok vydání i 993. Vydání první.

Vydáno ve spolupráci s Nadací Klíček,Davídkova 123, 182 00 Praha 8

Page 259: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

»Tato pozoruhodná kniha... O s m r t i umírání«, nám může pomoci - jako profesionálum i jako li­dem - abychom dokázali stárnout v tváři v tvář konci lidského života.« —

- Medical Opinion & Review

»Chicagský seminář prolomil hradbu neproniknu­telného mlčení, jež až donedávna obestíralo ne­mocniční oddělení, která pečují o terminálně ne­mocné pacienty. Vynesl na světlo téma smrti. Tím, že tak učinil, zárověň ukázal, jak - a s jakým klidem a důstojností - se lidský duch může sbírat ke konci svého pozemského žití.«

- Time»Dr. Rossová naplňuje každou stránku svým hřeji­vým porozuměním, hlubokou znalostí a citlivostí. ...Znamenitá kniha o tom, jak pečovat o terminál­ně nemocné pacienty. ...Nabízí naději, že se nám podaří lépe pochopit sílu i slabost, již lidé pociťují a zažívají ve velmi těžkém období svého života.«

- AmericaI Journal of Psychiatry

»Doufám, že si tuto knihu přečte opravdu hodně lidí. ...Umožňuje hluboký vhled a hluboké pocho­pení, takže všichni, kdo přicházejí do styku s termi­nálně nemocnými, pak mohou udělat daleko více pro to, aby jim pomohli.«

- Journal of American Medical Association

E L I S A B E T H K Ü B L E fí - R O S S 0 V Á je lékařkou, psychiatričkou a mezinárodně uznáva­nou odbornicí v oboru thanatologie. S terminálně nemocnými pacienty začala pracovat v rámci psy­chiatrických seminářů, které vedla na universitě v Chicagu. Napsala řadu publikaci -mezi jiným »Otázky a odpovědi o smrti a umíráni« a svou za­tím poslední knihu »0 životě po smrti« - obě v českém překladu vydalo nakladatelství Arica.

Page 260: Elisabeth Kübler-Rossová O smrti a umíraní

Vydavatelská poznámka:

Kniha "O smrti a umírání", dnes již klasické dílo americké lékařky Elisabeth Kiibler-Rossové, se tímto vydáním dostává na český knižní trh poprvé - přesněji: poprvé v kompletní a autorskými právy podložené podobě.V roce 1992 vydalo nakladatelství Signum Unitatis publikaci"Hovory s umírajícími", v níž jsme pfí bližším ohledání poznali knihu "O smrti a umíránr - náš překlad této knihy byl v té době již vysázený a připravený k tisku. Překlad nakladatelství Signum Unitatis byl pořízen z německého vydání díla a kniha byla neúplná - oproti původnímu americkému vydání v ní chybí tři kapitoly a autorčina předmluva, tj. celkem asi 77 stran (takřka čtvrtina celé knihy). Signum Unitatis, byť bez autorských práv, vydalo svou knížku v poměrně značném nákladu, což nás přimělo poněkud zredukovat původní plány a především zvážit, zda knihu vůbec vydávat.Po dlouhém zvažování se iniciativy ujala Nadace Klíček, díky níž se kniha - ač v malém nákladu - nakonec přece jen do tisku dostala.


Recommended