Barvíme vajíčka, čančáme domy a někteří z nás dokonce i pletou pomlázky. Málokteré z dětí našeho věku asi ví, kdy a proč Velikonoce vlastně vznikly a proč. Přesto jsou krásné a máme je moc rádi. Chodíme totiž hodovat a nosíme si domů krásně zdobená vajíčka a mnoho sladkostí. „Moc ráda trávím Velikonoce venku a maluji vajíčka voskovkami. Nikdy bych je nechtěla zrušit, protože je při nich vždy zábava a radost,“ říká naše redaktorka Michaela Zárybnická.

Pokračování na straně 3

Ehmmm… Hostomicko očima mladých, ročník II., číslo 2/2014

Velikonoce zná asi každý. A kdyby náhodou ne, letos připadají na pondělí 21. dubna. Váže s k nim spousta nádherných zvyků, a proto je máme rádi.

VELIKONOCE A MY

LITERÁRNÍ HRÁTKY OVLÁDLY ŠKOLU

Ilustrační foto Foto: Aneta Šimonová

Březen – měsíc knihy inspiroval pedagogy základní školy k uspořádání prvního ročníku Literárních hrátek. Do akce se v pátek 21. března zapojili všichni učitelé a žáci 4. až 9. tříd.

V osmi literárních dílnách, v které se změnily učebny školy, musely děti z pátých až devátých tříd zvládat v limitu dvaceti minut zábavné, ale nelehké, úkoly. „Každá třída si tak sestavila z jednotlivých výstupů v dílničkách svoji knihu. Chceme u dětí rozvíjet čtenářskou gramotnost netradiční formou,“ konstatovala Jiřina Kordulová, učitelka školy a ini-ciátorka celého projektu.

A co všechno měli žáci za úkol? Skládali text z vět, snažili se složit báseň z předem daných slov, vytvářeli ilustrace, řešili nejrůznější kvízy, podle fantazie vytvářeli výjevy z pohádek z toustového chleba, jablíček či stavebnice. K názvům knih také doplňovali správné ilustrátory a autory, doplňovali do map místa, ve kterých žili spisovatelé a také se něco dozvěděli o historii knihy a technologii její výroby.

Pokračování na straně 3 Obálka na knihy musí být poutavá. Foto: Kateřina Havelková

HERECKÝ PŘÍMĚSTSKÝ TÁBOR V HOSTOMICÍCH 7. – 11. ČERVENCE

7.00 – 17.00 hodin

Více informací: www.pcdrak.cz, tel.: 774 776 361

Pro děti od 6 do 14 let

Šikovné ručičky O žácích, kteří vystavovali svá fantastická dílka, čtěte na straně 3.

Róza Jírová a Míša Zárybnická

(zleva) zkoušejí starou váhu.

Foto: Kateřina Havelková

„Tak tady se vaří pivo,“ říká pyšně

majitel pivovaru Štěpán Kříž.

Foto: Kateřina

Havelková

První, co nás zaujalo při vstupu do budoucího výčepu

a prodejny piva (ano, čerstvě natočené pivo si budete

moci nejen vypít na místě, ale také odnést ve

skleněných lahvích), byla stará váha. Něco takového se

jen tak nevidí. Klidně by se na ni mohly vážit sudy, ale

Štěpán Kříž říká, že byla spíše na slad.

Nealkoholické pivo do škol?

Začali jsme si představovat, jak to tady bude vypadat

již za několik týdnů, kdy sem přijdou první hosté.

A dočkali jsme se překvapení: nálevna bude nekuřácká!

„Vítané tady bude i vy, děti, jen vám místo piva

nabídneme třeba čaj,“ řekl Štěpán Kříž. „A dětské pivo

nebude?“ napadlo nás s myšlenkou na dětské

šampaňské. „V Holandsku, kde pivní kultura je na

podobně vysoké úrovni, jako u nás, udělali experiment

a místo slazených ná-

pojů začali žákům ve

školních jídelnách

nabízet nealkoholic-

ké pivo. Docela se to

chytlo a zubaři si po-

chvalovali, že se dě-

tem kazí méně zuby.

Navíc pivo je nejlepší

iontový nápoj – je

v něm úplně všech-

no,“ usmál se Štěpán

Kříž.

„Ehmm…,“ pokašlali

jsme si významně

přesně ve stylu názvu

našich novin, „To je

skvělý nápad! Co

kdybychom to na-

vrhli řediteli naší

školy Eduardu Polá-

chovi a školní kuchyni. Samozřejmě výhradně kvůli

našemu zdraví a zubům bez kazů!“

Viděli jsme, jak se vaří pivo

Prohlídka pivovaru byla skutečným zážitkem. Varny,

veliké dřevěné sudy pro kvašení i lesklé obrovské

nerezové tanky, v nichž pak pivo zraje, jsme fotili,

jako kdyby to byly světové modelky. Nikdy dříve by nás

nenapadlo, že výroba piva dá takovou velkou práci

a stojí tolik času.

„Základní suro-

vinou je voda,

té je tam nej-

více,“ prozradil

nám Štěpán

Kříž. „Pak slad,

což je naklíčená

a usušená obilo-

vina. V Čechách

nejčastěji pou-

žíváme

ječmen.“ Ten je

potom smíchán

s vodou a zhru-

ba dvanáct ho-

din se vaří, na

závěr je ještě do směsi přidán chmel. „V době varu se

vitaminy a cukry ze sladu rozpustí ve vodě, chmel pak

vše v podstatě okoření.“ Štěpán Kříž totiž nejen

pivovar v Hostomicích vlastní, pivo v něm bude jako

sládek také sám připravovat. „Když mám uvařeno,

přidám kvasnice a nechám pivo při velmi nízkých

teplotách asi týden kvasit.“ Poté přichází poslední

fáze, při níž již leží pivo v nerezových tancích

a dozrává. Celý proces výroby piva s tradiční chutí od

uvaření do té doby, než jej lze natočit hostům do

sklenice, trvá nejméně měsíc a půl.

Hostomické pivo ponese jméno dobrého ducha Brd

Fabiána. Ochutnat budete moci světlou desítku a dva-

náctku i tmavou čtrnáctku.

Nikola Hájková, Róza Jírová, Michaela Zárybnická

Již zanedlouho budete moci ochutnat pivo z Pivovaru Hostomice pod Brdy. Ožije po 72 letech! Celou řadu

měsíců jsme sledovali, jak se budova zvenku mění a čím dál tím více nás zajímalo, jak to asi vypadá

uvnitř. Piva si sice někteří z nás jen tak občas ucucnou od rodičů, ale přesto… dohodli jsme se se

Štěpánem Křížem, majitelem a sládkem Pivovaru Hostomice pod Brdy, a vypravili jsme se na průzkum.

… se v Hostomicích vařilo pivo již v patnáctém století?

… současná budova pivovaru byla postavena po požáru, který v roce 1857 zpustošil naše městečko?

… že po 2. světové válce sloužil místnímu JZD jako opravna traktorů?

… současná hlavní budova pivovaru s varnou, spilkou, sladovnou a hvozdem jako přežila a bylo možné ji opravit?

Cvičná kuchyně a chodba v přízemí ZŠ Pavla Lisého Hostomice se na tři dny proměnily ve výstavní galerii.

Žáci z keramického a výtvarného kroužku zde totiž ukázali veřejnosti svá fantastická dílka.

Místnost byla plná hrníčků, z nichž ani jeden nebyl stejný, želvích stojánků na

tužky, domečků na svíčky, keramických lžiček, věnců z těstovin, zdobených

tašek, andělíčků, erbů, kreseb, roztomilých pejsků z ponožek či úžasných

afrických masek. Vše bylo doplněno fotografiemi zachycujícími žáky při práci.

„Děti si určitě zaslouží, aby jejich dílka viděli nejen učitelé a spolužáci, ale

také co nejširší veřejnost,“ konstatovala Lucie Strohschneiderová, učitelka

a vedoucí keramického kroužku. Prvními návštěvníky výstavy byli členové

místního Svazu tělesně postižených. Stejně jako později další hosté si i oni

mohli za pomoci malých umělců v keramické dílně sami zhotovit jednoduché

dekorace a vyzkoušet si šikovnost svých prstů. Michaela Zárybnická, kat

Vpravo: Práce v keramické dílničce Lucie Strohschneiderové nadchla každého.

Zejména děti by zde vydržely klidně až do večera.

Dole: Africké masky, andělíčci a další postavičky, stojánky na tužky a svíčky a řada

dalších milých drobností pro radost a dekoraci. Foto: Kateřina Havelková

Dokončení ze strany 1

„Program čtvrťáků se trochu lišil,“ uvedla Michaela

Terčová, třídní učitelka. „Projektový den měli ve své

třídě od 1. do 5. vyučovací hodiny. Jeho jednotlivé části

byly věnovány předmětům, které jsou v pátek právě

v rozvrhu.“ A jak se žákům takové hodiny češtiny,

matematiky, výtvarné výchovy a angličtiny líbily? To se

dozvíte již v příštím čísle Ehmmm…

Dokončení ze strany 1

„Pro mne jsou vlastně Velikonoce jako každý jiný den.

Jen navíc chodím hodovat a dostávám pomlázkou na

zadek. Ani já bych je nikdy nezrušila. Máma připravuje

ze všech vyhodovaných vajíček báječnou pomazánku,

kterou prostě miluji,“ doplňuje další členka našeho

týmu Ehmmm… Nikola Hájková.

A jak trávíte Velikonce vy? Tak na to se vás zeptáme

o Velikonočním jarmarku 11. dubna 2014.

Žáci obou prvních tříd prožili jeden velmi netradiční den

– leželi totiž téměř v knihách. Nejprve navštívili školní

knihovnu a seznámili se zde s tituly, z nichž mnohé

dostanou v příštích letech za úkol přečíst. Poté ve třídě

tvořili záložky, knížky o zvířátkách nebo leporela. Školní

den zakončili v hostomické knihovně na zajímavé

besedě spojené s luštěním a prohlížením knížek. Mnohé

děti knihy nadchly natolik, že si domů odnesly přihlášky

a staly se skutečnými čtenáři.

To všechno a mnoho dalšího o vesmíru, planetách a vzniku

Země jsme se dozvěděli z programů mobilního planetária.

Mohli bychom ho klidně nazvat třeba Kinem v kufru -

dozvěděli jsme se totiž, že stan se po vyfouknutí vejde do

dvou velkých kufrů. Mobilní planetárium navštívilo ZŠ

P. Lisého Hostomice 6. února.

„Jen tak jsme leželi na žíněnce a dívali se na hvězdy

plující kolem nás. Zdálo se, že se jich klidně můžeme

dotknout. Najednou se ozvala rána a naše oči zaslepilo

světlo – to se právě před námi zrodil vesmír. Měli jsme

pocit, jako bychom byli jeho součástí,“ popisovali žáci

pátých a šestých tříd své pocity z programu Původ života

při sledování 3D obrazu na vypouklé kupoli stanu nad

sebou. Během půlhodiny jsme se dozvěděli, jak se vyvíjela

planeta, na které žijeme. „Propluli jsme tajemstvím DNA,

prozkoumali jsme Mars a zjistili, proč vlastně zemřeli

pravěcí tvorové,“ dodali žáci.

Krásné zážitky měli i mladší děti. Pro třeťáky a čtvrťáky

byla připravena Astronomie pro děti. S dvěma kreslenými

postavičkami, trpaslíky Zvídálkem a moudrým Vševědem

putovali Sluneční soustavou a seznámili se s nejbližšími

nebeskými tělesy. Zjistili například, jaký je rozdíl mezi

hvězdami a planetami. Ale nejen tak zdálky

prostřednictvím dalekohledu. Nasedli do raketoplánu

a vydali se k nim tak blízko, jak to jen šlo. Zjistili, jak to

na nich vypadá a proč se na ni nedá žít. Bylo to úžasné.

Pro prvňáčky a druháky bylo připraveno pohádkové

cestování Jak měsíc putoval ke Slunci na návštěvu. Žáci

mohli sledovat dobrodružství statečného Měsíce, která

zažívá v souhvězdích Zvěrokruhu při hledání Slunce. Chtěl

se podívat na to, jak Slunce žije, v jakých palácích spí

a na čem ráno vyjede na nebe. Také si chtěl zkontrolovat

své neposedné hvězdy. Lidé však Měsíc spatřili a byli

fascinováni jeho krásou. Stejně jako naši mladší spolužáci,

když sledovali tento naučný pořad. Mimochodem –

nevymysleli ho jen sami vědci, inspirovali se v albánské

lidové pohádce.

Lukáš Bíma, Michaela Zárybnická

Třeťáci leželi a pozorovali úžasný příběh o vesmíru odvíjející

se v kupoli stanu. Foto: Kateřina Havelková

Vstup do stanu mobilního planetária, které se naprosto

v pohodě vešlo do tělocvičny hostomické školy, byl povolen

jen bez bačkor. Foto: Kateřina Havelková

Věděli jste, že Saturn má více než šedesát měsíců a že Slunce váží jako třicet tři tisíc zeměkoulí?

A napadlo by vás někdy, že pěšky bychom ze Země ke Slunci šli sto padesát tisíc let, autem bychom tam

jeli tři tisíce let a letadlo by nás tam dostalo za šest měsíců?

Chcete s námi napsat knihu? Začali jsme tvořit příběh fantastického světa, který je závislý na lidské hravosti, dobrotě

a dětském štěstí. Přečtěte si první část na straně 6 a přidejte se k nám! Kreslíte komiksy a potěšilo by vás, kdyby byly

vidět? Malujete, fotografujete nebo rádi píšete a láká vás být redaktory? Rádi vás přivítáme v našem kroužku žurnalistiky

a literární tvořivosti PcDrak.

Bližší informace na tel.: 774 776 361, e-mailu khavelkova@pcdrak.cz či na www.pcdrak.cz.

Již to již pár týdnů za námi, protože opičí dráha v tělocvičně Základní školy Pavla Lisého vznikla díky

iniciativě učitele Milana Krampery ještě v době, kdy zima bojovala o svou nadvládu. Ale ani ta nám nic

nebrání na ni prostřednictvím fotografií a zavzpomínat.

Byla to výzva. Celkem šestnáct disciplín prověřujících pohyblivost,

šikovnost, přesnost a fyzickou zdatnost čekalo na žáky prvního stupně

v prostorách tělocvičny. Nikdo, kdo vstoupil, se však nezalekl.

Neohroženě se do boje pustili i první a druhé třídy, které jsme na

vlastní oči viděli.

Podívejte se, co všechno museli

naši šikulové zvládnout. Odstar-

tovali podlézáním kozy (foto 1),

poté se chopili hokejky a snažili

se vstřelit florbalový míček do

branky a nezasáhnout urputně

bránícího deváťáka. Třetí na řadě

byl slalom s míčkem a po něm tzv.

člunkový běh (tedy slalom, foto

2). Následovalo skákání panáka,

hod míčkem do popelnice, válení

sudů a kop fotbalovým míčkem na

branku.

Skutečnou prověrkou síly a obrat-

nosti pak byly žebřiny – žáci je

museli zvládnout alespoň do

půlky. Přesnost prověřil hod míč-

kem do košíkového koše a výzvou

přesnosti byla zkouška tenisu. Po-

tom přišlo stanoviště dvanáct.

Trefit se do obruče a prolézt jí

však nebylo tak jednoduché, jak

to na první pohled vypadalo (foto

3). Ale žáci úkol zvládli s hrdostí.

1

2

3

5

Text a foto: Kateřina Havelková

Sportovní maratón pokračoval při-

hrávkou míčem a pak to přišlo.

Čtrnáctý úkol prověřil sílu každého

jednotlivce. Žák musel přiběhnout

k hrazdě a pěkně se na ni zhoupnout.

A zase šup k zemi. Pěkně jako vojáci

na cvičení děti podlézaly překážky

(foto 4) a pak je musely i hezky hbitě

přeskočit. Opičí dráhu zakončily

kruhy – zavěsit se, zhoupnout a pak

už v klidu odpočívat (foto 5).

Kdepak! Snad jediné dítě nezůstalo

po absolvování prvního kola opičí

dráhy sedět. Všechny do toho šly

znovu a znovu, dokud nezvonilo na

přestávku. Akce se povedla, a to

i díky žákům deváté třídy, kteří

pomáhali nejen s přípravou, ale

také u jednotlivých disciplín po-

zorně asistovali.

Jak je vidět škola není jen učení,

ale také zábava.

4

Již půl hodiny sedím v lavici v učebně němčiny a koušu

čepici. Je čtvrtek šest hodin večer a máme právě

žurnalistiku. V celé škole je tma jako v pytli, jen naše

okna svítí. Dostala jsem za úkol napsat vše, co vím

o tom, jak se píše reportáž. Nevím vůbec jak

začít. Co třeba třemi základními body?

1. bod: nevím,

2. bod: přemýšlím a stále nevím,

3. bod: v mé nejoblíbenější čepici už mám

málem díru, ale pořád nevím!

Odložím čepici, protože slyším: „Přestaň

s tím a přemýšlej, to dáš!“ Začnu

okusovat tužku a pak mne to napadne!

Napíšu právě o tom! Ty tři body sice

z hlavy nevydoluji, ale něco snad přece vím. Z reportáže

musí být cítit prožitek, tedy musím to, o čem chci psát,

zažít (nejlépe) nebo to alespoň pozorovat. Musím

popsat děj a také prostředí, v němž se vše

odehrává. K tomu toho musím hodně vědět,

tedy, když něco nevím, musím si to zjistit. No

v tomhle případě se určitě nikoho na nic ptát

nemusím. A tak vyndám tužku z úst a začnu

psát: „Již půl hodiny sedím v lavici…“

Hned je čtvrteční večer veselejší! Moc ráda

chodím na kroužek žurnalistiky a píšu

pro naše noviny Ehmmm… i pro

Hostomické listy. Nechcete to zkusit

třeba i vy?

Mraky se honily po obloze a byly těžké, jako kdyby měly

každou chvíli spadnout na zem. Rózinka se Štěpánkou by

chtěly jít ven, ale nemohly, když bylo tak ošklivo.

Tak si na zemi rozložily velkou roli papíru a začaly

malovat svůj příběh. Začaly hradem. Byl obrovský, měl

tři věže a těžká dřevěná vrata. „Co kdybychom je

vystřihly, aby se dala otevřít?“ napadlo Rózinku. Vyndala

nůžky, co měla v penálu do školy a dala se do toho.

Štěpánka ji pozorovala a přemýšlela. „A co kdybychom si

pak z papíru udělaly různé postavy a další domečky

a vystřihaly si tak celé království?“ napadlo ji.

Kdesi daleko, za devatero horami, devatero řekami

a devatero světy, zpozorněl malý mužíček. Odněkud

k němu doléhal slabý hlásek dvou holčiček, které začínaly

stavět papírové království. To bylo něco nevídaného.

V Sardoně, hlavním městě Papírového světa, nic takového

už dlouho nebylo slyšet. Vlastně si mužíček už ani

nepamatoval, kdy to bylo naposledy. Rodiče s dětmi

trávili stále méně času a výroba domácích hraček byla už

dávno ta tam. Prostě jít do obchodu a koupit cokoli je

jednodušší, než trávit hodiny doma tvořením. Tak se

papírový fantastický svět lidem pomalu vzdaloval,

doma výrobou hraček. A tak se papírový fantastický svět

lidem pomalu vzdaloval, stejně jako mnoho ostatních.

Byl dál a dál, až tak daleko, že se z myšlenek dětí téměř

vypařil. Proto také byly hlásky obou dívek jen tak

tichounké, zněly skoro, jako by jen listí na stromech

šumělo jemným jarním vánkem.

Nikola Hájková

Noviny Ehmmm… pro vás v rámci kroužku žurnalistiky PcDrak MgA. Kateřiny Havelkové připravily žákyně ZŠ Pavla Lisého Hostomice: Nikola Hájková, Róza Jírová a Michaela Zárybnická. Layout: PcDrak, Noviny vycházejí měsíčně (někdy se to však nepodaří) elektronicky na www.zsplhostomice.cz, www. hostomice.cz, www.pcdrak.cz. Kontakt: tel.: 774 776 361, e-mail: khavelkova@pcdrak.cz Za pravopisné a jiné chyby redakce neručí. Jejich původcem je školní skřítek Šotek, který vymazává paměť žáků

a omezuje jejich schopnosti při písemkách a zkoušení!

Předkládáme vám příběh, který se může zrodit je v obrovské a ničím nespoutané fantazii dětí. Je o kráse,

o dobru a přátelství a také o životě ovlivněném tak všedními starostmi a šedými, mnohdy povrchními,

pravidly, že v něm zapomínáme nejen na to, co dělá lidi šťastnými, ale i na to, co je pro nás důležité.

stejně jako mnoho ostatních. Byl dál a dál, až tak

daleko, že se z myšlenek dětí téměř vypařil. Proto také

byly hlásky obou dívek jen tak tichounké, zněly skoro,

jako by jen listí na stromech šumělo jemným jarním

vánkem.

Obyvatelé Sardony si říkali Miniové, možná právě proto,

že byli hodně maličcí – prostě minilidi. Nebyli však

obyčejní. Byli to kouzelní človíčkové, kteří uměli

z neživého udělat živé. Měli úplně všechno z papíru,

domy, nábytek, stromy, zvířata i květiny. Jenže jak byl

jejich svět stále vzdálenější lidskému myšlení, tak se

také stále zmenšoval. Proto byli Miniové čím dál tím

smutnější a také šedivější. Ztráceli barvy stejně tak jako

lidé ztráceli čas na snění, fantazie a hry se svými dětmi.

„To je báječný nápad, ať si třeba prší celý den! My se

nudit stejně nebudeme,“ řekla vesele Rózka a začala

vystřihovat hrad. V tu chvíli se na obloze srazily mraky,

zaduněl hrom a místnost, kde si děvčata hrála, osvítil

blesk. Obě zavřela oči. A když je otevřela, všude bylo

slunce. Nebyla již ve svém pokojíku, ale venku. A před

nimi stál velký hrad, přesně takový, jaký si namalovaly,

jen byl o moc krásnější. Pokračování příště…

Pokračování příště