Podrobnosti jsou k dispozici na strance: http://www.cadpress.sk/psychotronika_sk.htm
O B S A H
O autorovi 8 1. PŘEDMLUVA AUTORA A ÚVOD 9
PŘEDMLUVA AUTORA 9 PSYCHOTRONIKA 10
ENERGOINFORMAČNÍ MEDICÍNA 12 2. ENERGOINFORMAČNÍ SYSTÉM ČLOVĚKA 14
ZÁKLADNÍ ÚDAJE 14 STRUKTURA EIS 19
FUNKCE EIS 22 3. PATOLOGIE EIS 27
VŠEOBECNÉ ÚDAJE 27 KVANTITATIVNÍ PATOLOGIE E I S 31 KVALITATIVNÍ PATOLOGIE E I S 36
4. ZÁKLADNÍ DIAGNOSTIKA A POSTUPY ÚPRAVY 39 ZÁKLADNÍ DIAGNOSTIKA EIS 39 ZÁKLADNÍ POSTUPY ÚPRAVY 47
5. VNĚJŠÍ VLIVY 52 VNĚJŠÍ ENERGOINFORMAČNÍ VLIVY 55
Uřknutí 56 Zaklínání 57 Očarování 62
Vyrobené očarování 63 Předělané očarování 75
Kletba 91 Zanechaná kletba 91 Vyslovená kletba 97
VNĚJŠÍ INFORMAČNÍ VLIVY 102 Prokletí 103
Přímé prokletí 104 Rodové prokletí 108
VNĚJŠÍ VLIVY SMÍŠENÉHO PŮVODU 113 Napojení 113
Vodorovné napojení 114 Šikmé napojení 119
6. KOMPLEXNÍ DESTABILIZACE EIS 124 7. VNITŘNÍ VLIVY 138
Autopunitivní program 139 Autodestruktivní program 144
8. VNITŘNÍ PROGRAMOVÁNÍ 150 9. SYNTÉZA A OČEKÁVÁNÍ 158
10. KRITIKA A ANTIKRITIKA 173
Úvodní slovo / recenze V současné době se neustále zvyšuje zájem o problematiku, kterou studuje psychotronika, jakož i o problematiku léčitelství a jiných způsobů diagnostiky a léčby, než nabízí současná školská medicína. Zájem o toto téma se pohybuje ve velmi širokém spektru od hledání senzací na jedné straně, přes prostou snahu být informovaný, až po odborný zájem na straně druhé. Vzrůstající poptávka stimuluje nabídku, a ta – bohužel – příliš neoplývá kvalitou a seriózností. Jen malý zlomek publikací s touto tematikou je skutečně smysluplných a tak odborně fundovaných, aby poučily a nezkreslovaly. O to více je tudíž třeba přivítat publikaci předního slovenského
lékaře, jednoho z nestorů akupunktury, psychotroniky a naturální medicíny, primáře MUDr. Teodora Rosinského, CSc.
Když jsme v roce 1984 založili první Sekci psychotroniky při tehdejší
Gerontologické společnosti SLS, byl MUDr. Rosinský členem jejího
výboru. A když se v r. 1985 konalo v Bratislavě první sympózium
Psychotronika a zdraví, které odstartovalo od té doby každoroční
odborné akce o psychotronice a naturální medicíně, jež měly tehdy
federální a později mezinárodní rozsah, byl autor této knížky jedním z
klíčových přednášejících. Přestože tyto akce už dávno změnily název
i obsah, zůstává MUDr. Rosinský nadále jedním z nejžádanějších
lektorů kurzů a tematických seminářů.
V předkládané publikaci autor zúročuje svoje mnohaleté osobní
poznatky a zkušenosti z této oblasti, jakož i své autorské zkušenosti z
jeho předchozích publikací. Obrací pozornost čtenářů a též široké
veřejnosti k málo známým, ale velmi závažným skutečnostem.
Především upozorňuje na úskalí práce s těmito energo-informačními
procesy, jejichž prostřednictvím lze i škodit a ubližovat. A to jednak
druhým lidem a jednak i sobě, a to bez ohledu na primární úmysl. To
je snad jedno z nejdůležitějších poučení z této knížky, neboť právě
toto nebezpečí je poměrně málo známo běžným zájemcům, ale i těm,
kdož jakýmkoliv způsobem bez náležitého vzdělání a morálního
zakotveni pracují s těmito technikami, a to nejen z komerčních
důvodů. Velmi fundovaný pohled zkušeného odborníka je proto
nanejvýš cenný a poučný.
Publikace je prezentována jako souhrn aktuálních poznatků o
problematice, které se autor věnuje celá desetiletí a která není ani ve
světové literatuře uceleným způsobem rozpracovaná. V úvodní části
obeznamuje autor čtenáře se základními pojmy, aby se postupně
propracoval ke speciálním postupům především u škodlivých vnějších
vlivů, které jsou nosným tématem této publikace. Tato problematika –
navzdory své závažnosti a frekventovanosti – nebyla totiž dosud
odpovídajícím způsobem rozpracována a nutno tudíž vysoce ocenit,
že se o ní dozvídáme od toho nejkompetentnějšího odborníka, jenž je
skutečným průkopníkem systematického studia škodlivých vnějších
vlivů, které jsou i prioritním předmětem zájmu psychotroniky. Zde se
mohou naplnit i jeho terminologické a normotvorné ambice.
Autor podrobně vysvětluje jednotlivé druhy těchto škodlivých vnějších
vlivů, jejich diagnostiku i – jak to sám nazývá − postupy úpravy.
Současně se na základě svých dlouholetých zkušeností pokouší
postulovat i základní teoretická paradigmata. Kniha obsahuje mnohé
velmi cenné, originální a poučné postřehy , návody a hodnocení pro
laiky i odborníky, a věcným a kritickým způsobem hodnotí úskalí a
rizika různých léčitelských aktivit. Závěrečná část je velmi fundovanou
apologetikou energoinformačních procesů. Samozřejmě, že tato
problematika představuje jen část energoinformační medicíny a tudíž
uvedená publikace zdaleka nepokrývá, a ani nemůže pokrýt, celý
okruh energoinformační medicíny, jež zahrnuje i jiné medicínské
okruhy diagnostiky, terapie, prevence a výzkumu a má jednoznačně
interdisciplinární charakter. Zřejmě v zájmu přiblížení tématu širšímu
okruhu čtenářů je zde pojem energoinformační medicína
zjednodušeně interpretován a poněkud zúžen, a ze stejných důvodů
se – pro odborníky − poněkud volněji zachází s fyzikálními pojmy i se
samotnou interpretací energoinformačních systémů organizmu.
Nutno vzít v potaz, že mnohá teoretická východiska energoinformační
medicíny nejsou jednoznačně akceptovaná ani odborníky z kruhů
energoinformační medicíny ani interdisciplinárně. Tato problematika
vyžaduje dlouholetý a systematický výzkum, který se na Slovensku
pomalu rozbíhá na odborných pracovištích, a seriózní odborná
výměna informací a koordinace výzkumných aktivit v oblasti
energoinformační medicíny se jen postupně iniciuje. O to více je třeba
ocenit jednak faktografickou hodnotu této publikace a jednak osobní
přínos autora do této problematiky. Významným je i přínos této práce
pro normotvorbu energoinformační medicíny.
Autor disponuje – kromě svých bohatých praktických zkušeností − i
mimořádně bohatou a rozsáhlou databází kasuistik (jednotlivých
klinických případů), což mu umožňuje aspoň z určitých aspektů
seriózně hodnotit a zevšeobecňovat. Knížka zapadá do celého
spektra úctyhodné a nesmírně záslužné práce prim. MUDr.
Rosinského v této oblasti, za kterou mu patří naše poděkování a
obdiv.
MUDr. G u s t á v S o l á r
MUDr. Rosinský je známá medicínská osobnost s níž jsme měl tu čest
se seznámit v souvislosti s akupunkturou a velice si vážím jeho přínosu pro
tento znovu objevovaný obor orientální medicíny. S potěšením zjišťuji, že
nás spojuje i další zájem o některé dosud nevysvětlené jevy. Sám jsem jako
student lékařské fakulty v Praze koncem šedesátých let participoval na
výzkumu, který organizoval profesor František Kahuda (někdejší ministr
školství a kultury), jenž tehdy stál v čele psychotronických výzkumů.
Soudím tudíž, že věci nejasné a (doposud) nevysvětlitelné nelze jen
mávnutím ruky odbývat a říkat, že neexistují a zavírat před nimi oči.
Ve stejné době vydal významný psychiatr a přednosta psychiatrické
kliniky v Praze profesor Vladimír Vondráček svou knihu Fantastické a
magické z hlediska psychiatrie, která se záhy stala bestsellerem. Zabývala se
totiž právě mnoha doposud opomíjenými, tak zvaně okrajovými jevy, které
se nepochybně staly, byly popsány, ale zůstaly nevysvětleny. Snažil se díky
svým encyklopedickým znalostem proniknout pod povrch věcí a střízlivě
hodnotit. Vzpomínám si, že krátce po promoci mne a kolegu Maršálka
požádala redakce Mladého světa, abychom se vydali po místech, kde v
poslední době zaznamenali podivné jevy, které popisovali jako řádění upíra.
Značně skeptičtí jsme se vydali na neuvěřitelně zajímavou cestu po jižní i
severní Moravě a šli po stopách jedné rodiny. Cesta nás zavedla až do obce
Ivanka na Slovensku, kde jsme celé záležitosti přišli „na kloub“, jednalo se
totiž o rodinu, kde matka byla postižená parafrenií, při níž dochází k
množství tělových halucinací, které sugestivně vysvětlovala okolí a vznikala
tak „folie a plusieur“… sdílené počitky ostatních byly vždy limitovány
společností matky. Právě tato událost mne utvrdila v tom, že je třeba všem
podobným případům věnovat zájem a snažit se jít za podstatou, i když se to
v mnoha případech nepovede.
Akupunkturou se zabývám již dvacet let a fascinuje mne, jak právě tato
dávná metoda, ověřena na stovkách generací, funguje i u složitých případů
moderní psychiatrie. Jde totiž o harmonizační, stimulující a regulující
systém, který je zcela neodvislý na víře či nevíře pacienta. Obvykle i skeptik
bývá překvapen, jak jeho tělo odpoví – a to má právě v té „hře na pravdu“,
kdy mu přesně označí jeho energetické předpoklady, příležitost si sám na
sobě ověřit, jaký je skutečný stav energetických zásob v jeho organismu.
Někdo si připadá, jako by po sezení z něho všechno „spadlo“ a cítí se jako
předtím, v období zdraví, jiný má pocit, jako by si dodal energii alkoholem,
a další je unavený nebo se mu chce spát… spektrum je široké a odpovídá
přesně stavu energetické regulace v organismu.
V poslední době tyto poznatky významně podporuje výzkum
stresového selhávání, kde se již mluví o několika systémech energie, přičemž
energie A je základní vitální energie, nutná pro základní přežití (trávení,
srdeční činnost atd.) a tato energie má vždy přednost před jinými, energie B
je energie důležitá pro psychické vědomí vlastní osoby, a energie C a D jsou
energie studijní a poznávací, pracovní a rekreační… a konečně ještě existuje
zvláštní energie E, která je v organismu zakódována a deliberuje se pouze v
okamžicích ohrožení života.
S tím souvisí neustálý výzkum mozku a jeho řídící funkce, kde je
překvapující i zjištění, že nám vládne nikoliv mozková kůra, ale staré etáže
mozku, který máme společný i s mnohem méně „důstojnými“ živočichy. Ty
rozhodují o našich reakcích! A stejně jako před desítkami tisíc let.
Moderní medicína se snaží oprostit od úzce specializovaného pohledu
na člověka a nemoc, a v mnoha případech se už snaží nahradit jej pohledem
celostním. Vytěsnit přístrojovou přetechnizovanost a doplnit ji přirozeným
kontaktem s nemocným. Právě v tom je psychiatrie ve výjimečném
postavení, protože musí s pacientem hovořit. Vzpomínám si na internistu,
kardiologa, profesora Herlese, který nám po státnici z interny prozradil
„tajemství medicíny“, říkal: „pacient není v nemocnici, protože by z toho
měl nějaký obzvláštní plezír, ale bojí se, nechce doktora naštvat tím, že se
nelepší jeho stav, a tak mu raději neřekne pravdu. Jestli chcete slyšet, co
skutečně cítí, nehledejte v chorobopisu, ale vezměte ho za ruku, jako byste
chtěli měřit plus. A pak tu ruku ‘zapomeňte pustit’“... Vrtěli jsme hlavami,
připadalo nám to velice jednouché, snad i primitivní… Ale všichni jsme si to
vzápětí v praxi vyzkoušeli! A ono to fungovalo! Jde totiž nejen o skvělé
laboratoře a fungující magnetické rezonance a komputerové tomografie – ale
i o komunikaci.
V knize MUDr. Rosinského se tak dotýkáme obou důležitých oblastí,
nevysvětlených jevů, označovaných za magické či sugestivní, a na druhé
straně i celkových či „celostních“ reakcí člověka.
Domnívám se, že je to nejen knížka, která si zasluhuje přečíst, ale která
by měla čtenáře i podnítit k zamyšlení nad problémy, které jsou mu
předloženy. Široký záběr zájmu i o věci, jež třeba nechápeme a kterým
nerozumíme, neumíme je dostatečně vysvětlit, vede k dalšímu zájmu a to
posunuje odedávna lidské poznání kupředu.
MUDr. J a n C i m i c k ý , CSc.
O autorovi
Autor této knihy, MUDr. Teodor Rosinský, CSc. (*26. 2. 1937), je známý
slovenský lékař-psychiatr (dlouholetý primář Psychiatrické nemocnice ve Velkém
Záluží, 1963-1997), filozof, polyglot a psychotronik, zakladatel energoinformační
medicíny a průkopník akupunktury na Slovensku.
Kromě vlastní práce lékaře se věnoval i pedagogické činnosti – až do r. 2005
vyučoval na Univerzitě Konstantína Filozofa v Nitře neurofyziologii a psychiatrii
pro psychology a sociální pracovníky, a organizoval (a nadále organizuje) kurzy
energoinformační medicíny pro lékaře v SR a v ČR, o které přednášel i v
Německu a Rakousku. Je stálým lektorem kurzů akupunktury, biodiagnostiky a
bioterapie pro lékaře, především homeopaty, a zastává různé funkce ve
výborech Společnosti akupunktury Slovenské lékařské společnosti a Lékařské
společnosti naturální medicíny.
Autor je i znalcem asijských léčebných metod, které měl možnost zkoumat v
zahraničí pod záštitou Slovenské lékařské společnosti (především při studijních
pobytech ve Vietnamu a Číně).
V r. 1962 navázal kontakt s tehdy už emeritním nestorem české akupunktury dr.
Karským a s dr. Umlaufem, působícím ve Vojenské nemocnici v Ružomberku,
jenž byl v té době jediným slovenským akupunkturistou, a v r. 1965 společně
založili československou Společnost akupunktury. Od té doby až dosud je
nepřetržitě členem všech výborů Společnosti akupunktury. Rovněž je lektorem
všech dosavadních kurzů akupunktury a pravidelně se aktivně zúčastňuje
psychiatrických vědecko-odborných akcí. Známe ho taktéž z mnohých diskusí o
této problematice v médiích, kde vždy věcně a fundovaně argumentoval v
dialozích s odpůrci této časti medicíny. Zúčastnil se aktivně všech kongresů
slovenské Lékařské společnosti naturální medicíny, kterou pomáhal zakládat a
jejímž je viceprezidentem.
V této souvislosti nutno zmínit i jeho geniální jazykové schopnosti, umožňující mu
přístup i k běžně nedostupným pramenům. Jeho vztah k jazykům, jichž aktivně
ovládá 16 a pasivně dalších několik desítek – včetně čínštiny, se projevil i v
zaměření jeho kandidátské práce z psychopatolingvistiky, kterou obhájil na
Fakultě všeobecného lékařství KU v Praze v r. 1968.
Jeho bohatá a plodná práce v medicíně byla oceněna i několika oficiálními
poctami. Je nositelem Guothovy medaile Ministerstva zdravotnictví SR, jakož i
bronzové, stříbrné i zlaté medaile Slovenské lékařské společnosti, a je čestným
členem České lékařské akupunkturistické společnosti.
Přes 50 let se věnuje bádání na poli psychotroniky. V r. 1967 stál u zrodu
Československé společnosti pro psychotronický výzkum. Je jedním ze
zakladatelů Světové asociace psychotronického výzkumu, která vznikla v Praze v
r. 1973, a spoluzakladatelem Slovenské psychotronické společnosti, která na
Slovensku působí už přes 20 let (od jejího vzniku byl jejím viceprezidentem, od r.
1996 zástavá funkci prezidenta SPS). Uvedená společnost pořádá od roku 1991
teoretické semináře pro zájemce o bioterapii, kde autor přednáší a obeznamuje
frekventanty s postupy energoinformační medicíny, jako součásti naturální
medicíny, která má ambici stát se doplňkem běžné medicíny.
MUDr. Teodor Rosinský se aktivně podílel na organizování všech odborných
seminářů o psychotronice, které se pravidelně konaly od r. 1985 pod názvem
Psychotronika a zdraví v Bratislavě a měly federální charakter, později kongresů
Psychotronica Slovaca. Byl členem výboru Sekce psychotroniky Gerontologické
společnosti SLS, jež vznikla v r. 1984, a od r. 1987 i členem výboru Sekce
psychotroniky SR ČSVTS.
V rámci své velmi bohaté publikační činnosti doma i v zahraničí je MUDr. Teodor
Rosinský též spoluautorem dvou slovenských učebnic akupunktury, publikačně je
aktivní i ve svém základním oboru – v psychiatrii, jakož i v přidružených
disciplínách. Kromě odborných publikací je i autorem titulů Bioterapie, příručka
pro léčitele (1991) a Člověk, bytí a umění (1993), jež se populární formou
zaobíraly tematikou, které je věnovaná tato kniha, prezentující nejnovější
poznatky o energoinformační medicíně a shrnující jeho celoživotní zkušenosti z
praxe léčitele.
1. PŘEDMLUVA AUTORA A ÚVOD
PŘEDMLUVA
Laskavé pozornosti čtenářů předkládám aktuální poznatky o problematice, které
se věnuji přes 50 let. Vycházím z vlastních pokusů, zkušeností a teoretických
zevšeobecnění, jen v minimálním rozsahu využívám poznatky z druhé ruky, vždy
však prověřené, a získané jen od osobně známých důvěryhodných odborníků. Ve
světové odborné literatuře jsem nenašel relevantní díla, která bych mohl použít
jako seriozní primární anebo sekundární zdroje poznatků, proto nemohu k
detailům základního tématu citovat žádné autory, jak je zvykem v odborném
pojednání.
Tato kniha není učebnicí pro postgraduální studium medicíny, je však jako
informační text využitelná pro frekventanty lékařských kurzů energoinformační
medicíny. Není ani příručkou pro léčitele anebo zájemce o praktické používání
zde uveřejněných poznatků; je však − jako informační text − využitelná pro
frekventanty teoretických seminářů o energoinformačních systémech.
Tato kniha má být souhrnem aktuálních poznatků o problematice, která se v
poslední době rychle vyvíjí v teorii i díky novým poznatkům kvantové fyziky.
Poznatky, které jsem prezentoval populárněji v knihách Bioterapie (1991) a
Člověk, bytie a umění (1993), jsou už zastarané a protože v posledních deseti
letech se musela změnit paradigma přístupu k problematice pod tlakem faktů,
které předcházející stoletá teorie už nedokázala vysvětlit, bylo potřebné
novelizovanou teorii i její praktické důsledky nově zpracovat. Nové pojetí teorie
vedlo k nutnosti vzdát se používání mnohých vžitých, ale teoreticky
nepodložených pojmů, a k nutnosti vytvoření souboru definovaných termínů,
které v této knize používám. Jejich použití kombinuji s nejnutnějšími odkazy na
staré termíny jen tam, kde by mohlo dojít k nedorozumění. Kromě informačních
má tedy tento text i terminologické, možná normotvorné ambice.
Množství literatury, časté reedice starších děl i bez uvedení skutečné doby vzniku
a především polobulvární časopisecké články a rozhovory, které se okrajově
dotýkají naší problematiky, jsou tak terminologicky i faktograficky překroucené, že
nemají kromě vzbuzování oprávněné kritiky žádnou poznávací hodnotu.
Neskromnou ambicí této knihy je vnést v intencích tematiky do věci jasno a dát
tak mediálním zprostředkovatelům informací o tomto tématu souhrn a vysvětlení
základních pojmů.
Fakt i pojem energoinformačního systému člověka existuje v užších i širších
souvislostech, v praktických vazbách i teoretických korelacích, je tedy vhodné
hned v úvodu o těch nejvýraznějších souvislostech a vazbách pohovořit.
CO JE TO PSYCHOTRONIKA
Pojem psychotronika jako označení pro novokonstituovaný odbor zkoumání
zavedl Francouz Fernand Clerc v r. 1955. Šlo mu o odlišení nového odboru od
parapsychologie − už tehdy zastaralé a kritizované, protože nový odbor aspiroval
při rozšíření předmětu zkoumání na modernější pojetí jevů každodenního života,
kterým se nevěnoval žádný z etablovaných vědních odborů. Název není šťastně
zvolený, ale tehdy se předpokládalo, že tyto jevy mají souvislosti s psychikou i
technikou, proto vymysleli název psychotronika. Zpočátku psychotroniku
definovali jako odbor zkoumání distančních jevů a korelací člověka a prostředí. S
rozšiřováním poznatků se definice odboru rozšiřovala a modifikovala.
Psychotronická výzkumná sdružení a společnosti, jakož i odborná pracoviště,
především ve vazbě na vysoké školy, se začaly zakládat stejně tak v USA jako v
SSSR. V tehdejší ČSSR jsme založili oficiální psychotronickou pracovní skupinu
v r. 1967 a v r. 1973 jsme uspořádali první světový kongres psychotroniky s více
než tisícovkou účastníků v Praze. Tam byla založena Mezinárodní asociace pro
psychotronický výzkum (IAPR) a ta uspořádala další světové kongresy postupně
v Paříži, Tokiu a Monte Carlu. U nás se vedle dvou psychotronických
výzkumných pracovišť v Praze, fungujících při vysokých školách jako samostatné
laboratoře, organizační a informační činnost etablovala na Slovensku.
Vědeckotechnická společnost (VTS) zřídila Komisi psychotroniky, která pořádala
konference a semináře a v r. 1983 uspořádala i 5. světový kongres psychotroniky
v Bratislavě za účasti téměř tří tisíc odborníků. Jednání probíhala celý týden v
mnohých sekcích v budově dnešního Istropolisu a přilehlého Domu techniky,
sborník referátů vyšel ve třech svazcích o více než 600 stranách. Od r. 1986
začala VTS organizovat pokračující semináře pro zájemce o hlubší poznání
výsledků zkoumání. V r. 1990, po zániku VTS, vznikla Slovenská psychotronická
společnost s členy i z ČR, kde taková společnost ani předtím nebyla, a na
Slovensku jsme organizovali zájemce z celé tehdejší republiky. SPS pořádá
pravidelně konference a seminářové běhy pro členy, vydává sborníky. Současná
definice psychotroniky hovoří, že je to odbor výzkumu energoinformačních jevů
spojených s energoinformačním systémem člověka v širších souvislostech.
Psychotronika je tedy odbor zkoumání speciálně definovaných jevů a
teoretického zobecnění výsledků zkoumání. Nemá žádné praktické výstupy.
Samotné zkoumané jevy jsou hmotné, energetické a informační podstaty,
nezaobírá se tedy přímo ani psychickými ani mimomateriálními oblastmi. Toto se
snažíme opakovaně zdůrazňovat, ale ani média ani kritici z řad odborníků v
jiných odborech to nechápou a buď psychotroniku prezentují jako nějakou
léčebnou metodu (k čemuž přispívají i rozliční amatérští léčitelé, kteří se sami
neoprávněně nazývají psychotroniky) anebo ji spojují s ezoterikou, okultizmem či
duchovními vědami, což všechno je zcela v rozporu s působností psychotroniky.
Vzhledem na zaměření zkoumání na energoinformační procesy a především na
energoinformační systém člověka je logické, že psychotronika kromě jiných
objektů a jevů zkoumá i děje, kterými se prakticky zaobírá energoinformační
medicína a to hlavně ve svojí lékařské formě, ale i tomu odpovídající praktiky
tradičních a lidových forem medicíny v různých kulturách v minulosti i
současnosti na celé planetě. Psychotronika tedy nezkoumá celou škálu
oficiálních ani tradičních či lidových léčitelských metodik, ale pouze ty, které se
kryjí s náplní energoinformační medicíny a k ní přidružené morfoenergetické
medicíny, avšak výlučně z teoretického hlediska. Nezkoumá tedy například
psychoterapeutické postupy, včetně hypnózy, což jí bývá také médii z
neinformovanosti připisováno.
CO JE TO ENERGOINFORMAČNÍ MEDICÍNA
Oficiální západní, akademická, školská, běžná a jinak různě nazývaná medicína
se postupně vyvinula od začátku novověku. Na východní polokouli naší planety
existovaly vysoce rozvinuté systémy tradiční medicíny, zachovaly se jednotlivé
lidové metody i na západní polokouli, historici odhalili existenci ucelených
tradičních medicínských systémů i u vyhynulých etnik. Poznávání těchto
rozličných přístupů k poznání, rozlišení a především léčení onemocnění ukázalo
určité základní principy a až překvapivou jednotnost v základním chápání zdraví
a choroby a jejich zákonitostí. Celistvost vnímání člověka a chápání choroby vždy
jako narušení organizmu vcelku a příčin onemocnění jako komplexu jevů, v nichž
hrají úlohu nejen případná aktuální příčina, ale i celkový stav organizmu, jeho
hygienické i stravovací návyky, soulad s prostředím a jeho změnami a to nejen
prostředím přírodním, ale i společenským, vzájemnými vztahy s jinými lidmi – to
všechno tyto tradiční a lidové medicínské představy zohledňovaly a zapracovaly
do svých diagnostických a léčebných postupů. Naproti tomu oficiální západní
medicína se sice vyvíjela poměrně rychle, osvojovala si výsledky přírodních a
technických věd, především chemie, a stále více se specializovala, současně
však ztrácela celistvost pohledu na chorého, koncentrovala se na chorobu a
nikoliv na chorého člověka. I když je integrační propojení obou medicínských
postojů možné a bylo by žádoucí v zájmu trpícího člověka, není o to zájem, ba
právě u vzdělaných pracovníků v medicíně lze sledovat sklon k pohrdání vším, co
nevzniklo v západní Evropě a v Americe, a aktivní nezájem poznat cokoliv jiného,
co překračuje horizont medicíny podle jeho ohraničení z 19. století.
Jako reakce na tento stav se v průběhu druhé polovice 19. století začali
izolované pokusy jednotlivců, kteří se seznámili i s jinými postoji k člověku a
nemoci, upozorňovat na nebezpečí ztráty kontaktu mezi lékařem a pacientem a
varovat před zaváděním postupů, které nejsou pro člověka tak šetrné jako
přírodní postupy tradičních medicín. Tyto snahy se v 20. století zesilnili a
přerostly v koncepce holistické, alternativní, komplementární a jiných
medicínských variant. Nedostatečné vymezení a roztříštěnost skupinek jejich
reprezentantů však vedly k snížení přesvědčivosti informací o správnosti
zvolených postupů. Reakcí na biomedicínský redukcionistický přístup, který
prakticky opanoval celý medicínský výzkum a pronikl i do praktické medicíny bylo
iniciování biopsychosociálního přístupu protagonisty především mezi psychiatry.
Logické odůvodnění tohoto přístupu (např. G. L. Engelem) našlo odezvu mezi
lékaři a takto nazvaný přístup k pojetí zdraví a choroby i vztahu mezi lékařem a
pacientem se proklamuje v současné medicíně, ale více proklamuje než opravdu
uskutečňuje. V našich podmínkách se etablovaly názory na potřebu
sjednoceného souboru diagnostických a léčebných postupů, založených na
využití přírodních a tedy člověkem jen v minimálním rozsahu modifikovaných
prostředků a postupů bez zbytečného chemického a fyzikálního zasahování do
organizmu. Proto se vytvořil pojem a náplň naturální medicíny. Do jejího rámce
by měly patřit i tradičně zakotvené postupy, jako je například akupunktura,
tradiční fytoterapie a dietoterapie, svou informační nealopatickou podstatou
charakterizovaná homeopatie, ale hlavně ty složky, které nejsou samostatně
etablované, jako právě zmíněné, a to energoinformační medicína,
morfoenergetická medicína a další.
Energoinformační medicína je vlastně praktickou aplikací teoretických poznatků
psychotroniky o energoinformačním systému a současně jej praktické zkušenosti
se širokým spektrem konkrétních případů narušení energoinformačního systému
člověka jsou Objektem zkoumání a teoretického zevšeobecnění psychotroniky.
Nejde však o úplné prolínání předmětu zkoumání psychotroniky a předmětu
kompetence energoinformační medicíny. Objekty zkoumání psychotroniky jsou i
jiné jevy nepatřící k medicíně a kompetence energoinformační medicíny zasahuje
i mimo samotné energoinformační systémy. Tato kniha je však zaměřena jen na
energoinformační systémy, proto z obou zmíněných odborů, teoretického i
praktického, budu informovat jen k tématu, i když samozřejmě i v potřebném
rozsahu o dalších souvislostech.
v ý ň a t e k / u k á z k y z k n i h y :
/... ... / Pro ilustraci uvádím netypický případ:
Manželé-intelektuálové udržovali dlouholeté přátelské kontakty s jiným podobným
manželským párem, i jejich děti školního věku si spolu hrávaly a navštěvovaly se. Tito
druzí manželé měli chatu na venkově, kde se obě rodiny často scházely. Jednou je opět
pozvali k návštěvě chaty, s tím, že jejich další přítel, kterého znali zběžně i pozvaní
manželé, by měl předvést něco mimořádného. Ukázalo se, že šlo o rozezvučení sady
tibetských mís s nějakými mantrami. Nic netušící manželé se najednou stali svědky
jakéhosi zasvěcovacího rituálu a až dodatečně pochopili, že jejich přátelé i ten další
známý byli členy nějakého společenství, které nebylo přímo buddhistické, ale nějakou
synkretickou sektou, a bez jejich souhlasu chtěli do toho zapojit i je. Manžel se vzepřel a
zůstal jen nezúčastněným pozorovatelem, paní se však podřídila rituálu ze zvědavosti,
včetně nějakých manipulací typu masáží od toho známého, dýchacích a jiných rituálů.
Hned potom u ní nastaly jisté vegetativní těžkosti, ale nepřipisovala tomu význam. Po
několika dnech se však všechno vystupňovalo, začaly stavy úzkosti, nespavosti a
prohlubovala se deprese, objevily se sebevražedné myšlenky a jednou skoro vyskočila z
okna, v poslední chvíli ji zachránil manžel. Psychofarmaka nezabrala, prošetření
skončilo jasným nálezem vodorovného napojení. Jelikož ona sama neměla zájem v
kontaktu s tou skupinou pokračovat, bylo možné učinit zákrok na zrušení napojení, což se
i stalo. Dostala velmi jasné a přísně instrukce ohledně zákazu jakékoliv i minimální
snahy o kontakt s kýmkoliv z té společnosti a odmítnutí jakékoliv jejich snahy o kontakt s
ní. Dodržovala to několik týdnů, oni se neozývali, věděli o jejím stavu a možná cítili
spoluzodpovědnost. Ona si však po čase vzpomenula, že jejich děti měly nějaké problémy
a tak celkem bez uvažování vytočila telefonní číslo té druhé paní a informovala se
ohledně jejích dětí, rozhovor samozřejmě pokračoval, zmínily i toho známého s
tibetskými mísami, dokonce se dohodly na střetnutí jejich dětí. Ještě v ten den se obnovily
problémy, nabraly akutní ráz a následujícího dne se opět objevilo sebevražedné nutkání,
které jakž-takž překonala, ale žádala zase pomoc, protože cítila, že by další nutkání už
nezvládla. Nález byl obnovený, jakoby pevnější, ale jelikož její postoj byl opět vůči oné
společnosti odmítavý, byl možný druhý zákrok. Po něm konečně pochopila, co je to
absolutní moratorium na kontakty, a stav zůstává normální už pár let.
/...../
Specifické varianty zaklínání v jiných kulturách: Sem lze zařadit mnohokrát popsanou, i
když mnohdy nekorektně, trestnou praktiku některých původních kmenů Austrálie, tzv.
ukázání kostí, což je vlastně kolektivní zaklínání vykonané po rozhodnutí soudního
tribunálu jako trest za závažný zločin dle jejich zvykového práva. V seriozní literatuře
není tento právně-trestní institut, prý vykonávaný občas i v současnosti, podrobněji
rozebrán a nebudu se jím blíže zaobírat, protože jsme se s konkrétním případem
poškození nesetkali (jelikož je prý na 100 % smrtelný, asi by se to ani nedalo). V
mnohých náboženstvích v Asii, Africe, Karibské oblasti i Oceánii jsou chrámy a
obdobné rituální posvátné místa chráněna před nevhodným chováním návštěvníků,
především cizinců, neboť domácí se tak svatokrádežně nechovají, a to tak, že strážci ví,
jak výtržníka potrestat právě použitím zaklínání. Podobně je nebezpečné z nevědomosti a
evropanské povýšenosti narušit lidové rituály a zvyky. O neblahých až smrtelných
následcích takového počínání Evropanů a Severoameričanů (typických svým zcela
neodůvodněným povýšenectvím vůči jiným kulturám) jsou k dispozici podrobné referáty
poškozených i terapeutů. Shodné případy jako je následující příklad hlásili i terapeuti ze
zahraničí, i se stejným výsledkem.
Příklad na ilustraci: Manželský pár z Německa byl na turistické cestě po jižní Asii,
kromě jiného navštívili i Malajsii. Tam v rámci potulek jen oni dva navštívili nějaký
chrám na venkově, kde vešli i do místnosti, kam neměli přístup kromě kněze ani
místní. Strážce chrámu je vyháněl a oni se tvářili, že tomu nerozumí, protože obsah té
svatyně byl zajímavý; strážce tedy zavolal kněze, asi kahunu, který se je snažil
vypoklonkovat, ale oni místo opuštění chrámu dokonce vzali do rukou nějaké sošky,
což vyvolalo hněv kahuny a ten prý vyslovil nějakou formuli a přitom ukazoval na ně.
Potom odešli a považovali to za žertovné zpestření namáhavé cesty. Po návratu domů,
asi pět dní po té příhodě propukly u obou bolesti v celém zažívacím traktu, se
zvracením, průjmy a teplotami. Přirozenou reakcí byla obava z nějaké infekce,
vyšetření to však neprokázala a běžná léčba infuzemi nepomáhala. V takovém stavu
požádala ta paní o pomoc. Výsledek diagnostiky byl jednoznačný, šlo o zaklínání
zhoubnějšího typu než je běžné v Evropě. Proto jsem kromě úpravného zákroku
doporučil paní, která pochopila, co vyvedli, i olitování činu. Její manžel však požádat
o pomoc odmítl s tím, že nevěří ani na zaklínání ani na jinou léčbu než v nemocnici.
Po dalších deseti dnech byla paní zdravá jen po zavodňovaní a vitamínech, její
manžel po 12 dnech od prvních příznaků zemřel na rozvrat metabolizmu. Oba byli ve
středních letech a předtím celkem zdraví.
Rozmanitost nálezů co do místa a složení zdrojů, situací a okolností, i s kuriózními
detaily demonstruji zde na vícero případech:
Jeden léčitel si všiml, že jeho blízcí příbuzní, manželé středního věku, začali trpět
rozličnými nakupenými chorobami. Ostatní členové rodiny, jejich děti ve školním věku
a s nimi žijící babička, však byli zdraví. Léčitel měl podezření na nějaké vnější vlivy,
jako příbuzným se jim však nesnažil pomoci i když ho o to žádali, a odkázal je na nás.
V té době právě probíhal pokračující kurz naturální medicíny pro lékaře a tak jsem
případ vybral na praktickou demonstraci diagnostiky před posluchači. Prošetření
zjistilo vliv z místa a lokalizace odhalila tři zdroje v zahradě u domu, v letní kuchyni a
v dřevníku. Překvapivě se přihlásil jeden z posluchačů, šlo o obvodního lékaře z oné
vesnice, který případ znal a nevěděl si s ním rady. Po dohodě potom šli spolu s tím
léčitelem prověřit na místo přítomnost určených lokalit nálezů. Bez problémů našli na
určeném místě v zahradě pod jednou větší okrasnou rostlinou zakopaný sáček s
typickým obsahem kostí a hřebíků, v dřevníku byl zdroj signalizován na úrovni
povrchu země, což je nezvyklé, ale našel se tam skutečně, položený pod velkým
špalkem na štípání dřeva. Třetí zdroj se signalizoval v letní kuchyni v souřadnicích
odpovídajících spodní skříňce starého příborníku. Tam však tito dva hledači nic
nenašli. Oba však znali metodiku lokalizační diagnostiky a na místě identifikovali jiné
místo zdroje − na zadní straně příborníku. Poté, co ho odsunuli od stěny, našli tam
zavěšený pytlík se sušenými rostlinami, nitkami a kůstkami. Když šli všechno spálit,
ozvala se babička, že ničí štěstí rodiny, protože ona dostala tyto věci, aby je
poukrývala, že jim přinesou štěstí a proto, když viděla co hledají, chtěla zachránit
aspoň jeden zdroj a přemístila ho v tom příborníku. Někdo tedy využil naivitu staré
paní k šikovnému a bezpracnému deponování zdrojů do blízkosti domu. Zlikvidovaly
se dříve než se jejich účinek projevil u dětí i samotné staré paní.
Rodina s dětmi se po nastěhovaní do čerstvě dostavěného, ale ještě nedokončeného
domu začala po pár měsících cítit špatně, nejprve onemocněli rodiče a potom i děti.
Při diagnostice byl zdroj s typickými následky a nálezy lokalizován na jednom místě
na dvoře. Domácí zjistili, že je tam ještě stále nezabetonovaná šachta vedoucí k
přívodovému a odpadovému vodnému potrubí. Vzhledem k přesné lokalizaci se do ní
podívali a našli zespodu mezi dvěma rourami, tedy shora nepostřehnutelně uloženou,
kouli toaletního papíru (nepoužitého), v níž byl v hadříku zabalený asi tucet nových
velkých hřebíků, namířených hroty na dům. Po likvidaci nálezu se zdravotní stav
všech upravil.
Stavební podnikatel se nastěhoval s rodinou do novostavby, kterou stavěla jeho firma.
Po třech měsících začaly u něj i manželky chorobné příznaky. Po neúspěšné běžné
léčbě hledal pomoc a zjistilo se očarování s lokalizací ve vnějším betonovém
schodišti. Dal ho hned rozbourat a našli tam zabetonovanou kovovou rourku,
vyplněnou známou směsou typických materiálů. Šlo tedy o zcela nový zdroj ukrytý
moderně.
Muž a jeho děti ve školním věku měli zdravotní problémy, manželka tvrdila, že je
zdravá. Prošetření zjistilo zdroj v příčné zdi mezi místnostmi. Po rozbourání určené
části zdi, asi metr nad podlahou, našli pod omítkou ve zdi v místě odstraněné půlcihly
tmavou směs cementu a zeminy s nasekanými kostmi a malými hřebíčky. Po
zlikvidovaní zdroje se stav postižených začal upravovat, přičemž manželka tehdy už
byla ve velmi špatném stavu, diagnostikovali jí zatajovanou a tedy neléčenou
gynekologickou formu rakoviny v infaustním stavu. Těsně před smrtí vyznala
manželovi, že o očarování věděla, udělal to její otec při stavbě domu s tím, že to mělo
podle něho působit jen na zetě, kterého nenáviděl i s celou jeho rodinou. Svoje
onemocnění brala jako trest za spolupachatelství. Na jejím pohřbu otec před všemi
přiznal co učinil a vzal na sebe vinu za smrt dcery. Její onkologické onemocnění však
zřejmě nezapříčinil jen samotný vliv z místa, mohl ho nanejvýš zkomplikovat.
Rodina v činžáku měla pro vnější vliv typické zdravotní problémy. Dodatečně si
vzpomněli, že tyto problémy začaly asi tři měsíce poté, co přistihli jejich uklizečku při
krádeži a propustili ji. Klíče od bytu jim však vrátila o něco později. Zdroj byl
lokalizován na úrovni podlahy v obýváku, předpoklad tedy byl, že je připevněn
zespodu koberce. Tam však nebyl nalezen ani při kompletním prozkoumání. Objevili
však, že je cosi nacpáno v milimetrových škvírách mezi parketami. Po vytrhání parket
v ploše asi půl metru čtvercového, podle lokalizačního signálu, našli mezi parkety
vtlačenou vazelínu s nadrobno posekanými kostmi. Po likvidaci parket i seškrabané
horní vrstvy podkladového betonu se jejich zdravotní stav upravil.
Manželé-lékaři v Německu s 12letou dcerou měli asi rok zdravotní problémy bez jasné
diagnózy navzdory množství vyšetření a konzultací s kolegy. Diagnostika zjistila
typický nález. Lokalizace zdroje na stěně v ložnici přesně odpovídala místu, kde měli
jako suvenýr zavěšený první pár bačkůrek své dcerky. Zpočátku matka odmítla pro ni
absurdní představu, že by tyto papučky mohly být nosičem zdroje. Když papučky
přece jen pozorněji prohlédli, našli v přední části jedné z nich, tedy na místě při
letmém pohledu nepostřehnutelném, zalepený papír s jejich příjmením a pod ním
kousek drátu omotaný nitkou. Šlo tedy o tradiční materiál na profesionální artefakt s
dosahem asi 4 metry, což odpovídalo místu postelí. To příjmení rodiny bylo asi
regionální zvyklostí. Po spálení oné papučky, neboť druhou si chtěla matka za každou
cenu ponechat, se v průběhu měsíce zdravotní stav všech tří upravil. Na spálení
dětské koženkové papučky prý spotřebovali asi 10 l petroleje, tak problematicky
hořela. Tím se dokázala správnost záměru likvidace celé papučky, i když matka
zpočátku souhlasila jen s likvidací toho nalepeného papírku a vlastního zdroje. Bylo
však nanejvýš pravděpodobné, že určité strukturální změny hmoty nastaly i v té
papučce a tudíž by se sice v případě jejího ponechání účinek působení asi zmenšil, ale
úplně neodstranil, což se potvrdilo právě těmi příznaky extrémně snížené hořlavosti,
uvedenému materiálu celkem neodpovídajícími.
Tato řada příkladů měla ukázat nejen šířku sortimentu nálezů zdrojů, ale i nutnost
individuální variability samotného diagnostikování a občas i úpravy zabezpečujícího
postupu.
Ještě bych uvedl dva případy onoho vnějšího vlivu, kde si shoda okolností zahrála ještě
složitější hru:
V rodině, tedy v jednom domě, měla zdravotní problémy jen jedna osoba – mladá
dcera majitele. Projevovaly se jako onemocnění štítné žlázy bez možnosti stanovit
přesnou diagnózu. Vzhledem k zmíněnému údaji jsme mohli předpokládat jiný
poddruh očarování, ale nález neadresnosti vlivu to vylučoval. Při práci s plánem se
však jev vysvětlil. Nenašel se žádný zdroj na dvoře, zjistil se jen dosah vlivu, jehož
zdroj byl vzdálen přes 20 metrů a zasahoval v oblouku přes malou předzahrádku do
jediné místnosti domu na vzdálenost maximálně jeden a půl metru. Přesně v tomto
místě dosahu měla poškozená postel. Zdroj ležel zřejmě přes ulici, asi v předzahrádce
protějších sousedů. Vzhledem k nedobrým sousedským vztahům – ani se nezdravili –
nebylo možné nějaké dorozumění o likvidaci zdroje, a samozřejmě ani prošetření
někoho z onoho protějšího domu, takže zůstalo jen jedno řešení – přestěhovat postel
na opačnou stranu místnosti spod předního okna, a zakázat domácím vstup na to
místo. Štítná žláza se upravila i laboratorně za pár týdnů.
V dalším případě šlo 16letého chlapce, který byl také postižen jako jediný z rodiny v
domě. Měl zjištěné nenormální hodnoty hypofyzárních hormonů bez vzájemných
souvislostí a vypadávání vlasů. Endokrinologové ani dermatologové nemohli pomoci.
Nález byl shodný jako při předcházejícím případě, ložisko však bylo asi velmi staré,
neboť mělo malý dosah – jen asi 5 metrů, a jelikož se nacházelo asi 4 metry od domu,
zasahovalo jen právě tu část domu, kde chlapec spával. Vyšetření se provádělo v
zimě, dvůr byl pod sněhem a na místě zdroje byl navíc betonový chodník. Chlapec
tedy zatím, než bylo možné zdroj vykopat, změnil aspoň umístění postele a jeho stav se
už upravoval. Sehnali si sbíječku, aby mohli odstranit z určeného místa beton, ale ke
všeobecnému překvapení byl beton, hrubý asi 15 cm, přesně nad místem zdroje tak
narušený, že ho rozbili několika ranami krumpáčem, ačkoliv hned vedle byl tak pevný,
že by i pneumatická sbíječka měla co dělat. Tento fenomén si nedokážeme vysvětlit.
Samotný zdroj ležící půl metru pod betonem byl už jen zbytkový, asi 80letý; železo
téměř jen ve formě rzi, vše ostatní kromě kostí zetlelé, kosti byly evidentně lidské. Po
likvidaci nálezu v ohni se chlapec rychle uzdravil, vlasy mu dorostly.
Avizované samostatné pojednání o tomto poddruhu vnějšího vlivu s odchylkami a
zvláštnostmi v jednotlivých importovaných případech lze ještě rozdělit na několik
podskupin, k nimž uvedu vždy po jednom příkladu. Nejméně odlišný je vlastně
profesionálně předělaný zdroj neodlišující se od našich zvyklostí, ale jednak jednoznačně
motivovaný konkurenčním bojem a jednak zahraniční provenience.
Případ pro ilustraci: Muž středního věku, vedoucí pracovník slovenské pobočky
nadnárodní obchodní společnosti měl díky výborným manažerským výsledkům
postoupit na vyšší funkci v zahraničním ústředí společnosti po odchodu aktuálního
šéfa do důchodu. O toto místo měl však zájem i zástupce odcházejícího šéfa, jenž se
prý opakovaně vyjádřil, že nedopustí, aby ho přeskočil nějaký přivandrovalec z
Východu. Osobně se znali, nebyli však v nějakých bližších vztazích, proto byl náš
pacient překvapen, když mu dotyčný konkurent přišel osobně poblahopřát k jeho
neokrouhlým narozeninám a přinesl mu láhev nějakého drahého koňaku. Láhev si
pacient vzal domů, neotevřel ji, měl ji však odloženou s jinými lihovinami v pokoji. Asi
po třech měsících u něho začaly − z plného zdraví − typické a v jiných případech
zmíněné kombinované tělesné problémy s nejistými, odchylnými laboratorními nálezy,
hematologickými i biochemickými, a navíc rozkolísaným krevním tlakem. Běžná
symptomatika nezabírala. Identifikace poddruhu vlivu i té láhve jako zdroje měla
běžný průběh – nebývá zvykem, aby někdo předem, i navzdory informovanosti o
podstatě tohoto poddruhu očarování, identifikoval či aspoň podezříval nějaký
předmět, a pokud ano, pak obyčejně podezřívá něco, co se jako zdroj neukáže, avšak
po identifikaci skutečného zdroje se mu ihned vynoří celý zapomenutý děj a
souvislosti spjaté s daným předmětem. To se odehrálo i v tomto případě, dotyčný si
hned dal dohromady konkurenční situaci atd. Spálil se i koňak – nechtěl hořet sám,
museli ho smíchat s benzínem; opálila se i láhev, kterou oheň úplně zdeformoval.
Všechno se upravilo. On však nakonec, poučen metodami pánů z ústředí, tu vysokou
funkci nepřijal, takže to konkurentovi to vyšlo. S hrůzou si však představil, co by se
asi stalo, kdyby byl z toho koňaku pil. To nevíme, ale než by ho byl zmetabolizoval,
asi by to bylo velmi nebezpečné.
Následuje varianta, při které je aspoň hned známý pachatel i čas, byť jeho schopnost
rychlého předělání hmoty zůstává skrytou, je specifická, i když není už také ojedinělá.
Případ pro ilustraci: Mladá vysokoškolačka byla jeden rok na zahraničním studiu v
Moskvě. Tam měli studenti přímo v areálu univerzity jednu kavárničku, kde se
scházeli s mladšími učiteli. Ona tam chodívala zřídka, ale krátce před ukončením
pobytu v Moskvě se tam dala zlákat na takovou rozlučkovou party. Občas tam
navzdory akademické půdě chodívala jedna místní Rómka a za rubl hádala z dlaně.
Právě když tam bylo toto děvče, přišla a kromě jiných vyzvala i naši dívku, aby si dala
hádat. Spolužáci ji hecovali, aby tak udělala, že se aspoň dozví, co ji čeká po návratu
domů. Brala to jako recesi, a dala si tedy na ruku rublovou bankovku, ta hadačka ji z
její dlaně stáhla, chytila její ruku a vykládala běžné fráze o štěstí a rodině.
Bezprostředně potom si však děvče všimlo, že mu chybí na ruce zlatý prsten s
rubínovým očkem, který tam určitě předtím měla. Vykřikla a ta hadačka se v mžiku
snažila utéci, ale všiml si toho jeden asistent a zastavil ji. Přinutili ji, aby prsten
vrátila. Udělala to s nějakým nenávistným zamumláním tak, že prsten vytáhla z kapsy
v některé spodní sukni a hodila ho na zem. Než ho někdo v tom zmatku zdvihl, utekla.
Při pádu na zem se z očka odštípl malý kousek, proto ho děvče více nenosilo. Na toto
všechno si však studentka vzpomenula až po odhalení zdroje problémů, které se u ní
objevily asi dva měsíce po návratu z Moskvy, a to jako stav podobný začínající
leukémii s podezřelým krevním obrazem a typickými příznaky slabosti atd. Jako zdroj
byl lokalizován ten prsten odložený doma ve skříňce. Po jeho přepálení se během pár
týdnů krevní obraz i příznaky upravily a bralo se to oficiálně medicínsky jako imunitní
reakce na změnu místa s neurotickou reakcí.
Případy, které jsme po opakovaném výskytu nazvali nepřímou adresností, se odlišovaly i
profesionalitou respektive neprofesionalitou původu a dalšími specifiky. V
konkurenčním boji a s ním spojených podnikatelských machinacích je pro zadavatele
zřejmě výhodné, když si dá předělat (upravit) nenápadné drobné užitkové předměty,
které může darovat v rámci přátelsky podbarvených obchodních styků, aniž by musel
předem určovat adresáta. To je jedna varianta, která se u nás objevuje od začátku století.
Případ pro ilustraci: Manželka podnikatele požádala o pomoc poté, co měla už několik
týdnů zdravotní problémy dýchací i trávicí s typickými zmíněnými charakteristikami.
Při diagnostice a lokalizaci zdroje se ještě nedalo tušit, že jde o takovýto, tehdy ještě
nezvyklý případ. Jako zdroj byla identifikována malá šperkovnice ze dřeva, ozdobená
a uvnitř vystlaná sametem. Nedostala ji však jako dárek ona, nýbrž její manžel a to od
obchodního partnera z Ukrajiny při uzavření smlouvy. Dárce prý zvlášť poznamenal,
že je na odložení manžetových knoflíků. Jelikož manžel té paní žádné manžetové
knoflíky nepoužíval a neměl, dal šperkovnici manželce. Ta ji zpočátku odložila
prázdnou. Po několika týdnech se zjistilo, že onen partner z Ukrajiny je podvodník,
který okradl zdejší firmu o značnou částku, jeho firma neexistuje a on sám používal
falešné doklady. Jediné, co po něm zůstalo, byla ta šperkovnice. Někdy v době, kdy se
na ten podvod přišlo, si do ní paní odložila náušnice. Asi po dvou měsících začaly její
problémy. Po spálení šperkovnice se stav upravil. Podstatu případu i po konfrontaci s
pozdějšími podobnými případy chápeme tak, že tyto věcičky, profesionálně předělané
zřejmě šikovnějšími mistry než jsou u nás, se aktivují vůči konkrétní osobě až tehdy,
začne-li je používat, tedy jako v tomto případě, dá tam něco, co nosí na těle. Z tohoto
aspektu bylo srozumitelné, proč onen dárce zmínil právě manžetové knoflíčky, což
znamená skryté nabádání na použití dárku tím mužem. Kdyby dotyčný začal dárek
používat − podle očekávání dárce − hned po jeho obdržení, v době, kdy se přišlo na
podvod, byl by měl tehdy takové zdravotní problémy, že by mu dlouhodobě nedovolily
zaobírat se tím podvodem.
Pravděpodobně shodná motivace byla v pozadí případu, který byl v naší praxi ojedinělý
a svou bizarností skutečně výjimečný. Ukazuje na rozmanitost přesahující i bujnou
fantasii spisovatele, a i když z jednoho případu nelze dělat žádné zevšeobecnění, uvádím
ho jako příklad:
Manželé v diplomatických službách byli 8 let v jedné jihoamerické republice. Během
toho pobytu v 80. letech se manželka věnovala sbírání původního indiánského umění,
především malých sošek, figurek lidí i starých božstev z rozličných materiálů,
starožitných i současné ruční výroby. Nasbírala jich asi 200 kusů a naplnili jimi celý
velký kufr, a tak si je i dovezli po ukončení pobytu na Slovensko. Jako diplomati
bydleli předtím ve služebním bytě ministerstva a takový zařízený byt jim dali zase k
dispozici i po návratu. Kufr se soškami zůstal zavřený, nebylo je kde rozestavět. Jen
několik měsíců po návratu začaly nejprve u manželky, později i u manžela rozličné
tělesné problémy. Ona byla i předtím neurotická, takže svoje příznaky zpočátku brala
jako adaptační problémy spojené s chladnějším klimatem, ale když se problémy
objektivizovaly na štítné žláze i jinak endokrinologicky, a když potíže začaly i u
manžela, hledali pomoc a tak se dostali k dobrému známému, jenž se zaobíral touto
problematikou i prakticky vedle své řídící funkce, a ten na jejich žádost zjistil, že jsou
oba pod vlivem nějakého zdroje, který však neuměl určit, neboť nešlo o nic obvyklého.
Prošetření zjistilo vlivy na obou (což bývá při adresných vlivech samozřejmě jen
zřídka a každý má tehdy ten „svůj“ zdroj nezávisle na druhém), přičemž adresnost
anebo neadresnost nevycházela jednoznačně. Lokalizace přinesla další překvapení.
Zdroje se signalizovaly dva a šlo o obyčejné masově vyrobené reprodukce Panny
Marie a Ježíše, které si paní koupila hned po návratu, protože na ambasádě nemohli
mít nic podobného v bytě a chybělo jí to. Nález byl naprosto absurdní, takže jsme
hledali dále. Při zcela jiných uspořádáních případů a jiných druzích vnějších či jiných
vlivů jsme občas narazili na fenomén odrazu, kdy se nějaký lokalizovatelný vliv úplně
mechanicky odrážel od zrcadel anebo jiných podobných ploch či zvláštních tvarů,
samozřejmě tam vždy šlo o jevy fyzikální a nikoli o očarování. Metodika sledování
zdroje takového signálu před jeho odražením se tedy zkusila také zde a ukázalo se, že
tyto obrázky – nezasklené, takže nešlo o žádný opticky vysvětlitelný odraz – skutečně
jakoby zesilovaly a odrážely přicházející signál směrem na manželské postele, oproti
nimž byly na stěně zavěšené, přičemž odražený signál přicházel spod postele. Až
potom jsme se dozvěděli, že ten kufr se soškami mají odložený pod postelí a tedy
vlastní vliv vychází z kufru. Sošky měli už dávno na ambasádě, kde nic nevyvolaly,
identifikovat tu jednu či více problematických sošek mezi dvěma stovkami by bylo
distančně obtížné, takže jsme to nechali jako poslední možnost a uvažovalo se, proč se
tu spustil ten odraz a co je takového na těch obrazech, aby mohly být
zprostředkovatelem odrazu anebo vzbuzovatelem probuzené aktivity některé sošky.
Konečný verdikt zněl: jelikož kufr není kam dát a nechtějí se jeho obsahu zbavit ani za
cenu choroby, třeba přesunout ty obrázky do druhé místnosti. Zjistili jsme, že dosah
působení sošek je okolo 5 metrů, takže se obrázky přenesly do druhé místnosti nad
tuto vzdálenost. Experiment vyšel, problémy pominuly. Bylo tedy jasné, že některá
soška je tvůrcem tak předělaná, aby se aktivovala křesťanskou symbolikou. Byla to
samozřejmě hypotéza, ale protože problémy pominuly, více jsme nemohli
experimentovat. Asi po dvou letech se však tito manželé ozvali znovu, problémy se
vrátily. Mezitím se přestěhovali do jiného bytu, ale kufr se soškami zůstal i tam pod
postelí, žádné křesťanské symboly však v ložnici neměli. Nová diagnostika, nová
lokalizace, stejný nález – v kufru se zase něco aktivovalo, místo odrazu však bylo
jiným směrem a ve výšce okolo 60-70 cm nad podlahou přes 4 metry od kufru. Na
určeném místě měli ve vedlejší místnosti na stolku položený bronzový křížek v
podstavci, koupený a tam umístěný asi dva měsíce před začátkem nové vlny problémů.
Hypotéza se potvrdila, přesun křížku na druhou stranu místnosti, do vzdálenosti nad 6
metrů od kufru, znamenal zase úpravu problémů. Tady by bylo na místě říci pro
odbornou knížku nevhodné heslo „Kdo to nezažil, neuvěří“.
KRITIKA A ANTIKRITIKA
V průběhu mnohých let jsme při publikovaní částečných teoretických poznatků anebo faktů z problematiky EIS zakusili přímo či nepřímo více kritických postojů, z nichž byly některé, především ze strany fyziků, oprávněné – a v dalším jsme takovéto podněty využili na změnu paradigmatu teoretických východisek – ale bylo dost i takových kritických vyjádření, která se ukázala jako pouhý produkt nedostatečných vědomostí o problematice, a to jednak z pozic materialistické vědy a redukcionistické medicíny, jednak ze strany rozličných ideologických seskupení. Považuji proto za vhodné ve formě kritických poznámek a odpovědí na ně předejít zbytečným nedorozuměním, která vlastně už v různých situacích odzněla a bylo by záhodno, aby se neopakovala znovu a znovu kvůli nedostatku informací.
Kritika: Celá teorie je vyspekulovaná a nemá oporu v současné fyzice.
Antikritika: I když při postupném vytváření teoretického zevšeobecnění
jevů, které jsou v praxi dávno známé, ale jejich interpretace osciluje mezi
fantazií a popíráním, jsou nutné i některé myšlenkové experimenty, nejde o
spekulace, nýbrž o tvořivé racionální postupy. Fyzika se rychle vyvíjí a
přichází stále s novými poznatky, jež mnohdy předcházející koncepce
doplňují anebo dokonce vyvracejí. Hovořit o současné fyzice při takové její
dynamice je nepřesné. Mnohé naše hypotézy (zdůrazňuji, že nikdy nešlo o
tvrzení na úrovni fyzikálních faktů) však velmi dobře zapadají do některých
nových poznatků kvantové fyziky. Posouzení je však věcí fyziky, což je v
budoucnosti možné. Je však možné i to, že budoucí poznání zkoriguje
současné naše hypotézy i fyzikální poznatky. Korektní je však to, že pokud
fyzika (navzdory přáním některých redukcionistických fyziků) nezůstává
stát na dosud získaných poznatcích, nemůže ani psychotronika jako
teoretický obor dogmaticky uplívat na dosavadních poznatcích. Ty
vycházejí z faktů, jimiž bohatě oplývá energoinformační medicína, a které
je nutné vysvětlit.
Kritika: Z hlediska medicíny všechny alternativní metody odporují
modernímu principu medicíny založené na důkazech a nemají v seriozní
lékařské praxi místo.
Antikritika: Takovéto rigorózní tvrzení bývá časté a proto je třeba odpovídat
postupně na všechny jeho prvky. Neznámo z čího podnětu pojem
alternativní medicíny či alternativních metod vznikl, prostě je nějaké roky
zde. Možná to první použivatel bral doslovně a předpokládal, že nějaké jím
vyvinuté metody jsou alternativou –ve smyslu: buď běžná medicína anebo
jeho postupy, žádná spolupráce – a tedy něčím jiným, podobně jako se nyní
používá pojem alternativní zdroje energie. Mnohé postupy, zastřešované
názvem naturální medicína podle slovenského konceptu, včetně
energoinformační medicíny, nemohou a nemíní být nějakou alternativou.
Jednak plně respektují všechny principy a výsledky běžné akademické
medicíny, jednak svoje postupy používají tam, kde běžná medicína nemá
úspěchy; kde nedokáže kvůli specificitě svých metodik diagnosticky
zachytit ta fakta, jež v podstatě znemožňují efekt léčby běžnými postupy
anebo tyto postupy běžné medicíny mají takové riziko nežádoucích účinků,
že je nutné použít postupy bez takového rizika a se stejným potenciálním
efektem. Konkrétně problematika EIS v prezentovaných širokých
souvislostech je připravená na úplnou integraci do jediné medicíny, ne jako
alternativa, nýbrž jako její součást, což už někteří lékaři bez zbytečné
publicity i v praxi aplikují pro dobro pacientů.
Idea medicíny založené na důkazech (z USA jako evidence based medicine)
vycházela z nutnosti odborně podloženého prověřování účinnosti a
bezpečnosti léků, chrlených mnohými farmaceutickými firmami a nevhodně
zkoušených a prezentovaných. Proto se klade důraz na dvojité slepé,
placebem kontrolované zkoušení, rozsáhlé metaanalýzy a široké statistické
vyhodnocení. Zakrátko po rozběhnutí takových projektů se však ozvali i
kritici, jednak proto, že tak se nedají vyhodnocovat mnohé jiné léčebné
postupy, kde nelze použít placebo ani dvojité slepé postupy, například
psychoterapie, chirurgické zákroky anebo i energoinformační zákroky,
jednak proto, že tyto novouznávané přístupy neberou vůbec do úvahy
výchozí individuální situaci osobnosti a anamnézy pacienta, a tak jsou
soubory pacientů zcela nesourodé a proto i celkové výsledky vlastně
nedostatečně podložené. Energoinformační medicína, shodně jako zmíněné
jiné léčebné postupy, celkem logicky nemůže být prověřovaná dvojitými
slepými zkouškami ani z hlediska metodiky, ani etiky, je však neustále
prověřovaná praktickými zkouškami.
Lékaři, kteří se zúčastnili kurzů a seminářů o této tematice, i když se tam
někteří přihlásili jen ze zvědavosti, po absolvování pochopili souvislosti,
mnozí si to začali prakticky zkoušet a někteří tyto postupy integrovali do
svojí praxe v různých oborech klinické medicíny. Ti, kteří se ještě
neodvážili sami v tom prakticky něco dělat, si osvojili aspoň diagnostiku a
zjištěné případy posouvají kolegům, praktikujícím i léčebné postupy.
Výsledky utvrzují všechny v potřebě pokračovat. Zprávy o tom se mezi
lékaři šíří a o školící akce je stále dost zájemců, i když je školení relativně
dlouhodobé a namáhavé kvůli nutnosti naladit se na jiný způsob
medicínského myšlení. Slovensko, a přes nás i Česko, tak má podle
vyjádření odborníků z EU prvenství v obohacení medicíny o další potřebný
rozměr.
Kritika je zřejmě založena na bázi psychologických zábran přijetí něčeho,
co nezodpovídá hrubě materialistickým tradicím staré západní medicíny a
