+ All Categories
Home > Documents > Esprit 05-06 2012

Esprit 05-06 2012

Date post: 21-Mar-2016
Category:
Upload: ceska-asociace-pro-psychicke-zdravi
View: 220 times
Download: 1 times
Share this document with a friend
Description:
časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné
20
ESPRIT ZDARMA časopis pro všechny , kterým duševní strasti nejsou lhostejné 5–6 2012 Smrt z rukou neléčených schizofreniků (3) | S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny (4) Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním (8) | Soteria léčí klidem a bezpečím (10) Průběh léčby v Soterii Berne (11) | Blázníš ve škole? No a! (13) | Manuela a její bláznivě lidský projekt (15) Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět (17) Bruno Montpied: Le Bonnet d‘âne TÉMA: Podoby Péče o duševně nemocné
Transcript
Page 1: Esprit 05-06 2012

1esprit zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

5–62012

Smrt z rukou neléčených schizofreniků (3) | S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny (4) Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním (8) | Soteria léčí klidem a bezpečím (10) Průběh léčby v Soterii Berne (11) | Blázníš ve škole? No a! (13) | Manuela a její bláznivě lidský projekt (15) Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět (17)

B

runo

Mon

tpie

d: L

e Bon

net d

‘âne

1ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACE

téma:

Podoby Péče o duševně nemocné

Page 2: Esprit 05-06 2012

2 zprávy z čapz

Vážení čtenáři,

v tomto čísle Espritu věnujeme pozornost různým podobám péče o duševně nemocné. Nechceme jen kritizovat nedostatky zdejšího systému psychiatrické péče, ale také upozorňovat na inspirativní příklady – domácí i zahraniční.

O projektu Soteria jsem se dozvěděl před desítkami let a už tehdy mě zaujal alternativním přístupem k lidem v akutním psychotickém stavu. Lidská přítomnost a lidský přístup nahrazují pacientům na malém lůžkovém oddělení vysoké dávky léků. Tento projekt reprezentuje především švýcarský profesor Luc Ciompi.

Před pár měsíci přijal prof. Ciompi moje pozvání do Prahy na dvoudenní seminář v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov. Bylo fantastické slyšet 82letého pána nadšeně hovořit o Soteria projektu. Nedávno jsme se s kolegyní vnutili na návštěvu tohoto zařízení v Bernu. V hezkém domku uprostřed zeleně jsme hovořili se členy týmu i s ředitelem, poznali jsme i pacienty procházející psychotickou krizí, hráli s nimi ping pong, uklízeli atd.

Zážitků a podnětných nápadů máme spoustu, ale nejsilněji na mě zapůsobily tři věci: První – na začátku návštěvy Soterie jsme měli problém rozeznat, kdo je pacient a kdo patří do týmu. Druhá – základní tým tvoří psychiatrické sestry, učitelka, psycholog a psychiatři jsou zde respektováni jen jako odborní konzultanti. Třetí – všichni obyvatelé Soteria domu vypadali šťastně.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Začátkem května se z iniciativy Mise pro duševní zdraví poprvé sešla sku-pina zástupců neziskových orga-

nizací a odborníků z oblasti psychiatrické péče, aby projednala možnosti transforma-ce nevyhovujícího systému psychiatrické péče v ČR.

Neutěšená situaci v oblasti péče o lidi s duševním onemocněním vyžaduje podle představitelů pacientských a rodičovských organizací i podle názoru řady odborníků urychlenou transformaci systému psychiat-rické péče v České republice. Shodují se na tom jak zástupci sítí komunitních (zdravot-ních i sociálních) služeb pro lidi s dušev-ním onemocněním, sdružených v organiza-cích Fokus, Asociace komunitních služeb,

Skupina pro transformaci systému psychiatrické péčeAsociace denních stacionářů a krizových center, tak představitelé pacientských a ro-dičovských organizací zapojených do své-pomocného hnutí Mise pro duševní zdraví (Kolumbus, Sympathea, OSPDN, Česká asociace pro psychické zdraví, Vida, Green Doors, Andělská křídla).

Výsledkem jejich prvního společné-ho jednání, které se uskutečnilo 3. května v Café Theraphy (ve Školské ulici na Pra-ze 1), bylo vytvoření platformy pro trans-formaci systému psychiatrické péče v ČR. „Především praxe psychiatrických léčeben s velkým podílem chronicky nemocných pacientů je v rozporu se zásadami moderní psychiatrické péče. Řešení vidíme v zahájení procesu deinstitucionalizace, který proběhl

nebo ještě probíhá ve většině západních zemí,“ říká prezident České asociace pro psychické zdraví MUDr. Martin Jarolímek. Česká republika však podle něj (navzdory přijatým mezinárodním závazkům) zahájení transformace dlouhodobě odkládá. „V led-nu 2005 se Česká republika zavázala plnit závěry Evropské konference ministrů zdra-votnictví k otázkám duševního zdraví v Hel-sinkách prostřednictvím Akčního plánu du-ševního zdraví pro Evropu. V roce 2008 na tuto helsinskou deklaraci navázal European Pact for Mental Health and Wellbeing,“ uvá-dí Martin Jarolímek s tím, že transformač-ní skupina usiluje o co nejrychlejší zahájení procesu deinstitucionalizace, který je v sou-ladu s přijatými dokumenty. –ga–

Č eská asociace pro psychické zdraví za-hájila v květnu projekt Pracovní a so-ciální integrace klientů Terapeutic-

ké komunity Mýto. Projekt, jehož součástí je i profesionálně vedený motivační a vzdělávací program, umožní devíti mladým lidem s váž-ným duševním onemocněním, aby si od za-čátku srpna vyzkoušeli každodenní „chození do práce“. „Samozřejmě nebudou pracovat

Klienti TK Mýto začnou od srpna chodit do práce osm hodin denně pět dní v týdnu. Klienti bu-dou zaměstnáni pouze na čtvrtinový úvazek, takže jejich zapojení do pracovních aktivit nepřesáhne čas, který je v komunitě vyme-zen pro pracovní rehabilitaci,“ říká ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek s tím, že vzděláva-cí a motivační program je jedna součást pro-jektu a zaměstnávání druhá, obě poběží pa-ralelně po dobu osmi měsíců. Vzdělávacího

programu, který je zaměřen především na budoucnost (jak sepsat CV, motivační dopis, jak vystupovat u pohovoru, atd.) se zúčastní všichni klienti terapeutické komunity.

Projekt je financován Evropským sociál-ním fondem v rámci operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Tréninková pracovní místa pro klienty komunity připra-vuje partner projektu – Městský úřad Mýto.

Page 3: Esprit 05-06 2012

3zprávy z čapz

V letošním roce už došlo k několi-ka podobným útokům, při nichž umírali lidé. Ve Frýdku-Místku zabila žena trpící schizofrenií rok

a půl starou holčičku a pobodala její babičku. V Otrokovicích zastřelil příslušník zásahové jednotky schizofrenika ozbrojeného sekerou, který se zabarikádoval ve svém pokoji a brá-nil se nedobrovolné hospitalizaci. Na agresi způsobenou psychickou chorobou a stra-chem zareagoval policista smrtícími výstřely.

Společným jmenovatelem těchto a nej-méně dvou dalších útoků, které naštěstí ne-skončily smrtí, byl špatný zdravotní stav ne-dostatečně léčených psychotiků.

O nenapravitelných tragédiích z 13. června informovala média (TV Nova, server iDnes.cz) ve zprávách, které obra-cejí oprávněné rozhořčení veřejnosti proti „vraždícím schizofrenikům“. Je to zřejmé i z titulků: „Schizofrenici útočili na rodiče lahví, tyčí a bodákem. Přiznali se.“ „Kvůli třem vraždám obvinila policie dva schizo-freniky, putovali do vazby“ (iDnes.cz).

Zatímco iDnes.cz označuje útočníky pouze křestním jménem a iniciálou příjme-ní, TV Nova uvádí plná jména „vrahů“. Na-místo hledání příčin tragédie zdůrazňují au-toři zpráv morbidní detaily obou strašlivých událostí. Ve zprávě zveřejněné na iDnes.cz se dočteme, že dvaačtyřicetiletý muž zaútočil lahví od piva na svou šestašedesátiletou mat-ku, která hlídala dvě děti. Jedno odvedla pryč, ale „rozlícený agresor popadl asi metr a půl dlouhou dřevěnou tyč a ubil s ní šestiletého

Smrt z rukou neléčených schizofreniků

chlapce, kterého žena nestačila odvést. Pak utekl a skryl se v chatce místního koupaliště,“ napsali autoři zprávy.

Drastický obraz vraždících šílenců si ne-informovaný čtenář a divák zákonitě pro-mítne na všechny vážně duševně nemocné. V diskusi k článkům na iDnes.cz se objevil názor, že pokud „není možno všechny schi-zofreniky držet pod zámkem“ a tím „společ-nost ochránit před definovanými potenci-álními vrahy, bude nutno uzákonit legální možnost tyto osoby střílet.“ Většina diskutu-jících s tím sice nesouhlasila, ale k tomu, aby si vytvořili civilizovanější názor, jim zveřejně-né články potřebné informace nenabídly.

Nenajdou je bohužel ani v článku „Není možné držet všechny schizofreniky

v léčebnách, říkají odborníci“, uveřejněném na iDnes.cz 15. června. Podle citovaného odborníka – viceprezidenta České lékařské komory Zdeňka Mrozka – se riziku podob-ného útoku nevyhneme nikdy. „Kdybychom měli hospitalizovat preventivně každého, kdo může být potenciálně nebezpečný, bylo by to desetkrát víc lidí, než nyní,“ uvedl Z. Mrozek, jako by jediným řešením bylo za-vřít všechny schizofreniky do blázince.

Podobné případy se podle něj ovšem dějí i ve světě, kde je jiný druh péče než u nás (zmiňuje britský komunitní model). Příčinu zvýšeného počtu útoků přitom vidí v tom, že „psychiatričtí pacienti často končí na ulici, kde je pro lékaře téměř nemožné k nim pro-niknout,“ což právě umí vyřešit komunitní psychiatrická péče, u nás téměř nulová. Jiný-mi slovy v České republice chybí péče o ne-spolupracující pacienty v terénu. Realitou je pasivní čekání na to, až bezprostředně ohrozí sebe nebo své okolí. To však citovaná média nezmiňuji, natož aby to kritizovala.

Josef Gabriel

Ve středu 13. června došlo ke dvěma tragickým událostem, při kterých zemřeli tři lidé. V Jablonném nad Orlicí ubil duševně nemocný muž šestiletého chlapce a nedaleko odtud v Králíkách ubodal jiný muž trpící psychotickou poruchou vlastní rodiče. Okolnosti obou případů popsala bulvárním a zavádějícím způsobem významná média.

Dopis řeDiteli Novy Organizace rodičů duševně nemocných v České republice (OSPDN, Sympathea a Ond-řej) zaslaly řediteli TV Nova Janu Andruškovi dopis, v němž se ohradily proti zkresle-nému způsobu informování veřejnosti o událostech z poloviny června, ve kterých figu-rovali duševně nemocní.

„Nedobrovolné hospitalizace duševně nemocných jsou velmi vážným problémem a chybí politická vůle se jimi zabývat (na rozdíl od vyspělejších zemí, kde pro ně existu-je zákonná norma). Duševně nemocní, pokud nemají soudné rodinné prostředí, které citlivě sleduje jejich stav, mohou být v atace duševní nemoci sobě a svému okolí ne-bezpeční. V době ataky duševně nemocní pod vlivem halucinací velmi strádají a trpí, smrtelně je ohrožují neznámé síly, atd. Mluví a jedná za ně jejich těžká nemoc. Ztrácí schopnost sebekontroly, jejich vjemy a činy jsou řízeny nemocí, nikoliv jimi samými. Rozhodně nejsou zavrženíhodní vrazi, jak by se ze zpráv na Nově mohlo zdát, ale trpí-cími a ze svého pohledu ohroženými jedinci,“ stojí v dopise, který za uvedené organi-zace podepsala Mgr. Jana Poljaková.

„Pokud bychom chtěli být přesní, tak part-ner vytvoří devět pracovních pozic, každou v rozsahu čtvrt úvazku. Na nich se budou střídat všichni klienti, kteří budou této práce schopni a jimž to umožní jejich rehabilitač-ní plán. To znamená, že dost pravděpodobně nebude zaměstnáno devět klientů,“ upřes-ňuje ředitel Martínek.

Půjde především o úklid veřejných pro-stranství a zahrad, údržbu a úklid budovy městského úřadu, různé pochůzky a po-moc starým a nemocným obyvatelům Mýta

i pomoc s archivací tiskovin na městském úřadu a v místní knihovně. Za odvedenou práci dostanou zaměstnaní klienti zaslou-žený plat. Peníze na jejich výplaty (po dobu osmi měsíců) jsou zahrnuty do rozpočtu projektu.

„Vlivem duševního onemocnění přišla většina klientů o základní pracovní návyky

a vůli dodržovat denní režim včetně pracov-ního. Lidé trpící schizofrenií mají malé sebe-vědomí a nedostatečnou schopnost reálného sebehodnocení v osobním i pracovním živo-tě,“ uvádí J. Martínek. Zkušenosti a návyky získané na tréninkových pracovních místech by jim měly v budoucnosti pomoci k snazší-mu uplatnění na trhu práce. –red–

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem

a státním rozpočtem ČR.

Page 4: Esprit 05-06 2012

4

Schizofrenie je onemocnění, které z 60 procent postihne jednotlivce a ze 40 procent dopadá na rodinu. Aby rodina situaci zvládla a mohla svému nemocnému příslušníkovi poskytnout potřebnou pomoc a zázemí, musí se v krátké době vyrovnat s množstvím problémů, podobně jako sám nemocný.

S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny

S chizofrenie nejčastěji vzniká mezi třináctým a devatenáctým rokem, v pubertálním a postpu-bertálním obdobím, kdy je člověk konfrontován s požadavky reálného světa – studovat, praco-

vat, vydělávat peníze, mít vztahy, partnera nebo partner-ku – a není na to připravený.

Pro rodiče je úder psychické nemoci bleskem z čistého nebe. Ani oni nejsou připraveni na tak zásadní proměnu života svého syna nebo dcery a celé rodiny.

První setkání s nemocíRodiče jsou s duševním onemocněním dítěte naplno kon-frontováni obvykle až při jeho nedobrovolné hospitaliza-ci. Často se dozvědí, že jejich dítě je schizofrenik, začnou panikařit, tápat a k tomu někdy dostanou od doktora na oddělení informaci, že se jedná o nevyléčitelné celoživot-ní onemocnění, ať se rozloučí s tím, že by jejich syn (dce-ra) mohl vystudovat vysokou školu, a že pravděpodobně nikdy nebude pracovat. To je nejhorší začátek léčby, který nemocného může předurčit k takzvané kariéře psychiat-rického pacienta

Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 pro-centech případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě – kde personál má strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Ro-diče, kteří tam druhý den přijdou, potkávají utlumené pa-cienty pod vlivem léků, jak se šourají v županech po chod-bách.

Při první návštěvě lékař na rodiče zpravidla nemá čas, odkáže je – přijďte za dva tři dny, uvidíme, vypadá to, že se jedná o akutní psychiatrické onemocnění. Za tři dny se rodiče dozvědí, že dcera má schizofrenii – nevyléčitel-né, geneticky dané onemocnění, což mnohdy znamená celoživotní užívání léků s vedlejšími účinky. Říkám tomu maligní (zhoubná) informace. Jestli jste si mysleli, že vaše dcera bude vynikající právničkou, tak na to zapomeňte. Nejspíš skončí v částečném nebo plném invalidním dů-chodu, nikdy už asi nebude pokračovat ve studiu, čekají ji pravidelné kontroly, opakované hospitalizace. Tuhle in-formaci dostanou rodiče jen tak od mladého, nezkušené-ho psychiatra, který je sám bezradný a ví jen to, že nejhor-ší chybou by bylo podcenit diagnózu.

Emočně rozdrásaní rodiče se při neuváženém sděle-ní diagnózy musí vypořádat s tím, že mají dceru schizo-freničku, vyčítají si, že nemoc zavinili, nevědí, co na to řeknou příbuzní, sousedi, známí. Obávají se, že až se ne-budou moci starat, jejich dítě skončí v domově důchodců nebo na ulici. Rozhovor s lékařem při první hospitalizaci je uzlový bod, kde se předurčuje osud pacienta i celé ro-diny. Od této chvíle už kráčí „schizofrenickou cestou“. Je předurčen k tomu, co sociologové nazývají „kariéra psy-chiatrického pacienta.“

tématéma: podoby péče o duševně nemocné

40 %

60 % nesu já, o zbytek se podělímáma, táta, ségra, babička a jiní.

Page 5: Esprit 05-06 2012

5téma: podoby péče o duševně nemocné

Nedobrovolná hospitalizaceČasto se setkávám s podobnými případy, jako je tento: studentka se dostane na příjem psychiatrické léčebny, protože se v zimě sna-žila přeplavat Vltavu. Přijela sanitka, zabalili ji do deky a se slovy „někam vás odvezeme do tepla“ ji bez dalšího vysvětlování naložili a vysadili v psychiatrické léčebně. V přijímací kanceláři se s ní nikdo o ničem nebavil, vzali jí osobní věci a dali do igelitového pytle, nikdo jí nevysvětlil, kde je, proč tam je, že bude nutné užívat léky a na co ty léky jsou. Následující den přijdou rodiče a vidí svého potomka na po-steli. Holka je ztuhlá, protože nevěděla kde je, co je, proč stojí nahá na vyšetřovně, začala kolem sebe mlátit a rozmlátila třeba lékovou skříňku, dostala injekci a vytuhla. Kdyby se bránila ještě víc, tak ji přikurtují k posteli.

Šokovaní rodiče jsou na proměnu svého nadějného dítěte v „bez-brannou trosku“ zcela nepřipraveni. Počínající psychotické one-mocnění se totiž v 99 procentech vyvíjí plíživě, nenápadně. Mnozí z mých pacientů byli vynikající studenti. Poctivě seděli nad učebni-cemi, zatímco jejich kámoši už dávno balili holky a dělali všemožné lotroviny. Byli vzorní žáci, ale v něčem jakoby psychicky nedonošení. Jsou citlivější, víc zranitelní, proto méně průrazní.

Počínající onemocnění se může projevovat například pouze zhor-šenou schopností koncentrace. Hodně se to stává při přechodu na vyšší stupeň školy. Student sedí nad knihou pět hodin, ale zapamatu-je si pět řádek. Učení mu neleze do hlavy, neví, proč to dřív šlo a teď to nejde, má v sobě vnitřní napětí a může mít ještě pocity viny vůči rodi-čům, kteří spoléhají, že z něj bude lékař nebo právník. Dostává špatné známky, rodiče ho mají k tomu, aby chodil do školy, ale jemu se tam nechce. Mohou se přidat další faktory, když manželství rodičů nefun-guje optimálně, jsou tam hádky, konflikty, které vyvolávají stres.

Až když mladý člověk zahnaný do úzkých například skočí ze čtvr-tého patra, teprve pak na sebe upozorní, že je to vážné. A teprve po-tom se zahájí léčba, v takovém případě velmi radikální, skoro dras-tická – nedobrovolná hospitalizace, poprvé sám na jednom pokoji s dvanácti jinými pacienty, z nichž někteří jsou mentálně retardova-ní. To není úplně optimální začátek léčby.

Psychické onemocnění je naneštěstí obvykle rozpoznáno pozdě, až když člověk na sebe a na svoji nemoc upozorní nějakým náhlým činem, jako je skok z mostu, nebo napadne někoho na ulici v pře-svědčení, že po něm jde ruská mafie. Měl jsem v léčbě jednu věří-cí dívku, která nahá vešla do kostela, protože byla přesvědčená, že musí přistoupit k Ježíši naprosto očištěná, to znamená bez oděvu.

Situace se bohužel často vyhrotí do té míry, že je nezbytná nedob-rovolná hospitalizace, většinou za účasti sanitky, policie, někdy i ha-sičů, když je nutné vniknout k člověku, který se zavře v bytě, mlátí do zdi, pokřikuje z okna nebo něco zapaluje. Pak přijedou i hasiči s ce-lou parádou, což také není dobré, protože celý barák se dozví, že tam je nějaký jedinec, který tzv. zešílel.

V akutním stavu odvezou mladíka nebo slečnu do léčebny, kde se ocitne na příjmovém pavilonu, kde jsou klasické mříže, případně omezovací prostředky, jako je „kurtování“ a jiné způsoby omeze-ní pohybu. To může v člověku vyvolat další reakce – strach, úzkost, může to posilovat jeho paranoidní, vztahovačné fantazie, bludy. Do-stane silné léky, aby se jeho vnitřní neklid co nejrychleji ztlumil. Tyto léky vyvolávají při velké dávce silné nežádoucí příznaky, které ten člověk na sobě pocítí, pak se tam dostaví rodiče, zjistí, co se s jejich potomkem stalo, začnou se ptát, co se stalo s jejich synátorem, který aspiroval být předním pražským advokátem a najednou je zavřený na pavilónu v psychiatrické léčebně.

informování rodičůNa začátku léčení by rodiče měli dostat co nejoptimističtější infor-maci. Něco se stalo, mělo to psychotické projevy, ale nevíme, zda se

jedná o dlouhodobější nebo jednorázové onemocnění. Je možné, že šlo o přechodnou psychotickou poruchu, která se víckrát neobjeví a vaše dcera bude celý život fungovat docela normálně. A kdyby to náhodou byla schizofrenie, je prokázáno, že jedna třetina schizo-freniků má velmi velkou možnost na úplně vyléčení. S diagnózou přechodná psychotická porucha má člověk daleko větší šanci v ži-votě, než když dostane nálepku paranoidní schizofrenie. Může z něj být chronický schizofrenní pacient ve vytahané teplákové soupravě, nebo člověk, který funguje v různých sférách života, v rodinné, osob-ní, pracovní, sociální.

Před více než sto lety jeden z nejvlivnějších psychiatrů Eugen Bleuer dospěl na základě rozsáhlého výzkumu schizofrenních paci-entů ke zjištění, kterému říkáme třetinové pravidlo. U jedné třetiny pacientů se toto onemocnění projeví jednou a víckrát ne. U druhé třetiny má tendenci se čas od času navracet, třeba dvakrát třikrát, zanechá nějaké stopy, ale člověk s tím může žít. Pouze u poslední tře-tiny zraní onemocnění člověka hodně hluboko a vykolejí ho z klasic-kých životních rolí, jako je práce, sociální fungování, osobní vztahy. Dnes ale máme k dispozici účinné léky, které uzdravení velmi napo-máhají, takže pravděpodobnost, že se pacient úplně vyléčí nebo bude alespoň celkem normálně fungovat, je v současnosti daleko vyšší.

příčiny psychotického onemocněníSchizofrenie je komplexní onemocnění, které vzniká nešťastnou souhrou psychologických, sociálních a biologických faktorů (důle-žitou roli zde hrají genetika, porodní komplikace, infekční onemoc-nění matky v průběhu těhotenství). Hodně záleží na tom, s jakými okolnostmi se člověk setká v raném dětství a v dospívání, do jakého psychologického prostředí se narodí, jak funguje základní rodina, jaké tam panují vztahy. Léčba proto musí odpovídat komplexnímu modelu vzniku schizofrenie. Základem jsou léky, které ovlivní biolo-gickou stránku nemoci, ale nezbytná je také celá řada psychosociál-ních intervencí.

Léky napomáhají obnovení rovnováhy chemických látek v moz-ku, ale pořád je tu člověk, který byl dva měsíce hospitalizovaný v „blázinci,“ který přišel o holku, prostě je tu jeho život, který nelze redukovat na výměnu chemických látek. Proto musí nastoupit psy-choterapie, která se mu snaží pomoci vyrovnat se s vědomím „já jsem se zbláznil, šel jsem nahatý po Nuselském mostě, vešel jsem do kostela a šel jsem nahatý ke knězi“. To všechno si pacienti pamatují, a když si to naplno uvědomí, jsou to pro ně hodně nepříjemné vzpo-mínky. V tomto období se nejčastěji pokoušejí o sebevraždu a jedno-mu z deseti se to naneštěstí podaří.

Odborníci musí pacientům usnadnit zvládnutí situace a nabíd-nout jim nějaké výkladové modely, aby porozuměli, proč se to asi stalo, a hlavně, co s tím můžou nadále dělat. Dvacetiletá vysokoško-lačka se musí vyrovnat třeba také s tím, že ji opustil kluk, že nikdy nedostuduje a my jí musíme pomoci přehodnotit životní cíle.

pomoc rodiny a pomoc rodiněDušení nemoc znamená obrovskou zátěž pro celou rodinu. Schizo-frenikům se nejlépe daří v rozvojových zemích, kde funguje systém základní rodiny, rodu nebo kmene, kde psychicky nemocného člově-ka podrží. Naše společnost má tendenci podržet duševně nemoc-ného jen chvíli. Když se zblázní potřetí, pak už s ním jako se svým plnohodnotným členem nepočítá. Pokud člověka nemocného schi-zofrenií odepíšou i jeho nejbližší, dopadne to v naprosté většině pří-padů hodně špatně.

Asi nikdo nepochybuje o tom, že schizofrenie může do života mladého člověka zasáhnout hodně drasticky. Ale i rodina je postiže-na a musí se vyrovnávat s velmi traumatizujícími zážitky. Duševní onemocnění není břímě jenom pro pacienta, je to břímě pro celou

Page 6: Esprit 05-06 2012

6

rodinu. Může se stát, že někdo z rodinných příslušníků situaci neu-nese, že se objeví nějaký neurotický problém, který je třeba léčit i po-dáním antidepresiv.

Na tom, jak se rodina se situací vyrovná, hrozně záleží. Některá se uzavře před světem, vůbec nechce připustit, že by někdo z jejich rodiny mohl onemocnět schizofrenií, trpí pocity viny a studu. Proto máme na Ondřejově (psychoterapeutické denní sanatorium) psy-choedukativní programy pro rodinné příslušníky, kde jim posky-tujeme příslušné informace, máme rodinnou terapii, kde pracuje-me s rodinou, aby rodiče dokázali přijmout, že jejich syn nebo dcera onemocněli, aby dokázali přehodnotit svá očekávání. Rodičům, kteří doufali, že jejich dcera bude právnička, říkáme, aby v tom tro-chu ustoupili, že bude fajn, když dcera bude „alespoň“ prodavačka v cukrářství. Rodinným příslušníkům – rodičům, partnerům a part-nerkám, sourozencům – je třeba sdělovat reálné informace o tom, co onemocnění znamená, jak se může vyvíjet, co pro uzdravení svého blízkého mohou udělat, jak se k němu mají chovat, atd.

S nálepkou schizofrenika a ztrátou perspektivy normálního osobního života (studijního, pracovního, rodinného), zvlášť v době, kdy člověku není ještě ani dvacet, by se rodina v žádném případě ne-měla smířit. Schizofrenie není rakovina v posledním stadiu. Smíře-ní rodiny s tím, že jejich nemocný syn nebo dcera nebude žít, ale jen přežívat jako chronický psychiatrický paci-ent, je špatné. Rodiče se nesmí „vyrovnat“ s tím, že jejich dítě nikdy nebude samostatně fungovat, že nikdy nebude pracovat, mít své vlastní zájmy, přátele a vztahy.

Další psychotická krize se už vůbec ne-musí objevit, ale je potřeba, aby na tom klient s pomocí profesionálů pořádně zapracoval a celá rodina taky. Potom je šance na uzdra-vení velká. To je významný faktor, který předurčuje vývoj onemocnění do budouc-na – dát nemocnému naději, když ne na plné uzdravení, tak alespoň na co největší pozitiv-ní ovlivnění průběhu nemoci. Nemusí skon-čit v plném invalidním důchodu, může praco-vat, ale třeba na zkrácenou pracovní dobu. Nemusí z něj být advokát, ale může se vyučit kuchařem. Nevezme si krásnou vysokou blondýn-ku, ale najde si přiměřenou partnerku a může mít rodinu.

první příznaky onemocněníPři včasném rozpoznání mladých lidí, kterým hrozí propuknutí psychózy, je možné plnému rozvinutí nemoci zabránit. V Denním psycho terapeutickém sanatoriu Ondřejov se o to všemožně snaží-me. Když k nám zavolá rodič „mám doma syna, vypadl ze školy nebo z učňáku, je zavřený doma, dal se na vegetariánství nebo vůbec nejí, s nikým nekomunikuje, brblá si pro sebe, mluví s někým virtuálním, kouří trávu a chová se divně“ je to jasný signál pro náš mobilní krizo-vý tým, aby se s ním pokusil velmi citlivě navázat kontakt a nějak ho získat pro spolupráci.

„Dcera přestala chodit do školy, celé dny proleží v posteli, s námi prakticky nekomunikuje. Nedávno jsme skrz dveře zaslech-li její hlas, jako kdyby s někým hovořila. Je jí sedmnáct a zhruba od patnácti let kouří marihuanu. Co máme dělat?“ S podobnými otázkami a se žádostí o pomoc se na náš mobilní krizový tým obra-cí čím dál tím víc nešťastných rodičů. Mají strach, že se jejich poto-mek „zbláznil“. Určitých podivností v chování svého dítěte si všim-li již zhruba před rokem, ale v poslední době se příznaky podivného chování zesilují. Po řadu měsíců rodiče vysvětlovali sobě i ostat-ním, že jde jen o opožděnou pubertu, ale nyní je zřejmé, že se jedná o něco vážnějšího.

Od vzniku prvních příznaků po zahájení adekvátní léčby uplyne prů-měrně jeden rok. To znamená, že po dobu dvanácti měsíců je dotyčný je-dinec čím dál tím víc ovlivňován zpravidla nepříjemnými příznaky schi-zofrenní psychózy, především bludy a halucinacemi. Rozvíjející se duševní onemocnění je obtížně rozeznatelné především ze dvou důvodů. Prvním z nich je fakt, že schizofrenie vzniká nejčastěji v období od 13 do 19 let, takže okolí má tendenci nápadnosti v chování považovat za bouřlivější projevy puberty. Druhým důvodem je fakt, že dvě třetiny jedinců v tomto období již má zkušenost s kouřením mari-huany neboli „trávy“. O trávě je totiž známo, že zesiluje emoční stav, ve kterém se člověk nachází. Smutná nálada se proměňuje v depresi, veselá rozjařenost v tupou euforii. Vyslovené věty přestávají mít logický smysl, asociace se rozvolňují. Tyto stavy bývají často doprovázeny pocity vzta-hovačnosti, které mohou nabýt až charakteru paranoidních bludů.

Kouření marihuanySchizofrenie je multifaktoriální onemocnění. Při jejím vzniku hrají svoji roli faktory biologické (přidušení při porodu), genetické a psy-chosociální (především v raném dětství). Dispozice k onemocnění schizofrenií se skládají v jakousi mozaiku a pak stačí jeden kamínek, aby mozaika scvakla a vznikla schizofrenie. Tím posledním kamín-kem (spouštěčem) může být právě marihuana.

Řada mladých lidí nezůstane u pouhé první zkušenosti, ale pokračuje v kouření dál. Marihuanu ve formě „jointů“ nebo „špe-ků“ konzumují v partě svých rovných, kde joint koluje postupně z úst do úst. Pokud ta-kovýchto jointů zakoluje více nebo se jedná o tvrdší formu marihuany s větším obsahem THC, emoce, myšlení i chování „huličů“ se začínají poměrně rychle proměňovat.

Vědecké studie prokazují, že dvacet pro-cent schizofreniků onemocnělo po dlouho-dobém užívání marihuany. Za dlouhodobé užívání marihuany považuji jeden joint den-ně po řadu měsíců a let. Musím ale upozor-nit, že ve výjimečných případech může schi-

zofrenii odstartovat i jeden joint. Zřejmě je to dáno vyšší dispozicí, která spočívá v abnormalitě cannabioidních receptorů (které máme všichni) u některých jedinců. Jejich mozek je citlivější na THC. Kdo patří do skupiny disponovaných, ovšem nikdo z nás předem neví.

Zrádné nebezpečí tkví v tom, že počáteční projevy schizofrenie jsou mnohdy velmi podobné projevům lidí silně ovlivněných THC. To vede k tomu, že příznaky rozvíjejícího se duševního onemocnění bývají dlouho nerozpoznány. Skutečnost vyjde najevo až když se ne-mocný jedinec pod vlivem psychotických prožitků (bludů a halucina-cí) náhle dopustí nějakého akutního činu, například skoku z okna či napadení neznámého člověka. Kouření marihuany je častým spouš-těčem schizofrenní psychózy, zvláště u biologicky disponovaných jedinců. Kdyby se s THC na své cestě životem nikdy nesetkali, mohli by žít zcela normální život jako ostatní.

Ještě častěji než vznik schizofrenie způsobuje kouření marihuany návrat akutní fáze tohoto onemocnění – takzvaný relaps. Je to prav-děpodobně dáno tím, že cesta k propuknutí schizofrenní psychó-zy byla už jednou užíváním THC prošlapána. Většina „mlaďochů“ nemá kolem sebe kromě blízkých příbuzných jiné lidi než ty, kteří patří do „cannabisové“ party. Jakmile se k nim zase připojí, bezespo-ru se dříve či později najde někdo, kdo jim jointa nabídne a dotyčný jedinec zpravidla neodolá i přesto, že mu na psychiatrii vysvětlili, ja-kým nebezpečím je pro něj marihuana.

Lidé, jejichž aktuální život vypadá dosti bezútěšně, to uděla-jí proto, aby si navodili dřívější příjemné pocity. Je pravda, že různé

téma

DAlší PSychOTická kRiZe Se už Vůbec NeMuSí ObJeViT, Ale Je POTřebA, Aby NA TOM klieNT S POMOcí PROfeSiONálů A celé RODiNy POřáDNě ZAPRAcOVAl.

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 7: Esprit 05-06 2012

7

výzkumy potvrdily také příznivý vliv THC na lidské zdraví. Někteří autoři tvrdí, že spousta „huličů“ začne kouřit trávu jako formu auto-terapie. Cítí v sobě velký tlak, velké napětí a tráva je po nějakou dobu zklidňuje. Pomáhá zkrotit vnitřní neklid – to THC vskutku v krátkodo-bé perspektivě umí. Avšak v dlouhodobějším časovém úseku se obrátí proti člověku samotnému a nastane relaps neboli návrat schizofren-ní psychózy. Tento relaps je zpravidla opět doprovázen hospitalizací, vyššími dávkami léků a kolo neštěstí se otočí o další obrátku.

S každým relapsem a případnou hospitalizací nemocný člověk o něco přichází – o kamarády, o partnerku, o práci… Z mnohaleté zkušenosti vím, že často je zapotřebí dvou až tří rehospitalizací na psychiatrii, než nemocnému mladíkovi „docvakne“ úzké propojení mezi marihuanou a návratem psychózy.

Spousta nemocných přesto dál kouří trávu a jejich blízcí nevědí, zda jim mají užívání marihuany zakazovat, nebo se s tím smířit. Nej-důležitější je, jaký dopad má hulení na konkrétního jedince. Pokud kouření vyvolává psychotické krize a návraty nemoci, tam jsem pro radikální zákaz. Nemocným je třeba zdůrazňovat, že kouření mari-huany může vyvolat relaps psychózy, který může vyústit v hospita-lizaci. Důležité je vytvořit propojení – dáš si jointa a do dvou měsíců jsi znovu v blázinci.

Komplexní péče chybíSchizofreniků v posledních letech přibývá. Po staletí jich bylo sta-bilně jedno procento, teď se to blíží ke dvěma procentům. Pokud k nim připočítáme nemocné s bipolární poruchou a s těžkou poruchy osobnosti – tvoří společně více než čtyři procenta populace. Těžkou duševní nemocí tedy trpí čtyři až pět lidí ze sta. Kde ale jsou? Do psy-chiatrických zařízení nechodí zdaleka všichni. S těžkým postižením nemohou normálně žít a někde tu vedle nás vegetují. U mnohých je neochota jít na psychiatrii symptomem jejich nemoci. Schizofrenik může být přesvědčen, že je naprosto v pořádku nebo že je třeba Ježíš Kristus. Spousta nemocných kouří trávu a vyhulí si mozek z hlavy. Jeden z deseti schizofreniků skončí život sebevraždou.

Schizofrenie je přitom nejdražší psychiatrické onemocnění a tře-tí nejdražší onemocnění vůbec. Nejde jenom o velmi drahé léky, ale

také o další nepřímé náklady. Člověk onemocní už v mládí, většinou ani nenastoupí do práce, netvoří ekonomické hodnoty. V České re-publice naneštěstí není dostatečně zajištěna návazná péče o psychi-atrické pacienty, a tak drahá farmakologická léčba bez psychotera-pie a individuálně zajišťované sociální péče, mnohdy naprosto ztrácí efekt.

Jde o to, aby se člověku, který potřebuje pomoc třeba v pracovní oblasti, někdo věnoval, aby mu pomohl zajistit například chráněnou tréninkovou práci nebo normální zaměstnání na částečný úvazek nebo mu jenom ukázal, kde se hledají na internetu pracovní mož-nosti. Spousta pacientů má obrovské dluhy, nejčastěji jsou to dluhy z toho, že jezdí načerno městskou hromadnou dopravou a nezaplatí pokutu. Za pět, deset let dluh naroste, pak dluží třeba sto tisíc a stále se to navyšuje.

Duševně nemocným lidem, kteří mají tyhle potíže, by mohli po-moci sociální pracovníci. Lze třeba úspěšně argumentovat na do-pravním podniku, že dlužník je psychicky nemocný, ale někdo se tomu musí intenzivně věnovat, což stojí čas. Problém je v tom, že zdravotní pojišťovny sociální práci nehradí a dotace z ministerstva práce jsou čím dál tím menší.

Typický příběh schizofrenního pacienta začíná nedobrovolnou hospitalizací. Následují opakované hospitalizace v psychiatrické lé-čebně, nejčastěji dvakrát do roka (každá v průměru na čtyři týdny), plný invalidní důchod, závislost na rodičích. Pokud duševně nemoc-ný člověk s rodiči nevychází nebo rodinu nemá, je agresivní, chová se asociálně, končí mnohdy jako bezdomovec. Vypadne ze systému zdravotní i sociální péče a nikdo nemá zákonnou povinnost postarat se o něj.

Čím závažnější je psychiatrické onemocnění, tím víc vyžaduje komplexní přístup. Pokud je psychotické onemocnění tak závažné, že prosákne do všech sfér života, pracovní, sociální i osobní, je nutné věnovat pozornost člověku se všemi uvedenými okruhy problémů. Znamená to mít dostatek času promluvit s ním, naslouchat všemu, co ho trápí, a snažit se mu pomoci. K tomu je ale potřeba, aby fungo-val ucelený systém komunitní péče. A ten v Česku nefunguje.

MUDr. Martin Jarolímek

Spousta nemocných kouří trávu a vyhulí si mozek z hlavy. Jeden z deseti schizofreniků skončí život sebevraždou.

smok

ersh

ighl

ife, f

lickr

.com

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 8: Esprit 05-06 2012

8

D okud se v rodině nic zvláštní-ho neděje a všechno je alespoň po zdravotní stránce zdánli-vě v pořádku, málokdo z ro-

dičů nebo dalších rodinných příslušníků má o duševním onemocnění konkrétněj-ší představu. Rozvíjející se psychická po-rucha je maskována problémy dospívání. Podivné (svéhlavé, samotářské, vyhýba-vé, nevstřícné) chování může mít řadu normálních příčin – neúspěchy ve škole, první nešťastná lásky, problémy v partě všelijakých kamarádů, experimentování s alkoholem a jinými drogami. Podezření, že by mohlo jít o něco jiného, vážnějšího, se většinou objeví až současně s propuk-nutím první velké duševní krize. I když rodiče své dítě milují, zajímají se o to, co dělá a co ho trápí (třeba se o něj i delší dobu báli), první úder nemoci je obvykle překvapí nepřipravené.

Začátky onemocněníI velmi vážné duševní onemocnění se zpo-čátku projevuje nenápadně. „Vítek viděl na ulici příliš mnoho červených aut. Nebo seděl u televize a hlasatelka najednou pro-nesla slovo, které on před vteřinou četl. Byl přesvědčen, že nejde o náhodu, ale že je v tom pro něj skrytý nějaký důležitý vzkaz, který musí dešifrovat. Taky měl pocit, že ho někdo tajně nafilmoval, ukradl a využil jeho geniální nápad,“ říká Jana Poljaková, předsedkyně obecně prospěšné společnos-ti Sympathea. „Říkal třeba: ‚Teď ti volá! Já jsem věděl, že ti bude volat.‘ Nebo: ‚Pokaž-dé, když se podívám na hodinky, je na cifer-níku právě a jen celá.‘ Ale to si vybavuji až teď zpětně, tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít o projev nemoci, protože psy-chiatr v synovi viděl jen velké ego dospíva-jícího kluka. Až v jeho osmnácti jsem se do-věděla, že se tak začala pomalu projevovat schizofrenie,“ vzpomíná Jana Poljaková. Učitelé ve škole hodnotili Vítka jako zpup-ného žáka, který je ignoruje a všechno dělá bezohledně po svém.

Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním

Napomínání učitelů ani máminy do-mluvy nepomáhaly. Vítek na ně nereagoval a vzhledem k tomu, že příčinou byla nemoc, ani reagovat nemohl. „Vedl dlouhé mono-logy v cizí řeči připomínající holandštinu. Pořád se s někým neskutečným bavil nebo hádal. Nespal. Ve dvě ráno začal luxovat nebo něco přibíjet kladívkem na stěnu. Vršil bizarní pyramidy z nejrůznějších věcí: knih, hraček, kastrolů a jiného nádobí, prožíva-li jsme období divokých dnů a nocí, kdy už jsem věděla, co za tím vším vězí, jen syn si to vůbec nechtěl připustit,“ uvádí Jana Polja-ková. Její syn se dodneška snaží vysvětlit si původ nemoci po svém – přičítá ji následku úrazu hlavy, tvrdí, že mu kamarádi dali do pití drogy…

„U Honzy to začalo propuknutím zřetel-né ataky. Přišel domů a povídá: ‚Tak a je to jasný.‘ Já na to: ‚Co je jasný?‘ On, že si prý potřebuje nechat píchnout injekci, protože se musí z nějakého důvodu obětovat. Říkám mu: ‚Tobě není dobře, asi potřebuješ pomoc. Nezajdeme někam?‘ On na to, že asi jo, pro-tože mu jde o život,“ vypráví paní Zuzana, členka obecně prospěšné společnosti Sym-pathea. „Vypravili jsme se tedy do krizové-ho centra RIAPS v Praze, jenže v čekárně ho klid přešel, když mu nabídli injekci na zklidnění. Začal dělat hrozné scény, že ho chtějí zabít a já se s nimi spolčila proti němu, protože se nepovedl. Vyskočil z okna ordi-nace a utekl pryč. Lékař mě uklidňoval, že přijde. Tito lidé se prý obvykle vracejí. A on opravdu přišel. Ve dvanáct v noci. Lékaři ho přemluvili, aby se nechal odvézt na klini-ku. Svolil pravděpodobně proto, že sám byl příšerně vyděšený z toho, co se mu v hlavě děje,“ uvádí paní Zuzana.

porozumět tomu, co se staloNa začátku onemocnění jsou rodiče vydě-šení z toho, co se s jejich dítětem děje. Ne-moc se otevřeně projeví až nějakým velmi neobvyklým chováním, po kterém většinou následuje převoz záchrankou na psychiatrii. Při první návštěvě v psychiatrické léčebně

nebo v jiném lůžkovém psychiatrickém za-řízení se rodiče snaží najít lékaře, který by jim o stavu jejich dítěte něco bližšího řekl. V prvních dnech obvykle marně.

„Když se člověk s dítětem ocitne v téhle situaci poprvé, cítí strašný stud a obviňuje sám sebe, přemýšlí o tom, proč se to stalo, říká si, že to určitě nějak zavinil. Chybělo mi ujištění ze strany doktorů, že to tak není. Nenašla jsem člověka, který by mi řekl: ‚Ne, podívejte se, to se může přihodit a stává se to, rozhodně nehledejte chybu v sobě a spíš se zaměřte na budoucnost, jak se s tím vy-pořádáte, jak s tím naložíte, protože hledat, jestli je to vaše vina, to je úplný nesmysl. Tím jenom ztrácíte čas, spíš se připravte na to, jak se bude onemocnění dál vyvíjet, aby cesta vašeho dítěte k uzdravení byla co nej-snadnější.‘ Řekli mi jen, že ještě nemohou stanovit diagnózu, ale nenabídli mi další in-formace, ani třeba nějakou brožuru,“ říká Jana Poljaková s tím, že stejné zkušenosti mají i další matky ze Sympathey.

„Chodíte do špitálu, nevíte, co se děje, bojíte se někoho zeptat a prožíváte strašná muka, protože nevíte, jak se k tomu posta-vit, neumíte to uchopit. To jsem se naučila až o dva roky později, kdy jsem se účastnila edukace pro rodiče, kterou vedl doktor Jaro-límek. Ale já jsem to potřebovala vědět hned při první hospitalizaci,“ zdůrazňuje Jana Poljaková. Naštěstí bydlela v Praze a pro zajištění další rehabilitace dostala kontakt na Denní psychoterapeutické sanatorium Ondřejov, kde fungoval denní stacionář pro psychotické pacienty. „Doktor Jarolímek mi doporučil rodičovskou skupinu a informo-val nás o edukačních programech. Teprve ty mi otevřely oči a pomohly mi pochopit záko-nitosti a projevy téhle choroby a hlavně, jak bychom se my rodiče měli k nemocným dě-tem chovat,“ tvrdí Jana Poljaková.

Lékaři v lůžkových zařízeních by podle ní měli projevovat větší účast. Měli by rodi-čům pomáhat při hledání informací a měli by jim co nejdřív zprostředkovat kontakt na rodičovské organizace, které mají edukač-ní programy a řadu cenných zkušeností. „Je dobré zúčastnit se akcí v rodičovských skupinách a něco se dozvědět. Bez informa-cí je to mnohem těžší. Ono je to těžké i tak-hle. Ale alespoň vědí, co je čeká,“ konstatuje předsedkyně Sympathey.

Psychotické onemocnění se nejčastěji projeví mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem, tedy v době, kdy se mladý člověk připravuje na start do samostatného života. První setkání s vážnou duševní chorobou vlastního dítěte je pro nepřipravené rodiče šok.

tématéma: podoby péče o duševně nemocné

Page 9: Esprit 05-06 2012

9

Popluj s námi, napni plachtyMilý námořníku, chceš se zapojit? Chceš udělat něco pro druhé? Rád bys pomáhal někomu ve svém volném čase? Máš chuť pomáhat lidem s duševním onemocněním? Chceš obohatit svůj život?

Projekt Popluj s námi, napni plachty je tu pro tebe!

Podmínkou je věk více než 18 let. Studentům potvrdíme jejich školní praxi.

Kontakt: Barbora Gecová, tel.: 774 279 355, e-mail: [email protected] www.os-kolumbus.cz

OBčanSKé SdRužení KOLuMBuS vítá SPOLuPRáCi S dOBROvOLníKy

inzerce

Edukaci nepotřebují jen rodinní přísluš-níci, ale i samotní pacienti. „Hned při první hospitalizaci by se měli dozvědět, co hrozí, když vysadí léky. Většina našich dětí léky vy-sadila, protože to je šok, najednou z činnosti přejdou do útlumu a jim to samozřejmě vadí. Je to příšerná změna, z živoucího aktivního člověka se stane spavec, který má k dispozi-ci osm hodin za den, protože jinak ho práš-ky tak tlumí, že většinu dne prospí. Takže je přestane brát, ale nikdo mu důrazně neřek-ne, co riskuje. Mělo by se opakovaně zdůraz-ňovat, že vysadit prášky je hrozně nebezpeč-né a nepouštět pacienta z léčení dřív, než má ošetřující personál včetně lékařů jistotu, že je mu to jasné. Nevím, jestli to jde. Lékaři se vymlouvají, že to nepoznají, že jim pacient všechno slíbí a stejně to doma udělá jinak. Ale měli by se o to alespoň pokoušet,“ říká Jana Poljaková.

Co musí rodiče zvládnoutPokud se podaří odhalit vznikající psychické onemocnění včas, je daleko větší šance, že se nemocný mladý člověk vrátí do normálního života. „U dětí mých kolegyň se to většinou nepovedlo. Začaly se léčit až po těch hroz-ných mukách, které jsme si museli prožít, kdy jeden utíkal za hranice, druhý do lesa. O Vítkovi jsem třeba nevěděla čtrnáct dní, kde je,“ vzpomíná předsedkyně Sympathey.

Bez potřebných znalostí o charakteru one-mocnění a bez poučení, jak se k duševně nemocnému dítěti chovat v řadě nejrůzněj-ších situací, se rodiče nutně dopouštějí chyb. Vlastní zkušenosti bývají draze zaplacené.

„Stávalo se, že začal ve dvě v noci pouš-tět hlasitě hudbu. Ještě horší bylo, že chodil po nocích a člověk nevěděl, kde je. Ukradli mu peníze, ztrácel věci, na které dřív býval opatrný, nebo nezaplatil v tramvaji. Jednou se stalo, že v pominutí mysli ukradl knížku,“ vypráví Jana Poljaková. Rodiče, kteří se sta-rají o syna či dceru s vážným duševním one-mocněním musí s podobnými věcmi počítat a musí být maximálně trpěliví. „Je důležité, aby člověk mluvil pomalu, zřetelně, jedno-duchými větami, aby to mozek duševně ne-mocného stačil zpracovat. To jsem nevěděla,

zbytečně jsem se s Vítkem přela, což ničemu neprospívalo.“

Vzájemné soužití bylo zpočátku vel-mi obtížné, protože nevěděla, co její syn „provede.“ „Pro mě bylo nejhorší, že jsem s Vítkem neměla kontakt, protože nestačil zpracovat, na co jsem se ho ptala nebo co jsem mu vysvětlovala. Bylo potřeba mluvit s ním, nenechat se odradit. Znovu se o to pokoušet, uklidňovat ho, když mu najed-nou bušily do hlavy různé myšlenky a ha-lucinace, byl v nich ztracený a v tu chvíli mě cítil jako nepřítele. Říkáte si, co to vy-vádí, a nadáváte mu a přete se s ním, pro-tože tomu nerozumíte. Rodiče by měli být poučení, že tohle k ničemu nevede,“ říká Jana Poljaková. Podle ní by se měli snažit nabídnout svému dítěti klidné zázemí a zá-chranný bod. „Je důležité, aby měl někde pevný bod v tom šíleném zmatku, který se mu děje v hlavě a v těch šílených mukách, která musí prožívat. Tohle lze zmírnit tím, že s nemocným mluvíme pomalu, říkáme mu, že ho stále máme rádi, že jsme tady pro něho, že je náš syn, naše dcera, že pro nás má největší důležitost. Pořád mu tohle opakovat, aby věděl, kam se obrátit, a zís-kal důvěru, aby věděl, že v těch strašných zmatcích má nějaký bezpečné místo, kam se může uchýlit,“ vysvětluje předsedkyně Sympathey. –ga–

bylO POTřebA MluViT S NíM, ZNOVu Se O TO POkOušeT, ukliDňOVAT hO, kDyž Mu NAJeDNOu bušily DO hlAVy RůZNé MyšleNky A hAluciNAce.

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 10: Esprit 05-06 2012

10

KDo je luC Ciompi?Prof. Dr. med. emeritus, Dr. h.c. luc ciompi (*1929) je významným švý-carským psychiatrem a psychotera-peutem. Proslavil se prosazováním integrativního (psycho-socio-biolo-gického) přístupu k duševnímu one-mocnění a budováním komunitních systémů péče v oblasti rehabilitace a krizové intervence. Je autorem kon-ceptu afektivní logiky. Působil jako ředitel sociopsychiatrické univerzit-ní kliniky v bernu a spoluvedoucí ka-tedry psychiatrie. Založil terapeutic-kou komunitu „Soteria berne“. Napsal 15 knih a více než 250 odborných člán-ků. Získal různá vědecká ocenění.

V roce 1971 založil americký psy-chiatr Loren Mosher v San Fran-ciscu malou terapeutickou komu-nitu, kde léčil akutní schizofrenii

psychologickými prostředky s minimálním užitím medikace. Nazval ji Soteria. V řecké mytologii představuje Soteria jméno bohy-ně, která zajišťuje ochranu a bezpečí.

V roce 1984 na Mosherovy zkušenos-ti navázal švýcarský psychiatr Luc Ciompi a založil první evropskou Soterii v Bernu. Toto zařízení již úspěšně funguje přes 27 let a terapie založená na bezpečném a klidném prostředí se rozšířila do Německa, Skandi-návie a dalších částí světa, kde se realizuje v různých podobách.

Ciompi Mosherův terapeutický přístup dále rozvinul a částečně ho modifikoval dle konceptu afektivní logiky. Malý rozdíl mezi Mosherovým a svým přístupem Ciompi vní-má také v postoji k farmakoterapii. Zatímco Mosher byl svým srdcem antipsychiatr a far-maka volil jen v nejzazším případě, Ciompi se nikdy nestavěl odmítavě k využití farma-koterapie. Ovšem vzhledem k důrazu na terapii prostředím, využíval výrazně nižší dávky než je zvykem v nemocniční péči.

Koncept afektivní logiky Ciompi hovoří o „emocionálních základech myšlení“, které jsou podle něho zjevné jako „afektivně-kognitivní dynamismy“. Ter-mín afektivní logika má dvojí význam: je jím míněna jak logika afektů, tak také afektivi-ta logiky. Základním postulátem Ciompiho teorie je tvrzení, že každá aktivita má vedle kognitivních také emocionální komponen-ty. Zjednodušeně to lze ilustrovat výrokem „popálené děti se bojí ohně“, kde je s kogni-tivním obsahem „oheň“ asociována emoce strachu. To je základem „zkušeností gene-rovaných afektivně-kognitivních vztažných systémů“. Tyto programy cítění, myšlení i jednání se týkají všech oblastí života a vy-tvářejí základní stavební kameny psyché.

Podle Ciompiho afekty organizují a in-tegrují myšlení. Mezi hlavní funkce afektů patří, že jsou rozhodujícími nosiči energie či „motory“ veškeré kognitivní dynamiky a neustále určují zaměření pozornosti. Svou

Soteria léčí klidem a bezpečím

teorii Ciompi podrobně vysvětluje v knize Emocionální základy myšlení (1997). Pro vypuknutí a další rozvoj schizofrenie hraje zásadní roli silně narůstající emoční napětí. Z toho důvodu by se měla terapie zaměřit na navozování neustálého uvolňování emocí, kterého se nedosahuje především neurolep-tiky, ale empatickým přístupem k fantaziím a emocím během akutní psychotické epi-zody.

Ve dnech 21. a 22. dubna 2012 Prahu navštívil Luc Ciompi, který je mimořádnou osobností komunitní psychiatrie. Společně s Christinou Clare vedl v DPS Ondřejov seminář na téma „Soteria Berne: více než 27 let zkušeností s alternativním přístupem k léčbě schizofrenie“.

Afektivní logika má dle Ciompiho jasné důsledky pro terapeutický přístup ke schi-zofrenii. Základní pravidlo zní: Dělat vše, co snižuje emoční napětí! A zároveň: Vyhýbat se všemu, co emoční napětí zvyšuje!

Ciompiho výzkumné studieLuc Ciompi uvedl na semináři výsledky svých výzkumů z 80. let, které realizoval se svým blízkým kolegou, také význam-ným švýcarským psychiatrem a psychote-rapeutem Christianem Müllerem. Popsal osm různých variant dlouhodobého vývoje schizofrenie u skupiny 228 osob, která byla sledována v průměru téměř 37 let. Co se týče dlouhodobých výsledků léčby, Ciom-pi s Müllerem zaznamenali plné uzdravení u 20 až 30 procent osob, slabší doznívající symptomy u 30 až 40 procent osob a vážnou chronicitu nemoci u 30 až 35 procent osob.

Dlouhodobý vývoj schizofrenie lze podle Ciompiho rozdělit do tří fází. V první fázi bio-logické faktory ve vzájemném působení s psy-chosociálními faktory určují tzv. premorbid-ní vulnerabilitu osobnosti. Ciompi používá v tomto ohledu metaforu tenké kůže, která silně cítí vnější podněty. Ve druhé fázi půso-bí stresující životní události. Důsledkem této nadměrné vnímavosti a působení stresorů dochází k akutní psychotické dekompenzaci. Třetí fází je pak dlouhodobý vývoj schizofre-nie, který může směřovat k plnému uzdrave-ní, částečnému uzdravení nebo chronicitě.

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

priNCipy terapeutiC-Kého přístupuciompi pojmenoval osm základních principů pro úspěšnou léčbu schizo-frenie:1. Malé, otevřené, normální, téměř

rodinné prostředí.2. Zklidňující terapeutický přístup. 3. Speciální výběr personálu.4. Stejné informace pro klienty,

personál a rodinu.5. Terapeutické spojenectví s rodinou.6. Vypracování realistických cílů

a očekávání.7. Přístup zaměřený na podávání

nízkých dávek medikace.8. Systematická následná péče

a prevence relapsu.

tématéma: podoby péče o duševně nemocné

Page 11: Esprit 05-06 2012

11

Průběh léčby v Soterii BerneChristina Clare ve svém vystoupení na pražském semináři podrobně popsala terapeutický proces a hovořila o provozních a praktických otázkách léčebné komunity v Soterii Berne.

C hristina Clare je zástupkyní ředi-tele Soteria Berne (má pedagogic-ké vzdělání a především osobní předpoklady pro práci v Sote-

rii). Terapeutický proces má podle ní čtyři základní fáze: zklidnění, opětovné zapojení do běžné reality, opětovné zapojení do vněj-šího života a následnou péči.

Zklidnění v soft roomKdyž klient přichází do Soterie, podstupu-je nejprve přijímací pohovor s lékařem. Již u tohoto pohovoru je přítomný terapeut, který klienta bude provázet akutní fází psy-chózy. Po pohovoru terapeut klienta odvádí do soft roomu. Soft room slouží pro zklid-nění stavu akutní psychózy. Po přijetí do Soterie tedy zpravidla nedochází k žádnému kontaktu s ostatními klienty a nově přícho-zímu nejsou ještě ukázány ostatní místnosti.

Soft room je velká a světlá místnost na-cházející se v prvním patře Soterie, na méně frekventovaném místě, ale zároveň není ni-jak z domu vyčleněná. Nábytku je tam málo, jen dvě postele a malý nízký stolek na jídlo a několik polštářů. Je to tichá místnost s co nejmenším možným počtem podnětů. Tera-peutická podpora probíhá nonstop péčí také v noci, z toho důvodu tam jsou dvě poste-le. Postupně se péče uvolňuje a jsou možné krátké návštěvy na zahradě nebo procházky.

Vzhledem k tomu, že Soteria je otevře-ným domem, musí terapeutický tým dobře odhadovat míru rizika. Terapeuti jsou při-praveni vynakládat hodně sil. Nicméně se vždy nepodaří odstranit nebezpečné situ-ace, které jsou zpravidla vyvolány impera-tivními hlasy. V tom případě se vyjednává okamžitý překlad na uzavřené psychiatric-ké oddělení, k čemuž naštěstí dochází velmi zřídka (jednou až dvakrát ročně).

Ve srovnání s počátkem fungování Sote-rie je v posledních letech během první fáze využívána medikace ve větších dávkách, aby se lidé dostali z psychózy co nejrychleji, jak je to možné. Dávky jsou několikrát týdně přehodnocovány.

Jak vlastně probíhá terapeutická pod-pora v soft roomu? Je to velmi individu-ální a silně ovlivněné stavem, v kterém se klient nachází. Terapeut je velmi pozorný,

navozuje klid a bezpečí prostřednictvím své vnímavosti. Někdy lze jen společně sedět a nelze ani vést rozhovor. Nebo terapeut celé hodiny poslouchá. Jedním z tišících prvků může být společné popíjení čaje. Vítanou změnou bývá doba jídla. Procházet akutní psychotickou epizodou s klientem vyžaduje ze strany terapeuta spoustu intuice.

Velmi důležitá je autenticita terapeu-ta. Pokud je unavený, lepší je to neskrý-vat, protože klient stejně cítí, když tera-peut není plně přítomný. Pokud si terapeut v něčem není jistý nebo situaci vnímá jako nebezpečnou, může se vyměnit s kolegou, který je s ním ve službě, případně i jiným členem terapeutického týmu, nebo zavo-lá lékaře Soterie. Klade se důraz na to být plně s klientem a jeho situací, ale udržet si zároveň nadhled a určitý odstup mezi se-bou a klientem. O tom se v týmu pravidelně diskutuje.

Je působivé, nakolik si klienti pamatu-jí podrobnosti, kdy s terapeutem sdíleli stav akutní psychózy v soft roomu, a jak silně je terapeut dokáže ovlivnit. Ačkoliv terapeut převážně sleduje potřeby klienta a následuje je, občas terapeut musí převzít vedení a dát jasné pokyny ve prospěch klienta (napří-klad, když je klient rozrušený a chtěl by ode-jít). Během pobytu v soft roomu je celkově usměrňován kontakt s vnějším prostředím, zakazuje se používat telefon a počítač, aby se klient chránil od silných podnětů.

V soft roomu plyne čas jinak než ve vněj-ším světě. Terapeut může mít pocit, že čas utíká velmi pomalu a může to být pro něho unavující, ale klient toho zpravidla zažívá během krátkého časového úseku hodně. Jednou Christina provázela klienta, který té-měř nehovořil. Hodiny pro ni plynuly velmi pomalu. Na konci dne se klienta zeptala, jak společně strávený čas prožíval on. On jí od-pověděl, že to uteklo moc rychle.

Terapeut s klientem zažívá intenzivní okamžiky, ale je důležité, aby ráno z této si-tuace dokázal plně vystoupit a přeladit se na svůj život mimo Soterii. V průběhu akutní fáze psychózy je důležité, aby terapeutický tým zůstával v kontaktu s rodinou klienta, ale kontakty se udržují jen krátké.

opětovné zapojení do běžné realityPo nějakém čase terapeut klienta směru-je k tomu, aby se společně zabývali běžnými každodenními činnostmi, aby se v psychotic-kém nepořádku začal nacházet nějaký řád. Děje se tak plánováním dne, kde je urče-ný čas pro práci, například úklid místnosti, a také pro volný čas a zábavu, v kterém klient s terapeutem hraje třeba společenské hry.

Po první intenzivní fázi v soft roomu se klient postupně stále více dostává do kon-taktu se skupinou, chodí na krátké procház-ky a postupně se začleňuje do každodenní-ho života. Může společně s terapeutem péct

luc ciOMPi: „SOTeRiA Má PODObNé úČiNky JAkO NeuROlePTikA, Ale beZ NežáDOucích VeDleJších efekTů!“

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 12: Esprit 05-06 2012

12

chléb nebo prát oblečení. Později se klient může přestěhovat do jednoho z pokojů pro stabilizovanější stav a individuální péče se rozvolňuje. Nyní se už klient může zapojo-vat do prvních samostatných činností.

Ostatní klienti bývají vůči tomu, kdo je v soft roomu, velmi ohleduplní a ochotně se omezí v tom, aby například v kuchyni ne-poslouchali hudbu nebo nenechávali hrát v obývacím pokoji televizi. V Soterii není kuchař, zahradník ani uklízečka, takže tyto pracovní činnosti vykonávají terapeuti spo-lečně s klienty.

opětovné zapojení do vnějšího života (mimo soterii)Soteria se nachází ve frekventované části města Bern. Klienti chodí dvakrát denně na-kupovat, někdy v doprovodu terapeuta, ně-kdy samostatně a vaří s asistencí terapeuta pro 15 lidí. Zvládat každodenní potřeby sa-mozřejmě není pro klienty snadné. Mohou být stále rozrušováni svými psychotickými prožitky nebo se mohou obávat zabývat se svou budoucností, takže pro ně bývá obtíž-né se soustředit na jednoduché úkoly, jako je vaření a úklid.

Běžný každodenní život vede k tomu, že hodně hovorů vzniká u stolu v kuchyni, nebo když se jde společně na procházku. V tom všem je zásadní, že se jedná o vzájem-né sdílení lidí s podobnou zkušeností, kteří jsou si ve skupině rovní. Dochází k zaujatým rozhovorům, společnému zapojení do čin-ností nebo jen půvabným setkáním. Zapojit se do skupinových činností je povinné, jsou na programu každý všední den. Zahrnují va-ření, sport, úklid, zahradničení, různé tvoři-vé aktivity, hraní společenských her a choze-ní na procházky.

V této fázi se odehrávají první rozhovory s rodinou a klienty. Terapeut při rodinných setkáních seznamuje s pojetím zátěže a vul-nerability (zranitelnosti) a věnuje se prevenci

téma

relapsu. Klienti, kteří zneužívali marihuanu, začínají skupinová sezení jedenkrát týdně s jinými uživateli cannabis. Když je klient při-jímán do Soterie, zavazuje se k tomu, že pře-stane užívat cannabis a jiné návykové látky a terapeutický tým to sleduje.

V této fázi léčby se rozebírají různé ži-votní oblasti klienta, jako jsou mezilidské vztahy, práce a existenční zajištění, a v pří-padě nutnosti terapeutický tým klientovi pomáhá v potřebných opatřeních. Už od po-čátku léčebného procesu terapeutický tým podporuje osobní zodpovědnost klienta za své uzdravení. Klient je zapojen do rozhodo-vání, může si sám objevovat, co je schopen zvládnout. Zatímco klient stále ještě bydlí v Soterii, má možnost vracet se postupně do zaměstnání nebo studovat. V takových pří-padech terapeutický tým jedná se zaměstna-vatelem a školou.

Následná péčePečlivě se plánuje, kdy má klient Soterii opustit, a pokud je třeba, terapeutický tým pomáhá klientovi s hledáním bydlení, am-bulantních služeb nebo vypracováním den-ního plánu.

Zplnomocňování klienta za průběh jeho léčby je v Soterii důležitým prvkem. Zkuše-ní členové terapeutického týmu zazname-návají, že klienti jsou nyní samostatnější ve vyrovnávání se se svou nemocí, než byli ti před 10 lety. Může to souviset rovněž s mo-derními způsoby komunikace, kdy se mladí lidé k sobě více vztahují a podporují jeden druhého, což jim umožňuje mít také kritický pohled. Skupina bývalých klientů vytvořila neformální skupinu, která se občas schází. Podporují se navzájem, ale také si spolu užijí spoustu legrace.

atmosféra v soterii BernProstředí v Soterii Bern není nemocniční. Je tu mnoho drobností, které napomáhají

tomu, aby se klient cítil pohodlně a v klidu. Není tu oddělená vyšetřovna lékaře ani žád-ný oddělený prostor pro zdravotní sestry. Je tu multifunkční místnost, která slouží přes noc jako ložnice pro terapeuta a přes den jako místnost pro rozhovory lékařů s klien-ty, rozhovory se členy rodiny a slouží rovněž pro týdenní porady týmu.

Lékárna se nachází v obývacím pokoji a není žádný předem určený čas k vydávání léků. Klienti si sami říkají o své léky terapeu-tovi. Je tu kancelář, v které pracuje manažer Soterie. Dveře jsou skleněné a nezamykají se, což dokládá, že vše je klientům otevřené a přístupné. Nábytek je moderní. Soteria má hodně prostoru pro tvořivost, lze se oddávat hudbě, buď ji poslouchat, nebo hrát na kla-vír a kytaru či malovat.

alternativa nemocniční péčeSoterie (či jí podobné domy) jsou v sou-časné době zřízeny ve Švédsku, Finsku, Německu, Švýcarsku, Maďarsku a dalších zemích. Výzkumné studie, které porovná-valy výsledky Soterie Bern s konvenčními léčebnými metodami, ukázaly, že po dvou letech sledování dosáhla Soteria Berne s mnohem nižší mírou užití medikace při-nejmenším objektivně stejných a subjek-tivně částečně lepších výsledků. Navíc se léčba psychotických poruch v takovémto prostředí ukazuje být při nejmenším o 10 až 20 procent levnější než v psychiatric-kých institucích. Náklady se snižují vlivem multidisciplinárního týmu a skutečnosti, že veškeré domácí práce jsou součástí tera-peutického programu a vykonávány členy terapeutické komunity. Tento léčebný pří-stup může pak také oslabovat stále převa-žující představu o upadající a chronifikující osobnosti člověka s psychotickou zkuše-ností, který se stává břemenem systému zdravotních služeb.

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

V Soterii není kuchař, zahradník ani uklízečka, takže tyto pracovní činnosti vykonávají terapeuti společně s klienty.

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 13: Esprit 05-06 2012

13

N evím, co nás vlastně dnes čeká, ale těším se, že se něco dozvím o duševních nemocech,“ říká Dáša, drobná sedm náctiletá brunetka. Do třídy, kde jsou židle uspo-řádány v kruhu, dnes přišel tým projektu Blázníš? No a!

z neziskové organizace Fokus Praha.

Znám jednoho bláznaDiskusi se studenty dnes vede moderátorka Jana Hronková. Roz-mlouvá s mladými o duši, bláznění a různých aspektech života. Spo-lečně s ní se studenti dotýkají pojmu krize, jež může potkat každého z nich. „Známe jednoho blázna, potkáváme ho na Palmovce,“ říkají studenti. „Pokřikuje na lidi sprostá slova, což je dost nepříjemné, ale nikomu nic neudělal, vlastně je možná docela neškodný.“ Jak se mladí dostávají hloub do problematiky duševního zdraví, zpozorňu-jí, stále víc začínají mít pocit, že se jich to téma také týká. Štíhlá blon-dýnka Marta uvažuje: „Moje teta se léčí se schizofrenií, mám pocit, že teď jí budu víc rozumět.“

Co všechno duši hrozíSchizofrenie, bipolární (maniodepresivní) porucha, úzkosti, fobie, to jsou témata, se kterými se studenti běžně nesetkávají. Určitější představu mají jen ti, co chodí na psychologický seminář. Tipují, že ze schizofrenie se nedá vyléčit. Jana jim vykládá, že zhruba třetina pacientů se vyléčí úplně, třetina svou nemoc zvládne za stálé pomoci

Blázníš ve škole? No a!

lékařů a léků a třetině se bude nemoc periodicky vracet. Není to jed-noduchá debata, ale jak dopoledne ubíhá, přítomní se stále víc uvol-ňují a přinášejí do společného prostoru své představy, znalosti, zku-šenosti i fakta. Mozaiku duševní nemoci a zdraví skládají s rostoucí jistotou.

prevence na školáchJana Hronková, která se k projektu Blázníš? No a! připojila před čtyř-mi lety, připomíná, proč Fokus s osvětou na středních školách za-čal: „V roce 2005 nás oslovili partneři z německé organizace Irrsinig Menschlich a my jsme začali budovat vlastní tým. Náš projekt zprvu kladl velký důraz na destigmatizaci duševně nemocných, aby na ně mladí lidé nepohlíželi podle vžitých stereotypů. Dnes se idea projek-tu posouvá přímo k prevenci. Současná psychiatrie si všímá faktu, že řada nemocí začíná v dospívání svými prvními příznaky, v době, kdy mladí lidé prožívají první zátěžové situace v roli dospělých – první lás-ky a zklamání, vysoké nároky studia, maturitu a přestup na vysokou školu, odpoutávání se od původní rodiny. Strach z neúspěchu, ne-jistotu, kam směřuji a co si v životě vybrat, hledání citové rovnováhy mohou řešit vypjatými variantami – sebe destruktivními tendence-mi, stáhnutím se do deprese, nebo naopak vytěsněním a hromaděním problémů, které nejsou schopni řešit. To vše může být podhoubím, na které postupně snadno nasedne psychická nemoc. My s nimi hledáme způsoby, jak je možné o své duševní zdraví pečovat.“

Jsme na jednom pražském gymnáziu a jdeme se podívat do jedné z jeho tříd. Ta je dnes uspořádaná jinak, ne zrovna slavnostně, i když o kus dál se konají maturitní písemky. Tady je nálada uvolněná a studenti jsou docela zvědaví.

téma: podoby péče o duševně nemocné

Page 14: Esprit 05-06 2012

14

BláZNíš? No a! v KostCeRealizátor projektu fokus Praha, o. s. se podporou a začleňo-váním lidí s duševním onemocněním do společnosti zabývá již od roku 1992. Člověk s duševním onemocněním, který projde hospitalizací, se ocitá ve společnosti jako „ten z jiného světa.“ Příčinou bývá izolace, do které ho nemoc často uvádí, a také přetrvávající tabu, které je spjato s psychiatrií a duševní jina-kostí, „nenormalitou“.

Projekt blázníš? No a! ukazuje, že je možný i zcela jiný pří-stup. Jeho cílem je zvýšit citlivost k tématu duševního zdra-ví a nemoci mezi středoškolskými studenty ve věku 15–20 let a přispět k většímu respektu k lidem, kteří prošli zkušeností s duševním onemocněním. Projekt obrací pozornost škol i sa-motných dospívajících k duševnímu zdraví jako nedílné sou-části celkového zdraví (viz slogan WhO: Není zdraví bez du-ševního zdraví).

Jeden projektový den se studenty trvá celý den, tedy 6–7 vy-učovacích hodin. účastní se jej jedna třída/průřezová skupina (cca 25– 30 žáků) a náš tým, složený z moderátora dne (psy-chiatr, psycholog či sociální pracovník) a z 1–3 lidí s osobní zkušeností s duševním onemocněním, tzv. expertů na vlastní zkušenost.

V programu jsou využity moderní interaktivní pedagogické metody zaměřené na aktivní roli studenta: tvůrčí hry, drama-tizace, otevřená diskuse, reflexe a sebereflexe.

účast v projektu může mít přínos pro celý kolektiv tří-dy, může přispět k otevírání témat, která jsou ve třídě tabu, k uvolnění vztahů mezi učiteli a studenty. Neobvyklý skupi-nový zážitek má pro studenty značný osobní přínos. Nejen ex-perti, ale i studenti při něm odhalují své nitro, přinášejí svoje zážitky, zkušenosti a postoje.

Pokud máte zájem o bližší informace, můžete se podívat na stránky www.blaznis-no-a.cz nebo napsat koordinátorce pro-jektu Mgr. barboře hrdličkové na: [email protected].

jak pomůžeš kamarádovi?Setkání se studenty má v sobě řadu interaktivních prvků, moderá-torka se snaží zjistit, co žáci o problematice vědí, klade jim otáz-ky, jako například: „Jak byste se postarali o kamaráda v nouzi, když máte dojem, že není psychicky v pořádku?“ Odpovědi nejsou vždyc-ky jednoznačné, vždyť mladí ještě nemají mnoho zkušeností. „Po-zvala bych ho dál, nabídla mu něco k pití, nechala bych na něm, jestli chce mluvit o tom, co ho trápí a zkusili bychom spolu najít nějaké ře-šení,“ říká Míša. Ostatní s ní souhlasí, možná cítí, že by se do takové situace mohli sami dostat. „Nevíš, jak na tom je, možná budeš muset zavolat sanitku,“ namítá Karel. Nikdo nemá patent na pravdu.

Moderátorka ještě studentům navrhne kontaktovat linku důvěry nebo nějaké z krizových center.

a co experti?Program trvá celé dopoledne a na návštěvě ve třídě jsou ještě další osoby – „experti na vlastní zkušenost“. Jsou to lidé, kteří sami zaži-li duševní nemoc a mohou se o tuto zkušenost se studenty rozdělit. „Zajímá mě, jak mladí uvažují. Formou různých her dokážou vstře-bat spoustu informací,“ říká čerstvý čtyřicátník Martin. S mírným úsměvem poslouchá názory studentů a na jejich někdy neuvážené soudy reaguje svým životním příběhem. Vypráví o vlastním někdy až příliš lehkomyslném mládí, o střídání děvčat, studiu v zahraničí,

závislosti na počítači, probdělých nocích a hlavně dlouhodobé ko-ketérii s drogami. To, že před patnácti lety onemocněl schizofrenií, má podle něj na svědomí marihuana. Studenti říkají, že jeho osobní příběh je přesvědčivější než kázání učitelů, že drogy jsou špatné. Pro Martina je tohle setkání velmi významné, nechce být se svým příbě-hem sám: „Když do toho jdu, tak i s tím rizikem, že budu nepocho-pen, musím to obhájit i sám před sebou, najít smysl v tom počínání, troufnout si konfrontovat svůj životní příběh s pohledem člověka, který nikdy nic takového nezažil. Pokusit se tu situaci vyhrát, i když to třeba v životě nebylo samé vítězství.“

Studenti jsou za životní příběhy expertů vděčni, na konci setká-ní jim vyjadřují sympatie a obdiv. „Pro nás je důležité, aby si žáci odnesli to, že je možné duševní nemoc překonat. A právě v tom mají experti zvláštní úlohu. Rádi bychom rozšířili náš tým o nové exper-ty na vlastní zkušenost. Hledáme mladší lidi se zkušeností s dušev-ní nemocí, kteří mají chuť se podílet na takovémhle projektu, mlu-vit o sobě, sdílet zkušenosti a zároveň se cítí být dostatečně pevní a zakořenění v životě, stabilizovaní ve své nemoci. Kteří mají chuť se podívat na své zkušenosti z jiných úhlů pohledu,“ říká Jana Hronko-vá. S průběhem dnešního setkání je spokojená. Děkuje studentům a předává jim letáčky s kontakty na různá zařízení pomáhající v ob-lasti psychického zdraví.

Michal Kašpar

Jana Hronková v roli moderátora nabízí informační materiály.

Studenti dostali za úkol vyjádřit

různými způsoby vlastní duši.

tématéma: podoby péče o duševně nemocné

Page 15: Esprit 05-06 2012

15

Jak to vůbec celé začalo?V Lipsku na univerzitní psychiatrické klinice působil jeden profesor, který se zabýval vý-zkumem stigmatizace duševně nemocných lidí. O tom existuje spousta výzkumů hlavně ve Spojených státech a Kanadě, a on byl jeden z mála německých vědců, kteří této oblasti věnovali pozornost. Já jsem tehdy ještě pů-sobila v rozhlase Mitteldeutsches Rundfunk, kolega mi vyprávěl, že jeho žena pracuje na klinice a že hledají novinářku, která by měla chuť podílet se na PR v oblasti psychiatrie a vytvořit něco pro mladistvé a žáky.

Měli jste při tvorbě projektu na co navazovat?Na mezinárodní úrovni jsme objevili jen dvě země, kde se už o něco podobného pokouše-li, a sice v Austrálii a v Kanadě. Nešlo o škol-ské projekty, dělali výzkum pro vědecké účely, ale jejich výsledky pro nás byly velmi poučné. V Kanadě posílali do školních tříd lékaře, aby dětem vyprávěli o schizofrenii. To jim nahnalo velký strach, žáci v reakcích psali, že už nemají nikdy chodit. V Austrálii naopak posílali do tříd lidi, kteří měli vlastní zkušenosti se schizofrenií. Školáci je přijali daleko lépe, říkali, že mají určitě přijít ještě jednou, že to bylo hrozně zajímavé a užiteč-né pro život. Téhle myšlenky jsme se chopili a vyvinuli školský projekt. I tak jsme se tro-chu báli, že to žáky nebude zajímat, ale řekli jsme si, že to alespoň vyzkoušíme.

Byly začátky těžké?Těžké tehdy bylo především najít experta na vlastní zkušenost, ale pak se náhodou ob-jevil mladý muž, který říkal, že byl posled-ních deset let ve všech možných léčebných zařízeních a že v podstatě neumí dělat nic jiného než vykládat, žvanit, a že to dělá rád. Byl to Sven Ramos, náš úplně první expert na vlastní zkušenost. Měl zkušenost s psy-chózami a s drogami, nikdo netuší, co bylo dřív. Přesvědčila jsem ho, aby mě doprovo-dil do jedné třídy. Souhlasil nejspíš proto, že

Manuela a její bláznivě lidský projekt

Manuela Richter-Werling

se nudil. Tak řekl, dobrá, já s tebou půjdu, aspoň bude nějaká změna.

Zorganizovali jsme školský den ve třídě na jednom lipském gymnáziu. A tím to za-čalo. Už si na to, jak to tehdy probíhalo, moc nevzpomínám, ale žáci říkali, že to bylo ab-solutně skvělé. Povzbuzovali nás, že v tom máme pokračovat, že je strašně důležité, aby o duševním zdraví něco věděli.

S čím za studenty do škol přicházíte, jak se vám daří je zaujmout? Pro mladé lidi je důležité, aby se dozvěděli, že se to může stát každému. Nemoc si člověk nevybírá. Nikdo také nenese vinu za to, že psychicky onemocní, i když si to veřejnost často myslí. Vždycky zdůrazňujeme, že du-ševní onemocnění není téma, o kterém by se nesmělo mluvit, že přiznat se k psychic-kým problémům není slabost. Naopak, že k tomu, aby člověk o svých problémech mlu-vil a řekl si o pomoc, je potřebná síla.

Žáci tráví ve škole spoustu času a pro je-jich psychické zdraví je důležité i klima ve třídě. Proto se vždycky ptáme, jestli je ve škole někdo, na koho se studenti mohou ob-rátit, když se octnou v nouzi. Takový člověk ve škole často chybí. Právě prostřednictvím školského projektu jsme dosáhli toho, že se stále víc učitelů nebo i rodičů začalo zamýš-let nad tím, že u nich na škole nikdo takový není a že je potřeba s tím něco dělat. Skoro na každé škole dochází k sebevraždám. Po-tom vidí všichni, že to je velký problém a ří-kají, že to vlastně už dávno nějak cítili. V na-šem projektu se proto snažíme povzbudit učitele k větší vnímavosti, aby – když se ve třídě něco stane – člověka tak rychle neod-soudili a neužívali nějaká znevažující nebo zlá slova. Aby žáci neztráceli odvahu mluvit o svých problémech.

Jakou roli mají v projektu lidé, kteří sami prošli zkušeností s psychickým onemocněním, tedy – jak vy říkáte – experti na vlastní zkušenost?

rozhovor

Manuela Richter-Werling je zakladatelkou sdružení Irrsinig Menschlich (bláznivě lidský), které sídlí v německém Lipsku a má za cíl seznamovat žáky s problematikou duševního zdraví. Od roku 2000 organizuje po celém Německu takzvané školské dny pod názvem Verrückt? Na und! (Blázníš? No a!). Prostřednictvím diskusí a her upozorňuje mladé lidi na to, že duši je třeba chránit, protože může i onemocnět. Setkali jsme se při supervizi školského projektu Blázníš? No a! pořádaného Fokusem Praha.

Zapojení expertů na vlastní zkušenost je hlavní příčinou toho, že má projekt takový úspěch. Nezávisí to tolik na moderátorech projektu, na tom, co mladým vyprávějí, pro-tože důležité je to, co jim předávají experti. Ať vyprávějí o velmi těžkých věcech, které souvi-sí s duševním onemocněním, nebo o tom, co jim pomohlo. Pokládáme za úspěch, jestliže tím mladé lidi povzbudí, dodají jim odvahy k tomu, aby vzali svůj život do vlastních ru-kou. Protože život je takové kinder vajíčko s překvapením, člověk neví, co uvnitř na-jde. Přejeme si, aby bylo všechno v pořádku, všechno dobré, ale tak je tomu jen u minima lidí. Studentům vždycky hodně imponuje, když slyší, že krize mohou člověka posílit.

Čím mohou příběhy expertů děti a dospívající zasáhnout?V každé třídě je skupina žáků, pro které je to setkání čistě informativní, to je dobré. Ale v každé třídě jsou zároveň i žáci, kteří už o svém životě hodně přemýšlejí a říka-jí si: „Chci tenhle život, nebo je tak těžký, že už ho nechci? Nejsem pro ostatní vlastně jenom zátěž, neměl bych ze života zmizet?“ V každé třídě zaručeně jeden, dva takoví lidé jsou, to prostě patří k pubertě. V každé třídě máme také žáky, kteří už měli nějakou psy-chickou nemoc nebo mají třeba psychicky nemocné rodiče, přičemž to není nic, o čem by se ve škole mluvilo. Přinejmenším v Ně-mecku to tak je. Ani učitelé o tom v podstatě nevědí. Pro tyhle žáky je to ohromná vzpru-ha, ohromné posílení, i když to neřeknou tak

Page 16: Esprit 05-06 2012

16

otevřeně. Najdou spojence – nejsem v tom sám, je spousta lidí, kteří jsou na tom stejně. Pro takové lidi je to taková energie nebo šťá-va do života. To moderátoři tak dobře předat nedokážou, toho mohou dosáhnout jen lidé z masa a krve, kterých se to přímo týká.

Co účast v projektu přináší expertům?Někteří dokonce říkají, že vždycky, když se zase začnou dostávat do krize, je nejlepší jít na školský den a zase se uzdraví. Protože tam cítí, že je druzí potřebují, nemohou se jen tak stáhnout do své ulity. Někteří z nich, hlavně mladší účastníci projektu, našli odva-hu pustit se do studia nebo se vrátit do školy. Po dvou třech letech školského projektu se cítili už natolik silní a nabyli zase takového sebevědomí, že pro ně začala nová životní etapa. A to je to nejlepší, co se může stát.

Takže je fungování v projektu může i posílit?Někdy si říkám, ale to je jen můj osobní ná-zor, že dovednosti, které si člověk ve škol-ském projektu procvičí, jsou velice přiro-zené. Při rehabilitaci se to dělá jaksi uměle, trénuje se tam komunikace, chování ve sku-pině atd. Ve třídě jde všechno ráz naráz, ex-pert vůbec nemá čas, aby o tom přemýšlel, studenti jednoduše čekají na jeho odpověď.

Stalo se někdy, že by někdo z expertů nevydržel v klidu během školského dne?Vždycky říkáme, že by se členové týmu měli spolu dobře seznámit, dobře se po-znat. Také jsem měla partnery v týmu, kteří museli školský projekt opustit. Když kole-gyně nemohla ve třídě vydržet, tak se dalo říct, že ji zrovna někdo naléhavě volá. Ale ještě jsem nezažila, že by se někdo zhroutil. Hlídáme si to, dopředu si ujasníme, jaká té-mata by neměla přijít na řadu, aby moderá-tor mohl experta chránit. Když si všimnu, že se mého experta na něco zeptali a on se dostává k něčemu, o čem vlastně vůbec ne-chtěl mluvit, dá se udělat oslí můstek třeba za pomoci vtipu, a tak ho ochránit. Ale fun-guje to i naopak. Experti mají u sebe slu-nečnici, a pokud moc mluvím, tak mi s ní zamávají.

Jak se vám podařilo prosadit v celoněmeckém měřítku? V celém Německu máme zhruba 46 nebo 47 skupin. Každý rok se přidávají další. V podstatě jsme začínali úplně od píky, nic podobného neexistovalo, byli jsme jedi-ní. Nemohli jsme se nikoho zeptat, jestli to děláme správně, zkrátka jsme to dělali. Je to totiž úplně jednoduchá věc, nic, nač bychom potřebovali techniku, peníze. Dá se to klidně dělat i v pralese, bez proudu,

potřebujeme jen lidi s nasazením, to je nej-důležitější.

Bez finanční podpory by to přesto asi nešlo. O tom, že je to dobré, jsme později přesvěd-čili lidi ze známé německé nadace Aktion Mensch. To je velká, velice stará nadace, která působila už v Západním Německu, svou činnost zaměřuje na handicapované. Aktion Mensch pak po dobu tří let od roku 2005 do roku 2008 podporovala zakládání a budování nových skupin a to, abych moh-la pořádat workshopy. To skončilo v roce 2008, ale proces dál pokračuje, protože ty skupiny jsou natolik motivované, že to platí samy.

Je o váš projekt zájem i v současnosti?V Německu nám volá stále více škol a my vůbec tolik skupin nemáme. Zajímají se o to kvůli psychickému zdraví žáků, ale dů-ležité je i téma psychického zdraví učitelů. Základem pro to, aby škola byla dobrá, je psychické zdraví všech, kteří se do výuky ve škole zapojují. Říkáme žákům, že psychické zdraví je bohatství. O takové bohatství člo-věk pečuje a dbá. Snažíme se přijít na to, co je možné udělat přímo ve třídě, aby se nám dobře dařilo psychicky i fyzicky, protože to se nedá oddělit. Jde také o to, jaké vztahy mezi sebou máme, co potřebujeme jako jed-notlivci a co všichni dohromady.

Vyvíjel se během projektu nějak i váš vlastní přístup?Za těch deset let, co děláme školský pro-jekt, čím dál víc vycházíme z toho, co chtějí a potřebují žáci. Jak se daří jim samotným, a tohle je v každé třídě jinak. Zajímá nás je-jich život, protože náš tým tvoří dospělí a do třídy přicházíme s tím, že jim chceme předat něco do života. Pokud bychom se o ně neza-jímali, šlo by to jen ztěžka. Už jsme také zra-lejší, máme více zkušeností a víme, že psy-chické zdraví znamená zvládat dobře svůj život se vším, co mě potká, se vším dobrým i špatným.

MáMe Více ZkušeNOSTí A VíMe, že PSychické ZDRAVí ZNAMeNá ZVláDAT DObře SVůJ žiVOT Se VšíM, cO Mě POTká, Se VšíM DObRýM i šPATNýM.

rozhovor

Vzpomněla byste si na nějaký konkrétní příklad, na školu jejíž žáci vaši pomoc skutečně potřebovali? Začátkem října 2011 jste se školským projek-tem navštívili jednu třídu v německém Gel-senkirchenu. Městě známém především jako sídlo bundesligového klubu Schalke 04. Na-vštívenou školou bylo učiliště a žáci měli před sebou závěrečné zkoušky. Měli jsme tam žáky patnácti různých národností, jen asi pět s ně-meckými kořeny, zbytek Turci, Rusové, děti ze všech možných zemí. Ze začátku nevěděli, oč jde a já jsem se jich v žertu zeptala, o čem by to naše setkání mělo být, kdyby bylo po je-jich. Máme tady celý den, spoustu času, řek-něte si. Řekli, že má jít o jejich budoucnost, že pro ně je těžké myslet na budoucnost.

Proč to pro ně bylo těžké? Během úvodní hry, kterou vždycky hrajeme, začala zaznívat témata jako stres s rodiči, doma mě bijí, problémy doma s alkoholem… Mluvili o tlaku, kterému jsou vystaveni, aby zvládli školu. O tom, že je těžké držet se ně-jakého režimu, být už brzy ráno ve škole. Pro všechny je to těžké a spousta z nich už měla za sebou nějakou terapii, i výchovnou. Chtě-li vědět, jak by mohli dokázat za rok úspěšně absolvovat školu. Kdyby to nezvládli, mělo by to samozřejmě dopad i na jejich duši.

Říkali: „Když neudělám školu, můžu se propadnout do depresí, už nenajdu prá-ci, nebudu si moci založit rodinu, nebudu mít kamarády, nebudu moci nikoho pozvat na diskotéku, protože nebudu mít peníze. V tom případě už ani nepotřebuji žít.“ Tím jsme se dostali hluboko do tématu. A pak jsme mluvili o nejrůznějších možnostech a zdrojích, jak být silnější. Co potřebuješ, aby ti to dodalo energii, abys nastávající rok zvládl, co je pro tebe takový benzín? To je jedno z nejdůležitějších témat v rámci pro-jektu „Blázníš? No a?!“

K čemu jim vaše otázky pomohly? Kladli jsme žákům jiné otázky než učitelé. Říkali, že pro své psychické zdraví potře-bují uznání, chválu. A od koho? Mohou, ale nemusí to být rodiče, mohou to být učitelé. Říkají, že by se chtěli ve škole zlepšit. Ptáme se, jak toho mohou dosáhnout, mohou začít přemýšlet, že na to potřebují svého nejlepší-ho kamaráda nebo učitele. Často nevědí, jak mohou zůstat psychicky zdraví, co k tomu potřebují. Možná pomohou rodiče, ale po-kud rodiče selžou, může je nahradit babič-ka nebo sestra, učitel nebo lékař. Chceme vždycky přesně vědět, jak se toho mohou dobrat. Nejen v obecné rovině, ale přímo. Často to bývá poprvé, co o něčem takovém přemýšlí, protože se jich na to ještě nikdo ni-kdy nezeptal. Michal Kašpar

Page 17: Esprit 05-06 2012

17

Zajímalo mě, jak se vůbec do Afriky dostal. „Jel jsem tam v roce 2009 pomáhat organi-zovat zápas Amfory (fotbalový tým slavných osobností) s týmem vězňů z věznice v Mom-base. To mi zabralo čtrnáct dní. Po těch čtr-nácti dnech se mi tam hrozně líbilo, tak jsem si řekl, že tam zůstanu další tři měsíce,“ říká Honza. Zájezd klubu celebrit Amfora, tvo-řený hvězdami českého showbyznsu na čele s Helenou Vondráčkovou, tehdy zvítězil nad vězeňským fotbalovým klubem 1:0. Diváky spolu s vězni byli i členové keňského parla-mentu.

Na pobyt v Mobase, druhém největším Keňském městě, které leží na břehu Indic-kého oceánu, i na výlety do vnitrozemí,

Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět

padly všechny Honzovy úspory. „Protože se mi tam tak líbilo a furt jsme něco vymýš-leli, utratil jsem nakonec všechno, co jsem měl našetřený. Taky jsme byli několikrát na safari, byli jsme se podívat i do Ugandy, do hlavního města – do Kampaly. Hodně jsme cestovali a vrchol toho byla návštěva Samburů. To byl nejhezčí výlet vůbec,“ tvr-dí Honza.

samburové „Samburové jsou jedním z posledních civi-lizačně nezasaženejch národů. V Mombase jsem se seznámil s jedním Samburem. Když jsem se od něj dozvěděl, jak žijou, tak jsem měl hroznou chuť se podívat do tý vesnice.

S Honzou Botlíkem jsem se sešel v areálu střešovické Vojenské nemocnice, na balkóně zamřížované kuřárny lůžkového oddělení tamní psychiatrie. Popel z cigaret jsme odklepávali do černého popelníku s povzbudivým nápisem pohřební služba. Počasí bylo docela nepříznivé, takové podivné ochlazení na přelomu března a dubna. O to příjemnější bylo poslouchat jeho vzpomínky na Afriku...

Trvalo to asi dva měsíce, co jsem chodil kaž-dej tejden za tím Samburem a ptal jsem se ho, jestli mě vezme sebou do vesnice a před-staví mě šamanovi, kterej se v tý řeči řekne ilojbonok. Ale vždycky mě odbyl s tím, že nejsem připravenej, že nejsem připrave-nej, že nejsem připravenej,“ vypráví Honza. Až jednoho dne za ním jeho známý Sam-bur přišel domů a řekl, že mohou okamžitě vyrazit na asi dva a půl dne dlouhou cestu přes celou Keňu do oblasti Samburu Land. „To je nedotčená oblast, kde žijou hlavně dva kmeny, kmen Turkana a kmen Sambu-ru. Samburu jsou v podstatě Masajové. Pro-tože Masajové a Samburové jsou něco jako Češi a Slováci, akorát Masajové žijou pod

příběh

RayM

orri

s1, f

lickr

.com

Page 18: Esprit 05-06 2012

18 příběh

rovníkem a Samburové žijou nad rovníkem. Masajové krom toho chovaj krávy, kdežto Samburové chovaj kozy, to je další takovej rozdíl,“ říká Honza. Cestou se od svého prů-vodce dozvěděl, že shodou okolností bydlí přímo u posvátného místa všech Samburů, které se nazývá Cossi Cossi, a je to vlastně hora Sauth Orr, vysoká asi dva tisíce met-rů. Je to jediná hora v oblasti. Samburové mají pod vrcholem hory poutní místo, kde se scházejí k různým rituálům.

šamanDruhý den ráno, poté co přespal ve vesnici Samburů, se Honza jednoho z rituálů zú-častnil. „V té době bylo období velkého su-cha. V podstatě bylo všechno jak vypálený. Jen u hory Sauth Orr je něco jako oáza, pro-tože z ní tryskají řeky. Tak jsme vystupovali džunglí nahoru a cestou jsme potkávali růz-ný mladíky. V určitým věku se každý kluk musí dostat do divočiny a postarat se o sebe sám. Je to něco jako naše škola. Až k večeru jsme se dostali na to obětiště, který je zhru-ba 200 metrů pod vrcholem. A tam už seděl od pohledu úplně normální černoch, akorát jsem se dozvěděl, že je to ten šaman,“

Zasvěcení„První, co udělali, že šli obětovat kozu, toho jsem se účastnit nesměl. Takže jsem jenom z dálky viděl, že jí podřízli hrdlo a pili její krev. Což je vlastně typickej znak, jak jsem si potom přečetl. Stáhli ji z kůže a zača-li připravovat nad ohněm jídlo. Přitom se mě šaman zeptal, jestli chci být zasvěcen do tajů. Řekl jenom zasvěcenej do tajů, neřekl jakých, čeho by se to mělo týkat. Tak jsem ze zvědavosti souhlasil, že to chci absolvovat. Přinesl nějakej takovej měch, ve kterým měl zkvašený kozí mléko smíchaný s krví a do takový nádoby, která byla nad ohněm, nahá-zel ještě nějaký bylinky. A pak jsme se napili, každej měl vypít asi půl litru a začalo zasvě-cení. Nejdřív šaman odříkával modlitby. Za chvíli jsem začal cítit, že se mi točí hlava, jak kdybych byl opilej z toho zkvašenýho mléka, on je to vlastně alkohol. Potom jsme skákali kolem ohně dva nízký skoky a jeden vyso-kej a do toho jsme zpívali en ngajaj ianjeli en ngajaj na sipa. Dodnes nevím, co to zna-mená, ale ten zpěv vycházel akorát na ty tři skoky. A takhle po deseti minutách skákání jsem najednou ucejtil jakoby takovej zvláštní stav a upadl jsem do transu, jak se říká, bylo to něco jako epileptickej záchvat. Najednou jsem spadl na zem a viděl jsem svý vlast-ní tělo z vejšky, jak se celý klepe. A nemohl jsem se do něj vrátit. Bylo pro mě nedostup-ný. Jakoby moje duše nebo můj duch vy-stoupil z těla. Po tomhle stavu, kdy jsem se nemohl vrátit do těla, jsem najednou vzletěl

úplně nahoru od toho těla a viděl jsem všude kolem nádheru toho místa. Hrozně citlivě jsem vnímal každej strom, každej trs trávy, úplně jsem cejtil, jak je všechno oduševně-lý,“ vzpomíná Honza. Jak dlouho to trvalo, než se do svého těla vrátil, nedokáže přesně odhadnout. „Měl jsem pár minut výpadek, kdy si vůbec nic nepamatuju. Vybavuju si, že už pak sedím u ohně a jím to kozí maso. Me-zitím se ta koza udělala, takže těžko říct, jak dlouho to mohlo trvat, já myslím, že to klid-ně mohlo trvat hodinu. A tím ten zasvěcova-cí rituál vlastně skončil,“ říká Honza.

Fotbalový turnajHonzův pobyt v Keni však tímto nevšedním zážitkem neskončil. „Ještě jsem uspořádal původně jen malej fotbalovej turnaj, ze kte-rého se nakonec stala velká událost. Hřiště byla planina, tyčky jsme udělali z poraže-ných palem a břevno bylo z lana, rybářské sítě byly síť. Přihlásilo se deset týmů z růz-ných kmenů, který jsou třeba i znepřátelený, hrálo se tři dny a na finále přišlo skoro pět set lidí. Všechno proběhlo v duchu fair play. V té době jsem byl maximálně šťastnej a nic mi nechybělo, snad až na to, že můj tým vy-padl v semifinále na penalty. I když už se ob-jevily hlasy, nebyl to žádnej problém,“ tvrdí Honza.

Návrat Po příletu do Česka se mnoho nezměni-lo. „Všechno bylo v pohodě, prodával jsem po kamarádech náramky, který vyráběj Samburové, předváděl jsem ten zasvěco-vací tanec a pořád jsem byl moc šťastnej. Ale málo jsem spal a měl jsem pořád hlasy. Byl jsem přesvědčenej, že jsou to duchové nebo přímo Ngaj, samburský bůh. Vlastně jediný poselství, který jsem měl přinést svě-tu, bylo, že ten národ Samburů chce zůstat

samostatnej. Asi tři a půl měsíce po příjez-du jsem najednou s pár korunami vyrazil do Prahy, chodil jsem bosej, nevím proč, ale že mi to asi tak řekly hlasy. A dostal jsem se až někam k Písku, kde jsem byl v zahradě ně-jakýho chlapa, tak mě sebrali policajti a od-vezli nejdřív do vězení a potom mě odvezli do Bohnic na neklid, kde mi řekli, že právě prodělávám psychózu a že je třeba se z toho léčit,“ vypráví Hozna.

Západní medicínaPodle něj je zvláštní, že tomu, co v Africe považují za osvícení, říkáme u nás nemoc. „Ten proces, kdy se člověk dostane do tran-su, se tam dělá účelně, aby lidi pochopili ně-jaký souvislosti, a tady u nás se říká, že je to nemoc. Takže si může každej vybrat, co si o tom myslet. Někdo si myslí, že to je nemoc, a někdo si může myslet, že je to nějaká vlast-nost, která je nadpřirozená,“ říká Honza. Moderní medicína je tady podle něj sto let a v Africe si předávají zkušenosti ze šamana na šamana tisíc let. „Mám pocit, že psychi-atrie má pořád strašný mezery, že se o moz-ku nebo o tom, jak funguje, málo ví. Vůbec to přesvědčení, že všechny duševní stavy začínají v mozku... Když si vezmeš ostatní náboženství, tak ty mají duši v těle. Mozek je pro ně něco nepodstatnýho, jako u starejch Egypťanů, když uchovávali všechny orgány těla a mozek vyhazovali jako nepotřebnej. Takže to přesvědčení, že všechny duševní stavy vycházej z mozku, je vlastně dost spor-ný,“ tvrdí Honza.

Blázinec„Když mě propustili z Bohnic, měl jsem po-cit, že mi léky škodí, tak jsem je přestal brát. Kouřil jsem trávu a brzy přišla druhá psy-chotická ataka. To mi připadalo, že si mě šamani vyvolili, abych zachránil svět. Ale asi to byla jen ta tráva. Znovu jsem skončil v Bohnicích na neklidu a pak v PCP (Psychi-atrické centrum Praha). Od té doby jsem byl ještě čtyřikrát v nemocnici kvůli depresím. Na PCP mi dávali elektrošoky, nejdřív čtr-náct a pak ještě devět. Za poslední rok jsem byl víc v blázinci než doma,“ přiznává Hon-za. Po elektrošocích částečně ztratil paměť, ale na Afriku si pamatuje. Koupil si tam ma-lej pozemek a rád by se tam jednou vrátil.

„Kdybych se dostal zpátky do Afriky, tak řeknu tomu šamanovi, že mám problé-my s mozkem a ať s tím zkusí něco udělat. A kdybych měl peníze, tak se tam rozjedu hned. Ta brutální medikace, kterou mi nasa-dili, je stejně jen berlička a možná mě navíc hází do deprese. Tak teď zkouším každej den meditovat a myslím si, že si člověk nakonec musí pomoct sám,“ říká Honza.

Tomáš Vaněk

PROceS, kDy Se ČlOVěk DOSTANe DO TRANSu, Se TAM Dělá úČelNě, Aby liDi POchOPili NěJAký SOuViSlOSTi. TADy u NáS Se TOMu říká NeMOc. TAkže Si Může kAžDeJ VybRAT, cO Si O TOM MySleT.

Page 19: Esprit 05-06 2012

19

Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?pokud ano, je tu pro vás škola seznamování.

škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

škola seznamování

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek,

společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí

kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. účastnický poplatek za kurs školy seznamování činí 800 kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

inzerce

objednací lístek 2012espritMk ČR 13874, iSSN 1214-2123Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVi, číslo 5–6cena výtisku: zdarma

Kontaktní adresaČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, e-mail: [email protected]

redakce šéfReDAkTOR: Mgr. Josef Gabriel kORekTORkA: Mgr. kamila heinzová GRAfik: Josef Gabriel ml. TiSk: Tiskárna PRATR, a. s.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy pří-spěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory au-torů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu re-dakce.

Časopis esprit vychází za finanční podpory úřadu vlády České republiky

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

Pokud máte zájem o zasílání espritu zdarma, stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČapZ, vítkova 7, 186 00 praha 8.

ADRESA PRO ZASLáNí

Jméno a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: ..........................................................................PSČ: ................................................

ulice: ..................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

esprit si můžete objednat také na e-mailu: [email protected]

přeDplatNéPodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Page 20: Esprit 05-06 2012

Arte klub HodkovičkykdyPondělí až Pátek od 10 do 17 Hodin

kdev denním PsycHoteraPeutickém sanatoriu ondřejov, klánova 300/62, PraHa 4-Hodkovičky covýtvarné aktivity, Posezení, občerstvení

kdoteraPeutky Hanka a Pavla, každý, kdo si Přijde Pro insPiracivíce infowww.ondrejov.cz


Recommended