- 1 -

e x p e d i c e

II ss ll aa nn dd 22 00 11 00 aneb

Hledání Køkøtsfjördur

neboli

Autem na dovolenou – železničáři v nesnázích

(8. – 29.8.2010)

Místo předmluvy: Island, letiště Keflavík, 23.08.2008, cca 9 h místního času, návrat z konference

v Reykjavíku. Podivoval jsem se nezvyklému rozruchu v kabině Boeingu 757-200 Valdis společnosti Iceland Air a rozhlížel se po blonďatých stevardkách. Na mou otázku: „Co se děje?“ blonďatý, mírně prošedivělý steward odpověděl: „Island je ve finále olympijského turnaje v házené.“ (To znamenalo poprvé v historii olympijskou medaili pro Ostrovany.) Hlášení pouze v islandštině pak dávala větší smysl. Potom konečně pilot přestal sledovat zprávy a opřel se do motorů o výkonu odpovídajícímu dvěma řvoucím Rolls-Royceům, během patnácti sekund vzdušný koráb ze tři milimetry tlustého plechu obklopila mléčná mlha a můj sen o tom, že uvidím ostrov pohledem bohů, se rozplynul stejně jako později islandské naděje na zlato…

Poznámka: „Iceland“ není označení pro oblast, kde jezdí rychlovlak ICE…☺

Tým: Hlavní posádka (Onboard Crew): Luky (Nástěnkář Vidlička) – velitel mise, správce proviantu a kuchyně, účetní, 2. pilot, short

range navigator, 2. fotograf, podpůrný komunikační důstojník, člen sekty železničářů Roberto (Topič Hřebínek) – hlavní pilot a správce vozidla, manažer směnárenských operací,

notorický pokladač otázek, komunikační důstojník pro německý jazyk, vrchní hladovkář a iniciátor akce, člen sekty železničářů

Pietro (Kronikář Čepička) – kronikář, správce zavazadel, komunikační důstojník v neněmeckém jazyce, long range navigator, 1. fotograf

Toyota RAV4 (Kosmičeskij korabl/rover/RAV/LM1): spotřeba 8,5/11/13 l/100 km, r. v. 1997

Dočasná/virtuální posádka (Offboard Crew): Daniela – původní členka hlavní posádky, která byla převelena do pozice morální podpory

posádky hlavní Jens von Singapore – osamělý pilot německé národnosti, brázdící s Nikonem na krku lávové

řeky Ledového ostrova ve vypůjčeném Tusconu Katia Hafnarfjordursdottir – naše usměvavá průvodkyně, hostitelka, rádkyně, rosnička a

spása uprostřed cesty pustinou; šiřitelka evangelia české kuchyně v Mechovém království 1 LM = Lunar Module

- 2 -

Den první, neděle 8. 8. 2010 – Vítá nás Schmajchlfeld Sraz je stanoven na 10:00 středoevropského letního času. S nezvyklým množstvím

bagáže v 9:45 bloudím po pražském Kačerově. Nehledám strýčka skrblíka, ale Roberta, resp. Toyotu, náš budoucí „kosmičeskij korabl“. Na parkovišti ale vidím jen dvě terénní vozidla zn. Terracan (o těch se mi poslední měsíc už i zdá ☺). V zápětí se objevuje Robert a nese špinavou černou vodu (rozuměj coca-colu) a nějaké další dobroty. Opakovaně mizí ve skle a betonu, a tak čekám na Lukáše, který má s autem přijet, sám a krátím si dlouhou chvíli testováním nového fotografického nádobíčka.

Po delší chvíli se konečně objevuje stroj s očekávaným třetím členem expedice a začíná poslední fáze předstartovních příprav. Při pohledu do interiéru zadních částí vozu nám všem v hlavě visí otazník: „Kam bychom dali Danielu?“ Odpověď však přichází ihned: „Ale ono by to nějak šlo…“

Luky jako správný druhý pilot těsně před startem pročítá checklist a v 11:09 konečně odkopáváme špalky a vyrážíme na dlouho očekávanou cestu… Zatím se přesouváme do letňanského Tesca pro kapalné pohonné hmoty. Po natankování také záchranné přídavné nádrže (kanystr o objemu 10 l) konečně nabíráme kurs na sever. Do toho si druhý pilot notuje s rádiem (získává tak označení „palubní jukebox“)…

Kromě pár objížděk nás na české straně první hranice čeká ještě test navigace… Ve dvě hodiny odpoledne parkujeme u restaurace U Staré pošty (kterou nám navigace doporučila), abychom na delší dobu naposledy okusili českou kuchyni za mrzký peníz. Při cestě na místní WC lituji, že jsem navigaci nechal na stole, protože cesta k místu úlevy byla značně komplikovaná; ale pak musím dát za pravdu Robertovi: „Pořád rovně…“ To jo, ale jídlo na cestu s sebou! ☺

Po proplutí dálničních tunelů se vyhořujeme na druhé straně Krušných hor už v Deutschlandu. Průběh cesty je s vědomím přítomnosti Bundeswehru (na jednom z dálničních odpočívadel stál také konvoj německé armády) ledově klidný. Jediné vzrušení obstarává letištní dráha křižující betonovou dálnici (mimoúrovňově) a relikt obřího hangáru na vzducholodě přeměněný v krytou sjezdovku. To vše obdivujeme samozřejmě ve sto deseti za hodinu ☺.

Intenzita okolního světla klesá a po delším pátrání nacházíme vhodné místo na kraji řídkého lesa ve vysoké trávě pod jedlí poblíž obce Schmajchlfled nebo tak něco (na mapě je jen Schmalfeld ☺). Stan stavíme strategicky za autem krytým sporými křovisky.

Den druhý, pondělí 9. 8. 2010 – Dánsko hulící… Výhled ze stanu je víc než přívětivý: nikde žádné Polizei, jen nízkým sluncem

osvětlené trávy v rozpouštějícím se ranním oparu. Das ist Deutschland, na ja… Těsně po budíčku v 07:10 navazujeme vizuální kontakt s psovodem nepřítele, což

‚urychluje‘ start etapy na 07:52. Po krátké regenerační zastávce na germánském venkově se vracíme na původní kurs na Flensburg a rázem jsme u Hamleta (tedy v Dánsku). V průběhu cesty řešíme palčivé otázky a Roberto zmiňuje jistého strážmistra Deža tmavší barvy pleti...

Marně hledáme na odpočívadlech v mapách zajímavou zastávku při cestě, a tak nakonec brzdíme na ostrově Mors v městečku Nykøbing Mors. Vyrážíme na krátkou procházku (Robert s Lukym nezapřou své vzdělání – studují totiž jízdní řády místní městské autobusové dopravy), kterou zakončujeme hostinou na lavičce u přístavu.

Dál na cestě pak podle mapy určujeme možné místo nocování, jehož hledání se mění na projížďku učesaným dánským přímořským venkovem (někde jsme byli i třikrát ☺). Z několika variant nakonec volíme hezké místo, co by kralevic lebkou dohodil od čističky odpadních vod ☺. Není to sice u majáku jako loni, ale vítr tady od vody duje vydatně a vytrvale (netušíme nic o tom, co nás na cestě ještě čeká), takže auto plní funkci větrolamu –

- 3 -

těžko říci, jak úspěšně. Po jídle z dílny šéfkuchaře Lukyho se v zapadajícím slunci vydáváme na romantickou vycházku po pobřeží… Samozřejmě, že cílem je nedaleký útes, který (díky odchylce v azimutu) zdoláváme až na druhý pokus.

Zítra v 11:00 odrazí trajekt od břehu, takže budíček je stanoven na 08:00, a večer se tedy moc neprotahuje. Jen uvažujeme o tom, jak moc je pravděpodobné, že naše spojení s přístavem (bílý obloukový příhradový most se spodní mostovkou, jehož jedno pole je zvedací) bude druhý den ráno uzavřeno.

Den třetí, úterý 10. 8. 2010 – Norröna H5N1 Most funguje, a tak se po silnici s příznačným číslem 26 blížíme k přístavu a za pár

chvil se řadíme do kolony n-stopých vozidel se stejným cílem: paluba trajektu, nesoucího jméno Norröna, čekající o kus dál. Se zájmem si prohlížíme své konkurenty a zároveň velmi cenné spojence při dobývání islandského vnitrozemí. Některé italské borce budeme vídat poměrně často ☺… Zatímco zkušený pilot Roberto analyzuje národnostní složení posádky lodi, ostatní se zabývají spíš složením jednotlivých posádek a vozidly, od po zuby ozbrojených motorkářů přes obyčejná auta, převážně s MPZ Faerské ostrovy, až po stroje, které je těžké si nesplést se samohybným dělem, kdy jediný rozdíl je chybějící dělo... ☺

V první fázi dostáváme vstupní a identifikační karty a instrukce, pak se naše cesty na krátko rozdělí. Stroj parkuje pouze pilot a já s Lukášem míříme na pátou palubu přes prst. Nikdo nechce žádný doklad, jen kartičku s čárovým kódem… Těsně po nalodění mou pozornost upoutala tabulka s varováním o H5N1 a s lahví tekutého mýdla – Ostrované se bojí nákazy…

Po zběžné orientaci v plánu lodi jsme zamířili na horní palubu, odkud jsme sledovali, jak se zavírají vrata. V půlce zdvihu si to námořníci rozmysleli a zase jsme byli v kontaktu s pevninou. Po chvíli se na obzoru objevil motorkář a za ním pak ještě tři naložené Land Rovery… Pak se zaklapla dvířka a Lukáš přemýšlel o tom, jak se chce kapitán s tou velkou konzervou vymotat z přístavu. Budilo to dojem, že si bude hrát jako dítě s parníkem v talíři polévky, ale za pár minut se rutinně vymotal a v 10:51 už jsme byli na širém moři. To by se na železnici nestalo ☺...

Chvíli jsme zmateně pobíhali po palubě a hledali Roberta, ale nakonec jsme se potkali až v útrobách lodi na palubě č. 2, kde byly ubytovací jednotky pro 6–9 sardinek. Měli jsme štěstí a jen tři spolubydlící: Islanďana „Hi“ a německého motorkáře „Helmuta“, ve kterém jsem podle kombinézy poznal onoho opozdilce… „Jo, to jsem byl já. Pak přijela ještě tři auta Francouzů,“ potvrdil. Nastudovali jsme evakuační plány a pokyny pro pohyb v případě poplachu a vydali se spolu s Norrönou do „země zaslíbené“ – do bezcelních mezinárodních vod… ☺

Zde jsme také zejména na deváté, nejvyšší otevřené palubě, poprvé okusili sílu nejen mořského, ale hlavně vzdušného živlu. Zatímco se loď hrnula na severozápad konstantní rychlostí asi 20 uzlů2, nahoře se dalo vzdorovat protivětru jen velmi obtížně. Někde mezi Orkney a Shattlands jsme to zhruba ve výšce hladiny na druhé palubě zalomili a začala první klidná noc na moři, v jejímž středu se k nám připojil šestý, blíže neurčený nocležník.

Den čtvrtý, středa 11. 8. 2010 – Foroya Bjor… „Začíná ten třetí, co ještě nezačínal.“3 Ráno nás probudil kapitán hlášením o plánovaném připlutí do domovského přístavu

Thorshavn na Faerských ostrovech a vyzval: „Laskavě žádám cestující, aby své kajuty za hodinu opustili…“ …naštěstí většinou jen Ostrovany a jejich příbuzné ☺.

2 „Ten jede, co borci!“ poznamenal Robert na adresu kapitána, když uvazoval teprve čtvrtý uzel. ☺ 3 Hláška při hraní žolíků a kvarteta s lokomotivami ČD, kdy se rozhodovalo, kdo začne další kolo hry.

- 4 -

Příjezd do přístavu jsme si vychutnali víceméně na oblíbené větrné deváté palubě. Plavidlo opustilo poměrně velké množství vozů a lidí, takže se trochu uvolnil prostor a mohli jsme obsadit flek na Shopping Arcade, kde, ať se to někomu líbilo nebo ne (po čase jsme si všimli cedulky: „Nekonzumujte zde své vlastní jídlo.“), rozehrál své umění náš palubní kuchař. S virtuozitou houslového sólisty roztančil své prsty třímající šišku salámu a nůž (zatím to ještě nebyla Robertova kudla s drážkami pro odtok krve). Ale to vše přišlo až poté, co nám hrdý kapitán ukázal krásu svých rodných ostrovů (trajektová společnost Smyril Line má sídlo na Faerských ostrovech) průjezdem přes fjordy, na jejichž strmých srázech se co chvíli objevovaly skromné příbytky často bez zjevných příjezdových cest. Horní paluba má jen jednu nevýhodu – když plujete ve správnou chvíli správným směrem mezi ostrovy se skalnatými břehy padajícími do hlubin, tak tam nejsou kotvicí lana, která by vám bránila ve výhledu a záběrech fotoaparátem. Zato tam pěkně fouká (kam se hrabe aerodynamický tunel…☺).

Pak se zpátky u salámu rozpoutaly naše debaty o vlastnostech lodi a kapitánovi, a jeho prvnímu důstojníkovi jsme tak připravili nejednu otázku. Už zase nám chyběl protinázor, Danielo! ☺ Další diskuze se stočila na pěkný stoleček, u něhož jsme trávili večer, a náhle vyplynula otázka směrem ke správci vozidla: „Máš v autě nějakej vercajk, že jo?“ ☺

Tentokrát nás čekala noc už v Severním Atlantiku. Sice se trochu zkazilo počasí, ale protože má Norröna od března 2009 opravená stabilizační křídla, tak jsme si to (naštěstí) moc neužili. Kolem jedenácté večer jsem ještě pořizoval s ÉÓS snímky její jmenovkyně, i když v těchto zeměpisných šířkách se asi jmenuje bohyně soumraku jinak. ☺

Den pátý, čtvrtek 12. 8. 2010 – Daggin D4 aneb krajinou vyhnanců… Bohové byli na straně kapitánově, a tak nás zase budil hlášením už asi kolem sedmé

s informací, že dorazíme do cíle v Seydisfjörduru podle plánu v 09:00. Zlikvidovali jsme poslední zakázané zboží („čerstvé“ potraviny), Robert dostal

instrukce, jak se má chovat při pravděpodobné prohlídce vozu, a vydal se na 4. palubu, zatímco naše kroky vedly neomylně božím prstem (z plechu, přisátým k pravoboku) směrem k pevnině. Opět po nás nikdo nechtěl žádné doklady, jenom pes chytal svým dokonalým detektorem známky polských vařených vajec a domácích uzenin (tomu říkám práce ☺).

Konečně jsme na Islandu! S Lukášem pozorujeme kolonu, kterou ze svého nitra vypouští Ostříží linka (Smyril

Line). Borci v uniformách si jakoby náhodou vybírají prvního pacienta na rentgen, starší německou dodávku, ze které vystupuje kromě pilota i dlouhonohá německá Valkýra v koženém kompletu. Po nich následují další „šťastní výherci“. Roberta se to naštěstí netýká („Tvářil jsem se jako rodilý Nor s pražskou espézetkou.“ ☺) a projíždí bez většího zájmu jako většina pilotů až na parkoviště, které se už dost zaplnilo celými týmy Land Roverů, Land Cruiserů a další těžké techniky.

První cíl je strategicky město Egilsstadir disponující základním vybavením pro přežití na Islandu – bankou, sadou benzinových pump a jako bonus je tu i náš „chlebodárce“ – supermarket Bonus ☺. Faktem je, že někteří víc než chleba potřebují k přežití nejdřív vykoupit místní tiskárnu pohledů ☺… Všude potkáváme známé tváře z lodi. Otvíračka je až v poledne, tak hledáme kostel. Chybou v navigaci se dostáváme na „výpadovku“, následuje obrat o 180° a mírné klesání, když tu najednou se dva členové týmu na přechodu vpletou do cesty místní kočce v offroadu… Div jsem nezačal mávat motorkářskou rukavicí, co ležela na krajnici… No nic, nehledáme hostel, ale kostel. ☺ Mimo něj objevuje všímavé české oko (Robertovo ☺) otevřenou dodávku s klíči v zapalování… Už jen podle toho lze soudit, že

4 „Daggin D“ = islandsky „Den D“

- 5 -

nejsme doma . Tohle Islanďanům fakt závidím5. U kostela potkáváme další bloudící slepé ovečky – příslušníci nejateističtějšího národa na světě se musí potkat zrovna u kostela ☺. Při kontaktu s českým člověkem jakoby automaticky přecházíme do stavu rádiového klidu (nepřijeli jsme na Ostrov, abychom tu ztráceli čas s turisty…).

Po nákupu „nezbytností“ (s tímto termínem asi kuchař souhlasit nebude ☺) v Bonusu a přilehlých lokalitách, se konečně napojujeme do hlavního řečiště ostrovní dopravní sítě – na silnici č. 1 (jedničku, R1). Je to jediná okružní silnice kolem ostrova s kvalitním povrchem a bez brodů. Ještě jsme u prvního odpočívadla zhltli první ‚True Icelandic Hard hlavní jídlo dne na rychlé hubnutí‘ v podobě sušených těstovin s omáčkou z pytlíku, a pak už jsme se vezli na pendreku.

Další zastávka Ist í – Rjukandi ☺ (asi řeka) s krásným vodopádem. Rozhodli jsme se podívat nahoru. Když už jsme si mysleli, že se nám naskytne pohled na náhorní plošinu za vrcholem vodopádu, uviděli jsme zase jen další obzor. K němu jsem se vydal už sám. Za ním byl ještě další… Konečně jsem se dostal nahoru a vychutnával si chvíli naprostého klidu na kamenité pláni (paradoxní je, že celý ostrov je asi ta nejméně klidná kamenitá pláň na planetě), když jsem najednou zaslechl – v tom ochromujícím tichu prostoru, kde jen vzdáleně hučí vodopád – elektronické pípnutí. Mobil, EOS i navigace jsou vypnuté, ale po delší chvíli znovu… Zase kontroluji přístroje… a zase… Na zpáteční cestě jsem konečně identifikoval zdroj – byl to opeřenec, který se přede mnou dovedně skrýval. Zpátky u RAVu se ke mně blíží Roberto s petkou: „Vypít! Příkaz velitele!“ ☺

Oskjuleid F88 se blíží, tak počítáme palivo a domlouváme strategii… Pojedeme rovnou k Askje! Po pár minutách se ocitáme na místě, o kterém jsem četl v knize hned několikrát – začátek silnice F88. Značka benzinové pumpy s dodatkovou tabulkou „268 km“ je výmluvná, my máme palivo asi na 400 km... Paliva by mělo být vždy tolik, aby byl zaručen návrat z jakéhokoli bodu trasy, včetně nefunkční benzinové pumpy. Hned po kilometru odbočujeme z pohodlného efka ke kráteru Hrossaborg. Cesta se trochu ztížila, ale opatrnou jízdou se dostáváme až do kráteru. Průměr valů asi 200 metrů a výška 30 metrů a hlavně rozlámané vrstvy směřující k nebesům působí úctyhodně…

Po návratu na F88 pokračujeme s malými zastávkami dál měsíční krajinou černé pouště a na obzoru nás očekává Královna islandských hor Herdubreid. Od té nás ale dělí tři vodní toky…

Asi podvědomě pln očekávání, najednou ve spleti horizontů a zatáček, když má Roberto plné ruce a nohy práce, Lukáš na pozici navigátora spustí: „Řekněte mi, kde tu leží brod…“ ☺ a než bys řekl: „Eyjafjallajokull“6, ocitáme se na břehu říčky. Jdeme si prohlédnout tok. Brod by neměl být problém, ale nervozita citelně stoupá… Studujeme návod na ceduli a jdeme na to… V 19:57 necháváme brod za sebou a pilot kontroluje stav korábu. Zdolali jsme první vodní tok a evidentně se nám ulevilo ☺. Po deseti kilometrech jsme očekávali další. Ještě předtím nás ale na cestě zastavil protijedoucí borec v tanku s Japoncem na zadním sedadle a s menu za 28 000 ISK na zadním blatníku: „Too much water and strong stream. You will not pass…”7 Každá rada nad zlato… S díky se loučíme.

Na břehu říčky Lindaá, která je skutečně poněkud prudší a hlubší než ta první, to bez průzkumu nepůjde. Není moc teplo a moc se mi do toho nechce, ale přichází čas na EVA-18. Oblékám si skafandr (rybářské holiny do pasu), kalibruji hloubkoměry. Naše kára má brodivost papírově půl metru, podle Roberta až 60 cm. Výška hladiny na ideální trajektorii je 40 cm až 55 cm. Jedno ze základních pravidel říká: „Would you trust yourself to wade the river? If not, don’t cross the river.“ A další: „Avoid single car crossings-travel with other 5 Rozdíl je v tom, že tady je civilizace, zatímco u nás ts-vilizace! 6 Eyja-fjalla-jokull = Ostrov-hora-ledovec [AY-uh-fyat-luh-YOE-kuutl-uh] 7 „Příliš mnoho vody a silný proud. Nepřejíždějte… “ 8 E.V.A. = Extravehicular Activity – činnost mimo loď

- 6 -

vehicles.”9 Nezbývá než počkat do rána, kdy by měla ledovcem napájená řeka Jökulsá á Fjöllum, která ovlivňuje výšku hladiny této říčky, poklesnout. Instalujeme monitorovací zařízení (kámen). Už není moc vidět a na obzoru se objevuje stříbrný Tuscon. Když osamělý německý korzár Jens von Singapore z rozhovoru zjišťuje, že jsme první den na ostrově… „Ou, first day on Iceland and such big river… This is almost the worst I have seen…”10 Konzultujeme situaci a domlouváme strategii a budíček na 06:00. Stavbu stanu v poryvech větru zachraňuje sám velitel. Po několika minutách souboje s živlem Robert ve 23:30 ukončuje práce vítězoslavně: „Aspoň, že nám stojí!”

Za tmy přijíždí k brodu ještě borec s Cruiserem a Vikingem, kterého jsme o pár hodin dřív potkali, brodí jen se světly a bez problémů pokračuje dál do temnoty. Pak vítr trochu utichá, začíná první noc na Islandu a já nemůžu usnout… Je NAPROSTÉ TICHO, tady už nepípá ani ten podivný digitální pták. Není tu nic kromě hmyzu a větru, který se při cestě pustinou opírá do stanu jako do plachty. Venku se prochází samotná Þögn11. Stanujeme v lávovém poli nedaleko několika velkých vulkánů. Pořád čekám, že se země nějak pohne a pořád nic…

Den šestý, pátek 13. 8. 2010 – „Where Moon Walkers has gone before“ aneb na Askju klidně v pyžamu ☺

Brzké vstávání je nepříjemné, ale naprosto nutné, protože s každou další minutou vítězí slunce nad ledem. Teď je proud zřetelně mírnější a z oblázkového detektoru odečítáme pokles hladiny o cca 6–8 cm. To bychom měli projet… Jens jede první (nám se moc nechce) a zdolává tok bez problému. Pak se opře do pedálů Roberto. Vzpomínám na termín z brožury o trajektu – z řadicí páky Norröny: „DEAD SLOW“, jenže pilot ne ☺. Asi to chtěl mít rychle za sebou, tak jsme před autem udělali pěknou vlnku. V 06:32 je brod za námi.

Provedli jsme vizuální kontrolu a domluvili se, že dál pojedeme společně až do kempu Drekagil, od kterého nás dělil už jen jeden, snad nenáročný brod. Myslím, že jsme snad i upustili od rekognoskace terénu z exteriéru vozidla a spokojili se s pohledem z kokpitu. A rázem jsme v 06:50 měli třetí zářez na rezervě ☺. F910, na níž jsme se napojili, nás dovedla do kempu, odkud jsme pokračovali ještě 10 km trochu náročnějším terénem až na parkoviště vzdálené asi 2,5 km od cíle. Když se RAV prokousával v mírném stoupání terénem, zase se omylem zapnul palubní jukebox a spustil: „Horo, horo – horo vysoká…“ a pak mu zase došla slova. No co, je to zdarma ☺ Před devátou ráno jsme měkce dosedli na rovný podklad uprostřed rozervaných červeno-černých skalisek a balvanů. ‘LM has landed’. Při přistávacím manévru se na sopečnou krajinu začal snášet kyselý déšť. Tak jsme se nebránili doporučení a po poradě na palubě RAVu jsme naprogramovali plavidlo do úsporného režimu. Přisedl si k nám na chvíli Jens a ukazoval na fotoaparátu své dosavadní nejlepší záběry a na mapě nejlepší místa. Poté se odebral zdřímnout si do svého korábu a my jsme se dali do jídla a do plánování další cesty.

Když se situace změnila, bylo skoro poledne. Byla zahájena příprava na EVA-2, a tak se Luky konečně přestrojil z pyžama, které si po ranním rychlém startu nestačil převléci za denní vycházkový oděv. O dvacet minut později jsme již v proudu italských koček vyrazili měsíční pustinou ke Kaldeře, na rozdíl od nich ale bez plavek, tedy spíše taky bez… ☺ V těsné blízkosti jezera Öskjuvatn, jež vyplňuje část kaldery12 ve výšce 1 050 m (ve kterém v roce 1907 patrně zmizeli i s člunem beze stopy geolog Knebel a fotograf Rudolff), se totiž nachází zatopený kráter „Peklo“ (Víti), vzniklý v roce 1875, se strmou bahnitou přístupovou cestou, po které se odvážlivci spouštějí dolů, aby smočili své schránky ve velkém vytápěném 9 „Věříte si, že přebrodíte řeku? Pokud ne, tak ji nebroďte.“ „Samostatné auto brodí pouze s dalšími vozidly.“ 10 „Ou, první den na Islandu a tak velká řeka… Ta je nejhorší, jakou jsem doposud viděl…“ 11 Þögn = Ticho – trochu atypická Valkýra. 12 kaldera – rozlehlý kotlovitý kráter sopky, vzniklý propadem jejího vrcholu, příp. výbuchem

- 7 -

bazénu. My jsme se spokojili s krátkým pozorováním jejich snažení a po chvíli průzkumu terénu jsme zavrhli kvůli těžké přístupnosti cíl dobýt vrchol Askji.

K vozidlu jsme se vrátili asi kolem čtvrté a ukončili jsme EVA-2, abychom zjistili, že jsme přišli o akumulátory. S roztlačením roveru nám pomohl jeden z italských motorkářů – ‚Grazie Luigi‘. Kdyby nám to teď chcíplo, na rovině museli bychom čekat na pomoc… Jens byl už někde na cestě do ledových jeskyní, tak jsme se vydali zpět na F910 a poté stále po stejné silnici směrem na severovýchod, abychom se vyhnuli dalšímu zdolávání řeky Lindaá. Před námi měl být jen most přes Jökulsá á Fjöllum, jenže řeka byla rozvodněná a přístupová cesta na most byla skrytá pod hladinou… Podle průvodce maximálně 40 cm vody, takže jedeme ☺. Pod mostem, kde je koryto úzké, se s ohromnou silou valila masa vody, která, Óddin ví, před kolika stovkami let spadla jako sníh na ledovec Vatnajökull (Vodní ledovec). Ve srovnání s tím, co se tu dělo v geologické historii, byl tohle jen špatně těsnící kohoutek v koupelně ☺, nicméně v pozemských červech budil úctu…

Dál jsme se prokousávali pustou krajinou na sever a ohlíželi na obzor směrem k největšímu evropskému pevninskému ledovci, mocnému Vatnajökull, a fotili jsme vzdalující se královnu Herdubreid s vrcholem zahaleným v oblaku, z jehož tvaru bylo zřejmé, jak silný vítr v těch ne až tak vzdálených skalách duje. Displej časomíry skočil na 18:15, když se ozvalo Robertovo spontánní: „A do pr….“ V pomalejším úseku totiž rázem ztrácíme tah hlavního motoru… Chvíle napětí… a naskočil! Baterie se přeci jen už trochu vzpamatovala – bohové stojí při nás, alespoň prozatím. Okolí působí jako měsíční pustina, protože celou tuhle část ostrova zasypal snad v roce 1875 spad z erupce zmíněného eruptivního kráteru Víti a bordel padal až do Norska a Švédska. Vychutnáváme si jízdu roverem v lehčích i obtížnějších pasážích po lávě a kamenech mrtvé země, kde jen občas vykukuje trs trávy, když tu náhle vidíme pohybující se objekt... Byla to kachna (odhadem) – jsme blízko vody... Zas tak mrtvo tady tedy není ☺, ačkoliv název blízké oblasti Mödrudalur přímo evokuje něco jiného...

Po dalších hodinách jízdy vidíme cosi na obzoru: „To jsou auta… asi né šutry.“ „To jsou rozházený auta.“ Nebyl to přelud, ale farma s kempem a skrytou pumpou uprostřed Mordoru; odtud už je cesta na R1 rychlá. Litr benzínu za 220 ISK – to je dost, jedeme dál. Na R1 jsme moc dlouho nepobyli, když skoro za tmy sjíždíme doprava na F862, kde po šesti kilometrech převážně stoupání nacházíme val polokráteru, do kterého se vejde akorát RAV se stanem. Ohniště naznačuje, že to asi nebude prvovýchrap. Asi po dvanácti hodinách od „mnohonásobné tousťákovraždy prvního stupně“, tj. ve 23:00, je teplá večeře. Do stanu lezeme už dost pozdě a jen tušíme, jak vypadá okolní krajina pastvin nedaleko naší známé bouřlivé ledové řeky Jökulsá á Fjöllum. Na druhou stranu to není o moc lepší, pár kilometrů za našimi hlavami dřímá Krafla – tady si prostě člověk nevybere. Tak dobrou, větrem ošlehanou noc ☺. Asi se mi bude zdát o přistání na Měsíci ☺…

Den sedmý, sobota 14. 8. 2010 – 18+2*(20-2) = N66 + H2O2 13 Nebýt v „kráteru“, tak nám snad ovce vlezly do stanu. Balíme rychle (hodinu ☺) a

opouštíme val v 08:50 – tady přeci jen není taková pustina a klid jako u brodů daleko od R1. Snídaně je ohlášena na parkoviště u vodopádu Selfoss a Detifoss, kde potkáváme prozměnu asi Poláky a Francouze.

Tady se opět naše oblíbená řeka předvádí v plné síle. V Selfosu je v jednom místě schod zapuštěný uprostřed proudu podélně, takže se tam najednou voda propadá do hlubiny uprostřed šířky toku… Velmi působivé (tady se na raftu nejezdí, Roberte ☺). O pár kilometrů dál po proudu je Detifoss, kde je schod „klasicky“ kolmo, ačkoliv se na naší straně trochu

13 Legenda: V prodejně suvenýrů N66 na odbočce z okružní silnice R1 na F26 narazil Pietro na tři (‚jedna za osmnáct a další dvě bez dvou za dvacet‘) odbarvené (‚H2O2‘) blondýny.

- 8 -

zařezává do linie břehu. Slunce je ještě nízko nad obzorem, pokud vůbec nějaké je ☺, takže nám šedo-hnědou krajinu znepříjemňuje ☺ duha…

Vracíme se přes náš nocovací kráter zpět na R1. Ještě na efku pouštíme tři nacpané LandRovery… „Ahóóój, nazdááár! Spartááá… Kolik máte piva? Žádný? Tak to je špatný!“ Když parta Čechů zjistila, že narazila na vozidlo přepravující jen pitnou a špinavou (pepsi-cola) vodu, tak konverzace skončila a bílé tanky se začali blížit k horizontu.

Ostrá pravá, asfalt a jsme tam, kde jsme byli předevčírem. Kurz Mývatn alias komáří jezero. Achtung, die Pumpe! Ještě brzdíme u Jardbödin Nature Baths – v jedné z mnoha oblastí, kde se prodrala na povrch magmatickým teplem v páru změněná a o minerály obohacená podzemní zkažená vejce, totiž voda. Je to skutečně silný zážitek ☺, zvlášť když se proti vám postaví některý ze zákeřných větrů. Komerz, komerz. „Máme hole v ruce,“ mohla by skandovat jednotka německých důchodů vyskakujících z autobusu (tentokrát patrně záložníků Bundeswehru ☺ ). Příště zkusím raději vyhlídkovou trasu, kterou jsme letos ani na třikrát nestihli…

Ale zázrakům přírody tento den rozhodně neměl být konec, jak jsem se přesvědčil mnohem dřív, než by se dalo čekat. Točíme doprava k benzínce a najedenou se mi naskytl naprosto dokonalý vizuální zážitek Dáváme totiž přednost elegantní jednostopé trhačce asfaltu, kterou pilotuje divoká kočka ve stříbrno-černé kombinéze sladěné se strojem a s tak dokonalou futuristickou přilbou, až budí dojem, že právě vyjela z nějakého komiksu (škoda, že tohle EOS nechytla ). U pumpy, v jejímž sousedství je předražený obchod a několik kilo-komárů ve vzduchu, brzdí u stojanu svůj bílý skútr pohodář v bílé retro přilbě s bílými brýlemi a s výrazem jak z parodie na 007 ☺…

Míříme k dalšímu z cílů naší cesty, na cestu F26 „Sperngisandur“, která ve své od severu první polovině kopíruje středověkou cestu, takže se budeme blížit na zasedání Alþingi stejně jako před tisícem let sám zákonodárce Þorgeir Ljósvetningagoði. Ten dal údajně jméno blízkému vodopádu Godafoss, když vrhl do padajících vod sochy starých bohů. Podle jednoho z pravidel pro cestování autem po Islandu, které říká: „Ber benzín všude, kde to jde,“ brzdíme právě kousek od Goddafossu a tankujeme asi 4 litry ☺. Mezitím jsem jako komunikační důstojník vyslán do pobočky N66 pro ověření funkčnosti pump na druhé straně F26. Islandská verze Kleopatry mě ujistila, že pumpy budou funkční, a tak se po ujištění a následném menším němém faux-pas vzdaluji z příjemné trojnásobné peroxidové společnosti zpátky s úsměvem do větru a deště k mým dvěma souputníkům…

Cílem je dostat se do večera co nejblíže k brodům uprostřed ostrova, abychom je případně mohli brodit brzo ráno, kdy bude nejméně vody (řeka napájena opět vodou z ledovce), takže nás čeká 140 km ostré jízdy ponejvíce podél jedné z nejdelších islandských řek Skjálfandafljót. Nejdřív je cesta dobrá a Roberto přechází skoro na tempomat 80 km/h. Ve 14:55 narušuje plynulost jízdy na silnici 842 beran. Robert přibrzďuje a znenadání stahuje okénko a vyklání se: „Volíš pravici nebo levici?“ Zmatený beran neví, co má odpovědět ☺. Před farmou kolmá doleva a už je to jen pro vozy 4×4. Tabule upozorňuje na brody, ačkoliv (nebo spíš právě proto) jsou ještě daleko… Zavíráme za sebou bránu na mostě a valíme se k působivému vodopádu. Aldeyarfoss je ještě přístupný v normálním autě, další vodopád o tři kilometry dál už ne (není v mapách), ale za podívání stojí rozhodně oba!

Pak už následuje zase jen kamenitá poušť cestou vedoucí podél řek, které jsou stejně jako na F88 většinou skryty za obzorem. Znovu, tentokrát na východě, vidíme Herdubreid a po chvíli lokalizujeme i Askju. Pokud bychom měli tank, mohli jsme to prostřelit po torleidi F910 od těchto hor až k zmíněným brodům, kde se setkává F910 a F26. Nakonec jsme se na torleidi alespoň symbolicky podívali, ale až za soumraku… Pořád jsme ještě museli polykat prašné kilometry po cestě kroutící se jako had krajinou vulkánů a ledovců. Šedou jednotvárnost narušoval jen občasný potok prořezávající svou temně namodralou barvou a jasně zeleným úzkým a mělkým údolím okolní pustinu jako blesk černé nebe.

- 9 -

Blížíme se do středu země a míjíme odbočku na Akureyri, která slouží jako záložní plán pro případ neprůjezdnosti některého brodu. Na obzoru už delší dobu vystupuje okraj Vatnajökull a před ním se tyčí hora Fagrafell s ledovcem Tungnafellsjökull, která signalizuje blížící se brody. Ještě teď někteří ‘nadšenci‘ chodí nejen po této historické cestě pěšky. „Já jsem velkej pošuk, ale do toho bych nešel,“ komentuje tento zvyk Luky ☺.

K dosti rozvodněné ledovcové řece přijíždíme už za mírného deště. Naši pozornost okamžitě poutají dva záchranářské po zuby ozbrojené Patroly s obrovskými koly (to jsou speciály, které si hravě poradí i s torleidi). Něco se děje… Vidíme ještě partu motorkářů, kterým borci v červeném berou bagáž, aby mohli převézt stroje přes vodu. Sledujeme, jak přední kolo Patrolu mizí v živlu a jak se pomalu tank prokousává nejhlubší částí koryta. Po zjištění, že bude pršet i zítra, se nás velitel ptá, co máme v plánu (brodit druhý den ráno). Schvaluje ho a dodává, asi aby nás uklidnil: „We will come here in the morning, maybe we will meet ☺. Take a care guys! If any problem rise, call 112 and we will come.“

Točíme o 180° hledat nocleh na torleidi ☺. Profíci si při pohledu do zpětných zrcátek asi pomysleli: „Ti blbci jedou s tou konzervou na torleidi, tak to sem pojedem za chvíli zase!“ Ale my se chováme rozumně a po několika stech metrech stanovíme plácek za převisem jako místo pro kuchyň a ložnici… Obloha se zatahuje a barevná hora Fagrafell zdobená ledovcem se noří do šedi. Jsme uprostřed ostrova v pustině a čekáme na příchod deště. Po postavení stanu provázeném tradičně průpovídkami14, když se Luky pustil do vaření a Roberto zmizel na obzoru cesty, nacházím u cesty konec přetrženého starého lana se smyčkou… Jak výmluvné pro tento čas a místo ☺… Ve spacáku mám najednou pocit jako někde na nádraží. Ne snad, že by Luky z hladu začal hlásit zpoždění vlaku do Kolína, ale zaslechl jsem projíždějící rychlík! Nedaleká řeka skutečně hučela jako rychlík ☺! Železničáři mi dali zapravdu a spokojeně usínali a já dál poslouchal podivný nepřirozený zvuk.

Den osmý, neděle 15. 8. 2010 – Náčelník záchranné služby nad hrnkem horkého ranního čaje v Nyidalur: „Zas nějaký pitomci! Zajeď pro ně, Einare, ať tam nemusíme my…“ FOLLOW ME!15

Budíček byl standardně brzo ráno (07:30), abychom chytli minimální hladinu a průtok. Mírně mrholilo. Chvíli po příjezdu k toku jsme na druhém břehu s mírnou úlevou spatřili Ssangyong Musso pilotovaný Islanďanem. Sledováním jeho trajektorie jsme opět získali představu o aktuálním stavu. Pár v kabině se nabídl, že setrvá na místě než projedeme vodou, za což jsme byli rádi ☺. Opět se potvrdila slova našeho papírového průvodce o zvycích místních borců, ačkoliv tady je každému jasné, že takové chování je skoro nutností... Když jsme členité koryto bezpečně zdolali, zamával jsem na „Nosorožce“ a ten zamířil na torleidi ☺ (08:30).

O pár kilometrů dál nás čekal další podle průvodce nezáludný brod, od kterého jsme viděli kemp s dvěma známými bílými záchranářskými tanky. Tok byl ale opět rozlit do několika ramen. Po překonání prvního jsme zastavili na ostrůvku a šli sledovat silný proud přímo před autem. Chvíli jsme postávali v dešti a zkoumali situaci. Nad kamenem, který Robert hodil do proudu, se zavřela hlubina a bylo jasné, že tudy vede cesta do pekla. Musíme to objet. Už jsem se chystal obout holiny a vyrazit na měření, když se z kempu začal přibližovat stříbrný Beran (RAM 3500 Heavy Duty ☺). Nejdřív projel hlavní proud asi 20 metrů po proudu od naší pozice, tam byla aktuální trasa. Pak se otočil a zajel do toku asi 10 metrů od nás, tady kola potopil do půlky. Opět se otočil a vjel do živlu v našem aktuálním směru… Přední kolo i s nárazníkem zmizelo na chvíli téměř celé pod vodou. Zůstal stát v prohlubni a sledoval, jestli se dobře koukáme ☺. Projel k nám, naznačil, ať ho následujeme,

14 „Už to vypadá jako stan… a ne jako pytel… hraček.“ ☺ 15 Islandské jméno Einar – ten, který bojuje sám…

- 10 -

a protáhl nás bezpečnou cestou na druhou půlku ostrova. Do kempu jsme ale dorazili sami v 09.00. Beran zůstal ve vodě a ještě chvíli zkoumal terén (nějak jsem se nemohl ubránit představě dítěte hrajícího si v kaluži ☺). Když dorazil do kempu i on, vyrazil jsem s díky na rtech zkoumat předpověď. Správce vystupující z toho obra byl strohý stejně jako krajina kolem, ale samozřejmě ochotně odpověděl. Spěchal do tepla, kde na něj asi čekali záchranáři s rundou Bennivinu, protože jim ušetřil práci ☺16.

Déšť neustával, ale bylo to jedno, nejobtížnější část máme za sebou. Po dalším „lehkém“ brodu už následoval jen úsek kolem největšího jezera Thórisvatn a jeho menších bratříčků. Pak se cesta brzo napojila na servisní spojku k elektrárně, odkud už to bylo bez problémů.

Projeli jsme středem ostrova, další cíl byl splněn! ☺ Terénní spojku mezi vodopády Haifoss a Gullfoss křižovaly minimálně dva těžké

brody, a tak jsme vyjeli jen k prvnímu jmenovanému. Cestou jsme dali přednost stádu koní s doprovodem a u vodopádu potkali turisty na koních. Od 120 metrů hlubokého pádu vody jsme zabloudili typickou islandskou nehostinnou krajinou (na mapě označovanou také jako waste land) až do míst, kde se náhle před námi otevřel pohled jak na překrásné údolí Gjain17 Tady jsme strávili pěkných pár chvil a lámali jsme si hlavu nad tím, jak se dvě usměvavé skautky, se kterými jsme s Lukym navázali vizuální kontakt, dostali na druhý břeh… Když Roberto s Lukym vyrazili nabrat vodu, tak jsem se vyšplhal cestou k vrcholu vodopádu na jediné místo, kde se patrně dal tok překonat, ale nechtěl jsem riskovat EOS, a tak zůstalo jen u němého pozdravu.

Cestou z údolí jsme obdivovali odvahu pilotů osobních vozů jedoucích před námi. Po asfaltu jsme se prosmýkli kolem lesních školek a dorazili jsme v podvečer ke Zlatým vodopádům (Gullfoss). Potkali jsme partu tří sušících se českých studentů, kteří nám sdělili, že tady pracuje osm Čechů a doporučili nám k přenocování volně přístupnou budovu, ve které byl ale toho času kromě postelí i sklad jezdeckého vybavení, a tak jsme pokračovali dál po silnici 35 a použili standardní recept: odbočku na efko, kde naši cestu zastavil nedaleký brod. Roberto si připravil do zálohy zdůvodnění: „River crossing at night is dangerous!“

Den devátý, pondělí 16. 8. 2010 – ‚Gravel road ahead – max. 80 km/h!‘; Ostrovanka z Ostravy (ale spolubydlících má pořád stejně18)...

Ráno jsme se ujistili, že by tu výmluvu nesežral ani Ranger z Texasu, protože jsme nocovali u malého potůčku. Nicméně vstávání do jasného dne na trávě s výhledem na sopečný Mordor, rýsující se na obzoru, nám bylo odměnou za dlouhé hledání.

Zamířili jsme tam, kam jsem se před dvěma lety s kolegou Davidem a s Peugeotem 206 neodvážil, pokračovat po 35. Informační tabule na konci hladkého povrchu byla legrační, vzhledem k tomu, že jsme museli jet v dírách i krokem. Díky četným kalužím v rychlejších úsecích získal RAV novou kamufláž a přestalo fungovat střešní okno… Čelní vlastně taky, sice jen krátkodobě, ale zato opakovaně ☺. Ale Hvaravellir v oblasti Kjölur za tu Robertovu námahu za volantem stál, řekl bych… Po odpolední snídani jsme prolétli krásnou krajinou termálních pramenů a barevných usazenin, abychom skončili v kluzkém bazénku, jehož obvod okupovali civilisti a civilistky mluvící neznámou řečí. Protože jsme museli stihnout v rozumném čase kontakt v Hafnarfjörduru, nemohli jsme se kochat krásami okolí z perspektivy horké hladiny dlouho . Ještě jedna věc mi utkvěla v oblasti Kjolur, poněkud

16 Jsme v jediném kempu uprostřed Islandu… WC za 400 ISK ☺ 17 Autor průvodce Autem po Islandu toto místo překřtil na Rajské údolí. 18 Ostravská aglomerace má zhruba stejně obyvatel jako hlavní město Islandu s nejbližším okolím...

- 11 -

méně příjemná než cokoliv jiného: pomník s výmluvným nápisem „PRISONERS OF FREEDOM“ (Vězni svobody) 19

Cestou zpátky na asfalt jsme už podruhé potkali „kolonu“ veteránů Citroen C2, patrně staré Audi a Renault… Po zlepšení povrchu vystřídal Roberta za kniplem Luky. Značku maximální rychlosti 60 km/h komentoval první pilot v tuto dobu na pozici spolujezdce: „Toho si nevšímej a jeď!” ☺ Báli jsme se, že za pozdní příjezd „dostaneme držkovou“ (nebylo by to tak špatný ☺).Po chvíli jsme se probili až do Hafnarfjörduru, kde jsme se měli setkat s Češkou, kterou Robert kontaktoval v předstartovních přípravách na netu. Zapíchli jsme to u jednoho z nadčasových orientačních bodů v jednotvárné městské zástavbě – u kostela nebo synagogy nebo možná mešity – nevím ☺. Zatímco Roberto kontaktoval naši budoucí dočasnou základnu, tak jsme sledovali v očekávání projíždějící auta a skupiny chaoticky se pohybujících blondýn ☺. Za chvilku dorazila modrá Toyota (jak jinak na tomto zaslíbeném ostrově) s usměvavou holkou za volantem ☺. Kdyby to bylo jinde, možná bych řekl, že jsme po týdnu uslyšeli češtinu. Katia nás zavedla mezi své polské společníky, kde jsme byli poctěni vynikajícím pečeným kuřetem. Nic proti palubnímu kuchaři, ostatně především on si velmi pochutnal, není liž pravda, pane kolego?☺

Po letmém seznámení se dalšími členy základny a přezbrojení nás vzala Katka na procházku na horu za město. Naskákali jsme tentokrát do Modré Toyoty a okusili první rytmy RVK 104.5 MHz, které se rázem stalo fenoménem! Vyšplhali jsme na extrémně přilnavé skalisko, kde jsme si na vrcholu a především při sestupu vychutnali místní temnotu. Cestou jsme se od naší nové informátorky dozvěděli hodně podnětných informací, abychom pak večer zakončili vynikající treskou s česnekovým máslem. Katka totiž umí tvořit jídlo! ☺ Vzhledem k neobvyklosti situace byla již tak nestabilní večerka ještě hodně protažena a dokonce i ti (dva), kteří se řídí podle jízdního řádu, to akceptovali (však 210 minut zpoždění zas není takovou výjimkou, že pánové? ☺ ).

Den desátý, úterý 17. 8. 2010 – Bonus mission RVK20 ☺ Budíček byl poněkud pozvolný (10:30), abychom spali alespoň sedm hodin, a plán

také. Po vydatné luxusní snídani se Katka vydala do práce a my jsme zamířili ke

Krýsuvíku a k jezeru Kleifarvatn. Tam jsme se přesvědčili, že obzory nejsou tak blízko, jak se zdají, zvlášť když vám v cestě zase teče řeka ☺. Navštívili jsme další místo, kde se geotermální energie Islanďanům přímo vnucuje. Následujícím bodem byl Reykjavík a nákup Pylsy (místního speciálního párku v rohlíku), kterou jsme pěknou chvíli hledali poblíž přístavu. Auto jsme nakonec píchli u německého velvyslanectví, naturlich, ja, ale selhala navigace a místo Bonusu jsme našli 3D model Islandu v Radhús21, velrybářské lodě, MAŠINKU, Ingólfra, jeho kamaráda Leifura i moji bývalou noclehárnu během pobytu na konferenci před dvěma lety (Fosshotel Lind), prostě Déjá vu ☺. Bonus byl nakonec až dál za přístavem. S obnoveným stavem tousťáku jsme se vydali na zasedání Alþingu (první islandský parlament – místo setkávání zástupců lidu od 10. století) asi 50 km na severovýchod od Mlžné Zátoky.

Zatímco jsem na informačních panelech zahájil exkurz do historie islandského trestního práva (bohužel i sem zavítali kromě jiného také lovci čarodějnic – jeden z krásných příkladů lidské, jak to vlastně nazvat, asi povahy), Hřebínek s Vidličkou fotili jako na tiskovce... Kdo by si nechal ujít možnost zvěčnit se na místě nejstaršího parlamentu odpůrců

19 Osobně si myslím, že to je jeden z faktů, který formoval vzorce chování Seveřanů do dnešní záviděníhodné podoby… 20 RVK = Reykjavík 21 Radhús = radnice. Ingólfr Arnarson – norský náčelník, který přivedl první vikingské osadníky na ostrov. Leifur Eiríksson – objevitel Vinlandu (severní Ameriky).

- 12 -

EU. Nebo šlo spíš o fotogenický terénní zlom? Zastavili jsme se na místním „Slavíně“ a konečně jsem také na poslední chvíli došel až k ukrytému vodopádu napájecímu jezero, které vidělo to, co je lepší nevidět (upalování čarodějnic, popravy…)

Bylo krásné počasí, takže velitel využil svého práva a rozhodl o rychlé fotozastávce u Geysiru, kde jsme jen čekali, až pod námi stoupne tlak na kritickou mez… V pravou chvíli zavál vítr, ale následná přepadová sprcha nebyla naštěstí horká… Nicméně jsem se bál, že jsem právě pořídil s Éós poslední snímky…

Čas pokročil a my jsme měli domluvenou večeři v restauraci Tilveran (Stará vinárna) ☺. Naskládali jsme se do RAVu a vyrazili do civilizace hledat hodovní síň. Skoro jsme stihli limit 21:00. Venku mezitím někdo pozhasínal a nám přistála na stole kráva a dva koně. Krásné šťavnaté XXL steaky připravované samotnou naší hostitelkou! Dokonce Robert ani nezávodil! A museli jsme mu s panem Vidličkou pomoci v nesnázích, ale co bychom neudělali pro kamaráda ☺. Pak přišla samotná šiřitelka české kuchyně v ostrovní říši a udělali jsme společné foto. Za velmi příjemnou cenu jsme královsky naplnili své útroby. Nakonec…: „Houstone, máme problém, nemůžeme se zvednout od stolu“ ☺ Rádi jsme tedy počkali na Katku a vyrazili jsme na základnu, kde jsme pak ještě chvíli podávali denní hlášení. Další klidnou noc v Harfnarfjörduru jsme si užili. Ještě jsme moc netušili, co nás čeká dál…

Den jedenáctý, středa 18. 8. 2010 – Branou do Pekel aneb Dneska jsme se zase nepřejedli, co? (Svatý Robert 21:23 „Kázání k hladovějícím“) ☺

Tentokrát bylo vstávání trochu dřív. Po další velké snídani (dal si i Roberto ☺), jsme se rozloučili s Katkou a v 10:20 jsme vyrazili… hledat poštu, resp. poštovní schránku…

Primární cíl: Hekla, o níž si předkové dnešních obyvatel ostrova mysleli, že je to vstup do pekla. Sekundární cíl: Landmannalaugár (Barevné hory). Terciární cíl: nezemřít hlady… Času zase tolik nebylo, a tak jsme se do vytápěného skleníku s islandským banánovníkem nepodívali. Zato nás asi uhranula Eyjafjallajokull rostoucí na obzoru, až jsme zapomněli odbočit z jedničky doleva směrem k Hekle. Po zpátečce jsme byli zase na 26. Navigátor: „Až budeme v úrovni úpatí hory vlevo, tak bude odbočka na F225.“

Počasí bylo dobré, tak jsme chtěli vyrazit co nejdříve nahoru na horu. Mapa, co byla na začátku F225, nám moc nepomohla, jeli jsme prakticky podle knihy a počítali kilometry k další odbočce. Projeli jsme parkoviště, kde stála většina aut, a RAV se prokousával dál cestou v zářezu do lávové hory. Štěstí je, že tu nejezdí moc aut v protisměru, to už by začalo být zajímavé… Na dalším „parkovišti“ už i pilot uznal, že to dál nepůjde. Přezbrojili jsme na těžký terén a vyrazili kolíkovanou cestou ve stopách dalších smrtelníků s vidinou vrcholu se stříkající žhavou lávou. Pod hranicí oblaku se za námi v pohodlném stoupání otevírají krásné obzory. Stále ještě za dobré viditelnosti se nám do cesty staví surové lávové pole, chvíli váháme, jestli tudy vede cesta. Lehký průzkumník Roberto vytyčuje trasu podle toho, kde zrovna Valkýra Sígrdrífa22 kdysi utrhla kus svého již tak sporého ošacení. Za ním následuje Luky s cisternou. Poslední jede záchranka a poněkud si vychutnává terén hned na čtyřech nohách, které jsou v tomhle pekelně členitém a ostrém terénu spíš na obtíž.

Přicházíme k čemusi, co vypadá jako kráter, ale rozhodně nejsme ani blízko vrcholu a kráter taky nevypadá moc živě, nicméně škrábat se z něj bych nechtěl. Pomalu se noříme do mlhy, ztrácíme cestu (kamenní mužíci asi došli) a zvedá se vítr, naštěstí do zad. Slepě šlapeme k horizontu v mlze a nacházíme jen dalších pár set metrů vzdálený horizont. Vypadá to jako pohodička, ale občasný průlet kolem zlomů a trhlin v nás moc důvěry nevytváří. Snažíme se najít cestu iteračním způsobem, navigace se každých třicet sekundách vypíná. Jsme blízko cesty, ale „Gowno widno“, abych citoval nástěnkáře Vidličku…

22 Valkýra – božská ochránkyně, která vybírá duše padlých válečníků hodných Valhally (nebe). Sígrdrífa = Ta, která přináší Vítězství.

- 13 -

Když se mi ztrácí parťáci v mlze, ve které se topí linie obzoru, kolem duje ledový vítr vodu do obličeje a nohy se boří do suti poblíž trhliny víc, než by bylo příjemné, mám pocit, jako bych šel opravdu směrem do pekla… Velmi výživné pocity… Už chápu, že se sem lidé v minulosti moc nehrnuli (první tu byli Bjarni a Egert v roce 1750).23

Konečně jsme na vrcholu, který poznáváme pouze podle bytelné vrcholové schránky a zlomu obzoru. Následuje promrzlá vrcholová čokoláda a dva mokré snímky. Nemá cenu se v Bráně zdržovat, čas tu běží pomaleji, ale přesto dost rychle. Otáčíme o 180° a vzhůru (tedy spíše dolů) do protivětru ☺. Tentokrát už jdeme po cestě, kterou sleduje rychlými kroky Luky. Dostáváme se pod hranici oblaku a dál rychle klesáme, ale od oblaku se kupodivu nevzdalujeme, naopak padá směrem k nám, jakoby nás hora nechtěla pustit. Oblačnost se nad námi zavírá a RAV je dál, než jsme čekali, a nacházíme ho už za deště. Vítr přinášel kromě zvýšené fyzické námahy také další nepříjemnost, která spočívala v šíření jemného sopečného prachu, který se dostal všude, přičemž ještě horší to bylo v závěrečné etapě sestupu, kdy se k tomu přidaly kapky deště. Takže jsme byli také podle toho zašpinění…

Na palubě RAVu hledáme Raudarfossar (Červený vodopád), ale nacházíme jen neprůjezdné koryto potoka a protijedoucí „italskou tankovou rotu“, a tak Robert aspoň trénuje couvání v terénu… Nakonec navigátor hlásí vizuální kontakt s vrcholem vodopádu asi 2 000 metrů na jihovýchod, ale do deště se nám nechce. Valíme dál až na spojku s F228 a pokračujeme na F224 ke kráteru… Roberto hlásí plný signál a parkuje na hraně ☺. Výrazné barvy svahů a jezera Frostastadavatn jsou trochu potlačeny šedí podvečera, ale i v dešti to je dobrá podívaná.

Zase křížíme F228, tentokrát ostře doleva do kempu v Landmannalaugár, který odděluje celkem hluboký brod. Jak se řekne „gumycuk“ anglicky, to fakt netuším, a tak ho podávám šťastnému cyklistovi z auta téměř beze slov. Po zjištění, že jeden z nejkomerčnějších kempů je za 1 000 ISK za noc, že počasí bude stejný a že termální koupel je zdarma („For you, for me, for everybody… Cool!“), letmo prohlížíme okolní barevné hory, opouštíme pozici a vracíme se zpět na naši oblíbenou křižovatku. Odtud valíme po efku směrem k elektrárně a začínáme uvažovat o jídle a noclehu. Padlo rozhodnutí vyjet z deště (to může trvat dlouho ☺), takže jíme v autě a po Vidličkově průzkumu stavíme stan za tmy na návrší nad silnicí 335 k jeskyním. V 01:00 usínáme poblíž něčeho, co vypadá jako hliněná mohyla ☺.

Den dvanáctý, čtvrtek 19. 8. 2010 – Banánová smršť aneb kamenným polem vzhůru na Køkøtsjökull ☺

Ráno zjišťuji, že světlá skvrna na obzoru byla silnice překračující terénní vlnu. Nevadí, aspoň můžeme projíždějícím autobusům mávat přímo ze stanu ☺. Před dvěma lety jsme se po téhle cestě prokousávali v [Pe-žó D’sán~sis] jako v terénu a teď tu je snad hlavní tah na Þingvellir ... Posíláme z „kempu“ RAV dolů na silnici (Roberto je uvnitř) a probíjíme se s Lukym korytem potoka a borůvčím k mostu v nejnižším bodě silnice, kde RAV se spícím Robertem konečně zastavil.

Po zastávkách u jeskyň, kde v polovině minulého století ještě žili asi „Hipies“, a po dalším „zasedání v Athingu“ míříme konečně po 52 na poloostrov Snaefelsness. V Borgarnes je ještě servisní zastávka. Vidlička se vydal po předchozích zkušenostech, kdy jsme s Robertem při nákupu přihazovali do nákupního košíku podle správce proviantu zcela zbytečné potraviny, na nákup sám, ale nepočítal s tím, že budu v jeho stopách a přinesu 2 kila banánů a oblíbený islandský pendrek ☺. „Máš účtenku?!“ zněl nekompromisní hlas bývalého ministerského úředníka a toho času účetního expedice. Měl jsem na paměti přikázání:

23 Teď jsem se dočetl, že se erupce Hekly opakují v pravidelném desetiletém cyklu (1970, 1980, 1991 a 2000...).

- 14 -

„I kdybych nenatankoval, tak účet přinést musím!“ (Svatý Robert „Kázání k nemajetným“) a doklad jsem rychle vydal, jinak by bylo zle! ☺ I když to bylo i tak ☺…

S náběhem na otravu banány pokračujeme dál. Luky k Robertovi ohledně přidělení pořadového čísla účtenky: „Já myslel, žes to napsal jako 17A?! Ale pendrek...“ Já jsem hbitě zareagoval: „V celku nebo nakrájet?“ ☺

V Borgarnes jsme si prohlédli jeden z prvních fjordů a tradá na ledovou horu. Otázku jídelníčku jedné z variant výletu vyřešil Vidlička nekompromisně: Na otázku

Hřebínka: „To by mě zajímalo, co bys vařil, kdyby s námi jela Katka?“ odvětil: „Kdyby s námi jela Katka, tak bych nevařil já, ale Katka.“

Bylo krásné počasí, tak jsme se snažili dostat k vyhaslé sopce Sneafelsjökull co nejdříve, abychom to ještě dnes zvládli. Začali jsme stoupat horskou silnicí a uviděli jsme na úpatí ledové hory chatu… RAV jsme ale museli nechat u zbořeného mostu. Vydal jsme se s plnou polní a extra zásobami čokolády (Robert odmítl naši vydatnou plnotučnou vločkovou snídani a kromě dvou banánů neměl skoro nic…) s oběma borci hledat vhodný skok přes potok. Bylo pět, tak jsem si říkal, jak to místo budeme hledat za tmy ☺. Na cestě jsme potkali dvojici z Německa… „Dvě hodiny nahoru, jedna dolů, little bit clibming (trochu lezení),“ ujistil nás, že jdou z vrcholu, ale já vůl, spoléhající na značení vedoucí od chaty, se nezeptal kudy. Chata se totiž proměnila v ruinu stánku a kontejneru pro obsluhu nefunkční lanovky (to nás mohlo napadnout u toho zbořeného mostu). Pod lanovkou se nám škrábat nechtělo, a tak jsme se vydali směrem, kterým jsme tušili podle navigace značenou cestu. Po dvou hodinách pohybu v ledovcové moréně v poměrně strmém balvanovém svahu jsme se dostali na kraj ledovce, ale cestu jsme nemohli najít, ačkoliv jsme ji podle navigace, která zas vynechávala, museli křížit aspoň třikrát. Terén včetně několika toků v hlubokých kamenných brázdách byl čím dál horší a na ledovec jsme kvůli bezpečnosti pokračovat nemohli. Akci jsme odpískali a vydali se zpět.

Kamenná stráž skalních Trollů nás tentokrát zradila, nebo nás spíš ochránila od zrádné říše ledu tajícího (svá slabá místa….). Ale ta panoramata s výhledem z téměř tisíce výškových metrů přímo na pás hor vystupujících z moře, na pobřeží a vzdálený mořský obzor, kde jsme spíš jen tušili Hafnarův fjord, opravdu stál za to! Slunce nám zapadlo za nedobytou horu a k větrům se přidal její chladný stín. Po návratu k RAVu jsme našli nocleh v borůvčí na relativně dobře ukrytém rovném kusu země obklopeném tajuplnými štíty blízko pobřeží… Teď jsem horské Trolly viděl všude…Starý panovník sedící na trůnu, vzdorující válečník připoutaný jako Prométheus ke skále, a nesčetně dalších, jen se pohnout… Proti potemnělé obloze se rýsovala i skupina postav v pláštích24… Opravdu magické místo! Odtud jsme viděli i ledovou čepici zakleté hory, z které se týčí velké ostré skalisko jako jediný kamenný Troll na cestě k vrcholu…

Stan jsme stavěli za vydatného větru, jako větrolam pro dlouho očekávanou večeři ☺ Usínali jsme zase pod vzdouvajícími se plachtami a vítr napínal kotvící lana…

Den třináctý, pátek 20. 8. 2010 – +5°C, 90 km/h… A bude hůř! Severní Atlantik bez sprcháče… ☺

Ráno jsme se ujistili, že jsme včera na sopku vyrazili včas, protože dnes si oblékla bílý plášť... Chtěli jsme ale i tak zjistit cestu nahoru, ale infocentrum v Arnarstapi bylo zavřené. Těšili jsme se na skalní bránu v moři a díky Jensovi i na leteckou show nad útesy (záplavu papuchálků – typických islandských ptáků)… Ale letový provoz v této oblasti byl z bezpečnostních důvodů zakázán, takže až na výjimky jsme moc opeřenců neviděli.

Nenechali jsme si ujít nejzápadnější cíp pevniny u Strážce námořníků v Öndverdarnes. Zašli jsme se, se západním větrem v zádech, podívat na ptáky v zátoce

24 Ve skutečnosti to byly snad sto metrů vysoké skalní věže na vzdáleném obzoru.

- 15 -

Skardsvík, kde jsme také okusili sílu vln oceánu hnaných proti skalám. Dlouho jsme se sice nesprchovali, ale některým Robertům jedna slaná sprcha prostě nestačila ☺. Následující protivítr v mokru bylo trochu S-M25.

Objeli jsme Køkøtsjökull a nemohli pochopit, kdy kdo může přistávat na letišti v Olafsvíku (snad jen v den, kdy se narodil kapitán Norröny26). V místním infu jsme se dozvěděli, že v neděli bude na fjordech pršet a že naše trasa na ledovec nebyla úplně blbě, ale „…it is strongly recommended NOT to go to the glacier because it melts and it is highly dangerous“ – takže nejsme tak úplně stupides ☺ Vydávám se na skoro tajnou misi do místního chrámu Páně. Exteriér napovídá, že uvnitř to nebude žádná klasika. A skutečně, připadám si jak při natáčení jednoho z dílů série Star Trek… Ocitám se uvnitř dvojitého posunutého čtyřstěnu a na celé stěně proti mně je na temném pozadí podsvětlený strohý kříž… Hustý ☺.

Valíme dál od zakleté hory směrem k fjordům. Tuším, že zastavujeme až odpoledne uvnitř jednoho z prvních fjordů, kde by nemuselo tolik foukat, abychom se najedli. Luky se opevňuje za RAVem jak v kulometném hnízdě a tvoří pokrm. S Robertem zatím lovíme v blízkých porostech vypasené borůvky pro další zpestření i tak bohaté, zdravé a vyvážené stravy ☺. Také plánujeme přesnější strategii pohybu. Po jídle se Lukáš dožaduje aktualizace trati… „Mapu Ti ukážeme až v autě, teď máme ruce od jídla.“ „Prosím tě, tři dny ses nemyl a teď děláš…“ ☺

Míříme na cestu 608 přes hory směrem k ledovci Drangajökull. Na vrcholu stoupání je fotozastávka… Pět minut na pár fotek venku ve vichru a prsty můžu začít rozmrazovat. Ještě, že topič Hřebínek ví, jak se ovládá klima. Na náhorní plošině zjišťujeme z proměnné tabule u silnice objektivní stav počasí a nedočkavě začínáme na obzorech mezi jezery vyhlížet záchrannou chatu z mapy. K větru o rychlosti skoro 100 km/h se přidává déšť a blížící se soumrak – oni dobře vědí, kde stavět záchranky ☺. Konečně se vynořuje dřevostavba s ostrým hřebenem. Nikdo tu není a vlastně taky nic – kromě lavic, stolu a knihy, ale hlavně že tu je. „Zastavili zme se tu pri ceste na Štrbské Pleso…“ ☺ „Super místo…,“ dočítáme se a připojujeme svůj díl a ‚takk‘ (díky). Dnes bude kosa, dáváme tedy další jídlo a čaj a obsazujeme první patro. Hezky před spaním ještě mizí 200 g čokolády. S Robertem jsme rozbalili vaky u okna, on si vzal na mušku severní obzor, já dveře a okolí a Lukáš zůstal u okna s jižním obzorem. Kolem přibližně jednou za hodinu proletí kára, poslední tak v jednu, zatímco Kára27 lítá kolem celou noc.

Věříme místním stavitelům a postupně padáme do limbu nebytí uprostřed vichru, který vane s takovou silou, že dřevo pod jeho náporem skoro ožívá a vydává spleť různých zvuků. Doufám, že se mi nebude zdát o létající salaši ☺. Třináctka v pátek je ale šťastné číslo – netuším, jak bychom stavěli venku stan…

Den čtrnáctý, sobota 21. 8. 2010 – Ledovec není pán, co prodává zmrzlinu; s Šípkovou Růženkou na ďábelskou F66

Brzo ráno mě budí zima ve spacáku a rámus, jako když někdo mlátí beranidlem do vchodu. Venku ale není žádný pohyb. To byl jen větříček… Tady spíš kamarádky Sveið a Randgríðr28. Zatím jsem se tolik netěšil na vstávání jako teď s vidinou pohybu a tepla… ☺

Míříme do fjordu Kaldalón29 k ledovci Dranga v patrně nejméně obydlené části ostrova. Vlastně odbočujeme z cesty asi 15 km před jejím koncem, ačkoliv podle mapy je poslední farma už 10 km za námi. Dál na sever je jen „letiště“, ruiny kostelů a farem a pár

25 I když ani Sádlo ani Máslo jsme v naší polní kuchyni neměli. 26 To bylo podle kroniky bezvětří…☺ 27 Kára – Valkýra „Divoká Bouře“ (Wild, Stormy One) 28 „Kvílící“ a „Ta, která ničí štíty“ 29 Kaldalón = Studená zátoka (jmenuje se podle ní i část ledovce – jazyk – k němuž jsme mířili).

- 16 -

záchranných chat asi 10–15 km od sebe… Počasí je na místní poměry dobré, tak přistáváme před kameny vyznačeným koncem cesty asi 1,5 km od silnice a vyrážíme dál po svých k ledovci. Cesta moc značená není (občasní mužíci), a tak se přes potoky vod padajících ze strmých stěn (vrchol Háafell 688 m nad 3 km vzdáleným mořem), skrz kamenná pole a borůvkové zastávky prodíráme dál za vidinou bílého obra, který se jakoby na nás valí přes horský val uzavírající údolí. Po třech hodinách postupu jsme u ledu. To, co se zdálo být masivem kamenným, je zblízka sutí špinavý led… Tudy cesta nahoru nevede. Patrně je celý ledovec totiž podemlet ledovou řekou a trhliny, které jsou patrné na stoupajícím svahu ledovce, dávají tušit velké nebezpečí. Musíme se spokojit s tím, co vidíme a slyšíme odtud. U ledovce je najednou zima, kdo by to řekl. ☺ „Ještě pár póz, borci, a táhněte, odkud jste přišli!“ Mizí náhle modrá obloha a zvedá se vítr z ledové pláně, který nás, v závěru podporován mrholením, žene ze studené zátoky. V okruhu 50 km ani noha (Vidlička i Hřebínek jsou už naskládáni v pohodlí RAVu) a zrovna, když to nejméně potřebuji, objeví se farmářův Land Cruiser. ☺

Podle předpovědi má být zítra déšť, a tak chceme stihnout západní výběžek ještě dnes… Směřujeme na jedinou efkovou cestu v této oblasti. Je to historická zkratka průsmykem Kollafjardarheidi neboli ďábelská F66. Na začátku ještě vidíme celou rodinu na borůvkách, pak Vidlička usíná. Následně je pro neschopnost navigace převelen na druhou palubu – na pomezí prostoru zavazadlového a místa pro posádku. – kde spokojeně klimbá v rytmu tance RAVu na hranách strmé cesty směrem k vysokým obzorům pod přesnou taktovkou pilota. Maestro Roberto da Libni řídí svou 25 km dlouhou symfonickou báseň opus 66 s vypětím sil nejen svých, ale ‚na jedničku‘. ☺ Možná bychom to rychleji objeli, ale co z toho. Jako odměna se nám nabízí nejen pohled dolů na hluboký Ísafjordur, ale především na spletitou síť jezer a potoků obklopených příjemnou zelení v horní části cesty. Z pohádkové idyly jsem vytržen vždy, když musím fotit okolí zbaven ochrany roveru, ale jinak by to byla nuda… ☺

„Nerad bych teď přijel k brodu, který bychom nemohli projet,“ nadhazuje pilot. Uklidňuji ho: „Neboj, podle mapy tady žádný… A sakra…“ ☺ Zvolna klesáme do Kollafjorduru (Pepsi už došla) podobnou krajinou a u farmy na úpatí brodíme naštěstí jen malý potok. Probírá se ‚Růženka‘ na zadním sedadle. Po více než dni zase na silnici č. 60. Pokračujeme na západ tam, odkud to dále suchou nohou už dál nejde. Letíme v rámci pravidel, ale je to daleko. Silnice se změní ve stavbu, kde se v sobotu večer maká! Rozšiřování vozovky a její nový kryt se provádí za plného provozu – těžko byste totiž tady značili objížďku… Když na Islandu potřebují štěrk na cestu, prostě vezmou bagr, drtičku a mají kamenů a štěrku až hrůza. Slunce se nezadržitelně blíží k obzoru, zatímco my se k obzoru blížíme velmi zadržitelně a stavíme u každé zatáčky ve snaze zachytit světlo na skalách i v oblacích. U kempu tankujeme a rušíme zaměstnance hotelu od večeře, ale aktualizace naší synoptické mapy se nedaří – o jevu zvaném ‚počasí‘ tu slyší asi prvně… Bez brzd pak projíždíme pravý oblouk kolem námořnického pomníku – nejstarší islandské plovoucí plechovce je už skoro sto let a na břehu je, jak jsme se druhý den při cestě zpět dočetli na cedulce, „beached“30 stejně dlouho, jako já kejchám a smrkám (tj. jak jsem dlouho na světě).

Na protějším břehu fjordu září skupina světel… Je to Patreksfjördur… Takhle vypadá konec civilizace, za ním už nic není, ale my máme přitom ještě asi 25 km do cíle dnešní náročné etapy a o tom nejtěžším ani zatím netušíme… Prosmýkáme se silnicí vytesanou kolem strmých útesů (oddělujících Vatnsdalur a Orlygshofn31) pár desítek metrů nad zpěněnou hladinou oceánu. Sem dali svodidla i Islanďané, a to už je co říct (do teď jsme je snad ještě neviděli). Dál se cesta stáčí do vnitrozemí a překračuje Kjolur. Míjíme 30 My jsme to jedním slovem přeložili tak, že loď je „uplážovaná“ ☺ – tedy odstavená na pláži… 31 Žádné osady, jen hluboké vrásky na tváři Země, ačkoliv v té druhé je pár stavení.

- 17 -

nezápadnější kostel (dál už to nezvládli ☺) s kempem Breidavík a blížíme se k Nejzazší hranici. Pět kilometrů od cíle, ale točíme na východo-jiho-východ na cestu pro offroady, která nás má dovézt do spacáků. Je prakticky tma a noční desetikilometrová horská cesta k očekávanému noclehu začíná…

RAV neohroženě stoupá kolem Brunnahead (458 m n. m.), kde nás čeká značka upozorňující na použití terénního vozidla… Uprostřed cesty to je trochu divné… Jedna z věcí na Islandu, které jsme si všimli, je, jak říká sám E.D.32 Roberto: „Značkama tady šetřej –- jako svodidly – ale když tam ta značka má bejt, tak tam je.“ Cesta se stáčí dolů víc než doleva. ☺ A Robert zas nedává žádnou šanci mikrospánku, protože jedeme po cestě, kterou by byl problém sjet na kole dolů, natož pak nahoru. Okolní temnota trochu přidává na dramatičnosti a hlavou se mi honí, jestli neklesáme k záchranné chatě, abychom mohli být zachráněni z té propasti, do které se pomaloučku noříme… ☺ Asi sto metrů od cíle je to ještě horší. Vyrážíme na průzkum oranžové chaty po svých. Realita je velmi příznivá. Potom jen sleduji, jak RAV prořezává temnotu svými ostrými světlomety a pomalu se jako tank kolébá přes výmoly až do cíle. Chata na břehu je určena skutečně pro zachraňování (vybavená nouzovým telefonem a jinými předměty denní potřeby) a je plně vybavena pro přespání víc jak desítky lidí. Dalo by se tu i pohodlně vařit, ale protože jsme dnes velitele jednotky zlobili, jdeme spát bez večeře (skoro – hlady – nevidím ☺)33. Góða nótt (Dobrou noc)!

Den patnáctý, neděle 22. 8. 2010 – Já jel bych světa kraj… „Just a memory“ Nedospavec Luky šmejdí po ránu po světnici a zkoumá reálie – nachází Bibli, knihu

darem od amerického červeného kříže a další kousky pro jistotu často v angličtině a (původně) v evidenci knihovny americké vojenské základny. Vedle dveří jsou striktní pravidla užití chaty: „It is forbidden to dwelt in the shelter but with serious reason.“34 Nemáme důvod se tu zdržovat, a tak balíme tuláckej vercajk zpět do RAVu a vzhůru do rigolů. ☺ To, čeho jsme se při klesání včera obávali, bylo nakonec sice drsné jen mírně, ale každopádně za námi. Teď zase na jedničku, Roberto! ☺

První křižovatka a nás zase dělí oněch posledních 5 000 metrů silnice 612 do Kraje Světa, tedy nejzápadnějšího bodu Islandu a zároveň Evropy. A hádejte, co jsme skoro na konci světa našli… Řekl bych, že to není ani na Smíchovském nádraží! ☺ All inclusive WC, jedinou to známku oficiálního kempovacího fleku v zátoce Látravík (nebo spíš Látrinavík) – místní nechtějí, aby ‚turisto stupido‘ stanoval přímo na Bjargtangar. Není tam náhodou stejně jako cedule zakazující používání kamenů z ruin rybářských příbytků na stavbu stanů a pár zlatých pravidel typu: „Just leave the camp site as you want to find it“35. Na zpáteční cestě tu chvíli rozjímám nad osudem a kvílící vítr z grónských plání nedává ani na chvíli zapomenout, kde teď jsem a po chvíli mi rve dveře z ruky… Jako první si ale vybírá čas na promluvy s Vyššími mocnostmi (nemyslím teď Vrchního inspektora železnic) náš velitel.

Konečně u majáku, ale nejsme tu sami. Příště s sebou beru na Ostrov anemometr, protože už nevím, jak ten vítr pojmenovat – tady byl asi rychlostní rekord… Vzdorovat tomu nešlo, jen se do toho proudu pohodlně opřít a usnout, že Roberte… Následovaly poněkud riskantní fotky při objímání kamene na kraji útesu, ale žádné ptáky, o kterých básnil Jens, jsme neviděli. Ti nejsou blbí a nelezou tam, kam nemají, a tak jsme byli jediní asi my… ☺

Na zpáteční cestě stavíme u vikingského muzea, ale paradoxně jediný exemplář, který studuji, je torzo dvoumotorového letadla U.S.NAVY, oblíbeného DC-3, kapitána Eframsona. Napodruhé se také zastavujeme u současníka TITANICU, který je v současnosti ‚uplážovaný‘ a jež se zove GARDAR BA 64. V jeho „stínu“ se podává snídaně. 32 E. D. = Excelent Driver (označení používané na kapotách autobusů jako jedna z vlastností vozidla). ☺ 33 Realita byla spíš taková, že na to nikdo neměl ani náladu ani energii. 34 „Je zakázáno přebývat v chatě z jiných než vážných důvodů.“ 35 „Opouštějte toto kempovací místo tak, jak jste ho tu našli.“

- 18 -

Teď míříme do již zmíněného Patreksfjorduru, kde se kromě benzínu řízlého kerosenem36 ☺ dostává našemu korábu i sprchy. Zajíždíme dál na sever k soustavě vodopádů Dynjandi, kde po louce pobíhá i pár kilo steaků ☺, marně ale hledáme gril, takže zbývá francouzská sváteční polévka a fazole s klobásou. ☺ Po doplnění zásob vody sedáme zpět do kokpitu a proplétáme se posledním úsekem ve fjordech cestou směrem na Robertovo vysněné Akureyri vzdálené přes 500 km… ☺ Máme před sebou sice relativně dobře sjízdnou cestu, ale je jasné, že budeme stavět stan za tmy. Po 60 na vedlejší 59, objet Hrútafjordur už po západu a jsme zase na R1… Tady bude těžší najít vhodné místo pro stan. Po tankování a dalších pár desítkách kilometrů nakonec zajíždíme s RAVem na starou hlavní silnici obklopenou oplocenými pozemky, kde stavíme stan na plácku kousek od řeky a usínáme maskováni korábem. Řeka i s mostem je asi dvacet metrů od našeho stanoviště, pohyblivé vlněné cíle i méně… ☺ Zjišťuji to ale až ráno, ve světle nových čtyřnohých souputníků…

Den šestnáctý, pondělí 23. 8. 2010 – Bonus Reloaded… Four Almost Non Blondes ☺ Night heat (noc na úpatí vulkánu, zase ☺)

Ačkoliv nám auta projíždějící po pár set metrů vzdálené souběžné jedničce v noci svítí z dálky do stanu, asi nikoho na tu dálku nenapadne, že by tu někdo mohl stanovat, a kdyby jo, tak je to mu to stejně jedno ☺ Navzdory tomu mizíme ráno celkem brzo. Pravým důvodem časného a zejména rychlého odjezdu bylo vyhlášení tzv. evakuačního budíčku velitelem výpravy pod záminkou hrozícího deště. Roberto má s rychlým vstáváním a hlavně balením věcí trochu problémy, ale nakonec byl i on vyznamenán za úspěšné zvládnutí cvičení☺.

Pylsa u benzínky k snídani Roberta moc neprobrala, a tak si dáváme u Bonusu u Akureyri zahřívací kolo na kruháči. ☺ Svatostánek Bonus má ale už zimní režim, takže otvírá až v poledne… První kroky v Akureyri vedou pro změnu do turistického centra pro pohledy, informace o počasí a WC... Prohlídka malého města je kratší než jsme očekávali (stejně jako jeho velikost), ale TaxFree jsme tentokrát nevynechali… „S těma žlutejma taškama jsme fakt nenápadný. Teď už se nemusíme tvářit jako místní…“ Zbavujeme se kompromitujících materiálů a následuje poslední Bonus Mission, ale ještě před tím si zase užíváme náš oblíbený kruhový objezd. ☺ Při bilanci na palubě RAVu zjišťujeme, že Lukáš utratil za životně důležité věci asi šestinu toho, co mi já s Robertem za blbosti. ☺ No co, konečně jsem měl příležitost utratit kapesné od strýčka Roberta. ☺

Vyhlášená vyhlídka na protější straně Eyjafjördur od města by asi byla působivější při lepším počasí, ale i tak je to pro vnitrozemce mimořádná scenérie, zvlášť v této oblasti, kde se nedaleko pobřeží tyčí zasněžené hřbety Trollaskagi (až 1 400 m n. m.). Výjimečnost tohoto místa vyvstává do reality na poslední chvíli – v hlubinách fjordu je totiž světový unikát v podobě až šedesítimetrového podmořského komínu, chrlícího 100 litrů horké (300°C) podzemní vody za sekundu. Tato zajímavost dávající tušit, že se blížíme do jedné z nejaktivnějších oblastí ostrova. Je to údajně jediné místo na světě, kde lze takovýto jev pozorovat s pomocí standardních technik potápění. Klidná hladina velkého zálivu však nedává o bouřlivých dějích u dna nic znát a dokonale by skryla své tajemství nebýt velkých tabulí s obrázky ☺37

Už podruhé tankujeme u oblíbené stanice ve Fosshóll, ale tentokrát se přes nečekaný turniket v plotu dostáváme až ke známému „Božskému vodopádu“ Godafoss. V N66 jsme s Lukášem málem rozbili bank a koupili zimní bundy, ale nakonec jsem jen přímo na pultu napsal pohled, ale hlavně jsem od místní ‚H2O2 Kleopatry‘ dostal konečně známku se sopečným prachem, o které se zmiňovala Katka… ☺

36 V podstatě u každého města je letiště… 37 Příště si beru místo rybářských holin rovnou neopren a ploutve… ☺

- 19 -

Ještě máme rezervu, a tak míříme na poslední, tentokrát neznačenou, terénní cestu. Nejdřív je zajížďka krátká… Podruhé nás zastavuje plot a kontrola souřadnic dává Mistrovi volantu příležitost opět předvést své umění, protože je tady úzká cesta hluboko pod úrovní okolního terénu. Tenhle dlouhej úsek na zpátečku v terénu to nebyl druhý, ale rovnou třetí level, kámo! ☺ Ještě, že jsme nepotkali nějaký tank. Správný kolíkovaný rigol jsme objevili až na pokus třetí. Na obzoru se vynořuje silueta vulkánu Baejarfjall a na cestě očekávané hluboké trhliny – rozervaná země, kde na mnoha místech stoupá z hlubin sirná pára. Objevují se barevná dýmající a bublající jezírka, tentokrát ale bez příměsí – není tu žádný turista s autobusem ani chodníky, jenom RAV a naše promočené boty… ☺ Objíždíme pekelnou horu, na jejímž úpatí se rýsuje ‚Měsíční základna‘ – hlubinné vrty tady čerpají energii pro nedaleký Húsavík. Za typickými futuristickými mnohostěny je o něco fádnější pětistěn vytápěné chaty s nedalekou zemljankou skrývající, nikoliv očekávaný bazén, ale prázdný ovčín. Chata vypadá opuštěná…

Průzkumná četa maskovaná za bezdomovce a vybavená plynovou bombou a hořákem obsazuje nejprve první část budovy, kde se opevňuje a zamořuje atmosféru odpařováním jedovatých látek (především z obuvi) a připravuje energetickou dávku. Dál do objektu pokračuje jen lehký průzkumník. Zbytek jednotky zajišťuje v mírném dešti obzor a přístupovou cestu. Externí teploměr hlásí 7°C, vodní asi 50°C a průzkumník Robert hlásí, že se tu dá přespat… ☺

Záškodnická akce se tak stává povolenou, jedná se totiž o vytápěný a dobře vybavený veřejný turistický podnik spolku z Husavíku – tentokrát však placený. Po kuchařově vydatné energetické dávce jsem přehlasován a zůstáváme přes noc v suchu a teple, ale po drsných větrných fjordech asi nemohlo přijít nic lepšího! Kronika opět odhaluje české stopy. Dosavadní nedostatek spánku nahrazuje němá večerka ve 21:00.

Den sedmnáctý, úterý 24. 8. 2010 – Vzhůru do kataklyzmatického38 pekla… A v sandálech!“ ‚To je hic‘ (+6°C, 4 m/s)

Navrhovaný budíček v 05:00 se nekoná a zážeh pod vydatnou snídaní proběhne až po 08:10. Užíváme si luxusu tepla a bezvětří, ‚klimatizovaného‘ (resp. „pouze“ vytápěného) WC a dalších vymožeností geotermální energie. Smluvních 4 800 vočí za všechny tři nocležníky mizí v obálce a mi mizíme v RAVu, který na nás čekal přes noc div ne odemčený. ☺

Počasí se konečně zlepšuje. Míříme k Husavíku, kde v přístavu identifikujeme český bus, nikoli naposledy. Rychle pryč! Při krátké E.V.A. u benzínky objevuji už jen výmluvné Falus39 Museum… Raději pouze exteriér. Nad Husavíkem v oblasti Tjornes poblíž farmy Máná nakonec překonáváme nejsevernější bod trasy (dosud u ledovce Dranga) na rovnoběžce N66°13’ a pilot stáčí kormidlo na jih směrem na Ásbyrgi. Objíždíme oblast delty naší oblíbené řeky Jökulsá a Fjöllum, o jejíž historii zatím nic netušíme… Projíždíme zánovní krajinou, míjíme totiž dva metry hluboké jezero Skjálftavatn vzniklé při propadu v roce 1975. Neklid místní krajiny ovšem nijak nevadí ovcím a houbám, jak poznamenává Roberto: „Tady se daj (houby) sbírat přímo z auta, nepotřebuješ ani šlapací vzducholoď.“

V Ásbyrgi je luxusní infocentrum s dokonalou expozicí, kde se dozvídáme, v jakém kataklizmatickém ledově ohnivém pekle vznikala scenérie okolní krajiny včetně obrovského kaňonu řeky a skalních ostrovů oddělených širokými kanály… Záhadou je předpověď počasí na zítra s dodatečně dopsaným nadpisem „STŘEDA“ (opravdu česky, ačkoli obsluha všude kolem je islandská)…

Když jsme opouštěli RAV majíce namířeno do informací, přistál vedle nás podobný stroj s podobnou posádkou, jenom v křehčím provedení. Nezapomenu na Hřebínkův učesaný

38 kataklyzma = katastrofický převrat ve vývoji zemské kůry; původně v řečtině záplava, potopa 39 mužské přirození

- 20 -

blahosklonný výraz, když vcházel do budovy s nemalým zpožděním po nás v čele celé té trojice germánských koček. ☺ ☺

Obdařeni vědeckými teoriemi a scénáři, které dávají naší představivosti ne jeden, ale spíš několik rozměrů navíc, se pouštíme do terénu. Vyrážíme do nitra ‚podkovy‘ a vyskakujeme z RAVu na jednu z delších E.V.A. V plné polní a s vidinou dalekého rozhledu na panorama ‚velkého rigolu‘, jak by jistě suše poznamenal Jára Cimrman, se ocitáme u jezera obklopeného ze tří stran padesát metrů vysokou strmou skalní stěnou, ze které se řítí (zatím) jen vodopád. Lana a sedáky nemáme, takže je jasné, že odtud se nahoru nevyšplháme, i když v plánku to vypadalo na kousek… Procházíme se tedy po luxusní vycházkové trase pro důchodce a vracíme se k infocentru, resp. parkujeme u sousední benzínky. Hezky po svých od pumpy stoupáme pomalu nahoru pověstnými islandskými metr vysokými borůvkovými povrchovými doly, takže každou chvíli stojíme a vychutnáváme okolní krajinu všemi smysli, jen orientační občas vynechává… ☺ V borůvkových hájích táhnoucích se od obzoru k obzoru se objevují rodinky a stáda hub. „To je vyložená provokace!“ – tři velké hřiby mezi kolejemi zarostlé cesty. ☺ Tady bychom mohli přežít i bez jídla, jenže pro týmového mykologa Roberta je houbařská kuchařka jako magická kniha kouzel napsaná vikingskými Runami a lodní kuchař Luky má při pohledu na smaženici nutkání zvolit menší zlo a otrávit rajským jablkem. ☺ Takže bychom nakonec měli k večeři místo smaženice písmenkovou polívku ve Staronorštině… Musíme se tedy dále spoléhat na „tousťák ve zdejší dej nám dnes…“

Přicházíme konečně k již známému vodopádu. Tentokrát ale místo dopadu vodní masy sledujeme z ptačí perspektivy jezírko pod námi spolu s davem vypuštěným z autobusu. Takhle z dálky vypadají docela mile. ☺ Pokračujeme po kolíkované cestě přes vodou odhalené a omleté měkké půdy bizardních tvarů. Jenže řeka je teď v úrovni asi sto výškových metrů pod námi… Jak zajímavé. Konečně se otevírá pohled do širokého a hlubokého, ale zároveň velmi mladého kaňonu ledovcového toku, který vznikl podle úvah při gigantické povodni způsobené spojením obrovské energie ukryté v ledové mase Vatnajökull a moci vulkánů pod ním a to vše v rozmezí před 2000–8000 lety.40 Teď je ta řeka rozvodněná a bouřlivá, ale v porovnání s tím, co se tu odehrálo kdysi, je to asi vysychající potůček… ☺

Po návratu jsme ještě kousek od parkoviště zhodnotili stav prvního mostu přes zmiňovaný ‚potok‘ a s promočenými botami od mokré trávy míříme RAVem na jih k další zastávce – Raudahollar. Terén pěší trasy je velmi členitý, a tak se nestačím divit, když se půl metru před mým zrakem mihne na rozlámané hornině Vidličkův lehký sandál… Příště tudy asi pojede na tříkolce! ☺ Čedičové struktury nad kalným tokem působí velmi bizardně. O krok dál lze jen těžko uvěřit, že stěna, jakoby očouzená od ohniště, není reliktem hradního komínu! Vlastně je, jenomže v tom nemá prsty samolibý humanoid Erectus. ☺ Jen v jeskyni Dvou ozvěn si asi vzali Nymfy dovolenou a jeli do Hellady navštívit sestřenku Échó… Konečně šplháme na ‚Rudou sopku‘ a na úpatí se po delší době objevují do soumraku se nořící průvody mýtických vil, králů a válečníků na tisíce let zakletých v jediném kamenném okamžiku.

Cestu na vrchol přehrazuje lano jako účinná ochrana před erozí, ale vzhledem k sílícímu mrholení to ani moc nevadí. Konečně jídlo, tentokrát pod deštníkem… Ani smaženice, ani Runy, ale tradiční těstoviny. ☺ Světla stále ubývá a my valíme směrem k Dettifosu, kde se však marně dvě světlušky Roberto a Luky snaží najít povolený ‚kemping plac‘. Následuje průstřel omylem až na R1 po nové a v mapě dosud nezanesené cestě a otočka zpět směrem k našemu druhému noclehu na Islandu pod valem u cesty.

40 Grand Canyon je utvářen údajně 40 miliónů let…

- 21 -

Den osmnáctý, středa 25. 8. 2010 – R:„Autobus jede… Do prdele práce!“ L:“A třikrát Zdrávas Mária!“ Navzdory rouhání obou borců stáli tehdy bohové při nás

Prolétáme kolem jedné velmi činné sopky už poněkolikáté a teď nás vítr zavál konečně až k ní samotné. Na úpatí Krafly je skoro tradiční zatopený kráter „Víti“, ale bohužel také parkoviště plné aut. Procházka mezi vroucími jezírky vypadá z dálky nevinně, ale chyba lávky (v tomto případě doslova, protože lávky nikde a všichni tu zápasí s gravitací a s tunami lepkavého bílého bahna).

Míjíme další lunární bázi na úpatí hory pro jímání geotermální energie a stoupáme po terénní cestě vlnící se jako had po masivu. Bláto v prudkém svahu je ještě lepší než u jezer a tady i Excellent Driver přiznává, že RAV by byl tady taky „nahranej“. Skupinka, která nás inspirovala k výběru trasy, mizí v oblaku nad námi stejně jako nedaleký anténami posetý vrchol. Zato se nás chytá další trojice v čele s urostlým borcem v bílé bundě. V půlce kopce se ptá Lukáš, proč lezeme nahoru… Na vrcholu se mu dostává odpovědi: „Vidíme panoramata…“ ...vzdálená asi dvacet metrů. ☺ V oblasti „věčného ledu“ vysílám v rámci boje proti trudnomyslnosti dva sněhové projektily směrem na Roberta, ale ten chce vrcholovou fotku, takže majíce v dosahu jen kameny palbu neopětuje. ☺

Při sestupu potkáváme onu trojici a z urostlého borce je rázem vysoká Němka. ☺ Když míjíme v zablácených bagančatech (tohle by nedal v sandálech ani Mistr Vidlička ☺) skupinku vystoupivší právě z luxusního busu, nějak znejistí a prohlíží si svou čistou obuv a nohavice. ☺

V rámci úspory čisticích prostředků vysíláme pilota i s lodí na další kótu (parkoviště vzdálené cca kilometr) a s Lukym a 100 g čokolády se k ní vydáváme po svých přes info-zastávku u elektrárny. Udivený Roberto počítal s tím, že 100 g už jsme sprovodili z povrchu zemského, ale mýlil se. Vášně byly pro jednou zkroceny (ale jen proto, aby vzápětí mohly propuknout s větší intenzitou ☺). Cílová oblast s přesvědčivým názvem Leirhnjúkshraun poblíž Krafly je velmi působivá a když opouštíme chodníčky a zbavujeme se většiny cizích jazyků, tak je to téměř dokonalé! ÉÓS střílí, jak může, byť jen s pevným ohniskem. Všude kolem paseka (v islandském smyslu, takže je tvrdá, kouřící a smrdící ☺).

Přesouváme se k jezeru Mývatn, ale nezajímá nás (zatím) voda, ale blízký kráter. Další bod posledního vycházkového dne je zase trochu náročnější… Hverfell má v průměru přes kilometr a výšku valů sto metrů, takže je to skutečná lunární E.V.A… ☺ Jen obejít val nám trvá asi hodinu, ale dneska nikam nespěcháme. Do ‚vrcholové schránky na dopisy pro Santu‘ se nemůžeme dostat a ustupujeme „křehké“ paní, která snad vsadila Lukyho účetní knihu na to, že se dovnitř dostane… Monotónní šum vanoucího větru náhle při sestupu prořezává ostrý zvuk a obraz prachu letícího pod kráterem od zadních kol terénních motorek dvou místních bláznů.

Stanoviště pro poslední těstovinové orgie nacházíme u vjezdu na pastvinu nedaleké farmy. Vidlička už vychytal systém protivzdušné obrany a udržení konstantního výkonu na výstupu z trysky propan-butanového vařiče už nečiní žádný problém. Ten nastává, až když máme nádobíčko skoro uklizeno a po silnici si vykračují tři ovce v luxusním vlněném kompletu a viditelně znejistí, když zjistí, že si na přístupové cestě do jejich restaurace otevřela stánek parta dvounožců. Robert se vydává s přátelskými gesty vstříc, zatímco já mizím v zákrytu za ROVerem tušíce případnou reakci na očekávaný Robertův předvolební průzkum. Ten se však naštěstí nekoná, protože potenciální voliče plaší projíždějící Cruiser.

Ačkoliv nebo právě proto, že Hélios už zase míří za obzor, míříme na poslední dnešní kótu, Vyhlídkovou horu (skutečně nese v překladu tento název) mezi jezery Komářím a Písečným (Mývatn a Sandvatn). Skvělá cesta mezi horou a jezerem nám ze svahu nabízí úžasný pohled na usínající jezero. Vizuální dojem podtrhuje ticho přerušované jen občasnými úsečnými rozhovory v hnízdech usínajících ptáků. ☺ Stojíme bez hnutí asi deset minut, ačkoliv bychom na tu scénu mohli koukat do rána… Na chvíli jsme se totiž ocitli v jiném

- 22 -

světě, kterému je úplně šumák, co se děje okolo a existuje sám pro sebe… (což ale vlastně platí všude☺). Po několika podobných zastávkách zastihujeme vrchol tradičně se halící do oblačného oparu, který ještě zhorší už tak špatnou viditelnost. Ale čeká nás ještě sestup s dalšími zastávkami. ☺ Poslední fáze už je za tmy, i když je teprve po desáté. Na chvíli jsme sami sebe přesvědčili, že jdeme špatně, ale realita byla proti, takže sklízel Luky, pohybující se v čele pelotonu, u RAVu zasloužené ovace. ☺

Naposled skládám své hole v ruce, nasedáme do RAVu a míříme zpět na jedničku. Chceme si připomenout první zkoušku ohněm a po dvou týdnech míříme mílovými skoky k F88… U odbočky nás hned zastavují zátarasy a výstražné žluté cedule a značky. Měli jsme velké štěstí! Cesta je teď kvůli rozvodněné řece zavřená úplně! Patrně zmizely pod vodou celé úseky a možná i kemp pod Herdubreid. Vracíme se tedy dál časem a parkujeme u prvního ‚jídelního‘ mostu (vařili jsme zde první pokrm na Islandu). Myslel jsem, že budeme spát tak dvě hodiny, a pak něco podnikneme, ale „budíček“ je až v sedm…

Den devatenáctý, čtvrtek 26. 8. 2010 – „Chce navigaci? Nechce! Chce, abych se podíval do mapy? Nechce! Jedeme dobře? Nejedeme…“41 ☺

Hned po ranním čaji se Vidlička rozhodl udělat pořádek před blížícím se naloděním na Norrönu a mezi hromadou věcí rozložených u auta vypadá jako prodavač na tržnici v Istanbulu (až na tu bundu a kulicha a bledou tvář ošlehanou severními větry ☺). Na cestě nás čeká už jen pumpa N1 v Egilsstadiru, kde zase potkáváme spoustu známých tváří, a pak pokračujeme směrem na Seydisfjördur. Podél silnice někdo dal na stožáry veřejného osvětlení velké usmívající se smajlíky, jako kdyby tušil, že se nám bude moci za chvíli škodolibě smát… Provoz řídne a rázem jsme na cestě sami. Už totiž nějakých 9 km jedeme do Reydarfjörduru. ☺ Já bych nebyl proti prodloužení pobytu, kdybychom neměli rezervace u Kapitána… ☺

I se zajížďkou přistáváme v přístavu s časem tak akorát na poslední rundu pylsa a taxfree-procedure v místní bance, která ale není zcela úspěšná42. Po chvíli zevlování se řadíme do kolony, ale Kapitán se i s prvním důstojníkem patrně někde zdrželi. Loď má šest hodin sekeru! Navzdory situaci si nikdo neztěžuje… Nádhera – to by se u nás stát nemohlo. ☺ Každý totiž ví, že Norröna je jeho jediná možnost (tím malým kastrolem, co je v přístavu, bychom neodpluli ani za rok, ačkoliv má tak čtyřicet metrů na délku). Konečně se objevuje Archa a s pověřením od pilota fotím i to, co se nedá. ☺ Opouštíme Roberta a vrháme se mezi důchodce čekající na odbavení. Místo odjezdu ve 12:00 zařazuje kormidelník plný výkon v 17:55. Zlaté České dráhy… ☺

První desítky metrů plavby sledujeme z otevřené paluby když náhle celým fjordem zaduní mocný tón. A je to tady! Lodní siréna oznamuje konec našeho putování po Islandu. Sprcha, krmě, pár dánských korun z tax-free, a do ubikací… Tentokrát nemáme tolik štěstí a přidělené kódy nás vedou do plechovky sardinek, jsou tu totiž tři couchettes (lehátka) navíc ve třetím patře. Řízením osudu na nich končíme já a Robert a vychutnáváme si celých 30 cm výšky.43 O patro níž bydlí Francouz, který stál kousek od nás ve frontě (stejně jako dalších sto lidí ☺). Jsem zvědav, co se mi s hlavou 40 cm pod kolem nějakého bitevního stroje (nad námi jsou totiž tři patra aut) bude zdát.

Den dvacátý, pátek 27. 8. 2010 – Viking lager (nákup severských piv) a mořský vítr Probouzí nás zvuky, jako kdyby někdo chtěl ten parník sešrotovat, ale jenom se

manipuluje s nákladem. Naše kabina je evakuována až v deset – na Faerech. Po dlouhém 41 Lamentování Lukyho, když jsme zabloudili kousek před přístavem, ačkoliv se tomu snažil předejít… 42 I když vlastně ano, protože Luky na svůj český účet zhruba po měsíci dostal necelých dvě stě korun českých a Pietro dostal za islandské DPH na trajektu dánské koruny, která tam zase pracně utrácel v tax-free shopu. 43 Po této zkušenosti asi prodám postel a ustelu si v knihovně ☺

- 23 -

váhání utrácím své tax-free DKK přímo z lodní banky na Arkádě a dnes konečně testujeme lodní bazén, který se patrně nachází už pod hladinou okolního oceánu. ☺ Robert mě sice varoval, ale nevěřil jsem – tři tempa a dost. Aspoň, že tu jsou vlny (podle toho, jak ta parta nahoře blbne s kormidlem a stabilizátory). Luky se rozhodl zdarma vyudit a mizí v sauně. Místní fitness je skoro plný a vypadá na první pohled dobře, jenže zvedat činky nad hlavu, když se náhodně mění vektor gravitace, mi nepřijde dvakrát moudrý, tak alespoň chvíli pomáhám veslovat… ☺

Při komunikaci s Francouzem lovím slovíčka franská, zatímco on anglosaská, jenže moje síť je, na rozdíl jeho děravé, jedna velká díra ☺. Asi po hodině rozhovoru, si najednou uvědomuje, že šel do kajuty pro večeři, na kterou čeká jeho kolega… ☺ Lukáš s Robertem to balí po naší večeři už kolem 23:00, ale já si vychutnávám poslední noc na horní palubě, kde jen pár zasněných až usínajících jedinců vstřebává klid a prostor, až do druhého dne (asi do 0:03).

Den dvacátý první, sobota 28. 8. 2010 – „Takhle bych uměl řídit loď taky.“ Klidná plavba pokračuje až do cíle, kam se ale dostáváme oproti plánu (18:00) o tři

hodiny později (ve strojovně se docela činili). V dálce míjíme těžní věže a větrná pole a pomalu se blížíme k monstru na obzoru… Postupem času je to čím dál jasnější, míříme totiž přímo k obrovské továrně, kterou jsme loni pozorovali daleko na obzoru při své zastávce na západním pobřeží. ☺ Příkaz k zastavení motorů přichází asi až za tmy. Místo vyloďovacího prstu jsem za tmy pátrajíce z horní paluby u lodi našel jen desítky přívěsů BLUE WATER a tankovací loď s divným jménem NO SMOKING. Krátíme si čas sledováním zadávání nové trasy. Po delší době je jasné, že musíme ven jinak… Konečně uvidím Ostřížův44 nákladový prostor ☺ Jenže jediná zajímavá věc, kromě rozměrů, je basketbalový koš na druhém konci hangáru. Když jsme se dostatečně nadýchali zplodin, odváží nás místní bus na další Vikingskou pevninu. Ve tmě a chaosu se nám naštěstí daří rychle identifikovat RAV, který se nám i s Robertem začínal vzdalovat. „Náhradní autobusová doprava při výluce Českých drah je proti tomu akce organizovaná Japonci,“ komentuje vylodění Luky…

Po setkání míříme do Ribe, ačkoliv na fotku za denního světla to už moc nevypadá. Zkouším přesto podruhé zachytit své oblíbené zátiší v uličce u katedrály o půlnoci alespoň s bleskem. Po krátkém zkratu v Lukyho navigačních systémech nacházíme náš RAV tam, kde jsme ho nechali. Za Ribe ještě následuje nudlová „rychlovečeře“ a potom zpátky do Reichu. Noční průstřel Říše je podle předpokladů bez problémů (kromě toho, že nám přetéká skoro prázdná nádrž ☺45 a kolem osmé už jsme zpátky v Kotlině. RAV jede setrvačností až ke koleji v Matičce měst, kde následuje poslední pokus o společné foto, bohužel poněkud nezdařený, a dělení zbylých zásob (to, co jsme měli nad limit při vstupu na Ostrov, jsme pravděpodobně přivezli zpátky ☺). Na toaletě mám pocit, že se kajuta zase kolébá a skoro se musím ujistit, že už nejsem na moři…

CAUSA ÍSLAND MMX FINITA EST

44 smyril = pták ostříž (z názvu trajektové společnosti „Smyril Line“) 45 ‚Kolik inženýrů je třeba na dolití nádrže osobního vozu z kanystru?‘ Tady se nám skoro podařilo to, co nevyšlo na Islandu – ekologická katastrofa podobná té loňské v Dánsku…

- 24 -

Co říci závěrem?

• Všichni členové posádky přežili.

• Nakonec nedošlo k žádné ekologické katastrofě ☺

• Jeden z hlavních bodů neoficiálního programu – grilování na lávě – se sice nekonalo, zato jsme na lávě spali, dokonce opakovaně ☺

• Místo Køkøtsfjorduru jsme našli alespoň Køkøtsjokull. ☺

Zapsal: Pietro, 17. 9. 2010, 01:37 SELČ

Doupravil: Luky, nejprve 15. 10. 2010, 22:02 SELČ a poté podle výsledků Robertovy kontroly místních názvů 13.11.2010, 20:58 SELČ

DÍKY excelentnímu drajvrovi Robertovi za terénním kniplem spolehlivého RAVu,

zkušenému veliteli a extrémnímu kuchaři Lukymu, brilantnímu fotografovi a plánovači trasy

Pietrovi, naší informátorce a ostrovní hostitelce Kátě, Daniele za poskytování morální

podpory ze základny, Robertově mamce za řízky ☺, Robertovu tátovi za zapůjčení vozidla,

Romanovi za zapůjčení stanu a vařiče a všem dalším za pomoc před akcí a za držení palců

během jejího průběhu!

- 25 -

GPS POZICE (°)

Noclehy: N1 – Německo 53,902766 +10,027889 - kraj lesa N2 – Dánsko 56,864072 +08,648139 - kempplac na pobřeží N3 – North Sea 61,357773 -03,999023 - ďjó móře N4 – North Sea „somewhere beyond the see...“46 N5 – Lindaa Crossing 65,229446 -16,191405 - lávové pole u Herdubreid N6 – F862 Detifoss 65,728856 -16,522776 - val u cesty N7 – F910 Torleidi 64,778379 -18,006336 - úpatí kopce u cesty N8 – F335 Crossing at night 64,414025 -20,061747 - louka u ‚brodu‘ N9 – Hafnarfjordur N10 – Hafnarfjordur N11 – 365 Gjabakkavegur 64,213783 -20,775944 - louka na kopci N12 – F570 64,782379 -23,674359 - tábořiště v borůvčí N13 – 608 Thorskafjardarheidi 65,678426 -22,037569 - záchranná chata N14 – Západní pobřeží 65,505976 -24,246275 - záchranná chata N15 – Gamli Thjodvegur 65,46401 -18,912043 - stará silnice N16 - spojka 87 a 85 65,876502 -16,956289 - chata (1 400 ISK) N17 – dtto N5 - val u cesty N18 – auto 65,439362 -15,924472 - pod mostem N19 – loď N20 – loď N21 – auto nonstop

Další významná místa: Drangajokull 66,116513 -22,294525 Trekronnor (Fosshol, Goddafoss) 65,685948 -17,539964 West Coast (W.C.) 65,521475 -24,465247 West Coast Cliff 65,502726 -24,532281

Pár odkazů:

• Úžasné fotky z Islandu z roku 2010 – 2 172 ks (některá místa za jasného počasí ☺): http://www.flickriver.com/places/Iceland/Austur-Hunavatnssysla/recent/

• Islandská rozhlasová stanice Flass 104,5 MHz: http://radiotime.com/WebTuner.aspx?StationId=102568&

46 „někde neznámo v moři…“