Fobia Editorial

Že se v Česku (asi úplně běžně) vyskytují miliony korun v krabi-cích od bot, je téma děsivé a pohoršující. V minulých dnech jsme však z velkých médií dostali takovou masáž informací a spekulací, že jsme v redakci rozhodli, že se budeme věnovat tématu odlišnému a opomíjenému. Ale na doktora Ratha přece jen nelze nereagovat, a tak si naše postřehy k jeho kauze můžete přečíst v Komentářích. Také jsme mluvili s válečnou zpravodajkou ze Sarajeva Gorankou Oljaćou.

Letos totiž uplynulo dvacet let od začátku války v Jugoslávii. Dvacet let od největšího ozbrojeného konfliktu na území Evropy od konce druhé světové války. A na to zapomenout nechceme.

Každý střet přináší oběti, utrpení, bolest a nespravedlnost. Přece jen však vidím jedno východisko – a sice že to jediné, co si lze z války odnést, je poučení z chyb a snaha dál je neopakovat. Nezáleží na tom, jestli mluvíme o Stalinovi, Kaddafím nebo Miloševičovi, důležité je uvědomit si, že pokud člověk není schopen se z chyb poučit, nikdy na ně nesmí zapomenout.

Válka na Balkáně je přece jen něčím specifická. Nejedná se totiž o snahu rozbít geografické a politické společenství, právě naopak – o snahu udržet ho za každou cenu. Výsledkem byl největší etnicko--náboženský konflikt posledních desítek let. Na co by člověk neměl zapomenout? Že uchránit svobodu jednotlivce a jeho nezranitelnost v rámci náboženského přesvědčení a etnického původu jsou základ-ními kameny tolerantní, svobodné společnosti bez předsudků.

Příjemné čtení Vám přeje

Ondřej Novák

Komentáře:Folklórem vstříc demokracii Dr. Rath, lord z Bušrěhradu Kdo tvoří pravidla hry? Čtěme Vergilia v originále Rozhovor:Goranka Oljaća: Je to jako kdybyste válčili se Slovenskem

Kultura:Škoda recenzeFilmové slzy nadějeRozhovor: Zoči VočiNerubrika:Nemají kde bydlet, tak mění sklíčka u semaforůTwitter masově aneb Nedělení oběd onlineSrážka s blbcem

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Vojtěch Koval, Ondřej Novák, Ondřej Krutilek Fotografie: Sanjin NesimiRedakce: Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Tomáš Miklica, Jan Škoda, Jan Hrbek, Přemysl AdamecKorektor: Michal ČervenkaSazba, grafická úprava: Ondřej Novák, Vojtěch HeřmánekObálka: Vojtěch ŠálekKontakt: fobia.redakce@gmail.com, www.facebook.com/CasopisFobia

Fobia

Folklórem vstříc demokracii

V souvislosti se zadržením středočeského hejtmana Davida Ratha zaplavily sociální sítě a přilehlé okolí doslova stovky parodií, obrázků a vtipů na toto téma. Lid se podílí na virtuálním lynči a směje se každý, tedy kromě Ratha. Ostatně jako u mnoha jiných kauz. Svou dávku výsměchu obdrželi například Bárta se Škárkou a vůbec celý veverčí cirkus, včetně počítání dezertérů Karolíny Peake.

Po Rathově zatčení se najednou do poli-tických debat začali vměšovat i ti, které jinak veřejné dění nezajímá. Z žertíků na milio-ny pod podlahou se stalo atraktivní téma. Potvrzují se tedy slova Heydricha, Češi zřejmě skutečně jsou smějící se bestie. Není nutné analyzovat, proč tomu tak je (i když by se jistě našlo mnoho vysvětlení). Zaměřme se raději na to, jak tuto skutečnost využít.

Přicházím s prostým návrhem na pozved-nutí úrovně demokracie. Pravidelně každých 14 dní by si jeden český politik (lze určit losem, kdo je bez viny, může hodit i kámen nebo balíček pětitisícovek) připravil podobné „varietní vystoupení“ a nechal se zatknout (samozřejmě s patřičnou dávkou bizarních výmluv a kmotrovských rekvizit). Tato veřejná obveselní a jejich důkladné zparodizování by udržely voliče v pozoru a navýšily povědomí o českém politickém dění. Tempem jeden kousek za dva týdny by během sedmi let došlo ke kompletní personální obměně parlamentu. A třeba z toho vznikne nějaká další diva-delní hra. Kultura se musí podporovat. I ta politická.

Lucie Palkosková

Stěny zámku v Buštěhradu se drolí, cihly již sotva drží pohromadě, okna jsou rozbitá. Rekonstrukci této mohutné stavby, stojící ve stejnojmenné vesnici nedaleko Kladna, zařadil dnes již bývalý hejtman středočeského kraje mezi své sliby pro podzimní krajské volby. A o tom, že oprava je zcela nutná a neodkladná, svědčí fakt, že zámek Buštěhrad je zřejmě nejrychleji chátrající budovou v celé střední Evropě. No považte, čtyři měsíce po stanovení ceny za rekonstrukci se tato částka vyšplha-la ze 168 na 214 milionů! Za tuto vskutku likvidační sumu byla ochotná zámek opravit pouze firma Konstruktiva Branko, jejíž ředitel Pavel Drážďanský byl zatčen společně s Davidem Rathem. Pro dobrotu na žebrotu. A to jen proto, že Rath bez své „sedmičky červeného“ nedá po ránu ani ránu.

Je jisté, že tahle „vinařská“ aféra zlomí Da-vidu Rathovi vaz. Nezbývá než čekat, koho do politického pekla stáhne s sebou. Velkých pro-blémů by se ovšem měly obávat i společnosti, jejichž představitelé se do celého skandálu namočili. Již zmíněné Konstruktivě Branko nebo třeba firmě ML Compet, která zajišťova-la tendry po celém středočeském kraji (včetně toho na opravu zámku buštěhradského

zámku), hrozí podle nového zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dokonce až úplné zrušení.

Tento nový zákon platí od ledna tohoto roku. Pokud se státnímu zastupitelství podaří prokázat, že Drážďanský nebo Lucie No-vanská, členka zastupitelstva ML Compet, nejednali při páchání trestného činu – v tomto případě uplácení hejtmana Davida Ratha – na vlastní pěst, ale jako zástupci svých podniků, mohlo by se jednat o vůbec první případ uplatnění tohoto zákona. Celá aféra by se pak na právnických fakultách mohla vyučovat jako „Rathův precedens“.

Buštěhrad se měl stát Žofínským palácem Středočeského kraje. Stejnojmenné městečko s ním zase do budoucna počítalo jako s novým, reprezentativnějším městským úřadem. To vše ovšem záviselo na evropských dotacích, které přislíbil David Rath. Tyto peníze ale nejspíš už nikdy nepřijdou. Buštěhradský zámek tak dnes reprezentuje maximálně Rathův pád. A i když se doposud neobjevily žádné zmínky o nadpřirozených jevech na Buštěhradském zámku, politický duch doktora Ratha zde bude zřejmě ještě dlouho strašit.

Sommelieři ho nenávidí, protože zákazníci se místo na buket ptají pouze na hmotnost vína. Každý přece ví, že správná „sedmička“ váží 1,4 kilogramu. Manželky ho milují, protože stačí jen tiše zašeptat slovo „krabice“ a jejich manželé se můžou přetrhnout, aby vytřídili šatny, garáže a sklepy plné starých krabic od bot, vína, nebo praček. Dokonce rozeberou a zkontrolují podlahové krytiny v celém domě. Co kdyby tam náhodou našli řekněme sedm až třicet „míčů“, na které za ta léta manželství zapomněli? A to vše jen díky zápalu Davida Ratha pro záchranu chátrajících historických objektů v jeho středočeském hájem-ství.

Doktor Rath, lord z BuštěhraduVojtěch Koval

foto: aktualne.cz

foto: kr-stredocesky.cz

Komentáře

Dopisy čtenářůVe čtvrtém čísle Fobie Tomáš Miklica v textu „Grass kontra vyvolený národ“ kritizuje Izrael za jeho zbrojení a nepřímo jediný prozápadně orientovaný stát na Blízkém východě přirov-nává k Severní Koreji. Jenže v situaci, kdy jste ze všech stran obklíčeni nepřáteli, kteří čekají na jakoukoliv vaši chybičku a přešlap, je zbrojení jedinou možností. A islamističtí radi-kálové už od konce čtyřicátých let, kdy Izrael vznikl, dávají svůj – mírně řečeno - chladný vztah k tomuto státu jasně najevo.

Jen díky „nedemokratickému vymezování“ Izrael odrazil v šedesátých letech během Šes-tidenní války vojska Sýrie, Egypta, Libanonu, Saudské Arábie, Jordánska a Iráku (což také nejsou právě zosobnění demokracie) a doká-zal si své právoplatné území ochránit. Západ, zhýčkaný bezpečím a půlstoletím nepřetržitého míru, zřejmě zapomněl, že ne každý protivník se dá utišit vyjednáváním. Koneckonců i Československo před počátkem druhé světové války zbrojilo ve snaze připravit

se na možný Hitlerův vpád. Těžko bychom přitom naše pradědečky na konci 30. let ozna-čili za „hrozbu pro demokracii.“Levicoví aktivisté hlásající „západní civilizace je zkažená, všechno jsme si způsobili sami“, zapomínají, že svoboda, na níž je naše demo-kracie postavena a díky které svoje rádoby-intelektuální názory můžou šířit, pochází z židovské kultury, nikoliv z islámu.

Radek Blažek

Kdo tvoří pravidla hry?Na summitu G8 se účastníci shodli, že

stojí o setrvání Řecka v eurozóně, ale pod podmínkou, že neodstoupí od svých závazků. To ovšem nevypadá tak nadějně. Po volbách vítězná konzervativní Nová demokracie a socialistická strana PASOK nedokázaly sesta-vit většinovou vládu. Řekové tak k volebním urnám půjdou znovu 17. června. U voleb se projevila nespokojenost národa s předcho-zí vládou a ekonomickou situací v podobě nárůstů podpory extrémistickým stranám, a to jak těm levicovým, tak i pravicovým. Výsledkem toho je i přítomnost neonacistické strany Zlatý úsvit v parlamentu. Voliči jsou asi nejen rozzlobení, ale taky historie neznalí.

V červnu s největší pravděpodobností do-jde k vítězství krajně levicové strany SYRIZA. Lídr strany Alexis Tsipras, sice chce udržet Řecko v eurozóně, ale tvrdí, že krize v zemi není jenom řecký problém. Ovšem vůbec neu-vádí, kdo jiný kromě Řecka je zodpovědný za tragickou ekonomickou situaci. Pro dosažení svých cílů bude hledat Tsipras spojence na jihu Evropy. Jde především o Itálii, Španělsko a Portugalsko. Tedy země, kde ekonomika také dvakrát nevzkvétá. Jestli si levicový lídr myslí, že spolu se svými novými spojenci přitlačí na Unii a ta odstoupí od všech smlu-vených podmínek, ale peníze dále potečou, neskutečně se mýlí. Brusel má už řeckých výstupů plné zuby, ale zároveň se bojí dopadu celé situace na státy sedmadvacítky. To ovšem neznamená, že si nechá rozkazovat od unijní-ho „Černého Petra“.

Řecko je už zmítáno krizí pátým rokem. Nezaměstnanost za poslední 4 roky vzrostla o 95 %. A poprvé od dob druhé světové války je v zemi více lidí bez práce než těch pracujících. Nezaměstnanost mezi mladými lidmi je 52 %. Nutno podotknout, že stejné procento nepra-cujících do 25 let je i ve Španělsku, se kterým chce Tsipras spolupracovat. Jak chce tedy do-cílit zlepšení ekonomické situace, není vůbec

jasné. Utvořením nějakého „pseudopaktu“ se státy, které jsou na tom podobně, ničemu nepomůže. Řečtí zaměstnanci ve státní sféře jsou zhýčkaní velkou sociální podporou, vyso-kými důchody a „stopadesátými“ platy. Škrty si proto představit nedokáží. Ale šetření je opravdu nutné pro jejich další existenci. Řeko-vé by měli přestat neustále někoho obviňovat a uvědomit si, že za svoji situaci si můžou jen sami. Jestli se budou snažit tlačit na Evrop-skou unii, aby odstoupila od svých požadav-ků, zdárný konec to mít určitě nebude. Řecko už v červenci nebude mít na výplaty státním zaměstnancům i přesto, že půjčky pro zemi od Evropské unie už překročily částku, kterou investovaly Spojené státy do západní Evropy v rámci Marshallova plánů. Situaci neprospívá ani to, že Řekové, samozřejmě z pochopitel-ných důvodů, hromadně vybírají své peníze z bank a přesouvají je do těch zahraničních. S poklesem vkladů roste i závislost Řecka na Evropské centrální bance.

Na dluh se zkrátka žít nedá. A Řecko se teď musí vypořádat s výsledkem svého neroz-vážného, dlouholetého hospodaření. Hrát ale musí podle pravidel Evropské unie, a pokud tak neučiní, nemuselo by vše dopadnout podle plánů.

Valentyna Polyaková

Čtěme Vergilia v origináleTo přece nebudu potřebovat, zní z úst

kadeřnic, učňů na automechanika, budoucích lesníků a příštích soustružníků. Samozřejmě pokaždé nad něčím jiným, leč se společ-ným jmenovatelem - státní maturita vytváří situace, kdy lidé skládají zkoušky z něčeho, co nebudou nikdy potřebovat. Jenomže tak tomu přece bylo vždycky a je poměrně kontrapro-duktivní chtít na tom něco měnit.

Projekt státních maturit zatím bezesporu představuje jen „dobře“ utopené milióny a především prapodivný byrokratický experi-ment, myšlenka celostátního (navíc jen částeč-ného) sjednocení zakončení středoškolských studií ale není špatná. Problém však nastává, když strategie ministerstva školství

do této jednotnosti dostatečně nezahrnuje proces vzdělávání, jenž této zkoušce předchá-zí, a proto v současnosti slýcháme nářky učňů a učnic nešťastných z logaritmů.

Přesto otázka nezní, zda zahrnout mate-matiku do povinných předmětů, ani nijak přibližně, byť by cizí jazyk a český jazyk/literatura asi stačily. V rámci studií se každý odjakživa potýká s předměty, jejichž důle-žitost mu uniká. K čemu je průměrnému občanovi České republiky znalost Erbenových básní? Proč by potřeboval jinou než základní matematiku?

A k čemu angličtinu, neplánuje-li opustit svůj rodný stát? To jsou absurdní argumenty. Buď vzdělání chcete, nebo nechcete. Ačkoliv nelze pochopitelně plně unifikovat osnovy pro učně a gymnazisty, rozdíly nesmějí být až na úrovni toho, že někde vyučují cizí jazyk jaksi navíc a podobně. Sortování obyvatel podle vybrané profese má mít své meze – bere snad někdo někomu volební právo, protože je politicky skoro negramotný? Základ musí být na středoškolském stupni všude stejný a pak může být stejné i maturitní zakončení.

Letošní testy z matematiky byly podle všeho takříkajíc „mimo mísu“, ministr školství by ovšem momentálně neměl ani tak brát na zřetel výtky k obtížnosti maturit, ale naopak zajistit, aby výuka, která zkoušce předchází, odpovídala její náplni.

Tomáš Miklica

Dopisy jsou otištěny v původní podobě

Fobia

Goranka Oljaća: „Je to jako kdybyste válčili se Slovenskem.“

Narodila se v městečku Jajce v Bosně a Hercegovině, kde také vyrůstala. Studovala poli-tologii na universitě v Sarajevu a již během školy se stala amatérskou novinářkou v taměj-ší rozhlasu.

Po prvních nepokojích a střetech v dubnu 1992 se stala válečnou zpravodajkou a mode-rátorkou. Město neopustila ani po obklíčení armádou. Spolupracovala s mezinárodním press centrem a informovala o situaci uvnitř města.

Zažila tu nejhorší část osmiměsíčního bombardování Sarajeva a okolí, poté s dcerou v rámci Červeného kříže přijela do Československa, kde dostala azyl a usadila se.

Stala se novinářkou Českého rozhlasu, kde dodnes vede pořady zaměřené na migraci, cizince a sociální problematiku.

Text: Ondřej Novák Foto: Sanjin Nesimi

Rozhovor

Jak vzpomínáte na dětství na Balkáně?Krásně. Já vzpomínám s nostalgií. Nejen kvůli tomu, že to bylo dětství a že je to nějaký ten pátek. Měla jsem skvělé rodinné zázemí. Dvě babičky, dědečky, pět tet, nespočet bratranců a sestřenic.Velká rodina.Velká. A většina žila v okolí Sarajeva. Takže já jsem každé prázdniny jezdila po vesničkách a venkově a to byla paráda. Měla jsem se pohád-kově a bylo to šťastné dětství. Pak jsem chodila do skauta, to byla dobrá věc, a protože jsem byla jedináček, ve skautu jsem dostala takové sociální lekce a navíc jsem poznala celou krás-nou Jugoslávii. A já byla hodně zvědavé dítě, nezastavila jsem se a viděla jsem toho mnoho. V té době mě všechno zajímalo, dokonce i škola.Studovala jste politologii v Sarajevu. Co vás později přimělo zabývat se žurnalistikou?V Sarajevu jsem žila od roku padesát pět. A k novinařině jsem se dostala jako slepý k hous-lím, absolutní náhodou, opravdu. Já jsem o novinařinu neprojevovala zájem, byla jsem spíš myška mezi knihami na politologii a asi by mě čekala nějaká akademická kariéra. Měla jsem však partu přátel z ročníku a oni šli na konkurs rádia Sarajevo. Byli přijati a šéfredaktor poprosil, jestli nemají nějakou chytrou holku, která umí mluvit. Po chvíli přesvědčování jsem to zkusila a přijali mě. A tak jsem začala praco-vat jako externista, během dvou let se z nás v podstatě stala taková nová rozhlasová vlna v Sarajevu. Prostě jsme tam generačně vpluli a všichni tam zůstali. Školu jsem však dodělala a oni mi pak nabídli místo. To bylo fajn.Jak si vybavujete chvíli, kdy se věci daly do pohybu? Odtrhlo se Slovinsko..U nás v Bosně se to na začátku moc neproje-vovalo, protože po takzvaných „svobodných vol-bách“ zvítězily nacionalistické strany. Nevěřili jsme ale, že politické střety by mohly přerůst ve střety občanské. Se Slovinskem se to vyřešilo během tří dnů a byl klid. Až v roce devadesát jedna se situace začala vyhrocovat v Chorvat-sku a my jsme přijímali první vlny uprchlíků a začali jsme o situaci vysílat a informovat. Výrazný zlom přišel v dubnu devadesát dva.Co se stalo?Já si vzpomínám, že 6. dubna, na Den osvo-bození Sarajeva, byla velká demonstrace proti válce a před parlamentem v centru Sarajeva byly tisíce lidí, včetně mě a dcery. Lidé demon-strovali proti válce a hrozbě násilí. Najednou po nás začali střílet. V této souvislosti se mi objevil první pocit, který člověka sevře. Bezmoc. Ne-schopnost ovlivnit tok událostí. A kdo v té chvíli nebyl politicky aktivní, nemohl dělat vůbec nic.V tu chvíli tedy veřejnost ztratila jakoukoli moc?Já si myslím, že ta občanská veřejnost ano. Ta veřejnost, která se zapojovala politicky, moc měla. Po celé Bosně bylo mnoho lidí proti válce, ale nemohli dělat nic. Problém pak nastal v etnické příslušnosti. To je podle mě velmi osobní a intimní věc a nikoliv kritérium pro politické organizování. V bývalé Jugoslávii, především pak v Bosně, žilo mnoho a mnoho etnických skupin a to, že politická organizace na základě této příslušnosti je nebezpečná, se

později ukázalo.Šlo válce zabránit?Myslím, že šlo. Určitě. Kdyby byl dostatek vůle a zájmu politických a ekonomických představi-telů států uvnitř Jugoslávie. A také světa. Mys-lím, že se tomu dalo zabránit hned na začátku. Příčiny války, respektive pohledy na ně, se různí a dodnes neexistuje žádný ucelený názor. Žáci ve školách se učí tři různé verze vzniku války, záleží na tom, odkud jsou.Každý národ má jiný pohled?Každý. Já osobně můžu s jistotou a pravdi-vě říct, kdo střílel v Sarajevu. Tam střílela Jugoslávská armáda, která se otevřeně přidala na stranu Srbů a takzvané Srbské republiky. O tom není žádný pochyb. Historie však začala dříve než v roce 1992 - obyčejným politickým a ekonomických soubojem na území bývalé Jugoslávie. Nositelé těchto politických zájmů vše představovali jako snahu o demokratizaci a snahu o nezávislost na komunismu. Dnes víme, že to vše bylo falešné. Žádnou větší demokracii nepřinesli.Z jakého důvodu?Oni se neobraceli na občana, na občanskou společnost. Obraceli se k státům, k příslušní-kům jednotlivých národů a manipulovali s nimi. Nabízeli jim jednoduchý, černobílý obraz, ve kterém ten a ten národ byl buď černý, nebo bílý. Vinný, nebo nevinný. Strašná manipulace, za kterou stály ekonomické zájmy. Je to velice složitá mozaika různých příčin a důvodů. V Bosně a na celém Balkáně to zůstává dodnes velice citlivým tématem.Současné vztahy jsou tedy pořád na hraně?Ano. Dodnes je to tak. Sice se nestřílí a nezabíjí, ale to je tak všechno.Panuje mezi národy nenávist?Nejsem si jistá. Těžko říct. Já jsem to nikdy jako nenávist nevnímala. V událostech kolem války se věci měly jinak, dokud nekápla první kapka krve. Potom už se mluvilo o pomstě, o slepém honu a urychleném vývoji událostí a tak dále. Stále si myslím, že nenávidí jen primitiv. V ka-ždé zemi takoví lidé jsou a Balkán má relativně veliké procento nevzdělaných. Že by se však jed-notlivé národy mezi sebou nenáviděly? To bych neřekla. Protože v bývalé Jugoslávii bylo dvacet procent smíšených manželství, to je obrovské číslo. A opět říkám, v nouzi a ekonomických problémech jsou lidé náchylní k manipulaci a populismu.Pro vás osobně konflikt začal shromáž-děním před parlamentem. Tam zasáhla armáda?Prý nestříleli oni. To byli ostřelovači, ne vojen-ský útok.Co se dělo potom?Celý duben se ostřelovalo a bombardovalo. Fungovala městská doprava i úřady, ale všichni jsme samozřejmě byli zděšení a v nepředstavi-telném šoku. Válka začala, ale ne plnou silou. Stále se vedly kombinované politické rozhovory s účastí mezinárodních organizací. V té době se ostřelovalo jen večer. Pamatuju si, že jsem přes den jezdila tramvají, ale kolem šesté večer zača-lo bombardování. První den se vysklila všechna okna a my je druhý den naivně vyměnili. Až druhého května, to se změnilo, to byl strašlivý

nálet a od té doby vše začalo být opravdové a velmi blízko. Sarajevo bylo obklíčeno, vyskytly se problémy s jídlem a vodou, zásobováním a objevily se první případy bombardování civilis-tů, kteří čekali na doplnění zásob.Byla humanitární situace kritická?Představte si, že najednou někdo obklíčí Prahu. Vy máte sice dostatek parků, ale nemáte zeleninu, ovoce, nemáte ani čas, ani možnost pěstovat. Ta situace byla velmi vážná, všichni zůstali bez vody a bez elektřiny. Nepatřila jsem k lidem, kteří by měli nějaké zásoby. Měla jsem kilogram soli a litr oleje. My jsme do posled-ní chvíle nevěřili, že je to možné. Později na mě padaly granáty a já tomu pořád nevěřila. Člověk má hrozný problém přijmout realitu. Že jsem byla obklíčená, bez jídla, v ohrožení života a také že jsem musela chodit do rádia. To jedi-né jsem chtěla – pracovat. Informovat a něco dělat, jinak bych se zbláznila. Časem se začala formovat vojska Sarajeva, protože Srbové chtěli město obsadit. Paradoxně celé město bylo plné Chorvatů, Srbů i Muslimů, a člověk nedokázal pochopit, jak armáda může střílet do vlastních lidí.

„Nabízeli jim jed-noduchý, černobílý obraz, ve kterém ten a ten národ byl buď černý, nebo bílý.“Není to definice nesmyslnosti války?Absolutně. Ten princip je postavený na hlavu. Ten princip organizování politického zájmu či vize přece nemůže být etnická příslušnost. My, jako občanská společnost, jsme byli však pokořeni jak ve válce, tak i po ní. Nikdy se jim však nepodařilo vzít nám důstojnost a ta moc zachovat si osobní integritu byla v rovnováze s tou prvotní bezmocí. Ano, vy nemůžete nic zastavit, nemůžete rozhodovat o běhu dějin, ale v osobní rovině jste stále schopen fungovat.Co to znamenalo pro vás?Pro mě bylo strašně důležité, co a jak jsem do mikrofonu říkala, jak jsem působila, k čemu jsem se dovolávala. Co jsem si myslela a co říkala v mezinárodním press centru v Sarajevu. Bylo pro mě velmi důležité využít každé denní světlo k tomu, abych si mohla číst, protože jsme neměli svíčky. Kamarádi pak přes léto nacvičili divadelní představení. Přestože padaly bomby, tak jsme do divadla šli. To bylo v nějakém skle-pě. Neuvěřitelné ponížení je to, že po vás střílí a Sarajevo je jako na dlani, obklopeno kopci. Jednou ráno jsem šla do press centra a na jedné z křižovatek mi spadla sponka z vlasů. Já se zastavila a tu sponku jsem zvedla. Ko

Fobia

lem se střílelo, ale já jsem si řekla: „Tak si střílej, mně už je to jedno, já chci mít ten účes.“ (smích) A to je taková na první pohled po-vrchní ženská důstojnost, ale jde o to, že se jim nikdy nepodařilo udělat z nás zvířata. Všechny ženy se líčily. A to jsme měli litr vody na den.Jak fungoval rozhlas?Rozhlas svedl velký boj. Měli jsme částečnou podporu mezinárodních novinářských organi-zací, v rádiu jsme seděli dennodenně a vysílali jsme. Já jsem v Sarajevu strávila těch nejhor-ších osm měsíců. Část kolegů pak odešla k Srbům, část se během války začala cítit velkými Chorvaty či muslimy.Šlo tedy o to, že proti sobě neválčila vojska, ale armáda ostřelovala civilní obyvatelstvo.Ano. Ale také se vytvořila bosenská armáda.Prvotní agrese však byla páchána na civilis-tech.V Sarajevu ano. Za to dávám ruku do ohně. To jsem zažila a hotovo. Jak to bylo v jiných městech, to nevím a je velmi těžké dopátrat se té nejpravdivější verze.Vy jste v Sarajevu působila jako válečná reportérka….V Rádiu Sarajevo jsem pracovala celkem 20 let, ale i v tu chvíli pro mě bylo absolutně nemysli-telné, abych někam odešla. Tehdy jsem byla ko-mentátorkou na prvním programu a za války zároveň i moderátorkou a reportérkou. Někdy se do rádia kvůli ostřelování nedalo dostat. Část kolegů pak byla rozdělena do mezinárod- ního press centra v samém středu města.Vysílali jste pouze na území Jugoslávie, nebo i do světa?Záleželo na tom, kam se vlny dostaly. Srbo-vé nám sebrali kmitočty a nás často nebylo slyšet. Jednou jsem zůstala třicet šest hodin

před mikrofonem. Člověk žasne nad tím, co snese, když musí. To bylo v červenci a chystal se pokus o průlom obležení a nikdo jednoduše nemohl přijet. I když jsme se strašně snažili, abychom byli profesionální a objektivní, nebylo to jednoduché. Válka na papíře nebo v rozhlase je něco jiného. Navíc válka, kdy vás nenapadne nepřítel, ale soused a bratr, který do včerejška žil s vámi, a najednou na vás střílí z kopce, je ještě specifičtější.

„Zažili jsme bombardo-vání nemocnic či ostřelo-vání národní a universit-ní knihovny. Který národ rozpráší své kulturní dědictví? Pro mě to je jeden z okamžiků, kte-rý mě bolel nejvíc. Byl srpen, velmi teplé léto a nejednou městem za-čaly létat malé papírky, útržky stránek s kousky písmen a já jsem se roz-brečela.“

Čím se tedy válka v Jugoslávii lišila? Především v tom, že po sobě stříleli bratři. Ve světě se však toto děje a nebyl to první konflikt podobného ražení. Charakteristikou každé války je však bezpochyby utrpení civilního oby-vatelstva. Zažili jsme bombardování nemocnic či ostřelování národní a universitní knihovny. Který národ rozpráší své kulturní dědictví? Pro mě to je jeden z okamžiků, který mě bolel nejvíc. Byl srpen, velmi teplé léto a nejednou městem začaly létat malé papírky, útržky stránek s kousky písmen a já jsem se rozbrečela. Primitivismus neuvěřitelných rozměrů. Kvůli tomu obdivuji vaši schopnost neničit svou zem.Na druhou stranu, my jsme se mnohokrát vzdali a nechali se okupovat. To nám hrdost nevzalo?Všechno má svou cenu. U vás to byla také ko-laborace. Ta má cenu? My máme horkou krev a reagujeme jinak, ale kvůli tomu máme historii takovou, jakou máme. Vyrábíme ji víc, než jsme schopni snést. U vás je to trošku jinak.Když jste pracovala jako novinářka v Sarajevu, cítila jste nespravedlnost v apatii okolního světa?Ano. Výrazně. Dennodenní zabíjení bylo tak strašné, že nemůžete uvěřit, že se vám to skutečně děje. A my jsme žádnou pomoc ne-dostávali, a to jsme čekali dlouho. Když se pak Sarajevo rozdělilo a babička mé dcery zůstala tam a my se za ní nemohli dostat, moje dcera se ve čtrnácti letech rozhodla, že bude pracovat se mnou.Přála jste si pomstu nebo raději rychlý konec?Pomsta nepatří k mému vybavení. To ne. Spíš jsem to cítila jako strašlivou nespravedlnost a zajímali mě obyčejní lidé.

Rozhovor

Nechápala jsem, jak se dostali do takových po-zic a jak mohou beztrestně vykonávat válečné zločiny.Vy jste v Sarajevu byla osm měsíců. Jak jste se dostala do Československa?Náhodou. V mezinárodním press centru měl bosenský Červený kříž svůj úřad a českosloven-ský Červený kříž nabízel humanitární pobyty matek s dětmi na měsíc v Československu. Ten autobus československého kříže přijel do Splitu a mně to nabídli, protože jsem zůstala jen s dcerou a nebyly jsme na tom moc dobře. Řekla jsem si, že té nabídky využiju, že ji přijmu. Ten pobyt měl být jen přes zimu. My jsme stále čekaly, že to každým dnem skončí a já si naivně myslela, že až se vrátíme, bude vše v pořádku. Organizovaně jsme odjeli a umístili nás poblíž nemocnice u Chebu. Začal se o nás starat Chemopetrol. V lednu pak začali bojovat Chorvaté s Muslimy a ze Sarajeva už se vůbec nedalo dostat.Takže domů už jste se s dcerou nedostaly...Tak se z hostů stali uprchlíci.Pak jste začala pracovat v Českém rozhla-su, kde se také zaměřujete na uprchlíky v pořadech „Zaostřeno na cizince“ nebo „Dobrá vůle“. Co vás dodnes na problemati-ce migrace zajímá?Vzniklo to ze dvou důvodů. Důvod mého rozhlasového angažmá vůbec tady v Čechách je moje rozhlasová minulost. Byla jsem rozhla-sačkou dvacet let. To už něco znamená. A když jsem se pak rozhodovala, na co se zaměřit, hledala jsem, co je mi blízké, a v tom určitě hrály roli i osobní zkušenosti. V tom období se ČR stala cílovou zemí pro mnohé uprchlíky z Balkánu, Čečenska či Afghánistánu a my jsme cítili potřebu na situaci reagovat.

Dodnes sledujete situaci na Balkáně. Myslíte si, že se společnost posunula? Že lze mluvit o kontinuálním rozvoji?V roce 1996 nastal ten největší pokrok – neválčí se. Já si toho nesmírně cením. Ve smyslu spole-čenského, ekonomického a kulturního pokroku zde velké změny bohužel nevidím. Střídá se to, ale neděje se nic zásadního. Nejvíce mně dělá vrásky zoufalá ekonomická situace. Bosna měla nerostné bohatství a tradiční průmysl, ten již dnes nežije. Když nenabízíte chleba a perspek-tivu, tak co nabízíte? Jen a jen střet. Za to, že vývoj není, totiž musí někdo nést vinu – a to je ten kámen úrazu. A kdo je vinen?Mentalita lidí je vesměs stejná?Po válce zůstala stejná, hodně rodin už se neda-lo dohromady. Hledaly se důvody a vždy je nej-snazší najít vinu v někom jiném, odlišném. Je jednodušší nenávist vyvolat než potlačit. Znovu obnovovat zemi, to je mravenčí práce a Bosna byla úplně zdevastovaná. Například železniční síť a infrastruktura pořádně nefunguje dodnes.Když NATO potvrdilo útok na Srbsko, brala jste to jako spravedlnost a odplatu, nebo jako fakt, kterým válka skončí a to bylo podstatné?Jsem pacifista. Vždy jsem byla, ale bez zásahu by ta válka neskončila. NATO mělo a mohlo zasáhnout dříve a nemuselo zemřít tři sta tisíc lidí. Navíc situace, která v oblasti po válce nastala, také nemusela být tak vyhrocená.Letos si připomínáme 20 let od krvavých počátků války. Proč je pro vás důležité, aby se na téma nezapomnělo?Samozřejmě na to musí reagovat společnost, otázka je, jak to dělá. Mluvila jsem o třech ver-zích výkladu historie a to asi není východisko. Hlavní je, aby se neopakovala podobná situace.

Je to ale jen jedna část problému. Ta druhá, důležitější rovina, je to, co nabízíte. Ze svého utrpení v historii nemůžete žít, vy musíte, jako společnost, nabídnout budoucnost. O to podle mě jde. Bohužel to nevidím v dostatečné míře.

„Když nenabízíte chleba a perspekti-vu, tak co nabízíte? Jen a jen střet.“

Jak byste zhodnotila roli médií během války?Mediální třenice jsou na Balkáně dodnes a bohužel sehrály velkou a negativní roli i na začátku a v průběhu. Média se nesnažila objektivně informovat, žádné z nich. Válečná rétorika je v médiích na Balkáně dodnes. Cítíte ji, když se o válce mluví. Jako by média tlačila národy do toho, aby žily z minulosti, což je v našem případě nešťastné řešení.I v Čechách jsou témata jako Mnichovská dohoda či okupace vojsky Varšavské smlou-vy stále živá. Vidíte v tom paralelu, respekti-ve nežijeme taky zbytečně moc z minulosti?Myslím si, že ne. Podobnost vidím v tom vyrov-nání se s minulostí. To je nám asi blízké, to ano.Nejkontroverznější událostí války je dodnes odtržení Kosova. Jaký je váš názor?Nemůžete přinutit jeden národ, aby žil ve státě, ve kterém žít nechce. Na tom není co vysvětlo-vat a Srbsko si za to může samo.

Fobia

Fakt, že Kosovo chtělo samostatnost, je reakcí na to, jaký k nim Srbové měli vztah. Mocnářský a autoritativní. Netroufám si však analyzovat současné politické dění. Politika je umění s cílem najít optimální podmínky pro všechny. Pokud politiku stavíte na konfrontaci, budujete tím i konfrontační budoucnost.Jak je dnes lidem v Bosně?Žít a narodit se na území, kde se tak často válčilo a ničilo úplně všechno, je neštěstí. Neštěstí, nebo smůla?Neštěstí a neschopnost tvořit budoucnost. Přitom všechny ty země mají tak zajímavou historii a krásnou kulturu. Společnou a absolut-ně propojenou kulturu.Není právě tato historická propojenost to nejabsurdnější s ohledem na to, co se stalo?Ano. Pro mě je to nepředstavitelné. Je to jako kdybyste válčili se Slovenskem.

Cítí se Chorvat nebo Srb v Bosně jako v zahraničí a naopak?Oficiálně ano, je to hrozná hloupost. Byli jsme dvacetimilionová země, jedna země. Takové ničení je neodpustitelné.Je riziko extremismu na Balkáně reálné?Extremisté jsou hodně slyšet. Hrají tu jejich hru, takže je důležitější, jak na to reaguje stát. I tady máte poměrně hlučné extremisty a mě zajímá, jak se s tím stát vyrovná.Setkala jste se zde s rasovou nenávistí?Dokud neotevřu pusu, tak lidé ani nepoznají, že nejsem Češka. Žádnou osobní zkušenost nemám.A jak se český stát k menšinám chová?Jak kdy. Děsivější jsou výzkumy veřejného mínění. Více než 70 % z vás má velký problém s Romy. Hranice toho, kdy se začne střílet, je velmi tenká. Možná to zní přehnaně, ale vaše

historie taky není veselá.Je člověk schopen poučit se z historie?Věřím v to. To úsilí za to stojí, jinak bych ne-mohla dělat to, co dělám. Ale ta moje zkušenost mě poznamenala do konce života.Co vám na Česku vadí nejvíc?Světlo. To šero i v přeneseném slova smyslu. V šeru se totiž mnohé věci mohou ukrýt.Sledujete zdejší politickou situaci?Čtu noviny, ale míchá se mi do toho moje profesní zkušenost a obraz, do jaké míry mohu médiím věřit.Čeho si na lidech vážíte nejvíc?Asi otevřenosti. Ke všemu novému a neznámé-mu. Toho si velice vážím.A co vás naopak trápí?To šero. Ta nejistota, když nevíte, co se na vás za kopcem valí.

Sociálnědemokratický ministr zahra-ničních věcí, který v sedmdesátých letech studoval v USA? Že to zní jako sci-fi? V českých poměrech možná, ale ve vládě Bosny a Hercegoviny takového ministra mají. Sedmapadesátiletý Zlatko Lagum-džija navštívil začátkem května Prahu, aby se sešel se svým protějškem Karlem Schwarzenbergem a senátorem Přemy-slem Sobotkou. Elegantní politik měl také přednášku na Univerzitě Karlově, kde perfektní angličtinou vysvětloval, že hlavní prioritou jeho téměř čtyřmilió-nové země je co nejrychlejší integrace do NATO a EU.

Vlastně mě ani nepřekvapilo, že v Bosně a Hercegovině mají politiky, kteří studovali v sedmdesátých letech v Arizoně. Režim, který zavedl Tito, nebyl zdaleka tak uzavřený jako ten náš, Husákův. Občané tehdejší Jugoslávie mohli volněji cestovat, v zemi nebyla tak přísná cenzura a dařilo se drobným soukromým podnikům. A třeba zrovna Sarajevo, hlavní město dnes samostatné Bosny a Hercegoviny, bylo kro-mě Moskvy jediné město v socialistických zemích, jež uspořádalo olympijské hry. My, nebo alespoň ti šťastnější či vychytralejší z nás, kteří jsme dostali od režimu devizový příslib a další potřebné dokumenty, jsme pak k Jadranu jezdili jako na Západ. Če-choslováci, jejichž vláda nebyla schopna zajistit ani dostatek toaletního papíru, dychtivě nakupovali oblečení, sportov-ní vybavení nebo porno časopisy.

Dnes je Bosna a Hercegovina jednou

z nejchudších zemí Evropy, jejíž politici i obyvatelé stále ještě vidí naději v integraci do EU. Je proto dobře, že ministr zahranič-ních věcí ČR vyslovil podporu vstupu této země do evropského společenství. Podle Karla Schwarzenberga Bosna a Hercegovi-na pokročila v plnění podmínek zadaných Bruselem a mohla by brzy získat kandi-dátský status. V samotné zemi má vstup do Unie podporu 70 % obyvatel, a to mezi Bosňáky, Chorvaty i Srby. Peter Sorensen, ambasador EU v Bosně a Hercegovině, říká, že tamější občané si uvědomují, jaké výhody jim přinese přístup na evropské trhy, slibují si větší příliv investic, vznik pracovních příležitostí a těší se na mož-nosti cestování, studia nebo i zaměstnání v ostatních členských státech. Dalo by se říct, že ke vstupu do EU je vedou stejné motivace, jako kdysi Čechy.

Ne všichni jsou však z představy, že by se malá, ale etnicky pestrá země měla stát součástí sjednocené Evropy, nadšeni. Na svém blogu na serveru euRabia.cz se komentátor Václav Prokůpek ptá, kdo dal Karlovi Schwarzenbergovi mandát, aby podporoval vstup převážně muslimské Bosny a Hercegoviny do Evropské unie. Může zůstat klidný, TOP 09 měla v před-volebním programu podporu rozšíření EU, zejména o země západního Balkánu nebo východní Evropy. Internetový deník, do kterého Prokůpek přispívá, vychází s pod-titulkem „Islám dobývá Evropu, euRabia.cz ji brání“. Je jistě chvályhodné, že jsou novináři, kteří upozorňují na komplika-

ce, které by mohla imigrace příslušníků islámského náboženství do Evropy přinést. Proč ale bránit vstupu do Unie nějaké-mu státu jen proto, že na jeho území žije početná muslimská komunita? Kdyby eu-Rabia chtěla opravdu chránit Evropu před nebezpečím militantního islámu, který naši společnost skutečně ohrožuje, naopak by musela vstup Bosny a Hercegoviny do EU brát všemi deseti. Je totiž pravda, že během občanské války v devadesátých letech se zde usadili radikální mudžáhedí-ni, převážně z asijských zemí, aby v bosen-ských horách po skončení konfliktu zůstali a mohli odtud šířit militantní islám dále do Evropy. Mizerná ekonomická situace v Bosně a Hercegovině pak jen nahrává různým „pseudohumanitárním“ projek-tům, skrz které se náboženští radikálové snaží získat nové stoupence zejména mezi mladými lidmi. Jürgen Elsässer, autor knihy „Jak džihád dorazil do Evropy: Svatí bojovníci a tajné služby na Balkáně“, se domnívá, že bosenští muslimové nejsou lidmi, kteří by za normálních okolností podporovali mudžáhidy. Ti jsou pak jen stěží schopni implikovat své myšlenky zdejší mládeži. Ale jak říká: „Musíme být i nadále opatrní, protože mládež je v bez-nadějném postavení - jako ve většině bal-kánských zemí. Nemají práci, nevidí svoji budoucnost, a mohou se tak lehce nechat ovlivnit myšlenkami radikálů.“ Proč na euRabii.cz někoho nenapadne, že nadějí pro Bosnu a Hercegovinu je právě vstup země do EU?

Obout bosou Bosnu Ondřej Macka

Diktátor zadupal do země všechny. Včetně Poledňákové Marušky.

Jak jednou větou vyjádřit současný stav v kinech? Odměřených, přemýšlivých a „arto-vých“ dramat se dočkáte až ve Varech. Právě přítomná partička v biografech chce jenom bavit. A docela jí to vychází! Před dvěma týd-ny triumfovali Avengers (již 4. nejvýdělečnější film všech dob!), teď veškerou smetanu slízává Diktátor.

A slízává ji extrémně lascivně, vyzývavě a nekorektně. Diktátora malé zemičky Wadiya, který se vydává do New Yorku, ztvárnil komik Sacha Baron Cohen, proslavený alter egy Ali-ho G, Borata a Bruna. Tedy alter egy pořádně drsnými, nezastavitelnými a tnoucími do ži-vého. Diktátor Aladdin jde ale ještě dál. Mno-hem dál. Cohen totiž jeho prostřednictvím pošlapává i ta největší tabu a dělá si legraci z věcí, lidí a skutečností, ze kterých si nikdo obyčejně neutahuje. S brutálním výpraskem navíc tentokrát odejdou úplně všichni: Židé, Afroameričané, Asiaté, ženy, děti, obézní lidé, ekoaktivisté, levičáci, pravičáci, gayové, lesby, Megan Fox, George Clooney, disidenti, lidskoprávní aktivisté, feministky, mentálně postižení i skupina Tokio Hotel (původně jsem kluky nechtěl explicitně zmiňovat, určitě spadají do některé z předchozích kategorií). Humor, který Cohen ze zmíněných skupin těží, je extrémně zlý a zlomyslný, stejnou měrou ale ohromně trefný a výstižný, pročež se při sledování nemůže rozčilovat ani ten nej-konzervativnější moralista. Tomu možná ne-budou po chuti jen fekální a hrubozrnné gagy, kterých Diktátor obsahuje přibližně stejně jako satirických šťouchů. I „nechutný“ humor ale funguje a Diktátor se stává unikátem, který nemá v současném hollywoodsko-komedi-álním rybníčku obdoby. Na první zhlédnutí rozhodně nelze pochytit ty desítky a desítky skrytých vtípků, srandiček a vychytávek. Závěr pak zcela vyráží dech. Cohen napadne

pokrytectví západní civilizace i demokracie tak bravurně… že se člověk až zastydí.

Stydět se z trochu jiných důvodů budete asi i u nového paskvilu Líbáš jako ďábel režisérky Marie Poledňákové. Pokračování „lidového“ hitu Líbáš jako bůh změnilo částečně název, všechno ostatní ale zůstalo při starém. Znovu je nám pokřiveně vštěpováno, abychom fandi-li zlým, nesympatickým a podlým postavám, které režisérka prezentuje jako klaďasy. A znovu na nás cáká morální bahno, přičemž se mu máme smát, popřípadě ho pokládat za rodinnou idylu. Nechutné. Ďábel je navíc „říznutý“ Troškovým Doktorem od jezera hrochů (burani objevují luxus a exotiku) a Sexem ve městě 2 (Eva Holubová tu jako Charlotta srandovně padá z velblouda). Jen pro masochisty.

O teenagery s kyblíkem popcornu se na konci měsíce porvou dva tituly: Muži v čer-ném 3 a Sněhurka a lovec. Co se týče kvality, souboj to je docela vyrovnaný. Oba filmy totiž mohly být mnohem lepší a propracovanější. Černě odění agenti Will Smith a Tommy Lee Jones, co likvidují šmejd z vesmíru, nikomu nechyběli. A přesto se po takřka dekádě vrátili. Bohužel je na nich až moc vidět, že plátna znovu okupují jen proto, aby si rozšířili vozový park. Záblesky osobitosti tu jsou (per-fektní fóry na účet Andyho Warhola, ufonské Lady Gaga a Obamy i celkem neošizený retro návrat do šedesátek), v rozplizlém, nezajíma-vém a odzívaném celku se ale utopí rychleji, než řeknete Smith. Na filmu jsou bohužel dost vidět i úpravy ve scénáři a dotáčky, překombi-novanost nebere konce.

To film Sněhurka a lovec je zase tak přímo-čarý a prvoplánový, až to není pěkné. Láká jen na hafo pěkných digitálních obrázků, jinak je ale úplně prázdný. Snímek debutanta Ruperta Sanderse chtěl pravděpodobně notoricky

známou story ukázat v drsnějším fantasy světle. To se ale nepovedlo: film nemá žádný výraz, je nesnesitelně dlouhý a nefunguje ani jako zmíněná fantasy, pohádka či akční thriller. Některé dialogy raději neslyšet, ně-které dějové berličky nevidět. Představitelka hrdinné Sněhurky Kristen Stewart pak pije krev nejvíc – znovu je tou nudnou, unylou a mrtvolnou Bellou ze Stmívání. Show si pro sebe naopak krade představitelka zlé královn y, smrtonosně dokonalá MILFka a vamp Charlize Theron. Něco mi říká, že bude excelovat i v Prometheovi. Ale o tom až příště.

Jan Škoda

Filmové slzy nadějeJako kdyby českému divákovi stačilo stále

méně. Je spokojen, když ho někdo líbá jako ďábel. Směje se, když se někdo probouzí včera a pak honí králíka (bez dvojsmyslů). Třeba i pláče při četbě vysvlečeného deníku. Filmaři se zatím plácají po ramenou za to, že dokážou točit alespoň průměrné kousky. A producentům se dělají vrásky maximál-ně z lásky. Statisíce lidí jdou slepě do kina na každý tuzemský výplod, kde se na sebe navzájem tlemí vyžilé ksichty herců čerstvě propuštěných z protialkoholní léčebny. Proč na to ti lidé chodí? Stojí za (podotýkám hlavně obsahovou) kvalitou filmů jejich nízké rozpočty? A skutečně nám nezávislou scénu musí suplovat absolventské snímky studentů filmařiny a pseudointelektuální bizarnosti přeplněné odkazy na filmy, které tady nikdo nikdy neviděl?

Není cílem tohoto textu na některou z položených otázek odpovědět. Naopak cítím povinnost místo toho vyjádřit jistou naději, že nejsme jen národem bodrých maloměš-ťáků, Poledňákových a Trošků a že se to ukáže již v následujících měsících. Doufám v kvality nových výtvorů Ondříčka, Najbrta a Vorla. Věřím ve zfilmované komiksové klasi-ky jako Poslední z Aporveru, třebaže k tomu budu muset přikusovat Kozí příběh se sýrem. Protože i když se ty filmy třeba nepovedou, tak to bude dobrý záměr, který nevyšel, nikoliv trapná sázka na jistotu nevýrazných poselství a uřechtané lidové zábavy. Bude to film, který se nepovedl, a ne comoedia vulgaris dotažená dle místních zvrácených měřítek k vyumělkované dokonalosti. Jsem snad nenapravitelným optimistou, když toto píšu? Možná, nicméně už teď mohu říci, že v příštích týdnech přijde do kin film, jakých by se mělo točit více. Jde o punkový Don`t Stop Richarda Řeřichy. Debut, v mnohém nedokonalý film, který ale svým divákům něco dá. Film, který je donutí přemýšlet, místo aby je podporoval ve vypínání mozků. Máme naději.

Tomáš Miklica

Kultura

Foto: clothesonfilm.com

Zoči Voči: „Chceme postupně zvedat kvalitu“

Na podzim 2011 jste vydali druhou desku, jak se liší od té předchozí?Dobře zachycuje vývoj kapely, předchozí byla spíš punková, což je znát i na zvuku. Nová des-ka už je rozmanitější, zahrnuje víc stylů. Přesně tak jsme to chtěli, vychází to z toho, jak se naše muzika mění s hraním a zkoušením.Na „Nikto z nás nie je bez chýb“ se střídají tvrdé, hardcorové věci s baladami…To jsme udělali naschvál, je tam hodně písniček až metalcorových a na konci je pár bonusů, kde jsme uspokojili své popovější tendence. Díky tomu je ta deska barevnější, není to jen jeden kus, skládá se z více částí.Už jste začali přemýšlet nad novou deskou?Rádi bychom měli další placku na jaře 2013,

ale nebudeme se do toho tlačit. Radši na ní budeme pracovat až do podzimu, než to uspě-chat a vydat něco, co není dost dobré. Chceme s každou deskou postupně zvedat kvalitu.Děláváte předělávky popových písní. Co od vás teď můžeme na koncertech čekat?Dřív jsme to skutečně hráli, ale už se tomu snažíme vyhýbat. Třeba cover Lady Gaga už hraje spousta lidí. Protože jsme nechtěli dělat něco tak obvyklého, udělali jsme Ak niesi moja od Vaša Patejdla. Krom toho, že je to podle nás úžasná skladba, i lidé na koncertech se na ní chytají a zpívají s náma.Fungujete od roku 2004. Podepsalo se to na vás? Míváte na cestách ponorku?Jako každá parta, co tráví hodně času pohro-

madě, míváme sem tam nějakou hádku, ale zatím jsme to vždy rozebrali docela v klidu, nic velkého jsme neřešili. Máme tu výhodu, že jsme tři kamarádi od dětství, takže se známe dost dobře na to, aby každý věděl, co od toho druhé-ho čekat, co mu odpustit. A s Janom (kytarista, s kapelou od června 2010) jsme si sedli zatím nejlépe.Co hraní v Čechách?Teď jsme tu moc nehráli, ale plánujeme pod-zimní tour po ČR, aby si od nás naši slovenští fanoušci trochu oddychli. Čeští posluchači nás zatím vždy přijali výborně. Možná, že jsme ze Slovenska, tak nás berou dokonce lépe než naši domácí fandové. I kluby tu máte hezčí, to je věc, ve které Slovensko hodně ztrácí.

Slovenský punk-rock má velmi solidní základnu fanoušků. Nejen u našich východních bratří, ale i v Čechách jsou kapely jako Konflikt, Zóna A nebo Slobodná Európa zná-mými pojmy. Už dávno nejde jen o tahle jména ze staré školy, přidávaly se i kapely s mnohem moderněj-ším pojetím, nejznámější z nich je Iné Kafe. Tahle parta má ohromně oddanou fanouškovskou základ-nu, kamkoli přijede v rámci našich dvou republik.

Jenže od doby, kdy Kafi vyšla nej-známější alba už uplynula spousta času, a tak se není čemu divit, že na scénu se derou kapely ovlivněné posledním vývojem tvrdší muziky za oceánem. Kapelou, o které je nej-víc slyšet (a ještě o ní hodně slyšet bude), je nitranská parta Zoči Voči.

inzerce:

Fobia

Foto: Patrik Beník

Jan Hrbek

Nemají kde bydlet, tak mění sklíčka na semaforechPřeplněné věznice v České republice řeší další závažný problém s kapacitou. Od zatčení Romana Týce za po-změňování sklíček na semaforech, se totiž nechává k měsíčnímu trestu odsoudit čím dál více lidí. Za uplynu-lé tři měsíce soudy poslaly do vězení celkem 574 semaforových delikventů. Přes polovinu jich bylo zatčeno v Praze.

Přemysl Adamec

Nejdříve si policie myslela, že se jedná o pouhou vlnu podpory uvězněnému umělci. Velkou aktivitu zaznamenala hlavně u členů nově vzniklého občanského sdružení Svoboda pro panáčky, které je podle informací tajné policie napojeno na diverzně-uměleckou skupinu Ztohoven. Ondřej Dobiáš z BIS, po-věřený tímto případem, říká: „Mohu potvrdit, že zvýšenou semaforovou kriminalitou se intenzivně zabýváme. V posledních dnech se nám podařilo identifikovat vcelku rozsáhlou síť aktivistů, kterou prověřuje i naše protitero-ristické oddělení. Existuje totiž nebezpečí, že by se Česká republika stala terčem celoplošné výměny sklíček na semaforech. Což už by se vzhledem k rozsahu akce dalo brát jako teroristický útok.“

Po prvních dvou týdnech nárůstu zmi-zelých sklíček se však mezi zatčenými začali objevovat bezdomovci. „Během čtrnácti dnů tvořili 85% všech zatčených pouze bezdomov-ci,“ uvedla mluvčí pražské policie Květoslava Hájková. Ti však podle námi zjištěných informací nemají s podporou Romana Týce nic společného a pouze si svým zatčením

zajišťují střechu nad hlavou. Zeptali jsme se odsouzeného Karla Novotného, který na ulici žije již čtyři roky a byl odsouzen v polovi-ně března na jeho pohnutky: „Víte, blížil se duben. A to prší a je takový počasí, že by psa ven nevyhnal. Tak co budu spát pod mostem, když tady mám teplo, jídlo, bednu. To bych blbej ne?“. Zajímalo nás, jak se o možnosti pobýt nějakou dobu za malý přečin ve vězení dozvěděli bezdomovci. Karel nás poučil: „Víte, Emil Matějka z Florence, on si bere vždycky to Metro. Ty noviny. No a tam o tom psali.“ O vychytralosti bezdomovců ví i soudy. Bohužel ale trestný čin potrestat musí. Zvlášť když před časem proběhl precedentní případ s umělcem Týcem.

Jelikož se problém se semaforovou krimi-nalitou rozpíná do mnoha sfér a vysává český stát, začali se o jeho řešení zajímat ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09) spolu s ministrem obrany Alexandrem Vondrou (ODS). Společně prý pracují na návrhu jak ochránit semafory v celém státu. „Nebude to tak těžké, si myslím. Naše armáda aktuálně vlastně nemá co dělat. Mise v zahraničí jsou

plně obsazené a nejsou na ně peníze. Takže není důvod proč v rámci cvičení nenasadit vojáky, aby semafory ohlídali. Na krizových místech by mohly hlídkovat i Pandury. Nemá-me pro ně jiné využití, takže se na tuto misi perfektně hodí,“ okomentoval návrh Vondra. Tento nápad se líbí i Miroslavu Kalouskovi: „Já jsem se nechal inspirovat knížkou, kterou mi věnoval Bohumír Dufek. Týká se hospo-dářského zázraku Izraele a velmi mě zaujala pasáž o důležitosti silné a bojeschopné armá-dy. Rád bych se na ty naše kluky podíval, co dokážou v akci. Jestli to bude stát za prd, tak to Vondrovy pěkně seškrtám i s Pandurama a Gripenama.“

Návrh, který by měl učinit přítrž přemě-ně věznic na výhodné pensiony pro lidi bez střechy nad hlavou, se bude projednávat na příštím zasedání vlády. To proběhne 5. červ-na. Vojáky se samopaly, hlídkující u semaforů, bychom pak mohli vidět už několik dní poté. Kvůli závažnosti problému chce totiž vláda hlasovat ihned po prvním čtení.

Nerubrika

Foto: nicolas-r.deviantart.com/

Nerubrika

Twitter masově aneb Nedělení oběd online

Sociální síť Twitter zažívá v prostředí českého a slovenského internetu nebývalý roz-mach. Před pár dny překročil počet účtů 100 000 (ještě vloni v létě jich bylo jen 60 tisíc). S nárůstem uživatelů se zásadně mění i povaha a obsah této sítě.

Ještě nedávno byla „štěbetací síť“ doménou převážně marketérů a programátorů. Hlavní rozdíl oproti masově využívanému facebooku tkvěl, řekneme-li to nelichotivě, v kvalitě obsahu. Twitter sloužil takřka výhradně k publikování čistě textového obsahu (výjimeč-ně ke zveřejnění jednotlivých fotografií či ob-rázků, gró příspěvků však stále tkvělo v textu). Byl tak sbírkou glos a trefných komentářů k

aktuálnímu dění i vtipných postřehů ze života a cenných profesních rad. Jeho uživatelé se od těch facebookových lišili hlavně v tom, že měli co říct.

Tato charakteristika dnes již zcela neplatí. Díky propojení s dalšími sociálními sítěmi, jako jsou Instagram nebo Foursquare, přibývá příspěvků řekněme „obědového ražení“ a Twitter se stává jen sdílecí nástěnkou. Dozvíte se, kdo měl jak propečený steak, kolik centi-metrů nasněžilo nebo co dávají v televizi.

Novináři s oblibou Twitter využívají jako zdroj informací, protože až doposud na něm stále převládá poměr relevantních unikátních informací oproti „stoce dní“. V posledních týdnech či měsících ale Twitter nakročil smě-rem k „deníčkovější“ formě a jedinečnost této sítě se pomalu vytrácí. Tato změna je přímo spjatá s výrazným nárůstem uživatelů. Ještě před rokem fungoval český Twitter spíše jako sekta. Uzavřená společnost řídící se naprosto přirozeně nepsanými pravidly, kde měl každý na očích takřka každého a nikdo si nedovolil pošpinit výlučnost společenstva.

Noví uživatelé ale tyto hranice vyznačené neviditelnou křídou bezostyšně překračují. Tweetují o prvních zubech dětí nebo barvě psí

stolice. Pointy a sarkastický humor se vytrácí. Samozřejmě, původní uživatelé se přizpůso-bují „novým pravidlům“ a generují stále více a více obsahu, jehož kvalita klesá. Mnozí také díky funkci „reply“ začaly Twitter využívat jako instant messenger. Není tedy výjimkou, že po otevření Twitteru najdete svou zeď zaspamovanou čistě privátní debatou.

Spousta ostřílených matadorů na tuto změnu reagovala virutální sebevraždou a raději se uchýlila k jiným komunikačním kanálům. Informační přehlcení udělalo z ob-líbené sítě otravný generátor nepodstatností.Twitter sice na jednu stranu roste, ale stává se jen neohrabanějším bráškou Facebooku.

Vzhledem k tomu, že počet uživatelů bude dále stoupat, můžeme jen vyčkávat, jestli uživatelé budou dále akceptovat duplicitu obsahu, nebo zda postupně nově příchozí od-padnou a vrátí se na Facebook, což by mohlo Twitteru pomoct dostat se alespoň částečně zpátky tam, kde na začátku byl. Nejlepší by ale jednoznačně bylo, kdyby nováčkům původní sektářské jádro otevřelo náruč a navedlo je na cestu kvalitního obsahu. Výchova twitteristů v Čechách se ale zatím moc neuchytila. Ono radit někomu ve 140 znacích chce už značný cit pro zkratku.

Krutifejeton - Srážka s blbcemKdyž se člověk prochází nočním městem,

napadají ho různé věci. Mě třeba takhle v úterý napadl chodník. Zmetek se mi postavil tváří v tvář. Kousek od Národní třídy můžete ještě teď vidět zbytky stop po našem zápase. Nejsem si jenom jistý, kdo souboj prohrál. V duchu pravidla: „Prohrává ten, kdo má po bitvě na sobě víc krve a nemůže chodit“ to byl podle mě chodník, i když se v jednu chvíli zdálo, že zápas skončí remízou. Radost jsem z kolize samozřej-mě neměl, na druhou stranu, zuby jsou všechny na svém místě, takže to mohlo dopadnout hůř. Mohl jsem se srazit třeba s tramvají nebo s finančním poradcem, který by se mě snažil přinutit, abych svoje poslední drobné svěřil do bdělé péče důchodového fondu. No, hlavně že jsem se nesrazil s blbcem.

Srážka s blbcem je obecně nejhorší věc, která se vám může stát. Jedna taková kolize vás může poznamenat na celý život. Blbec těží z momentu překvapení. Nikdy nevíte, kdy se s blbcem střetnete, bohužel totiž neexistuje žádný indikátor, podle kterého jej můžete s předstihem poznat, přitom je ale nemožné ho minout. Kdy-byste žili na Čukotce a potkali člověka jednou za půl roku, stejně si vás blbec najde. Je až neuvěřitelné, jak jsou blbci rozšíření. Najdete je na úřadech, ve vedení velkých firem. Blbec

může být liberál stejně jako komunista, ekolog, nihilista, ateista nebo traktorista. Blbec patří k lidstvu už od jeho začátků, je to tak stará skupina, že když praotec Čech vystoupil na horu Říp a rozplýval se nad mlékem a strdím, praotec Prablb mu jen kouknul přes rameno a zapíchnul si do mapy světa další vlaječku s nápisem „zabráno“.

Pochopím, že vám moje následující tvrzení může připadat jako za vlasy přitažená konspi-rační teorie, ale přesto… Nepřipadá vám, že je jich moc? Že je jich pomalu víc než neblbců? A jestli je blbců víc než neblbců, kdo je tady potom blbec? Vždycky jsem tvrdil, že blbci jednou převezmou vládu nad světem. Nastává ta chvíle? A pokud ano, není lepší být blbec? Řeknu vám to na rovinu, ať se v tom zbytečně nezamotáme - je.

Za prvé, blbec je naprosto nezranitelný. Na internetu najdete tisíce blbců v situacích, které by normální smrtelník nepřežil. Blbec si myslí, že v kopci musí nastartovat motor až potom, co uvolní ruční brzdu, blbec chce pohladit hla-dového krokodýla, blbec zkouší, jestli je možné zapálit si cigaretu od trysky stíhacího letounu. Kromě lehkých zranění se mu samozřejmě nic nestane. Za druhé, ve společnosti, ve které pře-vládají blbci má neblbec ztíženou komunikaci.

Zato blbci si rozumí perfektně. „Takže ty myslíš, jak on to?“ „Ne, to ne, já myslim tamto.“ „Jo ty myslíš ještě předtím?“ „Jo.“ „To jsem tam nebyl, zrovna jsem tehdy zkoušel, jestli jsou lopatky ventilátoru dost ostrý na to, aby mi ostříhaly nehty.“ Za třetí, blbec nad vámi vždycky vyhra-je. Nemá cenu se s ním o ničem hádat, protože logiku chápe zcela jinak než vy. Každý blbec si vypracuje svůj univerzální argument, kterým pohodlně přebije každý argument váš. Tyhle univerzální věty se sice liší obsahem, forma ale zůstává stejná: Na to jsou předpisy, moje děti studují nejprestižnější školu, ty hodinky mě stály půl mega, moje auto je větší, já mám tři tituly, je to pravda říkal to Pepa a mnohé další. No zkuste tohle někdo trumfnout logikou.

Kdo má odvahu bojovat proti přesile s tako-vými nadlidskými schopnostmi? Možná nako-nec nezbude nic jiného než se taky stát jedním z nich. Jak to ale udělat, to vám neporadím. Je pravda, že ta rána do hlavy na Národní třídě vypadá jako slibný začátek. Možná si zkusím nacpat do pusy žárovku, to by mě mohlo dostat na další úroveň, no, a když to nepůjde jinak, založím nějakou novou politickou stranu, to je tutovka. No nechtějte se potom se mnou srazit.

Ondřej Krutilek

Lucie Palkosková

Foto: blog.twitter.com/